„V Ježíšově jménu“ Henri J.M. Nouwen Poděkování Při přípravě této malé knížky jsem obdržel nedocenitelnou pomoc. Rád bych zvláště vyjádřil vděčnost Connie Ellis za její pomoc sekretářky, Conradu Wieczorkovi za jeho zkušenou úpravu rukopisu a Sue Mosteller za její duchaplné komentáře k obsahu. Chci také poděkovat Bobu Hellerovi, presidentu nakladatelství Crossroad, který jako první navrhl vydání tohoto textu v knižní podobě. Nejvíce povzbudivá a životodárná reakce na „V Ježíšově jménu“ vzešla od Gordona Cosbyho a Diany Chambers z kostela Spasitele ve Washingtonu D.C. Řekli mi, že jejich nová škola služebného vedení se snaží formovat křesťanské vůdce na základě pohledu vyjádřeného na těchto stránkách. Škola služebného vedení chce živit křesťanské vedení, v němž život modlitby, vyznání a odpuštění ve společenství jsou důvěrně sjednoceny s životem služby mezi chudými uprostřed města. Škola služebného vedení nabízí jedinečnou příležitost k nastoupení duchovní cesty, na níž se žije neustálou modlitbou a oddanou službou - neoddělitelnými vlastnostmi Ježíšova povolání. Jsem hluboce vděčný za vědomí, že to, co je zde napsáno, nalézá velmi konkrétní vyjádření v nové škole křesťanského učednictví.
2 Předmluva Když mě navštívil přítel Murray McDonnell ve společenství Daybreak blízko Toronta, zeptal se mě, zda bych nepromluvil o křesťanském vedení v jednadvacátém století, při příležitosti patnáctého výročí Centra pro rozvoj člověka ve Washingtonu D.C. Přestože jsem teprve nedávno začal svou kněžskou práci v Daybreaku, jedné z komunit L’Arche pro mentálně postižené, nechtěl jsem zklamat Murraye, který jako předseda výboru centra pro rozvoj člověka, věnoval mnoho svého času a energie pro růst centra. Také jsem znal P. Vincenta Dwyera, zakladatele centra, a velmi jsem jej obdivoval pro jeho oddanou snahu pomoci kněžím a služebníkům církve při jejich hledání citové a duchovní celistvosti. Proto jsem řekl: „Ano“. Potom, co jsem řekl ano, jsem zjistil, že to zdaleka není jednoduché přijít se zdravou perspektivou křesťanského vedení v nastávajícím století. Posluchači budou především kněží, kteří jsou sami hluboce zaujati službou svým spolubratřím kněžím. Co mohu říci lidem, kteří o budoucnosti kněžství a služby v církvi přemýšlí neustále? Také jsem moc nevěděl jak je možné se podívat dopředu, za konec tohoto století, když v padesátých letech také nemohl nikdo předvídat situaci dnešních kněží. Přesto ale, čím více jsem si říkal: „To nemohu udělat“, tím více jsem v sobě objevoval touhu dát do slov moje myšlenky o službě, tak, jak se vyvinuly po mém vstupu do společenství Daybreak. Po mnoho let jsem učil o službě. Nyní, když jsem odešel z akademického života a byl jsem povolán stát se knězem pro mentálně postižené a jejich asistenty, často jsem se sám sebe ptal: „Jak teď žiji každodenní život poté, co jsem po 20 let mluvil k mladým mužům a ženám připravujícím se ke službě? Jak jsem uvažoval o své službě a jak tyto myšlenky ovlivňují moje každodenní slova a činy?“ Také jsem poznal, že se nemám starat o zítřek, příští týden, příští rok nebo příští století. Čím více jsem byl ochoten dívat se čestně na to, co myslím, říkám, a dělám nyní, tím snadněji jsem přicházel do kontaktu s vnitřním vanutím Božího Ducha, jenž mě vede do budoucnosti. Bůh je Bohem přítomnosti. Těm, kteří chtějí pozorně naslouchat přítomnému okamžiku, zjevuje kroky, které mají udělat vzhledem k budoucnosti. „Nestarejte se o zítřek," říká Ježíš, „zítřek se o sebe postará. Každý den má dost svých starostí.“ Mt 6,34 S těmito myšlenkami jsem začal zapisovat to, co jsem hluboce prožíval v mém současném životě kněze v "Daybreaku" a snažil jsem se pečlivě rozlišit, které z mých zkušeností a poznatků by mohly mluvit ke kněžím a služebníkům církve, žijícím v úplně jiném prostředí. Tato práce je výsledkem. Než ale, milí čtenáři této knížky, uzavřu tyto úvodní poznámky, musím vám říci, že jsem nejel do Washingtonu sám… Když jsem si připravoval přednášku, byl jsem si hluboce vědom skutečnosti, že Ježíš neposlal svoje učedníky hlásat slovo samotné. Poslal je po dvou. Divil jsem se proč nejede někdo se mnou. Jestliže je můj život skutečně životem mezi postiženými, proč nepožádat jednoho z nich, aby se mnou jel a sdílel moji službu? Po poradě rozhodla komunita Daybreak poslat Billa Van Burena se mnou. Po mém příchodu do Daybreaku jsme se s Billem spřátelili. Byl schopen se vyjádřit slovy a gesty, nejlépe ze všech postižených v domě. Od počátku našeho přátelství projevil skutečný zájem o mou kněžskou službu a nabídl mi pomoc během bohoslužeb. Jednoho dne mi řekl, že není pokřtěn a vyjádřil silnou touhu patřit do církve. Navrhl jsem, aby se účastnil farního programu pro ty, kteří touží po křtu. Věrně chodil do místní farnosti každý čtvrtek večer. Přestože dlouhé a často složité přednášky a diskuse přesahovaly jeho mentální schopnosti, měl skutečný smysl patření do skupiny. Cítil se přijat a milován. Mnoho obdržel a svým štědrým srdcem mnoho daroval. Jeho křest, biřmování a první svaté přijímání o velikonoční vigilii se staly opravdu důležitým bodem jeho života. I když jeho schopnost vyjádřit se v mnoha slovech byla omezena, cítil Ježíšův hluboký dotek a věděl co to znamená být znovuzrozen z vody a Ducha Svatého. Často jsem říkal Billovi, že ti, kteří jsou pokřtěni a biřmováni mají nové povolání, povolání hlásat Ježíšovu radostnou zvěst druhým. Bill mi pozorně naslouchal a když jsem jej pozval aby se mnou jel do Washingtonu mluvit ke kněžím a služebníkům, přijal to jako pozvání připojit se k mé službě. „Děláme to společně,“ říkal mnohokrát předtím, než jsme odjeli. „Ano,“ říkal jsem, „děláme to společně, ty i já jedeme do Washingtonu hlásat evangelium.“ Bill ani na okamžik nezapochyboval o pravdivosti této skutečnosti. Zatímco já jsem byl nervózní z toho, co říci a jak to říci, Bill projevil v této úloze velikou jistotu. A zatímco já jsem stále považoval Billovu cestu za něco, co je především pěkné pro něj, Bill byl od počátku přesvědčen, že jede pomoci mě. Později jsem přišel na to, že to věděl lépe než já. Když jsme vstoupili v Torontu do letadla, Bill mi znovu připomněl: „Děláme to společně, že?“ „Ano Bille,“ řekl jsem, „jistě“.
