Ústecká kulturní platforma 98 ISBN:

© Ústecká kulturní platforma ’98 ISBN: 978-80-254-1101-8

Ústečané nejen v datech (2)

Prolog Když se někoho z Ústí zeptáte, jestli se mu tam líbí, odpoví většinou, že ne. Ale okolí že je hezké. A podobně jsme na tom s osobnostmi jmenovanými v této publikaci: významnými jsou zde klasifikováni zpravidla ti Ústečané, jejichž působení se pouze na Ústí neomezovalo či neomezuje. Buďto jsou tu jmenovaní jinde narození či proslavení lidé, kteří se zde v nějakém období realizovali a jinak s Ústím neměli mnoho společného, nebo lidé zde narození či vyrůstající, kteří ale ve známost a váženost vešli díky tomu, že svým působením formující lokalitu přesáhli. Některé ústecké osobnosti z druhé jmenované kategorie alespoň charakterizuje patrio­tismus, případně i lobují za město na vyšších územních a správních úrovních. Slovník shrnující tyto paradoxní “Ústečany” má svůj základ ve fragmentárních záznamech různých životopisců, případně v “sívíčkách” samotných osobností. Prameny však bylo nutno nejprve protřídit, srovnávat a nakonec upravit podle jednoho mustru. Při této práci se objevilo mnoho problémů a otázek, mezi nimi např. tyto: kdo zde má být, kdo ne a proč; do jaké míry je pro “významnost” toho kterého činu určující to, že zrovna ten udělá toto; jaké druhy lidských činností jsou předurčeny pro nabytí charakteru “významnosti” apod. Příznačné v této souvislosti je, že zatímco v minulých staletích lidé prosluli tím, že byli průmyslníky, starosty, ale třeba i inspektory tabáčních trafik či výběrčími vodního mýta, ve století 20. je pro slávu tím pravým spíše umělecké nadání. Hesla v tomto i jiných slovnících jako by se řídila úplně nejelementárnější syntaxí; věty jako by se podřizovaly základní formě skladebné dvojice; přísudek následoval podmět s toutéž železnou pravidelností, s jakou smrt přichází až po narození. V takovém sledu podobných příběhů o holých větách vždy potěší momenty, jakási barthesovská puncta, jež na životě toho kterého významného člověka jeho životopisce zaujaly, aniž by byly příliš rozhodující pro to, čím onen člověk vstoupil do dějin. V této publikaci se např. dočteme, že profesor Jiří Bartůněk byl rozhodnut, že začne malovat, až si postaví dům; starosta Ústí na počátku 20. století Friedrich Wilhlem Bornemann začal mít koncem války žaludeční a střevní potíže; spisovatelka Anna Sedlmayerová vyrůstala ve velké společnosti lidí a zvířat; průmyslník Johannes Schicht začal vyrábět v původní mydlárně, dnes Setuze, ovocné šťávy, aby odvrátil společnost od alkoholu; všudybyl Jiří Šosvald stačil při totálním nasazení organizovat mezinárodní volejbalové turnaje a  ještě zpívat u táboráku v  trampské osadě Ztracenka; a  badatel Ivo Wiesner, který chemii a chemické inženýrství považoval za exaktní a vysoce sofistikované obory, kde by měly zcela neochvějně platit známé fyzikální, chemické a matematické zákony, se dle vlastních slov celý život setkával se spoustou výjimek… Slast, kterou pociťujeme při čtení těchto šťavnatých, více či méně komických motivů, poněkud zpochybňuje závažnost onoho tvrdého, pozitivního jádra medailonů, a provokuje k zásadní otázce: Potřebujeme vlastně ještě nějaké dějiny lidí, když idea humanismu došla v nešťastném 20. století ke své “absolutní negaci”? Když člověk je např. podle Foucaulta stopa písku, kterou v blízké budoucnosti smaže vlna moře? V  medailonech významných Ústečanů se naštěstí často dozvíme nejen o životě té které osobnosti, ale i o existenci jiných subjektů, o institucích, době, zapomenutých ústeckých reáliích, stavbách, událostech, epochách či dějinných zvratech. Individualistická historie “géniů” se zde zdravě přelívá do takové historie, jakou preferuje v současném dějepisectví vlivná Škola 4

Análů: přihlíží k dějům geografickým, politickým, sociálním, demografickým, kulturním, každodenním a dalším. A samotní lidé? Nakonec se také hodí. Třeba budou i životy významných Ústečanů v budoucnu sloužit jako témata k rozjímání neolidí, kteří se v meditující izolaci budou připravovat na novou klonovou inkarnaci, jak o tom ve svém posledním románu Možnost ostrova (Odeon, Praha 2007) píše vizionářský spisovatel Michel Houellebecq, který je i autorem následujících citací. “Ve chvíli, kdy poslední zástupci druhu vymírají, považujeme za legitimní vzdát lidstvu naposledy hold; tento hold rovněž zmizí a  ztratí se v  písku času, nicméně musí být, aspoň jednou, vysloven.” I tato kniha je věnována člověku. “Ambicí tohoto díla je vzdát čest onomu nešťastnému a odvážnému druhu, který nás zrodil. Trpícímu, podlému druhu, sotva se lišícímu od opice, který však v  sobě nosil tolik vznešených snů. Zmučenému, protikladnému, individualistickému a hádavému, nezměrně egoistickému druhu, schopnému občas neslýchaných výbuchů násilí, který přesto nikdy nepřestal věřit v dobro a lásku. A také druhu, který si poprvé v dějinách světa dokázal představit možnost vlastního překonání.” (Elementární částice, Garamond, Praha 2007. Přeložil Alan Beguivin) Jaroslav Balvín ml.

5

Leden

kalendárium

Leden 6

1. 1. 1896 Nar. v Kbelicích u Lovosic Jiří Haller - filolog a mineralog († 25. 1. 1971) 2. 1. 1936 Nar. v Ústí n. L. Svatopluk Košvanec - jazzový trombonista (Ústečané 1) ............ 60 2. 1. 1938 Nar. v Táboře Bohumil Němeček - legenda československého boxu, olympijský vítěz a mistr Evropy (Ústečané 1) ............................................................................................... 74 4. 1. 1916 Nar. v Turnově Jan Kotík - malíř, sklář a keramik - působil na IVK v Ústí n. L. († 23. 3. 2002 Berlín) 4. 1. 1941 Nar. Petr Jonáš - dirigent 8. 1. 1991 Zemř. Jiřina Salačová - zpěvačka - rodačka z Terezína (* 1929) 8. 1. 1921 Nar. Egon Fries - novinář († 1996) 9. 1. 1751 Nar. v Litoměřicích Jan Josef Praupner - houslista a skladatel († 1824) 10. 1. 1800 Nar. v Děčíně Josef Hoyer - starosta v Ústí n. L. (1838 - 49) a první okresní soudce († 1881 v Litoměřicích) (Ústečané 1) ........................................................................ 49 10. 1. 1921 Nar. v Děčíně Václav Vejsada (Václav Habr) - novinář a spisovatel († 14. 8. 1984 v Kaprounu) 10. 1. 1956 Nar. ve Zvolenu ing. Milan Zemaník - tajemník Mag. města Ústí n. L. ....... 108 11. 1. 1979 Nar. v Plzni Mgr. Vendula Fremlová - výtvarnice, vysokoškolská pedagožka, doktorandka kat. VV PF UJEP (Ústečané 1) ......................................................................... 38 12. 1. 1666 Zemř. Johann Franz Rasch von Aschenfeld - vyšehradský kanovník, konsistoriální rada, generální vikář arcidiecéze a svatovítský probošt (* 1594 v Ústí n. L.) 14. 1. 1872 Nar. v Loucké u Budyně n. O. ak. mal. Antonín Hudeček - krajinář († 11. 8. 1941 v Častolovicích) 15. 1. 1791 Nar. v Kytlici - Falknově Franz Xaver Maxmilián Zippe - geolog a mineralog († 1863) 15. 1. 1926 Nar. v Hr. Králové JUDr. Václav Klier - významný člen a pracovník TJ Sokol v Ústí n. L. († 17. 3. 2004) 17. 1. 1968 Nar. v Děčíně Mgr. Martin Mrázik, Ph.D. - výtvarník - odb. as. a ved. kat. VV PF UJEP (Ústečané 1) ....................................................................................................................... 70 18. 1. 1971 Zemř. František Maxián st. - hudební pedagog a  klavírista (* 9. 11. 1907 v Teplicích) 19. 1. 1911 Nar. Karel Gottstein - ústecký fotograf († 6. 6. 1979) 19. 1. 1806 Nar. v  Řepnici Václav Jindřich Veit - hudební skladatel († 16. 2. 1864 v Litoměřicích) 19. 1. 1978 Nar. v  Praze Johana Součková - dramaturgyně Činoherního studia Ústí n. L (Ústečané 1) ........................................................................................................................ 91 20. 1. 1877 Nar. v Lovosicích Artuš Rektorys (Artur Wilhelm Albert Rektorys) - hudební redaktor († 31. 8. 1971) 20. 1. 1946 Nar. v Ústí n. L. - Neštěmicích Petr Hannig - skladatel 22. 1. 1806 Nar. v Litoměřicích Josef Emanuel Hilscher - dramatik a básník († 2. 11. 1837 v Milanu) 22. 1. 1886 Nar. Rudolf Blažek - vojenský kapelník - působil v Litoměřicích

kalendárium

Únor

22. 1. 1893 Nar. v Teplicích Michal Mareš - spisovatel a novinář († 17. 2. 1971 v Praze) 22. 1. 1966 Nar. v  Ústí  n.  L. Mgr. Michal Koleček, Ph.D. - kurátor a  vysokoškolský pedagog, děkan Fakulty užitého umění a designu UJEP (Ústečané 1) . .................... 57 24. 1. 1721 Nar. v Trutnově Franz Johan Steydler - dlouholetý rychtář a soudce v Ústí n. L. († 11. 4. 1799 v Ústí n. L.) (Ústečané 1) ................................................................................... 92 27. 1. 1956 Nar. ve Varnsdorfu PhDr. Kristina Kaiserová, CSc. - historička, nakladatelka, vědecká pracovnice (Ústav slovansko-germánských studií UJEP) (Ústečané 1) . . 55 28. 1. 1964 Nar. v  Ústí  n.  L. Mgr. Martin Fibiger - prozaik, filmový a  divadelní kritik, publicista, odb. as. na kat. bohemistiky PF UJEP 29. 1. 1931 Nar. v Praze Miroslav Raboch - sochař a pedagog 30. 1. 1907 Nar. v  Dolním Ročově Ladislav Tycler - učitel, politický vězeň († 29. 4. 1973) (Ústečané 1) ............................................................................................................................ 101

Únor

1. 2. 1981 Nar. Martina Hudcová - ústecká fotografka a grafička 3. 2. 1856 Nar. v Příbrami Dr. techn. věd Čeněk Zahálka, Dr. h. c. - zemědělský pedagog a geolog - působil v Roudnici n. L. († 27. 11. 1938 Roudnice n. L.) 3. 2. 1892 Nar. v Roudnici n. L. MUDr. Karel Čížek - lékař, předseda ústeckého Českého veslařského klubu († 31. 8. 1948) 4. 2. 1903 Nar. v Nymburce RNDr. Josef Veverka - poslanec Národního shromáždění, nejdéle vězněný český novinář († 8. 10. 1971 v Liberci) 5. 2. 1896 Nar. v Ústí n. L. František Zajíček - čestný občan města Ústí n. L. in memoriam († 7. 7. 1954 v Praze) (Ústečané 1) ........................................................................................... 107 5. 2. 1931 Nar. v Želénkách Rudolf Čechura - spisovatel (autor Maxipsa Fíka) 6. 2. 1923 Nar. v Kněževsi u Olešnice na Moravě Prof. PaedDr. Jaroslav Brožek, CSc. výtvarný pedagog, malíř a grafik (Ústečané 1) ..................................................................... 32 7. 2. 1903 Nar. v Roudnici n. L. Karel Alexander Benda - básník, dramatik a redaktor († 12. 9. 1971) 8. 2. 1839 Nar. v Libuni MUDr. Václav Pařík - lékař a vlastivědný pracovník - zakladatel muzea v Třebenicích († 9. 12. 1901 v Třebenicích) 8. 2. 1921 Zemř. v Hrušovanech n. Jevišovkou Max Dvořák - historik a teoretik umění (* 4. 6. 1874 v Roudnici n. L.) 11. 2. 1944 Nar. v  Harzgerode (v Německu) Růžena Petráková - ústecká výtvarnice a sochařka - čl. výtv. sk. Spolu (Ústečané 1) ........................................................................... 78 13. 2. 1616 Nar. v Lučním Chvojně u Ústí n. L. Jiří Ritschel - český protestantský filozof a  kněz - spolupracovník J. A. Komenského († 28. 12. 1683 v  Hexhamu Anglie) 13. 2. 1921 Nar. Karla Janečková - operní pěvkyně, sopranistka - dlouholetá členka a sólistka ústecké opery 7

Březen

kalendárium

14. 2. 1976 Nar. v Ústí n. L. Milan Hejduk - hokejista, olympijský vítěz a  čestný občan města Ústí n. L. (Ústečané 1) ......................................................................................................... 42 15. 2. 1920 Nar. v Ústí n. L. ing. Jiří Šosvald - geodet, hudebník, skladatel, organizátor, spisovatel atd. († 8. 12. 1994) (Ústečané 1) ............................................................................. 97 15. 2. 1932 Nar. ve Varnsdorfu Leoš Suchařípa - herec, dramaturg, divadelní teoretik, redaktor, kritik a překladatel († 14. 6. 2005 v Praze) (Ústečané 1) ............................. 94 15. 2. 1949 Nar. v Ústí n. L. Michal Gera - trumpetista (Ústečané 1) ............................................... 40 16. 2. 1859 Nar. v Doubici u Krásné Lípy Dr. H. C. Heinrich Lumpe - zakladatel zooparku v Ústí n. L. († 21. 3. 1936 v Dubí u Teplic) (Ústečané 1) . ................................................ 65 16. 2. 1886 Zemř. v Litoměřicích Karl Wilhelm Medau - vydavatel a knihtiskař (* 1791 ve Štětí) 16. 2. 1975 Nar. ve Slaném MgA. Jan Vaca - fotograf a reportér (Ústečané 1) ........................... 102 17. 2. 1919 Nar. v Kdyni Dr. Přemysl Peer - kronikář a archivář - autor publikace o městě Teplice († 28. 12. 1981 v Praze) 17. 2. 1971 Zemř. v Praze Michal Mareš - spisovatel a novinář (* 22. 1. 1893 v Teplicích) 18. 2. 1950 Nar. v Praze MUDr. Jaroslav Pichlík - chirurg, redaktor, kritik, fotograf ..... 79 20. 2. 1896 Zemř. v  Roudnici n. L. Karel Teige - český hudební spisovatel, organizátor hudebního života (*23. 10. 1859 v Čáslavi) 21. 2. 1846 Nar. v Ostředku u Benešova Svatopluk Čech - spisovatel - žil v Litoměřicích a pobýval v Peruci († 23. 2. 1908 v Praze) 21. 2. 1946 Nar. v  Kuřimi u  Brna ing. Vladimír Petlák - volejbalista, československý olympionik († 2. 2. 1999 v Ústí n. L.) (Ústečané 1) ............................................................ 78 21. 2. 1971 Nar. v Mostě Jana Michalcová - básnířka a spisovatelka (Ústečané 1) .................... 68 23. 2. 1972 Nar. v Ústí n. L. Mgr. Jan Řezáč - výtvarník, odb. as. a tajemník kat. VV PF UJEP - žije v Libově (Ústečané 1) ............................................................................................... 87 24. 2. 1801 Zemř. v  Praze Josef František Martin Pelcl, též Pelzel - spisovatel, historik a literární vědec - žil v Trmicích (* 11. 11. 1734 Rychnov n. Kn.) 25. 2. 1976 Nar. v Litoměřicích MgA. Andrea Horská - fotografka 28. 2. 1891 Nar. v Lovosicích Josef Vladyka - literární historik († 1964)

Březen 8

1. 3. 1886 Nar. v  Pöchlarn an der Donau (Rakousko) Oskar Kokoschka - malíř a spisovatel - pobýval v Ústí n. L. († 22. 2. 1980 v Montreux - Švýcarsko) 2. 3. 1954 Nar. ve Vrbně nad Lesy Zbyněk Roubal - scénograf a herec ČS Ústí n. L. († 13. 9. 2003 při autonehodě na Mladoboleslavsku) (Ústečané 1) ......................................... 86 5. 3. 1781 Nar. v Chřibské Carl Ferdinand Pohl - skladatel, hudební virtuos, zakladatel výroby skleněných harmonik († 1869) 5. 3. 1855 Nar. v Praze Jan Klecanda - spisovatel a pedagog († 16. 5. 1920 v Praze)

kalendárium

Březen

7. 3. 1856 Nar. v Roudnici n. L. Eduard Rechziegel - architekt a stavitel († 28. 12. 1925 v Praze) 8. 3. 1855 Nar. v Rynolticích u Jablonce n. N. Johann Schicht - podnikatel a významný průmyslník († 3. 6. 1907 v Ústí n. L.) (Ústečané 1) . ........................................................... 90 8. 3. 1952 Nar. ve Zlíně ing. Daniel Fajfr, M.Th. - programátor, kazatel a  misijní pracovník Církve bratrské (Ústečané 1) ................................................................................... 36 13. 3. 1901 Nar. v  Drážďanech Hanka Krawcec - lužickosrbská malířka a  grafička z Varnsdorfu († 19. 10. 1990 ve Filipově) 14. 3. 1920 Nar. v  Ústí  n.  L. Bedřich Rohan - pův. jm. Fritz Rothbaum - významný český novinář a  publicista - spolupracoval s  londýnskou BBC a  německou rozhlasovou stanicí v Baden Badenu († 10. 11. 2006 Londýn) (Ústečané 1) . ........ 85 16. 3. 1922 Nar. ve Stupavě (Slovensko) ing. Josef Hendrych - neúnavný ústecký turista, Mistr turistiky, čl. okr. předsednictva Českého svazu bojovníků za svobodu 16. 3. 1978 Nar. v Ústí n. L. Zdenka Belas - sopranistka (Ústečané 1) ............................................. 24 17. 3. 1906 Nar. v Košťanech Václav Zdeborský - malíř - působil v Duchcově († 22. 10. 1966 v Ústí n. L) 17. 3. 1912 Nar. ve Vraníně u  Štěpánovic Anna Sedlmayerová, roz. Jungwirthová spisovatelka († 13. 5. 1995 v Tourově u Vodňan) (Ústečané 1) . ................................... 89 17. 3. 1944 Nar. v Ústí n. L. Jan Pavelka - malíř - čl. výtv. sk. Spolu 17. 3. 1981 Zemř. Oldřich Hoblík - divadelní a  rozhlasový režisér (* 17. 12. 1913 v Hostomicích) 18. 3. 1928 Nar. ve Valdicích na Jičínsku Prof. PhDr. Vlastimil Kobrle, CSc. - věhlasný sbormistr a univerzitní profesor (Ústečané 1) ...................................................................... 57 18. 3. 1949 Nar. v Košicích Richard Haan - operní pěvec - barytonista (Ústečané 1) .............. 41 18. 3. 1964 Nar. v Jablonci n. N. Martin Fahrner - divadelní dramaturg, prozaik a spisovatel (studoval PF UJEP v Ústí n. L.) 19. 3. 1936 Nar. Ludmila Škorpilová - operní pěvkyně - sólistka opery ústeckého divadla 19. 3. 1936 Nar. v Berehovu (Podkarpatská Rus) doc. PaedDr. Mikoláš Popovič, CSc. pedagog a sbormistr 20. 3. 1941 Nar. v Praze Pavel Baňka - fotograf - působí na UJEP v Ústí n. L. 21. 3. 1799 Nar. v  Litoměřicích Emanuel Kučera - významný litograf († 16. 5. 1851 v Praze) 22. 3. 1920 Nar. v Soběslavi Jaroslav Brodský - učitel v Brné n. L., iniciátor vzniku klubu politických vězňů K 231 († 2. 8. 1981 v Torontu - Kanada) (Ústečané 1) . .............. 29 23. 3. 1937 Nar. v Praze Eva Brodská - malířka a textilní výtvarnice z Roudnice n. L. 24. 3. 1932 Nar. v Tisé u Ústí n. L. Václav Zítek - operní pěvec (baryton) (Ústečané 1) ....... 108 24. 3. 1947 Nar. v Děčíně Jiří Bartoška - herec (Ústečané 1) ................................................................ 23 25. 3. 1830 Nar. v Meisenheimu am Glan v Porýní Dr. Max Schaffner - ředitel a president Spolku pro chemickou a  hutní výrobu († 17. 6. 1906 v  Meranu v  jižním Tyrolsku) (Ústečané 1) . .................................................................................................................... 90 25. 3. 1921 Nar. v Roudnici n. L. Jan Kozák - spisovatel († 5. 5. 1995 v Praze) 9

Duben

kalendárium

26. 3. 1941 Nar. v Roudnici n. L. Jiří Najnar - violista 27. 3. 1573 Zemř. Johannes Münch - primátor města Ústí n. L. (úřadoval 11. 9. 1565 - 27. 3. 1573) 29. 3. 1936 Nar. Pavel Fiala - herec - umělecký vedoucí Kladivadla 29. 3. 1974 Nar. v Praze ing. Daniel Fiker - fotograf a popularizátor krás Ústecka (Ústečané 1) .......................................................................................................................................................... 37

30. 3. 1868 Nar. v  Suchomastech František Cajthaml-Liberté - spisovatel a  publicista († 3. 5. 1936 v Bystřanech u Teplic) 31. 3. 1934 Nar. Trmicích Karel Plechač - cestovatel, horolezec, fotograf

Duben 1. 4. 1901 Nar. v Roudnici n. L. Jan Lauschmann - chemik a fotograf († 1. 1. 1991) 1. 4. 1916 Nar. v Kirově (býv. SSSR) Jindřich Helekal - ústecký malíř a grafik († 16. 1. 1987 v Praze) 1. 4. 1970 Nar. v Ústí n. L. Mgr. Jiří Lhota - výtvarník a vysokoškolský pedagog (Ústečané



1) .......................................................................................................................................................... 65



2. 4. 1866 Nar. v Bošicích u Kouřimi František Kučera - etnograf a historik - zakladatel roudnického Podřipského muzea († 1949 v Roudnici n. L.) 2. 4. 1889 Nar. ve Vřeskovicich u  Přeštic Jaroslav František Urban - básník, spisovatel, vlastivědný publicista a  menšinový pracovník († 21. 7. 1960 v Nepomuku) (Ústečané 1) . ......................................................................................................... 102 3. 4. 1901 Nar. František Pinc - historik, vlastivědný pracovník a  publicista († 26. 10. 1982) 5. 4. 1936 Zemř. František Bayer - zoolog, paleontolog a publicista (* 1854 ve Mšeném) 6. 4. 1991 Zemř. Karel Misař - spisovatel a  filmový scenárista (* 30. 9. 1934 v Ploskovicích) 7. 4. 1811 Nar. v  Děčíně Leopold Lev Thun-Hohenstein - politik, ministr a  právník († 17. 12. 1888 ve Vídni) 9. 4. 1936 Nar. Pavel Kraus - spisovatel detektivní literatury 9. 4. 1946 Nar. Ludmila Hájková - fotografka - žijící v Ústí n. L. (Ústečané 1) ......................... 41 11. 4. 1881 Nar. v Teplicích Karl Rudolph - botanik a univerzitní profesor († 1937) 12. 4. 1971 Nar. v Č. Budějovicích Tomáš Krejčíř - populární herec a moderátor (Ústečané 1) .......................................................................................................................................................... 61

13. 4. 1886 Nar. v Rovném Vojtěch Bořivoj Aim - skladatel a sbormistr († 10. 9. 1972) 14. 4. 1745 Nar. v Ústí n. L. Franz Xaver Josef Köhler - starosta v Ústí n. L. (1788 - 89) († 22. 9.1789 v Ústí n. L.) (Ústečané 1) ..................................................................................... 60 14. 4. 1802 Nar. v Chodoulicích Josef Venceslav Štěpán Vlasák - pedagog († 16. 6. 1871 v Litoměřicích) 14. 4. 1931 Nar. v Trmicích ak. mal. Jindra Husáriková - známá česká výtvarnice (Ústečané 10

Květen

kalendárium

1) .......................................................................................................................................................... 50

15. 4. 1973 Nar. v  Perniku (Bulharsko) Nadia Surel Novotná - výtvarnice a  designerka (od r. 2000 žije a pracuje v Ústí n. L.) 18. 4. 1911 Nar. v  Hradci Králové ing. arch. Jan Gabriel - významný ústecký architekt († 29. 11. 1990 v Ústí n. L.) (Ústečané 1) ................................................................................. 38 18. 4. 1949 Nar. v Ústí n. L. ak. mal. Jiří Novosad - věhlasný český výtvarník († 29. 9. 2006 v Lovosicích) (Ústečané 1) .............................................................................................................. 77 18. 4. 1952 Nar. v Ústí n. L. Mgr. Zdeněk Kymlička - organizátor (Evropský svátek hudby, Ples všech Ústečanů aj.) (Ústečané 1) ........................................................................................ 64 19. 4. 1768 Nar. v Keblicích u Litoměřic Johann Maresch - starosta v Ústí n. L. (1799 1831), učitel a regenschori († 17. 3. 1831) (Ústečané 1) ................................................... 66 20. 4. 1961 Nar. v Praze Mgr. Jaroslav Polanecký, Ph.D. - výtvarník a pedagog (Kat. dějin a teorie umění - FUUD UJEP) 21. 4. 1913 Nar. v Českých Budějovicích Norbert Frýd - spisovatel a publicista - vězněn v Terezíně († 17. 3. 1976 v Praze) 21. 4. 1921 Nar. v Domažlicích doc. RNDr. Václav Rádl - dřevorytec, řezbář a pedagog v 60. l. proděkan PedF v Ústí n. L. 23. 4. 1828 Zemř. Wenzel Pokorny - starosta v  Ústí  n.  L. (1798 - 99), lékárník (* 1760 v Praze) 25. 4. 1971 Zemř. v Teplicích Karel Kupka - malíř (* 4. 7. 1905 v Manětíně) 26. 4. 1896 Zemř. ve Vídni Vincenc Pilz - rakouský sochař (* 14. 11. 1816 ve Varnsdorfu) 27. 4. 1886 Nar. v Podlesí (tehdy ještě Příbram V - Drmlovo Pole) - PhDr. Jaroslav Kubista - spisovatel, pedagog a politik - působil v Ústí n. L. († 9. 12. 1944) 27. 4. 1968 Nar. v Ústí n. L. Mgr. Martin Raudenský - grafik, ilustrátor a vysokoškolský pedagog (Ústečané 1) ........................................................................................................................ 83 28. 4. 1728 Nar. v  Ústí  n.  L. Adalbert Wenzel Tham - subsyndicus a  později starosta v Ústí n. L. († 1. 1. 1793 v Ústí n. L.) (Ústečané 1) ............................................................ 100 28. 4. 1946 Nar. v  Teplicích Prof. Mgr. Jiří Bartůněk - malíř, grafik a  vysokoškolský pedagog (Ústečané 1) ........................................................................................................................ 24 30. 4. 1701 Nar. v Bílině Johann Ignaz Angermayer - skladatel a houslista († 23. 2. 1732) 30. 4. 1941 Nar. Nevena Černohorská - zdravotnice a  humanitární pracovnice Č. Červeného kříže v Ústí n. L.

Květen

2. 5. 1929 Nar. ve Lvově na Ukrajině MUDr. Jiří Salamanczuk - dětský lékař, výtvarník, spisovatel a multilingvista († 23. 12. 1992 v Ústí n. L.) (Ústečané 1) ......................... 88 2. 5. 1932 Nar. v Mladé Boleslavi Mgr. Arnošt Herrmann - prozaik, místopředseda Svč. klubu spisovatelů v Ústí n. L. 2. 5. 1967 Nar. v  Karlových Varech Mgr. Jan Kubata - primátor města Ústí  n.  L., 11

Květen

3. 5. 1936



3. 5. 1939



4. 5. 1959



4. 5. 1968 6. 5. 1822



6. 5. 1950 7. 5. 1576 8. 5. 1921



9. 5. 1926

10. 5. 1949 11. 5. 1958 12. 5. 1936 13. 5. 1951 15. 5. 1936 15. 5. 1955

kalendárium několikanásobný mistr republiky v běhu na lyžích (Ústečané 1) . ............................... 62 Zemř. v  Bystřanech u  Teplic František Cajthaml-Liberté - spisovatel a publicista (* 30. 3. 1868 v Suchomastech) Nar. v Chabařovicích Antonín Gebert - průkopník dětského tancování v ČR († 10. 10. 2005 v Ústí n. L.) (Ústečané 1) ................................................................................. 40 Nar. v  Louce u  Litvínova ak. mal. doc. Vladimír Švec - výtvarník a vysokoškolský učitel malby (Ústečané 1) ........................................................................... 100 Nar. v Ústí n. L. Leoš Noha - herec (Ústečané 1) . ............................................................... 75 Zemř. Franz Josef Pietsch - učitel - pokoušel se v Ústí založit první veřejnou knihovnu Nar. v Lounech Václav Satran - malíř, grafik a ilustrátor (Ústečané 1) .................... 88 Zemř. v Litoměřicích Ambrosio Balli (Ambrož Vlach) - stavitel Nar. Marie Štréblová - operní pěvkyně, mezzosopranistka - dlouholetá sólistka ústecké opery († 5. 8. 1983) Nar. Zdeněk Vojtek - knihovník - dlouholetý kulturní pracovník Ústecka i Severočeského kraje Nar. v Ústí n. L. Ivan Dostál - hudebník, úředník, promotér a politik, duchovní otec Mezinárodního Jazz & Blues Festivalu (Ústečané 1) . .............................................. 35 Nar. v Ústí n. L. Karel Kopic - výtvarník, ilustrátor a někdejší profesionální hudebník (Ústečané 1) ...................................................................................................................... 59 Nar. v Kladně Dobrava Moldanová - literární historička, kritička a univerzitní profesorka - děkanka PF UJEP Ústí n. L. Nar. v Praze Zdena Bratršovská - spisovatelka - studovala v Ústí n. L. Nar. Zdeněk Kozlík - tanečník - dlouholetý člen baletu ústeckého divadla Nar. v Moskvě Gennadij Avdějev - malíř (žije a pracuje v Ústí n. L.) (Ústečané 1) .............................................................................................................................................................. 23

16. 5. 1851 Zemř. v  Praze Emanuel Kučera - významný litograf (* 21. 3. 1799 v Litoměřicích) 16. 5. 1920 Zemř. v Praze Jan Klecanda - spisovatel a pedagog (* 5. 3. 1855 v Praze) 16. 5. 1961 Nar. v Ústí n. L. ing. Jan Vojtek - projektant, volejbalista, kulisák, konzultant spoluzakladatel o. s. Ústecká kulturní platforma ‘98 (Ústečané 1) ............................ 105 17. 5. 1895 Nar. v Ústí n. L. Ernst Neuschul - malíř a tanečník javánských tanců († 11. 9. 1968 v Hampsteadu u Londýna) (Ústečané 1) ...................................................................... 72 18. 5. 1901 Nar. v  Lukohořanech Josef Kalach - zedník, hudební skladatel a  dirigent († 1967) 18. 5. 1965 Nar. v Ústí n. L. Dipl. Des. Lenka Holíková - keramička (Ústečané 1) ................... 47 21. 5. 1936 Nar. v  Písku Václav Daneš - malíř, varhaník, pedagog († 1. 2. 2004 v Ústí n. L.) 22. 5. 1952 Nar. v Praze ing. Aleš Brožek - ředitel Severočeské vědecké knihovny, vexilolog (Ústečané 1) ........................................................................................................................................... 31

25. 5. 1801 Zemř. v  Litoměřicích Ferdinand Kindermann - 7. litoměřický biskup (* 27. 11. 1740 v Království u Šluknova) 12

Červen

kalendárium

26. 5. 1851 Nar. ve Velkém Ježově Filip Drha (Emanuel Pišišvor) - spisovatel a novinář žil v Třebenicích a Libochovicích († 25. 5. 1908 v Libochovicích) 26. 5. 1901 Nar. ve Dvoře Králové Bohumil Turek - motocyklový a automobilový závodník - žil v Ústí n. L. 26. 5. 1946 Nar. v  Ústí  n.  L. ak. mal., doc. Jaroslav Prášil - malíř, sklářský výtvarník a šperkař 26. 5. 1949 Nar. v  Ústí  n.  L. prof. Mgr. Miloš Michálek - grafik a  univerzitní profesor výtvarné výchovy (volná grafika) (Ústečané 1) .................................................................... 69 27. 5. 1881 Zemř. v Teplicích Josef Groh - varhaník a ředitel kůru (* 1815 v Rumburku) 28. 5. 1791 Nar. v  Kralupech n. Vlt. Jan Jodl Kralupský - filolog - profesor gymnázia v Litoměřicích († 28. 1. 1869 v Kralupech n. Vlt.) 28. 5. 1948 Nar. v Ústí n. L. Eva Vágnerová - výtvarnice (Ústečané 1) . ......................................... 103 28. 5. 1970 Nar. v Teplicích Zdeněk Rusín - zámečník, hudebník, komunitní pracovník, divadelník, redaktor, občasný publicista (Ústečané 1) ...................................................... 87 29. 5. 1931 Zemř. v  Teplicích - Trnovanech Karel Huml - vojenský kapelník a  učitel hudby 29. 5. 1971 Zemř. při dopr. nehodě u  Mnichova Karel Lerch - sochař (* 30. 6. 1913 v Zabrušanech u Teplic) 30. 5. 1857 Nar. v Meerane v Sasku Dr. Chem. Friedrich Wilhlem Bornemann - chemik, podnikatel a  průmyslník - starosta (1914 - 19) v  Ústí  n.  L. († 21. 12. 1921 v Lipsku) (Ústečané 1) ...................................................................................................................... 27 31. 5. 1886 Nar. v  Opavě prof. dr. ing. Alois Parma - báňský odborník, publicista a pedagog - působil v Duchcově († 8. 8. 1943 v Příbrami) 31. 5. 1986 Zemř. v  Ústí  n.  L. Jan Oliva - hudební skladatel, pedagog a  rozhlasový pracovník (* 1923)

Červen

1. 6. 1968 Nar. v Praze Daniel Hůlka - zpěvák (romantický baryton) (Ústečané 1) ............... 51 3. 6. 1921 Nar. v  Újezdu na Moravě ak. soch. František Rabel - teplický umělecký návrhář, čestný občan města Duchova († 7. 4. 2007) 4. 6. 1791 Nar. ve Valtířově Anton Marian - chemik a pedagog 4. 6. 1874 Nar. v Roudnici n. L. Max Dvořák - historik a teoretik umění († 8. 2. 1921 v Hrušovanech n. Jevišovkou) 6. 6. 1986 Nar. Jakub Čermák - teplický básník 9. 6. 1936 Nar. v Teplicích Rastislav Michal - malíř a grafik 9. 6. 1955 Nar. v Praze Jan Hrušínský - herec (Ústečané 1) ................................................................ 49 9. 6. 1968 Nar. v  Teplicích Radim Neuvirt - hvězdář, básník, spisovatel, publicista, performer, režisér, malíř, moderátor… (Ústečané 1) ......................................................... 73 10. 6. 1656 Nar. v Ambras (Rakousko) Franz Tollinger - též Döllinger - sochař a stavitel - spolupracovník stavitelů Broggiových († 1717) 13

Červen

kalendárium

10. 6. 1932 Nar. v Mukačevu Mgr. Květa Koníčková Jonášová - sopranistka a pedagožka, sólistka ústecké opery (Ústečané 1) . .......................................................................................... 58 10. 6. 1954 Nar. v Ústí n. L. PhDr. Vladimír Kaiser - archivář, historik, publicista - ředitel Archivu města Ústí n. L. 11. 6. 1778 Nar. v Praze Dr. Anton Stolz - lékař, městský radní v Ústí n. L. (1805 - 1814), přítel J. W. Goetha († 17. 8. 1855 v Teplicích) (Ústečané 1) . .......................................... 92 13. 6. 1921 Nar. Bohumil Berka - dirigent 13. 6. 1936 Nar. v Ledvicích ak. mal. Antonín Procházka - výtvarník a grafik († 29. 11. 1991 v Ústí n. L.) 13. 6. 1973 Nar. v Ústí n. L. Roman Zach - herec (Ústečané 1) . ........................................................ 107 14. 6. 1857 Nar. v Kolíně Ignaz Petschek - podnikatel, majitel severočeských hnědouhelných dolů († 15. 2. 1934 v Ústí n. L.) (Ústečané 1) ......................................................................... 79 14. 6. 1928 Nar. v Mnichově Hradišti Helena Borská - laureátka Ceny primátora města Ústí n. L. za r. 2004 in memoriam († 16. 5. 2004 v Ústí n. L.) (Ústečané 1) . .......... 27 14. 6. 1936 Nar. ve Varnsdorfu doc. dr. Stanislav Navrátil, CSc. - vysokoškolský učitel na katedře pedagogiky UJEP v Ústí n. L. 15. 6. 1902 Nar. v Ústí n. L. ak. soch. Otto Benda - výtvarník, fotograf a modelář († 2. 11. 1976 v Ústí n. L.) 16. 6. 1871 Zemř. v Litoměřicích Josef Venceslav Štěpán Vlasák - pedagog (* 14. 4. 1802 v Chodoulicích) 16. 6. 1901 Nar. Alois Sarauer - skladatel a pedagog († 1980) 16. 6. 1949 Nar. v Teplicích Šárka Roščáková - výtvarnice a keramička (Ústečané 1) ............. 86 16. 6. 1969 Nar. v Ústí n. L. Josef Formánek - prozaik, reportér a cestovatel (Ústečané 1) .... 37 16. 6. 1969 Nar. v  Ústí  n.  L. Mgr. Martin Kolář - výtvarník, kurátor, teoretik - FUUD UJEP 19. 6. 1978 Nar. v Praze Emil ‘Emilio’ Dvořák - redaktor, novinář, publicista, organizátor a cestovatel, zakladatel benefičního festivalu ÚtulekFest (Ústečané 1) ..................... 36 19. 6. 1981 Nar. v Bratislavě Natália Deáková - režisérka a umělecká šéfka Činoherního studia v Ústí n. L. (Ústečané 1) ..................................................................................................... 33 21. 6. 1921 Nar. Václav Kyselka - sochař 23. 6. 1921 Nar. v  Sychrově Dr. Johanna von Herzogenbergová - kunsthistorička, kurátorka, členka představenstva Spolku Adalberta Stiftera v Mnichově (Ústečané 1) .......................................................................................................................................................... 43

24. 6. 1883 Nar. na zámku Waldstein Dr. Victor Franz Hess - vědec, nositel Nobelovy ceny, pracoval v ústecké chemičce († 17. 12. 1964 v Mt. Vernon - USA) (Ústečané 1) .......................................................................................................................................................... 45

25. 6. 1974 Nar. v Ústí n. L. Mgr. Martin Krsek - novinář, publicista, historik (Ústečané 1) . 62 29. 6. 1781 Nar. v Jiřetíně p. Jedlovou Josef Müller - pražský radní († 26. 1. 1862 ve Vídni) 29. 6. 1807 Zemř. Ferdinand Hieronymus Ertl - advokát a městský syndikus v Ústí n. L. (* 1730 v Görkau) 29. 6. 1991 Zemř. v Ústí n. L. Norbert Snítil - režisér ústecké opery (* 26. 8. 1933 v Hradci 14

Červenec

kalendárium

Králové) 30. 6. 1913 Nar. v  Zabrušanech u  Teplic Karel Lerch - sochař († 29. 5. 1971 při dopr. nehodě u Mnichova)

Červenec

1. 7. 1852 Nar. v Babinách II Wenzel Hieke - historik, knihovník a archivář († 3. 4. 1895)



3. 7. 1926 Nar. v  Ústí  n.  L. ak. soch. Milan Lahoda - malíř a  sochař - žil a  pracoval v Teplicích 4. 7. 1905 Nar. v Manětíně Karel Kupka - malíř († 25. 4. 1971 v Teplicích) 4. 7. 1976 Nar. v  Chomutově Mgr. Romana Hlavešová - ústecká výtvarnice a  terénní soc. prac. u spol. Člověk v tísni 5. 7. 1586 Nar. v Ústí n. L. Johannes Augustin Tichtenbaum z Breitensfelsu - městský radní (1610 - 16 s výjimkou r. 1615), renesanční básník (autor latinského eposu o historii Ústí n. L.) a humanista († 6. 4. 1634) (Ústečané 1) . ..................................... 100 5. 7. 1913 Nar. v Teplicích Hanuš Bonn - básník, literární kritik a překladatel († 20. 10. 1941 v konc. táboře Mauthausen) 6. 7. 1921 Nar. Miloslav Bervíd - dirigent († 8. 9. 1980) 7. 7. 1901 Nar. Miloš Raisler - pěvec - dlouholetý člen Krušnohorského divadla v Teplicích († 18. 4. 1991 v Teplicích) 8. 7. 1811 Nar. v  Bílině MUDr. August Emanuel Reuss - lékař a  botanik († 1873 ve Vídni) 8. 7. 1891 Nar. v  Dobříni u  Roudnice n. L. Josef Hora - český básník († 21. 6. 1945 v Praze) 10. 7. 1856 Zemř. v Litoměřicích Josef Filip Duras - notář - zaměstnavatel K. H. Máchy 11. 7. 1687 Zemř. v  Ústí  n.  L. Ferdinand Hartl ze Scharfensteinu - primátor města Ústí n. L. (úřadoval 1699 - 1702) 12. 7. 1898 Nar. v Bříze u Litoměřic MUDr. Vladimír Hlaváček - lékař a otorinolaryngolog - jeden ze zakladatelů českého ušního, nosního a krčního lékařství († 15. 12. 1976) 12. 7. 1941 Nar. Rainer Peschl - výtvarník, sochař a malíř 14. 7. 1656 Nar. v  Ústí  n.  L. Johann Michael Bretschneider - barokní malíř († 1729 ve Vídni) 17. 7. 1981 Nar. v Mostě Jan Hodač - fotograf, zakládající čl. fotoklubu Vývojka, čl. Spolku pro rozvoj turismu v Krušných horách (Ústečané 1) ......................................................... 46 18. 7. 1926 Nar. v Ústí n. L. - Předlicích ak. soch. Břetislav Holakovský - zasloužilý umělec

(Ústečané 1) ........................................................................................................................................... 45



(Ústečané 1) ........................................................................................................................................... 46

18. 7. 1964 Nar. v Ústí n. L. Radek Strnad - kuchař, novinář, redaktor Ústeckého deníku a příležitostný fotoreportér (Ústečané 1).................................................................................. 93 20. 7. 1933 Nar. v Opavě ing. Ivo Wiesner - výzkumník a badatel (Ústečané 1) . ..................... 106 15

Srpen

kalendárium

22. 7. 1846 Nar. v  Terezíně Anton Ohorn - spisovatel, dramatik a  literární historik († 30. 6. 1924 v Chemnitz) 24. 7. 1926 Nar. v Ústí n. L. Jindra Pokorná - pěvkyně - sopranistka († 9. 1. 2007) 25. 7. 1726 Nar. v Ústí n. L. - Všebořicích Josef Ignác Netter - sochař a malíř 28. 7. 1876 Nar. ve Staré Skalce Franz Queißer - pedagog, archivář, fotograf, zakládající člen ústeckého vlastivědného sdružení ‘Deutscher Heimatbund’ († 25. 8. 1945 Beyern) (Ústečané 1) ......................................................................................................................... 81 28. 7. 1896 Nar. v  Plánici Vlasta Ambrožová - malířka, grafička a  učitelka - působila v Lounkách u Roudnice n. L.) 28. 7. 1953 Nar. v Ústí n. L. ing. arch. Zdeněk Havlík - architekt, prezident ústecké sekce Lions Club International (Ústečané 1) . .................................................................................... 42 30. 7. 1886 Nar. v Záluží pod Řípem Václav Frič - kulturní a osvětový pracovník - působil v Ústí n. L. († 22. 6. 1936)

