Vážení čtenáři časopisu Šumava,

Šumava | Editorial

Vážení čtenáři časopisu Šumava, jako každým rokem se nečekaně rychle přiblížil poslední měsíc roku – prosinec. Měsíc horkých voňavých čajů, praskajícího ohně v krbu, měsíc začínajícího zimního odpočinku pro zvěř i přírodu, měsíc VÁNOC. S nimi přichází i radost a veselé ohníčky v očích našich dětí, ale i rodičů a našich životních partnerů. Přichází čas pro přátelská setkávání rodin, kamarádů a čas pro bilancování celého uplynulého roku. Přeji každému z vás, aby vaše bilancování vyznělo co nejlépe, a pokud se najdou okamžiky, které byste za uplynulý rok raději vynechali, tak aby jich bylo co nejméně. Zároveň vám z celého srdce přeji, aby těch příštích 365 dní bylo jen posunem vpřed k docílení vašich snů, přání a cílů. Život je jako bonboniéra, nikdy nevíte, co ochutnáte. A přesně taková je i Šumava – přináší překvapení každý den a nevyčerpatelný zdroj příběhů a inspirace v našich zelených lesích, voňavých loukách či tajemných rašeliništích. Nečekané jsou i zvláštní osudy, které Šumava všem jejím obyvatelům přichystala. O některých z nich si můžete přečíst i v tomto čísle časopisu Šumava. Snad se mnou budete souhlasit, že člověk by měl žít tak, aby svým životem vytvořil příběh. A příběhy bez lásky, napětí a rizika, proher a vítězství nejsou ty správné příběhy. Přeji vám všem, vážení čtenáři, aby bilancování vašich životních příběhů bylo co nejradostnější, aby vás obohacovalo na cestě do dalšího roku. Přeji vám hodně radosti, štěstí, lásky a pohody. Přeji vám hodnoty, které nepřicházejí zvenčí, ale rostou uvnitř vašich srdcí. Přeji vám hodnoty, které nejsou hmatatelné, jako je láska, zdraví, tolerance, štěstí a klid. Přeji vám i hodně citu k přírodě Národního parku Šumava, ale i přírodě jako takové, vždyť jsme její součástí. Budeme-li k přírodě přistupovat s pokorou, ona se nám za to odvděčí v každém ročním období nemalým množstvím zážitků. A pak se naplní i motto „žijeme s přírodou a příroda s námi“. Krásné Vánoce přeje Jiří Mánek, ředitel Správy NP a CHKO Šumava

V září se na Šumavě konala parkiáda. Dva dny plné sportu a soutěží, na které se sjeli zaměstnanci ze všech národních parků z celé republiky. Nejúspěšnějším týmem se stala reprezentace Krkonošského národního parku. Na snímku předvádí své fotbalové umění Jan Kozel, náměstek ředitele Správy NP a CHKO Šumava, a Vít Chlada, pěstební technik z Modravy. (Foto: Štěpán Rosenkranz) Vydavatel Správa NP a CHKO Šumava, rezortní organizace MŽP Adresa redakce Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.: 388 450 260, fax: 388 450 019 e-mail: [email protected]

02 | zima 2013

Redakční rada Jana Blažíčková, Jiří Mánek, Jan Kozel, Tomáš Fait, Emil Kintzl, Josef Štemberk, Václav Sklenář, Radovan Holub, František Janout Štěpán Rosenkranz Redaktor časopisu Pavel Pechoušek

Fotografie Na titulní straně: Účastníci lyžařských závodů před chatou na Můstku v březnu r. 1937. Foto: archiv Zdeňka Roučky Na zadní straně: Dámská lyžařská móda v r. 1935 Foto: archiv Zdeňka Roučky

Grafická úprava a tisk Tiskárna Černý s.r.o., Černá v Pošumaví Distribuce Mediaprint Kapa, PNS a další drobní distributoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996.

Předplatné Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena výtisku je 45 Kč, celoroční předplatné 145 Kč. Registrační číslo: MK ČR E 7518 Uzávěrka čísla: 22. 11. 2013 Datum vydání: 19. 12. 2013 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí.

Šumava | Obsah

04

Jaký byl rok 2013 pro Národní park Šumava? Shrnutí nejdůležitějších události roku 2013 na Šumavě.

06

06

Pavel Hubený Rozhovor se šéfem CHKO Šumava ku příležitosti 50. výročí od založení.

08

Chřástal polní Ojedinělý projekt na záchranu vzácného druhu ptáků, kteří na Šumavě žijí.

10 08

Rozhovor se šumavským spisovatelem Zdeňkem Roučkou Povídání s autorem bestselleru o Šumavě.

12 13 14

Rekonstruovaná kaplička na Stožci Hasičská jednotka Správy NP a CHKO Šumava Lesnický seriál Zimním dílem se uzavírá seriál o práci lesníků v Národním parku Šumava.

15

Václav Vetýška Portrét milovníka Šumavy, který vyvolal největší šumavskou aféru tohoto léta.

16

16 20

Oblíbená místa na šumavských fotografiích Schwarzwald Expedice šumavských lesníků do míst, kde by mohl vzniknout nový národní park.

22

Bývalý vojenský prostor Dobrá Voda Zbaví se konečně zátěže z minula?

22

24

Zima na Šumavě Jak se změnilo oblékání v posledních 100 letech?

26

Výročí Arnyho Juránka Kdo byl tento legendární šumavský lyžař?

24

28 29

Šumavské zamyšlení Ondřeje Fibicha

30

Originální šumavské produkty

Národní park Šumava a nadšení pro tzv. divočinu Druhý díl seriálu o výrobcích s certifikátem Originální šumavský produkt, se věnuje miniaturním knížečkám, svíčkám ze včelího vosku, zelňákům a koláčkům a uzenářským výrobkům.

32

Zrekonstruovaná hájenka na Březníku Pozvánka do jednoho z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších míst na Šumavě.

32

34 35

Soutěž – pro malé i velké Ubytovny Levné ubytování na území Národního parku Šumava.

zima 2013 | 03

Text Josef Štemberk | Foto Archiv Správy NP a CHKO Šumava

Rok 2013 byl na Šumavě rokem plyšáků

Pravou mánii mezi návštěvníky Šumavy způsobili originální plyšáci – 13 druhů původních zvířat Šumavy. Od začátku bylo vidět, že takové zboží na informačních střediscích chybělo. Kupující ocenili i cedulky se zajímavými zoologickými informacemi.

Hlavní sezónou v Národním parku Šumava je léto, kdy statisticky přijíždí asi 2/3 návštěvníků (vč. období před a po sezóně bez sněhové pokrývky) a pak asi 1/3 z celkem cca 2 mil. hostů v zimě. O tom, jaká byla letošní sezóna, vás ve zkratce seznámí následující řádky plné informací a především událostí, protože za jednu vegetační sezónu šumavských lesů toho i lidé stihli „natropit“ opravdu hodně. Tak plynul čas Duben – 12. 4. byla konečně ukončena sezóna na běžkách v „Bílé stopě“. Chladno pokračovalo až do poloviny července. V mrtvém měsíci dubnu lákala na Šumavu výstava „Šumavský lov“ –15 nejlepších snímků ze Šumavy U Beránka v Českých Budějovicích. Na jaro se těší i uzdravený rys ve stanici pro handicapovaná zvířata

4 | zima 2013

v Klášterci u Vimperku. Má smůlu, kvůli svému zdravotnímu omezení tam musí zůstat napořád. Návštěvníci mají štěstí, mohou ho kdykoliv navštívit. Podařilo se schválit nový Návštěvní řád Národního parku Šumava na dobu neurčitou. Květen – 1. 5. byly otevřeny největší soví voliéry v Čechách u Borových Lad, kde je k vidění kromě „Bubo bubo“ i většina

dalších šumavských sov. Do šumavských potoků bylo vypuštěno zhruba 65 tisíc plůdků pstruha obecného potočního. Asi třetina to přežije. Šumava je opět dostupná pro seniory a zdravotně postižené díky programu „Dostupná Šumava“, mj. se podívají k Černému jezeru a na Březník. Junior Rangeři ze Sušice sázeli stromky na Modravě. Byla zahájena plavební sezóna na Schwarzenberském

Šumava plavebním kanálu. Když nepřijedou lidé na Šumavu, musí ona za nimi – po Praze s ní vyrazili do Plzně strážci národního parku. Přírodovědný kroužek Sedmikvítek při Správě NP a CHKO Šumava slavil úspěch v soutěži Zlatý list. Konec května – na Šumavě mrzne. Kůrovec má smůlu. Červen – Vodákům se za chladného počasí také na Vltavu moc nechce. Povodně na Šumavě nezpůsobily žádné velké škody, a tak strážci vyrazili pomáhat postiženým povodněmi jinam. S nejzajímavějšími místy v Národních parcích Šumava a Bavorský les vás seznámí nové určovací klíče. Kvildu přestala hyzdit stará rota po strážcích západních hranic. Do šumavské divočiny se v letošním roce podívá s průvodcem více zájemců. V Nezdicích na Šumavě byl otevřen „Hostinný dům“ a muzeum řemesel Šumavy s vlastní pecí na chleba a další pekařské laskominy. Střediska environmentální výchovy při Správě NP a CHKO Šumava vydala jedinečný didaktický kalendář, který je aktuální i na více let. Šumavě přijela pomoci „Miss Země“ a sázela stromky do kamenité země kolem Modravy. Astronomové potvrdili, že na Šumavě je nejzachovalejší tma v celé České republice. Červenec – Již tradičně začaly vozit po Šumavě ekologicky smýšlející návštěvníky „Zelené autobusy“. Ministr životního prostředí Tomáš Chalupa se rozloučil se Šumavou na Modravě. U Zadní Zvonkové se po téměř 100 letech opět plavilo dřevo v nově zrekonstruovaném Schwarzenberském plavebním kanálu. Nastoupila tropická vedra, která jakoby neměla nikdy skončit (k tomu došlo ale za 3 týdny). Ve Stožci se návštěvníci dozvěděli v rámci programu pro veřejnost, kam se poděl ovčí „kožíšek“. Hospoda na Březníku nabízí nejlepší halušky na Šumavě. Pokračuje mapování sukcesních ploch, kam se vrátí původní bezlesí. V rybí líhni u Borových Lad se návštěvníci seznámili s původními druhy ryb šumavských potoků a řek. Přesně před 90 lety zemřel spisovatel Karel Klostermann, autor románu „Ze světa lesních samot“. Na Zelené hoře byla návštěvníkům předána nová vyhlídka, aby se rozhlédli ještě dále. V prosinci nově otevřené zrekonstruované informační středisko na Kvildě přivítalo 50 000. návštěvníka. Interaktivní a moderní expozice se líbí. Byly obíleny stáje a po mnoha letech se do nich opět vrátili koně. Srpen – Na Kvildě v noci mrzne a ve dne jsou tropické teploty. Na zámek Vimperk přišel nový kastelán. Byl spuštěn první e-shop Národního parku Šumava s originálními produkty o Šumavě. Na jarmarku starých řemesel ve Stožci byly k dostání i masožravky. Návštěvníci se cítí bezpečněji pod dohledem trénovaných hlídek policistů a strážců na kole. Protipožární hlídky

zvýšily aktivitu, neboť v sousedním Národním parku Bavorský les hořela bezzásahová I. zóna. Na Šumavě u Modravy se našlo nejvýše položené archeologické naleziště v Čechách. Nouzová nocoviště jsou plná k prasknutí. Přenocovací sruby zatím nemají k dispozici. Byly zrevitalizovány další hektary člověkem v minulosti odvodněných rašelinišť. Bobr pokácel bez povolení jívy u Hraběcího mostu na Roklanském potoce. Díky anglickému vydání knih o šumavských rašeliništích a o geologii celého pohoří Šumavy se o nás dozví více i za hranicemi. V pondělí 26. 8. 2013 uzavřela Správa NP a CHKO Šumava memorandum s Národní radou osob se zdravotním postižením ČR a na Šumavě prý „porostou“ mluvící stromy. Vyšel kalendář představující divokou přírodu Národního parku Šumava. Soví voliéry navštívilo již 40 000 návštěvníků.

Petr Zdeněk a Jan Bečvář při výběru toho správného piva pro Šumavu. 30 lesníků vybíralo v pivovaru Dudák to nejlepší pivo pro restaurace, které bude provozovat Národní park Šumava. První z nich bude na Březníku.

Září – Děti si mohou koupit do školy sešity s rysem, vydrou, babočkou a jinými zvířátky ze Šumavy. Díky fotopointům mohou návštěvníci dostat na internet svoji fotografii z nejfotogeničtějších míst Šumavy během okamžiku. Nabídka výukových programů středisek environmentální výchovy přinesla opět řadu novinek. Začala jelení říje. Za troubícími jeleny mohli vyrazit i návštěvníci, pokud se objednali. Průvodci divočinou poprvé vzali zájemce do jinak nepřístupných částí přírody v CHKO. Zásobník projektů se naplnil jako nikdy v historii. Strážní služba získala jako součást integrovaného záchranného systému do výbavy tři velkoobjemové cisterny pro hašení požárů. Byla přestěhována letní pozorovatelna divokých zvířat k přezimovací obůrce u Borových Lad a návštěvníci zde budou ostře sledovat od této zimy jeleny při krmení. Z nové vyhlídky na Kamenné Hlavě máte Stožecko jako na dlani. Vrtulník Robinson R44 monitoroval lesní porosty. Ministr životního prostředí Tomáš Podivínský se na místě seznámil s Národním parkem Šumava.

Říjen – Klostermannův most přes Vydru získal ocenění stavby roku. Před 154 lety se narodil fotograf Josef Seidel. V roce 2013 se pokácelo nejméně stromů za posledních 7 let – asi jen 100 tisíc. Správa CHKO Šumava pokřtila novou knihu o sobě u příležitosti 50. výročí svého založení. Byl dostavěn další úsek šumavské cyklostezky ze Skelné po bývalé Vysoké Lávky. Starostové sousedních bavorských obcí se dozvěděli pravdu o Šumavě. Návštěvníci mají možnost se ubytovat v nově vybavených ubytovnách Správy NP. Plyšová mánie zachvátila Šumavu. Odborníci na farmakologii uvedli, že borůvky ze Šumavy jsou výjimečné svojí léčivou silou. Nejen aktivní členové spolku Karla Klostermanna dostavěli výjimečnou repliku zbourané kaple na Předních Paštích – k jejímu vysvěcení dojde na jaře 2014. Posledním vodákem letošní sezóny byl v národním parku na Vltavě František Nykles – vodácký průvodvce, v letní sezóně ze Soumarského Mostu vyjíždělo na vodu přes 2 000 lidí. Listopad – Plyšáci na Šumavě se stěhují na e-shop. Borůvkové pivo z čistě přírodních surovin chutná a speciální pivo z národního parku ho bude následovat. Plán péče o Národní park Šumava na období do roku 2028 získal finální podobu. Vrcholí přípravy terénu pro zimní údržbu běžeckých tratí. Bílá stopa není ohrožena nedostatkem peněz na její údržbu díky štědrému sponzorovi. Na Kvildě proběhlo zkušební rozsvícení nejvyššího vánočního stromu v ČR. V příštím, na události jistě opět bohatém roce na shledanou!

Správa NP a CHKO Šumava dokončila jeden ze svých největších revitalizačních projektů – potok Hučina u Černého Kříže se díky němu mohl opět vrátit do původního meandrujícího mělkého koryta v oblasti Vltavského luhu.

Josef Štemberk Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2013 | 5

Text Radovan Holub | Foto Archiv Správy NP a CHKO Šumava

Obraz současné CHKO by měl trv Správa Chráněné krajinné oblasti Šumava slaví tento rok 50 let od svého založení. V rozhovoru pro časopis Šumava nad územím, o které se dlouhá léta stará, rozjímá Pavel Hubený, vedoucí Oddělení Správy CHKO Šumava.

