Úvod do dějin. štěných médií. Pavel Večeřa

Pavel Večeřa

Jak se proměňovala štěná média od svého vzniku až po současnost? Jakou roli v průběhu stale hrála? To vše a mnohem víc se dozvíte v této publikaci, kterou jistě ocení studen mediálních studií a žurnalis ky, historie, sociologie a jiných sociálních a humanitních věd, ale také novináři či zájemci o média. Představit vývoj štěných médií v horizontu více než jednoho půl sícile není snadný úkol, třebaže o víc než o pouhý vhled do mnohotvárné problema ky novin, časopisů a drobných sků nemůže jít. Tato kniha tudíž není historií štěných médií, ale pouhým úvodem k vyprávění o jejich pozoruhodném příběhu. Jejím cílem je popsat klíčové zlomy na cestě od zpravodajských a publicis ckých letáků 16. stole přes noviny a časopisy raného novověku až k jejich dědicům v moderní éře, kteří se na prahu tře ho sícile stali ohroženým druhem.

Grada Publishing, a. s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401 fax: +420 234 264 400 e-mail: [email protected]

ISBN 978-80-247-4178-9

9 788024 741789

Zaměřuje se na okamžiky, které ovlivnily vývoj štěných médií ve světě. Sleduje proměny komunikačních nástrojů umožňujících zprostředkování informací jak ve vztahu ke slovu a textu, tak k obrazu, všímá si dobových informačních zdrojů, zprostředkování informací i práce s nimi. Nabízí poutavý pohled na ekonomickou základnu štěných médií a samotný proces jejich tvorby. Zabývá se otázkami jejich periodicity a dostupnos , nákladu a sledovanos , rovněž proměnami jejich forem a obsahů. V centru její pozornos je také vliv inzerce a reklamy na rozvoj štěných médií, ale i posuny v rovině mediální legisla vy a cenzurní praxe, stejně jako vnímání cenzury veřejnos . V neposlední řadě se dotýká problema ky účinků tohoto typu médií na publikum. Autor svým čtenářům nabízí stručný nás n fenoménu, jehož reflexe je v našich zemích vlastně teprve v začátcích. Usiluje o kombinaci maximální plas city s co největší úspornos . Nakolik se mu to podařilo, to už musí posoudit sám čtenář. Přejeme vám mnoho potěšení ze získávání nových informací při čtení této bezesporu ojedinělé knihy.

Pavel Večeřa

Úvod do dějin štěných médií

www.grada.cz

Úvod do dějin štěných médií

Úvod do dějin štěných médií Pavel Večeřa

Grada Publishing

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

PhDr. Pavel Večeřa, Ph.D.

ÚVOD DO DĚJIN TIŠTĚNÝCH MÉDIÍ Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5865. publikaci Recenzoval: PhDr. Petr Orság, Ph.D. Odpovědný redaktor Zdeněk Kubín Sazba a zlom Vojtěch Kočí Návrh a zpracování obálky Vojtěch Kočí Počet stran 272 a 8 stran barevné přílohy Vydání 1., 2015 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. © Grada Publishing, a.s., 2015 Cover Photo © fotobanka Allphoto ISBN 978-80-247-9765-6 (ePub) ISBN 978-80-247-9764-9 (pdf) ISBN 978-80-247-4178-9 (print)

Obsah

Předmluva��9 1.

Tištěná média a dějiny ��11 1.1 Tištěná média v historické perspektivě �� 11 1.2 Tištěná média – vymezení pojmu�� 12 1.3 Periodizace �� 13

2.

Prehistorie tištěných médií ��15 2.1 Typy komunikace �� 15 2.2 Vynález písma �� 15 2.3 Komunikace ve starověku�� 16 2.4 Komunikace ve středověku�� 18

3. Tištěná média v raném novověku ��21 3.1 Historický kontext �� 21 3.2 Předpoklady vzniku a rozšíření tištěných médií ��25 3.2.1 Pošta��25 3.2.2 Korespondence ��26 3.2.3 Psané noviny�� 27 3.2.4 Knihtisk��28 3.2.5 Dřevoryt a mědiryt�� 31 3.2.6 Papír a papírenství�� 32 3.3 Tištěná média �� 32 3.3.1 Regulace a kontrola�� 32 3.3.1.1 Obsahová kontrola – cenzura předběžná a následná �� 33 3.3.1.2 Ekonomická a fiskální kontrola – privilegia a kolky ��36 3.3.1.3 Profesní a distribuční kontrola – vzájemné ručení a poštovní souhlas�� 37 3.3.2 Příležitostná tištěná média�� 37 3.3.2.1 Zpravodajské letáky��38 3.3.2.2 Publicistické letáky�� 41 3.3.2.3 Raně periodická tištěná média ��45

5

3.3.3 Noviny�� 47 3.3.3.1 Informační zdroje, ekonomické podmínky a technologické předpoklady��48 3.3.3.2 Tvůrci mediálních obsahů ��48 3.3.3.3 Rozšíření ��50 3.3.3.4 Životnost�� 53 3.3.3.5 Periodicita��54 3.3.3.6 Struktura, obsah a forma�� 55 3.3.3.7 Náklady a publikum ��66 3.3.4. Časopisy �� 69 3.3.4.1 Informační zdroje, ekonomické a technologické předpoklady�� 70 3.3.4.2 Tvůrci mediálních obsahů �� 71 3.3.4.3 Rozšíření��72 3.3.4.4 Životnost ��72 3.3.4.5 Periodicita��72 3.3.4.6 Struktura, obsah a forma �� 73 3.3.4.7 Náklady a publikum ��80 3.3.5 Reflexe tištěných médií �� 81

4.

Tištěná média v éře modernity ��83 4.1 Historický kontext �� 83 4.2 Revoluce v komunikaci��86 4.2.1 Zrychlení a intenzifikace dopravy �� 87 4.2.2 Zrod telekomunikace��88 4.2.2.1 Optická telegrafie��88 4.2.2.2 Elektrická kabelová telegrafie ��90 4.2.2.3 Telefon ��92 4.2.2.4 Bezdrátová telegrafie��92 4.2.3 Vznik zpravodajských agentur�� 93 4.2.4 Transformace času a prostoru�� 95 4.3 Tištěná média ��97 4.3.1 Proměna významu ��97 4.3.2 Technologické předpoklady ��98 4.3.2.1 Výroba papíru ��98 4.3.2.2 Strojová výroba – rychlolis, rotačka ��99 4.3.2.3 Xylografie a litografie ��100 4.3.2.4 Fotografie ��100 4.3.2.5 Automatická sazba a autotypie �� 102 4.3.3 Ekonomické podmínky�� 102 4.3.3.1 Vydavatelé a vydavatelské společnosti �� 105 4.3.4 Informační zdroje��106 4.3.5 Regulace a kontrola�� 107 4.3.5.1 Obsahová kontrola – cenzura předběžná a následná ��108 4.3.5.2 Ekonomická a fiskální kontrola – kolky a kauce�� 111

6

ÚVOD DO DĚJIN TIŠTĚNÝCH MÉDIÍ

4.3.5.3 Profesní a distribuční kontrola – poštovní souhlas a pouliční prodej�� 112 4.3.6 Tvůrci mediálních obsahů �� 113 4.3.6.1 Novináři, výtvarníci, fotografové �� 113 4.3.6.2 Novinářské organizace�� 119 4.3.7 Noviny��120 4.3.7.1 Rozšíření ��120 4.3.7.2 Životnost ��123 4.3.7.3 Periodicita ��124 4.3.7.4 Obsah ��124 4.3.7.5 Forma��127 4.3.7.6 Struktura��129 4.3.7.7 Náklady a publikum�� 143 4.3.8 Časopisy �� 146 4.3.8.1 Rozšíření�� 146 4.3.8.2 Životnost a periodicita �� 146 4.3.8.3 Struktura, obsah a forma �� 147 4.3.8.4 Náklady a publikum �� 155 4.3.9 Reflexe tištěných médií �� 155

5. 7

Tištěná média ve 20. století ��157 5.1 Historický kontext �� 157 5.2 Prostředky komunikace �� 162 5.2.1 Přenos informací �� 162 5.2.1.1 Telex (dálnopis)�� 162 5.2.1.2 Telefax (fax)�� 163 5.2.2 Vysílací média �� 163 5.2.2.1 Rozhlas�� 163 5.2.2.2 Televize��164 5.2.3 Vývoj zpravodajských agentur �� 165 5.3 Tištěná média �� 166 5.3.1 Ztráta dominance �� 166 5.3.2 Technologické předpoklady �� 167 5.3.2.1 Ofsetový tisk�� 167 5.3.2.2 Fotosazba a desktop publishing (DTP) �� 168 5.3.3 Ekonomické podmínky �� 168 5.3.3.1 Vlastníci tištěných médií�� 169 5.3.4 Informační zdroje �� 174 5.3.5 Regulace a kontrola�� 175 5.3.5.1 Obsahová kontrola – autocenzura �� 176 5.3.5.2 Ekonomická a fiskální kontrola – státem řízená média, regulace reklamy�� 177 5.3.5.3 Profesní a distribuční kontrola – profesní svazy, monopol na distribuci �� 177 5.3.6 Tvůrci mediálních obsahů�� 178 5.3.6.1 Novinářská etika�� 182 5.3.6.2 Profesní a odborové organizace �� 182

Obsah

5.3.6.3 Významné osobnosti��184 5.3.7 Noviny��192 5.3.7.1 Rozšíření��192 5.3.7.2 Životnost��194 5.3.7.3 Periodicita�� 195 5.3.7.4 Obsah ��196 5.3.7.5 Forma��198 5.3.7.6 Struktura��200 5.3.7.7 Náklady a publikum �� 216 5.3.8 Časopisy �� 221 5.3.8.1 Obsah a struktura �� 221 5.3.8.2 Náklady a publikum ��229 5.3.9 Reflexe tištěných médií �� 231

6.

