ÚVOD DO STUDIA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ. Josef Smolík

Publikace Josefa Smolíka „Úvod do studia mezinárodních vztahů“ je vhodným studijním podkladem pro výuku této problematiky. Souhrnně pojaté zpracování tématu navíc umožňuje vhled do dané oblasti i zájemcům z řad širší veřejnosti. Autor prezentuje mezinárodní vztahy z relevantní teoretické a analytické perspektivy a pracuje přitom s důležitými zdroji, včetně respektovaných zahraničních prací. doc. JUDr. PhDr. Miroslav Mareš, Ph.D. Text lze doporučit jako velmi hodnotný informační zdroj i pro studium kurzů příbuzných oborů jako evropská studia, politologie, rozvojová studia a další. Mgr. Eva Taterová, M.A. Smolíkova kniha je do značné míry derivativní a má kompilační charakter, což autor sám nezastírá. Na druhé straně se jedná o kompilát zdařilý, který je obohacen o doprovodné otázky či o tipy na další rozvoj přehledu v dané oblasti. To z něj dělá zajímavý studijní text, výborně použitelný i pro samostudium. Mgr. Martin Hrabálek, Ph.D.

Grada Publishing, a. s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401 fax: +420 234 264 400 e-mail: [email protected] www.grada.cz

Josef Smolík

Je zřejmé, že mezinárodní vztahy jsou komplikovanou oblastí. Samo prostředí mezinárodní politiky na začátku 21. století je mnohem dynamičtější, než jak tomu bylo kdykoli v minulosti. Kniha Úvod do studia mezinárodních vztahů vybízí čtenáře k onomu prvnímu pomyslnému krůčku k pochopení této komplikované problematiky. Je určena nejen studentům mezinárodních vztahů či politologie, ale také všem těm, kteří se potřebují rychle zorientovat v daném oboru a chtějí získat základních poznatky o teoriích, problémech a současných diskusích, jež se odehrávají nejen na akademické půdě, ale i ve veřejném diskurzu. Přehledně uvádí základní teorie mezinárodních vztahů (realismus, liberalismus, behavioralismus, marxismus), principy zahraniční politiky (národní zájmy, jejich řešení), mapuje význam moci v mezinárodním prostředí, konflikty v mezinárodních vztazích a naznačuje možnosti jejich řešení. Nezapomíná ani na mezinárodní politickou ekonomii, globalizaci, Evropskou unii apod. Některé informace z oblastí mezinárodních vztahů mohou být také vhodným základem pro humanitární pracovníky, diplomaty, novináře a úředníky. Základní přehled však získají především středoškolští a vysokoškolští studenti, kteří mají zájem seznámit se s mezinárodními vztahy či vybranými událostmi, jež formovaly zejména střední Evropu.

ÚVOD DO STUDIA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

Správný student mezinárodních vztahů potřebuje mít znalosti mezinárodních dějin, práva, ekonomiky a stejně tak i zahraniční politiky a mezinárodní politiky. Tato publikace je právě tím prvním krokem na cestě za poznáním mezinárodních vztahů.

ÚVOD DO STUDIA

MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ Josef Smolík

ÚVOD DO STUDIA

MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ Josef Smolík

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Kniha byla zpracována v rámci projektu specifického výzkumu Katedry politologie FSS MU „Volby, politické strany a prosazování zájmů II.“ (kód MUNI/A/0846/2013).

PhDr. Josef Smolík, Ph.D. ÚVOD DO STUDIA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE:

Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5550. publikaci Recenzovali: Mgr. Martin Hrabálek, Ph.D. doc. JUDr. PhDr. Miroslav Mareš, Ph.D. Mgr. Eva Taterová, M.A. Odpovědný redaktor Zdeněk Kubín Sazba a zlom Vojtěch Kočí Návrh a zpracování obálky Vojtěch Kočí Počet stran 232 Vydání 1., 2014 Vytiskla Tiskárna PROTISK, s.r.o., České Budějovice © Grada Publishing, a.s., 2014 ISBN 978-80-247-5131-3 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE:

ISBN 978-80-247-9286-6 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9287-3 (ve formátu EPUB)

Obsah

1. Předmluva

2. Uvedení do problematiky oboru, výuka mezinárodních vztahů v ČR, výzkumná pracoviště a vztah k jiným oborům Zpracování tématu 2.1 Bezpečnostní a strategická studia (BSS) 2.2 Rozvojová studia Shrnující závěr Doporučená literatura Kontrolní otázky Doporučené aktivity

9

13 13 23 30 32 33 33 33

3. Stručná historie mezinárodních vztahů, vývoj systému mezinárodních vztahů, subjekty mezinárodních vztahů, základní pojmy Zpracování tématu Shrnující závěr Doporučená literatura Kontrolní otázky Doporučené aktivity

35 35 56 57 57 57

4. Aktéři světové politiky Zpracování tématu Shrnující závěr Doporučená literatura Kontrolní otázky Doporučené aktivity

59 59 74 75 75 75

5

ÚVOD DO STUDIA ME ZINÁRODNÍCH V Z TAHŮ

5. Základní teorie mezinárodních vztahů Zpracování tématu 5.1 Realismus 5.2 Liberalismus 5.3 Behavioralismus (scientismus) 5.4 Marxismus Shrnující závěr Doporučená literatura Kontrolní otázky Doporučené aktivity

6

77 77 79 84 88 91 97 98 98 98

6. Velké debaty v rámci mezinárodních vztahů Zpracování tématu Shrnující závěr Doporučená literatura Kontrolní otázky Doporučené aktivity

99 99 103 103 103 103

7. Zahraniční politika (národní zájmy a jejich prosazování) Zpracování tématu Shrnující závěr Doporučená literatura Kontrolní otázky Doporučené aktivity

105 105 111 111 112 112

8. Moc v mezinárodním prostředí Zpracování tématu 8.1 Moc médií a jejich vliv na MV Shrnující závěr Doporučená literatura Kontrolní otázky Doporučené aktivity

113 113 117 124 124 124 125

9. Konflikty v mezinárodních vztazích a jejich řešení Zpracování tématu Shrnující závěr Doporučená literatura Kontrolní otázky Doporučené aktivity

127 127 140 140 140 141

Stručná historie mezinárodních vztahů

10.

Mezinárodní vztahy v průběhu 20. století Zpracování tématu Shrnující závěr Doporučená literatura Kontrolní otázky Doporučené aktivity

143 143 154 154 155 155

11. Mezinárodní vztahy na počátku 21. století Zpracování tématu Shrnující závěr Doporučená literatura Kontrolní otázky Doporučené aktivity

157 157 161 161 161 162

12. Mezinárodní politická ekonomie Zpracování tématu Shrnující závěr Doporučená literatura Kontrolní otázky

163 163 172 173 173

13. Mezinárodní vztahy a globalizace Zpracování tématu Shrnující závěr Doporučená literatura Kontrolní otázky Doporučené aktivity

175 175 184 184 184 184

14. Evropská unie Zpracování tématu Shrnující závěr Doporučené literatura Kontrolní otázky Doporučené aktivity

185 185 200 200 201 201

15. Závěr Resume Seznam použitých zkratek Literatura Věcný rejstřík Jmenný rejstřík

203 205 207 211 223 227

7

1. Předmluva Základním cílem této knihy je představit čtenářům vybraná témata mezinárodních vztahů (dále jen MV). Tato kniha je určena nejenom studentům MV či politologie, ale i všem těm, kteří se potřebují rychle zorientovat v oboru MV a chtějí získat základní poznatky o teoriích, problémech a současných diskusích, které se odehrávají nejenom v akademické komunitě, ale také ve veřejném diskurzu. Podstatnou složkou jsou i jednotlivé historické události, na jejichž základě docházelo ke změnám v MV. Některé informace z oblastí MV mohou být také vhodným základem pro humanitární pracovníky, diplomaty, novináře či úředníky. Základní přehled však získají především středoškolští a vysokoškolští studenti, kteří mají zájem se seznámit s MV či vybranými událostmi, které formovaly zejména střední Evropu. Aby byl text přehledným a konzistentním, budou mít jednotlivé kapitoly podobnou strukturu, což by čtenáři mělo usnadnit lepší orientaci v tomto studijním textu. Každá kapitola se tedy skládá z představení tématu, zpracovaného dílčího tématu, shrnujícího závěru, doporučené literatury k dalšímu studiu a kontrolních otázek, které by měly směřovat k ověření studované látky. Na závěr budou doporučeny i rozšiřující texty či filmy. Kontrolní otázky v závěru kapitol by měly čtenáře upozornit na základní problémy a podstatné informace z jednotlivých kapitol. Stejně tak by měly ověřit získané znalosti a porozumění textu. Vzhledem k tomu, že problematika MV vyžaduje i základní znalosti odborného vyjadřování, bude v textu užito také vysvětlujících poznámek, které čtenářům blíže vysvětlí některé termíny, souvislosti či kontext. V žádném případě však tyto vysvětlující poznámky nelze vnímat jako slovník základních pojmů oboru MV (k tomu viz Evans, Newham 1998, Novotný 2004, Kulašik a kol. 2002, Kroupa 2010). V jednotlivých kapitolách bude popsán obor MV, vznik a vývoj této disciplíny, základní pojmy, ale i výuka tohoto oboru v českém prostředí. Představena

9


budou také vybraná výzkumná pracoviště a jednotlivé časopisy, které se primárně věnují problematice MV. Následně bude diskutován vztah oboru MV k jiným disciplínám, reflektovány budou i významné osobnosti (filozofové, historici, politici ad.), jež se v minulosti podílely na utváření tohoto oboru. Následující kapitola se bude věnovat historii MV a vývoji těchto vztahů, které mají významné důsledky i pro 21. století. Krátce se zmíníme také o základních jednotkách MV, tj. o národních státech a mezinárodních organizacích. Následně budou představeny také základní teorie MV, tj. realismus, liberalismus, scientismus a marxismus (neomarxismus, kritické teorie). Na základě těchto teorií budou představeny i současné debaty v MV, které se týkají vztahů mezi pozitivisty a postpozitivisty, neorealismem a neoliberalismem a mezi příznivci liberálního konstruktivismu a radikálního postpozitivismu. Další kapitola se bude věnovat zahraniční politice a prosazování národních zájmů. Představeny budou jednotlivé zahraničněpolitické koncepce národních států a strategie, které jsou reálně užívány k prosazování národních zájmů. Popsána bude i moc v MV či moc médií. Následně se bude text věnovat definici konfliktu v MV a strategiím jejich řešení. Následující kapitoly se budou zabývat mezinárodními vztahy v průběhu 20. století a na počátku 21. století. Právě v těchto místech však bude patrné, že z hlediska rozsahu celého textu se jedná především o mozaiku představovaných témat a problémů. Závěr knihy se zaměří na deskripci vybraných témat mezinárodní politické ekonomie (IPE), na důsledky globalizace v oblasti MV a na problematiku evropské integrace. Je zřejmé, že MV jsou komplikovanou oblastí. Samotné prostředí mezinárodní politiky na začátku 21. století je mnohem dynamičtější, než jak tomu kdy bylo v minulosti, což je způsobeno mnoha faktory, z nichž lze zmínit například zvýšení komunikace, vzájemné ekonomické propojení států i jednotlivých organizací atp. Oproti předchozímu nazírání na MV lze také registrovat nové aktéry, například nadnárodní korporace, soukromé armády (soukromé bezpečnostní agentury působící v ozbrojených konfliktech), mafie či mezinárodní organizace, které si utváří vztahy s původními jednotkami MV, tj. se státy. Také vzhledem k rozsahu prezentovaného textu lze konstatovat, že tato stručná monografie nemá ambici suplovat stěžejní monografie oboru či konkrétněji zaměřené studie týkající se jednotlivých témat MV, a proto je nutné jej vnímat jako vybrané kapitoly MV. Z toho je zřejmé, že tento text čtenářům poskytne pomyslný první krok k pochopení této mnohem komplikovanější problematiky. Lze však doufat, že nezůstane pouze u kroku prvního, ale že tento stručný studijní text

10

Předmluva

u čtenářů vyvolá hlubší zájem o zmíněnou problematiku, která souvisí jak s oborem MV, tak i politologií či regionálním rozvojem. V závěru budou vysvětleny zkratky užívané v samotném textu, které se většinou vztahují k problematice mezinárodních organizací, smluv, aliancí atp. S některými zkratkami se běžný čtenář setkává na stránkách denního tisku, nicméně některé nejsou běžně užívány či jsou užívány pouze v komunitě odborníků z MV. Tato stručná kniha vychází ve velké míře především z českých autorů, jež v oblasti MV, politologie či historie d louhodobě publikují, pedagogicky i vědecky působí (jedná se mj. o V. Nálevku, M. Strmisku, Š. Waisovou, P. Pšeju, N. Hynka, P. Druláka, R. Drulákovou, P. Kratochvíla, J. Eichlera, M. Kořana, V. Beneše, M. Mareše, V. Havlíka, P. Fialu, M. Pitrovou, O. Krpce, O. Krejčího, P. Baršu, O. Císaře, P. Suchého, P. Zemana, M. Romancova, B. Plechanovovou, T. Šmída, Z. Kříže, F. Tesaře, ad.). Tato skutečnost svědčí o tom, že obor MV je v České republice již oborem etablovaným, institucionalizovaným a respektovaným. Dalšími zdroji jsou původní texty zahraničních autorů, případně jejich práce přeložené do češtiny v několika posledních letech. Kniha také navazuje na skripta Úvod do studia mezinárodních vztahů: vybraná témata vydaná na FRRMS Mendelovy univerzity. Nezanedbatelným inspiračním zdrojem také byly diskuse se studenty Fakulty regionálního rozvoje a mezinárodních studií (dále jen FRRMS) Mendelovy univerzity v kurzu Mezinárodní vztahy a diskuse se studenty oboru Bezpečnostní a strategická studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Závěrem lze konstatovat, že problematika MV skýtá i prostor pro dezinterpretace a názorové (ideologické) střety, které vyplývají ze samotné podstaty popisované problematiky. Také této skutečnosti bychom si měli být vědomi. Problematika MV by měla být studována maximálně objektivně, nicméně s kritickým nadhledem. Josef Smolík

11

2. Uvedení do

problematiky oboru, výuka mezinárodních vztahů v ČR, výzkumná pracoviště a vztah k jiným oborům

\\

Představení tématu Tato kapitola se zaměří na základní představení oboru MV, na jednotlivá pedagogická i vědecká pracoviště. Dvě podkapitoly se věnují na dvě dynamicky se rozvíjející oblasti MV, bezpečnostní studia a rozvojová studia.

v Zpracování tématu Správný student mezinárodních vztahů (dále jen MV) potřebuje mít znalosti mezinárodních dějin, práva, ekonomiky a stejně tak i zahraniční politiky a mezinárodní politiky (Wilkinson 2007: 1). Většinou jsou však MV pojímány jako součást politické vědy (politologie)1. Politická věda se jako samostatný obor sociálních věd začíná formovat

1

V češtině se běžně setkáváme se dvěma paralelně používanými výrazy vztahujícími se ke kategorii politiky. Jsou jimi politologie a politická věda. Tato nejednotnost a neustálenost však není z terminologického hlediska ničím výjimečným. Nelze ji tedy spojovat s relativně pozdním rozvojem této vědní disciplíny v českém prostředí. Existuje i ve většině zemí, resp. kulturně jazykových prostředí. Jedním z ukazatelů této nejednotnosti je jazyk, tedy pojmy, které jednotlivé jazykové a kulturní oblasti používají (Říchová 2006: 13). Jak upozorňují Berg-Schlosser a Stammen (2000: 14), „politologie“ patří k umělým slovním výtvorům, které vznikly bez znalosti řeckých zákonů tvorby slov, protože v tom případě by měl znít „politikologie“. Přesto se používá termín politologie, stejně jako „věda o politice“, případně politická věda (či politické vědy).

