V polovině minulého století bylo zvykem městských dětí trávit prázdniny na letním bytě. My jsme z Prahy jezdili do vesnice, kde ještě hospodařili

Copyright © Petr Skalka, 2013

V polovině minulého století bylo zvykem městských dětí trávit prázdniny na letním bytě. My jsme z Prahy jezdili do vesnice, kde ještě hospodařili soukromí rolníci. Kamarádili jsme se s místními dětmi a docházeli k nim domů. Dokonce jsem jednou řídil spřežení volů (tam jim říkali bulíci), když jsem pomáhal se senem. Zvířata pro mě nebyla něčím neznámým, přesto jsem za ta plnohodnotná považoval jen obyvatele zoologické zahrady. Chodil jsem za nimi, jak jen to šlo. Bydleli jsme nedaleko Stromovky, prošel jsem ji a  dostal se po  mostě na  Trojský ostrov. Zde nastal klíčový moment cesty. Pokud jezdil přívoz, bylo zle. Ač stál zanedbatelnou sumu, tuším padesát haléřů, jako kluk jsem na něj mnohdy neměl peníze a musel jsem se vrátit. Za nízké vody na stejném místě stával pontonový most. Ten jsem přeběhl a potom jsem se vyhnul výběrčí budce. Malého kluka nikoho ani nenapadlo honit. Dál jsem šel po  proudu až k  místu, kde se drátěný plot do zoo dal podlézt. Zbývalo udělat pár kroků a stál jsem ve  vytoužené zoologické zahradě před starým pavilonem šelem. Když už jsem později pracoval v zoo v Ústí nad Labem, zapovídal jsem se s jedním z pražských zoologů, pánem zhruba mého věku. Přiznal se mi, že měl stejnou touhu a do zahrady vnikal podobným způsobem. Jeden kamarád a spolupracovník z naší zoologické zahrady jednou pravil, že práce v zoo je nejvyšší metou, jaké může člověk dosáhnout. Vřele jsem s ním souhlasil. Mně se to podařilo a v zoologické zahradě jsem strávil čtvrt století. Nepřestanu být vděčný shodě okolností, která mi to umožnila. Zažil jsem v zoo mnohé, s čím se mohu laskavému čtenáři svěřit. Předkládám tedy trochu historek, něco postřehů o zvířátkách a jejich zvycích, pár poznámek o jejich nemocech a lé-

čení. Doufám, že budou přijaty shovívavě a že čtenáře pobaví. Pokud také poučí, je to vše, co si mohu od následujících řádek slibovat.

Domácí mazlíčci Módní návrhář Osmany Laffita dostal onehdy k  narozeninám tygří kotě. Zda si ho přál, nevím, v každém případě mu dárce udělal v peněžence pěkný průvan. Krmení tygra přijde ročně na  poctivých sto tisíc korun. Pan Laffita s  nimi zřejmě problém nemá, protože se pochlubil, že jeho mezitím již dospělý tygr váží 380 kg. To je tedy pěkný cvalík. Majitel si nechal včas poradit a šelmu umístil ve výběhu, kam za ní pochopitelně nechodí. Jiní adepti na to býti „in“ jsou mnohem naivnější a opatří si kotě velké kočky s představou, že se bude dobře vyjímat v obýváku před krbem. Venčit ho pak hodlají v městském parku, aby byli všem pěkně na očích. Vím dokonce o případu, že si chovatel divé zvěře koupil lvíče do dvoupokojového bytu v paneláku. Naštěstí se ho po dvou měsících začal bát a předal ho člověku s většími prostorami a především reálnějším pohledem na to, jak by se postupně dospívající lvice měla chovat. V  Ústí nad Labem bydlí fotograf divokých zvířat Petr Slavík. Měl příležitost poznat zblízka dospělého lva. Dovolím si ocitovat jeho zkušenost, kterou shrnul do slov „Nehlaďte lva po bradě“: „…ale protože i bohové, andělé strážní a lidský rozum občas spí, dochází čas od času k incidentům, které většinou končí tragicky. Útok bývá nečekaný, rychlý a… poslední, který zažijete.

Jak rychle může být v blízkosti velké kočky všechno jinak, jsem se měl přesvědčit na vlastní kůži. Měl jsem fotit na reklamní plakát k  připravované fotografické publikaci Divoká srdce. Sehnat velkou kočku, ke  které můžete přijít a  nechat se s  ní fotit, není jednoduchý úkol. Přesto se nám podařilo najít krásného šestiletého samce lva, cvičeného pro film. Byl nádherný, s hustou hřívou, štíhlý, prostě zvíře ve stoprocentní kondici. Měl jsem týden, abychom se seznámili. Dotek přes mříže, kdy jsem cítil škubnutí svalů pod plavou kůží, přinesl euforii. Když mi při druhém setkání zmizela ruka se šlehačkou ve spreji po zápěstí ve lví tlamě, měl jsem pocity… smíšené. Pak přišlo focení… U nohou mi seděla stoosmdesátikilová kočka a cpala se šlehačkou, kterou ji v pravidelných intervalech zásobovala její majitelka. Spoušť fotoaparátu cvakala. Dokonalá souhra mezi všemi aktéry, než… vlastně dodnes nevím, co bylo tím než. Zavadil jsem objektivem o hřbet lva? Lekl se pohybu plachty, která tvořila pozadí? Bránil svou paní? Byl interval v podávání pamlsku příliš dlouhý? Vnímal jsem ten zlomek vteřiny jako ve  zpomaleném filmu. Jeho velká hlava se ke mně otočila. Zorničky ve žlutých očích se přívalem adrenalinu roztáhly. Mně sotva stačilo prolétnout hlavou slovo ,průser‘ a lev skočil. Zbytek děje vnímám jako žlutou šmouhu. A najednou bylo po všem. Lev se opět ládoval šlehačkou. Já cítil otisk jeho zubů na  pravém předloktí a  okolí působilo trochu vyděšeně. Nechtěl mi ublížit, snad jen po svém mi řekl: ‚Mě nehlaďte…‘“ Protože se mi příhoda líbila (byť bych ji sám zažít nechtěl), poslal jsem ji kamarádce, dlouholeté pracovnici zoologické zahrady s bohatými zkušenostmi, jejíž domácností prošla nejrůznější zvířata, lvíče nevyjímaje. Kamarádka mi odpověděla, že

lva jménem Leon zná. „…ten lev zatím nezjistil, že ti majitelé nejsou silnější než on, a taky je fakt má rád, jak jen to lvi umí. A taky musím říci, že majitelé nejsou žádní pitomci a dávají si velký pozor. Ale já to vidím vcelku skepticky, protože si myslím, že ten Leon, který má rád šlehačku, stejně jednou aspoň jednoho z nich sežere,“ napsala. Jenom na okraj – její lvíče taky milovalo šlehačku ve spreji a jen touto pochutinou se dalo odvrátit od provádění různých nepravostí, neboť jinak už bylo dost velké a tudíž fyzicky nezvládnutelné. Potomci velkých koček ve  svém vývoji procházejí několika stádii. Malé mládě dospělého člověka respektuje. V pozdějším věku si s ním hraje, ovšem tak, jak by si hrálo se svým vrstevníkem. Následuje puberta, v  níž se neurvalost hry stupňuje, ale stále jde ještě o hru, byť je člověk samá modřina. Po dosažení dospělosti začne kočka přemýšlet o tom, že by mohla ve dvojici člověk–šelma převzít vedení. Pro člověka je fyzická konfrontace nepřijatelná a buď se smíří s tím, že kočka skončí v kleci, nebo dříve či později dojde k neštěstí. Na internetu se občas objevují záznamy, na nichž si člověk hraje se lvem či ledním medvědem – když je vidím, běhá mi po zádech mráz. Velké kočky však nejsou jediným hitem. Kdysi běžel v televizi seriál Safari, v němž lidské herce obsluhoval šimpanz. V té době byly české zoo zaplaveny žádostmi o prodej šimpanzího mláděte. Nebudu líčit, proč je podobný nápad zcela nereálný, a místo toho se svěřím s příběhem opice Marušky. Jednou do naší zahrady zavolala paní a nabídla nám samičku kočkodana, což je hezká africká opice zvíci domácí kočky. Neprojevili jsme zájem a paní chvějícím se hlasem pravila, že

