V PRINCOVÝCH SLUŽBÁCH

Cara Colterová

V PRINCOVÝCH SLUŽBÁCH

# HARLEQUIN® Cas jen pro mě Amsterdam • Atény • Budapešť • Hamburk Londýn • Madrid • Milán • New York Paříž • Stockholm • Sydney Tokio • Toronto • Varšava

Název originálu: The Prince and the Nanny První vydání: Harlequin Books, 2007 Překlad: Věroslava Ončáková Odpovědný redaktor: Ivana Čejková

© 2007 by Collette Caron © For the Czech Republic edition by Arlekin - Wydawnictwo Harlequin Enterprises Sp. z o.o., Warszawa 2009 Vydavatel: Arlekin Wydawnictwo Harlequin Enterprises Sp. z o.o., Warszawa Tento titul vychází v edici Romance ISSN 1212-8457. Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě. Tato kniha je vydána po dohodě s Harlequin Enterprises II B. V. Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je zcela náhodná. Znak firmy Harlequin i znaky všech edičních řad jsou chráněny ochrannou známkou.

Cover: studio iks, Warszawa Sazba: Sdružení MAC s.r.o., Praha Tisk: LITOGRAFIA ROSÉS, S. A. Barcelona, Spain

CENA: CZ: 73 Kč SK: 2,96 € / 89 Sk ISBN 978-83-238-5759-4

PROLOG „Proboha!" zajíkala se paní Abigail Smithová. „Proboha!" Paní Abigail Smithovou jen tak něco nevyvedlo z míry. Už třiačtyřicet let vyhledávali obchodní magnáti, finanční géniové, filmové hvězdy a bohatí lidé absolventky Akademie chův paní Smithové. Ale populární osobnosti ji nezneklidňovaly. Naopak! Obchodně občas jednala s výstředními lidmi, s nimiž bylo těžké pořízení, a považovala se za člověka se zvláštním darem uspokojit potřeby jejich dětí. Ale nikdy nebyla v jedné místnosti se skutečným princem. Před ní seděl princ Ryan Kaelan z rodu Kaelanů z ostrova Momhilegra, známého jako Ostrov hudby. Za tímhle stolem byla už řada nejmocnějších lidí světa, nebo jejich zástupci, ale nikdy necítila to, co právě v tuhle chvíli posvátnou úctu a respekt. Byl až neuvěřitelně hezký, měl na sobě dlouhý kabát z černého kašmíru, z něhož vykukoval sněhobílý límeček od košile. Očividně nákladné oblečení šité na míru zdůrazňovalo šíři jeho ramen a výšku postavy. Jeho fyzická přitažlivost vyzařovala to, co by generace paní Smithové nazvala temným irským kouzlem. Měl vlasy barvy noci, husté a dokonale upravené, úžasnou pleť lehce měděného

4

CARA COLTEROVÁ

tónu a rysy od vystouplých lícních kostí přes rovný nos až k důlku na bradě působily až absurdně atraktivně. Avšak zcela strhující byly jeho oči: půlnoční modř s příměsí barvy safírů, lemované hříšně smolně černými řasami. Hluboké a tmavé oči muže mnohem staršího než osmadvacetiletého dominantní, charismatické… a smutné. „Proboha," zopakovala, když vyjádřil své přání. „Nějaký problém?" Hlas odpovídal muži jeho postavení: školený, vyrovnaný, prodchnutý jistotou, a přece v něm byla tajemná a nepostižitelná hudba, protkaná gaelským přízvukem jeho domoviny. Celkově působil… smyslně. Smyslně? Paní Smithové bude třiasedmdesát, a přece věděla, že se červená jako školačka. „Ano!" řekla a v zoufalství použila jeho výraz. „Problém! Slečna Winslowová je, jaksi, zaneprázdněna jinde." Maličko naklonil hlavu, ale stále na ni hleděl, potom lehce, poněkud netrpělivě, poklepl rukavicemi o rukáv kabátu. Cítila, jak v ní narůstá neklid. Před sebou měla muže, který očekával, že všichni vyhoví jeho přání, byl na to zvyklý. Ale Prudence Winslowová jako královská chůva jeho dvou dětí, které nemají matku, pětiletého chlapce a roční holčičky? „Máme mnoho chův dokonale připravených na takovou práci," honem ho ujišťovala. „Vlastně -" probírala papíry na stole, honem se mu chtěla zavděčit, „máme -" Jemně ji chytil za ruku, a tak ji přerušil. „Chci jenom ji." Paní Smithová se cítila jako ryba na suchu, pohybovala ústy. ale nedokázala nic vyslovit. Takové vyjádření svádělo k mylnému, velmi divokému výkladu! „Jenom ji." opakoval a téměř něžné ukázal na fotografii před sebou. Nebylo pochyby, že je rozhodnut získat, co chce. Fotografie, na kterou ukazoval, doprovázela novinový článek, po jehož uveřejnění se slečna P. Winslowová -i Akademie chův paní Smithové - dostala do povědomí veřejnosti. Fotograf zachytil hromadu tmavého oblečení před autem. Ve skutečnosti to byla Prudence Winslowová okamžik poté, co


5

postrčila kočárek, a tak zachránila život dítěte před nějakým maniakem, který v ukradeném autě jel na červenou v místě, kde zrovna přecházela ulici. Byl to samozřejmě výjimečně odvážný čin, vysoko nad rámec jejích povinností, a tak se Prudence stala hrdinkou celého New Yorku. Vypadalo to, že teď všichni chtějí chůvu, která dokáže nasadit život pro záchranu svého svěřence. Prudence, budiž jí ke cti, ten povyk dost vadil a na celou událost chtěla zapomenout. Jinak ale Prudence nebyla zrovna vzorem chůvy, kterou by slečna Smithová pro svou akademii vybrala. Byla zkrátka po všech stránkách tak trochu přes moc: moc vysoká, moc nápadná a moc vzpurná. Moc zrzavá, pomyslela si paní Smithová, i když věděla, že posuzovat charakter podle barvy vlasů je beznadějně staromódní. A přece, ty vlasy vyjadřovaly všechno: bujná záplava dlouhých kudrnatých kadeří v barvě mědi, které si odmítala uvázat do korektního uzlu. A ty oči: zelené, plné kuráže, zápalu a nezbednosti, které se líbily zejména dětem. Oči, vlasy, výška a nezbednost politováníhodným způsobem rozptylovaly každého muže, který vyrostl z puberty. V prvních dvou domácnostech, kde Prudence pracovala, to nedopadlo moc dobře. Vyloučení z té první bylo odůvodněno slovy Odmítá nosit uniformu. Paní Smithová četla mezi řádky a pojala podezření, že muž domu Prue prostě až moc kritizoval. Když i ve druhé domácnosti dopadla úplně stejně, poslala Prue k dětem osamělé matky. Paní Smithová dobře věděla, že je velmi shovívavá k dívčiným nedostatkům, snad proto, že Prudence vychovala jedna z chův akademie. Po loňském náhlém úmrtí Marcuse Winslowa nezůstala ani penny. Domeček z karet se zhroutil a tenhle pád postihl také jeho nic netušící - a dokonale rozmazlenou - jedinou dceru. Po prvních dvou neúspěších už ji paní Smithová nemohla poslat do další rodiny, ale obdivovala, jak dobře se Prudence zhostila úkolů, které jí zadala. Dokázala divy.

6

CARA COLTEROVÁ

A Prudence miluje děti! Jednou, o tom byla paní Smithová přesvědčená, s trochou trpělivosti a praxe z ní bude dobrá chůva. Ale zkoušet optimizmus na princi? Na člověku, kterého celý svět neustále sleduje? Jehož každá tragédie, triumf, každičký dech je pod drobnohledem? „Milý -" Zarděla se, když si uvědomila, že nezvolila ideální oslovení prince. „Já si prostě myslím, že Prudence by se do vaší domácnosti příliš nehodila." „Prudence?" řekl s úsměvem, jako by všechno, co si myslel, bylo potvrzeno. „Takže tohle se skrývá za tím P. P jako prozíravost, to přece to jméno znamená, že? Takové poctivé, staromódní jméno," byl velmi potěšen a vůbec nedbal na to, že mu právě vysvětlila, jak je ta dívka pro jeho domácnost nevhodná. Paní Smithová snad neznala člověka, jehož jméno by se k němu naprosto nehodilo, jak tomu bylo s Prudence! Jednou jí říkala, že dostala jméno po své svobodné tetě v naději, že se jí dostane její přízně a bohatství! „Vaše královská Výsosti," řekla diplomaticky, „znáte film Zvuk hudby?" Vypadal zmateně. Pochopila, že jeho generace ten film nezná, ani Rogersovy a Hammersteinovy melodie, jimiž je proslulé jeho království, maličký ostrov na jižní straně vybíhající z velké části do Irského moře. Ostrov Momhilegra byl proslavený hudbou: školami klasiky, útočištěm náruživých hudebních nadšenců, stromy, z nichž se vyráběly neuvěřitelně krásné hudební nástroje. V rozporu s reputací kultivovanosti se tam každoročně konalo Soap Box Derby - závody na podomácku vyrobených kárách. „Maria," řekla vstřícně jen pro případ, že viděl třeba jen ukázku z toho filmu. „Ona je spíš jako Maria než Prudence." Princ na ni zmateně hleděl. „Maria desetkrát," dodala trochu zoufale. Chtěla dodat, ale neudělala to, Maria s pizzami. Jazz. Sex-appeal. Už ho to unavovalo a dal to na sobě znát delikátní změnou v držení těla, mírným ztuhnutím linie úst. Naklonil se dopředu a zabodl do ní ty úžasné oči.


7

„Chtěl bych se s ní setkat." Kultivovanost jeho slov nezakryla fakt, že ubohá paní Smithová právě dostala královský příkaz. V duchu se utvrzovala v tom, že nikde ve světě, s výjimkou svého malého ostrova, nemá žádné pravomoci. Ale ani na vteřinu tomu neuvěřila. Byl totiž mužem s vrozenou autoritou, bez ohledu na titul, kterého se mu dostalo. Pokorně sklopila oči. „Ano, Vaše Výsosti," odpověděla paní Smithová.

PRVNÍ KAPITOLA Prudence Winslowová měla zpoždění. Protentokrát to nebylo její vinou. Možná trochu, ale nejen její vinou. Krátce pohlédla na svůj odraz ve dveřích, které vedly do vestibulu Waldorf Towers, jednoho z nejpřepychovějších hotelů na Manhattanu. Povzdechla nad svým odrazem. Rozcuchaná. Trochu pršelo a vlhkost jí udělala paseku ve vlasech, které stěží dokázala zkrotit i za ideálních podmínek. Měděné lokny se uvolnily z uzlu, do kterého si vlasy stáhla na naléhání paní Smithové. Trvala také na tom, aby si oblékla sukni, délka pod kolena, drahoušku, jenomže ta nesnášela vlhkost jako její vlasy. Malému Brianovi, od nehody nesamostatnému a nešťastnému z výměny chůvy, se podařilo umazat Prue modrý trenčkot karamelovým pudinkem, zrovna když se chystala odejít. Ať se snažila sebevíc, skvrna odolávala a nezmizela docela. Přesto kráčela vestibulem s povýšeností královny. Hezoučký, zhodnotila recepčního. Blonďák. Brad Pitt pro chudé dívky. Potom sama sobě připomněla, že je polepšená žena. I tak ale musela zadusit nutkání usmát se na něj. Šest měsíců, takovou dobu byla bez schůzky s mužem!


9

A zbývá ještě šest měsíců, řekla si v duchu přísně. Co možná nejvěcněji, jak to šlo se skvrnou po karamelovém pudingu na klopě kabátu a s vnitřním bojem, aby se neusmívala a neviděla, co se stane dál, řekla: „Přišla jsem za Kaelanem Princem." Před odchodem měla telefonát s paní Smithovou, která byla nezvykle hovorná a vyhýbavá současně. Prudence pochopila, že se s ní ten muž chce setkat. Kvůli tomu článku v novinách. Má přijít včas a chovat se důstojně. „Vezmi si sukni," řekla přísně paní Smithová. „A, drahoušku, udělej něco se svými vlasy!" No, takže přišla v sukni, nic koketně kraťoučkého jako nosívala kdysi. Mary Poppinsová by ji pochválila. Ale nepřišla včas a nevypadala zrovna reprezentativně. Prue se s tím chlapem nechtěla sejít. Doposud, po finančních skandálech kolem smrti jejího otce, se Prudence dařilo zůstat mimo neodbytný radar tisku. Mezi Prudence Winslowovou, hrdinnou chůvou, a rozpadem impéria zatím nikdo nenašel souvislost. Chtěla, aby to tak zůstalo i dál, a proto se pokusila schůzku odmítnout, ale paní Smithová byla neústupná. „Pro blaho akademie, drahoušku," řekla. Prue nebylo zapotřebí připomínat, jak moc je dlužná paní Smithové, která zůstala při ní - a takových bylo málo. „Kaelan Princ," zopakovala recepčnímu, který se tvářil bezradně. Náhle mu svitlo. „Asi máte na mysli prince Ryana Kaelana." „No dobře," odpověděla a pomyslela si no jistě, každý je rocková hvězda, a podívala se na hodinky. Deset minut zpoždění. Kruci. Trochu nespokojeně hlesl: „Ty ženy ho také chtějí zahlédnout." Prue se podívala, kam ukazoval, a zamračila se. U výtahů stál houf chichotajících se dívek a mladých žen. „Očekává mě." Změna tónu na něj zapůsobila. „Vaše jméno, madam?" zeptal se, když zvedal telefon.

10

CARA COLTEROVÁ

Řekla mu je a on zavolal. Když hovor skončil, podíval se na ni úplně jinak, se zájmem. „Hned pro vás někdo přijde a doprovodí vás, slečno Winslowová." „Děkuji vám." Přijde mě někdo doprovodit? Co se děje? Je ten člověk opravdu rocková hvězda? Že by na paní Smithovou zapůsobila celebrita, jí připadalo naprosto nepravděpodobné. Dveře výtahu se otevřely, shluk žen a dívek se v naději posunul dopředu a hned začaly padat otázky. „Přijde dnes dolů? Jak se má Gavin?" Jedna dívka, moc hezká, stála mimo skupinku. Vypadala tak na dvanáct a divoce mávala cedulí s nápisem JEDNOU MŮJ PRINC PŘIJDE. To dítě připomnělo Prudence, jaká byla sama v jejím věku, plná nadějí, tužeb, žila ve fantazii, protože její život byl osamělý. Holčičko, pomyslela si, měly bychom si promluvit. Ale potom zaměřila svou pozornost na jednoho staršího, velmi důstojně vyhlížejícího muže v tmavě zelené uniformě se zlatým zdobením na ramenou, který mířil k ní. Na hrudi měl kříž: jakoby drak obtočený kolem nějakého nástroje podobného loutně. Ignoroval to srocení, přišel k ní a lehce sklonil hlavu. „Slečna Winslowová? Pojďte laskavě se mnou. Nevšímejte si jich," poradil jí tiše, když procházeli kolem skupiny žen. „Ronald," představil se ve výtahu. Zamyšleně ho sledovala. Starší, ale velmi hezký. Jedno pousmání. Povzdechla si nad tím, jak těžké je stát se novou osobností. „Dostala jste instrukce o protokolu?" „Prosím?" „Kromě dochvilnosti se od návštěvníků očekávají i jisté zdvořilostní formule." Řekl to odlehčené, i když ji káral za pozdní příchod. „Úklona už není nezbytná, ale pokud takové přání máte -" „Děláte si legraci, viďte? Úklona?" Zasmála se, ale uviděla trochu pohoršený výraz v Ronaldově tváři. Vzpomněla si, jak ji recepční opravil, když říkala jméno. Takže nakonec žádná rocková hvězda!


11

„Chcete mi naznačit," řekla pomalu a tiše, „že se setkám s princem? Opravdovým princem?" „Ano, slečno. Omlouvám se. Domníval jsem se, že to víte." Proč mi to paní Smithová neřekla? Nebo jsem v tom zmateném telefonátu něco přeslechla? Ne, ne, NE! Život je tak nespravedlivý. Náhoda tak krutá. Jako ta dívka u výtahu, i Prudence kdysi věřila na prince. Byla hotový maniak lásky! Pečlivě vybírala knížky a filmy, bažila po věcech, které se v nich slibovaly. Ve čtrnácti letech zjistila, kolika mužům se líbí a v hloubi srdce věděla, že když políbí toho pravého, bude to začátek její pohádky. Doposud ale políbila tisíc žabáků, ale žádný se v prince neproměnil. A potom, loni, po smrti otce, si uvědomila, a to velmi bolestně, že toužila po lásce toho odměřeného a odtažitého muže a že ji už nikdy nezíská. Nikdy. Otočila list. Žádná romance celý rok. Ani jediná schůzka, ani polibek, nic. V hledání prince ztratila sebe sama. A poslední dobou měla pocit, že hledá, co je ztraceno. Svět zkouší její předsevzetí! Prudence si velmi dobře uvědomovala, že se nechce sejít s princem, není připravena podrobit své předsevzetí zkoušce! Upřeně hleděla na tlačítko nouzového zastavení. Na rukávu ucítila dotek a podívala se do očí muže, který ji doprovázel. „Není se čeho bát," řekl tiše. „Bát?" vyhrkla. Ona, Prudence Winslowová, se nikdy ničeho nebojí! Pokud se nepočítají chvíle, kdy ztratí nervy! A poslední dobou ani náhodou nepropadala panice jako dřív. Usilovně myslela na svoji dobrovolnou práci. Než našla akademii paní Smithové, krátce po smrti otce, se ocitla v potravinové bance Blahobyt, ponížená a hladová. Teď každý volný okamžik a cent věnovala na to, aby splatila té úžasné organizaci, která nejen krmí hladové, ale umožňuje jim uchovat si důstojnost. Její život jde správnou cestou! Na tuhle výzvu připravená není. Prostě není.

12

CARA COLTEROVÁ

„Kruci," zaklela a pokoušela se chytit alespoň některé uvolněné prameny vlasů a vrátit je na původní místo. Ronald znervózněl. „V přítomnosti Jeho královské Výsosti přirozeně neklejeme," poznamenal diskrétně. „Přirozeně," opakovala a vzdala souboj s vlasy. „Správné oslovení při představování je Vaše královská Výsosti, nikoli princi Ryane. Poté jej můžete oslovovat, pane'." „Ale bez úklony." Pokud postřehl byť náznak sarkasmu, předstíral, že tomu tak není. „Pokud nebudete chtít," ujistil ji. „Věřte mi, to nebudu." Při pokusu o úklonu by určitě upadla rovnou na nos, naštěstí jí klanění nebylo po chuti. Ronald sotva slyšitelně povzdechl. „Věřím vám." Dveře výtahu se otevřely a on ji vedl chodbou po tlustém koberci k dvoukřídlým dveřím. Hotelové apartmá za nimi bylo plné váz s čerstvými, sladce vonícími liliemi. V hlavní místnosti stálo koncertní křídlo, hedvábím potažené pohovky, podlahu pokrývaly drahé koberce. Elegantní lustr překypoval křišťálovými ověsy, v nichž se odráželo světlo, a v krbu praskal oheň. „Mohu vám pomoci z kabátu?" Nechtěla se vzdát svého kabátu, i když byl umazaný! Vnímala ho jako určitou ochranu! Před čím? Ptala se sama sebe rozzlobeně. Sundala si plášť. Pod ním měla jednoduchou bílou halenku, která původně byla vyžehlená, ale potom se rozhodla zareagovat na vlhkost stejně jako sukně a vlasy. „Prosím, posaďte se," vybídl ji Ronald. „Ohlásím vás." Ale nemohla si sednout. Zaujaly ji vkusné obrazy, výhled z okna, spojovacími dveřmi nakoukla do jídelny. Služebná v nažehlené uniformě prostírala stůl pro osm lidí. Čas ubíhal. Proč tady jsem? Proč mě sem paní Smithová vůbec poslala? Bylo jí to velmi nepříjemné! Neměla ráda záhady. Od smrti otce měla na překvapení vyloženě alergii. Ráda měla všechno pod kontrolou, svůj uspořádaný malý svět, a dost peněz na to, aby mohla přispět Blahobytu.


13

Za dávných časů by jí takový obnos připadal směšný. Napadlo ji, že nechce používat výraz za dávných časů, když se má setkat s princem. Zapřísahala se, že s pohádkami skoncuje! Najednou se uvolnila. Přišla na to! Princ bude ošklivý. Starý. Tlustý. Plešatý. Přišla, aby pochopila, jak absurdní fantazie vždycky měla! Svět ji nezkouší, ale odměňuje, říká: Děvče, jsi na správné cestě. Jen pro případ, že by se mýlila, se tesklivě podívala na dveře, ale věděla, že nemůže zklamat paní Smithovou. Jestli paní Smithová chce, aby se setkala s princem, a domnívá se, že je to pro dobro Akademie chův paní Smithové, pak udělá, co bude v jejích silách. Co když v přítomnosti prince řekne něco naprosto nevhodného! Co když si vzpomene na něco nepřístojného! Na pohřbu tatínka si najednou vzpomněla, jak jednou svého nejoblíbenějšího pejska Kelpie ovinula toaletním papírem a až do konce obřadu se musela hodně ovládat, aby nevybuchla smíchy. Tohle bude totéž. Mohla by klidně rovnou odejít, než udělá Akademii chův hanbu navždycky. Ale než stačila cokoli udělat, otevřely se dveře na druhé straně apartmá. Objevil se Ronald a přidržel je. Když uviděla muže, který vešel, klesla jí čelist. Honem pusu zavřela. Nebyl ošklivý. Starý. Tlustý. Plešatý. Byl to princ, o jakém sní každá dívka. Pokud někdy nějaký příběh začínal slovy Byl jednou kdysi jeden…, pak to byl příběh, který začal jeho příchodem. Byl dost vysoký, aby vedle něj se svými stopětasedmdesáti centimetry měla pocit, že je malá - to nezažila od svých osmi let. Měl na sobě svetr slonovinové barvy, tmavou košili a tmavé volné kalhoty, ale i kdyby byl v montérkách, o jeho společenském postavení by nebylo pochyby. Držení těla prozrazovalo naprostou jistotu, přirozený šarm muže, který dobře ví, kým je. Kráčel jako muž, který se narodil, aby zdědil celou zemi - a věděl to.

14

CARA COLTEROVÁ

Ačkoli všechny rysy ve tváři měl dokonale mužné, nejvíce ji upoutaly a zcela ovládly jeho oči - neuvěřitelný odstín modré, který jí připomněl vody u havajského pobřeží Kona, kam s otcem jezdili na zimu. Stále dokola si zoufale opakovala, že vůbec není její typ. Už dávno se rozhodla, že muž s tmavými vlasy či očima, je pro ni zcela nevhodný. Kdyby si vzala blonďáka, mohly by její děti být rusovlasé, ne s ohnivě rudými vlasy! Navíc, jeho sebedůvěra ji rozčilovala, protože hraničila s domýšlivostí, a právě domýšlivost byla na prvním místě jejího seznamu osudných chyb, které nesmí mít její pan Pravý. Samozřejmě v seznamu měla spoustu dalších položek, strašlivě povrchních, ale pro ni důležitých, od chloupků v nose po ošklivé nehty na nohou! Princ jako by uzavřel prostor mezi nimi, protože se nemohla ani pohnout. Podal jí ruku, což nečekala. Honem se podívala na Ronalda, ten lehce pokynul hlavou. Uchopila podanou ruku. A pocítila velkou sílu… a ještě něco, jiskru čistého uvědomění, že i když má tmavé vlasy a kdovíjaké nehty na nohou, jeho nosní dírky by rozhodně prošly. Jenomže ten pocit nebyl namístě - ne chůva a princ, ale muž a žena. Svět je k ní neobyčejně krutý! Vyškubla svou ruku z jeho. S žádným jiným pocitem na světě nemusela bojovat tak urputně! Dokázal by v ženě vyvolat slabost a zamlžit její úsudek. Ne, člověk si nemůže věřit, když se něco takového vznáší ve vzduchu, jakmile naděje oživne. Rozhodně nehodlá ztrácet čas potulováním, nákupem dokonalých maličkých děkovných kartiček po večírcích a návštěvách, čekáním na zazvonění telefonu, zkoušením šatů s ohledem na to, které by se líbily jemu. Takhle reagovala, aniž by absolvoval test nehtů na nohou! Jako by veškerý pokrok posledních šesti měsíců byl najednou ohrožen jediným dotykem tohoto cizího muže. Jako by vypadla ze svého světa a někam se řítila. „Slečno Winslowová," řekl vyloženě kouzelným hlasem hlubokým, mužným, melodickým. „Velmi mě těší."


15

Jeho přízvuk se jí líbil. Chtěla ze sebe vysoukat Vaše královská Výsosti, ale nějak to nešlo. Kdyby věděla, jak se poklonit, nejspíš by to udělala! Zkusila zasunout neposlušnou kadeř za ucho, bez úspěchu, a dala ruce za záda. Řekni něco, poručila si. „Ahoj." Muž v zelené uniformě sebou maličko cukl, ale pokud to prince pohoršilo, nedal to na sobě znát. Upíral na ni jasné, podivuhodné oči a pousmál se. Jeho úsměv byl zničující, i když měl dva přední zuby trochu křivé. Křivé zuby jsou na seznamu! I tak ale v úsměvu zahlédla náznak strohosti v obličeji příliš mladém, aby v něm přetrvala. Drobnou nedokonalost jeho zubů vnímala jako podivně přitažlivou. Takže i přes ty zuby byla jeho ústa k zulíbání. Jeden polibek a hned to pozná. Princ, nebo ropucha? Tak dost, napomenula se. „Prosím, posaďte se." Pokynul ke křeslu a usedl na pohovku. „Mohu vám nabídnout občerstvení?" Whisky s ledem. Dvojitou. „Ne, děkuji vám." Věděla, že by se slušelo dodat Vaše královská Výsosti, nebo alespoň pane, ale nemohla, stěží dokázala odmítnout. „Povězte mi něco o sobě," vyzval ji. Upřeně ho sledovala a vyvedená z míry se zeptala: „Proč?" Trochu se zamračil. Pojala podezření, že není zvyklý, aby někdo jeho žádost zpochybňoval. Arogantní, připomněla si. Ale hleděl na ni tak hloubavě, až musela dávat pozor, aby se nevrtěla. Nakonec řekl: „Četl jsem v novinách o vašem hrdinském činu. V New Yorku jsem obchodně. Vzbudila jste ve mně zvědavost." „Aha." Nejraději by mu všechno vyzradila - o strachu, osamělosti, pochybnostech o sobě samé, hodnocení sebe sama a ponížení od smrti otce. Chtěla nevnímat aroganci a věřit tomu, co viděla v jeho očích. Hloubku? Pozor, kvůli těmhle očím se ženy a dívky ve vestibulu hotelu zesměšnily.

16

CARA COLTEROVÁ

„Není o čem mluvit," vyhrkla chladně, aby se ubránila té důvěrně známé touze, která ji prostoupila. Jeho mlčení bylo stejně rozkazovačné jako otázka, a tak dodala: „Opravdu." Stále nic neříkal a jí připadalo, že musí ticho narušit. „Nebyl to žádný hrdinský čin," odporovala, i když věděla, že prince nejspíš nikdo neopravuje. „Nic takového. Všechno se to seběhlo hrozně rychle a jednala jsem podvědomě. Přecházela jsem přes ulici na semaforu a najednou se na mě řítilo auto, bylo jasné, že nezabrzdí. A tak jsem strhla kočárek z přechodu a auto narazilo do mě. Dohromady se mi nic nestalo." Na boku měla modřinu velikosti ananasu, ale pouhé pomyšlení, že by před princem odhalila bok, jí připadalo scestné! „Copak tohle není podstatou skutečné odvahy? Přichází zcela přirozeně, bez přemýšlení." „Ne. Skutečná odvaha znamená mít strach, a přesto jednat." „Je možné, že obě varianty jsou stejně závažné?" Měla pocit, že je ve snu. Ona, která ještě před pouhou hodinou usilovně odstraňovala skvrnu po karamelovém pudingu z kabátu, ona, která neuctivě zacházela se jménem svého zaměstnavatele, jehož postavení je velmi důstojné, ona, která myslí na psy obalené toaletním papírem při pohřbech, teď sedí v apartmá a filozoficky rozmlouvá s princem! Zoufale se snažila na něj pohlížet přes filtr seznamu osudných chyb a stejně tak se snažila zachovat zdání důstojnosti. Možná by se smála absurditě života, kdyby neudělala chybu podívala se mu totiž do očí. Viděla to tam znovu. Hloubku. Cosi absurdně podmanivého. Takové oči by mohly ženu přimět, aby udělala nebo řekla něco hodně hloupého. „To nebyla odvaha," trvala na svém. „Jen instinkt." „Takový instinkt bych pochopil u matky. Ale vystavit se nebezpečí kvůli cizímu dítěti, to je něco jiného." „Snažím se vám vysvětlit, že to nic nebylo." „A já se vám snažím říct, že to něco bylo."


17

„No." Skoro stejně hloupé jako ahoj, ale ten muž ji připravoval o dech a zdravý rozum - a přitom byl arogantní! Ani u toho nebyl. Kdo tedy ví, co to bylo nebo nebylo? „Uvažuji o tom, že vám nabídnu práci v mé domácnosti." Ohromeně na něj upírala oči. Tak tak přežila rozhovor bez porušení slibu. Zádní muži. Žádné líbání. Žádné schůzky. Ne. Ne. Ne. Ještě šest měsíců! Jistěže má chyby, ale prověřit to při práci v jeho domácnosti? Nikdy! „Vaše Výsosti, nechci u vás pracovat. Myslím tedy ve vaší domácnosti. Jsem šťastná tam, kde pracuju." Vaše Výsosti! Paní Smithová jí nikdy neměla svěřit takhle delikátní úkol! Jeho úsměv se jí ani trochu nelíbil. Jasně jím vyjadřoval, že to, co chce ona, je pro něj naprosto bezvýznamné. V životě dostal všechno, co chtěl. Nejspíš vždycky. To nesnášela. Muži, kteří vždycky dostanou, co chtějí, se na jejím seznamu posunuli na úplně první příčku. „Starám se o děti," oznámila neklidně. „Co bych dělala ve vaší domácnosti?" „Mám dvě děti," odpověděl. To ji vyvedlo z míry. Myslela si, že není ženatý. Proč není? Jak je to možné? Když takhle vypadá a o obdiv žen jistě nemá nouzi, jak může být volný? Měla by být ráda! Místo toho si připadala podivně oloupená. „Jsem vdovec," řekl tiše. Vůbec se jí nelíbilo, když ucítila, jak jí náhle projel záchvěv soustrasti. Nebo zvláštní pocit úlevy. Takže je volný. Určitě ale ne pro takové jako ona. Ne že by se řadila k potencionálním zájemkyním. Teď ne. „Nechci měnit práci." Chtěla vyjádřit, co nechce: pracovat pro něj. Netouží hýčkat svou slabost, která chce věřit pohádkám! Malého Briana miluje. Právě v tuhle chvíli mu odpustila skvrnu od karamelového pudingu na svém nejlepším kabátě. Kromě toho ji potřebuje agentura Blahobyt! Při získávání zdrojů prokázala nápaditost.

18

CARA COLTEROVÁ

Za nimi se otevřely dveře a vešel Ronald. A s ním nepozorovaně proklouzl asi pětiletý chlapec. Všimla si ho jen Prue. Vypadal jako nezbeda. Přitiskl se k opěradlu pohovky, na které seděl princ. Ronald se nahnul, polohlasem něco princi řekl a princ se ohlédl přes rameno. Samozřejmě za okamžik se nad opěradlem objevily nepoddajné černé vlasy, potom jiskřivé modré oči, z nichž vyzařovala neposednost. Když ji klučina uviděl, trochu svraštil obočí. Nezapřel svého otce. Také svraštila obočí. Chlapeček se narovnal, takže se vynořil celý obličej. Byl neobyčejně hezký. Věnoval jí pohled, který si vysvětlila jednoznačně: zjevný odpor - stejně se díval dnes ráno Brian na svou dočasnou chůvu. Potom zašilhal a vyplázl na Prue jazyk, ale nebylo to z legrace. Vrhla krátký pohled na prince, ten se zabýval něčím jiným, a tak zase obrátila pozornost k dítěti. Udělala něco, z čeho by paní Smithová měla nejspíš infarkt. Zašilhala a taky na něj vyplázla jazyk. Ryan se na ni zrovna v tu chvíli podíval. Musel se kousnout do tváře, aby nereagoval. Připadalo mu, že se kouše do tváře od chvíle, kdy ji spatřil poprvé. Pravdou zůstalo, že ho nic - setkání s paní Smithovou, ani fotografie v novinách - nepřipravilo na osobní setkání s Prudence Winslowovou. Byla vysoká a štíhlá a měla nádhernou hřívu vlasů. Rezavé lokny se stáčely a kroutily kolem hlavy jako zelektrizované. Byla moc hezká - dokonalý nos, široká ústa, mléčná pleť - podle prosté kanceláře paní Smithové a oblečení, které měla Prudence na fotce v novinách, nečekal, že přijde taková žena. Oči měla zelené jako jezero pod vodopádem Myria na jeho ostrově a zářily kuráží, rafinovaným vzdorem, znovu v rozporu s jeho očekáváním. I když měla na sobě zmuchlané a staromódní oblečení, nesla se s jistotou, jako by to oblečení mělo přesně takhle vypadat!


