ÚSTAVNÍ VÝVOJ SMĚREM K PRÁVNÍMU STÁTU (1848-1992)
Ústavní vývoj historických českých zemí v letech 1848-1992 se odehrával na pozadí významných historických událostí jakými byl např. pád Habsburské monarchie, I. a II.Světová válka, nástup komunismu a bipolární rozdělení světa během tzv. „Studené války“ či „pád ţelezné opony“ apod. Vzhledem ke své geografické poloze ve středu Evropy byl československý stát těmto historickým proměnám vystaven v podstatě bez jakékoli vnější ochrany, coţ se pochopitelně výrazně podepsalo i na ústavním vývoji naší země, který sice počínaje od druhé poloviny 19. století nabral vzestupnou tendenci směrem k právnímu státu, avšak od konce třicátých století dvacátého se v důsledku výše zmíněných historických předělů často propadal do právního marasmu. Právě z důvodu značné závislosti ústavního vývoje českých zemí na historických událostech, jeţ ho poznačily, si dovolím zasadit ústavněprávní dokumenty, jejichţ základní charakteristiky budou stručně popsány na následujících řádcích, do příslušného historického kontextu. Podíváme-li se blíţe na ústavní vývoj zejména v druhé polovině 19. století a prvních desetiletí století dvacátého, můţeme v jeho rámci vypozorovat dvě hlavní tendence, totiţ snahu o postupné integrování katalogu základních lidských práv do ústavního pořádku, jakoţ i snahu o posílení demokratické legitimity státu postupným vyvaţováním jeho jednotlivých mocenských sloţek. Ústavní vývoj let 1848-1992 lze pro jeho lepší pochopení, ale i pro značné rozdíly mezi jeho jednotlivými etapami rozdělit v podstatě na následujících pět období, totiţ na období od revolučního roku 1848 do vzniku Československa (1848-1918), období tzv. První republiky (1918-1938), období okolo II. Světové války vč. prvních poválečných let (1938-1948), období nesvobody v rámci komunistického režimu (1948-1989), období od Sametové revoluce do zániku československé federace (1989-1992). Období počínaje od roku 1993 jiţ patří do ústavněprávní současnosti, a bude předmětem aţ následujících kapitol.
12.1. Ústavní vývoj posledních desetiletí Habsburské monarchie (1848-1918) Politické události roku 1848, jeţ v mnoha zemích tehdejšího evropského kontinentu vedly k vzedmutí revolučních vln proti dosavadním převáţně absolutistickým vládním reţimům, se nevyhnuly ani Habsburské monarchii, kde nastartovali ústavodárný proces, který vyústil aţ v přijetí jiţ značně vyspělé Prosincové ústavy z roku 1867.
a) Dubnová ústava (1848) Ještě císař Ferdinand I. (1835-1948), nazývaný téţ „Dobrotivý“, za něhoţ vládla pro jeho slaboduchost spíš Státní rada, dříve neţ na sklonku roku 1848 předal moc svému synovci Františku Josefu I. přislíbil svým poddaným z obav z revolučních hnutí v sousedních zemích císařským patentem ze dne 15. března 1848, ţe vydá ústavu a provede volby do říšského sněmu. Tak se i v dubnu 1848 stalo, kdyţ vyhlásil první z tzv. oktrojovaných ústav (tj. ústav prohlášených císařem za součást právního řádu Habsburské monarchie bez náleţitého schválení zákonodárným sborem), která se stala známou pod názvem Dubnová neboli Pillersdorfova ústava podle měsíce, v němţ byla vyhlášena, a podle tehdejšího ministerského předsedy rakouské vlády, který se o její vydání převáţnou měrou zaslouţil. Tato první rakouská ústava vycházela z koncepce Čech a Moravy jako pouhých provincií říše a počítala se zavedením dvoukomorového říšského sněmu. Do ústavního textu zakotvila soubor základních lidských práv a značně omezila i císařské pravomoci ve prospěch suverenity lidu. Vzhledem k politickému vývoji na jaře roku 1849 však zůstala pouhým projektem, jelikoţ nikdy nenabyla platnosti. Umoţnila však svolání ústavodárného říšského sněmu, který zasedal od 10. července roku 1848 nejprve ve Vídni, později v Kroměříži, kde byl začátkem března 1849 z popudu císaře ve snaze nastolit v monarchii předrevoluční absolutistické mocenské poměry rozehnán. b) Březnová ústava (1849) Druhou z rakouských oktrojovaných ústav, která byla vyhlášena v březnu 1849 císařským manifestem prakticky současně s nařízením rozehnání Kroměříţského sněmu, se stala tzv. Březnová neboli Stadionova ústava (podle tehdejšího rakouského ministra vnitra Stadiona). Tato ústava v porovnání s Dubnovou ústavou opět posílila postavení panovníka, tím ţe zakotvila v Rakousku dědičnou monarchii na čele s císařem, který měl vykonávat zákonodárnou moc spolu s dvoukomorovým Říšským sněmem, zatímco výkonná moc měla být výlučně v jeho rukou. Ústava zaváděla jednotné státní občanství pro všechny obyvatele Habsburské říše. Ve svém textu měla obsaţen základní katalog lidských práv a rovněţ zde bylo zakotveno zrušení jakékoli formy poddanství. c) Bachův absolutismus Ústava včetně souboru základních lidských práv ovšem nebyly v praxi respektovány. Rakousko naopak spělo zpět k předrevoluční formě vlády. Tento vývoj byl završen prohlášením o obnovení absolutistické formy vlády na samém konci roku 1851 prostřednictvím tzv. Silvestrovských patentů, které znamenaly jednak zrušení Březnové ústavy včetně občanských práv, jednak zavedení centralistické organizace státní moci v čele s císařem. Následující téměř desetileté období, které započalo přijetím Silvestrovských patentů, bylo později označeno jako tzv. období Bachova absolutismu, podle tehdejšího ministra vnitra rakouské vlády A.Bacha.
Vzhledem k zhoršující se hospodářsko-politické situaci i rostoucímu tlaku po obnovení ústavnosti dochází jiţ v druhé polovině padesátých let 19. století k úpadku bachovského centralismu. Proces obnovy ústavního ţivota je dovršen vydáním tzv. Říjnového diplomu na podzim roku 1860, v němţ se císař František Josef I. zříká neomezené formy vlády a v Rakousku v podstatě znovu nastoluje demokratičtější poměry. Tento krok znamená návrat k parlamentarismu. Provedení diplomu mělo být uskutečněno prostřednictvím nové ústavy, jejichţ přípravou byl pověřen ministr říšské frankfurtské vlády A.Schmerling.1 d) Únorová ústava (1861) Nová, v pořadí jiţ třetí rakouská ústava byla vydána koncem února 1861 opět jako oktrojovaná ústava a vstoupila do povědomí jako tzv. Únorová neboli Schmerlingova ústava. Jako základní zákonodárný orgán ústava zakotvila dvoukomorové Říšské zastupitelstvo, které se členilo na horní, panskou sněmovnu, jejíţ členy, tzv. péry, jmenoval císař na doţivotí, a dolní, poslaneckou sněmovnu, v níţ zasedali poslanci delegováni zemskými sněmy, které byly za účelem posílení národnostní autonomie v rámci Habsburské monarchie rovněţ zakotveny do ústavního textu. Na zákonodárné moci se podílel i císař, který byl současně hlavou moci výkonné. Ústava znamenala obnovení parlamentarismu, i kdyţ prozatím bez ústavního zakotvení lidských práv a s absolutistickou pojistkou, podle níţ mohl panovník vládnout i bez parlamentu. Součástí Schmerlingovy ústavy bylo téţ zřízení patnácti zemských sněmů a zároveň zavedení tzv. kuriálního volebního systému, na jehoţ základě se počínaje od voleb v roce 1861 obsazují zemské sněmy, které volí následně ze svého středu poslance Říšské rady. Kuriální volební systém spočívá v rozdělení voličů do tzv. kurií, tedy určitých volebních skupin, zpravidla podle kritérií jejich majetnosti, příslušnosti k té či oné společenské vrstvě či podle místa jejich pobytu. Volební právo ještě zdaleka není všeobecným volebním právem, tak jak ho známe ze současnosti. Bylo omezeno pouze na členy kurií, jimiţ mohli být jen muţi splňující alespoň některá z výše uvedených kritérií. V době zavedení kuriálního volebního systému byly voliči rozděleni na celkem tři kurie, a to kurii velkostatkářů, kurii měst a obchodních komor a kurii venkovských obcí, rozdělením kurie obchodních komor a kurie měst a došlo o něco později k rozšíření systému na čtyři kurie. Některé osoby se navíc stávaly členy zemských sněmů, resp. říšského zastupitelstva z titulu funkce, jeţ zastávaly. Tito nevolení poslanci se nazývali virilisté, a byli jimi např. rektoři univerzit či církevní hodnostáři. I tato jiţ poměrně vyspělá ústava ovšem neměla dlouhého trvání. Vzhledem ke svému centralistickému charakteru totiţ výrazně posílila odstředivé tendence zejména ze strany Maďarů, coţ vedlo nejprve k jejímu zrušení v roce 1865 a konečně k následnému rakousko-uherskému vyrovnání a přijetí poslední z rakouských ústav v roce 1867. e) Prosincová ústava (1867) Definitivním završením ústavního vývoje Rakouska, a tudíţ i českých zemí, bylo přijetí v pořadí jiţ čtvrté rakouské ústavy v prosinci roku 1867, která dostala název Prosincová ústava. Sestávala z celkem pěti základních zákonů a platila na území celé monarchie, a tudíţ i na našem území, aţ do jejího pádu v roce 1918. Na rozdíl od předchozích ústav šlo o ústavu jiţ řádně schválenou zastupitelským sborem, tedy Říšskou radou. 1
Srov. Malý K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde, Praha, 1997, s. 180 an.