nám tedy opici daruje, a dodala, že přijede okamžitě, neb to už déle nevydrží. Zželelo se nám jí a souhlasili jsme. Ukázalo se, že kočkodana koupila na inzerát, který líčil opičku jako ideální domácí zvíře. Paní – mimochodem nositelka akademického titulu – zaplatila sumu ve výši slušného ojetého auta a převzala zvířátko v kleci na kanára, v níž si jej odvezla domů. Zde opičku vypustila, napřed jen žasla a  záhy zjistila, že vbrzku nebude mít kde bydlet. Po dramatické honičce se kočkodana podařilo zavřít zpátky do klece. Paní událost přisoudila rozrušení opice z nového prostředí a druhý den pokus zopakovala s navlas stejným výsledkem. Další už neriskovala a hledala, jak se nehodného zvířete zbavit. Když nám předala dokumenty, ukázalo se, že byla během jednoho roku již osmým majitelem této opičky. Jejím štěstím bylo, že samička kočkodana kouše jen zcela výjimečně a není vybavena tak, aby člověku ublížila. Dospělý šimpanz je však zvíře nesmírně silné a  fyzicky nezvládnutelné. V  USA čeká na  operaci ošetřovatelka, které šimpanz utrhl obě ruce a znetvořil obličej. Další vlnu zájmu vyvolal seriál Skippy, v němž vystupoval klokan, nosící v kapse vzkazy. Zde nutno upřesnit, že tím pádem muselo jít o samičku, neboť samec kapsu nemá. S klokaní samičkou se vyjít dá, pokud si člověk nedělá přehnané iluze o její intelektuální úrovni. Klokanice se naučí neutíkat, vzít si z ruky jídlo a nechat se pohladit, což je hranice jejích možností. Některé druhy klokanů dokonce snesou bez větších problémů i zdejší zimu a za přítomnosti obou pohlaví není vyloučena ani reprodukce.

Pásovec Podnikli jsme v  zoologické zahradě dost radikální přestavbu terárií. Výsledkem byly prostorné expozice, do  nichž jsme mohli umístit živočichy větší než dosud chované. Nehodlali jsme také zůstat pouze u plazů. Když se tedy objevil v nabídce jedné německé zoo pásovec štětinatý, projevili jsme o něj zájem a po splnění všech formalit zvíře dovezli. Nutno dodat, že stran držení pásovce měla naše zoologická zahrada premiéru. Naším novým přírůstkem bylo asi půlmetr dlouhé zvíře na  krátkých nožkách, opatřených tupými drápy. Vpředu to mělo očka jako korálky, malá ouška a  rypáček. Povrch kompaktního trupu byl pokrytý tvrdými štítky, členěnými do řad. Pásovci se dovedou při ohrožení stočit do pevné koule nebo se rychle zahrabat, ten náš patřil do druhé skupiny. Se zahrabáváním se však neobtěžoval – asi bylo všechno v pořádku. Ostatně, tento pásovec se již v zoologické zahradě narodil a se žádným nebezpečím se v  dosavadním životě nesetkal. Krátce každého očichal a pak se vydal na průzkum svého nového obydlí. Pohybem připomínal hračku na  klíček – vždycky se krátce zastavil, místo si prohlédl, očichal a pak stejně rychle jako předtím pokračoval dál. Ošetřovatelky ho pojmenovaly Béďa a zatím se jevil jako sympatický tvor. Měli jsme představu, že Béďa bude sdílet expozici s dospělými želvami uhlířskými, což jsou masivní asi 30 cm dlouzí plazi s  velmi pevným krunýřem. Pocházejí rovněž z  teplých končin jihoamerického kontinentu, takže zoogeograficky bylo všechno v pořádku. Pásovci se v přírodě živí především hmyzem, takže želvy se zjevně vymykaly eventuálním pásovčím choutkám. Béďa byl však jiného názoru a od počátku se

snažil želvu převrhnout a  poté jí okousat jakoukoli měkkou část těla. Naštěstí se mu to nepovedlo, na to měly želvy příliš pevné krunýře. Žily však v  ustavičném stresu, a  tak jsme nakonec museli sáhnout k prvnímu opatření. Rozdělili jsme prostornou expozici skleněnými tabulemi na dvě části. Ošetřovatelka Dáša přepážku snadno překročila. Béďa přišel o zábavu a vrhl se tedy do jiné činnosti – začal přetvářet povrch expozice. Ráno svoji ošetřovatelku překvapil změtí kamenů, rostlin a zeminy, uspořádanou zcela jinak než předchozího dne. Uvedení prostředí do  jakžtakž estetické podoby zabralo celé dopoledne, leč přes noc se situace opakovala. Pásovci jsou noční zvířata. V přírodě běhají a hledají něco k  snědku. U  nás dostal Béďa potravu bezpracně, a  tak se vyžíval v přeskupování terária. Když nebohá Dáša strávila další dopoledne úpravami, došla jí trpělivost. Za pomoci kolegů z pavilonu vyměnila kameny za větší a od zahradníků si vyžádala rostliny ve velkých květináčích. Pásovec se však nevzdal. Na celkem malé zvíře měl obdivuhodnou sílu i vytrvalost a  přes noc opět řádil, byť už ve  skromnějším měřítku. Následovala výměna dosavadních kamenů za  šutry, jejichž hmotnost byla na  hranicích lidské síly. Parkosy, tedy suché kmeny a  větve, byly nahrazeny těmi největšími pařezy, jaké ještě prošly dveřmi do  expozice, a  Béďa byl překřtěn na  Šíleného Béďu. Lidsky pojatou estetiku svého výběhu Šílený Béďa už nedokázal ovlivnit a v expozici se nudil. Proto jsme se zaradovali, když se v nabídce jiné zoo objevila samička stejného druhu, a Béďovi jsme ji obstarali. Náš pásovec byl u vytržení. Samičku krátce očichal a ihned se hotovil udělat jí malá pásovčata. Ač jsem se to nikde nedočetl, zdálo se, že pásovci nemají cyk-

lickou říji, ale takzvanou provokovanou ovulaci, což znamená, že samička může zabřeznout kdykoli poté, co potká samečka. Při způsobu života pásovců a jejich možnostech se takové uspořádání jejich fyziologie zdá logické. V  našem případě Béďa pronásledoval svoji družku skoro celé tři dny. Pokoj měla jen na chvíli, a to v případě, že vlezla do dutého kmene. Dutina byla tak těsná, že se Béďa nedokázal dostat nad ni. Neustal však, dokud ji ze škvíry nevystrkal, a poté ve svých návrzích pokračoval. Tento způsob života byl pochopitelně vyčerpávající. Již druhého dne se stávalo, že Béďa z partnerky spadl a zůstal ležet na boku. Jeho tlapky se pohybovaly na místě, jako když se točí kolečka převrženému autíčku. Třetího dne už svoji snahu vzdal, zalezl do dutého pařezu a okamžitě usnul. Spal dva dny, dokonce se ani nechodil najíst. Po probuzení se již o samičku zajímal jen přiměřeně – asi mu došlo, že neúměrně vášnivé projevy k úspěchu přece jen vést nemusejí.

Atomová bomba Skunk pruhovaný je hezké, černobíle zbarvené zvířátko velikosti kočky. Jde o  šelmu, žijící na  severu amerického kontinentu, kde má mocné konkurenty počínaje medvědy přes pumu a rysa až po vlky. Skunk je dobrosrdečný, otužilý, žere skoro všechno a dobře se množí. Byl by takřka ideálním lidským společníkem, nebýt jeho strašlivé biologické zbraně, směle srovnatelné s atomovou bombou. Má ji zapotřebí, chce-li mezi mnohem silnějšími zvířaty obstát. Zbraň tvoří dvojice žláz, které skunk nosí pod ocáskem po obou stranách řitního otvoru. Naštěstí je hodně trpělivý, a  tak nejprve vyhrožuje.