19

Vzdor předvedla znovu, když ho neoslovila titulem, a když ano, zvolila špatnou variantu. Záměrně. Přišla pozdě a chovala se neslušně, a i když ji podezíral, že to dělá schválně, za pár chvil si uvědomil, že by se nehodila do jeho poklidné domácnosti, přesně jak ho paní Smithová varovala. Lidé, které si jeho rodina držela, pracovali na svých pozicích po celé generace, otec učil syna, matka dceru. Byli hrdí, že slouží rodu Kaelanů. Tahle žena by výrazně narušila rutinu, která se na zámku za tři sta let nezměnila. To ho naplňovalo spíš zvláštním neklidem než spokojeností. Navíc se ukázalo, že královské chůvy bývají problematické. Je jiná doba, než ve které ho vychovali, a princ věděl, že pro své děti chce - ne, vroucně si přeje něco jiného. Jeho syn má od smrti své matky problémy. Dítě, které vždycky bývalo jako sluníčko, je teď vzpurné a odmítavé. Jeho nezbednost přerostla ve zlobu. Gavin potřeboval méně nekompromisní chůvu, než byla ta, kterou před týdnem propustil. Ryan sám nevěděl jistě, jaká chůva by byla nejlepší, ale když viděl Prudence Winslowovou, byl přesvědčen, že ona je ta pravá. A když otočil hlavu a viděl, jak zelenýma očima šilhá a ještě vyplazuje jazyk, nejprve ho napadlo: Udělal jsem chybu. Instinkty mě zradily. Ať se vrátíte svému životu. Ale potom si uvědomil, že jeho syn přišel do pokoje a schoval se za pohovku. To ho překvapilo. Podíval se na Gavina, původně chtěl nasadit přísný výraz, ale úplně roztál. Gavin se usmíval. Ale nebyl to ten zlý úsměv, který Ryana děsil. Gavin týral personál, miminko, chůvu, nebo královniny psy. Šest chův během šesti měsíců kvůli jednomu malému, škodolibému dítěti. Ne, na Gavinově tváři byl skutečný úsměv, nejistý, ale skutečný. Když viděl, že na něj tatínek kouká, úsměv vzal za své, zase nasadil zlobný pohled a odešel. „To byl můj syn Gavin." řekl Ryan a sledoval její obličej. „Před třinácti měsíci ztratil matku. Prožívá krušné chvíle." Nakonec v jejích očích uviděl to, co chtěl. Ne pýchu nebo bojovnost, ale nesmírnou něhu, až sám pocítil touhu. Honem ji

20

CARA COLTEROVÁ

zadusil. V celém svém manželství toužil po něčem. Byl mladý a doufal ve štěstí, i když byl sňatek předem dohodnutý. Raina také doufala. Doufala, že když uzavře sňatek s princem, provdá se velmi dobře, stane se z ní princezna, takže potom zapomene, že milovala jiného… Okamžitě bolestivé vzpomínky zaplašil. Má dvě krásné děti. „Mám ještě miminko," řekl a pozoroval ji ještě bedlivěji. Z jakéhosi důvodu vylovil z kapsy pod svetrem fotografii malé Sáry. „Je moc malá, aby se mnou cestovala." Prudence zaváhala, potom se naklonila a vzala si fotku. Na rtech jí zahrál slabounký úsměv. Sára na lidi takhle působila: řídké vlasy jí trčely do všech stran jako černé pampeliškové chmýří a měla velké modré oči. „Je jí třináct měsíců. Moje manželka zemřela při porodu." „To je mi líto," zareagovala a myslela to upřímně. Odložila fotografii a dívala se směrem, kterým odešel Gavin. Ryan cítil, jak cosi hluboko uvnitř jeho těla vydechlo úlevou. Bude jeho děti milovat. Láska. Ta mu v životě chyběla. A všem chůvám, i té, kterou měl on. Starostlivá, samozřejmě. Oddaná, ano. Uctivá, přirozeně. Ale to, co v nestřeženém okamžiku zahlédl v zelených očích Prudence Winslowové, když se ohlédla na místo, kde před chvílí stál jeho syn, neviděl u žádné z předchozích chův. Od paní Smithové získal jen velmi kusé informace. Věděl, že Prudence Winslowová je pro tuto práci kvalifikovaná. Ale nejvíce dal na svůj instinkt. Ten mu napověděl, aby se s Rainou neženil. Ale to mu bylo dvaadvacet let, ocitl se pod tlakem a v podstatě neměl na vybranou… Od té doby, vědom si zkázných následků, se Ryan snažil věnovat větší pozornost vnitřnímu hlasu. Právě tohle se mu honilo hlavou od chvíle, kdy uviděl tu fotografii. Teď mu vnitřní hlas našeptával rozhodné ano. I když mu nejspíš nikdy nebude říkat Vaše královská Výsosti, aniž by se skoro dusila, dokonce i když jeho domácnost na ni patrně připravena není, ani on sám, věděl, že jeho děti ji


21

potřebují. Od okamžiku, kdy dostal do ruky ty noviny a přečetl si článek o mladé chůvě, která riskovala život pro svého malého svěřence. „Chci, abyste uvažovala o tom, že se mnou odjedete na ostrov Momhilegra. Jako hlavní -" Najednou už o ní nedokázal hovořit jako o chůvě, stejně jako ona ho nedokázala oslovovat Vaše královská Výsosti. „Abyste se starala o mé děti," dodal. Upřeně na něj koukala, uhnula očima, najednou vyskočila. „Mohla bych dostat svůj kabát?" Její tváře se zbarvily do krásného odstínu rudé barvy. „Děkuji za nabídku, ale nepřijímám ji. Jsem velmi spokojená se svou současnou prací." Na okamžik očima zabloudila na jeho rty, její pohled byl tak intenzivní, až cítil, jako by ho sežehl. Ale potom dostala svůj kabát a velmi rychle odešla. Lehce se usmál, když za sebou pořádně bouchla dveřmi. „Ronalde?" „Ano, pane?" „Rád bych se dnes odpoledne podíval na jeden film. Zvuk hudby. Můžete mi ho sehnat?" „Jistě, pane." „A ještě je třeba něco udělat." Ronald vyslechl jeho žádost a přikývl. Ještě dnes, pokud všechno proběhne tak, jak doufal, slečna Winslowová zjistí, že přišla o místo. Jiní muži by si možná dělali starosti s takovým svévolným zásahem do cizího života, ale Ryan byl mužem disciplinovaným, který ve svém životě znal jen jednu realitu - že totiž povinnost stojí nad osobními sny a touhami. Samozřejmě manželství dopadlo katastrofálně, ale on si přece slečnu Winslowovou nechce vzít. Bude u něj pracovat. Vlastně mu vůbec nepřišlo na mysl, že by se slečna Winslowová mohla rozzlobit, když za ni rozhodne. Lidé pro něj pracují rádi. Dostávají odměnu, která daleko převyšuje jejich nejdivočejší představy. Její původní neochota přijmout jeho nabídku se s největší pravděpodobností promění ve vděčnost, pokud je rozumná.

22

CARA COLTEROVÁ

Ryan se o vše postaral a pak si pustil film. Pozval Gavina, aby se díval s ním, ale ten si chtěl hrát videohry ve svém pokoji. A nechtěl být ve stejné místnosti s tátou. Film byl zábavný, dobré rozptýlení poté, kdy ho Gavin odmítl. A přece, když film skončil, propadl Ryan melancholii, i když tematicky byl film příjemný.

DRUHÁ KAPITOLA „Vy mě vyhazujete?" Prudence byla v šoku. Paní Hilroyová propletla prsty na rukou a neklidně se rozhlížela po skromném suterénním pokoji, který Prudence obývala. „Samozřejmě vás nevyhazuji," zajíkala se stísněně. „Určitě existuje způsob, jak vyjádřit, co pro mě znamenáte. A Briana. Ukončení. Ne, ne, to je příliš drsné. Nechávám vás odejít. Ano! Nechám vás odejít. Za lepším. A něčím významnějším." Ačkoli se paní Hilroyová snažila, aby to všechno vyznělo dobře, byla to jen slova. Prostě ji vyhodila. Dneska ráno ještě měla práci. A teď už ne. Jak to, že si ničeho nevšimla? „Zachránila jste Brianovi život," vrkala paní Hilroyová. To jste moc hodná, že o tom mluvíte. „Tohle je nejhorší den mého života." „Ale to jistě přeháníte," řekla paní Hilroyová vyděšeně. „Možná," odpověděla Prudence úsečně. Nejhorší den, to bylo možná příliš dramatické. Den, kdy jí zemřel táta, byl horší. Týdny poté zažila jeden hrozný den za druhým. Nejen kvůli té obrovské finanční katastrofě. Musela si uvědomit, že lásky, o kterou to malé, ztracené, opuštěné dítě žadonilo, se jí už nedostane. Musí prostě vyrůst.

24

CARA COLTEROVÁ

Tohle je prostě děsivý den, i když se nevyšplhal na stupnici tak vysoko jako ostatní. Přišla o místo u Hilroyových! Po rozhovoru s princem měla Prue tušení, že se její svět otřásá, prochází zkouškou. Od chvíle, kdy se zahleděla do jeho úžasně modrých očí a zaposlouchala se do jeho mužně melodického hlasu, byla nejistá a podrážděná. Jakýmsi jazykem, nevysloveným, ji žádal, aby na sebe pohlížela jinak. Jenomže to ona rozhodně nechtěla! Nechtěla si klást otázky typu, jestli je skutečně šťastná, nebo osamělá. Nebo jaká budoucnost ji čeká a kam směřuje její život. A už vůbec nechtěla připustit pochybnosti o seznamu osudných chyb. I když už na něj tolik nedala! Byla ráda, že ho odmítla. To rozhodnutí patřilo k těm lepším v jejím životě! Měla dojem, jako by ji potkal satan a vztáhl ruku na to, co ze všeho nejvíc chtěla. I přes to, že princ Kaelan měl jisté nedostatky, byla by to krásná pohádka být s ním. Ale během několika posledních měsíců Prue poznala, že pohádkové konce se nestávají. Všechno je jen lež a iluze! Žádný princ ji nezachrání. A teď, když vyslechla paní Hilroyovou, zůstala úplně sama. Trochu litovala, že prince nevyslechla. Možná by zjistila, jestli platí víc, než je ta almužna, kterou dostává tady! Dostávala. Ať nabízí jakékoli ubytování, je určitě lepší než tenhle suterénní pokoj zastrčený mezi hlučnou kotelnou a prádelnou. Představa, že by se k němu teď poníženě vrátila s tím, že je najednou k mání, pro ni byla příliš pokořující. Navíc by nemohla pracovat u muže s takovýma očima! Ale na druhou stranu bylo jisté, že když přišla o další místo, paní Smithová si nad tím umyje ruce. Tohle byla její třetí šance, „jízda autobusem", jak říkával Brian, když spolu hráli karty a honem utíkal pro párátka, aby měl co vsadit! Paní Smithová byla vždycky tolerantní a pozoruhodně chápavá, ale Prudence si dobře uvědomovala, že místo u Hilroyových byla její poslední šance v Akademii chův.


25

„Je to prostě od té nehody," řekla paní Hilroyová. „Uvědomuji si, že chcete být s mým synem. Potřebujete s ním být. Co kdybyste ho tehdy nezachránila? Co kdybych přišla o poslední den jeho života? Prodala chvíle s ním za peníze?" Prue se vzpamatovala a hleděla na rozrušený obličej paní Hilroyové. Sebelítost nahradil zdráhavý soucit. Kdyby byl Brian její syn, nechtěla by ho opouštět a denně chodit do práce. Paní Hilroyová učinila správné, ušlechtilé rozhodnutí. Brianovy potřeby jsou nejdůležitější. Moje práce tady skončila, přemýšlela Prudence, ale nedokázala potlačit povzdech. „Takže se mnou to nemá nic společného? Není to kvůli kvalitě mé práce?" „Prudence, byla jste svěžím závanem větru v tomhle domě. Mé dítě vás zbožňuje. Ale, čistě sobecky, chci, aby plakal a protestoval, když budu odcházet já, ne vy." Takhle by to měla správná matka cítit. „Kdy potřebujete, abych uvolnila pokoj?" zeptala se Prudence sklesle. „Uklízečku asi potřebovat nebudete, viďte?" Ta slova ji velmi bolela. Byla ponižující. A naprosto zbytečná. Musí existovat tisíce jiných pracovních míst, pro které má dostatečnou kvalifikaci. A ona potřebuje sehnat práci rychle. Nemá úspory, zdravotní pojištění, a i když má agenturu Blahobyt velmi ráda, z celého srdce doufala, že její služby už nebude potřebovat! Připadala si v nemilosti, jako ztracený případ, a bylo nanejvýš pokořující, jak rychle se tenhle pocit dostavil, když tak usilovně pracovala, aby její sebeúcta znamenala mnohem víc než muž po jejím boku. „A-a-ale já jsem vyrozuměla, že máte jinou nabídku," naříkala paní Hilroyová. Slitování ji v okamžení opustilo. Pochopila. I když si slíbila, že svůj pověstný temperament udrží na uzdě, přistoupila k paní Hilroyové, která honem o krok couvla. „Prosím?" vyhrkla nebezpečně. „Vyrozuměla jsem, že máte nabídku práce. Prudence, od prince! Jak jste mohla takovou

26

CARA COLTEROVÁ

příležitost odmítnout?" „Jak o tom víte?" zeptala se Prue tiše. Paní Hilroyová mlčela. „Kdo vám řekl, že mám jinou nabídku? Paní Smithová?" „Nejdřív se mnou mluvila Abigail, ale hrozně mě to rozčílilo. Nechtěla jsem vás nechat odejít! A potom mi zavolal on sám." On sám. Tón, který si člověk nechává pro papeže nebo prezidenta. A třeba i pro prince. „Vy jste s ním mluvila?" .. Jen telefonicky. Ještě nikdy jsem s princem nemluvila. Bylo to velmi příjemné." Prudence zlobně upírala oči na svou zaměstnavatelku. Bývalou. Paní Hilroyová nasadila výraz jako ty ženské u výtahu. „Připadal mi velmi milý." Nevadí, že Prue zpochybňovala moudrost odmítnutí jeho nabídky bez dalšího zkoumání, v duchu se vracela k rozhovoru s princem, uvažovala, jak zvládla pohovor s ním a jak ze všeho vybruslila! To nevadí! Tohle je její život a nenechá si násilím vyvést z rovnováhy nějakým vysoce postaveným a mocným neřádem, který je zvyklý si koupit, co chce a koho chce. V tu vteřinu dospěla k závěru, že arogance bude první na seznamu osudných chyb pro budoucí zaměstnavatele i manžely! Zkoumala paní Hilroyovou, a ta se pod jejím příkrým pohledem hroutila. Věděla, kolik uhodilo. „On vám zaplatil! Abyste se mě zbavila!" Paní Hilroyová zase uhýbala očima. „Nabídl mi, ehm, odškodnění, abych si mohla dovolit zůstat s Brianem doma." „To je hrůza! Zahrál na citlivou strunku, lásku k dítěti!" „Tak to nebylo! Byl milý." „Je to satan," prohlásila Prudence. „Myslíte, že satan vypadá jako netvor a chová se ohavně? Kdepak! Přichází v přestrojení, přinejmenším jako princ, a dává vám, co vás nejvíc láká. Samozřejmě je milý." Paní Hilroyová, ač zmatená, pevným hlasem pronesla: „Prudence, nejste odborník na démony." Možná ne, ale i tak jí bylo, jako by s tím svým zápasila strašně dlouho a bylo to vysilující.


27

„Vy jste mě prodala!" obvinila paní Hilroyovou. „Lidé nemohou jiné lidi prodávat," opáčila, ale v jejím hlase zazněla pochybnost. „No, však uvidí!" „Prudence, nebuďte zbrklá, prosím vás! Tohle je příležitost. Dobře si to rozmyslete." Věděla, že do jisté míry je to pravda. Dostala druhou šanci, aby se chovala jinak. Že princ Kaelan není satan. Ti, se kterými bojuje, jsou v ní samé. Ale byl mužem, který jí může ublížit jako nikdo jiný, když neohlídá ochranný val kolem svého srdce. Kromě toho měla v sobě ještě něco, handicap od narození, a ten jí bránil, aby se snažila jednat rozumně a klidně, neustále ji nutil jednat impulzivně, i když za to později platila. „Už jsem o tom přemýšlela," odsekla. Zaslechli zvonek u dveří. Paní Hilroyová zrudla. „To bude možná on. Říkal, že se v devět zastaví. Představte si to! Myslíte, že se sušenky hodí?" „Sušenky? Paní Hilroyová, snad nechcete pozvat satana ke stolu! Nemohu uvěřit, že sem přijde. Taková drzost! Co mám asi dělat? Pokorně si zabalit tašku a nechat se odvézt do nějakého království na druhém konci světa?" „Žádný konec světa. Momhilegra leží mezi Anglií a Irskem, v Irském moři." „Vy jste to s ním probírala?" zeptala se Prue popuzeně. Jak dlouho si paní Hilroyová s princem příjemně povídala? Jaká tajemství se o ní dověděl? Tajemství, která měla být svatá, jako když ji Brian občas svýma baculatýma ručičkama objal kolem krku a dal jí pusu? Červeň na tvářích paní Hilroyové potemněla. „Ne, to samozřejmě ne. Mluvili jsme spolu velmi krátce." To, že princ Ryan Kaelan nezná její tajemství, neznamená, že ho nevyloučí ze svého života navždycky. A to bude pocit! Zavrhnout prince, panovačného, arogantního osla. Ve skutečnosti ale zavrhne svá vlastní pokušení! „Jen jsem nahlédla do atlasu. Když jsem zavěsila telefon."

28

CARA COLTEROVÁ

Zvonek ode dveří se ozval znovu. „Myslím, že není slušné nechat prince čekat," prohlásila paní Hilroyová. „Slušné! Za co si zaslouží slušnost? Vyhodil mě z práce! Myslíte, že vám předvádí dobré způsoby? Nebo úctu k lidem?" „Myslím, že to chápete úplně špatně," prohlásila paní Hilroyová až překvapivě tvrdě, napřímila se a poprvé od chvíle, kdy přišla do suterénu, se podívala Prue zpříma do očí. „Chce, abyste byla chůvou jeho dětí, které nemají matku. Nehodlá vás unést do svého harému." Paní Hilroyová zčervenala. Prudence také. Ta poněkud erotická myšlenka visela chvíli ve vzduchu, a než Prudence mohla pod jejím vlivem roztát, otřepala se, věnovala paní Hilroyové poslední pohled a vyběhla po schodech. Energicky kráčela domem, a když zprudka otevřela vstupní dveře, byla už pořádně ve varu. Chudák Ronald tam stál jako zmoklá myš, pršelo na něj, zlaté ozdoby na ramenou ovadly, jako by byly z papíru. „Rád vás znovu vidím, slečno," řekl a usmál se s půvabnou upřímností. Ronald se jí líbil. Prostě jen dělal svoji práci. Ale teď nebyla vhodná chvíle na slabůstky. „Řekněte Jeho královské Panovačnosti, že odmítám!" vyhrkla a bouchla dveřmi. Po chvíli se zvonek ozval znovu. Otevřela a stál tam Ronald a ze všech sil se snažil vypadat důstojně. Zkřížila ruce na prsou a podupávala nohou. „Ne. Nepojedu. Teď, ani příští týden, nikdy! Ani kdyby to byla poslední šance na zeměkouli, ani kdybych měla hladovět někde v brlohu, ani kdyby -" „To všechno si nezapamatuji, slečno. Možná byste mu to měla říct osobně. Je v autě." Podívala se Ronaldovi přes rameno na dlouhou černou limuzínu s černými neprůhlednými okénky. „Zničil mi život a já mám teď stát v dešti, pokorně u okénka jeho auta čekat, až je otevře a potom poskytnout náležité vysvětlení, proč nechci, aby mi právě on měnil život? Možná


29

bych to ještě mohla vylepšit pokornou prosbou, aby mi odpustil, že mu působím nepříjemnosti, když chci žít po svém!?" Ronald se tvářil optimisticky, jako by měla samé dobré nápady. „Řekněte mu: jděte - jděte se vycpat!" Škoda, že ji nenapadlo něco ostřejšího. Pořádně bouchla dveřmi. Ale zahlédla ještě úzkost v Ronaldově tváři. Očividně ještě nikdo nikdy neřekl laskavému princi Ryanovi, aby se šel vycpat. V takovém případě mu to jenom prospěje. Prudence si nemohla pomoci, ale bylo na čase, aby to někdo konečně udělal! Odhrnula záclonu a viděla, jak Ronald osaměle kráčí přes silnici. Hrbil se před deštěm. Trochu se jí ho zželelo. Doufala, že princ posla nezastřelí. Spustila záclonu a vychutnávala si pocit hrdosti. Pokušení ji omráčilo. Chtělo ji udusit! Ale vzepřela se. „Jsi úplně jiná než před šesti měsíci," řekla si hrdě. Ryan sledoval Ronalda, jak kráčí přes ulici sám. Posadil se na místo řidiče, otřel si kapky deště z ramen a po hodně dlouhé chvíli se přes zpětné zrcátko podíval Ryanovi do očí. „Takže si balí kufr?" zeptal se Ryan. „Ne, pane. Mám za to, že nepojede." Dnes odpoledne s paní Smithovou podnikl všechna opatření a Prudence Winslowová s ním nepojede? „Řekla vám proč?" „Ne tak docela, pane." „Co přesně řekla?" Ronald váhal dost dlouho, aby Ryan pochopil, že situace se nevyvíjí podle jeho plánu. Opouštěla ho trpělivost a dostal zlost. Půjde tam osobně! „Řekla, že vám mám vyřídit, abyste se šel vycpat." „Prosím?" Oba věděli, že slyšel dobře, ale Ronald to zopakoval. A dodal: „A říkala, že nehodlá zmoknout, aby vám to sama řekla." Ryan uvažoval, co vlastně cítí.

30

CARA COLTEROVÁ

Nikdy v životě mu nikdo ani náznakem nic podobného neřekl. Neměl dobrý vztah s manželkou, ale nikdy mu neřekla nevlídné slovo. Ne, zabila ho pomalu, zdvořile, dívala se přímo na něj a nikdy ho neviděla. Chtěl být pobouřený takovým zasvěcením do tohoto světa „hašteření" by mohlo být to pravé slovo - ale nebyl. Cítil podivnou zvědavost, která ho nebezpečně zaujala. Otevřel dveře auta. „Myslím, že bychom měli dámě dát možnost, aby mi to, co potřebuje, řekla osobně." „Strašný nápad, pane," nadhodil Ronald a pomalu zavrtěl hlavou. Ale zvláštně shovívavě se pousmál. Ryan přešel ulici dlouhými kroky. Viděl, jak se záclonka na okně pohnula, nepřekvapilo ho, že ho ta malá uličnice s potěšením pozoruje. Lilo jako z konve, a než došel ke dveřím, byl úplně promočený. Až po třetím zazvonění uslyšel za dveřmi nějaký pohyb. Potom se s vrzáním otevřely a ona tam stála, plná zlobné energie, a bylo jí úplně jedno, že ho nechala čekat v dešti. A jeho to nepohoršilo. Jen doufal, že na ni netřeští oči. Prudence Winslowová vypadala naprosto úchvatně. Ten tam byl uzel vlasů a ošoupané oblečení chůvy, které měla na sobě odpoledne. Nádherné vlasy podobné ohnivým plamenům měla rozpuštěné a padaly jí přes útlá ramena. Oblečená byla do lesklého živůtku s uzounkými ramínky, pod nímž se zvedalo poprsí. Jemný živůtek doplňovaly džíny, které jí obepínaly pěkně tvarované boky, vypadala nohatá a štíhlá jako mladá kobylka. Byla naboso. Oděv odsouhlasený paní Smithovou, v němž ji viděl předtím, ani v nejmenším nenaznačoval, že skrývá něco tak divoce smyslného. A její oči byly víc než výmluvné. Létaly z nich jiskry, jako když na smaragdy dopadají sluneční paprsky. Prudence Winslowová byla nádherná. Což je u dívky, která má pracovat jako chůva, samozřejmě dost velká komplikace.


31

„Dobrý večer," řekl nakonec, jako by ji vítal na plese. A zatím z něj stékaly stružky dešťové vody a ona tam stála v topu, podezřele připomínajícím luxusní kousek prádélka, bosá, v džínách, s vlasy tak divokými, jako by měla za lubem něco vášnivého… a nádherného. „Dobrý večer?" odsekla. „Jak se opovažujete chovat se, jako byste mi právě nezničil život?" „To je směšné. Nabízím vám lepší práci, než jste měla tady. Jak vám tohle může zničit život?" „To prostě nemůžete dělat!" Na zdůraznění svých slov dokonce dupla nohou a on měl co dělat, aby se neusmál. To by byla obrovská chyba. „Nemohu? A proč ne?" zeptal se přívětivě. „Protože já s tím musím souhlasit! Tohle je Amerika. Ne nějaký feudální systém, kde vaše lordstvo spočine zrakem na venkovance, která vede kozu na provaze a nese kuřata v košíku, a rozhodne se, že ji musí mít." Označila jeho rodnou zemi za zaostalou a primitivní. Dobře věděl, že by ho to mělo urazit, ale na něj ta slova zapůsobila jako dotek - horký, škádlivý, smyslný - a měl pocit, že místo krve mu v žilách proudí oheň. Jako by se v něm vzedmula krev jeho předků, každý z nich byl náčelníkem válečníků. Jméno Kaelan znamenalo v gaelštině silný v boji a cítil, že tahle žena mu takový boj předvede. Rozumný muž by odešel, setřásl by ze sebe dešťové kapky a s nimi i vzpomínky na ni. Moudrý muž by se vrátil k paní Smithové a pokorně ji požádal o některou z jiných chův, které se podle jejího přesvědčení dokonale hodí do jeho domácnosti. Ryan Kaelan byl moudrý muž po celý život, ovládal se a byl věcný. Věděl, jak rozhodnout pro blaho národa, činil rozvážná rozhodnutí, bral v úvahu a zvažoval všechny okolnosti, dokud nedospěl k naprosto jasné odpovědi. Ale teď dokázal myslet jen na to, jak rád by zabořil ruce do jejích rozevlátých vlasů, přivinul ji k sobě a zkrotil její rty svými ústy.

32

CARA COLTEROVÁ

Taková myšlenka ho natolik šokovala, že o krok ustoupil. Zalily ho proudy vody. Udělal osudnou chybu. Usmál se. „Možná vám to připadá zábavné, ale mě si nekoupíte," křičela. „Nenechám se prodat. Jednou jsem řekla ne. A to myslím vážně." „Kdybyste na chvilku byla rozumná -" „Rozumná?" zasyčela. „Kvůli vám mě právě vyhodili z práce, a vy chcete, abych byla rozumná?" „No, vlastně ano, chci." „Tak já vám ukážu, jak jsem rozumná!" Rozhlédla se, natáhla ruku za dveře a uchopila křišťálovou vázu s květinami. Pochopil, že to nepovede ke smíru. Hodila mu vázu na hlavu. Podařilo se mu včas uhnout a váza se roztříštila na chodníku za ním. Otočil se, hleděl na poničené květiny a střepy a potom se zadíval na ni. Stála bez hnutí. „No," řekla tiše, „podívejte, k čemu jste mě vyprovokoval!" A potom znovu práskla dveřmi. Zůstal venku, promočený až na kůži a ani v nejmenším ho to nevyvedlo z míry. Zjevně zjistil, co potřeboval. Jako chůva by byla hrozná. Byla by velmi rušivým elementem nejen jeho života, ale i jeho ostrova. Je neústupná a nezkrotná… Ale i tak si byl vědom, jak by mu mělo být. Na prince Ryana Kaelana z rodu Kaelanů z ostrova Momhilegra právě někdo křičel na veřejném místě. Dokonce mu na hlavu hodil vázu! Měl by pochopit, že udělal chybu, když ji chtěl dovézt do své domácnosti. Měl by se zlobit, přinejmenším být mrzutý. Nikdy v životě s ním nikdo takhle nejednal. A nikdy v životě mu takhle nebylo. Cítil se plný síly. Nádherně silný, jako by déšť byl ohněm, ne vodou, jako by ho rozehříval, ne studil.


33

Strčil ruce do kapes, kličkoval mezi střepy skla a zničenými květinami a rozběhl se přes ulici. Ronald stál v lijáku u otevřených dveří limuzíny, a když Ryan nastoupil, tiše je zavřel. Nastoupil, díval se přímo před sebe a pomalu a beze slov odjel od obrubníku. Až když byli skoro u hotelu, položil princi tichým, skeptickým hlasem otázku: „Hodila po vás vázu, pane?" „Ano," přiznal Ryan beze stopy dotčenosti v hlase. Uvědomil si, že ani po rozbité váze a bouchnutí dveřmi nemá pocit, že je po všem. Znovu probíral celou situaci, jako když válečník uvažuje o průběhu skončené bitvy, hledá nedostatky, taktické chyby a plánuje strategii pro příště. Pochopil to. U takovéhle ženy není šance uspět s rozkazem. Měl by si ji předcházet. Maličko zneklidněl při výrazu předcházet. Vždyť hledá chůvu! A tak to slovo zavrhl. Je přirozeně soutěživý. V životě se mu nestalo, že by nedostal, co chtěl. Kromě lásky tvé manželky, našeptával mu vnitřní hlas. Vzpomněl si na Gevinův obličej, jak ho zahlédl odpoledne, i když možná obelhává sám sebe, jestli všechno svaluje jen na Gevina. Neúspěch prostě nehodlá akceptovat. Hodlá vyhrát. Je to jednoduché. Ona je chůva, kterou chce ke svým dětem. Méně snadné bude zařídit to tak, aby si myslela, že vítězství je na její straně. Nebude to snadné, ale ani nemožné. Při takhle promyšleném plánu se mu skoro chtělo si zapískat, ale zdržel se toho. A přece, slova písně, která mu vesele zněla v hlavě, byla Jak vyřešíš problém jako Maria?

TŘETÍ KAPITOLA „Chtěla bych podat výpověď," řekla Prudence odvážně. Seděla na židli s rovným opěradlem naproti stolu paní Smithové. Dělala si tak velké výčitky, že zklame ženu, která jí tolik věřila, až jí slova trochu vázla v krku. V sedm ráno jí zazvonil telefon a paní Smithová ji pozvala k sobě do kanceláře. „Výpověď?" zeptala se překvapeně paní Smithová. Prudence na sobě nedala znát, že je v šoku. Copak jí princ neřekl, jak se předchozího večera chovala? Tak proč je tady? Zpočátku v ruce pevně svírala obálku s výpovědí, ale teď stisk trochu povolila. Stejně nemělo smysl, aby tu pod nějakou falešnou záminkou zůstávala. Časem se paní Smithová o tom, jak po princi hodila broušenou vázu, stejně dozví. Co když princ ráno vstává pozdě? Když je tak nechutně bohatý, nemusí přece vstávat jako všichni ostatní. Takoví jsou určitě opravdoví princové. Nejspíš o tom incidentu ještě nic neřekl! Prue v duchu do svého seznamu fatálních chyb přidala líný. Potom se zhluboka nadechla. „Dávám výpověď, protože jsem včera večer potenciálnímu klientovi hodila na hlavu vázu. Bylo to neprofesionální, naprosté selhání sebeovládání,


35

zcela nepřijatelné chování od někoho, kdo reprezentuje Akademii." Paní Smithová pozvedla obočí. „Byl někdo zraněn?" „Ne, minula jsem. Lituju toho." Přirozeně to vyznělo jako omluva, že se netrefila. Paní Smithová jí připadala trochu nesoustředěná, jako by její přiznání ani nevnímala. Složila ruce a oči upírala na cosi za Prue. „Nebyla jsem vždycky paní Abigail Smithová," podotkla tiše. „Ne?" Prue to překvapilo. Měla za to, že paní Smithová připravuje chůvy sto let! „Před mnoha lety jsem žila v Rusku. Jmenovala jsem se Zivaa Plouvnikovová, a nikdo, kdo se nenarodil a nevyrostl v USA, si nedokáže něco tak strašného představit." Prudence napadlo, že by ji nepřekvapilo víc, kdyby se paní Smithová přiznala, že si nechala změnit pohlaví! „Naskytla se mi příležitost odejít. Byla to šance, po které toužil každý. Ale já si nebyla jistá. Měla jsem tam přátele. Moje matka už byla v pokročilejším věku. Pokud odjedu, uvidím ještě někdy své milované sestry? Tam bylo všechno, co jsem znala. Ta šance s sebou nesla rizika a nebezpečí. Pro mě. Možná i pro ně. Ale něco mi našeptávalo využij téhle šance. A já to udělala. Nebylo to vždycky snadné a v žádném případě bez potíží. Pohřbila jsem manžela, ale nechala jsem si jeho jméno, překonala jsem přízvuk řeči a hodně jsem na sobě zapracovala. Akademii jsem založila z nutnosti." Povzdechla si a dlouho mlčela. „Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala. Napadá mě, jestli bych nelitovala, kdybych zůstala v Rusku." Prudence pochopila, že paní Smithová chce, aby jí něco řekla. „Podle mě si vždycky můžeme klást otázku co kdyby.“ Zaměstnavatelka se zatvářila spokojeně. „Ano, to máte pravdu. Myslím, že život nás vyzývá vycestovat ze země, kde jsme se narodili. Abychom zjistili, kým skutečně jsme, musíme opustit bezpečí známého. Udělala jste to někdy, drahoušku?" Prue měla pocit, že přesně tohle udělala, když se rozhodla nehledat odpovědi na otázky týkající se jejího života u jiných lidí - zvlášť u mužů.

