strany /56 • 18.12.2007 12:49 Stránka 5
Nejhorším nepřítelem lidstva se stala pitomost „Gegen Dummheit kämpfen Götter selbst vergebens“ (Friedrich Schiller)
ÚVOD Nikdo neví, jak bude svět vypadat za padesát let. V době Karla Havlíčka a Boženy Němcové by ‚svět‘ jako politický pojem byl znamenal jen malý okruh toho, co pod tímto slovem cítí dnešní občan vyspělých zemí, mentálně živený záplavou zpravodajství zglobalizované lidské společnosti. Němcová by asi byla měla na mysli především svou vlast a střední Evropu. Havlíček, se širším rozhledem žurnalisty, by byl pojem světa v politickém smyslu slova rozšířil na celou Evropu a možná Severní Ameriku. Vše dál bylo pro běžného Evropana zajímavé jen jako exotika, včetně Ameriky, bez vztahu k jeho osobnímu životu nebo zájmům jeho země. Boje ve třech tureckých provinciích na Eufratu, ze kterých Angličané po porážce Turků slepili dnešní Irák, tchajpchingské povstání v Číně (které stálo aspoň deset milionů životů) nebo těžká hospodářská krize v Japonsku byly za obzorem zájmu a tím světa i vzdělaného Středoevropana. Jen v zemích s koloniálními ambicemi se vedoucí politikové a vzdělaní lidé zajímali o širší okruh Matky Země. Dnes ohlas bojů v Iráku zaléhá i do zapadlých koutů světa, povstání v Číně by rozezvučelo světové zpravodajství a roztočilo světovou politiku na plné obrátky a krach na japonské burze by vyvolal otřes na všech světových burzách a v hlavách milionů akcionářů. Dnes ve vyspělých zemích zahrnuje pojem ‚světa‘ ve vědecko-technickém, politickém a hospodářském smyslu slova celou globalizovanou Zemi. Vzdělanec jej rozšíří na celou přírodu, makro- a mikroskopickou, a rozběhne možná svou mysl do hloubek kosmu. Co z dnešní záplavy informací o dění ve světě lidí je pravda? Co snese zařazení pod pojem, s nímž se člověk potýká od doby, kdy začal souvisle mluvit? Jádro pravdy jako ‚správného‘, pro situaci vhodného vnímání nebo odhadu skutečnosti tvoří základ života vůbec, od začátku jeho vývoje. Bez schopnosti správně reagovat na situace v tvrdém boji o život každý jedinec prohrává. A vývojově prohrává i celý druh, rod i vyšší skupiny organismů a doplácejí vyhynutím na neschopnost správně = vhodně reagovat na změněné životní podmínky. Na neschopnost reagovat na ‚pravdu‘ nové skutečnosti. (5)
strany /56 • 18.12.2007 12:49 Stránka 6
Vybrat, vyhmátnout, vytušit pravdu z dnešní záplavy informací o zamotaném světě lidí, nikoli o mnohem ukázněnějším světě přírodních věd, je a ještě víc bude zcela základní věc pro vytvoření aspoň hrubých obrysů představy o jeho běhu. Především pro ty, kdo rozhodují o osudu národů a velkých lidských celků. Rozhodnutí amerického prezidenta o nesmyslném útoku na Irák ukazuje zásadní důležitost aspoň přibližně pravdivého obrazu o stavu dnešního světa a tím možnosti inteligentních politických rozhodnutí. Bushovo rozhodnutí vyplývalo z nedostatku vzdělání a z nepravd, z velké části úmyslně vytvářených. V této úvaze dávám pojmu pravda podstatně širší záběr, než jaký umožňují jeho čtyři nejznámější filosofické definice. Ve věcech lidské společnosti má vysloveně pragmatický ráz; blíží se tím nejstarší filosofické definici, která pojímá pravdu výroku jako jeho shodu se skutečností. Ve složitých společenských situacích má úsudek vydávaný za pravdu skoro vždy složku emocionální, nejčastěji zaujatost, která až příliš často