Mapa budoucnosti s příběhem. Tvorba fantasy mapy o přírodě naší země v budoucnosti a napsání příběhu o tomto tématu (po globálním oteplení, po sopečné erupci, záplavách, zemětřesení,..) . Vytvoření dotazníku, ankety o přírodě v okolí školy (les, potok, pole,..) Katastrofa jménem Tornádo a naděje jménem Velká puklina Už osm dní je všude mrtvo. Děti se přestaly učit, dospělí nechodí do práce. I silné povahy se rázem změnily. Vrazi, lupiči a jiní zločinci začali přemýšlet nad svými promarněnými životy a ještě v posledních chvílích se chtějí udobřit se svými rodinami. Co všechno může způsobit jedna zpráva potvrzená desítkami špičkových odborníků, meteorologů a vědců? Dítě se ptá své matky, protože cítí neklid a neví, co má přijít. „Mami, mami, co se dějě? Proč nemohu vycházet z domu a hrát si s ostatními dětmi? Proč se nesmím dívat na televizi?“ Žena otočí svůj pohled směrem ke svému muži. Ten jen nesouhlasně zakroutí hlavou. A matka se slzami v očích odpoví: „Nic se neděje, Esterko, běž si už lehnout, je moc hodin!“ I když ví, že za několik málo hodin má přijít strašlivá pohroma. Dítě klidně usíná, ale jeho rodiče stále musí přemýšlet nad tím, co se vlastně může stát. Někde na úplném konci světa bohatí a mocní lidé nastupují do vesmírných letadel. Věří, že katastrofě mohou uniknout a že mají ještě dost času. Avšak to jsou velké mýlky, pohroma má přijít dříve, než vědci vypočítali. Ještě ani nestihli všichni nastoupit a najednou se zvedá vítr. Tak velký, jaký nikdy před tím nikdo nezažil. Oznamoval, že se blíží katastrofa. Proto piloti, i když viděli, že ještě nejsou všichni v letadle, zavřeli dveře a odstartovali. Zážehový oheň poranil první oběti. Nikdo se už neotáčel za sebe, aby zjistil, jak jsou na tom ostatní. Každý teď myslel jen sám na sebe. Lidé v letadle se radují, že se zachránili, avšak předčasně. Vedle únikového letadla se začalo tvořit tornádo. Smetlo vše kolem, jen letící stroj ještě nepohltilo. Najednou se všem na palubě zdálo, že umírají. Srdce jim bušilo tak silně, div jim nerozervalo hruď. Klepali se strachy. Vtom jako by do nich něco narazilo a letadlo zmizelo v obrovském víru. V divokém tornádu se ještě chvíli točili jako na nějaké bláznivé atrakci. Ale nebyl to kolotoč, tohle byla skutečnost. Dítě už pochopilo, proč mělo tolik věcí zakázaných. Všechny zoubky do sebe zapadaly, ale na přemýšlení nebyl čas. Všude byl slyšet křik a nářek. Lidé pobíhali sem a tam a nevěděli, kde se mají zastavit, kam se mají schovat. Tornádo ničilo vše, co mu přišlo do cesty. Vypadalo to, že nemůže nikdo přežít. Trvalo to přesně čtyři dny a noci. Čtyři strašlivé dny, kdy se rodiny tiskly k sobě, kdy tekly proudy slz. Bohatí a mocní se jako mávnutím kouzelného proutku stali obyčejnými bezdomovci a chudáky. Z dvanácti milionové populace přežilo jen tři sta tisíc lidí. Jejich život však pro ně ztrácel cenu. Nadále umírali, protože potřebovali lékařskou pomoc, která však nebyla k dispozici. Ale ti, co měli dost sil a pevné zdraví, ti se vydali na cestu k Velké puklině. Ta se vytvořila během řádění tornáda po celé zemi. Proslýchalo se, že kolem ní je možný život. Města byla totiž zničena, potraviny ani pitnou vodu nebylo možné nikde sehnat. Ten,kdo se dostal k Velké puklině, přežil. Tisíce teplých i studených pramenů, které z ní vytékaly, byly životodárné. Lidé si začali na okraji Velké pukliny stavět přístřešky a začali se zabydlovat. Rostliny, které vyrůstaly na okraji pukliny, byly jedlé. I přes toto veškeré bohatství, které jim puklina nabízela a dopřávala, nebyli lidé šťastní. Neměli rodinu ani přátele. Jako by ztratili smysl života. Neměli pro koho žít. Ale ti, kdo alespoň trochu žít chtěli, měli kdesi uvnitř schovaný kousíček optimismu a tajně doufali, že se ještě musí něco stát. Opak katastrofy. A měli docela pravdu. Jeden gejzír, který byl aktivní pouze jednou za měsíc, měl léčivé účinky. Jeho voda sice nedokázala probudit mrtvé, ale léčila nemoci, a dokonce i ty, na které dosud nebyl vynalezen žádný účinný lék. Léčivý gejzír sice lidem nenahradil to, co ztratili, mnozí by byli raději nemocní, jen aby zase byli se svou rodinou, jiní by radši žili pod mostem, hlavně s rodinou. Ale život kolem Velké pukliny dával lidem naději na přežití. Kdo by se vydal od pukliny dál, spatřil by šedé nebe, polámané stromy, nánosy prachu na zemi a všude kolem jen hlínu a kamení. Život mimo puklinu byl jen pro zvířecí bestie, které ohlodávaly miliony mrtvých těl, která po katastrofě na zemi zůstala. Velká puklina znamenala nový život. To věděl každý. Dominik Fojtík, 8. B
