Václav Radimský a česká krajinomalba

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Seminář dějin umění

Michaela Banzetová

Václav Radimský a česká krajinomalba Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Alena Pomajzlová, Ph.D. Brno 2009

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Václav Radimský a česká krajinomalba vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

……………………………………………..

2

Mnohokrát děkuji PhDr. Aleně Pomajzlové, Ph.D. za rady poskytnuté při vedení práce. Poděkovat bych chtěla také všem pracovníkům institucí, kteří mi umožnili kontakt s díly, poskytli cenné informace a rady. Děkuji rovněž svým rodičům za podporu.

3

OBSAH:

1. Úvod

5

2. Kritika pramenů

7

3. Dílo - problém datace a dostupnosti

13

4. Studium a francouzské vlivy

15

4.1. Seznámení s impresionisty a jejich malbou

17

4.2. Vztah Václava Radimského a Claude Moneta

18

4.3 Impresionismus v díle Václava Radimského

20

5. Výstava Václava Radimského v Topičově salónu v roce 1899 a dobové ohlasy

22

6. Krajinomalba druhé poloviny 19. a počátku 20. století

24

6.1. Impresionistické tendence v české krajinomalbě

25

7. Antonín Slavíček a Radimský

29

8. Závěr

33

9. Použité prameny a literatura

35

Přílohy:

39

1. Životopis Václava Radimského

39

2. Díla Václava Radimského zastoupená ve sbírkách českých galerii

41

3. Obrazová příloha

44

4

1. Úvod Dílo Václava Radimského jsem si zvolila jako téma pro svoji bakalářskou práci, a to nejen pro jeho sběratelskou zajímavost, ale především pro jeho netypické místo v české krajinomalbě. Často je považován za prvního, či dokonce jediného českého impresionistu, jenž studoval tento směr přímo ve Francii u jeho zakladatelů. Ačkoliv byla jeho tvorba u nás nejprve přivítána s nadšením, dnes se většinou dočteme, že nemá přímých následovníků, že jeho tvorba zůstala v zajetých kolejích a dokonce sám umělec nebyl nikterak originální. I přesto jeho sběratelská popularita neutuchá již několik let.1 Z tohoto důvodu se zde budu zabývat také převážně soudobými kritikami. Tvorba Václava Radimského je stále aktuální. V posledních letech proběhlo několik výstav jeho díla a v souvislosti s nimi vzniklo i několik katalogů. Stále ale neexistuje monografie tohoto umělce. Ve své práci se věnuji především dílům od roku 1890, kdy se Radimského styl utvářel. Tvorbu z této doby představil na výstavě, která se uskutečnila v roce 1899 v Topičově salonu. Jednalo se o Radimského nejdůležitější a pro české prostředí nejvýznamnější výstavu, neboť právě zde byla poprvé česká společnost seznámena s impresionismem. Tím se řadí osobnost Václava Radimského na výsadní místo v historii české moderní krajinomalby. I přesto, pokud je výstava zmiňována v publikacích, většinou je pojednána okrajově. Na následujících stránkách se tedy i jí budu zabývat důsledněji a to v souvislosti s dobovými, převážně kulturními, vazbami. Především bych zde ale chtěla blíže uvést Václava Radimského do kontextu české krajinomalby. Ačkoliv se jeho dílo těší v posledních letech znovu nabytému zájmu, stále je jeho místo v české krajinomalbě vnímáno rozporuplně. Proto zde budu srovnávat tvorbu Václava Radimského a jeho současníků z řad českých krajinářů. Tendence impresionismu, které budu zkoumat, se tak pokusím

1

Jako příklad mohu uvést obraz Topoly a vrby na břehu Seiny z roku 1903 od Václava Radimského, který se prodal v roce 2006 v Londýně v aukční síni Sotheby's za 15 600 liber.Tato částka, která činí v přepočtu na české koruny téměř 650 000 však nebyla nejvyšší. Nejdražší obraz Václava Radimského byl vydražen v roce 2003 za 1,17 miliónu korun. http://kultura.ihned.cz/1-10104320-18783300-J09000_d-d8 [2008-11-06] http://www.artantiques.cz/09/01/0901_soubory/0901natrhu.htm [2009-3-22]

5

ukázat na konkrétních dílech umělců. Předně však budu Radimského konfrontovat s hlavním představitelem tohoto směru u nás a to Antonínem Slavíčkem. Díla, jež od Radimského uvedu, budou ta, jež spadají do daného časového období, tedy od roku 1890, kdy odchází do Francie, až po vrcholnou dobu jeho tvorby, která spadá do prvního desetiletí dvacátého století. Radimského tvorba ve vztahu k české krajinomalbě z tohoto pohledu dosud zkoumána nebyla, domnívám se proto, že by tato práce mohla přinést nové poznatky o umělci, jenž není stále zcela doceněn.

6

2. Kritika pramenů Na následujících stranách se budu věnovat podrobněji pouze úseku Radimského tvorby, přesto je nezbytné zmapovat prameny a literaturu, týkající se jeho osoby komplexně. Dosud nebylo věnováno tomuto umělci příliš mnoho samostatných publikací a často je tak zmínka o něm nebo jeho díle součástí prací, zabývajících se jinými, obecnějšími tématy. Samostatná monografie zatím nebyla zpracována. Nejčetnější prameny, vztahující se k osobě a dílu Radimského, jsou recenze a články v dobovém tisku a také katalogy k výstavám probíhajícím za umělcova života. Literatura by se celkově dala rozdělit do tří částí: - katalogy, popřípadě publikace, vzniklé v souvislosti s výstavami pořádanými po Radimského smrti - informace o umělci, nacházející se v encyklopedických publikacích - literatura, primárně se zabývající jiným tématem, ale zmiňující se i Václavu Radimském Nejpočetnější část pramenů k Radimského dílu tvoří dobové články a recenze. Vzhledem k zaměření práce bych vyzdvihla recenze na výstavu v Topičově salónu roku 1899

2

a pozdější kritiky. Tyto články byly velice významné také proto, že

zároveň byly doprovázeny reprodukcemi z probíhající výstavy.3 Zatímco recenze na první významnou výstavu Radimského v Čechách jsou veskrze pochvalné, články z pozdějších let se svým vyzněním liší. K autorům převážně kladných statí patří především K.B.Mádl. Ten se od samého začátku stává nejpozornějším sledovatelem Radimského vývoje a po dlouhou dobu je jeho nejnadšenějším příznivcem. Mezi další autory pak patří například Karel Čapek,4 který se k tvorbě tohoto umělce vyjadřuje ve dvou kritikách. V první recenzi přináší nový pohled na Radimského dílo považuje je za prvořadě dělané pro obecenstvo, což uvádí i jako důvod jeho popularity mezi lidmi, ale naopak menší obliby mezi umělci. Ve druhé recenzi kladně hodnotí světelnost, ladnost a přívětivost Radimského obrazů, jako nejlépe ztvárněnou v nich považuje vodní hladinu a také světlo, kterému připisuje lehkost a jiskrnost. Oproti 2

O této události se například velice pochvalně vyjádřil K.B.Mádl ve Volných směrech: MÁDL, K.B. [Karel Boromejský]. (rec.)Václav Radimský. Volné směry III., Praha 1899, s. 278-289. 3 Například: MÁDL, K.B. [Karel Boromejský].Výtvarné umění. Zlatá Praha XVI. Praha 1899, č.17, s. 202, 205208, 209, 215-216. . 4 ČAPEK, Karel. (rec.) Václav Radimský. Stopa, roč. 11, Praha 1909, s. 60-61. ČAPEK, Karel. (rec.), Výstava obrazů V. Radimského. Cesta, roč. 1, Praha 1919, s. 1420.

7

tomu půdu a oblohu hodnotí jako zpracovanou zběžně, ale s jistotou. Jako příklad opaku jejich důsledného zkoumání a ztvárnění uvádí Antonína Slavíčka. Také u Radimského zmiňuje, že jeho tvorba neprošla „…zemitým zakalením palety…“5, jaké prodělal impresionismus v Čechách. Ze zástupců nové generace hodnotí Radimského tvorbu i Vincenc Beneš, jehož kritika, byla snad tou nejpřísnější.6 Hned v první větě hodnotí neznatelnost pokroku, kolísání a nejistotu v dílech vystavovaných v Obecním domě v roce 1912. Dále pak téměř jako protipól k jeho osobě uvádí Antonína Slavíčka. Vyzdvihuje zde jeho tvorbu, kdežto Radimského považuje za pouhého šťastlivce, u nějž je vše jen dílem velice příznivých okolností. Oslavuje Slavíčkovu osobnost a táže se, jaká by asi byla tvorba jeho, kdyby byl na místě Radimského. Tato kritika je ze všech nejméně smířlivá a v některých částech pisatel už nehodnotí jen dílo, ale kritizuje i charakter. I přesto Beneš uvádí, že Radimského tvorba stále vyniká nad všechny české impresionisty a krajináře, neboť těm chybí, jak uvádí, čisté malování, jež nahrazují náladovostí a procítěností. Od prvních nadšených ohlasů je tak viditelný posun. Nikdy ale není hodnocení natolik negativní, aby odsoudilo Radimského tvorbu komplexně, bez přiznání nějakých kladů, byť již předvedených dříve. Nejvíce vyznívá zklamání z neměnnosti stylu. Obrazy jsou stále precizní, stejné technikou i krajinným námětem. Česká společnost v nich v době nastupující nové generace, která se zaměřuje především na člověka, nenachází nové podněty. Z toho vycházejí i pozdější negativní kritiky, které tak na dlouhou dobu zapříčinily mínění o Radimském jako o, v dějinách českého malířství, nepodstatném malíři. Dalším nepostradatelným zdrojem informací jsou katalogy a to jak k výstavám pořádaným za života Václava Radimského, tak i k posmrtným. Z dobových katalogů můžeme zjistit především počet a název vystavovaných děl a také jejich cenu.7 V některých případech i dobu, ve které dané práce vznikly, což může pomoci při zařazení děl se spornou nebo chybějící datací. Dále je u některých položek uváděno, na jakých výstavách se také objevily. Jedná se o nezbytné primární prameny, ze kterých je třeba vycházet.

5

Ibidem. BENEŠ, Vincenc. (rec.), V.Radimský. Umělecký měsíčník II, Praha 1912, s. 39. 7 Například: Václav Radimský, Souborná výstava. Katalog výstavy. Topičův salon. Praha 1899. 6

8

První katalog, který vzniká po Radimského smrti, vychází v souvislosti se samostatnou výstavou jeho prací v roce 1985 v Oblastní galerii výtvarného umění v Gottwaldově, dnešním Zlíně. Jeho autorem je Ludvík Ševeček a prvně vzniká publikace, jež je celá věnována Václavu Radimskému.8 Zatím poslední takovou, bezpochyby významnou, prací se stává katalog výstavy, pořádané v Galerii Felixe Jeneweina v Kutné Hoře v roce 2005. Mimo dalších podstatných informací je zde zpracován i životopis Radimského, a to mnohem podrobněji a rozsáhleji, než jak tomu bylo dosud, převážně pouze v encyklopedických publikacích.9 Autorem je Aleš Rezler a jeho zásluhou je současně shromážděn, uspořádán a publikován i soubor Radimského korespondence.10 Dalším jmenovaným zdrojem jsou encyklopedie. Ty sice poskytují informace spíše obecné, ale v případě, kdy neexistuje monografie v pravém slova smyslu, poskytují základní seznámení a odkazují k dobovým pramenům i k jiným publikacím. Proto se jim zde samostatně věnuji, neboť i když je význam a účel encyklopedických hesel zřejmý, v tomto případě byla dlouhou dobu nejdostupnějším a nejobsáhlejším zdrojem informací o tomto, v Čechách opomíjeném, umělci. Radimského jméno se objevuje ve většině encyklopedických publikací.11 Na závěr uvádím díla, která se primárně věnují jiným tématům, ale o Václavu Radimském se také zmiňují. I když je to většinou zmínka v rámci tématu dané knihy pouze marginální, pro náš účel je často velice přínosná. K takovým patří například Česká secese od Petra Wittlicha12 nebo také kniha Guillauma Apollinaire, O novém umění.13

8

ŠEVEČEK, Ludvík. Václav Radimský: výběr z malířského díla. Katalog výstavy. Oblastní galerie výtvarného umění v Gottwaldově, 1985. 9 REZLER, Aleš. Václav Radimský (1867 – 1946): výběr z malířské tvorby. Katalog výstavy. Galerie Felixe Jeneweina v Kutné Hoře, 2005, nestr. 10 REZLER, Aleš. Václav Radimský (1867 – 1946): korespondence 1899 – 1918. Doprovodná publikace výstavy. Galerie Felixe Jeneweina v Kutné Hoře, 2005, nestr 11 Například: F.H s. [František Harlas], heslo Radimský Václav, in: Ottův slovník naučný XXI. Praha: Vydavatel a nakladatel J. Otto, 1904, s. 31. LŠ [Ludvík Ševeček], heslo Radimský Václav, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění II. Praha: Academia, 1995, s. 668. TOMAN, Prokop Hugo. Nový slovník československých výtvarných umělců II. Praha: Tvar, 1950, s. 341-342. VOLAVKA, V. [Vojtěch], heslo Radimský Václav, in: Thieme Ulrich –Becker Felix (zal.), Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart XXVII. Leipzig: 1933, s. 549. 12 WITTLICH, Petr. Česká secese. Praha: Odeon, 1982, s. 60. 13 APOLLINAIRE, Guillaume. O novém umění. Praha: Odeon, 1974, s. 97, s. 282.

