Obsah
Úvodní slovo ……………………………………….. 3 Básně a akrostichy ………………………………. 4 Nákupy do školy ………………………………….. 7 Noc duchů …………………………………………… 8 Popisy strašidel ………………………………….. 10 Halloweenský rozhovor ……………………… 16 Křížovky a doplňovačky ……………………… 17 Rady na Halloween ……………………………. 20 Skrývačka ………………………………………….. 21 Roháčky …………………………………………….. 22 Anketa mezi učiteli ……………………………. 23 Stroj času Petra Burgra ………………………. 24 Stroj času Lenky Fialové ……………………… 27
2
Úvodní slovo Milí žáci a učitelé, letní prázdniny jsou již dávno za námi a my Vás vítáme v novém školním roce 2008/2009. Můžeme spolu otevřít druhý ročník časopisu SNPčko a jeho první číslo - opět „helouvínské“. Ovšem nebudeme se zde věnovat výhradně Halloweenu, ale např. i prázdninám, které nám všem uplynuly jako voda, a vzpomínkám na ně. Ale vezměme vše popořádku. Časopis je rozdělen tematicky do tří částí. V první z nich se naši redaktoři zaměřili na básně a akrostichy o prázdninách, podzimu a Halloweenu. Dále si zde přečteme popisy strašidel, jež se vyskytují na našem území. Dokonce budete svědky rozhovoru s jedním z nich – Drákulínem. V druhé části si trochu oddechneme, vyluštíme si křížovky, pohrajeme si se skrývačkou a necháme si poradit, jak se chovat ve svátek duchů. Druhou část zakončuje zajímavá anketa mezi učiteli naší školy. V poslední části se pak přeneseme pomocí stroje času do dávných dob a prožijeme tam spolu s autory různá dobrodružství. Věříme, že se Vám i tentokrát časopis bude líbit a budete jím rádi listovat, a to jak v elektronické podobě, tak třeba ve vámi vytištěné. Letos pro vás druhý ročník SNPčka připravují žáci osmých a devátých ročníků povinně volitelného předmětu literární výchova - pod vedením paní učitelky Olšákové, Kůtkové a Šebestové.
Za celý tým spisovatelů se s Vámi - s přáním krásného podzimu - loučí
Zuzana Šebestová
P.S.: Případní zájemci o uveřejnění svých literárních pokusů, neváhejte a odevzdávejte svá díla v kabinetě Čj, nebo je posílejte v elektronické podobě na e-mail
[email protected]. 3
Konec prázdnin
Konec prázdnin
Pavla Rathouská
Vojtěch Kraus
Prázdniny už končí, pořád dokola se to točí. Škola sem, škola tam, co z těch prázdnin jenom mám.
Prázdniny už končí, podzim začíná. Často už prší, listí spadává.
Užívat si dva měsíce, mě už baví velice. Mohlo by to trvat déle, jen tak lehnout do postele.
Škola už se blíží a léto je ta tam. Ovadá i kvítí a já vzpomínám.
Spinkati a lenošit, kdo by takhle nechtěl žít? Neznám nikoho takového, kdo by nechtěl nic prázdninového.
Na slunné dny léta, na dny u moře. To je krása světa, těším se zase.
Řecko Vojtěch Faist
O prázdninách jsem letěl do Řecka, byla to tam fakt pecka. Navštívil jsem město Atény, kde měli na domech antény. V moři plavaly chobotnice, i když těch tam bylo mnohem více. Více než ryb mořských a zmrzlin sladkých. Koupil jsem si tam suvenýry, ovšem trochu dražší tam opravdu byly. S rodiči jsem jel do sousedního města, nebyla tam dlouhá cesta. Chtěli jsme tam nakoupit věci hezké, ale našli jsme jen prádlo čongské. Byli jsme tam dvanáct dní a o jeden den školy jsem byl osvobozený.
4
Konec prázdnin Kateřina Riedelová a Kateřina Plessneyová
Prázdniny nám skončily, já odhodím noční košili. Musím ráno vstávat brzo každý den a zničit svůj krásný noční sen. Pomalu se protáhnu a vstanu a jdu pozdravit koupelnu. Proč musím tak brzo vstávat? To je otázka, kterou si musím každé ráno dávat. Připravím si do školy věci, ale vůbec tam nechci. Těším se tam na ty kamarádky, se kterými nejsou nikdy hádky. A i na ty kamarády, kteří si občas se zlobením neví rady. Všechny ale mám moc ráda, když jsem mezi nimi, je to úplně paráda. Zase začínají ty dlouhé hodiny, ale potom následují svačiny. O nich je to vždycky sranda, sejde se nás na chodbě celá banda. Některé dny ve škole jsou lepší nebo horší, ale vždycky se to nějak vyřeší. Teď už to bude jenom jeden školní rok a ke střední nám chybí jenom krok. Rozlučka nám pak všechno ukončí a do očí nám slzy smutku naskočí. Bude se mi po všech moc stýskat, ale zároveň všem musím zatleskat. Pokaždé si každého něčím připomenu, prostě já na vás nikdy nezapomenu!!
5
Konec prázdnin je tady Olé, ale má to svoje klady Nemusíme dál hloupnout Ej, do pozoru si stoupnout Co byste čekali? Pětka jako vyšitá Rodino! Facka přišitá Ááá, už zase píšeme?? Znova doufám, že ne! Doma je to klidnější No prostě milejší I když radši spím Nikdy se nenudím / Barbora Michalová
Slaví se svátek duchů Všichni jsou venku Ách, to je krása, když Táta děti za duchy převléká Elf se směje, že má největší uši Když se objeví čarodějka, úsměv mu zmizí
Svátek duchů se blíží V ulicích je klid Á, už jsou tady – skřítek, elf, čarodějka a Trpaslík Elf by chtěl lízátka a K nim čokoládu
Démon straší jiné Ulice zachvátil strach Chůze slunce na oblohu nejde zastavit Úsvit démonů je u konce
Duchové ovládli Ulice Chodili všude, byla to krása Úsvit duchů se podařil / Jan Hájek
/Pavel Demeter
Hanka vydlabává dýně Aleš maluje netopýra Lenka se bojí strašidel Lukáš zapaluje svíčky Odlákáme strašidla William má vlastní dýni Eliška jde za bubáka Eduard je strašidlo Nebojíme se strašidel / Zuzana Kadlecová
6
Svátek duchů Nikola Jandová
Svátek duchů, to je den, je to přece pátek jen. Straší se kudy kam a já jak střelená utíkám. Už běhám celou hodinu a už po jídle absťákuju. Už běhat se mi dále nechce, protože to plíce stíhaj těžce.
A když pátek skončí, já vzbudím se naladěnější, teď dávám si otázku, kdo to zavinil? Existují duchové, nebo ne? Já myslím, že to je lehké. Jasně že ne. Je to dobře, nebo ne? Ptám se sama sebe. Asi ne.