Válka - peklo a trest za lidskou touhu po moci Válka – válka je vždy stejná. Od úsvitu lidských dějin, od chvíle, kdy naši předkové objevili sílu kamene a zaostřené kosti, začala se prolévat krev ve jménu všeho možného – boha, spravedlnosti a touhy po moci. V roce 2050, po desetiletích ozbrojeného konfliktu již lidstvo nemohlo dále vydržet nápor své destruktivní povahy. Svět byl vtažen do propasti nukleárního ohně a záření. Mnozí předpovídali, že to bude konec světa, avšak nebylo tomu tak. Namísto toho se tato apokalypsa stala pouze počátkem další krvavé kapitoly lidských dějin. Lidem se sice podařilo zničit svět, ale válka – válka je vždy stejná. V prvních dnech atomového konfliktu se podařilo tisícům lidí zachránit před hrozivými následky apokalypsy v obrovských podzemních krytech. Ale když z nich po čase začali vycházet, pustina je přivítala peklem. Neboť ten osudný den, kdy nebe chrlilo oheň, se země změnila v poušť prachu, špíny, radiace a hromadu mrtvol. Když tady sedím v jednom z velkých úkrytů, kde nepronikne ani paprsek slunce, ani žádný chladný a osvěžující vánek, musím si zavzpomínat na své dětství, kdy tu ještě chodili lidé, rostly stromy a jiná překrásná zeleň, tehdy tady tekly krásně křišťálově čisté říčky a na cestách se proháněla auta. Když mi bylo čtrnáct, chodil jsem do školy, běhal za děvčaty a později vystudoval. Stále jsem kolem sebe měl plno přátel a rodinu, která mě vždy podržela, když mi bylo nejhůř. Před rokem, v mých dvaceti osmi letech, když jsem se oženil a dokončil vysokou školu, všechno se rázem změnilo. Během týdne všechno zmizelo, všechno bylo pryč. Probral jsem se v nějaké podzemní nemocnici, kde nebyla okna, ale bylo tam pár „šťastných“ lidí, co přežili. Mohl jsem se projít podzemním prostorem nemocnice, ale když jsem řekl jednomu z lidí, že bych se chtěl podívat ven, zasmál se mi a sdělil mi, že jestli chci jít ven, musím si na sebe dát zvláštní oblek a podal mi ho. Oblek vypadal jako vesmírný skafandr, ale byl celý z jakéhosi kovu a v pase měl zasazenou jakousi podivnou zbraň. Oblek jsem si na sebe navlekl, našel dveře a vyšel jsem ven. Na první pohled jsem se zalekl a málem padl do kolen. Když jsem se porozhlédl okolo, zjistil jsem, že tu všude kolem vlastně nic nezbylo. Krásné křišťálové říčky se změnily v krvavé potoky. Dříve blankytně modré nebe bez mráčků teď vypadalo jako rudá propast plná černých ozářených mraků. Ze zelených polí a luk se staly nekonečné pouště vířícího se prachu. V něm se pak pohybovala jakási zvláštní ozářená monstra, kterým místo rukou rostou chapadla, místo nohou mají kovové tyče a jejich mozek je směs drátů. Jsou ozářeni, nevědí, co dělají, živí se tím, co najdou. Zdají se být naprosto geniální, potravu si obstarají kdykoli a kdekoli potřebují. Tady obyčejný člověk, který přežil, nemá co jíst a nemá co pít, ze všeho vyzařuje vysoká radiace. V úkrytu konzumujeme poslední zásoby, které ještě zbyly, ale nikdo už nechce vydržet jenom nečinně sedět a vyčkávat. Jenže tady, kde nejsou ani okna, sedím na posteli a zamýšlím se, co bude dál. Svět se hrozivě změnil v jedno strašné peklo. Válka vždy zůstane stejná. A následky? Trest za lidskou touhu po moci. Pavel Kozubík, 8. C
