VYSOKÁ ŠKOLA ZDRAVOTNÍCTVA A SOCIÁLNEJ PRÁCE SV. ALŽBETY BRATISLAVA Detašované pracovisko Příbram
USPOKOJOVÁNÍ SPIRITUÁLNÍCH POTŘEB PACIENTŮ BAKALÁRSKA PRÁCA KÓD 4751
Študijný program:
Ošetrovateľstvo
Študijný odbor:
Ošetrovateľstvo
Pracovisko:
Příbram
Vedúci záverečnej práce:
Mgr. Radomír Jonczy
PŘÍBRAM 2011
ŠÁRKA MACHÁČKOVÁ
Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety Bratislava
Pracovisko Příbram
ZADANIE ZÁVEREČNEJ PRÁCE
Akademický rok: 2010/2011 Typ záverečnej práce: bakalárska práca Názov záverečnej práce: Uspokojování spirituálních potřeb pacientů Meno, priezvisko a tituly študenta: Šárka Macháčková Študijný program: Ošetrovateľstvo Študijný odbor: Ošetrovateľstvo Meno, priezvisko a tituly školiteľa: Radomír Jonczy Mgr. Školiace pracovisko: Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety Bratislava, Pracovisko Příbram Meno, priezvisko a tituly vedúceho pracoviska: Dagmar Kalátová, PhD, PhDr. Meno, priezvisko a tituly vedúceho katedry/odborného garanta: Gabriela Sedláková, doc. PhD, PhDr. Anotácia: Bakalářská práce se zabývá uspokojováním spirituálních potřeb pacientů. V její teoretické části jsou definovány pojmy jako zdraví, potřeby člověka, spiritualita, ošetřovatelství a komunikace sestry s pacienty o jejich spirituálních potřebách. V závěru práce je i samostatná kapitola s aktuálními informacemi o nově se rozvíjející profesi nemocničních kaplanů v ČR. V empirické části (metoda dotazníku) jsou předloženy postoje sester k problematice naplňování spirituálních potřeb pacientů, porovnání názorů sester z různých typů zdravotnických pracovišť a také jejich osobní zkušenosti s danou problematikou. Jazyk práce: český Dátum schválenia zadania: Podpis vedúceho katedry/odborného garanta: Podpis vedúceho pracoviska:
ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji na svou čest, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen pramenů, které uvádím v přiložené bibliografii.
V Praze, 10. 5. 2011 ___________________________
Šárka Macháčková
PODĚKOVÁNÍ
Touto cestou bych chtěla poděkovat vedoucímu práce Mgr. Radomírovi Jonczymu, mjr. Mgr. Pavlovi Rumlovi a Mgr. Bohdaně Soukupové za podporu a cenné rady při zpracování této práce. Dále děkuji všem respondentům, kteří byli ochotni spolupracovat na výzkumné části bakalářské práce a také své rodině za podporu během mého studia.
V Praze, 10. 5. 2011 ___________________________
Šárka Macháčková
ABSTRAKT MACHÁČKOVÁ, Šárka: Uspokojování spirituálních potřeb pacientů [Bakalářská práce]/ Šárka Macháčková. - Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, n. o. Bratislava, pracoviště Příbram. Katedra ošetřovatelství. - Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Radomír Jonczy. Stupeň odborné kvalifikace: Bakalář ošetřovatelství - Příbram,2011. 97 s.
Tato bakalářská práce se zabývá uspokojováním spirituálních potřeb pacientů z pohledu sester. V teoretické části definujeme pojmy jako holismus, potřeby člověka, spiritualita a spirituální péče. Samostatnou kapitolu věnujeme technikám komunikace sestry s pacientem. Dále se zabýváme otázkou, jak spolu souvisí spiritualita a ošetřovatelství. V poslední teoretické části informujeme o nově vznikající službě nemocničních kaplanů v ČR. Práce si klade za cíl zjistit, zda je pro sestry důležité zjišťovat a uspokojovat spirituální potřeby u pacientů. Dále chce zmapovat, v jaké míře je z pohledu sester dostupná kaplanská či spirituální služba a ověřit, zda působení kaplana/spirituálního pracovníka má, podle mínění sester, vliv na větší motivaci pacientů k léčbě. Máme za to, že se nám podařilo dosáhnout všech vytyčených cílů. Dovolili jsme si formulovat 4 hypotézy: Více než polovina sester považuje za důležité zjišťovat a spirituální potřeby u pacientů. Více než polovina sester považuje za důležité uspokojovat a spirituální potřeby u pacientů. Více než polovina sester je informovaná o možné dostupnosti kaplanské či spirituální služby. Z pohledu sester má více než polovina pacientů po návštěvě kaplana/spirituálního pracovníka větší motivaci k léčbě. Pravdivost prvních 3 hypotéz se potvrdila, pravdivost té poslední nikoli. Výzkumný vzorek tvořily sestry z pražských fakultních nemocnic. Jako základní empirickou metodu jsme použili metodu dotazníku. V diskusi porovnáváme výsledky s odbornou literaturou a shrnujeme své poznatky a postřehy k dané tématice. Naše práce by měla v prvé řadě přispět k větší informovanosti sester o spiritualitě nemocného člověka. Měla by ukázat, že bolest emoční či duchovní může být stejně trýznivá jako ta tělesná. Byli bychom rádi, kdyby práce inspirovala sestry ke kvalitnější komunikaci s pacienty o jejich vnitřních potřebách a poskytla jim základní informace o službě nemocničních kaplanů. V závěru práce podle našich výsledků a osobních zkušeností navrhujeme několik námětů ke zlepšení celkového přístupu sester v dané oblasti.
Klíčová slova: Pacient. Spirituální potřeby. Sestra. Komunikace. Nemocniční kaplan.
ABSTRACT MACHÁČKOVÁ, Šárka: Satisfying the spiritual needs of patients [Bachelor thesis]/ Šárka Macháčková. - St. Elizabeth University College of Health and Social Work Bratislava, Slovakia. Branch of the Pribram. - Supervisor: Mgr. Radomír Jonczy. Level of professional qualification: Bachelor of Nursing - Příbram, 2011. 97 s. This thesis deals with satisfying the spiritual needs of patients from the position of nurses. In the theoretical part we define concepts such as holism, human needs, spirituality and spiritual care. A separate chapter explains practices of communication between a nurse and the patient. We also deal with the question of how spirituality is related to nursing. The last theoretical part provides information on newly emerging service of hospital chaplains in the country. This study aims to determine whether it is important for nurses to be able to identify and meet the spiritual needs of patients. Furthermore the study wants to map the extent and availability of chaplain or spiritual service from the perspective of nurses and to verify that the activity of the chaplain has, in the opinion of nurses, a greater effect on patients' motivation for treatment. We believe that we have achieved all the targets. We took the liberty to formulate 4 hypothesis: More than half of the nurses considered important investigating spiritual needs of patients. More than half of the nurses considered important saturating spiritual needs of patients. More than half of the nurses are informed about the availability of chaplain or spiritual services. From the perspective of nurses more than half of the patients is more inclined to treatment after a visit of a chaplain. The veracity of the first three hypotheses has been confirmed, but not the last one. The research sample consisted of nurses from Prague hospitals. As the primary empirical method we used the questionnaire method. In discussion we compare the results with the literature and are summarizing our findings and observations on the subject. Our work should primarily contribute to greater awareness of nurses about spirituality of sick human. It should show that emotional or spiritual pain and physical pain can be equal. We would like our work to inspire the nurses to better communication with patients about their inner needs and provide them with basic information on newly emerging service of hospital chaplains in the country. In conclusion, according to our results and personal experience we suggest some ideas to improve the overall access of nurses to given area.
Key words: Patient. Spiritual needs. Nurse. Communication. Hospital chaplain.
OBSAH
ÚVOD ............................................................................................................. 11 TEORETICKÁ ČÁST .................................................................................. 12 1
Současný stav....................................................................................... 12
2
Zdraví, holismus a ošetřovatelství..................................................... 13
2.1
Zdraví......................................................................................................................13
2.2
Holismus .................................................................................................................13
2.3
Pojem ošetřovatelství.............................................................................................14
2.4
Koncepční model Marjory Gordon......................................................................14
3
Potřeby člověka ................................................................................... 16
3.1
Význam pojmu potřeba.........................................................................................16
3.2
Motivace..................................................................................................................17
3.3
Hierarchie potřeb podle A. H. Maslowa ..............................................................17
4
Spiritualita a nemoc............................................................................ 19
4.1
Pojem spiritualita...................................................................................................19
4.2
Spirituální péče ......................................................................................................20
4.3
Problémy řešené spirituální péčí ..........................................................................22
4.4
Spirituální bolest ....................................................................................................22
4.5
Smysl nemoci ..........................................................................................................23
4.6
Stádia prožívání nemoci ........................................................................................24
5
Komunikační přístup sestry............................................................... 26
5.1
Etika sestry .............................................................................................................26
5.2
Posuzování, poznávání nemocného ......................................................................27
5.2.1
Zjišťování informací ................................................................................................27
5.2.2
Zdroje informací ......................................................................................................27
5.2.3
Metoda pozorování ..................................................................................................28
5.2.4
Metoda rozhovoru....................................................................................................29
5.3
Komunikace s pacientem.......................................................................................29
5.4
Vzdělávání sester....................................................................................................31
6
Uspokojování spirituálních potřeb pacientů.................................... 32
6.1
Úloha sestry při naplňování spirituálních potřeb...............................................32
6.2
Odebírání spirituální anamnézy...........................................................................34
6.3
Duchovní potřeby hospitalizovaného pacienta....................................................34
7
Pastorační, kaplanská služba............................................................. 36
7.1
Pastorační, kaplanská služba ve světě..................................................................36
7.1.1
Historie kaplanské služby ........................................................................................36
7.1.2
Evropské kaplanství.................................................................................................37
7.2
Pastorační, kaplanská služba v Čechách .............................................................37
7.2.1
Vzdělání nemocničního kaplana v Čechách ............................................................38
7.3
Smysl práce a přínos pro nemocné.......................................................................39
7.4
Současný stav kaplanské služby ...........................................................................39
8
Akreditace nemocnic a spirituální péče............................................ 40
PRAKTICKÁ ČÁST..................................................................................... 41 9
Problém průzkumu............................................................................. 41
9.1
Cíle práce a hypotézy průzkumu..........................................................................42
9.2
Metodika průzkumu ..............................................................................................43
9.2.1
Dotazník .................................................................................................................43
9.2.2
Rozhovor .................................................................................................................44
9.3
Charakteristika výběrového souboru ..................................................................44
10
Výsledky průzkumu............................................................................ 45
10.1
Interpretace výsledků průzkumu ........................................................................45
10.2
Diskuse ...................................................................................................................62
10.3
Doporučení pro praxi ...........................................................................................67
ZÁVĚR ........................................................................................................... 69 SEZNAM BIBLIOGRAFICKÝCH ODKAZŮ.......................................... 71 PŘÍLOHY ...................................................................................................... 76
SEZNAM OBRÁZKŮ, GRAFŮ A TABULEK Obrázek č. 1 - Informativní leták o kaplanské službě.........................................................68 Obrázek č. 2 - Maslowova hierarchie potřeb .....................................................................78
Graf č. 1 - Vaše pohlaví? .....................................................................................................45 Graf č. 2 - Kolik let pracujete ve zdravotnictví?..................................................................46 Graf č. 3 - Vaše nejvyšší dosažené vzdělání?......................................................................47 Graf č. 4 - Na jakém oddělení pracujete? ............................................................................48 Graf č. 5 - Je na vašem pracovišti realizován ošetřovatelský proces? ................................49 Graf č. 6 - Zjišťujete v rámci dokumentace spirituální či duchovní potřeby P/K?..............49 Graf č. 7 - Co si představujete pod pojmem „spirituální potřeby“? ....................................50 Graf č. 8 - Považujete zjišťování spirituálních či duchovních potřeb u P/K za důležité? ...53 Graf č. 9 - Je pro vás nepříjemné ptát se P/K na toto téma? ................................................54 Graf č. 10 - Považujete uspokojování spirituálních či duchovních potřeb u P/K za důležité? .............................................................................................................................................55 Graf č. 11 - Myslíte si, že dokážete spirituální potřeby P/K uspokojit? ..............................55 Graf č. 12 - Je na Vašem oddělení dostupná kaplanská či spirituální služba? ....................56 Graf č. 13 - Jak jsou P/K o možnosti návštěvy kaplana informováni? ................................57 Graf č. 14 - Kontaktovala jste už někdy kaplana/spirituálního pracovníka pro P/K osobně? .............................................................................................................................................58 Graf č. 15 - Pociťujete u P/K, které navštěvuje kaplan/spirituální pracovník aktivnější přístup k léčbě? ....................................................................................................................59 Graf č. 16 - Aktivita pacientů k léčbě - názor sester............................................................59 Graf č. 17 - Myslíte si, že je potřeba sestry vzdělávat i v oblasti spirituálních, duchovních potřeb? .................................................................................................................................60
Tabulka č. 1 - Specializace sester ........................................................................................47 Tabulka č. 2 - Představa pojmu „spirituální potřeby“ .........................................................52 Tabulka č. 3 - Návrh na formy dalšího vzdělávání..............................................................61
SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK 1.LF UK
1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy
Apod.
a podobně
ARIP
anestézie, resuscitace, intenzivní péče
ARO
Anesteziologicko-resuscitační oddělení
Bc
bakalářský
Č.
číslo
ČBK
Česká biskupská konference
ČLS JEP
Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně
ČR
Česká republika
ČSKKP
Česká společnost pro klinickou pastorační péči
ENHCC
European Network of Health Care Chaplaincy, česky - Evropská sít nemocničních kaplanů
ERC
Ekumenická rada církví v ČR
IPVZ
Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví
ISBN
International Standard Book Number, mezinárodní standardní číslo knihy
Lat.
latinsky
LDN
léčebna pro dlouhodobě nemocné
MZ ČR
Ministerstvo zdravotnictví České republiky
NANDA
North American Nursing Diagnosis Association - Severoamerická asociace pro sesterské diagnózy
Např.
například
P/K
pacient/klient
PRF
Patient and Family Rights
PSS
pomaturitní specializační studium
Resp.
respondenti
S.
strana
Tzn.
to znamená
VFN
Všeobecná fakultní nemocnice
WHO
World Health Organization, česky - Světová zdravotnická organizace
Wifi
wireless fidelity („bezdrátová věrnost“)
ÚVOD V devadesátých letech jsem pracovala jako sestra na ARO. Setkávala jsem se tam s věřícími i nevěřícími pacienty. V té době jsem sama hledala odpovědi na duchovní otázky a komunikace s věřícími pacienty byla pro mne velmi obohacující. Zdravotnický personál však na jejich přesvědčení reagoval dost rozpačitě: „Jak může ještě někdo koncem 20. století věřit v Boha?“ V té době se také ještě nikdo nezabýval otázkou spirituálních potřeb pacientů. Tato vzpomínka z minulosti mne inspirovala k volbě tématu mé bakalářské práce. Jak k dané problematice přistupuje zdravotnický personál dnes? Je v rámci ošetřování pacientů nutné zabývat se i jejich spirituálními potřebami? Je žádoucí s pacienty hovořit o jejich vnitřním světě, případně jejich víře? Je důležité, aby sestry měly alespoň základní povědomí o spirituální touze člověka a jeho duchovních potřebách? Na všechny tyto otázky bychom chtěli hledat odpověď a alespoň tak pootevřít většinou stále ještě tabuizované téma. Cílem naší práce v teoretické části je popsat jaké jsou potřeby člověka, co je spiritualita, jaké jsou techniky a možnosti komunikace s pacientem a jakou souvislost může mít ošetřovatelství se spiritualitou. V samostatné kapitole pak nabídneme stručný přehled o nově se rozvíjející službě nemocničních kaplanů na území České republiky. V praktické části bychom pak rádi poodhalili, jakým způsobem k dané problematice v současné době přistupují pražské fakultní nemocnice. Pomocí anonymní dotazníkové metody zjistíme, jaká je informovanost sester v oblasti spirituality, jaké jsou jejich názory na uspokojování spirituálních potřeb pacientů a na další možné vzdělávání v této oblasti. Naše práce by měla přispět k větší informovanosti sester o spiritualitě nemocného člověka. Měla by ukázat, že bolest emoční či duchovní může být stejně, ne-li více trýznivá, než bolest tělesná a vyžaduje proto patřičný zájem a respekt. Byli bychom rádi, kdyby naše práce usnadnila zdravotním sestrám komunikaci s pacienty na rovině jejich vnitřních potřeb. Chtěli bychom je informovat o nově se rozvíjející službě nemocničních kaplanů, kteří by se v budoucnu mohli stát právoplatnými členy všech zdravotnických týmů, které se starají o blaho pacientů. V rámci komplexního přístupu k naplňování potřeb pacientů by totiž právě nemocniční kaplani mohli být sestrám v naplňování spirituálních potřeb pacientů velice užiteční. 11
TEORETICKÁ ČÁST 1
Současný stav Popsat současný stav uspokojování spirituálních potřeb pacientů je jistě velmi
složité, ne-li nemožné. Přístup k dané problematice je totiž stále ještě ovlivňován individuálním přístupem jednotlivých zdravotníků, oddělení a nemocnic. V přístupu k pacientům převládá současný individualistický trend, podle kterého si člověk i v době nouze má pomoci sám. S prodlužujícím se věkem a přesouváním nemocných do nemocnic je utrpení a smrt vytěsňována z běžného života. Vždyť v nemocnicích v dnešní době umírá až 80% lidí. To způsobuje, že lidé na konci života bývají často odsouzeni k velké a nesnadné osamocenosti. Pokud se příbuzní s umírajícím setkávají, nevědí zase jak se k němu chovat, o čem s ním hovořit. Nemocní tak umírají sociálně a psychicky dříve než fyzicky (Špaček, 2007). V naší zemi již při některých nemocnicích působí pastorační pracovníci, kteří jsou pacientům k dispozici. Jde však jen o malý počet erudovaných pracovníků, kteří často docházejí jen za těmi nejpotřebnějšími. V dnešní hektické době nemá zdravotník, při své pracovní zaneprázdněnosti šanci se v klidu zastavit a popovídat si s pacientem. Ovšem i kdyby personálu nějaký ten čas zbyl, nebývá pro něj komunikace s pacientem příjemná. Mnoho zdravotníků si nechce někoho cizího jen tak připustit k tělu, zatěžovat se jeho starostmi a dokonce je řešit! Také výuka a výchova zdravotníků v této oblasti bývá velmi nedostačující. My zdravotníci umíme bravurně aplikovat injekce, převazovat rány, či vypisovat dokumentaci, ale vést dialog, porozumět, vcítit se, to bývá pro mnohé z nás velmi těžké. Helena Haškovcová k tomu uvádí : „Současný stav bývá kritizován pod souhrnným označením dehumanizovaná neboli odlidštěná medicína“ (Haškovcová, 1998,s.17). Přestože mnoho odborných materiálů klade důraz na celostní pojetí medicíny (bio-psychosociálně-spirituální přístup), psychologický a spirituální přístup bývá žel velice často odsouván do pozadí. Systematicky se jím většinou zabývají jen některá zdravotnická zařízení, jako jsou hospice či jiná oddělení zabývající se paliativní péčí. Přičemž jedině hospicová zařízení při své péči o pacienty standardně počítají i s uspokojováním duchovních potřeb pacientů. V prostředí běžných nemocnic je však pojem spiritualita stále ještě vnímán jako tabu. Je dostačující léčit jen tělo bez ducha? 12
2
Zdraví, holismus a ošetřovatelství
2.1
Zdraví
Zdraví může být definováno mnoha pojmy. Organizace WHO v roce 1947 definovala zdraví jako „stav úplné fyzické, psychické a sociální pohody, nejen chybění nemoci nebo slabosti“ (Farkašová, 2006). Tomáš Halík1 k tomu připomíná: „Křesťanství tuto definici ještě prohlubuje o duchovní a duševní stránku, celý mravní život člověka, jeho životní styl, jeho vztah k druhým lidem a k závažným hodnotám života, i k prvnímu a poslednímu zdroji jeho života – k Bohu“ (Halík, 1993, s.11). Lidé pojem zdraví chápou velmi rozdílně a individuálně. Pochopení daného pojmu je většinou dáno přístupy společnosti, ve které člověk žije, jeho vzděláním a pojímáním hodnot. Společnost by proto měla hledat cesty k tomu, jak zdravotnímu personálu přiblížit, co ke zdraví pacienta přispívá a jaké je jeho poslání. „Zdraví je proces rozvíjení, používání a ochraňování všech zdrojů lidského těla, mysli, duše, rodiny, komunity a prostředí“ (Farkašová a kol., 2006, s.50).