3 Úvod
Žádost zamyslet se nad křesťanským vedením v budoucím století ve mě vzbudila hodně úzkosti. Co mohu říci o příštím století, když se cítím ztracen, jsem-li dotázán na to, co bude příští měsíc? Po mnoha vnitřních bouřích jsem se rozhodl zůstat co nejblíže vlastnímu srdci. Ptal jsem se sám sebe: „Jaká rozhodnutí jsi učinil v poslední době a jakým způsobem jsou tato rozhodnutí odrazem způsobu, jakým cítíš budoucnost?“ Musím jaksi věřit, že Bůh ve mě pracuje, a že způsob vedení k novým vnitřním a vnějším službám, je součástí většího pohybu, jehož jsem jen malou částí. Po dvaceti letech v akademickém životě jako učitel pastorální psychologie, pastorální teologie a křesťanské spirituality, jsem začal zakoušet hlubokou vnitřní hrozbu. Když jsem dovršil padesátku a byl jsem schopen si uvědomit nepravděpodobnost zdvojnásobení svých let, stanul jsem tváří v tvář prosté otázce: „Přivedlo mě stárnutí blíže k Ježíši?“ Po pětadvaceti letech kněžství jsem zjistil, že moje modlitba je ubohá, že jsem poněkud izolován od ostatních, a příliš zaměstnán palčivými problémy. Všichni mi říkali, že si vedu velice dobře, ale něco uvnitř mi říkalo, že můj úspěch ohrožuje mou duši. Začal jsem se ptát, zda můj nedostatek kontemplativní modlitby, moje samota a moje stále se měnící angažovanost v nejnaléhavějších záležitostech, nejsou znamením postupného potlačování Ducha. Bylo pro mě velmi těžké jasně vidět, a přestože jsem nikdy nemluvil o pekle, s výjimkou žertu, probudil jsem se jednoho dne se zjištěním, že žiji na velmi temném místě a že slovo „vyhoření“ je jen pohodlným psychologickým termínem pro duchovní smrt. Uprostřed této situace jsem se stále modlil, „Pane, ukaž mě, kam chceš, abych šel a já tě budu následovat, ale prosím tě, mluv o tom jasně a nedvojznačně!“ A Bůh to udělal. V osobě Jeana Vaniera, zakladatele společenství L’Arche pro mentálně postižené Bůh řekl: „Jdi a žij mezi chudými v duchu a oni tě uzdraví.“ Volání bylo tak jasné a zřetelné, že mi nezbývalo, než je následovat. Proto jsem se přestěhoval z Harvardu do L’Arche, od těch nejlepších a nejbystřejších, kteří chtěli ovládnout svět, k mužům a ženám, kteří umějí říci jen pár slov, pokud vůbec, a jsou považováni přinejlepším za okrajové pro potřeby naší společnosti. Bylo to velmi těžká a bolestná změna, jsem stále ještě v jejím procesu. Po dvaceti letech volnosti, kdy jsem si mohl jít kam jsem chtěl a mluvit o čem jsem chtěl, malý, skrytý život s lidmi, jejichž porušené mysli a těla vyžadují přísnou denní rutinu, kde slova jsou tím posledním požadavkem, se na první pohled nejeví jako řešení pro duchovní vyhoření. A přece, můj nový život v L’Arche mi nabízí nová slova k mluvení o křesťanském vedení v budoucnosti, protože tam jsem našel všechny výzvy, se kterými se setkáváme jako služebníci Božího slova. Takže vám nabídnu několik obrazů ze svého života s lidmi mentálně handicapovanými. Doufám, že vám napovědí směr, kterým se dát, když uvažujeme o křesťanském vedení v budoucnosti. Ve sdílení mých zamyšlení s vámi se nechám vést dvěma příběhy z evangelia: příběhem o Ježíšově pokušení na poušti (Mat 4,1-11) a příběhem o Petrově volání stát se pastýřem (Jan 21, 15-19).
4 I. Od důležitosti k modlitbě Pokušení: Být důležitým První věc, která mě zasáhla, když jsem přišel, abych žil v domě s mentálně postiženými, byl fakt, že to, jestli mě mají nebo nemají rádi, nemá nic společného s těmi mnoha užitečnými věcmi, které jsem dosud dělal. Nikdo nemohl číst moje knihy, a tedy nemohly na nikoho udělat dojem, a protože většina z nich nikdy nechodila do školy, mých dvacet let v Notre Dame, Yale a na Harvardu, nebyly žádným významným uvedením. Moje značná ekumenická zkušenost se zdála ještě více bezvýznamnou. Když jsem při večeři nabídl trochu masa jednomu z asistentů, jeden z postižených mi řekl: „Nedávej mu maso, on je nejí, on je presbyterián.“ Neschopnost použít žádnou z těch praxí vyzkoušených zkušeností, byla skutečným zdrojem úzkosti. Náhle jsem stál tváří v tvář svému nahému já, otevřen vůči ujištěním i odmítnutím, objetím i ranám, smíchu i slzám. Všechno záleželo jednoduše na tom, jak jsem byl momentálně vnímán. Svým způsobem to vypadalo jako bych začínal život úplně znovu. Už se nedalo spoléhat na vztahy, kontakty, pověst. Tato skutečnost byla, a v mnoha ohledech stále ještě je, nejvýznamnější zkušeností mého nového života, protože to mě pohnulo objevit své pravé já. Tito zlomení, zranění, a naprosto bezpředsudkoví lidé mě přiměli odložit své důležité já - já které může dělat věci, ukázat věci, dokázat věci, budovat věci - a donutili mě znovu se přihlásit k nepřikrášlenému já, ve kterém jsem naprosto zranitelný, otevřený k přijetí a darování lásky bez ohledu na nějaké dosažené výsledky. To vše vám říkám proto, že jsem hluboce přesvědčen o tom, že křesťanský vůdce budoucnosti je povolán být naprosto nedůležitým a stát v tomto světě aniž by měl cokoli k nabídnutí, kromě vlastního zranitelného já. To je způsob, jakým přišel zjevit Boží lásku Ježíš. Jako služebníci Božího slova a následovníci Ježíše máme přinášet veliké poselství, že Bůh nás miluje ne proto, že něco děláme, nebo dosáhneme, ale protože Bůh nás stvořil a vykoupil ve své lásce, a vyvolil nás abychom hlásali, že láska je pravým zdrojem všeho lidského života. Ježíšovým prvním pokušením bylo být důležitým: proměnit kameny v chleby. Jak často jsem si přál abych to mohl udělat! Kráčeje „mladými městy“ na okraji Limy v Peru, kde umírají děti podvýživou a z nakažené vody, nebyl bych schopen odmítnout magický dar proměnit prašné, kamením dlážděné ulice v místa, kde mohou lidé zvednout kterýkoli z tisíců kamenů a zjistit, že jsou to rohlíky, koláče ke kávě nebo čerstvé housky; kde mohou naplnit svoje dlaně zvětralou vodou z cisterny a zjistit, že to, co pijí, je výborné mléko. Copak nejsme my kněží a služebníci církve povoláni pomáhat lidem, krmit hladové a zachraňovat ty, kteří umírají hladem? Copak nejsme povoláni udělat něco, co pomůže lidem poznat, že skutečně děláme něco důležitého v jejich životě? Copak nejsme povoláni uzdravovat nemocné, krmit hladové a ulehčit utrpení chudých? Ježíš byl postaven tváří v tvář té samé otázce, ale když byl vyzván aby dokázal svoji moc jako Syn Boží důležitým jednáním, proměněním kamenů v chleby, držel se svého poslání hlásat slovo a řekl: „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ Jedním z hlavních utrpení zakoušených ve službě církvi je nízké sebehodnocení. Mnozí kněží a služebníci církve ve vzrůstající míře chápou sebe samé jako ty, kteří mají velmi malý vliv. Jsou velmi zaneprázdněni, ale nevidí žádnou změnu. Zdá se, že jejich úsilí je bez výsledku. Vidí pokračující úbytek v návštěvě kostelů a zjišťují, že lidé důvěřují více psychologům, psychoterapeutům, manželským poradcům a lékařům, než jim. Jedním z nejbolestnějších zjištění pro mnoho křesťanských vůdců je skutečnost, že čím dál méně mladých mužů se cítí přitahováno k následování v jejich stopách. Zdá se, že dnes, stát se a být knězem je něco, co si nezaslouží obětování života. V současné církvi je málo chvály a mnoho kritiky - a kdo může žít dlouho v takovém klimatu bez uklouznutí do nějakého typu deprese? Sekularizovaný svět kolem nás hlasitě říká: „Postaráme se sami o sebe. Nepotřebujeme Boha, Církev nebo kněze. Máme vše pod kontrolou. A jestliže nemáme, musíme se více snažit dostat to pod kontrolu. Problémem není nedostatek víry, ale nedostatek schopností. Když jsi nemocný, potřebuješ schopného lékaře, když jsi chudý, potřebuješ schopné politiky, pokud se vyskytnou technické problémy, potřebuješ schopné inženýry, pokud dojde k válkám, potřebuješ schopné vyjednavače. Bůh, církev a služebník církve byli zvyklí zaplňovat mezery ve schopnostech, ale dnes jsou mezery zaplněny jinými způsoby, a my už nepotřebujeme duchovní odpovědi na praktické otázky.“
