Rok poté © ODS Publishing s.r.o. 2011
Petr Nečas
Rok poté Petr Nečas
Rok poté
2
Úvod V našich programových dokumentech a v programovém prohlášení vlády jsme nejen nastínili obecné směry své činnosti, ale také stanovili konkrétní cíle a předsevzetí, k nimž nás zavázaly nejen programové priority ODS a ve volbách projevená vůle našich voličů. Rozhodně to nebyla pouhá deklarace dobrých úmyslů, s jakou se naše docela vyspělá společnost dávno nespokojí. Ví totiž, že dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekla. Nyní naše vláda funguje něco přes rok, je to zhruba čtvrtina funkčního období a tento kongres ODS nám skýtá příležitost předběžného bilancování, kde jsme, a jak chceme pokračovat, co se nám povedlo a co již méně. A to všechno v porovnání s danými sliby, a stanovenými cíli. Je to, domnívám se, jediný poctivý způsob bilancování. Od začátku jsme věděli, že výkon naší vládní odpovědnosti nebude žádnou procházkou růžovou zahradou. Idylické časy porevoluční euforie jsou nenávratně pryč. Koaliční složení vládního kabinetu, přirozená soutěživost zúčastněných politických subjektů při jejich odlišném ideovém ukotvení – to vše, věru, nesvádělo k bezuzdnému optimismu. O politickém a ekonomickém vlivu vnějšího prostředí, v němž musí naše vláda konat svou povinnost, darmo mluvit. Stačí říct, že stav světové ekonomiky a systému mezinárodních vztahů je nyní mnohem horší než před rokem, a to ve všech parametrech. Normální lidé však nejsou příliš ochotni rozlišovat, které okolnosti negativně působící na jejich životy jsou dílem vlády a které rozhodující impulzy přicházejí zvenčí, do jaké míry jsou kroky vlády spojeny s plněním mezinárodních závazků. Každý, kdo tu žil v 21. století, dobře ví, že počet krizových situací, afér či aférek za rok našeho vládnutí v žádném případě neční nad průměrem předchozích kabinetů, spíše naopak. Svou roli ve vytváření atmosféry údajné neúspěšnosti a neakceschopnosti sehrávají i sdělovací prostředky, které zásobují mediální trh zpravodajstvím podle principu „blbá nálada potřebuje blbé zprávy“. Na to nebudeme žehrat. Víme, že to je jejich způsob práce a žití, jejich tvrdý novinářský chlebíček. Naším způsobem je odpovídat maximálně věcně, pravdivě, nearogantně, s oporou toliko ve faktech. Právě proto jsem pro naše roční bilancování volil formu rozhovoru, v němž jsou otázky Jefima Fištejna pokládány způsobem pochybovačným, nikoli pochlebovačným – přesně tak, jak je pokládají novináři na tiskových konferencích nebo brífincích, kterých se účastním takřka denně. Jen tak mohu věci uvést na pravou míru a očistit skutečnost od nánosu mediálních mýtů, zaujatých soudů, polopravd a holých nepravd. Tož, kde stojíme rok poté?
Petr Nečas předseda ODS, předseda vlády ČR
Rok poté
3
Rok poté
4
Je české hospodářství dostatečně hospodárné? Mnozí občané sdílejí dojem, že hlavním nástrojem ekonomických reforem vaší vlády je škrtání výdajových položek ve všech sociálně citlivých rezortech. Odbory už překřtili balíček reforem na „škrtformy“. Je podle vás tento dojem oprávněný? Já pevně doufám, že tento dojem zvrátíme. Přestože jsme byli nuceni učinit některé bolestivé a nepopulární škrty, není to podstata reforem. Podstatou reforem je učinit naši zemi více konkurenceschopnou, protože jen tehdy, když budeme dlouhodobě konkurenceschopní, budou se uplatňovat na světových trzích české výrobky, české služby a ekonomika může jít nahoru a s ní i životní úroveň. A právě předpokladem konkurenceschopnosti jsou nezbytné některé reformy, které musíme provést na výdajové straně státního rozpočtu. Jde o reformy důchodového systému, zdravotnictví (tyto reformy reagují i na demografický vývoj), reformy sociálního systému, daní, školství, systému vědy a výzkumu. To všechno děláme, protože musíme být schopni zareagovat na dvě největší výzvy: konkurenceschopnost naší země a demografický vývoj. Zhruba před půl rokem mělo Ministerstvo financí výhled na 2 až 2,5procentní růst HDP. Nyní se mluví o 1,5procentním. Z hlediska konkurenceschopnosti země je tento přírůstek HDP mnoho, málo, nebo tak akorát? Může se dokonce ukázat, že v některých krizových scénářích je i ten 1,5procentní růst optimistické číslo. My jsme malá otevřená a proexportně orientovaná ekonomika, silně závislá na situaci některých klíčových trhů, jako je Německo. Jakýkoli otřes na těchto trzích se okamžitě projeví v naší ekonomice. Jaké budou
Rok poté
5
Rok poté
6 makroekonomické parametry příštího roku, to je trochu věštění z křišťálové koule. O to je důležitější dodržovat fiskální disciplínu, pokračovat v reformách a především dalšími reformami reagovat na dvě základní výzvy, o kterých jsem již hovořil. Ustojí český finanční systém druhou vlnu krize, pokud přijde? Česká národní banka provádí zátěžové testy českých bank. Podle všech odborných informací, které jsou k dispozici, patří české zátěžové testy k těm nejnáročnějším. České banky z nich vychází velmi dobře a velmi kvalitně, přestože některé jejich zahraniční matky mají problémy ve vazbě na řecké dluhy. Český bankovní sektor je podle zátěžových testů České národní banky stabilní a pevný. Zdanění finančních transakcí hýbe Evropou. Postoj České republiky k tomuto kroku je negativní. V případě Velké Británie to je pochopitelné, ale Česká republika přece není finančním centrem Evropy. Praha není finančním centrem Evropy, nicméně se nedomnívám, že bychom nemohli aspirovat na některé prvky, které by k nám přitáhly služby v oblasti finančnictví. Asi ne srovnatelně s Frankfurtem nebo s Londýnem, ale třeba možná s Lucemburkem a podobně. Jiná věc je, že 95 procent českého bankovního trhu jsou dcery zahraničních matek. A kdo nám může zaručit, že by vlastně v rámci struktury zahraničních matek a jejich dcer nedocházelo u finančních transakcí k přenosu poplatků a daní z matek na jejich české dcery. To je první výhrada. Druhá výhrada je k prolomení systému, kdy je oktrojována z Evropské unie další daň. My si nemyslíme, že zavedení další dodatečné daně je něco, co ekonomice, která je teď na pokraji recese, prospěje. Třetí důvod je samozřejmě i diskuze uvnitř Evropské unie, kdo by byl příjemcem výnosů této daně, zda by to byly národní státy, nebo Unie jako celek. Za čtvrté, my bohužel při známém chování českých bank ani na okamžik nepochybujeme o tom, kdo by tuto daň z finančních transakcí zaplatil – byli by to koncoví klienti, nikoliv banky.