Srpen

3. 8. 1933 Nar. v Krhanicích nad Sázavou Miroslav Houra - malíř a grafik († 19. 1. 2006 v Ústí n. L.) (Ústečané 1) ................................................................................................................. 48 3. 8. 1943 Nar. Mnislav Zelený ‘Atapana’ - novinář, fotograf a  spisovatel, předseda správní rady o. p. s. Velká Amazonie 4. 8. 1931 Nar. v Novém Boru Vilém Veselý - sklář, sochař a pedagog († 2003) 6. 8. 1936 Nar. Helena Dobrodinská - výtvarnice a malířka - žije v Ústí n. L. 7. 8. 1946 Nar. v Ústí n. L. Jaroslav Vlček - malíř - čl. výtv. sk. Spolu 10. 8. 1803 Zemř. v Ústí n. L. Phillip Büchel - starosta v Ústí n. L. (* 1734) 10. 8. 1932 Nar. v Praze ing. Vladimír Páral - spisovatel (Ústečané 1) . .......................................... 77 11. 8. 1941 Zemř. v  Častolovicích ak. mal. Antonín Hudeček - krajinář (* 14. 1. 1872 v Loucké u Budyně n. O.) 12. 8. 1856 Nar. Českých Budějovicích Karel Rozum - pedagog, historik, etnograf a  vlastivědný pracovník - zakladatel Podřipského muzea v  Roudnici n. L. († 28. 3. 1933 v Chodounech) 12. 8. 1933 Nar. ve Dvoře Králové Mgr. Jan Škvára - promovaný historik umění, teoretik a kritik (Ústečané 1) ........................................................................................................................... 95 14. 8. 1929 Nar. v Praze ak. mal. Miroslav Prošek - výtvarník, učitel malby - žil a tvořil v Litoměřicích, působil na KVV PI v Ústí n. L. († 28. 3. 1988) (Ústečané 1) ......... 81 15. 8. 1964 Nar. v Praze Mgr. Petr Gandalovič - pedagog, revolucionář, konzul, ministr… (Ústečané 1) ........................................................................................................................................... 39

20. 8. 1856 Nar. v Pokraticích u Litoměřic Václav Babinský - legendární lupič († 1. 8. 1879 v Řepích u Prahy) 20. 8. 1933 Nar. v Praze Prof. PhDr. Tomáš Fiala, CSc. - sbormistr a pedagog, emeritní profesor kat. HV PF UJEP 16

Září

kalendárium

21. 8. 1931 Nar. v Dubí u Teplic Horymír Zelenka - básník a naivní malíř († 14. 6. 1992) 22. 8. 1832 Nar. ve Freibergu v  Sasku Ernst Gustav Doerell - malíř († 18. 3. 1877 v Ústí n. L.) (Ústečané 1) ................................................................................................................. 34 22. 8. 1901 Nar. v Duchcově Hermann Zettlitzer - sochař († 2. 2. 1957) 23. 8. 1891 Nar. v České Kamenici Josef Rolf Knobloch - malíř († 1964 v Mnichově) 26. 8. 1962 Nar. v  Praze Mgr. Petr Poledňák - režisér, skladatel, scénárista, dramatik a podnikatel (Ústečané 1) ................................................................................................................ 80 26. 8. 1933 Nar. v  Hradci Králové Norbert Snítil - režisér ústecké opery († 29. 6. 1991 v Ústí n. L.) 28. 8. 1727 Zemř. v Ústí n. L. Jan Václav Kleinnickel - primátor města Ústí n. L. 30. 8. 1963 Nar. v Ústí n. L. Dagmar Bergrová - výtvarnice 31. 8. 1821 Nar. v  Polepech Václav Hugo Zavrtal - skladatel a  kapelník († 8. 9. 1899 v Litoměřicích) 31. 8. 1836 Zemř. v  Křešicích u  Litoměřic Vincenc Zahradník - spisovatel a  filozof (* 29. 12. 1790 v Mladé Boleslavi) 31. 8. 1886 Nar. v  Doksanech prof. MUDr. František Ninger, DrSc. - lékař a  pedagog († 31. 5. 1966 v Praze) 31. 8. 1971 Zemř. Artuš Rektorys (Artur Wilhelm Albert Rektorys) - hudební redaktor (* 20. 1. 1877 v Lovosicích)

Září

1. 9. 1981 Nar. v Ústí n. L. Mgr. Martin Nosek - hudebník, promotér, pedagog (Ústečané 1) 75

9. 9. 1926 Nar. v Ústí n. L. ing. Jan Šilar, DrSc. - hydrogeolog 11. 9. 1926 Nar. Miroslav Smyčka - operní pěvec - barytonista - člen Městského divadla v Ústí n. L. 12. 9. 1971 Zemř. Karel Alexandr Benda - básník a  dramatik (* 7. 2.1903 v Roudnici n. L.) 13. 9. 1946 Nar. v Ústí n. L. ak. mal. Alena Bílková (roz. Koblencová) - malířka, grafička - žije a pracuje v Petrovicích (Ústečané 1) . ............................................................................. 26 13. 9. 2003 Zemř. (při autonehodě na Mladoboleslavsku) Zbyněk Roubal - scénograf a herec ČS Ústí n. L. (Ústečané 1) ................................................................................................ 86 14. 9. 1763 Zemř. Ferdinand Franz Hartl ze Scharfensteinu - primátor města Ústí n. L. (úřadoval 9. 12. 1729 - 10. 1. 1753) a císařský rychtář 16. 9. 1928 Nar. ve Zdicích u  Berouna PhMr. Ludmila Blažková (roz. Honskusová) lékárnice, po r. 1989 první starostka TJ Sokol v Ústí n. L. († 12. 10. 2001) 17. 9. 1861 Zemř. v Litoměřicích Josef Gaube - stavitel a architekt (rodák z Mlékojed) 17. 9. 1928 Nar. v  Semilech Ladislav Muška - prozaik, dramatik, esejista, recenzent, redaktor a předseda Severočeského klubu spisovatelů (Ústečané 1) .......................... 70 17. 9. 1956 Nar. v  Ústí  n.  L. Petr Berounský - umělecký a  reklamní fotograf, 17

Říjen 19. 9. 1973 20. 9. 1641 25. 9. 1852

27. 9. 1963 28. 9. 1921 29. 9. 1801 29. 9. 1886

29. 9. 1951 30. 9. 1934

kalendárium profesionál (Ústečané 1) . ................................................................................................................. 25 Nar. v  Litoměřicích Jan Brambůrek - hudebník, skladatel, sound engineer, hudební producent, organizátor (Ústečané 1) . ..................................................................... 28 Zemř. v Litoměřicích Václav Vilém z Roupova - český šlechtic a politik, jeden z předních vůdců stavovského povstání (* cca 1577 v Litoměřicích) Nar. v Dobré u Kladna Eduard Jakob Weinmann - podnikatel, velkoobchodník s uhlím († 6. 10. 1928 v Ústí n. L.) (Ústečané 1) . ............................................................... 106 Nar. v Frýdku - Místku Ivana Chýlková - herečka (Ústečané 1) ................................. 52 Nar. v Teplicích Jan Rimon - hudební skladatel († 11. 3. 1991) Nar. v Bílině František Xaver Horský - zemědělský odborník († 1877) Nar. v  Hrobu Artur Holas - klarinetista, významný instrumentalista České filharmonie - († 1945) Nar. v  Děčíně Jitka Badoučková - básnířka, překladatelka, publicistka, aktivistka opavského o. s. Holos Nar. v  Ploskovicích Karel Misař - spisovatel a  filmový scenárista († 6. 4. 1991)

Říjen 1. 10. 1906 Nar. v Liberci Jiří Kořínek - esperantista, překladatel († 1989 v Ústí n. L.) 2. 10. 1856 Nar. v Děčíně Viktor Patzelt - lékař, přírodovědec († 1908 v Mostě) 3. 10. 1761 Nar. v Praze dr. Franz Ambros Reuss - lékař a balneolog - zakladatel bílinských lázní Kyselka († 9. 9. 1830 v Bílině) 4. 10. 1959 Nar. v  Chomutově JUDr. Pavel Mareček - advokát, příležitostný publicista, spoluzakladatel ústeckého Artfora (Ústečané 1) .................................................................. 66 5. 10. 1854 Nar. v  Ústí  n.  L. Ferdinand Maresch - podnikatel a  továrník, čl. městské rady v  Ústí  n.  L. (1890 - 1919), poslanec zemského sněmu († 2. 8. 1940 v Ústí n. L.) (Ústečané 1) ................................................................................................................. 66 5. 10. 1940 Nar. v  Kostomlatech u  Nymburka František Málek - turista, organizátor, znalec našich rozhleden, autor několika stovek památných razítek 6. 10. 1963 Nar. v  Bruntálu Mgr. Václav Houfek - kurátor historických a  uměleckých sbírek, vědecký pracovník (Ústečané 1) ................................................................................... 47 8. 10. 1971 Zemř. v  Liberci RNDr. Josef Veverka - poslanec Národního shromáždění, nejdéle vězněný český novinář (* 4. 2. 1903 v Nymburce) 9. 10. 1823 Nar. v Lipové u Šluknova Antonín Ludvík Frind - spisovatel - 13. litoměřický biskup († 28. 10. 1881 v Litoměřicích) 10. 10. 1866 Nar. v Přimdě ThDr. Josef Gross - 15. litoměřický biskup († 20. 1. 1931) 12. 10. 1728 Nar. v  Ústí  n.  L. Anton Raphael Mengs - klasicistní malíř († 29. 7. 1779 v Římě) 13. 10. 1954 Nar. v  České Lípě Miroslav Jedlička - tiskař, výtvarník a  sborový pěvec spoluzakladatel o. s. Ústecká kulturní platforma ‘98 (Ústečané 1) .............................. 54 18

kalendárium

Listopad

13. 10. 1958 Nar. ve Frýdlantu v  Čechách Jaroslav Achab Haidler - herec, režisér, překladatel, hebraista a ředitel ČS v Ústí n. L. 15. 10. 1856 Nar. v Košťanech u Trmic Krinfold Hokauf - sochař 16. 10. 1931 Nar. Josef Svoboda - dirigent Severočeského symfonického orchestru v Teplicích 16. 10. 1977 Nar. v  Praze Lukáš Kuchinka - propagační výtvarník Činoherního studia Ústí n. L. (Ústečané 1) ....................................................................................................................... 63 17. 10. 1931 Nar. v Roudnici n. L. ak. mal. Olga Vaicová - grafička 17. 10. 1946 Nar. v Ústí n. L. ing. Ivan Dejmal - ekolog (v l. 1990 - 92 ministr životního prostředí ČR) 17. 10. 1947 Nar. v Praze Karel Heřmánek - herec, ředitel divadla a manažer (Ústečané 1) ... 44 20. 10. 1941 Zemř. v  konc. táboře Mauthausen Hanuš Bonn - básník, literární kritik a překladatel (* 5. 7. 1913 v Teplicích) 20. 10. 1946 Nar. Miroslav Adámek - historik umění - pracoval v Ústí n. L. 20. 10. 1947 Nar. v Ústí n. L. Mgr. Karel Štolba - klavírista, skladatel, pedagog (Ústečané 1) . 98 22. 10. 1942 Nar. v Turnově ak. soch. Michael Bílek - restaurátor (Ústečané 1) ........................... 26 23. 10. 1859 Nar. v Čáslavi Karel Teige - český hudební spisovatel, organizátor hudebního života († 20. 2. 1896 v Roudnici n. L.) 23. 10. 1943 Nar. v Praze Václav Neckář - oblíbený český popový zpěvák a herec, čestný občan města Ústí n. L. (Ústečané 1) ........................................................................................... 71 25. 10. 1901 Nar. v Libotenicích u Roudnice n. L. Miroslav Haller - básník († 1968) 25. 10. 1949 Nar. v Praze Jiří Schmitzer - herec, textař a zpěvák (Ústečané 1) .............................. 91 27. 10. 1921 Nar. v Rožnově p. R. ak. soch. Emil Solařík - sochař a keramik († 24. 5. 1970 v Ústí n. L.) 28. 10. 1881 Zemř. v  Litoměřicích Antonín Ludvík Frind - spisovatel - 13. litoměřický biskup (* 9. 10. 1823 v Lipové u Šluknova) 28. 10. 1947 Nar. v  Košťanech u  Teplic Alena Kartáková - výtvarnice a  keramička - žije a tvoří v Krupce (Ústečané 1) ........................................................................................................ 56 30. 10. 1973 Nar. v Kutné Hoře MgA. Martin Kuriš - malíř, odb. as. - Ateliér Kresba a malba FUUD UJEP (Ústečané 1) . ............................................................................................................. 63

Listopad 1. 11. 1949 Nar. v Hošticích Pavel Zedníček - herec, bavič a moderátor (Ústečané 1) . ......... 108 2. 11. 1930 Nar. v Ostravě Dan Richter - významný český malíř (Ústečané 1) ............................ 84 2. 11. 1931 Nar. v Praze Prof. ak. mal. Bohdan Mrázek - textilní výtvarník - FUUD UJEP v Ústí n. L. 2. 11. 1976 Zemř. v  Ústí  n.  L. ak. soch. Otto Benda - výtvarník, fotograf a  modelář (* 15. 6. 1902 v Ústí n. L.) 3. 11. 1906 Nar. Karel Melichar - Skoumal - divadelní režisér 19

Listopad

kalendárium

3. 11. 1969 Nar. v  Ústí  n.  L. Mgr. Zdena Kolečková (roz. Prchlíková) - výtvarnice a vysokoškolská pedagožka (Ústečané 1) ................................................................................ 58 4. 11. 1911 Nar. v  Ústí n. O. Jitka Švábová (roz. Chramostová) - profesorka sólového zpěvu († 30. 6. 2003 v Ústí n. L.) 6. 11. 1836 Zemř. v Litoměřicích Karel Hynek Mácha - básník (* 16. 11. 1810 v Praze) 7. 11. 1881 Nar. v Teplicích Miroslav Košťál - významný šachista († 1958) 8. 11. 1916 Nar. Miroslav Barák - operní pěvec 8. 11. 1926 Nar. v Brně ThDr. Josef Koukl - 18. litoměřický biskup 9. 11. 1907 Nar. v  Teplicích František Maxián st. - hudební pedagog a  klavírista († 18. 1. 1971) 9. 11. 1963 Nar. v  Sarajevu Tvrtko Karlovič - dirigent Svč. div. opery a  baletu v Ústí n. L. (Ústečané 1) ................................................................................................................... 56 9. 11. 1965 Nar. v Děčíně PhDr. Mgr. Romana Doležalová (roz. Němečková) - klinická psycholožka, pedagožka, terapeutka, lektorka, zpěvačka… ................................. 34 11. 11. 1734 Nar. v Rychnově n. Kn. Josef František Martin Pelcl, též Pelzel - spisovatel, historik a literární vědec - žil v Trmicích († 24. 2. 1801 v Praze) 11. 11. 1901 Nar. v  Ústí  n.  L. - Předlicích Jožka Šaršeová - tanečnice a  choreografka († 19. 11. 1982) 11. 11. 1952 Nar. v  Děčíně Jiří Kment - malíř a  grafik († 10. 2. 2007 v  Hochwaldu Německo) (Ústečané 1) .................................................................................................................... 56 11. 11. 1963 Nar. v  Ústí  n.  L. Luděk Marks - básník inspirovaný dekadentní literaturou přelomu 19. a 20. stol. (Ústečané 1) . .......................................................................................... 68 13. 11. 1876 Nar. v Nové Pace Karel Vladimír Frypés - právník, soudce a překladatel († 18. 1. 1929 v Teplicích) 14. 11. 1816 Nar. ve Varnsdorfu Vincenc Pilz - rakouský sochař († 26. 4. 1896 ve Vídni) 14. 11. 1921 Nar. V Praze doc. Bohuslav Maleček - výtvarník, malíř, grafik, publicista a vysokoškolský pedagog - býv. ved. kat. VV PF v Ústí n. L. († 15. 12. 1988 v Ústí n. L.) 14. 11. 1921 Nar. v Trmicích ak. mal. Karel Vysušil - grafik 15. 11. 1950 Nar. v Ústí n. L. František Šmahel - kinotechnik, kameraman, provozovatel Biografu u Františka (Ústečané 1) . ............................................................................................. 96 16. 11. 1810 Nar. v Praze Karel Hynek Mácha - básník († 6. 11. 1836 v Litoměřicích) 17. 11. 1813 Nar. v Hofu v Bavorsku Georg Carl Wolfrum - podnikatel, president správní rady ústecko-teplické dráhy, poslanec českého zemského sněmu a  později vídeňské říšské rady († 30. 5. 1888 v Ústí n. L.) (Ústečané 1) ...................................... 106 17. 11. 1912 Nar. v Praze RNDr. Václav Alois Šrůtek - malíř, zasloužilý umělec (1982), († 19. 6. 2006 v hospici Sv. Zdislava v Litoměřicích)čestný občan města Ústí n. L. 18. 11. 1975 Nar. v Rumburku Mgr. Jiří Needrle - ústecký novinář a fotograf (Ústečané 1) ... 72 19. 11. 1912 Nar. v  Ústí  n.  L. MUDr. Gerard Fráňa (Gerard Fraineau) - lodní lékař a spisovatel († 8. 5. 1974 ve Zlíně) 19. 11. 1912 Nar. v Ústí n. L. Sgt, plk. Otto Hanzlíček - válečný letec († 10. 10. 1940 při cvič. letu nad zátokou u Liverpoolu) 20

Prosinec

kalendárium

20. 11. 1617 Zemř. v  Ústí  n.  L. Johann Ernst Schösser z  Emblebenu - primátor města Ústí n. L. - do úř. nastoupil 13. 11. 1609 22. 11. 1913 Nar. ve Vosí u Klatov František Hora - malíř a učitel, od r. 1934 žil na Ústecku († 10. 5. 2004 v Třebenicích) 22. 11. 1949 Nar. v  Duchcově Zdeněk Košek - malíř - čl. výtv. sk. Spolu - žije a  pracuje v Ústí n. L. (Ústečané 1) ................................................................................................................... 60 23. 11. 1851 Nar. Třebenicích František Jirásek - dirigent a sbormistr († 1. 7. 1906) 23. 11. 1875 Nar. v  Bohosudově Franz Josef Bendel - historik, würzburský archivář a liberecký kaplan († 1950) 24. 11. 1979 Nar. v  Ostrově n. O. Tereza Hofová - herečka - čl. Činoherního studia v Ústí n. L. (Ústečané 1) ................................................................................................................... 46 26. 11. 1898 Nar. v  Praze Dr. Josef Jirsík - zoolog, ornitolog a  publicista († 30. 12. 1956 v Teplicích) 27. 11. 1740 Nar. v Království u Šluknova Ferdinand Kindermann - 7. litoměřický biskup († 25. 5. 1801 v Litoměřicích) 27. 11. 1911 Nar. v Krásném Březně ak. soch. Jaroslav Doubravský - výtvarník a keramik († 26. 1. 1973 v Ústí n. L.) 28. 11. 1911 Nar. ve Straškově - Vodochodech Václav Renč - básník, dramatik a překladatel († 30. 4. 1973 v Brně) 29. 11. 1886 Nar. v Ústí n. L. Heinrich Lipser - přírodovědec a biolog - v l. 1909 - 11 působil v Řehlovicích († 1963) 29. 11. 1991 Zemř. v Ústí n. L. ak. mal. Antonín Procházka - výtvarník a grafik (* 13. 6. 1936 v Ledvicích) 30. 11. 1957 Nar. v  Ústí  n.  L. ak. mal. Pavel Bergr - výtvarník a  lektor, absolvent VŠUP Praha (Ústečané 1) . ............................................................................................................................ 25

Prosinec 1. 12. 1940 Nar. v  Hradci Králové ing. Pavel Hušek - projektant historických zahrad a parků, do 1. 7. 2002 ředitel St. pam. ústavu v Ústí n. L. (Ústečané 1) .................... 50 2. 12. 1786 Nar. ve Velkém Šenově u  Šluknova ThDr. Augustin Bartoloměj Hille pedagog, 11. litoměřický biskup († 26. 4. 1865 v Litoměřicích) 4. 12. 1746 Nar. v Jiřetíně p. Jedlovou Anton Donat - malíř 5. 12. 1761 Nar. v  Chřibské Tadeáš Peregrinus Xaverius Haenke - lékař, přírodovědec a cestovatel († 31. 10. 1817 v Buxacaxie, Bolívie) 8. 12. 1851 Nar. Richard Brandeis - chemik, ředitel Spolku pro chemickou a hutní výrobu († 3. 12. 1921) (Ústečané 1) ............................................................................................................ 29 9. 12. 1901 Zemř. v  Třebenicích MUDr. Václav Pařík - lékař a  vlastivědný pracovník zakladatel muzea v Třebenicích (* 8. 2. 1839 v Libuni) 10. 12. 1975 Nar. v Praze Tomáš ‘Sake 33’ Jelínek - graffiti a street artista (Ústečané 1) ........... 54 11. 12. 1921 Nar. v Nové Pace Dr. Otakar Votoček - výtvarný teoretik - dlouholetý ředitel 21

Prosinec 12. 12. 1978 14. 12. 1918 15. 12. 1976 15. 12. 1986 16. 12. 1936 17. 12. 1913 18. 12. 1932 19. 12. 1968 21. 12. 1934 21. 12. 1948 21. 12. 1953 21. 12. 1973 22. 12. 1688 22. 12. 1986 23. 12. 1954 24. 12. 1947 24. 12. 1967 25. 12. 1923 25. 12. 1959

kalendárium Galerie v Litoměřicích († 13. 2. 1986 v Litoměřicích) Nar. v Pardubicích Bc. Filip Šucha - redaktor, archeolog, dokumentátor ..... 98 Nar. v  České Třebové RNDr. Milada Vavřínová - geoložka († 10. 8. 2001 v Ústí n. L.) (Ústečané 1) ............................................................................................................... 103 Zemř. MUDr. Vladimír Hlaváček - lékař a  otorinolaryngolog - jeden ze zakladatelů českého ušního, nosního a krčního lékařství (* 12. 7. 1898 v Bříze u Litoměřic) Zemř. v Ústí n. L. Jan Bouček - archivář Nar. v Brně Jaroslav Chundela - operní a činoherní režisér († 21. 6. 1995) . ... 52 Nar. v  Hostomicích Oldřich Hoblík - divadelní a  rozhlasový režisér († 17. 3. 1981) Nar. v  Praze Jaroslav Velinský alias Kapitán Kid - spisovatel, trampský písničkář, nakladatel, zakladatel a organizátor festivalu Porta (Ústečané 1) ........ 104 Nar. v Chomutově Miroslav Rovenský - výtvarný pedagog, malíř - studoval na kat. VV PF UJEP v Ústí n. L. Nar. v  Praze Prof. PhDr. Josef Říha - sbormistr, skladatel a  vysokoškolský pedagog (Ústečané 1) ........................................................................................................................ 87 Nar. V Liberci ak. mal. Ilja Bílek - vedoucí Ateliéru skla FUUD UJEP Nar. v Ústí n. L. Libuše Šmahelová - laborantka, spoluprovozovatelka Biografu u Františka (Ústečané 1) .................................................................................................................. 96 Nar. v Ústí n. L. Jan Veselý - malíř, grafik a novinář - žije v Teplicích ........... 105 Zemř. Adam Adalbert Kippelt z Brunnensteinu II. - primátor města Ústí n. L. (úřadoval 1671 - 1680) Nar. v Ústí n. L. Klára Žitňanská - fotografka - stud. Filmové a televizní fakulty AMU v Praze, kat. fotografie (Ústečané 1) ........................................................................... 109 Nar. ve Vaňově Jiří ‘Blackfoot’ Šerý - redaktor, autor, performer, chovatel, spoluzakladatel o. s. Ústecká kulturní platforma ‘98 (Ústečané 1) .............................. 94 Nar. v  obci Konobrži u  Mostu Jindřich Šrejber - předseda o. s. ARS Porta Bohemica (Ústečané 1) . ................................................................................................................... 97 Nar. v  Náchodě Mgr. Martin Novák - meteorolog, pedagog, publicista, herec (Ústečané 1) . ............................................................................................................................. 76 Nar. v Praze PhDr. Otakar Kolinský - pedagog († 14. 2. 2005) Nar. v Děčíně Bohumil Němeček jr. - boxer, několikanásobný mistr republiky (Ústečané 1) ........................................................................................................................................... 74

28. 12. 1683 Zemř. v  Hexhamu (Anglie) Jiří Ritschel - český protestantský filozof a kněz - spolupracovník J. A. Komenského (* 13. 2. 1616 v Lučním Chvojně u Ústí n. L.) 28. 12. 1981 Zemř. v Praze Dr. Přemysl Peer - kronikář a archivář - autor publikace o městě Teplice (* 17. 2. 1919 v Kdyni) 29. 12. 1790 Nar. v Mladé Boleslavi Vincenc Zahradník - spisovatel a filozof († 31. 8. 1836 v Křešicích u Litoměřic) 29. 12. 1919 Zemř. v Ústí n. L. MUDr. Alexander Marian - lékař, historik, archivář, badatel a publicista (* 1853 v Lipové u Velkého Šenova) 22 30. 12. 1956 Zemř. v  Teplicích Dr. Josef Jirsík - zoolog, ornitolog a  publicista (* 26. 11. 1898 v Praze)

Avd Karl Altmann (* 18. 4. 1902 Svatá Kateřina, Šumava - † 10. 10. 1964 Schwalmstadt - Trutzhain) - kaplan, farář, zakladatel filiálního kostela Panny Marie Pomocnice křesťanů v  Čeřeništi - Narodil se na statku ‘Hartlbauernhof ’, o kterém se ostatně podrobněji rozepsal v  jedné ze vzpomínek. Záhy ztratil otce a  mamince zbyla těžká starost o 8 dětí a hospodářství (později ‘Gerlhof ’). Ve 12ti odešel na gymnázium v severočeském Bohosudově, kde v r. 1921 maturoval. Následovala filosofie a teologie na Collegium Bohemicum v Římě, jíž musel přerušit pro aktivní službu v  Československé armádě v  Českých Budějovicích. V  posádkovém městě absolvoval školu pro záložní důstojníky, odkud vyšel jako poručík v záloze. V teologických studiích nepokračoval v Římě, ale Litoměřicích, kde také 3. 3. 1927 přijal kněžská svěcení. V rodné Sv. Kateřině se 10. 6. 1927 odehrála jeho primice. Byl tu ovšem mj. též řadu let obecním písařem a ve vsích široko daleko kolem znám jako muzikant. Občas ho tu navštěvoval švagr, proslulý spisovatel a vynikající klasik šumavské literatury Anton Schott (* 8. 2. 1866 Zadní Chalupy u Nýrska - † 4. 4. 1945 Mettmach), manžel jedné z jeho sester (Terezie). Kněžskou činnost započal jako kaplan v Hrádku n. N. při saské hranici v severních Čechách, následoval Cvikov v okr. Česká Lípa a poté (1934) se stal farářem v Proboštově na Ústecku. V severním Polabí setrval až do času vyhnání. R. 1936 se mu v nedalekém Čeřeništi podařilo zbudovat filiální kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů. Odsun se tehdy 34letému kazateli (r. 1945 dosáhl ‘Kristových let’) stal opravdu těžkou hodinou. Jako jediný Němec musel až do září 1946 v Proboštově zůstat, sestru a maminku, které s ním bydlely, vysídlili bez něho. V březnu 1947 matka v  Graal-Müritz (sovětské východní zóně Německa) zemřela. Po odchodu z Čech se dostal do hesenské Fuldy, kde působil jako kaplan farnosti Svatého Ducha, odtud pak (1948) do Mosheimu v severním Hesensku. Tam v r. 1952 oslavil stříbrné jubileum kněžství. R. 1956 převzal duchovní správu oblasti severohesenské katolické diaspory v Trutzhainu u Treysy (jinak protestantské zemi). Hospodyni mu nadále dělala sestra Katharina, provdaná Budweiserová. Jak symbolická jména pro jeho životní zastavení! Po operaci žaludku tu ve 62ti letech skonal a byl též pochován. Před trutzhainským kostelem mu vděční farníci 5. 5. 1968 na velkém balvanu odhalili pamětní desku - stojí tam psáno i  jméno místa, odkud vzešel: St. Katharina - Böhmerwald - snad každý asi ví, že to znamená rodnou Šumavu.

Svatava Antošová (* 3. 6. 1957 Teplice) - básnířka, prozaička a novinářka - Vystudovala gymnázium a Střední knihovnickou školu, prošla řadou manuálních i  intelektuálních profesí, 4 roky působila v  teplické Okresní knihovně, 10 let jako dělnice v  kovoprůmyslu (ve smaltovně nádobí), 5 let v Českém rozhlase v Ústí n. L., ale i jako redaktorka v měsíčníku pro ženy Cosmopolitan a  posléze opět v  teplické, nyní již Regionální knihovně. První básnické pokusy z konce 70. let vydala samizdatem (Underwood, Encefalické probuzení či Sen o velikém uniknutí). Na počátku 80. se stala zakládající členkou Patafyzického kolegia Teplice (společně s  Petrem Kurandou, Václavem Lukáškem, Eduardem Vackem a  Miroslavem Wankem), na jehož aktivitách se podílela do r. 1986, kdy je rozprášila StB. V té době publikovala pouze časopisecky (almanach Pako, magazín Vokno). Od konce 80. let začala úzce spolupracovat s literární Skupinou XXVI, účastnila se jejích básnických srazů (Příchovice, Chomutov, 23

Bar Plzeň, Vimperk, Prostřední Krušec, Milešovka, Důlí u Ondřejova atd.) a Máchovských putování po českých hradech. Bývala častým hostem v rozhlasovém pořadu Mgr. PhDr. Miroslava Kovaříka (* 15. 8. 1934 Praha) a Zdeny Hadrbolcové - Zelené peří, ve stejnojmenném sborníku (Mladá fronta, 1987) také víceméně oficiálně knižně debutovala. Své verše recitovala za doprovodu teplické skupiny Mimo zákon (akce ‘Teplice v Praze’ v klubu Delta r. 1991) a ústeckého dua Martin Bechynský (el. kytara) a Míla Uherčíková (housle). Společně vystupovala s kytaristkou a textařkou Karolinou Steinhauserovou (dnes Sestry Steinovy). Z jejích básní vzniklo počátkem 90. let divadelní představení, které sehráli členové pražského divadla Protoč (rež. David Czesany). Dále publikovala v žurnálech: Dotyky, Iniciály, Kmen, Literární měsíčník, Literární noviny, Revue Teplice, Tvar, Dekadent Geniální aj., ovšem i samostatně - Říkají mi poezie (Mladá fronta, Praha 1987), Ta ženská musí být opilá (Československý spisovatel, Praha 1990), Tórana (Mladá fronta, Praha 1994), …aniž ťala hlavou (Krásné nakladatelství, Praha 1994), Kalendář šestého smyslu - inspirována patafyzickým kalendářem Alfreda Jarryho (Clinamen, Praha 1996), soubor 13ti rozsáhlých textů, groteskně-morbidních balad shrnutých pod titul Ještě mě nezabíjej! (Protis, Praha 2005) či prózy: po 10tileté publikační pauze Dáma a švihadlo (Votobia, Olomouc 2004) a ‘pornogroteska za časů terorismu’ Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia, Praha 2005), o níž sama říká: ‘Sex, erotika, porno - a  smrt. Metafory, které mi dovolily zobrazit svět, kde je každému všechno úplně jedno. Kde je všechno jen hra na nerozlišitelné cosi. Kde je politika úzce propojená s deviací, zabíjení roztomilé a sexy, pedofilie běžná. A kde je pohlaví jen další hračkou, jak píše Paul Virilio ve své Informatické bombě.’ Text je též zahrnut ve výboru české erotické literatury Jezdec na delfíně. Kromě posledně jmenované dvojice próz, v nichž někteří kritici spatřují paralely mj. s dílem Emila Hakla (Intimní schránka Sabriny Black) a Petra Zelenky (Příběhy obyčejného šílenství), je mj. zastoupena v souhrnu severočeských autorů Od břehů k  horám (Votobia, 2000), Hovnajs! (Clinamen, Praha 2004), Antologii českého rozhlasového fejetonu 2002 - 2004 (Concordia, Praha 2004), v almanachu erotických povídek Divoká jízda (Knižní klub, Praha 2006) a  řadě literárních časopisů a sborníků ve Francii, Německu, Slovinsku, Maďarsku, Finsku, Velké Británii a na Slovensku. Od r. 2005 je ve svobodném povolání, žije v Teplicích. V současné době připravuje pro nakladatelství Protis básnickou trilogii Vlčí slina (ilustrace Viktorie Rybáková), redakčně se podílí na vydávání obnoveného patafyzického občasníku Pako a  i  nadále se účastní nejrůznějších autorských čtení a básnických srazů Skupiny XXVI. Nálepky ‘lesbická básnířka’ se pravděpodobně nikdy nezbaví, ani ale nechce. Úzké vymezení přesahuje v mnoha směrech, tj. jak v obsahu tvorby, tak i formální (žánrové) stránce. Emocionální výpovědi psané volným veršem jsou rozmáchlými obrazy mysli, která absorbuje celý svět, a evokují beatnické hnutí.

Pavlína Baburková (* 30. 3. 1973 Ústí n. L.) - Miss ČSFR 1992 Nejplodnější miss, alespoň co se týká dětí a titulů. Na trůn usedla v 19ti letech - k české korunce přidala ještě mezinárodní, za 2. místo na Miss Europe 1992. Na Miss Universe 1993 se dostala do první desítky. Řadí se tak k našim nejúspěšnějším královnám krásy. Nějaký čas po vítězství založila modelingovou agenturu, která měla napomoci dívkám a ženám v cestě za jejich snem. Má 4 děti, 3 s podnikatelem, producentem a spolumajitelem divadla TaFantastika, Petrem Kratochvílem, za kterého se provdala a s nímž stranou všeho dění šťastně žije v Jevanech, v někdej24

Ber ším okr. Praha - východ. Publicista Pavel Hrabica o ni napsal knihu Povolání: Miss (Pavlína Baburková) - vyšla u vydavatelství Pikolo (Praha 1994).

Martina Balogová (* 11. 11. 1978 Ústí n. L.) - zpěvačka - V dětství chtěla být listonoškou, nakonec se vyučila servírkou. Ve svém povolání ale neměla příliš času se realizovat, neboť hned po skončení školy odjela zpívat do zahraničí, kde zůstala celých 7 let. Díky této zkušenosti se naučila vystupovat a  kromě zpěvu se zdokonalila i  v  jazycích. Přestože jako dítě nepůsobila v žádném sboru, a tak si talentu jen těžko mohl kdo všimnout, tvrdí, že v jejím hlase už tenkrát něco bylo. V 17ti se rozhodla své schopnosti vyzkoušet a  odjela za otcem, profesionálním muzikantem, do Německa, kde v jeho ansámblu 2 měsíce účinkovala. Její kvality i projev zaujaly kapelníka skupiny Alexis natolik, že jí nabídl spolupráci, z níž se vyklubalo již výše zmíněných 7 let. Když TV Nova vyhlásila soutěž Česko hledá SuperStar, do které ji prý tajně přihlásila rodina, dočasně angažmá přerušila a rozhodla se zkusit štěstí. Nakonec se dostala až do finále. Britský internetový server BBC (s odvoláním se na český tisk) údajně tehdy uvedl, že finálovou pětku opustila, protože je Romka… Miluje jazz a soul, evergreeny, tanec, rychlá auta, přírodu, nemá ráda koprovku… Za poměrně krátkou dobu vzrůstající popularity nahrála duet s Karlem Gottem (‘Svět je prostě nekonečná pláž’) na hudbu Karla Svobody, vystoupila v pořadu Královny Popu, zúčastnila se spolu se Sámerem Issou a Stanislavem Dolínkem úspěšného LG Tour 2004, pro TV Nova natočila úvodní melodii Mat dámou k seriálu On je žena a o rok později vychází debutové CD I Am Not From Here (Ariola/Sony BMG, 22. 4. 2005) obsahující 12 skladeb. V dubnu 2007 se ji v ústecké Masarykově nemocnici narodil syn Josef.

František Bartoš (* 1. 2. 1978 ???) - mistr Evropy a vicemistr světa ve fitness - ‘...nic není nikdy ztraceno, dokud to sami nevzdáme...’ a ‘Létající Franco’, jak zní přezdívka, o tom musí vědět své: Stal se přeborníkem Rakouska a Německa, 3x mistrem ČR, 3x Evropy a 5x vicemistrem světa (!), o 6tý titul přišel na šampionátu mužů ve Španělsku (2007) - diskvalifikací za odchod z pódia, jímž vyjádřil nesouhlas s vítězstvím Poláka Tomasze Pietrase… Sám však v  ústeckém On-Line Deníku (12. 12. 2007) říká: ‘Pro mě je čest dostat každou medaili, a pokud mám pocit, že jsem vynaložil maximum, jsem spokojen, ať je stříbrná, zlatá nebo bronzová...’ Začal ve 14ti, závodí od 22ti, žije v Ústí n. L. a na Střekově 3. 3. 2008 otevřel sportovní a relaxační centrum Fitness Gladiator, kde pod hlavičkou IFBB (International Federation of Bodybuilding & Fitness) aktivně trénuje a jako s osobním cvičitelem 1. kategorie se tu s ním při návštěvě můžete i setkat. Spolu s rodinou (počátkem dubna 2008 přišla na svět dcerka) ho v  současné době centrum zaměstnává nejvíce. Sen o ‘světovém zlatě’ ale nevzdává. Velkým koníčkem jsou mu bojová umění, jimž se věnuje od dětství - inspirován (jako většina obdobně zaměřených kluků) hercem a popularizátorem těchto odvětví Brucem Leem. ‘Začalo to lekcí karate a dostal jsem se k brazilskému sportu capoeira, což je bojový tanec s nebezpečnými kopy a  výpady.’ Konkrétní rozhodnutí, která disciplína se pro něj stane jedničkou, prý nikdy ne25

Bíl padlo: ‘Byla to hrozná náhoda, v 21ti jsem utekl z nemocnice na akci kondiční kulturistiky - kde mě oslovila jedna žena, zda bych nechtěl dělat fitness... No a já to prostě zkusil.’ Z kolektivních sportů má nejradši tenisovou čtyřhru. ‘Když je tělo opravdu hodně unavené’, rád si dá něco dobrého k pití, sleduje televizi a všechnu tíhu vypouští z hlavy… Jeho životní krédo zní: ‘Milujte život. Je sice krutý, ale jen jeden.’ (bartos-fitness.blog.cz)

Mgr. Věra Bartošková (* 27. 9. 1946 Praha) - básnířka, nakladatelka a ekologická aktivistka - Vystudovala pražskou Filosofickou fakultu UK a od r. 1974 žije v Duchcově. Působila jako redaktorka Severočeského nakladatelství, v  teplickém Směru, Revue Teplice, jako šéfredaktorka Severočeské revue a v Severočeském deníku. Je členkou Syndikátu novinářů, Obce spisovatelů a  Severočeského klubu spisovatelů. V  r. 1993 založila nakladatelství Kapucín Společnosti přátel města Duchcova, kde vydala a jako editor připravila více než 40 knih a publikací převážně severočeských autorů. Aktivně spolupůsobí v  několika environmentalistických a dalších nevládních organizacích. Iniciovala a od r. 1996 organizuje mnohovrstevná ekologicko-výtvarná sympózia ‘Vznášení nad krajinou’. Publikuje v  literárních časopisech a médiích v regionu i celé ČR - např. v příloze Nových Ústeckých přehledů Sluneční koróna, jihočeském Fóru, libereckém Světlíku, internetových stránkách básníků atp. Vydala samizdat Jezeří (1988) a uspořádala publikaci Chceme čistý vzduch (1990) o předlistopadových ekologických demonstracích v Teplicích. Dle jejího Strachu o moudivláčka byl nazván výbor severočeských a lužickosrbských autorů (Kapucín 1996). Je zahrnuta do výboru severočeských tvůrců Od břehů k  horám (Votobia, 2000). Zveřejnila sbírky Vrstvení v  krajině (Kapucín, 2002) a Zasaženi sluncem (Kapucín, 2003). Na základě Vrstvení v krajině zkomponoval severočeský skladatel Václav Bůžek kantátu pro soprán, baryton, smíšený sbor, varhany a orchestr ‘Černí čápi a bílé labutě’. Světová premiéra zazněla r. 2004 v Teplicích v podáni Severočeské filharmonie a  sólistů ND. Figuruje též v  almanachu severočeských literátů ‘Pátá koróna’ (Kapucín, 2004) a bibliofilii Poutníci slova s překladem do esperanta (Teplický Šlauch 2000 - volná výtvarná a literárně-estetická společnost, 2004). V r. 2005 vyšel velmi pohledný svazek Světlo stromů (Severočeská vědecká knihovna v Ústí n. L. spolu se Severočeským klubem spisovatelů) a její Vzplanutí deště bylo zařazeno do internetového sborníku (v rámci projektu nezapomenuté literatury Taxus bohemica uvedl Prácheňský syndikát V-Art Horažďovice - Písek). R. 2006 přispěla do almanachu Rošády, sestaveného k festivalu poezie jihočeských pisatelů (Balt - East, Ke Škole 1, 149 00 Praha 11). V r. 2007 spatřil světlo světa titul ‘Šupiny hlubin’ (Severočeská vědecká knihovna v  Ústí n. L. spolu se Severočeským klubem spisovatelů) a  objevila se též v antologii Severočeského klubu spisovatelů Odlesky z řeky poezie (Kapucín, 2007). Její poezie je zastoupena na webových stránkách pražské i  ostravské Obce spisovatelů a nakladatelství Žár. Zúčastňuje se autorských čtení v teplickém Šlauchu, mosteckém cyklu Nebojte se poezie, pořadech ústecké vědecké, ale i teplické či roudnické knihovny, litoměřickém Modrém klubu a Knihovně K. H. Máchy, lovosické galerii Porta Bohemica, ale např. i v Praze aj. V dílech mj. vyzdvihuje jedinečnost přírody a  krajiny a  dotýká se strachu o ně, zejména o Krušné hory a České středohoří. Hledá skryté a vytěsněné souvislosti s keltskou, antickou i jinou mytologií. Její práce byly přeloženy např. do němčiny, lužické srbštiny či esperanta. 26

Bor Petr ‘Sam’ Bartůněk (* 21. 3. 1953 Litoměřice) - prozaik, básník, autor knih pro mládež - Syn Josefa Bartůňka (* 1913 - † 1963) publikujícího v l. 1940 - 50 povídky, fejetony i kreslený humor a bratr ústeckého výtvarníka, Prof. Mgr. Jiřího Bartůňka (* 28. 4. 1946 Teplice). V období 1968 - 73 studoval děčínskou Střední průmyslovou školu stavební. Po maturitě pracoval (do r. 1976) jako projektant v Ústí n. L., poté v Praze (1977 - 83) a r. 1984 se stal spisovatelem a scenáristou z povolání. Od r. 1991 vlastní nevelkou projekční a od r. 1995 pak drobnou stavební firmu. V Ústí mj. vedl folkovou kapelu ATD (1973 - 76) a po přestěhování do Prahy působil jako písničkář v různých pražských klubech a malých divadlech, účinkoval společně se zpěvačkou C&K Vocalu Zuzanou Hanzlovou (1979 - 84). V Mladém světě debutoval písňovým textem Vlak žížalák (1970). Od r. 1976 zveřejňuje fejetony, povídky, básně a reportáže v Květech, Literárním měsíčníku (1972 - 90) - časopisu, který od svého vzniku aktivně prosazoval program tzv. normalizace v literatuře, Mladé frontě (zde užíval šifry -bak-), Práci, Tvorbě (1969 - 91) - kulturně-politickém týdeníku hlásícího se ke stejnojmenným předchůdcům (zvláště k předválečné ‘fučíkovské’), Kmeni (1982 - 90) - vedle Literárního měsíčníku druhý reprezentativní list věnující se oficiálně vydávané literatuře 80. let 20. stol. aj, od r. 1990 pak v českých zemích nejčastěji vycházejícím literárním žurnálu (‘obtýdeník’) Tvar, magazínu Co vás zajímá a měsíčníku Playboy. R. 1989 byl spolu s dalšími autory, s nimiž se cítí generačně spřízněn, např. Alexandra Berková (* 2. 7. 1949, Trenčín - † 16. 6. 2008 Praha) prozaička, scenáristka a feministická publicistka, Miroslav Huptych (* 21. 10. 1952 Varnsdorf) - básník a výtvarník ad. Je též jedním ze zakládajících členů Hejna českých spisovatelů Mamut. Na motivy novely pro mládež Ach jó (Albatros, 1985) natočil v r. 1985 režisér Vladimír Drha (dle autorova scénáře) snímek Do zubů a  do srdíčka, podle knihy Milion bláznivých chutí (Mladá fronta, 1982) realizoval Jiří Svoboda r. 1989 scénář televizního filmu Supersen. Už v prvních povídkách pro mládež (Milion bláznivých chutí, Ach jó) se zabýval bolestmi dospívání. V příbězích akcentujících životní pozitiva klade proti sobě přirozenou senzitivitu, poctivost i charakterovou opravdovost mladých, kteří nalézají životní smysl v konkrétní činnosti, ale i morálně nalomený svět dospělých. Povídky nemají složitě komponovanou fabuli, vyznačují se prolínáním komického s lyrickým a meditativním, jakož i svěžím vyprávěním čerpajícím z různých jazykových vrstev. Některé z těchto rysů rozvíjí též v románu Slavnostní odhalení sochy (Žatva, 1989) koncipovaném jako retrospektivní vnitřní monolog. V  modelovém příběhu citlivého mladého muže, odmítajícího životní styl rodičů, se bez ohledu na kauzalitu časoprostoru asociativně prolíná rovina reálná se snovou. Konzumnost současného světa konfrontuje s  touhou po sebeidentifikaci a  potřebou dobrat se osobních jistot. Zatímco zde se postava uzavírá do sebe, a tím de facto akceptuje povrchnost a aroganci společenského mechanismu, hrdina následné prózy Páternoster: Poselství z bájné země Lemurie (Západočeské nakladatelství, 1992) se v  očistném procesu sebepoznání rozhodne k  otevřené konfrontaci se společností. Osobitá evokace polistopadové skutečnosti střídá reálné s fantazijním vč. prvků sci-fi, symboliky či podobenství.

