Úvod. Dále se dozvíme co určuje obsah právního úkonu, co je účelem výkladu právního úkonu a jakou formou bývá učiněn

Úvod Jako téma mé bakalářské práce jsem zvolil - vady právních úkonů. Právo je definováno jako určitá sada závazných pravidel chování kterými jsou formovány, regulovány a zaručeny společenské vztahy a právní úkony jsou nejpodstatnějšími právními skutečnostmi, které tvoří základ pro vznik právních vztahů.

Toto téma jsem si vybral právě proto, že právní úkony jsou významným institutem práva, který je součástí všech odvětví práva a významným způsobem ovlivňuje právní vztahy subjektů práva.

Cílem této práce je poskytnout základní přehled o principech fungování našeho právního řádu a o jeho základním institutu. Tento přehled umožní získání základní orientace v problematice právních úkonů tak abychom byli schopni samostatně řešit běžné životní situace.

Úvodní část práce je zaměřena na vysvětlení právního úkonu dle občanského a obchodní zákoníku, existenci více druhů právních úkonů a zmíněn je vznik. Rozsáhlá část je věnována formálním náležitostem právních úkonů. Dále pak řeším problematiku způsobilosti k právním úkonům a to jak z pozice fyzické osoby, tak z pozice osoby právnické.

Dále se dozvíme co určuje obsah právního úkonu, co je účelem výkladu právního úkonu a jakou formou bývá učiněn.

Velmi důležitou problematikou právních úkonů jsou jejich vady. Práce se věnuje popisu vzniku těchto vad, všímá si i jejich druhů. Věnuje se příkladům právních úkonů, jejichž popis se prolíná s citacemi znalců práva i s citacemi paragrafů příslušných zákonů, z čehož pozorný čtenář vytuší jakých pochybení se při právních úkonech vyvarovat. Pochybení, ať už vědomá či nevědomá, nazýváme vady právních úkonů, mezi tyto vady patří odporovatelnost a neplatnost. Neplatnost může být buď absolutní, nebo relativní. V obsahu práce je též věnován prostor příkladům možných vad právních úkonů a jejich následkům, bez čehož by tato snaha o popis problematiky vad právních úkonů nebyla komplexní, na příkladech lze lépe pochopit tuto problematiku pro praktické využití.

6

Účelem této práce je seznámení s problematikou právních úkonů, jejich vadami i důsledky. Myslím si, že je dobré se v této otázce umět orientovat, protože se každý z nás setkává právními úkony na každodenní bázi. Dostatečné pochopení problematiky je cesta k účinné a bezpečné aplikaci, která neodporuje jednotlivým právním předpisům ani historickým, kulturním, mravním a společenským zvyklostem.

Ve své práci se zmiňuji o právních úkonech v rozporu s dobrými mravy o neexistenci přesného, konkrétního vymezení pojmu ,,dobré mravy". V souvislosti s vadami právních úkonů je na samém konci zmíněna i možnost zastupování při právních úkonech.

Bakalářská práce by měla sloužit jako přehled k jednomu z témat právních skutečností , jako podrobnější pohled na určitý úsek práva snad i jako souhrnný studijní materiál.

7

1. Právní úkon Právní úkon je občanskoprávní skutečností. Těmito skutečnostmi se zakládají, mění nebo ruší občanskoprávní vztahy. Jinými slovy jsou to takové úkony, které předvídá hypotéza normy občanského práva, a zároveň vedou ke vzniku takových následků, které jsou upraveny v dispozici takovéto normy.

Občanskoprávní skutečnosti se dělí na subjektivní a objektivní. Subjektivní občanskoprávní skutečnosti potom rozdělujeme dle toho, jak se subjekt objektivního práva chová, na chování slučitelné s právní normou a na chování protiprávní.

Všechny občanskoprávní skutečnosti se zakládají na vůli daného subjektu práva. Projevem vůle subjekt vymezuje: − projev právních účinků – řadíme sem občanskoprávní úkony − úmysl způsobit takové právní účinky, které vedou např. k vytvoření něčeho nového a s čím se zakládá nové právo subjektu

Právní úkon je tedy taková občanskoprávní skutečnost, která je projevem lidského chování. Lidské chování je právně vymezeno na projev vůle subjektu práva, s čím souvisí i vyvolání určitých následků. Občanský zákoník v platném znění, který upravuje občanskoprávní vztahy, definuje pojem v 1. části Obecná ustanovení, hlavě 4. Právní úkony (§ 34) takto:

„Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.“ 2

Základní atributem právního úkonu je skutečný projev vůle a musí v sobě zahrnovat složku projevu a složku vůle – tyto složky musí být jednotné. Projev vůle musí být proveden tak, aby byl právem uznaný. Pokud nebude učiněn v náležité formě, je právně irelevantní. Složka projevu vůle na sebe váže právní následky. 2

Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Dostupný z: .

8

,,Vůle musí být zcela zásadně skutečná, svobodná, vážná a prostá omylu. Nesplňuje-li projev vůle některý z těchto parametrů, je zde dána vada právního úkonu pro nedostatek vůle jednající osoby. O vadě právního úkonu hovořím de lege lata, neboť s ohledem na skutečnost, že vůle je základním pojmovým znakem právního úkonu, právní úkon de facto při nedostatku vůle vůbec nevznikne, je nicotným. Ust. § 37 odst. 1 OZ však s nedostatkem vůle zcela jednoznačně spojuje tzv. absolutní neplatnost právního úkonu, jež má však z praktického hlediska totožné důsledky, tj. především povinnost smluvních stran vydat si vzájemně, co si plnily (tzv. bezdůvodné obohacení) ve smyslu ust. § 451 a násl. OZ." 3

Taktéž musí být provedený právní úkon učiněn svobodně. Pokud je právní úkon proveden pod nátlakem, v tísni nebo za nápadně nevýhodných podmínek, lze od něho odstoupit. Vůle právního úkonu musí být projevena vážně, srozumitelně a konkrétně.

§ 49 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník: ,,Účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit."4

§ 37 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník: „Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.“ 5

Pokud je právní úkon uskutečněn např. v žertu, ve hře, nebo jako příklad, jedná se projev určité vůle, která nesměřuje ke vzniku, změně nebo zániku práv nebo povinností, postrádá projev vážnosti - je absolutně neplatný. Právní úkon nesmí vyžadovat takové plnění, které by bylo nesmyslné a nemožné. Právní úkon taktéž nesmí být v rozporu s dobrými mravy, či snad protizákonný.

3

Lavický, P. Kategorie vůle a její uplatnění v soukromém právu. Časopis pro právní vědu a praxi 3/2000, str. 361 4

Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Dostupný z: . 5


9

Pokud někdo činí právní úkon a nemá způsobilost k právním úkonům, je tento právní úkon neplatný. To platí i pokud osoba jedná v duševní poruše, která ji činí k určitým úkonům neschopnou, jsou tyto úkony neplatné.

§ 38 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník: ,,(1) Neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům. (2) Rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou."6

Za neplatný právní úkon není považován takový úkon, kde jsou chyby v počtech nebo pravopisu, pokud to nemá vliv na význam takového právního úkonu. Právní úkony lze vyjádřit slovy, ale musíme při výkladu takovýchto právních úkonů dbát nejen na jazykové vyjádření, ale také na vůli toho, kdo takovýto úkon učinil, zda není projevená vůle proti jazykovému vyjádření. Právní úkony lze vyjádřit i jinak než slovy. Tyto druhy projevu vůle jsou pojmenovány jako: výslovné a konkludentní. Při výslovném projevu vyjádří jednající svoji vůli slovy nebo písmem. Při konkludentním projevu vyjádří jednající svoji vůli pouze mlčky, tzn. jeho vůle je patrná z jeho jednání (posuňkem, nebo přímo činem - např. jednající vhodí do nápojového automatu minci, čímž projevil svoji vůli přijmout nabídku provozovatele automatu na uzavření kupní smlouvy). V tomto případě se má za to, že jsou tyto právní úkony učiněny z vůle činícího tento projev a chrání se dobrá víra toho, kdo má právní úkon činit.

1.1. Druhy právních úkonů Právní úkony můžeme kategorizovat dle různých kritérií. Mezi základní rozdělení právních úkonů patří vymezení na právní úkony typické a atypické.

6


10

Typické právní úkony jsou takové úkony, které se v praxi a v běžném životě vyskytují často. Je pro ně charakteristické, že je právní řád více či méně reguluje ve zvláštních a ustálených podobách. Jsou v právním řádem upravené a taxativně vyjmenované úkony, kdy jsou smluvní strany povinny řídit se kogentními ustanoveními, jakož i podmínky za kterých se lze řídit dispozitivními ustanoveními.