5 V tomto ovzduší sekularizace, se cítí křesťanští vůdcové méně a méně důležitými a stále více okrajovými. Mnozí se ptají, proč by měli zůstat ve službě. Často odcházejí, rozvinou novou schopnost, a připojí se ke svým současníkům v jejich snaze o významné přispění ke zlepšení světa. Ale tady je třeba vyprávět úplně jiný příběh. Pod všemi velkými výdobytky naší doby je hluboký proud beznaděje. Zatímco schopnost a ovládání jsou velkými touhami naší společnosti, v našem světě orientovaném na úspěch se srdce miliónů lidí plní osamělostí, izolací, nedostatkem přátelství a důvěrnosti, rozbitými vztahy, nudou, pocity prázdnoty, depresí a hlubokým pocitem neužitečnosti. Novela Eastona Ellise, „Méně než nula“, nabízí živý popis morální a duchovní chudoby pod současnou fasádou bohatství, úspěchu, popularity a síly. Dramatickým staccatem popisuje život sexu, drog a násilí mezi dospívajícími syny a dcerami super-bohatých producentů v Los Angeles. Výkřik, který vychází z tohoto úpadku je zřetelný: „Je zde někdo, kdo mě miluje a má o mě starost? Je zde někdo, kdo chce kvůli mě zůstat doma? Je zde někdo, kdo chce být se mnou, když nemám život pod kontrolou, když se mi chce plakat? Je zde někdo, kdo mě podrží a dá mi pocit patření?“ Cítit se nepotřebným je mnohem obecnější zkušeností, než bychom si mysleli, když se díváme na naši zdánlivě sebejistou společnost. Zdravotnická technologie a tragický nárůst potratů může radikálně zmenšit počet mentálně postižených lidí v naší společnosti. Stává se ale již zřejmým, že stále více lidí trpí hlubokým postižením morálním a duchovním, bez nejmenší potuchy o tom, kde hledat uzdravení. Právě zde je zřejmější potřeba nového křesťanského vedení. Vůdcem budoucnosti bude ten, kdo se odváží přihlásit se ke své nepotřebnosti v současném světě jako k Božímu povolání, jež jemu nebo jí umožňuje vstoupit do hluboké solidarity s úzkostí, skryté za třpytem úspěchu, a přinést tam Ježíšovo světlo. Otázka: „Miluješ mě?“ Předtím, než Ježíš pověřil Petra aby byl pastýřem, zeptal se jej: „Šimone, synu Janův, miluješ mě víc, než tito?“ Zeptal se jej znovu: „Miluješ mě?“ A potřetí se jej zeptal: „Miluješ mě?“ Tuto otázku musíme slyšet jako ústřední otázku pro naši křesťanskou službu, protože tato otázka, nám může dovolit, abychom byli současně nedůležití a pravdivě sebejistí. Pohleďme na Ježíše. Svět mu nevěnoval pozornost. Byl ukřižován a odstraněn. Jeho poselství lásky bylo odmítnuto světem, který hledal moc, schopnost a ovládnutí. Avšak hle, on se zjevil se svými ranami, ve svém oslaveném těle, několika přátelům, kteří měli oči k vidění, uši k slyšení a srdce k porozumění. Tento odmítnutý, neznámý a zraněný Ježíš se jednoduše ptá: „Miluješ mě, opravdu mě miluješ?“ Ten, jehož jedinou starostí bylo ohlašovat nepodmíněnou Boží lásku, se ptá jen jedinou otázkou: „Miluješ mě?“ Otázka nezní: „Kolik lidí tě bere vážně? Kolik toho dosáhneš? Můžeš ukázat nějaké výsledky? Ale: „Jsi zamilován do Ježíše“? Možná jiná forma otázky by byla: „Znáš vtěleného Boha“? V našem světě osamocení a beznaděje je mimořádná potřeba mužů a žen, kteří znají Boží srdce, srdce, které odpouští, stará se, vychází hledat a chce uzdravit. V tomto srdci není podezíravost, obviňování, nevole, a není tam ani nádech nenávisti. Je to srdce, které chce jenom dávat lásku a opět přijímat lásku. Je to srdce nesmírně trpící, protože vidí velikost lidské bolesti a velký odpor k důvěře Božímu srdci, které chce nabídnout útěchu a naději. Křesťanský vůdce budoucnosti je jediný, kdo opravdu zná Boží srdce, které se stalo tělem, „srdcem z masa“ v Ježíši. Znát Boží srdce znamená stále, radikálně a velmi konkrétně zvěstovat a objevovat, že Bůh je láska a jedině láska, a že pokaždé, když naši duši začne přepadat strach, izolace nebo beznaděje, že to není něco, co má původ v Bohu. Zní to velmi jednoduše a možná i otřepaně, ale jen málo lidí ví, že jsou milováni bez jakýchkoli podmínek nebo hranic. Tato nepodmíněná a neohraničená láska je to, čemu evangelista Jan říká Boží první láska. „Milujme se navzájem, protože Bůh si nás zamiloval“. (1Jan 4,19). Láska, která nás obvykle činí pochybovačnými, hněvivými a rozmrzelými, je druhá láska, tedy ujištění náklonnosti, záliba, sympatie, povzbuzení a podpora, kterou dostáváme od rodičů, učitelů, partnerů a přátel. Všichni víme, jak omezená, porušená, a velmi křehká je taková láska. Za mnoha výrazy takové druhé lásky je vždy možnost odmítnutí, odtažení, trestu, vydírání, násilí a dokonce i nenávisti. Mnoho současných filmů a divadelních her prezentuje dvojznačnost a dvojakost lidských vztahů. Neexistují přátelství, manželství nebo společenství, v nichž by nebyly ostře cítit napětí a stresy druhé lásky. Často se zdá, že za příjemnostmi denního života je mnoho otevřených ran, které nesou jména jako: odmítnutí, zrada, odvržení, roztržka a
6 ztráta. Tyto všechny jsou temnou stránkou druhé lásky a ukazují temnotu, která nikdy úplně neopustí lidské srdce. Radikální radostnou zvěstí je, že tato druhá láska je jenom porušeným odrazem první lásky a že první láska je nám nabídnuta Bohem, ve kterém nejsou žádné stíny. Ježíšovo srdce je vtělením neposkvrněné první Boží lásky. Z jeho srdce proudí prameny živé vody. Volá hlasitě: „ Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mě a pije“ (Jan 7, 37). „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším“ (Mat 11,28-29). Z tohoto srdce vycházejí slova: „Miluješ mně?“ Znát Ježíšovo srdce a milovat jej, to je jedno a totéž. Znát Ježíšovo srdce znamená znát srdcem. Jestliže žijeme ve světě s tímto poznáním, nemůžeme než přinášet uzdravení, smíření, nový život a naději všude, kam přijdeme. Touha být důležitým a úspěšným se postupně ztratí a naší jedinou touhou bude říkat celou svou bytostí našim bratřím a sestrám v lidském pokolení: „Jsi milován. Není žádný důvod ke strachu. V lásce Bůh utvořil tvoje nejvnitřnější já a utkal tě v životě matky." (viz Žalm 139, 13). Disciplína: Kontemplativní modlitba. Abychom mohli žít život, který není ovládnut touhou být důležitým, ale namísto toho je bezpečně zakotven v poznání Boží první lásky, k tomu se musíme stát mystiky. Mystik je osobou, jejíž já je hluboce zakořeněno v Boží první lásce. Existuje-li nějaké těžiště, které bude křesťanský vůdce budoucnosti potřebovat, pak je to disciplína přebývání v přítomnosti Toho, který se stále ptá: „Miluješ mě? Miluješ mě? Miluješ mě?“ Je to disciplína kontemplativní modlitby. Skrze kontemplativní modlitbu můžeme být schopni se udržet před vláčením z jednoho naléhavého úkolu ke druhému a před odcizením vůči našemu vlastnímu a Božímu srdci. Kontemplativní modlitba nás udržuje doma, u kořenů a v bezpečí, i když jsem na cestě, lítáme z místa na místo a jsme často obklopeni zvuky násilí a války. Kontemplativní modlitba v nás prohlubuje poznání, že už jsme svobodní, že už jsme našli příbytek, že už patříme Bohu, přestože všechno a každý okolo nás přesvědčuje o opaku. Pro kněze a služebníka církve budoucnosti nestačí být mravně dobrým, dobře připraveným, horlivým pomáhat bližním, a být schopen tvořivě odpovídat na palčivé problémy své doby. Všechno toto je velmi cenné a důležité, ale není to srdcem křesťanského vedení. Ústřední otázkou je, zda jsou vůdcové budoucnosti opravdu muži a ženami Božími, lidmi s hořící touhou přebývat v Boží přítomnosti, naslouchat Božímu hlasu, patřit na Boží krásu, dotýkat se Božího vtěleného Slova a plně zakoušet nekonečnou Boží dobrotu. Původním významem slova „teologie“ je „jednota s Bohem v modlitbě.