Nákupy do školy Zuzana Polanecká
Prázdniny byly u konce, škola se blížila a mně se v peněžence už hemžily peníze na školní pomůcky. Vytáhla jsem seznam a šla jsem do marketu. Přijela jsem, vzala si košík a hledala jsem různé tužky, gumy, sešity, obaly atd. Když jsem měla všechno vybráno a nakoupeno, zjistila jsem, že mi ještě chybí zvýrazňovače. Hledala jsem tam všude ty zvýrazňovače, ale nemohla jsem je najít. Když jsem tam tak bloudila, uviděla jsem cedulku: ZVÝRAZŇOVAČE A JINÉ FIXY DOČASNĚ PŘESUNUTY DO ELEKTRA. Bylo mi dost divné proč zrovna do elektra. Šel kolem mladý hezký zaměstnanec, a tak jsem se ho zeptala: „Prosím vás, nevíte, kde jsou ty zvýrazňovače, potřebuju je do školy?!“ Zaměstnanec se na mě divně podíval, pak na cedulku a zeptal se: „A nakupujete pomůcky do první třídy, že ještě neumíte číst? Na té cedulce je to jasně vysvětlené!“ Naštvaně jsem se na něj podívala a odešla jsem hledat zvýrazňovače do elektra. Přišla jsem tam, všechno jsem prošla, ale nikde nic. Všude byly jen televize, videa a počítače. Otočila jsem se a viděla jsem toho mladého kluka, jak stál u skladu a hrozně se smál. Velmi jsem se naštvala a běžela jsem za ním a řekla mu: „Mám takový dojem, že v elektru žádné zvýrazňovače nejsou. Tak prosím, kde jsou??“ Kluk se na mě podíval a usmál se: „Myslíte, že bychom je přemístili zrovna do elektra?“ Těžce jsem se ztrapnila a odešla jsem. Druhý den, s jistotou, že už tam ten mladík nebude, jsem se vydala opět do marketu pro zvýrazňovače. Přišla jsem k 7
regálu a opět tam visela ta samá cedulka jako včera. Ignorovala jsem ji a začala jsem ve vedlejším regálu kupovat ořezávátka a gumy, které jsem včera nestihla koupit. Vtom přišel zase ten kluk a koukal na mě. Ptala jsem se ho, jak se má a on odpověděl: „No asi lépe než vy, do školy mám nakoupeno a nechyběj mi ani zvýrazňovače.“ Po chvilce přivezli vozík s krabicemi a ten kluk začal vyndávat z krabic zvýrazňovače. Dal mi deset balíčků od různých barev, vzal si na mě kontakt a od té doby spolu chodíme. Dokonce mi potom řekl, že tam cedulku pověsil jen ze srandy, jen abychom mohli navázat kontakt. Z této zkušenosti také plyne, že si radši budu školní pomůcky pro příště objednávat po internetu.
Noc duchů Povídka Pavly Rathouské
Je 31.října. Den, z kterého nemám dobrý pocit. V noci se to hemží různými strašidly a příšerami. Vím, že to je jen výmysl. Nechodí tu opravdoví zombíci ani nic podobného. Jsou to obyčejní lidé, ale i tak mám z toho špatný pocit. Kamarádky mě rok co rok přemlouvají, ať jdu s nimi na tuto strašidelně kouzelnou noc. Jednou mě málem přemluvily. Měla jsem už připravený kostým Bílé paní. Šila jsem si ho sama. Byly to krásné, bílé, dlouhé šaty, prošité skleněnými korálky a k tomu jsem měla špičatý klobouk se závojem. Byl jemný jak pavučinka. U babičky na půdě jsem našla i krásné bílé střevíčky. Všechno už jsem měla připravené. Ale... Když se začalo stmívat, začala jsem mít strach. Svíral se mi z toho žaludek, až to bolelo, dělaly se mi mžitky před očima. Pevně jsem se rozhodla, že nikam nepůjdu. Kostým jsem uklidila do staré truhly a leží tam do teď a čeká, jestli na něj dojde a ukáže se svitu měsíce. Ale tento rok k tomu určitě nedojde. Bojím se stále a možná ještě víc. Nevím, kde se ten strach bere, celá se začnu klepat zimou. Zjistím, že mám otevřené okno. Chci ho jít zavřít, ale ucítím příšerný puch hniloby. Fuj, co to je? Kouknu se na nebe, je zataženo. Není vidět ani jedna hvězda, ale měsíc září v podobě úplňku. Kouknu se do ulice a vidím, že tam není vůbec nikdo, všude jen ticho a klid. Asi to dneska zrušili nebo na to zapomněli. Z tohohle pomyšlení ze mě strach opadne a dostanu chuť jít se projít ven. Jakmile stojím na chodníku a zabouchnu za sebou dveře, všechno propukne. Všude se začnou hemžit příšery, duchové, strašidla, 8
zombíci a další. Chci se vrátit zpátky domů, ale zjistím, že nemám klíče. Začnu lomcovat klikou. Pozdě, dveře jsou zabouchnuté. Ale je tu jedna naděje - mám v pokoji otevřené okno a bydlíme v přízemí, takže bych tam mohla vylézt. Na nic nečekám a začnu se drápat k oknu. Něco mě ale začne stahovat za nohu. Ohlédnu se a vidím kostru, jak mě pomalu ale jistě táhne k sobě. Začnu strašně vřískat a cloumat nohou. Pak mě napadne jí druhou nohou kopnout do kostnaté ruky. Rozmáchnu se, co nejvíc to jde a kopnu ji, místo do ruky do hlavy a ta jí upadne. Ruka povolí stisk a já vyndám nohu. Chci pokračovat na horu k oknu. Ale z okna se na mě šklebí nějaká příšera s červenýma očima a s velkými zuby, z kterých odkapává krev. Začnu řvát ještě víc. Seskočím dolů a začnu utíkat. Běžím mezi paneláky a potkávám další a další duchy. Když chci zpomalit tempo, tak se ohlédnu a vidím, že menší skupinka duchů běží za mnou. Místo zpomalení zrychlím. Zaběhnu do nějaké tmavé uličky a tam se schovám za popelnice. Po pár vteřinách přeběhnou všichni mí pronásledovatelé. Naštěstí mě neviděli a pokračují dál. Když jsem si jistá, že nemůžou být někde blízko, vylezu ze svého úkrytu. Ale těsně přede mnou se vynoří tmavá postava, které nevidím do obličeje. Ale přesně vidím, co svírá ve své pravé ruce - je to nějaký nůž. Chci utéct, ale nemám kam. Za mnou je zeď, vedle mne popelnice, na druhé straně plot a přede mnou postava. Už se chystá k bodnutí, když... Se celá zpocená probudím.
