VAKUUM JAKO ZÁKLAD VŠEHO HMOTNÉHO Václav Dostál. Část první: Prázdný prostor nejen, že prázdný není, ale dokonce je základní formou hmoty

1

VAKUUM JAKO ZÁKLAD VŠEHO HMOTNÉHO Václav Dostál

Část první: Prázdný prostor nejen, že prázdný není, ale dokonce je základní formou hmoty Úvod Můj otec RNDr. et MUDr. Václav Dostál a můj strýc, středoškolský profesor Jan Dostál několikrát přepracovali svou základní myšlenku, charakterizovanou v jediné uveřejněné stati [1]. Práce tehdy – v oněch sedmdesátých letech (a později) nemohla být zveřejněna pro příliš velkou neobvyklost jejich myšlenek, pro značně odlišný pohled na problematiku gravitace, sjednocení, struktury a vzniku vesmíru. Jejich snaha po komplexnosti mohla být – podle rad „fandícího“ recenzenta RNDr. Vladimíra Malíška, tehdejšího asistenta na UP – chápána jako příliš odvážná a tudíž nepřijatelná. To dosvědčovalo právě nepřijetí celé řady drobnějších prací. Svou interpretací obrazu fyzikálního světa jsem se pokusil podat „stravitelnější sousto“. Jeví se totiž, že jejich námět, zde nyní rozpracovaný, velmi dobře souhlasí s nejnovějšími objevy v této oblasti. Část původního textu jsem tedy přejal a uvádím ji nyní spolu se svou obsažnější částí pod novým názvem, který se mi jeví výstižnější. Předkládaný text je určen pro laiky. Určitě napoprvé, pravděpodobně i napodruhé a možná napotřetí se mnohým nepodaří přijmout tak radikální změnu ve smýšlení, jakou následující stránky vyžadují. U některých kritičtějších laiků a ovšem i u některých odborníků může vzniknout podezření, že autor nebo vlastně všichni tři autoři trpí (trpěli) lehkou či střední schizofrenií. Možná se vyskytne i takový posuzovatel, který si bude myslet, že jde o duševní poruchu značně velkou. Výše uvedené podezření alespoň zmírním poukazem na literaturu, kterou jsem prostudoval a z níž uvádím knihy a články, vhodné pro laiky. Čtenářům je velmi vřele doporučuji nejen k pročtení, ale ke studiu. Děkuji za cenné připomínky RNDr. Rudolfu Bláhovi, svému dlouholetému kolegovi. Ale také svým oponentům Vítu Strádalovi a Maxymu Melnykovi. Největší díky ovšem patří mé manželce Stanislavě Dostálové za velkou toleranci a za přímé podporování mého úsilí. Bez toho by předkládaná práce nemohla vzniknout. Reálnost reality Nadpis na první pohled vypadá jako výsměch čtenáři. Kdybychom jej přeložili do češtiny, bude znít ještě absurdněji: Skutečnost skutečnosti. Na tomto místě požádám čtenáře, aby byl trpělivý a touto knížkou hned nepráskal o zem, ale aby jej četl dál. Hned na začátek se pokusme vyjasnit si základní pojmy. Ze všech možných realit se omezme jen na tzv. fyzikální realitu, tj. na hmotu a energii. Jinak bychom si pod pojem „realita“ mohli dosadit cokoliv. Někdo by si pod tímto pojmem mohl myslet např. nepříjemnou hádku s jiným člověkem, což se mu určitě nezdálo, byla to realita. Uvedl jsem, že realitou rozumím hmotu a energii. Mám na mysli všechno, co můžeme přímo nebo nepřímo pozorovat: židli, na níž sedáme, pokoj, ve kterém bydlíme, dopravní prostředky, kterými cestujeme, Slunce a hvězdy, na které se můžeme dívat, ale také třeba magnetické pole, které působí na železné předměty v naší ruce. A ovšem také např. tepelnou energii, sálající na nás z radiátoru v místnosti, když je venku zima. To všechno považujeme za fyzikální realitu. Že jsou různá tělesa, tedy židle, autobus, hvězdy, apod., reálná, to nám připadá naprosto přirozené. Avšak že i pole (např. to magnetické) je také reálné, to už tak samozřejmé není. 2

Také s přímým ověřením, že je reálná energie, budeme mít přinejmenším velké potíže. Na energii a na pole si nejen nemůžeme sáhnout, ale ani je nevidíme. O reálnosti pole a také o reálnosti energie můžeme docela dobře pochybovat. Když už se nějak nepřímo přesvědčíme o skutečné existenci těchto zvláštních realit, velmi snadno a hodně často na ně zapomeneme. A to nejen při chůzi na autobusovou zastávku a při podobných všedních příležitostech, ale i při úvahách a měřeních ve fyzice. Snad se mi podařilo ukázat, že reálnost reality nemusí být vždycky samozřejmá a jednoznačná. Teď už se, snad, nebude čtenáři nadpis této kapitolky jevit hloupý nebo výsměšný. Hmota a prostor Z předchozích odstavců vyplývá, že se hodlám, stejně jako všichni ostatní fyzici, zabývat hmotou. Vzpomeňme si, co jsme se učili v první hodině Fyziky, totiž to, že hmota existuje ve dvou formách, ve formě láky a ve formě pole. Zdá se, že opakuji to, co už jaksi bylo obsaženo v předchozích odstavcích. Nu, není to zdání. K takovému opakování mám důvod. Po dlouhých studiích různých fyzikálních knížek a článků jsem získal přesvědčení, že jen okrajově nebo naprosto nedostatečně zahrnují pole jako formu hmoty. Jakoby i pro renomované fyziky existoval stejný problém, jaký mají s polem laici, kteří o předmětu neboli o „chlebu“ těchto vědců nebo učitelů mají jenom velmi zkreslené představy. Pojem pole je totiž dvojznačný. Jednou jím myslíme fyzikální realitu, která se projevuje svými účinky, a jindy tímto pojmem rozumíme matematickou fikci. Uvedu příklady takových fiktivních polí: skalární pole, vektorové pole, maticové pole. Nahlédnutím do tlusté knihy [24] zjistíme, že „Pojem pole je také v zobecnělém smyslu jako funkční závislost nějaké veličiny na souřadnicích a na čase. Podle toho jsou taková pole nazývána teplotní, tlakové, rychlostní, apod.“ V tomto okamžiku nemusíme vědět, co jsou vektory nebo obecně veličiny. Z prostého výběrového výčtu, který uvádím, je zřejmé, že jde o abstraktní pojmy. Takováto pole nemohou mít žádné fyzikální vlivy, nemohou přímo působit na fyzikální objekty (např. tělesa). Na rozdíl od toho magnetické nebo elektrické pole je reálné, nějak na fyzikální objekty působí. Podobné problémy nastávají s pojmem prostor. Nejen, že existuje skutečný prostor, v němž žijeme a jehož jsme součástí, ale také existuje fiktivní, matematický prostor. Význačným příkladem myšleného „prostoru“ ve fyzice je prostoročas (časoprostor). Tento pojem, který začal používat geniální fyzik A. Einstein, slouží k (matematickému) popisu složitějších fyzikálních zákonitostí. M. Macháček ve své „Encyklopedii fyziky“ [23] o něm uvádí: „Soustava čtyř souřadnic popisuje událost: něco velice malého a krátce trvajícího. Tak jako jsme každému prostorovému bodu přiřadili tři souřadnice (x, y, z), tak každé události přiřadíme čtyři souřadnice (x, y, z, t) – tři prostorové a jednu časovou. Množinu (soubor) takových událostí nazýváme časoprostor (prostoročas), který je čtyřrozměrný.“ Čas, či přesněji časový interval, přitom znázorňujeme jako délku. Z toho plyne, že časoprostor je pojem fiktivní, sloužící jen pro popis (matematické vyjádření). Obě uvedené reality, hmota a prostor, spolu úzce souvisí. Totiž takto: každá hmota zaujímá, zabírá, ba tvoří prostor. Samotný prostor (mám na mysli reálný prostor, nikoli matematickou fikci) nemůže existovat bez nějaké formy hmoty. U látek, které jsou ve formě těles (pevných, kapalných a plynných), se nám to jeví samozřejmé. Avšak jestliže uvažujeme jako vztažné objekty jenom tělesa, byť třeba zjednodušená na bezrozměrné hmotné body, pak se nám prostor vně těchto těles jeví jako prázdný. Představme si podle pana Einsteina skříň v dětském pokoji, v níž máme pro jednoduchost naskládány dětské hrací kostky, které jsou naprosto stejné. Kostky nechť dokonale vyplňují

3

prostor skříně. Nyní si děti kostky ze skříně vyjmou, aby si mohly hrát. Co zbude uvnitř skříně? „Selský“ rozum nám řekne: Nic, prázdný prostor!“ Poučenější laik ovšem řekne: „Vzduch; ten sice nevidíme, ale svou hmotnost má.“ No, dobrá. Představme si nyní tuto skříň v meziplanetárním prostoru a děti oblečené do kosmických skafandrů ať opět vyjmou hrací kostky, aby si i ve volném prostoru mohly hrát. Co teď zbude ve skříni? Odpověď „selského rozumu“, že nic, bude stejně špatná, jako před chvílí. K tomu se však dostaneme později. Myšlenka, že by pole nebo prostor měl (o) hmotnost, podobně jako ji mají tělesa, připadá laikům jako scestná a některým fyzikům jako zvláštní. Všimněme si však nejprve pojmu hmotnost a vzápětí pojmu energie. Energie a hmotnost Hmotnost je základní vlastnost všech hmotných objektů, tj. všech (fyzikálních) těles nebo částic, a také ovšem vlastnost fyzikálního pole. Jestliže prohlásíme, že hmota má hmotnost, mluvíme sice pravdu, ale naše tvrzení je jaksi úchylné. Říkáme totiž totéž, jako kdybychom tvrdili, že hmota je hmotná. Copak existuje nějaká nehmotná hmota neboli hmota nemající hmotnost? Avšak, nesuďme předčasně; věta, že elektromagnetické pole má svou hmotnost už tak úchylná není. Pod pojmem „hmota“ totiž musíme rozumět nejen částice nebo tělesa, ale i pole. V části fyziky zvané teorie relativity se uvádí vztah, lidově vzoreček, pro závislost hmotnosti na rychlosti m m0 . , v němž se vyskytuje tzv. klidová hmotnost m 0 a druhé písmeno (řecké gama) označuje činitele, který závisí na rychlosti. Látkové částice podle tohoto vztahu nikdy nemohou dosáhnout rychlosti světla c, protože by jejich hmotnost vzrostla nade všechny meze, lidově řečeno, stala by se nekonečně velkou. U fotonů jakožto částic elektromagnetického pole se však předpokládá, že jejich klidová hmotnost je rovna nule. Tvrzení, zdánlivě z předchozího plynoucí, že fotony jsou nehmotné částice – míní se v klidu – správné není. Takové tvrzení pak svádí k domněnce, že prostor je nehmotný, nebo že pole je nehmotné, že může existovat prázdný prostor. Jestliže jaksi zapomeneme na pole, pak hmotnost definujeme jako vlastnost těles nebo hmotných bodů, jimiž tělesa nahrazujeme. Můžeme opakovat pokus pana Galileiho a drcnout do těžké koule, ležící na velmi hladké desce. Výsledek svého pozorování vyslovíme např. takto: „Kdyby nebylo valivého tření koule o podložku a kdyby nebylo odporu vzduchu, koule by se pohybovala setrvačností dále, po nekonečně dlouhou dobu. Ve vesmíru, v meziplanetárním prostoru se tedy tělesa, např. Země, Měsíc, atd., budou pohybovat setrvačností věčně.“ Takto, shodně s uvedeným fyzikem, přisoudíme všem tělesům jistou schopnost setrvávat v pohybu, přesněji v rovnoměrném přímočarém pohybu, čili jim přisoudíme setrvačnost. Podle dalšího chytrého pána, I. Newtona, budeme hmotnost těles nazývat setrvačná hmotnost, když z jeho pohybového zákona vyvodíme, že setrvačná hmotnost je měřítkem odlišnosti těles (při rozjezdu nebo brždění), na něž působíme vždy stejnou silou (tažnou nebo brzdící). Teď si vzpomeneme na definici energie: Energie je schopnost konat práci. To si můžeme ukázat vyzdvižením těžké koule ze země do nějaké výšky, čímž kouli udělíme polohovou energii. Jakmile tento předmět pustíme, spadne z oné výšky volným pádem a vykoná práci, konkrétně rozbije starý litinový stojan, takže jej pak můžeme snadno vložit do tavící pece a vyrobit nový odlitek. Jak si za této situace máme představit, že energie má hmotnost (že je hmotná)? Avšak podle proslulého Einsteinova vztahu energie a hmotnost spolu úzce souvisí. Každá hmota, např. každé těleso, uvnitř „ukrývá“ energii a každá energie má hmotnost. Zmíněný vztah, který se vyjadřuje rovnicí E = m.c2, se dnes prakticky využívá v každé jaderné neboli

4

atomové elektrárně. Einsteinův vztah vyjadřuje, že energie je rovna součinu hmotnosti a druhé mocniny rychlosti světla ve vakuu. Jak víme, byl nejprve využit v atomové pumě. Zde byla hmotnost pumy přeměněna na obrovskou energii, ale bohužel velmi ničivou. Energii ukrytou např. v 1 kg látky si můžeme snadno vypočítat z uvedené rovnice, když si vzpomeneme, že c se přibližně rovná 3.108 m/s (300 000 km/s čili 300 000 000 m/s): E = 1. (3.108)2 = 9.1016 J což je 90 000 000 000 000 000 čili 90 tisíc biliónů joulů. Pochopitelně, že slavná Einsteinova rovnice, stejně jako každá jiná rovnice, platí i naopak, zprava doleva. Jinak, že platí: m = E/c2, tedy že energie, přenášená např. elektromagnetickým polem, má hmotnost. Tato hmotnost je rovna oné energii dělené konstantou c2 neboli rychlostí světla, povýšené na druhou. Výpočet z předchozího odstavce můžeme také číst zprava doleva a tvrdit, že 90 tisíc biliónů joulů má hmotnost jednoho kg. Odborný název pro rovnici (zejména pro tuto) je ekvivalence. Pak řekneme, že hmotnost a energie jsou ekvivalentní. Ekvivalence energie a hmotnosti není jenom formální, matematická. Předkládáme základní ideu, kterou už vyslovil pan Einstein, že hmotnost a energie mají tutéž podstatu. Ve své stati „O obecné teorii gravitace“ tento génius napsal: „Částice může vystupovat pouze jako ohraničená oblast prostoru, ve které je napětí pole nebo hustota energie zvlášť veliká.“ To znamená, že mezi energií a hmotností není podstatný rozdíl, že jde pouze o rozdíl v množství (kvantitě). Kvalita či podstata je pořád tatáž. Lidově řečeno, oblast prostoru, kde je energie „silně namačkána“ se nám jeví jako částice či těleso, kdežto jiná část prostoru, kde je energie rozložena, kde je „řídká“, se nám jeví jako pole. Skladba hmoty Zopakujme si nyní jinou hodinu Fyziky, v níž jsme se učili, jak „vypadá“ hmota „uvnitř“, z čeho se skládá, odborně řečeno, jakou má strukturu. Hmota ve formě látky se skládá z částic: z molekul a ty se skládají z atomů. Atomy pak obsahují jádro s protony a neutrony, kolem něhož se rychle otáčejí elektrony. Tak si to představujeme, to je nejjednodušší model atomu – Bohrův. Nesmíme však takovýto popis brát doslova, jakoby atomy takto Obr. 1. Model atomu H vypadaly skutečně. Ukažme si to na nejjednodušším atomu, na atomu vodíku (H), podle obr. 1. Model atomu vodíku má v jádře jen jeden proton a v obalu jen jeden elektron, kroužící hodně rychle kolem jádra. Jestliže bychom tento model vzali doslova, že takto skutečně atom vodíku vypadá, dojdeme k absurdnímu tvrzení. Kdybychom totiž zvětšili jádro atomu na velikost špendlíkové hlavičky, tak ten elektron, asi dva tisíckrát „lehčí“, bude obíhat ve vzdálenosti tří set metrů! Mezi jádrem a elektronem se podle našeho modelu nachází prázdný prostor, vakuum neboli Nic. Takže, atom vodíku se skládá ze hmoty velikosti špendlíkové hlavičky, ze hmoty ještě několikanásobně menší, ale hlavně z obrovského prostoru, v němž není nic. Špendlíkovou hlavičku, představující jádro atomu, a ještě menší kuličku, představující elektron, můžeme s velkým klidem vzhledem ke třem stům metrům Ničeho zanedbat. Chybu, kterou takovým zanedbáním uděláme, ani nedokážeme nějakým velmi přesným přístrojem nebo velmi přesnou měřící metodou zaznamenat. Z těchto úvah uděláme závěr: Hmota se skládá hlavně z ničeho a taky tak trochu, ovšem naprosto zanedbatelně, z hmoty. To je přece zjevný nesmysl, velká absurdita. Tak tomu určitě nemůže být. Než si ukážeme jiný model atomu, přejděme jinam. Mezi hmotnými částicemi nebo tělesy přece působí nějaké pole. Nejnázornější je magnetické pole, jímž si vysvětlujeme působení na železné piliny, hřebíky, klíče, atd. Podle poznatků z novější doby magnetické a elektrické pole nelze od sebe oddělit, existuje vždy jenom jako pole elektromagnetické. O elektromagnetickém poli víme, že se skládá z polních částic, které dostaly název fotony.

5

Struktura látky je částicová, odborně kvantová. Mezi jednotlivými látkovými částicemi (např. mezi protony a elektrony) jsou mezery. Co je v těch mezerách? Podle tzv. zdravého rozumu usoudíme, že nic. Avšak mezi látkovými částicemi je pole. Např. mezi částicemi jádra atomu je jaderné pole. Mezi dvěma nebeskými tělesy je gravitační pole. Mezi dvěma magnetickými póly je magnetické pole. „Situace“ se jeví být zachráněná. Jenomže, každé pole se také skládá z částic (u elektromagnetického pole to jsou Obr. 2. Pravděpodobnost výskytu elektronu fotony). A co je v mezerách mezi těmi polními částicemi, v atomu H jestliže jsou podobně jako látkové mezery, mnohokrát větší než samotné částice? Vakuum čili Nic! Tak bude znít odpověď „zdravého, selského rozumu“. Dostali to jsme se tam, kde jsme byli: hmota, ať už ve formě látky, ať už ve formě pole, se skládá hlavně z ničeho a velice nepatrně, naprosto zanedbatelně, z hmoty. Nejprve musíme uvést výše naznačený jiný model atomu. V tomto, už přesnějším modelu, uvažujeme pravděpodobnost výskytu elektronu v atomu. Zajímáme se o to, s jak velkou pravděpodobností je elektron (považovaný stále za hmotný bod) na určitém místě v atomu. I v předchozím modelu bychom elektron, zjednodušený na malinkou kuličku, vlastně nemohli vidět. Poněvadž se zde elektron otáčí kolem jádra velikou rychlostí, mohli bychom „vidět“ jen „šmouhu“ ve tvaru kružnice. Něco podobného si můžeme ukázat na rychle se točící kovové kuličce, uvázané na pevné niti. Onen přesnější model atomu, opět pro jednoduchost atomu vodíku, pak vidíme na obr. 2. Na tomto obr. je znázorněna redukovaná, přibližně 95 procentní pravděpodobnost výskytu elektronu. Je zde zanedbána menší pravděpodobnost. Ve skutečnosti se může elektron vyskytovat uvnitř atomu kdekoli, avšak s různou pravděpodobností. Nás teď zajímá právě ta největší pravděpodobnost. Model na obr. 2. se tak velmi blíží předchozímu, znázorněnému na obr. 1. Pro přesnost uvedu, že oba obrázky musíme chápat prostorově, místo kružnic si myslet koule. Poněvadž nákres by v takovém případě dopadl špatně, byl by málo názorný, musíme se spokojit s plošným zobrazením. Laikovi je úplně jedno (a odborníkovi do značné míry také), kde se vyskytuje elektron nejpravděpodobněji, s pravděpodobností 95%, nebo kde se podle dřívějšího modelu vyskytuje zcela určitě. Co je to platné, že elektron občas (velmi zřídka) bude někde „mezi“ nejpravděpodobnějšími polohami a velmi často bude na podobné „dráze“ jako v prvním případě, když „zbývající“ místa, tedy prostor, v němž elektron právě není, bude zase prázdný? Rozdíl mezi oběma modely je pro laiky a také v mnoha případech praktického využití i pro odborníky tak nepatrný, že většinou uvažujeme jen ten první model. Podle „zdravého rozumu“ v každém případě, v prostoru, kde právě elektron není, zase bude vakuum, tj. Nic. Tak se nám vynoří nápad: leda, že by vakuum žádné Nic nebylo! Teď si však všimněme vesmírných prostor s miliardami galaxií a v každé z nich s miliardami hvězd. Skladba vesmíru Ve fyzice se můžeme zabývat makroobjekty, tj. tělesy, jako jsou planety, hvězd, míče, vlaky, vozy, koule, pružiny, atd. Můžeme se také zajímat o mikrobjekty, např. o látkové částice, jak jsme je naznačili v minulém odstavci. Mohou nás také silně vzrušovat megaobjekty, tedy galaxie, kupy galaxií, shluky kup galaxií, ba celý vesmír.

6

Obr. 3. Velkoměřítková struktura vesmíru. Převzato z: www.astro.pef.zcu.cz/objekty/obr/

Od poměrně nedávné doby je na oběžné dráze kolem Země – jako jedna z umělých družic Země – umístěn Hubbleův kosmický dalekohled. Ten má tu výhodu, že paprskům, přicházejícím ze vzdálených vesmírných objektů, nebrání zemská atmosféra, která obsahuje nepříjemná zrnka prachu a která se chvěje, čímž v zemském dalekohledu vzniká neostrý obraz a k tomu jen jasnějších objektů. Část záření zemská atmosféra pohlcuje. To sice umožňuje na Zemi život (tedy i ten náš), ale některé vesmírné objekty pozemními přístroji vůbec nevidíme. Použitím moderních technických prostředků dnes vidíme do velmi velkých vzdáleností. Můžeme pozorovat, jak vypadá náš vesmír ve vzdálenosti třebas 10 miliard světelných let. Světelný rok je vzdálenost, kterou světlo urazí za rok. Za vteřinu uletí světlo asi 300 000 km. Světelný rok (1 ly) je roven 9,46.1015 m nebo 9,46.1012 km, tj. asi devět a půl biliónu kilometrů. Zmíněnými pomůckami můžeme ve velmi vzdáleném vesmíru vidět jakési pavučiny. Viz obr. 3. Když se ovšem na tyto objekty pozorněji zahledíme, vidíme, že jsou to ohromné skupiny galaxií, které se táhnou jako vlákna do dálek přes celý vesmír. Celek vypadá jako velmi hrubá síť. Mezi oněmi vlákny jsou ještě větší oka, proluky, velmi obrovské prostory, kde usoudíme, že nic není. Zase řekneme, že mezi skupinami galaxií je vakuum neboli Nic.

7

Nemusíme však „chodit“ tak daleko. Můžeme se podívat do některé populární astronomické knížky na obrázek naší Sluneční soustavy. Zjistíme, že mezi jednotlivými planetami, které obíhají kolem své mateřské hvězdy, jsou mnohonásobně větší „mezery“. V těchto meziplanetárních prostorách se v 1 krychlovém metru nachází sotva šest atomů či nějakých částic. To je úžasná prázdnota, že? Tak se nám to aspoň jeví. Zjišťujeme, že supermegaobjekt, jakým vesmír beze sporu je, se převážně skládá z Ničeho a taky tak trochu, avšak zanedbatelně, z hmoty. To je hrůzyplné zjištění. Zejména, když si uvědomíme, že i naše tělo je složeno z podobné „látky“ jako kterákoliv část vesmíru. I odborníci na kosmos, tj. astronomové a kosmologové, budou tvrdit, že vesmír je stejnorodý čili homogenní a že ve všech směrech má stejné vlastnosti, čili že je izotropní. Uvědomují si totiž, že nepatrné „zčeření“ ve formě galaxií a jiných tělesových objektů nemůže pro celkový pohled, tedy v globálu, pro vesmír znamenat nějakou významnou „věc“ nebo „položku“, se kterou bychom při určování celkové hustoty vesmíru měli nějak podstatněji počítat. To všechno ovšem znamená, že vakuum není prázdnota, že je to naopak podstatná část vesmíru. Co je vakuum Vakuum doslova přeloženo je nic, prázdnota. Obvykle se za „Nic“ považuje. Označuje se také jako prázdný prostor. V tomto případě se zaměňuje matematický (geometrický) prostor s reálným prostorem. Jeden z našich významných fyziků, Vladimír Wagner z Ústavu jaderné fyziky AVČR v Řeži, v článku „Vakuum ve skutečnosti prázdnota není“ [19] píše: „Vakuum: Tímto pojmem je označován prázdný prostor bez hmotných částic. … Byl by vyplněn fotony… neutriny… gravitony a ještě záhadnějšími a dosud neznámými částicemi, které pozorujeme jako temnou hmotu ve vesmíru. A i kdyby se nám podařilo odstranit i tyto částice, o kterých hovoříme jako o „reálných“, nebude pořád vakuum tou úplnou prázdnotou, fádní pustinou, kde nic není a nic se neděje. … (Skládá se i z) částic, které zatím existují jen v hypotézách teoretických fyziků, anebo o nich zatím nevíme vůbec a projevují se například jako temná energie. Skutečné vakuum má zkrátka do skutečné prázdnoty velice daleko.“ A nejen to, nejnovější poznatky vedou ke tvrzení, že vakuum je základní skutečnost, která všechno ostatní (např. hvězdy) tvoří. Vakuum donedávna bylo zaplňováno různými formami „hmoty“: částicemi, tělísky, tělesy, galaxiemi a ještě tak zářením. Ukazuje se však, že vakuum je základní formou hmoty. Hmota může být ve formě těles či látky, ale může být také ve formě pole. Vakuum podle naší teorie je základní pole. S nepatrným pozměněním V. Wagner ve výše citovaném článku dále uvádí, že vakuum „by mohlo být i dynamicky se měnící pole. Takové pole do kosmologie v roce 1988 zavedl C. Wetterich a je známo pod názvem kvintesence. Bylo by prostorově i časově proměnné a měnila by se tak i hustota energie vakua. Mohlo by řešit tzv. problém koincidence, který vzniká na základě chování hustoty energie spojené s látkou a hustotou energie vakua. … Je velice podivné, že hustota energie vakua je s hustotou energie obsažené v látce v dnešní době srovnatelná. … V případě, že by polem zodpovědným za temnou energii byla kvintesence, … důsledkem by mohly … být změny některých fundamentálních konstant (např. konstanty jemné struktury).“ Pochopitelně i toto pole by bylo spojeno s částicí, kterou C. Wetterich nazývá „kosmon“. Pro tento okamžik uveďme, že pan profesor Wetterich působí na univerzitě v Heidelbergu. Dále, že používá pojmu kosmon jako základního kvanta zatím záhadné temné energie, o níž ovšem soudí, že by mohla být podstatou vakua. Jak uvidíme níže, jsou to myšlenky velmi podobné našim.

8

Poněvadž vakuum má „nějakou“ energii, může ji předat základním částicím. Může tedy částice čili uzavřené koncentrace energie vytvořit. Samozřejmě vytváří i otevřenou koncentraci energie, tj. záření. Základní pole čili vakuum čili kvintesence je příčinou všech fyzikálních dějů (událostí) včetně vzniku (a zániku) částic. Poněvadž „řidší“ modulované základní pole (např. průvodní pole) zaujímá nesrovnatelně větší prostor než „hustší“ těleso či částice (rovněž modulované základní pole, jenže do hustého „klubka“) je hustota energie / hmotnosti všude stejná. Vesmír je homogenní. To se ovšem týká „průměrné“ hustoty. Základní pole je dynamické. Proto vytváří další formy hmoty/energie dynamicky a jako dynamické. Poněvadž je základní pole kmitavé, budou i hvězdy a galaxie kmitat. Nejen, že se pohybují jako celek po nějaké křivce, ale přitom také budou vibrovat samy o sobě a jedna vzhledem ke druhé. Potvrzením zde uvedené myšlenky je nedávno objevený fakt, že „Mléčná dráha vibruje“. M. Hromadová uveřejnila na webových stránkách České astronomické společnosti článek tohoto názvu [21]. Uvádí v něm „Naše Galaxie (Mléčná dráha) je zvlněná a vibruje, jako když se tluče na buben. Vyplývá to z detailního studia nové radiové mapy galaktického neutrálního vodíku. … Vlnění je nejlépe pozorovatelné na tenkém vodíkovém disku, který prochází Galaxií a jeho průměr je okolo 200 000 světelných roků (průměr Galaxie je 100 000 sv. roků). Slunce se Zemí se nachází blízko jednoho "záhybu".“

Co je vakuocentrismus Výchozí tvrzení vakuocentrismu: Podstatou hmotného světa je základní pole, z něhož všechny se ostatní formy hmoty „vynořují“ (a zpět se na ně mění). Toto pole je složeno z kvantového elektromagnetického vlnění jediného kmitočtu, které se šíří rychlostí c přímočaře a chaoticky tak, že do každého místa prostoru přitéká a z něj odtéká ve všech směrech. Dosud bývají označována jako zdroj okolního pole tělesa nebo částice. Náš pohled je opačný, tzn. prvotní je pole, přesněji řečeno základní pole a tělesa nebo částice z tohoto pole mohou (ale nemusejí) vznikat. Někdy jsou dokonce tělesa (např. nebeská tělesa) chápána jako jediná forma hmoty. Kolem nich je pak prázdnota neboli vakuum. Čím dál hlasitěji se však hlásá názor, že vakuum žádná prázdnota není. My tvrdíme, že vakuum je vlastně ono základní pole. Název „vakuum“ je tedy velmi nevhodný. Přesto jej musíme používat, aby nám všichni rozuměli, o čem píšeme. Pokusme se vystihnout naši základní myšlenku jinak: Ve vakuu se všecko děje. Všechno z něj vzniká a všechno do něj zaniká. Je prahmotou, hmotnorodem. Tělesa či lépe koncentrace, vzniklá z vakua, jsou podle dnešních chápání člověka kvalitativně od vakua odlišná. To však nebrání názoru, že kvalitativní odlišnost koncentrací od vakua je nepatrná. Při řešení jakéhokoliv jevu ve vesmíru (v přírodě) je nutno opustit stanovisko lidské (antropocentrické) a postavit se na stanovisko vakua (vakuocentrické). Není to násilné: lidský organismus je ze 60% voda – z kolika procent je vakuum? Mnohem blíž ke stovce. Většina jevů, které byly dosud přičítány hmotným tělesům, vlastně koncentracím, je vlastností vakua a ne těchto koncentrací. Koncentracím dalo vakuum vznik a drží je pohromadě. Toto obrácené hledisko musí být správnější než dosavadní, protože je, doufejme dokonale, obecné a jen z něho je možno poznat všechno. Většina jevů, které byly dosud přičítány hmotným tělesům, vlastně koncentracím, je vlastností vakua. Vakuocentrismus tedy za střed (centrum) všeho chápe vakuum.