zahltí podíl intelektu na vyhodnocování problému. Takový přístup k problému naznačují často už samy názvy článku nebo knihy. Typické příklady velmi podezřelé sebejistoty jsou tituly druhu: ‚Pravda o globalizaci‘, ‚Pravda o africké chudobě‘, ‚Pravda o Evropské unii‘, ‚Pravda o americké demokracii‘, ‚Pravda o mnichovské kapitulaci ČSR‘, ‚Pravda o zkorumpovanosti české politiky‘. Podobnou nedůvěru vzbuzují názvy druhu ‚Pravda o životě Ježíšově‘ nebo ‚Pravda o duchu koránu‘. Ryze emocionální je ‚pravdivost‘ výroku: ‚Michal Pohanka a Miloš Melčák jsou konstruktivní politikové‘ nebo ‚Michal Pohanka a Miloš Melčák jsou zrádci a podvodníci‘. Hledání pravdy ve složitých situacích lidské společnosti se vždy stává sporem; a zůstává jím i po zjištění nesporné pravdivosti dílčích složek. Rozhoduje výběr faktů a vážení jejich důležitosti. A bývá to právě jednostranný, často až křiklavě jednostranný výběr faktů ve sporu při hledání celkového obrazu, celkové pragmatické ‚pravdy‘, který maří vytvoření souhlasu v nejdůležitějších mezinárodních a světových problémech. A i v malých lidských vztazích je hodnotí až příliš často stejná zaujatost a lenost mysli. ‚Mezinárodní monopoly jsou rozhodující příčinou africké chudoby‘. ‚Němci začali dvě světové války; agresivita je v jejich národní povaze‘, ‚Američani napadli Irák. Celá jejich historie je násilí‘. ‚Romové vykradli v Nuslích tři byty: neumějí nic jiného než krást‘. Dán je nesporný dílčí fakt, a z něj vyplývá ‚jasný‘ obecný závěr.
* * * Složité společenské situace se nedají redukovat na stroze racionální základ; metody vědy a justice (poctivé justice) zde nestačí. Emoce, cit, idea, ‚světový názor‘ pracují už při výběru faktů, a dovedou pracovat (6)
strany /56 • 18.12.2007 12:49 Stránka 7
krajně účinně. Rozum se podřizuje vůli a snaží se nalézt a vybrat to, co mysli vyhovuje. A tady, především v závažných problémech, má základní úkol lidská inteligence. Její úloha v široké oblasti vztahů lidských celků stále poroste a v budoucnosti se může stát otázkou života a smrti celého rodu. Vzniká paradox. Houstnoucí síť informací, charakteristika našeho věku, nevyjasňuje pohled na lidstvo jako celek, nepomáhá mysli vytvářet si soustavný a nerozporný obraz lidského světa. Dochází k opaku. Tato záplava už sama o sobě, navíc až příliš často pod tlakem na ‚vhodnou‘ úpravu zpráv, jejich překrucování a vyslovené lhaní zvyšuje zmatek v lidských myslích o stavu světa. Rostoucí složitost lidské společnosti zmatku mysli vydatně pomáhá. Svět přírody, včetně fyzického obrazu člověka jako jedince, poznáváme stále hlouběji a souvisleji, v makrokosmu a v mikrokosmu. Obraz světa lidstva jako celku se naproti tomu rozostřuje; přešel už stadium impresionismu a dostává ráz postmodernistické roztříštěnosti a rozplizlosti. Pronikáme hlouběji do jednotlivostí, které pak na celkovém plátně dávají jen nesouvislou tříšť. A pro potěchu ducha jsme si vymysleli filosofii, která z té tříště dělá jedinou možnost našeho poznání. Je tedy vůbec nějaká naděje, že lidstvo si bude vědět rady se stále hustší a až příliš často nebezpečnější spletí problémů, se stále větším informačním zmatkem? Je, ale budeme muset vydolovat nejlepší z fondu inteligence lidského rodu — a ještě si držet pevně palce. Především budeme muset odvykat si nejhoršímu zlozvyku myšlení: posuzovat situaci společnosti podle pár