Úvodník. Pestrost podzimu

Úvodník Pestrost podzimu Dokáţu se radovat z kaţdého ročního období, ale pokud bych měl vybrat jedno z nich, rozhodl bych se pro podzim (hned v závěsu za ním by bylo jaro). Zřejmě i proto, ţe jsem se narodil v září. Je to roční období, které si opravdu vychutnávám. Je plné zvratů a překvapení. Rychle se měnící barvy a jejich velká pestrost. Tiché slunečné dny, kdy se ani lístek nepohne, uprostřed těch větrných a deštivých, kdy bys ani psa nevyhnal. Ranní mlhy či přízemní mrazíky a do toho se derou sluneční paprsky. Jakoby chtěly dát najevo, ţe jim něco z jejich síly ještě zbylo. Je to čas plný zvratů a překvapení. A právě v tomto období - během podzimních prázdnin, má naše rodina ve zvyku jezdit na chatu či chalupu někam do přírody, kde rádi odpočíváme. Jen my a příroda. Povedlo se nám to i letos a bylo to krásné. Za vyhřátou pecí jsme si četli kníţky a hráli společenské hry. A prostřídali jsme to vycházkami do okolí, kde jsme „nasáli“ čerstvý vzduch, abychom se znovu rádi vraceli na teplou pec. Kdyţ jsme tak procházeli kopcovitou přírodou se všemi těmi výhledy na lesy a stráně, pozoroval jsem stromy kolem sebe a napadaly mě různé asociace. Rád pozoruji (některé ) stromy a někdy mě od nich musí kluci tahat slovy: „Tati, uţ pojď! Jestli tady budeš takhle pozorovat kaţdý druhý strom, tak se dnes domů nedostaneme.“ Všímal jsem si jejich vzrůstu. Stojí tam hezky vedle sebe, starý vzrostlý buk a mladá, jemná, tenoučká břízka. Strom, který byl ještě stále sytě zelený a vedle něho uţ opadaný javor, který mi ukazoval jen ty své nosy. Vysoký, úhledný jasan a zkroucený, vrásčitý habr. Stály tam tiše vedle sebe a vypadalo to, jako by jim bylo spolu dobře. Nic si nevyčítají, nemají potřebu se posuzovat nebo spolu jinak soupeřit. Natoţ, aby jeden druhého kritizoval či se pomlouval. Prostě zůstávají spolu a šíří do svého okolí milou atmosféru…(Sk 2, 47). Vše do sebe zapadá svou pestrostí, rozmanitostí, vzrůstem a zasazením do krajiny. A já jsem si u toho vybavil církev. Asi takovou, jakou ji chce Jeţíš mít. Rozmanitou, pestrobarevnou a členitou. Společenství, které si nemusí nic dokazovat, které si nevyčítá, nesoupeří spolu, nemusí se před druhým hlídat, aby náhodou něco z toho co řekne, nebylo pochopeno špatně. A kdyţ spolu nedokáţe komunikovat, tak alespoň vedle sebe tiše stojí a uţívá si to. Je rádo, ţe má vedle koho stát a nemusí stát osaměle. Chtěl bych, abychom byli jako stromy, které jsem potkal minulý týden. Skrze ně jsem si znovu uvědomil hloubku svobody a sounáleţitosti, po které touţím a kterou chci proţívat v církvi. Ţádné jiné společenství nemá tolik předpokladů k tomu, aby tyto hodnoty mohlo poskytnout. Snad nejsem sám, kdo ţije s těmito touhami. Přeji Vám pestrobarevný podzim protkaný příjemnými proţitky, co pohladí. Martin Ţůrek

Rozhovor Přeji si být duchovním vůdcem Další zima na krku, dalo by se říci, a poznenáhlu se rok 2011 kloní k závěru. Najednou si uvědomuji, ţe to uţ bude druhá zima, kdy je u nás na Zlínsku kazatelská rodinka Ţůrkových. Martina, našeho kazatele, asi vnímáme intenzivněji. Ze sobotních kázání, nebo třeba z evangelizace, pastoračních návštěv. Jenţe on má i manţelku. Povětšinou bývá kazatelská manţelka vnímána jako ta „vzadu“, to zázemí kazatele. Pečovatelka dětí, tichá, nenápadná, dodávající sílu, pochopení, utěšení. Jenţe u Pavly Žůrkové je tomu trochu jinak. Nebojte, určitě má vše, co jsem vyjmenoval, ale rozhodně není nenápadná a v ţádném případě „ta vzadu“. Naopak. Vnímám ji, ale určitě i vy ostatní, jako něco více. V dnešním rozhovoru říká: „Přeji si být duchovním vůdcem“. V jejím případě to je na místě. Od léta loňského roku je totiţ také biblickou pracovnicí, kazatelkou pro sbor Holešov a okolí. Po roce lze jiţ různě vzpomínat, bilancovat a proto jsem poloţil Pavle otázky, které s ní a její prací souvisí. Musím říci, ţe odpovědi vznikaly“ za minutu dvanáct“, a asi kdyby bylo více času na odpovědi, prozradila by o sobě a své práci více. No nevadí, snad ještě budeme mít moţnost se jí na cokoliv zeptat - osobně či třeba zase v našem časopise. Na úvod, i když jsi mezi námi více než rok, tak přece jen nám připomeň, odkud pocházíš, z jaké rodiny a z jakého prostředí? Pocházím ze Starého Hrozenkova v Bílých Karpatech. Můj rodný dům je vlastně zemědělská usedlost, ke které vţdy patřily zahrady, louky, les a mnoho domácího zvířectva. Dnes uţ v domečku

