PEREGRINATIO AD LOCA AMORIS, QUO MAIOR NULLUS ITA SPLENDET 19. - 28. června 2015
MARIAZELL Svatyně v Mariazell – ležící na severu rakouské provincie Štýrska, je už osm staletí významnou metou věřících poutníků z celé střední a východní Evropy. Jako květ se rozvíjí do majestátné scenérie nádherných Alp. Tudy, skrze sepjaté ruce, procházela v úzkosti i naději historie podunajských zemí. Obraz Matky Boží uctívají věřící různých národů mnoha tituly. Obracejí se k ní především Rakušané, kteří ji vzývají jako „Magna Mater Austriae“. Zde byl pohřben hrdinný maďarský kardinál Józef Mindszenty: statečný obhájce náboženské svobody a práv věřících. Brzy po svém jmenování byl souzen a vězněn. Byl propuštěn při lidovém povstání v roce 1956 a činně se do něho zapojil. Když bylo povstání krvavě potlačeno sovětskými vojsky, pobýval celých 15 let v kanceláři na americkém velvyslanectví v Budapešti. Když po vytrvalém úsilí Svatého stolce maďarský režim konečně povolil jeho odchod ze země, usadil se v Rakousku a tam roku 1975 zemřel. Před smrtí projevil přání, aby byl pochován v Mariazell. Jeho náhrobek byl vlevo vpředu za milostným oltářem. Jeho tělo bylo možné přenést do Ostřihomské katedrály až po pádu komunizmu v roce 1991. Byl velkým ctitelem té, k níž se jeho národ utíkal jako k „Magna Domina Hungarorum“. Kaple po náhrobku kardinála Josefa Mindszentyho je stále obsypána květy, svíčkami a prapory v maďarských národních barvách: červené, zelené a bílé. Dějiny svatyně zařínají ve 12. století, kdy byl do horského kraje v okolí dnešního Mariazell poslán mnich Magnus z kláštera sv. Lamberta, aby duchovně sloužil lidem, kteří tam žili. Ze své klášterní cely si vzal sošku Panny Marie s Ježíškem, kterou sám vyřezal z lipového dřeva. Soška ve stylu románské ikonografie je 47 cm vysoká. Večer 21. prosince 1157 se dostal do blízkosti svého cíle. Cestu mu však zatarasil balvan, který spadl ze skály. Magnus prosil o pomoc Matku Boží a cesta se mu uvolnila. Pak postavil komůrku (celu) pro sebe a dřevěnou kapličku pro sochu. Od té doby se říkalo Maria v cele, krátce Mariazell. Okolo roku 1200 bylo dřevěná cela přebudována na malý kostel. 1
Modlitba před touto sochou uzdravila těžce nemocného moravského markraběte Vladislava Jindřicha, který z vděčnosti za své uzdravení nechal postavit kostel, jemuž dal titul „Mater Gentium Slavorum“. Podle legendárního vyprávění, které uvádí Jan Tanner v Trophaea sancti Wenceslai (Praha 1661), se těžce nemocnému markraběti moravskému Jindřichovi zjevil ve snu sv. Václav a přikázal mu založit mariánské poutní místo v Mariazell. Právě spojení hlavního zemského patrona sv. Václava, jehož Habsburkové velmi ctili, a poutního místa v Mariazell – nového Sacrosancta Habsburků, mělo velký význam nábožensko-dynastický. Šlo totiž o další stvrzení právoplatnosti vlády Habsburků v Čechách. S Mariazell byly svázané i Uhry, a to prostřednictvím uherského krále Ludvíka, který svedl v roce 1344 za pomoci Panny Marie Mariazellské vítěznou bitvu s nájezdníky z východu. A byl to právě král Ludvík Uherský, který po vítězství nad Turky L. P. 1365 založil děkovnou kapli, která dodnes stojí uvnitř. Marie Terezie pro ni v roce 1757 pořídila nádhernou stříbrnou mříž. Papežská odpustková "breve indulgentiarum“ se datují už od roku 1330. V roce 1599, o svátku sv. Bartoloměje, který byl dnem plnomocných odpustků připutovalo do celské svatyně 23.000 poutníků. Ukázalo se, že gotická svatyně už nepostačuje. Proto opat Benedikt - na radu a za podpory císaře Ferdinanda III. – začal s velkolepým rozšiřováním a obnovováním baziliky, které svěřil italskému architektovi Domenicu Sciassovi. obnova trvala celých čtyřicet let a dala bazilice výraz, jaký známe podnes. K původní gotické věži přibyly další dvě. Byly postaveny boční kaple a majestátní příčná loď s centrální kopulí. A tak se k zázračné Panně Marii vznášely prosby o přímluvu. Sami Habsburkové pořádali prosebná procesí. Panně Marii svěřovali