9

V první zmíněné publikaci se dozvídáme, jak autor řadí Radimského dílo do domácího vývoje. Považuje jej za svého času nejpokrokovějšího krajináře u nás a uvádí, že je možné, že povzbudil Slavíčka v uvolnění rukopisu a barevnosti. Následně nabízí několik možných zdůvodnění, proč i přes to, jeho vliv nebyl pro české malířství nijak zásadní. Jako důvod uvádí chybějící kontakt se skupinou Mařákových žáků a také příliš nápadný vztah k Monetově malbě. Druhé dílo, které jsem uvedla, je kniha O novém umění od Guillaume Apollinaira. Zde se jedná o kritiku Radimského výstavy, jež proběhla v Paříži roku 1910. Přesto, že jsou jí věnovány pouze dva krátké odstavce v rámci celé knihy, domnívám se, že jejich přínos z hlediska podaných informací je velký. Ukazuje se zde jak známý byl Radimský ve své době ve Francii, když i osobnost, jakou bezesporu Apollinaire byl, zařadila recenzi o jeho výstavě do své knihy. V kritice nemluví o výstavě jednoznačně, ani pozitivně, ani negativně. Na začátku nesouhlasně komentuje světlo, které považuje za příliš bílé až umělé. Píše, že v Radimského obrazech je ho zbytečně mnoho a předměty zde zobrazované jsou tak až nepříjemně vykreslovány do samých detailů. Na druhou stranu si však cení jeho kvalit v kresbě a konstrukci a především toho, jak jsou obrazy situovány a přiznává jim vzácnou čistotu a poctivost.14 V kritikách českých autorů je oproti této recenzi v Radimského dílech vyzdvihováno pojetí světla jako jeden z vrcholů jeho tvorby. To je považováno za něco nového v českém malířství. Naopak opakování krajinných motivů je v některých kritikách bráno jako absence další fáze vývoje. Ukazuje se tak rozdílné vnímání dané odlišným kulturním vývojem. V Čechách je ceněna světelnost obrazů, protože je to v našem prostředí něco zcela nového. Oproti tomu Apollinaire si cení kvalit, jako je konstrukce a kresba, neboť ty již přestávají hrát v nově nastupujících směrech ve Francii hlavní roli. I tyto nedlouhé statě jsou tedy velice důležité. Na omezeném poli jsou přinášeny informace, které ukazují dílo Václava Radimského v širším, někdy dokonce světovém, kontextu.

14

Apollinaire zde uvádí i místo konání Radimského výstavy U Bernheima mladšího a dobu trvání od 29.III. do 16.IV. roku 1910: Viz APOLLINAIRE (pozn. 13), s. 282.

10

Pro obeznámení s českou krajinomalbou ve zvoleném období mi pak sloužily jednak opět zprávy v dobovém tisku15 a dále publikace, zaměřené především na toto téma a časový úsek. K takovým patří práce Jaroslava Kopty s názvem Čeští malíři impresionisté

16

a

dále dílo F. X. Jiříka zabývající se vývojem české malby v 19. století. 17 Prvně jmenované publikaci bych vytkla některé nepřesnosti, například mylně uváděný rok první samostatné Radimského výstavy.18 Přesto většina v publikaci uváděných informací je z hlediska této práce přínosná. Jedná se především o uvádění impresionistických tendencí a vlivů v tvorbě některých českých umělců. Jedním z důležitých zdrojů pro tuto práci je i katalog Světlo v českém malířství generace osmdesátých a devadesátých let 19. století od Tomáše Vlčka.19 Tato publikace, vzniklá ku příležitosti námětově velice ojedinělé výstavy, představuje umělce dané generace z hlediska působení světla v jejich obrazech. Do té doby opomíjený pohled na malbu konce století je pojat v širších kulturních a historických souvislostech. Rovněž Dějiny českého výtvarného umění

20

byly, z hlediska seznámení se

s malbou, především pak s krajinářstvím a jeho zástupci, důležitým zdrojem. Umělci, kterým se budu věnovat, jsou zde uváděni v souvislostech vzájemných dobových a uměleckých vlivů na jejich působení a tvorbu.

Závěrem bych zmínila publikace, které se věnují malířům, jež v souvislosti se snahou o bližší zařazení a seznámení s Radimským uvádím. Jedná se převážně o díla z hlediska této práce spíše sekundárního významu. Slouží k připomenutí tvorby daného umělce, v některých případech je z nich čerpáno v obrazové příloze. Jde například o

15

MÁDL, K.B. [Karel Boromejský]. České krajinářství. Zlatá Praha XVI. Praha 1899, č.17, s. 18, 30, 43-44, 67, 79-80, 90-91, 103-106. 16 KOPA, Jaroslav. Čeští malíři impresionisté. Brno 1934. 17 JIŘÍK, František Xaver. Vývoj malířství českého ve století XIX. Praha 1909, nestr. 18 Místo roku 1899 je zde uvedeno datum 1898. Není tomu tak, ale pouze zde. Dále například: J.K.D. [Denkstein], Václav Radimský zemřel. Umění XVII, 1945-1946, s. 215. 19 VLČEK, Tomáš. Světlo v českém malířství generace osmdesátých a devadesátých let 19. století. Katalog výstavy. Galerie hlavního města Prahy. Praha 1994, nestr. 20 VLČEK, Tomáš. Malířství, kresba a grafika generace devadesátých let. in: Vojtěch Lahoda – Mahulena Nešlehová – Marie Platovská et al., Dějiny českého výtvarného umění (IV/1) 1890/1938. Praha: Academia 1998, s. 25 - 98.

11

knihu o Antonínu Slavíčkovi od Jana Tomeše. 21 Údaje z publikací jsou použity pouze v případě potřeby ověření některých základních informací.22 V této kapitole jsem uvedla souhrn pramenů a literárních zdrojů, jejich charakter, přednosti i jisté nedostatky. Dále se jimi budu zabývat již v příslušných částech této práce, ve kterých budu hlouběji zpracovávat informace z nich získané.

21 22

TOMEŠ, Jan. Antonín Slavíček. Praha: Odeon, 1973. Mezi další prameny tohoto druhu patří například: HEINRICH, Christoph. Monet. Köln: Taschen, 2000.

12

3. Dílo - problém datace a dostupnosti Dílo Václava Radimského je poměrně hojné. Tvořil s neutuchající pílí a například na své nejproslulejší pražské výstavě v Topičově salonu roku 1899 vystavoval 88 obrazů.23 Často však svá plátna nechával bez datace. Možným důvodem je, že plátna byla určena k přímému prodeji a nebylo tedy nezbytně nutné je datovat, neboť šla na trh téměř okamžitě. Václav Radimský to nepovažoval za podstatné, stejně jako například nepovažoval za nutné datovat vždy své dopisy.24 Z tohoto důvodu ovšem vzniká problém s chronologizací a musíme v mnoha případech odhadovat dataci pouze srovnáváním s plátny, která datována jsou. Dnes nám nejsou známa žádná Radimského díla, vzniklá před rokem 1890, stejným rokem, kdy odjíždí studovat do Paříže. O jeho dřívější tvorbě se tak můžeme dočíst pouze zmínky v dobovém tisku, ale nevíme o ní nic bližšího. Dalším problémem je dostupnost obrazů. Díla byla primárně určena k prodeji. Naprostá většina se jich tedy již za Radimského života nacházela v soukromém vlastnictví. Tak je tomu i nyní, kdy veřejné galerie vlastní pouze část celkové tvorby. Bohužel ani tato díla nejsou ve většině případů vystavena ve stálých expozicích, ale jsou umístěna v depozitářích.25 V příloze uvádím kompletní a především aktuální seznam všech děl, jež v současnosti české galerie vlastní. Dosud se prodávají Radimského díla, například v aukcích, často i zahraničních. Ovšem vzhledem k jejich ceně a momentální popularitě mezi sběrateli jak českými, tak světovými, opět putují do soukromého vlastnictví. Poslední komplikací při práci s dílem Václava Radimského je název. V dobových katalozích jsou díla uváděna pod specifickým jménem. Dnes je u mnoha obrazů tento původní název zapomenut a díla jsou pak označována nějakým obecnějším popiskem, charakterizujícím námět. Nelze tedy zjistit, zda bylo dané dílo zastoupeno na výstavě

23

Viz Václav Radimský (pozn. 7). REZLER, Václav Radimský (1867 – 1946) : korespondence 1899 – 1918 (pozn. 10), nestr. 25 Tak je tomu kupříkladu i v Moravské galerii. Po té, co v roce 1998 byl vrácen v restituci obraz Václava Radimského s názvem Lesní krajina s potokem, vlastní nyní Moravská galerie čtyři díla tohoto autora. Dvě jsou v depozitáři a dvě momentálně půjčena a umístěna v prostorách sněmovny. Žádné ale není přístupné širší veřejnosti. 24

13

pod jiným názvem či nikoliv a u nedatovaných děl tak ani jméno nepomůže bližšímu určení.26 To vše komplikuje badatelskou práci a často není možné vysledovat dílo, které známe z dobových pramenů, do současnosti.

26

Například obraz, jenž byl ve Světozoru uveden roku 1899 pod názvem Cesta při lučině, je dnes uložen ve sbírkách Oblastní galerie v Liberci pod názvem Krajina z okolí Paříže. Ovšem ani v katalogu k výstavě z tohoto roku se neobjevuje obraz s tímto názvem. S největší pravděpodobností se zde jedná o obraz uvedený jako dvacátá první položka – Začátek podzimu (cesta v Giverny). Zde toto dílo uvádím pod jeho současným názvem.

14

4. Studium a francouzské vlivy Pro pochopení specifického místa Václava Radimského v české krajinomalbě, je nejprve nutné, seznámit se blíže s jeho studiem, především ve Francii. Tuto část uvádím citátem z článku, jenž napsal Karel B. Mádl ku příležitosti výstavy Radimského v roce 1899: „Je tomu tuším jedenáct, ano, jedenáct let. Přišel ke mně útlý mladík v krátkém sametovém kabátku; neměl ani chmýrku na rtu. Představil se, ale nebyl mi neznámý. Jeho jméno mi připomnělo některé krajiny, jež jsem vídal na našich výstavách a když jsem viděl jejich původce, podivil jsem se v duchu znova jejich hotovosti. Nebyl jsem v pochybnostech o nadání tohoto mladistvého krajináře, který přišel o radu, má-li talent a kde by se měl dále učit. V Mnichově byl. Má jít do Vídně nebo do Paříže? Jeho materiální poměry mu dovolovaly klidná, ničím netísněná léta učení. Poradil jsem mu Paříž a nic jsem se nedivil, když jsem po nějakém čase zvěděl, že odjel do Vídně. […] Ale do Paříže se Radimský přece jen dostal.“27 Jak se z předešlých řádků dozvídáme, studovat ve Francii začíná Václav Radimský po té, co již navštívil Mnichov a Vídeň. Rovněž víme, že byl i nějaký čas studentem pražské akademie.28 O Mnichovském pobytu ale nemáme bližší zprávy. Je jisté, že se tato cesta uskutečnila někdy mezi lety 1886, kdy Václav Radimský odmaturoval na reálném gymnáziu v Kolíně a rokem 1889, kdy se zapsal na Vídeňskou Akademii.29 Nevíme, jak dlouhý byl tento pobyt, ani další podrobnosti. Nebyl však pro Radimského v dalším vývoji patrně nijak zásadním mezníkem a proto se jím zde nebudu více zabývat. Důležitá byla pro Radimského vývoj až cesta do Vídně a především následně do Paříže. Do Vídně odjíždí Václav Radimský roku 1889. Zde se stává žákem profesora Emanuela von Lichtenfelse. Po roce opět odchází. Aleš Rezler v katalogu, který vyšel ku příležitosti výstavy v roce 2006 v Kutné Hoře, zmiňuje, že zde Radimský neměl jako Čech příliš dobrou pozici. Jako další z důvodů uvádí i způsob hospodaření Radimského se svěřenými finančními prostředky. Na jeho studijní cesty mu bylo

27

MÁDL, K.B. (rec.)Václav Radimský. Volné směry III.(pozn. 2), s. 278-279. Viz TOMAN (pozn. 11), s. 341. 29 DVOŘÁK, František. V. Radimský: obrazy 1867- 1946. Katalog výstavy. Regionální muzeum v Kolíně, 1992, s. 6. 28