bydlí jen tatínek (maminka zemřela letos v září) a moje starší svobodná sestra. Ze zvířat zůstali dva psi, kočka, slepice a pár ovcí. Co se týče víry, tak jsem jedinou adventistkou v rodině. Jak jste se seznámili s Martinem a tvůj první dojem, který na tebe udělal? S Martinem jsme se seznámili na Teologickém semináři. Byl to můj spoluţák z vyššího ročníku, kterého jsem měla moţnost blíţe poznat hlavně díky modlitební skupince a společnému studiu angličtiny. Od první chvíle na mě působil tak trochu „tajemně“. V duchovní oblasti jsme jeden pro druhého začali být vzájemným obohacením, a to nás přitáhlo k sobě. Jsi manželkou kazatele, ale co víc, sama jsi také „kazatelkou – neboli biblickou pracovnicí, jak se dříve říkalo.

Rozhovor Co tě vedlo k tomu opustit řady klasických manželek a stát se „kolegyní“ svého muže? Práce po boku svého muţe mě vţdycky bavila. Jako klasická manţelka kazatele jsem mu ráda vypomáhala s biblickými hodinami, vedla jsem skupinky, jezdila jsem na pastorační návštěvy… Povaţuji to za smysluplnou práci. A potom přišla nabídka z Moravskoslezského sdruţení. Dostali jsme nějaký čas na rozmyšlenou, který jsme věnovali společnému hledání. Já i Martin jsme tehdy vnímali, ţe nás Pán Bůh povzbuzuje, abychom udělali tento krok do neznáma.

Dá se při tvé práci myslet a jednat tak, že to máš jako ½ úvazek a tak po 4 hodinách ukončíš návštěvy. Nebo to máš nastaveno jinak, a pokud ano, jak? Museli jsme si v rodině vytvořit určitý plán, abychom zvládali péči o děti i své povinnosti. Takţe ten půl úvazek do jisté míry dodrţuji. Týká se to hlavně mého pobytu mimo domov. V terénu trávím jeden celý den od rána do večera a pak podle potřeby některá další dopoledne a některé soboty. K mé práci však patří také různé přípravy promluv, kázání a biblických hodin. Tomu se často věnuji „mimo pracovní dobu“, ale nevadí mi to.

Věděla jsi, do čeho jdeš, že se tím značně změní život rodiny. A jak to vidíš teď, po roce práce? Tušila jsem, do čeho jdu. Kdyţ přišla tato nabídka, měli jsme s Martinem za sebou asi osm let společné sluţby, takţe jsem mnohé věci dokázala předem odhadnout. Jak to tedy vidím teď po roce? Asi hodně podobně jako před rokem. Jen opadly určité obavy a nejistota, která je asi na pořadu dne vţdy, kdyţ se člověk ocitne v nové situaci.

Jaký pocit máš v současnosti ze svého svěřeného sboru Holešov a změnil se tvůj pohled na něj a lidi tam? Cítím se v Holešově velmi dobře. Od loňska se můj pohled určitě změnil, nebo spíš posunul do větší hloubky – nejenţe dokáţu všechny členy pojmenovat a nezabloudím po cestě na pastorační návštěvu, ale často si uvědomuji, jaké skryté poklady tito lidé v sobě nosí. Těším se na to, co spolu ještě proţijeme.

Po těch zkušenostech, co za ten rok máš, rozhodla by ses dnes stejně? Myslím, ţe ano. Věřím, ţe to tak naplánoval Bůh. Co to obnáší mít na bedrech sbor, i když jen na ½ úvazek, a více méně s podporou a pomocí manžela? Cítím za tyto lidi zodpovědnost. Snaţím se je lépe poznat, uvidět jejich dary, touhy a moţnosti. Za svůj největší úkol povaţuji modlitbu a blízký vztah s Bohem. Přeji si být duchovním vůdcem, nejen logickým rádcem.

Již není tajemstvím, že sbor Holešov se po dlouhých víc jak čtyřiceti letech bude stěhovat ze současného místa. Můžeš nám to přiblížit, a jaké je budoucí řešení? Budova sboru v Holešově nutně potřebuje rekonstrukci, na kterou v současné době není dostatek finančních prostředků. Členové se domluvili, ţe budovu nabídneme k prodeji. Kdyby se našel vhodný kupec, za utrţené peníze by se koupil menší, lépe vyhovující objekt. Jestliţe se kupec nenajde, bude se jednat o to, zda příští rok proběhne potřebná rekonstrukce.

Rozhovor Co ti tvá práce dává i pro osobní duchovní život? A co ti tvá práce bere? Má práce v první řadě obohacuje můj osobní duchovní ţivot – cítím větší potřebu modlitby, naslouchání Boţímu hlasu. Kromě toho mám moţnost setkávat se s novými lidmi, kteří mě nesmírně obohacují. Zatím nevidím, co by mi má práce brala. Jak to vidíš se svou prací do budoucna? Zatím se neohlíţím po ničem novém. Jsem spokojená, ale zároveň připravená na to, ţe Pán Bůh můţe mít i jiný plán, neţ jak to teď cítím já.