Tištěná média na přelomu 20. a 21. století ��233 6.1 Historický kontext��233 6.2 Globální komunikační revoluce ��236 6.3 Tištěná média ve věku internetu��240 6.4 Budoucnost tištěných médií ��245 Summary ��247 Použitá literatura��249 Internetové zdroje��255 Rejstřík věcný��257 Rejstřík jmenný��265

Předmluva

Představit vývoj tištěných médií v horizontu více než jednoho půltisíciletí není snadný úkol, třebaže o víc než o pouhý vhled do mnohotvárné problematiky novin, časopisů a drobných tisků nemůže jít. Publikace není historií tištěných médií, ale pouhým úvodem k vyprávění o jejich pozoruhodném příběhu. Jejím cílem je popsat klíčové zlomy na cestě od zpravodajských a publicistických letáků 16. století, přes noviny a časopisy raného novověku až k jejich dědicům v moderní éře, které se na prahu třetího tisíciletí staly ohroženým druhem. Předložený text se pokouší zařadit objekt svého zájmu, tištěná média, do politických, socioekonomických a kulturních, stejně jako technologických a organizačních souvislostí doby. Pozornost je věnována rovněž dosaženému stupni komunikace, jež vždy limitovala možnosti, dosah i formu tištěných médií. Problematika působení, účinků a dobové reflexe tištěných médií je ovšem jen naznačena, neboť by si kvůli svému významu a rozsahu zasloužila samostatné knižní zpracování. U neperiodických letáků a periodických novin a časopisů jsou popsány formy jejich regulace a kontroly ze strany světských i duchovních institucí, zdroje jejich informací, ekonomické podmínky, v nichž existovaly, či technologické předpoklady jejich produkce. Opomenuty nebudou ani profese, které s nimi byly spjaté. Zhodnocení vývoje tištěných médií se koncentruje na jejich rozšíření, životnost, periodicitu, proměny jejich obsahů, forem a struktur a také na jejich náklady a publikum. Rozmanitost tištěných médií odrážejících pestrost reálného světa, jeho politických a sociálních konfliktů, ekonomických zájmů a kulturních preferencí, si vyžádala redukci geografického prostoru, jenž bude sledován. Vyprávění se musí omezit pouze na klíčové reprezentanty euroamerické civilizace: Velkou Británii a Spojené státy, které byly průkopníky svobody tisku, politické žurnalistiky, levných masových a bulvárních titulů; 9

Francii, kde se rozvíjela hlavně kulturní publicistika provázená bohatou nabídkou časopisů; a Německo, jež sehrálo důležitou roli v počátcích tištěných médií a poté fungovalo jako „zprostředkovatel“ moderních trendů pro řadu evropských oblastí včetně českých zemí. Ještě pro 19. století, kdy byly noviny a časopisy v zásadě pouze euro americkým produktem – s výjimkou úspěšně westernizovaného Japonska –, je tato redukce vcelku přijatelná. Ve 20. století – nemluvě již o přelomu 20.–21. století se svým globalizačním dynamismem – je ovšem už třeba ji překračovat, aby bylo možno ukázat příklady specifického vývoje na Východě kontrolovaném Sovětským svazem a v zemích „třetího světa“, kde se tištěná média bouřlivě rozvíjela zvláště po druhé světové válce. Vzdor tomu zůstane i v tomto období anglosaský, francouzský a německý kulturní prostor dominantním terénem vyprávění. Názvy titulů, o nichž publikace pojednává, musely být někdy zkráceny, což platí zvláště pro 17. a 18. století, které si libovalo v květnatosti. Jména novin a časopisů se také mohla v průběhu času mírně měnit, v tomto textu se pracuje s jejich ustálenými verzemi. V řadě jazyků jsou součástí názvu tištěných médií také členy, obvykle určité. Autor je důsledně používá všude tam, kde jsou součástí hlavičky příslušného titulu. Tento text svým čtenářům nabízí stručný nástin fenoménu, jehož reflexe je v našich zemích vlastně teprve v začátcích, a to navzdory vynikajícím publikacím Barbary Köpplové. Pokud tato kniha o sebemenší krůček přiblíží svět tištěných médií, splní se tím smysl vkládaný do následujících stránek. Autor usiloval o kombinaci maximální plasticity s co největší úsporností. Nakolik se mu to podařilo, to už musí posoudit sám čtenář.

10


Tištěná média a dějiny

1.

1.1 Tištěná média v historické perspektivě Roli tištěných médií v dějinách lidstva, především toho euroamerického ve druhé polovině druhého tisíciletí našeho letopočtu, nelze oddělit od formativních dějů v ekonomickém, sociálním, politickém a kulturním kontextu. Tištěná média vznikla na pomezí středověku a raného novověku, v tradiční společnosti charakteristické převahou zemědělské výroby, ostře diferencovaným sociálním systémem (stavy) a dominancí univerzalistických náboženství (křesťanské konfese). Jejich význam však vzrostl až v moderní společnosti formující se od přelomu 18. a 19. století. Tento proces, obecně nazývaný modernizací, byl vyvolán první průmyslovou revolucí, moderním pojetím zisku a komodifikací peněz, práce a přírodních zdrojů (Polanyi 2006: 47). Doprovázen byl industrializací, urbanizací a alfabetizací, přeměnou stavovských komunit v třídně strukturované společnosti, demokratizací a zrodem moderního nacionalismu, moderních národů a národních států. Teprve v moderní společnosti se mohla tištěná média plně rozvinout a plnit všechny funkce masových médií. Charakter tištěných médií je rovněž podmíněn technologickým vývojem, a proto lze na tento fenomén pohlížet optikou komunikačně technologické perspektivy. Gutenbergův knihtisk, a kromě něj dřevoryt a mědiryt, otevřely v 15. století cestu masové reprodukovatelnosti textových a obrazových sdělení, a tím vzniku tištěných médií v užším slova smyslu. Řada dalších vynálezů 19. a 20. století (rychlolis, rotačka, linotyp, autotypie, ofsetový tisk, DTP aj.) reprodukovatelnost dále usnadnily, zrychlily a zkvalitnily. 11

1.2 Tištěná média – vymezení pojmu Tištěná média jsou součástí masových médií, kam náleží rovněž film, rozhlas, televize či veřejně přístupná internetová produkce. Masová média představují formu veřejné komunikace, která je adresována veřejnosti. Její produkty jsou určeny relativně velkému počtu konzumentů, teoreticky neomezenému množství uživatelů. Zatímco konzumenti novin a časopisů, stejně jako filmové, rozhlasové a televizní produkce, jsou rozptýleni, jejich tvůrci jsou součástí ekonomických a výrobních, organizačních, technických a distribučních jednotek, které umožňují vytváření a šíření mediálních produktů v daném prostoru. Funkce médií jsou rozličné – jsou zdrojem informací a orientují adresáta v jeho prostředí, interpretují předložené informace, zasazují je do širšího kontextu a napomáhají utvářet veřejné mínění, a v neposlední řadě jsou nositeli zábavy. Podílejí se rovněž na procesu socializace, neboť předávají „sumu poznání“ dalším generacím a plní také veřejnou kontrolu moci tím, že spoluvytvářejí politické názory a společenské postoje svých adresátů. Pojem tištěných médií označuje noviny a časopisy, které vycházejí periodicky, ale i neperiodický tisk, k němuž patří knižní publikace či příležitostné tiskoviny. Tištěná média je nutné chápat v kontextu vývoje lidské komunikace. Patří do éry tisku, jejíž počátek souvisí s Gutenbergovým vynálezem knihtisku. Od přelomu 19. a 20. století se lidstvo dostávalo do fáze masové komunikace, která byla vyznačena nástupem levných masových listů, ale hlavně filmem, od dvacátých let rozhlasem a od poloviny století televizí. Noviny se formovaly od počátku 17. století, časopisy od poslední třetiny téhož století. Spojuje je periodicita umožňující přinášet veřejně přístupné, pravidelné a (relativně) aktuální informace univerzálního (noviny) nebo specializovaného (časopisy) charakteru. Právě na ně bude upřena hlavní pozornost, neboť reprezentují tištěná média v užším slova smyslu, která plní – jakkoliv v určitých fázích vývoje omezeně nebo kuse – výše zmíněné funkce médií, v prvé řadě přinášet aktuální informace. Orbit knižních publikací naproti tomu nelze, už s ohledem na jeho význam, rozsah a funkce, vřadit do tohoto vyprávění jinak než jen okrajově v souvislosti s nástupem knihtisku ve druhé polovině 15. a v 16. století. Spojnicí mezi novinovou a časopiseckou produkcí raného novověku a tiskařskými dílnami, v nichž vznikaly knižní publikace raného novověku, však představují příležitostné tisky, především zpravodajské a pub 12


licistické letáky představující vývojové předchůdce novin a časopisů. Také jim proto bude v této publikaci věnována pozornost, na rozdíl od jiných drobných tisků, které již tak blízký vztah k novinám a časopisům neměly (např. almanachy, kalendáře či plakáty). Tištěná média přinášela vedle textových sdělení také sdělení obrazová, a proto bude dotčena rovněž problematika související s dřevorytem, mědirytem, litografií a fotografií.

1.3 Periodizace Úkol přiblížit vývoj tištěných médií vyžaduje časové vymezení prezento vaného jevu a jeho periodizaci, která dovolí učinit výklad přehlednější. Neperiodické letáky zpravodajské a publicistické (někdy označované jako pamflety) a poté noviny a časopisy zaujímají období více než půltisíciletí. Jeho počátek lze hledat v již zmíněném epochálním vynálezu knihtisku v padesátých letech 15. století. Jeho vyústění je v současné době, na přelomu 20.–21. století, která je z komunikačního a mediálního hlediska neméně převratná. Pro pochopení fenoménu tištěných médií je však rovněž třeba provést stručnou bilanci komunikačních dovedností a „mediálních forem“ starověkého a středověkého člověka. Periodizace vymezeného období se řídí logikou politického a socioekonomického vývoje, konfrontuje ji však s komunikačně technologickou perspektivou, tak důležitou pro svět tištěných médií. Zvolená periodizace je výsledkem obou hledisek, přičemž jí odpovídá rozčlenění publikace do pěti základních kapitol: 1. Prehistorie tištěných médií (do poloviny 15. století): nabízí stručný vývoj komunikace a raných „mediálních forem“ starověku a středověku. 2. Období raného novověku (od poloviny 15. století do konce 18. století): je identifikováno s existencí tradiční společnosti a zároveň přítomností neperiodických (letáky, pamflety) i periodických tištěných médií (noviny – výjimečně deníky, časopisy). 3. Období raně moderního vývoje (od konce 18. století do první světové války), někdy označované jako „dlouhé 19. století“: započalo první průmyslovou revolucí (ekonomickou) ve Velké Británii a Velkou francouzskou revolucí (politickou) a je identifikováno s výše zmíněnými modernizačními procesy. Skončilo první světovou válkou, 13

Tištěná média a dějiny

která rozmetala optimismus rané modernity. V tomto období byla tištěná média „mediálním hegemonem“, který nenacházel podstatnou konkurenci. V kontextu novin se staly dominantní deníky. Časopisy se vyprofilovaly v celou řadu časopiseckých typů, jež odrážely pestrost reflektované reality. Na konci tohoto období již vyvstal film a byly položeny základy budoucího rozhlasu. 4. Období 20. století (od první světové války do přelomu osmdesátých až devadesátých let), někdy označované jako „krátké 20. století“: jednoticím prvkem této dějinné etapy je střet liberální demokracie s totalitaristickými ideologiemi představujícími reakci na krizi moderního věku. Tištěná média hrála dosud významnou roli, ale film, rozhlas a od poloviny 20. století televize je vystavovaly vážné konkurenci, jež je však neohrožovala existenčně. 5. Období přelomu 20.–21. století: období vyznačující se globalizací a globální komunikační revolucí, která svými důsledky ohrožuje samotnou existenci novin jako prvořadého druhu periodických tištěných médií.

