USPOÿ¡DALA MAGDAL…NA FROUZOV¡
Závoj a džíny éENY V ISL¡MSK…M SVÃTÃ Magdaléna Frouzová Jana Al Oukla Petra Procházková Pavla Jazairiová Farída al-Nakkáš Cornelia von Wrangler Simona Hejlová Miroslava Malá Markéta Gojdová Katy Abraham Ayse Günes-Ayata Vyšehrad
2. v y d á n í
Fotografie v textu Str. 5 Str. 12 Str. 28 Str. 60 Str. 78 Str. 88 Str. 102 Str. 120 Str. 138 Str. 178 Str. 190
Afghánská žena v burce. (Foto Petr Zavadil) Írán, Teherán. Rodina při večerní procházce. (Foto Magdaléna Frouzová) Afghánská žena se synem. Vesnice Sarhad. (Foto Petr Zavadil) Spojené arabské emiráty, žena v tradiční masce a rukama ozdobenými hennou. (Foto Simona Hejlová) Indie. Cesta podél řeky. (Foto Jiří Hůla) Jana Al Oukla s dětmi při vítání občánků v Praze. (Foto Jana Al Oukla) Mali. Zdejší ženy nosí všechno potřebné na hlavě, odtud jejich vznosná chůze. (Foto Markéta Gojdová) Írán, Teherán. Babička s vnučkou na večerní procházce. (Foto Magdaléna Frouzová) Libanon, Bejrút. Chlapec prodávající chleba na korzu na pobřeží. (Foto Nora Stříbrná) Egyptská vesnice. Nomádská žena. (Foto Magdaléna Frouzová) Írán. Ilustrační foto. (Foto Nora Stříbrná)
Copyright © Magdaléna Frouzová, Petra Procházková, Simona Hejlová, Cornelia von Wrangler, Pavla Jazairiová, Jana Al Oukla, Markéta Gojdová, Katy Abraham, Miroslava Malá, Ayse Günes-Ayata, Farída al-Nakkáš, 2006 Preface © Jiřina Šiklová, 2006 ISBN 80 -7021- 840 -1
OBSAH
Předmluva (Jiřina Šiklová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
7
„Pod závojem nosím džíny“ aneb muslimky mezi tradicí a modernou (Magdaléna Frouzová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Bída a guláš z trávy aneb ženy v Afghánistánu (Petra Procházková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 „Nejsme žádné děvky!“ aneb muslimky ve Francii (Cornelia von Wrangler) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 Život ve zlaté kleci aneb ženy ve Spojených arabských emirátech (Simona Hejlová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 Cihlářova žena aneb muslimky v Indii a v Pákistánu (Pavla Jazairiová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 Závoj si nesundám aneb postavení žen v islámu očima české muslimky (Jana Al Oukla) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 Pás krásy a obřízka aneb ženy v Mali (Markéta Gojdová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 „Ženy tu chtějí všechno ovládnout“ aneb ženy v Íránu (Magdaléna Frouzová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 Butiky, korzo a kavárny aneb ženy v Libanonu (Miroslava Malá) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 „Chci, aby se má dcera měla lépe“ aneb ženy v Turecku (Ayse Günes-Ayata) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 Každá pomoc marná aneb jedna zkušenost z Tuniska (Katy Abraham) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 Fundamentalisté na vzestupu aneb ženy v Egyptě (Farída al-Nakkáš) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 „Odejdu i bez dcerky“ Rozhovor se ženou, která by s muslimem už žít nechtěla . . . . . . . . . . . . 191
PÿEDMLUVA
Jsem kantorka na vysoké škole, na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, a přednáším tam také sociální problémy z aspektu gender, tedy z hlediska rozdílů mezi muži a ženami. Ke zkoušce musí studenti a studentky mimo jiné napsat esej vztahující se k přednáškám. Často si někteří zvolí jako téma třeba „žena v islámu“ nebo „muslimská žena“ a já se pak nad jejich pracemi rozčiluji: „V které době, kterého vyznání, do jaké sociální skupiny patří ta žena, o které zde píšete?“ A donekonečna opakuji, že islám, podobně jako křesTanství, není jednotné náboženství, že existuje patnáct set let a i v mnoha současných státech se toto vyznání od sebe liší. „Takovéto zjednodušení je náš omezený europocentrismus,“ který ty druhé uráží, a posluchači gender studií by si měli uvědomit, že feministky oceňují jinakost druhého, možnost odlišné interpretace, jako základní hodnotu přístupu ke všem jevům. „Představte si,“ říkávám, „že by někdo z Bagdádu či z univerzity v Ankaře napsal na patnáct stránek studii o ženě v křesTanství. Asi by vás takové trestuhodné zjednodušení rozčílilo a argumentoval či argumentovala byste, že křesTanství se vyvíjelo, má různé denominace, a že jiné byly názory na postavení ženy v křesTanství v prvním tisíciletí, jiné jsou ve Starém zákoně, jiné u svatého Pavla, jiné byly přijaty na prvních koncilech, jiné v období reformace, a je pro nás samozřejmé, že se liší pojetí ženy v římskokatolické církvi od pojetí v církvi ortodoxní. A zatímco žena nemohla být po staletí vysvěcena na kněze, dnes máme v této republice jednu biskupku, desítky diakonek a dívky běžně studují teologii. Tak vidíte, a vy si myslíte, že islám je jednotný a neměnil se po tisíciletí? To je trestuhodné zjednodušení! Napište to znovu, přineste novou práci a raději mně neříkejte, jak se vlastně jmenujete, abych si to nezapamatovala a příště proti vám nebyla zaujatá.“
7
No a teV mám sama napsat předmluvu ke knížce pojednávající o ženě v islámu a udělat tutéž chybu, kterou vytýkám studentům? V případě této publikace to ale mohu udělat dokonce s čistým svědomím, že se nedopouštím simplifikace. Knížka, kterou jste otevřeli, není odbornou publikací o různých směrech tohoto náboženství, ani vědeckou interpretací odlišností v postavení ženy v zemích, kde převládá muslimské náboženství, ale souborem výpovědí různých žen-muslimek i Evropanek, případně křesTanek přestoupivších na islám, o jejich zkušenostech s postavením ženy v těchto zemích. Nic více a nic méně. Je jejich osobní výpovědí. Každá kapitola je od jiné autorky, o jiné zemi a z jiného úhlu pohledu. Někdy je psána jako osobní zkušenost, jindy jako rozhovor, pozorování, polemika … a z celku poznáme, že se podstatně liší postavení „islámské ženy“ v Afghánistánu od ženy v Egyptě, Turecku, Íránu, Sýrii, Libanonu, Pákistánu a zcela samozřejmě od minority těchto žen třeba v Paříži či v utečeneckém táboře. A to je dobře, protože my často to málo, co víme o islámu, generalizujeme, zobecňujeme na všechny tyto země, zjednodušujeme si svoje pojetí, pěstujeme svoje předsudky, pro svoji pohodlnost a snahu snadněji se orientovat, tvoříme si stereotypy o islámu a nevidíme různorodost a odlišnost druhé kultury. Tato knížka vám takové zjednodušení neumožní. A kdybychom si vedle zábavy z toho čtení odnesli jen jediný poznatek, poznatek o mnohosti přístupů a škodlivosti předsudků a zjednodušování, tak to stálo za přečtení. Fakta o koránu, obřadech, Mekce a Medíně, o rozdílech v islámu a islamismu ani o různých varietách tohoto vyznání se zde nepíšou. To si musíte najít v encyklopedii. Ani historicko-politologické vysvětlení, proč po vyhnání Rudé armády z Afghánistánu musely kábulské ženy zase nosit dlouhé sukně a zahalit si tváře, zde nenajdete. Na to se podívejte na internet. Příslušná informační hesla většinou připravovali muži, a tak tam spolehlivě najdete i údaje o všech posledních válkách v této části světa a jaké diplomatické smlouvy byly uzavřeny a zase porušeny mezi Pákistánem, Indií, Sýrií, Tunisem, Egyptem, Irákem, Íránem… včetně různých proklamací a jejich porušování. Autoři toto určitě považovali za důležitější než zaznamenat, jak se v téže době žilo běžným občanům, z nichž dívky, ženy, vdovy a stařeny tvoří i v této zeměpisné části světa více než polovinu. Takže to, co si přečtete v této knížce o postavení žen v zemích, kde převažuje islámské náboženství, na www nenajdete. 8
Na rozdíl od těchto ověřených faktů se v této knížce dozvíte, že „holka je v rodině spíše na obtíž, ale když umí vázat koberce, tak za ni rodiče ženicha zaplatí větší sumu peněz.“ A taky, že rodičům se vyplatí zaplatit chlapcům lepší vzdělání, protože ti pak mají vyšší výdělky, tedy se budou moci lépe postarat o svoje matky a otce v jejich stáří. Jedna Češka, která si vzala muslima a tím se automaticky stala sama muslimkou, považuje nošení závoje za znak své nové identity a nechtěla by ji odložit, neboT je výrazem její osobní svobody. „To, o co se západní feministky snaží, aby je nehodnotili muži dle jejich krásy – atraktivity – to mně umožňuje jeden kus látky.“ A touto formou také ženám ze Západu vzkazuje, aby se staraly především o svoje vlastní zájmy a „pokud bojují za nás, za práva nás muslimek, tak by se nás měly napřed zeptat, zda o ta jejich západní práva vůbec stojíme.“ Evropský muž (sic!) také střídá ženy, rozvádí se, opouští děti a manželky se s ním soudí, zatímco v muslimských státech přijetí nové ženy nenarušuje pouta se starou rodinou ani nepoškozuje děti ze svazku s první ženou. Tak co prý je litujeme. Ony by měly litovat ženy ze západní civilizace, protože to jsou chudinky marně hledající svoje nové místo, či moderně řečeno novou identitu, emancipované ženy. Když se našla ropa na území dnešní Saúdské Arábie, vytvořily se ze sedmi emirátů jednotné Spojené arabské emiráty a z poklidné vesnice Dubaj se stalo moderní bohaté město. Zdejší Arabky-muslimky nakupují v místních supermarketech snad ještě více zbytečností než bohaté Evropanky. Velké byty jsou doslova skladištěm šperků a přepychového oblečení od špičkových módních návrhářů. Na ulici ale tyto hity módy nevidíte. Arabky venku stále nosí šátek zakrývající jim vlasy a abája, černý dlouhý kabát, to všechno skrývá. Jen doma je vidět tento přepych. Většinou autorky konstatují, že po obnovení samostatnosti těchto států zesílil i náboženský fundamentalismus a začal tlak na ženy, aby se stáhly zpět do domácností a rodin a staly se symbolem obnovy původních tradic. Po návratu Chomejního do Íránu zase začala fungovat mravnostní policie, která může kontrolovat, zda muž, který jde vedle ženy na ulici, je opravdu jejím manželem nebo jejím bratrem. K samostatnému ubytování v hotelu potřebuje žena písemné potvrzení manžela nebo otce, tedy doklad, že jí to dovolili a že není nějaká poběhlice, která si jen tak sama někudy cestuje. Ale ani toto není jednoznačné. A tak se v násle9
