Válka a stroj na peníze: utajování nákladů války pod pláštíkem inflace Joseph T. Salerno
„V každé velké válce bylo uvažování o penězích narušeno inflací… Ekonomické chování válčících stran tak bylo svedeno ze správné cesty; pravé důsledky války byly z jejich pohledu odstraněny. Někdo by mohl bez nadsázky říci, že inflace je nepostradatelným prostředkem militarismu. Bez ní se následky války na blahobyt stanou zřetelné mnohem rychleji a pronikavěji; válečná vyčerpanost nastane mnohem dříve.”1
„[vlády] vědí, že jejich mladí muži budou ochotně obětovat své životy a že staří muži budou ochotně obětovat své životy a životy svých synů a vnuků a že jejich ženy budou ochotně obětovat životy svých manželů, jejich synů a jejich bratrů pro to, čemu věří, že je šlechetný důvod. Mají však smrtelný strach – někdy, ale ne vždy – že ženy a staří muži přestanou hlady trápit své žaludky a žaludky svých malých dětí, takže válečné nadšení bude upadávat, pokud se rozšíří, že spojení války a hojnosti jídla, pití a oblečení je falešné a že pořád platí staré motto „mír a blahobyt”… pravda, že trápení vysokými cenami spíše než nízkými peněžními důchody a vysokými daněmi přiměje lidi rozzuřit se na prvním místě na osoby, které měly údajně mít zisk a často mají zisk – většina z nich zcela bezelstně – ze zvýšení cen, namísto toho, aby se rozzuřily na vládu….”2
„Skutečné náklady války leží ve sféře zboží: vyčerpané zboží, devastace částí země, ztráta pracovní síly, to jsou reálné náklady pro ekonomiku… jako obrovský požár válka pohltila obrovskou část národního bohatství, ekonomika se stala chudší… Nicméně, v peněžním vyjádření se ekonomika nestala chudší. Jak je to možné? Jednoduše… pohledávky za státem a peněžní poukázky nahradily zásoby zboží v soukromé ekonomice.”3
„válka, och, k čemu je dobrá? Absolutně pro nic, není nic než lamač srdcí, má jednoho přítele, je to hrobník… válka neumí život dát, pouze brát.”4
1. Úvod Jak předchozí citace ostře naznačily, válka je nesmírně nákladná a inflace je způsob, kterým vlády zkouší, více či méně úspěšně, tyto náklady občanům skrýt. Válka neničí pouze životy a končetiny vojáků, ale tím, že zvýšeně spotřebovává akumulovanou zásobu kapitálu válčících národů a případně zkracuje či ztěžuje život civilního obyvatelstva. Jestliže vláda nemá jiné východisko než zvýšit daně ihned po příchodu nepřátel, obrovská
1
Mises–1983, str. 163 Cannan–1928, str. 100; idem. 1929, str. 99 3 Schumpeter–1991, str. 118–19 4 Starr–1970 2
destrukce produktivního bohatství, které má válka na svědomí, je okamžitě evidentní, avšak schopnost vlády zvýšit nabídku peněz dovolí skrýt tuto destrukci za závoj rostoucích cen, zisků a mezd, stabilních úrokových sazeb a rostoucího akciového trhu. V následují části vysvětlím, jak válka – zcela nezávisle na své fyzické destrukci – způsobuje ekonomickou destrukci kapitálu a následně pokles v produktivitě práce, reálného příjmu a životního standardu. Argument v této části čerpá z Rakouské teorie kapitálu tak, jak je vyložena v pracích Ludwiga von Misese a později Murrayho N. Rothbarda. Třetí část analyzuje důvody proč různé metody financování války budou mít různé dopady na veřejné vnímání nákladů příslušejících na ekonomickou mobilizaci války. Analýza v této části dluží mnohé klasické meziválečné diskuzi o inflačním financování války od L. Misese.5 Čtvrtá část uzavírá toto pojednání
stručným vysvětlením, jak inflace vytváří první krok na cestě k fašistickému ekonomickému
plánování, které je typicky vnucováno kapitalistickým ekonomikám v průběhu rozsáhlé války.
2. Ekonomie války Organizace války si vyžaduje to, aby vzácné zdroje, dříve alokované v produkci kapitálu nebo spotřebního zboží, byly realokovány na posílení, vybavení a udržování národní armády. Když musí nově narukovaní vojáci nebo povolané osoby opustit svá zaměstnání v soukromém sektoru, stále potřebují jídlo, šaty a přístřeší, ale i zbraně a ostatní výstroj pro válku. V praxi to znamená, že „nespecifické” zdroje jako např. práce a „konvertibilní” kapitálové statky jako např. ocel, elektřina, nákladní vozy atd., které nejsou přesně vymezeny určitému výrobnímu procesu, musí být převedeny z civilní na válečnou produkci. Za předpokladu snížení velikosti civilní pracovní síly a konverze obrovského množství zbylé pracovní síly a kapitálu do výroby vojenského materiálu je celkovým výsledkem zvýšená vzácnost spotřebních statků, snížení reálných mezd a životního standardu civilistů. Nicméně, transformace ekonomiky k přípravě na válku v sobě zahrnuje mnohem více než jenom „horizontální” realokaci faktorů směrem od spotřebního zboží k válečnému. To má také za následek „vertikální” posun zdrojů od „vyššího” stupně výroby k „nižšímu” stupni výroby, což znamená posun od výroby a udržování kapitálových statků časově vzdálených od služeb konečným zákazníkům k výrobě válečného zboží pro současnou spotřebu. Jak poukázal Mises,6 „válka může být vedena pouze se současnými statky”, ale při nahrazení oprav a udržování důlních a vrtných souprav (zamýšlených pro udržení toku budoucích spotřebních statků) výrobou tanků a bomb (určených pro okamžitou spotřebu) zkracuje ekonomika svou časovou strukturu produkce a tedy „spotřebovává” kapitál. Nejprve se spotřeba kapitálu projevuje zahálkou fixního kapitálu, který nemůže být konvertován do okamžité válečné produkce (např. továrny a vybavení produkujících vrtné soupravy) a současným nadužíváním fixního kapitálu, který konvertovaný být může (např. továrna na automobily může začít vyrábět válečná vozidla). V krátkém časovém období může produkce současných statků nebo „reálný příjem” ve formě válečného a spotřebního zboží růst a to dokonce i za situace, kdy došlo ke ztrátě části pracovní síly odchodem do armády. Tak jak roky ubíhají, průmyslové a zemědělské vybavení je opotřebováno a nenahrazováno, reálný příjem nevyhnutelně klesá – pravděpodobně prudce – pod svojí předchozí mírovou úroveň.
