v Československu

Národnostní menšiny v Československu 1918−1938

Od státu národního ke státu národnostnímu?

Andrej Tóth – Lukáš Novotný – Michal Stehlík

Ediční řada Opera Facultatis philosophicae Universitatis Carolinae Pragensis, řídí Jan Royt

Kniha vznikla v rámci řešení grantového projektu Ministerstva zahraničních věcí České republiky „Politika československých vlád vůči národnostním menšinám 1918–1938“ (RM 04/01/10). Tato kniha vznikla v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. 12 Historie v interdisciplinární perspektivě, podprogram Formování a vývoj národních identit ve středoevropském prostoru v 19. a 20. století.

Lektorovali: prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. prof. PhDr. Jan Rychlík, DrSc.

Opera Facultatis philosophicae Universitatis Carolinae Pragensis vol. XIII Andrej Tóth – Lukáš Novotný – Michal Stehlík: Národnostní menšiny v Československu 1918−1938. Od státu národního ke státu národnostnímu? Vydala Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1 a vydavatelství TOGGA, spol. s r. o., Volutová 2524, Praha 5 © Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2012 © TOGGA, 2012 © Andrej Tóth, Lukáš Novotný, Michal Stehlík, David Hubený, Pavel Dufek, Marek Junek, 2012 Redakční spolupráce: Zdena Wiendlová Jazyková redakce: Klára Kunčíková Obálka a typografie: Jana Vahalíková Foto na předsádce © ČTK, 2012 Sazba z písma Fedra: Dušan Neumahr Tisk: Tiskárna Protisk, s. r. o., České Budějovice Vydání první, Praha 2012 ISBN 978-80-7308-413-4 (Univerzita Karlova v Praze) ISBN 978-80-87258-58-3 (TOGGA)

OBSAH

11

Úvod

19

I. Národnostní menšiny v první Československé republice

19 I.1.

45 76

112

128 177 185

I.2.

Ústavněprávní zakotvení první Československé republiky Politické strany německé menšiny

I.3. Politické strany maďarské menšiny

I.4. Slovenské autonomistické hnutí

I.5.

Problematika Podkarpatské Rusi *

I.6. Polská menšina **

II. Politicko-právní zázemí národnostních menšin

185 II.1. Programová prohlášení vybraných československých vlád týkající se národnostních menšin

201

II.2. Právní postavení menšin v Československu

226 II.3. Problematika národnostních menšin na mezinárodních fórech

249 II.4. Zastoupení národnostních menšin v Národním shromáždění

259

288

323

II.5. Jazykové právo

II.6. Cenzurní praxe a tiskový zákon

II.7. Národnostní menšiny a pozemková reforma

331 III. Hledání nového směru v menšinové politice ve druhé polovině třicátých let

332 III.1. Chmurné vyhlídky po čtvrtých parlamentních volbách roku 1935 337 347

III.2. Pokus o korekturu vztahů s Berlínem na konci roku 1936 III.3. Hledání společné řeči při řešení menšinové otázky

352 III.4. Vyhlášení základního rámce národnostního vyrovnání – Únorová dohoda z roku 1937 356 III.5. Ústavněprávní návrhy Sudetoněmecké strany z dubna 1937

368 III.6. Memorandum maďarských menšinových politiků z jara 1937 380

III.7. Ztroskotání politiky „18. února“

394

III.9. Negativní projevy představitelů národnostních menšin

384

III.8. Marná jednání s SdP na bázi Únorové dohody

400 III.10. Příprava národnostního statutu jako pokusu o novou právní úpravu postavení národnostních menšin v roce 1938 413

418

III.11. Práce na rámcové osnově statutu

III.12. „Skizze“ – karlovarský program SdP v novém hávu

428 III.13. Snahy Maďarů o zrovnoprávnění maďarské otázky s otázkou německou 454

III.14. Důvodová zpráva k národnostnímu statutu

474

III.16. Finalizace rámcového návrhu národnostního statutu

464 III.15. Školství jako základní statistický argument pro podporu československé národnostní politiky 482 III.17. Osnova zákona o národnostním statutu – tzv. druhý plán 511 III.18. Část X. národnostního statutu – návrh nové úpravy zemské samosprávy

