Úvodní slovo: Jak to bude v ráji Pronásledovaná církev dnes Sýrie Zprávy ze světa

3 / 2016 Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi; pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení. – Židům 13,3

Úvodní slovo: Jak to bude v ráji Pronásledovaná církev dnes – Sýrie Zprávy ze světa

N a k l a d a t e l s t v í STE­ F A­ N O S n a b í z í : V nakladatelství STEFANOS právě vyšlo:

Richard Wurmbrand

Sám s Bohem

„Snažil jsem se do těchto kázání vtělit své nejhlubší myšlenky, myšlenky téměř umírajícího člověka. A pokud kážu, činím tak výhradně proto, že kázání je nějak obsaženo v mé přirozenosti, podobně jako když slavíci zpívají…“ Farář Richard Wurmbrand (1909–2001) byl čtrnáct let vězněn v Rumunsku komunistickým režimem, z toho téměř tři roky strávil v podzemní samotce. Právě zde sestavoval kázání, která následně předkládal svému neviditelnému společenství. Jednotlivá kázání se také snažil uchovávat v paměti a proto si je znovu a znovu opakoval, někdy i ve zveršované podobě. Tyto v češtině dosud nepublikované úvahy jsou ovocem mimořádných okolností, nesmírného strádání a utrpení, kterým autor ve vězení procházel. Je v nich obsažen zvláštní, niterný a výsostně osobitý přístup k biblickému poselství, který může být i pro nás inspirací při kladení otázek a hledání odpovědí o Božích cestách a soudech. Autor narozený v Rumunsku v židovské rodině se v roce 1967 dostal na Západ, kde se stal „hlasem“ pronásledovaných křesťanů z východního bloku. V češtině vyšly i jeho další knihy: V Božím podzemí, Vítězná víra, Kristus na židovské cestě, Od utrpení k triumfu a Vězeňské zdi kdyby promluvily. Nakladatelství Stefanos, vázaná, 12×18 cm, 152 stran, doporučená cena 235 Kč (e‑kniha 74 Kč). Vychází v srpnu. Pokud si knihu objednáte u nás do 30. 9. 2016, obdržíte ji za zvýhodněnou nakladatelskou cenu 190 Kč (e‑knihu za 54 Kč). (Ukázka z knihy na 3. straně obálky)

John Bunyan

O zkáze Antikrista Autor Poutníkovy cesty se zamýšlí nad zosobněním tajemství nepravosti, jak je vylíčeno v symbolech Zjevení Janova. Vázaná, 11×17 cm, 160 stran, 9 dobových rytin, doporučená cena 248 Kč

Nabízené knihy z nakladatelství STEFANOS si můžete objednat na naší adrese, uvedené na zadní straně obálky, případně na internetu (www.hlas-mucedniku.cz/knihy). Poštovné ani balné není účtováno. Na uvedené internetové adrese naleznete také ukázky z knih.

Hlas muèedníkù 3 / 2016

Syrští pravoslavní křesťané se modlí po návratu do svého kostela, který vyplenili islamisté.

richard Wurmbrand napsal

Jak to bude v ráji Jak jsme slýchali, tak jsme spatřili, v městě Hospodina zástupů. (Žalm 48,8)

Drazí bratři a sestry, složili jste důvěru v člověka, ale on nenaplnil vaše očekávání. Důvěřovali jste svému zdraví, ale náhle jste o ně přišli. Tvrdě pracujete, podobně jako Jákob sedm let za Ráchel, ale když si již myslíte, že ji svíráte v náručí, zjistíte, že jste byli oklamáni. Není to Ráchel, ale Lea (Genesis 29,25). Všichni jsme podobné rozčarování zakusili. Bůh však také trpí rozčarováními. Prostřednictvím Izajáše říká: „Syny jsem vychoval, pečoval o ně, ale vzepřeli se mi“ (Izajáš 1,2). A prorok znovu prohlašuje v jedné ze svých písní: „Vinici má milý můj na vrchu úrodném, kterou ohradil a kamení z ní vybral a vysadil ji vinným kmenem výborným a vystavěl věž uprostřed ní; také i lis udělal v ní a očekával, že ponese hrozny, ale vydala plané víno“ (5,1–2). „Očekával… ale…“ To jsou charakteristická slova rozčarování. Ano, na této zemi trpí krutými rozčarováními dokonce i sám Bůh. Přesto ti přináším dobrou zprávu: Existuje místo, kde rozčarování již nebude. Náš dnešní úvodní text nám sděluje, kde se toto místo nachází: „Jak jsme slýchali, tak jsme spatřili, v městě Hospodina zástupů.“ Čeká nás tam odměna. Ježíš prohlašuje: „Veliká bude vaše odměna v nebesích.“ Je nám zaslíbena odměna a tentokrát rozčarováni nebudeme. Dokonce se můžeme již nyní radovat, protože tato Boží zaslíbení jsou potvrzena ujištěním. Podívejme se nyní, jak jsou nám tato zaslíbení podána. První je obsaženo v Ježíšových slovech: „Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji“ (Zjevení 2,7). Ježíš ví, že jsme na této zemi často hladověli a měli nejrůznější nedostatek a žili životem nehodným jeho jména. Až k němu přijdeme, bude proto jeho první myšlenka, aby nás přivedl k nápadně krásnému stromu. V jeho stínu si naše tělo odpočine a Ježíš z něho pro nás utrhne jeho ovoce. Když ho okusíme, znovu získáme život. Pojíme z něho a budeme se na věky radovat! 

Druhé zaslíbení, které nám Spasitel dává, zní: „Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze skryté many; dám mu bílý kamének, na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává“ (Zjevení 2,17). Co je tou skrytou manou? Když pro nás Bůh připravoval království, připravil pro nás také překvapení. Není pro nás důležité, abychom se snažili jeho překvapení odhadnout či vytušit. Není to ani možné. Nedokázaly by to ani naše nejodvážnější sny. Nebudeme mít pouze ovoce ze stromu života, ale také skrytou manu (1. Kor 2,9). Stvořitel nebe a země se jednou ukázal Abramovi. Předpokládali bychom, že mu chtěl říci něco nesmírně důležitého. Ale místo toho mu Bůh řekl: „Pohleď, Abrame, nevyhovuje mi tvoje jméno!“ „Ale proč, Pane?“ „Protože mi připadá příliš krátké. Jedním z mých největších potěšení je mít tvé jméno na rtech. Ale tvé jméno, Abrame, je příliš rychle vysloveno. A proto nyní budeš nazýván jménem „Abraham“, jehož vyslovení zabere více času.“ Bůh také změnil jméno Abrahamovy ženy ze Sáraj na Sára, což znamená vládkyně, či princezna. A tak i my dostaneme nové jméno. V ráji je však budeme mít ukryté v srdci, jako vzácný poklad, neboť naše nové jméno je projevem lásky nebeského Ženicha. Ježíš také řekl o těch, kteří věří v jeho jméno: „Budou chodit se mnou v bílém rouchu“ (Zjevení 3,4). Ježíš dobře ví, jak byli někteří z nás na této zemi opuštěni. Neměli jsme na této zemi nikoho, kdo by nás miloval a rozuměl nám; ale tam nahoře – jaké se nám dostane cti! Budeme chodit společně s Ježíšem, nejkrásnějším z lidí (Žalm 45,3). Jak byli učedníci na zemi šťastni, když s ním mohli chodit – ač hladoví – po izraelských polích! Kdo však může vypovědět, jak nesmírné bude naše štěstí, až s ním budeme chodit v ráji? Namísto šatů, které nosíme nyní, dostaneme od něho šat spravedlnosti, který jsme získali díky jeho Kalvárii. Spasitel nás také vybízí: „Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života“ (Zjevení 2,10). Lidé se většinou usilují ověnčit pozemskou korunou, která však velmi rychle povadá. Nebo se snaží všemožně přikrášlovat, ač si tím stejně nezachovají trvalé mládí. Člověk, který však přijme korunu života, ji bude nosit na hlavě, spolu s příslušnou slávou, navěky. Po nespočtu nebeských let bude tvé štěstí stále jako na počátku! Co se od tebe žádá, abys toto nebeské štěstí získal? Vím velmi dobře, jak obtížné může být kráčet ve víře; proto je mi jasné, že kdyby Bible od nás požadovala jako podmínku k získání koruny života věrnost po dobu – řekněme – dvaceti let, mohla by mi být kvůli jedinému roku odepřena. Vskutku, je velmi těžké být věrný po tak dlouhý čas. Kdo od nás něco takového žádá? Je však od nás požadována malá věc: být věrný pouze do smrti. Jednou jsem byl svědkem jak člověk, který činil pokání ze svých hříchů v půl jedné odpoledne, byl věrný až do smrti; konkrétně do jedné hodiny odpoledne téhož dne. Ten člověk má nyní korunu života! 