2.2
Holismus
V rámci moderního ošetřovatelství vstupuje do popředí holistický, neboli celostní přístup k nemocnému. Holismus, z řeckého to holon, celek je filozofický názor nebo směr, vycházející z idealizmu. Holistický pohled hledí na člověka jako na celek. Vnímá člověka jako biologický, psychologický, sociální a duchovní celek. Od toho se odvíjí také jeho potřeby (Farkašová a kol., 2006). K tomu Pavlíková uvádí: „Principy holistické medicíny léčby rozvinul prof. Pierre Roche de Coppens, který nemoc vnímal jako signál, který upozorňuje, že na psychické a duchovní úrovni člověka není něco v pořádku. Tvrdil, že nemoc je odrazem nesprávného životního stylu“ (Pavlíková, 2006, s.15).
1
Český religionista, katolický teolog, kněz, psycholog a sociolog náboženství.
13
Nedílnou součástí holistického ošetřovatelství je ošetřovatelský proces, který se zaobírá člověkem v jeho komplexnosti. Holismus řeší problémy pacientů jako celek, nikoli jen jako poruchu určité části organismu. Holistická medicína se snaží odstranit všechny příčiny onemocnění.
2.3
Pojem ošetřovatelství
„Ošetřovatelství je moudrost, láska a pomoc. Sestra by měla být vzdělaná, emocionálně a sociálně zralá a pozitivně orientovaná v péči o druhé“ (Farkašová a kol., 2006, s.11). „Ošetřovatelství má pomáhat nemocným i zdravým, vykonávat činnost prospívající zdraví, uzdravování nebo zajištění klidné smrti, které by vykonávali bez pomoci, kdyby měli potřebnou sílu a vědomosti“ (Farkašová a kol., 2006, s.13). Ošetřovatelství je multidisciplinární obor. To znamená, že využívá poznatků z jiných oborů. Jako každý obor má i svoje paradigma - teorii oboru. Během rozvíjení se ošetřovatelství vznikaly teoretické modely, pomáhající sestrám lépe dosáhnout ošetřovatelských cílů. Ty charakterizují komponenty mezi zdravím, prostředím, nemocným a sestrou. Většina modelů vznikla v USA, některé z nich se používají i v Evropě. Modely pomáhají plánovat ošetřovatelskou péči, zjišťovat problémy a studovat výsledky ošetřovatelských zásahů. Nejznámější modely jsou podle Hendersonové, Gordonové, Kingové, Oremové a Royové (Staňková, 1996). Z hlediska holistické filozofie je model Marjory Gordon hodnocen jako nejkomplexnější pojetí člověka v ošetřovatelství.
2.4
Koncepční model Marjory Gordon
Marjory Gordon se narodila v USA v roce 1941. Je profesorkou ošetřovatelství, věnuje se ošetřovatelské teorii i praxi. Mezi roky 1982-1988 byla prezidentkou NANDA, což je profesní organizace sester pro standardizaci sesterské terminologie, založená v roce 1982. Marjory Gordon je autorkou modelu funkčního typu zdraví, příloha č.1. „Model je odvozený z interakcí osoba-prostředí. Zdravotní stav jedince je vyjádřením bio-psycho-sociální interakce. Při kontaktu s pacientem sestra identifikuje funkční nebo dysfunkční vzorce zdraví“ (Pavlíková, 2006, s.100). 14
Tento model slouží k získávání informací a k sestavení ošetřovatelské anamnézy. Je velmi praktický a lze ho využít v nemocničním prostředí, v rodině i v rámci komunitní péče. Základní model obsahuje 12 funkčních vzorců zdraví. Ty umožňují sestře rozeznat, zda se jedná o funkci či dysfunkci zdraví. Získáme z nich informace o fyzickém, psychickém a spirituálním stavu zdraví, dále o vztazích pacienta a jeho adaptačních schopnostech. Model funkčních typů zdraví se využívá i v taxonomii ošetřovatelských diagnóz.
15
3
Potřeby člověka
3.1
Význam pojmu potřeba
Potřebou se zpravidla míní, něco, co nám může být k užitku, co je žádoucí, co nám může prospět a bez čeho se bez nesnází nemůžeme obejít. Od naléhavě pociťované potřeby není daleko k nároku. Podle Trachtové je potřeba člověka něčím, co lidská bytost nutně potřebuje pro svůj život a vývoj (Trachtová, 2006). Pokud se nám něčeho potřebného nedostává, mluvíme o neuspokojené potřebě. Aby člověk mohl vytvořit harmonický celek, je nutno neuspokojenou potřebu naplnit. Pokud nějaká potřeba není uspokojena, vyvolává to v člověku nelibý pocit, jako je např. hlad, žízeň, strach, osamocení apod. Tento pocit vyvolá touhu danou potřebu uspokojit. Staňková k tomu poznamenává, že naplnění potřeby vede k pocitu jisté libosti (Staňková, 1996). Potřeby nás provázejí celý život. V průběhu života se mění kvalitativně i kvantitativně. To, co v mládí můžeme pociťovat jako nutné a důležité, může s přibývajícím věkem ztrácet na významu. Každá osobnost vyjadřuje a pociťuje potřeby jinak. Z toho vyplývají zcela individuální reakce každého jedince na uspokojování daných potřeb. „Kurt Lewin2 chápe potřebu jako motiv a sílu, která uvádí do chodu a udržuje chování“ (Farkašová a kol., 2006, s.62). Trachtová význam pojmu „potřeba“ rozvíjí, a to jako činitel: „Biologický - potřeba vyjadřuje stav narušené fyziologické rovnováhy (homeostázy). Ekonomický - potřeby tu obvykle vyjadřují nutnost nebo žádost vlastnit. Psychologický - je zcela specifický a vyjadřuje psychický stav, odrážející nějaký nedostatek. Psychologický význam potřeby je spojen s významem sociálním, vyjadřujícím nedostatky v sociálním životě jedince“ (2006, s.10). Ošetřovatelství je zaměřeno na potřeby biologické, psychosociální a duchovní (Farkašová a kol., 2006).
2
Německo-americký psycholog, zakladatel sociální psychologie.
16
3.2
Motivace
Organismus reaguje na neuspokojenou potřebu procesem motivace. „Termín motivace je odvozen z latinského slova moveo - hýbám a vyjadřuje přenesené hybné síly chování“ (Trachtová, 2006, s.11). Motivace určuje naše chování a jednání, jeho sílu, směr i trvání. Motivaci směřovanou k lidským potřebám můžeme rozdělit na vědomou a podvědomou. Ty se často navzájem prolínají a ovlivňují.
3.3
Hierarchie potřeb podle A. H. Maslowa
Abraham Harold Maslow3 vypracovat hierarchii potřeb, která zaujímá význačné postavení v dnešní psychologii. Jak uvádí Trachtová, podle Maslowa má každý jedinec individuální systém motivů, který je hierarchicky uspořádán, protože některé z motivů jsou silnější než jiné a některé z těch silných jsou nejsilnější (2006). „Maslow zjistil, že lidé, kteří uspokojují své základní potřeby jsou šťastnější, zdravější a výkonnější, než jedinci s neuspokojenými potřebami“ (Trachtová, 2006, s.15). Lidské potřeby Maslow seřadil podle jejich naléhavosti a znázornil je obrazcem nakresleným v příloze č.2. Člověk podle něj zřídka dosahuje plného uspokojení všech potřeb najednou. Celý život vlastně stále něco vyžaduje. Neznámé prostředí, omezená sebepéče, bolest, odtržení od rodiny, to vše jsou faktory, které ovlivňují osobnost a jednání pacienta. Za nejdůležitější Maslow považuje uspokojování potřeb, které jsou obyčejně hierarchicky řazeny nejníže – tedy potřeby fyziologické. V ošetřovatelství se tyto potřeby projevují jako základní potřeby pacientů. Potřeba jídla, pití, spánku, čistoty, vyprazdňování, kyslíku, pohybu. Na druhý stupeň důležitosti v uspokojování potřeb pacientů staví Maslow potřebu jistoty a bezpečí. Při naplňování této potřeby sehrávají ošetřovatelé rovněž velice důležitou roli. Pacienti se k nim s důvěrou upínají, a jejich důvěra by neměla být zklamána. Musí
3
Americký psycholog, jeden ze zakladatelů humanistického směru v psychologii, (1908-1970).
17
cítit, že jsou pro zdravotnický personál důležití, že jsou pro ně těmi pravými profesionály, kterým je možno důvěřovat. Na dalším stupni stojí potřeba sounáležitosti a lásky. Během hospitalizace jsou tyto potřeby porušeny. Proto je žádoucí pacientům poskytnout pokud možno co nejčastější příležitost k návštěvám. Téměř každý pacient má dnes k dispozici mobilní telefon. Stále častější je i možnost používání počítačů během hospitalizace. Mnoho nemocnic umožňuje pacientům využívat neomezený přístup k internetu prostřednictvím wifi připojení - to umožňuje další vhodný způsob komunikace. Další potřebou v žebříčku hodnot potřeb člověka je potřeba uznání a sebeúcty. Zde může personál uplatnit své komunikační a empatické schopnosti. Základem je zdvořilé oslovování pacienta. Vhodné je představení se a pozdravení při prvním vstupu do pokoje. Pacient nesmí na nemocničním lůžku přijít o pocit vlastní hodnoty. Mezi nejvyšší potřeby člověka Maslow zařazuje potřebu seberealizace a sebeaktualizace. Sem podle něj patří i tzv. metapotřeby (tj. nadřazené potřeby), jako je potřeba poznání, porozumění, smysluplnosti, hravosti, ale také vyššího duchovního života. Ty Maslow označuje jako tzv. metahédonismus - vyšší druh slasti, jako touhu přesáhnout sebe sama a hledat smysl života v duchovní sféře, ve víře, která přesahuje smyslové a rozumové poznání. Metahédonismus vnímá jako touhu po nejvyšším smyslu života, díky níž se člověk může obracet k Bohu (Trachtová, 2006). Uspokojování těchto potřeb není závislé jen na individualitě nemocného, nýbrž i na schopnostech sester tyto potřeby rozpoznat a umět je vystihnout a uspokojit. Stejně důležité je i to, zda je zdravotník sám se sebou vyrovnaný, spokojený a zda je díky tomu schopen působit i na pacienty. Multidisciplinární tým by měl zvládat i takové požadavky. Priorita potřeb pacientů se během nemoci mění. V prvních fázích onemocnění vážnou chorobou bývají prvořadé potřeby biologické, v závěrečné fázi pak spíše potřeby spirituální. Při naplňování takových potřeb však většina zdravotníků nemůže být svým pacientům jakkoli nápomocna, protože nedokáže tyto potřeby ani pojmenovat. Mnozí zdravotníci si žel myslí, že jde jen o duchovní potřeby spojené s náboženstvím. To sem také patří, ale hlavním tématem spirituality je hledání smysluplnosti života a odpuštění. Pokud nejsou naplněny tyto potřeby, ocitá se člověk ve stavu duchovní nouze (Svatošová, 1995).
18
4
Spiritualita a nemoc
4.1
Pojem spiritualita
Slovo spiritualita je odvozeno z latinského spiritus - vzduch, dech, česky duchovnost nebo také niternost. Má mnoho významů, při jejichž výběru je rozhodující, z jakého úhlu k němu přistupujeme. Z jiného úhlu jej nazírá teologie, z jiného psychologie, jiné jej vnímá etika a opět jinak se uplatňuje v sociologii. Jeden z pohledů na spiritualitu rozkrývá významný představitel psychologie Jaro Křivohlavý. Ten soudí, že při pojímání spirituality jde o to, oč člověku v životě jde, kam má v životě zaměřeno a co má pro něj nejvyšší hodnotu. Obecně jde o to,co je pro člověka smyslem života. Spiritualita patří mezi antropologické konstanty, tzn., že patří do genetického vybavení člověka (Křivohlavý, 2009). Této charakteristice je blízké i pojetí Christiny Puchalski4, podle níž patří spiritualita k nejvyššímu cíli a smyslu života a má klinickou důležitost (Kalvínská, 2008, b). Nejstarší a klasické pojetí spirituality nabízí křesťanská teologie, v níž má spiritualita odedávna své domovské právo. Za jednoho z jejich mnoha mluvčích lze považovat Milana Salajku, který uvádí, že „spiritualita znamená osobní, vnitřní lidské procesy, jimiž se reaguje na Boha, jimiž jsou vnímány a přijímány jeho pokyny, za nichž se lidský duch oddává Duchu božímu“ (1998, s.96). Další pohled na spiritualitu nabízejí religionisté. Za úvahu určitě stojí stanovisko Ivana Štampacha, který rozlišuje spiritualitu náboženskou a nenáboženskou. Náboženská spiritualita je v tomto pojetí záležitostí osobního prožívání vztahu člověka s Bohem a záležitostí okolností, metod a rozvoje tohoto vztahu. Za nenáboženskou spiritualitu považuje Štampach péči člověka o sebe a jiné lidi s cílem návratu k sobě samému. Tím potvrzuje, že ji svým způsobem mohou prožívat i lidé, kteří se nehlásí k žádnému náboženství (2006). Podobně to vidí i Jiří Prokop, který definuje spiritualitu jako duchovní prožitek jednotlivce a řadí k ní cit pro harmonii, vztahy k ostatním lidem, i hledání všeho posvátného a podstaty světa (Fialová, 2008).
4
Americká lékařka, autorka podkladů pro odebírání spirituální anamnézy.
19
Spiritualitu je tedy možné chápat i jako obecně pozitivní životní zaměření, schopnost nadhledu a umění dívat se na život a lidi z té lepší stránky. Spirituální potřeby zahrnují mnoho aspektů lidského života. Aspekt psychologický, sociologický, duchovní. Stejně tak sem patří i konkrétní náboženské rituály. Je důležité odlišovat spiritualitu od religiozity, protože spirituální založení může, ale nemusí být religiózní povahy. Jde o velmi osobní a jedinečné prožívání svého já, které bývá ovlivněno společenstvím, kulturou a náboženským smýšlením, a které zase zpětně ovlivňuje své okolí.
4.2
Spirituální péče
Podle prohlášení organizace WHO v roce 1990 je spirituální péče definována takto: „Spirituální aspekty péče o pacienty jsou takové stránky lidského života, které se nějakým způsobem vztahují k zážitkům, přesahujícím smyslový fenomén. Nejsou stejné jako náboženské prožitky, ačkoli pro mnoho lidí je náboženství vyjádřením jejich spirituality. Na spirituální rozměr lidského života můžeme nahlížet jako na něco, co propojuje fyzické, psychologické a sociální složky života jedince. Často se spiritualita chápe jako zabývání se smyslem a účelem života a pro lidi na sklonku života je běžně spojována s potřebou odpuštění, usmíření a potvrzením jejich hodnoty a užitečnosti“ (Kalvínská, 2007, s.13). Další definici spirituální péče vytvořili členové „Sekce krizové asistence Společnosti lékařské etiky.“ Na její přípravě se podíleli psychologové, lékaři, sestry i teologové, odborníci věřící i nevěřící, příslušníci různých křesťanské církví i náboženství: „Nemoc a umírání vede k naléhavějšímu kladení otázek o smysluplnosti života, platnosti hodnot a důvěry v tyto hodnoty. Spirituální péče se týká člověka jako celistvé bytosti. Nabízí možnost pomoci porozumět příběhu života, lidsky důstojně zvládat obtížnou situaci a objevovat hodnoty, kterým je možno důvěřovat v další fázi existence. Zahrnuje psychologické, sociální a duchovní aspekty a může obsahovat specifické náboženské prvky, přiměřené zvyklostem klientů“ (Kalvínská, 2007, s.13). Spirituální péči potřebují zejména pacienti dlouhodobě nemocní, těžce nemocní, senioři, lidé po osobní tragédii. Pacientům je třeba naslouchat a umožnit jim, aby se mohli svěřit - ať se jedná o jejich bolesti tělesné, emoční či duchovní.
20
Zbyšek Jonczy 5 ve své přednášce připomíná: „Spiritualita a náboženství jsou v zásadě oddělené entity, které se mohou překrývat, avšak nemusí. Ve spiritualitě jde o hledání něčeho, co nás přesahuje, něčeho co je mimo naši moc. Ne vždy se musí jednat o Boha, ale např. o otázku pravdy nebo o hledání smyslu života. Často i mnohým osobám, které se pokládají za nevěřící, není cizí myšlenka na život po smrti. Mnozí mají svou víru ve formě subjektivního osobního náboženství nebo obecné filozofie života“ (2010). Jak uvádí Eva Kalvínská, organizace WHO v roce 1998 navrhla pro hodnocení lidské spirituality osmnáct aspektů, které seřadila do čtyř kategorií: •
•
•
•
„Transcendence.
Spojení se spirituálním bytím nebo silou.
Smysl života.
Respekt, úcta.
Celistvost, integrace.
Božská láska.
Vnitřní klid, vyrovnanost, harmonie.
Vnitřní síla.
Smrt a umírání.
Přilnutí a odpoutání.
Naděje a optimismus.
Kontrola nad svým životem.
Osobní vztahy.
Laskavost k druhým a nesobeckost.
Přijímání druhých.
Odpuštění.
Mravní kodex.
Osobní zásady správného života.
Svoboda praktikovat dle svých přesvědčení a rituálů.
Víra.
Specifická religiózní přesvědčení.
5
Specifická náboženská vyznání.
Hlavní kaplan a koordinátor duchovní péče při Krajské zdravotní a.s. Ústí nad Labem.
21
Těchto osmnáct aspektů vymezuje oblast péče o spirituální potřeby pacientů“ (Kalvínská, č.9, 2008, s.522-523). 4.3
Problémy řešené spirituální péčí
Podle Jonczyho je předmětem spirituální péče:
Krize víry. Staří a nemocní lidé mívají někdy pocit, že je Pán Bůh opustil (krize smyslu života).
Krize soukromí. Typickým problémem hospitalizace.
Krize lidské důstojnosti.
Krize pocitu potřebnosti a seberealizace. Těžce nemocný člověk trpí tím, že se už nemůže realizovat, chce být ubezpečován, že se mu mnohé povedlo, že leccos dokázal. Měl by být inspirován k tomu, že navzdory složité situaci, ve které se ocitl, může být i nadále užitečný. Třeba svými přímluvnými modlitbami, nebo ochotou udílet vyžádané rady.
Krize sebeúcty. Pacient má pocit, že je stále někomu na obtíž. Jeho sebeúctu lze posílit opětným ujišťováním o tom, že zdravotnímu personálu není na obtíž.
Krize lásky a pocitu příslušnosti. Pacient si sugeruje: „Nikdo mne už nemá rád a nikam už nepatřím.“ Vyjadřuje tím, že potřebuje naše porozumění a pomoc při vysvětlování osobních a vztahových nejasností. Pocit příslušnosti k určité skupině je závislý na přijímání jedince v jeho nemoci, na pochopení jeho změněných potřeb a nároků (význam příslušnosti k rodině, k církvi nebo k jinému společenství).
Krize bezpečí a jistoty. Nemocný člověk chce vědět, že nebude opuštěn, že ho nenecháme samotného (2010).
4.4
Spirituální bolest
Cecilie Saundersová 6 definuje spirituální bolest jako: „Utrpení, spojené s odcizením od svého nejhlubšího já, které je často provázené jako strach z neznáma a jako pocit ztráty smyslu“ (Munzarová, 2005, s.79).
6
Zakladatelka komplexní paliativní a hospicové péče v Londýně, (1918-2005).
