Úrokové sazby, inflace, měnové kurzy

Bankоvní institut vysоká škоla Praha Katеdra bankоvnictví a pоjišt’оvnictví

Úrokové sazby, inflace, měnové kurzy Diplоmоvá prácе

Autоr:

Bc. Filippov Denis Financе, Finanční оbchоdy

Vеdоucí prácе:

Praha

Ing. Jan Vejmělek, Ph.D., CFA

Červen, 2011 1

Prоhlášеní: Prоhlašuji, ţе jsеm diplоmоvоu práci na téma „Úrokové sazby, inflace, měnové kurzy“ zpracоval samоstatně a v sеznamu uvеdl vеškеrоu pоuţitоu litеraturu. Svým pоdpisеm stvrzuji, ţе оdеvzdaná еlеktrоnická pоdоba prácе jе idеntická s jеjí tištěnоu vеrzí, a jsеm sеznámеn sе skutеčnоstí, ţе sе prácе budе archivоvat v knihоvně BIVŠ a dálе budе zpřístupněna třеtím оsоbám prоstřеdnictvím intеrní databázе еlеktrоnických vysоkоškоlských prací.

V Prazе dnе 30.06.2011

Bc. Filippov Denis

2

Děkuji vеdоucímu mé diplоmоvé prácе panu ing. Vejmělkovi za pоskytnuté kоnzultacе, za оdbоrné vеdеní diplоmоvé prácе, jеho trpělivоst při spоlupráci a za cеnné rady a připоmínky, ktеrými přispěl k vyhоtоvеní tétо diplоmоvé prácе i běhеm jеjíhо závěrеčnéhо zpracоvání.

V Prazе dnе 30.06.2011

Bc. Filippov Denis

3

Anоtacе

Tato diplomová práce popisuje tři základní a důleţité ekonomické veličiny: úrokové sazby, inflace a měnové kurzy. Postupně rozebereme kaţdou z těchto veličin a dáme přislušnou charakteristiku. Později nastíním základní vztahy mezi veličinami a jak jedna veličina působí na druhou.

This thesis describes three basic and very important economic components: interest rates, inflation and exchange rates. Each of these components will be analised and described. Then correlations between them will be described.

4

Оbsah Úvod...........................................................................................................................................

7

1.

Úrokové sazby....................................................................................................................

8

1.1. Definice a charakteristika.........................................................................................

8

1.2. Teorie........................................................................................................................

12

1.2.1. Neoklasická teorie úrokové míry.................................................................

12

1.2.2. Teorie zápůjčních fondů...............................................................................

13

1.2.3. Teorie preference likvidity...........................................................................

14

1.3. Úrokové míry v České republice..............................................................................

15

Inflace.................................................................................................................................

19

2.1. Definice a charakteristika.........................................................................................

19

2.2. Phillipsova křivka – inflace a nezaměstnanost.........................................................

28

2.3. Inflace v České republice..........................................................................................

30

Měnový kurz.......................................................................................................................

34

2.

3.

3.1. Charakteristika a základní pojmy.............................................................................. 34 3.2. Historie...................................................................................................................... 38 3.3. Vývoj měnového kurzu.............................................................................................

42

3.4. Na co působí měnový kurz?...................................................................................... 43

4.

3.5. Vývoj měnového kurzu v České republice v období 1990–2011.............................

43

Vzájemné vztahy mezi úrokovými sazbami, měnovými kurzy a inflací........................

46

4.1. Parita úrokových sazeb.............................................................................................

52

5

4.2. Teorie parity kupní síly.............................................................................................

53

4.3. Fischerova rovnice....................................................................................................

57

4.4. Teorie očekávaní.......................................................................................................

59

4.5. Mezinárodní Fischerova rovnice............................................................................... 59 Shrnutí a závěry.........................................................................................................................

61

Litеratura....................................................................................................................................

66

Sеznam wеbоvých stránеk.........................................................................................................

67

Sеznam tabulеk..........................................................................................................................

68

Sеznam grafů.............................................................................................................................

69

6

Úvod Tři veličiny: úroková sazba, inflace a kurz měny. Kaţdá z těchto veličin je sama o sobě důleţitá pro ekonomiku, ale je tady i určitá závislost a propojenost mezi nimi. Kaţdý z nás se denně potýká s výší úrokové míry a nebo s výší měnového kurzu. Určitě kaţdý ví i o inflaci, která nám pravidelně sniţuje hodnotu peněz. Jak to vše mezi sebou souvisí? Je určitě souvislost mezi kurzovým a měnovým vývojem, také i mezi měnovým vývoji a inflací. Cílem této diplomové práce je najít odpovědi na tyto otázky a dospět k určitým závěrům.

V této své diplomové práci chci rozebrat základní vztahy mezi těmito veličinami, jeich korelaci a působení na vývoj ekonomiky. V první části se budu věnovat všeobecné definici a popisu kaţdé veličiny zvlášť a zkusím dát krátkou charakteristiku. Ve druhé části diplomové práce se pokusím nastínit hlavní vztahy mezi veličinami, jejich vzájemné působení a vliv na kvalitu ţivota obyvatelstva. Na závěr se pokusím aplikovat zjištěné znalosti na situaci v České republice.

7

1. ÚROKOVÉ SAZBY

1.1. Definice a charakteristika

Na úvod trochu historie. Půjčování peněz za odměnu uţ existovalo v Mezopotámii, starém Egyptě, vlastně těsně po vzniku peněz. Ve středověku se to potkávalo s různými omezeními ze strany náboţenství. Důvody pro to byly různé, například, ţe čas patří Bohu a nelze jej prodávat nebo, ţe tím se nevytvařejí ţádné hodnoty. Je zajímavé, ţe Islám zakazuje půjčování peněz za odměnu čili s úrokem i v dnešní době. Kaţdý určitě o něm slyšel, ale co se konkrétně skrývá pod tímto pojmem? Pod úrokem můţeme chápat odměnu někomu za to, ţe nám půjčil. Čili bavíme se o penězích, které máme zaplatit, nebo které dostanete v případě, ţe jste v roli věřitele. Velikost této odměny je závislá právě na výši sjednané úrokové sazby, která je procentuálním vyjádřením toho o kolik narostou za určité časové období půjčené peníze. Výše úrokové míry se odvíjí od čisté úrokové míry, která plyne z preference dnešní spotřeby před pozdější, a také od rizikové prémie. V podstatě čím vyšší je riziko nezaplacení dluţné částky, tím vyšší kompenzaci si bude vyţadovat věřitel od dluţníka. Výše úrokové míry je dále závislá na úrovni inflace. S růstem inflace roste i úroková míra. Nebo přesněji řečeno, to závisí na očekávané inflaci. V případě, ţe si věřitel předpokládá pokles kupní síly peněz, bude ţádat o výšší odměnu za určité časové období za půjčenou částku. Dluţník zaplatí více, ale reálně to budou stejné peníze, protoţe je zde vliv inflace. Dalším faktorem, který ovlivňuje výši úrokové míry (neboli sazby) je měnový kurz. A to hraje roli v případě, ţe dluţníkem je zahraniční subjekt. Takţe uţ vidíme, ţe určitý vliv na úrokovou míru má inflace i měnový kurz, ale rozebereme to v detailu později. Teď musím ještě podotknout, ţe dalším významným faktorem, který ovlivňuje úrokovou sazbu je politika centrální banky, která má pravomoc rozhodovat o určitých věcech, coţ pak ve výsledku ovlivňuje úrokovou sazbu. Například, centrální banka půjčuje peněţní prostředky komerčním bankám za určitou vyhlášenou úrokovou míru. Také centrální banka přijímá volné peněţní prostředky od bank. Během posledních několika století 8

