"
c
21 ROéNIK 33-Kčs 1,60
V prvním prázdninovém Ohníčku
vás vítají nejenom Barbánek, Honza a další kluci, ale taky Holky z naší školky. Nalistujle si honem stránku 28! Nakreslila
Věra
Faltová
Tip
na
lEE PEE
TAKOVÉ LEPší
STANY
V minulém čísle jsme vypluli na prázdniny povídáním o pionýrském táboře vybudovaném jako lod. Dnes vám dáme jiný tip, jak prožít hezké prázdniny. Tip na týpka ••• Ujel nám vlak, a tak jsme se k táboru turistického oddílu mládeže z Liberce blížili už v noci. Vyšli jsme z lesa na kraj louky, která se nořila do mlhy - a měli jsme náhle pocit, že jsme na cestě z Raspenavy narazili na jizerské Indiány; na louce stála v kruhu indiánská teepee zevnitř rudě prosvětlovaná plápolajícimi ohníčky ... "Pod týpka, jak jim my říkáme, jezdíme už pátý rok," vyprávěli nám kluci. "Mají proti stanům spoustu výhod. Nejlepší je, že se v nich dá topit, takže se při dešti můžeme ohřát i usušit mokré věci. Když je naopak horko, plachta se podtočí na tyče a vznikne stinné a dobře větra telné místo. Je to dobře vymyšlené!" Teepee - čti týpí- bylo původně kryté kůží. Kluci samozřejmě používají stanovou celtovinu. V každém týpku bydlí pohromadě celá
družina, tolik je tam mista. Starší kluci si dokonce budují patrové palandy, aby se jim tam vešly ještě stolky, sedaci špalky a další "nábytek". Jinak je život v týpkách normální, táborový. V hrách a soutěžích se ukáže, kdo se během roku na schůzkách nejlépe naučil morseovku, šifry, orientaci a ostatní táborové dovednosti. Kdo je nejlepší, ten vyhraje velkou celoroční hru, která tady na táboře končí. A vítěz dostane jako odměnu třeba službu v kuchyni .•• "No, službu v kuchyni nikdo zvlášť nemiluje," říká Tom. "Ale když se pečou kuřata na rožni, hlásí se všichni. Musíme vybírat." Jednu věc jsem klukům nechtěl věřit. Že prý dokázali rozdělat oheň pouhým třením dřeva! O tom jsem jenom četl v knížce, že to takhle dělávali divoši. A!e když to soudruh vedoucí ing. Karel Švehla klukům dosvědči!, uvěřil jsem. A musel jsem uznat, že se z nich tady na táboře stali opravdoví lesní muži. -om-
adresu školy a adresu domova. Obrázky pro soutěž se zasílaji na adresu: Krátký film Praha, propagace, Jilská 4, 110 00 Praha 1. Vítězné práce budou vystaveny na Státním zámku Kratochvíle.
PIONÝRSKÁ SKUPINA VY-
SOČINA z Pelhřimova uspořá
dala na jaře velkou sběrovou akci. Pionýři p~i ní nasbírali více než 2500 kg starého papíru. O odvoz do Sběrných surovin se postaral patronátní závod DUP. Získané peníze-2007 Kčs pionýři věnovali na Fond míru a solidarity.
VOLÁ VÁS KRATOCHVfLE Kratochvile je poněkud zastaralé slovo, které vyjadřuje pří jemné ukrácení času, tedy zábavu. Kromě toho je to ještě název hezkého a zajímavého zámku v jižních Čechách. Kdybyste o prázdninách zavítali do Kratochvile, zažili byste tam krato-
chvíli. Protože v zámku je stálá výstava (říká se také expozice) našeho kresleného a loutkového filmu. Setkáte se tam tedy s Křemílkem a Vochomůrkou, s Rumcajsem a Cipískem, s vílou Amálkou, s kocourem Mikešem, s Max ipsem Fíkem, s dobrým vojákem Švejkem, s Machem a Šebestovou a dalšími filmovými a televizními hrdiny. Letos o prázdninách je zvlášť vhodná doba k návštěvě této výstavy. Protože krátký film z Prahy a Krajské středisko památkové péče a ochrany přírody z Českých Budějovic vyhlásily soutěž o nejhezčí dětskou kresbu z expozice. Soutěž je rozdělena do tří věkových kategorií (6-9 let, 9-12 let, 12- 14 let). V každé kategorii budou uděleny tři ceny. První výherci budou pozváni do Československé televize (Studio Kamarád), další získají obrázky z filmů podepsané autory. Děti, které výstavu viděly, mají kreslit nebo malovat to, co se jim na ní nejvíce Jibilo. Na zadní stranu kresby je nutné uvést jméno, věk,
nějaké
ty myšky.
Někdy
mall vychytaly. Líza chce myš chytit, malý a nezkušený Drobek ji předběhne, jenomže malému Drobkovi myš uteče. Líza je potom na Drobka trošku nazlobená, že jí myšák utekl. Ale myslím si, že až Drobek pozná, že na staré myši nestačí, tak je Líze radši přenechá. Eliška Bašná, Olomouc kočky co dělat, aby je Někdy, když zkušená
ŠPLHOUN STAROPACKÝ je soutěž, kterou ve Staré Pace pořádají, aby si pionýři zlepšili
své výkony ve šplhu. Na snímku Jarda Dlabola, který v soutěži patřil k nejlepším. Tyč vysokou 4,5 m zdolal za 6,2 sekundy. PŘíBĚHY Z NAŠEHO DVORA
Mám moc ráda zvířata, hlavně A proto máme doma dvě - Lízu a Drobka. Lízu mám nejraději, ale mrzí mě, že se hrozně bojí slepic. Snažím se ji přesvědčit, že jí nic neudě lají, ale marně. Drobek je malé hravé kotě, proto se jmenuje Drobek. Drobek se slepic vůbec nebojí a ještě si s nimi hraje. Je to takový všetečka, kde se něco děje, nesmí tam chybět. Naši sousedé mají psa Belinu. Belina je hodná a ráda si hraje, někdy i s Drobkem. Ale jak vidí slepice, je to s ní k nevydržení. Začne je honit a slepice utíkají, co jen můžou. Jednou dokonce jedna slípka přeletěla přes plot k sousedům, kde je taky pes, a byla z toho mela. U nás na dvoře máme také kočky. kočky
3
BUMERANG OKAMŽiKY NAP~T(
NAPSAL JAROSLAV FENCL
Na zaprášené cestě mezi baráky z vlnitého plechu zastavil nablýskaný cadlllac. Než se rozplynulo obrovské mračno prachu, které automobil zviřll, sběhlo se kolem něho hejno černých děti. Takové pJ'epychové vozidlo bylo totiž v domorodé rezervaci Australanů velmi neobvyklým hostem. Vystoupil z něho muž celý v bilém: bilé kalhoty, bilá košile, bilý klobouk se širokou stJ'echou. Kývl na kluky. "Kde tu bydlí Jlmmy?" Když děti nechápavě ziraly, kJ'lkl pánovitě: "Jlmmy, co vyrábi bumerangy'" Ale to už z blizké chatrče vyšel velký černý Australan s širokým nosem a šedivými vlasy. "Já jsem Jlmmy. Co sl pJ'ejete, panel" "Co jiného než bumerang. Dobrý bumerang, žádný kJ'áp, který nevydrži Jediný hod a dělá parádu leda pověšený na zdl. Chci prostě kousek, který . bych mohl pJ'edvádět doma ve Státech. Kterým bych se mohl chlubit, rozumišl ~ekll ml, že takové umiš vyrobit v celém Walesu jenom ty." Jlmmy se polichoceně zazubil. ,,~ekll pravdu. Pojd'te dál, pane." Vtom zazněl za Američanovými zády vzrušený kJ'lk a výskot. Obrátil se: celý dlouhý vOz byl obklopen černými dětmi. Nahližely dovnltl', šplhaly na kapotu, vzrušeně brebentily. Američan zaklel a rychle se vracel k vozu.
NAKRESLIL PAVEL JEHLIČKA
Děti nečekaly a rozutekly se. Jen na kapotě seděl asi čtyJ'letý klučina, který se tam vyšplhal s pomoci nějakého kamaráda, a ted' se bál sklouznout dolů. Muž ho popadl za rameno, smýkl jim k zemi a pl'ldal poliček. Klučina sl leknutim kecnul do prachu. Z jedné chatrče vyběhla žena a hned za ni se belhala vy5chlá staJ'ena. Chlapec vyskočil a se vzlykotem k nim běžel. Američan zahrozil dětem, co lelkovaly v uctivé vzdálenosti, obrátil se a kráčel znovu k Jlmmymu. Oprašoval sl bělostné kalhoty. Jlmmyho úsměv zmizel, jeho oči v hlubokých důlcich se přiviraly v úzké škvirky. Než však mohl Američan navázat pl'erušené obchodni jednáni, zavl'eštěl za nim vysoký ženský hlas. Patl'iI stal'eně, která přebíhala ulici, postavila se pl'ed bělocha, a oplsujlc vyschlými pažemi
široké kružnice, vyrážela zvuky bublajici kdesi hluboko v hrdle. Američan zamračeně ustoupil. "Co chce ta bábal" zeptal se Jlmmyho. "Ona vás prokliná, pane, že jste ubližll jejimu vnukovi." "Ať jde do háJe," vyjel bilý. "To sl mám nechat od té čeládky zničit vůz?" Jlmmy zarazil stal'enu ostrým slovem a pak už ji klidně, ale důrazně něco vysvětloval. Mávl rukou a žena se odvlekla prachem zpátky .•.