dující kapitole dozvíte, že několik žen je i v parlamentu a na univerzitách působí docentky zabývající se postavením ženy, tedy přednášející gender studies. Že je to v rozporu s tím, co se proklamuje a co si my o ženách v islámu myslíme? Určitě je, ale zjednodušování, kterým si usnadňujeme svůj přístup, nám příliš v pochopení nepomůže. VždyT jen v zemích Levantu, kolébce naší civilizace, jejíž představitelé Féničané vynalezli peníze, hláskovou abecedu, barvili látky purpurem a stavěli lodě a nádherné paláce v době, kdy bojovníci z řad Hunů, Galů a Britů nosili na hlavě volské rohy a na zádech nevydělané kožešiny, existuje l8 odlišných konfesí. A každá tato modifikace islámského vyznání má trochu odlišná pravidla pro fungování rodiny. A islám v afrických zemích, kterému je taky věnována jedna kapitola, zase stanovuje pro ženy jiné podmínky. To jenom my to všechno spojujeme a nerozlišujeme a nemůžeme, či nechceme pochopit. Konečně my zde ve střední Evropě většinou patříme ke křesTanské kultuře, a přesto jen někteří z nás chodí pravidelně do kostela, jiní k svatému přijímání, jiní lámají chléb jako symbol společné večeře Páně, další ale věří, že je v hostii převtěleno tělo Boží. A jiní z nás věří, že manželský svazek je nerozlučitelný, zatím co jiní křesTané, včetně jejich králů, se i rozvádějí. Myslíte si, že ženy ze zemí, kde většina lidí vyznává islám, nám dostatečně rozumějí? Možná že bychom časem měli podobnou knížku odlišných pohledů na ženu zase v naší kultuře připravit a napsat pro ně. O islám jako o náboženství se celá staletí lidé ze střední Evropy skoro nezajímala. Pouze v dějepise jsme se učili o Osmanské říši, o useknutých hlavách na tyčích, zahnutých šavlích janičárů a pohanských psech. Podle jejich symbolu, půlměsíce, se prý u nás začaly péct naše rohlíky. Šlágr ze začátku XX. století, „Za císaře Pána a jeho rodinu“, při kterém se v českých hospodách vstávalo, salutovalo a připíjelo, o ženách konstatoval pouze „a ty Turkyně…kalhoty maj podkasaný… žijou v Hercegovině“. Dost málo na vzájemné porozumění, ne? Vzdálenosti se zkracují, lidé migrují a muslimky žijí často vedle nás přímo v našem sousedství. A v nejbližších desetiletích bude jejich počet stoupat. Tak snad i proto stojí za to si tuto knížku přečíst. Je možné ji číst jen tak pro zábavu, ale i studovat a zamyslet se nad ní. V Praze 9. 3. 2005 Jiřina Šiklová 10
„Pod závojem nosím džíny“ ANEB MUSLIMKY MEZI TRADICÕ A MODERNOU (Magdaléna Frouzová)
Představte si, že jste se narodila jako děvčátko do muslimské rodiny, třeba někde v Turecku. Jsou vám čtyři roky a váš život se doposud odvíjel velmi pohodově. Dny trávíte hraním s dětmi ze sousedství, večer přiběhnete domů na večeři a před spaním si smíte ještě chvíli hrát. Zkrátka: šTastné dětství. Jak bude váš život vypadat za dvacet let? Budete udřená žena se šesti dětmi, která se na svět kolem dívá skrz černou roušku a trpělivě snáší bití manžela, jen aby si nepřivedl další manželku? Nebo budete rozkvetlá mladá žena, která se v kostýmku podle poslední módy uchází o ta nejkvalifikovanější a nejlépe placená zaměstnání? To všechno závisí na tom, odkud pocházíte. Jestli z velkého města, nebo naopak z venkova, odkud to máte do nejbližšího města tři hodiny autem po prašné cestě. Jestli z pokrokové, nebo naopak konzervativní islámské země. Jestli je vaše rodina bohatá, nebo chudá. Jestli jsou vaši rodiče vzdělaní, nebo negramotní a jestli je vaše rodina spíš tradiční, nebo moderní. Právě proto nelze na otázku, jak žijí ženy v islámském světě, jednoznačně odpovědět. Stejně jako neexistuje „univerzální žena z východní Evropy“, neexistuje ani „univerzální muslimka“. Stejně jako u nás žijí i v islámských zemích jak ženy, které se mají dobře a cítí se šTastné, tak ženy, které žijí v bídě a jen těžko se domáhají svých práv. Přesto je tu něco, co mají všechny muslimky společné: kulturu, náboženství a tradice. Na ty v posledních desetiletích velmi ostře útočí vliv moderního života a dostává se s nimi do rozporu. A právě tento rozpor mezi tradicí a modernou je tím, co je pro život dnešních muslimek charakteristické. „Můžu si jít hrát ven?“ ptá se šestiletá Fátima své matky. „Ne,“ odpovídá matka jednoslabičně. Je jí sotva třicet, ale obličej má plný vrásek a smutné oči, kvůli kterým jí přezdívám „laňka“, upírá na hrnec, ve kterém omývá rýži. 13
„Proč ne?“ brání se Fátima. „Hasan jde také ven!“ „Jsi děvče,“ zní úsečná odpověV. „Potřebuju, abys mi pomohla.“ Pak vstává a hrnec staví s gestem, které má být významné, ale působí spíš unaveně, před malou Fátimu. Sama odchází za jinou, další, nikdy nekončící prací. Scéna z íránské vesnice roku 1996. Stejně tak se ale mohla odehrát v jakékoli jiné vesnici jakékoli jiné islámské země. Protože život venkovských dívek tradice stále ještě velmi ovlivňují a jasně říkají: muži je vyhrazen tzv. vnější prostor, tedy prostor mimo dům, zatímco ženě tzv. prostor vnitřní, tedy domácnost. Muž by měl vydělávat peníze, zatímco žena by se měla starat o domácnost a rodit děti. Proti tomu se dá těžko něco namítnout, pokud si to tak oba lidé přejí a pokud to jednoho z nich proti jeho vůli neznevýhodňuje. Jenže přesně to se bohužel mnoha dívkám z tradičně orientovaných venkovských rodin děje. Začíná to už výchovou. Zatímco chlapce posílají rodiče hrát si ven, aby se ve vzájemných rvačkách otrkali a naučili se v tom „nebezpečném“ venkovním světě chodit, dívky spíše drží doma, aby pomáhaly s domácností a připravily se tak na svou budoucí roli manželky a matky. Z toho samého důvodu neposílali rodiče své dcery po celá staletí ani do škol. Všechno, co se musely pro vedení domácnosti naučit, se nejlépe naučily doma. Posílat je do školy se nevyplatilo, byly to vyhozené peníze. Jakmile dcera dospěla, provdali ji a ona odešla do domu svého manžela. Odtud také přísloví „vychovávat dceru je jako obdělávat cizí pole“.1 Vše, co se do ní investovalo, připadne té druhé rodině. Ještě před padesáti lety bylo v islámských zemích přes devadesát procent žen negramotných. V dějinách jsou sice příklady vzdělaných žen, už od 14. století byly ženy v islámském světě například lékařkami a ošetřovatelkami. To byly ale převážně dívky z vyšších kruhů, obyčejné dívky do školy zpravidla nechodily. U chlapců tomu bylo jinak, dávat peníze na jejich vzdělání se vyplatilo. Islám ukládá dětem starat se v dospělosti o své staré rodiče. Ti jsou na to v systému, kde téměř neexistuje sociální pojištění, také odkázaní. Jenže kvůli tomu, že dívky po svatbě odcházely a někdy stále ještě od-
1
Toto znění pochází z Číny, kde panoval obdobný systém, ale ve většině islámských zemích najdeme podobná přísloví, např. v Alžírsku se říká „mít dceru je jako trn v patě“.
14
cházejí do domu svého manžela, spočívala vždy hlavní odpovědnost za důstojné stáří rodičů na synech. To rodiče věděli, a tak jim platili školy, protože čím lepší vzdělání, tím větší naděje na dobré místo a vyšší plat, tedy i na zaopatřené stáří. Dnes se tento pohled na svět v mnohém a mnohde mění. Sílí vliv moderního života, dívky se realizují mimo dům, chodí do škol a do zaměstnání. Přesto tradiční názory často přetrvávají a vytvářejí v životě dívek rozpor. I dnes ještě ve velké míře přetrvává názor, že dívka se do veřejného života nehrne. Mohlo by to totiž ohrozit její počestnost a ta je ještě stále pokládána za to nejdůležitější, co dívka má. Dívčina počestnost je nejen její vizitkou, ale zároveň i hlavním zdrojem rodinné cti, jež je pro muslimy nesmírně důležitá. Když je muž budižkničemu, slaboch nebo hlupák, nebo když je naopak rváč, surovec a chlípník, a dokonce i když někoho zabije, není to pro rodinu taková rána, jako když se dívka nechová dostatečně cudně. Nechovat se dostatečně cudně přitom může znamenat téměř cokoli. Ta nejhorší varianta je, že ztratí panenství před svatbou. Takový čin uvalí v očích tradičně smýšlejících lidí na rodinu nesmírnou hanbu, kterou je možné smýt jen dívčinou smrtí. Čas od času proběhnou i západními médii zprávy o tom, že v nějaké islámské zemi zavraždil otec či bratr „pro čest“ svou dceru či sestru, a soud k němu byl mírný, protože chápal jeho pohnutky.2 Jsou však i mnohem nicotnější důvody k tomu, aby rodina dívku obvinila z necudnosti a ohrožování rodinné cti. Třeba nedostatečné zahalení, flirtování s muži, aT už skutečné, nebo domnělé, nebo třeba jen dívání se z okna, které bratři považují za jasný důkaz toho, že dívka „vyhledává kontakt s cizími muži“.3 Za takovéto prohřešky se přirozeně nezabíjí, ale mohou vést k bití nebo alespoň k zavírání dívek doma ve snaze uchránit je před „pokušením“. Ženská počestnost a tudíž i ženské tělo je stále ještě „objektem“, jehož prostřednictvím si muži a celá společnost udržují svou kulturní identitu. Proto ženám společnost měří jiným metrem než mužům, což dnešním muslimkám ubližuje asi nejvíc.
2
Tomuto problému se věnuje například kniha: Souad – Cuny, M.-T., Upálená zaživa – otřesné svědectví o zločinu ve jménu cti, Praha 2004. 3 „Dívání se z okna“ uvádí jako důvod domácího násilí zpráva organizace Amnesty International z roku 2004. Zdroj: news.bbc.co.uk, 1. 3. 2004.
