Úvodník, Hlavní téma
2
Úvodník……………...…………………………………….2 Hlavní téma – Dějiny českých zemí od Bílé hory po polovinu 19. století………………………………………...2 Literatura – Co číst a co nečíst…………………………….8 Kniţní recenze – Maus, Hitman, Kruté mrazy………..…...8 Herní recenze – Asassin’s Creed 2.………………………10 Povídková část: Trosečníci na Spásce III (Stanislav Cepník st. a Jakub Cepník)……………………………………………………11
Milí čtenáři! Naposledy Vás vítám na stránkách internetového magazínu Camelot. Jak jsem jiţ předeslal minule, je toto číslo poslední. Rozhodli jsme se totiţ věnovat se jiným projektům (ačkoliv byl pro nás Camelot nesmírně cennou zkušeností). Na obálce tentokrát najdete obraz hradu Kamelot od francouzského malíře Gustava Dorého. Objevil se jiţ v prvním čísle (u článku Hrad Kamelot), takţe uzavírá jakýsi symbolický kruh. Děkuji všem čtenářům a spolupracovníkům za přízeň a podporu. Věřím, ţe byl Camelot prospěšný nejen pro nás autory, ale i pro Vás čtenáře. Nezbývá mi, neţ Vám popřát příjemný čtenářský záţitek, Jakub Cepník
Magic: the Gathering – Mirrodin v obleţení..…………....15 Magic: the Gathering – Legie Borosu………………….…16 Magic: the Gathering – Kulty Rakdosu…………………..17 Mytologie – Mytologie jihovýchodní Asie……………….18 Mytologie – Mytologie Oceánie..………………………...19 Mytologie – Mytologie Austrálie..……………………….22
Ilustrace na obálce: Gustav Doré (1832 – 1883)
Dějiny českých zemí od Bílé hory po polovinu 19. stol. Anna C. V historických rubrikách předcházejících čísel Camelotu jsme se dopracovali (ač ne zcela systematicky) aţ k období Bílé hory. Po třiceti letech válečného zápolení v Evropě potvrdil vestfálský mír v plném rozsahu poráţku českého stavovského odboje. Habsburkové si své vítězství upevnili na dlouhá staletí. České země se na dlouhou dobu stávají součástí habsburské mnohonárodnostní monarchie. Podepsání mírových smluv v západoněmeckých městech (Münster a Osnabrück) v říjnu 1648 však neznamenalo konec útrap. Švédské posádky nebyly ochotny vyklidit naše území, dokud se jim nedostane peněţitých náhrad. Habsburská vláda ale nebyla schopna dodrţet sjednané splátky a navíc přišla strašlivá metla morové nákazy. Švédové tak odtáhli z Čech aţ na podzim
1649 a z Moravy a Slezska aţ v dalším roce. Rozsah škod jak materiálních, tak na lidských ţivotech byl obrovský. Zejména pro venkovský lid tak stoupá útisk, stupňují se feudální povinnosti a osobní nesvoboda. Proto je období následující bezprostředně po válce nazýváno „druhým nevolnictvím“. Nejtíţivějším břemenem jsou robotní povinnosti. Zatímco před Bílou horou představovaly zpravidla jen několik dní v roce, nyní je to většinou několik dní v týdnu. To bylo dáno hlavně úbytkem obyvatelstva. Nevolník je plně závislý na pánovi. Hluboký úpadek proţívají i města. Tvrdý nevolnický reţim zabraňuje tomu, aby města mohla čerpat nové pracovní síly z venkova, a proto dochází k celkové stagnaci. Habsburkové začínají opět s potíráním
reformace. Ještě v roce 1648 byly dvě třetiny českého obyvatelstva nekatolického vyznání, ale následkem přísných protireformačních nařízení nastává velký úbytek nekatolíků. Zatímco svobodní lidé mohli opouštět vlast, poddaní nikoliv. Proto prchají tajně za hranice (coţ se stává masovým jevem) – a to hlavně do protestantských zemí, zejména do Saska, kde jsou vítáni jako pracovití řemeslníci a rolníci. Doma je obyvatelstvo pokatoličťováno, takţe Čechy jsou od té doby povaţovány za katolickou zemi. Šíří se baroko, pro něţ je příznačná okázalá nádhera, zejména na církevních stavbách. Ruku v ruce s politickým náboţenským a kulturním útiskem jde i útisk národnostní. Oslabuje se státoprávní postavení českých zemí ►
Hlavní téma v souvislosti s posílením panovnického absolutismu a centralistických snah. Praha natrvalo přestává být sídlem panovníka a centrum vlády se přesouvá do Vídně. Vedle starobylých domácích šlechtických rodů se tu usazují cizí v důsledku rozsáhlých konfiskací po potrestaných nebo odešlých. Tato cizí šlechta je hluboce spjata s habsburským dvorem. Slovo „Čech“ ztotoţňuje Vídeň s pojmem „kacíř“ a „rebel“. Úředním jazykem je samozřejmě němčina, ve vyšších kruzích není místa pro český jazyk a české povědomí. I původní česká šlechta se odnárodňuje, takţe ve třetí generaci po Bílé hoře jiţ česká šlechta úplně přestává ovládat češtinu. Vlivem přistěhovalectví do vylidněných měst v první polovině 17. století se řada měst téměř zcela poněmčila – kupříkladu Ţatec, Bílina, Lovosice, Úštěk, Krumlov, Český Brod, Prachatice a postupně i Litoměřice, Stříbro a další. V Praze si český ráz dlouho uchovává Nové Město, protoţe je tam hodně drobných řemeslníků, zatímco Staré Město, Malá Strana a Hradčany s početným úřednictvem a šlechtou mají brzy německý charakter. V řadách duchovenstva je hodně příslušníků německé národnosti, tam jsou výjimkou kněţí a příslušníci řeholních řádů smýšlející česky. K těmto výjimkám patřil např. jezuita Bohuslav Balbín, autor známé jazykové obrany, vydané ale aţ po stu letech. Ve třech desetiletích po vestfálském míru byla habsburská monarchie opět zaměstnána řadou válek – např. v konfliktu polsko-švédském se rakouský panovník Ferdinand III. staví na stranu Polska. Po něm vládne téměř půl století Leopold I. A jeho vláda představuje pro naše země nejtíţivější období. Švédsko-polská válka trvala aţ do roku 1660 a skončila poráţkou Švédska. Rakousko dále bojuje s Turky a s odbojnými uherskými stavy. Turkům se otevřela cesta na Moravu a jejich armáda je rozmnoţena o tatarské a kozácké oddíly. Morava zůstala obrovsky zpustošena a Turci získali značné mnoţství kořisti. Spousta lidí byla odvlečena do otroctví. (Tyto události se odráţejí v moravských lidových baladách.) Bojovalo se však i na západě, kde tradičním nepřítelem Rakouska byla Francie. Boje trvaly sedm let a Francie získala jasnou převahu, coţ mělo za následek, ţe Leopold I. musel Francii přenechat část svých drţav na pravém břehu Rýna.
3
Jan Sladký Kozina na ilustraci Jana Vilímka (1860 – 1938) Všechno toto utrpení však nebylo od poddaných snášeno trpělivě. Naopak docházelo k lokálním povstáním, ke zbíhání lidí na cizí panství nebo do ciziny. Kdyţ byli chyceni, následovaly velmi kruté tresty. Poddaní se mstili i jinými způsoby – zapalovali panské dvory, sýpky a stodoly. Stávali se loupeţníky, zbojníky, ledabyle vykonávali robotu, páchali různé sabotáţe. Lokální vzpoury vrchnost snadno potlačila, ale propukala i masová povstání, zejména od roku 1680. Historická, ale i krásná literatura nám líčí, jakými tresty se vrchnost mstila: popravami, deportacemi, pokutami, nucenými pracemi apod. Jako příklad bychom si mohli uvést povstání na Frýdlantsku, do jehoţ čela se postavil neohroţený kovář Stelzig. Byl dvakrát odsouzen k deportaci na nucené práce – poprvé se mu podařilo uprchnout, podruhé se po něm ztratily stopy. Daleko známější je případ hrdinného zápasu domažlických Chodů na konci 17. století. Za vykonávání stráţní sluţby na hranicích měli od krále určité úlevy zaznamenané písemně. Podléhali přímo
králi, nikoliv své vrchnosti. Byli osvobozeni od povinnosti robotovat, to jim zajišťovaly pergameny s pečetěmi českých králů. Chodských vesnic bylo jedenáct. Jejich dávná práva začal Chodům upírat nový vládce, přistěhovalec Lamminger, který Chodsko získal dědičně. Chodové mu přezdívali Lomikar (to ostatně známe z Jiráskova románu Psohlavci, i kdyţ si tak Chodové nikdy neříkali a psí hlavu na svém praporu nikdy neměli!). Své historické výsady neubránili, po dlouhých intrikách a tahanicích, dokonce i soudech, jim byla dávná privilegia upřena a nařízeno věčné mlčení („perpetuum silentium“). Chodové se vzbouřili, a kdyţ vrchnost hrozila vojenským zásahem, někteří jejich vůdci kapitulovali. Statečně se drţí hlavně sedlák z Újezda Jan Sladký Kozina, rychtář Hrubý a několik dalších. Roku 1694 probíhalo jednání v Praze na Hradě. Dva nejdůleţitější pergameny, které se Chodům podařilo zachovat, byly před jejich předáky zničeny. K rozhodujícímu střetnutí na Chodsku došlo uţ v červnu 1693. Chodové byli poraţeni a pět ►
Historie vůdců uvězněno v Praze. Pod hrozbami těţkých následků se nakonec Chodové pokořili. Kozina měl být původně poslán na nucené práce, ale nakonec byl s dvěma dalšími odsouzen k smrti jako nejnebezpečnější protivník. Byl popraven v Plzni 2. listopadu 1695. Pověst o tom, ţe pozval Lomikara na boţí soud do roka a do dne a Lomikar ţe skutečně do roka zemřel, je opravdu jen legendou, kterou nám uvádí mj. Jirásek, nicméně Lomikar skutečně brzy zemřel (v listopadu 1696), coţ bylo v očích lidu chápáno jako boţí znamení. Podobné události se odehrály i jinde, například ve vsi Vrbovce na Znojemsku i v dalších. Na Kolínsku vypuklo povstání proti hraběti Bredovi (viz lidový popěvek „Běda, běda, koupil nás Breda…“, který připomíná Jaroslav Vrchlický ve svých Selských baladách). Neutuchající boj nevolníků za zlepšení ţivotních podmínek vedl v roce 1717 k vydání robotního patentu. Některé jeho články však situaci poddaných naopak ještě zhoršily. Nic nového nepřinesl ani robotní patent Karla VI. z roku 1738. Přísně zakazuje jakékoliv spolčování, zachovává třídenní robotní povinnost (pro léto a jaro 10 hodin denně). Doporučuje, aby se robotní práce neurčovaly hodinově, ale úkolově. Do 17. století spadají počátky manufakturní výroby. Byla sice ještě zaloţena na ruční práci, ale uţ byla zavedena dělba práce, coţ znamenalo zrychlení výroby. Nejpokročilejším odvětvím v tomto směru byl textilní průmysl, hlavně lnářství. První velká manufaktura na našem území vznikla roku 1697 v klášteře Osek, kde se vyráběly punčochy a sukna. Nejúspěšnější byla soukenická manufaktura v Horním Litvínově (rok 1715). V roce 1729 zaměstnávala uţ skoro 400 lidí (vyuţívalo se samozřejmě i práce dětí). Vedle textilu se rozvíjelo i sklářství.