9

Je gravitace přitažlivost? Ne! Tlak základního pole Zatímco se tradičně tvrdí, že tíha tělesa je vyvolána gravitací = přitažlivostí Země, naše teorie tvrdí: Těleso – v blízkosti Země – je k Zemi okolním základním polem přitlačováno. Země je ovšem přitlačována k tělesu stejně velkou silou (a opačného směru). Země se však touto silou vychýlí, přiblíží k tělesu, zcela nepatrně, naprosto zanedbatelně. Proto můžeme mluvit pouze o přitlačování tělesa vůči Zemi. Zde jsme zaměnili příčinu: místo přitažlivé síly mluvíme o síle přítlačné. Výsledek je však tentýž: volné těleso spadne na Zemi. Newton vyslovil gravitační zákon, v němž definoval tzv. přitažlivou sílu, a to takto: „Gravitační síla (přesněji: velikost gravitační síly) mezi dvěma hmotnými tělesy je rovna…“ a nikoli takto, jak se to bohužel někdy uvádí: „Dvě tělesa se navzájem přitahují silou, která …“. Nešlo tedy o tvrzení, že tělesa se přitahují, ale o sílu mezi nimi, kterou pro odlišení od jiných sil označil za gravitační – přitažlivou. Přitom však věděl, že tělesa se na dálku, tzn. okamžitě – nekonečně velkou rychlostí, nepřitahují. Vypadá to jako hnidopišství, ale jde o princip: Tělesa se nepřitahují, ale vzniká síla mezi nimi – jejíž příčinu Newton nezkoumal, rozhodně ji však neuvažoval jako vlastnost oněch těles! I. Newton to vyjádřil takto: „Je nepochopitelné, že by bezduchá hrubá materie jen tak bez prostřednictví něčeho nehmotného mohla bez přímého fyzického kontaktu působit na jinou materii. Tak by tomu mohlo být jen podle starého Epikura, podle něhož gravitace tkvěla v samém základu a podstatě hmoty. A to je jeden z důvodů, proč jsem si nepřál, aby se mi také přičítala představa, že gravitace, tíže, je něco vrozeného hmotě samé o sobě. Že by gravitace přirozeně tkvěla v základu hmoty tak, že jedno těleso by mohlo na dálku napříč prázdnotou působit na těleso druhé ..., je pro mne absurdní představa a nevěřím, že by kdokoli schopný znale uvažovat o věcech „stín“ filozofie, mohl takové představě přikládat váhu.“ V dnešní době nikdo netvrdí, že gravitace působí okamžitě. Předpokládá se, že se šíří rychlostí světla. Proto se dnes předpokládají gravitony (jako základní částice gravitace) a Obr. 4. Částice jsou základním polem že jde o částice hodně podobné fotonům. k sobě přitlačovány! Také: Vznik hvězd Jestliže ovšem existuje tlak záření (tlak podle dr. Grygara světla, tlak fotonů) – což bylo prokázáno – pak je podivné, že částice gravitace – gravitony – jak narážejí do tělesa – tak je „sají“! Když ovšem budeme předpokládat, že tyto gravitony do těles „drcají“ (podobně jako to dělají fotony), pak je musejí k sobě přitlačovat! Použil jsem termínu „gravitony“, což není správné, avšak udělal jsem to kvůli porozumění. Nyní jakoby ztotožňuji hypotetické gravitony se svými, rovněž hypotetickými, kosmony = „částicemi“ základního pole! Velmi pravděpodobně totožné nejsou! Vznik těles a vznik prostoru

Obr. 5. Prostor vytvořený třemi na sebe kolmými svazky rovnoběžných iradů

Jak se vytvářejí tělesa? Obvyklé vysvětlení, které podává J. Grygar (ve své knize Vesmír), spočívá v náhodném nahromadění protonů – a dalších částic –, které byly vyvrženy supernovou. (obr. 4.). Na shluk částic působí tlak záření, který rovněž vzniká při tom výbuchu.

10

Jestliže se poblíž uvažovaného shluku nachází osamocená částice, pak je tlakem záření k tomu shluku přitlačena! Tak se v nějakém místě hromadí částice, až z toho vznikne hvězda. (Zde se potom však jaksi vsouvá gravitace už vzniklého = většího tělesa). Jestliže je uznáváno, že částice jsou k sobě tlakem záření přitlačovány, proč bychom nemohli předpokládat, že hypotetické kosmony, které mají daleko větší energii – než částice záření = fotony – a tudíž mohou na shluk částic působit mnohem větším tlakem? Naše teorie předpokládá, že existuje základní pole, jehož základními „stavebními kameny“ jsou kosmony. Předpokládáme, že pohyb všech existujících kosmonů je chaotický. Tento chaos nahradíme třemi rovnoběžnými svazky vzájemně kolmými proudy kosmonů (obr. 5.). Tím do chaosu zavedeme (umělý) řád, b) a) v němž se vyznáme. a Nahrazením chaosu třemi svazky ovšem 1 cm neprovedeme principiální „poškození“ 1 cm a.q původních účinků, tj. 1 cm ony tři svazky mají Obr. 6. Struktura základního pole účinky naprosto stejné, ekvivalentní, jako původní chaos. Jeden proud kosmonů – námi nazývaný „irad“ – si můžeme představit jako úzkou kruhovou trubičku, v níž letí za sebou jakési „špuntíky“ (které teď představují kosmony). Takových vzájemně rovnoběžných proudů kosmonů si můžeme představit určitý svazek. Tři na sebe kolmé svazky – jeden ve směru osy x, druhý ve směru osy y a třetí ve směru osy z – pak podle nás vytvářejí fyzikální prostor. Tento prostor tedy není cosi jenom geometrického, ale je zaplněn, ba tvořen, chaosem kosmonů, který si zjednodušujeme na ony tři svazky. Následující obr. 6 doplňuje ten předchozí. Přímý důkaz těchto tvrzení nemůže existovat: jde o hypotetické „částice“, jejichž základní vlastností je jejich implicitnost = skrytost = neměřitelnost. Předpoklad existence základního pole lze potvrdit jenom z důsledků této hypotézy! Prozatím se dokazování našich předpokladů, např. existence kosmonů, zdržím. Pokusil jsem se o výběr pozorovaných jevů, které lze dost snadno pomocí existence základního pole vysvětlit, zatímco jiné vysvětlení – ražené nějakými vědci – prostě neexistuje. Něco z toho uvedu níže. Obr. 7. Vložením dvou „překážek“ Poznamenejme, že tvorbou či vytvářením nebo (protonů) do trubičky (iradu) se irad vznikem nemíním nějaký samovolný proces, ale rozdělí na tři části. Levá a pravá děj podle složitých zákonitostí. Jistou analogií je část zůstává beze změny, ale ve věta: „Tři úsečky – za určitých podmínek – střední části vznikne „stín“. Protony vytvářejí trojúhelník“, nebo: „Skládáním dvou (či jsou vnějšími kosmony tlačeny více) sil vznikne síla výsledná“. k sobě. Kompulze Teď v iradu předpokládejme dva protony (stejně „velké“ jako kosmony). Viz obr. 7. Můžeme si to představit jako vodorovnou trubičku, v níž narazí zprava kosmony na pravý „pevný špuntík“ a na levý „pevný špuntík“ narazí kosmony zleva. Mezi oběma pevnými

11

špuntíky (ve skutečnosti protony) vznikne „stín“, protože letící špuntíky se od pevných špuntíků „odrazí“ a v prostoru mezi protony je jich méně (zjednodušeně žádný). Pomocí kompulze (přitlačování těles k sobě základním polem) můžeme získat zákon, který se – ovšem čistě formálně – podobá Newtonovu gravitačnímu zákonu. Místo předpokladu tajemné přitažlivosti těles zavádíme přitlačování základním polem, které má tak velkou energii (danou pohybem kosmonů), že vyvolá tento tlak. Vysvětlení je tedy analogické vzniku tlaku páry: čím více je pára zahřátá, tím větší mají její molekuly pohybovou energii a tím větší tlak (např. na píst) pára vyvolává. Zákon kompulze zní: Tělesa jsou základním polem přitlačována k sobě silami přímo úměrnými součinu setrvačností průvodních polí těles a nepřímo úměrnými čtverci jejich vzdálenosti. Setrvačnost podle nás není vlastností těles, ale okolního m1 m2 základního pole, které je ale modulováno (ovlivněno) tělesem, r1 P P´ jež doprovází. To je první r2  odlišnost od klasického S2 F1 S1 F2  Newtonova zákona. Druhá, také hodně závažná okolnost je, že místo konstanty úměrnosti, zvané d gravitační konstanta, zavádíme tzv. index kompulze, který je Obr. 8. Kompulze proměnný. Tento index kompulze vyjadřuje pravděpodobnost „odstínění“ těles: Koncentrace m1 ubírá (odstiňuje) průvodnímu poli koncentrace m2 irady, obsažené v tečném kuželu k m1 ze středu S2 a vrcholovým úhlem 2 . (Viz obr. 8 a obr. 4.). Vzájemným „stíněním“ těles nastává změna struktury základního pole. Projevuje se to silami, kterými pudí tělesa k sobě. Kosmony na odvrácené strany těles narážejí ve větším počtu než na jejich přivrácené strany a přitom periodicky, tepavě. Základní pole pulzuje. Jde ovšem o ovlivňování vzájemné, vliv základního pole na tělesa a opačně. Proto hovoříme o kompulzi. Kompulze dvou těles je vždy souměrná, má charakter akce a reakce. Výsledek tlaku základního pole na tělesa je tentýž jako kdyby se tělesa přitahovala. Velikost síly je stejná. Jen jaksi „posuneme“ „působiště“ této síly: Místo, aby byla na okraji jednoho tělesa, které je blíže ke druhému, je posunuta tak, že na okraj vzdálenější od druhého tělesa tlačí. Jistá analogie je známá: Je úplně jedno, zda silou – téže velikosti a směru – vozík táhneme nebo do něj tlačíme! Výsledek je tentýž: vozík jede – toutéž rychlostí čili rychlost je v obou případech stejná. „Vznik“ částic a „vznik“ galaxií Pokusme se popsat možnost „vzniku“ částice ze základního pole. V oblastech silných modulací, tam kde dojde ke značným změnám základní energie, se mohou vytvářet dílčí struktury, může dokonce dojít ke vzniku protonu nebo jiné částice a to způsobem analogickým úkazům na hladině vody, nalité do obráceného zvonu. Za malých kmitů zvonu se na hladině tvoří struktura kmitových polí a uzlových čar – mřížka. Při zvýšené energii kmitů vyskakují z hladiny kapky vody s různou energií či hmotností. Hladina se „zbavuje“ přebytků energie v místech maximálních kmitů. V tíhovém poli Země ovšem kapky padají zpět a tím ruší „čistotu“ děje.

12

Hladinu vody lze přirovnat k základnímu poli za klidu. Při silných modulacích vyletují z prostoru í částice různých energií neboli hmotností, které odnášejí přebytky energie z modulační oblasti. Částice se mohou už v blízkém okolí vracet do procesu, z pozorovatelného prostoru „mizet“, vlastně vracet se do základního pole (které je skryté = nepozorovatelné), a rušit čistotu průběhu reakce. Trochu z jiného konce: Uvažujme, že „vesmír“ kmitá. (Tento předpoklad lze potvrdit pozorováním, o němž píše článek „Mléčná dráha vibruje“ [21]). Jinak: Jednotlivé oblasti vesmírného prostoru kmitají. Vzájemným působením „sousedních“ vesmírných oblastí mohou vzniknout rázy. V některém okamžiku dosáhnou rázy takové velikosti, že v některém místě „vystříknou“ protony (a jiné částice). Výtrysk bude podle zákona akce a reakce ve dvou opačných směrech. Tím se energie „vakua“ (lépe: základního Obr. 9. „Vznik“ spirální galaxie (červeně) a její rotace (modře) pole) prudce sníží a nastane období „klidu“. Za určitý čas nastane další výtrysk, jenže ve směrech poněkud natočených vzhledem k původním směrům. Původní směry se takto „zkroutí“ a vzniknou zárodky spirál. Výtrysky se periodicky opakují, začnou vznikat spirální ramena budoucí galaxie, přičemž blízko galaktického středu se nahromaděné částice shluknou a vzniknou hvězdy. Vzniklé hvězdy se při dalších výtryscích „posouvají“ k okrajům spirál. Tím jakoby „vytékají“ ze spirál a vznikající galaxie se vlivem reakční síly začne otáčet podobně jako Segnerovo kolo. Výsledek pak pozorujeme u kterékoliv spirální galaxie, vizte následující fotky. Toto vysvětlení je jedinečné. Další důkaz kmitání „prostoru“ je velkostrukturová stavba vesmíru: kupy galaxií se hromadí v uzlech chvění, kdežto „uprostřed“ „prázdného prostoru“ mezi nimi jsou kmitny stojatého kmitání (chvění). Galaxie vytvářejí „šňůry“ jakési sítě, kdežto v „okách“ té sítě je „prázdnota“. Vzniká podobný obrázek jako při kmitání blány bubnu, na němž jsou nasypána drobná zrníčka. Viz znovu obr. 3.

Obr. 10. M66 (NGC 3627) – spirální galaxie s příčkou

Obr.11. M100 (NGC 4321) – spirální galaxie

Několik důkazů: z webu České astronomické společnosti: Viz obr. 12. až 15.

13

K tomu uvedu několik výňatků z originálních textů – psaných našimi astronomy, které vždy doprovázejí „Astronomický snímek dne“ ve webu ČAS. Tyto výňatky potvrzují předešlé úvahy: Jasná galaxie NGC 2903 (6. červenec 2007): „NGC 2903 projevuje opravdu výjimečnou míru vznikání hvězd poblíž svého centra a je také jasná v rádiovém, infračerveném, ultrafialovém a rentgenovém pásmu. Ramena NGC 4258 (11. duben 2007): „Analýza rentgenových a rádiových údajů ukazuje, že se anomální ramena skládají z materiálu zahřátého rázovými vlnami. Rázy v disku NGC 4228 nejspíše vyvolávají mocné výtrysky detekované na rádiových vlnových délkách, které vycházejí z galaktického jádra.“ NGC 2442: Galaxie v Létající rybě (15. březen 2007): „Tento výrazný barevný snímek také ukazuje zakrývající prachové pásy, mladé kupy modrých hvězd a červené hvězdotvorné oblasti kolem jádra žlutavého světla ze starší populace hvězd.“ Hvězdy z galaktického centra (10. únor 2007): „Střed naší Galaxie Mléčné dráhy: Červeně zářící prachová mračna jsou spojena s mladými, horkými hvězdami ve hvězdných porodnicích.“ Z těchto textů jasně vyplývá, že hvězdy vznikají poblíž středu galaxií. Současné teorie tento fakt vysvětlit neumějí. Naše teorie ano. Může vzniknout námitka: Lepší než špatné vysvětlení je žádné vysvětlení. Je však vysvětlení plynoucí z naší teorie špatné? Čím? Proč? Můžeme tedy směle věřit, že je správné!

Obr. 12. Pár NGC 5194 a NGC 5195 (Astronomický snímek dne: 51.2008)

Obr. 13. Jasná galaxie NGC 2903 (6. červenec 2007)

Vakuum – zdroj prvků Jeden z textů výslovně mluví o rázech. To je další potvrzení mých úvah. Snad ještě přesvědčivěji – a ovšem hodně překvapivě – bude působit níže uvedený Astronomický snímek dne s originálním popisem: Střílící pilíře v Orionu (26. 3. 2007) „Střely velikosti naší sluneční soustavy vylétají z dutého pilíře, který září světlem zahřátého vodíku, ale jak střely brázdí vnitřkem mlhoviny Orion, tak malé množství železného plynu způsobuje, že špička každé střely září modře.“ Můj komentář: Že z vakua mohou vytryskávat proudy protonů (jader vodíku) není pro naši teorii překvapivé. Že však mohou vytryskávat proudy železa, to je velmi překvapivé. Železo tedy nemusí vznikat jadernou syntézou při výbuších nov nebo supernov, ale přímo z vakua!!! To se mi jeví jako úžasné. Proti tomu lze uvést, že to železo v onom prostoru už bylo, tedy že tam zůstalo po velmi dávném výbuchu nějaké novy a že výtrysky („střely“) vodíku jej pouze

14

strhávají. Ale – odkud se bere ten vodík (protony)? Dále: Kdo dokáže, že ono železo v daném prostoru už existovalo několik miliónů let? Proč by Obr. 14. nemohlo vznikat právě Střílící „teď“? pilíře Jestliže vodík – v Orionu a dokonce i železo – a jestliže hvězdy v galaxiích vznikají právě „dnes“, což astronomové pozorují, pak má pravdu naše teorie a nikoli teorie Velkého třesku, která mluví o vzniku hvězd a galaxií jen málo set tisíc roků po něm, přičemž „věk“ vesmíru odhaduje na 13,8 miliardy let

Standardní a vakuocentrický model vesmíru Teď ještě zbývá moje posouzení staršího „důkazu“ tzv. rozpínání vesmíru pomocí Dopplerova jevu. Dopplerův jev (jak známo) mluví o změně kmitočtu záření pohybujícího se zdroje. Jestliže se zdroj od pozorovatele vzdaluje, vzniká tzv. rudý posuv. Tzn., že spektrální čáry světla prvků jsou při vzdalování blíže červenému konci než u týchž – pozorovaných na Zemi. Přesněji: frekvence záření se snižuje (vlnová délka se zvyšuje). Až sem je všechno v pořádku. Frekvence vzdálenějších galaxií (a jiných zdrojů) s jejich vzdáleností se podle pozorování zmenšuje. Jenže: Musí však být tento posun způsoben vzdalováním těch zdrojů? Mezi vzdálenými zdroji a námi (jako pozorovateli) leží obrovský prostor. Je tento prostor prázdný a proto nemá žádný vliv na jím procházející záření z onoho zdroje?? Ukazuje se, že obrovské vesmírné prostory mezi galaxiemi a ještě mnohem větší mezi kupami galaxií prázdné nejsou! Dnešní „zdůvodnění“ rozpínání vesmíru říká, že jde o změnu frekvence záření z „utíkajících“ galaxií vlivem „rozpínání prostoru“. Toto vysvětlení už mezigalaktickému vakuu přisuzuje něco velmi podobného tomu, co tvrdí naše teorie. Předpokládá se totiž, že v těch prostorách je tzv. temná čili skrytá energie. Jestliže místo slova „skrytá“ použijeme rovnocenné cizí slovo „implicitní“, jsme přímo „uprostřed“ naší teorie. My totiž tvrdíme, že veškeré fyzikální realita může být ve čtyřech formách: a) základní pole, které je implicitní – a jež můžeme alespoň přibližně ztotožnit se skrytou (temnou) energií, b) otevřená koncentrace energie neboli záření, c) uzavřené koncentrace neboli tělesa, tělíska a částice, d) průvodní pole, které je v blízkosti uzavřených koncentrací a které vzniká interakcí oněch koncentrací se základním polem – a které přibližně odpovídá současnému pojmu gravitační pole. Všechno toto je teorie, souhrn hypotéz. Avšak, jak jsem uvedl, v současnosti pozorováním potvrzujících její důsledky! Můžu se tedy obdivovat svým předchůdcům (otci a strýci), že něco takového objevili v době, kdy podobné důkazy neexistovaly! Pávě ona potvrzení (z nichž jsem uvedl jen některá!) mě při mém studiu silně fascinovala. Moji předchůdci měli pravdu! I já mám pravdu. Teorie Velkého třesku je strašný omyl.

15

V čem onen omyl spočívá: Jestliže si „obrátíme chod dějin“ vesmíru a ze současného „rozpínání“ vyvodíme, že kdysi musely být hvězdy na sebe obrovsky namačkané – dokonce do singularity (tj. do velmi maličkého bodu), tak tvrdíme totéž, co tvrdily minulé generace fyziků, které o temné energii neměly ani tušení. Fyzici tehdy předpokládali, že při myšleném „běhu do minulosti“ vesmíru nic namačkání hvězd nebrání! Nyní však můžeme tvrdit: Ale brání! Je to temná hmota a temná energie, které tvoří 95% veškeré vesmírné reality! Při setrvávání na myšlence namačkání hvězd – v minulosti – do singularity zanedbáváme 95% fyzikální reality a uvažujeme pouhé jeho jediné procento (jako tzv. zářivou hmotu)!! (Zbývající 4 % jsou rozptýlené protony, neutrony a jim podobné částice). Je to vědecké, když zanedbáme 95 % vesmírné reality??? Tož, tvrzení, že to vědecké je, (podle mne) je „velice silné kafé“!!

R

4 3

Obr. 15. Závislost rozměru vesmíru na času dle standardního modelu: 1 – cyklický, 2 – hraniční, 3 – stálého rozpínání, 4 – podobný křivce, znázorňující tangens

2

1

t Porovnejme standardní a náš model vesmíru. Ve standardním modelu se uvažují tři možnosti: cyklické rozpínání a smršťování, hraniční případ pozvolného rozpínání a nikdy nekončící rozpínání. Ve všech třech případech se údajně nacházíme v éře zpomalování expanze vesmíru. Avšak pozorování ukazuje, že to rozpínání se v současnosti naopak zrychluje. Tento fakt vede k předpokladu vývoje podle křivky, připomínající křivku tání amorfní látky nebo tangentoidu. Standardní teorií je to nevysvětlitelné! Nebo snad tlak tzv. temné čili skryté energie začal působit až po několika miliardách let? Vizte obr. 15. 11

Zde; nyní

0 0

18,25

36,5

54,75

Galaktický rovník

73 Jinde; jindy

-11

Obr. 16. Vesmír osciluje. A) Příklad periody jedné oblasti vesmíru. Čas v mil. roků; uvedena možnost! Obě měřítka (R, t) by byla srovnatelná. B) Naše oblast vesmíru se právě zvětšuje ve směru galaktických pólů a zmenšuje ve směru galaktického rovníku. V jiné oblasti nebo v naší oblasti za kosmologickou chvíli je to naopak. 16

Náš model: V některých místech se část vesmíru „rozpíná“, v jiných se „smršťuje“. Jde o periodickou závislost. Vesmír (jako celek) se nerozpíná. Rozpínání i smršťování je lokální záležitost. Prvotní je „naše“ základní energie, která je ovšem skrytá neboli implicitní. Tato energie soustavně kmitá, v různých oblastech vesmíru různě. Viz obr. 16. Vodorovná osa neprochází nulou, ale řekněme 12 miliardami sv. roků . Závěr Naše teorie je hodně troufalá; nabízí vysvětlení jevů i tam, kde jiné = dosavadní teorie žádné vysvětlení nemají; nabízí jednoduchou matematiku; uvažuje běžný třírozměrný prostor (resp. čtyřrozměrný prostoročas) a neuvažuje více rozměrů – kterýžto předpoklad beztak nemá skoro žádné výsledky pro pochopení příčin jevů ve vesmíru; slučuje oblasti fyziky, které až dosud byly hodně vzdálené; řeší problém kvantování prostoru; místo gravitace jako vlastnosti těles uvádí „tlak“ základního pole a hlavně: místo nesprávného názvu „vakuum“ a chápání obrovského vesmírného prostoru jako prázdnoty (i uvnitř atomů) razí působení „základního pole“. Teorie je tedy velmi nezvyklá a rušící „zažrané“ představy, které ovšem nejsou správné ani z hlediska některých stávajících myšlenek a současných pozorování. Je však rozvíjena třemi „diletanty“ a současně „disidenty“ (z nichž dva už zemřeli). * Literatura [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17]

Dostál J., Dostál V., Pojem fyzikálního vakua a jeho význam v novém fyzikálním obrazu světa, Matematika a fyzika ve škole, roč. 17., 1986/87 Podolnyj, R. G., Něčto po imeni ničto, Znanije, Moskva 1983 Levinová J., Jak vesmír přišel ke svým skvrnám, Argo / Dokořán, Praha 2003 Gamow, G., Pan Tompkins v říši divů, Mladá fronta 1986 Grygar J., Horský Z., Mayer P., Vesmír, Mladá fronta 1979, část Kapitoly z kosmických dějin Hrbek, J., Radiační teorie gravitace a stavba hmoty. Gravitace jako nevyčerpatelný zdroj energie, SPN Praha 1979 Bodanis, D., E = mc2, Dokořán, Praha 2002 Rees, M.., Náš neobyčejný vesmír, Dokořán, Praha 2002 Greene, B., Elegantní vesmír, Superstruny, skryté rozměry a hledání finální teorie, MF Praha 2001 LaViolette, P., A., Velký třesk překonán, Starověké mýty o stvoření a věda kontinuálního stvoření, Volvox globator, Praha 1998 Weinzettl, V., Kosmologie, dogmata a mýty, nákladem autora v nakladatelství a vydavatelství H.  H. 1993 Grygar, J., Žeň objevů 2001, nakladatelství Aldebaran, Valašské Meziříčí 2003 Časopis 21. století extra „Tajemství vesmíru“, vydává RF Hobby, s.r.o., Praha, vyšlo 6. 5. 2004 Grygar, J., Vesmír jaký je, Současná kosmologie (téměř) pro každého, Mladá fronta, 1997 Barrow, J., D., Teorie všeho, Mladá fronta, 1966 Barrow, J., D., Teorie ničeho, Mladá fronta, 2005 Penrose, R., Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl, Mladá fronta Praha 1999

17

[18] www.aldebaran.cz/, webové stránky Katedry fyziky Fakulty elektrotechnické ČVUT, stránky Fyzika/Kosmologie [19] www.hp.ujf.cas.cz/wagner/popclan/vakuum/vakuum, Wagner, V., Vakuum ve skutečnosti prázdnota není aneb kouzla kvantové fyziky [20] Astropis, speciál 2004 – Šmída, R., Reliktní záření; Prouza, M., Temná hmota; 4/2004 – Kulhánek, P., Temná energie – realita nebo fikce? [21] www.astro.cz/clanek/2282 – Hromadová, M., Mléčná dráha vibruje [22] Kirshner, R., P., Výstřední vesmír, Paseka (Edice Fénix), 2005 [23] Macháček, M., Encyklopedie fyziky, Mladá fronta a Fond AV ČR pro vydávání vědecké literatury, 1995 [24] Výkladový slovník fyziky pro základní vysokoškolský kurz, Prometheus, 1999 [25] Hey, T., Walters, P., Kvantový vesmír, Argo / Dokořán, 2005 [26] Weinberg, S., Tváří v tvář, Aurora Praha, 2004 [27] Hybášek, j., Geofyzika, VUT Brno, 1988; Pospíšil, L., Šutora, A., Praktická geofyzika, CERM Brno, 2003 – části o seismice [28] Greene, B., Struktura vesmíru, Čas, prostor a povaha reality, Paseka, 2006 [29] Polkinghorne, J., Kvantový svět, Aurora Praha, 2000; Věda a teologie, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002; Kvantová teorie, Průvodce pro každého, Dokořán 2007 [30] Heisenberg, W, Fyzika a filosofie, Aurora Praha, 2000 [31] http://hp.ujf.cas.cz/wagner/prednasky/temna, Wagner, V., Těžké neviditelno aneb jaké částice tvoří temnou hmotu [32] Laszlo, E., Věda a ákášické pole, Integrální teorie všeho, Pragma Hodkovičky, 2005 [33] Einstein A., Infeld, L.: Fyzika jako dobrodružství poznání, Aurora Praha 2000 [34] Hoyle, F., Burbidge, G., Narlikar, J., V., A Different Approach to Cosmology, Cambridge, University Press, 2000 [35] Wheeler, J., A., A Journey into Gravity and Spacetime, Scientic American Library, New York, 1999 [37] Astropis 1/2007 – Prouza, M., Nobelova cena za snímek pozadí; 3 a 4/2007 – Grygar, J., Prouza, M., Letošní pohled na vesmír vloni; 1/2008 – Prouza, M., Kde selhává teorie relativity? [38] www.mwm.cz/index1.php/mwm/mwm/image0index1.php?make=rubrika&idr=48&pjmeno=&kredit=&p1, Paul Davies, Tekoucí vesmír [40] Langer, J., Pohled na okraj nedohledna, Nobelova cena za fyziku 2006 Vesmír 85, listopad 2006 [41] Jersák, J., Rozpínání vesmíru podle soudobých poznatků, Vesmír 87, 2008/1; [42] Vesmír 87 (2008), Horák, J., Objev prstence temné hmoty v kupě galaxií (leden); Turner., M., Skrytá látka a skrytá energie ve vesmíru (červenec); Šmída, R., Prouza, M., Svět nejvyšších energií (srpen) [43] Barrow, J., ., D., Nové teorie všeho, Hledání nejhlubšího vysvětlení, Argo/Dokořán 2008

*** Příloha: Vyznání Tvořivost Ve výše uvedené práci tvrdím, že vakuum, popř. prostor, který označuji jako základní pole, je tvůrčí. Zde ovšem jde o fyzikální princip, nikoli o duchovní. Netvrdím tedy, že základní

18

pole je tvůrčí ve stejném smyslu jako tvůrčí činnost Tvůrce (Stvořitele). Zaměnit tyto smysly by bylo zcela scestné. Jestliže si uvědomíme, že vakuum čili základní pole je tvořeno chaosem kosmonů, nemůžeme už z fyzikálního hlediska říkat, že samotný chaos má „vrozenou“ schopnost sám sebe uspořádat do hvězdných útvarů a do záření. K uspořádání, ke vzniku velmi složitých útvarů, na jejichž vrcholu stojí člověk, je zapotřebí energie. Energie však nemůže vznikat z ničeho, musí být odněkud dodávána. Je potvrzeno, že samovolný vývoj hmoty spěje od řádu k chaosu. Každá přeměna hmoty spotřebovává energii. Tato energie se konec konců bere z oné hmoty, takže celkové množství energie, tvořící tuto hmotu se zmenšuje. Hmota (či lépe řečeno látka) se rozpadá a zbytek je pak ve formě pole, chaotické změti fotonů. Tato tendence je všeobecná. Opak, totiž samovolné uspořádávání rozptýlené energie do nám známých útvarů (např. hvězd) není možný. Tak zní fyzikální zákon. Nyní se na „věc“ podívejme z jiné strany. První verš Bible říká, že na počátku všeho stojí Bůh, který svým Slovem tvoří z prázdnoty nebe (svět pro sebe) a zemi (vesmír, svět pro nás). Jeho Duch je nad prázdnotou, označenou básnicky jako propastná tůň, povznesen, je jejím Pánem. Z chaosu vytváří řád. Tvoří záření, tvoří Zemi, tvoří Slunce a jiné hvězdy, tvoří rostliny, zvířata a nakonec člověka. Bůh je tvůrcem všeho viditelného, ale je také tvůrcem mnohých neviditelných hodnot. Mezi nejvzácnější neviditelné hodnoty patří víra, naděje a láska. Veškerá jeho tvorba je rovněž uspořádaná. Děje se podle určitých principů a zákonitostí, jež můžeme ve vědě odhalovat. Avšak žádná věda nám neodpoví na otázku, proč platí zrovna ty zákonitosti, které odhalujeme a proč neplatí jiné. Podle vědy by teoreticky mohly události a děje probíhat velmi odlišně od poznávaných dějů, podle zákonů, které by mohly platit, místo těch, které platí. Množství principů, jimiž by se vesmír mohl řídit, je velmi veliké. Avšak vesmír se řídí podle určitého, omezeného výběru těchto principů. Některým lidem, kteří se distancují od kterékoli církve, jaksi vadí tradiční vyznání víry. Pro takové lidi se pokusím je vyjádřit jinými slovy. Věřím, že existuje Bůh Tvůrce, který kdysi vytvořil vesmír a který jej pořád tvoří. Stejně jako kdysi dávno mu i dnes k tomu stačí jeho Slovo či Zákon nebo Informace. Svým Slovem přeměňuje zmatek, chaos a beztvarost v řád, uspořádanost a krásu. A to jak v oblasti neživé přírody, jako třeba u nových hvězdných útvarů, tak v oblasti vnitřního čili duchovního života lidí. Tvůrce totiž vytvořil a tvoří mnohé jevy a útvary, které jeho příkazů neboli zákonů poslouchat musejí. Např. vytvořil hvězdy, které musejí svítit. Tvoří však také člověka, tj. bytost, která se může svobodně rozhodnout. Člověk jako jediný Boží výtvor mezi miliardami miliard jiných výtvorů je tvor svobodný. Zákonů, které mu Bůh dává, poslechnout může, ale nemusí. Hvězdy zářit musejí. Dokonce i donedávna neznámé mikrovlnné záření kosmického pozadí, zvané také reliktní záření, které k nám přichází odevšad, tzn. z kteréhokoliv bodu vesmíru, zářit musí. Jenom člověk zářit nemusí, může si zvolit absolutní prázdnotu, prázdnější než vakuum, absolutní černočernou černotu, která neexistuje ani v obrovských mezihvězdných prostorách. Člověk je však Boží tvor, bez Boha – svého Tvůrce – nemůže žít. Tvůrce vesmíru a Tvůrce každého tvora i neživého útvaru je naštěstí také Zachráncem, který může tápajícího a chybujícího tvora, zvaného Člověk, zachránit před onou hrůzyplnou prázdnotou, do níž by bez Něho zcela určitě spadl. Nemoudrý člověk by vinu nebo omyl jiného krutě potrestal. Bůh učinil něco zcela jiného. Ztotožnil se a pořád se ztotožňuje s ohroženým člověkem. Všechny prohřešky a viny, které kdy nějaký člověk spáchal, vzal na sebe a odsoudil se místo něho. Stal se Zachráncem, který jako opravdový člověk prošel místo kteréhokoli jiného člověka celou hrůznou cestu včetně odloučení od Boha a zážitku strašlivé prázdnoty. Ochotně položil i svůj život. Zde však neskončil, ale znovu přešel tam, odkud přišel. Stal se Tvůrcem, který ze Smrti – odvěké nepřítelkyně člověka – vyvolal nový Život. Tentokrát život v plné kráse a velkém jasu.