byla úroková sazba stanovena centrální bankou v dosti širokém rozsahu. Federální rezervní fond ve Spojených statech amerických stanovoval sazbu v rozmezí od 0,25% do 19% v období 1954 – 2008. Bank of England ji měla mezi 0,5% – 15% od roku 1989 do roku 2009. V Německu ve dvacátých letech úroková sazba byla dokonce na úrovni skoro 90%. Jaké důvody vedou ke změnám výše úrokových sazeb? Pokusím se vyjmenovat ty nejdůleţitější. Politické důvody. Krátkodobým cílem můţe být sniţování úrokových sazeb za účelem povzbuzení ekonomiky. Většina ekonomů si myslí, ţe je to jen krátkodobý efekt, protoţe to pak má za následek zvyšující se inflaci. Rychlý ekonomický růst můţe ovlivnit politické volby, proto převaţuje názor, ţe centrální banka musí být nezávislá a omezovat vliv politiků na úrokové míry. Inflační očekávání. Pokud se očekává růst inflace a sníţení kupní síly peněz s časem, věřitel si to musí vykompenzovat. Úroková sazba se zvyšuje, aby se odměna za půjčené peníze mohla vyrovnat moţnosti koupení stejného zboţí v různých časových okamţicích. Zdanění. Vzhledem k tomu, ţe úrokové výnosy zpravidla podléhají zdanění, věřitel si o to navyšuje úrokovou míru, aby měl vyšší odměnu. Odložená spotřeba. Kdyţ půjčujete peníze, odkládáte tím svoji spotřebu. Protoţe lidé preferují dnešní spotřebu před spotřebou v budoucnu, náleţí za to věřiteli další odměna. Alternativní investice. Věřitel má na výběr do čeho investovat volné peněţní prostředky. To, ţe si vybere jednu z moţných variant, si vyţaduje kompenzaci nákladů ztracených příleţitostí vyšší úrokovou mírou. Riziko nesplacení dluhu. Věřitel podstupuje riziko, ţe dluţník nesplatí úvěr a to buď celý nebo částečně. Za ochotu nést takové riziko náleţí věřiteli odměna, neboli riziková prémie. Preference likvidity. Lidé preferují mít likvidní prostředky, které mohou kdykoliv pouţit. Existují trhy, na kterých se obchoduje s investicemi, a které stanovují úrokové sazby. Pod investicí rozumíme dlohouhodobou záleţitost s cílem zhodnocení peněţních prostředků. Za kolik investor bude ochoten vloţit své peníze? To je otázka rozhodování, během kterého se berou v úvahu jiţ výše zmíněné body: náklady na investici bez rizika, očekávání inflace, výše rizika dané investice a náklady na transakci. Také se bere v potaz i odloţená spotřeba a moţnost alternativních investic.

9

Z ekonomického hlediska rozlišujeme nominální a reálné úrokové sazby. Nominální úroková míra nám říká výši úroku, který má být zaplacen. Uvádí se explicitně ve smlouvách (o úvěru nebo vkladu, ...). Reálná úroková míra je očištěna o inflaci. Vzhledem k tomu za určitý časový úsek za stejné mnoţství peněz tolik zboţi nekoupíte, kupní síla peněz klesá. Proto reálnou úrokovou míru dostaneme tak, ţe nominální úrokovou míru sníţíme o oslabení reálné hodnoty půjčených peněţních prostředků. Platí rovnice:

ir = in – p, kde ir je reálná úroková míra, in je nominální úroková míra, p je roční míra inflace.

Pokud uvedený výpočet provádíme před skončením úrokového období, pouţíváme očekávanou míru inflace. Pokud výpočet provádíme po skončení úrokového období a splacení půjčky, bereme v úvahu skutečnou míru inflace za toto období. Přesnější výpočet reálné úrokové míry po skončení úvěrového období:

ir = ((100 + in ) / (100 + p) - 1) *100, kde ir je reálná úroková míra v %, in je nominální úroková míra v %, p je roční míra inflace v %.

Existuje několik základních typů úrokových sazeb: 1.

Základní. Od ní se odvozují úrokové sazby, za které jsou banky ochotny půjčovat

2.

Diskontní. To je úroková sazba, za kterou půjčuje peníze centrální banka

peníze. komerčním bankám. 3.

PRIBOR (Prague Interbank Offered Rate). To je sazba na mezibankovním

vnitřním trhu. 10

4.

LIBOR, FIBOR. To jsou sazby na mezibankovním zahraničním trhu.

5.

Repo sazby. To jsou sazby pro trţní operace přes noc.

6.

Sazby pokladničních poukázek. To jsou sazby stanovené nabídkou a poptávkou

na trhu pokladničních poukázek. V moderních ekonomikách základní úrokovou míru stanovuje centrální banka. Při rozhodování centrální banka bere v úvahu několik veličin a zákonitostí. Snaha udrţet inflaci na určité úrovni vede centrální banku k úpravě výše úrokových sazeb. Centrální banka stanovuje základní sazbu (jednoduše řečeno to je sazba pro úvěrování velkých bank), od které se pak odvíjejí úrokové sazby pro půjčování peněz komerčními bankami klentům. Dá se řici, ţe základní úroková sazba určuje cenu peněz uvnitř země. Změna úrokových sazeb je nástrojem centrální banky pro regulaci inflace. Obecně platí, ţe při překročení určité hranice inflace začíná proces zvýšení úrokových sazeb, v důsledku čeho pak inflace klesá. Avšak vysoké úrokové míry mají negativní dopad na vývoj ekonomiky, protoţe to zdraţuje úvěry a odrazuje podnikatele od vývoje výroby apod. Následuje proces sniţování úrokových sazeb.

Příklady základních úrokových sazeb v rozvinutých zemích: základní úrokovou sazbou ve Spojených státech amerických je sazba federálních fondů (Federal funds rate); pouţívá se pro úročení volných peněţních prostředků komerčních bank, které jsou na účtech u Federálního rezervního systému nebo na účtech vedených v jiných bankách, úrokovou sazbou pro Eurozónu je Refinancing tender rate, která se pouţívá jako minimální moţná pro tendery vyhlášené Evropskou centrální bankou, základní úrokovou mírou v Japonsku je úroková sazba pro overnight úvěry (úvěry na jednu noc) a odpovídá představám centrální banky o průměrné sazbě pro krátkodobá depozita, ve Velké Británii je základní sazbou Repo rate, která se pouţívá pro repo operace čili touto sazbou jsou úročené krátkodobé úvěry zajištěné cennými papíry, v Kanadě je základní sazbou Overnight rate target, která je průměrnou sazbou na trhu krátkodobých depozit. Pro účely kontroly výše úrokových sazeb na overnight trhu centrální banka Kanady stanovuje pásmo, jehoţ šíře je 0,5%,

11

v Austrálii je Cash rate, to je úroková míra, která je stanovena na základě středu nabídky a poptávky na peněţním trhu. Centrální banka Austrálie stanovuje úroveň této sazby a udrţuje ji prostřednictvím nabídky peněz.

1.2. Teorie

1.2.1.

Neoklasická teorie úrokové míry

Graf č.1 : Úroková míra.

I,S

S‘ úroková míra klesá S‘‘ úroková míra roste S‘

S

I=S

S‘‘

I‘

I‘‘

I

IRo

IR

Zdroj: internetové stránky http://cs.wikipedia.org

Podle neoklasické teorie je úroková míra vyrovnávajícím činitelem úspor a investic. Na straně nabídky jsou úspory, na straně poptávky jsou investice. Platí, ţe vysoké úrokové míry mají za následek ztrátu motivace spořit a z tohoto důvodu křivka úspor má takový tvar. Investice klesají, pokud roste úroková míra. 12

Přičiny pohybu křivek úspor a investic: 1)

Úspory ovlivňuje: růst důchodů (rostou důchody, rostou i úspory a klesá úroková míra), očekávaná inflace (s růstem očekávané inflace úspory klesají z důvodu

znehodnocení a roste úroková míra). 2)

Investice ovlivňuje: očekávaná inflace (s růstem inflace rostou i investice a klesá úroková míra), růst mezní efektivnosti kapitálu (kdyţ rostou investice, roste i úroková míra).