4 i kdyţ ne španělskou korunu (ziskem byla velká část Itálie). Protoţe Karel VI. neměl muţského dědice, prosadil tzv. pragmatickou sankci (o dědičnosti trůnu i „po přeslici“). Byla přijata roku 1739. Za vlády Karla VI. se zvyšuje rekatolizační tlak. Tisíce českých lidí opět odcházejí a protestantské státy je ochotně přijímají, zejména Prusko. Karel VI. byl velmi bigotní odchovanec španělských jezuitů a opět nastolil kurz pronásledování kacířů. Nekatolictví bylo označeno za protistátní zločin. Jezuité však nevystupovali jen jako pronásledovatelé všeho nekatolického, jak byli prezentováni ve starší literatuře. Vystupovali i v kladném smyslu, v oblasti šíření vzdělanosti a umění. Roku 1740 nastupuje na trůn Marie Terezie, ţena Františka Lotrinského, který se stal v roce 1745 císařem. Jejím velkým nepřítelem byl pruský král Fridrich II. Prusko, absolutisticko-militaristický stát, si činilo velké územní nároky. Proto dochází k dlouholetým válkám pruskorakouským a Prusko slaví rychlé úspěchy. V lednu 1741 se stává pánem skoro celého Slezska (s výjimkou Těšínska, Opavska a Krnovska). Situace Marie Terezie je zoufalá – ztrácí jednu část území za druhou, a tak jsme ztratili navţdy i Kladsko. Roku 1756 začíná sedmiletá válka s účastí téměř všech evropských států. Mění se aliance. Na habsburskou stranu se dostává Francie,
německé státy. Události se dotkly výrazně i Prahy. Prusové přicházejí do Čech a dochází zde k nesmírným škodám. V létě jsou však u Kolína poraţeni. Výsledkem sedmileté války například bylo, ţe si Anglie v boji o kolonie zajistila vládu na moři a v Evropě vznikl základ pruské hegemonie v Německu. Habsburská monarchie byla velmi oslabena. Naštěstí se sice nepodařilo rozdělit historické území, ale jiţ nikdy se neobnovily pokusy o znovunabytí Slezska. Těsné spojení s Francií utuţil sňatek Marie Antoinetty, nejmladší z šestnácti dětí Marie Terezie, s francouzským nástupcem Ludvíkem XVI. Roku 1765 se císařem a spoluvladařem Marie Terezie stává její syn Josef II. Války za Marie Terezie odkryly nesmírnou zaostalost rakouské monarchie. Proto dochází k některým změnám. Probíhá řada reforem v různých oblastech – v oblasti daňové, zesiluje centralismus, vznikají nové zemské úřady, odbourává se stará stavovská autonomie. Od poloviny 18. století se začíná prudčeji rozvíjet průmyslová výroba. Právě v této oblasti byla těţkou ranou ztráta Slezska, kde byla soustředěna plátenická a soukenická výroba. Vláda si uvědomuje nutnost přijetí opatření, které by postavilo textilní průmysl na vlastní nohy, i nutnost liberálnější politiky. Největší překáţkou je však otázka pracovních sil, jejich osvobození od předlouhé vojenské ►
Na konci 17. století zase hrozilo turecké nebezpečí. Turci byli roku 1683 u Vídně na hlavu poraţeni, padlo jich dvacet tisíc. Počátkem 18. století začíná velký evropský konflikt o španělské nástupnictví, boj o trůn bezdětného španělského krále z rodu Habsburků. Největším soupeřem rakouských Habsburků je Francouz Filip z Anjou. To vyvolávalo obavy z nadvlády Francie v Evropě. Rakušané zaznamenali velký vojenský úspěch v roce 1709 a po krátké vládě Josefa I, nastupuje Karel VI. Ze španělského dědictví získal tučnou kořist,
Rusko, Švédsko a některé německé státy, Terezie s rodinou na obrazu Heinricha Friedricha Fügera (1751 – 1818) naMarie pruské straně stojí Anglie a některé
Hlavní téma povinnosti, od roboty, náboţenského útisku… Toto všechno je podmínkou rozvoje mladého kapitalismu. Jako nové odvětví se začíná rozvíjet bavlnářství a s výrobou bavlněných tkanin souvisí i jejich potiskování, vznikají kartounky. Sjednocují se míry a váhy, zjednodušuje se mincovní systém, začínají se uţívat papírové peníze. Zemědělství je však stále zaostalé. Počátkem 70. let dochází ke katastrofální neúrodě a opět vypukají selské bouře, zejména v roce 1775. Toto povstání, které opět inspirovalo Aloise Jiráska, mělo centrum ve východních Čechách. Vídeňská vláda opět nastolila obvyklý teror, ale bylo jasné, ţe v kruté cestě se nedá pokračovat, a tak se přistupuje na některé ústupky. V létě 1775 je vydán nový robotní patent, jehoţ ustanovení platila v podstatě aţ do roku 1848. Nešlo ještě o radikální zásah do nevolnických vztahů. Přinesl však ulehčení tím, ţe se uvolnila nejtuţší pouta. Byla dána moţnost zvolit místo roboty, tj. feudální renty v úkonech, zvolit peněţní anebo naturální formu. Značná část venkovského lidu byla tedy zbavena nenáviděné roboty a nevolnické nesvobody. Zůstala potřeba radikálnější reformy, ale ta byla moţná aţ po smrti příliš konzervativní Marie Terezie. Od roku 1780 vládne Josef II., osvícený absolutista. 1. listopadu 1781 vydává patent o zrušení nevolnictví obsahující šest paragrafů znamenajících rozhodující krok k uvolnění poddanství. Uzákoňoval moţnost poddaných volného vstupu do manţelství, moţnost volně se stěhovat, dávat děti na studia, učit se řemeslu podle své volby, zakazoval tzv. dvorské sluţby (např. od dětí poddaných)… Pro toho, kdo zůstal na panství, platily nadále povinnosti. Řešení náboţenské otázky přinesl toleranční patent. Omezeně přinesl svobodu náboţenského vyznání (pouze pro luterány, kalvinisty a Řeky, nikoliv třeba pro jednotu bratrskou). Ale i příslušníci těchto vyznání museli nadále platit katolickým farářům předepsané desátky a všechny zápisy do matriky prováděly jen katolické fary. Josef II. nebyl tak bigotní katolík jako jeho matka. Od roku 1783 zrušil 738 řeholních řádů (z 2163), např. i jezuitský řád. Rušil ty řády, které si na sebe nevydělávaly veřejně prospěšnou činností, např. ve školách nebo v nemocnicích, tj. tzv. ţebravé řády. Uvolněné budovy se rozprodávaly na různé účely, knihy a umělecké sbírky šly do veřejné draţby. (Zase si připomeňme A. Jiráska, jeho F. L. Věka. Malý František v něm zaţil rušení řádu, ve kterém studoval.)
5 V Rakousku se šíří osvícenství ze západní Evropy, hnutí zdůrazňující zdravý lidský rozum, všestranný rozvoj jedince. Rozvíjejí se vědy, u nás vzniká první vědecká společnost v Olomouci, pak Soukromá učená společnost v Praze (základ pozdější České akademie věd). Hlavní zásluhu má přírodovědec Ignác Born, vedle něho hrabě Kinský, historik Dobner, jazykovědci Pelcl, Dobrovský a jiní. Situace českého jazyka je však velmi těţká, protoţe Josefovy centralistické snahy šly ruku v ruce s germanizací. Čeština se udrţovala hlavně na venkově. Píší se jazykové obrany, poprvé vychází –
Patent o zrušení nevolnictví
Pelclovou zásluhou – Balbínova Obrana. Josefinské reformy byly přelomové, byly pákou pro rozvoj trhu pracovních sil, ale rozhodně neznamenaly úplnou svobodu. Významnou úlohu sehrály školské reformy zavádějící povinnou školní docházku minimálně na nejniţším stupni, na tzv. triviální škole. Ve větších městech byly tzv. hlavní školy a v hlavním městě tzv. normální. To ovšem zvyšovalo poţadavky na kvalifikaci učitelů a na jejich materiální podmínky, které byly do té doby velmi neutěšené. ►
Historie Josef II. se nedal korunovat českým králem, asi proto, aby dal najevo, ţe pro něho stará práva české koruny nic neznamenají. V oblasti soudnictví byly také provedeny reformy, aby se odstranily středověké přeţitky (v procesním řízení bylo například zakázáno mučení). Velmi se rozrůstá státní mašinérie k obrovské byrokratizaci – to vše je důsledkem úsilí o sjednocení monarchie, která byla konglomerátem mnoha národů. Zmirňuje se cenzura, doba Josefa II. byla tedy dobou relativní volnosti projevu. To však neznamená, ţe by jeho osoba měla být přeceňována. Takové snahy byly, zvláště u lidových mas, které v něm viděly ideálního panovníka. Nemocný Josef II. těsně před svou smrtí některé své reformy odvolal. Zemřel roku 1790, těsně po výbuchu francouzské revoluce, která ovlivnila celou Evropu a otřásla feudalismem v jeho základech. Následující panovník Leopold II. nebyl tak osvícený jako jeho bratr, měl náklonnost ke kompromisům. Dal se slavně korunovat českým králem, ale zemřel jiţ v roce 1792. Po něm nastupuje František I. Ten řídí říši přes čtyřicet let. Na rozdíl od Josefa II. byl velmi reakční – absolutismus jeho doby je označován jako metternichovský (podle známého rakouského ministra). Roku 1792 propuká válka mezi Francií a Rakouskem, postupně je do ní vtaţena téměř celá Evropa. Proti revoluční a později napoleonské Francii stojí velmi reakční státy: Rusko, Prusko a Rakousko. V Rakousku se proti vlivům Velké francouzské revoluce formuje opět reakční politický reţim, znovu je obnovena přísná cenzura, policejní dohled, špiclování, placené donašečství, postihy. Pod vlivem propagandy se u nás šíří protirevoluční nálady znásobené faktem násilné smrti Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty, projevují se však i opačné tendence – sympatie k revoluci. Od roku 1800 probíhají napoleonské války. Napoleon má brzy u nohou téměř celou Evropu. V roce 1805 proběhla u Slavkova tzv. „bitva tří císařů“ – Napoleona, Františka I. a cara Alexandra. Napoleon vítězí, Rakousko ztrácí řadu území (např. Tyrolsko se Solnohradskem, část Korutan, Terst…) a platí obrovské válečné náhrady. Roku 1812 uzavírá Rakousko spojeneckou smlouvu s Francií a Napoleon se ţení s rakouskou princeznou Marií Louisou. Táhne do Ruska s více neţ půlmilionovou armádou. V září 1812 zuří bitva u Borodina. Ruská
6 armáda pod vedení Kutuzova vítězí, národů, pospolitostí zaloţených na Napoleon táhne na Moskvu, ale nachází ji společné řeči, území a kultuře. Tento opuštěnou a vypálenou. Těţké přírodní proces jde ruku v ruce s obdobím rozvoje podmínky v ruské zimě způsobí, ţe kapitalismu. Je podmíněn rozkladem postavení francouzské armády se stává nevolnických poměrů. Nositelem tohoto kritickým. Z půlmilionové armády zbývá dění byla drobná burţoazie, kněţská i Napoleonovi asi třicet tisíc vojáků. světská inteligence a v neposlední řadě Napoleon proto velí k ústupu a v Paříţi venkovský lid. začíná organizovat novou armádu. V roce V počátečním období se u nás dostává do 1813 v bitvě u Lipska je Napoleon popředí otázka českého jazyka. V 18. poraţen spojenými armádami Ruska, století jím v habsburské monarchii aktivně Rakouska, Pruska a Švédska. Musí mluvilo několik milionů lidí, zachovala se odstoupit a na jeho místo nastupuje lidová slovesnost – lidové písně, pohádky Ludvík XVIII. (opět z rodu Bourbonů). a pověsti. Přesto jazyk postupně V roce 1814 probíhá ve Vídni zakrňoval. Ve vyšší společnosti přestala mezinárodní kongres. Z významných čeština znít jako konverzační jazyk, osobností jsou tam Alexandr I., Bedřich přestala slouţit jako jazyk vědecký, byla Vilém III., králové dánský, bavorský a vytlačována z úřadů i z umění. Tu panovníci z mnoha německých státečků. vystupují tzv. buditelé, píší své jazykové Stanoveným cílem je odstranění územních obrany, ale ve snaze o vzkříšení ► a politických změn Josef II. na obrazu Josepha Hickela (1736-1807) nastalých v Evropě během válek s Napoleonem. Jako blesk působila zpráva, ţe Napoleon byl ve Francii znovu triumfálně přijat. Znovu vládne, ale pouhých sto dní. Jeho definitivní konec představuje v roce 1815 bitva u Waterloo. Ve Vídni je uzavřena Svatá aliance, symbol reakce. Situace v hospodářství Počátkem 19. století začíná průmyslová revoluce. Parní stroj, její symbol, začíná být vyuţíván pro výrobu (do té doby byl povaţován spíš za hračku). V roce 1817 se objevuje v brněnské soukenické továrně, v Čechách v roce 1823, ale proti pokročilým zemím se šíří velmi pomalu. Roku 1811 došlo k státnímu bankrotu a nastalo období obrovské poválečné bídy. Těţké ţivotní podmínky zasáhly do ţivota zejména niţších vrstev. V důsledku vyuţívání nových strojů probíhají první stávky, tehdy namířené proti strojům. Od 80. let 18. století probíhá nejen u nás, ale v mnoha evropských zemích proces, který označujeme jako národní obrození. Jde o proces konstituování novodobých
Historie češtiny se v obludnou mánii rozrostlo i tzv. brusičství (purismus). Vědecké základy pro rozvoj češtiny poloţil Josef Dobrovský, velmi střízlivý a kritický vědec nepodléhající všeobecnému nepodloţenému nadšení. Začíná české novodobé básnictví, rozvíjí se české divadlo, významnou úlohu hrají české noviny. Leopold II. se nechal korunovat na českého krále, coţ vyvolalo ve vlasteneckých kruzích nebývalé, ale bohuţel i předčasné nadšení. V roce 1792 byla na praţské univerzitě zřízena katedra českého jazyka a literatury. Dalšími velkými osobnostmi byli: Josef Jungmann (novátorská činnost na poli obohacování české slovní zásoby) a řada vědců, kteří vytvářeli české odborné názvosloví, aby se mohla v českém jazyce rozvíjet věda (např. bratři Preslové – od nich máme tak krásné botanické názvy, jako například fialka vonná, brambořík, ořešák, kamzičník, bledule, čemeřice, blizna, bylina, kalich, stvol, tyčinka…).
7 revoluci zasahuje Windischgrätz. Povstání však chybí jednotné velení a nedostatek zbraní. Bojuje se na barikádách, bojují zde například studenti. Z Petřína a Hradčan začíná vojsko bombardovat Prahu. Venkov se nepřidal (některé gardy šly Praze na pomoc, ale pozdě). 17. června Praha kapituluje. Končí doba uvolnění a naopak začíná perzekuce. Na císařském trůně se mění osoby. Po Ferdinandovi V. přichází osmnáctiletý František Josef I. a nastává návrat k absolutismu. Jsou pozatýkáni všichni vůdci revoluce, např. Frič, Sladkovský, Arnold, Sabina, a velké mnoţství studentů. Vyšetřování skončilo v prosinci 1850. Padlo několik trestů smrti a dlouholetých ţalářů, ale hrdelní tresty nebyly nakonec vykonány a byly změněny v dlouholeté ţaláře (např. u Sabiny). Někteří odsouzenci pak byli propuštěni při generální amnestii v souvislosti se svatbou císaře s Alţbětou zvanou Sisi. Někteří se však vraceli s podlomeným zdravím nebo podlomeni morálně, jako např. Sabina, který se vrátil jako policejní konfident.