19

Tento pokus nemůže nahradit tradované vyznání, a to ze dvou podstatných důvodů. Zaprvé je méně dokonalý a zadruhé tradiční vyznání dává zapravdu mnoha generacím dávno žijících křesťanů. Současní křesťané je hlasitě pronášejí také proto, že se tím s generacemi svých předchůdců ztotožňují. Mezi tvorbou neživé přírody podle přírodních zákonů a sděleními, předávanými jako vnuknutí, inspirace, určenými jenom pro lidi, nemůže být žádný rozpor. Věda i víra pochází od téhož Tvůrce a proto nesoulad mezi těmito oblastmi je nesmysl.

***

Část druhá: Některé důsledky vakuocentrismu Úvod Následující text volně navazuje na předchozí „Vakuum jako základ všeho.“ „Některé důsledky vakuocentrismu“ obsahují i několik matematických vztahů, tj. vzorců. Podle mého přesvědčení je nebylo možné neuvést. Předmluva: Role vakua Hrálo vakuum, tj. prázdnota, velkou roli jenom dávno – na začátku inflace tj. prudkého rozpínání původně maličkého vesmíru „těsně“ po Velkém třesku – kdy vlastně ani nemohlo existovat? Začalo vakuum hrát velkou roli po dlouhém období, kdy se rozpínání vesmíru zvolnilo a pak začalo tlačit na hvězdy a galaxie tak, že se rychlost rozpínání začala zvyšovat a nyní – v dnešní etapě vývoje vesmíru – se zvyšuje čím dál více? Naznačené „kritické“ údobí mělo nastat, když přitažlivost zvaná gravitace díky zvětšující se vzdálenosti hvězd klesla natolik, že se začal uplatňovat tlak vakua?? Je gravitace „vrozenou“ vlastností těles? Nebo vakuum, tj. základní pole hrálo vždycky a hraje dosud velmi významnou roli, tj. tvořilo vždycky aspoň 70% celkové reality (hmotnosti/energie) vesmíru? Těch 70% se přisuzuje skryté (temné) energii, která způsobuje současné zrychlování rozpínání. Máme rudý posuv spektra hvězdných objektů vysvětlit jejich vzdalováním, tj. podle Dopplerova principu? To se dnes už neuvažuje a razí se tvrzení, že se rozpíná samotný prostor. Pak ovšem tento prostor nemůže být pasivní. Navíc, vzdalují se i ty galaxie a skupiny galaxií, které „nevidíme“, ve směrech, které jsou pro záření z nich přicházející, pro množství hvězd a hvězdného prachu naší Galaxie neprostupné? Jestliže však existuje polní posuv, pak bude záležitost o dost složitější. Rychlost vzdalování některých hvězdných objektů nebude vzrůstat přímo úměrně – podle Hubbleova zákona. Jinak řečeno, je vakuum netečné Nic, které si „nevšímá“ pohybu hvězd a galaxií? Nebo naopak hraje rozhodující roli při tomto pohybu? Těžko můžeme předpokládat, že vakuum, chápané jako skrytá čili implicitní energie je někdy netečné, jindy určující. Jestliže vakuum je tvořeno skrytou energií, musíme „uvěřit“ tomu, že má svou hmotnost. Byť bychom, alespoň prozatím, neměli možnost nějakým měřením energii vakua určit, nemůžeme tvrdit, že tato energie hmotnost nemá.

20

Absorpce a rezonance K pohlcení světla atomem dojde pouze tehdy, když fotony světla mají energii přesně rovnu rozdílu dvou energetických hladin atomu a současně musí být příslušný elektron na „správné“ energetické hladině, aby mohl pohltit foton o této energii. Elektron je pak excitován na jinou možnou energetickou hladinu. Při emisi záření, tj. při vyslání fotonu atomem je postup opačný. Můžeme však říkat: Jestliže je elektron a foton v rezonanci, dojde k absorpci dopadajícího fotonu atomem. Tím se energie zvýší na excitovanou hodnotu. Atom se bude „snažit“ mít energii co nejnižší, tj. základní, a tak dojde k emisi fotonu, ovšem pouze rezonančního kmitočtu. Takovéto vyjádření bude sjednocovat látkovou částici (elektron) s polní částicí (s fotonem). Mezi těmito, tak dosud diametrálně odlišnými realitami, tj. mezi „hmotnou“ a „nehmotnou“ částicí, či mezi kvantem vln látkových a kvantem vln polních, nebude podstatného rozdílu. Pauliho vylučovací princip Pauliho princip říká, že na stejné energetické hladině se nemohou vyskytovat n=3 dva stejné elektrony, že tyto elektrony se 3 musí lišit spinem. Všechny kvantové částice, které se řídí tímto vylučovacím principem, se nazývají „fermiony“. Existují ovšem jiné částice – např. fotony –, jež se n=2 Pauliho principem neřídí. Takovéto částice jsou známé jako „bosony“. Předpokládáme-li, že fermiony i bosony jsou současně částicemi i vlnami, je dost podivné, že jedny se Pauliho vylučovacímu n=1 principu podřizují, kdežto druhé nikoli. Mají-li obojí reality stejnou podstatu, jak b) a) tvrdíme, pak bude obtížné tohle vysvětlit. Současná kvantová fyzika však také tento Obr. 17. Výskyt elektronů na paradox nevysvětluje, pouze jej konstatuje. energetických hladinách atomu: a) jeden Naše pojetí nestaví příkrou hráz mezi elektron má spin nahoru, druhý musí mít „hmotě podobnými“ a „záření podobnými“ spin dolů, b) třetí elektron musí být na částicemi (částicemi/vlnami). Je-li záření další energetické hladině hmotné, pak rozdíl mezi částicemi (tělesy) a elektromagnetickými vlnami v tomto směru neexistuje. Či hmotnost fermionů je něco jiného než hmotnost bosonů? Není-li rozdíl mezi těmito hmotnostmi, pak nemůže být rozdíl mezi jejich energiemi – nejsou různé. Čím by se lišila energie fermionů od energie bosonů? Podstatou ne, toliko množstvím (kvantitou). Kvantum energie jednoho fermionu bude značně vyšší než kvantum energie jednoho bosonu. Bosony, každý s malou energií, se tedy mohou hromadit na jedné „energetické hladině“, kterou můžeme pro jednoduchost (ovšem jenom někdy) považovat za nulovou či lépe vztažnou. Bosony se ovšem budou na této hladině hromadit jenom do určitého, dosti značného, množství (kvanta). Fermiony, naproti tomu, se kvůli velké vlastní energii hromadit

21

nebudou, jeden od druhého se musí lišit spinem. Spin je podle vakuocentrismu rotace energie či lépe hybnosti. Jaký je důvod „chování“ částic? Všechny „hmotě podobné částice“, jako jsou elektrony, protony a neutrony, patří mezi fermiony. Experiment nám říká, že prvky se sudým počtem fermionů se chovají jako bosony, tj. „záření podobné částice“. Na druhou stranu se zjistilo, že prvky s lichým počtem fermionů se řídí Pauliho vylučovacím principem a chovají se jako fermiony. Chování částic – jednou jako fermionů, podruhé jako bosonů, je pozorováno, dáno experimentem. Avšak: proč se tytéž částice jednou chovají tak, jindy onak? Jak částice poznají, že je jich sudý nebo lichý počet? To nám kvantová fyzika nevysvětluje. Vysvětlení párovitosti by mohlo spočívat ve vzájemné vazbě, dané vzájemnou interakcí pouze stejně modulovaných, tj. harmonických, částic – vlnových klubek. Různě modulované, disharmonické částice – vlnová klubka by se nemohla kmitočtově čili energeticky ovlivňovat. U (elmg.) záření existuje (téměř) nekonečně mnoho jeho částic – fotonů, takže je vysoká pravděpodobnost, že je jich sudý počet a proto se chovají jako fermiony. Lichý foton (nadbytečný v páru) bude interagovat s nějakým protonem či jinou „hmotě podobnou“ částicí a pak vznikne nějaká nová částice, např. neutron. Tento nový neutron bude vytvářet pár s jiným, kterýžto nadbýval někde „jinde“.

Interpretace vlnové funkce Vlnová funkce, vyskytující se ve známé Schrődingerově rovnici, nějakým způsobem charakterizuje částici. Toto vlnění je nějak s částicí spojeno. Nejprve citujme z publikace M. Macháčka „Encyklopedie fyziky“: „První pokus dát vlnové funkci nějaký fyzikální význam učinil sám Schrödinger. Jeho interpretace byla velmi radikální: Předpokládal, že „částice“ vlastně vyplňuje celý prostor, v němž je vlnová funkce nenulová. Pozorujeme-li částice jako prostorově omezené „kousky“, je to jen proto, že funkce je nenulová jen v malých oblastech, tvoří vlnová klubka, jakási „zčeření“ pole  z jeho nulové hodnoty. Setká-li se vlnové klubko s měřicím přístrojem, zaregistrujeme částici. Částice je tedy podle Schrödingera totéž co vlnové klubko. Tato interpretace však dlouho nevydržela. Schrödingerova rovnice pro volnou částici popisuje vlnění s disperzí, vlnové klubko se tedy velmi rychle rozplyne podobně jako klubko vln na vodní hladině. Pole  odpovídající volnému elektronu by zakrátko bylo nenulové (a velmi malé) na obrovské oblasti prostoru a měřicí přístroj by z něj mohl zachytit jen malou část. To však je v rozporu se zkušeností: elektron zachytíme vždy celý, s celým nábojem –e, nikdy po částech. Na fotografické desce zanechá vždy omezenou stopu velkou jako jedno zrno emulze, ne nějaký rozplizlý obláček.“ Proto Max Born navrhl pravděpodobnostní interpretaci. Vlnová funkce pak vyjadřuje hustotu pravděpodobnosti nalezení částice v nějakém prostoru. Mluvíme např. o hustotě pravděpodobnosti výskytu elektronu v určitých bodech atomu. V rámci vakuocentrismu se však jistým způsobem můžeme vrátit k původní Schrődingerově interpretaci, aniž bychom anulovali interpretaci pravděpodobnostní. O problematice měření čili o použití „běžného měřicího přístroje“ v kvantové mechanice pojednáme jinde, zde vyslovme jen podstatu. Některé částice nemůžeme zachytit žádnými přístroji. Každý přístroj se totiž sám z částic skládá. O dalším aspektu se v současné

22

interpretaci pravděpodobně nedozvíme nic. Totiž o tom, že nezachytíme částice s frekvencí značně odlišnou – disharmonickou od frekvence částic, z nichž se přístroj skládá. Je dost pravděpodobné, že zachytíme vlnová klubka, která s částicí /vlnovým klubkem interferuje ve formě rázů. Nezachytíme ani „vyšší harmonické“, jimiž je měřená „částice“ modulována. Vtip (háček) bude v tomto. Schrödingerovu rovnici můžeme vyřešit pro volný elektron, obecně pro volnou částici. Jenomže v atomu elektron volný (částice volná) není, je vázaný (až na vnější elektron, který může být volný). Ani volný elektron však nemůže zůstat na místě, kde by jej zvídavý fyzik pro svůj přístroj chtěl trvale mít! Samozřejmě, že jej přístrojem zachytíme celý, jenomže za chvilku by na tom místě už nebyl! Mohl by tam být jiný elektron. Nám teď jde o model atomu – s částicemi vzájemně vázanými. Tam, kde momentálně zaregistrujeme elektron – vlnové klubko za malinkou chvíli už tento útvar není! Vlnové klubko prezentující elektron v atomu kmitá, přemísťuje se v celém (velkém) prostoru atomu – a to velmi rychle! Proto pro hrubé přiblížení můžeme toto kmitání nahradit rotací elektronu kolem jádra. Podobně v jádru kmitá vlnové klubko prezentující neutron a vlnové klubko prezentující proton. Prostor k tomu má podstatně menší, a proto je toto Obr. 18. Vlnové klubko prezentující kmitání mohutnější a tudíž energie neboli částici. Obrázek je nutno si myšleně hmotnost těchto částic podstatně větší (E = upravit na prostorový útvar, s mnohem mc2). kratšími (tedy i hustšími) vlnami. Útvar Einstein byl génius i v tomto smyslu, pak lze nahradit dutou koulí s tloušťkou když napsal: „Částice může vystupovat stěny rovnou základní vlnové délce, tedy pouze jako ohraničená oblast prostoru, ve naší náhradní koncentrací. které je napětí pole nebo hustota energie zvlášť veliká.“ Vakuocentrický pohled je velmi jasný: V prostoru, kde je energie nahuštěna je z našeho pohledu částice, v prostoru, kde je energie řídká, kde jsou amplitudy vln energie/hmotnosti malinké, je pole. Látka a pole mají tutéž podstatu. Mohutnou koncentrací modulované základní energie vznikne částice. Tělesa jsou uzavřené koncentrace energie a záření je otevřená koncentrace energie. Ani pole, ani (látkové) částice netrčí na místě. Kmitají. Kmitat musejí. Navíc mohou letět – některé rychlostí c. Jde jenom o dvě formy reality (hmoty). Pokud se mluví o pravděpodobnosti nalezení elektronu, jde vlastně o stopu na luminoforu. Jak nalezneme foton? Zase může jít o nějakou stopu, např. na fotografické desce. Samozřejmě, že vlnové klubko – jakožto reálná „částice“ – zanechá vždycky na nějakém stínítku stopu s určitou pravděpodobností. Vždyť ona „částice“ při svém letu příčně kmitá! Pravděpodobnost nalezení nějaké stopy po vlnovém klubku/částici musí být podle stejné funkce, jako jak její momentální „místo“, jako momentální amplituda celého klubka v nějakém prostoru. U volných částic ten prostor bude podstatně větší než u částic atomu. Funkce, podle níž volné klubko v prostoru kmitá, bude mít značně menší frekvenci než je frekvence „uvnitř“ klubka.

23

Problematika měření V kvantové mechanice narážíme na problém měření polohy nebo energie částic, které nelze určit přesně. Řešením je přesun na pravděpodobnost výskytu částice. Ta je ovšem také nepřesná. Jak měřit cosi rozmazaného, vlnové „klubko“, pomocí běžného čili klasického přístroje? I takzvaný „klasický“ měřicí přístroj se vlastně skládá z atomů a elektronů a ty podléhají kvantové mechanice. Proto významný fyzik Bell, samozřejmě jen v soukromých rozhovorech, radikálně tvrdil, že kvantová teorie je ve své podstatě „prohnilá“. Prohnilá není kvantová teorie, ale přimíchání „hmotných bodů“ do ní! To jsou naprosto nesourodé pojmy. V kvantové fyzice není možné operovat „klasickým měřicím přístrojem“, neboť i ten se skládá z atomů, jež jsou, stejně jako měřený objekt, podle klasické teorie naprosto převážně tvořeny vakuem, tj. „Ničím“ a také tak trochu, avšak zanedbatelně „hmotou“. Považujeme-li elektrony či protony a neutrony za klasické částice, zjednodušené na hmotné body, pak nám pochopitelně vycházejí „nesmysly“: není možné „změřit“ kvantové stavy částic – vlnových klubek pomocí klasických těles, předpokládat, že měřicí přístroj se skládá z kompaktní „hmoty“ „bez mezer“ a nikoli z částic – a tudíž z vakua. Nezbývá nic jiného, než v tomto oboru opustit nesmyslný předpoklad hmotných bodů. Pojem „hmotný bod“ vznikl zjednodušením makroskopického tělesa zanedbáním jeho rozměrů a tvaru. Takovéto zjednodušení pro kvantové částice je oprávněné pouze pro výpočty, pro matematický popis. V žádném případě je nelze použít pro vysvětlování podstaty kvantových jevů. Při vysvětlování matematického popisu čili rovnic je nutno výslovně říci, že jde o vysvětlení matematické fikce srozumitelnější formou, že místo matematických symbolů užíváme vysvětlujících slov, že však stále jde o abstrakci, o rovnici, a nikoli o reálnou fyzikální podstatu! U makroskopických objektů nehraje pozorovatel ani měřicí přístroj žádnou roli. Alespoň se jejich vliv snažíme vyloučit. Avšak to se nám nemůže dokonale podařit. Jestliže při makroskopických měřeních narážíme na jejich aspoň částečnou nespolehlivost, čím více tak tomu bude u kvantových či mikroskopických systémů! Vlnově částicový charakter (i podstata!) měřícího zařízení a také pozorovatele bude při zkoumání vlnově částicových soustav nebo dokonce samostatných objektů, např. jediného, „izolovaného“, elektronu, hrát podstatnou roli. Zde prostě vliv přístroje a také pozorovatele zanedbat nelze ani teoreticky! Přístroj (a pozorovatel) nemůže být mimo systém – to by neměřil to, co měřit chceme, ale úplně něco jiného, co nás vůbec nezajímá! Přístroj (a pozorovatel) „uvnitř“ systému však systém podstatně změní! Vliv přístroje a také pozorovatele je bohužel tak složitý, že vlastně nevíme jak měření změní, jaká bude přesná poloha částice! Schrődingerova kočka Z předchozího odstavce vyplývá palčivá otázka, proč bychom měli svět rozdělovat na kvantové systémy a klasický měřicí přístroj? Pod pojem „klasický“ si nemusíme dosazovat nějaký nám známý fyzikální přístroj, třebas ručkový. Tímto pojmem se míní, že pro přístroj kvantovou strukturu neuplatňujeme. Při „klasickém“ měření nás vůbec nezajímá, že měřený objekt a sám přístroj se skládá z nějakých částic. Jakmile ovšem musíme dbát vnitřní struktury částic, nemůžeme použít klasickou, tj. nekvantovou fyziku. Nemůžeme ji použít ani pro zkoumaný objekt (např. elektron), ale ani pro přístroj. Vyslovené tvrzení musí ovšem platit i pro Schrődingerův myšlenkový pokus s kočkou. Zde rozpad radioaktivního jádra způsobí rozbití baňky s kyselinou kyanovodíkovou, jejíž páry usmrtí kočku. Kvantový jev, jakým je „vylétnutí“ částice při radioaktivním rozpadu, je při tomto pokusu registrován klasickým mechanickým zařízením, tj. pákami s kladívkem a dále

24

dokonce živým tvorem, tj. kočkou. Při „opakování“ pokusu může kočka sama lahvičku s kyselinou tlapkami rozbít dřív, než dojde k emisi částice. Při úvaze se dále zapomíná, že mechanismus a kočka se mohou rovněž stát radioaktivními a tak se rozpadat podobně jako kousek radioaktivní látky. „Antigravitační“ pohyb Podle klasické koncepce nelze vysvětlit přenos hmoty z červeného obra do blízkého bílého trpaslíka. Bílý trpaslík tak od svého společníka získává vodík, což může vést k prudkému jadernému výbuchu. Místo aby hmotnější těleso přitahovalo látku z blízkého trpaslíka, je tomu přesně naopak. Jde o jasný příklad nesmyslnosti předpokladu přiřazovat „hmotě“ tj. tělesům, schopnost něco přitahovat, či moderněji svou přitažlivostí zakřivovat časoprostor. Hmotnější těleso přece musí časoprostor zakřivovat více než méně hmotné! Vakuocentrismus tvrdí: Tělesa jsou základním polem puzena k sobě Tato kompulze těles je dána změnou struktury základní energie, která je způsobena vzájemným stíněním těles. Zákon kompulze není prostě převrácený Newtonův zákon gravitace, nýbrž udává příčinu jevu, je statistickým vyjádřením pravděpodobnosti mikrokompulzí částic tělesa, připouští negravitační pohyby, řeší jev přímo a veličina nazvaná index kompulze a nahrazující gravitační konstantu, vyjadřuje, zda je využito všech možností kompulze částic. Pravděpodobnost kompulze se může výrazněji projevit ve výše uvedeném případě soustavy složené z centrální velké, řídké hvězdy s plynovým obalem a menšího, velmi hustého trpaslíka. Pravděpodobnost usměrněného zastínění částic v obalu hvězdy trpaslíkem může být, pokud má hvězda menší jádro než trpaslík, větší, než zastínění hvězdou a částice přetékají k trpaslíkovi. Částice získávají „antigravitační“ pohyb. Případ binárního systému HDE 226868 – Cygnus X-1 V knize „Nový kvantový vesmír“ je v popisce obrázku (zde 19) uvedeno: „Schéma černoděrového modelu rentgenového HDE 226868 Rtg. zdroje Cygnus X–1. … Hmotnost záření neviditelného černoděrového zdroje je vyšší než hmotnost neutronové hvězdy. Byl navržen model, podle něhož rentgenové záření vzniká, když materiál proudící z druhé složky dvojhvězdy dopadá na „akční disk“ hmoty, která obíhá okolo černé díry, aby nakonec spadl do oblasti, odkud není návratu.“ Viz obr. 19. Černá díra Cygnus X-1 (převzatý). Působivější celostránkový obrázek Obr. 19. Dvojhvězda, u níž se téhož objektu nabízí J. Grygar v knize předpokládá směr toku „hmoty“ z méně „Vesmír“. Směr toku „hmoty“ je zde hmotné neutronové hvězdy do hmotnější tentýž, z méně hmotné neutronové hvězdy černé díry do hmotnější černé díry. Mohlo by snad jít o další zajímavý příklad antigravitačního pohybu? Tedy, co když směr toku „hmoty“ není z neutronové hvězdy do černé díry, ale naopak? Pak by ovšem šlo o jakýsi „bílý zdroj“, mohutný zdroj látkových částic. Tyto částice by spirálovitě vytékaly (spíše „vystřikovaly“) z centra takového zdroje,

25

přičemž by „kolmo“ ke spirále vznikalo rentgenové záření. Vzápětí by částice vytvářely hustou hvězdu, spirála by se měnila na kružnici a pak na kouli. Ověřením myšlenky by bylo zjištění směru rotace neutronové hvězdy. Uvažujeme-li uspořádání dvojhvězdy, jak je nakresleno na obr. 19, tj. vlevo neutronová hvězda a vpravo od ní černá díra, pak by podle stávajícího výkladu měla být rotace neutronové hvězdy levotočivá. Jestliže platí náš předpoklad, pak je rotace neutronové hvězdy pravotočivá (rotační moment by byl orientován „dolů“). Osy obou objektů zůstávají rovnoběžné a souhlasně orientované. V „Novém kvantovém vesmíru“ se o něco níže píše, že si nejsme jisti, zda (vůbec) „černé díry“ mohou existovat! Ono totiž vysvětlit kam hmota (energie) nenávratně mizí, jaksi nelze. Zákon zachování hmotnosti/energie (v oblasti černé díry) neplatí? Hawkingovo „vypařování“ černých děr (tj. vznik rentgenového záření) je pro zachování zákona nedostatečné. Naproti tomu předpoklad variace „bílého zdroje“ je zde pochopitelnější: svou energii bere z vakua. V centru zdroje se energie vakua prudce snižuje, ale „hned vedle“ se energie tak nahustí, že je z ní neutronová hvězda! „Zanedlouho“ pak oblast vybuchne jako supernova.

Nulové kmity a fluktuace vakua Nulovými kmity nemíníme kmity mající nulovou amplitudu nebo nulovou energii, ale vztažné čili základní kmity. „Klasický“ výraz autorů původní práce – už v r. 1960! – „základní vlnění“ vyjadřuje přesně totéž. Naproti tomu termín „fluktuace“ vakua se ve vakuocentrismu nevyskytuje. Ne, že bychom tohle zavrhli, ale zdá se nám to být málo: jenom fluktuace vakua? Předpokládáme polarizaci a modulaci základního vlnění („prázdného prostoru“) – dokonce jako příčinu vzniku explicitních (měřitelných) forem hmoty. Znovu citujme z „Nového kvantového vesmíru“: „Když použijeme kvantovou mechaniku na vibrace atomů v krystalu, ukáže se, že vibrační vlny, vznikající v krystalu mají částicové vlastnosti právě tak jako fotony. Tyto kvantové vibrace mřížky se nazývají fonony. Jestliže krystalickou mřížku ochladíme, takže nebudou žádné vibrační fonony, musí atomy přesto vykazovat jisté nulové kmity, aby byla splněna Heisenbergova relace neurčitosti. … Jaký význam této krystalické mřížky pro naši diskuzi o skutečném fyzikálním vakuu? Nuže stejně jako fonony jsou kvantovými objekty odpovídajícím poloh v krystalu, tak i fotony můžeme chápat tak, že odpovídající vibracím elektromagnetického pole. Pozoruhodné je, že tyto vakuové fluktuace elektromagnetického pole mají jisté experimentálně ověřitelně důsledky.“ Uvedený citát upravme. Vibrace nejen že mají vlastnosti částic, ale dokonce současně jsou částicemi! Tyto fonony vibrují v závislosti na dodávané energii (tepelné). Energie se tak „před očima“ mění na částice! Více vibrující fonony jsou pak energetičtějšími, tj. hmotnějšími částicemi (než méně vibrující při nižší teplotě). Při 0 K pak neexistují žádné fonony, avšak přesto atomy kmitají! Fotony nejen, že odpovídají vibracím elektromagnetického pole, ale současně jimi jsou! Že by však základní fotony čili kosmony byl pouhými fluktuacemi? Ne! Jsou to právě základní vibrace, jež jsou příčinou vzniku a změny všeho ostatního hmotného! Výraz „vakuové fluktuace elektromagnetického pole“ pak sám o sobě, ovšem jaksi mimoděk, říká, že podstatou vakua je nějaké elektromagnetické pole. Jestliže toto pole budeme považovat za základní, pak nás jím „vynucené“ „nulové“ kmity atomů vůbec nepřekvapí. Naopak, bylo by zdrcující, kdyby atomy (a tělesa, a galaxie) nekmitaly.

26

Casimirův jev Casimirův jev bývá považován jako jeden z projevů fluktuace vakua či jako projev existence virtuálních částic ve vakuu. Výsledkem je pak údajná nepatrná přitažlivá síla působící mezi deskami. Značně přijatelný výklad podává V. Wagner v článku „Vakuum ve skutečnosti prázdnota není“: „Nastává v případě, že máme velmi blízko sebe dvě vodivé nenabité desky. Jak v okolním prostředí, tak mezi těmito deskami vznikají  fluktuace pole (virtuální částice). Ovšem ty, které vznikají mezi deskami, musí mít takovou vlnovou délku (   h/ p ), aby vzdálenost mezi Obr. 20. Casimirův deskami byla celočíselným násobkem této jev. Vakuové síly vlnové délky. To znamená, že virtuálních částic přitlačují desky k sobě (fluktuací vakua) vzniká v prostoru mezi deskami méně než mimo ně. To se projeví silou, která tlačí na desky z vnějšku dovnitř, a tuto sílu opravdu pozorujeme a měříme.“ Vakuocentrický výklad je tento: Děje se to při určité vzdálenosti desek, a to rovné základní vlnové délce nebo jejímu celému násobku, kdy se vejde do mezery dvě maxima či minima vlny nebo jejich celistvý počet. Menší „vzdálenost“ než základní nemůže existovat, a tak nemůžeme uvažovat lichý počet půlvln, který existuje u jiných stojatých vlnění. Mezi dvěma kovovými deskami, umístěnými ve vakuu ve vzdálenostech, přiměřených jejich rozměrům, mohou existovat vibrace (vlny) jenom některých frekvencí. Vně těchto desek však existují kmity (modulovaného základního elektromagnetického pole) všech frekvencí. Jinak řečeno: Mezi deskami vznikne chvění (stojaté vlnění), které bude „tlačit“ rovnoběžně s deskami. Z vnějšku působí na desky větší tlak, působí zde více vln, než zevnitř. Proto jsou desky k sobě přitlačovány. Čím? Vakuem čili základním elektromagnetickým polem! Nejde o nějakou náhle vzniklou přitažlivost desek, nýbrž o tlak (o energii) vakua! Kde by se – „na chvíli“, tj. pro jisté vzdálenosti při daných rozměrech desek – vzala nějaká přitažlivost desek, která by při jejich „nepříznivé“ vzdálenosti jaksi zmizela? Nejde o tlak virtuálních částic, tj. pozitron – elektronových párů, ale o tlak implicitních „částic“ – kosmonů. Základní pole uvnitř desek je jinak modulováno než vně desek. Za této situace je pak pochopitelná věta v „Novém kvantovém vesmíru“: „Existence Casimirovy vakuové síly byla experimentálně ověřena v roce 1958.“ Věta je v rozporu s předpokladem existence přitažlivosti desek a sama přisuzuje vakuu přítlačnou sílu.