516 III.19. Návrh zákona o nové organizaci samosprávy na zásadách národnostního statutu

525 III.20. Nové zásady jazykového práva – třetí pilíř nového statutu národnostních menšin

530 III.21. Tzv. třetí a čtvrtý plán – nereálná cesta k záchraně republiky

554 III.22. Další rozhovory předsedy vlády Milana Hodži se zástupci maďarské menšiny

564 III.23. Kritika národnostního statutu a návrhu nových zásad jazykového práva Sjednocenou maďarskou stranou (EMP)

570

581

III.24. Definitivní rozchod EMP s republikou

III.25. Konec republiky – konec nadějí

591

Závěr

597 623 695 699 703 707 711 715

Seznam pramenů a literatury Přílohy O autorech Resumé Resumé / Summary Resumé / Zusammenfassung Resumé / Résumé Jmenný rejstřík

* Autorem kapitoly I.5. Problematika Podkarpatské Rusi je David Hubený. Na podkapitole Náčrt první pozemkové reformy na Podkarpatské Rusi se spolupodílel Pavel Dufek. ** Autorem kapitoly I.6. Polská menšina je Marek Junek.

ÚVOD

Na podzim roku 1918 skončila první světová válka, což s sebou mimo jiné přineslo podstatnou změnu politické mapy středoevropského prostoru. Habsburská monarchie se rozpadla a na jejích základech vznikly tzv. nástupnické státy; jedním z nich se stalo i Československo. Nový stát, jehož definitivní hranice potvrdily mírové smlouvy, uzavřené v Saint-Germain-en-Laye a Trianonu, dostal do vínku složitou část dědictví svého předchůdce – rozmanité národnostní složení svých obyvatel. Přitom téměř jedna třetina z nich svůj nový domov odmítala a obtížně se s ním identifikovala; jednalo se především o Němce, Maďary a Poláky, kteří se v důsledku událostí, jež nemohli ovlivnit, stali státními občany Československé republiky. Zbývající dvě třetiny (Češi a Slováci) naopak propadly euforii a oslavovaly vzniklý útvar jako něco, po čem dlouhá staletí toužily. Za těchto okolností bylo téměř nemožné docílit stavu, kdy by se tyto dvě skupiny shodly na principech a fungování „svého“ státu. Po počátečních kontaktech představitelů nového státu (říjen, listopad 1918) se sudetskými Němci, kteří jako druhá nejpočetnější skupina (po Čechoslovácích) tvořili významnou entitu, dospěli českoslovenští političtí vůdci k závěru, že si svůj stát zařídí po svém. Zcela mimo dění, vzhledem k situaci na Slovensku, jehož správa se pod nově utvářený stát dostávala jen velmi pomalu, se ocitli Maďaři. Nezbylo jim nic jiného, než jen přihlížet svému začleňování pod pražskou vládu, aniž by s nimi kdokoliv z tehdejší oficiální československé politické reprezentace vešel v kontakt a pokusil se s nimi dohodnout, jakým způsobem uvést nový politicko-geografický status quo v podunajském prostoru v život. Ještě před prvními řádnými parlamentními volbami byly na konci února 1920 přijaty interimním, národnostně „jednobarevným“ zákonodárným orgánem země, Revolučním Národním shromážděním, základní zákony, především ústavní listina a jazykový zákon, na jejichž základě se Němci, Maďaři a Poláci stali příslušníky národnostních menšin, resp. státními občany jiného než československého jazyka. Zmíněné normy zaručovaly všem zástupcům národnostních minorit, které tvořily téměř 30 % obyvatelstva, rozsáhlá práva, potvrzená skutečností, že republika musela do svého právního řádu inkorporovat ustanovení tzv. menšinové smlouvy. Spory, zda tak Praha učinila způsobem dostatečným, však přetrvávaly téměř po celou dobu existence první republiky.