Běloch sl vybral v Jlmmyho dílně krásný bumerang ze světle hnědého dřeva. Jeho stejně dlouhá ramena svirala asi stodvacetlstupňový úhel. Když Američan zaplatil, zeptal se Jlmmy: "Umite házet bumerangem, pane?" "Neumim. Ale připlatím dolar a ty ml ukážeš, jak se to dělá." Cerné oči blýskaly v hlubokých důlcích. "Naučim vás to zdarma." Vyjeli autem za rezervaci na planinu porostlou zaprášenými křovisky a vystoupili. Jlmmy vzal bumerang z bělochovy ruky a poodstoupil. "Dobře se divejte." Pravicí sevřel jedno rameno bumerangu, nastavil ho tak, aby druhý konec směřoval dopředu a vzhůru. "L:ádné kruhové pohyby paží," řekl. "Hodíte bumerangem rovně dopředu, docela jako kamenem. Držite ho úplně volně. Teprve když ho pouštite, trhnete rukou dozadu, aby dostal rotaci. Takhle." Jlmmy hodil bumerang podle svého návodu. Bumerang letěl asi čtyl'icet metrů dopl'edu, pak se překlopil na pravou stranu, okamžik ještě stoupal a pak opsal kružnici doleva. Otáčel se Jako vrtule kolem jednoho' svého ramene. Za pár sekund pl'lsvlštěl k oběma mužům. Jimmy maličko ustoupil, napřáhl obě paže - ale jen nizko, asi ve výši boků a s plesknutim chytil bumerang mezi dlaně. Američanovy očl plály dychtivostí. Vytrhl bumerang z Jlmmyho ruky. Postupoval přesně podle Jlmmyho pokynů. Bumerang vylétl prudce z jeho ruky a konal stejnou dráhu jako pl'edtfm. Opsal krásný oblouk a s melodickým hvizdotem se vracel. Američanova paže vyrazila vzhůru, aby ho chytila. Jlmmy
varovně vykřikl. Ale v příští sekundě narazila zbraň na bělochovu ruku, ozval se křupavý zvuk, bolestný výkřik, bumerang padl na zem. Muž se chytl za zápěstí krví zalité pravice, té ruky, jež před půlhodinou surově uhodila drobné děcko. Chyběl na ní ukazovák. Ura-
zila ho ostrá hrana bumerangu ... Za volantem dlouhého cadillaku seděl Jimmy, když se vůz řítil k Sydney. Vedle něho se choulil muž v bílém, poraněnou ruku obalenou zakrváceným kapesníkem, tvář zkři venou bolestí. .. Když chytáte bumerang, nesmíte zdvíhat ruku, pane," řekl Jimmy. "To je moc nebezpečné."
"Proč jsi to neřekl dřív?" "Vždyť jsem to ukazoval, dobře
sykl pane.
Američan. Stačilo se
dívat."
s
TOUHA KONiCH "Lidé mají koně rádi, to je známá A já nejsem výjimkou," svěřuje se Peter Purtz. "Mám tolik koní, že je ani nespočítám. To moje stádo nechce seno, nechce oves, bydlí se mnou spořádaně v paneláku a ani přísný domovní důvěrník níc nenamítá. Všichni moji šimlové, rapové, hnědáci i plaváci jsou ustájeni na negativech a pokojně čekají, až přijde jejich den a zvět šovací přístroj vykreslí jejich podobu na fotografický papír .....
věc.
"Na svých toulkách po krásné a romantické přírodě Slovenského rudojsem jednou zabloudil na Muráňskou planinu. Tam, kde v době Slovenského národního povstání bylo partyzánské letiště, jsem se rázem ocitl v krajině těch nejkrásnějších klukovských snů. Uprostřed vysokých zalesněných i lysých kopců se rozprostírala svěží zelená louka. Tak veliká, že pro ni nebylo třeba hledat jiné jméno. Jmenuje se Velká i na mapách. A na louce koněl Desítky koní - od klisen s hříbaty až po tříročky, tedy koňské jinochy a slečny. Proháněli se bez ohlávek, volní jako kdysi dávno jejích divocí předkové. Nebyli to koně, kteří by oslňovali krásou jako ušlechtilí plnokrevníci z dostihových závodišť. Jejich kosmaté hřívy, silnější podsadité postavy a hustá srst - to vše ukazovalo, že jsou to pořádní koňští pořízci a valibuci a žádní přehlídkoví manekýni. Zvířata, která umějí zabrat za každou práci, otužilá v horku i v mrazu. Tady, ve Státním hřebčíně na Velké louce, v nadmořské výšce okolo tisíce metrů, se chová slovenský horský kůň. Plemeno, vyšlechtěné z hucula a norika, si z každého předka vzalo své. Z těžšího, silnějšího norika dostalo sílu a vytrvalost, z polodivokého drobnějšího a otužilého hucula zase odolnost, schopnost pohybu v těžkém, kopcovitém terénu. Žijí si tu jako praví zálesáci. Od jara do pozdního podzimu bez ustájení, "pod širákem" ve dne v noci. hoří
PŘIPRAVIL KAREL VíTEK - FOTOGRAFIE PETER PURTZ
Tři roky trvá jejich bezstarostné mládí, volnost a svoboda. Potom nastupují do školy. Učí se pracovat v postroji, zvykají si na práci v lese mezi dřevorubci. Vytahují těžké klády z míst, kam ani traktor nemuže, balancují mezi kořeny, větvemi a děrami po vývratech. Stávají se z nich nenahraditelní pomocníci dřevařu ... A v téhle koňské oáze na Muráňské planině jsem začal budovat svuj vlastní hřebčín. S fotoaparátem a s plnými kapsami filmu jsem sobotu za sobotou, neděli za nedělí putoval vysoko do kopcu a fotil. Střídal jsem objektivy, měnil stanoviště. Koně však na moje snažení nic nedbali. Než jsem zaostřil, obrátili se ke mně docela neslušně zády. jindy zase jedna kobylka stála a tvářila se do aparátu jako tisíckrát fotografovaná filmová hvězda. Těsně před zmáčknutím spouště snad pocitila nutnost očichat podivnou černou věc, kterou ten cizí člověk drží v ruce. Ze snímku samozřej mě nebylo nic a sklo objektivu bylo bez pořádného vyčištění k nepotřebě. Pomalu přibývaly obrázky, které stály za to. Kolik jich dnes mám? Nevím. Snad tisíc, snad víc. A které z nich mám nejraději? Ty zadumané, s koníky jakoby snícími? Nebo obrázky plné nezkroceného pohybu a radosti? Anebo ty rozcuchané, uličnické? Vážně nevím ..." Inženýr Peter Purtz pracuje v Kežmarku jako projektant ocelových konstrukcí. Fotografuje od svých studentských let. Vypl'acoval se mezi přední slovenské fotografy. Vystavoval na 270 výstavách v ČSSR a na 140 v zahraničí. jeho fotografie zakoupila Moravská galérie v Brně a Australská fotografická společnost. jeho snímky byly zařazeny do kolekce Sto světových fotografií, která vyšla v roce 1975 v SSSR.
DR
VE
.-
V
OKLAD
samém upatí Roháču vyrostlo jedno z našich nejmladších muzeí v přírodě - Oravské muzeum lidové a rch itektury. Nedaleko Zuberce se postupně objevila celá řada překrásnýc h roubených staveb, které byly ještě před nedávnem ozdobou nejed né oravské vesnice. Teď stojí tady, aby ukázaly návš těvník u m , co krásy, zručnosti i umění dokázali lidé z Oravy vložit i do té nejjednodušší stodoly či sýpky. . A vypadá to tu opravdu jako oslava dřeva. Pevné, mohutné trámy, pravidelný šindel na střechách, generacemi oh lazená stále pevná bidla, to všechno je dřevo . Ze dřeva je i nábytek, pracovní nástroje, hračky. Teprve tady vidíte, co vše uměl č lověk ze dřeva vyrobit, jakou roli hrálo v jeho životě, jak krásný i jednoduchý a dokonalý mu uměl dát tvar. Svět kolem nás se rychle, až přiliš r ychle měn í. Bylo by ale škoda zapomenout na to, co nás obklopovalo po dlouhá staletí, co dávalo našim předkum střechu nad hlavou, ž ivotní jist otu i krásu. -rud-
Na
HNĚDÁ POHÁDKA Napsal Imants Ziedonis . Viděl jsem ho. Je to takový malý hnědý mužíček. Skočil mi rovnou
do pánve, skákal po brambůrkách osmažených dohněda a pokřiko val: "Zhnědlo! Dozrálo! Hotovo!" Když jsem brambory osolil a opepřil, kýchl a zmizel. Šťastlivci, kteří ho zahlédli, tvrdí, že je to takový drobounký hnědý mužíček, který je vždycky tam, kde se něco vaří, smaží, peče a zraje. Zavolá vždycky jen tři slova: "Zhnědlo! Dozrálo! Hotovo!" A všechno hned růžoví, zraje, tmavne, smahne a hnědne. Viděl ho jen málokdo: vyžaduje to totiž velikánskou trpělivost.
8
Nakreslil Vladimír Nagaj Nesmírně jsem zatoužil po tom, abych ho uviděl znova. Ale kdel Kdel Přece tam, kde něco hnědne. Napadlo mě, že ho určitě najdu u hříbků. Vím, že hříbky vyrůstají ze země s bílými hlavič kami, které teprve potom neznámo jak - hnědnou. Zřejmě se kolem nich točí hnědý mužíček. Ráno jsem ještě před svítáním usedl pod hnědou borovici. To je pro hříbky nejlepší místo. Če kám. Každou chvíli se musí objevit hříbek. A opravdu - už je tady. Má bílý klobouček. Teď z něj nesmím ani za nic spustit oči, dokud mě nenavštíví hnědý
mllžíček. Čekám, čekám - nikde nikdo. Čekám, čekám ... Najednou někdo kýchl! To jsem se polekal! Ukázalo se, že to byl zajíc. Než jsem se stačil ohlédnout, měl hříbek hnědý klobouček. To znamená, že hnědý mužíček je fiškus a právě mě přelstil. Nevadí. Upřel jsem oči na druhý hříbek. Nespouštím z něj oči. Sedím a dívám se, dívám se, dívám se, dívám se, dívám se, dívám se ... Křup! Hnědý mraveneček si podvrtnul nožičku. Kulhá, pokulhává! Jak bych ho nepolitovall Zatímco jsem mu napravoval nožičku, hříbekopětzhnědl! Hnědý mužíček nás tedy navštívil a opět zmizel jako neviditelný! Nevadí. Něco vymyslím. Pst, už jde! Leze na houbu a já - hop k němu! A on - skok - ode
mne do borůvčí a je pryč ... Tak je tomu vždycky: jedná vždy tiše, když ho nikdo nevidí a neslyší. Natře zelené šišky hnědou barvou a hotovo! "Zhněd lo! Dozrálo! Hotovo!" jsou jeho tři oblíbená slova. Jednou jsem ho zkoušel hledat v oresl v době, kdy dozrávají ořechy. Natírá je hnědým ště tečkem. Čekám u jednoho oře chu, a on zatím maluje druhý. Já k jednomu, on k druhému. Slyším jen: "Zhnědlo! Dozrálo! Hotovo!" Nakonec jsem se posadil na nejspodnější větev. Tady se ho dočkám! Až nabarví všechny ořechy, musí přijít sem k posledním. Čekám hodinu, čekám druhou, čekám třetí. Čekám den, čekám druhý ... Zůstanou zelené ještě dlouhol
Třetí včelka,
den přiletěla hnědá lesní zapletla se mi do vlasů, zmítala se tam a tak bzučela, že to bylo slyšet na celý les. jen si klidně bzuč! Už jsem pochopil, že to dělá schválně. Chce mě vyrušit, abych propásl hnědého mužíčka. Nevěnuji jí proto žádnou pozornost: ať si bzučí, ať si bodá, když se jí chce, já stejně nespustím z ořechů oči - hnědý mužíček se objeví co nevidět!
