2
„Už tam budem?“ zeptal jsem se táty snad po padesáté. Trčel jsem v autě už tři hodiny. Cesta k babičce byla otravná a nekončící. Bydlí totiž na samém konci Švédska. Z okna jsem znechuceně pozoroval hory a jezera, která jsme míjeli. „Ještě ne, Gertone, a sklapni,“ odvětil nevrle táta. Myslím, že ho taky moc nebralo, že celé léto stráví bouráním babiččiny stodoly. Zbytek cesty jsme oba mlčeli a pozorovali jsme jednotvárnou krajinu. Kdybych věděl, co mě čeká, asi bych to bral jinak. Jenže do budoucnosti nevidíme. Prozatím. „No konečně jste tady!“ přivítala nás babička se sbíječkou v ruce. Je fakt trochu Rambo. „Pojďte se podívat, co vás čeká a nemine,“ zachechtala se. Čtyři sta let stará stodola, která měla být tohle léto zbouraná, stála pár kroků za domem. Shnilé trámy jen tak tak držely pohromadě. S partou kamarádů z vesnice, které si babička pozvala, jsme se hned pustili do práce. Jsem zvyklý na docela jiné koncerty. Tenhle randál mi trhal ušní bubínky. Cítil jsem zadřené třísky až za ušima. Přišla spása! Začalo pršet. „Hošánci, pojďte na kafe! Dneska už toho moc nezmůžeme!“ slyšeli jsme volat babičku. Všichni zmizeli v chalupě, ale já jsem zůstal stát. Zmerčil jsem totiž něco třpytivého v krovu stodoly. Přes spadané trámy jsem se s velkou námahou vysápal nahoru. Ke svému údivu jsem spatřil starý zaprášený dívčí střevíc s lesklou mašlí, která jediná
3
vypadala jako nová. „Jak je asi starý?“ podivil jsem se a ze všech stran jsem si ho prohlížel. „Ten už tu leží pěkně dlouho. Možná ho nosila moje prapraprababička, která tu žila někdy před sto padesáti lety. Pokusil jsem se mašli rozvázat a pak se stalo něco, co jsem nečekal. Zatočila se mi hlava a zatmělo se mi před očima. Amnézie? Napadlo mě, než jsem hodil na zem rybu. Asi jsem sebou pořádně praštil o podlahu, došlo mi, když jsem se probral. Bolela mě hlava a nechápal jsem, co se stalo. Kam se poděly díry ve střeše. Nový strop! Žádná plíseň! Žádné popadané trámy! Vůně nového dřeva! Čistá sláma! Promnul jsem si oči a vůbec si nemohl vzpomenout, co se stalo. Měl jsem pocit, že jsem jistě držel něco v ruce. Ale co? Vyšel jsem ven. „Co tady děláš?“ ozvalo se za mnou. Hleděl jsem na ubrečenou dívku s andělskýma očima. V životě jsem tak krásnou modrookou blondýnu neviděl. Naše nádhery ve třídě na tuhle nemají. Nesahají jí ani po kotníky. Vypadala jako sen. Nezdá se mi náhodou? Měl jsem chuť se jí dotknout. „Sám nevím,“ odpověděl jsem. „Jak to vypadáš?“ „Já?“ V ten moment jsem si uvědomil, že dívka na sobě má dost staromódní šaty. Jako by vyšla z muzea. „Samozřejmě, že ty. Nikdo jiný tu přece není.“ Odpověděl jsem otázkou: „Proč bulíš?“ „Co to říkáš?“ „No proč bulíš, proč brečíš?“
4
„V tuhle chvíli přece brečí celá vesnice, když odvedli všechny muže. Odkud jsi, že nic nevíš?“ Pomalu mi začalo docházet, že tu něco nehraje. „Poslouchej, který je rok?“ Dívka odpověděla tak, že se mi zježily všechny chlupy na těle. „Šestnáct set třicet.“ Konečně mi vše došlo! Málem jsem zase hodil plejtváka. Co mi to říká? Ale vysvětlovalo by to situaci, proč je babiččina stodola nová. A kde je vůbec babička a její chalupa? Pravděpodobně v budoucnosti. Ilse, jak se dívka jmenovala, mi s pláčem vyprávěla, jak se ve vesnici objevili verbíři a s nimi zmizeli všichni muži kromě starců. V tuhle chvíli jsem musel v duchu poděkovat našemu učiteli dějepisu Slingimu. Pochopil jsem totiž, že jsem se octl v době třicetileté války. V době plné strachu, promarněných životů, bídy, hladu, nemocí a utrpení. Tak to je hodně špatné, kdo ví, co mě tu čeká… Přesto jsem na Ilse mohl oči nechat. Prohlížel jsem si ji od hlavy až k patě. „Cože?