VÁCLAV ČTVRTEK
pohádková muzika Ilustrace Zdeňka Študlarová
VÁCLAV ČTVRTEK
pohádková muzika Ilustrace Zdeňka Študlarová
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Václav Čtvrtek
POHÁDKOVÁ MUZIKA Vydala Grada Publishing, a.s., pod značkou U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 6179. publikaci Ilustrace Zdeňka Študlarová Odpovědný redaktor Milan Pokorný Sazba a zlom Antonín Plicka Zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 176 Vydání 4., v nakladatelství Grada Publishing 1., 2016 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. © Václav Čtvrtek, heirs, 1968 © Grada Publishing, a.s., 2016 Illustrations © Zdeňka Študlarová, 2016 ISBN 978-80-271-9136-9 (ePub) ISBN 978-80-271-9135-2 (pdf) ISBN 978-80-247-5715-5 (print)
Obsah Jak Terezka vodila turisty po zámku a Josef zlomil smyčec od houslí ���������������������������������������������������������� 7 Jak Josef zahrál na violoncello zlým včelám ��������������� 17 Jak basa vyhrála bitvu o větrného kohouta ���������������� 28 Jak strašidlo hrálo na harfu ���������������������������������������� 40 Jak pianista Benedikt zahrál polednicím �������������������� 54 Jak pasák beranů zahrál na flétnu víle ������������������������ 66 Jak žák Slavík půjčil vodníkovi pikolu ������������������������ 75 Jak Josefův pradědeček zahrál na hoboj sedmijánkové kvítky ��������������������������������������������������� 86 Jak klarinetista Tudypánek zahrál jako ptačí král ������� 98 Jak fagot a hlídací dědeček neuhlídali žáka Slavíka �� 111 Jak komteska Kamélie zahrála na trubku ����������������� 120 Jak čert hrál jelenům na lesní roh ���������������������������� 133 Jak loupežník Záděra zatroubil na pozoun �������������� 145 Jak pan Černý bouchl na buben ������������������������������� 156 Jak byla svatba a Vindyš břinkl na činely ������������������ 166
5
6
Jak Terezka vodila turisty po zámku a Josef zlomil smyčec od houslí Zámek, kde hrála pohádková muzika, stál na konci městečka. Měl vysokou věž s větrným kohoutem, devět střech a stříšek a jedenáct komínů. Chodilo se tam klenutou bránou přes padací most. V zámku měli třicet sedm komnat a komnatek. Vzadu byla malá branka, která vedla na starou zahradu a do zeleného parku. Za pobořeným plotem byl už jen dubový les. Na zámku bydlela Terezka. Nosila modrou skládanou sukni s bílou blůzou, na nohách měla střevíčky na vysokých kramflíčkách, točila na prstě kroužkem s klíči a provázela po zámku turisty. Přes silnici naproti stála škola. Učil tam Josef. Měl ve třídě skříň, ve skříni černé dřevěné pouzdro a v tom pouzdře housle a starý smyčec. Smyčec pamatoval už šest učitelů. Josef učil žáky zpívat a hrál k tomu na housle. Až sem je to všecko obyčejné; ale odtud to začíná být proti fyzice. Každé ráno vykoukla Terezka z okna, jestli už před zámkem stojí autobus s turisty. Potom seběhla dolů po schodech, aby spustila padací most a otevřela bránu. V kamenné
7
předsíni v přízemí se chvilku zdržela. Je tam vycpaný medvěd a v předních tlapách drží plechovou kasičku. Terezka klepla kramflíčkem o dlaždici a povídá medvědovi: „Dobré jitro, nefouká tu na tebe?“ Na medvěda už sto let foukalo z chodby, ale kvůli Terezce vždycky spokojeně zabručel: „Dobré ráno, je mi tu příjemně jako v zeleném lese.“ Terezka zatočila na prstě kroužkem s klíči, spustila most, otevřela bránu a vedla turisty dovnitř. Nahrnuli se do kamenné předsíně a začali hledat v peněženkách drobné. Terezka zaťukala klíčem na kasičku. „Každý tam dá dvě koruny a děti polovic. Prosím vás, házejte to tam pořádně, nebo medvěd zabručí.“ Vtom cinkl do kasičky jen padesátník a medvěd hlasitě zamručel. Turisti se polekali a honem říkali, že uvnitř je hrací strojek. Terezka věděla, že to tak není. Tiše stála opodál a dívala se, jak turisti koukají medvědovi do huby a pán s PODROBNÝM PRŮVODCEM v ruce si tam svítí sirkou. Potom si Terezka stoupla na třetí schod kamenného schodiště, počkala, až se to všecko utiší, a začala výklad: „Zámek, který si prohlédnete, patřil knížatům Hološvecům z Perka. Hološvecové byli velmi zajímavý rod. Připomínají se jen dva jeho příslušníci. Je to předposlední Hološvec, který hrál na violoncello a dal v zámku zřídit hudební komnatku, kde se dodnes ozývá pohádková muzika. Komnatku navštívíme. Předposlední Hološvec a jeho choť paní Blandína měli dvě dcery, komtesky Kamélii a Štylfrídu.