11

Národnostní menšiny v Československu 1918−1938

Vzhledem k národnostnímu složení první Československé republiky nepřekvapí skutečnost, že problematika národnostních menšin, jejich začlenění do fungování státu nebo otázky spojené s přístupem státní správy a samosprávy k zástupcům národnostních minorit, s jejich vztahem a identifikací s novým státem tvořily kruciální problémy, s nimiž se musela republika potýkat. V tomto ohledu se tedy příliš nelišila od Rakousko-Uherska, kde národnostní problematika patřila mezi nejdůležitější aspekty nejen vnitropolitického vývoje. Otázkou bylo, zda si nový a nepoměrně menší stát dokáže s tímto problémem poradit, resp. zda se mu podaří, na rozdíl od monarchie, najít způsob, jak se s ním na bázi budované moderní občanské společnosti s výraznými individuálními právy co nejlépe vypořádat. Předkládaná práce se pokouší odpovědět na některé otázky spojené s postavením menšin v meziválečném Československu, resp. spojené s politikou československých vlád vůči menšinám v letech 1918–1938. Její základní strukturu tvoří tři celky, které jsou spolu volně spojeny, a proto je možné je číst a analyzovat i jako samostatné oddíly. První část (Národnostní menšiny v první Československé republice) stručně analyzuje vznik Československa, včetně postoje německé a maďarské menšiny k němu, a základní premisy pro etablování se národnostních menšin v jeho společensko-politickém životě. Nastiňuje také problematiku politických stran dvou nejpočetnějších minorit, Němců a Maďarů. Tato pasáž je vzhledem k počtu a struktuře politických subjektů, zastupujících zájmy Němců a Maďarů, pojata odlišně. Čtenář se s německými stranami seznámí jednotlivě – je popsáno téměř celé spektrum těch nejvýznamnějších politických organizací –, zatímco historie maďarských stran je analyzována průřezově, kdy nejdůležitější roli hrají parlamentní volby jakožto mezníky v dějinách maďarských menšinových stran, resp. maďarské menšinové politické scény. Po zralé úvaze obsahuje tato část i podkapitolu věnovanou problematice slovenského autonomismu, protože lpění na koncepci jednoho státního národa, který má dvě větve, českou a slovenskou, se postupem doby ukazovalo jako stále více kontraproduktivní, a dále podkapitoly o Podkarpatské Rusi a polské menšině, jíž je vzhledem k jejímu marginálnímu významu věnována pouze okrajová pozornost. Druhá část (Politicko-právní zázemí národnostních menšin) se již zaměřuje na samotné menšiny, resp. na vybrané problémy jejich fungování v rám-

12

Úvod

ci státu, neboť analyzuje nejen právní postavení národnostních menšin v Československu, především jejich ochranu z hlediska hlavy VI. ústavní listiny, ale i problematiku národnostních menšin na mezinárodních fórech a zastoupení národnostních menšin v Národním shromáždění. Všímá si i vybraných programových prohlášení československých vlád, která dokládají, že se kabinety, co se týče menšin, uchylovaly k všeobecným proklamacím a konkrétní minoritní politiku ve svých programech většinou neformulovaly (situace se samozřejmě změnila ve druhé polovině třicátých let 20. století, kdy stále agresivnější politika nacistického Německa donutila československou exekutivu k vytvoření jasné koncepce komplexního řešení minoritní problematiky). Tato část práce rozebírá i zásadní fenomén postavení národnostních menšin, jazykové právo, které se jeho tvůrci rozhodli koncipovat odlišně od stavu, jenž platil v Rakousko-Uhersku, kdy sice neexistoval žádný státní jazyk, ale fakticky a naprosto i logicky převládaly němčina v Předlitavsku a maďarština v Zalitavsku. Součástí tohoto bloku je i analýza norem spojených s cenzurou a tiskovým právem, které se v převážné většině dotýkaly i menšinového tisku, a to především po roce 1933. Na závěr je zařazena i stručná podkapitola zabývající se pozemkovou reformou a jejími dopady na menšiny. Třetí část práce (Hledání nového směru v menšinové politice ve druhé polovině třicátých let) rozebírá pokusy československé vlády a prezidenta republiky o nalezení modu vivendi s národnostními menšinami, resp. snahy o celkovou korekturu jejich postavení v rámci státu, a to s jednoznačným cílem zajistit národnostní smír jako základní předpoklad pro udržení celistvosti státu, jež začínala být stále více ohrožována odstředivými tendencemi těchto národnostních menšin, vzhlížejících ke svým „národně-mateřským“ státům. Tato část začíná čtvrtými parlamentními volbami v roce 1935, jejichž procentuální výsledky vynesly Sudetoněmeckou stranu do pozice nejsilnější politické strany, pokračuje snahami kabinetu o vyřešení menšinové otázky (Únorová dohoda z roku 1937) a představuje návrhy SdP na posílení role národnostních skupin a na transformaci ochrany práv z individuální na kolektivní rovinu (legislativní návrhy na změnu ústavy z dubna 1937). Paralelně jsou podány i stížnosti maďarské menšiny, jež byla ve svých požadavcích konstruktivnější než menšina německá a primárně požadovala řešení akutních praktických otázek z oblasti kul-

