Úvod. Motto: nikdo nemá být oloupen o svou zásluhu 1

Úvod

Motto: „… nikdo nemá být oloupen o svou zásluhu…“1

Ocenění zásluh a pochvala za prospěšné skutky nepochybně Danielu Adamovi velmi ležely na srdci. Slova z uvedeného motta tedy nechává zaznít znovu i v předmluvě k další práci, když vzpomíná na své spolupracovníky z Kutné Hory: „Velmi jsem si přál je v tomto svém dopise jmenovat pro jejich čest a zásluhy, abych někoho neošidil o zaslouženou chválu a aby žáci, kteří z toho budou těžit, věděli, komu jsou dlužni za nabytí vědomostí o těchto věcech.“2 Toto přání a vyznání Daniela Adama z Veleslavína z díla Nomenclator quadri­ linguis Boemico-Latino-Graeco-Germanicus až zaráží pokorou, s níž vyzdvihuje jistě záslužný, avšak jen velmi dílčí a v kontextu celku nepatrný podíl těchto tří kutnohorských obyvatel na vzniku slovníku, jímž byl sběr slov spojených s hornictvím. A protože jména dalších možných tvůrců slovníku Daniel Adam neuvádí, lze soudit, že zbylá práce spočívala jen na jeho bedrech. Skromný tiskař připomněl zásluhy svých pomocníků, kdo však připomene zásluhy samotného mistra? Národ? Dějiny? Jistě, však Veleslavín a jeho dílo tvoří po staletí tradiční a nedílnou součást osnov škol všech stupňů. Veleslavínovu osobnost i dílo cenili jeho souputníci i následovníci. V 17. století má pro něj slova chvály Jan Kořínek, který v předmluvě ke svým Starým pamětem kutnohorským v souvislosti s dedikací Danielova Nomenklátoru Kutnohorským uvádí: „mistr Adam z Veleslavína, nad něhož minulého věku v českých kronikách zběhlejšího nebylo“3. Kořínkovi jistě lahodí, že Daniel Adam s velkou úctou a přesvědčivou argumentací svůj nový slovník věnuje právě Kutné Hoře. A Bohuslav Balbín pak píše, že „cokoliv učeného a moudrého spatřilo v rudolfínských Čechách světlo světa, toho byl Veleslavín autorem, tlumočníkem, podporovatelem nebo to alespoň vytiskl“4. V době národního obrození a pozdější nesou Veleslavínovo jméno rozličná periodika věnovaná zvláště typografické činnosti a literárnímu umění.5 K humanistickému mysliteli se v názvech hlásily profesní či zájmové spolky a sdružení6; například ve Slaném existovala též tiskárna Veleslavín7. Veleslavínovo jméno a slovní spojení „veleslavínská čeština“ je známé snad všem i dnes. Daniel Adam z Veleslavína je pojem. Avšak není v dnešní době již jen pojem?

1

4 2 3



5



6



7

komplet1F.indd 7

Daniel Adam z Veleslavína, předmluva ke slovníku Sylva quadrilinguis (Praha 1598). Citujeme v překladu otištěném v publikaci Mirjam Bohatcové, Obecné dobré podle Melantricha a Veleslavínů. Praha, Karolinum 2005, s. 361. Úryvek citujeme v překladu Aleny Hadravové, srov. zde s. 331. Jan Kořínek, Staré paměti kutnohorské. Eds. Alexandr Stich a Radek Lunga. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2000, s. 79. Bohuslav Balbín, Bohemia docta. Ed. P. Candidus a s. Theresia. Pragae, Jan Karel Hraba 1777, s. 14 (A7v); dostupné z http://www. clavmon.cz/bbbd/. Citujeme v překladu Aleny M. Černé. Např. v  letech 1863−1865 vycházel Veleslavín − časopis pro umění kněhtlačitelské, na nějž v  letech 1872−1941 navázal Veleslavín − časopis věnovaný zájmům typografickým a příbuzných oborů; krátce byl v oběhu též literární měsíčník Veleslavín (1929−1930). Např. Národní sdružení českých typografů Veleslavín (působilo v letech 1901−1939) nebo hanácký Veleslavín − čtenářsko-pě­ vecký spolek (činnost vyvíjel v Ivanovicích v letech 1865−1872). Je doložena od roku 1924 do začátku 40. let 20. století.

11.10.15 21:26

8

úvod

Nepatří mezi autority, jejichž jméno si každý z nás odnesl z hodin školní výuky, uložil do paměti a tím zájem o osobu i dílo skončil? Nedobrý stav bádání o Veleslavínovi a jeho působení konstatoval ve své knižní studii v roce 1962 Milan Kopecký8 − důkladný rozbor a zhodnocení Veleslavínovy činnosti formuloval jako „úkol socialistické vědy“. Avšak věda s tímto přívlastkem odešla ze scény, aniž by se o splnění tohoto závazku alespoň pokusila. Objemná kniha z pera M. Bohatcové, věnovaná Veleslavínově (a Melantrichově) tiskařské činnosti a soupisu veleslavínských a melantrišských tisků, zvláště pak dedikacím a předmluvám k tiskům, se objevila až po sametové revoluci, v roce 2005, avšak nebyla přijata bezvýhradně kladně9. Zájem historiků, literárních vědců, knihopisců, lingvistů a dalších odborníků sice prokazují rozmanité jednotlivé stati a konferenční příspěvky, avšak osobnost Adamova významu by jistě zasloužila jejich počet mnohonásobně zvýšit a dovést dosud spíše analytické bádání v komplexní posouzení autora i jeho díla. A co víc: nejenže neexistuje syntetická práce o Danielu Adamovi, nejenže i časopiseckých publikací není příliš mnoho, nýbrž ani edice jeho stěžejních děl, za něž lze bezesporu považovat jeho slovníky, nejsou dosud k dispozici. Pokusili jsme se tedy dát „druhý život“ alespoň jednomu z nich, Veleslavínovu čtyřjazyčnému Nomenklátoru, abychom tvůrce neošidili o zaslouženou slávu a aby „žáci“ věděli, komu jsou dlužni, a hlavně za co. Svůj „první život“ začal Nomenklátor žít v roce 1598, kdy vyšel společně s abecedně řazeným slovníkem Sylva quadrilinguis10; většina dochovaných exemplářů Sylvy a Nomenklátoru byla svázána do společné vazby. Oba slovníky mají ve výchozí pozici český jazyk, poté latinu, řečtinu a na závěr němčinu. Nomenklátor je tradičně považován za poněkud méněhodnotný doplněk k Sylvě11, neboť není tak obsáhlý a zahrnuje především jmennou část slovní zásoby.

NOMENKLÁTOR TROJJAZYČNÝ A JEHO PŘEDLOHA Čtyřjazyčný Nomenklátor (dále VelNomQ) bývá v odborné literatuře považován za jakési nové, doplněné vydání staršího trojjazyčného Nomenklátoru. Doplnění mělo spočívat v přidání řecké jazykové složky. To je ovšem mylné tvrzení, neboť každý z nomenklátorů je zcela samostatné dílo založené na jiné předloze.12 Trojjazyčný Nomenklátor s názvem Nomenclator omnium rerum propria nomina tribus linguis … continens13 (dále jen VelNomT) vyšel v roce 1586 a má svou předlohu ve slovníku holandského lékaře, historika a filologa Had Milan Kopecký, Daniel Adam z Veleslavína. Praha, Svobodné slovo 1962, s. 15. Mirjam Bohatcová, dílo citované v  pozn. 1; negativní recenzi nazvanou Obecně velmi špatné publikoval Jan Linka v Souvislostech 17, 2006, s. 266−269, výhrady ke knize měl též I. Hlaváček v Časopise Národního muzea (řada historická) 175, 2006, s. 93–95. 10 Informace o českých starých tiscích přebíráme především z Knihopisu, srov. Knihopis českých a slovenských tisků od doby nej­ starší až do konce XVIII. století. Založil Zdeněk Václav Tobolka, pokračovali František Horák a Bedřiška Wižďálková. Praha 1925−1967 (dále Knihopis); odkazujeme na internetovou databázi Knihopisu přístupnou z adresy http://www.knihopis.org. – Plným názvem Sylva quadrilinguis vocabulorum et phrasium Bohemicae, Latinae, Graecae et Germanicae linguae. Pragae, Daniel Adam z  Veleslavína 1598, srov. Knihopis http://db.knihopis.org/l.dll?cll~2265 (citujeme pod zkratkou VelSylva); Nomenclator quadrilinguis Boemico-Latino-Graeco-Germanicus. Pragae, Daniel Adam z  Veleslavína 1598, srov. Knihopis http://db.knihopis.org/l.dll?cll~3678 (citujeme pod zkratkou VelNomQ). 11 Srov. např. Josef Páta, Česká lexikografie. Stručný nástin dějin českého slovnikářství. Časopis pro moderní filologii 1, 1911, s. 105. 12 Chybný je už údaj v  Knihopise (srov. dílo citované v  pozn. 10), kde se uvádí jako autor trojjazyčného i  čtyřjazyčného Nomenklátoru Hadrianus Junius. Jako „druhé, značně přepracované a rozšířené vydání … s pozměněným názvem“ označují čtyřjazyčný Nomenklátor Josef Hejnic a Jan Martínek v Rukověti humanistického básnictví v Čechách a na Moravě 1, Praha, Academia 1966, s. 41, Lexikon české literatury (v hesle Daniel Adam z Veleslavína) a též Mirjam Bohatcová v publikaci citované v pozn. 1, s. 149. Rovněž Ottova encyklopedie referuje o pouhém doplnění trojjazyčného slovníku o řečtinu. 13 Plný název z titulního listu: Nomenclator omnium rerum propria nomina tribus linguis, Latina, Boiemica, Germanica explicata continens. Ex Hadriano Iunio Medico excerptus et pro usu scholarum Boiemicarum editus. Pragae, Daniel Adam z Veleslavína 1586, srov. Knihopis http://db.knihopis.org/l.dll?cll~3679 (citujeme pod zkratkou VelNomT). 8 9