Jaký je Martin, jako tvůj přímý nadřízený, jako šéf? „Nevracíš“ mu nějak jeho „nadřazenost“ doma v soukromí? Nebo je to u vás jinak, normálně? Kdyby nebyl Martin mým nadřízeným, asi bych do této práce nikdy nešla. Je mým vůdcem a rádcem, a já jsem za to ráda. Co si přeješ osobně do budoucna a co přeješ svému sboru, našemu sboru a církvi obecně do budoucna? Pro sebe, pro Holešov, pro Zlín i pro církev obecně si přeji, abychom dali Bohu prostor, aby se projevil v našem srdci, v našich vztazích, ve všem, co děláme. Otázky kladl T&P – P. Matula

Reportáž V ukrajinském lágru Nebojte se, opravdu nebude řeč o nějakém novodobém gulagu. Lágrem se na Ukrajině pojmenovává jakýkoliv tábor. Ten, o kterém se zmiňuji, leţí nějakých padesát kilometrů od Lvova. Za vlády rudého bratrstva byl táborem pionýrským, nyní je však v reţii místních adventistů. Ti jej postupně přebudovávají na sanatorium. Během desetidenních turnusů se tu zájemci seznamují se základy zdravého ţivotního stylu. Něco jako New Start s masivnějším důrazem na duchovní sloţku. Tři z pěti budov uţ slouţí svému účelu, na těch zbývajících se pracuje. Do akce se letos zapojují jak praţská Maranatha, tak zlínské Samari. Jedni nabízí finance, druzí bezplatnou práci devíti dobrovolníků.

První skupina českých brigádníků odjíţdí předposledního srpna autobusem. Navzdory tomu, ţe vlastní řádně zakoupené místenky, ţádné místo na ně nezbývá. Příštích sedm stovek kilometrů budou posedávat na schodech či polehávat v uličce. A aby toho nebylo málo, šest nočních hodin vyčkávat na polsko-ukrajinské hranici. To nejhorší je však teprve čeká. Zbylá pětice, která nad ránem vyrazila k východu mým renaultem, dostává ještě na Slovensku překvapivou zprávu: „ Rychle

přijeďte, nikomu tu nerozumíme, jsou tu nějací divní lidé!“ Další zvěst obdobného znění nás zastihuje při odbavování na čáře. O hodinu později, při překonávání zamlţených Karpat se zoufalým tónem ozývá greenhorn Aleš: „Tak jsem si to teda nepředstavoval! Odvezli nás na opuštěné místo, nikoho tu neznáme, je to tu nějaká sekta, nebo co a chtějí nás zmanipulovat! Mám chuť vzít bágl a zavčasu upláchnout!“ Naše počáteční zděšení se postupně mění ve všeobecné ţertování: „Nebudeme spěchat, necháme je v tom chvilku podusit a potom je láskyplně vysvobodíme“. Dominik, Petra, Kuba i moje maličkost se uţ s adventisty setkali, takţe v zápletce nevidí ţádné váţnější nebezpečí. Jenom další z nováčků, otrokovická Jitka (která ví, kde bydlí jistí Vyčánkovi), zůstává i nadále ve střehu. Za čtyři hodiny jsme konečně na místě. Rozespalá Veronika, Wendy, Aleš i Jeremiáš (který o svém biblickém jmenovci zatím takřka nic neví) začínají o překot vyprávět: „ Ze lvovského autobusáku nás nejdříve odváţel nějaký usměvavý borec v Mercedesu. Uháněl jako vítr, předjíţděl všechno a všude a přes les a dvě brány nás dovezl aţ sem. Tady nám naznačili, ţe kluci zvlášť, holky taky zvlášť a hajdy na seminář. Říkali jsme, ţe jako většina lidí v Česku nejsme věřící. Oni na to:“ To nevadí, však zítra budete…“ Všechno se samozřejmě brzo vysvětlí. Na Barvínku, jak se sanatoriu říká, právě probíhá týdenní rekreačně-evangelizační soustředění. Adventisté sem pozvali své přátele a spolu s nimi pak ve skupinkách probírají základní biblická poselství. informovaní pořadatelé se proto domní-

Reportáž vají, ţe naše dobrovolnická čtveřice sem, tak jako všichni ostatní, přichvátala na onen zmíněný seminář… Další dějství je uţ pochopitelně o práci. Zatímco stovka nastrojených ukrajinských přátel den co den hloubá v tajemstvích prastaré Knihy knih, čeští dobrovolníci makají aţ se z nich kouří. Nejen z nich, ale také od sbíječek, „flexek“, majzlíků a dalšího pracovního nářadí. Hoši si berou na starost budování ventilace, dívky zase tmelí, brousí a natírají stropy. Později rovněţ dochází na obkládání koupelen a především na pro nás nový, zatím neznámý druh „zábavy“. Podobně jako na Šumavě i tady je teď ve hře kůrovec. Zatímco ve zmíněném pohraničí se jej někteří pokoušejí likvidovat, my ho na Ukrajině záměrně mnoţíme. Kůrovec se totiţ ve zdejší stavební terminologii nazývá tzv. škrábaná, chcete-li točená omítka. Dílo neblaze proslulého brouka připomíná takřka dokonale. Pastelově zamalované „kůrovcové“ stěny zakončené bílou lištou nevypadají zas aţ tak špatně. Kaţdopádně je to ve zdejších končinách nejčastěji pouţívaný způsob povrchové úpravy interiérů. Kdyţ se na věc podíváme okem ekonoma, letošní „česká stopa“ na Barvínku se pohybuje kolem hodnoty tří set tisíc českých korun. To, ţe se na ní podepsali především nevěřící, zůstává pro ukrajinské křesťany nevysvětlitelnou záhadou. O víkendu se ale tak či onak odpočívá. Sobotní odpoledne věnujeme návštěvě nedalekého Lvova. Historické město s čistými upravenými parky a příjemně pulsujícím centrem v nás však zanechá i nějaký ten stín. U velkého trţiště poblíţ nádraţí mě například málem srazí pádící stařík s dámskou taškou v ruce. Za ním utíkající stařenka mává rukama a křičí: „Zabijte ho, on kradl!“ Z obchodu se na-

jednou vyřítí mladý hromotluk, chvíli nahání zloděje mezi auty a pak uţ naštěstí vrací lup vděčné babičce. Na jednom z náměstí nám zase takřka před očima umírá bílý kůň. Tvrzení majitele, ţe příčinou je zlomená noha, není pravdivé. V odpoledním vedru jej se svou droţkou uhnal k smrti…