15

svěřeno věno po jeho matce, která umřela, když byly Radimskému teprve tři měsíce. Peníze ale údajně utratil už po pouhém roce svého studia ve Vídni.30 Že si Radimský užíval života naplno, je vidno i z jeho korespondence z pozdějších let, kde se často zmiňuje o svých vášních, jakými bylo například dobré jídlo a víno, kouření, lov a nebo automobil.31 Roku 1890 odjíždí do Paříže. Ačkoliv v této době byly studijní cesty do Francie poměrně časté i u dalších českých krajinářů, 32 pro dílo Václava Radimského mělo toto rozhodnutí mnohem větší význam. Zde se setkává se Zdenkou Braunerovou, českou malířkou, která v Paříži v té době studovala na soukromé škole a která významně podporovala i česko-francouzské vztahy. Byla mecenáškou mnoha uměleckým osobnostem, a ačkoliv s Radimským neměla tak blízký vztah jako s některými jinými, pomáhala mu seznámit se s francouzskými umělci a zdejším uměleckým prostředím.33 Znala se mimo jiné i s Antonínem Chittussim, s nímž ji pojil svého času partnerský vztah a jenž ji přivedl ke krajinomalbě. Právě k tvorbě Chittusiho je velice často přirovnáváno ranné dílo Václava Radimského.34 I to mohl být jeden z důvodů, proč se ho malířka ujala a pomohla mu začlenit se do pařížského uměleckého prostředí. Radimského to jako krajináře z pochopitelných důvodů táhlo mimo město, na venkov. Proto, opět po pouhém roce, se stěhuje, tentokrát do Barbizonu. I Zdenka Braunerová sem jezdívala malovat.35 Toto místo, které je nedaleko Paříže a už v této době dobře dostupné vlakem, zajisté přilákalo Radimského především svojí oblibou u francouzských malířů. Zde také navazuje vztahy se zakladateli impresionismu. Přesto je pro něj Barbizon pouze krátkou etapou v jeho vývoji. Jeho obrazy z tohoto období, jakým je například Etude de Fougères [1] z roku 1894, ukazují při srovnání

30

REZLER, Václav Radimský (1867 – 1946): výběr z malířské tvorby. Katalog výstavy (pozn. 9), nestr. O Radimského zálibách se nedozvídáme pouze z korespondence, ale již z hesla v Ottově slovníku naučném, jenž vyšel ještě za Radimského života : REZLER, Václav Radimský (1967 – 1946) :korespondence 1899 – 1918 (pozn. 10), nestr. Viz F.H s. [František Harlas] (pozn. 11), s. 3. 32 Do Paříže se, mimo jiné, vydává například i o generaci starší Antonín Chittussi, nebo roku 1907 Antonín Slavíček. 33 Mezi osobnosti, které Zdenka Braunerová nejvíce podporovala, patřili především František Bílek, Jožo Úprka a Jan Zrzavý: LENDEROVÁ, Milena. Zdenka Braunerová. Praha: Mladá fronta. 2000, s. 135-146. 34 Například: Viz TOMAN (pozn. 11), s.341. REZLER, Václav Radimský (1867 – 1946): výběr z malířské tvorby. Katalog výstavy (pozn. 9), nestr. 35 Viz DVOŘÁK (pozn. 29), s. 6. 31

16

s pozdějšími díly, jak výrazně se změnil charakter Radimského tvorby v následujících letech. Námětem obrazu, jímž je výsek rostlinného porostu, je vyvedený v tmavých, sytých barvách. Ještě nic nenaznačuje pozdější přechod k malbě pohledů do krajin, plně v duchu impresionismu, v kterých Radimský zkoumá účinky světla a atmosférické jevy. Přesto již za tento obraz získává jedno z nejvýznamnějších ocenění – zlatou medaili na Salonu v Paříži jako nejmladší umělec v té době. V Českých zemích je však toto dílo poprvé vystaveno až v roce 1992 a jako většina Radimského děl se nachází v soukromé sbírce.36 4.1. Seznámení s impresionisty a jejich malbou Seznámením se s impresionisty v Barbizonu začíná Radimského cesta k malbě v duchu nového směru. Nejbližší vztahy navazuje s Paulem Cézannem a s Claudem Monetem. Setkání s druhým jmenovaným je pro Radimského dílo zásadní a pro jeho tvorbu do budoucna stěžejní. Proto se mu zde budu hlouběji věnovat samostatně v následující části. Vztah Moneta a Radimského bývá uváděn častěji než vztah s Cézannem. A to i přesto, že s Cézannem si byli pravděpodobně bližší. Dokonce již v Paříži společně užívali ateliér a víme, že Cézanna vezl Radimský roku 1897 na návštěvu k Monetovi do Giverny svým automobilem.37 Lze usuzovat, že v tomto případě se jednalo spíše o vztah kolegiální, zatímco u Moneta šlo o vzor, od něhož se Radimský učil novému způsobu krajinomalby. Je pravděpodobné, že se Radimský setkává i s dalšími malíři, kteří zde v té době tvoří a má možnost tedy studovat jejich díla. Největší význam pro přeměnu Radimského krajinomalby má ale až následné přesídlení. Díla z období, kdy sídlil v Barbizonu, mají mnohem tmavší paletu barev a i námětově se ještě nejedná o tak typické Radimského pohledy na krajinu, nejčastěji s vodní hladinou. K těmto dílům se často dočteme, že jsou dělána ještě v Chittussiho stylu. Přesnější je však označení Radimského stylu jako akademického, z kterého ještě v této době

36 37

Ibidem, nestr. příloha. REZLER, Václav Radimský (1867 – 1946): výběr z malířské tvorby. Katalog výstavy (pozn. 10).

17

vychází. S Chittussim ho pojí místo, kde oba působili, a barevná škála používaných tónů. Rovněž tahy štětce jsou ještě umírněné oproti pozdějším dílům. Krom obrazu Etude de Fougères, je takovým obrazem například i Cesta v lese [2] z roku 1891. Ponuře působící výjev s cestou, na které vidíme vzdalující se kočár a havrany, kontrastuje s obrazy, jakým je například Jitro v lese [3]. Tento obraz vzniklý kolem roku 1900, již plně ukazuje Radimského zaujetí pro světlo, působící podle denní doby v krajině tak rozdílně. Vidíme první paprsky prostupující mezi stromy, jež se odrážejí na vodní hladině říčky protékající lesem. I barevná škála obrazu je rozdílná, převládají žluté, jasné tóny lesního porostu ozářeného sluncem nového dne. Je to dílo zcela vytvořené v duchu impresionismu. V Barbizonu žije Václav Radimský pravděpodobně až do roku 1895, kdy se stěhuje do vesnice La Goulet. Zde se usazuje ve starém mlýně, který se mu stává domovem po dobu více jak dvaceti let. Mlýn vlastnila i rodina Radimského v Pašince u Kolína. Jeho vztah k vodní hladině se tedy formoval již od ranného dětství. La Goulet se nacházela nedaleko Giverny, kam roku 1883 odešel Monet. Radimský nebyl samozřejmě jediným umělcem, který jej následoval, a i když ze začátku byl Monetův přístup k nově příchozím vstřícný, s postupem času a přílišným zájmem o jeho osobu se začínal uzavírat.38 Přesto měl s Radimským přátelský vztah a i jejich setkání se dají z tohoto pohledu považovat za výjimečná. 4.2. Vztah Václava Radimského a Claude Moneta K. B. Mádl se ve svém článku ve Volných směrech z roku 1899 zmiňuje i o vztahu Radimského a Moneta: „Uvedl jsem již jinde V. Radimského ve spojení se jménem Monetovým, nebylo mi však dobře rozuměno. Mluvil jsem o poblíží a vlivu a jiní si to vykládali na poměr učitele a žáka. Takových styků mezi nimi nebylo. Bez vší pochyby otevřela díla C. Moneta, Alf. Sizleye, Camila Pissara, nebo A. Renoira mladému umělci nové obzory, na jejich díle také asi vyšetřil, jak nutno vésti štětec a vrhati barvy na plátno, aby své nové poznání vyjádřil, ale imatrikulovaným žákem nebyl žádného z nich.“39 Tato zmínka je pro nás opět velice přínosná, neboť nám napomáhá určit vztah a vliv Monetův na dílo Radimského. Radimský sice nebyl Monetovým žákem, jak víme, byli si ale poměrně blízcí. Víme, že se nejen znali, ale že i v pozdějších letech malovali

38 39

Ibidem. MÁDL, K.B. (rec.)Václav Radimský. Volné směry III. (pozn. 2), s. 280.

18

okolní krajinu a vodní hladinu z jednoho voru, nebo také, že Radimský pracoval u Moneta na jeho proslulé zahradě u sídla v Giverny.40 Přestože Mádlova zmínka je jedinou dostupnou dobovou informací o vztahu Radimského a Moneta, působení Moneta na Radimského tvorbu je více než evidentní. I na černobílých reprodukcích, uvedených v soudobém tisku k Radimského pražské výstavě v roce 1899 je patrný Monetův vliv. Znatelný je zde především z námětu. Na obrazech Stohy v Giverny [4], V lukách o senoseči [5], Západ slunce [6] i obraze Snopy na poli [7], vidíme opakující se námět stohu, jež se tak často objevuje v Monetově díle [8]. Mnohem více je znatelný Monetův vliv na jednom z nejpůsobivějších Radimského obrazů s názvem Svítání v sadu [9] z roku 1904. Chvějivou atmosféru rozbřesku vyvedenou v pastelových barvách a krásu okamžiku vystihuje dokonale. K tomuto místu se několikrát vracel ve svých obrazech. V Praze v roce 1899 z nich byly vystaveny Pochmurný jarní den [10] a Večer v ovocném sadě [11]. I opakované zpodobení stejného místa z různých úhlů pohledu a za různé denní či roční doby je pro Moneta a impresionismus, stejně jako Radimského tvorbu typické. Už od studií je Monetův zájem zaměřený na světlo působící přímo v přírodě. K zachycení světla a především barev v daném osvětlení je potřeba pohotové malby. Obrazy tak tvoří nanášením čistých lokálních barev na plátno rychlými tahy štětce. Čisté jasné barvy a rychlé tahy jsou i v Radimského díle. K zachycení prchavého okamžiku využívá různých denních a ročních dob. Atmosféra jednoho místa je tak pokaždé odlišná, barvy se mění dle intenzity světla. Vznikají cykly s jedním motivem, ale odlišné především barvou a někdy i jiným úhlem pohledu. Nejde ale vždy pouze o přírodní scenérie. Příroda dominuje, ale často se v ní objevuje i figura. Spojuje krajinu se zachycením osoby, rovněž v prchavém okamžiku, vždy při klidných odpočinkových činnostech. Na procházce, při projížďce loďkou, odpočívající v zahradě. Výrazy jsou poklidné v souladu s činností a prchavostí okamžiku, bez vyjádření vyhraněných emocí. I zde jde především o světlo, barvu a s jejich pomocí zachycení dojmu pomíjivé chvíle. Tak je tomu i u měst, cyklů z Londýna, Benátek. Na obrazech poznáme zpodobené stavby. I bez kontur a detailního vykreslování je zřejmé, oč se jedná. Používané barevné tóny jsou odlišné od těch, kterých používá v přírodě, jde však opět o čisté, nemíchané barvy. 40

REZLER, Václav Radimský (1867 – 1946): výběr z malířské tvorby. Katalog výstavy (pozn. 9), nestr.

19

Ke konci života se Monetovi tahy štětcem prodlužují a barvy jsou používány sytější oproti dříve častým světlejším pastelovým tónům. Přesto jde stále o zachycení okamžiku, o světlo a barvu. Nejcharakterističtější je tedy pro Monetovu tvorbu malba, kdy jsou prostřednictvím rychlých tahů přenášeny momentální smyslové vjemy čistými barvami přímo na obraz. Námětem jsou výseky okolní známé krajiny a opakované zpodobování námětu v různém čase. Díky tomuto přístupu je možné sledovat, jak se téma proměňuje. Obrazy mající stejný námět jsou pokaždé jiné ve svém působení na diváka, reflektují atmosféru různých chvil.41 Monet je především osobností, z jejíhož stylu se Radimský učí ztvárnění krajiny. Jako jeden z hlavních představitelů nového proudu v krajinomalbě je Monet pro Radimského natolik důležitým, že se dokonce stěhuje i do jeho blízkosti. Přesto se domnívám, že není jeho bezmyšlenkovitým napodobovatelem bez vlastní iniciativy. V Monetově tvorbě spatřujeme mnohem častěji než v díle Radimského figurální náměty [12] a výjevy z měst [13]. Radimský se od Moneta učí především jeho technice ztvárnění krajinných motivů, nové škále barev a také zachycení světla a atmosférických jevů dané denní doby. Jak dobře se tomu naučil, nám pak ukazuje ve svých obrazech krajin. Tohoto nabytého umění a čistého pochopení impresionistických principů se pak drží po celou dobu svého života. 4.3 Impresionismus v díle Václava Radimského Budu-li se nadále věnovat místu Radimského v české krajinomalbě, je potřeba zde alespoň ve stručnosti představit impresionismus jako takový, neboť s ním je jeho tvorba spojena. Impresionismus je název směru, objevujícího se ve druhé polovině 19. století. Jak je všeobecně známo, název dostává právě podle obrazu Clauda Moneta Impression, soleil levant (Dojem, východ slunce), představeného na výstavě, pořádané v ateliéru fotografa Nadara v roce 1874. Hlavním znakem impresionistické malby je především zachycení okamžiku, přímého vjemu, přičemž barvy jsou nanášeny na plochu v rychlých tazích vedle sebe,

41

Čerpáno z: Viz HEINRICH (pozn. 22).