Žij každý den svůj život, jako by to byl tvůj den poslední. Dnes, budeš‑Ii věrný pouze dnes, obdržíš korunu života. Jestliže přichází noc a ty jsi nezemřel, pak to znamená, že máš před sebou další, jediný den. A tak, den po dni, žij věrně Bohu své zbývající dny života. Další Ježíšovo zaslíbení zní: „Vyznám jeho jméno před svým Otcem a před jeho anděly“ (Zjevení 3,5). Nyní, když jsme pojedli ze stromu života a obdrželi bílá roucha a koruny, přivede nás Ježíš před svého nebeského Otce, obklopeného jeho anděly, a vyzná: „Pohleď, Otče, to je ten člověk, za kterého jsem celou tu dobu prosil, a o kterém jsem s tebou tolikrát hovořil.“ Jednou jsem vyprávěl skupině věřících bratří v jejich sboru, kam jsem byl pozván kázat, o velice povzbuzujícím činu vykonaném mladým děvčetem z našeho sboru. Později, když jeden z těchto bratrů navštívil náš sbor v Bukurešti, jeho první slova zněla: „Prosím, ukaž mi tu sestru, o které jsi nám u nás vyprávěl.“ Stejně tak se touží setkat nebeský Otec a jeho andělé s námi – o kterých mu Ježíš nepřetržitě vypráví! Jaká je radost zasednout nyní s našimi spoluvěřícími ve sboru! Ale je pro nás připraveno ještě něco dalšího: sedět s Ježíšem na jeho božském trůnu. Bůh říká všem hříšným lidem: Kdyby si Bůh nepřál v nebi přijmout hříšníky, musela by nebesa zůstat prázdná! A tak komu by měl nebe dát, ne‑li těmto hříšníkům… kteří činili ze svých hříchů a zlých skutků pokání a kterým Ježíš odpustil? Zde v tomto světě jsme cizinci a poutníci. Naše oči se však upínají k odplatě, která již brzy přijde, velmi brzy. V tomto našem očekávání „raději snášíme příkoří s Božím lidem, než abychom na čas žili příjemně v hříchu“ (Židům 11,25). Proto odmítáme pokušení – postavení, nabídky a sliby tohoto světa. Kristovo pohanění pokládáme za větší bohatství než všechny poklady světa. Ti, kteří zde trpí pro jeho jméno posměšky a příkoří, čeká tam na druhé straně odměna. Tam pak budeme jeden druhému šťastně říkat slova našeho žalmu. Budeme říkat: „Pamatuješ si, bratře, na den, kdy bylo Boží království líčeno v našem sboru – tehdy, když jsme byli ještě na zemi? Ano, ano, jak jsme slýchali, tak jsme spatřili, v městě Hospodina zástupů.“ Amen. V Kristu Váš

[Richard Wurmbrand (1909–2001) – rumunský luterský farář, který byl pro svou víru vězněn 14 let v komunistickém žaláři. Po odchodu na Západ založil se svou manželkou Sabinou v roce 1967 mezinárodní misijní organizaci, jejímž cílem je pomáhat pronásledovaným křesťanům. Tento text byl převzat ze staršího vydání amerického Hlasu mučedníků.]



Proná sledovaná círke v dnes

Sýrie Ztratil vše kromě Krista Yusuf vzpomíná s bolestí na chvíli, kdy islamisté v Sýrii unesli jeho jednatřicetiletého syna Faruqa. „Je tomu přesně jeden rok, devět měsíců a dvacet dní,“ prohlašuje Yusuf a v ruce přitom drží malou synovu fotografii. Yusuf sice neví, kde se Faruq nachází, věří však, že je stále ještě naživu, neboť jen tak by měl pro islamisty cenu. Faruq byl odborník na počítače, a právě ty povstalci často unášejí, aby je využívali pro své aktivity. Podobně jako mnozí další Yusuf přišel o domov, zaměstnání, svého příbuzní osob unesených v Sýrii neví ani syna, avšak v utrpení nalezl hluboký vztah Yusuf nic tom, co se s jeho synem stalo. ke Kristu. Ale naději mu dává jeho víra v Krista, která v jeho zemi není nikterak častým jevem. „Modlím se nepřetržitě k Bohu, aby se děla jeho vůle. Z Bible vím, že i David přišel o syna; to si uvědomuji, kdykoli si otvírám Písmo. Nejsem jediný, kdo s něčím takovým zápasí. Současně však Bohu říkám: ‚Pane, tys nám ho dal, a máš také právo vzít si ho kdykoli nazpět.‘ To jsou věci, které mám v mysli dennodenně, při každé modlitbě.“ Cesta utrpení V roce 2012 přinutila občanská válka Yusufa, jeho manželku, dvě dcery a syna Faruqa odejít z al‑Hamihijahu, křesťanské čtvrti v syrském městě Homsu. „Kvůli válce tam již neexistují žádná občanská práva,“ prohlašuje Yusuf. „Do křesťanské čtvrti vtrhli radikální povstalci. Neměli jsme vůbec žádnou pitnou vodu. Ale Bůh nám pomohl, začal padat sníh, a tak jsme po jeho rozpuštění měli alespoň co pít.“ Rodina později přesídlila do blízkého Damašku, kde se začala jejich „cesta utrpení“, jak to Yusuf označuje. Avšak byla to i cesta k objevení skutečné křesťanské víry. Zhruba dva roky po odchodu z domova syn Faraq jednoho dne prostě zmizel. Yusuf s přáteli ho hledali na nejrůznějších místech, avšak bezvýsledně. Následně jim zatelefonovali islamisté a požadovali od nich za syna výkupné. Yusuf a jeho rodina pak dostávali rozporuplné zprávy o tom, zda je Faruq naživu či nikoli. 