Nedělní vycházku si s Dominikem poněkud prodluţujeme. Láká nás opuštěný kombinát na zpracování síry. Ověšeni fotoaparáty procházíme liduprázdným chátrajícím areálem s nekonečným potrubím, drolícími se halami a stometrovými rezavými komíny. Společnost nám dělají jen krákorající havrani. Kdyţ se po dvouhodinovém potulování mezi strašidelnými kulisami stáčíme k tušenému východu, narazíme na dva potetované borce se psem. Naznačují, ať se okamţitě vrátíme odkud jsme přišli. Pes prý není ţádný lidumil. Vzápětí však u nás zastavuje „ochranka“ na rezavém kole značky Ukrajina. Chvatně s ním praští o zem a s neohroţeným výrazem vítěze Druhé světové spustí: „Odkud jste, co tu děláte, jak jste se sem dostali, fotili jste ţe, určitě jste špioni!“ Vytahuje mobil a vytáčí policii. Jakékoliv argumenty o tom, ţe jsme ţádný zákaz neviděli (coţ je pravda), odmítá a odvádí nás na stráţnici. Do posledních řádků ošuntělého sešitu se

Reportáž červenou propiskou snaţí vtěsnat veškeré informace z mého pasu. Nejdřív mu nestačí tuţka, poté ani místo na stránce. Nabídnu mu vlastní propisku a její modrá stopa potom zaplňuje veškeré volné okraje. V kovové kukani je hrozné horko a policie stále nikde. Ochránce národního majetku se slituje a nabízí nám čaj. Snaţíme se být milí, chválíme jej, ţe dělá dobře svoji práci a tak se nakonec docela rozpovídá. Po chvíli před námi stojí sympatický pětatřicátník v uniformě s mnoha hvězdičkami. Asi se jedná o závaţný případ, kdyţ se osobně dostavil náčelník zdejší kriminálky. Podívá se do pasu, vysvětlí, ţe se jedná o objekt strategického významu a pozve nás do auta. K našemu překvapení projíţdíme přes dvě uzamčené, dobře hlídané brány. Náčelník cestou dodává, ţe se tady těţila síra, vyráběla kyselina sírová a díky tomu zde vyrostlo čtyřicetitisícové město Novyj Rozdil. Po rozpadu Světského svazu fabriku o rozloze pěti svitovských areálů zavřeli a teď tomu říkají druhý Černobyl. Lidé ve městě přišli o zdroj příjmů a tak je tu, jak tvrdí, mnoho banditů a vysoká kriminalita. V ţádném případě nám nedoporučuje chodit do Rozdílu potmě.

„Tady máte moji vizitku“, dodává s úsměvem,“kdyby se cokoliv stalo, okamţitě volejte“. Ochotně nás potom zaveze aţ k branám sanatoria. Vnucujeme mu desetieurovku ať koupí něco dětem. Jako šéf kriminálky bere měsíčně jen dvě stě aţ dvě stě padesát dolarů… Jak je vidět, dvoutýdenní ukrajinské brigády, to není jenom o práci. Večerní posezení kolem oranţových ohňů, ranní plavání v jezeře se stoupající bílou mlhou, přívětivě nemotorná komunikace s místními. Hloučky „tetiček“ adventistek zpívajících si pro radost ukrajinské duchovní písničky. Svědectví staršího pastora z Běloruska o pomoci jeho rodiny opuštěným dětem. Dvouhodinový večerní dialog naší nevěřící Veroniky s česky mluvícím kazatelem Michalem o smyslu víry v Boha. Z paměti ale také nevymizí epizody s bezprostředním třicátníkem Nikolou, který v areálu působí jako „děvečka pro všecko“. „Fanta, Fanta, čiki piki jůůů!“ hlasitě juchává přes celý areál. „ Vy sámaja lúčšaja grúpa!“ dodává a plácá nás při tom po zádech (Díky jeho“Fanta, Fanta“ si vyslouţí přezdívku „Koka Kolja:-). Na rozdíl od poněkud zdrţenlivých bratrů a sester nám dává nepokrytě najevo, ţe nás má rád. Při odjezdu ve dvě v noci jako jediný neváhá vstát a doprovodit naše auto aţ k půl kilometru vzdálené hlavní bráně. Poslední pohled odkrývá lesk jeho orosených očí. Pokud by se měl na letošní brigádě hledat nějaký výrazný evangelizační moment, potom je to právě tento. Frtom

