Václav Junek 11 důvodů proč Adolf Hitler nevyhrál válku
Tato publikace ani žádná její část nemůže být reprodukována nebo přenášena jakýmkoli způsobem včetně mechanického, fotografického či jiného záznamu bez předchozího souhlasu autora a nakladatelství. Vyjádřená fakta a názory na události uvedené v knize jsou autentickým názorem autora.
Václav Junekk 11 DŮVODŮ PROČ ADOLF HITLER NEVYHRÁL VÁLKU Vydalo nakladatelství Petrklíč s.r.o., jako svou 627. publikaci v roce 2014. Redakční spolupráce: Návrh obálky, grafická úprava a studiové zpracování:
Ivana Riegrová Jiří Himal
jirihimal.cz
Tvorba e-knihy:
Martin Koumal
grafikkoumal.cz
Fotografie:
archiv autora a nakladatelství
© Václav Junek 201 © Nakladatelství Petrklíč s.r.o. 2014
Nakladatelství Petrklíč s.r.o. Na Pěšinách 75/60, Praha 8, 180 00 tel.: 604608127 tel.: 603182483 mail:
[email protected] web: www.petrklic.info Distributoři našich knih: Pemic Ostrava Euromedia Praha Pavel Dobrovský Praha NS Středokluky Krameriova K. D. Kosmas Horoměřice ISBN (ebook-ePub): 978-80-7229-505-0 ISBN (ebook-mobi): 978-80-7229-506-7 ISBN (tištěná): 978-80-7229-527-2
Několik úvodních slov o alternativách alternativní literatury Především: tento druh literatury už nějaký čas patří k oblíbeným a také k široce vyhledávaným literárním žánrům. Což je potěšitelné, protože zatím vůbec není překonána doba, kdy všechna případná kdyby, možná anebo snad rozhodně nepatřila k dobrému tónu mezi přáteli Matky historie. Bude to možná tím, že dobrá alternativní literatura s takovými váhavými slovy operuje správně. Je pravda, že už sám výraz alternativní – právě proto, že bývá často účelově zneužit – nebudí důvěru. Ba co víc: je zejména v poslední době synonymem pro cosi sice doporučovaného, nicméně objektivně málo kvalitního. Právě proto, že alternativa má být obvykle jen jakousi levnější a snadno dostupnou náhražkou za nedosažitelnou anebo ztracenou skutečnou kvalitu. Pokud však jde o významové spojení alternativní historie, není tomu tak. Už princip, podle kterého autor přijme co možná nejširší soubor dostupných, ověřených a platných skutečností a údajů, načež z něj vytvoří novou, alternativní realitu, nový pohled na věc, je totiž přinejmenším zajímavý. Přirozeně že i se všemi naznačenými konjunktivy a konstrukcemi i spekulacemi. Právě z tohoto rodu ostatně pocházejí například úvahy na téma, jak by to bylo, kdyby sirotčí vojska nepodlehla u Lipan, kdyby bitva na Bílé Hoře dopadla jinak, kdyby se dunajská monarchie nerozpadla, anebo chcete-li jak by se dál vyvíjely události v ČSSR, kdyby bylo nedošlo k 17. listopadu 1989 – a podobně, mnohokrát jinak. Přitom je na tomto tvůrčím postupu podstatná především míra poctivosti, dobrého úmyslu a dejme tomu i určité profesní zběhlosti, s jakými se toto hledání a nalézání historických alternativ děje. Zejména poslední nejistá a ve svých pozitivních kvalitách sama ne zrovna pevně zakotvená doba je takovým hypotetickým snahám maximálně příznivá. Nejen proto, že v hledání jiných variant zažitých, petrifikovaných původních řešení nachází současná populace také určitou naději do budoucna. Svou roli zde totiž navíc hraje celkové názorové otevření se společnosti, oproti kdykoli dříve nesrovnatelně snazší přístup k pramenům a konečně i síla obecného zájmu o ně. Přirozeně že zdaleka nejen u nás. Máme tak snadno k dispozici celou uspokojivě rozsáhlou knihovnu titulů, pracujících s konjunktivy jako se základní premisou svého žánru. Nic špatného na tom není, jistě naopak: je-li jejich čtenář dopředu uspokojivým způsobem obeznámen s jednaným tématem a nabízenou hru na případné nové skutečnosti přijme, vývody a hypotézy autorů této alternativní literatury jej nakonec mohou jak pobavit, tak svým způsobem i dodatečně poučit. Rád bych, aby tato kniha patřila k těm, jejichž publikací se právě tohle podařilo. Možná obojí.
Československo se v roce 1945 ocitlo na straně vítězů. Není ani tak důležité, že se tak stalo v podstatě jen velmi výjimečnou shodou náhod, jako spíš že od té doby nahlížíme na předcházející moderní dějiny pohříchu jen z úhlu tohoto pohledu. To znamená, že obvykle pasívně přejímáme základní tezi o naprosto nevyhnutelném konci hitlerovského Německa. Tato kniha je však o tom, že nejde o zase tak bezpečný a nezvratitelný postulát, protože opět jen příznivá aktuální shoda náhod zapříčinila, že toto
Německo nakonec přece jen nezvítězilo. Jedenáct uvedených hypotéz, které v této knize uvádím, je vystavěno v žánru alternativní historie. Právě tak, že na určitý počet známých a ověřených skutečností nechávám oproti objektivně proběhlé realitě působit jiné, další, avšak stále alespoň hypoteticky reálné okolnosti. Načež touto novou syntézou docházím k alternativním závěrům, podle kterých ta která jednaná událost mohla mít – oproti nám obecně známým skutečnostem – docela jiné finále. Přesněji řečeno: konsekvencí několika daných reálných postulátů nabízím čtenáři jedenáct perspektiv za určitých okolností docela dobře možného vítězství Německa v historickém ději, známém jako druhá světová válka. Avšak neoddělitelně od toho také zásadní informaci, proč žádná z těchto hypotetických variant nakonec nikdy nemohla být úspěšná – zpravidla osobním zaviněním Adolfa Hitlera. To že takových konstrukcí uvádím právě jedenáct, není důležité. Dalo by se jich totiž vystopovat víc, anebo jich mohlo být méně. To jak kdo chce soudit. Mám však za to, že právě těch jedenáct zde dále uvedených řešení pečlivě vyčerpává zřejmě všechny oblasti, v nichž mohlo Hitlerovo Německo do roku 1945 postupovat jinak. Tedy tak, aby v tomto zatím nejkrvavějším a nejzávažnějším konfliktu světových dějin zvítězilo. Stojím však pevně za názorem, že tak jako tak by nic takového nebylo a ani by zákonitě nemohlo být definitivní. Hned několik alternativních cest, jimiž by se historie ubírala směrem k jejich správnému a jedině možnému cíli, ostatně uvádím vždy v rámci navazujícího textu a především v samém závěru knihy. Ne pro pořádek a z jakési pošetilé slušnosti, nýbrž ze zásady. Naprosto totiž přesvědčen o tom, že ač se to nemusí z jejich určitého místa a v jejich konkrétním momentě zdát, v jakémkoli zásadním dějinném konfliktu nakonec neodvratně zvítězí zdravý rozum, to lepší co je v lidech, pokrok, morálka a civilizace vůbec.
