USPOÿ DALA MAGDAL NA FROUZOV. éeny V ISL MSK M SVÃTÃ

USPOÿ¡DALA MAGDAL…NA FROUZOV¡

Závoj a džíny éENY V ISL¡MSK…M SVÃTÃ Magdaléna Frouzová Jana Al Oukla Petra Procházková Pavla Jazairiová Farída al-Nakkáš Cornelia von Wrangler Simona Hejlová Miroslava Malá Markéta Gojdová Katy Abraham Ayse Günes-Ayata Vyšehrad

2. v y d á n í

Fotografie v textu Str. 5 Str. 12 Str. 28 Str. 60 Str. 78 Str. 88 Str. 102 Str. 120 Str. 138 Str. 178 Str. 190

Afghánská žena v burce. (Foto Petr Zavadil) Írán, Teherán. Rodina při večerní procházce. (Foto Magdaléna Frouzová) Afghánská žena se synem. Vesnice Sarhad. (Foto Petr Zavadil) Spojené arabské emiráty, žena v tradiční masce a rukama ozdobenými hennou. (Foto Simona Hejlová) Indie. Cesta podél řeky. (Foto Jiří Hůla) Jana Al Oukla s dětmi při vítání občánků v Praze. (Foto Jana Al Oukla) Mali. Zdejší ženy nosí všechno potřebné na hlavě, odtud jejich vznosná chůze. (Foto Markéta Gojdová) Írán, Teherán. Babička s vnučkou na večerní procházce. (Foto Magdaléna Frouzová) Libanon, Bejrút. Chlapec prodávající chleba na korzu na pobřeží. (Foto Nora Stříbrná) Egyptská vesnice. Nomádská žena. (Foto Magdaléna Frouzová) Írán. Ilustrační foto. (Foto Nora Stříbrná)

Copyright © Magdaléna Frouzová, Petra Procházková, Simona Hejlová, Cornelia von Wrangler, Pavla Jazairiová, Jana Al Oukla, Markéta Gojdová, Katy Abraham, Miroslava Malá, Ayse Günes-Ayata, Farída al-Nakkáš, 2006 Preface © Jiřina Šiklová, 2006 ISBN 80 -7021- 840 -1

OBSAH

Předmluva (Jiřina Šiklová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

7

„Pod závojem nosím džíny“ aneb muslimky mezi tradicí a modernou (Magdaléna Frouzová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Bída a guláš z trávy aneb ženy v Afghánistánu (Petra Procházková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 „Nejsme žádné děvky!“ aneb muslimky ve Francii (Cornelia von Wrangler) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 Život ve zlaté kleci aneb ženy ve Spojených arabských emirátech (Simona Hejlová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 Cihlářova žena aneb muslimky v Indii a v Pákistánu (Pavla Jazairiová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 Závoj si nesundám aneb postavení žen v islámu očima české muslimky (Jana Al Oukla) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 Pás krásy a obřízka aneb ženy v Mali (Markéta Gojdová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 „Ženy tu chtějí všechno ovládnout“ aneb ženy v Íránu (Magdaléna Frouzová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 Butiky, korzo a kavárny aneb ženy v Libanonu (Miroslava Malá) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 „Chci, aby se má dcera měla lépe“ aneb ženy v Turecku (Ayse Günes-Ayata) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 Každá pomoc marná aneb jedna zkušenost z Tuniska (Katy Abraham) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 Fundamentalisté na vzestupu aneb ženy v Egyptě (Farída al-Nakkáš) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 „Odejdu i bez dcerky“ Rozhovor se ženou, která by s muslimem už žít nechtěla . . . . . . . . . . . . 191

Bída a guláš z trávy ANEB éENY V AFGH¡NIST¡NU (Petra Procházková)

Prosinec 2001: Žena se na mne podezíravě dívala přes mřížku v modrém, plizovaném hávu, kterému se tady říká burka. Tehdy ji nosila v Afghánistánu většina žen. Je to obrovský kus látky s jakousi čepičkou, který se přehodí přes hlavu a ze všech stran zahalí tělo až k zemi. V místě očí má síTku, skrz kterou se žena dívá, aniž by někdo viděl ji. Burka je tak široká a neustále se vlní ve větru, že je naprosto nemožné rozpoznat tvary těla ženy. Muži se tu naučili rozeznávat alespoň přibližný věk podle svižnosti chůze a někteří tvrdí, že i pod burkou dokáží odhalit opravdovou krasavici. Žena, která stála tehdy přede mnou na kábulské ulici, byla zřejmě mladá. Usmála jsem se na ni. Nevím, zda moje přátelské gesto opětovala, protože kromě vystrašených očí nebylo z její zahalené tváře vidět vůbec nic. Pozorovala jsem ji dlouho, jako stvoření, které spadlo z jiné planety. Vím, že ona si o mně myslela totéž. Byla to první žena, kterou jsem v Kábulu potkala na ulici. Až teV mi došlo, že za ty tři dny, po které jsem se pohybovala po městě, jsem mezi davy Afghánců nespatřila ani jednu ženu. Vycházely málo, jako by ještě dodržovaly tuhý režim Talibů, jež před pár týdny rozprášili Američané. Talibové vzešli z uprchlických táborů v Pákistánu, kam utíkali Afghánci po invazi Rusů v roce 1979. Zatímco v samotném Afghánistánu se Rusové snažili prosadit socialismus a v rámci toho začaly ženy dokonce učit na kábulské univerzitě, v uprchlických táborech za hranicemi země se formovalo radikální odbojové hnutí Talibů. Původně bylo jeho cílem vyhnat Rusy ze země. Sílilo hlavně díky velkorysé podpoře Pákistánu, USA a Saúdské Arábie, a to jak finanční, tak ideologické. Ideologií tohoto hnutí se totiž stal islám, avšak stále pokřivenější, konzervativnější a primitivnější. Část studentů v pákistánských medresách byli mladí chlapci, sirotci, kteří přišli o své otce ve válce proti sovětské armádě. 29

Vzbudit u nich nenávist ke „kafírům“, ke všemu cizímu, touhu po pomstě i patřičnou agresivitu nebylo zas až tak složité. Výklad náboženských knih včetně Koránu byl přizpůsoben potřebám, kvůli kterým Talibové vznikli. Náboženské lekce byly spíš militantní výukou doplňovanou praktickým vojenským výcvikem. Po odchodu sovětských jednotek z Afghánistánu začala v zemi občanská válka. Původní spojenci, polní velitelé, se do sebe pustili s nevídanou vervou. Lidé unavení dlouholetou válkou toužili po jediném – po klidu a pořádku. Přesně to slibovali Talibové – zavedení tvrdého řádu, ukončení bojů, likvidaci korupce i „výdobytků“ komunismu. Také proto zprvu Afghánci v řadě míst Taliby, kteří přicházeli z jihu a východu, od pákistánských hranic, vítali. Jakmile jejich jednotky vstoupily do Kábulu, zakázala mravnostní náboženská policie všem ženám, z nichž některé v té době už chodily v téměř evropském oblečení, vycházet z domu bez burky a bez doprovodu manžela, bratra či otce. Porušení trestali bičováním. V jednom případě byla dokonce veřejně zbičována žena, protože vykoukla z domu nezahalená, jen aby zavolala na dítě. Za nevěru se začalo kamenovat jako ve středověku. A to nebylo vše. Ženám zakázali chodit do školy. Prý jim podle Koránu přísluší starat se o rodinu. Nesměly navštívit lékaře mužského pohlaví – Korán prý zakazuje kontakt mezi muži a ženami, kteří nejsou příbuzní. Islám zkrátka obrátili naruby a z Afghánistánu vybudovali vězení. Na podzim 2001 vypudilo americké letectvo armádu Talibů z hlavního města Kábulu. A já poprvé vjela do slavné středoasijské metropole. Jen málokdo tehdy uvěřil, že Talibové jsou pryč navždy. Ženy stále ještě seděly doma. Až na tu jednu, kterou jsem potkala na kábulské ulici. Byla jsem první cizinka, kterou spatřila po sedmi letech. Setkala jsem se před tím s mnoha afghánskými ženami. Poprvé jsem překročila hranici tohoto státu už v roce 1994. Pak, během války, jako novinářka ještě mnohokrát. V zákopech na frontě se však s něžným pohlavím našinec potkává zřídkakdy. A když, tak na nějaké povídání o rodině a dětech nebyl čas. V týlu, na afghánském severu a v nedobytném Pandžšírském údolí, které Talibové nikdy neobsadili, se ženy na novinářky sice přátelsky smály, ale blízce se stýkat s někým tak podivně oblečeným, s někým, kdo se klidně baví s muži, cestuje bez manžela či otce, kdo nemá řádně zahalené vlasy a při rozhovorech s polními veliteli se „vyzývavě“ směje, bylo něco nepředstavitelného. 30

TeV si ani já najednou nedokážu uvědomit, že válka končí. Že jsem v Kábulu. Znala jsem to město jen z vojenských map velitelů, kteří se dohadovali, ze které strany ho budou ostřelovat. Na kábulské čtvrti Darullaman je vidět, že se strefovali velmi dobře. Největší uprchlický tábor ve městě je právě tady, mezi troskami a minovými poli. Viděla jsem hodně táborů a po čase se mi všechny začaly zdát podobné. Obývají je většinou staří lidé, ženy a neuvěřitelné množství dětí. Ztrácejí pocit soukromí i tradiční návyky. Nemám ráda uprchlické tábory hlavně proto, že jsou místy koncentrovaného neštěstí. A takové neštěstí se nedá popsat, ani natočit. Jednotlivé příběhy mohou být dojemné, burcující, dramatické. Davová tragédie prý ale už nikoho v civilizovaném světě nepřekvapí. Uprchlický tábor v kábulské čtvrti Darullaman, před jehož vchodem jsem se potkala s dívkou Mino, představoval však přece jen něco jiného. Byl totiž ještě ke všemu absurdní, nesl v sobě i jakousi historickou zákonnitost a osudovost. Nacházel se na obrovském prostranství, které kdysi obývali zaměstnanci sovětské diplomatické mise. Velvyslanectví SSSR bylo na dohled od paláce, kde speciálně vycvičení agenti v roce 1979, těsně před invazí, udusili polštářem afghánského vůdce Amina. Pak v rámci „bratrské pomoci afghánskému lidu“ přišel, přijel a přiletěl „omezený kontingent“ sovětské armády. Afghánci ale nějak nepochopili, že jde o bratrskou pomoc. A začala třiadvacetiletá válka. Kábulská čtvrT Darullamán patří v Kábulu k nejžalostnějším. Usadilo se v ní 30 tisíc převážně paštúnských žen a dětí. Utekly z vesnic poté, co jim jejich domy vypálili buV sovětští vojáci, nebo Talibové, nebo mudžahedíni. Vypadalo to tam katastrofálně. Jestliže město, ačkoli v něm bylo více zřícenin než celých staveb, stále něčím přípomínalo doby, kdy sem jezdili i turisté, Darullaman působil jako kulisa ke katastrofickému hollywoodskému filmu. Areál bývalého sovětského velvyslanectví se v měsíční krajině vyjímá dokonale – trosky panelových domů, zbytky letního kina a restaurace, ze kterých si ženy udělaly záchodky, pravda, bez splachování, obnažená zasedací místnost, kde se kdysi řešily osudové problémy mezinárodních vztahů. Tradiční afghánská snaha obehnat si rodinné sídlo vysokou zdí, aby cizí zrak náhodou nepadl na jen podomácku oblečenou, a tedy nedostatečně zahalenou ženu, tady vzala za své. Ženy se rozdělily na skupiny a oddělily se od hrstky mužů, kteří se stali automaticky strážci celého ležení. 31

Mě sem pustili bez zbytečných procedur, jen na kameru se dívali podezíravě. „Naše ženy se nesmějí natáčet,“ řekl mi malý, velmi hubený muž, ze kterého se později vyklubal Abdulla, manžel Mino. A jeho žena s přísným pohledem mne vzala za ruku a jak jsem z jejích posunků pochopila, pozvala mne na čaj. Problém byl v tom, že čaj zrovna v táboře došel. Ženy a děti pily horkou vodu, aby se zahřály a aby jim suché placky, které byly jídlem skoro svátečním, lépe lezly do krku. První příchod do nového prostředí je v Afghánistánu vždycky oslňující. Připadalo mi, že jsem něco jako posel z nebes, kterého si všichni nesmírně váží, svěřují se mu se svými problémy, ale nevyžadují, aby je řešil… Prostě nový člověk je takový zpovědník, a pokud je ještě ženou, dostane se mu takových informací o životě, dělohách, jídle, dětech, manželských povinnostech, sexu a barvení vlasů henou, že když si je zapomene zapisovat, je ztracen. V té době ještě nenastala invaze zahraničních humanitárních organizací s tunami mouky a levnými matracemi, takže se ženy nestačily naučit vymáhat jakoukoliv pomoc ještě před tím, než člověk stačil pronést „Sallam alejkum“. Tehdy jsem byla ještě opravdu host. Pár kroků za ohradou, která oddělovala tábor od zbytku světa, si Mino vyhrnula přední část burky přes hlavu a vycenila na mne zářivě bílé zuby. Byla moc hezká a ještě víc hubená. A také chytrá. Pochopila, že chci, aby mi zorganizovala exkurzi, a byla hrdá na to, že ona je mým průvodcem. Z toho, co neustále drmolila, jsem pochopila jen malou část, ale to, že nemají vodu, že se skoro nemyjí, že jedí obyčejný jetel se solí a že už měsíce nesdílela jedno lože se svým muže, tak tomu jsem rozuměla. „My se musíme po každém sexu pořádně omýt, víš,“ vysvětlovala mi později, když jsme si začaly sdělovat opravdové intimnosti. „Hlavně muž si musí všechnu nečistotu smýt pořádně z těla. Kdyby se neumyl a třeba pak řídil auto nebo šel bojovat, určitě se nabourá nebo ho zastřelí,“ tvrdila se zkrabatělým čelem. Kromě vody ale v táboře nebylo ani pořádné lože. Většina lidí spala na kusech hadrů nebo na holé podlaze, po které kdysi chodili diplomaté v naleštěných polobotkách. Tak špinavé děti, jaké běhaly mezi rozpadlými paneláky, jsem neviděla ještě nikde. Měly na tvářích boláky od nezahojené lašmánie, nemoci, kterou přenáší maličký komár a jež způsobuje velké, mokvavé a nehojící se vředy. I Mino měla na levé lícní kosti velikánskou kulatou jizvu, která jí ale celkem slušela. „To mají z toho, že jim maminky, když byly malé, dávaly vejce,“ pro32

hlásila Mino zkušeně, když mi ukazovala umouněné, mentálně postižené dítě zmučené lašmánií a jeho matku, která ho svazovala šátky do tvaru mumie, aby nezlobilo. „Vejce?“ podivila jsem se. „Kdo jí jako dítě vejce, bude němý,“ tvrdila Mino. Naopak drobné dávky hašiše či snafu nebo neuvěřitelně ostrých zelených papriček miminka prý uklidní. O převařené vodě nevěděly ženy nic, stejně jako o tom, že celý tábor má průjem možná i proto, že jí sníh a pije vodu z louží, pokud nějaké vůbec jsou. Afghánistán kromě válek a zemětřesení šest let sužuje strašné sucho. Vždycky, když jsem pak chodila za Mino do tábora, dávala jsem si pozor, abych málo pila a zašla si před tím na toaletu. Návštěva místa, kde se tisíce lidí vyměšovaly, byl stejně strašlivý zážitek jako pobyt na frontě. Cholerou tady trpěly stovky lidí; ti, kteří se jí zatím nenakazili, měli obrovské štěstí. Fekálie se roznášely na nohách ze záchodů přímo do ložnic a kuchyní. Vzhledem k tomu, že Afghánci jedí na zemi na ubruse, kterému říkají dusturchan, není žádný problém spolykat spolu s obědem několik choroboplodných zárodků. Areál sovětského velvyslanectví se dost zásadně lišil, i při stupni vysokého rozkladu, od blátěných přístřešků, které si byli zvyklí budovat v horách. Bylo pro ně vlastně štěstí, že neznali vodu tekoucí z kohoutků a elektřinu. Alespoň to nebyla tak dramatická změna k horšímu. Mino ale byla z města. Uměla trochu číst a psát a patřila tak ke 30 procentům Afghánek, které se alespoň umí podepsat. I její rodiče byli gramotní, dokonce i matka. Jeden ze čtyř bratrů prý dokončil střední školu a pak se ztratil neznámo kam. „Taky mne chtěli dát na střední školu, ale když mi bylo šestnáct, tak se objevil Abdulla a říkal, že on je pro mne lepší budoucnost než nějaké vzdělání,“ smála se. Nad svými současnými negramotnými spolubydlícími z venkova tak trochu ohrnovala nos. Někdy se před nimi snažila na mne mluvit nějakým podivným jazykem, který nebyl podobný žádnému, co znám. Až po čase mi došlo, že Mino se chce budit dojem anglicky mluvícího průvodce. „How thanks majwou senter majdan you,“ pronesla například a já přistoupila na hru. „Ou yes, aha…!“ zvolala jsem nadšeně a ženy sedící na podlaze temné místnosti bez oken na nás zíraly s otevřenými ústy. 33