9
Strašidýlko Emílek Tomáš Devien
Popis hledané osoby: Strašidýlko Emílek je asi 130 cm vysoké, bílé pleti. Má dlouhé černé vlasy, modrozelené oči, na obličeji má docela výrazné jizvy po srážce se strašidlem Casprem. Je po něm vyhlášeno celostátní pátrání strašidelné policie. Za co je hledaný: Strašidlo Emílek provádí od neplacení alimentů přes strašení malých dětí ve školkách, až po kradení sladkosti malým dětem. Kdybyste měli jakoukoliv zprávu o celostátně hledaném strašidlu, obraťte se prosím na nejbližší služebnu policie, nebo volejte bezplatnou linku policie 556!
Strašidýlko Blown Tereza Hajdlová
Strašidýlko Blown je snědé barvy, vysoké asi 150 cm, tlustější postavy se zaoblenou hlavou a jeho třešničku na dortu tvoří pár vlásků. Přišel na naši planetu z neznáma! Má rád děti, a proto se schovává k nim do skříní a v noci si s nimi hraje. Bohužel pro děti špatnou zprávou je, že nás Blown navštěvuje pouze na jeden svátek. Na halloween! Tak si na něj nezapomeňte počkat.
Smíšek Nicole Nováková
Smíšek je strašidlo denní i noční. Když ráno vstane, směje se. Když ho někdo uvidí, hned si o něm pomyslí, že je padlý na hlavu. Smíšek je malé roztomilé strašidýlko, které nosí roztrhané šaty, které jsou takové zvláštní. Má roztrhané triko i kalhoty a vůbec nemá boty na nohou. Je takový stydlivý, směje se jen tehdy, když je schovaný ve skříni, pod postelí nebo pod křeslem. Žádné malé dítko ho nevidělo, protože se i trochu bojí. Smíšek se směje, jen když děti v noci spí. A když jsou ve škole, převtělí se do učitele a děti si mohou celé hodiny hrát a smát se. A když mají přestávku, musí si Smíšek odpočinout od toho všeho smíchu a pak přijde zase zpět plný energie a zábava pokračuje.
10
Velká zelená hlava Jan Zygar
Je to strašidlo, které má velkou zelenou hlavu, zelené oči, nemá žádné vlasy, ale zato má na hlavě velký puchýř, který překrývá tyrkysový cylindr. Pusa vypadá jako veliká trumpeta, která plive lepkavý sliz, který znehybní všechny děti a bere jim sladkosti. Ruce má velké a hodně slizké. Břicho, které se láduje samými čokoládami a bonbony, je už tak velké jako kolo od traktoru. Nosí otrhané šedé kalhoty. Boty má raketové, aby se mohl vznášet a rychle doletět, kam chce. Na toto strašidlo platí sluneční světlo, a proto straší jen v noci děti, které se toulají po nocích. Pozor na něj o HALLOWEENU, to bude venku pořád. Chraňte si své sladkosti.
Hadra-Kurda Zuzana Polanecká
Ahoj děti, jmenuji se Hadra-Kurda a baví mě strašit malé děti. Žiji už přes 300 let a chtěl bych někdy vidět jiné věci než jen černou tmu a vystrašené děti. Jsem vysoký, místo rukou mám staré stromové větve, na kterých mi bublají pod kůží modřiny. Na loktech mi visí dva listy a na konečcích prstů nemám nehty, ale malé ostré kamínky. Hlavu nemám normální jako obyčejní lidé, ale mám ji velmi veselou. Místo vlasů mi na hlavě vyrůstají jako dredy a mám dokonce 4 uši. Ani očí nemám málo, hnedle 9. Pusu mám sice jednu, ale zato v ní mám pořádné zuby a 6 jazyků. Hlava mi neleží na krku, nýbrž rovnou na ramenech. Břicho mám hubené, jen je na něm vidět pár světýlek, protože když jím malé děti, většinou mají na Halloweena lampiona se světýlkama, zblajznu je i s lampionem a je to. Nohy mám na svém těle nejzajímavější. Stehna mi zdobí velké silné chlupy a na kolenech mám velké modřiny obrostlé salámem. Lýtka mám velice tlustá, neboť na nich nosím obvázanou silnou medvědí kůži. Prsty mi vylézají jen v noci. Vypadají jako nateklé uši. Nejradši straším na Halloweena v noci. Miluju prostě malé děti. Bydlím ve stromě a pod zemí. Na jaře ve stromě, kvůli vyhřívání a na podzim zase pod zemí, kvůli podzemnímu teplu. Živím se, jak už jsem říkal, malými dětmi a také mám moc rád netopýří stehýnka. Tak to jsem celý já, nemůžu se více popisovat, musím jít strašit. Ze stromů Vás zdraví Hadra-Kurda!
Ámos Pavla Rathouská
Hlavu má vždy schovanou pod černou kapucí a z obličeje jdou rozeznat jen dvě temné oči a je vidět jak z úst mu skapává krev. Není vidět ani žádná část jeho těla kromě popálené ruky s dlouhými drápy. Vše má schované pod černým hábitem. Vypadá sice děsivě a nemilosrdně, ale vše je naopak. Má srdce velké a ze zlata. Pomáhá svou 11
čarovnou rukou zahnat všechny nemoci. Vyskytuje se pouze při úplňku, protože jenom tehdy jeho ruka je čarovná. Někdy s sebou vodí i svého psa Lilopa.
Úkolníček Lucie Chejnovská
Máme doma skřítka jménem Úkolníček. Každý den dostáváme já a bratr domácí úkoly. Je to otrava, a proto jsme si pořídili Úkolníčka, který to za nás všechno píše. Úkolníček je celý fialový. Má tři oči a docela malý nos. Velké špičaté drápy a na hlavě tři zelená peříčka. Je malý asi metr a trošku kulatý. Úkolníček ale nedělá jenom úkoly ze školy. Když nám mamka dá za úkol třeba umýt nádobí, hned Úkolníček vystřelí ze skříně a běží to uklidit. Zkrátka nemusíme doma dělat skoro nic.
Krvežíznivá hadimrška Jana Timková
Má dlouhé černé vlasy, bledou pleť, kruhy pod očima, ale do tváře jí nejde vidět. Má krvežíznivé rty plné krve a chuti na novou. Bydlí spíše v temném, černém lese a sama. Strašit jde o půlnoci se svou žízní po krvi. Škodí nejvíce ve tmě. Má ráda lidskou krev, ale i lidské maso a vnitřnosti. Nepotřebuje starou krev, ale ona chce mladou, čerstvou a sladkou krev. U ní platí spánek ve dne a v noci vyrazit na lov. Je hbitá, chytrá, mazaná, bystrá a rychlá. Nejdříve si hraje a pak zaútočí. Žádné stopy po sobě nezanechá. Objeví se jen na chvilku a pak rychle zmizí.