5 6
Mises–1983, str. 151–171 Mises–1983, str. 168
Schumpeter7 podal názorné shrnutí horizontálního a vertikálního posunu zdrojů způsobených nutností válečné ekonomiky a škodlivého dopadu vertikálního posunu na zásobu kapitálu: „Za prvé, válečná ekonomika v podstatě znamená přepnutí ekonomiky z produkce pro potřeby mírového života na produkci pro potřeby války. To na prvním místě znamená, že dostupné výrobní prostředky jsou užity v některé části k produkci různých konečných statků, zejména samozřejmě pro válečnou potřebu a z části k produkci stejné jako předtím, ale pro jiné zákazníky než v míru. To také znamená, že dostupné výrobní prostředky jsou použity hlavně pro výrobu tak vysokého množství zboží pro okamžitou spotřebu, jak je možné, na úkor výroby výrobních prostředků – zejména strojírenství a průmyslových provozů – takže tato část produkce, která v míru zaujímá velkou část, jmenovitě produkce pro údržbu a expanzi produktivního aparátu, se snižuje více a více. Možnost ihned užívat spotřební zboží, práci a kapitál, který předtím vytvářel statky pro výrobu a tak pouze nepřímo přispíval k produkci statků pro spotřebu (tj., s použitím technické terminologie, které vyráběly spíše „budoucí” než „současné” statky) – právě tato možnost byla naše obrovská rezerva, která nás doposud zachránila a zabránila tomu, aby přísun spotřebního zboží zcela ustal… . Chudoba přijde do našich domovů v plné míře teprve po skončení války. Pouze poté budou opotřebované stroje, zchátralé budovy, zanedbaná půda, zdecimovaná hospodářská zvířata a zdevastované lesy vypovídat v plné šířce o dopadech války.” V komentáři o dopadech první světové války na britskou ekonomiku, Edwin Cannan8 také poukázal na rozhodující fakt vertikálního posunu zdrojů a spotřebu kapitálu, která z něj vyplývá, a vypozoroval, že „…během války se přírůstky k materiálovému vybavení v Británii i přírůstky k zahraničním majetku úplně ustaly. Pracovní síla tak nebyla omezena a byla dostupná pro válečnou výrobu a pro produkci okamžitě spotřebovávatelného mírového zboží. [Kromě toho] každý člověk obeznámený s obchodem ví, že obnova, kromě oprav, byla odložena ve všech oblastech výroby a že zásoba všeho rychle klesala. Pracovní síla, která by mohla v běžných dobách stačit udržovat vybavení prostředky, byla odkloněna k válečné výrobě a k produkci okamžitě spotřebovávatelných statků… . Bylo to zejména zapojení těchto zdrojů, které umožnilo zemi jako celku přestát válku s tak malým strádáním.” Může být namítáno, že empiricky je vertikální posun zdrojů pravděpodobně bezvýznamný. Protože „investice” vytváří pouze malý segment reálného výstupu, a z toho důvodu nárůst válečného zboží musí pocházet zejména ze zdrojů převedených ze spotřebního zboží kombinovaného se snížením luxusu civilní populace, tj. díky zvýšení přesčasů a zvětšení poměru zaměstnanců na práceschopném obyvatelstvu. Ale tato mylná teorie utahování opasků spotřebitelů ve válečné ekonomice je založena na Keynesianském systému účetnictví národního důchodu, podle kterého kapitálové investice vytvářejí malý zlomek celkového HDP. Například, během čtvrtého čtvrtletí roku 1994, meziroční míra hrubých reálných investic soukromého sektoru v USA činila 939,7 miliard dolarů, více než 17 % reálného HDP a reálné soukromé spotřební výdaje ve stejném čtvrtletí se
7 8
Schumpeter–1991, str. 127 Cannan–1928, str. 183
rovnaly 3629,6 miliard dolarů, neboli skoro 67 % reálného HDP.9 Bohužel, v tomto systému jsou investice do „mezivstupů” pro vyloučení dvojitého započítání očištěny. Tyto mezivstupy pro větší rozšíření zahrnují právě ty typy kapitálových statků, jmenovitě zásobu surovin, meziproduktů a energií, které mohou být pohotově převedeny k použití ve výrobě statků se současnou spotřebou, pro vojenské nebo spotřební účely. Jak vypozoroval Mises10, toto je jeden způsob spotřeby kapitálu v Německu během první světové války: „německá ekonomika vstoupila do války s vydatnou zásobou surovin a meziproduktů všech druhů. V mírových dobách byly jakékoli z těchto zásob věnovány na užití a nebo byla spotřeba často nahrazována. Během války byly zásoby zkonzumovány, aniž by mohly být nahrazeny. Zmizely tak z ekonomiky, národní bohatství bylo o jejich hodnotu sníženo.” Tyto budoucí statky neboli statky vyšších řádů trvale zmizely, protože zdroje předtím investované při jejich reprodukci byly vyčerpány, aby zvýšily produkci válečného zboží. V moderní kapitál-užívající ekonomice v každém momentě v době míru agregovaná hodnota zdrojů určených k produkci a údržbě kapitálových statků ve vyšších stádiích výroby, více než převyšuje hodnotu zdrojů pracujících přímo pro zákazníky ve finální úrovni výroby produkčního procesu. Jako příklad uvedu ekonomiku USA v roce 1982, kdy celkové výdaje na mezivstupy a hrubé soukromé investice činily 3 196,7 miliard dolarů a osobní spotřeba činila 2 046,4 miliard dolarů. Více než 60% dostupných produktivních zdrojů, mimo vládního sektoru, bylo z tohoto důvodu určeno k produkci kapitálu nebo budoucích statků, nikoli spotřebních nebo současných statkům.11,12
3. Financování válek Vlády mají k dispozici tři metody financování války: daňový systém, vypůjčování si od veřejnosti a peněžní inflaci, nebo též, chceme-li emisi nových peněz. Vlády se mohou mimo jiné uchýlit také k donucovacím praktikám, jakými jsou konfiskace materiálních zdrojů a ”verbování” pracovní síly, jež jsou nezbytně důležité k naplnění jejich válečných ambicí. To vše bez jakékoliv kompenzace, či v lepším případě výměnou za netržní (nižší) ceny a mzdy. Z historického pohledu, v dlouhotrvajících válečných konfliktech, byla právě takováto kombinace výše uvedených metod obvykle používána k jednoduchému přesunu zdrojů ze soukromých do státních, ”válečných” rukou. Z pohledu ekonomické teorie by nicméně vláda k uspokojení svých válečných ambicí vždy upřednostňovala dodatečné peněžní prostředky, výlučně před zvýšením daní a ”neinflačních” půjček na kapitálovém trhu. Schumpeter13 jako příklad zmiňuje Rakousko bezprostředně po první světové válce:
”Je zřejmé,…že jsme ze soukromého sektoru mohli doslova vyždímat dodatečné, tak potřebné peníze, stejně tak, jako jsme to provedli se statky. Toho mohlo být dosaženo prostřednictvím daní, jež se sice na jednu stranu mohly zdát zatěžující, ale které na stranu
9
Federal Reserve Bank of St. Louis–1995, str. 4, str. 18–19 Mises–1983, str. 162 11 Skousen–1990, str. 191–192 12 více o kritické důležitosti konceptu „hrubých investic”, který zahrnuje jak investice do fixního kapitálu tak i investice do mezivstupů ve všech fázích produkce, pro analýzu struktury kapitálu, viz Rothbard – 1993, Vol. I, str. 339–345. 13 Schumpeter–1991, str. 121 10
druhou nebyly nijak méně represivní než znehodnocení peněz, ke kterému se sáhlo.”14
Proč tedy, vláda, jestliže je schopna svými fiskálními opatření získat dostatečné příjmy, tak potřebné na financování svých válečných choutek, téměř vždy získává zdroje peněžní inflací a přímým zabráním statků a služeb. Odpověď veřejnosti.