„Někdy mi to doslova rve srdce,“ prohlašuje Yusuf se slzami v očích a stále přitom drží synovu fotografii. Současně si však podržuje ve své mysli jinou představu – obraz Boží ochrany rozprostírající se nad jeho synem. Yusuf nyní rovněž nachází velkou posilu v četbě Písma, kterou předtím v podstatě neznal. Pochopil, podle jeho slov, že nemá skládat důvěru v pozemské Ulice v Homsu po jednom leteckém náletu. mocnosti a síly, ale výhradně v Hospodina, svého Boha. „Tím nejhorším je však pro mě zármutek mé ženy, která dosud nedokázala tuto situaci zvládnout. Ale nezbývá nám nic jiného, než jít dál. Byli jsme předtím zvyklí žít jako rodina, byli jsme fixovaní jeden na druhého, a najednou se to všechno změnilo a náš syn nám nyní nesmírně chybí.“ Yusuf se snaží svoji ženu všemožně povzbuzovat a rozptylovat, buď humorem nebo zase společnou četbou Písma, aby tak alespoň trochu zmírnil její utrpení. „Snažím se ji odvést od stálého přemýšlení o tom, co se stalo,“ prohlašuje. „Chodíme spolu na modlitební shromáždění a biblické hodiny a setkáváme se s dalšími křesťany.“ Na druhou stranu Yusuf přiznává, že od synova zmizení se ho rovněž zmocňují palčivé otázky vůči Bohu: proč se to muselo stát, proč mu Bůh nedá vědět, co se synem je, a podobně. Avšak nakonec ho i v těchto krizích naplňuje Boží pokoj. „Někdy se probudím upro­ střed noci, a tu jako bych uslyšel hlas, který mě uklidňuje,“ prohlašuje Yusuf. Společenství věřících Yusuf rovněž uvádí, že v tomto těžkém období pomáhá jejich rodině pře-

Yusufův syn, který je obrázku se svojí matkou, byl unesen syrskými islamisty.



devším společenství s dalšími křesťany. „Nesou nás svými modlitbami a snaží se nám naši situaci různě ulehčovat,“ prohlašuje Yusuf. „Společenství je pro nás nesmírnou pomocí a dokonce i když tam z nějakého důvodu nemůžeme jít, víme, že se za nás i za našeho syna druzí křesťané společně Společná modlitba týmu pracovníků Hlasu mučedníků za modlí. A to je pro nás velmi Yusufa, jeho rodinu i jejich duchovní zápas. povzbuzující.“ Další povzbuzení přichází, když Yusuf vidí, jak k nim Bůh posílá v pravou chvíli ostatní křesťany, kteří jim různě pomáhají. „Je to často neuvěřitelné, jak se o nás Bůh stará. My nemáme vůbec nic, a přitom všechno, co potřebujeme, od něho dostáváme, a to na prvním místě prostřednictvím druhých křesťanů.“ Yusuf nedávno navštívil Humanitární středisko Hlasu mučedníků pro syrské křesťany, kde se v té době konala týdenní konference. Kromě vzájemného obecenství a biblického vyučování dostali přítomní syrští křesťané také literaturu a další potřebné věci, avšak především se vzájemně povzbuzovali a sdíleli. Yusuf se také v rámci svého společenství účastní jako dobrovolník různých aktivit, které mají za cíl pomáhat dalším uprchlíkům ze Sýrie. Jelikož prošel podobnými těžkostmi, dobře rozumí, čemu musí čelit syrští uprchlíci před válkou. A z vlastní zkušenosti také ví, jak velice potřebují především naději a víru v Ježíše Krista. A třebaže přišel Yusuf skoro o všechno – majetek, zaměstnání, domov i o svého syna – prohlašuje, že víru v Boží milost zjevenou v Kristu nemůže nic jiného vyvážit. „Neobětovali jsme vlastně nic ve srovnání s tím, co pro nás obětoval Bůh,“ prohlašuje Yusuf na závěr setkání se zástupci Hlasu mučedníků.

Jako ovce mezi vlky Poprvé se Fadi Sabba setkal s islámským extremismem v severním Libanonu, když v červenci 2013 cestoval domů z jedné misijní cesty. Jednalo se o první z útoků, kterým byl od té doby vystaven. Čtyři ozbrojenci začali střílet na jeho automobil. Fadi se jim sice snažil ujet, ale v rychlosti ztratil na vozem kontrolu a skončil v příkopu. Při nárazu do svahu ztratil Fadi na nějakou dobu vědomí. Když se probral, zjistil, že útočníci, kteří ho zřejmě považovali za mrtvého, mu ukradli křesťanské knihy a zničili Bible, které v autě vezl. „Když jsem přišel k sobě, snažili se již do mého vozu dostat záchranáři,“ vzpomíná Fadi. 

K útoku došlo na severu Libanonu, kde Fadi působí mezi syrskými utečenci, kterým pravidelně rozdává brožurky s evangeliem. To, že se čas od času setká i islámskými extrémisty, považuje prostě za součást své práce. Ke druhému setkání s teroristy došlo v listopadu 2014, když se vracel z jedné oblasti na severu Sýrie, kterou okupovaly jednotky samozvaného Islámského státu (ISIS), vojáci z fronty an‑Nusrá a další islamisté. Jak Fadi projížděl touto nebezpečnou oblastí, všiml si, že před ním jedou dva ozbrojenci na motocyklu. Když popojel o kus dále, stáli již oba muži na silnici u svého motocyklu a mířili na Fadiho svými zbraněmi. Pak začali střílet. „Nezbývalo mi nic jiného než přidat a doufat, že mě nezasáhnou. Jedna kulka prolétla čelním sklem, ale naštěstí mě minula. Ti muži evidentně ne­útočili náhodně, museli o mně vědět a chtít zabít konkrétně mě.“ Fadimu se pak podařilo dojet až ke stanovišti vojenské silniční hlídky. Vojáci, se kterými se Fadi osobně znal, mu řekli, že se od místních lidí doslechli, že ho chtějí islamisté unést. „Už se tam nesmíš nikdy vrátit,“ řekl mu jeden z vojáků. Ale Fadi, manžel a otec dvou dětí, chce po celý život činit to, co je Boží vůlí a kam ho vede Kristus. Je přesvědčen, že evangelium je příliš cenné, než aby se nechávalo ležet jen tak ladem a to i tam, kde řádí islamisté.

Chci se setkat s Ježíšem Když byl Fadi mladší, soustřeďoval se především na svoji kariéru, ale před několika lety prožil ve svém životě zásadní obrat a začal brát víru v Krista mnohem vážněji. Když propukla v Sýrii občanská válka, byl již Fadi připraven sloužit syrským utečencům a zvěstovat jim, že je pro ně připravena pevná naděje ve víře v Ježíše Krista. Fadi nyní využívá své početné osobní kontakty z minulosti a reputaci, které se ve své komunitě těšil, ve své současné duchovní službě. Umožňuje mu to navštěvovat nebezpečné oblasti, zvěstovat evangelium a podporovat více jak třicet domácích společenství, a to na obou stranách syrsko‑libanonské hranice. Díky spolupráci s naší misií dodává Fadi potraviny a další nezbytné věci lidem, kteří museli opustit svoje domovy. Současně se snaží místní křesťany posilovat ve víře a rovněž hlásat evangelium mezi muslimy, a to zejména formou prostého vyprávění příběhů z Písma. Fadi si uvědomuje, jak Tyto děti syrských uprchlíků navštěvují školu, kterou pro je nebezpečné zvěstovat ně vybudovali libanonští křesťané. 