15
L ¡ S K A A V Z TA H Y Podle tradice vybírali dětem partnery rodiče. To se dnes však mění. Ačkoli musejí rodiče s nastávajícím ženichem či nevěstou zpravidla souhlasit, vybírají si je mladí lidé stále častěji sami. A při seznamování jsou nanejvýš vynalézaví. Ačkoli ve většině islámských zemích sedí na univerzitách dívky a chlapci odděleně, v metru jezdí v odlišných vagónech, do autobusu nastupují každý jinými dveřmi a sedí či stojí v jiné jeho části – dívky vzadu a muži vepředu, což mimochodem většina žen vítá, protože přísná sexuální morálka podporuje frustraci mužů a být s nimi v jedné tlačenici znamená vystavit se jejich obtěžování – a i svatby se slaví odděleně – ženy se veselí v jednom sále, muži v druhém –, seznamují se mladí lidé o sto šest. První možností je přirozeně internet, i když zatím zůstává vymožeností bohatých rodin v bohatých zemích. Ale třeba v takovém Egyptě, kde má doma internet jen každá zhruba dvacátá rodina, 4 mladí muži doslova obléhají internetové kavárny a po patnácti u jednoho počítače si chatují s děvčaty z různých koutů arabského i nearabského světa. Mládež v bohatých státech Perského zálivu se zase seznamuje s pomocí mobilů v nákupních pasážích. Zahalená dívka se prochází, dívá se do výloh, a hle, najednou jí z kapsy vypadne zmačkaný papírek. Nic zvláštního, člověk by řekl, že vyhodila obal od žvýkačky. Jenže po chvíli se na papírek doslova vrhne opodál stojící mladík a schová ho do kapsy. Ví totiž, že je na něm telefonní číslo oné dívky. To pak vytočí a dá se s ní do hovoru. Dělí je jen pár metrů, ale mravnostní policie je na ně krátká, protože těžko pozná, že netelefonují třeba s rodiči. V Íránu bylo zase v dobách, kdy byly mobily známé jen ze špionážních románů, populární telefonování přes pevnou linku. To spočívalo v tom, že člověk nazdařbůh zavolal na nějaké číslo a pokud se mu ozval představitel opačného pohlaví, začali si prostě povídat. Tato „známost“ mohla trvat měsíce a mohla přerůst i ve vážný vztah. Ani vztah před svatbou už není – alespoň ve městech – žádné tabu. Mladí lidé v islámských zemích se spolu stále častěji intimně stýkají, aniž by se později vzali. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že žijí vlastně stejně jako mládež v Evropě. Jenže to je pravda jen částečně.
4
16
Údaj z roku 2002.
Platí to totiž většinou jen pro muže. Mladí muži tak často skutečně žijí, ale dívky ne. Ty se musí stále ohlížet na svou pověst a alespoň navenek zachovávat zdání, že žijí podle tradic. Podle islámské tradice by sice měli muži stejně jako ženy vstupovat do manželství neposkvrnění, tedy jako panny a panicové. Moderní doba to změnila, ale jen u mužů. Zatímco mladý muž dnes v zásadě může chodit a spát s tolika dívkami, kolik se mu jich podaří získat, pro dívku je intimní vztah naprosté tabu. Tedy alespoň oficiálně. Sexuálně zkušený muž je „světák“, ale sexuálně zkušená žena, byT by se jednalo jen o jednorázovou záležitost, je „děvka“. Dívčino panenství je stále ještě vším, bez něj dívka ztrácí čest a hodnotu, je hodná opovržení. Dodnes se v některých oblastech praktikuje starý zvyk jakési „asistence“ při svatební noci. Zatímco novomanželé spolu poprvé spí, čeká půl vesnice před domem na „výsledek“. Pak ze dveří vyjde matka nevěsty a na důkaz nevěstiny počestnosti všem ukáže zakrvácené prostěradlo. Všichni propuknou v jásot a radostný pokřik, svatba platí za právoplatnou. Cár prostěradla se někdy dokonce připevňuje ke svatební smlouvě!5 Ne všechny dívky při prvním styku krvácí a ne všechny dívky v dějinách byly při svatbě opravdu panny, odtud rafinované způsoby, jak ženicha obelstít. Stačí se píchnout do prstu nebo potřísnit prostěradlo krví zvířete, které bylo ten den poraženo na hostinu. Tyto podvody jsou tak notoricky známé i mezi muži, že jsem se pokaždé podivovala, že krvi na prostěradle ještě vůbec někdo věří. Nejspíš je to tím, že zpochybnit dívčino panenství je příliš vážná věc. Kdyby vyšlo najevo, že dívka není panna, uvrhlo by to na rodinu nesmírnou hanbu. Hanbu, kterou lze smýt jedině smrtí toho, kdo ji způsobil, tedy dívky. Odtud hororové příběhy o dívkách, které vlastní otec nebo bratr polil benzínem a zapálil – oheň očišTuje.6 Nejhrůznějším způsobem, jak uchránit dívčino panenství, je ženská obřízka. Starý, předislámský zvyk, který konzervativní duchovní odůvodňují islámem a jenž s ním nemá nic společného, se provádí hlavně
5
Více o tom píše ve svých knihách tuniská bojovnice za práva žen Fatema Mernissi. Například kniha Upálená zaživa – otřesné svědectví o zločinu ve jménu cti od Souad, Praha 2004.
6
17
v afrických státech.7 Při té nejlehčí formě je dívkám jen seříznut klitoris, při nejtěžší jim jsou odstraněny i labia a otvor sešit na šíři zápalky. Dívky nemohou ani pořádně močit, ani menstruovat, krev se jim hromadí v těle a někdy i umírají. Zákrok se navíc provádí často v katastrofálních hygienických podmínkách, někdy jen střepem či starým nožíkem, takže infekce jsou běžné. „Víš, já mám ještě v živé paměti tu krutou bolest a dokonce i vím, že islám po nás nic takového nežádá,“ přiznala mi kdysi jedna egyptská podnikatelka. „Ale nevím, jestli se dokážu vzepřít rodičům svého manžela a svou dcerku od toho uchránit. Bojím se, že by o mně řekli, že jsem nečistá.“ Dívky se tak zmítají ve vnitřním konfliktu. Na jedné straně na ně útočí svobodná pravidla moderního života a našeptávají jim, že je normální navazovat známosti. Na straně druhé na ně ale společnost klade nárok zachovávat tradice a zůstat nedotčená. Tento rozpor je o to vážnější, že se na něm podílejí i jejich ctitelé, kteří při sexu nic neriskují, a proto ho od nich žádají. Mladý muž na dívku naléhá, aT mu dokáže svou lásku, a tvrdí jí, že intimní styk je „dneska přece normální“. Někdy ji nakonec přemluví. VždyT jsou téměř svoji, myslí si dívka a věří, doufá, že si ji nakonec vezme. Ne, nevezme, alespoň ne vždy. Není snad to, že mu podlehla, důkazem toho, že je skrytá běhna? Tak nějak mnozí muži uvažují, protože nezřídka svou milou nakonec opustí. Musejí si přece vzít pannu! Co dívce zbývá? „Použitou“ by si ji už nikdo nevzal, a tak se nechá operovat. Šikovný chirurg dívkám panenskou blánu navrátí, ceny za zákrok šly v posledních letech dolů, důkaz toho, jak je rozšířený. A důkaz toho, jak na sebe naráží moderní a tradiční způsob života. Jeden můj známý, německý profesor, který učil v Damašku na univerzitě, tento systém pranýřoval jako nechutnou dvojí morálku. „Dívky se tam nabízejí profesorům jen za dobré známky, spí se svými spolužáky a nemají s tím nejmenší morální problém. Pak si dojdou na operaci a tváří se jako panny. Je to prolhaná společnost.“ Ano, jistě se to dá také tak vidět. Je mnoho dívek, které s tím opravdu nemají žádný problém. Jenže lidé zapomínají, že tuto operaci si dívky nevymyslely. Naopak – žádá ji od nich společnost a její tradice a ženy jsou jejich obětí. Pochy-
7
18
Více o tom píše ve své kapitole o Mali Markéta Gojdová.
buji, že ženy chodí na tento zákrok rády. Je bolestivý, žena je po něm nucena zůstat pár dní v klidu. Určitě by mnohem raději na žádnou operaci nešly a směly otevřeně přiznat, že panny už nejsou. Když to nevadí u mužů, proč to vadí u nich? Tento dvojí metr pro muže a pro ženy se používá dokonce i v případě prokazatelného znásilnění. Vždy je totiž první podezřelou dívka. Neprovokovala snad? Nevyvolala v muži dojem, že smí? „Dívky znásilnění často radši ani nenahlásí, bojí se, že by je okolí zavrhlo,“ říká egyptská feministka Farída al-Nakkáš.
OBL…K¡NÕ Také v oblékání se projevuje dvojí metr. Zatímco muži mohou, pokud jim to vyhovuje, nosit až na krátké kalhoty evropskou módu podle libosti, od žen se žádá cudný oděv, nejlépe podle islámské tradice. Tedy dlouhé volné šaty, pokud možno kabát a hlavně šál přes vlasy, erotický to symbol. V některých zemích jako třeba Saúdská Arábie nebo Írán přikazuje zahalení zákon. V jiných, například v Egyptě nebo Sýrii, se dívky zahalují dobrovolně. Tato dobrovolnost je však u některých z nich pochybná, protože se zahalují i mnohé z těch, které by se vlastně raději nezahalovaly, jenže kvůli obavám z reakce okolí to raději činí. Kdyby se o nich začalo říkat, že jsou necudné, nenašly by ženicha. „Muž v západním obleku je borec, zatímco když je evropsky oblečená žena, považují ji muži za děvku, kterou smí obtěžovat,“ komentovala to jedna egyptská podnikatelka. Dívky se zkrátka musejí neustále ohlížet na to, co o nich okolí říká a jestli je považuje za dost počestné a cudné. Muži si takovéhle starosti dělat nemusí. A tak dívky protestují tajně. „Pod kabátem nosím v klidu džíny,“ vyprávěla mi kdysi má íránská známá. „Čádor nosit musím, ale pod ním chci být šik.“ A tak muslimky, které si to mohou dovolit, nosí pod kabáty a čádory luxusní spodní prádlo, velké výstřihy, bokové kalhoty a tenisky. Navenek musí zachovávat tradice, aby je okolí neodsoudilo. Jinak se však snaží žít podle své vlastní volby.
19
VZDÃL¡NÕ Ve snaze vydobýt si rovnocenné postavení a vůbec více svobody se dívky vrhly na vzdělání. Zatímco v roce 1960 chodilo v arabských státech severní Afriky a Blízkého východu do základní školy v průměru jen 27,9 % všech dívek, v roce 1975 už to bylo 46 %.8 Díky tomu také mezi ženami vzrostla gramotnost. Například v Tunisku byla ještě v roce 1956 negramotnost mezi ženami 96 %, dnes už umí číst a psát přes 40 % žen. V Bahrajnu neumělo v roce 1971 číst a psát 76 % žen, dnes už je to jen 5 %. Roste také počet dívek na univerzitách, třeba v Íránu tvoří dívky 64 % studujících, a také ve Spojených arabských emirátech, Kuvajtu nebo právě Bahrajnu studuje na univerzitách více dívek než chlapců. To umožnila v první řadě vzdělávací opatření tamních vlád. Populační exploze v osmdesátých a devadesátých letech nedávala tušit nic dobrého, bylo jasné, že pro mladé lidi nebudou jednou pracovní místa ani sociální jistoty a budou hrozit nepokoje, v horším případě revoluce. Vlády proto nastartovaly osvětové kampaně a začaly stavět školy i v zapadlých vesnicích. Oficiální heslo znělo, že jen vzdělané matky vychovají kvalitní potomky. Skutečným důvodem byl ale fakt, že vzdělané ženy mají méně dětí. Kromě toho ženám velmi pomohly feministické organizace, kterých operuje v islámských zemích mnoho, aT už místních, nebo podporovaných ze západních zemí. Třeba v Turecku je ženských organizací oficiálně téměř třicet, v Mali přes dvacet.9 Díky nim se dařilo prosazovat tato témata do médií a uvádět je do všeobecného povědomí. Díky vzdělávání se ženy v islámských zemích dostaly také na trh práce. Mladé muslimky dnes chodí do zaměstnání mnohem častěji než jejich matky, stále častěji přispívají do rodinného rozpočtu. Zaměstnané ženy jsou dnes v islámských zemích vidět na každém kroku, aT už jako úřednice, učitelky, prodavačky nebo političky a třeba i policistky. Avšak ani tady není všechno tak růžové, jak by se to podle statistik mohlo zdát. I v tomto případě totiž platí pro ženy jiná kritéria a těžší podmínky. Začíná to už tím, že ještě stále nemají ke vzdělání přístup všechny holčičky. 8
9
20
Hyad al-Qazzat, Education of Women in the Arab World, uveřejněno v: http://www.library.cornel.edu/colldev/mideast/awomeduc.htm. http://distel.ca/womlist/countries/iran.html.