8
Ložnici komtesek navštívíme. Poslední z rodu Hološveců zůstal svobodný, říkalo se mu Pikous a vzal ho čert. Navštívíme lovecký pokoj, kde se to stalo. Obujte si prosím bačkory, půjdeme do patra do hudební komnatky.“ V patře byla dlouhá chodba a vonělo tam starým dřevem. Turisti se tiše šourali v bačkorách. Za nimi po hladkých dlaždicích bruslila nejmenší holčička v největších bačkorách, co se na zámku našly. Všecko se to zastavilo před bílými dveřmi. Terezka otevřela a ukázala klíčem dovnitř nevelkého pokojíku: „Jsme v zámecké hudební komnatce.“ Hudební nástroje tu ležely na stolcích se zdobenými nožkami, postávaly v koutech a byla jich plná skříň s vypouklými skly. Housle se leskly jako zlatý pták. Violoncello plulo v slunečním světle jako zlatá ryba. Basa se nesla jako černý koráb. Harfa se podobala oknu, za kterým prší. Klavír si hověl na sloních nohách. Flétna se špulila jako panenka. Pikola, to byla její menší sestra. Hoboj dělal hubičku, jako by chtěl foukat bubliny. Klarinet se rozhlížel stříbrnýma očima. Dlouhán fagot napůl utekl před turisty za záclonu. Lesní roh se vinul jako zlatý had. Trubka se bojovně blýskala. Pozoun mohl být hned dlouhý, hned krátký, jako strašidlo. Buben, to byl tlouštík oblečený do hladké košile.
9
Bubínek byl jeho synek. Činely se blýskaly jako dvě slunce. Ve vzduchu v hudební komnatce to tiše hrálo. Hrálo to samo od sebe, neslýchaně a zvláštně. Hra byla tišší a zas zvučnější, ozývaly se v ní struny, trubky, hoboje, flétny a zdálky dýchal buben. Turisti si s tím nevěděli rady. Dívali se jeden na druhého a šeptali: „To přece není možné. Vždyť u toho nikdo nesedí.“ Vtom do té hudby basa, měkce, jako z usínání. A housle to zaplétaly do barevných pentliček a trubka do toho hodila zlatý pětník. Všecko to hraje, a nic se ani nehne. Turisti byli celí nesví. Až jedna paní řekla: „Někde tu bude rádio.“ Všichni si oddychli, že na to přišli. Jen Terezka věděla, že to tak není. Chvíli se dívala, jak turisti po všech koutech
10
hledají tranzistorek, potom otevřela dveře do další komnaty, počkala, až se tam všichni nahrnou, a pokračovala ve výkladu: „Jsme v loveckém pokoji. Dal ho zřídit poslední kníže Hološvec, řečený Pikous. Všecky ty parohy, parůžky a kančí hlavy patří zvěři, kterou sám postřílel. Pohovka pod oknem je udělaná z jeleních parohů. Na stěně visí dvě pušky. Z kratší dal předposlední Hološvec zastřelit medvěda, co dnes stojí s kasičkou v předsíni dole. Z té delší zastřelil poslední Hološvec jelena šestatřicateráka tu noc, kdy ho odnesl čert. Krb, kudy vyletěli, vidíte vlevo.“ Turisti se tomu dali do smíchu a říkali, že jsou to hlouposti. Jen nejmenší holčička v největších bačkorách zatahala Terezku za sukni a s vykulenýma očima jí pošeptala: „Je tu strašidlo?“ „To víš, že je,“ mrkla na ni Terezka. Pán s PODROBNÝM PRŮVODCEM rychle zalistoval v knížce. „O strašidle tu není ani zmínka!“ řekl hašteřivě. „Máte nejnovější vydání Průvodce,“ řekla Terezka. „Všechna starší vydání uvádějí, že zámeckou věž obývá strašidlo Vindyš. Věž je pamětihodná taky tím, že je ozdobena větrným kohoutem, o kterého byla svedena bitva.“ Den za dnem prováděla Terezka turisty, jen v pondělí býval zámek zavřený. Josef zatím ve škole pod zámkem učil žáky zpívat. Už dva měsíce probírali písničku Ovčáci, čtveráci. Všichni ji uměli zpředu i pozpátku, jen žák Slavík to pořád kazil.
11
Každý den ráno vešel Josef do třídy a řekl: „Zavřete okna do ulice a ty, Slavíku, otevři uši.“ Potom sáhl do pouzdra pro housle. Patřily škole a byl k nim smyčec, který vydržel už šest učitelů. Inspektor Černý, co pravidelně čtvrtletně prováděl na škole inspekci, si velmi vážil právě toho smyčce. Jen vstoupil do třídy, pohladil si pásek černých vlasů, blýskl zlatým zubem a zeptal se: „Co smyčec? V pořádku?“ „Prosím,“ odpověděl Josef a zahrál smyčcem několik taktů na housle. „Dobrá,“ zabručel inspektor Černý a zapsal si to plnicím perem do notesu. Josef proto na smyčec velmi dbal a zacházel s ním velmi jemně. Když ráno zavřeli žáci okna do ulice a Slavík se začal tvářit, že má uši úplně dokořán jako dvě zámecké brány, poklepal Josef tiše smyčcem na housle a udělal druhé bezpečnostní opatření, které se týkalo žáka Slavíka. „Slavík si přesedne do první lavice, abych ho slyšel jen já. Zpívá velmi silně a velmi falešně a popletl by všecky lavice před sebou.“ Slavík si přesedl a spustili písničku Ovčáci, čtveráci. Josef hrál na housle, ostatní zpívali a Slavík jim do toho bučel. Tak bylo celkem všecko v pořádku. Jenže ten den, kdy začalo naše vyprávění, měl Josef už od rána plnou hlavu Terezky. Složil pro ni písničku a chtěl ji Terezce večer zahrát. Tak se stalo, že zapomněl žáka Slavíka přesadit do první lavice. A vůbec byl velmi roztržitý. Vzal housle z pouzdra, jemně natřel smyčec kalafunou a rovnou řekl:
12
„Ovčáci, čtveráci.“ Stiskl housle pod bradou a začal hrát. Třída se dala do zpěvu. Ale i když měl Josef plnou hlavu písničky pro Terezku, přece jen slyší, že někdo začal Ovčáky dřív. „Dost,“ řekl Josef. „Někdo se nám ulil od startu.“ Znova si srovnal housle pod bradu a vzal to od začátku. Třída se dala do zpěvu. Všecko se to shodlo, jen ten jeden hlas se zas vlekl pozadu jako raněné křídlo. „Přidej plyn!“ křikl Josef a přitiskl smyčec silněji na struny. Jenže pořád slyší ten hlas, jak klopýtá o čtvrt taktu pozadu. „Dost,“ řekl Josef, „začneme ještě jednou.“ Foukl si vpředu za košili, aby si ochladil zlost, a začal do třetice. Teď to zas bylo celé falešné, chvilkami o půl tónu, chvilkami o tři čtvrtě.