Mluvíte o konkurenceschopnosti, to je cíl srozumitelný a logický. Myslíte si, že struktura českého hospodářství je pro zvýšení konkurenceschopnosti vhodná? Nestala se z České republiky pouhá montážní hala, jak mnozí říkají? Máme samozřejmě velmi vysoký podíl průmyslu na domácím produktu, jeden z absolutně nejvyšších v rámci Evropské unie. Já to nepovažuji za nevýhodu. Nikdy jsem nevěřil debatám o pozitivním přínosu deindustrializace a podobně. Naopak to vidím jako určitou komparativní výhodu. Jsem přesvědčen, že to má být základem kroků, které budeme dělat. To znamená vedle reforem, které uskutečňujeme v sociálním, zdravotním a důchodovém systému, také prosadit reformy systému vzdělávání, včetně terciárního, dále reformovat systém podpory vědy, výzkumu a inovací. Chceme založit náš průmysl a služby na oborech s vyšší přidanou hodnotou. Právě proto, abychom nebyli pouze tou montovnou, ale skutečně místem, kde jsou průmyslové produkty nebo služby vymýšleny, konstruovány, designovány – to má být naše ambice. Existuje ucelená energetická politika vlády, anebo se budou opakovat chyby jako s fotovoltaikou nebo biopalivy? A co s jádrem na pozadí evropského trendu? Za prvé musím zdůraznit, že celá řada věcí, které se dějí v energetice, je k nám přinášena zvenčí. Počínaje tím, že jsou to zahraniční trhy, které určují ceny některých energetických komodit. Jedná se i o otázku přenosových tras. Jde také o otázku některých regulací a nařízení především z úrovně Evropské unie, což ovlivňuje i trh u nás. Pochybuji, že by si kterákoli vláda České republiky sama o sobě stanovila za cíl mít více než 13procentní podíl ze zdrojů obnovitelné energie. Je to ale rozhodnutí na úrovni Evropské unie, které jsme museli akceptovat, což samozřejmě přináší celou řadu problémů. Konkrétní problémy například u fotovoltaiky nebyly způsobeny ani tak tím, že by nebyla plněna nějaká koncepce, ale byly dány skutečně tím, že se jednalo o brutální zásah státu do trhu. Tady se nejednalo o tržní podnikání, je to netržní podnikání za umělých, dotovaných, regulovaných podmínek a tam má jakékoliv i malé selhání regulace a dohledu vážné následky. To se stalo i v tomto případě. Myslíte si, že energetická bezpečnost České republiky je zabezpečena dostatečně? Mám na mysli třeba skutečnost, že orgány Evropské unie provedly razie v evropských pobočkách ruského Gazpromu, zřejmě
Rok poté
7
Rok poté
8 měly podezření na přestupek proti antimonopolní politice EU. Jak je to s Českou republikou, má energetickou bezpečnost zajištěnou? My jsme přesvědčeni, že zajištění energetické bezpečnosti je jeden z klíčových úkolů státu. A musíme tady činit kroky, které budou zvyšovat energetickou bezpečnost. To znamená diverzifikace dodávek zdrojů suroviny (včetně diverzifikace přepravních tras), snížení poměrně razantní závislosti například u plynu na Rusku a prostor bývalých zemí Sovětského svazu. Zde jsme i z hlediska zdrojů a z hlediska přepravních tras velmi závislí, přestože dnes máme alternativní možnosti naštěstí u plynu i ropy, máme zásobníky a podobně. Znamená to ale pokračovat v této tendenci diverzifikace. Musí u nás existovat jistá míra soběstačnosti tam, kde je to možné, což jsou především dodávky elektrické energie. Má to i konsekvenci s vysokým podílem průmyslu na HDP, o čemž jsem mluvil před chvílí. Konkurenceschopnost českého průmyslu je pak dána i cenami vstupů, které jsou ovlivněny mimo jiné i cenami energií. Takže snaha o maximální soběstačnost v oblasti zajištění dodávek elektrické energie, což znamená mimo jiné při programu postupného utlumování uhelných elektráren a snahy nezvyšovat svoji závislost na plynu, má jedinou cestu, a tou je rozvoj jaderného programu. Vaše vláda se snaží o snížení schodku státního rozpočtu. Myslíte si, že vyrovnaný rozpočet není v dnešním světě utopií? Já si naopak myslím, že dnešní svět ukázal, že vyrovnané veřejné finance mají smysl. Dluhy nejsou pouze imaginární položka zanesená na papíře nebo v nějakém elektronickém systému. Deficity veřejných financí vedou k velmi razantním dopadům na životy lidí. Kultura žití na dluh se jednoznačně ukázala zhoubnou nejen v případě státu, ale i u rodin nebo podniků. Naopak bych dodal, že se vrací stará ctnost: jde-li to – nežít na dluh, jde-li to – nezadlužovat se, jde-li to – když se zadlužím, tak pouze do té míry, abych to byl schopný splatit. Česká republika se zavázala, že dříve nebo později vstoupí do eurozóny. Není to jako s horizontem – čím více se k němu blížíme, tím více se nám vzdaluje? Ano, v mnoha ohledech je to trefné přirovnání, na druhou stranu musíme říci dvě věci. První věc, bez ohledu na to, jestli euro máme, nebo nemáme, budeme mít, nebo nebudeme mít – na stabilitě eurozóny jsme extrémně závislí. Právě proto, že jsme malá otevřená ekonomika a více než 70 procent našeho exportu směřuje do eurozóny, máme
na její stabilitě zájem. Druhá věc je, že eurozóna se změnila, mění a bude se měnit i nadále. Je to jiná eurozóna, než o které jsme hlasovali v referendu v roce 2003, kdy jsme schvalovali přístupovou smlouvu, jejíž součástí je mimo jiné i závazek přistoupit k euru. My jsme tehdy hlasovali o vstupu do měnové unie, ale dnes se jedná nejenom o měnovou unii, jedná se také o „dluhovou“ a „transferovou“ unii. To je trochu něco jiného. Současně také platí, že vývoj v eurozóně je tak dynamický, že nikdo nedokáže říci, jak bude vlastně projekt eura vypadat za rok nebo za dva roky. Takže politika mé vlády nestanovovat konkrétní datum přistoupení k eurozóně ani konkrétní datum ke vstupu do mechanismu směnných kurzů ERM II je jednoznačně správná.
