Václav Cílek
Paměť krajiny
Vztah mezi krajinou a kulturou Když v roce 1995 vydal americký autor Simon Shama obsáhlou knihu „Krajina a paměť“, nikdo netušil, jak velký zájem o tuto tématiku bude panovat i v dalším desetiletí. Základním motivem Shamovy knihy je pokus o nalezení vztahu mezi krajinou a kulturou. Snaží se ukázat, že v krajině jde kultura před přírodou a že teprve podle našich kulturních zvyklostí jsme schopni krajiny rozeznávat a dávat jim jméno. Shama se zabýval tradičními krajinami jako je les či mořské pobřeží, ale dnes se jedná o něco jiného a pravděpodobně i důležitějšího, co má vztah k národní či generační identitě a pocitu zakotvení v době plné změn. Čekali bychom, že většina diskusí o paměti krajiny se bude odehrávat v Evropě, kde vztah k určitému regionu bývá velmi silný, ale kupodivu to je Amerika dokonce i Kanada, kde se toto nostalgické téma často objevuje na setkání spisovatelů i sociologů. Je to tím, že stále víc lidí chápe pojem krajina v přeneseném významu. Hovoří se o krajině vzpomínek, krajině hudby, krajině dětství, ale často se tím myslí místo ve smyslu řeckého „topos“, což je nejenom místo, ale také způsob, jakým místo funguje a jaké základní situace vytváří. Městská krajina Nejběžnějším americkým místem je silnice a město. Do scenérie městské krajiny (toto spojení není tak nové, jak by se mohlo zdát – navrhoval je před 150 lety již Charles Baudelaire) patří písmo reklam i tvary automobilů a šum právě v té chvíli moderní hudby v pozadí. A právě tyto dominanty městské krajiny se proměňují rychleji než obrysy stromů a linie horizontu evropské venkovské krajiny. Navíc různé „retro“ filmy, vzpomínky na beatnickou éru či dokonce ještě na tovární průmyslové komplexy, které vyrostly za války, zesilují pocit střední či starší generace, že žily již několik různých životů v různých krajinách a většina z nich byla klidnější než ten současný. Pro Evropana pak je krajina hlavně přírodní či kulturní krajinou, která jej propojuje s dřívějšími generacemi. Má-li americký pocit ztráty paměti místa spíš nostalgický náboj, mívá Evropan přímo pocit ohrožení. Co vlastně rozumíme pod pojmem paměť místa či krajiny? Paměť je definována Slovníkem spisovné češtiny jako “způsobilost uchovávat vjemy a vybavovat je”. Mohli bychom říct, že paměť je opakovaná možnost. Paměť umožňuje návraty a obnovení původního stavu, což je zvlášť důležité, když minulost vnímáme jako idylu nebo ztracený ráj. Přírodní a kulturní paměť Podobně jako středoevropská krajina je „něco“ mezi člověkem a divočinou, tak i paměť krajiny má složku přírodní a složku kulturní. Na úrovni přírody závisí paměť na reliéfu, klimatu, substrátu a půdě a zejména na síti vodních toků a ploch. Na úrovni kultury závisí paměť na zachování všech druhů památek a jejich zapojování, třeba ve změněném významu, do života současné komunity.