Zmínili jsme se o důsledcích průmyslové revoluce u nás – o dělnických bouřích v Praze ve 40. letech. Tato léta byla kritická Následky revoluce v celé střední Evropě. V Praze se Veřejný ţivot byl dušen. Nastalo bouřili tiskaři na Smíchově, období strachu a temna, policejní František Josef I. na obrazu Julia von Blaase (1845-1923) protoţe následkem vyuţívání perzekuce. Vlastním tvůrcem strojů nastávala nezaměstnanost. nové diktatury byl ministerský probíhá v tanečním sále Svatováclavských Klid v továrnách muselo nastolovat lázní schůze praţského lidu (období 40. let předseda Alexandr Bach, původně vojsko. liberální demokrat. Podle něho mluvíme o proto nazýváme dobou předbřeznovou). V Evropě probíhá revoluční vlna od roku Byla sepsána petice panovníkovi, v níţ se bachovském absolutismu. Ten trval aţ do 1830 (Paříţ, Belgie, Sasko, Polsko). ţádalo odstranění roboty bez výkupu, konce 50. let. Pak uţ byl neudrţitelný a Na Čechy nejvíce zapůsobila polská rovnoprávnost češtiny s němčinou, v srpnu 1859 byl Bach propuštěn. revoluce. Na úspěch polských zbraní si svobodu tisku, svobodu shromaţďovací, Nadchází doba ústavních reforem. To připíjeli básníci z okruhu Karla Hynka svobodu vyznání atd. V březnu vypukla však by uţ byla další kapitola a ta by Máchy. Pod tímto vlivem také vznikaly revoluce ve Vídni, Metternich prchá do přesáhla moţnosti tohoto čísla Camelotu. tajné krouţky. Francie a císař Ferdinand V. slibuje ■ 40. léta byla obdobím velkého rozmachu ústavu. Vznikají ozbrojené sbory – gardy. českého národního ţivota. Pořádaly se Odpověď na petici je však velmi mlhavá, Obrázky: www.wikipedia.org české besedy, bály, výlety, hrálo se české a tak dochází v Čechách k radikalizaci. divadlo (největší osobností byl J. K. Tyl), V červnu probíhá velký Slovanský sjezd. Doporučená beletrie: několik děl A. rozvíjí se česká ţurnalistika (Tyl, Jeho cílem je projednat otázky týkající se Jiráska (Skály, Psohlavci, Skaláci, F. L. Havlíček). rovnoprávnosti národů v Rakousku. Věk, U nás a řada odborných povídek) Na konci 40. let nastává další vlna V červnu pak propuká v Praze revoluce, revolucí. Stupňuje se sociální napětí, masy radikálové vyzývají k stavění barikád (v venkovského lidu ţádají bezpodmínečné praţských ulicích jich bylo na 400). Proti zrušení poddanství. V březnu 1848 Knihy: Čsl. Vlastivěda díl II. - Dějiny svazek I., Orbis Praha 1963
Knižní recenze
8
Co číst a co nečíst Metoděj Novotný Za poslední desetiletí se toho na kniţním trhu mnoho změnilo a fantastika nebyla výjimkou. Jsme teď zahlcováni mnohem větším mnoţstvím knih, neţ tomu bylo doposud. A protoţe spousta z nich je, slušně řečeno, na dvě věci, uvedu zde několik rad, kterých knih se vyvarovat a jaké naopak za něco stojí. Poslední dobrá kniha o upírech byla napsána před Stmíváním, všechny další, Stmívání nevyjímaje, jsou přiteplené slaďárny plné bisexuálních a zţenštilých upírů. Ţádné nakladatelství není špatné, vţdy jde jen o knihu. Zadní strana vám můţe popsat děj, ale pokud se prohlašuje za nejlepší za poslední desetiletí, nevěřte jí. Čeští autoři nejsou horší neţ ti zahraniční a u fantastiky to platí dvojnásob. Česká fantastika je, naproti té překládané, mnohem, mnohem nápaditější, jen to doposud mnozí lidé nevědí a stále preferují zámořské autory.
Doporučené právě vycházející edice Edice Pevnost – 1x do měsíce vyjde spolu s časopisem i kniha, zpravidla kratší a česká. Lze koupit s časopisem nebo i samostatně. Lze jen doporučit. PoDíl – Nakladatelství Laser vydává díla polských autorů pod vedením Pavla Weigla a nenajde se mezi nimi ani jedna špatná kniha. Patří sem například legendární Jakub Vandrovec (poslední Věšet každý může). Edice české fantastiky – Nejrozsáhlejší edice českých fantastických děl vydává specializované nakladatelství Straky na vrbě. Téměř kaţdý měsíc vyjde nová kniha (nejznámější autoři jsou např. Fabian, Františka Vrbenská, Martin D. Antonín, Jakub Kočí, Míla Linc…). Povídkové sborníky – U těch je vţdy velká moţnost, ţe se vám nebudou líbit. Nejjistější je kupovat buďto antologie jiţ vám známých autorů nebo povídkové sbírky, do kterých přispělo autorů více (např. Legendy – Draci). ■
Literatura Maus I: Příběh očitého svědka Art Spiegelman Art Spiegelman líčí v tomto komiksu pouť svého otce Vladka Spiegelmana, který se jakoţto polský Ţid dostal do koncentračního tábora a nakonec z něj vyšel ţivý. Art podle vyprávění svého otce popisuje vše, co zaţil. Jak se Vladek oţenil s Anjou, stal se válečným zajatcem, jak se vrátil zpátky do Sosnovce a vzápětí byl odstěhován do ghetta. Příběh Artova otce je rozdělen do dvou knih. První byla vydána jiţ v roce 1997, druhá o rok později. V kaţdé knize příběh navíc sleduje dvě dějové linie. První je tak, jak ji vypráví Vladek svému synovi. Druhá linie sleduje stále se zhoršující vztah Arta s Vladkem, protoţe pořád vedou nesmyslné hádky. Art kupříkladu nedokáţe pochopit to, proč jeho otec se vším tak šetří. V cestě k jejich vzájemnému pochopení ale stojí propast toho, co Vladek zaţil a kterou nikdo z nich nedokáţe překročit. Kresba knihy je černobílá a velmi jednoduchá. O tu vlastně ani v tomhle komiksu nejde. Jeho účelem je ukázat veřejnosti to, co bylo a co by se nemělo opakovat. Atmosféra komiksu je dovedena do dokonalosti a někdy je opravdu
mrazivá. Zajímavý je také fakt, ţe autor vykreslil Ţidy jako myši (německy maus) a nacisty jako kočky. Holokaust zpracovaný jako komiks není rozhodně obvyklá věc. Moţná by se to mohlo zdát jako recese, zesměšňování důleţité etapy v dějinách, ale rozhodně tomu tak není. Naopak, díky komiksovému zpracování má Maus
příleţitost dostat se do povědomí širšího okruhu lidí. Maus není rozhodně komiks pro kaţdého. Ti, kteří mají rádi historii, komiksy nebo i obojí, by ho ovšem neměli minout. Hodnocení: 80 % (velmi dobré) Stručné info: Autor: Art Spiegelman, Překlad: Jiří Zavadil, Jan Macháček, Magdaléna Fričová, Nakladatelství: Torst, Rok vydání: 1998 Jan Holan
Hitman hrdinové
V:
Tommyho
Garth Ennis, John McCrea Uţ popáté se sešli Garth Ennis (proslulý zejména sériemi Punisher a Preacher) s Johnem McCreou (Wolverine, Star Wars, The Boys), aby vytvořili pátý díl populárního komiksu Hitman. Hlavní hrdina Tommy Monaghan si uţívá svůj tradiční ţivot nájemného zabijáka. Vhod mu přicházejí jeho superschopnosti – rentgenový zrak a telepatie. S kamarádem Nattem Wallsem tráví většinu volného, nepracovního času v Kýblburgru, a to především v hospodě u Nooana, kde je barmanem Hitmanův ►
Knižní recenze strýc Sean. Setkámme se zde také s Hitmanovou expřítelkyní – policistkou Tiegelovou. Další pokračování proslulé komiksové série obsahuje dva příběhy. V prvním se vydají Tommy s Nattem do teplých krajů, protoţe v Gotham City začíná přituhovat a kluci se potřebují na čas vypařit. Navštíví jednu africkou zemi s názvem Tynada, kde získají práci comanderů, budoucích vojáků, s vidinou rychlého a snadného zisku peněz. Místní vláda totiţ bojuje proti obyvatelstvu distribuujícímu drogy a prezident Kijaro povolal také dva superhrdiny. Přitom odhalí machinace s dodávkami zbraní a pašováním heroinu. Kladné a záporné role se budou často měnit. U druhého příběhu prozradím jen, ţe se v něm objeví Superman, ale dále uţ nic víc, nechte se překvapit. Předem říkám, ţe je dobré mít znalost předchozích vydání. Pokud je neznáte, samozřejmě se nic neděje, ale v opačném případě to budete mít přehlednější a příběh lépe pochopíte. Jinak se nic klasického nemění. Znovu dostáváme klasický ohraný děj typického akčního rázu se skvělými scénami a hláškami, které přesně do situace pasují. Garth sice nepřinesl nic nového, ale staré fandy tohoto ţánru bude sešit jistě bavit, i kdyţ – jak uţ jsem řekl – ţádné velké překvapení se nekoná. Kresba Johna McCrea se mi líbí. Někdo můţe namítat, ţe je moc jednoduchá nebo
9 ţe barvy jsou moc světlé. To si rozhodně nemyslím, přestoţe na kresbu nejsem tak háklivý jako na scénář, ale jako standart mi bohatě stačí. Obálce nemůţu nic vytknout, snad by se jen mohla více týkat samotného příběhu. Co tedy můţeme od pátého Hitmana čekat? Dva strhující příběhy s velkým mnoţstvím nervydrásající akce obsahující plno vtipných hlášek a klasický happy end. Fanoušci Ennise i akčního spektra vůbec budou rozhodně spokojeni. Hodnocení: 80 % (velmi dobré) Stručné info: Autor: Garth Ennis, Ilustrace: John McCrea, Překlad: Darek Šmíd, Nakladatelství: BB / Art, Rok vydání: 2010 Michal Karas
Kruté mrazy Dan Simmons Uţ od roku 2009 pulty knihkupectví okupuje krátká, ale nápadná kniha s názvem Kruté mrazy, jejímţ autorem nemůţe být nikdo jiný neţ Dan Simmons. Tento spisovatel je znám především pro své sci-fi romány, ale snaţí se uplatnit i v jiných ţánrech a daří se mu to na jedničku. O jeho detektivkách (mezi které patří i tato publikace) dokonce někdo tvrdí, ţe jsou lepší neţ jeho fantaskní romány. Kruté mrazy jsou pokračováním trilogie o Joe Kurtzovi, jejíţ první díl nese název Krutá hra (viz 19. číslo). Kruté mrazy začaly tam, kde Krutá hra skončila. Don Farino a jeho dcera Sophie jsou po smrti, ale Joe Kurtz se dostává do konfliktu s ostatními členy Farinovy rodiny – Angelinou a Skagem, který se snaţí z vězení Kurtze všemoţnými prostředky zabít. Do situace se ještě zamíchají detektivové vyšetřující vraţdu jejich koleg y Hathawaye. A aby toho nebylo málo, obrátí se na něj s ţádostí o pomoc slavný houslista, který je přesvědčený, ţe odhalil sériového vraha. Příběhy o Joe Kurtzovi rozhodně nejsou klasické detektivky, takţe si nepředstavujte Kurtze jako nějakého Hercula Poirota. Je to spíš muţ, který kdysi býval detektivem a dnes bojuje o přeţití, takţe je nucen vraţdit. Blíţí se to tedy víc k detektivnímu thrilleru.
Podsvětí Buffala je velmi dobré prostředí pro pořádnou akci, přestřelky a vůbec pro všechny věci, které by neměly co dělat v ţivotě slušného občana, a toho všeho autor vyuţívá, aby vyrobil atmosféru strachu a napětí. Autor pro vás do dvěstěsedmdesátistránkové kníţky s pěknou obálkou naservíroval temný příběh, který zaujme většinu čtenářů, a to i ty, kteří si myslí, ţe svět plný zločinu není jejich šálkem kafe. Hlavním kladem knihy je čtivost. Skvěle je taky vykresleno prostředí. Kniha se někdy stává doslova drogou a vy potřebujete pořád další dávku. Opadne to z vás aţ po přečtení posledního slova. Zápory se na této knize hledají dost těţko. Jediné, co by se čtenář mohl povaţovat za chybu, je nedostatek emocí. Je sice pravda, ţe je Kurtz tvrdý chlápek, ale ocitl se v tak těţkých situacích, ţe by mohly zlomit i jeho. Kdyţ to shrnu, Kruté mrazy by si měl přečíst kaţdý, kterého to trochu táhne k akční literatuře. Naopak nedoporučuji ji lidem, kteří si chtějí přečíst detektivku. Já osobně se těším, aţ si přečtu pokračování s názvem Krutý osud, které vyšlo v minulém roce. Hodnocení: 80 % (velmi dobré) ■ Stručné info: Autor: Dan Simmons, Překlad: David Petrů, Nakladatelství: BB / Art, Rok vydání: 2009 Tomáš Křivohlavý
Počítačová hra
10
Assasin’s Creed 2 Rastislav Kučírek Veľa o tom počujete no stále neviete, čo to je? Assasin’s Creed je veľmi obľúbená RPG hra (tzn. role playing game – hra, v ktorej hráte nejakú rolu) od Ubisoft Entertainment s prevratným systémom pohybov v hre a výborným príbehom . Mladý barman Desmond Miles je chytený a uväznený spoločnosťou Abstergo Industries, ktorá mu po jeho prebudení v zvláštnej hale vysvetlí, čo ich spoločnosť skúma a prečo ho potrebujú. Spoločnosť vyvinula prístroj „Animus“, pomocou ktorého vedia hlbšie prejsť do genetického kódu – DNA – a dostať sa k spomienkam predkov danej osoby. Desmondov predok bol známy „hašašín“, teda zabijak, a to konkrétne Templárov. V tých časoch existoval akýsi templársky spolok vlastniaci magický artefakt „Piece of Eden“ – Kúsok z Rajskej záhrady. Tento artefakt sa odvtedy stratil zo záznamu a jeho posledné zmienky sú práve z čias tretej kriţiackej výpravy, kedy ţil Desmondov predok Altaïr. Ako sa neskôr vďaka Animusu dozvedáme, bol to práve Altaïr, komu sa podarilo spolok Templárov premôcť a získať artefakt. Abstergo
Industries chce vedieť podrobnosti, aby mohli zistiť, kde sa asi tento artefakt nachádza v súčasnosti, a vy sa pomocou Animusu a spomienkam svojho predka máte k tomu priblíţiť. Teraz sa dostávame ku hre samotnej, ktorá spočíva v podstate v hraní Animusu. Ako Desmond Miles hráte vo virtuálnom svete pozostávajúcom z reality na základe Altaïrovho konania, ktoré má teraz Desmond v rukách. Postupne likvidujete templárov, ktorých smrť vţdy obohatí štýl, akým je vykonaná a dialóg umierajúceho s Altaïrom. Hráči si veľmi obľúbili Altaïrove útočisko – strechy. Prepracovaný systém pohybov kaţdého dielu hry umoţňuje krásne a plynulé pohyby po strechách. Najpokrokovejší je však systém boja, ktorý sa navyše stal veľmi obľúbeným, a vývojári sa preto v ďalších dieloch hry zamerali viac na súboje a bojové scény, neţ na akékoľvek dialógy mystického ţánru, ktoré dodávali hre na intelektuálnej hodnote. V prvom dieli sme mohli pozorovať zápletku a debaty vedúce aţ ku konšpiračným teóriám o našej minulosti, ktorá dala
základy a ovplyvnila našu súčasnosť v podobe myšlienok o masovom ovládaní ľudí či o nástrojoch ovládania. Jedným z týchto nástrojov je aj spomínaný artefakt – práve preto sa k nemu spoločnosť Abstergo snaţí dostať, ak ešte existuje. Neskôr nám dej poodhaľuje viac zo súčasnosti, napríklad to, ţe spolky Templárov a dávnych zabijakov stále existujú a práve Abstergo je tým zabijáckym a takisto, ţe sa tu odohráva veľký boj o Desmondove spomienky. Či tento fiktívny dej budete brať váţne a robiť si dohady o jeho pravdepodobnosti, uţ je len na vás. Zápletka je výborná, v rôznych časoch a nestráca na svojej kvalite, avšak v neskorších dieloch ju pretláča stále väčší a väčší počet bojových prvkov hry. Svedčí o tom aj najnovší datadisk k hre – Assassins creed 2: Brotherhood pridávajúci do hry ďalšie formy akcie. Kaţdopádne je to to, čo dnešných hráčov láka a vývojovému týmu v Ubisofte prináša úspech. ■ Obrázky: www.assasin.herniweb.cz
Povídka
11
Trosečníci (ztracenci) na Spásce III Azurová planeta III – Část třetí
Stanislav Cepník st., Jakub Cepník Další domov V poslední části Azurové planety jsme zanechali naše ztracence v nově objeveném tajemném údolí, kam se museli přesunout ze svého původního bydliště. Toto údolí bylo asi 15 km dlouhé, široké od sta metrů do dvou kilometrů, s četnými záhyby a odbočkami. Ze všech stran bylo obklopeno vyššími i niţšími skalami, v jednom úseku velice strmými. Bylo protkáno pěšinkami, místy téměř neznatelnými, některé z nich vedly k průrvám či tunýlkům ve skalních stěnách, některé překračovaly na několika úsecích niţší kopce. To umoţňovalo dostat se z údolí bez větších problémů ven, dál, zatím téměř do neznáma. Téměř proto, ţe okolí našeho údolí si přesídlenci zhruba obhlédli ze svých dvou malých letadélek. Viděli neuvěřitelnou změť velice rozdílných prostředí: náhorní planiny skoro holé nebo jen spoře pokryté travnatými ostrůvky s křovinami a menšími skupinami jehličnatých stromů, menšími či většími údolími protékaly potůčky, rostla tam různá na pohled příjemná vegetace, jinde byla hluboká údolí a propasti, jejichţ dna pozorovatelé z výšky nedohlédli. To, co viděli, bylo tak fantastické, ţe nechtěli věřit vlastním očím. Bizarní krajina tam venku na ně působila přímo mysticky. Rostliny tam byly různě pokroucené, některé byly křiklavě barevné. Rozhodně se velmi lišily od toho, co viděli na svém předchozím stanovišti. Na mnoha místech byl patrný pohyb. Nejspíš šlo o jakousi zvěř, ale mohlo to být i něco jiného, to se z letadélek zjistit nedalo. Vraťme se ale do našeho údolí, centrálního a nepochybně největšího ze všech. Jak jiţ bylo v minulé části řečeno, začínali mít naši trosečníci stále intenzivnější pocit, ţe je tamní krajina uměle vytvořena kýmsi neznámým. Střídalo se tam několik pásů se zcela odlišnou vegetací, které budily dojem, ţe jsou to jakési vzorky fauny a flóry dovezené z různých míst. Moţná, ţe tam jakási cizí inteligence zkoumala souţití mezi odlišnými prostředími. Barug, druhý velitel výpravy, údolí výstiţně označil jako „skanzen“. Přestoţe trosečníci doufali, ţe je z Azurové planety po čase najdou, ţe pro ně přiletí záchranná výprava, museli se pro jistotu připravit na delší pobyt.