13

Národnostní menšiny v Československu 1918−1938

turní, školské, církevní, politické a hospodářské, aniž by volila konfrontačně populistickou politickou rétoriku vedoucí k zfanatizování svých příslušníků a aniž by kladla vládě nepřijatelné postuláty, které předem odsuzovaly jakoukoliv věcnou debatu a dohodu k nezdaru. Byť samozřejmě i autonomistická platforma maďarské menšinové politické scény, nepřímo potvrzená v jejím memorandu z první třetiny roku 1938 a ústně i předsedovi vlády v červnu 1938, byla v rozporu s československou státností a ústavněprávními mantinely státu. Jejím cílem však do září 1938 bylo přiznání autonomie Slovensku a realizace autonomie Podkarpatské Rusi a nikoliv snaha o připojení jižních oblastí Slovenska a Podkarpatské Rusi k Maďarsku. Nejširší prostor je ve třetí části věnován přípravě tzv. národnostního statutu, dokumentu, jehož základní ideou bylo opuštění koncepce národního státu, spočívající v ochraně všech jeho občanů, lhostejno, jaký jazyk používají, a přetvoření Československa ve stát, kde by de facto neexistovala ústřední moc, pouze uzavřené samosprávné celky. Projekt národnostního statutu zpočátku znamenal ve své podstatě odklon od státu národního ke státu národnostnímu, velmi brzy se však transformoval v reálnou možnost konce unitárního státu. V rámci nové politiky vůči národnostním menšinám pak dokonce prezident republiky Edvard Beneš učinil nevídaný krok, jenž by byl v předchozích letech zcela nepředstavitelný. V rámci tzv. čtvrtého plánu národnostního statutu byl ochoten respektovat veškeré sudetoněmecké požadavky. Vnitřní i vnější okolnosti však již konsenzu nepřály. Je-li v první části této práce věnována zhruba stejná pozornost všem početnějším národnostním menšinám – Němcům, Maďarům, Polákům a Rusínům – včetně problematiky slovenského autonomistického hnutí a hlavních aspektů politiky pražských vlád vůči Podkarpatské Rusi, v souvislosti s mezinárodněprávním závazkem Československa vytvořit na území tohoto nejvýchodnějšího cípu republiky územní autonomii, je ve druhé a třetí části pozornost z hlediska národnostní politiky vlády zúžena primárně na hlavního determinanta přístupu vrcholných politických činitelů republiky k národnostním menšinám, na tříapůlmilionovou německou minoritu. Byť představitelé státu jednali i se zástupci ostatních národnostních menšin, řešení národnostní otázky bylo spjato především s řešením otázky německé. Přesto jsou zevrubněji rozebírány i stížnosti

14

Úvod

a požadavky maďarské menšiny z let 1937 a 1938, a to včetně tří důvěrných rozhovorů jejích politických zástupců s předsedou vlády v červnu, červenci a září 1938, jejichž průběh i meritum dokládají, že pořádání otázky maďarské se mělo udát až na bázi základního rámce uspořádání národnostní problematiky vytvořeného a dohodnutého s německou menšinou. Je zde ovšem shrnuta i základní opoziční linie všech dotčených národnostních menšin, včetně autonomních Slováků, a to na základě vystoupení jejich zákonodárců v Národním shromáždění. Expozé zástupců národnostních menšin v zákonodárném sboru, dokumentující jejich oficiální stanovisko ve směrodatných politických otázkách, jimž je v této práci věnována pozornost, je pak společným pojítkem všech tří hlavních kapitol. Důležitou součástí práce je i popis situace v oblasti meziválečného menšinového školství, které bylo jednou z nejhlídanějších oblastí společensko-kulturního života politických reprezentantů národnostních menšin. V souvislosti s maďarskou národnostní menšinou je ve třetí části věnován prostor písemným reakcím, tj. komentářům a postřehům její oficiální politické reprezentace – nejen – k vládnímu návrhu národnostního statutu a dalším legislativním předlohám s ním souvisejícím, a to ve větší míře než v případě německé menšiny. Důvodem této skutečnosti je především odlišná politika a motivace obou národnostních skupin, menšinových Němců a Maďarů, v kritickém roce 1938. Zatímco politické stanovisko a postoj většinového mluvčího československých Němců, Sudetoněmecké strany, k národnostní problematice byl plně v zajetí populistického vystupování, žádajícího okamžitou meritorní úpravu ústavněprávních mantinelů státu a obsáhle kritizujícího postavení národnostních menšin v Československu, opoziční politický zástupce menšinových Maďarů, Sjednocená maďarská strana, sice rovněž žádala ústavněprávní rekonstrukci republiky, přesto „paralelně“ a mnohdy překvapivě velmi konkrétně usilovala o nápravu dílčích problémů na poli školském, kulturním a hospodářském. Zatímco tedy opoziční politická reprezentace německé menšiny opakovaně předkládala svou notoricky známou, populismem prodchnutou a stylově košatou kritiku republiky a své požadavky tzv. „shora“, Maďaři zůstávali vesměs na praktické rovině a dožadovali se spíše změn svého postavení „zezdola“, tj. korekcí ryze praktických stránek života maďarské menšiny. Tato skutečnost obě opo-

15