komplet1F.indd 8

11.10.15 21:26

úvod

9

riana Junia (1511–1575). Junius vydal v roce 1567 v Antverpách vícejazyčný slovník Nomenclator omnium rerum propria nomina variis linguis explicata indicans (dále JunNom),14 který se dočkal během následujících desetiletí mnohých dalších vydání a mutací15; není jasné, které vydání Daniel Adam použil. Čerpal z tohoto slovníku latinskou a německou jazykovou část a doplnil je češtinou, kterou zařadil na druhé místo mezi výchozí latinu a závěrečnou němčinu. Kromě jazykového materiálu převzal Veleslavín i celou makrostrukturu slovníku, počínající kapitolou o knihách a končící výrazy týkajícími se příbuzenských vztahů, celkem na 80 kapitol (v obsahu Veleslavínova slovníku jsou začleněny i podkapitoly, které Junius v obsahu neuvádí). Lze uvažovat i o tom, že Veleslavín měl v ruce jiné než první vydání Juniova slovníku, i z toho důvodu, že přejaté jazykové části nejsou zcela totožné s textem, který Veleslavín otiskl. Rozdíly shledáváme jak na rovině typografické a grafické (Veleslavín například užívá kurzivu na místě, kde ji Junius netiskl, oba autoři se liší v distribuci tiskařských zkratek, interpunkci či tisku velkých písmen), ale i jinde. Veleslavín například doplňuje místy gramatický člen u německých výrazů, což může být způsobeno jeho didaktickými snahami u jazyka, který není v jeho okolí jazykem mateřským (němčina) – například Das Buch; das Büchlein, Ein Supplication/ ſchrifftliche Bitt/ oder Bittbrieff vše VelNomT A1r × Buch; Ein buchlin; Supplication/ ſchrifftliche bitt oder bittbrieff vše JunNom A1r. Ani hlásková podoba slov není v obou slovnících totožná – aenigma, obscura invo­ lucris, quaestio … Ein Retzel/ oder ſchwere vnnd dunckele Frag VelNomT B1r × Aenigma, obscura involucris, quaestio … Ein gratſel/ oder ſchwere und dunckele frag JunNom A7v. U Veleslavína zůstávají některá hesla nepřeložená proto, že se buď v češtině používá cizojazyčný výraz (hlavně u termínů), či se pojmenování skutečnosti v českém prostředí vůbec nevyskytuje (např. pojednání o typech veršů u Junia na fol. A7rv a VelNomT na fol. A7r–A8r). V těchto místech jsou však v převážné míře v obou slovnících zachyceny jen klasické jazyky, latina a řečtina. Národní jazyky své ekvivalenty nedoplňují. Výjimečně (u méně speciálního výrazu) Veleslavín uvede český výklad (např. na fol. A8r je ve VelNomT vytištěno: Versus caput, initium. Začátek Werſſe.). Juniův slovník obsahuje dodatky (dodaná či doplněná hesla) a téměř sedmdesátistránkový rejstřík latinských výrazů, který Veleslavín nepřejal ani podle něho nevytvořil rejstřík pro český jazyk, což snížilo využitelnost slovníku a často bylo pozdějšími hodnotiteli dílu, resp. jeho autorovi, vytýkáno. Uvedené rozdíly jsou jistě detaily, avšak svědčí o možnosti, že Veleslavín používal při své práci jiné než první vydání Juniova Nomenklátoru. Pokud nikoliv, pak máme důkazy o tom, že předlohu pražský tvůrce přetváří a upravuje podle svého uvážení a podle svých potřeb, že ji nepřebírá zcela bez zásahů a „do písmene“.

NOMENKLÁTOR ČTYŘJAZYČNÝ A JEHO PŘEDLOHA Nevíme, jaké důvody vedly Veleslavína k tomu, že se rozhodl k adaptaci dalšího vícejazyčného slovníku nomenklátorového typu. Faktem je, že v roce, kdy Veleslavín vydává abecední čtyřjazyčný slovník Sylva quadri­ linguis, vydává též čtyřjazyčný Nomenklátor. Protože však obě předlohy pocházejí od téhož autora a původně vyšly rovněž v témže roce (1592), je možné, že Veleslavín přejal obě předlohová díla jako celek, v němž se obě části svým způsobem doplňují. Autorem předlohy (Sylvy i Nomenklátoru) je učenec Helfricus Emmelius (žil v 2. polovině 16. století), o jehož osobnosti a působení máme velmi málo informací. Pocházel z hesenské vesnice Wohnbach v okrese Wetterau16 a jeho působení je poprvé doloženo v osmdesátých letech 16. století ve Štrasburku, kde byl spolupracovníkem knihtiskaře Theodosia Rihela (okolo 1560–1619). V Rihelově tiskárně vyšel v roce 1586 Nomenclator omnium rerum propria nomina variis linguis explicata indicans. Antverpiae, Christophor Plantin 1567 (citujeme pod zkratkou JunNom). Výchozím jazykem je latina, na dalších místech se objevuje řečtina, němčina, nizozemština, francouzština, italština, španělština a angličtina; ne všechny jazyky jsou v každé heslové stati obsaženy. 15 Osmijazyčná verze slovníku vytištěná v Paříži v roce 1606 je dostupná na internetových stránkách http://www.uni-mannheim. de/mateo/camenaref/junus.html. 16 Srov. Karl Helm, Helfr. Emmelius. Beiträge zur Geschichte der deutschen Sprache und Literatur 52, 1928, s. 151. 14