1.2.2.

Teorie zápůjčních fondů

Graf č.2 : Teorie zápůjčních fondů. ZF‘

ZF

S

∆M peněžni zásoba ZF zápůjční fondy ZF‘ nabídka zápůjčních fondů ZF‘‘ poptávka po zápůjčních fondech ∆H poptávka po nových penězích I investice S zápůjční fondy ZF‘‘

I ∆M ∆H IR0

Zdroj: internetové stránky http://cs.wikipedia.org

Tato teorie popisuje úrokovou míru jako vyrovnávající činitel nabídky zápůjčních fondů a poptávky po zapůjčních fondech.

13

Nabídku zápůjčních fondů představují úspory. Platí, ţe: s růstem důchodu rostou i úspory a klesá úroková míra, s růstem očekávané inflace úspory klesají a roste úroková míra, s růstem peněţní zásoby roste nabídka zapůjčních fondů a klesá úroková míra. Poptávku po zapůjčních fondech představují investice. Platí, ţe: s růstem inflace klesá poptávka po nových penězích a klesá úroková míra, s růstem investic roste i úroková míra, s růstem důchodu roste poptávka po nových penězích a roste poptávka po zápůjčních fondech, roste úroková míra. Změnou peněţní zásoby nabídky peněz lze ovlivňovat úrokové míry.

1.2.3.

Teorie preference likvidity

Graf č.3 : Teorie preference likvidity. L

L Ms

Spekulativní poptávka

Md L(Y)

Min IR

IR

IR

L - líkvidita, Md - celková poptávka po penězích, Ms celková nabídka peněz Zdroj: internetové stránky http://cs.wikipedia.org

Autorem této teorie je Keynes, který říká, ţe úroková míra je vyrovnávacím činitelem mezi stavem nabídky peněz a stavem poptávky po penězích. Předpokladem je, ţe lidé preferují 14

drţet peníze před jinými aktivy. Platí, ţe poptávka po penězích se skládá z transakční poptávky (závislé na důchodu) a ze spekulativní poptávky (závislé na úrokové míře). Se změnou výše důchodu poroste úroková míra. S růstem nabídky peněz klesá úroková míra. V závěru lze podotknout, ţe centrální banka můţe změnou nabídky peněz ovlivnit úrokovou míru. U ostatních faktorů dopad na úrokové míry není jednoznačný.

1.3. Úrokové míry v České republice

Velký vliv na úrokovou sazbu na peněţním trhu mají základní úrokové sazby ČNB. Prostřednictvím peněţního trhu je pak vliv i na dlouhodobé úrokové sazby, na kurz koruny a na kurz akcií a dluhopisů. Zde je poměrně těsná propojenost mezi veličinami, ale v době krize se tyto vztahy uvolňují. ČNB se přes stanovení úrokové sazby snaţí působit na peněţní trh a dále na ekonomiku. Největší vliv má repo sazba, která je základní měnověpolitickou úrokovou sazbou ČNB. Touto sazbou je úročena nadbytečná likvidita komerčních bank stanovená ČNB prostřednictvím dvoutýdenních repo tendrů. „Hlavní význam repo sazby spočívá v tom, ţe centrální banka pomocí tohoto nástroje naznačuje očekávanou míru inflace. V případě, ţe trh toto očekávání sdílí, promítnou se krátkodobé sazby i do těch střednědobých a dlouhodobých,“ vysvětluje za ČSOB její mluvčí Irena Zatloukalová. „Nyní český trh sice sdílí názor ČNB, ţe inflace klesne, coţ je argument pro pokles sazeb, nicméně zároveň výrazně rostou rizika a roste i cena peněz. Ve výsledku proto úvěrové sazby pro klienty stagnují či rostou.“ ČNB tak hůře ovlivní dlouhodobou úrokovou míru. To znamená, ţe i vliv její politiky na míru inflace a nezaměstnanosti je slabší. „Na inflaci a na ekonomiku celkově působí řada faktorů mimo ČNB a její schopnost udrţet inflaci, potaţmo ekonomiku, na určité úrovni je omezená,“ myslí si Petr Dvořák, děkan Fakulty financí a účetnictví Vysoké školy ekonomické v Praze, a dodává, ţe příklad slabosti ČNB lze v minulosti vidět na opakovaném nedodrţení inflačního cíle. „V dlouhém období má expanzivní měnová politika (tj. sniţování úrokových sazeb, pozn. red) jediný účinek – zvýšení inflace,“ píše v učebnici Makroekonomie člen bankovní rady ČNB Robert Holman. 15

Úroková míra se zprostředkovaně promítá i do kurzu české koruny. „Sníţení úrokové míry na peněţním trhu povede k oslabení domácí měny,“ píše v učebnici Makroekonomie člen bankovní rady Robert Holman. Niţší úročení znamená pro investory niţší výnos. Neochota drţet korunový majetek způsobí vzestup nabídky koruny, a tím horší kurz. Tato teoretická poučka ovšem v poslední době pro korunu příliš neplatí. Kromě repo sazby je důleţitá i diskontní sazba. ČNB stanovuje úrokovou míru, která se pouţívá při uloţení přebytečných peněţních prostředků komerčních bank přes noc u centrální banky. Další významná sazba ČNB je lombardní sazba, za kterou mohou získat banky na jeden den peníze od ČNB. Diskontní sazba představuje zpravidla minimální hranici pro pohyb krátkodobých úrokových sazeb na peněţním trhu. Lombardní sazba představuje naopak maximální hranici.

Tabulka č.1 – Základní úrokové sazby: ČNB ECB

od 7.8.2009

od 17.12.2009

od 7.5.2010

od 13.5.2009

Repo 2 týdny

1,25

1,00

0,75

1,00

Diskontní sazba

0,25

0,25

0,25

0,25

Lombardní sazba

2,25

2,00

1,75

1,75

Zdroj: Česká národní banka, Evropská centrální banka

16

Tabulka č.2 – Úrokové sazby finančních trhů: 2010 Měsíční průměr

leden

2011 listopad

prosinec

leden

ČR

Eurozóna

ČR

Eurozóna

ČR

Eurozóna

ČR

Eurozóna

0,95

0,34

0,66

0,59

0,49

0,50

0,69

0,66

1 měsíc

1,26

0,44

1,01

0,83

1,00

0,81

1,00

0,79

3 měsíce

1,55

0,68

1,22

1,04

1,22

1,02

1,20

1,02

6 měsíců

1,80

0,98

1,56

1,27

1,57

1,25

1,55

1,25

1 rok

2,10

1,23

1,79

1,54

1,80

1,53

1,80

1,55

3 roky

1,84

2,01

1,52

2,55

1,68

2,75

1,65

2,94

5 let

2,36

2,72

2,38

3,23

2,64

3,48

2,65

3,64

10 let (Maastricht)

4,28

4,10

3,59

3,73

3,89

4,07

3,98

3,94

Peněžní trh CZEONIA/EONIA Overnight PRIBOR/EURIBOR

Kapitálový trh Výnosy dluhopisů

Zdroj: Česká národní banka, Evropská centrální banka

17

2T Repo sazba ČNB je od 7. května 2010 přenastavena na hodnotu 0,75 %, základní úroková sazba ECB je od 13. května 2009 přenastavena na hodnotu 1,00 %; rozdíl základních sazeb ČNB a ECB ke konci měsíce ledna 2011 činí 0,25 procentních bodů.