V korábu pro pětičlennou posádku deset trosečníků pochopitelně delší dobu ţít nemohlo. V první řadě bylo nutné prozkoumat nejbliţší okolí, zda je vhodné pro vybudování nějakého přijatelného příbytku. Koráb přistál asi dva kilometry od začátku údolí. Čtyři muţi s dvěma ţenami zůstali u korábu, další čtyři muţi se vydali na obhlídku blízkého okolí. Měli s sebou přístroje nezbytné pro průzkum i pro osobní ochranu. V tom problém nebyl. Horší bylo, ţe pořád měli pocit, ţe je sleduje někdo neznámý. Jakkoliv byl tento pocit děsivý, museli ho překonat a jednat. Vydali se tedy na cestu. Zamířili k severnímu svahu řídce porostlému keři a stromy. Téměř neznatelná pěšinka je přivedla na malou travnatou plošinu ve svahu pod strmými skalami. Tam stál uţ dříve zmíněný srub, který objevili při předchozím průzkumu. Pěšinka za ním pokračovala ještě asi dvacet metrů, pak se stáčela do údolí. Od srubu bylo moţné zahlédnout dole v údolí vršek korábu, bylo k němu tak slabou hodinku sviţné chůze. Místo se přímo nabízelo k ubytování, samozřejmě po rozšíření srubu a drobnějších úpravách. Sem se tedy přesunuli trosečníci a hned se dali do práce. Dobrého dřeva bylo v údolí dost, nástroje k jeho těţbě a opracování měli, mohli tedy začít budovat. U korábu se střídala dvoučlenná hlídka (potravy měli prozatím dost v korábu, ale čerstvá byla na dosah ruky všude kolem nich). Čtyři trosečníci pracovali u srubu, další čtyři – ti nejzdatnější – se vydali prozkoumat údolí. Vpředu šli zkušení Toran (jemuţ přátelé říkali To-mi) s Barugem, asi patnáct metrů za nimi Pelak s Joranem. Ti hlídali strany a záda výpravy. Zhruba kilometr od korábu začínala téměř neprostupná houština asi tři metry vysokých keřů, většinou trnitých. Průzkumníci museli vyuţít stezky vyšlapané zvěří, vlastně jakéhosi tunelu. Široký byl dost, ale tak nízký, ţe šli v předklonu, tu a tam se museli spustit i na kolena. Předvoj vyrazil, zadní voj čekal před houštinou, aţ dostane pokyn k následování. Houština končila asi po třech stech metrů. Kdyţ ji Toran s Barugem překonali, zůstali v úţasu stát. Sto metrů před nimi zářila hladina jezírka s křišťálově čistou vodou. Po jeho levém
břehu se táhla písčitá pláţ plná zvířecích stop, pravý břeh byl strmý a plný kvetoucích keřů. Všude kolem se zelenala tráva, táhnoucí se aţ ke skalním stěnám. Louka byla místy porostlá keři a trsy pestrých květů. Poblíţ skal rostly vysoké i niţší stromy, jehličnaté i listnaté, ale našim trosečníkům naprosto neznámé. Jezírko bylo napájeno dvěma potůčky, na jeho konci z něj vytékala malá říčka a razila si cestu údolím. Na dohled za jezírkem se údolí stáčelo vlevo a zuţovalo se téměř v soutěsku. Cesta byla volná, naše čtveřice postupovala společně rychle kupředu. Kdyţ se přiblíţili k soutěsce, ozval se za ní silný výbuch, vzápětí druhý, třetí, pak ještě dva. To uţ se celá čtveřice tiskla k zemi. Po chvíli postupně zvedali hlavy, aby zjistili, co se děje. V údolí se rozhostilo aţ ohlušující ticho. Nad skalami za soutěskou stoupaly vzhůru sloupy čehosi, co vypadalo jako pára. Pelak se vydal opatrně do soutěsky, ostatní čekali. Soutěskou se téměř proplíţil. Všude byl klid, nikde ţádný pohyb. Pomalu se vztyčil. Další záhadné výbuchy ho doslova přibily k zemi. Pak se znovu rozhostilo ticho. Opatrně zvedl hlavu, vztyčil se a uţasl při pohledu na velkolepou scénu před sebou. V malebném údolí tryskaly do výšky 15 aţ 25 metrů gejzíry horké vody doprovázené sloupy páry. Po několika minutách klesly a ukryly se v malých vodních kráterech. Voda v nich ještě chvilku bublala, pak se zcela zklidnila. Vzduch v údolí přímo zářil. Pelak ucítil něco, co velmi jemně připomínalo síru. Kdyţ se vzpamatoval z úţasu, přivolal ostatní. I oni byli svědky onoho úchvatného divadla. Jev se totiţ ještě dvakrát opakoval, pak všechno ztichlo, jakoby se v údolí bylo nikdy nic nedělo. Naše výprava šla dál. U jednoho z kráterů sáhl Joran opatrně do vody. Byla příjemně teplá. Obešli jezero a pokračovali dál podél říčky aţ na konec údolí. Bylo krásné, končilo vysokou skálou, pod níţ se ztrácela naše říčka. Vysílačkou ohlásili do srubu, ţe jsou v pořádku, a rychle se vraceli domů. Dorazili uţ téměř za tmy. To, co zjistili, bylo pro pobyt velice příznivé (aţ na ten vtíravý pocit, ţe jsou sledováni). V údolí bylo všechno potřebné k slušnému ţivotu. Aţ se zabydlí, musí ►
Sága o Azurové planetě postupně zkoumat, co je za oněmi skalami, které uzavírají údolí ze všech stran. Pak se teprve mohou rozhodnout, co dál, pokud se neobjeví záchranná expedice z Azurové planety nebo nedojde k něčemu mimořádnému. Vážná nehoda Před první výpravou za hranice skal se vzneslo jedno z letadélek, aby obhlédlo terén. Čtenář minulého Camelotu si moţná vzpomene, ţe kolem údolí byla rozlehlá nesmírně členitá krajina s holými i hustě zarostlými oblastmi zřejmě plnými jakéhosi ţivota, tajemné terény místy prudce klesající do nedohledné hloubky. Pilot se pokusil dostat se co nejníţe nad terén. To jeho i jeho druha stálo téměř ţivot. Letoun se dostal do nesmírně silného vzduchového proudu, který ho doslova odhodil dolů ke skupině vysokých stromů. Těsně před nimi se Toranovi podařilo zastavit pád a letoun obrátit, ale přesto zachytil křídlem o vrchol jednoho stromu. Letoun se nerozpadl, měl velmi odolnou konstrukci připravenou téměř na všechno, ale uţ nebyl dobře ovladatelný a také přístroj čerpající energii z ovzduší začal vynechávat. Nabrali sice dostatečnou výšku, ale let byl trhaný, nebylo jasné, zda se letoun přece jen nakonec nezřítí. Toran zamířil nejkratší cestou k údolí. Zbývalo přeletět horskou stěnu – a byli doma. O pomoc nevolal, nechtěl své druhy vyděsit. Věřil sobě i svému stroji. Měl s sebou stejně zkušeného druhého pilota – pozorovatele Gerima. Ten byl poněkud skeptický, ale i on začínal věřit ve šťastný návrat. Uţ jenom jedna horská stěna… Vtom přístroj přestal pracovat, motor vysadil a letadlo začalo padat. Pilotovi se podařilo převést ho aspoň částečně do klouzavého letu. Dosednutí bylo velmi tvrdé, přestoţe dopadli do hustého křovinatého terénu. Toran omdlel. Kdyţ se ho Gerimovi podařilo „vzbudit“, zjistil, ţe má nad kotníkem přeraţenou levou nohu a levou ruku zlomenou v zápěstí. To bylo zlé, velmi zlé. Otřesenému Gerimovi se naštěstí podařilo navázat spojení s nedalekým údolím a udat polohu místa, kde se nacházejí, doslova uvězněni v hustém neprostupném křoví. Čtyři muţi záchranné výpravy vyrazili okamţitě. Vysoké skály, k nimţ se dostali poměrně brzy, byly však příliš strmé, bez jediné průrvy. Trosečníci byli za nimi téměř na dosah ruky, ale nezbývalo nic jiného, neţ skalní masiv obejít. Terén byl v této výšce sice prostupný, ale trvalo téměř dvě hodiny vytrvalé chůze, neţ se zachránci dostali na druhou stranu. Teoreticky měli opět dvě hodiny na to, aby dorazili k trosečníkům. Jenţe terén na
druhé straně masivu byl prostupný pouze zpočátku, takţe k trosečníkům dorazili aţ za další čtyři hodiny. To uţ Gerim volal, ţe Toran znovu upadá do bezvědomí a ţe má značné bolesti. Zřejmě má vedle zlomenin ještě nějaká vnitřní zranění a jeho ţivot je ohroţen. Kdyţ zachránci dorazili na místo, byl Toran v bezvědomí a jeho tep byl nepravidelný. Zavolat o pomoc do srubu nemělo smysl. Druhé letadélko bylo v pořádku, ale nemělo kde přistát. Nakonec byl po neuvěřitelně strastiplné cestě trvající jedenáct hodin Toran dopraven sice v hlubokém bezvědomí, ale ţivý do srubu. Velké dilema Co dál? Byl tu koráb – pro pět zdravých osob. Odletět s pětičlennou posádkou dál, do neznáma mohlo znamenat obětování druhých pěti trosečníků. Toran by transport zcela jistě nepřeţil. Potřeboval klid a intenzivní péčí. Přicházel k sobě vţdy na krátkou dobu, pak upadal znovu do bezvědomí. To bylo pro jeho stav asi to nejlepší, i kdyţ prostředky pro zklidnění bolesti výprava měla. „Zatím zůstaneme, nic jiného nám momentálně nezbývá,“ shodli se všichni. „Ale nebudeme pouze nečinně sedět. Pět z nás se vydá prozkoumat to, co nebylo moţné identifikovat z letadélka.“ Za týden, vybaveni stravou, lany a řadou přístrojů, vyrazili tedy Barug, Miret, Gerim, Litol a Tonel na průzkum. Vedl je Gerim, který viděl terén alespoň z výšky. Ve srubu zůstal Toran, zatím úspěšně bojující o ţivot, obě ţeny a Joran s Pelakem. „Šťastnou cestu!“ volali za odcházejícími druhy. Průzkumníci se pomocí mačet prodírali neprostupnými křovisky. Vydali se tentokrát na sever – opačným směrem, neţ kam směřovala první obhlídka okolí. Gerim byl pověřen úkolem celou výpravu dokumentovat. Měl na helmě uchycenou speciální kameru, která natáčela okolí ze všech stran. Záznam byl navíc trojrozměrný, zachycoval i vůně a pachy a jeho kvalita byla oproti těm pozemským nesrovnatelně vyšší. Tato kamera měla také schopnost analyzovat jiţ v průběhu natáčení pořizovaný záznam a upozornit kameramana v případě, ţe se v záběru objeví něco obzvláště neobvyklého (například pokud by se blíţilo potencionální nebezpečí zezadu). Mačety se jen míhaly vzduchem, ale křoviska nebrala konce. Průzkumníci postupovali pomalu, protoţe porost byl velmi hustý.