Slapy Příliv a odliv moří je vysvětlován přitažlivostí Měsíce, přesněji přitažlivým působením gravitačního pole Měsíce (obr. 21.). Vody oceánů, které jsou k Měsíci nejblíže, mají být přitahovány nejsilněji, přitažlivá síla zde má převyšovat odstředivou sílu vyvolanou rotací systému Země – Měsíc. To způsobí, že hladina se vyklene směrem k Měsíci. Na opačné straně, která je od Měsíce dál, je odstředivá síla, působící na vodu, větší než gravitační síla a hladina se má proto vyklenout směrem od Měsíce. Během jedné otáčky Země dochází ke dvěma přílivům. Má tedy jít o důsledek gravitační přitažlivosti Měsíce, která působí na Zemi.

27

Uvedené klasické vysvětlení slapů je jaksi falešné. Je rozdíl Země Měsíc mezi gravitační přitažlivou silou Měsíce na přivrácenou stranu Země od gravitační přitažlivé síly Měsíce na odvrácenou stranu Země tak velký? Vždyť půjde Obr.21.Zjednodušené schéma vzniku zemských slapů o diference nejen neměřitelné, ale i teoreticky naprosto zanedbatelné! Nikdo nepochybuje o existenci slapových sil, a to nejen u oceánů, ale také u atmosféry a u kontinentních „ker“. Slapové síly však nejsou vyvolány gravitační přitažlivostí nějakého tělesa, neboť žádná gravitační přitažlivost těles popř. částic neexistuje! Jestliže však předpokládáme – místo gravitační přitažlivosti – kompulzi, vyvolanou tlakem vakua, pak půjde o adekvátní sílu síle odstředivé. Mezi tělesy, např. mezi Zemí a Měsícem, bude vznikat jistý „nedostatek“ některých vakuových vln čili „fluktuací vakua“ určitých frekvencí, kdežto vně těchto těles budou existovat „fluktuace“ vakua všech frekvencí! Tělesa, např. Země a Měsíc, budou k sobě přitlačována. Jde jenom o obdobu Casimirova jevu, ovšem mnohem mohutnější. Tak jako v Casimirově jevu nemůže někdy existovat tajemná přitažlivost desek a jindy ne, tak i v případě Země a Měsíce (či jiné soustavy nebeských těles) nebude vznikat velký rozdíl mezi přitažlivostí přivrácené a odvrácené strany. My tvrdíme, že při pohybu těles vznikají v tělese deformační síly jako důsledek dynamických změn jejich průvodního pole. O těchto silách se v dosavadních teoriích, nahrazující tělesa hmotnými body, neuvažovalo. Je to přirozené, jestliže se v nich neuznává aktivní účast „prázdného prostoru“ na dění ve vesmíru. V tom spočívá zásadní rozdíl mezi korporocentrismem, přisuzující prvotnost tělesům, a vakuocentrismem, který považuje vakuum za základní pole. 2 Zde nejprve definujme motuál (  ) jako napětí, které je schopno na průřezu H   a iradu a délce c motivovat, vytvořit energii  h „natlačit“ do iradu o délce c všechny kosmony, které tam „patří“. Zde  je frekvence impulsů kosmonů v iradu. Koná-li těleso pohyb, při němž se jeho rychlost periodicky mění, např. pohyb po elipse, vykazuje motuálovou pulsaci v tom smyslu, že se jeho objem střídavě zvětšuje a zmenšuje. Vlivem motuálových pulsů, jež vyvolávají slapy, se na tuhnoucích tělesech pevná kůra trhá na kry. Slapy stále vyvolávají vzájemné srážení, vrásnění i ponořování ker do tekutého magmatu. Maximální amplitudy pulsů Země se tvoří v období průchodu perihéliem, tj. v naší éře a na severní polokouli v zimě, minimální v období průchodu aféliem, tedy v létě. V týchž obdobích se dostavují i maximální a minimální motuálové denní slapy. Denní amplitudy se během roku mění od zimního maxima do letního minima. V období srážení ker, tj. od zimy do léta (na severní polokouli) je pravděpodobné zvýšení vulkanické činnosti. Z postavení rovin zemského rovníku a ekliptiky vyplývá, že v naší éře běží maxima slapů po jižní polokouli za současného maxima pulsace. Na jižní polokouli jsou trvale deformační síly větší než na polokouli severní. Proto se kry zemské posunují z oblastí větších kmitů na místa klidnější, stěhují se na sever. Tato tendence je závislá na precesi zemské osy. Motuálové modulace mohou být i příčinou mořských proudů. Takovéto vysvětlení slapových pohybů oceánů a zemských ker (odborně litosférických desek) je přijatelnější než vysvětlení pomocí přitažlivosti Měsíce. Vysvětlit denní a roční slapy jakož pohyb ker k severnímu pólu pomocí gravitační přitažlivosti Měsíce se asi nepodaří. A jak touto „klasickou“ koncepcí vysvětlit protáhlý tvar odvrácené poloviny tohoto

28

našeho souputníka? První astronauty, hodlající na Měsíci přistát, včetně všech pozemských navigátorů, tato skutečnost řádně překvapila a astronauty málem stála život!

Rezonance Počátkem 60. let (uplynulého století) se předpokládalo, že všechny částice jsou stejně elementární, že platí „jaderná demokracie“. Dnes, podle návrhu Gell-Manna a Zweiga, se však všeobecně uznává, že jak baryony, tak mezony obsahují kvarky – přestože volný, izolovaný kvark nikdo nikdy neviděl. Pokusy objevily vznik přechodných excitovaných stavů částic – protonu, neutronu a pionu, tzv. „rezonancí“. Tuto rezonanci je možné chápat jako vzbuzené stavy soustav kvarků. V této dosavadní teorii nevhodný název „rezonance“ dostává vakuocentrismem nový význam, který je velmi přiléhavý. Přechodné rezonance budou ovšem doplněny stálejšími nebo velmi stálými. Základní pole rozruší všechny částice, které s ním v rezonanci nejsou a naopak jiné částice, které v rezonanci jsou, bude zachovávat, či lépe řečeno reprodukovat. Půjde ovšem o klasickou kmitočtovou rezonanci základních fotonů čili kosmonů a jejich „produktů“, tj. protonů, neutronů, elektronů a fotonů záření. Kromě jejich existence tj. kromě jejich energie/hmotnosti, bude základní pole reprodukovat i jejich rychlost, tzn., že hybnost se bude zachovávat (naprosto univerzálně). Ani jedna částice, ať už látková, ať už polní, ať také implicitní, v celém vesmíru nebude v klidu. Celý vesmír bude soustavně oscilovat. Nějaký prázdný prostor v něm nebude možný. Jak dopadá snaha po izolaci kvarku? Dodáme-li „počátečnímu“ baryonu (neutronu či protonu), který má tři kvarky, dostatek energie, získáme nový baryon a k tomu mezon, obsahující kvark a antikvark. Místo, abychom nějaký kvark izolovali, získali jsme další částici. Jestliže si „odpustíme“ uvedené kvarky, pak i zde, se nám „přímo před očima“ mění energie na částici. Spíše než jako důkaz existence kvarků dostaneme důkaz vakuocentrické koncepce stejné podstaty energie a „hmoty“. O pohledu na částice Na „částice“ se můžeme dívat „zblízka“, kdy uvidíme rychle oscilující chumel, klubko, „měňavku“, nebo se můžeme dívat „zdaleka“ a uvidíme maličkou a rozmazanou kuličku nebo ještě „z větší dálky“, kdy uvidíme bod. Jestliže použijeme z těchto možností nejhrubší zjednodušení na bod, pak se nedivme, že se nám točí hlava z toho, že ten bod je všude a ne na jednom přesném místě. Vždyť o žádný bod nejde. Dokonce nejde ani o rozmazanou kuličku. Podstata je jediná: koncentrovaná oscilační energie. Mezi jednotlivými „částicemi“, např. fotony letícími z laseru, není prázdný prostor, jak by se nám zdálo, nýbrž „souvislé“ pole, energie. Sice oscilující daleko méně a také neregistrovatelně, ale oscilující! A že pole (vlnění) prochází všemi místy (hlavně těmi, která uvažujeme jako prostor, v němž se pokus odehrává), to není nikomu divné! Uvažujme také takto: Foton je malé kvantum oscilační energie neboli hmotnosti. Zde narážíme na klasickou představu, že hmotnost je cosi konstantního. Tuto představu změňme: Každá energie má svou hmotnost. Může-li energie oscilovat, může tedy oscilovat i hmotnost! Nejde přitom jen o velikost energie či hmotnosti, ale o podstatu! To můžeme chápat i tak, že část energie se mění na jinou formu a tato změna se opakuje. Pohyb částic je možno – podle naši (nové) představy – interpretovat jako postupný zánik v jednom místě a vznik na místě jiném, jako reprodukci. Základní pole, jež je podstatou a příčinou všeho, věrně reprodukuje jakoukoli svou modulaci, tedy i formu, kterou nazýváme „částice“.

29

Jednotlivé formy reality ovšem spolu interagují a tím vzniká nepřehledná „situace“. Tuto „situaci“ si zjednodušujeme, problém (či pokus) idealizujeme. Některé vlivy zanedbáme nebo nějak eliminujeme a necháváme jich jenom tolik, abychom se v tom vyznali. Nic nového pod Sluncem. Nový (a převratný) je způsob chápání všech forem hmoty jako modifikací nebo modulací základní formy. Všichni jaksi mluvíme o nutnosti změny našeho tradičního chápání reality, ale bohužel se nám do toho pořád pletou některé staré, „zažrané“ myšlenky. K problému kvantového měření (2.) Existují čtyři výklady, čtyři možná řešení paradoxu kolapsu vlnové funkce při měření. První, počínající od Heiseberga, spočívá v tom, že vlnová funkce jen matematicky popisuje stav částice a nemá co do činění s praktickým měřením. Druhý přístup, Everettův, říká, že se uskuteční všechny výsledky, které předvídá vlnová funkce, avšak v různých, paralelních vesmírech. Podle Everetta k žádnému kolapsu nedochází. Třetí, Bohmův přístup říká, že vlnová funkce částice je oddělená součást reality, která existuje mimo samotné částice. Nejde o částici nebo vlnu, podle Bohma je to částice a současně vlna. Bohm předpokládal, že vlnová funkce interaguje se samotnou částicí tak, že určuje její pohyb, „popohání“ ji sem a tam. Podle G. Ghirardiho, A. Riminiho a T. Webera, což je čtvrtý výklad, každá vlnová funkce samovolně zkolabuje. Ke kolapsu vlnové funkce dochází u každé částice náhodně v průměru asi každých několik miliard let. Při popisu částic nastanou jen nepatrné změny. Jenže u experimentátorů a jejich přístrojů, skládajících se ze závratného počtu částic, ve zlomku sekundy jejich předpokládaný spontánní kolaps změní polohu a rychlost měřené částice a tím způsobí kolaps její vlnové funkce. Bohmova ústřední součást teorie obsahuje nelokální interakce, jež nastávají mezi částicemi a vlnovými funkcemi. Tyto interakce jsou (zatím) skryté. Jestliže je něco skryto, ještě neznamená, že je to méně přítomno. Jakmile se podaří objevit způsob registrace interakcí, nelokálnost by nemusela být vůbec skryta. Ve standardní kvantové mechanice se naproti tomu nelokálnost prezentuje pouze nelokálními korelacemi mezi velmi vzdálenými měřeními. Nám nejbližší je právě Bohmovo pojetí. Jestliže základní pole (jež je skryté čili implicitní) reprodukuje své modulace, tedy částice, pak se dá říct, že na ně působí, že s nimi interaguje, že určuje jejich pohyb. Určuje vnitřní oscilace i vnější „let“ sledované částice. Přístroje i sami experimentátoři jako soustavy o nesčíslných počtech částic, pochopitelně nějak „odstiňují“ působení základního pole a tím ovlivňují výsledky měření, narušují koherenci jejich vlnových funkcí. Náš pohled tedy slučuje Bohmův přístup s Ghirardiho – Riminiho – Weberovým. Problém identifikace bude pouze technický. Jde o zkonstruování detektoru, který by zachycoval stopy po částicích mnohem přesněji než stávající detektory. Avšak základní změna v chápání reality nebo důsledné dokončení kvantového pohledu na svět bude obtížná, pokud stále budeme setrvávat na „nepřekročitelném“ rozdílu mezi látkovou a polní formou reality. Bez této změny je však pokrok nemožný. Rozdíl mezi částicí a „vlnou“ začíná hluboko v historii. Makroskopická tělesa se dařilo dělit na molekuly, na atomy a na částice. Vznikla představa, že látka je dělitelná na stále menší kousíčky. Avšak u fundamentálnějších částic, u kvarků, tato představa zcela selhává. Dále tělesa a tělíska jsme si zvykli zaměňovat hmotnými body. Jenže u částic (elektronů, fotonů, atd.) tato záměna není vůbec jednoznačná. Museli jsme přijmout pravděpodobnostní interpretaci vlnové funkce. Způsobili jsme si tím problém kvantového měření. Svým tradičním soustředěním na tělesa (či částice) jako příčiny, jako určující prvky reality, jsme stále nepřímo považovali prostor mezi nimi za prázdný.

30

Historicky zakořeněný rozpor, že částice je lokalizována až do bodu, kdežto pole (vlnění) je široce rozprostraněné, je nutno překonat. Jeden důkaz existence základního pole Zamyslel se už někdo nad tím, proč se „vzruch“ pohybu elektronů ve vodiči šíří rychlostí světla, kdežto samotné elektrony se pohybují rychlostí několik metrů za sekundu? Jestliže je elektrický proud definován jako uspořádaný pohyb (tok) elektronů, jak to, že se během jedné sekundy pohnou všechny elektrony na vzdálenosti 300 000 kilometrů? To jsou úplně jiné elektrony, než ty, které na jednom pólu zdroje přebývají a na druhém chybí! Jestliže elektrony jsou nějakými modulacemi základního pole, které moduluje i elektromagnetické pole mezi nimi, šířící se ve vodiči (v drátu) právě rychlostí světla, nebude nám to vůbec divné. Naopak, bylo by absurdní, kdyby se všechny elektrony v délce drátu 300 000 km do pohybu za sekundu nedaly! Představte si tu „kalamitu“, kdyby se elektrický proud přenášel rychlostí toku elektronů ve vodiči, v případě, kdy použijeme střídavé napětí! Samotné elektrony, jako uzavřené koncentrace energie, budou vázány na jiné uzavřené koncentrace (na protony, neutrony a jiné elektrony), takže se v prostoru (v prostředí), kde se spolu s nimi nacházejí, nemohou pohybovat rychlostí světla, nýbrž jenom rychlostí, jíž ony ostatní koncentrace elektronům „dovolí“. Naproti tomu elektromagnetické pole, které je zcela nezávislé na tom, zda v něm elektrony (a jiné koncentrace) jsou nebo nejsou, se rychlostí světla pohybovat bude.

*

Literatura Náročné texty zde neuvádím. Uvádím knihy a články, vhodné pro laiky. Čtenářům je velmi vřele doporučuji. [1] Dostál J., Dostál V., Pojem fyzikálního vakua a jeho význam v novém fyzikálním obrazu světa, Matematika a fyzika ve škole, roč. 17., 1986/87 [2] Podolnyj, R. G., Něčto po imeni ničto, Znanije, Moskva 1983 [3] Levinová J., Jak vesmír přišel ke svým skvrnám, Argo / Dokořán, Praha 2003 [4] Gamow, G., Pan Tompkins v říši divů, Mladá fronta 1986 [5] Grygar J., Horský Z., Mayer P., Vesmír, Mladá fronta 1979, část Kapitoly z kosmických dějin [6] Hrbek, J., Radiační teorie gravitace a stavba hmoty. Gravitace jako nevyčerpatelný zdroj energie, SPN Praha 1979 [7] Bodanis, D., E = mc2, Dokořán, Praha 2002 [8] Rees, M.., Náš neobyčejný vesmír, Dokořán, Praha 2002 [9] Greene, B., Elegantní vesmír, Superstruny, skryté rozměry a hledání finální teorie, MF Praha 2001 [10] LaViolette, P., A., Velký třesk překonán, Starověké mýty o stvoření a věda kontinuálního stvoření, Volvox globator, Praha 1998 [11] Weinzettl, V., Kosmologie, dogmata a mýty, nákladem autora v nakladatelství a vydavatelství H.  H. 1993 [12] Grygar, J., Žeň objevů 2001, nakladatelství Aldebaran, Valašské Meziříčí 2003

31

[13] Časopis 21. století extra „Tajemství vesmíru“, vydává RF Hobby, s.r.o., Praha, vyšlo 6. 5. 2004 [14] Grygar, J., Vesmír jaký je, Současná kosmologie (téměř) pro každého, Mladá fronta, 1997 [15] Barrow, J., D., Teorie všeho, Mladá fronta, 1966 [16] Barrow, J., D., Teorie ničeho, Mladá fronta, 2005 [17] Penrose, R., Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl, Mladá fronta Praha 1999 [18] www.aldebaran.cz/ , webové stránky Katedry fyziky Fakulty elektrotechnické ČVUT, stránky Fyzika/Kosmologie [19] www.hp.ujf.cas.cz/, Wagner. V., Vakuum ve skutečnosti prázdnota není aneb kouzla kvantové fyziky [20] Astropis, speciál 2004 – Šmída, R., Reliktní záření; Prouza, M., Temná hmota; 4/2004 – Kulhánek, P., Temná energie – realita nebo fikce? [21] www.astro.cz/clanek/2282 – Hromadová, M., Mléčná dráha vibruje [22] Kirshner, R., P., Výstřední vesmír, Paseka (Edice Fénix), 2005 [23] Macháček, M., Encyklopedie fyziky, Mladá fronta a Fond AV ČR pro vydávání vědecké literatury, 1995 [24] Hey, T., Walters, P., Kvantový vesmír, Argo / Dokořán, 2005 [25] Weinberg, S., Tváří v tvář, Aurora Praha 2004 [26] http://hp.ujf.cas.cz/, Wagner, V., Těžké neviditelno aneb jaké částice tvoří temnou hmotu [27] Laszlo, E., Věda a akášické pole, Integrální teorie všeho, Pragma Hodkovičky, 2005; kniha naší teorii výjimečně hodně podporující, avšak od „čistého“ filozofa [28] Greene, B., Struktura vesmíru, Čas, prostor a povaha reality, Paseka, Praha – Litomyšl 2006 [29] Einstein A., Infeld, L.: Fyzika jako dobrodružství poznání, Aurora Praha 2000 [30] Hoyle, F., Burbidge, G., Narlikar, J., V., A Different Approach to Cosmology, Cambridge, University Press, 2000 [31] Wheeler, J., A., A Journey into Gravity and Spacetime, Scientic American Library, New York, 1999 [32] Barrow, J., D., Nové teorie všeho, Hledání nejhlubšího vysvětlení, Argo/Dokořán 2008 [33] Astropis 3/2008 – Prouza, M., Narozeniny velkého třesku; s/2008 – Růžička, A., Problém chybějících galaxií [34] Jersák, J., Rozpínání vesmíru podle soudobých poznatků, Vesmír 87, 2008/1 [35] Vesmír 87 (2008), Horák, J., Objev prstence temné hmoty v kupě galaxií (leden); Turner., M., Skrytá látka a skrytá energie ve vesmíru (červenec); Šmída, R., Prouza, M., Svět nejvyšších energií (srpen) [36] Barrow, J., D., Nové teorie všeho, Hledání nejhlubšího vysvětlení, Argo/Dokořán 2008 [37] http://www.kolej.mff.cuni.cz/, Svět strun, S Johnem Schwarzem o superstrunách, s Johnom Schwarzom o superstrunách (pokračovanie); Schwarz, J., H., Druhá superstrunová revoluce [38] http://www.rozhlas.cz/leonardo/vesmir/_zprava/312105, Klokánek, O., Trojrozměrná mapa skryté hmoty

***

32

Část třetí: Další důsledky vakuocentrismu 1. Nový model atomu Úvod Než začneme rozvíjet nový model atomu, připomeňme si nejznámější, tj. Bohrův model atomu vodíku. Kolem jádra, považovaného za hmotný bod, krouží elektron, další hmotný bod. Tato představa je sice už značně zastaralá, ale vyskytuje se i v kvantové fyzice. Dostává se tam např. jako „efektivní poloměr“ atomu vodíku o hodnotě (1.1) Pro výpočet této hodnoty hraje (mj.) roli  0 – permitivita vakua. Jakého vakua? No přece toho, které je uvnitř i toho, které je vně atomu. Pravděpodobnostní interpretace vlnové funkce, říká, že se elektron – jako hmotný bod – bude nacházet v objemovém elementu dV. Poněvadž tato pravděpodobnost závisí pouze na vzdálenosti od středu atomu, tj. na poloměru r, má smysl za element dV zvolit objem mezi dvěma soustřednými kulovými plochami, jejichž poloměry jsou r a r + dr. Zde se nabízí paralela s naším modelem náhradní koncentrace jako duté koule s vnitřním poloměrem r, s tloušťkou stěny rovnou základní vlnové délce. Proto od tohoto modelu vyjdeme. Pojem náhradní koncentrace je níže (viz obr. 22). Zde je nejdůležitější východisko, vyslovené v následující větě. Podstatou světa či veškeré fyzikální reality je kvantové elektromagnetické vlnění jediného kmitočtu – základní vlnění. Jinak řečeno, za základní formu hmoty považujeme základní pole. Tomuto poli odpovídá stávající označení „prázdný prostor“. Základní element tohoto pole, označme jako základní foton. Základní pole je podle naší koncepce dynamické a dokonce tvůrčí. Modifikací základního pole, z něho odvozenými formami fyzikální reality, je jednak záření, kterému dáváme název otevřená koncentrace energie, jednak částice a tělesa, jež nazýváme uzavřené koncentrace energie a jednak průvodní pole, které doprovází každou uzavřenou koncentraci v její blízkosti. Náhradní uzavřená koncentrace energie Fotony základního pole, pohybující se přímočaře a chaoticky, se „odrážejí“ jen na základních látkových částicích a tak vytvářejí síly, které vysvětlujeme přibližně a stručně následovně. Mezi dvěma libovolnými látkovými útvary, tj. mezi dvěma uzavřenými koncentracemi energie, vzniká úzká a dlouhá oblast ochuzená o základní fotony, kterou můžeme nazvat „stín“. Částice (tělesa) jsou základním polem k sobě vzájemně přitlačovány. Všimněme si však působení základního pole na osamělou látkovou částici. Místo skutečné částice zaveďme náhradní uzavřenou koncentraci. Uvažujeme ji jako kulovou slupku o tloušťce , tj. vlnové délce

33

r



Obr. 22. Náhradní koncentrace

základního fotonu. Uvažujme tedy útvar mezi soustřednými kulovými plochami, jestliže poloměr vnitřní koule je r a poloměr vnější koule r +  (viz obr. 22). Slupka nechť obsahuje všechnu hmotnost částice. Na její vnější povrch dopadají a na něm se odrážejí základní fotony. Předpokládejme, že vnitřek slupky je vyplněn polem, které má tytéž vlastnosti jako pole vnější a spolu s ním udržuje za klidu slupku v kulovém tvaru. Okolnost, že se mohou vyskytnout případy, kdy se v témž proudu základních fotonů umístí současně tři nebo více částic, můžeme vystihnout procentuální úpravou poloměru zavedené náhradní koncentrace a dále pak tento poloměr považovat za konstantní. Avšak poloha jiných náhradních koncentrací (nahrazujících částice) se vzhledem k uvažované náhradní koncentraci dynamicky mění. Účinky vnitřního pole lze považovat za vnitřní síly. Poruchy ve vnějším základním poli vyvolávají deformace slupky, vnitřní pole vynucuje při deformacích tvary souměrné (slapy). Proudy základních fotonů působí i ve směrech tečných ke slupce a pak jí můžeme přisoudit soudržnost. Nový model elektronu popř. jiné částice Náhradní koncentrace nechť nyní zobrazuje skutečný elektron. Střed této koncentrace považujme za počátek zvolené souřadné soustavy s osami x, y, z. Porucha, konkrétně zvýšení napětí vnějšího základního pole ať se děje ve směru osy x, s orientací do středu koncentrace. Kolem této osy teď v náhradní koncentraci vznikne výduť. Tím se ovšem změní napětí vnitřního základního pole, takže ve směru osy y vzniknou „boule“ a na opačné straně vzhledem k původnímu zvětšení napětí ve směru osy x vznikne druhá výduť, souměrná s první (obr. 23). Jestliže předpokládáme, že slupka má soudržnost, musíme jí také přisoudit pružnost. Pokud vnější porucha ustane, napětí vnitřního pole výdutě vyrovná a vytvoří zde boule. Tím ovšem vzniknou výdutě někde jinde. Náhradní koncentrace jako celek nyní začne kmitat. Bude připomínat měňavku – velmi jednoduchý živý organismus, který se právě tímto způsobem přemísťuje. Ve skutečnosti ovšem živá měňavka dělá přesně totéž, co dělají její jednotlivé částice a atomy, jen se značně menší frekvencí. Podobně bychom mohli modelovat proton nebo neutron, popřípadě kteroukoli další částici. U nestabilních částic, tj. u částic s krátkou dobou „života“, ovšem půjde o značné zjednodušení, neboť jejich náhradní koncentrace budou mít mnohem složitější a navíc nepravidelný tvar. Uvnitř protonu nebo v neutronu budou existovat tři synchronně oscilující oblasti. Toho si však zatím nevšímejme a uvažujme elektrony a nukleony vzájemně vázané, jak je tomu v atomu. Volná částice by se kromě výše naznačených vnitřních Obr. 23. Deformovaná oscilací pohybovala rovnoměrně přímočaře. Ve skutečnosti náhradní koncentrace ovšem žádná volná částice neexistuje. Počet částic i v poměrně malém objemu látky je vždy větší než jedna. I tento fakt nás vede k úvaze o atomu. Pro jednoduchost si všimněme atomu vodíku. Postupujeme tedy zcela obvykle. Nový model atomu Pravděpodobnostní interpretace říká, že ve vodíkovém atomu se elektron, uvažovaný ovšem jako hmotný bod, někde v prostoru kolem jádra nacházet musí (obr. 24). Tento prostor je přibližně ohraničen čtyřnásobkem efektivního poloměru, tj. 34

. Atom

vodíku v základním stavu lze pak pokládat za rozmazanou kouli bez ostře definované hranice a bez náznaku orbit. Proton se přitom mlčky se předpokládá, že tvoří nehybný střed atomu. Pravděpodobnostní interpretace k pohledu na elektron jako na malinkatou kuličku, přesněji hmotný bod, svádí -3 -1 i odborníky. Už to není bod, který P(r) (10 pm ) má přesně definovanou 10 trajektorii, u něhož lze, podobně jako u planety, určit v zadaném 5 čase přesnou polohu. Řekne se: elektron se může v tom či onom 0 5 100 150 200 250 místě nacházet s nějakou 0 r (pm) pravděpodobností. Míní se tím ovšem: elektron jako hmotný bod Obr. 24. Závislost hustoty pravděpodobnosti P se může v určitém místě nacházet (r) základního stavu atomu vodíku na vzdálenosti s nějakou pravděpodobností. r. Radiální hustotu pravděpodobnosti vyjadřuje graf na obr. 24. (převzatém). Elektron můžeme považovat za dutou kouli (což je náhradní koncentrace), která ovšem mění tvar – podobně jako měňavka. Celý tento útvar – nikoli hmotný bod – pak také osciluje v prostoru celého atomu. Kmitání elektronu je synchronizováno s kmitáním protonu – jiné „měňavky“. Proton však kmitá v daleko menším prostoru, který tvoří jádro. Atom jako celek také kmitá – je to větší „měňavka“. Změny tvaru „měňavky“, znázorňující elektron, bychom mohli předvádět na plátně, kde obraz vzniká promítáním záznamu z počítače. Pak by se přidalo kmitání celé „měňavky“ v prostoru „atomu“, což by ovšem znamenalo postupné zanedbání změn tvaru. Vysvětlení spočívá v nesrovnatelně větších rozměrech atomu vzhledem k elektronu. Před „zánikem“ „měňavky“, znázorňující elektron, by se „přidal“ obraz dynamicky se měnícího protonu, druhé měňavky (obr. 25). V následující „scéně“ dvojrozměrný statický nerovnoměrný toroid, elektron vytvářející val se řezem dle obr. 24, by se změnil na dynamický model, ve kterém by kmital barevný bod – nahrazující elektron – v prostoru proton atomu. Tento pohyb, nejprve jako značně zpomalený, by se pak zobecnil do prostoru tak, že by se celý val s rychle se měnící polohou elektronu uvnitř valu, začal otáčet kolem vodorovné osy. Pak by se pohyb zrychloval, až by se znázorňovala celá měňavka, tentokrát Obr. 25. Model znázorňující atom vodíku. Mohlo by být vloženo srovnávání se atomu H zastavený záznamem pohybu skutečné, živé měňavky. I tato oscilace by se v okamžiku, kdy postupně zrychlovala, až bychom viděli jakousi konstantní rozmazanou se přidává proton kouli. To by byl velmi dobrý model atomu. Tento model by se mohl promítat i žákům základní školy a vůbec by tam nebyla nějaká podrobnost o kvantech energie či dokonce zmínka o Schődingerově rovnici. I začátečníkům by pak bylo zřejmé, že pravděpodobnostní interpretace je pouhým modelem, který se ovšem blíží realitě daleko více než klasický „kuličkový“ model. Navržený model by odpovídal jak pravděpodobnostní interpretaci, tak základní ideji, že částice (nebo atom, molekula, těleso) je vlastně koncentrace energie. Energie zde pak že kmitá – jak uvnitř dotyčné koncentrace, tak i vzhledem k jiným s ní vázaným koncentracím. Vyšší útvary Izolovaný atom znázorněný měňavkou bude kmitat souměrně – středově. Dvouatomovou molekulu pak můžeme přirovnat ke dvěma dotýkajícím se měňavkám. Ve vazbě dvou atomů