13
„Dost,“ řekl tiše Josef, a pak zaburácel: „Dost! Někdo mi vzadu zpívá falešně jako pneumatika v zatáčce!“ „To Slavík,“ řekla třída. „To se ví, Slavík!“ řekl Josef a uhodil smyčcem o stolek. Starý smyčec se rozletěl na dva kusy. Josef uložil housle do pouzdra, opatrně k nim přidal přeražený smyčec, už docela zbytečně přesadil žáka Slavíka do první lavice a odešel ze třídy. Před večerem Terezka čekala na Josefa, až jí přijde zahrát novou písničku. Seděla u okna a dívala se ke škole. Školní dveře se otevřely, Josef přeběhl silnici a přichází přes padací most. V ruce nese pouzdro s houslemi. Terezka mu zamávala a rozběhla se do hudební komnatky. Připravila Josefovi pult na noty a uvelebila se na kanapátko. V komnatce je ticho. Podvečerní slunce má sto tváří v plechu a laku hudebních nástrojů a do ticha se jemně ozývá pohádková muzika. Josef vešel do komnatky a Terezka mu vesele povídá: „Tak mi zahraj tu svou novou písničku.“ Potom se líp podívala a skoro se lekla: „Ale proč sis vzal modré šaty? Taková úřední barva!“ Josef sáhl do vesty pro klíček a odemkl pouzdro. Terezka se teď lekla doopravdy. „Co jsi to vyvedl se smyčcem?“ Pohádková muzika se zajíkla a ztichla. Terezka překládá v rukách přeražený smyčec, visí to všecko jen na pramínku žíní.
14
„No co,“ pokrčil rameny Josef, ale v hlase má plno starostí. „Slavík mě dopálil a sekl jsem s tím o stolek.“ Terezka chtěla Josefa potěšit. „Stejně to už byl starý a vetchý smyčec.“ „Až to takhle řeknu inspektoru Černému,“ povídá na to Josef, „požene mě rovnou ze školy. Vždyť on byl pyšný právě na to, že je ten smyčec starý a vetchý.“ „Tak já už nevím,“ řekla Terezka a začala hledat v kabelce kapesník. „Dají mě na školu někam pryč, kde není žák Slavík, abych jim zas nepřerazil smyčec,“ řekl Josef a mračil se, aby nebylo vidět, jak je nešťastný. V komnatce už byla tma. Vždycky za chviličku bylo slyšet, jak do té tmy ukápla Terezce slza. Ale najednou se v té tmě někdo zachrul a zabručel: „Heleďte, vy dva, běžte za dveře a my se podíváme, co by se dalo dělat.“ Ona to byla basa. „Ale to je přece proti fyzice!“ řekl Josef. „Tak se nech podle fyziky vyhnat ze školy a od Terezky,“ zabručela basa a oba je vystrkala na chodbu. Stáli tam a trochu se třásli. Z hudební komnatky se začala ozývat pohádková muzika. Ale nebylo to teď žádné lehoučké ševelení. Buben tam rozčileně bouchal, že smyčec je úplně nadranc, lesní roh se nad tím dojatě zalykal, a basa, kruci, nechte toho, tohle nám nepomůže. Harfa smyčec tolik litovala, až se nad ním stříbrně rozplakala. A basa zas, kruci, tohle nám ale už vůbec nepomůže! A tak klarinet vesele zahrál pro
15
dobrou náladu. A basa, tohle je ono, a teď se bude přemýšlet a na něco se přijde. Za chviličku vřískla trubka, už to mám! Jenže ještě bylo třeba, aby do toho fagot přidal trochu dědkovského rozumu. „Každý se nejlíp spraví tím, nač je zvyklý,“ povídá fagot hlubokým doktorským hlasem. A protože přeražený smyčec byl nejvíc zvyklý na písničku Ovčáci, čtveráci, zahráli mu ji. Nejdřív samy zámecké housle. A pak už to znělo všemi hlasy. Hoboj do sladka, jako by přeražený smyčec mazal lepem, bubínek repetil, jako by zatloukal nejtky, harfa už neplakala, ale uhlazovala smyčci žíně. Zadul do toho pozoun, aby to všecko navždycky zůstalo pevné a pružné, a nakonec pískla pikola, jako když se sfoukne poslední prášek z hotového díla. Potom se udělalo ticho, jako když kapelník poručí konec muziky. „Už smíme dovnitř?“ špitla Terezka. „Jo,“ řekla basa. Josef a Terezka spolu vešli do hudební komnatky. Na nebi svítil měsíc a bylo ho všude plno. V pouzdře na stolku ležely školní housle a vedle nich celý smyčec. Josef ho zkusil a povídá: „Je jako z Itálie. Vydrží ještě nejmíň devět učitelů.“ Terezka přinesla zdola svíčku a Josef jí zahrál svou novou písničku. Znělo to tak pěkně, že se mu to ani nechtělo věřit. „Terezko, takhle přece bych já sám nikdy nezahrál,“ povídá. „Bude to v tom smyčci. Terezko, na zámku se děje něco proti fyzice!“
16