osudy impéria i své osobní záležitosti. Dokladem značného přílivu poutníků jsou záznamy o svatých přijímáních. Jejich počty postupně narůstaly až v roce 1757 dosáhly obdivuhodného čísla 373.000. Mariánskou úctu nepodlomila ani osvícenská kritika, která neměla na příliv poutníků žádný vliv. Mnohem tvrdším bylo období napoleonských válek, během nichž byla odcizena i významná umělecká díla. Krutou daň zaplatila svatyně i během I. světové války, kdy byla strhána její měděná střecha a kovu použito na výrobu zbraní. Avšak už v roce 1954 se začalo s generální opravou baziliky. Mariazell bývalo duchovním středem střední Evropy. Pak došlo k dlouhému přerušení kvůli válce a další nesvobodě. S Pannou Marii Celenskou jsme však byli spojeni stále. Věřící z jihozápadní Moravy se například scházeli v Třebíči u svatého Martina vždy poslední srpnovou neděli na takzvanou Mariazellskou slavnost. V Mariazell se zase za nás pravidelně modlili. Katolická mládež Rakouska se domluvila a v roce 1954 se její členové 2
z každé spolkové země (a tedy z každé diecéze) začali modlit za věřící jedné země, kde tenkrát byla nesvoboda. Věnovali dokonce za tu zemi jednu svíci a řekli si: Svíce bude zapálena, až se poutníci z té země sem svobodně dostanou. Svíce byly na devítiramenném svícnu za milostnou kaplí. Na každé byl znak spolkové země a dole štítek se jménem státu, za jehož věřící se Rakušané modlili. Za nás se modlili mladí věřící lidé z Dolních Rakous, za Polsko se modlila diecéze Vídeň, protože ji zachránili vojáci polského krále Jana III. Sobieského před Turky, a její apoštol, náš rodák svatý Klement Maria Hofbauer, působi1 také ve Varšavě. Za Maďarsko se modlil sousední Burgenland, Korutany pak za Jugoslávii, s kterou sousedí (a také za Albánii). Tyrolsko se modlilo za Čínu a nejzápadnější země, Voralberg, se modlila za Rusko. Horní Rakousy, které sousedí s jižními Čechami, se modlily za Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Salzburg se modlil za bývalé východní Německo, kterému výsměšně říkali jeho okupanti: Německá demokratická republika. Štýrsko, v němž se nachází Mariazell, se modlilo za Rumunsko a Bulharsko. Dlouhá léta se modlili, ale doufali, že budou vyslyšeni a že svíce budou moci být jednou zapáleny. Stalo se tak 20. května 1990 při děkovné pouti katolíků střední Evropy ke své Matce. Bylo zapáleno 8 z devíti svící (kromě té, která patří Číně). Ten den byl také na lešení umístěný děkovný nápis. Bylo tam napsáno: „Děkujeme Bohu, že jsme svobodní" v sedmi řečech: nahoře maďarsky, pod tím slovinsky, potom polsky, pak česky a slovensky a nakonec chorvatsky. Poslední nápis byl německý: „Wir danken Gott, dass ihr frei seid" - s trochu jiným významem: „Děkujeme Bohu, že jste svobodní."
Milostná socha Po celý rok je oděna do plášťů v liturgických barvách. Některé z nich jsou velice cenné a byly darovány už dávno mocnými a vděčnými poutníky. Při pouti národů v roce 2004 měla úplně nový bílý oblek se státními znaky všech osmi zúčastněných zemí. Pouze dvakrát do roka mohou věřící vidět milostnou sošku bez rouch. Poprvé 8. září o svátku Narození Panny Marie a zároveň o výročí posvěcení baziliky, v den, kdy místní mají současně pouť i posvícení. Podruhé to je v den založení Mariazell, a to 21. prosince. V tyto dva dny je možné vidět, že Ježíšek drží v ruce jablko, které je znamením hříšnosti prvních lidí, Adama a Evy. Ježíš bere toto jablko, protože nás svým utrpením od hříchů osvobodil. Maria drží v ruce ovoce, které na první pohled připomíná hrušku. Podává ho svému Synu. Při podrobném pohledu lze poznat, že to je vlastně fík. O plodu fíkovníku se totiž ve středověku psalo: Fík se prvního dne nařízne a nabodne a on pak do třetího uzraje a je pokrmem pro všechny. Tak byl také proboden kopím Kristův bok a vytryskla krev a voda. Třetího dne pak Ježíš vstal z mrtvých a stal se pokrmem pro všechny. Proto je fík v ruce Panny Marie znamením Ježíšovy smrti a jeho zmrtvýchvstání třetího dne.