“ Dnešní teologie se stala jednou z mnoha akademických disciplín, a často je pro teology těžké se modlit. Ale pro křesťanské vedení v budoucnosti je životně důležité znovu objevit mystický aspekt teologie, takže každé vyslovené slovo, každá udělená rada a každá vyvinutá strategie vycházejí ze srdce, které důvěrně zná Boha. Mám dojem, že mnoho debat v církvi o otázkách jako papežství, svěcení žen, manželství kněží, homosexualita, kontrola porodnosti, potraty a eutanázie zůstává především na morální rovině. Na této rovině různé strany bojují o to, co je správné či špatné. Tento boj je ovšem často vzdálen od zkušenosti Boží první lásky, která spočívá v základu všech lidských vztahů. Slova jako pravičák, reakcionář, konzervativec, liberál a levičák, se používají k popisu lidských mínění a mnohé diskuse pak vypadají spíše jako politické boje o moc, než duchovní hledání pravdy. Křesťanští vůdcové nemohou být pouze lidmi, kteří mají velmi informované názory o palčivých problémech naší doby. Jejich vůdcovství musí být zakořeněno v trvalém, důvěrném přátelství s vtěleným Slovem, Ježíšem a v něm potřebují nalézt zdroj pro svoje slova, rady a vedení. Skrze disciplínu kontemplativní modlitby se musí křesťanští vůdci učit naslouchat znovu a znovu hlasu lásky a v něm najít moudrost a odvahu reagovat na problémy, které se před ně staví. Pracovat s palčivými otázkami bez zakořenění v hlubokém osobním přátelství s Bohem, jednoduše vede k rozdělení, protože předtím, než si to uvědomíme, je naše já už předběhnuto v našem mínění o tom kterém problému. Pokud jsme ale bezpečně zakořeněni v osobní důvěrnosti se zdrojem života, je možné být ohebným bez relativizmu, přesvědčeným bez zkostnatělosti, ochotným ke konfrontaci bez útočnosti, jemným a odpouštějícím bez měkkosti a pravým svědkem bez manipulování.
Komentář [HK1]: Nebo jiné slovo? focus
7 Aby byl křesťanský vůdce v budoucnosti plodným, je třeba přejít od moralismu k mysticismu.
8
II. Od popularity ke službě Pokušení: Být na odiv Dovolte mi povědět ještě o jiné zkušenosti, která vzešla z mého přesunu z Harvardu do L’Arche. Byla to zkušenost sdílené služby. Byl jsem vychován v semináři, který mě vedl k názoru, že služba je v podstatě individuální záležitostí. Musel jsem být dobře připraven a dobře formován a po šesti letech přípravy a formace jsem byl považován za dobře vybaveného pro kázání, sloužení svátostí, poradenství a správu farnosti. Vedlo mě to k pocitu člověka poslaného na dlouhou, velmi dlouhou cestu s velkým batohem obsahujícím všechno potřebné pro pomoc lidem, jež potkám na cestě. Otázky měly odpovědi, problémy měly řešení a bolesti svoje léky. Jen si být jistý, se kterou z těchto tří právě pracuji. Po letech jsem zjistil, že tak jednoduché to není, ale můj základní individualistický přístup ke službě se nezměnil. Když jsem se stal učitelem, ještě více mě to povzbudilo abych si dělal svou vlastní věc. Mohl jsem si vybrat svůj vlastní předmět, svou vlastní metodu a někdy i své vlastní studenty. Nikdo by nezpochybňoval můj způsob práce. A když jsem vyšel ze třídy, byl jsem naprosto svobodný a mohl jsem dělat, co se mi zdálo vhodné. Přece každý má právo žít svůj soukromý život soukromě! Když jsem odešel do L’Arche, byla tomuto individualismu hozena rukavice. Tam jsem byl jedním z mnoha lidí, kteří se snažili věrně žít s postiženými. Skutečnost, že jsem kněz, mi nedávala dovolení dělat si sám svoje věci. Najednou každou hodinu a každou chvíli každý chtěl vědět jak se jmenuji, odkud jsem, a vědělo se o každém pohybu. Jeden člen komunity byl určen k tomu, aby mě doprovázel. Byla vytvořena malá skupina, která mi pomáhala rozhodovat, která pozvání mám přijmout a která odmítnout. Nejčastější otázkou, kterou se mě postižení ptali, byla : „Budeš dnes večer doma?“ Jednou jsem odjel bez rozloučení s Trevorem, jedním s postižených se kterými žiji. Hned, jakmile jsem dorazil na místo určení, telefonoval uslzený Trevor: „Henri, proč jsi odjel? Moc nám tady chybíš. Prosím tě, vrať se.“ Život ve společenství s velmi zraněnými lidmi mi pomohl prohlédnout, že jsem většinu života žil jako provazochodec, který se snaží chodit po tenkém provaze vysoko nad zemí, a vždycky, když nespadne a nezláme si nohu, očekává potlesk. Druhé pokušení, kterému byl Ježíš vystaven, je právě pokušení udělat něco na odiv, něco, za co by sklidil aplaus. „Vrhni se dolů z okraje chrámu, však andělé tě zachytí do svých rukou.“ Ale Ježíš odmítl být akrobatem. Nepřišel aby se ukazoval. Nepřišel kráčet po žhavém uhlí, ani polykat oheň, ani vložit ruku do lví tlamy, aby dokázal, že říká něco důležitého. Řekl: „Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.“ Podíváte-li se na dnešní církev, je snadné vidět převahu individualismu mezi služebníky církve a kněžími. Jen několik málo z nás má široký repertoár dovedností, na které můžeme být pyšní, ale mnoho z nás si myslí, že pokud máme vůbec něco na ukazování, pak je to něco, co musíme dělat sami. Můžete říci, že mnozí z nás vypadáme jako neúspěšní provazochodci, kteří objevili, že nemají moc přitáhnout tisíce lidí, že nemůžeme způsobit mnoho obrácení, že nemáme talent na vytvoření krásné liturgie, že nejsme zas tak populární u mládeže a dospívajících, nebo starších, jak jsme doufali. Ale většina z nás se ještě domnívá, že správně bychom toho měli být schopni a měli bychom být schopni to dělat úspěšně. Obdivování hvězd a individuální hrdinství, tak zřetelné elementy naší soutěživé společnosti, nejsou církvi vůbec cizí. Je tam příliš dominantní obraz samostatného muže či ženy, který (která) to může udělat sám(a). Úkol: „Pas moje ovce“ Potom, co se Ježíš Petra třikrát zeptal: „Miluješ mě?“, Ježíš říká: „Pas mé beránky, Buď pastýřem mých ovcí, „Pas mé ovce.“ Když byl Ježíš ujištěn Petrovou láskou, dává mu úkol služby. V kontextu naší kultury bychom to mohli slyšet individualisticky, jakoby Petr byl posílán na hrdinskou misii. Když ale Ježíš mluví o pastýřství, nechce, abychom mysleli na odvážného, osamělého pastýře, který se stará o velké stádo poslušných ovcí. Ježíš dává mnoha způsoby najevo, že služba je zkušeností společnou a vzájemnou. Především, Ježíš posílá dvanáct po dvou (Mk 6,7). Zapomínáme, že jsme posíláni po dvou. Nemůžeme přinášet radostnou zvěst sami. Jsme povoláni hlásat evangelium společně, ve společenství. Je v tom Boží moudrost: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu
9 mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mat 18, 19-20). Možná jste už sami poznali, jak radikálně odlišné je cestovat sám a cestovat společně. Zjistil jsem mnohokrát, jak je to těžké být Ježíšovi věrný, když jsem sám. Potřebuji bratry a sestry, aby se se mnou modlili, mluvili se mnou o nadcházející duchovní úloze, a vyzývali mě k tomu, abych zůstal čistým v mysli, v srdci a v těle. Daleko důležitější je, že uzdravuje Ježíš a ne já, slova pravdy mluví Ježíš, ne já. Pánem je Ježíš, ne já. To se stává velmi jasně viditelným, když hlásáme spasitelnou Boží sílu společně. Opravdu, kdykoli sloužíme společně, je pro lidi jednodušší rozeznat, že nepřicházíme ve svém vlastním jménu, ale ve jménu Pána Ježíše, který nás poslal. V minulosti jsem mnoho cestoval, kázal, vedl duchovní cvičení, pronášel jsem úvodní proslovy i hlavní projevy. Vždycky jsem ale šel sám. Nyní pokaždé, když mne společenství někam posílá, abych mluvil, snaží se mnou poslat průvodce. To, že jsem zde s Billem, je konkrétním výrazem vize, podle které bychom měli nejen žít ve společenství, ale také sloužit ve společenství. Bill a já jsme k vám byli posláni naším společenstvím v přesvědčení, že tentýž Pán, který nás spojuje v lásce, se také zjeví nám i ostatním, když spolu kráčíme po cestě. Je zde však ještě něco více. Služba není jenom společným zážitkem, ale také vzájemným zážitkem. Ježíš, když mluví o své vlastní pastýřské službě, říká: „Já jsem dobrý pastýř. Znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.“ (Jan 10, 14-15. Ježíš chce, abychom sloužili tak, jak sloužil on. Chce, aby Petr pásl svoje ovce a staral se o ně, ne jako „profesionálové“, kteří znají problémy svých klientů a starají se o ně, ale jako zranitelní bratři a sestry, kteří znají a jsou známí, kteří mají zájem o druhé a druzí mají zájem o ně, kteří odpouštějí a je i jim odpuštěno, kteří milují a jsou milováni. Jaksi se nám zdá, že dobré vedení vyžaduje bezpečný odstup od těch, kterým máme sloužit. Medicína, psychiatrie a sociální práce, to vše nám nabízí modely ve kterých se „služba“ děje jen jedním směrem. Jeden slouží a někdo jiný je obsluhován a nesmí se stát, že by se změnily role. Ale jak může někdo položit život za ty, se kterými není ani dovoleno vstoupit do hlubokého osobního vztahu? Položit svůj život znamená dát k dispozici druhým svou vlastní víru a pochybnost, naději a zoufalství, radost a smutek, odvahu a strach, jako způsoby setkání s Pánem života. Nejsme léčitelé, nejsme smiřovatelé, nejsme dárci života. Jsme hříšní, zlomení, zranitelní lidé, kteří potřebují právě tolik péče, kolik jí dávají druhým. Tajemství služby spočívá v tom, že jsme byli vyvoleni k tomu, abychom učinili svou ohraničenou a velmi podmíněnou lásku branou pro neohraničenou a nepodmíněnou lásku Boží. Proto musí být pravá služba službou vzájemnou. Pokud nemohou členové společenství pravdivě poznat a milovat svého pastýře, pastýřství se rychle a nepozorovaně stává výkonem moci nad druhými, a začíná projevovat autoritářské a diktátorské rysy. Svět ve kterém žijeme - svět schopnosti a ovládání - nemá žádné modely, které by nabídl těm, kdo chtějí být pastýři jako Ježíš. I tak zvaná „pomáhající povolání“ byla veskrze sekularizována, takže vzájemnost se může chápat jenom jako slabost a nebezpečná forma záměny rolí. Vedení, o kterém mluví Ježíš, je naprosto jiné, než vedení, které nabízí svět. Je to služebné vedení - použijeme-li slova Roberta Greenleafa * kde vůdce je zranitelným služebníkem, který potřebuje lidi stejně jako oni potřebují jej nebo ji. Z toho je jasné, že církev zítřka vyžaduje zcela jiný způsob vedení. Vedení, které nehledá svůj vzor v hrách o moc ve světě, ale ve služebníku-vůdci, Ježíšovi, jenž přišel darovat svůj život za spásu druhých. Disciplína: Vyznání a odpuštění A nyní jsme postaveni před otázku: Jaká disciplína je třeba pro vůdce budoucnosti, aby překonal pokušení individuálního hrdinství? Rád bych navrhl disciplínu vyznání a odpuštění. Tak jako musí být budoucí vůdci mystiky, hluboce ponořenými do kontemplativní modlitby, stejně tak musí být osobami stále ochotnými vyznat svou vlastní zraněnost a prosit o odpuštění ty, kterým slouží. Vyznání a odpuštění jsou konkrétními formami, jimiž my hříšní lidé sloužíme jeden druhému. Mám často dojem, že kněží a služebníci církve jsou ti, kteří se v křesťanském společenství vyznávají nejméně. Svátost smíření se často stala cestou ke skrývání vlastní zranitelnosti před společenstvím. Mluví se o hříších, vyslovují se rituální slova odpuštění, ale zřídka se děje skutečné setkání, v němž může být zakoušena Ježíšova usmiřující a uzdravující *
Robert K. Greenleaf, Servant Leadership: A Journey into the Nature of Legitimate Power and Greatness (New York/Ramsey/Toronto: Paulist Press, 1977).
Komentář [HK2]: keynote address, commencements
Komentář [HK3]: subtle way
Komentář [HK4]: helping profession
10 přítomnost. Je tam mnoho strachu, mnoho chladu, mnoho generalizace a tak málo opravdového naslouchání, mluvení a odpuštění, takže nelze zakoušet mnoho pravé svátostnosti. Jak mohou kněží nebo služebníci církve cítit, že se o ně někdo stará a že je někdo miluje, když musejí skrývat svoje hříchy a pády před lidmi, kterým slouží a když utíkají ke vzdálenému cizinci, kde dostanou jen málo útěchy a úlevy? Jak se mohou lidé opravdově starat o své pastýře, a udržovat je ve věrnosti jejich posvátnému úkolu, když je neznají a nemohou je proto hluboce milovat? Nejsem vůbec překvapen, že tolik služebníků církve a kněží nesmírně trpí hlubokou citovou osamělostí, často cítí velkou potřebu citovosti a intimity, a někdy zakoušejí hluboce zakořeněnou vinu a stud před svými vlastními lidmi. Často se zdá, jakoby říkali: „Co kdyby moji lidé věděli, jak skutečně cítím, co si myslím a o čem sním, a kde bloudí moje mysl, když sedím sám ve svém pokoji?“ Jsou to právě muži a ženy, oddaní duchovnímu vedení, kteří jsou snadno předmětem velmi syrové smyslnosti. Je to proto, že nevědí jak žít pravdu Vtělení. Oddělují se od svého konkrétního společenství, snaží se svoje potřeby řešit tím, že je ignorují, nebo je uspokojují na vzdálených a anonymních místech, a pak pociťují narůstající trhlinu mezi jejich osobním vnitřním světem a radostnou zvěstí, kterou ohlašují. Když se spiritualita stane spiritualizací, život v těle se stane smyslností. Pokud služebníci církve a kněží žijí svoji službu převážně hlavou a evangelium považují za soustavu cenných myšlenek, které se mají zvěstovat, tělo se rychle pomstí a hlasitě křičí po citovosti a intimitě. Křesťanští vůdcové jsou povoláni aby žili Vtělení, to znamená aby žili v těle - nejen ve svém vlastním těle, ale také v jednotném těle společenství, a tam aby objevovali přítomnost Ducha Svatého. Vyznání a odpuštění jsou právě disciplínami, kterými se lze vyhnout spiritualizaci a tělesnosti a kterými se dá žít pravé vtělení. Skrze vyznání jsou temné síly vyhnány z jejich tělesné izolace, jsou přivedeny na světlo a jsou viditelné pro společenství. Skrze odpuštění jsou odzbrojeny a odehnány a je možné nové sjednocení těla a ducha. Může to znít velmi neskutečně, ale každý, kdo má zkušenost s uzdravujícími společenstvími jako „Anonymní alkoholici“ (AA) nebo „Dospělé děti alkoholiků“ (ACA), poznal uzdravující sílu těchto disciplin. Mnoho, mnoho křesťanů, včetně kněží a služebníků církve objevilo hluboký význam vtělení ne v kostelech, ale ve dvanácti krocích AA nebo ACA, a uvědomilo si Boží uzdravující přítomnost ve vyznávající se komunitě těch, kteří se odvažují hledat uzdravení. To vše neznamená, že služebníci církve nebo kněží musí výslovně přinést svoje vlastní hříchy nebo pády na kazatelnu nebo do jejich denních služeb. To by bylo nezdravé a nemoudré a není to v žádném případě forma služebného vedení. Znamená to, že služebníci církve a kněží jsou také povoláni být plnoprávnými členy svých společenství, zodpovídají se před nimi, potřebují jejich soucit a podporu, a jsou povoláni sloužit celou svou bytostí, včetně svého zraněného já. Jsem přesvědčen, že kněží a služebníci církve, zvláště ti, kteří jednají s mnoha depresivními lidmi, potřebují opravdu bezpečné místo pro sebe sama. Potřebují místo, kde mohou sdílet svoje hluboké bolesti a boje s lidmi, kteří je nepotřebují, kteří je ale mohou vést stále hlouběji do tajemství Boží lásky. Já osobně mám štěstí, že jsem našel místo jako je L’Arche, se skupinou přátel, kteří jsou pozorní vůči mým často skrývaným bolestem a udržují mě ve věrnosti mému povolání svou jemnou kritikou a laskavou podporou. Kéž by všichni kněží a služebníci církve mohli mít takové svoje bezpečné místo!