36

CARA COLTEROVÁ

„Copak jsem tohle v posledním roce neudělala? Jsem zářným příkladem příběhu, kterak se stát z bohaté ženy žebračkou! Jsem natolik vzdálená situaci, ve které jsem se narodila, že bych si klidně mohla nechat na to vystavit pas." A občas by v něm mělo být oficiální razítko Peklo. Ale jindy jí bylo zase dobře, jako by objevila dlouho skryté tajemství. „Hmm." Paní Smithovou to moc nepřesvědčilo. „Miluju svoji práci!" prohlásila Prue rezolutně. Prací překonala sama sebe. Stěží mohla zůstat ledabylá a sebestředná, když celé dny trávila plácáním báboviček! „Ne, práci ne. Milujete děti. A to je rozdíl. Prudence, to, co potřebujete, je život plný naděje - poskytnout vám nějakou šanci na sebezdokonalení a růst." Prue se zamračila. Myslela si, že právě k tomuhle směřuje. Měla by říct paní Smithové o své práci v Loaves&Fishes? A potom si uvědomila, k čemu paní Smithová směřuje: je to jen jiný styl mluvy paní Hilroyové, než ji předchozího večera vyhodila. Nadešel čas, aby Prue šla vstříc své lepší budoucnosti, bla, bla, bla… Ne, paní Smithová nepotřebovala její výpověď, když ji chtěla jednoduše vyhodit. Prudence napadlo, jestli to nebude mít v papírech - vyhozená z práce dvakrát během čtyřiadvaceti hodin. „Také myslím, Prudence, že něco uvnitř vám našeptává: vezmi tuhle šanci. Jste tak tvrdohlavá, že to neslyšíte?" „Jakou šanci?" zajíkala se, úplně ji to vyvedlo z míry, protože byla připravená na propuštění. „Jeďte pracovat k princi Kaelanovi. Odjeďte ze země, kterou znáte - doslova i obrazně. Uvidíte, co bude dál." „Pochybuji, že poté, co jsem mu hodila na hlavu vázu tulipánů, bude stát o to, abych u něj pracovala." „To skutečně nevypadá pravděpodobně," souhlasila paní Smithová. Posunula po stole nějaké papíry. „Takovouhle sumu platí." Prudence upřeně hleděla na papír před sebou. Klesla jí čelist. Udělalo se jí zle, jakou příležitost si nechala ujít. Takové peníze by jí umožnily hodně vylepšit Loaves&Fishes. Osobně by


37

mohla „adoptovat" tři nebo čtyři lidi, kterým by mohla zajistit jídlo! „To je na chůvu velmi slušná suma," vysoukala ze sebe přiškrceným hlasem. „Říká, že chůvě platí stejně jako pilotovi, protože oba plní úkoly, které souvisejí se životy jeho dětí. Podle jeho slov je to věc principu. Doufám, že víte, jak výjimečné je najít muže s takovýmhle přístupem." Prudence polkla naprázdno. Samozřejmě to věděla moc dobře. Nabídka byla velkorysá, jeho zásady hodné úcty. Během své krátké praxe hlídání dětí poznala, jak málo většina lidí tuhle práci oceňují. Princ Ryan Kaelan si velmi váží svých dětí! A lidí, kteří se o ně starají. S neochotou si Prudence vzpomněla na jeho výraz, když přeletěl pohledem fotografii malé Sáry, než ji podal Prue. Proč si na to nevzpomněla, než na něj zaútočila květinami? Protože nechtěla věřit na prince! Nechtěla věřit, že ji někdo učiní šťastnou, věřila jen sobě. „Tohle je fotografie apartmá, které má chůva k dispozici." Prudence upřeně hleděla na fotografii nádherného apartmá, šikmé stropy, velká okna, maličká moderní kuchyňka oddělená od útulného obývacího prostoru jídelním pultem se stoličkou z nerezové oceli. Zdálo se, že za francouzskými dveřmi z kuchyně je soukromé patio. Zavřela oči, aby nezatoužila mít přesně takové bydlení pro sebe a aby nebyla smutná, o co přišla jen kvůli své hloupé výbušnosti. Ale co slib, který dala sama sobě? „Najímá si ještě druhou chůvu, aby ta hlavní mohla mít po večerech volno a víkendy pro sebe." Na druhou stranu, k čemu je slib, když neodolá zkouškám? Ale ne takovým drobným, jako třeba jestli se usmát na recepčního, nebo ne. Ale velkým zkouškám, jako například zda odolá té rašící touze, kdykoliv je princ Kaelan nablízku. Pravdou bylo, že se na velkou zkoušku necítila připravená. Raději by se udřela za minimální mzdu. Třeba by uklízela domy nebo obsluhovala u stolu. Ne, to není pravda.

38

CARA COLTEROVÁ

„Panebože," zasténala Prudence. „Já jsem ale blázen!" „Tak na tohle si vzpomeň, až se s tím setkáš." „Cože?" „Princ Kaelan čeká v zasedací místnosti." On čeká v zasedací místnosti? Kuráž z ní úplně vyprchala. Měla by raději dát výpověď. Položila ji na stůl. „Já už se s ním nemůžu setkat. Paní Smithová, já na něj ječela! Hodila jsem po něm tulipány! Jak se s ním můžu sejít?" Mám svou přísahu, dušovala jsem se, že nebudu hledat pana Pravého. Jeden rok úplné sama. Jak člověk může takový slib dodržet vedle muže jako on? Dokonce i když má křivé zuby! Paní Smithová odsunula obálku zpátky k ní. „Očekávala bych, že i bez nabídky práce by ses s ním chtěla sejít, abys měla možnost se mu omluvit. To by mluvilo ve prospěch tvé povahy," povzdechla. „I když mám obavy, že s tvými vlasy budeš mít vždycky jisté problémy." Netrvalo dlouho a zjistila, jak velké problémy s povahou má. Když Prudence otevřela dveře zasedací místnosti a uviděla prince Ryana Kaelana, který stál sebejistě vedle stolu a z něhož vyzařovalo bohatství, moc a ryzí domýšlivost, už neměla pocit, že by se měla omluvit. Bylo pro ni velmi těžké nezapomínat na to, že je velkorysým mužem hodným úcty a princem. Ne, místo toho měla hlavu plnou toho, že jí zasáhl do života! Zařídil, aby ji Hilroyovi vyhodili! Byl panovačný a egoistický a choval se, jako by byla otrokyní, která ho musí na slovo poslouchat bez ohledu na to, co sama chce. Tohle muži dělají! Mají převahu. Zatemněný rozum. Posouvají vás pořád dál od toho, kde chcete být, ne blíž! Nemůže být o nic lepší než ostatní! Může být horší! Protože je až příliš zvyklý na moc. Vzhlédl k ní a ona si velmi dobře uvědomovala, že v ní probíhá bitva mezi logickým uvažováním a druhou částí jejího já, která odmala hltala romantické příběhy, jenž pro ni byly téměř drogou. Rozum ji ale nabádal, aby si ho zařadila do škatulky panovačných a egocentrických mužů. Jedině tak by se ochránila


39

před zrádným veletočem, který vždycky udělá její srdce, když je s ním v jedné místnosti. Jeho ostře modré oči měly v sobě cosi, co způsobovalo, že se jí chvěl žaludek, cítila se slabá, bezmocná a zranitelná. Zavřela oči a vyhrkla co možná nejrychleji: „Omlouvám se za včerejší večer. Ztratila jsem hlavu. Paní Smithová tvrdí, že je to nevyléčitelná vlastnost rudovlásek, a já s ní naprosto souhlasím. Nevyléčitelná. Vůbec se nehodím do vaší domácnosti, takže na shledanou." A dodatečně, jen aby pochopil, že se skutečně k němu nehodí, vyhrkla: „Vaše královská Výsosti." A potom se otočila a chtěla utéct ze dveří; myslela na to, že to nedopadlo, jak čekala. Celou tu dobu, co s ním mluvila, se snažila myslet na výši platu a pokoj, a přece nakonec stejně vyhrál pud sebezáchovy. Co v tom muži je, že se jím cítí tak ohrožená? Nevěděla, jak se mu povedlo dostat se ke dveřím dřív než ona, ale najednou jí stál v cestě, s rukou na klice. Ruku měl velkou a silnou a byl až příliš blízko ní, že jí svým dechem čeřil vlasy. Všimla si, jak silná má zápěstí. Kdyby ho milovala, koupila by mu vodu po holení, která voní exotickým dřevem. Otřásla se, že byla vtažena na pozici, kde nechtěla být. On hovořil s chůvou, ne s budoucí královnou! „Proč se neposadíte, slečno Winslowová? Chci vás připravit jen o trochu času." Zastoupil dveře, když chtěla jít pryč. Kousla se do rtu a zabodávala pohled na jeho ruku na klice. Pohnul rukou. Na její bradu. A co hůř! S nesmírnou něhou jí bradu zvedl, přinutil ji, aby se mu podívala do očí. Byl v nich jas tropických vod a žár bouří a spletitosti hříchu. Kdyby ho milovala, napsala by básně o jeho očích. „Vy jste mě nechal vyhodit z práce!" řekla, aby ho ani nenapadlo, že myslela na poezii, když se mu dívala do očí. Vyštěkla ta slova, aby zastřela, co cítí, když jí zlehka položil

40

CARA COLTEROVÁ

prsty na bradu: svoji zranitelnost a jeho sílu. Proč by měla mít sílu? „Vím, že nesu zodpovědnost za to, že jsem vás připravil o práci, kterou jste měla ráda. Všechno dám zase do pořádku." Jako by se jí zastavil dech, když ji z jeho slov zahalil pocit, že už všechno nebude jen na ní, už se nebude muset snažit všechno zvládnout, spoléhat jen sama na sebe. Chtěla sama sobě připomenout, jak jí dělalo dobře být soběstačná. Svá slova vyřkl tak něžně a vážně, že vyzněla jako slavnostní přísaha. Pod jeho ostrým pohledem pocítila vnitřní třes. Tolik jí vadila vlastní slabost. Pokud si vzala nějaké poučení, tvrdé a kruté, pak takové, že nesmí být závislá na nikom, musí se umět o sebe postarat, aby si sama sebe vážila. Po smrti otce pochopila, že zůstala sama, a to, po čem toužila od dívčích let, pro ni v reálném světě není dosažitelné. A i kdyby se jí něco z dívčích snů splnilo, tu prázdnou díru v jejím srdci to stejně už nevyplní. Bylo by bláznovství věřit, že jediný šťastný okamžik všechno změní. Ale kdyby nevyslechla, co jí chtěl Ryan říci, nedokázala by jen sama sobě, že ona je ten, komu už dál nemůže důvěřovat? Být silná a rozumná? Správně se rozhodnout? A udělat dobrou věc? Hlavou se jí honila spousta otázek. Kdo si myslím, že jsem, že o něm uvažuju jako o Ryanovi? Vždyť je to princ Kaelan! „Prosím," řekl jemně a v té chvíli opravdu ani trochu nevypadal jako princ, ale jako muž, který v ženě vzbuzuje fantazie a touhu. Nechci dobývat muže, připomněla sama sobě. To už jsem udělala. S kolika muži jsem byla na schůzce? Bylo jich tisíc? Ale žila představami jen do jednoho určitého okamžiku. Ten okamžik naplánovala, snila o něm a zosnovala ho. Okamžik, kdy ho políbila. Každý z toho tisíce ji brzy zklamal. Nemělo by to být zas až takové překvapení. Mnozí měli chyby, které byly předzvěstí, že neprojdou jejím závěrečným testem. Stejně ale vždycky doufala - a potom se její naděje rozplynuly přesně v okamžiku, kdy se nechala políbit.


41

Na druhou stranu si ale moc dobře uvědomovala, že nemůže žít jako jeptiška, izolovaná před nebezpečenstvími světa! Svět je plný pokušení. Úmysl byl zvítězit nad nimi. Nezvolila si tu roční lhůtu, jen aby zjistila, že je zbabělá! Musí být rozumná a naslouchat svému okolí. Musí si věřit, že je dospělá. Pokynul ke stolu a Prue se posadila. Když usedl naproti ní, zkřížila ruce na prsou a velmi dospěle se snažila sama sebe přesvědčit, že princ sedící naproti ní má nepřijatelné nehty na nohou, chlupy na zádech, možná ty křivé zuby, které tehdy večer tak rozkošně vyšly najevo. „Pocházím ze země, kde jsem se narodil do královské rodiny s budoucností, že jednou budu této zemi vládnout." hovořil pomalu. „Uvědomuji si, že bylo ode mne troufalé přijet sem k vám a chtít vás přimět k něčemu, co vy sama nechcete." Trhla sebou. Pokládala ho za hlupáka. „Přesně tak," zareagovala podrážděně. „Respekt si v téhle zemi musíte vydobýt, nikdo vám ho nedá." „I když se domnívám, že vaše rozhodnutí odmítnout práci u naší rodiny bylo trochu impulzivní a byl bych moc rád, kdybych dokázal váš názor změnit." „Ale!" Už je zase panovačný, i když mluví zdvořile. Namyšlenost je nejhorší chyba ze všech! „Zase si dupnete?" zeptal se trochu škádlivě. „Jste velmi, ehm, rudovlasá." „Snažím se taková nebýt! Uvažuju o změně barvy." Což ji ale napadlo až v tuto chvíli. „Možná budu bruneta." „To by byla velká chyba." „Je to moje rozhodnutí a nepotřebuju, aby mi v tom někdo radil." „Myslím," řekl a náznak úsměvu mu smyslně rozvlnil dolní ret, „že byste nikdy nechtěla být někým jiným než sama sebou." Prudence se na něj obrátila a se zájmem sledovala, jak mu v očích šibalsky září a na rtech mu pohrává úsměv. „Jsem ta, která vám hodila vázu na hlavu," připomněla mu. Usmál se ještě víc. „Připadám vám k smíchu?" „Bohužel ano. Ne ve špatném slova smyslu. Půvabně."

42

CARA COLTEROVÁ

V tu chvíli by nebylo vhodné se rozesmát - propadnout kouzlu, nechat se očarovat tímhle princem, humorem, při kterém mu oči ztmavly na indigově modrou, a úsměvem, který mu pohrával na rtech. Prue chtěla, aby k ní měl úctu a bral ji vážně. Zrovna teď se rozesmát by bylo jako vzpomenout si na Kelpie zabalenou v čemsi neidentifikovatelném na otcově pohřbu. A tak se zcela přirozeně rozesmála. A on také. Byl to okamžik čiré zrady - okamžik, kdy dva lidé náhle pochopili, že možná mají něco společného, stejný smysl pro humor, mají takové vzácné vlastnosti, kvůli nimž se lidé přátelí. Ale při představě, že se jen oddává svému oblíbenému zlozvyku, čiré fantazii, složila ruce přísně na hrudi a úsměv jí z tváře zmizel. „Dovolíte, abych vám ukázal pár věcí?" zeptal se klidně. „A jestli ani potom nebudete chtít pro mě pracovat, přijmu to. Už mě nikdy neuvidíte." Byla překvapená, jak moc ji ta slova zasáhla. Už ho nikdy nevidět? Vyznělo to s nezvratností, s níž se nechtěla smířit. Pochopila, že svět, kde už nebude šance ho potkat - nebude příležitost koupit mu vodu po holení ani mu napsat tu báseň - jí připadal bezútěšně. Mít takovéhle myšlenky při pohovoru o práci bylo horší než mít zrzavé vlasy. Přemohla ji recidiva závislosti na lásce! Rozumné by bylo jediné - znovu mu poděkovat za jeho čas, ale zvednout se a odejít. Než se v ní vyklíčí pevná víra, že paní Smithová měla pravdu a že se před ní otevírá celý nový svět. Ne ten její předchozí, plný fantazie, ale úplně nový, který nikdy předtím nepoznala. Zcela přirozeně, navzdory tomu, že nejrozumnější by bylo odejít, se pohodlněji usadila v křesle. „Tak dobře. Ukažte." Položil před ni fotografii ostrova vystupujícího z moře, zahaleného mlžným oparem. Ten ostrov působil dojmem šťavnaté a hojné zeleně, posvátné oázy tajemna a velkoleposti. „To je ostrov Momhilegra," řekl a ukazoval jí další záběry klikatých cest na zelených pastvinách a kamenných domů,


43

venkovských ulic vydlážděných kočičími hlavami a liduprázdných horských míst, vodopádů, divoce rostoucích rozkvetlých narcisů, příkrých útesů, obrovských, majestátných stromů. Celou dobu hovořil hlubokým, uctivým hlasem o svém domovském ostrově: o podnebí, o lidech, o tom, co dělají. „Jeho název znamená ostrov hudby?" zeptala se, neboť proti její vůli na ni hluboce zapůsobil. Jeho ostrov byl jedním slovem nádherný. „Ne. Název je v gaelštině. Znamená to mých tisíc lásek." K ženě, která přesně po tomhle toužila, to bylo hodně nespravedlivé. K té, která lásku hledala v tisíci tváří, které si už nepamatuje? Na páteři cítila rozechvění jako letmý dotek. Vyvolalo to v ní myšlenky na lásku a srdeční záležitosti. Myšlenky, jimiž se nechtěla zabývat, když je s ní v jedné místnosti princ. „Překvapivě romantické jméno zvolili moji předkové s bojechtivými sklony," řekl. V tu chvíli si ho představila jako válečníka, až si musela olíznout oschlé rty. „Takže kultura je gaelská?" Nadhodila, jen aby přestala myslet na prince válečníka, který vládne tajemnému ostrovu. „Naše kultura je zcela specifický svět. Je v nás trochu ze Skotů, trochu z Irů, trochu z Walesanů, trochu z Angličanů. Naše tradice sahají až k Vikingům. Ale máme také některé úplně nové, například každoroční Soap Box Derby, které se stalo oslavou pro celý ostrov. Povětšinou jsme však unikátní ve světovém měřítku, svatyně velmi izolovaná a neobvyklá." „A je to monarchie?" „Ano, ale méně strukturovaná než například v Británii. A vždy ji řídil panovník, který na sebe vzal odpovědnost za blaho lidu, ne lidmi, kteří přijímají zodpovědnost za blahobyt monarchy. Řeknu vám, jak jsme získali prvního krále. Před stovkami let vládl na ostrově válečnický kmen v čele s náčelníkem Kaelanem. Podle legendy byl tenhle Kaelan přivolán, aby se setkal s Artušem, tehdejším králem Anglie. Válečník neválečník, věděl, že nemůže odrazit sílu Anglie, pokud ostrov má něco, co by

44

CARA COLTEROVÁ

Angličané chtěli, a věděl, že něco skutečně má. Ostrovní lesy byly proslulé hojností a kvalitou dřeva. A tak se Kaelan před návštěvou povýšil na krále, aby byl svým postavením rovný muži, s nímž se setká. A přivezl s sebou to, o čem věděl, že Angličané chtějí. Byla to loutna vyrobená z velmi zvláštního dřeva, které roste pouze na ostrově Momhilegra. Říká se, že nástroje, které pocházejí z našeho ostrova, hrají okouzlující hudbu." „A je to pravda?" vydechla. „Tehdy takový zvuk měly. Kaelan prý hrál na loutnu, a tak dva králové, místo aby z nich byli nepřátelé, se spřátelili a stali se z nich obchodní partneři. Tak to mezi oběma zeměmi chodí dodnes." „To je samozřejmě jenom legenda," řekla, ale zamilovala si příběh o něčem tak nevyzpytatelném, jako je hudba spojená s magickým překlenutím rozdílů, přinášející mír. „Samozřejmě," odpověděl, ale potom vstal a natáhl ruku pod stůl. Postavil před ni jednoduchou bedýnku a otevřel ji. Uvnitř byla velmi prostá loutna hruškovitého tvaru. „To je pro vás. Je to starobylý dar na usmířenou, bez ohledu na vaše rozhodnutí." „Předpokládám, že vyluzuje okouzlující hudbu," ve svém hlase slyšela břitkost, tvrdě potlačovala pocit, který ji až dusil. Věděla, že před sebou má velmi vzácný a hodnotný, jakkoli prostý, předmět. Sáhla na dřevo. Předpokládala, že bude chladné, ale nebylo. Pod prsty pocítila teplo. Vyndal loutnu z bedýnky, pomalu a s uctivostí. Nohu si opřel o křeslo a položil nástroj na stehno. Zabrnkal do strun. Chloupky na krku se jí vztyčily. Nevzpomínala si, že někdy slyšela tak znepokojivě krásný zvuk. A potom prsty vybrnkával melodii, jednoduchou, rozpustilou a tesklivou střídavě. Hudba vyjádřila všechnu bolest a radost tisíce lásek za tisíc let. Hudba jí učarovala. Zvala ji na cestu do daleké, neznámé země. Zpívala jí, aby přijala neznámé. Vybízela ji, aby byla nebojácná. Aby vyšla vstříc dobrodružství. Šeptala, aby jí uvěřila.


45

Ne jemu, muži, který vyloudil zázrak ze strunného nástroje, ale aby věřila sama sobě. „Tak," zeptal se s lehkým úsměvem, když odkládal loutnu. „Hraje kouzelnou hudbu?" Věděla úplně přesně, jak bylo Artušovi před těmi dávnými lety. Věděl, stejně jako ona, že nelze tuhle loutnu prostě vzít a přivlastnit si její hudbu, protože tahle hudba je vnitřně a neoddělitelně spjatá s duchem člověka, který na ni hraje. „Určitě," odpověděla tiše a váhavě. „Určitě hraje kouzelnou hudbu." „Takže pojedete na ostrov Momhilegra?" Dokázala jen přikývnout, na víc si nevěřila. Pojede na Ostrov tisíce lásek jako chůva. Je rozhodnuto. Ale s tóny ještě doznívající hudby to takhle cítila. Jako by ji unášel proud a ona nakonec našla břeh. Jako by v ní dřímala královna a ona se právě probudila. Za tak nebezpečné myšlenky, tak vysoko nad jejím postavením a tak neslučitelné s jejím slibem, že bude výlučně věcná, si zasloužila naplácat. Myšlenky, které byly dostatečnou záminkou, aby jeho nabídku odmítla. Ale nedokázala to. Podlehla moci tisíce lásek. Princ Ryan Kaelan sledoval, jak Prudence Winslowová podepsala smlouvu, kterou před ni položil. Zavázala se jí vykonávat u něj práci po dobu nejméně jednoho roku. Dnes měla vlasy vyčesané a na sobě měla velmi seriózní kostým - blejzr a kalhoty s jemným proužkem. Celkově konzervativní styl popírala jasně růžová halenka, která by se možná nehodila k jejím vlasům, ale nevyznělo to tak. Při podpisu vsunula špičku jazyka mezi zuby. „Nevím jistě, proč jste se rozhodl, abych právě já -" Slova dlouho visela ve vzduchu, myslel, že rudne - dobrý bože, kdy se naposledy červenal -, ale potom se zarděla i ona, na světlé pleti vyrazily červené skvrny. „- pracovala u vás! V záchvatu vzteku jsem vám hodila na hlavu vázu. Právě takovou chůvu chcete ke svým dětem?" „Pokusím se nedělat nic, co by vás tak rozzlobilo."

46

CARA COLTEROVÁ

Pochybovačně se na něj podívala a on věděl, že její obavy jsou logické. Prudence Winslowová je plná vášně. Dokonce i v tuto chvíli na povrch vyplula její skutečná přirozenost, impulzivnost, spontánnost, nezbednost. Viděl v jejích očích všechno, kým je, když si prohlížela ty fotografie. Její oči byly jako jezírko pod vodopády Myria: střídavě bouřlivé a nehybné, klidná hladina, která se snadno rozčeří neustálými spodními proudy. Nakonec možná právě proto ji chtěl. Ženu, která dokáže hodit vázou, ano, ale dokáže se i vrhnout před auto, aby zachránila dítě. Bylo v ní něco živelného, divokého, silného, skutečného jako ve větru nebo dešti nebo ohni, a právě tohle chtěl pro své děti někoho, kdo žije a cítí velmi hluboce, kdo se směje i pláče. Ženu, která zná svoji sílu natolik, aby se nenechala komandovat pětiletým královským tyranem, kterým jeho syn bezpochyby je. Neměl naději najít ženu takových kvalit mezi obyvateli ostrova Momhilegra, kde postavení rodiny vyvolávalo až příliš velký respekt a úctu, dokonce i k nejmladším členům královské rodiny. Navíc, všechny chůvy, které doposud vyzkoušel, byly naprosto nekompromisní. Měly příliš mnoho představ o tom, jak by měl princův život vypadat, a nepochopily, co může dítě zvládnout. Takže když viděl její podpis na těch papírech, byl nadmíru spokojen. Dost možná ale klamal sám sebe, že hledá dokonalou a zanícenou osobnost ke svým dětem. Možná ve skutečnosti chtěl jen zvítězit. Odmítla ho. Na prstech jedné ruky by spočítal, kolikrát se mu to v životě stalo. Nelíbilo se mu to. Nesmířil se s tím. Šlo tedy od začátku právě o tohle? Tahle úvaha se Ryanovi příčila. Přece zná sám sebe. A najednou nevěděl, jaké jsou jeho pohnutky, a to ho znepokojovalo. Doufal, že to není signál příštích událostí. Když se k ní přiblížil, aby od ní vzal papíry, zachytil závan její vůně. Ucítil jeden z nejexkluzivnějších parfémů.


47

Voněla jako citrony a slunce a jeho smysly tím byly jako ochromené. Chtělo se mu k ní přistoupit a vyndat všechny sponky z vlasů, aby jí volně visely kolem obličeje a na ramenou. Svou vůní jeho úmysly ještě víc popletla. Možná to všechno nemá nic společného s tím, že je kvalitní chůva, ani s jeho dědičnou ctižádostí. Ne, možná to, co tak moc chtěl pro své děti - smích, spontánnost, někoho, kdo by zůstal přirozený - třeba chtěl i pro sebe. Když nasál její vůni, když se zahleděl do jejích očí barvy zelených vod Myria, cosi ho pohánělo k osudu, který nedokázal předjímat. Takový pocit vyloženě nesnášel. Už jednou prožil osud, který nepředjímal, když si domů přivedl mladou nevěstu, ale očekávání, že se naučí mít ho ráda a on ji… Ale i tak trochu zdráhavě připustil, že možná budoucnost přinese překvapení, která dnes nedokáže ani odhadnout. „Takže," řekla, když mu podala papíry, „jak správně má chůva oslovovat pána hradu?" Bylo to nezdvořilé a on věděl, že je to jeden z rysů, které se mu na ní líbily. Občas chtěl být jen mužem, ne člověkem, z něhož bude král. „Doufám, že v soukromí," samotného ho překvapilo, že to říká, „mi budete říkat prostě Ryane. Mimo soukromé okamžiky mě personál oslovuje pane. A jak byste chtěla, abych oslovoval já vás?" „Slečno Winslowová v soukromí a mimo soukromé okamžiky madam," zasmála se rošťácky Prue. Byl to takový smích, který osvobozuje člověka z řetězů, dokonce i toho, který v řetězech není. „Dělám si legraci. Prue bude v pořádku." „Takže Prue. Do dnešní doby dost neobvyklé jméno." Prue povzdechla. „Dostala jsem jméno po jedné bohaté tetě. Bohužel nejspíš jen proto, aby si ji rodiče předcházeli."

48

CARA COLTEROVÁ

I když ta slova řekla téměř bezstarostně, nebylo mu jedno, co to prozrazovalo o její rodině. Pojmenovat dítě, aby z toho vyplynul nějaký zisk? To je strašné. Najednou mu ale přišlo na mysl, jaký je vlastně rozdíl od toho, když mocné rodiny dohadují sňatky s politickým nebo ekonomickým záměrem, bez ohledu na osobní štěstí. „Mohu vám říct, co očekávám?" Trochu ho to překvapilo. Měl dojem, že očekávání by měl jako první uvést zaměstnavatel. Na druhou stranu si možná zvykne, že s ní všechno nebude podle jeho očekávání. „Určitě," řekl, ale sám ve svém hlase slyšel obezřetnost. „Pro mě je důležité, abychom oba pochopili jedno - zaměstnání chůvy je na dočasnou dobu. Otec navždycky. To, že se stávám jednou z personálu, neznamená, že nepočítám s vaší rolí rodiče se vším všudy, princ neprinc." Po několika minutách se Ryanovi točila hlava a on věděl, že si na svůj seznam nedostatků Prudence Winslowové může přidat panovačná a neústupná. Vůbec se nedala jeho postavením zastrašit. Na takhle přímé jednání si ještě nezvykl. Když se s ní rozloučil, odešla s loutnou v krabici, i když jí řekl, že se postará o to, aby ji převezli do jejího nového bytu. Zjistil, že si musí na chvíli sednout a vzpamatovat se. Sarkasticky se usmál. A to sis myslel, že zvítězíš? Jediný, z koho si dělal legraci, byl on sám. Ona ho dokázala rozptýlit tak, že se přestával soustředit - jako člověk, který přežil zemětřesení, a teď se musí rozhlédnout, jestli je jeho svět stejný jako předtím. Jedno věděl jistě: jeho svět už nebude stejný jako dřív, než do něj vstoupila slečna Prudence Winslowová.

ČTVRTÁ KAPITOLA Prudence vyrostla v bohatství. Chodila do soukromých škol, žila v krásných domech, nosila nádherné šaty, jezdila v kvalitních autech a užívala si skvostných prázdnin. Ale když nastoupila do soukromého letadla rodu Kaelanů, pochopila, že v takovémhle bohatství nevyrostla, a pocítila svůdnou přitažlivost takového životního stylu. Bylo to skoro stejně špatné jako její dívčí sen, že jednou můj princ přijde. O hmotné statky nešlo - ze zkušeností věděla, že člověk se může v šatech Oscar de la Renta a ve ferrari cítit stejně osaměle jako kdokoli jiný. Věděla, že hmotné statky nezaplnily místo v jejím srdci - ne že by se o to nesnažila. Teď však, vzhledem k tomu, že zažila skutečné životní dobrodružství, kdy musela vyjít se skromným výdělkem, pro ni tyhle hmotné statky byly symbolem životního stylu osvobozeného od starostí a dennodenní dřiny. Starosti, jaký hamburger je zrovna v akci či výprodej zimních kabátů za cenu sníženou o pětasedmdesát procent, v tomhle světě neexistovaly. Prue si povzdechla. Věděla, že v této těžké době se o sobě dověděla mnohem víc, než když žila s otcem a byli bohatí. Naučila se být silná a vynalézavá. Netušila, že

50

CARA COLTEROVÁ

něco takového dokáže. Přesto ji luxus a bohatství přitahovaly, a to ji zaráželo. Jen okénka prozrazovala, že je v letadle, okénka, cedulky ukazující směr k východu a nepříliš velké nápisy PŘIPOUTEJTE SE, PROSÍM. Až když se rozhlédla, všimla si, že bezpečnostní pásy skutečně jsou na tmavých kožených křeslech rozestavěných kolem nízkého kulatého stolku v prvním prostoru pro cestující. Letadlo bylo rozděleno do několika částí - kino, jídelna, zábavní koutek, místo pro obchodní jednání. Kombinace barev byla bohatá - jemné brokáty v přepychových odstínech karamelové, hnědé a zlaté, polštáře tónované do karmínově rudých skvrn. Pod nohama cítila vysoké, měkké koberce. Ronald přišel zezadu. „Ukážu vám, kam si můžete odložit kabát." Důstojné chování sluhy se jí líbilo stále víc. Odvedl ji ke skříni v zadní části letadla, cestou prošli kolem dvou kajut, na každé straně byla jedna. „To jsou ložnice!" vydechla v údivu. Předpokládala, že jsou vybavené palandami jako ve vlaku. Ale když nahlédla pootevřenými dveřmi, spatřila velkou postel s hedvábným přehozem, rozkošnickou, jako šejkova skrýš před neúprosným sluncem. Rychle odvrátila zrak a doufala, že jí příliš nezčervenaly tváře. S velkým úsilím potlačovala romantické představy, aby tam neviděla ležícího prince! Druhá ložnice byla mnohem jednodušší, dvě samostatná lůžka, přikrývky ve stejně tlumených elegantních odstínech jako v celém letadle. „Kam si můžu sednout?" zeptala se ve snaze skrýt nepříjemné rozechvění z krátkého pohledu do princovy ložnice. „Je tu prostor pro personál?" „Myslím, slečno, že budete chtít zůstat s rodinou. Tedy tam, kde bude Gavin, i když doufám, že spí, k tomu se přiznávám. Dlouhý let s malým chlapcem může být dost únavný." Ale stejně shovívavě zavrtěl hlavou. Chtěla se zeptat na všechno o Gavinovi. Viděla ho jen krátce, ale to stačilo, aby Ronaldovi porozuměla.