Hlavní ústavněprávní změnou, kterou tato ústava kodifikovala, bylo tzv. rakouskouherské vyrovnání v podobě rakousko-uherského dualismu, tj. rozdělení dosavadní monarchie na dvě části, Rakousko a Uhersko. Nově vzniklý státní útvar dostal název „monarchie Rakousko-Uherská“. Ze státoprávního hlediska měl podobu tzv. reálné unie vzhledem ke skutečnosti, ţe obě jeho části byly navzájem propojené jednak osobou panovníka a společným parlamentem, jednak některými společnými politikami (např.zahraniční a obrannou politikou). Panovník byl současně rakouským císařem a uherským králem.2 Ústava vycházela podobně jako Únorová ústava z koncepce dvoukomorové Říšské rady, která se členila na panskou, horní sněmovnu a poslaneckou, dolní sněmovnu. Vedle státoprávních změn vnesla Prosincová ústava opětovné zakotvení občanských práv do ústavního textu. Spolu s ním zavedla tzv. Říšský soud jako ústavní soud celou monarchii, na nějţ se mohli obracet občané se stíţnostmi na porušování občanských práv. f) Vývoj volebního práva na sklonku Habsburské monarchie Poslední desetiletí Rakousko-Uherské monarchie se sebou přinesla několik významných reforem volebního práva, které vyústily aţ v zavedení všeobecného volebního práva na počátku 20. století. Prvním krokem bylo jiţ výše zmíněné zavedení volebního práva do zemských sněmů v roce 1861. Poslanci zemských sněmů pak ze svých řad delegovali své zástupce do Říšského zastupitelstva. Do sněmů se volilo na základě kuriálního volebního systému podle tzv. censů, tedy kritérií jeţ předurčovala příslušnost k té či oné kurii. Šlo např. o majetkový census, census pobytu či příslušnosti k té či oné sociální skupině apod. V roce 1873 došlo k zavedení přímých voleb do Říšské rady, mj. z důvodu narušení pasivního odporu českých a moravských poslanců, kteří ještě v letech 1863-1964 opustili Říšskou radu na protest proti potlačování svých státoprávních nároků.3 Díky tzv. Taaffeho novele volebního řádu došlo v roce 1882 ke sníţení majetkového censu v městské a venkovské kurii, coţ znamenalo rozšíření volebního práva i na méně majetné občany. Dalším významným krokem směrem k zavedení všeobecného volebního práva byla tzv. Badeniho reforma volebního práva v roce 1896, která rozšířila dosavadní systém čtyř kurií o další pátou kurii, v níž se nepožadoval majetkový census. Členem této kurie se stala nově vznikající sociální vrstva dělnictva. Vývojové proměny volebního práva byly završeny zrušením dosavadního kuriálního systému v roce 1907 a zavedením všeobecného volebního práva do poslanecké sněmovny Říšské rady. Znamenalo to, ţe aktivní volební právo získali všichni muži starší 24 let, pasivní volební právo pak všichni muži starší 30 let, a to nezávisle na jejich majetkových či 2
Odtud pochází zkratka c. a k., příp. „c. a k. monarchie“ proslulá mimochodem i z názvu známého prvorepublikového filmu s Vlastou Burianem v hlavní roli „C. K. polní maršálek“. 3 Čeští a moravští poslanci poţadovali počátkem sedmdesátých let 19. stol. v Říšské radě podobné výhody jaké získali Maďaři v roce 1867 v rámci rakousko-uherského vyrovnání. V tzv.„fundamentálních článcích“ z roku 1871 usilovali o česko-rakouské vyrovnání rozdělením monarchie na tři části. Nevyslyšení jejich poţadavků vyústilo ve výše zmíněné opuštění Říšské rady v letech 1973-1879.
jiných poměrech. Ţeny a příslušníci ozbrojených sloţek i nadále nesměli volit. K rozšíření volebního práva i na ţeny dochází aţ přijetím Československé ústavy v roce 1920.
12.2. Ústavní vývoj během První republiky (1918-1938) a) Vznik Československé republiky Národnostní a státoprávní poţadavky českých a moravských poslanců zastoupených jak v zemských sněmech, tak v Říšské radě, které nenalezly v druhé polovině 19.století v rámci Rakouska-Uherska náleţitou odezvu, vyústili koncem I. Světové války (1914-1918), konkrétně 6. ledna 1918 na zasedání generálního sněmu všech českých říšských i zemských poslanců v Praze v přijetí tzv.Tříkrálové deklarace, která znamenala oficiální vyslovení požadavku po sebeurčení a vytvoření vlastního státu ve spojení se Slovenskem. Nositelem této myšlenky se staly jiţ v průběhu válečných let dva základní politické orgány vznikajícího československého státu: Československá národní rada v čele s T. G. Masarykem, E. Benešem a M. R. Štefánikem jako hlavní propagátor myšlenky vytvoření samostatného státu se sídlem v Paříţí, která měla za cíl získat podporu pro uznání Československa v zahraničí, a Národní výbor v čele s politiky jako A. Švehla, K. Kramář, A. Rašín a dalšími, kteří se naopak ujali příprav na společný stát na domácí půdě. Díky společnému úsilí obou těchto uskupení, úspěchům československých legionářů bojujících po boku států Dohody proti Německu a Rakousku, jakoţ i charismatické postavě T.G. Masaryka získaly plány na vytvoření samostatného státu v poměrně krátké době konkrétnější obrysy. Dne 30. května 1918 byla ve Spojených státech podepsána tzv. Pittsburská dohoda, jejíţ prostřednictvím se Slováci přihlásili k myšlence vytvoření společného státu. V průběhu letních měsíců roku 1918 dochází k uznání Československé národní rady za oficiální orgán zastupující nově vznikající stát ze strany Francie (červen 1918), Velké Británie (srpen 1918), Spojených států (září 1918) a dalších. O několik týdnů později, konkrétně dne 26. září 1918 byla přetvořením z dosavadní Československé národní rady ustavena prozatímní vláda československého státu, kterou tvořili T.G. Masaryk jako prezident, E. Beneš jako ministr zahraničí a M.R. Štefánik jako ministr obrany. Dne 18. října 1918 doručil T.G. Masaryk tehdejšímu prezidentu Spojených států W. Wilsonovi dokument s názvem Washingtonská deklarace, koncipovaný podle vzoru Prohlášení nezávislosti USA, který obsahoval odmítnutí setrvání v dalším spojení s Rakouskem-Uherskem a prohlášení československé nezávislosti. Naplněním společných snah jak domácích politiků na území současného Československa, tak prozatímní vlády v zahraničí, a zároveň oficiálním zahájením existence samostatného státu se stal 28. říjen 1918, kdy došlo k spontánní proklamaci nezávislosti a vzniku Československa na Václavském náměstí v Praze. O dva dny později, tedy dne 30. října 1918 se na základě tzv. Martinské deklarace ke společnému státu oficiálně přihlásili Slováci, čímţ byl základní proces vzniku společného československého státu završen.4 b) Recepční norma a zajištění právní kontinuity 4
Srov. Zimek J.: Ústavní vývoj českého státu, Masarykova univerzita, Brno, 1996, s. 19 an.
Z ústavněprávního hlediska jsou klíčovými právními předpisy nově vzniklého státu tři základní ústavněprávní normy přijaté v prvním dnech resp. měsících po vzniku Československé republiky. Jde o zákon č. 11/1918 Sb. o zřízení samostatného státu československého, zákon č. 37/1918 Sb., Prozatímní ústava, a zákon č. 121/1920 Sb., Ústavní listina Československé republiky. Podívejme se nyní blíţe na kaţdý z těchto předpisů. Po přijetí několika méně významných přípravných předpisů dochází koncem října 1918 k přijetí zákona č. 11/1918 Sb. o zřízení samostatného státu československého, který v podstatě tvoří ústavněprávní základ vzniku Československa. Tento zákon, který bývá někdy označován jako tzv. recepční norma, znamenal rozhodující předěl v dosavadním státoprávním postavení českého, resp. slovenského národa. Zatímco dosud byly oba národy pouze dvěma z četných provincií Rakouska-Uherska, stávají se tímto okamţikem základními pilíři nově vzniklého státního útvaru, čímţ dochází z hlediska státoprávního uspořádání, tedy pokud jde o dosavadní postavení obou národů v rámci Habsburské monarchie k státní diskontinuitě, tedy k přerušení existence dosavadního státního útvaru na základě vzniku zcela nového státního útvaru, Československé republiky. Z hlediska dosud platného a uţívaného právního řádu na území Čech, Moravy či Slovenska, je tomu však přesně naopak. Zde dochází k zachování právní kontinuity, vzhledem ke skutečnosti, ţe recepční norma - odtud i její název - v podstatě přejímá dosavadní právní řád Habsburské monarchie - vyjma zákonů úzce spjatých s předchozí státní formou či územím - za svůj vlastní. Pozitivním důsledkem přijetí recepční normy je umožnění právní funkčnosti nově vzniklého státu, negativním rysem je alespoň dočasný právní dualismus na území Československa, vzhledem ke skutečnosti, ţe převzetí dosavadních právních řádů znamenalo pro Čechy převzetí právního řádu Rakouska, naopak pro Slováky převzetí právního řádu Uherska, který byl v mnoha aspektech od rakouského právního řádu odlišný. Ještě třeba dodat, ţe se na základě zákona č. 11/1918 Sb. Národní výbor československý stává nejvyšším orgánem moci výkonné i zákonodárné, který ve svém rozhodování postupuje ve vzájemné koordinaci s prozatímní vládou v Paříţi.5 c) Prozatímní ústava (1918) První dny vývoje Československého státu byly završeny dne 13. listopadu 1918 přijetím ústavního zákona č. 37/1918 Sb., Prozatímní ústavy, která měla za cíl zakotvením základních ústavních institucí právně podchytit ústavní provizorium nově vzniklé republiky do doby neţ bude přijata ústava v její definitivní podobě. Prozatímní ústava, jeţ zakotvila Československý stát jako parlamentní republiku, počítala s působením tří nejvyšších orgánů: Národního shromáţdění, prezidenta republiky a vlády. Národní shromáždění československé vzniklo jakoţto jednokomorový zákonodárný orgán rozšířením dosavadního Národního výboru na celkem 256 členů novelizací ústavy v následujícím roce na 270 členů - formou jejich výběru uvnitř jednotlivých politických stran podle výsledků voleb do Říšské rady z roku 1911.