12 Aţ po několika úmorných hodinách se octli na menší vyvýšenině porostlé jen trávou a bylinami vysokými zhruba půl metru. Byl odtud poměrně slušný výhled do okolí. Barug vyhodnotil, ţe urazili od základny zhruba kilometr. Neprostupný les houští nechali za zády. Pás, který se před nimi nyní rozprostíral, vypadal daleko vlídněji. Byl to nádherný dlouhý palouk s vysokou travou, květinami, několika skupinkami keřů a stromů – vypadal skoro jako ze Zelené planety. Páslo se tam několik kozorohů, se kterými se jiţ na Spásce setkali. Na východě, severu i západě byl hřeben špičatých skalnatých hor. Toto panorama působilo jako ze sna. Vypadalo sice zcela cizí a neprozkoumané, ale zároveň bylo našim trosečníkům čímsi blízké, důvěrně známé. Výprava se nyní nacházela na pomyslném vnějším prstenci obepínajícím údolí. Stačilo by, aby šli chvíli směrem na východ, a terén by začal strmě klesat. „Navrhuji, abychom se nadále drţeli našeho směru a pokusili se dostat k tamté skále,“ ukázal Barug směrem na sever. Mezi špičatými skalisky se tam tyčila jedna hora s plochým povrchem. Ostatní přikyvovali, pouze Tonel veliteli evidentně nevěnoval pozornost. „Medicago sativa,“ mumlal s úţasem stále dokola ţmoulaje v ruce jakousi bylinu. „Co to máš, Toneli?“ zeptal se ho se zjevným zaujetím Miret. „Medicago sativa,“ opakoval mladý botanik, „neboli tolice vojtěška. Tahle rostlina pochází z planety Země.“ Všichni na okamţik zmlkli překvapeni tímto faktem. „Jak je to moţné?“ promluvil po chvíli Litol, „zničil snad někdo pozemskou civilizaci? Nebo jsme se dostali do jiné epochy?“ „Nemyslím si,“ odvětil Gerim, „tohle nemůţe být Země – od té musíme být hrozně daleko. Všechny známé planety, na kterých je ţivot, jsou si ale svou faunou a flórou aţ neskutečně podobné. Myslím si, ţe původ všeho ţivota ve vesmíru musí být společný.“ „S tím sice souhlasím, ale v tomto případě půjde spíše o něco jiného,“ mínil Barug, „vzpomeňte si přece na srub, který jsme před několika dny objevili. Jeho původ je evidentně pozemský a stejně tak to bude i s těmito bylinami. Nějak se sem museli dostat Pozemšťané, nebo je sem někdo zavlekl.“ Ještě chvíli o tom diskutovali, neţ se vypravili dál. Uţ se schylovalo k večeru, kdyţ dorazili k horám. Den trval na Spásce o něco méně neţ ten pozemský, takţe se rozhodli přenocovat. ►
Povídka Hory byly skalnaté a mimořádně strmé – jejich temné stěny se tyčily k nebi v téměř pravém úhlu. Dosahovaly výšky zhruba sta aţ dvou set metrů a tvořily svými výběţky roztodivné tvary. Pouze hora, u které se utábořili, byla plochá (jak si všimli uţ při předchozím leteckém průzkumu). Nebýt toho, ţe byla obklopena nespočtem strmých skalisek, šlo by ji označit za tabulovou. Geolog Litol odebral několik vzorků horniny a po důkladném prohlédnutí ji označil za zcela neznámou. Průzkumníci vztyčili stan z nepromokavého materiálu a bez jakýchkoliv obtíţí v něm přečkali noc střídajíce se v pravidelných hlídkách. Nevyspali se sice příliš dobře, protoţe povrch byl poněkud hrbolatý a noc zde byla konec konců o trochu kratší, ale vstávalo se jim dobře, neboť jiţ byli nedočkavi nových poznatků. Jakmile se rozednilo, vyrazili dál. Nejprve odebrali vzorky zdejší fauny a flóry. Poté Barug rozhodl, ţe se pokusí vystoupit na horu nenápadným průsmykem širokým pouze několik
A - záplavová oblast, místo přistání druhého korábu B - místo přistání prvního korábu C - údolí D - pohoří E - laboratoře F - přístav
13 desítek metrů, který působil jako jakási prasklina v souvislé skalnaté hradbě. Skutečně se jim to podařilo – v průsmyku objevili pohodlnou cestu, která pozvolna stoupala aţ kamsi k vrcholku hory. Ani chvíli nepochybovali o tom, ţe byla do skály vytesána uměle. Pomalu stoupali. Prášilo se jim od nohou, neboť hora byla pokryta červeným pískem. Neuplynula ani hodina, kdyţ upoutaly jejich pozornost rytiny v malém skalním výklenku. Byli na nich zobrazeni humanoidi velmi podobní Azuřanům, podivná zvířata a několik ještě podivnějších symbolů. „To vypadá jako výtvor poměrně primitivní kultury,“ konstatoval Gerim. „Myslím, ţe je vytvořil někdo jiný, neţ ten srub tam dole.“ Psycholog Miret, který se okrajově zabýval folklorem a mentalitou odlišných kultur, jen přikyvoval. Rytiny zaujaly zejména Litola, který ihned pořídil jejich sádrové odlitky. Miret také upozornil, ţe ve skále na druhé straně průsmyku je několik jeskyní. Ačkoliv se zdály být zcela nepřístupné, Barugův automatický dalekohled v nich objevil několik podobných rytin. „Je zde několik moţností – buď uměli neznámí rytci létat, nebo lezli po skále. Pravděpodobnější se mi ovšem zdá varianta, ţe je jeskyně přístupná zevnitř,“ spekuloval Tonel. Daleko větší překvapení se jim ovšem naskytlo, kdyţ vystoupali nahoru a rozevřela se před nimi dlouhá plošina, kterou pozorovali jiţ o několik dní dříve
z průzkumného letadla. Nyní si totiţ všimli sotva patrných ruin něčeho, co muselo v minulosti slouţit jako letiště. Objevili jakousi přistávací plochu o délce zhruba jednoho kilometru. Další trosky připomínaly půdorys zbouraných budov. S pomocí přístrojů a intuice určili, ţe bylo letiště záměrně zdemolováno teprve před několika měsíci. Celá akce zřejmě probíhala v rychlém sledu, proto nebyly zahlazeny některé povrchové nerovnosti. Podivné pocity všech trosečníků shrnul Gerim, kdyţ prohlásil, ţe to místo na něj působí „vskutku mysteriózně“. Řádně ruiny zdokumentovali a raději se bez delšího otálení odebrali na cestu zpět, protoţe měli z toho místa poměrně nepříjemné pocity. Kdyţ dorazili dolů, bylo poledne. Krátce posvačili, načeţ se rozhodli vydat se podél hor směrem na východ. Po určité době vstoupili do „pásu“, který se od toho předchozího rapidně lišil svou vegetací. ►
Sága o Azurové planetě Rostly zde obří rostliny silně připomínající cykasy z pravěku Země. Ţádná tráva zde nebyla, zato se museli opět prodírat nepříjemným křovím (tentokrát navíc vybaveným trny, coţ průzkumníkům zrovna velkou radost nedělalo). Narazili na několik ještěrek a brouků. Jednotlivé pásy byly odděleny pomyslnou přímkou, coţ v myslích trosečníků definitivně stvrdilo teorii, ţe je celá tato oblast výsledkem číchsi experimentů. „Podívejte,“ uţasl náhle Tonel a odhrnul přerostlou kapradinu. Jako na dlani se před nimi vyloupla rokle s několika průzračnými jezírky, ve které sváděla urputný boj dvojice sytě zelených ještěrů. Byli vysocí kolem tří metrů, tělesnou stavbou se blíţili tyranosaurovi, ale měli malé hlavy a dlouhé paţe. „To jsou jasní dinosauři, o tom není pochyb. Nedokáţu je sice zařadit do příslušné skupiny…“ hovořil biolog, ale ostatní mu nevěnovali pozornost. „Musím si je natočit zblízka!“ zavýskl Gerim a rozběhl se do rokle následován neméně rozjařeným Litolem. „Buďte opatrní, ať vám neublíţí,“ poučil je Barug, ale evidentně zbytečně. Dvojice ohromených badatelů se přiblíţila k o poznání větší dvojici rozlícených pravěkých oblud. To, co následovalo potom, se odehrálo v nesmírné rychlosti. Gerim se v touze po báječných záběrech přiblíţil na dosah jednoho z ještěrů. Ten si ho všiml a ohnal se ocasem. Nebohý Azuřan odlétl několik metrů. Mezitím se k němu přiblíţil i druhý ještěr a začal ho zkoumavě prohlíţet. V tu
chvíli popadl duchapřítomný Litol svého kamaráda, zavlekl ho do malé jeskyňky skrývající se pod porostem kapradin a jediným úderem za sebou zasypal vchod. Zbytek posádky na sobě nedal zdát zděšení, leč nebylo vyloučeno, ţe jsou Gerim s Litolem zaţiva pohřbeni v hoře hlíny a kamení. Naštěstí netrvalo dlouho, neţ jeden z ještěrů padl k zemi pokousán protivníkovými čelistmi. Vítěz souboje pak chvatně odkráčel pryč houštinami a zasypané nešťastníky ponechal (díkybohu) svému osudu. Barug, Tonel a Miret se vrhli k závalu a začali ho odhrabávat několika malými lopatkami, které s sebou měli. Aţ po několika hodinách namáhavé dřiny, při nichţ se navíc několikrát museli schovat před procházejícími dinosaury, vytáhli z jeskyňky dva neopatrné, ale naštěstí ţivé trosečníky. Radost ze shledání bohuţel úplně zkazil fakt, ţe Gerim po zásahu obrovským ocasem zcela ochrnul. Navíc se poškodila kamera, kterou měl u sebe – pořízený záznam se sice zachoval, ale prasklá čočka zcela znemoţnila další natáčení. Bylo tedy rozhodnuto. Po namáhavé a strastiplné cestě se naši průzkumníci vrátili na základnu. Ve výpravě teď byli dva váţně ranění, jejichţ stav byl pováţlivý – a přestoţe dva členové výpravy vystudovali základy medicíny a dokázali provádět i jednodušší operace, tady pomoci nedokázali. Na signály vysílané do vesmíru nikdo neodpovídal. Pak přišla nečekaná pomoc.
14 ●●● Kdyţ Spásňané poznali, ţe na jejich planetě ztroskotali mírumilovné a nesmírně schopné a vstřícné bytosti, navázali s nimi spojení a po dohodě je převezli mezi sebe. Tam s nimi postupně uzavírali sňatky, a tak je začlenili do své společnosti. Teprve ve třetí generaci se potomci výpravy z Azurové planety dočkali „záchranné výpravy“, tedy spíš výpravy pátrající po tom, co se s druhy jejich předků stalo, zda po nich zůstala nějaká stopa či dokonce nějací potomci. To uţ Spásňané dávno obnovili svůj meziplanetární letecký park, vybudovali dokonalý obranný systém, aby se neopakovalo to, co se kdysi stalo. Mezi Vesmírnou unií a Spáskou byly uzavřeny smlouvy o společném postupu při vyhledávání „ţivých planet“ či osidlování těch, které měly příznivé podmínky k ţivotu, ale nebyly obydlené. Přejeme jim, aby jejich úsilí bylo korunováno zaslouţeným úspěchem. Pozn.: Cizí útočníci se uţ nikdy poblíţ Spásky ani v oblasti Vesmírné unie neobjevili. Někdejší útoky na výpravu Vesmírné unie i na Spásku byly zřejmě motivovány obavou jiné vesmírné civilizace před moţnou expanzí do „jejich rajónu“. Usilují moţná o něco podobného jako „naši známí“. Konec ■
Magic: the Gathering
15
Mirrodin v obleţení Adam Cepník V předminulém čísle jsem psal o nové edici Scars of Mirrodin a uţ je tu její pokračování – další edice se jmenuje Mirrodin Besieged (tzn. Mirrodin v obleţení). Uţ z názvu tedy vyplývá, ţe je něco špatně. Ţe se něco stalo. Nenuťte mě prosím vysvětlovat celý příběh – podstatné je, ţe se do nitra Mirrodinu dostal podivný černý olej, který rozšiřuje nákazu. A samozřejmě, ţe pochází z Phyrexie (tj. nepřítel Mirrodinu, říše sloţená z devíti koulí plná zlých biomechanických příšer). V edici Scars of Mirrodin se po celém Mirrodinu začaly objevovat podivné bytosti a příšery. A v Mirrodin Besieged propukla mezi Mirrany (původní obyvatelé Mirrodinu) a Phyrexií válka. Phyrexie má v plánu udělat z Mirrodinu novou Phyrexii a Mirrané tomu chtějí zabránit a zachovat Mirrodin čistý. Tím se dostáváme k budoucí třetí edici tohoto bloku – Wizardi oznámili, ţe se bude jmenovat buď Mirrodin Pure (pokud Mirrané vyhrají), nebo New Phyrexia (pokud vyhraje Phyrexie). Ale zpět k Mirrodin Besieged. V celé edici je kladen důraz na rozdíl mezi dvěma stranami – Mirrodin a Phyrexie. Na pre-release se dokonce prodávaly dva druhy boosterů – mirranské a phyrexianské. Do prodeje ale nakonec jdou obyčejné boostery. Dále nás čeká novinka v podobě event decků – ty budou dva - a vyjdou aţ 25.2.2011. Je to jen další druh 60ti
karetních balíků. Mirrodin Besieged také přináší novou schopnost – battle cry (při útoku přidává +1/+0 ostatním útočícím bytostem). V Mirrodin Besieged nás čeká jen jeden nový planeswalker a tím je Tezzeret, Agent of Bolas. Favoriti z Mirrodin Besieged A jako vţdy vám představím „favority“ této edice. 1. Tezzeret, Agent of Bolas Je to asi nejdraţší karta celé edice. A také jediný planeswalker této edice. Dokáţe vytahovat artefakty z vrchu knihovny, vyrábět 5/5 bytosti a brát soupeřovi ţivoty. 2. Thrun, the Last Troll Zajímavá 4/4 bytost. Můţe se chlubit tím, ţe je prakticky nezničitelný a mana cost je přijatelná. 3. Mirran Crusader Tenhle 2/2 rytíř stojí pouze dvě bílé a jednu libovolnou manu. Ale přesto se pyšní double strikem a protekcí na černou a zelenou barvu. 4. Phyrexian Crusader Pravý opak Mirran Crusadera. Je to 2/2 zombie-rytíř s first strikem, infectem a protekcí na bílou a červenou manu. Stojí dvě černé a jednu libovolnou manu. 5. Glissa, the Traitor 3/3 first strike a deathtouch? Zajímavé. A ještě k tomu říká, ţe jakmile zemře nějaká soupeřova bytost, můţete si vrátit artefakt z hřbitova do ruky. To vše za pouhé dvě zelené a jednu černou manu.