Fakta, data, události a základní konsekvence uvedené v knize souhlasí. Také všechny zúčastněné osoby se jmenovaly, žily a jednaly tak, jak je líčeno. Rovněž ostatní užité reálie odpovídají skutečnosti – jak jen jsem si je mohl ověřit. Informace o tom všem byly získány dlouholetým studiem, v rámci získávání podkladů pro jiné projekty a z poměrně rozsáhlého souboru publikací a dokumentů, které také uvádím zde dále. Budu si proto považovat, přijme-li příslovečný laskavý čtenář následující text nejen jako případný další zdroj evokací určité zlomové doby či informací o ní, ale především jako nejlépe míněný a nanejvýš objektivní pokus o varující vylíčení Hitlerových alternativních možností, které případně mohly vést třeba až ke konci naší civilizace, tak jak ji známe. Tedy třeba až do skutečného pekla. Do kterého mohlo lidstvo dojít, kdyby se proti něčemu takovému účinně, se vším svým umem a zejména s konečným úspěchem nepostavila jeho lepší část. I když to zpočátku obvykle vůbec nevypadlo, že se jí něco takového může podařit.
Václav Junek Rudná u Prahy, říjen 2012 – únor 2014
„Tuto válku můžeme ještě prohrát!“ (výrok připisovaný jak Winstonu Churchillovi k 28. XII. 1944, tak Georgi S. Pattonovi ke 4. I. 1945)
„Uvědomte si! Celá myšlenka, celé pojetí vesmíru utrpělo porážku. Duchovní síly budou rozdrceny. Hodina soudu se blíží.“ (Dr. Joseph Goebbels, březen 1945)
„Naše humanistická civilizace zastavila strašlivý rozlet jiné, pekelné civilizace. Civilizace magické, temné, nestvořené pro člověka, ale pro „něco, co je víc než člověk“. (z úvodníku W-S-J, červen 1945)
„Je pravda, že nacisté by museli zvítězit, kdyby moderní svět byl jen tím, čím je dosud v očích většiny z nás: prostým a čistým dědictvím materialistického a scientistického 19. století a měšťácké myšlenky, která pokládá Zemi za místo, jež lze zařídit tak, aby ho šlo lépe užívat.“ (Jacques Bergier a Louis Pauwels, 1960)
1 Zaváhání na Dunaji Anschluss Rakouska, březen 1938
Hitler sice 14. března na vídeňském Ringu triumfoval. Ve skutečnosti však docela dobře mohl podobnou slávu zažít už o pouhých pár dní později například na Václavském náměstí v Praze.
Zbrusu nový stříbřitý čtyřmotorový Focke-Wulf 200A-0 S3 s civilní imatrikulací D-AMHC označený FRIESLAND odstartoval bez nejmenších potíží z berlínského Tempelhofu už o šesté hodině z rána. Aby po následujících dvou hodinách opět naprosto bezpečného letu nad probouzejícím se středním a pak už i jižním Německem tento skvělý gigantický stroj, později tak dobře známý z Hitlerových oficiálních cest a filmových týdeníků, usedl na letištní plochu ve Wiessenfeldu u Mnichova. Tak se Vůdce Německé říše vydal – po Porýní a Sársku – za svým dalším, tentokrát ale už konečně vojenským výbojem. Již brzy nato, zachmuřen, uzavřen do sebe, se stínítkem své čapky hluboko do čela sraženým, zahalen do masívního koženého pláště s širokými klopami, vešel jako dokonalé ztělesnění vážnosti a velikosti chvíle do mapového sálu ve štábu 8. armády. To už ale přímo v bavorském hlavním městě. Byla sobota 12. března 1938 a již brzy tak oslavované historické připojení nyní stále ještě svobodného Rakouska k Říši bylo v běhu. Vůdce na toto své velitelské postavení přibyl tentokrát jen se svými důstojníky a rovněž pouze s nimi se nyní ve zdejším pevném bezpečí skláněl nad velkými mapami, zobrazujícími jak celé cílené bitevní pole, tak i jeho detaily. Říšský vyslanec von Ribbentrop byl totiž ponechán v Londýně, aby tam přesně a správně zachytil už první známky případného odporu vůči tomuto dalšímu Hitlerovu historickému kroku. Rovněž Goebbels s Göringem, Himmlerem i říšským ministrem zahraničí von Neurathem až na další zůstali v Berlíně jako zásadní politický a bezpečnostní kryt nadcházejícího tažení. A také, proč to neříci?, jako zajištění centra moci, pro docela všechny eventuality. Konečně – vše, co by je zde v Mnichově čekalo, byla práce jen pro skutečné odborníky.