Bum! Letí hnědá muška a rovnou do mého oka! Než jsem si stačil oko protřít, je vše hotovo: mé ořechy už zhnědly! Tehdy jsem pochopil, že hnědý mužíček nechce být sledován a víckrát jsem ho neobtěžoval
Loni v létě jsem na pláži, kolem byla spousta lidí a náhle koukám: Honzík jich má na zádech najednou sedm! Takové maličké hnědé mužíčky. Natírají mu záda hnědými štětečky! Když to Honzíkovi povídám, jen se směje a nevěří. ~íká, že ho na zádech něco lechtalo, ale myslel si, že na něj sypu teplý písek. :Ládní takoví mužíč kové přece neexistují. jakpak ne, když jsem je viděl na vlastní oči! jenže každému se to nepodaří: vyžaduje to ohromnou trpělivost. Nikdo neví, kde hnědí mužíč kové žijí. Podle jedněch - v medvědím kožichu, podle druhých v tmavohnědém lišejníku, podle třetích - pod kloboučky žaludů nebo pod kůrou borovic. Umějí vyslovit jen tři slova: .. Zhnědlo! Dozrálo! Hotovo!" Když je pronesou, hned všechno roste, zraje, praská: kaštany pukají a Hnědka má tmavohnědé telátko. Dodnes nikdo neví, jak těm svou
zvědavostí.
seděl
JIŘr HAVEL
ZA ZEPELíNEM -Ajlc -RZEK -A -EPELINEM -NY -I-P~DAL -E -VÝM -YNEM, -LAHÝ -ÁNEK - ON~L -~ESEM. -EHCE -ET~L - ETNIM - ESEM, -:L -ŠÁKŮM - SPAL -Šl, -OP~ÁL - OUŠEK -OBRÝM -UŠIM, -OUDRÝ -~slc -:LI KAL -ILE, -lÍZKO -LEDL Y -~IZKY -ILÉ. -O -ŮLNOCI -OMALltKU -OULEL -RTEK -E -E~ltKU -EZEVCOVI-E~ABINKU,
-íHÁM, -EKÁM -ERTOVINU, -EPTL -ESTKRÁT -IBAL -NEtEK. -AMARÁDI! -~ltEL -~EtEK, -ELE, -LOUPÝ -AVRAN -OPSÁ -RVNI-TAtl-OLKU -RO -SA! -ERUŠTE -ÁS, -EZDVO~ÁCI, -ADONILI -ABI -ÁCI, - TICHN~TE, -LEHN~TE, -POKOjENÝM -PÁNKEM -P~TE. -NEDLE -LUCHNE -LOMOZ -RAVÝ, -ICHNOU -ENKÉ -~ÁSN~ -RÁVY, -OZECHV~LOU -OSOU -ANNI -INKÁ -VRttí -VRLlKÁNí. ..
mužíčkům říkat: Hnědáček? Hně
doušek?
Dozrávač?
Zrychlovač?
Pospěšník? tě
A co ty - nenapadá náhodou vhodné jméno? Přeložil
Pavel Weigel
Že ti jde z básničky Jiřiho Havla hlava kolem, protože z ní nejsi ani trochu moudrý? Pak si vezmi tužku a místo každé pomlčky doplň správné písmenko. Není to tak těžké, jak se na první pohled zdá. Zvlášť kdyI ti prozradíme, že v každém řádku neboli verši jsou slova začínající vIdy stejným písmenkem. Tak například 18. řádek obsahuje pouze slova, která začínají písmenem Ž.
o městě . Delftu vím najisto jenom tři věci: že leží v Holandsku, že tam měli a snad dosud mají věž s líbeznou zvonkohrou a taky kocou ra, který doved I hrát šachy ... Na rynku pod věží stávaly prostorné domy, tiché a čisťoun ké, kde se domlouvaly obchody bez hádek a bez smlouvání, mezi dvěma zvonkovými hrami, jež v Delftu hodinu co hodinu odměřovaly čas. Nikdo by nevěřil, že i do takové pohody a pořádku může přijít bída a neštěstí. A přece jen se to stalo. Joachim Brent, jeden z nejspořá danějších delftských měšťanů, hrál vášnivě rád šachy, a když ovdověl, propadl své vášni docela. Přes všechnu úzkost dcery Kornélie s oblibou vsázel první poslední na výhru jediné šachové partie a pokaždé vyhrál. Až jednou opět vsadil do hry veškerý svůj majetek, ale šachový duel se uskutečnit nemohl, neboť Joachim Brent náhle zemřel. A podle všech pravidel platí. že šachista. který se k utkání nedostaví. svoji hru prohrává. Kornélie otce oplakala. a právě když se chystala jen s uzlíkem šatstva opustit rodný dům. našla na prahu kocoura. žadonícího o misku mléka . .. Jak bych ti nepomohla! Vždyť zítra už možná sama budu prosit u cizích dveří." vzdychla Kornélie a vzala kocoura do domu. A tu ji napadlo. že ještě této noci jí dům se vším
všudy náleží. Šachové utkání bylo přece dohodnuto až na příští ráno, po sedmé věžní zvonkohře.
.'
Roztopila v krbu, nakrmila kocoura a najednou se jí zdálo, jako by k ní kocour promluvil lidským hlasem: "Nic není ztraceno, Kornélie. Jednou jsi dědičkou otcova majetku i jeho dluhu. Jestli zítra šachovou partii vyhraješ, vše bude v pořádku. " Soupeř Joachima Brenta, kupec Jan de Fals, se zítřejšího rána nestačil divit, když ke hře namísto otce nastoupila jeho dcera. Po pravdě to udivilo i samotnou Kornélii, neboť až doposud šachy nikdy nehrála. Sotva však rozestavili figurky, do světnice se prosmýkl kocour a na černobílých dlaždicích podlahy dívce napověděl každý příští tah. Šachová partie trvala přes mnoho a mnoho zvonkoher, ale nakonec ji Kornélie vyhrála a byla zachráněna. S naprostým klidem odmítla sňatek s kupcem Janem de Fals a vdala se podle svého srdce. A dál? Už jsem vám řekla, že o městě Delftu vím najisto jenom tři věci: že leží v Holandsku, že tam měli a snad dosud mají věž s líbeznou zvon koh rou ... a taky spoustu slavných malířu , z nichž však jenom jeden, méně slavný, namaloval na svuj obraz kocoura, který hraje šachy. Nad obrazem Hra v šachy, jehož autorem je holandský malíř CORNELlS DE MAN sl příběh Kočičí mat vymyslela HANA DOSKOČILOVA. Tebe bude možná inspirovat k docela jinému příběhu. Těšíme se, že nám ho pošleš.
Tomáš Janovic
Táto, táto, co ty na to?
Pohádka
Ale táta na to nic, jen přemýšlí, kdo ty prsty asi navedl, aby vzaly nohy na ramena?
o
pěti
prstech Každý básník náruživý nejradši se rýmy živí. A náš táta zrovna tak. Kaboní se jako drak. Píše básně vsedě, vleže. I$dyž mu nejdou, hned nás zřeže. Ze prý, že prý, že prý, že •.• Máme s ním jen potíže. No a tenhle táta se jednoho dne probudil, a když se probudil, chtěl si protřít oči. Ale představte si - vůbec si je nemohl protřít. Tak chtěl aspoň napsat nějakou báseň, ale ani báseň nemohl napsat. Tak chtěl honem nařezat svým dcerám, ale ani svým dcerám nemohl nařezat. Podíval se tedy na svou ruku a údivem otevřel pusu. . Na ruce mu totiž chybělo všech pět prstů.
Táto, táto, co ty na to? Utekly ti všechny prsty, už je sotva sevřeš v hrsti. Možná že šly na zmrzlinu, mají z toho řádnou psinu. Možná mají někde skrýše. Bez prstů se těžko píše.
On to neví, my to víme, nikomu to nepovíme, kde jsou prsty, když jsou fuč. Klidně si nás, táto, muč! To máš, táto, to máš za to! Však ty ještě budeš zlato, co své dcery nebije. Sbohem, prsty, ádié! Ale táta, ten se nedá, nevzteká se, neřve: "Běda!" Hned ráno se totiž na všech nárožich a ve všech výkladech objevily veliké plakáty a na nich fotografie všech jeho pěti prstů. A pod nimi oznámení: "Hledají se Josef Palec, Antonín Ukazovák, Oldřich Prostředník, Karel Prsteník a Jeník Malíček. Kdo je najde, ať je okamžitě vrátí tátovi!" Večer
byly prsty zpátky.
Na tátu je každý krátký. Večer byly prsty v dlani. Kdo je našel? Jedna paní. Jaká paní? Přece máma! Neutekly do neznáma. Neutekly prsty z dlaně, mamka sama přišla na ně. Však se něco nahledala: "Bez vás táta jenom čučí, nevezme mě do náručí, nevezme a nepohladí to mi na tom tuze vadí. Od té doby, co jste zpátky, všichni máme doma svátky!"
Ze slovenštiny přebásnil Jiří Žáč~k NAKRESLILA VltRA FALTOVÁ
11
,
,
TABOROVE HRY na obyčejné hůlce byl přivázán docela nenápadný šátek. Teď jsme však z tyče a šátku oči nespustili. Jenomže to mělo háček. Začalo normální zaměstnání, a tak jsme se nemohli kolem vlajky motat. Ke všemu ještě časem naše pozornost poklesla a občas někdo na zloděje úplně zapomněl. ZLODtJ V TÁBOŘE Jednou po poledním klidu svolal náš vedoucí celý tábor a řekl nám zajímavou zprávu: "Víte, co se stalo? V táboře je zloděj! Chce vzít vlajku, která je tady vedle mne. Počítejte s tím, že ji sebere v okamžiku, kdy vaše pozornost poleví. Tyč s vlajkou vytrhne ze země a poběží s ní na okraj lesa. Když se mu to podaří, aniž se ho někdo dotkne, zvítězí." Hned jsme poznali, že jde o hru. Dívali jsme se po sobě a uvažovali, koho z táborníků vedoucí pověřil "zlodějským" úkolem. Asi to bude nějaký dobrý běžec. Ale třeba také ne, vedoucí si možná vybral někoho nenápadného, kdo nepřipadá v úvahu. Nejlepší tedy bude hlídat vlajku na tyči. Před nástupem jsme si jí ani nevšimli, protože
12
Když jsme tuto hru hráli podruhé, byla ještě zajímavější. Někteří kluci předstírali, že jsou zloději, což ostatní hráče zneklidňovalo. Vytrhnout tyč ze země však samozřejmě směl jenom hráč, kterého vedoucí tím úkolem pověřil. Druhým "zlodějem v táboře" byl Marek. Není to slavný běžec, ale využil vhodné chvilky a vlajku se mu podařilo odnést až na kraj lesa.