5
Srov. Pavlíček V.: Ústavní právo a státověda, II.díl, 1. část, Linde, Praha, 2001, s. 19 an.
Vláda, které náleţela moc výkonná, sestávala ze 17 členů. Do jejího čela byl jmenován K. Kramář. Byla odpovědná Národnímu shromáždění a rozhodovala ve sboru. Na své první schůzi v polovině listopadu 1918 zvolilo Národní shromáždění aklamací Tomáše G. Masaryka prezidentem republiky. Z ústavního hlediska měla funkce prezidenta republiky zpočátku převáţně reprezentativní charakter. Prozatímní ústava platila do konce února roku 1920. d) Stanovení hranic Československé republiky K prvotnímu určení státních hranic nově vzniklého státu, a tudíţ i k vymezení rozsahu státního území došlo na základě podpisu a následné ratifikace několika mezinárodních smluv v letech 1919-1920, které tvoří dodnes, byť v upravené podobě, součást ústavního pořádku dnešní České republiky. K nejdůleţitějším z těchto smluv patří: Versailleská mírová smlouva ze dne 28. června 1919, která stanovila hranici Československa s Německem, Saint-Germainská smlouva ze dne 10. září 1919, v níţ Rakousko uznalo státní svrchovanost nově vzniklého státu i průběh hranic Československa s Rakouskem; do této smlouvy bylo následně včleněno rovněţ ustanovení o připojení Podkarpatské Rusi k Československu, Trianonská smlouva ze dne 4. června 1920 stanovící hranice mezi Československem a Maďarskem, Sévreská smlouva ze dne 10. srpna 1920 týkající se hranice mezi Československem a Polskem.
e) Ústavní listina Československé republiky (1920) V únoru roku 1920 přijalo Národní shromáţdění ústavní zákon č. 121/1920 Sb., Ústavní listinu Československé republiky, která zůstala v platnosti po celou dobu trvání I. republiky a vstoupila do povědomí jako Československá ústava z roku 1920. Skládala se z preambule, uvozovacího zákona a vlastní ústavní listiny, která se členila na šest hlav a celkem 134 článků. Preambule ústavy prohlašovala jednotu československého národa a odvolávala se na zásady sebeurčení, vzdělanosti, demokracie a pokrokovosti. Deset uvozovacích článků stanovilo jednak nadřazenost ústavních zákonů nad zbytkem právního řádu, jednak zakotvilo do ústavního pořádku I. republiky Ústavní soud o sedmi členech, jehoţ úkolem měla být zejména tzv. abstraktní kontrola ústavnosti. Ve skutečnosti však hrál v období I. republiky spíš zanedbatelnou roli. První hlava ústavy s názvem „Všeobecná ustanovení“ zavedla do ústavního pořádku Československa některé základní ústavní zásady jako např. zásadu, ţe lid je zdrojem veškeré moci, zásadu dělby moci, zásadu legality, tedy sebeomezení moci ve vztahu k občanům apod. Stanovila rovněţ demokratický charakter nově vzniklé republiky i jedinost a jednotu státního občanství, a prohlásila Podkarpatskou Rus za součást území Československa s nejširší moţnou autonomií. Předmětem druhé hlavy ústavy se byla moc zákonodárná, kterou Ústava svěřila do rukou Národního shromáždění o dvou komorách. Dolní, poslanecká sněmovna se skládala ze 300 poslanců volených na období šesti let, přičemţ aktivní volební právo měli všichni
občané od 21 let, pasivní pak od 30 let. Horní sněmovnu, senát tvořilo 150 senátorů volených na dobu osmi let, s tím ţe volební právo bylo stanoveno tak, ţe aktivně mohli do senátu volit občané od 26 let a pasivně se mohli stát senátory osoby od 45 let. Do obou komor Národního shromáţdění se přitom volilo poměrným volebním systémem. Systém fungování parlamentu byl sesiový, tj. ke schůzím docházelo dvakrát ročně, na jaře a na podzim. V době, kdy shromáţdění nezasedalo, řešil neodkladná opatření 24-členný Stálý výbor sloţený ze šestnácti poslanců a osmi senátorů. Pokud jde o pravomoci obou komor měla poslanecká sněmovna hlavní slovo jak v legislativním procesu, tak v otázkách kontroly vlády. Senát hrál spíš podřadnou roli, takţe nebylo výjimkou, ţe se do něj během I. republiky občas volby nekonaly. Třetí hlava Ústavy pojednávala o moci výkonné, která příslušela prezidentu republiky a vládě, po administrativní stránce pak správním úřadům. Prezident republiky, jímţ se mohl stát kaţdý občan starší 35 let, měl z ústavněprávního hlediska spíš slabší, reprezentativní postavení odpovídající parlamentnímu charakteru republiky, jelikoţ kaţdý jeho úkon poţadoval ke své platnosti spolupodpisu některého z členů vlády. Byl volen oběma komorami Národního shromáždění, a to maximálně dvakrát za sebou, na dobu sedmi let. Měl podobné kompetence jako dnešní hlava státu, tedy zastupovat stát navenek, právo rozpustit parlament, právo vetovat zákon, jmenovat členy vlády do jejich funkcí, právo udělovat milosti, vyhlašovat amnestii apod. Faktickou moc ve státě vykonávala vláda, které příslušelo rovněţ vydávání prováděcích předpisů. Byla odpovědná poslanecké sněmovně a jmenována do funkce prezidentem republiky.6 Čtvrtá hlava Ústavy z roku 1920 byla věnována moci soudní. Vykonávala ji soustava soudů počínaje od soudů okresních, přes soudy krajské a vrchní aţ po soudy nejvyšší. Vedle Nejvyššího soudu počítala Ústava i s Nejvyšším správním soudem, který měl v době I. republiky velmi silné postavení. Vedle těchto soudů existovaly i soudy mimořádné jako státní soud, volební soud apod. Obsahem páté hlavy Ústavy se stal katalog základních občanských práv a svobod. Byla zde zakotvena práva jako právo na soukromé vlastnictví, právo shromaţďovací, právo petiční, právo na svobodu vyznání, právo sdruţovací apod. Šestá a poslední hlava Ústavy, jeţ prohlašovala rovnost všech osob před zákonem, pojednávala o ochraně menšin národních, náboženských a rasových. Pokud jde o hodnocení Československé ústavy z roku 1920, je moţné za její nesporné klady označit zakotvení republikánského a demokratického charakteru nově vzniklého státu do právního řádu Československa, zavedení souboru občanských práv a svobod do ústavního pořádku I. republiky, a konečně její velmi stabilní charakter projevující se její značnou rigiditou. Vedle těchto kladů měla však ústavní listina i některé zápory, resp. nedostatky, které se většinou projevily aţ v následujících desetiletích po jejím vydání. Problematická z tohoto hlediska se ukázala zejména idea čechoslovakismu vyjádřená pojmem československý národ, která vedla v průběhu celého 20. století k nemalým roztrţkám mezi českým a slovenským národem, a vyústila aţ v konečné rozdělení společného státu na konci roku 1992. 6
K politickému vývoji První republiky třeba dodat, ţe mimo rámec ústavy existovala jako orgán s fakticky nejrozsáhlejší mocí tzv. parlamentní pětka, coţ bylo uskupení výrazně politického charakteru sloţené z předsedů nejvlivnějších politických stran té doby, tj. strany agrární, lidové, národnědemokratické, sociálnědemokratické a národně-socialistické. Pětka se pravidelně setkával s prezidentem republiky, který měl na ni a tím pádem i na chod státu výrazný vliv, který značně překračoval ústavní rámec prezidentských pravomocí.
Dalším nedostatkem byla skutečnost, ţe župní zřízení, se kterým text ústavy počítal, zůstalo na území Čech a Moravy v podstatě neprovedené, stejně jako přislíbená míra autonomie Podkarpatské Rusi. Z ústavního hlediska lze rovněţ za do jisté míry problematický označit výkon moci prostřednictvím orgánu, jeţ postrádal ústavní zakotvení, totiţ parlamentní pětky.7 Na základě Ústavy z roku 1920 se během I. republiky na území Československa konaly celkem čtyřikrát volby do Národního shromáždění, a to v letech 1920, kdy z voleb jako nejsilnější strana vzešla Československá sociálnědemokratická strana (v čele s politiky jako např. R. Bechyně), 1925, kdy ve volbách uspěli agrárníci (A. Švehla) a své pozice výrazně posílili i komunisté (K. Gottwald), 1929, kdy se vítězem voleb stali opět agrárníci, a 1935, kdy ve volbách díky roztříštěnosti politického spektra získala nejvíce hlasů Sudetoněmecká strana (K. Henlein), coţ neblaze poznamenalo vývoj následujících let.