Reportáž Kádečko na „zřícenině“ aneb ani slota nás nás nedostala Nadpis je moţná nesrozumitelný. Alespoň pro ty, kteří nevědí, co je to ta zřícenina. Není to ţádný bývalý hrad či jiný šlechtický pozůstatek. To jen u Slováčků na Nové Dědině takový dům, dle Víťových slov zřícenina, stojí. Ale nelekejte se, dnes uţ to ţádná zřícenina není. Naopak!!. Kdo viděl ten dům před dvěma lety a teď, byl mile překvapen. Ale o tom mé dnešní vypravování není. Chci vás seznámit s tím, jak Kádečko proţilo sobotu 8. října. Prapůvodní představa byla, ţe rodiny, děti a další by proţili víkend v přírodě, nejlépe na nějaké chatě. Jenţe ač termín byl jasný jiţ od jara, lidský faktor selhal a tak z víkendu zbyla jen sobota. A to ještě 14 dní před akcí nebylo jasné, kam se uchýlíme v případě, ţe počasí nebude příznivé. V týdnu to vypadalo, ţe nám bude počasí neobyčejně přát. Jenţe přání se nevyplnilo. V sobotu před akcí jsme někteří – hlavně místní Víťa Slováček a rodačka z Nové Dědiny Alenka Vyčánková- vyběhli na průzkumy a zmapovali terén. Hlavně pro Alenku to byl záţitek. Chodila místy svého dětství a mládí. Počasí aţ do pátku bylo ok, jenţe pátkem začala slota. Zima, déšť, zkrátka ne na pobyt v otevřené krajině a s dětmi. V sobotu ráno mraky, chladno, dokonce ti, co jeli ze Zlína, déšť doslova vezli na autech. Jenţe Boţí moc je nad naše chápání, a jak jsme se

blíţili k Nové Dědině, sluníčko vykouklo nad mraky a dokonale vyčistilo oblohu. Zázrak tak velký, ţe jsme nevěřili jak je to moţné. Ale Boţí moc je nekonečná. Zabaleni do zimního oblečení jsme vyrazili do přírody. Děti měly s tetou Ilčou svůj program a dospělí ve třech skupinkách diskutovali nad tématem bohosluţba. Tak trochu návrat k úkolům SŠ minulého čtvrtletí, jen pojato prakticky a se závěry ryze praktickými a směřujícími k oţivení našich bohosluţeb. Myslím, ţe byl čas i na to lidské popovídání a to bylo tak trochu cílem celého pobytu. Vţdyť takovéto lidské popovídání je často víc neţ tisíc kázání a víc jak tisíc teologických studií. I čas na duchovní zamyšlení s Martinem Ţůrkem jsme si udělali. Jenţe počasí se začalo zhoršovat a tak jsme se přesunuli na zastřešenou základnu Slováčkovic „zříceniny“. Čekala nás tam teplá kyselica, kterou pro nás uvařil Vlastík Miklica, a pro zahřátí jsme zapálili oheň. Tam jsme si opekli něco málo na zub, kaţdý dle svých zásoba a chuti. Déšť začal být pánem situace a tak jsme děkovali Pánu, ţe dopoledne nám dopřál příjemné počasí a odpoledne jsme mohli zakusit pocit, jaké to je bivakovat na zřícenině. Věřte, není to špatné. Nefouká tam, neprší, i to teplo jsme si udělali. Zazpívali jsme si a dozvěděli se něco málo z psychologie od manţelů Ţůrkových. Děti se také nenudily. Program si zvládly udělat samy a zima jim venku nebyla. Čas ubíhal, nálada byla výborná.

Reportáž A co jsme zaţili a li? Cestou lesem jsme viděli rodnou chaloupku Alenky Vyčánkové a z jejího vyprávění jsme se dozvěděli, jak těţké a náročné bylo v době ho dětství ţít v „lůně přírody!“ Také jsme si „nacpali“ ţaludky a viděli zříceninu, jak se mění ve venkovský nek Slováčkových. Mohli jsme ochutnat jejich výtečná jablíčka. Dozvěděli jsme se také něco o sobě. Ale hlavně jsme relaxovali, odpočinuli jsme si od povinností, nedívali jsme se na hodiny, jestli uţ náhodou ne-

přetahujeme daný čas. Nálada na „palubě“ byla výtečná a jen byla škoda, ţe se čas nezastavil a museli jsme se rozjet k našim příbytkům. Těším se, ţe na Nové Zemi čas nebude určující, počasí bude stále ideální, ale hlavně bude čas na to obyčejné „nadlidské“ popovídání. A kdyţ k tomu bude s námi i náš Spasitel, no řekněte, co nám bude chybět? Netěšíte se? Na brzkou shledanou – zde na Zemi a brzy i na té Nové! Reportáţ o slotě, ale v teple domova, sepsal T&P – P. Matula

Bible - naše zrcadlo Proč záleţí na tom, co říkáme? Ano, ani si někdy neuvědomujeme, s kým mluvíme a kde mluvíme – tím se můţeme zkompromitovat a lidé si o nás udělají sami úsudek, a také můţeme ztratit dobré vztahy s druhými. Ţádný člověk nedokáţe dokonale ovládat svůj jazyk (Jakub 3,2.5). Z Bible vyplývá, ţe naše mluva v podstatě odhaluje, jakými lidmi jsme uvnitř (Mat. 12,34.35). Vzhledem k tomu, ţe naše slova vyjadřují postoje, myšlenky a emoce, které jsou pro nás charakteristické, je důleţité, abychom svou mluvu dobře prozkoumali. Můţe nám v tom Bible pomoci? Slova se rodí v naší mysli! Máme-li zlepšit svou mluvu, musíme zlepšit svůj způsob uvaţování! Všimněte si, jak rady z Boţího slova mohou ovlivnit myšlenky a jak ty zase mohou ovlivnit mluvu – např. u Fil. 4,8 …. Bratři,, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné … Kdyţ se touto radou budeme řídit, pomůţe nám to vytěsnit nevhodné myšlenky (Ţid. 11,5 – Ef. 5,17.19.20). Bible