lze najít v nadměrně nákladném vedení války a snaze skrýt náklady před zraky široké
15
V momentě, kdy je totiž veřejnost plně seznámena s veškerými náklady, válka se stává nepopulární a občanské nadšení a pracovní úsilí opadává. Projevy nespokojenosti mohou být mimo jiné provázeny nepokoji, které místy mohou přerůst v aktivní odpor. Hnutí v průběhu první světové války, jež bylo v Rusku úspěšně podněcováno ruskými bolševiky, je pouze jedním dokladem takového masového odporu. Robert Higgs16 mimo jiné poukázal na tendence vlády přecházet v dobách krize z regulérní fiskální politiky na politiku příkazů a četných regulací, tedy k faktickému přechodu na tzv. příkazově-direktivní ekonomiku: ”Je zřejmé, že občané nebudou projevovat svou nespokojenost s výší jimi nesených nákladů, jestliže si jich nebudou vědomi. Existence disproporce mezi veřejností vnímatelnými náklady a náklady skutečnými, uvádí vládu k nemalému pokušení vést v dobách krize značně nákladnou politiku. Na druhou stranu, občan si je přeci jenom schopen zjistit výši peněžních nákladů, například podle jeho vlastního daňového výměru, nebo jejich agregací v podobě vládních příjmů. Ovšem tam, kde jsou obětovány lidské životy, není kalkulace nákladů jako nákladů peněžních tak snadná. Sluší se, aby vláda svou politiku, jež s sebou nese jistou ”cenu”, odůvodnila a zároveň vyvíjela úsilí nalézt cestu přeměny nepeněžních nákladů v náklady peněžní. Teprve takové chování vlády, může vést k razantnímu snížení občanských protestů a odporu.” Vyvlastnění zdrojů státem je obzvláště účinné v těch podmínkách, kdy se jedná o ztěží obnovitelné zdroje, jako je tomu v případě pracovní síly. Stát coby představitel všemi respektované autority může svými zákonnými nařízeními donutit jak občany, tak firmy, aby po určitou dobu sloužili jeho vojenským záměrům. To vše za
14
Navzdory jeho všeobecně známému stanovisku proti inflačnímu financování války, Schumpeter–1991, str. 121, připouští, že ”… je nemožné krýt válečné výdaje toliko ze zdanění a fiskálních metod.” Mises–1983, str. 151–171 a Canna–1929, str. 93–102, jsou naproti tomu přesvědčeni, že inflace není nezbytně nutná k financování velké části války. Jakýkoliv objem zdrojů, které mohou být získány ze soukromého sektoru inflačním financováním, může být stejně tak získáno skrze daně a neinflační půjčky. Za zmínku stojí mimo jiné názor Misese–1983, str. 165 a to, že tržní podněty by nikdy nedokázaly ve vyhovující míře přilákat dostatečný lidský potenciál, jenž by sloužil v ozbrojených složkách v době války, a proto branná povinnost byla nezbytným doplňkem tržních transakcí financovaných daněmi a půjčkami. Mises zde argumentuje tím, že nabídková křivka odvedenců je neelastická, a navíc bezpodmínečně předpokládá, že je za všech okolností fixována, přičemž zdánlivě přehlíží možnost, že spontánní posun nabídkové křivky, by se mohl projevit v případě obrany, nebo v situaci, kdy se obecně a skálopevně věří v oprávněnost války. 15 Ne všichni předkeynesiánčtí ekonomové souhlasili s Misesovým-Schumpeterovým-Cannanovým pohledem na význam inflace, která podle nich není teoreticky nebo prakticky nutná k financování podstatné části válečných výdajů. Dva z jejich předních současníků, A.C. Pigou (Pigou–1941) a Lionel Robbins (Robbins–1950), ovšem trvají na tom, že inflační financování a přímá vládní regulace jsou nezbytnou součástí válečné ekonomiky. V počátcích poválečné éry druhé světové války, neokeynesiánci, stejně jako Keynes osobně, změnili dřívější pohled na válečnou ekonomiku a tvrdili, že válečné výdaje stejně jako jiné výdaje, či operace, mohou skrze multiplikační proces automaticky generovat plnou zaměstnanost, a proto má ekonomický blahobyt tendenci vytvářet v makroekonomice ”inflační mezeru”. Proto usuzují, že vedení války je neodmyslitelně spjato s inflací a s nezbytnými rozsáhlými vládními regulacemi jak cen, tak produkce a pracovní sily, za účelem potlačení inflace a zabránění jí tak v podkopání válečné ekonomiky. Příklad neokeynesiánského přístupu k ”obranné” ekonomice, viz Hart–1951 a Wallace–1953. Robert Higgs (Higgs–1992) jednoznačně odmítá a vyvrací keynesiánské tvrzení, že druhá světová válka přinesla ekonomice Spojených státům prosperitu. 16 Higgs–1987, str. 65.
daleko nižší mzdy než ty, které by se za normálních okolností utvářely na svobodném trhu. Tím vláda významně redukuje rozpočtové náklady války a tedy i částku, jež musí být pokryta zvýšenými daněmi. Podstatně nižší náklady, které jsou s takovými praktikami státu nutně spojeny, nám potom dávají vysvětlení, proč je branná povinnost užívána v takovém měřítku a to i moderně demokraticky vyhlížejícími zeměmi. Nekompenzovaná konfiskace reprodukčních zdrojů ovšem čelí jednomu závažnému problému a to, že podněty jednotlivců a firem k jejich reprodukci jsou v takovém případě výrazně tlumeny. V tržních podmínkách vyžaduje průmyslový produkční proces jistou peněžní kompenzaci těm producentům, které stát zneužívá pro své cíle. Taková kompenzace by ovšem nebyla nutná v případě, kdyby vláda kompletně zakázala směnu a přešla by k bezpeněžní (a velmi chaotické) formě socialismu, kde přerozdělovací procesy zdrojů a produktů probíhají skrze široký byrokratický aparát. O takový pokus se mezi lety 1918–1921 pokusili v SSSR bolševici v podobě známé jako Válečný komunismus. Tento pokus se ovšem ukázal jako značně neúspěšný17. Na druhou stranu, demokratické země v dobách světových válek volily pozvolné přijímání prvků centrálně plánovaných nebo příkazově-direktivních ekonomik. V počátcích válek se často uchylovaly k nám již známému fenoménu zatajování nákladů. K tomu, aby tento systém dokázal z jejich ještě stále výkonných peněžně-směnných ekonomik získat dostatečný objem potřebných zdrojů, bylo potřeba koncentrovat moc emitovat peníze do rukou jediné, centrální banky. K tomu došlo v prvních dnech po vypuknutí První světové války, kdy válčící mocnosti opustily zlatý standard, čímž se prakticky na území vlastního státu dostaly do monopolního postavení emitenta peněz. K pochopení, jakým způsobem emise nových peněz zkresluje náklady vynaložené na válečnou mašinérii, musíme v prvé řadě analyzovat případ, kdy se financování války děje výlučně přes zdanění, doplněné o vládní výpůjčky u veřejnosti. Dříve než stát přistoupí ke zvýšení daní, či dříve než provede emisi státních cenných papírů, existuje v