6. Massacre Wurm Tenhle 6/5 červ za tři černé a tři libovolné many při vstupu do hry udělí –2/-2 do konce kola všem soupeřovým bytostem. A jakmile soupeřovi zemře bytost, onen soupeř ztratí 2 ţivoty. 7. Blightsteel Collosus 11/11 trample, infect a ještě k tomu nezničitelný? A kdyţ jde na hřbitov, zamíchejte si ho místo toho do knihovny. To vše za 12 libovolných man. Je to tedy o jednu manu draţší Darksteel Colossus s infectem. 8. Hero of Bladehold 3/4 s novou schopností battle cry (viz výše). Kdyţ útočí, vyloţí do hry dva 1/1 tokeny, také útočící. Mana cost je dvě bílé a dvě libovolné many. 9. Hero of Oxid Ridge Červený opak Hero of Bladehold. Je to 4/2 se schopnostmi battle cry a haste. Kdyţ útočí, bytosti se silou 1 a méně nemohou ten tah blokovat. 10. Phyrexian Hydra Tato hydra má sílu i obranu sedm a ještě k tomu má infect. Nevýhoda je taková, ţe všechny damage jsou do této hydry udělovány ve formě –1/-1 counterů. Mana cost je dvě zelené a tři libovolné many. Toť vše. Nenapsal jsem zdaleka všechny zajímavosti a informace o této edici, ale jako stručný informační článek to snad postačí. Zajímavý příběh a systém dvou stran se mi líbí. Takţe dobrá práce, Wizardi! ■ Obrázky: www.magiccards.com
Magic: the Gathering
16
Legie Borosu Adam Cepník Boros je červenobílá guilda z edice Ravnica: City of Guilds. Najdeme tu oddané lidské vojáky, zelené gobliny, posilování bytostí a nějakou tu fritku. Vyskytuje se tu i přidávání ţivotů. Nechybí tu ani policie – tu zastupuje svaz Wojek. Co se schopností týče, je tu hojnost radiance. To znamená, ţe například nějaký spell něco udělá a zopakuje to na ostatní bytosti stejné barvy. Třeba Cleansing Beam. Udělí 2 zranění do nějaké bytosti a také do všech ostatních bytostí, které mají stejnou barvu. Dále se v Borosu vyskytuje first strike a haste. Vţdy jsem se pokoušel najít pomyslného krále guildy, ale zjistil jsem, ţe kaţdá guilda má svého oficiálního vůdce jiţ daného, a proto nedává smysl, abych se pokoušel hledat jiného. V Borosu vládne Razia, Boros Archangel. Pokud byste chtěli vědět „správné“ krále kaţdé guildy, odkáţu vás na www.wiki.mtgsalvation.com. Tam najdete informace o kaţdé guildě. Decklist A jako vţdy vám předloţím seznam a popis karet, dle kterého by bylo moţné sestavit balík Boros. 1x Agrus Kos, Wojek Veteran Tenhle human soldier je 3/3 za jednu červenou, jednu bílou a tři libovolné many. Kdyţ útočí, červené útočící bytosti dostanou +2/+0 a bílé útočící bytosti dostanou +0/+2. 2x Bathe in Light Typický příklad radiance. Vyberte barvu. Cílová bytost dostane protekci na
zvolenou barvu do konce tahu. Všechny ostatní bytosti, které mají stejnou barvu jako zvolená bytost, dostanou protekci také. 1x Boros Fury-Shield 2x Boros Guildmage Boroský guildmág. Je to 2/2 za dvě bíločervené hybridní many. Za jednu červenou a jednu libovolnou manu udělí libovolné bytosti haste do konce tahu. Za jednu bílou a jednu libovolnou manu udělí cílové bytosti do konce tahu first strike. 2x Boros Recruit 2x Boros Swiftblade 1x Brightflame Opravdu smrtící radiance. Stojí dvě červené, dvě bílé a X libovolných man. Udělí X zranění do cílové bytosti a také do všech ostatních bytostí se stejnou barvou. Dostanete tolik ţivotů, kolik jste tímto způsobem udělili zranění. 2x Cleansing Beam 2x Screeching Griffin 2x Faith’s Fetters 2x Festival of Guildpact 1x Firemane Angel Je to 4/3 flying a first strike. Stojí dvě bílé, jednu červenou a tři libovolné many. Na začátku kaţdého vašeho kola dostanete 1 ţivot, pokud máte tohoto anděla ve hře nebo na hřbitově. Za dvě červené, dvě bílé a šest libovolných man si ho dáte ze hřbitova do hry. 2x Flame-Kin Zealot Velice dobrá potvůrka. Je to 2/2 za dvě červené, jednu bílou a jednu libovolnou manu. Kdyţ vstoupí do hry, všechny vaše bytosti dostanou +1/+1 a haste do konce tahu. 1x Flash Conscription
1x Galvanic Arc 1x Lightning Helix 1x Master Warcraft Tento instant za dvě hybridní bílo-červené a dvě libovolné many soupeře pěkně potrápí. Jeden tah totiţ určíte, kdo bude útočit, případně jakými bytostmi a jak bude útok vyblokován. Tuto kartu smíte zahrát jedině před prohlášením útoků. 1x Ordruun Commando 1x Rally the Righteous Instant za jednu červenou, jednu bílou a jednu libovolnou manu. Odtapne nějakou bytost a všechny ostatní bytosti se stejnou barvou také. Tyto odtaplé bytosti dostanou +2/+0 do konce tahu. 1x Searing Meditation 2x Skyknight Legionnaire 1x Sunhome Enforcer 1x Thundersong Trumpeter 1x Wojek Siren Instant za jednu bílou manu. Přidá libovolné bytosti +1/+1 a také přidá +1/+1 všem ostatním bytostem se stejnou barvou. 1x War-Torch Goblin 1x Wojek Embermage 1x Dogpile Instant za tři libovolné a jednu červenou manu. Udělí cílovému hráči nebo bytosti tolik zranění, kolik máte pod kontrolou útočících bytostí. 1x Sunforger 10x Plains 10x Mountain 1x Sunhome, Fortress of the Legion ■ Obrázky: www.magiccards.com
Magic: the Gathering
17
Kult Rakdosu Adam Cepník Rakdos je červeno-černá guilda pocházející z edice Dissension. Skládá se z krys, zombie, goblinů, démonů, impů, ale i lidí. Lidé jsou tu však pouze jako ţoldáci, vrahové atd. Najdeme zde hojně schopnost hellbent – to znamená, ţe určité kouzlo nebo abilita je silnější, kdyţ nemáte ţádné karty v ruce. Například Cackling Flames. Je to instant za tři libovolné a jednu červenou manu. Udělí tři zranění do cílové bytosti nebo hráče. Ale kdyţ nemáte ţádné karty v ruce, Cackling Flames udělí pět zranění. Ale důraz na prázdnou ruku najdeme i jinde v Rakdosu. Třeba Dread Slag. Horror se silou a obranou devět a ještě k tomu trample? Za tři libovolné, jednu černou a jednu červenou manu? Samozřejmě, ţe to má nějaký háček – tahle potvora má totiţ –4/-4 za kaţdou kartu ve vaší ruce. Takţe stačí mít dvě karty na ruce a z 9/9 se stává slabá 1/1. Dále se v Rakdosu objevuje haste a trample, trochu frity, obětovávání a hromada oslabování soupeřových příšer. Jak jsem jiţ zmínil v článku o Borosu, je zbytečné přemýšlet o tom, kdo by byl pomyslným králem nějaké guildy, protoţe kaţdá guilda svého vůdce má. U Rakdosu je to Rakdos, the Defiler. A za šampióna guildy se povaţuje Lyzolda, the Blood Witch. Decklist A nakonec sepíšu decklist rakdoského balíku společně s popisem těch nejlepších rakdoských karet. 2x Cackling Flames
2x Crypt Champion 1x Avatar of Discord Velice šikovná karta. 5/3 flying za tři červeno-černé hybridní many. Kdyţ vstupuje do hry, obětujte ho, nebo vyhoďte z ruky dvě karty. V případě Rakdosu vám ale vyhazování karet z ruky neuškodí. 1x Delirium Skeins 2x Demon’s Jester 1x Demonfire 1x Dread Slag 2x Drekavac Tahle potvora je 3/3 za jednu černou a jednu libovolnou manu. Kdyţ vstoupí do hry, zemře, pokud nevyhodíte z ruky nějakou nebytostní kartu. 1x Gnat Alley Creeper 2x Gobhobbler Rats 2x Hellhole Rats 2x Ignorant Bliss 2x Jagged Poppet 1x Kill-Suit Cultist 1x Lyzolda, the Blood Witch 2x Nettling Curse Tento enchantment stojí dvě libovolné a jednu černou manu. Kdyţ očarovaná bytost útočí nebo blokuje, její majitel ztratí tři ţivoty. Za jednu červenou a jednu libovolnou manu očarovaná bytost musí tento tah zaútočit, pokud můţe. 1x Nihilistic Glee 1x Rakdos Augermage 2x Rakdos Guildmage Stejně jako všichni ostatní guildmágové, je to 2/2. Stojí dvě černo-červené hybridní many. Za vyhození karty z ruky, tři libovolné a jednu černou manu udělí cílové bytosti –2/-2 do konce tahu. Za tři
libovolné a jednu červenou manu dá do hry 2/1 červeného tokena goblina se schopností haste. Na konci kola vyhoďte onen token ze hry. 1x Rakdos Ickspitter 1x Rakdos Pit Dragon Je to 3/3 za dvě libovolné a dvě červené many. Za dvě červené many dostane flying do konce tahu a za jednu červenou manu dostane +1/+0 do konce tahu. Pokud nemáte karty v ruce, má double strike. 1x Rakdos, the Defiler Tenhle 7/6 démon stojí dvě černé, dvě červené a dvě libovolné many. Má flying a trample. Kdyţ útočí, musíte obětovat polovinu nedémonských permanentů vaší kontroly, zaokrouhleno nahoru. Kdyţ udělí zranění do hráče, onen hráč obětuje polovinu nedémonských permanentů, také zaokrouhleno nahoru. 2x Riot Spikes 1x Slaughterhouse Boncer 1x Slithering Shade 2x Taste for Mayhem Enchantment za pouhou jednu červenou manu. Očarované bytosti přidá +2/+0 a pokud nemáte ţádnou kartu v ruce, tak očarovaná bytost dostává dalších +2/+0. 1x Squealing Devil 10x Mountain 10x Swamp 1x Rix Maadi, Dungeon Palace To je vše. Dokončil jsem všechny guildy a tímto se s vámi loučím. Camelot končí. Přeji všem hodně štěstí v kartách. ■ Obrázky: www.magiccards.com
Mytologie
18
Mytologie jihovýchodní Asie Stanislav Cepník st. Jihovýchodní Asie sahá k Tichému oceánu. Je tvořena Zadní Indií (Myanmarem, Thajskem, Kambodţou, Laosem, Vietnamem, Malajskem) a indonéským archipelem, jehoţ 13 677 ostrovů leţí ve vulkanicky velmi aktivní oblasti. Do této oblasti patří i Filipíny. Makarská úţina mezi indoaustralskou a pacifickou kontinentální deskou odděluje Borneo a Bali od Sulawesi (Celebes) a Lomboku. Východně od této linie je podnebí sušší a asijské zvířecí a rostlinné druhy přecházejí v australský okruh. Zeměpisná a etnická sloţitost jihovýchodní Asie se promítá do obrovské kulturní různorodosti tamějších národů. Na svého objevitele dosud čeká hodně z nejstarších dějin a bohaté mytologie této oblasti. Jazykově patří obyvatelé této oblasti do IX. skupiny austronéských jazyků (podrobněji u oceánijské mytologie). Při kolonizaci sem přicházeli i příslušníci VIII. jazykové skupiny – austroasijské. Obyvatelé jihovýchodní Asie jsou převáţně asijského původu. V letech 5000 aţ 1000 př. n. l. sem přicházely četné národy ze severu (nejspíš z jiţní Číny) – a to aţ na indonéské ostrovy a Filipíny. Domníváme se, ţe příslušníci austroasijské jazykové skupiny se usazovali v říčních údolích a pahorkatinách pevnin, naproti tomu příslušníci austronéské skupiny pokračovali většinou dále na jih, zřejmě přes Tchaj-wan a Filipíny do Malajska, na indonéské ostrovy a dál na východ do Pacifiku. Někteří se zabývali polním hospodářstvím ve výše poloţených odlehlých oblastech, většina se usadila v říčních údolích a pobřeţních pásech. Četná etnika přišla do této oblasti z jiţní Číny. Indičtí obchodníci sem přinesli na přelomu letopočtu buddhismus a hinduismus (buddhismus dodnes převládá na Myanmaru, v Thajsku, Laosu, Kambodţi, praktikuje se i ve Vietnamu). Na Sumatru, Jávu a do Malajska přinesli arabští obchodníci islám – ten se tam uchytil od 14. století. Na odlehlé vysočině neměla tato učení velký vliv, tamější kmeny si udrţely své náboţenské představy a zvyklosti. Bohové V jihovýchodní Asii jsou uctívána různá boţstva a různí duchové. Z přírodních je
to zejména Šri, bohyně rýţe. Na ostrovech jsou to bůh hory a bůh moře – těch se obyvatelé obávají. Šivovi a Višnuovi byly v hinduistickém období zasvěceny četné chrámy. Tito bohové – i další – se na Bali udrţeli dodnes, poněkud však splynuli s rysy místních boţstev, na severu uctívají Buddhu a hinduistická boţstva Indru, Šrí Deví a Bráhmu; ti mají v buddhistické mytologii zvláštní postavení. Mýty můţeme – podle věroučného systému – rozdělit do těchto kategorií: animismus s uctíváním předků, hinduismus, buddhismus, konfucionismus, taoismus, islám a křesťanství. Protoţe se tu většina lidí ţiví zemědělstvím, hrají v řadě mýtů důleţitou roli duchové. Víra v ně existovala zřejmě uţ před příchodem indických náboţenství.
