VILÉM ZÁVADA NA PRAHU
S FANFÁRAMI PLÁČE Narozen ve skořápce podkopané země ozařované ve dne v noci lávou z hald počal jsem život za soumraku války Přišel jsem na svět bezbranný a slabý s fanfárami křiku za zády smrti a v otřásavém pláči jsem vrhnul do tmy svůj nevědomý žal A zůstal jsem už navždy tělem učiněný pláč Lomcuje se mnou ve spánku i ve snu Otřásám se dlouze v jeho výbuších Pláč je mi v mládí jedinou útěchou Smyslná duše se zvedá pod jeho tlakem Tryská horce a prudce jak semeno mužů V slzách jsem obsažen celý jak v zárodku Třpytí se v nich věčně orosený zrak mé matky Bleskem se zaleskne budoucí stesk mých dětí V pláči jsem protrhl i blánu nevědomí A když mě vyplavil ze tmy na světlo pocítil jsem ve vymletém srdci úlevu jako bych zázračně přežil ztroskotání Jako se nebesa vyprší deštěm jako se rozplyne radost i smutek jako se vyčerpá bouře i válka přestal jsem vysílen plakat Hlavou jsem narazil na dno sloje kde se už nevytěží ani krůpěj potu a slz
Když ztvrdnou mi kosti a zesílí svaly a když se rozklene můj hrudní koš rozšíří se v něm prostor srdce a plic neb duše má velké nároky na tělo aby se nezhroutilo v soužení a toužení když s námi začne život cloumat Šťasten že chodím dýchám pluji jdu na každou cestu jak na pouť Našlapuji na zem oběma nohama A v duši se nadnáším oběma křídly Chodívám v tetelivém žáru polí a na dně údolí zalitých sluncem a jako lesní rohy zvučících včelami a hmyzem Měřím se s oblaky a se stožáry smrků Vysoké nebe prohloubí mé srdce a vtiskne do něho svůj obraz Jen v širých prostorách venkova jsem doma Bloudívám bez obav že zbloudím A ztracen v lesích sám sebe vždy najdu V tajícím vzduchu v modré záři léta ve změti neslýchaných ech po vzdáleném volání krystalizují v obláčcích nebe i země pocity bez jádra obrazy bez kontur jež básník nevysloví a malíř nezachytí a já počínám sám se sebou mluvit Je to spíš horečka duše zanícené zdravím než přelud nemoci vedoucí k smrti Nůž bolesti zatknut po rukojeť v zádech sám ještě rozdírám a jitřím své rány a smutek přebíjím smutkem jako hráč trumfuje kartu kartou a piják zapíjí víno vínem Naostřen bolestí viděl jsem jasněji Nahlas jsem říkal co jsem myslil a cítil Svou pravdu nosil jak otevřený oheň A ve smutku jsem došel nejdál zanechav po sobě nejhlubší stopu
Vábily dvéře otvírala se okna a čas se oslnivě usmíval jak moře Slunce mi vtloukalo sekerou světla do kůry mozku své zlaté hřeby a já se žhavou koulí duše jsem letěl po své dráze jak střela a jak mě poháněl spěch na nic jsem se už neohlížel Ve zlaté mlhovině mládí jsem běžel za plným bytím vstříc zářivé mlze budoucnosti
ODLIV Na slunci jsem nabíjel baterie života Na horách a v lesích tankoval vzduch do plic Na smetanově husté trávě popásal své oči V modři oblohy rozpouštěl únavu a smutek A z ozónové výše mládí shlížel na svět A ještě mám oči zality roztaveným světlem A ještě se v nich koupe oslnivé moře A ještě ve mně pohřmívá a blýská síla mládí Však život rozvodněný jak zjara toky řek Opadá rychle na mrtvá ramena vzpomínek Vyletěl jsem prudce ze sebe jak divoký pták až jednoho rána se octnu v labyrintu zdí jak polapený ptáček v ptáčníkově kleci V průzračných očích mu křídly tluče strach a hlavou naráží do ocelových prutů A kolem chodí lidé slepí a hluší na obě oči a na obě uši ale i srdcem a duší a bez touhy a citu jak eunuši a nikdo nevidí a netuší
jak život sotva počatý je bez lítosti vyháněn a sotva přišlý na svět váben lapán mrzačen Abych utišil nářek hladem zkroucených střev nechávám hladovět odstavené srdce Už se nesytím chlebovou vůní polí Už mě neopájí vzduch opojný jak éter a slunce neprovádí na mně transfúzi krve Jak bolavý zub mě trápí ten prázdný život Sám nad sebou pláči když zabíjím svůj čas Přitáhl jsem opasek a v lampě stáhl knot však nikdy neprodal své prvorozenství když mi chtěli vypumpovat duši a naplnit žaludek Měl jsem odvahu neveřejně trpět bolest zimu hlad Od mlada otevřen a přístupný jak dům nezamykal jsem dvéře ve dne ani na noc Bez pozvání přicházejí lidé a zůstanou Obsadí nejvyšší patra a pokoje Až mě střepou do sklepa v přízemí Ruší mé spojení a přetrhají osudy Přenesou na mě starosti a nemoci Nasadí své rouby a navazují úponky Třesou se mnou jak s nedozrálým stromkem do hlavy mi vtloukají svou víru Chtějí na mně abych viděl jejich očima a říkal co si sami přejí slyšet a zpíval podle jejich not Otloukají mě jak vrbovou píšťalku až při tom natlučou i křehkou skořápku a rozšlehají ohnivý žloutek duše a vyženou z ní krví žíhané zárodky To není lehké ublížení končící smrtí Ale rafinované vraždění nemluvňátek
///1972 přitom m. při tom///
Prchám před nimi z domu a potloukám se v ulicích a v nesmyslném shonu města hledám oázu ticha Už se neženu jak střela po své dráze ale sám jsem honěn a štván jak polní zvěř A nad sebou vždy cítím jedno přimhouřené oko střelce
Měl jsem rád život skrytý a nemohu žít v skrytu Měl jsem rád život v ústraní a nemohu žít stranou Vytržen ze svých vod ztrácím jak ryba živý lesk Vyvolán na pódium v koktání ztratím svůj hlas Když sám už nemohu přelézt ani zeď své slabosti obezdím nakonec kamenné roubení své studně a sám se ohradím ve světle pokoje abych se neztratil jak vyschlá řeka v písku a nevyvanul ve větru jako dým abych jak slunce na vodách zachytil aspoň záblesky věčně vypínaného a přerušovaného bytí otiskl si je v srdci a poslal zase dál
---
FINISTERRE Po světě zvoní zvonky signální, jsou plny lidí na nádražích čekárny, zní tiše věčný tikot měst. Otvírá každá cesta nekonečno cest, až jednou odbijí nám zvony hodinu a celý svět se zúží v jednu pěšinu a ta už nikam nevede. Však na té cestě přepadá nás chvat, jak bychom měli všechno teprv udělat, jako by ve vyprahlém štěrku let mohl tvůj život ještě vypučet v ohnivý květ. Kdo na tom konci země stane, veliký vítr proti němu vane. Zlomena modrá barva dne, korunka slunce povadne,
na prsa lehne olověný tlak a z nádraží už odjel poslední vlak. Teď můžeš přesednout jen na koně, co ještě v tobě bije kopyty, ale ten jezdec i ten kůň jsi ty, na jednom místě k zemi přibytý. Už ani v sedle neumíš se držeti, položíš uzdu na šíj božskému zvířeti a na konci všech cest dáváš se jen nést. Kůň jede, jede, jede, kůň jede a velké oči sklené do prázdna vytřeštěné hledí na skály šedé, mrtvou lunou postříbřené.