Jak se v posledních desetiletích vyvíjejí lesní porosty Šumavy? Popsat dynamiku lesů stručně skoro nejde. Kdybych měl být hodně stručný, tak mohu zjednodušit, že se v posledním období mírně snižuje podíl smrku a narůstá podíl listnatých dřevin a jedle, zejména v nejmladších věkových kategoriích (do 50 let). Podíl smrku se postupně přibližuje úrovni, která je popsána v šumavských lesích zhruba před 300 lety, kdy tu ještě výrazně převažovaly původní člověkem převážně nedotčené lesy. Je to tím, že na Šumavě bylo pravděpodobně přirozeně více smrku než v okolních podobně vysokých horách, kde smrk válcoval buk. A tak pokud dojdeme k podílu smrku kolem 60 %, budeme v podstatě na přirozené úrovni (dnes tu máme cca 70–75 % smrku). Hodně v tom pomáhá příroda, která je v posledních letech nakloněna expanzi buků, jedlí, jeřábů a klenů. Právě javory kleny se hodně prosazují ve středně starých lesích, které vznikly opuštěním zemědělských půd. S lesníky se tedy snažíme zvolit formy hospodaření, které umožní jak odrůstání bohaté přirozené obnovy, tak i zachování alespoň části starých stromů do dalších generací lesa. V CHKO si nadlouho vystačíme s původními dřevinami. Přiblížit naše lesy co nejvíce těm přírodním je také naší dlouhodobou snahou. Existují v CHKO živočišné nebo rostlinné druhy, které v národním parku nenajdeme? To není jednoduché říci, protože obě území chrání podobné ekosystémy, takže druhy, které je obývají, je obvykle obývají na obou chráněných územích – často je to spíše tak, že hlavní populace určitého druhu leží z větší části na

6 | zima 2013

Pavel Hubený při focení krokusů. (Foto: Pavla Čížková)

území CHKO a z menší – nebo neprokazatelné – na území národního parku. Výčet takových druhů by byl dlouhý. Například můžu ale jmenovat houbu ohňovec Pouzarův, která roste jen na Boubíně, z rostlin je typickým příkladem sklenobýl bezlistý nebo ďáblík bahenní, z živočichů pak třeba perlorodka říční (ta vltavská je pravděpodobně původem z Blanice), mlok skvrnitý nebo los evropský.

Jaké lokality v CHKOŠ považujete za nejcennější? Takových je velmi mnoho a těžko se hledá pořadí. Snad by šlo takové lokality od všech ostatních selektovat podle míry jedinečnosti: z celosvětového hlediska je jedinečný Boubínský prales, z evropského určitě Blanice s populací perlorodky říční, na české úrovni jsou neopakovatelné kary Černého a Čertova jezera, Milešický prales, Černý les. A to není rozhodně všechno.

Sklenobýl bezlistý a ohňovec Pouzarův – vzácné druhy, které rostou na území CHKO Šumava. (Foto: Pavla Čížková)

Šumava

vat po další generace Jaké lokality v CHKOŠ jsou největším lákadlem pro turisty? Z těch přírodních atrakcí je to určitě Boubínský prales s rozhlednou na vrcholu Boubína a Černé a Čertovo jezero. Další velkou atrakcí je lipenská vodní nádrž, ale to už není čistě přírodní atraktivita. Týká se CHKOŠ také ono výbušné téma Šumavy, a sice že stromy v kůrovcových kalamitách odumírají na velkých plochách? Rozhodně se to netýká CHKO velkoplošně. Ani to velkoplošně nemůže nastat, protože na většině lesních ploch se proti kůrovci zasahuje standardně podle lesního zákona – tedy rychle se kácí, uvolnění kůrovcového žíru se tedy odehrává jen ve vybraných přírodních rezervacích, jejichž rozloha obvykle nepřesahuje sto hektarů. Na tak malé ploše se ani nemůže vytvořit natolik silná populace lýkožrouta, která by způsobila velkoplošný žír. Ovšem jiná situace je u destrukcí lesa větrem. Silné vichřice v minulosti a i dnes byly schopny naráz vyvrátit velké plochy lesa – větší než sto hektarů. A na těchto plochách se i při běžném lesnickém přístupu kůrovci namnoží. A vichřice zas rády ničí les tam, kde jsme před tím úspěšně zasahovali proti rozmáhající se kůrovcové kalamitě.

Neobáváte se postupného odlivu turistů ze Šumavy kvůli nedostatku příležitostí pro trávení volného času? Dnes už není tolik těch klasických turistů, které pamatuji z období před 30–40 lety. Dnes hodně lidí chodí za nějakou atrakcí. Zatímco dříve – podle mne – si lidé užívali přírodu CHKO ve větším rozptylu a po větší ploše, dnes se spíše soustředí na určité lokality. Takže odlivu turistů se neobávám – krajina je to pořád krásná pro turisty labužníky a má i mnoho atraktivit, které prostě budou vždy lákat. Velká koncentrace návštěvníků do míst s velkou atraktivitou nebo atrakcí ale zase generuje jejich větší vliv mimo ty atrakce. Máme zjištěno, že cca 2 % až 5 % návštěvníků nedodržuje pravidla a vstupuje třeba tam, kam to není z hlediska ochrany přírody vhodné. Při nízké návštěvnosti je takové procento pro přírodu zanedbatelné, při vyšší ale už může být znát. Například po výstavbě Bike parku na Špičáku vzniklo spontánně několik bikerských tras mimo areál v lese, které občas někdo využívá a o kterých už se nedá říci, že vůbec neškodí. Jak vidíte perspektivu rozvoje Šumavy? Myslím, že Šumava se bude do budoucna vyvíjet jinak než bavorská strana.

Pavel Hubený se svou zbrusu novou knihou vydanou k 50.výročí CHKO Šumava. (Foto: Pavel Pechoušek)

Bílá strž. (Foto: Pavel Hubený)

Ty změny v hospodaření, etnické i urbanistické prostě nelze eliminovat. Pokud jde o naši práci, je úkol definován poměrně jednoduše: maximálně zachovat rozložení lesů, zemědělských ploch a zastavěného území a chránit přírodní hodnoty. Pokud se nám tento úkol bude dařit plnit, měl by obraz současné CHKO trvat i po další generace. Určitě bychom byli rádi, kdyby se i vzhled vesnic a městeček vyvíjel tak, aby každý návštěvník jednoznačně poznal, že je v CHKO, a celá krajinná scenérie na něj působila harmonicky. Přechod od „drátů“ k normalitě určitě zvládly všechny obce. Myslím, že výborným příkladem jsou Hamry na Šumavě, ale třeba také Záblatí nebo Zbytiny. Jak vidíte perspektivu, jak se dostat z české strany k Juránkově chatě, případně jak se díváte na možnou obnovu Juránkovy chaty? Vstup do toho území je omezený už dlouho, hlavním důvodem je ochrana tetřeva hlušce. V 90. letech, kdy jeho početnost prudce klesala, jsme chtěli toto území pro něj jaksi „rezervovat“ – na území CHKO máme jen cca 4 % území, kde omezujeme vstup, takže jsme tu věc považovali za společensky přijatelnou. Po zařazení této lokality do Ptačí oblasti Šumava před cca 8 lety, kde je tetřev předmětem ochrany, se pravidla trochu změnila. Dnes je nezbytné před jakýmkoli rozhodováním o změně současného užívání krajiny projít procesem posuzování vlivů takového záměru na populaci tetřeva. To posuzování může dělat jen autorizovaná osoba, takže jsme do jisté míry odkázáni na výsledek tohoto procesu.

Radovan Holub publicista [email protected]

zima 2013 | 7

Chřástal na Zhůří. (Foto: Tomáš Jirásek)

Text Jiří Vlček

Chřástal polní – jeho výzkum na území západní Šumavy Pro většinu zájemců o přírodu Šumavy jsou jejími ptačími druhy především populární tetřev hlušec, puštík bělavý, datlík tříprstý či mizející tetřívek obecný. Tedy především lesní druhy ptáků. Krajinnou mozaiku Šumavy vytváří vedle lesních ekosystémů také rozsáhlé území bezlesí, prostředí podhorských a horských luk, kde žije nenápadný, ale zajímavý pták z čeledi chřástalovitých (Rallidae) – chřástal polní (Crex crex). Chřástal polní je pták podobný štíhlé drobnější koroptvi, s poměrně dlouhýma nohama a krátkým zobákem. Nejhojnějšími druhy z této čeledi, které hnízdí zejména v prostředí stojatých vod, jsou lyska černá, slípka zelenonohá či chřástal vodní. Od těchto druhů, kteří u nás zatím běžně hnízdí, se liší vzhledem, ale také svými ekologickými nároky. Již podle českého jména je zřejmé, že chřástal polní je druhem zejména zemědělské krajiny. Chřástal polní je druhem se soumračnou až noční hlasovou aktivitou, hnízdění a tok probíhá v hustém porostu s minimální výškou 20 cm, v nepříliš svažitém terénu extenzivních luk, ruderálních ploch, méně často pastvin či polních plodin. Chřástal polní hnízdí zpravidla 2x ročně, první hnízdění probíhá podle klimatických

8 | zima 2013

podmínek většinou v prvé polovině června, podruhé samice snáší skvrnitá vajíčka kolem poloviny července. Po krátké inkubaci se rodí 6–8 černých kuřátek, která velmi rychle vyspívají a po přibližně 16 dnech jsou již schopna letu. Rychlý vývoj je zcela nezbytný, neboť až 90 % chřástalů polních se po narození nedočká návratu zpět na svá hnízdiště. Ptáci navíc kompletně pelichají a jsou cca 10 dní během měsíce srpna nevzletní. Chřástal polní je přísně tažný druh s dálkovou migrací, jeho zimoviště leží v rovníkové a jižní Africe. Analýza všech aktuálně dostupných dat ukazuje ale daleko širší areál zimoviště. Po příletu ze zimovišť kolem poloviny května počínají samci ihned obhajovat svá teritoria hlasitým, nezaměnitelným monotónním voláním. Do oblasti cent-

rální Šumavy přilétají ptáci vzhledem ke klimatickým podmínkám později. Výzkum početnosti chřástala polního probíhá především zjišťováním početnosti volajících samců pomocí provokace nahrávkou jeho hlasu, na kterou samečci aktivně reagují. V rámci České společnosti ornitologické pracuje také odborná skupina pro výzkum chřástala polního, která se věnuje sledování, kroužkování a územní ochraně tohoto druhu. Chřástal polní je nejen zvláště chráněným ptákem ze zákona o ochraně přírody a krajiny, ale také významným ptačím druhem EU, pro který byly vyhlašovány v soustavě NATURA 2000 tzv. ptačí oblasti, mezi něž mimo jiné patří v ČR i Šumava. Na Šumavě probíhá mapování chřástalů polních již od 90. let 20. století,

Šumava v západní části probíhá systematický výzkum ve vybraném území od roku 1998. V rozsáhlé oblasti od Svaté Kateřiny, kolem Nýrské přehrady, Javorné, Hartmanic až po Srní jsou sledovány plochy vhodné pro výskyt chřástala polního, je mapována vegetace a sledován vliv hospodaření na početnost populace. Nejvýznamnější plochy jsou také navrhovány k územní ochraně druhu a tím také k možné finanční podpoře pro hospodařící zemědělce z příslušného dotačního titulu. V letošním roce 2013 byla na Šumavě realizována část společného výzkumného česko-německého projektu satelitního sledování chřástala polního. Výzkum byl připraven a je realizován díky finanční podpoře z Programu přeshraniční spolupráce CÍL 3 Česká republika – Svobodný stát Bavorsko 2007–2013. Vedoucím partnerem projektu je Zoologická a botanická zahrada města Plzně, německým partnerem LBV Cham, vedlejším partnerem je Plzeňský kraj. Satelitní telemetrie je dnes již ve světě relativně často používanou metodou při sledování migračních tras či dalších aspektů biologie ptáků, tento projekt je ale unikátní v použití velmi lehkého satelitního vysílače napájeného fotovoltaickým článkem u chřástala polního, který je svou biologií druhem vyšších lučních a mokřadních porostů a je známý svou soumračnou, až noční aktivitou. Početnost volajících samců se na uvedeném území Šumavy pohybuje kolem 30 volajících samců, nejvýznamnějším územím je v současnosti mimo národní park oblast kolem Hartmanic a Chudenína, uvnitř parku je to zejména blízké okolí Srní a širší území kolem zaniklé obce Zhůří po obec Keply. V letošním roce bylo na

Mapování chřástala polního.

sledovaném území zjištěno v květnovém termínu 16 samců, v červnu 30 volajících samců. Odchyceno a okroužkováno bylo celkem 33 samců, zároveň u nich byla provedena základní biometrická měření. V uvedeném množství je i jeden samec odchycený po roce opět na Šumavě. Dva vitální samci byli označeni ultralehkými satelitními vysílači a vypuštěni zpět na svá teritoria, jeden se jménem EDA na Zhůří, druhý GOLI na loukách u Starého Srní. Po jejich vypuštění koncem června začal tým ornitologů provádět jejich systematické sledování na šumavských loukách. Satelitní systém je nastaven tak, že vysílačka umístěná na zádech chřástala vysílá jedenkrát za 50 hodin signál po dobu 10 hodin. Vysílaný signál je zachycován družicí NOAA a ornitologové jej mohou vyhodnotit ve formě dat předaných z tohoto typu družice. Pro přesnější získání údajů o pohybu ptáků na lokalitě jsou ptáci v době vysílání signálu sledováni také rotačními anténami, s kterými ornitologové mohou samce přesně lokalizovat. Dalším zachycováním signálu do záznamníků jsou sledovány jejich pohyby v době vysílání téměř nepřetržitě. Na rozdíl od dosud známých poznatků z jejich biologie se samci zdržovali po celou hnízdní sezónu na loukách, kde byli odchyceni až do svého odletu do zimovišť. Samec GOLI se na Srní ozýval na kulturních loukách spolu s dalšími dvěma samci až do konce toku v polovině července, poté se již hlasově neprojevoval, v porostu se však aktivně pohyboval. Díky velmi vstřícnému přístupu zde hospodařícího zemědělce byly louky pomalu sekány až v srpnu a GOLI se postupně přesunoval na neposekané plochy v okolí, až v posledních dnech srpna se vydal na migrační

cestu do zimovišť. Přeletěl do Turecka, odkud se po krátkém odpočinku vydal přímo na africký kontinent do Súdánu. Za své současné zimoviště si vybral zavlažovanou oblast drobných políček, která mu poskytují zřejmě dostatek potravy i úkryt, a zdržuje se zde již od září do dnešního dne. Druhý samec EDA za velmi chladného počasí koncem srpna odletěl z údolí Zhůřského potoka do Srbska, blízko Dunaje u města Novi Sad. Zde zůstal cca dva týdny a byl zde ornitology z výzkumného týmu i lokalizován a sledován při pohybu v porostu zaniklých zahrad na okraji města. Poté jeho cesta vedla s delší zastávkou v Libanonu také do Súdánu přibližně do oblasti, kde se vyskytuje druhý samec s vysílačkou. Odtud také do současnosti dostávají ornitologové data o jeho pohybu na velmi malém území V současné době ornitologové s napětím sledují počátek zimování obou ptáků v Africe a věří v jejich návrat na šumavské louky příští jaro. Zároveň již probíhají přípravy na třetí sezónu projektu, kdy by měli být označeni další samci chřástala polního satelitními vysílačkami a mělo by opět proběhnout společné systematické mapování tokajících samců.