Jak Josef zahrál na violoncello zlým včelám To nevěděla ani Terezka, že v dubovém lese za zámeckým parkem žije v jeskyni loupežník. Z toho lesa zapomněly odejít staré časy a zůstaly tam i s loupežníkem, vílami a polednicemi. Ještě před sto lety honil loupežník Záděra kupce po lese jako jeleny. Jeskyni si vyložil drahými kůžemi a jedl ze zlatého talíře. Po pasekách rozhazoval perly a smál se, když se některá pěnička spletla a zobla si. Záděra vycházel i z lesa a po zámeckém parku chodil jako po svém. Často zahlídl za oknem hudební komnatky předposledního Hološvece, jak sedí v křesílku, krajkovou manžetu má zahrnutou do rukávu, aby nešmidrala po strunách, a hraje na violoncello. Záděra vždycky postál a kousek si poslechl. Jednou ale měl nešťastný nápad. Zul si střevíc a zabouchal podpatkem na zámeckou zeď. Kníže, protože byl mrňous, si přistrčil k oknu stoličku a vykoukl. Záděra na něho zavolal: „Pořád to poslouchám, ale nikdy nevím, co to vlastně hraješ.“ Hološvec se chvíli probíral smyčcem v partesech a zvykal si na to, že mu loupežník tyká. Pak k němu zezadu
17
*
přistoupila jeho choť paní Blandína a něco mu pošeptala. Hološvec spokojeně zamečel, jako by na tu chytrost přišel sám, podrbal se na zvadlém nose a povídá: „Tak ty nepoznáš, že je to písnička o jednom hodném loupežníkovi, co se vždycky dělil se svým knížetem?“ A hned příští neděli po mši svolal Hološvec okresní loupežníky na zámek. Přišel Záděra a ještě dva. Kníže jim dal nalít. Než šla láhev dokola podruhé, Hološvec řekl: „Tak hoši, od pondělka napolovic. Když se toho budete držet, přestanu na vás posílat vojáky.“ Dva loupežníci si s knížetem plácli, ale Záděra tvrdohlavě povídá: „To známe, tyhle holporty. Pan kníže by vždycky schlam stnul tu lepší půlku.“ A sekl kloboukem o koleno a šel. „Pak se ale zruší ta lesní křižovatka, co u ní číháš na kupce!“ křikl za ním Hološvec.
18
Loupežník Záděra byl hrdý jako jelen dvacaterák. Sedl si na kobereček na práh jeskyně, ruce jako palice složil do klína a nehnul ani palcem, když na křižovatku přišli hajní s fajfkami a báby s motyčkami, překopali křižovatku a vysázeli tam stromky. Křižovatka zarostla a kupci tamtudy přestali chodit. Záděra vstal ze zvetšelého koberečku, střásl ze sebe zbytky drahých šatů a kudlou si sroubil z habrové kůry kalhoty a z dubové kůry kabát. Pod lesem utrhl lopuchový list, posadil si ho na hlavu a měl klobouk. Potom houkl k zámku: „A hlady kvůli tobě taky neumřu!“ Tak se Záděra z loupežnické pýchy Hološvecovi nepostavil silou. Opřel se o svou hrdost a začal sbírat houby, jahody a ostružiny. Sílu měl jako hrom a vždycky toho polovic rozmačkal. To lesní jídlo zapíjel vodou ze studánky u jeskyně, časem se mu taková strava zdála mdlá. A proto právě včas potkal medvěda. Jednou se totiž při pití zvedl Záděra od studánky a na druhé straně stojí medvěd, pořádný huňatý hnědák. „Kde se tu bereš, kůže?“ povídá mu Záděra. Medvěd přešlápl a olízl si suchou tlapu. „Ale, zabloudil jsem asi. Bývala tu křižovatka, a teď tu není nic. A pil bych.“ „Tak si dej,“ a Záděra vyrýpl u studánky patou korýtko, aby se medvědovi líp pilo. „Nejdřív něco zakousnu,“ povídá medvěd a rozhlídl se po stromech. Už se hrne nahoru po starém děravém dubu. A rovnou prackami pod kůru. Vylovil medový plást, napomenul
19
v čely, aby se mu netočily kolem očí, odlomil kus plástu, podal ho Záděrovi a dali se do toho. Od té chvíle spolu žili v jeskyni. Záděra sbíral, co rostlo na zemi, medvěd zas vybíral med. Díl ho jedli tak, díl nechal Záděra zkvasit a dalo se to dobře pít. Žili si spokojeně. Jenže tou dobou knížete Hološvece omrzelo hrát pořád na violoncello. Opřel nástroj o zeď a řekl své choti paní Blandíně: „Co ted?“ „Vyjeď si na lov,“ poradila mu Blandína. Sama s Hološvecem nikdy na lov nejezdila, nemohla se dívat na to, jak je kníže proti koni maličký. Hološvec zas nikdy sám nestřílel, protože s ním moc strkala puška. Ránu obstaral myslivec. Na zámeckém nádvoří nasedli na koně, přibrali ještě nějaké honce, a za chvíli se v lese ozvalo veliké trará na lovecké rohy a dupání kopyt. Záděra to už chvíli starostlivě poslouchal a povídá medvědovi: „Zmiz. Zmiz do zeleného houští, než bude zle. Když mrňous Hološvec loví, tak se nezná.“ Medvěd byl neopatrný, jak už bývá každá velká síla. Jen mávl pohrdlivě tlapou a zůstal stát. Na paseku vyjel kníže s myslivcem. Kníže namířil prstem na medvěda a křikl: „Bumbác!“ Myslivec vystřelil a medvěd dostal tvrdou kuli rovnou do srdce. Přiskočili hajní, chvíli motali provazy, a už nesou medvěda na tyči hřbetem dolů.