Rok poté
9
Rok poté
10
Je český sociální systém dostatečně sociální? Proč podporujete druhý pilíř důchodového systému? Proč jste zvolili dobrovolné spoření v privátních důchodových fondech, když opozice hovoří o tendenci takových institucí za určitých okolností bankrotovat? Penzijní fondy budou zajištěny přísnou regulací České národní banky, protože půjde o velmi pečlivě licencovaný proces. Zároveň bude součástí naší reformy mimo jiné i to, že konečně důsledně oddělíme majetek akcionářů od majetku klientů. To znamená (na rozdíl od stávajícího stavu, kdy se v případě bankrotu nějakého důchodového fondu peníze klientů stávají součástí konkurzní podstaty), že peníze klientů v novém systému po reformě zůstávají mimo konkurzní podstatu. Je to prvek, který i v případě určitých problémů daného penzijního fondu nebude mít vliv na peníze, které jsou do fondu vloženy. Samozřejmě něco jiného je, že má vliv například kurz různých cenných papírů, do kterých vkládá penzijní fond své finanční prostředky. Já jsem ale přesvědčen, že kombinace této nové legislativy s účinným dohledem České národní banky je správný krok. Navíc snižuje extrémně vysokou závislost českých penzistů na státu. U nás pochází 95 procent čistých příjmů seniorských domácností ze státem organizovaného průběžného systému. To je i na poměry nových členských zemí Evropské unie, s historií totálního postátnění včetně důchodového systému, extrémně vysoký stupeň závislosti. Za zavedením druhého pilíře je mimo jiné i snaha diverzifikovat zdroje zabezpečení ve stáří. Zvyšujeme tak nabídku možností zvýšit si příjmy v důchodovém věku, která bude atraktivní minimálně pro polovinu populace. U mladších lidí bude vstup do penzijního spoření výhodný i s příjmem kolem 20 tisíc korun. Je podle vás zdravotní reforma ucelená a promyšlená, nebo se, jak tvrdí opozice, utápí v dílčích opatřeních? Ptám se proto, že za zdravotní reformu je odpovědný ministr jedné z koaličních stran, ale výsledek dopadne na vrub ODS i osobně na vás. Ano, samozřejmě, protože nevzniká na zelené louce. Ačkoli se reformy rodí složitě, koaliční strany jsou schopny nalézt rozumný kompromis, což nás odlišuje od minulých křehkých vlád. Chtěl bych v této souvislosti zdůraznit, že všechny strukturální reformy,
včetně reformy zdravotnictví, byly zahájeny už v roce 2007 a odpovídají programu ODS. Kdo si pečlivě přečte volební program ODS a konkrétní kroky, které děláme nejen v reformě zdravotního systému, ale i v reformě sociálního systému nebo důchodů, tak v něm musí vidět velmi silný a čitelný rukopis občanských demokratů. Když bych to trochu parafrázoval: ODS dělá své reformy a podle svého programu rukama ministrů za TOP 09. To platí i pro zdravotní reformu. Není nadstandardní péče zvýhodněním majetných oproti nemajetným, jak tvrdí opozice? Určitě ne, protože na druhou stranu poprvé definujeme nárok pacienta na léčbu. Dnes, bez ohledu na to, jestli jste majetný, nebo nemajetný, nemáte jasně definovaný nárok, na který prostě máte právo ze zákona z hlediska zdravotní péče. Kvalita, geografická dostupnost, časová, úkonová kvalita – to všechno tady doposud není. Čili reformou se zvyšují garance pro všechny, pro více než 10 milionů lidí, kteří žijí v této zemi. Ti budou mít vydefinovaný nárok na dostupnost zdravotní péče. Ten budou povinny zajistit zdravotní pojišťovny, a povinny budou dokonce pod hrozbou sankce, pokud ho nezajistí. Zároveň tím vyvracíme mýtus, že zdravotnictví je bezplatné. Nebylo bezplatné nikdy, to se jen levice snaží mást veřejnost, že tomu tak někdy bylo. Zvyšující se kvalita léčby a stále nákladnější léčebné techniky vyžadují stále větší prostředky. Pokud chceme udržet vysoký evropský standard, musíme se tomuto trendu přizpůsobit. To, že současně chceme do systému prostřednictvím nadstandardu dostat i více soukromých prostředků, je pravda. Zde bych ale chtěl upozornit, že Česká republika, z hlediska podílu soukromých prostředků na výdaje na zdravotnictví, stále patří mezi tři země s nejnižším podílem těchto prostředků. Rozvoj dalších
Rok poté
11
Rok poté
12 produktů v této oblasti, jako je například zdravotní připojištění, učiní i nadstandard dostupný širokým vrstvám. Současný systém zdravotních pojišťoven je značně roztříštěný a mnozí majitelé zdravotních zařízení si stěžují, že za stejný výkon často dostávají úplně odlišné bodové, a tím i peněžní ohodnocení. Nebylo by lepší radikálně snížit počet pojišťoven a zprůhlednit systematizaci výkonů? Kdyby trval stávající stav, tak existence více zdravotních pojišťoven nemá smysl. Ale tím, že přicházíme do systému, kde bude povinností zdravotních pojišťoven nasmlouvat pro své klienty zdravotní péči a zajistit jim nárok na tuto zdravotní péči – včetně kvality, geografické a časové dostupnosti, včetně definovaného objemu zdravotních služeb, které mají dostat v rámci tohoto nároku – tak existence několika zdravotních pojišťoven bude působit pozitivně z hlediska ceny. Protože mít jen jednoho univerzálního plátce a jen jednoho „nasmlouvače“ zdravotních služeb by vedlo k tomu, že cena by byla při stejné kvalitě a množství zdravotních služeb vyšší, než platíme dnes. Je reforma sociálního systému ještě pořád sociální, nebo asociální, jak tvrdí opozice? Třeba systém sociálních dávek… Já jsem přesvědčen, že je sociální, protože musí být naším cílem, aby sociální dávky směřovaly skutečně k těm, kteří je opravdu potřebují. To činí systém efektivnější, to činí systém ale také spravedlivější a paradoxně solidárnější. Solidarita má být s těmi, kteří to skutečně potřebují. A k těm se tyto prostředky sociálního systému budou dostávat i nadále. Zároveň musí tyto sociální dávky, které jsou vybranými prostředky daňových poplatníků, směřovat jen k těm příjemcům (pokud nejsou handicapováni), kteří jsou aktivní a sociální systém nezneužívají. Tady končí hranice solidarity a začíná parazitismus na sociálním systému, na který musíme reagovat.