příkladů, vybraných vlastní zaujatostí a myšlenkovou leností. Zlozvyku, který se netýká nepravd nebo lží, ale zcela nesporných pravd, které však, vytrženy ze souvislosti a použity a zneužity pro hodnocení celku obraz zdeformují, často k nepoznání, a vedou k pokřivenému nebo zcela falešnému úsudku. O povaze naší budoucnosti rozhodne úspěch nebo neúspěch v mobilizaci inteligence lidského rodu, která představuje spětí rozumu, vzdělání a svědomí. Rozum ve svém svévolně omezeném, ryze racionálním pojetí sám na úkol nestačí; dovede pracovat stejně účinně pro dobrý čin jako pro zločin, dovede ohnout zákony právě tak jako mravní zásady do opaku jejich smyslu. Proto máme dar svědomí — varovný hlas před zločinem a výzvu k pomoci bližnímu. Lidská práva a mezinárodní soud jsou pokusy o zdůraznění autority svědomí nadřazené zákonům státu. Zůstanou dlouho ještě pokusy; výstrahou pro Sierru Leone a kusem popsaného papíru pro Čínu. Třetí složka inteligence, vzdělání, je nadstavbou nad čistým intelektem, nad schopností logického řešení problémů. Vzdělání v širokém smyslu slova, nikoli pouhá specializace, bude stále nezbytnější pro řešení problémů mezi velkými lidskými celky a konfliktů mezi nimi. Vedoucí (7)
strany /56 • 18.12.2007 12:49 Stránka 8
politikové, vůdci národů s troskami všeobecného vzdělání, s ostudně proděravělým obrazem světa jsou zlo; tím větší, čím silnější je jejich stát. Už nestačí pouhá státníkova intuice z dob mnohem slabší a skromnější minulosti, z dob Metternichů a Taylleyrandů. Denně vidíme v televizi a čteme v novinách o důsledcích vlády intuice, vyzbrojené troskami vědomostí o světě. Spleť vztahů v lidské společnosti bude stále houstnout, zmatek v lidských myslích o stavu světa poroste. Na Západě minuly doby, kdy člověku, věřícímu na slova svatých písem, byl základní obraz světa jasný. Státnickým uměním je a především bude vybírat z té spleti priority, vyhmátnout rozhodující, nejnebezpečnější problémy a zmobilizovat plnou sílu inteligence k jejich řešení. Problém všech problémů je vybrat výkvět lidské inteligence pro vedení společnosti. S tím nesmírně složitá budoucnost stojí a padá. Zatím moc neúspěchů nemáme. ‚Řešit‘ základní problémy světa magickou rukou trhu je kapitulací rozumu. A ani se moc nesnažíme připravit půdu pro takový výběr — vzdělávat mladou generaci tak, aby bylo vůbec z čeho vybírat. Pak teprve, až tu už bude všeobecně vzdělaný lidský základ, přijde na řadu druhý úkol: rozumnější systém výběru, celého volebního procesu pro vedoucí místa ve státě. Zatím nám naše liberální demokracie nabízí hodně drahou kabaretní směs slibů a vzájemného osočování. Intimity osobního života kandidátů okořeňují směs. Školy jsou pod stále silnějším tlakem připravovat děti pro ‚praktický‘ život. Rodiče bývají v této snaze nejpilnější; nač cpát dětem do hlavy zbytečnosti? Společnost vítězného globálního trhu, vyrostlá z takových základů, by vrcholila ve stadiu pestré směsi specialistů a mikrospecialistů v davu věčně nespokojených, přesycených honců za stále provokativnější zábavou. ‚Vítězové‘ se povezou na lodi, kde nikdo nemá ponětí o navigaci. Kde budou naši pravnuci hledat osobnosti do vedení svých zemí a pro řešení zmatků překomplikovaného světa, kde budou hledat lidi se širokým přehledem o něm? S dostatečnou, širokou inteligencí, ne se specializovaným počítačovým intelektem.