51

Už se chtěla zeptat, avšak v tu chvíli do letadla nastoupil princ Kaelan se synem. Od jejího setkání s princem v pracovně paní Smithové uplynuly čtyři dny. Celou tu dobu si opakovala jednu otázku: skutečně přistoupila na jeho nabídku a poletí s ním? Dny plné příprav na odjezd byly jako ve snu. A stejné to bylo s myšlenkami na prince Kaelana. V nejneobvyklejších chvílích myslela na jeho hlas, vůni, oči a proti své vůli sama sebe nabádala, aby si vzpomněla na všechny jeho nedostatky. Byla to předem prohraná bitva. Zvlášť ty jeho oči. Je možné, že nějaký muž má skutečně takové oči, jak si je zapamatovala? Ale teď, když ho viděla znovu, uvědomila si, že v jejích představách nebyly Kaelanovy oči. Tyhle oči, které teď sledovala, byly mnohem hezčí. Měl na sobě dokonale padnoucí šedý oblek s tmavším úzkým proužkem, nezbytnou bílou košili s překvapivě barevnou kravatou, jako by tak naznačoval, že má svou soukromou a vášnivou stránku, kterou skrývá před veřejností. I tak ale zůstával mužem, který vládne své zemi pevnou rukou. Z každého jeho pohybu vyzařovalo sebevědomí, moc a síla. Jakmile ho uviděla, hned propadla pochybnostem o sobě samé, které ji v posledních čtyřech dnech pronásledovaly. Naštěstí to nebylo moc často. Jak se může žena, jako je ona, soustředit na práci v blízkosti takového muže? Jak se může chovat normálně? Zachovat profesionalitu? Nesnil o pohledech do očí, poezii a parfémech, dlouhých vycházkách a držení se za ruce? Paní Smithová o takových problémech v akademii nehovořila! Letadlo jako by se s jeho příchodem zmenšilo, zdálo se, že před jeho vlivem není úniku. Jak se jí mohlo stát, že tak snadno zapomněla na jeho aroganci? V té souvislosti ji napadlo, jak blízko je návratu ke svému bývalému já, kdy celé dny promarnila sněním o muži, který ji miluje, o manželovi, který si jí váží, o buclatých miminkách a zlatém retrívrovi. To všechno byla jen variace na téma JEDNOU MŮJ PRINC PŘIJDE!

52

CARA COLTEROVÁ

Gavin stál vedle Ryana. Prue udělala chybu, když chlapci, který bude jejím svěřencem, nevěnovala plnou pozornost. Teprve teď viděla smutné dítě oblečené v zeleném sametovém saku a krátkých kalhotách, bílé košili a bílých podkolenkách. Celé to oblečení působilo absurdně. Hodilo se spíše na portrét, ale ne do reálného života. „Kdo vybral to oblečení?" zeptala se tiše Ronalda, když Ryan dával tašku do horní přihrádky skryté za zdobeným dubovým ostěním. „Nemáme chůvu. Tak se s tím potýkám já." Mohla jen doufat, že od nynějška pomůže Gevinovi pochopit, že vybrat si vhodné oblečení je na něm. „Bude se fotografovat při vystupování z letadla," řekl Ronald na svoji obhajobu. „Samozřejmě," odpověděla konejšivě. I když to byla jen maličkost, Gavinovy potřeby budou důležitější než fotografování. To, co měl na sobě, vypadalo jako královská relikvie, kterou našli kdesi schovanou. Na první pohled bylo jasné, že je pro malé dítě nepohodlné a nepraktické. Potom ji uviděl princ Ryan a usmál se. Jeho úsměv si pamatovala přesně. Trochu křivý úsměv, který v ženě, i cynické a životem zkoušené, dokáže probudit touhu po pohádkách. A byl to úsměv muže, který patří do ložnice, jakou zahlédla. Nevědomky smyslný úsměv muže, jenž může mít každou ženu, na kterou si ukáže. Princ vzal syna za ruku a oba zůstali stát před ní. „Gavine, pamatuješ si na slečnu Winslowovou?" Její myšlenky v ten okamžik rozhodně nebyly pro chůvu vhodné. Touha, kterou pocítila v letadle, sotva nastoupila, jen nabyla na síle, když se objevil on. Svedena princem. Srdce hrozilo, že jí vyskočí z těla. Tohle se samozřejmě nestane. On to nedovolí. Ona to nedovolí! Alespoň Prue v posledním půlroce by to nedovolila. Ale svedená! Předtím její fantazie končily u polibků. Je možné, že by její divoké romantické představy spíše sílily, než ustupovaly?


53

Musela sama sebe přesvědčovat, že takové představy se nikdy nesplnily. Pravdou zůstalo, že tolik toužila po dokonalosti, že dodnes zůstala pannou. Nikdy neměla vztah, který by neskončil zklamáním z polibku. Polibky, které očekávala a o kterých snila, si představovala s růžemi, večeří a dárky. Ale doposud zažila jen popuzující neúspěch. A další. A další. Polibky byly příliš vlhké nebo příliš agresivní nebo příliš pasivní nebo příliš nijaké. Polibky, které dokázaly zničit celou její představu svatby! Kým je teď, po šesti měsících, kdy se chtěla zbavit všeho, co pro ni bylo typické? Jedna věc zůstala, to věděla s jistotou: opravdu miluje děti a děti ji. Podle toho, jak ji malý Gavin probodával pohledem, to tak ale vůbec nevypadalo! Děti umí být hodně zvláštní možná Gavin ví všechno o jejích názorech na vlastního otce. „Bude pomáhat při péči o tebe a Sáru," řekl Ryan a ona ocenila, jak pečlivou formulaci zvolil. Prue se tahle chvíle vůbec nelíbila. Bylo jí trapně, i když ji potěšilo, že ji nepředstavil jako chůvu. Gavin měl totiž pohled kluka, který nesnáší žádnou chůvu. Jako většina dětí. Není to tím, že by zlobily nebo byly problematické. Všechny děti chtějí jednu věc - být s maminkou a tatínkem. Nemohlo být nic horšího, než když rodiče řeknou svému dítěti: nemám na tebe čas. Nikdo to určitě nemyslí doopravdy, a přece to vypadá, že křehká a ještě ne úplně vyvinutá dětská srdce to přesně takhle chápou. První Brianova slova, když ji přivedli do rodiny Hilroyových, byla: „Nemám tě rád." A tak v sobě Prudence sebrala všechny síly a s úsměvem natáhla ruku ke Gavinovi. „Gavine, já tě nepoznávám," řekla vážně. „Myslela jsem, že uvidím toho kluka, který vypadá skoro jako ty, jenomže ten šilhal, takže nebyl tak hezký jako ty." Na Gavina to nezabralo. Nepodal jí ruku, naopak, schoval ji za záda a koukal na ni ještě nasupeněji.

54

CARA COLTEROVÁ

„ Go n-ithe an cat thu, is go n-ithe an diabhal an cat!" Prudence se snažila skrýt úlek. Ten kluk drmolí nějakým svým jazykem? Proč jí to nikdo neřekl? Zoufale se podívala na prince. Ale on s otevřenou pusou udiveně hleděl na synka. „Kde ses tohle naučil?" dožadoval se vysvětlení, nijak ho to nepobavilo, nebo pokud ano, měl dost rozumu a nedal to najevo. Pochopila, že Gavin nebrebentil. Zavřel pusu, ale Prue za sebou slyšela slabý smích a podívala se přes rameno. Ronald i princ dobře rozuměli, co Gavin řekl. Ronald se ze všech sil snažil nesmát. „Je úplně jedno, kde ses to naučil," ujistila ho. „Co to znamená?" Gavin mlčel, vzpurně se podíval na každého dospělého a tvrdohlavě svěsil koutky úst, která jednou bude mít stejná jako jeho otec. Úkosem se podívala na prince Ryana. „Je to gaelská kletba," připustil Ryan rozpačitě. „Aha," řekla. Napadlo ji, že Gavinovi musí připadat strašně velká, když na ni musí koukat nahoru. Tvářil se sice nebojácně, ale podřepla, aby měli oči v jedné rovině. „Opravdu není dobrý nápad říkat věci, když nevíme, co znamenají," řekla mírně. Jak se soustředila na dítě, poznala, že se přesouvá do světa, kde jí je dobře, kde může být sama sebou a kde ji neobtěžují divoké touhy a představy. „Jenže já vím, co to znamená!" vyštěkl Gavin. „Vážně?" Zatvářila se skepticky. „Tomu nevěřím. Jak může tak malý kluk mluvit dvěma jazyky? To já teda neumím." Následovalo to, v co doufala. Gavin se po její lichotce naparoval. „To znamená, kočka tě sežere! A čert sní kočku!" Musela se hodně ovládat, aby se nerozesmála. Nemohla si pomoci, prostě toho kluka za takovou kuráž obdivovala. Navíc jeho pozdrav byl mnohem originálnější než Brianovo prosté: Nemám tě rád. Udělala chybu, že se podívala na jeho otce. Měl ruku před pusou, aby nebylo vidět, že se směje. Ronald zmizel a někde tekla voda. Měla podezření, že ji pustil, aby nebylo slyšet jeho smích.


55

A dobře si uvědomovala, že všichni čekají - Ronald, Gavin a Ryan - jak si s tím poradí. Vstala, ale nespustila oči z Gavina. „Myslím," řekla zamyšleně, „že by ta kočka musela být velikánská, aby mě mohla sežrat." Gavin takovou smířlivou odpověď nečekal a nedokázal zakrýt své zklamání, že se mu nepodařilo ji pořádně popíchnout. „To jo," souhlasil neochotně. „Tak velikánskou kočku si vůbec neumím představit!" „Ale já jo!" „No, já bohužel ne." Luskla prsty. „Myslíš, že bys ji dokázal namalovat? Jinak neuvěřím, že kočka, která mě sežere, existuje." Gavin uvažoval nad takovou žádostí a tvářil se podezřívavě. „Tak jo," souhlasil nakonec a Prue se ulevilo. Cítila, jak si princ vedle ní oddechl. „No, tak se někam posadíme a možná nám Ronald ukáže, kde jsou pastelky a papíry." „Já budu potřebovat purpurovou," varoval ji Gavin, jen aby věděla, že nějaká obyčejná kočka ji nespolkne. „Samozřejmě," souhlasila, „a myslím, že se ti bude hodit taky oranžová?" „Oranžová?" „Aby byly vidět moje vlasy!" „No jasně," řekl Gavin škodolibě a potom se jí podíval na vlasy. „Budu potřebovat hodně oranžový." „Tak pojď, ať jsme u stolu, hned jak se letadlo odlepí od země, nebudeme ztrácet čas." „Ty budeš taky kreslit?" ptal se Gavin. „Ano." „Kočku, která žere lidi?" vyhrkl nadšeně. „Ne, to je pro mě moc strašidelné. Nejspíš mě vyděsí už jen pohled na tvůj obrázek." „No, tak to tě teda vyděsí," zareagoval Gavin spokojeně. Odběhl. „Ronalde, víš, kde mám pastelky?" „Samozřejmě, mladý pane." Odešli spolu.

56

CARA COLTEROVÁ

„Je velmi pohotový," poznamenala k princi, sledovala dítě a pocítila k němu velkou náklonnost. „Je vidět, že spoustu času tráví mezi dospělými." „Byl velmi nezdvořilý!" „To se dalo čekat. Děti nerady zůstávají s chůvou. Chtějí být s rodiči." Když se Prue dostala do role chůvy, připadala si bezpečněji, jako by ji bázeň opouštěla a zcela se soustředila na to, co Gavin potřebuje, místo aby přemýšlela o tom, co potřebuje sama, což bylo nejasné a těžko definovatelné. „V takovém případě se možná mýlíte," řekl. Někde hluboko ucítila bolest, podívala se na něj a vůbec neviděla prince. Viděla muže, který ztratil manželku a zápolil v podivném novém světě stejně jako ona. Cítila něco opravdového, ne fantazii, ale čirý soucit s mužem, který stál vedle ní. „Váš syn vás miluje. Tím jsem si jistá." Neměla tušení, kde se ta slova vzala, ani proč je řekla s takovým důrazem, ale odměnou jí byl pohled mladého tatínka plný naděje. „Děkuji vám. Doufám, že máte pravdu. A velmi na mě zapůsobilo, jak jste s ním zvládla první potyčku. Jeho předchozí chůva mu vyhrožovala, že mu vymyje pusu mýdlem, ale nikdy to neudělala. Samozřejmě nevydržela ani týden. Jednou ráno se vplížil do jejího pokoje, když ještě spala a popisovačem jí namaloval kníry." „Děkuji za varování. Uložím popisovače na nejvyšší polici a v ložnici se budu zamykat." „Dobrý nápad." Dvě slova vyřčená zcela nevinně, a přece si kladla otázku, před kterým princem by svoje dveře zavírala na závoru. „A ta chůva před ní odešla po hodně dlouhé řadě vylomenin. Zlatým hřebem byly psí tlapky namazané krémem na boty, červi, které jí dal do salátu u oběda a utekl jí ze slavnostního průvodu do města. Daří se mi vás vyděsit?" Ano, to ano. Ale ne kvůli tomu, co vyvádí jeho syn! To kvůli světlu v očích a náznaku smíchu v hlase a znepokojení, které se jako nit proplétalo jeho hlubokým hlasem. Protože ho viděla jako muže s pochybnostmi a problémy, a ne jako prince. Najednou


57

nevěděla, který z těch dvou pohledů na něj je pro ni nebezpečnější. Naštěstí se v ní ozvala chůva a tak odpověděla: „Zakládám si na tom, že si s dětmi rozumím, a musím připustit, že mám slabost na ty velmi živé." Nemluvě o těch, které zlobou zastírají hlubokou křivdu. „Bohužel mívám problémy s dospělými." Věnoval jí zamyšlený pohled a potom tiše řekl: „Tomu nevěřím. Každého si dokážete omotat kolem prstu jako Gavina!" To tajemné cosi krátce zasyčelo. Byla to výzva? „Pokud po někom něco nehodím," připomněla mu. „Ano, je to tak." Přišla k nim letuška a požádala je, aby se posadili, protože za chvíli vzlétnou. „Je mi líto;" řekl Ryan, „nemohu být s vámi. Mám práci a musím ji vyřídit během letu." „Opravdu?" Prue si všimla, že když se Gavin vrátil s Ronaldem a nesl pastelky, při otcových slovech ztuhl. „Jakou práci dělá princ?" Ronald s pastelkami v ruce si odkašlal, což pochopila tak, že nemá klást otázky. Na druhou stranu on zase neměl učit prince Gavina klení v gaelštině, a tak svou otázku nevzala zpátky. „Oficiálně vládne moje matka, ale v posledních několika letech na tom zdravotně není nejlépe. Přirovnávám Momhilegru spíš ke korporaci. Matka předsedá správní radě, moje pozice je spíš výkonný předseda. I když," povzdechl si, „Momhilegru lze pokládat za korporaci dost velkou a vzpurnou." „No, možná až nebudete mít moc práce, mohl byste přijít a podívat se na Gavinovu kočku," řekla polohlasem, když Gavin odešel s letuškou, aby mu zapnula bezpečnostní pás. Všimla si, že Ryan svého syna sleduje znepokojeným pohledem. Brzy nato byli už s Gavinem zcela zabráni do kreslení, i když ona koutkem oka sledovala Ryana. Téměř okamžitě po vzletu vypil kávu, uvolnil si kravatu, sundal sako a vyhrnul rukávy od košile. Odhalil mužné paže, svalnaté a opálené, což jí s dechem dělalo podivné věci. Nechoď tam. Měsíční svit. Víno. Tichá hudba.

58

CARA COLTEROVÁ

Gavin, skoro jako by pochopil, že její pozornost ochabuje, zvedl svůj výkres. „Na," řekl spokojeně. „Už to je hotový." Nápisy s upozorněním na zapnutí pásu zhasly, a tak Prue odepnula svůj a sedla si vedle něj. Bylo to lepší než zůstat naproti. Neprotestoval a dal jí na klín obrázek velké a divoce vyhlížející purpurové skvrny. Hádala naslepo. „Tohle jsou zuby?" vydechla. Ano, tohle byl přesně ten svět, který milovala, šťastný svět plný možností, svěží a úžasně plný života. Brzy úplně zapomněla na druhého prince. „To teda jo! Ty jsou ale velký, vid?" „Až z nich mám hrůzu!" Gavin se radostně zasmál, vzal obrázek a domaloval ještě jednu řadu tesáků. „Ha, ha! Jsi mrtvá!" „Možná ne." Ukázala mu svůj obrázek. „To je jednom čtverec," namítl opovržlivě. „A ani ne moc dobře nakreslenej. Ty čáry jsou nakřivo." „To není čtverec, ale krabice. A až uvidím, jak se ke mně blíží ta obrovská purpurová kočka s tesáky, schovám se do krabice." Prudence, máš skvělou představivost, pochválila se. Gavin upřeně koukal nejprve na ni, potom na krabici. Po chvíli, mnohem dřív, než doufala, kluk, který čekal, až mu někdo pomůže z pasti, do které se sám dostal, se na ni váhavě usmál. Ona mu také věnovala úsměv a bylo jí moc dobře. Ryan se snažil soustředit na práci, ale bylo to moc těžké. Čtyři dny bojoval sám se sebou. Bylo dobře, nebo špatně, že si najal právě ji? Bylo by logické tenhle problém řešit, než se pokusil ji získat. Pochopil také, že poprvé v životě udělal cosi nerozumného. Prudence Winslowová ho zmátla. A teď je její zaměstnavatel. Zaměstnat někoho znamená odpovědnost. Je to věc autority a důvěry. Neměl bys myslet na její vlasy a oči, na to jak vypadala, když stála ve dveřích bosá, v živútku a s vázou květin v rukou.


59

To, že je princ, znamená, že má velkou zodpovědnost. Sleduje ho rodina, personál, lid Momhilegry. Musel se v každé situaci chovat stoprocentně korektně. Nemůže si dovolit žádné poklesky. Bez ohledu na to, jak je unavený, pod tlakem, podrážděný, nikdy nesmí dát najevo vztek, pocit marnosti nebo netrpělivost. Musí si uchovat image před veřejností. Za celých šest let manželství v tomto ohledu nikdy nepochybil - na veřejnosti ani v soukromí - a ke své manželce se vždy choval s respektem. Nikdo netušil, že manželství není šťastné. Když ji chytil za ruku, nijak nereagovala, když se na ni usmál, viděl v jejích očích odměřenost. Takový chlad velmi těžko snášel. Ale něco v Prudence Winslowové - divoká červeň jejích vlasů a lesk jejích očí - ohrožovalo všechno, co v něm bylo korektní. Zdrženlivost. Po šesti letech zkoušek mu připadalo, že jeho obrovská kapacita disciplíny dosahuje kritického bodu. Ta zrzavá vlasatá lištička na něj působila tak, že měl chuť pustit se na tenký led. Její zásluhou si uvědomoval, že má v sobě skrytou stránku, která čeká na probádání. Tahle touha se objevila ve chvíli, kdy nastoupil do letadla a uviděl ji. Chtěl jediné - hledět jen na ni, jako by žádný jiný okolní svět neexistoval. Když mluvila o zamčených dveřích své ložnice, chtěl ji varovat, že značkovače jsou nejmenší problém. Chtěl ochutnat její rty, dotýkat se jejích vlasů. Po svých dávných předcích byl válečník, a to v něm vyprovokovalo touhu utkat se s Prudence, bojovat s ní, přemoci ji a přimět ji, aby se dobrovolně vzdala. Go dtqchta an diabhal thu - ať tě čert udáví, řekl svému špatnému já. Povzdechl. Vždycky se pokládal za silného muže, který ví, co od něj žádá jeho postavení - loajalitu a věrnost ostrovnímu národu. Udělal všechno, co po něm chtěli, včetně sňatku, jehož důvodem bylo blaho společností a národů a který neměl nic společného s lidskými city. Tehdy se zdálo, že to tak má být a že je to správné.

60

CARA COLTEROVÁ

Ve dvaadvaceti letech, již připraven na svou povinnost, by sňatek spjatý city označil za romantický nesmysl. A přesto toužil a doufal, že časem a trpělivostí dosáhne toho, že Rianu přiměje k romantickému vztahu, alespoň do té míry, že budou přátelé, společníci. Kéž by mu řekla, že její srdce patří jinému dříve, než s ním došla k oltáři. Kéž by… Za tak krátkou dobu v něm Prudence Winslowová něco rozčeřila a on si kladl otázky jako nikdy předtím. Je někomu zavázán? Má nějaká práva? Má právo na život nad rámec role, do které se narodil? Má právo poznat oheň muže a ženy, kteří k sobě zahoří vášní? Ale jak by ve svém postavení mohl byť jen zkoumat takové otázky, aniž by někomu ublížil? Podíval se na ni. Byla nakloněná blízko k jeho synovi. Její vlasy se usilovně snažily vymanit z toho ohavného uzlu. Měla na sobě oblečení vhodné pro cestování. Vypadalo to na vlnu, tlumený odstín modré, velmi praktické sako a sukně doplněné černými botami bez podpatku. Ryan tohle vyloženě neměl rád. A nelíbily se mu takhle její vlasy, jako by se řídila módními radami pro superchůvu. Věděl, že se jí bude muset zbavit. Pokud má takovéhle myšlenky, když je takhle oblečená, nemůže si věřit, že udělá jedinou rozumnou věc. Celou dobu měla pravdu, je strašně panovačný. Co kdyby ji teď nechal odejít? Poté, co tolik usiloval, aby ji získal? Samozřejmě by dostala velmi slušné odškodnění za všechny potíže, které jí způsobil. Určitě by po něm něco hodila. A potom by bylo po všem. Jenomže zaslechl smích svého syna. Velmi příjemný, ne ten škodolibý smích, který ho tolik děsil. Věděl, že se ocitl ve velmi obtížné situaci, protože právě ona dokáže Gavina přivést zpátky. Jestli se bude muset proti ní obrnit, pak mu nezbude, než to udělat. Občas ukázat sílu, stát se válečníkem neznamená, že získá, co chce.


61

Znamená to uznat, co nikdy prostě mít nemůže a dodržet slib loajálnosti bez ohledu na to, jakou cenu zaplatí. Vzpomněl si na svůj slib, že se přijde podívat na Gavinův obrázek, a tak v sobě sebral odvahu, vstal od stolu, prošel letadlem a posadil se k nim. „Můžu se podívat?" požádal Gavina o dovolení. Gavin obrátil list papíru, aby neviděl jeho malbu. Prudence na něj hleděla a čekala, jak bude reagovat. Samozřejmě byl uražený. Smích, který předtím slyšel, ho nalákal, připadal si jako člověk, který hledá útočiště před deštěm, stojí před domem, uvnitř je rozsvíceno a v krbu plápolá oheň. Jeho syn ho teď nevpustil dovnitř. Ryana, korunního prince malé země, úplně vyvedl z konceptu vlastní syn. Podíval se Prue do očí a našel v nich soucit. Posunula k němu papír a krabičku pastelek. „Třeba byste chtěl také něco namalovat a ukázat nám to," nadhodila zlehka. Užasle hleděl na papír a pastelky. Takovéhle pošetilosti už měl dávno za sebou, naposledy přibližně ve věku svého syna. Namalovat obrázek? Jaký? Už chtěl odmítnout a vrátit se k práci, ale Gavin se na něj díval, poprvé po mnoha měsících se zdráhavým zájmem. Z krabičky vyndal purpurovou pastelku. Nakreslil purpurovou myš, i když moc jako myš nevypadala. Dal výkres Gavinovi. „Tu máš. Je to něco pro tvoji kočku, až bude mít hlad. Je to mnohem lepší, než aby se pustila do slečny Winslowové." Gavin se nad tou nabídkou vážně zamyslel. Zasunul obrázek pod ten svůj a řekl: „No, možná bude mít hlad, protože slečna Winslowová -" „Prue, prosím." „Se namalovala schovaná v krabici." „Ano? Můžu se podívat?" Prue se zatvářila tak nesměle, jako by chtěl vidět její spodní prádlo, ale výkres mu podala. Byl strašný. Čtverec.

62

CARA COLTEROVÁ

A přece Ryan hned pochopil, co udělala. Vešla do Gavinova světa, místo aby ho pozvala do svého. Ohromně se mu ulevilo, protože v posledních několika dnech si kladl otázku, jestli nepřišel o rozum, když zaměstnal tak temperamentní chůvu. Ta otázka ho vysloveně mučila. Ještě před pár okamžiky si pohrával s myšlenkou, že ji vyhodí. Pro své vlastní pohodlí, pro klid své duše. Dělalo mu těžkou hlavu, že pochyboval. Činil rozhodnutí, někdy i desítky za jediný den, rychle a zdatně. Nerozmýšlel se příliš dlouho a neohlížel se zpátky. Jen málokdy měl na něco takového čas. Ale když se teď díval na tu obyčejnou kresbu, věděl, že mu srdce dobře poradilo, když si najal chůvu, jež mu hodila na hlavu vázu s květinami. Propadal pochybnostem, protože nebyl zvyklý naslouchat svému srdci. Řídil se pouze rozumem. Ale najednou viděl, že racionální, střízlivý a pragmatický přístup ho zradil, když na něj nejvíc spoléhal. Zradil ho, když se nedokázal přiblížit své ženě, která to prostě nechtěla. A teď potřeboval vyléčit svého malého, nadmíru trpícího chlapce. Naučil se od své matky raději se před něčím stáhnout, než aby tomu čelil? Znovu se podíval na Prudence. Na rtech jí pohrával lehounký úsměv. Všiml si, že má plné a neuvěřitelně hříšně smyslné rty. Rty, které žadoní o políbení. Žaludek mu poskočil, jako by jel na horské dráze -a nebylo to proto, že seděl v letadle, které se právě v tu chvíli dostalo do turbulence.

PÁTÁ KAPITOLA „Dobrou noc, Prue-loo," Gavin ji objal buclatýma rukama kolem krku a přitiskl svou tvář na její. Voněl po koupeli a vypraným pyžamem, byla to sladká vůně nevinnosti. Prue napadlo, jestli existuje na světě nějaké jiné povolání, které by jí přineslo takové potěšení. A jak je možné, že po pouhém měsíci tohle dítě tolik miluje? Ne že by se všechno obešlo bez překážek, ale pokud ji jeho citlivost a vzpurnost nějak ovlivnila, pak v tom smyslu, že ho měla stále raději. Jako třeba dnes večer, snažil se skrýt fakt, že tatínek ublížil jeho citům, ale ona to v jeho tmavých očích zahlédla. „Dobrou noc, Gavine McWavine." Zastavila se u dveří a poslala mu vzdušný polibek. Poslal jí ho sice také, nicméně přinejlepším vlažný. Podívala se ještě na miminko, které už spalo v kolébce s palečkem v puse a s vystrčeným zadečkem. Usmála se na Idelle, noční chůvu, milou devatenáctiletou dívku, která už seděla u stolu v dětském pokoji nad studiem, a potom přes chodbu šla k sobě. Měla moc hezké pokoje, světlé a útulné. Teď se vydala do malé čisté kuchyňky, uvařila si šálek čaje a postavila se k oknu. Měla výhled na zelené pastviny lemované

64

CARA COLTEROVÁ

stromy, které se svažovaly k moři. Svítil měsíc a stříbřitě barvil hřebeny vln, které se rozbíjely o zubaté skály na pobřeží. Na Momhilegru přijela v hluboké noci. Jako by jí ostrov něco šeptal. Slyšela vítr ve starých stromech a cítila vůni ostrovních lesů s příměsí mořského aroma. Vlahý vzduch ji zahalil, bylo to jako přikrývka nebo objetí. První pohled na osvětlený královský zámek jí doslova vyrazil dech. Nic ji nezklamalo. Bydlení měla moc hezké, vypadalo dokonce lépe než na fotografiích. Vztah ke Gavinovi každým dnem sílil. Pravda, dokáže být trochu svéhlavý a tvrdohlavý, ale je to přece malý kluk, který si kolem ublíženého srdíčka vybudoval hradbu. Její první dojem - čeká, až přijde někdo a zboří ty stěny, se ukázal jako pravdivý. A od chvíle, kdy poprvé vzala do náruče vrnící roztomilou Sáru, to byla láska, ta nejčistší, nejopravdovější a hluboká. V mnoha ohledech byl život uspokojující. V dětských pokojích měla volnou ruku a hodně zapracovala, aby původní prostor dobrý tak akorát pro hodně bohatého, stárnoucího svobodného strýce, osvěžila a vytvořila prostředí vhodné pro čilé děti. Nechtěla žádat o nic dalšího, chtěla dětem dát něco sama, nechtěla, aby to bylo jen součástí její práce, a tak ze své nadmíru štědré mzdy koupila dětem oblečení na hraní. Gavin teď chodil v džínách a tričkách. Sára dostala červené kalhoty s laclem a každé ráno radostně výskala, když ji Prue oblékala. Ostrov byl ve dne neuvěřitelný. Prue měla několik dní volno a zkoumala novou zemi při projížďkách na kole. Zamilovala si koncerty ve spoustě hudebních škol, přidala se k turistům a navštívila továrnu na ruční výrobu louten, moc se jí líbily obchůdky na hlavní ulici hlavního města Morunu. Stačilo deset minut jízdy na kole od zámku a mohla si koupit ručně vyráběné čokoládové bonbony, podomácku pletené svetry, dokonale ušité oblečení pro děti. Ale nejvíce jí na ostrově učarovalo, jak byl prosycen tradicí. Lidé, kteří tam žili, měli hluboký smysl sounáležitosti, byli připoutáni ke své minulosti. Věděli, kdo jsou. Rádi se bavili. Tou dobou se celý ostrov právě připravoval na velký příliv


65

návštěvníků nadcházejícího festivalu Soap Box Derby. Snad každý tatínek byl se svým synem na dvoře a společně se lopotili se stavbou káry. Sem tam s tatínkem viděla i dceru. Když měla další volno, odjela daleko od bušících kladiv tatínků a jejich dětí směrem od Morunu. Cesta vedla mezi zvlněnými kopci, bujnými pastvinami, kolem malebných farem. Za půl hodiny už byla v hlubokém chladném lese. Prue překvapilo, jak je o samotě v lesích plná života. O samotě byla šťastná! Cítila nádherné brnění na kůži, o kterém se domnívala, že pocítí, až bude do někoho zamilovaná! Bylo to tajemné, osvobozující, nádherné a znepokojující. Když se teď dívala oknem na záhadný oceán, který se o skály tříštil na pěnu, věděla, že má všechno, o čem kdy snila. A přece ji naplňoval podivný neklid. Pokud pocítila nějaké zklamání, pak jím byl princ Ryan Kaelan. Zpočátku se pokusil být skutečným tatínkem, jak ho o to žádala. Byl v tomto ohledu nešikovný, s miminkem mu to šlo líp než s Gavinem. Přesto se hodně snažil. Četl pohádky na dobrou noc, obědval s nimi, zkoušel hrát stolní hry. Ale poslední dobou se stáhl, tvrdil, že má spoustu práce s nadcházejícím derby. Prue chyběl víc, než by se slušelo, a na to neměla právo! A pak tu byla ještě jedna věc, v New Yorku, přes očividnou opulenci jeho životního stylu, královské znaky a služebnictvo, netušila, co přesně znamená, že Ryan Kaelan je korunní princ. Tady na ostrově na to nebylo možné zapomenout. Oficiálně vládla jeho matka. Prue ji několikrát týdně s dětmi navštěvovala, vždycky se dočkala vlídného přijetí a rozvážné moudrosti. Ale bylo jasné, že bohužel už na vše nestačí. Právě princ byl do maximální míry nedílnou součástí života ostrova. Školy a ulice nesly jeho jméno. Nejpopulárnější jméno pro novorozené chlapečky bylo Ryan. Stav věcí velmi zlehčoval, když tvrdil, že jeho pozice je blízká postavení výkonného předsedy velké společnosti. Byl výkonným předsedou, ochráncem celé Momhilegry, jejím duchem a životní mízou. Princ byl neustále zaneprázdněn: staral se o obchodní záležitosti nebo se účastnil koncertů, oficiálních

66

CARA COLTEROVÁ

přijetí významných osobností, které navštívily ostrov. Byl čestným předsedou snad každé organizace od klubu přátel hudby místních žen po fotbalový tým Momhilegry. Nadcházející derby neslo jeho jméno a on se jeho přípravě věnoval do nejmenších detailů. Ostrované, personál domácnosti, místní vládní úředníci, zkrátka všichni ho milovali. Ne, bylo to něco víc, princ byl uctívaný, vážený. Místní zpravodajská stanice na každý večer připravila o něm nejméně jednu zprávu a deníky byly plné jeho fotografií. A princ byl velmi fotogenický! S hlavou zvrácenou ve smíchu, když dostal darem draka na hraní; klečící vedle stařenky na invalidním vozíku, kterou drží za obě ruce; rozhazující sítě s místním rybářem, na každém záběru byl jasně vidět jeho přirozený šarm a statná postava. Od Idelle se Prue dověděla, že hlavním zdrojem příjmů ostrova je cestovní ruch, a podle toho, co vykládaly mladé ženy o princově popularitě, Prue napadlo, že řada turistek byla úplně stejná jako ty ženské čekající na něj v hotelu. A podle Idelle jim dával mnohem víc, než chtěly. Bez předchozího upozornění se objevoval v zahradních kavárnách, aby si s lidmi potřásl rukou a pohovořil s nimi. Zahajoval večerní koncerty, bylo o něm známo, že dochází do továrny na výrobu louten a hraje na úplně nové nástroje. Ty se pak prodávaly okouzleným turistům za astronomické ceny. Pro Prue bylo hodně těžké vymazat představu, že jednou přijde vysněný princ, když ve skutečnosti sdílela život s jedním opravdovým! A přesně jako dychtiví turisté - nebo ty ženy, které čekaly u výtahu - zjistila, zcela znechuceně, že i ona čeká, jestli ho zahlédne, aby s ním mohla chvíli být. A když si nedá pozor, mohla by se zamilovat a dostat se do problémů. Poslední dobou si v nabitém programu nenašel čas ani na své děti. Objevoval se jen na okamžik, když mu to vyšlo. Takže se třeba zcela nečekaně objevil při snídani nebo během dne při hraní nebo jim přišel popřát dobrou noc. Prue si velmi dobře uvědomovala, že s ním do pokoje vchází slunce - Ryan Kaelan měl v sobě ryzí charismatickou energii. Bylo to tím jeho lehce křivým úsměvem, lehkostí pohybu, tím.