12.3. Ústavní vývoj během války a prvních poválečných let (19381948) a) Mnichovská dohoda a Druhá republiky Koncem září 1938 došlo v rámci schůzky představitelů Německa, Itálie, Francie a Velké Británie v bavorském Mnichově k podepsání mezinárodní dohody, jejíţ obsahem byl z jedné strany požadavek Německa po odtržení Sudet od Československa a jejich následného včlenění do Německé říše, z druhé strany souhlas Itálie, Francie i Velké Británie s tímto krokem v přesvědčení, ţe mocenské ambice Hitlera budou tímto uspokojeny, a hrozba světové války bude zaţehnána. Mnichovská dohoda byla podepsána dne 29. září 1938 za Německo říšským kancléřem A. Hitlerem, za Itálii předsedou vlády B. Mussolinim, za Velkou Británii předsedou vlády N. Chamberlainem, za Francii premiérem E. Daladierem bez účasti politických představitelů Československa, tedy do slova a do písmene „o nás bez nás“. Dne 30. září 1938 prezident E. Beneš mnichovský diktát pod nátlakem ze strany Německa a s vědomím pasivity ostatních velmocí ve vztahu k německým ambicím přijal. V důsledku Mnichovského diktátu a zejména jeho provedení vpádem německých vojsk do pohraničí vznikl na území Československa nový státní útvar, a to zcela v rozporu s dosavadními ústavními předpisy, který vstoupil do povědomí pod názvem Druhá Republika, a trval od 30. září 1938 až do vyhlášení Protektorátu dne 16. března 1939. Politické situace vyuţili za podpory Německa rovněţ Maďaři, a přinutili Československo k odtrţení pohraničních území na jiţním Slovensku a jejich následnému přidruţení k Maďarsku, coţ bylo po mezinárodní stránce opět formou diktátu stvrzeno dne 2. listopadu 1938 v tzv. Vídeňské arbitráži.8 Politický a ústavněprávní vývoj v průběhu II. republiky, byl poznamenán jednak slábnoucím postavením ústavních institucí Československa v důsledku stupňujícího se 7
Blíţe k obsahu Ústavy z roku 1920 viz: Zimek J.: Ústavní vývoj českého státu, Masarykova univerzita, Brno, 1996, s. 37-52, příp. Pavlíček V. a kol.: Ústavní právo a státověda, II.díl, 1. část, Linde, Praha, 2001, s.46-64. 8 Srov. např.: Kolektiv autorů: Dějiny zemí Koruny české, část II., nakl. Paseka, Praha, 1992, s.187 an.
politického tlaku Německa, jednak sílícími separatistickým tendencemi ze strany Slováků, do jisté míry i Rusínů, a jejich politických reprezentací. K výraznému oslabení kompetencí ústavních institucí, zejména Národního shromáţdění došlo na základě ústavního zákona č. 330/1938 Sb. Tímto právním předpisem odhlasovalo Národní shromáždění výrazné okleštění svých pravomocí ve prospěch moci výkonné, tím ţe na vládu a na prezidenta republiky přeneslo pravomoc vydávat právní předpisy formou tzv. prezidentských dekretů, tedy všeobecně závazných normativních předpisů vydávaných mocí výkonnou bez náleţitého souhlasu moci zákonodárné. K dalšímu výraznému negativnímu posunu v rámci politického vývoje II. republiky došlo dne 5. října 1938, kdy se dosavadní prezident republiky E. Beneš, necelý týden po vynuceném přistoupení k Mnichovské dohodě, tedy za stavu extrémního ohroţení národní bezpečnosti, s odvoláním na čl. 59 Ústavy z roku 1920 dobrovolně vzdal svého úřadu9, ještě v průběhu října 1938 opustil republiku a odešel do exilu. Mnoho současných autorů považuje z hlediska ústavněprávního tento krok prezidenta republiky E. Beneše za neplatný, jelikož byl dle mínění těchto autorů učiněn pod nátlakem expanze nacistického Německa.10 Nesporně lze toto tvrzení vztáhnout na do značné míry pochopitelné přistoupení Beneše k Mnichovské dohodě ve snaze o předejití s vysokou mírou pravděpodobnosti pro československý státu osudnému krvavému konfliktu. Ohledně možnosti interpretovat tímto způsobem i Benešovu abdikaci z října 1938 jsem ovšem značně skeptický. Autoři, kteří tento názor zastávají, se přitom odvolávají na usnesení prozatímní exilové vlády v Londýně ze dne 3. 12. 1942, v němž se ohledně Benešovi abdikace tvrdí, že „vláda československá ve shodě s věrnými občany československého státu nikdy nepokládala tuto rezignaci za platnou, neboť byla protiprávně vynucena; proto prezident republiky dr. Edvard Beneš zůstal hlavou československého státu nepřetržitě od 18. prosince 1935“ (den zvolení Beneše prezidentem republiky). S odvoláním na čl. 58 Ústavní listiny z roku 1920, kde se praví, že dřívější prezident zůstává ve své funkci, pokud nebyl zvolen prezident nový, v rámci zmíněného usnesení pak exilová vláda potvrdila E.Beneše ve funkci prezidenta republiky. Jedná se zajisté o jednu z možných interpretací Benešovy abdikace, která je pro poválečnou státoprávní kontinuitu Československa, a zejména legitimitu prozatímního státního zřízení Československa v exilu nepochybně výhodná, ne-li bezpodmínečně nutná.O přínosu tohoto výkladu pro vysvětlení historického či spíše politického „opomenutí“ prezidenta E.Háchy, a ospravedlnění oficiálního návratu E.Beneše do prezidentského úřadu po válce nemluvě. Nedomnívám se však, že touto interpretací lze úspěšně zpochybnit míru dobrovolnosti Benešova osudového rozhodnutí z října 1938 či ústavnost volby E. Háchy prezidentem republiky na společné schůzi obou komor Národního shromáždění dne 30. listopadu 1938, tedy více než tři měsíce před vznikem Protektorátu Čechy a Morava.11
9
Čl. 59 Ústavní listiny Československé republiky z roku 1920 zakotvil jako jednu z moţností zániku prezidentského mandátu tzv. abdikaci, tedy dobrovolnou demisi, aniţ by blíţe specifikoval, za jakých okolností a s jakými důsledky lze tohoto ústavního institutu vyuţít. 10 Mezi zastánce tohoto názoru patří např. J. Zimek (viz.: s. 70 výše zmíněné publikace „Ústavní vývoj českého státu“), dále P. Winkler (viz.: s.22 sborníku „Právní aspekty odsunu sudetských Němců“, ÚMV, Praha, 1995). 11 Blíţe k diskusi ohledně platnosti Benešovy rezignace viz. např. Winkler P.: Dekrety prezidenta republiky z období 1940-1945, in: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, ÚMV, Praha, 1995, s. 21-22, a další pasáţe v témţ sborníku.