Komentář [HK5]: sacramental ity
Komentář [HK6]: corporate body Komentář [HK7]: discipline
Komentář [HK8]: affection
Komentář [HK9]: anguishing
11 III. Od „vést“ k „nechat se vést“ Pokušení: Být mocným A nyní mi dovolte, abych vám řekl o třetí zkušenosti spojené s mým přechodem z Harvardu do L’Arche. Byl to zřetelný posun od „vést“ k „nechat se vést“. Jaksi jsem uvěřil, že když člověk zestárne a je tedy dospělejší, je postupně více schopen nabídnout vedení. Je pravda, že za ta léta ve mně vzrostla sebedůvěra. Měl jsem pocit, že něco vím, jsem schopen to vyjádřit a lidé to poslouchají. V tomto smyslu jsem cítil stále větší a větší sebejistotu. Když jsem ale vstoupil do společenství s mentálně postiženými a jejich asistenty, všechna sebejistota se rozpadla a já jsem zjistil, že každá hodina, každý den a měsíc byly plné překvapení - často takových překvapení, na která jsem byl připraven nejméně. Když Bill souhlasil, nebo nesouhlasil s mým kázáním, nečekal až na konec mše, aby mi to řekl! Logické myšlenky nedostávaly logické odpovědi. Často lidé reagovali z hlubokých míst uvnitř, a dokazovali, že to, co říkám nebo dělám má málo nebo nic společného s tím, co žijí. Současné pocity a emoce nemohly už být drženy pod kontrolou krásnými slovy a přesvědčivými argumenty. Když mají lidé malou intelektuální schopnost, nechávají svá srdce - svá milující srdce, svá hněvivá srdce, svá toužící srdce - mluvit přímo a často bez příkras. Aniž bych to zjistil, lidé, s nimiž jsem začal žít, mi ukázali do jaké míry bylo moje vedení stále touhou ovládat složité situace, zmatené city, a úzkostné mysli. Trvalo mi dlouho, než jsem se cítil bezpečně v této nepředvídatelné atmosféře a stále ještě mám chvíle, ve kterých se zaseknu a řeknu všem, aby zavřeli pusu, vzpamatovali se, poslouchali mne a věřili tomu, co říkám. Zároveň se ale také dotýkám tajemství toho, že vedení většinou znamená nechat se vést. Zjišťuji, že se učím mnoho nových věcí, nejen o bolestech a bojích zraněných lidí, ale také o jejich jedinečných darech a milostech. Učí mne radosti a pokoji, lásce, péči, a modlitbě - to, co jsem se nemohl naučit v žádné akademii. Učí mne také to, co mě nikdo jiný nemohl naučit, o zármutku a násilí, strachu a lhostejnosti. Hlavně mi ukazují odlesk Boží první lásky, často ve chvílích, kdy se cítím v depresi a beznaději. Všichni víte, jaké bylo třetí Ježíšovo pokušení. Bylo to pokušení moci. „Tobě dám všechnu moc i slávu těch království...“, řekl ďábel Ježíšovi. Když se sám sebe ptám na důvody proč tolik lidí v posledních desetiletích ve Francii, Německu, Holandsku, a také v Kanadě a v Americe odešlo z církve, snadno mi na mysl přichází slovo „moc“. Jednou z největších ironií v dějinách křesťanství je, že jeho vůdci stále podléhali pokušení moci - politické moci, vojenské moci, ekonomické moci nebo morální a duchovní moci - přestože stále mluvili ve jménu Ježíše, jenž nelpěl na své božské moci, ale sám sebe se zřekl a byl jako my. Pokušení považovat moc za vhodný nástroj k hlásání evangelia je tím největším ze všech pokušení. Stále slyšíme od ostatních a sami si to taky říkáme, že mít moc - pokud je použita ve službě Bohu a druhým je dobrá věc. S tímto odůvodněním se konaly křížové výpravy, byla organizována inkvizice, indiáni byli zotročováni, hledaly se vlivná místa, stavěly se biskupské paláce, skvostné katedrály a bohaté semináře a svou roli hrála často morální manipulace svědomí. Pokaždé, když vidíme větší krizi v dějinách církve, jako je velké schizma v jedenáctém století, reformace v šestnáctém století, nebo nesmírná sekularizace ve dvacátém století, jako hlavní příčinu trhliny vždy vidíme vykonávání moci těmi, kdo se prohlašují za následovníky chudého a bezmocného Ježíše. Co činí pokušení moci tak zdánlivě neodolatelným? Možná to, že moc nabízí snadnou náhražku za těžký úkol lásky. Zdá se jednodušší být Bohem, než milovat Boha, ovládat lidi, než milovat lidi, vlastnit život, než milovat život. Ježíš se ptá: „Miluješ mě?“ A my se ptáme: "Můžeme zasednout po tvé pravici a levici ve tvém království?“ (viz Mat 20,21). Od té doby, kdy řekl had: „...v den kdy pojíte z tohoto stromu, otevřou se vám oči a budete jako bohové rozeznávající dobro od zla“ Gen 3,5, jsme v pokušení zaměnit lásku za moc. Ježíš toto pokušení prožíval na nejmučivější cestě od pouště ke kříži. Dlouhé bolestné dějiny církve jsou příběhem lidí stále znovu pokoušených zvolit moc místo lásky, vládu místo kříže, vést místo nechat se vést. Ti, kteří odolali tomuto pokušení až do konce, a tím nám dávají naději, jsou pravými světci. Jedna věc je mi jasná: pokušení moci je největší, když se důvěrnost stane hrozbou. Často je křesťanské vedení vykonáváno lidmi, kteří nevědí jak rozvinout zdravé, důvěrné vztahy a raději zvolili moc a vládu. Mnozí křesťanští budovatelé říší byli lidé neschopní dávat a přijímat lásku.