14


Prehistorie tištěných médií

2.

2.1 Typy komunikace Pro lidské bytosti je příznačná schopnost symbolické komunikace, jež je předpokladem kultury. Schopností předávat si informace pomocí symbolů se člověk liší od jiných živočichů. Díky tomuto typu komunikace je možné dále rozvíjet mentální schopnosti člověka, budovat rozdílné typy sociálních organizací a také překonávat bariéru způsobenou existencí času a prostoru, která od sebe odděluje jednotlivé generace i příslušníky různých zemí a kultur (Keller 2012: 49–50). Povaha realizované symbolické komunikace odpovídá charakteru společnosti, v níž se odehrává. Podle komunikační typologie G. Bragy lze nalézt kapilární komunikaci v archaické společnosti – má výlučně orální charakter a funguje v rovině interpersonální výměny informací –, systém organizované kultury v tradiční společnosti obvykle již využívající znalost písma, kterou disponuje nepočetná elita, a masovou komunikaci v moderní společnosti (Keller 2012: 50).

2.2 Vynález písma První velkou komunikační revolucí byl vynález písma umožňující pře chod od komunikace orální ke komunikaci literární, která usnadnila translaci informací napříč časovou a prostorovou bariérou a ulehčila tezauraci vědění. Zrod písma představoval předěl mezi věkem prehistorie,

15

v němž se lidstvo nacházelo drtivou většinu své existence, a dobou, kdy už bylo možné s pomocí písemných pramenů minulost rekonstruovat. Písmo dovolilo jistou emancipaci od strnule chápané tradice, společnost začala hledat nové formy ekonomické, politické a náboženské organizace. Důležitou úlohu nyní hrál stát, jemuž písmo napomohlo v kontrole společnosti. Využívání písemných systémů představovalo jeden ze znaků p řechodu od archaických primitivních společností k tradičním společnostem, pro něž už byla charakteristická organizovaná literární kultura s komunikátory náležejícími ke společenské elitě, různými písaři, mudrci, učenci, později vědci. Dlouho se písmo využívalo buď pro praktické účely obchodování či zdanění (obchodní smlouvy, daňové soupisy, inventáře majetku), nebo pro formalizované až ritualizované cíle právního a náboženského charakteru (zákony, kodexy, sakrální texty). První písemné systémy se objevily na konci 4. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii, o něco později v Egyptě. Zprvu bylo písmo obrázkové, nebo slabičné. Výrazný posun vpřed znamenal nástup hláskového (fonetic kého) písma, které nalézalo pro každou hlásku (souhlásku) specifický písemný znak. Počátky hláskového písma lze hledat v polovině 2. tisíciletí př. n. l. v severosyrském městě Ugaritu, odkud se tento výdobytek rozšířil prostřednictvím Féničanů ve Středomoří.

2.3 Komunikace ve starověku Vznik velkých staroorientálních říší si vyžadoval budování komuni kačních systémů zprostředkujících informace na velké vzdálenosti. Využívalo se jízdního a lodního spojení, poštovních holubů, běžců, ale také jednoduché optické a akustické signalizace. Perská říše měla štafetový systém jízdní pošty. V Římské říši s impozantní silniční sítí oběh informací cenných pro stát zajišťovala státní římská pošta, cursus publicus. Využívala přepravních stanic, které se nazývaly posita statio (pochází od nich označení pošta, poštovní stanice). V antice se objevily i úvahy o sofistikovanějších formách přenosu informací, než byl poštovní systém. Například v díle řeckého historika Polybia se lze setkat s ideou optického telegrafu, v němž měl střídající se počet pochodňových znamení odpovídat určitému písmeni řecké abecedy (Wilke 2000: 10). Nic podobného ale realizováno nebylo, pro16


tože vybudovat takový systém by si vyžadovalo velké náklady. Stávající možnosti byly shledány jako postačující. Pro charakter komunikace byla vždy důležitá role měst. Už ve staroorientálních despociích se politickými, správními, ekonomickými a kulturními centry stala města. Jejich význam ještě více vzrostl během antiky. Antická civilizace byla tvořena sítí měst, z nichž některá dosáhla rozměrů megalopolí (Řím, Antiochie, Alexandrie, Kartágo, Konstantinopol). Ve městech bylo třeba obyvatelstvu informace zprostředkovat hromadně, například na agorách a fórech, kde se odehrával politický život, na tržištích či v divadlech. Právě v antice se zrodila rétorika, která byla využívána především při politických debatách, soudních přích nebo náboženských slavnostech. Antické publikum bylo ovlivňováno také divadelními představeními, velkolepými podívanými v cirku či oslavnými politickými akcemi (např. triumfální průvody vítězných vojevůdců). Paměť současníků i budoucích generací byla propagandisticky zpracovávána obrazovými výjevy vtělenými do triumfálních oblouků či výpravných sloupů. Specifickým typem rozšiřování informací ve starém Římě byla acta diurna. Šlo o jakési státní noviny, jež disponovaly určitou aktuálností, obsahovou univerzálností, veřejnou přístupností, a dokonce i periodicitou. Jejich zdrojem byly protokoly ze senátního jednání a oficiální kronika důležitých dat a událostí, annales maximi, vedená úřadem pontifika maxima, nejvyššího náboženského činitele v Římě. Tyto „noviny“ byly patrně psány na dřevěné tabule umístěné na Kapitolu. Soukromou iniciativou byly opisy těchto „státních novin“ zasílány do provinčních měst, kde byli jejich adresáty především příslušníci místní elity. Acta diurna se objevovala mezi rokem 59 př. n. l., kdy je z politických důvodů zavedl Gaius Iulius Caesar, a rokem 222, kdy jsou v pramenech zmiňována naposledy. Acta diurna ovšem kvůli chybějící masové reprodukovatelnosti postrádala rozhodující znak novověkých tištěných médií. Specifickým příkladem městské komunikace byly dipinti, předchůdci plakátů. Na vápnem potřené stěny byly černou nebo červenou barvou malovány volební výzvy, ohlášení gladiátorských zápasů a divadelních představení, soukromé vyhlášky, nabídky pronájmů či ohlášení ztrát. Nápisy byly realizovány na objednávku kandidátů, soukromníků a spolků (Prokop 2005: 29–30). Přes všechny vymoženosti antika masovou komunikaci neznala. Postrádala totiž technologie umožňující masovou reprodukci písem-

17


*

ných či obrazových sdělení, která by dovolila časoprostorovou distanci adresátů oněch sdělení od místa a času jejich produkce.

2.4 Komunikace ve středověku Doba stěhování národů i raný středověk byly na Západě poznamenány civilizační regresí, která postihla také oblast informační výměny. Zároveň se tu ale vytvářely obrysy vitální západní civilizace. Pozemní komunikace byly málo udržované a nebezpečné, a tak se doprava a s ní i komunikační výměna odehrávaly hlavně na moři. Ve vnitrozemí nabyly velkého významu řeky, které tvořily komunikační páteř dobových politických útvarů. Orální komunikace neměla téměř konkurenci, využívala ji také světská elita. Politicky a etnicky byl křesťansko-latinský Západ roztříštěný, jeho duchovní elitu koncentrovanou v římskokatolické církvi ovšem spojovala tatáž vysoká kultura zprostředkovávaná latinským jazykem. Právě církev byla hlavním pojítkem vytvářejícího se Západu. Měla centrálně řízenou strukturu, která ke svému fungování potřebovala udržovat informační spojení mezi jednotlivými články. Toto spojení se odehrávalo na literární úrovni, s pomocí dopisů. Relativní uklidnění situace po roce 1000 vedlo k ekonomickému rozvoji, vzestupu zemědělství, demografickému růstu a středověké kolonizaci. V 11. a 12. století byla již na Západě hojně zakládána města, hlavně ve Francii a v Německu. Města získala politickou, ekonomickou a soudní samosprávu a jejich obyvatelé, politicky sebevědomí a ekonomicky zdatní měšťané, přispěli zásadním způsobem k rozmachu vrcholného středověku. Města byla centry obchodu, řemeslné výroby i vyspělé kultury. Utvářely se v nich zárodky kritické veřejnosti, které negativně hodnotily materializaci církve a nemorální chování některých jejích reprezentantů. Ve vrcholném středověku připadala komunikační hegemonie ještě oralitě a vizualitě. Drtivá většina obyvatelstva na venkově zůstávala negramotná. Kultivována byla hlavně prostřednictvím kázání anebo obrazových sdělení v chrámech. Rozvíjela se ovšem také literární komunikace, na níž participovaly zejména kláštery a univerzity. Středověké úřadování, rozšíření gramotnosti a vznik městské veřejnosti vytvářely předpoklady pro budoucí 18


rychlé praktické upotřebení knihtisku. Již během vrcholného středověku se písemné formy komunikace velmi rozšířily. Relativně široké literární publikum vznikalo už ve 12.–13. století. Pro budoucí tištěná média byl důležitým zdrojem informací dopis. Během vrcholného středověku došlo k rozšíření korespondence mezi aristokraty, ale také měšťany, kteří byli spjati s obchodem a s finančními styky realizovanými napříč Evropou. Postupně se vytvářel pravidelný korespondenční systém vtahující do svého orbitu vzdělané, ekonomicky aktivní a politicky privilegované elity středověké společnosti.

19


Tištěná média v raném novověku

3.