Ing. Jiří Vlček Odbor ochrany přírody KÚPK [email protected]

Tah chřástala GOLI – Strní – Turecko – Súdán

zima 2013 | 9

Text Pavel Pechoušek

Na české straně se lidé stříleli, v Bavorsku byla svoboda

Zdeněk Roučka převzal v říjnu tohoto roku z rukou Jiřího Mánka Zvláštní ocenění ředitele Správy Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava. (Foto: Pavel Pechoušek)

Plzeňský publicista Zdeněk Roučka se po pěti letech vrátil ke staré Šumavě. Novinkou je šokující šumavský bestseller – Šumavou ze svobody do opony. Kniha vznikala tři roky. Na čtenáře čeká 295 unikátních fotografií. Podrobné popisy přinášejí mnoho zajímavých i zcela nových informací! Šumavou ze svobody do opony. Vaše poslední, obsahově velmi silná kniha měla uzavřít tetralogii věnovanou Šumavě. Je to skutečně tak? Tyto otázky dostávám poslední dobou často, ale celá naprosto unikátní série je skutečně u konce. Vzpomínám na rok 2003, kdy jsem začal připravovat první knihu Tenkrát na Šumavě. Tehdy mi velmi pomohl Milan Pokorný, dnes už bohužel nežijící historik a badatel ze Sušice. Znali jsme se přes fotografie

10 | zima 2013

z osvobozování západních Čech Američany. Z jeho sbírky pohlednic a fotografií jsem tehdy začal zpracovávat do úplně nové digitální podoby první fotografie a pohlednice staré Šumavy. Když jsem naskenoval první snímky Šumavy z 30. let a viděl, co se přede mnou na monitoru otevřelo, věděl jsem, že to je prostě ono. Ty staré pohlednice byly pro mě vlastně novými negativy. Byl to pan Pokorný, kdo mi dal kontakty a doporučil další sběratele a majitele snímků. V roce 2004

vyšla kniha Tenkrát na Šumavě a věřte mi, fakt jsem netušil, že celá série skončí čtvrtou knihou, vydanou až v r. 2013. Asi v tom hrál obrovský úspěch a zájem u čtenářů a milovníků Šumavy. Série Tenkrát na Šumavě, Předválečnou Šumavou, Šumavou Karla Klostermanna a konečně Šumavou ze svobody do opony mapuje celých sto let obrazu Šumavy zhruba od r. 1874 až do roku 1973. V těch čtyřech knihách je na 1 000 snímků, digitálně vyčištěných, zrestaurovaných a často

Šumava doslova nově objevených pro budoucnost! K tomu obrovské množství informací, faktů, statistických údajů i různých, nových podrobností. Je za tím deset let práce a nadšení, mravenčího hledání nebo také téměř detektivní práce. A docela fajn pocit na závěr. Vaše nová kniha ukazuje život na Železnorudsku. V čem byl život tady od zbytku republiky specifický? Vznik tohoto titulu byl velmi spontánní, nadšený, ale pak velmi problémový, přerušovaný, nejasný a také skutečně málem nedokončený! Chtěl jsem udělat obraz železné opony, ale věděl jsem, že s fotografiemi bude velký problém, myslel jsem si, že v podstatě vlastně nejsou. Původní záměr zpracovat obraz Železnorudska se změnil na obraz proměny celého území od svobodných, byť napjatých 30. let až do doby, kdy se z této oblasti stalo doslova válečné území hlídané vojáky, samopaly, psy a podporované systémem signálních stěn, min a dalších krutých zátarasů. Proto ze svobody do opony. Za První republiky byla Šumava otevřená všem, pohyb přes hranici byl, jako ho známe dnes, bohužel politické události a komunismus vše změnily do tragické podoby primitivismu, zkázy, ničení a zatracení. Nový pohled je také v tom, že zůstáváme svědky toho, co se souběžně dělo na bavorské, tehdy už svobodné poválečné straně. A proč tedy Železnorudsko? Protože právě na specifické oblasti se zvláštní strhující historií kolem železnorudského průsmyku a těsné propojenosti bavorské a české strany se kniha dala postavit. Za Kvildou, Stožcem nebo Zadní Zvonkovou se až tak mnoho důležitého nedělo. Bylo to hermeticky uzavřené území téměř bez lidí. Fotografie ve vašich knihách pro někoho nemusí být vůbec příjemné. Fotografie nejsou nepříjemné, jsou to vzácní a němí svědci minulosti, kteří náhle dostali šanci splnit své poslání – sloužit dalším generacím, aby se nezapomínalo na to, co bylo. Henleinovské povstání, parte německých mladíků padlých na frontách druhé světové války, odsun, likvidace vesnic, dráty, zastřelení, spálení proudem, demagogie, provokace StB a také svoboda na bavorské straně. Víte, snímek zastřeleného mladíka u signální stěny v době, kdy jiná fotografie ukazuje, jak v té samé době jen několik kilometrů od něj jezdí lanovkou Němci svobodně lyžovat na Javor, aby se tu radovali ze života v demokracii, je docela silný moment. To není manipulace! Zatímco na české straně se lidé stříleli, na té bavorské mohli všichni svobodně až k hranici. Reakce na knihu byly velmi silné a pozitivní, ale těm, kteří dodnes tvrdí, že tehdejší doba byla správná a že uzavřená hranice a válečná zóna byla nutností proti neona-

cizmu, imperializmu a válce, nemá cenu nic vysvětlovat. Ti, co utíkali za svobodou a byli zastřeleni, tam neměli co dělat, bylo to zakázané, dobře jim tak. To je jedno ze svědectví starého pána, bývalého důstojníka Pohraniční stráže. Když viděl fotografie zastřelených, byl rozčilený a nekompromisní. Tito lidé se nikdy nezmění. Na fotografiích jsou místa, kam se dříve nesmělo, kvůli ochraně hranic. Jak se na takové fotografie dívají vaši čtenáři? Samozřejmě jsou tam zobrazená slavná místa na české i bavorské straně v době 50. a 60. let, kdy si mohli všichni o tom, jak to tam vypadalo, opravdu jen zdát. Kolik generací milovníků Šumavy se doby po r. 1989 nedožili… Koukat na tyto snímky je vzrušující. Doháníme tím jakési bílé místo. Pamatuji si na mého dědu, turistu, který koukal do dálky na obrysy Ostrého a vyprávěl, jak se tam za první republiky chodívalo na pivo, že tam přímo na hranici stojí horská dřevěná chata. Poslouchal jsem to se vzrušením a věděl, že to nikdy neuvidím. Bylo to zavřené ve jménu blbé ideologie. Naštěstí dnes je to jinak, Šumava je svobodná a otevřená, ale bohužel ne zcela. Proč nemohu chodit svobodně po oficiálních cestách např. směrem od Březníku k Luznému tedy od Modrého sloupu? Nebo po Královském hvozdu kolem Ostrého nad Černé jezero? Železná opona ve spojení s podivným mindrákem a snahou velet přírodě v některých z nás zůstala. Ve jménu nějaké ochrany či zachování něčeho, co je teď stejně zničené, je nám bráněno svobodně chodit a těšit se z přírody. Když je něco národním parkem, tak se k tomu jako k parku musím chovat, udržovat to pro další generace, velebit. Nadšení z toho, že jsou požírány nádherné smrky a že jednou za desítky let zase možná vyrostou, mi přijde velmi úchylné. Je to jako když nebudeme léčit malé děti, umřou, ale to nevadí, narodí se přece nové. Přestali jsme si vážit stromů. A ještě něco, do parků se nezakazuje chodit! Parky jsou veřejným územím pro lepší život. Mnozí by se měli podívat do historie, proč vlastně také vznikla CHKO Šumava. Opravdu bota turisty a kolo horského kola je to, co ničí Šumavu? Hysterie některých ochránců přírody jde až tak daleko, že nám dávají najevo názor, že když vlezeme do zakázaného lesa, šokovaní ptáci téměř padají mrtví ze stromů... Smutné kino. Ztrácíme smysl pro logiku, realitu, úctu a důvěru ve svobodu člověka. V knize jsou fotografie ze soukromých alb. Bylo těžké se k nim dostat? Bylo by to na dlouhé povídání. Právě nedostupnost snímků byla důvodem, že jsem to chtěl dvakrát doslova zabalit. S pátráním po fotografiích, pamětnících a dalších dokumentech mi velmi pomohl

kamarád Václav Nový ze Železné Rudy. Přes něj jsem se seznámil s mnoha skvělými lidmi. Bez jejich nadšení, vzpomínek, pomoci, trpělivosti a spolupráce by kniha nikdy nevznikla. Všichni jsou v knize uvedeni. S překlady německých pramenů mi pomáhal další kamarád Václav Chabr. Kniha ale vznikala také tzv. přes hranici. Z bavorské strany to byl především Josef Liebhaber, velmi veselý člověk, mluvící výborně česky. Ten mi pomohl s mnoha kontakty a tím pádem jsem se dostal k úžasným fotografiím jak ze soukromých, tak oficiálních archivů. Navíc je živou studnicí vědění například o jejich poválečné historii. Podařilo se vám při hledání a sběru fotografií zjistit nějakou zajímavou novinku? V knize je neskutečných 295 fotografií, všechny jsou opatřené bohatými texty. Kniha přináší tolik nových faktů a souvislostí, že bychom spolu museli mluvit další hodinu navíc, abych ty hlavní nové skutečnosti stručně vyzdvihl a popsal. A to, že je tam spoustu toho, co renomovaní historici netušili a nemohli tušit, to je holý fakt. Vy sám pocházíte a bydlíte v Plzni. Jak se stalo, že jste se celá léta a do hloubky věnoval Šumavě? Já jsem mezi roky 2000 až 2005 dělal velmi úspěšné fotografické knihy Američané a západní Čechy 1945, Plzeň pod hákovým křížem, Skončeno a podepsáno – Drama pražského povstání a v r. 2005 A přinesli nám svobodu. Po této tzv. válečné sérii jsem se zaměřil na starou Šumavu. Hrál v tom určitě roli ještě jeden fakt. Od r. 1993 jezdím po celé Šumavě na horském kole. Všechna místa, která v mých knihách ukazuji v původní podobě na unikátních fotografiích, jsem projel a viděl na vlastní oči. Vím tedy, jak vypadají dnes. Díky knihám, o nichž spolu mluvíme, mohou ti, které to hodně zajímá, vidět, co to byla stará Šumava. Jak vypadala. Bylo to území, kde se normálně žilo, pracovalo, umíralo a čelilo drsnému podnebí. Na bavorské straně jde o území, kde se normálně žilo a normálně žije dodnes, ten vývoj nic násilného nenarušilo a nezastavilo. Žádné vyprávění nemůže nahradit to, že mohu vidět realitu, která už dávno zmizela ve víru divoké minulosti. Jak že vypadala např. chata na Černém jezeře nebo vesnice Zhůří či Kapličky? Stačí se podívat a číst. To je myslím největší přínos knih, které dělám.

Mgr. Pavel Pechoušek tiskový mluvčí Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2013 | 11

Text a foto Ladislav Beran

Stožecká kaple opět slouží turistům a poutníkům Když podle pověsti při houbaření spadl ze Stožecké skály přímo do studánky pod ní slepý houbař Vilém, stal se zázrak. Když se probral, najednou viděl. Přemýšlel prý dlouho nad tím jak studánku uctít. Po dlouhé úvaze tu nakonec postavil společně se svou ženou kapličku, která stojí dodnes.

Stožecká kaplička se stala poutním místem a zažila mnohé události jak krásné, veselé, ale i smutné. Tou nejhorší pro ni bylo zjištění, že je nakažena zhoubnou dřevomorkou a blíží se zkáza. Nakonec i tuto nešťastnou událost přežila a téměř po roce oprav ji mohou navštívit poutníci z obou stran hranice. Vše se zvládlo s měsíčním předstihem a po více jak roce se stihlo vše opravit a předat veřejnosti. Do kaple se vrátil i původní zvon, jenž zrestauroval ve své firmě zvonař Petr Rudolf Manoušek. Ten zjistil, že jde o jeho zvon, který ulil již v roce 1992 na zakázku volarského faráře pana Honsy a jeho výrobu zaplatila a na Stožeckou kapli darovala věřící paní Rosa Thahedl ze SRN. Slavnostnímu zavěšení asistovaly děti ze Základní školy ve Stožci. V sobotu 12. října na stovku poutníků vyšlo z obce Stožec ke kapli, aby se zúčastnili mše svaté a vysvěcení opravené kaple, kterou celebroval českobudějovický biskup Jiří Paďour. Kázání bylo vedeno v českém a německém jazyce. Německou část celebroval otec Stuka z kláštera Niederalteich. Slovo boží a požehnání všem poutníkům u kaple znamená návrat do místa, které má velký význam pro lidi z obou stran hranice. Češi a Bavoři zde léta žili v klidu – setkávali se tu, aby probírali nejen problémy, ale i lásku a víru – zaznělo v úvodních slovech homilie. Místo pod Stožeckou skálou s nádhernou kaplí i jejím interiérem, kterému dominuje obraz paní Marie Stožecké s růží, slouží opět turistům, poutníkům a veřejnosti. A až se zde zastavíte, chovejte se tiše a slušně a chraňte toto místo pro ostatní.

Ladislav Beran [email protected] Slavnostní mše při otevření zrekonstruované Stožecké kaple. (Foto: Ladislav Beran)

12 | zima 2013

Šumava

Text Jana Slonková | Foto Tomáš Jiřička

Hasiči národního parku mají tři nové cisterny Tři velkoobjemové cisterny za více než 18 milionů korun – novinka, která od letošního léta zlepšuje bezpečnostní infrastrukturu v Národním parku Šumava. V rámci projektu Bezpečná Šumava nechala Správa NP a CHKO Šumava zmapovat možná požární rizika na území, která spravuje. Soudní znalec v oboru požární ochrany zpracoval studii Zabezpečení požární ochrany v NP Šumava a operativně taktickou studii. „Závěry, které z ní vyplývají, upozornily na vysokou míru rizika vzniku požáru na území parku – obrovské množství odumřelého horního stromového patra souší, zároveň nebezpečí hoření hmoty ponechané k zetlení i vysoké nebezpečí tzv. korunového požáru a především na zcela nedostatečné prostředky a podmínky na jeho likvidaci – neúměrně dlouhé dojezdové vzdálenosti, nedostatek vodních zdrojů, nedostupný obtížný horský terén a nedostatečný počet kvalifikovaných sborů se znalostí terénu místních podmínek,“ vysvětluje autor studie Zdeněk Hanuška, ředitel odboru integrovaného záchranného systému a výkonu služby MV – Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR.