Občanský zákoník v § 2 odstavce 3 uvádí: „Účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.“ 7

Atypické právní úkony jsou upraveny pro oblast občanskoprávních vztahů v ust. § 51 OZ, pro oblast obchodněprávních vztahů v ust. § 269 odst. 2 OBZ a pro oblast pracovněprávních vztahů v ust. § 2 odst. 1 a 2 zák. č. 262/2006 Sb., Zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 40/1964 Sb . § 51 občanského zákoníku uvádí: „Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.“ 8

Zákon č. 513/1991 Sb. § 269 ods. 2 obchodního zákoníku doplňuje: „Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není.“ 9

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce § 2 ods.1,2: ,,(1) Práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně od tohoto zákona, jestliže to tento zákon

7



Česká republika. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Dostupný z: .

11

výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit. Odchýlení od ustanovení uvedených v § 363 odst. 1, kterými se zapracovávají předpisy Evropských společenství, není možné, to však neplatí, jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance. (2) K odchylné úpravě práv nebo povinností podle odstavce 1 může dojít smlouvou a za podmínek stanovených tímto zákonem též vnitřním předpisem."10

Vedle těchto právních úkonů existují i právní úkony smíšené. Jedná se o kombinaci právních úkonů typických a atypických. I pro tento typ právních úkonů (jakož i pro atypické právní úkony) platí znění § 51 občanského zákoníku. Dále můžeme členit právní úkony na základě dalších aspektů: − podle počtu stran (jednostranné, dvoustranné, vícestranné) − podle obsahu podstaty právního úkonu (volní a reálné) − podle formy (formální a neformální) − podle předpokladu vzniku a zaměření účinků (adresované a neadresované) − podle majetkového naplnění (úplatné a bezúplatné) − podle okamžiku nastoupení následků ve vztahu k jednajícímu (mezi živými, pro případ smrti) − podle nutnosti vyjádření kauzy (obligatorně kauzální, obligatorně abstraktní, fakultativně kauzální)

Podle počtu stran – strany nemůžeme zaměňovat za subjekty, jelikož subjektů ve vztahu k právním úkonům může být hodně a teoreticky je počet subjektů neomezený, ale z povahy právního vztahu vyplývá, že počet stran právního úkonu je omezený.

a) jednostranné (unilaterální) právní úkony jsou takové úkony, které činí jedna strana na základě projevu své vůle, a jsou méně rozšířené; příkladem může být např. odstoupení od smlouvy, reklamace, výpověď, aj. Jednostranné právní úkony jsou méně obvyklým projevem vůle. 10

Česká republika. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Dostupný z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/zakonik-prace/cast1h1.aspx

12

b) dvoustranné (bilaterální) právní úkony se zakládají na vzájemném shodném projevu vůle obou stran; typickým příkladem jsou zde smlouvy a dohody. Existují také právní úkony dvou a více osob, které však nejsou vzájemné, proto se řadí mezi právní úkony jednostranné.

c) vícestranné (multilaterální) právní úkony jsou shodné projevy více než dvou stran, které mohou mít buď jednotný, nebo různý cíl; i v tomto případě se zde bude jednat o dohody a smlouvy V kritériu podle obsahu podstaty právního úkonu záleží na tom, zda je potřeba ke konkrétnímu právnímu úkonu projev vůle nebo zda musí být učiněno konkrétní chování.

a) volní úkon – zde se jedná o projev vůle, např. kupní smlouva b) reálný úkon – s projevem vůle musí být učiněno také konkrétní chování, např. darování z ruky do ruky

V případě rozdělení právních úkonů podle nutnosti vyjádření kauzy platí, že většina právních úkonů v tomto směru sleduje cíl ekonomický. Jedná se zde převážně o obligatorně kauzální právní úkony. V obligatorně kauzálních právních úkonech musí být vyjádřena konkrétní kauza, např. vydědění; pokud kauza není přesně vyjádřena, je takovýto právní úkon neplatný. U obligatorně abstraktních právních úkonů kauza vyjádřena být nesmí, jinak je právní úkon neplatný. Typickým příkladem se zde může jednat o cenné papíry. V případě fakultativně kauzálních právních úkonech kauza může být, ale nemusí být vyjádřena.

Právní úkony podle formy rozlišujeme na právní úkony formální a úkony neformální. Formou právního úkonu se má na mysli forma projevu vůle. Občanské právo vychází ze zásady bezformálnosti právního úkonu. Obecně můžeme konstatovat, že se mohou činit právní úkony i v takové formě, kterou si dohodnou účastníci sami za předpokladu, že právní předpis nestanoví formální formu projevu vůle. V tomto případě rozeznáváme formu zákonnou a formu smluvní.

a) forma zákonná – jejím nedodržením je právní úkon absolutně neplatný b) forma smluvní – jejím nedodržením je právní úkon relativně neplatný

13

Mezi další formy právního úkonu řadíme formu ústní a formu písemnou. U písemné formy rozeznáváme formu prostou a formu úředního zápisu. Pokud je právní úkon učiněn písemnou formou, lze ho změnit nebo zrušit pouze písemně. Forma úředního zápisu se využívá u osob, které nemohou číst a psát a také tam, kde to zákon výslovně stanoví např. společenská smlouva nebo zakládací listina s.r.o., a.s., zástavní smlouva na movitou věc, která není odevzdána zástavnímu věřiteli. O písemné formě hovoří např. občanský zákoník v § 40., nebo

např. obchodní zákoník v § 272 říká: „(1) Smlouva vyžaduje k platnosti písemnou formu pouze v případech stanovených v tomto zákoně nebo když alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě. (2) Obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně.“911

Podle předpokladu vzniku a zaměření účinku rozlišujeme právní úkony na adresované a neadresované. Toto hledisku souvisí s okruhem adresátů, kterému je určen a také se vznikem právního úkonu.

a) neadresované právní úkony – ke své perfektnosti a vyvolání následků nevyžadují doručení ani konkrétnost osob, vůči kterým je daný úkon činěn, právní následky vyvolávají už tím, že existují ; např. závěť, veřejná soutěž

b) adresované právní úkony – činí se vůči konkrétním osobám mající možnost seznámit se s obsahem těchto právních úkonů; jestliže projev vůle jednajícího adresát právního úkonu neobdržel, pak právní úkon nevznikl; např. odstoupení od smlouvy. Vyžadují tedy ke své perfektnosti doručení svému adresátovi

Podle majetkového naplnění - dva typy - úplatné a bezúplatné, nejčastějšími jsou právní úkony úplatné s bezúplatnými právními úkony se v praxi setkáváme zřídka 11

Česká republika. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Dostupný z: .

14

a)

úplatné právní úkony - jsou ty ve kterých se jedna strana zaváže druhé straně cosi

dát, cosi vykonat, cosi strpět, nebo se zaváže k nekonání a druhá strana se za to zavazuje poskytnout peněžité plnění . Příkladem je kupní smlouva.

b)

bezúplatné - jsou ty ve kterých se jedna strana zaváže druhé straně cosi dát, cosi

vykonat, cosi strpět, nebo se zaváže k nekonání, ale druhá strana neposkytne žádné plnění. Příkladem je darovací smlouva, závěť.

Podle okamžiku nastoupení následků ve vztahu k jednajícímu (mezi živými, pro případ smrti) - při tomto členění právních úkonů je významná otázka zda dojde ke vzniku následků v okamžiku smrti či za života jednajícího.

a)

úkony mezi živými - právní úkony jednostranné, dvoustranné, či vícestranné působící

následky za života jednajícího - je vůlí jednajícího, aby právní úkon vyvolal právní následky za jeho života , nezáleží na tom, zda dojde k naplnění za života jednajícího či nikoli.

b)

úkony pro případ smrti - podle současné právní úpravy pouze dva úkony a to závěť

dle § 476 obč. zák. a listina o vydědění dle § 469a obč. zák.

§ 476 ods.1 občanského zákoníku: ,,Zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu."

12

§ 469a ods.1 občanského zákoníku: ,,Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, b) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, 12


15

d) trvale vede nezřízený život." 13

Z výše uvedeného vyplívá že, pokud chce zůstavitel naložit se svým majetkem takovým způsobem aniž by využil možnosti vydědění, musí tak učinit těmi úkony které působí následky za jeho života, např. darovací smlouva.

Podle nutnosti vyjádření kauzy (obligatorně kauzální, fakultativně kauzální, obligatorně abstraktní ) - vymezení pojmu "kauza":

,,Kauzou se rozumí ekonomický důvod vzniku právního vztahu. Kauza může mít z hlediska práva důležitou roli, neboť díky této je znám účel konkrétního právního vztahu. Nejedná se však o důvod právní, tj. tzv. „právní titul“. Právní titul je právní skutečností, na jejímž základě došlo ke vzniku, změně či zániku konkrétních práv a povinností" 14

a) obligatorně kauzální právní úkony - jsou takové, které v sobě musí zahrnovat kauzu povinně. Kauzálními jsou všechny občanskoprávní vztahy, protože smyslem občanskoprávních úkonů je v obecném slova smyslu směna ekonomických hodnot. Bez kauzy by tyto vztahy postrádaly smyslu. V případě, že ji v sobě nezahrnují,jsou neplatnými - v rozporu se zákonem dle § 39 občanského zákoníku : ,,Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům." 15

b) fakultativně kauzální právní úkony - ke své platnosti kauzu nevyžadují, zároveň však, pokud ji obsahují, nezpůsobují jejich vady

13


Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Prf MU, 1993, str. 68.