13


přibližně o tři dekády dříve, než vzniklo první pracoviště MV (1919)2, a to v průběhu osmdesátých let 19. století (první samostatná katedra politické vědy vznikla na Kolumbijské univerzitě v roce 1880). Podle rozlišení UNESCO z roku 1948 jsou mezinárodní vztahy, vedle politické teorie, vládnutí, politických institucí a stran, skupin a veřejného mínění jednou ze čtyř základních kategorií, či lépe řečeno oborů politické vědy. Mezinárodní vztahy se pak podle zmíněné kategorizace UNESCO dále člení na mezinárodní politiku, mezinárodní organizace a správu (administration) a mezinárodní právo (Waisová 2009: 17). Současný vztah mezi politologií a MV bychom mohli popsat jako rovnocenné partnerství, které zeslabuje či zesiluje v závislosti na tematické oblasti, přičemž existují témata (např. analýza zahraniční politiky), jež stojí na rozmezí oborů a nelze je výhradně označit ani jako politologická, ani jako mezinárodněvztahová (Waisová 2009: 18). V minulosti diskuse probíhaly mezi těmi, kteří se domnívali, že MV jsou nedílnou součástí politologie, a těmi, kteří zastávali stanovisko, že oblast MV je autonomní vědou, respektive průsečíkem věd či vědou interdisciplinární, nezávislou na politologii. Obě extrémní pozice byly oslabovány od přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století, kdy se v rámci studia politických vztahů objevily globální statistické analýzy, nový institucionalismus, teorie komunikace (K. W. Deutsch), systémový přístup (D. Easton) a teorie závislosti, jejichž východiska sdílejí jak MV, tak politická věda (viz Cabadová, Waisová 2007: 385). Přesná a respektovaná definice oboru MV neexistuje, stejně jako neexistuje soubor jednotlivých témat charakteristických pro obor MV. Slovníková definice MV tvrdí, že oblastí zájmu obecně jsou vztahy a také věda, která se jimi zabývá. Jedná se tedy o: Souhrnný název pro komplex politických, diplomatických, právních, hospodářských, vojenských, kulturních a dalších vztahů mezi státy a skupinami, přičemž základními subjekty MV jsou státy3, které vytvářejí různá seskupení a spojenectví. Vedle států hrají v MV určitou roli také mezinárodní a nadnárodní organizace, a to jak vládního, tak i nevládního charakteru. Význam mezinárodních organizací stoupá zvláště v posled-

14

2

Mezinárodní vztahy jako vědní obor existují již od roku 1919, kdy byla na University of Wales v Aberest wythu zřízena první profesura, v českém prostředí se nacházejí ve fázi, kterou nelze označit jinak než jako zárodečnou – případně regionálně zaměřenou (Drulák 2003: 47).

3

Minimalistická definice státu dle Krejčího (1997: 8) tvrdí, že se jedná o instituci organizovaného, suverénního a legalizovaného násilí na určitém obývaném území. Sørensen (2005: 17) správně upozorňuje na fakt, že musíme přijmout myšlenku, že základní hodnoty pěstované státem – bezpečnost, svoboda, řád, spravedlnost, bohatství a blahobyt – obsahují jak „mezinárodní“, tak i „vnitrostátní“ aspekty. Žádná z těchto hodnot nemůže být redukována na čistě „mezinárodní“ nebo čistě „vnitrostátní“ záležitost.

Uvedení do problematiky oboru, výuka mezinárodních vztahů v ČR

ních desetiletích v souvislosti s pokračující ekonomickou a politickou integrací států. Mezinárodní vztahy se realizují především ve formě diplomatických, obchodních a vojenských styků. Jejich rámec vymezuje zahraniční politika jednotlivých států. Název vědní disciplíny, která se věnuje vztahům mezi státy. Je to transdisciplinární obor, jenž se zabývá uvedenými vztahy z hlediska politologického, právního, historického, ekonomického apod. (Žaloudek 1999: 260, srov. Evans, Newham 1998: 274–275). Za jistý terminologický paradox lze považovat i samotný název oboru, který by se měl dle názvu věnovat vztahům mezi národy. Nicméně se jednalo (a jedná) především (ale nejenom pouze) o vztahy mezi národními státy. Přesto s rozšiřováním agendy do popředí vystupují další jednotky spadající do oblasti MV. Jedná se především o mezinárodní organizace, nevládní organizace, ale i nadnárodní společnosti, jejichž ekonomický vliv je často srovnatelný se samotnými státy. Dříve tato oblast byla pojímána jako mezinárodní politika. Mezinárodní politika se zabývala podstatně užší tematickou oblastí než dnešní MV. Jejím cílem bylo studovat zahraniční politiku států a faktory, které na ně působí, jako například diplomacii, propagandu, embargo nebo války. Mezinárodní politiku tedy definujeme jako sumu zahraničních politik a strategií jednotlivých států (Novotný 2010: 158). Existuje teorie, která mezinárodní politiku chápe jako komplex zahraničních politik nejen jednotlivých států, ale stále více také nadnárodních organizací a seskupení. Celek mezinárodní politiky je výsledkem složitého vzájemného působení uvedených objektů (Žaloudek 1999: 257). Obor MV se po staletí zabýval válečnickými a strategickými dovednostmi, a proto je podstatná i provázanost MV s bezpečnostními a strategickými studiemi. Pro zjednodušení této problematiky lze základní náplň MV rozdělit přibližně do tří poměrně širokých oblastí: (1) mezinárodní politické vztahy, (2) mezinárodní ekonomické vztahy a (3) mezinárodní právo4. Mezinárodní právo je hledáním norem a zvyklostí, které by určovaly a řídily vztahy mezi jednotlivými státy.

4

Mezinárodní právo je součástí MV, jako obor se věnuje právním vztahům vzniklým v důsledku interakcí subjektů s právně vymezeným vztahem vůči státům (mezinárodní právo veřejné upravuje vzájemné vztahy samotných států, mezinárodní právo soukromé se týká vzájemných vztahů soukromých subjektů z různých států). Mezinárodní právo v moderním slova smyslu vzniká v 17. století. Za jeho duchovního otce je považován nizozemský učenec Hugo Grotius (1583–1645). Grotius v roce 1625 napsal dílo Tři knihy o právu válečném a mírovém (Drulák 2003: 38, srov. kap. 3).

15


Mezinárodní právo se podle kontextu může vztahovat zvlášť, nebo v kombinaci k některé ze čtyř odlišných oblastí. 1. Pozitivní mezinárodní právo je soubor určitých dohod (smluv, konvencí, deklarací, protokolů), které státy mezi sebou uzavřely a jimiž jsou na základě svého souhlasu vázány. 2. Obyčejové mezinárodní právo je nepsaný souhrn zvykového chování zachovávaný na základě neformálního konsenzu. 3. Principy mezinárodního práva jsou takové obecné principy – jako je například princip „lidskosti“ ve válečném právu, – jež jsou zachovávány jako základ obyčejového i pozitivního mezinárodního práva. 4. Teorie mezinárodního práva je doménou skupiny vědců veřejného mezinárodního práva (jde o obdobu právní vědy v domácím právu). Ačkoli se dnes mezinárodní právo opírá o všeobecný konsenzus národů po celém světě, lze říci, že je produktem západní kulturní zkušenosti a její reflexe (Johnson 2003a: 293–295). Také lze konstatovat, že agenda MV není zcela statická. To samozřejmě souvisí s prvky, které spadají do agendy MV. Nejčastěji se v této souvislosti hovoří o postupném rozšiřování pojetí MV od úzkého, tradičně státocentrického pojetí MV jako diplomaticko-strategických vztahů států, směrem k inkluzivnímu, širokému pojetí, jež zahrnuje přeshraniční transakce jakéhokoliv druhu a kde státy již nejsou jedinými aktéry. Původně se tedy MV, jak již výraz „mezinárodní“ napovídá, omezovaly na vztahy mezi státy, primárně pak vztahy diplomatické, vojenské a strategické (Druláková, Dubský, Knotková, Trávníčková 2008: 7). V rámci širší definice MV se již nesledují pouze diplomaticko-strategické vztahy mezi státy, ale veškeré, zejména společenské vztahy mezi jednotlivými aktéry, tj. vztahy vojenské, politické, hospodářské, sociální, kulturní, ekologické, vědecké atd. (Druláková, Dubský, Knotková, Trávníčková 2008: 7). Jak tvrdí Hollis a Smith (2000: 27), MV se jako svébytný obor vynořily v důsledku první světové války. V předchozích staletích MV porůznu spadaly do sféry působnosti práva, filozofie, historie a jiných disciplín, z nichž každá měla svůj specifický pohled na svět. Odkaz těchto počátků přetrvává; a tak nikdy nedošlo ke shodě v takových věcech, jako je povaha mezinárodních záležitostí, správná metoda jejich studia či rozsah prvků, anebo které teorie, jež se mezinárodními záležitostmi zabývají, se musejí brát v úvahu. MV zahájily svou existenci (a mnozí by řekli, že takové jsou stále) spíše jako obor interdisciplinární než jako samostatná vědní disciplína. Waisová (2009: 19) upozorňuje také na procesy demokratizace a zprůhlednění tvorby mezinárodní i zahraniční politiky. Ke „zlidštění“ mezinárodní a zahraniční

16


politiky a zvýšení zájmu o tyto oblasti přispěl velkou měrou také rozvoj komunikačních prostředků a médií a růst gramotnosti. Obor MV lze považovat za propojený a čerpající z jiných oborů či vědních disciplín (např. politologie, bezpečností studia, právo, psychologie, sociologie, filozofie, historie, demografie atp.) a rovněž obsahují i některé subdisciplíny jako zahraničněpolitická analýza (foreign policy analysis), výzkum problematiky míru (peace research), strategická studia, studia konfliktu, geopolitika a celá řada dalších (k tomu srov. Waisová 2009, Eichler 2006a, Drulák 2003, 2011 ad.). Velmi rozsáhlým a především významným podoborem je také mezinárodní politická ekonomie (international political economy, IPE, blíže viz kapitola 12). V současné době jsou jako podobory MV akceptovány například diplomatická studia, environmentální studia, feministická a genderová studia, analýza zahraniční politiky, (globální) rozvojová studia, lidská práva, mezinárodní právo, mezinárodní organizace, mezinárodní politická ekonomie, (mezinárodní) bezpečnostní studia, mírová studia a řešení konfliktů či mezinárodní politická sociologie (viz Waisová 2009: 17–18, Cabadová, Waisová 2007: 389). V souvislosti se zaměřením trendů v rámci MV budou v kapitolách 2.1 a 2.2 popsány samostatně dva výrazné podobory, tj. bezpečnostní a strategická studia a rozvojová studia. Mezi nejvlivnější autory oboru MV patří John Vincent, Kenneth Waltz (nejcitovanější autor vůbec), Robert O. Keohane, Robert Gilpin, Bertrand Badie, John G. Ruggie, Hayward Alker, Nicholas G. Onuf, Alexander Wendt, Jean B. Elshtainová, R. B. J. Walker, James Der Derian (blíže viz Neumann, Waever 2005). K významným zahraničním pracovištím patří například: Mezinárodní institut pro výzkum míru (The International Peace Research Insitute in Oslo; PRIO), který vydává Journal of Peace Research. V roce 1964 vznikla v nizozemském Groningenu Mezinárodní asociace pro výzkum míru (International Peace Research Association). V roce 1966 byl ve Švédsku založen Stockholmský mezinárodní institut pro výzkum míru (Stockholm International Peace Research Institut; SIPRI). SIPRI se stává jedním z prvních výzkumných ústavů, které vytvářejí komplexní soubory a přístupné databáze dat o mezinárodních konfliktech, jejich příčinách, zbrojení a odzbrojení, národních bezpečnostních politikách atd. Tyto výzkumy pak publikuje v ročence Yearbook of World Armaments and Disarmament (Waisová 2009: 47, srov. Eichler 2006a).

17

ÚVOD DO STUDIA ME ZINÁRODNÍCH V Z TAHŮ *

Jako další významná pracoviště lze uvést například International Institute for Strategic Studies (IISS), Copenhagen Peace Research Institute5 (COPRI), Gosudarstvennyj Institut meždunarodnych otnošenij (GIMO) v Moskvě, Institut Francois des Relations Internationales (IFRI) v Paříži, Hesenská nadace pro výzkum míru a konfliktů (HSFK) atp. (srov. Eichler 2006a, Waisová 2003, 2009). Jak se vyvíjel obor MV v Československu a jaký je stav této vědní disciplíny v České republice (ČR)? V Československu se obor mezinárodních vztahů rozvíjel od počátku meziválečného období. Tento vývoj (podobně jako vývoj dalších sociálních a humanitních věd) byl však na několik desetiletí narušen komunistickou nadvládou a sovětskou politikou. Vývoj oboru MV tak můžeme, v souladu s politickým vývojem našeho státu, rozdělit do několika jasně časově vymezených období (viz Drulák 2002): období meziválečného Československa (1918–1938/1939); krátké období po druhé světové válce (1945–1948); stalinistické období (1948 – druhá polovina padesátých let 20. století); reformní období (konec padesátých let – konec šedesátých let); normalizace a stagnace (sedmdesátá a osmdesátá léta); období rozvoje disciplíny po roce 1989 (Waisová 2009: 52, srov. Drulák 2002). Krátce po osvobození v roce 1945 vzniká Vysoká škola politická a sociální, ta byla zrušena po únoru 1948. Ve školním roce 1949/1950 vznikla pod kádrovým dohledem ÚV KSČ Vysoká škola politických a hospodářských věd (VŠPHV). Výsledky příležitostných výzkumných projektů v té době byly hodnoceny pouze z hlediska jejich politického významu v kontextu studené války, tj. především jako bezprostředně využitelné příspěvky k boji se západním imperialismem (blíže viz Drulák 2002: 44). Významným milníkem byl rok 1957, kdy byl založen Ústav pro mezinárodní politiku a ekonomii (ÚMPE) jako výzkumný ústav ministerstva zahraničních věcí. Podobné ústavy začaly vznikat i v dalších zemích východního bloku a MV se začaly prosazovat jako autonomní obor. V rámci ÚMPE vzniklo první vědecké pracoviště, které se věnovalo otázkám mezinárodní politiky a ekonomie. Výzkum MV v Československu byl však na přelomu padesátých