„Cisterny budou sloužit celému regionu při řešení mimořádných událostí, kromě požárů také při větrných a sněhových kalamitách, povodních i v dalších případech. Aby byla nově pořízená požární technika co nejlépe využita, zahájili jsme oboustrannou spolupráci s místními jednotkami hasičů, které na Šumavě po léta fungují a na rozdíl od nás mají řadu cenných zkušeností,“ uvádí náměstek ředitele správy parku Tomáš Fait, který je zároveň velitelem hasičské jednotky. „Informační a strážní služba národního parku jako součást integrovaného záchranného systému úspěšně spolupracuje s ostatními složkami už více jak pět let. Předpokládáme, že vznik jednotky požární ochrany s odpovídající technikou a výcvikem v rámci Národního parku Šumava zásadním způsobem přispěje k ochraně území parku před požáry a zvýší bezpečí obyvatel i návštěvníků v této cenné lokalitě České republiky. V neposlední řadě se otevře další prostor pro spolupráci s Hasičským

záchranným sborem Jihočeského kraje, obcemi a složkami integrovaného záchranného systému“, říká plukovník Martin Sviták, náměstek ředitele HZS Jihočeského kraje. Hlavním posláním Informační a strážní služby NPŠ je dohlížet na dodržování platné legislativy v ochraně přírody a krajiny, prezentovat poslání Národního parku Šumava, zabezpečovat informační servis v terénu, podílet se na zvyšování bezpečnosti v území a na provádění záchranných prací. V současné době má necelé tři desítky pracovníků, kteří mají potřebné vzdělání pro všechny zajišťované činnosti. Od roku 2009 vyjíždějí pracovníci Informační a strážní služby každoročně ke stovkám případů mimořádných událostí. Jana Slonková manažer projektů Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

Šumavu hlídají nové hasičské vozy pracovníků Informační a strážní služby NP šumava. (Foto: Tomáš Jiřička)

Projekt „Pořízení moderní techniky a technologií Správy NP a CHKO Šumava pro zvýšení kvality řešení MU“ je spolufinancován z Integrovaného operačního programu, Prioritní osa 3. Zvýšení kvality a dostupností veřejných služeb, za podpory Evropské unie a Evropského fondu pro regionální rozvoj..

zima 2013 | 13

Text Jan Šťastný, Marek Drha, Vít Chlada, Petr Zdeněk

Rok lesníka na Šumavě – zima Završení oblíbeného seriálu ze světa lesníků

Zimu tráví lesní zvěř z Národního parku v přezimovacích obůrkách. (Foto: Vladimír Zach)

Lesníci během roku musí plnit i plány lovu. (Foto: Archiv Víta Chlady)

„Čtyři neděle uběhly, zima nastoupila vládu ; po celé dny stála myslivna uprostřed bílého víru vloček sněhových, tak hustě padajících, že na dvacet kroků nebylo lze ji viděti. Někdy tiše trousil se sníh, někdy zadul do něho vítr, ve sloupy těkavé, do opravdových smrští ho sehnal, tak mohutných, že, když se rozpadly, mžikem vše kyprým lesklým hávem zvýši několika střevíců pokryly.“ Karel Klostermann: „Ze světa lesních samot“ Touto krátkou statí se autorský kolektiv, jehož snahou bylo ve stručnosti seznámit veřejnost s činnostmi lesníka na Šumavě, loučí se čtenáři časopisu Šumava. Poslední díl tohoto seriálu bude věnován zimnímu období. Toto období lze po právu považovat jako čas, kdy probíhá „úklid lesa“. Používáme tohoto termínu zcela záměrně a nemyslíme si, že by nějakým způsobem práci lesníka zlehčovala. Důvod je nasnadě. Ještě než šumavské kopce zahalí jednolitá bílá peřina, je nezbytné dokončit veškeré činnosti související s těžbou a přibližováním dřevní hmoty – kontroly oplocení před zimou, kontroly zazimování lapačů na kůrovce a celkový úklid svého úseku od zbylého a již nepotřebného materiálu, který zůstal po letních a podzimních pracech v lesích. Poslední kůrovcové stromy jsou pokáceny a vytaženy na příslušné skládky dřeva a pokud možno odvezeny k odběratelům. Mnohé cesty budou po sněhové nadílce sloužit jako lyžařské trasy a dřevo tak musí zůstat na místě až do jarního období. Se sněhovou pokrývkou přichází pro přírodu období klidu, nikoli však pro lesníka. Teplo krbu v hájenkách a v šumavských hospůdkách je sice příjemné, ale sníh neznamená ukončení veškerých činností. S pomocí dostupného vybavení (sněžnice, běžky) lesník prochází jednotlivé porosty a kontroluje, zda se v nich přece jen nena-

14 | zima 2013

chází nějaký zapomenutý kůrovcový strom, který by v jarním období mohl být zdrojem rychlého napadení okolních stromů. Kontroluje i celkový stav porostu, kdy těžký sníh a silné větry vyvrací stromy. Tyto si lesník zaznamenává, aby mohly být použity v jarním období, jako lapáky I. série (viz první díl seriálu). Pro lesníka jako hospodáře není lhostejná ani volně žijící zvěř. Ta nemá v zimním období dostatek potravy, což může vést ke škodám v lesních porostech. Proto byly v Národním parku Šumava zřízeny přezimovací obůrky pro zvěř. Péče o zvěř v těchto zařízeních je dalším z úkolů lesníků v národním parku v zimním období. Podle povětrnostních podmínek začíná zvěř strádat a stahovat se do obůrek. Zde jí lesníci předkládají dužninu v podobě krmné řepy a mrkve. Jako doplněk dostávají mačkaný oves a objemové krmivo v podobě sena a senáže. Všechno toto krmivo dostává zvěř do krmelců a na krmné stoly. Velice důležité je vlastní včasné naskladnění dužnatého krmiva, aby nezmrzlo a neznehodnotilo se. V létě jsou připravovány balíky senáže a sena, které se vozí na místa, odkud je možno během zimy převážet je do obor i za vysoké sněhové pokrývky. Obůrky jsou využívány také v souvislosti s telemetrií jelenovitých. Veřejnost má možnost sledovat v těchto zařízeních chování zvěře, může spatřit jeleny, laně a kolouchy

při přijímání potravy na vzdálenost jen několik desítek metrů. V zimním období se dokončuje i plánovaný odlov zvěře, který lesníci provádí mimo obůrky a jejich okolí. Loví se zvěř, která se snaží zůstat mimo tato zařízení. Další z důležitých činností lesníka v zimním období je příprava projektů prací na další rok tak, aby až počasí na jaře dovolí, mohly se práce v porostech spustit bez zbytečného prodlení. Ze svých poznámek a zjištěného stavu porostů během roku přepisují lesníci své představy o úkolech příštího roku do počítačových programů. Tato činnost je nyní bohužel zatížena velkou administrativní náročností. Není proto u provozních lesníků nijak oblíbená. Dokončením projektů prací a splněním plánu lovu prakticky končí zimní činnost práce lesníka. Nastupuje příprava výběrových řízení v novém roce a tím vlastně začíná nový koloběh. Za kolektiv autorů přejeme všem lesníkům i všem ostatním vše nejlepší v nastávajícím roce, hodně pracovních i osobních úspěchů a hlavně zdraví a pevné nervy! Ing. Jan Šťastný PhD., Ing. Marek Drha, Ing. Vít Chlada, Ing. Petr Zdeněk lesníci Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

Šumava

Text Pavel Pechoušek | Foto Archiv Václava Vetýšky

Se Šumavou mi to zatím vydrželo nejdéle Václav Vetýška z Plzně. Jméno, které v říjnu tohoto roku obletělo celou republiku. Byl to právě on, kdo upozornil na zakázaný vjezd 23 luxusních vozů BMW k Černému jezeru. Jaký je tento velký milovník Šumavy? Byla to největší šumavská aféra tohoto roku. A za všechno může jeden chlapík – obrovský milovník Šumavy z Plzně Václav Vetýška. Na začátku října si se svými přáteli vyrazil ke svému zamilovanému Černému jezeru. Když odtud kráčel směrem ke Špičáckému sedlu, tak se zhruba v polovině cesty nestačil divit. „Jeden kamarád na mě zavolal, že asi jede svatba,“ vypráví. Otočil se a uviděl kolonu luxusních kabrioletů značky BMW. „ Protože na krku vždy nosím fotoaparát, začal jsem je okamžitě fotit. Vůbec jsem nevnímal, co je to za auta. Říkal jsem si, že tohle snad ani není možný,“ kroutí ještě dnes hlavou Václav Vetýška. „ Byly to určitě moje nejhorší fotky na Šumavě,“ zlobí se. Mnohem raději totiž fotí svá oblíbená šumavská místa. Těch má hned několik – okolí Železnorudska, Modravy, Kvildy a Prášil. „Velmi osobní vztah mám k přírodní rezervaci Černé a Čertovo jezero, tady to mám hodně rád, ale jen, když jsem tu sám. Znám tato jezera v každé roční době, během celého dne, znám je i v noci. Prožili jsme spolu moc krásných chvilek a doufám, že ještě prožijeme,“ svěřuje se Václav Vetýška.

Z fotografií tohoto krásného místa na Šumavě by jednou rád udělal výstavu. „Chtěl bych ukázat lidem i jiný pohled na tato jezera i jejich život než ta, která dosud znají,“ přeje si. Každou volnou chvíli se Václav Vetýška snaží strávit na Šumávce, jak Šumavě zamilovaně sám říká. Tak je tomu už více jak 50 let. Prvním místem, se kterým se blíže seznámil, byla Vaisova louka na Špičáku. Zpočátku tam bylo nejčastějším cílem návštěv Železnorudsko. Šumavu pak začal nejvíce poznávat v době, kdy pracoval na Brčálníku – v hotelu Fanda (2001–2005). „Těch pět let mně dalo hodně. A od této doby na Šumavu – od Nýrska až po Kvildu, jezdím tak 35 krát do roka. Na jednodenní až týdenní túry. Mám to tady rád a vždy tady nacházím místa, kde je mně moc dobře a kde získám energii pro svůj další život. A ta místa si umím najít i vychutnat, ať již sám nebo se svými přáteli. Rád se zastavím, posadím a kochám se,“ vypráví. „Jen tak se dívám na tu naši krásnou Šumavu – zkušenou a šarmantní dámu. Ze všech žen mého života, kromě maminky, mně to s ní vydrželo nejdéle a určitě to spolu do konce mého života dožijeme,“ doplňuje své vyznání.

Přes týden ale žije v Plzni, kde pracuje jako školník a správce budov v jedné základní škole. Také je členem plzeňského občanského sdružení Šumavské cesty, které se zabývá obnovou zaniklých šumavských kapliček například na Zadních Paštích. Společně s ostatními členy občanského sdružení chystá velkou fotografickou výstavu Šumavy na rok 2014, kdy si připomeneme 130. výročí narození Josefa Váchala. „Výstava by měla projít celým Plzeňským krajem a má zachytit Šumavu stále romantickou, i když někde a někdy je nemocná. Budou vystaveny fotografie jak pánů fotografů, tak i amatérů,“ vysvětluje. Zároveň se podílí na umístění pamětní desky propagátora lyžování na Šumavě Arny Juránka. Občanské sdružení Šumavské cesty také připravuje návrat varhan do kostela sv. Vintíře v Dobré Vodě.

Mgr. Pavel Pechoušek tiskový mluvčí Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

Václav Vetýška se kochá a nasává krásy Šumavy pro svůj další život. (Foto: archiv Václava Vetýšky)

zima 2013 | 15

Text František Janout

Na vrcholu Boubína Snímky fotografů Šumavy

Když vrchol Boubína zahalí mlha. (Foto: František Janout)

Vybrat z tisíců snímků Šumavy jeden jediný je velmi, velmi těžké. Majestátné vrcholy, zádumčivá jezera, neprostupné lesy, hučící bystřiny, tajemné slatě … Šumava má nesčíslně rozmanitých podob v proměnách prostoru a času. Lidský život je natolik krátký na to, aby se daly všechny objektivem fotoaparátu jednoho fotografa zachytit. Moje volba při výběru snímku nakonec padla na místa mně nejbližší a nejoblíbenější – vrchol Boubínu. Před více než šedesáti lety mě tam poprvé přivedl můj táta. Tehdy a ještě dlouhá léta potom to byl nejvyšší vrchol na české Šumavě, kam mohl turista vstoupit. Z dřevěné triangulační věže se dala přehlédnout velká část Šumavy a spatřit vzdálené panoráma alpských velikánů. Dnes je tam rozhledna, která se stala atraktivním fotografickým cílem zejména na podzim a v zimě, když zavládnou příznivé povětrnostní podmínky a nejvyšší šumavské vrcholky vyčnívají jako ostrůvky z bílého moře oblaků. Ale když si šibalka inverze zalaškuje a zvedne mlžný závoj výš, zůstane i 1362 m vysoký vrchol Boubínu zahalen. Les kolem něho pak dostane zvláštní tajuplné kouzlo.

Rokytská slať. (Foto: Marek Čuban)

16 | zima 2013

Na Rokytě. (Foto: Marek Čuban)

Šumava Bílá strž (Foto: Pavel Kavale)

Vydra (Foto: Marek Čuban)

Luzenské údolí (Foto: Pavel Kavale)

Vydra (Foto: Marek Čuban)

Východ slunce z nové rozhledny na Kamenné Hlavě. (Foto: Jiří Plachý)

Svítání na Ostrém (Foto: Jan Šiman)

zima 2013 | 17

Kašperské Hory. (Foto: Andrej Macenauer)

Východ slunce z Luzného. (Foto: Pavel Kavale)

Fotografové Šumavy Marek Čuban ■ [email protected] František Janout ■ [email protected] Pavel Kavale ■ [email protected] Jiří Plachý ■ [email protected] Jan Šimon ■ [email protected] Václav Sklenář ■ [email protected] Petr Šebek ■ [email protected] Andrej Macenauer ■ [email protected] Libínský les. (Foto: Jiří Plachý)

18 | zima 2013

Šumava

Rozvodněná Teplá Vltava u Soumarského Mostu. (Foto: Petr Šebek)

Luzenské údolí. (Foto: Jiří Plachý)

Boubínská cesta. (Foto: Andrej Macenauer)

Podzim ze Zelené hory. (Foto: Václav Sklenář)

zima 2013 | 19

Text a foto Jan Kozel

Ochrana přírody a péče o les ve Schwazwaldu

Dominantou Přírodní rezervace Feldberg je nejvyšší hora Schwarzwaldu – Feldberg (1 493 m n. m.).

Skupina 28 lesníků a specialistů ze Správy NP a CHKO Šumava se vydala proti proudu Dunaje a ve dnech 15.–17. 10. 2013 v rámci pracovní cesty navštívila Bádensko-Württemberské pohoří Schwarzwald. Cílem cesty do oblasti, kde Dunaj pramení, bylo seznámit se s ochranou přírody a péčí o území, které se Šumavě podobá hned z několika pohledů. Lesnaté pohoří hercynského stáří s množstvím jezer ledovcového původu, podobnou historií osídlení, přeměněnou druhovou skladbou lesa a významnou rozlohou druhotného bezlesí, dosahuje podobných nadmořských výšek jako Šumava, je domovem významné části německé populace tetřeva hlušce a vážně se tady uvažuje o vyhlášení národního parku. V rámci cesty jsme navštívili jižní část Schwarzwaldu (Přírodní rezervace Feldberg), následoval přesun na sever do okolí Freudenstadtu, kde jsme mj. zhlédli lokality potenciálně zařazené do Národního parku Schwarzwald. Přírodní rezervace Feldberg – dům přírody Dům přírody ve Feldbergu leží uvnitř Přírodního parku Jižní Schwarzwald nedaleko nejstarší přírodní rezervace Bádenska-Württemberska (1937) – Feldberg. Rezervace se rozkládá na 4 200 ha, přičemž les zaujímá okolo 3 400 ha. Významnou pozoruhodností rezervace je

20 | zima 2013

nejvyšší hora Schwarzwaldu – Feldberg, jejíž vrchol (1 493 m n. m.) vytváří ojedinělou subalpinskou enklávu v jinak přirozeně zalesněných středohorách. Historie Schwarzwaldu Ekosystémy Schwarzwaldu byly od středověku významně ovlivňovány lidskou přítomností. V době vrcholné exploatace

(okolo roku 1800) došlo k poklesu lesnatosti až na 10 %, což znamenalo výrazné sociálněekonomické problémy a také značný úbytek obyvatel. Nedostatek dřeva pro výrobu dřevěného uhlí – dosavadní nejvýznamnější zdroj obživy místních obyvatel –les byl vyčerpán a zemědělství na chudých horských půdách dokázalo pokrýt potřeby pouze menšího počtu lidí.