b) Slovenský stát Separatistické tendence Slováků a Rusínů se projevily krátce po okleštění Československa o pohraniční území, a to tak, ţe se dosud unitární československý stát na základě ústavního zákona č. 299/1938 Sb. o autonomii Slovenské země a ústavního zákona č.328/ 1938 Sb. o autonomii Podkarpatské Rusi v podstatě proměnil na federaci aţ konfederaci. K státoprávní změně došlo i z formálního hlediska tím, ţe se dosavadní Československo přejmenovalo na Česko-Slovensko. Z ústavněprávního hlediska získali Slováci i Rusíni své vlastní nejvyšší ústavní zákonodárné i výkonné orgány. Dne 14. března 1939, tedy den před definitivní ztrátou suverenity Československa, dosáhly separatistické tendence Slovenska svého vrcholu, kdyţ Slovenský sněm prohlásil zákonem č. 1/1939 Sb. samostatnost Slovenského státu. Tento stát, který následně s tichou podporou Německa trval aţ do prvních měsíců roku 1945, vznikl jako unitární stát s fašistickým režimem při uplatnění vlády jedné politické strany, totiţ Hlinkovy ľudové strany. Vztahy Slovenského státu s Německem byly upraveny v dokumentu zv.„Schutzvertrag“ neboli ochranná smlouva, podle níţ přebírá Německo nad Slovenským státem ochranu na dobu 25 let za stálé přítomnosti německé armády. Dne 21. července 1939 byla na základě zákona č. 185/1939 Sb. přijata Ústava Slovenského státu, která jako nejvyšší ústavní orgány zakotvila Slovenský sněm o 80 poslancích volených na dobu pěti let, prezidenta republiky voleného nepřímo na dobu sedmi let, vládu jako orgán moci výkonné, a tzv. Státní radu jako poradní orgán prezidenta republiky jmenovaný prezidentem z řad občanů starších 35 let na dobu tří let. Do ústavy byl rovněţ zakotven institut tzv. stavů, jichţ bylo celkem šest, přičemţ kaţdý občan musel být příslušníkem alespoň jednoho z nich. V polovině roku 1944 se na Slovensku díky postupující frontě rozpoutal proti nacistům a proněmecké politické reprezentaci otevřený odboj, který vedl aţ k vnitřnímu zhroucení Slovenského státu a vstoupil do dějin jako tzv. Slovenské národní povstání. V důsledku politického vývoje posledních válečných měsíců převzala na Slovensku veškerou moc do svých rukou dne 1. září 1944 Slovenská národní rada. c) Protektorát Čechy a Morava Proces úpadku ústavnosti II. republiky vyústil v její zánik, coţ se stalo podepsáním protokolu ze strany prezidenta republiky E. Háchy a ministra zahraničí F. Chvalkovského dne 15. března 1939 v Berlíně, na jehoţ základě oba nejvyšší čeští političtí představitelé „odevzdali osud Československa do rukou vůdce“, říšského kancléře A.Hitlera. Den poté, tedy 16. března 1939, vydal A. Hitler Výnos vůdce a říšského kancléře o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, který byl publikován jako zák. č. 75/1939 Sb. Na základě tohoto zákona vznikl na našem území útvar v některých rysech podobný státům, ve skutečnosti však jako pouhá součást Velkoněmecké říše, bez státní suverenity. Nastává tak více neţ šestileté období nesvobody, během něhoţ ve vztahu k našemu území působí současně několik právních řádů, a to právní předpisy Protektorátu, tedy de facto právní předpisy vnucené občanům Československa okupanty, právní předpisy I. a II. republiky, právní předpisy formou prezidentských dekretů, které vydává v průběhu války
prezident E. Beneš a jeho prozatímní exilová vláda v Londýně, a konečně – pokud jde o území Slovenska – právní předpisy Slovenského státu, a ke konci války pak i právní předpisy Slovenské národní rady.12 Československo je v důsledku vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava a vzniku Slovenského státu nejen rozděleno, ale rovněţ zbaveno – alespoň pokud jde o Čechy a Moravu – své státní suverenity. Jeho představitelem a mluvčím se v průběhu války v důsledku válečných poměrů a ztráty suverenity postupně stává Prozatímní státní uspořádání v exilu. d) Prozatímní státní zřízení v exilu a dekrety prezidenta E. Beneše Jak jiţ bylo uvedeno výše, se E. Beneš vzdal svého úřadu a uchýlil se ještě koncem října 1938 do ciziny, kde začal díky svým diplomatickým zkušenostem a kontaktům z dob I. republiky postupně organizovat politickou reprezentaci okupovaného Československa, která se podobně jako on ocitla v exilu, formou tzv. Prozatímního státního zřízení Československé republiky. Počínaje od konce roku 1940 začalo prozatímní zřízení nabývat konkrétnějších obrysů. Ústavní dekret č.2/1940 o prozatímním výkonu moci zákonodárné stanovil, ţe zákonodárná činnost bude po dobu okupace vykonávána na základě dekretů příp. ústavních dekretů prezidenta republiky, s tím ţe souhlas Národního shromáţdění bude nahrazen souhlasem exilové vlády. Začíná tak období, které bývá označováno jako tzv. období dekretální normotvorby a které trvá od července 1940 do konce října 1945. Během válečných let i bezprostředně po válce vydal prezident E.Beneš nejprve za součinnosti Prozatímního státního zřízení Československa v exilu, později ve spolupráci i s Prozatímní vládou jiţ na osvobozeném území Československa celkem 126 prezidentských dekretů, z toho 17 ústavních dekretů. Část těchto dekretů - celkem 45 - byla vydána v exilu, část jiţ na osvobozeném území Československa - zbývajících 98 dekretů. Předmětem dekretální normotvorby byly převáţně záleţitosti související jednak s fungováním exilové vlády a účastí československých jednotek, zejména letců, po boku Spojenců v boji proti Hitlerově Německu, jednak různé, zejména hospodářsko-politické aspekty obnovy poválečného Československa bezprostředně po skončení II. Světové války. Spornými, a to až do současnosti, se stalo několik převáţně poválečných dekretů týkajících se vztahu obnovujícího se povalečného Československa ke svým menšinám, zejména pak menšině německé. Jedná se o celkem šest dekretů, z nichţ dva zasahují do občanských práv menšin, dva do majetkově-právní oblasti a dva do trestněprávní oblasti. Majetkových vztahů Němců a dalších menšin se týkají: dekret č. 5/1945 Sb. o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, dekret č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakoţ i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, na jehoţ základě bylo zkonfiskováno více než dva miliony hektarů půdy leţící převáţně v pohraničí, a následně z velké části rozděleno mezi české a slovenské malorolníky a osoby bez půdy, 12
Srov. Gerloch A., Hřebejk J., Zoubek V.: Ústavní systém České republiky, Prospektrum, Praha, 1999, s. 32 an.
dekret č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Do občanskoprávní oblasti osob německé a maďarské národnosti zasahoval: ústavní dekret č. 33/1945 Sb. o úpravě československého občanství osob národnosti německé a maďarské, na jehoţ základě byly všechny osoby zmíněných dvou národností, které se během války staly občany Německa či Maďarska, „ex lege“, tedy ze zákona zbaveny československého státního občanství. Obdobně byly zbaveny občanství osoby české či slovenské národnosti, jeţ v průběhu války usilovaly o získání německého či maďarského občanství. Trestněprávní odpovědnosti německé a maďarské menšiny se týkají zejména dva tzv. retribuční dekrety, totiţ: dekret č. 16/1945 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech; podle tohoto dekretu, který bývá označován jako tzv. velký retribuční dekret, bylo podáno trestní oznámení na zhruba 130 tisíc osob většinou německé národnosti, 38 tisíc z nich bylo obţalováno, 21 tisíc odsouzeno, z toho více neţ sedmset k trestu smrti, dekret č. 138/1945 Sb. o některých proviněních proti národní cti neboli tzv. malý retribuční dekret, který doplňující formou k předchozímu dekretu postihoval méně závaţné formy protiprávního jednání z doby Protektorátu. Na tomto místě si nyní dovolím několika větami zhodnotit ve světle současné debaty význam výše zmíněných sporných dekretů, při vědomí, ţe zdaleka ne všichni následující pohled na poválečným vývoj na našem území sdílejí. Proklamovaným cílem uvedených dekretů byla snaha o potrestání těch, kteří se prokazatelně v té či oné míře provinili proti československému státu a jeho občanům, tím že více či méně aktivně spolupracovali s okupující mocí. V tomto bodě, jakož i pokud jde o některé občansko- či majetkoprávních důsledky dekretů není mezi většinou rozumně smýšlejících osob, ať již české či německé národnosti, v současnosti větších sporů. Některé poválečné excesy v rámci tzv. divoké fáze odsunu, tedy v měsících od května do července 1945, jakými byl např. tzv. „ústecký masakr“ či „brněnský pochod smrti“, při nichž došlo nespočetným kriminálním činům proti vyháněným Němcům, kteří se ve většině případů na páchání zločinů proti občanům Čech a Moravy v období Protektorátu vůbec nepodíleli, jsou sice z dnešního hlediska nesporně odsouzeníhodné, avšak vzhledem k hrůznostem páchaných okupanty na našem území během období Protektorátu – viz např. vyvraždění obyvatel Lidic a Ležáků včetně jejich srovnání se zemí - do jisté míry v celkovém kontextu událostí II. Světové války, zejména po stránce sociálně-psychologické pochopitelné. Již méně pochopitelným, a to nejen z dnešního hlediska, je převažující právně-filozofický základ výše zmíněných dekretů vycházející z principu presumpce viny, a to viny kolektivní podmíněné samotnou příslušností k té či oné národnosti, v našem případě zejména národnosti německé, příp. maďarské. Zjednodušeně řečeno, jako obecné pravidlo v měsících bezprostředně po válce platilo, byl-li někdo příslušníkem německé národnosti, byl na základě uvedených dekretů v lepším případě pouze zbaven svých občanských a zejména majetkových práv ze