Naježí se a  dupe zadníma nohama. V  této fázi znejistí každý věci znalý útočník. Nepomůže-li hrozba, skunk se otočí a zvedne ocásek. V tomto okamžiku se své cti dbalý agresor dává na  zběsilý útěk. Prchá i  grizzly, pokud se nechce před ostatními medvědy nadobro znemožnit. Opozdilec bývá postříkán olejovitou, žlutozelenou tekutinou pronikavého zápachu, který vzdáleně připomíná česnek. Dostřel bývá až dva metry. Zápach je tak intenzivní, že vyvolává silné slzení a celkovou nevolnost. Dnes se to již nesmí, ale kdysi bylo možné skunčí žlázy chirurgicky odstranit. Když jsem tento zákrok dělal poprvé, vzal jsem si uspaného skunka do  ordinace, která se nalézala ve správní budově zoo. Žlázy jsem se snažil pečlivě podvázat, ale přece jen se několik kapek sekretu dostalo ven. Zápach to byl hrozný a obratem přiběhl ředitel zahrady. „Co to tady děláš?“ hulákal. „V baráku se nedá pracovat ani bydlet!“ On měl totiž v podkroví byt. Ač jsem měl na sobě plášť a na rukou rukavice, páchl jsem vydatně a nic na tom nezměnila ani dlouhá koupel v horké vodě. Když jsem se v posteli zahřál, cítil jsem, jak mi z kůže i po třech dnech a několika lázních stoupá pronikavý skunčí prk. Další skunky jsem už operoval na  improvizovaném stole pod širým nebem a dával si náramný pozor, aby se ani kapka sekretu ze žlázy nedostala ven. K šokujícímu zážitku přišel jeden zoolog. Požádal jsem příslušného inspektora, aby ráno nevypouštěl skunky z doupěte, neb je třeba udělat povinné očkování proti vzteklině. Inspektor zapomněl a musel tedy zvířata chytit do podběráku. Prvního skunka překvapil a ten se ocitl v podběráku tak rychle, že ani nestihl vztyčit ocásek. Druhý skunk se poučil. Při spatření

podběráku se otočil a vystříkl, jenže si spletl směr. Pramínek sekretu nezasáhl nás v kleci, ale zoologa, který akci přihlížel vně expozice a těšil se v předtuše pokropení svých spolupracovníků. Zásah dostal dokonce do obličeje. Nebožák vykřikl a pádil k nejbližšímu vodovodnímu kohoutku. Po nejakutnější očistě si vzal volno a odjel se koupat. Nakonec dopadl jako já – taky ho doma několik dnů nechtěli a navíc mu ještě páchlo auto. Kamarád právník mi jednou vyprávěl vtip. Otázka: Jak se pozná přejetý advokát od skunka? Odpověď: Před skunkem je brzdná dráha. Zdá se, že podle příslušníka dotyčné profese je juris utriusque doktor ještě méně oblíbený než majitel zvířecí jaderné zbraně.

Alpaka Americký kontinent nikdy neoplýval domácími zvířaty. Ač tento světadíl býval domovem koně, tito lichokopytníci na  něm později vyhynuli a  znovu se do  Ameriky dostali až s evropskými dobyvateli. Původní obyvatelé chovali morčata, krocany a lamy. Morčata a krocany pochopitelně jedli, ostatně s krocany to tak děláme dosud. Morčata se pro nás přesunula do  kategorie domácích mazlíčků a  nahradili je jedlí králíci. Indiáni používali větší lamy krotké jako soumary a zdroj masa, menší alpaky především jako producenty jemné vlny. Látky z ní utkané byly velmi ceněné a sloužily výhradně potřebám vládnoucí vrstvy. Lama alpaka je velká jako srna, díky husté srsti se však zdá býti mohutnější. Je společenštější než ostatní lamy a lze chovat pohromadě i více samců, což je u lamy krotké vyloučené. Zřej-

mě díky šlechtění jí srst stále dorůstá, a má-li jí být tuzemské léto příjemné, je třeba alpaky ostříhat. Dělali jsme to vždycky na sklonku jara, nejprve vlastními silami. Šlo o úmornou a nezvyklou práci i kvůli tomu, že jsme neměli elektrické nůžky. Po chvíli obsluhy ručních i nejsilnější ošetřovatele bolela předloktí a  dožadovali se vystřídání. Také jsme neznali speciální střihačské postupy, a tak se ostříhání alpaky stávalo bojem kdo s koho. Hledali jsme proto profesionálního střihače a posléze ho skutečně našli. Zpočátku byl ochoten pracovat za  ostříhanou vlnu, později jsme mu museli platit penězi. Inky vysoce ceněná vlna z alpak nenacházela ve střední Evropě uplatnění. Zprvu se dala prodat jako nestandardní produkt za nejnižší cenu, později ani to ne a  byly roky, kdy jsme pytle vlny vyhazovali jako odpad. Teprve v poslední době se podařilo najít ruční přádelnu, pracující tradiční technologií s vřetenem a kolovratem a vyrábějící unikátní modely, existující v jediném exempláři. Mimochodem jemnou srst lze také získat česáním našeho bernského salašnického psa. Našim kamarádům vlastnícím rovněž berňáka bylo líto chumáče srsti vyhodit a našli paní schopnou z ní vyrobit přízi. Nakonec vznikl zajímavě vyhlížející melírovaný a velmi teplý svetr, na který berňák vždycky štěkal, ač pocházel z jeho vlastních chlupů. Náš profesionální střihač vlny byl zvyklý pracovat s ovcemi, které při stříhání nedobrovolně zaujímají polohu vsedě na zadku s předníma nohama ve vzduchu. Vyžadoval stejný postup i u alpak, ale ty jsou přece jen nohatější a subtilnější než ovce. U několika samiček mu to ještě prošlo, ale chovný samec se usilovně bránil, zadní noha zapáčila a  povolila. První ohledání potvrdilo zlomeninu a  nastal již zaběhaný postup – uspání pacienta a detailní vyšetření. To nebylo vů-

bec povzbudivé. Kosti na  noze, které se u  člověka nalézají v chodidle a víceméně zaujímají polohu rovnoběžnou s podložkou, jsou u sudokopytníků redukovány na kost jedinou, nacházející se nad špárkem a směřující kolmo k zemi. Tato kost, u alpaky dlouhá asi 20 centimetrů, se rozpadla na osm různě velkých úlomků. Naděje na vyhojení se mi zdála nepatrná až mizivá, neboť dlouhé kosti se u kopytníků hojí velmi špatně. Dalším negativem je přístup pacienta – dostane-li člověk příkaz, aby končetinu šetřil, udělá to. Zvíře nohu šetří, dokud ho bolí, to je několik prvních dnů. Když bolest odezní, zvíře začne končetinu používat víceméně normálně, ač není ještě zdaleka vyhojená. Je proto nutné používat masivní fixaci, zesílenou kovovými prvky. V tomto případě alpaka tvrdě spala, takže jsem měl jistou časovou rezervu. Odskočil jsem si do údržbářské dílny a přítomní řemeslníci mi na počkání vyrobili ze silného páskového železa dlahy na míru. V místě zlomeniny naštěstí nemohlo dojít k otoku, takže jsem mohl rovnou přiložit definitivní fixaci, kterou jsem důkladně vypodložil vatou. Následovalo sádrové obinadlo, kovové prvky a znovu sádra. Po podání podpůrných prostředků jsem lamu probudil. Pomohli jsme jí vstát a přihlíželi, jak po třech odskákala do stáda. Rozhodli jsme se, že samce oddělovat nebudeme. Lamy jsou zvířata společenská a izolace by mu bezesporu psychicky ublížila nehledě na to, že by přišel o svoje postavení v hierarchii skupiny. Pochopitelně jsme také okamžitě změnili manipulaci při stříhání lam. Samec několik dnů skákal po  třech, ale pohyboval se ochotně a nic nesvědčilo o tom, že by měly nastoupit kom­ plikace. Zhruba po týdnu začal končetinu postupně zatěžovat a po čase běhal jakoby nic. Přestálé zranění prozrazovala pouze

notně ušmudlaná sádra, jejíž sejmutí jsem oddaloval, jak jen to šlo. Po dvou měsících bylo jasné, že lepší už to zřejmě nebude. Samce jsem opět uspal a sádru velmi pracně rozstříhal. Byť se to zpočátku zdálo takřka beznadějné, kost srostla a srůsty byly kompaktní a pevné. Po probuzení samec odběhl, jako by se nechumelilo. Šlo o nejkomplikovanější zlomeninu, kterou se mi u velkého zvířete podařilo vyřešit. Zdárný průběh hojení zlomeniny u  většího zvířete není ani zdaleka samozřejmostí. Kolegovi, který se staral o zvířátka v  jiné zoo, se přes veškerou snahu a  pomoc humánních specialistů nepodařilo vyléčit zlomeninu nohy mladé žirafy. Sám jsem ošetřoval zlomeninu dlouhé kosti přední končetiny u sitatungy, což je středně velká antilopa, srovnatelná s alpakou. Po šesti týdnech fixace zůstaly lomné plochy kosti nespojené a nezbylo než zvíře utratit. Podobnou zlomeninu jsem později ošetřoval u  kočky v městském útulku. Vřetenní kost nebohé šelmičky byla rozlámána na  nespočet úlomků. V  tomto případě jsme nohu operovali a pamatuji se, jak jsem úlomky navlékal na nitrodřeňový hřeb jako korálky. Také v tomto případě všechny lomné plochy srostly, ovšem kočka se hojí mnohem lépe – ostatně ne nadarmo se říká, že toto zvířátko má sedm životů.