Třebaže bylo známo, že rakouský spolkový prezident Miklas nakonec přece jen povolil soustředěnému tlaku posledních dní, přijal německé ultimátum a jmenoval nacistu Seyss-Inquarta kancléřem, Hitler neměl v žádném případě v úmyslu odvolávat rozkazy, které vydal již včera pro armádu, letectvo, policii i SS. Dějiny, když už jednou vykročí, totiž není radno jen tak zastavovat. Referát velícího generála pěchoty Fedora von Bocka byl uspokojivý, ani z Berlína nepřicházely žádné varovné zprávy. Proto se mohli nejvyšší velitel říšské Branné moci i jeho výkonný štáb operativním rychlým přejezdem přemístit do tentokrát již polního velitelství, situovaného v Mühldorfu nad Innem. Také zdejší štáb fungoval dokonale. Ordonance i subalterní důstojníci jen kmitali a ruče přinášeli zástupcům zbraní a bojových útvarů dílčí zprávy. Telefony zvonily, radiosál jen hučel čilou aktivitou spojařů i ruchem přístrojů, které ovládali bravurně. Rychlé spojky se také zde střídaly s pilnými zprávami a odvážely poslední rozkazy do pole. Ostatně i komunikační uzel tohoto předem důkladně připraveného neuralgického centra všeho současného, ale především příštího dění bez přerušení přijímal doslova záplavu detailních hlášení od postupujících jednotek. Bylo zřejmé, že vše jde dobře. O tomtéž ostatně referovali i přítomní velitelé hned tří zmobilizovaných vojenských okruhů a rovněž tak právě docela poprvé nasazovaných oddílů Zbraní SS. Také generálmajor Bogatsch, zástupce Hermanna Göringa v Hlavním stanu, sděloval, že všechny letouny Druhé a Třetí letecké flotily plní své úkoly bezvadně. Bylo přitom opravdu povzbuzující příležitostně zaslechnout i tady temný hukot motorů strojů, které – ač neviděny – kdesi vysoko nad silným železobetonovým stropem velitelského postavení nezadržitelně spěly za svými úkoly na východě. Protože stále ani z Londýna, ani z Paříže, a z Berlína to už vůbec ne, nepřicházely žádné negativní
informace, bylo zřejmé, že vše zamýšlené a už tak dlouho očekávané jde dobře. Dokonce velmi dobře! Vůdce tohle všechno nejen sledoval s hlubokým vnitřním potěšením, ale také osobně řídil. Mohl být spokojen: válečný stroj, který s takovým úsilím připravil, sestavil a nakonec i uvedl v život, zjevně fungoval bez nejmenší vady. Rubikon tedy mohl být překročen, navíc po pevném, solidním a jistém mostě.
To co bylo s takovou pílí průběžně hlášeno a pak i zakreslováno na štábních mapách, se skutečně dělo: již brzy ráno oné přelomové soboty vojáci a důstojníci předsunutých oddílů 8. armády zahájili své první skutečné polní tažení od konce Světové války dosažením předmostí v Mittelwaldu, Kiefersfeldenu, Lindau, Freilassingu, Burghausenu a Schärdingu. Rakouské pohraniční řeky – tedy chcete-li fatální Rubikon – byly s konečnou platností překročeny a nic již nešlo vrátit zpátky. Německé oddíly postupovaly do Rakouska bez nejmenších obtíží. Jejich útočná čela proto mohla brzy projít Salcburkem a už kolem jedenácté dopoledne bylo hlášeno do hlavního štábu v Mühlheimu, že první tanky 2. pancéřové divize generála Guderiana dosáhly Lince. Levé křídlo nastupující armády postupovalo silničkami, vinoucími se mezi kopci hornorakouské Lesní čtvrti a pak i dál na východ, stále podél hranic s Československem. Rovněž nezbytné preventivní krytí italské hranice se dařilo – také Brenner byl obsazen a elitní horské jednotky spolu s rotami 61. pěšího pluku Wehrmachtu momentálně už jen zajišťovaly další podobně politicky citlivá území v Tyrolích. Nic vážného tedy nebránilo Adolfu Hitlerovi, aby se i on sám osobně vydal za svými vojáky, takže už před čtvrtou hodinou odpolední stále ještě v sobotu 12. března 1938 překročil most v Braunau nad Innem a vstoupil tak do svého rodiště. Guderianovy pancéře mezitím prošly Lincem a postupovaly dál a dál dolů podle prvním jarem rozvodněného toku Dunaje. Přes Amstetten, Svatý Hyppolit a další nyní už dolnorakouská města až do Vídně, kde se objevily před sobotní půlnocí. Vůdce si vše historické, co se kolem něj a s ním takto dělo, vysloveně užíval. Po krátké návštěvě rodného Braunau zavítal do Leondingu, kde jako malý chodil do školy, a navštívil zde místo posledního odpočinku svých rodičů a několika sourozenců. Nato také poctil svou přítomností město Linec, k němuž jej rovněž vázaly vzpomínky z mládí. Například první doteky Wagnerovy hudby. Nejspíš proto se rozhodl strávit právě zde téměř celou následující neděli, protože až v pondělí se nechal přivítat ve formálně stále ještě rakouském hlavním městě. Prvním ze všech dalších, jejichž dobytí však směl dík aktuální situaci dosud jen plánovat. Navíc hodně potichu! Celou tuto až třeštivě vítěznou Hitlerovu anabázi (vyjímaje z toho snad jen tklivé a výrazně na odiv stavěné intermezzo u rodinného hrobu) přepečlivě zachytil jeho osobní fotograf Heinrich Hoffmann. Také díky němu tedy víme, že Vůdce svá postupující vojska nenásledoval v parádním luxusním otevřeném mercedesu, jak bývalo doteď zvykem a všeobecně známo, nýbrž v šestikolovém „polním“ terénním voze 770 K (G-4) typu „Lange“ téže značky. Ten mu pro ten případ přidělila intendantura 8. armády. Nakonec – proč ne? Teď už byl přece zase voják! Avšak teprve až když i do Vídně došla hlášení o úspěšném zajištění maďarských a jugoslávských hranic, mohl být Adolf Hitler s dokonaným, vskutku mistrovským dílem spokojen. Jeho rodná vlast se totiž stala integrální součástí Německé říše. Přesně tak jak o tom snil. A Německo tak mohlo být už i fakticky nazýváno Velkoněmeckem.