35

bude jejich kmitání harmonizované. Každá „měňavka“ představující atom bude „vypadat“ jinak, teprve celek bude souměrný – tentokrát jenom osově. Jedna „měňavka“ je v místě dotyku promáčklá dovnitř a ta druhá vypouklá ven a to tak, že vypouklina té druhé přesně souhlasí s výdutí té první. Obě „měňavky“ ovšem také kmitají jako celek, což bychom znázornili rotací kolem společné osy, která se však mění, tj. vykonává precesi. Obdobně to platí pro tříatomovou, čtyřatomovou, …molekulu zobrazenou jako větší měňavka. Společné osy budou konat precesi, ovšem u každé molekuly jinak, obecně vzato, tj. pro všechny molekuly v látce přítomné, chaoticky. Teprve vnější magnetické (nebo elektrické) pole „natočí“ všechny osy stejně, všechny precese budou vzájemně shodné (nebo aspoň většina). U makroskopického tělesa je ovšem oscilace jednotlivých molekul nebo atomů vzhledem k rozměrům tělesa zanedbatelná. A už vůbec neuvažujeme oscilace částic (nukleonů a elektronů). Dokonce mnohdy celé těleso zaměníme za hmotný bod. Jádro atomu Vraťme se k protonům a neutronům, jež se někdy označují jako základní částice. Soudržnost těchto částic v jádře atomu se vysvětluje pomocí silné interakce, zjednodušené na přitažlivou jadernou sílu. Jaderná síla je přitom krátkého dosahu, protože nepůsobí příliš daleko za hranice „povrchu“ jádra. Jaderná „silná síla“ v určité vzdálenosti rychle klesá na nulu. Nejedná se tedy o klasickou přitažlivou sílu, která klesá se čtvercem vzdálenosti. Velikost jaderné vazby („síly“) probíhá přibližně podle křivky se dvěma vrcholy: Jakmile chceme nukleony vzájemně přiblížit nebo vzdálit, „odpor“ proti tomu narůstá. To všechno jsou skutečnosti, které současné představy o silné jaderné síle zpochybňují. Lepší představa: Vnější, vnucená, deformace „měňavek“ – nukleonů v případě jejich „stlačení“ i „natažení“, které působí proti přirozeným oscilacím, bude způsobovat disharmonii v přirozeně synchronizovaném kmitání. Jádro bude pokud možno setrvávat v harmonickém stavu, disharmonii se bude „bránit“. Teprve, jestliže překročíme určitou mez při oddalování nukleonů, tj. teprve když působíme značnou energií, nukleony se skutečně od sebe oddálí, jádro se „rozbije“. Oscilační vazebná energie se uvolní. Ta je pak několikanásobně větší než ta potřebná vnucující (první). Přidáním „nadbytečného“ nukleonu, jehož vlastní oscilace vnášejí do systému oscilací disharmonii, můžeme zjednodušit buďto jako vnější deformaci zbývajících „měňavek“ nebo jenom jako nespecifikovanou nestabilitu. Vysvětlení pomocí disharmonie, modelované jako nepřirozená deformace měňavek, znázorňujících nukleony, je aspoň nějaké vysvětlení na rozdíl od pouhého konstatování nestability jádra. Radioaktivní rozpad Radioaktivní nuklid samovolně emituje nějakou částici a přeměňuje se na jiný nuklid. Rozeznáváme tři druhy emise, kdy se emitují částice  nebo částice  anebo částice  . V prvých dvou případech jde o látkové částice, tj. o uzavřené koncentrace, ve třetím případě pak jde o polní částice, tj. otevřenou koncentraci energie. Všimněme si rozpadu , který bývá popisován následovně. Uvnitř jádra se neutron změní na proton podle vztahu 

n pe-  nebo proton na neutron podle vztahu 36

(1.2)

. (1.3) V průběhu emise vznikají elektrony e–, pozitrony e+ , neutrina , popř. antineutrina Přitom oba typy  rozpadu podávají důkaz toho, že protony a neutrony nejsou samy o sobě skutečné fundamentální částice. Nám však záleží na tom, co znamená pojem „částice“. Jestliže je „částice“ chápána jako uzavřená koncentrace energie, nijak nás nepřekvapí, když se jeden druh energie mění na jiný. Z jedné uzavřené koncentrace energie vznikají jiné uzavřené koncentrace a navíc ještě otevřená koncentrace, tedy záření neutrin čili neutrinové záření, jednou jako přebytek „záporné“ energie (antineutrino), podruhé jako přebytek „kladné“ energie (neutrino). U neutrina se udává, že buďto nemá žádnou hmotnost, nebo že jeho hmotnost je nepatrná. Toto tvrzení podporuje výše uvedený předpoklad, že jde otevřenou koncentraci, o jistý druh záření. Naše představa spočívá v tom, že neutrina vznikají modulací základního pole, ovšem jednodušší, než je modulace vytvářející neutron nebo proton. Mohou vznikat v procesech přeměny nukleonů, jak je popsáno výše uvedenými vztahy. Mohou však vznikat i jinak, přímou modulací jednotlivých základních fotonů. Jen tak lze vysvětlit jejich obrovská množství a nepolapitelnost. Kvarkový model stávající a nový Jako fundamentální částice se považují kromě elektronů také kvarky. Baryony obsahují tři kvarky (např. neutron je složen z kvarků udd) a mezony jsou složeny z kvarků a antikvarků, tedy ze dvou kvarků. Elektron (obecně lepton) by pak odpovídal jedinému kvarku. Dosud však nebyl jednotlivý kvark izolován. Na výše uvedený rozpad  se nově díváme tak, že přeměna neutronu (udd) na proton (uud) je vlastně přeměnou d-kvarku na u-kvark. Za základní reakci  -rozpadu považujeme tedy nyní ,

(1.4)

kde e je elektronové antineutrino. Kvarky a leptony se tak považují za skutečně

fundamentální částice, které již nemají žádnou strukturu. Přeměna jednoho kvarku na jiný je tedy nejen možná, ale, zdá se, dokonce nutná. To je něco, co bychom pro látkovou částici nečekali. Při jednodušším a starším popisu rozpadu (viz předchozí kapitolu) z neutronu vznikne proton (nebo naopak), ale přitom vzniknou další dvě částice. Nejde tedy skutečnou o přeměnu jednoho baryonu na druhý, nýbrž o složitější proces. Kvark se přeměnit může. Dodáváme-li baryonu velkou energii, abychom z něj získali osamocené kvarky, zjistíme, že získáme nový baryon a navíc mezon. Vůbec nic jsme „nerozbili“, naopak, místo jedné stavební částice získáme dvě. Představa dělitelnosti látky na co nejmenší samostatné Obr. 26. Běžně používaný částice zde zcela selhává. model baryonu a mezonu Odbočme nyní ke vzniku stojatých vln na struně hudebního nástroje. Zde mohou vzniknout jedna, dvě, tři, … kmitny (a uzly – vždy o jeden více). Jestliže budou pevné (krajní) uzly velmi blízko sebe, a amplitudy veliké, budou se půlvlny (jedna, dvě, …) podobat koulím. Vytvořit z jedné kmitny dvě (tři,…) je jednoduché – stačí krátký dotek uprostřed (ve třetině, …) struny. Opačně už to nejde, musíme kmitání struny zastavit (nebo počkat, až se kmity utlumí) a rozkmitat ji znovu.

37

Nyní uveďme nový pohled, dost odvážný: Baryony jsou útvary, složené ze tří stojatých „půlvln“, tří „klubek“. Také je můžeme modelovat jako trojitou měňavku. Při rozpadu  se mění vnitřní struktura neutronu: jedna oscilace ze dvou dosud převažujících (d) se změní na jinou, jež v „částici“ už probíhá – jako sólová (u). Mezony mají dvojitou měňavku (dvě „půlvlny“), leptony jedinou. O jednotlivých fundamentálních útvarech, za něž se kvarky považují, tvrdit, že nemají žádnou strukturu, nemůžeme. Raději říkejme, že mají oscilační strukturu: Jsou to oscilující útvary, z nichž nejjednodušší mají jednu kmitnu a dva uzly. Rovina oscilací se obecně mění, avšak u různých baryonů budou jednotlivé kmitny (kvarky) synchronizovány tak, že vznikne různá polarizace (ddu, uud, …). Poněvadž nemůže existovat menší „vzdálenost“ než je vlnová délka základního fotonu, nemohou se útvary složené z lichého počtu půlvln, jak je tomu u baryonů, osamostatnit. U mezonů se oscilace kvarku a antikvarku vzájemně doplňují, jedna bez druhé nemůže existovat. Elektron pak s kvarkem ztotožnit nemůžeme, pouze mu může odpovídat. Elektromagnetická rezonance Pokud budeme proton chápat jako uzavřenou koncentraci energie, pak má svou charakteristickou oscilaci (chceme-li: vnitřní). Vnější elektromagnetické pole ať působí na kapku vody. Pole jako otevřená koncentrace energie, působící na protony vodíku, rovněž osciluje. Oscilace mohou spolu rezonovat. Podmínkou rezonance je stejné „naladění“, tj. stejná frekvence kmitů protonu – „měňavky“ a vnějšího pole. Mohla by ovšem nastat rezonance i při násobcích či dílech „základní“ frekvence. Např. frekvence fotonů pole by mohla být dvojnásobkem frekvence protonů. Analogie se souzvukem v hudbě (např. dvou hudebních nástrojů, nebo např. houslové struny a rezonanční skříně houslí) by byla dokonalá. Výsledkem jaderné rezonance ovšem nebude rozkmitání protonů vnějším polem, ale natočení jejich kmitů. To se dosud vyjadřuje změnou spinu protonů. Není důvod rušit tuto představu. Frekvence  elektromagnetického pole, potřebná k překlopení spinu je určena vztahem (1.5) kde z je průmět spinu do osy z, kterou ztotožníme se směrem magnetické indukce B. Uvedený vztah je podmínkou vzniku jaderné magnetické rezonance. Emise a absorpce fotonu Podle běžné představy elektron v atomu „pociťuje“ přítomnost druhého elektronu tak, že si s ním vyměňuje fotony. Tyto fotony jsou emitovány jedním elektronem a po velmi krátké době absorbovány druhým elektronem a proto je nemůžeme zachytit. Z tohoto důvodu je nazýváme virtuální fotony. Považujeme je za zprostředkující částice při takto stručně popsané elektromagnetické interakci. Reálné fotony vznikají při změně potenciální energie atomu, při „přeskoku“ elektronu z vyšší energetické hladiny na nižší. Přebytek energie elektronu se projeví ve formě fotonu. Toto je zjednodušená forma současného chápání emise. Jestliže jsou na téže energetické hladině dva elektrony (s opačnými spiny), mají oba dva tutéž potenciální energii, žádný přebytek zde není. Emisí fotonu se energie jednoho elektronu sníží, zatímco absorpcí tohoto fotonu druhým elektronem se jeho energie zvýší. Potom ovšem uvažované elektrony nejsou na stejné hladině energie, nýbrž oscilují kolem ní. Jestliže nebudeme elektrony chápat jako body, ale jako kmitající uzavřené koncentrace energie, dojdeme opět k výše uvedenému měňavkovitému modelu. Vyboulení „měňavky“ můžeme

38

chápat jako směrovou emisi virtuálního fotonu, její výduť v jiném směru jako absorpci. Tyto změny „tvaru“ jsou vlastně modulace. Při absorpci fotonu – jako otevřené koncentrace energie – se oscilační energie elektronu (jakožto uzavřené koncentrace energie) zvýší. Poněvadž je elektron vázaný, což znamená, že jeho vnitřní oscilace je harmonizována s oscilacemi jaderných částic (u vodíku jen s oscilacemi jednoho protonu), pak zvýšení energie způsobí disharmonii, nastane nestabilita. Přebytečná energie se vyzáří ve formě nového fotonu, nové otevřené koncentrace energie. Energie u obou forem reality, tj. u elektronu i u fotonu, je kvantována. Zvýšení energie jedné formy reality se musí přesně rovnat snížení energie druhé formy. Při absorpci se jedna forma energie změní na nulu, foton byl přeměněn na část energie elektronu. Poněvadž ovšem vznikne disharmonie, nestabilní stav, nastane opačný proces. Princip neurčitosti bývá také zapisován jako (1.6) Tento vztah je často vysvětlován jako možnost „přečerpání“ nebo „výpůjčky“ malého množství energie E. Připustí se narušení zákona zachování energie, ovšem za předpokladu, že „vypůjčenou“ energii „vrátíme“ během doby t, dané jako . Zde se uvažuje dvojice elektronů, které na sebe vzájemně působí. Když jeden elektron emituje virtuální foton, „nekrytá“ energie je rychle dodána pohlcením virtuálního fotonu emitovaného druhým elektronem. Přechodné narušení zákona zachování energie pro uvažovanou dvojici elektronů pak nemůžeme pozorovat vlivem principu neurčitosti. Problémy nastanou u všech prvků s výjimkou He: které dva elektrony tvoří uvažovanou dvojici? A dále: co s prvkem, který má lichý počet elektronů? Nejožehavější to bude u vodíku H1: osamocený elektron nemá „partnera“ pro výměnu virtuálních fotonů a není tudíž schopen elektromagnetické interakce. To je zjevný rozpor. Jsou-li však oscilace všech částic atomu nějak synchronizovány, jsou také na sebe vázány a prvek je stabilní. Energie se pouze „přelévá“, ovšem v rámci celého atomu (někdy i „holého“ jádra), nikoli mezi „pevnými“ páry částic. O nějakých „výpůjčkách“ a „vraceních“ není třeba mluvit. Místo představy virtuálních částic zavádíme pojem základních fotonů, jež také nemůžeme detekovat nějakým fyzikálním přístrojem. Jejich modulace, fotony elektromagnetického záření a látkové částice či tělesa však pozorovat můžeme. Závěr I v moderní vysokoškolské učebnici fyziky, z níž jsme vyšli v minulých kapitolách, se píše, že „v atomu převládá převážně prázdný prostor, přesto můžeme stát na podlaze – tvořené atomy – aniž bychom jí propadli.“ Když si uvědomíme, jak se atomy naší nohy dotýkají atomů podlahy a obojí že se skládají převážně z prázdnoty, vzniká otázka, jak se prázdnota atomu šlapky nohy odliší či oddělí od prázdnoty atomu podlahy? To je záhada. Kdybychom chtěli tvrdit, že jeden prázdný prostor se liší od druhého, dostali bychom se na pole mystiky. Už z této jednoduché úvahy vyplývá, že „vnitřek“ atomu tvořen prázdným prostorem vůbec není, ale že zde musí být energie (nebo hmotnost) rozprostraněna sice nerovnoměrně, ale v žádném místě nemůže být nulová. Když si dále uvědomíme, že tato energie nemůže být v klidu, tak je jen krůček k přesvědčení, že musí kmitat z oblasti, kde byla nahuštěna, do oblasti kde byla její hustota malá a naopak. Prostor, v němž je energie koncentrována se bude jevit jako uzavřený celek, jako částice, avšak přísná bodová lokalizace částice nebude možná. Oscilace částic v atomu a tím více v jádře nepřipouštějí představu nějakého prázdného místa. Celý tento prostor je vyplněn, ba tvořen fyzikální realitou, a to dynamicky se měnící 39

realitou. Představa koncentrace veškeré reality, tvořící částici, do slupky, jejíž tvar rychle osciluje, je podle našeho přesvědčení mnohem bližší skutečnosti než představa rychle se měnící polohy bodu. Přitom pro matematický popis jako pravděpodobnosti lokalizace tohoto bodu jde o vyjádření ekvivalentní.

2. Geofyzikální jevy Nové pojmy (některé opakujeme) Základní formu hmoty budeme označovat jako základní pole. Dosud se označuje jako vakuum nebo dokonce jako prázdný prostor (což je doslovný výklad slova „vakuum“). Vakuum je tedy vytvořeno rozprostraněností základní formy hmoty. Tato forma je ovšem pro detekci pomocí přístrojů nepřístupná (aspoň prozatím), je to forma skrytá. V současném chápání tvoří tzv. skrytá (temná) energie asi 70% veškeré hmotné reality vesmíru. Podle našeho pojetí je prapodstatou dalších forem reality, které detekovat už umíme. Schopnost vytvořit prostor přisoudíme i elementu základního pole, tj. jeho fotonu o energii . Tento základní foton nazveme shodně s prof. Wetterichem kosmon. Prostor je ve skutečnosti tvořen neuspořádanými přímočarými pohyby kosmonů. Do tohoto chaosu kosmonů vneseme řád, a to užitím geometrického prvku přímky, po níž letí množina kosmonů týmž směrem. Chceme-li zachytit i rozprostraněnost kosmonů, obalíme tuto přímku trubicí o průřezu . Tato trubice je vyšším prvkem prostoru. Můžeme také mluvit o toku či proudu kosmonů. Počet kosmonů, které protékají průřezem trubice za sekundu, definujme jako frekvenci impulsů . Je to také počet kosmonů (rozestřených) na délce trubice, číselně rovné rychlosti c. Motuál () definujme jako napětí, které je schopno na průřezu trubice H a délce c motivovat, vytvořit energii

.

Deformační síly při pohybech těles Vlivem motuálu, který je při pohybu dynamický, vznikají v tělese síly, jejichž účinek lze znázornit deformací tělesa, pro jednoduchost pružnou. Přitom aspoň připustíme oprávněnost užití analogií z jevů, získaných studiem hydromechaniky nebo aerodynamiky. Při působení na těleso, letící rychlostí v, se vyskytují maximální dynamický motuál a minimální jako celek působí střední dynamický motuál

. V prvém přiblížení lze soudit, že na těleso

, (2.1) kde  je motuál za klidu. Protože při pohybu platí v  0, platí v  .Střední dynamický motuál je vždy menší než za klidu. Za pohybu se nemění jen tvar, ale i objem tělesa. Objem se s rostoucí rychlostí zvětšuje, při zmenšení rychlosti zmenšuje. Se změnami rychlosti vznikají v tělese síly, které ho rozpínají nebo smršťují. Jedním z důsledků tohoto tvrzení je závěr: Koná-li těleso pohyb, při němž se jeho rychlost periodicky mění, např. pohyb po elipse, vykazuje motuálovou pulsaci v tom smyslu, že se jeho objem střídavě zvětšuje a zmenšuje.

40

Amplituda motuálových pulsů je u trajektorií tvaru kuželoseček přímo závislá na jejich excentricitě. Potvrzením může prozatím být prokázaný jev, kdy se řada komet, jejichž dráhy mají velkou excentricitu, v okolí svých perihelií dokonce rozpadla. Vlivem motuálových pulsů a tím i slapů se na tuhnoucích tělesech pevná kůra trhá na kry. Slapy stále vyvolávají vzájemné srážení, vrásnění i ponořování ker do tekutého magmatu. Právě takové jevy nastaly v průběhu geologické historie Země. Pokud se týká deformace Země, lze říci, že motuálová pulsace má periodu rovnou roku. Maximální amplitudy pulsů se tvoří v období průchodu perihéliem, tj. v naší éře a na severní polokouli v zimě, minimální v období průchodu aféliem, tedy v létě. Mimo to se dostavují i motuálové denní slapy. Jejich periodou je přibližně střední den. Denní amplitudy se během roku mění od zimního maxima do letního minima. V období srážení ker, tj. od zimy do léta (na severní polokouli) je pravděpodobné zvýšení vulkanické činnosti. Z postavení rovin zemského rovníku a ekliptiky vyplývá, že v naší éře běží maxima slapů po jižní polokouli za současného maxima pulsace. Na jižní polokouli jsou trvale deformační síly větší než na polokouli severní. Proto se zemské desky posunují z oblastí větších kmitů na místa klidnější, stěhují se na sever. Tato tendence je závislá na precesi zemské osy. Takovéto vysvětlení slapových pohybů oceánů a zemských desek je přijatelnější než vysvětlení pomocí přitažlivosti, gravitace, Měsíce.

Trocha seismologie Zdrojová oblast zemětřesení, jež zaujímá i několik set km3, se z důvodů seismických měření nahrazuje jediným bodem, odkud myšleně vychází, tzv. ohniskem neboli hypocentrem. Jeho kolmý průmět na zemský povrch se nazývá epicentrum. V odborné seismice se rozeznává několik druhů zemětřesení. 87% všech zemětřesení, tzn. nejčetnější z nich, jsou zemětřesení tektonická. Ta jsou zároveň nejrozsáhlejší a nejničivější. Souvisejí s pohyby desek zemské kůry, tj. s jejich posuny, přesmyky a poklesy. Ohniska jsou častá také v oblastech aktivních zlomů, které se vyskytují „uprostřed“ zemských ker a v příkopech či vrcholech mezi krami, v nichž se vytváří nová, případně zaniká stará, zemská kůra. Dalším typem jsou zemětřesení vulkanická, která mají svá ohniska v blízkosti sopečných jícnů a jsou přímo dána vulkanickou činností. Tvoří asi 7% všech zemětřesení. Naprostá většina činnost sopek, ne-li činnost všech, je způsobena jim předcházejícím nasouváním jedněch zemských ker (desek) na jiné nebo jím vyvolaným náhlým zlomem „v centru“ zemské desky směrem do/ze středu Země. Zdá se, že pružná napětí, vyvolávající tektonické poruchy při zemském povrchu, zachvacují i plastický obal Země pod její kůrou a ovlivní i kvalitativní (např. krystalické) změny hlubokého zemského prostředí. Tak vznikají zemětřesení plutonická – s hlubokými ohnisky 600 až 1000 km pod zemským povrchem – která tvoří 3% všech. Zbývající 3% zemětřesení jsou zemětřesení řítivá neboli propadlinová, která jsou způsobena mechanickou a chemickou činnosti vody, mělce pod zemským povrchem, která zapříčiní zřícení stropů podzemních dutin. Jsou nejméně rozsáhlá a proto nejméně škodlivá. Závěr seismologického poučení, načerpaného z odborné literatury, tudíž je: 97 % veškerých zemětřesení je vlastně způsobeno pohybem zemských desek (ker). Velikosti a směry rychlostí posunů zemských desek nejsou totožné. Je však velmi zajímavé, že hlavní dělící „čára“ mezi směry těchto posunů je „uprostřed“ Atlantiku. Zemské desky od této hranice geograficky položené na západ se pohybují hlavně na západ a desky položené východním směrem se pohybují hlavně na východ. Také je pozoruhodné, že

41

velikosti rychlosti ker bližších této hranici jsou větší než velikosti rychlostí ker vzdálenějších. Nejpozoruhodnější však je, že u všech desek je jejich směr také na sever. Jinak řečeno: Epicentra zemětřesení jsou přesně tam, kde jsou hranice desek nebo zlomy desek (obr. 27.) V Atlantiku je hranice mezi severoamerickou + jihoamerickou deskou a euroasijskou + africkou deskou „uprostřed“ („kopírující“ pobřeží obou kontinentů) a desky

Obr. 27. Litosférické desky. Obrázek převzatý z www.windows.ucar.edu, upravenýn podle obr. 72 z „Praktické geofyziky“ od RNDr. L. Pospíšila a Ing. A. Šuory se vzájemně od sebe vzdalují. Americké na západozápado-sever, euroasijská a africká na východovýchodo-sever. Pacifická deska (+ filipínská) se pohybuje na východovýchodo-sever, kdežto s ní hraničící australská deska na západosever. Desky „plující“ zhruba stejným směrem i různými směry se přitom nepohybují stejnou rychlostí. Antarktická deska jen kmitá kolem pólu. Severoamerická deska se v oblasti Aljašky pohybuje jihozápadně (kdežto u východního pobřeží Severní Ameriky severozápadně). Americké desky se nasouvají na pacifickou (nazeckou + pacifickou): Podél západního pobřeží celé Ameriky, kde je hranice desek, je velká zemětřesná i horotvorná oblast. Mohutná zemětřesení jsou v hranicích mezi pacifickou (+ filipínskou) a euroasijskou deskou, které „plují“ (šikmo) proti sobě a v hranicích mezi pacifickou a australskou deskou, jejichž směry rychlostí spolu svírají malý úhel. Vlastní kmity Země Zemské těleso může kmitat. Seismikové zjistili, že příčinou oscilací s periodou do jedné hodiny může být silné zemětřesení. Jestliže zemětřesení vznikají převážně posuvem zemských desek, pak můžeme předpokládat i opak. Totiž to, že oscilace Země (vyvolané změnou motuálu při jejím otáčení kolem Slunce a kolem vlastní osy) mohou způsobit pohyby zemských desek a tak i zemětřesení. V seismice se rozeznávají dva druhy kmitů. Při toroidních kmitech dochází ke stáčení roviny amplitudy kmitů. Přitom vzniká protisměrný torsní pohyb kmiten. Jednotlivé elementární částečky Země kmitají příčně. U sféroidních kmitů dochází ke kompresím

42

a dilatacím, částečky kmitají radiálně a jde tedy o podélné kmity. Sféroidní oscilace Země se vyznačuje střídavým zploštěním a vyboulením tělesa a střídavou změnou hruškovitého tvaru Země. (Obr. 28.) Oběhem Země kolem Slunce, který probíhá po elipse, vzniká, jak jsme uvedli, střídavé zvětšování a zmenšování objemu Země. Tyto radiální oscilace, obdoba sféroidních oscilací, tentokrát nejsou vyvolané zemětřesením, ale pohybem Země ve Sluneční soustavě. Oscilace s roční periodou se transformuje do posuvů zemských desek. Obr. 28. Druhy kmitů Země dle Nestejnost velikostí a tím i hmotností těchto desek seismologie: toroidní a sféroidní způsobuje, že velikosti jejich rychlostí posunu nejsou stejné. Radiální podélné oscilace budou způsobovat i torsní příčné kmity – při předpokladu určité pružnosti většiny látky Země. Oscilace, popsané v předchozím odstavci, budou navíc doprovázeny dalšími oscilacemi, které budou vyvolány rotací Země kolem vlastní osy. Poněvadž zemská Oceán Pevninská deska osa koná precesní a nutační pohyby, vyvolá to v zemském tělese kmity, které budou Oceánská deska k oscilacím, způsobených oběhem Země kolem Slunce, směrově posunuty. Denní kmity nemají stejnou periodu jako roční, takže i když jejich amplitudy budou menší, interferencí mohou vyvolat krátkodobé rázy. Obr. 29. Nasouvání pevninské kry na Posuvy zemských ker tudíž nebudou oceánskou periodicky souměrné, jejich posun bude při roční periodicitě začínat náhle. V obdobích rovnodenností bude prudký, kdežto v meziobdobí bude pomalejší. V seizmice se tvrdí, že oceánská (tichomořská) zemská kra se podsouvá pod pevninskou (jihoamerickou a severoamerickou). Můžeme však tvrdit, že je tomu naopak (obr. 29). Pevninská kra, pohybující se rychleji, se nasouvá na mořskou, která „pluje“ pomaleji. Výsledek je pochopitelně týž, jako kdyby se oceánská deska podsouvala pod pevninskou. Jen vznik zlomu „uprostřed“ tichomořských desek bude pochopitelnější, „potápěním“ kry u amerického pobřeží bude se muset někde jinde „vynořovat“. Nastane přesně stejný efekt jako u ledové kry. Poněvadž jde o rozsáhlou a nepružnou kru, tak pak musí někde „uprostřed“ prasknout. Navíc, euroasijská pevninská kra spolu s filipínskou se také nasouvá na pacifickou, takže tato oceánská kra je „ponořována“ i na opačné straně oceánu. Trocha spekulace Proč je v Atlantiku puklina, od níž se desky vzdalují – americké na západ (západozápadosever) a euroasijsko africká na východ (východovýchodosever)? Z toho pak vyplývá „srážení“ desek (ker) na východním pobřeží Asie. To může být způsobeno oním stáčením rovin radiálních = toroidních oscilací. Nebo tím, že desky budou oscilovat i sféroidně a současně tangenciálně, přičemž oscilace na západní polokouli se skládají opačně vzhledem ke skládání oscilací na východní polokouli. Hranice mezi polokoulemi neprochází poledníkem proloženým Greenwichem, ale nepravidelným hřbetem „uprostřed“ Atlantiku. Že by vzdalování atlantických desek od sebe bylo způsobeno pádem velkého meteoru nebo dokonce uměle? To už by byla hodně odvážná myšlenka.