„Když mají rodiny hodně dětí a málo peněz, pošlou do školy pořád ještě spíš chlapce než dívku,“ vypráví egyptská feministka Nihád Abú al-Kunsán. Studenti mají také snazší přístup k zahraničním stipendiím než studentky. Třeba bohaté ropné státy Perského zálivu podporují zahraniční pobyty studentů, právem to považují za dobrou investici do budoucnosti země. Ovšem dívky dostávají tato stipendia spíše výjimečně. Částečně je to i strategie nadací, které upřednostňují mužské stipendisty, kteří je budou posléze reprezentovat v pracovním životě, zatímco u žen přepokládají, že skončí v domácnosti. Z velké části je to ale i vina rodin, které si nepřejí, aby jejich dcery odešly studovat na Západ, protože se bojí, že by se tam zkazily, spustily a poškodily svou i rodinnou čest.
ZAMÃSTN¡NÕ Ani chodit do práce není bez problémů, ženy stále musejí bojovat se spoustou překážek, hlavně s předsudky společnosti. Třeba s tím, že pracující žena je poběhlice, která jen hledá záminku, jak se dostat z domu a seznamovat se s cizími muži. Nebo s tím, že zaměstnaná žena je chuděra, která se provdala za neschopného muže, jenž neuživí rodinu, a ona proto musí vypomáhat s rozpočtem. Žena, která pracuje mimo dům, musí v mnoha lokalitách počítat s pomluvami, protože v očích tradičně smýšlejících lidí bude černá ovce, která vrhá na rodinu špatné světlo. To je také důvod, proč ne všechny vystudované dívky vstoupí na trh práce. Diplom z Harvardu, znalost tří jazyků, praxe v zahraniční firmě, to všechno nemusí být dívkám nic platné, když se rodinná rada usnese, že by jejich práce uškodila rodinné pověsti nebo že je raději provdají. „Diplom si pak mohou leda tak pověsit na zeV,“ vypráví Samíra al-Akbar, původem Iráčanka žijící v Německu, která se zabývá postavením žen v arabských zemích. „Studium jim slouží jen k tomu, aby si našly ženicha z lepší společnosti.“ Dokonce i manžel může své ženě zakázat chodit do práce, když usoudí, že by vedle ní vypadal jako bačkora. „Do práce bych ji klidně pustil,“ vysvětlil mi kdysi jeden mladý manžel v Íránu a s výrazem, že chce přece pro svou ženu to nejlepší, potřásl hlavou a dodal: „Ale nestíhala by pak domácnost a to nejde.“ 21
Ovšem neměli bychom podléhat dojmu, že muslimky touží chodit do práce a jejich manželé, pomluvy sousedů a pevné tradice jim v tom brání. Mnoho žen totiž po zaměstnání nijak netouží. Nedávno jsem v kruhu asi třiceti sousedek v Teheránu prohodila, že už za týden musím zpátky do práce. „To já bych nemohla,“ pronesla jedna z nich. „Mě by to ranní vstávání zabilo.“ Devětadvacet ostatních jí souhlasně přitakalo. Mnoho žen dokonce ani nijak zvlášT netouží po tom vycházet z domu. Kam by se plahočily? Veškeré nákupy a venkovní špinavou práci obstarají muži, tak proč se hnát ven? Kdo někdy žil v islámské zemi, nediví se. I v zásadě snadný úkol jako třeba zajet na úřad pro razítko vyžaduje nesmírné úsilí, od zdlouhavého cestování rozkodrcanými autobusy v nesmírném vedru, prachu a smogu, přes nesrozumitelnou byrokracii až po všudypřítomnou korupci. Dobrovolně se do toho skutečně jen tak někdo nežene a ženy rády přenechají tyto starosti mužům. Nutno přiznat, že v některých ohledech to mají muslimky snazší než ženy v Evropě. Například muž musí ženu živit, i kdyby se mu nechtělo. A nikdy nemá právo říct, že žena rozhazuje „jeho“ peníze, protože jeho peníze vůbec nejsou jeho, nýbrž automaticky celé rodiny. Jeho úspěch se navíc měří právě spokojeností jeho ženy a pokud ta by si stěžovala, nedívali by se na ni všichni jako na „otravnou hysterku“, jako tomu bývá v Evropě, nýbrž na něj jako na bačkoru neschopnou uspokojit svou ženu. Domácnost je zároveň jednou z mála oblastí, kde se ženám přiznává právo vládnout a rozhodovat. Žena rozhoduje, jaký se koupí nábytek, jaká velikost koberce, jaký druh záclon či která značka pračky. Nákupy pak obstarává muž, žena jen diktuje a běda, kdyby namítl, že je to drahé. Žena by ho zpražila námitkou, že soused to má taky, na což přirozeně manžel nemůže nic namítnout, nechce-li vypadat vedle souseda jako nekňuba, co není schopen vydělat ani na pračku. Formou objednávek probíhají mimochodem často i běžné nákupy potravin. Žena věci zadá manželovi a ten je přinese cestou z práce. A ženy mají tisíce způsobů, jak muže „zapřáhnout“. Egyptská vesnice v poušti, rok 2000. „Teto, kde mám tu druhou vypranou košili?“ ptá se pětadvacetiletý beduín Salim své staré tety při žehlení. Ta u něj bydlí a za to mu vaří, pere a uklízí. Ale nedělá všechno, žehlit třeba, to si musí Salim sám. 22
„Ještě visí na střeše, dnes jsem ji vyprala,“ odpovídá teta a usrkává čaj. „Přines mi ji,“ přikazuje Salim. Žádné „prosím“, žádné „buV tak hodná“. Ale teta si ví rady. „Počkej chvíli, chlapče, teV mi není dobře,“ říká a z šibalských očí je jasné, že jí vůbec nic nechybí. „Přines mi ji,“ rozzlobí se Salim a důrazně položí žehličku. Tetina drzost ho šokuje. „Chlapče můj,“ lichotí mu teta, „ty jsi mladý, zdravý, běž, skoč si pro tu košili sám, já už do těch schodů moc nemůžu.“ Salim vstává, zuří, ale je bezmocný, starého člověka a navíc ženu musí respektovat. Ve své bezmoci se obrací na mě a říká: „Ona mi odmítá přinést košili, ale víš, to ona musí, musí udělat!“ Pak vybíhá do schodů, slyším jeho vzteklé hudrování a vidím tetu, jak se na mě směje – má radost z toho, jak na Salima vyzrála. Ženy jsou také mistryně v tom, jak si usnadnit práci. Je sice pravda, že většina mužů si po sobě neodnese ani talíř a nepodá si ani čaj. To ale neznamená, že se tam všechny ženy předřou. Přes den mají obvykle dost času a také ho využívají. AT už pospáváním, sledováním televize či povídáním. „Ó, to mám práce,“ stěžují si před manželem a sotva za ním zaklapnou dveře, sejdou se doma se sousedkami a pod záminkou, že musejí vařit pro početnou rodinu, tam tři hodiny šnečím tempem krájí kilo mrkve a „klafají“. Avšak navzdory tomu, že manželky mají skutečně v rodině velkou moc, nelze ji přeceňovat nebo považovat za absolutní. Zažila jsem sice rodiny, ve kterých si ženy po příchodu manžela z práce, ještě zničeného z celodenní dřiny, stouply s rukama v bok doprostřed pokoje a se slovy „kde máš peníze?“ ho doslova „pumply“ o celou výplatu. Ale stejně tak jsem zažila rodiny, kde se žena bála i promluvit, když hovořil manžel, a pokud to udělala v nevhodnou chvíli, riskovala, že ji po odchodu hostů zbije. Říci si o cokoli, aT už o peníze nebo o potřebné oblečení, bylo možné, jen když měl manžel nápadně dobrou náladu. Také jsem z první ruky slyšela o rodině, kde se nejdřív nají muž a rodina sní až to, co zbude. Rozhodující je to, že ve většině rodin je to muž, kdo vydělává, a tudíž je i tím, kdo má v zásadě poslední slovo. Žena sice může vládnout, jak chce, ale ekonomicky je závislá na manželovi a chce-li prosadit svou vůli proti jeho, musí to dělat intrikami a kličkami, místo aby si mohli promlu23
vit jako rovný s rovnou. Kdyby se mu totiž znelíbila, mohl by se s ní dát i proti její vůli rozvést. A to je stále ještě, navzdory veškerému modernímu vlivu, stigma. Navíc by žena většinou neměla z čeho žít. Střední generaci žen se zpravidla nedostalo lepšího vzdělání a ani nevědí, čím by se uživily. Ženy však nejsou ve znevýhodněné pozici jen svou ekonomickou závislostí, ale často i právně. Ačkoli má většina islámských zemích ústavu, podle které jsou si muži i ženy teoreticky rovni, v praxi to tak nebývá. Součástí ústavy je totiž často i islámské právo. Podle něj je třeba pro muže mnohem snadnější se rozvést, stačí mu říct třikrát „rozvádím se“ a z manželky je rázem jeho bývalá. Žena naproti tomu musí složitě dokazovat, že ji muž týrá nebo že je neplodný, a ani to jí nemusí být nic platné. Žena navíc přijde rozvodem o děti, ty se svěřují do péče otce. Muž má také v naprosté většině zemí právo až na čtyři manželky. Podle islámu je mu to sice povoleno pouze pod podmínkou, že se bude ke všem ženám chovat stejně a jeho novou ženu dosavadní manželka či manželky odsouhlasí, avšak v praxi si ji prostě přivede a hotovo. A ačkoli je násilí vůči ženám teoreticky zakázáno, stále ještě je velmi rozšířen názor, že muž bít ženu smí. Dokud jsou ženy v manželství šTastné, nic si z toho nedělají a nemusí. Ale pokud ne, dolehne na ně jejich znevýhodnění plnou vahou, navíc se společenskými normami, podle kterých by ženy měly všechno tiše snášet.