20
A zas lovecké rohy a kopyta, a všecko to utichlo. Záděra si sedl před jeskyni a truchlil pro medvěda. Seděl tam jako černý pařez a přemýšlel o tom, že loupežník nikdy nemá být hrdý tolik, aby se včas nepostavil knížeti silou. Jinak padne medvěd a nic už není k ničemu. Sliboval si, že tu věc pomstí, i kdyby měl čekat sto let. A aby mu léta neujídala na síle, vymyslel si loupežník Záděra takovou věc. Popadl za cíp staré časy a odtrhl z nich kus dost velký, aby s ním mohl pokrýt svůj dubový les. Venku běžel čas, ale Záděra v lese nestárl. Tak se mínil v plné síle dočkat chvilky, kdy přišije jednu pořádnou Hološvecovi. Začal taky hospodařit bez medvěda, kterého dal kníže odstřelit. K svým povinnostem přibral i tu medvědovu opatřovat med. Došel každé ráno k děravému dubu, zabušil rukou na kmen jako medvěd tlapou, a když se včely vyrojily, zabručel na ně jako medvěd, aby se mu netočily kolem očí. Včely se vždycky sešly do obláčku a mírně bzučely, až to hrálo, jako když si kníže založí krajkovou manžetu do rukávu a vyhrává na violoncello. Záděra si sáhl do dubu pro med, jedl ho a pil ho. Před lesem i za lesem utíkal čas, jen v Záděrově lese byly pořád staré časy. Trvalo to už devadesát osm let. Pro ten mírný život začal Záděra už málem zapomínat, co je dlužen Hološvecovi. A když to trvalo devadesát devět let, přinesl náhodou vítr do lesa cizí včelu. Nejdřív ji ty lesní málem ubodaly. Potom si s nimi začala šeptat a Záděrovy včely toho měly tak plnou hlavu, že ani nevyletěly na pastvu.
21
Před večeří si Záděra zašel s březovou miskou ke svým včeličkám pro trochu medu. Ale to si dal! Jen zabušil na dub, už měl pět žihadel za ušima. „Copak to?“ povídá mírně Záděra svým včelám. Včela přinesená větrem se mu šila kolem nosu jako jehla a volala: „Koukáš, medojede! Já jim totiž pověděla, nač mají včely žihadla!“ Záděra dostal šesté a všecko se to na něho hrnulo. Ohnal se rukama, hodil si přes obličej kazajku a vjel do jeskyně. Tam se schoval za ohniště do kouře. Seděl a přemýšlel, že je nanicovatec. O medvěda přišel, málem sto let se tloukl po dubovém lese, ale Hološvecovi neoplatil. Teď se asi za trest dostal do šlamastyky se včelami. Kudy na ně, aby ho zas poslouchaly? Hlavu si otlačil od přemýšlení, až ho přece jen něco napadlo. „Když na mě to trápení se včelami přišlo z nových časů, musí tam na ně být někde lék. A poohlídnu se tam taky po Hološvecovi.“ Ulil oheň, posadil si na hlavu čerstvý lopuchový klobouk a šel. Na kraji dubového lesa si utáhl provázek kolem kalhot a vykročil do nových časů. Tu noc měl měsíc krátce naměřeno. Už zašel a všude byla tmoucí tma. Záděra se v ní postrkoval jen krok za krokem a nemohl se vyznat ve světě po stu letech. Až spadla hvězda a posvítila na okno hudební komnatky, kde předposlední kníže Hološvec hrával na violoncello. Záděra si zul střevíc, zabouchal na zámeckou zeď a zavolal: „To jsem já, Záděra! Otevři, přišel jsem ti oplatit za medvěda!“
22
Okno zůstalo černé. Záděra se ani moc nedivil, že mu Hološvec nepospíchá otevřít bránu. Pomaloučku obešel zámek, zastavil se u zadní branky, trošku si v zubech přihryzal nehet u malíčku a byl z toho klíč. Otevřel branku a prošel chodbami až do přední předsíně. Točil se tam, hmatal po zdech a klel mezi zuby: „Hromdudy, kudy dál?“ „Tudyhle!“ A Záděra uvízl v chlupaté náruči. Vyrazilo to z něho dech a pomaloučku se poroučel v Pánu. V poslední chvilce se mu povedlo popadnout chlupáče, který ho držel. A tiskl celou loupežnickou silou. Najednou slyší: „Jsi to ty!“ A ten, co ho držel, pustil. Záděra křísl nehtem na palci o kamennou zeď, rozsvítil svíčky v lucerně pod stropem a povídá:
23