Ghost rider Lukáš Málek
MOTORKÁŘI VŠECH ZEMÍ, MĚJTE SE NA POZORU!!! Ghost rider je postrach všech motorkářů. On může za všechny krvavé nehody motorek. Poznáte ho podle silné, velké a ohnivé motorky. Přepadne vás na silnici, jen když to nejmíň čekáte. Vždy vás předjede a prudce před vámi zabrzdí. Vy se leknete a nabouráte. Má rada zní: „Jezděte předpisově a dodržujte rychlosti, ať nejsou následky tak hrozivé!“
12
Sešitožrout školní Adam Anders
Tento druh strašidla se vyskytuje ve školních taškách. Jeho hlavní potravou jsou listy sešitů a někdy i učebnic. Toto strašidlo je šedomodré a velké asi jako slunečnicové semínko. Možná jste si někdy všimli, že máte ohnuté rohy, roztrhané listy nebo šedomodré čáry na listech sešitu. Jsou to cesty, kterými sešitožrout chodí. Sešitožrout skoro tři čtvrtě dne spí, vzbudí ho jenom školní zvonek na hodinu. V tu chvíli začíná jeho výprava na sešity. „Dejte si pozor!“ Je hodně rychlý a nedá se chytit. Jediné, v co můžete doufat, je to, že až opět zazvoní na přestávku, tak sešitožrout zase usne s plným bříškem.
Zlá věštkyně Kulukula Václav Holub
Předpovídá pravdivou budoucnost. Problém ve stoprocentní předpovědi je ale v tom, že říká jen to špatné, co se v budoucnu stane. Chodí od domu k domu a předpovídá lidem zlou, ale pravdivou budoucnost. Nikdo se před ní neschová ani ve snech, protože jejich zlou budoucnost vloží do jejich snění. Lidé si nikdy nemyslí, že ten sen je pravdivý, ale když je potom srazí vlak nebo se jim stane něco strašného, tak se zblázní, když přežijí. Tato zlá věštkyně vypadá přes den jako obyčejný člověk, ale když se začne stmívat, tak se promění na starou vrásčitou babu. Pomáhá proti ní jen to, že se nikdy nebudete stresovat. Samozřejmě ji právě to, že jste ve stresu, velmi láká.
Plessnivec Kateřina Riedelová
Toto strašidýlko vzniklo před 14 lety. Jednou takhle na košíku s ovocem se utvořila plíseň. Na to plesnivé jablko, které leželo v proutěném košíku, zazářilo sluníčko a vzniklo třícentimetrové strašidýlko jménem Plessnivec. Strašidýlko je opravdu hodně škodolibé, má vždy radost z cizího neštěstí. Jeho vzhled také není nějak krásný, spíš naopak – je takový malý šereda. Je chlupatý, a to všude. Třeba obočí nad očima je tak srostlé a tak chlupaté, že skoro nevidí. Postavičku má velmi kulatou a také malinkou, takže je to taková malá, tlustá kulička, která je celá pokrytá dlouhými chlupy a zakončena velkými pařáty. Ale nejvíc charakteristické je svým 13
zápachem, opravdu moc smrdí - jak tchoř. Plesnivec je strašidýlko, které je rádo, když může něco nakazit svou plísní, protože nechce být sám tak ošklivý. Tohle mu dělá největší potěšení kazit, kazit, pořád kazit.
Rídeložrout Kateřina Plessneyová
Toto strašidýlko se vyskytuje v kuchyních, a to hlavně ve špajzu. Všem pomáhá sníst jejich nakoupené zásoby, a to až do posledního drobečku. Tohle strašidlo je velmi mazané. Je to spíš takový malý hubený skřet, který nemá nikdy dost. Lidé z něho mají strach, protože dokáže být zlý, škodolibý a sobecký. Nikdy by nikomu neublížil, ale už jenom pro jeho vzhled se ho plno lidí bojí. Je červený se zelenými dlouhými vlasy, poskakuje po krátkých chlupatých nožkách a všechny dobrůtky bere do svých studených umatlaných rukou s dlouhými černými drápky. Jeho tvář je velmi nehezká, má velký dlouhý nos, na kterém má dvě velké bradavice, očkama však dokáže plno lidí přesvědčit, že je v něm i trošku dobra. Celý jeho obličej je pokrytý chlupatou srstí, která někdy působí jako samet. Rídeložrout se objevuje hlavně na Halloween, vždycky si vyhlídne několik domácností a těm se pak vkrade do špajzu a spořádá, na co přijde. Plno lidí střeží svoje jídlo a čeká na Rídeložrouta, aby ho chytili. Jenže to není vůbec snadné, protože strašidlo poskakuje tak rychle, že obyčejný člověk nemá šanci tohohle skřeta chytit. Rídeložrout se tak vlastně doopravdy nejmenuje, má opravdové normální jméno, ale nikdo ho nezná. Rídeložrout dostal jméno od lidí. Nevím, proč ho tak pojmenovali, ale určitě k tomu měli nějaký důvod. Ale co vím, tak už mu nikdo neřekne jinak než Rídeložrout.
Bulínek Pavlína Marková
Strašidlo Bulínek měří necelých dvacet centimetrů. Má močálovitou barvu, velké bříško a tři vlásky na hlavě. Jeho oči jsou velké a vypouklé, mají křišťálovou barvu, na jeho nosu je malá bradavice. Nemá pusu, jen jakýsi otvor na dýchání a na sladkosti. Na sobě má jenom hadry a roztrhané plátěné pantofle. Když máte v kapse nějaké bonbony, tak si dejte pozor. Bulínek je má hrozně rád, schovává se do kapes a sní tam vše, co najde, a proto má tak velké bříško. Je velice neškodný, pokud nedržíte něco, co by mohl sníst, jinak je neškodný a moc milý.
14
Elf rostlinný Karolína Řízková
Elf rostlinný je malý drobeček, připomínající svým obličejem člověka. Jeho výška dosahuje 3,5 centimetrů. Kůži má zbarvenou do zelenkava. Je hubenější postavy. Na jeho obličeji vynikají jeho velké oči, které mají tyrkysovou barvu. Nos a pusu má jako člověk. Uši má delší a špičatější. Vlasy má také zelené a rozcuchané. Na sobě nosí přírodní oblečení z listů a jiných přírodních materiálů, které si dělá sám podle sebe. Velice rád chodí bos. Velice rád žije v kapradí a jiných rostlinách v blízkosti rybníků, řek či vodopádů. V zimě se schovává před mrazem v jeskyních. Elf rostlinný se živí lesními jahodami, které jsou jeho nejoblíbenější pochoutkou v celém lese. Také má moc rád borůvky, bobule a bukvice. Jeho nejlepšími přáteli jsou ježci a jiná lesní zvířata.