NA BLUDICKY
A pak se to stalo! "Zloděj!" kdosi vykřikl a my viděli, že k lesu, který byl vzdálen asi 200 metrů, peláší s vlajkou na tyči Milan. Pustili jsme se za ním. Pepík ho dostihl a vlajka byla zach ráněna.
minuty později se zbytek hráčů za ni pustí. Kromě bludičky nikdo nemá u sebe baterku!
Tuto hru jsme hráli v noci, což bylo velice zajímavé. Na území, které bylo veliké asi 200 x200 metrů, vyslal vedoucí jednoho hráče s baterkou. Hráč předsta voval bludičku, která se vyskytuje v pohádkách nebo pověstech. Naše bludička se pohybovala v určeném prostoru a každou chvíli přibližně jednou za minutu blikla baterkou. A my jsme ji pronásledovali. Je to napínavá hra, jenom se musí dát pozor, aby se někdo v lese nezranil. Kdo se bludičky dotkne první, přebírá její úlohu. Dostane baterku, zmizí v houštině a o dvě
S POSELSTVíM PŘES VODU Stáli jsme v plavkách na břehu a vedoucí měl starý školní sešit popsaný inkoustem. Vytrhával z něho listy a každému z nás jeden dál. My jsme pak na povel vlezli do vody a plavali k protějšímu břehu. List ze sešitu jsme však museli držet nad vodou; na toto poselství dokonce nesměla stříknout ani kapka! Kontrola na břehu pak byla snadná, protože každá malá kapič ka rozpíjí inkoustové písmo. V této hře tedy vítězí plavec, který neporušené poselství na druhý břeh dopraví nejdřív. ZET koupaliště
Pohlednice
rJ~~~;~ ,...
s
~
hádankou
•
Do redakce nám přišla neobvyklá kreslená pohlednice. Je na ní krajinka, několik zvířat a ještě políčka jakési doplňovačky. Zkrátka, Jde o pohlednici s hádankou, avy ji vlastně vidíte před sebou. Poznáváte tedy, že Jde o pozvánku, kterou nám poslala družina Kormidlo. Pozvánka je sice hezká, ale chybí jí podrobnější adresa. Poštovní razítko na druhé straně pohlednice sice je, ale rozhodně nestačí. Naštěstí Je zde ta doplňovačka, která ukrývá zbývaJíc! část pozvánky. Chcete ji znát? Pomocí očíslovaných obrázků vyplňte svislé sloupečky, a až budete hotovi, tak vám tajenka - jedna vodorovná řádka - něco prozradí. (~e šení nám neposílejte, nejde o soutěž.) -shr-
;:... / , ..... ,:
9
1 58
6
A ,(0
6
r~ ~-+---+~~++-+---1f---+-+-+-+-+-+-+-+--t-t--t-r--t-1 • •
•
•••
•• ••
•• ••••••••••••••••• 13
CO? KDO? CO JE TO STETOSKOP? Stetoskop je název přístroje, který jste všichni určitě již viděli. Stetoskopem poslouchá lékař zvuky, které se ozývají uvnitř lidského těla. Je to jakási přímá linka od plic, srdce či žaludku k lékařovým uším. R,ezšířený konec stetoskopu lékař pevně přitiskne na pacientovo tělo a
zachycené zvuky putují gumovými hadičkami do sluchátek a ze sluchátek do lékařových uší. Sluchátka musí mít lékař v uších pevně zasazena, aby ho nerušil okolní hluk. Stetoskopem poslouchá dýchající plíce, bušící srdce, trávící žaludek. Tak dobře pozná, jak pracují některé orgány v našem těle, i když je nevidí.
14
PROČ?
CO? KDO?
JAK SE VYRÁB~JI GRAMOFONOVÉ DESKY? Nejprve v nahrávacím studiu mikrofon mění hudbu či slova na elektrické signály, ty se zesilují a nahrávají na magnetickou pásku. Pak si ji hudebníci a zvukoví mistři poslechnou. Mohou přitom upravovat souzvuk nástrojů a hlasů a někdy na pásku "přimíchají" ještě další hudební záznam. Nakonec se tato páska přehraje na přepisovém stroji. Signály rozechvívají rycí jehlu, pod kterou se otáčí deska. Kmitající jehla do ní vyryje vlnitou spirálovou drážku od kraje desky do středu . Z této první desky
se potom dělají kovové odlitky, takzvané matrice. Podle nich se lisují desky z umělé hmoty, ta-
PROČ?
kové, které si kupujete v obchodech.
CO JE TO HARFA? Harfa je hudební strunný nástroj bez hmatníku, který má 43-48 strun a sedm pedálů. Je laděna v Ces dur. Harfeník drnká na struny oběma rukama a pomocí pedálů napíná struny. Při sešlápnutí pedálu tak harfa může znít o půl nebo o celý tón výš. Jako klavír má i harfa ozvuč nici, která km itá spolu se strunami a zesiluje zvuk. Dlouhé tlusté struny vpředu kmitají pomalu a hrají nízké noty. Kratší a tenčí struny vzadu kmitají rychleji a hrají vyšší noty. Struny jsou také barevně značené, takže hudebník najde snadno tu , na kterou chce brnknout.
CO?
JAK SE VYRÁBI HEDVÁBí? Hedvábí je přírodní vlákno, které se uplatňuje při výrobě oblečení. Vytvářejí ho housenky nočního motýla bource. Snese ročně asi 800 vajíček, z nichž se příští rok vylíhnou housenky; každá spotřebuje asi dva dekagramy morušového listí denně a doroste délky asi devíti centimetrů. Potom začne ze dvou zvláštních žláz vylučovat tekuti-
nu, která na vzduchu tuhne. Vzniknou tak dvě pružná a pevná vlákna, kterými se housenka omotá. Tyto zámotky (kokony) se spařují v horké vodě a vlákna se ze zámotků odvíjejí. Každé bývá dlouhé až jeden a půl kilometru. Dvojvlákna se potom splétají v hedvábnou nit na tkaní látek.
" ,
"
PAVOUCI SVET ....
Běžník
kopretinový číhá na kořist na květech, napadá jedince, kteří jsou mnohem větši než on.
Samice slidáka má kokon s vajíčky upevněný na snovacfch bradavkách a nosí ho všude s sebou.
•
~
Většina lidí si pavouky oškliví. Ve skutečnosti jsou však skoro všechny druhy našich pavouků výbornými pomocníky v boji proti škodlivému hmyzu. A při velkém počtu druhů a jedinců, kteří s~ v naší přírodě vyskytují, je to pomoc dosud nedoceněná. Jen sledujte některého pavouka, jak si počíná na lovu. Musíte uznat, že je to lovec rychlý, houževnatý a obratný a hlavně věčně hladový. U nás žije bezmála tisíc různých druhů pavouků, na celém světě se jejich počet odhaduje na 24000 druhů. Největší žijící pavoucí jsou sklípkani, chlupatí obři měřící až 10 cm. Nejznámější je sklípkan obecný, asi 5 cm dlouhý, jehož kořistí jsou různí členovcí, ale i drobní ptáci a hlodavci, ještěrky a žáby. Velicí a chlupatí sklípkani budí u neinformovaných lidí hrůzu a stávají se hrdiny strašidelných historek. Ve skutečnosti však člo věku nebezpeční nejsou. Opravdu jedovatí jsou pavouci z rodu Lathrodectes (proslulá černá vdova, karakurt a jiní). Z našich pavouků však není člo věku nebezpečný ani jediný. Ostatně ani impozantní sklípkani u nás nežijí, jediným zástupcem jejich příbuzenstva je rod Atypus, sklípkánek se třemi vzácnými druhy. Jsou asi půl centimetru velcí a hloubí si v zemi zajímava doupátka s vyčnívající pavučinovou trubicí. Pavouci jsou všudypřítomní. Jsou v lidských obydlích i v pustých lesích, na vysokých horách i v močálech. Některé druhy dovedou pobíhat po vodní hladině a vodouch stříbřitý se stal dokonce potápěčem. Pozorování pavouků je činnost nesmírně poutavá tím s!lÍš, že mnohé druhy jsou skuteč nými klenoty naší přírody, ač většina lidí považuje pavouka za zvíře ošklivé. Ale jen se dobře podívejte a uvidíte, že pavoučí svět je nesmírně rozmanitý a zajímavý.
TEXT A FOTO LADISLAV DRAHOKOUPIL
VRAŽDA REGENTA MURRAYE SKOTSKÁ POVĚST
Nebylo to včera, ani před rokem, stalo se to před čtyřmi sty lety, kdy vládl ve Skotsku místo nedospělého krále jeho strýc Murray, regent říkají takovému dočasnému vladaři. Byl to krutý člověk. Předtím připravilo královskou korunu Marii Stuartovnu, která musela utéci do Anglie, kde byla osmnáct roků vězněna a nakonec popravena, a stejně tvrdě vystupoval i proti jejím přívržencům. Nikdo z nich si nebyl jist, jestli nebude jeho zámek do rána vyloupen, vypálen a jeho obyvatelé povražděni. Regent nepronásledoval jen šlechtice, dal pozatýkat i mnoho lidí nevinných, jako byla ta napůl pomatená stařena, která prorokovala, že se královna Marie znovu vrátí a že bude zas v zemi pokoj a mír. Murray dal rozhlásit, že je to čarodějnice - a takové tenkrát upalovali na hranici z roští a polen, a sám se přijel na koni podívat, jak se bude ta ubohá žena v plamenech kroutit. Ale stala se podivná věc. Když katovi pomocníci zapálili hranici a dým začal stoupat k obloze, obrátila stařena k regentovi hněvivé oči 'a vykřikla: "Murrayi, Murrayi, do týdne odejdeš tam, kam ty posíláš mě!" Regent se ' jen smál, v této zemi je pánem nad životem a smrtí on, Murray. Když se však vracel na svůj zámek, přemýšlelo tom, co ta čarodějnice řekla, a rozhodl se, že bude ještě tvrdší. A vzpomněl si přitom na jednoho
16
NAKRESLIL MILOSLAV HAVLíČEK
ze zajatých šlechticů, kteří bojovali pod praporcem královny Marie. Hamilton se jmenoval. Měl zpupné oči jako ta čarodějnice. Zpupné! A on ho propustil! Měl ho dát oběsit. Na šibenici však není nikdy pozdě, Hamilton žije nedaleko odtud se svou krásnou ženou a je prý nadmíru šťastný na svém zámku zděděném po předcích. Nebude dlouho šťastný, o to se on, regent, postará. A ještě toho večera poslal k němu s deseti vojáky jednoho ze svých soudců, který obzvlášť horlivě stíhal nevinné lidi. Soudce zastihl na zámku jen Hamiltonovu ženu. Její muž odjel na tři dny do města a nechtěl ji brát s sebou. Seděla právě u krbu a vyšívala pro svého manžela šátek. Když uslyšela údery klepad la na dveře, nechtěla budit služebnou a šla sama otevřít. Ulekla se, když spatřila vysokého muže a za ním vojáky s arkebuzami, ale zeptala se naoko klidně, co si přejí. "Lorda Hamiltona," odpověděl úsečně soudce. "Není doma. Odjel na tři dny." "Kam odjel?" "Nevím, neřekl," snažila se krásná paní o klid, ale hlas se jí maličko chvěl. "Váš muž je stíhán pro zradu, jeho majetek je zabaven a tento dům připadl z rozkazu pana regenta mně. Okamžitě odejděte, nic vám tu už nepatří."