Komentář [HK10]: shut up
Komentář [HK11]: intimacy
12 Výzva: „Někdo jiný tě povede“ Nyní se musíme opět obrátit k Ježíšovi , protože poté, co se Petra třikrát zeptal jestli jej miluje víc než ostatní a když jej třikrát pověřil být pastýřem, řekl velmi soucitným tónem: „Amen Amen pravím tobě: Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl: ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede kam nechceš“ (Jan 21,28). Tato slova mi umožnila odejít z Harvardu do L’Arche. Dotýkají se jádra křesťanského vedení a říkají se proto, aby nám stále znovu a znovu nabízela nové způsoby jak se vzdát moci a následovat Ježíšovu pokornou cestu. Svět říká: „ Když jsi byl mladší, byl jsi závislý a nemohl jsi chodit kam jsi chtěl, ale až zestárneš, budeš rozhodovat sám za sebe, chodit po svých cestách a ovládat svůj vlastní osud.“ Ale Ježíš má jiný pohled na dospělost: Je to schopnost nechat se vést tam, kam by člověk raději nešel. Bezprostředně po Petrově pověření být vůdcem jeho ovcí, jej Ježíš konfrontuje s tvrdou pravdou, že služebník - vůdce - je vůdcem vedeným na neznámá, nechtěná a bolestná místa. Cesta křesťanského vůdce není cestou nahoru, do které náš svět tolik investuje, ale cestou dolů, končící křížem. Možná to zní morbidně a masochisticky, ale pro ty, kteří uslyšeli hlas první lásky a řekli jí svoje „ano“, pro ně je Ježíšova cesta dolů cestou k radosti a Božímu pokoji - pokoji, který není z tohoto světa. Zde se dotýkáme nejdůležitější vlastnosti křesťanského vedení budoucnosti. Není to vedení moci a vlády, ale vedení bezmoci a pokory, ve které se zjevuje trpící Boží služebník, Ježíš Kristus. Tím rozhodně nemluvím o psychologicky slabém vedení, ve kterém je křesťanský vůdce pasivní obětí manipulace svého okolí. Ne, já mluvím o vedení, v němž se člověk zříká moci ve prospěch lásky. Je to vpravdě duchovní vedení. Bezmocnost a pokora v duchovním životě není záležitostí lidí bez páteře, nechávajících za sebe rozhodovat ostatní. Týká se to lidí, kteří jsou do Ježíše zamilováni tak hluboce, že jsou připraveni jej následovat kamkoli je vede, ve stálé důvěře, že s ním najdou život a najdou jej v hojnosti. Je třeba, aby křesťanský vůdce budoucnosti byl radikálně chudý, poutník bez ničeho, s výjimkou hole - „Ani chleba, ani plášť, ani peníze, ani dvoje šaty“ Mk 6,8. Co je na chudobě dobrého? Nic, kromě toho, že nabízí možnost vést tím, že se necháme vést. Staneme se závislými na pozitivních nebo negativních reakcích těch, ke kterým jdeme a tak budeme opravdově vedeni tam, kam nás chce vést Boží Duch. Bohatství a majetek nám brání pravdivě rozpoznat Ježíšovu cestu. Pavel píše Timoteovi: „Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby.“ 1Tim 6,9. Pokud existuje nějaká naděje pro církev budoucnosti, pak je to naděje chudé církve, jejíž vůdci jsou ochotni nechat se vést. Disciplína: Teologická reflexe Jaká disciplína se vyžaduje pro vůdce, který je schopen žít s napřaženýma rukama? Navrhuji zde disciplínu usilovné teologické reflexe. Právě tak, jako modlitba nás udržuje ve spojení s první láskou a právě tak jako vyznání a odpuštění udržuje naši službu společenskou a vzájemnou, tak i usilovná teologická reflexe nám umožňuje kriticky rozeznávat kam jsme vedeni. Velmi málo služebníků církve a kněží myslí teologicky. Většina z nich byla vychovávána v prostředí, kde behaviorální vědy jako jsou psychologie a sociologie dominovaly výchovnému prostředí natolik, že se učilo jen málo pravé teologie. Mnoho křesťanských vůdců vytyčuje psychologické nebo sociologické otázky, přestože je zarámují do biblických mezí. Skutečné teologické myšlení, které znamená myslet v Kristově duchu, je v praxi služby obtížné najít. Bez solidní teologické reflexe budou budoucí vůdcové jenom o málo více než pseudopsychologové, pseudo-sociologové, pseudo-sociální pracovníci. Budou se považovat za prostředníky, managery, vzorové modely, otcovské nebo mateřské vzory, starší bratry nebo sestry atd..., a tak se připojí k těm nespočetným mužům a ženám, kteří se živí tím, že se snaží pomáhat svým bližním zvládat stressy a napětí každodenního života. To má ale málo společného s křesťanským vedením, protože křesťanský vůdce myslí, mluví a jedná ve jménu Ježíše, který přišel osvobodit lidstvo z moci smrti a otevřít cestu
Komentář [HK12]: enablers Komentář [HK13]: facilitators
13 k věčnému životu. Být takovým vůdcem znamená být schopen rozpoznat v každé chvíli Boží jednání v lidské historii. Být schopen chápat, jak nás mohou osobní, společenské, národní a mezinárodní události probíhající během našeho života, učinit vnímavějšími k cestám, jimiž jsme vedeni ke kříži a skrze kříž ke vzkříšení. Úkolem budoucích křesťanských vůdců není přispět troškou k vyřešení bolestí a trápení své doby, ale rozpoznat a ohlásit cesty, po kterých Ježíš vyvádí Boží lid z otroctví skrze poušť do nové země svobody. Křesťanští vůdcové mají svízelný úkol odpovědět na osobní zápasy, rodinné sváry, národní kalamity a mezinárodní napětí vyjádřením víry ve skutečnou Boží přítomnost. Musejí říkat „ne“ ke všem formám fatalismu, poraženectví, víře v náhodu a štěstěnu, které vedou lidi k důvěře v pravdivost statistik. Musejí říkat „ne“ ke každé formě beznaděje, v níž je lidský život viděn čistě jako věc štěstí či neštěstí. Musejí říkat „ne“ k sentimentálním pokusům vyvinout u lidí ducha rezignace nebo stoické lhostejnosti tváří v tvář nevyhnutelnosti bolesti, utrpení a smrti. Krátce řečeno, musejí říkat „ne“ sekularizovanému světu a jednoznačnými slovy hlásat, že vtělení Božího Slova, skrze něž bylo vše stvořeno, proměnilo i tu nejmenší událost v Kairos, to znamená příležitost být veden do hlubin Kristova srdce. Křesťanští vůdcové budoucnosti musejí být teology - lidmi, kteří znají Boží srdce a jsou připraveni modlitbou, studiem a pečlivou analýzou zjevovat tajemné události Božího díla spásy uprostřed mnoha zdánlivě náhodných událostí své doby. Teologická reflexe znamená zamýšlet se nad bolestnými i radostnými skutečnostmi každého dne v Ježíšově duchu a tím pozvedat lidské svědomí, aby chápalo citlivé Boží vedení. Je to těžká disciplína, protože Boží přítomnost je často skrytá a je třeba ji objevit. Hlasitý a bouřlivý hluk světa nás činí hluchými vůči jemnému, citlivému a milujícímu Božímu hlasu. Křesťanský vůdce je povolán pomáhat lidem uslyšet tento povzbudivý a útěšný hlas. Když přemýšlím o budoucnosti křesťanského vedení, jsem přesvědčen, že to musí být vedení teologické. Aby se tak mohlo stát, mnoho, velmi mnoho, se musí udělat v seminářích a v teologických školách. Tyto se musí stát středisky, kde se lidé učí rozlišovat znamení doby. Nemůže to být jen intelektuální výcvik. Vyžaduje to hlubokou duchovní formaci zahrnující celou osobu - tělo, duši i srdce. Myslím, že jsme si jenom napůl vědomi, nakolik se sekularizovaly i teologické školy. S formací v duchu Krista, který nepřilnul k moci, ale zřekl se sám sebe a stal se otrokem, se dnes ve většině seminářů nesetkáme. Všechno v tomto konkurenčním a ctižádostivém světě bojuje proti tomu. Avšak soudě podle toho, jak je taková formace vyhledávána a uskutečňována, je zde pro církev příštího století naděje.