Katastrofa světa – pád meteoritu Jednoho sobotního rána, když jsme se postupně celá rodina scházeli u snídaně, na nás reportérka z televize chrlila informace o blížící se katastrofě. Seriózně vyhlížející dáma s hezkým úsměvem, ve snaze tvářit se klidně, nám sdělovala zprávu o nějakém meteoritu, který má dopadnout na naši planetu v neděli 13. 3. 2013 ve 13.00 hod. Při vzpomínce na to ráno se mi vybaví napjatá situace, která u nás panovala. Rodiče byli rozrušeni a tatínek stále vyřizoval telefonáty a zjišťoval další informace. Maminka běhala po domě a hromadila různé věci, o kterých si myslela, že nám budou nějak k užitku. S bratrem jsme tušili, že se něco špatného děje, ale na rozdíl od dospělých jsme zůstávali klidní. Během dopoledne v televizi běžely satelitní snímky o blížícím se meteoritu na naši planetu. Titulky pod televizními snímky nabádaly všechny lidi na naší planetě, jak se mají zachovat při blížící se katastrofě. Radily, jak a kde se schovat, aby lidé přežili. I naše rodina začala přemýšlet nad úkrytem, ve kterém bychom měli přežít blížící se nebezpečí. V sobotu večer jsme začali pomalu, ale zřetelně propadat panice, která postupně zasáhla všechny lidi na zeměkouli. Celý svět se chystal na zkázu naší planety, na konec života za Zemi. V každém ale plápolala jiskřička naděje. Postupně se začínali všichni evakuovat a my samozřejmě také. Lidé se uchylovali na nejrůznější místa, ať už to byly staré vojenské kryty, nebo různě po domácky vybudované podzemní obydlí. Do této chvíle jsme s bratrem neměli ani tušení, že i naše rodina má vzadu za domem připravený podzemní kryt. Nebyl moc velký, ale dalo se v něm v klidu přežít několik dnů i týdnů. V této situaci ale nikdo z nás nevěděl, jak moc jsme ohroženi, do jaké míry nás zasáhne předpovídaná katastrofa. Pocit nejistoty a strachu nám nedovolil ze soboty na neděli v klidu spát, a tak jsme se rozhodli, že budeme pomalu přesunovat potřebné věci do našeho krytu. Ani jsem si neuvědomovala, jak jsou některé věci, které maminka chystala celou sobotu, pro nás důležité. Trvanlivé potraviny, dostatek vody, teplé oblečení, věci pro základní hygienu, ale také různé fotografie a osobní doklady. Také každému z nás přibalila náš oblíbený hrníček, který nám zpříjemňoval těch několik dní, co jsme byli uzavřeni v krytu. Můj hrníček má tvar tygra. Darovala mi ho babička a vždycky když jsem v krytu z něho popíjela kakao, hlavou mi proběhla nějaká vzpomínka na rodinu, přátele. Byly to vzpomínky veselé i smutné. Ještě než jsme opustili náš dům, telefonicky jsme se rozloučili se zbytkem rodiny, která žila od nás v různě vzdálených městech. Tatínek odcházel z domu jako poslední. Než zamkl dveře, řekl nám, že se máme s naším domem rozloučit, protože není jisté, zda se budeme smět do něho ještě někdy vrátit. Ještě naposledy jsme se rozhlédli po okolní přírodě, která nám najednou připadala ještě krásnější než jindy. Když jsme se v neděli ráno uzavírali v našem krytu za domem, měli jsme smíšené pocity. Celé dopoledne jsme se zabydlovali, abychom si to nepříjemné čekání na katastrofu zkrátili. Když se po dvanácté hodině začal zvedat silný vítr, bylo nám všem jasné, že se katastrofické předpovědi začínají naplňovat. Pro nás bylo výhodou to, že i když kryt neměl žádná okna, přesto jsme měli úplnou představu o tom, co se venku děje díky kamerám, které tatínek rozmístil po celém okolí. Po půl jedné jsme všichni usedli k obrazovkám, které nám poskytovaly přehled o situaci venku. Asi deset minut před třináctou hodinou nastal venku znenadání úplný klid. Silný vítr utichl a rázem se setmělo. S obavami jsme všichni čekali, co se bude dít. Věděli jsme, že za pár minut má dojít ke střetu naší planety s meteoritem, ale nikdo z nás neměl ani tušení, jak to bude probíhat. Hlavou se nám honily různé myšlenky a minuty čekání pro nás byly nekonečné. Náš pohled spočíval na monitorech, na nichž jsme najednou zpozorovali něco zvláštního. Doposud byla celá krajina ponořena do tmy, ale pomalu se začala objevovat záře, která připomínala oheň. Také na ukazatelích venkovní teploty se nám značilo, že jde určitě o žár, venkovní teplota hrozivým způsobem stoupala. Při pohledu na