20

nejsou míchány a rovněž není používáno černé barvy. Obraz vzniká v danou chvíli na daném místě, bez podmalby a předkreseb. Hlavním předmětem zkoumání je světlo a jeho působení, námětem pak příroda, kde je možno sledovat přímé účinky světla na krajinu a s tím související změny její barevnosti. Časté je také opakování námětu, v různou denní či roční dobu. Takovouto definici můžeme nalézt ve většině příslušných publikací.42 Ne vždy lze ale všechny výše uvedené charakteristiky nalézt v dílech umělců řazených do tohoto směru. Jedná-li se však o tvorbu Václava Radimského, je až překvapivé, jak přesně odpovídá definice impresionismu naprosté většině jeho děl. Krom obrazů představených v předešlé kapitole, je možné uvést například obraz dnes uváděný pod názvem Krajina z Giverny [14] z roku 1898. Celý výjev, kde světlo za jasného dne prostupuje mezi stromy, naplňuje vzduch a odráží se od vodní hladiny je vytvořen širšími, rychlými tahy štětce a čisté barvy jsou kladeny vedle sebe. Tak je tomu i u dalších obrazů, jako je například Krajina z okolí Paříže [15] či Venkovská krajina [16]. Všechna tato díla spadají dobou svého vzniku před první samostatnou výstavu Václava Radimského v Čechách a je tedy pravděpodobné, že právě zde byla vystavena.

42

Mimo jiné taky: BLAŽÍČEK, Oldřich J. [Jakub]. KROPÁČEK, Jiří. Slovník pojmů z dějin umění. Praha: Odeon, 1991, s. 87. MHI [Miroslava Hlaváčková], heslo Impresionismus, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění II. Praha: Academia, 1995, s. 304-305.

21

5. Výstava Václava Radimského v Topičově salónu v roce 1899 a dobové ohlasy Význam této události je pro naše kulturní prostředí mimořádný. Byla to výstava, kde se poprvé česká veřejnost bezprostředně seznámila s impresionismem. Tím se dá zařadit mezi velké výstavy, které se konaly na přelomu století v Praze. Radimský zde prezentoval svou dosavadní tvorbu 88 obrazy z let 1896-99.43 Ohlasy byly více než pozitivní, nadšené recenze se objevovaly v dobovém tisku společně s reprodukcemi, které ač černobílé, umožňovaly seznámit se s obrazy „prvního českého impresionisty“44 ještě širší veřejnost. Mezi tato díla patřila ta, jež byla uvedena ve Zlaté Praze, Volných směrech a Světozoru. Celkem se jednalo o 26 děl, v prvním uvedeném periodiku bylo reprodukováno 13 obrazů, v druhém pak 6 a v posledním 7 prací. Bohužel ve většině případů jsou dnes díla v soukromých sbírkách, popřípadě není jejich součastný stav znám. Proto, je-li zde některé dílo uváděno v obrazové příloze, z důvodu nutného zařazení do kontextu, musíme se, až na výjimky, spokojit s těmito původními černobílými reprodukcemi. Václav Radimský nebyl v Čechách ani před touto výstavou úplně neznámý, přesto jeho vývoj překvapil. Víme, že již dříve vystavoval s dalšími umělci na výroční výstavě Krasoumné Jednoty a to v roce 1894. V recenzi z tohoto roku, jež vyšla ve Zlaté Praze45 je zmiňován společně se Zdenkou Braunerovou jako zástupce moderních tendencí ve francouzské malbě. Většího uznání se ale dostává Braunerové. Radimského posun oproti dílům představeným v roce 1892, kdy jak se dozvídáme, v Čechách rovněž vystavoval, je hodnocen kladně, přesto ne jako ukončený. Radimský představil dvě studie, přičemž jedna byla z letního období a druhá z doby pozdního podzimu. Více zpráv o těchto dílech nemáme. Z první samostatné výstavy Václava Radimského v Praze jsou ovšem už zprávy jiné. Světelnost a vzdušnost v jeho obrazech je chválena, stejně jako barevnost, s jakou jsou náměty zpracovány. Krom techniky provedení je jako pozitivní uváděna i absence náladovosti, která je pro českou krajinomalbu této doby typická. Tak píše i Jaroslav Kemper v recenzi pro Světozor: 43

Na přední straně katalogu je mimo roku a měsíce března, uvedena i další zajímavá informace, jakou je upřesnění místa, kde pod názvem a číslem ulice je v závorce uvedeno, jak vypadá výstavní prostor, že je to „zvláštní budova s vrchním světlem“. I to dokresluje představu o tom, jak působily vystavované obrazy, ve kterých právě světlo hraje tak důležitou roli. Viz Václav Radimský (pozn. 7). 44 MÁDL, K.B. [Karel Boromejský]. (rec.) Václav Radimský. Zlatá Praha XXIII, Praha 1906, č.11, str.129. 45 V. W. [Vilém Weitenweber]. (rec.) Výroční výstava Krasoumné Jednoty v Pražském Rudolfínu. Zlatá Praha XI. Praha 1894, s. 372.

22

„Jemu nešlo o to namalovati náladový obraz krajiny, poněvadž nálada jest něčím svrchovaně subjektivním. Chtěl prostě podati pravý obraz její; jeho umění jest objektivní. Nepromítá své nálady do krajiny, nýbrž zachycuje jen její obraz, jak se zrcadlí v jeho duši.“46 To je pro domácí prostředí nové. Do té doby zde bylo české pojímání krajiny vnímáno především jako odraz nálady prostřednictvím přírodní scenérie. Dále je v kritikách oslavováno světlo. K. M. Čapek píše ve své recenzi o hlásání nových pravd, které „…snese jenom oko zvyklé vydržeti pohled do plné tváře slunce…“47. Velmi výstižná je i poznámka kdy uvádí, že Radimský se od domácí produkce liší stejně jako sám od sebe - jakým býval před šesti lety. Za hlavní znak této výstavy volí slovo „Úchvatnost“. Ve Volných směrech vítá Mádl Radimského jako přesvědčeného a úplně vyspělého impresionistu.48 Je zřejmé, že Radimského pokrok nikdo nečekal. O to více byla jeho výstava šokující. Do té doby nebyly v českém prostředí malby tak čistě impresionistické k vidění. Barvy, označované u některých obrazů až jako křiklavé,49 přesto celkově kladně hodnoceny, jsou v Čechách dosud nevídané, oslňující světlo a pocitově nezakalený obraz krajiny i často opakované motivy působily velkým dojmem něčeho nového, přicházejícího ze světa a přesto od českého umělce. Už zde se objevuje u autorů kritik touha po zařazení všech nových poznatků moderní malby i do krajinomalby v českém prostředí. Například K. B. Mádl píše následující: „V. Radimský je k tomu připraven a co nyní ve Francii maluje, s čím se v Praze souborně uvedl, to zdá se mi zrovna predestinujícím vstupem k impresionistickému vylíčení českých pohledů a zákoutí.“50 Impresionismus, tak jak jej přináší Václav Radimský do Čech, se tedy zdá být směrem, v němž by čeští krajináři mohli pokračovat. Přesto Václav Radimský nemá pokračovatele a po prvotním nadšení, které přetrvává ještě několik let, nenachází přímého následovníka.

46

KAMPER, Jaroslav. (rec.) Výstava V. Radimského. Světozor XXXIII. Praha 1899, s. 238. ČAPEK, K.M. [ Karel Matěj]. (rec.) Výstava V. Radimského. Světozor XXXIII, Praha 1899, s. 227. 48 MÁDL, K.B. [Karel Boromejský]. Výtvarné umění. Zlatá Praha XVI. (pozn. 3), s. 280. 49 Viz ČAPEK, K. M. (pozn. 48). 50 MÁDL, K.B. (rec.)Václav Radimský. Volné směry III.(pozn. 2), s. 282. 47

23

6. Krajinomalba druhé poloviny 19. a počátku 20. století Jako samostatný žánr existuje krajinomalba i v dřívějších dobách, ale začátkem 19. století nabývá na nebývalé popularitě. Rozmach souvisí s novým vztahem ke krajině u velké části obyvatelstva sídlícího ve městech. Okolní krajina se stává místem k výletům a odpočinku. Díky sílící měšťanské vrstvě tak patří obrazy idylických krajin a velkolepých romantických scenérií k vyhledávaným artiklům. V evropském kulturním prostředí zůstává krajinomalba jedním z dominujících témat až do první poloviny 20. století. V tomto žánru se po více jak sto let projevují nejvíce nové tendence. Od romantických a melancholicky komponovaných krajin se začínají postupně obracet krajináři k realističtějšímu pojetí a ztvárňování skutečných krajinných výseků.51 A právě v obrazech, malovaných již přímo v přírodě, se u impresionistů objevují první znaky moderního umění. To si uvědomoval i K.B. Mádl, když v recenzi k Radimského výstavě napsal: „Krajinářství je chloubou malířství našeho věku. […] Krajinářům bylo prvním dáno očistit prazřídlo umění výtvarných, zapadlé a zanesené navátým listím stylu a konvence.“

52

Proti strnulému akademismu se tak staví do opozice nový způsob malby, vznikající přímo na místě, v přírodě, nikoliv v uměle osvětlených ateliérech. Ve světovém malířství od poloviny 19.století jde především o zachycení přírody v daném okamžiku. Důležité je přirozené světlo a atmosférické jevy, různící se podle denní doby i ročního období. To se objevuje již u anglických krajinářů, především u Williama Turnera, jehož obrazy byly bezprostředním vzorem pro impresionisty. V Čechách stále převládá pojetí krajiny jako odraz určité nálady, stavu, jde o takzvané „krajiny duše“. Důvodem je i dlouholetý vliv německé krajinomalby z první poloviny 19. století, již zastupují Phillip Otto Runge a především Caspar David Friedrich. Tendence z počátku preromantické s náměty soumraků a nočních scén pak následují romantická témata. Promítání nálad do krajiny je považováno téměř za nutné. Převládá názor, že malíř by neměl malovat pouze to co vidí, bez zapojení své osobnosti. Kolem poloviny století se ale tyto náměty začínají snoubit s realisticky pojímanou krajinou. Symbolismus, jenž nahrazuje romantismus, zůstává v krajinomalbě ještě 51 52

Viz JIŘÍK (pozn. 17), nestr. MÁDL, K.B. (rec.)Václav Radimský. Volné směry III.(pozn. 2), s. 288.

24

dlouhá léta. Čisté výtvarné ztvárnění samotné krajiny bez nějakého výpravného podtónu se zatím v Čechách neobjevuje. Až v druhé polovině 19. století začínají čeští krajináři navštěvovat také Francii a přejímat zde vznikající nové tendence. Přesto dřívější silné vlivy zůstávají zakotveny stále v jejich obrazech.53 I tak jsou již někteří z těchto umělců v publikacích označováni jako impresionisté. To však není úplně přesné. Jde spíše o určité tendence, vycházející z tohoto směru a nějakým způsobem jej reflektující. Pro pochopení české krajinomalby na přelomu století a zařazení Radimského tvorby do souvislostí českého prostředí jsou ovšem důležité, proto se jimi budu v následující kapitole zabývat a pokusím se je na příkladech blíže charakterizovat a vysvětlit. 6.1. Impresionistické tendence v české krajinomalbě Krajinářství této doby v Českých zemích zastupují především umělci, kteří studují či studovali u Julia Mařáka (1832-1899).54 Ten umírá v roce 1899, tedy ve stejném roce, kdy má Radimský svou průlomovou výstavu v Praze. I z životních dat je tak zřejmé, že Mařákova tvorba nespadá do stejného období, jako dílo Radimského. Avšak svým působením, jako profesor krajinomalby na akademii ovlivnil celou následující generaci krajinářů u nás. Ve svých obrazech sice ještě klade důraz především na kresebnost, barevnost spíše potlačuje a své obrazy maluje na hnědý či namodralý podklad, přesto již prosazuje jednu z tendencí moderního krajinářství. Vytváří studie přímo v přírodě a malbě v plenéru učí i své žáky. To má pro budoucí české krajináře velký význam. Plenérová malba je spojena se začátky impresionismu. Ne každý obraz vznikající přímo na místě, přímo v přírodě, odpovídá charakteristice impresionismu. Nemusí jít vždy o zachycení dojmu, okolní krajina může sloužit pouze ke studu či může být pojímána jinými způsoby. I Mařák v plenéru zatím hlavně studuje přírodu, o jistých náznacích impresionismu by se dalo hovořit u více jeho žáků. Jeden z nich ale vyniká v tomto směru nad ostatní. Hlavním zástupcem a ústřední postavou krajinářství celé generace se stává Antonín

53 54

http://www.ngprague.cz/cz/6/sekce/palac-kinskych/ [2009-3-30] Viz JIŘÍK (pozn. 17), nestr.