„A ty jsi to taky!“ Znova se objali a znova se pustili. „Kde ses tu vzal?“ rámusil Záděra a zas objímal medvěda. „Ale stal jsem se zámeckým kasírem,“ povídá smutně medvěd a zatřese plechovou kasičkou. „Všecko se napraví!“ dupl Záděra, až se hnulo v zámeckých základech. „Doveď mě k Hološvecovi!“ Medvěd se chvíli tiše drbal na pečlivě sestehovaném místě, kde mu před sto lety vrazila kule do srdce. Trošku se i zakoktal: „On totiž dávno umřel. A klíč od zámecké hrobky nemá ani Terezka.“ „Tak jsem zmeškal,“ zahučel Záděra. „Kdoví,“ zamručel medvěd. „Je taková věštba, že ještě letos se Terezka vdá, zámecké strašidlo Vindyš bude vysvobozeno a ty vrazíš jednu pořádnou Hološvecovi.“ „Kdoví,“ zahučel Záděra, jako by tomu moc nevěřil. „Měl jsem mu ji přišít už před sto lety.“ Sedli si vedle sebe na první stupeň schodiště a svíčky hořely. Strkali do sebe přátelsky rameny, až se pod nimi houpal žulový schod, ale Záděra za chvilku přestal a povídá: „Já vlastně přišel taky kvůli včelám. Vztekly se mi. Ty ses v nich vždycky parádně vyznal. Nešel bys mi je pokrotit?“ Medvěd zatřásl prázdnou kasičkou. „Podívej, když chce medvěd pokrotit včely a domluvit jim, aby daly med, musí umět zabručet tak, aby to hrálo jako roj včel nad polední pasekou. Trošku výš, když je roj
24
na sluníčku, a trošku níž, když se chladí v borůvčí. A aby se to střídalo a jemně do sebe přecházelo.“ „Tak to aspoň zkusíš, ne?“ A Záděra jen vyskočit ze schodu. Medvěd mu položil tlapu na koleno. „Nesvedu to. Nemám už ten potřebný medvědí dech. Vždyť jsem samá vycpávka.“ Seděli vedle sebe na nejnižším schodu, kývali se dopředu a dozadu. „Hrom do všeho,“ povídá loupežník Záděra a uhodil se do kolena takovou silou, až to bouchlo jako granát. A tu nahoře na schodišti zaťukaly kramflíčky. Neslo se to níž a níž a najednou tam nad loupežníkem a medvědem stála Terezka. Medvěd popadl kasičku a hrnul se s ní do svého kouta. Záděra chtěl vyrazit ven bránou. Ale tam už stál Josef. Ty rány v zámku ho probudily a přivolaly. Začal se kasat na medvěda a na loupežníka. Terezka o něho dostala strach a okřikla ho: „Nebuď tak divoký!“ „Zlobí mě, že se tu zas děje něco proti fyzice,“ bouřil Josef. Záděra to chvíli poslouchal a mávl oběma rukama. „Jděte s fyzikou do háje. Ta mi proti vzteklým včelám nepomůže.“ „Jakpak ne?“ hrnul se zase na kopeček Josef. „Jednoduše je zakouříte a zkrotnou.“ „Jenže tyhle včely jsou staré sto let,“ povídá mírně Záděra. „Na ty s kuřákem nesmím.“ „Kdyby byl takhle medvěd,“ zamýšlel se Josef.
25
„Medvěd je,“ zamručel netrpělivě medvěd, „jenže vycpaný.“ „Tak už nevím,“ řekl Josef. Udělalo se ticho, jak se to stává vždycky, když už jsou všichni úplně bezradní. A pak se ozvalo to zvláštní bzučení. Bylo jemné, ještě jemnější a znova zvučelo hlasitěji, jako když se v teplém sluníčku převaluje a proměňuje včelí roj. Blížilo se, bylo ho pořád víc, a už bylo vidět, jak shora od hudební komnatky pluje schodištěm dolů jako zlatá ryba violoncello. Sneslo se Josefovi do náruče a přestalo znít. „Teď už nemám o nic starost,“ řekl Josef. Jednou rukou si přidržoval violoncello u boku a druhou si vedl Terezku. Záděra vzal medvěda za pracku. Všichni si to namířili k dubovému lesu za parkem. Došli tam chvíli po rozednění. Už na kraji lesa slyšeli, jak se včely zlobně rojí kolem děravého dubu. Když přišli blíž, včely se usadily a divily se, kdo všecko to sem jde. Záděra škrtl palcem o skálu a hodil oheň na ohniště, aby bylo dost kouře, kdyby se něco strhlo. Terezka ometla borůvkovým košťátkem pařez, Josef se na něj uvelebil a usadil si violoncello do klína. Medvěd se postavil vedle něho. A tu ta nejvzteklejší včela se Josefovi začala šít kolem uší a křičela na ostatní: „Žihadla do nich!“ Josef začal hrát. Medvěd mu radil a Josef hrál. Nejdřív tiše o mocném medvědovi, který má hubu celou zlatou od medu. Včely se slétly do obláčku a poslouchaly. Josef hrál a teď to zvučelo jako spokojený roj v koruně stromu.