NA VRCHOLU LET Syt života a na vrcholu let, nemaje si už čeho přát a ničeho též litovat, držím se dosud na světě, z milosti ponecháván na živu. Dosud se zvedám, nikým nepozvedán, dosud se vzpírám, nikým nepodpírán, svaly mám napjaty na stěžni kosti, po moři očí vyplouvám ke kopcům v dáli, čelo i tváře nastavuji polibkům slunce, s rozkoší chodím po známé zemi, ale už opatrně jak nad propastí, dosud jsem neklesl na vážkách země, cítím však tíhu kamení a hlíny. Ještě mám srdce zdravé a silné, ještě mám játra, plíce i žluč
zašity pevně v pytli své kůže, ještě nabírám horký a trpký svět rukama, očima a všemi buňkami chuti, však něco temného mi řeřaví v břiše, jako bych zhltnul příliš vřelé sousto, jako bych vypil modravě hořící líh a něco mi útroby ukrutně svírá, jako by hladem v nich plakala duše. Tak stojím na prahu, neboť jsem po večeři, tak stojím na prahu, neboť jsem na konci, tak stojím na konci, tak stojím na prahu veliké noci, v které se blýská, a nebe se chvěje mrazením světla a mě v ní mrazí nesmírná tíseň, úzkost mi lisuje srdce a v těle podvazuje žíly. Rychlými kroky se přiblížil večer, tma stoupá od země, tma padá z nebe, valí se z východu i západu, staví vysokou černou zeď a mě v ní uzavírá.
SPÁČI Zatímco spáči se opájejí spánkem jak opiem, zatímco poctiví a chudí po celou noc tiše spí a tma jim do svítání vrásky opět vyhladí, zatímco děti usnou matkám i v náručí, bohatí léty se převalují na loži a palci zatlačují do očnic pálící oči jak oheň červené, než zdřímnou s ústy otevřenými, jako by v horečce chtěli srkat ledovou tmu, však spánek se jich dotýká jen křídly a rychle odlétá zas pryč. A s nimi také ty,
ačkoli bráváš na noc brom a na postel se svalíš jak poražený strom, sotvaže přejdeš lehkým varem dřímoty, už v sobě zaslechneš nějaké dítě zasténat a na poplach zavyje tvá vnitřní siréna a už se kymácí černá věž noci, obzor se zakolísá a zatočí a ty už dávno zralý pro pád střemhlav se zřítíš z vrcholu žebře a padneš s roztaženýma rukama na kamenné dno svého osudu, kde hlava s vlajícími povadlými vlasy jak ořech kokosu poskočí ještě od země a ty tam potlučen a s polámaným křížem, se srdcem vyvráceným a s rozervanou duší zůstaneš bez vlády ležeti.
V POHRANIČNÍ STANICI Otlačen a otlučen, pomačkán a ušpiněn, napolo v dřímotách a napůl probuzen, až na smrt unaven a dávno přežitý zvedám se z mrákoty, rozmílán v žernovu svítajícího dne, který mě rozdrtí. Slepě a po pudu se dotýkám svých ran, všech operačních švů, jizev a zlomenin, políčků hanby, krvavých spálenin, sekerou přeťatých, z kůže sedřených kořenů, až ve tmě nahmatám obnažený lom duše. Něčím štván chci vstát a jít, a nemohu se hnout. Z úst strachem zkřivených nevyjde ani hlas. Jen z očí vyráží němý křik hrůzy. Lidé se dívají, nikdo nic nevidí. Něco snad zahlédnou, ale nic nechápou. Na zašlé okno zaťuká paprsek, ale ne jitřní zardělý červánek,
třpytivá štěrbina na prahu noci a dne. To na skle pohrává ledový úsměšek, mrazivý krutý svit na ostří nože. Ve mně však svítá. Jsme v pohraniční stanici. Dva a dva chodí po perónu celníci a já sem přijíždím načerno bez pasu. Někdo mi za jízdy vzal zavazadla. A kde jsem jenom já svůj život zanechal? Hlídači u prahu jsou podezřívaví a zlí. Svléknou tě z prádla, prosvítí vnitřnosti. Nemůžeš před nimi nic zatajit a schovat, jedinou vzpomínku na život propašovat, ani ten obrázek na stěně srdce přibitý. Stejně jsem splasklý jak duše píchnutá. Už dávno jsem shodil paroží své pýchy, své ostny vrostlé uvnitř proti sobě obrátil. A ještě neprojdu labyrintem zdí, zábradlí a překážek, zákazů a vyhlášek. Tísním se ve frontě u přepážek smrti. Lidé se všude předbíhají a cpou, jednou nás mrtvé i z hrobu vykopou. Já už nemohu dál a nemohu též zpět. A vlastně nevím, kam jsem to měl jet. Vlét ptáček do klece a už z ní nevyletí. Spletl si cestu věčný cestovatel. Jezdil si a létal celý život sám. Nikde neměl stání, nikde nebyl doma. Až jednou zatoužil schoulit se v koutečku a zbloudil v úzké slepé ulici.
V SUTERÉNU A ještě na chvilku budu mít kde spát. Obsadil jsem bez dekretu byt v domečku vyklizeném před zbouráním.