Slavné osobnosti v Mariazell Svatý otec Jan Pavel II. byl v Mariazell 11. září 1983 při své první pastorační cestě do Rakouska u příležitosti 300. výročí bitvy u Vídně. Jeho návštěvu připomíná malá kaplička hned nad parkovištěm. Vídeň byla v roce 1683 podruhé obléhána od Turků. Zdálo se, že se jim podaří město vyhladovět a dobýt a nic pak už nebude bránit v jejich 3
postupu dál na západ údolím Dunaje. Obléhání začalo v červenci. Přitom Turci stihli ještě několik ničivých výpadů na Moravu. Pustošili, co se dalo. Už se těšili, že po dobytí Vídně proniknou do dalších zemí a v celé Evropě nastolí své zákony a své náboženství. Město se hrdinně bránilo, zapojili se také čeští a moravští páni, například Kaplíř ze Sulevic. Turci však měli velikou převahu. Proto šla na výzvu papeže Inocence Vídni na pomoc křesťanská knížata z Bavorska, Lotrinska a dalších německých státečků. Dohromady to bylo asi 40 tisíc vojáků Hlavní posilu přiváděl polský král Jan III. Sobieský, s kterým přijíždělo 30 tisíc vojáků, velkou většinou Slovanů. Šli bránit ohroženou křesťanskou Evropu. 11. září 1683 večer se polský král objevil na Kahlenbergu. Je to hora nad Vídní, vysoká 480 m. Jede se na ni přes Grinzing, vesničku vinařů, kam chodí Vídeňáci popíjet. Na tomto kopci byl kdysi klášter přísných mnichů z řádu Kamaldulského. Bydleli tam jako poustevníci v naprosté samotě a tichu. Klášter byl vypálen od Tatarů, Švédů a dalších nájezdníků. Od Turků byl nakonec úplně zničen, zbyla jen kaple andělů strážných. V ní ráno 12. září 1683 sloužil papežský legát Marco Daviano mši svatou. Nedávno ho Svatý otec blahořečil. Blahoslavený Marco při ní vzýval jméno Panny Marie, aby křesťanům pomohla, a polský král ministroval. V tom dni pak spojení křesťanští vůdcové s asi 70 tisíci vojáky zvítězili nad přesilou 200 tisíc Turků, kteří prchli a zastavili se až za Bratislavou. Když velitel tureckého vojska nedobyl Vídeň, dostal od sultána zelenou šňůru. Měl se na ní oběsit. To také udělal v táboře někde na jižním Slovensku. Král Jan III. Sobieski poslal papeži zprávu: „Veni, vidi, Deus vicit" „Přišel jsem, viděl jsem, Bůh zvítězil." Byla to připomínka hrdé zprávy pohanského Římana Julia Cézara. Od té doby je 12. září svátek Jména Panny Marie na památku záchrany křesťanské Evropy. Dnes jsou na Kahlenbergu polští kněží z řádu Zmrtvýchvstání. Působí asi ve dvaceti zemích, proto jsou vlajky těchto zemí u oltáře. Pečují o tuto svatyni, která je tak drahá všem Polákům a patří mezi jejich tři památná místa. První je katedrála v Krakově, druhým je Panna Maria na Jasné Hoře u Čenstochové, třetím je právě tento kostel svatého Josefa. Je důležitý i pro Slovany a ostatní Evropany. Proto se tam papež zastavil 12. 9. 1983 a posvětil tam kapličku Panny Marie z Jasné Hory u Čenstochové. V kostele jsou obrazy z bitvy, je tam obraz zvaný Jména Panny Marie, který daroval papež, je tam i socha krále Jana III. Sobieského. V roce 1993 měl v Mariazell svatbu Karel Habsburský, jeden z potomků posledního císaře a zároveň českého krále a moravského markraběte. Když v minulosti při císařském pohřbu přijeli s rakví ke kapucínské hrobce, ptal se bratr vrátný: Koho to sem vezete? Řekli mu: Císaře rakouského. Odpověděl: Není tu pro něho místo. Znovu se zeptal a oni řekli: Krále uherského. Stejná odpověď. Tak vyjmenovali všechny tituly, i ty, co se týkaly českých zemí, a vždy byla stejná odpověď. Jako poslední titul pak řekl ten, kdo vedl pohřeb: Ubohého hříšníka Ferdinanda - nebo jiné odpovídající křestní jméno. Teprve potom vrátný otevřel a pohřební průvod mohl vstoupit. 4
POUŤ BENEDIKTA XVI. U PŘÍLEŽITOSTI 850. VÝROČÍ SVATYNĚ MARIAZELL 7. - 9. ZÁŘÍ 2007
Mit Maria finden wir den rechten Weg, der ins Licht führt und in die Freude der ewigen Liebe