Frome krvavý Barbora Michalová
Nikdo z nás si nedokáže představit utrpení, které způsobuje toto stvoření. Frome krvavý je tvor, který se živí zásadně lidskou krví. Naštěstí je malý a 1 litr krve mu vystačí zhruba na dva měsíce. Na „lov“ vyráží v desetičlenné skupině v noci, ale jinak žije většinou sám. Žije převážně v lese, ale i ve skalách, na polích a jen velmi ojediněle i ve městě. Ten, kdo toto stvoření spatřil, nejprve tvrdil, že viděl něco jako menší kočku se zuby jako šavlozubý tygr. Až později zjistil, že je to Frome. Frome je, jak už bylo řečeno, malá kočkovitá šelma s obrovskými tesáky. Její barva je černá, šedá nebo tmavě hnědá. Bílí jedinci jsou pro svou viditelnost zabiti svými rodiči. Dožívají se pouhých tří let. Mláďata rostou a dospívají během čtyř měsíců. Samci mají 25-30 centimetrů a samičky 18-23 centimetrů. Na konci ocasu mají tvrdé a ostré ostny. Někdy mají i barevné znaky na srsti. Největší jedinci (většinou samci) se sdružují do menších skupin. Alfa samec je ten největší, nejsilnější a nejchytřejší. Jejich výška jim přidala na kapacitě mozku. Neví se, jak je velká, ale možná stejná jako u člověka. Dejte si pozor!
15
Halloweenský rozhovor Klára Eisnerová
Ahoj milí spolužáci, pozvala jsem si váženého hosta – strašidlo Drákulína.
1. Mohu se zeptat, jak jste se stal strašidlem? Jako člověk jsem kradl a dělal jsem, co jsem neměl. Odvedli mě k soudu, kde ze mě v komnatě odplaty udělali tohle. 2. A nemrzí vás to?! Ale mrzí, už je však pozdě. 3. Mohu se zeptat, čím se živíte? Krví samozřejmě, občas nějakým masem. 4. Je pravda, že umíte létat? Ano, ale v podobě netopýra, jinak ne! 5. Máte nějakou dlouhodobou známost? Ano, žiji doma na věži se svou láskou Meluzínou. 6. A kde máte sídlo? Na jednom starém opuštěném hradě.
Tak děkuji za rozhovor a na shledanou. Užijte si svátek Halloween a udělejte dýňové svítilny. Na shledanou za 100 let.
16
Křížovka Denisy Pokorné
11. 1. 2.
S 13. 14.
Á 4.
15. 5.
W 6. 7. 8.
N
10.
2.
4. Kam chodí lidé na Dušičky?
5. Ve kterém měsíci se slaví Halloween? 6. Kdo slavil jako první svátek Halloween?
7.
8.
9. Čí je to svátek?
10. Vyvrcholení Halloweenu.
11.
12. Kde vznikl Halloween?
13. Baf…
14.
15. Co jedí děti při Halloweenu?
17
Křížovka Tomáše Deviena
1. 2. 3. 4. 5. 6.
Místo, kde se hraje fotbal a hokej. Zbytky potopené lodi. Sousedi ČR z jihu. Největší had na světě. Křestní jméno zpěvačky Vaňkové. Internetový portál přinášející novinky. 7. Do čeho se dávají při Halloweenu zapálené svíčky? 8. Dopravní letecký prostředek. 9. Bulvární časopis.
Doplňovačka Terezy Hajdlové
Krásných devět l To jediné mi zůst Smutn
Tak d Pro nás nic nekon To vše teprve začí Rozděl Tak zařveme si
nes to začíná či končí? t s vámi? zpomínky? vá? ak to končí? ch přátel kolem sebe mít? uku v ruce spolu jsme devět let! st! í! á! se společné dny, ale my né! ONEC!
Konec základky plné krásných záţitků, srandy, lásky i nerozlučných přátel, ale také konec pomluv, lţí a smutku. Přesto jste vy tou nejbáječnější vzpomínkou!
19
Rady na Halloween Zuzana Kadlecová
Když na Halloween uvidíš o půlnoci tři netopýry, musíš je třikrát pozdravit. Když uvidíš ducha, který má místo hlavy dýni, musíš do té dýně dát zapálenou svíčku. Pokud za celý den nepotkáš ţádné strašidlo, raději se za něj alespoň na hodinu převleč. Nikdy nesmíš zapálit svíčku rovnou v dýni, nebo si tě dýňový duch najde.
20
Skrývačka Petr Burgr
Najděte ve větách skrytá slova týkající se Halloweenu. (V některých případech pomiňte délku samohlásek.)
Lama skákala přes překážky. Ne, to pýr není, ale je to bodlák. Kostra, šídlo vystupovali ve slavné pohádce, nebo se pletu? Kdo byl ten mladý někdo?
21
Roháčky Kateřiny Riedelové
N N N N N N N N N N N N N N N N
E O O O O E E E E E A E E E E
K V S V R J J J P R J J J J
Ý I I O L T N R O Z O R D
T N S E V O A Z L B O R
Y T P R V K E O L Z A
Y Š D Ě T N B Í Š M
Í Š J I I I B Í A
Í Š C N V E Ř T
Í K O Ě N E I
Ý V J Ě N Č
M M M M M M M M M M M M
Y Y O A O A A A A A O
Š S L N L R L T T D
T Í T Í T O E E E
Ř Á Ř I V M M R
Ţ K N Á A A N
A K T T T I
A K I I Z
A K A C K Ý O V A T
22
Ý Š Í J Š Í Ě J Š Í T Ě J Š
Í
Anketa mezi učiteli Václav Holub, Barbora Michalová
Otázky, které byly poloţeny deseti učitelům ZŠ SNP 6. 1. 2. 3. 4. 5. 6.
Už jste někdy zvýšil/a hlas na žáka? Myslíte si, že jste dobrým pedagogem? Jste pyšný/á na svou třídu (jste-li třídní)? Pokud jste na svou třídu pyšný/á, uveďte důvod. Jak byste se zachoval/a, kdybyste byl/a uražen/a žákem? Myslíte si, že někteří žáci, které učíte, jsou lepší v jiném předmětu než právě v tom vámi vyučovaném? 7. Máte dojem, že jste na žáky klidný/á, nebo přísný/á? 8. Myslíte si, že jste „in“? 9. Vadí vám, co si o vás myslí žáci? 10. Může být zveřejněno vaše jméno v časopisu? Výsledky ankety (odpovědi většiny): 1. 9 z 10 učitelů již někdy zvýšilo hlas na žáka. 2. 7 z 10 učitelů váhá, zda jsou dobrými učiteli. 3. 5 z 6 učitelů je pyšných na svou třídu. 4. 4 z 6 učitelů berou žáky své třídy jako své vlastní děti. 5. 8 z 10 učitelů by žádalo vysvětlení při urážce žákem. 6. 9 z 10 učitelů si myslí, že žáci, které učí, jsou v jiných předmětech lepší. 7. 6 z 10 učitelů není přísných na žáky. 8. 8 z 10 učitelů si není jisto, zda jsou „in“. 9. 8 z 10 učitelů nevadí, co si o nich žáci myslí. 10. 6 z 10 učitelů by zveřejnilo své jméno, pokud by anketa nebyla anonymní.
