USPOÿ DALA MAGDAL NA FROUZOV. MUSLIMSK éeny V EVROPÃ

USPOÿ¡DALA MAGDAL…NA FROUZOV¡

Mříže v ráji MUSLIMSK… éENY V EVROPÃ Magdaléna Frouzová Alice Szczepaniková Oliver Schröm Petra Procházková Amel Boubekeur Kimberly Aydin

Vyšehrad

Fotografie v textu str. 2 str. 38 str. 52 str. 84

Muslimka na ulici. Ilustrační foto. (Foto Isifa) Mrakodrapy Světového obchodního centra po atentátu 11. září 2001. Módní návrhářka Imtaz Khaliq. Reklamní plakát na limonádu Mecca Cola s nápisem: „Nepijte hloupě, pijte angažovaně“ a se slibem odevzdávat 10 % čistého zisku na palestinské děti a 10 % místním charitativním organizacím. str. 94 Paní Šodžájí, hrdinka příběhu „Smrt vrahům, pryč s režimem!“. str. 106 Mimount Bousakla při práci v senátu. (Foto Guy Goossens) str. 118 Muslimka v londýnské bižuterii. Ilustrační foto. str. 128 Muslimská feministka Malika Hamidi-Hosseinpour (vpravo) se svou příbuznou. str. 136 Farzáne se svým malým synkem. str. 152 Centrum pro zatčené nedaleko Londýna. str. 162 Etiopská diplomatka Etenesh Hadis v rozhovoru s profesorem Poláčkem. str. 167 Fran Hosken na konferenci ve Vídni v roce 2000. str. 168 Bojovnice proti ženské obřízce Berhane Ras-Work. (Není-li uvedeno jinak, fotografie pocházejí z archivu autorů a hrdinek příběhů)

Copyright © Magdaléna Frouzová, Alice Scepaniková, Oliver Schröm, Petra Procházková, Amel Boubekeur, Kimberly Aydin, 2006 ISBN 80 -7021- 847- 9

OBSAH

Mříže v ráji Můj život s muslimy (Magdaléna Frouzová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

7

Válka, tábory a nový domov Příběh Sedy – čečenské uprchlice v České republice a Rakousku (Alice Szczepaniková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Teroristova láska Příběh dívky, která žila s atentátníkem z 11. září 2001 (Oliver Schröm) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 Anglická Popelka z Pákistánu Rozhovor se slavnou krejčí a módní návrhářkou (Magdaléna Frouzová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 „Ach, to můj Zdeněkdžon“ Příběh Afghánky provdané za Čecha (Petra Procházková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 Je islám rozpustný v Mecca Cole? Nová identita mladých muslimů ve Francii (Amel Boubekeur) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 „Smrt vrahům, pryč s režimem!“ Příběh íránské ženy, která svůj život v Evropě zasvětila odboji (Magdaléna Frouzová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 „Sňatky z donucení nikomu nedaruji!“ Rozhovor s belgickou senátorkou z marocké rodiny (Magdaléna Frouzová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 „Uhni, ty příživnice!“ O potížích přistěhovalců dětskýma očima (Kimberly Aydin) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 „Prorok dal ženám práva“ Rozhovor s muslimskou feministkou a šéfkou organizace Evropská síQ muslimů Malikou Hamidi-Hosseinpour (Magdaléna Frouzová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127

Íránská nevěsta Příběh dívky, která svého ženicha poznala až po svatbě (Magdaléna Frouzová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 Hanba až za hrob Setkaní s děvčátkem z Pobřeží slonoviny v britském centru pro uprchlíky (Magdaléna Frouzová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 „Copak Češky nejsou obřezané?“ České kořeny boje proti ženské obřízce (Magdaléna Frouzová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161

O autorech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172

Mříže v ráji MŸJ éIVOT S MUSLIMY (Magdaléna Frouzová)

Už mě to nebavilo. Nikde mě nechtěli. Chodila jsem křížem krážem různými hamburskými čtvrtěmi, vlezla do každé restaurace a ptala se, jestli nehledají servírku. V životě jsem tu práci sice nedělala, ale byla to jediná možnost, jak si tu vydělat na živobytí bez pracovního povolení. A to já potřebovala, protože jsem tu chtěla studovat. Z celodenního chození po asfaltu v nevhodných botách už mě bolely nohy, měla jsem žízeň, dlaně ulepené od prachu z ulice a záda pod batůžkem zpocená, jak mi do černých šatů pražilo nečekaně teplé podzimní slunce. Byla jsem prostě utahaná. Ale zakazovala jsem si se zastavit. „Řekla sis, že nepřestaneš, dokud nenajdeš práci,“ připomínala jsem si pořád. Jenže ačkoli jsem všem tvrdila, že mám pracovní povolení i dlouholetou praxi v oboru, odmítali mě. Zřejmě je můj silný akcent, skrovná slovní zásoba a výraz osmnáctiletého trdla nechávaly tušit, že nevzít mě znamená odvrátit od svého restaurantu nějakou šílenou katastrofu. Pozdě odpoledne jsem vešla do jedné poloprázdné pizzerie. U baru seděl snědý, asi třicetiletý Ital, černé vlasy, nápadný, až orlí nos a plné rty. „Dobrý den, nepotřebujete servírku?“ zeptala jsem se asi po sto osmdesáté. A už jsem měla v hlavě nachystané další odpovědi: „Ano, už jsem pracovala jako servírka! Mám velkou praxi! Aha, v současné době nehledáte. To je škoda. To se nedá nic dělat. Ale to nevadí. Tohle je mé telefonní číslo. Kdybyste někoho hledali, tak mi prosím zavolejte. Děkuji. Nashledanou.“ Nacvičená písnička. „Hledáme,“ odpověděl Ital. „Co?“ „Ano, hledáme.“ Úplně mě to zaskočilo. Byla jsem už tak natrénovaná na negativní odpovědi, že mi ta pozitivní vyrazila dech. Najednou jsem vůbec nevěděla, 7

co mám říct! „Dělej, řekni něco,“ řvala jsem na sebe v duchu, „musíš vypadat jako profesionálka, co je na přijímání zvyklá!“ „A … aha … a … to bych tady mohla pracovat?“ lezlo ze mě divným hlasem a cítila jsem, jak rudnu. Te\ se pozná, že vůbec nic neumím! „Kdy bys mohla začít?“ zeptal se muž a vypadalo to, že mě zatím neprokoukl. „Třeba zítra.“ „Tak přij\. Uvidíme.“ „A v kolik hodin mám přijít?“ „Přij\ v šest, na večerní směnu. Už jsi někdy pracovala jako servírka?“ „Ano, v Praze v jedné pizzerii.“ Lež jako věž. „Tak ty jsi z České republiky? A jak se jmenuješ?“ „Magdaléna.“ „Já jsem Mohammed,“ potřásl mi rukou. „A jsem z Íránu.“ Asi mě to mělo zarazit. Myslela jsem si přece, že je to Ital. Ale můj mozek tuhle informaci vůbec nepochytil. Ten člověk se klidně mohl jmenovat Rumburak a být z Marsu. Jediné, na co jsem se soustředila, bylo, abych tu nezačala skákat jako orangutan a hlasitě jančit: „Hurá, hurá! Mám práci, mám práci!“ Že se moje praxe v pohostinství rovná nule, poznal Mohammed vzápětí. Když si u mě objednali první dva zákazníci, nerozuměla jsem ani slovo. Čekala jsem „pivo“ nebo „limonádu“, tedy jediná dvě slovíčka, která jsem z oblasti gastronomie znala ze školní učebnice. Místo toho na mě vybafli rovnou nějakou tamní značku, jejíž jméno mi znělo jako odborný název z medicíny. V naději, že ačkoli to ucho neslyší, ruka to snad napíše, jsem si načmárala do bločku dva divné klikyháky a vracela se k baru. Cestou jsem se tu čmáranici snažila rozluštit, ale bohužel mi ani ta nic nepřipomínala. „Co si dají?“ zeptal se Mohammed. „Dvě piva,“ vyburcovala jsem se ve strachu z vyhazovu a následné smrti hladem pod hamburským mostem k psychoanalytickému odhadu dvou pupkatých hostů. „To je divné. Ten jeden si vždycky dává Spezi*. Cože si to dáte?“ zavolal na ně od baru. „Jeden Warsteiner a jednu Spezi.“ * Vyslovuje se „Špéci“.

8

„Já jsem si to myslel, však si to dáváte vždycky!“ zasmál se na ně. Pak odešel do kuchyně a nechal mě na baru samotnou, abych nápoje připravila. ŠQastným řízením osudu jsem na pípě objevila nálepku „Warsteiner“ a správně usoudila, že to tedy asi bude pivo. Při pokusu ho načepovat jsem však špatně nastavila sklenici a stiskla páku příliš silně. Následoval pivní gejzír až do stropu a prudká sprcha do obličeje. Úlekem jsem třískla sklenicí o pípu a rozbila ji. V okamžiku, kdy jsem stála s kusem rozbité sklenice v ruce, ze stropu na mě kapalo pivo, teklo mi z nosu a všude kolem byly žluté louže, vyšel z kuchyně Mohammed. Díky bohu měl za ta léta strávená na severu svůj jižanský temperament už natolik pod kontrolou, že nezačal ani teatrálně naříkat, co si to tam vzal za nešiku, ani mě s utěrkou honit po restauraci a mlátit, ale dal se sám do uklízení. „Zatím udělej tu Spezi,“ řekl mi povzbudivě. A snad aby zabránil další pohromě, vzal z poličky čtyřdecilitrovou sklenici s nápisem Fanta a postavil ji na pult: „Dává se do téhle sklenice.“ Podle její velikosti a nápisu jsem usoudila, že Spezi asi nebude tvrdý alkohol. Dala jsem se tedy do hledání mezi lahvemi s limonádami. Zatímco Mohammed uklízel spoušQ všude kolem, pletla jsem se mu do cesty, otevírala všechny skříňky, obracela láhve a hledala tu s nápisem Spezi. Když už jsem se mu v prostoru jeden krát jeden a půl metru motala moc dlouho, zeptal se: „Co děláš?“ „Hledám Spezi,“ odpověděla jsem. „Tu nenajdeš! Ta se míchá napůl z Fanty a napůl z Coca Coly.“ To už jsem byla na koni. Colu i Fantu jsem znala! Když jsem s hotovou limonádou a pivem vyrazila k hostům, šel Mohammed pro jistotu za mnou. A když jsem nedůvěřivě hledícím hostům položila třesoucí se rukou oba nápoje na stůl, uvedl věci na pravou míru a omluvil se: „Ona je ještě nová, teprve se to učí.“ Tak jsem se seznámila se svým budoucím manželem. A s muslimy vůbec. Do té doby jsem o nich nevěděla naprosto nic. Možná bych si při troše snahy vybavila pochybné „týpky“ v černých kožených bundách na Václavském náměstí nebo pohádku o Alibabovi a čtyřiceti loupežnících, a i tady jen název a nikoli děj. Tedy ne zrovna velké znalosti o životě jedné miliardy lidí – tolik zhruba je na světě muslimů. Až te\ jsem je poznala blíž. Objevila jsem, jak žijí a že mají i v Evropě svůj vlastní svět. Například co se týče vnímání času. 9