67

jak maličko nakláněl hlavu, když naslouchal odpovědi na otázku, kterou jí položil, když mu Gavin vyprávěl vtip nebo když poslouchal, jak mu Sára radostně žvatlá do ucha. A aniž by si to uvědomoval, byl hrozně sexy. Všechno, co dělal, ať už vyhazoval svou dcerku do vzduchu, až křičela radostí, nebo když do prstů uchopil plátek slaniny z talíře na stole a snědl ji, způsobilo Prue bolest v hrudi. Slabost! Protože i přes jeho báječný život nebylo v království Momhilegra všechno v pořádku. Prue jasně viděla, že jeho vztah s Gavinem není přirozený. Ve skutečnosti se svému synovi vyhýbal. A v nestřežených okamžicích v jeho očích viděla cosi, čeho si možná nikdo jiný nevšiml. Byl velmi osamělý. Nebo to byl jen výsledek její představivosti? Že oči osamělého prince jednou spočinou na ní a jeho srdce se probudí? Naprostý nesmysl. Protože když ho viděla tady na Momhilegře, uvědomila si, jak důležitým mužem tu je, a tím více se projevila rozdílnost jejich postavení. V letadle se jí na to podařilo zapomenout. Gavin už ležel v posteli a princ ji pozval na sledování filmu. Dívali se spolu na lehkou a naprosto nepravděpodobnou romantickou komedii. Bylo snadné zapomenout, že letí jeho soukromým letadlem na jeho ostrov. Když se při filmu smáli a pojídali popcorn z jedné misky, bylo ještě snazší zapomenout, že je budoucí vladař. A ona opatrovatelka jeho dětí. Líbila se jí uvolněnost mezi nimi, užívala si okamžiky, kdy byli prostě lidmi. Tehdy se žádnými představami o nekonečném štěstí netrápila. Užili si legraci. Ale tady na ostrově bylo víc než zřejmé, že příležitost, kdy by si chůva s princem dopřála legraci, byla výjimečná. Každý den se přesvědčovala, že princ Ryan Kaelan není obyčejný muž. A pokaždé, když ho viděla - jak si hraje s Gavinem, vyhazuje dcerku do vzduchu, jak se směje v dětském pokoji -, v ní narůstala touha, nebezpečná a nezkrotná, jako když nikdo nenakrmí lva.

68

CARA COLTEROVÁ

Jakmile ho viděla, touha byla zpátky, silnější než dřív. Tentokrát toužila po lásce muže, kterého mít nemohla. Teď si uvědomila, že tohle nebezpečí cítila hned od začátku a dělala všechno, aby ho v sobě udusila - dokonce po něm hodila vázu s květinami. Dejte mi pokoj. Vyjádřila jasně tím skutkem. Ale on jí pokoj nedal. City, které k němu tajně chovala, už ovlivňovaly její práci. Vzhledem k tomu, že ho na začátku upozornila, očekávala, že bude aktivní rodič a jestli si roli aktivního rodiče představoval takhle, považovala to za nepřijatelné. V posledních dvou týdnech s dětmi strávil necelých dvacet minut denně. Jasně vyjádřila svá očekávání v den, kdy spolu hovořili v kanceláři u paní Smithové. Nedotáhla však do konce svou sebeobranu, protože se nechala zastrašit jeho postavením a významem, protože si uvědomovala své vlastní slabé stránky. Pokud by totiž trvala na tom, aby trávil víc času se svými dětmi, trávil by více času i s ní. Večer, kdy sem letěli, smáli se, povídali si a oběma bylo dobře, skončil. Jeden večer, a když se s ní princ rozloučil, připadala si jako ryba na suchu zbavena toho, co potřebuje k životu. Tehdy pochopila, že by spolu takové okamžiky už prožívat neměli. Jak po něm mohla chtít, aby se svým dětem víc věnoval, když v jeho přítomnosti toužila po tom, co nemůže mít? A jak by mohla netoužit? Jak mohla nevnímat zlost v Gavinových očích dnešního večera, když mu tatínek zavolal, aby mu popřál dobrou noc a přitom slíbil, že přijde osobně? Důležitá schůzka, řekl do telefonu s upřímnou lítostí v hlase. Ale Gavin k telefonu ani nepřišel. Gavinův vztah k otci nechápala. Vypadalo to, že touží po jeho pozornosti, ale když se mu jí dostávalo, odmítal ji. Tvoje práce, připomněla si v duchu Prue, je zajistit pohodu svěřencům. Ne sobě.


69

Bylo pro ni snazší, když se princ o děti příliš nezajímal. Pak totiž necítila jeho omamnou vůni, neviděla jeho oslnivý úsměv, hru svalů, když zvedal svoji dcerku. Bylo to snazší, protože je mohla milovat celým svým srdcem a duší a neklást si další nepřístojné otázky. Ale tohle už nemohla tolerovat. V sázce jsou pocity těchto dětí o sobě samých a o jejich místě v tomhle světě. I když bylo příjemné vymalovat jim pokoje, nakoupit nové oblečení a přijímat jejich stále větší náklonnost, tohle nepotřebovaly. Chybělo jim víc pozornosti od otce. Pokud ona sama nezvládne své city k němu, pokud nepřekoná pocity, že se udusí touhou být s ním šťastná až do smrti, bude muset odejít. Ale nejprve musí zajistit, že děti budou mít s otcem fungující a láskyplný vztah. Odložila hrnek s čajem, šla do dětského pokoje a usmála se na Idelle, která se mračila nad učením. Gavin spal klidně, ale v rukou svíral plyšovou kočku, kterou mu koupila v jednom obchodě v Morunu. Neodolala, protože kočka měla purpurovou barvu. Rozesmutnělo ji, když si všimla, že má tváře vlhké od slz. Tolik ho zklamal tatínek, když mu nepřišel popřát dobrou noc? Nebo se chlapečkovi pořád ještě stýskalo po mamince? Vedle postýlky měl její fotografii, kráska s havraními vlasy v šatech barvy slonové kosti. Na klíně měla Gavina v tom příšerném zeleném oblečku. Póza byla bohužel naaranžovaná a Prue z tváře té ženy nedokázala vyčíst vůbec nic, oči jako by upírala někam do dálky. Je možné, že princezna Riana drží na klíně svého syna a je tak smutná? Prue se sklonila a ještě jednou dala spícímu dítěti pusu na tvář. Pochopila, že zatím od nich nemůže odejít. Čas dozrál. Je třeba vypořádat se s princovým přístupem k dětem. Tohle byla pověstná poslední kapka, nikoli však ojedinělá. Podívala se na sebe. Byla v džínách a ve svetru. Vlasy měla rozpuštěné a make-up se už dávno otřel. Vnitřní hlas jí napovídal, aby se převlékla, zkusila zkrotit vlasy a trochu se nalíčila, aby její oči zase měly zelenou barvu

70

CARA COLTEROVÁ

jako voda pod vodopádem, který náhodou objevila na svých toulkách. Ale také věděla, že kdyby těch pár okamžiků strávila úpravou svého zevnějšku, mohla by vlna adrenalinu, která ji v tu chvíli zaplavila, opadnout. Pokud bude čekat na vhodnou chvíli, možná ztratí nervy. Musí s princem mluvit hned, musí vymazat myšlenky na něj, které ji naprosto ochromují. Jako každá žena i ona toužila po tom, aby se její sny vyplnily, a to jí bránilo chovat se k němu chladně. Pravda je jedna: Ryan Vysoce postavený a Mocný porušil slib, který dal svému synovi. Jak si vůbec troufá Gavinovi něco slíbit a potom ho nesplnit? Vždyť princ není nikde daleko v cizí zemi! Je tady, jen kousek odtud. Z okna své ložnice viděla křídlo rozlehlého kamenného zámku, kde se nacházely princovy komnaty. Přijít popřát dobrou noc svým drahým, křehkým dětem by mu zabralo půl hodinky… Je skutečně natolik důležitou osobou? Co může být pro člověka důležitější než vlastní děti? Je příliš namyšlený. To je ten problém. Obdiv obyvatel jeho ostrovního království v něm vypěstoval ješitnost. Na svůj seznam jeho chyb přidala namyšlenost. Princ Ryan Kaelan narazí na problém, jaký doposud nepoznal. Není jednou z těch mnoha, kdo ho zbožňují, jakkoli je to lákavé! Celá cesta na ostrov byla snahou poprat se s vlastními problémy, překonat je! Lepší chvíli promluvit si s princem než tuhle už nenajde! Prue se rychle obula, zavřela za sebou dveře a vydala se přímo do jámy lvové. Prince Ryana bolela hlava. Zběžně se podíval na hodinky. Jednání probíhá dvanáct hodin. Sako od obleku a kravatu přehodil přes opěradlo křesla a vyhrnul si rukávy. Kéž by tohle jednání nenaplánoval na tento týden! Derby bude za necelý měsíc a i s tím bude mít spoustu práce. A přece mu instinkt napovídal, že i ten druhý muž je unavený a zanedlouho přistoupí na to, co Ryan chce.


71

Šlo o lukrativní kontrakt připojení jména Momhilegra k marketingové společnosti, která chtěla použít královský erb draka ovinutého kolem loutny - jako garanci určitých hudebních událostí, nahrávání a nástrojů. Taková jednání bývají velmi choulostivá. Ryan musel získat záruky a možnost kontroly na ochranu pověsti a integrity ostrova Momhilegry. Ta marketingová firma mu to nechtěla poskytnout. Dobře věděl, že suma, kterou mu nabídli, je druhořadá v porovnání s publicitou, kterou by mohla taková spolupráce přinést, ale rafinovaně chtěl obojího získat co možná nejvíc. A chtěl mít možnost kontroly a odstoupení od smlouvy. Ukázalo se však, že s panem Marchandem je těžké pořízení. Nebylo to beznadějné, ale rozhodně velmi těžké. Ryan poznal, že v jeho přístupu teď nastala změna. Příští okamžiky budou rozhodující. Někdo zaklepal na dveře, což Ryana podráždilo. Dal Ronaldovi pokyn, aby ho nikdo nevyrušoval. Ronald vešel a naklonil se k němu. „Slečna Winslowová," zašeptal. Prudence? Stalo se snad něco s dětmi? Zapomněl na vyjednávání, vyskočil a nechal Ronalda, aby panu Marchandovi vysvětlil jeho náhlý odchod. Prudence se procházela na chodbě, byla k němu zády. „Děti jsou v pořádku?" zeptal se. Položil jí ruku na rameno a ona se otočila. Jako vždy cítil, že nemůže dýchat, a usilovně to maskoval. Dal ruce do kapes, odolával nesmírné touze dotknout se jejích vlasů. Měla je rozpuštěné. Byly divoké a lemovaly jí obličej. Právě proto se jí vyhýbal. Děti ji potřebují, její péče a pozornost jim prospívá, jsou jako květinky, které prahly po dešti. Věděl i to, jak snadno by jim to mohl pokazit, brát jim to, co nejvíc potřebují, kdyby zkomplikoval svůj vztah k ní. Z jejích očí vyčetl odpověď. Vztah s ní nikdy nebude jednoduchý a děti jsou v pořádku. Oči plné blesků, které je proměnily v zelené plameny, upírala přímo na něj.

72

CARA COLTEROVÁ

Rozhlédl se, jestli někde blízko náhodou nejsou vázy nebo další nepřibité předměty. Netušil, čím v ní mohl vyvolat takové rozhořčení. „Jak byste definoval výraz v pořádku, Váš královský Ryane Důležitý!" V místnosti za ním se mu hroutilo jednání o milion dolarů! Nebyla vhodná chvíle bavit se její drzostí. Vlastně měl dojem, že na tohle skoro čekal, protože od jejich příjezdu na ostrov byla při každém jejich setkání tak upjatá a korektní. Dokonalá a naprosto nudná chůva. Složil ruce na hrudník, zaujal bojovný postoj. „Jak bych definoval, jestli jsou mé děti v pořádku? Dýchají? Nekrvácejí?" „Tak pokud to definujete takhle, jsou z vašeho pohledu v pořádku! Předpokládám, že když chlapeček pláče, dokud neusne, je to podle vás v pohodě, takže se vlastně nic neděje!" Srdce mu pokleslo a svěsil ruce. „Gavin plakal, dokud neusnul? Ale proč?" „Otec mu totiž slíbil, že mu přijde popřát dobrou noc a potom jen zatelefonoval a omluvil se." „Chtěl jsem mu to vysvětlit. Nepřišel k telefonu. A vy jste ho k tomu nepřinutila!" Zvedla obočí a tiše řekla: „Vy jste si myslel, že bych ho měla přinutit?" „Ano. To je vaše práce." I když si nebyl jistý, že to takhle myslel. Prostě se mu nelíbilo tímto způsobem si s ní měřit síly. „Pokud nejste s mou prací spokojen, tak to řekněte hned." Samozřejmě že s její prací byl spokojený. Viděl světlo v Gavinových očích, elán, který mu dodala. Dětské pokoje jako by naplnilo slunce, a nemělo to nic společného s tím, že je nechala vymalovat žlutou barvou a ozdobit přátelsky dovádějícím drakem. Nemělo to nic společného s postýlkou ve tvaru auta, kterou koupila místo staré sloupkové postele, v níž spali budoucí králové Momhilegry po několik staletí. Nemohl ohrozit nic, co bylo pro jeho děti dobré jen proto, že mu dělá dobře hašteřit se s ní. Zdráhavě ustoupil.


73

„Nenapadlo mě, že je pro něj tak důležité," připustil, „jestli mu přijdu popřát dobrou noc, nebo ne. Když přijdu, nedává na sobě znát, že by mu na tom záleželo. Občas mám pocit, že mu moje přítomnost vadí." „Je to kluk, který ztratil matku. Potřebuje vědět, že na tomhle světě má někoho, komu může věřit. A měl byste to být vy, když jste jeho otec. Když řeknete, že přijdete a budete s ním něco dělat, musí to být pro vás svaté." Možná proto, že měla pravdu, se to Ryana hodně dotklo. Znovu zkřížil ruce na hrudi. „Takže vy jste přišla a vyrušila jste mě z velmi důležitého vyjednávání, abyste mi řekla tohle? Abyste mi vynadala? Nemáte ani tu slušnost, abyste počkala do rána?" Neucouvla, ani když jí připomněl, jaké má v porovnání s ním postavení! „Přesně tak," pokračovala bez omluvy. „Rozhodně jsem neměla pocit, že to může počkat. Mám ty děti na starost a rychle se stávají nejdůležitějšími v mém světě. Nechápu, jak je možné, že pro vás nejdůležitější nejsou!" Takové odsouzení ho zabolelo v duši. A přece, od chvíle, kdy viděl její fotografii, jak leží před tím autem, věděl přesně, že ona je pro jeho děti ta pravá. Doufal, že získá ženu, která pro jeho děti bude schopná riskovat vlastní život. Jen nečekal, že hlavní nápor její oddanosti dopadne na něj! Byl skutečně vyvedený z míry. Rozzlobený. Zaujalo ho to. Nikdo na ostrově si nikdy nedovolil mluvit s ním takhle. Nelíbilo se mu to. Ale na druhou stranu si oddechl. Konečně s ním někdo mluví na rovinu. „Váš syn vás potřebuje," řekla neústupně a trochu zmírnila tón. „Nechová se tak." „Je na vás, abyste to překonal. Je mu pět let. Neví si rady." Ryan posmutněl při vědomí, že je mužem, který ví, jak vyjednat milionové kontrakty, vést lidi, tvořit zákony, ví, že budoucnost malého ostrovního národa spočívá na jeho bedrech, na jeho rozhodnutích, a přesto nebyl schopen jednat se svým

74

CARA COLTEROVÁ

malým synkem. Jeho život byl složitý, nabitý činorodostí, smysluplný, ale jeho děti ho postrádaly. Nikdy neměl pocit selhání a teď ho prožíval, když se podíval do jejích rozhněvaných očí. Jako by zklamal v tom, co je nejdůležitější ze všeho. Jak může znát srdce jiných, když to jeho vlastní je pro něj záhadou? Vybavil si, jak spolu s Prue prožívaly let na ostrov. Pokaždé, když ji viděl, se mu to vracelo. Přesto se však svým citům bránil. „Ani já si nevím rady," řekl strohým hlasem prodchnutým pýchou, křivdou a zatvrzelostí. Přiblížila se k němu. Viděl oheň v jejích očích a napadlo ho, jestli mu nedá políček. Skoro by uvítal palčivou bolest z její dlaně na své tváři, protože její vášeň se dotkla hluboko ukrytého místa, jehož existenci moc rád popíral. Ale neuhodila ho. Ačkoli to, co udělala, mělo sílu tvrdého políčku. Jemně se dotkla jeho obnažené paže nad zápěstím a oči jí změkly soucitem. „Dovolíte, abych vám to ukázala?" Uvědomil si, že Prue nemluví jen o cestě k srdci jeho malého syna. Popluje s ním neprobádanými vodami do světa, kam nikdy nevkročil. Do světa, kde nebude neustále vládnout. Do světa, kde může přijít k úrazu. Nebo se znovu zrodit a stát se jiným, než býval předtím. Když jednou takovými vodami propluje, může se někdy vrátit do bezpečí téhle země? Podíval se na zavřené dveře do jednací místnosti. Byl to jeho starý život a vábil ho, jako světlo majáku vede námořníky ke břehům. Ale někteří námořníci se otáčejí od té bezpečné záře a vydají se jiným směrem, ke světům, ve kterých nikdy nebyli. To dělají ti nejodvážnější. Nejodvážnější z nejodvážnějších. „Tak dobře," řekl pomalu. „Ukažte mi to." „Věnujte zítra svůj den nám. Vezmeme děti na piknik. Našla jsem jedno místo v lesích, je tam vodopád."


75

Znal to místo. V dětství tam chodil často. Okouzlilo ho, moc rád tam chodil sám, cítil se svobodný ve světě, kde o samotě býval málokdy. Dokonce už tehdy. Naučil se usmívat, když jeho srdce bylo jinde. Nosil obleky, když toužil po montérkách. Účastnil se otevření školy hry na strunné nástroje, když ze všeho nejvíc chtěl mít jinou strunu v té čisté zelené vodě, s háčkem na konci. Znal to místo, chodíval tam, když se mu příliš nedařilo. Byl ještě chlapec, když mu řekli, aby přestal snít. Nikdy nebude pilotem ani rybářem ani hasičem. Bez doprovodu nemůže odjet s kamarády na týden pod stan do australského vnitrozemí. Sdělili mu, kdo bude jeho manželkou; žena, kterou znal od dětství, která se mu líbila a které si vážil, a domníval se, že ji bude milovat. Jak mohla Prudence Winslowová najít vodopád Myria tak brzy? A může tam s ní jít? Na místo, kam odložil své soukromé sny? A soukromé naděje? A soukromá přání? Jako by tohle všechno pořád bylo v té soutěsce mlžného závoje a duhy. Už hodně, hodně dlouho u vodopádu Myria nebyl. Bylo by šílenství jít na takové místo se ženou, která mu připomíná to, co nemůže mít. „Je mi líto," řekl najednou stroze. „Do zítřka svou práci tady neukončím." Pustila jeho ruku. Přikývla a uklonila se, ale vyznělo to opovržlivěji, než kdyby po něm hodila vázu nebo mu dala políček. A potom se otočila a odešla. I když se po něm neohlédla, věděl, že pláče. Protože ji zklamal. Nikdy nezklamal lidi, kteří byli součástí jeho života. Ji ale zklamal. S povzdechem se vrátil na jednání. Rozrušilo ho, že už mu na detailech smlouvy nezáleželo. Nesoustředil se. Bystrost ho opustila. Smlouva mu připadala směšná ve srovnání s faktem, že malý kluk ten večer plakal, dokud neusnul.

76

CARA COLTEROVÁ

Jiný malý kluk, před mnoha lety, nosil své slzy zklamání do jeskyně. Nepřísahal tehdy, že jeho děti nebudou žít jako on? A přece to tak dopadlo. Jsou tu a on pro ně nedělá nic správného. Jednoduše řečeno, neví jak. Nikdy se to nenaučil. Ale chůva mu nabídla, že ho to naučí. Ukáže mu to. Najednou pochopil, že stojí nad strmou stěnou. Řekl jí, že nepůjde, ale věděl, že ještě neučinil definitivní rozhodnutí. A toto rozhodnutí, byť se zdálo bezvýznamné, mohlo navždy změnit jeho život.

ŠESTÁ KAPITOLA „Prue, nedáváš pozor!" řekl Gavin. Stál na židli v kuchyňském koutě jejího bytu. Podívala se na něj, a i když byla unavená a vyděšená, usmála se. Skutečně nedávala pozor. Gavin měl burákové máslo rozmazané po tváři až k uchu. „Máš pravdu, srdíčko," připustila. „Nedávala jsem pozor." A důvod? Zklamal ji princ Ryan, když odmítl její včerejší nabídku. Skoro nespala, znovu prožívala to pokoření. Ve chvíli, kdy měla jistotu, že bude souhlasit, ji odmítl. Svým způsobem, říkala si teď, to bylo dobře. Velmi snadno by pod jeho vlivem podlehla „princománii", která vládla na ostrově a možná pronikla i do světa. Bylo by až příliš snadné propadnout své vnitřní touze - chtěla se stát hrdinkou svého hrdiny. Vždyť ho ale sotva znám, pomyslela si Prue. Udělala chybu, když propadla kouzlu jeho charisma. Bylo to zvláštní, protože pomyslný seznam jeho chyb byl už dost dlouhý. „Prue! Postý se ptám, co se dává na chleba dřív - to z buráků, nebo džem?"

78

CARA COLTEROVÁ

„Ano," ozval se hluboký hlas ode dveří. „Odvěké otázky. Co bylo první? Slepice, nebo vejce? Burákové máslo, nebo džem?" Vzhlédla. Ryan se opíral o veřeje jejího bytu. Rty měl lehce prohnuté nahoru, ale v očích měl sílu vskutku odvěkou, a kladly jí spoustu nepříjemných otázek o mužích a ženě. Co bylo první? Láska, nebo přitažlivost? Může být jedna zaměněna za druhou? „Burákové máslo," řekla rychle. „Nejdřív namaž máslo." Princ byl oblečený neformálně v černých kalhotách a tričku s krátkými rukávy, které by vypadalo jako golfové nebýt královského emblému na prsou. Napadlo ji, že má určitě krásnou postavu, teď viděla pevné vystouplé svaly na předloktích a bicepsy a tam, kde mu kalhoty obepínaly svalnatá stehna. A ona měla na sobě velurovou teplákovou soupravu v odstínu růžové, která se vůbec nehodila k jejím vlasům staženým do ohonu. Potom se usmál, nenuceně si rukou projel tmavé hedvábné vlasy a Prue v tu chvíli věděla, že na něm nikdy nebude nic obyčejného. „Princi Ryane," řekla rázně a oficiálně, „mohu pro vás něco udělat?" „Přišel jsem, abych přijal vaše pozvání. Nakonec bych moc rád jel s vámi na piknik." Náhle si uvědomila, jak je nebezpečný. Ve chvíli, kdy vešel, ucítila, jak v ní něco ožilo. Požádat ho, aby trávil víc času s ní - se svými dětmi -bylo jako hra se zápalkami, hra s jiskrami, které neměla možnost nijak kontrolovat, a když jim dovolí, byť jedinkrát, aby dopadly na něco hořlavého, prudké vzplanutí se vymkne kontrole. Ryan ji sledoval těma svýma smyslnýma očima barvy sazí, a Prue došlo, co je ta hořlavina! Ona sama! Byla nervózní, až jí upadl na zem nůž. Zdravý rozum ji nabádal: zruš ten piknik. Ale když se narovnala, viděla, jak Gavin kradmo pohlédl na otce. V očích měl cosi obezřelého, a Prue postřehla i touhu a naději. Především kvůli tomu jsi přece s princem včera mluvila, připomněla si. Kvůli jeho dětem.


79

„Máme radost, že jste tady," podařilo se jí zamumlat, i když to, co skutečně cítila, bylo mnohem spletitější! Den s ním? Celý den plný slunce, s dětským smíchem a skrývanými pohledy, kdy bude nesmírně napjatá z jeho přítomnosti? Co si vůbec myslela, když za ním předchozího večera šla? Paní Smithová by okamžitě upozornila, že tohle je problém se zrzkami! Nedá se od nich čekat, že všechno pořádně promyslí! „Tak to nám budeš muset pomoct," řekl mu Gavin nevlídným tónem, i když jeho oči prozrazovaly něco jiného. „Ano?" reagoval Ryan přátelsky a vešel do jejího malého bytu. V okamžení její maličký domov ztratil půvab útočiště. Prue si uvědomila, že teď ho ze svých myšlenek jen tak nevypudí. „Budeš muset pomoct s přípravou oběda," řekl Gavin pánovitě. Ryan se podíval na sušenky na pultu a hrudkovitou hnědou lepkavou hmotu, kterou na ně Gavin až příliš energicky roztíral. „Nemůžeme si jednoduše objednat něco z kuchyně?" zeptal se nejistě. „Co to je?" „Burákový máslo," odpověděl Gavin s horlivostí, i když před deseti minutami překvapil Prue, že vůbec nevěděl, co to je. „Je to k jídlu?" zeptal se Ryan. „Vypadá to jako, ehm -" „Bobek!" zajásal Gavin. Ryan zkřivil ústa. Bylo zjevné, že chtěl být přísný. Ale potom to vzdal a rozesmál se. Gavin také, i když chtěl, aby se nesmál. Byl to nesmírně rozkošný okamžik: dva princové, kteří patrně nikdy nebyli na pikniku, hleděli podezřívavě na burákové máslo. „Už jsi to ochutnal?" zeptal se Ryan synka. „Trochu se bojím," připustil Gavin. „Já taky." A potom se oba znovu rozesmáli. Prostý okamžik - přesně takové společné chvíle otec a syn potřebovali. „Když to ochutnáš, tak já taky," řekl Ryan Gavinovi. Gavin zavrtěl hlavou. „Ne, ty první. Na tom trvám." A zase společný smích.

80

CARA COLTEROVÁ

Sáře v ohrádce kousek od pultu vadilo, že zůstala trochu mimo. Postavila se a opřená o kraj ohrádky poskakovala na tlusťoučkých nožičkách. Tatínek ji zvedl a dal jí pusu na krček. „Viděl jsem na ní tenhle obleček?" zeptal se a Prue hned věděla, že červené kalhotky s laclem pro princeznu byly spolu s burákovým máslem na prvním místě seznamu toho, co se v královské rodině nesmí. „Dej jí trochu burákovýho másla," vybídl ji Gavin. „Ne! Miminka nemůžou jíst burákové máslo, jsou moc malá. Zabalila jsem jí s sebou správné jídlo pro miminko v lahvičce. A žádné ochutnávání sušenek, dokud nebudeme na místě," dodala přísně. „Když budete hodní a dostanete hlad, tak je spolu sníte." „Ano, madam," odpověděl Ryan s předstíranou podřízeností a Gavin se zazubil. Stáli spolu u pultu a balili oběd. Byla to chvíle, domácká a neskutečná, když pomyslela, kdo jí dělá společnost: dva princové a princezna. Přesto ale věděla, že tohle není pravá podoba rodiny, jen iluze, kterou zosnovala. Prožije někdy něco takového? Nebo obětovala možnost žít normálním životem, když souhlasila s odjezdem na Momhilegru? Nikdy jsi nežila normálně, připomněla si stroze. Přelétla pohledem prince Ryana a hned poopravila tu myšlenku. Možná to, co obětovala, jí přineslo příležitost spokojenosti s normálním životem. Když je Ryan odvedl na dvůr, potvrdilo se to ještě o kousek víc. Čekal tam na ně totiž malý kočár a do něj zapražený robustní hnědobílý poník! Obyčejní lidé nejezdí na piknik kočárem! Ale v tu chvíli se Prue rozhodla zapomenout na všednost a vychutnávat si každý okamžik výjimečného zážitku. Kočár tažený koněm z jejích snů se stane skutečností. Když je Ryan všechny usadil do kočáru, vyskočil k nim a uchopil otěže. Prue záhy pochopila, že jet na bryčce tažené poníkem jen sotva bude romantika dávných časů. Ryan kočíroval koně po


81

lesní cestě a Prue pevně držela Sáru, aby jí nespadla z klína! Nabyla dojmu, že než dojedou k vodopádu, bude mít celé tělo naklepané. A potom se rozesmála: přesně tohle si potřebovala uvědomit. Fantazie a realita nemají nic společného! Ryan se na ni usmál. „Užíváte si to? Jakkoli to bylo podivné, skutečně si to užívala! Poník je vezl po cestách, kudy auto neprojede. Klapot kopyt byl příjemný a okouzlující. Navíc Ryanovi teď mezi nohama stál Gavin, dokonce držel otěže. Byl šťastný, když mu tatínek ukazoval, jak ovládat poníka. Právě tohle byla jedna z věcí, kterou si Prue na Momhilegře zamilovala. Ve světě, kde se postupně tradice vytrácejí, se na Momhilegře uchovávají. Monhilegra je místo, kde se dávná tajemství, hudba a tradice předávají z generace na generaci. Místo, kde se spoustu let jezdí v bryčce tažené poníkem a kde muži předávají své umění svým synům. Dojeli na kraj lesa a Ryan vypřáhl poníka. „Neuteče domů?" zeptala se Prue a byla moc ráda, že stojí nohama na pevné zemi. Ryan se zasmál. „Podívejte, jak je statný a podívejte se na tu pastvinu se svěží trávou. Kdepak, ten tu bude. Uvidíte, že až se vrátíme, nezvedne ani hlavu." Jejich světy jsou tak rozdílné. On věděl, jak se chovají poníci, znal tajemství dávné hudby. Ona zase znala burákové máslo. Ale slíbila si, že si prostě tenhle den užije a nebude si ho kazit žádnými myšlenkami. Princ Ryan si od ní vzal Sáru, Gavin s Prue nesli košík s jídlem po úzké vyšlapané cestě, která se vinula hustým lesem. Gavin se schovával za stromy a potom na ně vybafl, křičel radostí, jak se mu je pokaždé podařilo vylekat. „Máte na něj dobrý vliv," řekl jí Ryan. „Ne tak dobrý jako on na mě," připustila. Zanedlouho se v lese objevila mýtina s jeskyní. Všude rostla bujná tráva, kapradí a květiny. Bylo tam zelené jezero obklopené velkými hladkými kameny a na opačné straně v kaskádách stékal

82

CARA COLTEROVÁ

vodopád a ve vodní mlze se ve slunečních paprscích tvořily duhy. Dokonce i Sára přestala žvatlat a utichla. Všichni se v posvátném tichu společně kochali nádherou světa. „Občas," řekla Prue nahlas, „je skutečnost lepší, než si člověk dokáže představit." Rozložili všechno potřebné na piknik na zelenou trávu a hráli na schovávanou mezi stromy, na honěnou, až sotva popadali dech, jak se smáli. „Já mám hlad!" prohlásil Gavin. Princ senior a princ junior se s vervou pustili do sušenek. Ještě neviděla nikoho, kdo by poprvé v životě ochutnal burákové máslo, a na takový zážitek jen tak nezapomene. Oběd byl už skoro připravený, když Gavin něco zavětřil. „Sára smrdí," řekl znechuceně. Ryanovi to bylo nanejvýš nepříjemné a bylo zřejmé, že takovou věc, jako je přebalování Sáry, nikdy nedělal. „Nechám to na vás," řekl a vstal. Takže nakonec přišel čas, kdy z prince byl normální člověk. Prue se zhluboka nadechla, ale hned toho litovala. Sára zaváněla příšerně! „To je maličkost, hned to přejde," řekla, než stačil Ryan odejít. „Měnil jste někdy dítěti plenku?" „Čistě náhodou jsem princ," odpověděl přísně. „Takže plenky měnit nemusím." „Dneska to ale neplatí." Postavila se proti němu a rukama v bok. Skoro slyšela paní Smithovou - ale, Prudence, vždyť je to princ! Ignorovala ten hlas. Potřebovala vědět, kdo princ ve skutečnosti je a to znamenalo dostat ho mimo jeho území přepychu. „Představte si, že jste zplodil dvě děti a nevíte, jak vyměnit plínku!" „Vy po mně nebudete požadovat, abych tu plínku vyměnil!" „Ale budu!" „Nedělej to," varoval tatínka Gavin polohlasem, „je to nechutný."