Mino byla také jedna z mála žen, která se po několika dnech nechala vyfotit. Dokonce se to stalo její oblíbenou zábavou. Pózovala, a když se ostatní její kamarádky s hlasitým křikem a nadávkami směřujícími k mé osobě zahrabávaly do hadrů a házely po mně kameny, volala na ně: „Ó vy hlupačky, vesnické nány, na ty vaše hnusné ksichty jsou asi tak Američané zvědaví…“ Kupodivu, ženy to obvykle rozesmálo a když nic jiného, házely po mně kameny velikosti, která byla neškodná pro mne i fotoaparát. Pohrdání vůči ženám z venkova se u Mino stupňovalo – nejspíš se tak od nich snažila alespoň trochu odlišit, když už jí to neumožňovaly podmínky v táboře. „Ani rodit neuměj,“ pronesla třeba jednou opovržlivě, když v noci její sousedce na podlaze vyhřezlo z útrob mrtvé dítě. Mino porodila už pět zdravých miminek, což je na šest porodů v Afghánistánu výkon nevídaný. Existuje řada údajů o katastrofálním zdravotním stavu obyvatel jedné z nejchudších zemí na světě a jen málo z nich je možné dostatečně ověřit nebo podložit mnohaletým výzkumem. Dokonce ani počtem obyvatel si nikdo nemůže být jist – poslední pokus o sčítání lidu tady proběhnul v roce 1979, od té doby zhruba jeden milion Afghánců zahynul ve válce, 5 milionů uprchlo ze země, ale dalších několik milionů se naopak narodilo a přežilo prvních pět let života, čímž získalo šanci na to, dožít se afghánského průměrného věku – ženy podle statistik čeká 45 let těžkého života, muže o rok víc. Prý dnes žije v zemi pod Hindukúšem něco mezi 25 a 28 miliony lidí. Vzhledem k průměrnému věku není divu, že třicetiletá mladá paní je v těchto zeměpisných šířkách považována za přezrálou, a čtyřicetiletá za vetchou stařenu. Do hrobu jí ostatně zbývá, pokud dodrží zásady průměrnosti, pouhých pět let. Mino mohlo být podle mých odhadů tak dvaatřicet. Jedna z mnoha tabulek ji řadila do kategorie vysoce rizikové – Mino totiž byla odhodlána dále rodit. A americká Agency for International Development uvádí, že každý den zemře v Afghánistánu asi 40 těhotných žen. Na vesnici nikoho ani nenapadne, aby sháněl lékaře, když se budoucí matce přitíží nebo se dítě klube na svět nějakou méně obvyklou částí těla. Ostatně na oslu, což bývá jediný dopravní prostředek ve vysoko položených obcích, by za lékařskou pomocí člověk jel tak dlouho, že by se mohl vrátit až na oslavu prvních narozenin dítěte. Ve městech ale bývala před válkou situace jiná. Sukně se zkracovaly a část žen z „lepších“ rodin začala dokonce chodit na koncerty populární hudby, sem 34

tam nějakou manžel vzal i do kina – pravda, do řad vyčleněných jen pro něžné pohlaví, a na kábulských ulicích bylo vidět stále méně burek. Nikdy se sice ženy zrovna nehrnuly k lékařům-mužům, ale na druhou stranu tato cudnost přinesla vzdělanost žen. Lékařek je i dnes v afghánských městech dost a byla to jedna z mála profesí, která za Talibů neustrnula. I oni, lépe řečeno jejich manželky je potřebovaly. Mariam, kterou jsem později přesvědčila, aby si jeden den v týdnu vyčlenila na klientky z tábora, pracovala jako primářka kábulské porodnice před Taliby, pak léčila jejich ženy a dnes přivádí na svět děti jak bývalých Talibů, tak mudžahedínů i těch, kteří se vrátili ze zahraničí domů. Mariam stále chodí do práce v burce. „Cítím se tak líp, nikdo mne neokukuje, naši muži jsou vyhladovělí, pohled na odhalenou ženu je pro ně stále něco mimořádného,“ vysvětlila mi. Na fotografiích z konce 80. let je ale Mariam rozesmátá, s malým, průsvitným šátkem ve vlasech, který nezakrývá vůbec nic, a na sobě má šaty naprosto evropského střihu, dokonce pod sukní nemá kalhoty, jak je zde železným zvykem, ale punčocháče. „Už v 60., 70. letech Kábulčanky začaly chodit rodit do porodnice a i v provinciích pomalu rostly malé kliniky,“ říká zasněně. Jenže válka rozvoj zdravotní péče i zkracování sukní zastavila. Dnes pod dohledem lékaře přivádějí na svět dítě jen 2 procenta Afghánek. Mino byla na rozdíl od Mariam příliš mladá na to, aby si pamatovala 60. a 70. léta, období relativní stability a rozkvětu Afghánistánu. Ostatní ženy v táboře žily v té době spokojeně ve vesnicích, během svého života viděly jen svého otce, bratry a pak manžela, kterého jim přivedli zpravidla hned, jakmile začaly menstruovat. Na trh chodily zásadně v burce, neboT ta má v Afghánistánu dlouhou tradici a široké využití. „Chrání proti prachu, hmyzu a mužům,“ vysvětlila mi Šekíla, asi padesátiletá paní, která mi tvrdila, že jí je něco kolem dvaceti. V burce chodila už její prapraprababička a Šekíla si přeje, aby v ní chodily i její vnučky. Navlékne na ně háv s mřížkou, až jim bude asi 12 let, nebo až si bude myslet, že se stávají ženami, protože datum jejich narození si nepamatuje už teV. Ani vzdělaná Mino, ani ostatní většinou netušily, jak jsou staré. Chybně jsem to zpočátku pokládala za znak jakési zaostalosti. Časem mi došlo, že je to prostě zbytečná informace. Dokumenty Afghánky nevlastní, narozeniny neslaví a rodí do té doby, dokud to jde. První, kdo jim začal tvrdit, že datum narození je z nějakých důvodů informace podstatná, byli cizinci z humanitárních organizací, kteří je zapisovali do seznamů 35

a podle nejrůznějších kritérií je dělili na potřebné, velmi potřebné a ztracené případy. Neustálé války a zejména příchod Talibů do Kábulu měly za následek úprk inteligence ze země. Vzdělanější městské obyvatelstvo se snažilo utéct co nejdál – do Evropy, do Ameriky, nebo alespoň do Pákistánu či Íránu. Vzdělanci utíkali ve vlnách – nejdříve před Rusy, pak před mudžahedíny a nakonec před Taliby. Do Kábulu mezitím přicházely vesnické ženy poté, co jim vojáci nejrůznějších armád zničili jejich domy a zabili manžely. Ve městě bylo více příležitostí k žebrání a v nejhorším případě i smetišT. Vesnické ženy přinesly do Kábulu i vesnickou kulturu. Když se zase po roce 2001 ve víře, že teV nastaly přece jen lepší časy, rozhoupali uprchlíci ze zahraničí k návratu, Kábul se už podobal obrovské vesnici plné burek, oslů, velbloudů a ovcí pasoucích se v hromadách odpadků. Vodovod přestal fungovat ještě počátkem 90. let, kanalizace tady nebyla nikdy. V letech 2001– 2002, v období, kdy jsem v Afghánistánu strávila celý rok, se z hlavního města stala jakási všehochuT nejrůznějších tradic, zvyků a kultur. Chudí vesničané, vojáci, cizí humanitárci a mezinárodní mírové sbory, do toho Afghánci vracející se z exilu s novými návyky, CD přehrávače s choulostivými filmy, které byly za Talibů, a vlastně už pár let před nimi, přísně zakázány, indická hudba a mercedesy na zcela rozbitých cestách, které v zácpě lehce předjíždí oslík s nákladem nevydělaných persiánových kůží. Vypadalo to prostě trochu, jako když do muzea vtrhne skupina amerických školáků. Nevím, kdy nastala ta chvíle. Ale najednou jsem si uvědomila, že Mino by i přes jazykovou bariéru a hlubokou kuturní propast mohla být mou přítelkyní. Ona se tvářila, že mezi námi opravdu vypuklo přátelství na život a na smrt, já jsem tak nějak ve skrytu duše tušila, že náš vztah má ještě jinou, materiální podstatu. Doufala jsem ovšem, že to není jediný důvod, proč se Mino tváří, že jsem pro ni matkou, bratrem, sestrou, prostě téměř celou rodinou. Ale bylo jasné, že mne pokládá tak trochu za slepici, co snáší zlatá vejce. Neříkala si mi o bakšiš jako jiné ženy, ani nepožádala o půjčku, samozřejmě nevratnou, což dělali afghánští muži. Za služby, které mi poskytovala jako rádce a průvodce, jsem jí sama občas platila. Byly to sumy nevelké. Deset dolarů jednou za dva, tři dny pro ni ale znamenalo zásadní zlepšení životní situace. Zároveň jsem ale, aniž bych to tušila, zasáhla podstatně do rodinné pohody Mino a Abdully. On se ke mně vždycky choval vstřícně, mile se usmíval, neprotestoval, ani 36

když jsem Mino fotila, ale tušila jsem, že jí doma cosi nekalého našeptává. Když jsem Mino začala dávat finanční odměnu, stala se ona vlastně živitelem rodiny, což je v afghánské společnosti zcela nepřípustné. Snad jen tehdy, pokud jsou všichni mužští příslušníci nemocní, invalidé, staří nebo na frontě. Ale muž, který bezcílně bloumá a odebírá ženě její výdělek, aby za něj nakoupil vše potřebné, je tak trochu za neschopného chudáka. „Víš…“ požádala mne jednou rozpačitě Mino. „Nemohla bys ty peníze raději dávat Abdullovi?“ „Ale Abdullo pro mne nic nedělá,“ odmítla jsem s evropskou zaslepeností jako emancipací nakažená výdělečná majitelka vlastního účtu. „Je to pro něj těžké… nemůže sehnat práci a všichni vědí, že teV je na mně celá rodina závislá.“ „Alespoň si tě budou víc vážit,“ snažila jsem se jí implantovat trošku feminismu. „To právě vůbec nebudou. Už teV se o mně v táboře nehezky mluví a Abdullo je za vola,“ uchichtla se. Připadalo mi to, jako kdybych s Abdullou měla uzavřít smlouvu na pronájem jeho ženy, která stojí na den méně než nákladní osel. Jenže v afghánské rodině je živitelem skutečně muž. Naprostá většina žen nepracuje. Na vesnicích sice obdělávají pole, ve městech před válkou chodily do úřadů a pracovaly ve školách i v nemocnicích, ale za Talibů si zvykly sedět doma. I když se část žen vrací do práce, jejich výdělek skoro nikdy nepřevyšuje výdělek muže. Až mi někdy těch hubených a udřených afghánských mužů bylo líto. „Kdybych neměla zlaté náušnice, je Abdullo úplně znemožněn,“ tvrdila i Mino, když jsem se jí ptala, proč neprodala zlato, které má na sobě, v dobách, kdy její děti musely jíst jetel s vodou. „Prodali jsme úplně všechno, co jsme mohli, ale zlato, co mi dal muž, to mi musí zůstat navěky. S tím umřu, buV hlady, nebo stářím, ale prodat ho nemohu,“ filozofovala Mino. I ostatní ženy v táboře měly často nějakou zlatou ozdobu. Obvykle to byl svatební dar od nastávajícího manžela. Když jsem jim jako drobné dárky chtěla rozdávat přívěsky a stříbrné řetízky z Čech, Mino mě zarazila: „Tohle můžeš dát tak desetiletým holkám, ale ne dospělé Afghánce. Urazíš ji. BuV jí dej pravé zlato, nebo raději, když ho nemáš, kus suchého chleba. Budou ti vděčné.“ Pro afghánské muže bylo zkrátka podstatné, aby jejich manželky byly vizitkou jejich schopnosti vydělat peníze. Vstávali ve čtyři ráno, 37

vydávali se na trh, a když neměli jinou možnost, pracovali jako nosiči vody nebo vyklízeli smrdutý obsah z otevřených kanálů. Hladová žena bez zlatých ozdob byla prostě tou největší ostudou, kterou mohl dospělý Afghánec zažít. Hladová žena se zlatými náušnicemi byla již přijatelnější. Žebrat se do ulic pak vydávaly většinou jen vdovy, za které nikdo nenesl odpovědnost. Hladových, otrhaných a umouněných lidí bylo ale stále víc a ani ten nejpracovitější Afghánec neměl šanci svou velkou rodinu během války uživit. „Hodně dětí mít musíš proto, aby se o tebe ve stáří postaraly, aby si, až my, rodiče, umřeme, mohly pomáhat, no a taky některé prostě nedožijí do dospělosti, tak aby ti nějaké zbyly,“ prohlásila pragmaticky Mino, když jsem s ní diskutovala o náročnosti početných rodin. Rozčilovalo mne, když se ženě s deseti dětmi narodilo jedenácté a muž nedokázal uživit ani sám sebe. „Desetiletí kluci už mohou domů lecos přinést, mohou pracovat, takže je dobré jich mít hodně,“ mudrovala Mino a v duchu určitě litovala, že nelze rodit rovnou desetileté výdělku schopné chlapce. „Holky, ty jsou spíš na obtíž. Když ale dceru třeba naučíš vázat koberce, tak ti za ni rodiče ženicha pak musí zaplatit strašně moc peněz,“ usmívala se. „Já koberce vázat neumím a že dokážu číst a psát, nikoho nezajímá. Já jsem byla levná nevěsta,“ prohodila ledabyle. Žmoulala v ruce bankovku 100 afghání, kterou jí Abdulla vyplatil z její mzdy. Představovala asi 2 dolary. Mino s ní dokázala vystačit několik dnů. A ačkoliv to bylo neuvěřitelné, uměla za tuto sumu koupit i kus levného velbloudího masa a velmi chutně ho připravit. Mýdlo dělila na malé kousky, aby ho děti nevyplácaly, a umývala je jen jednou za dva, tři dny. Sama ale vypadala velmi upraveně. Ani se do prostředí uprchlického nehodila. Byla hezká, vlasy měla lesklé, nosila naleštěné černé střevíce na vysokém podpatku s mimořádně nevkusnou umělohmotnou květinkou. Ostatně, celé ty botky byly vyrobeny z umělé hmoty, jako většina věcí, které uprchlice používaly. Zbožňovaly umělou hmotu. Červené konývky na mytí rukou, ostře zelené lavórky, ale i umělé tkaniny, šátky, květiny z umělé hmoty i tašky sešité z obalů od džusů, které si ve městě kupovali bohatší, zatímco chudší obaly jako cenný materiál sbírali na smetištích. Mino také měla takovou tašku – s obrázky jablíček a banánů, podle toho, z čeho byl vyroben původní nápoj, který nikdy neochutnala. Mimochodem, tuto lidovou tvořivost později s nadšením převzalo několik humanitárních organizací, které ovlivněny americkým vkusem usoudily, 38

