Henri Nouwen, Zraněný ranhojič. Návrat domů 2008
Sám zraněný - léčí druhé“ Henri J. M. Nouwen je dnes pojem. Není to jen tím, že na psal řadu pozoruhodných knih, které se stále znovu vydávají a překládají do mnoha jazyků. Je to v prvé řadě z toho důvodu, že se dovede podívat na současný svět a spatřit ho v jiném světle, než jsme my obvykle zvyklí jej vidět. Ne zůstává na povrchu. Nevidí jen pozlátko - to, co je před očima, ať to má jakoukoliv atraktivní podobu a barvu. Dovede se vcítit do duše i do hloubi srdce současného člověka a chápat jeho očekávání i zklamání, radosti i bolesti, jeho neuspokojená přání, jeho k životu nutné potřeby i rozličné formy jeho hladu po životodárných hodnotách. Kniha, kterou zde dostáváme do rukou, obletěla celý svět, oslovila velké množství lidí právě tím, že ukazuje, jak tomu v současném světě s námi ve skutečnosti je, ale rovněž naznačuje, kudy vede cesta k uzdravení. Hned v úvodu nám autor podává diagnózu současného světa: srdce je zraněné. Pomoci mu může jen láska takového srdce, které samo bylo zraněno a tedy ví, oč jde a co pomáhá. Diagnóza nebyla stanovena náhodou. Čtyři hlavní kapitoly této knihy nám předestírají řadu příznaků, z nichž je možno tuto diagnózu odvodit. Vidí současného člověka, kterému autor říká moderně „jaderný člověk“, jako toho, který byl - obrazně řečeno - vyhozen ze sedla stabilních hodnot. Vše je pro něj relativní a nic není pevné. Nemá se čeho chytit, nemá na čem stavět a o co se opřít. Hledá všude možně, ale stále zřetelněji pociťuje, že jeho hledání není úspěšné. Prožívá tak nejen zklamání, ale i frustraci – neuspokojení. To není schopen zastřít stále vyšším materiálním blahobytem, stále dokonalejší technikou a prudce se rozvíjející globalizací světa. Nejde jen o stav toho či onoho člověka. Nouwenovi jde o celou generaci, která je v současné době „hladová“ po nosném základě bytí. Ukazuje se však, že místo pevného základu, na němž by mohla stavět svou přítomnost i budoucnost, jí kořeny chybí. To, co neslo předcházející generace, bylo všelijak zproblematizováno, zkritizováno a s pýchou moderního člověka odvrženo. Namísto hodnot, které by lidstvo byly s to nést a unést, je ale prázdnota. Hledání v dálnovýchodních filosofiích a v různých esoterických naukách nepřináší to, co by bylo tím pravým a vhodným pro současný svět. Na konci celé toto problematické situace současného světa je moderní člověk, který ztratil naději a nemá pro co žít. Chybí mu smysluplnost bytí. Snaží se utlumit hlas, který mu to stále zřetelněji říká různými moderními prostředky odvádění pozornosti, zábavy, společenských aktivit a nadměrným ponořením se do práce a snah, které by mu měly přinést kýžený ráj. Zdá se však, že všechna tato očekávání jsou falešná, a tak se čeká, co bude zítra. Toto čekání se však protahuje a naděje slábne. Co je za této situace možno dělat? A co má dělat ten, kdo si celou tuto situaci uvědomuje a žije v současném světě? To je otázka, kterou si autor klade v poslední kapitole s celou její naléhavostí. Pro řešení nechodí tam, kde do světa zní velkomyslné, ale ničím nepodložené plány pro budoucnost. Právě naopak. Sestupuje k tomu, který zde žil mezi námi, který byl naší nelidskostí raněn a navzdory tornu, že je sám zraněný, se nám i dnes snaží pomoci. Toho má autor na mysli, když o něm v titulu knihy říká „Sám zraněný - léčí druhé“. Nouwen pří tom neváhá vyjít ze starověké hebrejské talmudské moudrosti (Sanhedrin), která vypráví o člověku, který neléčil jen své vlastní rány, když byl raněn, ale - ač sám zraněn –