Šumava I proto se jako doplněk skromného zemědělství v 19. století objevila a rozšířila výroba hodin z Černého lesa dnes známých tzv. „švarcvaldek“. I přesto donutila situace řadu obyvatel změnit působiště a přesunuli se do zámoří. Druhotné bezlesí Zemědělství založené na pastvě ovcí a krav podporovalo vegetaci druhotného bezlesí s řadou druhů, které jsou v dnešní době předmětem aktivní managementové ochrany (např. prha chlumní). Vývoj schwarzwaldské krajiny v 19. století se do jisté míry odvíjel od zákonných opatření, která byla přijata jako reakce na exploatované lesy. Nové lesní zákony znamenaly obnovu lesních ekosystémů, které současně přestaly být výhradním zdrojem energie. Ubývalo pastvin a luk, na zbylých se však hospodařilo intenzivnějším způsobem – zejména se vydatně hnojilo. I proto se početnost prhy chlumní za posledních 80 let snížila o 80 %. Péče o ekosystémy Managementová opatření v rezervaci lze uplatňovat pouze ve shodě s vlastníky lesa, což je vzhledem k roztříštěné držbě problematické. Těžko se prosazují postupy vedoucí k přeměně druhové skladby, protože se v minulosti zakazovalo tradiční hospodaření s aplikací výběrných principů a pěstování výběrného lesa. Odklon od těchto šetrných praktik je zřetelný, někteří vlastníci stále trvají na holosečných postupech a využívání produkčně protěžované douglasky na místo šetrného hospodaření podporujícího původní stínomilné dřeviny (JD, BK) doplněné smrkem. Nejednotnost vlastnictví je také příčinou malé účinnosti eliminace spárkaté zvěře a predátorů tetřeva hlušce intenzivním lovem. Práce s veřejností…? – podle Freemana Tildenema Velký význam se ve Feldbergu přikládá práci s veřejností. Ta vychází ze znalosti potřeb návštěvníků, na kterou navazuje i strategie osvěty a informovanosti. Současní návštěvníci jsou spíše líní, zahlceni informacemi (např. čtou pouze 10 % textu informačních tabulí), a proto je žádoucí předkládat jim jednoduché informace humornou formou, která např. představuje cíl ochrany. Účinné je také představování témat ochrany přírody tak, aby bylo hledání nových informací pro návštěvníky výzvou, navazovalo na známé skutečnosti a zahrnovalo prvky objevování. To vše na základě poznatků a postupů definovaných Freemanem Tildenem. Místní obyvatelé a procesní ochrana…? – to bývá problém Místní veřejnost se jen těžko smiřuje s myšlenkou, že by některé části krajiny

měly zůstávat ladem. Nezbytná je tedy také práce s místními obyvateli a vysvětlování důvodů a přínosů především procesní ochrany, k čemuž pomáhají např. „sympatické“ druhy živočichů závislé na procesní ochraně (např. datlík tříprstý). Procesní ochrana se ve Schwarzwaldu zajišťuje prostřednictvím území ponechaných samovolnému vývoji, které nejsou nikterak rozsáhlé (řádově desítky, max. stovky hektarů). Většinou se jedná o lesy, které se ponechají bez přímého lidského zásahu a nazývají se „bannwald“. S tímto typem ochrany přírody se lze setkat v okolí impozantního ledovcového jezera Feldsee nedaleko Feldbergu. Tetřev hlušec Populace tetřeva hlušce se ve Schwarzwaldu vyskytuje ve dvou izolovaných lokalitách (2 subpopulace / sever, jih po 250–300 jedincích / celkem 500–600 jedinců). Ze znalosti bionomie druhu vychází opatření eliminující pohyb návštěvníků mimo turistické trasy tak, aby se minimalizovala možnost rušení především v zimním a jarním období. Přímá péče o lesní prostředí se zaměřuje na fragmentaci souvislých lesních porostů, které jsou pro tetřeva neatraktivní. Umělým vytvářením ploch bez stromové vegetace uvnitř zapojeného lesa se podporuje různorodost vegetačního krytu, posílení ekotonového efektu a plodivost brusnice borůvky. Bezlesé enklávy o rozloze cca 0,5 ha se využívají i jako vhodné prostředí pro lov potravních konkurentů tetřeva hlušce (jelení zvěře) a jeho predátorů (lišky, kuny). Sčítání tetřevů probíhá na celém území Schwarzwaldu stejným způsobem: na jaře v době toku, ale ptáci se sčítají pozdě odpoledne a večer a nikoliv v ranních hodinách, protože se respektuje důležitost nerušeného průběhu toku. Lesy po orkánu Lothar V severním Schwarzwaldu jsme navštívili stezku mezi polomy po orkánu Lothar (Lotharpfad), která je součástí přírodní rezervace Schliffkopf. Stezka o délce 800 m protíná polomové plochy vzniklé v roce 1999 po dvouhodinovém ničivém působení orkánu Lothar (26. 12. 1999), při kterém padlo za oběť větru okolo 30 mil. m3 dřeva. Dřevěné poválky, můstky a vyhlídky přibližují návštěvníkům revitalizaci lesních porostů poškozených rozsáhlým polomem. Na části (několik desítek hektarů) nebyly polomy zpracovány, na většině plochy viditelné ze stezky bylo dřevo vytěženo a odvezeno. Nyní je okolí stezky v bezzásahovém režimu a hlavním cílem je sledování spontánní obnovy lesa. Z poválek je možné zhlédnout zapojující se les v růstovém stadiu nárostu až mlaziny, v němž převládá smrk doplněný jedlí a místy bukem.

Nejstarší bezzásahové území Bádenska-Württemberska Nedaleko Centra ochrany přírody Ruhestein se rozprostírá Přírodní rezervace Wilder See. Její součástí je i nejstarší bezzásahové území v Bádensku-Württembersku – les v okolí ledovcového jezera Wilder See ponechaný bez přímých lidských vlivů v roce 1911 na rozloze 86 ha. V roce 1998 se tento „bannwald“ rozšířil na dnešních 150 ha. Rezervace je zajímavá také tím, že by se měla stát součástí Národního parku Schwarzwald, o jehož vyhlášení se vážně uvažuje.

Pro Schwarzwald jsou typická jezera ledovcového původu – „bannwald“ jezerní stěna Feldsee.

Národní park Schwarzwald… ? Zamýšlený Národní park Schwarzwald se nachází na zlomku pohoří. V návrhu se počítá se dvěma separovanými plochami o celkové rozloze 10 190 ha, ze kterých jsou ještě vyňata území s intenzivnějším turistickým a návštěvnickým využíváním. Navrhované území je neucelené mj. proto, že soukromý vlastník neakceptoval variantu vyhlášení národního parku na svém majetku. Návrh počítá s 20–30 % území národního parku ponechaného samovolnému vývoji (jádrová zóna), 25 % bude pufrační zóna a na 45–55 % rozlohy se předpokládá aktivní péče vedoucí k přeměně druhové skladby a prostorové struktury lesa tak, aby mohla být výhledově přiřazena k jádrové zóně. Optimistický předpoklad hovoří o vyhlášení NP Schwarzwald k 1. 1. 2014. Plán péče by se měl vytvářet v prvních letech existence NP.

Ing. Jan Kozel, Ph.D. náměstek ředitele [email protected]

zima 2013 | 21

Text Pavel Pechoušek

Od šerky (1913) k polyesterovému Jak se změnilo oblékání na staré Šumavě? Nepromokavá bunda – bez ní si dnes návštěvu hor nedokážeme představit. Jak se oblékali staří Šumaváci před sto lety? O nějakých nepromokavých materiálech si samozřejmě mohli nechat zdát! Jaké jsou moderní trendy pro ty, kteří dnes vyráží v zimě na Šumavu?

V první polovině 20. století vypadali tehdejší šumavští lyžníci úplně jinak. (Foto: Archiv Emila Kintzla)

Píše se rok 2013. Speciální membrána, polyesterové rouno, funkční prádlo – klasika. To jsou „vychytávky“, bez kterých si dnešní lyžaři nedokáží zimu vůbec představit. Střih! A návrat o sto let zpátky. V té době bylo samozřejmě všechno úplně jinak. Tehdejší lyžníci si o takových vymoženostech mohli nechat zdát. Šetřili, tak jen látali a záplatovali. Prostí Šumavané si vše vyráběli většinou sami. Z ovčí vlny pletly svetry, vesty, podkolenky, rukavice, punčochy do dřeváků na zimu či při těžbě rašeliny. „Nejkvalitnější a nejdelší vlna pocházela ze hřbetu oveček. Proschlá vlna se pak cupovala v rukou a pročesávala,“ uvádí Vladimíra Kunešová, šumavská výtvarnice. K tomu se užívalo dvou kar-

22 | zima 2013

táčů s jemnými kovovými hroty, které se proti sobě držely a vlna. V horských a podhorských krajích Šumavy se dařilo rostlinám, které se tu používaly pro výrobu látek. Každý hospodář měl na svých pozemcích pole lnu a konopí. Na teplejší oblečení bylo nutno použít látky, které byly silnější a více hřály svého majitele. Nejčastějšími výrobky byla šerka a sukno. Tkaniny označené jako šerka vznikaly podobně jako plátna, bylo to plátno nesmírně odolné a tvrdé, které majitelům sloužilo celý život. Připomínalo pozdější džínovinu. „Tehdejší Šumaváci měli samozřejmě i svůj černý oblek, který si udržovali celý život. Měli ho schovaný v truhle a mnoh-

dy se dědil z generace na generaci,“ uvádí Emil Kintzl, znalec života na staré Šumavě. Druhým produktem z vlny bylo sukno. Kdo vezme do ruky soukennou látku, těžko hledá detaily tkaní. Přesto se sukno tkalo, ale následně se „valchovalo“. Vlákna vlny se tak do sebe „zatloukla“, takže vznikla pevná hladká látka. Takových valch bylo na Šumavě několik a tkalci své zboží na valchu poháněnou podobně jako mlýn běhutou vodou donášeli k dalšímu zpracování. Ze sukna se šily zimní oděvy, ale sloužily také k podšívání ručně pletených vlněných punčoch. „Z těchto látek dokázaly dovedné ruce hospodyň ušít vše, co bylo nezbytné. To platilo v plné míře o všedním

Šumava

u rounu (2013) pracovním oděvu, u slavnostního kroje byla situace jiná, neboť některé jeho části se častěji kupovaly na trzích či od podomních obchodníků,“ píše Vlastimil Vondruška ve své knize Život staré Šumavy. Oblečení bylo velice prostě, většinou domácky zhotovované. Režné košile, suknice, ženské rubáše, kytlice a další součástky se šily z plátna tkaného z doma připravované příze. Oblečení se v té době téměř nebarvilo. Jemnější plátno se používalo jen na výrobu povlečení a prádla. Žádná móda nebo trendy neexistovaly. Parádit se začali později až lyžaři. „Hlavně ženy,“ doplňuje Emil Kintzl, který o lyžování na Šumavě vydal knihu. Několik rad a dobových postřehů, které průkopníci lyžování na Šumavě znali nebo sami sepsali: ■ „Krátké kalhoty jsou k lyžbě nejvhodnější!“ ■ „Dámy vezmou sukně kratší, než k obvyklým vycházkám ve městě!“ ■ „Nejpraktičtější jsou kamaše ovinovací, dají se svinout v maličký závitek!“ ■ „Při lyžbě poznáme teprve, jak dotěrný host je sníh!“ ■ „Četné dámy musely ve městě přes lyžařské kalhoty vzíti ještě suknici kvůli veřejné mravopočestnosti, ale ve vlaku byla tato zabalena, uložena a s horským vůdcem se šlo třeba až k Juránkově chatě.“

Dávný sjezd z Můstku 1932. (Foto: Archiv Emila Kintzla)

Na dnešní lyžaře působí tyto informace i rady velice vzdáleně. Dnes na lyže bez nepromokavého oblečení vyráží jen minimum lidí. Nepromokavá membrána je naprostá samozřejmost. „Pokud lyžaři nevolí membránu, tak levnější variantu: zátěr. Ten ale neposkytuje takový komfort,“ říká Martin Kalaš, marketingový manažer společnosti Hannah, která využívá membránu Climatic a zátěr Drypeak. Nejdůležitější cíle všech moderních lyžařů je snaha o co nejlepší zateplení. To ale nesmí ubírat na pohodlí. „To znamená, že chci bundu, ve které budu mít komfortní teplo, ale nebudu v ní jako medvěd,“ uvádí Martin Kalaš. Firma Hannah, která je výrobcem lyžařského oblečení již více jak 20 let, využívá polyesterové rouno Duratherm nebo stále oblíbenější peří Duck Down. Naprostou nezbytností pro jakýkoliv sport provozovaný v zimě je dnes funkční prádlo. V poslední době je velmi oblíbená tzv. merino vlna – ovčí vlna, neškrábe, zahřeje, neutralizuje pot a přirozeně potlačuje zápach, pojme velké procento vlhkosti, je prodyšná a chrání svého majitele před UV zářením. Lyžaři mohou na svém oblečení využívat různých detailů, které jim umožní komfortní pobyt v leckdy extrémně mrazivých podmínkách. Bundy standardně nabízí detaily, jako jsou odepínací nebo nastavitelná kapuce, sněžný límec, stahovací rukávy, technické střihy, manžety uvnitř rukávů, odvětrání, vodoodpudivé zipy, strečové díly. Lyžařské bundy Hannah jsou navíc vybavené systémem RECCO, což je pasivní záchranný lavinový systém založený na radarové technologii, který napomáhá při hledání obětí v lavinách. Systém je pevnou součástí výstroje lyžařů a skládá se ze dvou částí: detektoru a reflektoru.

Lyžařská móda na počátku 19. století. (Foto: Archiv Emila Kintzla)

„Detektor vysílá radarové vlny, které díky zpětnému odrazu od reflektoru pomáhá záchranářům určit přesnou pozici hledaného. Díky tomu je tento systém velice efektivní a v současné době často používaný jako doplněk ostatních záchranářských metod,“ uvádí Vladislav Žák, produktový manažer společnosti Hannah.