Medvěd Na pomezí Česka a Slovenska nedaleko Lanžhota se před lety objevil asi stokilový medvěd. Lidé obvykle o přítomnosti medvěda nemají ani tušení, ale tenhle na sebe ihned upozornil neobvyklými zvyky. Rozbíjel králikárny a žral králíky. Dobýval

se do včelích úlů a do chlívků s ovcemi a kozami. Zabil tele, pasoucí se na zahradě. Zahnal vlčáka do boudy a sežral mu kastrol granulí. Lidí se příliš nebál a z cesty uhýbal jen ne­ochotně. Záhy bylo zjevné, že konflikt s medvědem je na cestě. Podle blízké obce se mu začalo říkat Míša z Brodské. Medvědovo chování pochopitelně místním obyvatelům vadilo a pokusili se zvíře zahnat. Neúspěšně, medvěd se obratem vrátil. Vyhýbal se dlouho i  nastraženému sklopci, ale posléze v něm přece jen skončil. I v pasti se choval atypicky – nepokoušel se dostat ven a bez váhání se napil z doneseného kbelíku vody. Slovenští ochránci přírody nabídli medvěda zoologickým zahradám. Ujali se ho v zooparku v Chomutově. Protože výběh teprve budovali, ubytovali medvěda v  samostatném domku, do  kterého byla vestavěna klec, zkomponovaná ze svislých tyčí. Strop klece a zároveň i domku tvořily desky vlnitého eternitu. V této ubikaci medvěd žil bez problémů asi tři měsíce. Poté se rozhodl k akci. Neznámým způsobem vylezl ke stropu a proboural se jím ven. Když ráno přicházeli zaměstnanci zooparku do práce, medvěd ještě seděl na střeše. Utíkali pro zvěrolékaře, který by zvíře uspal, jenže medvěd zatím slezl dolů a pobíhal v ohrazeném areálu. Protože existovalo reálné nebezpečí, že se dostane ze zooparku ven, byla uvědomena policie, která rychle zareagovala a rozestavila kolem parku hlídky. Dříve, než se podařilo uprchlíka najít a  uspat, dostal se k  plotu a  hbitě ho přelezl. Nyní se nacházel na kraji rušné silnice, za níž se rozkládalo sídliště, obývané několika tisíci lidí. Mezi medvědem a paneláky, z nichž právě vycházeli jejich obyvatelé do práce, stál jediný policista. Protože zvíře nereagovalo na výkřiky a mávání rukama, muž vytáhl služební pistoli a několikrát vystřelil. Naštěstí

měl zbraň ráže 9 mm, schopnou medvěda zastavit. Pokud by vlastnil daleko obvyklejší ráži 7,65 mm, medvěd by ho nejspíš napadl s  nepředvídatelnými následky. Rozhodně je v  silách metrákového medvěda člověka v několika vteřinách zabít. V  tomto případě se poraněný medvěd obrátil a  zalezl do křoví. Protože ve vegetaci nebyl vidět, na místo byla přivezena vysokozdvižná plošina. Z  ní zaměstnanec zooparku vyhodnotil situaci a posléze medvěda puškou zastřelil. Případ měl velikou publicitu a  následky na  sebe nenechaly dlouho čekat. Obratem byla podána řada trestních oznámení na vedení zooparku i na policistu. Ministerstvo životního prostředí vyšetřením okolností pověřilo Českou inspekci životního prostředí a po vlastní linii incident šetřila i policejní inspekce. Ani jedna z institucí žádné pochybení nezjistila. Sledoval jsem vývoj události velmi bedlivě. Několik dnů to vypadlo, že policista bude potrestán a příslušný pracovník ČIŽP přijde minimálně o místo. Nedalo mi to a napsal jsem dopis ministru životního prostředí, v němž jsem zdůraznil, že existovalo reálné nebezpečí napadení lidí, což by mohlo mít za následek těžká zranění či dokonce smrt. Nakonec zvítězil zdravý rozum a případ pozvolna utichl. Diskutovat se dá o  kvalitě medvědova ubytování. Zvíře na strop ze země nedosáhlo a teoreticky nemohlo po svislých tyčích vyšplhat. Tříměsíční pobyt se ostatně zdál potvrzovat solidnost ubikace. Že z ní medvěd nakonec utekl, svědčí o jeho vynalézavosti a  pracovitosti, jíž jsou medvědi proslulí. Díky dlouhým drápům a veliké síle se nakonec proboural i zdánlivě nepřekonatelným eternitem. V této fázi už bylo jen otázkou štěstí, zda se medvěda podaří uspat dříve, než uteče mimo are-

ál zooparku. Mohl prchnout více směry, z nichž většina vedla mimo civilizaci, on však shodou okolností zamířil k blízkému sídlišti. V této situaci se již nedalo dělat nic jiného, než k čemu skutečně došlo. Pro chovatele medvědů je pak poučením, že jejich ubytování musí být ještě o něco důkladnější, než dokážou vymyslet. Když se nad celým příběhem hlouběji zamyslíme, zdá se pravděpodobné, že medvěd žil už dříve nějaký čas v lidské péči. Pak utekl, nebo spíše byl úmyslně vypuštěn, z čehož se odvíjel následující děj. Člověk, který se rozhodne k chovu jakéhokoli živočicha, na sebe bere velkou zodpovědnost a v žádném případě nesmí situaci vyřešit tím, že zvíře vypustí do volné přírody – zvláště jde-li o tvora potenciálně nebezpečného.

Lvi Jako druhou velkou stavbu naše zoo postavila pavilon šelem. Mělo to jediný důvod – krajský úředník, který o  přidělení peněz rozhodoval, byl příznivcem zoologické zahrady a  měl rád kočky. Parametry pavilonu zadávali lidé, kteří znali pouze podobné objekty v  tehdejším Československu, což nebyla v polovině sedmdesátých let minulého století žádná velká sláva. Projekt vypracoval ateliér, který ještě nikdy nedělal žádnou stavbu pro zvířata. Realizace se ujala velká stavební firma a práce jí šla docela dobře od ruky na to, že se jednalo o stavbu atypickou, na kterou se nedaly použít téměř žádné prefabrikáty. V  okamžiku, kdy stála hrubá stavba, jsem nastoupil do zoo a aktivně se zúčastnil připomínkování dokončovacích prací. Detaily se řešily každodenně a občas měly ko-

mický nádech, jako třeba když jsem měl zvolit výmalbu expozic. Stavbyvedoucí mi pravil: „Pojďte si vybrat barvu, ale my máme jen zelenou,“ – a bylo rychle rozhodnuto. Výsledkem byla impozantní stavba, která je pravděpodobně dodnes největším pavilonem šelem v  České republice. Díky zelené barvě uvnitř působila trochu přízračně, jakoby pod vodní hladinou, což zrovna není prostředí typické pro suchozemská zvířata. Z provozního hlediska měla řadu závad, které se objevovaly za chodu, případně je odhalovaly postupně vypouštěné šelmy. Ty jsme pochopitelně neměli v zásobě. Část jich byla dopředu nasmlouvána, část se sháněla po  Evropě a  u  zbytku jsme čekali, až se narodí. Vzhledem k  zmíněnému úředníkovi bylo jasné, že těžiště chovanců bude spočívat především v přítomnosti velkých koček, mezi nimiž nemohli chybět lvi coby králové zvířat. Trendem moderních zoologických zahrad je chovat zvířata podle poddruhů, pokud u daného druhu existují. V případě lvů jich dnes známe deset, z nichž však některé byly již v dávné minulosti vyhubeny. Tenkrát jsme si z časových důvodů s touto delikátní otázkou hlavu nelámali. V jedné české zoo jsme získali pár „univerzálních“ lvů, inzerovaných s velkou předností, a sice že jsou neplodní. Odbyt mláďat velkých koček byl už tenkrát problematický z  mnoha důvodů: jejich ubytování je složité, krmení nákladné a  až na  malé výjimky se velké kočky dobře množí, takže záhy nastane přetlak nabídky nad poptávkou. Také už tehdy platila dohoda všech tuzemských zoo o tom, že nebudou mláďata velkých koček prodávat soukromým osobám. Tato úmluva platí dodnes a jsem přesvědčen, že zabránila mnohému neštěstí, byť zájemci dokážou kotě sehnat například z cirkusu.