15


16

c) obligatorně abstraktní právní úkony - jsou takové, které ve svém obsahu zásadně vylučují zahrnutí kauzy, v případě, že kauzu obsahuje, způsobuje neplatnost. Příkladem obligatorně abstraktního právního úkonu je např. směnka - jedná se o cenný papír, který se řídí speciální velmi přísnou právní úpravou a je nutné dodržet všechny zákonné náležitosti směnky. Údaj, obsažený na směnce navíc, může způsobit neplatnost směnky.

2. Vznik právního úkonu Právní úkon vznikne tehdy, když existují pojmové znaky právního úkonu. Perfekce právního úkonu není to samé jako platnost právního úkonu. Platný právní úkonu je tehdy, pokud jsou splněny všechny náležitosti právního úkonu. Účinnost právního úkonu nastává tehdy, pokud právní řád s projevem vůle spojuje i účinky takového právního úkonu. Právní úkon vznikne, je platný a účinný většinou v jeden okamžik. V určitých případech je však vázána účinnost úkonu na dalších náležitostech - k účinnosti je zapotřebí rozhodnutí příslušného orgánu, až tímto rozhodnutím nabývá smlouva účinnosti.

§ 2 občanského zákoníku: ,,(1) Občanskoprávní vztahy vznikají z právních úkonů nebo z jiných skutečností, s nimiž zákon vznik těchto vztahů spojuje. (2) V občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení. (3) Účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit." 16

Při vzniku právních úkonů je důležité mít na zřeteli náležitosti právních úkonů.

16


17

3. Náležitosti právního úkonu Náležitosti právních úkonů spolu s obsahem a následky souvisí se vznikem právního úkonu. Pokud nejsou naplněny náležitosti, tj. pojmové znaky právních úkonů, nelze předpokládat, že budou naplněny následky právních úkonů. Mezi náležitosti právních úkonů řadíme náležitosti: − subjektu − vůle − projevu − poměrů vůle a projevu − předmětu − obsahu

3.1. Náležitosti subjektu Předpokladem k tomu aby mohl subjekt činit právní úkony je jeho právní subjektivita. je třeba chápat ve dvojí rovině a to: − způsobilost k právním úkonům − způsobilost mít práva a povinnosti. Je třeba rozlišovat různé subjekty práva a různost jejich způsobilosti. Zákon rozlišuje tyto subjekty práva: − fyzické osoby − právnické osoby − sdružení fyzických nebo právnických osob − účelová sdružení majetku − jednotky územní samosprávy − jiné subjekty o kterých to stanovuje zákon

18

Tu

Dle § 21 zákona 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších právních předpisů, se stát považuje za právnickou osobu, pokud je účastníkem občansko-právních vztahů.

§ 21 občanský zákoník: ,,Pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů stát, je právnickou osobou". 17

Neplatnými právními úkony jsou ty úkony které byly provedeny subjektem, který neměl dostatečnou způsobilost k právním úkonům. Tato situace v praxi může nastat např. v případě, kdy tento úkon učinila osoba zbavená / omezená v této způsobilosti, u nezletilých osob, u osob s duševní poruchou, aj.

§ 38 občanského zákoníku: ,,(1) Neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům. (2) Rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou." 18

3.1.1. Způsobilost k právům a povinnostem Předpokladem pro splnění náležitosti subjektu je jeho právní subjektivita. Jedná se o způsobilost mít práva a povinnosti v právních vztazích. Tím, že má subjekt – osoba – právní subjektivitu znamená, že je způsobilá k tomu, aby byla nositelem práv a povinností vyplývající z právních vztahů. Na právní subjektivitu má nárok každý. Jedná se o právo nezadatelné a nezcizitelné.

U fyzických osob vzniká tato subjektivita narozením a končí smrtí. Okamžik smrti určuje lékař. Nelze-li stanovit dobu úmrtí fyzické osoby ohledáním, pak:

17



19

a) pokud nelze zjistit smrt ohledáním těla, soud vydá v řízení na základě jiných důkazních prostředků dle občanského soudního řádu rozhodnutí, kterým prohlásí takovou osobu za mrtvou b) soud může fyzickou osobu prohlásit za mrtvou i na základě nezvěstnosti ve vztahu ke skutečnostem, které nastaly (věk, délka nezvěstnosti, aj.) a za předpokladu, že lze předpokládat, že tato osoba již nežije; v případě, že by se osoba, která byla v tomto případě prohlášena za mrtvou, objevila, soud toto své vydané rozhodnutí a to i bez návrhu zruší, případně změní.

Za určitých podmínek má toto právo i dítě počaté (tzv. nasciturus) v rozhodný okamžik, které je v lůně matky za předpokladu, že se narodí živé (toto právo souvisí s právem dědickým).

U právnických osob je třeba rozlišovat dva termíny - založení a vznik právnické osoby. Založením právnické osoby se rozumí ten okamžik, kdy byla sepsána společenská smlouva či zakladatelská listina právnické osoby (nejčastěji se v každodenní praxi setkáváme s obchodními společnostmi a družstvy). Od této chvíle může právnická osoba na základě osob za ni jednajících, nabývat práva a povinnosti tzn. má způsobilost k právům a povinnostem. Vznikem právnické osoby a tím i způsobilost k právním úkonům, rozumíme chvíli, kdy byla zapsána do obchodního rejstříku. Právní subjektivita právnických osob nezanikne v okamžiku jejího zrušení (např. likvidací nebo jiným způsobem), ale až výmazem z obchodního rejstříku tj. zánikem právnické osoby.

3.1.2. Způsobilost k právním úkonům Jedná se o aktivní možnost nabývat práv a závazků k právním povinnostem. U fyzických osob se tato způsobilost nabývá postupně s tím, jak člověk vyspívá. Dovršením 18 let (zletilostí) „získává“ fyzická osoba způsobilost k právním úkonům. Způsobilost k právním úkonům může nabýt i osoba mladší 18 let a starší 16 let v případě, že uzavře manželství. Tato zletilost v případě, že manželství zanikne, nezaniká.

§ 8 občanského zákoníku: ,,(1) Způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe

20

povinnosti (způsobilost k právním úkonům) vzniká v plném rozsahu zletilostí. (2) Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku. Před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství. Takto nabytá zletilost se neztrácí ani zánikem manželství ani prohlášením manželství za neplatné." 19

§ 13 ods. 1 zákona o rodině: ,,(1) Manželství nemůže uzavřít nezletilý. Výjimečně, jestliže je to v souladu se společenským účelem manželství, může soud z důležitých důvodů povolit uzavření manželství nezletilému staršímu než šestnáct let. Bez tohoto povolení je manželství neplatné a soud vysloví neplatnost i bez návrhu." 20

Zákon umožňuje i omezení případně zbavení způsobilosti k právním úkonům. Jedná se například o případy lidí s duševní poruchou. Soud omezí nebo zbaví způsobilosti jak v zájmu osob samotných, tak i třetích osob před právními úkony, které by tito lidé s duševní poruchou sami činili. V případě, že je fyzická osoba zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo byla tato způsobilost omezena, ustanoví ji soud opatrovníka. Opatrovníkem nemusí být osoba příbuzná, ale může to být i jakákoliv jiná vhodná fyzická osoba. V případě, kdy nebyl nalezen vhodný opatrovník, může soud tímto úkolem pověřit samosprávný orgán, případně jeho zařízení, které má vlastní právní subjektivitu.

U právnických osob vzniká tato způsobilost dnem vzniku, tj. dnem zápisu do obchodního či jiného příslušného rejstříku. Zánik této způsobilosti je účinný dnem výmazu z příslušného rejstříku. Za právnické osoby jednají jejím jménem fyzické osoby, které splňují povinnost být samy způsobilé k právním úkonům. Právnické osoby konají právní úkony prostřednictvím osob, které jsou k tomu oprávněny společenskou smlouvou či jinou zakládací listinou nebo zákonem tj. statutárními orgány, nebo

19


Česká republika. Zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, Dostupný z: .

21

prostřednictvím osob, které jsou jejími členy či pracovníky u kterých se to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení předpokládá.