Obecně: je sociální stát luxusem, který si už nemůžeme dovolit? Já jsem přesvědčený, že takzvaný evropský model „welfare state“, tedy stát se silnou sociální dimenzí, je přežitým modelem, který nezajistí konkurenceschopnost Evropy v globální ekonomické soutěži. Založen byl především na deficitním financování a na obrovském plýtvání. Tyto sociální modely se musí reformovat, to znamená, že „old fashion welfare state“ je skutečně překonaný model táhnoucí Evropu směrem dolů. Sociální systém zkrátka musí odpovídat ekonomickým možnostem státu, jinak bude hrozit „řecká cesta“.
Rok poté
13
Rok poté
14
Je vnější a vnitřní bezpečnost ČR dostatečně bezpečná? Účastní se nějak česká vláda diskusí o dalším směřování NATO? Samozřejmě že ano a velmi aktivně. Pro nás to je jedna z klíčových součástí naší zahraničně-bezpečnostní politiky, která byla vždy založena na dvou pilířích: na členství v NATO a na členství v Evropské unii. Navíc víme, jako stát střední velikosti ve střední Evropě a s naší specifickou historickou zkušeností, jak důležité jsou spojenecké svazky, fungující spojenectví a efektivní spojenectví. Takže na funkčním NATO máme velký zájem. Nestal se z české armády expediční, někdy i policejní sbor pro zasahování v cizích zemích? Rozhodně ne. Myslím si, že to je laciné přirovnání. Samozřejmě že základním posláním a základní misí zůstává obrana našeho území. Na druhé straně se změnily geopolitické podmínky. Dnes jsme obklopeni samými spojeneckými a přátelskými státy, takže dokonce i hypotetické riziko vpádu nepřátelských vojsk na naše území znamená, že první budou muset přejít přes území některého z našich spojenců. I to ukazuje, kde spíše bude bojově působit armáda České republiky v případě hypotetického válečného konfliktu. Navíc dnes jsou bezpečnostní rizika podstatně více sofistikovaná. Řada z těchto rizik vzniká stovky a tisíce kilometrů daleko od našeho území. Z tohoto pohledu je schopnost armády České republiky působit, ať už v bojových, nebo nebojových operacích válečného nebo neválečného typu daleko od našeho území, absolutní alfou a omegou její působnosti. Na druhou stranu musí být armáda schopna bránit naši vlastní zemi, ale například i pomáhat při živelných pohromách, průmyslových haváriích či katastrofách. Policejní sbor se neustále zmenšuje, kriminalita podle některých je na vzestupu. Není v tom vnitřní rozpor? Není v tom vnitřní rozpor. Údaje o kriminalitě spíše ukazují, že stagnuje nebo mírně klesá, především u závažných činů. Za druhé platí, že náš policejní sbor v poměru na počet obyvatel pořád patří mezi největší v rámci EU. Za třetí, policejní sbor se má zmenšovat především tam, kde se jedná o různé vedoucí funkce nebo obslužné funkce. Je
nám k ničemu, jestli na pozici ekonoma sedí formálně člověk v policejní hodnosti majora, když tam může sedět civilista, jehož personální výdaje jsou podstatně nižší než u policisty ve služebním poměru. Zrovna tak je k ničemu množství různých náčelníků, které má naše policie podle mého názoru zbytečně. Správné je zjednodušení řídící a velící struktury, snížení počtu článků a konkrétních tabulek. Potom se skutečně můžeme koncentrovat na to, aby především koncové prvky, tedy policisté v pořádkové a dopravní službě, kriminalisté a podobně, měly dostatečné zázemí. Těchto koncových policistů musí být dostatečný počet a měli by být dostatečně schopni zajistit bezpečnost našich občanů. Existuje ucelená vládní politika vůči národnostním menšinám? Myslíte si, že když o českých Romech budeme mluvit jako o nepřizpůsobivých osobách, problém bude vyřešen? Určitě nebude. Na druhou stranu bavíme-li se konkrétně o Romech, je to na delší politickou diskusi. Otázkou je, na kolik se jedná primárně o problém národnostní menšiny definované etnicky, nebo zda se spíše jedná o problém sociální a možná také problém vzdělanostní. Jsem přesvědčen, že se popis problému spíše blíží k druhému pohledu. A my musíme být schopni efektivně řešit konkrétní otázky v oblasti vzdělávání romské komunity, v možnosti zajištění její schopnosti reintegrovat se na trh práce. Musíme zajistit, aby se neprohlubovala například jejich závislost na sociálních dávkách. Na druhé straně platí, že mnohé má romská komunita ve svých rukou a nemůže vlastní osud jen svádět na negativně naladěnou majoritu společnosti. To, zda romské děti chodí, nebo nechodí do školy, a teď je jedno jestli do speciální školy, nebo do běžného proudu vzdělávacích aktivit, to prostě tyto komunity drží ve svých rukou. Tady se nemohou na nikoho vymlouvat. Zda přímo mezi Romy existují nešvary, jako je lichva, zde opět může majoritní společnost udělat jediné, například posílit specialisty
Rok poté
15
Rok poté
16 u policie, kteří jsou schopni problémy lichvy odhalovat. Primárně lichvu, majetkovou kriminalitu obtěžující ostatní spoluobčany, laxní přístup k řešení opakovaných přestupků a žití na dluh romská komunita drží ve svých rukou. Jsem na druhé straně přesvědčený, že musíme podpořit opatření, aby se zlepšila vzdělanostní situace romské komunity a abychom zabránili všem projevům, ať již otevřeného, nebo latentního rasismu. To je absolutně nepřijatelné. Musíme také umožnit integraci těchto lidí na trhu práce. Vždycky říkám, že není důstojnějšího způsobu obživy než vydělat si na obživu pro sebe a svou rodinu prací. Každou chvíli se mění pravidla udělování pobytových a pracovních povolení pro cizince, jakož i pravidla nabývání českého občanství. Má vaše vláda vizi kýženého složení české společnosti do budoucna? Nevěřím úplně v možnosti ovlivnit s dlouhodobým výhledem typu padesát nebo sto let etnické, náboženské či vzdělanostní složení společnosti. To může stát ovlivnit jen do určité míry. Na druhé straně jsem přesvědčen, že řízená migrace je potřebná a je dokonce ekonomicky nutná. V České republice do roku 2030, jenom ve věkové kohortě 25–64 let, fyzicky ubude 750 tisíc osob. Když si vezmeme, že to je základní věková kohorta, která zajišťuje naplnění trhu práce, kde v současné době působí zhruba pět milionů aktivně pracujících lidí, tak úbytek tří čtvrtin milionu je razantní zásah nejenom do schopnosti konkurovat, ale vůbec do možnosti ekonomického růstu. Čili řízenou migraci bychom měli vnímat pozitivně s ohledem na ekonomické potřeby naší země. Zároveň nestojíme o migraci pouze příjemců sociálních dávek a těch, kdo porušují zákony. Základem je to, že musí jít o řízený proces, nikoliv neřízený chaotický vznik komunit, které se dříve nebo později začnou uzavírat do sebe, začnou žít svým vlastním paralelním systémem hodnot, vlastního rodinného práva a práva jako takového. To je věc, která je nepřijatelná, kterou vnímám jednoznačně negativně. Z tohoto pohledu koncept multikulturalismu vnímám jako překonaný, nevhodný a mrtvý. To, co potřebujeme, je integrace cizinců do naší společnosti. Každý cizinec, který vyjádří vůli spojit budoucnost svou, své rodiny a svých dětí s touto zemí, nám přece současně říká vzkaz, že toto je dobrá země pro život, když tady chce nadále působit a vychovávat své děti a ty zase své děti. Hospodářské potíže sebou přinášejí nárůst nejen pravicového, ale také levicového extremismu. Komunistické a anarchistické buňky