komplet1F.indd 9

11.10.15 21:26

10

úvod

Lexicon trilingue, který byl zpracován Davidem Schellingem a Helfrikem Emmeliem. Jak vyplývá z předmluvy štrasburského reformátora škol Johanna Sturma17 a z Rihelova oslovení čtenářů, Rihel určil koncepci slovníku a zásady zpracování, ale vypracování slovníku přenechal svým spolupracovníkům. O Emmeliovi se v předmluvě také píše, že byl knihovníkem T. Rihela.18 V roce 158719 se Emmelius stal ředitelem gymnázia v hesenském Alzenau (od roku 1816 je součástí Bavorska) a v této funkci vydal v roce 1592 tři slovníky, dva Nomenklátory a Sylvu. Všechna tři Emmeliova slovníková díla byla vytištěna ve Štrasburku ve zmíněné Rihelově tiskárně a snad byla později znovu vydána v Basileji.20 První Nomenklátor nese název Nomenclator quadrilinguis Latino-Ger­ manico-Graeco-Gallicus in classes IIII distinctus (EmmelNom1)21, druhý Nomenclator quadrilinguis Germa­ nico-Latino-Graeco-Gallicus in classes IIII distinctus (EmmelNom2)22. V předmluvě k Sylvě23se Emmelius zmiňuje o tom, jak při nástupu do úřadu zjistil, že se na gymnáziu ještě užívala Sylva Heinricha Decimatora24, která byla chvályhodným dílem, ale obsahovala také chyby. Proto se domluvil s Rihelem, že vydá dokonalejší verzi, ale trvalo to déle, než předpokládali, protože mezitím vyšla další podobná díla.25 V předmluvách k nomenklátorům Emmelius o své předloze nemluví, ale podle P. O. Mül­ lera26 mu zřejmě sloužil jako vzor Nomenclator trilinguis Graeco-Latino-Germanicus tubinského profesora řečtiny Nicodema Frischlina (1547–1590), vydaný v roce 1586 ve Frankfurtu nad Mohanem27. Emmelius změnil pořadí jazyků a přidal francouzštinu. Dále na několika místech změnil strukturu slovníku a přidal další členění na čtyři třídy (Frischlin uváděl celkem 177 kapitol, které nebyly shrnuty do tříd). Vynechal geografická jména a vydal místo toho dva seznamy vlastních jmen, které posloužily jako předloha také Veleslavínovi. První je Nomenclator Latinus propriorum vocabulorum, který obsahuje latinská vlastní jména s vysvětlivkami a s řeckými, někdy i německými ekvivalenty. Hlavním zdrojem této práce je apendix z Juniova Nomenklátoru, o němž se zmiňuje Emmelius v předmluvě. Druhý seznam, Nomenclator propriorum nominum Germanico­ -Latinus, je kratší (má jen jedenáct stran) a je uspořádán onomaziologicky. Obsahuje německá vlastní jména s latinskými a řeckými ekvivalenty. Hlavním zdrojem tohoto díla jsou zřejmě údaje z Frischlinova Nomenklá­ toru o vlastních jménech. Otázkou, jaké byly předlohy Veleslavínova Nomenklátoru, se podrobně zabýval německý slavista Heinz Brauner ve své vratislavské disertaci o české lexikografii 16. století z roku 193828. V šesté kapitole podal údaje o všech slovníkových pracích Daniela Adama z Veleslavína. Veleslavínův trojjazyčný Nomenklátor srovnává s Juniovým Nomenklátorem a také si všiml paralel mezi Veleslavínovým čtyřjazyčným Nomenklátorem a obě Viz Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Moravě 5. Praha, Academia 1982, s. 238−239. Peter O. Müller, Deutsche Lexikographie des 16. Jahrhunderts. Konzeptionen und Funktionen frühneuzeitlicher Wörterbücher. Tübingen, Niemeyer 2001, s. 135. 19 Vyplývá to z údaje v předmluvě k Emmeliově Sylvě, kde píše, že se stal ředitelem gymnázia „před pěti lety“. 20 Srov. Winfried Kettler, Untersuchungen zur frühneuhochdeutschen Lexikographie in der Schweiz und im Elsass.  Strutkuren, Typen, Quellen und Wirkungen von Wörterbüchern am Beginn der Neuzeit. Bern etc., Peter Lang 2008, s. 956. Dle soudu Petera O. Müllera však byly všechny Emmeliovy slovníky vydány ve štrasburské tiskárně T. Rihela, avšak existují vydání s odlišným titulním listem obsahujícím poněkud matoucí odkaz na basilejskou tiskárnu L. Königa, srov. P. O. Müller, dílo citované v pozn. 18, s. 384. 21 Nomenclator quadrilinguis Latino-Germanico-Graeco-Gallicus in classes IIII distinctus. Argentorati, Rihel 1592; Basileae, König 1592 (citujeme pod zkratkou EmmelNom1). 22 Nomenclator quadrilinguis Germanico-Latino-Graeco-Gallicus in classes IIII distinctus. Argentorati, Rihel 1592; Basileae, König 1592 (citujeme pod zkratkou EmmelNom2). 23 Sylva quinquelinguis vocabularum et phrasium Germanicae, Latinae, Graecae, Hebraicae, Gallicae linguae. Argentorati, Rihel 1592; Basileae, König 1592. 24 Srov. Heinrich Decimator, Sylva vocabulorum et phrasium tum solutae, tum ligatae orationis ex optimis et probatis Latinae et Graecae linguae autoribus. Lipsiae 1578. 25 Srov. Winfried Kettler, dílo citované v pozn. 20, s. 975–978. 26 Srov. Peter O. Müller, dílo citované v pozn. 18, s. 379–391. 27 Slovník je zveřejněn na internetových stránkách http://tinyurl.com/6vy77br. 28 Vyšla knižně o rok později, srov. Heinz Brauner, Die tschechische Lexikographie des 16. Jahrhunderts. Breslau, Plischke 1939. 17 18

komplet1F.indd 10

11.10.15 21:26

úvod

11

ma nomenklátory Helfrika Emmelia. Na otázku, který z těchto dvou byl předlohou čtyřjazyčného Nomen­ klátoru, odpovídá, že spíše Nomenclator quadrilinguis Germanico-Latino-Graeco-Gallicus.29 V tom případě Veleslavín jen nahradil německé heslo českým a posunul německý výraz na závěr heslového řádku místo francouzštiny. Brauner dále argumentuje tím, že většina českých ekvivalentů vznikla po německému vzoru, uvádí však jen dva doklady30. Tyto názory zřejmě souvisí také s celkovou tendencí Braunerovy disertační práce, v níž chce dokázat, že jak Veleslavín, tak i celá česká lexikografie 16. století jsou závislé na cizích, tj. německých vzorech.31 Bylo již řečeno, že Veleslavín Nomenklátor i Sylvu vydal v roce 1598, tedy za šest let po Emmeliově vydání. Přijímáme názor H. Braunera, že Veleslavín pravděpodobně užíval Emmeliův Nomenklátor s výchozím jazykem německým32, a proto v následné analýze citujeme z tohoto Emmeliova díla. Zda se však jednalo o vydání štrasburské, nebo o pozdější přetisk basilejský, existoval-li vůbec, nevíme. Oba nomenklátory, Veleslavínův i Emmeliův, mají obdobný název, shodné dělení do tříd a kapitol, oba obsahují dodatek o vlastních jménech a rejstříky (Emmeliův latinský, Veleslavínův latinský a český). U obou slovníků jsou číslovány sloupce. Zatímco Emmelius dodatek s proprii chápe zřejmě skutečně jako dodatek ke knize, neboť je řazen až na samý závěr knihy, až po rejstříku, Veleslavín jej spíše považuje jako doplnění apelativního slovníku a vřazuje jej za hlavní slovník, před index českých a latinských výrazů. Čtyřjazyčný Emmeliův Nomenklátor obsahuje výrazy latinské, německé, řecké a francouzské. Daniel Adam postavil na výchozí pozici na rozdíl od svého trojjazyčného Nomenklátoru češtinu, následuje latina, řečtina a němčina. Tento sled je dodržován až na několik výjimek, o nichž se zmíníme později při charakteristice mikrostruktury slovníku. Stejně jako u popisu trojjazyčného Nomenklátoru konstatujeme, že pokud Veleslavín pracoval s předlohou z roku 1592, nepřejímal vzorový text docela a bez zásahů; Veleslavínův text se opět liší po stránce hláskoslovné i jinak. Veleslavín například zaměnil typicky alemanské tvary trey/i- za modernější (resp. rozšířenější) tvary drey/i- (např. Dreyzehendſt VelNomQ A8v; Drey jar VelNomQ B1r × Treytzehedſt; Trei jar EmmelNom2 B4v). Znovu je možné uvést, že Veleslavín místy doplňuje gramatické členy k německým výrazům (der Gott ­VelNomQ A1r × Gott EmmelNom2 A1r; der Mitler VelNomQ A1r × Mittler EmmelNom2 A1r). Někdy je narušen sled heslových výrazů, například Emmelius uvádí heslo paralyticus a poté apoplecticus obě ­EmmelNom2 E2v, které Veleslavín vysázel v opačném pořadí: nejprve Sſℓakem poražený – apoplecticus, side­ ratus, attonitus, pak Sſℓakem na gednu ſtranu poražený – paralyticus obě VelNomQ E8v. Mohlo to mít důvod logický (nejprve je uvedeno komplexní postižení, potom částečné), či se jen sazeč přehlédl u dvou shodně začínajících řádků. Za povšimnutí u tohoto hesla stojí i Veleslavínovo rozhojnění latinských a také řeckých ekvivalentů oproti jednoslovné Emmeliově předloze. K posledně uvedené zmínce můžeme uvést i další příklady Veleslavínova doplňování latinských výrazů: Deitas EmmelNom2 A1r × deitas, divinitas VelNomQ A1r; Salvator, Iesus EmmelNom2 A1r × Salvator, Ser­ vator, Iesus VelNomQ A1r. Samostatné heslo Servator, které Emmelius uvádí, Veleslavín vynechal, neboť jej uvedl při výše zmíněném hesle. Dále například heslo comitialis, Herculeus morbus, epilepsia EmmelNom2 E3r je v české adaptaci doplněno takto: comitialis, Herculeus, magnus, sacer, infantilis, caducus morbus, epilepsia VelNomQ F1v. Některá hesla, která obsahuje předloha, Veleslavín ze svého zpracování vynechává: jedná se například o adjektiva označující nositele nějakého příznaku – lunaticus a hydropicus obě EmmelNom2 E2v. Může to být vynechávka úmyslná, či jen bezděčná, z přehlédnutí. Řečtina je u Veleslavína obohacena např. u hesla Creator – Δημιουργός EmmelNom2 A1r × Δημιουργός, Κτίστης VelNomQ A1r; monacha – Μονάστρια EmmelNom2 A2v × μονάστρια, ἀειπαρθένος, ἀσκητρία VelNomQ A3v. Nalezneme i případy, kdy Veleslaví Srov. tamtéž, s. 98. Údajně je přirozená náklonnost, náruživost spíše překlad něm. Mut, anmutung než lat. affectus, a podobně hnutí, přirozený běh překlad něm. Bewegung, gang und lauff der natur a nikoliv lat. motus. 31 S tímto názorem polemizuje Alois Jedlička ve své krátké recenzi Braunerovy práce, srov. Alois Jedlička, Pohled na české slovníky XVI. století. Slovo a slovesnost 7, 1941, s. 111. 32 Podobně o předloze soudí též Peter O. Müller, dílo citované v pozn. 18, s. 389. 29 30