27

Bra Ing. Tomáš Bartůněk (* 11. 8. 1964 Praha) - zpěvák a herec - Zpěvu se vedle studia na strojní fakultě ČVUT věnoval soukromě (u prof. Jankovského a Kusnjera). Po absolvování vysoké školy se rozhodl pro pěveckou dráhu a stal se členem sboru pražské Státní opery. Od r. 1993 přijal sólové angažmá v plzeňském Divadle J. K. Tyla, kde se zhostil řady basových úloh (Pater Guardino - Síla osudu, Osmin - Únos ze Serailu). Zároveň se externě vyskytuje na mnohých operních scénách v  České republice, ale i  Německu, Rakousku či Švýcarsku. V  r. 1997 se v  roli Leporella v  Mozartově Donu Giovannim zúčastnil festivalu v  australském Perthu, kde o 2 roky později opět vystoupil v Berliozově Faustově prokletí. Zvučný, vyrovnaný bas i přirozené herectví uplatnil v postavách Kecala, Filipa II., Fotise v Řeckých pašijích, Mefista v Gounodovu Faustovi a četných dalších. V r. 1998 akceptoval nabídku ke ztvárnění ústřední figury v původním českém muzikálu Dracula, v němž účinkoval také v Bratislavě a Prešově. Zprvu jen operní působení tak rozšířil. V r. 2001 se vrátil na Slovensko, tentokrát ale jako Osud v muzikálu Krysař. Poté následovaly další: Morcerf v Monte Cristo (2001), v r. 2003 proběhla v pražské GoJa Music Hall premiéra Les Misérables - Bídníci, kde si zahrál policistu Javerta, Buckingham ve Třech mušketýrech (2004) a rok nato v muzikálu Jekyll & Hyde, kde zpodobňuje Johna Uttersona. V r. 2007 si do repertoáru připsal Jana Zarembu v Nedbalově Polské krvi - opereta o 3 jednáních na text Leo Steina realizovaná na prknech ústeckého Severočeského divadla opery a baletu, kde se mj. od premiéry (v pátek 9. 2. 2007) takto objevuje dodnes. (www.tomasbartunek.com)

Mgr. Stanislav Bartůšek (* 19. 5. 1961 Ústí n. L.) - redaktor, dramaturg ČT - Po absolvování Pedagogické fakulty v Ústí n. L. byl zaměstnán jako středoškolský učitel na zdejším gymnáziu. Od 1. února 1993 pracuje v redakci sportovního zpravodajství ČT, kde od téhož roku uvedl přes 1000 (!) vysílání pořadu Branky, body, vteřiny. V l. 1994 - 99 připravil asi 50 relací pro Studio sport a  více než 30 přenosů převážně z  triatlonu a plavání (ME ‚95 v moderní gymnastice, ME ‚96 v aerobiku, OH 2000 triatlon a plavání, ME 2001 v triatlonu atp.) Jeho dokumentární tvorba zahrnuje snímky o horolezecké expedici na Mt. Everest a šestou nejvyšší horu světa Čo Oju (‘Trojlístek z Tibetu’), o cyklistovi Janu Veselém (‘Za císaře…’ - 2. cena na Festivalu sportovních filmů na Sicílii a 1. místo na Festivalu sportovních filmů v Liberci), dokument ke 20. výročí vzniku triatlonu ‘20 let Ironmana’ a příběh o kariéře Jarmily Kratochvílové. Za vrcholy své televizní práce považuje práci na Letních olympijských hrách v Atlantě (1996), téměř nepřetržité uvádění BBV během Zimních olympijských her v Naganu (1998) a komentování přenosů z triatlonu a plaveckých soutěží na LOH v Sydney (2000). Uznávanou osobností a novinářským vzorem je mu atlet, běžec a sportovní redaktor Tomáš Jungwirth (* 24. 11. 1942 Praha - † 18. 8. 1998 Praha). ‘Železný sporťák’ se aktivně věnuje triatlonu (dlouhé tratě) a patří k pokořitelům kanálu La Manche, který ve 44ti přeplaval (31. 7. 2005) jako 10. Čech, v  té době ve druhém nejkratším národním času (10:07). S manželkou Martinou má syna Dominika (* 2003).

28

Bra Bc. Zuzana Bergrová (* 24. 11. 1984 Ústí n. L.) - atletka, čtvrtkařka a překážkářka, česká reprezentantka - Dcera ak. mal. Pavla Bergra (* 30. 11. 1957 Ústí n. L.) a výtvarnice Dagmar Bergrové (* 30. 8. 1963 Ústí n. L.), několikanásobná Mistryně ČR v běhu na 400 m a 400 m překážek reprezentuje republiku na evropských pohárech, Mistrovstvích Evropy družstev (za USK Praha) i světových soutěžích. S rekordmankou Zuzanou Hejnovou trénuje pod vedením Martiny Blažkové. Absolventka pražské Střední umělecko-průmyslové školy (propagační výtvarnictví) a Filozofické fakulty ústecké Univerzity J. E. Purkyně (obor estetika) se na sportovní dráhu vydala v rodném městě pod dohledem Simony Gunarové. První medaili vybojovala v 15ti na Mistrovství republiky v Bílině, kde doběhla druhá (100 m překážek). Rok co rok se pak na těchto šampionátech umisťuje na stupních vítězů, někdy dokonce úspěch slaví i v několika disciplínách najednou (100 i 400 m překážek, skok vysoký i daleký, běh na 400 m či víceboj). V juniorských kategoriích se ještě zcela nespecializovala, všestrannost uplatnila jak u překážek, tak ve skocích i víceboji (stříbro). V 17ti, po přestupu do Vrcholového sportovního centra USK Praha, se u trenérky Jany Jílkové začíná více soustřeďovat na 400 m (hladce i s překážkami). Následující sezónu se zařadila k evropské juniorské špičce a na Mistrovství Evropy 2003 v Tampere vydobyla 4. příčku (400 m překážek). Další 2 roky se v reprezentaci stále drží, nicméně se však v důsledku poměrně častých zdravotních potíží a tudíž i nemožnosti 100procentní přípravy světových akcí neúčastní. Začíná spolupracovat s  novou trenérkou M. Blažkovou. Příští úspěch se dostavuje až r. 2006 na Mistrovství Evropy dospělých v Göteborgu, kam se na dlouhé překážky nominovala (časem 57:13) na Poháru Mistrů. Zde se (po borelióze) k osobnímu maximu ani nepřiblížila a z rozběhu nepostoupila. České štafetě (4x 400 m) ale dopomohla k  10. pozici. Nejskvělejší období ovšem nadešlo počátkem olympijského roku, v halové sezóně 2008. Zlepšení několika osobních rekordů, vč. času na 400 m (53:93), vyústilo ve splnění kvalifikačního limitu pro březnové halové mistrovství světa ve Valencii (2008). Zde spolu s Denisou Ščerbovou, Jitkou Bartoničkovou a Z. Hejnovou ve štafetě na 4x 400 m docílily času 3:34.53 a skončily na znamenitém 4. postu, staly se tak nejúspěšnějším článkem české výpravy. Prý to ‘…bylo skvělé, přestože to nikdo nečekal...’, k  čemuž medailónek na serveru www.atletika.cz dodává: ‘Česká štafeta tak napodobila 11 let starý úspěch čtveřice Koštovalová, Formanová, Fuchsová a Benešová ze šampionátu v Paříži. …“Tajně jsme na to myslely“, řekla směrem k historickému výsledku Bergrová.’ Léto 2008 rozjela výborně a hned prvním závodem na 400 m dokázala vynikající formu, když osobní rekord posunula na 53:48. Olympijské naděje však definitivně pohasly po kolizi při tréninkovém překážkovém přeběhu, vyvázla s komplikovanou zlomeninou zápěstí. Přitom se ale magnetickou rezonancí projevil závažnější problém, únavová fraktura zanártní kůstky způsobená přetížením. Během vrcholící sezóny se snažila dát dohromady, kondici udržovala doplňkovými sporty a nyní je již v plné koncentraci na Halové mistrovství Evropy 2009 v Torinu. Volný čas nejraději tráví cestováním a lezením v horách. Věnuje se též fotografii, kultuře a umění. Sponzorem a snad i oblíbeným zvířetem jí je Puma. Aktuálně na: www.rychlyholky.webgarden.cz či www.kejticky.webgarden.cz.

29

Bro Franz Beutel (* 21. 1. 1867 Růžová - † 12. 8. 1933 Ústí n. L.) - ústecký sociálně demokratický předák, člen klubu senátorů Německé sociálnědemokratické strany dělnické - Narodil se na Děčínsku ve starousedlé selské rodině, nicméně z vesnice záhy přešel do Ústí n. L., které se mu stalo druhým domovem, kde vychodil obecnou i  měšťanskou školu a posléze se vyučil sazečem. Jako typograf prošel vandrem půl Evropy a  u sazečské kasy pak setrval do 36ti. Po návratu z  cest se podílel na ustavení dělnického vzdělávacího a čtenářského spolku. Stal se též jedním ze zakladatelů a  prvních spolupracovníků ústeckého dělnického časopisu ‘Gesellschafter’ (začal vycházet 2krát měsíčně 26. 5. 1892) a později listu ‘Volksrecht’ (nejprve vydáván 8krát do měsíce, později 3krát týdně a od r. 1914 denně), touto činností se ostatně zaobíral až do smrti. Od r. 1903 byl v Ústí n. L. tajemníkem a později správcem okresní nemocenské pojišťovny, kde vyrostl ve významného znalce a organizátora všech odvětví dělnického sociálního pojišťování. Pod jeho vedením se stala (již ve starém mocnářství) jedním z nejvzorněji a nejúčelněji vedených dělnických ústavů. Vedle brněnské to byla právě ústecká, jež prvá zavedla rodinné pojišťování, a tím položila základy k důležitému vývoji, jenž byl později uznán a upraven zákonem. Velkou péči věnoval i zdravotní prevenci, ze všech sil se snažil čelit především tuberkulóze. Po zrodu Československa se jeho aktivity v tomto ohledu ještě zvýšily. Z malé okresní pokladny povstal veliký sociálně-pojišťovací institut, jehož působnost byla mimořádně rozšířena, zejména vybudováním vrcholného dělnického invalidního a starobního pojišťování. Byl i  jedním z  vedoucích činitelů ve Svazu německých nemocenských pojišťoven. V 90. l. 19. stol. položil základní kámen k výstavbě sanatoria pro dělnické rekonvalescenty, později ozdravovny v Ryjicích. (Z podnětu ústecké nemocenské pokladny vznikl v r. 1895 spolek pro stavbu dělnické léčebny. Záhy se ukázalo, že se nedostává prostředků. Pomoc přišla od Heleny Petschkové, která realizaci podpořila významným finančním darem a 13. 7. 1902 byl otevřen tzv. Helenenheim. V  r. 1906 se do projektu zapojila mostecká hornická Ústřední bratrská pokladna a v Ryjicích postupně vyrostl rozsáhlý komplex s kapacitou 160 lůžek.) ‘Po stránce politické byl sen. Beutel po třicet let hlavním organisátorem a vůdcem německého dělnictva sociálnědemokratického v celém okresu ústeckém. Byl zde také ještě podle starého kuriového řádu volebního kandidován do říšské rady i do zemského sněmu království Českého.’ (stenoprotokol ze 232. schůze Senátu Národního shromáždění 17. 10. 1933). V historicky prvé volbě (1907) na základě tehdejšího všeobecného a rovného hlasovacího práva v monarchii zvítězil ve volebním okresu venkovských obcí v Ústí n. L. - Chabařovice a vstoupil na půdu vídeňské říšské rady. V r. 1920 byl zvolen do poslanecké sněmovny Národního shromáždění, v 2. (1925), jakož i 3. období (1929) ve 3. volebním kraji v Čechách za člena Senátu Národního shromáždění republiky Československé. Na schůzi představenstva strany (Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei - DSAP) byl 15. 6. 1933 stižen těžkým záchvatem mrtvice, ale ještě se zotavil, druhý se dostavil 11. 8. 1933, den nato mu ve věku 67ti let podlehl. Pochován byl 15. 8. 1933 ve svém působišti, jemuž věnoval 40 roků života. Průvod smutku procházel celým městem a nepřehledné moře lidských hlav naplnilo všechny prostory hřbitova. Nad rakví promluvil jeho starý spolupracovník z Teplic, místopředseda senátu Dr. Karl Heller (* 1872 Liběchov u Mělníka). V úterý 17. 10. 1933 byla na senátní schůzi pronesena pietní řeč.

30

Bro Daniel Binko (* 2. 6. 1982 Ústí n. L.) - svobodomyslný umělec - Po maturitě v oboru Mechanik - elektrotechnik se zaměřením na výpočetní techniku na SOŠE - SOU v Ústí n. L. (nyní SŠEAS, Výstupní 2 - vzniknuvší 1. 9. 2004 sloučením SOŠE a SOU Ústí n. L. - Stříbrníky a SOŠ a SOU spojů, Na Schodech 4, Ústí n. L) nastoupil r. 2001 na místo vedoucího v  prodejně firmy Okay, s. r. o. Rok nato přesídlil do Liberce, kde se mj. více než 12 měsíců živil co operační technik zabezpečovací kamerové sítě. Po návratu do rodiště (2004) začal působit jako výtvarník a publicista na volné noze, přičemž ovšem vystřídal řadu nejrůznějších zaměstnání, např. vychovatel nebo lektor angličtiny. V období 2006 - 07 vystupoval v ústeckém divadelním souboru Mladá Scéna (vedeného Pavlem Trdlou), kde ztvárnil Komořího v Popelce (premiéra 2006), následoval Janek - Kocour v botách (2004) a posléze role poslední Široký v pohádce Dlouhý, Široký a Bystrozraký (2008). S Ateliéry Bonton Zlín, a. s. se v úloze dabéra a hudebního skladatele podílel na několika animovaných snímcích. Je také autorem komiksů, scénářů i povídek, z nichž některé publikoval doma i v zahraničí, např. v komiksovém časopisu Bedeman či antologii severočeského komiksu Bublifuk (Jaroslav Balvín, ml. Grafobal Pres Ústí n. L., 2007). V triu s Danem Černým (* 27. 5. 1982 Litoměřice) a Romanem Vesetou (* 26. 6. 1962 České středohoří) uvedli v život Labskoústeckou Lidskou sešlost věnující se amatérské filmařině (1995 - 2003 jako MATfilm a  od r. 2003 L.N.A.K.- Levá noha Arnošta Kunce) a vydávání komiksového fanzinu Sorrel (vycházejícím od r. 2001 ‘čas od času’ dodnes). V r. 1999 zakládají hudební společenství se sklony k folkové recesi The Tačud Band (bandzone.cz/thetacudband), Dan skládá texty, zpívá, hraje na kytaru, klavír, foukací harMoniku a flétnu. Od r. 2000 zplodili pod již zmíněnou značkou L.N.A.K. 5 řadových alb a 1 soundtrack k nezávislému road-movie The Tačud Band: Tradáá (2008). Jejich muzika se objevuje i v titulu Čundrák (2008) a o 6 let staršímu The Tačud Band: Hory. Jako Mag. Daniel Binko ScS. figuruje převážně v krátko- a středometrážních, většinou komediálně laděných počinech, ať už westernové drama Duel u Rookrocks (2007, 11 min.) či ‘surový komorní western z prostředí zlaté horečky’ Strach (2004, 20’) - z recenze na www.filmdat.cvu.cz: ‘Děj vázne, atmosféra děsu se dostavuje jen místy a celkově Strach hlavně nudí. Přesto je tu několik kladů. V první řadě skvělý herecký výkon Dana Binka v hlavní roli, v podstatě táhne celý film a díky němu se na to dá koukat...’ nebo Tajemství řeky Tchituackchaghutamatchckakozthatchckaetchubhathatchcka (2001, 13’) - ‘fiktivní reportáž o záhadném tvoru ze střední Afriky domorodci nazývaném pelishurra’ později oceněná čestným uznáním na Střekovské kameře 2004 (klání amatérů z celé ČR). Vysoko nad ostatní ale ční ‘jedinečný dokumentární projekt o podivných úkazech v západní části severního Polabí - Záhady Milešovského středohoří (2006, 55’), natáčením a sbíráním tajuplných jevů na něm strávili rok a půl. Na prvotinu MATfilmu navazuje Agent Steel Hardy 2 (1998, 26’), kde si Daniel kromě herectví ‘švihl’ i post režiséra. Jde vlastně o jakousi kinematografickou podobou komiksu, který s D. Černým kreslili v l. 1996 - 97. V r. 2007 ‘svobodomyslnou uměleckou duši’ spojil s měsíčníkem Nové Ústecké přehledy - zveřejňuje tu články, rozhovory (mj. první po 8 letech a jeden z 5ti, který kdy muzikant Pepa Nos komu poskytl) i komiksy (pánové Mrskles a Pnětluk). V současné době se též etabluje jako příležitostný moderátor - Jihomoravský Maglajz, ústecký Festival ‘YMCA’ (1998 - 2008) aj. Je též zastoupen v publikaci Skryté vrstvy - Rozhovory o kulturních a uměleckých aktivitách v Ústí n. L. a na Ústecku od konce 70. let do r. 2006 (ed. J. Balvín ml. - Grafobal Pres, 2007). Volný čas tráví čet31

Bro bou, kresbou, spoluorganizováním a účinkováním na autorských čteních… (a v neposlední řadě i squattováním v bývalé redakci Přehledů ).

Barbora Bímová (* 20. 6. 1989 Ústí n. L.) - studentka, editorka a herečka - Na konci r. 2008 podává přihlášky na pražskou DAMU a  brněnskou JAMU (scénografie a činoherní herectví), čímž se jí možná začíná plnit sen o tzv. velkém divadle. Předcházelo vystupování v  souboru Mladá Scéna (MLS), jenž vznikl r. 1981 z  iniciativy uměleckého šéfa Pavla Trdly (* 1. 12. 1952 Náchod), v l. 1992 - 2008 domovské pódium ansámbl nacházel v krásnobřezenském kulturním zařízení Corso (poté se přesouvá do Domu kultury nyní spravovaného Kulturním střediskem města Ústí n. L.) V 8. třídě ZŠ (E. Krásnohorské 8) s rozšířenou výukou jazyků Bára dětskou skupinu MLS (kde r. 2004 ‘debutovala’ postavou čarodějnice Berty Braunové v pohádce Havrane z kamene v úpravě Kristiny Herzinové) nadobro opouští a ocitá se v  řadách zájezdové a  takřka vzápětí si ‘střihne’ princeznu v  Kocouru v  botách (premiéra v září 2004). Čarodějnice Hexatera ji rok nato vynáší uznání poroty za vedlejší roli na novoborské přehlídce Dospělí dětem 2005 (samo představení Malá mořská víla získává cenu diváků). Poněkud jinou úlohu, tentokrát v divadle černém, si vyzkoušela jak při Cestě za bohem hor (2004), tak v Popelce (premiéra v březnu 2006). V srpnu 2008 pak měla během semináře ‘T Tvořivost’ (při festivalu amatérského divadla Jiráskův Hronov) jedinečnou příležitost poznat lektorku Mgr. Evou Ochrymčukovou, absolventku JAMU (obor dramatická výchova), která dnes přednáší na zlínské Univerzitě Tomáše Bati a Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V l. 2006 - 07 se Barbora v ústeckém Dobrovolnickém centru aktivně účastnila programu Polis, v rámci něhož doučovala žáky ze sociálně slabších rodin. Nyní prodělává kurs figurální kresby (2008 - 09) na FUD UJEP (Fakulta umění a designu Univerzity J. E. Purkyně) a  zároveň se připravuje na úděl maturantky ústeckého Gymnázia (Jateční 22). Valnou část volného času tráví dcera Jindřišky Bímové (* 29. 5. 1954 České Budějovice) a Petra Bíma (* 4. 1. 1946 Česká Kamenice) v redakci měsíčníku Nové Ústecké přehledy, kde se od r. 2007 věnuje editorství. Kromě divadla a výtvarného umění je jí velkým koníčkem cestování - s přítelem Radkem Hodboděm (* 17. 11. 1986 Děčín) prostopovali Francii, Španělsko, Andorru, Chorvatsko, Černou Horu, Bosnu a Hercegovinu…

MgA. Štěpánka Bláhovcová (* 29. 10. 1981 Plzeň) - výtvarnice a  komiksová autorka - Věnuje se převážně knižní grafice, pracuje ovšem i s přesahy do volného umění. Je tvůrkyní komiksu ‘Maminko, proč to v Ústí tak smrdí?’ vydaného r. 2005 Fakultou užitého umění a designu (FUUD) Univerzity J. E. Purkyně ve spolupráci s  o. s. Nad Labem. Dlouhodobě kooperuje s  plzeňským centrem pro kulturní a  sociální projekty - o. s. Johan (logo projektu Moving Station, informační materiály vč. webových stránek www.johancentrum.cz, výroční zprávy atd.), od r. 2004 se podílela na propagaci Mezinárodního festivalu Divadlo část Nádraží Plzeň - Jižní předměstí. Výsledkem je i publikace ‘Moving Station - 5 let alternati32

Cas vy na nádraží Plzeň - Jižní předměstí’ oceněná jako Dobrý studentský design 2006. O rok později vychází kniha dětských hororů ‘Zuby nehty’ (Albatros), na níž participovala ilustrací titulní strany, předsádky a 2 povídkami. Výtvarnou koncepcí a úpravou přispívá do katalogu pro Kurátorský experiment I. a II. (FUUD UJEP Ústí n. L., 2007). Angažuje se v divadle Zrakoplav, plzeňském nezávislém společenství TYAN aj. Žije v  Praze a  Plzni, kde také navštěvovala Gymnázium Františka Křižíka. Následovalo 4leté nedokončené studium na ústecké Pedagogické fakultě UJEP (učitelství výtvarné výchovy pro ZŠ, SŠ a ZUŠ) a posléze Západočeská univerzita v Plzni (Ústav umění a designu - Mediální a didaktická ilustrace, Doc. ak. mal. Josef Mištera). V r. 2004 se ovšem do Ústí vrací, aby tu o 4 roky později (u Doc. ak. mal. Michala Slejšky) absolvovala Fakultu umění a designu (specializace Grafický design II). Během stáží navštívila Polsko (Akademie výtvarných umění v  Krakově, ateliéry plakátu a  animace), Portugalsko (fakulta krásných umění Universidade do Porto) a naposledy pražskou Vysokou školu umělecko-průmyslovou (ateliér ilustrace a grafika, MgA. Juraj Horváth, MgA. Helena Šantavá). Od r. 2002 se zatím zúčastnila cca 25 výstav - první proběhla v Bílině (‘Ready, Steady, Go’), z dalších jmenujme: ‘Fillovka open 2002’, ‘Fotografické doteky’ (Litoměřice, 2003), ‘Nová Media Cheb 2003’ - mezinárodní přehlídka videoartu a performance, ‘Fotografické doteky II’ (Roudnice n. L., 2004), ‘Možnosti knihy’ a  ‘Zmatení jazyků’ (obě Činoherní studio, 2006), ‘Artefakta 2006 - Příběhy globálního mýtu’ (zámek Staré Hrady), ‘i.ntro.avi’ - Galerie kritiků a teoretiků a ‘Český komiks na Světě knihy’ - 12. mezinárodní veletrh a knižní festival Svět knihy - Výstaviště - Průmyslový palác (obě Praha, 2006), ‘Zření’ (Plzeň, 2006), ‘Na velikosti záleží’ - Moving Station (2007), ‘Kurátorský experiment I.’ (Brno, 2007), ‘Domov/Home’ - česká ambasáda v  Jeruzalémě (2007), ‘Grafika roku 2007’ (2008) nebo ‘Mezinárodní bienále grafického designu Brno’ (2008). V  Portugalsku obdržela čestné uznání na mezinárodní výstavě ‘2007 Erasmus Prize Universidade do Porto - Babelfishing’, participovala na putovní expozici ‘Meeting Point’, co r. 2008 ‘objela’ Rumunsko (Arad), Chorvatsko (Osjek), ČR (Plzeň), Rakousko (Polchram) a Maďarsko (Pécz). Samostatně pak vystavovala v rodném městě (2005) i Ústí n. L. (‘Maminko, proč to v Ústí tak smrdí?’ - výstavní prostor Na chodbě - PF UJEP, 2005) či Brně a Štáhlavicích (2006). Krom již zmiňované ‘Moving Station’ získala v r. 2008 statutární cenou časopisu Grapheion v kategorii Autorská kniha v soutěži Grafika roku 2007. Do vydání této písemnosti nebyla zastoupena v žádných sbírkách, jistě ale není všem dnům konec…

PhMr. Ludmila Blažková, roz. Honskusová (* 16. 9. 1928 Zdice u  Berouna - † 12. 10. 2001) - lékárnice, starostka ústecké Tělocvičné jednoty Sokol - Ze Zdic se s rodiči brzy přestěhovala do Berouna, kde v l. 1934 - 39 chodila do obecné školy a od r. 1939 (až do 1945) pokračovala na gymnáziu, kde ukončila sextu (6. třídu). Po prázdninách r. 1945 odchází celá rodina do pohraničí a usazuje se v Litvínově. Otec pracoval v  chemických závodech v  Záluží u  Mostu. Měla ještě 2 mladší bratry. Maminka se starala o domácnost. V Sokole cvičili takřka všichni. V 10ti se jako žákyně zúčastnila sokolského sletu (1938), ve 20ti pak již za ženy (1948). Na gymnáziu pokračovala v Mostě, kde r. 1947 odmaturovala. Pak začala navštěvovat farmacii, nejdříve část praktickou, kdy se připravovala v lékárnách, po 2 letech složila zkoušku a následovaly další 2 roky teoretického studia na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, které ukončila v r. 1951 a získala diplom magistra farmacie. (Titul PhMr byl udělován do r. 1953, 33

Doe pak promovaný lékárník, poté RNDr. a  PharmDr., nyní Mgr. - magistr). Po r. 1948 ovšem došlo ke společenským změnám, rodiče byli z litvínovského bytu nuceně vystěhováni do obce Chudeřín u Litvínova a Sokol zakázán. Nejprve nastoupila do lékárny v Mostě a r. 1957 se provdala za středoškolského profesora Vladimíra Blažka (* 1930), jenž vyučoval matematiku a  deskriptivní geometrii na mostecké Střední průmyslové škole strojní, posléze v  Teplicích a od r. 1963 na ústeckém Pedagogickém institutu, z něhož se r. 1964 stala Pedagogická fakulta. R. 1966 získali nový byt v Malátově ulici v Ústí n. L., kde od 1. 1. 1967 až do důchodu trvale působila v lékárně v Londýnské, nějakou dobu tu i přesluhovala. (Měli 2 děti - dceru a syna). V r. 1968 byl Sokol (bohužel jen na nedlouhý čas) obnoven a Ludmila se plně zapojila, r. 1969 přestoupila do TJ Sokol v Ústí n. L. a nastal krátkodobý rozmach. Příznivá doba však brzy vzala za své. Jednota byla sloučena se sjednocenou tělovýchovou pod názvem Základní rekreační tělesná výchova (ZRTV). Přestože po stránce tělovýchovné organizace fungovala dobře, mnoho členů však odpadlo. Nicméně Ludmila zůstala a řadu let vykonávala úlohu předsedkyně. Po r. 1989 se stala první starostkou ústecké Tělocvičné jednoty Sokol (post zastávala od 4. 3. 1990 do 4. 3. 1998) a víceméně tak plynule přešla ke znovu obrozené činnosti. Ustavující sjezd se odehrál v Praze 7. 1. 1990, kam z Ústí n. L. odjíždělo 9 delegátů, mezi nimi i sestra L. Blažková. K opětnému ustavení ústecké jednoty došlo prohlášením na valné hromadě v neděli 4. 3. 1990. Bylo odsouhlaseno začlenění do Československé obce sokolské (ČSOS) a zvolen výbor v čele s L. Blažkovou. Na tyto změny čekala více než 40 let, kroj i historický prapor ústecké sekce měla schovaný. Nastala doba přímo hektická. Každých 14 dnů se jakožto činovnice předsednictva vyskytovala v Praze. Účastnila se spolu s dalšími ústeckými členy (celkem 11) sletu zahraničních sokolů v Paříži, kde prožili 8 nadšených dnů. Z pražské Letné odjíždělo 14 autobusů. V r. 1994 proběhl v Praze XII. Všesokolský slet. R. 2000 následoval XIII. U obou se na přípravách podílela. Vánoce 2000 prožila s  rodinou na Křivoklátsku. Krátce nato vážně onemocněla a zhoubné chorobě podlehla. Životním krédem, jímž se vždy řídila, jí byla známá myšlenka: ‘V zdravém těle zdravý duch!’.

Regina Blažková Holubová (* 23. 11. 1963 Praha) - tanečnice, choreografka, pedagožka a ředitelka Baletního studia Regina - Od 5ti navštěvovala hodiny baletu na pražské LŠU u  prof. Evy Krakešové, později prof. Miloslavy Chmelové, současně studovala pod vedením prof. Naděždy Sobotkové a  Olgy Páskové v  Baletní přípravce pražského Národního divadla, v  rámci které účinkovala v  tehdejším repertoáru (Labutí jezero, Popelka), ale i na jevišti Tylova divadla (Mirandolina) či při pohostinských televizních natáčeních (Orfeus v podsvětí). Poté přichází do baletního souboru Státního divadla Zdeňka Nejedlého v Ústí n. L. (dnes Severočeské divadlo opery a baletu), kde vystupovala pod vedením šéfů a choreografů: Hanou Machovou, zasloužilým umělcem Jiří Blažkem, Elitou Erkinou ad. (Z Pohádky do pohádky, Romeo a Julie, Stabat Mater) a při zaměstnání absolvovala obor taneční pedagogika na pražské AMU. Ve spolupráci s divadlem založila přípravku, která se v r. 1992 osamostatnila a vznikla tak Baletní přípravka Reginy Holubové (nynější Baletní studio Regina), jejíž žáci byli i nadále obsazováni do inscenací ústeckého divadla (např. Špalíček B. Martinů v choreografii Libuše Hynkové). Je též autorkou 15ti celovečerních představení vč. libret, výběru a  úprav hudebních doprovodů, scény, kostýmů a ostatních náležitostí. Jako první (ještě spolu se členy 34

Dos baletního souboru) přípravka uvedla titul ‘Happy? Aneb kam kráčíš člověče’ (1993) na hudbu Mike Oldfielda, posléze i 1. rockový balet na ústeckém jevišti po r. 1989 (česká premiéra) ‘Jesus Christ Superstar’ (1994), kde figurovali i neherci vybraní tak, aby produkci typově dotvářeli a  dále pak řadu různých pohádek: ‘Vzpoura hraček’ (1996) na hudbu skupiny Jablkoň, v  kooperaci s  ústeckým Činoherním studiem; ‘Sněhová královna’(1996), světová premiéra ‘Malý princ’ (1998); ‘Alenka za zrcadlem’ (2001) ve spolupráci s hereckým odd. ZUŠ E. Randové nebo ‘Popelka’ (2003). Z  dalšího zmiňme např. ‘Dcery Bernardy Alby’ (1999) v  hlavní roli s hostujícím reprezentantem České republiky v kulturistice Radkem Čejkou a autem (představujícím svatební dar) na jevišti… Studenti pravidelně vystupují v  severočeských divadlech (Ústí n. L., Děčín, Litoměřice) a díky užívání osvědčených metodických postupů (doplňovaných vlastními) i osobnímu přístupu ředitelky jsou obvykle na vysoké profesionální úrovni a často tudíž přijímáni na taneční konzervatoř nebo umělecké vysoké školy. V současné době se studio, mimo výše uvedeného, orientuje na programy kondičního baletu se zdravotním programem pro dospělé, postupně se také rozrostlo o pobočky v Děčíně a Litoměřicích.

Zdena Bratršovská (* 13. 5. 1951 v Praze) - topička, uklízečka, herečka, básnířka a spisovatelka - Maturovala na gymnáziu v Ústí n. L., krátce studovala sociologii a historii na brněnské FF UJEP a posléze vystřídala řadu zaměstnání, aby se od r. 1983 ‘našla’ ve svobodném povolání. V l. 1970 - 72 hrála v alternativní ostravské komunitě Bílé divadlo, během normalizace pracovala manuálně (topička, uklízečka ap.) a po r. 1990 působila jako redaktorka v  nakladatelství Československý spisovatel a ve výborech Nadace Český literární fond (sekce pro krásnou literaturu), Český PEN klub a Obec spisovatelů. Samostatně vydala několik sbírek: Džbán bez ucha (MF, 1983), Městská šance (ČS, 1984), Chůdy po předcích (MF, 1986), Klínopis v notesu (ČS, 1986) a básnickou skladbu Netopýr v podkroví (naposled Nakladatelství H & H, 2005 - rovněž scénické provedení). Spolupracovala s Československým rozhlasem (4 hry vesměs uvedené bratislavským studiem), filmem i divadlem. V současnosti píše většinou ve tvůrčím tandemu s Mgr. Františkem Hrdličkou (* 7. 1. 1937 Litoměřice). Z její, resp. jejich bibliografie jmenujme trojdílnou novelu Budík pro Šípkové Růženky (ČS, 1986), romány Hotel Rezeda (Melantrich, 1987), Sebranci (Favia International, 1991 a 1993; Protis, 2006) a Rezavá léta (Academia, 2000), krátké prózy Cesta k močálu (KOS - Pragma, 1994), soubor miniatur, monologů a balad Samé milé pitvorky (ČS, 1994), dvě novely O dvou písařích (Akropolis, 1995), triptych Scény z mužského života (Hynek, 1996) a nejnověji pak soubor povídek Renáta nad hlavou (Akropolis, 2007). Rovněž je autorkou divadelní hry Horká krajina (Dilia, 1989). Historii souboru, v  němž se s  F. Hrdličkou (frantisekhrdlicka.w2n.cz) seberealizovala, oba zpracovali ve Zprávě o Bílém divadle (H & H, 1998), v témž roce také vydali publicistický sborník Jak chutná nezávislost (Votobia, 1998) a r. 2002 výbor ze žurnalistických textů Politikův umělec a umělcův politik (Votobia, 2002). Zajímá se o němčinu a pasivně i angličtinu, k čemuž dodává: ‘Ráda chodím krajinou…’

35

Dvo Mgr. Pavel Brycz (* 28. 7. 1968 Roudnice n. L.) - pedagog, textař, spisovatel, prozaik, básník a  publicista - Absolvoval ústeckou Peda­ gogickou fakultu (český jazyk) a  později pokračoval na pražské DAMU (dramaturgie). Působil jako středoškolský učitel, publicista, ale i v reklamní agentuře. Napsal také několik textů pro hudební skupinu Zdarr, snad nejznámější je Jen nechci tě mít rád, jenž se i objevil v  jeho novele Sloni mlčí (Hněvín, 2000). Vyrůstal v  severočeském Mostě, jehož atmosféra se otiskla do povídkové prvotiny Hlava Upanišády (Magil,1993 - Teplá u Mariánských Lázní) a titulu Jsem město (Hněvín, 1998), za který v r. 1999 dostal Cenu Jiřího Ortena. V r. 2000 vyšlo Miloval jsem Teklu a jiné povídky (Hněvín, 2000), díky grantu UNESCO žil 2 měsíce ve Francii, kde napsal již zmiňovanou knihu Sloni mlčí. Rozsáhlá sága ukrajinsko-německo-českého rodu Patriarchátu dávno zašlá sláva (Host, 2003 - Brno) byla odměněna Státní cenou za literaturu (2004). Na festivalu Prix de Bohemia 2005 získal uznání za scénář rozhlasové pohádky Neberte nám ptáka Loskutáka. Rovněž účinkoval v  dětských pořadech Českého rozhlasu Praha (Kouzelný svět Pavla Pavla neboli Pavla na druhou a Tu rádio a Rádio na polštář). Vedle povídek a novel skládá i básně a literární hříčky, z nichž spolu s výtvarníkem Filipem Raifem sestavil útlý svazek Láska na konci světa (VŠUP Praha, 1997). Je zastoupen v americké antologii současné české prózy Daylight In Nightclub Inferno (Catbirdpress, 1997 - Noth Haven) a výboru Městopis (Nakladatelství Lidové noviny, 2000 - Praha). U pražského Twisted Spoon Press mu vyšel anglický překlad knihy Jsem město pod názvem City (2007). Jeho debutem v oblasti dětské literatury je Kouzelný svět Gabriely s ilustracemi Šárky Zíkové (Meander, 2006 - Praha). Téhož roku vycházejí povídky Malá domů (Host, 2006), o nichž sám říká, že jde o práci kratochvilnou, a ‘neklade si jiný cíl než na chvíli svést dohromady ty rozprášené a odváté sedmilháře od stolu štamgastů, kteří mi kdysi v  mostecké hospodě U Partyzána neboli U Partíka nahrazovali biják... Sepsal jsem příběhy, co mi kdysi vyprávěli v různých fázích podroušenosti, fanfarónství, šílenství, trpitelského lidství nebo černého humoru...’ Na listopad 2008 mu brněnský Host přichystal ‘příběh falešného mesiáše ze 17. stol.’ - Svatý démon. Pro pražský Meander pak připravil Gabrielin svět a Dětský zvěřinec, podle nichž se v ČT právě (2008) tvoří večerníčky. A jak nazírá (v rozhovoru na www.meander.cz) na nadcházející osud knihy, za 50, 100 let, v konkurenci současných i budoucích (jistě velmi revolučních) médií? ‘Knížka je krásná věc do muzea. A jednoho dne lidi muzea poberou útokem, aby si tu krásu vzali, až už kolem nich budou jenom samé účelné a praktické věci s omezenou životností, které se rozbíjejí měsíc po záruce, ale omrzí daleko, daleko dřív. A když to neudělají, udělají to Marťani. Jsou přece civilizačně dál a dávno to už vědí, parchanti jedni!’

