Křížovka
Je neděle, 16. červen, za okny vykukuje sluníčko a láká. Jelikož dnes nemáme vůbec nic na programu :-) nedá mu to moc práce vytáhnout nás na malý výlet :-). Snad 5 let už Ivovi básním o úchvatné barokní křížové cestě. Ruku na srdce, ještě jsem tam nebyla a sama ji neviděla, ale z vyprávění mojí kamarádky - odbornice na baroko vím, že to jistě nebude krok vedle :-) Jako velcí milovníci téměř zapomenutých a zastrčených míst severní Moravy se vrháme k mapě a určujeme si místa, kde to nejspíš projedeme oba zcela poprvé. Takže po hodině jízdy naší známou silnicí číslo 11 přes Opavu, Bruntál a Rýmařov odbočujeme k hlavnímu cíli našeho dnešního poznávání. Asi v polovině cesty mezi Rýmařovem a Uničovem leží vesnička Ruda. Kdysi hornická osada s těžbou železné rudy ležící na úpatí Jeseníků je od poloviny 18. století známým poutním místem. Vždy v prvním týdnu měsíce srpna se tu koná pouť, známá tak, že se může pochlubit i zahraniční účastí. Teď je teprve červen, vesnice je liduprázdná a já ještě než sundám přilbu,
slyším v uších zvuky ozvěny řvoucích motorek řítících se jejími prázdnými uličkami. Parkujeme přímo před kostelem Panny Marie Sněžné. Na místě zahrady se zvoničkou tu jej roku 1760 nechal vybudovat královský rychtář jako dík za záchranu svého života. Právě na tomto místě začíná křížová cesta, která, pokračuje dalšími 14 zastaveními směrem na Křížový vrch (589m). Nejprve jsme nakoukli do kostela. I přesto, že je neděle interiér můžeme obdivovat jen přes mříž...bohužel. Čelo kostela zdobí obraz s bohatě pozlaceným rámem, jež je kopií stejného vyobrazení svaté Marie Sněžné ve stejnojmenném kostele v Římě. Co však uniká našemu obdivu jsou starobylé varhany, které jsou nad našimi hlavami na kůru. No nic blesknu fotku a není nač čekat. Už po pár krocích stojíme před prvním zastavením. Jsme mile zaskočeni. Obvykle mají zastavení křížových cest podobu jednoduchých výklenkových kapliček s výjevy pašijových scén na malovaných obrazech. V případě této křížové cesty v Rudě jsme se setkali s neobyčejným výtvarným řešením. Zcela unikátní památka barokního sochařství představuje 14 zastavení s uměleckými plastikami ve tvaru srdce na dříku. Z vrcholu srdcovitého útvaru se tyčí kříž, který jakoby vyrůstal z vrcholu srdce.
Výjimku tvoří 12-té zastavení, které má podobu figurálního sousoší. Kalvárie tu vyobrazuje skalisko Golgoty s ukřižovaným Kristem. U nohou mu klečí Máří Magdalena a po stranách stojí truchlící Panna Maria a sv. Jan Evangelista. Byla to krásná cesta a na vrcholu kopce je nám za přece jen trochu namáhy cestu do kopce odměnou zase jiný výhled. Není to barok, ale matka příroda. Ach, je tady moc hezky. Vracíme se loudavě k motorkám, ještě se ohlížíme za posledním místem křížové cesty. Stálo to za to, si na tento zážitek počkat!!! Na závěr zbývá už jen doplnit autora tohoto ojedinělého sochařského souboru, je jím Severin Tischler - významný představitel pozdně barokního sochařství v Českých zemích. Jsme zpět u motorek a při plánování kam dál, vytahuji další Eso z rukávu. Zajedeme si na príma oběd na další krásné místo. Už název Krásná vyhlídka slibuje přinejmenším potěšení oka, pokud by se snad kuchaři zrovna dnes nepovedl oběd :-) Byla jsem tam naposledy snad před 6 lety a tak je nejvyšší čas, ukázat Ivovi, kam jsem před lety jezdila :-) Vracíme se zpět do Rýmařova a místo na Bruntál odbočujeme směrem na Karlovu Studánku. Ne neodbočujeme, ale po silnici 450 pokračujeme dál směrem na Jeseník. Po dobré hodince svěží jízdy kousek za značkou začátku města odbočujeme směrem na Rejvíz a odtud pak už podle reklamních cedulí přímo k restauraci na Krásné vyhlídce. Musím uznat, že se to tu za těch pár let docela změnilo. Vyhlídka je pěkná, ale kde je ta restaurace? Mohlo mě to napadnout, když se hrneme do kopce po Strmé ulici, kdy jsme nepotkali ani živáčka, že je to divné. Restaurace je zrušena a co teď? Vracíme se zpět na Rejvízskou ulici. Další reklamní tabule hlásá něco o myslivecké kuchyni na Křížovém vrchu. Zase Křížový vrch???? To už snad ani není náhoda. Na jednom nám to už dnes vyšlo, tak proč nezkusit i tento. A paráda!!!!! Pár klikatých zatáček lesem a jsme nahoře. Parkoviště je téměř prázdné takže z tanvaku beru jen nezbytný foťák na foto-dokumentaci místa a hurá ke vchodu restaurace.