§ 20 občanského zákoníku: ,,(1) Právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány). (2) Za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět." 21 Za fyzické i právnické osoby mohou jednat i osoby na základě zákonného zastoupení nebo na základě zastoupení smluvního:

a) zákonné zastoupení – rozumíme tím zastoupení přímo ze zákona nebo rozhodnutím státního orgánu, např. kolizní opatrovník, u nezletilých osob rodiče

b) smluvní zastoupení – na základě plné moci

3.2. Náležitosti vůle Mezi náležitosti vůle patří: skutečnost, svoboda, vážnost, prostost omylu v právním úkonu. Smlouva, jejíž podmínky jsou zvlášť nevýhodné a je uzavřená v nouzové situaci, je sice platná, vzniká však právo od ní odstoupit. Odstoupením se ruší od samého začátku. Není vždy zřejmé, co lze ještě požadovat za svobodně učiněný právní úkon a co již ne. Při absenci svobodné vůle je určující fyzické donucení či výhružky.

21


22

Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné: ,,Nesplňuje-li vůle některý z uvedených požadavků, má tato skutečnost za důsledek buď absolutní neplatnost právního úkonu (§ 37 OZ), možnost odstoupení od smlouvy v případě, že tato byla uzavřena v tísni, což je speciální nedostatek svobodné vůle (§ 49 OZ) či možnost dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu, je-li takový uzavřen při existenci tzv. právně relevantního omylu vůle (§ 49a OZ ve spojení s § 40a OZ)." 22

a) skutečnost - fakt, že daný projev vůle skutečně existuje. V případě, že by neexistoval projev vůle, nemůže vzniknout ani právní úkon. Občanský zákoník neexistenci projevu vůle ohodnotil jako absolutně neplatný. b) svoboda - právní úkon, který je učiněn pod nátlakem či nedobrovolně, je považován za neplatný a to bez výjimky. Aby byl právní úkon svobodný, musí být učiněn bez fyzického nátlaku či donucení. Vůle jednajícího nesmí být nahrazena vůlí donucovatele. Dále je svoboda právního úkonu podmíněna absencí psychického nátlaku – výhružky. Tedy jednající je pod výhružkou přinucen k projevu vůle a to za různých okolností. Jednání v psychické tísni, tedy v případě, kdy jednající osoba není fyzicky donucována, je považováno za absolutní neplatnost.

Svoboda v tomto smyslu znamená, že subjekt musí učinit projev vůle svobodně. Za svobodný projev vůle se nepovažuje stav, kdy se subjektu děje násilí, koná tuto vůli pod výhružkami, apod.

Pod fyzickým násilím je považováno takové násilí, kdy subjekt neprojevuje vůli svou, ale vůli toho, kdo mu působí násilí. Není zde podstatné, zda někdo o tomto stavu ví, zda to působí třetí osoba, apod. Mezi fyzické násilí řadíme i vedení ruky při podpisu.

www.sagit.cz, Náležitosti vůle při právním úkonu : „K tomu, aby fyzické násilí bylo právně relevantní, musí být protiprávní a mezi ním a učiněným projevem musí být příčinná souvislost, tzn., že učiněný projev vůle musí být

22

Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Doplněk, 1993, str. 81

23

výsledkem násilí. Vzhledem k tomu, že fyzické násilí vylučuje vůli jednajícího, chybí základní znak právního úkonu, proto je takový úkon nicotný, podle občanského zákoníku je absolutně neplatný.“ 23

Pokud subjekt učiní projev vůle v tísni, tak je zde možnost odstoupení od právního úkonu. Projeví-li subjekt vůli pod bezprávnými výhružkami, má to za následek absolutní neplatnost právního úkonu.

c) vážnost - vážnost právního úkonu je závislá na úmyslu jednajícího, tedy zda chtěl či nechtěl svým projevem vůle způsobit právní následky. Absolutně neplatný právní úkon je například projev vůle učiněný ve filmu. Pochybnosti mohou nastat, pokud osoba, které byl projev vůle směřován, považuje právní úkon za vážný, i přestože jej osoba jednající mínila nevážně. Tyto případy se pak řeší konkrétně, s ohledem na okolnosti a na dobrou víru druhé strany.

Učiní-li někdo projev vůle v žertu, ve hře, aj. je to klasifikováno jako nevážnost projevené vůle subjektu s následkem nevyvolání právních následků. V širším pojetí sem patří i mentální rezervace a simulace.

mentální rezervace – vnitřní výhrada mezi projevem a vůlí; jednající ve vůli činí výhradu, kterou pak neprojevuje; má to za následek absolutní neplatnost právního úkonu a o rozporu projevu; lze se proti jednajícímu odvolat v případě, že někdo druhý věděl o této vnitřní výhradě mezi projevem a vůlí; za předpokladu, že účastník o této výhradě nevěděl a měl za to, že je právní úkon učiněn s vážností, může se dovolávat platnosti tohoto právního úkonu

simulace – v tomto případě se jedná o vědomou neshodu vůle a projevu vůle; může být jednostranná (neshoduje se vůle s projevem vůle jedné strany; jde o předstírání; následkem je absolutní neplatnost; odvolávat se může pouze na účastníka, který o neshodě vůle a projevu věděl; lze se dovolávat platnosti projevu a vůle tehdy, pokud účastník 23

Náležitosti vůle při právním úkonu. Dostupné z: .

24

právního úkonu měl za to, že tento projev a vůle byl učiněn s vážností) i společná (všechny strany vědí o tom, že se neshoduje projev vůle a vůle; jedná se o vědomé projevení simulace; strany projevují něco jiného, než skutečně chtějí – chybí zde shoda mezi skutečností a projevenou vůlí)

www.sagit.cz, Náležitosti vůle při právním úkonu : „Simulovaný právní úkon trpí neshodou vůle a projevu, navíc, projevená vůle není vážná. Občanský zákoník jej proto sankcionuje absolutní neplatností. Také v tomto případě se neplatnosti právního úkonu nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval na nezastřený.“ 24

Pokud chybí vážnost vůle, považuje se právní úkon za nicotný a vede to k absolutní neplatnosti právního úkonu. Před takovýmto jednání je třeba chránit stranu důvěřující v učiněný právní úkon. Lze předpokládat, že v případě pokud nenastanou následky z právního úkonu, mohou nastat odpovědnostní následky a to třeba v podobě povinnosti náhrady škody aj. d) prostost omylu - jedná se o fakt, kdy je rozpor mezi právními následky z právního úkonu, které chtěl vyvolat a mezi následky, které skutečně vyvolal. V porovnání s předchozí kvalifikací o nedostatku vážnosti vůle je zde nutno poznamenat, že o tomto konání účastník nevěděl dopředu. Omyl nastává v tom, že si nedokázal daný subjekt představit právní následky, které plynou z právního úkonu .

§ 49a občanského zákoníku: ,,Právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní." 25

24

Náležitosti vůle při právním úkonu. Dostupné z: . 25


25

3.3. Náležitosti projevu Co se týká problematiky náležitosti projevu při právním projevu tak zde jsou důležité složky určitosti a srozumitelnosti, popřípadě forma právního úkonu.

a) určitost – týká se obsahové stránky projevu vůle, sankcí je neplatnost. Vymezení pojmu nalezneme v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2000:

NS, sp. zn. 25 cdo 101/2000: ,,..... projev je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§ 35 odst. 1 obč. zákoníku)." 26

b) srozumitelnost – pokud je projev vůle nesrozumitelný, není konkrétně vyjádřen jeho obsah a i s pomocí výkladu nemůžeme zjistit, co tím mělo být myšleno, pak takový právní úkon nemůže vyvolat právní následky a je klasifikován dle občanského zákoníku jako absolutně neplatný právní úkon

Aby právní úkon splňoval určitost, musí být například při převodu obchodního podílu písemnou formou uvedeno, zda je převod úplatný či bezplatný a jaká je cena. Bez těchto náležitostí by smlouva byla absolutně neplatná. V dohodě o ručení musí být jasně vymezen závazek, který je ručením zajišťován. Pokud to tak není, usuzuje se, že se jedná o celý závazek.

Ve výpovědi z nájmu musí být zřejmé, jakého bytu se výpověď týká. Pokud ve výpovědi není stanovena lhůta, je výpověď neplatná.

26

Nejvyšší soud České republiky, sp.zn. 25 cdo 101/2000 ze dne 28.6.2000

26

3.3.1. Forma projevu vůle konkludentně – jedná se o projev vůle, který je učiněn jinak než vyslovením tzn. určitým činem např. poskytnutím požadovaného plnění, nebo také opomenutím tj. např. nereagováním na návrh vyjádřit vůli neuzavřít smlouvu. mlčky – např. formou posunkové nebo znakové řeči ústně – např. skládání slibu písemně – dělí se na formu jednoduchou (prostou) nebo formou úředního zápisu:

a) jednoduchá (prostá) forma - obsah je uveden na listině. Pokud není stanoveno, že písemný projev vůle musí být proveden vlastnoručně, pak je vlastní text právního úkonu může být libovolně napsaný s vlastnoručním podpisem.

„Písemná forma je zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila. U smluv mohou být projevy vůle stran na různých listinách, pouze u smluv o převodu nemovitostí musí být projevy účastníků na téže listině.“ 27

b) forma úředního zápisu - provádí se kvalifikovaným způsobem písemného projevu. V současnosti je to forma notářského zápisu. Touto formou se provádí právní úkony pokud si ji zvolí sami účastníci, některým právním úkonům však zákon stanovuje formu notářského zápisu obligatorně.