Bez ostychu obnažil svou bídu a odhalil své vnitřnosti, jako já dnes beze studu ukazuji rány a vystavuji na odiv svou ubohost. Jsem také dům vystěhovaný před bouráním. Okna jsou zatažena záclonami zašlého času. Není z nich vidět májově zelené lesy, červnově rozkvetlé pole a louky a nad nimi plující oblaka, oblaka, oblaka. V zatuchlých pokojích a na chodbách všude jen postele, postele, postele, děravé slamníky s proleženými důlky, s výtoky nemocí a škrobem neřestí, s aurou cizích těl a pachů, ale už prázdné jak opuštěné vosí hnízdo, jak vyloupené hrobky faraónů. Před chvílí odnesli poslední mrtvolu a já si mám lehnout na její místo a vlastním tělem vyležet si hrob, a dřív než přijde, prožíti svou smrt i vlastní pohřeb svůj a po něm zapomenutí zaživa. V bezesné noci hmatám rukou po stěně a jako vězni z dlouhé chvíle čtou vše, co se jim dostane do rukou, přejíždím prsty slepecké písmo šrámů, krvavým nehtem vydrápaných monogramů, kosočtverců i probodených srdcí, testamentů a nesplněných přání, drásavých obrazů negramotných duší. Nikde ani bublina vzduchu. Nikde ani bublina lampičky. Tma sedá ke tmě. Pach padá k pachu. A smrt odhání světlo od mrtvých, že sama chce s nimi ležet a spát.
Poslepu hledám ve sklepě nějaké dvéře, ///1972 dveře m. dvéře/// jen abych odtud mohl uniknout pryč. Šlápnu však vedle jak prvně sem vstoupivší host, povolí pružina, otevře padací most a už je vše v pohybu jak lavina – ledová rozkoš smrti. Zapadnou za mnou dvéře bludiště ///1972 dveře m. dvéře/// a hrubým řešetem sletím do propadliště, kde vše se smetá na jednu hromadu, kde vše se vpije do země jak sníh, kde už ne slunce, ale popel spájí zapadlá semena i klíčky povadlé, roub na roubu, hrob na hrobu, kabely bez proudu, potrubí bez vody, vypité sklenice, plechovky od konzerv, vyčichlé parfémy, zteřelé hedvábí, pach sedlé krve i vystydlého potu a dny tak rezivé jak staré železo, zrcadlo smrti, temný rub života i času.
POSLEDNÍ ROZLOUČENÍ Temně a tiše hučí dynamo noci. Čas ani na chvíli se nezastaví. Však tobě se už zavírají oči a chtěl bys jít spát. Ale i v noci pracuje centrála hlavy. Drnčí v ní telefony a svítí signály. Tvé srdce všechno slyší a cítí. Nepřestřihl jsi dosud drát a v zubech nepřekousl pupeční šňůru. A život jednou prožitý tak rychle nezhasne. Doznívá dlouho, bolí, sálá a žhne. Horkost a zima ti přejíždějí kosti na válcovací stolici nespavosti. Vzbouzíš se jak dítě odkopané. Vypadlo z lůžka a je mu zima.
Nikdo je neslyší a nepovstane. Otec a matka každý jinde dřímá. Do běla promrzlého jako z lednice spaluje horečka a rozemílá zimnice, až jsi rozežhavený kotel plný okýnek, plný výčitek a plný vzpomínek a v nich se vaříš zaživa jak rak. Léta tě posedal jeden obraz. Do tváře vanul horký dech. Vzhůru tě táhla ohnivá zdviž, ale ty ses té výhně bál. Černými brýlemi sis oči zakrýval. Koženou zástěrou se před ní opásal a louskal suchá semínka moudrosti. Proč neměls odvahy odložit berle a hole, rozlámat chůdy, spálit lešení a hodit do ohně zbytečnou veteš? Celý svůj život položit na váhu, alespoň chvíli být jen sám sebou, státi se kořistí božského plamene a dát se unášet vyšší mocí, sám na prahu noci a dne, sám na hranici života a smrti? Dneska se stejně proti tobě obrací a sápe s krutými výčitkami vše, cos měl udělat a neudělal, však už se nemůžeš bránit. Chladného s voskovou škraboškou smrti na tváři zkamenělé jak obličeje soch, obloženého vavříny a věnci lhostejnosti, však bez vzpomínek a bez lítosti odtáhnou hladce a rychle v dřevěné truhle jak nalezený kufr ztraceného pána a na lopatě vsadí do pece. Tiše se zavrou brány krematoria, chladné a lesklé jak brány pekla,
a sotva olízne jej první žeh, změkne pod maskou obličej, povolí ruce ztuhlé v led, jak by se chtěly ještě rozevříti naposled – vstříc té tvé první lásce. Tak jako kdysi za dávných let.
U ZDI Rád sedával jsem u stěny, abych byl zezadu chráněn. Teď stojím ke zdi čelem. Vím, co mě čeká a co se bude dít, ale ta zeď už nebude můj štít. Zem na zimu už zhasíná a od slunce mi hlavu odtíná. Vydechla noc mrazivou zář. A srdce bečí úzkostně jako ta boží němá tvář. V životě jsem se hájit neuměl. Až dneska bych se bránit chtěl. Jako krev se ve mně slova cedí. A nedostávám na ně odpovědi.