evangelium právě v tomto regionu, a že islamistické skupiny v současné době používají k vystopování svých protivníků nejrůznější sofistikované metody. Z tohoto důvodu Fadi a další zdejší misijní pracovníci během výjezdů často mění mobilní telefony a i dalšími způsoby se snaží uniknout nežádoucí pozornosti. Navzdory všem snahám však islamisté dokážou některé věřící v regionu identifikovat. Mnoho bývalých muslimů, kterým Fadi slouží, se již stalo cílem růzPoté, co tento mladý Syřan opustil islám ných útoků. a toužil být pokřtěn ve své vlasti, zavražMezi ně patří také muž, který po jeddili ho islamističtí extrémisté. nom shromáždění Fadiho oslovil s přáním, že by mu rád nějakým způsobem pomáhal. „Řekl jsem mu, že nemám peníze, abych mu dal něco na oplátku, ale mohu mu dát nějaké potraviny. On na to ale odvětil: ‚Nechci nic jiného, než se setkat s Ježíšem.‘“ Fadi se mu pak věnoval a koncem roku 2014 mladík nakonec vyjádřil přání, zda by ho mohl Fadi v Sýrii pokřtít. „Když je nyní situace o něco lepší, vezmi mě s sebou do Sýrie, neboť bych chtěl být pokřtěn tam,“ prohlásil mladík. Avšak těsně před odjezdem byl tento mladý muž unesen. Islamisté z této oblasti občas dopadnou nové křesťany pomocí lsti, při které předstírají zájem dovědět se něco o křesťanské víře. A do takové léčky upadl i tento mladík, jenž chtěl vydat svědectví skupině svých vrstevníků, kteří předstírali zájem o evangelium. Netušil, že jde o nastražené islamisty. Přijal jejich pozvání a právě tito lidé ho později unesli. Po dvou týdnech od únosu obdržela mladíkova matka od islamistů zprávu, že za propuštění jejího syna požadují 4000 dolarů. K tomu se jí dostalo varování, že pokud výkupné nesloží, bude jí sděleno, kde najde synovu mrtvolu. Později se Fadi dověděl, že islamisté mladíka zavraždili.

Ocejchování pro víru Únosy kvůli výkupnému jsou zde sice poměrně časté, avšak někteří noví křesťané, kteří projevili zájem o křest, a které Fadi osobně znal, byli dokonce brutálně zavražděni – jen proto, že věřili v Krista. Když Fadi pracoval před dvěma roky v syrsko‑libanonském pohraničí, mluvil při jedné příležitosti se skupinkou mladých muslimů. „A nyní vám něco řeknu o sobě a také vám ukážu důkaz své lásky k Sýrii.“ Fadi si sundal vestu a košili, a pak mladým lidem ukázal jizvy po kulkách na břichu. Poté si vyhrnul nohavice a ukázal jim jizvy po průstřelech na lýtku a dodal: „Vidíte všechny ty jizvy?“ „Ano,“ odpověděli. „Ty jizvy mám kvůli vám, Syřanům.“ 

„A proč kvůli nám, co my s tím máme společného,“ ptali se mladí Syřané. „Sedmkrát jsem byl postřelen,“ prohlásil Fadi, „a pokud by vás měl někdo na světě nenávidět, pak bych to měl být já,“ odpověděl Fadi. „Ale já k vám nechovám nenávist, naopak, Bůh mi vložil do srdce lásku k Syřanům a já přicházím, abych vám sloužil a pomáhal. Chci vám povědět o lásce, která naplňuje moje srdce a pro kterou jsem ochoten vydávat svědectví o Ježíši, který je původcem této lásky. Chci vám povědět, jak nesmírně mu na vás záleží, a že jedině v něm existuje pro Sýrii šance do budoucnosti.“ Po těchto slovech se v očích některých objevily slzy a žádali Fadiho, aby se s nimi modlil. Ale Fadi si v tu chvíli všiml jednoho mladíka, který stál uprostřed skupiny a upřeně se na něho díval. Mužova bradka prozrazovala, že jde o zaníceného muslima. „V ten okamžik jsem měl opravdu hodně nahnáno,“ vzpomíná Fadi, „a raději jsem se snažil odtud co nejdříve zmizet.“ Onen muž, Fadi káže ve více jak třiceti domáMehri el‑Assy, však Fadiho zastavil a začal mu cích společenstvích a mnoho Sy­ vyprávět, že před dvěma měsíci se mu ve snu řanů již prostřednictvím jeho ukázal Ježíš a řekl mu: „Chci, abys věděl, že Já služby přijalo Krista. jsem a že tě miluji.“ Následně začal Fadi tomuto mladíkovi vysvětlovat, kdo Ježíš je a muž začal plakat. Na místě uvěřil v Krista a mezi oběma muži se od té doby vytvořilo přátelství. Fadi mu pak častokrát sloužil k prohloubení jeho víry. Po třech měsících Mehri zničehonic postavil uprostřed svého obývacího pokoje vanu a naplnil ji vodou. „Nevěděl jsem, co se chystá,“ vzpomíná Fadi. „Pozval všechny své příbuzné a přátele a neohro­ ženě se před nimi vyznal ze své víry v Krista. Prohlásil, že Ježíš se stal jeho Spasitelem.“ Fadi následně Mehriho v připravené vaně pokřtil. Ani po svém křtu se Meh­ri se svou vírou netajil a vydal svědectví mnoha muslimům. Pochopitelně, že tím přitáhl pozornost také islamistických extrémistů. Podílel se rovněž na Jeden z hraničních přechodů mezi Sýrií a Libanonem 

Interview se

syrským terénním pracovníkem Bratr „Jan“ vyrostl v Sýrii a dnes se snaží podporovat křesťany, kteří stále žijí v jeho válkou zmítané vlasti. Zástupce Hlasu mučedníků s ním nedávno hovořil o jeho činnosti. Jak nebezpečná je sýrie pro křesťany, a zejména pro církevní představitele?

Co to pro křesťany a církve v sýrii znamená?

Jen asi před dvěma týdny jsme slyšeli děsivý příběh. Strýc jednoho z našich církevních představených v Sýrii žil ve vesnici, kterou přepadli islámští extremisté. Později, když syr­ ská armáda vesnici zase osvobodila, vrátila se rodina do strýcova domu a nalezla tam jeho bezhlavé tělo. Měli to na svědomí teroristé z an­Nusrá. Strýcovu manželku však příbuzní nenašli. Domnívají se, že s sebou teroristé také odvlekli několik žen, které pak různě zneužívají a mučí. Je nesmírně těžké poslouchat tak hrozné věci, které tito radikálové páchají, zejména když jde o rodinu křesťana, kterou osobně velmi dobře znám. Je tu spousty utrpení a zoufalství, ale do­ brou věcí je, že se lidé obracejí k Bohu. Utrpení člověka nutí hledat jedinou naději v evan­ geliu, pomáhá mu pochopit, že skutečná a de­ finitivní spása je v Kristu a nikoli v lidské síle, v lidských zdrojích, pozemských jistotách či bezpečí. Vidíme množství lidí obracejících se ke Kristu. Občas jsme dokonce svědky pokání a obrácení radikálních islamistů, kteří v Ježíši Kristu zahlédli jedinou naději pro svůj život – a také duchovního probuzení mnoha nominál­ ních křesťanů. Je smutné vidět, co se zde děje, současně však důvěřujeme Pánu, že po celé Sýrii evan­ gelium proniká do dříve nepřístupných lidských srdcí. Modlíme se, aby si Bůh vyzbrojoval svo­ ji církev, zejména pak nově obrácené, aby se jim dostávalo pravého poznání z Božího slo­ va a měli tak dobrý duchovní základ pro další růst v evangeliu.