3.1 Historický kontext Přelom 15. a 16. století představoval důležité období dějinného přechodu signalizujícího nástup novověku: vynález knihtisku (polovina 15. století), objevení Ameriky (1492), počátek reformačního hnutí (1517). Sociální a kulturní změny sahaly ovšem hlouběji, krize středověku byla v Evropě znatelná již ve 14. století. Na obzoru se objevoval renesanční pohled na svět spjatý s humanistickým kriticismem. Renesance obrátila pozornost k člověku a přírodě a vyzdvihla potřebu inspirace předkřesťanským antickým starověkem. Pohanské minulosti se dostalo ocenění zejména ve vládnoucích kruzích a mezi vzdělanci a umělci, nejprve v Itálii. S renesancí souvisel vzestup individualismu. Člověk se dostával do popředí optimistické dějinné perspektivy, sílilo jeho odhodlání aktivně přetvářet své přirozené prostředí i sebe samého. Aby je však mohl přetvářet, musel je souběžně poznávat a objevovat. Touha po poznání byla provázena klíčícími racionálně analytickými formami myšlení předznamenávajícími moderní vědu. Rozšiřovalo se pole bádání, které pozitivně působilo na vznik nových technologií. Portugalci a Španělé zahájili objevné zámořské plavby, jež posléze umožnily dobyvatelská tažení, masivní exploataci dobytých území a jejich následnou kolonizaci. Objevování bylo od počátku provázeno expanzivním elánem, agresivitou a násilím. Evropané svými zámořskými výpravami zahájili proces přetváření planety v globálně propojený prostor. Logickým důsledkem bylo posílení racionalizace času a prostoru projevující se mimo jiné v rostoucím významu časové linearity.

21

Pozornosti se dostalo vesmíru, Mikuláš Koperník zformuloval helio centrickou koncepci, která oslabovala dosavadní ontologickou jistotu geocentrického výkladu kosmu. Renesanční malířství odhalovalo lidské tělo, když z něj sňalo ošacení a ukázalo jej v celé jeho kráse. Korespondovaly s tím medicínské pokusy v oblasti anatomie a snaha odhalit funkce jednotlivých orgánů či celých systémů (dílo Andrea Vesalia O struktuře lidského těla). Analýze byla ale vystavena i lidská duše, vlastní nitro, do něhož se s ironickým nadhledem ponořil Michel de Montaigne ve svých proslulých Esejích. Převážně pokleslou ozvěnou této renesanční touhy po poznání se stala i tištěná média, zpravodajské letáky. Jejich informace přispívaly ve velmi zjednodušené podobě k šíření nových poznatků, především o zámořských objevech. Raně novověký individualismus, objevitelský dynamismus a kriticismus humanismu se ve spojení se snahou zvroucnit a prohloubit křesťanství stalo zdrojem reformace. Jádrem reformačního úsilí byla zásadní proměna komunikace člověka s Bohem, která učinila zprostředkující roli organizované a hierarchické církve zbytečnou. Reformaci zahájil svým veřejným vystoupením ve Wittenbergu roku 1517 Martin Luther. Jeho učení spočívalo v představě, že křesťan dojde spásy jen úplným odevzdáním se do vůle Boží. Jakékoliv jednání bez skutečné vnitřní motivace bylo podle něj marné. V tomto světle byly zvláště odpudivou praxí odpustky, které samo reformační hnutí bezprostředně podnítily. Místo církve mělo být jedinou autoritou pro křesťana Písmo svaté. Lutherovi nešlo jako jeho předchůdcům o dílčí opravy dosavadní církve, ale o její zásadní transformaci. Vedle luteránského směru se objevili stoupenci dalších reformátorů, Ulricha Zwingliho, a především Jana Kalvína, který se usadil v Ženevě. Kalvínská reformace byla specifická svým učením o predestinaci, podle něhož byli někteří jedinci Bohem předurčeni ke spáse, jiní k věčnému zavržení, a proto spásu nelze chápat jako odměnu za správné chování na tomto světě. Důležitou roli přitom hrála výlučnost kalvinistického společenství věřících. Mezi luterány a kalvinisty panovala vzájemná nedůvěra. Reformační hnutí získalo v části Evropy masovou podporu obyvatel měst, kterou se kromě kázání snažily upevnit publicistické letáky. Stoupenci reformace usilovali o provedení náboženské reformy, spoléhali se ale na světskou vrchnost, panovníky. Někteří z nich se postupně odhodlali vytvořit ve svých zemích na Římu nezávislé zemské církve a sekularizovat církevní majetek. Reformace v žádném případě nepřinášela náboženskou toleranci, nýbrž nutila poddané sdílet konfesi svých panovníků. Evropa 22


byla plná náboženských emigrantů a sama konfesionalizace křesťanského náboženství vedla k mnoha projevům náboženského útisku na obou stranách. Výsledkem složitého reformačního procesu bylo rozdělení dosud duchovně a kulturně celistvé západo‑latinské Evropy na převážně protestantský sever a katolický jih. Západ od té doby už nikdy nenabyl ztracenou náboženskou jednotu, konfesijní rozdíly se výrazně promítaly do politického, společenského, hospodářského, a zejména kulturního vývoje jednotlivých zemí. Protestanti s katolíky se ocitali v ostré konfrontaci, neboť od poloviny 16. století tridentským koncilem oživená katolická církev usilovala o zvrat náboženských poměrů. Katolickou protireformaci organizovalo papežství, muselo se však opírat o katolické velmoci, především spolehlivé španělské a rakouské Habsburky. Zápas mezi protestanty a katolíky byl charakteristický zejména pro 16. a první polovinu 17. století. Probíhal i uvnitř jednotlivých zemí a nevedl se jenom na válečných polích, ale také prostřednictvím tištěných médií. V politické sféře se zatím utvářel raně novověký stát, který usiloval o reálnou kontrolu svého území a o prosazení suverénní centrální moci spojené s ústřední legislativou. Do cesty se mu stavěla tradice světského a duchovního univerzalismu, stejně jako regionálního partikularismu. Už v 16. století ale panovnická moc zesílila díky cenové a vojenské revoluci, které oslabovaly šlechtu a s ní i odstředivé regionální tendence. Panovník začal šlechtu rovněž „domestikovat“ s pomocí přitažlivé dvorské kultury. Ve výhodnější pozici byly již ve středověku relativně centralizované monarchie (např. Francie, Anglie). Naopak pro Itálii a Německo byla charakteristická politická roztříštěnost přežívající až do 19. století. Německo bylo základem Svaté říše římské, torza středověkého projektu univerzální křesťanské říše latinského Západu. Tvořilo je více než 350 teritorií světských (Sasko, Braniborsko, Bavorsko, Falc, Hesensko aj.) a duchovních (např. kurfiřtství Kolín n. Rýnem, Mohuč, Trevír), ale také měst (Frankfurt n. Mohanem, Augšpurk, Norimberk, hanzovní Brémy, Lübeck, Hamburk aj.). Konfesijně náboženské konflikty napomohly tomu, že se ve většině kontinentální Evropy prosadily absolutistické monarchie, jejichž vzorem byla Francie Ludvíka XIV. V Anglii (revoluce ve čtyřicátých letech 17. století, Slavná revoluce v roce 1688) však došlo k událostem, které podřídily moc suveréna instituci parlamentu, a tak se otevřela cesta parlamentní monarchii.

23


Z větší politické stability, ochrany peněžního styku a právní jistoty profitovaly městské elity, především finančníci a obchodníci. Také v zemědělství byl ovšem mír důležitým předpokladem úspěšné práce, a s tím, jak se šlechta stávala spíše stavem nobilitovaných velkostatkářů než válčících kořistníků, měla i ona větší zájem na pořádku v zemi. I v raném novověku zůstávaly základní parametry ekonomiky a společnosti nezměněny. V hospodářství dominovala zemědělská produkce, společnost byla strukturována stavovsky a politická moc byla v rukou privilegovaných stavů (duchovenstvo, šlechta, zčásti měšťanstvo). Myšlení lidí zůstalo ovládáno náboženstvím, které bylo na katolické i protestantské straně předkládáno jako nezpochybnitelné dogma. Reálná kontrola raně novověkého státu nad územím i obyvatelstvem se upevňovala jen pozvolna. Pro vznik tištěných médií byl v době raného novověku důležitý také rozvoj tržních institucí. Lokální trhy ne vždy dokázaly uspokojit poptávku, a proto přerůstaly v trhy regionální a národní. S objevením zámořských zemí byly položeny základy světového obchodu. Ekonomické důvody přispívaly k tomu, že zpráva se stávala komoditou, přinášela užitek v obchodním styku a někdo za ni byl ochoten zaplatit. Rostla rovněž gramotnost, a to hlavně obyvatel měst. Reformace by byla nepředstavitelná bez dosažení určité úrovně gramotnosti, kterou svým důrazem na četbu Písma dále podporovala. Rodil se fenomén volného času, jenž mohl být využit mimo jiné k četbě, včetně raného tisku. Světské, a především duchovní autority sice tuto „zahálčivost“ nerady viděly, neboť ubírala čas modlitbě, ale nedokázaly jí účinně vzdorovat. Když se v 18. století objevily osvícenské ideály, existovaly v mnoha zemích evropského Západu podmínky, které usnadňovaly šíření nového myšlenkového hnutí, jež přispělo k radikálnímu rozchodu s minulostí. Osvícenství, které zdůrazňovalo racionalismus, bylo skeptické vůči náboženství a v intelektuálních kruzích jej provázel deismus i ateismus. Osvícenští myslitelé se domnívali, že s pomocí vzdělání lze dosáhnout lepší společnosti ustavené na rozumných zásadách. Proto se osvícenství připodobňovalo ke světlu, které odstraní předsudky spojené mimo jiné s náboženstvím. Osvícenci přišli s koncepcí pokroku v lidských dějinách a s představou, že člověk je jako autonomní rozumná bytost schopen ustavit dobrou vládu a společnost. Zpochybnili přitom dosavadní hierarchii, stavovskou společnost a koncepci vlády panovníka z Boží milosti. Hnutí bylo svými emancipačními snahami a důrazem na toleranci a humanismus východiskem moderních představ občanské rovnosti a lidských práv. 24


Počátky osvícenských myšlenek lze hledat v Anglii a Nizozemí druhé poloviny 17. století. Jeho vrcholná fáze však spadala až do 18. století, kdy jeho zásady formulovali především francouzští osvícenci. Osvícenské myšlenky přijali za své mnozí vzdělanci celé Evropy, ale i část panovníků, kteří je hodlali využít v duchu osvícenského absolutismu k posílení svých států (např. Bedřich II. Veliký, Josef II., Kateřina II. Veliká). Osvícenství rozhodujícím způsobem přispělo k americké a francouzské revoluci, jež tvoří předěl mezi raným novověkem a moderními dějinami.