leckde mluví o potřebě a přípustnosti násilného zvratu režimu. Zabývá se ve vaší vládě vůbec někdo touto tematikou? Máte představu o ožehavosti tohoto nebezpečí? Samozřejmě že extremismus, ať přichází z kterékoliv strany, je negativní jev. Z tohoto pohledu existují příslušné instituce a složky státu, které mají na starost zabývat se touto věcí. Já také musím říci, že by bylo velkou chybou zplošťovat politický extremismus pouze na zvenku přinesené riziko nějakého náboženského fundamentalismu rostoucího do extremismu nebo pouze na takzvaný pravicový extremismus. Když se podíváme hlouběji do útrob těchto názorů, vidíme, že takzvaný pravicový extremismus je ve skutečnosti velmi levicový. Ten je pouze založen nikoliv na třídním principu, ale na rasovém nebo etnickém principu. Ve svých konceptech je stejně levicový jako komunismus, anarchismus a podobně. Ale neměli bychom opravdu podceňovat i nebezpečí levicového extremismu, který stále žije v kategoriích třídního boje a nastolení totalitního socialismu. O tom svědčí u některých těchto skupin vyznávání velkých tyranů minulosti, jako byli Stalin nebo Lenin. Je česká zahraniční politika dostatečně česká? Má ČR vlastní zahraniční politiku, nebo se řídí direktivami Lady Ashtonové? Můžete uvést nějaké příklady, kdy česká diplomacie šla proti postojům nařízeným Bruselem? Musím říci, že my usilujeme o suverénní zahraniční politiku, která ale na druhou stranu bude předvídatelná a bude si vědoma dvou věcí: za prvé našich spojeneckých závazků a vazeb a za druhé přiměřenosti ambicí naší země. Jsem přesvědčený, že v tomto koridoru se dlouhodobě pohybujeme a jsme schopni se pohybovat. Některá nařízení podle našeho názoru správná nejsou, ale určitě podnikáme kroky, kde se tak trochu vymykáme z hlavního proudu evropské zahraniční politiky. Náš důraz na dodržování lidských práv je dlouhodobou konstantou české zahraniční politiky. To, že se například nechceme bratříčkovat s bratry Castrovými a odmítáme mávnutí rukou nad tím, co se děje na Kubě, je mimo mainstream evropské zahraniční politiky. To, že stojíme za státem Izrael jako za demokracií, jakýmsi ostrůvkem západní civilizace na Blízkém a Středním východě, opět bohužel není hlavním proudem evropské zahraniční politiky. Takže tyto příklady, chcete-li suverénního postoje české zahraniční politiky, tady jsou.
Rok poté
17
Rok poté
18 Momentálně můžeme pozorovat jakési soutěžení mezi Německem a Francií, každá země chce v Evropě hrát prim. Myslíte si, že by se měla Česká republika k některému ze soupeřů přiklonit, nebo se držet zcela neutrálně? Francouzsko-německé soupeření je také někdy francouzsko-německé spojenectví. Jsou tam prvky obojího. Jak na tom soupeření, tak na tom souručenství můžeme najít něco pro Českou republiku pozitivního, ale také toho, čeho bychom se měli a mohli bát. Náš zájem je takový, aby v Evropské unii nedominovala jedna země ani tandem, ale aby tady existovala multipolární konfigurace, ve které se zemím střední velikosti typu České republiky zkrátka realisticky lépe dýchá. Funguje ještě Visegrádská čtyřka? Paradoxně za poslední rok velmi oživila svoji činnost. Je to dáno například tím, že od začátku roku 2009 do konce letošního roku 2011 měly tři ze čtyř visegrádských zemí pozici předsednické země v rámci Evropské unie. Svoji roli sehrálo i to, že všechny čtyři vlády v rámci Visegrádské čtyřky mají středopravé zabarvení, a tím je pohled na řadu skutečností podobný. Svým způsobem jsme si uvědomili svoji váhu v rámci Unie, protože například při vážném hlasování mají země V4 více hlasů než Francie a Německo dohromady. Takže konzultační dialog se z tohoto pohledu za poslední rok velmi oživil a dává mi smysl. Svého času Česká republika usilovala o udržení „zvláštních vztahů“ se Spojenými státy. Není vám líto, že protiraketový radar bude nakonec umístěn na území Turecka? Je nějaký pokrok v budování informačně-koordinačního střediska protiraketové obrany v Česku? Já teď asi vyslovím nepopulární názor. To, že u nás nemáme americký radar, respektive ani americkou vojenskou instalaci, považuji za škodu. Já bych ji v České republice přivítal, i když vím, že tento názor je menšinový v českém
veřejném mínění i v rámci českého politického spektra. Že bude americký radar v Turecku, je mi líto. Raději bych ho viděl v Brdech, nicméně je to realita. Jsem přesvědčený, že silná transatlantická vazba musí být dále jednou z věcí, kterou musíme i v rámci Evropské unie silně prosazovat. Nemáme se zříkat silného partnerství mezi evropskými členy NATO a Evropské unie na straně jedné a Spojenými státy americkými. To, že tento vztah prochází jistými výkyvy plynoucími z politického vývoje u nás i v Evropské unii, ale i ve Spojených státech, se nedá zapřít. Vyvozovat z těchto výkyvů nebo oscilací dalekosáhlé závěry je však podle mého názoru předčasné. O pokračujících velmi dobrých vztazích mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými svědčí i moje pracovní cesta do Washingtonu pozvání prezidenta Baracka Obamy. Bude příležitostí nejen pro potvrzení dlouhodobě vynikajících vztahů mezi oběma zeměmi, ale i pro nastolení kurzu česko-americké spolupráce v nadcházejícím období. Co měl znamenat spor o tajemníka pro záležitosti EU? Musím říci, že nevím, co měl tento spor znamenat. Já jsem ho nevyvolal. Byl to spor naprosto umělý, jdoucí mimo politickou realitu, protože tady existují dva základní aspekty. Evropská politika již není zahraniční politikou, ale bytostně vnitřní politikou zabývající se energetikou, zemědělstvím, sociálním systémem, životním prostředím a podobně. Zároveň v rámci Evropské „lisabonské“ unie poměrně výrazně proti minulosti vzrostl význam Evropské rady, což je formát, kde zasedají šéfové států nebo vlád a velmi razantně se snížil vliv ministrů zahraničí. To je realita plynoucí z Lisabonské smlouvy, kterou ne všichni u nás jsou ochotni vzít v potaz, a kupodivu jsou mezi nimi i ti, kteří její přijetí velmi horlivě podporovali. To znamená, že evropská politika již není zahraniční politikou ve své drtivé většině aspektů, a za druhé, posílil se vliv šéfů států a vlád. Také platí, že jsme stvrdili jednoznačné ustanovení koaliční smlouvy a vládního programového prohlášení, že za koordinaci evropské politiky zodpovídá předseda vlády a má k tomu zřízený na Úřadu vlády příslušný odborný útvar. Čili já jsem vždy postupoval velmi korektně v souladu s vládním programovým prohlášením a koaliční smlouvou. Žádné paralelní ministerstvo zahraničí tady nevzniká, to není mou ambicí ani omylem. Dominantní úlohu dnes v evropské politice hrají předsedové vlád a tomu musí odpovídat i zabezpečení této činnosti na Úřadu vlády v okolí premiéra.