,,Podle občanského zákoníku jde např. o smlouvy manželů týkající se jejich společného jmění manželů, o úkon, kterým se věřitel vzdává zástavního práva, o závěť nezletilého staršího 15 let. Zásadně je forma notářského zápisu vyžadována i pro písemný právní úkon osoby, která nemůže číst nebo psát."23

Obchodní zákoník vyžaduje formu notářského zápisu např. při zakládání společností:

27

Písemná forma právního úkonu. Dostupné z: .

27

§ 57 obchodního zákoníku ods. 1: ,,Nevyplývá-li z jiných ustanovení tohoto zákona něco jiného, zakládá se společnost společenskou smlouvou podepsanou všemi zakladateli. Pravost podpisů zakladatelů musí být úředně ověřena. Společenská smlouva společnosti s ručením omezeným a zakladatelská smlouva akciové společnosti musí mít formu notářského zápisu." 28

Pokud je dohoda uzavřena písemnou formou, pak může být změněna nebo zrušena pouze písemnou formou. Pokud má písemná forma nedostatky, má za následek neplatnost. V případě nedodržení zákonné formy - absolutní neplatnost, nedodržením smluvní formy relativní neplatnost.

c) s úředně ověřeným podpisem - úřední orgán provádí ověření podpisu na listině a to tím způsobem, že fyzická osoba vlastnoručně podepíše před takovýmto orgánem listinu a orgán potvrdí ověření totožnosti podpisu. U elektronických úkonů se za úředně ověřený podpis považuje státem uznaný elektronický podpis. Právní předpisy určují, kdy lze tohoto podpisu a za jaké situace použít a které orgány smí tento podpis ověřit.

3.4. Náležitost poměru vůle a projevu při právním úkonu Tato náležitost se týká shody, resp. neshody poměru vůle a projevu. Tento stav lze rozčlenit do kategorií dle základních kritérií:

a) vědomá a nevědomá neshoda vůle a projevu b) počet stran zúčastněných v neshodě

Vnitřní výhrada a jednostranná neshoda projevu a vůle – mentální rezervace – nebo jednostranná neshoda – simulace.

28

Česká republika. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Dostupný z http://www.podnikatel.cz/zakony/zakon-c-513-1991-sb-obchodni-zakonik/cast-druha-hlava-i/

28

NS, sp. zn. 22 cdo 290/2003: ,,O neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle stran spočívající v simulaci lze uvažovat jen v případě, že vůli smlouvu uzavřít nemá žádná ze stran smlouvy. Pokud jedna strana chce smlouvu uzavřít a být jejím obsahem vázána, zatímco druhá jedná „na oko“, aniž by to druhé straně muselo být zřejmé, jde u strany jednající nevážně jen o mentální rezervaci, která nemůže mít vliv na platnost právního úkonu. V podobném případě Nejvyšší soud vyslovil, že „i kdyby zjištění skutkového stavu opravňovala závěr, že ten, kdo právní úkon ... učinil, jej sice chtěl učinit, ale nechtěl způsobit jeho následky nebo alespoň některé z nich, nebylo by možno na jejich podkladě učinit závěr o neplatnosti právního úkonu pro nedostatek vážnosti vůle (§ 37 odst. 1 ObčZ); k vnitřní výhradě při posuzování platnosti právního úkonu se nepřihlíží (rozsudek ze dne 5. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99). Také v odborné literatuře se v této souvislosti uvádí: „To, co si strana myslí, je zcela nerozhodné; k normotvornému procesu patří jedině projev vůle, ostatní je úplně nerozhodné. Jen to, co obsahuje projev vůle, je obsahem smlouvy...“ a popírá se tu význam mentální rezervace (Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1936, díl IV., s. 78)." 29

Omyl v projevu – jednostranně a nevědomě se neshoduje vůle a projev. Jedná se o případ jednostranného právního úkonu. Tento omyl může mít podobu:

a) omyl v právním úkonu – jednající činí projev směřující k jinému právnímu úkonu, než ve skutečnosti učinit chtěl, např. zamýšlel věc prodat a místo toho ji daroval b) omyl v obsahu právního úkonu c) omyl v předmětu chování – např. omyl v množství d) omyl v osobě

„Jednající projevuje, že něco chce, ale ve skutečnosti zamýšlí něco jiného, aniž by si tento omyl ve svém projevu uvědomil (přeřeknutí, přepsání apod.)“ 30

29


30

Náležitosti poměru vůle a projevu při právním úkonu. Dostupné z: .

29

Nevědomá společná neshoda – nastane v případě, kdy dvě a více stran se neshoduje v projevu vůle. V takovém případě mluvíme o absenci smluvního konsensu – nevzniká právní úkonu – a nastupuje relativní neplatnost právního úkonu podle občanského zákoníku.

3.5. Náležitosti předmětu právního úkonu Tato náležitost znamená dovolenost a možnost právního úkonu.

a) dovolenost – chápe se tím právní možnost právního úkonu dle právních norem a jeho nedovolenost vede k absolutní neplatnosti; nedovolenost může způsobit právní úkon, jehož předmět je v rozporu s právní normou, s dobrými mravy, apod.

b) možnost – chování subjektu odpovídající právům a povinnostem z právního úkonu vznikající; jedná se o plnění z právního úkonu, což je podmínkou pro platnost právního úkonu; pokud nelze poskytnout plnění vyplývající z právního úkonu, pak popírá takový úkol smysl a není možné ho právně považovat za závazný

„Nemožnost musí být počáteční, tj. musí existovat v době vzniku právního úkonu. Nastane-li nemožnost plnění až po vzniku právního úkonu, má to za následek zánik vzniklého závazku.“31

4. Obsah právního úkonu Obsah právního úkonu určuje právní následky, tj. vznik, změnu nebo zánik právního vztahu a případně stanoví práva a povinnosti pro vznik nebo případné rozvíjení právních vztahů. Obsah právního úkonu si ve smluvním vztahu určí sami účastníci těchto úkonů, přičemž se musí řídit kogentními ustanoveními příslušných právních norem, které blíže specifikují obsahové náležitosti úkonů. Obsah právního úkonu může ovlivnit rozhodnutí příslušného orgánu. 31

Náležitosti předmětu právního úkonu [online]. 2011 [cit. 2011-04-10]. Sagit. Dostupné z: .

30

Na základě četnosti frekvence obsahové stránky právního úkonu se rozlišují složky podstatné, pravidelné a nahodilé:

a) podstatné – podstatné složky se vyžadují ke vzniku právního úkonu, jsou stanoveny právním předpisem - objektivní charakter – a mohou je sjednat i účastníci – subjektivní charakter

b) pravidelné – nedostatek této obsahové stránky nemá vliv na vznik, změnu či zánik právního úkonu (např. místo plnění)

c) nahodilé (vedlejší) – nepatří mezi pravidelné složky právního úkonu, např. podmínky, stanovení doby, příkaz

5. Výklad právního úkonu ,,Účelem výkladu je zjištění skutečné vůle jednajícího, která nachází svůj výraz v obsahu právního úkonu. Výkladem je pak postup, kterým se zjišťuje existence skutečných následků právního úkonu, tj. vzniklé, měnící se nebo zanikající právní vztahy, příp. práva a povinnosti, a dále se porovnávají zamýšlené, ev. již vzniklé následky projevu vůle subjektů s obecně formulovanými modelovými situacemi, které předvídá příslušná právní norma. Obvykle se obsah právního úkonu zjišťuje ze slovního znění úkonu. Slovní znění však není vždy jednoznačným vodítkem ke zjištění skutečného obsahu projevu vůle, proto je třeba brát zřetel i na ostatní okolnosti, za kterých byl projev vůle učiněn (např. chování jednajících subjektů). Obsah není možné vyvozovat jen z pojmenování úkonu. Výklad právního úkonu provádějí jednak sami jeho účastníci, především při uplatňování práv z něj vyplývajících, jednak příslušné státní orgány, zejména soudy, které rozhodují o uplatněných právech. O výkladu právních úkonů platí obdobně to, co o výkladu právních norem (Interpretace právní normy), zejména pokud jde o druhy, způsoby a metody výkladu. V rámci výkladu je nutno zvláštní pozornost zaměřit na sjednocení výsledků všech způsobů a metod výkladu. V tomto směru je možno chápat jednotlivé aspekty obsahového výkladu právního úkonu jednotlivě a zároveň všechny v jejich souvislosti. Uvedené sjednocení je vyjádřeno v § 35 obč. zák. a týká se právních úkonů vyjádřených slovy a právních úkonů

31

vyjádřených jiným způsobem. Právní úkony vyjádřené slovy je třeba interpretovat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Právní úkony vyjádřené jiným způsobem se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená, přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen." 32

Právní úkon může být učiněn výslovně nebo nevýslovně. Pro některé právní úkony je nutná písemná forma. Pro zvlášť důležitá a závažná jednání je pak žádoucí forma notářského zápisu.