MODERNÕ JSOU TRADICE Ještě před dvaceti lety to v některých městech islámských zemí vypadalo téměř jako v evropských metropolích. Ženy nosily krátké sukně a zahalení bylo spíše výjimkou. Všechno, co pocházelo ze Západu, bylo pokládáno za moderní a hodné napodobení, jak móda, tak zákony a tudíž i rovnoprávnost žen. Jenže aT se islámské země snažily, jak chtěly, zcela dohnat Západ se jim nedařilo a naopak ze vzájemného porovnávání vždycky vycházely jako ty „zaostalé“. Toto přesvědčení cítily často i na poli mezinárodní politiky a z chování arogantních turistů. V muslimech rostla frustrace. Tu ještě podněcovalo chování jejich vlastních politických elit, které si samy dopřávaly západní luxus a potřeby vlastních obyvatel přehlížely. 24
Tato frustrace svým způsobem vyvrcholila islámskou revolucí v Íránu v roce 1979, jejíž protagonisté následně prohlásili Írán za „islámský stát“. Odmítli všechny západní vlivy a přikázali návrat k tradičnímu islámu. To byl balzám na všeobecnou frustraci. Na celý islámský svět přeskočila jiskra nadšení z toho, že někde konečně vznikl jakýsi „protimodel“ západní společnosti; stát, kde měly panovat náboženské a morální hodnoty, kde neměla lidem vládnout reklama a konzum, kde neměly cizí kulturní vlivy diktovat svůj způsob života. A plamen, který tato jiskra v islámských zemích založila, hoří dodnes. Hoří v podobě popularity islamistických hnutí, která hlásají, že je nutné vrátit se k tradičnímu islámu. Právě to označují za jediné řešení současných politických a společenských problémů. A vzhledem k tomu, že mnoho lidí v islámských zemích se dnes nachází ve špatné ekonomické situaci a sami pro sebe nevidí žádné východisko, tak jim zkrátka věří. Výsledkem je, že dnešní islámské společnosti zažívají přesný opak toho, co zažívaly v šedesátých a sedmdesátých letech. Ideologie, které pocházejí ze Západu, se pranýřují jako „zkažené“ a „nemorální“, z jakéhokoli problému se viní USA a „západní spiklenci“. Symbolem tohoto hnutí je právě zahalení. Třeba v ulicích Káhiry dnes sotva potkáte nezahalenou dívku, a když, je to téměř jistě křesTanka. Závoj už zdaleka není jen znamením, že dívka je věřící muslimka, nýbrž i symbolem, že hájí své kulturní a náboženské tradice. Dívky jako by hlásaly: jsme pyšné na své náboženství a nenecháme si ho vzít. Právě toto hnutí podporuje dívky v tom, aby žily podle tradic – tedy aby se realizovaly v rámci rodiny a nehledaly své štěstí ve veřejném životě. Utvrzuje v nich názor, že emancipace pochází ze „zkaženého“ Západu a že je to jen cesta k tomu, jak se stát zavrženíhodnou poběhlicí. Ony, pravé muslimky, si podle nich „zaslouží něco lepšího“, tedy být počestné, důstojné mladé dámy, jejichž život najde naplnění v roli manželky a matky. Na druhou stranu vzešlo z islamistického hnutí i nové hnutí feministické. Tyto „muslimské feministky“ poukazují na to, že Korán ženy podněcuje ke vzdělání, a citují verše, které hovoří o tom, že ženy jsou mužům rovné. Dávají najevo, že ženy se mohou emancipovat i v rámci islámu. Jedna taková organizace v Íránu například pořádá každý týden přednášky o významným muslimkách v historii, aT už o bojovnicích, 25
mučednicích, panovnicích, vědkyních či literátkách. Na jejich příkladech ukazuje, že muslimky byly vždy aktivní a jejich náboženství jim v tom nebránilo. Tak trochu tím oponují konzervativním muslimům, kteří spojují tradiční islám s tím, že žena má být v domácnosti. Islám, který berou mnozí jako záminku po ženských právech šlapat, berou tyto „muslimské“ feministky jako zdroj svých práv. „Alláh nás chtěl emancipované,“ shrnula to jednou Aishe Aydin, turecká studentka a přesvědčená muslimka, která usiluje o zlepšení postavení žen ve své zemi. Tyto hlasy jsou zatím ještě v samotných islámských zemích málo rozšířené. Vědí o nich jen zapálení intelektuálové a většina obyčejných obyvatel o nich nikdy neslyšela. Čas od času je také slyšet názor, že tyto ženské hlasy jsou ještě nebezpečnější než fundamentalističtí muslimové, protože ženy vědomě chtějí vrátit k plotně.10 Avšak aT už jsou tyto hlasy jakkoli sporné a málo známé, přesto jsou nesmírně důležité. Ukazují totiž muslimkám, že emancipace je s jejich náboženstvím a kulturou naprosto slučitelná. A že nemusejí žít a oblékat se jako „ZápaVanky“, aby mohly být rovnoprávné, nýbrž že přitom mohou žít podle své víry. Je to možná i pokus uniknout rozporu, ve kterém dnešní muslimky žijí a který je zatěžuje. Na jedné straně na ně působí vliv moderního života – žít svobodně, chodit do kin, do kaváren, mít přátele, dělat kariéru. Na straně druhé na ně ale působí proklamované tradiční hodnoty – tedy být počestná dívka, která se do veřejného života nehrne, pak se vdát a být pokorná manželka a matka. Ženy se tak pohybují mezi dvěma mlýnskými kameny a snaží se obstát na obě strany. A rozhodně to nemají lehké.
10
26
V podobném smyslu se vyjadřuje například Ayse Ayata v článku o Turecku.
Bída a guláš z trávy ANEB éENY V AFGH¡NIST¡NU (Petra Procházková)
Prosinec 2001: Žena se na mne podezíravě dívala přes mřížku v modrém, plizovaném hávu, kterému se tady říká burka. Tehdy ji nosila v Afghánistánu většina žen. Je to obrovský kus látky s jakousi čepičkou, který se přehodí přes hlavu a ze všech stran zahalí tělo až k zemi. V místě očí má síTku, skrz kterou se žena dívá, aniž by někdo viděl ji. Burka je tak široká a neustále se vlní ve větru, že je naprosto nemožné rozpoznat tvary těla ženy. Muži se tu naučili rozeznávat alespoň přibližný věk podle svižnosti chůze a někteří tvrdí, že i pod burkou dokáží odhalit opravdovou krasavici. Žena, která stála tehdy přede mnou na kábulské ulici, byla zřejmě mladá. Usmála jsem se na ni. Nevím, zda moje přátelské gesto opětovala, protože kromě vystrašených očí nebylo z její zahalené tváře vidět vůbec nic. Pozorovala jsem ji dlouho, jako stvoření, které spadlo z jiné planety. Vím, že ona si o mně myslela totéž. Byla to první žena, kterou jsem v Kábulu potkala na ulici. Až teV mi došlo, že za ty tři dny, po které jsem se pohybovala po městě, jsem mezi davy Afghánců nespatřila ani jednu ženu. Vycházely málo, jako by ještě dodržovaly tuhý režim Talibů, jež před pár týdny rozprášili Američané. Talibové vzešli z uprchlických táborů v Pákistánu, kam utíkali Afghánci po invazi Rusů v roce 1979. Zatímco v samotném Afghánistánu se Rusové snažili prosadit socialismus a v rámci toho začaly ženy dokonce učit na kábulské univerzitě, v uprchlických táborech za hranicemi země se formovalo radikální odbojové hnutí Talibů. Původně bylo jeho cílem vyhnat Rusy ze země. Sílilo hlavně díky velkorysé podpoře Pákistánu, USA a Saúdské Arábie, a to jak finanční, tak ideologické. Ideologií tohoto hnutí se totiž stal islám, avšak stále pokřivenější, konzervativnější a primitivnější. Část studentů v pákistánských medresách byli mladí chlapci, sirotci, kteří přišli o své otce ve válce proti sovětské armádě. 29
Vzbudit u nich nenávist ke „kafírům“, ke všemu cizímu, touhu po pomstě i patřičnou agresivitu nebylo zas až tak složité. Výklad náboženských knih včetně Koránu byl přizpůsoben potřebám, kvůli kterým Talibové vznikli. Náboženské lekce byly spíš militantní výukou doplňovanou praktickým vojenským výcvikem. Po odchodu sovětských jednotek z Afghánistánu začala v zemi občanská válka. Původní spojenci, polní velitelé, se do sebe pustili s nevídanou vervou. Lidé unavení dlouholetou válkou toužili po jediném – po klidu a pořádku. Přesně to slibovali Talibové – zavedení tvrdého řádu, ukončení bojů, likvidaci korupce i „výdobytků“ komunismu. Také proto zprvu Afghánci v řadě míst Taliby, kteří přicházeli z jihu a východu, od pákistánských hranic, vítali. Jakmile jejich jednotky vstoupily do Kábulu, zakázala mravnostní náboženská policie všem ženám, z nichž některé v té době už chodily v téměř evropském oblečení, vycházet z domu bez burky a bez doprovodu manžela, bratra či otce. Porušení trestali bičováním. V jednom případě byla dokonce veřejně zbičována žena, protože vykoukla z domu nezahalená, jen aby zavolala na dítě. Za nevěru se začalo kamenovat jako ve středověku. A to nebylo vše. Ženám zakázali chodit do školy. Prý jim podle Koránu přísluší starat se o rodinu. Nesměly navštívit lékaře mužského pohlaví – Korán prý zakazuje kontakt mezi muži a ženami, kteří nejsou příbuzní. Islám zkrátka obrátili naruby a z Afghánistánu vybudovali vězení. Na podzim 2001 vypudilo americké letectvo armádu Talibů z hlavního města Kábulu. A já poprvé vjela do slavné středoasijské metropole. Jen málokdo tehdy uvěřil, že Talibové jsou pryč navždy. Ženy stále ještě seděly doma. Až na tu jednu, kterou jsem potkala na kábulské ulici. Byla jsem první cizinka, kterou spatřila po sedmi letech. Setkala jsem se před tím s mnoha afghánskými ženami. Poprvé jsem překročila hranici tohoto státu už v roce 1994. Pak, během války, jako novinářka ještě mnohokrát. V zákopech na frontě se však s něžným pohlavím našinec potkává zřídkakdy. A když, tak na nějaké povídání o rodině a dětech nebyl čas. V týlu, na afghánském severu a v nedobytném Pandžšírském údolí, které Talibové nikdy neobsadili, se ženy na novinářky sice přátelsky smály, ale blízce se stýkat s někým tak podivně oblečeným, s někým, kdo se klidně baví s muži, cestuje bez manžela či otce, kdo nemá řádně zahalené vlasy a při rozhovorech s polními veliteli se „vyzývavě“ směje, bylo něco nepředstavitelného. 30