PaedDr. Ivona Březinová, roz. Karásková (* 12. 5. 1964 Ústí n. L.) - vysokoškolská pedagožka a spisovatelka - Už odmalička měla ráda příběhy, co jí rodiče, ale i babičky a dědečkové četli nebo vyprávěli. Brzy vyprávěla ona jim. Už jako 5tiletá, kdy se sotva uměla podepsat a přeslabikovat pár slov, pronesla troufalou větu: ‘Až budu velká, budu spisovatelkou.’ V 7 letech osobně poznala prozaičku Annu Sedlmayerovou (* 17. 3. 1912 Vranín u Štěpánovic - † 13. 5. 1995 Tourov u Vodňan), která bydlela v krásné vile na Střekově a jíž ubezpečila, že jednou také bude 36

Fik psát… Hra na spisovatelku, kdy neustále tiskacími písmeny něco smolila do tlustých sešitů a vše prokládala vlastními obrázky, ji vydržela celé dětství. Při vstupu na ústecké gymnázium v Jateční ul. zažila další osudové setkání: třídním profesorem se stal básník Jan Houška († 8. 8. 1988 Ústí n. L.), jenž byl víceméně živoucím důkazem, že lze k tvorbě dojít i jako učitel českého jazyka. V rodném městě tedy zůstala a na zdejší Pedagogické fakultě vystudovala obor čeština - dějepis. Po absolvování setrvává na zdejší katedře bohemistiky jako asistentka (později odborná) a získává doktorát. Vývoj naznačoval, že se literatuře bude věnovat po stránce odborné a snad i vědecké. Vdala se však do Prahy a po narození druhé dcery bylo jasné, že s kariérou na univerzitě je konec. Rozhoduje se splnit si dávný sen a  pustí se do první dětské knížky Panáček Paneláček (děj se odehrává ve věžáku v ústecké Staré ulici, kde jako dítě s rodiči bydlela). Přijalo ji nakladatelství Albatros a po ní následovaly další. A tak po mateřské dovolené se svými dětmi i příběhy zůstává doma a dodnes je na volné noze. Napsala spousty knih pro děti a mládež snad všech věkových kategorií, různorodé orientace i žánrů. Velká část vznikla na chatě rodičů v Brné, kam se za maminkou Jitkou Karáskovou a tatínkem ing. Ivem Karáskem často vrací a  s rodinou každoročně tráví prázdniny. O tom, že se jak dětem, tak literárním kritikům a teoretikům líbí, svědčí Cena učitelů a Cena knihovníků i fakt, že 4 její publikace získaly Zlatou stuhu a titul Začarovaná třída byl nominován na cenu Magnesia Litera a r. 2004 v  Kapském Městě zapsán na Honour List IBBY (International Board on Books for Young People). Sama si ale nejvíc cení toho, že ji dětští čtenáři pasovali na rytířku Řádu krásného slova. Za svými studenty dochází na Literární akademii - vysokou školu slovesného a mediálního zaměření a při seminářích tvůrčího psaní realizuje projekty, které u nejlepších předložených textů vedou až ke zveřejnění. Kromě toho uskutečňuje desítky besed po celé ČR a zasedá v porotách nejrůznějších soutěží, např. ústeckého Psaníčka, neboť i to je součást profese. Má spousty nápadů, plánů, a tudíž i práce, ‘…kterou jsem si jako malá holčička vysnila. Je krásné, když se dětské sny plní…’ (www.ivonabrezinova.cz)

Matúš Bukovčan (* 7. 8. 1967 Bratislava) - herec ústeckého Činoherního studia - Po maturitě na banskobystrickém gymnáziu Jozefa Gregora Tajovského (1986) následovala ekonomická nástavba (1986 - 87) a v l. 1987 - 89 profese operátora v Podniku výpočetní techniky. Od ‘revolučního sametu’ (1989) byl do r. 1992 osvětlovačem a později i šéfem kulisáků v  bystrickém Bábkovém divadle na Rázcestí (BDNR). V  období 1992 - 95 studoval na brněnské JAMU, pak se vrací do BDNR (1995 96), tentokrát již co herec: Don Pedro v  Donu Juanovi, Voda (1 ze 4 živlů) v  Dojímate ma veľmi a  také dalších 10ti pohádkách (Psíček a Mačička, Pán Blecha, Cirkus Cinkeles atp.) Hostoval i v pražském Divadle Komedie, mj. v inscenaci Nezadržitelný vzestup Artura Uje (režisér David Jařab - v r. 2004 získal za celovečerní Vaterland - Lovecký deník ocenění Českého literárního fondu za nejlepší snímek a Českého lva České filmové a  televizní akademie za výtvarný počin). Do ústeckého Činoherního studia Matúš přišel v listopadu 1996 a dosud má na kontě bezmála 30 rolí: z nejnovějších (2008) např. Pána v pohádce Malá čarodějnice (O. Preußler, T. Pěkný), v Jak jsem se učila řídit strýce Ptáka - kde dle kritik (Nových Ústeckých přehledů - duben 2008) zdatně sekunduje hlavní postavě ztvárněné Zuzanou Onufrákovovou (* 10. 12. 1981 Prešov), nebo Šéfa v Klubu Rváčů (z recenze kulturního magazínu UnBorn.cz: ‘V záplavě nedotažeností pro mě herecký vrchol insce37

Fre nace představuje postava „Mého/Tylerova“ šéfa, kterého Matúš Bukovčan dokonale vykreslil jako na první pohled sebevědomého a  silného, ve výsledku však slabého a  s  autoritou podřízených i vlastní manželky marně zápasícího muže…’) Z dalších pak: Otec - Jánošík (J. Mahen, 2007), Ivan - Uražení a ponížení (2006) a Pedro Sekvoja ze San Pedra - Písek (obě M. Bambušek), Petr Karpati - Arabská noc (R. Schimmelpfennig - derniéra 5. 12. 2008), Hejtman/vyvolávač - Vojcek (G. Büchner), Andělíček - Famiglia (J. Součková, V. Čepek), Kabul - Pal o Somnakuno Sidoris (F. Demeter), Rosenkrantz - Hamlet a Tizba - Sen noci svatojánské (W. Shakespeare), Dětský lékař - Kanibalové (G. Tabori, 2005), Úředník 1 - 4 malá dramata (S. Beckett), Don King Bareder Papežis (L. Noha, J. Lepšík), Strýček Šabelskyj - Ivanov (A. P. Čechov), Obchodník Lakomec (Moliére), Smokie - Smokie (E. Tobiáš), Podnikatel - Taťka střílí góly (J. Pokorný), Schmeler - Les divokých sviní (Z. Šmíd/L. Havlíková) - Ludovit Ludvik - Profesionální žena (M. Bláhová). Na míru si v r. 2006 ‘ušil’ Život je čudo, kde také figuruje v úlohách spolurežiséra (po boku Filipa Nuckollse) a spoluautora scény (Štěpán Jirák), aby se na motivy hry N. Simona Zajatec Druhé Avenue pokusil poukázat na to, jaký je život nevyzpytatelný, ‘čudný’ - Prostě co člověk, to osud, který se mění po zásahu událostí skrz osud druhého… Objevil se - stejně jako značná část ústeckých kolegů - i na filmovém plátně, když si s Janem Lepšíkem (* 12. 6. 1972 Praha) zahráli kumpány Ivana Trojana v Zelenkových Příbězích obyčejného šílenství (2005). A jeho životní krédo? ‘V Bystrici jsou tři kostely: pravoslavný, evangelický a katolický. To je: Tři mše…’

Josef Carda (* 18. 1. 1956 Ústí n. L.) - herec - Vystudoval brněnskou JAMU a  poté působil v  Divadle Husa na provázku. Postupně prošel mnoha scénami, mj. rýmařovské Pradivadlo, ústecké Činoherní studio, Prozatímní divadlo Františka Ringo Čecha, Rokoko nebo Divadlo Bez zábradlí. Proslavil se především jako ‘sporťák’ Carda Retarda v pořadu TV Nova Tele Tele, vysílaném od r. 2000, kde vystupuje spolu s Richardem Genzerem, Michalem Suchánkem a Veronikou Žilkovou. V r. 1998 si zahrál jednoho z policistů v seriálu TV Nova Policajti z předměstí (1998). Z  dalších, na nichž se podílí, jmenujme např.: Nikdo není dokonalý (1998), Zvoňte dvakrát! (2005), Letiště (2006) či Ošklivka Katka (2008). Objevil se i v několika snímcích jako Milenec lady Chatterleyové (1998), Tři králové (1998), Hurá na medvěda (2000), Rebelové (2001), Kameňák 3 (2005) atd. Účinkoval také v TV filmech natočených před r. 2000: Hadí pohledy (1993), Cesta na sluneční ostrov (1995), Poe a vražda krásné dívky (1996), Králův šašek (1997) nebo Silná jako smrt (1998). Figuruje též v muzikálu Krysař Daniela Landy. V současné době se vyskytuje zejména na prknech Divadla Bez zábradlí, mj. ve 2 představeních v režii Jiřího Menzela Blbec k večeři a Kdes to byl(a) v noci či adaptaci Kunderovy variace na Diderotův román Jakub Fatalista (režie Ivan Rajmont) Jakub a jeho pán, kde se po 30ti letech znovu setkávají Jiří Bartoška (* 24. 3. 1947 Děčín) a Karel Heřmánek (* 17. 10. 1947 Praha) v rolích, které vytvořili v kultovní inscenaci ústeckého Činoherního studia (1975). Je ženatý a má syna Adama.

38

Gan Mgr. Vladimír Čepek (* 26. 9. 1976 Olomouc) - umělecký šéf ústeckého Činoherního studia - Vystudoval Wichterlovo gymnázium Čs. exilu 669 (dříve Thälmannova) v  ostravské Porubě, právnickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci a dramaturgii na činoherní katedře pražské DAMU. Jako dramaturg se podílel např. na inscenacích Sebeobviňování (P. Handke) a Pokusy o její život (M. Crimp) uvedených uskupením M.U.T. (každoročně měnícím význam zkratky - např. Mensch und Traum, nebo Mensch und Tunnel), které v r. 1999 s režiséry Thomasem Zielinským, Filipem Nuckollsem (* 20. 6. 1979 Ústí n. O.) a Jánem Šimkem spoluzakládal (a s nimiž i v Činoherním studiu působí). S posledně jmenovaným a Markem Matějkou vytvořil v rámci otevřené scény pro pražské Divadlo Komedie (v sezónách 2002 - 04) několik autorských projektů (4.48 Materiál, 2v1 výhodné balení, Noví mistři). Pro spolek Kašpar fungující při Divadle v Celetné upravil Speedrun (I. Wright) a Krásu a půvab perverzit (J. Morawiecki), Divadlu Rokoko nabídl Oresteiu (Aischylos) a thriller Má vlast (I. Klestilová), v  nemž si - spolu s  dalšími kolegy z  ‘Činoheráku’ (Dan Dittrich, Jan Bidlas, Leoš Noha, Jan Plouhar) - i zahrál. Věnuje se též překládání (I. Wright - Speedrun, M. Crimp - Pokusy o její život). S Činoherním studiem spolupracuje od r. 2004, v pozici dramaturga od srpna 2006 a od října téhož roku je uměleckým šéfem. Z jeho dílny lze na střekovských prknech popatřit např. představení: Malá čarodějnice (O. Preußler, T. Pěkný, režie Jiří Honzírek), Čechovovy Tři sestry (režie Marián Amsler), Jak jsem se učila řídit (P. Vogel) a Plavý kůň (J. Penhall) - oba tituly v režii Natálie Deákové (* 19. 6. 1981 Bratislava), s níž tentokrát i jako spolurežisér ‘spáchal’ Tetování (D. Loher). Námětem kooperoval též s dramaturgyní ČS Johanou Součkovou (* 19. 1. 1978 Praha) na gangsterce Famiglia (derniéra 7. 5. 2008). S F. Nuckollsem ho kromě M.U.T. pojí ještě Vojcek (G. Büchner) a  s  T. Zielinským inscenace Separatisté (T. Freyer) či příběh o ‘posledním fanoušku Depeche Mode v  Čechách’ Strange Love (J. Rudiš, P. Pýcha). Spoluautorsky participoval na dramatizaci komiksu Alois Nebel (s Jaromírem 99 a J. Rudišem v režii N. Deákové). V drobných úlohách je ho možno zhlédnout na ústeckém jevišti (druhý opilec v  Plavém koni, barman ve Famiglii, účetní + nemocný v  Klubu rváčů) i  v  Praze - v  divadle/klubu Exrém (Hajnej v  pohádce Jak Trautenberk dělal Krakonošovi ducha, manžel v  hudební crazy-detektivce z  chatové osady na přehradě Prázdninové iluze, parodii na americký TV seriál Naše Pobřežní hlídka… S L. Nohou vystupuje v  Divadle Komedie v  činohře Město - Kořist (dnes mám rande se svým). Pro kutnohorské Městské Tylovo divadlo napsal s Jiřím Adámkem scénář k muzikálu Černošský Pán Bůh a páni Izraelité.

Mgr. Lenka Černá (* 27. 9. 1973 Ústí n. L.) - ředitelka Dobrovolnického centra v Ústí n. L., manažerka, lektorka a politička - V Ústí n. L. navštěvovala Střední pedagogickou školu (obor Vychovatelství) a Univerzitu J. E. Purkyně - Učitelství pro 1. stupeň ZŠ (specializace výtvarná výchova). Rok učila na hloubětínské ZŠ (Praha 9), poté nastoupila do ústeckého Centra komunitní práce jako manažerka sociálně preventivního programu pro znevýhodněné děti a mládež Pět P, který v České republice startoval r. 1998. Koncem r. 1999 spoluzaložila Dobrovolnické centrum, o. s., kde je ředitelkou a předsedkyní Rady. Intenzivně se zaobírá propa39

Geb gací dobrovolnictví a přípravou profesionálního zázemí pro angažující se aktéry. R. 2002 se zúčastnila měsíční stáže v Kanadě, ze které dodnes čerpá inspiraci. Absolvovala 5tiletý výcvik Od pomáhání k terapii vedený Institutem pro systemickou zkušenost (ISZ), v průběhu kterého prodělávala terapeutickou praxi (pod supervizí ISZ) v boletickém Výchovném ústavu. Za oblast sociální pomoci a péče o děti, mládež a rodinu je manažerkou koordinační skupiny, která v  Ústí n.L. sdružuje zhruba 30 poskytovatelů takto orientovaných služeb. Podněcuje zájem mladých a  mj. každoročně oponuje i  vede bakalářské či diplomové práce studentů UJEP. Zastává funkci předsedkyně Rady dobrovolnických center Regionu soudržnosti Severozápad a  pro nejrůznější organizace operující v  Ústeckém a  Karlovarském kraji související aktivity také konzultuje, rovněž je i  lektorkou řady specializovaných kursů. Od r. 2006 zasedá ve Správní radě kulturně-vzdělávací instituce Collegium Bohemicum, o. p. s., která se zabývá dějinami soužití Čechů a Němců v českých zemích. Také iniciovala vznik Rady seniorů města Ústí n. L. Osobnímu rozvoji se věnuje pod vedením indiána kmene Lakotů a každoročně se podrobuje posvátnému rituálu hledání vlastní vize - tzv. Vision Questu, stejně jako meditačním a dalším kursům. Zapojuje se do mezinárodních projektů a seminářů se zaměřením na ‘síťování napříč Evropou’ a prosazování myšlenky rozvíjení evropské identity. Činorodá je i politicky - s  akcentem na správu věcí veřejných, ve stranickém sdružení Unie svobody Demokratická unie se r. 2007 zhostila postu místopředsedkyně. Mezi její koníčky patří pohyb, především plavání, četba a setkávání s přáteli, ráda relaxuje v Mariánských Lázních…

MgA. Jiří Černický (* 1. 8. 1966 Ústí n. L.) - výtvarník, fotograf, laureát Sorosovy ceny a Ceny Jindřicha Chalupeckého - V Jablonci n. N. studoval v l. 1983 - 87 Střední uměleckoprůmyslovou a Vyšší odbornou školu, poté ústeckou Pedagogickou fakultu (1987 - 90) a  nakonec Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (1990 - 93) a Akademii výtvarných umění (1993 - 97) v Praze. Je jedním z nejosobitějších umělců své generace, mj. r. 1996 získal Sorosovu cenu (George Soros - * 12. 8. 1930 Budapešť maďarsko-americký finančník a  filantrop, zakladatel newyorského Open Society Institute a mezinárodní sítě nadací Open Society Fund) a  v  r. 1998 i  nejvýznamnější uznání, jaké může český výtvarník do 35 let obdržet - Cenu Jindřicha Chalupeckého (* 12. 2. 1910 Praha - † 19. 6. 1990 Praha - výtvarný a literární teoretik a kritik, esejista, historik umění a překladatel). Je autorem sošky zajíce Zazy, kterou TV Nova uděluje vítězům divácké soutěže Anno. Do svých projektů - instalací i aranžovaných akcí - zakomponovává fiktivní scénáře, které ve fotografické podobě koncentruje do objektů někdy připomínajících průmyslové výrobky. Sociální angažovanost a kritičnost ve spojení se všudypřítomnou hranou fikce a ostrými rysy reality figurují i v celém dalším díle. Věnuje se i malbě a  videu. Etabloval se především díky prezentacím různých forem v  Galerii hlavního města Prahy (1999), Špálově galerii (2000), Galerii Jiří Švestka (2002); např. jeho ‘feťácká soupravička’ z broušeného skla či motorkářská helma v podobě Munchova Výkřiku definitivně vstoupily do síně slávy českého postkonceptualismu. Ze samostatných prezentací uveďme alespoň: ústecká Galerie E. Filly (1996 + 2008), berlínská Akademie der Künste (1998), 2krát v Los Angeles CzechFront Gallery a  Post Gallery (2000), rotterdamské MAMA Gallery (2000), Noname Gallery a Tent Gallery (2002), záhřebská Galerie Miroslava Kraljevice (2001), pařížská Lara Vincy (2002), Galerie Die Aktualität des Schönen (2006) při Fakultě umění a  architektury 40

Gla Technické univerzity Liberec… dále i  polské Orońsko (1998), Birminghnam (2005), Vídeň (2006), Benátky (2007) atp. V rámci společných výstav bylo možno jeho díla zhlédnout v takřka všech velkých městech Evropy, ale i  za oceánem: Barcelona (1991), Dubrovník (1998), Marseille (1998), Stockholm (1999), Kyjev (1999), Londýn (1999), Kréta (1999), Drážďany (2000), Bratislava (2000), Poznaň a Gdaňsk (2000), Paříž (2000), norský Bergen (2000), chorvatský Zadar (2001), Nancy (2002), Wiesbaden (2002), Bonn (2003), Budapešť (2004), Berlín (2004), Saint Etienne (2004 a 2005), Toledo (USA, 2005), Tokio (2005), Neapol (2006), Varšava a Wroclav (2006), Salzburg a Vídeň (2006) atd. V soukromých kolekcích ho sběratelé vlastní v Praze, Amsterdamu, Washingtonu, Bostonu, Los Angeles či New Yorku. Bezmála největší světová událost v oboru drobné grafiky - Triennale Fellbach - pořádaná v jihozápadní části Německa (Bádensko-Württembersko - hlavní město Stuttgart), mu r. 2001 poskytla prostor na titulní straně katalogu i plakátu, o rok později, na newyorském veletrhu umění Armory Show kritiky značně zaujal. Významné mezinárodní úspěchy svědčí o tom, že dokáže aktuálně, až nadčasově postřehnout a  hlavně svébytně ztvárnit závažné společenské jevy bez ohledu na hranice i  místo vzniku. Americká kunsthistorička Lita Barrierová o něm (v textu PsychoSexual Death in Urban Environs) říká: ‘…pokouší se překročit zlostně polemické aspekty společenských komentářů, aby evokoval nepopsatelného „ducha doby“… jeho skulptury jsou nabity nejistě vyváženými kontradikcemi - mezi vědeckým a mystickým, svůdným a rušivým, hravým a morbidním - jež rezonují na obecněji lidské rovině...’ Není bez zajímavosti, že dalším z jeho nezaměnitelných výrazových prostředků je i  fotografie. Sám pěšky po rovníku prošel celou černou Afriku, má ale moc rád také sníh a hory sjíždí co nejvyšší rychlostí, někdy si hraje na housle, nebo s 2letým synem Matějem. Žije a pracuje v Praze. Na otázku Petra Wolfa z časopisu Reflex ‘Co jste dělal v Ústí?’ odpovídá: ‘Třeba jsem pracoval v povrchových dolech. Když jsem se dostal do Prahy na vysokou, potřeboval jsem peníze na živobytí. Nebyla to ale jenom dřina, prostředí mě přitahovalo i inspirovalo. Když jsem na šachtě viděl tu neuvěřitelnou velkohubost a aroganci, rozhodl jsem se, že udělám největší grafiku na světě. Vlezl jsem pod rypadlo, natřel jeho spodek narudo, natáhl pod něj obrovskou roli papíru a obarvenou část pak nechal otisknout. Pomáhali mi kamarádi - s rypadlem bych to sám přirozeně nezvládl. Výsledkem této hazardní megalomanie byla rudá grafika o rozloze 260 m2. Největší na světě. Tato ambice je samozřejmě v kontextu s uměním směšná…’ (www.cernicky.com)

Dan Černý (* 27. 5. 1982 Litoměřice) - animátor, kreslíř, hudebník a filmař - Po různých povinných školách maturoval v Novém Boru na sklářském učilišti (malíř skla) a  poté graduoval na zlínské Vyšší odborné škole filmové jakožto animátor. Jeho absolventský 35tkový snímek Dotěrové (2004, 4 min.), jenž vznikl na motivy komiksu Šnek versus Komár (v č. 3 komiksového magazínu Bedeman), se stal prvním českým animovaným skečem pro mobilní telefony a získal 2. místo na festivalu v Uherském Hradišti (několikrát i běžel v České televizi). Následovalo poněkud ubíjející studium na zlínské Univerzitě Tomáše Bati. V r. 1995 založil spolu s Danielem Binkem (* 2. 6. 1982 Ústí n. L.) amatérskou lidskou sešlost MATfilm, jíž v r. 2003 přejmenovali na Levá Noha Arnošta Kunce (L.N.A.K.) Kromě práce na pestré kolekci krátko- i středometrážních záznamů se v r. 2001 pustil do komiksu, opět s D. Binkem a Romanem Vesetou (* 26. 6. 1962 České středohoří), s nimiž také stál u zrodu komiksového 41

Hav fanzinu Sorrel, kde krom zakládajících již publikovala celá řada českých kreslířů a scenáristů např. Mgr. Karel Zeman (* 30. 11. 1950 Praha), Michal Opitz, Štěpán Kopřiva (* 13. 3. 1971 Praha), Jan Tatarka, Kamil Tatar, Tomáš Prokůpek (* 4. 3. 1975), Marek Rubec, Michal Kroutil, Mgr. Daniela Zemková (* 5. 7. 1979 Kadaň) aj. Jeho tvorba ovšem figuruje i v tiskovinách dalších: Aargh!, K9, DVDmag - Underworld (2004) ze série komiksových stripů dle scénáře Jiřího Pavlovského (* 2. 11. 1968 Praha), Olomouckém deníku či publikaci O (ne)mrtvých jen dobré. Strip Šnek, jenž se poprvé objevil v r. 1998 ve školním plátku Divoké větry je možno zhlédnout i v Sorrelu, Bedemanu, Reflexu (jen ukázka), na webových stránkách www.komiks. cz - malba Komiksová múza (2003) a v příloze Zlínských novin - Na tahu! V současné době vychází každou sobotu ve Zlínském deníku a dětské Mateřídoušce. Čas od času bývá oslovován reklamními agenturami projevujícími zájem o tzv. storyboardy či návrhy - kupř. Kačer Pocky a Eve (2005) pro nerealizované seriály společnosti SP2. Vymyslel a nakreslil stripy pro reklamní kampaň společnosti Tequila Sierra (2004) nebo vítěznou postavičku pošťáka pro TNTpost (2006). Na zakázku v r. 2005 ‘spáchal’ erotický komiks Yetti. Ve volném čase se věnuje filmu, Sorrelu a  samozřejmě kreslení a  studiu. S  výše uvedenými kolegy, D. Binkem a  R. Vesetou, zformoval r. 1999 ‘folk-acoustické’ trio The Tačud Band, kde (spolu)skládá texty, hraje na kytaru, klavír, banjo, mandolínu atd. Na plátně ansámbl účinkuje v krátkometrážních artefaktech Hory (2002, cca 14 min.) a Tradáá (2008, 13’), posledně jmenovaný byl na 7. ročníku festivalu amatérských filmů Špulfest 2008 ve Vyšším Brodu (okr. Český Krumlov) ohodnocen cenou nejvyšší. Žije na volné noze v Ústí n. L. (www.landauer.wz.cz)

MUDr. Karel Čížek (* 3. 2. 1892 Roudnice n. L. - † 31. 8. 1948 Ústí n. L.) - lékař a předseda veslařského klubu - Zprvu činovník roudnického veslařského i Podřipského klubu atletů Hellas se vypracoval až k zastupitelskému postu v  olympijském výboru. ‘Svou’ roudnickou osmu dostal až na olympiádu do Antverp. Od r. 1912 se (na vlastní náklady) zúčastnil všech olympiád. V  r. 1924 byl s  veslaři v  Curychu, r. 1928 v Amsterodamu, v r. 1932 v Los Angeles a r. 1936 v Berlíně, i když už jen jako divák. To se už ale blížilo datum jeho příchodu do prvorepublikového Ústí, kde se zakrátko stal vskutku pojmem. Jako jediný český lékař ve městě bral poslání velmi zodpovědně. Sloužil nejen ve své ordinaci u  kostela (bydlel v Dlouhé ulici), ale střídavě ve všech českých třídách základních i mateřských škol a takřka každém zařízení, kde pracovali čeští občané. Agilně působil v mnohých českých spolcích - ať vzdělávacích, zdravotních či sportovních. Roudnické sportovní prostředí mu tu zpočátku ovšem velmi chybělo. Netrvalo dlouho a s pomocí nových přátel - přes četná varování - založil vůbec první český veslařský klub v pohraničí - ČVK Ústí n. L. Nakoupil potřebné rekvizity a  převážně z  vlastních prostředků nechal ve Vaňově vybudovat loděnici a  tenisové kurty. Doposud jen ‘německé’ Labe od té doby brázdily i lodě s československou státní vlajkou. Jeho mecenášské aktivity zasahovaly ale i do Krásného Března nebo Neštěmic. Podporoval ochotnický spolek ‘Jirásek’, k hostování zval české kumštýře z jiných měst a téměř vždy dokázal hlediště zaplnit. Snad právě proto byl německým městským představitelům trnem v očích. V únoru 1939 mu byla úředně ordinace zavřena a doručen vystěhovací dekret, údajně obdržel příkaz do 24 hodin Ústí opustit. Na návrat čekal v Praze, 16. 5. 1945 byl ale už zase zpátky a pustil se do práce - v medicíně i tělovýchově. Jeho zásluhy bohužel dodnes nebyly oceněny… Životem 42

Her a  dílem ‘legendy severočeského veslování’ se na webových stránkách teplické Regionální knihovny (www.knihovna-teplice.cz) zaobírá Monika Helclová, v knize Naše město, jeho primátoři a význačné osobnosti (ÚKP ’98 Ústí n. L., 2004) publicistka, skautka, turistka, kronikářka a historička Helena Borská, roz. Nováková (* 14. 6. 1928 Mnichovo Hradiště - † 16. 5. 2004 Ústí n. L.) a v ústecké Severočeské vědecké knihovně o jeho významu přednášel správce vaňovské loděnice TJ Chemička (odd. veslování) Petr Janák (* 21. 7. 1953 Chvalov). Opakujme si jeho výrok: ‘Je nezbytně nutné, aby se více dělalo a méně mluvilo’.

Doc. Mgr. Václav Daneš (* 21. 5. 1936 Písek - † 1. 2. 2004 Ústí n. L.) malíř, grafik, redaktor, typograf, varhaník, vysokoškolský pedagog a výtvarný teoretik - Studoval režii na pražské Filmové a  televizní fakultě (1954 - 56) a v l. 1957 - 61 na katedře výtvarné výchovy Vysoké školy pedagogické (rovněž v  Praze) u  prof. M. Salcmana, C. Boudy a  K. Lidického. Po absolutoriu rok působil (1963) na Střední průmyslové škole filmové v  Čimelicích. V  období 1964 - 69 vedl propagační odd. Odborového domu kultury pracujících v Ústí n. L. Na přelomu 60. a 70. let (1969 - 71) zastával pozici výtvarného a technického redaktora a činovníka ediční a výtvarné rady v ústeckém vydavatelství Dialog, po zrušení ve stejných funkcích setrval příštích bezmála 20 let (1971 - 90) v Severočeském nakladatelství. Zde redigoval více než 250 titulů. Byl členem severočeské výtvarné skupiny Objekt a Svazu československých výtvarných umělců (1966 - 71) a od r. 1990 Unie výtvarných umělců ústecké oblasti (až do zániku sdružení). Na katedře výtvarné výchovy ústecké Pedagogické fakulty externě vyučoval malbu (1968 - 70). Během normalizace mu jakékoliv školící aktivity byly znemožněny. Vrátil se k  nim až v  r. 1990, kdy až do r. 2002 přednášel na Katedře výtvarné výchovy (později Univerzity Jana Evangelisty Purkyně) - zprvu jako odborný asistent pro výuku kresby, malby, a užité grafiky. V r. 1995 se habilitoval jako docent (obor malba). R. 1992 byl přijat do INSEA - mezinárodní organizace pedagogů při UNESCO. V r. 2002 je mu pokračování v pedagogické činnosti opět zapovězeno a  krátce na to umírá. Ze samostatných výstav jmenujme např.: Obrazy a kresby (Divadlo hudby v Ústí n. L., 1967), Obrazy (Zámecká galerie Duchcov, 1981), Obrazy a typografie (Sdružený závodní klub Benar Litvínov, 1983) atp. Naposledy bylo možno jeho díla zhlédnout 2krát v ústecké Výstavní síni Emila Filly - Obrazy (1990) a o 5 let později při habilitační expozici ‘1966 - 1995’. Též se zúčastnil výběrové výstavy z III. chebského trienále posléze prezentované v polském Krakově (1971) a zhruba 12krát byl zastoupen v domácích kolektivních instalacích (naposledy r. 1999 - Fillovka Open). Z publikovaných textů ve velice zúženém výběru uveďme alespoň: Jaroslav Malina - úvodní stať v katalogu (spolu s Naďou Řehákovou, Malá výstavní síň Liberec, 1976), Rozprava o horách, domech a obrazech (ve vlastním katalogu - Spojený závodní klub Benar Livínov, 1983), Kreativita jako antropologický fenomén (Sborník komitétu INSEA a KVV PF UJEP Ústí n. L., 1993) nebo Hra doopravdy Vladimíra Švece - kritický esej - časopis Ergo - UJEP Ústí n. L., 2000).

43

Heř MUDr. Ota Dub, CSc. (* 8. 2. 1909 Hradec Králové - † 17. 5. 1987 Ústí n. L.) - lékař a prozaik - Po studiu na LF UK nastoupil na místo asistenta v pražské nemocnici na Bulovce, po 2. svět. válce se stal primářem interního odd. v Liberci, od r. 1955 krajským internistou v Ústí n. L. a nakonec pracoval opět v  Praze jako gerontolog. Nemalé jsou jeho zásluhy v oblasti výzkumu, v domácím i zahraničním tisku zveřejnil bezpočet odborných studií z oboru interního lékařství, ale i řadu popularizačních prací o medicíně. Byl ovšem i velmi aktivním romanopiscem a novelistou publikujícím pod vlastním jménem příběhy většinou z branže, pouze prvotinu Soucitem spoutaní (1946) signoval pseudonymem Michal Dudek, osvětové brožury pak jako Zdeněk Wagner nebo Jan Touš. Ve 2. pol. 20. stol. vyšly knihy mapující české poválečné zdravotnictví Lékař Viktora (1963), Sentimentální milenec (1973), Skulina (1976) či próza Přísahám a slibuji (1977) později zpracována jako TV seriál dle scénáře Otto Zelenky. V prvých dílech je vyobrazeno, jak tehdy ještě sloužili němečtí doktoři a poté při odsunu odcházeli do Německa. Do značné míry autobiografickou postavu primáře výtečným způsobem zahrál Josef Abrhám, jeho partnerku Zuzana Bydžovská, další pod režijním vedením Františka Filipa vytvořili Luděk Munzar, Eliška Balzerová a František Němec. Na poč. 80. l. 20. stol. vydal rychle po sobě několik románů ze stejného prostředí, kde poukazuje zejména na otázky morálky a humanity - Profesoři (1980), Mimořádný případ (1980), Fantastické transplantace (1982) a Doktorka (1982). Doktorské příběhy (1984) pak zahrnují 17 povídek nejen s tématikou medicíny, ale i okupace a problémů starých lidí. Posledním dílem je kronika řemeslnické rodiny Byt na Vinohradech (1986). Dává nahlédnout do života podnikatele od počátku 20. stol. do hospodářské krize 30. let. Práci na monografii o významném českém vědci, prof. Mudr. Josefu Thomayerovi (* 23. 3. 1853 Trhanov - † 18. 10. 1927 Praha) zakončila předčasně smrt. Mj. byl velkým přítelem a obdivovatelem Starých Hradů na Jičínsku.

Ing. arch. Vladimír Eminger (* 13. 2. 1922 Pochválov u Rakovníku - † 14. 3. 1991 Ústí n. L.) - urbanista, sportovec, milovník hor, organizátor a recesista - Prvorozený ze 3 synů Josefa Emingera, vesnického živnostníka (vlastnil hospodu, malou chmelničku a pole - takže kulak, jak se později ukázalo), veterána z ruské fronty i proslulé legionářské anabáze, byl jako nejstarší poslán na studia, na gymnázium v Lounech, kde maturoval r. 1942 a hned nato nasazen na nucené práce ve Velkoněmecké říši. Nejprve do Halle a potom strategické fabriky Karl Zeiss Jena, kde mj. uprostřed těchto pohnutých dob vyráběli i optiku pro ruské ponorky. Na všetečný přímý dotaz mu německým mistrem bylo opáčeno, že válka je věc jedna a obchod druhá. Bombardování Jeny i  drastické odklízení trosek kupodivu bez úhony přežil. Posléze nastoupil na pražské ČVUT a r. 1951 - vzhledem k nadcházejícímu nešťastnému vývoji a živnostensko-agrárnímu původu - jen taktak dokončil architekturu. Mladší bratři už takové štěstí neměli a po 3 letech si odsloužili u PTP. Rodinný majetek byl zabaven. Po absolvování začínal jako stavař v Ústí n. L., zprvu co architekt v Krajském projektovém ústavu a vzápětí přešel do čerstvě založeného Útvaru hlavního architekta (ÚHA). Zde po celou existenci instituce vykonával funkci náměstka hlavního architekta, napřed pod vedením osobního přítele ing. arch Jana Gabriela (* 18. 4. 1911 Hradec Králové - † 29. 11. 1990 Ústí n. L.) a pak ing. 44

Hes Provazníka. V r. 1959 se oženil s Věrou Braunovou (z manželství pochází syn Dan Eminger). Je autorem řady novátorských urbanistických studií, z nichž mnohé obdržely význačná uznání (za všechny: 1. místo v celostátní soutěži na urbanistické dopravní řešení centra Ústí n. L. spolu s ing. J. Gabrielem, ing. L. Kosem a ing. Rudolfem Bergrem). Spoluvytvářel i návrh Sídliště Skřivánek - Malátova (oceněného za urbanistický rozvoj města Ústí n. L.) a vůbec autorsky participoval na takřka všech projektech i nerealizovaných studiích, jimiž se ÚHA po veškerý čas své činnosti zabýval. Nejvýznamnější jsou v 60. a 70. l. 20. stol. uskutečněné výstavby nových bytovek, a  to dodnes plně funkčních a  oblíbených komplexů Skřivánek, Hornická - Stará a Severní Terasa. Bohužel - stejně jako kolegové - žil a pracoval v časech, které kreativitě příliš nepřály a zpravidla upřednostňovaly čistě politické řešení před estetickým. Pro v zásadě protikomunistický postoj se nikdy v čelných pozicích nenacházel a soutěží se mohl zúčastňovat jen v týmech. Náruživý celoživotní kuřák, sportovec a milovník hor proslul i jako vyhlášený organizátor rozmanitých zájezdů do Vysokých i  Nízkých Tater víceméně pořádaných z recese, mnohdy pod rouškou obskurních fiktivních sdružení. Lyžování s kamarády na Chopku se např. odehrálo jako: ‘Metodický kurz relaxační funkce neurbánního životního prostředí’, na Klínovec zase jela celá skupina na ‘Relaxační kurz sněhové mobility’. Ve Vysokých Tatrách si mezi slovenskými horolezci a  horskými vůdci získal řadu známých, za nimiž na Gerlachovský štít s oblibou vodil turisty z DDR, aniž by na to kdokoliv přišel. S četnými ústeckými kumpány také zformovali jakousi důsledně apolitickou ‘komunu’ s ‘povinnými’ víkendovými letními docházkami na koupaliště v Brné a v zimě na Telnici.

Mgr. Martin Fibiger (*28. 1. 1964 Ústí n. L.) - prozaik, filmový a divadelní kritik, pedagog - Studoval ústecké gymnázium v  Jateční ulici (1982), kde také později (1988 - 95) vyučoval. Obor český jazyk a literatura - dějepis zdárně ukončil na zdejší Pedagogické fakultě r. 1988. Po 8 letech tu začal přednášet na katedře bohemistiky a  slavistiky v  pozici odborného asistenta (zabývá se především současnou českou prózou a didaktikou literatury). Zároveň příležitostně působí jako kulturní redaktor (recenzent nových knih, filmů a divadelních představení), spoluorganizoval první ústecké literární festivaly Ulf (2005 - 06) a autorská čtení v Galerii Emila Filly (2007 - 08). Ukázky publikoval od r. 1996 mj. v časopisech Host, Tvar, Weles, Psí víno, Bohema či Pandora (překlady vyšly i v polském magazínu Portet) a je též zastoupen ve výboru Od břehů k horám - Severočeská literární a umělecká scéna 90. let (ed. Milan Kozelka - Votobia Olomouc, 2000) a v Antologii nové české literatury 1995 - 2004 (ed. Radim Kopáč a Karolína Jirkalová - Agite/Fra Praha, 2004). Knižně dosud vydal novelu Křížení (Albis International Ústí n. L., 1996), povídky Kern (Votobia Olomouc, 2003) a román Aussiger (Votobia Olomouc, 2004). Nejnovější počin Anděl odešel na listopad 2008 připravilo brněnské nakladatelství Weles. Aussiger se rovněž dočkal jevištní podoby v ústeckém Činoherním studiu (2006), povídka Loutka z cyklu Kern pak úpravy rozhlasové (Český rozhlas, 2008). Kromě Ústí, kde žije a pracuje, ho velmi úzký vztah pojí ještě k obci Zahrádky u České Lípy.

45

Hod PhDr. Emil Franke (* 3. 4. 1880 Velké Březno - † 1. 12. 1939 Praha) národní socialista, politik, několikanásobný ministr - Pocházel z rodiny železničáře, absolvoval gymnázium, studoval práva a filozofii na univerzitách v Praze, Vídni a Berlíně. Spolupodílel se na formování národněsocialistické politiky a Socialistické rady již před vznikem ČSR. Byl členem Revolučního národního a  poté Národního shromáždění. Vedle politiky se věnoval též indické filosofii. V  l. 1918 - 39 zastával pozici místopředsedy České strany národně sociální a ve stejném časovém rozmezí i poslance. Od 17. 9. 1919 byl pověřen správou Ministerstva železnic v první Tusarově vládě (do 25. 5. 1920) a první Švehlově působil (7. 10. 1922 - 9. 12. 1925) jako ministr pro zásobování lidu, kromě toho pak od 18. 2. 1924 jako správce Ministerstva pošt a telegrafů a od 20. 7. 1925 Ministerstva sociální péče (v obou případech až do konce vlády). Ministrem pošt a telegrafů se stal ve druhé Udržalově (7. 12. 1929 - 29. 10. 1932) a úřad si podržel i v následujících 3 vládách Jana Malypetra (29. 10. 1932 - 14. 2. 1934, 14. 2. 1934 - 4. 6. 1935 a 4. 6. 1935 - 5. 11. 1935) a taktéž první Milana Hodži (5. 11. 1935 - 18. 12. 1935), v jeho druhé zastával funkci od jejího vzniku (18. 12. 1935) pouze do 23. 1. 1936, kdy přešel na post ministra školství a národní osvěty, kde setrval až do jejího konce (21. 7. 1937) a pokračoval v další (třetí M. Hodži, 21. 7. 1937 - 22. 9. 1938). Kromě toho byl správcem Ministerstva financí - od 17. do 28. 3. 1939 (v rámci druhé Hodžovy) a  podruhé od 21. 7.do 2. 10. 1937. Velkobřezenští občané se v průběhu 30. l. 20. stol. na věhlasného rodáka obrátili, ten žádost vyslyšel a z moci úřadu se tu zasadil o výstavbu první české školy, nesla název Státní obecná škola dr. Emila Franke. V  neděli 13. 6. 1937 se osobně zúčastnil slavnostního otevření. Paradoxem zůstává, že veškerá snaha českých obyvatel vyzněla během několika dalších let naprázdno. Po zabrání pohraničí byly do objektu umístěny německé úřady. Původního účelu se dočkal až v r. 1945. Nad vchodem se jakoby zázrakem zachoval československý státní znak z  rubínového skla zalitého do olova, který vyrobili a  české menšině darovali čeští skláři z Nového Boru. Němci po obsazení V. Března emblém překryli vlajkou s hákovým křížem, v r. 1945 ji stačilo odstranit. Ani vývoj po r. 1948 symbolu neublížil.

MUDr. Gerard Fráňa (* 19. 11. 1912 Ústí n. L. - 8. 5. 1974 † Zlín) - lodní lékař, válečný veterán a spisovatel - Jako Gerhart Freund přišel na svět v rodině ústeckého lékaře MUDr. Otakara Freunda (* 1881), jenž byl nájemcem soukromého nervového sanatoria, které bylo v městské čtvrti Klíše postaveno r. 1906. Promoval na lékařské fakultě Německé univerzity v  Praze r. 1936. Poté nastoupil praxi ve zlínské Baťově nemocnici, kde pracoval 2 roky na chirurgickém oddělení. Protektorát opustil v dubnu 1939 ilegálním odchodem do Polska. V Krakově se přihlásil do čs. armády a posléze odejel do Francie. Odvodu se během září (s pořadovým číslem A-91) dobrovolně podrobil v Paříži a narukoval v hodnosti svobodníka aspiranta v Agde na středomořském pobřeží jižní Francie 5. 12. 1939. Sloužil u 1. čs. divize. Strýc MUDr. Pavel Deymel (* 15. 6. 1895 Praha - 11. 1. 1942) byl rovněž lodním lékařem. (Zahynul při plavbě jižně od Nového Skotska, když byla jeho loď ‘Cyclops’ napadena německou ponorkou U-123. Po prvním zásahu torpédem odmítl poškozené plavidlo opustit a dál ošetřoval raněné. Během druhého útoku ponorky se loď potopila. Ze skupiny osob, co na palubě zůstala, se 46

Hol zachránili pouze 2. Jeho jméno je uvedeno v památníku padlých příslušníků obchodního loďstva v Londýně.) Po evakuaci do Británie byl Gerard převelen k brigádní ambulanci a později k náhradnímu tělesu 1. čs. brigády, 13. 3. 1941 dostal od prezidenta Beneše svolení ke službě u námořnictva Svobodné Francie (FNFL - Les Forces Navales Françaises Libres). Pod krycím jménem Freineau Gerard nastoupil 20. 3. 1941 na obchodní loď Ville de Amiens, kde setrval až do 30. 10. 1942. Koncem téhož roku připlul zpět do Británie a 4. 4. 1943 byl přidělen na námořní základnu v Cowes na ostrově Wight. Funkci lodního lékaře s hodností poručíka (Lieutenant de Vaisseau) zastával na torpédoborci La Combattante až do 11. 8. 1945. Následně 10 týdnů působil na hlavním ředitelství zdravotní služby francouzského námořnictva v Paříži, odkud byl 25. 10. 1945 demobilizován. Po válce se s velkými nadějemi, anglickou chotí a dvěma syny vrátil do vlasti a nemocnice ve Zlíně. Později si jméno změnil na Gerard Fráňa (do r. 1945 se psal Gerard Freund). Jako závodní doktor, kterému západní minulost nebyla zapomenuta, to pak ovšem neměl snadné. Otec, matka Markéta (* 1892) a bratr Felix (* 1922), ale ani ostatní příbuzní se z  koncentračních táborů nevrátili a  při porodu třetího syna manželka zemřela. Děti vychovala až druhá, která koncentrák přežila. Bohaté zážitky se objevily v autobiografické knize ‘Sbohem moře, sbohem oceány!’ jíž signoval jako Gerard Fraineau, 1. vydání vyšlo r.1974 v nakladatelství Svoboda (edice Amnia, 263 str.) Neboť se zblízka setkával s válečným běsněním, přináší silně humanistické svědectví o krutostech bojů na moři. Kulisami jsou konvoje v Atlantiku, plavby do Murmanska, japonské útoky, srážky s ponorkami aj. Vedle již zmíněné autobiografie mu vyšlo několik odborných publikací. Vydání ‘Sbohem moře, sbohem oceány!’ ani románu Bariéra ticha (Gustav Franc, Svoboda, 1975) se už nedočkal, zemřel před dovršením 62. roku života 8. 5. 1974 ve Zlíně (tehdy Gottwaldově). Rodný dům v Ústí n. L. (bývalé nervové sanatorium) je starší částí současného slepeckého ústavu. Někdejší operační sály jsou nyní jídelnou a společenskou místností. V publikaci ‘Naše město, jeho primátoři a význačné osobnosti’ (Ústecká kulturní platforma ‚98, 2004) na něj vzpomíná Helena Borská (* 14. 6. 1928 Mnichovo Hradiště - † 16. 5. 2004 Ústí n. L.). Její závěrečné přání zní: ‘Třeba se jednou na domě objeví tabulka, upozorňující na to, kdo se zde narodil.’ Určitě by takovouto poctu zasloužil.