teploměr, který ukazoval víc než 100°C nám bylo jasné, že musí dojít k nejhoršímu. Cítili jsme, jak se půda pod nohama chvěje a chvění postupně přecházelo až do otřesů půdy. Bylo to největší zemětřesení, jaké jsme kdy zažili. Začala se nás zmocňovat panika při každém pohledu na záznamy, které se nám objevovaly na počítači. Venku to bylo jedno velké peklo. Celá planeta se otřásala, všude venku byla vidět jen oranžová záře ohromujícího žáru a nám bylo jasné, že našel-li se někdo, kdo zůstal venku, nemohl v žádném případě přežít. Sami jsme měli pocit, že nám prasknou ušní bubínky, protože takový příšerný hluk, který se k nám dostával i přes betonové stěny, byl zničující. Náraz, který následoval, ve mně ještě dnes vyvolává pocity úzkosti a strachu. Zvuk, který se nedá nikdy zapomenout, byl tak zvláštní, bylo to, jako kdyby se naše celá planeta rozlámala na malé kousíčky, znělo to tak, jako když při bouřce naráz udeří tisíc hromů. Za několik sekund, které nám
připadaly jako věčnost, nastalo hrobové ticho. V té hrůze jsme se podívali jeden na druhého a v každém pohledu se značila úleva, že žijeme. Seděli jsme bez jediného slova, bez hnutí, jenom naše pohledy směřovaly na obrazovky, které nám poskytovaly důkaz ohromné zkázy. Tam venku to byl úplně jiný svět než ten, na který jsme byli všichni zvyklí. Svět byl bez života. Ptáci, zvířata, stromy, květiny, potoky a řeky, všechno zmizelo, nezbylo nic. Domy, ploty, zahrady, cesty, všechno pohltil a nenávratně zničil ohromný žár. Z živé přírody nezbylo nic než holá zem, do oranžova zbarvená půda, která nesla stopy kráterů. Vyjít ven nepřicházelo v úvahu, teplota byla ještě příliš vysoká. Od neděle 13. 3. 2013 uplynulo několik dní a podle naměřených venkovních teplot byl právě vhodný čas na to, abychom šli prozkoumat okolí a hlavně najít život. Jakýkoliv život i jen sebemenší známky života. V první chvíli to byl pro nás šok, když jsme museli dýchat vzduch zapáchající sírou. Nohy se nám bořily do oranžového popela, který pokrýval zpustošenou krajinu. Vlastně to ani nebyla krajina, jenom holá pláň, nekonečně prázdný prostor bez známek života. Nikde žádný pohyb, jenom to hrozné ticho. Minuty se nám jevily jako hodiny, hodiny jako celé dny. Radost z přežití kalily obavy, zda se dá žít na zemi, která vlastně jako by nikdy nebyla. Až později jsme zjistili, že podobné obavy měli i jiní lidé, kteří se zachránili. Vzduch se pomalu začínal pročišťovat, své úkryty opouštěli na smrt vystrašení lidé, ale šťastní, s novou chutí žít. Lidé si najednou chtěli užívat života a toužili žít lépe než doposud. Život na naší planetě se postupně vracel do normálu hlavně díky vědcům, kteří přežili. V podzemních laboratořích totiž dokázali uchovat všechny možné klony rostlin i zvířat. Klonování, které bylo dříve tak zatracováno, nám vlastně nyní zachránilo život. Opět jsme mohli sázet rostliny, stromy, chovat zvířata. Pomalu se život na planetu opět navracel, hrozivé ticho se měnilo v ruch běžného života, pro nás nyní tak důležitý ruch. Adéla Janáčková, 8.C
ANKETA - Chráníš přírodu ve svém okolí?
Celkem odpovídalo 71 žáků z osmých tříd.
1. V našich potocích vidíme plavat pstruhy, jalce, parmy… Mají tyto ryby šanci přežít a budou poživatelné, když do potoka budeme vypouštět škodliviny nebo v nich mýt auta? Ano 9 Ne 62 2. Umělá hnojiva se dostávají do spodních vod a plodiny vypěstované pomocí těchto hnojiv jsou zdravější než plodiny vypěstované bez chemického hnojení (biopotraviny). Ano 8 Ne 63 3. Znečišťuješ potoky, lesy a louky rozhazováním odpadků? Ano 16 Ne 55 4. Myslíš si, že znečišťování potoků, lesů a luk ohrožuje zdraví zvířat? Ano 19 Ne 52 5. Třídíte jako rodina odpad? Ano 66 Ne 5 6. Topíte plynem? Ano 19 Ne 52 7. Topíte dřívím? Ano 49 Ne 22 8. Které topení je podle vás nejekologičtější? Dřívím 48
Plynem 20
Uhlím 3
9. Kuřáci si ničí vlastní zdraví, ale ohrožují i zdraví ostatních. Ano 8 Ne 63 10. Cigarety jsou našemu zdraví prospěšné, kuřáci neničí životní prostředí. Ano 1 Ne 70
