1
Úvodník Vánoce jsou tady... Ale tentokrát už je tomu tak doopravdy. I v druhé polovině prosince to sice venku stále vypadá spíše jako na jaře, kdy sníh už roztává, ale kalendář mluví jasně. Všichni jste určitě natěšení na cukroví a krásné a ničím nerušené svátky, ale také byste v tomto období povalování a sledování pohádek neměli zapomenout přečíst si naše noviny! Poslední dva týdny před Vánoci se toho ve škole událo opravdu mnoho. Od sportu přes kulturu až k ručním pracím a mnoho dalšího. To vše a více se dozvíte, když si naše noviny přečtete. Jinak vám přejeme krásné prožití svátků vánočních, bohatého Ježíška a do nového roku hodně štěstí, zdraví a lásky.
Besídka mateřské školy Ve středu 14. prosince se všichni žáci naší školy ulili z třetí hodiny. A důvod byl velice příjemný. Ve společenské místnosti se totiž konala generální zkouška besídky naší školky. A paní učitelky byly tak hodné, že nám dovolily představení zhlédnout. Byli jsme tedy jejich prvními diváky. Možná se ptáte, proč se besídka konala u nás ve společenské místnosti a ne v MŠ. Mateřská škola má malé prostory, ale rok od roku větší divácký zájem, a tak naše škola velmi ráda společenskou místnost školce půjčila.
Mrňouskové to měli opravdu velice pěkně připravené, celé jejich představení bylo krásné a roztomilé. Děti zpívaly, tančily a přednášely ostošest. Úplně jsme žasli nad tím, jak jsou při svém věku šikovné. Na pódiu se chovali jako opravdoví herci. Ve čtvrtek 15. prosince pak byla veřejná premiéra pro rodiče, příbuzné a kamarády. Někteří jsme se šli kouknout ještě jednou a opět se jim to povedlo. Musíme uznat, že naše školka má velmi talentované děti.
Neztratit víru v člověka... (Tento text je založen na informacích z webu www.neztratitviru.net) Ve čtvrtek 15. prosince se celá devátá třída jela podívat do Humpolce na putovní výstavu s názvem Neztratit víru v člověka, která zakotvila v prostorách střední školy SČMSD. Záměrem projektu je prostřednictvím výstavy přiblížit především žákům a studentům základních a středních škol náročné téma holocaustu a zprostředkovat jim seznámení s židovskou menšinou. Výstava je vytvořena na 20 výstavních panelech. Její koncepce spočívá ve využití konkrétních osudů jednotlivých židovských dětí a rodin. Pro skutečné přiblížení problematiky očima dětí 2
byly využity autentické materiály, často vytvořené právě dětmi: úryvky z deníků, korespondence, kresby ze sbírky dětských kreseb z Terezína, dětské časopisy, fotografie dětí, dobový tisk a další obrazové i tištěné dokumenty. Zvláštní pozornost je věnována různým aspektům života dětí v ghettu Terezín a v koncentračnímu táboře Osvětim. Výstava není uzavřena koncem války, ale reflektuje i poválečné osudy Židů, jejich návraty, ať už z koncentračních táborů, nebo z ciziny. Tato výstava se všem líbila, odnesli jsme si hodně informací a všem bychom ji doporučili.