Úrokové sazby na trhu mezibankovních depozit v ČR se v lednu 2011 oproti předchozímu měsíci nezměnily, kromě sazby CZEONIA, která vzrostla o 0,20 procentních bodů. Podobný vývoj byl zaznamenán u sledovaných sazeb v eurozóně, pouze sazba EONIA významně vzrostla o 0,16 procentních bodů. 3M PRIBOR dosáhl v lednu 2011 hodnoty 1,20 % (v prosinci 1,22 %) a 3M EURIBOR v lednu 2011 stejné hodnoty jako v prosinci, tedy 1,02 %. V lednu 2011 ve srovnání s předchozím měsícem zaznamenaly dluhopisy na kapitálovém trhu v ČR nevýrazné změny oproti prosinci (nejvíce 10Y, a to o 0,09 procentních bodů). Naproti tomu výnosy u dluhopisů eurozóny zřetelně rostly u kratších splatností (nejvíce 3Y, a to o 0,19 procentních bodů), naopak výnos 10Y poklesl. Výnos 10-ti letého dluhopisu ČR v měsíci lednu 2011 činil 3,98 % (v prosinci 3,89 %), výnos 10-ti letého dluhopisu eurozóny činil 3,94 % (v prosinci 4,07 %). V červnu 2011 by měla bankovní rada České národní banky jednat o nastavení základních úrokových sazeb. Většina analytiků očekává, ţe dvoutýdenní repo sazba zůstane na rekordně nízké úrovni 0,75%. V současné době máme o něco vyšší inflaci taţenou poptávkou a špatnými čísly z české ekonomiky. Avšak podle ČNB je většina inflačních tlaků přechodná a poptávková inflace je mírná. Tím pádem jsou důvody pro zvýšení sazeb stále nízké.

18

2. INFLACE 2.1.

Definice a charakteristika Inflace je definována jako všeobecný růst cenové hladiny v čase. V překladu z latiny

inflace znamená nafukuji. Pod cenovou hladinou rozumíme průměrnou cenu zboţí. V době inflace se ceny jednotlivých druhů zboţí zvyšují. Toto zdraţování je změnou cenové hladiny. Termín „inflace“ se poprvé začal pouţívat v Severní Americe v období války 1861 – 1865. V XIX století se začal pouţívat i v Anglii a Francii. Na všeobecně ekonomickou cenovou úroveň můţeme nahlíţet ze dvou stran. Z jedné strany, kdyţ se zvyšuje úroveň cen, obyvatelstvo musí platit více peněz za nakoupené zboţí a sluţby. Z druhé strany zvýšení cenové úrovně můţe označovat sníţení ceny nebo hodnoty peněz, protoţe jedna peněţní jednotka dovoluje nakoupit menší objem zboţí a sluţeb. Inflace je velmi důleţitým ukazatelem vývoje ekonomických procesů. Pro devizové trhy inflace je jednou z nejpodstatnějších determinant. Dealeři (hráči na devizových trzích) velmi pozorně sledují vývoj inflace. Kdyţ chceme změřit inflaci mluvíme o míře inflace, coţ je procentní přírůstek indexů spotřebitelských cen. Existuje několik různých cenových indexů pro účely měření míry inflace. Můţeme pouţít například index cen výrobců nebo deflátor hrubého národního produktu. Index spotřebitelských cen (neboli Consumer price index, CPI) měří náklady trţního koše výrobků a sluţeb. Kaţdé poloţce v koši je přiřazena fixní váha, která odpovídá důleţitosti v rozpočtech výdajů domácnosti. Index cen výrobců (neboli Producer price index, PPI) je zaloţen na cenách komodit, zahrnujících ceny potravin, zpracovatelského a těţebního průmyslu. Fixní váhy jsou zaloţeny na čistých dodávkách či prodejích komodit. Deflátor hrubého národního produktu (neboli GDP implicit deflator) je definován jako poměr nominálního a reálného HNP. Tento index pouţívá variabilní váhy a vychází se z účtů národního produktu a důchodu. Rozdíl mezi CPI a deflátorem GDP spočívá: v deflátoru GDP je zahrnuta mnohem širší skupina statků,

19

koš statků v deflátoru GDP se kaţdý rok mění, CPI je stejný, CPI zahrnuje i ceny importovaných statků, kdyţ deflátor jen ceny statků vyráběných v dané ekonomice.

Kaţdý z výše uvedených indexů představuje nějakou část z celkového obrazu vývoje cen v ekonomice. V České republice je inflace počítána Českým statistickým úřadem a to jako váţený průměr vybraných poloţek (reprezentativních výrobků a sluţeb), které spadají do spotřebitelského koše. Celkem je to zhruba 730 poloţek, ze kterých 117 je regulovaných. Kaţdá poloţka má svoji váhu ve spotřebitelském koši, která odpovídá významnosti zboţi a odpovídá podílu daného druhu spotřeby na celkové spotřebě domácností. Do spotřebního koše je zařazeno potravinářské zboţí, nepotravinářské zboţí a sluţby. U 117 regulovaných poloţek stát hlídá cenu, stanovuje ji a tím ji reguluje. Například, jsou to ceny za plyn a elektřinu, dále to jsou dálniční známky, poštovní známky atd. U jiných druhů zboţí stát nenařizuje kolik co má stát a právě změna ceny u těchto neregulovaných poloţek očištěná od vlivu nepřímých daní a dotací určuje míru čisté inflace. Český statistický úřad dále sleduje i jiné indexy jednotlivých odvětví: Index cen stavebních prací a stavebních objektů, Index cen průmyslových výrobců, Index cen trţních sluţeb v produkční sféře, Index cen zemědělských výrobců. Informace o míře inflace například pouţíváme pro účely valorizace mezd, důchodů a sociálních příjmů. Také jsou tyto informace vyuţívány v souvislosti s nájemními nebo jinými smlouvami, ve kterých je ujednání o zohlednění míry inflace při počítání finančního plnění. Rozeznáváme různé stupně inflace. Inflace je mírná v případě jednociferného ročního růstu míry inflace. Ceny rostou pomalu. Ceny jsou relativně stabilní a lidé důvěřují penězům. Mírná inflace nezpůsobuje váţné potíţe v ekonomice a je povaţována za přijatelnou. Dvou nebo trojciferný růst (například, 20 nebo 200%) míry inflace je povaţován za pádivou inflaci, která uţ způsobuje váţné ekonomické potíţe. Finanční trhy odumírají. Lidé hromadí statky. 20

Více neţ trojciferný růst míry inflace je povaţován za hyperinflaci a vede k rozpadu peněţní soustavy. To je extrémní případ. Tempo růstu cen je obrovské. Neustále se tisknou peníze. Mírná

0 až 9%

Pádivá

10 až 1.000%

Hyperinflace

1.000% a více

Další členění inflace je na: Zjevná inflace, kdy je ekonomická nerovnováha spojena s růstem cenové hladiny. Potlačená (blokovaná) inflace, kdy se státní orgány snaţí brzdit inflaci. Skrytá inflace, kdyţ cenové indexy nevykazují skutečný růst cenové hladiny, nebo kdyţ podíl stínové ekonomiky je velký. Opačným jevem k inflaci je deflace, coţ znamená pokles cenové hladiny. Existuje ještě termín dezinflace, kterým se označuje pokles míry inflace. Míru inflace lze vztahovat k různým časovým okamţikům: k předchozímu měsíci, ke stejnému měsíci předchozího roku nebo k základnímu období (v České republice je rok 2005 = 100%). Míra inflace vyjádřená přírůstkem průměrného ročního indexu spotřebitelských cen vyjadřuje procentní změnu průměrné cenové hladiny za 12 posledních měsíců proti průměru 12ti předchozích měsíců. Tato míra inflace je vhodná při úpravách nebo posuzování průměrných veličin. Bere se v úvahu zejména při propočtech reálných mezd, důchodů a pod. Tabulka č.3 – Inflace v ČR: Rok 95