Rok poté
19
Rok poté
20
Občanská? Demokratická? Strana? Oponenti poukazují na to, že ODS už dávno není jednotná strana a existují v ní soupeřící frakce a odstředivé tendence. Jak se na tyto názory díváte? Snese současný stav ODS porovnání s minulostí? Já jsem přesvědčený, že pro velké politické strany – a na české poměry je strana s 28 tisíci členy a dvacetiletou tradicí velkou politickou stranou – je bohatě strukturovaný vnitřní život včetně soupeření názorů a frakcí přirozený. Spíše mrtvolné ticho u centralisticky řízených stran, založených jako projekty vybudované shora na zelené louce, je podezřelé. To v ODS je neustále šum a neustálé střetávání názorů. Navíc přirozeně fungující politická strana, jako je ODS, má strukturovány jednotlivé úrovně strany, to znamená celostátní, krajskou a komunální. Proto je jistá výměna názorů, komunikace, ale v určitých okamžicích i určité napětí mezi jednotlivými úrovněmi naprosto přirozené. Situace však rozhodně není nijak odlišná od minulosti a při porovnání například se sociální demokracií, kde proti sobě stojí dva zhruba stejně početné mocenské tábory, nejde v ODS o nic dramatického. Naopak nepřirozené je mrtvolné ticho, které se ozývá z útrob jiných politických stran, tu a tam přerušené vyloučením některých členů za vyslovení odlišného názoru. Daří se ODS prosazovat svůj politický program v konkrétní denní politice, nebo je ideově vyprázdněná, jak tvrdí oponenti? Prosazujeme nejrozsáhlejší reformy minimálně od poloviny 90. let a v těchto reformách je jasný a zřetelný rukopis občanských demokratů. Pokud někdo tvrdí něco jiného, buď nezná programy politických stran, nebo je zkrátka nechce znát. Nepřekvapí, když floskule o údajné vyprázdněnosti programu ODS občas zaznějí od těch, kteří tento program od nás opsali, nebo od těch, kteří žádný reálný program pro současnou ekonomickou situaci nemají. Dosud prosazené reformy jsou jasným uplatněním naprosté většiny našeho volebního programu. Kdy se plně obnoví instituce pravidelných ideových konferencí ODS? Je to nezbytný krok a jestli si něco jako bývalý místopředseda ODS z doby, kdy jsme byli zahlceni vládnutím, vyčítám, tak to, že jsme nepokračovali v pravidelném rytmu
ideových konferencí. My jsme je teď obnovili. Konala se konference starostů a primátorů za ODS, která se již zabývala některými konkrétními ideovými návrhy. Počínaje rozpočtovým určením daní, přes problematiku sociálních reforem atd. Chceme v tomto formátu pokračovat. Jak jste spokojen se stavem Hlavní kanceláře ODS? Mnozí ani nevědí, kde se nachází... Já si myslím, že to je na jednu stranu dobře, protože se ukazuje, že v ODS místo placeného stranického aparátu rozhodují volené stranické orgány. Takže z tohoto pohledu by to byla spíše pozitivní zpráva. Samozřejmě negativní zpráva je to z toho pohledu, že chceme, aby stranická centrála stranicky žila, aby klokotala stranickým životem, aby se tam pořádaly akce a semináře celostátního významu, nejenom ty, které mají jen pražský nebo středočeský rozměr, ale skutečně rozměr celostátní. Co říkáte na působení tzv. „kmotrů“ v politice, považujete tento jev za velký problém, nebo je přeceňován? Já bych slovo „kmotr“ nikdy nepoužil a považuji jeho použití za jeden z největších faulů vůči ODS. A je o to smutnější a paradoxnější, že tento faul byl učiněn zevnitř ODS. Máloco tak za poslední roky poškodilo ODS, v podstatě od dob sarajevského atentátu, jako vypuštění tohoto termínu do éteru. Tato paušální nálepka se teď hodí jen jako klacek na ODS, když oponentům docházejí argumenty. To na druhou stranu nic nemění na mém dlouhodobém a konzistentním názoru, že propojení politiky a ekonomiky má mít svá jasná pravidla, má mít své meze. Ale také jistou míru transparence, že mají rozhodovat lidé, kteří k tomu mají mandát, a nikoliv různé zákulisní šedé eminence, kterým mají politici sloužit spíše jako marioneta voděná na provázcích. Vracím se ke starému terminologickému sporu, je ODS podle vás stále protržní stranou, nebo už je podnikatelskou, businessovou stranou?