Mnoho českých chráněných území je mimořádně malých – hodnotné jádro skalnaté stepi může mít rozlohu jen čtvrt hektaru, a přece na něm leží poslední lokalita některého vzácného druhu. Paměť české přírody v příliš mnoha případech závisí na tak malých a tím i zranitelných reliktech. O revitalizacích dnes slýcháme téměř výhradně v souvislosti s úpravami říčních toků a ploch, ale jejich budoucí význam bude nepochybně širší a bude se stále častěji týkat lomů, těžeben písku, starých sadů a zarostlých strání. Je poměrně snadné docílit, aby po náležité úpravě tyto plochy vypadaly jako „skutečná“ příroda, ale bez drobných ostrůvků přírodní paměti, je skoro nemožné docílit, aby se na tato místa přestěhovala dřívější, druhově bohatá příroda. Něco podobného se týká i stavebních památek. Už samotné slovo „památka“ ukazuje, že se zabýváme nějakým nositelem paměti. Může jím být gotický kostel stejně jako krajina samotná. Lidé spontánně obnovují kapličky a poutní místa, ale z mnoha budov zbyly jen obvodové zdi, fasáda, která vypadá jako bývalá památka, ale vnitřně je vyprázdněná a ztracená. Když John Ruskin vydal v roce 1849 knihu „Sedm lamp architektury“, psal o historických památkách slovy, které se dají použít i o přírodě – památky nepatří nám, ale těm kteří je vytvořili a těm, kteří přijdou po nás. Ten nejlepší přístup k minulosti je respekt a úcta. Základní prvky přírodní paměti Můžeme popsat jako systém vzájemných, opakujících se interakcí mezi klimatem, biotou a geologickým (tj. i půdním) prostředím. Jakékoliv podobné definice mohou znít učeně, ale v podstatě nám říkají např. to, že když někde v pahorkatině na hlubokých, středně vlhkých půdách vykácím dejme tomu bukový les, tak se tam zase časem bukový les obnoví – tedy v tom případě, že nechám přírodě volnou ruku. Základní paměťové prvky krajiny jsou následující:
1. Reliéf. Základní paměť krajiny je dána jejím reliéfem, který určuje zejména směr vodních toků a hydrologický režim oblasti. Dojde-li ke změně reliéfu jako např. při těžbě uhlí je paměť krajiny nenávratně ztracena.
2. Klima a mikroklima má zásadní vliv na vznik a vývoj ekosystémů a často i reliéfu krajiny. 3. Substrát. Určuje a ovlivňuje druhové bohatství fauny a flóry, je nositelem mikrobiálního prostředí. Substrát může být naprosto odlišný od geologického podloží - příkladem jsou vápnité spraše na jinak oligotrofním podloží nebo kyselé, dekalcifikované výplně závrtů uprostřed krasových planin. Základní prvky kulturní paměti Jsou dány zejména využitím a péčí o krajinu. Představují lidský vklad do přírodních procesů. Paměť se zde projevuje zejména tím, že lidská sídla jsou opakovaně zakládána na stejných místech, trvá rozdělení krajiny na zemědělskou a lesní, po staletí jsou udržovány základní komunikace mezi sídly. Trvá i jistá sakralita krajiny – nápadný kámen se v pohanském pravěku stává místním obětištěm, v křesťanském středověku na sobě nese kříž, v pozitivistických časech je chráněn jako významný krajinný prvek. A protože evropská krajina je ochočená divočina, je to domestifikovaná příroda; pak pamětí krajiny bude nějaká celková mezihra mezi jejími přírodními charakteristikami a využíváním člověkem. V tradiční středoevropské krajině, kde účinnost zemědělství je relativně nízká, lidí je hodně a hladomory hrozí několikrát za generaci, bude krajina a půda předmětem obzvláštní úcty a vděčnosti. Půda bude součástí podobné tradice jako je „víra otců“ a rolník bude dobře rozlišovat nejenom přikázání Desatera, ale také bude vědět, kde se daří žitu a
kde chmelu. Nebude příliš experimentovat ani s bohy, ani s osivem. Paměť bude trvat. Ale může to být paměť-vězení a ne paměť zklidňující jistoty. Mezi základní prvky kulturní paměti tedy můžeme zařadit kontinuitu, vědomí historie, uspořádání přírodních a kulturních ploch, archeologické a stavební památky, nějaký druh posvátnosti a tu krásu krajiny, která vzniká jejím dlouhodobým a přitom citlivým využíváním. Pocit minulosti souvisí s očekáváním budoucnosti V jakém smyslu je krajina či příroda památkou? Nejsnazší odpověď se týká geologických útvarů, které vždy představují určitou epochu ve vývoji země. Ale i lesy a obecně rostliny mají historii – například období výrazného studeného výkyvu na konci ledové doby je nazváno dryas podle dnes horské květiny dryádky. Lísky se nejvíc rozšířily počátkem poledové doby, doubravy jsou starší než bučiny a smrky rostly v ledových dobách i v nízkých nadmořských výškách, odkud byly v teplejším holocénu vytlačeny do podmáčených, studených inverzních údolí např. v Brdech. Louky, které vznikly v okolí pravěkých hradišť před třemi