5

18

Ačkoliv byla činnost COPRI ukončena v prosinci roku 2002, poskytují stránky COPRI cenné informace ve formě working papers, které tematicky pokrývají různé oblasti MV – teorie MV, areálová studia, bezpečnostní studia atp. (Waisová 2009: 229).


a šedesátých let nadále tematicky orientován podle diktátu a požadavků komunistické strany (Drulák 2002: 45). Základním problémem komunistických systémů byla neschopnost sebereflexe, vyplývající z přesvědčení, že pravda byla jednou provždy odhalena klasiky marxismu-leninismu. Reflexe a případné přehodnocení dogmatu se tak stávaly a priori nepravdivými a škodlivými (Drulák 2002: 42). V roce 1965 vznikla Česká společnost pro politické vědy,6 která se ještě téhož roku stala členem Mezinárodní asociace pro politické vědy (IPSA). V roce 1966 začal pod redakcí Jaroslava Šedivého vycházet čtvrtletník Mezinárodní vztahy (viz níže) (Waisová 2009: 33, Drulák 2002: 45). Rozvoj MV jako oboru byl narušen rokem 1968 a následnou normalizací. V roce 1970 je ÚMPE zrušen a místo něj vzniká normalizovaný Ústav mezinárodních vztahů, což až do roku 1989 znamená konec pokusů o svobodný výzkum MV (srov. Drulák 2002). Změnu podmínek pro studium a rozvoj výzkumu v oboru MV přinesl teprve rok 1989, který přinesl rozpad východního bloku a zánik hegemonického diktátu Sovětského svazu. V Československu a následně v České republice se během devadesátých let postupně utvářely skupiny institucí a center, které se zabývají výzkumem7 MV. Na jedné straně jsou to instituce podporované a financované státem, respektive z veřejných prostředků (např. Ústav mezinárodních vztahů, jenž je napojen na ministerstvo zahraničních věcí, či bývalý Ústav strategických studií, který fungoval pod Vojenskou akademií v Brně), na druhé straně jsou to instituce občanské společnosti financované z grantů a darů (kupř. Mezinárodní politologický ústav v Brně, Asociace pro mezinárodní otázky, Centrum pro ekonomiku a politiku, Institut pro evropskou politiku a ekonomiku). Vedle institucí a center pro studium MV se začaly na českých univerzitách objevovat katedry politologie a mezinárodních vztahů. Mezi nejvýznamnější katedry patří bezpochyby katedra mezinárodních vztahů a evropských studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, katedra politologie a evropských studií na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, Institut mezinárodních studií a katedra mezinárodních vztahů na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, Středisko mezinárodních studií Jana Masaryka na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze a katedra politologie a mezinárodních vztahů na 6

Česká společnosti pro politické vědy (ČSPV) působí i v současnosti. S jejími aktivitami se lze seznámit na stránce: http://www.cspv.cz/.

7

K nejrozebíranějším pojmům současného výzkumu patří identita, normy, suverenita, globalizace, bezpečnosti či vyjednávání. Tyto pojmy jsou buď aplikovány v empirickém výzkumu, nebo konceptuálně rozebírány z hlediska jejich teoretických a vědně-filozofických předpokladů (Drulák 2011: 370–371).

19


Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni (Waisová 2009: 54, srov. Drulák 2008, Šanc 2009). V České republice se v současnosti výzkum a výuka mezinárodních vztahů rozvíjejí jak na úrovni samostatných kateder MV, tak i v rámci kateder politologie. Nicméně téměř všude je výzkum MV chápán jako multidisciplinární, čerpající inspiraci z různých oborů sociální věd a rozšiřující dřívější úzké zaměření na otázky války a míru o další aspekty mezinárodních vztahů (Drulák 2011: 356). Jak již bylo výše zmíněno, česká politologická komunita vždy vnímala MV jako součást (či podobor) politické vědy (srov. Šanc 2009). Nutné je také konstatovat, že velká část českých autorů a badatelů, kteří se věnují problematice MV (a nejsou přímo absolventi oboru MV), jsou vzděláním politologové, případně historici. Během relativně krátké historie politické vědy v českém prostředí jsme svědky „emancipačních tendencí“ MV, za které můžeme považovat vznik specializovaných pracovišť (často oddělením od pracoviště politologického) nebo samostatných studijních oborů (Šanc 2009: 20). Tzv. vyčleněním nového pracoviště vznikla například Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií na Fakultě sociálních studií MU. Vznik tohoto pracoviště zaštítil významný český politolog P. Fiala. Katedra zajišťuje v současnosti výuku několika studijních oborů – Mezinárodní vztahy (Bc., Mgr., Ph.D.), Evropská studia (Bc., Mgr., Ph.D.), včetně navazujícího magisterského oboru Mezinárodní vztahy a evropská studia a čtyřsemestrálního magisterského oboru vyučovaného v anglickém jazyce European Politics (Šanc 2009: 80). Podobný vývoj byl patrný i na Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Již v roce 1994 vznikl Institut mezinárodních studií (IMS), který se v pedagogické rovině zaměřil na mezinárodní teritoriální studia (viz Šanc 2009: 123). V současnosti Katedra politologie společně s Katedrou mezinárodních vztahů IPS zajišťují výuku bakalářského oboru Politologie a mezinárodní vztahy, dvou navazujících magisterských oborů (Politologie a Mezinárodní vztahy) a dvou oborů doktorských (Politologie a Mezinárodní vztahy), dále navazujícího magisterského oboru Bezpečnostní studia a navazujícího magisterského oboru vyučovaného v angličtině International Economic and Political Studies (Šanc 2009: 129). Na dalších pedagogických pracovištích je problematika politologie a MV zaštítěna jednou katedrou. Jedná se například o Katedru politologie a evropských studií FF Univerzity Palackého v Olomouci nebo o Katedru politologie a mezinárodních vztahů FF Západočeské univerzity v Plzni (srov. Šanc 2009). Za jedno z nejmladších pracovišť v České republice, které se zabývá proble-

20


matikou MV, lze také považovat FRRMS, kde se realizuje bakalářské studium Regionálního rozvoje a Mezinárodních teritoriálních studií a magisterské studium Mezinárodní rozvojová studia. Problematika MV je rovněž vyučována na soukromých vysokých školách. Jako příklad lze uvést Vysokou školu evropských a regionálních studií v Českých Budějovicích, která má akreditováno bakalářské studium v programu Bezpečnostní právní činnost a Mezinárodní teritoriální studia. Dalším pracovištěm je i CEVRO Institut, kde je realizován bakalářský studijní obor Politologie a mezinárodní vztahy (blíže viz Šanc 2009: 168–169). Kromě pedagogických pracovišť existují také vědecko-výzkumná pracoviště zaměřující se na problematiku MV. Nejprestižnějším pracovištěm je bezpochyby Ústav mezinárodních vztahů (ÚMV), který lze definovat jako veřejnou výzkumnou instituci zaměřující se na výzkum v oblasti MV zahraničních věcí České republiky. Posláním ÚMV je především zajišťovat aktivity spojené s výzkumem oboru MV, usilovat o zvyšování kvality a prestiže české vědy, napomáhat při formulaci a provádění zahraniční politiky České republiky a zvyšovat povědomí o problematice MV mezi odbornou a laickou veřejností. K hlavním aktivitám ÚMV patří základní a aplikovaný výzkum MV, publikační činnost (vydávání monografií, sborníků a článků), organizování workshopů, seminářů, konferencí, spolupráce s vládními i nevládními organizacemi a provozování veřejné knihovny. Pro studenty ÚMV nabízí vzdělávací činnost ve formě stáží. ÚMV také vydává tři periodika, která se problematice MV věnují na značně rozdílných úrovních. Prvním časopisem je měsíčník Mezinárodní politika (od roku 2013 v databázi Scopus), který je určen široké čtenářské veřejnosti. Tento měsíčník se věnuje především aktuálním zahraničněpolitickým otázkám, trendům atp. Také proto Mezinárodní politika přináší především kratší články, glosy, polemické komentáře, případně jsou komentovány dokumenty vztahující se k problematice MV. Další položkou jsou i odborné recenze vydaných knih. Odbornějšími a teoretičtějšími časopisy jsou Mezinárodní vztahy či Perspectives – Review of International Affairs (srov. Dočekalová, Švec a kol. 2010: 28). K dalším časopisům s tematikou MV patří například Politologický ča sopis, Politologická revue, Politics in Central Europe, Obrana a strategie (v databázi ERIH), Vojenské rozhledy či Bezpečnostní teorie a praxe (srov. Waisová 2009). K dalším odborným časopisům patří i on-line periodikum Středoevropské politické studie (www.cepsr.com). Waisová (2009: 23) správně upozorňuje také na kulturní závislost oboru MV, což je reflexe skutečnosti, že jazykem MV a mezinárodní politiky se stala angličtina. V anglickém jazyce jsou publikovány hlavní odborné časopisy

21


i nejvýznamnější publikace, přičemž angličtina nezadržitelně proniká také do terminologie MV (viz Waisová 2009: 23). Tato skutečnost může sehrávat svou roli i v případě fenoménu „etnocentrismu“, kdy se část západních vědců vyjadřuje (a činí závěry) ke kulturně odlišným oblastem, čímž mohou vznikat nejasnosti z hlediska popisované reality.8 Mezi nejstudovanější tematické oblasti patří, jako již tradičně, otázky války, míru a bezpečnosti, ale také problematika zahraniční politiky, mezinárodních organizací, mezinárodních ekonomických vztahů, regionální integrace9 a mezinárodního práva (viz Drulák 2011).10 Samotnou kapitolou je i metodologie MV. Aniž bychom chtěli rozebírat konkrétní případy, lze konstatovat, že metodologické přístupy MV přebírají přístupy jiných sociálních věd. Za dva základní přístupy lze považovat kvantitativní a kvalitativní přístupy. V mezinárodních vztazích se uplatňují oba přístupy. Každá metodologie se opírá o určité metody a techniky sběru a vyhodnocování dat, k nimž patří například strukturovaný rozhovor, neformální rozhovor, zúčastněné pozorování, analýza dokumentů či analýza komunikace. Kvalitativních metod jsou desítky a jejich představení přesahuje rámec výkladu (např. případová studie, diskurzivní analýza, zakotvená teorie atd.) (podrobněji k tomu viz Drulák a kol. 2008). V této souvislosti se uvádějí i standardy použitelné při posuzování kvality interpretativního výzkumu. Jedná se zejména o triangulaci11, sebereflexi 8

Cabadová a Waisová (2007: 386) zastávají názor, že „etnocentrismus MV od osmdesátých let kontinuálně oslabuje (některé podobory mají zcela neamerický původ – např. výzkum míru), ale s největší pravděpodobností nebude nikdy poražen“.

9

Regionální integrace se jako téma výzkumu vrací do oboru MV i do politologie v devadesátých letech 20. století, a to pod označením nový regionalismus. Tento přístup reagoval na změny, k nimž docházelo v mezinárodní i regionální politice a pokoušel se ve své vědecké analýze reflektovat skutečnost, že v mnoha oblastech světa se objevily procesy, které politologie označuje jako „regionální spolupráci“, aniž by byly doprovázeny institucionalizací a vytvářením formálních kooperativních rámců. Nový regionalismus upozorňoval na to, že region není jen pouhou agregací států, ale že hranice regionů mohou probíhat i státním územím, umisťujíce část území státu do vznikajícího regionu, zatímco zbytek území se nachází mimo region (viz Waisová 2009: 39–40). Výzkum regionální integrace se částečně překrývá se samostatným oborem evropských studií, nicméně na rozdíl od evropských studií zkoumá a porovnává integrační seskupení i na jiných kontinentech (Drulák 2011: 372).

10 Drulák (2009) také upozorňuje na vzájemné prolínání se teorií MV a dopadů pro praxi, protože „od badatelů se očekává, že budou přítomni ve veřejné diskusi a budou schopni zhodnotit aktuální problémy české zahraniční politiky v oblasti jejich zájmu. V mnoha ohledech je to handicap, který badateli brání, aby se specializoval a plně věnoval akademickému výzkumu, a který ho může vystavit institucionálním tlakům. Zároveň mu však poskytuje vzhled do praxe, který je pro badatele v prakticky zaměřeném oboru nedocenitelný a snad i nezbytný a který současný světový obor před desetiletími ztratil.“ (Drulák 2009: 103) 11 Triangulace je pojem, který se vztahuje k zahrnutí alternativních zdrojů dat či alternativních metod interpretace týchž dat, jež se týkají zkoumané otázky a mohou potvrdit, či vyvrátit výsledky dosažené na základě původních dat původními metodami. Termín pochází z geodézie (viz Drulák 2008: 26).

22


výzkumníka, důvěryhodnost, poctivost a respekt ke zkoumaným subjektům (Drulák 2008: 26). Ke kvantitativním přístupům patří sledování kauzality, statistické operace (např. korelační analýzy, lineární regrese, regresní analýza) atp. (více viz Hendl 2006, Drulák a kol. 2008). Závěrem lze konstatovat, že přístupů k výzkumu reality v MV je více, což se odráží i v užívaných paradigmatech. MV jsou oborem, který rozhodně má co sdělit veřejnosti i v 21. století. Souhlasit lze s Drulákem (2009), že český obor MV dosáhl významných úspěchů a pod heslem „návrat do Evropy“ se podařilo v českých podmínkách položit institucionální i intelektuální základ této disciplíny.

2.1 Bezpečnostní a strategická studia (BSS) Mezi nejdynamičtěji se rozvíjející podobory MV v posledních letech patří i bezpečnostní a strategická 12 studia 13 (srov. Evans, Newham 1998: 496). V MV je bezpečnost vymezována jako základní hodnota a nejvyšší cíl každého státu či bezpečnostního společenství sdružujícího více států. Bezpečnost jako stav je nejčastěji vysvětlována jako nepřítomnost či neexistence ohrožení nejvyšších hodnot státu či společenství. Stát je bezpečný v tom případě, když je zajištěna obrana jeho území a hodnot, které se na něm nacházejí, fungování jeho institucí a ochrana obyvatelstva. Pokud jde o státy, hovoří se o objektivním a subjektivním smyslu jejich bezpečnosti. První z těchto případů znamená, že hodnoty, které sdílí společnost, nejsou vystaveny žádné

12 Slovo strategie (strategos) je řeckého původu. Vzniklo ze dvou slov: stratos (armáda) a agein (vést, řídit). Bylo tedy vytvořeno pro označení řídicích činností ve vojenství. A od tohoto vymezení se odvíjejí i některé současné definice pojmu strategie (viz Eichler 2006a). Clausewitz strategii definuje jako „užití boje k účelu války“ (blíže viz Clausewitz 1996: 129). Strategie tak byla spojována s „uměním velet vojsku“. Ve středověku bylo používání tohoto termínu značně opomíjeno, přednost byla dávána jinému názvu, a to „taktika“. Strategie velmi rychle ztrácí význam jako „válečné umění“ a spojuje se čím dál více s fenomény politickými, diplomatickými, ekonomickými, psychologickými, tedy jinými než vojenskými (viz Galatík 2008: 10). 13 Část autorů však rozlišuje i bezpečnostní a strategická studia. R. Bets určuje agendu pro strategická studia (Strategic Studies) na základě soustředných kruhů. Ve středu těchto kruhů je vojenská věda (zkoumá, jak může kombinace technologie, organizace a taktiky zajistit vítězství v bitvě), střední kruh představují strategická studia (zkoumají, jak se utvářejí vztahy mezi politikou a vojenskými prostředky pod sociálními, ekonomickými a dalšími tlaky) a vnější kruh tvoří bezpečnostní studia (zkoumají všechno, co se týká bezpečnosti politického zřízení a politického společenství) (Waisová 2003: 14, srov. Suchý 2003: 17–18).