43

3. Kriticky ke stávajícímu pohledu na vesmír Symetrie a fyzikální zákony Kriteriem správnosti teorie je potvrzení výsledků experimenty. Experimenty potvrzují výpočty, nikoliv přímo předpoklady. To znamená, že výklady, interpretace mohou být jiné, přičemž matematika zůstává v platnosti. Jestliže nová interpretace je širší a logičtější než stará, pak tu starou opustíme a začneme používat novou. Do doby, než někdo objeví novou interpretaci, nám nezbývá nic jiného, než té stávající věřit, důvěřovat, že je správná. A to i v případě, že někde, v určitém směru nebo v určité oblasti způsobuje nesrovnalosti, záhady, ba rozpory. Uvedená víra se ovšem může zvrhnout v bohapustý dogmatismus, který brání novým, obvykle zcela odlišným myšlenkám. Navíc „nutí“ své vyznavače vymýšlet další a další „záplaty“, které hraničí s absurditou a dokonce v ni přecházejí. Fyzikální zákony jsou formulovány matematicky, řečí rovnic. Rovnice platí oběma směry, zleva doprava i zprava doleva. Jsou tedy symetrické. Tyto zákony platí obecně, tzn., že i při změně vztažných systémů dávají tytéž výsledky. Jestliže např. budeme studovat jeden námi vybraný pohyb, předpověď budoucího místa, v němž se bude námi uvažované těleso nacházet, bude zcela nezávislá (invariantní) na volbě našeho místa, v němž se nacházíme my jako pozorovatelé. Symetrie či invariance je důležitá pro fyzikální zákony. Zdá se, že je rozhodující i pro chápání světa, pro základní principy reality. A tu se vynoří asymetrie té nejzákladnější fyzikální veličiny, totiž času. To má svůj závažný důsledek pro chápání časoprostoru. Zatímco tři prostorové souřadnice mají zcela symetrické oba směry (smysly), u času tomu tak není. Pro pohyb časem jednoznačně rozeznáme kladný směr, protože záporným směrem se reálně pohybovat nemůžeme. Zatímco v reálném prostoru se můžeme přemísťovat dopředu nebo dozadu, vlevo nebo vpravo, nahoru nebo dolů, časem můžeme reálně procházet jenom dopředu. Ve fyzice však (podle pana Einsteina) časoprostor pojímáme jako homogenní kontinuum, kdy platí symetrie (invariance) ve všech čtyřech souřadnicích, jak ve třech prostorových, tak ve čtvrté časové. Einsteinův časoprostor je pojem matematický, fiktivní, sloužící pouze k popisu, k vyjádření matematických (tedy abstraktních) závislostí. I takto docházíme k potvrzení, že Einsteinův časoprostor nemůžeme ztotožňovat s reálným prostoro–časem, v němž žijeme, nebo tyto pojmy zaměňovat. Rozpínání vesmíru Záření, které k nám přichází z kosmických objektů, vykazuje posuv spektrálních čar. Tento posuv se obvykle vysvětluje následovně. Poněvadž se jeví frekvence známých spektrálních čar záření z těchto objektů menší – neboli jejich vlnová délka větší –, než u stejného záření z objektů nám blízkých (pozemských), vyvodí se z toho, že dotyčné vesmírné objekty, např. galaxie, se spolu s prostorem od nás vzdalují. Poznatek, že se galaxie vzájemně vzdalují, že dokonce rychlost vzdalování je přímo úměrná jejich vzdálenosti, ovšem vyplývá z Dopplerova principu. Tento princip nám říká, že objekt, který se vzdaluje prostorem, vysílá světlo, které jeví červený spektrální posuv. Jestliže se však vzdaluje sám prostor, pak výsledek pozorování onoho posuvu není způsoben jenom pohybem galaxií, nýbrž i pohybem (rozpínáním) prostoru mezi nimi. Jestliže se rozpíná samotný prostor, potom je aktivní, není prázdný, nýbrž je tvořen čímsi, co dosud nazýváme vakuum (tj. Nic), ale ve skutečnosti jde o pole. Tento prostor je docela

44

něco jiného než matematický prostor, který sám o sobě nemá žádný reálný vliv na nic. Pole, které nazveme základní, způsobuje červený spektrální posuv např. světla samotného, aniž by se objekt, vysílající světlo, sám musel vzdalovat. Může se dokonce „mírně“ přibližovat. Původní fialový posun (daný přibližováním objektu a také jeho „gravitací“) se dlouhým letem zcela obrátí. Ne ovšem nějakou „únavou“ fotonů, ale vlivem hmotného „prostředí“, vlivem základního pole. Základní rozpor se nám osvětlí, jestliže ocitujeme B. Greene-ovu „Strukturu vesmíru“: Einstein ukázal, že prostorem se nic nemůže pohybovat rychleji než světlo. Jenomže galaxie se z velké míry prostorem vůbec nepohybují. Skoro veškerý jejich pohyb je důsledkem rozpínání samotného prostoru. A Einsteinova teorie nijak nezakazuje prostoru, aby se rozpínal tak, že dva body – dvě galaxie – od sebe tahá nadsvětelnou rychlostí. … U typických galaxií … je vlastní pohyb minimální a plně vyhovuje speciální relativitě, třebaže jejich vzájemný pohyb pramenící z rozpínání samotného prostoru může převyšovat rychlost světla. (Poznamenejme, že výběr knihy byl učiněn podle její velmi dobré formulace dosavadních představ.) Jenže tomu pohybu je jedno, co jej způsobilo! Konečně i „vlastní“ pohyb galaxií přece má svou příčinu ve Velkém třesku! Navíc: rychlost pohybu naší Galaxie vzhledem k Hydře je téhož řádu jako její rychlost, daná rozpínáním. Že by se jiné galaxie vzhledem rozpínajícímu vesmíru skoro vůbec nepohybovaly, tedy že by se (téměř) nepohybovaly prostorem, ale jenom společně s prostorem? Na vzdalování galaxií usuzujeme na základě pohybu netečného prostoru. Netečný prostor se ovšem nemůže rozpínat. Jinak: prázdný prostor nemůže být ještě prázdnější. To jeden úhel pohledu. Můžeme však uvažovat také takto: Jestliže se rozpíná samotný prostor, pak nemůže být netečný. Musí tedy působit na světlo (či obecně na záření) tak, že je bude „natahovat“, prodlužovat vlnovou délku. Velmi vzdálené objekty se tedy nemusejí vzdalovat, ale naopak se mohou přibližovat! Základní rozpory ve stávajícím pohledu uvádíme opakovaně. Děláme to proto, abychom dokázali se „zažraných“ myšlenek či pohledů zbavit. Vůbec to není snadné, naopak, jde o značně závažný problém. Ještě o rozpínání Je-li prostor mezi galaxiemi netečný, nemůže ovlivňovat ani čas. Hodiny, které jsou vzhledem k rozpínajícímu prostoru v klidu, by měly „tikat“ všude stejně. Jestliže se vzdálenější části vesmírného prostoru vzdalují velkými rychlostmi, srovnatelnými s rychlostmi světla, pak hodiny spojené s touto částí běží mnohem pomaleji. Je-li rychlost vzdalování rovna rychlosti světla, čas neběží vůbec. Jestliže se rozpíná časoprostor, rozpíná se jak prostor, tak se „rozpíná“ i čas. Vzájemné vzdalování galaxií znamená také zpomalování jejich vzájemného chodu času. Vesmírné objekty, které se vůči nám pohybují – spolu s prostorem – už jen rychlostí světla, nemůžeme vůbec vidět, protože světlo z nich k nám nikdy nedorazí. Nadto objekty, které se vzdalují nadsvětelnou rychlostí! V nich – vzhledem k nám – běží čas obráceně, od budoucnosti do minulosti. Jak to, že obojí objekty vidíme? Ergo: vesmír se nerozpíná! Mikrovlnné záření kosmického záření – CMB (Cosmic Microwave Background Radiation) – je považováno za pozůstatek čili relikt Velkého třesku a proto bývá také označováno jako reliktní záření. Homogenita CMB nemusí znamenat, že vesmír se rozpíná rovnoměrně, že všude uplynul stejný čas od Velkého třesku. Může také znamenat, že vesmírný prostor, který sám vydává toto záření, zůstává „konstantní“. Maličké rozdíly ve frekvencích tohoto záření nemusejí znamenat jakési fluktuace, které v dávné minulosti

45

vyvolaly na jiných místech galaxie a jiné zářivé objekty. Mohou to být projevy oscilací částí prostoru, známka toho, že některé oblasti vesmíru se vzdalují a jiné přibližují. Pohybem naší Galaxie směrem k souhvězdí Hydry vzniká posun frekvencí CMB. Tento posun se „odečítá“ od posunu ve směru opačném – podle Dopplerova principu – a tak se získává přesná homogenita záření. Všimněme si, že uvedený pohyb na frekvenci CMB vliv má. Tzn., že tento „vlastní“ pohyb Galaxie a pohyb CMBR a tím i prostoru vlivem rozpínání musíme „dávat dohromady“. Rychlosti obou pohybů jsou přitom srovnatelné, dokonce ta první je větší než druhá. Kromě CMB může existovat celá škála dalších druhů záření. Jestliže mohou být tato záření detekována, vzniká pro teorii Velkého třesku a rozpínání kosmu drtivá rána. Je-li CMB jenom jedním z různých záření, které vydává prostor, jak vzniklo? Je-li jistou modulací základního pole, pak mohou existovat i jiné modulace s vyšší frekvencí. Tato záření by také jevila relativně větší „fluktuace“, rozdíly ve frekvencích. Existuje jedno hodně „zamotané“ „vysvětlení“. Greene je formuluje takto: Obyčejně si představujeme, že vesmír povstal z bodu, kolem něhož neexistoval žádný prostor ani čas. V důsledku určitého druhu exploze z něj vyklíčil prostor i čas a vesmír se započal rozpínat. Jenomže pokud je vesmír prostorově nekonečný, musel být nekonečný už v samotném počátku při velkém třesku. V tomto počátečním okamžiku prudce stoupla hustota energie a teplota nesnesitelně vzrostla; takové podmínky panovaly všude, nejen v jediném bodě. … Po třesku se vesmír rozepnul, ale celkově se nezvětšil ani o chlup, neboť co je nekonečné, se už dál zvětšit nemůže. Narůstaly pouze vzdálenosti mezi galaxiemi. Co však znamená, že vzdálenosti mezi galaxiemi se zvětšovaly? Navíc, když se jinde tvrdí, že galaxie se rozpínají společně s prostorem? Jaký má význam tvrzení, že vesmír v okamžiku Velkého třesku byl menší než dnešní atom? Citované věty mohou také znamenat jakýsi „důkaz“, že vesmír je konečný. Avšak ani v tomto případě nelze mluvit o vzdalování galaxií a současně o jakési konstantní velikosti. Jiný problém: „hustota energie“ znamená její množství v objemové jednotce. Jak se mohla hustota „rozpínáním“ s časem zmenšovat? Rozpínáním čeho? Kritická hustota Kosmologické modely uvádějí tři základní možnosti „tvaru“ vesmíru. Jestliže hustota energie a hmoty přesahuje tzv. kritickou hodnotu, činící přibližně 10–23 g/m3, prostor má kladné zakřivení a jeho rozpínání by navždy rostlo. Když by byla hustota menší, než kritická, prostor by měl zápornou křivost a po dosažení maximální velikosti by se vesmír zmenšoval. Jestliže by hustota odpovídala té kritické, prostor by nebyl celkově zakřiven vůbec. Pro výpočet kritické hustoty byly vzaty v úvahu všechny galaxie a jiné vesmírné objekty. Jako jakýsi „přílepek“ se uvažuje ještě záření, které tyto objekty vydávají. Za „hmotu“ se nejprve považovaly nějak zářící objekty, potom i rozptýlené baryony nebo aspoň prachoplynná směs a k tomu nakonec se uvážilo i záření, vysílané z oněch „hmot“. Proto se mluví o hustotě hmoty a energie. Vzniká otázka kolik hmoty a energie kosmos obsahuje, jaká je hustota hmoty a energie. Jestliže uvedeme, že v kosmologii (např. pro rozpínání vesmíru) hraje roli hmota a energie, pak se dostaneme do mnohem lepší „situace“, než když počítáme pouze s hvězdami a jinými „hmotami“. Zde se objevuje principiální problém: co je hmota?, co je energie? V těchto otázkách, jak se zdá, nemáme vůbec jasno. Jenže ono jde o základní pojmy, na nichž je postavena celá fyzika! Převážně, skoro vždycky, je za hmotu považována látka. Jsme stále soustředěni na tělesa (nebo částice), které jaksi mimochodem produkují jakési spoje mezi sebou, které nazýváme pole. Energii chápeme jako utajenou práci, kterou může (v budoucnu) vykonat nějaké těleso. Zase je těleso prvotní a energie je jeho produktem!

46

Ono je všechno naopak! Pole může (a nemusí) vytvořit částici. Energie může (a nemusí) vyprodukovat hmotu! Látka, těleso, částice však energii (pole) „vytvořit“ musí! Energie či pole je prvotní, může být ve formě látkové – s velkou hustotou, nebo ve formě polní – s malou hustotou. Základní pole vyplňuje, ba tvoří, celý vesmír. Tu a tam energie jeví značnou koncentraci, kterou vnímáme jako částici či těleso, ale hlavně je všude rozprostraněna s malou koncentrací, které říkáme pole. Pátraní po mimozemské civilizaci Pravděpodobnost, že se „domluvíme“ s nějakou civilizací na nějaké planetě, která je aspoň na stejné vědecké a technické úrovni jako ta naše, s rostoucí vzdáleností některé galaxie, jejíž součástí by planeta mohla být, je naprosto zanedbatelná. Podle stávající teorie platí, že čím je galaxie vzdálenější, tím je eventuální život v ní na nižším stupni, pokud tam vůbec začal. Předpokládejme však, že než náš signál do vzdálené galaxie dojde, budou tam bytosti, které se nám aspoň vyrovnají, a tedy budou schopné nám odpovědět. Jenomže jejich odpověď přijde hodně pozdě. Když bychom uvažovali některou galaxii ve Vlasech Bereniky, tak bychom se odpověď dověděli až za 600 milionů let (300 milionů let by putoval dotaz, 300 milionů let odpověď). To už tady určitě nebudeme a možná ani naši potomci. Přesto, že jsou uvedené skutečnosti lidem známy, vynakládají se obrovské peníze na nějakou „debatu“ mezi námi a nějakou jinou civilizací v některé galaxii. Možná (s malou pravděpodobností), že tam nějaké inteligentní bytosti jsou, to ano. Ale zde na Zemi, jsou takové bytosti zcela určitě a navíc to máme k nim nesrovnatelně blíže, takže debata s nimi může probíhat docela rychle. Na tuto debatu však nedáváme ani zlomek toho, co na beznadějný projekt! Můžeme vzít v úvahu, že se nám podaří vyrobit umělou červí díru. Červí díra je podle některých představ ohromnou „zkratkou“. Podobně je tomu s tzv. teleportačním mostem. Místo abychom letěli miliardy let, „vezmeme“ to touto zkratkou a budeme tam „hned“. Pro vznik této mimořádnosti bychom museli použít drastických metod. Tu vzniká závažná otázka, jestli bychom tím nezpůsobili minimálně celosvětovou katastrofu. Výsledek bychom se potom pochopitelně nedověděli. Navíc, ani energie, při níž bychom pravděpodobně zlikvidovali celou Sluneční soustavu, by nebyla dostatečná!

Gravitace Tělesům nebo částicím se připisuje přitažlivost, schopnost přitahovat jiné „hmoty“. Popřípadě se tvrdí, že těleso kolem sebe zakřivuje prostor a to směrem „dovnitř“. Za základní „částice“ gravitačního pole jsou považovány gravitony. Zatímco fotony vytvářejí tlak (tlak světla, tlak záření), gravitony vytvářejí „sání“?! Je pochopitelné, když částice zvané fotony do něčeho (do atomů, molekul, zrníček) „drcají“. Avšak co dělají gravitony? Jak letí od jednoho tělesa k druhému, tak je „tahají“! To je nepochopitelné! Kdybychom však uvažovali ty gravitony, které se pohybují ze všech možných stran kromě spojnice mezi tělesy, což je příšerná většina, tak budou do těles zase „drcat“ a budou je k sobě přitlačovat. Poněvadž gravitony lítají rychlostí světla a jejich působení se projevuje ve stejných vzdálenostech a stejných směrech (že tlačí) jako u fotonů, můžeme docela odpovědně tvrdit, že jsou elektromagnetické podstaty. Tzn., že gravitony jsou speciálním druhem základních fotonů, stejně jako světelné fotony.

47

Pole a hmota Co máme na mysli pod pojmem pole? Může to být reálné – elektromagnetické – pole, ale může to být i pole, jehož prvky jsou látkové částice (toto pole už vlněním obvykle nenazýváme) – např. elektronové pole nebo (dokonce) up–kvarkové pole, může to být číselné pole, jehož prvky jsou čísla. Tato pole však nemůžeme vzájemně zaměňovat. Ztotožnit elektronové pole s pravděpodobnostním polem je už právě ona záměna. Jak se k tomu dojde? Vlnová funkce vyjadřuje pravděpodobnost výskytu elektronu (ovšem jako bodu!). Protože mohou dva toky elektronů vytvořit reálný interferenční obrazec, který je jaksi dán skládáním vln, vyjadřujícím pravděpodobnost, pravděpodobnostních vln, jsou elektrony spjaty s těmi pravděpodobnostními vlnami a ke ztotožnění elektronového a pravděpodobnostního pole zbývá udělat zcela nepatrný krůček. Jenže pravděpodobnost je čistě fiktivní pojem. Jestliže z velikostí pravděpodobnosti uděláme pole, jde o pole matematické, fiktivní. Toto pole je nesouměřitelné s reálným (elektromagnetickým) polem – tedy co se týká účinků. Jakým tlakem působí pravděpodobnostní pole na nějaké částečky? Dost často se ztotožňují pojmy „hmota“ a „látka“. Obzvlášť kuriózní je věta: „Do rámce polí spadá i hmota“. Tímto tvrzením popíráme poučení školákům, nacházející se na začátku učebnice Fyziky, že hmota má dvě formy – látku a pole. Místo toho vlastně tvrdíme, že hmota může být ve formě hmoty a pole! Může jít, alespoň někdy, o problém překladu. Anglické slovíčko „matter“ může znamenat „hmotu“, ale také „látku“. Tady tedy v anglické fyzice vznikají problémy s hmotou, způsobené jazykem. Naproti tomu s polem je tomu jinak: existuje „field“ a také „array“, reálné pole a abstraktní pole. Podaří se nám odstranit zmatek, způsobený jazyky? Šlo by to docela snadno, kdybychom používali více jazyků současně! Jestliže bychom správný překlad „Do rámce polí spadá i látka“ vzali vážně, pak jsme tam, kde bychom být měli: Látka je koncentrované pole (elektromagnetické pole), znovu u Einsteina, znovu u vakuocentrismu! Citujme B. Greene-a: Mnoho fyziků skálopevně věří, že existuje ještě pole Higgsovo, pojmenované po skotském fyziku Peteru Higgsovi. Celý prostor je prostoupen oceánem Higgsova pole, chladným pozůstatkem po velkém třesku. Budeme-li Higgsovo pole považovat za pozůstatek velkého třesku, pak už máme dva relikty: CMB – mikrovlnné záření kosmického pozadí a Higgsovo pole. Navíc intenzita Higgsova pole je komplexní číslo. Podle naší koncepce základní pole (nesprávně: „prázdný prostor“) nejen, že prostupuje celý vesmír, základní pole vytváří všechny ostatní formy reality. Základní pole je skryté (implicitní), nepřístupné detektorům. Avšak jeho modulace, tj. uzavřená koncentrace energie, otevřená koncentrace energie a průvodní pole (odpovídající přibližně dřívějšímu gravitačnímu poli), jsou měřitelné (explicitní). Základní pole ovšem není nějakým pozůstatkem po ničem, naopak je základem, příčinou všeho! Potřetí k rozpínání Inflační fáze vývoje vesmíru znamená velmi rychlé rozpínání. Prudkým rozpínáním lákových částic (elektronů, kvarků a dalších) se téměř náhle objevily mezi nimi „díry“. Částice v okamžiku „nula“ byly na sebe strašně namačkány. Pak vlivem Velkého třesku se rozletěly prudce od sebe. Tím však vyvolaly vznik prázdnoty, vakua, přeneseně: Higgsova pole. V době inflace šlo o tzv. falešné vakuum. Tohle falešné vakuum ještě obsahovalo dosti značný počet částic, mělo ještě dost vysokou hustotu (látky). Pak přišel další „zlom“. Prudké rozpínání přestalo a začalo mírné rozpínání. V okamžiku této fázové změny, dávající druhý „zlom“ potenciálu, už vakuum bylo dosti prázdné. Jeho hustota (vlastně hustota látky v něm)

48

se pak postupně zmenšovala. Až se vesmír rozepne na maximum, bude mezi hvězdami (a snad také mezi částicemi) naprosto dokonalé vakuum, úplná nicota. Až už byly jednotlivé „hmoty“ daleko od sebe, nad „přitažlivou gravitací“ začala převažovat skrytá energie, roztlačující tělesa od sebe, čili začala převažovat „odpudivá gravitace“ nebo vzhledem ke gravitaci opačně směřující kosmologická konstanta. Tak tohle je přibližně dnešní představa. Aspoň částečně. Do původního prudkého a následujícího rovnoměrného rozpínání začíná „mluvit“ temná hmota a skrytá energie. A to hlasitě! Od budoucích urychlovačů se očekává odhalení Higgsových částic. To se má uskutečnit např. na velkém urychlovači hadronů (LHC). Myslím si, že na LHC „objevíme“ nějaké jiné částice, které budou narušovat dosavadní pracně vybudovanou složitou supersymetrii. To však neznamená, že čtyři základní interakce nelze sjednotit. Ani to neznamená popření myšlenky, že vakuum není žádná prázdnota. Musíme prostě opustit „zarytou“ myšlenku, že částice (tělesa) jsou prvotní a pole druhotné. Musíme přijmout myšlenku, že prapodstatou vesmíru je právě vakuum. Dosavadní Nic je příčinou Všeho. Tedy: naše současná „intuitivní představa o prázdném prostoru – coby konečného výsledku snahy odsát z prostoru veškerou hmotu a záření tak, aby jeho energie a teplota byla co možná nejmenší – byla po dlouhá léta naivní“ (Greene).

Část čtvrtá: Důsledky vakuocentrismu jinak Úvod Uvádíme vlastně poměrně stejná tvrzení jako v jiných pracích. Jsou však jinak formulována a v odlišných souvislostech. Naše teorie je tak zvláštní, že jisté opakování nemusí být „ke škodě věci“, naopak může být přínosné. 1. Prostor kmitá Vysvětlení může zatemňovat V mnoha publikacích bývá znázorňován prostoročas jako pružná blána. Není-li v něm přítomno žádné těleso, pak je – jakožto „prázdný prostor“ – znázorněn jako rovina. Nějaké těleso svou gravitací neboli přitažlivostí potom tuto pružnou blánu prohne. To je model zakřivení prostoročasu „hmotou“ (obr. 30.). Jestliže je těleso velmi hmotné, pak prohlubeň v bláně, jím způsobená, je velmi hluboká. Může tedy Obr. 30. Běžný model nastat případ, že prohlubeň je nekonečně hluboká, což zakřivení prostoročasu je model černé díry. Už se ovšem neuvede, že i velikost hmotnosti tělesa by musela být nade všechny meze. V uvedeném popisu se zaměňuje prostoročas s prostorem. Výraz „prostoročas“ je zestručnění dvou slov – „prostoročasové kontinuum“. Tento fiktivní útvar vznikl jako zobecnění geometrické (tj. matematické) pomůcky, popisu umístění tělesa, zjednodušeného na hmotný bod, někde v prostoru myšlené místnosti. Přitom samotný bod a ještě k tomu „hmotný“ je fikce. Přímka – další myšlený útvar – je jednorozměrné kontinuum, rovina – opět fiktivní útvar – je dvojrozměrné kontinuum, prostor (nutně omezený, např. místnost) je 49

trojrozměrné kontinuum. Vyšší – nepředstavitelný – útvar je čtyřrozměrné prostoročasové kontinuum. Všechny uvedené geometrické „objekty“ mají své rozměry rozděleny nějakým měřítkem. Jsou tak Hmotný popisovány jako soustava souřadnic. Např. bod trojrozměrný prostor má tři souřadnice, navzájem k sobě kolmé. Poloha bodu je pak – vzhledem k tzv. 0 z počátku, tj. bodu, odkud souřadnice vycházejí – jednoznačně určena třemi čísly. Tato čísla udávají y x vzdálenost od počátku, nejčastěji v pořadí vpravo, dopředu a nahoru (obr. 31.). Tato fakta jsou všeobecně známá. Avšak už Obr. 31. Jednoznačné určení málokdo si v průběhu popisu a jeho užití uvědomuje, polohy bodu pomocí tří že jde o popis zidealizovaný. Prostor, o který se zde souřadnic jedná, ve skutečnosti neexistuje! Je to pouze geometrická pomůcka. Naproti tomu prostor, jehož jsme my všichni součástí, fyzikální prostor, je principiálně docela něco jiného. Geometrický prostor je fiktivní, fyzikální prostor je reálný. Tyto dva pojmy nelze zaměnit vždycky. Je to možné v případě popisu polohy a jejich změn. Ovšem pozor! Polohy tělesa, jehož rozměry neuvažujeme, tedy zjednodušeného na hmotný bod. Ve skutečnosti žádné těleso, tím méně částice, není přesně ohraničeno svým povrchem. Základní částice, např. elektron, není maličká kulička s přesným kulovým povrchem! Záměna takového „tělesa“ za hmotný bod bývá matoucí. Může nám pomoci v matematickém popisu, ale může nás poplést, jakoby šlo o skutečnost. Ani v případě hvězdy nemůžeme kategoricky stanovit, kde končí její „hmota“ a kde začíná její pole. Taková hvězda, jako např. Slunce, vykazuje mohutné výbuchy vnitřní látky do okolního prostoru, a to velmi velkých vzdáleností. U planety, např. u Země, se zdá být oddělení látky a pole ostré. Avšak její atmosféra, jež je její součástí, plynule přechází z látkové formy do formy polní. Pouze malá vesmírná tělesa, jako jsou asteroidy, lze považovat za ostře ohraničená. Tato „tělíska“ jsou velmi nepravidelná a v úvahách o vesmíru se jim právem vyhýbáme. Vyjádřením, že tělesa, „hmota“, zakřivuje prostoročas, což modelujeme průhybem pružné blány, jaksi mimoděk onomu prostoročasu také přiřkneme hmotnost. Přece něco konkrétního nemůže prohýbat abstraktní pojem. Těžká koule nemůže prohýbat rovinu, myšlený útvar. Obrázek, v němž použijeme příměru průhybu pružné blány hmotnou koulí, názorně vysvětluje pouze matematickou rovnici! V našem případě jde o tzv. Einsteinovu gravitační rovnici. Místo málo srozumitelných matematických „hieroglyfů“ použijeme nákres. Avšak pozor! Pořád jde o fikci! Takové znázornění může pomáhat laikům porozumět složitým vztahům, vyjádřených matematickou formou. Jenže může také zavádět. To také bohužel mnohdy dělá! Laici – a také někdy renomovaní odborníci – ztotožní matematický popis, třebas vyjádřený geometrickým nákresem, za realitu. Popis je zaměněn za podstatu. V předchozích odstavcích šlo o záměnu hmoty s látkou a hlavně o záměnu prostoročasového kontinua, tedy čistě fiktivního pojmu, za skutečný prostor, v němž žijeme a jehož jsme součástí. Dalším „zádrhelem“, výše jen skrytým, je tradovaná myšlenka, že tělesa či částice jsou prvotní a jejich pole je druhotné. Těleso či částice, zjednodušené na hmotný bod, kolem sebe vytváří své pole. Toto je hluboce zakořeněná představa, jenže nepravdivá. V obrovském prostoru nemusí být žádné těleso, ale pole tam přesto je! Prostor, v němž není ani pole, tj. prázdný prostor, neexistuje. Zde ovšem mluvíme o reálném prostoru, nikoli o geometrickém, fiktivním prostoru, Ten je dán soustavou souřadnic, tedy přímek neboli jiných fiktivních útvarů.

50

Reálný prostor je svou podstatou od geometrického odlišný. Zatímco geometrický či matematický prostor je kontinuum, skutečný prostor je přetržitý, diskontinuální. Lze si představit libovolně malou část geometrického prostoru, přechod od jednoho bodu tohoto prostoru k jinému je plynulý. Jinak řečeno vzdálenost mezi dvěma místy tohoto prostoru může být zcela libovolná. V případě reálného prostoru tomu tak není! Pokus o odstranění matoucích nejasností Zkusme se „postavit“ na nezvyklé stanovisko. Místo toho, abychom předpokládali, že tělesa vyvářejí pole, předpokládejme pravý opak. Budeme tedy tvrdit, že skutečný, fyzikální, prostor je vytvářen polem. Takové pole, jež prostor tvoří, nazveme základní pole. Veškerá fyzikální realita, nebo jinak řečeno veškerá energie-hmota, může být v různých formách. Rozeznávejme čtyři formy: základní pole, což by odpovídalo dosavadnímu prázdnému prostoru, uzavřené koncentrace energie neboli tělesa, tělíska, částečky a částice, otevřenou koncentraci energie čili záření a průvodní pole, které doprovází každou uzavřenou koncentraci. Všechny uvedené formy energie-hmoty se mohou proměňovat jedna ve druhou. Přitom se nemůže nějaká energie-hmota ztratit (kam??) ani nemůže nějak tajemně vzniknout, vytvořit se z ničeho. Základní pole vytváří prostor, přesněji časoprostor. Základní pole, obdobně jako každé jiné pole, je vlnění a současně soubor jistých částic, kvant. Tato kvanta, jež se pohybují zcela chaoticky, nazvěme kosmony. (Název „kosmon“ používá také prof. Wetterich z Heidelbergu, jde o šťastnou shodu volby názvu). Podle uvedené představy je kosmický prostor kvantován. Vzdálenosti nemohou být libovolné, mohou mít jenom určité, „vybrané“, velikosti. Geometrický prostor naproti tomu je nepřetržité kontinuum. Nejde o tutéž entitu. Skutečný prostor je kvantován, geometrický prostor je plynulý. To se týká také skutečného časoprostoru. Je velmi obtížné si představit, jak je časoprostor kvantován. Ještě jakž takž pochopíme kvantování trojrozměrného prostoru. Časovou a prostorovou proměnlivost si můžeme představit úplně jinak. Jestliže použijeme modelu blány jako modelu prostoročasu, pak postupujme následovně. Pružná blána ať kmitá. Jde o určitou obdobu blány bubnu nebo obdobu činelu. Na kmitající bláně bubnu (nebo činelu) vznikají kmitny a uzly, které vyvářejí známé interferenční obrazce. Nasypeme-li malá zrníčka (např. mák) na kmitající blánu bubnu, hned ony obrazce můžeme pozorovat. Zrníčka se soustředí do míst, kde jsou uzly, tedy místa, která nekmitají. Náš model ovšem ukazuje, že částečky látky nemohou být v prostoru kdekoli. Musíme ovšem předpokládat, že tento prostor kmitá. Zatímco v kmitnách může existovat jenom pole, hmota ve formě látky může existovat pouze tam, kde jsou uzly. Zatímco pole můžeme považovat jakoby za nepřetržité, látka může existovat jen v určitých místech. Jak si však představit kmitání času? Můžeme předpokládat, že půjde o periodickou změnu kmitočtu. V určitých místech našeho prostoročasu budou pomyslné kosmické hodiny „tikat“ rychleji, v jiných místech pomaleji. Někde budou svoje „tikání“ měnit, tedy zrychlovat a zpomalovat maximálně – to budou časové kmitny, jinde nebude změna „tikání“ žádná – to budou uzly. Náš prostoročas tedy kmitá, neboli osciluje. Jednak se periodicky mění prostorové amplitudy, jednak časové. Současně ovšem celý tento prostoročas – pro jednoduchost – kamsi přímočaře letí. Jinak řečeno, tak kde byly kmitny, jsou za chvíli uzly a naopak. Tento popis platí přesně jen pro základní pole, jež neobsahuje další formy fyzikální reality. Náš popis změn časoprostoru znázornit nějakým obrázkem bude přinejmenším náročné.

51

Skutečný prostor je o hodně složitější. Je chaotický. Musíme si jej zjednodušit, jinak bychom jej vůbec nemohli pochopit. Nejprve uvažujeme „čisté“ základní pole, teprve pak do něj vkládáme další formy – otevřené koncentrace energie neboli pozorovatelná pole, uzavřené koncentrace neboli částice či tělesa a pozměněnou formu základního pole v blízkosti těles, kterou označujeme jako průvodní pole. Nechť tedy „na počátku“ existuje jenom základní pole. Stačí, když do něj „my“ umístíme jen jedinou základní částici, např. proton. Na proton dopadající základní pole bude interferovat, v blízkosti částice vznikne „stín“ chvění (stojaté vlnění). V uzlech takto pozměněného pole se mohou umísťovat další částice. Jestliže některé částice vytvoří náhodný shluk, základní pole bude blízkou Obr. 32. Částice jsou základním polem osamělou částici k tomuto shluku přitlačovat. k sobě přitlačovány Přítlačná síla vznikne díky zmenšenému tlaku základního pole mezi shlukem a osamělou částicí, tedy vznikem „stínu“. Tak se vytvoří řekněme molekula, potom tělísko a nakonec i velké těleso. (Vznik hvězd podobně líčí i J. Grygar). V blízkosti tělesa bude průvodní pole, tj. pozměněné, přesněji řečeno modulované základní pole. Částice jsou ovšem rovněž modulacemi základního pole. Můžeme říkat, že jde o tzv. vlnová klubka, která mají současně vlnové i kvantové vlastnosti. Energie „uvnitř“ takového „klubka“ bude nahuštěna, zatímco „vně“ bude o mnoho řidší. Přitom „uvnitř“ a „vně“ nebude od sebe ostře ohraničeno. Pro to, abychom mohli proložit nějakou hranici – ve tvaru koule – musíme od útvaru „odstoupit“, pozorovat jej ze vzdálenosti mnohonásobně větší, než je ona koule. Z ještě větší vzdálenosti můžeme útvar zaměnit za hmotný bod. Musíme si ovšem uvědomit, že ani takto zjednodušený útvar nebude v klidu. Naopak bude kmitat a někam poletí, přičemž obě rychlosti budou hodně veliké. Navíc i čas v blízkosti tohoto útvaru bude kmitat. Naše popisy i naše pozorování samotné bude oproti tomu značně statické. Než se nám podaří něco svými smysly zachytit a pak ještě to pochopit, tak daný útvar může být „na druhé straně“ vesmíru! Ovšem, poněvadž to víme, tak jej nebudeme hledat tam, kde jsme jej před chvílí pozorovali. Buďto budeme umět něco vypočítat a tedy předpovědět, anebo se spolehneme na svou intuici. Ta první možnost bude samozřejmě mnohem lepší. Ta druhá bude aspoň trochu zavánět šarlatánstvím. Budeme se jí tedy vyhýbat, leč v některých případech to bude možnost jediná. Však si ji potom ověříme! Shrnutí Podstatou všehomíru je základní pole, které je skryté čili implicitní. Modulacemi základního pole mohou vzniknout další formy fyzikální reality, např. záření nebo tělesa, jež jsou měřitelná čili explicitní. Mezi dvěma formami hmoty, mezi látkou a polem není rozdíl v podstatě. Zatímco tělesa či částice jsou velkými a navíc uzavřenými koncentracemi energie, pole je otevřená a mnohem řidší koncentrace energie. Pro popis vztahů můžeme použít matematických nebo geometrických pojmů, avšak takový popis nemůžeme považovat za vysvětlení principu. Tatáž slova, tj. prostor nebo prostoročas a pole, mohou mít různé významy, které nelze zaměňovat. Existuje geometrický prostor a reálný prostor, což jsou odlišné entity co do podstaty. Podobně to platí pro pole a pro prostoročas. Také bychom neměli klást rovnítko mezi hmotu a látku či těleso. Při ekvivalenci nám pak mimoděk vyplyne, že prostor mimo tělesa (částice) je prázdný, nehmotný, netečný.