3.2 Předpoklady vzniku a rozšíření tištěných médií

3.2.1 Pošta Vznik a rychlý rozvoj poštovnictví podmiňovala moc státu. Pošta měla kořeny již na přelomu 14. a 15. století v Itálii. První štafetový systém jízdní pošty vznikl v milánském vévodství před rokem 1400. Agilně si počínaly rovněž Benátky, které zprostředkovávaly informační výměnu mezi východním Středomořím a muslimským Orientem na jedné straně a Západem na straně druhé. V zaalpské Evropě zavedl poštovní linky francouzský král Ludvík XI. krátce po svém nástupu na trůn v roce 1461. Z Francie převzalo instituci pošty Burgundsko, na konci 15. století nejrozvinutější země zaalpské Evropy. K dalšímu rozšíření pošty v evropském kontextu přispěli Habs burkové, kteří od přelomu 15. a 16. století postupně získali vládu nejen ve většině Burgundska, ale také ve Španělsku a po roce 1526 i v zemích České a Uherské koruny. Habsburkové měli bytostný zájem na organizaci pravidelné poštovní výměny mezi svými vzdálenými držbami. Důležitou roli přitom sehrál rod Thurn-Taxisů, který posléze získal titul dědičných říšských poštmistrů. Pošta byla zpočátku prostředkem státní přepravy, brzy se ale uvolnila i pro soukromé zájmy. Již po roce 1520 thurn-taxisovská pošta mlčky přijímala soukromé zásilky a zprávy. Později byl tento postup schválen také oficiálně. Podobné to bylo s ostatními poštovními organizacemi. Tím, že se novověká pošta otevřela soukromníkům a stala se veřejnou institucí, se odlišovala od římské cursus publicus. Kromě dopisů byly přepravovány zásilky soukromých osob, a brzy již také sami cestující, 25


kterým byla za příslušný finanční obnos zajištěna bezpečná cesta na linkách s poštovními stanicemi jako místy odpočinku. Poblíž poštovních stanic vznikaly zájezdní hostince. V průběhu 16. a 17. století si i další evropské státy budovaly své poštovní systémy. Na konci 18. století bylo již běžné, že v Evropě byla větší města navzájem propojena pravidelnými poštovními spojeními, což usnadňovalo nejen informační oběh, ale také cestování. Mnohde však rozvoj pošty brzdily špatné cesty, a tak i v Anglii došlo k výraznějšímu rozvoji pošty teprve v 18. století. Pro tištěná média měla pošta nepominutelný význam, nejen proto, že zprostředkovávala informace, ale také kvůli pravidelnosti přepravy. Když s počátkem 17. století začaly vznikat periodické noviny, stala se pošta důležitým a víceméně spolehlivým zdrojem zpráv. Sama periodicita nastupujících novin byla odrazem pravidelnosti, s níž pošta fungovala. Čím více poštovních linek křižovalo dané město a čím více pošty přicházelo, tím mohly být noviny častěji vydávány. Periodická tištěná média byla závislá na zásilkách novin z ciziny zajišťovaných poštou, a proto bylo v životním zájmu vydavatelů novin, aby udržovali dobré vztahy s poštmistry. Snaha poštmistrů těžit ze svého výsadního postavení informačního zdroje však nezřídka vedla ke konfliktům s tiskaři a vydavateli novin. Většinou si ale jak vydavatelé, respektive tiskaři, tak poštmistři uvědomovali, že vzájemná spolupráce je pro ně prospěšnější a snažili se budovat stabilní obchodní vztahy. Vydavatelé obvykle za určitý počet dodávaných novin z ciziny platili buď v hotovosti, nebo v naturáliích, tedy vlastními výtisky novin, které poštmistři prodávali ve své režii. Běžné zprávy se v raném novověku pohybovaly Evropou rychlostí, jejíž tempo udával chod pošty. Od města k městu se šířily letáky a později periodické noviny, vydavatelé z nich obsahově těžili, přidávali k nim informace z vlastních zdrojů a jimi vytvářené noviny pak pokračovaly v „informační pouti“ dál. Tímto způsobem se informace šířily Evropou velmi pomalu, z jednoho konce na druhý mohla zpráva „putovat“ více než měsíc.

3.2.2 Korespondence Korespondence měla své kořeny již ve středověku, pro tištěná média byla ovšem důležitá jen taková korespondence, která nabývala veřejného charakteru. Docilovalo se toho tak, že adresát část obdržené korespondence zveřejňoval, nechával ji například opisovat. Postupně se vytvořil 26


zvyk řadit informace určené širšímu okruhu čtenářů na konec dopisu, respektive do zvláštních příloh. Od okamžiku, kdy se oddělila soukromá část adresovaného dopisu od té veřejné, lze již hovořit o existenci zpravodajství. Informace se stala předmětem obchodu a nabývala hodnoty, kterou určoval trh. Rodil se obchod s informacemi a s ním také povolání korespondenta, tedy svého druhu obchodníka se zprávami. Na procesu vytváření zprávy jako obchodního artiklu měly hlavní podíl bankovní a obchodní firmy. Ne náhodou to byly právě obchodní trasy, které se kryly s těmi nejvýznamnějšími linkami informačního oběhu. V 16. století si ale informace již musely opatřovat i elity formujících se raně novověkých států, stejně jako vůdcové stavovských opozicí, vůdčí mozky reformace i stěžejní síly katolického světa. Evropa se sice v 16. století rozdělila do dvou vzájemně znepřátelených konfesijních bloků, katolického a protestantského, ovšem jejich intenzivní zápas kontinent zároveň spojoval. Obě znesvářené strany potřebovaly získat o protivníkovi relevantní informace pro své rozhodování. Také náboženští emigranti dovedli ocenit informace z vlasti. V této nábožensky a politicky zvířené době mohl korespondent dosahovat dobrých zisků, jeho práce však nebyla bez nebezpečí. Vedle korespondence ekonomické, politické či konfesijně-nábo ženské povahy se lze setkat i s korespondencí mezi učenci a umělci. Z této korespondence se v poslední třetině 17. století zrodila časopisecká produkce, především vědecké a umělecké časopisy. Některá města v Evropě se stávala významnými informačními centry. V souvislosti s dobrým poštovním spojením a bohatou knihtiskařskou tradicí je to přímo předurčovalo stát se také středisky produkce tištěných médií.

3.2.3 Psané noviny Vedle tištěných médií se rozvíjely také tzv. psané noviny, rukopisné texty, které byly dále opisovány a distribuovány. Náročná forma reprodukce psaných novin spoluurčovala jejich obsah, zpočátku je ale bylo obtížné odlišit od dopisové přílohy. Představovaly různorodou směs, do níž lze mimo jiné řadit sbírky dopisů důležitého politického nebo ekonomického obsahu, které byly přístupné jen omezenému okruhu adresátů (vysoce postavení duchovní, úředníci, aristokrati, patricijové, bankéři, kupci, učenci).

27


Jako příklad lze uvést „Fuggerovské noviny“, které sloužily Fuggerům, bankéřskému rodu z Augšpurku, případně jejich obchodním partnerům. Díky tomu bylo toto médium limitováno ve své publicitě. Fuggerové, kteří půjčovali finanční prostředky habsburské dynastii, usilovali, aby informace, které jim dodávali korespondenti prostřednictvím jejich faktorií v zahraničí, byly seriózní a pokud možno ověřené. „Fuggerovské noviny“ existovaly v letech 1568–1605, vrcholné období psaných novin lze ovšem spatřovat už v první polovině 16. století (Prokop 2005: 74). Psané noviny nezanikly ani poté, co se knihtisk prosadil jako hlavní reprodukční nástroj. V 16. a 17. století obíhaly psané noviny například v kruzích konfesijně-náboženského disentu. Mohly být vyráběny v zahraničí exilem a dodávány domácím souvěrcům, takže tvořily zajímavou informační spojnici. Psané noviny posloužily také při přenosu zpráv, které by cenzura nepropustila nebo je uvolnila jen ve zkreslené podobě, což platí zvláště pro absolutistické monarchie 17. a 18. století. Především Francie představovala z politických i náboženských důvodů živnou půdu pro šíření psaných novin. Obecně platí, že psané noviny byly relativně cenné, a pokud byly určeny k prodeji, pak i drahé. Přispíval k tomu nejenom způsob reprodukce, ale také skutečnost, že unikaly cenzuře, fungovaly jako exkluzivní a často ilegální médium, přinášely hodnotné informace a byly určeny zejména společenské elitě. Pro tištěná média měly psané noviny význam především v tom, že odtud mohla prosakovat část informací i na jejich stránky.