Když jsme šli s Mohammedem poprvé na společnou návštěvu k přátelům, snažila jsem se ještě naivně dodržovat evropský čas. Domluvit se na šestou pro mě vzhledem k tomu, že bydleli na opačném konci města, znamenalo vyjít v pět. Od půl páté jsem proto lítala mezi zrcadlem v předsíni, skříní v ložnici a umyvadlem v koupelně, abych se připravila, zatímco Mohammed ležel na pohovce, měl puštěnou televizi a četl u toho noviny. Když jsem si k němu v 17:07 přisedla, aby viděl, že jsem připravená, uhnul nohama a udělal mi místo, a četl si dál. Chvilku jsem se tvářila, že mě zaujaly televizní rady, jak nařezávat jarní stromky, a v 17:22 jsem se ho konečně zeptala, jestli by se neměl taky připravovat. Nato zvedl oči od novin, mrknul na hodiny a řekl, že máme ještě moře času. Šla jsem tedy ještě poklidit nepořádek, který po mně zůstal v tom spěchu v koupelně. V 17:48 jsem Mohammeda znovu upozornila, že bychom měli jít. „Máš pravdu,“ řekl a na znamení, že se chystá k akci, přepnul program. V půl sedmé jsem z nudy a zoufalství začala mýt nádobí, takže se mi místy ošklivě oloupal čerstvě nanesený lak na nehty a zakalenou jarovou vodou se zbytky jídel jsem si pocákala bílé tričko a sukni. Ve tři čtvrtě na sedm jsem začala žehlit a vytírat, takže jsem se zpotila a definitivně zničila líčení i účes. Když jsem po sedmé skončila a hlasem frustrované manželky, která mu nedá pokoj, se ho téměř hystericky zeptala, jestli nepovažuje za vhodné, abychom už konečně vyrazili, zvedl se z pohovky a zabral mi koupelnu, aby se připravil. Když z ní v 19:58 vyšel, vlítla jsem tam jako šílená a spěšně se pokusila opravit to, co vzalo domácími pracemi za své. Když jsem ve 20:04 vylezla a chtěla si ještě bleskově přelakovat nehty, Mohammed mě zarazil: „Na to se vykašli, aQ nepřijdeme pozdě!“ K přátelům jsme dorazili kolem deváté. „No, díky bohu,“ vrhli se na nás ve dveřích, jako by se jim vrátil ztracený syn. „Kde jste? Taková doba! Už jsme si dělali starosti, že se vám něco stalo! Poj\te, sedněte si, jídlo už se pomalu rozvařilo!“ No vida, dávala jsem v duchu za pravdu svému pojetí času a vyčítavě se dívala na Mohammeda. Pak jsme vešli do obýváku. Ze šesti rodin, které byly pozvané, už tam seděly dvě. Ostatní ještě nedorazily. V tu chvíli mi došlo, že předchozí výkřiky o „nesmírných starostech“ a „zkaženém jídle“ bylo pouhé zdvořilostní řečnické cvičení. Usadili jsme se do tureckého sedu na koberec, tak, jak Íránci tradičně sedávají. Postupně si sice všichni pořizují stoly, ale tehdy ho naši známí ještě neměli. Naštěstí jsem měla dlouhou širokou sukni. Svou nejlepší, 10

křiklavě červenou, z těžké silné látky. Byla jsem na ni patřičně pyšná, i proto, že takovou nikdo v celém Hamburku neměl. Ani nemohl – jednak jsem si ji ušila sama a jednak na severu považují křiklavě červenou za primitivní, nevhodnou barvu a sukni tohoto typu by neoblékli, ani když jdou vysypat koš nebo vrátit prázdné láhve. Nevadí, mně se líbila. Když po chvíli klábosení zazvonil zvonek, všichni se rozutekli přivítat další hosty a my s Mohammedem na okamžik osaměli, naklonil se ke mně a tlumeným hlasem mě poučil: „Příště si oblékni něco hezkého, Íránci děsně dají na oblečení.“ „Cože?“ Srdce se mi rozbušilo urážkou. „VždyQ mám krásnou sukni!“ „To nevadí,“ odbyl to Mohammed, jako by mě vůbec neslyšel, a tónem, jako že to nebudeme rozmazávat, dodal: „Něco ti koupíme.“ Zbytek návštěvy jsem zarytě mlčela. S Mohammedem, tím tupcem, co nerozuměl oblékání, jsem se už nehodlala bavit. Schválně jsem se na něj celou dobu ani nepodívala a nakonec si zalezla s ostatními ženami do ložnice, kde jsme rozebíraly soukromé záležitosti. „Mně se líbí, že Magdaléna studuje, zajímá se o politiku a tak,“ pochválila mě sama hostitelka. „Myslíš?“ Přece jen jsem se neubránila polichocenému úsměvu. A v duchu si přála, aby za dveřmi stál Mohammed a „zrovna to náhodou slyšel“. „No,“ pokračovala. „Že se nezajímáš o blbosti, jako třeba líčení a tak.“ „Jak to?“ úsměv mi trochu znejistěl, koneckonců jsem měla na obličeji kvůli opakovanému zásahu dvojitý nános makeupu, dvojitou rtěnku a dvojité oční linky. „Ne, ne,“ chtěla to hostitelka vyžehlit, když pocítila moji nevoli. „Jen chci říct, že se mi líbí, že jsi tak krásná a přitom si na tom nijak nezakládáš, třeba že se tak nezajímáš o módu, víš?“ A bylo. Jen jsem zadoufala, že Mohammed za dveřmi přece jen nestál. Íránci a Íránky si prostě potrpí na „šik“ oblečení. Vzít si dlouhé večerní šaty od Versaceho i na posezení s přáteli je nejen naprosto v pořádku, nýbrž dokonce žádoucí. A hlavně je třeba obléct si pokaždé něco jiného, protože ukázat se dvakrát v tom samém je prostě potupné. Ovšem ne vždycky byla kulturní nedorozumění humorná. Jednou jsem si třeba od Mohammeda vyslechla půlhodinové kázání o tom, že jsem na jeho přítele „roztáhla nohy“, protože jsem si, sedíc v džínách na pohovce, dala jednu nohu nahoru a údajně tak odkryla část svého rozkroku. 11

„Nevěděl chudák ani, kam se hanbou dívat!“ křičel pohoršeně a tvářil se, že se svému příteli už nikdy nebude moci podívat do očí. Jindy jsme zase seděli v kruhu jeho mužských přátel v restauraci, večer, když už tam nebyli žádní hosté, a povídali si veselé zážitky. Řvali jsme smíchy, a tak jsem také chtěla přispět svou troškou do mlýna. „To jsem takhle jednou šla se svým bývalým přítelem po ulici,“ začala jsem rozjařeně svou velevtipnou historku o tom, jak se můj někdejší partner spletl a hodil nedojedenou zmrzlinu, která mu nechutnala, do tašky cizí paní místo do koše, protože si ji pootevřenou postavila hned vedle a on se spletl. V tu chvíli ale jako by celé osazenstvo uštklo. Přestali se smát, nápadně utichli a nejistě po sobě pokukovali. Připisovala jsem to napětí, se kterým čekali na vyvrcholení mého příběhu, a nenuceně pokračovala. Když jsem příhodu dovyprávěla, znělo z jejich smíchu spíš ulehčení než skutečné pobavení. „Dáte si někdo čaj?“ přerušil sezení najednou Mohammed. „Já,“ ozval se někdo. „Já taky,“ řekl další. „I já,“ přidal se třetí a nakonec chtěli všichni. „Poj\ mi s tím pomoct,“ pobídl mě a já za ním odpochodovala do kuchyně. Tam začal v tichosti rozlívat do skleniček silný čajový nálev, který se pak ředil vařící vodou. „To jsi neměla říkat,“ začal váhavě, ale vážně. „Co?“ „U nás se nemluví o bývalých partnerech.“ „A co mám asi říct?“ Zážitky typu „to-jednou-s-jedním-klukem/holkou“ patřily v mém věku ke standardu. „Nemůžeš tu vykládat, že jsi měla nějaké partnery. Jak se pak mám cítit? To se neříká! Ztrapnila jsi mě!“ Jindy tak rozvážný, rozumný, mírný a veselý Mohammed připomínal nebezpečně doutnající sopečnou lávu. Pokusy vysvětlit mu to se míjely účinkem, až jsem to nakonec vzdala. Oba ve špatné náladě jsme se vrátili k přátelům, kteří dopili čaj a spěšně se rozloučili. Někdy mě takové věci mrzely. Hlavně proto, že mi připadalo, že jsem to opravdu nemohla vědět, a zároveň ve mně hlodalo, že mě to třeba mělo napadnout. Přišla jsem si kolikrát jako hloupá husa a bohužel jsem 12

kvůli tomu jednu dobu dost ztrácela schopnost vlastního úsudku a zdravé sebevědomí. Přivlastňování si partnerky, výlučnost a žárlivost však často měly i příjemné stránky. Mohammed považoval svou ženu za nejsvatější poklad, který při každé příležitosti hájil a za jehož čest byl ochoten jít i do boje. Když k nám domů dvakrát za sebou omylem zavolal cizí muž, protože si očividně zapsal špatné číslo na svého známého, usoudil Mohammed, že to není jen tak a volá schválně. Když telefon vzápětí zazvonil potřetí, rozlíceně ho zvedl a bez čekání zaburácel do sluchátka: „Vo co ti de, ty hajzle? Koukej nechat moji ženu na pokoji!“ Docela mi to i lichotilo, akorát že tentokrát to byl můj zubař, který chtěl odřeknout zítřejší vyšetření. Jindy byl pro mou čest ochoten poprat se s hostem. Do restaurace docházel i jistý starší muž, prodavač květin. Taková zvláštní postavička, napůl blázen se zlatým srdcem a napůl nebezpečný psychopat. Denně vysedával u stolu u okna i pět hodin a psal milostné dopisy tenistce Steffi Grafové, ve kterých jí sliboval společnou budoucnost a věčnou lásku. A protože Steffi neodpovídala, rozdělil nakonec své city mezi ni, statnou pekařku od vedle a mne, východoevropské děvče v červené sukni. Nosil mi kýble řezaných květin – všechny, co ten den neprodal – a psal dopisy. Květiny jsem zpočátku nadšeně přijímala, ale když přibyly dopisy, přestalo mi to připadat jako neškodný incident a začala jsem odmítat. Jenže ctitel začal tvrdošíjně prosazovat své právo mě vídat, až mu nakonec Mohammed naznačil, že není vítán. Týden jsme ho neviděli, až se jednou pozdě večer objevil ve dveřích. „Přinesl jsem ti dárek,“ zavolal od nich. „Ona ho nechce!“ odpověděl za mě Mohammed a bojovně si stoupl přede mě. „Ale chce!“ zaburácel prodavač květin. „Nechce!“ „Ty za ni nemáš co mluvit!“ Houkl a ukázal na mého přítele prstem. „Já to opravdu nechci!“ řekla jsem o něco mírněji, abych zklidnila situaci. „Slyšíš?!“ zavolal vítězoslavně můj přítel. „Já ti to ale přesto dám!“ řekl téměř slavnostně prodavač a významně položil na práh krabici, ve které byl očividně dort. „Vem si to, ona to nechce!“ přikázal výhrůžně Mohammed a pokročil o metr dopředu. 13