nám v tom pomáhá. V Příslovích najdeme správný směr jak uplatňovat zásady obsaţené v biblických textech. Modleme se k Bohu o pomoc a pouţívejme Boţí slovo jako zrcadlo! Ano, Bible je jako zrcadlo, ve kterém se můţeme důkladně prozkoumat tak, jak nám to říká Jakub 1,23 … muţ, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled … Odpovězme si na tři otázky: 1. Mluvím způsobem, který je mírný a pokojný? 2. Jsou pro druhé moje slova posilou a povzbuzením? 3. Snaţím se i ve vypjatých situacích, aby bylo moje slovo laskavé? Kdyţ člověk napraví nedostatky, které vidí v zrcadle, bude na něj lepší pohled a sám se bude lépe cítit. Stejný výsledek můţeme očekávat, kdyţ napravíme svou mluvu podle toho, co uvidíme v zrcadle Boţího slova. Amen. Vaše sestra Eugenie – Evţa

Reportáž Nové duchovní knihy Křesťanská nakladatelství nabízejí zajímavé kniţní novinky. Advent-Orion přichází s knihou příběhů ze ţivota „Ti, kteří se vrátili“ od autorů Tim Lale a Pat Habada. Jitřenka s biblickými za-myšleními na kaţdý den roku 2012 „Jak vzácná milost“ od Williama Johnssona je učebnicí praktické spirituality, „Touha po Bohu“ je od Jona Dybdahla. Biblické centrum víry nabízí české příběhy o obrácení lidí k Bohu v knize „Jeţíš změnil můj ţivot“ Obsahem první knihy s názvem „Ti, kteří se vrátili“ je deset příběhů lidí, kteří opustili církev, ale později se do ní vrátili. První se věnuje lidem, kteří odešli na čas z církve. Kaţdý z těchto příběhů je jedinečný a nabízí své odpovědi na zásadní otázky: Co způsobuje, ţe se lidé s církví rozejdou? Co je přivádí zpátky? Jak vřele jsou přijímáni ostatními členy? Autory knihy jsou Tim Lale a Pat Habada. Cena je 175 Kč. Úryvek z knihy: Zaparkovat auto před sborem mně trvalo celou věčnost, přestoţe jsem na tomto parkovišti byl jako dítě mnohokrát. V hlavě se mi honí různé myšlenky. Srdce mi buší. Mám sucho v ústech a lehce sevřený ţaludek. Pokouším se dodat si odvahy: Jsem tady, protoţe chci, nemám se přece čeho bát… Jenţe co kdyţ si mě nikdo nevšimne? Nebo co kdyţ si mě naopak všimnou a zeptají se mě, kde jsem celou tu dobu byl? Jak na to odpovím? Druhou knihou je jitřenka na rok 2012 s názvem“ Jak vzácná milost“ Kniha se jmenuje podle jedné z nejoblíbenějších písní všech dob (Amazing Grace). Napsal ji William G. Johnsson, Ph.D., redaktor časopisů Adventist Review a Adventist World, který jiţ téměř 50 let slouţí jako misionář, učitel Bible a křesťanský spiso-

vatel. Její cena je 168 Kč. Na kaţdý den jsou připravena duchovní zamyšlení, ze kterých poznáte, ţe u Boha nejsou ţádné hranice, ţádná omezení, která by vás mohla oddělit od Jeho milosti. Třetí má název „Touha po Bohu“. Praktická cesta křesťanské spirituality je pozváním vrátit se k původní definici křesťanské víry. Je výzvou ţít ţivot ve spojení s Bohem. Odhaluje, jak se můţete setkat s Bohem a mít s ním blízký vztah. Autorem je Jon L. Dybdahl, kazatel, misionář a profesor teologie, který byl v říjnu na návštěvě v České republice a přednášel v Kroměříţi na téma Hlad po Bohu. Kniha stojí 218 Kč. Všechny tři knihy si můţete objednat elektronicky na adrese www.advent-orion.cz nebo na [email protected]. Poslední knihu s názvem“ Jeţíš změnil můj ţivot“ nabízí občanské sdruţení Biblické centrum víry. Kniha obsahuje deset příběhů lidí z různých církví v České republice, kteří ve svém ţivotě poznali Jeţíše Krista, který i v naší zemi uzdravuje, osvobozuje a mění lidské ţivoty. Svědectví lidí sepsala Veronika Kulířová. Cena knihy je 25 Kč + poštovné. Objednat knihu je moţné na adrese Víťa a Iveta Kuklovi, Ţeleč 220, 391 74 nebo na www.bcv.cz. Úryvek z knihy: Jako mladý teenager jsem se zajímal o rockovou muziku, chodil jsem na nejrůznější rockové koncerty a zábavy a myslel jsem si, ţe v tom je můj smysl ţivota. Po čase jsem zjistil, ţe se cítím uspokojený pouze na nějaké rockové akci. Mezitím jsem proţíval prázdnotu deprese a hroznou samotu. Po návratu z vojny mě začal přitahovat jiný směr a tím byl folk, country a trempink,

Reportáž měl jsem spoustu přátel, kteří také byli nadšenci pro tento styl ţivota, a dělalo mi hrozně dobře, kdyţ jsem byl mezi nimi uznávaný jako vůdčí osobnost. Po něko-

Sborová oznámení lika letech jsem ale zjistil, ţe ani tento styl mi nepřináší uspokojení a neřeší moje problémy… Převzato