96

97

98

99

00

01

02

03

04

05

06

07

08

09

10

9,1

8,8

8,5

10,7 2,1

3,9

4,7

1,8

0,1

2,8

1,9

2,5

2,8

6,3

1,0

1,5

Zdroj: Český statistický úřad

21

Tabulka č.4 – Inflace v ČR: Rok

Měsíc 1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

2000

2,1

2,2

2,3

2,4

2,5

2,6

2,9

3,1

3,3

3,6

3,8

3,9

2001

4,0

4,0

4,0

4,1

4,2

4,3

4,5

4,6

4,7

4,7

4,7

4,7

2002

4,6

4,6

4,6

4,5

4,3

3,9

3,5

3,1

2,7

2,4

2,1

1,8

2003

1,5

1,1

0,8

0,5

0,3

0,2

0,2

0,1

0,0

0,0

0,1

0,1

2004

0,3

0,5

0,8

1,0

1,2

1,4

1,7

2,0

2,2

2,5

2,7

2,8

2005

2,8

2,7

2,6

2,6

2,5

2,4

2,2

2,1

2,0

2,0

1,9

1,9

2006

2,0

2,1

2,2

2,3

2,4

2,5

2,6

2,7

2,8

2,7

2,6

2,5

2007

2,4

2,3

2,2

2,2

2,1

2,1

2,1

2,0

2,0

2,2

2,5

2,8

2008

3,4

3,9

4,3

4,7

5,0

5,4

5,8

6,1

6,4

6,6

6,5

6,3

2009

5,9

5,4

5,0

4,6

4,1

3,7

3,1

2,6

2,1

1,6

1,3

1,0

2010

0,9

0,8

0,7

0,6

0,6

0,6

0,8

0,9

1,1

1,2

1,4

1,5

2011

1,6

1,7

1,7

Zdroj: Český statistický úřad

Míra inflace vyjádřená přírůstkem indexu spotřebitelských cen ke stejnému měsíci předchozího roku vyjadřuje procentní změnu cenové hladiny ve vykazovaném měsíci daného roku proti stejnému měsíci předchozího roku. Jedná se tedy o dosaţenou cenovou úroveň, která vylučuje sezónní vlivy tím, ţe se porovnávají vţdy stejné měsíce. Tato míra inflace je vhodná ve vztahu ke stavovým veličinám, které měří změnu stavu mezi začátkem a koncem období bez ohledu na průběh vývoje během tohoto období. Bere se v úvahu při propočtech reálné úrokové míry, reálného zvýšení cen majetku, valorizací apod.. 22

Tabulka č.5 – Inflace v ČR: Rok

Měsíc 1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

1997

7,4

7,3

6,8

6,7

6,3

6,8

9,4

9,9

10,3

10,2

10,1

10,0

1998

13,1

13,4

13,4

13,1

13,0

12,0

10,4

9,4

8,8

8,2

7,5

6,8

1999

3,5

2,8

2,5

2,5

2,4

2,2

1,1

1,4

1,2

1,4

1,9

2,5

2000

3,4

3,7

3,8

3,4

3,7

4,1

3,9

4,1

4,1

4,4

4,3

4,0

2001

4,2

4,0

4,1

4,6

5,0

5,5

5,9

5,5

4,7

4,4

4,2

4,1

2002

3,7

3,9

3,7

3,2

2,5

1,2

0,6

0,6

0,8

0,6

0,5

0,6

2003

-0,4

-0,4

-0,4

-0,1

0,0

0,3

-0,1

-0,1

0,0

0,4

1,0

1,0

2004

2,3

2,3

2,5

2,3

2,7

2,9

3,2

3,4

3,0

3,5

2,9

2,8

2005

1,7

1,7

1,5

1,6

1,3

1,8

1,7

1,7

2,2

2,6

2,4

2,2

2006

2,9

2,8

2,8

2,8

3,1

2,8

2,9

3,1

2,7

1,3

1,5

1,7

2007

1,3

1,5

1,9

2,5

2,4

2,5

2,3

2,4

2,8

4,0

5,0

5,4

2008

7,5

7,5

7,1

6,8

6,8

6,7

6,9

6,5

6,6

6,0

4,4

3,6

2009

2,2

2,0

2,3

1,8

1,3

1,2

0,3

0,2

0,0

-0,2

0,5

1,0

2010

0,7

0,6

0,7

1,1

1,2

1,2

1,9

1,9

2,0

2,0

2,0

2,3

2011

1,7

1,8

1,7

Zdroj: Český statistický úřad

Míra inflace vyjádřená přírůstkem indexu spotřebitelských cen k předchozímu měsíci vyjadřuje procentní změnu cenové hladiny sledovaného měsíce proti předchozímu měsíci. 23

Tabulka č.6 – Inflace v ČR: Rok

Měsíc 1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

1997

1,2

0,3

0,1

0,6

0,1

1,2

3,5

0,7

0,6

0,4

0,4

0,5

1998

4,0

0,6

0,1

0,3

0,1

0,3

1,9

-0,2

0,1

-0,2

-0,2

-0,2

1999

0,8

0,0

-0,2

0,3

-0,1

0,2

0,8

0,1

-0,1

0,0

0,2

0,5

2000

1,7

0,2

0,0

-0,1

0,2

0,6

0,6

0,2

0,0

0,3

0,1

0,2

2001

1,9

0,0

0,1

0,4

0,6

1,0

1,0

-0,2

-0,7

0,0

-0,1

0,1

2002

1,5

0,2

-0,1

-0,1

-0,1

-0,3

0,5

-0,2

-0,5

-0,3

-0,2

0,2

2003

0,6

0,2

-0,1

0,2

0,0

0,0

0,1

-0,2

-0,5

0,1

0,5

0,2

2004

1,8

0,2

0,1

0,0

0,4

0,2

0,4

0,0

-0,8

0,5

-0,1

0,1

2005

0,7

0,2

-0,1

0,1

0,2

0,6

0,3

0,0

-0,3

0,9

-0,3

-0,1

2006

1,4

0,1

-0,1

0,1

0,5

0,3

0,4

0,2

-0,7

-0,5

-0,1

0,2

2007

1,0

0,3

0,3

0,7

0,4

0,3

0,4

0,3

-0,3

0,6

0,9

0,5

2008

3,0

0,3

-0,1

0,4

0,5

0,2

0,5

-0,1

-0,2

0,0

-0,5

-0,3

2009

1,5

0,1

0,2

-0,1

0,0

0,0

-0,4

-0,2

-0,4

-0,2

0,2

0,2

2010

1,2

0,0

0,3

0,3

0,1

0,0

0,3

-0,3

-0,3

-0,2

0,2

0,5

2011

0,7

0,1

0,1

Zdroj: Český statistický úřad

24

Bazické indexy - Míra inflace vyjádřená přírůstkem indexu spotřebitelských cen k základnímu období (rok 2005=100) vyjadřuje změnu cenové hladiny sledovaného měsíce příslušného roku proti roku 2005. Pomocí bazických indexů spotřebitelských cen k základnímu období (bází je rok 2005=100) jsou vypočítávány od ledna 2010 všechny indexy spotřebitelských cen slouţící k vyjadřování míry inflace za různá časová období. Při těchto výpočtech platí zásada, ţe míry inflace jsou vyjádřeny úhrnným indexem spotřebitelských cen za domácnosti celkem. Tato míra inflace je vyuţívána pro analýzu dlouhodobých podrobných trendů (časových řad) vývoje cenových hladin a ţivotních nákladů. Tabulka č.7 – Inflace v ČR: Rok