Mgr. Pavel Pechoušek tiskový mluvčí Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

Lyžaři dnes jezdí i na Šumavu v tom nejmodernějším vybavení. (Foto: www.hannah.cz)

zima 2013 | 23

Text a foto Jiří Chládek

Vojenský prostor Dobrá Voda je již minulostí, ale stále tu leží nevybuchlá munice Správa NP a CHKO Šumava zadala odborný průzkum v bývalém vojenském prostoru Dobrá Voda. Ten jasně prokázal, že je zde vysoký výskyt nevybuchlé munice. Ta představuje minimálně dvě rizika – havarijního výbuchu a ekologické. Výbušniny mohou postupně přicházet do kontaktu s vodou a kontaminovat půdy a vodu ve svém okolí. Oblast v okolí Dobré Vody na Prášilsku začala být vojensky využívána již v průběhu roku 1947 v době, kdy útvary 2. pěší divize byly přesunuty z Banské Bystrice k ochraně západní hranice v úseku Domažlice - Klatovy -Vimperk a bylo zapotřebí nalézt prostor pro jejich výcvik. Vojenský výcvikový prostor Dobrá Voda byl zřízený rozkazem ze dne 5. února 1957 jako výcviková základna. Rozkazem z 29. 12. 1990 byl vojenský výcvikový prostor Dobrá Voda zrušený ke dni 31. 10. 1991. Z výcvikových zařízení vybudovaných na ploše bývalého vojenského prostoru jsou pro posuzovaný problém významné: – Tanková střelnice Slunečná – Dělostřelecká střelnice Stodůlky – Součinnostní střelnice Vysoké Lávky – Pěchotní střelnice a střelnice BVP Hůrka Z dochovaných střípků dokumentace vyplývá, že jak šel čas, měnily se formy výcviku, zbraně, modernizovaly se jednot-

livé střelnice – měnily se nejen typy terčů ale i jejich pozice – plochy, na které dopadala munice. Když armáda opustila vojenský výcvikový prostor, v terénu se objevily výstražné tabule, které by měly kopírovat hranice ploch III. kategorie. Ve skromné dokumentaci, která se dochovala, „přežila“ mapa se zákresem ploch II. a III. kategorie. Plochy II. kategorie jsou definovány jako plochy, kde je možný výskyt jednotlivých kusů munice, provozování lesnické, zemědělské a stavební činnosti je možné se zvýšenou opatrností. Pro plochy III. kategorie je uvedeno – nelze bez speciálně provedených prací provozovat zemědělskou, lesnickou či stavební činnost. Z běžného přístupu osob vyčlenit na 80–100 let. Jaký je skutečný stav? Nejdříve bylo nutné navštívit archívy a vyhledat dostupné informace. V archivu

Výstražná tabule. (Foto: Jiří Chládek)

24 | zima 2013

nás čekala celá řada překvapení. Nejedná se o ucelený soubor dat. Množství archivních krabic obsahuje pouze seznamy dokumentů, u niž je uvedena poznámka „skartováno dne…“ Dokumenty jsou obvykle opatřeny čj., někdy i označeny jako Tajné nebo Přísně tajné. Většina dokumentů však postrádá datum, což ztěžuje orientaci v čase. Informace z archivů tak lze přirovnat k řadě různě velkých ostrovů a ostrůvků vyčnívajících nad hladinou nevědomosti. Přestože se v prostoru začalo cvičit již v průběhu r. 1947, relevantní materiály mající vztah ke studované problematice začínají až v období 1962–64. Materiály, které by popisovaly vojenskou činnost v období 1947–62 se dosud nepodařilo dohledat, pokud vůbec existují. Nejvíc materiálů se dochovalo k tankové střelnici Slunečná, relativně dost k dělostřelecké střelnici Stodůlky i k součinnostní střelnici Vysoké Lávky. I když i tady existuje řada otazníků.

Šumava

Nalezená munice v bývalém vojenském prostoru Dobrá Voda.

Mezi cenné materiály patří některé mapové podklady a seznam schválených zbraní a typů munice pro jednotlivé střelnice. Schválené zbraně a munice Pro jednotlivé střelnice byly dohledány konkrétní typy zbraní, případně i střeliva, které mohly být na nich používány. Přitom jsme se setkali s různými překvapeními. Např. mezi schválenými zbraněmi byla houfnice r. 105 mm, což je trofejní zbraň z výzbroje wehrmachtu. Na straně druhé bylo překvapivé používání raketometů r. 122mm vz. 70, který vychází ze Sovětského BM-24 Grad. Tato dělostřelecká raketa je dlouhá 288 cm a váží přibližně 66,5 kg. Její maximální dostřel převyšuje 20 km, a aby bylo možné střílet v podmínkách vojenského výcvikového prostoru, bylo nutné používat brzdící kroužek, který snížil dostřel na „pouhých“ 11 km. Mezi největší ráže používané v rámci Vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda patřily houfnice r. 152 mm a minomet r. 160 mm. Méně přehledná situace je na nejrozsáhlejší ploše – na cílové ploše součinnostní střelnice Vysoké Lávky. Zde mohly být použity všechny zbraně jednotlivce, dělostřelectvo do ráže 122 mm, lafetované zbraně. Jediné omezení bylo pro pohybující se tanky. Ty směly v prostoru Vysoké Lávky střílet jen vložnou hlavní, od r. 1978 střílely tankové čety a roty z prostoru Vysoké Lávky na dopadovou plochu Stodůlky plnou ráží. Z uvedeného vyplývá, že na součinnostní střelnici můžeme nalézt prakticky jakoukoli munici, o čemž jsme se později přesvědčili. Vzorkovací průzkum v terénu Po rozsáhlé přípravě jsme vzali minohledačky a konečně vyrazili do terénu. Na každé z cílových ploch jsme strávili několik dní. Tam jsme velmi rychle zjistili, že všechno je jinak než uváděla teorie. Munice jak hub po dešti, rozdíl v počtech nalezené munice mezi plochami II. a III. kategorie prakticky neexistoval, někdy to paradoxně bylo přesně naopak. I sortiment skutečně nalezené munice byl daleko širší než

papírově schválené typy. Zřejmě si s tím nikdo hlavu nelámal a střílelo se vším, co bylo k dispozici. Dělostřelecká střelnice Stodůlky Brzy umíme „číst“ jednotlivé krátery ukryté ve vysoké trávě, kterých je všude okolo dost a dost. Jen škoda, že se čekalo tolik let a kdysi zemědělská pole a pastviny, posléze dopadová plocha se na mnoha místech proměnila v neproniknutelnou džungli. Nejprve nacházíme torza dělostřeleckých raket r. 130 a 122 mm. Okolo poledního nacházíme první nevybuchlou střelu a později nacházíme i další. Sortiment se zaplňuje, nacházíme tříštivotrhavé střely r. 105, 122 a 152 mm. Tanková střelnice Slunečná Je jediným místem, kde zákres plochy III. kategorie prakticky odpovídal zákresu cílové plochy z osmdesátých let. I zde byl nalezen daleko širší sortiment vystřelené munice, než povolovaly dobové dokumenty. Významné procento nalezené munice stále představovala střela r. 85 mm vystřelená z tanků T 34. Zde ovšem armáda zatajila funkci cvičného střeliva s autodestrukcí. Nejrozšířenějším typem munice používané k výcviku z tanků T54/55 byla bezesporu střela protipancéřová cvičná svítící. Na tomto místě poprosím čtenáře, aby se nenechal zmást označením „cvičná“, protože střela obsahuje 1,2 kg tritolu. A jak to vlastně funguje? Střela je opatřena dvěma autodestrukčními zapalovači, k jejichž iniciaci dochází v okamžiku výstřelu, kdy jsou zažehnuty zpožďovače. Zapalovače nemají nárazový mechanismus, takže nezáleží na tom, zda střela zasáhne cíl nebo jinou překážku. Maximálně se odrazí a letí dál. Po prohoření zpožďovače, ke kterému by mělo dojít ve vzdálenosti 2 200–3 700 m od místa výstřelu dochází, k iniciaci trhaviny a k výbuchu střely. Tento mechanismus potvrzují i nálezy střepin v prostoru Liščí Díry i dále ve směru střelby. Logicky se tedy nabízí otázka, co se stane, pokud se vyskytla závada na zapalovači? Střela pokračuje dál v letu a po ztrátě energie dopadne na povrch země někde ve vzdálenosti cca 4–5 km od místa výstřelu.

Vysoké Lávky Rozděluji pracovní sektory, určuji směry průzkumu pro každého pyrotechnika. Poté zapínám vlastní MXT. První máchnutí detektorem v trávě – 1. Bééép – 1. střela do bezzákluzového kanonu. Průběžně procházíme plochou ve stanovených směrech, postupně nacházíme munici. Položíme si otázku –a jak je to za hranicí vytyčené plochy III. kategorie? Postupujeme dál… a munice neubývá, ale přibývá?! Chci se přesvědčit, jestli se jedná o náhodu nebo obecný jev. Dělám proto vlevo v bok a měním výrazně směr pátrání… Po krátké chvíli signál… Opatrně odstraním porost a… další překvapení bylo na světě. Zpod drnu na mě vykoukla protitanková mina! Náhodou byla cvičná. Závěry Provedený průzkum prokázal vysoký výskyt nevybuchlé munice na tankové střelnici, na dělostřelecké střelnici Stodůlky i na Vysokých Lávkách. Stanovená podmínka pro plochy III. kategorie zakázat vstup na 80–100 let je z technického pohledu nesmysl. Protože se jedná o munici vystřelenou nevybuchlou, nachází se v odjištěném, případně poloodjištěném stavu a náhodná nekvalifikovaná manipulace s ní může vyvolat havarijní výbuch. Munice se po 100 letech ani nerozpustí ani neztratí schopnost vybuchovat. Ba právě naopak! Čím je munice starší, tím je manipulačně nebezpečnější a nevyzpytatelnější! Nevybuchlá munice představuje minimálně dvě rizika. To první je všeobecně známé, tedy riziko havarijního výbuchu. To druhé je ekologické. Výbušniny jako tritol, hexogen i další obsažené v munici jsou jedy. Postupně mohou přicházet do kontaktu s vodou a kontaminovat půdy a vodu ve svém okolí. Čím dříve se tedy nevybuchlá munice vyndá ze země, tím to bude bezpečnější a taky levnější.

Doc. Dr. Ing. Jiří Chládek pyrotechnik a soudní znalec [email protected]

zima 2013 | 25

Lyžaři na začátku dvacátých let na Svarohu pod Juránkovou chatou. (Foto: Archiv Emila Kintzla)

Text Emil Kintzl | Foto Archiv Emila Kintzla

Arna Juránek Kdy se znovu beztrestně podíváme na jeho chatu? Jméno Juránek si dnes turisté a lyžaři dávají do spojitosti s kdysi slavnou chatou, kterou dnes připomíná pouze halda ruin a informační panel z roku 2005. Bohužel toto místo je z české strany stále nepřístupné. Jméno této osobnosti lyžařům známé si zaslouží i dnes trochu připomenutí. Arna Juránek (1874–1944) žil v Plzni, kde jeho otec měl u Radbuzy prosperující továrnu na měděné a kovové zboží. Arna byl od mládí velice sportovně nadaný, vynikal jako horolezec a zapsal se do historie jako průkopník lyžování v západních Čechách. Přestože mu v roce 1895 zemřel otec a musel se již věnovat spolu s matkou Barborou vedení podniku i výchově svých šesti nezletilých sourozenců, na lyžování si našel čas vždy. Také na jeho lásku k Šumavě přispěl vliv spisovatele Karla Klostermanna, který po sňatku s jeho matkou mu byl nevlastním otcem. Již roku 1904 si s přáteli vyrobil z prken vlastní lyže se špičkami z plechu, bambusovou hůl získal od rybářů

26 | zima 2013

a vázání bylo z popruhů na nůše. S tímto podivuhodným náčiním se vydali, vzbuzujíce nebývalou pozornost, vlakem do Domažlic. Odtud fiakrem do Capartic, ale náš Arna, coby horolezec, se jako prvý táhl lanem za fiakrem na svých prvních ski. Pádů bylo nepočítaně a všichni se v nich poctivě střídali. Výstup z Capartic na Čerchov se střídal s mírnými sjezdy, doprovázenými krkolomnými pády. V propocených kožichách a k smrti unavení se nakonec dostali až na vrchol, kde se jim dostalo „první pomoci“ od známého chataře Mauera. Přesto lyže a lyžování, které dosud znali jen z obrázků a vyprávění, se jim staly koníčkem na celý život. Sám ve svých vzpomínkách napsal. „Od toho dne

stal jsem se nadšeným propagátorem lyžařství. Brzy pak jsem odložil dlouhou hůl a opatřil jsem si dvě krátké a kamarádi mne proto nazývali bláznem. Tehdy uměl jsem již přívratné oblouky, ale kristiánka byla mi nedostupnou. Telemark naučil jsem se později. To už jsem se odvažoval na záludnou Jezerní stěnu.“ Arna se tak stal nejen vynikajícím lyžařem a závodníkem. Studoval lyžařskou techniku, vyučoval lyžníky po Norsku, konal přednášky, byl rozhodčím i organizátorem a i „horským vůdcem“. Rád vodil zájemce svou Arnovou stezkou, kterou najdete na starších turistických mapách. Ta vede od Černého jezera na oblíbený hřeben Svarohu. Stal se také vůdčí duší plzeňských lyžařů, kteří si

Šumava v roce 1907 založili svůj Kroužek, jenž byl v roce 1911 přejmenován ve známý Český Skiklub v Plzni a ten se rychle rozrůstal. A to nejen počtem členů, ale příkladnou aktivitou, vrcholící každoročním pořádáním tzv. Seveřanských her. Po 1. světové válce, iniciativou Juránkovou, byla roku 1922 uskutečněna již předválečná myšlenka, stavba dřevěné ochranné chaty na tehdy velmi navštěvovaném místě, v sedle mezi Jezerní horou a Svarohem. Při jejím otevření 1. 10. 1922 byl jejím správcem „jednomyslně ustaven zasloužilý člen Českého Skiklubu v Plzni Arna Juránek, kterému byly předány klíče“ a chata se tak stala přístupnou všem lidem dobré vůle. To její obětaví budovatelé jistě netušili, jaká ji čeká smutná budoucnost. Na Štědrý den roku 1931 chata za nejasných příčin shořela. Ale již za půl roku dle již připravených plánů stála ve více než třinácti stech metrech nad mořem chata nová, kamenná, na svou dobu velice moderní. Návštěvníkům celoročně sloužila jídelna pro 100 hostů s výtahem, horkovzdušné topení, ve dvou patrech byly noclehárny a také byt nájemce. Nastala její největší sláva, zakrátko přerušená zabráním Sudet a vyhnáním Čechů. Juránek se jejího smutného osudu naštěstí nedožil a umírá v roce 1944 ve věku sedmdesáti let. Po skončení války se v květnu 1945 prvým návštěvníkům naskytl smutný pohled na chatu ponechanou Němci v troskách. Juránka zastoupil neúnavný kamarád – Bertík Lang – horolezec, lyžař, sportovec a „tvrďák“ jako byl Arna. S přáteli dokázali nemožné. Štědrý den již slavili šťastni v provizorně opravené chatě. Avšak ani tato opravená chata dlouho nesloužila. Bolševik, který se dostal po únoru 1948 k moci, vybudoval zanedlouho neblaze proslulou „železnou oponu“ a namísto turistů prchali tudy lidé toužící po svobodě, pronásledováni smrtícími kulkami strážců hranic. A chata? Ta se změnila za jejich hrůzovlády postupně v ruiny a i německým turistům naháněla hrůzu, co se to u nás děje. Po Sametové revoluci se na pár let tato oblast stala lidem přístupnou. Pak nenáviděnou rudou oponu nahradila absurdní zelená a tento kraj, kde před lety vládl čilý turistický ruch, který nikomu nevadil, se stává opět pro lidi nepřístupným. To už je však známá a smutná historie, kterou se již několik let snaží změnit občanské sdružení Otevřená Šumava. Na tuto nepochopitelnou situaci upozorňuje podzimními česko-bavorskými výstupy k ruinám Juránkovy chaty, kterých se zúčastňují stovky příznivců Šumavy. Prvý se konal 25. 9. 2010 z bavorského parkoviště Scheiben, přestože z české strany existuje několik zachovalých cest. O rok později se blýsklo na lepší časy. Bylo povoleno po výstupu opět z Bavorska sestoupiti konečně po české straně přes vyhlídku nad Černým jezerem a pak starou cestou až na Špičák. Loňského roku jsme již sestupovali starou dobrou Dámskou cestou přes Čertovo jezero. Cesta byla mnohde zatarasena, ale stálo to za to. Jednání o možnou obnovu kdysi značených cest v oblasti Královského hvozdu přináší jen marné sliby, dnešní vedení Správy NP a CHKO Šumava dává nové naděje. Byrokracie a odpůrci myšlenky otevření cesty k Juránkově chatě jsou však neúprosní. Proč? Mají snad radost z toho, že stále kazí radost většině ostatních? Naděje, jak známo, umírá poslední. Letos se podařilo poprvé získat povolení, abychom mohli jíti z Česka do Česka, tam i zpět spolu s bavorskými přáteli. Krásné počasí a občerstvení u „chaty“ udělalo radost všem. A také slova pronesená na jejích ruinách. „Zavřené cesty stále čekají a tak věřme, že se brzkého otevření dočkají snahou nás všech. Cesty byly zde volné odjaktěživa, tak ať jsou volné i v budoucnu. Slušní lidé, a těch je převaha, přírodě ani jejím milým obyvatelům neublíží. Ani tetřevu, kterého jsme při setkáních nikdy nepotkali, jenž se stal bojovým štítem tzv. ochranářů.“ Největší a nejmilejší vztah k tomuto místu mají lyžaři. Vzpomínají na první lyžařské pionýry, mezi něž patří i ten, po němž byla chata nazvána. Jak jste si jistě všimli, jeho data končí čtyřkou. V příštím roce vzpomeneme při pátém výstupu k chatě jeho 140. výročí narození a 70. výročí od jeho smrti. Jste zvědavi jak? Na blízké hraniční skalce zvané Gloriet odhalíme Arnovi pamětní destičku. To aby se na dobré lidi nezapomínalo. Tak nezapomeňte, doufejme, že budeme smět z české strany přijít svobodně a bez povolování. Arna Juránek si to zaslouží!