Sborová oznámení - Výbor sboru na svém pravidelném zasedání projednal a schválil návrh, aby v rámci prováděných opatření k zateplení objektu modlitebny byly vyměněny dveře na zahradu za nové plastové. V současné době je jiţ vybrán dodavatel, schválena cena a čekáme na realizaci výměny od odborné firmy. - Na návrh ţen výbor sboru schválil přesun umývání nohou ţen při PVP zpět do sklepních prostor modlitebny. Tato změna bude jiţ při prosincové PVP. - V neděli 13. listopadu od 10.00 hod. proběhne setkání příznivců domácí školy (učení dětí doma) v naší modlitebně. Program a bliţší info na nástěnce nebo u s. Pavlíny Miklicové. - Z oddělení evangelizace jsme dostali informaci, ţe do konce roku bude dokončeno roznášení infobalíčků ( jak jsme je znali z předešlého roznášení ) na malenovickém sídlišti. - Výbor sboru rozhodl, ţe se jako sbor připojíme k podpoře překladu Bible do několika afrických jazyků, a to finančním darem. - Výbor sboru na návrh z řad členů projednal a schválil nákup nového mikrofonu na kazatelnu a prezentéru (ovladač k ovládání notebooku a projektoru). Bude zakoupeno v nejbliţší době. - Sobotu 12. listopadu si po skončení bohosluţby sejdeme k členskému shromáţdění kde budeme řešit důleţité věci týkajících se našeho sboru. Udělejte si čas na toto shromáţdění a určitě se zúčastněte – je to více neţ potřebné. - V měsíci listopadu se výbor sejde v pondělí 14. listopadu 2011 v 18.00 hodin. Své návrhy, podněty a ţádosti předejte kterémukoliv členu výboru do soboty 12. 11. 2011. - V sobotu 3. prosince 2011 bude bohosluţba v našem sboru zrušena. Všichni jste zváni do auly UTB na Mostní ulici, kde proběhne slavnostní bohosluţba při příleţitosti konference ASI České a Slovenské republiky. Hlavním hostem a kazatelem bude br. Jiří Moskala – profesor na Andrews University ve Spojených státech (adventistická vysoká škola). Jelikoţ nebývá tento rodák z Českého Těšína v ČR často, určitě je to jedinečná příleţitost vidět a slyšet bratra naţivo. Poboţnost přesto bude i pro náš sbor, a to v Domově pro seniory v Malenovicích. Tajemník sboru

Reportáž 3. Konference mužů 2011 Jiţ potřetí se sjeli muţové na svou konferenci. O co jde? Často si mnozí myslí, ţe je to jen chlapské poklábosení. Nebo ţe se muţi učí, jak lépe vycházet s ţenami, či jak být dokonalými manţely. Vše je špatně. Nic takového od takového setkání nečekejte. My se jako mávnutím proutku nezměníme, nebudeme ţeny nosit na rukou, ani nebudeme milými a úsluţnými manţely, syny, zeti …. . O tom to není. A nikdy nebylo. Ani bychom uţ neměli slyšet od našich ţen, ţe se naučíme, jak být dobrými otci. To se za 24 hodin, které konference trvá, nikdy nestane. Takţe o čem tato konference byla? Byla o setkání muţů navzájem, o setkání, na kterém byla s námi Boţská Trojice – a to určitě víme. Hlad jsme neměli, ba naopak. Dobré jídlo je magnetem na muţe – jak je chlap dobře najezený, je tvárný. Takţe hlavní mluvčí a přednášející bratr Pavel Raus měl velkou šanci, ţe nás zaujme a osloví. Charizmatický, fundovaný, vzdělaný – takový je Pavel. Upřímný křesťan, fyzik, teolog a psycholog. Ale hlavně praktický křesťan. Ţádný teoretik, ale otec a manţel s bohatými zkušenostmi. V pátek a v sobotu ve třech přednáškách nám nastínil naše moţnosti, jak se zase jako muţi posunout ve svých ţivotech o kousek dál. Tentokrát jsme pře-

mýšleli o nás, jako otcích, a o našich vztazích k dětem. V sobotním dopoledni se Pavel Kantor zvaný „Pavouk“ zamýšlel nad tématem ozdobování se, ale tentokrát jak my muţi se můţeme „ozdobovat“, co pro muţe můţe být kovým ozdobováním a jak čelit takovému pokušení. Divili byste se, jak to téma můţe být i pro muţe poučné. V odpoledním bloku jsme slyšeli upřímné vyprávění Pavla Kantora o jeho vztahu ke svému otci – kazateli. Věřte, tak otevřené a upřímné vyznání bez obalu se často neslyší. A to jsem slyšel, co prý nám on můţe dát, kdyţ děti nemá. Dal nám, a mně osobně, dost. Řekl myšlenku „…čas, který s vámi váš otec v dětství nestrávil, v pozdější době jiţ nikdy nenahradíte.“ Myslím, ţe je to hluboká pravda, nejen pro muţe – otce. Platí to i ve vztahu k Bohu – čas, který s ním teď nestrávíme, jiţ nikdy nenahradíme. Na setkání byly i úţasné chvíle chval. Písně a Bohem inspirované slovo nás vţdy naladily na duchovní notu, a všední myšlenky zahnaly do „kouta“. Atmosféra byla báječná, jen mohou litovat ti, co nejeli. Jiţ jen čas pro pokec, a třeba i otevřené zkoumání sebe samých ve skupinkách je relaxem duše, ducha a těla.