Vše zatím řečené se přitom dělo s přihlédnutím k hned dvěma aspektům. Popsané „válečné“ tažení bylo pouhým faktickým vyvrcholením jemu předcházející delší, vesměs značně perfidní politické kampaně, jejímž jmenovitým cílem bylo uchvácení rakouských spolkových zemí Německou říší. Pro to, aby něco takového mělo úspěch, bylo ovšem dobré opravdu všechno: permanentní přímé zasahování do vnitřního života Rakouska, účelové využívání sociálních i hospodářských potíží tohoto státu, osobní drakonický nátlak na jeho řádně zvolené představitele a nakonec i zřetelně deklarovaná hrozba přímým vojenským zásahem. Přirozeně že předem zdůvodněným značně proradným záměrem vrátit řád vnitřnímu rozvratu, k němuž předtím Rakouskou republiku zavedlo především samo Hitlerovo Německo. Adolf Hitler však v březnu 1938 rozhodně nemusel riskovat útok proti žádnému skutečnému nepříteli, protože naprostá většina rakouského obyvatelstva dílem nebyla spokojena s poměry, běžnými v jeho vlasti po první světové válce, dílem naopak byla dopředu zpracovávaná v duchu nacionálního socialismu k obdivu vůči osobnosti německého Vůdce a říšského kancléře. A zejména k oslňujícím výsledkům Hitlerova konání v Německu. Jistěže se volání po spojení s Německem neslo Vídní i celou zemí už s koncem roku 1918. Jenomže nyní bylo myšlence připojení k Německé říši zřetelně nakloněno devadesát procent Rakušanů. Právě proto, že pro ně Hitler představoval srozumitelnou naději, že i u nich doma bude díky němu lépe. Třebaže budou alespoň ti z nich, jimž se podaří přežít novou válku, po roce 1945 sborem tvrdit pravý opak, říšské Němce ve své zemi alespoň v inkriminovaném čase prokazatelně chtěli a jako Němci se přirozeně cítili vždycky. Dochované fotografie a kilometry příslušných dokumentárních záběrů nelžou a výsledky po Anschlussu následujícího, třebaže už jen formálního plebiscitu jakbysmet. Právě proto největší a prakticky jedinou překážkou Wehrmachtu při jeho postupu Rakouskem opravdu byla nutnost prodírat se statisícovými, k neutišení nadšenými davy. Také Hitlerův nesporný gigantický triumf, jehož si tváří v tvář vůči tomuto moři nadšení a hromadné adorace vlastní osoby dopřál 15. března 1938 před majestátním císařským Hofburgem ve Vídni, v tomto směru potvrzuje mnohé. Jestli ne naprosto všechno. Jediná možná komplikace Anschlussu tedy hrozila ze zahraničí. Jenomže fašistická Itálie, která ještě v roce 1934 byla s to docela konkrétní vojenskou hrozbou zabránit tehdejšímu prvnímu pokusu o samovolné připojení rakouských zemí k tehdy už Hitlerovu Německu, nyní jakékoli podobné ambice již naprosto neměla. A pokud šlo o očekávanou reakci Anglie a Francie, Německo obě tyto velmoci svým rázným činem postavilo před hotovou věc. Takže se v určitém šoku z tohoto fait accompli zmohly na nanejvýš platonické protesty, zřetelně přitom však přijímajíce Anschluss jako „přísně vnitroněmeckou záležitost“. Právě tímto – přiznejme, že možná přece jen poněkud všeobecným – shrnutím Hitlerovy vojenskopolitické situace v polovině března 1938 se však konečně dostáváme k jeho jiné osudové alternativě. Respektive ke konstrukci, že tehdejší připojení Rakouska k Říši mohlo mít i jiné řešení. Lépe řečeno pokračování.
Tento vstup německé armády do Rakouska – ačkoli jistě skvěle posloužil jako autentické logistické cvičení – rozhodně nebyl žádným oslnivým vojenským podnikem. Dostupné materiály dokonce zmiňují
četné nedostatky, od lokálních chyb a logistických pochybení až po selhání velení a koordinace vyšších vojenských celků. Žádný skutečný domácí vojenský odpor proti vpádu Hitlerových vojsk však nikdy nepřicházel v úvahu, protože také soldáti rakouského spolkového Heimwehru, ještě celkem nedávno blízcí kolegové dobrého vojáka Švejka a nadporučíka Lukáše, se s říšskoněmeckými jednotkami přicházejícími do jejich země především víc než nadšeně vítali. Také proto byla tato kampaň v zásadě úspěšně ukončena nejpozději v pondělí 14. března 1938. Dejme tomu, že Hitler tímto svým historickým krokem zvětšil dosavadní území jím osobně vedeného Německa o nějakých osmdesát tisíc čtverečních kilometrů, rozmnožil jeho obyvatelstvo o něco málo dalších milionů a posílil Wehrmacht asi o šest „rakouských“ pěších divizí. A že kromě toho mohl odteď považovat za společné „národní bohatství“ nedozírné množství rakouských kulturních památek, movitého i nemovitého majetku, finančních rezerv a také místní nezanedbatelný průmysl a jeho zdroje. Nikoli v poslední řadě však vzbudil přinejmenším razancí toho podniku definitivně vcelku lichotivý zájem zbytku světa. Připusťme rovněž, že si uchvácením Vídně bohatě vyplnil touhu pomstít se tomuto městu za všechna příkoří, která si zde protrpěl počátkem století. A také to, že si potěžkáním Kopí svatého Longina kdesi v hloubi Císařské klenotnice Dvorního hradu a jeho následným významným přemístěním do bezpečných bunkrů pod Norimberkem zase jednou ukojil část své mysli, tolik chtivé magie a černých kouzel. A že Anschluss také alarmujícím způsobem změnil politickou a zejména strategickou situaci minimálně střední Evropy. Celá právě dobytá země byla rychle zajištěna a konsolidována jak bez prodlení importovanými orgány německé policie a gestapa, tak konečně i vlastními silami rakouských aktivistů. K tomu již víme, že ostatní Evropa tento Anschluss přijala jako holý, daný fakt. Ptejme se však dál! Například po tom, co by tak podstatného bylo bránilo Adolfu Hitlerovi, aby zároveň s „dobytím Rakouska“ zavelel svým mobilizovaným armádám „Links um!