Duchové ţijí v neobvyklých stromech, skalách atd. a mají rádi dary. Kromě pravých přírodních duchů působí i duchové tam zemřelých osob. Pokud šlo o nepřirozenou smrt, duchové v těch místech straší. Kdyţ jim není prokazována patřičná úcta, mohou i škodit. V lesnatých oblastech se lidé bojí vlkodlaků a dalších strašidel. V řadě hinduistických mýtů vystupuje ţelva, která nese celý svět a provází lidi na cestě ţivotem. Mnoho přírodních mýtů zdůrazňuje dualistický charakter světa. Mýtus o stvoření z ostrova Flores vypráví, ţe Matka země a Otec nebes byli spojeni v manţelském svazku a také vinnou révou. Tu však překousal pes, nebe a země od sebe odletěly – a jsou tam, kde je známe dnes. Moře a hory jsou povaţovány za posvátné a zejména moře je předmětem mnoha mytických příběhů. ►
Mytologie
19
V této oblasti byly velmi rozšířenou tradicí rituální lidské oběti, rovněţ představa o boţské bytosti, která prolije svou krev pro blaho lidí.
plodnost a společenství. Ještě v 19. století byli lidé zaţiva pohřbíváni u bran a sloupů paláců a významných budov. O lovu lebek jsme se zmínili uţ dřív.
Ţivotní síla lokalizovaná do lebky měla zvýšit plodnost, hlavy zavěšené nad vchodem do vesnice či pod střechou společných domů nebo nad dveřmi měly ochrannou moc, proto byl ještě ve 20. století (a nejen na jeho začátku) někde provozován lov lebek.
Rituály mrtvých zaujímají ústřední roli. Jsou provázeny řadou legend. Vulkán Kali Mutu na Floresu má tři krátery se třemi jezery odlišné barvy (barvy se časem mění). Do jezer směřují duše zemřelých: do černého jezera se dostanou duše hříšníků, do bílého duše panen, čestných mladých muţů a lidí čistého srdce, do modrozeleného duše zemřelých ve vysokém stáří. To souvisí s vírou v posvátnost hor a zejména vulkánů, které jsou nebi blíţ neţ věci v přírodě. Někdy jsou zemřelí dopravováni do říše bohů a předků ve fantastické rakvi nebo člunu, popř. jsou jejich tělesné pozůstatky pohřbené v zemi vykopány, spáleny a znovu pohřbeny.
Velký význam měl i kult předků – ti se těšili téměř stejné úctě jako bohové. Významnou bájnou bytostí je dračí had – nága. Obraz hada bojujícího s drakem zřejmě symbolizuje rovnováhu mezi ţivly nebe a země a je rozšířen od Myanmaru po Novou Guineu. Zakladatel dynastie Hung se oţenil s dcerou dračího pána vod. Jejich syn je povaţován za otce vietnamského národa a za zakladatele zemědělství, kuchařského umění a dalších dovedností. Velké váţnosti se těší slon, vzácný bílý slon je povaţován za posvátného. Tříhlavý slon Erewan představuje dešťové mraky a jezdí na něm Indra, indický bůh deště. I v thajských mýtech představují bílí sloni dešťové mraky. Sloni vystupují v řadě mýtů. Rituální oběti Lidské oběti měly v této oblasti dlouhou tradici. Jejich smyslem bylo obnovit
Hrdinové, králové a blázni jsou rovněţ častými náměty mýtů. Hrdinové ztělesňují slávu minulých společenství nebo předků, králové a vůdci jsou boţské nebo poloboţské bytosti představující spojovací článek mezi lidmi a bohy a často zastupují mravní řád světa. (Pokud byl král povaţován za poloboha, nesměl na něj prostý občan pohlédnout. Kdyţ tak učinil, byl potrestán smrtí.) Na Jávě a na Bali se vyskytuje v stínovém divadle groteskní postava patřící ke dvoru.
Ta, ač je pošetilá, pronáší moudra a je stavěna na roveň bohům. V dramatických tancích je předváděna rovnováha mezi dobrem a zlem, světlem a tmou a muţským a ţenským principem. Za symbol osvícení je v celé jihovýchodní Asii (a nejen tam) povaţován Buddha, sám královského původu. Na severu oblasti je oblíbený příběh o pokoušení meditujícího budoucího Buddhy démonem Márou. (Moţná, ţe vám připomíná příběh pokoušení Jeţíše Krista Satanem.) Kdyţ Buddha meditoval pod stromem bódhi, snaţil se ho démon Mára odvést od jeho cíle. Poslal k němu své dvě polonahé dcery, asketa si jich však ani nevšiml. Následovala armáda strašně vyjících démonů – opět ţádná asketova reakce. Poté se mu Mára vysmíval a ptal se ho, jakým právem se chce stát Buddhou (Osvíceným). Světec vyzval zemi, aby vydala svědectví o jeho dobrých skutcích v tomto i v dřívějších ţivotech. Země se zachvěla a nebe se otevřelo a seslalo velkou potopu. Mára se svými pekelníky musel uprchnout. Světec pak uţ bez pokoušení usiloval o dokonalé osvícení a hlásal své učení. ●●● Na závěr vám chci doporučit útlou, ale velmi zajímavou a čtivou knihu H. Hesse Síddhártha (o Buddhovi). Vyšla v češtině několikrát. ■
Literatura: - Příruční slovník naučný I. (A-F), NČSAV Praha, 1962, 1. vydání - Příruční slovník naučný II. (G-L), NČSAV Praha, 1963, 1. vydání - Kolektiv autorů: Mytologie, přeloţil D. Zbavitel, Fortuna Print Praha, 2006 - Kolektiv autorů: Mytologie (Bohové, hrdinové, mýty), editor Cotterell, přeloţil Vladislav Čadský, Slovart, s.r.o., Praha 2007 - N. Čukovskij: Poslední plavba kapitána Lapérousa (přelo. E. Petr), Práce Praha 1945 Web: - www.wikipedia.cz
Mytologie Oceánie Stanislav Cepník st. Tradiční polynéský název Oceánie je Moana. Původním obyvatelům, byli to hlavně mořeplavci na velké vzdálenosti, se říkalo „bojovníci moře“. Oceánie se zpravidla dělí na tři kulturní oblasti – Melanésii, větší ostrovy severovýchodně od Austrálie odedávna obydlené zemědělským obyvatelstvem tmavší pleti, Mikronésii, skupiny malých ostrovů sousedících s Asií osídlenou asijskými mořeplavci, a Polynésii, rozlehlý ostrovní svět tvořící s Havají na
severu, Novým Zélandem na jihu a Velikonočními ostrovy na východě jakýsi trojúhelník. Polynésie se dělí na západní a východní s Pulotu a Havaiki jako domovy předků. Polynésané byli zdatní navigátoři. Kolem roku 1000 př. n. l. se usadili na ostrovech Tonga a Samoa. Během následujících 2500 let se rozšířili na další ostrovy trojúhelníku. Všechny jazyky Polynésanů patří do stejné jazykové skupiny, přestoţe jejich
mytologie prozrazuje různé vlivy, naproti tomu Melanésané a Mikronésané měli stovky různých jazyků a stejně tolik mytologií. IX. Austronéské jazyky se dělí do čtyř skupin: 1. jazyky indonéské – nepatří do Oceánie, ale do Asie 2. jazyky polynéské (samojština na ostrovech Samoa, havajština, ►
Mytologie
20
tahitština, maorština, jazyky původních obyvatel Nového Zélandu aj.) 3. drobné jazyky melanéské 4. drobné jazyky mikronéské Pozn.: některé jazyky melanéské patří do X. skupiny (papuánské jazyky – tam jsou převážně jazyky jihoasijských ostrovů). Vymezení oblastí Oceánie je sice v mnohých aspektech problematické, ale zakládá se na geografii, rase, umění, mytologii, náboţenství a jazycích. Oceánie je značně sloţitá a různorodá, avšak přes různé historické a kulturní varianty má mnoho společného, popřípadě vykazuje jak rozdíly, tak podobnosti. Totéţ platí o jejích mytologiích. Na nejrůznějších místech je stejný bůh obdařen různými vlastnostmi a sférami působení, které na jiných místech patří jiným bohům – a obráceně mají různí bohové u různých kmenů stejné či podobné vlastnosti. Nejstarší mytologie Oceánie ukazují snahu šamanů vyhledávat svět duchů a ovládat ho. Všude v oblasti se vyprávěly legendy o slavných kejklířích, lidech, kteří dovedli měnit podobu a vydávat se na duchovní cesty. V Melanésii a některých dalších skupinách ostrovů vzniklo z negativních prvků, šamanských zkušeností kouzelnictví a čarodějnictví, jinde zase silné náboţenské kulty, jejichţ šamanská struktura ukazuje na Asii a dokonce i na Ameriku. Starší mýty mluví většinou o přírodě, o původu míst, ohně, druzích zvířat. Často byly v souvislosti s rituály vyprávěny v cyklech a postupně rozšiřovány. Jedna z migrací přinesla z jihovýchodní Asie do Polynésie indoevropskou kosmologii s řadou nebes a podsvětí, světovým stromem, vodami ţivota a zrcadlovým světem Pulotu. Rozdělení mytologických motivů i šíření kultů souvisí s mnohostrannými vztahy mezi ostrovy. Polynéská Havaj má v mytologii, loutkohře a pojetí posvátné instituce království společné prvky s Indonésií. Podle zeměpisných a kulturních vlivů můţeme dělit i historii mýtů. V melanéské oblasti, v pásu spojujícím Indonésii se severní Austrálií, byly pozůstatky rituálního kanibalismu společně s kultem hadího boha, představami oboupohlavních mytických bytostí a domestikací prasat, východní Polynésie zná jihoamerické obřady k zajištění plodnosti, lidské oběti, zdobení těl a zřejmě i některé bohy.
Maorský král Tāwhiao na snímku z 19. století Mikronésii a část západní Polynésie zase spojují s ostrovy Pjúkjú (ve Východočínském moři poblíţ Tchajwanu) klasické animistické představy a úloha kněţských sester. Mnoho nejstarších mýtů vycházelo z astronomické tradice. Sluneční soustavu uspořádal sluneční bůh Mani, jeho kult byl překryt uctíváním jiných (Ronga, Tanea a Tangaroy). Všechny události a roční doby byly určovány pohybem nebeských těles, z bohů spojovaných s některými hvězdami a planetami se stali ochranní bohové některých plodin. Východ Plejád ohlašoval příchod období dešťů. Řada bohyň a jevů nesla jméno Hina. V mýtech figuruje střídavě jako bohyně smrti, narození, odlivu a přílivu západního větru, ohně, vody, ţenských řemesel. Má určité podobnosti s Pannou Marií.
Velké mnoţství mýtů pojednává o původu bohů a povinnostech k nim, jiné – na niţší úrovni – o proměnách, některé mají erotické rysy, jiné, spíš filozofické, se zabývají protikladem mezi světlem a tmou. Většina bohů Oceánie měla lidskou podobu, ale mnoho se jich objevuje také v podobě zvířecí. Mýty a bozi bývají v Oceánii zobrazováni v dřevořezbě, ale pouţívá se také slonovina, kámen a nefrit. Hodně rozdílů, hodně různých vlivů přináší také různé hierarchie boţstev a různá jména. S některými se seznámíme prostřednictvím příběhů. V jednom maorském mýtu byli Rangui, Otec oblohy, a Papatuanuku, Matka země, v neodlučném objetí. Jejich děti ţily mezi nimi ve tmě. Potomci bohů Tanemakuta, Tawhirimatea, Rangomstana, Haumiatiketike a ►
Mytologie Tanguavoa, bozi lesů, větru, kumaru, rostlin a oceánů, zatouţili po denním světle. K tomu museli oddělit rodiče od sebe násilím, ale nikdo se k tomu neměl. Někdo se bál, jiný je měl v příliš velké úctě. Nakonec Tanemahuta vykopl Ranguia na oblohu a Papatuanuku umístil nastálo na zem. Děti konečně uviděly světlo. Tawhirimatea byl zákrokem proti rodičům rozzloben, rozhodl se zůstat s otcem a za trest poslal své děti, uragány a tornáda, aby pustošily lesy, kumaru, rostliny i oceány. Všichni bratři se polekali a přimkli se k prsům své matky Papatuanuku. V Oceánii existují na různých úrovních mauijské a tawhakijské hrdinské cykly. Jejich hrdinové Maui a Tawhaki představují po ideologické stránce liberální a konzervativní tendence – protikladné hledisko neustálého boje o nadvládu ve společnosti, dvě soupeřící ideologie odráţející rozdělení polynéské společnosti na prostý lid a „náčelnické“, tj. vyšší společenské třídy. Maui a Slunce Kdyţ byl Maui malý, putovalo Slunce po obloze tak rychle, ţe lidé nestačili obdělat své zahrady. Maui se vyzbrojil provazem, na němţ udělal smyčku, a kyjem a čekal na Slunce. Kdyţ Slunce strčilo hlavu do smyčky, Mauiho bratři tahali za konce provazu tak dlouho, aţ mu bylo Slunce vydáno na milost. Na Havaji říkají, ţe Maui přivázal ke stromu šest paprsků (nohou) Slunce. Pak Slunci kyjem napráskal a propustil ho teprve tehdy, kdyţ mu Slunce slíbilo, ţe bude putovat pomaleji, aby si lidé mohli obdělávat své zahrady. Tento mýtus je rozšířen v cyklech písní o Mauim na Samoi, Havaji, Tuamotu, Markézách, ale i na Novém Zélandu. Maui je frekventovaná postava oceánijských mýtů. Vypráví se v nich, jak polapil Slunce (viz ukázka), jak vylovil Zemi, zvedl oblohu, přinesl oheň, jak bojoval za svobodu i jako podvodník. (Jedno maorské přísloví říká: „Jsi podvodník jako Maui.“) Je uváděn i v hrdinských cyklech. Bohové a polobohové Vedle kouzelníků se většina raných kultů soustřeďovala okolo mořských bohů (Tinirau, Tangaroa…) a bohů země (Nafanua). Postupně přibývají bozi oddělující zemi a nebe. Poté se objevují faličtí bohové války a plodnosti. Často bývali zaměnitelní (Rongo byl někde bohem války, jinde rolnictví). Hodně byly rozšířeny divé
21 ţeny, ptačí muţi, mořské obludy, dále se v mýtech objevují hrdinové, blázni, ţivoucí bohové a elfové. Ţijící boţstva (nejmocnější šamani, posvátní králové, někteří kulturní hrdinové) byla pokládána za napůl lidi, napůl bohy. Největší z hrdinů (Maui, Olifat) se mnohdy nedali od bohů odlišit. Mezi polobohy se řadili i někteří předkové a duchové v lidské podobě, i kdyţ neměli kult a byli řazeni spíš mezi duchy. Dokonce i samojský despota Tamafujiga (vládl do roku 1829) byl prohlášen za ţijícího boha. Mateřské a měsíční bohyně byly hojně zastoupeny v matrilineárních společnostech, v patrilineárních byly bohyně doplňky muţských bohů, nebo byly chápány jako zlí duchové. Bohů, polobohů i duchů bylo nespočetné mnoţství, lišili se (někdy i výrazně) region od regionu. Smrt bývá v melanéských mýtech spojována s čarodějnictvím. Na Fidţi museli duchové ujít sloţitou cestu. Na řadě polynéských ostrovů byl na západním konci větších ostrovů výchozí bod, z něhoţ sestupoval duch do moře. Později se vynořil v zrcadlovém světě. Vysoce postavené osoby přicházely do odpovídajícího nebe, obyčejní smrtelníci však výhled na onen svět neměli. Na Tonze se dokonce domnívali, ţe nemají ani ţádnou duši, ţe prý vzešli z hmyzu. Mytologie po příchodu křesťanství Mytologie po příchodu křesťanství (v Mikronésii v 17. století, v Polynésii od konce 18. století, v Melanésii po roce 1830) přebírá některé jeho prvky a spojuje je s původní mytologií. Lidé se rychle – aspoň navenek – přeorientovali na náboţenství. Na Společenských ostrovech začali po roce 1826 proroci, kteří o sobě tvrdili, ţe jsou posedlí Jeţíšem, Janem Křtitelem, apoštolem Pavlem a Pannou Marií, uvádět kult Mamaia. V Melanésii se zejména ve 20. letech objevovaly chiliastické kulty. (Chiliasmus očekává brzký příchod Spasitele a jeho tisícileté království.) V souvislosti s nimi se objevují noví bohové (od hrdinů domácích, legend, aţ po amerického prezidenta Johnsona). Pronikání křesťanských prvků do oceánijské mytologie můţeme sledovat i v mýtech novozélandských Maorů (Východní Polynésie).