komplet1F.indd 11

11.10.15 21:26

12

úvod

nův Nomenklátor obsahuje heslovou stať, která není v Emmeliových nomenklátorech uvedena – např. hesla Vřednjcy záduſſj/ Koſtelnjcy – tutores seu quaestores ecclesiastici – ταμίαι ἐκκλησιαστικοί – Kirchenpfleger/ kaſtenpfleger VelNomQ A2r nebo Den ſſtiaſtný, weſeℓý – dies pura, hilaris – καθαρὰ, ἱλαρὰ ἡμέρα – Glück­ haff­ti­ger tag VelNomQ A8v. Naopak, objevují se i hesla, která Veleslavín oproti Emmeliovým slovníkům vynechal – např. ze strany EmmelNom2 A3v vypustil 11 heslových statí, obsahujících hesla s výrazy minister; gratia; Deus Pater; Deus Filius; communicatio idiomatum; Deus Spiritus sanctus; unitas in tribus personis; fatum; angeli; diaboli; infernus. K vypuštění těchto hesel došlo pravděpodobně proto, že stejná hesla již byla do slovníku zahrnuta, a to na samém počátku slovníku, v první hlavě. Úpravy se týkají i němčiny, uveďme alespoň jeden příklad: u Emmelia je na fol. E2v uvedeno apoplexia − Der ſchlag/ die hand Gottes, zatímco u Veleslavína na fol. E8v čteme apoplexia, sideratio, morbus attonitus – der ſchlag, die hand Gottes, tropff. – Netřeba již rozvádět, že francouzská jazyková část předlohy byla ve Veleslavínově slovníku vypuštěna a nahrazena českou. Je tedy zcela evidentní, že Veleslavín s předlohou pracuje – jeho úpravy se týkají stránky ortograficko-hláskoslovné, doplňuje i eliminuje výrazy v latinské, řecké i německé jazykové složce, vypouští hesla, která se mu zdají být nadbytečná, upravuje jejich sled. Při pozdějším popisu mikrostruktury slovníku shledáme, že původní jmenný (nomenklátorový) ráz slovníku bude v české části doplněn o slovní i větné opisy a výklady, zvláště v těch případech, kdy čeština (ale ani němčina) nemají k dispozici potřebný jmenný výraz. V těchto případech lze pozorovat silnější vazbu na německou jazykovou část. Při studiu předloh obou Veleslavínových nomenklátorů jsme rovněž zjistili, že ani tyto předlohy, tedy Nomenklátor Juniův z roku 1567 a Nomenklátor Emmeliův z roku 1592, nejsou na sobě nezávislé. O Emmeliově předloze propriálních dodatků již byla učiněna zmínka výše. Emmelius možná využil při práci na svém díle slovní zásobu zachycenou v Juniově slovníku, což v jeho předmluvě není sice explicitně uvedeno, ale nalezneme tam poznámku o existenci dobrých slovníků. Řazení lexikálních jednotek je v rámci tematických okruhů na některých místech všech probíraných slovníků srovnatelné. Uveďme například shody v repertoáru a zpracování lékařských termínů, jejichž shodná posloupnost u obou Veleslavínových nomenklátorů prozrazuje mj. vztah mezi oběma předlohami. Podotýkáme, že trojjazyčný Nomenklátor podává lékařské názvy v jedné kapitole, zatímco čtyřjazyčný je rozděluje do několika samostatných kapitol: latina33

VelNomT Ff3v

VelNomQ F3r

vomitus

Dáwenij/ Kuckánij

Dáwenj, kuckánj, wýwratek

singultus

Sſtkánj/ Sſtkawka

Sſťkawka, ſſtěkánj

ructus

Ržijhánij/ Záha

Ržjhánj, krkánj

screatus

Chrkánij

Chrkánj

Gg5rv

F5v

dento

Zubatý/ Zaubek

Zubatý

edentulus

Bezzubý

Bezzubý

bucco

Hubatý/ tlamatý

Hubatý, kdož má hrubá vſta + Tlamatý

labeo

Pyſkatý

Pyſkatý

broncus

Dlauhohubý/ a kdož zuby wyſedlé má

Dℓauhonoſý, ſſpicohubý

mento

Kdož má dlauhau bradu

Kdož má dℓauhý podbradek, ɓradatý

Uvádění latinských paralel při tomto i následujících srovnáních má pomocnou úlohu, nejedná se vždy přesně o citáty ze starých tisků, ale jen o informaci usnadňující orientaci v knize; proto u latinských výrazů neuvádíme přesnou lokaci.

33

komplet1F.indd 12

11.10.15 21:26

úvod

13

MAKROSTRUKTURA ČTYŘJAZYČNÉHO NOMENKLÁTORU D. ADAMA Nomenklátor H. Emmelia bezpochyby posloužil Adamovi z Veleslavína jako vzorové, předlohové dílo, i když jej Veleslavín nikde ve své práci nejmenuje – ostatně nebylo to zvykem, a už vůbec ne povinností. Makrostruktura slovníku, o níž jsme se již zmínili, je dána předlohou. Nomenclator quadrilinguis Boemico-Latino­ -Graeco-Germanicus34 vychází ve Veleslavínově tiskárně v Praze v roce 1598, předmluva Daniela Adama je datována dnem 1. listopadu toho roku. Jedná se o dosud jediné vydání tohoto díla; již na tomto místě však je třeba zmínit Nejnovější ouplný česko-německý slovník K. I. Tháma z let 1807 a 1808, který by bylo možno s jistou nadsázkou považovat za (svého druhu) druhé vydání Nomenklátoru. Rozměry knihy jsou 20,5 × 16 cm a kniha obsahuje 469 stran kvartového formátu. Tisk je úhledný, úpravnější a přehlednější, než je tomu v Emmeliově předloze; text Nomenklátoru je tištěn ve dvou sloupcích, indexy ve třech sloupcích. Z použitých písem jmenujme švabach pro češtinu a němčinu, řecké písmo pro řečtinu, antikvu pro latinu. Pro zdůrazňovací funkci je užito různé velikosti písma, případně též kurzivního řezu. Ke starému tisku, který jsme pro toto vydání používali35, je přivázána i Sylva quadrilinguis. Nomenklátor je uveden latinským citátem školského reformátora Johanna Sturma o potřebě rozvoje slovní zásoby dětí (s. 1v starého tisku). Následuje latinsky psaná dedikační předmluva Daniela Adama z Veleslavína, kterou autor věnuje Nomenklátor obyvatelům Kutné Hory a v níž zdůvodňuje, proč se rozhodl právě pro tuto dedikaci (s. 2r–4r). Poté je vytištěn obsah jednotlivých částí slovníku, který je rovněž v latině (s. 5r–6v), následuje Nomenklátor s dodatkem vlastních jmen včetně jmen obyvatelských (329 stran, číslování sloupců 1–658, signatury A1r–Gg3r, stránkové kustody). Knihu uzavírá český a latinský index (138 stran) a tiskařův signet. Dvousloupcový text Nomenklátoru je rozčleněn do tříd (classis) a kapitol (caput). První třída pojednává o Bohu, náboženství a církvi a obsahuje 4 kapitoly. Druhá třída s 57 kapitolami je věnována přírodním jevům, člověku, zvířatům a rostlinám. V 19 kapitolách třetí třídy jsou soustředěna hesla týkající se lidských vlastností a rodinného, právního a státního uspořádání. Nejobsáhlejší je třída čtvrtá, která je členěna na 78 kapitol a podává výklad o lidských činnostech a o prostředí a nástrojích, které se s těmito činnostmi pojí. V přídavku, jenž obsahuje 7 kapitol, jsou v abecedním sledu vyjmenována jména zeměpisná (názvy moří, řek, jezer, zemí, ostrovů, hor, měst) a jména obyvatelská. Celkem tedy Nomenklátor i s apendixem obsahuje 165 kapitol. V nich je shromážděno na 10 000 heslových statí. Některé heslové stati se však opakují ve více než v jedné kapitole. Původní Veleslavínův rejstřík českého jazyka čítá přibližně 11 600 položek. Uspořádání hesel uvnitř kapitol je logické a odpovídá předloze: většinou se postupuje od obecných pojmů, které jsou postupně specifikovány. Výjimkou je 21.–23. kapitola II. třídy o rostlinách a bylinách (De herbis hortensibus seu sativis et oleribus, De herbis coro­ nariis et odoriferis a De herbis medicinalibus et vilioribus) a 16. kapitola III. třídy o právních záležitostech (De rebus iudicialibus et ad scientiam iuris spectantibus). V těchto částech Nomenklátoru Veleslavín na rozdíl od předlohy řadí výrazy v zásadě abecedně a nelze říci, z jakého důvodu. Snad využil nějakých pomocných soupisů jmen (např. Matthioliho herbář), či naopak chystal separátní vydání těchto pasáží, přičemž si uvědomoval klady abecedního řazení. Výjimečné postavení ve Veleslavínově slovníku mají kapitoly věnované hornictví. Tato výjimečnost je natolik významná, že našla odezvu v autorské předmluvě, jak již bylo řečeno v úvodu tohoto textu. Titulní list obsahuje tento text: Nomenclator quadrilinguis Boemico-Latino-Graeco-Germanicus continens omnium ferme re­ rum, quae in probatis omnium doctrinarum autoribus inveniuntur, apellationes, in quatuor classes distinctus, quarum pri­ ma est de Deo, secunda de natura, tertia de homine, quarta de artibus, in usum studiosae iuventutis editus studio, opera et sumptibus M. Danielis Adami a Weleslavina. In fine additi sunt duo indices copiosissimi, Bohemicus et Latinus. Anno Domini M.D.XCIIX. 35 Jedná se o exemplář, který vlastní knihovna Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Kniha je zachovalá, dochovaná v původní vazbě zdobené slepotiskovým renesančním ornamentem, se zbytky dvou přezek. Z tohoto vydání byly pořízeny i digitální kopie obsažené na přiloženém CD. Knihopis (http://db.knihopis.org/l.dll?cll~3678) eviduje přes padesát exemplářů tohoto slovníku, mj. v pražské Národní knihovně České republiky a Knihovně Národního muzea, v brněnské Moravské zemské knihovně, v knihovnách v Bratislavě, Vídni, Sankt Peterburgu, Uppsale a na dalších místech. 34

komplet1F.indd 13

11.10.15 21:26

14 

úvod

Ovšem i jiné kapitoly jistě byly ve zvláštní pozornosti autorově, v závislosti na jeho zájmech a vzdělání; vyzdvihněme alespoň Veleslavínovo úsilí při tvorbě vinařského názvosloví. Daniel Adam vlastnil vinici a zřejmě se jí osobně a rád věnoval. Ostatně na smrtelné lože neulehl po práci v tiskárně, nýbrž po návštěvě své vinice…36