“ a aby je vyslal na sever proti Československu. Aby takto vyřídil jak rakouskou záležitost, tak i tuto jím tolik nenáviděnou zemi. Zároveň. Tedy přesně tak, jak se zřetelně vyslovil již v pověstném „Hossbachově protokolu“ v roce 1937. Je sice možné, že takto naznačená hypotéza může vyvolat pobavený úsměv – to ale jen v tom lepším případě. Protože je vzdálená aktuální realitě mnohem méně, než by se snad na první pohled zdálo. Celé generace vědí, že Hitler zničil zemi, o jejíž nebytí usiloval od počátku svého příchodu k moci, postupně záborem českého pohraničí v říjnu 1938 a na to historicky navazující likvidací restů ČeskoSlovenska v březnu 1939. Současně se tvrdí, že Československo bylo na válku s Hitlerem v září 1938 připraveno a že mu podlehlo jen zradou svých dosavadních západních spojenců. Není to pravda: Čechoslováci sice jistě byli odhodláni k odporu až za hrob, ale jejich armáda nebyla s to klást ve válce s Německem (kdyby k ní bylo došlo) žádný skutečně efektivní odpor. Alespoň ne tak dlouho, jak by bylo životně nezbytné. Byla zde však ještě jiná potíž. Především že zdaleka ne všichni občané ČSR byli tímto státem nadšeni. „Českoslovenští“ Poláci i Maďaři totiž vždy usilovali o návrat částí jeho území ke svým mateřským zemím a víc jak tři miliony sudetských Němců (sic!) byly v březnu 1938 republice už dávno vysloveně nepřátelské. I když zde výjimky jistě byly, činnost Henleinovy Sudetoněmecké strany a zejména její objektivní ničivé a destruující výsledky pro to hovoří naprosto jasně. Paradoxní ovšem je, že jakoukoli úspěšnou obranu ČSR tak jako tak dopředu vylučovala především její opevnění. Přesněji řečeno – fakt, že československá vojenská, povýtce defenzívní doktrína stála a padala s opevněními Hlavního obranného postavení, které však v kritické době nebylo ani dokončeno,
ani schopné déletrvající obrany. Přesto se budovalo dál a do roku 1938 se stále rostoucím úsilím, intenzitou a především vydáními. Protože však ekonomické možnosti státu měly svůj limit, přirozeně že na úkor veškeré ostatní výstroje, výzbroje, výcviku i dalšího vybavení Československé armády. Ani ne pět set československých lehkých tanků (na víc jednoduše „nebylo“) sice představovalo určitou sílu, dopředu však beznadějně rozmělněnou mezi ostatní, mnohem méně kvalitní jednotky. Ani ty ovšem nebyly vedeny k nezbytnému manévrovému boji a nebyly k ničemu takovému ani vycvičeny, ani vyzbrojeny či vystrojeny. Československé strategické komunikace a hlavní energetické zdroje byly snadno zranitelné. Československo nedisponovalo žádnými lidskými ani materiálními rezervami pro jakýkoli delší boj. Německá Luftwaffe československé vojenské letectvo nejen absolutně převyšovala počtem letounů, především však disponovala bojovými typy, jimž československá letadla nikdy nemohla konkurovat. Wehrmacht počátkem roku 1938 sice rozhodně nebyl nepřekonatelným vojskem, tak slavným dejme tomu v letech 1939 až 1942. Avšak jeho překvapivé koncentrované údery by Československou armádu, dlící v mírových posádkách, v polovině března 1938 dozajista překonaly. Mimo jiné proto, že významné československé síly byly současně vázány v očekávání také polského a maďarského útoku. Dost možná, že německé lehké tanky PZ-1 a PZ-2 nebyly žádným šokujícím technickým zázrakem. A že byly se svou výzbrojí a silou (respektive slabostí) motoru i pancíře ideální opravdu jen pro propagační vojenské přehlídky v Berlíně. Pro naznačovaný hypotetický strategický úder jich bylo ovšem dostatečné množství, a protože by byly navíc nasazeny v drtivých, masívních a racionálně vedených celcích, nepřipravené napadené československé vojenské části, notabene prakticky nevybavené protitankovými zbraněmi, by jim neodolaly. Alespoň ne dlouho. To vše dohromady by vedlo k německé nekontrolovatelné nadvládě ve vzduchu i na zemi. A tedy k brzké, nevyhnutelné československé vojenské katastrofě. V září 1938 docela určitě. Přitom tato celková neblahá situace Československé armády byla v březnu 1938 ve skutečnosti snad ještě horší – přesně tak jak neúprosně odkryla její mobilizace již brzy nato, v květnu téhož roku.
Představme si, že nejvyšší velitel Branné moci sice ponechá tam vyslané zajišťovací jednotky na hranicích s Itálií i s dalšími, teď už bývalými rakouskými sousedy. Naproti tomu co se reálně událo, však obrátí už 14. března 1938 své původní levé křídlo ze severozápadních krajů Rakouska na sever. K pochodu přes tou dobou stále ještě celkem snadno překonatelné pohraniční hřebeny Novohradských hor. Načež je nasměruje dál podél Vltavy přes Vyšší Brod a Rožmberk na Český Krumlov. Útočná čela úderných oddílů horských myslivců spolu s částmi SS Leibstandarte, posílená proudem mobilních jednotek Wehrmachtu, překonají snadno československý odpor, jen nahonem improvizovaný kolem horní Vltavy, a v součinnosti se sudetoněmeckými ozbrojenými bojůvkami dosáhnou Českých Budějovic nejpozději 15. března 1938 v poledne. Rovněž 14. března už budou další divize 8. armády útočit na Znojmo a Jihlavu, Břeclav, Hodonín a ve směru na Brno. Aniž by v tamních, tak lákavě schůdných rovinách musely dobývat jakékoli československé betonové bunkry, protože ty zde budou horečně budovány teprve až po Anschlussu. Případný útok německého pravého křídla ve směru na Bratislavu, tehdy už naopak opevněnou Petržalku a další okolí tohoto města však vůbec nebude nutný. Jednoduše proto, že na Slovensku už po prvním eventuálním zaváhání dosavadní státní moci velmi rychle vznikne cosi podobného „farské republice“,
tak neblaze známé z března 1939, takže pražská vláda nebude moci s tamním územím vážně počítat. A to včetně tam už předtím připravených výrobních center a záložních skladů i nyní odříznutých, dezorientovaných částí Československé armády. Vše, co takto zůstalo na Podkarpatské Rusi, bude přirozeně ztraceno absolutně. Přitom fakt, že nový režim v Bratislavě bude už brzy nato nucen čelit jak maďarským iredentistům uvnitř země, tak plukům honvédů, nahonem sbubnovaných za Dunajem, její situaci pranic neulehčí. Obzvlášť proto, že nejpozději druhý den německé agrese obdrží kterási improvizovaná úřadovna českého ministerstva zahraničí nótu z Varšavy, požadující neprodlené odstoupení významných území na severní Moravě v zájmu ochrany tamního polského obyvatelstva. Pronikat navíc od jihozápadu Šumavou a složitě dobývat tamní (v březnu 1938 tak jako tak prakticky neexistující) horská a lesní obranná postavení a (dosud jen beznadějně rozestavěnou) pevnostní linii však také nebude pro Wehrmacht nezbytné. Více méně jen krycím částem VII. sboru rytíře von Leeba totiž postačí obsadit šumavské průsmyky, před jejich příchodem bezpečně zajištěné už nějaký den předtím aktivovanými (a dostatečně vyzbrojenými) místními henleinovskými ordnery. Rovněž proto bude postavení Československé armády i tady