pomáhal i druhým v jejich snaze po uzdravení. O něm hovoří poslední kapitola knihy, která je vlastním jádrem nadějné zvěsti celé knihy. Tento nešetrnými ranami léčitel světa všelijak zraněný nepřistupuje k nám obecně, ale naopak přichází ke každém jednotlivému člověku osobně - jako ten, který nás má rád a chce být našim přítelem. Právě touto osobní blízkostí překračuje (transcenduje) naší osamělost a naší neschopnost vidět dále a hlouběji přes hranice naší všednosti. Svou osobní přítomností, osobní zkušeností z ran, které svět člověku dává, a zážitkem uzdravujícího zásahu ze zdrojů, které jemu samému byly pomocí, může naplnit naše prázdné srdce. Autor - sám pastýř - vede čtenáře, který je též v určitém smyslu pastýřem lidí, s nimiž přichází do styku, k čerpání naděje a síly ze zdrojů, které sám zraněný lékař při léčení svých ran prověřil. Pří tom varuje před spirituálním exhibicionismem - chlubením se vlastními zkušenostmi a důraz klade na laskavé sdílení vlastní zkušenosti uzdravení v osobním přátelském styku. Hovoří o ochotě při jmout druhého člověka do sféry vlastního života, o opravdovosti zájmu o něj, o pohostinnosti a o tom „být s ním“ jako se mnou byl ten, který mě uzdravil. V tomto smyslu se osobní zranění stává uzdravujícím momentem současného světa. Tak se vytváří společenství, které uzdravuje bezradnost a osamocenost soudobého člověka. Jaro Křivohlavý, Jaro 2008, Praha
II. DUCHOVNÍ ZÍTŘKA Když hledáme důsledky naší prognózy pro službu křesťanského duchovního budoucnosti, zdá se, že zvláštní pozornost si zaslouží tři funkce: (1) duchovní jako ten, kdo je schopen vyjádřit, co se děje v jeho nitru; (2) duchovní jako člověk slitování; (3) duchovní jako rozjímavý kritik.
1. Duchovní jako ten, kdo je schopen vyjádřit, co se děje v jeho nitru Duchovní člověk je postaven před nový a často hrůzu nahánějící úkol: musí se vyrovnat s vnitřním „tremendem“11 Jelikož se Bůh, který byl „tam venku“ či „tam nahoře“, více méně rozplynul v mnoha světských strukturách, Bůh, který se nachází uvnitř, se dožaduje pozornosti jako nikdy dříve. A stejně jako mohl být vnější Bůh zakoušen nejen jako milující otec, ale také jako hrozný démon, Bůh, který je uvnitř, může být nejen zdrojem nového tvůrčího života, ale také příčinou chaotického zmatku. Španělští mystici sv. Terezie z Ávily a Sv. Jan od Kříže si nejvíce stěžovali na to, že neměli duchovního rádce, který by je vedl po správných cestách a naučil je rozlišovat mezi tvůrčími a destruktivními duchy. Nemusíme asi zdůrazňovat, jak může být experimentování s naším nitrem nebezpečné. Drogy, jakož i různá koncentrační cvičení a obracení se do vlastního nitra nadělají často více škody než užitku. Na druhou stranu se stává evidentním, že ti, kdo se vyhýbají bolestivému setkání