Zde je jeden z příběhů… (převzato z webu www.neztratitvitu.net) Růženka Friedová Narodila jsem se 26. ledna 1934. Moje nejranější dětství bylo plné pohody: měla jsem hodné rodiče, hračky a všechno, co si malé dítě může přát. Chodila jsem s dětmi našich sousedů do nejbližší mateřské školky, kde se mezi námi nedělaly žádné rozdíly, takže jsem měla hodně kamarádů a moc jsem se těšila do „velké“ školy – hlavně proto, že se naučím sama číst a nebudu muset čekat, až si dospělí na mne udělají čas. Hodlala jsem číst všechno a pořád. Všechno ale bylo jinak. V roce 1940 byla židovským dětem zakázána školní docházka do státních škol a zůstala jediná možnost: chodit do židovské školy v Praze 1, Jáchymově ulici. Až do té doby jsem vlastně nevnímala dusné ovzduší, které se vytvářelo po zavedení norimberských zákonů. Ani teď (t. j. v roce 1940) jsem svým šestiletým rozumem nemohla pochopit, proč nemohu jít do první třídy společně s ostatními dětmi, které jsem znala z mateřské školy, a proč musím jít do jiné školy. Nedalo se ovšem nic dělat, a tak jsem nastoupila do první třídy a skončila ji s velmi dobrým prospěchem. Přesto, že škola byla nepředstavitelně přeplněná a práce učitelů krajně náročná, cítila jsem se docela spokojená. V roce 1941 bylo židovským dětem zakázáno jakékoliv vzdělání, počínaje základním a konče vysokoškolským. Učili jsme se v kroužcích a scházeli v bytech (tzv. bytové školy). Naši učitelé riskovali zatčení a deportaci do koncentračních táborů, protože Židé se nesměli scházet více než po dvou a jeden udavač mohl zničit život i učiteli, i nám. V mém případě se tak nikdy nestalo, ale prozrazení jsme se všichni báli.
obrázek: holocaust.cz
Na samém počátku roku 1945 jsme byli s otcem zařazeni do jednoho z posledních transportů a odjeli do Terezína. Všichni moji příbuzní – tetičky, strýcové, bratranci a sestřenice – byli deportováni mnohem dříve, z Terezína pokračovali do dalších koncentračních táborů a válku nepřežili. Nikdy jsme se nedozvěděli, kde byli umučeni – snad v Osvětimi v plynových komorách. V Terezíně jsem byla ubytována nejdříve v kasárnách společně se ženami (muži byli jinde), později v tzv. Dětském domově. Byla to bývalá škola a pro nás děti znamenala velký pokrok: byly
3
jsme v dětském kolektivu a mohly zpívat nebo recitovat básně, na které jsme si vzpomněly. Mohly jsme sdílet své dětské názory a přání a měli jsme skvělé vychovatele, kteří nás chápali a rozuměli nám. Když se jim někdy podařilo sehnat papír, kreslily jsme a dokonce jsme jednou psaly i diktát. Vzpomínám, že diktátu jsme se nebály – pro nás byl znamením, že se blíží konec války, že režim tábora polevuje. Čeho jsme se bály, bylo to, jestli se nám text diktátu vejde na maličký kousek nekvalitního balicího papíru. Dodnes mi nezevšedněl příjemný pocit z pěkného sešitu a dobře píšícího pera. Pamatuji se také, že můj tehdejší diktát (stejně jako diktáty ostatních) byl plný chyb, ale nebylo čemu se divit. Naše vzdělání bylo žalostné a nesoustavné, mnohé děti nechodily ani do bytové školy, a tak znaly jen to, co jim předali rodiče. Po válce jsem nastoupila do páté třídy základní školy kam jsem věkem patřila, a zjistila jsem, že nebude všechno jednoduché. Moje vědomosti byly naprosto neúplné
obrázek: holocaust.cz
a musela jsem dohánět základy všech předmětů. V češtině to ještě šlo, protože jsem ráda a poměrně hodně četla, ale např. v matematice jsem byla určitě jedna z nejslabších (o geometrii ani nemluvě). Když jsem jakžtakž dohnala zpoždění v učivu a vyrovnala se s ostatním, dozvěděla jsem se, že jsem nemocná. Z Terezína jsem si přivezla tuberkulosu a ta v roce 1946 propukla. Znamenalo to, že jsem na mnoho měsíců musela do plicního sanatoria. Po návratu jsem už v Praze nenašla žádnou z mých několika bývalých židovských kamarádek, které přežily válku, protože odjely s rodiči do Izraele. Ve škole jsem byla samozřejmě znovu jedna z nejslabších, ale spolužáci i učitelé mi hodně pomohli, takže jsem později mohla pokračovat na gymnáziu a ukončit jej maturitou. Pak už bylo všechno, jak má být a jak jsem si přála: nastoupila jsem do zaměstnání, vdala se a dálkově vystudovala. Mám tři děti, dnes už dospělé, a dva vnuky. Myslím, že jsem prožila dobrý život – jen to zmařené válečné dětství a zkáza celé rodiny se mi stále připomíná a vzpomínky dodnes bolí.