---
SLABOST SRDCE A ještě na prahu onoho světa se vidím v chlapcích se smutně řezanou tváří propadlou až k srdci a s ústy červenými jak čerstvě utržená rána V rozpuku jara v prvním květu mládí
naliti mízou jak bobule vína touží a sní tančí a zpívají na ústech zelený lísteček duše a ve štěstí jsou nešťastní a smutní Důvěrně naklánějí hlavu k hlavě v zbožném údivu nad objevem lásky v němém úžasu nad neznámou básní v níž ze dna bezmoci stoupá mocný hlas volání nádherný křik na rozhraní nářku a zpěvu na hranicích zoufalství a naděje V poslední lavici v zákrytu posledních řad zůstávají vždy stranou a sami jak ptáci s nakloněnou hlavou naslouchají co se to klube ze skořápky co se to hýbá v útrobách když srdce až do hrdla stoupá i co to praská ve stromech když s rozpjatou korunou vzpínají se za sluncem jako by byli sami samodruzí jako by byli v jiném stavu obtěžkáni jen slovem pohledem oka dotekem ruky než se jim otevře noc jak vyhaslý měsíční kráter a v jeho odlíčeném světle svět siroby a smrti Padaví tvrdí a trpící jak na větvích nasazené ovoce a k lásce ještě dlouho až do svého léta nezralí jdou po dně své opuštěnosti sami a sami a s malým dělem mužné síly někam do vysoka míří a do daleka cílí jako by měli zasáhnout samo srdce světa Při každé ráně se celou duší vzepnou nad řehtavý skřehot a krutý smích milenců ve tmě zalezlých nad pyšné a slepé vládkyně s nahýma očima pod spuštěnými řasami jež lákají a vnadí na lep krásy
dráždivé neplodné a zlé a muže který na něj naletí až do smrti drží spoutaného v zajetí ale i nad ty dívky svěží a chladné jak svítání zjara jež nosí hrdě a opatrně svou křehkou krásu a v horoucí opravdovosti mládí neotevřely dosud obléhatelům své opevnění vnější ani svou pevnost vnitřní a pod prahem srdce ukrývají nevyřčený slib lásky však v očích se jim už modrá nebe věčné naděje světa a v lůně bolestivě zraje zázrak příštího stvoření člověka A ještě na kraji hrobu stejně jak na prahu mládí mě přepadá vznešená slabost srdce když bázlivý a plachý jak plamen přemožen jediným pohledem jsem sklonil hlavu a v úsměvu očí úst i tváře se mi otevřel ráj nepoznaného blaženství a něhy Za dne se táhnou za nimi jak stín Za tmy se slétají jak můry ke světlu Zdálky je ostřelují náboji touhy Zblízka se vpíjejí hořícíma očima a zapálené nechají stát beze slova ve tmě jako by vše byla dětská zábava a hra nebo se schovají jak malí chlapci když rozpoutají požár a už jej neumějí uhasit Ty mladé Sibyly s hlubokými medovými hlasy důvěrně naklánějí hlavu k hlavě jako by měly spolu tajné porady jako by chřípěmi duše větřily tragédii Jak slunce se k nám obracejí celou tváří očima tázavýma pátrají nám v duši a dlouze si nás prohlížejí ve světle zda nejsme pouhé pápěří či levná řidina ale vždy prohlédnou až je už pozdě
že nikdy neděláme nic jen otvíráme dvéře že raděj polykáme plameny a meče upalujem se v ohni vína i nikotinu že raději si navlékáme na krk žernovy a vymíláme prach z dávno vymlácených stínů a pro ty stíny zameškáme hostiny že ve své jalové a prázdné samotě vzpíráme současně dva světy a jednou nás oba pohřbí ve svých troskách než bychom nadzvedli jim pytel všedních starostí když se jim otevře nepoznaný svět mateřství lepkavé tělesnosti krve a potu porodů potratů a umírání v těch smutných lazaretech a karanténách lásky a ty konvalinkové křehotinky s ocelovou silou objetí v čas mládí metající blesky a blesky navštěvované a v lásce tak odvážné a lstivé jak válečníci v boji zůstanou na dně svého osudu až do konce samy a samy nahýma rukama z ohně tahají a brání bezbranný holý život věčně uplakaný hladový krutý život věčně zraňovaný své dívky s kalíšky dychtivě rozevřených retů své chlapce se smutně řezanou tváří propadlou až k srdci a s ústy červenými jak čerstvě utržená rána
ACH LÁSKO LÁSKO … Jen jednou nás bleskem oslepí láska náhlá jak zjevení těžká jak smrt že ztrácíme pod nohama půdu a srdci narůstají křídla Jen jednou vzletíme a pak už padáme Nikdo se neudrží dlouho kam vynese ho láska Brzy se obnosí zářivý plášť něhy Zevšední polibky zplaní milování
Ochladne vroucnost ztvrdne lakota Ochabne a otupí se bolestný trn touhy z něhož roste na vysokém stonku ohnivá růže Přestane milý chodit k milé s kyticí S počtáři se začne honit za penězi a láska poklesne mu v ceně Uhasne plamínek však oheň nezhasíná Šarlatově se červenají hřebínky kohoutům a krví nabíhají výbojné rety mládí Nalévají se tvrdé pupence ňader a prohlubují údolíčka živé váhy ///1972 vláhy m. váhy!!!!!/// Věčně se naplňují studny života a vzdouvají se touhou po svém druhém pólu jak moře létajících ryb a medúz s duhovými padáky k vyhaslým kráterům a k dunám prachu na měsíci Strom po odkvětu stáhne svou sílu do plodů A jelen troubící v říjnu vyzývavě na roh pokojně odejde od vod když ukojí svou žízeň Jenom syn člověka nenasytný savec štěstí a krutý hladovec lásky se na ni sápe s hltavostí dítěte a hrobu Pyšný jak polobůh vztyčí se na krátkou chvíli jak by chtěl zasadit kořen do lůna nebes a sotva uroní pár bílých slz zůstane ležet na dně vyčerpán jak na břeh vyvržený trosečník s tváří hořce staženou jako by vyplivl svou duši že v ukojení nenašla uspokojení Položen na lopatky jak poražený zápasník s potrhanými plachtami plic a s kůží napjatou na tyčkách kostí znovu si troufá a ještě se zvedá s pahýlem touhy s protézou lásky jak by chtěl zaútočit s rohem hojnosti že i ledová smrt jihne obluzená
jak pozdní láskou pomatená žena až najednou mu začne lát že jí byl vlastně celý život nevěrný a za jejími zády s jinými se miloval
---