Noční Neměla
host nedal na její nářky a prosby. ani kdy vzít si plášť, a tak bloudila po lesích. Z té strany měl přijet její muž. Musí ho varovat, aby se na zámek nevracel.
VRAŽDA REGENTA MURRAYE SKOTSKÁ POV~ST
Nebylo to včera, ani před rokem, stalo se to před čtyřmi sty lety, kdy vládl ve Skotsku místo nedospělého krále jeho strýc Murray, regent říkají takovému dočasnému vladaři. Byl to krutý člověk. Předtím připravilo královskou korunu Marii Stuartovnu, která musela utéci do Anglie, kde byla osmnáct roků vězněna a nakonec popravena, a stejně tvrdě vystupoval i proti jejím přívržencům. Nikdo z nich si nebyl jist, jestli nebude jeho zámek do rána vyloupen, vypálen a jeho obyvatelé povražděni. Regent nepronásledoval jen šlechtice, dal pozatýkat I mnoho lidí nevinných, jako byla ta napůl pomatená stařena, která prorokovala, že se královna Marie znovu vrátí a že bude zas v zemi pokoj a mír. Murray dal rozhlásit, že je to čarodějnice - a takové tenkrát upalovali na hranici z roští a polen, a sám se přijel na koni podívat, jak se bude ta ubohá žena v plamenech kroutit. Ale stala se podivná věc . Když katovi pomocníci zapálili hranici a dým začal stoupat k obloze, obrátila stařena k regentovi hněvivé oči a vykřikla : .. Murrayi, Murrayi, do týdne odejdeš tam, kam ty posíláš mě!" Regent se ' jen smál, v této zemi je pánem nad životem a smrtí on, Murray. Když se však vracel na svůj zámek, přemýšlelo tom, co ta čarodějnice řekla , a rozhodl se, že bude ještě tvrdší. A vzpomn ě l si přitom na jednoho
16
NAKRESLIL MILOSLAV HAVLičEK
ze zajatých šlechticů, kteří bojovali pod praporcem královny Marie. Hamilton se jmenoval. Měl zpupné oči jako ta čarodě j n i c e. Zpupné! A on ho propustil! Měl ho dát oběs it. Na šibenici však není nikdy pozd ě , Hamilton žije nedaleko odtud se svou krásno u ženou a je prý nadmíru šťastný na svém zámku zděděném po předcích. Nebude dlouho šťastný, o to se on, regent, postará. A ještě toho večera poslal k němu s deseti vojáky jednoho ze svých soudců, který obzvlášť horlivě stíhal nevinné lidi. Soudce zastihl na zámku jen Hamiltonovu ženu. Její muž odjel na tři dny do města a nechtěl ji brát s sebou. Seděla právě u krbu a vyšívala pro svého manžela šátek. Když uslyšela údery klepad la na dveře , necht ě l a budit služebnou a šla sama otevřít. Ulekla se, když spatřila vysokého muže a za ním vojáky s arkebuzami, ale zeptala se naoko klidn ě, co si přejí. .. Lorda Hamiltona," odpověděl úsečn ě soudce. .. Není doma. Odjel na tři dny." .. Kam odjel?" .. Nevím, neřekl," snažila se krásná paní o klid, ale hlas se jí maličko chvěl. .. Váš muž je stíhán pro zradu , jeho majete k je zabaven a tento d ů m př i padl z rozkazu pana regenta mně . Okamžitě odejdě t e, nic vám tu už nepatří. "
Noční Ne měla
host nedal na její nářky a prosby. ani kdy vzít si plášť, a tak bloudila po lesích. Z té strany měl přijet její muž. Musí ho varovat, aby se na zámek nevracel.
•
i po zádech, bosé nohy měla ve střevíčkách promrzlé a také její řeč byla zmatená. Hamilton však přece jen pochopil z jejích slov, co se stalo, a odnesl ji v náručí do stavení na okraji vesnice; tam však jeho krásná paní kránu zemřela. Hamilton vzal arkebuzu, zdvihl ji v pravé ruce do výšky a přísahal nad mrtvým t ě l e m milované ženy, že ji pomstí. .. Kulkou z téhle arkebuzy ho pošlu tam, kde na něho čeká ta nevinně upálená." Za několik dní jel Murray se svou družinou do Edinburghu na schůzku se svými rádci a na své cestě měl být slavnostně uvítán v linlithgowu, rodném městě vypuzené královny. Sám si to přál, chtěl ukázat, že lid stojí za ním, a ne za Marií Stuartovnou. Div á ků bylo plné náměstí, ale nadšení kupodivu malé. .. Proč nejásají?" obrátil se na jednoho z dů stojníků, ale ten místo odpovědi řekl, že by snad bylo dobře vyhnout se hlavní ulici, kde většina domů patří lidem, kteří nejsou regentovými přáteli. Byla to smělá řeč, ale regent se tentokrát jen ušklíbl a zeptal se důstojníka, jestli se neměl dát spíš ke krysařům než do jeho vojska, když je takový strašpytel. .. Myslel jsem na poslední slova té čaroděj nice, dnes uplynul právě týden od její smrti, lorde," tvářil se důstojník, jako by přeslechl regentova urážlivá slova. .. Kdo by se nás odvážil za bílého dne naKdyž se Hamilton třetího dne objevi l na padnout?" řekl regent už mírněji a zatáhl lesní cestě, málem svou ženu ne poznal. lehce za otěž, aby šel jeho bělouš pomaleji. Myslil zprvu, že je to nějaká divá les ní žena. .. A pokud jde o tu čarodějnici," dodal, .. byla to poslední zmínka o té bláznivé bábě. Nerad Mě l a vytřeštěné oči, vlasy jí splývaly na prsa
•
bych posllal na hranici I své d ůs tojníky." A rozhl édl se po lid ech, kte rých stále při bývalo ... A najednou ho napadlo, jestli se nepřišli podívat zdaleka široka na jeho smrt. Jakápak smrt? Čeho se on může bát, ale pak si řekl, že by stačilo, kdyby se to veliké množství mužů semklo kolem něho a kolem jeho družiny . ..Ať jásá aspoň stráž!" poručil a jezdci s tasenými meči začali volat: .. Ať žije regent!" Vtom však kdosi v tom nesmírném zástupu vykřikl: .. Pryč s regentem!" .. Kdo je ten zrádce?" rozhlédl se regent zpupně po tom velikém množství, ale odpovědělo mu jen mlčení všech těch mužů na náměstí. Snad by měl opravdu odbočit do postranní ulice, jestliže na hlavní třídě bydlí jeho nepřátelé . Strach! Nic takového nikdy nepocítil, až do toho okamžiku, kdy ho ta čarodějnice zvala k sobě. Měl ji dát stáhnout z hranice a mučit, takhle umřela příliš brzy. Měl ji dát zaživa rozčtvrtit jako tu divokou svini, co ho při lovu málem nabrala na své kly. Jede se po hlavní ulici! .. Jmenuj jednoho po druhém, kdo bydlí v těchto domech," obrátil se na důstojníka, který ho varoval. .. Vím jen, že v tom posledním starém domě, který vystupuje do ulice, bydlil Hamiltonův strýc, ale ten je už dávno po smrti, takže teď patří dům netopýrům a krysám," snažil se důstojník zažertovat. ..Okna jsou, jak vidíte, lorde, vytlučena, bydlet se tam nedá." .. Hamilton?" zamyslil se regent. A znovu viděl před sebou zpupné oči toho mladého
17
Když se Hamilton třetí ho dne objevil na lesní cestě, málem svou ženu ne poznal. Myslil zprvu, že je to nějaká di vá lesn í žena. Měla vytřeštěné oči, vlasy jí splýval y na prsa
i po zádech, bosé nohy měla ve střevíčkách promrzlé a také její řeč byla zmatená. Hamilton však přece jen pochopil z jejích slov, co se stalo, a odnesl ji v náručí do stavení na okraji vesnice; tam však jeho krásná paní kránu zemřela. Hamilton vzal arkebuzu, zdvihl ji v pravé ruce do výšky a přísahal nad mrtvým těl e m milované ženy, že ji pomstí. "Kulkou z téhle arkebuzy ho pošlu tam, kde na něho čeká ta nevinně upálená." Za několik dní jel Murray se svou družinou do Edinburghu na schůzku se svými rádci a na své cestě měl být slavnostně uvítán v Linlithgowu, rodném městě vypuzené královny. Sám si to přál, chtěl ukázat, že lid stojí za ním, a ne za Marií Stuartovnou. Div á ků bylo plné náměstí, ale nadšení kupodivu malé. "Proč nejásají?" obrátil se na jednoho z dů stojníků, ale ten místo odpovědi řekl, že by snad bylo dobře vyhnout se hlavní ulici, kde většina domů patří lidem, kteří nejsou regentovými přáteli. Byla to smělá řeč, ale regent se tentokrát jen ušklíbl a zeptal se důstojníka, jestli se neměl dát spíš ke krysařům než do jeho vojska, když je takový strašpytel. "Myslel jsem na poslední slova té čaroděj nice, dnes uplynul právě týden od její smrti, lorde," tvářil se důstojník, jako by přeslechl regentova urážlivá slova. " Kdo by se nás odvážil za bílého dne napadnout?" řekl regent už mírněji a zatáhl lehce za otěž, aby šel jeho bělouš pomaleji. " A pokud jde o tu čarodějn i ci," dodal, "byla to poslední zmínka o té bláznivé bábě . Nerad