že tašky z džusových obalů jsou tím nejlepším rozvíjením tradičních afghánských dovedností. Zahájily rozvojové programy a do jejich výroby zapojily tisíce žen. Nejzajímavější na celé akci bylo, že tašky šly, alespoň zpočátku, na odbyt. Už tehdy mne napadlo, že jestli někdy otevřeme nějaké centrum pro válečné vdovy, budeme je přemlouvat, aby místo hliníkoplastikových tašek třeba vázaly perské koberce, nebo vyšívaly tradiční paštúnské šaty, které se také daly vyrobit z toho, co se najde na smetišti. Jsou sešité ze stovek různobarevných hadříků, neuvěřitelně pestrých a naštěstí většinou bavlněných. Většina žen v táboře ovládala některou z tradičních dovedností. Na koberce, které by se daly prodávat za stovky dolarů, ale neměly rámy. Taková investice byla nad jejich síly. Pečlivě a vytrvale ale vyšívaly. Jejich pestré, vzorované kusy špinavých hadrů sice nikdo nekupoval, ale snad si tak krátily čas. Na rozdíl od mužů, kteří zachovávali tradiční zákony slušného chování, se ženy neustále hašteřily, hádaly ve frontách na toaletu a vodu, kterou jim sem tam nějaká z organizací přivezla v cisterně, pomlouvaly se a chovaly se absolutně stejně jako kterékoliv jiné ženy na světě, pokud by byly nuceny spolu nedobrovolně žít v odpudivém, stísněném prostředí řadu let. Mino nesnášely stále víc a já jsem cítila, že mne přátelství s ní od nich trochu vzdaluje. Na mne se sice stále vrhaly s mimořádnou vášní a občas mi dlaně a chodidla natřely hennou, abych podle nich krásné, podle mne dost odpudivé fleky nemohla smýt celé měsíce. Na Západě se henna proslavila díky hvězdám jako Madonna, jenže ty ji ve svých videoklipech prezentovaly jako krásně namalované ornamenty. Možná někde v Jemenu to tak vypadá. V Afghánistánu ale „namalovat“ ruce hennou znamená v podstatě jen napatlat je žlutavou barvou. Moji kolegové novináři si dokonce dlouho mysleli, že mám nějakou nemoc, protože henna se mi výjimečně dobře uchytila na nehtech a ty získaly hnědožlutý odstín a vypadaly, že mají každou chvíli odpadnout. Od žen byl takový zájem o můj zevnějšek ale vyznamenáním. Mino naštvaně přihlížela, jak se na mne sesypaly, švitořily a patlaly mi nevzhlednou hmotu na ruce. „Obličej prosím nééééé…“ bránila jsem se zoufale, protože mít ještě hnědužluté tváře by bylo asi příliš. Mino ženy hrubě okřikla a odvedla mne pryč zrovna ve chvíli, kdy jsem chtěla dětem rozdat pastelky. Pomalu mi docházelo, že Mino je tak trochu potvora a že jí ostatní závidějí nejen krásu, přátelství se mnou, ale především privilegovaný 39

přístup k obrovským zdrojům humanitární pomoci, kterou stále častěji nejrůznější organizace přivážely do tábora. Abdullo se totiž sám jmenoval do funkce vedoucího zásobování a vzhledem ke své schopnosti komunikovat s cizinci, aniž by znal jakoukoliv řeč (kromě asi dvaceti ruských slov včetně těch nejsprostších nadávek), zcela ovládl rozdělování mouky, vody, hygienických prostředků i přikrývek a nádobí. Podepisoval ve velkém dokumenty, kterým vůbec nerozuměl, cizí humanitárci byli spokojení, že mají ověření o předání, a Abdullo s Mino prodávali lehce nabytý majetek dále uprchlíkům. Protože peníze nebyly v táboře k mání, vyměňovali zboží za různé služby nebo věci. Přede mnou dělali, že jejich největší starostí je dobro afghánského lidu. A nebohý afghánský lid si mi nikdy nepostěžoval. Bylo by to vynášení špíny z vlastního domu. Před cizinci se prostě Afghánci pomlouvají jen zřídka, mezi sebou si pak účty vyřizují ručně. Myslím, že Mino si Abdully za jeho schopnost podvádět zahraniční dobrodince velmi vážila. „Kolik máš plat,“ ptala se mě jednou. „Asi 400 dolarů,“ spočítala jsem rychle svůj měsíční příjem. Zasmála se a mrkla na mne levým okem. Nevěřila mi ani slovo. V jejích očích jsem byla královsky bohatý rozmařilec, co neví co roupama dělat, protože jinak by do tak divné země jako Afghánistán nikdy dobrovolně nepřijel. Abdullo Mino proti mně stále víc poštvával. Desetidolarovky pro ně začaly být stejnou urážkou jako kočičí zlato. „Mino pro tebe může pracovat za sto dolarů týdně,“ prohlásil jednou hrdě a Mino se nejapně culila. „Ale Mino pro mne nepracuje,“ namítla jsem. „Jen si prostě občas povídáme…“ „Pracuje, překládá ti, chodí s tebou po táboře a chrání tě,“ odpověděl. „Ale ona přece neumí žádný jazyk, který umím já. Domlouváme se rukama nohama a s pomocí těch několika perských slov, které znám. Po táboře se mnou chodí dobrovolně a nevím, před kým by mě měla chránit,“ dávala jsem si pozor, abych nezvýšila hlas, protože na veřejnosti se musí s afghánskými muži mluvit uctivě za každých okolností. „Chrání tě před těma ženskejma, aby tě neokrádaly,“ uzemnil mne zcela Abdullo a já se musela tomu argumentu zasmát. „Dobře, tak já se budu chránit sama,“ pokrčila sem rameny. „Hm…“ zapřemýšlel Abdullo. „Jenže nám teda alespoň dlužíš, nějakých pár set dolarů,“ byla to rána pod pás a mě najednou napadlo, že tohle museli vymyslet společně, nebo se to dokonce zrodilo v hlavičce Mino. 40

„Tlumočník prý dostává za den 70 dolarů,“ pronesla totiž nečekaně asi týden před onou osudovou rozmluvou s Abdullou. „Ano, to je pravda, jsou to velké peníze,“ vysoukala jsem ze sebe s pomocí infinitivů. „Já bych se spokojila s málem,“ usmála se Mino. Marně a kostrbatě jsem jí už tehdy vysvětlovala, že tlumočník musí umět alespoň dva jazyky, aby překládal z jednoho do druhého, a minimálně jeden z těch jazyků musí být srozumitelný tomu, komu je tlumočeno. Mino se ovšem tvářila, jako že je jen a jen moje chyba, že neumím paštú, protože ona by mi mohla tlumočit z darí do paštú a splňovala by tak požadavek na znalost dvou jazyků. Neurazila se ale, když jsem její odměnu nezvýšila, a jen zjevně přemýšlela, s čím na mne vyrukuje příště. Nevím, zda byla s Abdullou šTastná. Stejně jako 99 procent Afghánek nikdy nepoznala jiného muže. Jakési chození a namlouvání je něco naprosto nepřípustného. Za štěstí svých dětí zodpovídají až do dospělosti rodiče, proto také vybírají potomkům ženichy a nevěsty sami. Na vesnici nikoho ani nenapadne, že by dcera nebo syn mohli mít nějakou představu o svém budoucím partnerovi. Dívky se strkají pod čepec velmi brzy, aby je náhodou někdo neunesl nebo se do někoho nezakoukaly, což by bylo pro celou rodinu neobyčejně potupné. Chlapci zase musejí včas začít plodit potomky, aby vyrostl potenciál rodiny a navíc, sexuální touha má šanci být naplněna pouze v manželství. Žádné milenecké vztahy, nebo dokonce placené sexuální služby neexistují. Alespoň na venkově ne. Ve městech je přece jen atmosféra o něco uvolněnější. Rodiče sice mají hlavní slovo, ale když někdo studuje na vysoké škole, i přes rozdělení na dívčí a chlapecké třídy má šanci se zamilovat podle vlastní vůle. Ne že by pak někdo s někým otevřeně chodil. Zamilovat se znamená v Afghánistánu spatřit například polozahalenou dívku přes sklo autobusu a po nocích se pak trápit nenaplněnou touhou. Někdy se podaří rodiče přesvědčit, aby se vydali na vyjednávání do rodiny vyvolené. Dostatečně vysoká finanční částka oblomí skoro každého. Pokud je ale ženich chudý, končí vášnivé platonické vztahy třeba i tragicky. Útěky dívek z domova jsou poměrně častým jevem. Většinou se pak ale rodiče se svou dcerou už nikdy nevidí. Je zatracena, zneuctila celý rod a může být ráda, že si ji bratři nenajdou a nepotrestají smrtí. Smrt hrozí i v jiném případě – pokud se nevěsta ukáže býti již „použitou“. Panenství je svátost. Existují lékařky, které ho za slušné peníze drobným 41

chirurgickým zákrokem obnoví, ale zájem prý není zas až tak velký. Dívky jsou až do svatby pod tak přísným dohledem rodiny, že spustit se ani nemají šanci. A mladí muži… ti zase nemají příležitost. I když se v Kábulu po pádu Talibů objevilo několik prostitutek, jejich služby nejsou využívány masově. Nakonec přišly posily ze zahraničí. K čínským restauracím, které si podnikaví čínští obchodníci otevřeli v centru města, patří i intimní oddělení. Zábava je to ale drahá. Uprchlíkům a nemajetným zbývá jediné – zavčas se oženit. „Láska někdy přijde později, když se začnou rodit děti, když ti dva lidé zjistí, jak jsou na sobě existenčně závislí…“ vysvětlila mi primářka Mariam, které rodiče také vybrali manžela. Naštěstí se celkem strefili do jejího vkusu. Zvolili lékaře, který se vůbec nezlobil, když mu Mariam porodila čtyři dcery a řekla „dost“. Běžný Afghánec by si myslel, že je bez mužského potomka ztracen a zneuctěn a nutil by ženu rodit až do chvíle, než by se syn povedl. Nebo by si přivedl druhou, ve výjimečných případech i třetí manželku. Mnohoženství je přípustné, ale ženy proti němu často protestují. Někdy je jim to ale pramálo platné. Mino měla štěstí. Půlka potomstva byli chlapečci. Navíc si vybrala Abdullu sama a jelikož její osvícení rodiče nechtěli vůči ní použít sílu, nakonec sňatek se skřípěním zubů povolili. Nevím, zda někdy Mino své volby litovala. Abdullo byl zcela mimořádný omezenec, na první pohled celkem hezký, ale hloupý, ubohý a zakomplexovaný mužík. Až několik měsíců po svatbě Mino zjistila, že je už druhá v pořadí. Abdullo už jednu hubenou a kdysi asi velmi krásnou ženu měl. Jmenovala se Nadžiba. S tou musela pak Mino sdílet společnou domácnost. Když jsem pracovala v uprchlickém táboře, dostal se Abdullo do fáze, kdy se mu zachtělo ještě další ženy. Vyhlédnul si krásnou a mladou Frištu. Kupoval jí dárky za peníze, které jsem mu dávala za „pronájem“ Mino, psal jí básně a její matce – otec zahynul za války – přednostně nosil zadarmo humanitární pomoc. Jeho první dvě ženy se ale postavily na odpor. Nakonec prohlásily, že se společně odstěhují k tetě na venkov a do smrti budou Abdullu pomlouvat. Nevím, zda se Abdullo zalekl této výhrůžky, či zda ho Frišta přestala bavit, nebo matka dívky našla dceři přece jen lepšího ženicha, ale po čase se o skandálu přestalo v táboře mluvit. Tehdy jsem pochopila, že nikdy nic nepochopím, hlavně vztahy v afghánské rodině ne. Nebylo mi jasné, zda Mino Abdullu miluje, či zda ho s upřímnou vášní nenávidí. Udělal jí pět dětí, které se naštěstí podobaly spíš jí než jemu, 42

nepředstavitelně na ni žárlil, ačkoliv při způsobu života, který vedla, neviděla za celá léta cizího muže, nebo spíš cizí muž neviděl jí. Mino chodila vytrvale v burce, koukala se na svět přes mřížku a na obdiv vystavovala jen ty strašné, umělohmotné boty. Mé znalosti darí se postupně mírně zlepšovaly a po několika týdnech bylo možné se alespoň poptat žen, jak se mají, co děti, manžel, jak se měly včera a jak se budou mít zítra. Na vše odpovídali „chup, chup,“ což znamená „dobře, dobře“, a je to afghánská zdvořilostní lež. Afghánci se snaží návštěvníkům vyhovět ve všem a nekazit jim náladu špatnými zprávami a vlastními problémy. A tak, když se někoho zeptáte na cestu a on vůbec netuší, kam by vás poslal, s úsměvem ukáže tím směrem, kudy vede lepší silnice. AT už je váš cíl jakýkoliv. To aby vás nezklamal. Takhle nějak se ke mne chovaly obyvatelky tábora. K obědu mi nabízely placku a špinavou vodou a byly schopné tvrdit, že to je jejich sváteční jídlo a že maso vlastně nesnášejí. Proto si ho dopřály naposledy před dvěma lety. Jak ve mně ale postupně, díky velmi častému styku, přestávaly vidět návštěvu, měnila jsem se ve zdroj možného materiálního zisku a uctivost přestávala mít tradiční rozměr. Mino nebyla zkrátka jediná, kdo se rozhodl dostat ze mě co nejvíc peněz. Cítila jsem se dotčeně a nedocházelo mi, že těm ženám musí zcela zatemňovat veškerou mysl pocit, že jejich děti jsou neustále hladové a nemocné. Mých 400 dolarů měsíčně byly pro ně tak ukrutně obrovské peníze, že nechápaly, jak je možné, že jim nejméně půlku každý měsíc nerozdělím. Proč musím jezdit autem a nemohu chodit pěšky jako ony. Proč si dopřávám třikrát týdně maso a mám nejméně troje různé oblečení. Byla jsem pro ně vlastně lakomá cizinka. Mino, která po mém odmítnutí platit jí sedmdesát dolarů denně za „tlumočení“ neztratila víru v moji štědrost, dostala nápad. Rozhodla se, že bude vedoucí rodícího se projektu. Jednalo se o svépomocné dílny. O tom, že by se dala dát dohromady skupina velmi chudých afghánských vdov a že by taková skupina mohla být díky svým dovednostem i životaschopná, jsme s českými ženami z občanského sdružení Berkat přemýšlely už dlouho. Afghánské ženy se tvářily nadšeně, když jsme s Mino nahlas přemýšlely, jak by se všechno dalo zorganizovat, aby si začaly vydělávat jinak než tím, že posílaly své malé děti na trh sbírat odpadky. To byla práce těžká a ne příliš výnosná. Celodenní pobíhání mezi trhovci vyneslo tak na tři placky. 43