Reportáž Novinkou celého setkání byly 4 přenosy přednášek na online televizní vysílání na www.bibletv.cz, kterou vozuje Českotěšínský sbor. Super na tom tedy je, ţe si záznamy přednášek můţeme pustit z archívu. A třeba se i zahlídnout zpětně a vidět se, jak jsem se tvářil, zda jsem usínal, či dával pozor. Zjišťoval jsem, kolik se nás chlapů sjelo. V sobotu bylo objednáno v kuchyni 97 porcí – jak masového menu tak i masého. Pokud je mi známo, tak to byl nový rekord v počtu účastníků. Od nás ze Zlína jsme byli jen já, Miro Lupták, Ríša Mokroš a spoluorganizátor Martin Ţůrek. Původně měl ještě s námi jet Pavel Smilek, ale jeho zdravotní stav mu to na

slední chvíli znemoţnil. Škoda – snad se jeho zdraví zlepší a příští rok nebude chybět. Jen mě mrzí, ţe další schopní a úţasní muţové od nás nejeli. Určitě je to výzva pro příště. I proto jsem si domluvil s hlavním torem těchto konferencí a doucím oddělení KD při ţení Alanem Chlebkem rozhovor. Snad bude v příštím čísle, protoţe do dnešního čísla jsme to vzhledem k termínu a pracovní zaneprázdněnosti nestihli. Ale nezoufejte, motivační rozhovor určitě bude. Na příští akci bez „bab“ vás zvou účastníci z našich řad – R. Mokroš, M. Lupták a P. Matula – autor reportáţe

Zlinpong 2011 Vzpomínáte na reportáţe ze Zlinpongu, které proběhly jiţ dvakrát na jaře? Tentokrát se nejedná o překlep, to jen vyznavači stolního tenisu – ping gu - nebyli dospělí chlapi, ale malí Pathfindeři. V neděli 16. října se do malenovické školy na sídlišti sjeli zástupci tří oddílů. Z Veselí nad Moravou zili Bobři. Ze Zlína přijela Severka, oddíl skautů Majky Doupovcov a konec se zúčastnilo 6 ců, zástupců naší Daleké cesty.

Jerry jako hlavní pořadatel všechny srdečně přivítal jiţ ke třetímu turnaji, vysvětlil všem, jak se mají či nemají chovat – zvláště někteří jakoby nevěděli, co se říká, a vesele dováděli i přes zákazy. Prostě děti. Nadšenci zelených stolů byli rozděleni na dvě kategorie – do 10 let a nad 10 let. V kategorii první startovalo 7 borců – z toho 5 bylo našich kluků. Ve starší kategorii bojovalo 9 hráčů – jen jeden byl od nás.

Reportáž Sluníčko se opíralo do oken tělocvičny, často oslňovalo i samotné hráče, ale ti se bravurně dokázali s nepříjemnostmi vypořádat. Jako jeden z rozhodčích jsem ztrácel kontrolu nad tím, jak se hrálo na jiných třech stolech, ale přesto bylo vidět, ţe někteří ovládali míček v kombinaci s malou pálkou lépe a někteří o něco hůř. Přesto se mi líbila zapálenost a chuť se porvat se smůlou, chybami a soupeři často o kaţdý zahraný míček. Tak jako u dospěláků, i tady bylo vidět emoce, jen trochu jiné. Ţivě se zajímali, jak na tom jsou bodově a výsledkově, jak si vedou kamarádi, konkurenti a kdy a s kým budou hrát. V mladší kategorii se jiţ záhy vyprofiloval hlavní favorit – Matěj Boruta od Veselských Bobrů. Jak jsme zjistili, ač postavou nevelký, tak hotový profík.

Ono to jeho pravidelné trénování v klubu ping pongu bylo vidět. Ale přesto i další jeho soupeři se nevzdávali, bojovali. Po bojích následovala nakonec soutěţ, kde kaţdý hrál s kaţdým ve své kategorii. Pak bylo dobojováno a byly známy i výsledky. Pro náš oddíl Daleká cesta boje přinesly medailovou smršť. I kdyţ jsme nezískali zlato, tedy vítězství, přesto tři medaile a poháry nás neminuly. V kategorii starších si stříbrný pohár odnesl Kuba Slováček. Nestačil jen na Fuzzyho ze Severky. Ten ani moc radost neprojevoval. Jakoby to čekal a bral to jako samozřejmost. Ale asi takový Fuzzy je. Potěšující bylo, ţe mezi záplavou chlapců se neztratila ani děvčata. Jen škoda, ţe se naše děvčata z Daleké cesty nezapojila. Snad příště.

Reportáž Pět našich kluků v kategorii mladších obsadilo druhé aţ šesté místo. Šestý Míša Kotásek v boji o 7. místo „udolal“ zástupce Severky a odměnou mu bylo 6 Fidorek. O příčku výše stanul s 5 Fidorkami Pája Smílek. Na pomyslné bramborové příčce stanul zpocený, zklamaný a 4 Fidorkami ověnčený Tom Matula. Pro něj to ale byla výzva na příští ročník, a jiţ teď začal trénovat na další rok. V bratrovraţedném boji bratrů Ondry a Danyho Ţůrkových byl ten starší Dany smutnějším a „zbyl“ pro něj jen bronzový pohár.

Ale určitě nesmutnil moc, on to ani neumí. Tentokrát byl lepší mladší Ondra, jen profík Matěj Boruta jej porazil. Ale zaslouţeně. Takţe pro příští rok máme, Daleká cesto, výzvu!! Trénovat a vyhrát. Jsem rád, ţe se nikomu nic zlého nestalo, ţe vše proběhlo v pohodě. Díky Jerrymu za organizaci, ceny a čas věnovaný našim dětem. Reportáţ od zelených stolů pro vás zaznamenal P. Matula