MIKROSTRUKTURA NOMENKLÁTORU D. ADAMA Při popisu slovníkové mikrostruktury se soustředíme především na uspořádání heslové stati. Heslovou statí nazýváme graficky – předsazením prvního řádku – vyznačený celek jednoho sloupce, v němž je v několika (maximálně ve čtyřech) jazycích vysvětlen s různou měrou přesnosti, výstižnosti a vzájemné mezijazykové ekvivalentnosti daný pojem. Bylo již řečeno, že výchozím jazykem je čeština, pak následuje latina, řečtina a němčina. Z tohoto pravidla se vymykají dva typy výjimek: v některých případech jeden či více jazyků v heslové stati chybí. Nejčastěji to bývá v dodatku vlastních jmen, kde německý název supluje názvy pro jiné jazyky (především pro češtinu); rovněž řecké názvy se v dodatku vyskytují méně často: Iſenberg zu Augſpurg, Isidis mons VelNomQ V8v. Další výjimkou jsou hesla, v nichž se určitý jazyk nevyskytuje jen na jednom místě, resp. nevyskytuje se na místě jemu obvyklém. Například u souborného hesla Libra VelNomQ L4r jsou v heslové stati obsaženy (tzv. zahnízdovány) ještě výklady pojmů kramářská libra, apatekářská libra, hřivna zlata. Jednotlivé jazyky od sebe zřetelně odděluje odlišný typ písma a interpunkce (za českou částí většinou následuje svislá čára – virgula –, mezi dalšími jazyky pak čárka – comma). Další jazyk je, až na výjimky, jimiž jsou například německé gramatické členy, uvozen velkým počátečním písmenem. Česká část heslové stati Věnujme se nyní uspořádání české části slovníku, tj. způsobům výkladu významu cizojazyčných výrazů obsažených v předlohovém slovníku. Česká slovní zásoba zahrnutá v Nomenklátoru tvoří mimořádně cennou slovní bázi, která prokazuje jazykovou potenci humanistické češtiny, mimořádné schopnosti a znalosti Daniela Adama i vysokou kulturní úroveň českého národa. Je patrné, že při formulaci českého významu se Veleslavín mnohdy opírá spíše o německý výklad významu než o ekvivalenty latinské a řecké; německá část často obsahuje víceslovné perifráze, které se následně objevují i v češtině. Nepříliš četné jsou případy, kdy je každý z jazyků (tedy i čeština) obsazen jen jedním výrazem (Ržečnjk, orator, ῥήτωρ, Redner VelNomQ H5r), mnohem častěji se vyskytuje v každém jazyce více slovních jednotek. Veleslavín se nedrží přesně dané struktury, nesnaží se nabízet jeden výraz český za jeden výraz latinský či řecký, nýbrž hromadí české ekvivalenty dle svých znalostí a jazykových potřeb. Jak již bylo uvedeno výše v textu, Veleslavín tvůrčím způsobem zasahuje i do jinojazyčných, nečeských částí slovníku. Ani v české části slovníku nebývá častým jevem, aby obsahovala jen jeden výraz; spíše je pravidlem, že autor se snaží pojem jazykově vystihnout několika výrazy (např. Zymnice, pſotnice, ſtudenka – febris Vel­ NomQ F1r; Zℓautenice, žℓautenka, žℓutá nemoc − aurigo, regius morbus VelNomQ F1r). Ve většině případů jde o slova, jejichž význam můžeme považovat za velmi blízký, až shodný (Děwečka, djwčička, dcerka − puel­ la, virguncula, adolescentula VelNomQ G8r; Opowážliwoſt, odwážliwoſt, drzoſt − temeritas VelNomQ H3v). Někdy se jedná pouze o varianty hláskové (Pſſtros, ſſtros − passer marinus, struthocamelus VelNomQ G1v; Krahugec, krahulec − accipiter fringillarius, nisus VelNomQ G2r) či slovotvorné (Swodnictwj, ſwozowánj – lenocinium VelNomQ K2r; Paſtwiſſtě, paſtwiſko − pascuum VelNomQ N7r). U některých hesel se uvedené české výrazy co do významu kryjí jen do určité míry (Nemℓuwňátko, djtě – infans, puer VelNomQ G8r). Pokud čeština nedisponuje jednoslovným výrazem, Veleslavín užívá slovního spojení (např. Vſtawičná zymnice − continua febris VelNomQ F1r; Mornj neduh, gedowaté mornj nakaženj, Mor − morbus pestilens, pestis VelNomQ E8v). V některých případech již lze hovořit o ustálených spojeních slov, o souslovích (Fran­ Srov. Milan Kopecký, dílo citované v pozn. 8, s. 18.

36

komplet1F.indd 14

11.10.15 21:26

úvod

15

ſká nemoc − Gallicus morbus VelNomQ F1r). Vyskytují se i případy, kdy je cizojazyčné jméno nutné vyložit spojením slov s větnou strukturou: Nomenklátor pak často ztrácí svůj původní, jmenný charakter a stává se výkladovým slovníkem s volnou slovní stavbou (Kdož má ſauchotiny − tabidus, phthisicus VelNomQ E8v; Kohož ledwiny ɓolj − nephriticus VelNomQ F3r; Giný welmi gedowatý had, mjwá djru při kořenj dubo­ wém – chelydrus VelNomQ G6r; Kterýž koberce a čaℓauny děℓá − polymitarius VelNomQ P8v). V mnohých případech se uvedené prostředky kumulují, aby byl význam vyložen a popsán co nejvýstižněji (Odděrek, když ſe kůže od nehtů oddjrá − reduvia VelNomQ F3v). Na počátku hesla může být uvedeno společné, základní jméno, které je dále zpřesňováno dodaným výkladem (Orel, orlice – aquila; Orel Cžeſký, kterýž ryby ℓowj − aquila marina; Orel kačičj, kterýž kačata ℓowj − aquila anataria; Orel zagečj, kterýž zagice honj − aquila leporaria; (–) − truncalis aquila, valeria VelNomQ G1v). U posledního výrazu dokonce český ekvivalent zcela chybí; absence češtiny není v Nomenklátoru příliš častá, avšak v kapitolách, v nichž jsou soustředěna pojmenování nečeských (nestředoevropských) realit (např. mořské flory a fauny), ji občas zaznamenáváme. Častá je nepřítomnost českých výrazů v dodatku místních a obyvatelských jmen. Avšak i v propriálním apendixu se Veleslavín snaží přiblížit vlastní jméno českému čtenáři v maximální míře, v některých případech i ve větší míře, než to činí německý ekvivalent. Např. pojmenování Atlanticus oceanus má v němčině ekvivalent Atlantiſch meer, kdežto v češtině je doplněn ještě popis lokalizace: Atlanſké moře, k západu ſℓunce, dotýká se země Mauřeninſké VelNomQ V3v. Latinský výraz Rubrum, Erythraeum mare je v německé části přeložen souslovím Rot meer, zatímco v češtině je kromě samotného názvu opět obsažen i bližší popis: Cžer­ wené moře, djℓ Oceanu, na západ ſℓunce dotyká ſe Arabiae, na wýchod moře Perſkého VelNomQ V3v–V4r. Jsou však doloženy i případy, kdy naopak čeština je v porovnání s německou částí slovníku stručnější – pochopitelně je to zejména u názvů německých reálií. Např. heslová stať obsahující v české části jen název řeky Ems v němčině uvádí i cestu, kudy řeka protéká: Emß fleuſt durch Heſſen vnd Weſtphalen in die ſee VelNomQ V4v. Kumulace významově shodných či podobných výrazů a jejich případné nahrazování a doplňování opisy nepochybně souvisí se snahou o výstižnost a srozumitelnost vytvářené studijní pomůcky. Veleslavín se snaží vyhnout odborným výrazům, které v češtině existovaly, které ovšem byly jen v užívání odborníků. Například při popisu druhů zimnic neužívá v češtině doložených výrazů latinského původu terciána, kvartána, nýbrž dává přednost opisu Třetjho dne zymnice, obden – tertiana febris; Cžwrtodennj zymnice – quartana febris VelNomQ F1r. Podobně Veleslavín neužívá v pozdním středověku obvyklý odborný výraz klidvos(e)r a dává přednost průhlednému slovnímu spojení domácího původu Kℓaubnj wodnatoſt VelNomQ N5r, i když v heslové stati je přímo uvedeno motivující německé slovo pro klidvos(e)r, tedy Gliedwaſſer. V odborném lexiku, stejně jako v neodborné části slovní zásoby, se Daniel Adam nevyhýbá metaforickým pojmenováním, z nichž některá jsou doložena už ve staročeštině, například Ziaℓudek, žiwotnj kuchař − stomachus, ventriculus VelNomQ E6v, Kůřj řit − clavus VelNomQ F4r, Rak − carcinoma, cancer VelNomQ F4r, Wlk w zadku − intertrigo VelNomQ F4v, Sſℓak, ruka Božj − apoplexia, sideratio, morbus attonitus VelNomQ E8v, dℓauhé ɓidℓo, přjliš wyſoký – longurio VelNomQ F5r, Djrka w chlebě, pekařowa duſſe − hecta, pusula VelNomQ P4v, Chℓubné pljce – thra­ so, gloriosus homo VelNomQ V3r atd. Ačkoliv jednoznačnost u polysémních jednotek je dostatečně vyřešena začleněním výrazu do kontextu heslové stati i do kontextu kapitoly věnované určitému tématu, Veleslavín někdy využívá též možnosti upřesnit význam metaforické jednotky dalším výkladem: Hřeɓ w hℓawě, bolenj hℓawy z opilſtwj − crapula VelNomQ F2r; Ržezánj wlčků aneɓ zaubkůw − dentitio VelNomQ F2v; Wlk, žrawý wřed − lupus, ulcus exedens VelNomQ F4r; Fjk aneɓ ɓradawice na zadku − marisca, ficus VelNomQ F4v. V jiných případech uvádí i hyperonymum (Laſſtowice ryba − hirundo, iecorinus VelNomQ G5r). Stává se, že v odborné slovní zásobě některých sémantických okruhů existují jen cizojazyčné přejímky, především z latiny či z němčiny, nikoliv název domácího (slovanského) původu. Humanistický učenec se přebírání z těchto jazyků nikterak nevyhýbá. Zachovává původně latinské výrazy, které čeština dříve či později do své slovní zásoby přejala (Pontifikaℓ VelNomQ A2v, Ornát VelNomQ A3r). Němčina je zdrojovým jazykem pro pojmenování zejména v oblasti řemesel, včetně vojenství, kde je německých přejímek velmi mnoho.