Tato válka je chaotická, účastní se jí mnoho stran. Zpočátku křesťané dokázali budovat na území Sýrie komunitní společenství, kam moh­ li ohrožení věřící utíkat, avšak dnes jsou tyto komunity zničeny, když celé oblasti obsadi­ li radikálové. Pro křesťany už není v Sýrii nic, žádné místo, kam by se dalo uchýlit. Jistý muž z tradičně křesťanského prostředí mi řekl: „Západ pomáhá iráckým křesťanům, protože jsou pronásledováni Islámským státem. Ale zde v Sýrii jsme považováni za prorežimní frakci a proto se na nás nenahlíží ani jako na pronásledované křesťany.“ Většině křesťanů se podařilo ze Sýrie uprch­ nout. Zůstali ti, kteří neměli jinou možnost; neměli peníze, víza ani vhodnou příležitost k od­ chodu. Jsou prostě v Sýrii uvězněni. V podstatě jen žijí, aby tuto válku přežili, den po dni. A není nikoho, kdo by se za tyto křesťany zasazoval. Jednou věcí, o kterou bychom měli opravdu usilovat, je zachování křesťanské identity uvnitř Sýrie, nikoli evakuace zbývajících křesťanů. Pokud odejdou, ztratí v této zemi křesťanství definitivně svůj pozitivní vliv. A proto se modlíme, aby křesťané v Sýrii zůstali a hledali ochranu v Boží moci.

10

Jak na to církev reaguje? Bude to trvat dalších pět let, než uvidíme nějaké opravdové posuny k lepšímu. Ale je zde ještě jedna věc. Hovořil jsem s jistým křesťanským představitelem z jedné oblas­ ti a ten mi řekl: „Bůh nás povolal, abychom

našemu lidu sloužili – v této době a na tom­ to místě. V žádném případě nechceme Sýrii opustit.“ Domnívám se, že je to opravdu silné pro­ hlášení a vyznavačský postoj. Křesťanští představitelé jsou plně rozhodnuti setrvat, netouží po nějakém výletě na Západ. Jsou ro­ zhodnuti vynaložit všechny své síly na prá­ ci pro evangelium v Sýrii. Za takové lidi jsme Bohu nesmírně vděční. Jsou to lidé víry, kteří slouží Božímu království. Myslím, že tito lidé si zaslouží naše uznání a právě na ně si také vždycky vzpomenu, kdykoli přemýšlím o Sýrii. Takoví lidé jsou klíčem k budoucnosti Sýrie.

lidé přicházeli k poznání Ježíše jako Spasitele. Modleme se za sílu a ochranu pro pracovníky různých církevních organizací, kteří na různých místech slouží uvnitř Sýrie tisícům uprchlíků. Naše modlitby potřebují také noví křesťané, kteří pocházejí z muslimského prostředí. „Bůh nás povolal, abychom našemu lidu sloužili – v této době a na tomto místě. v žádném případě nechceme sýrii opustit.“

Mnozí lidé mají obavu ze syrských uprchlíků, kteří přicházejí do evropy nebo do Usa. Jaký postoj bychom měli zaujímat my? Před válkou se naše církev modlila za probuzení v Sýrii. Modlili jsme se, aby se ke každému Syřanovi dostal Nový zákon. Neměli jsme ponětí, jak to zařídit, aby každý člověk v naší zemi obdržel výtisk Nového zákona, ale paradoxně uprostřed této války Bůh odpovídá na naše tehdejší modlitby. Bůh dopustil, aby v Sýrii povstalo toto současné zlo, neboť takto Syřané, kteří se ro­ zprchli do různých koutů světa, mohou od lidí z tamějších církví uslyšet evangelium. Tímto způsobem bychom se měli na syrské uprch­ líky dívat. Nemusíme je vnímat jako hrozbu. Církevní představitelé by v nich měli spatřovat příležitost k evangelizaci a pomáhat v tomto ohledu místním sborům. Syrští uprchlíci jsou pro církev opravdu naléhavým úkolem. Za co se máme v souvislosti se sýrií především modlit? Především za ochranu různých církevních pracovníků, těch, o kterých jsem již hovořil, kteří se oddali práci pro Boží království v Sýrii. A současně se musíme se modlit za to, aby



dobrovolnické práci pro syrské uprchlíky: rozdával jim potraviny, připravoval pro ně balíčky apod. A při všem stále zvěstoval Kristovu lásku. 26. června 2014, asi měsíc po zmíněném křtu, se u Mehriho bytu objevila skupina libanonských a syrských muslimů. Když jim Mehri otevřel, popadli ho, přiložili mu ke krku nůž Jeden z uprchlických táborů v Libanonu u hranic ze Sýrií. v takových táborech rozdává Fadi potřebným lidem a vyzvali ho: „Vyznej, že Pravě pomoc naší misie. není Boha kromě Alláha, a že Mohamed je jeho prorok.“ „Ježíš je můj život a moje spasení, jak bych ho mohl zapřít?“ odvětil jim Mehri. Pak ho začali útočníci před jeho manželkou, dvanáctiletou dcerkou a osmiletým synem surově bít. „Neopouštěj Ježíše,“ stačil ještě Mehri zvolat na svoji ženu. Po těchto slovech mu útočníci podřízli hrdlo a nechali Mehriho ležet mrtvého na zápraží jeho bytu. „Takový je úděl těch, kteří se nás snaží pokřesťanštit! A tohle potká každého podobného!“ vykřikli ještě útočníci při odchodu.

Nedokončená práce Když Fadi vyprávěl Mehriho příběh jednomu policejnímu úředníkovi v naději, že dojde k vyšetřování spáchané vraždy, policista spěšně vstal a zavřel dveře. Fadi se začal obávat, že by se mohl nakonec sám dostat do potíží, ale k jeho údivu se policejní důstojník opřel o stůl a začal plakat. „Je to všechno ostuda nás, křesťanů jen podle jména,“ řekl Fadimu. „Kristovým jménem se na nás jen plýtvá.“ Od té doby se Fadi s tímto policistou pravidelně vídá. Ten Fadiho často varuje před hrozícím nebezpečím, které ovšem tento horlivý křesťan někdy také ignoruje a hlásá evangelium navzdory extrémnímu nebezpečí. Vedle evangelizace mezi muslimy se Fadi s dalšími misijní­mi pracovníky angažuje ve vzdělávacím středisku pro syrské utečence. Toto středisko poskytuje možnost vzdělání mnoha dětem, které by jinak neměly možnost chodit do školy. A kromě vyučování zde děti dostávají i najíst a čtou si biblické příběhy. Tyto děti rovněž od Hlasu mučedníků obdržely, a to společně se stovkami dalších dětí syrských utečenců v celé oblasti, zvláštní balíček s různými potřebnými věcmi. Podobnou akci plánujeme i na příští rok. Fadi v současnosti nadále pokračuje ve své práci podél syrsko‑libanonské hranice a hledá stále nové způsoby, jak oslovit další lidi v této oblasti. Fadi prosí všechny příznivce Hlasu mučedníků o modlitby za svoji službu. Jen 12

nedávno byla jistá křesťanská rodina, které se Fadi snažil pomoci, napadena muslimskými radikály, kteří se o této rodině dověděli. Při útoku radikálové zranili jedno dítě a také vážně poškodili dům. Fadi proto prosí: „Modlete se za nás i za naše děti.“ – Hlas mučedníků, USA, červen 2016