25

Slavíček. Jemu se vzhledem k jeho významu budu samostatně věnovat v následující kapitole. Dalším malířem, kterého je třeba zmínit, hovoříme-li o impresionistických tendencích v české krajinomalbě, je Antonín Hudeček (1872-1942).55 Často jezdil malovat do plenéru na Okoř společně se Slavíčkem, jeho způsob krajinomalby přesto zůstává věrný českému pojímání krajiny jako stavu duše. Nikdy také nebyl pouze krajinářem, což je patrné už ze zaměření jeho studií, kdy se nejprve učil žánrové malbě u profesora Pirnera a následně malbě historické u V. Brožíka. Tématika jeho krajin je více spojena s horskými scenériemi a přímořskou krajinou, již spatřil za svého pobytu na Sicílii. K dílům vykazujícím alespoň formální tendence impresionismu by se dal zařadit například obraz s názvem Podzim [17] z roku 1903. Hra světla je nádherně patrná především na vodní hladině. Takové zaujetí pro živoucí odraz okolní krajiny můžeme spatřit i v díle Radimského. Také zlatavá, jasná barva listů snoubící se se zšeřelým lesním interiérem není v dílech českých krajinářů obvyklá. Přesto ono prostředí podzimního lesa, v tmavých zemitých tónech vyzařuje jistou melancholickou náladovost. Pohledy z lesa s vodní hladinou se objevují i u Radimského, například v obraze Jitro v lese. Nikdy zde ale nepřevažují tmavé tóny, světlo prostupuje mezi kmeny stromů a v celém obraze tak převládá jasná žlutá barva zlátnoucího listí. Tak u Hudečka zůstává zkoumání světla převážně v pojímání vodní hladiny, jak můžeme vidět i na dalším obraze Potok (U břehu) [18]. Podobná barevnost a zaujetí pro odraz na vodní ploše se objevuje také v Radimského obraze Krajina s řekou [19] z roku 1896. Velkým zastáncem impresionismu byl u nás rovněž Miloš Jiránek (1875-1911). Jeho zaujetí světlem zmiňuje i Tomáš Vlček v katalogu Světlo v českém malířství generace osmdesátých a devadesátých let 19. Století.

56

Jako jednoho ze tří hlavních

představitelů tohoto směru jej najdeme i v Nové encyklopedii českého výtvarného umění.57 Jeho malba je však více figurální, plně tedy nezapadá mezi české impresionisty krajináře. Ovšem znalost nových tendencí v moderní malbě je u něj dobře patrná. To je vidno například na obraze z roku 1908 Balkon II [20] a to jak z námětu, tak až z křiklavé barevnosti. Na obraze Pískaři [22] z roku 1910 můžeme 55

Ibidem. VLČEK. Světlo v českém malířství (pozn. 19), nestr. 57 Viz. HLAVÁČKOVÁ (pozn. 42), s. 305. 56

26

vidět krajinu v plném denním světle, odrážející se i na vodní hladině, v duchu impresionistického zobrazení.

Důležitým pro tuto práci je malíř a básník František Pečinka (1869-1917) i přesto, že je v Dějinách českého výtvarného umění (IV/158) při výčtu některých jmen žáků Mařákovy školy uváděn mezi umělci menšího talentu. Jeho dílo je dnes již těžko dostupné a málo známé, jak uvádí už Jaroslav Kopa ve své knize z roku 1934. Rovněž zmiňuje, že stejně jako Radimský studoval ve Vídni u profesora Lichtenfelse. Nejzásadnější pro tuto práci je ale poznámka, která je dále v textu. Kopa v části věnované tomuto umělci uvádí: „K impresionismu, podle slov jeho přítele a mecenáše p. lékárníka Fr. Tichého v Něm. Brodě, který vlastní též několik jeho děl, přiklonil se Pečinka po prohlídce jedné z výstav Radimského v Praze v letech devadesátých.“59 Díky této krátké větě tak zjišťujeme, že není zcela pravda, že by byla Radimského tvorba v Českém prostředí bez odezvy. Dosud v žádném textu, týkajícím se osoby Radimského, toto jméno uváděno není. V rámci publikace je to zmínka skutečně okrajová a jediná, která tohoto umělce uvádí do spojitosti s Radimským. I přesto je jako taková přínosem, neboť tak zjišťujeme, že Radimského dílo vliv na české umělce mělo, i když ne ve větším měřítku. Jako ukázku Pečinkovy práce zde uvádím černobílou reprodukci, která je součástí Kopovi publikace, s názvem Větřáky u Klobouk [22]. I přes absenci barevnosti je zde znatelný výrazný štětcový rukopis. Jako mnoho krajinářů této doby je dnes Pečinkovo dílo více zastoupeno v prodejních aukcích, nežli ve státních galeriích. A je tak velice těžko dostupné k bližšímu seznámení. Mnohem více je dnes známa jeho literární činnost.

Nejčastěji

se

tedy

s impresionistickými

tendencemi

v českém

prostředí

spojuje umělecký zájem o působení světla v krajině a nová paleta jasných barevných tónů. Stále však se propojena s těmito novými prvky objevuje náladovost, jak bylo možné spatřit u Hudečkova obrazu Podzim. 58

VLČEK, Malířství, kresba a grafika generace devadesátých let. in: Dějiny českého výtvarného umění (IV/1) 1890/1938 (pozn. 20), s. 39. 59 Viz KOPA (pozn. 16), s. 32.

27

Jiné pojetí pak můžeme vidět u Jiránka. Ten se již v souladu s novými vyvíjejícími se směry více zabývá ztvárněním lidské postavy. Impresionistické tendence se projevují v barevnosti a světelných odrazech, u postav je však už zájem i o emoce. Posledním umělcem, kterého zde zmiňuji, je Jaroslav Pečinka. Toho uvádím pro jeho přímé ovlivnění Radimského tvorbou a následnou snahu o impresionistické vyjádření. Nejvýznamnějšímu umělci, který je u nás pokládán za impresionistu, se ale budu věnovat podrobněji v následující kapitole. Tím je Antonín Slavíček a pro českou krajinomalbu je vůbec jednou z nejdůležitějších osobností.

28

7. Antonín Slavíček a Radimský Václav Radimský byl impresionistou. I přesto stále v řadě publikací není jeho jméno v souvislosti s tímto směrem v českém prostředí vůbec zmiňováno. Oproti tomu zde vždy nalezneme jméno Antonína Slavíčka (1870 – 1910), jenž bývá uváděn jako hlavní nebo v publikacích menšího rozsahu dokonce jak jediný český impresionista.60 Právě tento umělec je spojován s Radimským i v některých dobových recenzích. Rovněž svými životními daty spadá jeho tvorba do stejné doby jako Radimského nejzásadnější tvůrčí období. Je tedy nutné se dílu této ústřední osobnosti české krajinomalby na přelomu století důkladněji věnovat a především pak srovnat tvorbu obou uváděných umělců.

Antonín Slavíček vycházel z prostředí hlavního města. Oproti Radimskému, který od dětství trávil čas v přírodě v okolí vodního toku, je naopak Slavíček spjat více s městem. Praha je mu domovem, kam se vrací, i když velkou část života pobývá na jiných místech. V dětství trávil čas i ve Staré Boleslavi u svého strýce, katolického kněze. Spojení s duchovnem bylo pro Slavíčkovu tvorbu důležitým výchozím bodem, jak je zmíněno i v Dějinách českého výtvarného umění (IV/1).61 Rovněž, jak uvádí Tomáš Vlček, díky těmto vlivům z dětství byl uchráněn od mnoha nových povrchních tendencí v moderní malbě při svém nedlouhém pobytu v Mnichově. Sem odjel jako šestnáctiletý, pobyl zde krátce a již roku 1887 se vrátil. Mnichovský pobyt byl tedy pro jeho umělecký vývoj stejně nedůležitý jako pro Radimského. Vrací se do Prahy, aby se zde stal následně jedním z prvních žáků Julia Mařáka. Z doby studií u tohoto profesora pochází i obraz Cesta v dešti [23] z roku 1895. Na obraze vidíme převážně v tónech šedé a hnědé barvy vyvedený pohled na domy, cestu a okolní krajinu. Je možné, že se jedná o okrajovou část města, podle vyšších domů a sloupu s telegrafními dráty u silnice. Světlo, které se odráží od mokré cesty a deštěm rozmazané obrysy, ukazuje malba rychlými tahy štětcem. Z obrazu je patrná pochmurná nálada. Ta je i v obraze Radimského, Cesta v lese, kdy je malba ještě mnohem klasičtěji podaná. Vzniká ale také o čtyři roky dříve, ještě ovlivněna prostředím Barbizonu. Podobná je tmavá škála barev.

60 61

ČERNÁ, Marie. Dějiny výtvarného umění. Praha: IDEA SERVIS, 2002, s. 135. VLČEK, Malířství, kresba a grafika generace devadesátých let. in: Dějiny českého výtvarného umění (IV/1) 1890/1938 (pozn. 20), s. 41.

29

Oproti tomu v obraze Krajina po dešti [24], jehož ústředním motivem je rovněž smáčená cesta, avšak mezi vesnickými staveními a krajinou, jsou již barvy jasnější a i rukopis je mnohem méně uhlazený. Toto dílo vytváří Radimský o tři roky později než Slavíček svůj obraz. U Slavíčka je propojen pohled na krajinu městské civilizace s vnitřním prožitkem nálady pochmurného deštivého dne. I to, že Slavíčkovým častým námětem je mimo krajiny i prostředí městské, je rozdílné oproti Radimského tvorbě. V roce 1897 u Mařáka absolvuje a stále častěji pracuje v přírodě: ve Veltrusích, v Bechyni, ve Hvězdě, v Liboci a mnoha dalších místech. Nejznámější jsou pravděpodobně okořské pobyty, kde pracuje často spolu s dalšími Mařákovými žáky a také Kameničky, kde se Slavíček na nějaký čas usazuje. Světlo a jeho působení začínají hrát stále větší roli i v tvorbě Antonína Slavíčka. Především u děl kolem roku 1898. Tak je tomu v obraze Slunce v lese [25], kde je hlavním námětem světlo prostupující mezi stromy. To je zde ústředním tématem, zcela v duchu impresionismu. Ozařuje listím pokrytou zem i kmeny stromů, nejedná se o tmavý zšeřelý les, vidíme zde prchavé paprsky prostupující korunami. Dalším dílem z této doby je obraz Červnový den [26], který vzniká o rok později. Pohled na stavení v plném slunečním světle je vyveden v jasných odstínech barev. Je to pohled okamžiku na krajinu se staveními za letního dne. Obrazem, kde je méně brán zřetel na náladovost, o to více je brána v potaz úloha světla a malba je již plně reflexem vjemu samotného umělce, je i obraz z roku 1901 s názvem Zahradní zeď [27]. Obrazy z této doby patří k jeho vrcholným dílům v pojímání světla. Slavíček se ale s impresionismem, na rozdíl od Radimského, neseznamuje přímo ve Francii. Zkoumání světla u něj vychází z malby v plenéru, ke které ho přivedl již Mařák. Po ukončení studia dále rozvíjí malbu, kdy zachycuje pohled na krajinu v okamžiku, bezprostředně na místě. Radimského pojímání světla vychází přímo od impresionistů, dle jejich přímého vzoru cíleně rozvíjí vztah světla a barvy v krajině. Zaměřuje se na to opakovaně ve svých dílech se stejným námětem v různé doby. U Slavíčka je světlo, především v obrazech z této doby součástí přímého pohledu na krajinu, bez promítání nálad. Slavíček se nakonec, jako řada jeho kolegů, vydává na cestu do Paříže. Činí tak tři roky před svou smrtí a je tedy možné, že vliv by se ukázal později a mohl by být v jeho tvorbě patrnější. Zdá se však, že jako hotového malíře jej tato zkušenost již příliš 30

neovlivnila. I on sám se ke zdejší malbě vyjadřuje spíše jako k objektu zkoumání vývoje, než k nějakému vzoru. Přesto se po návratu z Paříže opět na čas objeví v jeho tvorbě zaujetí světlem. To znovu ovlivňuje barvy na jeho plátnech, jakými je například obraz Loubí v zahradě [28]. Světlo, rychlé drobné tahy štětcem i námět poklidné procházky je impresionismem ovlivněn. Krátký pobyt ale nemohl do Slavíčkovy tvorby zasáhnout stejně hluboce, jako ovlivnila Francie Radimského, který zde žil více jak dvacet let. Proto je jeho tvorba oproti Slavíčkovi i jiným zástupcům české krajinomalby rozdílná. Ve Slavíčkově tvorbě je patrný vliv českého prostředí i obdiv k malbě Antonína Chittussiho. Je pochopitelně mnohem více v kontaktu s domácím prostředím a umělci, bližší je mu i zdejší krajina, od francouzské odlišná barevností i světlem. Do kontaktu s novými směry se z počátku dostává pouze zprostředkovaně. Především díky výstavám umělců dřívější generace, kteří ve Francii pobývali a tvořili, oblibu nachází například v tvorbě Chittussiho. Přesto je mu nový způsob malby blízký. Slavíček tak dokáže spojit nové smyslové převedení vjemu a světla do obrazu s narativností námětu. Zachycení nálady v krajinomalbě je pro české prostředí, umělce i veřejnost, důležité a nelze to úplně opomenout. Slavíček v tomto prostředí vyrůstal, studoval a žil celý svůj život až na krátké návštěvy ciziny, které učinil již na sklonku života. Už v námětu si vybírá místa, která jsou mu blízká a citový vztah se pak promítá i do malby. Za svými náměty cestuje po celé zemi, všude nachází své „krajiny duše“. Značnou část v jeho tvorbě pak zaujímá téma lesa. Soubor s tímto námětem by se mohl zdát být podobný impresionistickému opakování námětu za různého světla a atmosféry. Ale Slavíčkovi nejde tolik o světlo, jako spíše o dojem dané chvíle, která se nemění světlem či počasím, ale spíše náladou, silou atmosféry okamžiku. Zšeřelá hradba stromů, jakou vidíme například na obraze Les III [29], zachycuje ve svém rytmu hluboký vjem z dané chvíle. Ke konci života se mění námět Slavíčkovy tvorby nejvíce. Velkou inspirací se mu stává Praha. Ta, i když žil jinde, mu nikdy nepřestala být domovem. Obrazy jsou nové svým námětem krajiny kultivované člověkem. Tím otvírá cestu k pohledům na města a především pražská zákoutí i panoramata. Také jedno nám známé dílo Radimského pochází z městského prostředí Prahy. Obraz s názvem Karlův most v zimě. Praha [30], pocházející z roku 1908, je ale v jeho tvorbě ojedinělou výjimkou. Jak městským námětem, tak roční dobou, neboť zima mu nedovoluje sledovat ve slunečním světle barevnost listí a odlesky vodní hladiny. 31