23


přímé hrozbě. A subjektivní smysl znamená, že neexistuje strach, že by se tyto sdílené hodnoty mohly stát předmětem útoku. Z toho se pak odvozují základní otázky: jaká nebezpečí by mohla ohrozit bezpečnost státu a jeho přežití, jak by se mohla projevit, jak je třeba jim čelit. Úsilí každého státu o zajištění vlastní bezpečnosti se zaměřuje na tři hlavní cíle. Prvním cílem je eliminace možných hrozeb, ať už mají vojenský, nebo nevojenský charakter. Druhým je zajištění vnitřního pořádku a soudržnosti, která je tím pevnější, čím zřejmější je kolektivní charakter přijímaných rozhodnutí. A konečně třetí cíl je spojen se zajištěním spravedlnosti a bezpečnosti občanů. Také bezpečnost států může být vymezována negativně, nebo pozitivně. Podle negativního vymezení je bezpečnost stavem, za něhož stát není vystaven žádné přímé a naléhavé hrozbě a nejsou zpochybněny myšlenky, na kterých byl založen. O pozitivním vymezení bezpečnosti států či bezpečnostních společenství lze hovořit v tom případě, když je zajištěna obrana jejich území a hodnot, které se na něm nacházejí, když mohou fungovat jejich instituce a je ochráněno jejich obyvatelstvo. Velmi důležitým prvkem bezpečnosti států jsou také myšlenky, na nichž byly založeny (Eichler 2006a: 8). Agenda BSS se nejčastěji překrývá s MV, které často zkoumají fenomény, jako jsou válka (a konkrétní válečné konflikty), mírové procesy (především v rámci tzv. mírových studií, tj. Peace Research14), použití síly, mezinárodní konflikty (zajména v rámci výzkumu a řešení konfliktů, tj. Conflict Studies) a rizika, smlouvy o odzbrojování (SALT, INF, START), etnické konflikty atp. Stejně tak lze konstatovat, že agenda BSS se stále rozšiřuje, což vede k tomu, že jsou zkoumány a analyzovány i takové fenomény, jako je například organizovaný zločin, mezinárodní terorismus, nedostatek potravin, epidemie a pandemie atp. (srov. Mareš, Zeman 2010, Hodač, Kotrba 2011, Brzezinski 2004).

14 Mírová studia se dlouhou dobu lišila od bezpečnostních studií především svou širokou výzkumnou agendou, která zahrnovala studium vnitrostátních konfliktů, nevojenských konfliktů, sociálních a institucionálních příčin válek a vliv vojensko-průmyslového komplexu na vypuknutí války (Waisová 2003: 13). V Evropě se významným průkopníkem mírových studií stal Nor Johan Galtung. Ten na International Research Institut v Oslo rozpracoval základy pozitivního pojetí míru spočívající v ko operaci a integraci vedoucích k vytvoření „lepšího světa“. Galtungovou odpovědí na kritiku (ze strany neomarxistů – vykořisťování vede k válkám) se na konci šedesátých let stala teorie strukturálního násilí. Jejím východiskem je vymezení přímého násilí, kdy činitel A zaútočí na činitele B. Toto násilí může mít řadu rozmanitých podob, zejména pak fyzickou (její nejkrajnější podobou je zabíjení) a psychologickou (např. vymývání mozků či indoktrinace). Naproti tomu strukturální násilí se vyznačuje tím, že jeho původci jsou politické a mocenské struktury a jimi předurčené negativní jevy jako útlak, chudoba, výlučnost, znečištění životního prostředí a další (Eichler 2006a: 71).

24


Bezpečnostní studia můžeme chápat ve vztahu k MV jako jejich podobor, který využívá analytický rámec oboru, jeho základní terminologii15 a metody (k tomu srov. Suchý 2003, Waisová 2003, Drulák 2008, Střítecký 2009). BSS se rozvíjela především po druhé světové válce. V USA a v západní Evropě vznikala první odborná pracoviště, která se zabývala především agendou vztahu mezi Východem (reprezentovaným Varšavskou smlouvou) a Západem (reprezentovaným NATO). Po celé období studené války se BSS zaměřovala především na vojenský rozměr bezpečnosti a na vojenské nástroje bezpečnostní politiky16. Po skončení studené války se BSS stále více soustřeďují na ekonomickou, ekologickou a sociální bezpečnost. Staly se předmětem práce řady specializovaných pracovišť při NATO, ZEU (Ústav bezpečnostních studií v Paříži) a při ministerstvech obrany téměř všech členských států NATO (Eichler 2006a: 33, srov. Eichler 2009: 60). Z vědeckého hlediska je fenomén bezpečnosti multidisciplinárním polem, které z různých aspektů zkoumá právní věda, kriminologie, sociologie, sociální psychologie17, historie, správní věda i politologie. Na tomto místě lze například uvést původně psychologický koncept „hierarchie bezpečnosti – analogie s Maslowem“. Americký psycholog Abraham Maslow, představitel humanistické školy, je autorem pro psychology známé teorie hierarchického uspořádání potřeb neboli jejich stupňovitého řazení od nejnižších až po nejvyšší (tzv. vrcholné potřeby nebo též metapotřeby). Podstatné přitom je, že jedinec dospívá k vyšším potřebám až tehdy, dosáhl-li během svého života uspokojení potřeb nižších (toto se však mění, je to dynamický proces). Neuspokojení níže stojící potřeby bezpečí jej natolik zaměstnává (trápí, zatěžuje), že se mu jaksi nedostává kapacit a sil pozvednout se na vyšší úroveň. Něco takového však znamená vážnou újmu; jedinec je v určitém smyslu slova jako osobnost poškozen, deformován (srov. Mareš, Zeman 2010: 15–16). Na Maslowově konceptu nejsou pro nás podstatné odborné spory v pojmenování a upřesňování jednotlivých potřeb. Inspirativními jsou jeho 15 Se základní bezpečnostní terminologií se lze seznámit např. ve sborníku Česká bezpečnostní termi nologie (viz Zeman 2002). 16 Bezpečnostní politika představuje souhrn opatření přijímaných státem k zajištění vnitřní i vnější bezpečnosti v souladu s národním zájmem. Směřuje k zajištění vnější (svrchovanost a územní celistvost státu) a vnitřní (demokratický a právní stát, sociálně-ekonomický rozvoj) bezpečnosti. K zajišťování bezpečnosti vstupují státy do bezpečnostních systémů, kterými jsou kolektivní bezpečnost, kooperativní bezpečnost a kolektivní obrana (Kroupa 2010: 8). 17 Sociálněpsychologicky je možné atribut bezpečnosti vysvětlit relativně jednoduše – jednotlivci, ale i skupiny si potřebu bezpečnosti uvědomují až tehdy, když se cítí ohroženi, kdy jim hrozí nebezpečí. (Škvrnda 2003: 28–29)

25


základní paradigmata: Vyšší potřeby jako motivy činnosti vystupují teprve tehdy, když jsou alespoň relativně uspokojeny potřeby nižší (bazálnější). Je-li dosaženo určitého stupně potřeb, nastupuje zpravidla úsilí o dosažení nejbližšího vyššího stupně. Necháme-li se v bezpečnostních studiích inspirovat Maslowovými koncepty, znamená to představit si analogický obrázek pyramidy, jejíž jednotlivá patra obsadí různé významy mnohovýznamového pojmu bezpečnost. Spodním patrem pyramidy budiž „tvrdá bezpečnost“. Tím je myšlena bezpečnost týkající se ohrožení (a záchrany) lidských životů, vážného poškození zdraví a vážných škod na hmotném majetku veřejném i soukromém. Ohrožení, na jejichž významu se shodne více méně celá populace a na něž reaguje právní řád, ohrožení, jež se všeobecně pokládají za nejdůležitější a primární a která jistě „má hlídat stát“ (nikoli jen vojensky!). Následujícím patrem je „měkká bezpečnost“. Sem jsou kladeny například dopravní situace, sjízdnost silnic, lokálně propuknuvší infekční onemocnění atd. Zda má být výhradním hlídačem či garantem „měkké bezpečnosti“ stát, je do jisté míry sporné a je předmětem politického diskurzu (Mareš, Zeman 2010: 16). Nejdůležitější na této modelové představě je to, co per analogiam s Ma slowem každé použití znaku pyramidy znamená – jestliže nestojí tato základna (pokud není naplněna tato potřeba, jestliže není cosi základní), není možné stavět (žádat, zajišťovat) patro následující (Mareš, Zeman 2010: 17). Nutné je také poznamenat, že základní termín, tj. bezpečnost, je vymezován většinou negativně, tzn. ve vztahu k neexistujícím hrozbám či rizikům. Odborný pojem bezpečnost se vztahuje především k absencím hrozeb (podrobněji viz Eichler 2006a). Pozitivní vymezení bezpečnosti se vždy vztahuje ke konkrétnímu předmětu, k věci, člověku, obci, státu nebo bezpečnostnímu společenství. Nejbezpečnější je ten subjekt, který má zajištěno své přežití a možnosti dalšího rozvoje. Bezpečnost bývá často vysvětlována jako absence negativních stavů. To znamená, že bezpečný je ten subjekt, jenž je mimo dosah přímých a naléhavých hrozeb, nebo je před možnými hrozbami spolehlivě chráněn (Eichler 2006a: 7). Bezpečnost lze tedy charakterizovat jako stav, kdy se individua, skupiny a státy necítí ohrožené vážnými hrozbami, popřípadě se před nimi považují za účinně chráněné a svoji budoucnost mohou vytvářet podle vlastních představ. Stupeň bezpečnosti, popřípadě ohrožení závisí dalekosáhle na subjektivních pocitech, historických zkušenostech pojetí sama sebe a vztahu k okolnímu prostředí. Tato skutečnost souvisí i s adaptací člověka v prostředí. I z toho důvodu se také bezpečnost člení na objektivní a subjektivní.

26


Objektivní bezpečnost je stav, kdy neexistuje jakékoliv reálné nebezpečí, hrozba, riziko. Subjektivní bezpečnost je stav, kdy může existovat hrozba, ale subjekt (jedinec, skupina, stát) tento stav neprožívá a cítí se bezpečně. Je zde patrná absence strachu z nebezpečí – buď reálného, či nereálného (srov. Mareš, Zeman 2010). Podstatný je i prvek relativity bezpečnosti, protože bezpečnost nemůže být nikdy absolutní, protože je přímo úměrná hrozbám a rizikům. Na bezpečnost nelze nahlížet z krajních poloh – tedy tak, zda je zajištěna úplně, nebo vůbec. Žádný stát nemůže dosáhnout stavu absolutního zajištění své bezpečnosti. Většinou je bezpečnost zajištěna více nebo méně. I když ji nelze nikdy exaktně změřit, a proto relevantní otázka nejčastěji zní, kolik bezpečnosti postačuje (Eichler 2006a: 8–9). Pojem bezpečnost bývá doplňován různými adjektivy, která se vztahují především k charakteru (původu): hrozeb, které bezpečnost ohrožují; objektů, jejichž bezpečnost má být chráněna; opatření, nástrojů či institucí, které mají bezpečnost zajišťovat a chránit. Vymezovány jsou různé druhy bezpečnosti: vnitřní (tato bezpečnost je synonymem pro bezpečnost policejní), vnější (synonymum pro bezpečnost vojenskou), ekologická, sociální, hospodářská, mezinárodní a tak dále (adjektiv je téměř nekonečno). Dle počtu aktérů lze rozdělit bezpečnost na: individuální; skupinovou; národní; mezinárodní; globální (srov. Mareš 2002, Škvrnda 2003). Obecně se pojem bezpečnost užívá v různých oblastech, například psychologické, technické, sociokulturní apod. V politické oblasti se užívá pro podmínky udržení stávajícího sociálního a politického systému. Zajištění bezpečnosti je úkolem a současně legitimací státu. Bezpečnost národního státu je závislá jak na vnitřní sociální bezpečnosti, tak i na bezpečnosti v mezinárodním rámci, přičemž tyto „dvě dimenze“ bezpečnosti jsou na sobě rovněž závislé. Stát realizuje bezpečnostní politiku, která znamená soubor opatření orientovaných na cíl národní bezpečnosti. Zabezpečovány jsou především základní národní zájmy (hodnoty), jimiž většina států rozumí

27


nezávislost národního státu (suverenitu či svrchovanost), teritoriální integritu a přežití vlastního obyvatelstva. Státy si však dle svého ideově-hodnotového zakotvení stanovují i určité normy či hodnoty, které prosazují a chrání. V případě demokratických zemí jsou tedy hájeny demokratické základy a charakter těchto států. V rámci vnější bezpečnostní politiky je třeba zabezpečit, aby státu a jeho společnosti nehrozilo nebezpečí od jiných států a společností. Úkolem státu je zde chránit vlastní společnost s pomocí vojenských opatření (především výstavbou a udržováním armády), vytvářením kolektivních bezpečnostních systémů (bilaterálními smlouvami, bezpečnostními organizacemi), vzájemnými akty důvěry (např. uznáním hranic) a spoluprací rozličného druhu (v oblasti hospodářství, kultury apod.) (Mareš 2002). Na bezpečnostní problematiku lze také nahlížet prizmatem jednotlivých dimenzí. Z toho důvodu je kromě klasické vojenské bezpečnosti uvažováno i o politické, ekonomické, sociální, ekologické bezpečnosti (srov. Eichler 2006a), což vyplývá z debaty mezi tzv. úzkým (tradicionalistickým) a širokým pojetím BSS (srov. Mareš 2002). Tradicionalistická obhajoba na sebe vzala podobu opakování konvenčních argumentů o přetrvávajícím primátu vojenské bezpečnosti, přičemž většina tradicionalistů zdůrazňuje význam vojenského konfliktu jako analytického klíče k chápání bezpečnosti a jsou zároveň připraveni ustoupit ze svých „státocentrických“ (state centrism) pozic. Široké pojetí BSS hrozby a zranitelnosti spatřuje nejenom ve vojenské oblasti, ale i v jiných hrozbách a rizicích (pandemie, environmentální problematika atd.) (srov. Mareš 2002, Waisová 2003, Eichler 2006a). Periodizace vývoje bezpečnostních studií se člení do šesti období: 1. meziválečné období;18 2. padesátá léta 20. století; 3. období let 1955–1965; 4. období let 1965–1980; 5. období let 1980–1989/1990; 6. období po skončení bipolární konfrontace (srov. Waisová 2009).