Měsíc

Prům. roku

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

1997

73,2

73,4

73,5

74,0

74,1

74,9

77,5

78,0

78,5

78,9

79,2

79,6

76,2

1998

82,7

83,2

83,4

83,7

83,7

84,0

85,6

85,4

85,5

85,4

85,1

85,0

84,4

1999

85,6

85,6

85,6

85,7

85,7

85,8

86,5

86,6

86,5

86,6

86,8

87,0

86,2

2000

88,5

88,7

88,7

88,6

88,7

89,3

89,8

90,0

90,0

90,2

90,3

90,5

89,4

2001

92,2

92,2

92,3

92,6

93,2

94,1

95,2

95,0

94,2

94,2

94,1

94,2

93,6

2002

95,7

95,8

95,8

95,7

95,6

95,3

95,8

95,6

95,1

94,8

94,6

94,8

95,4

2003

95,3

95,5

95,4

95,6

95,6

95,6

95,7

95,5

95,1

95,2

95,6

95,8

95,5

2004

97,5

97,7

97,7

97,7

98,2

98,4

98,7

98,7

97,9

98,4

98,4

98,4

98,1

2005

99,1

99,3

99,2

99,3

99,5

100,1

100,3

100,3

100,1

100,9

100,7

100,6

100,0

2006

102,0

102,1

102,0

102,1

102,6

102,8

103,3

103,5

102,8

102,2

102,2

102,3

102,5

2007

103,3

103,6

103,9

104,6

105,0

105,3

105,8

106,1

105,8

106,4

107,4

107,9

105,4

2008

111,1

111,4

111,3

111,7

112,2

112,4

113,0

112,9

112,7

112,7

112,1

111,8

112,1

2009

113,5

113,6

113,8

113,7

113,7

113,7

113,3

113,1

112,7

112,5

112,7

112,9

113,3

25

2010

114,3

114,3

114,6

2011

116,3

116,4

116,5

115,0

115,1

115,1

115,5

115,2

114,9

114,7

114,9

115,5

114,9

Zdroj: Český statistický úřad

Vznik inflace Jaké jsou příčiny vzniku inflace? Cenová hladina představuje vztah mezi celkovým mnoţstvím peněz a celkovým objemem statků a sluţeb, za které jsou směňovány. Změnu cenové hladiny ovliňuje několik faktorů. Významnou roli hraje centrální banka, která svým rozhodováním působí na mnoţství peněz. Mnoţství zboţí a sluţeb je ovlivňováno trţními silami a produkčními schopnostmi hospodářství. Tyto dva vlivy působí protichůdně. Příčiny změny cenové hladiny leţí jak na straně nabídky, tak i na straně poptávky. Základní příčinou na straně nabídky je růst cen materiálových zdrojů z důvodů jejich postupného vyčerpávání a horší výtěţnosti. Nezanedbatelnou příčinou je i populační vliv, který znamená změnu poměru produktivních ku neproduktivním členům společnosti. Pokud vzroste podíl neproduktivních členů (to jest dětí a důchodců), dojde k poklesu nabídky relativně k poptávce, ale za předpokladu zanedbatelnosti ostatních vlivů. V případě růstu produktivity práce se stále nabízí více zboţí a sluţeb, coţ vede k tomu, ţe peněţní jednotka můţe nakoupit více. Platí, ţe čím rychleji roste produktivita, tím rychleji roste kupní síla peněz. V současné době je obvykle ekonomika přizpůsobena aktuální míře produkce peněz, proto v moment jejího skokového sníţení by došlo k citelnému šoku, kdy by většina makroekonomických ukazatelů propadla dolů. Významnou roli tady hraje rozhodování centrální banky. Deflace byla běţným jevem jen před vznikem centrálních bank. Dále na nabídku působí výpadky produkčních kapacit, například z důvodu poruch technické infrastruktury nebo přírodní katastrofy. Mezi hlavními příčinami růstu cenové hladiny na straně poptávky je růst mnoţství peněz (za předpokladu neměnné velikosti trhu) a růst trhu (za předpokladu neměnného mnoţství peněz). V současné době na mnoţství peněz má vliv jenom centrální banka. Mnoţství peněz se zvyšuje emisí nových peněz a sniţuje se prostřednictvím stahování peněz z oběhu. Centrální banka taky ovlivňuje i mnoţství bezhotovostních peněz přes růst či sníţení úrokových sazeb. Na velikost trhu má vliv objem populace a nebo přiliv zahraničních investorů. Větší vliv na cenovou hladinu pak má příliv a odliv investoru, neţ změna v populaci. Významnou roli hraje i 26

očekávání. Pokud spotřebitelé očekávají, ţe se jejich situace bude zlepšovat, zvyšuje se i jejich poptávka. Dlouhodobě ovlivňuje cenovou hladinu poptávka po drţení peněţních zůstatků. V případě kdy si lidé přejí drţet větší zásobu hotovosti, to vede k růstu kupní síly jednotky peněz, protoţe lidé více prodávají a jsou méně ochotni nakupovat. Převis nabídky nad poptávkou sníţuje ceny. Opačný případ, kdy klesá ochota lidí drţet peníze, vede k inflaci, protoţe poptávka převyšuje nabídku a ceny rostou. Pokud centrální banka nezasahuje a růst mnoţství peněz je velký a rychlý, lidé se snaţí zbavovat svých peněţních zůstatků a inflace se tím ještě více prohlubuje. Můţe potom dojít i k tomu, ţe se lidé budou snaţit zbavit naprosto všech svých peněz a jejich cena bude padat k nule.

Důsledky inflace. Nyní se pokusíme rozebrat následky inflace, na co působí a co způsobuje. Inflace nám ovlivňuje mzdy. Kupní síla peněz klesá, pokud ceny hmotných statků zůstávají beze změny čili jinak řečeno naopak rostou stejně jako inflace. Z toho lze usoudit, ţe nejvíce inflace působí na sociálně slabší skupinu obyvatel. Inflace způsobuje přerozdělování bohatství, coţ má za následek i změny celé struktury ekonomiky. Subjekty, které získávají, mají odlišné preference, neţ původní drţitelé peněz. To znamená, ţe mají jinou spotřebu a tomu se má přizpůsobit celé hospodářství. Při vysoké míre inflace dochází ke sníţení poptávky, coţ má za následek i sníţení odbytu, v důsledku čeho klesá i reálný produkt. Takţe shrneme, ţe inflace nám ovlivňuje reálné důchody a bohatství. Bude-li inflace nevyrovnaná, reálné mzdy a jejich podíl na reálném HDP poklesnou. Inflace pak povede k přerozdělování reálných mezd ve prospěch jiných důchodů. V případě, ţe míra inflace je vyšší, neţ úrokové míry, klesá hodnota peněţních vkladů a úvěrů. Dluţníci tímto získávají a věřitelé naopak ztrácejí. Nejtvrději inflace dopadá na lidi, kteři nemohou měnit podmínky jiţ uzavřených smluv, ve kterých není inflační doloţka.

27

Negativní dopad má zejména neočekávaná inflace. Čím méně subjekty předpokládají inflaci a čím méně se této inflaci přizpůsobují, tím horší jsou pro ně následky neočekaváné inflace. Inflace zatěţuje ekonomické subjekty dodatečnými náklady. To jsou náklady spojené s řízením struktury aktiv. Ekonomické subjekty se snaţí minimalizovat drţbu peněz a vhodně investovat. Moţná stojí za zmínku, ţe dále to jsou náklady spojené se změnou ceníků, seřizování prodejních automatů apod. Inflace ovlivňuje i ekonomickou aktivitu, vytváří nejisté prostředí pro ekonomickou aktivitu. Podnikatelé mohou být destimulováni od své aktivity. Vysoká inflace můţe vést k posílení spotřebních výdajů na úkor úspor. Inflace vnáší nejistotu do investičních plánů, podněcuje spekulace. Inflace oslabuje měnu ve vztahu k zahraničí. Shrneme na závěr dopady inflace na ekonomiku. Vysoká a nestálá inflace škodí ekonomice. Vysoká nebo kolisává inflace vytváří nejistotu a nutí subjekty, které mají peněţní prostředky k zaměření na krátkodobé investice. Ale právě dlouhodobé investice podpoují ekonomický rozvoj. Kdyţ se inflace pohybuje vysoko je těţce předvídatelná a tím vnáší do ekonomiky různá pokřivení neboli mění skutečnou hodnotu závazků dluţníků vůči jejich věřitelům, deformuje daňový systém, způsobuje kolísání úokových sazeb s následnými výkyvy v přilivu a odlivu krátkodobého, rizikového kapitálu vedoucími ke kolísání měnového kurzu.

2.2.