ELEGIE Už léta nám nerozkvétá nad hlavou obloha fosforovým květem Už dlouho nerozsvěcují nebesa padákové lampy před náletem a za houkání poplašných sirén nedrtí bomby naše města v prach jak za troubení na beraní rohy se kdysi pobořily hradby Jericha Však dodnes v nás hučí úzkost a strach A dodnes žijeme ve stavu poplachu válečné pohotovosti a nouze neb válka rozpoutala řetěz válek a bez konce běží štafeta smrti a zkázy Mapy se kreslí tesařskou tužkou a svět se porcuje jak zvíře na jatkách Od pólu k pólu rozpolcen a rozeklaný je samá jizva samý pahýl samé rány které už nikdo nespojí a nezhojí a my s ním plujem jak na palubě pukajících ker Na zemi není očistce a pekla jež v kruzích sestupuje hloub a hloub Jen nad námi se pořád utahuje šroub Všude jsou časy tvrdší a těžší Moc bezmocnější bezmocnost mocnější Zlo sprostší sprostota útočnější
Jistota nejistá bezpečnost nebezpečná neboť i láska rdousí a vraždí lásku a duše duši šlape na paty Když nezabije alespoň umrtví a zmrazí A chudák jenž sám nad sebou lamentuje ostatní s ochotou vždy upaluje a s rozkoší se dívá jak hoří hranice Lidé už šlapou po tváři Měsíce však na zemi ještě honí čarodějnice a čaroději na střechách dál nabízejí rozkoše slávu moc a peníze za úpis duše podepsaný krví V ohlupujícím shonu za novinkami chodíme už i v lese s tranzistory a nastavujem uši zprávám šeptaným Však pravdě něco chybí a něco je zas navíc A básníci co dřív jak stromy v lese z přebytku srdce odvívali léčivé esence a vůně mámivé do očí sypou pepř a do ran sůl jako by měli radost ze zla a mohli pít jen tvrdé alkoholy hořkosti Něco vzácného se vytratilo z života co nelze koupit ani vyrobit co nelze dovézt ani z ciziny: kořínky víry kapky nadšení venkovský chleba prostoty
U MOŘE Přelévaje se v neustálém přílivu a odlivu od pólu světla k pólu tmy od pólu plnosti až k pólu prázdnoty od pólu naděje až k pólu zoufalství
a rozpjat mezi nimi jak lotr na kříži žhavěl jsem touhou sestoupit k pramenům spustit se do tmy hadovitých kořenů vrátit se do sfér embryí a snů znovu se ponořit do matečných vod S karavanami turistů a darmošlapů co s přestřiženou pupeční šňůrou a s nevyhojitelným smutkem z pradávna sem tam se převalují po povrchu země a s instinktem zvířat tápou v mlhách po cestách bez návratu k zázračným studánkám kde se sluncem se potápějí nebesa jsem jednoho dne stanul na břehu moře S hladovou duší a na lačný žaludek natáhnu do plic jak první cigaretu po ránu kořenný slaný svěží vzduch a potom v drásavém a drsném smutku a v nahé sirobě duše s husí kůží postávám denně u plechových pultů jeho výčepu a s přivřenýma očima jen dlouze a tiše nasávám výpary jeho žlutých koňaků i zelenavých absintů i všemi barvami irizujících alkoholů a propáleným hrdlem lokám šumící minerální vodu hořkou žluč země rozpuštěnou v jódu až lehce rozjařen sestoupím ze skal tam kde vlny něžně líbají a v pláči pískem stírají od slizu potřísněný práh S hněvem se přivalí věčně těhotné moře nadité v černých sukních s bílými krajkami Jak temně řeřavé uhlí prosvítá v něm plankton Za ním se táhne spermatický pach smilného života Rád bych mu složil hlavu důvěřivě do klína aby mě zas jednou pohladilo po vlasech mateřsky vykoupalo ve svých vanách a jako kdysi dávno pohoupalo v kolébce
Však ono se na mě vrhne jak medvěd povalí mocnou kosmatou tlapou a jak zvíře jež olíže své mládě drsným jazykem a kňučící zažene s hrozivým mručením pryč obrátí se ke mně nelítostně zády Lapaje po vzduchu a polykaje andělíčky dlaněmi chňapám po hladkých vlnách vod a břichem dřu na dně o vlny kamení a písku až mě vyvrhne příliv jak mrtvolu na břeh a já spatřím jak z hnijících chaluh a rozdrcených škeblí se na mě jízlivě a uštěpačně šklebí olezlý slizký balvan jak předpotopní skřet se zelenými vlasy
ZA DVEŘMI A opět za dveřmi a znovu na prahu Marně se člověk vrací od konce k začátkům Marně se prodírá od ústí k pramenům Neprojde nazpět úzkou pánví Neprotáhne se dolů uchem jehly k těm kořínkům tenčím než nit jež vyživují zbytnělé srdce Nenajde ztracenou oblohu s duhovou nahotou perel pod níž se blažen choulil v bezpečí a tiše předl jak pod srdcem matky Však duše v něm též hoří aby se mohla kořit Jak chudák na dně pozvedá hlavu k nebi pohlíží začátečník s úctou k mistrům Však mistři rozohněni vínem blábolí o bohu a v božském opojení sami sebe zbožští a mlsně olizují rety
při vyslovení svého vlastního jména Blahosklonně přijímají klanění a dary do očí lichotí a v srdci opovrhují Nikdy jej nepustí ani na práh svatyně a chladně upírají na něj strnulé oko hada Ne Ani bůh by tolik nežárlil jak jeho kostelníci a velekněží
KLUBKO ZMIJÍ Zamotán v klubku cest člověk bloudí a tápe až odvine se nit a chvíli zase může jít Ve snu jej budí úzkost a nedává mu spát Převaluje se na lůžku a sám v sobě svíjí klubíčko nervů v klubku plamenů a zmijí S ohořelými křídly hledá svůj druhý pól aby se k němu upnul a přivinul Čím více tuší ráj tím víc jej drží peklo země a tím více vzdaluje se od pramene až před smrtí zas najde ztracené zřídlo Jen had zůstává hadem a páteř si nepoláme pádem Svleče a vymění třpytivě chladnou kůži Uštknut vidinou nebe a raněn slepotou plazí se před tváří slunce po břiše v prachu s prazemní chytrostí plaza s ploskou lebkou však jako nemohoucí úd země přikládá na vše metr boha A když se někdo prodírá za svým nejžhavějším květem vymrští se vždy vzhůru jak přišlápnutý kořen záští a s nevinně našpulenou tlamou mu vstřikne smrtící jed
---