Vzhledem k nepříznivému počasí musel Svatý Otec překonat 90 km vzdálenost z Vídně do Mariazell místo původně plánovaného vrtulníku vozem. Na místo dorazil před desátou hodinou dopolední. Ještě před bohoslužbou se pomodlil v kapli, kde je uchovávána milostná soška Panny Marie s dítětem Ježíšem v náručí. Před pódiem, které bylo umístěno vedle baziliky, kde Svatý otec krátce po půl jedenácté začal sloužit eucharistickou bohoslužbu, bylo shromážděno okolo 10 tisíc lidí, dalších 15 tisíc věřících sledovalo mši na velkoplošných obrazovkách na prostranství kolem baziliky. Dohromady tu bylo nejméně 30 tisíc poutníků. I druhý den papežovy návštěvy Rakouska provázel vytrvalý déšť. Účastníci bohoslužby, včetně prezidenta Heinze Fischera a jeho doprovodu, byli proto oblečeni do pláštěnek a tvořili tak pestrobarevný zástup. Čtení z proroka Micheáše, z listu Římanům a Matoušova evangelia zazněla chorvatsky, slovinsky a německy a přímluvy polsky, německy, slovensky, česky a rumunsky. Na začátku bohoslužby Svatého otce pozdravil biskup zdejší diecéze, mons. Egon Kapellari. Přivítal také všechny přítomé poutníky, veřejné činitele i zástupce křesťanské ekumeny. V promluvě řekl mimo jiné: „Zvláštní geografická pozice baziliky v Mariazell omezuje počet účastníků slavnosti. Ale tito poutníci představují všechny farnosti a církevní společenství v Rakousku a zároveň vytvářejí barevné spektrum katolické církve v Rakousku a celé univerzální církve. (...) Milióny věřících a lidí hledajících víru zakusily na přímluvu Panny Marie, že Mariazell je 5
pramenem Božího milosrdenství. Tento pramen zde vyvěrá i dnes. Ode dávna je tu Marie nazývána „Magna Mater Austriae“, „Magna Domina Hungarorum“ i „Alma Mater Gentium Slavorum.“
V homílii eucharistické bohoslužby Benedikt XVI. řekl: Drazí bratři a sestry, naší velkou poutí do Mariazell slavíme titulární slavnost této svatyně, slavnost Mariina Narození. Již 850 let sem přicházejí se modlit lidé z různých národů a zemí a přinášejí s sebou touhy svých srdcí a svých zemí, své niterné obavy i naděje. Mariazell se tak pro Rakousko, i daleko za jeho hranicemi, stalo místem pokoje a smířené jednoty. Tady lidé zakoušejí utěšující dobrotu Matky, tady potkávají Ježíše Krista, ve kterém je Bůh s námi, jak praví dnešní evangelium. Ježíš, o kterém čtení z proroka Micheáše říká: On bude pokoj (srv. 5,4). Dnes se řadíme do obrovského zástupu poutníků mnoha staletí. Stojíme u Matky Páně a prosíme: Ukaž nám Ježíše. Ukaž nám, poutníkům, Toho, který je zároveň cesta a cíl: pravda a život. Úryvek z evangelia, který jsme právě slyšeli, otevírá náš výhled ještě více. Představuje dějiny Izraele, počínaje Abrahámem, jako putování, které s výstupy i sestupy, po krátkých i dlouhých cestách nakonec ústí v Kristu. Rodokmen nám svými světlými i temnými postavami, s jejich úspěchy i pády ukazuje, že Bůh dovede psát rovně i po křivých linkách našeho života. Bůh nám nechává naši svobodu a přesto umí nalézt v našich selháních nové cesty pro svou lásku. Bůh neselhává. Tento rodokmen je zárukou věrnosti Boha, zárukou, že nás nenechá padnout a pozváním k neustálé orientaci našeho života k Němu na stále nové cestě směrem ke Kristu. Jít na pouť znamená mířit určitým směrem, kráčet k cíli. To uděluje cestě i námaze svou krásu. Mezi poutníky Ježíšova rodokmenu byli i takoví, kteří zapomněli na cíl a chtěli být cílem sami sobě. Vždy znovu však Pán probouzel také ty, kteří se nechali pobídnout nostalgií po cíli a svůj život zorientovali. Podnět ke křesťanské víře, počátek Církve Ježíše Krista byl možný proto, že v Izraeli žily osoby s hledajícím srdcem, osoby, které se nezabydlely ve zvycích, ale hledaly něco více: Zachariáš, Alžběta, Simeon, Anna, Maria a Josef, Dvanáctero apoštolů a mnozí jiní. Protože jejich srdce bylo plné očekávání, mohli rozpoznat v Ježíši Toho, kterého poslal Bůh, a stát se tak počátkem jeho univerzální rodiny. Církev pohanských národů mohla vzniknout proto, že jak v oblasti Středozemí, tak v Malé a střední Asii, kam přišli poslové Ježíše Krista, existovaly osoby plné očekávání, které se nespokojovaly s tím, co dělali a mysleli druzí, ale hledaly hvězdu, která by jim ukázala cestu k samotné Pravdě, k živému Bohu. 6