Nigérie Příběh někdejšího teroristy z Boko Haram Po tři roky se Bahdri Diallo – jako člen teroristické skupiny Boko Haram – aktivně účastnil zabíjení křesťanů a přepadávání jejich vesnic na severu Nigérie. Pak se mu jednoho dne znenadání vybavila konkrétní scéna z dětství. Ve vzpomínce spatřil svého mladšího bratra a jeho dětskou nevinnost. „Zčistajasna se mi bratr jakoby ztotožnil s dětmi v jeho věku, které jsme zabíjeli. Od té doby mě začala pronásledovat úzkost, která postupně stravovala mé srdce. Cítil jsem se hrozně a třebaže mě nikdo neobviňoval, stále více jsem se nenáviděl kvůli tomu, co jsem dělal.“ Někdy tou dobou se Bahdri rozhodl, že Boko Haram opustí. Dobře však věděl, že pokud by ho znovu chytili, bude jeho úděl zpečetěn. Jedné noci, když na ně zaútočila nigerijská armáda a všude kolem vybuchovaly granáty, rozběhl se Bahdri do blízkého lesa, kde odhodil samopal i další výzbroj a vydal se pěšky domů. Tam navštívil pastora, který ho kdysi vedl k víře. „Tři roky o mně nevěděl, ale když mě znovu spatřil, rozpřáhl paže a objal mě,“ vzpomíná Bahdri. „Položil jsem mu hlavu na rameno a rozplakal se. Na nic se mě neptal, ale i on měl v očích slzy. Pocit, který se mě v tu chvíli zmocnil, je nepopsatelný. Byl jsem šťastný, že ho vidím, ale současně jsem myslel, že mi zármutkem pukne srdce. Jen zázrakem jsem se v tu chvíli nezhroutil.“ Bahdri byl vychováván v radikálním přesvědčení, že islám je jediné pravé náboženství a křesťanství nebezpečná lež. Na vysoké škole Bahdri po pátečních modlitbách pravidelně hlásal megafonem „pravý islám“. V této době však začal na koleji bydlet s prvním křesťanem, kterého kdy v životě potkal. Rozhovory s novým spolubydlícím začaly u Bahdriho vyvolávat různé otázky, především v souvislosti s tím, co islám o křesťanství tvrdí. „Už jsem se nedokázal ztotožnit se všemi těmi protikřesťanskými předsudky, ve kterých jsem vyrůstal.“ Jedné noci měl Bahdri sen. „Viděl jsem muže v bílém, který mi řekl: ‚Opusť cestu, po které jdeš.‘“ O několik dní později se Bahdri o svém snu svěřil rodičům. Ti ho poslali do mešity, aby tam strávil nějaký čas v modlitbách. Následně Mehriho poděsil další sen, ve kterém ho pronásledovala jakási divoká šelma, snažící se ho roztrhat. Tato noční můra nakonec Bahdriho přiměla, aby se šel poradit s jedním křesťanským pastorem. „Když jsem tomu kazateli vylíčil svůj sen, řekl mi, že by to mohl být sám Ježíš, který mě chce tímto způsobem varovat. Byl jsem ze všeho zmaten. Jak ke mně může nějaký mrtvý prorok hovořit ve snu?“ Po tři týdny pak Bahdri 13

pastora navštěvoval a rozmlouvali spolu o křesťanství. Nakonec došel Bahdri k přesvědčení, že Bible je Božím slovem a nechal se tajně pokřtít. Když se to však dozvěděla Bahdriho rodina, otec ho zamkl do sklepa a vyhrožoval mu: „Pokud se nevrátíš Během posledních pěti let zavraždili teroristé ze skupiny k islámu, zabiju tě.“ Badhri Boko Haram na severu Nigérie tisíce křesťanů. dostal dva týdny na rozmyšlenou. Dříve než lhůta vypršela, podařilo se mu s pomocí mladší sestry utéct. Po tři dny se Bahdri snažil nalézt útočiště, ale nikdo se ho neodvážil přijmout k sobě domů. „Můj vzhled je příliš typicky fulský a každý Nigerijec ví, že Fulové jsou muslimové.“ Nakonec Bahdri potkal člověka, který mu slíbil, že ho na několik dnů ukryje na místě, kde ho určitě nikdo hledat nebude. Muž, který mu nabídl pomoc, pak Bahdriho odvedl k jakýmsi odlehlým, oploceným budovám. Bahdrimu v tu chvíli došlo, že byl oklamán. Místo, kam ho muž odvedl, sloužilo jako výcvikový tábor Boko Haram. Po tři roky radikálové Bahdriho den co den systematicky zpracovávali, dokud zcela neztratil schopnost samostatného myšlení a svoji identitu. O táboře dnes hovoří jako o „děsuplném místě“ s atmosférou prosycenou nenávistí. Život v táboře byl prokládán čtením Koránu a vojenským výcvikem, jehož cílem byly teroristické útoky, namířené zejména proti křesťanům. Bahdriho zoufalství se stále stupňovalo. Jeho křesťanská víra byla na úplném začátku a všechno, co prožíval, v něm vyvolávalo pochybnosti o křesťanství. Domníval se, že ho Bůh opustil. Nakonec víru úplně ztratil. Při výcviku se ukázalo, že je Bahdri velmi schopný střelec. Také se mu zalíbil pocit moci, když v ruce svíral zbraň. Po třech měsících výcviku dostali všichni muži rozkaz, aby provedli útok na jednu křesťanskou vesnici. I když mu zabíjení lidí zpočátku nedělalo dobře, po čase se Bahdri zvykl, a stalo se pro něj rutinou. Přestal cítit jakoukoli lítost. „Abych sám přežil, musel jsem vraždit lidi,“ vzpomíná Bahdri. „Kdybych odmítl, bez milosti by mě zastřelili. Nakonec jsem lidi zabíjel, jako by šlo o kuřata.“ V době, kdy již Bahdri klesl na úplné dno, znenadání se mu před očima objevil mladší bratr ve své nevinnosti. To byl podle jeho slov počátek opětovného duchovního přerodu. Dnes Bahdri pomáhá a radí mladým lidem, kteří podobně jako on uprchli od teroristů z Boko Haram. Touží takovým lidem pomáhat, aby znovu získali všechno, o co je ideologie nenávisti připravila. 14