zákona, v horším případě odsouzen lidovými soudy, jejichž členy byly leckdy i četní kolaboranti s nacisty z doby Protektorátu, k dlouholetému vězení, příp. k trestu smrti. Pouze pokud se někomu podařilo před převážně předem zaujatým a odborně většinou nezpůsobilým soudem za chaotické a emočně vyhraněné povalečné situace prokázat, že v období nesvobody, tj. od konce září 1938 do konce II. Světové války nejenže nespolupracoval s nacisty, ale naopak se aktivně podílel na odboji, měl takovýto jedinec šanci na zachování svých práv a svobod. V opačném případě byl automaticky z titulu své příslušnosti k německé, resp. maďarské národnosti přiřazen - jak ostatně napovídají i názvy některých z výše uvedených dekretů - k více než dvěma milionům těch, kteří byli nuceni - poté co byli zbaveni většiny svých práv – jakožto kolaboranti a zrádcové československého státu za zpravidla zcela nedůstojných a nehumánních podmínek opustit svůj dosavadní domov. Aby bylo nedošlo k nedorozumění: nejde o odsouzení či zpochybnění tvrdého nakládání se skutečnými kolaboranty, ať již ze strany Němců či s nacisty spolupracujících Čechů, stejně tak nejde o to, chtít aby v emočně nabité poválečné atmosféře ze strany našich občanů nedocházelo vůbec k žádným excesům. Rovněž nejde o zpochybňování mezinárodních právních aktů, které do značné míry s odsunem německé menšiny ze zemí Střední Evropy počítaly,13 ani o dnešní revizi povalečných změn ve světle Benešových dekretů, ale pouze o uvědomění si svého podílu na utrpení tisícero našich spoluobčanů, kteří se provinili ve velké míře pouze tím, že byli německé národnosti, maximálně pak tím, že v nevhodnou dobu přijali německé státní občanství. Smutná v tomto ohledu zůstává zejména skutečnost, že v roce 1946 byl přijat Národním shromážděním zákon č. 115/1945 Sb. o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, který prohlásil za beztrestné jakékoli formy jednání, k nimž došlo v souvislosti s bojem proti okupantům či jako odplata za vytrpěné bezpráví v době protektorátu, a postavil tak na jednu roviny hrdinství těch, co se v době okupace i za cenu nasazení vlastního života snažili všemožným způsobem podkopávat protektorátní režim, a zbabělost a malost těch, kteří si své často skryté kolaborantství či komplexy méněcennosti vybíjeli na nevinných ženách, starcích a dětech masově po válce vyháněných z jejich domovů. Za účelem nápravy váţného narušení právní kontinuity v době Protektorátu byl ještě v roce 1944 v exilu vydán ústavní dekret č. 11/1944 Úřed. Věstníku o obnově právního pořádku, který byl po válce odsouhlasen Národním shromáţděním a znovu vydán jako zák. č. 12/1946 Sb. Tento zákon znamenal navázání na ústavněprávní tradici I. republiky, neboť poté co vymezil období nesvobody dobou od 30. září 1938 do 9. května 1945, prohlásil veškeré právní akty přijaté v uvedeném období za neplatné, čímţ vlastně navázal na právní řád I. republiky. Právní akty přijaté v době nesvobody, které nebyly v rozporu s ústavním pořádkem I. republiky mohly být dočasně pouţívány, do doby dokud je nenahradí nové právní předpisy. K zaručení právní kontinuity i legitimity nejen Prozatímního státního zřízení v exilu, ale vůbec celé dekretální normotvorby, byl v roce 1946 Prozatímním národním shromáţděním přijat ústavní zák. č. 57/1946 Sb., který formou tzv. ratihabice neboli zpětného uznání potvrdil platnost všech dekretů vydaných ve válečném i poválečném období, s tím ţe 13
Mám zde na mysli zejména tzv. Postupimskou dohodu ze dne 2. srpna 1945, v jejímţ článku XIII. se vítězné mocnosti, zastoupené nejvyššími politickými představiteli Spojených států, Velké Británie a Sovětského svazu dohodly,„ţe německé obyvatelstvo nebo jeho sloţky, které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa.“
běţné dekrety nabyly platnosti běţných zákonů a ústavní dekrety platnosti zákonů ústavních. 14
Ještě k doplnění ústavního vývoje v období bezprostředně po II. Světové válce je nutné dodat, ţe se obnova ústavních orgánů odehrávala v několika na sebe navazujících etapách. Nejprve došlo bezprostředně po válce, tedy ještě koncem října 1945 k ustavení tzv. Prozatímního shromáždění, jehoţ úkolem bylo jednak vytvoření výše zmíněné právní kontinuity s I. republikou včetně ratihabice prezidentských dekretů, jednak příprava voleb do ústavodárného shromáţdění. K těmto volbám, které lze ještě, byť s výhradami, označit za volby svobodné, došlo dne 26. května 1946. Vítězem voleb se v českých zemích stala Komunistická strana s 40,2% hlasů, celorepublikově pak s 38,1% hlasů. Na základě voleb bylo na dobu dvou let zvoleno tzv. Ústavodárné shromáždění, jehoţ hlavní úlohou byla příprava nové ústavy pro poválečné Československo. V průběhu roku 1947 se zpočátku slibný ústavní vývoj s postupným slábnutím ústavních institucí opět začíná vzdalovat od demokratických ideálů I. republiky, zatímco vliv nejsilnější, komunistické strany den ze dne stále více roste. K dalšímu osudovému zlomu v našich dějinách tak dochází v únoru 1948 prostřednictvím tzv. komunistického puče.
12.4. Ústavní vývoj v období komunistického režimu (1948-1989)
a) Únorový puč, Ústava 9. května a teror padesátých let Poté, co komunisté upevnili své pozice v volbách v květnu 1946 a obsadili polovinu ministerských křesel včetně postu předsedy vlády v osobě Klementa Gottwalda, dochází nejprve pokoutně, v průběhu roku 1947 pak se stále více bezostyšnou otevřeností k potlačování základních atributů ještě velmi křehké poválečné československé demokracie. Komunisté postupují jak ústavní cestou obsazováním významných funkcí ve státním aparátu i v silových sloţkách státu, znárodňováním majetku a prosazováním ideje Národní fronty, tak neústavní cestou vyvoláváním politicky motivovaných stávek či infiltrací vlastních agentů do nekomunistických stran. Celý tento proces vrcholí na počátku roku 1948, kdy se celkem čtrnáct nekomunistických členů vlády rozhodne vzhledem k stupňujícímu se politickému tlaku ze strany komunistů podat svou demisi. V důsledku tohoto kroku dochází k poklesu počtu členů vlády z dosavadních 26 na 12, a tím pádem i ke ztrátě její usnášeníschopnosti. Pod politickým nátlakem v té době jiţ starý a nemocný prezident E.Beneš demisi ministrů přijímá a zároveň jmenuje dne 25. února 1948 vládu novou, v níţ jsou sice zastoupeni i nekomunisté, ovšem pouze osoby ke komunistické straně loajální. Tzv. únorový komunistický puč je tak dokonán, a v zemi začíná více neţ čtyřicetiletá „diktatura proletariátu“, tedy totalitní systém vlády jedné, komunistické strany na úkor demokracie i základních lidských práv a svobod. 14
Pro hlubší studium výše uvedených dekretů prezidenta E. Beneše lze odkázat na publikaci Ústavu pro soudobé dějiny AVČR, který vydal pod názvem „Němci a Maďaři v dekretech prezidenta republiky-Studie a dokumenty 1940-1945“ (Brno, 2003, nakladatelství Doplněk), dvojjazyčně texty těchto dodnes sporných právních aktů včetně úvodního komentáře Jana Kuklíka a Vladimíra Mikuleho, vysokoškolských profesorů dlouhodoběji se zabývajících tematikou Benešových dekretů.
Ihned po volbách roku 1946 se ujalo ústavodárné národní shromáţdění svého stěţejního úkolu, totiţ přípravy nové ústavy. Vzhledem k výše popsanému politickému vývoji po květnových volbách se pracovalo paralelně na dvou projektech ústavy, projektu nekomunistických stran a projektu strany komunistické, který se po únorovém puči jako jediná moţná varianta prosadil. Nově vzniklá ústava byla vyhlášena jakoţto ústavní zákon č. 150/1948, Ústava Československé republiky. Sestávala z deseti kapitol a 178 paragrafů a podle dne svého schválení i vzpomínky na ukončení II. Světové války byla označována jako „Ústava 9. května“. Tato ústava sice po formálně právní stránce, tedy ve smyslu ústavy „de iure“, vykazovala vzhledem ke své návaznosti na Československou ústavu z roku 1920 alespoň v porovnání s ostatnímu ústavami sovětského typu relativně dobrých kvalit, reálné ústavní poměry, tedy ústava „de facto“, se s ní ovšem začaly poměrně rychle po jejím přijetí diametrálně rozcházet. Československá republika byla ihned v druhém článku ústavy označena jakoţto jednotný stát dvou rovnoprávných národů, Čechů a Slováků. Pokud jde o jednotlivé ústavní instituce, byl do ústavního pořádku Československa zakotven jednokomorový parlament v podobě Národní shromáždění o 300 poslancích volených na dobu šesti let. V rámci moci soudní byla ve snaze o „zlidovění soudnictví“ zavedena nová instituce v podobě tzv. soudců z lidu, kteří měli podobné kompetence jako dnešní přísedící. Pokud jde o Slovensko, byla do ústavy jako zákonodárný orgán s velmi omezenými pravomocemi a regionální působností zavedena tzv. Slovenská národní rada o 100 členech volených na dobu šesti let. Výkonnou moc na Slovensku vykonával v zastoupení praţské vlády tzv. Sbor pověřenců. Ačkoli byla do ústavního textu ihned v první kapitole ústavy zakotvena základní lidská práva a povinnosti, docházelo ve skutečnosti počínaje od roku 1948 nejen k jejich masivnímu faktickému porušování, ale rovněţ k přijetí četných zákonů zasahujících zásadním způsobem do základních práv každého občana zcela v rozporu s ústavním textem. Prostřednictvím zákonů jakými byl např. zákon č. 231/1948 Sb. na ochranu lidové demokratické republiky, zákon č. 232/1948 Sb. o státním soudu, či zákon č. 247/1948 Sb. o táborech nucených prací, dochází bezprostředně po přijetí ústavy k legalizaci represivního postupu státu vůči svým občanům. Podle sovětského vzoru je místo dosavadních státních zastupitelstev zavedena tzv. prokuratura v čele s Generálním prokurátorem s pravomocí tzv. všeobecného dozoru, tedy se značně rozsáhlými moţnostmi zasahovat jménem státu nejen do trestního řízení, ale v podstatě do všech oblastí občanského souţití. V důsledku provedených legislativních změn tak zejména v první polovině padesátých let dochází k četným politickým procesům, při nichţ jsou odsuzováni zcela bezúhonní a nevinní lidé jen proto, ţe se odmítají názorově podřídit všude přítomné komunistické ideologii. Jako příklady bezuzdného teroru tohoto nechvalného období našich moderních dějin stačí uvést odsouzení k trestu smrti gen. Heliodora Píky (1948), hrdiny československého odboje, proces s Miladou Horákovou (1950), národně-socialistickou poslankyní odsouzenou spolu s dalšími třinácti osobami k trestu smrti, násilné zavíraní klášterů a internace církevních představitelů (1950-1954), a jejich četná odsouzení k trestům smrti či doživotnímu vězení, a konečně - po pokoření nepřátel vnějších v rámci hledání třídního nepřítele ve vlastních řadách - proces s Rudolfem Slánským (1952), dosavadním generálním tajemníkem komunistické strany, při němž padlo rovněž více než deset rozsudků smrti.