Mgr. Radek Fridrich (* 1. 12. 1968 Děčín) - středoškolský a  vysokoškolský učitel, básník, výtvarník, recenzent a překladatel - Navštěvoval Pedagogickou fakultu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí n. L., obor český jazyk a literatura - německý jazyk a literatura (učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů), kterou úspěšně dokončil r. 1994. Od r. 1996 tu vyučuje na Katedře Bohemistiky. Vedl semináře Dějiny české literatury I, Didaktika literatury, Literatura v  masmédiích a  volitelné kursy Česká próza po roce 1989, Česká poezie po roce 1969, Český surrealismus, Expresionismus. Od r. 2000 má na starosti souvislé pedagogické praxe posluchačů pro 2. stupeň ZŠ (přednášel Didaktiku literatury pro 2. stupeň ZŠ). V r. 2008 se zde přihlásil do kombinovaného doktorského programu Teorie vzdělávání v bohemistice. V l. 1996 - 97 postgraduálně studoval v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR - Česká literatura v 19. století a osvědčení obdržel za práci Stifterova raná básnická tvorba v českých překladech. V l. 1997 - 98 prošel dalším kursem Poetika literárního díla 20. století, absolutorium získal na základě práce Metafora - symbol ve sbírce Had na sněhu Bohuslava Reynka. Je jedním z iniciátorů a porotců Literární ceny Vladimíra Vokolka. S tím je spojena i ediční činnost - výbory 47

Hou Pětlet nebo Město D. (večery poezie v  Městské knihovně Děčín - edice Nomisterion, 1999 a  2007), Sborníky z  Literární ceny Vladimíra Vokolka (1999 - 2007) nebo básnické sbírky Tomáše Řezníčka (* 11. 7. 1969 Děčín) Ranžír přede mnou (Městská knihovna Děčín, 1999), PaedDr. Ivo Haráka, Ph.D. (* 4. 11. 1964 Brno) Masna (Nomisterion - Děčín, 2000), Jiřího Kmenta (* 11. 11. 1952 Děčín - † 10. 2. 2007 Hochwald - Německo) Tajemná spřežení (Městská knihovna - edice Nomisterion, Děčín, 2002), J. H. Kalifa (* 1977 Děčín) Norkovna (Městská knihovna - Nomisterion, Děčín 2005). Jako poradce pomohl sestavit 2 almanachy, s Milanem Kozelkou (* 1948 Kyselka u Karlových Varů) - Od břehů k horám (Votobia, Olomouc 2000) a s tandemem Karolína Jirkalová, Radim Kopáč (* 17. 2. 1976 Praha) - Antologie nové české literatury 1995 - 2004 (Agite/Fra Praha, 2004). Vedl řadu diplomových prací zaměřených na současnou českou slovesnost a  její didaktiku, literaturu v  masmédiích nebo recepci německých pisatelů v Česku (kupř. Libuše Moníková, Thomas Brussig). Spoluřešil několik grantů Antologie světové literatury nebo Perspektivy výuky literatury v evropském kontextu. Zúčastnil se konferencí v  Ústí n. L. (1998, 2000, 2002, 2004), Lodži (2000), Plzni (2001, 2004), Ružomberku (2005) či Olomouci (2006). V  období 2000 - 05 kooperoval s  ústeckým Pedagogickým centrem, pro nějž realizoval několik přednášek a seminářů orientovaných většinou na nejnovější českou literaturu a didaktiku (Ústí n. L., Děčín, Chomutov, Jablonec n. N. a  Louny). V  r. 1999 navštívil mítink Ost-West-Literatur Forum v  Dűsseldorfu a  r. 2001 Műhlberger Tage v Eislingenu u Stuttgartu. V r. 2004 se dostal mezi 5 finalistů (za Českou republiku) soutěže Drážďanská cena lyriky (Dresdner Lyrikpreis). Spolupracuje s Českými centry - výsledkem byla autorská čtení a výstavy frotáží v Drážďanech a Varšavě (2005). V březnu 2006 republiku reprezentoval na Knižním veletrhu v Lipsku. Zasedá v redakční radě pražského ‘obtýdeníku’ Tvar a  je členem Obce spisovatelů. Od září 2007 (doposud) vede rubriku Hostinec v magazínu Host, kde hodnotí tvorbu začínajících. V l. 2004 - 05 se podílel na vzniku filmové výpovědi Břetislava Rychlíka (* 23. 7. 1958 Uherské Hradiště) o osudech několika obyvatel severních Čech, jež byla do kin uvedena pod názvem Kamenolom Boží. Od r. 1999 se zabývá dokumentací zničených německých hřbitovů Děčínska, reportáž o něm v r. 2005 natočila německá MDR (Mitteldeutscher Rundfunk). Byl aktérem řady česko-německých diskusí (např. v Horní Plané) a zahraničních čtení (Krakow, 2006; Goethe Institut Amsterdam, 2007) i mezinárodních festivalů (Theater Brett Wien - leden 2007, Divadlo Archa - listopad 2007). Aktuálně jsou jeho koláže a  frotáže zastoupeny na expozicích Básnivá koláž (Galerie Ve Smečkách, Praha) a Slovem i obrazem (Galerie Vltavín - putovní výstava po knižních veletrzích v ČR). Nyní z němčiny překládá pověsti Děčínska, které letos (2008) vyjdou v Nakladatelství Bor.

MUDr. Karola Haasová (* 17. 7. 1964 Ústí n. L.) - lékařka, imunoložka, městská radní, politička, lyžařka - V r. 1982 ukončila studium na ústeckém Gymnáziu v Jateční, odkud odešla do Prahy na 3. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Po absolvování se v r. 1988 vrátila do Ústí n. L. a nastoupila na imunologii Krajské hygienické stanice (pod vedení nestora české imunologie Doc. MUDr. Josefa Richtera, CSc.) V současné době má 2 atestace (Lékařská mikrobiologie, Alergologie a  imunologie). Aktivní je nejen ve zdravotnictví, ale také na poli ústecké komunální politiky. Jako dlouholetá členka Republikového výboru Unie svobody 48

Hoy (svého času severočeská předsedkyně) se v této straně angažuje dodnes, neboť je - dle vlastních slov ‘věřící, konzervativní pravičák, nesnáší komunisty a tudíž se zapojila do revoluce’. Za Unii svobody po 8 let působila v Radě města Ústí n. L. (zde v menšině, soustředila se tedy na kulturu a sociální oblast), 4 roky vykonávala funkci předsedkyně sociálně-zdravotní komise Rady města a nyní je členkou Kulturní komise. Zasloužila se též o získání finančních prostředků nutných k  opravě některých ústeckých škol a  školek, ale i  vyhlídkové restaurace Větruše. Kromě toho ovšem zasedá např. i v dozorčí radě Tepelného hospodářství Města Ústí n. L., s. r. o. Na Imunologickém pracovišti Zdravotního ústavu (jenž je součástí ústeckého Centra imunologie a mikrobiologie) vede odd. vakcín Odboru laboratorní imunologie a rovněž zde pracuje v týmu Oddělení klinické imunologie a alergologie (v areálu Masarykovy nemocnice na Bukově). Medicínu reprezentovala též jako lyžařka, závodila ale i za ústeckou Chemičku. Je vdaná a má 2 dcery.

Jaroslav ‘Achab’ Haidler (* 13. 10. 1958 Frýdlant v  Čechách) - herec, režisér, překladatel, badatel, hebraista a ředitel ústeckého Činoherního studia - S divadlem ‘si začal’ už na střekovské základní škole inscenací Bílá nemoc nebo Vodnickou pohádkou. Jeho otec (??? – dat. + místo narození), novinář, se po srpnu 1968 dostal z politických důvodů do vězení a Achabovi tak ‘odpadly’ starosti s výběrem školy - díky ‘vysokému počtu uchazečů’ na ústeckém gymnáziu (kterém?) se tedy vyučil spojovým mechanikem (opravy telefonních přístrojů a  ústředen) v  Brně (přesný název + rok ukončení?) a rukama se mj. živil i v ČKD Blansko. V moravské metropoli zůstal až do r. 1990 (ok?). Nejdříve přichází do ochotnického spolku Josefa Skřivana a po vojně (kde/kdy?) se v pozici kulisáka ocitá v Divadle bratří Mrštíků, zná i práci kašérů a všechny obdivuje, ale: ‘…nemohu být připuštěn k pilníku anebo ostřejším zbraním... Jedinou „kulisou“, jíž jsem schopen vyrobit (pokud by to jevištní výtvarník požadoval), je vylití kýblu vody…’ Po zkušenostech u poloprofesionálů se dává na divadlo jednoho herce, režiséři Arnošt Goldflam a Peter Scherhaufer mu dopomohli k potvrzení, že může působit jako ‘herec na volné noze’ (od r. 1984). Sám si ‘na míru ušil’ jednoaktovku Pan Theodor Mundstock (dle románu Ladislava Fuchse), jíž má Činoherní studio v repertoáru dosud. (‘Na text jsem se podíval před prvním uvedením a dodnes ho mám rád. Na jevišti je to stále - i když zrající - situace vypovídající o tom, že život má smysl i v paradoxu. Nemám příliš důvod své pohledy měnit. Ne že bych byl zásadně proti, ale zatím nic - s výjimkou Musíme si pomáhat a Kanibalů - mě k  tomu nepřivedlo...’) Přitom dálkově rozstuduje Speciální pedagogiku a  dramaturgii na DAMU (obé na DAMU + roky?). Po maturitě na střední ekonomické škole (které + kdy?) se dostává na vysokou ekonomickou (v Praze, kdy, jak to dopadlo  ?). Hlad po vzdělání částečně ukojil i tím, že složil státnice z ruštiny a němčiny, samostatně se věnoval dalším jazykům, historii, křesťanství a judaismu... Ve 24ti se dozvídá o svém židovském původu a za poznáním i pochopením se 2krát vydal do Izraele. Ateistická výchova v kombinaci s rebelskou povahou ho přivedla až mezi Adventisty sedmého dne. Do křesťanství se vrhl naplno a v této uzavřené společnosti strávil 2 roky. Na sektářský úlet ale nevzpomíná ve zlém, přinesl mu dobrou znalost bible a dostal se k hebrejštině ‘Kdo chce rozumět biblické zvěsti, musí znát biblické jazyky. Vybral jsem si hebrejštinu…’ Vytrženo z ‘Nethovoru’ (24. 11. 2004) na scena.cz, kdy na otázku ‘Prý ovládáte 10 jazyků?’ odpovídá: ‘Nevím, je-li jich zrovinka 10, anglina, němina, fránina, ruš49

Hud tina, polština, hebrejština, jidiš, latina a trochu řecky... snad jsem na něco nezapomněl. Chybí mi arabština a sanskrt, takže zase nic tak moc...’ Některé potřebuje k divadlu, jiné k překladům a všechny samozřejmě k životu. Nějaký čas redaktořil v kulturní rubrice (u Ústeckýho – jaxe tenkrát přesně jmenoval + období?) a pak se opět (tzn., že už si tam byl předtim?) vrací do ČS (éra režiséra Jiřího Pokorného). Po listopadu 1989 je v ‘Činoheráku’ už nadobro a s krátkou přestávkou tu působí podnes, na jaře 1994 se stává ředitelem. V dalším komediantství mu to ale nikterak nebrání, např.: obchodník Izmira (Famiglia - J. Součková, V. Čepek), Jaromír (Strange Love - J. Rudiš, P. Pýcha), Wolfgang Tíha (Tetování - D. Loher), Ivan Čebutykin, lékař (Tři sestry - A. P. Čechov), Emil Sebrjakovič (Panika - R. Spregelburd), Hočigan (Pal o Somnakuno Sidoris - F. Demeter), Ratko Gorovic (Písek - M. Bambušek), Claudius (Hamlet W. Shakespeare), Heltei (Kanibalové - G. Tabori), obchodník Brian (Shopping and fucking - M. Ravenhill). Ústřední role se zhostil v inscenaci Benefice (I. Volánková). (později ještě upravíme, vyskloňujeme apod. – dle potřeby) ‘Cítím se být duší, která hraje divadlo a je ředitelem domu, kde se divadlo odehrává’, reaguje na dotaz, zda se cítí být hercem s ředitelskou duší, nebo ředitelem s  hereckou. Na svědomí má i  několik překladů (mj. Procitnutí jara, Platonov, Faidra, Crave), ostatně v této úloze je ‘jako ryba ve vodě’ snad nejvíc: ‘…fakt nádherná práce… vidět to v duchu už „na jevišti“, pracovat s cizí řečí a neznámým myšlením autora, zpívat si to (mluvení považuju za zpěv duše, i když je to próza) v duchu tak, aby to šlo takříkajíc „do huby“, bylo to živý a odpovídalo stylu hry.’ Čas pečlivě dělí mezi kumšt a mapování židovských hřbitovů v Čechách i na Moravě (nejšťastnější byl v Lítni u Berouna), jemuž se věnuje přes 16 let. Když s luštěním náhrobků začínal, využil lingvistickou přípravu z mládí. V brněnské univerzitní knihovně přece jen pozornosti cenzorů unikly některé prameny v němčině, angličtině, francouzštině, občas se cenná kniha našla i v antikvariátech. Teprve nedávno (???) ale zjistil, že u nás víceméně není nikdo, kdo by se židovským hřbitovům soustavně věnoval. ‘Celou dobu, co jsem se nezávazně jezdil na hřbitůvky kochat, jsem vlastně promarnil. Dlouho jsem měl představu, že je o nich všechno někde podchyceno. Když jsem zjistil, že nic takového neexistuje, řekl jsem si: to je úkol hodný mne, fanatického starce... Od loňska to tedy dělám kámen po kameni, fotku po fotce, epitaf po epitafu.’ Za prázdniny (2007?) jich takto stihl zpracovat 20, většinou moravských. ‘Teď by to ještě chtělo korektury’, dodává. Opisuje, fotí, překládá a výsledky zpřístupňuje na www.chewra. com. Několikrát (kdy + v čem přesně?) se objevil v České televizi, ať již s vlastním pořadem, nebo v ‘příběhu českého Žida’ režiséra Vladimíra Fanty ‘Achab’ (uvedeno 8. 9. 2002 v rámci cyklu ‘Cesty víry’) či ‘Svátečním slovu herce Jaroslava Achaba Haidlera’ (ČT1 30. 4. 2006). Vedle knih sleduje časopisy, zejména Respekt a  Nový prostor aj. K  jeho oblíbeným filmům patří Plechový bubínek, Fanny a Alexander a někteří Vinnetouové. Mezi neoblíbená zvířata řadí slepici… Za místo srdci nejbližší považuje sosnový les, ctí oheň a vodu a věří obětavým počinům, jimiž se zaobírá o. p. s. Člověk a v tísni a humanitární organizace Adra - ostatně zkušenost ze srpnových povodní (2002), po nichž se do rekonstruovaných prostor ČS vrátilo až na podzim 2006, hovoří za své. A našli bychom lepší závěr, než jeho vlastní slova?: ‘Činoherák je od samého zrodu takový průtokový ohřívač s velice dobrou pověstí. Kdo by nepovažoval za radost a „profesionální čest“ pod „touto značkou“ pracovat?’ (haidler.blog.idnes.cz)

50

Hůl Sgt, plk. Otto Hanzlíček (* 18. 6. 1911 Ústí n. L. - † 10. 10. 1940 u Liverpoolu) - válečný pilot, čestný občan města Ústí n. L. - Na svět přišel v rodině obuvníka, v čp. 21 na Králově výšině, dříve V Pískovně (Sandhöher Hauptstraße) na tzv. Písečném vrchu (dle někdejších četných pískoven v okolí). Po narukování otce do 1. svět. války si matka přivydělávala posluhováním, později uklízela v Živnobance na dnešním Mírovém nám. (dnes ČSOB). Otto měl o 3 roky starší sestru - Jiřina Hanauerová, roz. Hanzlíčková (* 1908 Ústí n. L. - † 5. 12. 2007 Ústí n. L.), která se svým synem donedávna žila na ústeckém Skřivánku, v ulici na počest bratra r. 1992 přejmenované z 9. května na Hanzlíčkovu. Od dětství se přátelil s Otou Králem (* 24. 8. 1904 Ústí n. L. - † 8. 9. 1943 Berlín - Plötzensee), jenž byl za odboj popraven, v Ústí je dnes po něm nazvána již výše zmiňovaná ulice (žil v domě č. 12/1220 vedle ‘Rychty’). Spolu cvičili v Sokole, hráli ochotnické divadlo a spoluzakládali skauting. Otto se vyučil stavebním zámečníkem a v 19ti se přihlásil do armádní školy a stal se pilotem čsl. letectva. Do odchodu ze země absolvoval celkem 3.853 letů (812 hod. a 28 min.) Po obsazení Československa se ilegálně odebral do Polska (9. 6. 1939), odtud 26. 7. 1939 odplul do Francie (která 3. 9. 1939 Německu vyhlásila válku), kde byl zařazen jako stihač. První německý letoun sestřelil 11. 5. 1940, další 12. 5. 1940 a 18. 5. 1940, kdy mu byla uznána spoluúčast na likvidaci ‘Messerschmittu 109’. V zápolení pak pokračoval, v početní převaze nepřátel byl ale zasažen a z hořícího stroje musel uniknout padákem. K  dalšímu souboji došlo 6. 6. 1940, kdy byl jeho aeroplán těžce poškozen, podařilo se mu však nouzově přistát na letišti. Ve francouzských službách uskutečnil 113 letů (100 hod. a 30 min.) Přímo v boji (28) strávil 44 hod. a 55 min. Po francouzské kapitulaci podnikl se svou jednotkou (20. 6. 1940) přelet přes Středozemní moře do Alžíru. Pak odjíždí do marocké Casablanky a 8. 8. 1940 odplouvá do Gibraltaru a posléze Anglie, kde 15. 8. 1940 přísahá anglickému králi a vstupuje do Royal Air Force (RAF). Od 19. 9. 1940 je pilotem 312. československé stíhací perutě. Zahynul v  29ti při cvičném letu. Nad zátokou u Liverpoolu se jeho ‘Hurrican I, L 1547’ (první tohoto typu RAF dodaný) znenadání vznítil. Zachraňoval se paraseskokem, v estuáru řeky Mersey dopadl ale do míst pokrytých v důsledku odlivu silnou vrstvou bahna. Obtěžkán výstrojí, bez plovací vesty a snad i zraněn, nebo popálen utonul, než mu mohla být poskytnuta pomoc. Tělo bylo nalezeno až 1. 11. 1940. Kamarádi ze 312. perutě ho pohřbili na liverpoolském West Derby Cementary, na hrobě (11-RC - č. 392) je kamenný obelisk s vytesaným československým lvem. Za udatnost obdržel Francouzský válečný kříž se zlatou hvězdou a ratolestí, 2 československé a Junácký zlatý, jedno z nejvyšších skautských ocenění, které může dostat pouze ten, kdo např. v odboji položí život. Rovněž je vzpomenut na pamětní desce padlých letců v  bitvě o Británii v muzeu RAF v Hendonu. R. 1991 byl rozkazem ministra obrany ČSFR mimořádně in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka v. v. V  proslovu k  udílení francouzských vyznamenání ho Cdt. Marcel Hugues (velitel a stíhací eso z 1. svět. války) charakterizoval slovy: ‘Excelentní pilot, který vždy prokazoval velkou statečnost a hluboké pohrdání nebezpečím...’ Naše poválečné noviny pak psaly: ‘Byl skvělým vojákem a věrným kamarádem ve vzduchu i na zemi. Národ i naše letectvo ho počítá mezi své nejlepší příslušníky. Zasloužil se o osvobození vlasti, a ta jeho oběti nikdy nezapomene.’ Město Ústí n. L. mu spolu s ppor. Pavlem Friedländerem (* 9. 3. 1911 Ústí n. L. - † 29. 9. 1942 Biskajský záliv) - střelcem 311. čs. bombardovací perutě - na podzim 2006 udělilo in memoriam čestné občanství. 51

Chu PaedDr. Ivo Harák, Ph.D. (* 4. 11. 1964 Brno) - básník, literární historik, kritik a vysokoškolský pedagog - Na brněnské Masarykově univerzitě nejdříve navštěvoval Pedagogickou fakultu (obor český jazyk, občanská nauka) a poté tu na Filozofické, na katedře české literatury absolvoval doktorské studium, které v r. 2002 uzavřel úspěšnou obhajobou práce Básník a jeho doba (Nad životem a dílem Zdeňka Rotrekla). V současné době působí na Katedře Bohemistiky Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí n. L. jako odborný asistent a zástupce vedoucí (PhDr. Marie Hádková, Ph.D.), kde vyučuje úvod do studia literární historie, kritiku a  tvůrčí psaní. Je vydavatelem i  lektorem edice Elipsa ústeckého Centra křesťanské kultury svatého Vojtěcha a rediguje poezii začínajících, mj. i polských pisatelů, např. Dawida Junga (v jehož Třetím večeru se překladatelsky prvotně uvedla Harákova kolegyně doc. PhDr. Alena Debická, CSc.). Vychází zde i talentovaná prozaička Miroslava Špotová či sbírky Mgr. Jiřího Kotena (* 11. 10. 1979 Jablonec n. N.), Mgr. Stanislava Berana (* 12. 7. 1977 Jindřichův Hradec) nebo Mgr. Milana Šedivého (* 8. 1. 1977 Teplice), ale i jeho vlastní literárněvědné publikace - např. Nepopulární literatura s podtitulem Cestou slova z konce na konec století (1999). Centrum vlastně 3x obdrželo Cenu rektora UJEP a v r. 2005 i velké uznaní v  podobě Ceny Jiřího Ortena (¹) za soubor krátkých poetických textů a  1 povídky Hnízda debutující Kateřiny Kováčové (²). I. Harák má na svém tvůrčím kontě též sbírky Lednový motýl (Sursum, Tišnov 1992), Země Dým (Sursum, Tišnov 1993), Masna (Nomisterion, Děčín 2000), Requiem na varhany z lešenářských trubek/Requiem na organy z rur do rusztowania (Tvar 15/2002), Měkké gumy (Protis, Praha 2006) či Panel nebe (edice Stůl - Psí víno, Praha 2008). Je členem Obce spisovatelů, redakční rady magazínu pro současnou poezii Psí víno a  teologické revue Salve. Pravidelně spolupracuje se Severočeskou vědeckou knihovnou na pořádání besed pro knihovníky Ústeckého kraje o místní kultuře a  s  oficiálním serverem Ministerstva kultury ČR www.czlit.cz. Úlohu porotce zastává v  přehlídkách: Literární Varnsdorf, Drápanda, Literární vysočina, Proseč Terezy Novákové, Soutěž Františka Lazeckého. Žije v Ústí n. L., chystá se však přestěhovat do Benátek n. J. Je rozvedený, má 5 dětí a na otázku Radima Kopáče z  5. 6. 2006 ‘Nemáte trochu pocit odstrčenosti, že všechno podstatné se děje a rozhoduje v Praze, možná trochu v Brně, kdežto regiony hrají nanejvýš druhé housle?’ explicitně odpovídá: ‘Z mých kamarádů ve světě kultury je Milan Hrabal z Varnsdorfu, Vláďa Novotný učí v Plzni, Marcela Pátková v Budějicích, Karel Komárek v Olomouci, Libor Martinek v Opavě, Jarda Kovanda maluje, sochá a  básní ve Zlíně, Petr Musílek organizuje literární festivaly v Chotěboři, Radek Fridrich je z Děčína, Patrik Linhart z Teplic a Jiří Koten z Jablonce. Čili - vše podstatné se odehrává v regionech. A protože tu korýtka nejsou a není se o co prát, máme více času na mezilidské vztahy křtěné pivem i  vínem. Nemožnost opírat se o podporu přímluvců a  vlivných institucí nutí k větší samostatnosti a  kreativitě: poslední dobou mne velmi potěšila snaha Kateřiny Toškové a kolegů, kteří studentský plátek Pandora přeměnili v regulérní literární časopis republikové úrovně vycházející tady v Ústí…’ (¹) Ocenění uděluje nakladatelství Mladá fronta ve spolupráci s Hlavním městem Prahou. Je spojeno s finanční odměnou 50 tisíc korun a určeno spisovateli mladšímu 30 let. (²) Česká básnířka (* 16. 7. 1982 Příbram ) - během studia češtiny a angličtiny na ústecké Pedagogické fakultě UJEP spolupracovala se studentským časopisem Pandora.

52

Ibr Osvald Häusler (* 2. 11. 1940 Podhoří u Ústí n. L. - † 6. 2. 2008 Ústí n. L.) - klempíř, pokrývač, pedagog a drobný podnikatel - Druhorozený syn (bratr Rudolf * 1938) ze smíšeného česko-německého manželství pozbyl za 2. světové války otce (Rudolf Häusler st.), který v r. 1944 padl na východní frontě. Po osvobození tak hrozil zbytku rodiny odsun. Díky místnímu usedlíku panu Malečkovi a jeho přímluvě oba synové i česká matka Marie zůstávají v Podhoří (Deutsch Neudörfel). Po vyučení se klempířem v Litoměřicích je střídavě zaměstnán v ústeckých stavebních firmách. Vojenskou základní službu si odkroutil v l. 1959 - 61 jako pontonista na Dunaji v Bratislavě. V období 1977 - 79 absolvoval doplňkový kurs na Pedegogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (obor pedagogika a pedagogická psychologie). Již během studií se s manželkou Hanou rozhodli svépomocí postavit rodinný dům ve Svádově, který dokončili r. 1979 (od té doby je i při sebemenší povodni Labem pravidelně zaplavován). Poté nastoupil jako mistr odborného výcviku na učiliště ústeckého Okresního stavebního podniku (OSP). Vychoval bezpočet řemeslníků, kteří si do profesního života odnesli mnohé z jeho obsáhlých zkušeností a dovedností. V téže organizaci pracoval i jako dílovedoucí střediska klempířů. V r. 1988 požádal o povolení k drobnému podnikání a rok nato OSP opustil. V branži vešel ve známost jako svědomitý a šikovný fachman. Po pádu železné opony s kolegou a kamarádem z učení Josefem Janouškem vyrazili na zkušenou do rakouského Lince, kde téměř 2 roky setrval u lokálního podnikatele co řadový klempíř. I přes (na tehdejší dobu) vysoký výdělek se vrátil a dále živnost rozvíjel. Věhlas mezi klempířskými výrobci i spotřebiteli získal především díky speciální odbornosti v oblasti atypických stavebních prvků. Jeho nejdůležitějšími vlastnostmi byly poctivost a  preciznost, ve své svádovské dílně mj. sám vyrobil všechna titan-zinková oplechování dřevěných bednění okrasných věží, která zdobí ústeckou nově rekonstruovanou - vyhlídkovou restauraci Větruši.

Prof. Dr. Josef Emanuel Hibsch (* 26. 3. 1852 Homole u Panny - † 4. 11. 1940 Vídeň) - geolog, petrograf, mineralog, vulkanolog - Nadanému druhorozenému rolnickému synu bylo předurčeno kantorské povolání. Díky úspěšné maturitě na litoměřické reálce a péči rodičů mohl navštěvovat vídeňskou techniku (1871 - 74), kterou v  nejkratším termínu zdárně zakončil a  přijal tu asistentské místo. V  r. 1876 složil zkoušky opravňující k  výuce chemie a  přírodních věd na středních školách v mocnářství. Po krátkém intermezzu na reálce v Plzni se záhy (1880) vrátil do rodného kraje jako profesor vyššího zemědělského institutu v děčínské Libverdě. Po povýšení ústavu r. 1900 na Zemědělskou akademii (Landwirtschaftlichen Akademie Tetschen - Liebwerd) se statutem vysoké školy se tu stal prvním profesorem mineralogie, geologie a pedologie. Setrval zde celou učitelskou kariéru (do r. 1914). Aktivní činnost geologická ho však provázela až do pozdního věku. Ještě v Plzni byl r. 1880 jmenován korespondentem c. k. říšského geologického úřadu ve Vídni. Mimo dráhy pedagogické se totiž zaobíral zejména petrografickým studiem neovulkanitů. Aby si mohl osvojit nejnovější metody bádání, poskytl mu zaměstnavatel dokonce celoroční dovolenou, jíž strávil na universitě v  Lipsku, kde také získal doktorát. Se spolupracovníky i  posluchači vytvořil velkolepé dílo, celkem 21 listů geologických map (1 : 25 000) s vysvětlivkami (Geologische Karte des Böhmischen 53

Ján Mittelgebirges nebst Erläuterungen). Jeho přičiněním se teritorium Českého středohoří stalo světově proslulým a bylo použito prof. F. Beckem (1855 - 1931) jako locus typicus při stanovení atlantické provincie alkalického vulkanismu. Středohoří nejen geologicky prozkoumal, nýbrž i bezpříkladně houževnatým bojem před odtěžením doslova zachránil takové skvosty, jako je Panská skála u Kamenického Šenova, Vrkoč u Ústí n. L. (mj. dnes evropská rarita), či sopka Komorní hůrka u Chebu. Později k ochraně navrhoval i další (Střekov, Plešivec, Vrabinec ap.) Pojmenování mnohých přírodních monumentů po J. E. Hibschovi - např. jeskyně na Želenickém vrchu, stejně jako Hibschovy cesty ze Skalice do Žitenic s  křemencovými bloky nazvanými na počest významných přírodovědců severočeské oblasti (naučná stezka již z  r. 1927!) byly zaváty prachem doby. K  jeho velkým láskám patřily především zeolity, minerál hibschit (vodnatý granát - hydrogrosular) ze znělce ústecké Mariánské skály (Marienberg), který tak na paměť svého profesora pojmenoval doc. dr. Felix Cornu (* 26. 12. 1882 Praha - † 23. 9. 1909 Leoben), stojí též za připomenutí. Nashromáždil přes 5000 horninových výbrusů, z nichž mnohé jsou dodnes ve sbírkách Muzea města Ústí n. L. Významně se též zasloužil o petrografický i mineralogický výzkum celého území. Výsledky jsou dostupné v mnoha předních vědeckých periodikách i souborně (v knižních monografiích). Původně mapoval víceméně jako soukromý nadšenec a v závěru, již co penzista, externista vídeňské university a pražského Státního geologického ústavu. R. 1926 vydal v Děčíně rozsáhlý spis Erläuterungen zur Geologischen Übersichtskarte des Böhmischen Mittelgebirges s mapou 1 : 100.000 a zevrubným souborným slovním doprovodem. Pro báňskou veřejnost z ní v obšírnější stravitelné formě výtah publikoval vrchní důlní inspektor Bauer (1928). Hibsch byl zjevně autorem stati o geologii severočeské pánve v rakouském uhelném kompendiu z r. 1904. Geologové po něm v r. 1962 nazvali znělcový příkrov objevený vrty u  Nového Sedla v  západních Čechách. Ulice, v minulosti jeho jméno nesoucí, však tomuto vědci znovu přiznána nebyla. Pan profesor s bílou bradou a živýma očima rád obcoval nejen s kameny a horami, ale i lidmi. Přátelský přístup mu nebyl cizí, byl přece z kraje. Konverzace nevázla ani z důvodů jazykových, neboť si češtinu osvojil během ročního ‘handlu’ ve Velvarech. Přestože uznával a  využíval nejmodernějších výdobytků techniky, zakládal si i na některých ‘starých moresech’. Do smrti údajně psal husím brkem, často dováženým z bratrova statku v Homoli. Pakliže snad někdy i nadmíru klidný a laskavý učenec na někoho trochu zavrčel, nejzazšího výrazu prý použil ‘ten tuleň’ - tedy spíše Seehund. Rád si občas zahrál na harmonium nebo varhany a Beethoven i Goethe ho provázeli až do posledních dnů. Kde jinde bychom se s ním mohli snáze potkat, než na litoměřickém náměstí. Zde se - dle jednoho z hlavních znalců jeho života i díla, prof. Hermanna Michela jako 70tiletý obrátil k přítomným a ukazuje rukou k severu skromně pravil: ‘Z těchto hor jsem téměř před 60 lety přišel a nic o nich nevěděl. Tehdy i později mě trápily nesčetné otázky, na které znám již odpověď.’ K odpočinku se uchýlil k jediné dceři Markétě do Vídně, kde nadále na poli geologie usilovně pracoval. Jak žil, tak tu i v tichosti svět opustil, rozloučení se konalo pouze v kruhu rodinném. K uctění díla byla r. 2000 při Ústecké muzejní a vlastivědné společnosti založena Geologická společnost J. E. Hibsche a ke 150. výročí narození velikána (2002) proběhlo za přispění předních českých vědeckých pracovišť vč. České zeolitové společnosti, a v neposlední řadě i  zahraničních, zejm. z  Rakouska a  Německa - mezinárodní symposium ‘Dílo J. E. Hibsche a současnost’. Téhož roku bylo v Homoli u Panny, kde se nachází rodný dům, otevřeno Mineralogické muzeum věnované osobnosti věhlasného rodáka. V expozici nalezneme nejen fakta, doklady a památky na jeho působení, je zde vystaveno i množství minerálů a hornin, dokumentují geologickou skladbu i zajímavosti Českého středohoří. U příležitosti 125. výročí 54

Kai narození byla Společností pro geologii a mineralogii na balvanu na návrší před kostelem umístěna pamětní deska.

Jan Holík (* 31. 5. 1979 Plzeň) - herec ústeckého Činoherního studia Po studiu na soukromé Sportovní a podnikatelské střední škole v Plzni (1999) pokračoval na činoherní katedře pražské DAMU. V divadle DISK ztvárnil Clotalda (Život je sen - P. Calderón, režie: Pavel Khek), Meneláa (Orestes - Euripidés, r.: Petr Mikeska), Rudolfa (Západní přístav - B. M. Koltéz, r.: Katarina Schmidt), nebo Hufschmidta (Případ zborcené páteře - I. Lausund, r.: P. Khek). Lze ho spatřit v  Divadle u  Hasičů jako Cavemana (Caveman - R. Becker, r.: Patrik Hartl), nebo Studiu Dva jako Pavla (Klára a Bára - P. Hartl, r.: P. Hartl). V ústeckém Činoherním studiu, kam přišel, neboť ho právě tato scéna - a především lidé zde tvořící - velmi zaujala, působí od srpna 2006 např. v rolích Boba (Klub Rváčů - C. Palahniuk), Vojcka (Vojcek - G. Büchner), Hrajnohy, Samka a Souseda (Jánošík - J. Mahen), Jacka Maranzana (Famiglia - J. Součková, V. Čepek), Leona (Zmatení jazyků - A. Bovell) či štábního kapitána (Vasilij Solený - Tři sestry - A. P. Čechov). Na otázku ‘Co bys dělal, kdybys nebyl hercem?’ odpovídá: ‘Asi bych si podal přihlášku na jeřábnickou školu. Pohled z výšky je opojně destabilizující...’ Ladislav Husárik (* 18. 7. 1964 Chomutov) - Mistr sportu, majitel pneuservisu - ‘Box byl můj život!…’, stojí v memoárech a medailonu z pera kolegy a kamaráda Ondřeje Holubka (* 6. 8. 1951 Opava). Vraťme se ale o pár let zpět… kdy si jeden z posledních mohykánů klasického amatérského boxu své 3x 3 minuty za ‘totáče’ užíval, před i po sametové revoluci bojoval bez helmy a od konce 90. let i v ní. Dva roky působil v západoněmecké lize za Hannau a 9 si jako ‘vedlejšák’ odkroutil i v profiringu. Od 60. let, od dob Josefa Němce (* 25. 9. 1933 České Budějovice, legenda a bronzový olympijský medailista v Římě 1960 a mistr Evropy z Moskvy) se bezpochyby stal naší nejúspěšnější těžkou váhou. V r. 1990 byl uznán Mistrem sportu… Narodil se jako postižený s obrácenými chodidly, pročež strávil asi 3 roky střídavě doma a v mostecké nemocnici. Prošel 3 základními školami, v l. 1979 - 83 se vyučil autolakýrníkem a písmomalířem v chomutovském Okresním stavebním podniku. V 1. ročníku se dozvídá, že ‘na Základní škole ve Škroupově ulici je ve dvoře tělocvična, kde vycvičuje jistý pan Jan Raška.’ Osud je později svedl dohromady i v kolbišti rodinném, jakožto otce (až do jeho úmrtí v r. 2007) a víceméně adoptivního syna. V r. 1980 byl Láďa mladším dorostencem a se svými 84 kg se v zápase bez helem postavil 136tikilovému Jiřímu Zubrickému (mistr Evropy a  juniorský mistr světa ve vzpírání z r. 1984) a vyhrál na body. V 18ti (18. 7. 1982) se stal vítězem 18. mezinárodního turnaje Družba (zde vůbec první zlatá pro československého borce!) a na juniorském evropském šampionátu končí 5. V lednu 1983 se ocitá ve vrcholovém středisku ústecké Rudé hvězdy (nyní Sportovní klub Policie - SKP), kde se po celý čas pohyboval v tehdejší československé elitě a pod trenérskou taktovkou zasloužilého mistra sportu i Evropy a zlatého olympionika (Řím 1960) Bohumila Němečka (* 2. 1. 1938 Tábor). Na vojnu narukoval 1. 7. 1983 rovněž 55

Kar k Rudé hvězdě (‘…zlaté časy’) a r. 1985 odchází ke Sboru národní bezpečnosti co sportovec instruktor. Sám říká: ‘Mojí náplní bylo jen trénovat, boxovat a relaxovat… procestoval jsem téměř celý svět, poznal mnoho lidí, sportovních velikánů, kamarádů a zážitků, které mi nikdo nevezme…’ Postupně poráží řadu československých přeborníků (Paszterka, Zachar, Hrivňák, Gavenčák, Laburda… 4x se objevil v národním finále), prestižních titulů Mistra ČSSR ale docílil ‘až’ v l. 1987 a 1988. Při utváření postojů si postupně do podvědomí vštípil: ‘S každým jde boxovat!’… ‘Každý je porazitelný!’… ‘Každý zápas je jiný, byť se stejným soupeřem!’… ‘Vždy je třeba zápolit naplno, ne se jen zúčastnit!’ Kuriozitou éry nepovinné helmy je finále ústecké Velké ceny v r. 1982: Rus Savkin boxuje v helmě, Husárik bez! Začal sbírat i triumfy mezinárodní: 2x vyhrál Memoriál Václava Procházky a Velkou cenu Slovenska, jako první a snad jediný náš závodník v Istanbulu, pak přišly Helsinky, Tampere či Fen Jan v Severní Koreji (zde též vydobyl 3. příčku na Spartakiádě bezpečnostních sborů) a také turnaj pořádaný TSC (Turnund Sportclub) Berlín, kde pak měl r. 1985 bojovat o bronz s  kanadským reprezentantem Lennoxem Lewisem, jenž však nenastoupil, ‘údajně vystrašený’ ujel někam do kanadských lesů… V utkání ČSSR - Anglie porazil Henryho Akinwande (pozdějšího profesionálního ME), dále Kubánce Delise či bulharského evropského šampióna Stojmenova. Boxoval 3 : 2 (tzn. 2 rozhodčí pro, 3 proti) s německým mistrem Evropy Kadenem, Rusy Oreškinem a Arsalievem. Zúročení všeho, co do disciplíny vložil, se dostavilo při moskevském mistrovství světa (1989), kde utržil bronz… Celkové skóre: 306 utkání amatérských (z toho vítězných 248) a 40 profesionálních (7 vítězných a 1 nerozhodné). V r. 1986 potkal v autobuse č. 26 při cestě na trénink dívku jménem Šárka (‘…štěstí moje veliký’), s níž se rok nato oženil a za 2 se narodila dcera Adélka. ‘Někdy kolem r. 1992 jsem s vrcholovým sportem skončil, stal se policistou a do r. 1999 jako kriminalista honil zločince v Teplicích…’, doplňuje. V srpnu 2000 postavil, zařídil a otevřel (a dosud provozuje) pneuservis nesoucí jeho jméno. S rodinou žije v Dubičkách (část osady Dubice). A co na to Ondra Hulubek?: ‘V r. 2002 jsme byli s Jeňou Juchelkou pozváni na oslavu 10. výročí časopisu Koktejl do libereckého Babylonu. Součástí galavečera byla i „pyramida 8“ profesionálního boxu. Jaké překvapení, když jsme před areálem spatřili auto s nápisem Pneuservis Husárik, z něhož vystoupil Láďa v montérkách! Nebudu to prodlužovat. Zápas od zápasu lepší porazil 3 profíky (i mistra ČR), převzal finanční odměnu a odejel do pneuservisu práci dokončit…’ (www.husarik.cz)

Adolf Kirschner (* 17. 5. 1849 Jičín - † 3. 3. 1918 Ústí n. L.) - spisovatel, novinář a archeolog - Po vojenské a úřednické dráze se na návrh rakousko-německého politika a historika Dr. Ludwiga Schlesingera (* 13. 10. 1838 Horní Litvínov - † 24. 12. 1899 Praha) stal v  r. 1881 kustodem ‘Spolku pro dějiny Němců v  Čechách’ (Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen) v Praze. Zde načerpal cenné zkušenosti s historickou prací a publicistikou, do Ústí n. L. tak přišel velice iniciativní činovník, jenž položil základy současným muzejním sbírkám. Schválením stanov 22. 2. 1901 vznikla Muzejní společnost (Museumsgesellschaft Aussig), která posléze převzala ústecké muzeum, jako městské provoz zahájilo 8. 12. 1902. A. Kirschner se podstatným dílem zasloužil o rozšíření a tvůrčí zájem ho přivedl k založení archeologického oddělení. Byl velice výraznou osobností, jež na přelomu 19. a 20. stol. v časopisech a denících Ústecka i okolí snad nejvíce publikovala. Počet známých otištěných článků z l. 56

Kob 1895 - 1917 přesahuje 400. Pilně přispíval nejen do místních, ale i  pražských, vídeňských a drážďanských novin a magazínů. Náměty byly značně různorodé, od traktátů z oblasti archeologie a činnosti muzea, přes pojednání o historii města a okolí, vlastivědy severozápadních Čech až po žurnalistiku zaměřenou na vojenské tradice, společenský život ústeckých obyvatel, reportáže z výstav, cestopisné črty či humoresky. Oblíbenou formou mu byl fejeton. K údajům je ovšem nutno přistupovat velmi kriticky, což postřehli již současníci. Nicméně jde přesto o důležité prameny poznání dobového života, statě archeologické jsou pak jedinými, které popisují okolnosti nálezů a souvislosti pro část současných sbírek Muzea města Ústí n. L. Vynikal intenzivní aktivitou. Kromě soukromé archeologické kolekce artefaktů Franze von Raucha (* 28. 3. 1828 Postupim - † 5. 8. 1911 Pnětluky), c. k. rytmistra, synovce Ulriky a  Berty von Levetzow, a jeho potomků z Pnětluk získal pro ústav i památky na Ulriku von Levetzow (* 2. 2. 1804 Lipsko - † 13. 11. 1899 Třebívlice) a její vztah k Johannu Wolfgangu von Goethe (* 28. 8. 1749 Frankfurt n. M. - † 22. 3. 1832 Výmar). Ulričiny memoáry měla u sebe (po její smrti) Louisa von Rauchová a předala je Kirschnerovi, jenž se s baronesou, tolik podobnou pratetě Ulrice, setkal při návštěvě pnětluckého zámku r. 1904. Zajímal se i o další osobnosti se vztahem k  Ústecku - básníka německého romantismu Karla Theodora Körnera (* 23. 9. 1791 Drážďany - † 26. 8. 1813 Gadebusch - Mecklenburg) nebo malíře Ismaela (* cca 1688 - † 1764) a Antona Rafaela Mengse (* 12. 3. 1728 Ústí n. L. - † 29. 6. 1779 Řím). Reflexe zveřejňoval i ve výročních zprávách Muzejní společnosti. V tomto oboru přinesl také nejvíce původních poznatků, např. z  nálezu depotu bronzových předmětů lužické kultury na vrchu Hradiště u Svádova v r. 1897 a některých dalších průzkumů, které uskutečnil v údolí Labe. Spolu s významným teplickým historikem, rytířem Robertem Karlem von Weinzierlem (* 29. 3. 1855 Bílý Újezd - † 1910/11) patří k zakladatelům archeologie jako vědecké discipliny v severozápadních Čechách na počátku 20. stol. Jednou z jeho posledních prací byla esej z r. 1917 stylizovaná jako zpráva o vzácném nálezu ze světové války, objeveném v r. 2100 v universitním městě Ústí n. L. Působil obzvláště jako popularizátor a na poli seznamování veřejnosti s výsledky bádání historiografie a historické vlastivědy zde vykonal asi nejvíce. Nejbližším spolupracovníkem mu od r. 1902 byl ředitel ústecké pokračovací školy ing. dr. Berthold Titlbach, jehož zásluhou se v l. 1893 a 1903 v Ústí pořádaly velké průmyslové výstavy, na kterých bylo významné místo věnováno lokálním dějinám. Při náročném organizování hospodářské a kulturní expozice Allgemeine deutsche Ausstellung Gewerbeindustrie und Landwirtschaft Aussig (20. 6. - 14. 9. 1903) byla část exhibiční plochy v prostorách dnešních Městských sadů (dříve Schillerpark, později Stadtpark) vybudována jako model středověkého Ústí v měřítku 1 : 1.