ekonomice kapitálová struktura, jejíž velikost je určena ”časovými preferencemi” neboli mezičasovými spotřebními volbami spotřebitelů-střadatelů. Nižší časové preference, vedou k větší ochotě obyvatel odložit bezprostřední spotřebu do vzdálenější budoucnosti. Větší část příjmu je tak uspořena, což vytváří nezbytný základ pro financování investičních aktivit a zvyšování objemu kapitálových statků, které tak v budoucnu vedou ke zvýšení produktivity pracovní síly a následně k vyšším reálným mzdám.18 Z pohledu jednotlivých investorů tvořících kapitálovou strukturu – firemní vlastníci, akcionáři, držitelé dluhopisů, držitelé pojistek – se hodnota jejich vlastnických nároků a pohledávek na kapitálové statky projevuje prostřednictvím peněžní kalkulace, zachycuje ji tedy kapitálové účetnictví a je vnímána jako suma peněžního bohatství.19 Tedy akumulace nebo spotřeba kapitálu, ceteris paribus – za předpokladu stabilní kupní síly peněz – se vždy projeví v okamžité změně peněžního bohatství, a to alespoň některých lidí. Změna bohatství je tak prezentována pohyby akciových trhů a trhů nemovitostí, na kterých probíhají směny titulů k agregovaným
17
Carr–1971, str. 151–268 a Alec Nove (Nove–1972, str. 44–82) provádí komplexní výčet takových politik a událostí, které lze označit za Válečný komunismus. Paul Craig Roberts (Roberts–1971, str. 20–47) podává přesvědčivé vysvětlení, že Válečný komunismus nebyl pouhým náhodným opatřením vlády v době války, ale že byl naopak výsledkem záměrné a účelné aplikace marxistické doktríny. 18 Pro detailnější pochopení teorie časových preferencí, viz Rothbard–1993, svaz. I., str. 313–386 a Mises–1996, str. 479– 536. Moderní obhajoba a objasnění teorie časových preferencí je detailně prezentována Kirznerem (Kirzner–1993). Pro stručné, přesto postačující zasvěcení do problematiky teorie časových preferencí, viz Garrison (Garrison–1988). 19 Mises–1996, str. 230 vysvětluje: ”Peněžní kalkulace dosahuje svou plnou dokonalost v kapitálovém účetnictví. Stanovuje peněžní cenu dostupných prostředků a srovnává tuto sumu se změnami způsobenými činností a působením ostatních faktorů. Toto porovnání nám následně ukazuje, které změny se udály v prostředí jednajícího člověka a rozměr těchto změn; činí to úspěchy a chyby, zisky či ztráty zjistitelnými.”
kapitálovým statkům.20 Navíc se zvýšení či snížení kapitálové zásoby projeví v pohybu současných příjmů – agregovaných peněžních zisků v ekonomice a ve všeobecné úrovni platů a mezd. V předešlých odstavcích jsme uvedli, že válka nepochybně povede k upřednostňování současné spotřeby a zásadnímu přesunu výrobních kapacit od výroby budoucích statků k výrobě současných statků. Aby bylo možné provést v tržní ekonomice tuto ”časovou” restrukturalizaci v produkčním procesu, je potřeba, aby došlo ke změně v toku peněžních výdajů, k relativnímu nárůstu spotřebních a vojenských výdajů oproti úsporáminvesticím. Bez ohledu na to, jaké techniky a jakých procesů je k dosažení těchto poměrných výdajů využito, bude přechod k válečné ekonomice znamenat jediné, dá vzniknout ”úpadkové ekonomice”, v níž se firmy potýkají s poklesem kapitálu. ”Krize”, jež následně prostupuje celou ekonomikou bude mít podobu růstu úrokových sazeb, poklesu cen akcií, dluhopisů a nemovitostí a povede ke ztrátě hodnoty finančních aktiv.21 Za takových podmínek je firma daleko náchylnější k jakémukoliv negativnímu vývoji a tak se i ”běžná” obchodní ztráta může stát pro ni osudnou. Pokud se stát rozhodne krýt nákladné finance války zvýšenými daněmi, dopady jsou zjevné ihned. Aby občané mohli dostát svým závazkům, jež jim z principu zvýšené daně plynou, omezí své úspory, stejně jako i svou spotřebu. Omezení na straně úspor je ovšem oproti omezení spotřeby zpravidla razantnější. Děje se tak ze dvou důvodů. Za prvé, navýšením daně klesá čistá výnosnost jejich investic, jinými slovy, člověk nyní očekává nižší budoucí spotřebu jako důsledek dané výše úspor či zdržení se současné spotřeby. Pakliže časové preference zůstanou beze změny, zhoršený směnný poměr mezi současnou a budoucí spotřebou povede plátce daní k tomu, aby se vyhnul dani zvýšenou současnou spotřebou, a tedy snížením úspor, a tím i vidiny budoucí spotřeby. Klesající agregovaná nabídka úspor pak vytlačí vzhůru úrokovou míru, jež tak vlastně odráží zvýšené zdanění investičních příjmů. Za druhé, zvýšené daně se také projeví ve výši současných příjmů a peněžních aktiv občanů, kteří jsou tak v důsledku jejich poklesu nuceni omezovat spotřebu statků současné spotřeby. Propadem spotřeby těchto statků na minimální úroveň – v níž je občanem zcela upřednostňována současná spotřeba před spotřebou odloženou – rostoucí časové preference a běžná (po zdanění) úroková míra nebudou již více dostačovat k udržení současného poměru úspor a investic. Tedy občan bude nucen snížit své úspory.22 Konečně, vláda může potřebné zdroje k financování války generovat mimo jiné i z akumulovaného kapitálu. Vláda tak bude vyvíjet úsilí k dalšímu zdanění, jež se pohybuje nad rámcem daní z příjmů. Domácnosti zatěžuje další daní, daní z bohatství, která je vybírá z tržní hodnoty majetku vlastněného domácnostmi, zejména z jimi držené hotovosti. Plošné vynucení této daně z bohatství (na všechny typy majetku) nutí kapitalisty, aby se zbavovali majetku či se zadlužovali z důvodů povinnosti plnit daňové požadavky státu. Dopad tohoto opatření vlády se viditelně dotkne i úspor na straně domácností, které jsou omezovány v důsledku poklesu čistého příjmu, protože daň z bohatství, jakkoliv se vztahuje na majetek akumulovaný v minulosti, je placena ze současných příjmů. Časové preference domácností tak rostou.23
20
Tak, jak Rothbard–1975, str. 75, str. 316 n. 29 tvrdí, ”Akcie…jsou právní nároky na kapitálové statky” a ”…nemovitost vyjadřuje vlastnické právo na pozemek.” 21 Pro pochopení pojmu ”úpadková ekonomika” a doprovodné krize, viz. Rothbard–1993, svaz. I., str. 483–486 a Mises– 1966, str. 250–251, str. 294–300. 22 Blíže k těmto dvěma efektům daně z příjmu, viz. Rothbard–1993, svaz. II, str. 797–799. 23 Analýzu daní z akumulovaného kapitálu nebo bohatství, viz. Rothbard–1970, str. 83–84, str. 87–88. Jako nezbytnou součást válečných financí, Pigou (Pigou–1941, str. 84) obhajuje progresivní daň z bohatství, která je jeho ústy široce definována a zahrnuje jak spotřební zboží, tak i ”zhodnocenou hodnotu lidských duševních a fyzických sil.” Mises (Mises–