přinejmenším diskutabilní. Její rozptýlené, beztak nepočetné útvary tedy šumavské hory opustí a budou po celý 15. březen ustupovat do vnitřních Čech. Tyto síly však budou pro hlavní československý odpor bezcenné, protože jejich ústupové proudy budou z větší části decimovány a postupně zlikvidovány jak v lokálních srážkách s je stíhajícími rychlými údernými oddíly německých čel, tak neustávajícími útoky Luftwaffe. Ještě než dosáhnou prostoru někde mezi Klatovy, Strakonicemi a Pískem. Česká veřejnost sice zaplní ulice a náměstí Prahy i dalších českých měst a bude již s prvními zprávami o německém útoku 14. března vyjadřovat svou upřímnou vůli k odporu rozhodným voláním po zbraních, které zaplatila. Novou situací paralyzované demokratické centrální orgány nebudou schopny účinné akce, a proto již 15. března převezme moc vojenská vláda pod vedením některého z generálůlegionářů. Přirozeně že zcela mimo vůli parlamentu, který nebude možné za nastalých okolností svolat. Praha bude poprvé silně bombardována hned první den německého útoku, ale to už také bude (po vyřazení ervěnické elektrárny jinou německou leteckou akcí podniknutou ze Saska) celé město i s veškerým průmyslem, komunikacemi, nezbytnými provozy a logistickým zázemím daleko široko bez proudu. Další neustávající drastické bombardování civilních hlavních spojů a komunikačních uzlů země, při kterém vezmou zasvé také tisíce vysloveně civilních staveb, nejpozději večer toho dne o nejbližším osudu Československa už samo o sobě napoví hodně. To však není vůbec nic proti tomu, že česká armáda, dosud nemobilizovaná (přesně tak jak tomu v březnu 1938 skutečně bylo), bude muset – vedle povinnosti čelit novému masívnímu útoku z nejzápadnějších jižních Čech a frontě stále razantněji postupující k severu z celé jižní Moravy – vzdorovat dalšímu německému útoku. Vedenému opět již 14. března 1938 tentokrát přes Jeseníky a směrem na Moravskou bránu. Tady sice mohou moderní československé pevnosti odolat, ale i tak bude tento tlak vázat značné množství tolik jinde potřebných sil. Zřejmě jediná strategická vize československé generality, „klešťový“ německý obchvat vedený současně z jihu a ze severu Moravy, se proto podařit nemusí. Minimálně severní skupina německých vojsk, již tak pravděpodobně oslabená ve prospěch jednotek útočících proti ČSR zejména z jihozápadu a jihu, se tedy bude muset spokojit jen se stálým tlakem a rušivými akcemi v předpolí Hlavního obranného postavení až do 16. března 1938 večer. Přirozeně že bez přepadových trup 7. výsadkové
divize Luftwaffe, která v březnu 1938 ještě není bojeschopná. Již 15. března však proniknou na Karlovarsko, Ústecko, Šluknovsko a Liberecko další německé oddíly. Nebudou zřejmě početné, ale československý „kryt státní hranice“ zdolají snadno. Nato jejich rozptýlené síly podpoří henleinovské povstání, které – protože bylo z důvodů utajení příprav Hitlerova útoku proti ČSR nedostatečně připraveno – vypuklo v těchto krajích až teď. Pokud se jim navíc podaří včas prorazit v podhůří Krušných hor a mezi Labem a Jitravským sedlem linii československého lehkého opevnění, mohou se pochodem dvou proudů jednak přes Rakovník a Kladno skrz opevnění Pražské čáry, které Čechoslováci včas nestihli kompletně obsadit, jednak přes Mladou Boleslav a Nymburk připojit k hlavním německým silám. Ty zničí a donutí ke kapitulaci jádro Československé armády a zbytky československého vojenského letectva v závěrečné „kotlové“ bitvě, v níž podlehnou nejpozději 16. března kdesi východně od již vyklízené Prahy. Tak ustává hlavní organizovaný československý branný odpor. Je sice pravda, že posádky některých pevností odmítají složit své zbraně i dál, stejně jako několik izolovaných ohnisek obrany na Českomoravské vysočině, ale i tyto solitérní body jsou umlčeny nejpozději do pátku 18. března operativně proti nim nasazenými speciálními oddíly Waffen SS. Bránící se kadeti v Hranicích padnou do posledního. Dojde--li nakrásně v nově nabytém německém zázemí k civilnímu odporu, tento bude okamžitě likvidován pro ten případ operativně zřízenými Sonderkommandy SS a mobilními oddíly policie a gestapa. Ztráty na civilním českém a moravském obyvatelstvu, mimo to způsobené jak přímo v bojích, tak leteckým terorem Luftwaffe, budou strašlivé. Přitom všechny tyto hrůzy budou provedeny s německou důkladností, všemi proti ČSR nasazenými silami, nemilosrdně a především tak, aby nejpozději do 16. března 1938 byla i tato část od počátku zamýšlené Hitlerovy souborné eskapády s konečnou platností vyřešena. Prezident Beneš opustí Prahu samozřejmě už předtím. Jako civilní osoba, inkognito, složitou cestou přes rozbouřené, už možná i fakticky odtržené Slovensko a přes váhající, v české věci zřetelně rozpačitě pasívní Rumunsko. To proto, aby v Paříži požadoval dodržení spojeneckých smluv. Jistě však bohužel už v čase, kdy stát, jehož se stále cítí být prezidentem, existuje tak nanejvýš jen formálně. Avšak proto, že je jeho mise zřetelně neúspěšná, a především v nejlepším úmyslu ulehčit politikům v Praze jejich momentální situaci již brzy nato ve svém pařížském exilu abdikuje. Francie a Anglie ovšem tak jako tak nikdy neměly v úmyslu dodržet jakékoli úmluvy o vojenské pomoci Československu. Přirozeně – tyto velmoci v březnu 1938 žádnou skutečnou válku v Evropě nepotřebují, protože jejich neblahá vnitropolitická situace jim nedovoluje vést ji a především nedisponují žádnými silami vhodnými pro to, aby něco takového podnikly. Další nová česko-slovenská, anebo spíš už jen česko-moravská „Vláda národní spásy“, účelově sestavená tentokrát z profesních odborníků a z reprezentantů průmyslu, obchodu a vysokého peněžnictví, v upřímné snaze zachránit národ a zabránit dalším fatálním ztrátám (a škodám) přijme reálný stav věcí, načež je Adolf Hitler nejpozději v sobotu 19. března 1938 oficiálně přivítán v Praze. Nikoli ovšem na Pražském hradě, protože ten byl těžce poškozen už prvním náletem Luftwaffe 14. března, nýbrž v prostorách Reprezentačního domu, jehož secesní nádhera zůstala patrně jen jakýmsi zázrakem naopak zachována. Jaký to paradox: republika tak končí přesně tam, kde v roce 1918 měla svůj počátek!