26
Včely si naladily podle violoncella a začaly koncert. Byl to pěkný koncert pro violoncello a roj včel. Jen ta nejvzteklejší ještě povystrkovala žihadlo jako kopí. A hudba zněla výš, jako když na roj svítí sluníčko, a zas níž, jako když se na ně položí stín. A umírnila se i ta nejvzteklejší včela. Záděra si natočil z dubu plnou misku medu. „Děkuju ti, Josefe,“ povídá Josefovi. A Terezce řekl: „A ty si ho brzy vezmi za muže, abych to mohl srovnat i s Hološvecem.“ Jenže to se bude muset větrný kohout na zámecké věži ještě mockrát otočit.
27
Jak basa vyhrála bitvu o větrného kohouta Dalo se do deště a několik dní pršelo. Větrný kohout na věži měl věčně mokrý zobák. Po devíti zámeckých střechách se hrnula voda, letělo to dolů přes okna jako vodopád. Terezka nastydla. Vlezla si do postele po komtesce Kamélii a pila čaj z porcelánového hrnečku. Josefe, napsala na lístek, nemohl bys zítra provádět turisty po zámku místo mě? Byla neděle, turisti hned ráno netrpělivě dupali na padacím mostě a střásali z vlasů déšť. Jen jednomu déšť nevadil. Stál tam zachumlaný do zelené pláštěnky, levé oko měl přivřené a druhým střílel po zámeckých střílnách. Byl to starý podplukovník. „Deštníky nechte dole v předsíni, a medvěd dostane dvě koruny,“ řekl Josef a honem sbíral v paměti to, co věděl o zámku. Když starý podplukovník hodil peníze medvědovi do kasičky, přimhouřil i pravé oko a pomalu se rozhlídl po předsíni, jako by to tu už dávno dobře znal. Josef vedl turisty po kamenných schodech nahoru do patra. Podplukovník pochodoval přesně podle předpisu.
28
Prošli dlouhou chodbou, kde vonělo dřevem, a vstoupili do hudební komnatky. Pán s PODROBNÝM PRŮVODCEM si nalistoval příslušnou stránku, aby mohl Josefa napomenout, kdyby na něco zapomněl, a konečně se utišila i nejmenší holčička v největších bačkorách. Josef chtěl začít vyprávět o hudební komnatce. Vtom ale starý podplukovník v zelené pláštěnce srazil paty, maličko se před Josefem uklonil, jako by ho žádal o svolení, a rázně oslovil turisty: „Jsem podplukovník dělostřelectva ve výslužbě Picek. Dnes prosím všichni na můj povel!“ Turisti vypnuli prsa. „Vpravo v bok!“ povelel podplukovník. Turisti škrtli podrážkami o parkety. „Dnes začneme výklad o zámku z jiného konce,“ řekl rázně podplukovník a ukázal na dva zlatě zarámované obrazy nad klavírem. „Na obrazech vidíte předposledního knížete Hološvece z Perka a jeho choť Blandínu.“ Podplukovník o krok ustoupil, ostře zasalutoval a zahrčel na turisty: „Paní Blandíně vzdejte čest jako jenerálovi!“ Turisti salutovali a shora na ně přísnýma očima shlížela paní Blandína. Ústa měla maličká, ale vždycky z nich dokázala pálit ostrými rozkazy na všecky strany. Účes měla hladký, aby se nerozsypal, když si vyjela na těžkém válečném koni. Zato v zlatém rámu předposledního Hološvece to bylo samá nicota. Povadlé tváře, oči kalné jako obloha rozmočená deštěm, zvadlý nos a pod ním pusinka, z které jako by zrovna vypadlo jelítko.
29
30
„Čelem vzad!“ povelel starý podplukovník. Turisti se otočili na podpatku. A uviděli basu. Vypadala mírně jako bachratý koráb. „Nedejte se tím mýlit,“ řekl podplukovník. „Je to udatná válečnice. Vzdejte jí čest jako maršálkovi!“ Vzal basu do náruče a zatřásl s ní. V base se něco kutálelo. „Chrastí v ní kule z pistole, kterou dostala do boku, když velela v bitvě o větrného kohouta.“ „Povídali,“ řekl někdo v hloučku turistů. „Kdo to byl?“ zahrčel divoce podplukovník. Když se nikdo nepřihlásil, otočil basu bokem k oknu. „Tady vidíte ránu.“ Turisti se tam shrnuli a viděli, že basa opravdu má v levém boku vyspravenou ránu. „Smyčec!“ povelel starý podplukovník. Trhl smyčcem a basa vybuchla, jako když vystřelí kanón. Potom bzučela a vrněla, jako když si to granát hrne nad bitevním polem. Všichni v hudební komnatce se přikrčili. Prásklo to, jako když se roztrhne granát a všude se sype železo. Starý podplukovník v zelené pláštěnce odložil smyčec a začal vyprávět: „Před sto lety, za panování předposledního knížete Hološvece z Perka, vzkázal Hološvecovi jeho soused a velký rváč Závida ze Závisti, že přijde a vezme si větrného kohouta ze zámecké věže. Když posel tu zprávu vyřizoval, seděl Hološvec v hudební komnatce a hrál na violoncello. Nestačil ani dohrát takt, poklesly mu tváře, vyrazil na něm pot a Hološvec se bledý sesul do stolice. Tak ho našla paní Blandína a rázně se zeptala:
31
,Spolkl jste kalafunu?‘ ,Rváč Závida chce kohouta z věže,‘ mekl vystrašený Hološvec. ,Nedostane ani brk,‘ řekla paní Blandína, podkásla si sukni a udělala dva rejtarské kroky ke knížeti. Vzala mu violoncello z klína a dostrkala ho i se stolicí k base. ,Můj choti, od violoncella moc udatnosti nepoberete. Tuhle je basa a tuhle smyčec.‘ Hološvec sáhl pro smyčec a ponimral se s ním base po strunách. Ale udatnost na něho z basy nepřešla. Když dohrál, vzala mu Blandína basu a postavila ji zpátky do kouta. ,Nejste udatný ani smyčcem, natož mečem,‘ řekla, ,sám se rváči Závidovi postavit nemůžete. Upadl byste od větříčku, až by Závida tasil. Pošleme na něho vojáky.‘ Když domluvila, sáhla paní Blandína pro trubku a rovnou s ní k otevřenému oknu. Zatroubila na poplach, až se to rozlehlo přes les i přes ves. Ve chvíli stáli na zámeckém dvoře knížecí vojáci. Pěšáci začali ládovat flinty, dragouni leštili hadříkem šavle a kanonýři mazali lojem koule do kanónu. Paní Blandína se na to chvíli dívala a pak přistrčila knížete k oknu. ,Teď to trochu pocvičte.‘ Hološvec si dal připnout na prsa železný krunýř, aby se mu v tom líp rozlíhal hlas, nohy si dal podložit stoličkou, vystrčil šavli z okna, posekal trochu vzduch a mekl: ,Pozór.‘ ,Ráčíte něco říkat?‘ zařvali na něho uctivě zdola lajtnanti.