3.2.4 Knihtisk Knihtisk představoval rozhodující impulz, který nasměroval společnost od orální k literární kultuře. Na Západě bylo už delší dobu znát úsilí o snazší reprodukovatelnost textu i obrazu. Ve druhé polovině 14. století se pracovalo s ručním tiskem z dřevěných forem. Poté se objevil deskotisk – do dřevěných desek byla vyřezávána celá stránka textu, případně doplněná obrázky. Dřevěná forma se ovšem snadno opotřebovala. První knihy „tištěné“ tímto způsobem pocházely z prvního desetiletí 15. století. Skutečnou technologickou revoluci v této oblasti ovšem představoval až Gutenbergův knihtisk, který se objevil okolo roku 1450. Vynálezce Johannes Gutenberg z Mohuče disponoval metalurgickými zkušenostmi,

28


měl znalosti z výroby razidel, zprostředkovaně ze zlatotepectví a zvonolijectví, ale i z oblasti výroby papíru a vinařství. Samotné tištění sestávalo z řady postupů. Geniální myšlenka pracovat s pohyblivými literami byla provázena pragmatickým využíváním stávajících technických řešení. Gutenberg pro svůj knihtisk využil principu vinařského lisu, který uzpůsobil tiskařským potřebám. Problém představovala výroba liter, jež byly odlévány ze slitiny cínu, olova, vizmutu a antimonu. Tato směs rychle tvrdla a to umožňovalo snadné odlévání. Výhodou bylo, že v případě opotřebení nebo poškození se litery mohly snadno znovu odlít. Gutenberg musel také vytvořit vhodně složenou tiskařskou čerň, směs z mouru a loje. Tisklo se na navlhčeném papíře. S mírnými úpravami Gutenbergův knihtisk fungoval po 350 let. Význam Gutenbergova knihtisku spočíval v tom, že stál na prahu masové produkce dokonale identických kopií (Stöber 2003a: 46). Masová reprodukovatelnost napomohla rozšířit ideály renesance a humanismu a reformaci usnadnila sociální mobilizaci širokých vrstev společnosti. Pro další osud knihtisku bylo důležité, že se rychle rozšířil z domovské Mohuče. Tovaryši, kteří techniku zvládli, odcházeli od svých mistrů a pomáhali zakládat tiskárny v zahraničí. Během pouhého půlstoletí se západo‑latinská Evropa pokryla relativně hustou sítí tiskáren. Tiskárny však pronikaly i mimo tento civilizační okruh, do ortodoxně křesťanského prostředí a také do zámoří, kde se Západ uplatňoval dobyvatelsky, obchodně a kolonizačně. Výsledkem byla enormní produkce, která do konce 15. století dokázala převést do tištěné podoby podstatnou část dosavadního vědění. Knihy, které vyšly do konce 15. století, se označují jako inkunábule, česky prvotisk. Jejich celková produkce mohla obsahovat až 35 000 vydání o celkovém úhrnu 15 až 20 milionů výtisků. (Thompson 2004: 49) Ekonomická základna tiskáren byla překvapivě moderní. Tiskaři usilovali o koncentraci kapitálu, který jim umožnil obstarat si „potřebné výrobní prostředky – prostory, tiskařské lisy, sady liter atd. – a nakoupit papír a další suroviny potřebné k výrobě knih. Někteří z prvních tiskařů měli dost prostředků, aby mohli začít podnikat sami, a tak fungovali současně jako vydavatelé i jako tiskaři. Sami si vybírali, co budou tisknout, a brali na sebe rizika s tím spojená. Jiní tiskaři potřebovali finanční podporu odjinud.“ (Thompson 2004: 50) Tiskařské lisy byly drahé a každý z nich byl unikátním produktem. Ve srovnání s pozdější industriální produkcí byly však jen málo výkonné. Drtivá většina tiskáren představovala malé podniky do pěti lisů a do deseti zaměstnanců. Vznikly

29


však už i velké podniky, které ukazovaly cestu do budoucnosti (např. A. Kobergera v Norimberku).

španělština 1,4 % nizozemština 1,9 % francoužština 5,7 %

angličtina 0,8 % hebrejština 0,5 %

italština 8 %

němčina 10,8 %

latina 70 %

10 jazyků pod 0,5 % • bretonština • čeština • dánština • fríština • katalánština • portugalština • řečtina • sardinština • staroslověnština • švédština Zdroj: wikipedia.org

Graf 1 Podíl evropských jazyků na vydaných inkunábulích (údaje v %) Tiskárny měly také funkci kulturních enkláv. Setkávali se tu humanisté, reformátoři, učenci, intelektuálové i umělci. O jejich kontrolu, využití, případně ovládnutí proto měla zájem jak duchovní, tak světská moc. Sociální důsledky vynálezu knihtisku jsou srovnatelné s vynálezem písma. Došlo k modernizaci komunikačních toků, komunikace se individualizovala a druhotně přispívala k oslabení tradičních autorit. Kniha vstupovala mezi původce a příjemce sdělení jako svého druhu kontrolní a emancipační instrument. Gramotní věřící mohli od nynějška porovnat to, co je jim hlásáno na kazatelně, s tím, co se dočetli ve vytištěném Písmu. Oslabena byla monopolní pozice učitele v komunikaci s žákem. S pomocí knihtisku se racionalizovala a byrokratizovala komunikace vládnoucích s ovládanými. Díky zvyšujícímu se objemu tištěné produkce se do oběhu dostávalo stále více publikací zasahujících stále větší počet adresátů, kteří je mohli využívat paralelně. Tištěné knihy byly také levnější. Knihtisk přitom zásadním způsobem přispěl ke konzervaci textu. Byla totiž mnohem větší naděje, že se vytištěný text zachová i pro budoucí pokolení. Díky 30


tomu se posílilo spojení mezi minulostí, přítomností a budoucností. Tisky byly zcela identické, což druhotně napomohlo standardizaci textu a zprostředkovaně i jazyka. Oboje to posilovalo úlohu centrální moci, která ve jménu jazykové unifikace oslabovala menšiny s jejich dialekty. Knihtisk tak měl i kulturně nivelizujícími účinky (Wilke 2000: 14–15). Spolu s rozšiřující se gramotností napomáhal knihtisk upevňování racionálního myšlení. Jakákoliv práce s textem totiž vyžaduje osvojení si určitých znalostí: čtenář musí vědět, kde text začíná a kde končí, jak je členěn a jak se v něm orientovat. Ve výsledku to posilovalo abstraktní a analytické myšlení, které následně umožňovalo rozvoj racionální filozofie a přírodních věd. Knihtisk rovněž zprostředkovaně prohluboval proces individualizace. S prosazující se gramotností se zvyšoval podíl čtenářského publika, jež bylo atomizované, na úkor publika posluchačského, které společný zážitek předčítaného stmeloval. Ještě ve středověku se v klášterech z knih předčítalo, nyní se ale četba stávala záležitostí jedince odděleného od ostatních (Wilke 2000: 15–16).

3.2.5 Dřevoryt a mědiryt V 15. století se v Evropě také rozvinuly techniky umožňující masovou reprodukci obrazových sdělení – dřevoryt a mědiryt. Je pozoruhodné, že k jejich nástupu došlo v téměř identickém období jako k vynálezu knihtisku. Svědčí to o potřebě hromadné reprodukce textu i obrazu, která před pozdně středověkou společností vyvstala. Dřevoryt se jako grafická technika tisku z výšky v Evropě poprvé objevila již na počátku 15. století v jižním Německu. Využívána byla nejprve při tisku karet, iniciál v knihách a devocionálií. Ve třicátých a čtyřicátých letech se objevovaly obrázky, které měli v oblibě poutníci. Kombinovaly text s obrazem, šlo o obrázky svatých doplněné modlitbami. Mědiryt je hlubotiskovou grafickou technikou, která tvoří s pomocí rydel rýhy a prohlubně v měděné destičce, jež se posléze plní barvou a pak se tzv. hlubotiskem přenáší na papír. Později z této techniky vzešly další grafické postupy jako lept, mezzotinta, akvatinta nebo barevná rytina. Kořeny mědirytu sahaly k inkrustační technice niello využívané zlatníky a kovotepci. S mědirytem na přelomu 15. a 16. století hojně pracoval norimberský rodák, fenomenální kreslíř a grafik Albrecht Dürer. V kontextu tištěných médií byl dřevoryt využíván především pro levné zpravodajské letáky a publicisticky orientované pamflety, zatímco

31


mědiryt jako náročnější forma práce se prosadila až s nástupem časopisecké produkce. Obě techniky obrazových reprodukcí znamenaly mnoho pro zpřístupnění umění širším vrstvám. Měly tedy kulturně demokratizační účinek, který by se však neměl přeceňovat. V případě letáků šlo většinou o jednoduché, často obhroublé dřevorytiny, které mnohdy zobrazovaly krutosti.

3.2.6 Papír a papírenství Při vzniku tištěných médií měl důležitou úlohu nosič textového nebo obrazového sdělení. Šlo o papír, který byl na přelomu 15. a 16. století v Evropě známým, avšak teprve nedávno zdomácnělým pomocníkem. Papír se poprvé objevil v Číně už ve 3. tisíciletí př. n. l., nejdříve byl vyráběn z konopí, od 1. století př. n. l. z hedvábných a lněných hadrů. V dnešní formě se papír v Číně používal od počátku 2. století. Do Evropy se papír dostal z Číny perským a arabským prostřednictvím. Nejprve se s výrobou evropského papíru začalo ve Španělsku (12. století), odkud se od 13. století šířil do Itálie a Francie. V letech 1268–1276 vznikla ve Fabrianu první italská papírna, která výrobu papíru inovovala použitím zařízení na vodní pohon k drcení hadrů. O větším významu papírenské produkce v Evropě lze proto mluvit až od 14. století. Oproti pergamenu měl papír přednost v tom, že byl levnější, nadto byl lehký a hladký, což se pak osvědčilo při tisku. Během 16. století papír definitivně vytlačil pergamen, který se už využíval jen pro významné listiny. Itálie získala na konci středověku v produkci papíru určitý náskok a byla hlavním dodavatelem tohoto materiálu v Evropě. Brzy ale začaly vznikat papírny i v zaalpských zemích (např. v Německu v roce 1390). Rostoucí výroba přispívala k větší cenové dostupnosti papíru.