* * * „Jestliže je lidstvo jedinečným jevem ve vesmíru, jeho kosmický mozek, pak by mělo mít i kosmický vztah ke své budoucí existenci. Má k tomu dostatečnou zásobu inteligence? Pravděpodobně má. Co však chybí, je společná vůle. Ta nevznikne bez vědomí společného osudu, zakotveného v myslích většiny lidí. Především v myslích vedoucích aktérů lidského dramatu. (8)
strany /56 • 18.12.2007 12:49 Stránka 9
Úkol lidí, kterým osud příštích generací není lhostejný, je dvojí: šířit myšlenku společného osudu lidského rodu a hledat způsob výběru nejlepších z nás pro výkon moci ve společnosti. S řešením tohoto úkolu stojí a padají problémy globální spravedlnosti a lidských práv. Bez jeho řešení zůstávají všechny návrhy slovní hrou. Nejsme kosmické nic. Jsme výjimečnost v nesmírnosti prostoru a času, uzel mnohotvárného dění. Stojí za to bojovat o jeho budoucnost. Bylo by nás, lidí, škoda.“ (J. Krupička, ‚Kosmický mozek‘, Paseka, 2005) V této knize se pokouším — důraz je na slově pokouším se — přemýšlet o některých závažnějších otázkách života člověka, společnosti a světa jako celku. Kniha vyvolá jistě řadu kritických, někdy ostře kritických reakcí. Stručné formulace důležitějších z těchto otázek podávám v tomto přehledu: Cítíte se dobře v dnešní společnosti, máte k ní své zásadní výhrady, nebo se raději motáte v kafkovské bezvýchodnosti? Díváte se s optimismem nebo pesimismem na svět svých vnuků? Máte k někomu plnou důvěru? Můžete se opřít o nějaký pevný záchytný bod ve své mysli v těžkých duševních krizích? Přeběhla někdy vaší hlavou myšlenka na sebevraždu? Máte nějaký neosobní cíl, nějaký ideál? Ptáte se někdy sebe sama: zanechám za sebou nějakou trvalou stopu? Jste duševně připraveni na nevyhnutelný úpadek stářím?
* * * Dovedete si vytvořit souvislejší obraz světa z dnešní záplavy informací? Kam vede svět neustálý růst vědeckého poznání a technického pokroku? Existuje možnost dědičného zlepšování člověka? Mohou genetičtí inženýři zplodit obdobu Damoklova meče nad lidstvem, jaký už vytvořili nukleární inženýři? Dokáže inteligence našich pravnuků zvládnout důsledky neustálého materiálního růstu? Máme pro uspořádání života lidské společnosti něco lepšího než zdravý rozum? Domyslel Václav Havel svůj výrok: „Pád komunismu znamená konec nadvlády rozumu nad lidstvem“? Čemu dát přednost, dostanou-li se do konfliktu zákon, mravní zásady, ideje a svědomí? (9)
strany /56 • 18.12.2007 12:49 Stránka 10
* * * Pomůže spokojenosti společnosti víc idea tvrdé soutěže nebo idea solidarity? Do jakých extrémů zavádí svět neomezený kult peněz? Je sázka na magickou ruku trhu pro lidskou budoucnost kapitulací rozumu? Podrývá skromnost národní produkt (důchod) a tím materiální rozvoj společnosti, nebo může být její jedinou skutečnou záchranou před zadušením ve vlastním odpadu? Vyřeší energetickou krizi budoucnosti především rozvoj zdrojů nebo snížení spotřeby? Jak velké rozevření nůžek mezi nadbytkem a bídou snese svět bez zhoubného otřesu? Co bude chudobou ve společnosti vysoké životní úrovně? Bude chudobou vlastnictví jen jednoho auta a dvou motocyklů v pětičlenné rodině? Je světové sociální vyrovnání možné jen růstem výroby? Kam povedou ekologické důsledky stále houstnoucí dopravní sítě, nejvýraznějšího materiálního projevu globalizace, jejího základního předpokladu? Vypracovali ekologové politicky únosný prováděcí plán nezbytných světových ekologických opatření? Promyslel někdo z ekologů do konce naprosto kritický problém masové nezaměstnanosti, vyvolané opravdu účinnými zásahy na ochranu světového životního prostředí? Proč došlo k expanzivnímu růstu lidstva v posledních generacích?
* * * Jak dlouho může existovat demokracie při přesvědčení většiny občanů, že politika je svinstvo? Je důvěra většiny občanů v poctivost politického procesu a justice nezbytná pro existenci demokracie, nebo stačí strach z diktatury? Jakou míru politické a úřední korupce snese demokracie, než občané začnou volat po vládě pevné ruky? Je myslitelný běžný život bez stranickosti přátelům a politika bez protekcionářství? Kolik života společnosti mohou zvládnout zákony? Do jaké míry může demokratická vláda trpět akce občanské neposlušnosti? Je liberální demokracie poslední slovo ve vývoji politických systémů? Zvýší neomezený liberalismus spokojenost a mírumilovnost lidské společnosti? ( 10 )
strany /56 • 18.12.2007 12:49 Stránka 11
Jsou svobodné volby alfa a omega demokracie? Jak zlepšit výběr lidí, kandidátů do voleb pro nejvyšší politické úřady v demokracii? Co bylo hlavním pilířem komunistického režimu — víra v ideu, násilí nebo lhaní? Proč mají v paměti českého národa chartisté roku 1977 právem své čestné postavení, a desítky tisíc politických vězňů stalinského režimu jsou z této paměti vymazávány?