Toto nepokojné a otevřené srdce potřebujeme. Je jádrem našeho putování. Také dnes v určitém smyslu nestačí být a myslet jako všichni ostatní. Projekt našeho života sahá dále. Potřebujeme Boha, onoho Boha, který nám ukázal svou tvář a otevřel své srdce: Ježíše Krista (srov. Jan 1,18), jenom On nám ze svého nitra mohl zjevit Boha a zjevit nám rovněž, kdo jsme my, odkud pocházíme a kam jdeme. V dějinách najdeme zajisté mnoho velkých osobností se svými lidskými omezeními. Avšak pouze On je Bůh a proto je pouze On mostem, který přivádí do přímého kontaktu Boha i člověka. Pokud jej tedy nazýváme jediným Prostředníkem spásy všech, která platí pro všechny, která zajímá všechny a kterou mají koneckonců všichni zapotřebí, pak to vůbec neznamená pohrdat jinými náboženstvími, ani pyšně absolutizovat naše myšlení, nýbrž být získáni Tím, který se nás v nitru dotknul a obdaroval, abychom my mohli také obdarovávat druhé. Naše víra se rozhodně staví na odpor rezignaci, jež pokládá člověka za neschopného pravdy, jako by pro něho byla příliš velká. Tato rezignace na pravdu je jádrem krize Západu, Evropy. Pokud totiž pro člověka neexistuje pravda, nemůže pak rozlišovat ani dobro od zla. Potom se velké a podivuhodné výdobytky vědy stávají dvojsečnými: mohou otevírat nové důležité obzory pro dobro, pro spásu člověka, ale také – jak vidíme – mohou se stát úděsnou hrozbou zničení člověka i světa. My potřebujeme pravdu. Máme zajisté v důsledku svých dějin strach z toho, že víra v pravdu s sebou nese intoleranci. Pokud nás zachvacuje tento strach, který má své dobré historické důvody, je zapotřebí hledět na Ježíše takového, jak jej vidíme tady ve svatyni Mariazell. Vidíme jej ve dvou podobách: jako dítě v Matčině náruči a na hlavním oltáři baziliky jako Ukřižovaného. Tyto dvě podoby nám říkají: pravda se neprosazuje vnější mocí, ale je pokorná a dává se člověku pouze prostřednictvím vnitřní moci své vlastní existence. Pravda dokazuje sebe samu v lásce. Nikdy není naším vlastnictvím, naším produktem, stejně jako nelze produkovat lásku, nýbrž pouze obdržet a předávat jako dar. Této vnitřní moci pravdy máme zapotřebí. V tuto moc pravdy my křesťané důvěřujeme. Jejími svědky jsme. Musíme ji předávat jako dar, stejně tak jako jsme ji přijali. „Hledět na Krista“ - je mottem tohoto dne. Tato pobídka hledajícímu člověku se přetváří vždy znovu ve spontánní prosbu, která se obrací zejména k Marii, jež nám darovala Krista jako svého Syna: „Ukaž nám Ježíše!“ Prosme takto z celého srdce dnes; prosme tak i jindy, niterně hledejme Vykupitelovu Tvář. „Ukaž nám Ježíše!“ Maria odpověděla tím, že jej nejprve představila jako dítě. Bůh se stal pro nás maličkým. Bůh nepřichází s vnější mocí, ale přichází v bezmocnosti svojí lásky, která je jeho silou. Dává se nám do rukou. Žádá naši lásku. Vybízí nás, abychom se stali také maličkými, sestoupili z našich vysokých trůnů a naučili se tak stát v pravdě a v lásce. Dítě Ježíš nám přirozeně připomíná také všechny děti světa, v nichž nám vychází vstříc. Děti, které žijí v bídě; které jsou vykořisťovány jako vojáci; které nikdy nemohly zakoušet rodičovskou lásku; děti nemocné a trpící, ale také ty radostné a zdravé. Evropa se stala chudou na děti: chceme všechno sami pro sebe a asi nepříliš důvěřujeme v budoucnost. Země by se ocitla bez 7
budoucnosti, kdyby vyhasly síly lidského srdce a rozumu srdcem osvíceného, kdyby Boží tvář přestala osvěcovat zemi. Tam, kde je Bůh, tam je i budoucnost. „Hledět na Krista“ - pohleďme ještě krátce na Ukřižovaného na hlavním oltáři. Bůh vykoupil svět nikoli prostřednictvím meče, ale Kříže. Umírající Ježíš má rozevřené paže. Je to především gesto Utrpení, ve kterém se pro nás nechal přibít na kříž, aby nám dal svůj život. Avšak rozevřené paže jsou zároveň postojem modlitby, postojem, který zaujímá kněz, když v modlitbě rozevírá ruce: Ježíš proměnil utrpení – svoje utrpení a svou smrt – na modlitbu, na úkon lásky k Bohu a k lidem. Proto jsou tyto roztažené paže nakonec také gestem objetí, kterým nás On chce přitáhnout k sobě a obejmout v náruči své lásky. Takto je obrazem živého Boha, je Bohem samotným, jemu můžeme důvěřovat. „Hledět na Krista!