23
Stroj času Petr Burgr
Mezi rytíři Procházím naší školou, zůstal jsem tu úplně poslední. Pomáhal jsem panu školníkovi se stěhováním lavic. Začíná se stmívat, nikde se však nesvítí, všude jen ticho a klid. Cesta k východu vede tmavou chodbou okolo šaten. Najednou se přede mnou objeví staré dřevěné dveře. To je zvláštní, nikdy jsem si jich nevšiml. Nepamatuji se, že bych okolo nich šel. Opravdu tu vždycky byly? Vypadají tak tajemně! Zvědavost mi nedá, vezmu za kliku a vejdu dovnitř… Prapodivný stroj, který vyplňuje téměř celý prostor místnosti. Zvědavě jej obcházím. Co to je? K čemu slouží? Napadají mě ty nejfantastičtější myšlenky. Zkusím zapnout největší tlačítko na přístrojové desce. V tom se stroj celý rozzáří fialovými barvami…
1. Probuzení Obcházím stroj kolem dokola a vidím, že na něm je nějaký letopočet. Zatáhnu za páku a skočí tam letopočet 1028. Zmáčknu zelené tlačítko. Stroj začal bzučet a najednou se mi zatočila hlava a upadl jsem do hlubokého spánku. Když jsem se probudil, nade mnou jsem uviděl cizí hlavu, která se na mě usmála. Sedl jsem si a řekl jsem: „Kde to jsem?“ Ta osoba řekla: „V Anglii a mimochodem mé jméno je Gilbert.“ Myslím si, že už jsem to pochopil. Ten zářící přístroj byl stroj času. Přenesl mě do světa, který tak dlouho toužím poznat. „Jmenuji se Jan, ale kamarádi mi říkají Janku,“ odpověděl jsem Gilbertovi. „Pojď, půjdeme támhle,“ řekl Gilbert a přitom ukazoval prstem na tržiště. „Proč? “ zeptal jsem se. „No protože král a královna se půjdou projít a podívat, co trhovci nabízí.“ „A jak se jmenuje váš král?“ zeptal jsem se Gilberta. „No přece náš milovaný a uctívaný Richard Lví Srdce.“ „Podívejte, král přichází!!“ ozvalo se z davu. Okamžitě jsme běželi blíž. Byl jsem tak šťastný!! Na vlastní oči jsem viděl nejslavnějšího krále starověké Anglie!! Ale co to… Najednou se strážce, který šel před králem, skácel k zemi. Ticho. Vypukla panika. Prosvištěl druhý šíp, ale tentokrát zapálený. Zasáhl stánek se slaměnými výrobky. Ze stánku začaly šlehat plameny. Já a Gilbert jsme utíkali pro strážce, který 24
ležel na zemi. Naštěstí jsme přišli včas. Odtáhli jsme ho ke králi. Král jej ihned předal doktorům. Ale najednou jsme uslyšeli trubku ohlašující poplach. Německá armáda v čele s králem Fridrichem II. přišla dobýt Anglii. Gilbert mě zavedl do jeho skrýše asi čtyři metry pod zemským povrchem. A co jsem uviděl! Jeho skrýš byla plná šípů a v jedné staré truhle ležely dva luky. Vylezli jsme ven, na zádech jsme měli toulec plný ostrých šípů a v ruce jsme drželi luk. Začali jsme střílet. Ale co jsou naše šípy oproti německým katapultům? Vtom se otevřela brána a vyjela královská jízda na krásných koních. Teprve teď začala pořádná bitva. No a co se čas od času stává - Fridrich II. i se svojí armádou vzal nohy na ramena a byl pryč. S Gilbertem jsme dlouho do noci oslavovali vítězství Anglie. Zeptal jsem se Gilberta: „Gilberte, kde máš rodiče?“ On se zarazil a pak pravil: „To sám nevím. A prosím, už o tom nemluvme.“ „Dobře a děkuji ti za vše, co jsi pro mě udělal,“ řekl jsem Gilbertovi. Ale pak jsem si uvědomil tu strašlivou pravdu. „Jak se teď dostanu domů?“ pomyslel jsem si. Rozhodl jsem se, že to povím Gilbertovi. „Víš, Gilberte, já jsem se sem dostal náhodou. Přenesl mě sem stroj času. Ale teď nevím, jak se dostanu domů.“ To já taky nevím, ale zítra se můžeme jít zeptat mého přítele. On je věštec a je moc hodný,“ pravil Gilbert poněkud zaraženě. Druhý den jsme zašli za Gilbertovým přítelem. Přivítal nás a pohostil a zeptal se nás, co nás k němu přivádí. Já jsem spustil: „Pocházím z roku 2008. Sem mě přenesl stroj času. Ale teď nevím, jak se dostanu zpět domů.“ Věštec si sedl ke stolku, kde měl přichystanou křišťálovou kouli a pravil: „Vidím, že tu ještě zažiješ trošku dobrodružství a čeká tě cesta, kde budeš čelit nebezpečí.“ I zeptal jsem se ho, kde přesně stroj času je. Podíval se do křišťálové koule a pravil: „Vidím starou opuštěnou stodolu ve vesnici Dronwell.“ Poděkovali jsme mu a odešli.