Zatímco válečné daně citelně ovlivňují výši soukromých úspor, investic a bohatství, přisvojené daňové příjmy jsou vládou neodkladně vynaloženy na nákup válečných statků, služeb a výstroje. Obdobně jako tomu bylo v případě růstu poměru spotřeby/úspory, plynoucí z růstu časových preferencí, i zde ”čistá” nebo ”skutečná” úroková míra, jež je určujícím elementem pro stanovení úrokových sazeb z půjček a míry výnosnosti investic, roste. Vyšší úrokové sazby z půjček následovány pádem tržního ocenění pohledávek a vlastnických podílů snižují objem obchodní půjček a tlumí investiční aktivitu tak potřebnou k údržbě a reprodukci existující kapitálové struktury. Výsledkem je pokles celkové poptávky po kapitálových statcích včetně objevujících se předzvěstí ”krize”. Následný relativní pokles cen kapitálových statků vzhledem k cenám spotřebně/vojenských statků, je odrazem vyššího diskontu budoucích statků, oproti současným statkům, který se projevuje vyšší úrokovou mírou a odráží se ve větších ztrátách firem na vyšším stupni výrobní struktury. Jakkoliv vysoké jsou rostoucí vládní válečné výdaje, nestačí to ke kompenzaci ztrát firem a úhrnem ztráty převyšují zisky. Děje se tak v důsledku poklesu pracovní produktivity a v důsledku značného přesunu a vytlačení zdrojů z produkce kapitálových statků na zbrojení. Tyto přechodné, ztěží viditelné ztráty, nesené obchodními firmami, jsou prvotním impulsem k propadu mezních produktivit, jež následně vedou k snižování pracovních důchodů a přírodních zdrojů.24 Kapitálově dekumulační krize se následně přelévá na burzu, protože jak víme, akcie nejsou nic jiného, než dílčí právní nároky (vlastnické právo) držitelů, na kapitálové statky, jež agregovaně tvoří ”obchodní společnost”. Právě budoucí hodnota výkonů firemních výrobních aktiv, především jeho fixních kapitálových statků, je najednou při ohodnocování kapitálové hodnoty firmy více diskontována. To platí obzvláště pro firmy, které samy vyrábějí trvanlivé kapitálové statky či vstupy k výrobě těchto statků. Nastává tak celkový propad tržního ocenění kapitalizovaných hodnot různých firemních aktiv, který se projevuje poklesem hodnoty aktiv a dluhopisů, které již nejsou pouhým odrazem běžných obchodních ztrát, ale jsou výsledkem skutečnosti, že peněžní kalkulace odhalila existenci kapitálové dekumulace. Pokles na trhu nemovitostí by se projevil i v případě zvýšení daní k financování válečné ekonomiky, jelikož průmyslové a obchodní stavebnictví a půda představuje obzvláště trvanlivé zdroje, jejichž kapitálové hodnota je proto velmi citlivá na vyšší míru diskontu budoucích statků. I kdyby tyto kapitálové statky mohly být převedeny na vojenskou produkci, jejich hodnota by přesto klesla, jelikož by odrážela mrhání kapitálem při této výstavbě. Jinými slovy, jestliže by potřeby války byly očekávány, pracovní síla a jiné nespecifické zdroje by v nich nebyly bývaly ”drženy” po tak dlouhou dobu.25 Obdobně jako je tomu u cyklických krizí, tak i ”válečná mobilizace” s sebou ponese i jisté vedlejší, přesto dosti viditelné náklady, a to jak finanční, tak měnové. Mnoho firem se bude potýkat nejen s poklesem cen svých produktů, ale i s poklesem dobytnosti svých pohledávek. Snaha zabezpečit si svou likviditu povede k růstu krátkodobých úrokových sazeb, stejně tak jako k růstu poptávky po penězích a k prudkému snížení cen výrobků prodávaných na trhu za hotovost. Všeobecný pokles cen pak už jen zintensivní ”boj” o zabezpečení likvidity, který následkem neplacení bankovních úvěrů vrcholí ztrátou důvěry ve zdraví a spolehlivost finančního sektoru. Do jaké míry bankovní systém fungující na částečných rezervách pak odolává napětí je více méně jedno, protože 1983, str. 166–167) vidí oproti zdanění bohatství lepší alternativu v krátkodobých vládních výpůjčkách. Také Pigou považuje výpůjčky za možnou alternativu, ale osobně dává přednost zdanění, které je podle jeho mínění spravedlivé, jelikož nutí ”bohaté” nést větší díl břemena války. Mimochodem podle Pigoua ”náklady války (ne)mohou být hrazeny z kapitálu. …Zdrojem růstu pokladu, musí být skutečný příjem země” (Pigou–1941, str. 84 pozn. 1). 24 Blíže k tomuto dělícímu procesu, viz. Rothbard–1993, svaz. II, str. 483–484 a Mises–1996, str. 294–300. 25 Jak Mises (Mises–1966, str. 503) dodává, některé výrobní prostředky ”…mohou být použity na nový proces bez jakékoliv adaptace; ale kdyby se vědělo v čas, že budou použity na to, na co budou, bylo by bývalo možné vyrábět při nižších
jen stěží přehlédnutelné bankroty bank a obchodních firem, zesíleny poklesem soukromého bohatství a příjmů, obyvatele pouze utvrdí v přesvědčení, že válka nemůže být v žádném případě nositelem prosperity. Prohlubující se státní deficit může být namísto daní financován vládními půjčkami. Ty ovšem vedou k ”mobilizační” krizi. Zatímco totiž daně musí být placeny ze současných příjmů, čímž tedy redukují jak soukromou spotřebu tak úspory (podle poplatníkových časových preferencí), vládní půjčka využívá úspor přímo. Děje se tak prostřednictvím prodeje vládních cenných papírů, jímž si stát dokáže zajistit finance v dostatečném objemu, jež nezbytně potřebuje. Jak Rothbard26 uzavírá: ”Veřejné půjčky dopadají na úspory daleko efektivněji než zdanění, z jednoho prostého důvodu, a to obecně přijímaného názoru raději ”úspory” než zdanění.” Vytěsňovací efekt soukromých investic, jehož princip byl nastíněn výše, přenáší veškeré břemeno válečných výdajů výhradně na výrobce spotřebních statků. Mises27 přirovnává vládní půjčky k jakési dani z akumulovaného kapitálu a poukazuje na jejich pustošivý dopad, obzvláště pak na kapitálovou strukturu: ”Jestliže výdaje, jakkoliv jsou prospěšné, jsou financovány z odvodů dědických daní těch částí vyšších příjmů, které by mohly být za jiných okolností použity na investice a půjčky, stává se vláda nositelem kapitálového mrhání”.28 V předvečer propuknutí První světové války mezi 23.