„Nechce?“ zeptal se muž a ač to řekl klidně, v hlase měl něco zlověstného a světlé oči se mu divně zaleskly. „Ne! Seber si to a běž, řekl jsem ti, že sem nemáš chodit!“ V tu chvíli uražený ctitel zrudl vzteky, rozmáchl se nohou a plnou silou kopl do krabice, až přijela k Mohammedovým nohám. „Tady to máš!“ zavolal. Jeho drzost Mohammeda pobouřila. Celý se nafoukl, rozběhl se a kopl krabici zpátky. Prodavač mu ji přihrál zpět. Krabice už začínala být nápadně pochroumaná, na což však ani jeden z bojovníků nebral zřetel. „Džž,“ čutl Mohammed, balíček jen hvízdl po podlaze a přistál opět u nohou prodavače. Ten tentokrát změnil taktiku. Nasupeně ho zvedl a hodil směrem k nám. Mohammed ani nečekal, až dopadne, chytil ho ve vzduchu a hodil zpátky na protivníka. Prodavač, náhle chápaje, že vyhrává ten, kdo se krabice zbaví, ji čapl, mrštil naším směrem a bleskově za sebou zavřel dveře, aby mu ji Mohammed nemohl vrátit. Jenže ten už se dostal příliš do ráže. Zvedl krabici, te\ už spíše nevzhledný pytel, utíkal s ní ke dveřím, rozrazil je, mrsknul ji ven směrem k prodavači a střelhbitě dveře zase přibouchl. Prodavač si to nenechal líbit. Skrz okna jsem viděla, jak krabici vztekle kopl k našim dveřím. Jenže ty už byly zavřené a tak se, hnán touhou po pomstě, vrhnul za ní, sebral ji a chtěl otevřít dveře, aby ji vhodil dovnitř. Mohammed včas pochopil a jal se bránit své území. Chvíli se tak přetahovali o kliku a snažili se škvírou prostrčit krabici na opačnou stranu. V jednu chvíli to už nešlo. Oba ve stejný moment povolili nebo zatlačili, bůh ví, v každém případě přibouchli dveře a skřípli krabici i s dortem přesně uprostřed. To už nevydržela, protrhla se a půlka dortu, nyní už jen míchané dortové směsi, vykydla na podlahu. Mohammed prudce otevřel dveře a začal pachatele honit. Asi by ho zabil, ale naštěstí zrovna ze zastávky před restaurací odjížděl autobus a květinář do něj duchapřítomně naskočil a odjel. Z jedoucího autobusu pak Mohammedovi zamával. V tu chvíli přišla naštěstí i Mohammedovi celá situace tak groteskní, že se nerozběhl divoce za autobusem a nezačal mu tlouct do okýnek, ale rozesmál se a v nečekané pohodě se vrátil, aby uklidil šlehačkové zbytky. Život s muslimy byl často zábavný. Byl to jiný svět. Organizují třeba své vlastní diskotéky a pořádají koncerty íránských populárních a klasických hvězd. Inzeráty na ně jsou vylepené ve čtvrtích, kde žije hodně cizinců, a napsané v perštině, takže se o nich jiní sotva dozví. Vypadá to tam 14

skoro jako na každé jiné diskotéce, s tím rozdílem, že hraje íránská hudba, tančí se íránské tance a ženy jsou oblečené jako na gala party při udělování Oscarů a nalíčené, jako by je právě fotografovali pro luxusní pánský časopis. Muži zase většinou nosí obleky a kravaty. Na diskotéky dorazí až tak o půlnoci, dřív by se to pro ně rovnalo odpolednímu dýchánku. Na taneční koncerty, organizované zpravidla v ohromných v restauračních sálech, s sebou zase berou děti, které pak, když už se dostatečně nalítaly po jevišti a vyzlobily, uloží ke spánku na poklizené jídelní stoly, protože na podlaze by je mohl omylem někdo zašlápnout. I během představení vážné hudby v honosných divadelních prostorách Íránci nenuceně cirkulují a zdraví se se známými. Jen jednou jsem zažila, že si na to umělec stěžoval. Slavný citerista náhle přerušil své brnkání a požádal publikum, jestli by bylo tak hodné a tolik nerušilo, že předpokládá, že sem přišli poslouchat hudbu, a ne ji brát jako kulisu k povídání s kamarády. Íránci se trochu zarazili a celé tři minuty tiše seděli na svých místech. Pak se však otevřely dveře a sálem začali v těžkém klídku procházet lidé z chodeb, kteří mistrovu prosbu neslyšeli. Ten tedy po pár minutách znovu přerušil hraní a tentokrát své krajany vážně varoval, že jestli nepřestanou vyrušovat, skončí své vystoupení. Marně. Nakonec se naštval, sbalil fidlátka a za částečně šokovaného ticha a částečně nespokojených výkřiků publika odešel. Íránskou komunitu jeho čin rozdělil na dvě půlky: jedna mu dávala za pravdu a druhá tvrdila, že už se „pozápadnil“ a je to ješitný sobec. Kromě toho mají Íránci své obchody, kde seženou všechno, co potřebují ke svému kulinářskému umění – včetně masa ze zvířat poražených podle islámské tradice, tzv. halal, obřích balení cizokrajného koření za třetinu ceny tuzemských supermarketů, pravý íránský plackový chléb, kterému mí čeští příbuzní začali kvůli jeho tvaru přezdívat papyrus, nebo třeba lahůdkový nakládaný česnek. Potravinami to však zdaleka nekončí. Kromě toho se tam dostanou i íránské noviny, cédéčka a videokazety, a vůbec všechno, co taková íránská domácnost potřebuje: těžké zlaté vázy s červenými ornamenty, umělohmotné nádoby na ubrousky potažené rudým sametem, vyšívané obrazy zamilovaných párů sedících na rozkvetlé louce, tyrkysové šperkovnice, zlaté cukřenky a speciální hrnce na vaření rýže. Většina Íránců má tohoto zboží z domova sice po krk a záměrně nakupuje jednoduché a minimalistické německé výrobky, avšak z nostalgie sem přece jen aspoň občas zajdou. 15

Íránci také slaví své vlastní svátky a slavnosti. Třeba Nový rok, tzv. Novrúz, připadá podle jejich kalendáře na první jarní den. Samotné oslavy se táhnou zhruba týden a mísí se se starověkým náboženstvím zoroastrismem. Poslední středu před Novým rokem je tzv. svátek ohně. I v Německu si seženou povolení a ve vyhrazeném parku rozdělají obrovské ohně. Teoreticky by se přes ně mělo skákat, ale Íránci v Evropě volí přece jen schůdnější „postávání v jejich blízkosti“. Celkem pravidelně se při tom něco semele, například někdo vytáhne na někoho jiného nůž, protože údajně příliš okatě koukal na jeho snoubenku. Někdy ho i hodí, třeba Mohammedovi takhle jednou prohvízdla kudla určená někomu jinému přímo kolem ucha. Tyto roztržky zpravidla rozsoudí až přivolaná německá policie a ostatní Íránci pak týden diskutují o tom, jak tihle idioti zhoršují jejich obraz ve veřejném mínění, podobně jako když nějaký Čech v ukradne v Rakousku auto a my se pak rozčilujeme, co si o těch Češích zase budou myslet. Na samotný Nový rok se sejdou u přátel a hodují. Jí se ryba a koprová rýže, ale protože mnoha Íráncům ani kopr ani ryba nejede, je na stole vždycky ještě spousta dalších dobrot, od kuřete pečeného na šafránu až po šQavnatý kabab a zeleninové omáčky. Jediný skutečný rozdíl ve srovnání s našimi novoročními radovánkami je, že nepijí alkohol. Není to tak, že by se cizinci nechtěli integrovat. Samozřejmě se najdou i tací, ale mezi Íránci je jich málo. Jde spíš o to, jestli v jejich mysli má nějaká integrace smysl. Většina Íránců utekla do Evropy před represemi ve své vlasti. Přišli sem jako uprchlíci a vycházeli z toho, že jakmile tamní režim padne, vrátí se domů. Tak za měsíc, možná za rok. V myšlenkách byli doma, tam směřovali své plány. V naději na návrat se neučili jazyk, nebudovali nový život, nedělali kariéru. Jenže čas ubíhal rychleji, než se zdálo, měsíc, rok, dva, a najednou zjistili, že propásli dvacet let. Jiní, třeba Turci, si přišli přivydělat na pozvání německé vlády. Dostali ta nejhorší místa, jež žádný Němec nechtěl, a počítali s tím, že až si vydělají, odejdou domů. Jenže léta běžela, děti jim dorůstaly, a když se probrali, došlo jim, že půlku života strávili v Německu. Ale i kdyby přišli s tím, že jsou tu natrvalo a chtěli se integrovat – kdo by si nechtěl udržet kousek domova, když je od něj tisíce kilometrů daleko? Češi v Americe také baží po českých komediích a hrnou se na koncerty hostujících českých populárních zpěváků. Čím déle jste pryč, tím víc si navíc začnete vlastní zemi idealizovat. I já jsem se začala po šesti 16

letech v Hamburku obklopovat českým zbožím, od malovaných váziček, za které jsou normálně ochotní vydat peníze jen japonští turisté, až po kazety s moravskou cimbálovkou, kterou v některých pražských barech hrají k ránu, když chtějí, aby se lidé už konečně rozešli. Stesk po domově však není to nejhorší. Probudí ve vás sice melancholické, teskné stránky, o kterých jste předtím nevěděli, udělá z vás trochu samotáře a trochu podivína, ale na to všechno se dá zvyknout. Horší je, že kvůli své odlišnosti tu a tam zažíváte ústrky, divné chování a třeba i přímo diskriminaci, a to všechno ve vaší hlavě pozvolna narůstá do obřích rozměrů a nechá vás zahořknout. I když umíte novou řeč sebelépe, nežil jste život místních lidí a nemůžete s nimi držet krok. Číňan, který mluví sebelépe česky, těžko pochopí, proč se při slovech „pane učiteli, už je čas“ nebo „klakson troubí, stěrače stírají“ smějete, až se za břicho popadáte, proč vás k tak divným pojmům jako „branné cvičení“ nebo „matikář“ napadá jedna směšná příhoda za druhou, proč, dávají-li v televizi pohádku, získají vaše oči bez ohledu na věk nostalgický lesk a z domu vás nedostanou ani heverem. Žil jiný život, má jiné vzpomínky. Bude si připadat cizí, osamělý. A tenhle pocit se ještě prohloubí, když se bude snažit vám zdlouhavě vysvětlit nějakou svou vzpomínku na film, kterému vy vůbec nebudete rozumět. Když se k tomu přidá, že jsou na něj nepříjemní na úřadech, protože mluví s akcentem a zdržuje otázkami ohledně věcí, které jsou pro místní samozřejmé, že mu neuznávají vzdělání, protože prestižní univerzitu v jeho vlasti považují za výchovný úřad pro opice, co právě slezly ze stromů, že ho odmítají přijmout na lepší místa než třídění krabic u pásu ve fabrice nebo vyvážení popelnic, tak s novou zemí skoncoval. Zavrhne ji. Začne ji skoro nenávidět. Neřekne o ní nic dobrého. A ve sportu pomstychtivě fandí ostatním družstvům. To jsem zažila i já. Neměla jsem sice žádné zásadní problémy, ale jak známo, tisíc a jedno nic umořilo osla. Tu někdo divně komentoval, že nosím pestré barvy a do hlasu se mu vmísilo něco jako poučování, že to nevypadá důstojně. Tu někdo naznačil, že vyprávět ve společnosti jeden vtip za druhým je trapné. Tu se někdo zasmál tomu, že si před vchodem do bytu zouvám boty „jako na východě“. Tu se někdo nevěřícně pozastavil nad tím, že neznám jméno slavného německého zpěváka ze šedesátých let, když „to přece patří k všeobecnému rozhledu“. Možná že to ni17

kdo nemyslel zle. Možná že nikdo nechtěl zesměšňovat moji kulturu a přesvědčení. Možná že mi nikdo nechtěl naznačit, že nedělám věci správně. Ale ty náznaky se opakovaly a působily na mě. Nejdřív jsem byla smutná a cítila se cizí. A pak jsem se začala bránit a chovat se agresivně. Jela jsem třeba na kole po úzkém chodníku. Bylo to zhruba pět, šest měsíců po mém příchodu do Hamburku. Ano, nebylo to správné, měla jsem jet po cyklistické stezce na silnici. Jenže už jsem tam prostě vjela a protože všude podél obrubníku parkovalo jedno auto vedle druhého, nemohla jsem z něj už ani sjet. Akorát že přede mnou šla pomalu postarší paní a bránila mi v tom, abych projela. Vědoma si toho, že nejsem v právu, jsem nezvonila zvonkem, jako se to v Hamburku běžně dělá, nýbrž zdvořile zavolala: „Promiňte paní, s dovolením.“ Paní nic. Dál si vykračovala, jak se mi zdálo, schválně ještě víc přímo uprostřed chodníku. „Pardon, paní, můžu projet?“ volám znovu a přijedu k ní ještě blíž, skoro jí strkám do tašky. V tom se ta paní otočila a pohoršeně mě poučila: „Co to má znamenat – ,s dovolením‘? Tohle není cyklistická stezka. Tady nemáte co jezdit!“ Asi se špatně vyspala. Nebo byla nerudná od přírody. Ale nad tím už jsem se zamyslet nestihla. Bylo to pro mě další poučování člověka, který mě považuje za méněcennou a neznalou poměrů, a totálně mi povolily nervy. Hnaná nezvladatelným vztekem jsem s nasazením celého těla šlápla do kola, prudce kolem ní projela, div že jsem ji neporazila, pak se na ni otočila a s blesky v očích a nesmírnou záští v hlase na ni zařvala: „No a? Já tady te\ prostě jedu a ,s dovolením‘ pro tebe znamená, že máš jít na stranu!!!“ Paní jen vyděšeně zamrkala. Byla v šoku. Víc nevím. Jela jsem dál a srdce mi, vzornému děvčátku ze střední vrstvy, plálo nepoznaným divokým vzdorem a odhodláním, jako bych bojovala na barikádách. Pocit nebýt pro nikoho dost dobrá si vyžádal svou daň. Dámě se zase potvrdilo, že cizinci jsou hulváti a nemají tu co dělat. A to jsem nezažila žádnou zvláštní diskriminaci jako lidé, kteří opravdu vypadají jinak a mají tmavší pleQ. Ne, nechci se zastávat jen muslimů a vyčítat Evropanům, že sami způsobují problematické chování cizinců. Za prvé vím, že mnoho cizinců naši kulturu vůbec neuznává, pohrdá jí a ani ve snu je nenapadne, aby 18