Druhý stupeň navštěvuje výstavy Ve středu 21. 12. se celý druhý stupeň vydal na dvě výstavy do Humpolce. První dvě hodiny se sice ještě učilo, ale protože to bylo poslední učení v roce 2011, myslíme si, že to nikomu nevadilo. Odjížděli jsme v 9:00 linkovým autobusem. obrázek: wikimedia.org Asi si říkáte půlka školy a linkovým autobusem? Ale jelo nás 28 a pro takhle malý počet lidí objednávat autobus by bylo opravdu nevýhodné. Naše první návštěva směřovala na výstavu paní Daniely Kociánové. Tato výstava byla v Muzeu Dr. Aleše Hrdličky a byla zaměřena na vánoční výzdobu. Dozvěděli jsme se zajímavosti o vánoční výzdobě, zvycích a pověrách, našli
jsme zde i inspiraci na vánoční dárky. Také jsme si mohli vyrobit ozdobu na stromek nebo náušnice. V muzeu byla ještě výstava nerostů, které se našly v okolí Humpolce. My jako deváťáci jsme byli povinni si minerály prohlédnout, protože je mineralogie naším hlavním tématem v přírodopise. Druhá výstava byla ve výstavním sále muzea. Byla to výstava betlémů, které jsou ze sbírek humpoleckého muzea. Největší betlém byl pana Oldřicha Kučery tzv. Ladův betlém. Tato výstava netrvala tak dlouho, jak bylo naplánované, a proto jsme měli ještě půl hodiny rozchod po Humpolci. V 11:30 jsme nastoupili do autobusu a tradá domů do Senožat.
Vánoční fotbalový turnaj 1. stupně Zatímco 2. stupeň se 21. prosince bavil a vzdělával na výstavách v Humpolci, 1. stupeň měl připravenou jinou předvánoční akci. A to fotbalový turnaj, který uspořádala paní učitelka Jana Vaňková, Ilona Hrubešová a v neposlední řadě i náš spolužák z devítky Martin Pilát v roli rozhodčího. Začalo se hrát v 9:10, tedy i naši menší spolužáci si nějaké to učení ještě užili. Ale
většina z nich už myšlenkami byla jistě u sportu. Kdo nehrál, pomáhal alespoň kamarádům z laviček fanoušků. A kdo nechtěl ani fandit, vyrazil s paní učitelkou Nevosádovou do školní kuchyňky péct vánoční cukroví a vánočku. A tak, zatímco z jedné strany školy se linula krásná vůně, z druhé se ozýval rachot urputných bojů a nadšený křik fanoušků.
Článek by samozřejmě nebyl úplný, kdybychom vám nenabídli výsledky turnaje. 1. místo MAVORO Gabriela Pohanová (5. třída), Adam Hnát (4. třída), Nikola Buřilová (4. třída), Ondra Hvozdovský (1. třída), Radek Mejtský (4. třída), Pavol Lavryshyn (4. třída)
2. místo URUKHAI Dan Paulík (5. třída), Mirek Pikl (5. třída), Matěj Kaňka (4. třída), Jakub Novák (1. třída), Marek Ješátko (4. třída)
3. místo SPARTA Tadeáš Mach (3. třída), Ladislav Procházka (3. třída), Petra Skuhrovcová (3. třída), Adam Burda (1. třída), Lukáš Paulík (3. třída), Mykola Konstantinov (2. třída)
4. místo BÍLÝ TYGŘI Kateřina Dvořáková (3. třída), Nikola Dumnyčová (4. třída), Tomáš Ošťádal (2. třída), Martin Hypš (2. třída), Tomáš Seknička (3. třída)
4
Poslední den ve škole v roce 2011…
Ve čtvrtek 22. prosince se program prvního a druhého stupně lišil. Prvnímu stupni naplánovaly a krásně zorganizovaly program paní učitelky. Druhému stupni velela nejstarší třída, což znamená my deváťáci. Mladší děti si první dvě hodiny předaly dárečky a roznesly přáníčka při třídních besídkách. Poté je čekalo překvapení, které si pro ně jejich třídní učitelky připravily (Nesmíme zapomenout ani na pomoc paní vychovatelky Pípalové a také paní Joskové a Kelíškové, které se ochotně vrací do školy
vypomáhat, když je třeba.). Žáci se nejprve rozdělili do třech skupin. Tím překvapením totiž bylo to, že paní učitelky pro ně připravily výtvarnou dílnu se zaměřením na vánoční výzdobu a vánoční tradice. Dílna byla rozdělena do třech tříd, které si děti postupně obcházely. Děti si mohly vyzkoušet, jak se z korálků dělají ozdoby na stromeček, pletení vánočky a spoustu dalších činností. Paní učitelky taky ukazovaly, jakým způsobem se lije olovo a zjišťuje se, co se přihodí v příštím roce. Ale nelily olovo, místo něho použily vosk z rozehřáté svíčky.