“ Učiníme-li tak, uvědomíme si, že křesťanství je víc a něčím jiným než morální soustavou, řadou požadavků a zákonů. Je darem přátelství, které přetrvá v životě i ve smrti: „Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli“ (srov. Jan 15,15), říká Pán svým. V toto přátelství důvěřujeme. Avšak právě proto, že křesťanství je víc než morálka, že je právě darem přátelství, právě proto v sobě nese také velký morální náboj, kterého je nám tváří v tvář výzvám naší doby tolik zapotřebí. Čteme-li spolu s Ježíšem Kristem stále novým způsobem Sinajské Desatero a pronikáme do jeho hloubek, pak se nám jeví jako velká škola. Je v prvním řadě přitakáním Bohu. Bohu, který nás miluje a vede, řídí nás a přesto nám nechává naši svobodu, ba dokonce z ní tvoří pravou svobodu (první tři přikázání). Je to přitakání rodině (čtvrté přikázání), „ano“ k životu (páté přikázání), „ano“ k zodpovědné lásce (šesté přikázání), „ano“ k solidaritě, sociální odpovědnosti a spravedlnosti (sedmé přikázání), „ano“ k pravdě (osmé přikázání) a „ano“ k úctě vůči osobám a k tomu co jim patří (deváté a desáté přikázání). Mocí našeho přátelství s živým Bohem žijeme toto mnohotvárné přitakání a zároveň je neseme jako indikátor cesty v našem světě. „Ukaž nám Ježíše!“. Touto prosbou k Matce Páně jsme se vydali na cestu. Stejná prosba kéž nás provází v našem každodenním životě. Víme, že Maria naši prosbu vyslyší: ano, kdykoli hledíme k Marii, ukazuje nám Ježíše. Tak můžeme nacházet správnou cestu, krok za krokem ji sledovat, plni radostné důvěry, že vede ke světlu – do radosti věčné Lásky. Amen! 8
JÓZSEF KARDINÁL MINDSZENTY,
OSTŘIHOMSKÝ ARCIBISKUP A MAĎARSKÝ PRIMAS, SVĚDEK VÍRY A SVOBODY, ODSOUZENÝ A VĚZNĚNÝ KOMUNISTICKÝM REŽIMEM
„Když někdo prohlašuje a mnohokrát zdůrazňuje, že se rozešel s minulostí a že mluví upřímně, já nic takového pronášet nemusím, nepotřebuji se totiž rozcházet se svou minulostí. Díky Božímu milosrdenství jsem zůstal tím, čím jsem byl před vězením. Nepřestávám po léta se stejnou psychickou a fyzickou energií vyznávat své přesvědčení“, tato slova pronesl kardinál Mindszenty s nezlomnou jistotou v roce 1956 po demokratické revoluci, která mu otevřela brány komunistického žaláře. Poprvé byl zatčen 20. března 1919, když vyučoval náboženství na gymnáziu v Zalaegerszegu. Sociálně demokratická vláda hraběte Michaela Karolyiho, vytvořená v říjnu 1918 se v březnu 1919 spojila s komunistickou stranou, založenou násilnickým Bélou Kunem, synem židovského notáře, tvrdého leninistického ražení. Hlásal: „Dělníci nemají vlast“. Po pádu monarchie Karla I. vzešla z převratu Maďarská republika rad a Béla Kun zavedl bolševický program: znárodnění bank a podniků, znárodnění půdy velkým 1
Už r. 1902 vstoupil do řad sociální demokracie a podílel se na její činnosti. Hned v r. 1914 byl povolán do armády, bojoval na východní frontě a r. 1916 upadl do ruského zajetí. Nacházel se v zajateckém táboře v Tomsku, když navázal kontakt s místním bolševiky a vstoupil do ruské sociální demokracie. V r. 1917 už jako významný bolševik působil jako redaktor časopisů v Tomsku. V lednu 1918 se objevuje v Petrohradu a pak v Moskvě. Už v březnu se mu podařilo zformovat maďarskou skupinu RKS(b), jejímž vedoucím se stal. Maďaři z řad vojenských zajatců byli verbování do komunistických oddílů a vedle Lotyšů se stali jakousi gardou Říjnové revoluce. Podíleli se na všech akcích rudého teroru včetně zavraždění carské rodiny a vynikali i na podmínky Občanské války nevídanou krutostí. Béla Kun se zatím v polovině r. 1918 stal předsedou federace zahraničních skupin RKS(b) a v čele svých Maďarů se podílel na potlačení moskevského povstání levých eserů. Nato byl se skupinou věrných poslán na pomoc Východní frontě, kde se stal vojenským komisařem brigády. Tady si zasloužil důvěru soudruhů masovými popravami záložních důstojníků a civilních obyvatel podezřelých z podpory bílých. Po skončení války se Kún ilegálně vrátil do Maďarska a v březnu 1919 vytvořil koaliční vládu komunistů a sociálních demokratů, která vyhlásila Maďarskou republiku rad. Stal se jejím lidovým komisařem zahraničních věcí a vojenství. Jak víme, rozšířil se tento