s neviditelným, jsou odsouzeni k nudnému životu, plnému pohrdání. Prvním a nejdůležitějším úkolem, který musí duchovní zítřka plnit, je tudíž odstraňování ohromného zmatku, který se může objevit, když lidé vstupují do svého vnitřního světa. Je skutečně velice smutné, když si uvědomíme, jak většina křesťanských pastýřů prokáže špatnou přípravu, když jsou vyzváni k tomu, aby byli duchovními vůdci v pravém slova smyslu. Většina z nich je zvyklá na uvažování z hlediska velké organizace, shromažďování se lidí v kostelech, školách a nemocnicích, a na manažersky přístup. Nevyznají se v tajemné a zároveň výmluvné činnosti ducha, ba dokonce se jí poněkud bojí. Obávám se, že během několika desetiletí by církev mohla být obviněna z toho, že nedokázala splnit svůj základní úkol: nabídnout lidem konstruktivní metody komunikace se zdrojem lidského života. Můžeme se tomuto nebezpečí nějak vyhnout? Myslím, že ano, a to jedině tak, že sami nejprve vstoupíme do středu našeho bytí a dobře se obeznámíme se spletitostmi našeho nitra. Jakmile pocítíme, že jsme ve svém vlastním domě objevili temná zákoutí i světlá místa, zavřené dveře i otevřené pokoje, náš zmatek se začne vytrácet, naše úzkost se zmenší a budeme schopni tvůrčí práce. Klíčovým výrazem je zde „srozumitelné vyjadřování“. Člověk, který dovede srozumitelně vyjádřit, co se děje v jeho nitru, a který dovede pojmenovat své různé zkušenosti, již nemusí být obětí sebe sama, ale je schopen pomalu a vytrvale odstraňovat překážky, které brání vstupu ducha. Je schopen udělat místo Tomu, jehož srdce je větší než jeho vlastní, jehož oči vidí více než jeho oči a jehož ruce dovedou lépe uzdravovat než ty, které má on sám. Věřím, že tento druh vyjadřovací schopnosti představuje základ duchovního vedení budoucnosti, jelikož pouze ten, kdo je schopen srozumitelně vyjádřit vlastní zkušenost, se může nabídnout druhým jako zdroj objasnění toho, co se děje v jejich nitru. Duchovní je tedy v prvé řadě člověkem, který je ochoten dát svoji zřetelně formulovanou víru k dispozici těm, kdo ho žádají o pomoc. V tomto smyslu je služebníkem služebníků, protože je tím prvním,
kdo vstupuje na zaslíbenou, ale nebezpečnou půdu, prvním, kdo říká těm, kteří se bojí, co viděl, co slyšel a čeho se dotýkal. Možná že to zní velice teoreticky, ale konkrétní důsledky jsou zřejmé. Pří výkonu prakticky všech kněžských povinností, jakými jsou například pastorační rozhovor, kázání, vyučování a liturgie, se duchovní snaží pomoci lidem rozpoznat Boží dílo v nich samých. Představitel církve, duchovní či kněz není tím, kdo ukazuje Boha svému lidu - tím, kdo dává něco, co má, těm, kteří nic nemají -‚ ale tím, kdo pomáhá těm, jež hledají skutečnost, která je zdrojem jejich existence. V tomto smyslu můžeme říct, že duchovní vede člověka k vyznání v klasickém slova smyslu: k základnímu prohlášení, že člověk je člověkem a Bůh Bohem a že bez Boha se člověk nemůže nazývat člověkem. Za těchto okolností pastorační rozhovor není pouze šikovným využitím konverzačních technik, které mají lidi vmanipulovat do Božího království, ale hlubokým lidským setkáním, při kterém je člověk ochoten dát svoji víru i