se jí přizpůsobili. A za druhé vím, že i mezi muslimy rasismus jen kvete. Libanonec se rozčiluje, že ho Němci považují za něco horšího, ale Syřana nenazve jinak než „buran“ či „hovado“, podobně jako si Íránec stěžuje, že ho má Němec za primitiva z rozvojové země, ale o Afghánci mluví jako o „zaostalém hňupovi“ a „zloději“. Evropanům vyčítají, že je diskriminují a mají vůči nim předsudky, a sami považují muže za vykastrované lenochy a ženy za děvky, které si svým způsobem oblékání říkají o to, aby je někdo „použil“, a se kterými mohou beztrestně souložit, než si vezmou muslimskou pannu. Jen chci říct, že jsem na vlastní kůži zažila, jak – ač nejspíš nezamýšlené – ponížení, kterému jsou cizinci vystaveni, přispívá k jejich často problematickému chování. Mohammedův kolega, EgypQan Abdul, se téměř ve třiceti rozhodl, že si udělá autoškolu. Uměl už trochu jezdit z Káhiry, hodně troubil, šlapal prudce na brzdu a při červené se vjížděl podívat do křižovatky, jestli náhodou není zprava a zleva volno, že by to projel. Učitel nebyl z nejpříjemnějších, a tak místo, aby mu dal jasně na srozuměnou: „Hele, mladej, tady se takhle nejezdí“, ho opakovaně urážel. „Jó, to se nedivim, že u vás nic nefunguje, jesli tam všichni jezdíte jako takovýhle kreténi. Ale jestli nechceš šupajdit, vodkud si přišel, to se budeš muset naučit pořádně jezdit, teda jesli seš toho samozřejmě schopnej.“ Abdulovi jednoho dne došla trpělivost. Zastavil, popadl učitele pevně za límec a ze vzdálenosti pět centimetrů mu zasyčel do obličeje: „Já nejsem kretén. Sám seš kretén! Ty a celá tvoje rodina!“ Chudák si myslel, že se učitele urážka jeho příbuzných dotkne. Jenže učitel nebyl muslim, a tak ho jadrné výrazy vůči jeho rodině nechaly chladným. Zato na něj ale očividně zapůsobilo Abdulovo gesto. Od té doby mlčel, jen prý poznamenal něco o tom, že Araby už brát nebude, protože jsou to horkokrevní násilníci. To už ale zase nevadilo Abdulovi. Dostal řidičák a všude vypráví, že s Němci se dohodne jedině ručně. A ženy? Když se chtějí integrovat, mají to ještě o stupeň těžší. Nejenže mají ženy s tmavší pletí a cizím jménem, jak dokazuje nedávný průzkum Evropské unie*, v ruce horší karty při ucházení se o zaměstnání

* Rešerše „Situace žen z etnických menšin na trhu práce ve Velké Británii“ financovaná Evropským sociálním fondem.

19

a zpravidla horší plat. Nejenže jsou na každém kroku konfrontovány s předsudky kvůli svému zahalení, náboženství, původu. Ještě navíc se musejí vypořádat s konzervativními příbuznými a silnými tradicemi. Jednou jsem si kupovala starší fotoaparát. Majitel tureckého obchodu, menší, plešatý muž s břichem, mi trochu špatnou němčinou, ale zato velmi mile, vysvětloval jeho funkce. Po půl hodině mého trpělivého poslouchání usoudil, že jsem zřejmě slušně vychovaná, a zeptal se mě: „Nechtěla byste se někdy zastavit? Navštívit mou ženu, víte?“ „Ona je tady?“ podivila jsem se. „Ne, bydlí támhle za rohem. Je hodně sama, přijela z Turecka před pár měsíci a nikoho tu nezná. Byla by moc ráda.“ „Ona nikam nechodí?“ „Ne, je doma. Ale já moc nechci, aby někam chodila, nezná to tu, ještě by se ztratila a bůh ví, není to zrovna mravné město. Přísahal jsem jejímu otci, že ji tu budu hlídat.“ „Nechodí ani na kurz němčiny? Jak bych se s ní domluvila?“ „Jo, jo, chvíli chodila, jenže te\ je těhotná a je zima.“ „Jasně,“ zatvářila jsem se, že naprosto chápu, že je-li venku zima a člověk otěhotní, je zcela adekvátní reakce zůstat doma pod dekou. „Ale trochu mluví,“ pokusil se mě motivovat. „Určitě by se to zlepšilo, kdybyste s ní konverzovala.“ Už nevím, na co jsem se vymluvila. V každém případě jsem se rychle odporoučela. Vracela jsem se domů cestou podél obrovského, větrem rozvlněného jezera a přemítala o životě téhle rodiny. Muslimky, které se do Evropy přivdají za svého krajana, často otěhotní, ještě než se stihnou naučit nový jazyk. Nemůžou tak ani vyřizovat věci na úřadech, ani obstarat opraváře a ani si sehnat práci, pokud by chtěly. A protože se bojí, že jsou vlastně jen „na obtíž“, snaží se alespoň uměle vytvořit dojem nepostradatelnosti. „Správná máma je s dětmi doma. Ty, které je dávají do školky, jsou krkavčí matky,“ vykládají a ve skutečnosti jim jde jen o to, dokázat manželovi, že jsou potřebné. A aby děti náhodou jednoho dne nenapadlo, že maminka, která o okolním světě nemá ani šajn a vykládá jen to, co jí nakukal manžel, je snad méněcenná, vštěpuje jim od raného dětství, že přesně tohle je morální, správné a ctihodné. Své postavení v rodině tak žena uhájí. Svým dětem ale, ač nechtěně, plnohodnotné postavení odepře. Znemožní jim 20

bezbolestnou socializaci do nového světa v předškolním věku a zadělá jim na celoživotní problémy. Ve škole neumí řeč, hůř hledají kamarády, cítí se odmítané a nakonec školu třeba ani nedokončí. „Potíže jsou předem naprogramované,“ okomentoval to kdysi německý poslanec tureckého původu v Evropském parlamentu Cem Özdemir. Je tohle budoucnost rodiny tureckého fotografa? A vzepřela by se tomu jeho osamělá choQ, kdyby věděla, k čemu to spěje? A kdyby ano, měla by šanci? Byla by dost silná na to, uhrát boji proti svému očividně tvrdošíjnému otci, konzervativní rodině, na tradicích lpícímu manželovi? A kdyby ho uhrála, zbylo by jí dost síly na další boj proti předsudkům a diskriminaci? Možná ano. Možná ne. * * * Pak přišlo 11. září 2001. Byla jsem zrovna na stáži ve zpravodajství České televize. Na jedné z mnoha obrazovek na stěně se náhle objevila neuvěřitelná událost. Letadlo narazilo do jedné z věží na Manhattanu. Celá redakce se sbíhá, tlačí se nás tu přes dvacet, taková věc se nestává denně. V tu chvíli do věže naráží druhé letadlo. Nespouštíme oči z obrazovky. Náhle se zřítí první budova. Pak druhá. Lidé šílí. Překotné záběry utíkajících lidí v newyorských ulicích. Na zahraničních kanálech běží první komentáře, které mluví o teroristickém útoku. Útoku muslimů. „Svině muslimský,“ odfrkne někdo. Volám Mohammedovi. Jsme měsíc od sebe, já v Praze, on v Hamburku. Útok už jsme do mrti rozebrali, uběhlo od něj už několik dní. „Tak co, jak se máš?“ ptám se. „Nic moc,“ odpoví a mně se zdá, že je otrávený. „Co je?“ ptám se, znám ho příliš dobře, než abych si mohla myslet, že je jen utahaný z práce. „Nic,“ odbude mě. Mlčím. Vím, že něco je, a taky vím, že mi to řekne. Jen musím počkat. „Přestala mě zdravit sousedka,“ vysouká ze sebe po chvíli. Snaží se, aby to znělo lhostejně, ale cítím, že je mu to líto. „Která?“ „Ta stará,“ upřesní a pak začne sám sebe uklidňovat: „Ono už je jí hodně, asi se nějak zbláznila, jen se na mě tak divně kouká, možná už mě nepoznává.“ 21

Teroristova láska PÿÕBÃH DÕVKY, KTER¡ éILA S ATENT¡TNÕKEM Z 11. Z¡ÿÕ 2001 (Oliver Schröm)

Vozil jí dárky z Pákistánu a prosil ji, aby se zahalovala. Často odjížděl z německého města Bochum na Floridu, kde se učil létat. Ona žádné podezření nepojala. Neuvěřitelný příběh Gülay S.* a jejího manžela, Ziada Jarraha – pilota z 11. září 2001. Když kolem poledne zvoní u její nemocniční postele telefon, Gülay ho nedočkavě zvedne. „Miluji tě,“ říká mužský hlas bezprostředně. Gülay je šQastná, že ho slyší. Všechna předchozí zklamání, hádky a ponižování jsou zapomenuta. „Miluji tě,“ opakuje mužský hlas. Patří Ziadu Samiru Jarrahovi, jejímu šestadvacetiletému manželovi. V tu chvíli do pokoje vstoupí zdravotní sestra. Chce vědět, co bude chtít Gülay druhý den k obědu. Ta ji se sluchátkem v ruce prosí, aby přišla později. Ale sestřička je neodbytná. Gülay se proto jen rychle ptá manžela v telefonu, jestli je všechno v pořádku. „Všechno v pořádku,“ říká Ziad Jarrah a znovu opakuje: „Miluji tě.“ Pak ukončí hovor. Gülay netuší, že s ním mluvila naposledy. Ziad Jarrah je jedním z devatenácti mladých Arabů, kteří v USA unesou čtyři dopravní letadla amerických aerolinek. Zatímco tři letadla nasměrují na Pentagon a na dva mrakodrapy Světového obchodního centra, má Jarrah se svými třemi komplici na palubě letadla United Airlines UA 93 zničit budovu Kapitolu nebo Bílý dům. Plán se však nezdaří. Pasažéři této linky, informovaní přes mobilní telefony svými příbuznými o útocích ve Washingtonu a New Yorku, tuší, co mají únosci v plánu, a rozhodnou se tomu zabránit. Pokusí se vniknout do kokpitu. Jakmile čtyřem teroristům dojde, že svého cíle nedosáhnou, zařve Ziad Jarrah,

* Jméno změněno.