83

To bylo poprvé, kdy viděla, že se tatínek a syn dali dohromady. Oba na ni pokukovali s naprosto stejným sklíčeným výrazem, otec měl ve své tváři neklamný rys válečníka a Gavin alespoň náznak. Významná bitva. „Myslím, že si lekce výměny plínek nechám ujít," prohlásil Ryan. Gavin souhlasně přikývl. Prue se ocitla v nepříjemné pozici. Bylo to, i přes nenucenou formulaci, královské odmítnutí. „Ve skutečnosti," pokračoval Ryan, „bych raději dělal cokoli jiného." „Třeba zabíjet draky," navrhl Gavin. „Přesně tak." Viděla, jak jsou si podobní a myslí skoro stejně. Proč spolu nevycházejí? Jaká trhlina mezi nimi je? No, na to přijde později. Teď ale každou vteřinou princeznička zapáchala víc a víc! „Chápu to naprosto jasně," řekla s úsměvem. „Vy prostě máte strach." Ryan se na ni zamračil. Gavin ji probodával očima. „Můj tatínek se ničeho nebojí!" prohlásil rezolutně. „Že ne, tati?" Prue na něj vrhla krátký pohled. Projev náklonnosti ho zjevně hodně potěšil. Gavin ho obvykle oslovoval formálně otče. Nikdy tati nebo tatínku. A přece princ tatínek vypadal podrážděně ze situace, do jaké se dostal. „Každý se něčeho bojí," odpověděl synovi. „Ale plínky ne!" dorážela. Zíral na ni, Gavin na něj koukal v očekávání. „Tak mi ji dejte," hlesl Ryan. „Tak pojďte, princezničko. Váš královský otec vás chce vidět." Ryan ji opatrně vzal. Držel ji v natažených rukou. „Na to se koukat nebudu," prohlásil Gavin a odešel k jezeru zkoušet žabky s kamínky.

84

CARA COLTEROVÁ

„Já taky," mumlal Ryan a potom zpražil Prue pohledem. „Není zrovna laskavé připravit člověka o autoritu před jeho synem." Znovu položil dítě na deku, na zádíčka a klekl nad ně. „Byla v mém životopisu zmínka o tom, že jsem laskavá?" To tedy mimochodem nebyla! „Dobře. Takže nejdřív rozepněte knoflík na dupačkách." S nechutí a přílišnou opatrností, v rozporu s mužnou sílou, která z něj vyzařovala, dělal Ryan všechno podle pokynů. Sára na něj vrkala a kopala buclatýma nožičkama ve vzduchu. Zašklebil se, když ho ovanul pronikavý zápach, a rychle rozepnul dupačky. „Teď co?" zeptal se lakonicky. Prue se ze všech sil snažila nesmát. Skutečně významná bitva! „Teď uvolněte to maličké poutko. I na druhé straně." „Dobrý bože." „Tak dlouho nemůžete zadržovat dech," varovala ho, když zaslechla jeho nepřirozený hlas. V obličeji už rudl. „Mám v úmyslu to zkusit." Rudá barva z jeho obličeje najednou vyprchala. Když spatřil, co je plínce, byl sinalý. Omdlí? Prue by nejspíš označili za veřejného nepřítele číslo jedna, kdyby kvůli ní nejmilovanější syn Momhilegry omdlel! Chichotala se. Ryan ji vyloženě probodával pohledem. „Gavine, pojď mi držet nos," křičel. „Ne!" stejně hlučně mu odpověděl Gavin. „To nevadí," komentovala Prue a silou mocí potlačovala záchvat smíchu a lítost, která ji zaplavila. „Alespoň jste to zkusil. Já to dodělám." Ale teď v něm viděla válečníka. Zíral na ni s tak divokou rozhodností, že od něj skoro ustoupila. Smích ji přešel. „Já to nevzdám." No jistě, to už znala. „Dobře, tak já vám podržím nos." Byla přesvědčená, že na ostrově Momhilegra platí zákon, že nikdo nesmí držet princův vznešený nos, ale kdyby skutečně existoval, tak on o něm mluvit nebude. Zhodnotila situaci, aby našla nejlepší úhel. „Pospěšte si!" vyštěkl na ni.


85

„Ano, Vaše královská Výsosti." „Až teprve teď jste pochopila moje postavení!" Šla za něj, nešikovně se shrbila přes jeho záda a nahmatala jeho nos. Zmáčkla. „Je to lepší," ohodnotil. S tím ucpaným nosem mluvil náramně legračně. Už se jí zase chtělo smát. „Ne abyste mě rozesmála," varoval ji. „Určitě bych musel víc dýchat." Uvědomila si, jak je kolem něj ovinutá a že cítí pod svými prsy jeho silná záda. Vnímala, jak voní a voněl nebesky pikantně jako les, záhadně jako moře a smyslně jako stoprocentní muž, kterým skutečně byl. Jeho vůně přebila nepříjemný zápach plínky. „Už jsem to povolil," dusil se, „co teď?" „Řekla jsem, že to dodělám." „A já řekl, že tohle mě neporazí!" „Tak dobře. Vezměte tu plastovou krabičku. Jsou v ní kapesníčky." „Nepouštějte můj nos." „No, to bude hodně obtížné." „To je mi jedno." A tak dělala, co bylo v jejích silách, aby ho nepustila, když se sklonil pro kapesníčky. Přitiskla se k němu ještě víc, celými ňadry k jeho širokým zádům, nebezpečně balancovala na jedné noze, když kopírovala jeho pohyb. Zaváhal a ona v tu chvíli věděla, že si uvědomil, že se děje něco víc, než předpokládal. Čekala, až jí řekne, aby se odtáhla od jeho královského těla, ale on mlčel. Jako by znovu zadržoval dech. A potom začal zase dýchat. Nahmatal kapesníčky, zase opisovala jeho pohyby. Po použití všech kapesníčků a třech pokusech s čistou plínkou se zapotácel a vítězoslavně zvedl dítě, král lev, který ukazuje své zázračné dítě džungli.

86

CARA COLTEROVÁ

Bohužel se princezna Sára zavrtěla, lehounce zachrochtala a hnědá tekutina vytryskla z vybouleniny po straně špatně přiložené plínky přímo na královskou košili prince Ryana! Triumfální výraz zval za své, proměnil se v úlek. Strčil dítě Prue a strhal ze sebe košili, jako by byla politá kyselinou. Potom utíkal k vodě. „Je studená," upozornila ho Prue. Bylo by mu nejspíš jedno, kdyby na hladině pluly ledové kry. Při běhu si ještě sundal kalhoty. Prue uvízl smích v hrdle. Ryan měl na sobě jen kostkované boxerky, jinak nic. Nevěděla jistě, jestli v životě viděla krásnější mužskou postavu. Pravdou bylo, že přes všechny svoje fantazie ještě nikdy nebyla v blízkosti muže, který nemá na sobě skoro nic! Nejdivočejší fantazie ji na něco takového nepřipravily. Na rozdíl od kočáru s poníkem, který nesplnil její sny, bylo tohle mnohem silnější. Něčemu takovému by nikdy nevěřila. Jako by teď byla řada na ní, aby zadržela dech. Dřímal v ní nějaký drak, teď se probudil, protáhl a vychrlil oheň… Princ skočil střemhlav do vody. Za chvilku se vynořil skoro až u vodopádu. Zastavil se, oklepal diamantové kapky z tmavých vlasů a vykřikl. Byl to živelný výkřik, velice mužný. Mohl to být křik nebojácného bojovníka před bitvou, vítání života. Ten křik - divoký, mužný a mocný - jí přejížděl po zádech jako fyzický dotek. Drak v ní křičel, jeho dech jí v podbřišku udělal peklo. Rychle se odvrátila a věnovala se dítěti. Ale moc dobře věděla, že její pohyby jsou automatické - ve skutečnosti se plně soustředila na prince Ryana. Voda byla skvělá, ledově studená a osvěžující, přesně taková, jakou potřebuje muž, který ztratil hlavu. Celá záležitost s výměnou plínky určitě patřila mezi nejohavnější zkušenosti jeho života. Tak proč, když mu Prue držela nos, tu hrůzu skoro nevnímal? Když si uvědomil, jak se ho dotýká a v podstatě na něm visí,


87

svými nádhernými křivkami těla se k němu tiskne, promočenou plínku skoro nevnímal. Dvakrát ten den udělal něco poprvé v životě. Poprvé jedl burákové máslo. A poprvé měnil špinavou plínku. A poprvé poznal vzplanutí v okamžiku náhodné intimity: byl zesláblý jakousi touhou a současně nesmírně silný. Dobře že ho Sára umazala. Alespoň tak měl výmluvu udělat to, co prostě musel udělat: zchladit se, ovládnout se. A přece výkřik z jeho úst nebyl zrovna výkřik muže, který se ovládá. A najednou už nechtěl být tím mužem. Poznal, co mu Prue nabízí, co mu nabízela od začátku. Oddech od jeho postavení srovnatelného s bohem, které mu vnutili ostrované, média, svět, který šílí po jakékoli zprávě o celebritě. Bylo to nesmírně unavující. Prue Winslowová mu nabízí možnost být tím, po čem toužil ve chvílích samoty, kterou musel snášet od narození, ale která ho tížila, jako by měl na ramenou kamení. Princ Ryan Kaelan toužil být obyčejným mužem. „Pojďte taky," zavolal na Prue z vody. Věnovala se dítěti, měnila plínku. Samozřejmě věděl, že do vody nepůjde. Co by udělala s miminkem? Ale těšilo ho ji škádlit. Připadalo mu, že před ním neskrývá nic, protože v jejích očích spatřil záblesk pokušení, teprve potom ho zpražila zničujícím pohledem. „To by bylo nanejvýš nepatřičné!" odpověděla panovačně, jako by si s ním mohla zaplavat, a přece odmítla. „Nepatřičné?" vykřikl se smíchem. „Podle mě bylo nepatřičné, když jste mi hodila na hlavu vázu." Zatvářila se vznosně, jako by na tu záležitost úplně zapomněla. „Podle mě bylo nepatřičné, když jste mi včera večer řekla Královský Ryan Důležitý-“ Prudce se od něj odvrátila a zvedla miminko, zjevně aby mu připomněla, co je její povinností.

88

CARA COLTEROVÁ

„Podle mě bylo nepatřičné nutit mě vyměnit špinavou plínku." A určitě bylo nepatřičné, aby tak vnímal najatou pomocnici. Prue se usadila na deku a nasadila lhostejný výraz, ale on dobře věděl, a měl z toho radost, že k němu není lhostejná ani v nejmenším. Najednou Ryan dělal ty nejobyčejnější věci jako každý mladík a mladý muž na světě. Předváděl se před krásnou ženou, která ho pozorovala. Doplaval až k vodopádu a vyšplhal hodně vysoko nad něj. „Slezte odtud!" Přes burácení vody ji bylo špatně slyšet. Nicméně její slova zachytil, ale poznal skutečné obavy okořeněné váhavým obdivem jeho odvahy. „Samozřejmě," zavolal a dostal se odtud tak jako už mnohokrát od dětství - udělal salto přes okraj vodopádu a čistě doskočil do ledové vody. Vyplaval a vychutnával si, jak obdivuje jeho zdatnost. Jenomže ona se na něj ani nepodívala. „Gavine, nech toho!" V jejím hlase byla panika a Ryan uviděl svého syna, jak odkládá oblečení na kámen u břehu rybníka. Plaval jako o závod a chytil Gavina, když skočil do vody. „Ta je ledová," křičel Gavin radostně. „Ano, není to pro žádné padavky," souhlasil Ryan. Gavin se k němu přitiskl a on nemohl uvěřit, jak je to nádherný pocit po měsících zdrženlivosti držet svého syna v náručí. Dováděli ve vodě, dokud si nevšiml, že Gavinovi modrají rty a drkotá zuby. Prue už byla na břehu, jednou rukou držela Sáru a ve druhé nesla deku. Předal jí Gavina, zabalila ho do deky a vrhla na Ryana přísný pohled, jaký se dal čekat od chůvy paní Smithové. „Určitě se nachladil. Na koupání je ještě moc brzy." „Člověk se nenachladí z toho, že je mu zima. To mají na svědomí viry. Od začátku věků muži z rodu Kaelanů sem chodí plavat, sotva led roztaje."


89

„Hmm." Tvářila se, jako by to na ni neudělalo žádný dojem, ale nepovedlo se. Poznal, že jeho synovi polichotilo, když ho zařadil mezi muže z rodu. Ryan vylezl z vody a stál před ní, voda mu stékala po nahé, studené kůži. Měla oči hladové lvice. Natáhl si kalhoty, ale košili zatím nechal být. Usmál se na ni, když se k němu otočila zpátky, tváře zčervenalé studem. Prue konečně pochopila, že mezi nimi vzniká silné pouto. Byli muž a žena. Ryan byl rád. Celý život si myslel, že tohle musí obětovat: oheň, který pociťuje většina mužů. A teď viděl, že tomu tak není, a cítil k ní úctu, jako by byla bohyně, která ho navštívila, aby mu navrátila životní sílu. Ale potom se zadíval na syna zahaleného v dece, jak mu cvakají zuby a tiskne se k jejímu stehnu. Holčička v její náruči s palečkem v puse na ni s naprostou důvěrou upírala ospalé oči. Pochopil, že se ocitl ve velmi zapeklité situaci. Protože nic nechtěl víc než se sklonit a ovládnout její ústa, uchopit mezi zuby její ret. Ale kdyby si od ní vzal, po čem teď zatoužil, jakou cenu by za to zaplatily jeho děti? Honem se vrátil do svého života. Každé rozhodnutí, které kdy v životě udělal, musel pečlivě a s rozumem posoudit, uvážit následky a všechno zhodnotit. Nemůže jen tak z ničeho nic políbit ženu, která se mu líbí. Nakonec to nejspíš byla revolta, protože to stejně udělal. Využil situaci, kdy Prue chovala miminko, takže nemohla ucouvnout a ani ho odstrčit. Naklonil se k ní s jasným záměrem. „Ne!" zašeptala. „Máš strašné prsty na nohou. Příšerné!" Zmateně se podíval na svoje nohy, potom na Prue. „Ty mě nechceš políbit kvůli prstům na nohou?" zeptal se omráčeně. „Přesně tak." „Políbit?" kvílel Gavin. „Nemůžeš Prue líbat!" Ryan nevěděl, jestli ho může zastavit chabá výmluva na jeho prsty na nohou. Dokonce ani nevěděl jistě, jestli to Prue vůbec

90

CARA COLTEROVÁ

chce. Ale Gavinův vylekaný výkřik ho zastavil. Otočil se na synka. Gavin je sledoval, byl úplně bledý v obličeji. Zíral na otce s takovým strachem, až Ryanovi srdce usedalo.

SEDMÁ KAPITOLA Prue upřeně hleděla na Ryana Kaelana. Skoro ji políbil princ! V čarovné jeskyni. Nikdy si nedovedla ani představit tak romantický polibek! Celý život čekala na tenhle okamžik, jemuž se dívka - dokonce i když chtěla splnit svou přísahu - může úplně poddat. Žár v jeho očích, to, jak lehce pootevřel rty, jeho čistá vůně, když se k ní naklonil… Přišel nakonec její princ? Kdyby se jejich rty spojily, je nějaká dívka na zemi schopná proměnit prince v ropuchu? Bylo právě tohle důvodem pro to, aby jako ochranný štít použila položku číslo 14 ze seznamu princových chyb, ošklivé prsty na nohou? Je pravda, že odjakživa vyloženě nesnášela ošklivé prsty na nohou - když je druhý prst delší než první - ale to jí připadalo šíleně chatrné ve chvíli, kdy se k ní skláněl! Možná jí vyhovovalo, že na polibek nedošlo. Nechtěla vědět, jestli by Ryan testem polibku prošel jako všichni před ním. Samotnou ji překvapilo, když si uvědomila, že vůbec nesní o budoucnosti s ním. Nechtěla plánovat fantastické večeře, dlouhé vycházky, do detailu propracovanou svatbu. A důvodem bylo, že by to mohlo zničit to, čeho si právě užívala - prosté chvilky při hře na schovávanou,

92

CARA COLTEROVÁ

na honěnou mezi stromy a při sušenkách s burákovým máslem. Důvod, proč nechtěla mít Ryana středobodem svých představ o šťastném životě až do smrti, nespočíval jen v tom, že si představy o lásce až za hrob zakázala. Bylo to proto, že měla možnost mu pomoci a jejich polibek by ji mohl o takovou příležitost oloupit, Gavin by se mohl otci ještě víc vzdálit. Podívala se směrem, kterým upíral oči Ryan. A skutečně, Gavin tam stál a pozoroval je, obličej měl bílý, skoro se třásl úzkostí. Hradba, kterou si proti otci vybudoval, se pobořila, jenom trošku, jen na pár okamžiků, ale v tu chvíli to vypadalo, že ji Gavin hodlá znovu postavit. Syn se svého otce bál. Ryana zmátl a zabolel výraz Gavinovy tváře. V tom okamžiku nebyl princem, spíše obyčejným mužem, ztraceným v novém světě, v neznámé zemi osamělého rodiče. Jeho postavení, bohatství, ani jeho království mu v takové situaci nepomohly. Prue cítila, jak jí kvůli němu puká srdce, protože Ryan o cestě zpátky ke Gavinovi věděl asi tolik jako o přebalování. Když viděla, jak smutek a zmatek změnily jeho krásné rysy, zachvěla se. Bylo to nepříjemné překvapení. Pochopila, že nešlo o ni. Nešlo o to, zda najde svého prince. Určitě nešlo o to, jestli princ projde testem polibku! Kvůli tomu na tenhle čarovný ostrov nepřijela. Šlo o to, zda dokáže nebo nedokáže najít sama sebe, svou skutečnou osobnost, schopnost pozvednout se nad lidské touhy a vydat se cestou morálky. S ohromnou úlevou si uvědomila, že už nechce hledat hrdinu, že nakonec přijela na místo, kde chce být, instinktivně - aniž by věděla, kam to všechno povede. Skončila překvapivou pravdou: Prudence Winslowová bude hrdinka. Dovede Ryana zpátky k synovi. Ukáže mu, jak postavit most pro jejich srdce. Není znalec rodinných vztahů a vůbec ne v oblasti intimit. Ale o osamělých dětech věděla ledacos, i to, co každé osamělé dítě chce ze všeho nejvíc. Mít pocit, že si ho někdo váží,


93

jistotu, že má své místo na světě, záruku bezpečí a vztahu. A potom náhle dostala nápad a věděla přesně, jak to udělat. „Víte co," řekla zvesela, „sbalíme všechno a vrátíme se. Musíme něco naléhavého udělat." Oba princové jí věnovali naprosto stejně skeptický pohled. „Musíme?" řekli oba současně. „Musíme," odpověděla pevně. „Ještě jsem si pořádně nezaházel," prohlásil Gavin vzpurně a podíval se na oba dospělé, kteří ho ranili. Malý chlapec zcela přirozeně považoval za zradu na své mamince, když jeho tatínek chtěl políbit jinou ženu. „S házením kamenů je už konec!" sdělil mu Ryan panovačně. „To teda ne!" Prue viděla, že situace se změní k horšímu, když to dovolí, a tak se rozhodla nic takového neumožnit. „Gavine, tatínek ti pomůže postavit káru na Soap Box Derby." „Vážně?" utvrzoval se Gavin s očima doširoka otevřenýma a na kameny zapomněl. „Vážně?" zeptal se Ryan úplně stejně. „Musíme si pospíšit. Derby se blíží. Zbývají už jen tři týdny? Určitě je také kategorie pro kluky pod šest let." „Já pojedu v derby?" vydechl Gavin. „Pokud tatínek -" ten výraz, který vyjadřoval projev něžnosti použila záměrně, „- dokáže vymyslet, jak káru postavit." „To teda dokáže," potvrdil Gavin, a zděšení v jeho očích ustoupilo hrdosti. Niterná půtka vzala za své velmi rychle. Chytil tatínka za ruku. „To dokážeš, tati, že jo?" Ryan na ni vrhl pohled plný pochybnosti. Nicméně s klidnou jistotou svému synkovi odpověděl: „Samozřejmě." Gavina si ale zas tak docela nenaklonil, protože kluk okamžitě pustil jeho ruku a sedl si dozadu do kočáru, ne k otci. Cestou do zámku se Ryan naklonil k Prue a polohlasem řekl: „Setsakra doufám, že umíte postavit káru." „Smíte říkat setsakra?" škádlila ho. „Tu část královského protokolu jsem nečetla."

94

CARA COLTEROVÁ

„Za jistých okolností ano! Víte, že jste dost provokativně změnila téma hovoru, místo abyste odpověděla?" „To vím, Vaše královská Výsosti," řekla plaše. „A ne, o stavbě kár nemám ani potuchy." „To jsem si myslel," docela vesele odpověděl Ryan. „A chci vědět, co je špatného na mých prstech u nohou." „Mají vadu. Bohužel, s tím se budete muset vyrovnat. Všichni máme chyby." „Děláte si legraci?" „Ne. Nikdo vám ještě neřekl, že máte nějakou chybu?" Po chvíli mlčení řekl zamyšleně: „Vlastně asi ne." A potom princ Ryan zvrátil hlavu a rozesmál se, což stačilo, aby Prue úplně zapomněla na jeho královsky ošklivé prsty na nohou. Když přijeli na zámek, zvedl Gavina z kočáru a pak vzal Sáru do náručí. „Můžete se postarat o poníka?" „Ale já o ponících nic nevím," odpověděla, ale to už odcházel. Ryan se přes rameno ďábelsky usmál. Aha, takže odplata za káru! A nejspíš i za urážku jeho prstů! Poník, který jí připadal roztomilý až andělský, po ní chňapl, sotva osaměli, potom se jí vytrhl, když uchopila ohlávku, utekl ke květinovým záhonům a začal okusovat květiny! Když ho zkusila chytit, trhl hlavou a shodil ji na růžový keř. Potom odklusal i s kočárem přímo na záhon a v široké brázdě za ním zůstaly poničené rostliny. Vydrápala se na nohy. Zkusila na něj zahrát, že to vzdala a vyndává si trny zezadu z kalhot. Když jí připadalo, že se plně soustředí na to, aby hlavu vyprostil z keře zvlášť exoticky vyhlížející orchideje, skočila po něm. Lekl se, hlavou prudce máchal ze strany na stranu a zlikvidoval celý záhon begonií. Prue nakonec zachránil správce, který se skoro rozplakal při pohledu na tu zkázu. Ale zasmál se, když Prue za odcházejícím poníkem, kterého odváděl stájník, křičela: „Go n-ithe an cat thu, is go n-ithe an diabhal an cat!" Potom si všimla, že ji někdo sleduje. Z otevřeného okna dětského pokoje v prvním poschodí se dívaly dva obličeje. Jak


95

dlouho se koukají, že jí nepřišli na pomoc? Ryan se samolibě usmál a lehce na ni mávl, když věděl, že si ho všimla. „A na vás to platí taky!" vykřikla na něj a mávala pěstí. Dvě hlavy zmizely a správce na ni užasle zíral s pusou dokořán, jako by byla ďábel, který spolkl kočku, která sežrala neposlušného poníka! „Slečno," řekl znepokojeně. „princi se nesmí nadávat." „Neudělala jsem to přímo. Navíc, je jen člověk," sdělila mu a zloba jako by z ní vyprchala. Opravdu byla spokojená. Její zachránce vypadal vyděšeně. „Je náš panovník," opravil ji škrobeně. „Jestli si myslíte, že je tak dokonalý, tak byste se mu měl podívat na prsty u nohou!" Princ Ryan má opravdu hodně osamělý život. Neustálý obdiv musí být něco strašného! Vešla do dětského pokoje, kde oba princové usilovně kreslili, holčička seděla za stolem mezi nimi a šťastně okusovala pastelku. Prue jí pastelku vzala. „Po pastelkách jí může bolet bříško," řekla Ryanovi přísně s rukama v bok. Bylo zřejmé, že Ryan nutně potřebuje lekce otcovství. „Jak to vypadá s vaším -" „Tvým pozadím," doplnil Gavin škodolibě. „Viděli jsme, jak jsi spadla do růží. Bolí to?" „Ne!" odpověděla. „No tak dobře, možná trochu." „Můžu vám pomoct. S trny," nabídl starší princ. „Můžete mi pomoci s trny, ale s poníkem ne. Dobře jste věděl, jaký je to rarach, když jste mi ho dal na starost!" „Nevěděl." „Věděl." „Opatrně. Princi se nesmí nadávat!" upozornil ji, nejspíš slyšel správce. „Jste nemožný. A máte ošklivé prsty na nohou!" Prince to spíš pobavilo, než urazilo. Už si ho nevšímala, protože se zjevně dobře bavil. „Gavine, ukaž mi, co jsi namaloval." „Připravujeme projekt!" Triumfálně ji ukázal nákres. „Koukej."

96

CARA COLTEROVÁ

Gavinovo provedení budoucí káry se podobalo jeho výtvoru purpurové kočky, která chtěla Prue sežrat. Podívala se Ryanovi přes rameno a povzdechla. Jeho kára vypadala jako formule jedna, elegantní, oslnivá a naprosto nereálná. „Co myslíš?" zeptal se Gavina a ukazoval mu svůj náčrtek. Gavin si ho prohlížel a s jazykem mezi zuby začal malovat přímo na pečlivě rozpracované linie otcovy káry. Prue zatajila dech, když ho otci vrátil. Ryanův původní náčrtek zakryla obrovská purpurová skvrna. Ryan vážně studoval Gavinovy změny a prohlásil, že jsou dokonalé. „Tak se do toho pustíme. Co budeme potřebovat nejdřív?" „Kola," prohlásil Gavin. „Odkud myslíš -" Oba upřeli oči na kočárek v rohu dětského pokoje. „To nemůžete udělat!" upozornila je Prue, ale oni si jí nevšímali, dva princové, otec a syn, popadli kočárek a se škodolibým a zlomyslným smíchem s ním utíkali po chodbě. „Stvořila jsem zloducha. Dva zloduchy," řekla Prue miminku, i když sama věděla, že to takhle nevidí. Svedla je dohromady, vymyslela něco, čemu se mohou společně věnovat a musí pracovat jako tým. S trochou štěstí přijde i ten zbytek. Dvorek pod okny dětského pokoje ožil. Prue dala otci a synovi prostor, ale sledovala je z okna a nahlas se smála, když Ryan zkoušel kočárek rozebrat. Byl totiž dokonale zkonstruovaný a jeho snahám statečně odolával. Nakonec jedno kolečko odpadlo a Ryan si s Gavinem vítězoslavně plácl do dlaně! Po nějaké době jim Prue přinesla sušenky a mléko na svačinu. Na kočárku už chyběla tři kola. Ryan měl odřené klouby na prstech. Všimla si, že i prsty má porostlé tmavými krátkými chloupky. Chlupaté prsty na rukou a křivé prsty na nohou! Ty ženy u výtahu by se měly otřepat. Ten chlap je samá vada na kráse. Ale překvapilo ji, že jí najednou chlupaté ruce připadaly rozkošné. A možná i trošičku sexy.


97

Než by to domyslela někam až moc daleko, odtrhla oči od rukou a soustředila se na Gavina. Měl trochu starosti, že podle zmuchlaného náčrtku, který držel ve špinavých ručkách, se kára nevyloupla hned. „Doufám, že jste přišla kvůli něčemu víc, nejen kvůli sušenkám," polohlasem řekl Ryan. „Ano," zašeptala. „Přišla jsem poradit." „Díkybohu." Kývla na něj a on se k ní naklonil. Šeptala mu do ucha. „Ne s tou károu. Ale s Gavinem. A s vámi." „Aha," upřeně na ni hleděl. Připadalo jí, že ji vidí poprvé. Jako by celý život vláčela těžké břemeno, když si uvědomovala své nedostatky - zrzavé vlasy, impulzivnost, výbušnost, to bylo totéž jako chlupaté ruce a křivé zuby. A najednou to vůbec nevnímala jako vady. Díval se na ni jako někdo, komu její křik a hrozby pěstí připadají rozkošné. A možná, v nestřežených okamžicích, ji třeba vnímá i trochu sexy? Určitě! Pokusil se ji přece políbit! Musela si takovéhle myšlenky přísně zakázat. Vždyť tady přece nebyla kvůli sobě, ale kvůli Gavinovi a Sáře. „Tak, jak můžu pomoct?" „Jsem moc rád, že se ptáte," odpověděl princ Ryan. Ryan věděl, že by měl cítit vinu. Pokusil se políbit ženu, která je u něj zaměstnaná. To bylo naprosto nevhodné. A přece ani z pouhého pomyšlení, že je skutečně jeho zaměstnankyní, neměl dobrý pocit. Za velmi krátkou dobu si získala srdce jeho syna. A do značné míry skoro i jeho. Co by mu ten polibek o ní prozradil? Nejspíš, pomyslel si smutně, zdaleka ne tolik, jako když ji nechal s tím poníkem. Udělal to schválně, věděl, že to pro něj bude dobrá zábava. Jakmile od ní odešel, spěchal nahoru k oknu. A nezklamala ho. Sledovat její boj s tvrdohlavým poníkem mu přineslo obrovskou radost. Celý den, až na tu výměnu plínky malé slečinky, byl úžasně radostný. Ale Prue měla tu moc, že dokázala celou situaci změnit, jako by mávla kouzelnou hůlkou. Pokud se ho Gavin skutečně bál,

98

CARA COLTEROVÁ

nedával to teď, když kladivem s maximálním nasazením tloukl do posledního kola kočárku, vůbec najevo. Bylo mu jasné, že jako správný džentlmen by ji měl jít před tím poníkem zachránit. Možná to tak i původně plánoval, protože moc dobře věděl, že poník je pěkně zlomyslný. Ale skutečnost byla jiná. Vychovali ho jako dokonalého džentlmena. Otvíral dveře a vždycky si stoupl, když do místnosti vešla žena, a líbal ruce od velmi útlého věku, byl tehdy mladší než Gavin. A teď se dáma v nesnázích ocitla přímo před jeho domem! Protože když ji poník shodil do trnitých keřů, skutečně v nouzi byla. Ale měl zvrhlou radost, že jí takhle může oplatit její poznámku o jeho prstech na nohou. S prsty neměl absolutně nic! Prudence měla dar probudit v něm darebáka, muže, kterému polichotilo, že si všimla jeho prstů na nohou, že mu hrozila pěstí a že použila barvité gaelské zaklení. Bylo to pro něj něco naprosto neobvyklého. Uvažoval, jestli by se měl o skoro políbené slečně zmínit Gavinovi. Možná by se mohl dovědět, proč reagoval tak prudce. Ale chlapec teď vypadal velmi spokojeně, a tak se rozhodl o tom zatím nemluvit. Gavin měl už dávno jít do postele, a tak Prue rozhodla, aby toho už nechali. Měli za sebou dlouhý den, ale Ryan velmi litoval, že už skončil. „Já ho uložím," řekl a uvědomil si, kolik večerů o tohle přišel. Viděl, že Gavin váhá. „Dobrý nápad," pochválila ho Prue. „Možná byste mohli spolu probrat barvy na váš výtvor. A také jméno. Nemyslíte, že by měl mít jméno?" Gavin už neváhal. Ryan ji podezíral, že to věděla předem a poznal, jak chytře dokázala odvrátit pozornost, místo aby došlo na konfrontaci. To si zapamatuje. Když uložil Gavina do postele, doufal, že ji uvidí. Doufal, že by mohli pokračovat tam, kde odpoledne začali -tentokrát bez přítomnosti nepřejícího svědka. Možná by jí dal možnost změnit názor na jeho prsty u nohou!