Emil Kintzl znalec Šumavy [email protected]

Tak se vyvíjela historie Juránkovy chaty. (Foto: Archiv Emila Kintzla)

zima 2013 | 27

Text Ondřej Fibich | Foto Ivana Řandová

Šumava – protichůdný svět Protichůdné není mimochodné, ba ani není rozchodné. Jedná se o konfrontaci v přímém střetu, jak ji palčivě vnímáme v celém bytostném regionu Šumavy. Již geologická tvářnost Šumavy, k níž můžeme přistupovat opět dvěma různými způsoby, tedy směrem nahoru a dolů, je plná horizontál i vertikál. A přece je tu jakýsi soulad ve starých cestách dávných hospodářů, které moudře křižují svahy a lehce stoupají podél vrstevnic. Hle, hovádka boží byla šetřena, neboť bez nich život by nebyl v horách možný. Cesta šla lesem i pastvinami, měla zastavení u křížků i studánek, byla znova a znova prošlapávána, kola vozů vytvářela její rozměr a lidské ruce věkovitě snášely z okolí kamení do podloží či boků této jediné spojnice s okolním světem. Ale vraťme se do časů bezlidských, kdy jen Keltové, vábeni Černou horou a jejími močály, intuitivně poznali, že zde pramení mýtická řeka, ona proměnlivá páteř území zvaného Boiohemum. Místo pramene nynější Vltavy nazvali Lugna, později Luna, a zde konali své slavnosti Lugnasad.

Pro nás Čechy je naše národní řeka plná dvojznačnosti. Vzniká totiž ze dvou zdrojů. Jeden pramení na území Čech, druhý vyvěrá v Bavorsku. Tedy Teplá a Studená Vltava potkávají se v Mrtvém luhu a teprve pak se stávají jednotnou Vltavou. Něco na způsob vody mrtvé a živé. Jakýsi symbol toho, že když protichůdnost není ničivá, vznikne nová kvalita. Můžeme se snažit všemi racionálními, vědeckými či politickými prostředky o vytvoření nějaké jednoty, která by obsahovala konečně tu správnou míru od každé z protichůdností. Abychom měli jistotu a pokoj. Ale právě na příkladu Vltavy vidíme její proud stoupat a rozlévat se v povodních, vinout se v meandrech, slábnout v obdobích sucha. Zkrátka a dobře je třeba vztahu Čechů a Němců přiznat určitou nevyzpytatelnost, cykličnost, dynamiku. Kdysi jsem seděl na louce, v místě zvaném Kamenná Hlava, odkud museli

odejít ze všech domů němečtí hospodáři. Ostatně i domy zanikly. Opřel jsem se zády o jeden z fantaskních balvanů, jimiž je tato hraniční krajina poseta. Náhle jsem viděl duchovním zrakem tvrdé chlapy v cajkových kazajkách a těžkých botách, prolétl okolo štiplavý dým silného tabáku a ke studánce šla žena s putnou pro vodu. Po chvíli zjevení zmizelo. Obávám se, že jsme všechny ty nešťastné duše nenechali odejít tam, kam patří, a musejí tu stále bloudit. V šumavských pověstech jsou dobře známi takoví proklatci. Není to nic nového. Lidská zkušenost jde skrze věky a kdo je připoután ke křivdě, ať už z jakékoli strany, musí tančit bez své vůle, i když si myslí, že je pravda na jeho straně. Ovšem žádná objektivní pravda také neexistuje. Jsme přece souborem subjektů. Musíme se tedy naučit žít ve dvojznačnosti. Tato dvojznačnost ovšem na sebe bude brát v běhu let a staletí stále nové podoby. Jiní tomu třeba říkají Génius loci. Avšak duch šumavských hor zůstává stále dvojznačným a protichůdným. Dávné civilizace znaly SYMBOLON, což byl předmět rozlomený na dvě části. Každá procházela se svým hrdinou nějakou životní cestou. Když se pak jejich cesty po letech zkoušek a zrání sešly, poznali se oni mužové tak, že k sobě přiložili ony dvě části a vznikl zase původní celek. Ovšem jen na chvíli, než na cestu vyrazili jejich synové a pak i vnuci. Po většinu času si však všichni neseme ten svůj díl. Ať nás neopustí vědomí, že to není celek, že ještě kdesi a u někoho je další část. Že se máme skrze bloudění a trampoty opět sejít a vytvořit na malou chvíli tu dávno ztracenou jednotu. Po ní totiž celé lidstvo beznadějně touží, jako to užívají dospělí po návratu dětství. Ovšem může přijít jen strašlivá iluze s tváří andělskou, avšak se spáry Erinií. Spisovatel 21. století musí kráčet lomem symbolonu, poznávat protichůdné a nechat odejít jakékoli iluze. Jen tak je schopen porozumět své vlastní cestě od předků k potomkům a zkusit se ještě jednou a jinak opřít o mýtický kámen. Tentokrát s nadějí, že minulé obyčejně minulo a v trávě se zítra zatřpytí časná podzimní jinovatka. Jak už to na Šumavě bývá. Ondřej Fibich

28 | zima 2013

Šumava

Text Vladimír Krečmer | Foto Pavla Čížková

Národní park Šumava a nadšení pro tzv. divočinu Myslím, že skutečnost touhy po divočině (nejen bez lidí uvnitř parku, ale také bez ohledu na obyvatelstvo vůkol) není žádná novinka, která by teprve nyní vycházela na světlo. Myšlenka čistě přírodní divočiny v Národním parku Šumava a vypořádání se s kulturními ekosystémy lesa co nejdříve a na co největší ploše parku existuje od zřízení Národního parku Šumava. Jedná se o kauzu ideologicky podloženou a politicky vedenou jako boj o moc.

Smysl dalšího vývoje Národního parku Šumava v tomto jediném hledisku je možno odvodit celkem snadno, dnes např. z odporu proti návrhu zákona o Národním parku Šumava ze strany nadšenců pro divočinu a přívrženců fundamentálního environmentalismu. Odpor pramení právě z tohoto fundamentálního pojetí parku, které nechápe a chápat nechce, že něco jiného je národní park na Sibiři, Aljašce, v Kongu atd. oproti Šumavě. Básní se o mnohaleté (ba tisícileté) „tradici vztahů smrku a kůrovců“, kterou je nutné ctít – jakoby na Šumavě byla pořád dávná Silva Gabreta a pod ní přírodní kraj jen strdím oplývající! Nepochybně i v Evropě mohou být parky s přírodními poměry, takže tam z bezzásahovosti nehrozí to, co u nás může být velice akutní. Vždyť už sousední Národní park Bavorský les leží ve zcela odlišných podmínkách přes neustálé opačné tvrzení našich nadšenců pro divočinu! Argumentace zastánců tvorby divočiny z převážně kulturních lesních ekosystémů je jednoduše jednohledisková: dílčí přírodovědně biologické obory potřebují velké území, kde by studovaly sekundární sukcesi a mohly zjišťovat nové poznatky dílčích oborů na jejich světové úrovni, jak si příroda přirozeně počíná se záměrně dopuštěnou velkoplošnou destrukcí stromového patra smrkových kulturních porostů. Poznatky mohou nepochybně být přínosem vědě, jsou uplatnitelné v impaktovaných vědeckých časopisech světové vědy. Nese

to i prospěch institucionální a osobní v podobě různých grantů. Nejde naprosto o to, zda se vůbec a kdy snad obnoví na horách les. Tedy to, co se v našem zákonodárství nazývá „nenahraditelná složka životního prostředí“ a „významný krajinný prvek“. Jiný názor uvádí indoktrinované lidi až v zuřivost. Poznal jsem to osobně jako primán, když gestapo provádělo u nás domovní prohlídku po zatčení otce v roce 1939, pak jako mladý vědecký aspirant v 50. letech u Lysenkem nadšených soudruhů od prostých hlustvisiháků po akademiky obou akademií, aktuálně právě tak u zastánců moderních ideologií ekonomismu i ekologismu. Zavolal jsem před dvěma lety nejmenovanému profesorovi, že bychom se mohli sejít a pohovořit ke kauze Šumava. Řekl hodně nahlas:„S Vámi nikdy!“ a položil sluchátko. Pro Národní park Šumava má podle obdivovatelů divočiny platit jediné axiomatické hledisko („ideová slupka“) a v ní pracují dílčí přírodovědně biologické disciplíny na tom, „jak dosáhnout divočiny co nejrychleji a na co největším území“. Tento národní park ovšem leží v kulturní krajině, má s ní stokilometrové hranice. Jedná-li se tedy o podstatnou a rychlou přeměnu této krajiny, nemění se jen místní biologické procesy, nýbrž také základní energetické bilance, bilance vodní, faktory a procesy klimatogenetické, poměry půdní a vodní s možnými dálkovými důsledky.

Ing. Vladimír Krečmer, CSc. (*1928) Vystudoval Fakultu lesního inženýrství ČVUT Praha. Disertace o mikroklimatu a vodním režimu obnovných sečí. Ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství a myslivosti se zabýval užitou mikroklimatologií, environmentálními funkcemi lesa v krajině a jejich zabezpečením lesnickými službami. Léta se věnuje problematice lesní a environmentální politiky a legislativy. Bývalý předseda České bioklimatologické společnosti 1992–1998, v letech 1997–2005 předseda Národního lesnického komitétu; čestný člen České akademie zemědělských věd a odborných společností.

Podle mého názoru se zdá nezbytné zamýšlet se nejen nad stranou přírodovědnou, nýbrž i nad stranou obecně vnímanou jako lesnickou. Podle mého založení bych ji raději nazýval stranou environmentální. Nebere totiž lesy národního parku jako zdroj dřevní suroviny, nýbrž ex lege jako nenahraditelnou složku životního prostředí. Myslím, že i z hlediska odezev veřejnosti a politiků by bylo radno i pro lesnické specialisty vedle pro ně běžných hledisek vyčíslování škod z destrukce lesů pro klasické dřevoprodukční lesní hospodářství věnovat pozornost tomu, co je pro existenci a plány péče národního parku klíčové – environmentální a sociální důsledky velkoplošné a dlouhodobé destrukce stromového patra lesů vyšších poloh v kulturní krajině. Jestliže za riziko označíme jen odmítání asanace přemnožení kůrovcovitých, nebude to tím pravým ořechovým pro nadšence divočiny i veřejnost jimi přesvědčovanou – je to přece jejich cíl, pro nějž se mnoho koná – brání se co nejefektněji „kácení“, usiluje se o co největší plochu bezzásahovosti, využívá se tvorby „právních názorů“ v důsledku neurčitých formulací právních norem s chybějícími definicemi základních pojmů.

Vladimír Krečmer

zima 2013 | 29

Text Kateřina Vlášková | Foto Archiv Regionální rozvojové agentury Šumava

Prolistujte si kolibříkem, originálním šumavský produkt

Miniknížečka obsahuje 48 fotografií toho nejzajímavějšího ze Šumavy.

Ve druhém díle seriálu, který se věnuje výrobkům s certifikátem Originální šumavský produkt, vám představíme miniaturní knížečky, med a svíčky ze včelího vosku, zelňáky, koláčky a také uzenářské výrobky.

Kolibříci – miniaturní knížečky Vydavatelství COLIBRI Kolibří knížečky mají velmi dlouhou tradici v šumavském městě Vimperku. Již okolo roku 1855 se zde začalo s tiskem a výrobou miniaturních koránů, které měly stěží 2x3 centimetry a k tomu 832 stránek, takže jste ke čtení potřebovali i přiloženou

30 | zima 2013

maličkou lupu. Na tuto tradici jsme navázali výrobou knížeček, jejichž desky vyrábíme a zlatíme původním způsobem – tedy ručně. Uvnitř knížečky je pak tištěné obrázkové leporelo s tématem nejen Šumavy, ale i mnoha jiných zajímavých míst ČR. Naši kolibříci jsou miniaturní knížečky, které se vejdou do dlaně. Vyrábíme je tradičním ručním způsobem, s pomocí obalového materiálu, kartonu a lepidla. Když je máme hotové, vyzlatíme na ně název knížečky

spolu s ozdobným ornamentem a připevníme k nim přezku na zavírání. Uvnitř desek je tištěné leporelo s 24 nebo dokonce 48 barevnými obrázky, které mají krátké popisky na zadní straně, včetně jejich překladů do cizích jazyků. U hotové knížky si pak můžete vybrat z deseti barevných odstínů a také zda ji chcete nosit na krku, zavěšenou na koženém řemínku. Více na www.colibri-nest.cz

Šumava Svíčky ze včelího vosku a med Rodinné včelařství Ratajovi Včelí vosk se již ve starověku ukázal jako materiál mimořádně vhodný pro výrobu svíček a ve středověku z něj byly zhotovovány i svíčky k měření času. Barva včelího vosku je závislá na druhu rostlin navštěvovaných včelami od skoro bílé až po hnědou. Svíčky vyrábíme ručně v různých velikostech a provedeních. Hlavní sortiment tvoří svíčky stočené z plátů včelího vosku. Je to nejstarší způsob výroby svíček, kdy se tenké pláty vosku obalovaly okolo knotu. Takto lze vyrábět jen svíčky ze včelího vosku. Vyrábíme také svíčky lité do forem a svíčky tažené, které se vyrábí postupným namáčením knotu do horkého vosku. Svíčky ze včelího vosku hoří jasným plamenem a šíří jemnou vůni. Historie medu je nesmírně bohatá a stará. Nejstarší kreslený doklad o využití medu člověkem je starý přes 15 000 let. Naše včelstva máme umístěná na vrchovině Poluška, což je lidskou činností jen málo dotčená krajina. Včely zde chováme od roku 2000. U našeho medu zaručujeme vysokou kvalitu, neporušenost všech biologicky aktivních látek, jakými jsou enzymy, vitamíny a minerální látky. Náš med obohatí vaši kuchyni a také domácí lékárnu. Chov včel přináší užitek nejenom nám, ale i celé okolní přírodě. Více informací naleznete na www.svicky-online.cz

Svíčky ze včelího vosku provoní celý pokoj.