Mino sice neuměla na rozdíl od jiných žen nijak zvlášT dobře vyšívat ani šít, ale schopnosti nutné pro vedoucího pracoviště podle vlastního mínění měla. Dokonce přišla s další převratnou myšlenkou, že bych měla platit alespoň 30 dolarů denně jejímu manželovi za to, že jí dovolí se mnou se stýkat. Mělo to jistou logiku. Alespoň to tvrdila ona. Kvůli mně zanedbávala domácnost, veškeré povinnosti ležely na druhé ženě Nadžibě a její vlastní děti strádaly, neboT se jim nemohla věnovat. „Ještě se se mnou rozvede,“ vytřeštila na mne oči, jako kdyby už byl rozvod na spadnutí. Abdullo jistě neměl nic takového v úmyslu. Už vůbec nestál o to, aby mu na krku zůstaly děti, které podle zákona připadnou při rozvodu manželovi. Jen kojenci mohou zůstat s matkou, ale jakmile povyrostou, musí je předat do péče tatínka. I když se rozhašteřená dvojice může jít poradit s mullou nebo stařešinami, výsledek je předem jasný. Snad jedině kdyby žena dokázala, že ji manžel fyzicky týrá, pravidelně bije a nedá najíst, mohl by mu mulla domluvit. Občasné násilí a bití ale důvodem k potrestání muže nebývá. Ženy byly myšlenkou svépomocné dílny, ze které se časem stane módní salón známý po celém světě, stále víc uchváceny. Nosily mi na úkázku hrůzné, pestrobarevné výšivky na ušmudlaných hadrech, které ani po několikadenním máčení v těch nejagresivnějších pracích prostředcích nebylo možné zbavit fleků a skvrn. Vnucovaly mi s hrdým úsměvem nevkusné polštářky, vyšité zeleno-oranžovo-modro-červenohnědo-černo-fialovo-bílo-okrově, se zrcátky a cingrlátky. Na hlavu mi s nadšením dávaly šátky barev tak neuvěřitelných, že se zdály být až krásné. Kupodivu, Afghánky ve všech těch výtvorech vypadaly nádherně. Ověsily se navíc korálky, náušnicemi, namalovaly si na ruce, nohy a nehty hennou divotvorné obrazce, vlasy si spletly do tisíců copánků. Když to samé udělaly se mnou, výskaly sice nadšením a funěly obdivem, ale při pohledu do zrcadla jsem se sama sebe lekla a v noci nemohla hrůzou spát. První zjištění bylo jasné – náš a jejich vkus se poměrně dost liší. Není divu, protože to, co sluší jim, vytváří z nás, Evropanek, hastroše vymóděné jako na maškarní bál. Začaly jsme přesto slibně. Bez toho, aniž bych jim kazila radost nějakým trapným evropským usedlým vkusem, jsem nechala rozvíjet jejich fantazii. Byla jsem ochotna v zájmu projektu nakupovat všechny výrobky jako vánoční dárky příbuzným, ale netušila jsem, že ženy jsou schopné toho vyprodukovat tak obrovské množství. Kdyby se úřady nerozhodly 44

jednoho dne tábor zrušit, buV bych musela vyhlásit totální bankrot, nebo bych byla nucena ženám začít vnucovat modely z Burdy. Jenže Rusové si vzpomněli na svůj majetek a afghánská vláda rozvezla ženy do jejich zničených vesnic. Většina z nich neměla už chuT začínat s nějakým rozvojovým programem a chtěla na nás pytel mouky a cukru do začátku. Všechno začalo znova. Namísto vyšívání teV musely sušit blátěné cihly na slunci a zalepovat s nimi díry ve stěnách, co tu zůstaly po dělostřeleckých granátech. Mino a Abdullo vymysleli geniální plán, jak i na likvidaci tábora vydělat, a realizovali ho s takovou vytrvalostí, že jsem je za to až obdivovala. Každý uprchlík dostal od humanitárních organizací v rámci repatriačního programu objemnou pomoc. Plachtu, pokud jejich dům neměl střechu, nádobí, základní potraviny, mýdlo, teplé přikrývky a spoustu dalších maličkostí. Seznamy lidí, které autobusy postupně odvážely do vesnic, byly nepřehledné a mnohé se v nich ztratilo. Když jsem se jednoho dne se slzami v očích rozloučila s Mino a její rodinou, netušila jsem, že se zanedlouho uvidíme znovu. Hned druhý den jsem je ve frontě na humanitárku uprostřed vyprazdňujícího se tábora spatřila znovu. Třetí den opět a nakonec se mi Abdullo hrdě přiznal, že plachty jdou na trhu skvěle na odbyt a mýdlo také. Musela to vymyslet Mino, on by na něco takového nepřišel. Myslím, že se tak repatriovali celkem šestkrát, a kdyby celá akce pro nedostatek uprchlíků, kteří měli ještě zájem se někam vracet, neskončila, měli by skvělý byznys po zbytek života. Hráli jsme tu hru dokonale. Pokaždé jsme se srdceryvně loučili, Mino plakala a děti mi mávaly znova a znova z autobusu. Až jednou to bylo doopravdy naposledy a poznala jsem to díky Mino. Brečela tentokrát doopravdy. Chytla mne za ruku, pohladila po tváři a vlepila mi pusu. Pak si stáhla krásný, skutečně zlatý prstýnek a vtiskla mi ho do dlaně. Aby to Abdullo neviděl. * * * Na vesnici Fakiro nás upozornily už některé ženy v táboře, které pocházely z distriktu Čarasja, oblasti nedaleko Kábulu, extrémně chudé, vyprahlé a zničené válkou. Jednu z tamních obcí – zřejmě ne náhodou – nazvali kdysi dávno Fakiro – Chudí. Když jsme poprvé dorazili mezi hroutící se hliněné domky, kde jsme podle žen a našich velkorysých plánů měli vybudovat ženské centrum a svépomocné dílny, bylo mi jasné, že tady to půjde hodně těžko. Tábor na sovětském velvyslanectví 45

v Kábulu mi v porovnání s touto hrstkou hliněných domků zpětně připadal jako lázeňské středisko. Tradiční stavby byly ve velké většině polorozbořené, obec obklopovala polopoušT. V roce 2004, když už náš projekt nabral slušné obrátky, se díky zhoršujícímu se suchu většina prostranství změnila v úplnou poušT, jediný vodní kanálek, ze kterého lidi, kozy i osli pili vodu, úplně vyschnul. Děti byly v mnohem horším stavu, než když jsem sem přijela poprvé, ženy byly hubené a unavené. Celé dny se snažily něco zasadit a udržet při životě, sehnat v okolních horách drny na zatápění – dřevo téměř neznaly. Vařily a pekly z toho, co vyprahlá příroda dala, a pravda, nebylo toho moc. Po zkušenostech z uprchlického tábora jsme s českými ženami vyrobily podle původních afghánských šatů jakési poevropštělé návrhy, které by ale neurážely vkus a tradice obyvatelek Fakira. Afghánky byly spokojené. Nebo se tak alespoň tvářily. Jeden ze základním omylů, který projekt zpočátku vážně ohrozil, byl, že jsem jim i po poměrně dlouhém pobytu v Afghánistánu bezezbytku věřila, když mi tvrdily, že umějí šít nebo vyšívat. Šicí stroj chtěly všechny. Možná i proto, že nevěděly, co jim vlastně nabízím. Můj tlumočník byl muž a jestliže si na něj v Kábulu po čase zvykly a navíc mi tam významně pomáhala vnímavá Mino, tady mu nedovolily ani se přiblížit. V nejzoufalejších situacích mi tlumočil tak, že stál za zdí, já nahlas křičela a on pak zpátky na ženy, které nikdy neviděl, cosi hulákal. Když jsem po jedné takové plodné rozmluvě přivezla šicí stroje, ukázalo se, že většina obyvatelek neví, zda to je přístroj na mletí masa nebo drtička kamene. Ty ženy, které strávily válku v uprchlických táborech v Pákistánu, ale jisté zkušenosti měly. Šít ale nedokázala pořádně žádná. Jedna z vlastností Afghánců ale je obrovská vynalézavost a neuvěřitelná schopnost naučit se bleskově to, co se naučit chtějí. Čínské šicí stroje „Butterfly“ byly upravené již z obchodu pro místní obyvatelstvo. Tedy měly upilovanou spodní, šlapací část a poháněly se pravou rukou, která musela roztáčet chromované kolo. Na posunování látky tedy zbývala jen jedna ruka, levá, a preciznosti švu to zrovna neprospívalo. Afghánky totiž nesedí na židlích. Doma většinou žádný nábytek nemají. Jen perské koberce, na kterých se odehrává téměř vše. Spějí na matracích, jedí na podlaze, diskutují se zkříženýma nohama. A šijí ve stejné poloze, takže nohy k šlapání používat nemohou. Jediným vylepšením, které jsem kdy v oboru šití oblečení viděla, byl šlapací chlapeček. Jednoduchým převodem se kolečko stroje propojilo s bicyklem 46

stojícím na dvou kamenech, aby se nedotýkal země. Na dopravní prostředek, který se tak změnil v poháněcí mechanismus, usedl chlapec, který šlapal podle pokynů švadleny. Svého vlastního chlapečka si ovšem mohl dovolit jen málokdo. Dalším mým omylem byly rtěnky. Zvolila jsem je jako vhodný dárek proto, že jsem v Kábulu pod burkami často odhalila tak nápadně namalovanou ženu, že v Evropě by ji považovaly za zaměstnankyni veřejného domu. Fakirčanky při pohledu na rtěnky bujných barev sice jásaly, a zvláště dvanáctileté holčičky se hned zmalovaly jako kašpárci, ale při další návštěvě mě muži pozvali na kobereček. Doslova. Posadili mne na zaprášený peršan a vysvětlili mi, že tyhle móresy v jejich vesnici zavádět nebudu. Kvůli rtěnkám program „ŠTastné létající koberce“, jak jsme naše dílny nazvaly, málem zkrachoval. Nápad otevřít v nedalekém správním středisku Čarasja módní salón a vyškolit kadeřnici jsem raději ani nevyslovila. Jediné, co se mohlo ujmout, byly koberce, šití a výšivky. Taková činnost nenutí ženy opouštět dům a přináší do rodinné kasy potřebné finanční prostředky. To, co neposvětí muži, nemá žádnou šanci na úspěch. Ale i ženy byly vlastně s našimi téměř neznatelnými emancipačními snahami nespokojené. Když jsem jim neprozřetelně prozradila, že většina našich nevěst nejsou před svatbou panny, zhnuseně si odfrkly. „Co to máte za muže, že si berou takové fajši – kurvy? Jak to, že je pak nezabijí, když to zjistí?“ Ptaly se a myslely to smrtelně vážně. „A po rozvodu zůstanou děti ženě?“ divily se. „A jak je uživí?“ Když jsem jim prozradila, že žena většinou musí do práce, aby nakrmila děti i sebe, už to nevydržely a některé s opovržením odešly. Myslely si o mně, že jsem zvrácené stvoření a pokračovat v programu „ŠTastné létající koberce“ se odhodlaly až poté, co zjistily, že za výšivky dostanou od nás víc, než kdyby měsíc pracovaly na cibulovém poli. Jestliže výšivky se ujaly ihned, s koberci se situace ukázala býti komplikovanější. Projevila se typická afghánská vlastnost nesdělovat nepříjemné zprávy. A tak nám rodiny, které dostaly drahé rámy na vázání a vlnu, zapomněly říci, že vyrábět koberce uměla vlastně jen jejich babička, která ale vloni zemřela a nestačila to nikoho pořádně naučit. První koberec, za který hlava rodiny, muž Rustam, požadoval asi třikrát víc, než obchodník v centru Kábulu za skvostný, sto let starý peršan s milionem uzlíků na metr čtvereční, měl své mouchy. Později jsem sama 47

sebe přesvědčila, že mouchy lze změnit vhodným výkladem v přednosti. Asi třetině vazaček zřejmě došly některé základní barvy, a protože nám nechtěly tuto trapnou novinu sdělovat, nahradily je těmi, které jim přebývaly. Barevné disproporce ale ještě nebyly to nejhorší. Koberec byl uvázán podivně nakřivo, ujížděl doleva a této zvláštnosti bylo možné využít pouze tak, že byla absolutním důkazem ruční práce. Podobný paskvil by stroj vyrobit nedokázal. Zásadní překážky provázely i výuku čtení a psaní. Nejdřív jsem se snažila obyvatelky Fakira přesvědčit, že umět číst a psát je potřeba. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že neznají jediný rozumný důvod, proč bych měla mít pravdu. To, že byly negramotné, pro ně vlastně nebyl nejmenší problém. „Třeba někde vyvěsí plakát, že nějaká organizace něco zadarmo rozdává, a vy si to nedokážete přečíst,“ argumentovala jsem, a myslela jsem si, že chytře. „Tady v životě žádná organizace, jak ty říkáš, nebyla a nebude,“ odpovídaly. „No tak budete moci zkontrolovat svým dětem úkoly,“ zkoušela jsem to jinak. „Holky do školy nechodí, žádná tady není, nebyla a nebude. Z kluků se učí jen ti, kteří dojdou tááááámhle do té vsi, kde škola je. Jenže nemáme na sešity a na tužky, takže ani žádné úkoly, jak ty říkáš, dělat doma nemohou,“ uzemnily mne. „Tak budete moci podepisovat pracovní smlouvy a kontrakty, až budeme po celém světě prodávat ty nádherné věci, co vyrobíte,“ rozzářila jsem se v naději, že tohle zabere. A zabralo. „Kontrakty, jak ty říkáš, tak kontrakty, to by šlo,“ usmály se šibalsky. Nakonec ženy samy přišly s tím, že kromě vyšívání a vázání chtějí do školy chodit. Nadchlo mne to a v duchu jsem se pošklebovala všem pesimistům z řad cizinců, kteří mne ujišTovali, že kurzy gramotnosti pro dospělé ženy na vesnicích jsou hloupost a pošetilost, která s sebou přináší jen prohloubení neporozumění a kulturní propasti již tak dostatečně hluboké. Sehnaly jsme do vesnic tabule, křídy, sešity i učebnice, jen s učitelkami byl problém. Nakonec se jedna, která o sobě tvrdila, že několik let či měsíců, těžko při afghánském pojetí času říct, do školy chodila, ve Fakiru našla. Jmenovala se Omana a na důkaz toho, že mluví pravdu, se nám hned do prachu podepsala. 48

V obci nemá nikdo auto, jen několik rodin osly, ti ale na každodenní dopravu profesionálního pedagoga z městečka Čarasja nemají dostatek fyzických sil ani té správné oslí nálady. Cesta tam a zpět by zabrala mnoho hodin a na samotnou výuku by vlastně nezbyl čas. Pro začátek mi Omana připadala dostačující. Vzhledem k mé mizivé znalosti darí, absolutní neznalosti paštú a arabské abecedy jsem byla špatným inspektorem. Zda ženy skutečně dělají pokroky, či ne, jsem prostě zjistit nedokázala a musela jsem se spokojit s tvrzením Omany, že jsou fantasticky talentované, poznání chtivé a houževnaté. Bylo mi sice podivné, že pokaždé, když jsme do vsi přijeli, seděly ženy spořádaně pod stromem a zíraly na tabuli, kam Omana cosi načmárala. Pak mi vzorně předváděly, jedna po druhé, jak už umí napsat slovo a já radostně přikyvovala a vyplácela o něco vyšší odměny za výšivky. Problém byl v tom, že náš blížící se vůz bylo v polopoušti zdaleka vidět. Byli jsme jediní, kdo do obce jezdil, a oblaka prachu, která nás následovala, neomylně dala ženám znát, že mají běžet s tabulí pod strom a začít mumlat abecedu. Až když došlo na podepisování smluv o tom, že jsou zařazeny do programu HFC, všechny do jedné namísto podpisu po dvou měsících výuky otiskly na papír palec. Bylo jasné, že přinejmenším s psaním velkého pokroku nedosáhly. Omana prohlásila, že jí musíme zvýšit plat, protože ty ženy jsou tvrdým oříškem, a na smlouvu o prodloužení kontraktu, ve které bylo v kolonce „profese“ napsáno „učitelka“, otiskla hrdě vlastní palec. V září 2004 se poprvé jedna z fakirských žen kostrbatě podepsala pod smlouvu o spolupráci. Všechny pak svorně jásaly nad fotografiemi z Čech, na kterých si Evropanky zálibně prohlížejí jejich vyšívané košile „kolekce burka“ – takové, co mají tradiční oční mřížku umístěnou jako výstřih. Počet dílen se rozrostl na pět. Přidaly se okolní vesnice Nau Nioz, Chajrabád a Čildochtaron. V žádné z nich sice není elektřina, nikdo tedy nemá televizi, ale skoro všichni věděli, že se zanedlouho budou konat první prezidentské volby. I když je Kábul nedaleko, skoro nikdo netušil, že mezi kandidáty je také jedna žena, plynule anglicky mluvící dětská lékařka Masúda Džalal. Poprvé se v Afghánistánu o nejvyšší úřad ucházela představitelka slabšího pohlaví. Nevyhrála. Ale i přes hrozby extremistů, že všechny ženy, které půjdou k volbám, se vystavují smrtelnému nebezpečí, protože právě proti nim budou namířeny bombové útoky, se Masúda vrhla do předvolební kampaně. Věděla, že úspěchem není počet nasbíraných hlasů, ale to, že volební dobrodružství přežije. 49

Nakonec to byl úspěch opravdu grandiózní, a nejen proto, že Masúda Džalal je stále naživu. Afghánské ženy, z nichž si ještě mnoho myslí, že slušné je vyjít na ulici pouze dvakrát za život – když vedou nevěstu do domu nastávajícího a když ženu vynášejí na hřbitov – se vydaly k volbám v tak hojném počtu, že to nečekaly ani optimisticky naladěné pozorovatelky OSN. Pravda, mnohé se „svobodných a demokratických“ voleb účastnily v burkách a přes mřížku málem nerozeznaly fotografie jednotlivých kandidátů. Pravda, v některých jižních oblastech, jako například v distriktu Adžiristán, se k volbám nedostavila ani jediná. Pravda, v pátek, den před volbami, kábulští mullové při velkých modlitbách nabádali muže, aby nevolili „toho, kdo pošle naše ženy do hotelů tancovat a udělá z nich Evropanky“. To všechno činilo z afghánských prezidentských voleb spíš dramatickou podívanou a jakýsi pokus o řešení politických sporů bez použití zbraní. Ženy se ovšem toho pokusu mohly poprvé v historii Afghánistánu zúčastnit a jejich hlasy byly stejně důležité jako mužů. Možná je to začátek konce staré praxe, která velí, že při koupi domu, velblouda či auta stačí jako svědek jeden muž, ale ženy musely být doposud vždycky dvě. Na znamení významných změn uvedla dva dny po volbách doposud ultratradiční herátská televize poprvé v historii videoklip, ve kterém byla hlavní hrdinkou afghánská zpěvačka.