18 V průběhu první poloviny čtyřicátých let 20. století let se zejména v USA začíná do oboru MV prosazovat geopolitika, geostrategie a později politická geografie, které do MV přinášejí zejména otázky vztahu mezi prostorem a politikou, mocí, vládou a národními zájmy (Waisová 2009: 26, k tomu srov. Krejčí 1997: 329–340). Geopolitiku lze charakterizovat jako nauku o podmíněnosti vnitřní a vnější zahraniční politiky státu faktory geografické povahy (např. klimatem, možnostmi dopravy, přirozenými hranicemi). Geopolitika navazuje na geografický determinismus a může být předpokladem pro tezi o nezbytnosti tzv. životního prostoru (Jandourek 2007: 92).

28


V současnosti je možné uvažovat i o období sedmém, které nastalo po 11. září 2001 a které lze charakterizovat jako období tzv. asymetrických konfliktů (srov. Mareš 2005, Pikna 2002). Předpokládat lze i větší důraz na bezpečnostní hrozby vztahující se k síti internet (tj. kyberterorismus). S rozšířením agendy bezpečnostních studií souvisí také nástup nejnovějšího proudu bezpečnostních studií, jímž jsou kritická bezpečnostní studia. Pod tímto názvem se skrývá celá řada přístupů, jež se v posledních letech etablovaly v teoriích MV. V užším pojetí se jedná o přístupy založené na sociální filozofii frankfurtské školy, v širším a běžnějším pojetí pak lze mluvit o všech přístupech, které vystupují proti metateoretickým základům tradičních teorií bezpečnostních studií (Střítecký 2009a: 37). Bezpečnostní výzkum se zaměřuje na studium příčin ozbrojených konfliktů a možnosti jejich řešení. Výzkum zahraniční politiky zkoumá zejména instituce její tvorby, rozhodovací procesy a vlivy domácího prostředí (média, veřejné mínění, nátlakové skupiny, politický systém, ekonomickou vyspělost atd.) (podrobněji viz Drulák 2011). Především po 11. září 2001 na mnoha akademických pracovištích (nejenom v ČR) vznikla myšlenka vyučovat obor BSS, který by reflektoval mnohé změny v oblasti mezinárodní a vnitrostátní bezpečnosti (Smolík, Tvrdá 2012). Stejně jako v zahraničí se koncept bezpečnosti posunul od tradiční vojenské bezpečnosti i k jiným formám (společenské, ekologické, ekonomické). Stejně tak došlo k posunu aktérů bezpečnosti, tj. od států k lidské19, individuální bezpečnosti (podrobněji viz Smolík, Tvrdá 2012, srov. Hynek 2009). V současnosti se obor BSS vyučuje například na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, Policejní akademii ČR, Univerzitě Jana Amose Komenského, Metropolitní univerzitě Praha či na vysoké škole CEVRO institutu.

19 Doktrína lidské bezpečnosti (human security) je založena na bezpečnosti, v níž je referenčním objektem (tedy chráněnou entitou) jedinec, nikoli stát jako v realistické koncepci národní bezpečnosti (podrobněji viz Hynek 2009b). Velkým tématem nepochybně bude i diskuse vyplývající z individuální svobody (ochrany osobních údajů) a jejího omezení ze strany státu, které se týká také fenoménu tzv. odposlechů či kontroly elektronické komunikace např. ze strany tajných služeb (jako v případě odposlechů Angely Merkelové ze strany americké Národní bezpečnostní agentury / NSA). Jak poznamenává Pikna (2002: 53), stát musí respektovat svobodu občana a zdržet se zásahů do sféry jedince, ale postarat se též o potřeby jednotlivce a oprostit jej pokud možno od vážnějších rizik běžného života, což ovšem objektivně předpokládá „zasahovat všemi směry“.

29


2.2 Rozvojová studia Již v minulosti se do popředí dostával i podobor MV, který lze označit jako rozvojová studia (development studies). Také tento podobor reagoval zejména na vývoj v oblasti MV, především však na rozdílný vývoj mezi bohatými a chudými zeměmi, ale i na vznik nových států a proces de/kolonizace. Rozvojová studia jsou interdisciplinárním společenskovědním oborem, který se zaměřuje na společenské problémy v rozvojových zemích. Zájem o ekonomický a sociální rozvoj je však do značné míry zobecnitelný a přirozeně přesahuje rámec rozvojových zemí. Vzestup rozvojových studií nastal po druhé světové válce v souvislosti se studiem ekonomického růstu a společenskými změnami v nově dekolonizovaných státech. Kontext studené války, jejíž přímé střety se odehrávaly především ve třetím světě, však přirozeně přinesl i značný zájem o směřování těchto států (Střítecký 2009f, Nálevka 2000b). Zvláště významným časovým úsekem, který odstartoval dodnes stále vzrůstající zájem o tzv. ne-moderní společnosti a jejich politickou sféru, se stal přelom padesátých a šedesátých let 20. století, kdy se na mezinárodní politické scéně objevilo značné množství nových autonomních (resp. autonomně se tvářících a odborníky rovněž za autonomní pokládaných) subjektů, tedy státní formou definovaných celků, které získaly formální nezávislost na bývalých koloniálních mocnostech. Právě tyto společnosti, do té doby zapojené do mezinárodního vývoje pouze jako podřízené subjekty, začaly přitahovat pozornost nejen specialistů (etnografů, etnologů, antropologů), ale i politologů a sociologů. V padesátých a šedesátých letech se tak objevily první zásadnější studie, jejichž hlavním cílem bylo zmapovat charakter „nezápadních“ společností a jejich historický vývoj a konfrontovat ho s vývojem tzv. vyspělejších společností evropského a severoamerického kontinentu (Říchová 2005: 15, srov. Střítecký 2009f). Rozvojová studia lze charakterizovat jako relativně nový podobor, který se vyznačuje největší interdisciplinaritou. Rozvojová studia se etablují na průsečíku politické vědy, MV a jejich podoborů (především mezinárodní politické ekonomie a bezpečnostních studií), politické antropologie a kulturních studií. Rozvojová studia se začala utvářet na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století na základě soutěživého dialogu mezi několika teoriemi – teorií modernizace (Edward Shils, Samuel Huntington, David Apter), strukturalismem (Johan Galtung), marxistickou teorií závislosti (Stein Rokkan, Peter Evans, Fernando Cardoso a Enzo Faletto) a teorií

30


světového systému (Immanuel Wallerstein) (Waisová 2009: 49, blíže viz Říchová 2005, Cabadová, Waisová 2007). Rozvojová studia při studiu rozvoje kombinují: (1) zkoumání vlivu modernizace a vývoje na politické, ekonomické a sociální změny v politických systémech, na proces demokratizace tohoto systému a na typy politických systémů a společností; (2) teritoriální přístup umožňující spojení prostoru a zákonitostí vývoje s politickým systémem; (3) systémový přístup, který klade důraz na celistvost zkoumaného systému (světová ekonomika); a konečně (4) zkoumání zahraniční politiky států a mezinárodních organizací (zdroje a cíle mezinárodní pomoci) (Waisová 2009: 50; Cabadová, Waisová 2007: 399). Rozvojová studia našla místo na univerzitách a ve výzkumných ústavech v polovině sedmdesátých let, a to především pod narůstajícím vlivem neo marxistických autorů a levicových studentů. S růstem zadluženosti zemí třetího světa a nárůstem počtu světových finančních krizí v osmdesátých letech se objevila debata o rozvoji jako takovém (tedy pojetí rozvoje), důvodnosti a (ne)efektivitě rozvojové pomoci a debata o nerovnosti distribuce zdrojů a moci ve světovém (ekonomickém) systému (Waisová 2009: 50). Rozvojová studia se ve druhé polovině osmdesátých let dostávají do slepé uličky. Dle Waisové (2009: 33) byly důvody tři: 1. podpora rozvoje zemím Jihu v rámci Organizace spojených národů (OSN) a dalších mezinárodních organizací či programů zkrachovala (krize zadluženosti) a rozdíly mezi rozvíjejícími se a nerozvinutými státy se prohlubovaly; 2. normativní charakter rozvojových studií nebyl s to vzdorovat kritice postmodernistů v sociálních vědách a hlavní výzkumný záměr rozvojových studií – nerovný přístup k moci a zdrojům a kvalita lidské existence – byl nahrazen tématem socioekonomické diverzity, která poukazovala mimo jiné na rozdílné chápání rozvoje zeměmi Západu a ostatními částmi světa; 3. rozvojová studia se musela vyrovnat s růstem globalizace. Od devadesátých let je patrná zřejmá snaha o problematizaci rozvojového diskurzu, o vytvoření „jiného“ pohledu na rozvoj. Ozývají se kritické hlasy volající po jeho přehodnocení, zejména pak napadající výsadní postavení ekonomických faktorů při posuzování rozvoje a aplikaci rozvojových strategií. Z pozice kulturního relativismu je upozorňováno na etnocentrický charakter rozvoje, který je nahlížen pouze jako jeden z možných způsobů vidění světa, jako pouhá ekonomická a technologická intervence ve třetím světě. V souvislosti s přehodnocováním rozvojových konceptů se debata

31


dotýká rovněž problému kategorizace ve smyslu rozdělování světa na rozvojový a rozvinutý, Sever a Jih, Západ a Východ či první, druhý, třetí svět. Tato kategorizace je považována za značně zavádějící, neboť hranice mezi jednotlivými kategoriemi nelze jasně vymezit (Zíková 2005: 66). Současná rozvojová studia bývají členěna do tří relativně autonomních proudů. Prvnímu proudu dominuje racionalistická a pozitivistická ekonomie fungující do značné míry v rámci neoliberálního diskurzu. Druhý, sociologicky orientovaný proud tvoří kritická rozvojová studia, ve kterých se projevuje vliv postmodernismu, kritická teorie, normativní teorie a konstruktivismus. Třetí proud se zaměřuje na praktická řešení technických problémů spojených s poskytováním rozvojové pomoci (Střítecký 2009f: 254). Institucionalizace rozvoje je vytvářena na několika úrovních – od mezinárodní a národní úrovně po lokální úroveň dobrovolnických a nevládních organizací. Skutečný počátek hlavních procesů spojených s institucionalizací rozvoje můžeme umístit do období konce druhé světové války. V červnu 1944 se ustavily tzv. brettonwoodské instituce, Mezinárodní měnový fond (MMF) a Světová banka (WB), v říjnu 1945 pak Organizace spojených národů, respektive její následně vytvořené rozličné programy a další agentury zaměřující se na problematiku rozvoje, například Program OSN pro rozvoj (UNDP), Mezinárodní organizace práce (ILO), Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) a další (Zíková 2005: 54). Tak jako v jiných případech i v případě rozvojových studií vznikají v České republice studijní obory a jednotlivá pracoviště ve srovnání se západními zeměmi se zpožděním. Konstatovat lze, že většina takto koncipovaných studijních oborů vzniká po roce 2000. Mezinárodní rozvojová studia se zabývají kupříkladu problematikou chudoby, rozvojové ekonomiky, mezinárodního práva, interkulturních specifik, zemědělství (hladu) a zásobování pitnou vodou, nezaměstnanosti, kriminality, zdravotní péče (např. vzniku epidemií), problematikou související s dekolonizačními procesy, ochranou životního prostředí, vztahu k demokratickým státům, výzkumy demografických ukazatelů atd.

R Shrnující závěr Tato kapitola představila základní charakteristiky oboru MV a blíže představila dva dynamické podobory: bezpečnostní a strategická studia a rozvojová studia. Stručně byl představen vývoj oboru MV ve světě, ale i jeho podoba v Československu a v České republice. Přiblížena byla některá pedagogická

32


pracoviště a důraz byl kladen na celkové ukotvení oboru v České republice na příkladech vydávaných periodik.

d Doporučená literatura Drulák, P. (2002): Záblesk v totalitní temnotě – pokus o výzkum mezinárodních vztahů v období reformního komunismu. Mezinárodní vztahy, roč. 37, č. 1, s. 40–57. Eichler, J. (2006): Mezinárodní bezpečnost na počátku 21. století. Praha: AVIS. Waisová, Š. (2003): Současné otázky mezinárodní bezpečnosti. Dobrá Voda: Aleš Čeněk. Waisová, Š. (2009): Úvod do studia mezinárodních vztahů. 3., rozšířené vydání, Plzeň: Aleš Čeněk.

q Kontrolní otázky Jakými tématy se zabývají mezinárodní vztahy? Jakým tématům se věnují bezpečnostní a strategická studia? Kdy vznikla rozvojová studia? S jakými procesy tento vznik souvisel?

y Doporučené aktivity Důkladně prostudujte vybrané číslo časopisu Mezinárodní vztahy. Seznamte se s jednotlivými žánry tohoto časopisu (články, eseje, recenze) a jeden článek blíže prodiskutujte. Poznačte si odborné termíny a s pomocí slovníku cizích slov je objasněte.

33

3. Stručná historie

mezinárodních vztahů, vývoj systému mezinárodních vztahů, subjekty mezinárodních vztahů, základní pojmy

\\

Představení tématu Tato kapitola se zaměří na základní představení historie oboru MV, na jednotlivé výrazné osobnosti a díla MV, ale i na stručný přehled vývoje systému MV. Probrány budou také některé základní termíny oboru MV. Kapitola bude mimo jiné hledat kořeny oboru a výrazné názorové proudy, které jsou podstatné i pro studium současných přístupů v MV.

v Zpracování tématu Každý obor se snaží hledat svoji identitu, své teorie, významné osobnosti a stimulující události v minulosti. Nejinak je tomu v případě MV. Stejně tak se teoretici oboru MV zamýšlejí nad jednotlivými (pokud možno jasně odlišitelnými) etapami vývoje. Krejčí (1997: 18) tvrdí, že sledování vývoje světového politického systému lze vymezit do tří hlavních etap dle čtyř kritérií (proměny komponentů-aktérů, proměny vztahů aktérů, proměny sociálních regulátorů chování aktérů, struktura): 1. Premoderní období Hlavními aktéry MV jsou státy ve své původní podobě impérií, městských a dynastických států. Světová civilizace jako celek neexistovala. Kulturně-politické regiony se vyvíjely samostatně, s vlastními vnitřními vztahy mezi státy, přičemž politické a často ani žádné jiné vztahy mezi těmito regiony neexistovaly nebo byly zcela výjimečné. Hlavními cíli aktérů uvnitř

35


regionů bylo přežití a expanze. Vznikaly první normy mezinárodního chování, diplomacie, aliance. Tato doba zná již multipolární, bipolární i hegemonickou strukturu systému. 2. Moderní, vestfálské období (po roce 1648) Hlavními aktéry MV v postrenesanční době jsou suverénní národně ‑dynastické a později národní státy. Formuje se světový systém, jehož původním středem je evropská křesťanská civilizace. Základním limitem chování státu či aliancí států je mocenský potenciál konkurujícího protivníka. Hlavním cílem evropských mocností je na počátku koloniální expanze do neevropských prostor a konflikt o teritorium, později ideologický konflikt. Pro toto období je příznačná proměna struktury s multipolárními a bipolárními charakteristikami i úsilím o homogenitu, a to jak v důsledku dekolonizace světa, tak napoleonských válek a válek světových. 3. Globální období Hypotetickým výsledkem vývoje vestfálského období je globální systém, kdy se světový politický systém států mění v globální systém s vlastními cíli, v němž by byly všechny politické a sociální jednotky ve světě propojeny. Hlavními aktéry by měly přestat být státy, přičemž jejich původní význam by měly převzít nadstátní instituce a mezinárodní korporace. Systémová rovnováha by neměla být tvořena vztahy mocenských potenciálů států, ale prostřednictvím husté sítě vzájemné závislosti. Cílem politického chování by měl být rozvoj blahobytu občanů světa prostřednictvím ekologicky a sociálně vyváženého ekonomického růstu ve všech regionech (k tomu srov. Waisová 2009). Nutné je na tomto místě také zmínit, že jiní autoři20 (např. Pearson, Rochester 1992) dělí období či mezinárodní systémy21 do čtyř fází: 1. klasický mezinárodní systém (1648–1789); 2. přechodný mezinárodní systém (1789–1945); 20 Pozorujeme-li vývoj mezinárodního systému v historické perspektivě, můžeme identifikovat několik fází jeho vytváření. Vědci v oboru MV i historikové se však liší v pohledu na periodizaci vývoje mezinárodního systému. Příčinou této odlišné periodizace je rozdílný důraz na to, co tvoří podstatu / hlavní rysy těchto systémů. Např. E. Gellner hovoří o třech obdobích: (1) lovecko-sběračském; (2) zemědělském; (3) průmyslovém (viz Gellner 1993, Waisová 2009). 21 Druláková a Drulák (2007: 41) definují mezinárodní systém jako „obecné prostředí, ve kterém se aktéři MV vzájemně střetávají“. Rovněž upozorňují na skutečnost, že mezinárodní systém není neměnná veličina (blíže viz Druláková, Drulák 2007).