–31. červencem válčící státy opustily zlatý standard a započala tak inflace jejich národní peněžní zásoby. Krach předních světových burz v St. Petěrburgu, Vídni, Torontu a New Yorku, byl obecně přičítán panující nejistotě a vzrůstajícímu požadavku likvidity.29 Na druhou stranu jejich krach mohl být stejně tak přičítán enormním vládním půjčkám potřebných k financování válečných výdajů v režimu neinflačního zlatého standardu. Můžeme tak dojít k závěru, že vládní půjčky krizi prohlubují. Britský ekonom Ralph G. Hawtrey velmi výstižně popsal výchozí prvky mobilizační krize a zběsilý pokus vlády o její řešení pomocí okamžitého dluhového moratoria a bankovní úvěrové inflace: ”Vyhlídka, situací vynucených, velikých vládních půjček povede k celkovému potlačení poptávky po existujících cenných papírech. Burzovní spekulanti a pojišťovatelé, vlastnící velké objemy cenných papírů, teď budou schopni prodat, pokud vůbec, pouze s vysokými ztrátami. Následnému celkovému rozpadu obchodu lze zabránit pouze přijetím specifických opatření, jakým může být například nařízení moratoria, které bylo předmětem oživovacích pokusů v Evropě v roce 1914. Vláda, jež je konfrontována tváří v tvář s válkou, nemůže dovolit nechat padnout polovinu národního obchodu a …zadlužení obchodníci se tak mnohdy opírají buď o četné kroky, jež by jim měly zajistit urovnání, nebo o zmiňované zákonné moratorium.”30
nákladech jiné statky, které by vykonaly stejnou službu.” 26 Rothbard–1993, str. 881. 27 Mises–1966, str. 850. 28 K bližší analýze dědické daně jako čistě kapitálové daně, viz Rothbard–1970, str. 84–85. 29 Anderson–[1949] 1979, str. 28–29. 30 Michael A. Heilperin, mezinárodní peněžní teoretik, ve své studii o poválečných inflacích, naznačuje spojitost mezi deficitním financováním a válečnou mobilizační krizí. Píše: ”Deficitní financování bylo úzce spojeno s průběhem vývoje peněžního oběživa. Propuknutí války mělo za následek nejen potřebu deficitního financování, ale mimo jiné způsobilo i paniku na straně veřejnosti. Stát tedy téměř okamžitě deklaroval moratoria na bankovní ústavy, za účelem předejití hromadných útoků ze strany veřejnosti… . Kromě toho byl zrušen zlatý standard… .” Kupodivu, Heilperinova cenná studie, uskutečněna v letech 1943–1944 pod patronátem Národního odboru ekonomického výzkumu (NBER), ”která byla rozeslána velké skupině vůdčích amerických expertů,” nebyla nikdy publikována NBER. Ve skutečnosti, když NBER povolila převod autorských práv na Heilperina, tak, aby článek mohl začlenit v knize svých esejí (vydané v roce 1968), institut si vyhradil
Dle výše uvedené charakteristiky můžeme dospět k závěru, že použití vládních výpůjček namísto zdanění, bude mobilizační krizi jen zhoršovat. I kdyby byly finanční náklady války hrazeny výhradně půjčkami, následné přizpůsobení ekonomiky nebude úplně vertikální, protože nabídka úspor je daleko méně ”elastická” nebo citlivá vzhledem ke změnám úrokové míry. Při vysokých úrokových mírách, budou někteří dobrovolně ve větši či menší míře omezovat svou současnou spotřebu, aby tak v budoucnu mohli pobírat výhody v podobě budoucí zvýšené spotřeby, jež jim právě vyšší úrokové míry garantují. Pakliže jsou tedy časové preference veřejnosti dostatečně citlivé na úrokové míry, může zvýšení úrokových měr znamenat citelné ztráty pro průmysl vyrábějící spotřebitelské statky. Ztráty v konečném důsledku mohou být větší, než by tomu bylo v případě daňového financování. Dojdeme tak k závěru, že ekonomická kalkulace tržních subjektů prováděna jednotlivě či agregovaně a založená na skutečných tržních cenách, jim poodhaluje enormní destrukci skutečného bohatství a poklesu reálného důchodu způsobené válkou. Ovšem jak Mises31 poznamenal: ”Tržní hospodářství je nezbytné, protože dokáže kalkulovat… . Hlavními prvky ekonomické kalkulace jsou veličiny příjmu, úspor a kapitálové spotřeby.” Kapitálové statky, tzv. fixní kapitál se v produkčním procesu opotřebovává a ve světě ustavičných změn musí být postupem času fyzicky nahrazen jiným majetkem. Kapitálová struktura podniku tak v každém časovém okamžiku prochází fyzickou přeměnou. Znamená to, že kapitalističtí podnikatelé, kteří musí neustále přizpůsobovat výrobní proces zákazníkovým preferencím, technické inovaci a dostupným zdrojům, musí mít možnost použít společný jmenovatel, aby mohli stanovit výsledek svých minulých rozhodnutí o produkci a určit, kolik výrobních zdrojů lze použít pro budoucí rozhodování. Jinými slovy, pouze tržní cenový mechanismus poskytuje podnikateli smysluplné hodnoty k výpočtu jeho nákladů, příjmů, zisků a množství kapitálu. V tržních podmínkách probíhající změny ovšem neustále tlačí skutečnou kapitálovou strukturu k přizpůsobení a faktická fyzická různorodost komplementárních kapitálových statků znemožňuje producentům nejenom kvantitativně odhadnout jejich kapitál a výnos, ale také mezi nimi vytváří značný rozdíl. Bez vodítka kapitálové kalkulace by tak nebylo možné říci, jakou část z hrubého příjmu může podnikatel přidělit současné spotřebě, tak aby si se zbylými zdroji v dostatečné míře zajistil budoucí spotřebu, aniž by na jeho straně docházelo k přílišnému mrhání.32 Byli jsme svědky toho, že v socialismu, za neexistence peněžní kalkulace založené na skutečných tržních cenách, je racionální alokace zdrojů nemožná. Zavržením soukromého vlastnictví tak socialistické centrální plánování způsobilo destrukci stávající kapitálové struktury, především z důvodu vymýcením trhů, jako důležitého generátora peněžní kalkulace.33 Přestože dopad peněžní inflace na ekonomickou kalkulaci není tak zjevně devastující jako přímá socializace – přinejmenším zpočátku – i ona v dostatečné míře deformuje kapitálový propočet. Podstata této deformace spočívá v tom, že účetnictví musí pro co nejvěrnější obraz
právo, aby článek zůstal bezejmenný (Heilperin–1968, str. 97). Sám vlastním kopii článku z původních skript, kde je úvodní stránka označena titulem ”Prozatímní a tajný” a nese pečeť ”Národního odboru ekonomického výzkumu, finační výzkumný odbor.” 31 Mises–1966, str. 261. 32 Jak Mises (Mises–1966, str. 210–211) píše: ”Ekonomická kalkulace je buď odhad očekávaného výsledku budoucího jednání nebo stanovení výsledku minulého jednání. Jeho praktický význam je tedy ukázat kolik jednotek lze uvolnit k současné spotřebě, aniž by tím byla zmenšena budoucí kapacita produkce. To je možné pouze za těch okolností, že základní pojmy ekonomické kalkulace – kapitál a příjem, zisk a ztráta, úspory a spotřeba, náklady a výnosy – jsou známy. Viz také str. 230,260–262,491 a str. 514–515. 33 Pro novější pohledy, zdůrazňující Misesovy původní teze, že socialismus je ”nemožný” právě proto, že postrádá možnosti ekonomické kalkulace, viz. Salerno–1990a, str. 36–49; Salerno–1990b; Salerno–1994; a Rothbard–1991.