Slavíčkovy obrazy s městskými motivy jsou jedny z jeho posledních. Po té, co ho v srpnu roku 1909 postihne mrtvice, zkouší i nadále malovat. Vlastní nespokojenost s výsledky ho nakonec dožene k dobrovolnému odchodu ze života.62

Zde jsem nastínila, jak rozdílné byly vlivy, prostředí a nakonec i náměty u Slavíčka oproti tvorbě Radimského. Na závěr bych ještě uvedla rozdílnou barevnost. Radimského tvorbu zastupuje několik barev, které jsou pro jeho obrazy charakteristické. Jak píše Tomáš Vlček v katalogu k výstavě Světlo v českém malířství generace osmdesátých a devadesátých let 19. století,63 je to především tyrkysová zeleň, jasná žluť a ostré tóny růžové a fialové. To souvisí i s plným světlem, ve kterém Radimský krajinné motivy často maluje. Slavíčkova barevná škála je mnohem tmavší, barevné tóny jsou více přirozené. To můžeme vidět například na dvojici děl, která jsou podobná námětem, ale stylově rozdílná. Od Antonína Slavíčka je to plátno s názvem Na potoce [31] z roku 1901 a od Radimského obraz Chalupa u vody [32], který je sice bez autorovi datace, ale je řazen do roku 1900. Pohled na vodní hladinu a domy je kompozičně podobný. Námět se tak liší především rozdílnou barevností, danou i odlišným podnebím českým a francouzským. Zatímco Slavíček promítá do krajin moderní tendence zachycení okamžiku spojené s náladou, Radimský odlišnými vlivy a prostředím zůstává věrný malbě francouzských impresionistů, od kterých se učí mistrně analytickému ztvárnění krajiny. V tom nalezl svůj styl, v němž tvořil po celý svůj život.

62

Životopisné údaje čerpány z: VLČEK, Malířství, kresba a grafika generace devadesátých let. in: Dějiny českého výtvarného umění (IV/1) 1890/1938 (pozn. 20). 63 VLČEK. Světlo v českém malířství (pozn. 19), nestr.

32

8. Závěr V úvodu této práce jsem uvedla několik bodů, kterým jsem se zde chtěla věnovat. Jako hlavní úkol jsem si stanovila přiblížit osobu Václava Radimského a uvést jeho tvorbu do kontextu soudobé české krajinomalby, kde je jeho význam dosud často opomíjen. Nejdříve bylo nutno seznámit se studiem a hlavními vlivy na tvorbu Radimského. Z tohoto důvodu je zde zkoumán jeho vztah ke Claude Monetovi. Předkládám všechny dostupné skutečnosti o jejich známosti a rovněž se na příkladech snažím o názorné srovnání a ukázání vlivu. Jako další bod této práce jsem uvedla širší seznámení s první samostatnou výstavou Radimského v českém prostředí, která tak v roce 1899 poprvé ukázala čistý impresionismus české společnosti. Představila jsem zde dobové ohlasy, uvedla jedinečnost této akce a seznámila s místem konání. Již touto výstavou si Radimský zasluhuje být zmiňován v souvislosti s českým impresionismem. Jeho obrazy plné světla, vzduchu a čisté barevnosti u nás nemají obdoby. Především ale vykazují v Čechách nebývalé současné tendence světového umění a to v prvotřídní kvalitě. Bezesporu je tak jedním z umělců, který stojí na samém počátku české moderní malby. K zařazení Radimského díla do české krajinomalby bylo potřeba představit stávající tendence v tomto žánru v domácím prostředí, především pak ty, jež nějakým způsobem souvisely s impresionismem. Tak jsem rovněž učinila. Jak jsem také ukázala, není pravda, že by Radimského tvorba byla zcela bez vlivu na české soudobé krajináře. Toto je uváděno poprvé v práci, jež se samostatně zabývá Václavem Radimským. František Pečínka pod dojmem z jedné jeho výstavy mění svůj styl tvorby a ukazuje se tak nepřesné tvrzení o cizosti Radimského díla pro české prostředí. Radimský bezesporu byl impresionistou, který s impresionismem seznámil i české prostředí. Přesto si dnes u nás spojíme s tímto směrem spíše jméno Antonína Slavíčka, který jej však nikdy zcela úplně nepřejal. Důležité tedy bylo srovnání s touto hlavní osobností české krajinomalby přelomu století. Díky zhodnocení vlivů, prostředí, absolvovaných studií, tématiky obrazů i jiných možných akceptů tvorby jsem Slavíčka uvedla v souvislosti s osobou Václava Radimského. Jsem přesvědčená, že se mi podařilo zmapovat všechny odlišnosti jejich díla.

33

Důvodů pro rozdílností v tvorbě i přijetí, jak jsem zde nastínila je hned několik. Radimského tvorba byla ovlivněna především francouzským prostředím, s kterým byl jeho život po dlouhou dobu silně spjat. Nebyl tak v přímém kontaktu s českými umělci, kteří se obraceli k jim známým námětům i zavedené barevné paletě tmavších tónů. V době, kdy se prostřednictvím Radimského s impresionismem seznamují, ještě převládá promítání nálad do krajiny. Ve světě však již nastupují nové směry, mnohem více spojené s lidskou psychikou a osobností, které se v českém prostředí lépe ujímají. Impresionismus jako hotový směr tak nemá u nás čas zdomácnět, neboť již malíři začínají řešit jiné otázky. Radimský však v impresionismu nachází sobě vlastní vyjádření. První ukázka jeho tvorby je přivítána s nadšením, jako ukázka nové moderní tendence, předpokládá se však, že i on bude své dílo dále konfrontovat s novými styly. Tak činí i Antonín Slavíček a tím se stává bližší nejen českému divákovi, ale především českému umělci. Přesto se domnívám, že místo Radimského a Slavíčka není v opozici, ale naopak by měli být řazeni vedle sebe jako dva různí představitelé jednoho směru. Slavíček zastupuje propojení technik impresionismu s citovou stranou v české krajinomalbě, kdežto Radimský čistou analytickou, světelnou a technicky perfektně zvládnutou malbu v duchu francouzských impresionistů. V české krajinomalbě tak Slavíček zastupuje nové domácí tendence žáků krajinářské školy a Radimský oproti tomu zprostředkovává tendence světové podané českým krajinářem.

Dílo Radimského by tak mělo být, s odstupem času, opět zhodnoceno. K tomu již byly učiněny první kroky u příležitosti výstav, probíhajících v posledních letech. I přesto, že názor na Slavíčka jako hlavního českého impresionistu je v českém prostředí silně zakotven, zdá se, že Radimského tvorba se opět dostává do širšího povědomí a je přehodnocována. Následné jednoznačné zařazení Radimského mezi české impresionisty i do obecnějších publikací se tak zdá nasnadě a v nejbližší době nejen reálné ale i nutné. Domnívám se, že i tato práce by k tomu mohla napomoci.

34

9. Použité prameny a literatura •

APOLLINAIRE, Guillaume. O novém umění. Praha: Odeon, 1974, s. 97, s. 282.

•

BENEŠ, Vincenc. (rec.), V.Radimský. Umělecký měsíčník II, Praha 1912, s. 39.

•

BLAŽÍČEK, Oldřich J. [Jakub]. KROPÁČEK, Jiří. Slovník pojmů z dějin umění. Praha: Odeon, 1991, s. 87, 110.

•

ČAPEK, Karel. (rec.) Václav Radimský. Stopa, roč. 11, Praha 1909, s. 60-61.

•

ČAPEK, Karel. (rec.), Výstava obrazů V. Radimského. Cesta, roč. 1, Praha 1919, s. 1420.

•

ČAPEK, K.M. [ Karel Matěj]. (rec.) Výstava V. Radimského. Světozor XXXIII, Praha 1899, s. 227.

•

ČAPKA, František. Dějiny zemí koruny české v datech. Praha: Libri, 1999, s. 494-499.

•

ČERNÁ, Marie. Dějiny výtvarného umění. Praha: IDEA SERVIS, 2002.

•

DVOŘÁK, František. V. Radimský: obrazy 1867- 1946. Katalog výstavy. Regionální muzeum v Kolíně, 1992.

•

DVOŘÁK, František. Zapomenutý a přece slavný malíř Václav Radimský. Antique: Sběratelství, starožitnosti, antikvity. 1994, č. 1, s. 29.

•

E. R. [Eva Reitharová], heslo Radimský Václav, in: Emanuel Poche (ed.). Encyklopedie českého výtvarného umění. Praha: Academia, 1975, s. 404 – 407.

•

FILLA, Emil. O výtvarném umění. Praha: nakladatelství Karla Brože, 1948, s. 57 – 61, s. 66-76.

•

FINFRLOVÁ, Petra. Václav Radimský. Katalog výstavy. Galerie moderního umění v Hradci Králové, 2003.

•

F.H s. [František Harlas], heslo Radimský Václav, in: Ottův slovník naučný XXI. Praha: Vydavatel a nakladatel J. Otto, 1904, s. 31.

•

HANEL, Olaf. Krajina duše Antonína Hudečka. Katalog výstavy. České muzeum výtvarných umění v Praze, Moravská galerie v Brně, Východočeská galerie v Pardubicích. Praha 2003.

•

HARLAS, F. X. [František Xaviér], Václav Radimský. Světozor XXV, Praha 1924, č. 7, s. 179.

•

HEINRICH, Christoph. Monet. Köln: Taschen, 2000.

35

•

HLAVÁČKOVÁ, Miroslava. heslo Impresionismus, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění II. Praha: Academia, 1995, s. 304-305.

•

JIŘÍK, František Xaver. Vývoj malířství českého ve století XIX. Praha 1909.

•

J.K.D. [Denkstein], Václav Radimský zemřel. Umění XVII, 1945-1946, s. 215.

•

KAMPER, Jaroslav. (rec.) Výstava V. Radimského. Světozor XXXIII. Praha 1899, s. 238.

•

KARLÍKOVÁ, Ludmila. Antonín Hudeček. Praha: Odeon, 1983.

•

KARLÍKOVÁ, Ludmila. Antonín Slavíček. Katalog výstava. Galerie umění v Karlových Varech. 1980.

•

KOPA, Jaroslav. Čeští malíři impresionisté. Brno 1934.

•

KOTALÍK, Jiří. Několik poznámek o generaci devadesátých let, in: České malířství ze sbírek XX. století ze sbírek Národní galerie v Praze. Katalog výstavy. díl I., Praha 1971.

•

LAHODA, Vojtěch. Proměny realismu a kubismu v malířství dvacátých a třicátých let. in: Vojtěch Lahoda – Mahulena Nešlehová – Marie Platovská et al., Dějiny českého výtvarného umění (IV/2) 1890/1938. Praha: Academia 1998, s. 101 – 146.

•

LENDEROVÁ, Milena. Zdenka Braunerová. Praha: Mladá fronta, 2000, s. 135-146.

•

LŠ [Ludvík Ševeček], heslo Radimský Václav, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění II. Praha: Academia, 1995, s. 668.

•

MÁDL, K.B. [Karel Boromejský]. (rec.)Václav Radimský. Volné směry III., Praha 1899, s. 278-289.