22
Vnitřní, neboli spirituální tíseň velmi negativně působí na nemocného. Znesnadňuje mu akceptaci nemoci a utrpení. Nemocný se uzavírá do sebe a často přestává spolupracovat. Je osamělý, má strach, může mít výčitky svědomí a může si uvědomovat svoje nenaplněné cíle. To vše jen prohlubuje jeho duchovní bolest. „Vážně nemocný či umírající prožívá stres, který jen zhoršuje průběh jeho nemoci. Oslabuje se ještě více imunitní systém a zhoršuje se funkce jednotlivých orgánů. Zhoršuje se naděje na uzdravení či na klidnější a důstojnější umírání“ (Kalvínská, č.9, 2008, s.522). Již od pradávna bylo hlavním úkolem lékařství tlumit bolest, kterou nepřináší jen utrpení fyzické, ale i psychické. Lékaři záhy zjistili, že léčba těla zcela bezděčně pozitivně ovlivňuje i spiritualitu nemocného. Člověk byl při řešení svých zdravotních problémů daleko více spjat s rodinou, hospitalizace připadala v úvahu jen ve velmi vážných případech. K nemocnému docházel kněz a blízcí příbuzní nebyli od nemocného separováni. V posledních desetiletích je však nemocný a starý člověk vystavován velkému psychickému tlaku. Často bývá, třeba i z iniciativy příbuzných, zbytečně hospitalizován, staří lidé bývají „odkládáni“ do ústavů, děti již málokdy vyrůstají ve třígenerační rodině. Vnímání celistvosti člověka je tímto způsobem narušováno a léčí se jen „tělo“. Teprve v posledních letech se opět vrací tendence komplexního pohledu na potřeby osobnosti člověka. Pacientům jsou doporučovány krátkodobé hospitalizace, vedení nemocnic umožňuje návštěvám každodenní návštěvy pacientů, stát finančně podporuje ty, kteří se o vážně nemocné lidi starají v jejich domovech, a některé nemocnice začínají projevovat zájem o spirituální služby pro své pacienty.
4.5
Smysl nemoci
Málokdo vidí ve své nemoci nějaký smysl. Podle Tomáše Halíka však vstup do světa nemocného s sebou přináší velké „přehodnocení hodnot“. V období nemoci může člověk nahlédnout hlouběji do mnohých tajemství života. Většina lidí však brzy zapomene a potlačí toto poznání, které se jim ukázalo. Velmi záleží, jak člověk přistupuje ke své nemoci. Zda si klade otázky smyslu utrpení a života vůbec. Člověk by si měl položit otázku, co mu má být nemocí řečeno a k čemu je toto období dáno. Nemocný na to přichází svoji vnitřní cestou a to i s odstupem času. Nemoc může také vést k zahořklosti, pesimismu a sebestřednosti (1993). 23
Během nemoci se vytváří prostor pro otázky, na které v běžném života mnoho z nás nemá čas. V tichu a klidu lze pochopit mnohé. Heinrich Pera popisuje: „Čas nemoci jako časem ztišení a časem niterného přemýšlení“ (Pera, Weinert, 1996, s.72). Smysl nemoci a utrpení vysvětlit nelze. Pacient však nutně potřebuje někoho blízkého, kdo by mu pomohl vyrovnat se situací, jakou nemoc přináší. Potřebuje někoho, kdo by ho učil utrpení nést. S úvahami po smyslu utrpení úzce souvisí i vlastní prožívání nemoci popisované v následující kapitole.
4.6
Stádia prožívání nemoci
Průkopníkem v otázkách prožívání nemoci a smrti se stala Elisabeth KüblerRossová 7. Po celý svůj profesní život se zabývala problematikou komunikace s umírajícími, přípravou člověka a jeho nejbližších na smrt a hledáním způsobů vyrovnání se s ní. Popsala pět fází prožívání nemoci, které jsou dnes známé jako „Kübler-Ross Model.“ Pokud člověk onemocní závažnou nemocí, prochází téměř vždy několika psychickými stádii nemoci. Stádia se mohou prolínat a mohou se i vracet. Vše je závislé na daném člověku, jeho přístupu k nemoci a jeho vnitřní síle s jakou je schopen nemoc zvládat. Těmito stádii procházejí věřící i nevěřící pacienti i jejich blízcí. První stádium - popírání a izolace. Závažnost svého stavu popírají téměř všichni těžce nemocní pacienti. Většinou se lidé cítí dobře a nechtějí si připustit, že jsou vážně ohroženi. Odmítání reality také působí jako nárazník, který tlumí účinky špatné zprávy a dovoluje v pacientovi zmobilizovat svoje síly. Druhé stádium - zlost. Když už si člověk připustí, že právě jeho postihla těžká nemoc, ptá se, proč zrovna jeho! Pacientův hněv se pak obrací na všechny kolem, na personál, blízké i na Boha. Právě tady je nutno pacientovi věnovat více času a více mu naslouchat. Neměli bychom vztahovačně reagovat na pacientovy výpady, ale spíše se s ním pokusit řešit jeho aktuální problémy. Je nutné akceptovat pacientovu zlost, díky níž může snáz přijmout svoji chorobu. Tento nadhled získáme jenom tak, že sami nemáme strach ze smrti a jsme si vědomi svých obranných postojů, které by mohly zkomplikovat naši péči o pacienta.
7
Švýcarská psychiatrička, (1926 - 2004).
24
Třetí stádium - smlouvání. Zahrnuje naději, že jednotlivec může nějakým způsobem svou smrt odložit či alespoň zpozdit. Nemocný smlouvá nejčastěji s Bohem a za prodloužení života mu nabízí zasvěcený život. Obvykle se tak děje v tajnosti. Právě zde pak mohou být užitečné kompetentní osoby - např. kaplani, které mají cit a zkušenosti s naplňováním spirituálních potřeb člověka. Čtvrté stádium - deprese. Toto stádium přichází v období, kdy nemocný začíná chápat, že smrt je neodvratná. Uzavírá se do sebe, přestává komunikovat s okolím. Příčinou deprese je kromě obav ze smrti také strach o pozůstalé. O někoho, kdo je na něj odkázaný, ať už finančně či psychicky - děti, staří rodiče. Je žádoucí, aby v té době mohl být nemocný v kontaktu s rodinou a byl s nimi schopen vyřešit všechny důležité záležitosti dříve než zemře. Pomoc duchovního (případně sociálního pracovníka) je na místě. Pacient potřebuje vyjádřit všechny své potřeby a žal a my mu můžeme pomoci svojí tichou účastí. Páté stádium - akceptace. Pacient si již prožil předcházející stádia, je smířen se svým stavem a vnitřně se připravuje na svůj konec. Prodlužuje se potřeba spánku a on tráví čas nejraději o samotě. Tiché posezení u lůžka a stisk ruky ujistí pacienta, že tu není sám, a že budeme až do jeho konce nablízku. Tato stádia nemusí prožívat jen těžce nemocní pacienti. Mohou se vyskytovat i u lidí, které postihla nějaká vážná katastrofa (smrt blízkého, rozvod, drogová závislost, neplodnost,…). Během tohoto těžkého období zůstává nemocným naděje, která jim pomáhá překonávat jejich utrpení a těžké chvíle (Kübler-Rossová, 1995).
25
5
Komunikační přístup sestry
5.1
Etika sestry
Slovo „étos“ se zpravidla vysvětluje jako mravní základ. Etika jako nauka o mravnosti, o původu a podstatě morálního vědomí, smýšlení a jednání, a také jako soustava mravních zásad. „Středem lékařství je setkání dvou lidí, „klinické setkání“, jež by mělo být určujícím fenoménem celé filozofie medicíny a její mravnosti. Odtud vycházejí veškeré mravní povinnosti lékaře, nabízejícího hojení, léčení, péči, povzbuzení a útěchu pro nemocného“ (Munzarová, 2005, s.50). Lékařská etika řeší etické problémy v lékařství. Součástí oboru lékařské etiky je deontologie, což je nauka o povinnostech lékařů vůči pacientům, kolegům a veřejnosti. Lékařská etika byla v roce 1991 ustanovena samostatným lékařským oborem a rok poté byla zahájena povinná výuka lékařské etiky na lékařských fakultách v ČR. Od roku 1996 vyučována na vyšších zdravotnických školách a doporučena i pro střední zdravotnické školy (Haškovcová, 1998). Podle Haškovcové je zdravotnictví zrcadlem společnosti a tudíž ve zdravotnictví nemohou být vztahy ani výrazně lepší ani výrazně horší než kdekoli jinde. Nemocný člověk má však právo na ohledy okolí, na profesionální pomoc, citlivou péči a vstřícné chování zdravotníků. Profesně je nutné vypěstovat si tzv. emoční neutralitu. Navzdory svým negativním pocitům musíme k pacientovi přistupovat obětavě, vstřícně a s ochotou pomoci, ale zároveň nebýt obětí emocí. Při integraci tzv. správného chování do běžných činností získává zdravotník pocit vítězství nad sebou samým a i nad stávajícími poměry (Haškovcová, 1998). V dnešní době se často slovo pacient, latinsky patiens-trpící, zaměňuje za slova pojištěnec či klient. Tím však vystupuje do popředí jiná priorita a to finanční zabezpečení léčebné péče a hodnocení poskytnutých výkonů pomocí bodového systému. Pokud se připomenuté termíny užívají příliš často, může ovšem vzniknout klamný dojem, že vztah zdravotníků k pacientovi směřuje k odlidštění. Jenže v jádru medicíny jde hlavně o pomoc a soucit. Zdravotník by při své práci neměl zapomenout, proč lékařství existuje jako lékařství (Munzarová, 2005).
26
Je prokázáno, že kvalita života pacienta je úzce spjata s kvalitou vzájemných vztahů pacienta s jeho blízkými i se zdravotnickým personálem. Pro těžce nemocnou osobu má kvalita vztahů zcela jinou hodnotu a rozměr než pro zdravé lidi (Opatrná, 2008).
5.2
Posuzování, poznávání nemocného
5.2.1
Zjišťování informací
Zdravotnický personál se může o potřeby svých hospitalizovaných pacientů kvalitně starat jen v případě, zná-li jejich potřeby. Troufáme si tvrdit, že identifikace spirituálních potřeb je pro kvalitní nemocniční péči nepostradatelná. Individuální a vnímavý přístup k nemocnému je velice důležitý. Je třeba rozpoznat jaký je dotyčný člověk pod „povrchem“, proč je takový, jaký je, jaké jsou jeho meze a možnosti, jaké názory, hodnoty, na co je citlivý a co mu naopak může uškodit. K tomu potřebujeme znát informace z jeho minulosti a současnosti. Základní vstupní sesterské vyšetření hospitalizovaných pacientů by mělo být provedeno do 24 hodin od přijetí do nemocnice. Během zjišťování informací sestra navazuje první užší kontakt s pacientem. Na základě správně formulovaného dotazníku bychom jej měli lépe poznat v oblasti medicínské, osobnostní a sociální. Při shromažďování informací nám může pomoci i jeho rodina. Podle zjištěných informací může sestra naplánovat také individuální uspokojování spirituálních potřeb, na kterých se podílí i sám pacient.
5.2.2
Zdroje informací
Informace lze získat také dalšími způsoby. Jsou to zejména:
Vlastní pozorování pacienta.
Osobní rozhovory (vstupní delší a pak příležitostné krátké).
Nahlédnutí do lékařské dokumentace.
Informace od dalších členů zdravotnického týmu.
Informace od příbuzných, přátel a spolupacientů.
27
Teprve při získání informací z více zdrojů si můžeme udělat kompletní obraz o pacientovi a jeho potřebách. Nejspolehlivějším zdrojem informací pro získání přehledu o spirituálních potřebách pacienta však zůstává metoda osobního rozhovoru a pozorování.
5.2.3
Metoda pozorování
„Pozorování je metoda poznávání skutečností, která spočívá v záměrném a plánovaném vnímání, které je cílevědomě zaměřeno k dosažení určitého cíle“ (Jobánková Marta a kol., 1996, s.56). Z toho co je viditelné, usuzujeme na vnitřní stav člověka. Pozorováním zjišťujeme, jakou má pacient náladu, jak se chová. Člověka takto můžeme pozorovat, i když o tom on sám neví, což je veliká výhoda této metody. Nevýhoda spočívá v našem někdy chybném úsudku. Nemocného pozorujeme při každé své činnosti. Pozorování musí být objektivní bez osobního zaujetí. Výsledky pozorování se zapisují do dokumentace nemocného. Aby pozorování mohlo být co nejobjektivnější, musí být prováděno co nejčastěji a ve spolupráci s dalšími kolegy.
Jobánková k tomu uvádí: „Ve styku s člověkem si můžeme všímat jeho různých projevů. Patří sem : Proxemika - míra vzdálenosti člověka od druhého při komunikaci, jeho osobní prostor. Haptika - fyzický kontakt, např. forma podání ruky, položení ruky na rameno. Posturologie - řeč pomocí postoje těla, držení těla, styl chůze. Kinezika - pohyby těla, rukou, nohou, hlavy, které nemají význam gest. Gestika - řeč rukou, posuňky. Mimika - řeč očí, pohledů, výrazy obličeje. Pohledy - sdělování pohledem, hlavně z očí do očí. Slovní sdělování - řeč se svou obsahovou a výrazovou stránkou. Celkové chování, jednání a činy k druhým i sobě“ (1996,s.61).
28
5.2.4
Metoda rozhovoru
Rozhovor je záměrný a organizovaný dialog mezi sestrou a pacientem, který je provázen pozorováním. Základní podmínka úspěšného vedení rozhovoru je vztah důvěry a spolupráce. Kvalita získaných informací úzce souvisí s kvalitou komunikativních dovedností sestry a s její ochotou s nemocným komunikovat. Každá sestra by měla ovládat komunikační techniky pomáhající v navázání rozhovoru a získání informací. Dalším předpokladem úspěšného rozhovoru je ochota a schopnost pacienta o sobě vypovídat. Při vedení osobnějšího rozhovoru bychom měli respektovat přání nemocného hovořit v soukromí. Během rozhovoru se díváme nemocnému do tváře a jsme s ním ve stejné úrovni. Pohledem do tváře tzv. (epifanií tváře) vnímáme bezprostřední přítomnost druhého a zdůrazňujeme jeho osobnost, jedinečnost a důstojnost (Opatrná, 2008). Klademe jednoduché, krátké otázky a mluvíme pomalu. Hlavně musíme být trpěliví! Naše vystupování, vzhled či projevený zájem velmi ovlivňují výsledek rozhovoru. Nemocného oslovujeme jeho příjmením a rozhovor doprovázíme neverbálním kontaktem s nemocným např. úsměvem, pohlazením ruky (Jobánková, 1996). Marie de Hennezel ve své knize „Smrt zblízka: umírající nás učí žít“ popisuje další rozměr lidského přístupu, a to haptonomii - přístup dotykem. Pojem haptonomie pochází z řeckého hapto-dotýkat se a nomos- pravidla řídící přístup dotykem. Zakladatel této disciplíny Franc Veldman (1921-2010), zdůrazňoval při kontaktu s nemocnými citlivý dotyk, který je někde i součástí hodnoty ošetření. Jde o cestu jak být lidštější při práci s nemocnými (1997). Účinná metoda rozhovoru zaměřená na identifikaci spirituálních potřeb pacienta vyžaduje dostatek zkušeností a poměrně dobrou znalost základů psychologie, etiky, komunikace i teologie a osobní zájem o člověka.
5.3
Komunikace s pacientem
České slovo komunikace je odvozeno z lat. Communicare - sdíleti s někým o něco, činiti něco společným. Obecně v komunikaci jde o sdělování a sdílení. Komunikace se vytváří s lidmi, s kterými ji sdílíme. V průběhu komunikace ovlivňujeme toho, s kým komunikujeme a on 29
ovlivňuje nás. Otevřená empatická komunikace vyžaduje schopnost autenticity, empatie a akceptace nemocného takového, jaký je. Základní podmínky pro komunikaci jsou shrnuty v „Desateru pro lepší komunikaci.“ Toto desatero bylo vydáno pro komunikaci s pacienty se sluchovým, zrakovým a pohybovým postižením, se seniory a s pacienty se syndromem demence. Mnohé z těchto bodů platí i pro ostatní pacienty (Opatrná, 2008). Komunikace s pacientem nám může pomoci ho lépe poznat a snáze pochopit jeho problémy. Právě sestry se stávají průvodcem po dobu jeho utrpení. Důležité je navázat kontakt a mít čas! V rozhovoru neproudí jen slova a emoce. Velmi bohatá je tzv. nonverbální komunikace - tzv. mimoslovní sdělení. Když s někým hovoříme, pak zároveň mluvíme očima, výrazem obličeje, svým postojem, gesty, přiblížením či oddálením se, apod. V rozhovoru můžeme zaznamenat jeho emocionální hloubku (Křivohlavý, 1991). Helena Haškovcová charakterizovala kvalitní komunikaci jako „podávání spolehlivých informací, srozumitelnost, vstřícnost a takt“ (1998, s.13). „K základním slovům při komunikaci patří užívání slov - dobrý den, prosím, děkuji a na shledanou“ (Haškovcová, 1998, s.15). Zdravotník je k pacientovi v dominantní roli. Nemocný si málokdy bude stěžovat na nevhodné chování personálu, pokud je závislý na jejich péči. Zde je nutná zpětná vazba, která nám pomůže při případných problémech během komunikace. Zdravotník musí naopak profesionálním chováním překonat případné negativní chování ze strany pacienta (Haškovcová, 1998). Při úvodním rozhovoru je nutné, aby si sestra získala pacientovu důvěru, navodila „přátelskou“ atmosféru. Nejenom slovy, ale i nonverbální komunikací můžeme vyjádřit svůj zájem o pacienta. Při jeho naslouchání je zapotřebí nejen slyšet, ale i „číst mezi řádky“. Např. pacient si stěžuje na personál, nespolupracuje, je agresivní. Jeho vnitřní já přitom může jen volat o pomoc: mám strach, jsem sám, udělejte něco! Zde by nám měl již pomoci odborný pracovník, dle možností psycholog či pastorační pracovník (Křivohlavý, 1991). Zdravotníci by měli znát kontakt na kompetentní osobu, která je schopna pomoci a uspokojit tyto potřeby.
30
5.4
Vzdělávání sester
Vzdělání a schopnost orientace ve více oborech lidské činnosti může být pro komunikaci s pacienty při řešení jejich problémů velkou pomocí. Užitečné k uspokojení spirituálních potřeb pacienta mohou být i základní znalosti z náboženské oblasti. Velmi důležité proto je, aby byl zdravotník, který se pouští do osobního spirituálního rozhovoru s pacientem, vyrovnaný sám se sebou a vedl pokud možno harmonický a plnohodnotný život. Jen tak totiž dokáže (může) být pro pacienta hledajícího oporu autentický. Proto by ani on neměl naplňování svých spirituálních potřeb zanedbávat. Většina zdravotníků se nerada pouští do duchovních rozhovorů, neumí na ně reagovat. Podle Aleše Opatrného: „Pro poskytnutí základní pomoci v spirituální oblasti je do jisté míry vybaven každý zralý člověk. Každý může poskytnout příležitost k chápajícímu rozhovoru. V něm si nemocný ujasňuje svoje pocity, pochyby a otázky“ (2003, s.36). V rámci osnov středních, vyšších a vysokých zdravotnických škol je v předmětech psychologie, komunikace, etika a ošetřovatelství probíráno i uspokojování spirituálních potřeb pacienta. Konkrétní probírání tohoto tématu je však v kompetenci školy a nakonec i v rukou samotného pedagoga. V roce 2008, 2009 a 2011 proběhly pod záštitou IPVZ kursy spirituální péče ve zdravotnictví. Také některé nemocnice pro své zaměstnance pořádají kursy spirituální péče. Velmi důležitá je edukace sester v rozpoznávání spirituálních potřeb pacientů v rámci ošetřovatelské péče, např. odebíráním spirituální anamnézy.