TeV si ani já najednou nedokážu uvědomit, že válka končí. Že jsem v Kábulu. Znala jsem to město jen z vojenských map velitelů, kteří se dohadovali, ze které strany ho budou ostřelovat. Na kábulské čtvrti Darullaman je vidět, že se strefovali velmi dobře. Největší uprchlický tábor ve městě je právě tady, mezi troskami a minovými poli. Viděla jsem hodně táborů a po čase se mi všechny začaly zdát podobné. Obývají je většinou staří lidé, ženy a neuvěřitelné množství dětí. Ztrácejí pocit soukromí i tradiční návyky. Nemám ráda uprchlické tábory hlavně proto, že jsou místy koncentrovaného neštěstí. A takové neštěstí se nedá popsat, ani natočit. Jednotlivé příběhy mohou být dojemné, burcující, dramatické. Davová tragédie prý ale už nikoho v civilizovaném světě nepřekvapí. Uprchlický tábor v kábulské čtvrti Darullaman, před jehož vchodem jsem se potkala s dívkou Mino, představoval však přece jen něco jiného. Byl totiž ještě ke všemu absurdní, nesl v sobě i jakousi historickou zákonnitost a osudovost. Nacházel se na obrovském prostranství, které kdysi obývali zaměstnanci sovětské diplomatické mise. Velvyslanectví SSSR bylo na dohled od paláce, kde speciálně vycvičení agenti v roce 1979, těsně před invazí, udusili polštářem afghánského vůdce Amina. Pak v rámci „bratrské pomoci afghánskému lidu“ přišel, přijel a přiletěl „omezený kontingent“ sovětské armády. Afghánci ale nějak nepochopili, že jde o bratrskou pomoc. A začala třiadvacetiletá válka. Kábulská čtvrT Darullamán patří v Kábulu k nejžalostnějším. Usadilo se v ní 30 tisíc převážně paštúnských žen a dětí. Utekly z vesnic poté, co jim jejich domy vypálili buV sovětští vojáci, nebo Talibové, nebo mudžahedíni. Vypadalo to tam katastrofálně. Jestliže město, ačkoli v něm bylo více zřícenin než celých staveb, stále něčím přípomínalo doby, kdy sem jezdili i turisté, Darullaman působil jako kulisa ke katastrofickému hollywoodskému filmu. Areál bývalého sovětského velvyslanectví se v měsíční krajině vyjímá dokonale – trosky panelových domů, zbytky letního kina a restaurace, ze kterých si ženy udělaly záchodky, pravda, bez splachování, obnažená zasedací místnost, kde se kdysi řešily osudové problémy mezinárodních vztahů. Tradiční afghánská snaha obehnat si rodinné sídlo vysokou zdí, aby cizí zrak náhodou nepadl na jen podomácku oblečenou, a tedy nedostatečně zahalenou ženu, tady vzala za své. Ženy se rozdělily na skupiny a oddělily se od hrstky mužů, kteří se stali automaticky strážci celého ležení. 31
Mě sem pustili bez zbytečných procedur, jen na kameru se dívali podezíravě. „Naše ženy se nesmějí natáčet,“ řekl mi malý, velmi hubený muž, ze kterého se později vyklubal Abdulla, manžel Mino. A jeho žena s přísným pohledem mne vzala za ruku a jak jsem z jejích posunků pochopila, pozvala mne na čaj. Problém byl v tom, že čaj zrovna v táboře došel. Ženy a děti pily horkou vodu, aby se zahřály a aby jim suché placky, které byly jídlem skoro svátečním, lépe lezly do krku. První příchod do nového prostředí je v Afghánistánu vždycky oslňující. Připadalo mi, že jsem něco jako posel z nebes, kterého si všichni nesmírně váží, svěřují se mu se svými problémy, ale nevyžadují, aby je řešil… Prostě nový člověk je takový zpovědník, a pokud je ještě ženou, dostane se mu takových informací o životě, dělohách, jídle, dětech, manželských povinnostech, sexu a barvení vlasů henou, že když si je zapomene zapisovat, je ztracen. V té době ještě nenastala invaze zahraničních humanitárních organizací s tunami mouky a levnými matracemi, takže se ženy nestačily naučit vymáhat jakoukoliv pomoc ještě před tím, než člověk stačil pronést „Sallam alejkum“. Tehdy jsem byla ještě opravdu host. Pár kroků za ohradou, která oddělovala tábor od zbytku světa, si Mino vyhrnula přední část burky přes hlavu a vycenila na mne zářivě bílé zuby. Byla moc hezká a ještě víc hubená. A také chytrá. Pochopila, že chci, aby mi zorganizovala exkurzi, a byla hrdá na to, že ona je mým průvodcem. Z toho, co neustále drmolila, jsem pochopila jen malou část, ale to, že nemají vodu, že se skoro nemyjí, že jedí obyčejný jetel se solí a že už měsíce nesdílela jedno lože se svým muže, tak tomu jsem rozuměla. „My se musíme po každém sexu pořádně omýt, víš,“ vysvětlovala mi později, když jsme si začaly sdělovat opravdové intimnosti. „Hlavně muž si musí všechnu nečistotu smýt pořádně z těla. Kdyby se neumyl a třeba pak řídil auto nebo šel bojovat, určitě se nabourá nebo ho zastřelí,“ tvrdila se zkrabatělým čelem. Kromě vody ale v táboře nebylo ani pořádné lože. Většina lidí spala na kusech hadrů nebo na holé podlaze, po které kdysi chodili diplomaté v naleštěných polobotkách. Tak špinavé děti, jaké běhaly mezi rozpadlými paneláky, jsem neviděla ještě nikde. Měly na tvářích boláky od nezahojené lašmánie, nemoci, kterou přenáší maličký komár a jež způsobuje velké, mokvavé a nehojící se vředy. I Mino měla na levé lícní kosti velikánskou kulatou jizvu, která jí ale celkem slušela. „To mají z toho, že jim maminky, když byly malé, dávaly vejce,“ pro32
hlásila Mino zkušeně, když mi ukazovala umouněné, mentálně postižené dítě zmučené lašmánií a jeho matku, která ho svazovala šátky do tvaru mumie, aby nezlobilo. „Vejce?“ podivila jsem se. „Kdo jí jako dítě vejce, bude němý,“ tvrdila Mino. Naopak drobné dávky hašiše či snafu nebo neuvěřitelně ostrých zelených papriček miminka prý uklidní. O převařené vodě nevěděly ženy nic, stejně jako o tom, že celý tábor má průjem možná i proto, že jí sníh a pije vodu z louží, pokud nějaké vůbec jsou. Afghánistán kromě válek a zemětřesení šest let sužuje strašné sucho. Vždycky, když jsem pak chodila za Mino do tábora, dávala jsem si pozor, abych málo pila a zašla si před tím na toaletu. Návštěva místa, kde se tisíce lidí vyměšovaly, byl stejně strašlivý zážitek jako pobyt na frontě. Cholerou tady trpěly stovky lidí; ti, kteří se jí zatím nenakazili, měli obrovské štěstí. Fekálie se roznášely na nohách ze záchodů přímo do ložnic a kuchyní. Vzhledem k tomu, že Afghánci jedí na zemi na ubruse, kterému říkají dusturchan, není žádný problém spolykat spolu s obědem několik choroboplodných zárodků. Areál sovětského velvyslanectví se dost zásadně lišil, i při stupni vysokého rozkladu, od blátěných přístřešků, které si byli zvyklí budovat v horách. Bylo pro ně vlastně štěstí, že neznali vodu tekoucí z kohoutků a elektřinu. Alespoň to nebyla tak dramatická změna k horšímu. Mino ale byla z města. Uměla trochu číst a psát a patřila tak ke 30 procentům Afghánek, které se alespoň umí podepsat. I její rodiče byli gramotní, dokonce i matka. Jeden ze čtyř bratrů prý dokončil střední školu a pak se ztratil neznámo kam. „Taky mne chtěli dát na střední školu, ale když mi bylo šestnáct, tak se objevil Abdulla a říkal, že on je pro mne lepší budoucnost než nějaké vzdělání,“ smála se. Nad svými současnými negramotnými spolubydlícími z venkova tak trochu ohrnovala nos. Někdy se před nimi snažila na mne mluvit nějakým podivným jazykem, který nebyl podobný žádnému, co znám. Až po čase mi došlo, že Mino se chce budit dojem anglicky mluvícího průvodce. „How thanks majwou senter majdan you,“ pronesla například a já přistoupila na hru. „Ou yes, aha…!“ zvolala jsem nadšeně a ženy sedící na podlaze temné místnosti bez oken na nás zíraly s otevřenými ústy. 33
Mino byla také jedna z mála žen, která se po několika dnech nechala vyfotit. Dokonce se to stalo její oblíbenou zábavou. Pózovala, a když se ostatní její kamarádky s hlasitým křikem a nadávkami směřujícími k mé osobě zahrabávaly do hadrů a házely po mně kameny, volala na ně: „Ó vy hlupačky, vesnické nány, na ty vaše hnusné ksichty jsou asi tak Američané zvědaví…“ Kupodivu, ženy to obvykle rozesmálo a když nic jiného, házely po mně kameny velikosti, která byla neškodná pro mne i fotoaparát. Pohrdání vůči ženám z venkova se u Mino stupňovalo – nejspíš se tak od nich snažila alespoň trochu odlišit, když už jí to neumožňovaly podmínky v táboře. „Ani rodit neuměj,“ pronesla třeba jednou opovržlivě, když v noci její sousedce na podlaze vyhřezlo z útrob mrtvé dítě. Mino porodila už pět zdravých miminek, což je na šest porodů v Afghánistánu výkon nevídaný. Existuje řada údajů o katastrofálním zdravotním stavu obyvatel jedné z nejchudších zemí na světě a jen málo z nich je možné dostatečně ověřit nebo podložit mnohaletým výzkumem. Dokonce ani počtem obyvatel si nikdo nemůže být jist – poslední pokus o sčítání lidu tady proběhnul v roce 1979, od té doby zhruba jeden milion Afghánců zahynul ve válce, 5 milionů uprchlo ze země, ale dalších několik milionů se naopak narodilo a přežilo prvních pět let života, čímž získalo šanci na to, dožít se afghánského průměrného věku – ženy podle statistik čeká 45 let těžkého života, muže o rok víc. Prý dnes žije v zemi pod Hindukúšem něco mezi 25 a 28 miliony lidí. Vzhledem k průměrnému věku není divu, že třicetiletá mladá paní je v těchto zeměpisných šířkách považována za přezrálou, a čtyřicetiletá za vetchou stařenu. Do hrobu jí ostatně zbývá, pokud dodrží zásady průměrnosti, pouhých pět let. Mino mohlo být podle mých odhadů tak dvaatřicet. Jedna z mnoha tabulek ji řadila do kategorie vysoce rizikové – Mino totiž byla odhodlána dále rodit. A americká Agency for International Development uvádí, že každý den zemře v Afghánistánu asi 40 těhotných žen. Na vesnici nikoho ani nenapadne, aby sháněl lékaře, když se budoucí matce přitíží nebo se dítě klube na svět nějakou méně obvyklou částí těla. Ostatně na oslu, což bývá jediný dopravní prostředek ve vysoko položených obcích, by za lékařskou pomocí člověk jel tak dlouho, že by se mohl vrátit až na oslavu prvních narozenin dítěte. Ve městech ale bývala před válkou situace jiná. Sukně se zkracovaly a část žen z „lepších“ rodin začala dokonce chodit na koncerty populární hudby, sem 34