Rané náboţenské hnutí Papahurihia (vzniklé v roce 1833), zaměřené proti protestantským misionářům, uctívalo biblického hada Nakahiho. Jeho prorok o sobě tvrdil, ţe je médiem hada na Mojţíšově holi. Ru a Kenana Hepetipa, prorok kmene Tuhoe, byl poslán v roce 1905 archandělem Gabrielem na posvátnou horu Tuhou, kde měl poté vidění. Setkal se tam s pramátí Whaitiri, mocnou bohyní nočního světa. Od ní dostal posvátný diamant nesmírné síly. V roce 1906 se dal pokřtít a byl pokládán za mesiáše. Řada badatelů, kteří pátrali po tzv. „pozůstatcích Bible“, sbírala mýty o potopě. Jeden z nich, Thomas Lawson, vyslechl na Markézách (Východní Polynésie) cyklus o Takem. Byl přesvědčen, ţe jde o biblickou analogii, a oznámil, ţe našel ústní potvrzení Bible. Havajský profesor Alexander příběh o potopě publikoval, ale byl učenci odmítnut. Zřejmě neuznávali univerzálnost mýtu, ani to, ţe v šamanských cyklech splývaly jednotlivé povodně do jedné obrovské potopy… Na počátku 20. století byla ovšem pravost Lawsonových textů ověřena. Někteří misionáři a vědci věřili, ţe v mýtech našli doklady pro zjevení Bible, jiní se domnívali, ţe řada mýtů byla deformována křesťanstvím. Zdá se však, ţe se mýty původních kultur vyvíjely podobně jako mýty v Genesis (Starý Zákon). Mikronéské mýty o bohu předkovi Nakaovi (z předkřesťanské doby) se hodně podobají Bibli. Nakaova kletba by mohla být například vykládána jako vyhnání z ráje… atd. Touto stručnou informací opět končím neúplný pohled do světa oceánských mytologií. I ony jsou přepestré, přerozmanité, pomáhaly najít ostrovanům vztah k ţivotnímu prostředí, k sobě navzájem, tvořily základ jejich náboţenství – to je společný obecný znak všech mýtů ve všech oblastech. Vědomě neuvádím jejich umělecké ztvárnění, symboliku atd. Na závěr – pro názorné přiblíţení ostrovního světa Tichého oceánu – budu citovat z knihy N. Čukovského: Poslední plavba kapitána Lapérousa (Práce 1945, přeloţil E. Petr). „Tichý oceán je celý poset ostrovy. Přeplujte tuto vodní plochu kterýmkoliv směrem, vţdy spatříte několik ostrovů. Kaţdý ostrov v Tichém oceánu je zvláštní, uzavřený svět, který má své obyvatele, svou zvířenu, své rostliny a své podnebí. Cestovatel, který cestuje od ►
Mytologie jednoho ostrova k druhému, dostává se z jednoho světa do druhého a z druhého do třetího.“ Proto je v této mytologii tolik pestrosti, odlišností, různých hierarchií boţstev atd.,
22 ale zároveň lze vysledovat i přímé a nepřímé vlivy a řadu shod v základních, byť různě označených boţstvech. Jsou to prvky, které se stěhují nepředstavitelně daleko – aţ na vzdálené kontinenty
(projevuje se to i v pohádkách různých národů). ■ Obrázky: www.wikipedia.org Zdroj: viz článek Mytologie jihovýchodní Asie
Mytologie Austrálie Stanislav Cepník st. Australské jazyky, kterými se mluvilo a částečně ještě mluví v Tasmánii (tam uţ vymřely) a v Austrálii, patří do XI. jazykové skupiny. Nejznámější je jazyk kmene Arauta. Australský kontinent byl původně spojen pevninským mostem s ostrovy dnešní Indonésie a Papuy-Nové Guineje – a to ještě v době, kdy se v Austrálii usadili první lidé. Nejstarší doklady o jejich přítomnosti jsou staré asi čtyřicet tisíc let. Pocházejí ze západní Austrálie z oblasti Upper Swan River. Kdyţ v roce 1788 dorazili do Austrálie první Evropané, ţilo v Austrálii (podle odhadu) nejméně 300 000 lidí. Poté nastalo okamţitě rychlé vyhlazování a vyhánění Aboriginců, takţe (opět odhadem) tu mohlo koncem 18. století existovat asi 500 kmenů či nářečí. Ostrovy v Torresově úţině patří úředně k Austrálii, ale kulturně spíš k části jiţní Nové Guineje.
zůstala v krajině a mohou působit třeba na poznání současníků. Snící předkové pomáhají spojovat původní obyvatele z navzájem vzdálených oblastí. Tak Yolunguové v severovýchodní Arnhemské zemi oslavují v období snového stvoření příchod dvou sester a bratra. Ti připluli na kánoi z východu ze Země mrtvých. Při své cestě přecházeli krajinu Yolungů, a kdyţ vykonali řadu činů, odjeli na západ, kam směřuje slunce. První lidé byli dětmi obou sester. Ty jim taky vymezily území. Před příchodem Evropanů měly všechny skupiny praobyvatel náboţenské představy, jak vznikli lidé, země, rostliny, zvířata a jejich zvyky.
V jihovýchodní Austrálii byli stvořitelští Předkové muţi, jinde byl rejstřík snových bytostí širší. První Evropané, kteří přišli do Domorodci tu věřili ve vodní Austrálie, se setkali většinou s lovci a duchy – bunyipy. V jejich sběrači. Klima a povrch pevniny jsou existenci věřili dokonce i nesmírně různorodé. Ve vnitrozemí Evropané. Jedni je popisovali jako jsou převáţně vyprahlé pouště, velké pštrosy emu, tuleně, Současný Aboriginec na fotografii Steva Evanse v pobřeţních oblastech zase vodní krokodýly, hady, druzí zase jako toky a úrodná údolí. Přesto i tam, kde chlupaté lidi – ti byli snad ukazuje, jak by se lidé měli chovat a jak byly vhodné a dobré podmínky pro by měli jednat. spřízněni s duchy („yowie“) – nestvůrami osídlení, byla stálá obydlí vzácná. Aboriginci si ještě dnes hájí svá posvátná podobnými opicím. Jednotlivé skupiny většinou putovaly i místa a nechtějí dovolit těţařským Z dolního toku řeky Murray v jiţní značně daleko, jednak za potravou, jednak společnostem, aby v nich těţili. Austrálii máme nejlépe zaznamenané kvůli uzavírání a uchovávání rodinných a tradice bunyipů. Jeden z nich měl některé politických svazků. lidské rysy. Měl vousatý obličej jako muţ, Čas snění dlouhé splývavé vlasy připomínající vodní Domorodci mají vţitou představu o době Aboriginci udrţovali ze svého řasy, tělo tuleně. Lidé se ho báli, mohl jim stvoření. Jejich předkové kdysi vytvořili australského kontinentu pravidelné vztahy ubliţovat. Vydával bučivé zvuky svět takový, jaký známe dnes. To je tzv. s obyvateli Papuy-Nové Guineje a ostrovů vyvolávající revmatismus a lámal „čas snění“. Zároveň věří, ţe akt stvoření východní Indonésie. Mezi mýty Austrálie gumovníky, které pak za velkých záplav a Melanésie je řada styčných bodů, pokračuje dodnes. připlouvaly po řece Murray do jezer. přičemţ tyto motivy prokazatelně Walbiriové přiznávají, ţe sní o vzorech vycházely z Austrálie. V kultuře rozesetých jejich předky po celém kraji Bunyipové také číhali na lidské oběti. Aboriginců se projevují i asijské a (střední Austrálie). Sen těhotné ţeny můţe Unášeli děti. Kdo je chtěl zachránit, musel například odkazovat na totemovou melanéské vlivy. se namazat kouzelnou mastí, sestoupit po příslušnost dítěte a jeho duchovního otce. Mytologie není jen zdrojem pro poznávání laně do jezera, vzít dítě spícím bunyipům prehistorických událostí. Je to i teorie V australské mytologii hrají významnou a vytáhnout ho na hladinu. Kdyţ se to světa, jaký je, i světa, jaký byl. Také roli předkové. V mýtech je celkem vţitá nepodařilo, dítě se stalo bunyipem. ► představa, ţe se těla předků rozloţila a
Mytologie Ohňové snění Oheň poskytuje teplo, ochranu před tmou a duchy, je nezbytný k vaření… Pro původní Australany je mimořádně důleţitý. Vypalují buš, aby si usnadnili lov, cestování, umoţňuje jim to i produkci rostlin jako potravy pro zvířata, která ulovili („zemědělství s třecími dřívky“). Po celé Austrálii bylo rozšířeno „ohňové snění“. Příhody byly rozmanité, jejich aktéři – Předkové (zvířecí i člověčí) rovněţ, ale ve všech je vţdy jeden Předek, který umí rozdělat oheň, chová to však jako tajemství, které nechce nikomu prozradit. Nakonec je tajemství ukradeno, jsou s ním seznámeni všichni lidé, oheň uteče a existuje jako poţár buše. Podle Booundiků (jihovýchodní oblast jiţní Austrálie) měl oheň Předek Mar. Ukrýval jej v ozdobě na hlavě. Kdyţ se ostatním Předkům podařilo oheň chytit ve zvadlém květu gumovníku, změnil se v poţár buše. Kdyţ Mar zjistil krádeţ ohně, dal se s ostatními Předky do boje. Jednomu z nich zasadil oštěpem hlubokou ránu do šíje. Poraněný vběhl do moře, proměnil se ve velrybu. Později bylo vidět, jak stříká ze své rány „pěnu“. Z Mara se stal papoušek Kakadu se ţlutým peřím na hlavě (oheň). To je vidět, jen kdyţ chocholku roztáhne. Předek Tatkanna, který se při krádeţi ohně popálil na hrudi, se proměnil v červenku s červeně rudou náprsenkou. Od té doby si domorodci rozdělávali oheň pomocí třecích dřívek z gumovníku a suchých keřů.
23 Podle mýtu ze západní Victorie vlastnil oheň havran Waa. Výhod ohně uţívali jen havrani, ostatním Předkům ho nedali. Předek Střízlík si všiml, ţe si havrani při hře házejí třecími dřívky. Jedno z nich chytil a uletěl. Jestřáb ho o ně oloupil, ale zaloţil při tom lesní poţár, který se rozšířil po celé zemi. Od té doby si mohou domorodci rozdělávat oheň. Nebeský svět Podle domorodých představ začínal ve výšce vzrostlého stromu či menšího kopce, byl tudíţ součástí krajiny, byl proto ve fyzickém dosahu původních obyvatel. Podle jejich představ byl tento svět podobný tomu našemu. Různá souhvězdí a planety byly povaţovány za Předky z doby Snění, Mléčná dráha za nebeskou řeku. Podobnosti mezi lidským světem a Nebeským světem souvisí i s počátkem a koncem lidského ţivota. V řadě domorodých kultur najdeme představu, ţe novorozenci padají z oblohy. Duchové zemřelých odcházejí do Nebe po stezce Předků. Kdo chce získat tajné poznání, musí se po speciálním laně vyšplhat do Nebeského světa. Všichni jsme jen návštěvníky této doby, tohoto místa… naším úkolem je tu pozorovat, poslouchat, růst, milovat… a potom se vrátit domů. (Přísloví původních australských obyvatel) Pohyby nebeských těles povaţovali domorodci za signály načasování událostí
na zemi. Zatmění Měsíce bylo povaţováno za zlé znamení. Padající kometa znamenala v jedné oblasti příchod epidemií, v jiné oblasti dokonce smrt… Pukumani – obřad truchlení na počest zemřelých a na oslavu Předků z doby Snění vykonávají Tiwiové z Melvilleova a Bathurstova ostrova. Úkolem této řady zádušních rituálů je osvobodit ducha nedávno zemřelé osoby. Základem mytologie obřadu je Předek Purrukupavli, který přinesl Tiwiům smrt. (O tom vypráví jeden pozoruhodný, ale poměrně dlouhý příběh.) Pohřební obřady jsou hodně rozmanité. K některým patří kouření, které odhání neţádoucí duchy. Rituální obřady bývají spojeny s tancem, někdy i maskami atd. Kalendář Původní obyvatelé rozlišovali někdy aţ sedm ročních období – podle příchodu monzunů a bouří. Vědomosti domorodců o tom, kde mohou v příslušné roční době sehnat nejvíc potravy, určovaly jejich putování po krajině. --I tentokrát končím letmý a neúplný pohled do přebohatého světa australských mýtů výzvou, abyste si ho doplnili vlastní četbou. Nebudete se nudit. ■ Obrázky: www.wikipedia.org Zdroj: viz článek Mytologie jihovýchodní Asie
Camelot: leden – duben 2011 vychází 10. 3. 2011, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách – www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!