Doc. PaedDr. Anna Kobrlová, CSc., roz. Brůnová (*17. 7. 1945 Koštice u Loun) - sbormistryně a pedagožka - Po maturitě na lovosicícké střední všeobecně vzdělávací škole studovala ruský jazyk a hudební výchovu na Pedagogické fakultě v Ústí n. L. (1962 - 66). Od r. 1966 je spolu se současným manželem Prof.  PhDr. Vlastimilem Kobrlem, CSc. (* 18.  3.  1928 Valdice na Jičínsku) dirigentkou výběrového pěveckého Ústeckého dětského sboru (ÚDS), který ve svém žánru dnes patří k předním tělesům v ČR i Evropě. V l. 1965 - 74 vyučovala na základních školách v Žalanech (okr. Teplice) a Velkém Březně. V sebevzdělávání pokračovala postgraduálně opět na ústecké Pedagogické fakultě (1973), v r. 1982 získala 57

Kol titul PaedDr. (a r. 1987 na pražské Pedagogické fakultě UK pak CSc. v oboru teorie vyučování hudební výchovy). Od r. 1974 v Ústí působí na katedře hudební výchovy (v l. 1976 - 84 tajemnice), r. 1989 se tu stala docentkou v oboru didaktiky hudební výchovy a nyní je docentkou Katedry Výchov uměním PF UJEP. S ÚDS nastudovali přibližně 700 klasických i soudobých skladeb a uvedli na již více než 1000 koncertech v ČR i zahraničí - např. na Pražském jaru 1989, na každém z ústeckých Mezinárodních festivalů sborového zpěvu (od r. 1994) či pravidelně pořádaných vánočních prezentacích všech složek ÚDS v  Ústí n. L. V  l. 1998 - 99 ansámbl účinkoval s  operou dnešního Severočeského divadla opery a  baletu v  představení Jakobín (17x), spolupracuje se teplickou Státní filharmonií na vánočních koncertech a festivalu L. V. Beethovena, uskutečnil přes 40 zahraničních zájezdů - mj. r. 1996 vystupovali v  Izraeli při oslavách státního svátku (28. 10.) na Velvyslanectví České republiky v  Tel Avivu, dále Jerusalemu, Nazaretu, Abu Gosh, instituci Ibillin v oblasti Irbid nebo kibucu Masaryk. Téhož roku zavítali do USA - Bostonu, Chicaga, St. Luis či Atlanty, kde natočili CD a proběhlo velkolepé grandfinale. (Dosud vyšly 3 LP desky a 6 CD). Rok nato projeli Anglii a v l. 1998 - 2003 Dánsko, Německo, Chorvatsko, Řecko, Španělsko či Francii. Se uskupením obdržela řadu ocenění na tuzemských i  mezinárodních soutěžích - nejvyšší pak v  Opavě (1973), Olomouci (1980), německých městech Limburg/Laahn (1984) a Halle/Saale (1986).

Ing. Lenka Kocmanová Taussigová (23. 1. 1982 Neštěmice) - Miss Sympatie 2002, modelka, produkční a majitelka modelingové agentury - Maturovala na střekovské Obchodní akademii a  posléze absolvovala obor Podniková ekonomika a management na Fakultě sociálně ekonomické ústecké Univerzity J. E. Purkyně. V  severočeském semifinále Look Models Search 2001 skončila 2. a obdržela titul Sympatie (výška 174cm, 90/ 59/ 91). V soutěži krásy Miss ČR (6. 4. 2002) se stala Miss Internet, Miss sympatie, Miss TV diváků, Miss vlasy a  Miss úsměv. V  říjnu 2002 republiku reprezentovala při Miss International v  japonském Tokiu, dostala se do Top 10 a skončila na 6. místě. Nyní se věnuje modellingu, hlavně produkci a  organizaci módních přehlídek, plesů, konferencí. Účinkovala v  reklamních spotech pro společnosti Suzuki, Romagnolli a Home Credit i v hořké filmové komedii s Oldřichem Kaiserem Žralok v hlavě (2005). Tři roky po sobě (v l. 2006 - 08) pořádala velké benefiční přehlídky, na nichž - s řadou dalších Miss, herců, zpěváků, ale i sborů (vč. chlumeckých Koťat) sama vystupovala a které dětské klinice ústecké Masarykovy nemocnice vydělaly celkem 885 tisíc korun. K jejím zálibám kromě cestování patří poznávání nových lidí a komunikace s nimi. V  současnosti je ‘tváří’ české firmy Werso vyrábějící spodní prádlo, plavky a  sportovní oblečení.

58

Kop Lukáš Konečný (*19. 7. 1978 Brno) - profesionální boxer - V 8 letech se s rodiči (matka Lenka je učitelkou) přestěhoval do Ústí n. L., neboť zde jeho otec Milan (do 44ti aktivní profesionální sportovec) měl příznivější kariérní možnosti. Lukáš začal velmi brzo, ačkoli od 5. roč. ZŠ chodil do třídy fotbalové, boxu se věnoval souběžně a od 12ti už trénuje jen ten. Absolvoval gymnázium a 3x zkoušel vysokou (2x ústeckou Pedagogickou a 1x pražskou Fakultu tělesné výchovy a sportu), ale ‘vrozená lenost mi zabránila studia dokončit’, říká s tím, že: ‘Jsem domácký typ, takže jsem se 3. 6. 2000 oženil s Jaromírou a 12. 5. 2003 přišla dcera Andulka. A aby toho nebylo málo, podarovali jsme se 25. 12. 2005 dvojčátkama Jaromírou a Barborkou.’ První amatérské střetnutí (s remízou) podstoupil zhruba ve 14ti. Celková bilance pak zahrnuje přes 230 klání, prohraných přes 30 (‘kdo si to má pamatovat…’). Juniorským mistrem republiky se stal 4x, v seniorech 5x a ‘…jen jednou - a to poprvé - druhý na republikovém mistrovství seniorů (bylo mi 17, tedy ještě junior), když jsem prohrál s Jaroslavem Konečným, který pak jel na olympiádu do Atlanty.’ Zvítězil na četných mezinárodních turnajích (vč. Grand Prix města Ústí n. L.), nejvíce si ale váží stříbra z věhlasného Cordoba Cardin na Kubě, kde ‘…jsem ve finále nezaslouženě neuspěl proti domácímu borci 3 : 4 na body.’ V juniorech byl 2. na mistrovství Evropy v maďarském Siofoku (1995) a rok nato ‘se mi na juniorském MS v Havaně nedařilo s Němcem Meyerem a  skončil jsem 6.’ Na seniorském MS v  Budapešti (1997) zaujal bronzovou příčku a stejný výsledek zopakoval na MS v Texasu (1999). Pokaždé podlehl (na body) pozdějšímu světovému šampiónu. Amatérskou dráhu završil olympiádou v Sydney (2000). ‘Sice jsem ztratil hned první zápas, ale byla to krásná zkušenost, za níž jsem vděčný.’ Zároveň si uvědomuje, že frekvence utkání a  tréninků je příliš vysoká a  i  z  finančních důvodů odchází k  profíkům. Smlouvu podepsal 1. 5. 2001 do německé SES (Sport Event’s Steinforth), jelikož ‘…u nás nebyla taková stáj, která by mě ve světě dokázala prosadit.’ Často se teď prý musí zdržovat v Magdeburgu, stále ale mnohé chvíle tráví i doma. ‘Debut se mi náramně povedl, poněvadž jsem po asi 17ti sekundách soupeře tvrdě knokautoval. Od té doby je to však těžší a těžší’, objasňuje Lukáš, jenž byl již ve 30ti držitelem úctyhodné řady titulů, např. mezinárodní mistr ČR i Německa, interkontinentální mistr NBA (National Boxing Association), EU, WBO (World Boxing Organization) či IBF (International Boxing Federation). A jaké má koníčky? ‘…tak to je jednoduchý, hlavně sport, ale poslední dobou mi nezbývá čas skoro na nic. Jinak si rád zahraju paintbaal, squash, bowling a všechny klasiky… fotbal, tenis… zalyžuju si i zaběžkuju. Jen neumím - a přímo nenávidím - basketbal a hokej. Miluju hory, hlavně v létě …a máme psa (beagla) Vincenta, no a s ním musí být pořád někdo venku…’ (www.profiboxing.cz)

Ing. Jan Kopka (* 2. 9. 1963 Ústí n. L.) - biker - ‘Každý extrém je v první řadě sebepoznáním, boj se sebou a teprve pak soupeři. Vždy musíte zůstat realisty a  nenechat se vidinou vítězství strhnout k  přílišnému hazardu. Díky adrenalinu se to někdy děje...’, říká v technickém směru vzdělaný cyklista z Jablonce n. N., jemuž jsou osobní limity obrovským apelem. Tradiční bike-maratónec a veteránský silničář jde z extrému do extrému. V l. 1969 - 83 byl členem závodního družstva sjezdového lyžování, v období 1979 - 91 se věnoval vrcholové silniční cyklistice a nyní (od r. 1993) pěstuje mountain bikiking (MTB) i cyklistiku na bázi neprofesionální. 59

Köh Od r. 1966 participuje na akcích převážně transkontinentálního charakteru. V říjnu 2000 se stal prvním našincem, jenž podstoupil australskou Crocodile Trophy - 14 etap od jihu k severu, 2.120 km pouštěmi, vyprahlou buší i pralesy za až 50tistupňových veder. Dojel 4. Ochutnal též TransAlp Challenge 2001 - 8etapovou soutěž dvojic Alpami z Německa do Itálie s převýšením více než 20 km (pro zdravotní potíže Američana Pata Norwila se jejich tandem rozpadl). Téhož roku absolvoval 4 disciplíny týmové štafety Dolomitenmann (běh do vrchu, paragliding, sjezd na divoké vodě a horské kolo), kde jeho mužstvo zaujalo celkově 11. místo a  2. mezi amatéry (za Itálií). Následuje horský non-stop Great Divide Race (červen/červenec 2004) - absolutně bez podpory divočinou Skalistých hor, po hřebenu pomoří Atlantského a  Tichého oceánu z Kanady do Mexika (4.000 km, převýšení 70), který v minulosti jel jako svůj úplně první už v r. 1996 a skupina tenkrát skončila na 14. pozici, J. Kopka obsadil za ‘neuvěřitelných 20 dní’ 3. příčku. Dvakrát si ‘dal’ i Iditarod Trail Invitational - nejdrsnější 1.800km non-stop podnik stezkami psích spřežení po zmrzlé Aljašce (rovněž bez podpory). Poprvé (v  únoru 2003) pro totální nepřízeň počasí odstoupil z 2. postu a 4 roky nato (2007) zaostal za rekordem trasy o jediný den a zvítězil. O zkušenosti se mj. ve speciálním pořadu (video doplněné obrázky, vše podbarvené hudbou původních obyvatel a vyprávěním) podělil s návštěvníky ústeckého Národního domu (10. 12. 2007), kteří si tu mohli i zakoupit jeho knihu ‘Ve spárech Aljašky’. V srpnu 2008 se na severoamerický kontinent opět vrací, tentokrát jako aktér svízelného horského klání TransRockies (vychází z  úspěchu na TransAlp Challenge), spí se ve stanových osadách zřízených jen k tomuto účelu: ‘Nadšenci statečně snášejí nevlídné klima a zdolávají výzvy kanadských Skalistých hor… v naši kategorii jsme dorazili druzí a celkově třináctí.’ V zápětí dýchal tropický vzduch Kostariky, kde se 12. - 15. 11. 2008 odehrála náročná La Ruta, 4 dny bikeři překonávají obtížné prostředí deštných pralesů, džunglí a vysokých And, od Pacifiku ke Karibiku. ‘Přesto vzdálenost není takovým nepřítelem jako vedro, vlhkost, prudké deště, bahnitý jílovitý terén a  dlouhé kopce s  krkolomnými výjezdy i  sjezdy, vč. chození…’, doplňuje. Nastoupají přes 12.000 výškových metrů. Zároveň zde šlo o českou premiéru, a to hned 4 našich borců. Honzu žel stihla smůla v podobě urvaného přesmykače a tudíž se umístil 41., před ním (9.) bodoval pražský rodák Radoslav Šíbl (ve 3. etapě 4.) K tomu Kopka ještě před odjezdem podotkl: ‘Kromě snad 1 ročníku nevyhrál nikdo jiný, než Kostaričan… z hlasování je patrné, že se zbytku světa moc nevěří…’ A jak se dívá do budoucna? Na zimu 2008/9 chystá pro zájemce snow bikové campy s outdoorovými arktickými výlety, stejně jako i splnění ‘snů, na které zatím není čas…’ (www.jankopka.cz)

Pavel Koukal (* 13. 5. 1944 Roudnice n. L.) - novinář, publicista, historik a památkář - Jeho rodina žije v Duchcově již po 6 generací, on však dnes patriotismem objímá hranice obou severočeských krajů. Krátce učil v Mostě, pak byl 16 a půl roku odborným pracovníkem a ředitelem státního zámku v  Duchcově, kde mj. představil přes 100 výstav. Jako student, novinář i památkář léta působil v Ústí n. L. Od r. 1966 píše do regionálního tisku (zejm. Revue Teplice). V  příznivém období Gorbačovské glasnosti se r. 1986 stal kulturním redaktorem Průboje a nikdy nelitoval. V r. 1988 se mu podařilo rozpoutat první ekologickou kampaň za záchranu zámku Jezeří, později (v  éře Severočeského deníku) také za zachování 60

Kre zbytečně likvidovaných Libkovic. Kromě toho v Ústí vedl obnovený časopis Dialog (1990 - 92), který pro nedostatek prostředků záhy zanikl. Do června 2007 redigoval v SD (Deníků Bohemia) sobotní přílohu Stopy krajem, byla však bez náhrady zrušena. Je tvůrcem stovek biografických rozhovorů s kulturními osobnostmi českého severu i několika set medailonů individualit našich novodobých dějin. Nyní zasedá v redakční radě magazínu Čas (vydává Masarykovo demokratické hnutí). Co památkář se podílel na encyklopedickém díle Hrady, zámky a  tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - díl Severní Čechy (Praha 1984). Samostatně vydal řadu publikací, vzpomeňme alespoň Duchcov (1979), Duchcovský viadukt (1981) či Pavilón pro Reinerovu fresku v Duchcově (1982), nedávno sérii barevných průvodců Státní zámek Krásný Dvůr, Státní zámek Duchcov (2004), Státní zámek Jezeří, Státní hrad Házmburk (2005), Státní zámek Benešov n. Pl. (2006), Památná hora Říp - románská rotunda sv. Jiří a sv. Vojtěcha či Přesunutý děkanský kostel Nanebevzetí P. Marie v Mostě (2007). Na kontě má i drobnější vlastivědné - o naučné stezce Přírodou a  dějinami Oseka (1980), skládačku Hrady a  zámky na Teplicku (1986) ap. Systematické úsilí vyvrcholilo trojicí reprezentativních Alb starých pohlednic - České středohoří (2004), Krušné hory - východní část (2006) a  západní část (2008). Regionální historií se zabývá od r. 1968, víceméně pokračuje v odkazech Františka CajthamlaLiberté (* 30. 3. 1868 Suchomasty - † 3. 5. 1936 Bystřany u  Teplic) a  Jaroslava Františka Urbana (* 2. 4. 1889 Vřeskovice u Přeštic - † 21. 7. 1960 Nepomuk), o jejichž všeobecné uznání trvale usiluje. Zprvu vytvářel příležitostné brožury - 50 let českého gymnázia v Duchcově (1970), 50 let českého požárního sboru v Duchcově (1975), 50 let českého požárního sboru v Oseku (1976), 50 let Lidové školy umění v Duchcově (1976), 100 let české školy v Duchcově (1982) či 100 let české organizované tělovýchovy v Duchcově (1983) - v době, kdy Sokol být zmiňován nemohl, Liptice (1976) - před likvidací, bez povolení pak r. 1988 ‘samizdatovou’ bibliofilii Jezeří (s Mgr. Věrou Bartoškovou), barevně ve 2 vydáních Duchcov v zrcadle dějin (2000, 2005) a 3 navazující katalogová minialba starých pohlednic Kouzlo jižního Duchcova (2007), Casanova na pohlednicích a Duchcovské pamětihodnosti (2008). Nevyhýbá se ani českoněmeckým vztahům zasloužil se o znovuodhalení památníku (1991) jedné z největších postav německého minnesangu Walthera von der Vogelweide (* 1170 - † 1230 Würzburg), pomníků L. v. Beethovena a B. Smetany (2002) v Duchcově i pamětní desky skladatele Josepha Franze Gläsera (* 19. 4. 1798 Horní Jiřetín - † 29. 8. 1861 Kodaň) v H. Jiřetíně. Čtyři z výše uváděných spisů vyšly i německy a k nim posléze přibyly i Hrabišicové - česká šlechta bez hranic (2007). Velký ohlas sklidily 2 dokumenty Budu se na vás dívat s podtitulem ‘osudy pomníků T. G. Masaryka na severu Čech’ (2000) a Sokolové proti Heydrichovi (2002) či jubilejní (2004) Důl Nelson 3. 1. 1934 (s PhDr. Jaroslavem Drbohlavem). R. 2008 spatřil světlo světa životopis zakladatele české krušnohorské turistiky Řídící učitel Karel Lím, 3 výtisky k 90. československému výročí Muži 28. října 1918 na severu Čech, Pamětní spis města Duchcova a Sokolové u zrodu Masarykovy republiky i almanach Sokolové pod Řípem - neobyčejná historie 120ti let sokolské župy Podřipské se sídlem v Roudnici n. L. Oblíbil si též literární historii, participoval na realizaci všech svazků akademického Lexikonu české literatury (1985 - 2008). V minulosti drobnou knížkou oslavil 110. narozeniny spisovatele F. C.-Liberté (1978) a vrátil se k němu i v textech Masarykovy dělnické akademie Básník zrozený pro svobodu (1997) a  Statečný časopis severočeských dělníků (1999). Poetická antologie Nelson 1934 o největší severočeské důlní katastrofě se objevila r. 1979 a 5 let poté i Pamětní list. Při státním zámku realizoval bibliografii (1980) básníka Ilji Barta (* 17. 5. 1910 Chrudim - † 11. 11. 1973 Praha) i brožurky veršů lidových bardů Josefa Büntera (1982), Havířské písničky Františka Kaftana (1983) a Měsíční přeludy v zahradě býva61

Krs lých hrabat v Duchcově (1984) Josefa Lhotského (* 2. 4. 1883 Žatec - † 25. 3. 1966 Duchcov) a v Severočeském nakladatelství profily svých oblíbených anarchistických poetů (Trubači revolt). Pozornost, jíž upírá na Michala Mareše (22. 1. 1893 Teplice - Šanov - 17. 2. 1971 Praha), vyústila v instalaci památeční plakety (v Teplicích ji r. 1993 odhalil historik Milan Jungman), zasloužil se tak nejen o soudní rehabilitaci po r. 1948 (v březnu) prvního vězněného spisovatele, ale i sestavení a zveřejnění objemné Marešovy knihy Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince (Prostor, 1999). Soustavně také se také zaobírá ‘duchcovským velikánem’, proslulým G. Casanovou (* 2. 4. 1725 Benátky - † 4. 6. 1798 Duchcov). Přičinil se též o reedici titulu Casanova v Čechách (místní naklad. Kapucín, 1995) filologa a dějepisce PhDr. Vítězslava Tichého (* 8. 1. 1904 Duchcov - † 26. 6. 1962 Praha). Po smrti historika Prof. PhDr. Josefa Polišenského, DrSc. (* 16. 12. 1915 Prostějov - † 11. 1. 2001 Praha) a  Doc. PhDr. Sylvie Ostrovské, CSc. zastupuje prezidenta Československé společnosti Giacoma Casanovy se sídlem v Duchcově. (Správou StB v Ústí n. L. je pod krycím jménem Kulturník evidován jako Důvěrník ve svazku č. 20313.)

Eva Koupilová (* 8. 9. 1947 Teplice) - kantorka a dirigentka - Pochází z učitelské rodiny, vystudovala litoměřickou Střední pedagogickou školu a vzdělání hudební získala v Lidové škole umění. Sbormistrovské začátky spojuje s metodikem a muzikologem PhDr. Petrem Jistelem (* 25. 9. 1928 - † 31. 7. 2000), zakladatelem četných dětských sborů zejména v mateřských školách. V r. 1974 ustavuje dětské těleso Jiskřičky v České Lípě a 2 roky nato chlumecká Koťata, která ostatně vede doposud. Již 34 roků rozmotávají malí umělci (od 3 let) klubko písní od neznámých i  předních komponistů - českých, moravských, lidových, národních i umělých, církevních, ale i populárních. Úzce spolupracovala se skladateli Janem Olivou, Prof. PhDr. Josefem Říhou (* 21. 12. 1934 Praha) z  ústecké Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně, Slavojem Princem či pedagogem PhDr. Janem Bůžkem (* 16. 2. 1927 Kutná Hora - † 3. 12. 2005 Teplice). Vedle stovky koncertů, uskutečněných s Koťaty po celé republice i v zahraničí, zaznamenali nastudovaný materiál na různé nosiče (LP, MC, CD). Sama říká: ‘Vlohy a schopnost naučit se zpívat si na svět přináší každé dítě’, a pokračuje ‘v tomto duchu zpěváčky vychovávám. Některý doroste i v sólistu, každý je ale v souboru důležitým hláskem a jsem přesvědčena, že si do života odnáší upřímný vztah a lásku k muzice.’ R. 1982 se podílejí na filmu Schola Ludus, rok poté natáčejí první LP ‘Děti dětem’ a v l. 1991 - 94 vychází u nakladatelství BAB - nejdříve MC a posléze i CD - několik nahrávek (‘Malým zpěváčkům’ v mutacích ‘Podzim’, ‘Zima‘, ‘Jaro’, ‘Léto’). R. 1995 se spolu s autorem a dirigentem Igorem Heinzem (* 23. 6. 1945 Stará Turá) objevují v pražském svatovítském chrámu na Dětské mši vánoční (v r. 1993 předcházelo stejnojmenné CD album). V l. 1997 a 1998 se opět vracejí do studia, resp. studií - tentokrát v roli hostů Daniela Landy, Františka Nedvěda, Dary Rolins nebo Daniela Hůlky, s nímž později vystupují v mnoha městech, především na turné k muzikálu Mise - navštívili přes 20 českých a moravských zimních stadionů (Plzeň, Hradec Králové, Zlín, Třebíč, Třinec, Olomouc, Ostrava), divadel (Kolín, Teplice, Plzeň, Písek), náměstí v Kroměříži, zámek Kačina či kapli v Mladé Boleslavi. Několikrát figurují i na obrazovce (převážně TV Nova - např. Rozjezdy pro hvězdy s Karlem Gottem), r. 2000 účinkují s orchestrem Felixe Slováčka v pražské Státní opeře a r. 2004 s Yvettou Blanarovičovou v Sazka Areně. R. 2002 vydávají platinové CD ‘Sluníčko, 62

Kub sluníčko’ a zlaté ‘Vánoční koledy od kluků a holčiček’ (GZ Digital Media Loděnice), obě pořízená v kapli bohosudovského Biskupského gymnázia. V r. 2005 koncertují v Holandsku a Belgii a r. 2008 v Anglii, kde reprezentují město Ústí n. L. Kooperace s rockovou skupinou Laura a její tygři pokračuje vystoupeními v r. 2007 a o rok později vrcholí kolekcí 12ti moderních písniček pro děti upravených kapelníkem Karlem Šůchou (* 26. 4. 1959 Most) na titulu ‘Džungle nebo město’ (GZ Digital Media Loděnice). Křest proběhl ve středu 30. 4. 2008 v pražské Lucerně. (www.sborkotata.estranky.cz)

PhDr. Mgr. Miroslav Kovařík (* 15. 8. 1934 Praha) - interpret, editor poezie, kantor a publicista - V r. 1952 maturoval na učitelském gymnáziu a  posléze (1961) vystudoval pražskou Pedagogickou fakultu UK, obor český a ruský jazyk (promovaný pedagog). V l. 1953 - 61 byl kantorem a  poté (1961 - 67) odborným pracovníkem Okresního muzea v Mostě. Mj. se do historie zapsal co hlasatel srpnového vysílání v r. 1968. Jako jedna z ústředních osobností hnutí malých divadel 60. let založil a vedl litvínovské Docela malé divadlo (1962 - 69), které během 7leté existence stačilo inscenovat kolem 20ti titulů a zformoval i zvláštní interpretační styl. Kromě pořadů americké beatnické poezie (Dokud tohle trvá, GC Recital, To bolí, Bejt zavražděná, Podivná stráž, Walt Whitman), bylo první, co po létech uvedlo nejen na divadelně-poetické jeviště básně Jiřího Ortena (Na pomoc slova!), Jana Zábrany (Mlčet je horší), Jiřího Koláře (Učte se čarovat), Ivana Blatného (Miluji tě, krásná Te…), Ivana Diviše (Povíme si to!) či Ivana Slavíka (Snímání s  kříže). Osobně se setkal s  beatnickými bardy Allenem Ginsbergem a Lawrencem Ferlinghettim při jejich návštěvě Prahy. Byl též vůbec první, kdo uspořádal a  scénicky představil poezii Václava Hraběte (Stoptime, program DMD Litvínov 1966 a MF 1969) a básnický manifest Znamení moci Jana Zahradníčka (1968, obnovená premiéra 1990) a v období 1967 - 71 kooperoval s redakcí Československého rozhlasu v Ústí n. L. a věhlasným Mikrofórem. Od r. 1967 je ve svobodném povolání a po rozpuštění DMD funguje jako pisatel a interpret poetických montáží a klubových představení (v nichž se jeho charakteristický přednes ‘ve stavu zrodu’ stal novou kvalitou české interpretační kultury) a  posléze i konferenciér folkových pořadů a festivalu Porta (1968 - 92). Spolupracoval s Karlem Krylem (* 12. 4. 1944 Kroměříž - † 3. 3. 1994 Mnichov), pro ústecký týdeník Klub realizoval jeho debutové nahrávky, v l. 1965 - 73 pak s Jaroslavem Hutkou, Vladimírem Mertou a Vlastimilem Třešňákem - Tyátr písničkářů atd. a později s Petrem Skoumalem (F. Hrubín: Jobova noc, 1975, divadlo Ateliér), Lubošem Andrštem a Vladimírem Mišíkem a Etc. V l. 1976 - 91 se podílel na pravidelných klubových textapealech Zelené peří (pražské divadlo Rubín, 1976 - 91), Slyšet se navzájem (Studio Horizont Brno, 1978 - 91), Hledám tě v tomto městě (České Budějovice, 1980 - 89, nepravidelně Liberec). Od r. 1980 reprizuje s kytarovým duem Jiří Pertl - Václav Prejzek v  klubech a  komorních divadlech mnohá poetická pásma (J. Kainar, J. Orten, V. Hrabě, J. Zahradníček). Spolupracoval s televizí (Legendy folk a country, Uprostřed běh), na řadě uměleckých dokumentů ČT Brno (o J. Zahradníčkovi, O. Březinovi, J. Demlovi, I. Jelínkovi, Z, Rotreklovi) a LP V. Hraběte: Pár tónů, které přebývají (Panton, Praha 1989), CD Galantní doteky (Ultravox 1994), Lepší role už nedostaneme (Carpe Diem, 2000) atd. Od r. 1990 účinkuje jako autor, moderátor a přednašeč a od r. 1991 externě v Československém rozhlasu Praha (Dobré jitro, Poetické nokturno atp.) Byl editorem i tvůrcem předmluv a doslovů k básnickým 63

Kur sbírkám (Svatava Antošová, Jiří Staněk aj.), kmenovým recenzentem poezie (Tvar), pravidelně publikoval v seriálu Život a poezie, Týdeníku rozhlas (od r. 1998) nebo almanachu mladé české poezie Zelené peří (Mladá fronta, 1987). Spolueditoval knihy Blues pro bláznivou holku (Československý spisovatel, 1990) a ukázky z básnické tvorby: Pódia z krabičky (NIPOS, Praha 2005) či Prozaická tvorba v Kulturním kalendáři Mostecka (1961 - 68). R. 2004 byl jmenován Čestným občanem Litvínova. Přednášel na DAMU a  FF UK v  Praze (nyní na Literární Akademii Josefa Škvoreckého). V  současnosti vystupuje s  poetickými představeními (K. H. Mácha, J. Kainar, J. Orten, V. Hrabě, J. Zahradníček, beatnici, montáž Tíha, let: tíha let - V. Holan, I. Diviš aj.) a jeho repertoár zahrnuje široké spektrum, od klasické Máchovy poezie po nejmladší básnickou generaci. Žije v Praze. (www.volny.cz/mirek_kovarik) Hans Krebs (* 26. 4. 1888 Jihlava - † 15. 2. 1947 Praha) - českoněmecký politik a válečný zločinec - Pocházel z rodiny soukeníka a již od mládí se angažoval v německém nacionálním hnutí. V r. 1911 se ujal pozice jednatele radikální Německé dělnické strany - Deutsche Arbeiterpartei (DAP) ve Vídni. Po vypuknutí 1. svět. války se přihlásil co dobrovolník do rakouské armády. Bojoval (s hodností poručíka) v jižních Tyrolách a  obdržel několik vyznamenání. Jako novinář působil za RakouskaUherska též v Jihlavě a Ústí n. L. (od r. 1920) a r. 1917 byl ustanoven zemským sekretářem výše zmíněné partaje v Čechách, udržoval úzké styky s Adolfem Hitlerem. Již na sklonku války se DAP podílela na pokusu o připojení německých oblastí Čech a  Moravy k  Rakousku a  Německu. Po nezdaru těchto aktivit a  vzniku Československa se v listopadu 1919 pod předsednictvím Rudolfa Junga (* 16. 4. 1882 Plasy u Plzně - † 11. 12. 1945 Praha) ustavila jako Německá národně-socialistická strana dělnická Deutsche National-sozialistische Arbeiterpartei (DNSAP) se sídlem v Ústí n. L., jakožto přední funkcionář zde byl ‘starý’ sudetoněmecký nacista a věčný Henleinův rival H. Krebs městským zastupitelem a v l. 1925 - 33 poslancem Národního shromáždění. Pěstoval kontakty s německou nacistickou stranou, ruku v ruce s níž napomáhal budování polovojenských organizací. V r. 1933 byl spolu s dalšími 4 poslanci (při tzv. Volkssportprocesu) zbaven imunity, vydán soudnímu stíhání a uvězněn na Pankráci. Vzápětí uprchl do Německa, kde se r. 1936 stal příslušníkem SS (po čase s šarží SS-Brigadeführera) a členem Říšského sněmu. Po Mnichovu získal v Ústí n. L. ‘za zásluhy o rozbití republiky’ post vládního prezidenta, předchozí pověřený Regierungspräsident Friedrich Bachmann mu veškerou agendu předal 18. 11. 1938 a odebral se zpět do svého úřadu ve Schneidemühle (ústecký orgán se již 7. 11. 1938 přestěhoval z prozatímního sídla v budově Uhelného syndikátu ve Velké Hradební (Große Wallstraße) do reprezentativního domu bývalého českého gymnasia v ul. České mládeže - tehdy Schillerstraße). Vicepresidentem byl jmenován dosavadní Bachmannův zástupce, říšský Němec a  SSBrigadeführer dr. Harry von Craushaar. Po válce byl Krebs spolu s  dalšími 14ti bývalými německými poslanci a senátory československého Národního shromáždění jako válečný zločinec postaven před lidový soud (jenž vynesl ortel trestu smrti) a v pankrácké věznici popraven. Účastnil se na tvrdé perzekuci odpůrců nacistického režimu a provinil tak proti českým i  německým spoluobčanům. Velmi přispěl k  tomu, že po válce v  českých zemích postihlo Němce neštěstí, o němž v závěrečném vystoupení mluvil před porotou: Téměř 1 třetina obyvatel Čech, Moravy a Slezska opustila nebo opustí domov... Zanechávají zde práci milionů a mnoha 64

Lho staletí... Sotva může někdo, co to sám neprožil, změřit morální a duševní tíhu, kterou nyní snášíme. Český národ, věřím, ji uzná, teď nebo později.

Irena Kristeková (* 3. 8. 1982 Příbram) - herečka ústeckého Činoherního studia - R. 2002 maturovala na hudebně-dramatickém odd. Pražské konzervatoře. Před příchodem do Ústí n. L. hrála v  Euripidových Bakchantkách a  inscenaci Nikolaje Koljady Murlin Murlo (v prostoru NoD, obě provedení v  režii Viktorie Čermákové). V  Divadle Na Fidlovačce vystupuje jako cikánská tanečnice flamenca v  muzikálu Carmen. Do Činoherního studia nastoupila koncem srpna 2003 a  dosud ji můžeme vidět např. v  představeních: Jak jsem se učila řídit (P. Vogel), Jánošík (J. Mahen), Famiglia (J. Součková, V. Čepek), Zmatení jazyků (A. Bovell), Tři sestry (A. P. Čechov), Plavý kůň (J. Penhall), Panika (R. Spregelburd), Hrát oběť (O. a V. Presňakovové), Arabská noc (R. Schimmelpfennig), Pal o Somnakuno Sidoris (F. Demeter), Bareder Papežis (J. Lepšík, L. Noha), Crave (S. Kane), Prométheus (R. García), Písek (M. Bambušek), Nemoc aneb moderní ženy (E. Jelinek); v Hamletovi pak alternuje Ofélii. Ráda tancuje, chtěla by mít talent k malování, žila na thajském ostrově Phi Phi (známý díky filmu Pláž) a její životní heslo zní: ‘Žij, jestli můžeš, tak naplno, jak můžeš, dokud ještě můžeš. Na důvody ser...’

Vladimír Kubát (* 5. 11. 1951 Písek) - tanečník, učitel, choreograf a porotce - Do Ústí se přistěhoval v r. 1953. S chotí Hanou se společenskému tanci věnuje od r. 1967, jako aktivní pár mezinárodní třídy působili až do r. 2003. Na Střekově spolu s Antonínem Gebertem (* 3. 5. 1939 Chabařovice - † 10. 10. 2005 Ústí n. L.) založil v lednu 1968 taneční Quick Club, který od r. 1977 i vede. Název prý musel být v době normalizace změněn na Taneční klub Ústečan STZ (Severočeské tukové závody), při němž manželé v r. 1973 začínají s poněkud nevšedním druhem výuky v ‘kurzech v texaskách’ a s dětmi vytvářejí bohatý repertoár rozličných předtančení - např. diskotéková ‘Perníková chaloupka’ (četná 1. místa - od okresních soutěží až po národní kola). Ústečan odchoval na 30 tisíc kursistů, přes 3 tisíce mladých tanečníků a více než 15 dvojic získalo mezinárodní třídu. V. Kubát se stává republikovým expertem na předtančení (obzvláště valčíku), absolvuje různé lidové akademie (vč. taneční konzervatoře) a postupně se orientuje na náročné žánrové mixy formací jak v tancích standardních, tak latinskoamerických. V obou kategoriích tým vybojoval 16 titulů národních vicemistrů, čemuž napomohla i složka hudební (díky spolupráci s  orchestrem České televize - Václavem Zahradníkem a Mirko Krebsem). Vystoupení např. nadchla obecenstvo i porotu na pařížském French Open. Dosud mj. organizoval 39 Ústeckých pohárů a v r. 1991, kdy ustavili klubovou přípravku Taneční škola Quick, 1. mezinárodní Grand Prix Ústí n. L. (dosud 18. ročníků), kde se uskutečnilo nejen mistrovství ČR, ale i střední Evropy a dokonce šampionát světový (2003) za účasti 37 zemí. V r. 2003 si trenérské vzdělání prohlubuje na pražské Fakultě tělesné výchovy a sportu. Má 2 syny - Marka a Ondřeje. 65

Mar Vladimír Kučera (* 29. 9. 1942 Přerov n. L. - † 25. 5. 2007 Praha) - legenda československého boxu 70. let 20. stol. - Zasloužilý mistr sportu začal ve 13ti v Děčíně, kde ho cvičil Tonda Nekola. R. 1959 se stal dorosteneckým mistrem republiky, což byla víceméně předzvěst hvězdné kariéry. Posléze dosáhl 6ti dalších titulů a 4krát byl stříbrný. Prvního (v mužích) docílil v r. 1961 a poslední r. 1970! Jeho výkony obohacovaly československý box od lehké váhy po střední (mistr ČSR/ČSSR mužů: 1961, 1964, 1967, 1968 a 1970; stříbro: 1962, 1963, 1965 a 1966). Nezapomenutelné bitvy se  Štefanem Brázdilem, Ladislavem ‘Laco’ Heczeyem či Vojtechem ‘Belou’ Stantienem nebo vyhecovaná klání se zasloužilým mistrem sportu a zlatým olympionikem (Řím 1960) Bohumilem Němečkem (* 2. 1. 1938 Tábor) pokaždé zvedaly diváky ze sedadel. Na vojně (1961 - 63) boxoval za karlovarskou Rudou Hvězdu a poté se odebral podpořit děčínské kolegy Milana ‘Džavajse’ Džavíka (* 30. 10. 1944 Dubnica n. V.), Viléma ‘Zdeňka’ Janka (* 1948 Benešov n. Pl.) a Jana Hejduka (* 13. 2. 1947 Modrá u Děčína) do ústecké Rudé Hvězdy (1966 - 68) a do značné míry se tu podepsal na historicky prvotním mistrovském týmovém titulu. Výše zmiňovaného Nekolu doplnil, lépe řečeno nahradil František Capl (* 15. 10. 1930 Trhové Sviny), pod jehož vedením zdolal čtvrtfinalisty na olympiádě v Tokiu v r. 1964, do semifinále ale nebyl pro smolné zranění oka lékařem připuštěn a ztratil tak minimálně bronz. Ten však získal rok nato při evropském šampionátu v Berlíně. V r. 1968 se zúčastnil OH v Mexiku. R. 1973 odešel do Trhových Svin, kde zápolil a pak i trénoval za pražské Uhelné sklady. Byl ozdobou mistrovství Evropy studentů, železničářů i Spartakiády bezpečnostních sborů a mnoha dalších mezinárodních turnajů. Podstoupil na 399 utkání, z toho 360 vítězných a 7 nerozhodných. V ringu byl nezměrný bojovník, přesto gentleman. Rychlost a nekompromisnost jeho úderových sérií sama naváděla ke změně jména na ‘Láďa Nekolný’. ‘V civilu’ byl Láďa Nekolný Kučera elegán, a tak zápasy pravidelně navštěvoval celý ‘klub fanynek’ a mnozí ostatní doslova žárlili. Kdo se s ním však setkal, ocenil kamarádskou povahu a ochotu vždy poradit a pomoci. Nezkazil žádnou legraci a hodně ‘chytáků’ a ‘srandiček’ sám vymýšlel i realizoval. Vleklé a těžké nemoci podlehl v 65ti… Jiří Kučírek (* 15. 1. 1963 Ústí n. L. - † 14. 11. 2007 Ústí n. L.) - skaut a vedoucí informačního střediska - Prezident Asociace turistických a informačních center ČR v Praze ing. Miroslav Foltýn na něho vzpomíná jako na velkého kamaráda všech pracovníků turistických a informačních center: ‘Byl to chlap se vším všudy. Nepřehlédnutelná postava, rozevláté kučeravé vlasy, pronikavý moudrý pohled… za tím vším široké srdce, laskavost, upřímnost a také galantnost. Vlastnosti, co se dnes moc nenosí. Jako dlouholetý pracovník ústeckého informačního centra dokázal vždy poradit těm méně zkušeným a v prosazování činnosti těchto institucí aktivně pomáhal nejen v Ústeckém kraji. Slušný člověk, který nám bude chybět. Osobně jsem jeho odchodem ztratil přítele, jichž za život nepotkáte mnoho. Jsem rád, že jsem mohl Jirku poznat a zažít s ním chvíle, co se už nebudou opakovat…’ Absolvent Střední průmyslové školy strojní a velký ústecký patriot znamenal v  českém cestovním ruchu, jak podotýkají zainteresovaní, opravdu mnoho. Po r. 1990 se stal členem Junáka v ústeckém 1. středisku Bílý javor. Díky velké zálibě v umění pro ústeckou galerii Dílo (později Albis) připravoval setkání se zajímavými 66

Mar osobnostmi a navazoval kontakty s výtvarníky. Dceři Petře se před časem narodila malá Eliška a těsně před smrtí uvítal další vnouče - Matěje (* 9. 11. 2007). Již r. 1996 ‘přibral’ ke galerii, která v té době sídlila na ústeckém Mírovém náměstí (v prostorách současného Café La Rue, Hrnčířská 10/1) také Informační středisko. Rok nato zakládal spolu s vedoucí odd. kultury, sportu a cestovního ruchu Magistrátu města Ústí n. L. Ludmilou Jarošovou a předsedou občanského sdružení Ars Porta Bohemica a ředitelem někdejšího Kulturního střediska Albis Jindřichem Šrejberem (* 24. 12. 1947 Konobrž u Mostu) organizaci Svaz cestovního ruchu DeLiTeUS (pro Děčín, Litoměřice, Teplice, Ústí n. L.) Stal se též jeho 1. výkonným ředitelem a zasedal v představenstvu. Rozjela se tím jedna z jeho největších životních aktivit, kde bohaté zkušenosti a znalosti plně uplatnil. L. Jarošová dodává: ‘Umění miloval, ale cestovním ruchem žil…’ Bedřiška Kulhavá - roz. Müllerová (* 4. 12. 1931 Předlice) - pekařka a lehkoatletická legenda - Dcera starousedlíků z Předlic je sestřenicí otce zpěváka Richarda Müllera - slovenského herce Vladislava ‘Vlada’ Müllera (* 19. 3. 1936 Bratislava - † 20. 6. 1996 Bratislava), jehož otec se u Bukače v Ústí n. L. (Severočeské menšinové nakladatelství O. J. Bukač), nynějším Národním domě, vyučil knihařem (poté se odebral do Bratislavy a oženil se Slovenkou, která Vladovo narození nepřežila). Rodiče byli sportovně založeni. Tatínek pracoval jako topič v předlické plynárně (r. 1946 v pouhých 50ti zemřel). Bylo jí teprve 15 a měla o 8 let starší sestru († 1950) zaměstnanou jako telefonistku na místní poště, obě navštěvovaly DTJ (Dělnickou tělocvičnou jednotu) a Sokol. Maminka se zprvu starala o domácnost a později pracovala v hrbovické pekárně. S Bedřiškou žila v předlickém rodinném domku, který koupili před válkou. Všechna starost zůstala na ní a dceři, jež chodila do školy v Předlicích. Začínala gymnastikou, následoval běh, cyklistika, lyžování atp. Jako dorostenka se zúčastnila mistrovství republiky v Kolíně, ale nikterak neuspěla, dalším (1946) byl přespolní závod kolem spořitelny na dnešním Mírovém nám. Zvítězila s číslem 11, od té doby všem s  11tkou fandí. V Předlicích o děti pečovali učitel, činovník, rozhodčí a sokolský cvičitel Jiří Hynek (* 13. 7. 1915) a listonoš John, oba sportovní nadšenci. Dalším, kdo její talent rozvíjel, byl známý ústecký trenér a pedagog Viktor Lukeš (* 1. 10. 1921 SSSR - † 19. 2. 1991). Brzy bojovala na různých soutěžích - okresních, krajských a v  r. 1950 také mistrovství republiky ve Zlíně. Přespolní běh vyhrála ve starých roztrhaných teniskách. Přivítání doma jí velmi potěšilo, maminka byla nadšená, v tělocvičně se odehrála velká sláva a stejně radostně ji přijali i hrbovičtí pekaři. Téhož roku poprvé reprezentovala Československo v Bratislavě při utkání s Maďarskem - doběhla 3. (a na národním šampionátu v Brně ji porazila Kristýna Junková o 6 desetin vteřiny). Od té chvíle ale v zemi neměla soupeřku, v l. 1951 - 61 mistrovství vyhrála 11x za sebou (!!) a na 800 m je držitelkou 12ti rekordů. Soutěžila za ústecký Spartak a zůstala mu věrná celou kariéru, i když obdržela spousty nabídek k odchodu do Prahy. Házela diskem, koulí i oštěpem a pro oddíl, aby nesestoupil, obětavě získávala body. Po zařazení do národního týmu úspěchy zaznamenávala především na 800 m, první měřený čas byl registrován na soustředění v Třeboni (2:30,5). Trénovala po směně, vše musela skloubit s prací (od 6.00 do 14.00) v hrbovické pekárně (a po jejím zrušení v Krásném Březně, kde setrvala až do důchodu). Často jezdila na kole, v létě pomáhala s údržbou v Sokole a hlavně trénovala. Přesto ale stihla i ochotni67