37

manžel Gülay: „Alláh je velký!“ Pak se ptá ostatních únosců: „Je konec? Mám to nechat zřítit?“ Něčí odpově\ zní: „Jo.“ Jarrah chladnokrevně pohne řídící pákou dopředu. Letadlo se řítí střemhlav k zemi. V 10:03 se roztříští v poli blízko usedlosti Shanksville ve státě Pennsylvania. Třiatřicet pasažérů, sedm členů posádky a čtyři únosci jsou na místě mrtví. Je 11. září 2001. Od té doby není nic, jak bývalo. Hlavně v životě Gülay. Musí se ptát sama sebe, jak dobře svého manžela znala. Jak něco takového mohl udělat? A k tomu vyčítavé otázky policie, přátel a sousedů, jestli opravdu celá ta léta předtím nezpozorovala, že její manžel se svými kumpány připravoval nejkrutější teroristický útok v dějinách. Nejhorší je ale asi pocit, že Ziada Jarraha milovala. Mnohonásobného vraha a muže, který s ní chtěl mít děti. Jejich láska začala v dubnu 1996. Gülay je tehdy jednadvacetiletou studentkou medicíny v německém městě Greifswaldu. Bydlí na koleji, kam se jednoho dne přistěhují dva mladí muži. Libanonec Ziad Samir Jarrah a jeho bratranec. Bydlí v pokoji hned vedle ní. Po měsíci se Gülay, dívka tureckého původu, s Jarrahem sblíží. Po dalších dvou měsících si spolu pronajímají dvoupokojový byt. Gülay je šQastná, s tímto mužem se cítí v bezpečí, je pozorný, má pro ni pochopení, naslouchá jí. Ziad je muslim, stejně jako ona, přesto nemají problém se západním způsobem života. Jarrah dává Gülay svobodu a sílu žít podle vlastního úsudku, aniž by musela mít špatné svědomí. Právě toho si Gülay nesmírně cení. Není to totiž dlouho, co ji balancování mezi západním způsobem života a islámskou kulturou téměř zlomilo. Bylo jí tehdy právě osmnáct a během svého prázdninového pobytu v Turecku se rozhodla, že si vezme život. Spolykala prášky, dvacet nebo třicet tablet antidepresiv. O tři roky později Gülay v Greifswaldu tento vnitřní konflikt překonala. I díky Ziadu Jarrahovi. Ukázal jí, že člověk v sobě může skloubit obojí, dal jí vnitřní klid. Chodí spolu na večírky, na plesy mediků, na diskotéky. Vedou normální studentský život a všichni je považují za hezký pár. Jarraha tak rodiče vychovali. Jeho otec byl v Libanonu vysoký vládní úředník, jeho matka je učitelka francouzštiny. Ačkoli jsou muslimové, poslali ho na křesQanskou školu. Nechali svému synovi velkou svobodu, znal dobře nejkrásnější libanonské pláže i vyhlášené bary. Vojny zůstal ušetřen, absolvoval civilní službu u Červeného kříže. 38

To doma u Gülay to vypadalo jinak. Vyrůstá ve Stuttgartu jako druhá nejstarší dcera tureckých gastarbeitrů. Její matka nosí šátek, je to věřící muslimka. Její otec bere náboženství méně vážně. Na páteční modlitby nedbá, pije i alkohol. Avšak za výchovu je zodpovědná matka. Obě dcery vychovává přísně podle tureckých tradic, k nimž podle ní patří i pravidelné návštěvy mešity. Během studií v Greifswaldu už Gülay do mešity nechodí. Žije jiný, moderní život. V březnu 1997 otěhotní. Ziadu Jarrahovi o tom nic neřekne a jde tajně na potrat. Nechce dát všanc svou kariéru lékařky, studuje medicínu teprve dva roky a na dítě je pro ni brzy. Jarrah usiluje o studium zubní medicíny. Tato naděje však splaskne jako bublina, když má na vysvědčení průměr 2,2. To na zubní medicínu nestačí. Místo toho proto začíná na podzim roku 1997 studovat na vysoké škole v Hamburku letecké konstruktérství. Gülay zůstává v Greifswaldu. Jarrah za ní zpočátku jezdí každý víkend, po čase už jen každý druhý. To však nejsou jediné změny. Jarrah se začne pravidelně modlit. Nechá si narůst vousy. Gülay se to vůbec nelíbí. Chce, aby se oholil. Její přítel se vymlouvá, prý ho každodenní holení otravuje. V jednom rozhovoru s Gülayiným známým zmíní poprvé slovo „džihád“, svatou válku. Prý „neopustí zemi přirozenou cestou“. Při jiné příležitosti Ziad naznačí, že je čest zemřít mučednickou smrtí. To není vše. Ziad Jarrah začne mít připomínky ke Gülayinu vzezření. Vytýká jí, že na sebe svým oblečením přitahuje pohledy cizích mužů. Gülay kritiku svého přítele ignoruje, zná jeho chorobnou žárlivost. Je však ochotná se s ním společně modlit. Má před sebou zkouškové období a zjišQuje, že recitování modlitby v sobě má cosi uklidňujícího. Na počátku zimního semestru 1998 se Gülay přestěhuje do německého města Bochum. Tam chce pokračovat ve studiu na univerzitě. Její sousedkou na koleji je Siri K., studentka teologie, a i její přítel studuje teologii. Ve čtyřech, pokud je tam zrovna i Jarrah, diskutují o křesQanství, islámu i judaismu. Proti křesQanům Jarrah nic nemá, avšak vyjadřuje se pohrdavě o Židech. Siri K. poznává i jiné stránky Ziada Jarraha. Skrz tenké zdi studentské koleje slýchá jeho hádky s Gülay. Žádá po ní, aby se zahalovala a nelíčila se. Občas ji dokonce uhodí. Chce svatbu, je mu fuk, že otec Gülay je proti. Jeho přítelkyně neví kudy kam, zmítá se mezi svými obavami a sny, nakonec se rozcházejí. Krátce poté mu však Gülay opět píše emaily: 39

„Nemohla jsem minulou noc spát. Dlouho, dlouho jsem přemýšlela.“ Signalizuje ochotu vzít si svého přítele i bez požehnání svých rodičů. Nicméně žádá, aby se vzdal svého zmiňovaného plánu zapojit se do džihádu. „Nemyslím si, že tohle je smysl manželství,“ píše mu. O pár dní později se vezmou v mešitě Al-Nur v Hamburku. Gülay ví, že to není ta mešita, ve které se jinak Jarrah modlí. Její muž přizná, že nechtěl potkat své přátele. Tvrdí, že se za ni stydí, protože se nezahaluje. Zpátky doma v Bochum ukazuje Gülay pyšně svůj snubní prstýnek kamarádce Siri K. Vypráví o manželské smlouvě, kterou uzavřeli v přítomnosti imáma. Je v ní stanoveno, že Gülay smí dokončit své studium. I pravidelné platby pro Gülay jsou stanoveny od chvíle, kdy začne Jarrah vydělávat peníze. V listopadu 1999 vyklízí Jarrah svůj pokoj v Hamburku. Gülay mu pomáhá, ale je nešQastná, protože Ziad nejede za ní do Bochum, nýbrž do zahraničí. Kam, nechce prozradit. Gülay se obává, že míří do Čečenska. Jednou jí řekl: „Tam umírají bratři a sestry.“ Te\ si říká, že možná uskutečňuje to, co celé ty poslední roky naznačoval – zapojit se do džihádu. Nic konkrétního jí ale nikdy neřekl, to tvrdí Gülay dodnes. Jarrah ji ještě prosí, aby se během jeho nepřítomnosti starala o finanční záležitosti a podepíše jí plnou moc ke svému účtu. Pak o něm Gülay dlouho nic neslyší. Místo Jarraha jí o měsíc později, v prosinci 1999, zavolá jistý Mounir Motassadeq z okruhu jeho hamburských známých. Ptá se Gülay, jestli něco nepotřebuje. O jejím manželovi se však ani slovem nezmíní a Gülay si netroufá se ho zeptat. Také Jarrahovi rodiče se po něm shánějí, protože se jim syn dlouho neozval. Gülay přitom nějakou dobu tajně doufala, že je její manžel právě u svých rodičů v Libanonu. Třeba chtěl být nějakou dobu bez ní, říkala si. Tahle naděje je ale s telefonátem jeho ustaraných rodičů ta tam. Rok se přehoupne, je leden 2000. Gülay je zoufalá. Pak náhle dostane dopis z Jemenu, jako adresa odesilatele je uvedeno číslo poštovní schránky. V první moment se jí téměř zastaví srdce. Zděsí se, že je to zpráva o smrti manžela. Ale není. Je to dopis od něj. Začítá se do jeho řádků a srdce jí tluče jako divé. Jarrah píše, že se mu daří dobře, ale že mu moc schází. A že od ní určitě chce dítě. Slovo „dítě“ překládá hned do několika jazyků. O pouhý týden později jí telefonuje a oznamuje, že se brzy vrátí domů. 31. ledna 2000 stojí u dveří jejího bytu v Bochum.

40

Zahrne svou ženy dary: zlaté šperky z Dubaje, med a boty z Pákistánu. Gülay se zajímá, odkud ty věci jsou. Chce vědět, kde celou dobu byl a co dělal. Jediná odpově\, kterou dostane, je: „Neptej se, je to pro tebe lepší.“ Dál na něj nenaléhá, ví, že to nemá smysl. Večer si ho ve spánku pokradmu prohlíží. Má někde jizvy? Stopy po zranění? Ne, vypadá nedotčeně. Není vyhublý ani nedělá dojem traumatizovaného člověka. Vypadá jako vždycky, je sportovní a štíhlý. A nesmírně atraktivní, jak Gülay připadá. Dokonce už nemá ani ten odporný plnovous. Neví, že Jarrah byl už dávno rekrutován na plánované útoky v USA. Přišli na něj v afghánských táborech al-Káidy a usoudili, že by se s ním a jeho přáteli Mohammedem Attou a Marwanem Alshehhim dal uskutečnit už dávno připravovaný plán. K překvapení Gülay mluví Jarrah o svém odhodlání ukončit studium leteckého konstruktérství. Chce se stát pilotem. Gülay ihned začne hledat na internetu letecké školy poblíž města Bochum. Chce, aby zůstal co nejblíže u ní. Její muž má ale jiné plány. V březnu 2000 jí vysvětlí, že se hodlá stát pilotem v USA. 26. července letí na Floridu, ve Venice se přihlásil do letecké školy. Gülay trpí odloučením a naléhá na Jarraha v emailech. Ten ji v říjnu navštíví v Bochum. Společně jedou do Paříže, tři krásné šQastné dny. Pak se Jarrah znovu vrací do USA. A Gülay znovu nezbývá nic jiného, než psát emaily. „Habíbí – lásko –, kde jsi? Nemůžu už vůbec spát, protože si o tebe dělám starosti.“ Začátkem roku 2001 se Jarrah opět stavuje doma. Tentokrát vezme Gülay s sebou na Floridu, chce jí ukázat, jak tam žije. Gülay se seznámí s ostatními studenty i s učitelem. Jarrah, který má už v kapse první potřebné papíry, si pronajme jednomotorové letadlo a vezme Gülay na let přes Venice. Ukazuje jí Miami, bere ji na večeře. Ta je na svého muže pyšná. Očividně mu nic nechybí. Má dokonce auto, červené Mitsubishi Eclipse. Kde na něj vzal peníze? Gülay si myslí, že od svého otce. Ve škole si Jarrah zamluvil další cvičné hodiny na leteckém simulátoru. Gülay ho doprovází. „Vypadá to tu jako v kokpitu velkého boeingu,“ vysvětluje jí Ziad. V její přítomnosti trénuje létání, Gülay ho fotí, raduje se, je to její kapitán. Po dvou týdnech se vrací do Německa, její muž letí do Libanonu – jeho otec prodělal infarkt. Na zpáteční cestě do Ameriky se zastaví u Gülay v Bochum. Opakuje přání mít s ní děti. „Než otec zemře, měl by vidět vnouče,“ říká. Gülay se nedá. Vyžaduje, aby se nejdřív vrátil k ní do Německa. 41