Pro objednaný pár lvů jsme dojeli. Na místě jsme sice zjistili, že bedny vhodné k převozu lvů neprojdou uličkami šelmince, a tudíž jsme museli zvířata neplánovaně uspat, ale vše dobře dopadlo. Obě šelmy byly velmi pěkné, zvláště samec se honosil bohatou, tmavou hřívou. Ubytovali jsme je v našem pavilonu a  měli radost z  dobře vykonané práce. Lvi se nám obratem odvděčili pářením. Říje občas bývá transportem vyprovokovaná a tahle měla ještě kuriózní podobu – lvice Esina při ní ležela na  zádech! Jejímu partnerovi to nijak nevadilo a  dvojice si akt, jak je u  velkých koček zvykem, mnohokrát zopakovala. Po přiměřené době se zaručeně neplodnému páru narodilo kotě. I  když šlo o  narození mláděte v  podstatě nechtěného, podnikli jsme všechna potřebná opatření ke  zdárnému odchovu. Esina se však chovala jako vyjevená prvorodička, jíž skutečně byla. Vzala mládě do tlamy a neúnavně ho přenášela sem a tam. Činila tak zřejmě celou noc, protože ráno už kotě nedýchalo. Říje se u lvice po přiměřené době opakovala a po páření, při němž opět ležela na zádech, znovu zabřezla. Tentokrát se mláďata narodila dvě. Esina znovu jedno z nich začala nosit. Druhé kotě záhy dostalo hlad a vydávalo nespokojené zvuky. Lvice položila mládě dosud nošené na zem a vzala do tlamy druhé. Nyní zase začalo vřískat odložené lvíče. Esina je několikrát vystřídala, ale tento postup nevedl k  vyřešení situace. Lvice nakonec nechala obě koťata na místě a lehla si k nim. Lvíčata se přisála k cecíkům a ztichla. Esina u tohoto způsobu již zůstala a obě lvíčata zdárně odchovala. Jako batolata byla ozdobou expozice a  coby puberťáky se je dokonce podařilo prodat. Dalších koťat jsme se již nedočkali. Esin manžel neče-

kaně podlehl ataku plicní embolie, což je akutní ucpání velké plicní tepny. Jde o  událost se smrtelnými následky i  v  humánní medicíně. Opatřili jsme Esině nového partnera, ale dosavadní harmonie nenastala. Vycházeli sice spolu znamenitě, ale když si lvice v říji lehla na záda, samec na ni pouze vyjeveně zíral. Nevěděl, co se po něm žádá, takže k naplnění nedošlo. Nyní jsme měli skutečně neplodný lví pár, a tak to již zůstalo. Velké kočky, lvy nevyjímaje, jsou zvířata poměrně krátkověká, žijící nanejvýš dvacet let. V  přírodě lví samec coby vůdce smečky funguje dokonce pouhé tři roky a  pak je vystřídán čers­tvějším sokem. Souvisí to patrně s jejich poněkud riskantním a tudíž hektickým způsobem života. V lidské péči lovit a bojovat s konkurenty nemusí, příroda se však tak rychle oklamat nedá. I když se nám jedna tygřice dožila 28 let, což však byla požehnaná výjimka, zmíněných dvacet let je obvyklejší doba pozemské existence.

Lenochod Trávit život ve větvích zavěšený hlavou dolů jistě není legrace, ale lenochodi jsou tomu přizpůsobení včetně srsti, která u nich na břiše vypadá jako u jiných zvířat na hřbetě. Zvíře se tím brání promočení v období tropických dešťů. Na nohách mají lenochodi hákovitě zahnuté drápy, sloužící k  pohybu ve  větvích. Není pravda, že by lenochod dokázal švihnout nohou a  zarazit drápy do  nepřítele – na  to je příliš pomalý. Pokud je ohrožen, snaží si drápy přitáhnout protivníka k tlamě a kousnout ho. Chrup má na takovou akci silný dost

a zuby potažené tmavým povlakem navíc vyhlížejí dost odpudivě. Vzpomínám si na stařičký, ale velmi populární pořad tehdy ještě černobílé televize. Myslím, že se jmenoval Máme rádi zvířata a uváděla ho paní Bohdalová. Její host, ředitel pražské zoo pan profesor Veselovský, si do živého vysílání přinesl lenochoda. Považoval ho za ochočeného, ale ruch ve studiu se podepsal na duševní rovnováze zvířete. Když se naskytla příležitost, lenochod se s gustem zakousl do páně profesorova prstu. Ten nemohl dělat nic jiného než držet a čekat, až se ocitne mimo záběr a bude moci požvýkaný prst vyndat. Pan profesor přiznal, že mu tehdy vteřiny připadaly neuvěřitelně dlouhé. Ostatně když se před lety natáčel jeden díl Arabely, byl jsem na  Barrandově se šimpanzím výrostkem Jupem. Filmaři nemohli pochopit, že čekat na  záběr s  šimpanzem je něco jiného než čekat na záběr s lidskou filmovou hvězdou, a náš záběr neustále odkládali. Frustrovaný Jup si v jednom okamžiku přitáhl k  tlamě můj palec a  prokousl ho – skrz nehet. Celé se to seběhlo velmi pomalu. Nejspíš bych stihl ucuknout, ale netušil jsem jeho úmysl, a tak jsem si to nechal líbit. Bolelo to ale jako čert! Lenochodi jsou přísní vegetariáni a  někteří se ani nedají chovat, neboť jsou specialisté na  listy konkrétních stromů, které se v Evropě nevyskytují a v mnoha případech je dokonce ani neznáme. Ve větvích se pohybují dle svého jména rozvážně. Jejich svaly však přece jen nejsou ze železa a  v  době odpočinku si tedy lenochod raději najde vhodnou rozsochu větví a do ní umístí pozadí. Pokud to jde, přelézá ze stromu na strom vysoko v korunách, co je však zajímavé, slézá na zem, aby se vyprázdnil. Dělá to zhruba jednou za  týden či deset

dnů, ale stejně je to výkon, protože lenochod je na zemi zcela bezmocný. Jak jsem již naznačil, není to žádný sprinter, ale také nejde o  tupé zvíře. V  naší zoo jsme lenochody chovali a  dokonce jsme odchovali řadu mláďat, což je veliká vzácnost, která se stane v celé Evropě nanejvýš desetkrát do roka. Původně jsme do  společné expozice umístili k  lenochodům kosmany, což jsou malé, temperamentní opičky. Moc to však nefungovalo, kosmani stihli lenochodům sežrat a znehodnotit jejich porci dřív, než se k ní flegmatická zvířata dostala. Nepomohlo ani krájení ovoce na velké kusy, které opičky nedokázaly odnést. Naházely je alespoň na zem a tudíž z dosahu lenochodů. K expozici patřil i výběh a do něj vedl dosti dlouhý a dvakrát do pravého úhlu zalomený koridor. Měli jsme v úmyslu regulovat přítomnost lenochodů ve výběhu velikostí vstupního otvoru, ale ke  svému úžasu jsme zjistili, že kudy proleze kosman, tudy se prodere i  lenochod, byť je desetkrát větší. Ani zatáčky nedělaly lenochodům problém, a pokud hrozila studená noc, nezbylo než vejít do výběhu, lenochoda sundat a přenést zpátky do vnitřní expozice. Šlo o práci pro čtyři ruce a  prováděli jsme ji mnohokrát, proto taky máme tak dobře zažitou techniku lenochodí obrany. Fakt je, že s přibývajícím časem lenochodi pochopili, o co jde, a kousáním se už neobtěžovali. Půjčili jsme našeho úspěšného samce do  jedné tuzemské zoologické zahrady, kde chovali stejný druh. Náš plemeník zdárně splnil úkol a  lenochodí samičce se narodil potomek. Jak se občas prvničkám stává, matka si s dítětem nevěděla rady a  lenochodí mimino skončilo na  umělém odchovu u  našich kamarádů.

Uplynulo několik měsíců a  v  jedné zoologické zahradě hodlali uskutečnit seminář o výživě exotických zvířat. Kamarádka se rozhodla vzít odchovaného lenochoda s sebou – nešlo o  nutnost, ale o  zajímavé zpestření programu. Pořadatelé se zajímali, zda mají pro lenochoda připravit klec. „Nemusíte, já ho na noc pověsím do skříně,“ ujistila je kamarádka.