52

Prostor, nejen, že je hmotný, ale je dynamický. Přesně řečeno, prostor kmitá. Je tvořen základním polem či základní energií. Tato realita hraje rozhodující, ba tvůrčí roli. Název „vakuum“ je tedy velmi nevhodný.

2. Změna paradigmatu Porovnejme stávající modely vesmíru s naším – a to podle často uváděných kritérií (seřazených podle S. Singha v knize Velký třesk). 1. Rudý posuv spektrálních čar Model velkého třesku tvrdí, že je způsoben vzájemným vzdalováním galaxií spolu s prostorem. Avšak vliv onoho prostoru neuvádí. Model stacionárního vesmíru také říká, že vesmír se rozpíná, ale ve zvětšujících se prolukách mezi stávajícími galaxiemi vzniká nová látka. Model kvazistacionárního modelu předpokládá, že ve vesmíru se pravidelně střídají fáze smršťování s dlouhými obdobími expanze. Z našeho modelu vyplývá, že oblast vesmíru, jejíž jsme součástí, se právě ve směru našich galaktických pólů „rozpíná“, kdežto v rovině Galaxie se „smršťuje“. Jiné oblasti (které nepozorujeme) mohou oscilovat jinými směry a odlišnou frekvencí. O celém vesmíru („multivesmíru“) – zda je věčný nebo zda se trvale rozpíná – nehodláme spekulovat. 2. Zastoupení prvků (veliká převaha vodíku a hélia) Model velkého třesku uvádí, že je dobře předpovězen Gamowem, že H a He vznikly v okamžiku velkého třesku, kdežto těžší prvky vznikají výbuchy hvězd. Model stacionárního vesmíru a kvazistacionárního vesmíru nedovede převahu lehkých prvků vysvětlit. Náš model může vysvětlit pozorované zastoupení H a He jejich jednoduchostí: ze základního pole – jakožto příčiny veškerých explicitních forem hmoty-energie – budou nejsnáze vznikat právě nejjednodušší atomy, kdežto těžké prvky vzniknou pravděpodobněji fúzí jednodušších, než přímo nějakou modulací základního pole. 3. Vznik galaxií Prudké rozpínání v inflační fázi by rozmetalo rodící se látku tak, že by byla homogenně a jemně rozptýlena po vesmíru. Vznik existujících galaxií teorie velkého třesku přičítá fluktuacím, tj. maličkým proměnným změnám původní „látky“, jež existovala těsně po jeho výbuchu. Je-li „věk“ velmi veliký a velikost vesmíru mnohem větší než 12 mld. sv. let, pak galaxie mohou vznikat velmi pomalu – i z „právě“ rozpadlých. Tak tomu je podle stacionárního a kvazistacionárního modelu. Jestliže jednotlivé oblasti vesmíru podle naší teorie kmitají, pak mezi nimi vznikají „uzly“, kde se budou vznikající částice hromadit. Mohou vznikat i rázy, přičemž jeden z nich může být mohutný – ve formě výstřiku protonů. Vůbec nevadí, že tyto uzly se mohou všelijak přesouvat. Naopak, bude to látkotvorné. 4. Rozložení galaxií Mladé galaxie – kvazary pozorujeme jen ve velikých vzdálenostech, protože vznikly pouze brzo po velkém třesku.

53

Takovéto galaxie by měly být rozestřeny po vesmíru rovnoměrně. Jenže nejsou. Polní posuv velmi vzdálených galaxií je obrovský a tak se nám jejich záření jeví jako dlouhovlnné. 5. CMB (mikrovlnné záření kosmického pozadí) Jde o pozůstatek – relikt velkého třesku, který předpověděl Gamow, Alpher a Herman. Avšak předpovězená teplota se od naměřené dost liší. Stacionární a kvazistacionární model nemá vysvětlení. Jde o jednu z forem otevřené koncentrace energie. Ze základního pole mohou vznikat různé formy hmoty-energie. Jinak: Oscilující prostor („pozadí“) nějaké záření vydávat musí. Drobné rozdíly ve frekvenci záření jsou způsobeny různými frekvencemi oscilací prostoru. Kromě CMB mohou existovat i jiná záření prostoru – na odlišných frekvencích. (Toto jsem považoval 22.10.2007 za předpověď, ale 11.12.2007 jsem se z knihy „Odlišný přístup ke kosmologii“ dověděl: „Stejně jako populace galaxií … existují difusní pole radiací, která mohou být detekována na všech energiích a vlnových délkách. Měření těchto radiací pozadí se děje na rozhlasových (metrových, centimetrových) vlnových délkách, v mikrovlnném pásmu, do velké míry mikrovlnného pozadí (CMB), na infračervených vlnových délkách a na rentgenových a  energiích.“ Nešlo tedy o předpověď, ale o skutečnost, která je zastánci velkého třesku skrývána). 6. Stáří vesmíru Zdá se, že zatím pozorované objekty jsou mladší než vesmír sám. Avšak některá měření Hubbleovy konstanty ukazovala, že existují galaxie mnohem starší. To je pro model velkého třesku zjevný rozpor. Stacionární a kvazistacionární model předpokládá věčný vesmír, ale přitom tvrdí, že neexistují vesmírné objekty starší než 20 mld. let. Naše teorie nezkoumá stáří vesmíru. Jestliže předpokládáme, že vesmír (multivesmír) je mnohem větší, než „naše“ oblast (standardní teorií stanovený „vesmír“), pak o jeho stáří, vzniku či věčnosti vesmíru nemůžeme říct vůbec nic – byla by to pustá spekulace. Rozpory ve stávajícím modelu a harmonie nového Pozorovaná globální odchylka v CMBR z jedné poloviny oblohy, která se k nám relativně blíží a CMBR z opačné poloviny oblohy je vysvětlována Dopplerovým jevem způsobeným tzv. vlastním pohybem naší Galaxie. Při tomto vlastním pohybu Galaxie se vliv „prázdného“ prostoru (mezi „zdrojem“ záření a námi) započítává, kdežto při pohybu galaxií způsobeného rozpínáním se neuvažuje! Přitom při rozpínání jde (údajně) o pohyb galaxií spolu s prostorem, kdežto při vlastním pohybu jde o pohyb prostorem (skrze něj)! Nemělo by to tedy být opačně? Při vlastním pohybu vliv prostoru nezapočítávat, při rozpínavém pohybu započítávat?? Nedává to smysl tak ani tak! Původní model velkého třesku i upravený – s inflací – vznikl na základě tzv. rozpínání vesmíru. Jestliže půjdeme do minulosti („pustíme kosmické hodiny pozpátku“), pak se vesmír zmenšuje, až se stane tzv. singularitou (což je superhmotné Nic). Při těchto úvahách se ovšem braly v úvahu pouze zářící hvězdy a galaxie. Prostor mezi nimi byl uvažován jako prázdný a netečný, dovolující takové obrovské namačkání látky. V době prvé formulace velkého třesku a o „něco“ později nebyly známy „nové“ formy hmoty-energie, tedy tzv. temná hmota a skrytá energie. Dnes víme, že tyto formy tvoří 95% celkové hmoty-energie vesmíru a že zářivá látka tvoří pouhé 1%. (Chybějící 4% tvoří rozptýlené baryony). Původní i pozdější model velkého třesku tedy vytváří závěry z pouhého jednoho procenta, kdežto „zbytek“ zanedbává! Jestliže si uvědomíme, že existuje neprůhledná (tzv. zakázaná)

54

zóna kolem roviny Galaxie – a to neprůhledná na všech vlnových délkách – pak to pro teorii velkého třesku znamená přímo katastrofu. Jak si něco dovolujeme tvrdit na základě pozorování jen části „oblohy“ a z toho pak ještě vzít jediné procento!? Nejnovější verze teorie velkého třesku musí nějak započítat uvedené „moderní“ formy hmoty-energie. Např.. „Gravitační působení temné hmoty mohlo kupříkladu sehrát zásadní roli v raném vesmíru při shlukování obyčejné hmoty, a tudíž při vzniku galaxií.“ (Singh). Připuštění, že i v raném vesmíru existovala temná hmota, mění původní model velkého třesku radikálně. Původní idea se tím silně nabourává. Jestliže od současnosti půjdeme v čase pozpátku, pak vzniká otázka, zda temná hmota nezabraňuje stlačování obyčejné hmoty (až do singularity). A co pak bude dělat skrytá (temná) energie? Nebude koncentraci obyčejné hmoty zabraňovat ještě silněji? Zejména, když: „Jak astronomové zkoumali stále více supernov typu I a, jejich měření překvapivě ukazovala, že se vesmír ve skutečnosti rozpíná čím dál rychleji.“ (Tamtéž). Při myšleném „výletu“ do minulosti bychom mohli dojít na základě zpomalování rozpínání k závěru, že smršťování vesmíru se v nějakém okamžiku musí zastavit a tudíž ke kýžené singularitě nikdy nedojdeme. Existence temné hmoty a skryté energie v současnosti znamená její existenci i v minulosti. To zpochybňuje model velkého třesku takovou měrou, že tento model už je neudržitelný. Kvazistacionární model proti tomu má určité přednosti. Místo rozpínání uvažuje oscilaci. Avšak už neuvažuje vliv prostoru, základního pole, skryté energie. Čím jsou dány oscilace jednotlivých těles galaxií, když ne oscilacemi samotného prostoru galaxií a ty pak globálními oscilacemi různých oblastí vesmíru? Určujícím či prvotním je tedy základní pole, dříve považované za prázdný prostor! Základní pole, jež je ovšem skryté čili implicitní, je zdrojem dalších forem fyzikální reality, které jsou pozorovatelné a měřitelné čili explicitní. Základní pole udržuje – lépe řečeno reprodukuje – takové formy, které jsou s ním v rezonanci, kdežto formy, které jsou v disonanci, rychle likviduje. Fyzikální realita (hmotaenergie) se může všelijak přeměňovat z jedné formy do jiné, avšak nemůže vznikat z ničeho nebo se do ničeho „ztrácet“. Základní pole je obrovskou zásobárnou energie a tudíž i napětí či tlaku. Tělesa jsou základním polem k sobě přitlačována. Gravitace jakožto přitažlivost těles neexistuje. Místo gravitační konstanty existuje index kompulze, který bude v různých oblastech vesmíru odlišný. Základní pole má tedy svou setrvačnost, jejíž drobné části může – ale někdy nemusí – předávat tělesům. Malé rozdíly v hustotě modulovaného základního pole, provázejícího uzavřené koncentrace (tělesa) způsobují změny jejich tvaru a objemu a tedy jejich slapy. Základním prvkem je kosmon, jehož modelem je malinkatý rotující válec. Vyšším tvarem je toroid, který je modelem jakékoli částice. Rotující energie se uchovává, samozřejmě v případě harmonie se základní energií. Některé částice (např. protony) budou tudíž velmi stabilní, jiné (např. samostatné neutrony) budou brzo základním polem „rozbíjeny“. Rotace se nejlépe bude dít podle tzv. přirozené osy. Tělesa rotující kolem jiné než přirozené osy budou základním polem nucena tuto svou osu měnit – takže budou vykonávat precesi a nutaci. Základní pole má „svůj“ motus (obecný pohyb), který bude zásadně ovlivňovat jeho modulace (např. částice) mechanicky – takže budou mít mechanomotivitu, elektricky – s jejich elektromotivitou, atd. Dříve opomíjené vakuum, uvažované jako prázdný prostor, který nemá vliv na nic, se nyní jeví jako základní pole, které ostatní formy fyzikální reality vytváří. Mohli bychom použít názvu kreační pole či akášické pole, avšak je nutno zahrnout i přeměnu opačnou – z modulované, explicitní formy zpět do základní. Název „základní pole“ je tedy nejvhodnější.

55

3. Nad knihou „Fyzika jako dobrodružství poznání“ A. Einsteina a L. Infelda Úvodem Čtyřicet let (1967 – 2007) práce na nové teorii určují jeden z podkladů k zamyšlení i kritice tzv. standardního kosmologického modelu. Práce spočívala nejprve v tvorbě a úpravách mého strýce a mého otce, po jejich smrti pak šlo o mé přepracovávání a vznik mých vlastních pokračování, v obou případech včetně studia celé řady knih a článků renomovaných i méně známých autorů. Ve své popularizující knize „Fyzika jako dobrodružství poznání“ (v originále „Evoluce fyziky“) A. Einstein a L. Infeld píší: „Ve vědě nejsou žádné věčné teorie. … Každá teorie prožívá pomalý rozvoj a triumf, ale může se dočkat i rychlého pádu.“ Příčinou tohoto pádu je vznik čím dál většího počtu rozporů, jež se v dosavadní teorii objevují. V jejím rámci už není možné „přišívat další záplaty“, protože zoufale přežívající teorie je značně zastaralá. Teorie, „zuby nehty“ bráněná mnoha vědci, je už hodně „těsná“, její tvar je už velmi „potrhaný“. Je to často způsobeno mnoha logickými rozpory mezi staršími a novějšími tvrzeními, vyplývajícími z pozorování a pokusů, byť třeba nepřímo. Své studium originálních prací otce a strýce a mnoha dalších autorů jsem mohl důsledně započít až ve svém důchodu. Šlo tedy o jakousi „Univerzitu třetího věku“. Obor i zaměření tohoto studia jsem si volil sám, jakož i volbu studované literatury. Součástí tohoto studia byly a jsou jakési „seminární práce“, jejichž témata jsem si zadával sám. Není nad svobodnou volbu, v níž mi žádná instituce, žádný profesor nebo asistent neurčuje, co a jak mám studovat! Další nespornou výhodou svého postupu vidím v tom, že se zabývám velmi kvalitní činností, jež proti rozšířenému konzumu zcela bezcenných bulvárních informací je jako „nebe a dudy“. Studium je (na rozdíl od onoho konzumu) činnost člověka důstojná. Dlouholetá teoretická a experimentální práce mých nejbližších příbuzných mne však vede dál, od soukromého studia ke zveřejnění. Jejich marné snahy cokoli ze své práce publikovat je také pobídkou, abych to nyní zkusil já. Jsa od nich poučen v neochotě oficiálních redakcí a recenzentů připustit nějakou vážnější změnu v dosavadním myšlení tím, že by mohl „zaznít hlas“ nějakých „diletantů“, byť velmi zasvěcených svým studiem a svou prací, jsem jaksi nucen postupovat aspoň z části nestandardně. V této své studii se pokouším uvést spíše několik obecnějších, tj. filosofických závěrů coby podnětů k případné debatě. Skutečná věda, jež vede k závažnému pokroku, a to nejen odbornému, ale i obecně lidskému, může vznikat jen na základě zásadní, ale tolerantní diskuse. I v oblasti fyziky (a obecně vědy) platí Masarykovo „demokracie je diskuse“. Jakékoliv potlačování názorů, jež se s názory obecně přijímanými kryjí jen minimálně, názorů, jež bývají označovány za kontroverzní, je koneckonců skutečnému pokroku škodlivé. Myšlenky, jež se níže snažím propagovat, se mohou jevit někde až příliš diletantské, nepatřičné. Avšak už postoj „na každém šprochu je pravdy trochu“ bude v tomto případě přínosný. Pravděpodobně povede k posunu v chápání světa, a to poměrně značnému. Korporocentrismus a vakuocentrismus Současný, standardní pohled na fyzikální realitu je korporocentrický. To znamená, že za základní stavební prvek všehomíru jsou považovány částice, z nichž pak sestávají tělíska a tělesa. Pole je pak částicemi či tělesy vytvářeno, tělesa jsou prvotní, pole je druhotné. Přitom převládá snaha dělit látku na co nejmenší samostatné kousíčky. Už u základních částic, tj. elektronů, protonů, atd., je tento směr jaksi nepatřičný. U opravdu fundamentálních „částic“, tj. u kvarků, pak snaha po jejich osamostatnění zcela selhává. Částice bývají považovány za

56

malinká tělíska, tedy za jeden z příkladů tzv. hmotných bodů. Tato představa se jeví vzhledem k mnoha nejmodernějším pozorováním jako falešná. Např. vede ke scestné otázce „Je elektron (foton,…) částice nebo vlna?“, přičemž se „objekt“ jeví jako obojí současně. Je tedy čas zde nahradit spojku „or“ spojkou „and“ a to i pro podstatu těchto stavebních „kamenů“. Přežívající zdánlivý rozpor mezi částicí a vlnou se zdá být neudržitelný. Naopak přijetí novějšího pohledu na pole, na prostor, se jeví jako přínosný. Je-li elektron vlnou i částicí a foton částicí i vlnou současně, pak i prostor je hmotný, ba i tvůrčí, neboť je vyplněný elektromagnetickým polem. Podobný problém, dnes už překonaný, zněl „Je světlo substance nebo vlna?“ Dnešní odpověď zní: „Je to obojí současně, světlo je elektromagnetické vlnění a současně jsou to částice, zvané fotony.“ Od pojetí, že světlo (a obecně elektromagnetické pole) se někdy projevuje jako vlna a jindy se chová jako proud částic k pojetí, že fotony (a elektrony, atd.) jsou současně částice i vlny, už není daleko. Pak ovšem nějaký prostor bez vln nebo bez částic nemůže existovat. Mezigalaktický prostor, a konečně prostor uvnitř atomů, nelze dnes považovat za doslovné vakuum, tj. za prázdný. Vakuum, které je přítomno, je nejen vyplněno polem, nýbrž je jím tvořeno. Je to krůček k uznání vakua jako základního pole, jako tvůrčí podstaty veškeré nám známé i dosud neznámé hmoty–energie. Tato myšlenka je základem názoru, který nazýváme vakuocentrismus. Einstein a Infeld píší: „Látka je tam, kde koncentrace energie je velká, pole je pak tam, kde koncentrace energie je malá. … Nemá smysl považovat látku a pole za dvě naprosto různé entity.“ Vzápětí pak: „Nemůžeme si představit žádnou určitou plochu, která ostře odděluje pole od tělesa či částice.“ V těchto citátech jsem si dovolil úpravy, napsané kurzívou. V prvé větě jsem nahradil slovo „hmota“ slovem „látka“, což není tak zlé. Slovo „matter“ má oba dva významy. Ve třetí větě je však závažnější změna, „hmotu“ jsem změnil na „těleso či částici“. Věřím však, že jsem se neprovinil proti duchu vět, z nichž je citát vybrán, ba ani proti duchu celé knihy. Naopak, takto pozměněná věta daleko důrazněji vyjadřuje smysl i cíl nadějí autorů. To jasně vyjadřuje o něco níže uvedené „V naší nové fyzice by nebylo místa pro oba pojmy, pole a hmotu, jedinou realitou by bylo pole. … Naším konečným problémem by bylo pozměnit naše zákony pole takovým způsobem, aby neselhávaly ani v oblastech nesmírně velké koncentrace energie.“ Druhá věta dle ruského překladu zní: „Nemůžeme málo modifikovat naše rovnice tak, aby platily všude, dokonce v oblastech, kde je energie kolosálně zkoncentrovaná?“ Obojí překlad, druhý snad lépe, říká, že částice či těleso je veliká koncentrace energie. Pole je pak je pak totéž, co malá koncentrace energie. Prostor (přesněji: skutečný čili fyzikální prostor) nevytvářený energií nebo hmotou (což je totéž), prázdný prostor, je nesmysl. Totéž platí o podstatném či kvalitativním rozdílu mezi látkou (tělesem, částicí) a polem. I tato tvrzení jsou zcela vakuocentrická. Jestliže předchozí věty nejsou „nic nového pod Sluncem“, pak další krok, který zbývá udělat, bude už závratný. Totiž to, že máme uznat, že vakuum je základní pole, které všechny ostatní formy hmoty – energie tvoří. Toto uznání je sice logické, avšak převratné. Pro svou převratnost je těžko přijatelné. Hmota, látka, pole, energie Zatím hmota bývá zaměňována látkou, což pak vede k dojmu, že skutečnou formou hmoty jsou tělesa (která pak produkují pole jako druhou formu, avšak jaksi zanedbatelnou). Jak nově budou znít citáty, v nichž provedeme opačnou, správnější záměnu hmoty látkou (tělesem)!

57

Nejdříve cituji z kapitoly „Éter a mechanistický názor“, v níž Einstein a Infeld rekapitulují starý mechanistický názor na světlo: „Neruší-li éter látku tj. těleso v jejím pohybu, pak nemůže existovat vzájemné působení mezi částicemi éteru a částicemi látky. Viděli jsme právě, že u volně se pohybujících těles (nezměněno) je nutno předpokládat, že taková vzájemné působení neexistuje. Jinými slovy, existuje vzájemné působení mezi éterem a látkou v optických jevech, neexistuje však v jevech mechanických! To je jistě velmi paradoxní závěr!“ Další citát je z kapitoly „Pole a hmota“: „Máme dvě reality: látku a pole. Není pochyby, že si dnes nemůžeme představit celou fyziku jako vědu vybudovanou pouze na pojmu hmoty – látky, jak to předpokládali fyzikové 19. století. Přijímáme dnes oba pojmy. Můžeme představit látku a pole jako dvě určité a různé reality? Velmi naivním způsobem si můžeme představit, že malá částice látky má určitý povrch, kde přestává existovat a kde začíná její gravitační pole. V této naší představě je oblast, v níž platí zákony pole, ostře oddělena od oblasti, v níž je přítomna látka – těleso. Podle jakých fyzikálních měřítek lze však pole a těleso rozlišit? Pokud jsme nevěděli nic o teorii relativity, mohli jsme se pokusit odpovědět takto: hmota je hmotná, pole nikoli. Pole představuje energii, hmota – těleso má hmotnost. Avšak už víme, že taková odpověď ve světle nových poznatků je nedostatečná. Z teorie relativity víme, že hmota (látka, těleso) je nesmírnou zásobárnou energie a že energie odpovídá hmotnosti. Proto nemůžeme kvalitativně rozlišovat mezi látkou nebo tělesem a polem, poněvadž rozdíl mezi hmotností a energií není kvalitativní. Daleko větší část energie je soustředěna v tělesu (částici), avšak pole, které obklopuje částici, představuje energii, třebas v neporovnatelně menší míře. Mohli bychom tedy říct: že těleso (částice) je tam, kde koncentrace energie je velká, pole je pak tam, kde koncentrace energie je malá.“ Poslední větu jsem už citoval, ale tam jsem nahradil slovo „hmota“ slovem „látka“. Zde zacházím dál, ke zcela vakuocentrickém pohledu. Tak by mohlo dojít k realizaci touhy, která je vyjádřena o něco níže (se vsunutými malými změnami): „Fyziku nemůžeme vybudovat jen na pojmu hmoty (tedy na tělesech, fyziku korporocentrickou). Avšak rozdělení na látku a pole, když už je známa ekvivalence hmotnosti a energie je něco umělého a ne zcela jasně definovaného. Nemohli bychom pojem hmoty (v jejím smyslu záměny za pojem látky) zamítnout a vybudovat ryzí fyziku pole? Co působí na naše smysly jako hmota (látka), je ve skutečnosti velká koncentrace energie na poměrně nepatrném prostoru. Mohli bychom pohlížet na tělesa jako na oblasti v prostoru, v nichž je pole mimořádně silné. Takto by bylo mohlo být vytvořeno nové filozofické pozadí. Konečným cílem by bylo vysvětlení všech jevů v přírodě v podobě zákonů struktury platných vždy a všude. Z tohoto hlediska by byl vržený kámen (autorský příklad tělesa) měnícím se polem a oblasti větších intenzit pole by se šířily prostorem rychlostí kamene. V naší nové fyzice by nebylo místa pro oba pojmy, pole a hmotu, jedinou realitou by bylo pole (které je hmotné).“ Jestliže čteme Einsteinovy a Infeldovy věty takto, pak už jenom tím vlastně dostáváme odpověď. Ano, je možné vybudovat fyziku, v níž jedinou realitou je pole. Fyziku, kde důsledně tělesa (nebo částice) chápeme jako koncentraci energie a konečně i nám známá pole jako jinou koncentraci energie. Ta první koncentrace je veliká, ta druhá je malá. Neexistuje žádný prázdný prostor. To, co nazýváme vakuem, je ve skutečnosti základní pole, obrovská zásobárna energie, z níž se formují další formy hmoty – energie. Základní pole je ovšem skryté čili implicitní, kdežto částice, tělesa, elektromagnetické pole jsou měřitelné nebo explicitní formy téže fyzikální reality. Těleso – a tím méně částice – nemá žádné ostré hranice, kde by končilo, nýbrž povlovně (tu rychleji, tu pomaleji) přechází na pole. Nazvěme tedy tělesa – nebo částice – uzavřenými koncentracemi a pole (záření) otevřenou koncentrací energie. Energie v tělesech je prostorově omezena (i když poněkud

58

„rozmazaně“), kdežto záření či pole zaujímá neomezenou oblast prostoru (i když vlastně jen teoreticky). Zde dochází k obrácení starého a ovšem přetrvávajícího názoru, že těleso či částice je prvotní a že pole je touto entitou vytvářeno. Teď se dostáváme k názoru, že pole, přesněji základní pole, je prvotní, které tvoří nám známé formy fyzikální reality jako druhotné formy. Napětí základního pole místo gravitace Až dosud jsem dokazoval, jaký byl Einstein génius. Dokonce jsem se nepřímo pokusil tvrdit, že se tento vědec nemýlil ani ve svém stanovisku, že kvantová teorie, ovšem pojímaná jako statistika látkových částic, chápaných jako hmotné body či malinká tělíska, je neúplná. Jeho odpor v tomto směru je všeobecně známý. J. Podolský to v závěrečných Poznámkách píše takto: „Einstein nebyl horlivým stoupencem kvantové teorie (přestože vysvětlením fotoelektrického jevu stál vlastně u jejího zrodu). Uznával sice její ohromnou prediktivní schopnost, nevěřil ovšem v to, že je „úplnou“, definitivní teorií mikrosvěta. … Einsteinova diskuse s Nielsem Bohrem na toto téma patří k té nejhlubší, jaká kdy byla ve fyzice vedena.“ Pozměněnými větami z kapitoly „Pole a hmota“ jsem tedy nepřímo tvrdil, že Einstein byl vlastně prvním vakuocentristou. Svou vizi sjednocení fyziky na základě pole totiž vyslovil mnohokrát, v jiných svých pracích, nejen zde v populární knize, napsané společně s Infeldem. Následujícími odstavci se dopustím pravého opaku, dovolím si Einsteina (společně s Infeldem) kritizovat a tvrdit, že použil velmi nevhodných vysvětlujících slov v oblasti gravitace. Tímto nevhodným užitím jaksi nastartoval nesprávné nebo aspoň „posunuté“ chápání gravitace nejen laiky, ale dokonce renomovanými fyziky. Při popisu, jak byla gravitace chápána v devatenáctém století autoři „Evoluce fyziky“ v kapitole „Pole jako znázornění“ píší – s doprovodem obrázku (který přebírám): „Víme, že dva hmotné body se vzájemně přitahují a že přitažlivé síly ubývají se čtvercem vzdálenosti. Tento fakt můžeme vyjádřit novým způsobem, a také to učiníme, ačkoli zprvu budeme vidět sotva nějakou výhodu. Kroužek na našem Obr. 33. Gravitační pole obrázku představuje přitahující těleso, třeba Slunce. Ve Slunce skutečnosti bychom si měli náš diagram představit jako model v prostoru, nikoli jako rovinný obrazec. Náš kroužek znamená pak kouli v prostoru, například Slunce. Těleso, takzvané pokusné těleso, přivedené někam do blízkosti Slunce, bude přitahováno, ve směru přímé linie, spojující středy obou těles. Přímky na našem obrázku ukazují tedy směr přitažlivé síly Slunce. Šipka na každé přímé linii značí, že síla směřuje ke Slunci; to znamená, že síla je přitažlivá. Jsou to silokřivky gravitačního pole.“ Popisované chápání se do oblasti gravitace dostalo z popisu magnetického nebo elektrického pole, jež se dalo znázornit železnými pilinami – u magnetického pole, nebo lehoučkými proužky papíru – u elektrického pole. Chápání gravitace jako přitažlivosti nějakého tělesa však správné není. Tělesa, částice, „hmota“, žádnou tajemnou schopnost přitahovat nemají. Hluboce zakořeněné přesvědčení, že ji mají, kritizoval už sám objevitel gravitačního zákona, I. Newton. A. Einstein a L. Infeld popisovali stav chápání jevů, který vládl na počátku 19. století. Neznamená to tedy, že názor sami zastávali! Avšak slovy, jež použili, mohli spoluzavinit, že názor nebyl příkře a výslovně odmítnut. Tím mohlo být zaviněno, že byl – přes výslovný Newtonův odpor – stále zastáván. Zdá se, že bohužel je zastáván dodnes. Bývá trochu modifikován tvrzením, že hmota (tj. tělesa) – svou přitažlivostí – zakřivuje prostoročas.