Zatímco se Mohammed Atta a ostatní vybraní piloti na Floridě chystají na útok, má Jarrah manželské problémy. Gülay ho po telefonu obviňuje, že má v Americe jinou ženu. I během jeho březnové návštěvy v Bochum se vyskytují konflikty, hádají se. Hned po svém příjezdu jí totiž Jarrah oznámí, že musí brzy zase do Ameriky, protože tam má další zkoušku. Gülay je zklamaná, o to víc, že Ziad zase otvírá staré téma a opakuje, že by se měla zahalovat, dbát na pravidla Koránu a změnit svůj život. Dívka toho má dost, nakonec se spolu rozcházejí. I v Americe se Jarrah zabývá svou ženou, Mohammed Atta zuří. Oba manželé se však nakonec po telefonu usmíří. Te\ má Jarrah jiné potíže. Mezitím se rozhádal s Mohammedem Attou, který mu vyčítá, že se víc než o přípravu útoku stará o svou ženu. Jarrah na to nedbá, odlétá do Německa za Gülay, tentokrát dokonce bez zpáteční letenky do USA. Atta a ostatní teroristé v Afghánistánu se obávají, že by mohl od plánu nakonec odstoupit. Tím by byla celá akce ohrožena. Následují hektické telefonáty mezi Afghánistánem, Amerikou a Německem, každý se snaží uhrát hru pro sebe. Ještě než Jarrah nastoupí v Miami do letadla směr Německo, odchytne ho Atta a důkladně ho zpracuje. To samé v bledě modrém se odehraje ještě v Německu. Při příletu na něj na letišti v Düsseldorfu čeká Jemenec Ramzi Binalshibh, koordinátor útoku v Německu. Zapřísahá Jarraha, aby měl plán neustále na paměti. Ten jakoukoli diskusi odmítá, chce ke své ženě. Má jen málo zavazadel, toho si Gülay okamžitě všimne. Cítí, že je její muž přítomný jen tělem, myšlenkami je někde daleko. Gülay je nemocná, má zánět mandlí a musí se učit na závěrečnou atestaci. Jarrahovi je to všechno jedno, nezajímá ho to. Vždycky býval báječný posluchač, te\ jen celý den apaticky leží v posteli. Po deseti dnech letí Jarrah zpět do USA. „Tentokrát naposled,“ přísahá před odletem. Pak neustále mění telefonní čísla, Gülay ho musí někdy téměř vydírat, aby jí na sebe dal aktuální spojení. Blíží se jí atestace, je ve stresu a chce s ním mluvit každý den. Produkuje telefonní účty na více než pět set marek za měsíc, aby je zaplatila, jde na svém kontě do minusu. Te\ jí volá sám Jarrah téměř denně, ví, že už nemá moc času. Hned po atestaci jde Gülay do nemocnice, aby si nechala vzít mandle. Po operaci, 11. září 2001, pár hodin po posledním telefonátu jejího manžela, ji navštíví Mahmoud Ahmad A. Je to starý přítel Jarrahova 42

otce, který žije už přes dvacet let v Německu. Gülay ho prosí, aby ji vzal na pár hodin k sobě domů, v katolické nemocnici St. Elizabeth už to nemůže vydržet. Známý jí vyhoví, jedou autem k němu. Odtud zkouší volat manželovi. Ten už ale není k zastižení. „Dvě letadla narazila do Světové centra – podle prvních odhadů jde o teroristický útok.“ Zatímco první šílené zprávy obíhají svět, vypráví Gülay rodinnému příteli o tom, jak jí Jarrah do telefonu vyznal lásku. Celou dobu je při tom zapnutá televize. Te\ už na všech programech běží obrázky z New Yorku, věžáky Světového centra jsou v plamenech. Rozhovor utichne, oba zírají na obrazovku. Televizní reportéři informují o dalším útoku ve Washingtonu, zasáhli i Pentagon. Sotva o dvacet minut později přichází zpráva, že v Pennsylvanii se zřítilo osobní letadlo. „Příčina není známá,“ zní oficiální stanovisko, „souvislost s útoky v New Yorku však nelze vyloučit.“ Mezitím znovu obrázky hořících mrakodrapů na Manhattanu, zoufalí lidé se vrhají z oken. Gülay se na to nemůže dívat. Prosí přítele, aby televizor vypnul. Na okamžik si vzpomene na Jarraha, který je v USA. Starosti si však nedělá, ví, že skládá pilotní zkoušku v Miami. A Miami je od New Yorku velmi, velmi daleko. Okolo 22:30 převeze rodinný přítel Gülay zpátky do nemocnice. Další den na lůžku netrpělivě čeká na telefon od manžela. Ten se nehlásí. Kolem 13:00 ho zkouší zastihnout na mobilu. „Účastník, kterého voláte, není k zastižení,“ ozývá se. Ve zprávách se říká, že s atentáty jsou spojováni dva arabští muži. Údajně měli absolvovat pilotní výcvik na Floridě. Gülay přeběhne mráz po zádech. Ten den se opakovaně pokouší Jarrahovi dovolat. Pokaždé jen automatické hlášení, že je nedostupný. Ve zprávách pozdě večer poprvé zazní, že stopy atentátníků vedou do Německa. FBI odfaxovala německým úřadům jména podezřelých sebevražedných atentátníků. Televize ARD ukazuje záběry, na kterých policie staví zátarasy u jistého domu v Hamburku. Tam měli sebevražední atentátníci údajně bydlet. Německý nejvyšší státní zástupce už zahájil vyšetřovací řízení proti „neznámým osobám z důvodu podezření z účasti na teroristickém spolčení za účelem vraždy a útoku na letecký provoz“. Gülay se nutí zachovat klid, myslet logicky. Doufá, že její strach se brzy rozplyne. Marně. Ráno, 13. září 2001, opouští Gülay nemocnici. Na vlastní zodpovědnost. Její přítel ze studií Markus H., se kterým se učila na zkoušky, ji 43

vyzvedne autem. Ve svém bytě Gülay balí věci a telefonuje. Musí zorganizovat stěhování do Stuttgartu, kde dostala od října místo stážistky. Pak se osprchuje. Kolem 14:30 se opět staví Markus H., tentokrát je s ním Wibke N., se kterou se Gülay také přátelí. Markus a Wibke se s Ziadem Jarrahem jednou dvakrát setkali. Po záběrech z útoků v Americe na něj prý museli ihned myslet! Gülay jim přece říkala o jeho nábožensko-fanatické proměně! Tatínek Wibke byl kdysi pilot a také absolvoval výcvik v USA. Dal Wibke telefonní číslo svého známého, který pracuje v německém Úřadu pro státní ochranu. V momentě, kdy vcházejí do jejího bytu, poslouchá Gülay zrovna vzkazy na svém záznamníku. Jsou tam dva. Ten první není určen pro ni. „Toto je vzkaz pro Ziada,“ říká mužský hlas německy s americkým akcentem. „Tady je Arne z floridského leteckého centra. Prosím zavolejte mi zpět na telefon 94 14 84 37 71.“ Gülay ví, o koho jde, zná ho. Je to Arne Kruithof, majitel letecké školy na Floridě, kde Jarrah dělal pilotní zkoušky. Gülay se roztřesou ruce, vzkaz ji nepopsatelně znervóznil. Wibke jí dá telefonní číslo člověka z Úřadu pro státní ochranu od otce a Gülay mu neprodleně volá. Do jejího bytu krátce na to přicházejí dva policisté. „Obracím se na policii, protože si dělám závažné starosti o svého libanonského přítele. Od června letošního roku žije na Floridě a navštěvuje tam leteckou školu, dělá si pilotní průkaz,“ uvede v protokolu. Zamlčí, že je za Jarraha vdaná. Nevypoví nic o jeho výrocích o džihádu a mučednické smrti. Řekne pouze, že má obavy, že se „mému příteli mohlo něco stát“. Nakonec převypráví úředníkům svůj poslední telefonát s Jarrahem a nezapomene zmínit jeho vyznání lásky. Jeho slova „miluji tě“ jsou stéblem, kterého se Gülay zoufale chytá. Policejní úředníci vše zaprotokolují. Gülay prezentuje svůj vztah s přítelem jako šQastný, navzdory odděleným bydlištím. Na závěr ji policisté požádají, aby zavolala na telefonní číslo učitele na Floridě. Udělá to, ozve se mužský hlas: „Florida Flight Training Centre.“ „Dobrý den, tady je Gülay, přítelkyně Ziada. Mluvím s…?“ Spojení se náhle přeruší, je slyšet obsazený tón. O dvě minuty později to Gülay zkouší znovu. Tentokrát se ozve ženský hlas. Gülay říká: „Tady je Gülay, přítelkyně Ziada.“ „Ziada?“ „Ano, můžu mluvit s Arnem?“ „Ziad Jarrah?“ ptá se znovu ženský hlas. „Moment.“ 44

„Dobrý den, tady je Arne Kruithof,“ ohlásí se osobně majitel školy. „Dobrý den, tady je Gülay. Vy jste mi volal?“ „Ano,“ odpoví Arne. „Vy jste mi volal, respektive zavolal na mé číslo, aby se vám ozval Ziad.“ „Přesně tak,“ říká učitel a svou špatnou němčinou vysvětluje: „Víte, kde bychom ho mohli zastihnout? Jde o to, že jsme tady v Americe a máme tady s FBI vyšetřování. A Ziad je podezírán, že pomohl ty atentáty vykonat. A dokud nebudeme vědět, že žije, bude nadále podezírán. Hledáme lidi, co by mohli dokázat opak.“ Gülay ho informuje, že s Jarrahem naposled telefonovala v úterý a že si o něj už také dělá starosti, a proto se spojila s policií. „O.K.,“ říká Arne a anglicky se ptá nějaké osoby v místnosti: „Ten atentát, bylo to v úterý nebo ve středu?“ Ženský hlas ho ujistí: „V úterý.“ „Jasně,“ obrátí se učitel zpět na Gülay, opět v němčině. „O.K., mrzí nás, že to musíme takhle ohlásit. Ale domníváme se – tedy v Americe se domnívají –, že Ziad pilotoval jedno z těch letadel, a proto ho hledáme. Je velmi důležité, abyste nás okamžitě informovala, kdyby se ozval.“ Gülay zprvu nedochází závažnost této informace. Ptá se: „Máte vy o něm zprávy?“ „No, my tu máme jen zprávu, že je…,“ hlas se v polovině věty odmlčí a začne znovu. „Pohřešuje se. A jediná zpráva, kterou máme, je, že už nežije.“ Gülay se zhroutí. Jeden z policejních úředníků sáhne po telefonu a představí se. Na druhé straně linky předá Arne Kruithof telefon dál. Ohlásí se seržant FBI Pat Lafin, který si zrovna přišel o Ziadovi pohovořit s učitelem letecké školy. Od útoků před dvěma a půl dny je u americké FBI pověřeno vyšetřováním přes 7000 úředníků a i v Německu se nejrůznějšími stopami zabývají tisíce policistů. Prošetřování telefonního rozhovoru mezi Floridou a Bochum svede nejdřív dohromady dva vyšetřovatele sledující tu samou horkou stopu: úředníka FBI a jednoho německého policistu. Ti si pro jistotu vymění svá telefonní čísla. Druhý den, 14. září 2001, přichází Gülay asi v 19:30 na policejní prezidium v Bochum. Je pozvaná jako svědkyně, ne jako podezřelá nebo dokonce obviněná. Přesto si s sebou vzala právníka. Policisté ji informují, že nejvyšší státní zástupce vede vyšetřování případu Ziada Jarraha a jeho hamburských přátel. Tři z nich po útocích beze stopy zmizeli. Gülay do 45