Mar čit v divadelním kroužku. Na 800 m zápasila v řadě internacionálních turnajů, již r. 1953 na bukurešťském Festivalu mládeže vydobyla v silné konkurenci 16 sokyň 5. pozici (59,4 s), při dalším ve Varšavě r. 1955 dorazila 5. (58,0 s) a vyhrála celostátní přebor v Brně. Rok nato obhájila titul v Bratislavě a r. 1957 na téže distanci sérii uzavřela hattrickem (57,8 s) v  Praze (bezprostředně potom se v Moskvě umístila 4.) Kouzlo měla klání na 880 yardů (804,672 m), r. 1954 v Budapešti při střetnutí s Maďarskem a především v l 1955 a 1956 v Londýně proti Angličankám doběhla vždy 3. Vrchol tratě se dostavil v Ostravě, kde dosáhla času 2.09,3 a skončila 2. za zlatou olympioničkou z Říma (800 m), Ludmilou Lysenkovou ze SSSR. V l. 1953 a 1958 také vyhrála drážďanský Harbigův memoriál, tradiční mítink ve Varšavě (1955), Helsinkách (1959), halový v Berlíně (1961) a půlku absolvovala v Budapešti, Paříži, Bratislavě, Sofii a při moskevském memoriálu Znamenských. V r. 1954 vytvořila v rozběhu na evropském šampionátu v Bernu (na 3. postupovém postu do finále) čs. rekord (2.11,8 s) a 2 dny poté (ve finále) dlouho pole odvážně vedla, pak ale silami nevydržela a byla 8. Na věhlasných pražských Rošického memoriálech, kde se často sešla skvělá světová konkurence i diváctvo, vítězila v l. 1957, 1959 a 1960. R. 1958 se vdala, s mužem se poznala při zápasech. Měl pochopení a tudíž ke sportu vedli i obě děti - Janu a Pavla (dnes už mají radost i ze 2 vnuček - Barbory a Nikoly). V r. 1959 triumfovala počtvrté rovněž v Praze (57,7 s) a následně přivezla stříbro z vídeňského Festivalu mládeže (58,8 s). Trenér J. Hynek její aktivity bedlivě zapisoval a lze je tak sledovat i dnes. Ve veskrze amatérských podmínkách předváděla špičkové výkony a proslavila město i stát doslova v celé Evropě. Výtečnou formu prokázala např. r. 1960, když při 25. startu v národním družstvu slavila triumf proti Švédkám. Reprezentovala nás celkem 34x, mj. na 17. olympiádě v Římě (25. 8. - 11. 9. 1960) na 800 m (jako vůbec první naše atletka středních vzdáleností v historii her), původně se uvažovalo, že do Itálie pojedou 2 půlkařky, nakonec však Slovenka Kropáčová zůstala doma. (Zde poprvé dostala tretry od firmy Adidas, na památku je má dosud, běhala v nich přespolně, lepila, opravovala, vydržely jí až do 62ti). Ze 118 nominovaných v konečné delegaci figurovalo 8 severočeských borců. Jedinou ženou byla Bedřiška, dále veslaři Václav Kozák (* 14. 4. 1937 Vrbno nad Lesy - † 15. 3. 2004 Terezín) a Jiří Lundák (* 31. 8. 1939 Praha), děčínští kanoisté František Říha (* 8. 3. 1935 Vysoké Mýto) a František Vršovský (* 6. 1. 1933 Děčín), boxer Bohumil Němeček (* 2. 1. 1938 Tábor) a chomutovští zápasníci Jiří Kormaník (* 26. 3. 1935 Scăiuş, Rumunsko) a Bohumil Kubát (* 14. 2. 1935 Česká Třebová). Její chvíle nadešla v úterý 6. 9., ženská půlka se do programu vrátila po přestávce a poprvé se zápolilo v drahách, pole rozděleno do 2 rozběhů. Bylo jasné, že důležitou roli sehraje los, do finále postoupilo jen 6. Nakonec byla 5. (v poměrně rychlém čase 2:10,1). Později mohla litovat, že jí nebyl přisouzen 2. rozběh, mnohem pomalejší. Posledním velkým úspěchem na této trati bylo stříbro z pražského mistrovství Československa v r. 1961, kdy nestačila jen na Jiřinu Soldátovou. Na 400 m zaznamenala 6 národních rekordů, nejlepší (57,6 s) v r. 1956. Při mítinku v Manchesteru (1955) skončila na nekonvenčních 440 yardů (402,336 m) třetí (61,0 s). Za období 1950 - 85 podstoupila na 640 závodů, z toho 92 mezinárodních (startovala 1009x). R. 1962 se s reprezentací rozloučila, ještě se však léta věnovala nejen atletice, nýbrž i soutěžím branným (6x přebornicí republiky v běhu na lyžích). Na otázku, zda jí zbýval čas na něco jiného, upřímně odpovídá: ‘Velmi málo, vše jsem podrobila sportu, ale nesmírně mě to bavilo. Ničeho nelituji, znovu bych si zvolila atletiku, je přirozená, ač namáhavá, ale stojí za to!’ Nesmírnou činorodost spolu s manželem nezapře ani dnes. Podílí se na setkávání důchodců (plesy, vítání jara, loučení s létem, podzimem)… a k tomu zhotovují tématické masky, baví 68

Mic se a dělají radost i ostatním. V anketě Největší Ústečan za posledních 150 let vyhlášené na podzim 2006 ústeckou agenturou For společně s Ústeckým deníkem získala 4. místo.

Adolf Benno, hrabě von Ledebur-Wicheln (* 14. 6. 1812 Křemýž - † 20. 10. 1886 Křemýž) - zakladatel Adolfova v Krušných horách - Syn hraběte Augusta Clemense Engelberta von Ledebur-Wicheln (* 16. 12. 1772 † 26. 8. 1846) a Marie Theresy von Hartig (* 10. 8. 1784 - † 1830) a majitel všebořického panství založil v r. 1833 na hřebenu východních Krušných hor pro ubytování zaměstnanců (jakož i vlastních lesních dělníků) pracujících na stavbě zdejší silnice osadu Adolfov (Adolfsgrün), jež je teď součástí Petrovic. V Telnici (Adolf von Ledebur auf Tellnitz) směrem na Nakléřov - stával lovecký zámek Ledeburů (zůstala jen kaple ve stráni) z r. 1832, jehož výstavba víceméně souvisela s těžbou hnědého uhlí (bylo tu objeveno v r. 1740), do které se hrabě vehementně zapojil. V okolí se nacházely doly Albín, Ferdinand, Jan Nepomuk, Antonín, František, Klemens, Terezie, Engelbert ad. V pondělí 22. 1. 1838 se v Praze oženil s Johannou von Nostitz-Rokitnitz (* 22. 1. 1819 Praha - † 10. 10. 1870 Praha) a v r. 1852 zakoupil na pražském Valdštejnském nám. palác, dnes Ledeburský (č. 162/3). Byl vybudován spojením 2 renesančních domů a kolem r. 1716 rekonstruován Janem Santinim. (Přestavba je nově přisuzována Giovannimu Battistu Alliprandimu.) V r. 1787 byl rozšířen o další dům Ignácem Palliardim, který nejblíže k náměstí upravil i terasovitý park volně propojený s palácem (Ledeburská zahrada), z okolních je položen nejvýše. Na náměstí Valdšteinském již stojí palác nyní rodu Ledebur-Wicheln, který na počátku XVI. stol. náležel kurfirštům saským, od kterých jej koupil r. 1638 Jan sv. pán Merder, po kterém jej měli Alexandr Regnier z Bleileben na Sobochlebě (1638), Ant. Pankrác z Gallasu (1663) a koupil r. 1665 Jan Václav Novohradský z Kolovrat, v jehož rodě zůstal až do r. 1852, kdy jej koupil hr. Adolf Ledebur… (Praha - popis města - Malá strana - okres sv. Tomáše, Ottova encyklopedie, 1. 1. 1908). Po jeho smrti zdědil Telnici i Všebořice syn, hrabě Johann von Ledebur-Wicheln (* 30. 5. 1842 Křemýž - † 14. 5. 1903 Praha) a po něm vnuk, hrabě Franz von Ledebur-Wicheln (* 6. 9. 1877 Petrohrad - † 24. 5. 1954). Všichni členové rodu Ledebur-Wicheln byli a doposud žijící jsou potomky Marie Alžběty (* 1625 - † 29. 9. 1662 Vídeň), jediné dcery Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna (* 24. 9. 1583 Heřmanice - † 25. 2. 1634 Cheb).

Růžena Lencová (* 17. 6. 1925 Katov - † 2. 5. 2008 Ústí n. L.) - regionální historička a dlouholetá pracovnice muzea v  Ústí n. L. - Pocházela z jihočeské vesnice na Táborsku, kde se narodila a prožila dětství i dospívání. Během války se v Soběslavi vyučila dámskou krejčovou a až do léta 1945 tu byla zaměstnána v továrně na oděvy. V čase nadějí, kdy si lidé konec 2. svět. války spojovali s  nově nabývanou svobodou, našla cestu do Ústí, které se jí po zbytek života stalo domovem. Přirozená zvídavost a zájem o historii i přírodu kraje ji záhy dovedly do muzea. Tenkrát sídlilo na zámku v Trmicích a bez větších škod přežilo nejen svízelné časy válečné, ale podstatně se jej nedotkl ani příští chaos. Mělo štěstí na po osvoboze69

Mrá ní prvního správce - architekta, historika a malíře, doc. ing. arch. Dr. techn. Alfréda Piffla (* 13. 6. 1907 Kerhartice - † 26. 6. 1972 Bratislava), který ústav dokázal od předešlého patrona sbírek, archiváře dr. Franze Josefa Umlaufta (*11. 7. 1883 Lipová - † 8. 11. 1967 Marl, Bayreuth) před odsunem do Německa nejen v pořádku převzít, ale působení se i pokusil zahájit pořádáním četných výstav, přednášek, kulturních akcí nebo vydáváním publikací. Žel zde nesetrval dostatečně dlouho. Na přelomu 40. a 50. l. 20. stol. instituce trpěla častým střídáním nekvalifikovaných vedoucích a nezájmem zřizovatelů, jimiž byly různé typy národních výborů. V té době se nejdříve uchytila jako dobrovolná spolupracovnice a vypomáhala s řadou každodenních úkolů, aby se nakonec od 1. 1. 1951 stala zaměstnancem stálým, se zaměřením na konzervaci entomologických exponátů. Určitě si tehdy nedovedla představit, že tu zůstane dalších více než 40 let. Několik málo pracovníků (k jejichž sečtení občas s rezervou stačily prsty jedné ruky) se staralo nejen o denní chod, od správy přes přípravu expozic až po úklid i ostrahu, ale také se kooperací se zájemci o vlastivědu Ústecka snažilo oslovit a přilákat veřejnost. Toto realizovala právě R. Lencová a plody jejího záslužného úsilí jsou často zřetelné i dnes, když dochází k nabídkám do sbírek se zdůvodněním, že dárci byli už kdysi dávno - jako děti při aktivitách ve vlastivědném kroužku - s významem budování kolekcí seznámeni. Vzhledem k nedostatku odborníků se musela naučit základy mnoha specializací, byla např. povolávána k archeologickým nálezům při stavební činnosti v centru města. Stejně tak zvládla mnoho řemeslných či údržbářských dovedností, když zanedbávaný zámek začal muzejníkům i návštěvníkům doslova padat na hlavu. Na opravy se totiž nedařilo zajistit zdroje, z havarijních důvodů byl uzavřen a posléze došlo k vážnému jednání o demolici. To vyvolalo rozsáhlé přesouvání na různá náhradní místa. Nekonečná stěhování ji pak na dost dlouhou dobu přivedla do ‘vyhnanství’ ve vyklické škole. Zkraje 70. let se nepovedlo dotáhnout projekt na nové sídlo (rekonstrukce a dostavba bývalého ústeckého soudu na Mírovém nám.) a původně klasicistní radnice byla r. 1976 zbořena. V té době si muzeum pronajalo několik místností ve školní budově vedle ústeckého divadla s tím, že v budoucnu dostane k dispozici objekt celý. To se ale stalo až o více než 20 roků později. Celá 70. a část 80. let prožívalo v neustálém stěhování a přemísťování. Že nelehkou etapu sbírky přečkaly bez úhony, je do značné míry zásluha právě R. Lencové. S příchodem nových sil se na prahu 60. let zaměřila na několik oborů. Spravovala dokumentaci nových dějin a měla na starost soubory fotografií a pohlednic (především numismatické). Do začátku 80. let též obhospodařovávala muzejní knihovnu a dlouhodobě se věnovala metodickému vedení obecních kronikářů. Podílela se na desítkách příležitostných i stálých expozic, v tisku publikovala řadu zpráv a článků nejen k dějinám Ústecka. Dokázala získávat množství kvalitních předmětů i zajímavých listin. Rovněž se potýkala se snahou centrálních institucí likvidovat z regionů původní fondy. Neuspěla např., když komunističtí funkcionáři ústředních pražských institucí v 50. letech odváželi doklady k dějinám německé sociální demokracie a dělnického hnutí. V nadcházející normalizaci před cenzorskými zraky s velkou osobní statečností uchránila stovky letáků, fotografií a dokumentů z období 1968 - 69. I po definitivním odchodu na zasloužený odpočinek stále projevovala zájem nejen o ‘své muzeum’, ale i soudobé dění v resortu oblastní historie. Vedle dlouholetého členství v České numismatické společnosti byla zakládající členkou Ústecké muzejní a vlastivědné společnosti a spolupracovala s Archivem města Ústí n. L. Přínosem k rozvoji ústecké kultury a péči o naše kulturní dědictví i významným podílem na rozvoji zdejšího muzejnictví navždy patří k význačným osobnostem. Zemřela v pátek 2. 5. 2008 ve věku nedožitých 83ti, poslední rozloučení se konalo ve středu 7. 5. 2008 ve 14.00 v ústeckém kostele Nanebevzetí Panny Marie. 70

Nec Bc. Zuzana Lešková (*19. 1. 1962 Ústí n. L.) - vedoucí ústeckého Centra krizové intervence - Základní a střední školu zdravotnickou (dětská sestra) navštěvovala v Ústí n. L. Pomaturitní specializované studium ošetřovatelství v dětské a dorostové psychiatrii ukončila r. 1993 a 15 let byla staniční sestrou na dětském psychiatrickém odd. Masarykovy nemocnice, posléze 4 léta setrvala na ústecké dětské psychiatrické ambulanci (paralelně též vykonávala profesi zdravotní i sociální sestry v Děčíně) a následující 3 roky pořádala letní tábory pro zdravotně handicapované děti a mládež v Sebuzíně, průběžně tak čerpala zkušenosti v oblasti lidských krizí a potíží. R. 2001 absolvovala obor sociální politika a sociální práce na Univerzitě J. E. Purkyně. Již od r. 1995 byla ovšem externě zaměstnána na ústecké Lince důvěry a prodělávala mnohé semináře a kursy, v nichž se připravovala na poslání sociálního pracovníka i vedoucí (výcvik v telefonické a základní krizové intervenci, v psychoterapii, práce s rodinami, komunikační techniky, domácí násilí, manažer kvality atd.) Spolu s  dalšími kolegy založila občanského sdružení Spirála (www.volny.cz/spirala.cki) zabývající se řešením životních krizí, kde také vznikl záměr ustavit Centrum krizové intervence (které pomáhá telefonickými nebo osobními konzultacemi či možností pobytu na krizovém lůžku), jež od r. 2000 řídí. Nadále získávala znalosti, díky nimž se stala hodnotitelkou národních i evropských projektů ve sféře rozvoje lidských zdrojů a lektorkou pro instruování pracovníků sociálních i sociální péče. Praxi na dětské a dorostové psychiatrii zúročila při navrhování školních programů: ‘Dítě škola společnost’, ‘Děti z domova’ a ‘Umím říci NE’ nebo resocializačního ‘Začít znovu’. Je spoluautorkou vzdělávacích materiálů Umím říci Ne, Když se duši nedaří a Jsem v krizi a co dál a vede koordinační skupinu orientovanou na pomoc a péči o duševní zdraví, dále i členkou skupiny zaměřenou na podporu osob v krizi při ústeckém magistrátu (kde též zasedá v komisi prevence kriminality) a při Ústeckém kraji pak vedoucí pracovního uskupení zaobírajícího se problematikou jedinců v přechodné sociální krizi (vč. domácího násilí a týrání). Podílí se na komunitním plánování ve městě i kraji, působí v revizní komisi České asociace pracovníků linek důvěry, s  níž se účastní formování druhových standardů telefonické a krizové pomoci. Participuje na činnosti Panelu humanitárních organizací, jenž poskytuje psychosociální služby při mimořádných událostech, kooperuje při vytváření koncepce vzájemné součinnosti složek integrovaného záchranného systému a neziskových organizací. Koníčky jsou jí chalupaření, zahradničení a cestování, s potěšením poslouchá country a festivaly tohoto žánru ráda navštěvuje…

Karl Friedrich May (* 25. 2. 1842 Ernstthal - † 30. 3. 1912 Radebeul) učitel, podvodník, trestanec, redaktor a slavný spisovatel - Tvůrce nesmrtelných hrdinů a autor více než 70ti dobrodružných a cestovatelských románů se narodil jako 5té ze 14ti dětí chudého saského tkalce Heinricha Augusta a Christiane Wilhelmine. Dětství prožil v neuvěřitelné bídě (do 5ti let byl údajně slepý). Ve škole se projevil jako nadaný chlapec. Od r. 1856 navštěvoval učitelský ústav v saském Waldenburgu. V listopadu 1859 měl na starosti osvětlování třídy svíčkami, 6 jich ukryl ve svém kufru. Spolužáci je objevili a informovali ředitele, ze semináře byl záhy vyloučen. Studia dokončil mezi červnem a zářím 1861 v Plauen. Počátkem října 1861 71

Nee přijal místo pomocného učitele chudinské školy v Glauchau a ubytoval se u obchodníka Meinholda, služba však trvala pouhé 2 týdny, neboť už 17. 10. na něho Meinhold podal oznámení kvůli údajné milostné aféře s jeho ženou. Mladý pedagog byl oficiálně propuštěn a v prvním listopadovém týdnu nastoupil v tovární škole 2 přádelen v Altchemnitz. Pro nepravdivé udání důvodu odchodu z Glauchau byl zpraven o tom, že post může zastávat pouze provizorně pod kontrolou. Malér na sebe nedal dlouho čekat, 21. 12. 1861 odjel domů na vánoční prázdniny. Pár dnů nato byl zatčen, dle obvinění spolubydlícího, účetního továrny Solbrig, měl ukrást hodinky, dýmku a cigaretovou špičku. Úmysl popřel a odvolal se na účetního, že mu hodinky sám nabízel. Nicméně byl za neoprávněné užívání cizích věcí potrestán 6ti týdny vězení, jež si odbyl od 8. 9. do 20. 10. 1862 v Chemnitz. Kantorská kariéra tak navždy skončila, do smrti nesměl povolání vykonávat. Po návratu k rodičům do Ernstthalu příležitostně vystupoval jako recitátor a hudebník. Ponížení z nepříjemné příhody vyvolalo bláznivý nápad, začal pomýšlet na odvetu, měla spočívat v tom, že on, uvržený mezi zločince, se jím vskutku stane. Jako Dr. Med. Heilig si v červenci nechal u krejčího zhotovit 5 kusů šatstva, zmizel však bez placení. V prosinci si dal jako seminární učitel Lohse přinést do hostince různé kožešnické zboží, odešel s ním do vedlejší místnosti, prý aby je ukázal nemocnému panu řediteli, opět se však bez úhrady vypařil. Trik ještě jednou zopakoval v březnu 1865 jako rytec bankovek Hermin. Na základě zmíněných deliktů byl 8. 6. 1865 odsouzen ke 4 letům a 1 měsíci žaláře na Zámku Osterstein ve Zwickau. Zkraje r. 1868 sestavil ‘Repertorium C. Maye’ - dodnes dochovaný plán se 137 položkami a skicami budoucích prací. V pondělí 2. 11. 1868 byl pro dobré chování předčasně osvobozen. Psychické napětí se opět vybíjí: ‘nepřetržitě jsem slýchal vnitřní rozkazy, abych se společnosti pomstil, a to tím, že přestoupím zákony’. Nadešla série drobných podvodů a krádeží - v policejním převleku zabavoval ‘falešné peníze’, zcizil sadu biliárových koulí, koně, ručník a cigaretovou špičku. Byl zadržen policií, avšak při převozu do Bräunsdorfu se z pout vymanil a uprchl. Na prahu ledna 1870 byl jako cizinec bez dokladů (spící v jedné stodole) zatčen ve Valkeřicích na Děčínsku. Vydával se za Albina Wadenbacha, syna majitele plantáží na Martiniku. Četníci nejdříve historce uvěřili, při krátké výměně dopisů se saskými úředníky byla ale identita zjištěna. Po odpykání 4letého trestu (3. 5. 1870 - 2. 5. 1874) v káznici Waldheim se ho ujal ústecký knihkupec Christoph Friedrich Krüger a zaměstnal jako šéfredaktora německého odborného periodika o dolech a hutích Schacht & Hütte. Krügerův obchod, který pak vedl jeho syn Franz Eduard Krüger (* 1857 - † 1926), se nacházel v nynější Revoluční (dříve Teplická - Teplitzer Straße). V r. 1875 se K. May ocitá u drážďanského vydavatele Heinricha Gottholda Münchmeyera (magazíny Der Beobachter an der Elbe nebo Feierstunden am häuslichen Heerde), anonymně začíná s povídkami o Indiánech inspirován Jamesem Fenimorem Cooperem (* 15. 9. 1789 Burlington, New Jersey - † 14. 9. 1851 Cooperstown, New York), všímají si jich i ostatní nakladatelé. R. 1877 si měl vzít sestru Münchmeyerovy manželky. Ten doufal, že rodinným svazkem k podniku schopného redaktora připoutá natrvalo, ten však pro nehezkou Minnu Ey nepociťoval žádné sympatie a od firmy odešel na volnou nohu. R.1879 navázal spolupráci s renomovaným katolickým týdeníkem Deutscher Hausschatz Friedricha Pusteta (* 1798 - † 1882) z Regensburgu, kam přispíval téměř 20 let. V úterý 17. 8. 1880 se oženil s krásnou Emmou Linou Pollmerovou (* 22. 11. 1856 Hohnstein - † 13. 12. 1917), povahově se však k sobě nehodili. Velmi dobře znala své tělesné přednosti, vyžadovala obdiv, milovala družnost a peníze. Ač dosud žádné z popisovaných exotických míst nenavštívil, líčil je velmi věrohodně a v 1. osobě. V povídce Old Firehand (v Deutsches Familienblatt) se poprvé objevuje Vinnetou, od r. 1881 mu vycházejí romány z 72

Neu Orientu, kde hlavním hrdinou je Kara ben Nemsi. V l. 1882 - 88 opět kooperuje s Münchmeyerem, sepisuje 5 obřích kolportážních románů později proslavených soudními procesy. Zatímco si Emma zvala hosty a pořádala večírky, May se zavíral v pracovně a často celé noci nepřetržitě tvořil, aby dostál slíbeným termínům. R. 1887 se stal spolupracovníkem nově založeného žurnálu pro mládež Der Gute Kamerad, kterému během 10ti let poskytl 8 příběhů právem patřících ke klasickým dílům dobrodružné literatury: Syn lovce medvědů, Duch Llana Estacada, Karavana otroků, Inkův odkaz, Poklad na Stříbrném jezeře, Petrolejový princ, Červenomodrý Metuzalém a Černý mustang. Freiburský nakladatel Friedrich Ernst Fehsenfeld knižně romány a povídky tiskl od r. 1892 a už roku příštího vycházel orientální cyklus Ve stínu pádišáha, v dalších pak Vinnetou, Old Surehand, V zemi Mahdího, Satan a Jidáš i mnoho jiných a staly se základem rozkvétající slávy. V l. 1892 - 99 dosahovala autorova obliba parametrů hysterie. Prohlašoval se za skutečného Old Shatterhanda a Kara ben Nemsího, pořádal přednášky a tvrdil, že dobrodružství sám prožil. V nové vile se nechával fotografovat v kostýmech svých hrdinů, dokonce si pořídil i proslulou henryovku, medvědobijku a Vinnetouovu stříbrnou ručnici. Výslunní si veskrze užíval. Na cestách přijímá až 800 návštěv denně, plakátů a fotografií v úboru Old Shatterhanda se ročně prodají tisíce. Čtenáři mu věřili každé slovo a na jejich dotazy si vymýšlel neskutečné historky (že ‘ovládá 1200 jazyků či dialektů’ a brzy se vrátí ke svým Apačům, aby navštívil Vinnetouův hrob ap.), jimž možná i věřil (dobrodružné cestopisy se nyní nazývají Povídky z cest). V Ústí n. L. podruhé pobýval v l. 1897 - 98, kdy několik týdnů trávil (od 18. 11. 1897 až do roku následujícího) v restaurantu Srdíčko v Brné n. L. (který 21. 12. 1883 od ústeckého advokáta Dr. Emila Theumera odkoupil Ernst Herzig, nechal celý přestavět a 1. 3. 1888 otevřel jako výletní Herzigs Restauration - odtud jméno), kde zplodil část méně známého románu Vánoce. Na cestu do Orientu se vydal 26. 3. 1899, prohlédl si pyramidy, poprvé se svezl na velbloudu a redakcím i známým odesílal stohy pohlednic, aby dokázal, že opravdu je Kara ben Nemsí a pobývá v zemích, o nichž pojednává. Zároveň byl ale otřesen, skutečný Orient je zcela jiný, než si vysnil. Do Radebeulu u Drážďan se vrací 31. 7. 1900. Ve čtvrtek 14. 2. 1901 zemřel jeho přítel Richard Plöhn a rozbíhají se soudní rozepře s Adalbertem Fischerem pro neoprávněný dotisk kolportážních próz. Nejen pro bulvár se stal nanejvýš zajímavým. Šířily se zprávy, že zatímco v katolickém tisku zveřejňoval morálně bezúhonné příběhy, věnoval se i kolportážním škvárům nejhoršího druhu. Manželství s Emmou skončilo 14. 1. 1903 a hned 30. 3. se oženil s Klárou Plöhnovou. R. 1904 vstoupil na scénu jeho nejhorší nepřítel Rudolf Lebius. Zkrachovalý žurnalista požadoval půjčku a když ji nedostal, začal ho systematicky ničit. Spřádal urážlivé články a na světlo vytahoval dřívější Mayovy delikty, jejichž přehled vystavoval ve výkladních skříních drážďanských knihkupectví. Spory trvaly téměř do spisovatelovy smrti. Od září do prosince 1908 absolvovali Mayovi 2. doloženou cizokrajnou cestu, tentokrát do USA. Ohlasy daly v r. 1910 vzniknout 4. dílu cyklu Vinnetou. V l. 1910 - 11 vrcholí novinářská i soudní štvanice, objevují se kompromitující materiály o kriminálních prohřešcích. Zoufale se brání autobiografií Mein Leben und Streben, 18. 12. 1911 byl Lebius za těžkou pomluvu odsouzen k pokutě 100 marek, nebo náhradnímu trestu 20ti dní vězení. To sice znamenalo vítězství, do konce autorova života však zbývaly pouhé 3 měsíce. V pátek 22. 3. 1912 se ve vídeňském Žofiině sále konala přednáška Vzhůru do říše ušlechtilých lidí! Před 2 tisíci posluchačů hovořil o osobních osudech, bojích, nových usilováních, opakovaně se vyznal z křesťanství a vyzýval k míru a toleranci. Sklidil bouřlivé ovace. Do Radebeulu se vrátil nachlazen a s lehkou horečkou, v sobotu 30. 3. ve 20.00 zemřel. Ačkoli se často uchyloval k literatuře nízké kvality, vydavatelé se o něj doslova prali. S úctou k němu vzhlížel např. i Adolf 73

Něm Hitler (‘Není třeba znát poušť, než do ní pošleme vojáky, nemusíme cestovat, abychom poznali svět.’) V dějích rozvíjené taktiky mu doslova učarovaly. Čtení mu dodávalo odvahy jako jiným Bible nebo filosofická díla. Zajímavou věc ‘provedl’ May své nejvěhlasnější postavě - Vinnetou těsně před smrtí na své indiánské bohy zanevřel a stal se křesťanem. V Radebeulu se nyní nalézá muzeum a nabízí 2 výstavy: ‘Karel May - život a dílo’ je umístěna ve vile ‘Shatterhand’, jíž romanopisec koupil v r. 1895 a jako samotná byla otevřena až r. 1985. K vidění je pracovna, knihovna a přijímací místnost s původním nábytkem. Kromě řady dalších exponátů fanoušky určitě zaujmou 3 slavné pušky - medvědobijka, henryovka a stříbrná ručnice. V přízemí je možno zakoupit svazky z oficiální řady vydavatelství Karl-May-Verlag. Expozice ‘Severoameričtí Indiáni’ ve vile ‘Medvědí sádlo’ (Bärenfett) byla otevřena v r. 1928 a zahrnuje kolem 850ti exponátů poukazujících na život a kulturu severoamerických Indiánů, počínaje obdobím před Kolumbem a konče současností.

Ing. Anton Mešo (* 2. 2. 1966 Žilina) - trenér III. třídy (3. dan aikidó), člen České federace aikidó (ČFAI) - Od r. 1968 žije v Čechách, gymnázium vystudoval v Litoměřicích a strojní fakultu ČVUT v Praze. V Ústí n. L. žije od r. 1989. Kromě profese manažera u zahraniční firmy se intenzivně zabývá bojovým uměním, zejména pak jedním z nejtradičnějších - aikidó, jemuž se zevrubně věnuje a pravidelně cvičí od r. 1993. V r. 1995 obdržel od ČFAI 1. mistrovský stupeň (1. dan) a r. 1996 jej obhájil před celosvětovou asociací Aikikai. Pedagogem je mu francouzský shihan (titul pro experty či instruktory - seniory) Frank Noel (7. dan). A. Mešo je spoluzakladatelem Aikido klubu Ústí n. L., který vznikl v r. 1998 jako nástupce předchozího. Po dosažení 2. danu v r. 1997 usilovně - s malými přestávkami pracoval - na jeho rozvoji (od r. 2003 byl obnoven dětský oddíl, v r. 2004 zprovozněny webové stránky www.aikidousti.cz, kde je dostupná řada informací seznamující veřejnost nejen s tímto sportem). Od r. 2007 také pořádá semináře (na které jsou zváni vysoce erudovaní školitelé ČFAI) a téhož roku získal 3. dan. Nedávno začal spolu se zkušenými kolegy organizovat veřejná klubová vystoupení s  exhibičními ukázkami. Pod jeho vedením se této ušlechtilé obranné disciplíně učilo mnoho Ústečanů a mj. právě díky tomu má instituce v současné době širokou základnu cvičenců, z nichž mnozí si neustále zvyšují úroveň a systematicky docilují dalších stupňů. Je z velké části jeho zásluhou, že je aikidó na Ústecku šířeno v prvotní podobě dle původních hodnot vytýčených jeho duchovním otcem Morihei Ueshibou (* 14. 12. 1883 Tanabe, prefektura Wakayama - † 26. 4. 1969 Tokio).

Prof. PhDr. Dobrava Moldanová, CSc. (* 12. 5. 1936 Kladno) - literární historička a univerzitní profesorka - Po promoci na Filozofické fakultě (čeština, polština a literární věda) UK v Praze (diplomovou práci Fráňa Šrámek, Tělo - rozbor obhájila r. 1969 jako rigorózní) přijala místo odborné asistentky do Ústavu pro českou literaturu Československé akademie věd. Již v počátcích se plně rozvinulo první tvůrčí spektrum její osobnosti: literárně-kritická činorodost. Debutovala v měsíčníku 74

Noh Květen, několik let nato se objevovala v literárně-kritickém měsíčníku především mladších spisovatelů Tvář (vycházel v l. 1964 - 65 a 1967 - 69) a v neméně nonkonformních Sešitech pro mladou literaturu se představila co výrazný talent. Pravidelně zveřejňovala recenze a komentáře nejvíce k soudobé české próze a poezii a vydobyla si pověst (též studiemi ve Čtenáři či Orientaci) nejbrilantnější kritičky své generace. Kdyby se dnes mladý badatel pokusil o srovnání jejich úvah ze Sešitů (mj. o V. Havlovi, J. Kolářovi, M. Kunderovi, J. Ornetovi, V. Páralovi, K. Sidonovi či J. Zábranovi) se všeobecně vychvalovanými počiny Jana Lopatky v Tváři, kdo ví, zda by nezaujatá komparace nedopadla jednoznačně v její prospěch. Po r. 1969 však ‘Sešity’ z neblahé vůle úřední zanikly a tudíž publikační tribunu a možnost glosovat a hodnotit slovesné dění víceméně ztratila. Nadále se k současné beletrii sice ještě nejednou vracela, přestala však už být předmětem jejího hlavního snažení. Druhým spektrem jsou od r. 1969 aktivity redakční: plných 21 let totiž působila v pozici výkonné redaktorky vědeckého ‘obměsíčníku’ Česká literatura. Též její zásluhou se nepropadl do nechvalných nížin, které tenkrát leckteré jiné obdobné platformy pohlcovaly. Zejména nejstarší české písemnictví do r. 1945 tu mnohdy bylo reflektováno na kýžené metodologické a faktografické úrovni. Toto každodenní úsilí bývá dnes bagatelizováno, výkonný redaktor neměl vliv na ideologickou linii, mohl však přispět k otištění mnoha kvalitních materiálů, které by jinak vůbec nevyšly. V téže době se ale naplno rozvíjí třetí, dozajista nejbytostnější spektrum - vlastní práce badatelská. Kromě dílčích příspěvků (i autorských) se jejím prvním výrazným edičním skutkem stává doposud žel patřičně nedoceněný bibliografický Soupis novinek české beletrie 1959 - 69 (interní tisk ÚČJL ČSAV, 1971), v němž nechybělo (což tehdy vůbec nebylo samozřejmé) žádné z proskribovaných spisovatelských jmen. Dlouhý čas byl základním a nepostradatelným pramenem k interpretaci literárního života 60. 20. stol. - epocha, jejíž specifické znaky nebylo lze řadu let objektivně zkoumat. Možná i proto se její primární zájem posléze záměrně přesouvá od současnosti k moderně a meziválečnému 20tiletí (K. Čapek, V. Řezáč, znovu F. Šrámek). Svébytným literárněhistorickým prostorem se jí stávají díla českých pisatelek z přel. 19. a 20. stol., ale i novějších. Vyvrcholením tohoto zaměření (k němuž náleží i spoluúčast na Lexikonu české literatury, Slovníku české literatury 1970 - 81 a Slovníku českých spisovatelů od r. 1945) je monografie (1976) B. Benešové (1). Typologická problematika přelomu století se nedávno odrazila v přehledných analýzách Studie o české próze na přelomu století (1993) a Česká literatura v období modernismu 1890 - 1918, část 1 - Léta devadesátá (1993). Kromě B. Benešové se důkladněji zabývala mj. R. Svobodovou (2), A. M. Tilschovou (3) a H. Šmahelovou (4), později J. Kolárovou (5) a zvláště V. Stýblovou (6), jíž věnovala medailon (1985). V knihách a studiích předně vyzvedá sepětí společenského zázemí s estetickými souřadnicemi a filozofií díla… V r. 1991 nastoupila na ústeckou Pedagogickou fakultu Univerzity J. E. Purkyně, kde až do prověrek r. 1969 učil její otec, jazykovědec a onomastik Doc. PhDr. Josef Beneš, Csc. (7) - že jablko nepadá daleko od stromu, prokázala knihou Naše příjmení (1984). Záhy se habilitovala (docentka dějin naší literatury) prací České spisovatelky na přelomu století, 2 roky nato byla jmenována univerzitní profesorkou. Zastávala tu úlohu proděkanky a poté (do r. 2001) děkanky, šéfkou katedry bohemistiky je už od r. 1994. Zde tedy v 90. letech dostává zelenou nejnovější spektrum: a sice pedagogické. Její cesta se od brilantních kritických úvah až k nynější práci ve sféře interpretace a metodické výuky českého písemnictví prozatím ubírala 4 úctyhodnými tvůrčími spektry, nejen všestranná bohemistická agilita ji předurčuje k tomu, aby příští typologové a analytici odhalili i mnohá další. (dle Vladimíra Novotného na pf.ujep.cz/~MOLDANOVA) Sama dodává: ‘Pokud jde o rodinné poměry, jsem už 43 let vdaná (od r. 1957), manžel je ekolog (8), máme 75

Nov 3 děti, 2 z nich pracují v zahraničí ve vědeckých institucích, třetí v počítačové firmě. Máme 6 vnuků. Nikdy jsem nebyla členkou KSČ…’ a odbornou i publikační činnost pak shrnuje: ‘Jsem autorkou 5 knižních titulů, 1 skript a více než 100 vědeckých prací, několika set recenzí a drobných článků v literárních časopisech. Redigovala jsem řadu sborníků. Na PF UJEP přednáším dějiny české literatury 20. století. K úspěšné obhajobě jsem dovedla 29 diplomantů, některé jejich práce byly publikovány.’ (1)

Božena Benešová (* 30. 11. 1873 Nový Jičín - † 8. 4. 1936 Praha) - prozaička, básnířka, literární kritička

Ružena Svobodová, roz. Čápová (* 10. 7. 1868 Mikulovice u Znojma - † 1. 1. 1920) - spisovatelka pohřbená ve Slavíně, dcera pozdějšího centr. řed. strahovského velkostatku (2)

(3) Anna Maria Tilschová (* 18. 11. 1873 Praha - † 18. 6. 1957 Dobříš, prozaička, představitelka mladší vlny české realistické až naturalistické prózy počátku 20. století) (4) Helena Šmahelová (* 14. 7. 1910 Řestoky u Chrudimi - † 5. 11. 1997 Rakovník) - prozaička a autorka knih pro děti a mládež (5) Jaromíra Kolárová (* 24. 8. 1919 Praha - † 21. 1. 2006 Praha) - prozaička, dramatička, autorka literatury pro mládež, filmová a televizní scenáristka (6)

Valentina ‘Valja’ Stýblová, roz. Kolinová (* 4. 6. 1922 Charbin - Čína) - prozaička a scenáristka

Doc. PhDr. Josef Beneš, Csc. (* 11. 1. 1902 Prachatice - † 17. 12. 1984 Praha) - vysokoškolský pedagog, filolog, zakladatel české vědy o příjmeních (7)

(8) prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. (* 1935) - ekolog, v l. 1989 - 91 ministr životního prostředí české vlády, 1989 - 94 poslanec České národní rady, poté ředitel Centra pro otázky životního prostředí UK a od r. 2004 senátor parlamentu ČR

Ing. Lubomír Moudrý (* 21. 6. 1963 Chomutov) - zoolog, manažer, překladatel - Po dokončení základní školy, kde načerpal první jazykové zkušenosti, pokračoval na střední škole v Praze pod vedením profesorů Aleny Veselovské a Luďka Dobroruky (v oboru chovu cizokrajných zvířat). Praxi vykonával převážně v pražské zoo v Troji. Po maturitě v r. 1982 začal jako ošetřovatel velkých šelem v zoo ústecké. Vojnu si odkroutil v tzv. stavebně technickém praporu (dříve PTP) budováním mamutí raketové základny blízko Mníšku pod Brdy, kde přispěl svými specializacemi betonáře, vazače a po zranění jeřábem i telefonisty. Po návratu se v Zoo Ústí n. L. věnoval kopytníkům. V r. 1989 ‘povýšil’ na vedoucího celé skupiny ‘kopyt’ a místo úklidu a krmení sháněl potřeby a materiál pro podřízené kolegy. Mimo zaměstnání navštěvoval i kursy angličtiny na ústecké státní jazykovce a Vysokou školu zemědělskou v Praze, úspěšně absolvoval v r. 1992. Na základě oslovení Rady Unie českých a slovenských zoo přijal r. 1991 nabídku děčínské zoo (na Pastýřské stěně) na funkci ředitele a brzy se zapojil do aktivit Evropské asociace zoo a akvárií (www.eaza.net), Světové asociace zoo a akvárií (www.waza.org) a zejména Unie českých a slovenských zoo (www.zoo.cz), kde po nějakou dobu zasedal v Radě jako viceprezident. Zaobíral se i publikační činnosti, především ale pro interní potřeby zahrady. Kromě toho se angažoval v křesťanském sdružení YMCA v Ústí n. L. a podílel se i na přípravě některých rozvojových sociálních programech města. V r. 2000 se ve volných chvílích pustil do překládání, ovšem pouze na necelý rok, neboť mu v důsledku velkého množství připravovaných projektů v děčínské zoo na nic jiného již nezbýval prostor. K profesionálnímu překladu se za vydatné podpory manželky Markéty vrátil v r. 2005. Výsledkem byly mj. tituly InDesign CS a CS2 (Grada, 2006), Phishing bez záhad (Grada, 2007), Spam, viry 76

Nov a trojské koně - (Grada, v ed. plánu) nebo Světová strategie ochranářské práce zoo a akvárií/The World Zoo and Aquarium Conservation Strategy (2005). Potřeba trávit více času s rodinou ho postupně přivedla k rozhodnutí zaměřit se jen literárně, překladatelsky a na pomoc při vypracovávání a realizaci projektů. V r. 2007 byl proto na vlastní žádost z ředitelského postu uvolněn (přesně 15 let poté, co nastoupil). Nyní žije a pracuje v malé vesničce Velehrádek u Dvora Králové. Má 4 děti a spolu s chotí podniká v oblasti odborných překladů z angličtiny a němčiny. Též zastupuje Unii českých a slovenských zoo v komisi ministra životního prostředí pro zoologické zahrady České republiky.