POD SLUNCEM Jak chlapec jsem chodil pod baldachýnem nebe a dodnes chodím na pouť za jedním obrazem a v sobě jednu korouhev nosím Vlaje z ní slunce s bílými paprsky mečů a štědře rozevřenou dlaní rozsévače Z nesmírné výše hledí na život a na smrt Zdaleka i zblízka dává nám své požehnání V zářivém třpytu sváří nebesa i moře Rozpadlé skály mění v majestát hor V přeludném zrcadlení na vrcholu léta spájí paláce vůní s terasami oblak stařecky svrasklé balvany s nahou pletí vod Na zemi od věků v jediné spřežení spřáhá ///1972 spřahá m. spřáhá/// lidi shrbené k hroudě jak na galejích koně se zdviženou hlavou a spoutanýma nohama tiché kravičky s andělským vyzváněním zvonců a lasturově měňavou bublinu světa udržuje svým dechem před rozpadem Zatímco němé ryby v chladné vodě plují a ptáci rozpálení zpěvem k nebi poletují já oslněn a omámený se trmácím jen po kamení však hrdlo mám sevřeno štěstím tvrději než stéblo slámy a jím se prodírá horoucí plamen
SLAVNOST LÉTA Nebe žlutavým okem hypnotizuje zem a ta se v transu vzpíná horami i vodami
Stoupá po úponcích révy i po žebříčku polním a z trávy posečené na lukách se zvedá vůněmi Byliny s hořkým a temným kořenem vypučí z nicoty prachu k zářivému božství Slunce do běla rozdmychá žár léta a cvrčci v otevřených halách polí vytepávají ticho do průsvitnosti vzduchu Slavně a tiše pohřmívají varhany léta Známě zaznívají zvony z dávného mládí Ze všech stran plyne neviditelná hudba závany blaha záblesky vzpomínek a slov Potoky stromy i kameny zatají dech Bez hnutí stojí dým z vlaku nad tratí Obzory strnou ve strmé závrati Vysoko ve vzduchu šlehají korouhve světla a my jsme zdálky účastni velikých svátků V krajině vzňaté v jeden světelný plápol řeky se dusí rybami a nebe zalyká skřivany V té chvíli chtěl bych obrážet nebe v kapičce duše vznášet se bez hnutí jak vážka nad vodou blaženě zírat očima dětských let však lidská duše plave po svém oleji v něm se spaluje a škvaří a k nebi kouří jenom čadící knot
ŽNĚ
///1970 CHYBA v textu NĚŽ///
V stříbrně modré a zlaté záři léta tisíce květů dýmá jak jedna květina tisíce kyzů jiskří jak jedna slitina až ve světle zprůsvitní obloha i zem a lidé se na ní míhají jak ozářené skvrny Zdálky mi připadají dobří a šťastní
Nemají zdání co bylo před nimi a nestarají se co přijde po nich Vyrostli mezi bodláčím trním a kamením a léta chodí cestou vyšlapanou v polích shrbeni a sami přišlápnuti k zemi Po celý život orají sejí a sklízejí Na kolenou pomáhají při porodu země Na kolenou vybírají plevel i plody Jen o žních se vzpínají jak luk Rameny oblouky zad i hráběmi přidržují žebřiňáky s nákladem klasnatého zlata jak by drželi svět nad propastí O svátcích chodí do polí zalitých sluncem a pod vysokým letním nebem nevidí co na zemi je mrtvých slepýšů a žab co potlučených klasů a pošlapaných trav co hrbolů a jizev ve vyprahlé hlíně Však i ty vesnické hřbitovy se svíčkami květů s šumotem slitých a dávno ztichlých hlasů se v ptačím zpěvu vzdouvají jak moře jak zaslíbená země pro budoucí pokolení jak zdrobnělina věčnosti z níž nejde strach Stávaje neviděn za bariérou stromů sedaje na mezi za hradbou obilí schoulený v koutečku srdce jsem spojen se všemi jak světlo a vzduch a jenom poslouchám a jenom se dívám jak mraky vplouvají do své podoby jak ženy s dětmi vystupují ze stínu a vše se stává palčivě skutečné Brouzdám se bosky v dýmově modrém ránu V ledové rose zanechávám kouřící stopy a se svým srdcem lepkavým jak blizna sbírám doposud nesetřený pel země Bolestí sykám jak na žhavém železe
a na svém těle pociťuji drtivý zázrak života jako by ve mně bylo ohnisko světla jak by se ve mně střetaly paprsky světa Krůpěj po krůpěji roním jantarové slzy jako ty velké oduševnělé plačící stromy Štěstím se lámu v kostech jak suchý stvol pýru Drcen světlem se drolím jak přezrálý klas Spalován láskou sesouvám se v popel a prach
SLUNOVRAT Lačen dívání se dívám a dívám až nahleděn nic nevidím Lačen slyšení jen naslouchám a poslouchám až hřměním ohlušen nic neslyším Naplní se čas a chvíle dozraje a v tiché rovnováze bezvětří se najednou vše rozplyne jak bublina strženo váhou nutnosti odvanuto v průvanu let odneseno proudem hořké myšlenky Maje až po krk sladkosti země až na smrt unaven volností duše zachmuřím se zčistajasna mrakem a už jak osud valící se k svému konci unáší mě smutek na úpatí noci Nepřikován dosud k žádnému životu nesvázán s ženou ani s dětmi plynul jsem v proudu bez břehů planul jak plamen ve větru k ničemu nelnul a neměl žádný cíl Jako by mi byla duše k nepotřebě
jako by mi byla jenom na obtíž zatoužil jsem svůj život s něčím smísit někam jej vkovat někam do terče vbít Zatajím dech až na smrt zblednu Své mládí zlisuji za horka na kámen Svůj oheň vměstnám do hlavičky sirky Svou duši stáhnu až na práh nebytí Sám sebe popřu v nicotu a prach Sám sebe zatluču jak hřebík do rakve A když se rozležím v samotě a ve tmě začne se ve mně znovu šeřit Zelené selenové světlo se rozsvítí jak v rádiu a z hloubi se lije tichá melodie V našich útrobách vždy dřímá nějaké dítě Neumí mluvit jenom se smát a plakat Neumí chodit a už se rozbíhá Neví co chce a po všem vztahuje ruce Padá a běží s otevřenými ústy S otevřenými ústy s vyplazenou duší jak by chtělo doběhnout až na práh věčnosti Už jenom vteřinku už jenom jeden krok Už vidí před sebou cílovou pásku Před zrakem se mu zavlní mžitky Na slunci slepě zamžourá listí Jak osiky se roztřesou kamenné stěny A to je poslední zeď v labyrintu zdí Za ní se rozvírá nesmírná propast Jak bychom sáhli na drát s vysokým napětím a při doteku spálili všechny své pojistky zableskne se nám ještě v hlavě slunce nás oslepí oslnivou září ale též navždycky zatemní vše co je za ní a v ústech zatrne trpká chuť blesku Neb nikdo nepřekročí svůj stín
A nikdo nepřeskočí svou kůži A kdo z nás přestoupí práh země?