Výslovně učiněný právní úkon − projev vyjádření ústně či písmem nebo znakovou řečí − je nutné je chápat podle jazykového vyjádření a podle vůle osoby, jenž projev učinila, − existují interpretační metody, které odstraňují pochybnosti ve výkladu

Nevýslovně učiněný právní úkon − uznán v případě, kdy nenastanou pochybnosti o projevené vůli − konkludentní čin − například stisk ruky, sepsání závěti

5.1. Písemná forma Písemná forma má formu prostou a formu úředního zápisu. Prostá písemná forma vyžaduje písemnost projevu a podpis. Písemnost projevu spočívá v tom, že obsah projevu je uveden na listině. Text může být učiněn libovolnými mechanickými prostředky, pokud není stanoveno, že musí být vlastnoruční – např. závěť. Podpis je vyžadován vlastnoruční. Nahrazení podpisu např. elektronickým podpisem je možné pouze v případech, kde je to obvyklé. Za písemnou formu je považován i telegraf, dálnopis či elektronické prostředky zachycující obsah právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila. U smluv mohou být projevy

32

Výklad právního úkonu ,dostupné z: http://www.sagit.cz/pages/lexikonheslatxt.asp?cd=151&typ=r&levelid=oc_514.htm

32

vůle na různých listinách, u smluv o převodu nemovitostí musí být projevy účastníků na stejné listině.

Písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně. Pokud jsou ve formě nedostatky, pak to má za následek absolutní neplatnost nebo relativní neplatnost. Z rozsudku nejvyššího soudu ze dne 21.6.2001, je zřejmé, že k neplatnosti dojde i v případě nedodržení povinné - kogentní písemné formy:

NS, sp. zn. 33 odo 273/2001: ,,Jde-li o právní úkon pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemní forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu." 33 NS, sp. zn. 30 cdo 3382/2007: ,,Podle § 40 obč. zák. je právní úkon neplatný, nebyl-li učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon. Podle § 46 odst. 1 obč. zák. písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině." 34

5.1.1. Notářský zápis Notářský zápis je forma úředního zápisu. Listina napsaná notářem, která při splnění zákonem stanovených náležitostí, má charakter veřejné listiny. Některé druhy právních úkonů vyžadují právě tuto formu - formu notářského zápisu.

33

Nejvyšší soud České republiky, sp.zn. 33 odo 273/2001 ze dne 21.6..2001

34

Nejvyšší soud, Spisová značka 30 cdo 3382/2007 ze dne 11.11.2008

33

,,Pro některé právní úkony je forma notářského zápisu stanovena jako obligatorní. Podle občanského zákoníku jde např. o smlouvy manželů týkající se jejich společného jmění manželů, o závěť nezletilého staršího 15 let. Zásadně je forma notářského zápisu vyžadována i pro písemný právní úkon osoby, která nemůže číst nebo psát. Obchodní zákoník vyžaduje formu notářského zápisu např. pro zakladatelskou listinu o zřízení obchodní společnosti založené jedním zakladatelem. Forma notářského zápisu je zde vyžadována i pro některé případy osvědčování právně významných skutečností. Notářský zápis musí vyhovovat určitým náležitostem stanoveným notářským řádem. Za tohoto předpokladu má pak notářský zápis charakter veřejné listiny." 35

,,Notářský zápis musí být určitý a srozumitelný. Notář v zájmu prosazení principu prevence upozorní účastníky na případné budoucí spory, které by mohly z právního úkonu vyplynout, a navrhne účastníkům takové řešení, jež by hrozbu budoucích sporů minimalizovalo." 36

5.1.2. Veřejná listina Listina, kterou vydává orgán veřejné moci v mezích své pravomoci nebo jiná listina, kterou zvláštní předpis za veřejnou označí. U veřejné listiny se ve správním nebo soudním řízení předpokládá její autenticita i pravdivost, pokud není prokázán opak. V České republice je padělání či pozměňování veřejné listiny trestným činem. Veřejné listiny jsou v České republice odejmuty z autorského práva.

Příklad: Technický průkaz vozidla a osvědčení o technickém průkazu jsou veřejnými listinami, ale protokol ze stanice technické kontroly není.

6. Následky vadných právních úkonů Následkem právních úkonů je vznik, změna nebo zánik právního úkonu. 35

Notářský zápis, dostupné z: http://www.sagit.cz/pages/lexikonheslatxt.asp?cd=151&typ=r&levelid=oc_202.htm 36

Mokrý, A., Jindřich, M., Wawerka, K. Notářský řád a předpisy související. Praha : Linde, 1994, s. 66

34

Následky vady

právního úkonu lze vykládat jako následky právního úkonu jež není

bezvadným.

Jestliže právní úkony nesplňují některou z náležitostí právního úkonu (náležitost subjektu, náležitost vůle, náležitost projevu, náležitost poměru vůle a projevu, náležitost předmětu), jsou vadné. Následkem vad právních úkonů je:

a) nicotnost b) neplatnost c) odstoupení d) odporovatelnost e) odpovědnost

6.1. Nicotnost Právnímu úkonu, který je nicotný, chybí podstatná složka právního úkonu, např. může chybět projev vůle právního úkonu. Jedná se o úkon, který pouze budí dojem právního úkonu tzv. zdánlivý právní úkon. V občanském zákoníku není nicotnost právního úkonu nijak upravena. Právní úkony se znaky nicotnosti občanský zákoník sankcionuje absolutní neplatností.

„Vady právního úkonu, které jsou z teoretického hlediska důvodem nicotnosti právního úkonu, jsou v občanském zákoníku sankcionovány absolutní neplatností." 37

6.2. Neplatnost Jedná se o následek vady právního úkonu. Latinsky se řekne negotium nullum. Jde o stav, kdy se právní úkon považuje za vzniklý, ale jelikož obsahuje vadu, tak je neplatný, čili nenastanou následky právního úkonu - pokud by byl tento právní úkon platný, nastaly by následky, které jednající subjekt zamýšlel. 37

Nicotnost, dostupné z: .

35

Neplatnost právního úkonu vysvětlujeme jako stav, kdy právní úkon sice vznikl, ale díky výskytu vady nenastanou zamýšlené následky, které by vznikly v případě jeho bezvadnosti. Neplatnost právního úkonu způsobují vady : − právní subjektivity − nedostatku svobody vůle − nedostatku vážnosti (žert, hra), − nesrozumitelnosti (zmatečně napsaná závět), − došlo k němu v důsledku omylu (jen pokud je omyl podstatný), − neurčitostí projevu vůle (nelze spolehlivě a přesně zjistit obsah) − odporuje obsahem nebo účelem zákonu, případně ho obchází Neplatnost právního úkonu může tedy způsobit např. vada v důsledku omylu. Omyl je charakterizován podle rozsudku NS, sp. zn. 25 odo 2987/2000 : ,,Omyl je kvalifikován jako speciální vada vůle ve vztahu k ust. § 37 obč. zák. Právní podstata omylu ve vůli spočívá v tom, že jednající měl nesprávnou, resp. nedostatečnou představu o právních účincích právního úkonu. Omyl ve vůli je právně významným, tj. má za následek neplatnost právního úkonu jen tehdy, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro právní úkon rozhodující (podstatný omyl) a bez něhož by k právnímu úkonu nedošlo, přičemž osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala anebo o něm alespoň musela v době právního úkonu vědět (muselo jí to být - objektivně posuzováno - zřejmé). Omyl je u právního úkonu rozhodující (podstatný), týká-li se právního důvodu (error in negotio, tj. vůle jednající osoby byla zaměřena k jinému právnímu úkonu), předmětu, a to buď totožnosti předmětu (error in corpore) nebo podstatné vlastnosti předmětu (error in qvalitate), osoby (error in persona), popř jiné skutečnosti, která byla pro uskutečnění právního úkonu podle projevené vůle subjektu rozhodující." 38

6.2.1. Neplatnost absolutní Absolutně neplatné právní úkony jsou existující úkony, ale pro vady, se kterými zákon 38


36

neplatnost spojuje jsou neplatné a pro účastníky ani třetí osoby nevznikají právní následky. V občanském právu je absolutně neplatný úkon takový

- který odporuje zákonu či jej obchází, je v rozporu s dobrými mravy - trpí nedostatkem způsobilosti - vykazuje nedostatek vážnosti, svobody, určitosti a srozumitelnosti - chybí mu zákonem předepsaná forma - je nemožné jeho plnění

Neplatnost podle § 37 ods. 1 občanského zákoníku popisuje rozsudek NS 30 cdo 3540/2006:

,,Podle ustálené judikatury soudů není právní úkon učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99, se dále uvádí, že „na existenci vážné vůle k právnímu úkonu lze usoudit z objektivních skutečností, za nichž byl učiněn, zejména byl-li učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Nevážnost vůle jednajícího je zpravidla zřejmá u projevu vůle učiněného žertem, zjevnou nadsázkou, při hře, na jevišti. Pokud vzniknou pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba posuzovat konkrétní okolnosti případu; na jejich podkladu a z hlediska jejich vzájemných souvislostí pak učinit příslušný závěr“. Neplatnost právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. je neplatností absolutní, která působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového právního úkonu vůbec nevzniknou, přičemž není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli." 39

6.2.2. Neplatnost relativní Právní úkon je v tomto případě platný od počátku vyvolává právní následky, ale pouze do chvíle, kdy se oprávněný dovolává neplatnosti. Účinek neplatnosti nastává v okamžiku 39


37

doručení dovolání neplatnosti druhému nebo všem zúčastněným.