komplet1F.indd 15

11.10.15 21:26

16 

úvod

Rovněž už zmíněné názvosloví hornické neobsahuje téměř žádné výrazy od původu české (slovanské). Slova přejatá z  německého jazyka se Veleslavín snaží adaptovat po stránce grafiky, aby odpovídala výslovnosti v českém prostředí: Feyſtel, kℓadiwo − Fäuſtel, hammer VelNomQ R8v; Sſeyɓ − Scheib VelNomQ R8v; Ha­ ſſpl s ſſwaňkownjm koℓem − Zug oder haſpel mit einem ſchwengrad VelNomQ S1v atd. Vyskytují se i případy, kdy němčina motivující český výraz se odlišuje od němčiny, která je uvedena v německé části Nomenklátoru (Heycoch − Anzucht VelNomQ S4r). Pokud pojednáváme o češtině Veleslavínova čtyřjazyčného Nomenklátoru, vyvstane několik otázek, například: jak Veleslavín čerpal z lexikografických děl předchozího, staročeského a raně novověkého období, jaký je vztah k staršímu Nomenklátoru trojjazyčnému a také jaký je vztah k Sylvě quadrilinguis, na níž Veleslavín pracoval v téže době jako na čtyřjazyčném Nomenklátoru. Nelze opominout ani vztah k první slovníkové práci Daniela Adama, kterou je Dictionarium linguae Latinae; toto dílo tiskl v roce 1579 ještě Jiří Melantrich z Aventina.37 Obecně se tedy ptáme na lexikografické zdroje čtyřjazyčného Nomenklátoru. A nabíledni je poslední otázka, která směřuje naopak do budoucnosti – jaké stopy zanechal Veleslavín ve slovnících mladšího období.

LEXIKOGRAFICKÉ ZDROJE K VELESLAVÍNOVU ČTYŘJAZYČNÉMU NOMENKLÁTORU Vztah české části Veleslavínova čtyřjazyčného Nomenklátoru k jeho ostatním slovníkovým dílům Začneme otázkou, zda se Veleslavín inspiroval sám sebou a zda přejal češtinu ze svého předchozího věcného slovníku. Zda tedy alespoň do určité míry platí tvrzení, že čtyřjazyčný Nomenklátor je rozšířenou verzí trojjazyčného. Oba slovníky, které byly předlohou k Veleslavínovým nomenklátorům, pocházejí z humanistického období, z druhé půlky 16. století, ze středoevropského kulturního prostředí; lze tedy počítat i se společným motivačním a inspiračním zdrojem těchto předloh. Jejich slovní zásoba, ačkoliv je v každém ze slovníků řazena jinak, se zákonitě musí alespoň částečně překrývat. Vyhledával tedy Veleslavín již hotové heslové stati ze staršího slovníku a vkládal je do nového, čtyřjazyčného? Pro srovnání jsme zvolili lexikum, které pojednává o nemocích a tělesných znacích, neboť mezitextové relace se lépe zjistí na periferní slovní zásobě než na lexiku, které patří k jejímu centru a které se logicky vyskytuje ve slovnících už proto, že se jedná o běžná, frekventovaná a nepříznaková slova. Zjistíme, jaké ekvivalenty přiřazuje v obou slovnících k latinskému výrazu, který obsahují oba slovníky: latina

VelNomT

VelNomQ

morbus

Nemoc/ nezdrawij/ neduh Ee6r

Nemoc, Neduh E8v

morbus sonticus

Vſtawičná ſſkodliwá nemoc Ee6r

Sſkodná, těžká nemoc E8v

morbus universalis

Obecný neduh Ee6v

Obecná nemoc E8v

morbus pestilens

Mor/ nakaženij mornij Ee6v

Mornj neduh, gedowaté mornj nakaženj, Mor E8v

hemicrania

Bolenij puol hlawy Ee7r

Bolenj půℓ hℓawy, ɓoleſt gedné ſtrany hℓawy F1v

tonsillae

Otok mandluow Ff2r

Otečenj mandℓů w hrdle F2v

tenesmus

Zatwrzenij přirozených ſtolic Ff4v

Twrdé ſtolice, zatwrzenj přirozených ſtolic F3r

bubo, panus inguinis

Zláza w rozkrokách Ff7r

Dyměge, weyr F4r

longurio

Dluhoſs/ Bidlo/ Přijliſs wyſoký Gg3v

Dℓauhoš, dℓauhé ɓidℓo, přjliš wyſoký F5r

Dictionarium linguae Latinae (Pragae, Jiří Melantrich z Aventina 1579) přepracoval Daniel Adam z Veleslavína, srov. Knihopis http://db.knihopis.org/l.dll?cll~2418 (citujeme pod zkratkou VelDict).

37

komplet1F.indd 16

11.10.15 21:26

úvod

17

Kratičký úryvek z  nomenklátorů slouží jen pro ilustraci; podobný stav shod a  rozdílů však shledáváme při porovnání celých slovníkových textů. Z ukázky vidíme, že shodná hesla Veleslavín z trojjazyčného slovníku nepřejímal bez úprav. Posuny jsou zřejmé už v rovině hláskoslovné (místo staršího uo již tiskne nástupnické ů, odpadá koncová souhláska -v u genitivu plurálu maskulin), avšak nejvýraznější jsou úpravy na rovině lexikální; Veleslavín většinou v mladším Nomenklátoru doplňuje další lexikální jednotky či opisy významu. Lze předpokládat, že trojjazyčný Nomenklátor při práci na čtyřjazyčném jistě využíval, avšak přistupoval k práci inovativně s cílem vytvořit nové dílo, které překoná věcný slovník z roku 1586 a odstraní jeho nedostatky. Nomenclator quadrilinguis a Sylva quadrilinguis vznikaly ve stejnou dobu, vzájemné prolínání češtiny by tedy nebylo překvapivé. Porovnání těchto dvou děl je znesnadněno rozdílnou makrostrukturou slovníku (No­ menklátor je řazený věcně, Sylva abecedně), avšak vzhledem k tomu, že v Sylvě jsou vytvářena slovotvorná hnízda obsahující jednoslovné i víceslovné lexémy vztahující se k základnímu výrazu, není porovnání vyloučeno. Zvolili jsme tematickou skupinu názvů soustředěných kolem výrazu moře: latina