31
6
Uspokojování spirituálních potřeb pacientů Uspokojování spirituálních potřeb je pro zdravotníky nově se rozvíjející oblastí
péče. V dnešním holistickém pojetí ošetřovatelství je nutný takový přístup k pacientům, který respektuje základní principy života a člověkem se zaobírá v jeho komplexnosti. Na personál to klade zvýšené nároky. Uspokojení spirituality u členů náboženské společnosti je jednodušší, jelikož právě v ní se zpravidla překrývá s duchovními potřebami. Často si sami pacienti nechají zavolat svého duchovního a s ním řeší svoje problémy. Těžší situace nastává u lidí, kteří se nehlásí k žádnému náboženství. Ti mají spirituální potřeby ve smyslu existence, smyslu života, provinění či usmíření. Kladou si i duchovní otázky, které však nemají během hospitalizace s kým probrat. Podle Aleše Opatrného je zásadním úkolem na cestě k závěru života smíření a to: „Se sebou samým, s během a náplní vlastního života. S bližními, kteří už zemřeli. S bližními, kteří žijí. Případně u věřícího příslušníka monoteistických náboženství s Bohem“ (2003, s.6).
6.1
Úloha sestry při naplňování spirituálních potřeb
První a nejčastější kontakt s nemocným mívají zdravotní sestry. Ty mají k pacientovi nejblíže, jsou s ním v nejužším kontaktu. Mohou proto lépe, než kdokoli jiný ze zdravotnického týmu poznat pacientovo vnitřní rozpoložení. Proto profesní sesterská organizace NANDA definuje v rámci ošetřovatelské diagnózy také pojmy „duchovní nouze, porušená religiozita, konflikt v rozhodování.“ Tyto pojmy patří pod doménu „Životní princip“ a spadají pod ošetřovatelské problémy v oblasti souladu nebo rovnováhy mezi hodnotami, přesvědčením a činy člověka (Marečková, 2006). Oblast spirituality tedy spadá do kompetence zdravotní sestry. Ta by proto měla být schopná spirituální potřeby svých pacientů identifikovat. Patřičné vzdělání, komunikační schopnosti, vnitřní intuice, osobní autenticita, důvěryhodnost a zkušenosti nabyté praxí, by
32
jí v tom mohly být nápomocny. „Podle Michaela Balinta8 první lék který má lékař k dispozici, je jeho vlastní osobnost a jeho chování“ (Halík, 1993, s.36). Všichni, kdo přicházejí do kontaktu s nemocnými, se musí naučit naslouchat. Pacient se vyjadřuje nejen slovy, ale i svým chováním. Konfrontována opravdovým zájmem a laskavým slovem většina pacientů jen pookřeje. Marie de Hennezel v celé své knize - „Smrt zblízka: umírající nás učí žít“ zdůrazňuje, že v kontaktu s nemocným je nenahraditelný i dotyk rukou. „Člověk tak cítí, že se skutečně s někým setkává“ (1997, s. 118). Stává se dokonce, že člověk lpí na své nemoci proto, že je mu během ní věnována větší pozornost a péče, než obyčejně. Choroba může pro některé být únikem z nepříznivé reality. Erudovaný zdravotník by takové problémy měl být schopen rozpoznat a citlivě na ně reagovat. I těm nejschopnějším zdravotníkům musí být k dispozici odborní pracovníci jako např. psycholog či pastor. Člověk je vinou své nemoci vyřazen z běžného života, ze své práce, z koníčků i vztahů. Může zažívat pocit méněcennosti, klade si otázky o smyslu života a pokud je na něm někdo závislý, objevují se i chmurné myšlenky na budoucnost. Při hospitalizaci se dostává do zcela neznámého prostředí, které negativní dopad choroby na jeho psychiku ještě znásobí. I z tohoto důvodu by měl mít nemocný jistotu, že na svou nemoc a těžkosti s ní spojené není sám. Potřebuje někoho, kdo mu dokáže naslouchat, pochopit jej a koho nerozhází jeho špatná nálada. Možnost komunikovat své starosti a strachy s někým neutrálním mívá na léčebný proces pacientů velice pozitivní dopad. Důležitý při tom je vztah důvěry a možnost hovořit o všech tématech. Pacient potřebuje být ubezpečen, že je stále ještě užitečný a že jeho život má stále ještě smysl. Důležité pro něj je i také stálé spojení s vnějším světem. Stálý kontakt s rodinou a jejími starostmi mu alespoň na chvíli může pomoci zapomenout na starosti vlastní. Při přenášení starostí na nemocného však člověk musí projevit dostatek citlivosti a taktu. V terminálních fázích nemoci se však už pacient uzavírá sám do sebe a jeho zájem o okolní svět se výrazným způsobem snižuje.
8
Maďarský psychoanalytik, teoretik moderního lékařství , (1896-1970).
33
6.2
Odebírání spirituální anamnézy
V mnoha zemích světa je péče o spirituální potřeby pacienta samozřejmostí. Personál se při přijetí pacienta zeptá, zda si přeje některou z forem duchovní péče. Některá naše zdravotnická zařízení už s podobnou otázkou rovněž počítají. Na rozpacích však při jejich kladení bývá nejen pacient, ale i zdravotník sám. Nabízení spirituální péče vyžaduje určitý stupeň taktu a dovednosti. Proto je nutné soustavně seznamovat zdravotnický personál i s touto možností pomoci a s vhodnými způsoby k jejímu uskutečňování (Kalvínská, 2008, b).
Spiritualitu je možno u pacientů zjistit třemi způsoby:
Vyčkat, až pacient sám projeví zájem.
Požádat pacienta, aby vyplnil dotazník s otázkami zaměřenými na spirituální péči.
Ponechat na zdravotníkovi, aby sám provedl základní rozhovor o duchovní službě.
Ve světě při odebírání spirituální anamnézy nejčastěji používají návody FICA a HOPE. Dotazník FICA vypracovala Christina Puchalski, písmena v této zkratce jsou iniciálami názvů čtyř oblastí, na které by se měl zdravotník při odebírání anamnézy zaměřit. F(Faith)-víra či náboženské přesvědčení, I(Importace)-důležitost v životě pacienta, C(Community)-zasazení v nějakém společenství, A(Address)-využití spirituality v péči. Dotazník HOPE začíná na obecnější rovině. H(Hope)-naděje, smysl života, O(Organized religion)-význam organizovaného náboženství, P(Personal spirituality and practices)-osobní spiritualita a její praktikování, E(Effect on medical care)-dopad spirituality na zdravotní péči. Na otázky zodpovězené v začlenění do těchto skupin může již odborník navázat osobním rozhovorem s pacientem (Špaček, 2007).
6.3
Duchovní potřeby hospitalizovaného pacienta
Otázky po existenci Boha patří k životu. Nemoc, strádání a nouze člověka nutí zabývat se jimi ještě intenzivněji. Náboženství svými odpověďmi na otázky po Bohu a smyslu života může proto výrazným způsobem přispět k uspokojení jedné z nejnaléhavějších potřeb člověka. 34
Uspokojení náboženských potřeb se nejčastěji děje prostřednictvím duchovního církve, ke které se nemocný hlásí. O jeho návštěvu v nemocnici může požádat buď on sám, nebo jeho příbuzní. Pokud nemocný neví jak na to nebo na koho se obrátit, měl by být zdravotnický personál schopen mu pomoci. Jestliže s daným zařízením spolupracuje nemocniční kaplan, může tuto úlohu přenést na něj. Ten se mu pak už bude věnovat sám, nebo na jeho žádost kontaktuje konkrétního kněze dané církve. V Chartě pracovníků ve zdravotnictví v článku 109. je psáno: „Zdravotnický pracovník má ukázat maximální ochotu podporovat a přijmout žádost nemocného o náboženskou pomoc. Kde nemůže takovou pomoc poskytnout pastorační pracovník, musí ji poskytnout zdravotnický pracovník, a to při plném respektování svobody a náboženského vyznání pacienta a s vědomím, že při provádění tohoto úkolu nijak nezanedbává zdravotnickou pomoc ve vlastním smyslu“ (Papežská rada pro pastoraci mezi zdravotníky Charta pracovníků ve zdravotnictví, 1996, s. 76).
35
7
Pastorační, kaplanská služba
7.1
Pastorační, kaplanská služba ve světě
7.1.1
Historie kaplanské služby
První zmínky o duchovní službě nemocným nelze najít. Náboženství a medicína k sobě patřily již od pradávna. Lidé věděli, že s léčbou těla úzce souvisí i léčba duše. Až v posledních desetiletích šla „péče o duši“ jaksi stranou. Díky velkému rozvoji techniky se medicína podstatně posunula kupředu. V nemocnicích se „opravují těla“ a na lidské duchovno nezbývá čas ani energie. Za průkopníka v kaplanství a klinickém pastoračním vzdělávání je považován Anton Theophilus Boisen. V roce 1930 byla v USA přijata ústava, pravidla a ustanovující listina „Rady pro klinické vzdělávání teologických studentů“ a v roce 1967 vznikla „Asociace pro klinické pastorační vzdělávání“ (Modely,2008). Z USA se vize nemocničních kaplanů rozšířila po severní Americe a postupně i celém světě. Současné zařazování kaplana do zdravotnického týmu vychází z potřeb jak akutní medicíny tak paliativní péče. Tato péče v sobě zahrnuje práci lékaře, zdravotní sestry a dalších zdravotnických pracovníků, kteří mají nezbytnou kvalifikaci k řešení fyzických, psychologických a duchovních potřeb pacienta a rodiny (Opatrná, 2006). „Již v roce 1948 bylo ve Velké Británii uzákoněno, že každá nemocnice musí mít svého kaplana. Ti jsou jako ostatní zaměstnanci placeni ze státního rozpočtu. Duchovní péče má křesťanské kořeny a proto jsou nemocniční kaplani téměř výhradně křesťané“ (Opatrná, 2007, s.81).
36
7.1.2
Evropské kaplanství
V říjnu 1990 se v Berlíně konala 1. evropská konzultace evropských kaplanů. Zúčastnilo se jí 11 osobností. Kaplani se poté scházeli zhruba každý rok. Účastníků a spolupracujících zemí přibývalo, až v roce 2000 na 6. konzultaci v Řecku se 23 účastníků z 15 evropských zemí rozhodlo o vytvoření „Evropské sítě nemocničních kaplanů“. Byla založena „Asociace kaplanství pro nemocnice“ a o dva roky později byly ve Finsku schváleny „Standardy pro kaplanství zdravotní péče v Evropě“ (The Association,2002). Tyto standardy a další aktuality o kaplanství lze najít aktuálně na webových stránkách - www.eurochaplains.org.
7.2
Pastorační, kaplanská služba v Čechách
„Myšlenka zavést pastoraci do nemocnic a zdravotních zařízení vznikla na půdě ERC v ČR. Podnětem k rozvíjení tohoto projektu byly zahraniční zkušeností ze zemí Evropské unie a USA, kde pastorace v nemocnicích je pevnou součástí komplexní péče o pacienta, kterému je poskytována péče o tělo, ducha i duši. ERC navázala rozhovory s Českou biskupskou konferencí římsko-katolické církve, které byly završeny v roce 2006 podepsáním Dohody o poskytování pastorační péče v nemocnicích a zdravotních zařízeních“ (Dohoda, 2006).
První kaplankou v Čechách se na podzim roku 1997 stala MUDr. Mgr. Marie Opatrná, PhD, a to na Onkologické klinice 1. LF UK a VFN v Praze. V Čechách zatím není pro osoby provádějící nemocniční pastorační péči jednotné pojmenování. Nejčastěji se používají výrazy pastorační pracovník/asistent, nemocniční kaplan či poskytovatel spirituální péče.
V rámci Společnosti lékařské etiky České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně byla v květnu 2006 založena Sekce krizové asistence, jejímž předsedou se stal doc. MUDr. Mgr. Jan Payne, PhD. Sekce má mimo jiné za úkol podporovat rozvíjení spirituální péče v nemocnicích. Jejími členy jsou zdravotníci a teologové. Pracují na přípravě vzdělávacích programů a zprostředkovávají komunikaci s kolegy v daném oboru na zahraničních fakultách. 37
Jako další společnost zabývající se lidskou spiritualitou je Česká společnost pro klinickou pastorační péči. ČSKKP je dobrovolné sdružení lékařů, vysokoškoláků-nelékařů (nemocniční kaplani, teologové) a ostatních pracovníků ve zdravotnictví, kteří se zajímají o klinickou pastorační péči poskytovanou v rámci celkové péče o pacienta. ČSKKP je autonomní organizační složkou České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, která je právnickou osobou, působící na území České republiky a jejímž sídlem je Praha. Zakládající schůze České společnosti pro klinickou pastorační péči České lékařské společnosti J.E.Purkyně proběhla 14. února 2009. Koncem roku 2009 byla však činnost společnosti pozastavena (Stanovy, 2008).
7.2.1
Vzdělání nemocničního kaplana v Čechách
Vzdělávání by se mělo řídit „Standardy pro poskytování nemocniční kaplanské služby v Evropě“, které byly schváleny v roce 2002 ve Finsku. Ti, kteří pracují v nemocniční kaplanské službě, procházejí po celou dobu své služby profesionálním výcvikem. Tento proces zahrnuje:
teologické a pastorační vzdělávání a reflexi
informovanost o zdravotní péči
praktickou/klinickou supervizi
duchovní vedení
20. listopadu 2006 v Praze byla podepsána „Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví v České republice.“ Zde byly schváleny kvalifikační předpoklady nemocničního kaplana, příloha č.8 (Dohoda,2006).
V roce 2007-2008 se v Praze uskutečnil první kurs s názvem „Nemocniční kaplan“. Absolvovali ho zájemci o kaplanskou práci s předchozím bakalářským nebo magisterským vzděláním v oborech teologie, psychologie nebo sociální práce, kteří budou působit v nemocnicích, LDN, či jiných zdravotnických zařízeních jako „nemocniční kaplani.“ Projekt byl připraven kolektivem pracovníků Evangelické teologické fakulty a 1. a 2. LF UK v Praze. Účastníci kurzu po jeho absolvování obdrželi certifikát udělený rektorem UK. Přes veškeré snahy se však tento kurs do dnešního dne nepodařilo zopakovat. 38
7.3
Smysl práce a přínos pro nemocné
Kaplani jsou k dispozici nemocničním pacientům, příbuzným a dalším blízkým osobám, návštěvám a také personálu. Nemocniční kaplan není vybaven jen teologickým vzděláním, nýbrž i základními znalostmi psychologa a sociálního pracovníka "v terénu". Nezasahuje však do kompetencí farářů, psychologů nebo psychiatrů. Dokáže řešit běžné problémy pacientů v nemocnicích, které nespadají do medicínské oblasti a v případě nutnosti umí rozeznat krizový stav a zprostředkovat kontakt s odborníkem.
„Duchovní dané církve, kam pacient náleží plní své duchovní povinnosti. Vyškolený pastorační pracovník působí na spirituální úrovni. Ta zahrnuje psychologickou, etickou, sociální, duchovní, … úroveň. Záleží jen na pacientovi, v jaké rovině a hloubce je ochoten se otevřít a komunikovat s pastorem. Právě proto se nemocniční kaplani (na rozdíl od farářů na farnostech) nevěnují pouze úzkým skupinám církevně příslušných pacientů, ale snaží se pomoci všem pacientům ve snaze najít a pracovat se spirituálním rozměrem jejich psychiky ve snaze zlepšit vnitřní pohodu pacienta“ (Jonczy,2010).
7.4
Současný stav kaplanské služby
Péče o spirituální potřeby pacientů je v dnešním zdravotnictví v Čechách na velmi rozdílné úrovni. Jsou nemocnice a oddělení, kde čtyřiadvacet hodin denně funguje odborný pracovník, jinde se o kaplana jak se říká ani nezavadí. Často přitom jde o oddělení s velkou úmrtností pacientů. Při mých osobních návštěvách v pražských nemocnicích jsem zjistila, že umožnění přístupu nemocničního kaplana záleží nejenom na vedení nemocnice, ale i na samotném vedení daného oddělení. Přitom z článku zveřejněného Evou Kalvínskou v časopise Praktický lékař pod názvem „Rozvíjení spirituální péče ve FN v Motole“ vyplývá, že podle statistik zpracovaných v létech 2008-2009 zájem o tuto službu ze strany pacientů, příbuzných, ale i zdravotníků velmi stoupá (Kalvínská, 2010). Na financování kaplanů se v největší míře podílejí jejich církve, které je výkonem kaplanské služby pověřují. Jen malé procento současných kaplanů bývá financováno z peněz zdravotnických zařízení. Pojišťovny tuto činnost zatím neproplácejí.
39
8
Akreditace nemocnic a spirituální péče Nemocnice, které chtějí být akreditovány podle „Mezinárodních nemocničních
akreditačních standardů“ stanovených „Joint Commission International“, již musí se službou uspokojování spirituálních potřeb pacientů počítat zcela automaticky. Každé zařízení tohoto typu pak musí pacientovi, anebo jeho blízkým na jejich žádost poskytnout odborníka, který bude schopen uspokojit jeho spirituální či náboženské potřeby. K tomuto účelu je vypracován postup zajišťování duchovních či spirituálních potřeb, který musí být dodržován. Jak je stanoveno v odstavci PRF.1.1.1 (Práva pacientů a jejich blízkých), v nemocnici má být zaveden postup, který umožňuje uspokojit požadavky pacientů a jejich blízkých na poskytnutí duchovních služeb či podobné požadavky, vyplývající z pacientových spirituálních potřeb a náboženského přesvědčení. Nově je zde doplněno právo pacienta na zajištění duchovní služby v případě náboženství, které není v dané zemi obvyklé (Joint Commission International, 2008).
40
PRAKTICKÁ ČÁST
9
Problém průzkumu V naší práci bychom se chtěli zabývat problémem uspokojování spirituálních
potřeb pacientů.
Mají sestry kvalifikovanou představu o tom, co je to spiritualita člověka?
Pokládají sestry uspokojování spirituálních potřeb pacienta za součást celkové péče?
Dokáží sestry uspokojit spirituální potřeby pacientů?
Mají sestry potřebu se vzdělávat v oblasti spirituálních potřeb?
41
9.1
Cíle práce a hypotézy průzkumu
Cíl práce Tato práce je zaměřena na problematiku uspokojování spirituálních potřeb pacientů. Cílem práce jako celku je zjistit, jaký postoj zaujímají sestry k tomuto tématu. Stanovili jsme tyto cíle a hypotézy:
Cíl č.1: Zjistit, zda je pro sestry důležité zjišťovat a uspokojovat spirituální potřeby u pacientů. Cíl č.2: Zmapovat, v jaké míře je z pohledu sester dostupná kaplanská či spirituální služba. Cíl č.3: Zjistit, zda působení kaplana/spirituálního pracovníka má z pohledu sester vliv na větší aktivitu pacienta k léčbě.
Hypotézy průzkumu Na základě výzkumného problému a výzkumného cíle jsme zformulovali následující hypotézy: Hypotéza č. 1: Předpokládáme, že více než polovina sester považuje za důležité zjišťovat spirituální potřeby u pacientů. K této hypotéze se vztahuje otázka č. 7, 9, 10. Hypotéza č. 2: Předpokládáme, že více než polovina sester považuje za důležité uspokojovat spirituální potřeby u pacientů. K této hypotéze se vztahuje otázka č. 11, 12. Hypotéza č. 3: Předpokládáme, že více než polovina sester je informována o možné dostupnosti kaplanské či spirituální služby. K této hypotéze se vztahuje otázka č. 13, 14, 15. Hypotéza č. 4: Předpokládáme, že z pohledu sester má po návštěvě kaplana/spirituálního pracovníka aktivnější přístup k léčbě více než polovina pacientů. K této hypotéze se vztahuje otázka č. 16. 42
9.2
Metodika průzkumu
9.2.1
Dotazník
V praktické části jsme se zaměřili na postoje sester k problematice spirituality pacientů.
Základní empirickou metodou byla metoda dotazníku. Na získání potřebných údajů jsme použili vlastní dotazník, příloha č. 7. Dotazník obsahuje 17 položek a je anonymní. Z celkového počtu 17 položek je 12 uzavřených s jedinou možností odpovědi - otázky č. 1,2,4,5,6,7,9,10,11,12,13,15. Dále jsou 4 položky polouzavřené, které jsou kombinací uzavřené a volné otázky - otázky č. 3,14,16,17. Otevřená položka je jen jedna - otázka č. 8. Tato otázka ponechává zcela na respondentovi, jak odpoví.