Ještě více nám o této akci poví Gabča Pohanová, se kterou jsme o ní udělali rozhovor. Jak se ti dílna líbila? Ano, bylo to pěkné, ale nebyly tam pouze ruční práce, také tam byly úkoly, které se týkaly našich znalostí. Co všechno jste si mohli vyrobit? Vyráběli jsme anděla z papíru, kterého jsme si my starší museli sami vystřihnout, ale děti do 3. třídy měli anděla už vystřihnutého. Také jsme dělali ozdobu z korálků na vánoční stromeček, zkoušeli jsme plést vánočku z provázků a spousty dalších zajímavých věci. Která z těch činností se ti líbila nejvíce? Všechny byly pěkné, ale nejvíce se mi asi líbilo lítí vosku. Co ti paní učitelka vyčetla z vosku? Zvoneček, což znamená, že příští rok se mi vyplní všechna přání, co si budu přát. Prstýnek, což znamená úplně to samé jako u zvonečku. Tak že se ti celý den líbil ? Docela ano, ale ze školy domů jsem se stejnak těšila.
5
A co druhý stupeň? Ten první dvě hodiny sportoval. Jako deváťáci jsme připravili již tradiční florbalový turnaj. Naše podmínky byly, že v družstvu musí být alespoň jedna dívka a že při nižším počtu družstev než jsou čtyři se turnaj konat nebude. Nakonec všechna naše kritéria byla splněna a turnaj se konal. Sehrálo se celkem šest zápasů po 8 minutách, kterých se zúčastnila čtyři družstva, jejichž pořadí i se seznamem hráčů najdete hned pod textem. 1. No name Patrik Hvozdovský (8. třída), Jiřina Pilátová (8. třída), Martin Vacek (7. třída), David Mišoň (8. třída)
2. 4 princezny Lukáš Kaňka (9. třída), Soňa Matějková (8.třída), Monika Křikavová (8. třída), Filip Hnát (7. třída)
3. Anonym Matěj Víšek (6.třída), Barbora Joklová (6.třída), Petr Vlk (7.třída), Václav Pinkas (6.třída), Martin Holada (7.
4. Druháci: Martin Pilát (9. třída), Martin Šamko (6. třída), Yveta Dvořáková (7. třída), Václav Dvořák (6. třída)
Druhou naší deváťáckou akcí na tento den byla beseda, také ve sportovním duchu. Do naší školy jsme pozvali hokejistu Petra Šidlíka, který momentálně hraje quebeckou ligu juniorů. Jak jste možná někteří zjistili, je to v Kanadě. Hraje za tým Victoriaville, což je také jedno z kanadských měst. Nejprve nám řekl, jak se vlastně k hokeji dostal a jak jeho cesta až tak vysoko probíhala. Začínal hrát za Pelhřimov, kde hrál do páté
třídy. V šesté třídě přešel do školy v Jihlavě, kde hrál za jihlavskou Duklu. Mezitím také stačil hrát za českou reprezentaci. Po devítce nastoupil na Obchodní školu
v Jihlavě a stále hrál za Jihlavu. V druhém ročníku byl draftován a nyní tedy hraje prvním rokem za Victoriaville. Bylo to velice zajímavé, protože kdekdo si může myslet, že stát se hokejistou je jednoduché, ale věřte nám, není. On sám říkal, že se musel chodit učit angličtinu, protože to, co se učí ve škole, by mu nestačilo. Naše otázky také směřovaly k tomu, jaký vlastně ten život v Kanadě je, jestli je to jako u nás a nebo jestli je to jiné. Je to prý úplně něco jiného, skoro nic se s našimi zvyky ani ostatním neshoduje. Když jsme zjistili všechno, co nás zajímalo, mohli jsme si nechat podepsat kartičku hráče. Beseda se všem, aspoň doufáme, líbila. I když jsme se od Petra během rozhovoru dozvěděli vše, co jsme chtěli, nemohli jsme si odpustit ho ještě zdržet alespoň na kratičký rozhovor do novin.