---
ČERNÝ VZADU Nic Nenarodil jsem se pod dlanitým listím révy kde v dubových sudech bouřlivě zraje mumlá a šeptá pláče a zpívá a jak potopené zvony duní jiskrné víno Ani mě nezkolébávalo do snů dvojí krásně tmavomodré moře v klasickém světle Středozemí se žhoucím dechem pinií a vavřínů a sosen Jen chvílemi se na mě usmívalo slunce zasazené ve své božské nádheře v azurové modři oblohy a na zemi destilující sladkost v nafialovělých smokvoních a stříbrem ojíněných hroznech i v pomerančích s chutným šťavnatým masem Pocházím z černé ohňové země V záplavě ohně se rozléhá černý výkřik života zalitý v krvi Víc než po líci poznával jsem slunce po rubu zasazené hluboko v hlíně a s tváří odvrácenou k špíně na dně šachet v důlním porubu kde dozrávalo v kamenné vegetaci a mračny dýmu pronikalo na zem
dlouhými svítivými plamínky krátkými hřejivými ohýnky dráždivou vůní pečeného uhlí A také jsem v mládí miloval růže sametově vlahé rty země a ještě dnes rád polaskám v dlaních tvrdě nalité prsy vína však nikdy jsem se s lidmi šťastnějších povah nerozplýval v řečech o ženách a vínu Výbušně a krátce mluví se v mém kraji Překotně a horce lidé chrlí co mají na srdci anebo každé slovo lámou jako skálu a proto je neberou na lehkou váhu Tichý a málomluvný jsem chodil podél šachet Ponořen do sebe ale s tváří obrácenou k slunci naslouchal jsem hlasům lidí i šelestům kamene a nikdy nepřestal jsem žíznit po nahé pravdě slov jež se prodírají těžce jak při prvním porodu a váhavě se chvějí na ústech orosená krví a ještě obolavělá Nemohu je sypat ze sebe jak písek Propouštět z úst řeči prázdné bez darů S kramáři na jarmarku prodávat větrové bonbóny Nejpravdivěji mi vždy zněla slova nářku jež vyrazí ze dna pod tlakem když se nám duše vzpříčí v těle Bolest zná jen málo slov A smutek nejtěžší je stejně jako kámen němý Jak ledovec v moři nad nímž nevyjde slunce je skryt ze sedmi osmin pod vodou a z ní jen vystrkuje bradu je člověk od prvního nářku novorozence až k poslednímu škytnutí smrti
ponořen v mrákotách a trampotách v slepotě nevědomí a v neživotí bez duše v úzkostech hrozbách nemocech a starostech Málokdy vidí co pěkného Málokdy zažije co dobrého Škaredí a vraští obličej i na slunce A ještě jej někdo pod krkem drží A ještě jej někdo kde může potápí a s hákem pro utopence odráží od kraje a sám se s ledovou lhostejností cpe na jeho místo až tam ten utone vyčerpán nedaleko břehu neboť jsme stále někomu trnem v oku a jinému zas hnisavou ránou v boku a přátel kolem sebe vidíme tak málo jako hvězd na úsvitě Až po hlavu potopen ve stínu nastavuji už jen čelo polibkům slunce s pohledem smutně odvráceným jak na podzim kdy na obloze nebijí už blesky na zemi však opadává listí a nad ním tiše pláče mlha Rok co rok chodívám pomaleji a stále častěji se zastavuji a stojím beze slov a déle a déle se dívám za vším co tak rychle odchází zatímco krůpěj po krůpěji dovnitř krvácí má láska
ZÁCHRANNÝ ŽEBŘÍK Jakoby uhranut pohledem na vzdálený požár přikován zíráš na ozářený kraj a nemůžeš z něho odervat zrak Najednou sebou škubneš vytržen ze sna
jako by z kraje slunce a smilování ses propadl do tmy bez milosti a bez citu na úpatí sopky otřesů a výbuchů do jícnu rozporů a zápasů kde v drsném ovzduší ničemu se nedaří nic velkého a silného se nezrodí a smrti propadá co ještě trvá ze starých dob neb ani věci nechtějí už držet pohromadě a v lidech se zvolna rozkládá i svědomí Nemáš strach z toho co jim nahání bázeň Děsíš se však toho z čeho nemají strach S erární lhostejností přijmou každý osud Nikdo se ničím netrápí a nenamáhá Nikdo si s ničím neláme hlavu Nikomu na ničem nezáleží S vyhaslým zrakem přihlížejí tragédii a všemu na světě ochotně odumrou jenom když sami ze dne na den žijí A ty se hroutíš ještě před pádem A ty se vzdáváš ještě před bojem když s pokleslými ústy a ochablými rameny sedáváš jenom s hlavou mezi koleny jak by ti sekera dopadla až na duši jako bys došel až na dno své bídy jako by všemu na světě byl konec a nic se nedalo už dělat Zrána si protíráš oči nevyspán a unaven až do morku kostí rozhašen a otráven Hlavu máš sevřenou železnou obručí Žaludek se ti ze všeho až v hrdle obrací Duše se dusí že má špatný tah Na prahu dne jsi u konce svých sil Zahnán do úzkých a přitlačen ke zdi v zoufalství biješ sebou na dně propasti jak zvíře polapené do pasti Nehryzáš svých kostí a nepiješ své krve
zato se ve dne v noci užíráš v svém srdci že nemáš žraločí zuby ani medvědí kůži však s duší bezbrannou a nahou jak jsi z ní vyšel z lůna matky ///1972 s ní m. z ní/// se musíš potmě prodrat trním nástrah a tvrdě prokousat svým osudem Nikdy jsi nebyl člověk skalní víry Nikdy jsi neříkal ano ano nebo ne ne ale vždy ano i ne anebo ne i ano však dneska s planoucí výhní nevíry v hlavě však dneska z hořkého nezbytí a ze zoufalé naděje jen abys při svém ochrnutí nebyl zachvácen snětí a proležená kůže se ti neshrnula s kostí se protrhneš z horečnaté mrákoty a jako bys vše vsadil na jednu kartu zas jak jindy jdeš za svým dílem neb není jiné cesty a není jiné naděje když jenom prací v tichu vyjasní se obzory Už se nemůžeš ani podívat na lidi co sami sebou poníženi leží na zemi Ze všech stran se rojí cizinci a jejich oči dotěrné jak masařky jim usedají na ústa a na chřípě a s opovržlivou lítostí se pasou na jejich bídě Co se tak svalili jako prázdný pytel? Co se tak skáceli jako strom bez mízy? Nic už v nich nezbylo co by je povzneslo? Nezpění se v nich krev a nezvedne se žluč? Kde jsou na světě cesty bez havárií a objížděk a bez železných závor spouštěných na trati? A za bouře se i blesky na nebesích klikatí I ty sám ještě přešlapuješ na jednom místě jako bys proti větru šlapal na pedály kola