50

Cihlářova žena ANEB MUSLIMKY V INDII A V P¡KIST¡NU (Pavla Jazairiová)

Bylo to v severním Pákistánu, u města Pešaváru poblíž afghánských hranic. Zdejší jílovitá půda se dobře hodí k výrobě cihel, všude jsou cihelny a díky tomu i práce. Ten den byl nějaký svátek a v cihelně se pohyboval jen jeden muž a dva chlapci, jeho synové. Vyráběli cihly, jako se na pískovišti dělají bábovky – nacpat hlínu do formy, uhladit, vyklopit a předmět odnést k vypálení. Vlhké cihly, příliš těžké na tak drobné a hubené chlapce. S otcem denně vyrobí na tisíc cihel a v přepočtu si vydělají asi 150 našich korun. Muž je překvapen a potěšen nečekaným zájmem a zcela jistě v naději, že něco dostane, mě zve do svého domu. Omlouvá se, kolega, s kterým cestuji, musí zůstat za dveřmi, nesluší se, aby cizí muž spatřil tvář cihlářovy manželky. Jdeme hliněnou ulicí, hliněným prachem kolem hliněných domů, okolo na nás řvou děti, vše je rudo-hnědé, prach a jenom prach. Malá branka vede na dvorek, není tady nic, jen malé polorozbořené stavení, uvnitř zahlédnu nějaká lehátka a hadry. Na dvorku přístřešek dává stín, na dalším lehátku leží malé dítě a spí. Žena je mladá, dosud hezká, smutná a sedřená. Má sedm špinavých, usoplených dětí, vyděšených mým příchodem. Žádné z nich nechodí do školy. Ona nevychází ani z domu, jen výjimečně, v manželově doprovodu navštívit svou matku. Vaří venku v hliněné peci, topí dřívím. Mají jeden hrnec a hliníkovou konvičku na čaj. Z omláceného kbelíku nabírají vodu, dostanu napít. Pro vodu chodí jen děti, na roh ke studni, zavedou mě tam. Nahlédnu dovnitř a vidím kalnou vodní hladinu. Co dál je tady k vidění, o čem mluvit a jakým jazykem? Dám muži nějaké peníze, čeká na to. Žena se na mě podívá s vděčným, trochu šíleným pohledem. Naznačí, zda nechci čaj. Ne.

79

Stydím se, raději jdu pryč, je to úleva odejít. Až později jsem pochopila, že cihlářova manželka měla v podstatě štěstí. Nemusela těžce pracovat jako mnohé jiné chudé ženy.

JUSRA S takovou nabídkou jsem se setkala poprvé. Řekli mi, že jako žena sice mohu přijít do rodiny, ale jako všichni cizí novináři musím zaplatit. Za padesát dolarů mě pákistánská kolegyně Jusra zavede tam, kam bych jinak nepronikla. Padesát dolarů za půl dne! Skoro desetkrát tolik, než kolik cihlář se svými syny vydělá za dřinu od úsvitu do soumraku. Takové obchody však s sebou nesla tehdejší doba – válka v Afghánistánu a novinářský zájem. Mladá novinářka Jusra, která mi nabízí své služby, by byla hloupá, kdyby příležitosti nevyužila. Je velmi hezká, maličká, drobná, zahalená do lehkého žoržetu – v náručí svírá batůžek v podobě disneyovského zvířátka. Působí to směšně, ona si možná myslí, že roztomile – stylizovaná západní ozdůbka se přece hodí k mladé dívce, vlastně ženě. Jusře je 24 let, je z dobré rodiny, vysokoškolačka, ve srovnání s děvčaty z chudých nízkých vrstev, kde vhodný věk ke svatbě je už 14, 15 let, se vdávala pozdě. Ani jí nevyprávím o cihlářově manželce. S takovými lidmi se ona nestýká a nic o nich nechce vědět. Učí angličtinu na soukromé dívčí škole. Vyučují tam pouze ženy, jen ředitel je muž. Učitelky chodí většinou zahalené, některé starší žákyně též. Jusru do školy vozí manžel, ale domů se vrací autobusem. Na ulici je zahalená. Islám přikazuje skrývat vlasy, ruce až po zápěstí, nohy po kotníky. Vdaná žena a pracuje – je to v pořádku? „Ano, proto jsem přece studovala,“ říká Jusra, „až budu mít děti, zůstanu doma.“ Některé její kolegyně jsou vdané a mají děti. „Záleží na rodině i na vlastním názoru. Já myslím, že se matka má věnovat dětem,“ říká profesorka matematiky, neprovdaná starší paní, obklopená knihami. Chová se přátelsky a otevřeně, vítá návštěvu, vaří čaj. Mluví se mnou. „Když mi bylo dvacet let, otec zemřel, matka krátce poté, neměla jsem nikoho, kdo by domluvil sňatek, a bratr byl ještě dítě. Starala jsem se o něj, přitom jsem dostudovala, tenkrát to bylo možné. On se oženil, 80

bydlím s ním a jeho rodinou. Jsem velmi spokojená, mám zajímavou práci, studuji, čtu, dokonce ke mně chodí i studenti na kondice. Ovšem nežiji sama. V Pákistánu se to nesluší. Žena nemá bydlet sama, ani když zestárla jako já. Vždy by se měl najít nějaký mužský příbuzný, nebo alespoň důvěryhodná rodina.“ Jusřina rodina je bohatá, mají pěkný dům. Na dvorku voní květiny, velké stromy dávají stín, uvnitř mnoho místností a velký přijímací salón s křišTálovým lustrem. Mám se usadit a ptát se, na co chci, vybízí mě Jusra, ale pak povídá i bez ptaní. Cítí se jistá a v bezpečí, zde, v domě manželových rodičů. „Měla jsem velké štěstí, tchyně a tchán mě podporují, ve všem při mně stojí i proti mé vlastní rodině, nevím, co by se stalo nebýt jich.“ Podpora znamená, že může chodit do práce a když přijde domů, nemusí se starat o vaření ani o jiné domácí práce. Rodina zaměstnává tři služky, dohlíží na ně tchyně, vlídná paní. Usmívá se a pouští větrák, abych měla větší pohodlí. K obědu je rýže s masem a zeleninou. Jíst budeme hned, co se Jusra pomodlí. Jusra se tedy modlí, dokonce zde v salóně, po očku po mně pokukuje, zda se dívám. Ptám se, nemám-li odejít? „Vůbec ne,“ říká Jusra, nic jí nevadí, modlí se za každých okolností, ale jen čtyřikrát denně, na ranní vstávání před pátou nemá odvahu. Tchyně zná trochu anglicky, rozpačitě se směje a říká, že mnoho zapomněla. Také ona dlouho pracovala – třicet let byla zaměstnaná v knihovně. Manžel to vítal, rodina potřebovala peníze. Vychovala tři děti, dva syny, jednu dceru. Jsou dospělé a ona odešla do penze. Dcera se odmítá vdát, prý nenávidí muže. Druhý syn se ještě neoženil, potomky proto rodina očekává od Jusry. Ale Jusra váhá. „Jsem vdaná teprve rok a už jsme zažili velkou krizi. Zažehnali ji manželovi rodiče.“ Má chuT mluvit o sobě, přítomnost tchyně jí nevadí. Možná se předvádí, chce, aby její příběh slyšela cizinka. „Není to obvyklé, s manželem jsme se údajně brali z lásky, z jeho lásky. Ve skutečnosti jsme se sotva znali. Urputnost, s níž si mě manžel vybojoval, byla překvapivá. Nejsme ze stejného města, ani stejné národnosti, on je Paštún, já původem z Indie, naše rodiny se neznaly. To byla velká komplikace. Potkali jsme se v jedné horské stanici a on se pak čtyři roky o mě ucházel. Tlačil na svoje i na moje rodiče, jeho otec k nám 81

několikrát přijel. Bylo to šokující. V naší společnosti není normální, aby si mladý muž vybíral nevěstu sám. Má čekat na rozhodnutí rodičů. Roli hraje původ, majetek atd. Zkrátka to bylo velmi svízelné. Radila jsem mu, aby od sňatku upustil, ale on vytrval. Určitě v tom hraje roli jeho výchova. Ani nevím, co ho na mně upoutalo, viděli jsme se jednou, párkrát spolu mluvili po telefonu. Myslím, že šlo jen o jeho vůli, představu, která ani neodpovídala skutečnosti. Možná byl zklamán, protože brzy po svatbě začal chodit každý večer ven, já se nudila, nevěděla, co mám dělat. Nakonec jsem prosadila, že kromě učení na škole začnu psát do novin. Manžel si to nepřál. Vadilo mu, že budu sama chodit po městě, pohybovat se mezi muži, mluvit s cizími lidmi. Bál se o svou čest. Je pravda, že jsem jediná novinářka v Pešaváru. Pohádali jsme se, dokonce hrozilo, že se rozejdeme. V tu chvíli mě podpořili právě jeho rodiče. Té důvěry si vážím, dbám, aby ničeho nelitovali a také aby mi manžel nemohl vytknout sebemenší věc.“ Co pro Jusru vzorné chování znamená? Především nosí závoj. Lituje, že se jako ženy z lidu nemůže ukrýt pod tradiční burkou – šaty, které zakryjí obličej, hlavu a celé tělo. Proč by si dělala takové násilí, ptám se. Naopak, je to velmi pohodlné. Burka se neodhrne, vítr ji neodfoukne, žena se nemusí bát, že cizí muž uvidí něco nepatřičného, jako například vlasy – Jusra je má krásné, husté, přibarvené do ruda. Vždy mě zajímalo, jak se ženy ve zdejším horku pod hustým, tmavým závojem cítí. Některé mi řekly, že jsou zvyklé, Jusra zas, že pro ní je hlavní důstojnost a čest. „Čest!“ Kolikrát jsem to slovo slyšela! A nejen v světě islámu. Manželova, rodinná čest! Obecně se má zato, že mužovu čest střeží jeho žena, sestra, dokonce i matka. Připomíná mi to pohádku, kdy srdce Kostěje nesmrtelného bylo ve vejci, které polkla ryba atd. V Pákistánu prý někdy k pohaně stačí, aby žena vyšla na práh, podívala se na cizího muže a on na ni. Muž a žena nejsou nikdy sami, třetím je vždy Vábel a urážka se smývá krví. Dívka, žena nemá ukazovat svou tvář, zejména je-li krásná. Ženská tvář, ženské vlasy budí mužovou touhu, hříšnou vášeň. Také budí závist a s tou přichází pomluva, proti které je rodina bezmocná, hlavně v malém společenství, na vesnici, kde lidé žijí napojeni jeden na druhého. Bavíme se dál – cožpak si Jusra nikdy nejde zaplavat? Ale ano, v bazénu mají hodiny vyhrazené pro ženy. Také se ráda baví, tančí a zpívá – 82

ovšemže opět jen v ženské společnosti. Mezi ženami je spokojená, volná, bez ponižujících mužských pohledů. A trochu škodolibě se ptá, jak takovou pohanu snášíme my? Odpovídám, že Evropanky svou důstojnost nemusí ochraňovat závojem, úctu si mohou získat i méně formálními prostředky. „A hlavně nečekáme, zda nám muž něco povolí nebo zakáže. Jednáme svobodně, jak samy uznáme za vhodné.“ Jusra zmlkne – dotkla jsem se jejího bolavého místa. Není to ode mě pěkné a také to není poprvé, kdy přede mnou muslimka dává najevo morální převahu svého náboženství. Rodina zaměstnává tři služky, všechny jsou křesTanky. Nevadí to? „A proč by mělo? Věří v jednoho Boha, právě jako my!“ Nejmladší Mariam přivedla do služby její matka. Hezká dívka s přímým pohledem vypadá příjemně a chytře. Je ale negramotná, nemohla chodit do školy, nikdy se nenaučí číst a psát. Také vdávat se nechce. Proč? Viděla, jak dopadla její sestra. Bitá, trýzněná manželem, těžce pracuje celý den a stejně se nikomu nezavděčí. Ona, Mariam, si nedovede představit, že by odešla do cizího domu, napospas neznámým, nepřátelským lidem. Co tedy bude dělat? „Budu žít se svou matkou.“ Mariam je v tomto domě už druhá žena, která se nechce vdát. Stejně jako Jusřina švagrová nenávidí muže, bojí se jich. Jedinou záruku vidí v rodičích. Což nemá vdaná žena žádné zastání? „Jaké zastání?“ ptají se tchyně i Jusra. „V této společnosti rozhodují muži, vytvářejí zákony, které jim dávají ve všem za pravdu. Stačí, aby někdo pojal podezření, měl pocit uražené cti, a ženě nikdo nepomůže. Manžel ji může zabít a nic se mu nestane.“ Mariam rozhodně nechce riskovat. „Zůstanu se svou matkou,“ opakuje spokojeně. A co když matka zemře? „Půjdu k bratrovi, bratr mě neodmítne.“ – „Ale cožpak nechceš děti?“ Mariam se směje. VždyT má kolem sebe tolik malých dětí, rodina je velká dost. Mariamina matka se směje též. Vychovala deset dětí a velmi dobře dceru chápe. Slyším přijíždět vůz, je to Jusřin manžel. Ráda bych ho viděla, ale není to možné, není to slušné, v městě sice mluvím s muži, ale nyní jsem v rodině, v domě jeho otce. On počká v mužské části domu, až se Jusra rozloučí, a pak spolu pojedou nakupovat. 83

ZAHRA „Musíte poznat mou ženu a děti,“ naléhal Tahir, náš řidič a průvodce. Ani se nezmínil o nějaké segregaci mezi muži a ženami, věří v pokrok. Manželka uvaří pro mě i pro kolegu. Tahir bydlí kousek za Pešavárem v malé vesnici, kde se na ulici válí v bahně buvolci. Má velký dům, postavený z cementových, nikoliv místních pálených cihel. Je to modernější a on chce později dům pronajmout. Rodina zatím obývá pouze přízemí. Přijíždíme, Tahir otevře garážová vrata – a zajede do předsíně! Auto bydlí s rodinou – manželkou, třemi dcerkami, batolícím se synkem a andulkami v kleci. V domě je tma, ozývá se hučení větráku a dětský křik. Tmou se lidé chrání před žhavým sluncem, ale teV je v ponurém, nevětraném domě zima. Svítí i ve dne, okna zahrazená nebo zakrytá temnými záclonami vedou jen do ulice, úzké, prašné, špinavé, na které křičí děti. Po návratu ze školy dcery shodí uniformu a zapnou televizi. Tahira to těší, jeho dcery rozumí anglickým filmům. „Chci, aby studovaly, jak dlouho budou chtít, vybraly si práci podle svého přání, aT se vdají, nebo ne, aT jsou šTastné, žiji jen pro ně,“ tvrdí otec. Hlavním oblíbencem je však synek. Klučina řve, vzteká se, hýčkaný matkou a obsluhovaný sestrami vládne rodině on. Obtloustlá Zahra, mrštná a v obličeji dost hezká, nás obsluhuje, sama se nají v kuchyni. V kuchyni žije, nevychází z domu a proč také? Aby dýchala prach, brodila se v bahně, nebo dokonce si povídala se sousedkami? Jsou to křesTanky, opovrhovaný živel. Zahra vaří, stará se o děti, dny plynou v očekávání manželova volna, návštěvy rodičů. Dvakrát ročně, když je velké horko, odveze Tahir rodinu do hor, nadýchat se čerstvého vzduchu. Pujde Zahra pracovat, až děti povyrostou? „Vyloučeno,“ odpovídá lítostivě, „manžel by to nedovolil.“ Také ona mluví anglicky, ani se neptám, kde se učila, zda něco vystudovala. Ale když odjíždím, žádá moji internetovou adresu. „Ty máš internet?“ – „Ano, je to moje velké povyražení. Když napíšu, odpovíš?“