Dotazník má obecnou část - zahrnuje otázky pohlaví, věku, vzdělání a zaměstnání respondenta. Zbylé otázky jsou průzkumné, zjišťující ošetřovatelské informace a postoje sester k otázkám spirituality. V našem výzkumu jsme vzhledem k zastoupení mužů ve výzkumném vzorku zdravotnického personálu uváděli jednotný termín sestra pro muže i ženy. Před realizací dotazníkového šetření jsme písemně požádali náměstky pro ošetřovatelství vybraných nemocnic o povolení sběru dat k výzkumu. Stejnou cestou jsme o povolení jsme požádali i vrchní sestry, na jejichž odděleních měl být průzkum uskutečněn. K žádostem jsme připojili vzor dotazníku pro sestry. Po schválení žádostí jsem dotazníky osobně roznesla po jednotlivých stanicích a požádala staniční sestry o jejich distribuci mezi zdravotnický personál. Při té příležitosti byl s nimi dohodnut termín sběru dotazníků. Respondenti dotazníky vyplnili podle svého vlastního mínění. Vyplněné dotazníky jsme archivovali v programu Microsoft Excel.
43
9.2.2
Rozhovor
Další metodou zjišťování informací, kterou jsme v rámci našeho průzkumu použili, byla metoda polostandardizovaného rozhovoru. Rozhovory jsme vedli s kaplany pražských nemocnic. Část otázek byla připravena a pokládána všem tázaným, zbývající část rozhovoru vyplynula ze situace. Poznatky z rozhovorů byly v průběhu rozhovoru zapisovány a později použity v naší práci.
9.3
Charakteristika výběrového souboru
Základní soubor pro potřeby našeho výzkumu tvořily sestry. Výběr respondentů byl záměrný. Kritériem jejich výběru byl zaměstnanecký poměr na standardním oddělení pro dospělé v pražské fakultní nemocnici. V období leden-únor 2011 bylo rozdáno140 dotazníků. Uvedené výsledky výzkumu ukazují, že z celkového počtu 140 (100%) rozdaných dotazníků bylo ochotno odpovědět 133 (95%) sester. Všechny vrácené dotazníky byly použity ke zpracování. Výzkumný soubor tedy tvoří 133 respondentů. Na dotazník odpověděly sestry z FN v Motole a to počtem 47 sester (35%), z VFN v Praze počtem 44 sester (33%) a z Fakultní Thomayerovy nemocnice počtem 42 sester (32%).
44
10
Výsledky průzkumu
10.1
Interpretace výsledků průzkumu
Ve své práci jsme se snažili o splnění cílů a potvrzení či vyvrácení vytyčených hypotéz. Prvním cílem, který jsme si v souvislosti s námi zpracovávaným tématem vytyčili byla snaha ověřit, zda je pro sestry důležité zjišťovat a uspokojovat spirituální potřeby u pacientů. S tímto cílem souvisí hypotéza č. 1, 2. Dalším cílem bylo zjistit, jak je z pohledu sester v nemocnicích dostupná kaplanská či spirituální služba. S tímto cílem souvisí hypotéza č. 3. Posledním cílem bylo prozkoumat, zda má z pohledu sester působení kaplana/spirituálního pracovníka vliv na aktivnější přístup pacientů k léčbě. S tímto cílem souvisí hypotéza č. 4. Všechny cíle se nám podařilo splnit.
Analýza výsledků otázky č. 1. Otázka č. 1: Vaše pohlaví? Z celkového počtu 133 (100%) tázaných odpovědělo 125 žen (94%) a 8 mužů (6%).
Vaše pohlaví?
150 100 50
žena muž
125
8
0
Graf č. 1 - Vaše pohlaví?
45
Analýza výsledků otázky č. 2. Otázka č. 2: Kolik let pracujete ve zdravotnictví? Graf č. 2 znázorňuje délku praxe ve zdravotnictví. Pro přehlednost je praxe respondentů uspořádána do kategorií daných věkem respondentů, přičemž do skupiny se zaměstnaneckým poměrem do pěti let spadá 40 respondentů (30%), do skupiny zaměstnané do 10 let 20 respondentů (15%), do skupiny zaměstnaných do 20 let 35 respondentů (26%) a do skupiny nad 20 let 38 respondentů (29 %). Nejsilněji jsou tedy zastoupeny mladé absolventky školy a sestry s velmi dlouhou dobou praxe.
Kolik let pracujete ve zdravotnictví?
40
40 30
35
38
20
20
do pěti let do deseti let do dvaceti let více než dvacet let
10 0
Graf č. 2 - Kolik let pracujete ve zdravotnictví?
Analýza výsledků otázky č. 3: Otázka č. 3: Vaše nejvyšší dosažené vzdělání? Z celkového počtu 133 respondentů jich má 95 (60%) střední odborné vzdělání. Střední odborné se specializací má 24 (15%) respondentů. Vyšší odborné vzdělání má 26 (17%) respondentů a vysokoškolské 12 (8%). Podrobně na grafu č. 3.
46
Vaše nejvyšší dosažené vzdělání?
100 90 80 70 60 50 40 30 20 10
střední odborné
95
vyšší odborné vysokoškolské
26 12
24
střední odborné+specializace
0 1
Graf č. 3 - Vaše nejvyšší dosažené vzdělání?
Tabulka č. 1 zobrazuje specializace respondentů. Sester se specializací je 24 (100%). Nejvíce je zastoupena specializace chirurgická - 8 (34%), dále interní péče - 6 (25%), dětská sestra 3 (13%). Specializace v oboru - ARIP, fyzioterapeut, geriatrie, gynekologie, management, neurologie, onkologie je zastoupena vždy jedním respondentem (po 4%).
Tabulka č. 1 - Specializace sester Specializace sester
absolutní počet
relativní počet
•
ARIP
6
25%
•
fyzioterapeut
1
4%
•
PSS-chirurgie
8
34%
•
PSS-dětská sestra
3
13%
•
PSS-geriatrie
1
4%
•
PSS-gynekologie
1
4%
•
PSS-interní péče
1
4%
•
PSS-management
1
4%
•
PSS-neurologie
1
4%
•
PSS-onkologie
1
4%
47
Analýza výsledků otázky č. 4: Otázka č. 4: Na jakém oddělení pracujete? Graf č. 4 znázorňuje, že na chirurgii pracuje 17 (13%) a na interním oddělení 51 (38%) resp. Další skupina je z LDN a geriatrie, která čítá 9 (7%) osob. Na neurologii pracuje 11 (8%) respondentů. Z onkologie odpovědělo 30 (23%) sester. A na pneumologii pracuje 15 (11%) respondentů.
Na jakém oddělení pracujete?
60 50
chirurgické interní
51
40
LDN,geriatrické
30
10
neurologické onkologické
30
20
17
11
9
15
pneumologické
0 1
Graf č. 4 - Na jakém oddělení pracujete?
Analýza výsledků otázky č. 5: Otázka č. 5: Používáte ošetřovatelskou dokumentaci? Všech 133 respondentů (100%) odpovědělo ano. Grafické znázornění tohoto jednoznačného výsledku ovšem nemá význam.
Analýza výsledků otázky č. 6: Otázka č. 6: Je na vašem pracovišti realizován ošetřovatelský proces? Ze skupiny 133 (100%) dotázaných odpovědělo souhlasně 130 (97%). Zamítavou odpověď udali 2 (2%) dotázaní a 1 (1%) odpověděl nevím. K analýze této otázky patří graf č. 5.
48
Je na Vašem oddělení realizován ošetřovatelský proces?
140 120 100 80 60 40 20 0
130
ano ne nevím
2
1
1
Graf č. 5 - Je na vašem pracovišti realizován ošetřovatelský proces?
V první hypotéze jsme předpokládali, že více než polovina sester považuje za důležité zjišťovat spirituální potřeby u pacientů. K této hypotéze se vztahovala otázka č. 7, 9, 10.
Analýza výsledků otázky č. 7: Otázka č. 7: Zjišťujete v rámci dokumentace spirituální či duchovní potřeby P/K? Z grafu č. 6 je patrné, že spirituální či duchovní potřeby se zjišťují na pracovištích 69 (52%) respondentů, zamítavou odpověď dalo 59 (44%) respondentů a 5 (4%) respondentů nevědělo, zda se tyto potřeby zjišťují. Znázorněno na grafu č. 6.
Zjišťujete v rámci dokumentace spirituální či duchovní potřeby P/K?
80 60
69
ano ne nevím
59
40 20
5
0 1
Graf č. 6 - Zjišťujete v rámci dokumentace spirituální či duchovní potřeby P/K? 49
Analýza výsledků otázky č. 8:
Otázka č. 8: Co si představujete pod pojmem „spirituální potřeby“? Zpracování této položky bylo nejnáročnější. Jedná se o otevřenou otázku a každý respondent odpovídá jen podle svého uvážení. Odpověď nevím, napsali 4 (3%) respondenti, správnou odpověď udalo 96 (72%) respondentů,špatných odpovědí bylo od 9 (7%) sester a žádnou odpověď jsme nezískali od 24 (18%) respondentů. (viz graf č. 7.)
Co si představujete pod pojmem „spirituální potřeby“?
100 90
96
80 70
nevím správná odpověď špatná odpověď žádná odpověď
60 50 40 30 20 10
9
4
24
0 1
Graf č. 7 - Co si představujete pod pojmem „spirituální potřeby“?
Správné odpovědi od 96 (100%) respondentů jsou znázorněny v tabulce č. 2. Počet odpovědí s počtem respondentů nesouhlasí, protože několik respondentů udalo ve svých odpovědích více možností. Odpovědi, jichž bylo celkem 25 typů, jsou uvedeny v tabulce č. 2. Nejvíce respondentů - 29 (22%) uvedlo, že pojem „spirituální potřeby“ znamená především duchovní potřeby. Další veliká skupina - 21 (16%) respondentů odpověděla, že jde o potřeby psychického rázu. Z odpovědí lze vypozorovat, že naprostá většina sester považuje spirituální potřeby za synonymum pro potřeby duchovní, či psychické. 9 (7%) respondentů považuje spirituální potřeby za potřeby sociálního kontaktu pacientů. 7 (5%) respondentů vnímá spiritualitu jako péči o nevyléčitelně nemocné; jiní zase jako synonymum pro pocit touhy někam patřit; někteří v ní mylně spatřují zpověď, 50
křest, poslední pomazání, či modlitbu. 5 (4%) respondentů se spirituálními potřebami ztotožňuje náboženství, víru, anebo potřeby věřících, či dlouhodobě nemocných, jiní ji uvádějí do vztahu s oblékáním, jídlem a hygienou. 3 (2%) respondenti uvedli v souvislosti se spiritualitou čtení bible, podporu příbuzných a psychologický rozhovor s pacienty. 2 (2%) respondenti spojují spirituální potřeby s bohoslužbou, či s intimními potřebami člověka bez ohledu na jeho vyznání. Někteří respondenti ji chápou jako pocit osamění, či pochopení bytí, nemoci a smrti, jiní mají za to, že jde o pomoc pacientům při závažné chorobě. 1 (1%) respondent vnímá spiritualitu jako lásku a nutnost cítit Boží přítomnost; další jako rozhovor o Bohu, pocit smutku; strachu, či přání pacienta navázat užší kontakt, pro jednoho respondenta je spiritualita vyjádřením jeho vlastního já.
51
Tabulka č. 2 - Představa pojmu „spirituální potřeby“
Představa pojmu „spirituální potřeby“
absolutní počet
relativní počet
•
bohoslužba
2
2%
•
čtení bible
3
2%
•
duchovní potřeby
29
22%
•
láska
1
1%
•
náboženství, víra, jen pro věřící
5
4%
•
nutnost cítit Boží přítomnost
1
1%
•
osamocenost
2
2%
•
péče o nevyléčitelně nemocné
7
5%
•
pocit někam patřit
7
5%
•
podpora příbuzných
3
2%
•
pochopení bytí, nemoci, smrti
2
2%
•
pomoc při závažné chorobě
2
2%
•
potřeba komunikace
9
7%
•
potřeby dlouhodobě nemocných
5
4%
•
psychické potřeby P/K
21
16%
•
psychologický rozhovor s P/K
3
2%
•
rozhovor o Bohu
1
1%
•
smutek
1
1%
•
sociální stránka P/K
9
7%
•
strach
1
1%
•
vyjádření svého já
1
1%
• •
využití Prostoru ticha,kaple zakrývání vlasů, omezení v jídle, jiná hygienická opatření zklidnění P/K
2
2%
5
4%
2
2%
zpověď, křest, poslední pomazání, modlitba
7
5%
• •
52
Analýza výsledků otázky č. 9: Otázka č. 9: Považujete zjišťování spirituálních či duchovních potřeb u P/K za důležité? Na grafu č. 8 je patrné, že 93 (70%) respondentů považuje zjišťování spirituálních potřeb za důležité. Zápornou odpovědí se vyjádřilo 17 (13%) a odpovědí nevím 23 (17%) respondentů.
Považujete zjišťování spirituálních či duchovních potřeb u P/K za důležité?
100 80
93
ano
60
ne
40
nevím
20
17
23
0 1
Graf č. 8 - Považujete zjišťování spirituálních či duchovních potřeb u P/K za důležité?
Analýza výsledků otázky č. 10:
Otázka č. 10: Je pro vás nepříjemné ptát se P/K na toto téma? Na tuto otázku odpovědělo 71 sester (53%) záporně. To znamená, že jim nedělá potíže mluvit o vnitřních pocitech či problémech s pacienty, což je jistě další velmi povzbuzující informace. 37 (28%) dotázaných odpovědělo někdy a 22 (17%) odpovídajícím činí takový rozhovor potíže. Jen 3 (2%) respondenti nevěděli jak odpovědět. Vše je znázorněno v grafu č. 9.
53
Je pro vás nepříjemné ptát se P/K na toto téma?
80
40 20
ano
71
60
ne někdy
37 22
3
nevím
0 1
Graf č. 9 - Je pro vás nepříjemné ptát se P/K na toto téma?
Ze všech odpovědí je patrné, že se hypotéza č. 1 potvrdila. U všech odpovědí převažuje názor, že více než polovina sester považuje za důležité zjišťovat spirituální potřeby u pacientů. Hypotéza č. 1 se potvrdila.
V hypotéze č.2 jsme předpokládali, že více než polovina sester považuje za důležité uspokojovat spirituální potřeby u pacientů. K této hypotéze se vztahuje otázka č. 11, 12.
Analýza výsledků otázky č. 11: Otázka č. 11: Považujete uspokojování spirituálních či duchovních potřeb u P/K za důležité? Kladných odpovědí bylo 90 (67%), záporných 13 (10%) a odpověď nevím zazněla jen ve 30 (23%) případech. Vše znázorněno grafem č. 10.
54
Považujete uspokojování spirituálních či duchovních potřeb u P/K za důležité?
100 80
90
ano ne nevím
60 40
13
20
30
0 1
Graf č. 10 - Považujete uspokojování spirituálních či duchovních potřeb u P/K za důležité?
Analýza výsledků otázky č. 12: Otázka č. 12: Myslíte si, že dokážete spirituální potřeby P/K uspokojit? Tato otázka se už respondentů dotýká velice osobně. S kladnou odpovědí jsme se setkali jen u 2 (2%) dotázaných. Odpověď spíše ano jsme získali od 7 (5%) respondentů, zamítavou odpověď jsme dostali od 41 (31%) respondentů. Vyjádření spíše ne se vyskytlo v 52 (39%) odpovědích a odpověď nevím u 31(23%) resp. Znázorněno na grafu č. 11.
Myslíte si, že dokážete tyto potřeby u P/K uspokojit?
60 50
52
ano
40 30
ne
31
20 10
spíše ano
41
2
spíše ne nevím
7
0 1
Graf č. 11 - Myslíte si, že dokážete spirituální potřeby P/K uspokojit? 55
Zjištění k druhé hypotéze bychom shrnuli asi takto. Více než polovina tázaných, přesně 90%, považuje uspokojování těchto potřeb za důležité. Doplňující otázka k této hypotéze nám však dala jasně najevo, že sestry o uspokojení těchto potřeb nic nevědí a možná ani vědět nechtějí. To podrobíme rozboru o něco dále.
Hypotéza č. 2 se potvrdila.
Hypotéza č. 3: Předpokládáme, že více než polovina sester je informována o možné dostupnosti kaplanské či spirituální služby. K této hypotéze se vztahovala otázka č. 13, 14, 15.
Analýza výsledků otázky č. 13: Otázka č. 13: Je na Vašem oddělení dostupná kaplanská či spirituální služba? Tato otázka směřovala k celkové informovanosti sester. Až 116 (87%) tázaných tvrdí, že má na oddělení dostupnou kaplanskou službu. Jenom 13 (10%) tuto možnost nemá a 4 (3%) o této možnosti neví. Viz graf č. 12.
Je na Vašem oddělení dostupná kaplanská či spirituální služba?
120 100
116 ano ne nevím
80 60 40
13
20
4
0 1
Graf č. 12 - Je na Vašem oddělení dostupná kaplanská či spirituální služba?
56
Analýza výsledků otázky č. 14: Otázka č. 14: Jak jsou P/K o možnosti návštěvy kaplana informováni? Zde respondenti většinou uváděli více možností, proto počet odpovědí nesouhlasí s celkovým počtem respondentů. Informace na příjmu získají pacienti podle 16 (7%) sester a sestra pacienty o možnosti služby kaplana informuje v 77 (36%) případech. Podle 16 (7%) sester tuto informaci podává lékař. Tak to vnímají sestry, větší váhu by při hodnocení měly odpovědi samotných pacientů. Podle mínění 86 (41%) sester získají pacienti nejvíce informací na dané téma z nástěnek. Odpověď, že informovanost na dané téma není v nemocnici dostačující, poskytlo 13 (6%) respondentů. Tato odpověď přibližně souhlasí s počtem odpovědí týkajících se nedostupnosti kaplanské služby na oddělení. Jinou možnost uvedlo 7 (3%) tázaných. Nikdo však nekonkretizoval, o jakou možnost jde. Vše na grafu č. 13.
Jak jsou P/K informování o možnosti této návštěvy?
100 80
77
60
na příjmu sestrou
86
lékařem nástěnka, letáky nejsou
40 20
16
16
13
7
jiná možnost
0 1
Graf č. 13 - Jak jsou P/K o možnosti návštěvy kaplana informováni?
Analýza výsledků otázky č. 15:
Otázka č. 15: Kontaktovala jste už někdy kaplana/spirituálního pracovníka pro P/K osobně? Kladných odpovědí o kontaktování kaplana bylo 51 (38%) a záporných bylo 82 (62%). Zobrazeno na grafu č. 14.
57
Už jste již sama kontaktovala kaplana/spirituálního pracovníka pro P/K?
100 80
82
60 40
ano ne
51
20 0 1
Graf č. 14 - Kontaktovala jste už někdy kaplana/spirituálního pracovníka pro P/K osobně?
Vyhodnocení hypotézy č. 3 bylo opět velmi přesvědčivé. Dostupnost kaplanské služby potvrzuje 87% tázaných. To, že zdravotnický personál kaplany kontaktuje, hodnotíme jako veliký úspěch. Z osobních rozhovorů se staničními sestrami vyplynulo, že nejčastěji kontaktují kaplany právě ony. Pokud se k nim přidávají ještě i ostatní sestry, svědčí to o nemalém zájmu tuto službu.
Hypotéza č. 3 se potvrdila.
Hypotéza č. 4: Předpokládáme, že z pohledu sester více než polovina pacientů projevuje po návštěvě kaplana/spirituálního pracovníka aktivnější přístup k léčbě. K této hypotéze se vztahuje otázka č. 16.