bych posílal na hranici i své d ů stojníky." A rozhlédl se po lidech, kterých stále při bývalo ... A najednou ho napadlo, jestli se nepřišli podívat zdaleka široka na jeho smrt. Jakápak smrt? Čeho se on může bát, ale pak si řekl , že by stačilo , kdyby se to veliké množství mužů semklo kolem něho a kolem jeho družiny. "Ať jásá aspoň stráž!" poručil a jezdci s tasenými meči začali volat: "Ať žije regent!" Vtom však kdosi v tom nesmírném zástupu vykřikl: "Pryč s regentem!" "Kdo je ten zrádce?" rozhlédl se regent zpupně po tom velikém množství, ale odpovědělo mu jen mlčení všech těch mužů na náměstí. Snad by měl opravdu odbočit do postranní ulice, jestliže na hlavní třídě bydlí jeho nepřátelé. Strach! Nic takového nikdy nepocítil, až do toho okamžiku, kdy ho ta čarodějnice zvala k sobě. Měl ji dát stáhnout z hranice a mučit, takhle umřela příliš brzy. Měl ji dát zaživa rozčtvrtit jako tu divokou svini, co ho při lovu málem nabrala na své kly. Jede se po hlavní ulici! "Jmenuj jednoho po druhém, kdo bydlí v těchto domech," obrátil se na důstojníka, který ho varoval. "Vím jen, že v tom posledním starém domě, který vystupuje do ulice, bydlil Hamiltonův strýc, ale ten je už dávno po smrti, takže teď patří dům netopýrům a krysám," snažil se důstojník zažertovat. "Okna jsou, jak vidíte, lorde, vytlučena, bydlet se tam nedá." "Hamilton?" zamyslil se regent. A znovu viděl před sebou zpupné oči toho mladého
17
šlechtice, miláčka bývalé královny. " Co je s tím zrádcem?" "Utekl do hor, lorde, skrývá se u pastýřů, ale naši ho brzy dopadnou." Vtom však pod ním začal bělouš tancovat, jako by se něčeho bál. Musil ho popleskat po šíji. Čím byli blíž k tomu starému domu s vytlučenými okny, tím byl kůň neklidnější. Regent ho bodl hněvivě ostruhami a rozjel se prudce, aby už byl venku z toho proklatého města. Ihned se ozval cvakot kopyt všech koní jeho stráže. Znělo to vesele, povzbud ivě. "Měl bych dát to proradné hnízdo vypálit," řekl si regent jen tak pro sebe, a v tom v jednom z těch vytlučených oken třeskla rána z arkebuzy. Murray se naklonil kupředu, jako by chtěl znovu popleskat bělouše po šíji, ale náhle se z něho sesul v té své žluté kožené kazajce se zlatým řetězem, a poněvadž měl boty v třmenech, zůstal viset hlavou dolů. Jezdci seskákali zděšeně z koní. Jedni se vrhli k regentovi, kterému stékala po tváři krev, druzí ke starému domu, odkud třeskla rána. Vypáčili dveře, a jak s dupáním utíkali po schodech do prvního poschodí, utíkaly před nimi polekaně krysy a procitli i dva tři netopýři. Jeden z nich se zapletl kterémusi z jezdců do vlasů. Začal křičet, ale dole nevěděli, co se děje, a tak se zastavili na schodech s mečem v ruce, bledí strachem. "Zbabělci!" prodral se mezi nimi důstoj ník, který regenta varoval, a vyběhl nahoru. U okna, odkud vyšla rána, nalezl však jen kus plachty a na ní nápis napsaný sazemi z komína: "Ať žije královna! Smrt zrádcům! Hamilton." Převyprávěl
Josef Heyduk
t,
I
NI! RYBNlkvt HEŘMAN k.L1 V ČECHA 'cH.
------------~~ NAKRESLILA EVA PRÚŠKOVÁ
•
SBĚRNU VTIPŮ OHNíČEK
ŘíDí KUBA KUBíČEK LENKA povídá Petrovi: - Hec:, já sbírám známky I - A kolik jich máJ? - Zatím jednu. Simona Kulásková, Praha 10
-
CO MÁ dvě nožičky? Vrabec. Co má čtyři nožičky? Myš. Co má osm nožiček? Pavouk. A co má šestnáct nožiček? Nevím. Přece Sněhurka a sedm trpas-
liků.
Alena Raiovská, Grygov
- ŽÁCI, co je nekonečné? Prosím vesmír a školní rok. Věra
Valková, Rofnov p. R.
- ROMANE, která učitelka u vás ve škole je nejlepší? - Soudružka učitelka Štiková. - Opravdu? Hm, ona nás totiž neuC:í. Jitka Kurelová, Praha 4
POTKAJ[ se dva kamarádi. Jeden povídá: - Já měřím metr a půl. Druhý odpoví: - Tak jsem větší než ty. Já měřím stopadesát centimetrů I Jarmila Válková, Hodonice
- TAK CO, už je tvůj bratr zdráv? - Ano, dnes už byl zase bit. Renata Lapelovi, Sokolov
- VLÁĎA mi přijde ke škole naproti s deštníkem, hec:l - To je toho. Našemu Oldovi chodí maminka naproti s vařečkou.
Alel Michalik, Ostrava
SLON a mravenec jdou pralesem. První jde mravenec, za ním kráčí slon. Najednou se mravenec otočí ke slonovi a říká: - To se ti jde dobře po vyšlapané cestičce, viď?
Jarmila Hudcová, Troubelice
- VY MÁTE troje brýle? - Ano. Jedny na blízko, druhé na dálku a třetí si beru, když hledám ty první nebo druhé.
JDOU DVA zavírací špendlíky po poušti. Jeden z nich vzdychne: - Jé, to je mi horko - Tak se rozepni, řekne druhý.
Haviřov
Václav Nevrla, Valalské Meziřill
Renáta Pajerová,
19
OSLEDNÍ ROZMLUVA S TA.CHOMIREM TYCHEM Děti
modrého plameňáka
V. KRAPIVIN
A. BORN
Dírou ve staré městské zdi jsme se dostali na ulici. Bylo tu pusto. Vzali jsme se s Julkem za ruce a šli jsme prostředkem. Najednou nablýskanou dlažbu přeťaly stíny. Ulicí šly děti. A šly jako předtím! V dlouhé řadě s pokleslými rameny, mlčící. Za nimi vykračoval vychovatel s tou svou hloupou trojúhelníkovitou čepicí. Děti nás vůbec neviděly, hleděly na záda toho před sebou. A vychovatel je pozoroval tak peč livě, že si nás ani nevšiml. Zato my jsme viděli všechno a bylo nám to jasné! "Žijí jako předtím," zašeptal trpce Julek. "Třeba je to jen ze zvyku," řekl jsem. "Třeba to ještě nechápou." Vtom se ozval známý ječivý hlas: "Dobrý den, vážení obyvatelé hlavního města! Uvítejte jasné ráno naší šťastné a klidné země. Každé ráno na našem ostrově je plné radosti, protože tu neznáme neštěstí a trpkost, protože tu panuje potřebná pořád ková rovnováha. Copak nás nechrání mohutný a spravedlivý Drak?" "To jsou lotři," řekl tiše Julek. Mě popadl pří šerný vztek.
20
"Julku, jdeme do paláce! Ukážeme jim tu rovnováhu!" "A dostaneme se tam?" "Julku, musíme to dotáhnout do konce'" K palácovému parku jsme se dostali odlehlými uličkami, přes trosky starých věží a chrámů. Brzy jsem Julka zavedl ke známé zamřížované brance. Ani dnes tu nikdo nebyl. Vešli jsme dovnitř. Nad kopulí paláce vlála vlajka s dračí hlavou. Dorazili jsme ke dveřím, z nichž jsem prvně vstoupil do parku. Tady však teď byla hlídka. Dračí sluha v plyšové kombinéze a mě děné přílbě seděl na kamenné lavičce a bezostyšně tloukl špačky. Na kolenou mu ležela na první pohled prastará mušketa, ale po straně z ní trčel zásobník jako u samopalu. Nerozhodně jsem pohlédl na Julka. Ten se zlostně usmál a klidně přistoupil k hlídce. Položil na mušketu ruku a už zbraň držel. Dračí sluha zvedl hlavu a tupě koukal s otevře nou hubou. Snad chtěl vykřiknout, ale Julek výmluvně zašeptal: "Ticho, lumpe! Vstávej!" Široká hlaveň mu trčela rovnou před obliče jem. Julkův prst seděl přesně na spoušti. Lehýnce tím prstem pohnul a Dračí sluha vyletěl, jako by ho někdo vykopl. "Ani slovo, lumpe! Ruce vzhůru!" přikázal mu Julek. Byl to docela jiný Julek, než jsem ho znal. Dračí sluha vyhodil ruce nahoru tak pečli vě, že mu lokty vylezly z plyšových rukávů. "Co s ním uděláme?" zeptal se Julek. "Ať nám ukáže, kde je Tachomir ..... "Tak dělej!" rozkázal Julek. Dvířka byla nízpořád kovou
ká, kdo jimi chtěl projít, musel se sehnout. Sluha si nedovolil spustit ruce dolů, takže jsem se musel zasmát, jak dvířky procházel. Ohlédl se na nás: "Jenom prosím vás, nemačkejte tu spoušť!" "To se teprve uvidí," řekl nemilosrdně Julek.