až chytne konečně tvůj vnitřní pohon a ty sám v sobě se začneš spalovat Z ventilů pórů ti uniká život jak voda pára plyn a vzduch však z trysek šlehá oheň duše V jednom proudu smrt a život plynou Jen ten kdo umírá je také živ A kdo si zoufá - v koutku srdce tajně doufá A jedné duši hoří peklo očistce i ráj Pád není smrt a trest a věčné zatracení Zřítí se člověk střemhlav ze střechy Z lešení spadne na vlastní cestu A v neštěstí najde sám sebe Zachvěje se jak by jím zatřásl bůh Opře se o zem lokty opře se o ni koleny Jak housenka se stáhne a nahrbí hřbet A na těle i v duši ještě celý polámán pomalu stoupá i po žebři svých ran V tichu se vzbouzejí uspané ozvěny V horečce se mobilizují obranné látky Ze zálohy nastupují skryté síly Nevidí ještě před sebe a nedohlédne dna však už se nepustí až mu zas požehná až navrátí se jeho vnitřní bohatství a klid a sami zase přijdou za ním přátelé
---
NA PRAHU ZEMĚ Okolo pólů se otáčí kolotoč hvězd Z východu na západ obíhá slunce Ze země k slunci se tlačí osení
a jako slepci mžourají v prachu kameny Člověk se s nimi točí podél své osy Je mu zapotřebí světla i tmy štěstí a lásky smrti i trápení aby mu zvalchovaly hrubou kůži zjemnily srdce prohloubily zrak Připoután k zemi pohlíží k nebi Oko jde za sluncem horký dech za větrem a v drážkách svých vnitřních závitů dychtivě touží celý se vytáhnout z kořenů ubohosti až do koruny božství A zatím stále jenom kleká na svá kolena Jak na velblouda nakládají na něj břemena Naklání se vpravo naklání se vlevo jak loď se z boku na bok kymácí než dojde k přístavu starý koráb pouště Proč mu jen spílají že nechodí rovně když země se stejně jak moře potácí? Vypadne jednou z řad a zůstane už ležet s tváří k hvězdám a s nosem zašpičatělým jak hlava ptáka zmrzlého v letu Podváží mu bradu a zatlačí mu oči aby se jim ve snu pořád nezjevoval ten rozšklebený jícen nicoty ty strašně vyceněné zuby smrti a ten sloup zraků trčících do prázdna Ve chvíli zpopelaví obličej šedivý Přimrzne na něm vědoucí úsměv mrtvých s vznešenou natrpklostí olivy a s kapkou pohrdání v urozeném srdci Uzavřou v rakvi život nedožitý Přiklopí víkem život nedovršený Ztratí se v mlze a mlha zmizí s ním Zůstane po něm stezka osamělá hromádka kostí troška popela
Přeletí nad ní vítr a pohrdavě hvízdne Odejde stařec když ve smrti se najde Schoulí se znovu ve vajíčku hrobu Jak hyeny se smějí věřitelé ///1972 oddělen začátek strofy/// Jak supi se sletí dědicové Nikdo z nich neoral a nikdo nebojoval Jen kořist si přijdou vždycky rozchvátit A živým zatínají do krku zas drápy zloději paraziti darmošlapi že nemůžeme stát ani na jedné vlastní noze Ti si však žijí jedí a pijí a přejedení dělají jen pod sebe až kolem nich se rozlézá plíseň a usazuje mrtvě zažraná rez neboť dech zloděje je dechem smrti Však i ty zlaté ruce dávají už málo nebo nic jen se stále natahují aby je víc pozlatili nebo u cizích vrat někde žebrají Padá list za listem - strom stojí a nelituje Sám na podzim je shodí pro listí příštího jara Uplývá beznaděje vod a břehy nepláčí že v moři ztratí tvář i jméno Odejdou lidé - však cesty zůstanou Vytéká voda z řek - pramen však tryská dál Uloží matka do skříně své věno a do dětí své mládí krásu a pel S krajíčkem chleba ukrojí kus duše až zůstane z ní samé jenom drobeček A muž své roztoulané city převádí ze srdce do prstů a z prstů do věcí hranatých drsných neotesaných skrápěných krví leptaných potem a lásku neviditelnou rukama promění na lásku jedlou pitnou a hmatatelnou zářící světlem a sálající teplem
A když tak čítá v knihách země a každý její řádek pluhem přejede rozhrne se též jak brázda a ve žních sklízí úrodu i v srdci a srdce je plodné láskou až do samé smrti Nejednou také se pro slzu jen hmoždí však ani slza neztrouchniví v zemi a za čas vykyne jak v těstě droždí Jen nabubřelost lidí splaskne jak puchýř A pyšný oheň smetou košťata jak saze Člověk zasvítí jak sirka a zhasne V dýmu se rozplynou láska i štěstí Svět není místem posvícenských hodů Není v něm klidu ani odpočinku Jenom ty krátké chvíle na mrtvém bodu mezi přílivy a odlivy moře mezi otvíráním a zavíráním země mezi vdechem a mezi výdechem Mezi dvěma pohyby kyvadla mezi tím co už je navždy pryč a tím co ještě nepřišlo Však země hrbolatá hroudami i hroby každý rok vstává v panenské kráse Jak ženy z domu z ní vycházejí květy Stále se něco hýbe v lůně noci a stále něco tluče pod srdcem dne Život se rodí jako by nebylo smrti s hlavičkou v kleštích nebo řezem císařským a dnes už chce být nahlas vysloveno co ještě není ani ve vzduchu A zrno uložené tisíce let v hrobě vybuchne zjara v zelené explozi a zralé klasy se svěšenou hlavou zavlají ve větru jak koňské ocasy Když na obloze blýská se a pohřmívá to zdálky se na ní síla země ozývá Zhoustnou a zčernají na rovinách parna
Vystoupí vzhůru a své kordy zkříží Vyletí z pochvy obnažený meč Krátce a jasně zahřímá svou pravdu Sedmerou ozvěnou se rozléhá i v horách
---
OBSAH
S fanfárami pláče Odliv Finisterre Na vrcholu let Spáči V pohraniční stanici V suterénu Poslední rozloučení U zdi Slabost srdce Ach lásko lásko... Elegie U moře Za dveřmi Klubko zmijí Pod sluncem Slavnost léta Žně Slunovrat Černý vzadu Záchranný žebřík Na prahu země
Ediční poznámka: Básnická sbírka Na prahu byla knižně publikována dvakrát. Prvně v nakladatelství Československý spisovatel v Praze roku 1970 jako 71. svazek výběrové řady Klubu přátel poezie, poté opět v Praze v Československém spisovateli roku 1972 jako součást 4. svazku Básnického díla. Text je připraven podle prvního vydání. Pouze název básně ze str. 57 je opraven na ŽNĚ m. NĚŽ. -jih-