2. Cesta Seděli jsme v Gilbertově úkrytu. Gilbert řekl: „Vím, kde ta vesnice leží. Na cestu se vyspíme, ráno se vyzbrojíme, vezmeme si nějaké jídlo na cestu a vyrazíme.“ „Dobře a děkuji ti za vše,“ řekl jsem. Nemohl jsem usnout. Přemýšlel jsem, jak se doma má maminka. Jestli sestra hraje hry na mém počítači. Ta představa, že by mi tam něco vymazala, byla hrozná. Až jsem z toho usnul. Zdálo se mi, jak jsem se vrátil domů. Objímám maminku, tatínka a….najednou mě Gilbert probudil. „Vstávej, ty spáči, je čas vyrazit.“ Vyzbrojili jsme se a nabrali zásoby jídla. Byli jsme už daleko od hradu, procházeli jsme temným lesem a najednou na mě padl strach. Na Gilbertovi jsem viděl, že se také bojí, ale snažil se to nedávat najevo. Vtom se dokola kolem nás vynořili loupežníci! Jeden takový zarostlý a vysoký na nás pokřikl: „Tak parchanti, ruce nad hlavu a prachy sem.“ „Jinak vás rozsekáme na cimpr campr!!“ řekl jeden umouněný v roztrhaném oblečení. Raději jsme se jim vzdali. Oni nás okradli a spoutali a přivázali ke stromu u jejich doupěte. Ale zase sešli dolů do údolí číhat na ubohé pocestné. Hlídal nás takový špinavý, vousatý ale hlavně 25
nemotorný loupežník. Řekl jsem Gilbertovi: „Mám nápad, zatím dělej, jako že ti je špatně.“ Gilbert byl ten nejlepší herec, kterého jsem kdy viděl. Začal naříkat a dokonce i plakat. Loupežník se k němu přiblížil a zahuhňal: „Co ti je kluku?“ Já jsem ho v tu chvíli kopl a on sebou zaburácel a spadl na zem. Při tom pádu mu z opasku vypadl nůž. Sebral jsem ho ze země a přeřezal s ním provazy, které nás držely. Vzali jsme si naše zbraně a nějaké to jídlo. Vyšli jsme z lesa a pokračovali v cestě. Dorazili jsme do vesnice. Právě ji ničili Fridrichovi vojáci. Schovali jsme se do křoví a pozorovali. Ale jeden baráček hořel už moc dlouho a jeho trámy to už nevydržely a baráček padal na nás. Vyběhli jsme ze křoví a utíkali. Fridrich II. si toho všiml a poslal za námi dva jezdce. Snadno nás chytili a přivedli Fridrichovi. Ten řekl: „Prodáme je do otroctví.“ Ale najednou začali Němci padat k zemi jako švestky ze stromů. „Jakto?“ divili jsme se s Gilbertem. A pak jsem to uviděl. Naši vojáci, které poslal Richard na průzkum, jestli Němci odtáhli pryč, nám pomáhali. Postříleli všechny Němce. A já šel do stodoly, kde měl být stroj času. Otevřel jsem dveře… byl tam!! Stál tam v celé své kráse.
3. Návrat Byl čas rozloučit se s Gilbertem. Poděkoval jsem mu za vše. On mi se slzami v očích předal svůj amulet. Zapnul jsem stroj, nastavil správný letopočet a čekal. V tu chvíli, kdy mi Gilbert podával ruku, stroj zabzučel a oba jsme upadli do hlubokého spánku. Probudili jsme se na naší škole! Byl jsem tak šťastný. Probudil jsem Gilberta, vysvětlil mu, co se stalo. Ale k mému údivu byl také spokojený. Kouknul jsem na hodiny. Další překvapení! Za ty čtyři dny, co jsem byl ve středověku, uplynuly pouze dvě hodiny! Vyšli jsme s Gilbertem na ulici a já mu začal vysvětlovat, co je to auto, silnice atd. On to ale všechno znal. Bylo mi to divné. Ale pak se svěřil on. Řekl mi, že se právě přistěhovali do nového bytu nad námi a on uviděl ve svém pokoji ten divný přístroj. Zapnul ho a objevil se ve středověku. Šli jsme domů. Nejdříve ke mně, tam jsem všechny objal a představil Gilberta. Potom jsme šli k němu a tam se opakovalo totéž. Pak nám ale došlo, že nám tam šlo o život. Někdo by se už taky nemusel vrátit. Ihned jsme šli do školy s basebalovými pálkami. Stroj jsme rozmlátili a myslím, že už žádnou škodu nenadělá.
26
Stroj času Lenka Fialová
Procházím naší školou, zůstala jsem tu úplně poslední. Pomáhala jsem panu školníkovi se stěhováním lavic. Začíná se stmívat, nikde se však nesvítí, všude jenom ticho a klid. Cesta k východu vede tmavou chodbou okolo šaten. Najednou se přede mnou objeví staré dřevěné dveře. To je zvláštní, nikdy jsem si jich nevšimla. Nepamatuji si, že bych okolo nich šla. Opravdu tu vždycky byly? Vypadají tak tajemně! Zvědavost mi nedá, vezmu za kliku a vejdu dovnitř. Dveře zaskřípou, zřejmě je nikdo dlouho neotvíral. Rozsvítím světlo a jeho jas ozáří prapodivný stroj, který vyplňuje téměř celý prostor místnosti. Zvědavě jej obcházím. Co to je? K čemu slouží? Napadají mě ty nejfantastičtější myšlenky. Zkouším zmáčknout největší tlačítko na přístrojové desce. V tom se stroj celý rozzáří fialovými barvami… Najednou se objevím na dobře známém místě. Jsem na Pražském hradě. Všude jsou spousty lidí. Ale proč jsou tak divně oblečení? A co to mám na sobě já? Těžké šaty, obří paruka, vypadám jak dvorní dáma z obrázků v učebnici dějepisu z doby Rudolfa II. Co to vidím? Kolem mě zrovna projíždí kočár, v němž sedí do zlata oděn muž, před kočárem i za kočárem spousta koní a na nich po zuby ozbrojení jezdci. Že bych se dostala do minulosti? Usadila jsem se v krčmě „U Žlutýho draka“ a volám na krčmářku: „Hej, dobrá ženo, kde to jsem a kdo jsi ty?“ „Jsi v Praze, v době Rudolfa II. a já jsem krčmářka Rozina, tohle je moje hospoda a ubytovna zároveň.“ Á, ubytovna, to je přesně to, co nemám. Chvíli s Rozinou vyjednávám a po chvilince mám i střechu nad hlavou. Klidně jsem si žila, bydlela u Roziny a poznávala jsem dobu, v níž jsem dočasně žila. Nacházela jsem si přátele mezi dvořany i prostým lidem. Zrovna v této době sílily spory mezi obyvateli židovského ghetta a pražskými křesťany. Jednou, když jsem byla se svou přítelkyní Alžbětou na hostině, kterou pořádal Rudolf, požádal o audienci moudrý rabbi Löw. Uklonil se před císařem a pravil: „Nejmoudřejší císaři, prosím tě o pomoc. My v židovském ghettu jsme neustále utlačováni křesťany. Hází přes zdi kamení, vnikají do ghetta a mlátí a zabíjejí Židy. Pomůžeš prosím ve své svrchované dobrotě mému lidu? Dáš mi peníze, abych mohl sestavit vojsko na obranu ghetta?“ „Peníze? Vojsko? Ty ses zbláznil, rabbi. Nemám peníze,“ odpověděl mu císař. Pak se na chvíli zamyslel a řekl: “Ale můžeme se domluvit - když přivedeš na hrad mé předky, dám ti peníze. A teď sbohem, je čas pít, čas užívat!“ „Přivést tvoje předky?“ podivil se rabbi. Nikdo z nás mu však už nevěnoval pozornost. O několik dní později se stalo něco neuvěřitelného - znovu přišel rabbi a nepřišel sám. Přišel s ním muž, který měl na sobě černou kápi, a nebylo mu vidět do obličeje. Pak si moc nepamatuji. Vím jen, že jsem stála vedle Alžběty a ta stála vedle císaře a najednou kolem nás procházeli všichni, kdo vládli před Rudolfem - Karel IV., 27