VelSylva Cc2v−Cc3r

VelNomQ B3v

fretum

vzké moře, přes něž ſnadno přepℓawiti ſe může

Moře vzké

oceanus

Wyſoké weliké moře, kteréž wſſecku zemi obcházý

Wyſoké, weliké moře

pelagus

hℓuboké moře, kdež dna nenj

Moře hℓuboké

brevia

měℓké moře, měℓčiny na moři

Moře měℓké, měℓčiny na moři na nichž s Sſjffy wáznau

aequor

ſwrchnj hℓadina moře

Rowné moře, hladina moře

sinus

Ohbj moře, zátoka mořſká, Kolffo

Zátoka mořſká, křiwoℓakoſt a gako ℓůno aneɓ chobot moře

recessus, reflexus maris

obcházenj, odſtupowánj moře zpátkem

Odſtupowánj, vbýwánj moře

aestus maris

wyſtupowánj, wyléwánj moře

Wyſtupowánj, přibýwánj, zewřenj moře V3v–V4r

oceanus Hyperboreus

Půℓnočnj moře

Půℓnočnj moře

Sarmaticus

Polſké moře

Polſké moře

Germanicus

Německé moře

Německé Moře

fretum Gaditanum, Herculeum

Auzké moře tu kdež gſau ſℓaupowé

Gadytánſké moře, mezy horami aneɓ ſℓaupy Herkuleſowými

mare Mediterraneum

Proſtředzemnj weliké moře

Proſtředzemnj, wnitřnj moře, proſtřed ſwěta

Tyrrhenum, Thuscum

Tyrrhenſké, Wℓaſké moře

Tyrrhenſké, Florentſké moře

Aegeum

Ržecké moře

Aegeyſké moře, dělj Europu od Aſie

Hellespontus

Vzké moře v Kallipoli, w zemi Thracké aneɓ w Turcých

Auzké moře v Kallipoli w zemi Thracké/ kteréž toliko ſedmerými hony Europu od Azye dělj

Stejně jako při srovnání obou nomenklátorů z ukázky vyplývá, že nedochází k automatickému přejímání jednotlivých hesel a že zpracování hesel je v Nomenklátoru a v Sylvě odlišné. Podobné typy shod či rozdílů, které jsou patrné na uvedeném příkladě, platí opět pro srovnání celých děl. Veleslavín hesla upravuje a volí takové ekvivalenty, které nejlépe odpovídají nejen co do významu, ale i co do makrostruktury slovníku; nepochybně reaguje též na jazykový vývoj českého jazyka. Na závěr porovnávání Veleslavínových slovníků jsme nechali první Danielovo dílo, Dictionarium linguae Latinae Basilia Fabera, které vyšlo ještě v Melantrichově tiskárně, kdy do vydání čtyřjazyčného Nomenklátoru zbývalo devatenáct let. Pokusíme se o srovnání výrazů odvozených od slova dens – zub a vitis – víno:

komplet1F.indd 17

11.10.15 21:26

18

úvod

latina

VelDict Cc4r

VelNomQ E5v

dentes divisores et gelasini

Přednij zubowé

Přednj kauſacý zubowé

canini

Sſpičatij zubowé

Zubowé ſſpičatj, kℓy

molares

Třenownij/ aneɓ dwogatij aneɓ čeliſtnij zubowé

Třenownj aneɓ čeliſtnj zubowé

genuini

Licnij aneɓ Temennij zubowé

Neyzadněgſſj, licnj, těmennj zubowé, welicý zubowé

Aaaaaa1rv vitis

Winný Kmen anebo Keř

Winný kmen, keř C5v

putatio

Kladenij rozwodůw/ řezba

Ržezba O4r

capreoli

Ručičky

Ručičky gjmiž ſe rýwj wáže C6r

vinea

Winice

Winice C5v

vinum diffusum

Stržené

Stržené wjno, ſtažené z droždj P7v

vinum dilutum

S wodau smijſſené

Wodnaté wjno, s wodau ſmichané P7r

vinum tortivum

Wijno na čeřeně wyſſlapané

Wjno tℓačené, preſowané, z oſeče O4v

vinum fugiens

Zdwijžené wijno/ kteréž letij

Wjno kteréž letj, zdwjžené P7v

vinum pendulum

Wláčkowité wijno

Wjno wℓáčkowité P7v

villum

Wijnko

Wjnko P7r

vinosus, vini cupidus

Winný molek/ Ožralec

Ožralec wjna, winný moℓek, kdož rád wjno pige H3r

I do třetice lze konstatovat stejný fakt: určité shody mezi lexikem čtyřjazyčného Nomenklátoru a díla Dictio­ narium linguae Latinae jsou patrné. Těžko je rozhodnout, zda shody vznikly na základě inspirace prvním slovníkem, či zda se jedná o shody logicky vyplývající ze stavu v českém jazyce. Nicméně opět je zřejmé, že Veleslavín v pozdějším díle doplňuje a obměňuje výrazovou složku, přeformulovává významy a vytváří tak nové dílo. Svou roli jistě sehrává i jinojazyčný kontext, tj. jazyky, které jsou v jednotlivých slovnících obsažené a které ovlivňují strukturu i volby zvolených výrazů a dalších jazykových prostředků. Další zdroje Veleslavínova Nomenklátoru Vzhledem k tomu, jak Veleslavín mluví o potřebě přiznat tvůrci autorský podíl, neupřít nikomu slávu a uznání, dalo by se očekávat, že – i přes dobovou konvenci, která tak příliš často nečinila – ve svých dílech vyjmenuje autory, z jejichž děl při své práci čerpal. Předmluva k Nomenklátoru však žádné informace tohoto typu neobsahuje, je zaměřena především na zdůvodnění výběru dedikanta, jímž jsou − jak již bylo zmíněno dříve – obyvatelé Kutné Hory. Výjimkou jsou díky, které Daniel Adam věnoval sběratelům hornického názvosloví. Vzhledem k tomu, že Nomenklátor vyšel jako pendant k abecední Sylvě quadrilinguis, je nasnadě hledat údaje o lexikografické inspiraci i v předmluvě k Sylvě. Práce na Sylvě i Nomenklátoru probíhaly v téže době, oba díly vyšly ve stejném roce a byly svazovány do jednoho svazku, takže předmluva k Sylvě by se měla vztahovat i k Nomenklátoru. Zatímco v předmluvě k Nomenklátoru Adam vlastní lexikografické počiny zcela opominul, v předmluvě k Sylvě se dle našeho očekávání rozepisuje o důvodech, které ho vedly k práci na dalším lexikografickém díle, i o pramenech, které užíval. Znovu zde akcentuje svůj názor, že nikdo nemá být opominut a že je třeba přiznat uznání tomu, kdo si jej zaslouží. Vyjmenovává díla, která měl k dispozici. Příkře odmítá slovníky z období středověku a z doby přelomu středověku a novověku. Biblické slovníky zvané mamotrekty a slovník Jana Vodňanského Lactifer, který vyšel v roce 151138, nazývá „knižními příšerami, které vzbuzují hrůzu už pouhým Vokabulář Lactifer. Nový Plzeň, Mikuláš Bakalář 1511, srov. Knihopis http://db.knihopis.org/l.dll?cll~2824.

38

komplet1F.indd 18

11.10.15 21:26

úvod

19

názvem“39. Veleslavín navrhuje tato díla raději „pohřbít do nejhlubší propasti než vystrkovat na veřejnost“40. Nelze tedy očekávat, že by mu sloužily jako materiálový či koncepční zdroj. Srovnáním Lactiferu s Nomen­ klátorem jsme tedy nepřekvapivě dospěli k závěru, že tento slovník Veleslavín při své práci nepoužíval, lexikální shody mezi oběma slovníky nejsou příliš časté a vždy se jedná o centrální jednotky slovní zásoby; v těch případech shoda není výsledkem přejímky výrazu z jednoho zdroje do druhého, nýbrž vyplývá z obecného rozšíření daného slova. Dalším slovníkem, o němž se Veleslavín zmiňuje v předmluvě k Sylvě, je adaptace latinsko-německého slovníku Petra Dasypodia41, v níž Tomáš Reschelius nahradil německou složku českou. Veleslavín uvádí, že užíval vydání z roku 1560, tzn. část latinsko-českou42. O dva roky později vyšla ještě verze s obráceným pořadím jazyků, tj. česko-latinská43; ta je zároveň prvním slovníkem v české historii, který staví na první, výchozí místo český jazyk. Je těžké jednoznačně rozsoudit, které výrazy čerpal Daniel Adam z Rescheliovy adaptace Dasypodiova slovníku a které zaznamenával přímo na základě svého jazykového povědomí. Vhodnější pro posuzování je, jak jsme již poznamenali, necentrální slovní zásoba, tedy kupříkladu lexikum odborné či jinak specifické. Jednoznačně prokazatelné je převzetí výrazů týkajících se výrazných tělesných znaků a lidského vzezření vůbec. Tato jména činí v Rescheliově abecedním slovníku jeden z tematických doplňků s názvem Habitudinum cor­ poris nomina RešLatČes Uuuu4rv. S velkou měrou pravděpodobnosti lze předpokládat, že Adam z Veleslavína z Rescheliova slovníku převzal například jednoslovná označení osob dle výrazných rysů postavy: RešLatČes Uuuu4r