skutečnosti přebírat stabilitu hodnoty peněz, která ale v tomto případě neexistuje. Naopak tam, kde je kolísání kupní síly peněz nepatrné, jako tomu bylo v případě ekonomik řídící se zlatým standardem, toto převzetí prakticky podnikatelskou peněžní kalkulaci a oceňování neovlivňuje. Metoda kalkulace, vytvořena v devatenáctém století v období zlatého standartu tak dala vzniknout mohutné a složité kapitálové struktuře. K odlišnému procesu dochází v případě, pokud vláda operuje skrze centrální banku, která emituje bankovky. Zkreslení obchodní kalkulace nastává z jiného důvodu a to, že pokles kupní síly peněz způsobený emisí není zprvu tržními subjekty zpozorován, a nemůže tak tudíž dojít k patřičným úpravám v účetních postupech. Navíc ceny v odpovědi na vzrůstající nabídku peněz nereagují okamžitě a pokles kupní síly peněz je tak výsledkem zdlouhavého přizpůsobovacího procesu, který mimo jiné s sebou nese deformaci relativních cen, včetně úrokové míry.34 V novodobých podmínkách inflačního financování války vláda ”monetizuje” své dluhy přímým či nepřímým prodejem cenných papírů, centrální bance. Získané finance jsou následně vynaloženy na nákup prostředků nezbytných k vybavení a udržení válečné síly. Výsledkem je náhlá expanze poptávky po produktech jak vojenského, tak spotřebitelského průmyslu, aniž by se snížila peněžní poptávka po produktech odvětví kapitálových statků. Boom tak následně akceleruje v důsledku rostoucích cen, zisků, stejně tak jako v důsledku rostoucích hodnot akcií průmyslových odvětvích. Průmysl pak právě z procesu inflace vydělává, protože ceny stoupají. Nominální příjmy zpočátku rostou pouze těm, kteří jako první obdrží emitované peníze. Jak Mises35 uzavírá, ”Váleční dodavatelé…mají tedy vysoké zisky nikoliv toliko z dobrého obchodování, ale právě z důvodu, že ono dodatečné množství peněz ”přiteklo” jako první k nim. Ceny jimi nabízeného zboží a služeb vzrostou dvojnásob, za prvé v důsledku rostoucí poptávky po jejich produkci a za druhé z principu rostoucí nabídky peněz.” Protože růst poptávky po úvěrech představovaný výdejem státních dluhopisů je financován nově vytvořenými úvěry bank, tržní úrokové míry zpočátku nerostou. Na druhou stranu, vyšší ceny spotřebního a válečného zboží rozvětví strukturu produkce a zvýší ceny i u kapitálových vstupů produkovaných firmami vyšších řádů, tj. firmami působícími daleko od konečné spotřeby. Jak Heilperin36 prohlašuje v narážce na inflaci v první světové válce: ”Vlna rostoucích cen má tendenci generovat zisky pro kohokoliv, kdo drží zásoby majetku, a zvyšuje existující zisky producentům…” Vyšší současné zisky vedou k přehodnocení zisků budoucích, jež se po odečtení neměnných úrokových měr projeví v růstu hodnoty majetku. Válka je tak obecně vnímána jako nositel prosperity. Důvod, proč tyto firmy nerozeznají své ztráty a vzrůstající dekapitalizaci, je ten, že stále ještě používají účetní postupy, se kterými mají dobré zkušenosti z předválečného období vyznačujícího se stabilitou cen. Tedy, navzdory znehodnocující se peněžní jednotce, firmy nadále evidují své investiční celky v účetních knihách v částkách, jež odpovídají jejich historickým nákladům, včetně neměnného výpočtu jejich opotřebení. Přestože některé z jejich nákladů, například mzdové sazby rostou, následují rostoucí zisky se zpožděním, takže dojem ziskovosti je zachován. Teprve když budou nahrazovat již odepsaný strojový park novým – zhruba po několika letech – při daleko vyšších ”nahrazovacích nákladech”, podnikatelé procitnou. Zde se pokles jejich kapitálu stane evidentním.
34
Dlouhý peněžní přizpůsobovací proces, viz Mises–1981, str. 160–168 a Salerno–1995. Mises–1983, str. 158. 36 Heilperin–1968, str. 105. 35
Začnou tak zjišťovat, že utrácené iluzorní peněžní zisky tak vlastně byly částí jejich odpisových kvót. To je cena za jejich život v ”nadbytku”. Rakouský ekonom, Fritz Machlup ilustroval tento proces amortizace pracovního kapitálu na názorném příkladu rakouské inflace v průběhu první světové války: ”Obchodník koupil tisíc tun mědi. Prodal ji se značným ziskem, právě když cena rostla. Jednu polovinu zisku spotřeboval a druhou ušetřil. Opět investoval do mědi a získal tak několik stovek tun. Ceny rostly a rostly. Obchodníkův zisk byl enormní; mohl si dovolit cestovat a kupovat auta, venkovská sídla, cokoliv. Opět ušetřil a investoval do mědi. Jeho peněžní majetek byl nyní několikanásobkem původního. Po opakování transakcí – pořád si dopřával luxusní živobytí – investoval celý svůj kapitál, vzrostlý na enormní částku, do několika liber mědi. Zatímco jej tak veřejnost považovala za zbohatlíka s nejvyšším příjmem, ve skutečnosti celý svůj kapitál zničil.”
4. Válečná inflace a cesta k ekonomickému fašismu Dokonce i poté, co se monetární inflace projeví celkovým růstem cen, může být veřejnost stále uváděna v omyl, že tyto vzestupy cen jsou výsledkem dočasného nedostatku základních surovin nebo machinací bezohledných válečných kšeftařů a cenových podvodníků. Je pouze otázkou času, než pracovníci a investoři mimo vojenskoprůmyslový celek rozpoznají, že pokles hodnoty měnové jednotky je trvalým rysem válečné ekonomiky a zaměří na své snižující se reálné mzdy a iluzorní zisky jasnou a bolestivou pozornost. K odložení dne, kdy se přesně rozpoznají náklady války, vláda užívá regulaci cen. Jako výsledek nevyhnutelného nedostatku a neefektivností tvořených regulacemi cen, vláda zoufale zahajuje a poté rychle zvyšuje kontrolu nad produkcí, distribucí a pracovní silou, dokud z původní tržní ekonomiky a její kapitálové struktury nezbude téměř nic. Konečným výstupem tohoto procesu je ekonomika, ve které, ačkoli produktivní zdroje jsou stále formálně privátně vlastněny, si stát neoprávněně přisuzuje moc nad všemi zásadními rozhodnutími o výrobě. Tato ekonomika je, konečně a nevyhnutelně, fašistickou ekonomikou.37 Guenter Reiman38 nazval příhodně svou knihu o fašistickém ekonomickém systému nacistického Německa „The Vampire Economy” (Upíří ekonomika), protože jako trvale válečná ekonomika systematicky a zběsile spotřebovávala kapitál, životní mízu hostitelské kapitalistické ekonomiky. K vynucení poslušnosti svých občanů v tomto bolestivém sebezničujícím postupu je všemocný stát nepostradatelný. Tak jako formuloval Reiman39: „není možné předpovídat, kdy vojenský systém zkolabuje jako výsledek nedostatku potravin, surovin nebo ostatních ekonomických faktorů. Pokud je státní mašinérie v pořádku, má sílu omezit spotřebu celé veřejnosti a
37