I N D I E ñ S Õ TA A R A Z I J A Hudba, jídlo, oblečení, tradice, zvykové právo. Pákistán právem připomíná Indii. Stejně jako „největší demokracie světa“ vznikl roku 1948, rozdělením britské koloniální indické říše. Smyslem rozpadu bylo vytvo84

řit dva státy: muslimský Pákistán a hinduistickou Indii. Následoval exodus oběma směry. Z území Pákistánu se hinduisté stěhovali do Indie, z území Indie odcházeli muslimové do Pákistánu. Přitom zahynulo na statisíce lidí. Je paradoxní, že i po exodu zůstává Indie, ač hinduistická, se svými 300 miliony vyznavačů islámu po Indonésii druhou největší muslimskou zemí světa. „To protože mají muslimové tolik dětí,“ podá své vysvětlení nepřátelsky smýšlející hinduistický nacionalista. Muslimové, kteří zaujímají tak obrovské místo v indických dějinách a ovlivnili jejich vývoj, úspěšně pronikli na subkontinent už na začátku druhého tisíciletí n. l. Byli to Afghánci a Turci. Roku 1206 založil bývalý turecký otrok Kutbuddín Aibak v Dillí první sultanát. Dynastie tzv. „Velkých Mughalů“ vládla pak Indii od roku 1530 až do poloviny 19. století. Prvním z nich byl Bábur, potomek legendárního Čingischána. Za doby muslimské vlády přestoupilo na islám mnoho hinduistů. Mnozí z donucení – aby unikli útlaku, jiní chtěli zlepšit své společenské postavení. To se týkalo zejména tzv. „nedotknutelných“, hinduisty opovrhovaných nízkých kast. Ze stejného důvodu přestupovali nedotknutelní i na křesTanství. Kdo v Indii koho ovlivnil? Na mnoha místech této obrovské země, zejména v ortodoxním hinduistickém Rádžestánu – zemi králů, kteří po staletí vzdorovali muslimské nadvládě – žijí vznešené ženy v tzv. „pardě“, to znamená v uzavřených vnitřních dvorech rodinných domů, rozdělených na mužskou a ženskou část. Synova manželka tráví své dny ve společnosti tchyně, švagrových a služek. Nesluší se, aby pobývala ve stejné místnosti s tchánem a on viděl její tvář. Podle dávných hodnot jejich společnosti – tak to alespoň ortodoxní hinduisté tvrdí – slušná žena vychází z domu pouze v doprovodu a na svět cudně hledí zpod staženého sárí. Otcové dnes už častěji posílají dcery do školy, ale v pubertálním věku obvykle docházku přeruší a hledají pro děvče ženicha. Hinduisté tvrdí, že zvyk vdávat velmi mladé dívky pochází z doby, kdy se rodiče báli, aby dceru neuchvátil muslim. Pokud moderní indická studovaná dívka nastoupí do práce, po svatbě zaměstnání většinou opustí a plně se věnuje poslání manželky. Síta, manželka našeho přítele novináře v Mumbaji (někdejší Bombeji), nese jméno legendární oddané manželky boha Rámy. Síta studovala na stejné škole jako manžel – mohla by učit nebo psát do novin. Ona však, jak se na brahmánku (členku nejvyšší kasty) sluší, sedí doma, 85

pečuje o blaho manžela a jeho rodičů. Ví, že k prvním ženiným povinnostem patří několikrát denně zaručit rodině čerstvě připravené jídlo. I když si manžel může v poledne zajít do dobré restaurace, Síta si přeje, aby jedl jen to, co uvaří ona. Cizího jídla by se mohly dotknout něčí kastovně nečisté ruce. Používá zásilkové služby, dostatečně spolehlivé, která zaručí, aby muž dostal teplý oběd v poledne na stůl. Síta si dá s vařením práci – tři druhy zeleniny, rýže a také chléb – nekvašené placky, které peče na ohni. Vikram a Síta tedy studovali na stejné škole a znali se, sňatek přesto dohodli rodiče. Naštěstí nevyvstaly žádné překážky: snoubenci patřili ke stejné kastě, věkem i majetkem si byli rovni a Síta přinesla dobré věno. Prošli zkouškou horoskopu – pokud by hvězdy nebyly příznivé, svatba by se nekonala. Snoubenci se poznali sami, což je v Indii dodnes neobvyklé a trochu neslušné. Dětem stále vybírají životní partnery rodiče a podle tradice spatří ženich obličej své nevěsty až v den svatby, v zrcadle, které jí položí do klína. Novomanželka se stěhuje do nové rodiny, která od ní očekává, že bude tichá, neprůbojná, pracovitá a poslušná. Indická žena nemusí svého manžela milovat, ale zachovávat mu věrnost po celý život. Podle starého obyčeje (dnes zakázaného) měla vdova vystoupit na manželovu pohřební hranici a v plamenech ho doprovodit na onen svět. Tak odčinila své hříchy a mohla doufat, že při dalším znovuzrození opět stane po jeho boku. Každé hinduistce osud přisuzuje pouze jednoho muže, v žilách potomstva proudí jeho krev. Ona je pouze živná půda a měla by porodit mužského potomka, neboT jen syn může zapálit otcovu pohřební hranici a tím mu zajistit dobré znovuzrození. Dívky vítány nejsou, především na venkově, v chudých rodinách. Vychovávat děvče je jako zalévat sousedovo pole – otec shromáždí věno, dívka se vdá a odchází k manželovi. Vikramova rodina je bohatá, přívětivá, moderní. Síta řídí vůz, smí vycházet bez doprovodu, žije dobře. Má štěstí. Každý den se v novinách objeví zpráva o týraných ženách, na kterých nová rodina vymáhá přídavek ke věnu, o novomanželkách, kterým vybuchl kerozenový vařič do obličeje. Vařiče vybuchují často, ale každý v Indii ví, že nevěstu polili hořlavinou a zapálili. Oheň očišTuje. Syn se může znovu oženit a s novou manželkou získá rodina další majetek.

86

Je možné od pohledu odlišit hinduistku od muslimky? Ta někdy přes šaty nosí jakousi pelerínu se závojíčkem nebo velký černý závoj. Ve starém Dillí, kde kdysi zněl jen jazyk muslimů – urdú, se muslimské ženy nechávají vozit cyklorikšou a pod černým závojem probleskuje rudý samet, perly, zlaté a stříbrné výšivky. Vyšívají a nejedna tak živí celou rodinu. V muslimském Hajdarabádu, hlavním městě jihoindického státu Andra Pradeš, jsem na ulici potkala černě zahalenou dívku se zakrytým obličejem. Podle držení těla, žáru velkých očí a pletence vlasů, který se dotýkal hýždí, jsem usoudila, že mohla být mimořádně krásná. Obecně jsou muslimové v Indii chudší a opovrhovanou menšinou. Tím silněji lpí na své tradici a víře, o které tvrdí, že je mnohem osvícenější než „barbarský, modloslužebný“ hinduismus. NeboT, jak mi ve velké mešitě v Dillí vysvětlila studentka Fatima, islám, stejně jako křesTanství, vyznává pouze jednoho neviditelného Boha. A nevychází-li ona z domu bez doprovodu bratra nebo jiného mužského příbuzného, není to projev nedůvěry, pouze úcty a ochrany, neboT nikdo si neváží svých žen víc než muslimové, dodala ještě. V Indii už několik let, prostřednictvím křesTanské charity, sponzoruji muslimské děvče. Matka je zemědělská dělnice a vdova. Dívce je třináct let, chodí do školy a dobře se učí, což je dobře, protože v jejím věku se muslimky na vesnici vdávají. Je ovšem pravda, že Razija nemá věno. Libí se mi její jméno – Razija! Jmenovala se tak dcera vládce dillíjského sultanátu, Iltutmiše. Otec Raziju vychoval spolu se syny, byla z jeho dětí nejschopnější, chtěl, aby žezlo převzala ona. Nastoupila na trůn roku 1236, ale jakožto žena byla pro místní šlechtu nepřijatelná. Příběh sultánky Raziji je romantický. Měla milence, šlechtici ho zavraždili a zosnovali převrat. Zajatá Razija se dohodla s vůdcem vzbouřenců a provdala se za něj. Spolu postavili armádu, rozhodnuti dobýt království zpět. V rozhodující bitvě byli však poraženi a oba přišli o život. Raziju pravděpodobně zavraždili, když na koni, v mužském přestrojení, prchala ze ztraceného boje. Vládla spravedlivě, ale krátce: 3 roky, 6 měsíců a 6 dní. Školačka Razija věří, že tato čísla jsou šTastná.

87

„Odejdu i bez dcerky“ ROZHOVOR SE éENOU*, KTER¡ BY S MUSLIMEM Ué éÕT NECHTÃLA

Jak jste se vůbec do islámských zemí a k muslimům dostala? V roce 1996 jsem odjela pracovně do Sýrie. Pracovala jsem ve firmě, která se zabývá vývozem technologií, a proto pravidelně vysílá pracovníky do zahraničí. Tehdy mi nabídli roční kontrakt v Sýrii a já to přijala. Sýrie mě lákala, i když jsem o ní skoro vůbec nic nevěděla. Před odjezdem jsem třeba zcela vážně přemýšlela, jestli si mám nakoupit do zásoby silonové punčocháče. Bála jsem se, že tam něco takového nebudou mít. Po příjezdu do Damašku jsem se musela smát, v Sýrii dostanete úplně všechno a v porovnání s námi – byl to začátek devadesátých let – toho tam měli mnohem víc. Pamatuji se, že jsem byla úplně paf z čerstvě vymačkaných džusů. Tady je tehdy nikdo moc neznal a tam je měli na každém rohu z toho nejlepšího jižního ovoce. Jak jste se s Vaším budoucím manželem seznámila? Do firmy, kde jsem pracovala, docházel i jistý Hassan**. Byl to takový středně vysoký, tmavovlasý muž. Na Araba měl velmi světlou pleT, skoro ani jako Arab nevypadal. Působil velmi atraktivně, vyzařovalo z něj něco charismatického, líbil se mi. Jak jsem se dozvěděla, bylo mu tehdy 34 let. Trochu ve firmě vypomáhal, tu a tam někoho odvezl, nosil vodu a tak. Konkrétní funkci ale neměl, jenže tak to v arabských zemích bývá, v každé firmě je spousta pomocníků, poslíčků, sekretářů, kteří sice nemají pevné místo, ale ve firmě tak nějak pracují. Hassan byl navíc velmi přátelský a skoro se všemi Čechy ve firmě se kamarádil. Víte, my Češi jsme tam byli pevná komunita, a nejen my mezi sebou, ale Evropané vůbec. Cizinců v Sýrii totiž moc není, a tak drží spolu. Setkávají se * Její jméno na vlastní přání neuvedeno. ** Jméno změněno.

191

často i po práci, protože po večerech tam není moc co dělat. V Praze jsem byla zvyklá chodit si sednout do kavárny s kamarádkami, jít se projít po obchodech, zajít do divadla, do kina, na sport… to všechno tam ale odpadlo. Po deváté večer bazar a většina ostatních krámů zavře, jsou otevřené pouze restaurace. Divadel tam moc není, alespoň já o žádném nevím, a kina byla jen v arabštině, kterou jsem tehdy ještě neuměla a navíc byly filmy ještě stále hodně cenzurované. Proto si cizinci pracující v Sýrii zřizovali různé kluby. Třeba v pátek se konalo setkání na německé ambasádě, v pondělí na americké. Češi organizovali svá setkání v budově naší firmy vždycky v sobotu. Přístup tam měli všichni cizinci, setkávali jsme se vždycky po práci, probírali všechny možné věci a bavili se. Arabové do těchto klubů většinou moc přístup neměli, cizinci si svou komunitu hlídali, ale Hassan tam byl často. On byl tak nějak víc integrovaný, všichni ho znali. Navíc tvrdil, že je po mámě napůl MaVar a mluvil plynně maVarsky, takže ho všichni brali skoro jako jednoho z nás. A Vy jste se do něj zamilovala… Hassan se mi začal dvořit. Byl ke mně velmi pozorný, nosil mi dárky – většinou obrovské kytice. Arabové si velmi potrpí na různé ozdůbky a dekorace, nikdo neumí uvázat krásnější puget než oni. Jednou mi dal dokonce zlatý náramek, jindy třeba prstýnek nebo řetízek. Musím přiznat, že mi to lichotilo, navíc jsem na něco takového z Čech nebyla zvyklá, tady muži takovéhle věci moc nedělají, připadají jim směšné. Ženám to ale dělá dobře, a tak to bylo i u mě. Přesto jsme se zpočátku setkávali jen v klubu. Až když jsem měla jet jednou služebně do Jibisseh, města vzdáleného téměř pět set kilometrů od Damašku, nabídl se Hassan, že mě doprovodí, abych nemusela jet sama. Byl to takový náš první výlet a po něm jsme se sblížili. Bylo mi tehdy 25 let, neměla jsem přítele a on byl zamilovaný, pozorný, zdvořilý. Třeba na mě pokaždé čekal ráno před domem a vyprovázel mě do práce, odpoledne zase čekal s hlavou plnou plánů na zbytek dne před kanceláří, stále mě někam vozil, měl na mě pořád čas. Okouzlil mě a já se do něj taky zamilovala. Jak dlouho jste tehdy v Sýrii byla? Zhruba čtyři měsíce.

192

Pak Vás požádal o ruku? Ano. Brali jsme se v listopadu, tedy jedenáct měsíců po mém příchodu do Sýrie. A jaká byla svatba? Měla jste krásnou arabskou svatbu s desítkami hostů, celou rodinou, s hudbou a tancem? Vůbec ne! Šli jsme zkrátka na úřad, tam jsme podepsali nějaký papír a bylo. Dokonce ani jeho rodinu jsem do té doby neznala. Nikdy mi ji nepředstavil, vždycky, když jsem se ho na ni ptala, tak řekl, že o tom nechce mluvit nebo to nějak zamluvil. Víte, možná si říkáte, že je to bláznovství, vzít si někoho a ani nepoznat jeho rodinu, obzvlášT v arabské zemi. Ale my Evropané zkrátka uvažujeme jinak, já si tehdy říkala, no dobře, možná má s rodinou problémy, možná nechce, aby se mu pletla do života, a akceptovala jsem to. Po evropsku jsem si říkala, že na to má plné právo a že budu konec konců žít s ním a ne s jeho rodinou. To je ovšem v arabských zemí velmi neobvyklé… To je pravda, jenže já toho tehdy o arabské kultuře moc nevěděla. Zdá se to možná divné, ale je to tak. Většinou jsem se pohybovala mezi Čechy, kteří pracovali ve firmě. Když je tam člověk jako cizinec, tak se o životě normálních lidí dozví hrozně málo. A často to ani není jeho vina. Prostě jste tam tak trochu vetřelec, ke kterému se všichni chovají strašně uctivě. Říkají vám madam sem, madam tam, máte ta nejrůznější privilegia. Nečekáte frontu u lékaře, vezme vás hned, stejně tak na úřadech. Nikdy nemusíte dlouho čekat na taxíka, každý vás upřednostní, protože tuší, že máte peníze. Kdyby tam člověk cestoval a měl čas tu zemi hlouběji poznat, bylo by to něco jiného. Jenže my, co jsme tam pracovali, jsme trávili celé dny v kanceláři a večer jsme chtěli odpočívat, promluvit si, pobavit se. Vzdělávat se a tak, na to jsme už neměli chuT ani sílu. To je také důvod, proč jsem toho o arabské kultuře věděla tak málo. Dneska si říkám, že jsem byla hloupá husa. Jinak bych věděla, že v arabských zemích je spousta mužů, kteří se chtějí oženit s cizinkou a dostat se tak do zahraničí, bylo by mi nápadné, že Hassan chce tak rychle zařídit svatbu.