Bahdri dobře ví, že by mohl být za takovou činnost snadno zabit. „Chodit jen tak po ulici je pro mě stále velmi nebezpečné. Kdykoli by mě mohli zabít nebo unést. Určitě by mě rádi viděli mrtvého. Z tohoto důvodu musím stále skrývat svoji totožnost.“ Přestože uplynulo již pět let od doby, kdy Bahdri od radikálních islamistů uprchl, stále ještě bojuje s vědomím viny kvůli činům, na kterých se podílel. „Stále s minulostí zápasím,“ prohlašuje. „Pane, odpusť mi! Promrhal jsem nejlepší léta svého života jako bojovník Boko Haram. Naváděl jsem druhé k zabíjení a sám jsem také vraždil. Cítím nad tím velikou lítost a prolévám nad svými hříchy hořké slzy.“ Teroristická skupina Boko Haram vznikla v roce 2002. Od roku 2009, kdy se velení chopil Abubakar Shekau, připravila podle dostupných údajů o život zhruba 17 000 lidí. V březnu 2015 Abubakar oznámil spojenectví s Islámským státem. Hlas mučedníků pokračuje v podpoře terénních pracovníků v Nigérii. Ti slouží nejen obětem teroristů, ale rovněž lidem, kteří podobně jako Bahdri zběhli od Boko Haram. Také máme speciální programy pro vdovy a osiřelé děti zavražděných křesťanů. - Hlas mučedníků, USA, leden 2016

Z p r áv y z e s v ě ta Libye Současný „chaos“ činí pro křesťany z Libye jedno z nejnebezpečnějších míst na světě Je tomu již pět let, co byl v Libyi svržen režim Muammara Kaddáfího. Navzdory počátečním velkým nadějím však rostoucí anarchie v zemi vytvořila z Libye pro křesťany jedno z nejne­ bezpečnějších míst na světě, jak uvádí ve své nedávné zprávě organizace Open Doors. Církev v Libyi, kterou již tvoří téměř zce­ la výlučně věřící jiných národností, se během vlády Kaddáfího sice nikdy netěšila plné ná­ boženské svobodě, avšak je nutno konstato­ vat, že nyní je situace pro křesťany ještě mno­ hem horší. „Anarchická politika i stávající bezpečnostní situace vytváří v současné Libyi prostředí, jež je doslova živnou půdou pro radikální islamis­ tické skupiny, které násilně, bezostyšně a zcela beztrestně pronásledují tamní křesťany,“ uvádí se ve zmíněné zprávě.

Organizace Open Doors odhaduje, že v Libyi žije kolem 25 000 křesťanů, avšak z nich jen asi 150 jsou rodilí Libyjci, kteří patří k podzem­ ním „domácím“ společenstvím. Tito věřící mají obtíže s praktikováním křesťanství především kvůli tomu, že etnický Libyjec je zde automa­ ticky považován za muslima. Mnozí z těch, co ještě zbyli, včetně migrantů z jiných afrických zemí, putují na sever a řada z nich doufá, že se jim nakonec podaří přeplavit do Evropy. Zpráva dále uvádí, že nebezpečí plynoucí z toho, že je někdo křesťanem – ať již rodilým či nikoli – se stále zvyšuje se sílící nesnášen­ livostí většinového islámu vůči všem ostatním vyznáním, a dále poznamenává: „Na pronásle­ dování křesťanů se nepodílejí jen islámské mili­ tantní skupiny. Křesťané jsou vystaveni útlaku a perzekuci takřka každodenně i ze strany běž­ ných Libyjců.“ Zpráva následně cituje slova jistého devě­ tadvacetiletého nigerijského křesťana: „Zažil jsem několik zběsilých napadení od běžných 15

lidí, co šli po ulici… Jednou jsem byl napaden kvůli tomu, že jsem měl na krku křížek. Útoční­ ci žádali, abych jej okamžitě sundal.“ Zpráva cituje také jednoho egyptského pří­ slušníka koptské církve. Šestadvacetiletý Amgad Zaki popisuje, jak byl spolu s dalšími křesťany napaden příslušníky tamní islamistické skupiny, která si říká Libyjský štít. „Nejprve nám oholili hlavy a pak nám vyhrožovali, že nám je useknou podle ustanovení zákona šaríja. V rukou přitom drželi meče… Jednali s námi velice brutálně, včetně toho, že nás nutili urážet našeho dřívěj­ šího patriarchu Shenouda… Nutili mě například, abych šel čistit záchod; jeden z mužů mi pak str­ čil hlavu do klozetu a sedl si na mne… Každý den jsem byl blízko smrti a myslel jsem na to, že smrt je lepší než tohle… Bičovali nás, nutili nás se svléknout ve studeném počasí a necha­ li nás od tří hodin ráno stát v zimě venku na kamenném prostranství.“ Zpráva rovněž zmiňuje incident, při kterém byla uvězněna asi stovka egyptských křesťanů za údajné misijní aktivity. Někteří z nich hovo­ ří o snaze úplně eliminovat přítomnost křesťa­ nů v zemi. Po třech loňských vražených útocích na křesťany v Libyji, při nichž přišlo o život nej­ méně 49 věřících z Egypta a Etiopie, citovala organizace Amnesty International jednoho nige­ rijského křesťana, který Libyi označuje za zemi, „do které by křesťané neměli cestovat“. V zprávě Amnesty International se uvádí: „Křesťanští migranti a uprchlíci jsou v Libyi ohrožováni útoky ozbrojených skupin, které se snaží prosadit vlastní interpretaci islám­ ského práva. Lidé z Nigérie, Eritreje, Etiopie a Egypta jsou kvůli svému náboženství unáše­ ni, mučeni, bezdůvodně zabíjeni či jinak napa­ dáni.“ „Paprsek naděje“ Zpráva pak končí v pozitivním duchu a pou­ kazuje na lednové vytvoření „vlády jednoty“, podporované OSN, která dává alespoň papr­ sek naděje a jakýsi náznak obnovení zákona a pořádku. 16

Nicméně zpráva Open Doors upozorňuje, že je „nezbytná obezřetnost, zda se libyjský režim bude skutečně snažit chránit křesťany“, a varu­ je, aby „nová vláda nechtěla jen naoko chlácho­ lit a přitom mlčky usilovat o podporu určitých radikálních skupin“. Na závěr pak ve zprávě stojí: „Zatím­ co současný trend naznačuje, že druhá libyj­ ská občanská válka je již za námi, může ješ­ tě trvat dlouhé roky, než se země dostane ze současného chaosu. Je pravděpodobné, že většina zanícených džihádistů bude pokračo­ vat v nějaké formě odporu a usilovat o desta­ bilizaci mírového a stabilizačního procesu. S ukončením nepřátelství mezi hlavními ozbro­ jenými frakcemi a zmírněním intenzity konflik­ tu je na místě jistý optimismus a očekává­ ní, že krutosti páchané na křesťanech v Libyi buď skončí anebo se alespoň významně sníží. Současně však existují důvody k obavám: islámské militantní skupiny mají nepochyb­ ně na novou vládu jednoty určitý vliv a tudíž i na možnost vytvoření trvalého politické­ ho pořádku. To však s sebou přináší nebez­ pečí, že se pronásledovaní křesťanů promít­ ne v nějaké formě do vytváření nových zákonů a vezme tak na sebe legální podobu. V tom­ to pohledu bude velmi důležité, jaká ústava bude přijata v současném přechodovém období. Jakákoli naděje na zlepšení situace pro křesťa­ ny se odvíjí od politické a bezpečnostní situace v zemi. Doufejme, že vláda jednoty ustanove­ ná v lednu tohoto roku se bude těšit vzrůstající důvěře a zásadním způsobem se zasadí o obno­ vení zákonnosti a pořádku v zemi. Pokud se tak stane – třebaže to nemusí hned nutně zname­ nat náboženskou svobodu pro křesťany v Libyi – pomohl by takový stav věcí křesťanům k menší zranitelnosti a k odstranění těch nejkřiklavěj­ ších forem perzekuce. Z dlouhodobého hledis­ ka však bude podoba politického a ústavní­ ho pořádku, který má vyvstat ze současného mírového a transformačního procesu, tím nej­ důležitějším faktorem pro náboženskou svobo­ du křesťanů v Libyi.“ – World Watch Monitor, 12. srpna 2016