protokolu uvede, že je s Jarrahem zasnoubená. Sňatek znovu zamlčí, stejně jako spoustu dalších věcí. Řekne, že není fyzicky ani psychicky schopná vypovídat. Úředníci ji však nenechají, ptají se dál na Jarrahovy přátele a známé. Gülay vypráví něco i jistém Mounirovi, se kterým párkrát telefonovala. Jeho příjmení nezná a ani ho nikdy neviděla, říká. Jde o Mounira Motassadeqa, který je o dva roky později odsouzen za pomoc při útocích k patnácti letům ve vězení. Úředníci ženu podezírají, že ví víc, než přiznává. Ta po hodině výslech přeruší, je příliš vyčerpaná. Policejní lékař ji vyšetří, jeho diagnóza zní „totální fyzické a psychické vyčerpání“. Příčiny vidí v nedávno složené závěrečné atestaci, operaci mandlí a aktuálních událostech v USA. Dá Gülay léky na uklidnění. Mezitím policie prohledává její byt. Gülay s tím souhlasila a předala jim klíče. Hledá se v bytě i ve sklepě. Právě tam nacházejí učebnici Institutu letecké medicíny Luftwaffe. Mezi titulní stranou a první stránkou je vložený lístek, ze kterého je jasné, že kniha patřila Ziadovi. Ve sklepě objeví krabice s dopisy a vytištěné emaily od obou manželů, kromě toho poznámkový blok s adresami leteckých škol v Německu. Vedle toho rukou psané počty, které se zabývají leteckou fyzickou. Všechno zabaví. Ještě ten večer vyslýchají Markuse H., Gülayina přítele ze studií. Ten trvá na svém: „Jsem si jistý, že Gülay o vztazích Ziada s nějakými teroristickými skupinami nic nevěděla. V žádném případě neměla ponětí o plánovaných útocích.“ Další ráno je život Gülay rozebírán kousek po kousku. Policejní úředníci hodnotí předměty, které našli u ní doma. Mezi nimi je i lístek s číslem konta imáma z Greifswaldu, kterého už léta sleduje Ústavní ochrana. Dále cédéčka se simulacemi letů, papír s telefonními čísly Ramzi Binalshibha. Po celém světě se v tuto chvíli hledá koordinátor útoků v New Yorku a Washingtonu. Odpoledne, kolem 16:45, přichází Gülay znovu k výslechu, opět se svým právníkem. Na policejním prezidiu vypráví, jak se s Jarrahem seznámila a jak se do něj zamilovala. Říká, že spolu chtěli založit rodinu. Informuje policii i o tom, že se Jarrah po přestěhování do Hamburku změnil, že si nechal narůst vousy a žádal po ní, aby změnila svůj život a přísně dbala na pravidla Koránu. Jen o pár místnostní dál sedí v tu samou dobu Siri K., bývalá sousedka Gülay. „Když jsem ráno v rádiu slyšela, že jeden z teroristů se zdržoval i v Bochum, musela jsem okamžitě myslet na Jarraha,“ říká. Večer se rozhodla a hned ráno šla se svým 46

snoubencem na policii. Ve své výpovědi Siri K. nikoho nešetří. Vykresluje jiný, zdaleka ne tak harmonický obraz vztahu těch dvou než předtím Gülay. Vypráví o Jarrahově radikálních vyjádřeních, o tom, že se chtěl zapojit do džihádu a že se vyjadřoval v tom smyslu, že je čest zemřít za Alláha. Zmíní svatbu v hamburské mešitě. Vyšetřovatelé zpozorní. O tom se Gülay nezmínila! Od této chvíle vyslýchají Gülay denně. Kousek po kousku, střípek za střípkem získávají celkový obraz o jejich životě. Konfrontují Gülay s vlastními výpově\mi, které si protiřečí. Vymlouvá se. Úředníci už vědí víc, než je jí milé. Třeba jí bez obalu řeknou: „Máme tu informace, že jste se provdala za Ziada Jarraha podle islámského práva. Vyjádřete se k tomu!“ Gülay: „K tomu se nechci vyjadřovat.“ Úředníci na ni vytáhnou ještě mnoho dalších bolestných vzpomínek: „Z vaší korespondence mezi vámi a Ziadem Jarrahem vyplývá, že jste jednou byla těhotná. Je to pravda?“ Gülay mlčí. 13. listopadu 2001 se Gülay prozatím naposledy setkává se dvěma úředníky ze Spolkového kriminálního úřadu. Mají domluvenou schůzku v hotelu Steigenberger ve Stuttgartu. Není to žádný oficiální výslech, úředník chce jen Gülay něco předat. Je to poštovní balíček od Jarraha, poslaný den před útokem a s razítkem „urgentní“. Je adresovaný Gülay. Z neznámých důvodů nedošel a vrátil se zpět na adresu odesilatele. Tam ho zabavila FBI a předala německé kriminálce. V zásilce je Ziadův potápěčský průkaz, certifikát jeho prvního letu v Americe a pohled, na kterém jsou dvě prázdná křesla na pobřeží moře. Na druhé straně stojí napsané rukou: „Tvé místo je u mě… miluji Tě a objímám, Ziad Jarrah.“ Kromě toho je tam od něj dopis. Gülay prosí úředníky, aby ho nemusela otevřít hned. Mají pochopení. Jeho obsah beztak znají. „Ze všeho nejdřív chci, abys vždycky věděla, že Tě z celého srdce miluji,“ píše Ziad. „Nesmíš o tom mít žádné pochybnosti. Miluji Tě a vždycky budu, až navěky. Nechci, abys byla smutná. Ještě žiji, i když někde jinde, kde mě nemůžeš vidět ani slyšet. Ale já Tě budu vidět a budu vědět, jak se ti daří. A budu na Tebe čekat, až ke mně přijdeš. Každý má svůj čas a jednoho dne přesídlí.“ Jarrah se své ženě omlouvá za falešné sliby ohledně společné budoucnosti. „Neutekl jsem před Tebou, ale udělal jsem, co jsem udělat měl. Měla bys na to být pyšná, je to čest! Uvidíš výsledky! Všichni se budou radovat…“ Jarrah Gülay radí, aby se znovu vdala. Prý to nic nezmění. „Stejně si Tě jednoho dne odvedu. I když se znovu vdáš, žádný strach. Jen nezapo47

meň, že ne všichni muži se mi zamlouvají. Mysli na to, kdo jsi a kdo si Tě zaslouží. Objímám Tě a líbám na ruce i čelo. Děkuji Ti a omlouvám se za všech těch pět krásných tvrdých let, které jsi se mnou strávila. Jsem tvůj princ a jednou si pro Tebe přijdu. Na shledanou! Tvůj muž navždy, Ziad Jarrah, 10. 9. 2001.“ (Z němčiny přeložila Magdaléna Frouzová)

48

Hanba až za hrob SETK¡NÕ S DÃV»¡TKEM Z POBÿEéÕ SLONOVINY V BRITSK…M CENTRU PRO UPRCHLÕKY (Magdaléna Frouzová)

Vězení nedaleko Londýna. Vlak ze slavné železniční stanice King’s Cross sem jede necelou hodinu, pak se musí deset minut autem. Je jaro. Louky jsou rozkvetlé, zelená tráva se volně vlní ve větru. Obloha je azurová a sluneční paprsky se zářivě odrážejí od oken jediné stavby široko daleko. Je to oplocený areál. Plot je zahnutý dovnitř, aby se nedal přelézt. Kamery. Ostnatý drát. Poplašné zařízení. Vězení? Ne úplně. V Británii tomu říkají „Centrum pro zatčené“. Rozdíl? Ti, co jsou tady, nespáchali žádný zločin. Uprchli ze své země. Kvůli válce, bídě, rodinným problémům. Zaplatili horentní sumy převaděčům a všemi možnými i nemožnými prostředky se dostali až do Velké Británie. Věří, že tu začnou nový život. Ovšem než se rozhodne, jestli jim ostrovní stát udělí azyl nebo alespoň přechodné povolení k pobytu, jsou tady. Nesmí se volně pohybovat po ulici, bydlet u známých. Taková je imigrační politika Velké Británie. A mimochodem nejen té, nýbrž i mnoha dalších států, včetně USA. Chtějí tak zabránit tomu, aby žadatelé o azyl načerno pracovali. A hlavně umožnit, aby -- nedostanou-li nakonec azyl, což je v dnešních podmínkách dost pravděpodobné -- byli po ruce a mohli být ihned, i proti své vůli, odtransportováni zpět do své vlasti. A tak jsou za mřížemi. Na cele mají postel, deku, stůl, ve společenské místnosti možná televizi. Na rozdíl od vězení nemusejí pracovat. Výhoda? Jak kdy. Nemít celý den nic na práci a přitom den za dnem, hodinu za hodinou, měsíc za měsícem doufat v dobrou zprávu o azylovém řízení a bát se, že ačkoli mi v mé vlasti hrozí smrt nebo mučení, pošlou mě tam zpět, nepůsobí na lidskou psychiku zrovna příznivě. Někdo celé dny jen tak leží a pláče. Někdo je agresivní. Mnoho lidí bere léky na deprese. Těmi trpí v těchto zařízeních podle studie 77 % lidí.* Nemají tu většinou nikoho, kdo by je navštívil. * Asociace „Physisians for Human Rights“, Cambridge.

151

Někteří neumí anglicky, a tak se nedomluví vůbec s nikým. Občas se někdo pokusí o sebevraždu. Bylo to v zimě roku 1998. Přicházím na návštěvu za jedním vězněm z Bosny. Během občanské války utekl do Německa, kde žil několik let. Pak válka skončila a jeho odsunuli zpět do vlasti. Tam už ale nikoho neměl, jeho vesnici zničili. Zapustil kořeny v nové zemi, mluví plynně německy. Chce zpět do Berlína, ale tam ho nepustí. Tak to zkouší alespoň v Británii. Než se rozhodne, jestli mu azyl udělí, je v Centru pro zatčené. Už šest měsíců. Nikdy jsem ho neviděla. Znám jen skupinu lidí, která chodí tyto vězně dobrovolně navštěvovat. Kdykoli mohou, přijdou sem a nechají si někoho z nich zavolat. Pak si povídají, vědí, že jsou často jediní, s kým si žadatel o azyl může promluvit. Berou mě s sebou, řekli mi o mladém Bosňanovi, jmenuje se Drinič. Mluvím německy, budu první, kdo se s ním domluví. Mám dvě hodiny času na rozhovor. Dozorce vyvolává jeho jméno: „Pan Drinič má návštěvu, prosím, dostavte se k hlavním dveřím.“ Pan Drinič ale nejde. „Pan Drinič má návštěvu!“ opakuje hlas z rozhlasu. Pět minut pryč. Deset, patnáct. „Vězni jsou někdy v depresi a ani nepřijdou, když je přijdeme navštívit,“ vysvětluje mi šéfka skupiny. Čekám dál. Po téměř tři čtvrtě hodině zachrastí klíč v zámku, mříž u vchodu se otevírá. Přichází mladý blon\atý kluk. Vypadá na šestnáct, je mu něco přes dvacet. Sedne si ke mně a mlčí. Připadám si hloupě, jako nějaká trapná misionářka, co houby rozumí tomu, co se jemu honí hlavou, má ho za chudáka a myslí si, že půlhodinovým rozhovorem udělá dobrý skutek. Přesně tak se Drinič i tváří. „Ty mluvíš německy?“ pokusím se navázat rozhovor. „Jo,“ odpoví. „Odkud?“ „Žil jsem dlouho v Německu.“ Zdá se, že trochu pookřál, asi díky známému jazyku. Pak se dá do hovoru. O tom, jak tam přijel a načerno pracoval na stavbě. Jak nejdřív neuměl německy a když mu stavbyvedoucí řekl, aQ přinese kabel, přinesl mu v naději, že se trefí do jeho přání, smetáček a lopatku. A jak se stavbyvedoucí chytal za hlavu a nadával cizincům, které 152

výhodně zaměstnával, do pitomců. Nakonec si dobře popovídáme. O Německu, o Němcích, o bývalé Jugoslávii. Smějeme se. Drinič se cítí lépe. „Původně jsem ani nechtěl přijít,“ přizná potom. „Proč ne?“ „Proč jo?“ opáčí. „Stejně jsem tu pořád sám. S nikým se nemůžu bavit. Co změní pár minut hovoru? Stejně mi nikdo nepomůže. Nedávno se tu jeden chlápek pokusil o sebevraždu.“ „A co děláš přes den?“ „Nemám tu nic na práci. Užírám se a čekám, jestli to vyjde. Chci odsud vypadnout. Mám toho plné zuby.“ Nevím, co na to říct. I já te\ odejdu a zase bude sám. Je mi nepříjemně. Hlas z rozhlasu mě téměř vysvobodí: „Návštěvy jsou u konce.“ „Musím jít,“ říkám. „Necho\ ještě,“ poprosí náhle Drinič. Skrývaná naléhavost v jeho hlase mě tne, cítím, že by rád ještě na chvíli, na pár okamžiků, mluvil, smál se a vypustil z hlavy svou celu. Jenže já jít musím. A provinile si přiznávám, že i chci. Působí to tu tísnivě, z beznaděje kolem je mi úzko. Každý se odsud chce dostat. Je to normální vězení. * * * O osm let později. Je jaro roku 2006. Znovu v Británii, tentokrát ženské vězení. Jdu za mladičkou Fatoumatou z Pobřeží slonoviny. Je to muslimka. Vězení vypadá úplně jinak než to, které jsem viděla tehdy. Jsou tu světlé stolky a židle, barevný koberec. Hrají si tu děti. Klidně to by to mohla být školka. Nevím, jestli se podmínky v Centrech pro zatčené tak zlepšily kvůli nátlaku neziskových organizací, anebo jestli měly ženy s dětmi vždycky lepší vězení. Usednu na židli ke stolku a čekám na Fatoumatu. Mám pro ni dárky – šampon, mýdlo, krém. Řekli mi, že to se tu nejvíc cení. Jídlo je zakázané. Pak slyším zezadu někoho přicházet. Otočím se a hledím do prázdné tváře mladého černošského děvčátka. Neusměje se na pozdrav. Jen lhostejně kývne a přisedne si, kolena přitisknutá k sobě a otočená pryč ode mě. Je tu pět měsíců. Mluví jen francouzsky, anglicky ještě ne. „Já jsem Magdaléna,“ představuji se jí. Kývne. „Ty prý mluvíš francouzsky.“ 153