pochybnost, svoji naději i beznaděj, svoje světlo i temnotu k dispozici druhým, kteří chtějí nalézt cestu, která by je vyvedla z jejich zmatku, a dosáhnout pevného středu vlastního života. I kázání je pak něčím víc než jen předáváním tradice; je spíše promyšleným a citlivým vyjádřením toho, co se děje ve společnosti, takže ti, kteří slyší, mohou říct: „Říkáte, co jsem tušil, vyjadřujete, co jsem matně cítil, přivádíte do popředí, co jsem pln strachu držel v nejzazších zákoutích své duše. Ano, říkáte, kdo jsme, odhalujete naší situaci.. Pokud je naslouchající člověk schopen toto říct, pak je připravena půda k tornu, aby Slovo Boží přijali i ostatní. A o tom, že bude Slovo přijato, nemusí žádný služebník pochybovat! Mladí především nemusí utíkat před svými obavami a nadějemi, ale mohou sami sebe spatřit ve tváři člověka, který je vede a nakonec způsobí, že porozumějí slovům spásy, která jim v minulosti často zněla jako slova z cizího světa. Vyučování zde není stále dokola se opakujícím vyprávěním starého příběhu, ale nabídkou prostředků, s jejichž pomocí mohou lidé objevit sami sebe, porozumět svým vlastním zkušenostem a nalézt vhodné místo, kde Boží Slovo může pevně zakořenit. A konečně ani liturgie zdaleka není pouhým rituálem. Může se stát skutečnou oslavou, když je celebrant schopen pojímat místo, kde se stýká radost a smutek, jako prostor, ve kterém je možné oslavovat život i smrt. A tak prvním a nejdůležitějším úkolem křesťanského duchovního bude vyvádění lidí ze země zmatku do země naděje. Proto musí mít především odvahu být průzkumníkem nového území v sobě samém a sloužit duchovní generaci předáváním svých objevů.
2. Soucítění Už tím, že jsme hovořili o vyjadřovací schopnosti jako o základu duchovního vedení, jsme naznačili, na jakém místě bude pastýř budoucnosti stát. Nikoli „tam nahoře“, někde hodně daleko či v tajném úkrytu, ale uprostřed své ho lidu, kde ho bude velice dobře vidět. Pokud si nyní uvědomíme, že budoucí generace není pouze generací duchovní, která hledá někoho, kdo by do vedl jasně formulovat, co sama prožívá, ale také generací bez otců, která vyhlíží nějakou novou autoritu, musíme uvážit, jakou by tato autorita měla mít povahu. Mě osobně nenapadá lepší slovo, než je soucítění. Soucítění se musí stát jádrem, ba dokonce
samotnou podstatou nové autority. Bude-li pro budoucí generaci člověkem Božím křesťanský duchovní, může jím být pouze natolik, nakolik dokáže učinit soucítění Boží s člověkem které je viditelné v Ježíši Kristu - důvěryhodné pro své okolí. Soucitný člověk stojí uprostřed svého lidu, ale není chycen do sítě konformistických sil svého okolí, protože jeho soucítění mu umožňuje se vyhnout nejen tomu, aby jeho soucit byl formální, ale i tomu, aby jeho sympatie byly výlučné. Soucítění vzniká tehdy, když v centru vlastní existence zjišťujeme nejen to, že Bůh je Bohem a člověk člověkem, ale také to, že lidé kolem nás jsou skutečně našimi bližními. Díky soucítění je možné rozpoznat, že touha po lásce, kterou lidé cítí, sídlí i v našich srdcích, a že krutost, kterou svět zná až příliš dobře, je zakořeněna i v nás. Díky soucítění také můžeme zahlédnout svoji touhu