Anoové Anoa je nejmenším turem na světě. Dospělý býk měří v kohoutku něco málo přes jeden metr a  váží asi osmdesát kilogramů, kravky jsou menší a subtilnější. V lidské péči platí za nevyzpytatelná zvířata, taky proto, že jejich krátké, ale silné rohy se nalézají v úrovni lidské stehenní tepny. Toreadoři ji prý považují za  své nejzranitelnější místo, a  pokud torero přijde v aréně o život, tak zpravidla proto, že se býk strefí právě sem. Anoové žijí pouze na ostrově Celebes. Jejich chov není složitý, je jen těžké tato zvířata získat. Nám se to podařilo poněkud kuriózním způsobem. V polovině osmdesátých let minulého století dluh Vietnamu vůči Československu dosáhl závratné výše. Asijská země ho nebyla schopná splatit a někdo vymyslel, že by šlo splácet exotickými zvířaty. Naše zoologická zahrada ve Vietnamu získala slůně, které se lodí plavilo do Evropy. Z nějakých námořních důvodů neproplula Suezským průplavem, ale musela obeplout Afriku, což ji značně zdrželo. Když zakotvila v Holandsku, kontrola zjistila, že slůně má propadlé veterinární osvědčení. Nizozemské úřady milé slůně zabavily a deponovaly jej do zoologické zahrady v Rotterdamu. Považovali jsme tuto situaci za definitivní.

Uplynulo několik let a v Československu došlo k sametové revoluci. Otevřely se hranice a uvolnily se vztahy se zeměmi západního světa. Jednoho krásného dne jsme dostali z  Holandska zprávu. Aniž bychom k tomu dali podnět, tamní soud záležitost přezkoumal, dospěl k  názoru, že zabavení slůněte před několika lety bylo protizákonné, a nařídil rotterdamské zoologické zahradě, aby zvíře vrátila. Zoo pozvala našeho ředitele k projednání. Ještě před jeho odjezdem jsme se na poradě dohodli, že není třeba tlačit na pilu. V naší zahradě jsme již dva slony chovali a ubytování dalšího by přivodilo těžko řešitelné komplikace. Pan ředitel tedy odjel. Holandští kolegové ho přivítali s obavami. Na slůně, které mezitím vyrostlo v pěknou slonici, si zvykli a zařadili je do svého chovného programu. Dali najevo, že by se s ním jen velmi neradi loučili. Když zjistili, že na  vrácení netrváme, zjihli a  nabídli kompenzaci. Mezi zvířaty, která měla doputovat do naší republiky, byl také pár anoů. Měli jsme z nich velikou radost. Za minulého režimu anoy chovala pouze zoo v  Lipsku a  získat je odtamtud bylo nemožné. Východoněmečtí kolegové byli na  tom s  valutami asi tak jako my, totiž špatně, případné odchovy posílali na  západ a  používali je k  získávání jinak nedostupných zvířat. Několikrát jsem v Lipsku zašel speciálně k výběhům anoů a toužebně se díval na krásná, ale zapovězená zvířata. Nyní je již situace jiná. Evropské zoologické zahrady se sdružují do volného seskupení, zvaného EAZA, česky Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií. EAZA vyhlašuje záchranné programy, což jsou chovatelské plány, týkající se ohrožených druhů zvířat. Členské zahrady si druhy zařazené v záchranných programech předávají bezúplatně, nejčastěji k  dlouhodobé

deponaci. Tehdy krátce po  roce 1989 však české zoo členy EAZA ještě nebyly a  na  podobné jednání jsme nebyli zvyklí. Za zvířata ze zemí RVHP jsme vždycky museli platit. Možnost dovozu zvířat z Holandska byla proto pro nás zjevením. Zatím však do ní bylo daleko. Museli jsme vstřebat další západní zvyklost – než totiž tamní zoologická zahrada odeslala vybraná zvířata, musel příjemce prokázat, že má pro ně odpovídající ubytování. My jsme neměli nic, a tak jsme nejprve vybrali prostor a vymysleli stáj a technologii. Anoové nejsou naštěstí příliš rozměrná zvířata, takže dostali do vínku dřevěný domek, opatřený na  zimu elektrickými sálavými panely. Stáj obklopovaly dvorky pro případ špatného počasí a na ně navazoval travnatý výběh. Vzhledem ke  špatné pověsti anoů byla obsluha bezkontaktní. Nějaký čas také zabralo vyřízení potřebných papírů, neboť Česká republika ještě nebyla signatářem CITES, nicméně čas se naplnil a v naší zoo se objevily dvě bedny, skrývající vytoužené anoy. Šlo o pár na prahu dospělosti, krásná, sytě tmavohnědá zvířata s lesklou srstí a několika světlejšími znaky. Tuzemský skot je sice sympatický, ale vypadá poněkud odevzdaně. Anoové měli bystrý, pozorný pohled a postavu divokých zvířat. Široké čelo typické pro tury zakončovaly kuželovité černé rohy budící respekt. Naopak mulec byl spíše podobný jelenímu čenichu, ostatně literatura staví anoy někam mezi tury a antilopy. Záhy se ukázalo, že to s jejich špatnou pověstí nebude tak žhavé. Obě zvířata se chovala klidně a nedávala najevo žádnou agresivitu, spíš byla zvědavá. Průvodní informace také tvrdila, že kvůli možnému vzájemnému napadení smí být pohromadě jen hodinu denně, ale při rozdělení se oběma anoům zjevně stýskalo, a tak se společný pobyt prodlužoval, až žili ve výběhu

trvale. Ve stáji mělo každé zvíře svůj vlastní box. Tyto prostory však spolu sousedily a zvířata na sebe navíc přes nízké hrazení viděla. Také jsme brzy přišli na to, že anoové nemají nic proti fyzickému kontaktu s  lidmi, byť jsme ho provozovali pouze přes ohrazení. Oba milovali drbání a nezřídka se stalo, že se samička v extázi zhroutila na zem. Během následujícího roku si zvířata na  sebe navzájem dokonale zvykla a my si ověřili provoz v nové stavbě. A než jsme se nadáli, byla kravka březí a  posléze porodila malinké a světlejší telátko – býčka. Jak to už v podobných případech chodí, o své dítě se velice bála a několik následujících týdnů jsme museli obsluhu provádět velmi citlivě. Kravka byla stále připravena vyrazit rohy proti možné hrozbě. Býček rychle rostl a  posléze nastal čas ho odstavit, potřebný box jsme naštěstí měli k dispozici. Ukázalo se, že býček pro otce představuje spíš soupeře než syna. S konkurencí se samec nehodlal smířit a potomka ve výběhu prostě nestrpěl. Protože si počínal značně kategoricky, pořídili jsme stranou od stáje nový výběh a pro jistotu i další křídlo k  původní stáji. Koordinátor pro anoy nám rozšíření chovu schválil, a  tak jsme býčkovi sehnali pěknou nevěstu a utvořili druhý pár. Následující rok měli zakladatelé našeho chovu dalšího potomka a opět býčka. Máma se už o něj tolik nebála, telátko zdárně prospívalo a nám bylo jasné, že další rozšiřování chovu nemá cenu. Taky už chyběl potřebný prostor. Mládě jsme dali koordinátorovi k  dispozici a  ten pro něj našel novou zoologickou zahradu. Státní veterinární služba v  zemi příjemce stanoví, jaké zdravotní zkoušky musí vývozce provést. Obvykle spočívají

v tuberkulinaci a odběru krve. Z ní se oddělí sérum a v něm pak veterinární ústav pátrá po stopách přítomnosti vybraných chorob. Protože majitel krve tuto tekutinu nevydá dobrovolně, je nutné ho pacifikovat, zpravidla pomocí chemie. Ve  zvolený den a  hodinu jsem dorazil do  stáje anoů, vyzbrojen pohotovostní brašnou, plnou zkumavek a foukačkou. Čekala na  mne ošetřovatelka Zdena se vzkazem, že inspektor Tomáš se někde zdržel. Máme na něho chvíli počkat. Tak jsme si sedli a povídali si, ale záhy bylo čekání dlouhé. Naplnil jsem střelu do  foukačky narkotikem a  vyfoukl ji do  býčkovy kýty. Vzhledem ke  vzdálenosti šlo o  záležitost až směšně snadnou. Za několik minut se býčkovi podlomily nohy. Provedl jsem tuberkulinaci, napíchl krční žílu, naplnil několik zkumavek krví a vstříkl protilátku. Krví se chemikálie šíří rychle a za několik desítek vteřin zvíře zase stálo a tvářilo se, jako by se nic nestalo. Málokdy jsem viděl tak rychlé probuzení do  plného vědomí. Vtom se otevřely dveře a  vstoupil Tomáš. Koukl na  býčka a pravil „Tak jdeme na to.“ „Už jsme hotoví,“ odpověděla Zdena s hranou převahou. „A bez tebe, šéfe!“ Příběh měl po řadě let ještě dohru. Pražská zoo postavila nový pavilon slonů a sháněla do něj obyvatele. V Rotterdamu vypukly v  chovu slonů nějaké rozmíšky a  evropský koordinátor chovu slonů přidělil původně „naši“ slonici pražské zahradě. Přišla březí a jednoho krásného dne v polovině února porodila slůně, první, které se v Praze narodilo. Podle deponační smlouvy uzavřené v Holandsku je toto mládě dokonce majetkem naší zahrady.