36


3. poválečný mezinárodní systém (1945–1973); 4. současný mezinárodní systém. Samozřejmě že i toto dělení je spíše didaktického charakteru, a proto se zaměříme na členění O. Krejčího. Premoderní období je spojováno s vývojem tzv. raných mezinárodních systémů, jež je dle Waisové charakteristické „existencí několika oddělených a nezávislých systémů, které spolu komunikují spíše náhodně a sporadicky“ (Waisová 2009: 79). Obdobím, kdy se paralelní mezinárodní systémy formovaly, je období 3.–2. tisíciletí př. n. l., kdy se rodily tzv. říční civilizace. Jednalo se o civilizace v oblasti Středomoří, toku Nilu (Egypt), v oblasti tzv. úrodného půlměsíce mezi řekami Eufrat a Tigrid (Mezopotámie), v oblasti řek Indus a Ganga (Indie) a v oblasti řek Chuang-Che a Jang-C´-Ťiang (Čína) (Waisová 2009: 79, srov. Krejčí 1997: 18–19). Rané mezinárodní systémy mají charakter tzv. lineárních systémů, neboť interakce mezi jednotlivými členy systému jsou díky technologickým a transportním omezením velmi komplikované, a proto se omezují jen na nejbližší okolí (Waisová 2009: 80–81). V tomto období také převládají lokální ekonomické vztahy a politické jednotky jsou, vzhledem k nízké specializaci a agrárnímu způsobu výroby, soběstačné (Waisová 2009: 81). Do tohoto systému se například řadí systém starověkého Řecka. Z politického hlediska bylo Řecko rozděleno do městských států (centry byly např. Athény, Sparta, Théby či Korint), tj. polis spravovaných svými občany (kteří obvykle tvořili jen malou část obyvatelstva polis). Třebaže se vyvíjela určitá pravidla vedení válek (kupř. bitvy u Marathonu, Salaminy či peloponéská válka), jejich průběh a důsledky byly z dnešního hlediska brutální (vyvražďování, v lepším případě zotročování mužské populace poražené polis, zotročování žen a dětí) (Drulák 2003: 13). Významnou postavou tohoto období byl bezpochyby Thukydides (5. století př. n. l.) se svým spisem Dějiny peloponéské války, který je považován za zakladatele tzv. realistické tradice v MV – viz níže (Drulák 2003: 33). Na příkladu vztahů mezi silným a slabým státem Thukydides demonstruje realitu mezinárodní politiky v Mélském dialogu, kde zcela realisticky poznamenává, že silné státy dělají to, co jim umožňuje jejich moc, a slabé státy se musí přizpůsobit jejich vůli (viz Koziak 2010). Thukydides si ve svém díle mimo jiné klade otázku po příčinách peloponéské války, na kterou odpovídá zcela novým způsobem. Neodvolává se na spory bohů či na osud, jak bývalo v Řecku zvykem, rovněž odmítá důvody,

37


jimiž aktéři obhajovali svůj vstup do války (spojenecké závazky, trest za urážku bohů). Říká, že Sparta zahajuje válku proto, že se obává nárůstu athénské moci. V Thukydidově podání se moc stává klíčem k porozumění jednání aktérů a kategorií, od níž jsou odvozovány další politické skutečnosti. Stává se tak předchůdcem realistické školy MV (Drulák 2011: 356). Dalším významným systémem byl Řím, který jako stát na okraji helénistického světa zažívá vzestup již v období republiky (510–30 př. n. l.), kdy je ovládán Senátem. V 1. století př. n. l. se Řím dostává do hluboké vnitřní krize, která vede ke zrušení republikánského zřízení a k vytvoření císařství (Drulák 2003). Druhé století po Kristu je zlatým věkem impéria, říše dosahuje svého maximálního územního rozsahu, Středozemí moře se stává vnitřním mořem impéria, které se táhne od Britských ostrovů na západě až po Kavkaz na východě. Na tomto území přináší Pax Romana vnitřní bezpečnost, standardizaci správních struktur, práva, měny, měr a vah22 (Drulák 2003: 15). V roce 395 dochází k rozdělení říše na Západořímskou (centrem je Řím) a Východořímskou (centrem je Konstantinopol). Rozdělení říše vede ke zvýšení tlaku germánských kmenů a později Hunů na Západoevropskou říši, který ústí v její kolaps (roku 476) (srov. Krejčí 1997, Drulák 2003, Waisová 2009). V tomto období jsou významnými autory Zenon z Kithia, Seneca, Marcus Aurelius či Marcus Tullius Cicero (srov. Drulák 2011). Tito autoři jsou považováni za zakladatele tzv. liberálně-idealistické tradice. V případě Cicera a jeho aplikace přirozeného práva na problémy války dochází mimo jiné k odlišení válek spravedlivých (just war), zahájených a vedených v souladu s přirozeným právem, a nespravedlivých, zahájených či vedených v rozporu s přirozeným právem (Drulák 2003: 33). Spravedlivá válka je termín, který se vztahuje k celé tradici myšlení a praxe v západní kultuře, snažící se vymezit, kdy je užití síly k politickým cílům oprávněné, a stanovit omezení i tomuto oprávněnému užití síly. V tomto smyslu zahrnuje náboženské a filozofické morální myšlení, právní teorii, domácí a mezinárodní obyčejové a pozitivní právo a vojenskou teorii a praxi. Tradice spravedlivé války ukazuje na značnou přizpůsobivost konkrétním potřebám místa a času a měnícímu se charakteru války. Nejedná se o jedinou teorii či doktrínu, ale o myšlenkový rámec, v němž funguje mnoho teorií a doktrín, jejichž zastánci neustále diskutují o přesném významu a obsahu kritérií spravedlivé války (Johnson 2003b: 475, Kulašik a kol. 2002: 183–184).

22 Sjednocujícím prvkem systému bylo náboženství a kultura, která Řeky odlišovala od vnějších „barbarů“. Kulturní jednota však neznamenala politické sjednocení (Krejčí 1997: 20).

38


K teoriím spravedlivé války se vyjadřovali například sv. Augustin, Tomáš Akvinský, Hugo Grotius23, Michael Walzer ad. V další fázi premoderního období, tj. ve středověku, se otázky války a míru rozebíraly na půdě křesťanské teologie, která v mnohém navazovala na stoickou filozofii (Drulák 2011). K významným představitelům tohoto období patřili Sv. Augustin (354–430) a Sv. Tomáš Akvinský (1225–1274) s vymezením podmínek spravedlivé války. Pro to, aby byla válka vnímána jako spravedlivá, musí být splněna následující tři kritéria. Válka musí: (1) být vedena legitimním panovníkem; (2) mít spravedlivou příčinu; (3) být vedena za spravedlivým cílem, tj. dosáhnout dobra a vyhnout se zlu (Drulák 2003: 36–37, 2011: 257). Pro středověk je charakteristické, že hlavními aktéry MV byly dynastické státy a církevní moc (Krejčí 1997). V tomto období je na vrcholu světské moci císař a na vrcholu církevní moci papež, jehož požehnání dává světské moci legitimitu (viz Drulák 2003). Další zvláštností systému je feudální struktura daná lenním vztahem. Ani císař, ani králové nebyli svrchovanými vládci na „svém“ území, byli pouze nejvyššími lenními pány (významná úloha šlechty) (Drulák 2003: 17–18). Středověký systém se tak vyznačuje nebývalou pestrostí politických aktérů (císař, králové, šlechta, města, papež, biskupové, kláštery, rytířské řády), jejichž aktivity a kompetence se na daném území doplňují, prolínají a střetávají. Důležitým pojítkem celého systému je společné náboženství a latinská kultura (Drulák 2003: 18). Významnou postavou inspirující další rozvoj teorií MV je spisovatel, politik a diplomat z Florencie Niccolò Machiavelli (1469–1527). Když psal Machiavelli o státech a politice, měl na mysli městský stát, nikoli moderní stát národní. Také se zaměřoval hlavně na domácí politiku; poučení o tom, jak se mají chovat vladaři, čerpal z politiky uvnitř států, ne z politiky mezi státy (Knutsen 2005: 45). Přesto jeho realistické nahlížení na politiku má vliv i v oblasti MV. Podstatné je jeho odlišování morálních a politických kvalit.

23 Hugo Grotius přebírá přirozenoprávní tradici (včetně koncepce spravedlivé války) rozvíjenou středověkými teology, ale provádí její sekularizaci. V době náboženských válek již není možné postavit pravidla evropského systému na božím zákonu, poněvadž Evropa je rozdělena ohledně představ o Bohu. Evropský systém by se podle Grotia měl řídit přirozeným právem, které lze odhalit buď přímou rozumovou dedukcí, nebo na základě konsenzu antických a křesťanských autorů (viz Drulák 2003: 39). Jeho nejznámějším dílem jsou Tři knihy o právu válečném a mírovém (1625). V tomto díle chápe válku jako přirozenou součást MV, nicméně věří, že i válka se dá regulovat pomocí mezinárodního práva (ve formě norem a institucí) (srov. Koziak 2010: 290).

39


Machiavelli postupuje induktivně. Vyhodnocuje konkrétní historické události a z nich vyvozuje obecnější doporučení. Středem jeho zájmu je moc a otázka jejího získání a udržení (srov. Drulák 2003, Machiavelli 2003). Zatímco teologové nečinili rozdílu mezi morálními a politickými kvalitami, Machiavelli tvrdí, že vladař především musí být schopen sledovat a uskutečňovat státní zájem, který spočívá v zachování a posilování moci státu. Pokud se státní zájem dostane do rozporu s morálními zásadami, musí tyto zásady ustoupit. Hlavním předpokladem dobré vlády není dodržování božích zákonů či rozumových maxim, nýbrž schopnost uchopit a shromažďovat moc (Drulák 2011: 356). Mezi zájmy vladaře a zájmy státu navíc nerozlišuje. Tyto zájmy se sbíhají. Vladař stát plně reprezentuje a ztělesňuje jeho zájmy. Proto je v zájmu státu, aby vladař cítil svobodu porušit slovo, kdykoli to pokládá za nutné (Knutsen 2005: 54). Protože je Machiavelli inspirujícím autorem pro teorii realismu, vrátíme se k jeho myšlenkám i v kapitole 5.1, kde na několika případech probereme jeho dílo Vladař. Dalším významným autorem a inspirátorem realistické tradice je i Thomas Hobbes (1588–1679). Ačkoli se tento klasik evropské politické filozofie a anglický překladatel Thukydida nezaměřuje na MV, zásadním způsobem ovlivňuje myšlení o nich. Jedná se především o Hobbesovo pojetí přirozeného stavu, čímž je myšlena situace, v níž se lidé ocitnou, pokud nad nimi nepůsobí vláda či jakákoli jiná politická moc (Drulák 2003: 40). Lidský život před vznikem státu (Leviathana) je charakterizován jako „osamělý, ubohý, ošklivý, krutý a krátký“. Po vzniku státu je již ustavena autorita, která reguluje vztahy mezi lidmi. A zde je právě moment podstatný pro MV. Pokud systém států nemá žádného Leviathana, platí pro něj v zásadě totéž, co pro přirozený stav – anarchická struktura24. Situace v mezinárodním systému je totiž analogická předstátnímu stavu mezi lidmi – v mezinárodním systému neexistuje žádná nadřazená instituce, která by byla schopna jednotlivé státy sankcionovat či řídit, a tak se státy ocitají v přirozeném stavu potenciálního konfliktu všech proti všem. Tento problém byl označen jako „hobbesovský paradox“ nebo „hobbesovské dilema“ (Sørensen 2005: 113, srov. Waisová 2009). Thomas Hobbes nebyl sice prvním teoretikem, který využil koncepci společenské smlouvy k popisu vztahu mezi vladaři, byl však prvním, kdo uplatnil související představu předsmluvního přirozeného stavu jako analogii 24 V anarchické struktuře neexistuje rozdělení rolí a funkcí a jednotlivé entity jsou funkčně nerozlišitelné. Jinými slovy, termín „anarchie“ je používán ve smyslu absence politické autority, která by byla schopna vynucovat pravidla vzájemného soužití jednotek/aktérů (Waisová 2009: 58).