b) Socialistická ústava
Po ukončení let stalinského teroru byl v roce 1960 Národním shromáţděním přijat ústavní zákon č. 100/1960, Ústava Československé socialistické republiky, nazývaný téţ „Socialistická ústava“. Tato ústava skládající se celkem z devíti hlav a 112 článků byla špatná nejen pro svůj rozpor s reálnými ústavními poměry, ale na rozdíl od předchozí Ústavy 9. května i po stránce formálně právní. Jejím specifikem byla rovněţ skutečnost, ţe zakotvila do ústavního pořádku Československa některé socialistické zásady či instituty, které v předchozí ústavě ještě zakotveny nebyly. Týkalo se to jednak vedoucí role komunistické strany v rámci ústavního systému Československé socialistické republiky, která byla v ústavním textu označena a jakoţto „vedoucí síla ve společnosti a ve státě“ či „předvoj dělnické třídy“, dále zásada demokratického centralismu, jehoţ smyslem bylo soustředění moci v rukou ústředních státních orgánů na úkor uţ v předchozím období značně omezených pravomocí slovenských ústavních orgánů. Dalším nově zdůrazněným prvkem bylo kolektivní pojetí lidských práv, jeţ měla být uplatňována pouze „v souladu se zájmy pracujícího lidu“, s důrazem zejména na sociální práva na úkor práv občansko-politických. Pokud jde o ústavní orgány zůstala zákonodárná moc i nadále v rukou Národního shromáždění o 300 poslancích, na Slovensku pak se značně omezenými pravomocemi v rukou Slovenské národní rady jakoţto „národního orgánu státní moci a správy na Slovensku“, jehoţ předsednictvo převzalo exekutivní roli dosavadního Sboru pověřenců. Pokud jde o státní správu, byly v ústavě formulovány poměrně rozsáhlé kompetence tzv. národních výborů jakoţto „orgánů státní moci a vlády“ po celém území Československa. V oblasti hospodářství byla do ústavního textu zakotvena jednak hierarchie vlastnictví, na jejímţ základě bylo vlastnictví rozděleno na vlastnictví státní, druţstevní a velmi omezené vlastnictví osobní, jednak koncept plánovaného socialistického hospodářství. Konečně v oblasti výchovy a vzdělání byl v ústavě zakotven marxismus-leninismus jako základní předpoklad pro rozvoj člověka ve všech směrech.15 c) Pražské jaro, okupace, normalizace Koncem roku 1967 a zejména pak v první polovině roku 1968 dochází v Československu k fenoménu, který bývá v duchu jarního probouzení se přírody po dlouhé zimě později označován jakoţto tzv. „Pražské jaro“. Pod heslem „socialismu s lidskou tváří“ dochází „politickému tání“ neboli k uvolňování politických poměrů ve všech moţných směrech. Odbourává se cenzura, občané mohou mnohem snadněji vycestovat do zahraničí, objevují se první znaky politického pluralismu (např. v podobě zaloţení Klubu angaţovaných nestraníků). Klíčovou politickou postavou, která bývá s těmito změnami ve společnosti spojována, je tehdejší generální tajemník Ústředního výboru KSČ Alexander Dubček (19211992). Uvolňování politických poměrů v duchu reformního komunismu, který Dubček reprezentuje ovšem záhy naráţí na nepochopení, kritiku a v průběhu letních měsíců roku 1968 pak i na tuhý odpor komunistického vedení v Moskvě. Prvotní slovní kritika vyústí dne 21. srpna 1968 vzhledem k neochotě reformních komunistů vrátit se do zaběhlých kolejí dosavadní komunistické ideologie, ale i z podnětu Moskvě věrných soudruhů (např. člena předsednictva ÚV KSČ Vasil Biľaka a dalších) aţ do vpádu vojsk Varšavské smlouvy na naše uzemí a jeho následné okupace s cílem nastolit - nejde-li to po dobrém -„staré 15
Srov. Zimek J.: Ústavní vývoj českého státu, Masarykova univerzita, Brno, 1996, s. 125 an.
pořádky“, silou zvenčí. Pod politickým nátlakem ze strany Sovětského svazu jsou ve dnech bezprostředně následujících po okupaci všichni klíčoví členové politbyra včetně A.Dubčeka násilím odvlečeni do Moskvy, kde pod taktovkou L. Breţněva – s výjimkou Františka Kriegla - podepisují tzv. Moskevský protokol, v němţ v podstatě vyjadřují s okupací území Československa vojsky Varšavského paktu svůj souhlas, a zároveň prohlašují svou snahu navrátit Československo do „předjarních poměrů“. S podpisem Moskevského protokolu a proklamací své věrnosti Sovětskému svazu „aţ na věky“ začíná v naší zemi více než dvacetileté období tzv. normalizace, tedy období návratu do „normálních“, nikoli reformně-komunistických poměrů Praţského jara, neboli – slovy českého spisovatele M. Viewegha tzv. „báječná léta pod psa“. Toto období sice jiţ nemá podobu fyzického násilí nasměrovaného proti vlastním občanům jako v padesátých létech, působí však v podobě ztráty iluzí ohledně nastolení cesty k demokracii, rozšiřující se společenské lhostejnosti k vývoji „věcí veřejných“ i pocitu bezmocnosti na „duši českého národa“ v mnoha ohledech ještě hůře neţ společenské poměry doby poúnorové. Do letargie upadající národ není schopen vyburcovat ani krajně hrdinský a do očí veřejnosti snad nejvíce bijící projev protestu proti nastoleným poměrům v podobě sebeupálení Jana Palacha v lednu roku 1969. O pasivitě většiny občanů k protestu signatářů Charty ´77 nemluvě. d) Ústavní zákon č. 143/1968 Sb. a proměna Československa ve federaci Události Praţského jara ovlivnily československý stát výrazným způsobem i po ústavněprávní stránce, a to nejen ve smyslu výše popsaného uvolňování faktických ústavněprávních poměrů v naší zemi v první polovině roku 1968, ale i pokud jde o vzájemné vztahy českého a slovenského národa v rámci dosud jednotného československého státu. Přijetím ústavního zákona č. 143/1968 Sb. o československé federaci totiţ dochází k proměně dosud unitárního státu o dvou národech ve federaci. Ačkoli následné novelizace socialistické ústavy v období normalizace výdobytky tohoto zákona na úkor slovenských ústavních orgánů opět oslabují, zásadní proměna Československa ve federální stát, kterou tento zákon o osmi kapitolách a 151 článcích přináší, však zůstává beze změny. Federalizace Československa se projevuje zejména ve třech ohledech. Za prvé dochází na základě tzv. koncepce tří suverenit, tedy myšlenky koexistence tří suverénních státních útvarů Československa, České republiky a Slovenské republiky, k zavedení trojího státního občanství, s tím ţe každý občan Československa má v podstatě dvojí občanství, totiţ československé občanství federace jako celku na jedné straně a české, resp. slovenské občanství té které části federace na druhé straně. Přednost má přitom - alespoň v době přijetí ústavního zákona č. 143/1968 Sb. - občanství České, resp. Slovenské republiky před občanstvím československým. Druhou výraznou změnou je rozdělení pravomocí mezi federaci a její jednotlivé republiky, a to tak, ţe některé záleţitosti (např. zahraniční a obranná politika, daně apod.) zůstávají ve výlučné působnosti federálních orgánů, některé nadále spadají do oblasti tzv. sdílené působnosti a jsou tudíţ předmětem rozhodování jak federálních, tak národních orgánů, konečně některé kompetence jsou na základě tzv. zbytkové klauzule přenechány zcela do výlučné působnosti českých, příp. slovenských ústavních orgánů.
Posledním výrazným projevem federalizace je ústavní zakotvení zcela nových federálních ústavních orgánů do právního řádu Československé socialistické republiky. Zákonodárná moc je v tomto smyslu na federální úrovni předána do rukou tzv. Federálního shromáždění o dvou komorách, Sněmovně lidu a Sněmovně národů. Poslanci obou komor jsou voleni na dobu pěti let. Sněmovna lidu má celkem 200 poslanců volených poměrným volebním systémem - je-li vůbec moţné v období před rokem 1989 o volebním systému a volbách vůbec hovořit - celoplošně na území celého Československa. Sněmovna národů, která má celkem 150 poslanců, je naopak volena separátně v každé z částí federace. Polovinu této komory, tedy 75 poslanců, tak tvoří poslanci české národnosti, zvolení na území dnešní České republiky, a druhou polovinu, 75 poslanců poslanci slovenské národnosti, zvolení na území dnešní Slovenské republiky. Pokud jde o způsob hlasování ve Sněmovně národů, tak zde navíc platí tzv. zákaz majorizace, tedy zákaz vzájemného přehlasování se jedné části komory druhou. Má se tím na mysli skutečnost, ţe k odhlasování určitého zákona ve Sněmovně národů je nutné získat pro tento zákona příslušnou nadpoloviční podporu v obou částech dané komory odděleně, tedy jak většinu ve slovenské části Sněmovny národů, tak většinu v části české. Není tedy moţné, aby nějaký zákon byl přijat např. všemi poslanci české části komory za podpory několika hlasů slovenské části na úkor slovenských zájmů, a naopak. Pokud jde o národní ústavní orgány, byla zákonodárná moc ve vybraných záleţitostech svěřena na Slovensku do rukou jiţ dříve existující Slovenské národní rady o 150 poslancích. V českých zemích, kde obdobný orgán dosud chyběl, byla vytvořena tzv. Česká národní rada o 200 poslancích, která plnila podobnou úlohu jako Slovenská národní rada na území Slovenska. I tyto dva orgány měly stanoveno volební období na dobu pěti let. V čele obou národních rad, obdobně jako v čele Federálního shromáţdění, stála tzv. předsednictva, tedy předsednictvo Federálního shromáţdění, resp. předsednictva té které národní rady, která plnila nejen koordinační funkci, ale měla – zejména v případě předsednictva Federálního shromáţdění - další výrazné pravomoci, např. v podobě přijímání tzv. zákonodárných opatření v době, kdy shromáţdění jako celek nezasedalo.16 Podobně jako v případě zákonodárných orgánů existovalo rozdělení na orgány federální a republikové i na úrovni orgánů vládních a do jisté míry i orgánů soudních.