Žako Přijel za mnou do zoo chovatel papoušků z blízké obce a přivezl v krabičce mládě žaka. Papoušci patří mezi krmivé ptáky a  jejich mláďata po  vyklubání připomínají růžové ponravy, opatřené očima. Trvá řadu dnů, než začnou nabírat ptačí podobu. Tohle mládě se v onom stádiu již nacházelo. Udrželo hlavu nad zemí a z kůže mu vyrážely zárodky brků. Co však bylo podstatné, levou nohu podivně vytáčelo stranou. Lýtková kost ve spodní polovině byla zahnutá do pravého úhlu. Zjevně šlo o  starou zlomeninu, špatně srostlou. Chovatel tuto moji domněnku potvrdil. Ve snůšce se nacházela tři mláďata, která v raném věku vybral z hnízda k umělému dokrmení. Ptáčata po sobě šlapala a přitom asi ke zranění došlo. On si ho všiml, až když už nešlo problém napravit. Zdálo se mi, že zranění má svoje řešení, mládě jen bylo ještě příliš malé. Slíbil jsem, že se tím budu zabývat, až ptáče povyroste a vyspěje. Papoušek šedý, také nazývaný papoušek žako, je středně velký africký papoušek popelavě šedé barvy s tmavšími křídly a jasně červeným ocasem. Pro svoji vynikající schopnost mluvit je jedním z nejoblíbenějších ptáků. Dokonce se zdá, že jeho slova mají jistou logiku a reagují na konkrétní situace. Stále přibývá lidí, kteří mají papouška doma. Nemají ambice ptáky množit, ale chovají je pro potěšení. V případě papouška se dá říci, že potěšení je oboustranné. Tito ptáci mají rádi doteky, a  pokud jsou od  vyklubání vychováváni člověkem, považují ho za  svého přirozeného partnera. Využívají toho chovatelé, kteří z  budky vyberou ptáčata ihned po vyklubání a odchovají je. Zároveň tím vyprovokují samič-

ku k další snůšce, kterou jí už ponechají a umožní jí přirozený vývoj. Na svět tak přijde dvojnásobný počet mláďat – jedna jako lidští společníci, druhá k  dalšímu normálnímu chovu. Serió­zní chovatelé se s tímto výsledkem spokojí. Ti, kteří chtějí na chovu vydělávat, odeberou i druhá mláďata a přinutí samici ke třetí snůšce, která však ptáka spolu s dalším sezením již značně vyčerpává. Předchozí odstavec vypadá velmi jednoduše. Vezmou se dva ptáci opačného pohlaví, zavřou se do klece a tam začnou produkovat mláďata, na  kterých jejich majitel vydělá slušný peníz. Tak jednoduché to ale rozhodně není a přivést na svět mláďata trvá dlouho, obnáší to značné náklady a mnohdy se to vůbec nepovede. Žako je jedním z papoušků, u nichž samice i samci vyhlížejí stejně. Je tedy třeba nejprve určit pohlaví. Dva sebelépe vybraní ptáci si však nemusí padnout do oka. Ač jde o jedince bezvadného exteriéru, nemusí se jeden druhému líbit. Pak budou léta obývat stejný prostor, sedět vedle sebe lhostejně na bidýlku a prostě nezahnízdí. Prvním krokem je tady výběr ptáků, kteří si budou navzájem sympatičtí. Aby se papoušci o  hnízdění alespoň pokusili, musí od  chovatele dostat odpovídající bydlení, to jest budku. V  podrobných atlasech papoušků bývají uvedeny jejich nejčastější požadavky na tvar a velikosti těchto obydlí, což však vůbec neznamená, že něco podobného bude platit pro konkrétní pár. Chovatel tedy nabídne několik rozličných budek, a  pokud ptáky nezaujmou, musí vymyslet jiné, případně získat přírodní budky, vyrobené z  dutých kmenů. Ty se shánějí od  určité velikosti jen velmi těžko. Mnohdy ani s nimi ptákům radost neudělá a ti zahnízdí v kuriózní náhradě, třeba zapomenuté bedničce od zeleniny.

Znám ­dokonce případ, kdy velcí papoušci zabydleli noru, určenou pro pár husic liščích, chovaných na dně jejich voliéry. Stejně snadno však může dojít k situaci, že papoušci nezahnízdí vůbec a sezóna bude pro chovatele ztracená. Pro reprodukci je zásadní také výživa. Naše zoo držela slušnou kolekci velkých papoušků, umístěnou v  odchovně k tomu účelu postavené, a přesto k rozmnožování docházelo pouze náhodně a ve skromném rozsahu. Po dlouhodobých experimentech, studiu a konzultacích jsme zcela změnili potravu papoušků. V jejich krmné dávce se objevily komponenty, které nás dříve vůbec nenapadly, jako třeba vařené maso, mouční červi nebo psí granule. Posléze se podařilo k reprodukci přimět převážnou většinu chovaných papoušků včetně několika druhů arů, kteří bývají prubířským kamenem chovatelových schopností. Voliéry s  exotickými ptáky k  sobě bez výjimky přitahují drobné divoké ptactvo a  hlodavce. Ruku v  ruce s  nimi se mohou vyskytnout četné nakažlivé nemoci. Chovatel pak může během několika dnů přijít o kolekci, pracně posháněnou a budovanou několik let. Leč zpátky k našemu mláděti žaka. Jel jsem za  několik týdnů přes jeho domovskou obec a u chovatele se zastavil. Provedl mě odchovnou, kterou tvořila úctyhodná řada klecí, zakončených uzavřeným a krytým zázemím. Ptáci v ní ubytovaní měli nejspíš hodnotu několika set tisíc korun. Žako už měl peří a dosahoval velikosti dospělého ptáka. Seděl v  krabici a  poloha nemocné končetiny se nezměnila ani o kousek. Dohodli jsme se s chovatelem, že následujícího dne pacienta přiveze do ordinace. Jak jsme se domluvili, tak se i  stalo. Píchl jsem žakovi

do  prsních svalů narkotikum a  jeho majitele poslal na  prohlídku ­zahrady. Když papoušek usnul, odstranil jsem drobná peříčka kryjící defekt a provedl řez svalovinou až ke kosti. Použil jsem k  tomu stranu, na které nebyly větší cévy a  nervy. Kost jsem v potřebné délce odpreparoval a pak z ní v místě deformace jemnou pilkou vyřízl dílek tvaru písmene „V“. Obnažené konce kosti jsem pak přiložil k sobě a spojil drátem, zavedeným do dutiny kosti. Nakonec jsem zašil svalovinu i kůži. Než se chovatel vrátil, pták byl probuzený. Objednal jsem oba na kontrolu za tři týdny. Když mi žaka přivezl ukázat, noha byla bezvadně srostlá. Teoreticky byla o  několik milimetrů kratší, ale prakticky to vůbec poznat nebylo. Už bez uspání jsem vytáhl drát a ranku zašil dvěma stehy. Pták mohl žít plnohodnotný papouščí život.