40


k MV. Tato analogie byla velmi důležitou inovací a dominovala od té doby v teoretických diskusích o MV. Někteří sociální teoretikové jako Spinoza a Pufendorf s Hobbesovým popisem MV souhlasili; vypracovali pesimistický obraz mezinárodní politiky jako krvavých zubů a drápů. Jiní autoři rozvíjeli alternativní představy, v nichž byly mezinárodní vztahy nahlíženy nikoli z hlediska vztahů mezi suverénními panovníky, ale jako interakce racionálních jednotlivců – obvykle kupců sledujících vlastní zájem. Émeric Crucé například optimisticky vykresluje harmonické podmínky charakterizující spolupráci a vztahy mezi lidmi. Jeho představu později rozvíjeli William Penn, vévoda Suly, abbé Saint-Pierre, Jeremy Bentham a několik dalších. Také další teoretikové 17. století zaujímali střední pozici mezi pesimismem Hobbese a optimismem Crucého. Hugo Grotius, další z velkých syntetizátorů, líčí například mezinárodní interakci jako anarchickou aktivitu; tvrdí však, že by se mohla značně zlepšit, byl by přijat kodex mezinárodního práva postavený na lidském rozumu, společném zájmu a směřování k mírumilovným vztahům, které se projevovaly v minulosti. Tyto základní představy o vztazích mezi státy se do velké míry udržely i v následujících stoletích (Knutsen 2005: 11). Moderní období začíná přibližně po třicetileté válce25 (1618–1648), kdy se v Evropě zásadně proměňují politické jednotky, interakce a komunikace mezi aktéry evropského systému. Postupně dochází ke vzájemné interakci a komunikaci mezi všemi členy evropského systému a lineární vztahy se mění na vztahy mnohosměrné (blíže viz Krejčí 1997, Waisová 2009). V tomto období se rodí tzv. vestfálský systém. V důsledku vestfálského míru došlo k několika územním změnám v Evropě, kdy si státy mimo jiné „rozebraly“ území a města, která patřila církevní moci. Duchovní moc byla vedle ztráty majetku oslabena také vyloučením náboženství z politiky. To bylo potvrzeno nově přijatým principem, jenž umožňoval každému státu/panovníkovi rozhodovat o víře svých poddaných (Waisová 2009: 87). Základní charakteristiky vestfálského státu jsou: vnější i vnitřní suverenita, teritorialita, občané / vlastní obyvatelstvo, efektivní vláda a rozšiřující se odpovědnost za vládu, fungující instituce, de iure i de facto uznání státu, rovnost v MV (Waisová 2009: 87, srov. Steger 2009: 60). Vestfálský mír formálně uznal státní suverenitu jako princip mezinárodního práva, který je platný dodnes. Tato zásada má dva hlavní aspekty: (1) Vnitřní princip: stát je svrchovaným správcem území a obyvatelstva, na němž se rozkládá, a nikdo – ani jiný stát, ani církev – nemůže zasahovat do 25 V této válce se proti Habsburkům zformovala proměnlivá koalice, ve které v první fázi byly nejdůležitější Nizozemí a Dánsko, ve druhé pak Švédsko a Francie. Vestfálský mír, jímž byla roku 1648 válka ukončena, byl uzavřen po složitých jednáních započatých v roce 1644 (Krejčí 1997: 29).

41


jeho jurisdikce. Zároveň žádná substátní jednotka – vévodové, baroni, svobodná města atd. – není právní jednotkou ve vztahu k zahraničí. Není tedy subjektem mezinárodního práva a nemůže například vyhlašovat války, mít výhody neutrality či podepisovat mezinárodní smlouvy. (2) Vnější princip: všechny státy jsou si z tohoto hlediska vzájemně právně rovny (Krejčí 1997: 29, srov. Steger 2009: 60). Vestfálský systém států tak představuje decentralizovaný systém (zatímco vnitřní uspořádání státu se naopak silně centralizuje) bez přítomnosti nadřazené autority, která by mohla rozhodovat o principech a fungování MV (Waisová 2009: 88). Kolektivní prioritou všech států by mělo být minimalizovat překážky svobodě státu (Steger 2009: 60). Oproti středověkému systému se vestfálský systém liší v několika ohledech: Duchovní moc představovaná papežem, popřípadě představiteli jiných křesťanských směrů, přestává hrát jakoukoliv roli v evropské politice, problémy evropské politiky vyplývající z náboženského rozštěpení byly vyřešeny vyloučením náboženství z politiky. Císařská moc je výrazně oslabena. Systém počítá pouze s jedním typem aktérů, jimiž jsou územně svrchované státy (rozhodnutí o náboženství je jejich vnitřní záležitostí). (Drulák 2003: 19) Přesto je nutné konstatovat, že vestfálský systém zcela neeliminoval jednotlivé konflikty ve formě válek. Byl však jistou institucionalizovanou formou MV (viz Krejčí 1997: 32–33). Do popředí se v tomto období dostávají dvě výrazné změny: (1) etablování národních států a (2) proces evropské kolonizace světa (viz Krejčí 1997). Vytvoření suverénního státu na určitém území znamená, že vzniklo dvojí sociálně-politické prostředí: (1) Předně se sociální a politický život odehrává uvnitř geograficky ohraničeného prostředí samostatného státu. Vnitrostátní politický život je v zásadě určen existencí jednoho rozhodujícího mocenského centra v politickém systému – vrcholu státní mocenské pyramidy. (2) Sociální a politický život se neodehrává jen uvnitř státu, ale i vně jeho hranic, pravomocí a suverénních možnosti (Krejčí 1997: 8–9). Centralizovaný systém moderního státu si začal činit nárok na monopol na legitimní použití násilí, přičemž starší právo jednotlivých lenních pánů, feudálů či církve trestat prohřešky, k nimž došlo na jejich území, zaniklo. Zatímco dřívější feudální pouta byla založena na osobních a příbuzenských vztazích a obnovována přísahou věrnosti, loajalita uvnitř moderního státu

42


je odosobněná a založena na sdílení společných hodnot, principů, norem a pravidel (Sørensen 2005). Obyvatelstvo moderního státu tvoří soudržné společenství, které uznává konkrétní státotvornou myšlenku. Zejména do konce 19. století pak moderní státy byly zpravidla ekonomicky soběstačné a hlavní část ekonomických aktivit zůstávala uvnitř politické entity (Waisová 2009: 84). Moderní stát se stal nejefektivnější formou politické organizace i ekonomickou a vojenskou jednotkou, neboť disponoval kapacitami umožňujícími mobilizovat dostatečné zdroje kapitálu i donucení, rozrušil rozdělení společnosti na dvě skupiny – elitu a masu – a vytvořil komplexní třídní strukturu a v neposlední řadě umožnil snížení transakčních nákladů, zejména díky centralizaci a standardizaci vydávání měny, vytvoření daňového systému a omezení možnosti výskytu černých pasažérů ve vnitrostátním i mezinárodním systému. V souvislosti s úpadkem absolutismu se začíná vyvíjet také další významný znak moderního státu, kterým je jeho národnostní charakter. „Otázka nacionalismu nevzniká, když neexistuje stát“ (Gellner 1993: 16). Ačkoliv z tohoto tvrzení nevyplývá, že otázka nacionalismu vzniká pro každý stát, synonymem moderního evropského státu je centralizovaný národní stát, kde byla suverenita přenesena na lid, jenž získal občanství státu (Waisová 2009: 85). Další významnou událostí byly tzv. napoleonské války, které na počátku 19. století vedly ke změnám ve struktuře MV. Výsledkem těchto změn byl i tzv. Vídeňský kongres (říjen 1814 – červen 1815). Organickým prodloužením závěrů vídeňské konference se stala smlouva o vytvoření Svaté aliance, jež byla podepsána Ruskem, Rakouskem a Pruskem v Paříži v září 1815. K nim se připojily další státy, z mocností se formálně nezúčastnila pouze Velká Británie. Pět velmocí se zavazuje, že bude o evropských otázkách rozhodovat na základě společné dohody (viz Drulák 2003: 21). Jednalo se vlastně o všeevropské sjednocení nového typu na základě klerikálně monarchistické ideologie (Krejčí 1997: 39). Uspořádání po Vídeňském kongresu mělo šest podstatných zákonitostí: 1. Růst moci států, ale ochota raději se dohodnout než bojovat. 2. Raději bojovat než zanedbat růst moci. 3. Raději zastavit boj než zničit důležitého účastníka systému. 4. Být v opozici vůči každému státu, jenž má tendenci získat dominantní postavení uvnitř systému. 5. Držet v mezích účastníky, kteří se upsali nadnárodním organizačním principům. 6. Dovolit poraženým nebo spoutaným účastníkům nový návrat do systému. (Krejčí 1997: 41)

43


Vzniká systém mocenské rovnováhy (balance of power), v němž velmoci bedlivě střeží jedna druhou. V okamžiku, kdy hrozí hegemonie jedné z velmocí, ostatní se proti ní spojí (Drulák 2003: 20).26 V evropském politickém systému doby od posledních výstřelů u Waterloo do prvních výstřelů v Sarajevu plnila roli balancéra27 Velká Británie. Ta disponovala mimořádnou ekonomickou i vojenskou – převážně námořní – silou. V politice Velké Británie se tedy objevují tři specifické prvky: 1. spojenectví s kýmkoliv proti výrazným změnám v Evropě; 2. snaha být součástí evropského koncertu a zároveň stát nad ním; 3. nadvláda na moři a v zámoří (Krejčí 1997: 42, srov. Krejčí 1993: 39). Kongres přinesl zásadní změnu tradiční bilaterální diplomacie, neboť byl založen na pravidelných setkáních oficiálních státních zástupců na mezinárodních kongresech (tzv. kongresový systém), v jejichž rámci byl prostřednictvím vyjednávání a konsenzu řešen určitý mezinárodní problém. Kongresový systém se rozpadl poté, co koncert opustila v souvislosti s krymskou válkou Velká Británie (Waisová 2009: 144). Důležitou strukturální změnou následně bylo sjednocení Německa pod pruským vedením (1871), stvrzené pokořující porážkou Francie. Koncert přestává fungovat a evropské velmoci se začínají sbližovat ve dvou antagonistických blocích – německo-rakouském a francouzsko-britsko-ruském –, jejich střet v první světové válce uzavírá další etapu ve vývoji vestfálského systému (Drulák 2003: 22). Důležitým myšlenkovým proudem druhé poloviny 19. století byla geopolitika, která se snažila odvodit zákonitosti MV ze zeměpisných daností. Zakladatelem německé geopolitiky byl Friedrich Ratzel (1844–1904). Připodobňoval státy k živým organismům, které v boji o životní prostor buď rostou, nebo zanikají. Dochází proto k závěrům, že zdravé státy rostou, tj. územně expandují na úkor slabších, méně zdravých států, a proto potřebují životní prostor (Lebensraum). Ratzelovu organickou teorii státu a německou geopolitiku dále rozvíjí švédský geograf a politolog Rudolf Kjellén (1864–1922), který v roce 1899 zavádí termín geopolitika (Drulák 2003: 45–46). 26 S jistou licencí se dá říci, že celé moderní dějiny jsou zápasem o zabránění vzniku hegemonie a snahy o vytvoření hegemonie: např. úsilí o habsburskou nadvládu, snahy francouzských králů a Napoleona, první a druhá světová válka (Krejčí 1997: 107). 27 Balancérem může být jen stát, který nepokládá hodnoty, jež jsou hlavním předmětem mocenského konfliktu, za svůj životní zájem. Zároveň ale disponuje takovou mocí, jež mu umožňuje rozhodnout o výsledku konfliktu tím, že se přidá na libovolně zvolenou stranu. Balancér nevstupuje do mocenských konfliktů jako právní či morální arbitr – je státem, který svou politikou mocenské rovnováhy sleduje vlastní zájem (Krejčí 1997: 107).

44


Klasikové americké a anglické geopolitiky, Alfred Mahan (1840–1914) a Halford Mackinder (1861–1947), pojímali MV jako střet námořní a pozemní moci o světovládu. V této souvislosti Mackinder identifikoval heartland jako klíčové území v nitru Eurasie, jehož kontrola zajišťuje vládu nad světem (Drulák 2011: 359, Drulák 2003: 45–46, srov. Krejčí 1997: 330–340). Dominantami evropské a následně světové politiky 20. století se staly tři bipolární konflikty: první a druhá světová válka a studená válka. Všechny tyto tři konflikty měly podobu úsilí o získání pozice hegemona ve struktuře světového politického systému a proběhly v návaznosti na vnitřní proměny aktérů, jimiž byly národní státy, a na změny vztahů mezi nimi. Období multipolárního „koncertu“ pěti až sedmi mocností, který charakterizoval 19. století, bylo téměř zapomenuto v konfliktech o přerozdělení světa, o mocenskou hegemonii a nově i o nadvládu specifického způsobu života, tedy v konfliktech motivovaných sociálními ideologiemi (Krejčí 1997: 48). První světová válka znamenala výrazný předěl ve světových dějinách, a to jak v oblasti ekonomické, sociální a kulturní, tak v oblasti politické. Zatímco před rokem 1914 byl svět ovládán evropskými státy, po roce 1918 éra evropské světové politiky nenávratně končí (Waisová 2009: 91–92). Pod vlivem první světové války a neschopnosti evropských států vypořádat se s tímto konfliktem opustily Spojené státy americké politiku izolace na západní hemisféře a zapojily se jak do evropské, tak do právě se rodící světové politiky. Vedle nárůstu politického a ekonomického významu a vlivu USA na světovou politiku a ekonomiku, přinesl konec první světové války výraznou restrukturalizaci systému států. První světová válka a poválečná jednání přispěly k rozpadu evropských mnohonárodních monarchií a vznikla řada nových nástupnických států (Waisová 2009: 92). První světová válka dále přinesla do mezinárodních i vnitropolitických vztahů zcela nový fenomén masové společnosti. Ten byl posílen vznikem nových národních států. Právě masová společnost zásadně ovlivnila změnu šíření informací a politických a kulturních vlivů (Waisová 2009: 93, k tomu srov. podkapitola 8.1). Po první světové válce vzniká i první instituce s univerzální politickou aktivitou, Společnost národů (SN).28 Pakt o jejím vytvoření byl schválen na plenární schůzi mírové konference v únoru 1919 a včleněn do mírové 28 Myšlenka ustavení SN se zrodila z vlny pacifismu, která zasáhla západní Evropu a USA na sklonku první světové války. Měla své stoupence v řadě zemí, první ji však konkrétně definoval Woodrow Wilson. Ve svých čtrnácti bodech o válečných cílech USA z 8. ledna 1918 doporučoval mj. i vytvoření SN jako nástroje kolektivní bezpečnosti a mezinárodní arbitráže. SN postupně vytvořila také velké množství specializovaných agentur, z nichž například Mezinárodní organizace práce výrazně přispěla ke zlepšení pracovních a životních podmínek v celé řadě zemí. (Viz Nálevka 2000a: 12–13.)

45


smlouvy s Německem. Své první zasedání zahájila SN v lednu 1920, ovšem bez sovětského Ruska a Spojených států. Role nově vzniklé světové instituce při zajišťování míru se opírala o ideu kolektivní bezpečnosti, o představu, že SN: bude reagovat na každou agresi nebo pokus vytvořit hegemonii; bude jednat na základě participace všech členů; bude mít schopnost identifikovat akt agrese a organizovat odpověď (Krejčí 1997: 57). Bez ohledu na vznik SN se po první světové válce mění mezinárodní situace především s nárůstem autoritativních a totalitních režimů (komunistického, fašistického a nacionálně socialistického), což bylo mimo jiné způsobeno i neúspěšným přijetím mírových plánů po první světové válce. Huntington (2008) v souvislosti s tímto vývojem hodnotí období mezi léty 1922–1942 jako tzv. první demokratizační protivlnu29. Diplomaté vítězných západní mocností přistupovali k mírovým jednáním s rozdílnou strategií: 1. Pro Francouze byla první světová válka německým zločinem. Správná a dostatečná politika je tedy taková, která povede k odstranění války prostřednictvím kontroly chování Německa. 2. Britská koncepce viděla příčinu první světové války v rozpadu evropského koncertu. Odtud poněkud mechanické vidění významu nárazníkových států, ale i představ o roli Společenství národů. 3. Americká koncepce vycházející z Wilsonových čtrnácti bodů předpokládala kolektivní obranu v rámci Společenství národů, přičemž u zúčastněných států se předpokládala demokratická správa věcí veřejných a jejich formování na principu sebeurčení národů (Krejčí 1997: 54–55). Německo nesouhlasí s versailleským uspořádáním30 od samého počátku a usiluje o jeho revizi (a to i v době Výmarské republiky a své účasti ve Společnosti národů) (Drulák 2003: 25).