Analýza výsledků otázky č. 16: Otázka č. 16: Pociťujete u P/K, které navštěvuje kaplan/spirituální pracovník aktivnější přístup k léčbě? Tato otázka byla postavena na subjektivním pocitu jednotlivých sester. Pro objektivní hodnocení úspěšnosti kaplanské služby by bylo nutno vypracovat rozsáhlý průzkum zaměřený na pacienty. Projevy aktivnějšího přístupu pacientů k léčbě zaznamenalo 39 58
(29%) sester. Těch, které nepozorovaly žádnou změnu v postoji k léčbě, bylo 78 (59%). Jinak se vyjádřilo 16 (12%) sester. Viz graf č. 15. Každý respondent, který odpověděl jiná odpověď, zároveň napsal svůj názor. Ty jsou zpracovány grafem č. 16. Většina dotázaných sester - 7 (43%) uvedla, že u pacientů pociťují spíše smíření s koncem života. Další sestry se s potřebou spirituální péče u pacientů ještě nesetkali – 5 (31%). 2 (13%) respondenti uvedli, že návštěva kaplana může pomoci osamoceným lidem a 2 (13%) respondenti se neuměli k dané otázce vyjádřit. Pociťujete u P/K, které navštěvuje kaplan/spirituální pracovník větší aktivitu k léčbě?
80
78
60
ano ne
40
39
jiná odpověď
20
16
0 1
Graf č. 15 - Pociťujete u P/K, které navštěvuje kaplan/spirituální pracovník aktivnější přístup k léčbě?
Aktivita pacientů k léčbě - názor sester.
7 hlavně pro ty, co jsou sami
6
7
5 4
nesetkala jsem se s touto potřebou u P/K
5
3
nevím
2 1
2
2
spíše smíření s koncem života
0 1
Graf č. 16 - Aktivita pacientů k léčbě - názor sester
59
Vyhodnocení poslední hypotézy je překvapující. Celých 78% dotázaných jakýkoliv růst aktivity pacientů k léčbě nepozoruje. Hypotéza č. 4 se nepotvrdila.
Analýza výsledků otázky č. 17:
Otázka č. 17: Myslíte si, že je potřeba sestry vzdělávat i v oblasti spirituálních, duchovních potřeb? Dle grafu č. 17 je patrno, že další vzdělávání nechce 65 (49%) resp. Se vzděláváním ve spirituální oblasti souhlasilo 43 (32%) resp. Jinou odpověď udalo 25 (19%) dotázaných.
Myslíte si, že je potřeba sestry vzdělávat i v oblasti spirituálních, duchovních potřeb?
80 60
ano
65
ne
40
43
jiná odpověď
25
20 0 1
Graf č. 17 - Myslíte si, že je potřeba sestry vzdělávat i v oblasti spirituálních, duchovních potřeb?
Ve 25 případech sestry napsaly, jak si představují svoje další vzdělávání v oblasti spirituality. Kurs aromaterapie navrhly 3 (12%) sestry, vzdělávání prostřednictvím letáků doporučil 1 (4 %) respondent, 1 (4 %) respondent konstatoval, že o žádné vzdělávání zájem nemá. Nedostatkem času argumentovaly 4 (16%) sestry. Návrh k dalšímu vzdělávání prostřednictvím konferencí či seminářů uvedlo 6 (24%) respondentů. Nejčastěji se však vyskytla odpověď, že je to práce kaplanů, nikoli sester 10 (40%). Odpovědi jsou zpracovány v tabulce č.3. 60
Tabulka č. 3 - Návrh na formy dalšího vzdělávání
Návrh na formy dalšího vzdělávání
absolutní počet
relativní počet
•
je to práce kaplanů, ne sester
10
40%
•
konference, semináře
6
24%
•
kurz aromaterapie
3
12%
•
letáky
1
4%
•
nemám zájem
1
4%
•
není čas
4
16%
61
10.2
Diskuse
Prováděný průzkum hodnotíme jako úspěšný. Z celkového počtu 140 rozdaných dotazníků se jich vrátilo 95%. Sestry dotazníky vyplnily poctivě. Všechny odevzdané dotazníky byly použitelné. Na grafu č. 1 je znázorněno zastoupení žen a mužů odpovídajících na náš dotazník. Žen je 125 (94%) a mužů 8 (6%). Z toho je zřejmé, že práce sester u lůžka pacienta stále ještě vykonávají většinou ženy. V porovnání s údaji v bakalářské práci studentky Stanislavové, která v roce 2008 po podobném průzkumu v Praze uvádí mezi respondenty 72 (99%) žen a 1 (1%) muže, počet mužů mírně stoupá. To je jistě velmi přínosné a obohacující pro obě strany, sesterský kolektiv i pacienty (Stanislavová, 2008). Na grafu č. 2 je znázorněna délka praxe jednotlivých respondentů. Nejpočetněji je zastoupena skupina s respondenty do 5 let praxe 40 (30%) a s více než 20 lety praxe 38 (29%) respondentů. Délka praxe zbylých respondentů spadá do tohoto rozpětí. Pro porovnání bychom použili údaje z roku 2008, kdy Stanislavová ve své bakalářské práci uvedla: Nejvíce sester pracujících v Praze je v rozmezí mladší než 30 let a to 43 (59%). Sester ve věku 30-55 roky je 28 (38%) a respondenti starší než 55 let jsou jen dva (Stanislavová, 2008). Rozdíly ve věku sester jsou jistě velmi pozitivní. Sestry s mnoha lety praxe mohou být výborné učitelky a mladé sestry přinášejí do praxe zase nové poznatky, impulsy a elán. Graf č. 3 zobrazuje dosažené vzdělání jednotlivých respondentů. Střední odborné vzdělání má 95 (60%) respondentů, SZŠ+PSS 24 (15%), vyšší odborné vzdělání má 26 (17%) a vysokoškolské vzdělání 12 (8%) respondentů. Z grafu je patrné, že 40% sester se po skončení střední školy dále vzdělává. Toto je v dnešní době velice žádoucí. Studentka Komínková ve své bakalářské práci z roku 2003 udává, že z celkového počtu 200 respondentů mělo 134 (66%) SZŠ, 39 (20%) SZŠ+PSS, 14 (7%) vyšší vzdělání a vysokou školu 13 (7%) respondentů (Komínková,2003). Výsledky šetření jsou si velmi podobné. Graf č .4 nám podrobně ukazuje, kde jsme náš průzkum prováděli. Již jsme zmínili, že kritériem našeho výběru byl pracovní poměr zdravotní sestry na standardním oddělení pro dospělé v pražské fakultní nemocnici. Při stanovení tohoto kritéria jsme se inspirovali článkem Kalvínské „Rozvíjení spirituální péče v Motole“. Ta si pro svůj průzkum vytipovala ta oddělení, kde dochází k nejčastějším úmrtím po dlouhodobé hospitalizaci a kde se léčí život ohrožující onemocnění (Kalvínská,2010). 62
Otázka na vedení ošetřovatelské dokumentace byla jen otázkou doplňující. Měla ověřit, zda se tato dokumentace v praxi vůbec používá. Otázka k zavedení ošetřovatelského procesu v praxi je rovněž doplňující. Ze souhlasného stanoviska 97% odpovědí je patrné, že ošetřovatelský proces již dnes tvoří běžnou součást péče o pacienta. Otázkou č. 7 zjišťujeme, zda sestry v rámci dokumentace zjišťují spirituální či duchovní potřeby P/K. Na tuto otázku odpovědělo kladně 69 (52%) tázaných. Záporně odpovědělo 59 (44%) a nevědělo 5 (4%) respondentů (graf č. 6). Pokud nemocnice do své ošetřovatelské dokumentace zařazuje i kolonku o spirituálních potřebách svých pacientů, je tím dán velký předpoklad k tomu, že tyto potřeby bude také časem schopna uspokojit. Z našich osobních zkušeností je však zjišťování spirituálních potřeb shrnuto pouze do otázky, zda si pacient přeje návštěvu nemocničního kaplana. Otázkou č. 8 jsme zjišťovali, co si sestry představují pod pojmem „spirituální potřeby“. Odpovědi jsme zařadili do 25 skupin typů. Nejčastější byla odpověď - duchovní potřeby 29 (22%) a psychické potřeby 21 (16%). Mezi ostatními odpověďmi zaznívaly odezvy jako je bohoslužba, čtení bible, láska, náboženství, víra, nutnost cítit Boží přítomnost, osamocenost, péče o nevyléčitelně nemocné, pocit někam patřit, podpora příbuzných, pochopení bytí, nemoci, smrti, pomoc při závažné chorobě, potřeba komunikace, potřeby dlouhodobě nemocných, psychologický rozhovor s P/K, rozhovor o Bohu a ostatní. Všechny odpovědi jsou znázorněny v tabulce č. 2. Správnost odpovědí byla celkem vysoká a to 72%. Pro porovnání jsme si vybrali bakalářskou práci Holubíkové z roku 2009. V jejím průzkumu sestry uváděly, že pod pojmem spirituální péče respondenti rozumějí vztah ke světu, hledání sebe sama, lásku, umění, přátelství, hudbu, přírodu, smysl života, vztah k druhým lidem, niternost, náboženství, transcendenci, víru (Holubíková, 2009). V otázce č.9 jsme hledali odpověď na to, zda sestry považují zjišťování spirituálních či duchovních potřeb u P/K za důležité. Na tuto otázku odpovědělo kladně 93 (70%) respondentů, záporně 17 (13%) a nevím 23 (17%) tázaných, graf č. 8. Tato odpověď je také velikým krokem kupředu. Pokud člověk něco považuje za důležité, je tomu ochoten věnovat svůj čas a energii. Stálo by proto za úvahu, zda do ošetřovatelské dokumentace nezařadit spirituální dotazník! V zahraničí jsou podobné dotazníky k dispozici. Sestry by tak měly možnost získat základní informace o spiritualitě pacienta a mohly by s nimi pak
63
dále pracovat. Toto řešení navrhuje Kalvínská, která ve svém článku doporučuje zjišťování spirituálních potřeb pacienta pomocí dotazníku FICA (Kalvínská, 2008, b). Otázkou č. 10 jsme objasňovali, zda sestry pokládají za nepříjemné hovořit s pacienty o spirituálních potřebách. Kladných odpovědí bylo 22 (17%), záporných 71 (53%), odpověď někdy u 37 (28%) a nevěděli 3 (2%) respondentů, graf č. 10. Z těchto odpovědí je zřejmé, že sestry jsou otevřené i pro toto téma rozhovoru s pacienty. Více než 50% respondentů tvrdí, že nepociťují rozpaky, mají-li s nimi hovořit o duchovních a spirituálních tématech. Tato skutečnost by v našem zdravotnictví určitě měla být využita. Otázka č. 11 navazuje na otázku č. 9. Nyní jsme se ptali, zda sestry považují uspokojování spirituálních či duchovních potřeb u P/K za důležité. Kladných odpovědí bylo 90 (67%), záporných 13 (10%) a nevědělo 30 (23%) respondentů, v grafu č. 10. Dle našeho předpokladu měla většina sester tuto oblast považovat za důležitou. To, že se 20% sester nedokáže k podobné otázce vyjádřit, pravděpodobně úzce souvisí s tím, že nejsou o tématice spirituální péče o pacienty dostatečně informovány. Pro srovnání bych použila článek od Kalvínské, která ze své pozice lékaře píše, cituji: „Při studiu medicíny ani v
následné praxi nejsme vychováváni k přístupu k člověku jako k čtyřdimenzionální (bio psycho - sociálně - spirituální) bytosti ani v současné době, tím méně za dřívějšího režimu“. Dále píše, že „psychická podpora a dokonce i duchovní podpora ve většině případů chybí, a to i u velmi vážně nemocných lidí a umírajících“ (Kalvínská, 2007, s.2). Otázka č. 12 - Myslíte si, že dokážete spirituální potřeby P/K uspokojit? Z odpovědí na tuto otázku vyplývá zcela jednoznačně, že něco podobného sestry nedokážou. Až 41 (31%) jich odpovídá. že nedokáže a 52 (39%) spíše nedokáže. Odpověď nevím dalo 31(23%) sester. Zbývající sestry to buď dokážou, nebo si to aspoň myslí. Vše v grafu č. 11. Výsledek vypovídá o celkové neznalosti či neochotě bližší komunikace zdravotnického personálu s pacienty. Jak uvádí Šatenková, „průměrná doba komunikace
sestry s pacientem je 1,4 minuty“. Zároveň dodává: „Komunikace s pacientem by mělo být tolik, kolik je potřeba“ (Špatenková , 2009, s.122-123). Dalo by se namítnout, že sestry neodmítají komunikaci s pacienty, ale spirituální péči o ně. Díky narůstajícímu počtu kaplanů v našich nemocnicích mohou mít sestry dojem, že se jich tato služba netýká. Podle nemocničního kaplana Pavla Rumla by však „sestry měly být schopné spirituální potřebu
pacienta rozpoznat a alespoň v základu ji v neduchovních spirituálních potřebách poskytnout“ (osobní rozhovor, 22. 3. 2011). Právě na sestry se totiž pacienti nejčastěji obracejí s prosbou o rozhovor. Jak je uvedeno v práci Komínkové: S duchovními 64
potřebami se 58% pacientů obrací především na sestry, kdežto na duchovního 50% respondentů (Komínková, 2003). To je dokladem toho, jaké důvěře se sestry u pacientů těší. Odpověď na otázku č. 13 nás informuje o dostupnosti kaplanské či spirituální služby na daných odděleních. Setkali jsme se s tím, že v areálu nemocnice i na odděleních byla sice kaplanská služba dostupná, leč sestry o ní nebyly informovány. Odpovědi na danou otázku nás velice překvapily. Celých 87% respondentů uvádí, že na jejich oddělení je taková služba dostupná. Jen 10% konstatuje, že u nich podobná služba k dispozici není a jen 3% o ní vůbec nevědí. Výsledky průzkumu tedy ukazují, že o spirituální péči jsou sestry informovány dostatečně. Odpovědi na otázku č. 14 vypovídají o tom, jakým způsobem jsou P/K informováni o možnostech spirituální péče. Většina sester uvádí, že největším zdrojem jejich informovanosti jsou nástěnky a letáky 41%. Jen 36% pacientů získává tyto informace od sester a 7% od lékaře či přímo na příjmu a zbytek pravděpodobně není informován vůbec. Taková bilance, podle našeho soudu, není dobrá. Tak důležité informace by se k člověku měly dostat z lidského zdroje a to rozhovorem, na který je možné hned reagovat a dotázat se na podrobnosti. Porovnáme-li naše údaje s údaji zaznamenanými v bakalářské práci studentky Matějkové z roku 2010 zjistíme, že o spirituální službě pacientům bylo tenkrát pomocí letáků nástěnek informováno 31% pacientů, při příjmu 6% a během hospitalizace 15% pacientů. Celých 41% pacientů udalo, že informováno nebylo vůbec (Matějková, 2010). Situace se během roku v podstatě vůbec nezměnila k lepšímu. Odpovědi na otázku č. 15 ukazují, kolik sester již osobně kontaktovalo kaplana ve prospěch pacienta. Kladných odpovědí bylo 51 (38%) a záporných 82 (62%). Pokud byla třetina sester při své zaneprázdněnosti ochotna kontaktovat kaplana a domluvit s ním pro svého pacienta schůzku je to dle našeho soudu veliký úspěch. Zobrazeno na grafu č. 14. V otázce č. 16 jsme se ptali, zda sestry pociťují aktivnější přístup k léčbě u pacientů, které navštěvuje kaplan. V 59% případů sestry aktivnější přístup nepociťují. Ve 43% se sestry zmínily o tom, že u svých pacientů v poslední fázi života spíše shledávají jakési smíření s osudem. Ve 31% se s potřebou spirituální péče u pacientů ještě nesetkaly a 13% sester ve svých dotaznících uvedlo že spirituální péče je vhodná pro ty pacienty, kteří jsou sami. 13% dotázaných sester uvedlo, že jejich pacienti o možnosti spirituální péče vůbec nevědí. Tyto odpovědi jsou jen subjektivním hodnocením sester. Opravdu komplexní vyhodnocení tohoto tématu bychom získali průzkumem mezi samotnými 65
pacienty a určitě i lékaři. Pro srovnání bychom si dovolili uvést statistiku o využití kaplanské služby ve FN v Motole. Součet klientů ošetřených interními nemocničními duchovními za II. - IV. čtvrtletí 2008 bylo 472. Ve třetím čtvrtletí roku 2009 se jejich počet rozrostl na 1 284 (Kalvínská, 2010). Poslední z položených otázek, otázka č. 17 se zabývá dalším vzděláváním sester v oblasti spirituality. V odpovědích se jistě zrcadlí čas, energie a finanční možnosti sester. Sestry sice považují zjišťování a uspokojování spirituálních potřeb pacientů za důležité, samy to však dělat neumí a další vzdělávání na toto téma odmítají. Nabízí se tak otázka, zda se v českém zdravotnictví uplatňuje dostatečná motivace k dalšímu vzdělávání. Sestry uznávají nutnost spirituální péče o pacienty, s jejím dalším rozvíjením však nechtějí mít nic společného. Bez nich se však tato péče může obejít jen stěží. Pro srovnání uveďme opět průzkum Komínkové, podle jehož výsledků respondenti v roce 2003 na otázku po dalším vzdělávání sester v oblasti spirituality v 70% procentech odpovídají ano, či spíše ano, zatímco ne či spíše ne uvádí 32% respondentů (Komínková, 2003). Srovnání výsledků svědčí o poklesu zájmu o další vzdělávání.
66
10.3
Doporučení pro praxi
Ve svých podnětech pro praxi jsme vycházeli z výsledků svého šetření i z vlastní zkušenosti. Velkou inspirací byly i osobní rozhovory s nemocničními kaplany. Navrhli jsme několik motivačních impulsů pro možné zlepšení uspokojování spirituálních potřeb pacientů. Dále jsme vytvořili „Informativní leták o kaplanské službě“ určený sestrám.
Všeobecné motivační impulsy pro management nemocnic:
Zařazení informativního semináře pro zaměstnance o službě nemocničních kaplanů v rámci jejich povinného systematického interního vzdělávání. (Pokud v daném zařízení působí).
V následném období povinně informovat o této službě každé nově přicházející pracovníky do zařízení jako součást standardu zaškolování nových pracovníků. (Oboje již funguje v ÚVN Praha).
Zavedení spirituálního dotazníku do ošetřovatelské dokumentace. (Příklad dotazníku v příloze č. 9).
Podpora činnosti nemocničních kaplanů ze strany zřizovatelů a managementu zdravotnických zařízení - např. vybudování prostorů ticha, prostorů pro intimní rozhovory, zavést postup při úmrtí člověka na nemocničním lůžku - zachování důstojnosti a možnosti rozloučení pro rodinu, apod.
Vzdělávání zdravotnického personálu v etických tématech, komunikaci a v oblasti duchovní péče s důrazem na propojení bio-psycho-sociálně-spirituálních potřeb pacientů i zdravotnických pracovníků - interdisciplinárně a ve spolupráci s nemocničními kaplany.
Pořádání interaktivních seminářů pro lékaře, sestry, sociální pracovníky, psychology, manažery aj. o problematice duchovních potřeb ve zdravotnických zařízeních.