VelNomQ F5rv

vidourek

lucinus − Kdo malé oči má, widaurek

Kdož má oči maličké, widaurek, očko − lucinus, qui parvos habet oculos, ocella

žižka

luscus − Gednowoký, Zizka

Gednooký, žižka − cocles, luscus

hloušek

surdaster – Náhluchý, hlauſſek

Náhℓuchý, přjhℓuchý, hℓauſſek − surdaster

dlouhoš

Dlauhý člowěk, dlauhoſs − longurio RešČesLat E3v Dℓauhoš, dℓauhé ɓidℓo, přjliš wyſoký − longurio

nosek

naso − Noſatý, s welikým noſem, Noſek

hlaváč

capito – Hlawač , kdo welikau hlawu má, hlawatý Hℓawáč, hℓawatý − capito

brejl

paetus – Brlowoký, breylowatý, Breyl

Noſáℓ, noſatý, noſek − naso, nasutus

44

Breyl, libého wzezřenj − paetus, paetulus

Ukazuje se, že Veleslavín, jak ostatně sám zmiňuje v předmluvě, používal snad výhradně Dictionarium Latino­ -Bohemicum, což jistě bylo pro překladatelskou práci i výhodnější. Uvedené názvy postav jsou převzaty ze zmíněného dodatku, abecední část slovníku v latinsko-české ani česko-latinské části je většinou neobsahuje. Nenalézáme je vesměs ani v slovní zásobě staršího období – Rescheliův slovník je první text, kde se s nimi lze setkat. Dalším zdrojovým dílem byl pro Veleslavína nevelký Vokabulář latinský, český a německý. Rozplést filiační a autorské vztahy vážící se k dílu s tímto názvem je obtížné. Trojjazyčných slovníčků pro školní potřeby s náz­ vem Vokabulář vyšla v 16. století podle Knihopisu desítka, přičemž z některých vydání není znám žádný dochovaný exemplář. Tyto oblíbené slovníčky vycházely i ve století sedmnáctém a osmnáctém. V 16. století patří mezi nejstarší humanistické slovníky, avšak je problém nejen určit autora (české části), ale třeba jen zjistit, zda se jedná o nové, přepracované vydání, o zcela nezávislé zpracování téže předlohy, či o práci na základě jiné 41 42

Z předmluvy citujeme podle překladu uvedeného v publikaci Mirjam Bohatcové citované v pozn. 1, s. 360. Tamtéž. První vydání Dictionarium Latino-Germanicum vyšlo v roce 1535 ve Štrasburku v Rihelově tiskárně. Dictionarium Latino-Bohemicum in usum et gratiam studiosae iuventutis Bohemicae. Olomucii, Jan Günther 1560, srov. Knihopis http://db.knihopis.org/l.dll?cll~1806 (citujeme pod zkratkou RešLatČes). 43 Dictionarium Bohemico-Latinum in usum et gratiam Bohemicae pubis. Olomucii, Jan Günther 1562, srov. Knihopis http://db. knihopis.org/l.dll?cll~1807 (citujeme pod zkratkou RešČesLat). 44 Na straně K2r téhož slovníku se substantivum vyskytuje s délkou v sufixu: Capito – Kdo hlawu welikau má, Hlawáč. 39 40

komplet1F.indd 19

11.10.15 21:26

20

úvod

předlohy45. Předlohou jsou německé slovníkové texty, zejména opět slovník Petra Dasypodia. Jméno českého adaptátora a tvůrce českojazyčné části nebývá uvedeno. Zdá se, že Vokabuláře 16. století je možno rozdělit na dva proudy, které mají různého autora české části. J. Hejnic46 identifikuje jako tvůrce nejstaršího Vokabuláře z roku 1546,47 který se ovšem nedochoval, Jana Vopatovického z Prahy48. Daniel Adam v předmluvě k čtyřjazyčnému abecednímu slovníku uvádí, že užíval Vokabulář, který vydal pražský tiskař Jan Kantor Had a který prý byl později nenáležitě přetiskován s uvedením autorství Petra Codicilla. Toho ovšem Veleslavín za autora nepovažuje, sám označuje svůj zdroj jako anonymní.49 Had vydal Vokabulář s uvedením Codicilla jako autora v roce 1546 a znovu v roce 155050; z prvního vydání se nedochoval žádný výtisk, avšak v obou případech se jedná o reedice slovníku J. Vopatovického. Je zarážející, že Adam nejmenuje vydání z roku 157651, které se od starších vydání výrazně odlišuje a autorsky se na něm zřejmě podílel Pavel Pressius52; to totiž vytiskla Melantrichova tiskárna. Titulní list k vydání Vokabuláře z roku 1576 sice uvádí jako autora opět P. Codicilla, avšak podle zmíněného svědectví Adama z Veleslavína je toto jméno pravděpodobně pouze marketingový tah. Kromě toho, že Veleslavín sám jmenuje Vokabulář jako jeden ze svých zdrojů, i když i k němu vznáší určité připomínky, rovněž v textu Nomenklátoru lze najít shody s Vokabulářem, ovšem nikoliv s Vokabuláři z Hadovy tiskárny, jak Adam uvádí v předmluvě, ale naopak (a pro nás pochopitelně) s Vokabulářem, který vydal Melantrich. Například v kapitole pojednávající o tělesných vadách a příznacích nalézáme v Nomenklátoru i ve Voka­ buláři z roku 1576 výjimečně doložená spojení pod se křivonohý (valgus – Pod ſe křiwonohý Vok1576 C3v = Podſekřiwonohý − vatius, varus VelNomQ F6r) a ven křivonohý (vatia – Wen křiwonohý Vok1576 C3v = Wen křiwonohý, komuž kolena w hromadu gdau − valgus VelNomQ F6r). Latinské ekvivalenty jsou však zaměněny, na rozdíl od Veleslavínova Dictionarium linguae Latinae vytištěného v roce 1579, kde lze oba výrazy rovněž najít (valgus – Pod ſe křiwonohý VelDict Rrrrr 4v; vatius vel vatia – Wen křiwonohý VelDict Sssss2v). Lze odhadovat, že Veleslavín tedy nepřejímal výrazy přímo z Vokabuláře vydaného Melantrichem v roce 1576, ale prostředníkem bylo právě Veleslavínovo první slovníkové dílo. Spíše jako zajímavost uvádíme na závěr tohoto stručného přehledu motivujících děl ještě Kroniku českou Václava Hájka z Libočan, kterou pochopitelně Veleslavín důvěrně znal a značně vysoce ji cenil.53 Pravděpodobně z této kroniky se dostalo do Veleslavínova Nomenklátoru pojmenování pražské řeky Vltavy také jako Hltava (Wltawa, hltawa VelNomQ V5v), neboť před Hájkem tento výraz v češtině doložen nemáme. Hájek uvádí i vlastní etymologii jména Vhltava/Hltava: rzeka ta … Whltawa, yako Hltawa, aneb ku pitij a hltanij gim welmi zchopna aneb žadoſtiwa ſlúla, neb toho čaſu gineho lidu obecnému napoge nebylo, Knijže také y Kniež­ na téhož napoge a niekdy čaſem Medowiny požywali.54 Třem z těchto slovníků se věnoval Josef Hejnic ve stati K našim prvním humanistickým slovníkům. Listy filologické 87, 1964, s. 167–171. 46 Srov. předchozí poznámku. 47 Petra Codicilla Vokabulář latinský, český a německý. Pragae, Jan Had 1546, srov. Knihopis http://db.knihopis.org/l. dll?cll~16994. 48 Bližší údaje nejsou známy, zmínku o univerzitním vzdělání Vopatovického uvádí J. Jireček, Dějiny literatury české. Díl 1, sva­ zek 2. Rukovět k dějinám literatury české do konce XVIII. věku. Praha, B. Tempský 1876, s. 332. 49 Srov. předmluva citovaná v pozn. 39. 50 Vokabulář latinský, český i německý. Pragae, Jan Had 1550, srov. Knihopis http://db.knihopis.org/l.dll?cll~16995. 51 Vokabulář vnově spravený a rozšířený. Pragae, Jiří Melantrich z Aventina 1576, srov. Knihopis http://db.knihopis.org/l. dll?cll~16999 (citujeme pod zkratkou Vok1576). 52 Na titulním listě je uvedeno, že se jedná o 3. vydání. 53 Srov. předmluva k dílu Kroniky dvě o založení země české. Praha, Daniel Adam z Veleslavína 1585, srov. dílo citované v pozn. 1, s. 240–241. 54 Citujeme podle prvního vydání kroniky z roku 1541, fol. 12r (B6r). Nakladatelství Academia vydalo v roce 2013 nové vydání Hájkovy Kroniky, které edičně připravil Jan Linka. Etymologii přebírá a upravuje do svého thesauru V. J. Rosa: od whłtánj, q. hłtawa, že dobytek z nj wodu hłtał RosaThes VII/304. Elektronická verze tzv. Neuberkova opisu Rosova slovníku (sign. IV D 81/1–7 z Knihovny Národního muzea v Praze) je zveřejněna na internetových stránách Vokabuláře we­bo­vého − http://vokabular. ujc.cas.cz/nezapojene.aspx?idz=eRosaThesN (citujeme pod zkratkou RosaThes, díl a strana). 45

komplet1F.indd 20

11.10.15 21:26