Jezevci Na rozdíl od jiných šelem, jako je kuna skalní či liška, zastihneme tohoto zavalitého příslušníka tuzemské fauny na vlastní oči jen stěží. Mně se to podařilo jen jednou a to ještě šlo ze strany jezevce o setkání nedobrovolné. Do zoo zavolal řidič, který zastavil na opuštěném odpočívadle. Učinil několik kroků stranou a zjistil, že hledí do výkopu, na jehož dně se nalézal živý jezevec. Jakmile zvíře spatřilo člověka, snažilo se vylézt, ale hlinité stěny se znovu a znovu sesouvaly. Řidiči se ho zželelo, a tak zavolal o pomoc jedinou instituci, jejíž číslo znal. Vzal jsem uspávací brašnu a  foukačku a  jel jezevce zachránit. Nechtěl jsem ho dovézt do  zoo, jen jsem se snažil předejít pokousání. Řidič mi popsal polohu odpočívadla vel-

mi přesně, takže jsem výkop bez problémů našel. Nedaleko jezevcova nedobrovolného úkrytu ležela veliká hromada větví po prořezávce aleje. Věděl jsem, že jezevci docela obstojně šplhají – rozhodně líp, než odpovídá jejich postavě – a řekl jsem si, že se třeba obejdu bez uspávání. Vytáhl jsem z  hromady velikou větev, dovlekl ji k výkopu a spustil dolů tak, aby tvořila přírodní žebřík. Pak jsem si šel sednout do auta. Netrvalo dlouho a nad krajem výkopu se vynořila jezevcova hlava. Zvíře se několik vteřin rozhlíželo a pak se vyhouplo na rovnou zem. Otřepalo se a pelášilo pryč, až se za ním prášilo. Jezevec nejspíš do  výkopu spadl ještě v  noci, neboť tou dobou se potuluje krajinou a snaží se nalézt něco k snědku. Protože není příliš rychlý, musí to vyvážit skromností a vezme zavděk i  bezobratlými a  zdechlinami. Přes den jezevec bydlí v noře, kterou si obvykle sám vyhrabe, a protože je perfekcionista, má tu i ložnici, z níž vede několik východů, aby se mohl v případě potřeby nenápadně vzdálit. Jezevčíci dostali své jméno coby norníci schopní jezevce z jeho obydlí vypudit, ale spíš bych řekl, že je to úkol pro větší a ostřejší psy, jako jsou středně velcí teriéři. Jezevec je totiž zarputilý bojovník a protivníkovi nastaví štětinatý zátylek. Tlamou plnou ostrých zubů se ho pak při zemi snaží uchopit za nohu. Četl jsem, že liška, která se chce zmocnit komfortního jezevcova obydlí, mu ho znečistí svým trusem, takže se pořádkumilovný majitel odstěhuje dobrovolně. Jezevci, kteří naší zoologickou zahradou příležitostně prošli, však ani zdaleka tak citliví na pořádek nebyli, tudíž dodnes nevím, zda nešlo o mysliveckou latinu. Jednou jsem také pátral po  jezevčím nebožtíkovi, kterého někdo nejspíš v  noci přejel. Nálezce zavolal na  veterinární

správu a kolegové mne požádali o vyzvednutí umrlého zvířete, protože potřebovali zástupce tuzemské fauny kvůli monitorování stavu životního prostředí. Posílal jsem coby vzorky dravce, které jsem po zásahu elektrickým proudem utratil, ale savčího predátora jsme ještě neměli. Zaparkoval jsem auto v místech, kde měl jezevec ležet, a jal jsem se prohlížet příkop podél silnice. Zjistil jsem, že mne ze zahrady blízkého domku sleduje stařík. Po  chvíli mu to nedalo a oslovil mne. „Mladej pane, copak to tady děláte?“ zeptal se. Vysvětlil jsem mu, že hledám přejetého jezevce, a stařík se rozzářil. „To já vám pomůžu,“ pravil. „Jestli ho najdeme, rozdělíme se. Copak jezevec, ten je ještě lepší než uzenej pes, a to je nějaká delikatesa!“ prohlásil a  zmizel v  domku. Za  několik vteřin se vynořil vybaven holínkami a  kabátem. Vzal to příkopem po  druhé straně silnice, ale žádného jezevce jsme nenašli. Patrně ho před námi zabavil jiný milovník jezevčího masa.

Nový lék Uspání některých zvířat je snadná a  hladká záležitost, u  jiných jde o  veliký problém. Mezi ta druhá patří lichokopytníci. Částečně u nich potíže odstranilo narkotikum Immobilon, chemicky derivát morfinu etorfin hydrochlorid. Má však také nevýhody, především je pro člověka smrtelně nebezpečný. Nedá se proto používat plošně. V rukou zvěrolékaře v zoologické zahradě prokazuje cenné služby a nám třeba beze zbytku vyřešil úpravy kopyt u  horských zeber. U  domácího koně však Immobilon funguje poměrně špatně. Kůň sice ulehne,

ale neuvolní se. Svalstvo zůstane ztuhlé a  pacientem probíhají křečovité stahy. Tuhle zkušenost jsem učinil v  nejméně vhodnou chvíli – měli jsme v  zoo jezdeckého koně a  ten si poranil jazyk. Netuším kde a o co, ale příčným řezem si ho ze tří čtvrtin amputoval. Jazyk bylo třeba neprodleně sešít, a tak jsem s důvěrou sáhl po Immobilonu, se kterým jsem již několikrát uspával zebry. Jak jsem předpokládal, kůň si po několika minutách lehl, ale tím podobnost se zebrami skončila. Především se začal silně potit a  zakrátko mu po  kůži tekly čůrky tekutiny. Krk i  tlamu měl úplně tuhou a  čelisti jsme mu museli rozpáčit kusem dřeva. Co však bylo nejhorší, v několikavteřinových intervalech se roztřásl a nenechal se udržet. Šít se dalo jen v těch klidových periodách a šlo o to steh stihnout, než se zvíře roztřese. Bylo to velmi vyčerpávající, fyzicky i psychicky, a zákrok se protáhl na několikanásobek normálně potřebné doby. Poslední stehy jsem dodělával již při baterce a je s podivem, že jazyk srostl bez větší deformace. Od  té doby jsme s  kolegou experimentovali s  různými kombinacemi narkotik a  vymysleli jsme dvoustupňovou mixáž, která skutečně fungovala vyhovujícím způsobem. Kolega, který byl koňský člověk, v této narkóze vykastroval několik hřebců. Zde si dovolím malou odbočku a vzpomenu na pana Herriota, který dělí zvěrolékaře na jedince, kteří si s koňmi rozumí a dovedou se vcítit do jejich duše, a na ty ostatní. Kolega, kterému jsme říkali Plukovník, patřil do první kategorie, já do té druhé. Ošetřoval jsem zebry, somálské divoké osly i nosorožce, ale u koní jsem byl nejistý. Oni to nějak vytušili a snažili se mě kopnout. Kolega Jiří naopak upřel na koně oko a ti začali

panáčkovat a vůbec mu dělat pomyšlení. Kdysi viděl v televizi film z koloniální Indie. Jednu z kladných postav tam oslovovali plukovníku a kolega se svěřil, jak se mu to líbilo. Začali jsme mu tedy říkat stejně. Plukovník byl muž velmi charizmatický. Jednou jsem ho zastupoval v ordinaci a vedl jsem zmatenou konverzaci s pánem, který chtěl vědět jméno veterináře, jenž mu ošetřoval psa. Když jsme se snažili shodnout na jeho popisu, pán odmítl existenci vousů a naopak trval na kolegově bujné kštici. Rozešli jsme se bez identifikace pachatele. „Jó, Novák, tak toho jsem dělal já,“ pravil druhý den Plukovník a pak se jenom smál, protože nosil bradku a měl jen věneček vlasů kolem jinak holé lebky. Pana Nováka tak okouzlil, že dotyčný tyto atributy prostě přehlédl. Později se na  trhu objevil finský přípravek Domosedan, určený mimo jiné pro koně. Zpočátku nebyl ani příliš drahý a  hlavně – byl to zázrak. Koně doslova paralyzoval. Při vhodném dávkování zvíře zůstalo stát a  bylo možné nerušeně provádět nejrůznější zákroky. Potom se účinek nechal samovolně odeznít, bylo však možné i probuzení urychlit nespecifickým antidotem. Protože Domosedan byl určen i pro sudokopytníky, rozhodl jsem se ho využít u žirafy, která potřebovala provést korekci paznehtů. Normální narkóza u žirafy je zákrok poněkud problematický. Zvíře má při usínání snahu přepadnout naznak, což je při jeho výšce velmi nebezpečné. Proto musíte žirafu udržet do posledního okamžiku ve svislé poloze a na to je třeba hodně lidí, neboť dospělá žirafa váží 500 až 700 kilogramů. A hlavně – ti lidé musí přesně vědět, co mají dělat, a  musí tak činit koordinovaně. Když jsem měl poprvé uspávat žirafu, půjčil

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.