59

Zakřivený prostoročas že je pak příčinou ohybu světla nebo obecně elektromagnetického záření. Tato tvrzení vycházejí z vlastních Einsteinových vět, avšak pozor! Einstein mluví o prostoročasu jako o kontinuu, pomocně popisujícímu relativistické vztahy. Pojem prostoročasového kontinua je ovšem čistě matematický, tedy fiktivní. V žádném případě se tedy nemůže jednat o vysvětlení principu! Ve „Fyzice jako dobrodružství“ se o prostoročasu píše, ale ne o jeho zakřivování. Zdá se, že běžné interpretaci gravitace, dnes používané, se Einstein vyhýbal. Dobře dělal! Jestliže budeme považovat základní pole za prvotní, z něhož jiné formy hmoty – energie mohou (ale nemusejí!) vznikat, pak tomuto základnímu poli musíme „přisoudit“ nejen energii, ale také napětí. Toto napětí se pak při působení na tělesa projeví jistým tlakem, bude na částice tělesa tlačit. O tomto druhu tlaku jsme jednali v jiných pracích. V základním poli jsme uvažovali dvě tělesa. Základní pole mezi nimi je zeslabeno, odstiňováno. Původní stejnorodá struktura základní energie je změněna. Podobný jev nastává mezi částicemi či částečkami při tvorbě hvězd. Popis je uveden v knize „Vesmír“ J. Grygara, Z. Horského a P. Mayera. Jestliže záření, tam uváděné, může vytvářet z částic tělíska a nakonec a tělesa, čím více to může dělat základní pole, jehož energie, a tedy i napětí, je mnohonásobně větší! My jev popisujeme v první části této práce („Prostor kmitá!“) obrázkem 1. 3. a textem blízko něj. Prázdný prostor Původní předpoklad šíření světla prostředím, analogický u mechanického vlnění, byl experimentálně (mnohokrát) vyvrácen. V meziplanetárním a mezigalaktickém prostoru se žádný éter nenachází. Z toho se dalo vyvodit a také se vyvodilo, že „Elektromagnetická vlna se šíří prázdným prostorem.“ (kapitola „Realita pole“). Takovéto vyjádření velice posilnilo názor, že meziplanetární, mezihvězdný a mezigalaktický prostor je prázdný, že je to doslovné vakuum. Je nutno uvážit, že elektromagnetické pole má svou svébytnou existenci. I když budeme za zdroj tohoto pole považovat kmitající elektrický náboj, dojdeme k závěru (vyjádřenému v téže kapitole): „Přestane-li se kmitající náboj náhle pohybovat, stane se pak pole čistě elektrostatickým. Avšak vzdálené řady vln vzbuzené kmitáním se šíří dále. Vlny existují nezávisle.“ Je-li tomu tak (o čemž dnes nepochybuje nikdo), pak elektromagnetické pole nepotřebuje žádný zdroj. Můžeme tedy tvrdit, že základní pole je nezdrojové. Přesněji pak, že je všezdrojové, protože kterýkoliv bod vesmírného prostoru můžeme považovat za zdroj. Můžeme také tvrdit, že základní pole je prvotní, na ničem nezávislé. To ovšem také znamená, že nemůže nějaký prázdný prostor existovat. V kapitole „Pole a hmota“ se ve Shrnutí píše: „Ve fyzice se objevil nový pojem, nejdůležitější objev od časů Newtona: pole. Bylo zapotřebí velké vědecké obrazivosti, než se došlo k poznání, že pro popis fyzikálních jevů nejsou podstatné ani náboje, ani částice, nýbrž pole v prostoru mezi náboji a částicemi.“ Přitom zdůrazněme, že uvedené „zdroje“ vůbec nemusejí existovat. Správnější tvrzení o šíření elektromagnetického pole by mohlo znít tak, že toto pole je samo oním „prostředím“. Toto pole pak prostor nejen vyplňuje, ale přímo jej tvoří. Základním „stavebním kamenem“ prostoru je „částice“ základního pole, foton základního pole. Poněvadž jde o „částici“, která se vyskytuje kdekoli v kosmu, napadl nás název „kosmon“. Tento název napadl i prof. Wettericha z Heidelberské univerzity. Přitom nejde o plagiát, který jsme (původní tvůrcové vakuocentrismu i já) bezostyšně přejali, ale o šťastnou nezávislou shodu. První verze vakuocentrické práce včetně onoho názvu vznikla v r. 1960,

60

pan profesor přišel se svou teorií a tím i s „kosmonem“ v r. 1973. O naší práci ovšem nevěděl; dodnes je „v šuplíku“. Vakuocentrismus rozeznává čtyři základní formy hmoty–energie: základní pole, odpovídající pojmu „prázdný prostor“, uzavřené koncentrace energie, tj. částice, částečky a tělesa, otevřenou koncentraci energie neboli záření a průvodní pole, jež doprovází nějakou uzavřenou koncentraci. Přitom základní pole je formou skrytou čili implicitní a ostatní jsou smictelé neboli explicitní. Jednou z „moderních“ forem hmoty – energie je mikrovlnné záření kosmického záření (CMBR – Cosmic Microwave Background Radiation), které vakuocentrismus považuje za zvláštní případ otevřené koncentrace energie a nikoli za pozůstatek čili relikt po velkém třesku. Další, velmi důležitou formou hmoty – energie, která byla docela nedávno odhalena, je temná či skrytá energie. Tuto formu, která podle onoho odhalení tvoří 70% veškeré hmoty–energie vesmíru můžeme – aspoň přibližně – ztotožnit s naším základním polem. V minulých dvou odstavcích jsem se od „Fyziky jako dobrodružství poznání“ odchýlil, odstavce z knihy nevyplývají. Nemohl jsem je však neuvést, můj text by byl neúplný. Závěr V závěrečných poznámkách od J. Podolského je: „Na jednom místě textu Albert Einstein s Leopoldem Infeldem píší: „Při tvoření fyzikální teorie hrají základní myšlenky nejdůležitější úlohu. Knihy o fyzice jsou plné velmi složitých matematických vzorců. Avšak začátek každé fyzikální teorie netvoří vzorce, nýbrž myšlenky a představy. Později však musí tyto myšlenky přijmout matematickou formu kvantitativní teorie, aby je bylo možné srovnat s pokusem.“ V těchto prostých, pregnantně formulovaných větách je skryto krédo, styl i poselství knihy.“ Tento cíl jsem sledoval také. Doufám, že se mi to aspoň částečně podařilo. *

Část pátá: Je vakuum éter nebo je to základní fyzikální realita?

Až do poloviny února 2010 jsem neměl tušení, že existují elektrické stroje, které nějak „čerpají“ energii z vakua a že také existují teorie, prosazující éter. Aspoň některá praktická zařízení vykazují navenek účinnost vyšší než 100%, což lze vysvětlit vnikem energie vakua do daného zařízení, takže měřitelný výstupní výkon je větší než vstupní výkon. Konstruktéři, soustředění na praktické využití, si tento fakt nedovedou vysvětlit a hovoří o „nad-jednotkových“ („overunity“) zařízeních či strojích. Vědí, že musí použít permanentní magnety. O nich soudí, že svými vnitřními souhlasně orientovanými vířivými proudy nějak harmonizují s vakuem, které nějak chybějící energii dodá. Někteří ovšem prohlašují, že u těchto zařízení dochází k porušení zákona zachování energie. Naměřené hodnoty vstupních a výstupních veličin, z nichž lze jednoduchým způsobem vypočítat účinnost, jim poskytují dostatečný důvod pro takováto prohlášení. Skutečně, jestliže budeme považovat vakuum za prázdnotu s nulovou vnitřní energií, odkud se bere vyšší výstupní výkon než vstupní? Zejména, když i oni započtou ztráty v železe popř. třením? Jsouli zjištěné velikosti fyzikálních veličin správné, pak musíme buď předpokládat, že „chybějící“ energie je dodávána odnikud, neboli že zákon zachování energie neplatí, nebo musíme předpokládat, že je dodávána z vakua. Tento druhý předpoklad je mnohem přijatelnější, 61

zejména když si uvědomíme strukturu jednotlivých atomů – daného zařízení. Víme totiž, že každý atom se skládá z nepatrného procenta látky či „hmoty“ (protonů, neutronů a elektronů) a také, a to hlavně, z vakua. Zbývá doplnit, že ono vakuum není žádná prázdnota, že má jistou energii. Má-li energii, má také hmotnost. Energie „vnitřního“ vakua atomu bude sice v objemové jednotce několikanásobně menší než energie částice v téže objemové jednotce, ale zato bude převažovat svou celkovou velikostí! To vyplývá už jenom z faktu, že vakuum v atomu zaujímá mnohonásobně větší část celkového objemu atomu než jednotlivé částice. Takovéto vysvětlení je zcela originální, zatím není, pokud je mi známo, nikde uváděno. Je ovšem nutné dodat, že bychom měli ono „vnitřní“ vakuum chápat jako jednu z forem fyzikální reality, nebo, chceme-li, energie – hmotnosti. Atom by pak byl tvořen v celém svém objemu jedinou fyzikální podstatou v různých formách: ve formě částic, ve formě jaderného a atomového pole a ve formě základní fyzikální reality, základní energie. Zatímco prvé dvě formy jsou měřitelné neboli explicitní, ta poslední je skrytá, neměřitelná neboli implicitní. Vakuum takto pojaté je tedy vlastně základní energií, těsně svázanou s jinými formami hmoty. Jinak řečeno: v přírodě existují různé formy energie/hmotnosti, některé jsou explicitní, a ta základní je implicitní. Energie se může přeměňovat z jedné formy do druhé, např. z „neviditelné“ do měřitelné, ale nemůže se vynořit odnikud nebo naopak do ničeho mizet. Ještě jinak, zákon zachování energie/hmotnosti platí dokonale, byť se část energie měnila na formu námi neměřitelnou nebo naopak. Toto tvrzení je plně fyzikální – na rozdíl od tvrzení, že zákon zachování energie je v případech „nad-jednotkových“ strojů porušen. Prokázaný úspěch jednoho studenta, předvádějícího na soutěži „České hlavičky“ jedno „nad-jednotkové“ zařízení a uváděné jiné konkrétní principy jiných strojů či zařízení ze stejného „soudku“ aspoň částečně smazávají podezření ze šarlatánství. Nad vysvětlením jak, jakým způsobem, se energie „prázdnoty“ „přelévá“ do výstupní energie nějakého stroje, musíme ovšem pokrčit rameny nebo dokonce o něm hlasitě prohlásit, že to nevíme. To není žádná hanba, to jenom konstatujeme, že množství dosud neobjevených jevů a zákonů je mnohem větší než to, které už umíme aspoň nějak vysvětlit. Teď si povšimněme existujících vysvětlení. V tom panuje značný zmatek. Někdo píše o tzv. volné energii, jiný o energii z vakua, další o éteru či fyzice éteru nebo jiný zase propaguje tzv. éterometrii. Možná nejsnáze viděným zmatkem bude pohled do webových stránek pana Ladislava Kopeckého neboli http://free-energy.webpark.cz. Zde najdeme opravdu pestrou všehochuť. Nachází se tu jeden kreacionistický článek, několik záhadolologických, nějaké životopisy, bombasticky novinářské články o tajných ruských zbraních, pomlouvačné texty o Einsteinovi jakožto podvodníkovi, popisy nad-jednotkových strojů a zařízení a kupodivu odborný rozbor Bohrových nepřesností. Pokud jsem dobře pochopil, Fyzika éteru nebo Éterometrie či podobné teorie uvažují, že existuje éter jakožto prostředí, přenášející světlo. Uvádí, že nemůže existovat nehybný nebo dokonale strhávaný éter, avšak že existuje částečně strhávaný éter. Éter je považován za nehmotnou substanci, nemající žádnou setrvačnost. Přitom je gravitačním polem Země částečně strháván – nejvíce u jejího povrchu. Zde je rozpor: jak může být něco nehmotného gravitačně přitahováno hmotnou Zemí? Autoři nijak nezpochybňují gravitaci jako vzájemnou přitažlivost „hmot“, právě naopak, uvažují, že tato „síla“ působí na částice éteru (u každého jinak nazvané) a že je tedy částečně strhává. To však jaksi zapomínají na své úvodní definice éteru. Nedává to smysl! Starší názor, že světlo je vlnění éteru, je jeho moderními zastánci znovu hlásán, protože si – stejně jako jejich předchůdci – nedovedou představit, že by se světlo mohlo šířit prázdným prostorem, že tedy musí existovat hmotné prostředí, které kmitá a jímž se kmitavý pohyb přenáší. Plně tedy akceptují Hyugensův princip i v tomto éteru, který mluví o představě bodů prostředí, jež se stávají novými zdroji vlnění. Novodobí hlasatelé také popírají částicovou povahu světla, tj. jaksi ignorují fotoelektrický jev. Mají pravdu v tom, že existence prázdnoty

62

– zbavené veškeré hmotnosti – je nesmysl, ale nemají pravdu v tom, že k přenosu světla je nutný nějaký éter – prostředí bez jakékoli hmotnosti. Moderní zastánci éteru vytýkají Einsteinovi postulát nezávislosti rychlosti světla na zdroji. Tvrdí, že tato rychlost konstantní není a že tedy také neplatí všude stejné fyzikální zákonitosti. Ovšem už nepíší o tom, na čem rychlost světla závisí a už vůbec ne jak. Ani se nezmiňují, jak by se měly fyzikální zákony místo od místa měnit, nebo co vlastně místo nich platí. V tom se podobají profesoru M. Simhonymu. Na rozdíl od něj neuvádějí konkrétní strukturu vakua, jen jaksi uznávají existenci prostorové mřížky. Jestliže ovšem tato mřížka existuje, potom je struktura „prázdného prostoru“ kvantovaná. Odpor vůči kvantové teorii jim však toto nedovoluje tvrdit. Kdybychom uznali proměnlivost rychlosti světla ve vakuu, stal by se z jednoduché nepřímé úměrnosti mezi vlnovou délkou a kmitočtem zcela záhadný vztah a nedokázali bychom říct, co se vlastně při spektrálním posunu světla děje. Někdy zjednodušující vysvětlení říká, že při průchodu světla opticky hustým prostředím se rychlost světla snižuje. Přitom se zdůrazňuje, že optická hustota prostředí je zcela něco jiného než hustota látky. Nikdo už ovšem nedovede vysvětlit, co to optická hustota prostředí ve své podstatě vlastně je! Je to paradoxní, že prostředí o větší hustotě látky může být opticky řidší a naopak. Tento fakt také nikdo nevysvětluje. Uvedenými skutečnostmi chci ozřejmit, že tradované „vysvětlení“ průchodu světla nějakým prostředím není vůbec žádným vysvětlením. Jedná se o jakýsi popis pozorovaného jevu, ale o popis spíše zatemňující než vysvětlující. Mnohem lepší by bylo vysvětlení, že dané prostředí vlnovou délku procházejícího světla „natahuje“, protože tomu průchodu světla klade jakýsi odpor. Takovéto vysvětlení se poskytuje spektrálnímu posunu světla, přicházejícího k nám z velkých vzdáleností: Světlo (obecněji záření) z nějaké velmi vzdálené galaxie má své spektrum posunuté k „červenému“ konci, jakoby daleký zdroj vysílal na delších vlnách než stejný zdroj v blízkosti Země. Poněvadž tohle není podle zákonů kvantové fyziky možné, musí být příčina jinde. Dříve se soudilo, že jde o tzv. Dopplerův princip. Ten nám říká, že když se zdroj vlnění od nás vzdaluje, jeho vlnová délka se zvětšuje. Dokonce z rozdílu vlnových délek vzdalujícího se a stojícího zdroje lze vypočítat rychlost vzdalování. Dnes se ovšem už neuvažuje, že se galaxie od nás vzdalují netečným prostorem, ale že se „rozpíná“ samotný prostor. Lidově řečeno: vlnová délka světla ze vzdáleného hvězdného objektu se průchodem „vakuem“ „natahuje“ právě proto, že dotyčné „vakuum“ se rozpíná. To zní velmi podivně. Mezi nadkupami galaxií („super-hrozny“, „superclusters“), které tvoří obrovskou síť složenou právě z galaxií, pozorujeme obrovské prostory mezi vlákny sítě galaxií, v nichž jakoby nebylo vůbec nic, a proto se nazývají „prázdnotami (voids)“. Jak se může prázdnota rozpínat, čili jak se může „prázdný prostor“ stávat ještě prázdnější, to je ovšem velká záhada. A to proto, že i laik pozná, že jde o nesmysl. Odborně řečeno: „prostředí“ nemůže mít hustotu (látky) menší než nulovou. Co by znamenalo označení „záporná hustota látky“? Vzpomeňme si, že hustota látky je dána podílem hmotnosti a objemové jednotky. Záporná hustota tedy znamená, že je buďto hmotnost záporná nebo je záporný objem. Kdybychom uvažovali čistě matematicky, mohli bychom tvrdit, že v případě záporných hodnot obou dvou veličin, hmotnosti i objemu, vyjde kladná hustota. To je sice pravda, ale co to je „záporná hmotnost“ nebo co to je „záporný objem“? Naprostý nesmysl. Naše teorie také říká, že nemůže existovat prázdný prostor, tj. prostor zbavený veškeré hmotnosti (nebo energie). Prázdný prostor je pojem čistě geometrický, jenom pomocný. Jestliže např. uvažujeme o výše zmíněné hustotě látky, tak můžeme říkat, že sečteme všechny hmotnosti všech částic v daném prostoru a dělíme je právě tím prostorem – samozřejmě prázdným – ovšem myšleně, fiktivně prázdným! Jde tedy o matematickou pomůcku, která nám pomáhá něco vypočítat. Ale ne vysvětlit fyzikální podstatu! To je docela něco jiného.

63

Tvrdíme, že světlo je elektromagnetické záření neboli elektromagnetické pole. To by nebylo nic nového. My však uvažujeme základní pole, jež je také elektromagnetické povahy. Základní vlnění potom může být různě modulováno a polarizováno. Může se takto ze své neměřitelné podstaty měnit na měřitelnou. Ze základní energie mohou vznikat jiné formy, konkrétně měřitelné elektromagnetické záření čili otevřená koncentrace energie, nebo částice či tělesa čili uzavřené koncentrace energie. V blízkosti částic či těles vznikne opět jiná modulace základního pole, jíž nazýváme průvodní pole a jež se zhruba rovná současnému gravitačnímu poli. Všechny tyto formy kmitají, každá svým charakteristickým způsobem. Pokud jsou odvozené formy hmoty/energie v rezonanci nebo v harmonii se základní formou, jsou stabilní, jsou onou základní formou zachovávány, nebo lépe řečeno, reprodukovány. Jestliže vznikne nějaká forma, která v harmonii či rezonanci se základní formou není, velmi brzy zanikne či lépe, reprodukována není. Reprodukci můžeme modelovat např. takto: O nějaké částici či tělese si můžeme myslet, že v určitém místě zanikne a současně v místě „kousek vedle“ znovu vznikne. Ve skutečnosti dochází k výměnám či předáváním oscilací. Samozřejmě, že různé formy energie/hmoty kromě kmitání mohou také někam „letět“, buď po otevřené, nebo po uzavřené křivce. Jinak řečeno, světlo je svým způsobem modulované základní vlnění. Částice (např. proton) ovšem také. Obě formy spolu „komunikují“. Jednou z možností otevřené koncentrace je podle nás také mikrovlnné záření kosmického pozadí (CMB). Vesmírný prostor je – mimo jiné – tvořen NGC 406 Porodnice hvězd oscilujícími „částicemi“, což právě takto identifikujeme. Kromě toho by ovšem měl kmitat i na jiných kmitočtech. Také, že tomu tak je. Elektromagnetické záření, jak známo, je nezávislé na jakémkoli zdroji. Nejen jeho rychlost, ale i jeho existence. To znamená, že nemusí existovat žádný zdroj záření a záření tu přece je. Je-li pouhou modulací základního vlnění, pak toto vlnění je samo sobě nosičem. Žádného éteru není zapotřebí. Můžeme však dost odpovědně předpokládat existenci základního „záření“, které může být někdy modulováno a navíc i polarizováno. Takto modifikovanou formu potom nějak pozorujeme – buď jako „částice“ nebo jako „pole“. Obě odvozené formy potom musejí mít současně jak vlastnosti částic, tak vlnové vlastnosti. Mezi částicí (či tělesem) a blízkým polem nemůže existovat ostrá hranice, protože jde pořád o tutéž podstatu. Skutečně, někdy se nám elektromagnetické vlny jeví jako částice (nazývané fotony) a naopak někdy se nám částice (např. elektron) jeví jako vlna. Polohu látkové částice – uměle zjednodušené jako hmotný bod – nelze přesně lokalizovat. Čím přesněji to chceme udělat, tím méně přesná se jeví její hybnost (nebo energie). Samozřejmě – částice přece žádný bod není! Závěr našeho rozboru je jednoznačný. Žádný „prázdný prostor“ ve fyzikálním smyslu neexistuje. Název „vakuum“ je silně nevhodný, jde ve skutečnosti o základní fyzikální realitu, jejímiž variantami jsou námi pozorované formy této reality. Jednou z nich je světlo, jinou je elektron nebo jiná částice. Základní pole reprodukuje věrně své modulace, ovšem jenom ty, které jsou s ním v rezonanci. Světlo ke své reprodukci, tj. svému pohybu, nepotřebuje žádné prostředí, žádný éter. Přesně z téhož důvodu ke své existenci protony nepotřebují nějaký éter. Ani průvodní pole v blízkosti tělesa, tj. přibližně tzv. gravitační pole. Jednotlivé formy téže fyzikální reality spolu vzájemně interagují, zjednodušeně řečeno interferují. Samozřejmě – vždyť jde pořád o tutéž podstatu.

64

Takováto interpretace pozorované skutečnosti může vysvětlit mnohé zdánlivě nesouvisející jevy, např. Casimirův jev a vznik zemských (tzv. litosférických) desek nebo přirozenou osu setrvačníků a příčinu interakce nebeských těles, zvanou „gravitační síla“. Také umožňuje vysvětlení rudého spektrálního posunu záření ze vzdálených kosmických objektů, vysvětlení bez rozporu mezi netečností mezigalaktického „prostoru“ a jeho „rozpínáním“. Řečeno hodně drasticky, „prázdný prostor“ nejen, že prázdný není, ale je dokonce tvůrčí.

Literatura [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13]. [14] [15] [16] [17] [18]

[19] [20] [21] [22]

[23]

Dostál J., Dostál V., Pojem fyzikálního vakua a jeho význam v novém fyzikálním obrazu světa, Matematika a fyzika ve škole, roč. 17. 1986/87, č. 5 Zeldovič, J. B., Těorija vakuuma, byť možet, rěšajet zagadku kosmologii, Uspěchi fizičeskich nauk, Vyp. 3., Tom 133, 1981 Le Sage, M., Lucréce Newtonien, Nouveaux Mémories de l´Académie Royal, Berlin 1782 Achiezer, A. I., Rekalo, M. P., Biografija elementarnych častic, Kijev, Naukova Dumka, 1983 Podolnyj, R. G., Něčto po imeni ničto, Znanije, Moskva 1983 Levinová J., Jak vesmír přišel ke svým skvrnám, Argo a Dokořán, Praha 2003 Gamow, G., Pan Tompkins v říši divů, Mladá fronta 1986 Grygar J., Horský Z., Mayer P., Vesmír, Mladá fronta 1979, část Kapitoly z kosmických dějin Hrbek, J., Radiační teorie gravitace a stavba hmoty. Gravitace jako nevyčerpatelný zdroj energie, SPN Praha 1979; autor je v některých partiích jaksi „mimo“ Bodanis, D., E = mc2, Dokořán, Praha 2002 Rees, M.., Náš neobyčejný vesmír, Dokořán, Praha 2002 Greene, B., Elegantní vesmír, Superstruny, skryté rozměry a hledání finální teorie, MF Praha 2001 LaViolette, P., A., Velký třesk překonán, Starověké mýty o stvoření a věda kontinuálního stvoření, Volvox globator, Praha 1998; autor (dle nás) místy přehání Grygar, J., Žeň objevů 2001, nakladatelství Aldebaran, Valašské Meziříčí 2003 Časopis 21. století extra „Tajemství vesmíru“, vydává RF Hobby, s.r.o., Praha, vyšlo 6. 5. 2004 Weinzettl, V., Kosmologie, dogmata a mýty, nákladem autora v nakladatelství a vydavatelství H.  H. 1993: Cenný je Slovníček Horský, J., Novotný, J., Štefaník, M., Úvod do fyzikální kosmologie, Academia Praha, 2004 Časopis Vesmír: 78 (1999), č. 1 – Bousso, R., Zamotaný příběh kosmologické konstanty; 82 (2003); č. 12 – Webb, J., Mění se zákony přírody?; 83 (2004), č. 1 – Jersák, J., Mohou být fyzikální konstanty proměnlivé? Grygar, J., Vesmír jaký je, Současná kosmologie (téměř) pro každého, Mladá fronta, 1997 Barrow, J., D., Teorie všeho, Mladá fronta, 1966 Barrow, J., D., Teorie ničeho, Mladá fronta, 2005 Čs. čas. fyz. 54 (2004), č. 5 – Durmanová, J., Zrození vývojové kosmologie; 55 (2005), č. 2 – Bičák, J., Einstein a jeho druhý život; Podolský, J., Teorie gravitačního záření Hawking, S., Penrose, R., Povaha prostoru a času, Academia Praha 2000

65

[24] [25] [26]

[27] [28] [29]

[30]

[31] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40]

[41] [42] [43] [44]

[45] [46]

Penrose, R., Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl, Mladá fronta Praha 1999 Einstein, A., Theorie relativity speciální i obecná, F. Borový v Praze, 1923 Einstein, A., Sobranije naučnych trudov v četyrjech tomach, I. Raboty po těorii otnositělnosti 1905 – 1920, II. Raboty po těorii otnositělnosti 1921 – 1955, III. Raboty po kinětičeskoj těorii, těorii izlučenija i osnovam kvantovoj mechaniky, IV. Stati, recenzii, pisma, evolucija fiziki, Nauka Moskva 1965 – 1967 www.aldebaran.cz/ , webové stránky Katedry fyziky Fakulty elektrotechnické ČVUT, části stránky Fyzika/Kosmologie: Gravitace, Interakce, Kosmologie http://hp.ujf.cas.cz/, Wagner.V., Vakuum ve skutečnosti prázdnota není aneb kouzla kvantové fyziky www.thphys.uni-heidelberg.de/, Wetterich, C., Dukle Energie – ein kosmisches Rätsel, Quintessence from time evolution of fundamental mass scale, Quintessence – a dynamical Dark Energy Wetterich, C., Cosmology and the fate dilatation symmetry, Nuclear physics B 302 (1988), 668 – 696; s nahlédnutím na předchozí: Cosmologies with variable Newton´s „constant“, Nucl. Phys.. B 302, 645 – 667 Astropis, speciál 2004 – Šmída, R., Reliktní záření; Prouza, M., Temná hmota; 4/2004 – Kulhánek, Temná energie – realita nebo fikce? www.astro.cz/clanek/2282 – Hromadová, M., Mléčná dráha vibruje Kirshner, R., P., Výstřední vesmír, Paseka (Edice Fénix), 2005 Macháček, M., Encyklopedie fyziky, Mladá fronta a Fond AV ČR pro vydávání vědecké literatury, 1995 Výkladový slovník fyziky pro základní vysokoškolský kurz, Prometheus, 1999 Hey, T., Walters, P., Nový kvantový vesmír, Argo/Dokořán, 2005 Halliday, D., Resnick, R., Walker, J., Fyzika,Vysokoškolská učebnice obecné fyziky, Vutium a Prometheus Praha 2000, Část 5 – Moderní fyzika Hybášek, j., Geofyzika, VUT Brno, 1988; Pospíšil, L., Šutora, A., Praktická geofyzika, CERM Brno, 2003 – části o seismice Greene, B., Struktura vesmíru, Čas prostor a povaha reality, Paseka, 2006 Polkinghorne, J., Kvantový svět, Aurora Praha, 2000; Věda a teologie, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002; Kvantová teorie, Průvodce pro každého, Dokořán 2007 Heisenberg, W, Fyzika a filosofie, Aurora Praha, 2000 http://hp.ujf.cas.cz/ Wagner, V., Těžké neviditelno aneb jaké částice tvoří temnou hmotu Gribbin, J., Vesmír, Euromedia Group k.s., Praha 2003 Laszlo, E., Věda a akášické pole, Integrální teorie všeho, Pragma Hodkovičky, 2005; „akášické“ = „základní“; autor však (podle nás) zachází daleko, zejména v úvahách o vlivu tohoto pole na lidské vědomí a v „paměti vesmíru“. Hoyle, F., Burbidge, G., Narlikar, J., V., A Different Approach to Cosmology, Cambridge, University Press, 2000 http://uk.arxiv.org/abs/astro-ph/ Das, R., Kephart, T. W., Sherrer, R. J., Tracking quintessence and k-essence in a general cosmological background; Krauss, L. M., Sherrer, R. J., The Return of a Static Universe and the End of Cosmology; Sherrer, R. J., Phantom Dark Energy, Cosmic Doomsday, and the Coincidence Problem; Sherrer, R. J., Dark Energy Models in the w − w´ Plane; W. Chen, S. Hanestad, Sherer, R. J., Cosmic microwave background and large scale structure limits on the interaction between dark matter and baryons; Bo Feng, Mingzhe Li, YunSong Piao, Xinmin Zhang, Osilating Quintom and the Reccurent Universe

66

[47]

Dodelson, S., Kaplinghat, M., Stewart, E., Solving the Coincidence Problem: Tracking Oscilating Energy, Physical Review Letters 85, 25, 2000; Griest, K., Toward a possible solution to the cosmic coincidence problem, Physical Review D 66, 123501, 23002, 2002; [48] htttp://astronuklfyzika.cz/Gravitace Dodatek B – Ullmann, V., Unitární teorie pole; www.aldebaran.cz/bulletin – Kulhánek, P., Ohlédnutí za černými děrami [49] Čs. čas. fyz. 56 (2006), č.6 – Křížek, F., Pozoruhodná jádra s halem; 57 (2007), č. 5 – Šamaj, L., Elektromagnetický Casimirov jav [50] Astropis 1/2007 – Prouza, M., Nobelova cena za snímek pozadí; 3 a 4/2007 – Grygar, J., Prouza, M., Letošní pohled na vesmír vloni; 1/2008 – Prouza, M., Kde selhává teorie relativity? [51] Einstein A., Infeld, L.: Fyzika jako dobrodružství poznání, Aurora Praha 2000 [52] Hoyle, F., Burbidge, G., Narlikar, J., V., A Different Approach to Cosmology, Cambridge, University Press, 2000 [53] Wheeler, J., A., A Journey into Gravity and Spacetime, Scientic American Library, New York, 1999 [54] Barrow, J., D., Nové teorie všeho, Hledání nejhlubšího vysvětlení, Argo/Dokořán 2008 [55] http://www.astrovm.cz/eso, 2009, Objeveny rušné továrny na hvězdy; APEX detekoval výtrysky z černé díry; Silný vítr okolo lodního kýlu [56] http://arxiv.org/, Branderberger, R., H., Alternatives to the Inflationary paradigm of the Structure Formation; Frampton, P., H., Past Eras In Cyclic Cosmological Models; Novello M., Bouncing universes; Kraemer, S. a kol., Active Galactic nuclei and their role in Galaxy Formation and Evolution; Hhwang, J. a kol., Roles of dark energy pertubations in the dynamical dark energy models. Can we ingnore them?; Roseboom, I. a kol., The History of Star Forming Galaxies and their enviroment as seen by Spitzer: A Review; Ferrer, F. a kol, Secular evolution of galaxies and galaxy clusters in decaying dark matter cosmology [57] http://arxiv.org/, Hahn, O. a kol., The tidal Origin of the Enviroment Dependence of Halo Assemly, Park, D., Lee, J., The Bridge Effect of Void Filaments; Gay, C. A kol., On the filamentary enviroment og galaxies Tyto texty vznikaly od r. 2005

Obsah Prázdný prostor je základní formou hmoty Některé důsledky vakuocentrismu Další důsledky vakuocentrismu Důsledky vakoucentrismu jinak Je vakuum éter?

2 20 34 49 61

67