podnik i na východní Slovensko, ale nakonec byl v létě 1919 likvidován zásahem rumunské armády a Béla Kun uprchl. Už v srpnu 1920 jej však můžeme znovu spatřit na frontách občanské války v Rusku, tentokrát jako člena RVR Jižního frontu. Tady se vyznamenal tím, že Wrangelovy důstojníky nejprve ujistil o beztrestnosti a když uvěřili a neutekli z Krymu, dal je pochytat a po tisících popravit. Aby bolševici ušetřili střelivo, svazovali je po několika a topili v moři. Počet mrtvých se odhaduje na 160 000. Kun přežil i revoluční výpravu do Německa, kde měl dokončit světovou revoluci a po návratu se stal jedním z nejaktivnějších stalinistů. Jako zmocněnec pro práci v Komsomolu zajistil, že celé vesnice na Urale vstupovaly do této mládežnické organizace. Činily tak dobrovolně, neboť alternativu, kterou byla poprava, si nikdo zvolit nechtěl. Kromě krátké epizody v r. 1928, kdy byl Béla Kun vyslán do Vídně, se ze SSSR už do smrti nepohnul. Na konci 20. let kvůli nedůvěře vůči cizincům zastával méně významné funkce, ale konce se dočkal až ve třetí várce zatčených a popravených bolševiků. V říjnu r. 1938 byl zatčen, krutě vyslýchán a na konci listopadu zastřelen. 1
9
hospodářům ve prospěch družstev, vytvoření ostražité politické policie. Experiment byl natolik svéřepý a nepopulární, že padl po necelých 133 dnech, 1. srpna 1919, zásahem rumunské armády. Po svém osvobození se Mindszenty věnoval náročnému bádání a historické dokumentaci. V roce 1934 vydal významné dílo „Život a doba biskupa veszprémského biskupa Bíró Martina“. V březnu 1944 bylo Maďarsko obsazeno hitlerovským vojskem. Mindszenty – jmenovaný před nedávnem biskupem, podstupuje druhé věznění. „Nikdo nemá právo nutit národ k sebevraždě. Kdo se ptá, jakým právem tato slova pronášíme, odpovídáme: jsme Maďaři!, žijeme a chceme nadále žít a sdílet osud našeho národa. Bůh, Svatý Štěpán, tisícileté zákony nám ukládají, abychom státním představitelům dávali pociťovat náš vliv. Život a smrt už dnes není otázkou politickou, nýbrž otázkou morální“, napsal Mindszenty spolu se dvěma dalšími biskupy a arciopatem z opatství Pannonhalma, Chrysostomem Kelemenem v memorandu adresovaném předsedovi rady ministrů, Szöllösimu. V červnu 1944 byl Mindszenty zatčen a poslán do vězení s malými výtržníky, zločinci a kapsáři. Po přesunu do věznice v Köhida se snažil slavit alespoň nedělní eucharistii: nebylo hostii, proto se používalo běžného chleba. Ve chvílích ticha bylo slyšet řev rozkazů a zněly popravčí salvy. Blížila se však Rudá armáda a o velikonocích překročila hranice Maďarska. Starosta svolal veřejné shromáždění, aby se osvoboditelům dostalo důstojného uvítání. Pozval i biskupa ze Székesfehérvà a Mindszentyho. Jako osvobozený vězeň byl požádán, aby pronesl uvítací řeč. Prelát však odmítl s odůvodněním, že on nebyl osvobozen, nýbrž pouze opuštěn policisty na útěku, lze tedy očekávat, že se znovu octne v těžkostech. O svátku Narození Panny Marie, 8. září 1945, mu arcibiskup z Kalocsa, předseda biskupské konference sdělil, že Svatý Otec si přeje, aby se Mindszenty stal pastýřem ostřihomské arcidiecéze, a tedy maďarským primasem. V prosinci jej pak s velkou vroucností přijal v Římě Pius XII.. V Maďarsku začalo nové otroctví vnucené novými vládci – Rusy. Na útoky, pomluvy a provokace proti své osobě odpovídal slovy Písma: „Přišli ti, co mne nenávidí; jsou silnější než já, zdolali mě; je to moc temnot“. V roce 1948, o svátku svatého Štěpána, byl Mindszenty zatčen a odveden do vyhlášené, strašlivé věznice na ulici Andrassy 60. Zabavili mu breviář, růženec, „Následování Krista“, medajlku Panny Marie, hodinky i Kodex církevního práva, který si bral sebou, aby se mohl bránit, protože neměl advokáta. Formální obvinění znělo: velezrada, protože udržoval styky s Ottou von Habsburkem a americkou ambasádou, doslova „za účelem rozpoutání třetí světové války“. Ve stavu naprostého fyzického vyčerpání, v polovědomí – vzhledem k drogám, které mu přidávali do jídla, byl podroben procesu, který trval tři dny. Domnělí primasovi komplici byli odsouzeni k trestům od šesti