Komentář [HK14]: accidentali sm Komentář [HK15]: incidentali sm
14
Závěr Dovolte mi, abych to shrnul. Můj přesun z Harvardu do L’Arche mě novým způsobem upozornil na to, nakolik bylo moje přemýšlení o křesťanském vedení ovlivněno touhou být významným, touhou být populárním a touhou po moci. Příliš často jsem pohlížel na důležitost, popularitu a moc jako na prvky efektivní služby. Ve skutečnosti však nejsou povoláním, ale pokušením. Ježíš se ptá: „miluješ mě?“, Ježíš nás posílá být pastýři, a Ježíš slibuje život, v němž musíme stále více vztahovat svoje ruce a nechat se vést na místa, kam bychom raději nešli. Chce, abychom přešli od zaujetí důležitostí k životu modlitby, od starostí o popularitu ke společné a vzájemné službě, a od vedení založeném na moci, k vedení kriticky rozpoznávajícímu, kam nás a ostatní Bůh vede. Lidé v L’Arche mi ukazují nové cesty. Já se učím pomalu. je těžké se zříci starých způsobů, které se ukázaly jako docela účinné. Když ovšem přemýšlím o křesťanském vůdci příštího století, věřím, že mi ukazují cestu ti, od kterých bych to čekal nejméně. Doufám a modlím se za to, aby to, co se učím v mém novém životě nebylo dobré jenom pro moje ponaučení, ale pomohlo vám udělat si představu o křesťanském vůdci budoucnosti. To, co jsem řekl, není jistě nic nového, ale doufám a modlím se za to, abyste poznali, že ta nejstarší a nejtradičnější představa o křesťanském vedení stále ještě čeká na svoje naplnění v budoucnosti. Rozloučím se obrazem vůdce s napřaženýma rukama, který si volí život sestupného pohybu. Je to obraz modlícího se, zranitelného a důvěryplného vůdce. Kéž tento obraz naplní vaše srdce nadějí, odvahou a důvěrou v očekávání příštího století.
Komentář [JHK16]: s se moc nehodí, vynechat
15
Doslov Psát tyto úvahy je jedna věc, přednášet je ve Washingtonu je úplně něco jiného. Když jsme s Billem přistáli na Washingtonském letišti, odvezli nás do hotelu Clarendon v Crystal City. Je to sbírka moderních, zdánlivě celoskleněných výškových budov, na té straně řeky Potomac kde je i letiště. Bill i já jsme byli poměrně ohromeni třpytivou atmosférou hotelu. Oba jsme dostali prostorné pokoje s dvojitými postelemi, koupelnou s mnoha ručníky, i kabelovou televizí. Na stole v Billově místnosti byl košík s ovocem a láhev vína. Billovi, starému televiznímu divákovi, se to velmi líbilo. Pohodlně se posadil na svou královskou postel a dálkovým ovládáním střídal všechny programy. Brzy pro nás přišel čas přinést naši radostnou zvěst. Po vynikající večeři u švédského stolu v jedné taneční místnosti vyzdobené zlatými sochami a malými vodotrysky mě Vincent Dwyer představil publiku. V té chvíli jsem ještě nevěděl, co Bill myslel tím „dělat to společně“. Začal jsem tím, že jsem nepřijel sám, a že jsem rád, že Bill přijel se mnou. Pak jsem vzal svoje poznámky a začal jsem projev. V té chvíli jsem viděl, že Bill se zvedl ze svého místa, kráčel na pódium a uvelebil se za mnou. Bylo jasné, že on má mnohem určitější představu než já, o tom, co to znamená „dělat to společně“. Pokaždé, když jsem dokončil čtení stránky, vzal ji a položil ji obrácenou na malý stolek poblíž. Cítil jsem se v pohodě a začal jsem vnímat Billovu přítomnost jako podporu. Ale Bill měl v plánu ještě něco více. Když jsem mluvil o důležitém pokušení proměnit kameny v chléb, přerušil mě a řekl nahlas, aby to každý slyšel: „To už jsem slyšel!“ Byla to pravda a on chtěl, aby kněží a služebníci církve v publiku věděli, že mě velmi dobře zná a zná i moje myšlenky. Připomnělo mi to, že moje myšlenky nejsou zase tak nové, jak se je snažím publiku představit. Billův zásah vytvořil novou atmosféru v sále: lehčí, volnější a hravější. Bill odňal vážnost okamžiku a vnesl domáckou pohodu. S pokračující přednáškou, jsem cítil víc a více, že to skutečně děláme společně. A to byl dobrý pocit. Když jsem přistoupil ke druhé části a četl jsem slova: „Otázka, kterou se postižení lidé, s nimiž žiji, nejčastěji ptají, je: ‘Budeš dnes večer doma’?“ Bill mě znovu přerušil a řekl: „To je pravda, John Smeltzer se pořád takhle ptá“. Po jeho poznámce znovu následovalo odzbrojení. Bill znal Johna Smeltzera velice dobře, protože s ním žil ve stejném domě po několik roků. Prostě chtěl, aby lidé věděli o jeho příteli. Bill jakoby tím vtahoval posluchače k nám, a zval je do intimity našeho společného života. Když jsem skončil čtení svého textu a lidé mě vyjádřili dík, Bill mi řekl: „ Henri, můžu něco říct?“ Moje první reakce byla: „Jak to teď zvládnu? Mohl by začít mluvit nesouvisle a způsobit trapnou situaci.“ Pak jsem se přistihl při pomyšlení, že nemá nic důležitého, co by mohl říci a požádal jsem publikum: „Prosím, posaďte se. Bill by vám rád řekl několik slov.“ Bill vzal mikrofon a řekl se všemi obtížemi, které má při mluvení: „Posledně, když jel Henri do Bostonu, vzal sebou Johna Smeltzera. Tentokrát chtěl abych s ním jel do Washingtonu já, a jsem velmi rád, že jsem tady s vámi. Děkuji vám.“ To bylo vše. Všichni se postavili a odměnili ho vřelým potleskem. Když jsme odcházeli z pódia, Bill se mě zeptal: „Henri, jak se ti líbila moje řeč?“ „Moc se mi líbila“, odpověděl jsem, „Všechny to potěšilo“ Bill byl šťasten. Když se lidé shromáždili u nápojů, cítil se svobodnější, než kdy předtím. Chodil od jednoho ke druhému, představoval se a ptal se, jak se jim večer líbil a vyprávěl jim všechny možné příběhy ze svého života v Arše Daybreak. Přes hodinu jsem jej neviděl, tolik byl zaměstnán seznamováním se. Následující ráno při snídani, dříve než jsme odjeli, Bill obcházel stoly se svým hrnkem kávy v ruce a loučil se se všemi, které znal z předešlého večera. Bylo mi jasné, že našel mnoho přátel a cítil se v pro něj nezvyklém prostředí jako doma. Když jsem letěli zpět do Toronta, Bill vzhlédl od své křížovkové knihy, kterou si sebou vždycky bere ať jde kamkoliv, a řekl: „Henri, líbila se ti naše cesta?“ „Ano“, řekl jsem „ Bylo to skvělé a jsem rád, že jsi jel se mnou“. Bill se na mě pozorně podíval a pak řekl: „A dělali jsme to společně, že?“ Tehdy jsem poznal plnou pravdu Ježíšových slov: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich“ Mat 18,19. Dříve jsem učil, přednášel, kázal a řečnil sám. Často jsem se ptal, kolik z toho, co říkám, si lidé budou pamatovat. Nyní mi došlo, že pravděpodobně z toho co jsem řekl, si lidé moc nezapamatují, ale to, že jsme to dělali s Billem dohromady, to jen tak lehce nezapomenou. Doufal jsem a modlil se, aby Ježíš, který nás poslal společně a byl s námi na této cestě, byl skutečně se všemi, kteří se shromáždili v hotelu Clarendon v Crystal City.
16 Když jsme přistáli, řekl jsem Billovi: „Bille, děkuji moc za to, že jsi jel se mnou. Byla to nádherná cesta a to, co jsme dělali, jsme dělali společně v Ježíšově jménu“. A myslel jsem to vážně.
„V Ježíšově jménu“ Henri J.M. Nouwen, („In the Name of Jesus“, Reflections on Christian Leadership. Crossroad, 370 Lexington Ave, New York, NY 10017 1989). Překlad Jindřich Kotvrda