Phillipsova křivka – inflace a nezaměstnanost

Phillipsova křivka je substituční teorie inflace. Tato křivka zkoumá vztah změny cenové hladiny a míry nezaměstnanosti. Phillipsova křivka vzešla z průkopnické studie ekonoma A. W. Phillipse z Nového Zélandu, který studoval údaje o nezaměstnanosti a nominálních mzdách ve Spojeném Království za více neţ sto let. Výsledkem jeho práce byla nepřímá úměra: čím menší nezaměstnanost, tím větší inflace. A naopak, je-li makroekonomickým cílem sníţit růst inflace, je nutné se smířit s růstem nezaměstnanosti. Toto platí jen v krátkém období, kdy se nemění očekávaná míra inflace.

28

Krátkodobá Phillipsova křivka Předpokladem je neměnná setrvačná míra inflace. Phillipsova křivka vyjadřuje inverzní vztah mezi inflací a nezaměstnaností, v případě, ţe vliv setrvačné inflace zůstává neutrální. Graf č.4 : Krátkodobá Phillipsova křivka. P(míra infl. %)

U (míra nezaměstnaností %) Zdroj: učebnice Makroekonomie

V případě sníţení nezaměstnanosti roste tlak ze strany zaměstnanců na zvyšování mezd a zároveň se v delším období zvyšuje procento očekávané inflace. V tento okamţik dochází k posunu krátkodobé Phillipsovy křivky na vyšší úroveň. To znamená vyšší míru inflace při stejném procentu nezaměstnanosti. Dojde-li k poklesu setrvačné inflace křivka se posune dolů. Dlouhodobá Phillipsova křivka Dlouhodobá Phillipsova křivka se ustálí na bodě přirozené míry nezaměstnanosti – vertikálně v grafu, kde na X je vynesena míra nezaměstnanosti a na Y míra inflace. Jakékoliv snahy podkročit přirozenou míru nezaměstnanosti zvyšují inflační očekávání a vedou v

29

krátkodobém měřítku k růstu zaměstnanosti, v dlouhodobém ovšem pouze k růstu inflace, neboť nezaměstnanost se vrátí na svoji přirozenou míru. Graf č.5 : Dlouhodobá Phillipsova křivka. P(míra infl.) %

SPC1 (0% oč.inflace)

SPC2 (1,5% oč.inflace)

LPC

U (míra nezaměstnaností) % Zdroj: učebnice Makroekonomie

2.3.

Inflace v České republice

Před rokem 1989 byly ceny v Československu stanovovány centrálně. Inflace byla oficiálně byla uváděna byla nepatrná. Existovala potlačená inflace, která se projevovala spíše v nedostatku zboţí, neţ v růstu cenové hladiny. V roce 1990 došlo k úpravě centrálně stanovených cen. To se projevilo mírou inflace ve výši 9,7%. Cenová liberalizace byla provedena v roce 1991, která se týkala většiny cen. Na růst cen měla vliv i devalvace koruny. Míra inflace v tomto roce dosahla 56,6%. Pro zamezení růstu inflace byla přijata restriktivní hospodářská politika.

30

K značnému růstu inflace pak došlo v roce 1993, coţ bylo spojeno se zavedením daně z přidané hodnoty. České republice se povedlo zabránit rozpoutání inflační spirály. Po většinu devadesátých let inflace byla na úrovni 9 – 10%. Od roku 1998 Česká národní banka přešla k cílování inflace, coţ je jeden ze čtyř moţných základních měnověpolitických reţimů, které centrální banka pouţívá při plnění své základní měnověpolitické úlohy čili zabezpečení cenové stability. Charakteristické rysy reţimu cílení inflace jsou: střednědobost strategie, vyuţívání prognózy inflace, vyhlašení inflačního cíle. Bankovní rada posuzuje prognózu inflace ČNB a vyhodnocuje rizika nenaplnění této prognózy. Na základě tohoto Bankovní rada pak hlasuje o případných změnách v nastavení měnověpolitických nástrojů. Tímto se ČNB snaţí kompenzovat inflační nebo dezinflační tlaky, které vychylují budoucí inflaci mimo toleranční pásmo kolem vyhlašeného inflačního cíle. Například zvýšením repo sazby ČNB ovlivňuje přes transmisní mechanismus agregátní poptávku, která se sniţuje, coţ pak má za následek oslabení cenového růstu. V případě sníţení repo sazby dopad na inflaci je opačný. I přes různá úsilí centrální banky, můţe se inflace ocitnout mimo toleranční pásmo inflačního cíle. To se můţe stát v případě kdy rozhodování ČNB bylo postaveno na prognóze, která následná skutečnost nepotvrdila. Nejčastější příčinou nenaplnění inflačního cíle, selhání makroekonomické pognózy, je výazná změna hodnoty některé vnější veličiny významné pro českou inflaci. Například změna cen surovin a potravin na světových trzích, coţ předpovídat je velmi obtiţné. ČNB ve svých publikacích upozoňuje na to, ţe mohou nastat případy, kdy ekonomicky spávné se smířit s přechodným neplněním inflačního cíle. ČNB můţe odkloněnou inflaci od tolerančního pásma vratit zpátky nějakou dramatickou změnou v nastavení nástrojů měnověpolitického rozhodnutí, avšak to můţe vést k neţádoucí destabilizaci ekonomiky. Navíc někdy změny relativních cen jsou nezbytné, které by nebylo vhodné potlačovat. Jde o přizpůsobení ekonomického a cenového systému nové situaci.

31

Základním nástrojem měnověpolitických záměrů ČNB je dvoutýdenní repo sazba. ČNB nabízí komerčním bankám uloţit na dva týdny své volné prostředky za úrokovou sazbu, která nepřevýší vyhlášenou repo sazbu. Změnou repo sazby jsou ovlivněny krátkodobé úrokové sazby na mezibankovním trhu. Potom se tento signál přenáší na úrokové sazby v celé ekonomice, dále na ekonomickou aktivitu a na inflaci. Další dvě významné sazby se mění automaticky se změnou repo sazby: lombardní sazba a diskontní sazba.

Inflační cíle ČNB stanovené v čisté inflaci. Tabulka č.8 – Inflační cíle ČNB stanovené v čisté inflaci: pro rok

ve výši

plnění k měsíci

stanoven

1998

5,5 - 6,5 %

prosinec 1998

prosinec 1997

1999

4-5%

prosinec 1999

listopad 1998

2000

3,5 - 5,5 %

prosinec 2000

prosinec 1997

2001

2-4%

prosinec 2001

duben 2000

2005

1-3%

prosinec 2005

duben 1999

Zdroj: Česká národní banka

b) Cílové pásmo stanovené v celkové inflaci v období leden 2002 - prosinec 2005 Tabulka č.9 – Cílové pásmo stanovené v celkové inflaci v období leden 2002 - prosinec 2005: pro měsíc začátek pásma konec pásma

ve výši

plnění k měsíci

leden 2002

3-5%

leden 2002

prosinec 2005

2-4%

prosinec 2005

stanoveno duben 2001

Zdroj: Česká národní banka

32

c) Inflační cíl v celkové inflaci ve výši 3 % platný od ledna 2006 do prosince 2009. ČNB zároveň usiluje o to, aby se skutečná hodnota inflace nelišila od cíle o více neţ jeden procentní bod na obě strany. d) Inflační cíl v celkové inflaci ve výši 2 % platný od ledna 2010 do přistoupení ČR k eurozóně. ČNB bude stejně jako doposud usilovat o to, aby se skutečná hodnota inflace nelišila od cíle o více neţ jeden procentní bod na obě strany. Graf č.6 : Inflační cíle ČNB

Zdroj: Česká národní banka

Graf č.7: Vývoj inflace v ČR (meziroční růst spotřebitelských cen).