67
Informativní leták o kaplanské službě:
Obrázek č. 1 - Informativní leták o kaplanské službě
68
ZÁVĚR Cílem této práce bylo zmapovat, jaký postoj zaujímají sestry k problematice uspokojování spirituálních potřeb pacientů. Zda je pro sestry důležité zjišťovat a uspokojovat spirituální potřeby u pacientů, v jaké míře je z pohledu sester dostupná kaplanská či spirituální služba a zda působení kaplana/spirituálního pracovníka má vliv na větší aktivitu k léčbě. Všechny tři cíle byly naplněny. V teoretické části jsme se pokusili objasnit pojem holistického přístupu k pacientům a co nejvýstižněji charakterizovat spirituální potřeby člověka. Rozsáhlá oblast lidské spirituality přesahuje možnosti této práce. Pokusili jsme se tedy alespoň o její stručnou charakteristiku. Dané téma nás zaujalo proto, že potřeba spirituality se v období lidské nemoci stává naléhavou. Velkou část své bakalářské práce jsme věnovali problematice komunikace sester s pacienty a do závěrečné části jsme zařadili i samostatnou kapitolu o nově se rozvíjející kaplanské službě v nemocnicích. V praktické části jsme zpracovali a vyhodnotili výsledky průzkumného šetření a srovnávali je s hypotézami, které jsme si v úvodu práce vytýčili. Průzkum jsme prováděli v pražských fakultních nemocnicích. Náš průzkum ukázal, že většina sester považuje zjišťování a následné uspokojování spirituálních potřeb pacientů za důležité. To je jistě velmi povzbuzující zjištění. Ukázalo se, že zdravotnický personál nemocnic má dnes už celkem solidní představu o tom, co spiritualita znamená. Sestry jsou také dostatečně informovány o dostupnosti kaplanské služby na odděleních svých nemocnic. Více než třetina dotázaného zdravotnického personálu považuje dnes už za zcela samozřejmou povinnost kontaktovat kaplana v případě, že u pacienta identifikuje spirituální potřebu. Velká většina sester však u pacientů, které kontaktoval kaplan, žádnou zvýšenou aktivitu k léčbě nepozoruje. Subjektivní názory sester by však měly být konfrontovány rozsáhlým průzkumem obdobného typu mezi pacienty. Náš průzkum ukázal i to, že se sestry necítí být povolány k tomu, aby pacientům samy poskytovaly spirituální péči. Příčinou takového ostychu může být nedostatek empatie, zábrany v komunikaci a omezené znalosti z psychologie a dalších oborů, které komunikaci usnadňují. Z rozhovorů s kaplany i samotnými sestrami vyplynulo, že další zábranou pro aktivní zapojení se do služby naplňování spirituálních potřeb pacientů může být jejich mylná domněnka, že spiritualita patří jenom do náboženského rozměru života. 69
Zavedení spirituálního dotazníku do ošetřovatelské dokumentace by mohlo sestrám v tomto směru určitě pomoci. Možný vzor takového dotazníku uvádíme v příloze č. 9. Z rozhovorů s kaplany vyplynulo, že sestry nemají ucelenou představu o tom, jakou úlohu má kaplan v této souvislosti mít a co může poskytnout. Má-li sestra zprostředkovávat kontakt mezi pacientem a kaplanem, musí přesně vědět, jaké služby může kaplan nabídnout. Proto jsme se pokusili sestavit stručný, sestrám určený „Informativní leták o kaplanské službě“. Ten by mohl být k dispozici všude tam, kde je dostupná kaplanská/spirituální služba. Podle Mezinárodních akreditačních standardů pro nemocnice je nutné, aby naše zdravotnická zařízení byla schopna pacientům i jejich blízkým nabídnout také péči o spirituální stránku člověka. Diskuse na dané téma je poslední dobou stále více aktuální. Doufáme proto, že náš skromný diskusní příspěvek prezentovaný touto bakalářskou prací přispěje alespoň malým dílem k tomu, že se spirituální péče o pacienty v našich zdravotnických zařízeních stane naprostou samozřejmostí.
70
SEZNAM BIBLIOGRAFICKÝCH ODKAZŮ BÁRTLOVÁ, S. - SADÍLEK, P. - TÓTHOVÁ, V. 2005. Výzkum a ošetřovatelství. Brno : Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2005. 146 s. ISBN 80-7013-416-X.
Bible. 1. vyd. Český Těšín : Tisk, 1989. 1146 s. ISBN - není uvedeno. ČIHALOVÁ, A. 2009. Vliv uspokojení duchovních potřeb nemocných na jejich přístup
k onemocnění : bakalářská práce. České Budějovice : Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, 2009. 59 s. [citované 2011-0320] Dostupné na internetu: http://theses.cz/id/o1kdse/downloadPraceContent_adipIdno_13361. Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví v České republice, 2006. [citované dne 2011-02-01] Dostupné na internetu: http://tisk.cirkev.cz/res/data/008/001107.pdf?seek=1164034509. Etický kodex „Práva pacientů“, Centrální etická komise Ministerstva zdravotnictví České republiky, v platném znění, [citované dne 2011-01-15] Dostupné na internetu: http://www.mpsv.cz/cs/840. Etický kodex pro zdravotní sestry, 2009. [citované 2010-12-11] Dostupné na internetu: http://capz-esprit.sweb.cz/prispevky/dokumenty/kodex_zdravotnisestry.html. European Network of Health Care Chaplaincy, [citované 2011-01-09] Dostupné na internetu: www.eurochaplains.org. FARKAŠOVÁ, D. a kol. 2006. Ošetřovatelství-teorie. Martin : Osveta, 2006. 211 s. ISBN 80-8063-227-8. FIALOVÁ, L. a kol. 2008. Medicína v kontextu západního myšlení. Praha : Galén, 2008. 247 s. ISBN 978-80-7262-513-0. FRANKL, E. V. 1996. Lékařská péče o duši. Brno : Cesta, 1996. 237 s. ISBN 80-8531950-0. HALÍK, T. 1993. Sedm úvah o službě nemocným a trpícím. Brno : Cesta, 1993. 59 s. ISBN 80-85319-27-6. HAŠKOVCOVÁ, H. 1998. Manuálek o etice a vstřícném chování pro zdravotní laboranty, popřípadě laboratorní pracovníky. Praha : Galén, 1998. 95 s. ISBN 80-85824-87-6. 71
HAŠKOVCOVÁ, H. 2000. Thanatologie : nauka o umírání a smrti. 1. vyd. Praha : Galén, 2000. 191 s. ISBN 80-7262-034-7. HENNEZEL, M. de. 1997. Smrt zblízka : umírající nás učí žít. Praha : ETC, 1997. 134 s. ISBN 80-86006-15-8. HOLUBÍKOVÁ, A. 2009. Úloha sestry v uspokojování spirituálních potřeb onkologicky
nemocných : bakalářská práce. Zlín : Univerzita Tomáše Bati Fakulta humanitních studií, studijní program ošetřovatelství, 2009. 90 s. [citované 2011-03-19] Dostupné na internetu: https://portal.utb.cz/wps/portal/prohlizeni. JOBÁNKOVÁ, M. a kol. 1996. Vybrané problémy psychologie zdravotnické činnosti. 3. vyd. Brno : IPVZ, 1996. 215 s. ISBN 80-7013-209-4. Joint Commission International., 2008. Mezinárodní akreditační standardy pro nemocnice, překlad 3. vyd., 1. české vyd. Praha : Grada Publishing, 2008. 309 s. ISBN 978-80247-2436-2. JONCZY, Z. 2010. Spirituální potřeby hospitalizovaného gerontologického pacienta. Gerontologické Dny : Teplice [citované 2010-08-04]. KALVÍNSKÁ, E. 2007. Spirituální péče v nemocnici z pohledu lékaře. 2007, Studijní texty pro studenty ETF UK pilotního projektu EU „Nemocniční kaplan“. [citované 2010-09-09]. Dostupné na internetu: http://web.etf.cuni.cz/ETF-107-version1090301_Kalvinska_spiritualni_pece.pdf. KALVÍNSKÁ, E. 2008. Poskytování spirituální péče v českých nemocnicích. In: Praktický
lékař. ISSN 0032-6739, 2008, roč. 88, č.12, s. 722-724. (b). KALVÍNSKÁ, E. 2008. Spirituální péče ve zdravotnictví. In: Praktický lékař. ISSN 00326739, 2008, roč. 88, č. 9, s. 522-524. (a). KALVÍNSKÁ, E. 2010. Rozvíjení spirituální péče ve FN v Motole. In: Praktický lékař. ISSN 0032-6739, 2010,roč. 90, č.4, s. 239-243. Kodex profesionálního chování registrovaných pracovníků, 2002. [citované 2010-12-11] Dostupné na internetu: www.cnna.cz/kodex-profesionalniho-chovani. KOMÍNKOVÁ, H. 2003. Duchovní potřeby hospitalizovaných pacientů : diplomová práce. Olomouc : Universita Palackého, Pedagogická fakulta, Katedra antropologie a zdravovědy, 2003. 93 s. [citované 2011-03-19] Dostupné na internetu: http://www.umirani.cz/detail-clanek/duchovni-potreby-hospitalizovanychpacientu.html.
72
KŘIVOHLAVÝ, J. 1991. Křesťanská péče o nemocné. Praha : Advent-Orion, 1991. 123 s. ISBN 0000. KŘIVOHLAVÝ, J. 2009. Spiritualita a religioznost pacienta. 2009 [citované 2011-01-23]. Dostupné na internetu: http://jaro.krivohlavy.cz/node/90. KŘÍŽ, J. 2010. Pohled lékaře na přínos nemocničního duchovního. In: Diagnóza
v ošetřovatelství. ISSN 1801-1349, roč. 6, č.5, s. 41. KÚBLER-ROSSOVÁ, E. 1993. O smrti a umírání. 1.vyd. Turnov : Arica, 1993. 251 s. ISBN 80-900134-6-5. KÚBLER-ROSSOVÁ, E. 1995. Odpovědi na otázky o smrti a umírání. Praha : Tvorba, 1995. 288 s. ISBN 0-02-089150-4. MAREČKOVÁ, J. 2006. Ošetřovatelské diagnózy v Nanda doménách. Praha : Grada, 2006. 264 s. ISBN 80-247-1399-3. MATĚJKOVÁ, T. M. 2010. Duchovní služba nemocným ve Fakultní nemocnici Olomouc : bakalářská práce. Brno : Masarykova univerzita lékařská fakulta, katedra ošetřovatelství, 2010. 112s. [citované 2011-03-20] Dostupné na internetu: http://theses.cz/id/acrf9g. Modely duchovní péče ve zdravotnických zařízeních a vzdělávací modely v zahraničí. 2008. Mgr. Markéta Čermáková. s.11. [citované 2010-12-11] Dostupné na internetu: http://www.husiti.cz/ccshpd/attach/modely_pece.doc. MUNZAROVÁ, M. 2005. Zdravotnická etika od A do Z. Praha : Grada Publishing, 2005. 156 s. ISBN 80-247-1024-2. OPATRNÁ, M. 2006. Klinická pastorační péče a její poskytovatel. In: Multidisciplinární
tým. Brno : Lékařská fakulta Masarykovy univerzity, 2006. ISBN 80-7013-437-2, s. 9-12. OPATRNÁ, M. 2006. Proč spirituální péče v českém zdravotnickém systému. In:
Diagnóza v ošetřovatelství. ISSN 1801-1349, 2006, roč. 2, č. 3, s. 105-108. [citované 2011-03-19] Dostupné na internetu: http://www.eurochaplains.org/enhcc_library/opatrna2006-1_czech.pdf. OPATRNÁ, M. 2007. Klinická pastorační péče jako součást celkové péče pacienta : doktorská disertační práce. Praha : UK v Praze, 1. lékařská fakulta, 2007. 169 s. OPATRNÁ, M. 2008. Etické problémy v onkologii. Praha : Mladá fronta a.s., 2008. 114 s. ISBN 978-80-204-1876-0.
73
OPATRNÝ, A. 2003. Malá příručka pastorační péče o nemocné. 3.verze. Praha : Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském, 2003. 53 s. PAPEŽSKÁ RADA PRO PASTORACI MEZI ZDRAVOTNÍKY, 1996. Charta
pracovníků ve zdravotnictví. Praha : Zvon, 1996. 109 s. ISBN 80-7113-168-7. PAVLÍKOVÁ, S. 2006. Modely ošetřovatelství v kostce. Praha : Grada, 2006. 152 s. ISBN 80-247-1211-3. PERA, H. - WEINERT, B. 1996. Nemocným nablízku. Praha : Vyšehrad, 1996. 200 s. ISBN 80-7021-152-0. Poskytování spirituální péče. Fakultní nemocnice v Motole, [citované 2010-10-09] Dostupné na internetu: www.fnmotol.cz/item-poskytovani-duchovni-pece. SALAJKA, M. 1997. Život s Bohem. Praha : Karolinum, 1997. 64 s. ISBN 80-7184-452-7. SALAJKA, M. 1998. Křesťanská církev ve své duchovní aktivitě a práci. Praha : Karolinum, 1998. 181 s. ISBN 80-7184-655-4. Smernica č. 1/2010 : o náležitostiach záverečných prác, ich bibliografickej registrácii, kontrole originality, uchovávaní a zpřístupňovaní. Smernica č. 10/2010 : o postupe spracovania a odovzdávania záverečných prác v zmysle novely zákona o vysokých školách 496/2009 Z.z. platná na Vysokej škole zdravotníctva a sociálnej práce Sv. Alžbety, n.o., Bratislava pre akademický rok 2009/2010. Spirituální dotazník FICA, 2001. [citované 2011-01-23] Dostupné na internetu: http://www.gwumc.edu/gwish/clinical/fica.cfm. STANISLAVOVÁ, A. 2008. Problematika uspokojování náboženských potřeb
v nemocnicích : bakalářská práce. Brno : Masarykova univerzita lékařská fakulta, katedra ošetřovatelství, 2008. 127 s. [citované 2011-03-19] Dostupné na internetu: http://is.muni.cz/th/142571/lf_b/. STAŇKOVÁ, M. 1996. Základy teorie Ošetřovatelství. 3.vydání. Praha : Karolinum, 1996. 193 s. ISBN 80-7184-243-5. Stanovy České společnosti pro klinickou pastorační péči České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, 2008. [citované 2010-15-09] Dostupné na internetu: http://www.husiti.cz/ccshpd/attach/stanovy_cskpp.doc. STŘÍŽENEC, M. 2001. Súčasná psychológia náboženstva. Bratislava : Iris, 2001. 237 s. ISBN 80-88778-33-6.
74
SVATOŠOVÁ, M. 1995. Hospice a umění doprovázet. Praha : Ecce homo, 1995. 144 s. ISBN 80-902049-0-2. ŠPAČEK, M. 2007. Spiritualita u vážně nemocných a umírajících pacientů. Praha : Síť, 2007. 27 s. ISBN - není uvedeno. ŠPATENKOVÁ, N. - KRÁLOVÁ, J. 2009. Základní otázky komunikace, komunikace
nejen pro sestry. Praha : Galén, 2009. 135 s. ISBN 978-80-7262-599-4. ŠTAMPACH, I. 2006. Nahradila spiritualita náboženství? In: Spiritualita : fenomén spirituality z pohledu filozofie, religionistiky, teologie, literatury, teorie a dějin umění, pedagogiky, sociologie, antropologie, psychologie a výtvarných umělců. Brno : Masarykova univerzita, 2006. ISBN: 80-210-4206-0, s. 99 - 105. Teze ERC pro duchovní službu ve zdravotnických zařízeních v ČR, Ekumenická rada církví v České republice, 2006. [citované 2010-12-11] Dostupné na internetu: www.ekumenickarada.cz/index.php?setlang=1&ID=529. The Association for Clinical Pastoral Education. [citované 2010-12-11] Dostupné na internetu: www.acpe.edu/. TRACHTOVÁ, E. a kol. 2006. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. 2.vyd. Brno : Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských oborů, 2006. 186 s. ISBN 80-7013-324-4.
75
PŘÍLOHY
Příloha č.1 Model funkčních typů zdraví Gordonové Příloha č.2 Maslowova hierarchie potřeb Příloha č.3 Vyšší potřeby podle Maslowa Příloha č.4 Etický kodex pro zdravotní sestry Příloha č.5 Kodex profesionálního chování registrovaných pracovníků Příloha č.6 Teze Ekumenické rady církví Příloha č.7
Dotazník pro zdravotní sestry
Příloha č.8
Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví v České republice
Příloha č.9
Spirituální dotazník FICA
Příloha č.10 Žádosti o povolení ke sběru dat
76
Příloha č. 1 Model funkčních typů zdraví Gordonové:
vnímání zdraví - řízení zdraví
výživa - metabolismus
vylučování
aktivita - cvičení
spánek - odpočinek
poznávání - vnímání
vnímání sebe samého - představa o sobě
role - vztahy
reprodukce - sexualita
přizpůsobení se - odolávání stresu
hodnotová orientace - náboženské přesvědčení (Farkašová a kol., 2006).
77
Příloha č. 2
Maslowova hierarchie potřeb:
Obrázek č. 2 - Maslowova hierarchie potřeb
78
Příloha č. 3 Vyšší potřeby podle Maslowa: „Vyšší potřeby jsou pozdějším stupněm fylogenetického (vývoje člověka jako druhu) vývoje. Vyšší potřeby jsou pozdějším stupněm ontogenetického (individuální vývoj jedince od zárodečného vývoje do zániku) vývoje. Čím vyšší potřeba, tím je méně důležitá pro lidské přežití, tím déle může být její uspokojení odkládáno a tím snáze se potřeba trvale ztrácí. Žití na úrovni vyšších potřeb vede k větší biologické efektivnosti, delšímu životu, k menšímu počtu nemocí, lepšímu spánku, chuti k jídlu. Vyšší potřeby jsou subjektivně méně naléhavé. Uspokojení vyšších potřeb vede k žádoucnějším subjektivním výsledkům, tj. hlubšímu pocitu štěstí, klidu a bohatství vnitřního života. Sledování a uspokojování vyšších potřeb současně znamená všeobecnou tendenci ke zdraví, tedy tendenci směřující dál od psychopatologie. Vyšší potřeby musí mít při svém vzniku splněny více předběžných podmínek. Vznik vyšších potřeb vyžaduje příznivější vnější podmínky. Ti, u nichž došlo k uspokojení obou druhů potřeb, cení si obvykle vyšších potřeb víc než nižších. Čím vyšší je úroveň potřeby, tím širší je okruh identifikace láskou, tj. tím vyšší je počet lidí s láskou se identifikujících. Sledování a uspokojování vyšších potřeb má žádoucí občanské a společenské důsledky. Uspokojování vyšších potřeb má k seberealizaci blíž než uspokojování potřeb nižších. Sledování a uspokojování vyšších potřeb vede k větší, silnější a opravdovější individualitě. Čím vyšší je úroveň potřeb, tím svobodnější a účinnější může být psychoterapie, na úrovni nižších potřeb je stěží platná. Nižší potřeby jsou mnohem lokalizovanější, hmatatelnější a omezenější než potřeby vyšší“ (Trachtová, 2006, s. 15-16).
79
Příloha č.4 Etický kodex pro zdravotní sestry:
„Etická pravidla zdravotní péče
Sestra je povinna převzít profesionální odpovědnost za péči o zdraví, prevenci nemocí a za zlepšování zdravotního stavu nemocných právě tak, jako za tišení bolesti. Potřeba zdravotní péče je všeobecná. Se zdravotní a ošetřovatelskou péčí jsou nerozlučně spjaty: respekt k lidskému životu, důstojnost a lidská práva. Zdravotní péči je třeba poskytovat bez ohledu na národnost, rasu, víru, barvu kůže, věk, pohlaví, politické přesvědčení a sociální postavení. Zdravotní sestra poskytuje péči jednotlivci, rodině a společnosti a spolupracuje v tom i s reprezentanty jiných oborů.
Zdravotní sestra a spoluobčan
Zdravotní sestra má v první řadě zodpovědnost za občany, kteří potřebují zdravotní péči. Při poskytování péče respektuje zdravotní sestra víru jednotlivce, jeho životní hodnoty a obyčeje a snaží se vytvořit podmínky respektující individualitu. Zdravotní sestra chrání informace o osobních poměrech pacienta, považuje je za důvěrné a svědomitě hodnotí, v jakém rozsahu a komu může tyto důvěrné informace předat.
Zdravotní sestra a péče v praxi
Zdravotní sestra je osobně zodpovědná za kvalitu poskytované péče a za obnovování svých odborných znalostí cestou neustálého vzdělávání. Zdravotní sestra se snaží udržovat pečovatelský standard na co nejvyšší úrovni, a to v každé situaci. Zdravotní sestra hodnotí jak svou kvalifikaci, tak i kvalifikaci jiných osob, když přejímá zodpovědnost za jistý úkol a když jej předává jiným osobám. Zdravotní sestra ve funkci jedná tak, aby její chování přispělo k dobré pověsti povolání.
Zdravotní sestra a společnost
Zdravotní sestra, podobně jako ostatní občané, podporuje požadavky obyvatelstva na zdravotní a sociální zabezpečení a je v této věci iniciativní.
Zdravotní sestra a spoluzaměstnanci
Zdravotní sestra je zodpovědná za realizaci spolupráce s ostatními zdravotníky všech profesních kategorií.
80
Zdravotní sestra podle nutnosti zasahuje tak, aby ochránila jednotlivce, jestliže péče o něj je ohrožena nevhodným chováním jiného zdravotníka nebo občana.