po odpuštění v očích našich přátel a svoji zášť na jejich rozhořčených rtech. Když zabíjejí, víme, že jsme to mohli udělat i my; když dávají život, víme, že dovedeme udělat to samé. Člověku, který se umí vcítit do druhého, není nic lidského cizí: žádná radost a žádný žal, žádný způsob života a žádný způsob umírání. Toto soucítění je autoritou, protože nepodléhá tlakům ze strany vlastního společenství, ale překonává hranice mezi jazyky a zeměmi, mezi bohatými a chudými, vzdělanými a nevzdělanými. Toto soucítění táhne lidi pryč od zájmové skupiny, která na ně vykonává nátlak, do velkého světa, kde mohou vidět, že každá lidská tvář je tváří bližního. A tak autorita soucítění umožňuje, aby člověk odpustil své mu bratru, protože odpuštění je opravdové pouze u toho, kdo objevil slabost svých přátel a hříchy svého nepřítele ve vlastním srdci a je ochoten nazývat každou lidskou bytost svým bratrem. Generace bez otců vyhlíží bratry, kteří jsou schopni jí zbavit strachu a úzkosti, kteří dovedou otevřít dveře její malosti a ukázat jí, že odpuštění je možnost, která vychází na horizontu lidství. Soucitný člověk, který je svědectvím o možnosti odpuštění, pomáhá druhým, aby se vyprostili z řetězů svého studu, umožňuje jim zakoušet jejich vlastni vinu a vrací jim víru v budoucnost, v níž beránek a lev mohou odpočívat vedle sebe.12 Zde si však musíme povšimnout velkého pokušení, jemuž bude křesťanský duchovní budoucnosti čelit. Poslední dobou všude kolem sebe vidíme, jak si církevní pracovníci, muži i ženy, stále více uvědomují, že potřebují specializovanější vzdělání a odborný růst. Tato potřeba je reálná a touha po větší profesionálnosti ve službě je pochopitelná. Hrozí však nebezpečí, že namísto toho, aby se duchovní osvobodil, a tak vytvořil prostor pro růst ducha, se zamotá do spletité sítě údajné kvalifikovanosti a využije své odbornosti jako záminky k tomu, aby se mohl vyhnout mnohem obtížnějšímu úkolu - soucítit s druhými lidmi. Úkolem křesťanského duchovního je probouzet to nejlepší v člověku a vést ho k humánnější společnosti; nebezpečí spočívá v tom, že by se jeho profesionální oko mohlo stát spíše okem chladné a detailní analýzy než okem partnera, který se umí vcítit do situace druhých. Pokud by si kněží a faráři zítřka mysleli, že odborný výcvik řeší problém toho, jak mají křesťanští duchovní vést budoucí generaci, mohli by nakonec být ještě více frustrovaní a zklamaní, než jsou duchovní dnes. Neustálé vzdělávání a větší míra systematičnosti jsou zde právě tak nezbytné, jako je chléb nezbytný pro ty, kdo hladovějí. Ale stejně jako chléb dávaný bez lásky může přinést namísto míru válku, profesionálnost bez soucítění učiní z odpuštění reklamní trik a z království, které má přijít, pásku přes oči. Tím se dostáváme k poslední charakteristice křesťanského pastýře budoucí generace. Pokud nemá být jen jed ním z dlouhé řady profesionálů, kteří se snaží člověku pomoci svými odbornými znalostmi, ale má je doopravdy vyvádět ze zmatku k naději a z chaosu k harmonii, musí být nejen tím, kdo dovede srozumitelně pojmenovat pochody lidského nitra a soucítí s lidmi, ale i tím, kdo rozjímá ve svém srdci.