tisíci let, mají poněkud odlišné flóry od luk, které vznikly až při středověké kolonizaci. Los či rys pak patří nejenom minulosti středočeské krajiny, ale společně s bobrem a lososem také její budoucnosti. Příroda je památka, která má budoucnost. Pocit minulosti je pevně spojen s očekáváním budoucnosti. Ztrácíme-li minulost, zamlžuje se nám i budoucnost. Jsme-li nejistí, hledáme nápovědu v minulosti. A to je snad ten hlavní důvod, proč se v současném proudu změn zastavujeme, abychom se mohli zamyslet a pohovořit si o věcech zdánlivě tak zbytečných jako je paměť krajiny či paměť místa. Jedno dědictví krajiny Ochrana přírody zná kategorii přírodní památka, jež se nejčastěji používá pro geologické a geomorfologické objekty. Podobně je v anglosaských zemích používáno slovo „heritage“ pro dědictví, jak lidské kultury, tak i přírodního vývoje. Nejsou dvě historie – lidská a přírodní, ale jen jedna, která je poslední pár milionů let společná. Již od 18.-19. století, které k přírodě přistupovalo spíš romanticky, byla památka chápána jako nositel historického svědectví, záruka určité kontinuity, ale i jako estetický objekt a dokonce jako „národní relikvie“. Významný rakouský památkář Alois Riegl hovořil koncem 19. století o památce jako o polyfonické struktuře hodnot. Památková péče byla intenzivně rozvíjená o dobré dvě staletí před péčí o krajinu a za tu dobu si vybudovala významné teoretické zázemí. Například již před sto lety doporučoval Max Dvořák považovat panorama města za památku a jako takovou ji konzervovat. To je přístup, který se v ochraně krajiny začal vážně prosazovat teprve nedávno v souvislosti s výstavbou věží mobilních operátorů. Památka podle Maxe Dvořáka znamená živou účast na přítomnosti.
Génius loci a související pojmy Svitek, kniha, palimpsest
Jsou média zaznamenávající významy a protože významy popisujeme jednak přímo, jednak metaforicky, tak všechna tři slova představují metaforické bohatství: např. nebesa byla svinuta, kniha přírody podobná soustavě geologických vrstev anebo palimpsest jako vyjádření několika málo čitelných či torzovitě zachovaných vrstev krajiny. Připomeňme, že palimpsest býval v dobách, kdy materiál na psaní byl velmi drahý (jedna kniha = jedno stádo) nejčastěji kusem pergamenu, na němž byla původní zpráva vymazána a pergamen byl opět použit a to někdy i několikrát. V jednom textu se tak skrývá i několik jiných textů, ale jsou poškozené, téměř neviditelné a obvykle z nich jsme schopni číst jenom torza. A taková je právě krajina. Vojen Ložek v kaitole v knize „Vstoupit do krajiny“ (Dokořán, 2004) uvádí: „Ještě na sklonku poslední ledové doby před 15-16 tisíciletími se v severní části kraje rozkládala otevřená sprašová step, na rozlehlých plochách pokrytých navátým prachem – spraší. S oteplením před 12 tisíciletími se postupně měnila v parkovitou krajinu, v níž se střídaly lesy pionýrských dřevin – borovic, bříz, osik, jalovců s ostrovy černozemních stepí. Postupně sem pronikaly další dřeviny, především dub a ušlechtilé listnáče, které vytvářely stále souvislejší uzavřené porosty, takže v době příchodu prvních zemědělců před sedmi tisíciletími zbývaly již jen malé stepní enklávy uprostřed smíšených doubrav. Pak postupně vznikala zemědělská krajina s poli, loukami a stálými sídly, ve výše položených lesnatých oblastech nabyl převahy buk, který v posledních dvou stoletích musel ustoupit výsadbám smrku. A tak zasvěcený poutník může jako v knize přírody sledovat historii své krajiny – spraš v cihelně mu připomene step na konci ledové doby, pěchavové trávníky její konec, borovice a břízy na skalách první lesy, štěrky a písky průběh někdejších řek, zbytky náhonů romantiku vodních mlýnů a černé půdy zoraných polí příchod prvních rolníků.“ Jenže co si máme s touto knihou přírody a palimpsestem krajiny počít? Znamená to vůbec něco, anebo jen tak vršíme slova, abychom se v nich nakonec ztratili ? Myslím, že existuje dvojí odpověď: 1 – zralá krajina je jako zralé víno, obsahuje víc poloh, je bohatší, uspokojuje víc chutí, je hlubší, má víc významů, byť některé z nich již nedovedeme číst a o jiných víme jenom to, že jsou. 2 – pokud měníme krajinu, vytváříme místo anebo zakládáme zahradu je vhodné respektovat, co tu bylo před zásahem, anebo vědět, proč dělám něco jiného a zda jednotlivé významy palimpsestu mohou spolu srůst. Respektovat paměť a přirozenost se má (myslím) jen ve většině případů. Někdy je naopak zajímavější jít proti nim. Pokud však jako v posledním století postupujeme „proti všem“ , musíme čekat, že všichni – to je klima, neofyty, kontaminace atd. mohou jít proti nám. Topofilie – chránit nejenom to hodnoté, ale i to, co máme rádi Krajina navíc není jenom „věcí“ ale také interpretací této věci. K povaze krajiny patří to, že v nás vzbuzuje pocity jako je soulad, zakořeněnost, melodičnost, melancholie a mnohé další. Krajina je tedy do určité míry emocionální interpretací. Slabinou mnohých seminářů o krajině je, že se snažíme z oné emocionální interpretace, „lásky ke krajině“ vytvářet vědu a jindy naopak se hmotné reálie krajiny ztrácí v pocitech. Myslím, že v diskuzích o rázu krajiny však není jiné cesty než do těchto smíšených oblastí vstupovat. Obecně se dá navrhnout, že je třeba chránit nikoliv jenom botanicky či geologicky cenné a významné lokality, ale obecně jakákoliv místa, které máme rádi. V prvním případě existují ochranářské a vědecké důvody ochrany, v druhém se jedná o vztah k místu, tedy topofilii. V klasické řečtině je lásce k místu vyhrazeno analogické slovo – philochoria.
Génius loci a feng-šuej Génius loci můžeme chápat v široké škále možností daných původním antickým významem daimona či boha místa jako opravdové bytosti až po prostý souhrn barev, struktur a historií. Feng-šuej je stará čínská praktika určení duše místa a to především z ryze praktického hlediska, které ovšem využívá i zcela metafyzické metody. Feng-šuej slouží k nalezení optimálního místa pro vesnici, dům či osobní prostor za pomoci toků životní energie čchi. Pragmatickému cíli přežívání rodiny či komunity tedy slouží myšlenka, usměrňování, ředění, spojování a rozptylování různých energií místa. Feng-šuej má naštěstí kromě této obtížně přístupné okultní složky i další aspekt, jímž je estetika prostoru. Ne každý rozumí proudům životní síly, ale v podstatě každý pozná, co je hezké. A přestože pojmy „dobra“ a „krásy“ nejsou totožné (krásné je právě jenom to krásné), tak se prolínají. Znamená to pak, že důležitý díl krásy je dobrý a tím vhodný pro život. Mikromytologie Zatímco v konceptu génia loci nebo feng-šuej se jedná o jakousi téměř plotinovskou emanaci místa, přistoupil americký sociolog E. W. Walter k problému charakteru místa z mnohem uchopitelnějších pozic. Walter v roce 1988 vydal podnětnou, ale nejednoznačně přijatou knihu „Placeways. A theory of the human environment“, jejíž titul můžeme přeložit zhruba jako „způsoby či cesty míst“. Jedna z nejzajímavějších pasáží knihy se týká výzkumu chudinské čtvrti v Bostonu. Walter a jeho tři asistenti, se do ní přestěhovali a nakonec v ní léta žili. Jejich terénní výzkum byl kombinován z důkladným sociologickým výzkumem prováděným s pomocí počítačů z odlehlé laboratoře. Problém byl následující: v jednom dvojitém domě, jehož architektura byla v obou částech do detailu shodná, žila téměř identická skupina nájemníků. Přesto jeden z domů byl klidný, ale do druhého vchodu byla často volána policie, přijížděla ambulance či docházelo zde k různým konfliktům. Když Walter poprvé vstoupil do neklidného domu, uviděl na hodním schodišti mohutnou ženu, která křičela: „Boj, boj, nesnáším mír!“ Nájemníci o sobě navzájem vyprávěli neuvěřitelné, obvykle zkreslené historky, které vnímali jako realitu – např. že v jednom bytě, kde žili Indiáni, mají v obýváku postavené teepee. Čekali bychom zde nějaké metafyzické vysvětlení situace, protože všichni máme zkušenost, že některá místa neklidná jsou pravděpodobně již svoji povahou, ale Walter nabízí jiné řešení. Domnívá se, že někteří lidé konflikty ke svému životu potřebují. Kolem jedné či dvou neklidných domácností obklopených fámou agresivity a tedy pro určitý typ lidí příznivou zvěstí, že konečně se něco děje, se nabalila jakási lokální mikromytologie drbů a pomluv, která všechny udržovala “při životě“a lákala sem další podobné typy. Walter, myslím, dobře vyhmátl tu zcela prozaickou, každodenní a malichernou součást génia loci. Podobně si myslím, že např. prostor Hlavního nádraží láká bezdomovce nejenom svými praktickými možnostmi, ale také atmosférou neklidu, ve kterém se však něco děje. Neumím rozhodnout, zda z hlediska mikromytologické diverzity není nakonec dobré, když ve vesnici žije alespoň jedna jedna zlodějská rodina a tu a tam nějaký udavač či alkoholik, který mlátí svoji ženu. Je to pravděpodobně otázka míry – jeden průměrně špatný „černý Petr“ místo spíš oživuje a nutí ostatní lidi k sociální interakci. Je to možná lepší, než kdyby všichni seděli u televize. Tyto úvahy o disturbancích všeho druhu by nás mohly zavést tak daleko, kam dojít ani nechceme – např. k otázce, zda krajina se smetištěm není hodnotnější než krajina bez smetiště. Přesto si myslím, že bychom si je mohli, občas, ale ne příliš často, položit.