Mírné přikývnutí hlavy na souhlas. Dívá se stranou. „Včera jsem přijela z Belgie. Tvoje známá Sarah mi o tobě říkala.“ „Sarah je hodná, říkala mi, že přijedeš,“ odpoví Fatoumata tiše. Chvíli taky mlčím. U vedlejšího stolku sedí cizí pár. Muž drží ženu v náručí, ta usedavě pláče. Je to jeho partnerka, se kterou několik let žil. Pak jí vypršelo povolení k pobytu. Zatkli ji a přivedli sem. Její přítel za ní denně dochází, snaží se ji držet nad vodou, podpořit, dát oběma naději. Možná marně, možná jeho partnerku nakonec přece jen pošlou tam, odkud přišla. „Já už nechci mluvit o tom, co jsem zažila. Nemůžu na to myslet.“ „Nemusíš, řekni mi, jak žiješ tady… Máš tu třeba televizi?“ Kývne. „Ale nedívám se na ni.“ Její hlas je lhostejný, mrtvý. „A co třeba děláš přes den?“ „… ležím …“ „Ležíš?“ „… ležím … dívám se do zdi … přemýšlím …“ Hlas se jí najednou zachvěje, rozklepe se jí brada, z očí jí vyhrknou slzy a rozvzlyká se. „Fatoumato,“ beru ji za ruku a objímám, vyděšená její reakcí. Ruku má ledovou. Dotyku se nebrání, ale ani ho neopětuje. Fatoumatě je všechno jedno. Něco se jí muselo stát, proč vzdala život, proč vzdala sebe. Hladím ji po tváři. „… u nás … je válka … pořád říkají, že jsou to rebelové … ale já nevím … proč náš prezident nic nedělá?“ „Asi ho to nezajímá,“ odpovídám a aniž bych měla hlubší znalosti o Pobřeží slonoviny, v mysli mi bezděčně vytane obraz zlatem ověšenéiho afrického despoty, který zve do svého luxusního domu návštěvy a běsnící válečné peklo za branami svého paláce odbývá mávnutím ruky jako konflikt rebelů. Možná jsem ale nespravedlivá. „… pořád bojují … nikdo neví proč …“ Mlčíme. Uběhne pár minut. Držím ji za ruku a netroufám si nic říct. Pozoruji její profil. Je krásná. Tmavá pleQ, pravidelný obličej, dozadu sčesané kudrnaté černé vlasy. Je jí kolem sedmnácti, ale výraz má dospělý, je to výraz třicetileté ženy. „… vtrhli tam …,“ vzpomíná znovu Fatoumata. Nevím, o čem mluví, mohu jen hádat. „K vám domů?“ „… tam, co jsme …“ 154

Pláč. „… mámu zabili, tátu taky … celá rodina … nemám rodinu … všichni jsou mrtví …“ „A tys to viděla?“ Děsím se toho, co mi řekne, ale nedokážu se nezeptat. „… já jsem … nevěděla jsem, kde jsou … ale pak jsem to viděla v televizi … celá naše oblast, všechno, domy, stromy, lidi … všechno rozsekali …“ Vzlyky a pláč. „… nemám nikoho … ani sourozence …“ Držím ji za ledovou, zpocenou ruku a vůbec nevím, co dělat. Co říct? Co říct, vždyQ cokoli řeknu, bude jen jalový pokus o útěchu, nedělající si nárok na to pochopit hloubku toho, co prožila. Nemám ani kapesník, všechno jsem musela nechat na vrátnici. „To je strašné,“ řeknu nakonec a ze všech koutů místnosti na mě duní ozvěna téhle tupé, otřepané věty. Nevím, co se stalo. Nevím, kde Fatoumata byla, když se to stalo. Nevím, jestli viděla přímo těla svých rodičů nebo „jen“ rozsekanou vesnici. Mluví v útržcích a její artikulace je stejně lhostejná jako její tělo, takže jí není vždy rozumět. Snažím se pochopit vše z toho, co říká. Nechci ji nutit mluvit příliš, nechci z ní tahat bolestné příběhy. Ale chci, aby mluvila. Věřím, že jí to třeba trochu uleví. „A kde jsi byla ty, když se to stalo?“ Ticho. „Ty jsi nebyla doma?“ Kroucení hlavou. „Kde jsi byla?“ „… pracovala jsem …“ „Kde?“ „… pryč … v jedné rodině … ve městě …“ „Co jsi tam dělala?“ „… tak … všechno … uklízela, prala … služku …“ Fatoumata si utírá slzy rukávem. Voda jí teče i z nosu, ale je jí to jedno. „Měla ta rodina děti?“ Kroucení hlavou. „A jak často jsi tam pracovala?“ Potřesení hlavou, vzdech. „… pořád … pořád.“ 155

„A dostávala jsi za to peníze?“ „… on mi je nedal …“ Mlčím. Fatoumata po chvíli sama pokračuje. „… ty peníze …“ Nechápu. Nevím, co se odehrálo. „… chtěla jsem je …“ „Ty peníze?“ „… nejdřív mi je dal … on byl hrozný …“ „Myslíš ten pán z té rodiny, kde jsi pracovala?“ „… ano … dělal hrozné, hrozné věci …“ Dívám se na Fatoumatinu ruku a přemítám. Co se mohlo stát? A najednou mi to dochází. Tenhle muž Fatoumatu zneužíval, znásilnil ji. Nepřímo se ujišQuji: „A dělal to jenom jednou, nebo víckrát?“ Není třeba to přímo pojmenovat. „Pořád. Vždycky když jeho žena odjela na cesty.“ „A tys nemohla utéct?“ Tiché slzy. „… nutil mě … a neměla jsem kam jít …“ „Byl od vás? Mluvil stejnou řečí?“ „Byl to taky muslim. Nesnáším je. U nás ženy nemají žádná práva. Žádná.“ „A pak jsi utekla a dostala se až sem?“ Snažím se ze střípků poskládat celý příběh. „… žádná práva … nic … nic nezmůžou … já už nemůžu zpátky … u nás je válka … a když mě najdou, zabijou mě!“ „A jak se ti podařilo utéct?“ „… jeden muž mi pomohl …“ Neptám se, kde na to vzala peníze. Bojím se další strašné historky. „Můj život je v troskách,“ naříká Fatoumata. „Ne, není,“ oponuji. Musím. Znám to. Znásilněná muslimka je mezi svými lidmi mrtvá. Alespoň v tradičních komunitách. Je zneuctěná, ostatní se na ni dívají jako na použitou, nečistou, je to pro ně poběhlice, děvka. Nečekalo by ji nic jiného než další znásilňování, každý by měl dojem, že na ni má právo. Byla by zatracená, kdo ví, možná by ji skutečně čekala smrt. Ale nechci to tak nechat. Nikdy to tak nechci nechat. Chci je vždy přesvědčit, aby to viděly jinak.

156

„Kdybys byla u vás, tak možná. Ale te\ jsi tady. Tady tvůj život začíná znovu. Není to jednoduché, ale musíš začít znovu.“ Lhostejné tělo, mrtvolně vláčná ruka v mé dlani. Tou druhou si suší neutuchající slzy. „To je pro tebe,“ sundávám z ruky prstýnek, není zlatý, ale mám ho ráda, má tyrkysové průsvitné kamínky a dělá dobrou náladu. Navlékám ho Fatoumatě. Podívá se a trochu se usměje. „Děkuju.“ Pak zase ticho. Dlouhé ticho. „U nás ženy nemají žádná práva,“ opakuje spíš sama pro sebe. Mlčím. „Jsem mrtvá. Můj život je zničený,“ opakuje pak. Dívám se na ni, na její dlouhé volné šaty s velkými černobílými vzory, tradiční oděv žen jejího kmene v Pobřeží slonoviny. Látka se různě vzdouvá a vytváří spousty záhybů, protože je jí moc. Prohlížím si zvláštní ornamenty. Na jejích rukávech, na ramenou, v místech jejích ňader, pak pohledem sklouzávám níž, na břicho. Látka se tam hromadí, jak Fatoumata sedí. Přesto něco nesedí. Šok. Břicho je kulaté! Fatoumata je těhotná! Těhotná s člověkem, který ji znásilnil. Cítím, jak se mi srdce rozbušilo úlekem. Už znám příběh Fatoumaty. Celý život bude vychovávat nemanželské dítě, které jí bude připomínat vlastní hanbu. Nikdy se nebude moct zařadit do vlastní komunity. Důkaz svého selhání nikdy neutají. Vím, co ji často napadá. Že smrt by byla vysvobozením. Najednou se bojím. A nejen o život Fatoumaty, i o to maličké. Bude ho možná nenávidět. Nechci, aby to tak bylo. „Můžu?“ ptám se a dotýkám se jejího vypouklého břicha. Je drobné, tak jak to u hodně mladých maminek bývá. Fatoumata mě nechává se ho dotknout, je jí to fuk. „Fatoumato,“ říkám a te\ je jedno mně, jak zareaguje, jen chci, aby to slyšela. „To dítě za nic nemůže.“ Fatoumatou znovu otřese pláč, schoulí se na křesle a pustí moji ruku. „… můj život je u konce, jsem mrtvá …“ „… proč bys byla mrtvá?“ „U nás jsem mrtvá.“ „Nejsi u vás. Jediné ,u vás‘ máš ve svojí hlavě. Vyho\ to z hlavy! Bude se ti žít líp! Tady tě nikdo neodsoudí!“ Mluvím naléhavě, chci zabránit

157

hororům, kterých už jsem byla svědkem. A nemám už moc času. Je za pár minut šest a v šest končí návštěvy. Pak pojedu zpět do Belgie a bůhví jestli Fatoumatu ještě uvidím. „Fatoumato,“ říkám, „když si představíš, co bude za deset let …, co myslíš, že bude? Kde jsi? Bydlíš někde v Londýně?“ Chci, aby musela uvažovat racionálně, chci, aby myslela na budoucnost. „… ne …“ „Chceš zpátky domů?“ „… ne … domů nechci …“ Nechápu. „Tak kde bys chtěla žít? Když dostaneš azyl, budeš si moct najít byt ve městě. Tam tě nikdo neodsoudí. Nebude tam válka ani mříže. Budeš moct jít ven, projít se, cítit sluníčko, budeš svobodná!“ Fatoumata odmítavě kroutí hlavou. „Tak co bys chtěla?“ Pár minut přemýšlí. A pak říká: „Chci zůstat tady.“ „Cože?“ divím se. „Jak tady?“ „Tady v Centru. Je tu klid.“

158

Magdaléna Frouzová (ed.) Alice Szczepaniková Oliver Schröm Petra Procházková Amel Boubekeur Kimberly Aydin

Mříže v ráji MUSLIMSK… éENY V EVROPÃ Foto na obálce Magdaléna Frouzová Typografie Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2006 jako svou 735. publikaci Vydání první. AA 8,71. Stran 176 Odpovědná redaktorka Radka Fialová Vytiskla tiskárna Finidr, s. r. o. Doporučená cena 198 Kč Nakladatelství Vyšehrad, s. r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 80 -7021- 847- 9