do patnácti let. Nad ním zazněl rozsudek: doživotí! Navíc odsouzenci nebylo dovoleno se vyjádřit. Na žaloby lidové komise a soudu musel odpovídat „ano“, „ne“. Rozsudek nabyl právní moci 14. srpna. S odsouzeným mohla promluvit jen matka, a to pod podmínkou, že se jejich rozhovor bude týkat pouze rodinných záležitostí. Dva týdny nato byla první návštěva, přičemž počet návštěv se zastavil na počtu 3. K poslední došlo 25. září 1949. Kardinál byl zbaven taláru a uvržen do strohé cely. Jednou mu nečekaně přikázali, aby si oblékl kardinálský talár a vedli ho podzemím do nádherně upraveného sálu, v němž generál Gábor Péter, přijímal své spolupracovníky. V tomto teatrálním prostředí tehdy přijal „zástupce italského tisku“. Šlo o komunistického senátora Ottava Pastoreho, který 10
přijel z Říma, „aby se přesvědčil, že je ještě na živu“, aby tak rozptýlil zvěsti, že „už byl deportován na Sibiř“. Kruté vězení skončilo až v roce 1956, kdy se maďarský národ chopil zbraní, aby bojoval proti sovětské invazi. Primas pronesl 3. listopadu v parlamentu historický projev na obranu svobody, který byl přenášen do celé země. Byl skutečnou duší převratu, jeho nejvěrnějším hlasem a duchovní inspirací. Téhož večera zahájily v Budapešti sovětské ozbrojené síly palbu do lidí. Město bylo v plamenech. Všude tekla krev. Vládl teror. Premiér Imre Nagy, legálně zvolený v říjnu, byl sesazen a uvězněn. Následně pak byl v roce 1958 popraven. Primasa situace zastihla právě v parlamentu, ale podařilo se mu naštěstí odejít. Ve svých „Pamětech“, vydaných v roce 1975 v Německu, píše: „Okamžitě jsem se ptal, kde je nejbližší ambasáda. Kdo si mi řekl, že nejblíž je americká. Neváhali jsme a rychle se tam vypravili. Taláry jsme schovali pod kabáty a mezi dvěma řadami ruských obrněných transportérů došli až na náměstí Svobody a odtud na americkou ambasádu. Ministr Edward Wales mne srdečně přijal jako ´symbol svobody´. Asi po půlhodině dal prezident Eisenhower telegraficky schválení, aby byl primas přijat na ambasádu. 10. července 1971 žádal papež Pavel VI. kardinála Mindszentyho, aby s ohledem na mezinárodní politiku opustil ambasádu. 28. září se Mindszenty vydal do Vídně a odtud, spolu s kardinálem Casarolim odletěl do Říma. U brány sv. Jana došlo k historickému objetí se Svatým Otcem. Pavel VI. si tehdy sundal svůj pektorál, pověsil ho na krk Mindszentymu a uvedl ho do svého paláce. Po abdikaci na úřad arcibiskupa a primasa Maďarska, přesídlil do semináře „Pazmaneum“ ve Vídni, kde 6. května 1975 jako třiaosmdesátiletý umírá. Nepřekvapuje, že den po jeho úmrtí papež Pavel VI. při generální audienci – 7. května 1975, začal svou promluvu připomínkou osobnosti kardinála Mindszentyho, kdy doslova řekl: „Kardinál Mindszenty je jedinečnou postavou kněze a pastýře! Horlivý ve víře, nezlomný v citech, neochvějný ve všem, co chápal jako povinnost a právo. Prozřetelnost mu dala žít jako jedné z předních postav jednoho z nejtěžších a nejsložitějších údobí tisícileté existence Církve v jeho vznešené zemi. Byl a zajisté i nadále zůstane znamením odporu, stejně jako byl předmětem úcty i násilných útoků, jednání, jež hluboce zasáhlo veřejné mínění a zvláště katolický svět, jednání, jež neušetřilo jeho posvěcenou osobu a jeho svobodu“. Sám jednou papeži Pavlu VI. napsal: „Chci strávit zbytek svého života v Maďarsku, mezi svým milovaným lidem, aniž bych se zajímal o vnější okolnosti, které mne čekají. Pokud by to však nebylo možné – s ohledem na vášně, které se proti mně zvedají či z vyššího zájmu Církve, přijmu to asi jako nejtěžší kříž svého života. Jsem ochoten zříci se milované vlasti, abych v exilu pokračoval v životě modlitby a pokání. Tuto svou oběť skládám pokorně k nohám Vaší Svatosti, v přesvědčení, že ať se po člověku žádá jakkoli těžká oběť, je nepatrná, pokud jde o službu Bohu a jeho Církvi“. U příležitosti 100. výročí narození, navštívil Jan Pavel II. hrob kardinála Mindszentyho a tehdy jeho život označil za „vzácné svědectví věrnosti Kristu, Církvi a lásky k vlasti. Jeho jméno a jeho památku zůstanou navždy požehnáním“. 11