99

Ale nikde ji neviděl. A pokud se nemýlil, během několika následujících dnů se bude mít na pozoru, aby s ním nebyla o samotě. Nevěděl, jestli má být pohoršený, nebo se radovat. Ještě žádná žena od něj polibek neodmítla! V těch opojných dnech, než se oženil, mu připadalo, že jsou do něj zamilované všechny dívky na světě. A on, samozřejmě, miloval nejméně polovinu z nich. Byla jen smůla, že si vybral ženu, které na něm vůbec nezáleželo? Dnes už obdiv žen nebral tak vážně. Bylo mu jasné, že ho nemilují pro něho samého, ale proto, že je nedostupný jako hrnec zlata na konci duhy. Prue jako by na něj pohlížela reálně. Vlastně měla radost, když ze situace s poníkem vytěžila pomstu. A nemusela mu hrozit pěstí! Poměrně škodolibě sledovala, jak se uhodil kladivem do palce a řekl slova, která před synkem říkat neměl, a vytrhl prkno z vozíku a odhodil ho do už poničených květinových záhonů. Sledovala ho a dávala mu najevo, jak neústupná dokáže být. Bylo šílené, že mu nijak neporadila, když se snažil přijít na tak základní věci, jako je řízení a brzdy. Její slova Myslím, že to nebude fungovat mohl sotva považovat za pomoc. Teď, několik dní poté, kdy Prue, Gavin a Ryan zkoumali první návrhy v purpurové barvě, stáli před hotovou károu. Ryan byl zvyklý na úspěch. Všechno, na co sáhl, bylo nadmíru úspěšné. Princ Ryan Kaelan byl vždycky perfekcionista. A přece tohle vozítko bylo naprosté fiasko. Tři dny trvalo, než tohle postavili. Vůbec to nepřipomínalo jeho původní náčrtek. Vlastně to vůbec nevypadalo jako nějaké vozítko. A přece, i když to bylo fiasko, bylo radostné. Zážitky a vzpomínky na několik dní věnovaných takovému výtvoru mu už nikdo nevezme. V srdci měl místo, kde žil smích jeho syna, otisk jeho umazané ruky na triku, purpurová skvrna na jeho kvalitních botách. Vzpomínky, kdy si dcera hrála na dece, vrněla a smála se

100

CARA COLTEROVÁ

a on s Gavinem ruku v ruce pracovali na společném projektu. To, jestli vozidlo bude schopné jízdy, bylo nepodstatné. Prue měla pravdu, když mu šeptala: „Nejde o káru." Šlo o strach v očích jeho syna, o překonání nepřátelství, které u něj cítil od smrti Rainy. Šlo o to, že se spolu smáli, pracovali jako tým, chovali se jako otec a syn, kteří se znají, a co je ještě lepší, mají se rádi. Přesto kára sama o sobě, vzhledem k tomu, co všechno přinesla, byla neuvěřitelně prostá vymyšlenost. Vypadala jako velká, pokřivená a purpurová krabice chatrně připevněná na kola kočárku. Nebezpečně se nakláněla k jedné straně. Uvnitř byla dokonce ještě primitivnější, kromě sedadla, což byla obyčejná dřevěná kuchyňská židle, kterou s Gavinem ukradli, když se kuchař nedíval. Uřezali nohy a přišroubovali ji na rám. Volant bylo kolo ze starého kočáru, příliš velké, a na brzdy použili lyžařské hůlky protažené otvory v podlaze káry. Podíval se na Gavina, obával se zklamání v obličeji synka. Ale Gavin hleděl na jejich výtvor s úctou. „Vypadá jako ta krabice, kterou Prue nakreslila v letadle," prohlásil s uspokojením, jako by to celé takhle naplánoval. „Viď že ano," souhlasil Ryan. „Pořád ještě chceš, aby Prue sežrala kočka?" „Kdepak, tati, to už bylo dávno." Pro malého kluka bylo pár týdnů hodně dlouhá doba, kupodivu i pro Ryana, skoro si nevzpomínal na život, než se Prue objevila. Připadalo mu pošetilé, jak slib postavit tuhle káru a strávit takovou prací čas se synem - a s ní -naplnil každý den nadšením. Jeho královské povinnosti na něj čekaly, rozjednaný obchod zůstal nedořešený, ale když se teď podíval na Gavina, napadlo ho, že tenhle malý kluk, který jednou bude králem, je mnohem důležitější než všechny královské povinnosti. „Musím to řídit." prohlásil Gavin. „Samozřejmě," souhlasila Prue a pocuchala mu vlasy. Ale když vozítko roztlačili po příjezdové cestě z mírného kopečka, Ryan zapochyboval. Kára byla pro jeho syna moc


101

vratká. Prudence mu položila ruku na předloktí, podíval se na ni a uviděl, že přesně ví, jaké myšlenky se mu honí hlavou. „Nechte ho jet," řekla tiše. „Jak to děláte? Jak to, že víte, na co myslím?" Zasmála se. „Není těžké poznat, na co myslí otec." Ne princ. Otec. Úžasné, jak si cenil, že ho někdo vidí především jako otce. „Nemůžu mu dovolit nasednout. Mohl by si ublížit." „Škrábne se nebo bude mít modřinu," souhlasila s ním. „Nic, co by ho ohrožovalo na životě. Je lepší se trochu spálit než žít ve skleněné bublině, kde si nemůžete vůbec ublížit." A i když věděl, že mluví o Gavinovi a že její slova neskrývají žádný dvojsmysl, nemohl si pomoci a napadlo ho, jestli by její slova mohla platit i na jeho život. Ryanovi ublížilo, když ho Raina odmítla, ranilo ho to, třebaže mu nikdy nedovolila, aby ji miloval. O kolik horší by taková bolest byla, kdyby sám sobě dovolil zamilovat se? Dovolí, aby ho jeho zkušenosti z minulosti zastavily? Nebo půjde do rizika, že se poškrábe a bude mít modřiny? Teď prožíval lítost, ostrou a bolestivou. Kára je hotová. Čas, který strávil se svým synem, dcerou a Prue, skončil. Záležitosti Momhilegry nutně vyžadovaly jeho pozornost. Ryan povzdechl, zapnul synovi helmu a pomohl mu do káry. Dával mu poslední instrukce o ovládání brzd. Vůbec nevěřil, že budou fungovat. Jak se ve svém životě mohl připravit na montování brzd do káry? Prue se mohla mýlit! Bylo tomu tak často, i když byla příliš umíněná, aby to připustila. Jeho syn je tak malý. Mohl by si něco zlomit, vyrazit si zub. Ale Ryan strach potlačil. Gavin nastoupil do vozítka s velkou vervou, zopakoval si všechno o řízení. Vyzkoušel volant, šlo to velmi ztuha, a brzdy. Potom se posadil na židli, kterou na Ryanovu žádost dodatečně vybavili bezpečnostním pásem. „Roztlačte mě," nařídil Gavin. Prue a Ryan společně přiložili ruku k dílu. Kára byla dost těžká. Rozjela se, zastavila, zakymácela se a zastavila.

102

CARA COLTEROVÁ

Prue se smála, když se ramenem dotkla Ryana a Ryan si připadal silný jako nikdy. Ještě jedno mohutné roztlačení a vozítko se řítilo z kopce, nabíralo rychlost, až jí Ryan nestačil. „Brzdy," zakřičel na syna. Odměnou mu byla sprška jisker za károu. Bohužel Gavin neovládal brzdy a řízení současně, tuhle vadu na designu Ryan vůbec nevzal v úvahu, kára se prudce stočila doleva a narazila do obrubníku. Pravé přední kolo se nebezpečně rozkmitalo, ale kára odskočila od obrubníku na trávník. Rozviklané kolo upadlo, kára poskočila a narazila do nejbližšího stromu, byla to pořádná rána, a potom se rozpadla na milion purpurových kousků. Ryan slyšel děsivé kvílení. Utíkal k vraku, padl na kolena a zvedl Gavina z trosek. Gavin ho chytil kolem krku. A v tu chvíli Ryan pochopil, že to kvílení byl smích. Zaplavila ho radost, jako když na něj dopadne paprsek jarního slunce po hodně dlouhé a chladné zimě a zaplaví ho. Prue k nim doběhla na trávu, oba objala a pokryla Gavinův obličej polibky. Gavinovy prsty u nohou zjevně neměly co do činění s tím, co předvedly její rty! Ryan si vroucně přál, aby ta chvíle trvala navždy: vůně jejích vlasů, podupaná tráva, smích ve vzduchu, syn v náruči. Ale Prue se odtrhla a vstala. Zkontrolovala zuboženou káru a palcem u nohy nadzdvihla jednu část. Pěkné prsty s růžově nalakovanými nehty vykukovaly z otevřených sandálů. „Dá se to nějak zachránit?" Ryan vstal, postavil Gavina, očistil si kalhoty od trávy. Podíval se na hromadu třísek. „Velmi o tom pochybuji." Snažil se, aby to vyznělo nešťastně, ale nic nemohlo být dál od pravdy. Gavin k němu přistoupil. „Tati, co budeme dělat?" Nejdůležitější záležitosti v jeho království si žádaly jeho pozornost. V minulosti by možná zaváhal, ale teď už ne. „Samozřejmě postavíme novou." Sebral kola a všechno, co by se dalo použít, a posadil si Gavina na ramena. „Tak jo, úplně to předěláme."

OSMÁ KAPITOLA „Křtím tě na Královskou kočku," řekl Gavin a pořádně do nové káry udeřil plastovou lahví. Potom, rozesmátý od ucha k uchu, překlopil láhev a polil vozítko bublinkovou limonádou. S pomocí Ryana dozadu napsal jméno velkými tiskacími písmeny. Prue se dívala, jak šťastný výraz má v obličeji a gratulovala si. V duchu zhodnotila poslední tři týdny a sčítala náklady: dvanáct prototypů kár se rovnalo deseti litrům purpurové barvy, dvěma kočárkům bez kol a pěti popelnicím - s královským znakem - plných třísek a zohýbaných lyžařských hůlek. Tři týdny přinesly ještě tři spálené nosy, dokonce i když vypotřebovali dvě lahvičky krému na opalování, šestnáct pikniků s obědem, dvanáct výměn zapáchajících plínek (dělal to princ), purpurové pruhy na vlasech zdarma pro všechny, včetně miminka, čtyři zlomené nehty (Prue) a poničené oblečení. Tři týdny přinesly pět dní, kdy bylo dost teplo, aby si princ Ryan sundal košili, jeden, kdy ji popichoval a schválně si vzal sandály s volnou špičkou, tři dny, kdy všechno museli nanosit do královské jídelny, protože pršelo. V těch třech týdnech utržila od prince jednadvacet

104

CARA COLTEROVÁ

pohoršlivých pohledů, třiašedesát lehkých pousmání, dvanáct mrknutí okem, dvaatřicet otření ramenem, šestkrát ji držel za ruku o trochu déle, než se slušelo, když mu podala štětec, tucet pohledů, které by mohla považovat za rozpalující a třikrát ji mohl políbit, ale v poslední vteřině ucukla. Veškeré královské povinnosti na ty dny zrušil nebo posunul a ani dnes večer neudělal výjimku. Princ Ryan měl být v Mollywogu, největším hotelu v Morunu, aby přivítal významné hodnostáře, kteří přijeli na zítřejší třicáté první výroční Soap Box Derby. Ale Ryan se naučil jemnému umění delegování, a tak jeho bratranec Milford Kaelan, mladý a hezký vévoda se smyslem pro humor - ani náhodou nudný, jak by se podle titulu zdálo - si užíval nejlepší chvíle života plněním královských úkolů. Stmívalo se a Gavin už zase měl být dávno v posteli, ale tohle byla chvíle, pro kterou všichni pracovali a na kterou čekali. Gavin, s mohutným povzbuzováním Ryana i Prue, nasedl do nejnovějšího modelu Královské kočky a sjel z kopce. Žádná havárie, žádné drama. Kára, trošku elegantnější než první model, a určitě mnohem způsobilejší k jízdě, se ploužila po příjezdové cestě a rychlost nabrala hned na vrcholku kopce. „Je mi líto, že to končí," posteskl si princ. „Mně taky," odpověděla Prue. Závod se sice koná až zítra, ale to nejlepší jako by skončilo. „Prue, chtěla byste jít zítra na ples u příležitosti Derby?" Ryan zaváhal a dodal: „Se mnou?" Doposud nehrozilo žádné nebezpečí, vždycky byli ve třech nebo ve čtyřech. Ale občas až příliš snadno zapomněla, proč tohle všechno vlastně vymyslela. Výhradně kvůli dětem. Připadalo jí, že čas, který strávila na Momhilegře, ji vyléčil z toho, aby toužila po dalším líbání ropuch, jen aby našla svého prince. Ale ples? S princem? Prue se to zdálo naprosto neuvěřitelné, skutečně si připadala jako Popelka. Ale potom narazila na realitu. „Zítra? Ryane! Mám ve vlasech purpurovou barvu. A nemám v čem jít! Jste lstivý."

105

CARA COLTEROVÁ

„Jsem vám zavázána za vaše pozvání, Vaše královská Výsosti," opravil ji suše. „Samozřejmě s vámi půjdu. Nedovedu si představit nic lepšího." „Ted -," zahrozila mu prstem „-jste arogantní." „Arogantní a lstivý. Víte, že jsem byl loni zvolen časopisem People nejsvůdnějším svobodným mužem?" „To jste určitě schoval prsty na nohou." „Proboha, Prue, řekněte prostě ano, jinak -" „Jinak co?" „Zase máte ten umíněný výraz," řekl. V duchu na svůj seznam přidala čtyřiašedesáté pousmání. „Řekněte ano, jinak uděláte co?" zeptala se umíněně, jen aby nikdy neuhodl, že se do něj zamilovala proto, že se mu dva přední zuby maličko překrývají. „Namaluju poníka purpurovou barvou," pohrozil. „A to by mi snad mělo vadit?" „Protože na něj vymaluji vaše jméno. Přímo na jeho malý, tvrdohlavý zadeček." „Dobře. Tak tedy půjdu. Protože mi vyhrožujete. Ale budete muset uložit Gavina do postele. Mám spoustu práce. Dát si vlasy do pořádku a opatřit si šaty ještě teď v noci. Nemohu uvěřit, že jste mi tohle vyvedl." Pozoroval ji, jak kráčí do kopce a usmál se. Většinu žen na světě by takováhle nabídka omráčila. Díkybohu, že našel jednu, která to neudělá. Ani za milion let. Nikdy ji neviděl takhle krásnou: rozpálenou, zpocenou, s rozcuchanými vlasy, nohy měla dlouhé, hladké a opálené. Nosila šortky, jak to dělají Američanky, a to se mu moc líbilo. Náhle něco pochopil a byl ohromen. Dělala přesně to, co vypovídalo její jméno. Winslowová. Win slow - získat pomalu. Pomalu si ho získala. Srdce mu poskočilo, když se za ní díval. Život mu připadal dokonalý jako nikdy předtím, i když je princem nejosobitějšího místa - malého ostrůvku na světě. Možná ale toto nejosobitější místo na světě nemělo nic společného s Momhilegrou. Důležitější bylo místo v jeho srdci, které objevil, když to nejméně čekal.

106

CARA COLTEROVÁ

To byla láska. Když na to slovo myslel v souvislosti s Prue, jako by ho objala něha. Jako by se barvy kolem proměnily v pastelovou paletu a vzduch jako by ho objímal. Najednou cítil vůni magnólií a šeříků rozkvetlých na kopci, prožíval, co nikdy předtím. „Tati," Gavin přicházel k němu, byl zadýchaný a do kopce táhl na provaze káru. „Myslíš, že bych zítra mohl vyhrát?" zeptal se dychtivě. „Už jsme vyhráli," odpověděl Ryan. „Víš co, dojdeme pro pyžamo. Ale bez pohádky. Už je pozdě a před velkým závodem si musíš odpočinout." Druhý den bylo na ostrově velmi živo. Obyvatelé Momhilegry neměli nic raději než zábavu. Většina velkých silnic byla uzavřená, vyšší kopečky zůstaly ohrazené pro různé kategorie závodníků. V hospodách bylo plno a vyhrávali tam muzikanti. Ryan musel zahájit slavnost, ale hned poté si nasadil baseballovou čepici a sluneční brýle, aby mohl - za doprovodu dvou osobních strážců - projít davem a nikdo ho nefotografoval, nemusel s nikým hovořit ani dávat autogramy a v klidu dojít na kopec pro dětskou kategorii, do které patřil Gavin. Byl to první závod dne. Prue ho nervózně vyhlížela a mávala na něj, když ho zahlédla. I přes přestrojení ho poznala. „Vidím, že už ve vlasech nemáte purpurovou barvu," řekl. „O moje vlasy nejde. Jsem strašně napjatá kvůli Gavinovi. A taky mám o něj strach. Dělá si takové naděje! A dav ho miluje. Jak zvládne takový tlak, zvlášť když prohraje. Všichni se na něj tak soustředí." Vyzařovala z ní láska k jeho dítěti a on považoval za výjimečný dar, že žena, kterou tolik miluje, celým srdcem miluje jeho syna. Ale chová stejný cit i k němu? „Závodníci, na místa." „Tak běžte," pobídla ho. „Je to vaše chvíle. Vaše a jeho." Byla to chvíle jich čtyřech, ale protože věděl, že ani dav tisíců lidí jí nezabrání, aby se s ním dohadovala, bez komentáře si stoupl za Královskou kočku. Sundal si čapku a brýle.

107

CARA COLTEROVÁ

Lidé ho hned poznali a velmi hlasitě to dali najevo. Gavin jim s úsměvem zamával. Závod byl odstartován a Ryan se prodral k červené čáře, odkud se roztlačovaly káry. Závodníci vyrazili. Prue si stoupla vedle něj. „Jeď, Gavine," vykřikla. Skákala a tleskala rukama, byla nezkrotná. I on vykřikl. Dvě káry se jen kousek za startem srazily a jedna vyjela z dráhy, až museli diváci uskočit. Takže zbylo jen pět závodníků. Gavin se držel na čtvrtém místě. Potom Gavin projel cílem a s rukama nad hlavou skákal radostí, jako by vyhrál. Stejně jako všichni z jeho kategorie, včetně holčičky v růžových šatech. Ryana potom vyzvali, aby předal ceny. Moc ho potěšilo, že odměna čekala na každého závodníka. Pozorností zahrnul zvláště ty tři děti, které závod nedokončily. Gavin dostal ocenění, Největšího novátora'. Byl nadšením bez sebe, i když cestou domů, poté, co shlédli spoustu dalších závodů a snědli tolik cukrové vaty, až jim bylo špatně, přiznal, že vůbec nepochopil, co znamená titul, který získal. „To znamená, že jsi káru postavil s největší fantazií," vysvětlila mu Prue. „Aha," unaveně odpověděl Gavin. „O tom nic nevím, ale byla to velká legrace, viď, Prue." „To byla. A teď se musím připravit na ples." „Na ples?" Gavinova otázka vyzněla podezřívavě. „Půjdu s tvým tatínkem tančit." U vědomí Gavinovy reakce ve chvíli, kdy ji princ u vodopádu skoro políbil, to řekla velmi opatrně, aby udržela v tajnosti fakt, že mezi nimi roste vzájemná náklonnost. Ryan byl vděčný, že Prue Gavina pomalu připravuje na to, že dospělí budou trávit čas o samotě, bez dětí. Gavin o tom chvilku přemýšlel a potom pokrčil rameny. „Než odejdeš, přijď mi dát pusu na dobrou noc." Ryan četl Gavinovi pohádku před spaním, když do ložnice vešla Prue. Ryan vstal a knížka mu upadla na zem. Na takovouhle Prue nebyl vůbec připravený.

108

CARA COLTEROVÁ

Měla na sobě zelené večerní šaty bez ramínek, třpytivé, jakoby s měsíčním svitem. Krajkový šál ukrýval obnažená ramena, ale živůtek zdůrazňoval každou nádhernou křivku její postavy. Sukně se od pasu rozšiřovala a splývala až na zem. Vlasy měla vyčesané - skutečně vyčesané, žádný uvolněný pramen z drdůlku, což podtrhovalo linie jejího obličeje. Udělala něco i s očima - nebo to možná byl odraz lesku šatů - ještě nikdy mu nepřipadaly tak znepokojivě zelené a tak smyslné. A rty! Rubínové, plné a svůdné. Dala na sobě znát jen náznak nervozity, když je olízla. Jako ve snu k ní přešel a chytil ji za ruce. „To se podívejme," zakoktal princ překvapením a naklonil se k ní. Už nemohl déle čekat. Musel ji ochutnat. Potřeboval vědět, co mu její polibek prozradí. Ale než k tomu došlo, Gavin vyskočil z postele a vrhl se mezi ně. „Neopovažuj se ji políbit," ječel. „Zabiješ ji jako maminku." Šokovaně na syna hleděl. Gavin mu upřeně hleděl do očí, ze kterých se dalo jasně vyčíst Nesnáším tě. S pláčem utekl. Gavin věří, že Ryan zabil jeho maminku? Srdce prince Ryana Kaelana se rozskočilo na tisíc kousků. Prue cítila, jak se atmosféra v pokoji krutě změnila. Ryan svěsil ruce a zavrtěl hlavou, jako boxer překvapený nečekaným Tvrdým úderem. „Proč mám pocit, že za pouhé dvě vteřiny jsem přišel o všechno, co se mi po tak dlouhé době podařilo získat. Jak může pochybovat o tom, že ho miluju? Jak jsem ho mohl tak strašlivě zklamat?" A jemnějším tónem dodal: „Jak může můj vlastní syn věřit, že jsem zabil jeho matku?" „Je mu pět let, Ryane," řekla tichým a uklidňujícím hlasem, ačkoli i ona byla rozrušená. „Na svůj věk je velmi výřečný. Snad právě proto nám všem připadá, že mluvíme s malým dospělým. Ale uvažuje jako dítě. Ještě nedokáže oddělit skutečnost od fantazie." Věděla o tom své! Možná se tohle stalo i jí - její svět uvízl v době, kdy jí zemřela maminka. Možná právě proto od začátku cítila takové spříznění s Gavinem.

109

CARA COLTEROVÁ

Ryan ji neposlouchal. Přišla k němu blíž, až se sukní dotýkala jeho nohy. Položila mu ruku na rameno. Ale v tu chvíli cítila, že to není nenucený dotek. Prostě pocítila potřebu dotknout se ho, jako by mu její dotek mohl něco říct. V jeho obličeji byl smutek, porážka a osamělost. „Neměl byste se na to dívat takhle. Konečně znáte podstatu toho, proč se na vás tak zlobí. To je dobře." Ale poznala, že Ryana nepřesvědčila, že svým dotekem nenarušila ochrannou hradbu kolem něj. Měla dojem, že všechno, co se událo v posledním magickém měsíci přímo před jejíma očima, někam mizí. Že se princ vrátí do světa, kde je všechno bezpečnější a kde nemusí otevírat srdce citům kluka příliš malého na to, aby si uvědomil, jakou bolest mu způsobil. Ryan hleděl do dálky a v jeho očích viděla všechno -břemeno samoty, ale také sílu, disciplínu a dobrotu, které tvořily jádro jeho srdce. A chtěla, aby věděl, že si nezaslouží zůstat sám. Aby věděl, že existuje místo, kde své břemeno může odložit. A především aby věděl, že je mužem, který může být milován. Ne těmi davy lidí, které ho zbožňují a vůbec nevědí, kdo vlastně je, ale svými blízkými. Těmi, kdo ho potřebují milovat. Chtěla, aby tohle všechno věděl, ale její slova nepronikla ochrannou rouškou, kterou jako by se zahalil. Bez rozmyšlení se vyhoupla na špičky a políbila ho. Jeho rty chutnaly po víně z divokých malin, chomáčcích obláčků, vodní tříšti vlny oceánu roztříštěné o skálu. Jeho rty chutnaly jako celý svět: jako sny, které si nechávala pro sebe, a krásné chvíle, které zažila. V tom polibku bylo všechno: radost, smutek, život, smrt a znovuzrození. Políbila prince. I když věděla, jaké má chyby - chloupky porostlé klouby na prstech, nejhorší prsty na nohou, ztrácí se v nepřístupnosti a dovede být velmi arogantní, aniž by si to

110

CARA COLTEROVÁ

uvědomoval. Políbila ho, i když věděla, že princ Ryan Kaelan není člověk bez chyb, jak tomu chtěli věřit jeho poddaní. Políbila prince. A on se neproměnil v ropuchu. Stal se mužem. Mužem, který potřebuje, aby ho právě ona milovala. V údivu od něj odstoupila, ohromená pravdou, kterou tím polibkem odhalila. „Musím najít Gavina," zajíkala se. Potřebovala utéct od toho, co právě zjistila. Bláznivě a s nebezpečnou lehkovážností se zamilovala do prince. „Ne," řekl a tentokrát chytil za ruku on ji. V tu chvíli poznala, že tím polibkem dosáhla přesně toho, co chtěla. Mluvila srdcem a on ten vzkaz slyšel. „Ne," zopakoval, „potřebuju si s ním promluvit." Přikývla, stále ještě vyvedená z rovnováhy. „I tak ale můžeme jít na ples," řekl. „Jestli chcete. Až si promluvím s Gavinem." Ale bylo zjevné, že na něco takového není jeho srdce připraveno. A ani její. „Popravdě se mi ani nechce," odpověděla. Prudence Winslowové se nechce jít na ples. S princem. Život dokáže být krutý. Palcem jí přejel rty a něžně řekl. „Přijdeš za mnou? Do mých komnat?" Byla tak zmatená, že před jeho dotekem ustoupila. „Já… já nevím." Jak mohla zakusit takový polibek a nechtít si to zopakovat? Kvůli tomu ji k sobě pozval? Otevřela dveře, za nimiž je něco děsivého a složitého? Ten polibek mu prozradil, že ho miluje! Byla si tím jistá! Jak se všechno mohlo tak rychle zhatit, když tolik usilovala, aby všechno dělala dobře? „Chtěl bych ti říct, jak to s Gavinem dopadne." „Aha." Takže nakonec o polibek nešlo. Samozřejmě. Ženy se princi vrhají kolem krku pořád. Chtěl jít do svých komnat, aby mohli probrat problém s Gavinem v soukromí. Nepochybně chtěl vztah se synem vrátit

111

CARA COLTEROVÁ

zpátky tam, kde má být. Jeho role vladaře se v posledních týdnech prolnula s rolí otce. Zapomněla, že ji najal jako pomocnou sílu. Zapomněla, kde je její místo. Ale on ji pozval na ples! Avšak to bylo předtím, než mu tím impulzivním polibkem odhalila, že takovou schůzku nebude brát na lehkou váhu! „Ano, jistě," odpověděla. „V devět," řekl. Vyznělo to podezřele jako příkaz. Ale přesně to si potřebovala uvědomit: navzdory tomu, že se spolu smáli a malovali káru, navzdory tomu, že ho viděla skoro nahého a naučila ho měnit plínku, a přesto, že ji pozval na ples, stále je jejím zaměstnavatelem. Nikoli přítelem. Určitě ani nepomyslel na to, že svým polibkem pootevřela dveře a teď vůbec neměla jistotu, že najde sílu, aby je dokázala zase zavřít! Při takové představě jí žaludek udělal přemet. Bože! Kde se v královském protokolu o něčem takovém píše? V protokolu pro milence? Nemůže se stát jeho milenkou! Je přece chůvou jeho dětí. To by Gavina jenom ranilo a naprosto zmátlo. Stejně jako všechny ostatní zúčastněné. Princ Ryan to věděl. A ona to také věděla. Proč tyhle věci nepromýšlela, než přijala jeho pozvání na ples? Než horečně sháněla tyhle šaty? Protože v jeho přítomnosti nedokáže rozumně uvažovat! Od prvního okamžiku ji úplně zmátl! Když přišla Gavinovi popřát dobrou noc, Idelle jí oznámila, že už spí. „Byl hrozně unavený," dodala. „Otec u něj byl hodně dlouho. Oba vypadali hodně unaveně." Prudence se stejně šla na Gavina podívat, odhrnula mu kštici tmavých vlasů z čela, připomněla si, jaká je její povinnost. Nemůže udělat nic, co by mu ublížilo. Ani co by mu mohlo ublížit. Usmála se. Nakonec zvítězil její slib. Protože doposud nikdy nedokázala upřednostnit svoje potřeby před potřebami ostatních.

112

CARA COLTEROVÁ

K princovým dveřím přišla přesně v devět hodin, rozhodnutá jednat profesionálně. Na druhou stranu, pokud by to tak chtěla, nejspíš by se převlékla. Jenomže sundat ty šaty se jí vůbec nechtělo. Naopak, toužila po tom, aby ji viděl krásnou - jako ženu, která si zaslouží jeho pozvání na ples. Ale jaké důsledky by přineslo, kdyby se na veřejnosti ukázala po boku prince? Promyslel to, než ji pozval? Jeho komnaty ji nepřekvapily - stejný těžký nábytek, jaký byl dříve v dětských pokojích. „Všechno tady je snad milion let staré." pokusila se zahájit rozhovor. „Velmi příhodný postřeh, protože takhle starý si připadám." Cosi v jeho hlase uklidnilo chaos jejích myšlenek. Zapomněla na zmatek, soustředila se hlavně na to, aby byla krásná. Ve tváři skutečně vypadal starší! „Ubohé dítě," povzdechl. „Tohle břemeno nosil celý rok. Od smrti matky. Myslel, že zná velké tajemství." Bez ptaní jí podal sklenici vína a svou si odnesl k pohovce. Počkal, až se Prue posadí. Opatrně upila víno. Nebyla si jistá, jestli k tomu všemu, co snědla, může ještě přidat víno, ale bylo výborné. Dlouze se napila. Posadil se vedle ní. „Tomu nebudeš věřit," řekl. Jeho slova jí připadala velmi něžná. Nechoval se k ní jako ke svému zaměstnanci, ani jako k poddanému. Mluvil tónem pro přátele, sobě rovné, pro lidi, kterým v celém světě věří nejvíc. Může si troufnout doufat, že pro ty nejmilovanější? „Gavin něco zaslechl. Víš jak je chytrý, ale to, co slyšel, si spojil s tím, co si myslel, že ví, a dospěl k nereálnému závěru." Znovu upila víno. „Gavin si myslel, že když jsem políbil jeho matku, zasadil jsem do ní semínko." Smutně se usmál. „Jak tloustla - jeho slova, ne moje - napadlo ho, že to určitě bylo semínko dýně. Dřív nevěděl, jak se dýně proměnila v dítě. V Sáru. Mám za to, že se nedokázal vyrovnat s tím, že někdo tak maličký a sladký a bezbranný jako jeho sestřička zabil jeho maminku, a tak zodpovědnost padla na mě. Protože jsem zasel semínko.

113

CARA COLTEROVÁ

Takže když to vypadalo, že tě políbím, tehdy u jezera, a dneska znovu, myslel si, že zabiju i tebe." „Ryane, chudák chlapeček!" „Ano. Vysvětlil jsem mu, co se ve skutečnosti stalo, jak jsem nejlépe dokázal. Nevím, jestli se mi to podařilo - je nesmírně těžké vysvětlit, proč mladá žena na vrcholu života zemřela, ale chtěl uvěřit, to bylo zjevné, že moje vina to není. Ani jeho. Ani nikoho jiného. Patrně to nějakou dobu potrvá, ale myslím, že jeho srdce pravdu zná." „Pomůžu, jak to půjde," ujistila ho. „Zanedlouho, Prudence, budeš pro mého syna znamenat úplně všechno." Po chvilce zaváhání upil víno a odložil sklenku. „A pro mě také," řekl tiše. „Prudence, myslím, že by ses měla za mě vdát." Upřeně na něj koukala. Původně očekávala zdůvodnění, proč je třeba, aby si oni dva uchovali profesionální odstup. A on ji místo toho požádal o ruku? Žádné dvoření? Žádné květiny? Žádná romantika? Skutečně by se měli vzít jen z toho důvodu, že pro jeho syna znamená moc. No tedy! Rozhlédla se, co by po něm mohla hodit! Copak to trvalo tak dlouho, aby se po polibku proměnil v ropuchu? Prue byla rozčílená! Copak takhle se žádá o ruku? Jak to, že si ten hlupák vůbec nevšiml, že mám takové sexy šaty! Ale proč bych po něm něčím házela… Tohle se dá zvládnout mnohem lepším způsobem. Opřela se zády o pohovku a upila víno. Sklenku už měla skoro prázdnou, ale potřebovala si dodat kuráž! Mrkla na něj. „Je tady teplo?" zeptala se chraplavě. „Ne." „Aha." Odložila šál ze šatů a tak odhalila velmi rafinovaný a hluboký výstřih. Lehce se ovívala. „Mně připadá, že je tady docela teplo. Možná je to tím vínem." „Tak otevřu okno," řekl chvatně a snažil se koukat jinam než do výstřihu!