3. Duchovní jako člověk rozjímání Řekli jsme, že přicházející generace, která se vyznačuje duchovností a neuznáváním otcovské autority, zoufale touží změnit svět, ve kterém žije, ale že má díky tomu, že se jí nedostává věrohodné alternativy, sklon ke křečovitému a impulzivnímu jednání. Jak může křesťanský pastýř usměrňovat její výbušnou energii do tvůrčích kanálů a doopravdy být hybnou silou změny? Možná to bude znít překvapivě a snad i rozporuplně, ale mám za to, že po křesťanském pastýři budoucnosti se žádá, aby byl rozjímavým kritikem. Doufám, že se mi podaří předejít tomu, aby slovo „rozjímavý“ bylo spojováno s životem za vysokými zdmi a minimálním kontaktem s tím, co se děje v rychle se vyvíjejícím světě. Spíše mám na mysli velice aktivní, angažovanou podobu rozjímání evokativní povahy. Toto je potřeba trochu vysvětlit. Člověk, který neví, kam jde, či k jakému světu směřuje, a který uvažuje o tom, zda přivádění dětí do tohoto chaotického světa není spíše aktem krutosti než lásky bude často v pokušení stát se sarkastickým či dokonce cynickým. Vysmívá se svým přátelům, kteří jsou zahlceni prací ale k jejich činnosti nenabízí jinou alternativu. Protestuje proti mnoha věcem ale neví co by měl obhajovat. Oproti tomu křesťanský duchovní, který objevil v sobě samém hlas Ducha a díky soucítění znovuobjevil své bližní, může pohlížet na lidi, se kterými se setkává, na kontakty, které navazuje, i na události, jejichž součástí se stává jiným způsobem. Za závojem každodenního života zahlédnout první obrysy nového světa. Jako rozjímavý kritik si udržuje určitý odstup, aby ho nepohltilo to, co je naléhavé a bezodkladné, ale tentýž odstup mu zároveň umožňuje přivádět do popředí skutečnou krásu člověka a jeho světa, který je vždy jiný, vždy úchvatný, vždy nový. Úkolem křesťanského pastýře není obcházet nervózně kolem lidí, snažit se je spasit, zachránit je v poslední chvíli, přivést je na správnou cestu. Vždyť vykoupeni jsme už jednou provždy byli. Křesťanský duchovní je povolán k tomu, aby druhým pomáhal tuto úžasnou novinu přijmout a přiváděl je k tomu, aby v každodenních událostech viděli skutečnost, že za špinavou oponou našich bolestivých symptomů je možné spatřit něco úžasného: tvář Toho, k jehož obrazu jsme stvořeni. Rozjímavý člověk tedy může vést impulzivní generaci, protože dovede prorazit začarovaný kruh bezodkladných potřeb, které se dožadují okamžitého uspokojení. Dovede vést oči těch, kteří chtějí pohlédnout dál, než kam sahají jejich přízemní touhy, a nasměrovat jejich nevyzpytatelnou energii do tvůrčích kanálů. Zde vidíme, že o budoucím křesťanském duchovním nelze nikterak uvažovat jako o někom, kdo se snaží pouze pomoci jednotlivcům v přizpůsobení se náročnému světu. Křesťanský pastýř, který je schopen být kontemplativním kritikem, je ve skutečnosti revolucionářem v pravém slova smyslu. Jelikož všechno, co vidí, co slyší a čeho se do týká, poměřuje s ryzostí evangelia, je schopen měnit běh dějin a vést svoje lidi od panických křečí k tvůrčímu jednání, které vytvoří lepší svět. Nebere do rukou každý transparent, aby byl zadobře s těmi, kteří dávají najevo spíše svoji frustraci než svoje názory, ani se rychle nepřidává na stranu těch, kteří požadují větší bezpečnost, více policistů, více disciplíny a více pořádku, ale kriticky zkoumá všechno, co se děje. Jeho rozhodnutí vycházejí z porozumění vlastnímu poslání, nikoli z touhy po oblíbenosti či obavy z odmítnutí. Kritizuje demonstranty jakož i ostatní hledající, když jsou jejich pohnutky nesprávné a cíle pochybné. Rozjímavý člověk nemá nouzi o kontakty s lidmi ani po nich nelační, ale je veden vizí toho, co spatřil za všedními zájmy světa, v němž vládne slovo „mít“. Nepodléhá tornu, co je momentálně v módě, protože je v kontaktu s tím, co je začátkem, středem i koncem všeho.