Jan Lucemburský, Přemysl Otakar II., i Přemysl, manžel Libušin. Byli jsme z toho omámení a pak už si jen pamatuji, jak dával Rudolf rabbimu plnou truhlu zlaťáků. Zanedlouho se rozkřiklo po Praze, že rabbimu se po první návštěvě císaře ve snu zjevil Abraham, otec Židů. Řekl mu, ať stvoří Golema, že na sebe umí brát podobu různých lidí. Tak takhle se dostali mrtví panovníci na hrad! Golem se za chvíli vmísil do života Pražanů a nikdo si toho nevšímal. Všichni věděli, že při jeho stvoření proběhly chyby a že se tedy nesmí setkat s žádnou dívkou, protože, ač by neměl, může se zamilovat. Ovšem co se nestalo… Jednou jedinkrát se setkal s dcerou rabbiho Löwa Rebekou. Rebeka byla opravdu krásná, jenže měla před svatbou se Samuelem a Golem se do ní zamiloval. Po Praze se krátce poté rozkřikla hrozná zpráva. Samuel, Rebečin nastávající, zabil křesťana Huberta! Chtěl svalit vinu na křesťany, a proto ho vhodil do domu křesťana Vojty. Nikdo tedy nevěděl, jestli je vrahem Vojta, nebo Samuel. Svolali tedy soud. Na soudě se nám všem zjevil otec Abraham a řekl: „Vrahem není nikdo z křesťanů, tudíž ani Vojta a ani nikdo z Židů, tudíž ani Samuel. Opravdovým viníkem smrti Huberta je Golem!“ vydechli jsme úžasem. Poté Abraham pravil: „Rabbi, ty víš, že při zrození Golema proběhly chyby. O jedné z nich víš - Golem se nesmí zamilovat. Ovšem o druhé nevíš - Golem byl stvořen pro zlo. Má rada zní: znič Golema!“ Golem byl celou dobu při soudu. Teď stál sklesle vedle rabbina, po tvářích se mu koulely slzy jako hrachy. A nebyl jediný. Plakali jsme všichni. Najednou nám ho bylo líto. Pak rabbi Löw zamumlal pár slov hebrejsky a Golem se rozplynul. Najednou jsem opět byla u tajemného stroje. Ve svém civilním oblečení. Bylo mi jasné, že můžu cestovat časem a vrátím se. Ale kdy se vrátím? To mi nebylo jasné. Lákala mě představa, že se podívám do minulosti. Na přístrojové desce, hned vedle mně známého tlačítka, byl displej. U něj byla klávesnice. Usoudila jsem, že si můžu zvolit, do jaké doby se chci podívat. Namačkala jsem rok 52 př. Kr. a místo EGYPT. Zmáčkla jsem největší tlačítko, stroj se rozzářil fialovými barvami a… Stála jsem vedle do nejdražších látek oblečené, upravené, asi dvaadvacetileté ženy. Nebyla nijak krásná, ale vyzařovalo z ní tajemné kouzlo. Tu ženu jsem ovívala palmovým listem. Vyřizovala různé záležitosti, prosby, dopisy a všichni ji oslovovali „Kleopatro“. Že by se mi přece jenom podařilo dostat do její doby, přesně tam, kam jsem se chtěla dostat? Ta famózní žena mě znenadále oslovila: „Charmian, můžeš mi prosím přinést čerstvý ananas?“ Byla jsem schopna vykoktat jenom: „Jistě, paní.“ Přesně jsem věděla, kam mám pro ananas jít. Jako bych byla její nejbližší služebnou odedávna.
28
Po přineseném ananasu se Kleopatra podívala na balkón a zděšeně vykřikla: „Ach nééé, Octavianus se svým loďstvem je tu! Musíme okamžitě zahájit obranu města. Rufie, právě tě jmenuji hlavním velitelem. Až dorazí Antonius, předej mu velení. Všechno připrav a co nejdřív začni s bojem. A ty, Charmian, se prosím postarej o Caesariona, ať odjede s Apollorodem do Sýrie. Já půjdu do bitvy také.“ Okamžitě jsem sehnala mladého prince a povídám mu: „Caesarione, je tu velké nebezpečí. Římané připluli do Alexandrie a strhuje se k bitvě. Musíš odjet do Sýrie.“ Malý chlapec se na mě vystrašeně podíval a řekl: „Charmian, a to pojedu sám? A co maminka?“ „Neboj se, pojedeš s Apollodorem a mamince se vůbec nic nemůže stát.“ Sbalila jsem mu nejnutnější věci, nechala jsem ho, aby se rozloučil s matkou, a pak už jsem mu jenom zamávala, když odjížděl s Apollodorem na malé loďce pryč. To už byla bitva v plném proudu. Spousta zapálených a zničených lodí, spousta mrtvých, a to se zdaleka neblížila ke konci. Sledovala jsem ji z královského paláce. Když do přístavu v Alexandrii připlula Kleopatřina loď a královna z ní vystupovala, byla jsem šťastná, že se jí nic nestalo. Stále hrdá vstoupila do své svatyně. Modlila se. Když jí tam přivedli polomrtvého Antonia, zavolala si mě a říká mi: „Moje milá nejvěrnější služebná, Charmian. Bitvu u Acta prohráváme, nechci padnout do rukou Římanů. Připrav mi šat bohyně Isis a košíček s fíky. Na jeho dno propašuj kobru. Jsem připravená zemřít.“ Zatímco jí Antonius umřel v náručí, přinesla jsem jí do svatyně, co po mně žádala. Pomohla jsem jí obléknout se, vzala jsem košíček a fíky s jedovatým hadem. Kleopatra do něj strčila ruce, kobra ji uštkla a její poslední slova byla: „Egypt je Nil, jenž nám dal Ré. Nil je život. Já jsem byla Egypt. Dokud bude Egyptem protékat Nil, bude v Egyptě život.“ Hned na to vyrazil Octavianus dveře svatyně, ale královnu živou nenašel. Opět jsem byla u tajemného stroje. Došlo mi, že se z minulosti vrátím vždy, když někdo zemře. Chtěla jsem se podívat do spousty období. Zkoušela jsem mačkat klávesy na klávesnici, zkoušela jsem mačkat velký čudlík a… nic. Vůbec nic se nedělo. Jako by stroj času přestal fungovat. Vyšla jsem ze dveří a vyšla jsem i ze školy. Bylo 17.01. Takže to všechno, co jsem zažila, se odehrálo během jedné minuty? Měla jsem spoustu otázek ohledně mého „výletu“ do minulosti. Ale komu je položit? Nezbývalo mi nic jiného, než se zapojit do normálního života a vzpomínat, jaké úžasné chvíle jsem v minulosti prožila.
29