114

CARA COLTEROVÁ

Vstal a ona se k němu natáhla. Původně chtěla, aby to bylo svůdné, ale pohyb jí nějak nevyšel. Chytila ho trochu prudce. Nebylo tak romantické, jak si představovala. Upadl na ni. Cítila jeho mužnou sílu a tlukot srdce. „No tedy!" vyhrkl a vážně se na ni podíval. Tiskli se k sobě velmi intimně. Snažila se svádět prince, aby jí neodolal. Aby objevila všechny jeho nedostatky, až ji znovu políbí! Udělal chybu, když se pokusil vstát! Objala ho kolem krku a přitáhla ho k sobě. Přitiskla rty na jeho ústa, byla si jistá, že tentokrát skutečně objeví ropuchu. Doufala, že se jí ten polibek nebude vůbec líbit. Jenomže se opakovalo to, co poprvé. Roztála. Jeho polibek ji jako by nadnesl a nabyla dojmu, že se jí to jenom zdá. Bylo to, jako by hvězdy vystupovaly z inkoustově černého moře, jako by se s nimi vznášela na nebesích. Tak to všechno vyšlo úplně opačně. Odstrčila ho, rozechvěle vstala a upravila si šaty. „Já bych -" Zavřela oči a sebrala v sobě veškerou sílu. „Já bych si tě nevzala, ani kdybys byl poslední chlap na světě." Napadlo ji, že na něj vychrstne zbytek vína, ale připadalo jí to příliš vášnivé. Rty se mu maličko stočily vzhůru a ona sevřela vinnou sklenku tak silně, až jí zbělely klouby. „Čím jsem tě tak rozčílil?" „Opravdu to nevíš?" „Ne. Prudence? Mohla bys tu sklenku položit? Strašně mě to znervózňuje." S rozvahou ji tedy postavila na stůl. „Princi Ryane Kaelane, chci, abys věděl, že o takhle odbyté nabídce k sňatku jsem nikdy neslyšela!" Vyřítila se ze dveří, až skoro povalila ubohého Ronalda, který procházel halou se stříbrným tácem, z něhož se linuly nejdelikátnější vůně. Zastavil se a hleděl jí do obličeje. Smířil se s nastalou situací a podal jí tác. „Předpokládám, že si tohle vezmete s sebou."

115

CARA COLTEROVÁ

„Děkuji vám," řekla a vzala si tác, i když netušila, že Ryan plánoval večeři, a neměla vůbec hlad. Ať Ryan Vysoce postavený a Mocný hladoví. Aspoň se nad sebou zamyslí. „Jen si představte! Požádat ženu o ruku, protože vaše dítě s ní dobře vychází!" „Hodila jste po něm něco?" zeptal se Ronald polohlasem. „Takové uspokojení bych mu nedopřála." „Aha." Ronald vypadal zklamaně. No, pomyslel si Ryan, to nedopadlo dobře. Přišel Ronald a tvářil se trochu provinile. „Bohužel jsem jí dal večeři, pane." „Přešla mě chuť k jídlu." Když ho odpoledne políbila, bylo to, jako by se svět, který znal jenom jako temný, rozsvítil. Bylo to jako když semínka, před dlouhou dobou zasetá do studené hlíny, ucítila teplo a začala klíčit a růst. Rostly tak květy naděje a očekávání. Podle toho, co vyčetl z jejích rtů, ho miluje. A on už nějakou dobu věděl, že miluje ji. Nebylo by tedy praktické, aby se vzali? Neuvědomil si, že přemýšlí nahlas, dokud si Ronald neodkašlal. „Většina mladých dam nemá za to, že sňatek je praktická záležitost," nadnesl. Samozřejmě že ne, pochopil Ryan. Musí se jí dvořit, stejně jako se jí dvořil, když chtěl, aby u něj pracovala. Jenomže tentokrát to nebylo stejné. Nechtěl mít pocit. že s ní manipuluje. Nechtěl mít pocit, že se ji snaží získat proti její vůli. Chtěl, aby ho milovala dobrovolně. Chtěl, aby se dobrovolně stala jeho manželkou. Myslel na oheň v jejích očích po jeho neohrabané nabídce k sňatku. Dobře, bylo to neohrabané, pro ni naprosto nedůstojné. Ale co o takových věcech ví? Nikdy nemusel žádnou dívku ani požádat o schůzku. O tyhle věci se starali jiní. Skoro po něm chrstla ten zbytek vína ve sklenici, kterou držela v ruce. Cítil, že se při té myšlence usmívá. A potom

116

CARA COLTEROVÁ

úsměv pohasl. Chce takhle žít? Uhýbat před vázami s květinami či sklenkami na víno? Život s ní rozhodně nebude nudný! Ano, takhle chce žít. Bude mnohem lepší než to, co prožil s matkou Gavina a Sáry. Propast mezi nimi nebylo možné překlenout. Milovala jiného. Udělala to, co se od ní očekávalo. Ale něco v ní to zabilo. Tu část, která by ho možná, po nějaké době, dokázala milovat. Chovala se, jako by manželství pro ni byl ortel, a ničím, co mohl udělat nebo říci, ji nemohl získat. Ale když teď prožíval takový pocit, přál si, aby tehdy sňatek odmítl. Aby jí dal svobodu. Ale kdybys ten čas vrátil, vzdal by ses i dvou krásných dětí? Takže to byla láska? Měl jsi pocit, že ti praskne hlava a vzápětí se ti chtělo smát? Začal jsi na svůj život pohlížet jinak? Hodnotil jsi ho z jiného pohledu? Chybělo ti něco, v cos doufal, že budeš mít? Dospěl by Gavin ke stejně mylnému závěru, že Ryan zabil jeho matku, kdyby měl jistotu, že se milovali? Nemohl změnit minulost, ale mohl si slíbit, že se pokusí být lepším mužem. Takovým, který ví, že jeho srdce nic nepředstírá. Má raději příjemnou, poklidnou jízdu v kočáře než horskou dráhu. Má se dvořit Prue? S květinami, vínem a čokoládou? Možná i s kočárem taženým koněm. Byla by to romantika? Nebo manipulace? Nejspíš by po něm zase něco hodila. „Šance, kterou byste měl využít, pane," řekl Ronald zvesela. Ryan do něj zabodával pohled. Ronald se tvářil nadmíru spokojeně, když viděl, že jeho pán je takhle rozrušený.

DEVÁTÁ KAPITOLA Druhý den ráno Prue prošla malou brankou v kamenné zdi do nádherné zahrady, ale sotva vnímala krásu kolem sebe. Byla zamilovaná do prince Ryana Kaelana. A ocitla se v nesnázích. Věděla, že by z tohoto ostrova měla odjet, protože Ryan teď potřebuje vybudovat pevný vztah s Gavinem. Bylo to přesně, jak říkala paní Hilroyová - připadalo jí, že je to dávno chtěla, aby její dítě plakalo, když odchází z domu matka, ne chůva. A právě tohle si zasloužili Ryan a Gavin, skutečný vztah otce a syna. Teď už vědí, jak na to. Ryan ví, jak na to. Postaví spolu další káry. Holubníky. Bunkry. Na ostrově je spousta míst, která mohou společně prozkoumat, malé zálivy a hluboké lesní úkryty. Gavin se naučí jezdit na koni a ovládat bryčku taženou poníkem. Až Sára povyroste, přidá se k nim. Myšlenka na to, že bude o takové věci ochuzena, Prue rozesmutněla skoro stejně, jako když jí zemřel otec. Ale jak by mohla opustit Gavina? Přišel o maminku. Myslel, že svému tatínkovi nemůže věřit. Držel se jí jako tonoucí stébla trávy. Kdyby teď odjela, pochopil by to jednoznačně tak, že ho opustila. A Sára! Zmeškat její první kroky a první slova a první

118

CARA COLTEROVÁ

den ve škole! Možná bude první děvče, které vyhraje derby na Momhilegře! Prue se otočila, když se branka do téhle nádherné zahrady otevřela. Když vešla královna, v oblečení podobném županu, Prue si uvědomila, že vešla na soukromé místo. Nemotorně se uklonila, moc dobře si uvědomovala, že má odřené džíny a staré tričko. „Vaše Výsosti. Velmi se omlouvám. Tohle je určitě vaše soukromá zahrada. Nechtěla jsem -" „Uklidněte se, drahoušku." Královna přišla až k ní. Prudence se snažila vzpomenout si na protokol. Pokud jí podá ruku, má ji přijmout. Vaše Výsosti je první oslovení, potom se tituluje madam. Toužebně pohlédla na branku zahrady. Ale stalo se něco úžasného, královna se dotkla její tváře a potom si prohlédla prsty. „Ale drahoušku, vy pláčete," řekla rozrušeně. Lidem nebylo povoleno neformálně se královny dotýkat. Takové bylo pravidlo! Ale královna se dotkla jí. Ronald určitě někde číhá, aby Prudence potrestal za to, že vladařku uvrhla do nesnází. „Ale to nic," spěšně ujistila královnu, „musím -" „Musíte se posadit," řekla královna Mayra neústupně a vedla ji k lavičce. V jejím hlase bylo slyšet Ryana, stejně jako on i jeho matka byla zvyklá dělat všechno po svém. Prue si sedla, královna vedle ní. „Nikdy jsem neviděla tolik kolibříků! Je to moc hezká zahrada," řekla Prue, protože nic jiného ji nenapadlo. „Je chráněná před poníky," podotkla královna suše. „Panebože! Moc se omlouvám!" „Nesmysl. Všechno jsem to viděla z okna. Ten den mi zrovna nebylo dobře, abych mohla jít ven. Nesmírně mě to pobavilo." „Co je vám?" zeptala se Prue, i když jí bylo jasné, že protokol nedovoluje klást královně tak nadmíru osobní otázky. „Mám rakovinu," odpověděla otevřeně, beze stopy sebelítosti. „Ale ne!" Tu ženu znala sice velmi krátce, ale velmi jí litovala. Chudák malý Gavin!


119

„Další ztráta pro Gavina," podotkla královna Mayra s upřenýma očima na Prue, jako by dobře věděla, že právě o tomhle uvažovala. „A pro Ryana," dodala smutně Prue a zčervenala. „Myslela jsem samozřejmě prince Ryana." „Samozřejmě," souhlasila královna s povzdechem. „Žena v mém postavení si přeje jediné. Chtěla bych, aby můj jediný syn byl šťastný." „Ale on je!" „Ano. Od doby, kdy jste přijela. Nevzpomínám si, že bych tohle místo - nebo Ryana - viděla takhle překypovat činorodostí a vitalitou." Pokývala hlavou a usmála se. „Ta kára byla hotový zázrak." „Ale to vůbec ne. Byla dost strašná." „Vy i já jsme od začátku dobře věděly, že o káru nešlo. Takže možná to bylo víc než zázrak." Prue se usmála. „Když ke mně včera večer Gavin přišel a ukázal mi trofej," řekla královna Mayra, „byl to zázrak. Nesmírně spokojený chlapec, po tolika dnech na sluníčku vypadal zdravě, byl tak šťastný." „Dojel čtvrtý," podotkla Prue. napadlo ji, že za babičkou Gavin přišel, ještě než se to stalo. „To je důkaz, jak to s ním náramně umíte, vůbec nevěděl, jestli byl první, čtvrtý, nebo úplně poslední." „Myslím, že takový přístup je dílem Ryana. Tedy prince Ryana." „Prudence - mohu vám tak říkat?" „Samozřejmě." „Už nemám tolik sil. Bohužel nemám moc času na nezávaznou konverzaci." Prue vyskočila. „Promiňte. Samozřejmě, hned odejdu." „Posaďte se," okřikla ji královna. Prue si sedla. „Ano, madam." „Chci vědět jedno… milujete mého syna?" Prue na ni zírala. Pohybovala ústy. Chtěla to popřít, nechat si to tajemství pro sebe, ale nemohla lhát umírající ženě.

120

CARA COLTEROVÁ

„Ano," zašeptala. Královna zaklonila hlavu, aby jí sluníčko zasvítilo do obličeje. Zavřela oči. Jemně a laskavě se usmála. „Vím, že jsem pro něj naprosto nevhodná," řekla Prue. „Věřte mi, snažila jsem se do něj nezamilovat. Víte, dala jsem si slib, zapřísáhla jsem se, že láska pro mě rok nebude existovat." Královna otevřela oči a chytila Prue za ruku. „Povídejte mi o tom slibu." „Mohla byste to považovat za nezávaznou konverzaci!" protestovala Prue. „Dovolte, abych tohle rozhodla já." Prue si nebyla jistá, jestli by měla držet královnu za ruku, a přece - i když byla nemocná, cítila z ní velkou sílu a viděla soucit v očích stejně modrých, jako má Ryan. Najednou slova plynula jako příliš dlouho zadržovaná voda, která přetekla z přehrady. „Když jsem byla malá," mluvila Prue rychle, aby to netrvalo moc dlouho, „umřela mi maminka. Nevím, jestli otce zlomil smutek, nebo jestli takový byl vždycky, ale plně se věnoval svému podnikání. Poslal mě do škol, vídala jsem ho málokdy, a když jsme se setkali, měla jsem pocit, že mě vnímá jako přítěž. Rozvinula se ve mně touha po lásce -" „To je pochopitelné," řekla královna a stiskla jí ruku tak povzbudivě, až se Prue zhluboka nadechla a zpomalila tempo. „Četla jsem knížky, sledovala filmy a snila jsem o muži, který by mě miloval, a o domově, kde bych se jako doma skutečně cítila. Vystřihovala jsem si z časopisů fotografie hezkých mužů a krásných domů, zlatých retrívrů a miminek. Ve čtrnácti jsem začala chodit s chlapci." „Příliš mladá," podotkla královna nesouhlasně. Při těch slovech Prudence zatoužila po mamince, která by ji tehdy mohla poradit, ale ona už s ní nebyla. „A každý kluk, a později každý muž, se kterým jsem chodila, se objevoval v mých fantaziích. Snila jsem o procházkách, kdy se vodíme za ruce, o večeřích při svíčkách a dokonce -" nad takovou pošetilostí zčervenala, „-jízdě na koních za měsíčního svitu nebo o koupání za tmy." Vypustila tu část, kde si


121

představovala, že se budou koupat zcela nazí, i když měla pocit, že to královna uhodla. „Představovala jsem si, jak mi dává prstýnek, pokleká přede mnou, píše mi básničky. A já bych vymýšlela romantické dárečky, aby mě miloval." „Velmi mě překvapuje, že to žádný neudělal," řekla královna. „No," zabědovala Prue, „někteří možná ano. Ale já měla připravenou poslední zkoušku, kterou museli projít, než spolu budeme šťastni navždycky - jestli víte, jak to myslím. Byla jsem přesvědčena, že toho pravého poznám, jakmile mě políbí. Toho jediného pravého a dokonalého muže." „Svého prince," napověděla královna maličko úsečně. „Ano," povzdechla Prue. „Mého prince. Obvykle jsem ale už předem věděla, že nikdo z nich to není. Na každém jsem našla chybu. Měla jsem seznam. Seznam osudných chyb. Dnes nevím, jestli to nebylo tím, že jsem věděla o svých nedostatcích. Ale pořád jsem doufala, že ho najdu. Nenašla. Královno Mayro, políbila jsem tisíc ropuch a ani jediná se v prince neproměnila!" Královna se zasmála, byla nadšená. „Potom, loni, mi zemřel tatínek a bylo to, jako bych měla totální výpadek mysli. Uvědomila jsem si, že ve skutečnosti jsem hledala lásku, kterou jsem chtěla najít u něj. Zemřel. Tak jsem to vzdala. Přišla jsem na to, že mám moc ráda děti. Ráda pomáhám lidem. To jsem předtím netušila. A pak jsem políbila vašeho syna," přiznala Prudence. „Porušila jsem svůj slib a políbila jsem vašeho syna." Zahrada byla tichá. Prudence slyšela píseň kolibřích křídel u krmítka. Slyšela čmeláka a svůj dech. „A?" Podívala se královně do očí a odvrátila pohled. „Má chyby!" řekla nešťastně. „Je arogantní a panovačný a příliš zvyklý prosazovat svoji vůli. Má křivé zuby a chlupaté ruce a strašné prsty na nohou." „No, to po vašem boku nemá moc šancí být domýšlivý. Což je pro muže v jeho postavení docela snadné." „Víte, samozřejmě se mi moc líbí, jen má prostě nedostatky. Abych řekla pravdu, vždycky jsem si myslela, že ten pravý bude

122

CARA COLTEROVÁ

blonďák. A budeme mít blonďaté děti. Jenomže Ryan je moc tmavý a pravděpodobné bychom měli tmavovlasé děti!" Myslela, že ji královna přinejmenším pokárá za to, jak o princi mluví. Ale neřekla vůbec nic a tiše naslouchala Prue, každé své slovo vnímala jako jemnou kapku deště, který přináší život vyprahlé půdě. „A najednou mi to vůbec nevadilo. Nevadilo mi, že má Ryan chyby. A když jsem ho políbila, cítila jsem se tak, jak jsem si představovala jen ve svých snech." „Ale," řekla královna mírně, „ošklivé miminko neexistuje. Opravdu, Prue!" „Já nechtěla, aby mě někdo proklínal kvůli zrzavým vlasům." Královna se usmála a zlehounka sáhla Prue na vlasy, potom ruku stáhla. „Musím vám něco říct. Poslouchejte mě, prosím, pozorně, protože vám řeknu něco velmi, velmi důležitého." Přísně se na ni podívala. „Byla jste jako Percival, který usiluje o Svatý grál. Křičela jste, Jak mi může grál -láska - posloužit? Ale láska lidem neslouží. To jí je třeba sloužit. A tak, když jste dozrála a začala jste se ptát: Jak mohu sloužit lásce, byla jste hodna toho, co jste vždycky hledala." Zralost? Prue nevěděla, jestli je to tak. „Když vás Ryan najal, řekl mi, že jste zachránila malého chlapce před srážkou s autem." „To nic nebylo." „Samozřejmě že to něco bylo," nesouhlasila královna poněkud netrpělivě. „To byl rozhodující okamžik. Stala jste se hodnou posvátné věci, o kterou jste usilovala." Prue cítila, že jí tečou slzy. Musela se kousnout do pěsti. Poznala, že to, co královna řekla, je pravda. V životě, kdy myslela jen na sebe a horečně usilovala o to, aby ukojila své nenasytné potřeby, dokázala, jen v několika vteřinách, povýšit život Briana Hilroye nad svůj. Protože to dítě prostě milovala. A když nakonec políbila Ryana, nebyl to polibek kvůli šťastnému konci jejího příběhu, ani aby neměla pocit, že je s láskou opatrovaná jako princezna. Tím polibkem chtěla víc dát než získat.


123

A právě v tu chvíli Prudence Winslowová nakonec v tom polibku našla všechno, co vždycky chtěla. „Ryan je také hodný lásky," řekla královna. „Život od něj vyžaduje mnohé. Obětoval spoustu osobních věcí. A nikdy si na svoje povinnosti nestěžoval, ani před nimi neucouvl. Můj syn je jako vy, hodný nejsvatějšího grálu. Tím je láska." „Požádal mě o ruku," připustila Prue. „Ano?" královnu to moc zaujalo. „Dopadlo to špatně. Křičela jsem na něj! Řekla jsem mu, že to bylo hodně odbyté požádání o ruku." „A bylo?" „Myslím, že nedbalost, s jakou to udělal, neměla nic společného s mojí reakcí. Moc se bojím." „Povězte mi, čeho se bojíte." „Celá ta léta," řekla zamyšleně, „kdy jsem kritizovala ostatní lidi a hledala na nich chyby, nikdy jsem vlastně dokonalého muže nehledala. Protože jsem se tolik bála. Bylo mi jasné, že zkouška nespočívá v polibku. Bála jsem se, že když mě někdo doopravdy pozná, nebude mě milovat, protože mě nemiloval ani vlastní táta. Předem jsem sama sebe přesvědčila, že mě nezajímají." „Aha," královna byla spokojena s takovými závěry. „Je toho víc! Věděla jsem, že skutečná zkouška je milovat někoho napořád. Když má chřipku nebo je po ránu rozmrzelý. Když má spoustu práce a je roztěkaný a rodina je až na posledním místě. Milovat někoho pro něj samého, ne kvůli sobě!" Královna ji k sobě přivinula, aby se jí vyplakala na rameni. „Už se nemusíte bát. Vítejte doma, Prudence." Doma. Srdcem poznala, že tenhle nezapomenutelný ostrov je jejím domovem od prvního okamžiku. Srdcem poznala, že ty děti jsou dětmi ostrova. Srdcem poznala, že Ryan bude ten pravý, od chvíle, kdy se zahleděla do jeho modrých očí. Své srdce otevřela ženě, která by mohla být její matkou. Prue vyskočila. „Musím ho najít. Křičela jsem na něj. Chovala jsem se hrozně."

124

CARA COLTEROVÁ

„To ty zrzavé vlasy," poznamenala královna, ale s laskavostí. Vstala, vzala obličej Prue do dlaní a políbila ji na obě tváře. „Máte čisté srdce, drahé dítě." „Děkuji." Prue se snažila, aby přestala plakat. „Když mého syna něco zklame, chodívá na jedno místo." Nic víc nemusela říkat. Prue přesně věděla, kde je to místo, a už se k němu rozeběhla. Ryan vyšel z vody pod vodopádem Myria. Pro muže nebylo snadné přiznat, že se mýlil, ale tentokrát se skutečně mýlil a Prue měla pravdu, na sto procent. Nabídka k sňatku byla v jeho podání skutečně odbytá. Zbabělá. Byla to nabídka k sňatku od muže, kterého vlastní manželka šest let emocionálně odmítala. Záměrně to všechno zlehčil, aby to vyznělo, že jde hlavně o děti, o Gavinovu duševní pohodu. Ryan to hrál, jako by mu bylo jedno, jestli tu nabídku přijme nebo ne. Celé jí to předestřel špatně, protože se děsil dalšího odmítnutí. Ale na tomhle místě bouřícího vodopádu a mnohanásobné duhy princ uvažoval o všem, co mu doporučil Ronald, sám ledacos doplnil a pečlivě připravil plán. Ale muselo to začít tady, přesně na tomhle místě. Potřeboval, čistě symbolicky, posbírat všechny sny, které tu zanechal. Pro to, co chtěl, musel být ochoten riskovat úplně všechno. Žena jako Prue vyžadovala všechno, co muž dokáže dát. Strach a zbabělost, tu neměla místo. Musel jednat zcela bez okolků. Ona musí znát celou pravdu. Cítil se úplně bezbranný. Bez ní zemře. Možná ne fyzicky, ale to, co je v něm nejlepšího, zemře, pokud nebude moci životem kráčet společně s Prudence. A když se muž ocitne v situaci, kdy myslí na smrt svého vlastního ducha, musí být připraven k boji o to, co chce. Musí být připraven vzít to útokem. Musí být připraven všechno odhalit, všechno riskovat a být vším, čím být dokáže. Slyšel Prue přicházet, ukryl se mezi stromy a pozoroval ji. Domníval se, že ho asi hledá, ale rozhodl se jednat po svém. Dost možná zbytek jeho života bude dirigovat ona, tak tohle bude po jeho.


125

Prue šla k vodopádu. Byla skálopevně přesvědčena, že tam Ryana najde, ale nebyl tam. Když se vrátila do zámku, vyhledala Ronalda, ale on prohlásil, že neví, kde je Ryan. V očích mu viděla jiskřičku, tak se prozradil, ale odmítl to tajemství vyzradit! Idelle vzala Gavina a Sáru na odpoledne k babičce a Prue po svém bytě neklidně přecházela, zase se cítila osamělá. A potom zaslechla zvláštní zvuk na okně. Déšť? Ještě že derby bylo včera! Ten zvuk se opakoval, silněji. Kroupy? Padají vůbec na Momhilegře kroupy? Když odcházela od vodopádu, nebyl na nebi ani mráček. Přešla k oknu. Pod oknem stál livrejovaný komorník s oblázky v ruce. Pokynul ke krásnému kočáru taženému koněm. Byl plný květin. Utíkala ze schodů, doufala, že Ryan se schovává za koňmi, ale nikde ho neviděla. Komorník se usmál. „Kam si je budete přát odnést, slečno?" Zírala na něj. „To je pro mě?" vydechla. Usmál se ještě víc. „Ano, slečno, pro vás." Když nanosili všechny květiny dovnitř, v nejrůznějších nádobách byla spousta nádherných růží, orchidejí, sedmikrásek a desítky dalších, jejichž jména ani neznala. Vázy jí nestačily. Za chvíli bude muset květiny položit i v koupelně do umyvadla! Ale než to mohla udělat, slyšela znovu cvaknutí na skle. Tentokrát k parapetu utíkala. Vyhlédla ven a tam stál ten děsný poník, ohlávku v ruce pevně držel tentýž komorník. Seběhla ze schodů. Poník se na ni podíval se zjevnou averzí, ale ji zajímalo jen to, co veze. Kočár za ním byl plný čokolády v krabicích ve tvaru srdce, cihly čokolády, čokoládové labutě, tygři a sloni. „Kam si to budete přát odnést, slečno?" Kdyby tohle všechno snědla, vypadala by jako napumpovaný balón! Možná to všechno rozdá, ale teď si jen chtěla celý ten

126

CARA COLTEROVÁ

okamžik vychutnat. S obrovským nákladem čokolády šla do svého bytu. Ťuk, ťuk. Ťuk, ťuk, ťuk. Ťuk. Ťuk. Na dvoře byl královský kočár v celém svém purpurovém majestátu. Když k němu přistoupila, na předním sesadle uviděla hezkou sametovou krabičku. Otevřela ji, uvnitř našla náhrdelník z tmavě zelených smaragdů - dokonalý doplněk jejích nových večerních šatů a hodily se i k jejím očím. „Dobře," řekla komorníkovi „Vyřiďte mu, že už to stačí. Chci ho vidět." Ale muž, který střežil náhrdelník, se jenom smál, šťastný, že se účastní spiknutí. Už se snášela noc, když zaslechla další kamínky. Přiběhla k oknu, ale dvůr zel prázdnotou. Ukáže se Ryan konečně? Běžela dolů, ale princ nikde. A potom ji strašně vylekala ohromná rána jako z děla -možná i hlasitější. Obloha se rozsvítila, když rudá kometa explodovala v tisíci rudých a bílých hvězd přímo nad zámkem. Personál zámku vycházel ven, Idelle i s dětmi. „Co se děje?" ptala se. „Patří to k derby?“ „Ale kdepak, derby včera oficiálně skončilo plesem." Přistoupil k ní Ronald a uklonil se. Podal jí kartu z pevného papíru krémové barvy. „PRO TEBE" bylo na kartičce napsáno velkými písmeny. A potom začal ohňostroj. Všichni ze zámku už byli venku a hlasité obdivovali krásu světel tisíce lásek. Vzrušení nakonec opadlo, nikoli však tajnůstkářské pohledy na ni. Ronald se k ní připlížil. „Dovolím si vám navrhnout, abyste si vzala na sebe ty zelené šaty, slečno." „Řekněte mu, ať toho nechá! Chci ho jenom vidět. Řekněte mu -" „Nemůžete aspoň pro jednou udělat, co vám říkám?"


127

Dala si ruce v bok, zaujala výmluvný postoj a potom se rozesmála. „No dobře. Ale ať si na tohle nezvyká." „Domnívám se, že si žádné iluze nedělá, slečno." Pravda, žádné iluze o ní nemá. A stejně dělá tohle. Šla do pokoje, oblékla si zelené šaty a vzala si i smaragdový náhrdelník. Blýskal se jí na krku jako oheň a oči tak měla krásnější než jindy. Kamínky zaťukaly na okno. Když tentokrát vyhlédla, do okna jí koukal loupežník na poskakujícím a frkajícím černém koni. Ryan smekl klobouk a uklonil se jí, když se objevila v okně. Utíkala ze schodů a on k ní ze sedla natáhl ruku. „Zničím si šaty," protestovala. „Opravdoví koně jsou, no, zpocení!" „Teď není čas na praktické úvahy," řekl přísně. „Proboha, Prue, vždyť se ti dvořím." „To nemusíš. Ryane, hledala jsem tě. Chtěla jsem ti říct -" Ale zvedl ruku v rukavici ke svým ústům a potom ji natáhl k ní. Uchopila ji. Jestli si někdo myslí, že jet na koni ve večerních šatech je romantické, měl by se nechat vyšetřit. Nejdřív se kůň splašil, když jí vítr zvedl zelenou sukni, potom slyšela, jak se pářou, když se Ryanovi nakonec podařilo usadit ji za sebe na koně, který při tom poněkud divoce poskakoval. „Já nejsem roztomilá holčička, kterou můžeš jednoduše vyhoupnout na koňský hřbet." lapala po dechu. „Tiše," i on sotva dýchal. „Vydrž," Ten, kdo vymyslel jízdu za mužem na koni, který se žene tryskem po nerovné zemi, byl prostě blázen. Byla vyděšená. Vyloženě za ním vlála. Žadonila, aby zpomalil, ale neudělal to. Když přece jen nakonec zastavil, poznala, kam ji odvezl. Byli na vrcholku cesty, která vedla k vodopádu Myria. „Slyším hudbu?" zeptala se. Samozřejmě že slyšela. Na Momhilegře je hudba slyšet všude. Ale tady? Daleko od civilizace, uprostřed horské louky? Jak kůň poklusával tmou po lesní cestě, hudba byla stále hlasitější. A potom vešli do jeskyně pod vodopádem Myria. Na hladině jezera pluly stovky svíček a desítky pochodní osvětlovaly

128

CARA COLTEROVÁ

mýtinu. Viděla celý orchestr, hráče ve smokinzích, usazené mezi stromy, noty osvětlené svíčkami. Jeskyně se plnila nejúžasnější a nejkrásnější hudbou, jakou kdy slyšela. Ryan seskočil ze sedla, natáhl se k ní a vzal ji kolem pasu. Když ji postavil na zem, oddechl si, bylo slyšet, že ho to znavilo. „To je nejkrásnější hudba," zašeptala. „Ta píseň se jmenuje Mých tisíc lásek." Potom před ní poklekl. „Ryane," vyhrkla, „vstávej! Tohle se mi přece nemůže stát!" „Ne, nevstanu! Chci, abys věděla jedno - stala ses mým tisícem lásek. Každý tvůj dech, každý úder tvého srdce se stává jednou z mého tisíce lásek." Uvědomila si, že jeho slova jsou jako poezie, a v tu chvíli už nedokázala ovládnout své emoce. Rozplakala se. „Vím, že nejsem dokonalý muž," řekl jemně. „Vím, že mám strašné prsty na nohou, chlupaté ruce, a že občas umím být nesnesitelně arogantní. Vím, že nemám talent na stavění kár a ještě menší na výměnu plínek." Když se pokusila protestovat, zvedl ruku a pokračoval dál: „Ale ptám se tě, jestli bych i přes všechny svoje nedostatky byl pro tebe žádoucím manželem. Tvým tisícem lásek na tisíce dní, ptám se tě - vezmeš si mě?" „Ryane," vydechla. „Odpověď má být ano, nebo ne," poučil ji něžně. „Samozřejmě ano!" A on ji objal, zvedl a roztočil se s ní. Rozevláté šaty znervóznily koně, narazil na cellistu a hudba přestala hrát. A na okamžik se rozhostilo naprosté ticho, svíčky, hvězdy a jejich láska naplnily jeskyni po okraj. A potom se rozburácel potlesk a do vzduchu vyletovaly zátky od šampaňského. Pohlédla mu do očí a viděla všechno, co v nich vždycky vidět chtěla. A potom se nahlas rozesmála a objala ho. Uvědomila si naprosto šokující pravdu. Milovala každý okamžik dvoření. Ale stejně tak i dny, kdy stavěli motokáru.


129

A tak jí láska dala dar vědomí a pochopení sebe sama: ukázala dívce, která bývala bohatá, že právě láska dělá svět krásným, ne věci. Důležité je, co cítí v srdci, ne peníze, které člověka činí bohatým nebo chudým. Je to píseň v duši, zpívaná při pohledu do očí, ne titul, který muže či ženu činí princem a princeznou.

V PRINCOVÝCH SLUŽBÁCH

Recommend Documents