193

Kdy jste se nakonec s manželovou rodinou seznámila? Asi měsíc po svatbě. To už jsem byla těhotná, čekala jsem Martínku* a do vypršení pracovní smlouvy mi zbývalo už jen pár týdnů. Poprvé jsem k nim přišla na oslavu narozenin Hassanova synovce. Byli ke mně hrozně milí. Arabské rodiny jsou většinou velmi milé, když k nim poprvé přijdete. Jsou pohostinní, pozorní a zajímají se o vás, pořád tam platí host do domu, bůh do domu. Bydleli ve třípokojovém bytě v lepší čtvrti Mezzeh na okraji Damašku. Manžel mi řekl, že ten byt patří jemu a rodinu v něm teV nechává bydlet, protože jejich byt se zrovna renovuje. Teprve později jsem zjistila, že to byla lež. On sám žádný byt neměl, bydlel tady s rodinou a ta se o něj starala. Taky jsem časem zjistila, že jeho matka vůbec není MaVarka, jak mi původně tvrdil. Kde se naučil maVarsky, se mi nikdy nepodařilo zjistit, jen od jednoho svého známého vím, že mluví maVarsky skutečně téměř bez akcentu. V jeho rodině ale nikdo z MaVarska není. Proč si tak vymýšlel? Nevím, nikdy jsem to nepochopila. Na jednu stranu najdete lháře a podvodníky všude na světě, to nemá nic společného s tím, odkud kdo pochází. Na druhou stranu musím říct, že pro Evropana je to v těchto zemích často těžké právě tím, že oni si vymýšlí často, kolikrát jen proto, že vám nechtějí říct něco nepříjemného. Nechtějí vám zkazit den informací, že týden nepoteče voda, a tak vás desetkrát za den ujišTují, že musí každou chvíli začít téct, a vymyslí si k tomu celou historku o tom, jak už za rohem kopou potrubí a že se ještě museli vrátit pro další nástroje. Dokonce i když se tam pak jdete sama podívat a zjistíte, že za rohem žádní dělníci nejsou, jsou schopni si vymyslet, že museli zrovna odjet… Nám je tohle hrozně cizí a musím říct, že jsem s tím měla problémy. Já jsem hrozně upřímný a přímý člověk, tohle mi vadilo, i když to třeba někdy mysleli dobře. Jaké bylo Vaše manželství? Zpočátku dobré, byla jsem zamilovaná a tyhle „drobnosti“ s tím jeho lhaním a vymýšlením jsem přehlížela, i když mi čím dál tím víc vrtaly hla-

* Jméno změněno.

194

vou. Když mi vypršel kontrakt, odjeli jsme oba do Prahy, vyřídila jsem mu vízum a pak i trvalý pobyt. Když přišla na svět Martínka, bylo to zpočátku krásné. On byl skvělý táta, musím říct, že Arabové jsou hodně pro rodinu. Víte, pro svatbu a rodinu s Hassanem jsem se rozhodla právě proto, že o tom tak pěkně mluvil. Říkal, že rodina a děti jsou pro člověka to nejkrásnější na světě a zároveň veliká zodpovědnost, kterou musí on jako muž převzít. Úplně mi to učarovalo, to od Čechů málokdy uslyšíte. Arabové nemají jako někteří Češi pocit, že rodina je jen něco pro ženskou, alespoň ne, co se týká výchovy dětí. Hassan se o Martínku staral vzorně, pořád mi jen říkal, aT si odpočinu, aT si lehnu, že všechno obstará, nosil mi snídaně do postele. To bylo bezva, i když musím říct, že mě to po nějaké době už skoro zlobilo, zdálo se mi, že mě k ní jakoby nechce pustit. Co říkali na Hassana Vaši rodiče? Měli ho moc rádi. Někdy si říkám, jaká je to ironie. Jsou ženy, které si vezmou báječné mužské z arabských zemí a jejich rodina je odmítá, chová se k nim povýšeně a dává jim najevo rasismus. Já jsem si vzala podvodníka a ten měl zrovna na rodinu takové štěstí. Naši ho přímo milovali, mámu si omotal kolem prstu stejně jako mě, myslím že také hlavně tou svou zdvořilostí a pozorností. Ani máma nebyla na něco takového od Čechů zvyklá. Vždycky, když přišel na návštěvu, vyvařovala mu jeho oblíbená jídla, pokaždé se snažila sehnat jehněčí, na které byl Hassan ze Sýrie zvyklý. Když jsme zpočátku měli problémy, byla to dokonce často máma, která mi domlouvala, aT se s ním snažím dohodnout, že je to bezva chlap a táta. Co Hassan v Česku dělal? Měl tu zaměstnání? Jak kdy. Byly doby, kdy měl různé příležitostné práce. Jednou se třeba seznámil s jedním velmi seriózním arabským obchodníkem s českým sklem, který mu nabídl místo obchodního zástupce, k tomu dokonce auto a příspěvek na bydlení. Já byla nadšená, těšila jsem se na to. Jenže Hassan hledal na té práci pořád nějaké mouchy, až z toho nakonec sešlo. Jindy si vymyslel, že si otevře občerstvení s pečenými kuřaty po syrském způsobu. Jsou obalená v takovém speciálním těstíčku, cizinci v Sýrii se po nich můžou utlouct. Proto jsme si říkali, že by to mohlo vydělávat. Jenže skutek nakonec utek. Vlastně jsem ho převážně živila 195

já. I když musím říct, že jednou měl úspěch. Otevřel si v centru Prahy obchod s dětským oblečením. Dovážel ho ze Sýrie, tam mají opravdu krásné dětské oblečky, protože děti pro ně znamenají všechno. U nás navíc, to byl rok 2000, tehdy ještě až takový výběr dětského oblečení nebyl. Ten obchod byl poměrně úspěšný. Pak ale zase Hassan přišel s tím, že obchod vydělává méně, než si představoval, vadilo mu, že musí obchodu věnovat nějaký pevně stanovený čas. Nejraději byl totiž doma, díval se na televizi a vymýšlel nové plány, o kterých jsem já už předem věděla, že z nich nic nebude. Z obchodu nakonec odcházel dokonce s nějakými dluhy. Některé ženy, které žijí s muslimy, říkají, že jejich partneři těžce nesou, když vydělávají jen ony… No to Hassan taky. Jenže na mě to působilo jako taková dvojí morálka. Na jedné straně pořád tvrdil, že on je muž a musí živit rodinu. Jenže o práci pořádně neusiloval. Přitom mu vadilo, když jsem nastoupila zpátky do zaměstnání. Pomlouval moje kolegy, protože na ně žárlil. Dokonce říkal, že se nesluší, abych jako žena pracovala s cizími muži. Jenže na druhou stranu z mého platu žil a pořád mi říkal, že bych si měla najít lepší, tedy lépe placenou práci. Připomínalo mi to zážitky Češek provdaných za Syřany, se kterými jsem se seznámila později. Říkaly, že vždycky když mají jejich manželé zrovna peníze, jdou a s velkou pompou jim koupí zlaté náramky. Jenže když pak peníze nemají, tak jim je seberou a prodají, aby peníze měli… Říkáte, že jste se s těmi Češkami v Sýrii seznámila později. Vrátili jste se pak do Sýrie? Ano, asi pět měsíců po návratu do Čech. Martínce už byly dva měsíce a chtěli jsme ji ukázat Hassanově rodině. Nastěhovali jsme se do bytu jeho rodičů, o kterém mi tehdy ještě tvrdil, že je jeho. Ta rodina ke mně byla milá, ale to víte, že to nebylo jednoduché. Jednak jsem tehdy ještě neuměla vůbec arabsky, domlouvali jsme se spíš rukama a nohama. Hassan mě v tom nechal, hned druhý den po příjezdu odešel a pokaždé se vracel na večeři, což je v Sýrii tak okolo desáté, jedenácté večer. Celé dny jsem ho neviděla, byla jsem pořád s rodinou, takže naučit se alespoň trochu mluvit se pro mě stalo nutností. Ale nemohla jsem mu to odpustit, že se na mě tak vykašlal. Snažila jsem se s ním o tom po večerech 196

mluvit, ale vůbec mě neposlouchal, tvářil se, že je to tak normální, že on jako muž má plné právo dělat si, co chce, a já jako žena mám být doma a nestěžovat si. Prostě se úplně změnil, byl to naprosto jiný člověk než před svatbou. Kdysi býval samá pozornost, byla jsem jeho královna. TeV jsem byla méně než služka, té alespoň dávají plat, ale mně dával manžel jen malé kapesné, ze kterého jsem si nemohla koupit pomalu ani žádnou sladkost. A co rodina? Nepodpořila Vás? Ale to víte, že se snažili, jenže za mě nemohli udělat všechno. Oni žili svým navyklým životem a náhle jsem jim do toho vpadla já. Chovali se ke mně jako ke každému členovi rodiny, ačkoli já jsem měla stále pocit, že jsem tam nějaký vetřelec a že je obtěžuji. Tak jsem se jim to snažila nějak vynahradit, začala jsem třeba pomáhat s úklidem. Jenže oni si na to velmi brzy zvykli a začali mi sami nařizovat, co všechno mám ještě uklidit. To mi vadilo, cítila jsem to jako „podej prst a vezmou ti celou ruku“. Jenže já na jejich mentalitu nebyla zvyklá a některé věci mi vadily. Třeba že mi pořád do všeho mluví a můj názor vůbec neuznávají. Byla jsem v roli snachy, což je tradičně nejnižší postavení – úctu si musíte teprve vydobýt tím, že porodíte syna. Takže moje názory byly vzduch. Dokonce mi brali Martínku a chtěli ji vychovávat sami, prý je to jejich potomek. Hassanova starší sestra, která měla jen o pár měsíců staršího chlapečka, se postavila do role znalkyně výchovy a dětské stravy. Jakmile byly Martínce tři měsíce, začala ji krmit strouhaným jablkem, přestože já ještě dostatečně kojila. Když jsem nesouhlasila, švagrová z toho hned udělala scénu, stěžovala si Hassanovi a ten pak hrozně vynadal mně. Nakonec mi nezbývalo, než je poslechnout a udělat to tak, jak chtějí oni. Asi jste si oddechla, když jste se vrátila do Čech… V mnoha ohledech ano. Strávila jsem tam několik měsíců a navíc letních, kdy je tam nesnesitelné vedro. Ale víte, já opravdu proti Sýrii a proti tamní kultuře nic nemám. Chtěla jsem, aby si Martínka zvykla na své syrské příbuzné a oni si ji užili. Přesto nemám na tehdejší pobyt zrovna nejlepší vzpomínky.

197

Přesto jste tam brzy odjeli znovu… Necelý rok poté. Oni byli teV také moje rodina, nijak jsem se tomu nebránila. Tentokrát jsem si ale řekla, že se nenechám Hassanovou rodinou tak omezovat. Navíc už jsem nekojila a rozhodla se, že budu chodit víc ven, do klubů, a navštěvovat své staré známé. Setkala jsem se taky s několika Češkami, které jsou v Sýrii provdané už desetiletí. Musím říct, že všechny prošly stejnou zkušeností s tím, jak rodiny manželů kontrolovaly jejich životy, ale protože jim nezbylo nic jiného, než se s tím smířit, smířily se s tím. Ale mě varovaly. Jednou jsem se v klubu setkala s jedním postarším Syřanem, kterého jsem znala ještě z doby, kdy jsem pracovala pro firmu. Také Hassan ho znal velmi dobře. Měla jsem ho moc ráda, vážila jsem si ho pro jeho moudrost a rozvážnost. On tak nějak zdálky pozoroval moje tehdejší seznámení s Hassanem a zpětně se mi zdá, že mě možná zkoušel před manželstvím varovat. TeV jsem se s ním setkala znovu a on vycítil, že není všechno v pořádku. Chvilku jsme se bavili, řekl mi, že kdybych potřebovala nějakou pomoc, můžu ho kdykoli kontaktovat. Potom mě odvezl domů svým autem, za což jsem byla vděčná, protože jsem ušetřila za taxík. Taxíky jsou tam doslova „za babku“, jenže já měla od Hassana tak málo peněz, že to pro mě představovalo velkou částku. Cestou jsem mu říkala, kde bydlíme, ale on namítl, že mě vysadí o dva bloky blíž, že by nebylo dobré, aby rodina viděla, že jsem přijela s cizím mužem autem. Vysadil mě, ale co čert nechtěl, viděla mě tchyně. Dělala, že nic, ale pak to večer řekla Hassanovi. Ten zuřil. Tehdy mě také poprvé uhodil a zakázal mi vycházet ven. Rodině přikázal, aby mě hlídala, a já od té doby nesměla z domu. Bil Vás pak častěji? Občas, spíš mi vyhrožoval a zastrašoval mě. Nejhorší na tom bylo, že to považoval za normální. Samotná rodina se mu snažila domluvit, aby se ke mně choval lépe, ale on vždycky říkal, že si to zasloužím. Pořád mě z něčeho podezíral. Žádná z žen v rodině mu v tom nemohla zabránit, byl muž a tím pádem něco jako pán domu. Nezačala jste uvažovat o návratu? Začala. Jakmile se ta situace takhle přiostřila, začala jsem toužit po návratu.

198

Řekla jste manželovi, že chcete odjet? Zpočátku ne. Říkala jsem si, že teV nebudu přilévat oleje do ohně a radši počkám, až se situace uklidní. Jenže nakonec jsem mu to ani říct nestihla! Po pár dnech přišel s tím, že si našel dobré místo a že tady už zůstaneme natrvalo. Prosím? Ano, prostě mi to oznámil, ani se mě neptal. Jak jste na to reagovala? Zpočátku nijak. Říkala jsem si, hlavně teV neukázat, že mi to vadí. Víte, naše manželství bylo už tehdy vlastně v troskách, manžel mi dělal doslova naschvály. Někdy se mi zdálo, že jakmile projevím o něco zájem, schválně mi to odepře. To se stávalo i v intimních chvílích. Třeba jsem se s ním chtěla milovat a on mi řekl: „Ne, nic nebude.“ Víte, pro ženu není nic horšího než tohle, navíc ve chvíli, kdy já vlastně toužila jen po intimitě a po pohlazení po tom náročném dni, kdy jsem se stěží dorozumívala a byla v roli vetřelce. Potřebovala jsem pocit, že při mně někdo stojí. A on mi to odpíral. Víte, mezi muslimy není zvykem, aby se partneři jeden druhého před ostatními dotýkali, považuje se to za neslušné. Musela jsem se smířit s tím, že mě manžel nikdy přes den třeba nepohladí. Jediný tělesný kontakt jsme mohli mít právě až v noci. A on neměl náladu, nebo mi to prostě odpíral, jakoby za trest… Myslíte si, že měl ještě jinou ženu? To nevím, neodvážila jsem se ho na to zeptat. Muslimové smějí mít až čtyři ženy a stává se, že ony to ani nevědí. Muž má prostě dva byty a v každém jednu ženu. Ale myslím, že manžel jinou ženu neměl, vracel se pravidelně domů. Když Vaše manželství v mnoha ohledech nefungovalo, proč chtěl, abyste zůstala? Byla jsem jeho žena, jednou provždy. Navíc tu byla Martínka, té by se nevzdal. Snažila jsem se v duchu sama sebe přesvědčit, že zůstat v Sýrii má i své výhody. Naučím se víc arabsky, říkala jsem si, nic mi tu nechybí, ani pracovat nemusím, o všechno se postará rodina.

199

Ale popírala jste sama sebe… No právě, to bylo to nejnáročnější. Navíc jsme pořád bydleli s tou rodinou, s čímž se pojila tisíc a jedna nepříjemnost. Třeba pokaždé, když jsem se osprchovala, musela jsem se v té sprše zase obléct, protože u muslimů se nesluší pobíhat po bytě jen tak v osušce, i když jsou doma jen ženy. Navíc s námi bydlel i Hassanův bratr, což dělalo všechno ještě náročnější. Neustále jsem se musela kontrolovat, abych třeba omylem nepoodhalila ruku, rameno nebo koleno, to by se považovalo za vyzývavé. Bylo to pro mě strašně vyčerpávající. Chtěla jsem po manželovi, aby nám našel byt, apelovala jsem na něj jeho slovy, že „jsem přece jeho žena a mám na to právo“. Ale on to neudělal, takhle mu to vyhovovalo, protože jsem byla pod kontrolou jeho příbuzných. Po čase jsem si získala důvěru rodiny a začali mě pouštět ven. Chodila jsem zase do klubů a setkávala se s přítelkyněmi. Přemýšlela jste o tom, že utečete? Samozřejmě, ale problém byl v tom, že on mně a Martínce sebral pasy. Vzal si je od nás tehdy s odůvodněním, že musí vyřídit nějaké formality, a pak už jsem je neviděla. Navíc mi tvrdil, že jako žena Syřana nemám ani právo sama bez jeho povolení vycestovat. Ten postarší Syřan mi později řekl, že zákon, podle kterého nesmí žena bez souhlasu manžela vycestovat, zrušili už před deseti lety. Že ale stále platí, že si s sebou v případě vycestování nesmím vzít děti, protože ty náleží podle místního zákona otci. To zní jako „Bez dcerky neodejdu“… Je to tak. Ale víte, já se musím přiznat, že jak se v rodině situace vyostřovala, měla jsem okamžiky, kdy jsem si říkala, že odejdu i bez dcerky. Říkala jsem si, já už to nevydržím, byla jsem psychicky i fyzicky na dně, měla jsem deprese. Z toho věčného kontrolování svého chování jsem už začala skoro bláznit, někdy jsem prožívala takové krize identity, ptala jsem se sama sebe, kdo vlastně jsem. Všechno to na mě nějak dolehlo, začaly mi dokonce padat vlasy… Držela mě jedině Martínka, pořád jsem si říkala, ta si nesmí ničeho všimnout.