12.5. Ústavní vývoj od Sametové revoluce do rozdělení federace (1989-1992) a) Sametová revoluce a první kroky k obnově právního řádu V důsledku politických proměn ve Střední a Východní Evropě v průběhu roku 1989 dochází i na našem území počínaje ode dne 17. listopadu 1989, kdy proběhne první klíčová demonstrace studentů proti komunistickému režimu, k postupnému předávání moci a změně reţimu z totalitního na demokratický. Vzhledem ke skutečnosti, ţe se tak děje za ne zcela průhledných okolností, bez krveprolití, jako např. v Rumunsku, a v průběhu několika týdnů, tedy ne, jako např. v Německé demokratické republice symbolickým pádem Berlínské zdi, bývá tento přechod od totality k demokracii, v případě Československa, označován 16
K podrobnějšímu studiu transformace dosud jednotného československého státu ve federaci viz např. analýzu této ústavněprávní proměny v publikaci od Prof. V. Pavlíček a kol. „Ústavní právo a státověda, II. díl, 1. část“, (Linde, Praha, 2001) na s. 95 a násl.
symbolickým názvem „Sametová revoluce.“ O několik dní později dochází k demisi dosavadní komunistické vlády, a je vytvořena přechodná vláda v čele s premiérem M. Čalfou, umírněným představitelem dosavadního komunistického reţimu, jejíţ hlavním úkolem je příprava prvních demokratických voleb po více neţ čtyřiceti letech totalitního reţimu. První polistopadovým prezidentem Československé republiky se stává dosavadní disident Václav Havel jako představitel nové demokratické éry Československa. První svobodné volby na našem území probíhají v polovině roku 1990, a jejich drtivým vítězem se stává - pokud jde o území dnešní České republiky - Občanské fórum (OF), široké seskupení antikomunisticky orientovaných osobností. Náplní prvních porevolučních zákonů přijatých v letech 1989-1992 je odstranění nejvíce do očí bijících totalitních prvků z právního řádu Československé federativní republiky. V tomto smyslu je ještě na sklonku roku 1989 na základě úst. zák. č. 135/1989 Sb. z Ústavy vypuštěna zmínka o vedoucí úloze Komunistické strany ve společnosti a ve státě, jakoţ i odkaz na marxismus-leninismus jako na vůdčí státní ideologii. Úst. zák. č. 100/1990 Sb. dochází k zavedení nového pojetí vlastnických vztahů a jejich ochrany do právního řádu ČSFR. Ekonomickou základnou státu tak přestává být socialistická hospodářská soustava. Úst. zák. č. 294/1990 Sb. přináší zrušení dosavadních Národních výborů a zakotvení obce jako základní jednotky místní samosprávy do ústavního pořádku československé federace. Úst. zák. č. 376/1990 Sb. vede k zrušení Národní fronty. Úst. zák. č. 496/1990 Sb. se nařizuje vrácení majetku KSČ lidu ČSFR. Úst. zák. č. 556/1990 Sb. se v intencích původního úst. zákona č. 143/1968 Sb. rozšiřují pravomoci republikových orgánů na úkor federace. Úst. zák. č. 23/1991 Sb. zakotvuje do ústavního pořádku ČSFR Listinu základních práv a svobod.17 Úst. zák. č. 91/1991 Sb. umoţňuje, po dlouhých desetiletích jeho absence v právním řádu Československa, opětovný vznik Ústavního soudu ČSFR, který působí od počátku roku 1992 aţ do rozdělení Československa, a jehoţ úlohu následně přebírá Ústavní soud České republiky. b) Parlamentní volby roku 1992 a postupný rozpad federace Vzhledem ke skutečnosti, ţe mandát, který vláda získala ve volbách v roce 1990 byl pouze dvouletý, uskutečnily na našem území ve dnech od 5.-6.června 1992 další, v pořadí jiţ druhé, svobodné parlamentní volby. Vítězem voleb se stala v Čechách a na Moravě se ziskem 34% hlasů pravicová, konzervativně liberální koalice Občanská demokratická strana - Křesťansko demokratická strana (ODS-KDS) v čele s tehdejším ministrem financí Václavem Klausem, na Slovensku, rovněţ se ziskem 34% hlasů, naopak levicové, nacionalisticky zaměřené Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) v čele s Vladimírem Mečiarem. Vzhledem k zásadně odlišnému pohledu těchto dvou vítězných politických uskupení na budoucí vývoj federálního uspořádání československého státu i k sílícím separatistickým tendencím většiny slovenské politické reprezentace, se vůdčí politici koalice ODS-KDS a HZDS v průběhu druhé poloviny roku 1992 dohodli na rozdělení Československa na dva samostatné státy, a to bez vyuţití úst. zákona č. 327/1991 Sb. o referendu. 18 17
Tento zákon byl koncem roku 1992 jako celek na základě usnesení předsednictva České národní rady prohlášen jakoţto ústavní zákon č. 2/1993 Sb. za součást ústavního pořádku České republiky. 18 V čl. 1 odst. 2 ústavního zákona 327/1991 Sb. o referendu bylo výslovně uvedeno, ţe o návrhu na vystoupení České nebo Slovenské republiky z federace lze rozhodnout pouze referendem. V uvedeném případě však nešlo o vystoupení jedné či druhé z republik z federace proti vůli, resp. při odlišném pohledu na další vývoj federace ze strany druhé z republik. Šlo v podstatě o politickou dohodu, kterou následně, koncem roku 1992, posvětilo Federální shromáţdění přijetím úst. zákona č. 542/1992 Sb. o zániku České a Slovenské federativní republiky.
Jasným vyjádřením neochoty slovenských politiků setrvat ve společném státě se stalo přijetí ústavního zákona č. 460/1992 Sb., Ústava Slovenské republiky, začátkem září 1992, s tím ţe účinnost tohoto ústavního zákona byla stanovena jiţ ke dni 1.10.1992. Vyhlášením své vlastní ústavy Slovensko v podstatě politicky s definitivní platností rozhodlo o svém vystoupení z československé federace, ačkoli k faktickému rozdělení státu a počátku účinnosti Ústavy Slovenské republiky „de facto“ došlo aţ o několik měsíců později. K doplnění lze dodat, ţe vyjádřením politického vývoje let 1990-1992 se stala mimo jiné i změna dosavadního názvu Československé federativní republiky na Českou a Slovenskou federativní republiku ještě v průběhu roku 1990, jakoţ i uvádění Československa s pomlčkou formou Česko-Slovensko. V posledních měsících roku 1992 dochází z hlediska zachování právní kontinuity k přijetí několika zákonů klíčových pro rozdělení České a Slovenské federativní republiky, a následný vznik dvou samostatných států. Jedná se o úst. zák. č. 493/1992 Sb. o převodu dalších působností federace na republiky ze začátku října 1992, na jehoţ základě byly četné dosud federální pravomoci převedeny na Českou resp. Slovenskou republiku. Dále o úst. zák. č. 541/1992 Sb. o dělení majetku České a Slovenské federativní republiky z poloviny listopadu 1992, jehoţ prostřednictvím dochází k rozdělení nejen movitých a nemovitých věcí ve vlastnictví Československé federativní republiky, ale i státních finančních aktiv a pasiv, měnových rezerv a dalších majetkových práv a závazků podle velikosti území i počtu obyvatel v poměru 2:1 ve prospěch České republiky. Definitivní tečku za procesem rozpadu společného, téměř třičtvrtě století trvajícího státu představuje poslední, Federálním shromáţděním pod politickým tlakem České a Slovenské národní rady přijatý právní předpis, totiţ úst. zák. č. 542/1992 Sb. o zániku České a Slovenské federativní republiky ze dne 25. listopadu 1992, který stanoví zánik federace a vznik dvou nových nástupnických států, České a Slovenské republiky k 1.1.1993. Zároveň tento zákon zakotvuje přechod většiny ústavních pravomocí z federálních zákonodárných, výkonných i soudních orgánů na republikové zákonodárné, výkonné a soudní orgány.19 Na slavnostní schůzi České národní rady, která se k začátku roku 1993 přejmenovává na Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky, je konečně dne 16. prosince 1992 přijat s účinností k 1.1.1993 ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Tímto krokem je ústavní vývoj českých zemí v rámci společného československého státu definitivně završen a nastává, z hlediska ústavněprávního, období současně platného ústavního práva, jeţ bude předmětem zbývajících tří kapitol těchto skript.
Institut referenda, s nímţ počítal výše zmíněný ústavní zákon tedy nebyl, i napříč vůli značné části obyvatel České a Slovenské federativní republiky podílet se na rozhodování ohledně budoucnosti federace, vyuţit. 19 Pro podrobnější studium posledního stádia ústavního vývoje našeho státu v rámci československé federace viz Gerloch A., Hřebejk J., Zoubek V.: Ústavní systém České republiky, nakl. Prospektrum, Praha, 1999, s. 55-65.