Rok poté
21
Rok poté
22 S tezí zakladatele ODS a prezidenta republiky Václava Klause, že politická strana našeho typu má být pro-market, ne pro-business jednoznačně souhlasím. Je také jedním z pilířů mého předsednického úsilí, tedy být skutečně stranou, která prosazuje principy tržního hospodářství, a nikoliv principy a zájmy podnikatelských korporací. Dokonce bych řekl, že v mnoha ohledech bychom se neměli bát i teze, že skuteční konzervativci, kterými v ODS chceme být, by se měli dívat se stejnou nedůvěrou, s jakou se dívají na velký stát, také na velké korporace a na prosazování zájmů těchto velkých korporací v politice a ekonomice. Myslíte si, že byste mohl vyslat členské základně vzkaz ohledně toho, že budete nadále usilovat, aby se opět rozproudil „krevní oběh“ uvnitř ODS? Jsem přesvědčený, že vývoj za poslední dobu ukázal, že i kádrová výměna, když použiji tento starý termín, v ODS je možná, že přináší změnu, a my bychom měli ODS budovat skutečně otevřenou nejenom k vnějším podnětům, ale i k příchodu nových lidí. Musíme vytvořit podmínky, aby nebylo možné, že se někdo zabetonuje ve své funkci a vznikne kariérní špunt, přes který se nikdo nedostane. Právě proto trváme na tom, že musíme mít životaschopný mechanismus primárních voleb, kde musí být dána jednoznačná pravidla, aby tento mechanismus nebyl obcházen. Nepřijatelná je manipulace s členskou základnou prostřednictvím umělých náborů, nebo naopak zadržování přijímání nových členů. To je věc, o které my v ODS, na rozdíl od jiných politických stran, které mají naprosto stejné problémy, jako jediní otevřeně mluvíme, otevřeně je pojmenováváme a otevřeně se je snažíme řešit. Ať již konkrétními politickými kroky, nebo změnami stanov.
Fakta proti mýtům aneb co je na tom pravdy? Je koaliční vláda „slabá“, permanentně rozhádaná, a proto neakceschopná? Minimálně prvním čtením v Poslanecké sněmovně prošlo zatím vládních 145 návrhů zákonů, z nich 76 už vyšlo ve Sbírce zákonů. Ani jeden vládní návrh zákona nebyl v parlamentu vrácen nebo zamítnut. To jednoznačně svědčí o silném koaličním tahu na branku, ne o slabém vládnutí nebo o „neakceschopnosti“ vlády. Přitom platí, že prosazujeme množství rozsáhlých změn, které jsou opravdu největší za posledních patnáct let, nebo dokonce v některých případech za dvacet let. Na rozdíl od minulosti se na nich přes mimořádnou komplikovanost vláda nakonec vždy dokázala dohodnout a tyto své normy prosadit i v Parlamentu. To naopak svědčí o tom, že pověst vlády je výrazně horší, než odpovídá skutečnému výkonu a kvalitě práce, i když se netváříme, že jsme zcela bezchybní. Je naší vinou, že někdy působíme rozhádaným dojmem a je naší vinou, že máme velký deficit v komunikaci s veřejností. Chtěl bych jenom v této souvislosti připomenout, aniž bych se chtěl chovat alibisticky, že „rozhádanost“ nebyla ničím neobvyklým ani za minulých socialistických vlád, kdy v extrémních případech prosazoval Jiří Paroubek svoje záměry s opozičními komunisty, ani za vlád Václava Klause. Nicméně my bychom si měli být vědomi odpovědnosti za další vývoj této země a podobné mediální spory utlumit. Pokud je tomu tak, jaké jsou důvody, že tato vláda má momentálně nízkou podporu obyvatelstva? Těch důvodů je několik. Objektivně v této fázi vládnutí děláme nepopulární kroky, které samozřejmě masový potlesk nesklidí. Ani my přitom nejsme dokonalí a musíme mít dostatečnou pokoru přiznat si, že děláme chyby. Například na některé už prosazené návrhy jsme změnili názor. I když to někdy zavinil koaliční partner, nepůsobí to dobře na veřejné mínění a vina padá na vládu jako celek. A opravdu platí to, že musíme usilovat o kvalitnější a informovanější komunikaci s veřejností, ale také s médii. A to i v těch resortech, kde momentálně nemáme svoje ministry, ale neseme za prosazení reforem spoluzodpovědnost.
Rok poté
23
Rok poté
24 Jedna z věcí, které jsou vládě vytýkány, je to, že vládní program obsahoval závazek snižování daní. V poslední době jde podle oponentů spíše o řetězec různých drobných zvyšování. Myslíte si, že celková daňová zátěž tím zůstává stejná, nebo se zvyšuje? To musím vyvrátit. Pokud se podíváme na čísla letošního roku a státního rozpočtu na příští rok, tak v příštím roce, byť o několik desetin procenta, dojde ke snížení složené daňové kvóty. A složená daňová kvóta, pokud budeme realizovat náš program, bude na konci volebního období nižší než na jeho začátku. Čili daňové zatížení snižujeme, nikoliv zvyšujeme. Chci jen v této souvislosti dodat, že už dnes mají u nás podle studie OECD rodiny s dětmi nejnižší daně v rámci celé Evropy. A například dopady sjednocení DPH jim budou kompenzovány snížením přímého zdanění. Další pověst je, že vláda pod vedením ODS je nedostatečně protikorupční. Podle řady komentátorů zatím všechny řeči o boji s korupcí zůstávají prázdnými deklaracemi politiků a skutečné kauzy se nakonec vždy zametou pod koberec. V čem vidíte příčinu? Musím říci, že já jsem nikdy na žádná vzletná slova o boji proti korupci nevěřil. To, čemu jsem vždycky věřil, věřím a věřit budu i nadále, jsou vždy konkrétní kroky a konkrétní postoje, které budou zmenšovat prostor pro korupci, pro korupční jednání v naší zemi. Jestli je například dneska standardem orgánů státní správy, tedy především ministerstev, zveřejňovat smlouvy, které se týkají veřejných zakázek, jestliže je dnes standardem, že se celá řada komodit a služeb kupuje přes elektronické aukce, jestliže je skutečností, že výrazným způsobem měníme legislativu například v oblasti veřejných zakázek, tak to jsou praktické počiny, které přinesou výsledky v zúžení prostoru pro korupci. Jenom prostě nejsou doprovázeny těmi velkými epickými a morálně rozhořčenými řečmi o potlačování korupce. Jsem přesvědčený, že na konci tohoto volebního období budeme právě díky této trpělivé a soustavné práci na naplňování protikorupční strategie v boji proti korupci podstatně dále než všechny vlády předchozí. Je obecně česká levice na postupu, zatímco pravice ztrácí půdu pod nohama, jak se někdy tvrdí? Kdo vidí chování sociální demokracie a její dětinské poskakování v Poslanecké sněmovně, kde tu mává mávátky s protivládními hesly, tu roztahuje velké plachty s nápisy dokládající programovou vyprázdněnost a intelektuální sterilitu této strany, tak si
nemůže myslet, že levice je na vzestupu. Jestliže se podívám na průzkumy veřejného mínění, byť teď nemáme žádné volby, a já jsem se v politice průzkumy nikdy neřídil, tak na to, že sociální demokracie v podstatě může pouze čekat na naše chyby, na naše spory, na naše nepopulární opatření, tak její výsledek není vůbec zářivý a zářný a lidé právem nedůvěřují sociální demokracii z hlediska její schopnosti zvládnout konsolidaci veřejných financí. Jsou i tací, kteří říkají, že rozdíl mezi levicí a pravicí je momentálně veškerý žádný. Tato vláda, která si říká konzervativní, je konzervativní ve skutečnosti? A co to v dnešním světě vůbec znamená? To mohou říkat jen pozorovatelé, kteří jsou sami názorově neukotvení a nejsou schopni rozlišovat politické programy. Rozdíly v pohledu na řešení nejen ekonomických problémů současnosti jsou mezi pravicí a levicí v řadě případů propastné. Být konzervativním v dnešním světě znamená hájit určitý systém hodnot a pravidel, mezi která patří i liberální pravidla pro ekonomiku. Nevěříme v účinek masivních zásahů státu do ekonomiky, nadměrných regulací tržního prostředí a masivního pumpování peněz do sociálních výdajů, a tím i neúměrného zvyšování zadlužení. Nepraktikujeme politiku ze dne na den, myslíme na řešení nejen pro současnou generaci, ale i ty budoucí. Zradila ODS zájmy svých voličů, jak občas slyšíme? Slýcháme to zase spíše od oponentů ODS. Já jsem přesvědčený, že nikoliv. My jsme politickou stranou založenou na elektorátu, který přemýšlí, který nefunguje podle principu první signální soustavy, který je tím pádem také velmi kritický, ale dokáže současně správně vyhodnotit stav věcí. To znamená, že některé věci jsou pravda, nejsou pravda, jsou možné, nejsou možné. Jsem přesvědčený, že zájem těchto především produktivních vrstev české společnosti a lidí, kteří se vážou k určitému systému hodnot, reprezentujeme a že je dokážeme oslovit.