Z hlediska génia loci je zajímavé, že podobně obohacujím způsobem na nás působí nízká informace, že v „támhleté chalupě žila za velké krize rodina, co snědla všechny kočky v okolí“ podobnou silou jako noblesní myšlenka, že do stejné vsi zajižděl František Čupr, aby zde překládal upanišady. Narativní hodnota krajiny – krajina jako vykladač příběhů Dalajlama na Foru 2000 říká: Země sama je nositelkou příběhů a pocitů. Julius Zeyer: Julius Zeyer a Jaroslav Vrchlický byli dva básníci, kteří otevřeli tehdejší úzký český svět motivům z evropské ciziny a z orientu. Zeyer psal přesným, složitým, ale obtížným jazykem a tak na něj bylo ve 20. století obtížné navazovat. Co se týče výběru témat je velmi současný – keltské příběhy, legendy o svatém grálu, ale také jemné milostně upírské až mystické příběhy z Číny a Japonska. Zeyer objevil Bretagne dávno před Janem Zrzavým. J. Voborník, autor Zeyerova životopisu (35. svazek sebraného díla, Unie Vilím, 1922) píše, že „Zeyer krajinu studoval jako K.H. Mácha, dlouze studoval, vpíjel se do jejích tajemství. Ve Vodňanech vydržel hodiny stát u okna a dívat se krajiny plné rybníků, z rána zamlžené a jako proměněné. Když potom krajinu vylíčil, byla to krajina jeho duše…“ Zeyer tvořil podle určitého schematu: 1 – pozoroval krajinu, 2 – v jejím světle si vyvolával přečtený příběh, většinou nějakou starou báji a 3 – s podle míry svého souznění vzniklý obraz obnovoval a domýšlel. Pro Zeyera je důležité, jak píše ve svých dopisech, že nejprve musel navštívit zemi, o které chtěl psát, jakoby svá díla nasával přímo z ní. David Abram: Abram ve své dnes pověstné knize „The spell of the sensuous“ tvrdí, že náš mozek se nevyvinul nad počítačem, ale při vyprávění příběhů. Trvalo to celá tisíciletí. Cituje domorodce, který věří, že příběhy, které zrovna nikdo nevypráví žijí někde ve vzdálené vesnici a vedou si svůj život. Jakoby krajina byla provázána s ději a příběhy vyskakovaly zpod starých kamenů a lesních zákoutí. Není možné na tomto místě rozhodnout, jak to ve skutečnosti je – zda paměť krajiny nějak metafyzicky záhadně obsahuje i dávné příběhy anebo zda krajina působí po těch mnoha tisících letech, kdy jsme si vyprávěli příběhy, dodnes na naši imaginaci prostřednictvím takových detailů jako křivka meandru potoka nebo barva skalního výchozu. Myslím, že ani není nutné to nějak řešit. Za mnohem důležitější považuji zachování takových míst a takových krajin, které budou na naši mysl a představivost obecně působit tak, že budou mimoděk a třebas proti naší vůli generovat příběhy. Disneyfikované místo negeneruje příběh, ale pop-kulturní klišé.