tam nějakou manžel vzal i do kina – pravda, do řad vyčleněných jen pro něžné pohlaví, a na kábulských ulicích bylo vidět stále méně burek. Nikdy se sice ženy zrovna nehrnuly k lékařům-mužům, ale na druhou stranu tato cudnost přinesla vzdělanost žen. Lékařek je i dnes v afghánských městech dost a byla to jedna z mála profesí, která za Talibů neustrnula. I oni, lépe řečeno jejich manželky je potřebovaly. Mariam, kterou jsem později přesvědčila, aby si jeden den v týdnu vyčlenila na klientky z tábora, pracovala jako primářka kábulské porodnice před Taliby, pak léčila jejich ženy a dnes přivádí na svět děti jak bývalých Talibů, tak mudžahedínů i těch, kteří se vrátili ze zahraničí domů. Mariam stále chodí do práce v burce. „Cítím se tak líp, nikdo mne neokukuje, naši muži jsou vyhladovělí, pohled na odhalenou ženu je pro ně stále něco mimořádného,“ vysvětlila mi. Na fotografiích z konce 80. let je ale Mariam rozesmátá, s malým, průsvitným šátkem ve vlasech, který nezakrývá vůbec nic, a na sobě má šaty naprosto evropského střihu, dokonce pod sukní nemá kalhoty, jak je zde železným zvykem, ale punčocháče. „Už v 60., 70. letech Kábulčanky začaly chodit rodit do porodnice a i v provinciích pomalu rostly malé kliniky,“ říká zasněně. Jenže válka rozvoj zdravotní péče i zkracování sukní zastavila. Dnes pod dohledem lékaře přivádějí na svět dítě jen 2 procenta Afghánek. Mino byla na rozdíl od Mariam příliš mladá na to, aby si pamatovala 60. a 70. léta, období relativní stability a rozkvětu Afghánistánu. Ostatní ženy v táboře žily v té době spokojeně ve vesnicích, během svého života viděly jen svého otce, bratry a pak manžela, kterého jim přivedli zpravidla hned, jakmile začaly menstruovat. Na trh chodily zásadně v burce, neboT ta má v Afghánistánu dlouhou tradici a široké využití. „Chrání proti prachu, hmyzu a mužům,“ vysvětlila mi Šekíla, asi padesátiletá paní, která mi tvrdila, že jí je něco kolem dvaceti. V burce chodila už její prapraprababička a Šekíla si přeje, aby v ní chodily i její vnučky. Navlékne na ně háv s mřížkou, až jim bude asi 12 let, nebo až si bude myslet, že se stávají ženami, protože datum jejich narození si nepamatuje už teV. Ani vzdělaná Mino, ani ostatní většinou netušily, jak jsou staré. Chybně jsem to zpočátku pokládala za znak jakési zaostalosti. Časem mi došlo, že je to prostě zbytečná informace. Dokumenty Afghánky nevlastní, narozeniny neslaví a rodí do té doby, dokud to jde. První, kdo jim začal tvrdit, že datum narození je z nějakých důvodů informace podstatná, byli cizinci z humanitárních organizací, kteří je zapisovali do seznamů 35
a podle nejrůznějších kritérií je dělili na potřebné, velmi potřebné a ztracené případy. Neustálé války a zejména příchod Talibů do Kábulu měly za následek úprk inteligence ze země. Vzdělanější městské obyvatelstvo se snažilo utéct co nejdál – do Evropy, do Ameriky, nebo alespoň do Pákistánu či Íránu. Vzdělanci utíkali ve vlnách – nejdříve před Rusy, pak před mudžahedíny a nakonec před Taliby. Do Kábulu mezitím přicházely vesnické ženy poté, co jim vojáci nejrůznějších armád zničili jejich domy a zabili manžely. Ve městě bylo více příležitostí k žebrání a v nejhorším případě i smetišT. Vesnické ženy přinesly do Kábulu i vesnickou kulturu. Když se zase po roce 2001 ve víře, že teV nastaly přece jen lepší časy, rozhoupali uprchlíci ze zahraničí k návratu, Kábul se už podobal obrovské vesnici plné burek, oslů, velbloudů a ovcí pasoucích se v hromadách odpadků. Vodovod přestal fungovat ještě počátkem 90. let, kanalizace tady nebyla nikdy. V letech 2001– 2002, v období, kdy jsem v Afghánistánu strávila celý rok, se z hlavního města stala jakási všehochuT nejrůznějších tradic, zvyků a kultur. Chudí vesničané, vojáci, cizí humanitárci a mezinárodní mírové sbory, do toho Afghánci vracející se z exilu s novými návyky, CD přehrávače s choulostivými filmy, které byly za Talibů, a vlastně už pár let před nimi, přísně zakázány, indická hudba a mercedesy na zcela rozbitých cestách, které v zácpě lehce předjíždí oslík s nákladem nevydělaných persiánových kůží. Vypadalo to prostě trochu, jako když do muzea vtrhne skupina amerických školáků. Nevím, kdy nastala ta chvíle. Ale najednou jsem si uvědomila, že Mino by i přes jazykovou bariéru a hlubokou kuturní propast mohla být mou přítelkyní. Ona se tvářila, že mezi námi opravdu vypuklo přátelství na život a na smrt, já jsem tak nějak ve skrytu duše tušila, že náš vztah má ještě jinou, materiální podstatu. Doufala jsem ovšem, že to není jediný důvod, proč se Mino tváří, že jsem pro ni matkou, bratrem, sestrou, prostě téměř celou rodinou. Ale bylo jasné, že mne pokládá tak trochu za slepici, co snáší zlatá vejce. Neříkala si mi o bakšiš jako jiné ženy, ani nepožádala o půjčku, samozřejmě nevratnou, což dělali afghánští muži. Za služby, které mi poskytovala jako rádce a průvodce, jsem jí sama občas platila. Byly to sumy nevelké. Deset dolarů jednou za dva, tři dny pro ni ale znamenalo zásadní zlepšení životní situace. Zároveň jsem ale, aniž bych to tušila, zasáhla podstatně do rodinné pohody Mino a Abdully. On se ke mně vždycky choval vstřícně, mile se usmíval, neprotestoval, ani 36
když jsem Mino fotila, ale tušila jsem, že jí doma cosi nekalého našeptává. Když jsem Mino začala dávat finanční odměnu, stala se ona vlastně živitelem rodiny, což je v afghánské společnosti zcela nepřípustné. Snad jen tehdy, pokud jsou všichni mužští příslušníci nemocní, invalidé, staří nebo na frontě. Ale muž, který bezcílně bloumá a odebírá ženě její výdělek, aby za něj nakoupil vše potřebné, je tak trochu za neschopného chudáka. „Víš…“ požádala mne jednou rozpačitě Mino. „Nemohla bys ty peníze raději dávat Abdullovi?“ „Ale Abdullo pro mne nic nedělá,“ odmítla jsem s evropskou zaslepeností jako emancipací nakažená výdělečná majitelka vlastního účtu. „Je to pro něj těžké… nemůže sehnat práci a všichni vědí, že teV je na mně celá rodina závislá.“ „Alespoň si tě budou víc vážit,“ snažila jsem se jí implantovat trošku feminismu. „To právě vůbec nebudou. Už teV se o mně v táboře nehezky mluví a Abdullo je za vola,“ uchichtla se. Připadalo mi to, jako kdybych s Abdullou měla uzavřít smlouvu na pronájem jeho ženy, která stojí na den méně než nákladní osel. Jenže v afghánské rodině je živitelem skutečně muž. Naprostá většina žen nepracuje. Na vesnicích sice obdělávají pole, ve městech před válkou chodily do úřadů a pracovaly ve školách i v nemocnicích, ale za Talibů si zvykly sedět doma. I když se část žen vrací do práce, jejich výdělek skoro nikdy nepřevyšuje výdělek muže. Až mi někdy těch hubených a udřených afghánských mužů bylo líto. „Kdybych neměla zlaté náušnice, je Abdullo úplně znemožněn,“ tvrdila i Mino, když jsem se jí ptala, proč neprodala zlato, které má na sobě, v dobách, kdy její děti musely jíst jetel s vodou. „Prodali jsme úplně všechno, co jsme mohli, ale zlato, co mi dal muž, to mi musí zůstat navěky. S tím umřu, buV hlady, nebo stářím, ale prodat ho nemohu,“ filozofovala Mino. I ostatní ženy v táboře měly často nějakou zlatou ozdobu. Obvykle to byl svatební dar od nastávajícího manžela. Když jsem jim jako drobné dárky chtěla rozdávat přívěsky a stříbrné řetízky z Čech, Mino mě zarazila: „Tohle můžeš dát tak desetiletým holkám, ale ne dospělé Afghánce. Urazíš ji. BuV jí dej pravé zlato, nebo raději, když ho nemáš, kus suchého chleba. Budou ti vděčné.“ Pro afghánské muže bylo zkrátka podstatné, aby jejich manželky byly vizitkou jejich schopnosti vydělat peníze. Vstávali ve čtyři ráno, 37
vydávali se na trh, a když neměli jinou možnost, pracovali jako nosiči vody nebo vyklízeli smrdutý obsah z otevřených kanálů. Hladová žena bez zlatých ozdob byla prostě tou největší ostudou, kterou mohl dospělý Afghánec zažít. Hladová žena se zlatými náušnicemi byla již přijatelnější. Žebrat se do ulic pak vydávaly většinou jen vdovy, za které nikdo nenesl odpovědnost. Hladových, otrhaných a umouněných lidí bylo ale stále víc a ani ten nejpracovitější Afghánec neměl šanci svou velkou rodinu během války uživit. „Hodně dětí mít musíš proto, aby se o tebe ve stáří postaraly, aby si, až my, rodiče, umřeme, mohly pomáhat, no a taky některé prostě nedožijí do dospělosti, tak aby ti nějaké zbyly,“ prohlásila pragmaticky Mino, když jsem s ní diskutovala o náročnosti početných rodin. Rozčilovalo mne, když se ženě s deseti dětmi narodilo jedenácté a muž nedokázal uživit ani sám sebe. „Desetiletí kluci už mohou domů lecos přinést, mohou pracovat, takže je dobré jich mít hodně,“ mudrovala Mino a v duchu určitě litovala, že nelze rodit rovnou desetileté výdělku schopné chlapce. „Holky, ty jsou spíš na obtíž. Když ale dceru třeba naučíš vázat koberce, tak ti za ni rodiče ženicha pak musí zaplatit strašně moc peněz,“ usmívala se. „Já koberce vázat neumím a že dokážu číst a psát, nikoho nezajímá. Já jsem byla levná nevěsta,“ prohodila ledabyle. Žmoulala v ruce bankovku 100 afghání, kterou jí Abdulla vyplatil z její mzdy. Představovala asi 2 dolary. Mino s ní dokázala vystačit několik dnů. A ačkoliv to bylo neuvěřitelné, uměla za tuto sumu koupit i kus levného velbloudího masa a velmi chutně ho připravit. Mýdlo dělila na malé kousky, aby ho děti nevyplácaly, a umývala je jen jednou za dva, tři dny. Sama ale vypadala velmi upraveně. Ani se do prostředí uprchlického nehodila. Byla hezká, vlasy měla lesklé, nosila naleštěné černé střevíce na vysokém podpatku s mimořádně nevkusnou umělohmotnou květinkou. Ostatně, celé ty botky byly vyrobeny z umělé hmoty, jako většina věcí, které uprchlice používaly. Zbožňovaly umělou hmotu. Červené konývky na mytí rukou, ostře zelené lavórky, ale i umělé tkaniny, šátky, květiny z umělé hmoty i tašky sešité z obalů od džusů, které si ve městě kupovali bohatší, zatímco chudší obaly jako cenný materiál sbírali na smetištích. Mino také měla takovou tašku – s obrázky jablíček a banánů, podle toho, z čeho byl vyroben původní nápoj, který nikdy neochutnala. Mimochodem, tuto lidovou tvořivost později s nadšením převzalo několik humanitárních organizací, které ovlivněny americkým vkusem usoudily, 38