* * * Je naše civilizace bezduchá a bezideová? Povede filosofie relativismu všech hodnot k rozkladu společnosti? Přežili se už ve světě techniky hlubocí myslitelé? Kam zavede lidskou mysl prázdnota, jestliže se uskuteční vidina trvale bohatnoucího světa techniky a robotů a odpadne kázeň pravidelné práce? Zvládne takový svět zločinnost, zvrhlost a mentální poruchy, zrozené z nudy a přesycenosti požitky? Pomůže zmatku a prázdnotě mysli útěk do sexu, a platí totéž pro kulturu? Jakou vizitkou hodnot liberální demokracie je dementia culturalis, zbahnění umění v ošklivosti a odpornosti? Čerpáte z dnešních kritikou vysoce ceněných děl literatury a umění životní optimismus, přinášejí vám vnitřní katarzi? Může lidské štěstí a dobro být základním námětem literárního díla, uznávaného postmoderní kritikou za hodnotné? Představují výtvory humanistické kultury vyšší hodnoty než vědecké poznání? Je pesimistický postoj k životu pohodlnější a myšlenkově nenáročnější než optimistický?
* * * Jak daleko můžeme hnát kult individua tvrdé soutěže, než rozloží společnost? Je každý z nás něco kosmicky jedinečného? Může existovat společnost bez základní stejnosti lidí, bez mravní a intelektuální normálnosti většiny členů? Kde jsou meze osobní svobody, jak sloučit její neustálé rozšiřování se zdravím společnosti? Musejí děti procházet stadiem vzpurného vývoje ve vztahu k rodičům jako důkazem své svobody a autenticity? ( 11 )
strany /56 • 18.12.2007 12:49 Stránka 12
Stává se v západní společnosti manželská nevěra lidským právem? Má společnost platit za léčení důsledků nezřízeného života jednotlivců? Mohou ve světě stálého pokroku techniky staří učit něco mladé? Žijeme ve světě čísel, vstupujeme do věku digitalizace života? Jak vyjde naše doba v hodnocení srovnáním s minulostí?
* * * Vyžaduje humánnost hledat za každým zločinem vinu společnosti? Utopíme se ve stále hlubším chápání zločinu a zvrhlosti? Prohrává liberální demokracie svůj boj se zločinem? Proč jsou v našich městech všechny nájemní domy trvale zamčeny, když před válkou byly všechny otevřeny? Existují lidé od kořene, geneticky zlí? Je každý zločinec napravitelný, každý člověk spasitelný? Proč má zlý čin silnější dopad na lidskou mysl než dobrý čin? Je náš mozek dědičně vnímavější a citlivější na zlo (nebezpečí)?
* * * Dá se provádět důsledný multikulturalismus bez srážek kultur mezi sebou? Vyjadřuje politická správnost vnitřní mravní postoj člověka nebo častěji obavy z odsouzení humanistickou elitou? Kolik tolerance k úchylkám od společných hodnot si společnost může dovolit, než ji konflikt rozvrátí? Jsou příčiny terorismu zároveň jeho omluvou? Proměnilo se pro miliony lidí Descartovo „Myslím, proto jsem“ na „Nenávidím, proto jsem“? Prožíváme srážku civilizací?
* * * Kolik imigrace si může Evropa dovolit, než přestane být Evropou? Obstojí v těžké konkurenci blízké budoucnosti Evropa jako celek nebo jako rozviklaný slepenec suverénních států s nedotknutelnou důstojností, zvláště jejich nejvyšších představitelů? Jsou dějiny kultury v Čechách a na Moravě myslitelné bez Němců? Byli Němci z Československa vyhnáni, nebo odsunuti?
( 12 )