3.3 Tištěná média

3.3.1 Regulace a kontrola Až do osvícenství ve druhé polovině 18. století nebyla přísná kontrola tištěných médií považována za něco, proti čemu by se vydavatelé, tiskaři nebo novináři měli bouřit. Chápali ji jako nutnou součást svého 32


podnikání či řemesla. Obě klíčové autority, duchovní a světská, byly s výjimkou ostrých náboženských, sociálních či politických konfliktů vnímány jako legitimní. V komunitách tradiční společnosti mělo slovo autority závaznou platnost, odporovat mu znamenalo dostat se do střetu s výkladovým rámcem daného symbolického univerza. Relativní slabost raně novověkého státu si vyžadovala participaci ovládaných. Nebyla to ani tak reálná donucovací moc státu či církve jako spíše tlak vrchností a ochota ovládaných poslouchat, co rozhodovalo o úspěchu celého systému. Člověk tradiční společnosti i v novověku stále ještě věřil, že společenská realita je výsledkem nadpozemské sankce. Bouřit se proti stávající moci znamenalo otřásat řádem a zpronevěřovat se tak Bohu. Schopnost raně novověkého státu účinně intervenovat do života ovládaných byla stále nízká. Dobře to lze vidět na slabé vymahatelnosti práva, a to i v oblasti tištěných médií. Raně novověký stát opakovaně vydával různá nařízení, kterými připomínal, aby poddaní respektovali cenzurní opatření. Vedle obav z drakonických, třebaže jen málokdy realizovaných, trestů rozhodovala právě loajalita a úcta k autoritám o tom, že se tvůrci a výrobci tištěných médií tlaku podvolovali. Než se ve druhé polovině 18. století dostaly do popředí osvícenské názory, lze jen zřídka zaznamenat odmítání cenzury či požadavek svobody tisku. Výjimkou je slavný, ale ve své době marginální text významného anglického básníka Johna Miltona Areopagetica, aneb řeč o svobodě tisku, který vyšel roku 1644 během anglické revoluce. Regulační a kontrolní opatření vůči tištěným médiím vycházela z tradice, která měla své kořeny už ve vrcholném středověku. Postoj novověkých států a vrchností k tištěným médiím byl ambivalentní. Uvědomovaly si, že tisk by jim mohl pomoci v obraně jejich zájmů, zároveň se ale obávaly, že by se tištěná média snadno mohla stát nástrojem odporu. Moc proto vůči tisku kombinovala pozitivní motivační formy s negativními, které spočívaly v reglementování, potlačování a zakazování. Již raně novověké státy přitom rozvíjely různé mediálně politické nástroje, které lze podle jejich charakteru rozdělit na obsahové, ekonomické, fiskální, profesní a distribuční. (Stöber 2003a: 136)

3.3.1.1 Obsahová kontrola – cenzura předběžná a následná Jako nejvýznamnější nástroj kontroly byla využívána předběžná cen zura vykonávaná různými institucemi, jež rozhodovaly o tom, co se na stránkách tištěných médií smí objevit a co už nikoliv. Každý tisk byl před vytištěním předložen pověřeným úředníkům, kteří jej opatřili razítkem 33


se slovy imprimatur (ať se tiskne). Toto razítko se obvykle vyskytovalo na první straně posledního archu. Kontrolním prvkem bylo také impressum, soubor povinných informací o tisku, který identifikoval jeho původce. S předběžnou cenzurou pracovaly jak státy koncentrující se na politický a vojenský obsah mediálních sdělení, tak církve, jež dbaly o tento obsah z náboženského hlediska. Zpočátku se přitom politický a náboženský obsah těžko odlišoval, neboť se překrýval a prostupoval. Mezi koncem 15. století, kdy se objevila příležitostná tištěná média, a druhou polovinou 18. století, kdy už existoval rozvětvený trh s novinami a časopisy, došlo k posunu od religiózně motivované kontroly ke kontrole motivované politicky. Zatímco v 16. století byly zapalujícími myšlenkami ty, které souvisely s náboženstvím, v 17. a 18. století se do popředí dostávala problematika politická a sociální. Tomu odpovídala institucionální proměna: dokud se vládnoucí elity nemusely konfrontovat s osvícenstvím a moderním revolučním kvasem, měly tendenci svěřovat cenzuru do rukou církví, které dominujícímu symbolickému univerzu rozuměly nejlépe a jež sup lovaly chybějící byrokratické struktury státní administrativy. Jakmile jim šlo v prvé řadě o politickou kontrolu, musely vytvořit specializované cenzurní instituce. Zpočátku byla iniciativa v rukou římskokatolické církve. Z roku 1487 pocházela bula Contra impressores librorum reprobatorum papeže Inocence VIII., která zavedla předběžnou cenzuru. Tiskaři měli své tisky předkládat ke schválení církvi. Aby se vzdělaná veřejnost orientovala v tom, co jsou přípustné texty, vznikaly seznamy zakázaných knih. Bylo to právě tridentským koncilem inspirované rozhodnutí papeže Pavla IV., jež v roce 1559 přineslo závazný a univerzální Index librorum prohibitorum. Církevní cenzura ztrácela v průběhu raného novověku na významu, současně byla ovšem vzorem, který napodobovaly světské instituce. V raně novověkých státech se předběžná cenzura rovněž uplatnila. Ve Francii podmínil možnost vydávat knihy Ludvík XI. (1461–1483) královským privilegiem. Cenzurní opatření se ve Francii vyostřila s vypuknutím hugenotských válek. V Anglii rovněž nesmělo být nic vydáno bez souhlasu panovníka. Po reformaci, kdy se anglický král stal zároveň hlavou anglikánské cír kve, se v jeho rukou spojila politická cenzura s náboženskou. Obvinění z tiskových deliktů se v Anglii projednávalo před Hvězdnou komorou (Star Chamber), speciální soudní institucí určenou pro dohled nad bezpečností státu. 34


Jak Francie, tak Anglie byly relativně centralizovanými monarchiemi a dokázaly si vynutit náležitý respekt u svých poddaných. Krize a konflikty jako hugenotské války a fronda ve Francii či anglická revoluce ale znamenaly oslabení cenzury – v Anglii od konce 17. století trvalé, ve Franci jen dočasné. V Německu, které bylo rozdrobeno do velkého množství států, se pravomoc centrální autority uplatňovala jen velmi omezeně. Politické poměry neumožňovaly vznik centrální cenzurní instituce. Císař prosazoval svá regální práva nad knihtiskem s pomocí císařské knižní komise ve Frankfurtu nad Mohanem. Možnosti císaře jako hlavy Svaté říše římské však byly malé, skutečný výkon cenzury spočíval v rukou německých států, přičemž jejich přístupy se dosti lišily. Ve svobodných říšských městech někdy převažovaly tolerantnější postoje (Hamburk). V katolických státech byla využívána k cenzuře římskokatolická církev, v protestantských zemské církve. V kontextu světských byrokratických struktur byli zapojováni úředníci různých institucí, ale také vysokoškolští pedagogové. Dobové právo hrozilo nakladatelům, výrobcům, tvůrcům či distributorům tištěných médií různými tresty, k těm drakonickým se ovšem přistupovalo jen výjimečně. Tresty byly odstupňovány od konfiskace nákladu, zařízení tiskárny či tiskařské dílny, k vyhnanství, vězení či tělesným, případně i hrdelním trestům. Zatímco ve Francii až do Velké francouzské revoluce v roce 1789 kralovala nad médii předběžná cenzura a lidé si nebyli jisti před panovníkovou libovůlí, v Anglii se s koncem 17. století prosadil modernější přístup nejen k tištěným médiím, ale i k právům jedince. Když byl roku 1688 Slavnou revolucí vyhnán katolický král Jakub II. a moci se ujal jeho zeť, nizozemský generální místodržící Vilém III. Oranžský, získali jeho noví angličtí poddaní řadu práv, jež byla na absolutistickém evropském kontinentu nemyslitelná. Declaration of Rights (1689) uznávala legislativní prioritu parlamentu, svobodu parlamentního projevu, nezávislost soudů i svobodu tisku. V Bill of Rights bylo toto „ujednání“ mezi panovníkem a jeho poddanými schváleno i parlamentem. Podmínkou emancipace poddaných byl také Habeas Corpus Act, který zajišťoval poddaným, že v případě uvěznění budou neprodleně postaveni před soud, v opačném musejí být z vězení propuštěni. Tyto právní záruky byly předpokladem pro rozvoj tištěných médií. Po roce 1695 došlo v Anglii k faktické legalizaci tiskové svobody. Tištěná média již nebyla podrobena předběžné cenzuře, nýbrž se musela zodpovídat za obsah svých mediálních produktů před příslušnými soudními 35


instancemi. V této justiční následné kontrole se již nejednalo o cenzuru v pravém slova smyslu. Moc státu už nesměla vystupovat proti tištěným médiím před jejich vytištěním a před započetím jejich rozšiřování. Periodický tisk mohl být tištěn bez preventivního dozoru i předběžných povolení či licencí. Pokud se dostával do střetu s justicí, pak pro porušení zákona, tedy zneužití svobody tisku, jež bylo formulováno všeobecným právem a parlamentem. Noviny a časopisy byly ve Velké Británii 18. století stíhány žalobami za urážku na cti či politické a náboženské delikty stejně tak, jako by se jich dopustili občané. Anglie se po Slavné revoluci (1688) stala definitivně parlamentní monarchií, k níž patřila svoboda tisku a na státu nezávislé soudnictví. Na většině evropského kontinentu ovšem existovaly i v 18. století absolutistické státy, v nichž byla předběžná cenzura nadále „normálním“ způsobem zacházení s tištěnými médii.

3.3.1.2 Ekonomická a fiskální kontrola – privilegia a kolky Anglie, která od roku 1707 tvořila se Skotskem Spojené království Velké Británie, sice uznala tiskovou svobodu, establishment si však nepřál, aby se tištěná média dostávala do rukou příslušníků nižších vrstev, protože se obával sociálních následků. Východiskem se staly novinové kolky (a daň z papíru a inzerce) zavedené v roce 1711 a následně pak zdražované. Díky nim se především pravidelný odběr tištěných médií stal drahou záležitostí. Smyslem novinového kolku bylo znesnadnit přístup k novinám všem kromě movitých a vzdělaných gentlemanů. Jednalo se o zastřenou represi, která měla fiskální povahu. V absolutistických režimech kontinentální Evropy svazovala tiskaře či vydavatele s vládnoucí mocí tiskařská privilegia, jimiž byli privilegovaní chráněni před „neprivilegovanou“ konkurencí. Stát zakročil proti každému, kdo by na takové privilegium nedbal. Dobrým příkladem vztahu mezi dvorem a vydavatelem je symbióza francouzského tiskařského rodu Renaudotů s panujícími Bourbony, kteří jim v 17. a 18. století zajišťovali monopol na vydávání oficiálních novin La Gazette (de France). Privilegia byla mezi tiskaři ceněným „statkem“, ovšem jejich obsah býval různorodý. V římskoněmecké říši se propůjčovala na určitý počet let, či na doživotí, mohla se prodlužovat, nebo přenášet jako dědictví. Mohla, podobně jako ve Francii, zaručovat monopolní postavení. Boj o ně přinášel tvrdé konflikty mezi tiskařskými rody. Právě spory o privilegia stály až do poslední třetiny 18. století za většinou zákazů tištěných médií. Teprve v důsledku Velké francouzské revoluce se politický obsah stal hlavním podkladem pro represivní zásah moci. 36


3.3.1.3 Profesní a distribuční kontrola – vzájemné ručení a poštovní souhlas S profesní kontrolou se během raného novověku pracovalo vcelku běžně. Technické obory související s výrobou tištěných médií byly koncesované a podléhaly regulaci v rámci cechů. V roce 1529 byl například v Anglii poprvé vydán patent královského tiskaře a o rok později vznikl licenční povolovací systém. Vedle toho se moc snažila ovládat tištěná média také sebekontrolou jejich tvůrců, výrobců a distributorů, kteří kolektivně ručili za dodržování požadovaných pravidel. Jako dobrý příklad takové sebekontroly může posloužit Knihkupecké sdružení (Stationer’s Company), které vzniklo roku 1556 v Anglii za vlády královny Marie. Jeho členy byli nejen tiskaři a sazeči, ale také knihaři či knihkupci. Knihkupecké sdružení kontrolovalo mimo jiné počet tiskařských lisů, tovaryšů a učňů v jednotlivých dílnách, povahu tištěných publikací a počet výtisků. Následkem byla paralelní vnitřní cenzura a posílení autocenzury. Opatřením, které zprostředkovaně omezovalo rozvoj tiskáren a tištěných médií, byla koncentrace tiskařské činnosti do několika význam ných měst, kde pak šla snáze kontrolovat. Opatření tohoto typu byla účinná v relativně centralizovaných monarchiích (např. Anglie), naopak v zemích, kde bylo postavení panovníka slabší a kde čelil stavovské opozici, takové snahy nepadaly na úrodnou půdu. V oblasti kontroly distribuce byl hlavním instrumentem moci poš tovní souhlas. Noviny byly na větší vzdálenosti přepravovány poštou, k tomu ale nakladatelé potřebovali získat povolení. Ze zvykové záležitosti se v 18. století vyvinul nástroj, kterým bylo možno nepohodlné periodikum omezit pouze na území, na němž si sám vydavatel dokázal zorganizovat expedici.