Restaurace a její venkovní posezení nás přímo zve k zasednutí. Vyhlídka tu je krásná a navíc malý, útulný kostelík, slavnostně vyzdobený na svatbu. Jelikož jsme od rána neměli v ústech, jako první začneme obhlídku jídelního lístku. Zdejší kuchyně se prezentuje výbornými českými specialitami. To je výzva pro dva mlsné gurmány. Dáváme si tedy silný slepičí vývar a poctivou cibulačku. Na druhé volím palačinky s povidly, sypané mákem a Ivo zůstává u masa. Taky jde na jistotu, s dozlatova smaženým vepřovým řízkem. K tomu si dáváme tmavé pivo. Na polévku jsme nezvykle dlouho čekali a musím říct, že ten můj silný slepičí vývar neviděl slípku ani z rychlíku. Spíš to vypadalo, jako by kuchař vymyl hrnec po vývaru od včera. Ostatní jídlo už ovšem zlepšilo náladu a vhodně nám zaplnilo žaludek. Jak se dozvídáme, jde to tu o jednu z nejstarších restaurací v okolí. Jen je teď po požáru nově zrekonstruovaná. A nám se líbí. Hezky tu zapadá do krajiny. V těsném sousedství stojí malá kaplička. Původní dřevěná stavba, kterou zdobí obraz Matky boží ze
Svatého kopečku je dnes zděná. Její rekonstrukce proběhla v polovině 19. století a myslím, že zdařile. Každoročně zde na Svatou Annu bývají bohoslužby a pouť. Také je zde možnost uspořádání svatby. A toho jsme svědkem. Ne obřadu, ale jen příprav s výzdobou. Nezapomenutelné jsou i výhledy směrem k městu Jeseník. Trochu jsme se tu zakoukali a před námi už je cesta zpět domů. Moje Esa jsou vystřílená, ale v tom přichází překvapení ze zálohy. Ivo mě zastavuje právě ve chvíli, kdy už se chystám vklouznout do helmy. Našel si doma ještě jedno zajímavé místo. Je na cestě domů. Vyvalila jsem oči v němém úžase : „A kam to bude lásko?” „Rád bych se trošku kouknul do historie!” „A co máš na mysli konkrétně?” „Tady někde kousek za Jeseníkem je hřbitov ruských zajatců z druhé světové. Okouknem ho, pokud jej najdeme?” Zdá se, že by to mohlo jít. Odbočujeme v Domašově za penzionem U Cimbury na úzkou asfaltku, která se táhne až k lesu. Zde je už zákaz vjezdu, ale zkusíme to dál. Neznám přesné místo a tak jej v lese trochu přejedeme. Musíme otočit a potkávám nějakou paní, tak se optám na přesné místo. „Tam, jak je dole uložená ta kulatina”, dozvídám se a popojedeme o dvě stě metrů nazpátek. Támhle v lese!!! Tam, vidíš Jitko? Musíme kousek po lesní cestě a jsme na místě. (N 50.177081°, E 17.160738°). Během války bylo na Jesenicku několik táborů válečných zajatců a tábor Vietseifen byl jedním z nich. Rusi zde těžili dřevo a umírali vyčerpáním či hlady. Epidemie tyfu dokonala dílo zkázy a zemřelo zde 36 zajatců. Mezi náhrobky jsou i německá jména a to zřejmě souvisí s obdobím těsně po válce, kdy byl tábor internační. Hřbitov je udržovaný a upravený, jen škoda že se nedochovalo skoro nic z původního tábora. Je to zde, ale velice zajímavé místo. Naše nedělní křížovka je pomalu u konce, ovšem jízda do Bruntálu a Opavy je vždy příjemná, pěkné zatáčky si vždy dosyta užijeme. Tak zase někdy v neděli!!!