•

MÁDL, K.B. [Karel Boromejský]. České krajinářství. Zlatá Praha XVI. Praha 1899, č.17, s. 18, 30, 43-44, 67, 79-80, 90-91, 103-106.

•

MÁDL, K.B. [Karel Boromejský]. Výtvarné umění. Zlatá Praha XVI. Praha 1899, č.17, s. 202, 205-208, 209, 215-216.

•

MÁDL, K.B. [Karel Boromejský]. (rec.) Václav Radimský. Zlatá Praha XXIII, Praha 1906, č.11, str.129.

•

MÁDL, K.B. [Karel Boromejský]. (rec.) Výstava Václava Radimského. Národní listy, Praha. 10.11.1901, s.13.

36

•

MHI [Miroslava Hlaváčková], heslo Impresionismus, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění II. Praha: Academia, 1995, s. 304-305.

•

NBH [Naděžda Blažíčková - Horová], heslo Krajinomalba, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění II. Praha: Academia, 1995, s. 396-397.

•

ORLÍKOVÁ, Jana. České malířství přelomu 19. a 20. století ve sbírce Západočeské galerie v Plzni. Katalog výstavy. Plzeň 2007, s. 38-39, s. 106.

•

PÝCHA, Josef. Malíř Václav Radimský. Kolínsko, Výtvarné umění na Kolínsku. Kolín. 1957, s. 25-26.

•

REZLER, Aleš. Václav Radimský (1867 – 1946): korespondence 1899 – 1918. Doprovodná publikace výstavy. Galerie Felixe Jeneweina v Kutné Hoře, 2005.

•

REZLER, Aleš. Václav Radimský (1867 – 1946): výběr z malířské tvorby. Katalog výstavy. Galerie Felixe Jeneweina v Kutné Hoře, 2005.

•

ŠEFČÍKOVÁ, Dagmar. Antonín Slavíček (1890 – 1910). Katalog výstavy. Městské kulturní středisko kladno, 1986.

•

ŠEVEČEK, Ludvík. Václav Radimský: výběr z malířského díla. Katalog výstavy. Oblastní galerie výtvarného umění v Gottwaldově, 1985.

•

TOMAN, Prokop Hugo. Nový slovník československých výtvarných umělců II. Praha: Tvar, 1950, s.341-342.

•

TOMEŠ, Jan. Antonín Slavíček. Praha: Odeon, 1973.

•

Václav Radimský, Souborná výstava. Katalog výstavy. Topičův salon. Praha 1899.

•

Václav Radimský, Paříž. Katalog výstavy. Dům umělců Rudolfinum. Praha 1901.

•

Václav Radimský, Praha. Katalog výstava. Rudolfinum. Praha 1909.

•

VLČEK, Tomáš. Malířství, kresba a grafika generace devadesátých let. in: Vojtěch Lahoda – Mahulena Nešlehová – Marie Platovská et al., Dějiny českého výtvarného umění (IV/1) 1890/1938. Praha: Academia 1998, s. 25 - 98.

•

VLČEK, Tomáš. Světlo v českém malířství generace osmdesátých a devadesátých let 19. století. Katalog výstavy. Galerie hlavního města Prahy. Praha 1994.

37

•

VOLAVKA, V. [Vojtěch], heslo Radimský Václav, in: Thieme Ulrich –Becker Felix (zal.), Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart XXVII. Leipzig: 1933, s. 549.

•

V. W. [Vilém Weitenweber]. (rec.) Výroční výstava Krasoumné Jednoty v Pražském Rudolfínu. Zlatá Praha XI. Praha 1894, s. 372.

•

WITTLICH, Petr. Česká secese. Praha: Odeon, 1982, s. 60.

Internetové zdroje: •

http://www.artantiques.cz/09/01/0901_soubory/0901natrhu.htm [2009-3-22]

•

http://www.galerieroudnice.cz/O/slavicek_1.jpg [2009-04-10]

•

http://gfj.kh.cz/gfj.php?id=137 [2008-11-06]

•

http://www.gvuostrava.cz/vys/Archiv/vys_2002/vys_02DU13_Rad.htm [200811-06]

•

http://kultura.ihned.cz/1-10104320-18783300-J09000_d-d8 [2008-11-06]

•

http://www.ngprague.cz/cz/6/sekce/palac-kinskych/ [2009-3-30]

•

http://www.tydenika2.cz/archiv/2006/15/vaclav-radimsky-podruhe [2008-1106]

38

Přílohy: 1. Životopis Václava Radimského

Václav Radimský při práci na své zahradě u mlýna v La Goulet, 1902 Archiv rodiny Reprofukováno v: REZLER, Aleš. Václav Radimský (1867 – 1946): korespondence 1899 – 1918. Doprovodná publikace výstavy. Galerie Felixe Jeneweina v Kutné Hoře, 2005, nestr.

1867 Václav Jan Emanuel Radimský se narodil 6. října v Pašince u Kolína jako prvorozený syn Judr. Václavovi Radimskému, starostovi města Kolín a majiteli mlýna. Matka Marie zemřela o necelé tři měsíce později na tyfus.64 1870 Radimského otec se podruhé žení. Z tohoto svazku pochází tři děti, Václav má nejbližší vztah s o čtyři roky mladším bratrem Ladislavem. 1877 - 1886 Studuje na kolínském reálném gymnáziu. Už zde projevuje umělecké nadání, má však problémy s prospěchem i kázní. 1889 Zapisuje se ke studiu malby na vídeňské akademii k profesoru Emanueli von Lichtenfels (1833-1913). Před tímto datem již studoval krátce na Pražské akademii a také navštívil Mnichov. 1890 Po pouhém roce Vídeň opouští a odjíždí studovat do Paříže. 1891 Radimský odchází do Barbizonu, kde se seznamuje s impresionisty. Toto setkání ho ovlivní na celý zbytek života. 1894 Za svůj obraz Etudes de Fougères získává, jako vůbec nejmladší umělec, ocenění na pařížském Salonu. 1895 Pravděpodobně již v tomto roce se stěhuje do starého mlýna v Le Goulet, vesnici v blízkosti Giverny v Normandii, kam o dva roky dříve odešel Monet. V Rouenu na mezinárodní výstavě je oceněn zlatou medailí. 64

Není-li uvedeno jinak, je v této části čerpáno z: REZLER, Václav Radimský (1867 – 1946): výběr z malířské tvorby. Katalog výstavy (pozn. 10), nestr.

39

1899 Výstava v Topičově Salonu v Praze. Česká veřejnost se seznamuje s impresionismem. V Čechách se účastní výstav pravidelně od roku 1892 až do roku 1945. Nejdéle přerušuje výstavní činnost během války a to na necelé čtyři roky. Nová pinakotéka v Mnichově kupuje Radimského obraz. 1900 Získává zlatou medaili na mezinárodní výstavě v Paříži. K významným osobnostem, které vlastnili Radimského obraz, patřil například i francouzský prezident Raymond Poincaré. V následujících letech vystavuje ve Vídni, Berlíně, také v Lipsku, Düsseldorfu a Londýně. 1901 Rakouské ministerstvo kultu a vyučování zakoupilo od Radimského obraz a další pak o dva roky později v roce 1903. 1907 Radimský se seznamuje se svou budoucí ženou, o devět let mladší francouzkou Louisou Fromont. Sňatek s ní uzavírá až po desetileté známosti, roku 1917. 1909 Louise Fromont a Václavu Radimskému se narodila dcera. Po necelém roce ale umírá na spálu. 1912 Radimský zakládá se svým nevlastním bratrem Ladislavem továrnu na výrobu konzerv značky „Bohemia“. Firma se úspěšně rozrůstá. Obchody zastaví až válka. Po tuto dobu jde malování poněkud stranou, přesto ani nyní svou uměleckou činnost Radimský neopouští úplně. 1914 Propuká první světová válka. Radimský je jako cizinec a tedy potencionální nepřítel státu, uvězněn. Nakonec je díky přímluvám vlivných přátel propuštěn, ale z archivních spisů francouzské policie víme, že vězení velice těžce snášel. 65 1918 Opouští natrvalo Francii a opět se usazuje v Pašince u Kolína. Zde zůstává do konce svého života. Přesídlením se mění námět jeho obrazů. Nyní se zabývá především motivy z Polabí, které mu umožňují ztvárňovat i nadále vodní plochu, mění se však z pochopitelných důvodů barevnost. Také vytváří grafiky, především metodou akvatinty, u kterých se objevuje stejná tématika jako u obrazů. Téměř každoročně pořádá výstavy v Praze a krajských městech. 1946 V poslední lednový den tohoto roku umírá Václav Radimský v kolínské nemocnici na následky zápalu plic.

65

REZLER, Václav Radimský (1967 – 1946) :korespondence 1899 – 1918 (pozn.9), nestr.

40

2. Díla Václava Radimského zastoupená ve sbírkách českých galerii Celkem 100 děl. Brno, Moravská galerie 4 obrazy - Krajina po dešti, 1898, olej, plátno, 59,5 x 92 cm - Krajina, nedatováno, olej, lepenka, 55 x 70 cm - Na podzim, nedatováno, olej, lepenka, 71 x 102 cm - Rozlité Labe na Kolínsku, nedatováno,olej, plátno, 61 x 73,5 cm

Hluboká nad Vltavou, Alšova jihočeská galerie 4 obrazy - Krajina u Seiny, 1898-99, olej, plátno, 67 x 93 cm - Polabí, 1920, olej, plátno, 74 x 98 cm - Polabí, po roce 1920, olej, lepenka, 73 x 103 cm - Krajina s řekou, nedatováno, barevná litografie, papír, 240 x 380 cm

Kolín, Regionální muzeum 8 obrazů - Labská partie, 1940, olej, lepenka, 94 x 102 cm - Jaro v Normandii, nedatováno (pravděpodobně 1901), olej, plátno, 65,5 x 93 cm - Povodeň na Seině, nedatováno (pravděpodobně 1901), olej, plátno, 72 x 98 cm - Labská partie, nedatováno (pravděpodobně 1925 až 1930), olej, lepenka, 66 x 95 cm - Labská tůň (Labský břeh), nedatováno (pravděpodobně 1928 až 1930), olej, lepenka, 69 x 100 cm - Od Týnce nad Labem, nedatováno (pravděpodobně před 1930), olej, tempera, lepenka, 50 x 70 cm - Zátoka v lese, nedatováno (pravděpodobně po roce 1930), olej, lepenka, 68 x 82,5 cm - Labská krajina, nedatováno (pravděpodobně mezi 1935 až 1940), olej, lepenka, 70 x 90 cm

Liberec, Oblastní galerie 3 obrazy - Krajina z okolí Paříže, 1898, olej, plátno, 62,5 x 92,5 cm - Krajina z Giverny, 90. léta, olej, plátno, 65,5 x 100 cm - Krajina s vodou, 1903, olej, plátno, 73 x 100 cm

Litoměřice, Severočeská galerie výtvarného umění 2 obrazy - Z Polabí, okolo 1890, olejová tempera (mastná tempera), lepenka, 71 x 99 cm - Krajina s řekou, 1896, olej, plátno, 91 x 133 cm

Olomouc, Muzeum umění 7 obrazů, 8 grafik - Venkovská krajina, 1897 – 1905, olej, plátno, v.70 cm, s.100 cm - Řeka Seina, kolem 1910, olej, plátno, 50 x 90 cm - Jitro v bažinách, 1923, olej, karton, 68 x 95 cm - Bouře 30. léta, olej, lepenka, v.70 cm, s.100,5 cm - Jezero v lese, 30. léta, olej, lepenka, 68,5 x 99 cm - Na rybníku, 30. léta, olej, plátno, 74 x 101 cm - Rybník, 30. léta, olej, lepenka, 70 x 100 cm - Rákosí v rybníce, 1930, litografie, papír, 20,6 x 27,2 cm - Rybník, 1942, litografie s barevným podtiskem, papír, 32,9 x 46,8 cm - Rybník, 1942, litografie s barevným podtiskem, papír, 33,4 x 55 cm - Rybník, 1942, litografie s barevným podtiskem, papír, 33,4 x 55 cm - Rybník, 1942, litografie s barevným podtiskem, papír, 33,2 x 55 cm - Řeka s břehy zarostlými keři a stromy, 1942, akvatinta barevná, papír,47,4 x 64,5 cm

41

- Rákos na břehu rybníka, 1944, akvatinta, papír, 47,2 x 64,5 cm - Starý most u Král. Hradce (Opatovice), nedatováno, akvatinta, papír, 54 cm x 68 cm

Ostrava, Galerie výtvarného umění 8 obrazů, 5 grafik - Krajina s kopami sena, 1896, olej, plátno, 60 x 81 cm - Jitro na řece L´Epte, 1899, olej, plátno, 170 x 200 cm - Pobřeží, 1901, olej, plátno, vpravo dole V Radimsky, 65 x 100 cm - Krajina, 1909, olej, plátno, 50 x 82 cm - Krajina, nedatováno (po 1900), olej, plátno, 72 x 103 cm - Krajina u Turnova, nedatováno (1902?), olej, lepenka, 72 x 103 cm - Rybník v mlze, nedatováno (1902?), olej, lepenka, 68 x 98 cm - Tůň, nedatováno,olej, lepenka, vlevo dole VRadimský, 68,5 x 99 cm - Krajina s močálem, 1928, litografie, papír, 22,4 x 28,8 cm - Krajina s močálem, neuvedeno, litografie, papír, 14 x 18,5 cm - Krajina s močálem, neuvedeno, litografie, papír, 20,4 x 27 cm - Krajina s močálem, neuvedeno, litografie, papír, 17 x 22 cm - Lyžaři, neuvedeno, litografie, papír, 18 x 243 cm