Rok poté
25
Rok poté
26 Je Česko republikou skandálů a říší korupce? Ptám se proto, že čtenář novin vychází jenom z informací, které mu noviny poskytují a ty jsou většinou jen o situaci u nás. To, co je v zahraničí, slyší jen zřídka. Kdo sleduje média, tak nemůže mít jiný názor, než že jsme zemí plnou skandálů, protože česká média velmi silně pracují podle principu dobrá zpráva – žádná zpráva. Naopak zaujme pouze negativní informace, a když není, tak si ji prostě vyrobíme. Takhle významná část českých médií, někteří čeští novináři pracují. Na druhé straně česká politika k tomuto dojmu někdy neblaze přispívá a my bychom zase měli mít dostatek pokory, abychom si toto dokázali přiznat. Je příznačné, že náhled na počínání vlády je v zahraničí přívětivější než u nás. To lze doložit mimo jiné zvýšením ratingu České republiky agenturou Standard & Poor‘s o dva stupně, což je na evropské poměry, kde padají ratingy řadě vyspělých zemí, unikát. Znamená to snad, že za všechno mohou sdělovací prostředky a svět je jen virtuálním obrazem vytvořeným „mediokracií“? Jednou z věcí, kterou jsem se musel naučit za dobu, co působím v politice v různých pozicích, je, že člověk opravdu musí mít velmi vyvinutý kritický smysl, aby dokázal odlišit, jak se věci dějí a jak se věci jeví. Obojí je podstatou politiky a snažit se nereflektovat, že se někdy dějí určité věci, ale jeví se jinak, by bylo znakem politické krátkozrakosti. Na druhé straně bychom neměli přestat usilovat o to, aby se věci jevily opravdu podle toho, jak se dějí.
Závěr Bez fanfár a přehnané sebechvály můžeme střízlivě konstatovat, že mimořádně obtížný první rok vládnutí jsme zvládli lépe, než doufala politická konkurence. Nepadli jsme před problémy na kolena, nehodili ručník do ringu, nenechali se odepsat. Vnitrokoaliční pnutí a krizovky jsme řešili bez hysterčení, korektně, ale pevně. Nevyhýbali jsme se odpovědnosti, přesto jsme ze všech denních politických soubojů vycházeli posíleni. Všimli si toho i naši političtí odpůrci a jistě z toho radost nemají. Zatímco ještě před pár měsíci dávali ve Sněmovně hlasovat o důvěře vládě jako na běžícím páse, v rutinním režimu, nyní od toho museli ustoupit, neboť poznali marnost svého počínání. Jejich postavení totiž slábne s každým dalším prohraným hlasováním. Pomalu, ale jistě se lámou i společenské nálady. Obrazně řečeno dnes se přijímají hlavně sázky na to, že tato vláda vydrží, což dává jistotu nejen všem občanům republiky, podnikatelům, ale i našim zahraničním partnerům. Neznám hmatatelnější projev důvěry ve stabilitu naší společnosti než zvýšení mezinárodního ratingu ČR. Za uplynulý rok se ODS podařilo udržet a upevnit své postavení nejsilnější strany na pravici. Naše preference již nějakou dobu neklesají, i když s jejich růstem zatím nemůžeme být spokojeni. Musíme udělat vše pro to, aby se z drobného výkyvu stal silný a trvalý trend. Každého z nás prověří už za rok senátní a krajské volby. Výkon každého z nás bude členskou základnou posuzován podle toho, zda se chová jako týmový hráč a pracuje pro společné vítězství, anebo vnímá stranu jen jako pohodlný výtah k moci a způsob ošetření svých partikulárních zájmů a podnikatelských záměrů. Mladí a iniciativní členové strany mohou ve mně vidět spojence, který se zasadí o rozproudění vnitrostranického krevního oběhu a o posílení vertikální mobility kádrů v ODS. Přiznávám bez mučení, že výkon vlády za tento rok mohl být lepší. Ale stejně tak mohl být horší, a podstatně horší. A jestliže nebyl, jestliže ten výkon můžeme označit za docela slušný, pak proto, že v něm je velký kus poctivé práce. Ještě větší kus poctivé práce na nás čeká v příštích letech. Už se na ni těšíme!
Petr Nečas předseda ODS, předseda vlády ČR
Rok poté
27
Rok poté
Rok poté Rozhovor vedl Jefim Fištejn Odpovědná redaktorka: Vlasta Lajčaková Foto: Luděk Krušinský Grafická úprava: Luděk Krušinský, Ingrid Valentinová Korektury: Petra Košíková Vydal ODS Publishing, s.r.o., Jánský vršek 13, 118 00 Praha 1 Tel.: 234 707 111, e-mail:
[email protected], www.ods.cz © Občanská demokratická strana, říjen 2011