32
Hološvec mektal, slyšet ho bylo jako mouchu ve stodole, vojáci si museli držet dlaně u uší jako mušličky, a podle toho se cvičilo. Paní Blandína si jen cukala za sukni. ,To já bych byla jiný jenerál!‘ Po třech nedělích pomohli Hološvecovi zastrčit šavli do pochvy a on odešel od okna a řekl, že prý toho vojáci už umějí až dost. Už druhý den přitáhl pod zámek Závida ze Závisti. Přišel taky s vojskem, protože se od babek houbařek dověděl, že se na něho Hološvec tři neděle cvičí. Rozložil své pěšáky na čtyři strany pod zámkem, kanonýry schoval za altánek v parku a dragouny nechal jezdit hned sem, hned tam. Sám si nasadil k oku dalekohled, zadíval se nahoru na věž na větrného kohouta a zbledl závistí jako měsíc. Potom se celý oblékl do plechu, ačkoli se to už hezkých pár let nenosilo. Nakonec řekl, že by se tedy mohlo začít. Hned vyjelo na louku několik závidovských jezdců a udě lali na zámek tuplovaný dlouhý nos. Na zámku se nic nehnulo. Hološvece bylo vidět jen kousek, jak se krčí za oknem hudební komnatky a podpírá si palcem zvadlý nos. Závida si tedy dal zavolat několik dragounů, kteří měli zlé ženy, co je pořád tahaly za nos. Tolik vytahaných nosů musí přece Hološvece rozdráždit. Zámek vystřelí, Závida pozná jeho sílu a zařídí se podle toho. Dragouni se zvadlými nosy jezdili po louce Hološvecovi pěkně na očích. Kníže v okně zas nic. Vtom k němu zezadu přikročila paní Blandína.
33
,Vy hološvecká hanbo,‘ povídá, ,jak dlouho budete ještě snášet ty ouchcapky?‘ Hološvec se jen zavrtěl v krunýři a zdola od pat na něho přišlo třesení. Bál se otevřít ústa, aby mu zuby nezachrastily o zuby. Závida zatím nepokojně posedával na koni a počítal chvilky, kdy už zámek konečně vystřelí. Když mu to bylo dlouho, řekl: ,Hološvece to zas vzalo. Dejte mi polštář. Trochu se prospím, a Hološvecovi zatím odlehne.‘ Přinesli polštář, Závida se na něj skulil bokem z koně a ve chvilce spal. Dragouni pořád marně jezdili křížem krážem po zelené louce pod zámkem, všelijak se na Hološvece šklebili a čmárali mu křemenem po zdi. Tohle všecko těžce snášela hološvecká zámecká posádka. Pěšáci vystrčili pušky mezi zoubky cimbuří a namířili si. Jezdci jen vyrazit z branky. Kanonýři měli lunty zapálené. Jen sám Hološvec pořád ještě nic. Třásl se v okně, slunce se mu opíralo do krunýře a lítala od něho bláznivá prasátka na všecky strany. Na dva kroky za knížetem stála paní Blandína a držela v ruce číšku vína. Basa v koutě bručela hanbou. Mladší Hološvecovic dcera komteska Kamélie plakala uvnitř v komnatách, že se bude střílet. Starší Štylfrída zas proto, že se ještě nestřílí. Paní Blandína udělala dva rázné rejtarské kroky a podala knížeti číšku s vínem.
34
,Pijte, můj hrdino. Je to horké. Odlehne vám po tom a dokážete dát povel.‘ Hološvec se napil a vrátil se mu hlas. Brnkl mečem o prázdnou číšku a co měl sil, křikl dolů z okna: ,Závido, slyšíš? Já to vzdávám!‘ Naštěstí Závida ze Závisti chruněl na polštáři a Hološvece nezaslechl. Taky paní Blandína dala honem zatroubit na trumpetu, aby se to zatušovalo. A teď už toho měla všeho dost. Podkásla si sukni, skočila k oknu, odstrčila Hološvece a křikla na zámecké vojáky: ,Teď jsem tu já jenerál! Do nich!‘ Křikem se probudil Závida ze Závisti, překulil se z polštáře zpátky na koně a zamával mečem. Začala slavná bitva o větrného kohouta.
35
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.