že tašky z džusových obalů jsou tím nejlepším rozvíjením tradičních afghánských dovedností. Zahájily rozvojové programy a do jejich výroby zapojily tisíce žen. Nejzajímavější na celé akci bylo, že tašky šly, alespoň zpočátku, na odbyt. Už tehdy mne napadlo, že jestli někdy otevřeme nějaké centrum pro válečné vdovy, budeme je přemlouvat, aby místo hliníkoplastikových tašek třeba vázaly perské koberce, nebo vyšívaly tradiční paštúnské šaty, které se také daly vyrobit z toho, co se najde na smetišti. Jsou sešité ze stovek různobarevných hadříků, neuvěřitelně pestrých a naštěstí většinou bavlněných. Většina žen v táboře ovládala některou z tradičních dovedností. Na koberce, které by se daly prodávat za stovky dolarů, ale neměly rámy. Taková investice byla nad jejich síly. Pečlivě a vytrvale ale vyšívaly. Jejich pestré, vzorované kusy špinavých hadrů sice nikdo nekupoval, ale snad si tak krátily čas. Na rozdíl od mužů, kteří zachovávali tradiční zákony slušného chování, se ženy neustále hašteřily, hádaly ve frontách na toaletu a vodu, kterou jim sem tam nějaká z organizací přivezla v cisterně, pomlouvaly se a chovaly se absolutně stejně jako kterékoliv jiné ženy na světě, pokud by byly nuceny spolu nedobrovolně žít v odpudivém, stísněném prostředí řadu let. Mino nesnášely stále víc a já jsem cítila, že mne přátelství s ní od nich trochu vzdaluje. Na mne se sice stále vrhaly s mimořádnou vášní a občas mi dlaně a chodidla natřely hennou, abych podle nich krásné, podle mne dost odpudivé fleky nemohla smýt celé měsíce. Na Západě se henna proslavila díky hvězdám jako Madonna, jenže ty ji ve svých videoklipech prezentovaly jako krásně namalované ornamenty. Možná někde v Jemenu to tak vypadá. V Afghánistánu ale „namalovat“ ruce hennou znamená v podstatě jen napatlat je žlutavou barvou. Moji kolegové novináři si dokonce dlouho mysleli, že mám nějakou nemoc, protože henna se mi výjimečně dobře uchytila na nehtech a ty získaly hnědožlutý odstín a vypadaly, že mají každou chvíli odpadnout. Od žen byl takový zájem o můj zevnějšek ale vyznamenáním. Mino naštvaně přihlížela, jak se na mne sesypaly, švitořily a patlaly mi nevzhlednou hmotu na ruce. „Obličej prosím nééééé…“ bránila jsem se zoufale, protože mít ještě hnědužluté tváře by bylo asi příliš. Mino ženy hrubě okřikla a odvedla mne pryč zrovna ve chvíli, kdy jsem chtěla dětem rozdat pastelky. Pomalu mi docházelo, že Mino je tak trochu potvora a že jí ostatní závidějí nejen krásu, přátelství se mnou, ale především privilegovaný 39
přístup k obrovským zdrojům humanitární pomoci, kterou stále častěji nejrůznější organizace přivážely do tábora. Abdullo se totiž sám jmenoval do funkce vedoucího zásobování a vzhledem ke své schopnosti komunikovat s cizinci, aniž by znal jakoukoliv řeč (kromě asi dvaceti ruských slov včetně těch nejsprostších nadávek), zcela ovládl rozdělování mouky, vody, hygienických prostředků i přikrývek a nádobí. Podepisoval ve velkém dokumenty, kterým vůbec nerozuměl, cizí humanitárci byli spokojení, že mají ověření o předání, a Abdullo s Mino prodávali lehce nabytý majetek dále uprchlíkům. Protože peníze nebyly v táboře k mání, vyměňovali zboží za různé služby nebo věci. Přede mnou dělali, že jejich největší starostí je dobro afghánského lidu. A nebohý afghánský lid si mi nikdy nepostěžoval. Bylo by to vynášení špíny z vlastního domu. Před cizinci se prostě Afghánci pomlouvají jen zřídka, mezi sebou si pak účty vyřizují ručně. Myslím, že Mino si Abdully za jeho schopnost podvádět zahraniční dobrodince velmi vážila. „Kolik máš plat,“ ptala se mě jednou. „Asi 400 dolarů,“ spočítala jsem rychle svůj měsíční příjem. Zasmála se a mrkla na mne levým okem. Nevěřila mi ani slovo. V jejích očích jsem byla královsky bohatý rozmařilec, co neví co roupama dělat, protože jinak by do tak divné země jako Afghánistán nikdy dobrovolně nepřijel. Abdullo Mino proti mně stále víc poštvával. Desetidolarovky pro ně začaly být stejnou urážkou jako kočičí zlato. „Mino pro tebe může pracovat za sto dolarů týdně,“ prohlásil jednou hrdě a Mino se nejapně culila. „Ale Mino pro mne nepracuje,“ namítla jsem. „Jen si prostě občas povídáme…“ „Pracuje, překládá ti, chodí s tebou po táboře a chrání tě,“ odpověděl. „Ale ona přece neumí žádný jazyk, který umím já. Domlouváme se rukama nohama a s pomocí těch několika perských slov, které znám. Po táboře se mnou chodí dobrovolně a nevím, před kým by mě měla chránit,“ dávala jsem si pozor, abych nezvýšila hlas, protože na veřejnosti se musí s afghánskými muži mluvit uctivě za každých okolností. „Chrání tě před těma ženskejma, aby tě neokrádaly,“ uzemnil mne zcela Abdullo a já se musela tomu argumentu zasmát. „Dobře, tak já se budu chránit sama,“ pokrčila sem rameny. „Hm…“ zapřemýšlel Abdullo. „Jenže nám teda alespoň dlužíš, nějakých pár set dolarů,“ byla to rána pod pás a mě najednou napadlo, že tohle museli vymyslet společně, nebo se to dokonce zrodilo v hlavičce Mino. 40
„Tlumočník prý dostává za den 70 dolarů,“ pronesla totiž nečekaně asi týden před onou osudovou rozmluvou s Abdullou. „Ano, to je pravda, jsou to velké peníze,“ vysoukala jsem ze sebe s pomocí infinitivů. „Já bych se spokojila s málem,“ usmála se Mino. Marně a kostrbatě jsem jí už tehdy vysvětlovala, že tlumočník musí umět alespoň dva jazyky, aby překládal z jednoho do druhého, a minimálně jeden z těch jazyků musí být srozumitelný tomu, komu je tlumočeno. Mino se ovšem tvářila, jako že je jen a jen moje chyba, že neumím paštú, protože ona by mi mohla tlumočit z darí do paštú a splňovala by tak požadavek na znalost dvou jazyků. Neurazila se ale, když jsem její odměnu nezvýšila, a jen zjevně přemýšlela, s čím na mne vyrukuje příště. Nevím, zda byla s Abdullou šTastná. Stejně jako 99 procent Afghánek nikdy nepoznala jiného muže. Jakési chození a namlouvání je něco naprosto nepřípustného. Za štěstí svých dětí zodpovídají až do dospělosti rodiče, proto také vybírají potomkům ženichy a nevěsty sami. Na vesnici nikoho ani nenapadne, že by dcera nebo syn mohli mít nějakou představu o svém budoucím partnerovi. Dívky se strkají pod čepec velmi brzy, aby je náhodou někdo neunesl nebo se do někoho nezakoukaly, což by bylo pro celou rodinu neobyčejně potupné. Chlapci zase musejí včas začít plodit potomky, aby vyrostl potenciál rodiny a navíc, sexuální touha má šanci být naplněna pouze v manželství. Žádné milenecké vztahy, nebo dokonce placené sexuální služby neexistují. Alespoň na venkově ne. Ve městech je přece jen atmosféra o něco uvolněnější. Rodiče sice mají hlavní slovo, ale když někdo studuje na vysoké škole, i přes rozdělení na dívčí a chlapecké třídy má šanci se zamilovat podle vlastní vůle. Ne že by pak někdo s někým otevřeně chodil. Zamilovat se znamená v Afghánistánu spatřit například polozahalenou dívku přes sklo autobusu a po nocích se pak trápit nenaplněnou touhou. Někdy se podaří rodiče přesvědčit, aby se vydali na vyjednávání do rodiny vyvolené. Dostatečně vysoká finanční částka oblomí skoro každého. Pokud je ale ženich chudý, končí vášnivé platonické vztahy třeba i tragicky. Útěky dívek z domova jsou poměrně častým jevem. Většinou se pak ale rodiče se svou dcerou už nikdy nevidí. Je zatracena, zneuctila celý rod a může být ráda, že si ji bratři nenajdou a nepotrestají smrtí. Smrt hrozí i v jiném případě – pokud se nevěsta ukáže býti již „použitou“. Panenství je svátost. Existují lékařky, které ho za slušné peníze drobným 41
chirurgickým zákrokem obnoví, ale zájem prý není zas až tak velký. Dívky jsou až do svatby pod tak přísným dohledem rodiny, že spustit se ani nemají šanci. A mladí muži… ti zase nemají příležitost. I když se v Kábulu po pádu Talibů objevilo několik prostitutek, jejich služby nejsou využívány masově. Nakonec přišly posily ze zahraničí. K čínským restauracím, které si podnikaví čínští obchodníci otevřeli v centru města, patří i intimní oddělení. Zábava je to ale drahá. Uprchlíkům a nemajetným zbývá jediné – zavčas se oženit. „Láska někdy přijde později, když se začnou rodit děti, když ti dva lidé zjistí, jak jsou na sobě existenčně závislí…“ vysvětlila mi primářka Mariam, které rodiče také vybrali manžela. Naštěstí se celkem strefili do jejího vkusu. Zvolili lékaře, který se vůbec nezlobil, když mu Mariam porodila čtyři dcery a řekla „dost“. Běžný Afghánec by si myslel, že je bez mužského potomka ztracen a zneuctěn a nutil by ženu rodit až do chvíle, než by se syn povedl. Nebo by si přivedl druhou, ve výjimečných případech i třetí manželku. Mnohoženství je přípustné, ale ženy proti němu často protestují. Někdy je jim to ale pramálo platné. Mino měla štěstí. Půlka potomstva byli chlapečci. Navíc si vybrala Abdullu sama a jelikož její osvícení rodiče nechtěli vůči ní použít sílu, nakonec sňatek se skřípěním zubů povolili. Nevím, zda někdy Mino své volby litovala. Abdullo byl zcela mimořádný omezenec, na první pohled celkem hezký, ale hloupý, ubohý a zakomplexovaný mužík. Až několik měsíců po svatbě Mino zjistila, že je už druhá v pořadí. Abdullo už jednu hubenou a kdysi asi velmi krásnou ženu měl. Jmenovala se Nadžiba. S tou musela pak Mino sdílet společnou domácnost. Když jsem pracovala v uprchlickém táboře, dostal se Abdullo do fáze, kdy se mu zachtělo ještě další ženy. Vyhlédnul si krásnou a mladou Frištu. Kupoval jí dárky za peníze, které jsem mu dávala za „pronájem“ Mino, psal jí básně a její matce – otec zahynul za války – přednostně nosil zadarmo humanitární pomoc. Jeho první dvě ženy se ale postavily na odpor. Nakonec prohlásily, že se společně odstěhují k tetě na venkov a do smrti budou Abdullu pomlouvat. Nevím, zda se Abdullo zalekl této výhrůžky, či zda ho Frišta přestala bavit, nebo matka dívky našla dceři přece jen lepšího ženicha, ale po čase se o skandálu přestalo v táboře mluvit. Tehdy jsem pochopila, že nikdy nic nepochopím, hlavně vztahy v afghánské rodině ne. Nebylo mi jasné, zda Mino Abdullu miluje, či zda ho s upřímnou vášní nenávidí. Udělal jí pět dětí, které se naštěstí podobaly spíš jí než jemu, 42
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.