•
"Veď nás k Vládci, a ne aby tě napadlo dělat hlouposti!" křikl jsem. "Jeho Excelence teď určitě ještě spí ..... Však on se probudí," zavrčel Julek. Stoupali js~e po točivém schodišti, pak po dalších schodech, tentokrát rovných, přikrytých. kobercem, až jsme se ocitli u zdobených dveří. "Otevřil" zavelel Julek. "To nesmím ..... "Otevři!" vyjel jsem na něho já. Dračí sluha neměl odvahu nechat klesnout ruce, a tak zatlačil na dveře celým tělem. Vstoupili jsme. Pán ostrova Dvidu odpočíval v posteli pod vysokým baldachýnem. Bělostná atlasová pokrývka se mu podle dechu zvedala na vystouplém břiše. Do kouta!" řekl šeptem Julek Dračímu sluh~~i a ukázal hlavní. Nedaleko postele jsem uviděl stolek a na něm mísu s obrovskými žlutými hruškami. Až mi z toho zakručelo hl~dy v břiše. Julek přistoupil ke stolku, vzal hrusku a podal mi ji. Pak si taky jednu vybral. "Posnídáme," řekl s úsměvem a usedl ke stoIku. Já proti němu. Jedli jsme hrušku za hruškou, Tachomir Tycho v klidu oddechoval. Mísa byla mezitím prázdná. Nevím, co mě to napadlo, položil jsem mísu na hranu a skutálel ji ze stolu. Udělala pěkný rámus. Tachomir se posadil. "Cože?" řekl, když nás uviděl, a opakoval: "Cože ... ? Co to?" "Dobrejtro, pane Tachomir," řekl jsem. "Dobře jsme se vyspali?" Tachomir se rozpačitě smál, zamrkal. Pak zvážněl a starostlivě řekl: "Jste strašně neopatrní. Mohli by vás tu zabít!" "O to vám přece šlo, ne?" řekl bez obalu Julek. "To já ne," zaúpěl a bleskově pohlédl na dýku, kterou jsem si pohupoval v ruce. "Teď je trochu jiná situace," řekl jsem. "Jistě
víte, že Drak už není. Máte strach, že to všem řekneme, co?" Připadalo mi, že se trochu vzpamatoval. Zakroutil hlavou a řekl: "Lidé žili tak dlouho s Drakem ... Kdopak uvěří, že už nenn" "Ale uvěří," řekl jsem zlostně. "Chytíme toho vašeho vyvolávače a donutíme ho, aby to oznámil na každém rohu. Pak půjdou všichni k jezeru a sami se přesvědčí." Ovšem Tachomir znovu zakroutil hlavou. "I když se vám podaří Čárliho k tomu donutit, co se stane? Lidé si udělají nového Draka. Nebo si ho vymyslí. Lidé se musí bát ..... "Jenom ty sis žil Itez strachu a moc ti nevadilo, že ti druzí ..... "Ale ne, taky se bál," namítl jsem. "Proto sem lákal děti a zabíjel je ..... "To bylo v zájmu bezpečnosti státu," vážně namítl Tachomir. , Vážně?" zeptal se Julek. A namířil hlaveň z;aně na Tachomira. Ten rychle odhodil při krývku a spustil chlupaté nohy z postele. Měl na sobě legrační košili, lemovanou krajkami. Rychle nás začal přesvědčovat, že to doopravdy bylo nutné, že se to dělalo všude ... "Víš, že bychom tě mohli za všechny, které jsi dal zabít, taky ..... "Ne! To nesmíte! To neuděláte!" "Protože nám to je odporné. Copak ty jsi nějaký člověk?" "Jistě. Mám lidské city. Bylo mi tě líto. Víš, kdo to byl Ktor? To jsem byl já! Podívej se!" Tachomir zlehka vstal, prsty si přejel po obličeji, pi'es prsa, stoupl si na špičky a byl z něho Ktor. "Já jsem ti vlastně odhalil tajemství východu z vězeníl" "Jistě, abys pak na mě čekal na náměstí,
21
protože to bylo všechno nalíčené!" Napadlo mě. že by si určitě zasloužil smrt. Snad mé myšlenky uhodl a pořádně se polekal. Rázem byl z Ktora zpátky Tachomir. .. Vy ale nemáte právo mě zabít!" pištivě zaječel Tachomir. .. A tys to právo měl?" .. Byli jste souzeni podle zákona! A co vy? Copak jste nějací soudcové? Já mám svůj lid. ten ať mě soudí! Co jste vůbec zač? Cizinci! Co se pletete do našich záležitostn" Pohlédli jsme s Julkem na sebe a rozchechtali jsme se. ..Ty tomu dáváš korunu. Vládce." řekl jsem uprostřed smíchu ...Ty se dovedeš vykrucovat ... Tak my se do vás pleteme A kdo nás sem při vedl?" .. No .... to jistě. To přiznávám. Řekl jsem vám ale. že to vyžadovaly státní zájmy ... Já to ale napravím! Ano! Já vás odešlu zpátky. Musíte počítat s tím. že vám tady nikdo nepomůže. Mám balón. nádherný balón. Jihozápadní vítr vás okamžitě zanese domů. Co vy na to? Už dávno je čas. abyste byli doma. Co byste na našem ostrově ještě chtěli dělat? Draka jste zabili. zvítězili jste! Ať si teď lid sám rozhodne, jak se mu má dařit. Copak máte nějaké právo rozhodovat za lid?" Pohlédl jsem na Julka. Ten sklopil oči. ..Ty určitě zase lžeš." řekl jsem Tachomirovi. .. Posadíš nás do balónu a dáš rozkaz. aby po nás
Štěstí je jen kousíček 1983
stříleli."
.. Přísahám I" Znovu přitiskl na prsa tlusté pěs ti ... Proč by po vás měli střílet? Odletíte domů. navždycky." Znovu jsem pohlédl na Julka a bylo mi jasné. že se mu také stýská po domově. .. Poletíme?" zeptal jsem se šeptem. Julek mlčky seskočil ze stolu. Příště:
22
Návrat
Přeložil
Josef
Týč
Bylo mu jedenáct let, když si ho režisér Kachyňa vybral do role Adama, hlavního hrdiny filmu Už zase skáču "řes kaluže. Vladimír Dlouhý se jako Adam osvědčil, a tak není divu, že vzbudil zájem dalších režisérů. Než dokončil devítiletku, měl na svém kontě několik celovečerních filmů.
..Přesto jsem však na herecké povolání nepomýšlel. Mým velkým snem byla stavební průmyslovka. Ale nepřijali mě. a tak jsem šel na zedníka. Teprve po roce na zednickém učilišti jsem se rozhodl zkusit štěstí na konzervatoři. Ze zkoušek jsem měl obavy. točil jsem sice filmy. ale o divadle jsem toho příliš nevěděl. Ale tentokrát mi osud přál. Hned od prvního ročníku jsem se s divadlem začal seznamovat. Vedle běžných před mětů. které jsou na středních školách. jsme na konzervatoři měli předměty. jako jevištní řeč. jevištní pohyb. dějiny divadla, dějiny kostýmů, rozbor a estetiku dramatu, pantomimu, šerm, step, zpěv i hru na hudební nástroje. V prvním ročníku se v herectví učí pouze přednes, později se postupuje od jednodušších dialogů ke složitějším, pak se dělají celá jednání. V pátém a šestém ročníku se už studuje celé divadelní před stavení. Já jsem již během studia hostoval na profesionální scéně, v Divadle Na zábradlí. A měl jsem štěstí, že jsem po ukončení studia získal angažmá právě v tomto divadle. Od počátku své herecké práce jsem často hrál se zvířaty. Už jsem měl za partnery koně, psy, v inscenaci Podej mi ruku a přestaň se bát dokonce hady, šváby a myši, v pohádce O labuti zase labutě. Nejblíž mám ale ke koním. V sedle jsem poprvé seděl již jako Adam v Kalužích, naposledy jako Libor v televizním seriálu Dobrá Voda. To byla moc pěkná práce, přinesla mi samé krásné zážitky. Natáčelo se v nádherném prostře dí přírodního parku ve Slatiňanech, kde jsme bydleli u místních lidí, kteří byli moc hodní, milí a přátelští. Vůbec nejkrásnější byly projížďky na koních. Hlavní hrdinku Jasnou hrála kobylka Artemis a ta měla dvojníka Patrika. To byl kůň, který měl charakter, byl osobnost, toho jsme si všichni zamilovali. Právě díky Patrikovi jsem zatoužil po vlastním koni, ale nemám pro to podmínky • Ve svém povolání jsem zatím měl štěstí - dostal jsem se na konzervatoř i do divadla, po kterém jsem toužil. Ale štěstí je vždycky jen kousíček. Ten kousíček, který je buďto tou první, nebo poslední kapkou. A všechno ostatní mezi tím musí dodat každý sám, svým talentem, ale především tvrdou a poctivou prací, bez které to nejde v žádném povolání, natož v hereckém." P!i.IPRAVILAJANA SOELDNEROVÁ - FOTO HILDA MISUROVÁ
BARBÁNEK
ZÁHADA
KRESLí V. FALTOVÁ -
PíŠE JIŘIK
•
"ZLODĚJI," VYKŘIKL KONSTRUKTÉR, KDYŽ SE VRÁTIL DOMŮ. "NĚKDO MI UKRADL JEDEN NÁKRES MÉHO AUTOMOBILU!" 1 - Srovnej všechny nákresy od nejjednoduššího k nejsložitějšímu a načrtni ten, který zloděj konstruktérovi ukradl. 2 - Najdi 8 nesmyslů. 3 - Kam se před konstruktérem schovala malá myška? Řešení:
1 - Správné pořadí nákresů: 5, 2, 7, 3, 6, 1, 4; nákres patří mezi šestý a první obrázek: 2 - Stolu chybí jedna noha, jedna květina ve váze nemá stonek, židle má jednu nohu delší, na deskách chybí jedna klička, jedna taška na střeše je čtverhranná, jedna bačkora je menši než druhá, nákres č. 4 visí ve vzduchu, kočka má dva ocasy. 3 - Myška se schovává v knihovně a vykukuje mezi třeti a čtvrtou příčlí na žebříku. chybějící
NAJDETE 7 ROZD[LŮ MEZI RYBKAMI?
?•
26
BUDE O NÁS OPĚT FINSKO HOVOŘIT?
J. PRIBILINEC S MEDAILi
V posledním čísle se psalo o lásce Finů ke sportu, o tom, že jim za ni bylo přiděleno první mistrovství světa, a také o legendárním běžci Paavovi Nurmim. Finové však později víc než o Nurmim hovořili o našem Zátopkovi, či, jak ho oni překřtili, Satu Pekovi čili Svatém Petrovi. Jeho čtyři zlaté olympijské medaile z roku 1952 jsou legendou, o které bodou finští pamětníci hovořit tak dlouho, dokud budou žít.