Nějaký pro svět přijatelný aktuální modus vivendi Čech a Moravy se nakonec najde vždycky. A vhodných uchazečů o post uprchlého prezidenta Beneše bude k dispozici také jistě slušný výběr. Ještě téhož dne je slavnostně deklarován a potvrzen předem připravený „Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava“ z neněmeckých okresů „historických zemí“ bývalého Československa. Včetně Těšínska a Ostravska, protože již není nejmenšího důvodu vyhovět jakýmkoli polským požadavkům. Zbylé části země budou v běhu nadcházejících týdnů administrativně přičleněny ke Slezsku, Sasku, Bavorsku a Hornímu Rakousku. O zřízení samostatné Sudetské župy se neuvažuje, neboť Henleinovo hnutí nesplnilo do něj předtím vkládané Hitlerovy naděje. Vůdce, oslněný tímto svým prvním, tentokrát i z vojenského hlediska již nesporným vítězstvím, si přirozeně nenechá ujít ani nezbytnou exkurzi rozbombardované Prahy. Může si to dovolit dík bezpečí špalírů aplaudující místní německé menšiny, jejíž mužští členové vojenského věku se už předtím vesměs všichni ujali pořádkové služby. Jestli přitom významně zamává Svatým kopím, které jen něco málo dní předtím ukradl ve Vídni, anebo je bude mít alespoň s sebou, bezpečně zabalené v kufru svého bojového mercedesu, však přece jenom neřešme. Avšak fotografovat v „dobyvatelské“ póze na Petříně, na Vyšehradě anebo jinde s panoramatem čerstvě porobeného českého hlavního města za zády by se nechal docela určitě. Francie a také Anglie jistě budou diplomaticky protestovat. Anglie zmobilizuje Home Fleet a Francie s příslušným halasem obsadí Maginotovu linii. To však bude ze strany někdejších československých partnerů v rámci Velké dohody nadále už asi tak všechno. Konečně – náhlé, rozhodné řešení dosavadního obtížného a hlavně stále nebezpečnějšího „sudetoněmeckého problému“ via facti je pro „Paříž“ i „Londýn“ po rakouských záležitostech jak patrno také jen další, vysloveně „vnitroněmeckou záležitostí“. Se stejnou letargickou blahovůlí ostatně rezignují i na „východní krytí“, které zejména Francii posledních skoro dvacet let skýtala rozhodně ne zanedbatelná síla Československé armády. Což tentokrát není žádná teorie, nýbrž tvrdá skutečnost, jež se ve vší své tragické nahotě tak jako tak skutečně vyjevila v Mnichově na konci září, ostatně pořád ještě roku 1938. Německo tak k rakouské kořisti získá navíc Škodovku, moravské zbrojovky, brněnské strojírenské závody a všechen další průmyslový potenciál, suroviny a bohatství českých zemí včetně armády kvalifikovaných, pilných a obvykle ke všemu svolných pracovních sil. K tomu navíc stále ještě ucházející kolekci výzbroje a výstroje pro nejméně čtyřicet divizí. Také skvělé československé lehké tanky se budou velmi dobře hodit. To vše podle nabízené historické alternativy tedy nikoli až v březnu 1939, nýbrž právě už skoro přesně o rok dříve.
Adolf Hitler získá zde konstruovaným, ale už v roce 1937 naprosto zřetelně kalkulovaným přepadem Československa nesmírně cenný půlrok pro nashromáždění síly, která mu významně usnadní dohodu s Francií o nadále již výhradně německém uspořádání střední Evropy. Velká Británie se neangažuje. Itálie je jeho úspěchy unešena, ale sama nepodnikne nic, v čem by ji bylo Německo nuceno draze podporovat. Žádná válka s Polskem se na podzim roku 1939 nebude konat, protože i tato země (bez spojenců a tváří v tvář SSSR, pevně proti ní sjednocenému s Německem) se s Velkoněmeckou říší sice obtížně, ale přece dohodne o mírovém odstoupení Gdaňsku a Koridoru. Možná včetně Povartí, ale určitě spolu s Memelem, který odevzdá Litva Německu v evidentním pudu sebezáchovy, takže Říše získá další nástupní prostor pro případný postup na Východ. Také k německo-sovětské dohodě ovšem dojde. Avšak o dva roky dříve, takže Říše může, s výrazným maďarským přispěním, nerušeně a bez obav
využívat nejen veškeré středoevropské, ale už i balkánské zdroje a připravit se tak na konečné řešení tentokrát již „celoevropské otázky“. Respektive na válku, jakou svět ještě neviděl. Nic takového se samozřejmě nestalo. Německá říše se získáním Východní marky proměnila ve Velkoněmecko, Wehrmachtu dosavadní rozsah ostrého logistického cvičení zatím bohatě stačil a Luftwaffe se mohla světu pochlubit svou silou. Němečtí oficíři získali první bojová vyznamenání a vyšší hodnosti. Také z Gerda von Rundstedta byl 18. března 1938 už generálmajor. A Československo? To přes všechno dodnes velké a obdivuhodné, co proti své zkáze vykonal národ, doplatilo na neschopnost, nekompetentnost či irealitu vlastního politického vedení a na klam o své vojenské způsobilosti teprve až v září 1938. Bývalý nocležník z chudinských herberků Vídně z počátku 20. století Hitler se v polovině března roku 1938 nechal oslavovat jako excelentní host vídeňského hotelu IMPERIAL a spokojil se s kořistí v podobě „jen“ rakouských zemí. Zatím. Patrně tedy nebyl zase takový riskér a odvážný aktivní fantasta, jak je nám dodnes předkládáno. V každém případě svoji velkou šanci, kterou objektivně měl v březnu 1938, promarnil. Mohl získat nesmírně cenný půlroční předstih a světové dějiny se odtud mohly vydat docela jinudy. Ty (a Hitlerův osobní život) se však ve skutečnosti ubíraly přesně tak, jak je nám známo. Až k berlínskému bunkru na konci dubna 1945.