“ vyhrkl jsem, když jsem si všiml, co má na nohou. Ano, byly to ty saténové střevíce. Ta zpuchřelá bota, kterou jsem ještě před chvílí držel v ruce je teď fungl nová! „Líbí se ti moje boty?“ pousmála se. „Nechal mi je ušít bratr, než narukoval.“ Přikyvoval jsem, protože jsem jí nechtěl nic vysvětlovat. Navíc by mi nic nevěřila. „Odkud jsi?“ vyzvídala. „Ty se tu taky schováváš před vojáky?“ Opět jsem přikývl, i když to samozřejmě nebyla pravda. Ilse se znovu rozbrečela. Bylo mi jí opravdu líto, tak jsem ji opatrně objal. Ucítil jsem, jak jí buší srdce. Je skutečná! Nejsem ve virtuální realitě, jak jsem tajně doufal. „Nechci, aby byl konec světa,“ vzlykala. „Co strašíš?“ „Všichni to říkají…“
5
„Něco ti prozradím, chceš?“ zašeptal jsem. „Žádný konec světa nenastane, to mi věř. I tahle stodola tady bude strašit ještě za čtyři sta let.“ „Myslíš?“ Ilse si utřela slzy a konečně se utišila. „Musíš utéct,“ zvedla se. „Vojáci tu budou každou chvíli.“ Popadla mě za ruku a prchali jsme borůvčím. Brzy mi došlo, že když s ní zdrhnu, ztratím místo, které mě sem do minulosti dostalo a jako jediné mě může vrátit zpátky. Zastavil jsem se. „Poběž!“ zakřičela. „Co stojíš?“ Uvědomil jsem si, že i já slyším bubnování. Blížilo se sem a s ním i vojáci. „Pohni sebou! Musíme se schovat!“ Mlčky jsem kroutil hlavou. I když jsem viděl lecjaký horor, v počítači jsem zabil stovky vojáků, přepadla mě panická hrůza. Co teď? Napadlo mě, že se domů nikdy nevrátím. Ilse mě netrpělivě tahala za ruku. „Pojď přece!“ „Nemůžu!“ zvolal jsem zoufale. Ilse mě probodla nechápavým pohledem. Věděl jsem, že mě to bude navždy mrzet, ale neměl jsem na vybranou.
6
Ilse, ta dívka, která mi učarovala, prchala pryč. Uvědomil jsem si, že sílí hluk vojenského oddílu. Po vteřině usilovného uvažování jsem se rozhodl, že tu Ilse nenechám a vystřelil jsem za ní. Doběhl jsem na rozcestí a udýchaně se zastavil. Nalevo? Napravo? Kam mohla běžet? Zmateně jsem se rozhlížel. Vpravo v dáli se cosi zablyštělo. Udýchaně jsem z prašné cesty zvedl Ilsin střevíc. Bubnování zesílilo. Vojáci byli blíž a blíž. Už jsem neměl moc možností. Rychle a bez rozmýšlení jsem se obrátil a rozběhl se ke stodole. S vypětím všech posledních sil jsem otevřel dveře a vběhl jsem dovnitř. Hlasy vojáků byly slyšet čím dál tím hlasitěji. Vyškrábal jsem se na krov stodoly, držel jsem se, jak jen to šlo. Střevíc jsem zaháknul za krov a chtěl jsem se vytáhnout nahoru, ale mé ruce byly naprosto zpocené. Už se neudržím! Držel jsem se jen konečky prstů. Padal jsem. Ještě jsem se zachytil za mašli střevíce a najednou se mi zatočila hlava a zatmělo se mi před očima. Probudil jsem se na slámě. Vedle mě ležela kupa starých trámů a nade mnou se tyčila shnilá střecha. Musel jsem se hodně praštit do hlavy! Tak divoké sny nemívám. A byl to vůbec sen? To už se asi nedozvím…
7
Autoři, ilustrátoři a redaktoři Ondřej Bobčík Simona Brhlíková
Anna Kubáňová Mirjam Lisoňková
Ondřej Dulínek
Klára Mikulcová
Miroslava Fornůsková
Petra Mikulková
Robert Goldmann Wendy Hermanová Dominik Húsek Jan Kapsa Hana Kročilová
Alžběta Němečková Terezie Nováková Ludmila Polehňová Julie Robová Anna Slámečková
a spisovatelka
Petra Braunová
8