Rozhovor s Petrem Šidlíkem Jak se ti u nás ve škole líbilo? Jelikož jsem nikdy nechodil do školy ve vesnici, tak to bylo hezký podívat se do jedné z nich. Jaká otázka tě zaujala, nebo jaká tě rozesmála? Rozesmála mě ta, jestli seženu podpis Sedláka. Jinak byly zajímavý téměř všechny. Asi ses docela divil, když jsme řekli, že se přednášky zúčastní druhý stupeň a bylo tam dětí jak ve městě v jedné třídě. Ani ne, protože jsem věděl, že na škole není tolik dětí.
6
Jak na tebe působili žáci a učitelé naší školy? Normálně. Jako v každé jiné škole. Takže jsi byl s návštěvou naší školy spokojen? Ano. Děkuji za rozhovor a ať se stále stejně daří. Nemáte zač. Děkuji.
A pak už toho moc z posledního dne nezbývalo, ale i to málo bylo důležité. Ve svých vyzdobených třídách jsme si i my na druhém stupni udělali besídky, které zahrnovaly rozdávání dárků, mlsání přineseného cukroví, rozdávání našich přáníček a trochu toho blbnutí... Doufáme, že se všem tento den líbil a že si ho užili.
U florbalu ještě zůstaneme Jako malou tečku za předvánočními dny nesmíme opomenout ani dlouhodobý florbalový turnaj ukončený 14. 12. Ten probíhal pod taktovkou pana školníka Jiřího Vokřála při jeho florbalovém kroužku. Účastníky zde jsou pochopitelně žáci a žákyně, kteří kroužek navštěvují. Zde je konečné pořadí jejich soubojů: 1. místo David Mišoň (8. třída), Petr Vlk (7. třída), Adam Hnát (4. třída), Daniel Paulík (5. třída)
2. místo Martin Pilát (9. třída), Martin Šamko (6. třída), Martin Holada (7. třída), Mirek Pikl (5. třída)
3. místo Lukáš Kaňka (9. třída), Gabriela Pohanová (5. třída), Matěj Víšek (6. třída), Adam Hnát (4. třída), Matěj Kaňka (4. třída)
4. místo Patrik Hvozdovský (8. třída), Martin Vacek (7. třída), Soňa Matějková (8. třída), Radek Mejtský (4. třída)
Nepříjemná událost, která zasáhla téměř celý svět… V neděli 18. 12. 2011 zemřel náš poslední československý a první český prezident pan Václav Havel. Tato velice smutná událost zasáhla téměř celý svět. Zemřel ve věku 75 let. Někdo by mohl namítnout, že se o této nepříjemné události v minulých dnech mluvilo více, než je nutné. Ale my si myslíme, že si to Václav Havel zasloužil už jen proto, co pro naši zem udělal. V pátek 23. 12. se konal jeho státní pohřeb, na který obrázek: wikimedia.org dorazily desítky umělců a státníků z celého světa, včetně bývalého prezidenta USA Billa Clintona a jeho manželky Hillary, která je nynější ministryní zahraničních věcí USA. Pohřbu se také zúčastnila Madeleine Albrightová, která jako bývalá ministryně zahraničí USA a rodinná přítelkyně Václava Havla pronesla proslov v českém jazyce. Při mši také promluvili prezident Václav Klaus a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, či pražský arcibiskup Dominik Duka (spoluvězeň Václava Havla). Účast těchto a mnohých dalších českých i světových osobností vypovídá o jeho významu více než všechny novinové články posledních dní. Václav Havel (5. října 1936 – 18. prosince 2011); čest jeho památce.
7