Zelňáky a koláčky z Pekárny Prachatice Zemědělské zásobování a výkup Prachatice, a.s. Zelňáky se tradičně pekly na vesnicích v zimním období, kdy byl dostatek naloženého kysaného zelí a škvarků ze zabíjaček. Naše zelňáky jsou chutné, vláčné, nakyslé, dochucené drobně nasekanými škvarky, kmínem, pepřem, jsou mírně pálivé, chuťově výborné a osvěžující. Všechny hlavní suroviny pocházejí ze Šumavy, stejně jako stará receptura, a také tak chutnají. Koláčky jsou chutné, voňavé, křehké, trvanlivé a u zákazníků velmi oblíbené. Jsou denně distribuovány do sítě prodejen na Prachaticku. Základní suroviny na výrobu těsta jsou prvotřídní mouka, cukr, vejce a tuk. Plní se dvěma náplněmi a zdobí mandlemi a rozinkami. Voní po vanilce a citronu, které se do koláčků také přidávají. Hodí se i pro slavnostní příležitosti. Prachatická pekárna od roku 1994 navazuje na tradici pekařské výroby na Šumavě. Pečivo je vyráběno tradičním způsobem s vysokým podílem ruční práce a splňuje náročné požadavky zákazníků na chutnost a kvalitu.

Chutné zelňáky se připravuji podle starošumavské receptury.

Železnorudské uzenářské výrobky Řeznictví - uzenářství Šnebergr Každá oblast měla svoje zvyky, řemesla a výrobky, ani Šumava není výjimkou. Kromě dřevařství a hutí zde bylo i zemědělství. Tradiční porážka prasat byla spojena se snahou o co nejefektivnější využití suroviny a vzhledem k dlouhé zimě také o prodloužení trvanlivosti výrobků z vepřového masa. Proto výrobky z vepřového masa byly dobře zauzené a dostávaly zvláštní neopakovatelnou chuť. Rodinná firma s dlouholetou tradicí nabízí široký sortiment uzenářských výrobků, šumavských i bavorských specialit. Navazuje tak na tradiční výrobu uzenin, dobře zauzených a tím i s neopakovatelnou chutí. Vše bez použití velkovýrobních technologií a náhražek čerstvého masa – obilných náhražek, škrobu, kůžové emulze, separátů, výrobního masa a dalších. K výrobě je používáno maso z jateční porážky s certifikátem BIO CZ 601. Tradiční řemeslná výroba je návratem ke kvalitě. Součástí uzenářství je i jídelna s tradiční kuchyní a uzenářskými specialitami. Více informací na www.reznictvisnebergr.cz Kateřina Vlášková Regionální rozvojová agentura Šumava [email protected], www.regionalni-znacky.cz/sumava

Sváteční koláčky s vanilkou a citronem.

V řeznictví Šnebergr neodoláte uzenému masu ani dalším specialitám.

zima 2013 | 31

Text Václav Sklenář | Foto Štěpán Rosenkranz

Stoly v restauraci na Březníku se inspirují Váchalem, Klostermannem a Smetanou Zrekonstruovaná restaurace na Březníku se otevírá pro veřejnost. Jedno z nejkouzelnějších míst z celého Národního parku Šumava se stane místem setkávání Čechů a Němců.

Legendární hájovna na Březníku – Mekka všech milovníků Šumavy.

Každý milovník Šumavy, když uslyší o Březníku, vybaví si buď skálu, pod níž pobýval Sv. Vintíř, nebo hájenku, kde se odehrával příběh románu Karla Klostermanna „Ze světa lesních samot“. Odtud je také krásný pohled do údolí na jediný kamenný vrchol na Šumavě, na Luzný. Že je tu příroda nemilosrdná, svědčí i to, že v Luzenském údolí naměří meteorologové každý měsíc mráz. Mrazové smrčky jsou v údolí zakrslé, malého vzrůstu, avšak pamatují možná víc než smrky na okolních kopcích, které přečkaly kůrovcovou kalamitu. Některý z nich pamatuje i dobu, kdy zde čerpal námět na román Karel Klostermann. Připomeňme si ještě několik dat z historie, které se týkají Březníku. Při koupi území od Filipa Kinského pro rod Schwarzenbergů se již počítalo se stavbou plavebního Vchynicko-Tetovského kanálu, který se začal budovat v roce 1799.

32 | zima 2013

Dokončen byl za dva roky a současně se začaly upravovat nádrže a okolní vodní toky tak, aby se mohlo plavit dřevo ze zdejších lesů. V roce 1804 byl ustanoven lesní revír Březník a rok později byla postavena hájovna, která stála na místě dnešním. V roce 1856 byla postavena fořtovna, kterou známe zhruba v dnešní podobě. Byl zde byt revírníka, hajného, kancelář polesí, reprezentační místnost pro hosty, později i turistická ubytovna. Byly tu také stáje pro dobytek a pro koně včetně přístřešku pro kočáry a saně. Pod fořtovnou stály také dva domky pro dřevorubce. Po druhé světové válce až do padesátých let minulého století zde ještě bydlel hajný, později ho vystřídala pohraniční stráž, fořtovna byla v hraničním pásmu, kam se turista nedostal, a postupně chátrala. Díky vedení Národního parku Šumava byla opravena a v roce 2003 slavnostně předána do užívání,

aby opět mohla ve změněné podobě začít sloužit turistům. Po deseti letech od rekonstrukce fořtovny stále roste zájem o tento výjimečný objekt, a tak se současné vedení Správy Národního parku rozhodlo změnit užívání restaurace a občanské sdružení Karel Klostermann – spisovatel Šumavy přispělo návrhem jak zatraktivnit prostor restaurace, současně se budou měnit dispozičně i provozní prostory. Projekt vypracovali manželé Ing. Arch. Irena a Karel Jandovi ze Sušice. Vše se dobou mění, proto vznikla myšlenka, aby se bývalá fořtovna na Březníku stala místem kulturního setkávání mezi Čechy a Němci. A tomu se uzpůsobil i zdejší prostor. Doba národnostní nesnášenlivosti a německé rozpínavosti z minulého století, která zapříčinila druhou světovou válku a posléze rozdělila Evropu na dvě části, je chvála bohu za námi a nastala doba, kdy se opět vracíme k dobrým sousedským

Šumava vztahům, jaké zde v minulosti panovaly. Věříme tomu, že se jednou otevře turistům cesta na Modrý sloup, aby mohli turisté poznávat to, že Národní parky Šumava a Bavorský les jsou z obou stran hranic krásné. Březník by se měl stát místem setkávání. Turisté, kteří sem v lednu dorazí si sednout do restaurace ke stolu s některým umělcem, který měl Šumavu rád, ať byl z Čech či Bavorska, a dal jí ještě něco navíc, to, že o ní psal nebo ji maloval nebo skládal hudbu, když se inspiroval právě Šumavou. V březnické restauraci bude šest stolů a každý bude věnovaný právě jednomu z umělců, kteří se při své tvorbě nechali inspirovat Šumavou, krajinou v okolí Březníku. Každý stůl bude mít jiný tvar a jinou velikost. Kdo tedy bude prezentovat ty umělce? Rozhodně to bude z české strany spisovatel Karel Klostermann (1848–1923) s jeho nezapomenutelnými romány o Šumavě. Další umělec, který dokázal ztvárnit Šumavu, je Josef Váchal (1884–1969). Jeho dřevoryty z knihy „Šumava romantická a umírající“ nám připomenou výjevy přírody, se kterými se můžeme setkat i dnes, budeme-li ji pozorně obdivovat. Z hudebního světa nám Šumavu bude připomínat Bedřich Smetana (1824–1884) a jeho druhá hudební symfonická báseň Vltava. Návštěvy skladatele na Šumavě jsou zdokumentované, není však známo, že by navštívil Březník, v roce 1867 však byl pozván mecenášem umění Čeňkem Bubeníčkem na Čeňkovu Pilu, kde se nechal inspirovat šuměním vody ve Vydře při komponování symfonické básně z cyklu Má vlast. Kdo z Čechů by se nenadchl při zvuku dvou fléten představující pramínky Teplé a Studené Vltavy. Výběr umělců z české strany byl téměř jasný, těžší bylo najít umělce z bavorské strany, kteří měli obdobný vztah k Šumavě. Podmínka byla, aby umělci žili a tvořili na bavorské straně Šumavy. S tímto úkolem nám napomohla bavorská sekce občanského sdružení Karl Klostermann – Dichter des Böhmerwaldes. Jedna z těchto osobností, která je Čechům málo známa, je Paul Friedl (1902–1989) zvaný Baumsteftenlenz. Proslavil se v Bavorsku jako muzikant a lidový zpěvák, byl spisovatelem a básníkem rodného kraje, také byl sběratelem lidových písní a povídek. Narodil se v obci Spiegelau, což je kousek od českých hranic. Ve svých dílech prosazoval to, aby Dolní Bavorsko a Bavorský les nezůstaly chudobincem Bavorska. Byl znám po celém Německu svými rozhlasovými a televizními vystoupeními. Paul Friedl byl velmi tvořivý umělec, byl také grafikem, malířem i přes svoji silnou slabozrakost. Měl kladný vztah i k Čechům, psal o Šumavácích, kteří chodili před válkou za prací do Německa. Toto dílo se nazývá „Füchsin von Huschitz“ a snad se s ním seznámí v překladu i čeští čtenáři. Byl oceněn mnohými vyznamenáními.

Achitekt nově zrekonstruovaného interiér se nechal inspirovat dílem Klostermanna, Váchala a Smetany.

Dalším umělcem je malíř Reinhold Koeppel (1887–1950). Jeho tvorba je věnována hlavně přírodě Bavorského lesa. Přírodu zobrazoval v každém ročním období. Jeho portréty dřevorubců a sklářů byly včetně přírody vystaveny v muzeu ve St. Oswaldu. Umělcem z hudebního světa není nikdo jiný než Carl Maria von Weber (1786–1826) a jeho Čarostřelec (Der Frieschüser) z roku 1820. Je to romantická opera o třech dějstvích, děj se odehrává na Šumavě pod Luzným ve Vlčím dole. Sám skladatel měl vztah k Čechám, když se v roce 1817 oženil, přestěhoval se do Prahy. Šumava a oba národní parky jsou si tak blízko, že stojí za to si připomínat ty umělce,

kteří se zde nechali inspirovat životem a přírodou. Vraťme se k hodnotám všem nám blízkým, umění je srozumitelné lidem bez rozdílu národností. To, co nás spojuje s Bavorským lesem, je život v tomto přirozeném regionu, jen jazyk nás rozděluje, ale umění nás může spojovat bez rozdílu.

Takhle budou na Březníku oblečené servírky. Čepovat se zde bude Šumavský fořt.

Na Březníku zazpívali i bratři Honesovi z Horské Kvildy. Na rekonstrukci čekali celý život.

Václav Sklenář předseda Občanského sdružení Karel Klostermann – spisovatel Šumavy [email protected]

zima 2013 | 33

Text Martina Kučerová

Soutěž k 50. narozeninám Chráněné krajinné oblasti Šumava

Zasněžený vrchol Boubína. (Foto: Pavel Hubený)

V letošním roce, přesně 27. 12. 2013, tomu bude již 50 let, co byla založena Chráněná krajinná oblast Šumava. V rámci oslav tohoto jubilea jsme pro vás připravili soutěž, při níž si můžete ověřit svoje znalosti nejen z historie šumavské přírody. Deset z vás, kdo nejrychleji zašle správné odpovědi, získá novou publikaci „CHKO Šumava – Padesátiletá…“. 1. Kolik máme v ČR v současné době chráněných krajinných oblastí? 2. Ve kterém roce byla vyhlášena CHKO Šumava? 3. V CHKO Šumava nenajdeme tuto národní přírodní rezervaci: a) Černé a Čertovo jezero b) Vyšenské kopce c) Bílá strž 4. Národní park Šumava byl vyhlášen: a) dříve než CHKO Šumava b) současně s CHKO Šumava c) déle než CHKO Šumava 5. Starší než CHKO Šumava je: a) CHKO Český Ráj b) CHKO Beskydy c) CHKO Český les 6. V CHKO Šumava pramení tato řeka: a) Vltava b) Blanice c) Vydra 7. Přiřaď k následujícím živočichům myslivecký název jeho říje (námluv): 1) liška obecná a) tokání 2) prase divoké b) chrutí 3) tetřev hlušec c) kaňkování 4) zajíc polní d) honcování

8. Kdo je největší savec v současnosti žijící na Šumavě? a) jelen lesní b) medvěd hnědý c) los evropský 9. Co jsou u tetřeva hlušce takzvané „poušky“? a) červené výrůstky nad očima b) rýdovací pera c) třásničky na prstech nohou 10. Spoj lidový a odborný název, označující tutéž rostlinu nebo živočicha: 1) rehek zahradní a) cábrna 2) ostřice třeslicovitá b) čermáček 3) rozrazil rezekvítek c) bouřka 11. Národní přírodní rezervace Boubínský prales je: a) nejstarší v ČR b) nejstarší na Šumavě c) nejstarší ve střední Evropě 12. Boubínské jezírko je: a) ledovcové b) vybudované kvůli plavení dřeva c) vybudované jako líheň druhů ryb typických pro Šumavu 13. Slavný památník zvaný Johnův kámen vymezuje rozhraní těchto schwarzenberských revírů:

a) Včelná, Kubova Huť a Zátoň b) Zátoň, Včelná a Mlynářovice c) Zátoň, Kubova Huť a Horní Vltavice 14. Nejvyšším vrcholem CHKO Šumava je: a) Boubín b) Libín c) Ždánidla 15. Chůdové kořeny vznikají: a) pouze u původních šumavských smrků rostoucích na kamenitých svazích b) onemocněním stromu, kdy je postiženo citlivé místo přechodu kořenového systému v kmen (tzv. pata stromu) c) u stromů, které vyrostly ze semínka uchyceného na mrtvém, postupně se rozkládajícím dřevě

Pro děti Milé děti, namalujte nám obrázek Boubínského pralesa s nejméně 3 chráněnými živočichy a 1 chráněnou rostlinou. Na druhé straně obrázku je nutné uvést přesný popis jednotlivých živočišných a rostlinných druhů. Ze všech zaslaných obrázků vybere komise 20 obrázků, které budou oceněny skládankou puzzle NP Šumava.

Své odpovědi a obrázky zasílejte na poštovní adresu Středisko environmentální výchovy Vimperk, Správa NP a CHKO Šumava, 1. máje 260, 385 01 Vimperk nebo na e-mail [email protected]. Informace k soutěži poskytneme na tel.: 731 530 447.

34 | zima 2013

Šumava

Zimní dovolená na Šumavě Ubytovny Správy NP a CHKO Šumava Konečně vydělávají ! Správa NP a CHKO Šumava už téměř půl rok lépe využívá potenciál svých ubytoven. Provoz většiny z nich byl dlouhá léta nepochopitelně ztrátový! Za poslední měsíce se zásadním způsobem zlepšila vstřícnost ke klientovi, kvalita vybavení a propagace. Výsledky se dostavily obratem. Klienti mají navíc od prosince možnost online rezervací. Elektronický rezervační systém je na oficiálních stránkách: www.npsumava.cz.

1. Ubytovna Kameňák – Borová Lada Kapacita: 29 lůžek, kontakt: 731 530 218

2. Ubytovna České Žleby Kapacita: 48 lůžek, kontakt: 603 984 504

4. Chata Dobrá Kapacita: 12 lůžek, kontakt: 731 530 219

6. Ubytování Rokyta Kapacita: 7 lůžek, kontakt: 731 530 427

5. Ubytovna Kvilda 13 – Lovecká chata Kapacita: 18 lůžek, kontakt: 731 530 510

7. Ubytování Rejštejn Kapacita: 9 lůžek, kontakt: 731 430 254

9. Ubytování Modrava 48 Kapacita: 6 lůžek, kontakt: 731 530 291

3. Ubytovna Jelení Vrchy Kapacita: 15 lůžek, kontakt: 731 530 236

8. Ubytování Kašperské Hory Kapacita: 7 lůžek, kontakt: 731 530 335

10. Ubytování Prášily 143 Kapacita: 13 lůžek,kontakt: 731 530 457

zima 2013 | 35