200

Jak jste se nakonec do Prahy dostala? Měla jsem štěstí. Manžel o své místo přišel a protože věděl, že moji rodiče nás hlady umřít nenechají, sám navrhnul, že se vrátíme do Česka. Zažádala jste pak v Praze o rozvod? Kdepak! Možná si říkáte, že jsem blázen, ale já pořád ještě doufala, že je možné manželství zachránit. Říkala jsem si, v Česku bude všechno lepší. Ale nebylo. Manžel pořád jen pomlouval Čechy, že jsou nepříjemní, že jsou rasisti a dával jim za vinu všechny svoje problémy, i to, že nemá práci. To už mi opravdu lezlo na nervy. Taky pokračovala jeho agresivita, vyhrožoval mi, došlo i na fyzické útoky. Nesnášel, když jsem mu oponovala, i když to bylo v naprosto nediskutovatelných věcech. Venku byla třeba zima a já nasadila Martínce čepici. On jí tu čepici zase sundal, prý aby se otužovala. Jenže venku bylo nejméně mínus deset! Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale on mě seřval, aT už si konečně uvědomím, že v tomhle domě je pánem on. Přesto jsem manželství držela ještě tři roky. Co Vás nakonec dohnalo k tomu, že jste od manžela přece jen odešla? On jednou přišel s tím, že za dva týdny odjíždí do Sýrie. A že Martínku si bere sebou. Mně dal na vybranou, že buV můžu jet s nimi, nebo zůstat v Praze, ale že Martínku bere určitě. Víte, on ji má zapsanou v pase a Martínka má i syrský pas, nebyl by pro něj nejmenší problém s ní vycestovat. V tu chvíli mi došlo, že hoří, že prostě musím jednat. I kdybych měla utéct, musím zabránit tomu, aby mi Martínku odvezl do Sýrie. Jak jste to udělala? A kam jste utekla, vždyY manžel Vás mohl všude najít! Ono hlavně vůbec nebylo jednoduché utéct. VždyT on mě pořád kontroloval. Vyzvedával mě skoro pokaždé ze zaměstnání, chodil se mnou na nákupy, dokonce ani k doktorovi s dcerou jsem nesměla sama. Zvenku jsme možná vypadali jako ideální pár, zejména dětská lékařka byla z pozornosti mého manžela úplně hotová, ale ve skutečnosti šlo z jeho strany o naprostou kontrolu, navíc spojenou s tresty a někdy i násilím. Nasadil si do hlavy, že bych se mohla venku s někým seznámit, ba co víc, že o to usiluji! To nesměl jako muslim připustit, proto mě hlídal.

201

Jak se Vám nakonec podařilo manželovi zabránit v tom, aby dcerku odvezl do Sýrie? To bylo přímo drama! Vůbec jsem nevěděla, kam se mám obrátit o pomoc. Ten týden se mi podařilo jít sama bez manžela do ordinace té dětské lékařky. Snažila jsem se jí něco naznačit, doufala jsem, že mi pomůže, ale ta se místo toho tvářila, že ji obtěžuji. Nakonec jsem to řekla mámě a ta mi poradila, aT s tím jdu na sociální úřad. Tam mě zachránili. Postarala se o mě jedna sociální pracovnice, řekla mi, aT to ještě pár dní vydržím, že do data odletu mého manžela pro mě všechno zjistí. Opravdu pak zajistila místo v jedné organizaci pro ohrožené ženy a domluvila, že se tam mohu odstěhovat. Řekla mi, že si mám prostě sbalit věci, a až nebude manžel doma, utéct. Ale vždyY Váš manžel byl doma pořád! No právě! Já byla úplně hotová, říkala jsem si, tak ona pro mě všechno domluvila a já teV nebudu moct ani utéct, popadla mě úzkost. Svěřila jsem se s tím té sociální pracovnici a ta mi poradila – víte, dnes se tomu musím smát, protože ona tohle radit nesmí, ale chápala, v jak zoufalé jsem situaci, a snažila se mi pomoct – abych namíchala manželovi do kafe nějaký uspávací prášek a utéct, až usne. Jenže to já se bála, říkala jsem si, že budu tak nervózní, že to kafe rozliju a on si nakonec ještě něčeho všimne. Nakonec jsem to navlékla tak, že dcera chce jet na chatu k mým rodičům. Týden jsem do ní tajně hustila, že přece touží jet na víkend s dědou a babičkou, a aby to tátovi říkala. On na její přání přece jen dal. Martínka mu to tedy řekla a on jí to dovolil. Ale i tak to bylo samozřejmě hop nebo trop, klidně mohl říct, že pojede s námi. Potila jsem se nervozitou. Když nakonec řekl, že zůstane doma, spadl mi ze srdce takový kámen, že to snad muselo být slyšet až k sousedům. S tlukoucím srdcem jsem nám sbalila věci a s jedinou taškou, jako bychom jely jen na víkend, odešla z bytu. Dojela jsem k mámě a od ní pak do toho azylového domu, kde už na náš příchod čekali. Jaké to v takovém utajovaném ženském domě je? To víte, jakkoli jsem byla vděčná, hlodalo to ve mně, že musím do nějakého „azyláku“. Měla jsem z toho hrůzu a říkala jsem si, to jsi to dopracovala. Ale pak jsem byla příjemně překvapená. Měli tam skvělé vybavení, moderní nábytek, televize, hezké koupelny, ošetřovatelky 202

byly moc milé a kompetentní. Mohla jsem kdykoli mluvit s psychology, dokonce i na Martínku dávali pozor, kontrolovali, jestli nemá nějakou duševní újmu. Platí tam pravidlo, že ženy se nesmí svým partnerům 14 dní hlásit. Sociální pracovnice totiž mají zkušenost s tím, že si uražení partneři vymyslí cokoli, jen aby ženy nalákali zpátky. Slibují hory doly, vyhrožují, vydírají. Jenže já to stejně nevydržela a ozvala se mu. Zkusil na mě všechno. Od pláče až po křik a výhrůžky. Tehdy jsem si uvědomila, že s ním opravdu musím přerušit kontakt. Jak dlouho jste v tom azylovém domě zůstala? Tři měsíce, i když ze zákona tam má žena právo zůstat až půl roku. Ale víte, jakkoli je to tam skvělé a díky bohu za to, že něco takového je, domov to prostě není, je to jen náhražka. A tak jsem po třech měsících odešla zpátky k rodičům, kde bydlíme s dcerkou dodnes. Kdy se dcera s otcem znovu viděla? Dva měsíce poté, co jsme odešli z „chráněného bydlení“. To inicioval sociální úřad, protože otec má podle zákona právo se s dítětem vídat. A já mu to ani nechci upírat, je to konec konců její táta. První setkání bylo hodně náročné a dramatické. Hassan mi dělal srdceryvné scény, nejdřív hrozil, že si sáhne na život, potom, že něco udělá mně. V tu chvíli se ve mně všechno vzbouřilo a já si řekla, že mu Martínku dávat nechci, protože mě pak jen citově vydírá. Jenže to bohužel nejde. Zákon je zákon a já mu ji dávat musím. A to přesto, že mi vyhrožuje tím, že ji odveze do Sýrie. Ze strachu, že mi to naschvál udělá, mu ustupuji a nechávám mu ji dokonce častěji, v současné době si ji střídáme každý víkend. Přitom pořád žiji v hrůze, že se Martínka jednoho dne nevrátí domů a já zjistím, že je v Sýrii a třeba už ji nikdy neuvidím. Pokaždé, když je Martínka s tátou a já ji nemám v dohledu, prožívám stavy úzkosti a hrůzy, jakkoli si zakazuji na to myslet. Takže Vy nemáte žádnou jistotu, že ji jednoho dne bez Vašeho vědomí neodveze do Sýrie? Právě že ne, naše zákonodárství mi neumožňuje prosadit, aby ji otec vídal jen s mým dohledem. Taky mi neumožňuje zakázat otci, aby s ní vycestoval do zahraničí bez mého svolení. A on s tím pořád vyhrožuje! Můžu jen a jen doufat, že to neudělá. 203

Je něco, co byste z dnešní perspektivy udělala jinak? Rozhodně bych se před svatbou víc informovala o rodině, o zemi, o kultuře, nenechala bych si tak poplést hlavu. Víte, já mám Sýrii ráda a klidně bych tam jela znovu pracovat. Taky netvrdím, že všichni muslimové jsou stejní. Sice musím přiznat, že většina Češek provdaných za muslimy, které jsem poznala, moc spokojené nejsou, ale také vím, že jsou i velmi šTastná manželství. Muslimové jsou pozorní, starají se o rodinu mnohem víc než Češi, jsou často skvělí tátové, stojí při své ženě. Já měla smůlu a vím, že bych ji mohla stejně tak mít i s Čechem. Ale i tak – je to prostě jiná kultura, oni se dívají na ženu jako na někoho, kdo je musí poslouchat, nesnášejí, když má žena navrch. Taková je alespoň moje zkušenost. Já sama chci poradit všem mladým dívkám, které poblázní nějaký cizokrajný muž, aby se nehrnuly do vdávání, ale nejdřív si to pořádně rozmyslely. Pokud je manželství bez dětí, tak asi není takový problém odejít. Ale jakmile jsou tu děti, je to nesmírně těžké, a to nejen u muslimů. Jenže u muslimů nemá žena téměř žádnou šanci získat děti, a to by měla každá Evropanka vědět! Magdaléna Frouzová

204

O autorkách

Abraham Katy (*1975 v Hamburku) – vystudovala politologii a turkologii na univerzitě v Hamburku. Během studia pobývala často v Turecku. Po studiu absolvovala půlroční studijní program rozvojové pomoci ve Švýcarsku a poté se zúčastnila ročního projektu na pomoc venkovským oblastem v Tunisku. V současné době pracuje jako ekonomická poradkyně humanitární organizace v africké Burkině Faso.

Al-Nakkáš Farída (*1940 na egyptském venkově) – Vystudovala angličinu a anglickou literaturu na káhirské univerzitě. Je šéfredaktorkou měsíčníku Adab wa Naqd („Literatura a kritika“). Byla zvolena poslankyní egyptského parlamentu. Kromě toho je vůdčí osobností egyptského feministického hnutí. Napsala šest knih, poslední s názvem Zahrada žen. Během vlády prezidenta Sadata v osmdesátých letech byla kvůli svým politickým aktivitám třikrát vězněna.

Al Oukla Jana (*1970) – dětství strávila v Rumunsku a bývalé Jugoslávii. Vystudovala filozofickou fakultu UK v Praze, obor bengalistika se zaměřením na islám. V roce 1992 konvertovala k islámu. Jako jedna z prvních českých muslimek navštívila Saúdskou Arábii a pravidelně pobývá v Sýrii. Pracovala na ministerstvu zahraničí, v současné době spolupracuje s Islámskou nadací v Praze. Publikovala četné články k tématu islám a ženy. Je provdaná za Palestince, má dva syny.

205

Frouzová Magdaléna (*1977) – vystudovala politologii a sinologii na univerzitě v Hamburku. Žila mezi íránskými a tureckými imigranty v Německu, procestovala mnoho zemí Asie a Blízkého a Středního východu. Provedla měsíční terénní studii o situaci imigrantů v Londýně. Po studiu pracovala rok v Egyptě. Uveřejnila četné články o islámských zemích a postavení tamních žen (Nový Orient, Nová Přítomnost, Respekt, Cosmopolitan atd.). Od roku 2003 pracuje jako redaktorka v zahraniční redakci televize Nova. Gojdová Markéta (*1976) – roční pobyt na střední škole v Kalifornii, poté studovala afrikanistiku a dějiny a kulturu islámských zemí na UK v Praze. V Mexiku provedla dvouměsíční terénní výzkum na téma „Vztahy mezi mužem a ženou“. Devět měsíců pobývala v Mali, v rodině svého tehdejšího přítele. V současné době pracuje v obchodním oddělení tureckého velvyslanectví v Praze.

Hejlová Simona (*1966) – vystudovala Vysokou školu ekonomickou, poté pracovala v ekonomické redakci české zpravodajské agentury ČTK. Mezi lety 1995 –1997 pracovala jako redaktorka televize Nova. V roce 1998 odjela s manželem na čtyři roky do Dubaje, odkud spolupracovala s Českým rozhlasem a britskou stanicí BBC. Její reportáže se objevují také v časopisech Harper’s Bazar, Cosmopolitan, Koktejl apod. Do roku 2003 žila v Londýně a od roku 2004 žije v Singapuru. Vdaná, dvě děti.

Günes-Ayata Ayse (*1954 v Istanbulu) – vystudovala sociologii a antropologii na britské univerzitě Kent at Canterbury. Je zakladatelkou a členkou mnoha ženských organizací, získala četná ocenění – například Fullbrightovu cenu v roce 1993. V témže roce vyučovala jako hostující profesorka na Harvardské univerzitě v USA. O situaci žen v Turecku a islámské společnosti vydala pět knih – například Gender and Identity Construction, a uveřejnila desítky článků. V současné době je profesorkou politických věd na Middle East Technical University v Ankaře.

206

Malá Miroslava – jméno změněno na přání autorky. Žije v Libanonu a zastává vysoký politický post. Jazairiová Pavla (*1945 ve Francii) – dětství strávila mezi Francií a Československem, kam se natrvalo vrátila v šestnácti letech. O čtyři roky později nastoupila do Československého rozhlasu, kde pracovala v zahraniční redakci, vysílání pro francouzskou Afriku. V roce 1968 z politických důvodů z redakce odešla. Pracovala jako prodavačka, později jako tlumočnice. Na pozvání bratra (po otci HolanVana) cestovala, především opakovaně do Afriky. Z manželství s Mufidem Jazairim se jí narodili dva synové, Nisan a Martin. Celkem vydala sedm knih, všechny s tématikou rozvojových zemí. Naposledy vyšly dva díly její práce o Indii „V Indii“ a „V severní Indii“. Procházková Petra (*1964) – studovala žurnalistiku na UK v Praze. V roce 1992 odjela jako zahraniční korespondentka do Moskvy. V roce 1994 založila s Jaromírem Štětinou soukromou novinářskou agenturu Epicentrum, specializovanou na krizové oblasti, jejímž cílem není jen informovat, nýbrž také pomáhat. Její reportáže se objevily i v německé, švédské a britské televizi. V roce 2001 založila s Janou Hradílkovou občanské sdružení Berkat, které pomáhá obětem války a uprchlíkům. Od listopadu 2001 pracuje jako zpravodajka v Afghánistánu a ve Střední Asii. Je držitelkou mnoha novinářských cen, mimo jiné od exprezidenta Václava Havla za zásluhy o Českou republiku. V roce 2002 jí předala bývalá ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová část své ceny Hanno R. Ellenbogenové. von Wrangler Cornelia – vystudovala dějiny a romanistiku. Svou novinářskou kariéru začala v Johannesburku v Jihoafrické republice jako reportérka místního rozhlasu. Poté pracovala dva roky pro německý týdeník Die Zeit. Od roku 1980 pracuje pro jeden z nejprestižnějších německých deníků Frankfurter Allgemeine Zeitung. Tématika žen a ženských práv ji vždycky zajímala, uveřejnila o ní početné články, mimo jiné „Ženy v armádě“, „Prostitutky na hranicích s Českou republikou“ nebo „Traumatizované ženy“ o obětech znásilnění v bosenské válce.

207