29 První protivlna začala v roce 1922 pochodem na Řím, po němž se už Mussolini s křehkou a zkorumpovanou italskou demokracií vypořádal vcelku bez potíží. Uplynulo sotva více než deset let a rodící se demokratické instituce v Litvě, Polsku, Estonsku a v Lotyšsku byly svrženy vojenskými puči. Země jako Jugoslávie nebo Bulharsko, které skutečnou demokracii nikdy nepoznaly, se musely podřídit novým a drsnějším formám diktatury (viz Huntington 2008: 26). 30 Versailleský mír měl v čase svého zrodu dvě základní role. Na jedné straně kodifikoval výsledky války a dělil svět na poražené a vítěze. Tím také vytvářel četné třecí plochy mezi těmito dvěma skupinami států. Souběžně však vytvářel i bariéru proti šíření revolučního hnutí, které mělo svou oporu v sovětském Rusku. Jeho odpůrci se tak vyskytovali na obou pólech politického spektra. Proti poválečným geopolitickým změnám zásadně vystupovali nejen krajní konzervativci a monarchisté, kteří se odmítali smířit s novými hranicemi a realitou nástupnických států, ale i vznikající komunistické hnutí se svou leninskou vizí radikální přestavby společnosti. (Nálevka 2000a: 24)

46


Významnou roli v tomto období sehrává v Německu původně marginální31 politická strana Národně socialistická německá dělnická strana Německa (NSDAP, Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei), do jejíhož čela se dostává v roce 1920 Adolf Hitler. Po tzv. mnichovském puči je Hitler v únoru 1920 odsouzen k pěti letům odnětí svobody, nicméně již v prosinci téhož roku je propuštěn. Ve vězení vznikly základní teze jeho knihy Mein Kampf, která spojuje autobiografické pasáže s politicko-strategickými úvahami, jež se týkají i oblasti MV. V nesourodém komplexu autorových názorů lze vysledovat čtyři myšlenkové okruhy – antisemitismus32, vůdcovský princip řízení společnosti a státu, velkoněmecký nacionalismus a antimarxismus (viz Nálevka 2000a: 79). V říjnu 1929 se v celosvětovém měřítku začala šířit velká hospodářská krize, což lze označit za jeden z významných faktorů, které vedly k nástupu nacistů k moci (1933) (srov. Heywood 1994, Nálevka 2000a). V roce 1939 zahajuje Německo svým pokusem o hegemonii na evropském kontinentu druhou světovou válku (Drulák 2003: 25). V průběhu druhé světové války se podařilo do válečného konfliktu zatáhnout všechny mocnosti světa. S výjimkou Sovětského svazu všechny mocnosti bojovaly na více frontách. Koalice SSSR, USA a Velké Británie nejen dokázala zvítězit v boji proti snaze změnit strukturu systému, ale položila i základy nového poválečného uspořádání. Úprava struktury systému byla dohodnuta mezi americkým prezidentem F. D. Rooseveltem, předsedou rady lidových komisařů SSSR J. V. Stalinem a ministerským předsedou Velké Británie W. Churchillem na jaltské konferenci v únoru 1945 (Krejčí 1997: 59–60). Druhá světová válka změnila nejen mezinárodní politiku, ale také obor MV včetně podoborů. Období let 1945–1955 bývá hodnoceno jako „přechodné období“. Je zde patrný nástup tzv. behavioralismu a MV a bezpečnostní studia začínají používat například teorii her. MV jsou inderdisciplinární. Strategická studia a strategické aspekty bezpečnosti zůstávaly po dlouhou dobu doménou vojenských odborníků, ale i MV. Teprve nuklearizace americké zahraniční politiky přivedla část civilních vědců ke studiu jaderných strategií a plánování války. Na amerických univerzitách začínají vznikat katedry mezinárodních 31 Až do voleb do říšského sněmu v roce 1928 byla NSDAP pouze jednou z mnoha antisemitsko-nacionalistických stran a dostala jen 2,6 % odevzdaných hlasů. V roce 1930 však NSDAP získala již 18,3 % odevzdaných hlasů (viz Koop 2012: 19). 32 Nacistická ideologie kreslila svět v pseudoreligiózních a pseudovědeckých termínech jako boj o nadvládu mezi Němci (dobro) a Židy (zlo). Hitler osobně dělil rasy na tři kategorie. První byli árijci nebo „nadřazená rasa pánů“ a „zakladatelů kultury“, která má zásluhu doslova na všech uměleckých, literárních, hudebních, filozofických a politických dílech a učeních. Pak byla rasa „nositelů kultury“, tj. národů, které jsou schopny využít ideje a vynálezy německého lidu, ale samy nejsou schopny žádné tvořivé činnosti. Na nejnižším stupni pak byli Židé, které Hitler nazýval jednoduše „ničiteli kultury“ vedoucími nikdy nekončící boj proti skvělým a tvořivým árijcům. (Heywood 1994: 177)

47


vztahů s akcentem na bezpečnostní studia (časopis World Politics). V období padesátých a šedesátých let se ústředními tématy MV a bezpečnostních studií stávají hrozba, použití a kontrola vojenských sil. Při studiu zmíněných témat se MV a bezpečnostní studia vracejí k historii, psychologii či ke studiu vyjednávání, neboť to jim umožňuje zkoumat politiku odstrašení, politiku použití jaderných zbraní, rovnováhu konvenčních sil, nebezpečí překvapivého útoku, vedení omezené války atd. V tomto období vzniká teorie odstrašení (deterrence theory) (podrobněji Waisová 2003: 19–21). Po druhé světové válce americký prezident opět přichází s návrhem na vytvoření mezinárodní organizace na ochranu světového míru, tentokrát Organizace spojených národů (OSN)33. Rozhodujícím orgánem se stává Rada bezpečnosti. Ukazuje se, že ani OSN, ani jakákoliv jiná forma koncertu velmocí nebudou určujícími faktory systému (Drulák 2003: 26). V krátkém období po druhé světové válce začíná „válka studená“, která se především ve druhé polovině 20. století stala skutečností. Zápas mezi demokratickým světem a sovětskou totalitou neměl jednoznačnou podobu boje mezi dobrem a zlem a mnohé principy Všeobecné deklarace lidských práv nebyly oběma stranami příliš respektovány. Odstrašující síla jaderných zbraní sice zabránila vzniku nové světové války, nedokázala však utlumit zástupné konflikty ve třetím světě. (Nálevka 2000b: 5) Každá ze supervelmocí si vytváří spojenecký blok, kde vytváří svůj vlastní svět s vnitřními pravidly – Pax Americana a Pax Sovietica (Drulák 2003: 27). Po roce 1947 neexistuje minimální shoda mezi supervelmocemi, které navzájem zpochybňují legitimitu svých protivníků a nejsou ochotny ani k diplomatickým jednáním. Od druhé poloviny padesátých let však dochází k obnovení diplomacie a k prohlubování důvěry, a to navzdory nejrůznějším krizím (druhá berlínská krize, karibská krize,34 válka o Vietnam), které mají 33 Vznik OSN navázal na Atlantickou chartu, společné prohlášení amerického prezidenta F. D. Roosevelta a britského ministerského předsedy W. Churchilla z roku 1941 (Krejčí 1997: 60). Ustavující konference OSN se uskutečnila v San Franciscu od 25. dubna do 26. června 1945. V tento závěrečný den byla také podepsána Charta OSN. Ta se stala platnou 24. října téhož roku, kdy pět velmocí, jakož i většina signatářů programový dokument OSN ratifikovala. Jeho obsahovou náplní bylo stanovení základních principů a cílů organizace – ochrana míru, garance sociálního pokroku a lidských práv, zvyšování obecného blahobytu národů. Prvním generálním tajemníkem se v roce 1946 stal norský sociálně demokratický politik Trygve Halvdan Lie (1896–1968) (blíže viz Nálevka 2000a: 188). 34 Jednalo se o umístění jaderných raket středního doletu na podzim roku 1962 na Kubě, které mělo upevnit Chruščovovu pozici doma i v zahraničí. USA zvažovaly možnost přímého vojenského napadení ostrova nebo jeho blokády, která mohla poskytnout prostor a čas pro nalezení politického řešení. Prezident Kennedy zvolil blokádu a své rozhodnutí oznámil v podvečerním projevu dne 22. října 1962. Blokáda spolu s dalšími vojenskými opatřeními začala o dva dny později. Sovětské lodě se nepokusily o násilné překročení vymezené linie, neboť se čekalo, jaké východisko přinese korespondence mezi Moskvou a Washingtonem. Následně se SSSR zavázal odvézt rakety z Kuby a prezident Kennedy zaručil

48


jen dočasný charakter. Tento zájem o bezpečnostní problematiku vrcholí v sedmdesátých letech jednáním o zmrazení zbrojních arzenálů (ABM – Antiballistic missiles, SALT 135 – Strategic Limitation Talks) a jednáním Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Právě v té době supervelmoci dosahují základní shody o legitimitě systému a kodifikace jeho pravidel, jejich vztahy lze s rezervou nazvat „koncertem supervelmocí“ (Drulák 2003: 28, k tomu srov. Nálevka 2000b). Události ze sedmdesátých let 20. století potvrdily změny, k nimž došlo v mezinárodním systému od druhé světové války, a to zejména změnu charakteru probíhajících procesů a aktérů: V MV došlo k výraznému nárůstu vzájemné závislosti mezi státy, která přispěla ke změně hierarchie cílů národních zahraničních a bezpečnostních politik. Vedle vojenských hrozeb získaly v bezpečnostních politikách mimořádné místo také ekonomické hrozby. Zformovala se oblast transnacionálních vztahů, tedy oblast, v níž státy ztrácejí pozici primárních a nejdůležitějších hybatelů. Vedle států se začaly v mezinárodním systému prosazovat nadnárodní korporace (TNC), trhy, mezinárodní nevládní organizace a další nestátní aktéři. (Waisová 2008b: 18–19, Waisová 2009: 96) V první polovině osmdesátých let dochází sice v důsledku sovětské invaze do Afghánistánu a nástupu Reaganovy administrativy v USA ke značnému ochlazení, nicméně se nejedná o návrat do situace padesátých let. Ve druhé polovině osmdesátých let naopak ztrácejí sovětsko-americké vztahy svůj nepřátelský charakter a směřují k supervelmocenskému partnerství. (V SSSR v té době tzv. glasnosť a perestrojka.) Náhlý rozpad východního bloku v letech 1989–1990 a následný rozpad36 SSSR (1991), po němž jedna ze supervelmocí téměř přes noc zmizí, však znamenají konec systému bipolarity i s pravidly, která si vytvořil. Politologové se shodují v tom, že

bezpečnost Kuby a přislíbil stažení amerických raket z Turecka. Svět se zastavil nad propastí jaderné katastrofy, ale výsledný kompromis neuspokojil jestřáby na obou pólech mocenského systému (viz Nálevka 2000b: 108). 35 Na SALT 1 navázala jednání vztahující se k SALT 2. SALT 2 byl dokument, který podepsali ve Vídni 18. června 1979 L. Brežněv a J. Carter. Smlouva upravovala počty odpalovacích zařízení a nosičů, které byly stanoveny ve výši 2 250 jednotek pro každou stranu. Týkala se mezikontinentálních balistických střel na ponorkách, nosičů leteckých strategických řízených střel a strategických bombardovacích letounů (podrobněji viz Nálevka 2000b). 36 Jak však upozorňuje Nálevka (2000b), krátce po tomto období zasáhly středoasijské republiky krvavé etnické konflikty a v Zakavkazsku ožily nejen staré a nezhojené historické křivky, ale i dosud tlumené náboženské střety a separatistické tendence (srov. Souleimanov 2011, Hughes 2007).

49


konec studené války byl významných milníkem ve vývoji MV a charakteru mezinárodního systému a že s koncem studené války nastává kvalitativně nová éra mezinárodní politiky (Waisová 2009: 100, srov. Nálevka 2000b). Do prostředí MV zasahují i další významné procesy. Jedním z těchto procesů je také dekolonizace. Výsledkem dekolonizace byl nový typ velmi slabého hráče v mezinárodním systému. Bývalé kolonie se osamostatnily, tj. byla garantována jejich právní suverenita bez ohledu na skutečnost, že reálná státnost byla v oblasti politiky, hospodářství nebo národního cítění, kulturního a politického společenství, velmi omezená. Tento vývoj byl potvrzen podstatnou změnou v oblasti mezinárodních norem, kterou byla koloniální impéria zcela zavržena, a bylo jasně ustaveno právo na sebeurčení. Dekolonizace vedla k homogenitě v širším smyslu, tj. že instituce suverenity získala globálně dominantní postavení. Velkou většinu světové populace tvoří obyvatelé suverénních států (Sørensen 2005: 77, srov. Hrabálek 2006: 104, Kulašik a kol. 2002: 32–34). Dekolonizace ukončila evropskou éru ve světové politice a přinesla velmi významné zvýšení počtu států v mezinárodním systému. Mimoevropské státy začaly budovat svou pozici v mezinárodních vztazích a staly se důležitými, v mnoha případech i rozhodujícími hráči na poli světové politiky a ekonomiky (Waisová 2009: 95). Hlavní změnou, od níž se odvíjel další vývoj mezinárodního systému, byla transformace bipolární struktury na strukturu multipolární a posilování role nestátních aktérů. Rychlý rozpad bipolárního uspořádání byl nejen pro mnohé politiky, ale také pro vědce oboru MV překvapivý (Waisová 2009: 97). Na základě vývoje lze identifikovat i základní prvky (subjekty) MV. Za základní subjekty MV se nejčastěji považují suverénní (o této kategorii lze vést diskusi) národní státy. MV se zaměřují na státy především z hlediska integrace (ale i rozpadu), tj. procesu kooperace z důvodů ekonomické, hospodářské, kulturní, ekologické, politické, sociální a jiné výhodnosti. K dalším subjektům MV patří například: nevládní a mezivládní organizace, nadnárodní společnosti, ale v posledních letech i guerillové (partyzánské) skupiny, teroristické skupiny atp. (Viz kapitola 4.) K základním užívaným pojmům MV patří mezinárodní systém, jenž lze charakterizovat jako celek, v jehož rámci se odehrávají interakce mezi jednotkami systému, respektive aktéry MV. Mezinárodní systém dle Waisové (2009: 74) představuje největší konglomerát interaktivních a interdependentních jednotek, které nad sebou nemají systémovou (tedy žádnou další vyšší) úroveň, a konstituuje prostředí, v němž jednotky mezinárodní politiky operují. V současnosti existuje jeden komplexní celosvětový mezinárodní systém, jenž zcela obklopuje planetu.

50

ÚVOD DO STUDIA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ. Josef Smolík

Recommend Documents