Tak jak Charlotte Twight (Twight–1975, str. 16–17) bystře argumentuje, „Fašismus je unikátní mezi kolektivistickými systémy, jelikož si vybírá kapitalismus jako svého formálního ekonomického přítele, ale kapitalismus je v tomto svazku zcela zvrácen. …[F]ašismus toleruje formu soukromého vlastnictví s posvěcením vlády, ale eliminuje jakékoli smysluplné právo na soukromý majetek. Fašistický kapitalismus je „regulovaný” kapitalismus; je to vládní zásah do ekonomiky v obrovském rozměru…” Avraham Barkai (Barkai–1990, str. 248) charakterizuje nacistickou ekonomiku v podobných termínech: „trh stále existoval, ale nebyl to svobodný trh a většina rozhodnutí učiněných vlastníky podniků také nebyly „svobodné”. Termín „organizovaný kapitalismus” se na tuto ekonomickou metodu hodí, pouze s tou výhradou, že toto uspořádání bylo společnosti vnuceno mimoekonomickými, tj. politickými okolnostmi; právě tyto okolnosti byly zodpovědné za řízení ekonomiky v souladu v podstatě s neekonomickými úvahami. Byla to kapitalistická ekonomika, ve které kapitalisté, stejně jako ostatní občané, nebyli svobodní, a ačkoli byli v privilegované pozici, měli sníženou míru svobody ve svých aktivitách a mohli akumulovat vysoké zisky pouze dokud přijali nadřazenost politiky.” 38 Reiman–1939 39 Ibid, str. xi
snížit – téměř eliminovat – výdaje na obnovu průmyslových strojů… . Je možné zvýšit výrobu munice i se sníženými dodávkami surovin. To se může provést drastickým omezením výroby spotřebních statků, přídělovým systémem potravin pro populaci a ponecháním rozsáhlých sektorů ekonomiky v úpadku.” V Německu například navzdory faktu, že celková produkce se zvýšila z předválečné úrovně jako výsledek drancování produktivního bohatství poražených národů a realokace a nucené práce porobených lidí, od roku 1944 výstup stavebnictví, jež bylo nepostradatelné, poklesl o 25 % své předválečné úrovně, zatímco výstup spotřebitelských statků poklesl pouze o 15%.40 Spotřeba kapitálu, kterou zprvu podloudně způsobuje inflace, musí represivní fašistický stát udržovat i v dlouhém období ve službách válečného úsilí. Americký novinář John T. Flynn napsal, že „špatný fašismus je takový fašistický režim, který je ve válce proti nám. Dobrý fašistický režim je ten, který je na naší straně”. Ale, a to musíme zopakovat, všechny válečné ekonomiky jsou a musí být nakonec fašistickými ekonomikami. Higgs velice jasně popisuje proces, kterým byla vláda Spojených států ve snaze utajit svým občanům náklady druhé světové války železnou logikou ekonomické teorie vedena k drakonickému fašistickému ekonomickému plánování. „Obrovské vojenské a námořní síly vyžadovaly odpovídající obrovské množství vybavení, dodávek, minimálních životních prostředků a dopravy. Když vládní nákupčí, jejich vypouklé kapsy s nově vytvořenou kupní silou, uvedli do pohybu nabídkovou válku, která by mohla vytáhnout ceny do působivých výšek – a odkrýt tak plné náklady vládního programu a vyvolat politickou reakci a odpor – se vláda rozhodla ukrýt náklady regulací cen… . Ale regulace cen zboží a služeb nemůže být efektivně vynucována, když mzdy mohou růst volně. Z tohoto důvodu následovala v pravý čas regulace náhrad zaměstnancům. Tržní ekonomika, nekonečný a elegantně nezávislý systém transakcí, neustále překvapovala a mátla ty, kteří částečné regulace zaváděli. Jako odpověď vláda progresivně rozšiřovala a utužovala příkazový systém, až byla nakonec během posledních dvou let války nastolena úplná posádková ekonomika. Úředníci, a nikoli trh, v podstatě rozhodovaly co, jak a pro koho bude ekonomika pod tímto režimem produkovat.” Můžeme shrnout, že peněžní inflace je rozhodujícím prvním krokem v procesu, ve kterém vlády hledají, jak ukrýt svým občanům enormní náklady spojené s válkou, zejména postupnou destrukci národního výrobního bohatství. Inflační proces je nezbytný pro maskování krize dekumulace kapitálu vyvolané válečnou mobilizací, která by jinak mohla být rychle všem prozrazena peněžní kalkulací. Při nepřítomnosti inflace – pláštíku přehozeného přes reálné ekonomické procesy, by prudce stoupající úrokové sazby, pády akciových a dluhopisových trhů a všeobecné bankroty firem a runy na banky – a to ponecháváme stranou konfiskatorní druhy a výši daní – vedly k rychlému a významnému snížení veřejného entusiasmu pro domnělou slávu války. Ironicky to nejsou peníze sami o sobě, co
je oním „pláštíkem” – jak prohlašovali klasičtí ekonomové a mnoho
současných teoretiků hájících kvantitativní teorii peněz tvrdí i dnes – protože je to právě peněžní kalkulace, která dovoluje účastníkům trhu smysluplně posoudit jejich bohatství a příjem a ocenit výsledky alternativní alokace zdrojů. Přesněji řečeno je to manipulace nabídky peněz centrální bankou, která zkresluje kalkulaci ekonomických veličin a deformuje přehled kapitalistů a podnikatelů o tržních procesech. Za zdůraznění stojí i skutečnost, že charakterizace peněžní inflace jako způsobu zastírání reálných nákladů války je logickým vyústěním hodnotově neutrální ekonomické teorie. Z tohoto samotného závěru logicky 40
Barkai–1990, str. 238
neplyne hodnotový soud, že by válka měla být financována neinflačními fiskálními metodami. Jak by válka měla být financována a zda-li by vůbec měla být vedena, jsou otázky, které mohou být vyřešeny pouze ve světle politicko-etické teorie. Samozřejmě to nepopírá, že tato teorie by měla být logická v širokém smyslu a měla by brát v úvahu ve svých formulacích pozitivní závěry ekonomie stejně jako všechny ostatní relevantní vědy týkající se důsledků různých vládních politik. Ve skutečnosti, vzhledem k závěrům rakouské ekonomické teorie, je zjevně, že samotný koncept „veřejných statků” je neobhajitelný a že národní obrana může být a bude dodávána nejefektivněji trhem, stejně jako ostatní požadované zboží. Byla tak vyklizena cesta pro konstrukci politicko-etického argumentu, že obrana osob a majetku proti lokálním kriminálníkům stejně jako proti invazi cizích útočníků by měla být ponechána na volném trhu.41 Přeložili David Staněk a Jan Bureš.
41
Rakouská kritika konceptu veřejného statku, viz např. Rothbard – 1993, Vol. II, str. 883–890 a Hoppe–1989, str. 187–210. Klasický článek obhajující konkurenční produkci obranných služeb soukromými podniky, originálně napsaného v roce 1848 vedoucím ekonomem Francouzské liberální školy, viz Gustave de Molinari (Molinari–1977). Modernější výklad toho, jak volný trh bude fungovat, aby poskytoval obranu a ostatní veřejné statky, viz. Morris a Linda Tannehill (Tannehill/Tannehill– 1970); Rothbard–1970, str. 1–7; Rothbard–1978, str. 215–241; Hummel–1990; a Hummel/Lavoie–1994.