„Právo dovolat se relativní neplatnosti podléhá promlčení ve tříleté lhůtě. Relativní neplatností jsou postihovány méně závažné vady právního úkonu (např. nedostatek smluvené formy projevu, absence vyžadovaného souhlasu jiného subjektu, apod.).“ 40

Této neplatnosti se může dovolat jen osoba, do jejíž právní sféry bylo jednáním zasaženo, tedy osoba poškozená. Dovoláním se relativní neplatnosti právního úkonu se rozumí, že oprávněná osoba doručí účastníkům právního úkonu svůj projev vůle, že právní úkon považuje za neplatný, přičemž musí uvést konkrétní důvod – vadu, pro kterou je právní úkon neplatný. Právní úkon, který má skutečně vady způsobující jeho relativní neplatnost, se okamžikem doručení takového oznámení stává neplatný. V případě, že tak neučiní, zůstává právní úkon v platnosti.

Relativní neplatnost v občanském právu spočívá v omylu či nedodržení např. formy úkonu. V obchodním právu je relativní neplatnost řešena obecně a to tak, že pokud je neplatnost právního úkonu stanovena na ochranu účastníka, může se této neplatnosti dovolávat pouze tento účastník. Pracovní právo zná relativní neplatnost právního úkonu jen v případě neplatného rozvázání pracovního poměru. Oprávněná strana má v případě omylu právo od smlouvy odstoupit.

6.3. Odstoupení Odstoupení např. od smlouvy - dvou nebo vícestranný právní úkon, vzniknuvší shodou projevených vůlí smluvních stran. Odstoupení od smlouvy nesmíme vždy chápat jako následek vady právního úkonu, ale v mnoha případech jako následek porušení ve smlouvě dohodnutých povinností jednou ze smluvních stran.

40

FIALA, Josef, Občanské právo hmotné. 2. vydání. Adamov: MIKADAPRESS, s. r. o., 2008. 97 s. ISBN 978-80-210-4682-5.

38

§ 48 občanského zákoníku: „Od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.“ 41

Odstoupení z důvodu vady právního úkonu je možné pokud jeden z účastníků uzavřel smlouvu za nápadně nevýhodných podmínek .

§ 49 občanského zákoníku: ,,Účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit." 42

Jedná se o jednostranný právní akt ze strany oprávněného účastníka. Účinek odstoupení nastupuje zpětně od doby učinění právního úkonu. Odstoupení je stanovené zákonem nebo dle dohody účastníků.

6.4. Odporovatelnost Odporovatelnost spočívá v tom, že se domáháme neúčinnosti právních následků vůči konkrétní osobě. § 42a odstavec 3 občanského zákoníku říká, že:

„Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.“ 43

Od neplatnosti se liší odporovatelnost zejména tím, že neplatnost vzniká buď přímo ze zákona – absolutní neplatnost, nebo tím, že se jí dovolá oprávněná osoba – relativní neplatnost, a po svém vzniku působí vůči všem. Právní úkon napadený odporovatelností zůstává vůči třetím osobám platný, ztrácí však svoji účinnost vůči osobě, která odpor uplatnila. Z tohoto důvodu se také odporovatelnost označuje jako relativní bezúčinnost.

41, 42, 43


39

Odporovatelnost chápeme jako následek vady právního úkonu. Odporovatelnost spočívá v možnosti domáhat se neúčinnosti právních následků právního úkonu. Podle úpravy zařazené do občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu neúčinné. Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám nebo právním úkonům mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými, vyjma případu, kdy druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.

Důsledkem toho, že věřitel úspěšně uplatnil odporovatelnost, je možnost věřitele domáhat se uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Např. dlužník daroval svoji nemovitost třetí osobě. Tato osoba se sice stala vlastníkem nemovitosti, ale věřitel, který s úspěchem uplatnil odporovatelnost vůči darovací smlouvě, se může výkonem rozhodnutí uspokojit z darované nemovitosti (exekuce prodejem nemovitosti). Jestliže by však obdarovaný již nemovitost dále převedl, mohl by se věřitel vůči němu domáhat náhrady, neboť obdarovaný měl z odporovatelného úkonu prospěch.

6.5. Odpovědnost za vady právního úkonu V případě, že je právní úkon vadný, nastupuje vedle některého z následků vadného úkonu (nicotnost, neplatnost,...), i následek odpovědnosti za uskutečnění vadného právního úkonu.

Odpovědnost za vady právního úkonu: ,,Odpovědnostní následky spojené s vadou právního úkonu nastupují jako důsledek neplatnosti nebo odstoupení. V úvahu přicházejí tyto odpovědnostní povinnosti: 1. vzájemná restituční povinnost, tj. povinnost účastníků vrátit si vše, co na základě neplatného nebo zrušeného úkonu přijali - uplatní se obecná ustanovení o bezdůvodném obohacení; za bezdůvodné obohacení se však nepovažuje, bylo-li přijato plnění dluhu neplatného pro nedostatek formy; tento odpovědnostní následek nastupuje bez ohledu na zavinění 2. povinnost nahradit škodu vzniklou v důsledku neplatnosti právního úkonu, a to podle

40

principů obecné odpovědnosti za škodu; právo na náhradu škody podléhá promlčení podle § 106 obč. zák." 44

7. Právní úkony v rozporu s dobrými mravy Dobré mravy jsou jednou ze základních zásad občanského práva a často omezují konání práva subjektivního. Definice jako taková, která by konkrétně vystihovala obsah termínu dobré mravy, neexistuje. Z občanského zákoníku v § 3 odstavce 1 je stanoveno, že:

„Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“

45

Právní norma jako taková, je obecné pravidlo chování skládající se z hypotézy, dispozice a sankce. Hypotéza obsahuje typické skutečnosti na které jsou vázány následky uvedené v dispozici. Dispozice je pravidlo chování a sankce je následek toho, co se stane v případě porušení dispozice.

„Jako obecné pravidlo ovšem právní norma nemůže předvídat všechny skutečnosti, které mohou v životě nastat. Může se tedy stát, že nastane situace, kdy právní norma vede k takovému řešení, které se jeví být nespravedlivé, neboť v normě nejsou zohledněny všechny skutečnosti, které by měly být podle právního vědomí v daném případě zohledněny. Jinak řečeno, ve věci jsou dány skutečnosti, které nejsou právními skutečnostmi, ačkoliv by jimi podle právního vědomí měly být.“ 46

K takovýmto situacím běžně dochází, protože zákonné normy jednoduše nemohou předvídat veškeré okolnosti, které mohou nastat. 44

Odpovědnost za vady právního úkonu. Dostupný z: http://www.sagit.cz/pages/lexikonheslatxt.asp?cd=151&typ=r&refresh=yes&levelid=oc_243.htm

45

Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Úplné znění. 2011, 802, s. 7-85.

46

41

Přesnou definicí a konkrétním vymezením pojmu dobré mravy se zabývalo již mnoho lidí a také soudy. Padaly různé definice, které se pokusily vystihnout obsah dobrých mravů. Já se však domnívám, že toto je z jednoho úhlu pohledu ryze individuální záležitost, věcí názoru a na straně druhé je to otázka spíše teorie. Je to takový terminus technikus sestávající se z různých možností kombinací.

Definovat, v zákoně přímo vymezit pojem ,,dobré mravy", by bylo vzhledem ke smyslu zásady souladu s dobrými mravy víceméně na škodu. Pokud by došlo k zákonné definici hrozilo by, že se nebude institut dobrých mravů vztahovat na všechny okolnosti daných případů, přestože by si to pro svůj charakter zasloužili, protože došlo k definici a tím zároveň k vymezení co pod danou definici spadá a co už ne. Smyslem zásady ,,souladu s dobrými mravy" je postihovat právě ty případy, které pod žádnou definici nepatří a přesto je jejich sankcionování žádoucí. Definice dobrých mravů dle rozsudku NS, sp. zn. 33 odo 538/2003 : ,,Občanský zákoník ani jiný právní předpis neobsahuje definici pojmu dobré mravy. Tuto definici nelze odvodit ani z ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ, podle něhož „výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bezprávního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy“. Dobrými mravy společnosti je nutno chápat souhrn určitých etických a kulturních obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Při hodnocení musí být brán zřetel na konkrétní individualizovaný případ a nezáleží tolik na subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském, objektivizovaném." 47

47

Nejvyšší soud, Spisová značka 33 odo 538/2003 ze dne 25.10.2004

42

8. Zastupování při právních úkonech V souvislosti s právními úkony a vadami právních úkonů, je třeba si všimnout institutu zastupování při jednáních. Zastoupení je institut který umožňuje: -

aby za o sobu, která není způsobilá činit právní úkony, činil tyto úkony někdo jiný

-

aby osoba, ač k právním úkonům způsobilá, je nechala za sebe a s účinky pro sebe, činit někým jiným.