Biblické zamyšlení Morálka a vyvolení Svět nás učí, abychom stále něco předstírali, aby se z nás stali pokrytci. Také Ježíš nás učí předstírat, ale poněkud jinak. Neučí nás, abychom se projevovali takoví, jací jsme. Když se postíte, říká Ježíš, tvařte se jako hodovníci; když se modlíte, ať si lidé myslí, že usínáte; když dáváte almužny, zatajujte to (Matouš 6,1–6, 16–18). To je svatý podvod. Pan Morálka by něco podobného odsoudil. Trval by na povinnosti lidem říkat zcela přesně, co zrovna děláte. Napomenul by ženu z Tekóje, která si vymyslela srdceryvný příběh, aby přesvědčila Davida, že by měl odpustit svému synovi Abšalómovi, který se dopustil závažného hříchu (2. Samuelova 14). Je pravda tak neoblomně krutá, že nikdy nesmí ustoupit smyšlence a uvolnit místo milosti? Sám Ježíš předstíral. Když přišel do Emaus, je psáno „on jako by chtěl jít dál“, přestože ve skutečnosti chtěl zůstat se svými učedníky (Lukáš 24,28). Právě mě jen tak napadlo, že pokud by Michelangelo nezačínal jako geniální falzifikátor, který tvrdil, že jeho spící Amorek je ve skutečnosti sochou ze starého Řecka, dnes bychom neměli jeho Pietu. Lidé by mu možná nevěnovali žádnou pozornost. Odvážil by se někdo odsoudit Desdemonu, která zemřela se lží na rtech, když hájila svého milovaného Othella – Othella, který ji zabil jen proto, že ji miloval příliš vroucně a stal se žárlivou obětí intriky? Sám Ježíš přiohnul pravdu ve prospěch lásky, když prohlásil: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lukáš 23,34). Jeden každý z nich přitom velmi dobře věděl, jak bolestné ukřižování je. Jsem přesvědčen, že z učení našeho Pána ještě nebyly vyvozeny všechny důsledky. Prostý fakt, že podnikání obchodníků s náboženstvím neprosperuje, nám naznačuje, že ještě ze svého zboží – náboženství – nevyždímali veškerý potenciál, který je možné získat. Pokud by načerpali od Ježíše více moudrosti, mohli by vyvolat u veřejnosti mnohem větší zájem o náboženství. Ježíš nám dal své Slovo – jednu hřivnu. Měli bychom ji rozmnožit na deset hřiven. V oblasti křesťanského uvažování stále mnohému nerozumíme. Abychom tyto věci pochopili, musíme nalézt odvahu ke sjednocení s Písmem, dokonce i když to znamená opustit bezpečné břehy všeobecně přijímané morálky. Za sebe mohu říct, že budu „lhát“, kdykoli to bude nezbytné, abych chránil své bratry. – Z knihy Richarda Wurmbranda Sám s Bohem (Stefanos, 2016), Knihu si můžete objednat na internetové adrese www.hlas‑mucedniku.cz/knihy. Můžete nám psát na naši e-mailovou adresu:

[email protected] [email protected] Další informace v angličtině lze najít na internetových adresách:



www.persecution.com www.persecution.net Starší čísla v elektronické podobě naleznete na internetové adrese www.hlas-mucedniku.cz

MuČedníci kŘesŤanské víry

Úředník, zcela zaskočen chlapcovou ne-

Skryté kameny v základech církve

zlomnou vírou, jen udiveně zíral na Kuna, který

Ibaraqi Kun

se ještě zeptal: „Pane, který z křížů je můj?“

Japonsko, 20. listopadu 1596 Poté, co byli věřící souzeni, shledáni vinnými a odsouzeni k smrti, odvedli vojáci těchto šestadvacet křesťanů na místo, kde pro ně ležely již připraveny na hrubo otesané kříže. Tito věřící byli tři měsíce předtím zatčeni v japonském městě Kjóto a obviněni za to, že jsou vyznavači Krista. Jeden z obviněných se jmenoval Ibaragi Kun. Když hlavní úředník viděl, jak je Kun ještě mladičký, vzal si ho stranou a naléhal na něho, aby se zřekl své víry a zachránil si tak život. Ale Kun pohlédl na úředníka s pevným výrazem v očích a řekl: „Pane, mnohem lepší by bylo, kdyby jste se vy stal křesťanem, neboť pak byste mohl jít se mnou do nebe.“

Hlas mučedníků  Vychází pětkrát do roka.

V prosinci vychází dvojčíslo. Toto periodikum je registrováno u Mi­nis­ter­stva kultury ČR pod evidenčním číslem MK ČR E 12970 Bulletin vydává občanské sdružení Pomoc pronásledované církvi K hlavním cílům tohoto sdružení patří: • poskytovat hmotnou a duchovní pomoc proná­ sledovaným a potřebným křesťanům • informovat veřejnost o pronásledování křes­ťanů • podporovat vydávání literatury, která vypo­vídá o křesťanských mučednících a svědcích víry. Občanské sdružení úzce spolupracuje s celo­svě­tovou misijní organizací International Chris­tian Association (ICA). Pět hlavních zásad této misijní organizace je za­lo­že­no na biblickém verši epištoly židům 13,3: 1. Podporovat křesťany v šíření evangelia v oblas­tech, kde jsou pro své svědectví o Ježíši Kristu pro­ná­sle­do­vá­ni,

Zaražený úředník ukázal na nejmenší z připravených křížů. Kun k němu přistoupil, poklekl a objal jej. Když mu začali vojáci přibíjet ruce a nohy ke kříži, ani nekřičel bolestí, ale odvážně přijímal Boží stezku, kterou měl kráčet. Ukřižováním šestadvaceti křesťanů z 23. listopadu 1596 započalo období intenzivního pronásledování křesťanů v Japonsku. V následujících více jak sedmdesáti letech přišlo o život přes milion japonských věřících. Mnozí z nich se radovali ze svého kříže podobně jako ho vítal teprve dvanáctiletý a přesto duchovně vyzrálý Ibaraqi Kun. – Z knihy Extreme Devotion, 2001

prostřednictvím křesťanské li­te­ra­tu­ry, Biblí, rozhlasového vysílání, léků a dalších fo­rem pomoci. 2. Poskytovat v těchto oblastech pomoc rodinám křesťanských mučedníků. 3. Podporovat věřící, kteří osobně prošli utr­pe­ním v bývalých komunistických zemích. 4. Nejrůznějším způsobem se snažit získávat pro Krista ty, kteří se podílejí na pronásledování křes­ťa­nů v totalitních zemích a problémových ob­las­tech. 5. Informovat veřejnost o krutostech páchaných na křesťanech. Tento bulletin lze bez­plat­ně ob­jed­nat na ad­re­se: Hlas mučedníků pošt. přihrádka 21 377 01 Jindřichův Hradec Účet pro dobrovolné příspěvky: ČSOB Jindřichův Hradec č. ú.: 131257607/0300 Účet pro dobrovolné příspěvky čtenářů na Slovensku: 2622007994/1100