Zdravotní sestra a povolání
Zdravotní sestra je zodpovědná za realizaci vysokého standardu zdravotní a ošetřovatelské péče a za odborné vzdělávání. Zdravotní sestra soustavně pracuje na definování a kultivaci vnitřního obsahu zdravotní a ošetřovatelské péče. Zdravotní sestra se zasazuje v rámci odborové organizace o stanovení přiměřeného platu a jeho vyplácení. Dbá též o vytváření důstojných pracovních podmínek umožňujících realizaci zdravotní a ošetřovatelské péče“ (Etický kodex, 2009).
81
Příloha č. 5 Kodex profesionálního chování registrovaných pracovníků: „Každý zdravotnický pracovník registrovaný v České asociaci sester vždy jedná tak, aby:
hájil a podporoval zájmy jednotlivých pacientů a klientů;
sloužil zájmům společnosti;
jeho chování vzbuzovalo důvěru veřejnosti;
prezentoval a dále zlepšoval postavení a dobrou pověst své profese.
Jako registrovaný pracovník jste osobně odpovědný za svou práci a v duchu své profesní odpovědnosti musíte:
jednat vždy takovým způsobem, abyste podporoval a hájil zájmy pacientů a klientů a uspokojoval jejich potřeby;
dbát na to, aby vaše jednání nebo opomenutí ve sféře vaší odpovědnosti nepoškodilo zájmy pacientů a klientů, nezhoršilo jejich stav nebo neohrozilo jejich bezpečnost;
chovat se k pacientům, klientům a jejich rodinám otevřeně a spolupracovat s nimi, podporovat jejich autonomii a respektovat jejich zapojení do plánování a poskytování péče;
respektovat jedinečnost a důstojnost každého pacienta a klienta, povahu jeho zdravotních problémů a reagovat na jeho potřeby péče bez ohledu na jeho etnický původ, náboženské přesvědčení, osobní vlastnosti nebo další podobný faktor;
spolupracovat se zdravotnickými pracovníky i ostatními osobami, kteří se podílejí na poskytování péče, a respektovat jejich konkrétní přínos v týmové práci;
umět rozpoznat hranice svých znalostí a kompetencí a odmítnout všechny úkoly, které nejste schopní vykonat bezpečně a kvalifikovaně;
udržovat a zvyšovat své odborné znalosti a kompetence;
odpovědné osobě nebo příslušnému úřadu neprodleně oznámit veškeré problémy týkající se vašeho svědomí, které by mohly ovlivňovat výkon vaší profese;
vyhnout se zneužívání vašeho výsadního postavení ve vztahu k pacientům a klientům, k jejich majetku, bydlišti nebo pracovišti;
82
chránit všechny důvěrné informace týkající se pacientů a klientů, které získáte v průběhu výkonu svého povolání a sdělovat je pouze na základě souhlasu pacienta, klienta;
na základě zproštění mlčenlivosti nadřízeným orgánem v tzv. důležitém státním zájmu;
oznamovací povinnost ukládá povinnost zdravotníka oznámit trestný čin, týrání svěřené osoby nebo vraždu;
oznámit odpovědné osobě nebo příslušnému úřadu veškeré okolnosti vyplývající z fyzického, psychického a sociálního prostředí, v němž péče probíhá, které by mohly ohrozit úroveň péče o pacienty a klienty;
oznámit odpovědné osobě nebo příslušnému úřadu veškeré okolnosti, za nichž není možno poskytovat pacientům a klientům bezpečnou a odpovídající péči;
oznámit odpovědné osobě nebo příslušnému úřadu, domníváte-li se, že je v ohrožení zdraví a bezpečnost vašich kolegů, které mohou ohrozit úroveň jejich práce a péče;
v rámci vlastních znalostí, zkušeností a povinností pomáhat kolegům v profesi při rozvoji jejich odborných kompetencí a dalším spolupracovníkům z týmu poskytujícího péči i dobrovolníkům umožnit pracovat bezpečně tak, aby jejich činnost byla v souladu s jejich rolí
odmítat veškeré dary, privilegia a pohostinnost ze strany pacientů a klientů o něž v současné době pečujete, které je možno považovat za pokus ovlivnit vás a získat vaši přednostní pozornost;
Česká asociace sester je odbornou profesní organizaci, která vyžaduje od registrovaných členů i nečlenů, aby pracovali a chovali se podle norem uvedených v tomto kodexu. Kodex profesionálního chování vydaný Českou asociací sester je závazný pro všechny zdravotnické pracovníky, členy i nečleny ČAS registrované touto organizací. Kodex byl projednán a přijat prezidiem a předsedy jednotlivých sekcí a regionů České asociace sester dne 11. 10. 2002 a je platný od 1. 11. 2002“ (Kodex, 2002).
83
Příloha č. 6 Teze Ekumenické rady církví: „Teze Ekumenické rady církví (ERC) pro duchovní službu ve zdravotnických zařízeních v ČR: 1. Nemoc je ohrožením fyzické, psychické, sociální a spirituální integrity člověka. Duchovní služba je součástí komplexní péče o nemocného člověka. Zaujímá svébytné místo vedle služby zdravotníků, psychologů a sociálních pracovníků. 2. Duchovní služba ve všech zdravotnických zařízeních bez ohledu na to, kdo je jejich zřizovatelem, patří k úkolům církve. Církve se shodují v tom, že jsou povolány ke službě potřebným. Zvláštního zřetele a odborné přípravy si zasluhují místa, kde se lidé ocitají pod tlakem, prožívají krize, zápasí o naději a smysl života. 3. Duchovní služba se týká všech pacientů, jejich blízkých a zdravotníků, bez ohledu na církevní příslušnost a náboženství. Duchovní služba se řídí přáním toho, komu je poskytována a bere ohled na jeho/její lidskou důstojnost a mravní integritu. Duchovní služba odpovídá standardům přijatým European Network of Health Care Chaplaincy. 4. Cílem duchovní služby je doprovázení a podpora potřebných. Duchovní služba se neslučuje s jakoukoli manipulací a důsledně nezneužívá toho, kdo je v postavení slabšího. 5. Tváří v tvář duchovním otázkám a hledání současného člověka ustupují rozdíly mezi jednotlivými křesťanskými církvemi do pozadí. Duchovní služba je principiálně ekumenická. Toto pojetí nijak nenahrazuje službu, kterou poskytují duchovní jednotlivých církví svým věřícím. Naopak předpokládá jejich úzkou spolupráci a vzájemnou podporu. 6. Poskytovatel duchovní služby (pracovní název je "nemocniční kaplan") musí splňovat osobnostní a vzdělanostní předpoklady k výkonu své funkce. K osobnostním patří duchovní výbava (naděje a pokora), otevřenost, zájem o druhé, schopnost naslouchat, komunikovat, spolupracovat v týmu, bezúhonnost, etické kvality. Nesmí být rigidní, autoritářský a netolerantní. Ke vzdělanostním předpokladům patří znalost z oboru teologie, religionistiky, etiky a pastorace (absolvovaný praktický výcvik). K této službě musí být doporučen svou mateřskou denominací (registrovanou církví či náboženskou společností)“ (Teze, 2006).
84
Příloha č. 7 Dotazník pro zdravotní sestry: Dobrý den. Jmenuji se Šárka Macháčková a pracuji jako zdravotní sestra ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí v Praze. V rámci mého studia na vysoké škole píši bakalářskou práci na téma „Uspokojování spirituálních potřeb pacientů“. Jelikož si myslím, že toto téma provází každého nemocného během jeho hospitalizace v nemocnici, ráda bych se na pár věcí zeptala Vás, zdravotních sester. Dovoluji si Vás požádat o spolupráci při vyplňování dotazníku. Zaškrtněte prosím pouze jednu odpověď, pokud nebude uvedeno jinak. Dotazník je zcela anonymní. Pokud na některé otázky nechcete odpovídat, vyplňovat je nemusíte. Děkuji Vám za Vaši ochotu i čas, který mi tímto věnujete. Věřím, že tak přispějete ke zlepšení péče o nemocné i v této oblasti.
1. Vaše pohlaví? a) žena
b) muž
2. Kolik let pracujete ve zdravotnictví? (Bez mateřské dovolené.) a) do pěti let
b) do deseti let
c) do dvaceti let
d) více než dvacet let
3. Vaše dosažené nejvyšší vzdělání? a) střední odborné
b) vyšší odborné
c) vysokoškolské
d) střední odborné + specializace- uveďte jaká…..
4. Na jakém oddělení pracujete? a) interní
b) chirurgické
d) léčebna dlouhodobě nemocných, geriatrické oddělení
c) onkologické e) neurologické
5. Používáte ošetřovatelskou dokumentaci? a) ano
b) ne
c) nevím
6. Je na Vašem pracovišti realizován ošetřovatelský proces? a) ano
b) ne
c) nevím
7. Zjišťujete v rámci dokumentace spirituální či duchovní potřeby P/K? a) ano
b) ne
c) nevím
85
8. Co si představujete pod pojmem „spirituální potřeby“? (prosím napsat) 9. Považujete zjišťování spirituálních či duchovních potřeb u P/K za důležité? a) ano
b) ne
c) nevím
10. Je pro vás nepříjemné ptát se P/K na toto téma? a) ano
b) ne
c) někdy
d) nevím
11. Považujete uspokojování spirituálních či duchovních potřeb u P/K za důležité? a) ano
b) ne
c) nevím
12. Myslíte si, že dokážete tyto potřeby u P/K uspokojit? a) ano
b) spíše ano
c) ne
d) spíše ne
e) nevím
13. Je na Vašem oddělení dostupná kaplanská či spirituální služba? a) ano
b) ne
c) nevím
14. Jak jsou P/K informování o možnosti této návštěvy? (možno více odpovědí) a) na příjmu
b) sestrou
c) lékařem
d) nástěnka, letáky
e) nejsou
f) jiná možnost…..
15. Kontaktovala jste už někdy kaplana/spirituálního pracovníka pro P/K osobně? a) ano
b) ne
16. Pociťujete u P/K, které navštěvuje kaplan/spirituální pracovník aktivnější přístup k léčbě? a) ano
b) ne
c) jiná odpověď
17. Myslíte si, že je potřeba sestry vzdělávat i v oblasti spirituálních, duchovních potřeb? a) ano
b) ne
c) jiná odpověď
Děkuji Vám za úplné a pravdivé vyplnění dotazníku a za čas, který jste jeho zodpovězení věnoval/-a.
V Praze 11.1. 2011
Šárka Macháčková.
86
Příloha č. 8 Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví v České republice: „Česká biskupská konference, zastoupená jejím předsedou Mons. Janem Graubnerem a Ekumenická rada církví v ČR, zastoupená jejím předsedou ThDr. Pavlem Černým, ThD., vědomy si společného poslání sloužit potřebným, uzavírají dohodu o vysílání nemocničních kaplanů a dobrovolníků do zdravotnických zařízení s cílem prospět trpícím v těžkých situacích bez ohledu na jejich vyznání. Vysílání kaplanů a dobrovolníků se děje tam, kde došlo ke vzájemné dohodě mezi zdravotnickým zařízením a zástupcem ČBK nebo ERC. Zdravotnické zařízení a vysílající církev potom uzavírají vlastní dohodu, upravující činnost vyslaného spirituálního pracovníka v konkrétním zařízení. Nemocničním kaplanem se v této dohodě rozumí osoba (muž nebo žena), která poskytuje duchovní péči pacientům, personálu a návštěvníkům, řídí práci dobrovolníků v oblasti duchovní péče a zajišťuje kontakt s duchovními ostatních církví podle přání pacienta. Dobrovolníkem, vyslaným ČBK a ERC ve smyslu této dohody se rozumí osoba (muž nebo žena), která se ve svém volném čase podílí na spirituální péči o nemocné pod vedením nemocničního kaplana. Osoby, vyslané podle této dohody církvemi, musí splňovat kvalifikační předpoklady uvedené v této dohodě, a dodržovat etický kodex, který je součástí této dohody. Způsob vyslání a dobu jeho platnosti si jednotlivé církve upraví podle svých řádů. Vyslání se zúčastní zástupci ČBK a ERC na místní úrovni. Vyslaní pracovníci jsou vázáni touto dohodou a řády své církve. Vyslaného pracovníka odvolává vysílající církev, v případě hrubého porušování této dohody tak učiní neprodleně.
87
Pastorační péče o nemocné, uskutečňována jednotlivými církvemi, případě jimi zřizovanými subjekty, zůstává nedotčena.
ThDr. Pavel Černý - za ERC v ČR
ThD. Mons. Jan Graubner - za ČBK
V Praze, 20. listopadu 2006
Přílohy: 1. Kvalifikační předpoklady nemocničního kaplana 2. Kvalifikační předpoklady dobrovolníka 3. Etický kodex
Tyto přílohy jsou nedílnou součástí dohody.
1. Kvalifikační předpoklady nemocničního kaplana:
- dokončené obecně uznávané teologické vzdělání na magisterském stupni; - speciální kapitoly z religionistiky: náboženství a náboženská hnutí (sekty); - kurz pastorační péče; - podrobné znalosti o duchovní péči v jednotlivých církvích v ČR (včetně přesného názvosloví); - znalost organizace zdravotnictví a nemocnice; - ovládání „právního minima“ v oblastech sociální péče a zdravotnictví; - absolvování kurzu krizové intervence; - absolvování kurzu komunikace, zejména v obtížných situacích; - praxe předchozí i praxe v průběhu přípravy; - obecné zásady spirituální péče; - schopnost komunikovat v některém ze světových jazyků; - základní orientace ve zdravotnických oborech; - základní znalosti z lékařské a zdravotnické etiky; - pověření vlastní církví.
88
2. Kvalifikační předpoklady dobrovolníka
- teologické minimum (je v kompetenci jednotlivých církví - např. dle ŘKC zahrnuje: komentovaný výklad Kréda, Desatera, svátostí, zásad duchovního života); - speciální kapitoly z religionistiky: náboženství a náboženská hnutí (sekty); - kurz pastorační péče; - podrobné znalosti o duchovní péči v jednotlivých církvích v ČR (včetně přesného názvosloví); - znalost organizace zdravotnictví a nemocnice; - ovládání „právního minima“ v oblastech sociální péče a zdravotnictví; - absolvování kurzu krizové intervence; - absolvování kurzu komunikace, zejména v obtížných situacích; - základní znalosti z lékařské a zdravotnické etiky; - praxe předchozí i praxe v průběhu přípravy; - obecné zásady spirituální péče; - pověření vlastní církví.
89
3. Etický kodex nemocničního kaplana a dobrovolníka - poskytovatele spirituální péče vyslaného církví
Kodex vychází z mezinárodních i národních dokumentů. Mezinárodní deklarace a úmluvy o lidských právech vytvářejí obecné standardy a poukazují na práva, která jsou globální společností akceptována9. Spirituální péčí v širším slova smyslu rozumíme takové jednání s člověkem, ve kterém ho respektujeme v jeho jedinečnosti, přistupujeme k němu s úctou k důstojnosti lidské osoby z pozice věřících křesťanů, věnujeme pozornost jeho sociálnímu okolí, doprovázíme ho v jeho obtížích, nemoci, utrpení či umírání a pomáháme mu k lidsky důstojnému zvládnutí jeho životní situace včetně smrti a to na jemu dostupné úrovni víry s perspektivou jejího možného rozvoje. Pracovníci, kteří o něj v různých zdravotnických zařízeních pečují, se mu s ohledem na existenciální, duchovní a náboženské potřeby snaží zprostředkovat zdroje víry, kulturní hodnoty i podporu společenství10. Nemocniční kaplani a dobrovolníci jsou ve vztahu k pacientům, příbuzným, jiným jim blízkým osobám i pracovníkům ve zdravotnických zařízeních zavázáni dodržovat tyto etické zásady: 1. proklamovat, respektovat a chránit nedotknutelnou hodnotu a důstojnost každé osoby; 2. s úctou respektovat existenciální a duchovní rozměr utrpení, nemoci a smrti; 3. bez vnucování přibližovat uzdravující, podpůrnou, usměrňující a smiřující sílu náboženské víry; 9
Dokumenty relevantní pro pastoraci v nemocnicích jsou:
Všeobecná deklarace lidských práv; Mezinárodní pakt o občanských a politických právech; Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech; Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace; Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen; Úmluva o právech dítěte; Helsinské deklarace Světové lékařské organizace. Revidovaná verze 2000.09.01; Úmluva o lidských právech a biomedicíně. (1.10.2001); Etický kodex práv pacientů. (1992); Ochrana lidských práv a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících. Rada Evropy (červenec 1999); Pařížská charta proti rakovině; Charta práv dětí v nemocnici; Standardy pro zdravotní kaplanství v Evropě. (2002); Mezinárodní akreditační standardy pro nemocnice; Doporučení Rec (2003) 24 Výboru ministrů Rady Evropy členským státům Organizace paliativní péče a Příloha k Doporučení; Charta práv duševně nemocných; Charta práv seniorů. 10
Srov. Standardy pro zdravotní kaplanství v Evropě.
90
4. dbát na to, aby spirituálním potřebám lidí z různých náboženských nebo kulturních prostředí bylo vyhověno při respektování osobního přesvědčení pacienta a i pracovníka; 5. chránit pacienty před nevhodnou duchovní vtíravostí nebo proselytismem; 6. poskytovat podpůrnou spirituální péči zejména empatickým nasloucháním a s porozuměním vnímat stavy úzkosti, obav a znejistění; 7. zprostředkovat či poskytovat bohoslužbu, obřady a svátosti podle potřeb pacienta a svých vlastních možností, daných řádem té které církve; 8. přijímat případné úkoly v multidisciplinárním zdravotnickém týmu, jsou-li do něho zařazeni11; 9. působit jako zprostředkující a smírčí osoby v konfliktních situacích; 10. nevyužívat těžké situace pacienta ani informací, přijatých v souvislosti se spirituální péčí, ve svůj prospěch; 11. zachovávat mlčenlivost o svěřených důvěrných informacích; 12. rozvíjet a udržovat požadované znalosti, dovednosti a kompetence v oblasti své práce; 13. v případě potřeby zprostředkovat kontakt s duchovními vlastní církve; 14. chápání služby nemocničního duchovního je primárně neevangelizační.“ (Dohoda, 2006).
11
Srov. Standardy pro zdravotní kaplanství v Evropě.
91
Příloha č. 9
Spirituální dotazník FICA: Tento dotazník před lety vypracovala Christina Puchalski jako pomoc pro zdravotníky při zjišťování spirituálních potřeb pacientů. Slouží jako návod, jak strukturovat otázky při odebírání spirituální anamnézy.
F – Faith and Belief - Víra, náboženství, přesvědčení. „Považujete se za duchovního (spirituálního) nebo náboženského člověka?“ „Máte duchovní přesvědčení, které vám pomůže vypořádat se se stresem?“ Pokud pacient odpoví: „Ne“, poskytovatel zdravotní péče by se mohl zeptat: „Co dává Vašemu životu smysl?“ Někdy pacienti reagují odpověďmi jako rodina, kariéra, nebo příroda.
I – Importace - Důležitost, význam. „Jaký význam má Vaše víra či přesvědčení ve Vašem životě?“ „Má Vaše přesvědčení vliv na to, jak se během nemoci o sebe staráte?“ „Jakou roli zaujímá Vaše přesvědčení v procesu Vašeho uzdravování?“
C – Community - Společnost. „Jste součástí nějakého společenství?“ „Jste součástí nějaké zájmové, společenské či duchovní komunity?“ „Je pro Vás toto společenství oporou a v čem?“ „Existují lidé, které opravdu milujete, nebo kteří jsou pro vás důležití?“ Společenství nebo skupina stejně smýšlejících lidí, kteří se scházejí v kostelech, chrámech, mešitách mohou sloužit jako silná podpora pro některé pacienty hlavně o období nemoci.
A – Address in Care - Součást péče. „Jak byste si představoval, abych já, Váš poskytovatel zdravotní péče, zařadil tyto poznatky, informace do Vaší zdravotní péče?“ (Spirituální dotazník,2001).
92
Příloha č. 10 Žádosti o povolení ke sběru dat:
93
94
95
96
97