o československých atl etech se ve Finsku hodně hovoř i lo i v roce 1971, kdy se tu konalo mistrovství Evropy. Ludvík Daněk konečně protrhl smůlu a dočkal se prvního diskařského vítězství na velkých závodech, které pak zopakoval i na olympijských hrách 1972 v Mnichově, zlatá byla i štafet a sp ri n terů na 4 x 100 m, která běžela ve složení Kříž, Demeč, Kynos a Bohman. Připočteme-Ii k tomu další medaile Moravčíka na 3 km překážek a Nádeníčka na 110 m překážek, nemů žeme se divit, že naše atletika byla opět v popředí zájmu. Bude v popředí zájmu i letos v srpnu při I. mistrovství světa? Soudě podle výsledků loňského mistrovství Evropy v Aténách nejsme rozhodně bez nadějí. Vždyť v Aténách jsme získali celkem devět medailí! Jenže konkurence v Helsinkách bude podstatně těžší. Kromě nejlepších Evropanů přijedou především silní atleti USA, při jedou také vynikající afričtí běžci, skvělí středotraťal'i z Austrálie a Nového Zélandu, hodně se čeká i od čínských sportovců, v řadě disciplín nejsou bez nadějí Kanaďa né, sprinteři ze Střední Ameriky .. . Zkrátka medaile budou viset pořádně vysoko. Naší výhodou je, že ve většině silných disciplín půjdou do boje dvojice či dokonce trojice československých reprezentantů, a to se vždycky lépe závodí. Takovými silnými tandemy jsou například čtvrtkařky Kratochvílová s Kocem -
Murková se Strejč Bugár a Valent, ko u l aři Machura a Kubeš, dálkaři Leitner a Mazur, chodci Pribilinec a Blažek. A stejně jako v Aténách se hod ně čeká od štafety čtvrtkabovou, kovou,
dálkařky
diskaři
JAN LEITNER
EVA MURKOVÁ
řek. Zkrátka i v Helsinkách na olympijském stadiónu by měla naše atletika potvrdit, že v Evropě je v poslední době hned za takovými sportovními velmocemi, jakými jsou SSSR, NDR a NSR. (vit)
~
~
~~ ~ /
"~~
//
~cbl?--
~-~ '"
TI DVA Z NAŠí ŠKOLKY .. Já jsem byl vždycky hrozné tintítko," zavzpomínal si na sebe Petr Kotvald, "vždycky jsem byl nejméně o hlavu menší než ostatní kluci. Ale oč jsem byl menší, o to jsem měl větší vyi'ídilku. Byl jsem hrozně hubatý a upovídaný, v každé diskusi jsem musel mít poslední slovo. Standa občas zlomyslně říká, že mi to zustalo dodnes. O prázdninách jsem pravidelně jezdil na tábory a musím přiznat, že hrozně nerad. Strašně se mi stýskalo i po starším bratrovi, i když jsme se skoro pořád prali. Mamince jsem psával tklivé do pisy celé rozmazané slzami a jednou se mi podai'ilo takhle si vybrečet předčasný návrat do m u. Všechno se změnilo až na táboře v Bezdružicích u Tachova, kde jsem byl jako třinácti letý. To byl moc pěkný tábor, kde se denně něco zaj ímavého pořádalo - hry, výlety, soutěže , sportovní olympiády i diskotéky. Nejvíc se mi líbila soutěž O zlatý kahan. To se vybraly pohy bově nejšikovnějš í děti a ty dostaly za úkol
28
zazpívat nějakou z ná mo u p ísničku. A le jenom ,jako'. Bylo to vlas t ně z pívání na playback z magnetofonu se pustila p ísn ička, vyb raný člo víček dostal dřevěný mikrofon, nap rázd no o tvíral pusu, ruzně př i tom trdloval a napodo boval zpěváka. Mě sice nikdy nevyb rali, ale když jsem začal jezdit do toho tábora jako praktikant a
později jako pionýrský vedoucí, tak jsem prave tuto soutěž organizoval. Moc mě to bavilo, s dět mi jsem si dobře rozuměl a užil jsem si s nimi spousty legrace." "Péťa ovšem dělá pohybovou úpravu i našim písničkám," vpadl do povídání Stanislav Hložek ... I když nikdy nechodil do tanečnich, bezvadně umí každou písničku choreograficky ztvárnit. Ani já jsem se tančit neučil, pohyb mi však nikdy nebyl cizí. Vyrustal jsem v malém moravském městečku Hulíně, kde jsem proži l krás né d ětství naplněné všemi radostmi klukovského věku. Bylo v něm hodně nejruznějšíh o s portu, zpívání a kytara, spousty kamarádu a kamaráde k, rvačky, pranice, rozbitá okna i jiné lumpárny. Byl jsem pěkný rošťák, pravý opak svých starších sester, které byly vzorné, nosily samé jedničky a rodiče na ně slyšeli jenom chválu. Se mnou tomu bylo právě naopak - mých tříd n ích schuzek se maminka bála víc než já. Uk lid nil jsem se až na prumyslovce. Tehdy jsem si začal skládat vlastní písničky, ke kterým jsem s i psal i texty. Několik z nich mi později natoč ili v Brně a v Plzni v rozhlase. V poslední do b ě na vlastní písničky nemám čas, ale věřím, že na ně zase dojde. Zatím jsem zvědavý, jak se bude líbit naše první dlouhohrající deska. Už je natočená, jmenuje se Holky z naší škol ky a polovina písniček má na ní svou premiéru."
-oelFOTO HILDA MISUROV Á
vybavená silnými hydraulickými brzdami. Christian Nau (na snímku) překonal světový rekord - vítr mu přál, a tak dosáhl rychlosti 107 km/ho
•
že výtažek získaný z této rostliny by byl velmi dobrým lékem proti příliš upovídaným lidem. Výtažek totiž ochromuje hlasivky, a tak už po požit( malé dávky ztrácf člověk na čtyřicet osm hodin schopnost mluvit.
NEjMENSI automobil na světě vyvinuli konstruktéři japonské firmy Suzuki. Karosérie je celá z plastů, dveře se otevírají nahoru. Mini auto pro jednoho člověka je vybaveno motocyklovým motorem a dosahuje rychlosti 50 km/ho MOHOU živočichové předpo v(dat zemětřesen(? Odborníci z Kalifornie zkoumali chování zv(řat v oblasti, kde je možné zemětřesení předpokládat. ZjiStili u sedmdesáti druhů zvířat včetně hmyzu, dokonce i u čer vů, neklidné chování několik hodin před otřesy půdy. JACHTINK na písku je tak trochu podivný, ale i nebezpečný sport. Závodník k němu potře buje speciální vozidlo, které vypadá vlastně jako jachta smontovaná se závodním automobilem, má ocelovou konstrukci, karosérii z plastiku a je
toho byl německý ovčák Nathan také nejrychlejším a nejposlušnějš(m psem soutěže.
I KDyt se tihle dva šimpanzi ze zoologické zahrady Twycross v Anglii tvář( velice moudře, Rubikovu kostku se jim složit nepodařilo. Zachovali se prý jako někteří lidé - chvíli s kostkou točili a po několika neúspěš ných pokusech ji odhodili do kouta.
ZA SVĚTOVOU rekordmanku
prohlásili nedávno Angličanku G/en Matthewmanovou. Dokáže uplést až 111 oček za minutu. Není divu, že za jediný rok upletla devět set patnáct svetrů!
v pletení
ROSTLINA planta del mudo vypadá na první pohled jako cukrová třtina. Cukr se z ní ale nevyrábí. Vědci z caracaské univerzity ve Venezuele tvrdí,
mě
se vám? Není divu, při o nejhezčího psa zvítězil nad tisícem třemi sty dalšími uchazeči ze čtyřiceti zemí. Kro-
UBl
soutěži
OHNieEK - zábavný ltrnáctidenlk. - Vydává česká ústřednl rada PO SSM v Mladé frontě. Šéfredaktorka Marie Lapáčková. - Zástupce šéfredaktorky Karel Soukup. - Výtvarná redaktorka Věra Faltová. - Redakce Ohnlčku: Radlická 61, 15002 Praha S, telefon 549346-7. Tiskne PolYllrafia, n. p., závod I, Praha 2. - Cena Kb 1,60. - Roziiřuje PNS. - Informace o před platném podá a objednávky přij; má každá pošta a kaidý doručovatel. - Objednávky do zahraniči vyřizuje PNS - ústředni expedice a dovoz tisku, administrace vývoz,u tisku, Ka.fkova 19, 16000 Praha 6. - Námi ', nevyžádané rukopisy> nevraci- • me. - Toto čl,lo dáno ,do tisku ~, ll. S, 1983, vyšlolCť.' 7. 1983. i.<" " @ Mladá fronta _ ' '."::- _ -: ;.~
Puňťa
chrání
přírod u
JMÉNA HLOUPÝCH Když si přečtete nějakou romantickou povídku z konce minulého století, se o podivných věcech. V lese se pohybovaly světélkující pařezy a proměňovaly se v tajemné bytosti, na pasekách za měsíčního svitu tančily divoženky, v jezírkách se cachtali vodníci s rusalkami a bludičky lákaly noční chodce do bezednýcll bažin .•• I když o existenci mnoha bytostí máme důvodné pochybnosti, musíme připustit, že tehdejší příroda byla pestřejší a rozmanitější. Mnoho nádherných přírodních oblastí, které svou poetičností, ale i strašidelností působily na fantazii člověka, zmizelo nebo bylo znehodnoceno. Většinou z hlouposti. Lesní kuriozi::y putovaly do soukromých sbírek, které nemívaly dlouhé trvání. Sám si pamatuji, jak jsme si jako kluci odřezávali třísky z fosforeskujícího pařezu a dávali si je do talismanů zhotovovaných podle indiánských receptů . A je stále mnoho lidí, kterým jsou zbytky panenské přírody solí v očích. Odnesou domů kdejaký zajímavý, pokroucený kořen, vrhají se na květiny a pustoší překrásná lesní zákoutí. Z jezírek, na kterých kvetly bělostné lekníny, se staly louže pokryté nanejvýš žabincem. Po místech, kde za nocí zlatě rozkvétalo kapradí nebo kde drandily na jelíncích lesní panny honosící se stužkou ze svatojánských broučků za kloboučkem, nenajdete ani stopy. Zato tu potkáte traktor lesní správy nebo hulákající hloučky výletníků, před nimiž by v panické hrůze prchal i mamut, natož pak stromová víla či lesní mužíček. Lidská bezohlednost proniká i do národních parků a chráněných oblastí. Mnozí z nás, když už si nemohou nic odnést domů, alespoň se podepíší na stoletý strom, altánek, vyhlídku nebo nějaké památné místo. Patrně neslyšeli o starém přísloví, které znal již František Ladislav Čelakovský: .. Jména hloupých na všech sloupíchl" dočtete
30
t
PíŠE M. ŠVANDRLíK
KRESLí NEPRAKTA
INDEX 47011
JAN
....
Q.
!;
~
•
::! ~ ;;:;
.:<
.=,. .! U
o
Q
:i o
...~
Q.
:>
o
c
t
jednou přihlíiel cyklistickým se jely jako mistrov.tvi staršich
..
II >U
2. Podařilo se mi při nich odhalit podvod Jana a Petra Dlouhýc h. Byla to dvojčata, která nemohl nikdo od sebe rozpoznat•
C
•
>U
..,eo
..
ť
~
3. Jak jsem se později od nich dověd ěl, domluvili si, fe asi v polovi ně závodu y nepřehledných :z.atálkich vyměni Jana jeho bratr Petr.
4. Spoléhali na to, fe jejich nesportovni čin zůstane utajen. Petr, který vystřídal Jana, se bny dostal do vedeni závodu •••
s....a
jako první projel cílem. Na vítězů vlak nenastoupil. Vzal jsem si Petra stranou a řekl
stupně
6••.. vim vše o jejich nepoctivém jednáni. Přiznal se. Jenom mu bylo divné, jak jsem na to přilel.
jsem mu, le •••
JAK DETEKTIV ŠTIKA PŘiŠEL NA PODVOD BRATŘí DLOUHÝCH?