Pardubice, Východočeská galerie 5 obrazů - Seina v Rouenu, kol. 1900, olej, plátno, 54,5 x 74 cm - Svítání v sadu, 1904, olej, plátno, 73 x 100 cm - Bažina v Normandii, (1908 - 10), olej, karton, 54 x 96 cm - Potok v lese, kolem 1918, olej, lepenka, 70 x 97 cm - Lesní tůň, nedatováno, olej, lepenka, 69 x 96 cm

Praha, České muzeum výtvarných umění 7 obrazů, 1 grafika - Chalupa u vody, (1900), tempera olejová, lepenka, 67 x 96 cm - Krajina z Polabí, (po 1900), tempera olejová, karton, 73 x 97 cm - Rybník, (po 1900), olej, lepenka, 68,5 x 97,5 cm - Slepé rameno Labe, (1918-20), tempera olejová, karton, 65 x 96 cm - Krajina, nedatováno, olej, lepenka, 80 x 120 cm - Tání, nedatováno, tempera olejová, karton, 80 x 67 cm - Venkovská stavení, nedatováno, olej, plátno, 80 x 115 cm - Řeka, nedatováno, litografie barevná, papír, 23,5 x 38 cm

Praha, Národní galerie 29 obrazů - Krajina (Barbizon), 1890, olej, plátno, 60 x 82 cm - Louka se stromy, 1895, olej, plátno, 65 x 81 cm - Vlčí máky, 1896, olej, plátno, 46 x 61 cm - Zahrada s holým stromem, 1898, olej, plátno, 54,7 x 73,5 cm - Starý mlýn u Giverny, 1899, olej, plátno, 90 x 135,3 cm - Zahrada v Giverny, 1899, olej, plátno, 100,5 x 125 cm - Z Francie, (1899), olej, plátno, 73. x 50 cm - Mlýn na potoce v Giverny, (1900), olej, karton, 69 x 90 cm - Sad, olej, plátno, (1900), 47,5 x 56 cm - Lesní interiér, (1900?), olej, lepenka, 70 x 100 cm - Jezírko, ( po 1900),olej, lepenka, 48 x 64 cm - Krajina s řekou a stromy, 1901, olej, plátno, 82 x 118 cm - Moře u Giverny, 1901, olej, plátno, 81 x 100 cm - Skály u moře, 1901, olej,plátno, 81 x 100 cm - Voda v Auvergne, (1901-1902), olej, lepenka, 70 x 100 cm - Zima v Normandii, 1902, olej, plátno, 100 x 73,5 cm - Tůň, olej, 1902, plátno, 89,5 x 131 cm

42

- Krajina u Loiry, (kolem. 1902), olej, lepenka, 65 x 99 cm - Zima na Seině, 1903, olej, plátno, 73,5 x 100 cm - Hillegam, 1904, olej, plátno, 67 x 100 cm - Krajina za vesnicí, (kolem 1905), olej, plátno, 65 x 91 cm - Řepkové pole, (kolem 1905), olej, plátno, 68 x 88 cm - Polabí, olej, 1906, plátno, 54 x 74 cm - Jaro na Seině, (1906), olej, plátno, 64 x 90 cm - U vody, (kolem 1920), olej, lepenka, 69 x 95 cm - Polabská krajina, (kolem 1920), olej, plátno, 55 x 81 cm - Z Polabí, (kolem 1920), olej, lepenka, 70 x 96 cm - Z Polabí, (asi 1921), olej, lepenka, 70 x 59,8 cm - Na řece (Kolín), (asi 1924), olej, plátno, 70 x 100 cm

Plzeň, Západočeská galerie 9 obrazů - Krajina, před 1900, olej, lepenka, 69 x 98 cm - Bouře na Seině, kolem 1900, olej, plátno, 69 x 133 cm - Jitro v lese, kolem 1900, olej, lepenka, 69,5 x 98,5 cm - Krajina s řekou, kolem 1900, olej, plátno, 135 x 173 cm - Slunce před bouří, kolem 1900, olej, lepenka, 67 x 95 cm - Tůň, po 1900, olej, lepenka, 78 x 100 cm - Krajina s potokem, kolem 1920, olej, lepenka, 68 x 98 cm - Na staré rybárně, po 1920, olej, lepenka 64 x 78 cm - Zátoka u lesa, po 1920, olej, lepenka, 70 x 95 cm

43

3. Obrazová příloha

1.

Etude de Fougéres, 1894 olej, plátno, 85x120 cm soukromá sbírka Převzato z http://gfj.kh.cz/gfj.php?id=137&l=fr [2009-6-11]

3.

2.

Cesta v lese, 1891 olej, lepenka, 68x108cm soukromá sbírka Reprodukováno v: DVOŘÁK, František. V. Radimský:obrazy 1867- 1946. Katalog výstavy. Regionální muzeum v Kolíně, 1992, nestr. příloha.

Jitro v lese, (kolem 1900) olej, lepenka, 69,5x 98,5 cm Západočeská galerie, Plzeň Reprodukováno v: ORLÍKOVÁ, Jana. České malířství přelomu 19. a 20. století ve sbírce Západočeské galerie v Plzni. Katalog výstavy. Plzeň 2007, s. 38.

44

4.

Stohy v Giverny Reprodukováno ve Volných směrech, 1899, s. 295.

5.

6.

Západ slunce Reprodukováno ve Volných směrech, 1899, s. 297.

7.

45

V lukách o senoseči Reprodukováno ve Volných směrech, 1899, s. 289.

Snopy na poli, 1898 olej, plátno, 82x115cm soukromá sbírka Reprodukováno v: DVOŘÁK, František. V. Radimský: obrazy 1867- 1946. Katalog výstavy. Regionální muzeum v Kolíně, 1992, nestr. příloha.

8.a

Claude Monet Stohy sena ve sněhu, zataženo, 1891 olej, plátno, 66x93 cm The Art Institute of Chicago, Chicago Reprodukováno v: HEINRICH, Christoph. Monet. Köln: Taschen, 2000, s. 58.

8. c

8. b

Claude Monet Stoh sena ve sněhu, ráno,1891 olej, plátno, 65,4x92,3 cm Museum of Fine Arts, Boston Reprodukováno v: HEINRICH, Christoph. Monet. Köln: Taschen, 2000, s. 58.

Claude Monet Stohy sena za oblevy při západu slunce, 1891 olej, plátno, 64,9x92,3 cm The Art Institute of Chicago, Chicago Reprodukováno v: HEINRICH, Christoph. Monet. Köln: Taschen, 2000, s. 59.

46

9.

Svítání v sadu, 1904 olej, plátno, 71x100cm Východočeská galerie, Pardubice Reprodukováno v: FINFRLOVÁ, Petra. Václav Radimský. Katalog výstavy. Galerie moderního umění v Hradci Králové, 2003, nestr.

11.

10.

Pochmurný jarní den Reprodukce ve Zlaté Praze, 1899. s. 205.

Večer v ovocném sadě Reprodukce ve Zlaté Praze, 1899, s. 212.

47

12. a

13.a

Claude Monet Procházka. Žena se slunečníkem, 1875 olej, plátno, 100x81 cm The National Gallery of Art, Washington D.C. Reprodukováno v HEINRICH, Christoph. Monet. Köln: Taschen, 2000, s. 24.

12. b

Claude Monet Londýnský parlament, 1904 olej, plátno, 81x92 cm Musée d´Orsay, Paříž Reprodukováno v HEINRICH, Christoph. Monet. Köln: Taschen, 2000, s. 67.

48

13. b

Claude Monet Studie postavy v plenéru, obrácená vlevo, (Žena se slunečníkem, postava zleva), 1886 olej, plátno, 131x88 cm Musée d´Orsay, Paříž Reprodukováno v HEINRICH, Christoph. Monet. Köln: Taschen, 2000, s. 56.

Claude Monet Palazzo Contarini, 1908 olej, plátno, 92x81 cm Kunstmuseum St. Allen, St. Gallen Reprodukováno v HEINRICH, Christoph. Monet. Köln: Taschen, 2000, s. 69.

14.

15.

Krajina z Giverny, (1898) olej, plátno, 65,5x100 cm Oblastní galerie, Liberec Reprodukováno v: FINFRLOVÁ, Petra. Václav Radimský. Katalog výstavy. Galerie moderního umění v Hradci Králové, 2003, nestr.

Krajina z okolí Paříže, 1898 olej, plátno, 62,5x92,5 cm Oblastní galerie, Liberec Reprodukováno v: FINFRLOVÁ, Petra. Václav Radimský. Katalog výstavy. Galerie moderního umění v Hradci Králové, 2003, nestr.

16.

49

Venkovská krajina, (1897-1905) olej, plátno, 70x100 cm Galerie výtvarného umění, Olomouc Reprodukováno v: FINFRLOVÁ, Petra. Václav Radimský. Katalog výstavy. Galerie moderního umění v Hradci Králové, 2003, nestr.

17.

Antonín Hudeček Podzim, 1903 olej, plátno, 100x200 cm Moravská galerie, Brno Reprodukováno v: Dějiny českého výtvarného umění (IV/1) 1890/1938, s. 47.

19.

18.

Antonín Hudeček Potok (U břehu), 1898 olej, plátno, 80x80 cm Národní galerie, Praha Reprodukováno v: KARLÍKOVÁ, Ludmila. Antonín Hudeček. Praha: Odeon, 1983, s. 13.

Krajina s řekou, 1896 olej, plátno, 91 x 133 cm Severočeská galerie výtvarného umění, Litoměřice Reprodukováno v: FINFRLOVÁ, Petra. Václav Radimský. Katalog výstavy. Galerie moderního umění v Hradci Králové, 2003, nestr.

50

20.

Miloš Jiránek Balkon II, 1908 Převzato z http://www.cmvu.cz/cz1276e4/milos-jiranek/ [2009-04-10] - Další údaje o obraze nebyly dostupné.

22.

21.

Miloč Jiránek Pískaři, 1910 Převzato z http://www.cmvu.cz/cz1276e4/milos-jiranek/ [2009-04-10] - Další údaje o obraze nebyly dostupné.

František Pečinka Větřáky u klobouk Reprodukováno v: KOPA, Jaroslav. Čeští malíři impresionisté. Brno 1934. - Další údaje o obraze nebyly dostupné.

51

23.

Antonín Slavíček Cesta v dešti, 1895 olej, plátno, 22x34 cm Reprodukováno v: TOMEŠ, Jan. Antonín Slavíček. Praha: Odeon, 1973, s. 13.

24.

25.

Antonín Slavíček Červnový den, 1899 syntonos, kartón, 71x105,5 cm Národná galerie, Praha Reprodukováno v: TOMEŠ, Jan. Antonín Slavíček. Praha: Odeon, 1973, s. 19.

52

Krajina po dešti, 1898 olej, plátno, 59,5 x 92 cm Moravská galerie, Brno foto autorky

26.

Antonín Slavíček Slunce v lese, 1898 olej, plátno, 89,5x115 cm Převzato z http://www.galerieroudnice.cz/O/slavicek_ 1.jpg [2009-04-10]

27.

Antonín Slavíček Zahradní zeď, 1900-01 tempera, karton,,88,5x100cm Národní galerie, Praha Reprodukováno v: Dějiny českého výtvarného umění (IV/1) 1890/1938, s. 42.

29.

28.

Antonín Slavíček Loubí v zahradě, 1907 olej, plátno, 92x100 cm Národní galerie, Praha Reprodukováno v: KARLÍKOVÁ, Ludmila. Antonín Slavíček. Katalog výstava. Galerie umění v Karlových Varech. 1980, č. kat. 27.

Antonín Slavíček Les III, 1904-05 pastel, plátno116x136,5cm Národní galerie v Paraze Reprodukováno v: Dějiny českého výtvarného umění (IV/1) 1890/1938, s. 46.

53

30.

Karlův most v zimě. Praha, 1908 olej, plátno, 76,5x99,3 cm soukromá sbírka Reprodukováno v: REZLER, Aleš. Václav Radimský (1867 – 1946): výběr z malířské tvorby. Katalog výstavy. Galerie Felixe Jeneweina v Kutné Hoře, 2005, nestr.

31. Antonín Slavíček Na potoce, 1901 syntonos, karton, 65,5x78,5 cm Reprodukováno v: TOMEŠ, Jan. Antonín Slavíček. Praha: Odeon, 1973, s. 13.

32. Chalupa u vody, (1900) tempera olejová, lepenka, 67 x 96 cm České muzeum výtvarných umění, Praha Reprodukováno v: katalogu Galerie moderního umění v Hradci Králové.

54