Nikomu netrpí uctívání model, ale neustále svého bližního vybízí k tornu, aby kladl upřímné, často i nepříjemné otázky, aby se snažil vidět, co se ukrývá za uhlazeným chováním, a aby odstranil všechny překážky, které mu znemožňují dostat se k jádru věci. Rozjímavý kritik strhává světu jeho iluzorní masku a odvážně ukazuje, v jaké situaci se doopravdy nachází. Ví, že je mnohými považován za blázna, šílence, nebezpečí pro společnost a hrozbu lidstvu. On se však nebojí zemřít, jelikož mu jeho vize umožňuje překonat rozdíl mezi životem a smrtí a dovoluje, aby bez ohledu na přítomná rizika činil, co je v dané chvíli třeba. Především však dělá to, že v situaci, ve které se nachází, hledá známky naděje. Rozjímavý kritik je schopen si povšimnout i malého hořčičného zrnka a věří, že „když vyroste, je větší než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích“ (Mt 13,31-32). Ví, že existuje-li naděje na lepší svět v budoucnosti, příznaky této změny musí být viditelné v přítomnosti, a tak nikdy nebude proklínat přítomné ve jménu budoucího. Není naivním optimistou, který očekává, že v budoucnosti budou uspokojeny jeho zmařené touhy, ani zatrpklým pesimistou, který neustále opakuje, že minulost ho naučila, že pod sluncem neexistuje nic nového; spíše je člověkem naděje, který žije s neochvějným přesvědčením, že i když nyní vidí jen matný odraz v zrcadle, jednoho dne uvidí budoucnost tváří v tvář. Křesťanský pastýř, který dovede nejen vyjádřit, co se děje v lidském nitru, ale také kriticky a se soucitem rozjímat o svém světě, může očekávat, že se impulzivní generace nerozhodne pro smrt jakožto nejzazší zoufalou formu protestu, ale pro nový život, jehož první nadějné známky zviditelnil.
ZÁVĚR Hleděli jsme do očí mladého uprchlíka a zjistili jsme, že je duchovně založený, bez otců a impulzivní. Nechtěli jsme ho vydat do rukou nepřátel k usmrcení, ale namísto toho jsme ho chtěli přivést do středu naší vesnice. V tomto přicházejícím člověku jsme též chtěli rozpoznat vykupitele vystrašeného světa. Aby se nám to podařilo, musíme být těmi, kdo dovedou srozumitelně vyjádřit, co se odehrává v našem nitru, těmi, kdo soucítí s druhými a rozjímají o tom, co se kolem nich děje. Je tento úkol příliš těžký? Jen tehdy, pokud si myslíme, že jej musíme plnit individuálně, každý zvlášť. Je-li však dnes něco jasné, pak to, že vést druhé lidi je společně sdíleným posláním, které se naplňuje skrze těsnou spolupráci ve společenství, kde se muži a ženy mohou navzájem přivádět k poznání, že, jak poznamenal Teilhard de Chardin, „tomu, kdo vidí, není nic světské“ Po všem, co jsem řekl, si uvědomuji, že jsem neučinil nic víc, než zopakoval skutečnost, že křesťanský pastýř musí být v budoucnosti tím, kým měl být i v minulosti: člověkem modlitby, člověkem, který se má modlit, neustále modlit. To, že upozorňuji na tento prostý fakt až nyní, je možná překvapivé. Doufám však, že se mi podařilo toto často zneužívané slovo zbavit jeho sladké, pietistické a církevnické příchutě. Člověk modlitby je totiž konec konců člověkem, který je schopen rozpoznat v druhých tvář Mesiáše a učinit viditelným, co bylo skryté, hmatatelným, co bylo nedosažitelné. Člověk modlitby je pastýřem právě proto, že díky schopnosti vyjádřit, co Bůh dělá v něm samém, může vést ostatní od zmatenosti k porozumění vlastnímu nitru; že díky svému soucítění je může vyvádět z uzavřených kroužků jejich úzce zaměřených skupin do prostorného světa lidství; a že jeho kritické rozjímání může proměnit jejich impulzivní destruktivnost v tvůrčí úsilí o dosažení nového světa