2 Hřbitov pancéřových mastodontů Námořní zbrojení Německa, 1934–1940
Hitler při inspekci kapesní bitevní lodi ADMIRAL SCHEER (ještě v idylickém roce 1936). Co by se však stalo, kdyby byl měl Dönitz v roce 1939 k dispozici tolik ponorek, kolik stála stavba byť jen této jedné lodi?
Solidní, zavedená a slavná kielská loděnice DEUTSCHE WERKE pamatovala hodně. Z jejích skluzů sjely na hladinu Baltu za poslední desítky let možná stovky jiných velkých lodí. Obchodních, ale i válečných. Bylo jich zatím dohromady tolik, že místní dokaře, dělníky a vůbec muže práce, vesměs uniformovanou mládež obojího pohlaví i ostatní bezejmenné obyvatele zdejšího starobylého přístavu mohla v tomto směru každá další překvapit asi jen dost těžko. A už vůbec ne v místě obvyklé masívní, teprve rozestavěné torzo, natřené zatím jen pracovní šedí a opatřené dvěma oceánskými kotvami, rodovým znakem a jménem na plachtou zastřené velké desce na vysoké přídi. Něco takového tady totiž znali celkem dobře. Přesto ti všichni, co v tento velký sváteční den nepracovali, nýbrž – oděni ve svátečním a podobně naladěni – vytvářeli nanejvýš působivou kulisu masového nadšeného publika, byli zrovna dnes a právě tady přece jenom svědky významné premiéry. Ano, zde se opravdu spouštěly na vodu mohutné lodi. Avšak ve čtvrtek 8. prosince 1938 bylo zase jednou něco docela jinak. Namačkáni rameno k rameni za improvizovanými zátarasy a kordonem zesílené ozbrojené námořní stráže, přítomní mužové i ženy zřejmě přímo nechápali skutečný význam okamžiků, které nyní společně, sjednoceni duchem i světonázorem, prožívají. Jistě však vnímali jejich sílu. Kde byly teď poválečné časy bídy, hladu a nejistoty? Práce a vlastně i peněz bylo celkem dost, nikdo se už nemusel bát, kde složí hlavu a jak anebo čím nakrmí rodinu. Vše dokola nyní mělo už po roky svůj řád, smysl a hlavně společný svatý cíl. Kde zůstalo Německo, dobité k nežití supy, kteří z jeho těla trhali celé krvavé cáry? Teď byli ti, co se dnes tlačili kolem loděnice, slavnostně vyzdobené červeno-černo-bílými girlandami, národními prapory i vlajkami Strany, už nějaký čas společně, pevně semknuti, občany širšího, mocného, silného a právem obávaného Německa. Nyní už tak velkého, že se jim o něčem takovém mohlo před pouhými pár lety nanejvýš tak zdát. Přitom určitě nezůstane zdaleka jen u toho. Přirozeně že už brzy…! Parádní dechová hudba Seekriegsleitung Ost skvělým přednesem známých ryčných pochodů podbarvovala už tak působivou vzrušenou atmosféru, navíc jejich známými a vítanými nápěvy všeobecné nadšení ještě posilovala. Uniformovaní muzikanti duli do žesťů a tloukli do bubnů natolik silně, že se i křik černobílých racků, třepetajících se sem a tam vysoko nad šedavým nedokončeným gigantickým trupem oslavované lodi, dokonale ztrácel. Přitom poletovali v celých hejnech nad konstrukcí loděnice, jejíž věnčení se třepetalo v čerstvém větru, i nad blízkými střechami Kielu. Titíž mořští ptáci ostatně rozpustile kroužili také nad desetitisíci hlavami davu, jemuž zjevně nevadilo ani co na ně díky tomu padá shůry, ani zatraceně studený vítr od moře, ani že bledé slunce, stále ještě poloukryté za mraky nízkého zimního nebe, ocelově mrazivého, dvakrát zrovna nehřeje. Přinejmenším místní byli na tohle všechno zřejmě zvyklí. Konec konců, i tak bylo to celé přece tak krásné! Matróskové by možná byli hráli dál, nadšených posluchačů měli dost. Jenomže současně s poledním odbíjením zvonů starobylého chrámu svatého Mikuláše, rozmnoženým hned s tím i hlaholem ze všech ostatních kostelních věží z Gaardenu, Ellerbeku či až z Kronshagenu, se začalo blížit tisícihlasé volání. Tedy naprosto přesně tak, jak stálo na zvacích plakátech. Sílilo, postupně se neslo ve vzrušených vlnách blíž a předbíhalo tak kolonu černých nablýskaných otevřených automobilů, která se k dokům blížila od Starého města. Samozřejmě že jen pomalu. Totiž jen tak rychle, jak to jejímu čelnému vozu dovolil těsný rozestup jásajícího davu, pořád ještě jakž takž udržovaný dlouhým dvojitým kordonem námořníků v lese pravic, vytrčených vzhůru ke spontánnímu hromadnému německému pozdravu.