3.3.2 Příležitostná tištěná média Raná tištěná média již disponovala publicitou a aktuálností, zatím však nevykročila na cestu obsahové univerzálnosti a oproti pozdějším novinám postrádala periodicitu. Okrajově k nim lze řadit i kalendáře a almanachy, které tvořily určitou přechodovou formu. Kalendáře byly určeny širšímu okruhu zákazníků, protože obsahovaly mimo jiné praktické informace, například tabulky pro výpočet ceny zboží, pro přepočet vah, měr a měn či pro určení vzdáleností.

37


Jejich jádro však představovaly letáky o jedné zprávě a letákové no viny obsahující již několik událostí, někdy i logicky propojených. Vedle zpravodajsky pojatých letáků existovaly publicistické letáky (pamflety), které měly – hlavně v souvislosti s konfesijně-náboženskými konflikty 16. století a sociálně-politickými zápasy století následujícího – názorově ovlivňovat svého adresáta. Striktní rozdělení na zpravodajské a publicistické letáky je ovšem poněkud zplošťující. Značná část zpravodajských letáků obsahovala také komentářové prvky a mnohé z těch publicistických přispívaly k širší informovanosti. Jako předstupně periodického tisku lze chápat německá messrelation, u příležitosti veletrhů vydávané zpravodajské „kroniky“. Knihtisk, dřevoryt i mědiryt se zrodily sice již v polovině 15. století, avšak letáky se prosazovaly až na konci tohoto století. Několik desetiletí, která tvoří období přechodu, si lze vysvětlit tím, že tiskaři se nejdříve zaměřovali na knižní publikace, a teprve pak postupně objevovali nové možnosti, jež jim skýtal jejich výrobní nástroj. Elitní tiskaři, kteří pěstovali styky s humanisty, považovali ovšem takovou produkci za podřadnou. Na širší, méně vzdělaný a kultivovaný okruh konzumentů se zaměřovali tiskaři z ekonomických důvodů, protože produkce letáků a pamfletů byla výnosnou činností. K tomu, že se letáky staly relativně běžným jevem, přispěla zvýšená poptávka po informacích z Nového světa, který rozněcoval fantazii člověka od přelomu 15. a 16. století. O souvislosti mezi aktivitou čelných reformátorů a pamfletovou produkcí reformací oslovených tiskařů netřeba pochybovat.

3.3.2.1 Zpravodajské letáky Letáky byly jednolistové tisky obsahující jednu zprávu většinou s obrazovým doprovodem, dřevorytem. Měly zpravodajský charakter a objevily se v poslední čtvrtině 15. století, ale rozšířily se až ve století následujícím. Ve druhé polovině 16. století vedle nich vznikly i letákové noviny, které publikovaly již několik zpráv. I ony bývaly doplněny přitažlivým obrazovým sdělením. Od počátku 17. století letáky i letákové noviny postupně vytlačovaly periodické noviny. Letáky vytvářeli ve svých dílnách tiskaři, kteří si opatřovali informace a rovněž se starali o výrobu. Leták bylo možné vyrobit za jediný den. Vyráběly se pro trh a prodávaly na ulicích měst, na jarmarcích, ale i v hospodách a šencích, rovněž v tiskařských dílnách. Distribuovaly se veřejně, pouličním způsobem, což byla forma prodeje, která se v kon-

38


textu periodických tištěných médií ve většině Evropy znovu prosadila až v 19. století. Výroba pro trh a pouliční prodej umožňovaly tiskařům rychle reagovat na proměny poptávky. Pro tiskaře byly letáky účelovým zdrojem zisku, jen výjimečně s nimi spojovali tvůrčí ambice. Majitel tiskařské dílny obvykle v jedné osobě slučoval úlohu nakladatele, autora obsahu mediálního produktu i výrobce. Kromě tiskařů přispívali ke vzniku letáků a letákových novin také korespondenti a poštmistři, jejichž prostřednictvím přicházely informace, dále různí kreslíři, kteří připravovali obrázky, a dřevorytci nebo mědirytci, kteří je převáděli do reprodukovatelných forem. Náklady letáků se různily, v Německu obvykle dosahovaly výše okolo 1 000 – 1 500 kusů. Vyskytovaly se však i takové, které měly náklad 4 000 – 5 000 výtisků. Jejich produkce stoupala během 16. století, v následujícím století se už ale jejich množství zvyšovalo jen nárazově v souvislosti s různými překvapujícími událostmi. Letáky a letákové noviny byly s výjimkou Itálie sepisovány v národních jazycích. Jejich publikum bylo i proto relativně široké. Většinou je kupovali řemeslníci a majitelé drobných obchodů, nižší klérus, dále lidé, kteří byli vzdělaní, ale zároveň museli své znalosti a vědomosti prodávat na trhu práce (učitelé, písaři, sekretáři apod.). Vzhledem k tomu, že informace uveřejňované prostřednictvím letáků a letákových novin neměly exkluzivní a často ani závažný charakter, postupovala vůči nim dobová cenzura poměrně tolerantně. Dobové morální autority zneklidňovalo spíše to, že případného čtenáře rozptylují, odvádějí ho od plnění náboženských povinností anebo od práce. Intelektuální elita na letáky pohlížela přezíravě. Letáková produkce byla oblíbená ve většině západní Evropy. Zvláště silnou expanzi ale zaznamenala Svatá říše římská roztříštěná do více než tří stovek států a státečků. V Německu byly jednolistové letáky obvykle označovány newe zeytung, první vznikaly od začátku osmdesátých let 15. století. Ve Francii se jim říkalo buď occasionnels, nebo canard. Zatímco occasionnels obsahovaly reflexi relativně seriózních politických událostí, například zpráv ode dvora či o válečných akcích, canard se zaměřovaly na senzační zprávy. Anglie byla oproti kontinentu opožděná, což bylo dáno úspěšnou kontrolou tisku panovnickou mocí, a tak se tu ještě v 16. století šířily rukopisné news-letters a news-books. Latinsky vydávané letáky obvykle nesly název relationes, italsky gazzetas nebo corantos, v češtině pak „zpráva“ či „novina“.

39


Čtenářovu pozornost se letáky a letákové noviny snažily upoutat již první stranou, která sestávala z titulku shrnujícího celý obsah letáku. Titulek byl obvykle rozsáhlý, zprávu již předesílal. Objevovaly se v něm výrazy, které měly gramotného čtenáře zaujmout už na první pohled. Důraz na aktuálnost, konkrétnost a reálnost zprostředkovávaných informací již odpovídal mentalitě raně novověkého člověka. Letáky a letákové noviny měly ovšem také zábavnou funkci, někdy otevřeně přiznávanou. Jejich zákazníky nebyli jenom gramotní lidé. Především na ty, kteří ještě znalí písma nebyli, cílily dřevoryty, které plnily roli vizuálních poutačů. Hrubé, ale expresivní ilustrace spíše slabé umělecké úrovně vystihující dramatickou náplň podávané zprávy, obrázky plné násilností, krutých trestů, hořících nebo obléhaných měst či válečných výjevů, patřily neodmyslitelně k letákové produkci. Vůbec přitom nevadilo, že dřevoryty se nutně nevztahovaly k prezentované události. Podstatnější byla údernost obrazového sdělení než jeho reálná konkrétnost. Titulní listy letáků bývaly většinou zdobeny rámečkem, vinětou, erbem nebo jinou grafickou dekorací. Odpovídalo to knižní tradici, na niž příležitostná tištěná média navazovala. Titulek na první straně fungoval jako svého druhu „otvírák“ a dřevoryt tuto jeho funkci jenom podtrhoval. Údernost titulní strany byla nanejvýš žádoucí z ekonomických důvodů, protože zvyšovala prodej. Právě díky kombinaci textového a obrazového sdělení lze letáky považovat za vývojově progresivní. Noviny se k propojení textu a obrazu dopracovaly až v průběhu 19. století. Vlastní text letáku následoval někdy pod dřevorytem, v případě letákových novin až na další, většinou třetí straně. Vlastní text mohl být buď v próze, což bylo obvyklé, nebo ve verších. To bylo příznačné zejména pro počátky letákové tvorby, anebo pak pro jejich úpadkovou fázi, kdy již směřovaly ke kramářským písním. Letáky byly sázeny ve dvou až čtyřech sloupcích. Jejich rozsah sahal od jednolistových tisků po brožury o mnoha listech a formát převažoval kvartový. Obsah těchto drobných tisků se věnoval většinou významným poli tickým nebo vojenským událostem své doby. Jejich pozadí ani příčinné souvislosti však neodhaloval, ostatně by to ani dobová cenzura nedovolila. V 16. století byla Evropa konfrontována s tureckou hrozbou, do válek ale intervenovaly také konfesijně-náboženské spory. Exotické tužby dobového člověka byly uspokojovány zprávami o objevných výpravách, hlavně o Novém světě.

40


Úvod do dějin. štěných médií. Pavel Večeřa

Recommend Documents