Emil Neder (* 11. 9. 1867 Nové Město pod Smrkem - † 15. 11. 1939 Jedlka) - badatel a kronikář - Narodil se v Jizerských horách, předkové otce pocházeli z Bavor. Po nižší reálce v Č. Lípě pokračoval na učitelských ústavech v Chomutově a Trutnově. Pedagogicky působil nejprve v Bulovce na Liberecku a Větrově na Frýdlantsku, pak krátce v Ovesné u Benešova n. Pl., Chrochvicích u Podmokel aj., až se r. 1889 dostal do Jedlky u Benešova, kde v pozici řídícího učitele zůstal natrvalo. Kromě kantorství se zabýval dějinami regionu a u badatelů si vysloužil uznání, dokládá to seznam činovníků ústeckého německého sdružení z 30. 11. 1931, kde figuruje v kolonce ‘Leiter des Nordböhmisches Verein für Heimatforschung und Wanderpflege’ (Vedoucí Severočeského vlastivědného spolku). Výjimkou nejsou četná pozvání na sjezdy historiků, převážně konference Ústavu pro sudetoněmecké vlastivědné záležitosti a Německého vlastivědného muzejního spolku. Zkoumal vrchnostenské, městské a farní archivy, přičemž probíral cechovní i obecní truhlice. Jeho akční rádius sahal od Šluknovska po Ústecko. Dle dochované korespondence navštěvoval archivy v Praze a Drážďanech, ředitel pražského Zemského archivu Josef Dvorský mu 31. 7. 1903 povoluje studium pramenů, stejně tak mu i Archiv místodržícího prezidia v Praze umožnil procházet záznamy vztahující se k vývoji vlastnických vztahů na Děčínsku. Pátral většinou na zakázku pro šlechtu a za nemalé částky. V telegramu z října 1932 ho žádá o zpracování genealogických posloupností Jeschků z Gradlitz (Choustníkovo Hradiště) Cad von Jeschke, přičemž píše, že ‘finanční urovnání je samozřejmostí’. Zajímavá je děkovná fráze na konci mnoha dopisů kolegů ze Severočeského vlastivědného spolku: ‘Mit Dank und deutschen Gruss’, očividně dokládá šovinistické tendence. Jistý čas byl členem vídeňské Archivní rady či konservátorem a vedoucím asociace pečující o památníky a pomníky okr. Děčín či Ústí n. L. V nekrologu Josefa Scholze v nacionalistickém duchu stojí: ‘zavřel navždy oči uprostřed plodné práce 15. listopadu 1939 a v 57 letech se stal obětí české politiky’. Nicméně zemřel přirozeně a z pošty je zřetelné, že přátelské kontakty udržoval i s učenci jmen ryze českých. Jako renesanční osobnost širokého rozhledu ho zajímala vlastivěda se vším všudy, dochovala se např. i ornitologická pozorování. Mimo učitelování, jemuž zůstal věrný téměř do konce života, se intenzivně věnoval vědě. V pozůstalosti jsou výpisy z desek zemských a částečně zpracování berní ruly. Vysokou školu neabsolvoval, přesto se v archivních análech dokázal orientovat. Neúnavně publikoval, velmi mu pomáhala manželka, opisovala z pramenů a vyřizovala každodenní věci. Hmotně byl veskrze soběstačný. Vedle výuky a bádání fungoval např. ve školní radě pro děčínský okres či jako pověřenec pro finanční otázky Severočeského vlastivědného spolku. Mimo vily v Jedlce (na svou dobu luxusní) vlastnil další 2 v Drážďanech, jež pronajímal. Spravoval i majetek a nemovitost manželčiny 77

Pet sestry Marie Hohl. Zůstaly i písemnosti z l. 1927 - 35 z průběhu stavby a data s ní související. Faktury a doklady dosvědčují, že byl vskutku zámožný (možno doložit kupř. stvrzenkou zaslanou benešovskou stavební firmou Emil Riedel u. Co. o převzetí 20.000 korun splacených jeho chotí). Obdobných položek je ještě několik. Dodnes se prý části Jedlky, kde si postavil dům, říká ‘milionářská ulice’. Výsledky se zračí ve více než 300 drobných i větších článcích, jež vznikly za 50 let práce. Už v 90. l. 19. stol. se stal kontributorem českolipského časopisu ‘Mitteilungen des Nordböhmischen Exkursionsklubs’ a od r. 1909 (spolu s dr. Franzem Hantschelem a Karlem von Zimmermann) redaktorem, jímž byl až do smrti. Přispíval do ročenky ‘Bensner Bezirkskalender’, žurnálů ‘Aus heimatlichen Bergen’, ‘Alt Tätschner Gemeindebote’, ‘Das Eulautal im Wandel der Zeiten, jeho podpisy najdeme v ‘Sudetendeutsche Familienforschung’, kde zasedal (1928 a 1929) v redakční radě, dále v ‘Heimatkunde des Aussig-Karbitzer Bezirkes’, publikoval ale i v denním tisku. Značný zájem věnoval dějinám severočeských měst a obcí, ať v dílčích či souhrnných statích. K nim patří i kroniky, které z jeho pera mnohá sídla Děčínska dosud mají (Benešov n. Pl., Hřensko, Malá Veleň či Staré Město). Vedl ovšem i další, uchovaly se v poznámkách a konceptech (Křešice, Ovesná, Roztoky, Rychnov, Velká Veleň aj.) S tím se pojí i pokusy o souhrnné vlastivědy Děčínska. Stál v popředí projektu, o nějž ve 20. l. 20. stol. usiloval Svobodný učitelský spolek pro politický okr. Děčín. Za Nederovy redakce (s některými jeho traktáty) vyšel 1. díl ‘Heimatkunde des Elbegaues Tetschen’ (1922), nazvaný ‘Der Bezirk in der Gegenwart’. Participoval i na 2. svazku ‘Vorgeschichte der Heimat’ (1923) a napsal celý 4. ‘Aus der Besiedlungsgeschichte des Elbegaues Tetschen’ (1926). Pozoruhodná je anketa pro dějiny škol Děčínska (Arnoltice, Boletice, Bynov, Javory, Labská Stráň, Nebočady, Růžová, Tisá, Těchlovice aj.), jíž podnikl r. 1914, práce otištěná r. 1931 - ‘Die geschichtlichen Kunstdenkmale der Stadt Bensen in Nordböhmen’ či nevydaný spis o reformaci na Děčínsku v 16. stol. Cenné jsou i texty rodopisné, jichž je rovněž velké množství. R. 1906 založil na benešovském zámku městské muzeum, byl zde prvním předsedou muzejního spolku (od r. 1906 až do smrti) a spoluzakladatelem muzeí v Děčíně, Č. Kamenici a Verneřicích. Za 1. sv. války začal obstarávat běžnou správu děčínského muzea. R. 1914 se stal konservátorem pro děčínský a ústecký okres a místo zastával i po r. 1918. K dějinám severních Čech shromáždil množství poznámek a měl rozsáhlou knihovnu, do držení se mu rozmanitými cestami dostalo kvantum důležitých archiválií různého původu - od nevrácených výpůjček, přes materiál získaný kronikařením a z muzeí (pro naprostou absenci jakékoli péče o zdejší archivy), až po věnovaný, vše pak skončilo v pozůstalosti. Připomeňme úctyhodný soubor znaků obcí, např. Chřibské, Ovesné, Soutěsek, Habartic, Kranachsdorfu (Kronachdorf), Růžové, Labské stráně ad., nebo manuskript zpěvníku z r. 1817 ‘Lesiny Büchlein für mich - Kasperinn Anna’ o 3 částech (‘Jesus der Kinderfreund’, ‘Das Gebet des Herm’ a ‘Communicon Lied’) či originál s fotokopií mapy Saska z 19. stol. Kolekce byla uložena ve skříních a regálech ve 3 pokojích domu v Jedlce. Badatelská veřejnost o ní měla povědomí a posmrtně vzešly pokusy o znovuzískání. Údajně hned zjara 1940 vdovu navštívil Franz Queißer (* 28. 7. 1876 Stará Skalka - † 25. 8. 1945 Beyern), městský archivář v Děčíně, přes překážky od pozůstalých se mu u některých podařilo prosadit navrácení. Zdaleka však ne všeho. Podobné potíže mělo i muzeum v Benešově, jež mu je pro kronikářské účely poskytlo. Město je pochopitelně chtělo zpět, záležitost ale nebyla vyřešena dodnes. Zabývalo se jí i archivní poradní odd. župní správy v Liberci, kde byl zhotoven soupis, jenž v květnu 1943 Queißer obdržel, dle něho byla sbírka (z 16. - 19. stol.) skutečně veliká a různé provenience (městské, vrchnostenské, obecní, farní, spolkové i soukromé), avšak neuspořádána. Jedinou pomůckou patrně byla jen Nederova paměť. Byť se konce války a následného odsunu nedočkal, 78

Pet jeho jméno nadále žilo. R. 1962 začal Heimatverband udílet tzv. Emil-Neder-Plakette, vyznamenání vyhnaným sudetoněmeckým badatelům či regionálním politikům zaslouživším se o přínos na poli historickém, veřejném ap. Obdrželi je např. ašský rodák Julius Stumpf (starosta Podmokel v l. 1938 - 42) nebo Dankwart Heisler, jenž od r. 1952 redigoval Nordböhmischer Heimatbrief ‘Trei da Hejmt’, 14tideník určený vysídleným sudetským Němcům.

Albert Franz Nostitz (* 23. 8. 1807 Trmice - † 25. 1. 1871) - ‘uhelný’ hrabě, nejvyšší zemský maršálek a poslanec zemského sněmu, konzervativní politik (v  r. 1848 reprezentant umírněné stavovské opozice) Potomek vladyckého rodu pocházejícího z Lužice (jméno odvozeno od tvrze Nostice u Budyšínu, do Čech přichází v 1. pol. 16. stol.) se narodil na trmickém zámku jako starší syn význačného českého vlastence a mecenáše, tajného rady a generála Jana Nepomuka Nostice (* 1768 - † 20. 10. 1840 Praha). Dostalo se mu vysokého vzdělání, absolvoval práva na pražské univerzitě a poté zastával řadu důležitých funkcí, od r. 1828 byl úředníkem českého zemského gubernia a od r. 1834 krajským komisařem. Byť ze státní služby odstoupil (1840), politice se přesto věnoval dál. Ústřední aktivity však orientoval zejména na oblast hospodářskou. (V r. 1830 založil v Trmicích pivovar a r. 1850 cukrovar.) Již r. 1840 se stává těžařem. Na svých državách vybudoval moderní hlubinné doly (v Trmicích, Tuchomyšli a Roudníkách). Pod jeho prezidentstvím byla 26. 7. 1856 konstituována správní rada společnosti pro výstavbu Ústecko-teplické dráhy (k. k. privilegierte Aussig-Teplitzer Eisenbahn, A.T.E.), jinak také nazývané ‘uhelná’. Intenzivně též participoval na přípravách zřízení největší chemické továrny v mocnářství (tzv. ‘Velké chemické’), tenkrát na zelené louce za městem. Ve vídeňském paláci Johanna Adolfa, knížete Schwarzenberga se 13. 2. 1856 sešli přední zástupci šlechty s některými představiteli rodícího se průmyslu, nechyběl ani Albert, v té době totiž spolu se správní radou ‘uhelné železnice’ jasně kočíroval směr trasy jižně pod návrším Na Běháni. Věděl proč, měl tam již rozestavěné šachty. Tentokrát se však rozhodovalo o projektu chemika, dr. Christiana Gustava Clemma, jehož cílem bylo zbudovat tu největší chemický závod v Rakousku-Uhersku (‘Österreichischer Verein für chemische und metallurgische Production’), což argumentačně podpořil existencí uhelných zásob u Chabařovic, labskou vodní cestou a v okolí se rozvíjející železnicí. Pozemky o rozloze 1600 čtverečných sáhů byly díky zdejšímu nepříliš výnosnému rolnictví od majitelů získány snadno a vše šlo nejen na tehdejší čas vskutku hbitě, výrobu zahájili již v r. 1857 (přičemž akciovka byla registrována 13. 2. 1856). První vysoké komíny (90, 140 a 150 stop) a 5 parních kotlů začalo požírat přes půl miliónů centů uhlí ročně, což byl jeden z hlavních důvodů přednostního rozmachu báňského komplexu u Chabařovic. Prvotní produkce byla zaměřena na kyselinu sírovou i sodnou, sulfát, Glauberovou sůl, chlorové vápno a příbuzné látky. Největší chemický podnik i jiné neuvěřitelně rychle rašící (ve směru na Předlice) ruku v ruce se záborem dalších a dalších parcel pro otevírání dolů postupně vytěsňovaly zemědělství, původní zdroj obživy. (Znenadání život pulzoval šíleným tempem, a tak se i stalo, že v r. 1899 pro 34 tisíc ústeckých obyvatel přestalo 150 hospod ve městě stačit.) V l. 1839 a 1871 zastával A. F. Nostitz funkci trmického starosty. (Nosticové, a Albert zvlášť, přesvědčeně podporovali české národnostní snahy.) Byl rovněž činorodým členem výboru pražského Národního muzea, na vzniku budovy se i finančním přispěním přičinil. V r. 1841 inicioval vztyčení pomníku Přemysla Oráče ve Stadicích. Uznání 79

Pok zásluh o rozvoj Trmic (kde mj. prosadil konání 2 trhů - na sv. Jiří a sv. Michala), ale i Ústí n. L., mu bylo projeveno také tím, že se dlouho hlavní trmická ulice jmenovala Albertova. Panství zdědila jediná dcera Marie Antonie Gabriela Nosticová (* 31. 1. 1863 Praha - † 23. 7. 1934 Průhonice), která se 16. 1. 1885 provdala za poslance českého zemského sněmu i vídeňské říšské rady, ale též dendrologa, hraběte Arnošta Sylva Tarouccu (* 3. 1. 1860 Čechy pod Kosířem - † 15. 8. 1936 Schweigern). …‘ Ze synův, kteří jej přečkali, starší byl Albert (*23 srp. 1807 v Trmicích), jenž měl po otci Trmice, Žernoseky a Průhonice. Vychodiv studia na universitě pražské vstoupil r. 1828 do praxe u gubernia, stal se r. 1834 kraj. komisařem, ale vystoupiv r. 1840 ze státní služby zvolen r. 1842 za přísedícího zemského výboru, byl pak od r. 1848 účasten rozličných jednání veřejných a členem rozličných komisí. R. 1860 povolán jest do rozmnožené říšské rady a stav se jejím místopředsedou, vyslán r. 1861 od velkostatkářův za poslance do říšské rady. Poslanectví tohoto se vzdal pro velký nával práce, byv jmenován nejv. maršálkem, ale i v tomto úřadě jen krátce potrval. Kromě toho býval předsedou neb členem rozmanitých ústavů v a korporací, majetníkem rozličných řádů, členem mnohých dobroč. a vědeckých společností. O zřízení hypoteční banky dobyl si velikých zásluh. Byl pán osvícený a bohatýrskými ctnostmi zdobený; nejkrásnější jeho vlastností byla spravedlivost, pro kterou odstoupení jeho z maršálství velice želeno. †25. led. 1871 a pohřben v rodinné hrobce ve Falknově, manž. Adéla ovd. hr. Sweerts roz. Puteani. Jediná jeho dcera Marie (*1863) zdědila jeho statky a vdala se 16. ledna 1885 za Arnošta hr. Sylvu Tarouccu.’ (Ottova encyklopedie obecných vědomostí, 1. 1. 1908)

Doc. RNDr. Stanislav Novák, CSc. (* 26. 7. 1955 Vítkovice) - fyzik, akademik a děkan Přírodovědecké fakulty UJEP - Vystudoval ostravské Matiční gymnázium a Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze (1974 - 79). V r. 1980 nastoupil na Pedagogickou fakultu v Ústí n. L. na místo asistenta (posléze odborného). Po r. 1989 se aktivně zapojil do veřejného života školy, nejdříve v rámci Akademického fóra a krátce nato byl zvolen na tehdy ještě samostatné Pedagogické fakultě předsedou akademického senátu (1991 - 92). Od počátku se angažoval v přípravném výboru pro vznik univerzity (spoluzakládal Spolek pro založení Univerzity). Po jejím ustavení v r. 1991 se opět ocitl v čele akademického senátu a od r. 1992 zastával po 2 funkční období post proděkana pro studium. V r. 1994 získal titul CSc. v Ústavu fyziky plazmatu AV ČR, r. 1998 se stal šéfem katedry fyziky a v r. 2001 děkanem Pedagogické fakulty, kde vedl Vědeckou radu. Předsedal též Asociaci děkanů pedagogických fakult ČR a působil ve Vědecké radě Pedagogické fakulty Ostravské univerzity. Habilitoval se (Aplikovaná fyzika) na Fakultě aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni (2001), po zrodu Ústavu přírodních věd UJEP (2005) byl jeho ředitelem a po transformaci instituce v Přírodovědeckou fakultu prvním děkanem. Zabývá se výzkumem počítačového modelování, fyziky plazmatu a tenkých vrstev. Zveřejnil přes 100 původních vědeckých prací. Výsledky prezentuje na sympoziích po celém světě a publikuje v  renomovaných odborných časopisech i monografiích v  ČR, na Slovensku, v Německu, Turecku, Holandsku, Velké Británii, Spojených státech či Mexiku. Byl a dosud je řešitelem řady národních i mezinárodních badatelských projektů, členem programových komitétů internacionálních konferencí, dále pak i Jednoty českých matematiků a fyziků, České fyzikální společnosti, České vakuové společnosti, sdružení Czech Nanoteam, České společnosti pro nanomateriály a technologie, americké Society of Vacuum Coaters nebo 80

Pro International Plasma Chemistry Society. Často je zván k přednáškám v  zahraničí (Polsko, Německo, Francie aj.) Za vynikající výsledky několikrát obdržel Cenu rektora UJEP. Figuruje v oborových radách doktorského programu ‘Matematické a počítačové modelování’ na pražské MFF UK a doktorského studia na PřF UJEP (místopředseda) a rovněž v  komisích (též habilitačních) pro obhajoby doktorských prací po celé republice. Na pracovišti s kolegy zřídil superpočítačový terminál, plazmochemickou laboratoř a pro posluchače studentskou výpočetní. Na ústecké fakultě garantoval přípravy k otevření nového bakalářského oboru ‘Počítačové modelování ve fyzice a technice’ nebo magisterského ‘Počítačové modelování ve vědě a technice’, ale i doktorského studijního ‘Počítačové metody ve vědě a technice’. Je zastoupen mj. ve Who is Who Europe či v Who is …? (v České republice). Ve volných chvílích, jichž je málo, se rád věnuje hudbě, hraje na kytaru a varhany…

Václav Novák (* 24. 5. 1939 Praha - † 28. 3. 2008 Ústí n. L.) - kapelník, trumpetista, aranžér a zpěvák - V r. 1945 se s  rodiči a sestrou usadil v Libouchci. Od dětství mu hlubokou zálibou byla hudba - zprvu piáno, poté křídlovka, hlavně ale trubka, navíc byl ovšem trumpetistou zpívajícím. Začínal přibližně ve 14ti, nejdříve navštěvoval děčínskou hudební školu, kde se věnoval klavíru. Již tehdy začal skládat i aranžovat. Později jako učeň působil v Ústí n. L. ve školní dechovce, nedlouho nato v Liboucheckém orchestru a pak ve velkém děčínském tanečním ansámblu Škodováci. Měl ovšem velkou slabost pro jazz, který poslouchal již od 13ti a tudíž se v 21ti objevuje v sestavě věhlasného ústeckého Jazz Comba Pavla Štolby († 1990), s ním, jak sám říkal, prožil nejkrásnější muzikantská léta. Objeli takřka celou Evropu, navštívili mezinárodní jazzový festival v Curychu, vystupovali ve Vídni, Helsinkách aj. Poslední zahraniční zájezd Jazz Comba se uskutečnil v r. 1971 do španělského San Sebastianu. Současně ale figuroval v řadě dalších uskupení - v děčínském Combu, Veteran Jazz Bandu, děčínskoústecké sešlosti Old Boys či tanečním orchestru Axel. V 90. l. 20. stol. to byl též Albis Jazz Band, který patřil k absolutní špičce nejen v regionu, nýbrž i celé ČR. Od r. 2003 vedl Jazz Výběr Ústí, jenž si začasto přizvával proslulé umělce, za všechny jmenujeme např. trombonistu Svatopluka Košvance (* 2. 1. 1936 Ústí n. L.) Jeho hudební kariéra byla nesmírně bohatá, muziku miloval a jakékoli dobře zahrané si vážil. S nadšením se věnoval i mladým (žel ale také s největší pravděpodobností také aktivitám poněkud odlišným, od 3. 8. 1981 byl okr. odd. ministerstva vnitra v Děčíně veden ve svazku A pod registračním č. 14545, archivním č. 13211 a krycím jménem Tonda - údajně nejprve jako Důvěrník, posléze Agent a Tajný spolupracovník). Zemřel nečekaně v pátek 28. 3. 2008. Rozloučení proběhlo ve čtvrtek 3. 4. ve 12. 00 v Novém krematoriu v Ústí n. L. Loučení hudební, za účasti několika jazzových skupin, se odehrálo ve čtvrtek 17. dubna 2008 od 20.00 v  ústeckém Národním domě, kde původně měl s  Jazz Výběrem účinkovat.

81

Que Mgr. Naděžda Ilieva Novotná - Nadia Surel (* 15. 4. 1973 Pernik Bulharsko) - návrhářka, grafička a pedagožka - ‘Tvorba ústecké výtvarnice a designerky upoutá už na první pohled, nejen originalitou, s jakou přistupuje k přírodním materiálům: vzájemně je kombinuje a dává vyniknout vlastnostem. Vyzdvihuje detaily, aby zdůraznila krásu přirozenosti, a rozehrává fantazii, aby umocnila jejich kouzlo. Volí ze široké škály výtvarných prostředků a technik, ať už obrazy, grafiky, plastiky, dekorativní předměty, umělecké doplňky, skleněné vitráže, či celé interiéry, jež nesou charakteristický rukopis, který nezapře autorčinu bulharskou duši. V každém díle najdete přírodní motivy a především moře - jeho barvy, sílu, dary i skrytá tajemství, která Nadia Surel Novotná postupně odhaluje...’ (Tamara Wölfelová). Střední uměleckou školu absolvovala v Burgasu, Marketing a Design Institut v Sofii (obor móda a design), a sofijskou Národní uměleckou akademii ‘Nikolaj Pavlovič’ - design a textil. Je zakladatelkou mezinárodního sympozia plastického a vizuálního umění ‘Allan Kairiak’/‘Via Pontica’ a spoluzakladatelkou muzea Lva Nikolajeviče Tolstého v bulharské Jasné Poljaně. Do r. 2000 působila jako vedoucí školy výtvarného umění pro děti v Burgasu. Má za sebou několik samostatných i kolektivních výstav. Od r. 2000 žije a pracuje v Ústí n. L. Kromě umělecké a pedagogické činnosti se zabývá návrhy a realizacemi bytových, kancelářských a veřejných interiérů, užitným a grafickým designem, autorskou tvorbou dekorací a interiérových doplňků. (www.nadiasurel.net)

Filip Nuckolls (* 20. 6. 1979 Ústí n. O.) - režisér Činoherního studia Vystudoval gymnázium v České Třebové a v červnu 2004 absolvoval režii na činoherní katedře DAMU. Z jeho výtvorů uvedených v hlavním městě jmenujme: Tři sestry (A. P. Čechov - klauzurní práce III. roč.), Roberto Zucco (B. M. Koltés - absolventské představení v pražském DISKu). V Celetné (Kašpar) se prezentoval např. inscenacemi: Krvavá svatba (F. G. Lorca), Krysař (V. Dyk, dramatizace J. Součková), Speedrun (I. Wright) či Lofter (G. Weisenborn) a v Divadle Komedie hrou Praha ? Kořist (F. Nuckolls, J. Šimko). V srpnu r. 2005 se stal kmenovým členem ústeckého Činoherního studia, kde má na kontě mj. tituly: Klub Rváčů (C. Palahniuk), Vojcek (G. Büchner), Zmatení jazyků (A. Bovell), Život je čudo (M. Bukovčan) nebo Uražení a ponížení (M. Bambušek). Sám říká: ‘Ideálním stavem je možnost pracovat (chcete-li tvořit) svobodně, bez vnějších tlaků, kromě těch, co vycházejí zevnitř konkrétních bytostí. Divadlo, které dovede existovat v přítomnosti a nalezne souznění s okolím, je pak prospěšné sobě i obci. Nemá zapotřebí dělat gesta, kroky na sebe logicky navazují… umí roztáhnout křídla a - jako kdysi japonský skokani na lyžích - po mohutném odrazu se soustředěně zklidnit a v symbióze s kolem proudícím vzduchem doplachtit co nejdál…’

82

Ran Ing. arch. Matěj Páral (* 2. 8. 1976) - architekt, dokumentarista a muzikant - Povoláním architekt, pocitem teolog vyjadřující se minimalisticky (hudební texty) absolvoval ‘horní’ gymnázium v Ústí n. L. a v l. 1994 - 2001 architekturu na pražském ČVUT (mj. u J. Mojžíše, teorii u O. Ševčíka). Studijní praxi prodělal v ústecké Architektonické kanceláři ing. arch. Jana Jehlíka a Památkovém ústavu u ing. Pavla Huška, (* 1. 12. 1940 Hradec Králové). Následovala civilní služba (ve zdejší nemocnici), po které nastoupil co zaměstnanec a učedník k arch. J. Jehlíkovi. Po obdržení autorizace ustavuje v r. 2006 - spolu s ing. arch. Pavlem Pláničkou (* 1973) a ing. Brunem Panenkou ml. (* 1979) - sdružení 3+1 architekti (www.31architekti.cz). Průběžně se snaží v místním stavitelství zorientovat, to r. 2004 vede k založení internetového portálu aussig.mysteria.cz, kam nashromážděná data deponuje. Později - ruku v ruce s Mgr. Martinem Krskem (* 25. 6. 1974 Ústí n. L.) a MgA. Janem Vacou (* 25. 6. 1974 Slaný) - spouští poněkud kultivovanější web www.usti-aussig.net, kde podrobněji zpracovává důležitější údaje týkající se architektů a staveb v ústeckém kraji a též má v úmyslu rozpoutat diskusi. Paralelně ovšem řeší svůj vztah k Bohu (vyrůstal v křesťanské rodině), po údobí ve znamení atheismu se rozhoduje k následování Krista (již ve 12ti se nechal pokřtít) a stává se členem Církve bratrské. Jako ideální prostředek k vyjádření naléhavosti biblické zvěsti vnímá hudbu, což směřuje k aktivnímu angažování se v ‘punk-psychologické’ skupině Manasses zformované Mgr. Janem Háblem, kde v úsilí o pravdivou výpověď texty transformuje do poněkud problematičtější polohy. Ujímá se zpěvu a v r. 2002, pod novým názvem Projevy radosti, kapela zahajuje pravidelnější koncertování (zejména v Čechách, ale i východním Německu či Polsku). Po 2 letech vydává první CD ‘Projevy radosti’ a v r. 2008 druhé ‘Již a ještě ne’. Na evangelické teologické fakultě UK (u prof. J. Štefana) se z důvodu časové tísně vyskytuje pouze půl roku (2003).

Ing. Rostislav J. Pech (* 6. 5. 1969 Ústí n. L.) - stavař, ředitel, kreslíř, politik Navštěvoval ústecké Gymnázium v Jateční (1983 - 87) a Stavební fakultu ČVUT v Praze (1987 - 93). Během studií věnoval volný čas většinou kreslení a politice. Léto pak trávil na dětských (dříve pionýrských) táborech co oddílový vůdce (1988 - 97). Zpočátku vtipy tvořil převážně do šuplíku a po r.1989 pro noviny a časopisy (Škrt, Express, Severočeský deník, Mladá fronta Dnes, Trnky brnky ad.) Absolvoval několik společných výstav a soutěží kresleného humoru. Poslední dobou takto spolupracuje ve dvojici s textařem Ladislavem Vlasákem. V r. 1992 spoluzakládal s Josefem Formánkem (* 16. 6. 1969 Ústí n. L.) geografický magazín Koktejl, kde působil v pozici redaktora a grafika, v r.1997 se účastnil expedice mezi domorodé kmeny ostrova Siberut (Indonésie). Je fandou komiksu, publikoval např. v dětském žurnálu Říše divů (1998 - 2000) a přispěl též do severočeské antologie Bublifuk (Grafobal Pres, 2007). Po ukončení civilní služby na 7. ZŠ v Předlicích (učitel matematiky a dějepisu) nastoupil v r. 1994 do ústecké Spolchemie na místo zástupce vedoucího provozu správy majetku a od r. 1999 opět do Koktejlu (nejprve šéf distribuce a od r. 2001 ředitel). Jako ústecký patriot a příležitostný politik figuroval v okresním shromáždění ODA (1995 - 2002) a posléze i v postavení krajského předsedy, mimo to by zastupitelem i radním městského obvodu Severní Terasa (1998 - 2002). Žije a pracuje (CPG, a. s., ČPA, a. s.) v Ústí n. L., vzdělání si občas doplňuje v Praze (VŠE 2003 - 05, VŠEM 2006 - 08). Na dotaz, co znamená J., lapidárně odpovídá: ‘Je to taková dlouhá historie, v rodině byl každý Josef, praděda, děda, otec… no a v liberálních 60tých se to našim zdálo nemoderní. I dali mi jméno Rostislav. Jenže babička s dědou mi neustále říkali

83

Ren Josífku, neboť se jim to naši báli říct. Když jsem byl starší, prasklo to a bylo mi to trochu líto, začal jsem si tedy k podpisu připojovat bohémské J.’

84

Roh

85

Roš

86

Rus

87

Sal

88

Sed

89

Sch

90

Sch

91

Ste

92

Str

93

Suc

94

Šim

95

Šla

96

Šos

97

Što

98

Švá

99

Šve

100

Tyc

101

Urb

102

Vav

103

Vel

104

Ves

105

Wei

106

Zac

čestný občan města Ústí n. L.

107

Zed

108

Žit

109

Některé použité zkratky a akronymy * † ABS ad. AJ aj. ad. AMU ANK AP ap. APB as. a. s. ASPM

narozen(a) zemřel(a) Americká bizoní společnost a další anglický jazyk a jiné a další Akademie múzických umění Agentura nezávislé kultury architektura a projektování a podobně Ars Porta Bohemica asistent(ka) akciová společnost Amatérské sdružení profesionálních muzikantů ASŘ automatizovaný systém řízení atd. a tak dále AVU Akademie výtvarných umění B Belgie BBC British Broadcasting Corporation býv. bývalý CCCEart Centrum současného středoevropského umění (Center for Contemporary Central European Art) CD kompaktní disk č. český, číslo ČJ český jazyk ČKD Českomoravská Kolben Daněk čl. člen(ka) ČFVU Český fond výtvarných umělců čp. číslo popisné č. p. číslo popisné ČR Česká republika ČRo Český rozhlas ČS československý 110

čs. ČSD ČSFR

československý Československé státní dráhy Československá socialistická federativní republika čsl. československý ČSLA Československá lidová armáda ČSR Československá republika ČSSR Československá socialistická republika ČSTV Český svaz tělesné výchovy ČSVU Český svaz výtvarných umělců ČT Česká televize ČTK Česká tisková kancelář ČTV Česká televize ČVUT České vysoké učení technické DAMU Divadelní akademie múzických umění D. C. District of Columbia DD domov důchodců DDP Deutscher Depeschendienst DeLiTeUs Svaz cestovního ruchu (Děčínsko, Litoměřicko, Teplicko, Ústecko) div. divadlo, divadelní DISK Divadelní studio státní konzervatoře DK dům kultury DNZ Divadlo Na Zábradlí DVD digitální videodisk (Digital Versatile Disc, Digital Video Disc) E Španělsko ed. editace, editor ESF Evropský sociální fond F Francie FF Filosofická fakulta FSE Fakulta sociálně ekonomická FUUD Fakulta užitého umění a designu FŽP Fakulta životního prostředí

HV CHKO INSEA

hudební výchova chráněná krajinná oblast Mezinárodní asociace pro výchovu uměním (International Society for Education through Art) IBTS Mezinárodní baptistický teologický seminář (International Baptist Theological Seminary) IL Izrael I. Š. ideální šipkař HAMU Hudební akademie múzických umění hc hardcore HC hockey club IPVZ Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví IVK Institut výtvarné kultury JAMU Janáčkova akademie múzických umění JOČR Jazzový orchestr československého rozhlasu KAN Klub angažovaných nestraníků kat. katedra KČST Klub československých turistů KKS Krajské kulturní středisko KNV Krajský národní výbor KS Kulturní středisko KSČ Komunistická strana Československa KV krajský výbor KVV katedra výtvarné výchovy l. letech, let LŠU lidová škola umění LVU-VUL Lidé výtvarnému umění výtvarné umění lidem MAT Movie & TV Studio MC magnetofonová kazeta ME mistrovství Evropy MF Mladá fronta

MFF

matematicko-fyzikální fakulta, mezinárodní filmový festival MKČR Ministerstvo kultury ČR mj. mimo jiné ml. mladší, mladý m n. m. metrů nad mořem MNP Michal Novotný Production MNV Místní národní výbor MOV Mezinárodní olympijský výbor MS mistrovství světa, místní sdružení MŠMT ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy MVGDB Spolek pro dějiny Němců v Čechách (Mittheilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen) např. například nar. narozen(a) NATO Severoatlantická Aliance (North Atlantic Treaty Organization) ND Národní divadlo NDR Německá demokratická republika NHL Severoamerická Národní hokejová liga (National Hockey League) NJ německý jazyk n. Kn. nad Kněžnou n. L. nad Labem n. N. nad Nisou n. O. nad Ohří, nad Orlicí NoD bez hranic (No Dimension) NÚP Nové Ústecké přehledy n. Vlt. nad Vltavou ob. obor odb. odborný odd. oddělení, oddíl ODS Občanská demokratická strana OF Občanské forum OH olympijské hry OKS Okresní kulturní středisko 111

ONV o. p. s. OR o. s. OSK OU p. pam. PBB PC

Okresní národní výbor obecně prospěšná společnost oblastní rada občanské sdružení Okresní správní komise odborné učiliště pod památkový Pražský Big Band osobní počítač (personal computer) PedF Pedagogická fakulta PF Pedagogická fakulta PKOJF Park kultury a oddechu Julia Fučíka PMEZ Pohár mistrů evropských zemí poč. počátek pol. polovina prac. pracovník, pracovnice přel. přelom r. rok, režie REM Rentgen Ekvivalent Člověka (Roentgen Equivalent Man) - dříve užívaná jednotka pro dávkový ekvivalent vyjadřující biologický účinek ionizujícího záření RNV Revoluční národní výbor roz. rozená RR regionální rada SCSU Sorosovo centrum současného umění SČVU Svaz českých výtvarných umělců SDK Středočeské divadlo Kladno Setuza Severočeské tukové závody SF science fiction SK sportovní klub sk. skupina SKUTR Skupina Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský 112

SLEA

Společnost pro logoterapii a existenciální analýzu soc. sociální SOP Státní opera Praha SPN Státní pedagogické nakladatelství Spolchemie Spolek pro chemickou a hutní výrobu SPŠ střední průmyslová škola SPŠCH střední průmyslová škola chemická SN Severočeské nakladatelství SPF Strategie - Projekty - Financování (Strategies - Projects - Financing) SPgŠ střední pedagogická škola SRN Spolková republika Německo s. r. o. společnost s ručením omezeným SSSR Svaz sovětských socialistických republik SŠ střední škola st. starší, starý, státní, století StB Státní bezpečnost STZ Severočeské tukové závody SUPŠ střední uměleckoprůmyslová škola SUŠ střední umělecká škola SV Střední východ sv. svatý, svazek svč. severočeský SVS středisko vrcholového sportu SVS-M středisko vrcholového sportu mládeže SVU Společnost pro vědu a umění, Spolek výtvarných umělců SVUOČ studentská vědecká, umělecká a odborná činnost sv. v. světová válka SZŠ střední zemědělská škola šk. školní tč. toho času

TOČR

Taneční orchestr československého rozhlasu Tonaso Továrna na sodu TSM tréninkové středisko mládeže TV televize, televizní TWR Trans World Radio tzv. takzvaně, takzvaný UJEP Univerzita J. E. Purkyně uč. učitel(ka) UK Univerzita Karlova USA Spojené státy americké UVU Unie výtvarných umělců ÚAPPSZČ Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech ÚHA Útvar hlavního architekta ÚJŠ ústecká jazzová škola ÚKP ’98 Ústecká kulturní platforma ’98 VB Velká Británie, Vyžvejklá Bambule vč. včetně ved. vedení, vedoucí VOŠ vyšší odborná škola VPS vojenská prezenční služba VŠUP vysoká škola uměleckoprůmyslová VUPŠ vyšší uměleckoprůmyslová škola VUT Vysoké učení technické VÚANCh Výzkumný ústav anorganické chemie VV výtvarná výchova vyd. vydal, vydavatelství, vydáno výtv. výtvarný YMCA Křesťanské sdružení mladých lidí (Young Men’s Christian Association) zač. začátek ZDŠ základní devítiletá škola zejm. zejména zemř. zemřel(a) zl. zlatý (Rakousko-Uherská měnová jednotka)

ZOH ZŠ ZUŠ ZVS

zimní olympijské hry základní škola základní umělecká škola základní vojenská služba

113

Ústečané nejen v datech (1) Vydalo v roce 2007 občanské sdružení Ústecká kulturní platforma ’98 (Hrbovická 182, 400 01 Ústí nad Labem, tel.: 475 502 575 - redakce, e-mail: [email protected], IČO: 68298587, registrace: č. j. US/1-1/35871/98-R) v Ústí n. L., 2007 vydavatel kulturně-sportovně-společenského měsíčníku ‘Nové Ústecké přehledy’ (www.usti-nl.cz/nup), reg. č. titulu: MK ČR E 12939, za podpory Statutárního města Ústí nad Labem (Velká Hradební 8/2336, 401 00 Ústí n. L., www.usti-nad-labem.cz) jako součást Grantového projektu č. 26 za r. 2007 Vydání publikace Ústečané v datech a Kulturního střediska města Ústí nad Labem (Velká Hradební 33/619, 400 21 Ústí n. L.) Editoři: Milan Pištěk, Mgr. Jaroslav Balvín ml., Emil Dvořák, Mgr. Marie Peterková Konzultanti editovaného textu: Mgr. Václav Houfek, PhDr. Vladimír Kaiser, Radek Strnad, Václav Suchánek, Ludmila Němečková, Jihomoravské krajské sdružení ČSTV, Brno ad., odpovědný redaktor: Milan Pištěk Grafický návrh a elektronická sazba: Eva Houdková - Grafické studio EM (Pasteurova 2, 400 01 Ústí n. L., tel.: 475 602 019, 603 157 400, e-mail: [email protected]) Tisk: Miroslav Jedlička - tiskárna o. s. Ústecká kulturní platforma ’98 Vazba: tiskárna Jiří Bartoš - SLON, spol. s r. o. (U Chemičky 880/18, 400 01 Ústí n. L., tel.: 475 210 361, fax: 475 210 361, e-mail: [email protected]) Použitá literatura: SEVERNÍ POLABÍ - OD LITOMĚŘIC AŽ K HŘENSKU - Okolí měst Ústí n. L., Teplic, Litoměřic, Podmokel a Děčína (V. Wachsmann, Česká Beseda v Ústí n. L., 1888, reedice: Ústecká kulturní platforma ’98, Ústí n. L., 2006) ČESKÉ STŘEDOHOŘÍ - II. opravené vydání - J. Křenek - nákl. KČST v Lounech 1929, tiskem Ant. Štrombacha v Lounech, Tř. legionářů DĚJINY MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM (K. Kaiserová, V. Kaiser a kolektiv, Město Ústí n. L., Ústí n. L. 1995) TWENTY MISSED BEATS - The Portsmouth Music Scene - 1977 -1996 (A. Rollinson, Mouthy Publications, Portsmouth, 1996) VÝTVARNÉ ÚSTÍ - Kronika výtvarného života v Ústí nad Labem ve 20. stol., 1918 - 1998 (J. Brožek, Město Ústí n. L., Ústí n. L., 1999) O ÚSTECKÉM JAZZU (J. J. Vrba, Z. Jelínek, J. Hoření, K. Matějka, Z. Zatřepálek, Z. Zatřepálková, KS Albis, Ústí n. L., 1999) OSOBNOSTI SPOJENÉ S MĚSTEM ÚSTÍ NAD LABEM (Město Ústí n. L., Ústí n. L. 1999) JÓ TENKRÁT V ÚSTÍ (J. Šosvald, Albis International, Ústí n. L. 1999) OD BŘEHŮ K HORÁM - Severočeská literární a umělecká scéna 90. let (ed. M. Kozelka, Votobia, Olomouc 2000) ÚSTECKÝ ŠOULET (B. Rohan, Memorabilia ustensis sv. 2, Město Ústí n. L., Ústí n. L., 2000) Z MÉHO ŽIVOTA - Bilderbogen: aus meinem Leben (J. v. Herzogenberg, Memorabilia ustensis sv. 5, Město Ústí n. L. , Ústí n. L., 2002) GALERIE SUTERÉN 1991 - 2001 (Suterén, Ústí n. L., 2002) HUDEBNÍ KULTURA V ÚSTÍ NAD LABEM V LETECH 1945 - 2000 - se zaměřením na hudební folklór a populární hudbu - diplomová práce (L. Dlasková, PF UJEP - kat. hudební výchovy, Ústí n. L., 2002) NAŠE MĚSTO, JEHO PRIMÁTOŘI A VÝZNAČNÉ OSOBNOSTI (H. Borská, Ústecká kulturní platforma ’98, Ústí n. L. 2004) BONIFANTI 1964 - 2004 - 40 let (CDL Design, s. r. o., Ústí n. L., 2004 DĚJINY VÝVOJE ROCKOVÉ HUDEBNÍ SCÉNY V ÚSTÍ NAD LABEM V LETECH 1990 - 2000 - diplomová práce (F. Šucha, PF UJEP, Ústí n. L., 2004) POZNÁMKY K HISTORII MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM A OKOLÍ (H. Borská, Spolchemie, Ústí n. L. 2004) ZAJÍMAVÍ LIDÉ MEZI NÁMI ÚSTEČANY, ŽILI MEZI NÁMI, DĚJINY SKAUTINGU NA ÚSTECKU, DĚJINY MĚSTSKÉHO DIVADLA V ÚSTÍ NAD LABEM, POSEZENÍ S… - seriály v Nových Ústeckých přehledech (Mgr. M. Peterková, Ústecká kulturní platforma ’98, Ústí n. L., 2004 - 2007) KALNÉ VODY - Marginální autoři Ústeckého kraje (ed. J. Balvín ml., Concordia, Grafobal Pres, Ústí n. L., 2005) SKRYTÉ VRSTVY - Rozhovory o kulturních a uměleckých aktivitách v Ústí n. L. a na Ústecku od konce 70. let do r. 2006 (ed. J. Balvín ml., Grafobal Pres, Ústí n. L. 2007) KULTURA V ÚSTÍ NAD LABEM - DVD (Město Ústí n. L., Ústí n. L., 2007) PODĚKOVÁNÍ za přípravu, shromažďování a upřesňování dat náleží osobám a institucím: Barbora Bímová, Mgr. Martin Krsek, Pavel Mészáros, ing. Aleš Brožek, PhDr. Kristina Kaiserová, CSc. Ludmila Jarošová, Martina Čáslavová, Jindřich Šrejber, Mgr. Jiří Needrle, Eva Houdková, Michal Houdek, Činoherní studio Ústí n. L., Severočeské divadlo opery a baletu, Severočeská vědecká knihovna, AOS Publishing Ústí n. L… a všichni zmiňovaní, nebo jejich pozůstalí, kteří zaslali fotografii ap… První vydání

ISBN: 978-80-254-1101-8