Zastoupení se dá klasifikovat na základě několika faktorů. Rozlišujeme především přímé a nepřímé: -

přímé zástupce činí vlastní projev vůle jménem a na účet zastoupeného. Přímé zastoupení vzniká na základě zákona (např. právo rodičů zastupovat nezletilé dítě), z rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu (např. opatrovnictví) nebo ze smlouvy o zastoupení.

-

nepřímé spočívá v tom, že zástupce projevuje svou vůli, jedná jménem svým, avšak na cizí účet. Nabývá tak práv a povinností sám. Podle smlouvy uzavřené se zastoupeným však nabytá práva a povinnosti na něj převádí (např. obstarání prodeje věci dle §733 Občanského zákoníku).

Zástupcem i zastoupeným může být jak fyzická tak právnická osoba. Zástupce musí být způsobilý k právním úkonům a taktéž způsobilý k úkonům k jejichž výkonu je zmocněn.

Při zákonném zastoupení nemusí být zastoupený způsobilý k právním úkonům. Zákonné zastoupení, jak již je patrné z názvu, vzniká ze zákona a je zřízeno především osobám, nezpůsobilým k právním úkonům - osoby nezletilé a osoby zbavené svéprávnosti. Dále se také zřizuje osobám neznámým, nebo s neznámým pobytem a z dalších vážných důvodů, podle posouzení soudu.

Při zastoupení smluvním musí být zastoupený způsobilý k právním úkonům - způsobilost k udělení plné moci, ale musí být způsobilý i k právním úkonům, které má zástupce na základě plné moci vykonávat.

43

Zástupce je povinen jednat osobně a v zájmu zastoupeného. Zástupce se může nechat zastupovat jen na základě právního předpisu nebo dohody se zastupovaným. Tento zástupce se už dál zastupovat nemůže nechat. Zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Smluvní zastoupení vzniká na základě dohody o plné moci (zmocněnec musí souhlasit). Právnická či fyzická osoba v ní zmocňuje zástupce, aby za ní v rozsahu plné moci konal právní úkony.

Podle rozsahu zmocnění rozlišujeme: 1.

plnou moc speciální, ta je udělena pouze k jednomu nebo více přesně určeným úkonům

2.

plnou moc generální, ta je udělena ke všem úkonům, které vykonává sám zmocnitel.

Plná moc musí mít písemnou formu: 1.

je-li udělena pro právní úkon, který je třeba učinit písemnou formou např. pro uzavření smlouvy o postoupení pohledávky,

2.

jestliže se plná moc netýká jen určitého úkonu, např. je-li udělena pro účely, které budou vyžadovat větší počet právních úkonů

Zastoupení zaniká absolutně smrtí zastoupeného nebo pro odpadnutí důvodů, pro které vzniklo a trvalo. Relativně zaniká zastoupení smrtí zástupce, ztratí-li zástupce způsobilost zastupovat, pokud byli rodiče zbaveni rodičovské zodpovědnosti, či pokud byl zástupce soudem odvolán, aniž potřeba zákonného zastoupení pominula.

Zastoupení na základě plné moci je upraveno pro občanskoprávní, obchodněprávní, jakož i pro pracovněprávní vztahy v právním předpise obecné povahy, tj. ust. § 31 - 33b občanského zákoníku.

NS, sp. zn. 30 cdo 3382/2007: ,,Podle § 31 odst. 1 obč. zák. při právním úkonu je možné dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být

44

uveden rozsah zmocněncova oprávnění. Podle odst. 4 tohoto ustanovení je-li třeba, aby právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc udělena písemně. Písemně musí být plná moc udělena i tehdy, netýká-li se jen určitého právního úkonu. Podle § 32 odst. 1 obč. zák. nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Jedná-li zmocněnec jménem zmocnitele v mezích oprávnění zastupovat, vzniknou tím práva a povinnosti přímo zmocniteli. Plná moc může být všeobecná (generální), která opravňuje zmocněnce ke všem úkonům kromě těch, jež vyžadují zvláštní plnou moc, anebo zvláštní (speciální), která je omezena jen na určitý právní úkon (na jeden, či více), popř. na určitý druh právních úkonů. Kromě případů, kdy zákon výslovně požaduje speciální plnou moc k určitému právnímu úkonu (např. k odmítnutí dědictví), je věcí zmocnitele, zda ke každému právnímu úkonu, jenž má být učiněn v jeho zastoupení, vystaví zmocněnci zvláštní plnou moc, či zda mu udělí tzv. všeobecnou plnou moc. Má-li být rozsah zmocněncova oprávnění jednat za zmocnitele nějakým způsobem omezen, musí být toto omezení výslovně vyjádřeno v plné moci. Jestliže plná moc žádná omezení nevykazuje, jde o plnou moc neomezenou. V každém případě musí být z plné moci zřejmý rozsah oprávnění zmocněnce. Rozhodující je proto obsah plné moci." 48

48

Nejvyšší soud, Spisová značka 30 cdo 3382/2007 ze dne 11.11.2008

45

Závěr Právní úkon je projev lidského chování. Každý z nás projevuje svou vůli a nese z tohoto svého projevu následky. Občas je však rozdílná představa a realita a ne vždy jsou pochopeny naše skutečné záměry druhými lidmi. Měli bychom se tedy již dopředu připravit na to, jaké následky svými úkony vyvoláme.

V průběhu psaní bakalářské práce jsem dospěl k názoru, že je dobré se umět v problematice právních úkonů orientovat. V dnešní době se stále více rozmáhají situace, kdy někdo někoho podvedl nebo uzavřel dohodu, která vypadala na první pohled výborně, ale až v době plnění této smlouvy se zjistilo, jak je nevýhodná. O tomto problému můžeme číst na internetu, v tisku a jiných sdělovacích prostředcích slyšet. A právě toho využívají různé firmy, které za vás např. dlužnou částku uhradí a nabídnou se, že vám dají výhodnější splátkový kalendář, přičemž to tak vůbec ve většině případů není a tyto firmy se tím ani netají, že např. z 10 případů to jsou schopni doplatit jen 3 nebo 4. Bohužel je to smutné, že jsou i tací, kteří z vaší momentální neschopnosti chtějí vytěžit maximum a to i za cenu toho, že přijdete téměř o všechno.

Mé stanovisko je takové, že by si člověk měl nejdříve řádně jakoukoliv smlouvu a jakýkoliv „papír“ před tím, než učiní právní úkon, náležitě přečíst a prostudovat, případně se na nejasnosti doptat, protože tím může předejít zbytečným komplikacím. Pokud tohle člověk neudělá, pak mu nezbývá nic jiného než doufat, že natrefil na slušného a poctivého člověka.

46

Seznam zdrojů, literatura, odkazy Literatura • • • • • •

FIALA, Josef, Občanské právo hmotné. 2. vydání. Adamov: MIKADAPRESS, s. r. o., 2008. 97 s. ISBN 978-80-210-4682-5. SPÁČIL, ŠVESTKA, ŠKÁROVÁ, HUMÁK s kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, 2528 s. ISBN 978-80-7400-108-6. ČASOPIS PRO PRÁVNÍ VĚDU A PRAXI Mokrý, A., Jindřich, M., Wawerka, K. Notářský řád a předpisy související. Praha : Linde, 1994 JEHLIČKA, O., ŠVESTKA, J., ŠKÁROVÁ, M., A KOL. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání, Praha : C. H. Beck, 2003 Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Prf MU, 1993

Zákony v platném znění •

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

•

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

•

Zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině

•

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce

Elektronické zdroje •

http://cs.wikipedia.org

•

http://www.sagit.cz

•

http://www.studentimup.cz

•

http://www.podnikatel.cz/zakony

•

http://business.center.cz/business/pravo/zakony

Judikatury NS •

Nejvyšší soud České republiky , sp.zn. 33 odo 538/2003 ze dne 25.10.2004

•


47

•


•

Nejvyšší soud České republiky, sp.zn. 33 odo 273/2003 ze dne 21.6..2001

•


•


•


48

Úvod. Dále se dozvíme co určuje obsah právního úkonu, co je účelem výkladu právního úkonu a jakou formou bývá učiněn

Recommend Documents