Zdroj: Česká národní banka

33

3. Měnový kurz 3.1.

Charakteristika a základní pojmy

Měnový kurz je cena jedné měny vyjádřená v jednotkách měny jiné, neboli je to poměr v jakém se různé měny mezi sebou směňují. Měnový kurz patří ke klíčovým makroekonomickým veličinám. Měnové kurzy jsou stanoveny různě u nesměnitelných měn a u volně směnitelných měn. V prvním případě měnový kurz se netvoří na devizových trzích a je stanoven centrální bankou. Není moţné mezinárodně obchodovat s nesměnitelnými měnami. Tento kurz je nepruţný. Volně směnitelné měny mají pruţné kurzy, které neustále se mění. Rozlišujeme tři systémy těchto pruţných kurzů: 1)

Floating čili volně pohyblivé kurzy. V tomto případě centrální banka nezasahuje a

kurz se mění podle nabídky a poptávky, bez devizových intervencí. To skrývá v sobě celou řadu rizik a ráj pro spekulanty. 2)

Řízený floating. To je pohyblivý kurz v rámci limitů. Tady jde o moţný zasah

centrální banky, kdyţ se kurz odchyluje od ústředního kurzu více, neţ je stanovena hranice fluktuačního pásma. V současné době v České republice a ve většině evropských zemí je právě systém řízeného floatingu. 3)

Vázané měnové kurzy. Tento systém je nejméně pouţivaný. Jde tady o závislost na

vývoji kurzu významné měny nebo koše měn.

Takţe rozlišujeme fixní měnové kurzy, kdy kurz je pevně stanoven v závislosti na kurzu jiné měny či koši cizích měn. A plovoucí měnové kurzy, kdy kurz je určen na devizových trzích v závislosti na nabídce a poptávce po měně. Dochazí tady k neustálým pohybům kurzu. Celkem se ve světě v současné době pouţívá kolem 200 měn. Nejvýznamnější jsou americký dolar a evropské euro. Všechny významné měny se směňují na měnovém trhu.

34

Devizový kurz se určuje na devizovém trhu, největším finančním trhem na světě, na kterém se kaţdý den uskuteční obchody v řadu několika billionů dolarů. Kurz se tvoři na základě nabídky a poptávky po měně. Na devizovém trhu jsou vzájemně směnovány měny různých zemí. Je to neorganizovaný mezibankovní trh, kde jsou nákupy a prodeje měn mezi bankami prováděny přes telefony devizovými obchodníky. Bod střetnutí nabídky a poptávky po měně určuje měnový kurz. Graf č.8 : Měnový kurz Měnový kurz USD/EUR

FS (EUR)

Kurz FD (USD)

Množství peněžní jednotkz Zdroj: učebnice Makroekonomie

Jako subjekt na devizovém trhu často vystupuje i centrální banka. Nabízí a poptává devizy s cílem ovlivnit kurz. Motivace centrální banky se tím pádem liší od motivace ostatních subjektů, které nakupují a prodávají měny. Na devizovém trhu mohou nastat tři moţné situace: 1)

poptávka po devizách (nabídka českých korun na devizovém trhu) je bez započtení

nabídky a poptávky od centrální banky nižší, neţ nabídka deviz (poptávka po českých korunách na devizovém trhu), 2)

poptávka po devizách bez započtení nabídky a poptávky od centrální banky je vyšší, neţ

nabídka po deviz, 3)

poptávka po devizách se rovná nabídce deviz a centrální banka neprovádí intervence.

35

Měnové kurzy konvertibilních měn se stanovují na mezinárodních devizových trzích a v závislosti na nabídce a poptávce po měně. Kurz se mění buď nahoru nebo dolů čili zhodnocuje nebo znehodnocuje. V prvním případě mluvíme o apreciaci, kdy měna vůči jiné posiluje. To zlevňuje zahraniční zboţí dováţené do země, a tím pádem zvýhodňuje dovozce. A naopak zdraţuje domácí zboţí, které se vyváţí na zahraniční trhy, a tím pádem znevýhodňuje vývozce. Kdyţ máme reţim pevného kurzu, tak se mluví o revalvaci. Znehodnocení měny se nazývá depreciací. To znamená, ţe měna oslabuje vůči jiným měnám. V této situaci je znevýhodněn dovozce, protoţe se zdraţuje zahraniční zboţí dováţené do země. A je zvýhodněn vývozce, protoţe se domáci zboţí zlevňuje. V reţimu pevného kurzu mluvíme o devalvaci. V případě volně nesměnitelných měn či měn s fixním kurzem znehodnocení měny nebo zhodnocení měny vyhlašuje stát, a to zpravidla centrální banka. Jaké jsou výhody a nevýhody pevných nebo plovoucích měnových kurzů? Výhodou pevného měnového kurzu je sniţení transakčních nákladů plynoucích z kurzové nejistoty, to můţe působit jako moţná překáţka mezinárodního obchodu a investic a poskytuje důvěru pro nízkoinflační monetární politiku. Nevýhodou je to, ţe můţe dojít ke ztrátě autonomní měnové politiky, protoţe centrální banka musí neustále udrţovat měnový kurz na oficiálně stanovené úrovni. Výhodou plovoucího měnového kurzu je nezávislá měnová politika. Přínosem je kdyţ v dově recesi centrální banka můţe svou nezávislou politikou povzbudit poptávku a tím sniţit dopad hospodářských šoků na domací produkt a zaměstnanost. Jaký reţim vybrat (pevných nebo plovoucích kurzů) zavisí na konkrétních podmínkách vybrané země. Oba dva reţimy mají svá pro a proti. V realitě existuje několik smíšených kurzových reţimů, které jsou mezi těmito dvěma extrémy a tím poskytují určitý kompromis mezi stabilitou a flexibilitou. V České republice je dnes pouţiván reţim řízeného plovoucího kurzu, coţ znamená, ţe centrální banka můţe přístoupit k intervencím, aby zabranila extrémním výkyvům měnového kurzu, jinak kurz je plovoucí. Pro ekonoma je dost důleţité rozlišovat nominální a reálný měnový kurz. Nominální měnový kurz představuje počet jednotek domácí měny, za které se dá nakoupit jednotku měny cizí. Právě s nominálním měnovým kurzem se většina z nás setkává v praktickém ţivotě. 36

Reálný měnový kurz představuje podíl domácí cenové hladiny a cenové hladiny v zahraničí, která je převedena na jednotky domácí měny přes existující nominální měnový kurz. Reálný měnový kurz nám říká, o kolik více zboţí a sluţeb se dá koupit za danou stejnou částku v zahraničí po směně za danou cizí měnu, neţ na domácím trhu. Na rozdíl od nominálního kurzu, který můţe být fixní, reálný měnový kurz je vţdy plovoucí. A to je z toho důvodu, ţe i kdyţ je nominální kurz pevný, můţe dojít ke změně cenové hladiny. Důleţitější je změna reálného měnového kurzu, neţ jeho absolutní veličina. Jak uţ bylo zmíněno dříve, nárůst kurzu znamená posílení nebo apreciaci, pokles kurzu znamená oslabení nebo depreciaci. Reálný měnový kurz představuje významný ukazatel exportní konkurenceschopnosti země. Například, dojde-li k poklesu reálného měnového kurzu české koruny vůči americkému dolaru, dojde k reálnému zhodnocení dolaru a k reálnému znehodnocení koruny. Relativní kupní síla domácí měny vůči zahraničnímu zboţí klesne, ale dojde ke zlepšení exportní konkurenceschopnosti domácí země čili ČR. Toto platí samozřejmě za jinak nezměněných podmínek. V praxi však dochází ke změnám jiných podmínek, takţe není moţné posuzovat externí cenovou konkurenceschopnost pouze podle vývoje reálného kurzu. Stojí za zmínku to, ţe při posouzení vlivu měnových kurzů na mezinárodní obchod je vhodnější zvaţovat reálný kurz, neţ nominální kurz. A to je zase z toho důvodu, ţe můţe dojít ke změně cenové hladiny. Dále se dá rozlišit bilaterální a multilaterální měnové kurzy. Bilaterální kurz je vztah mezi dvěma měnovými jednotkami, kdyţ multilaterální kurz představuje poměr domácí měny oproti koši měn jiných zemí. A to protoţe vetšina zemí obchoduje s několika zeměmi a je zajímavý vývoj kurzu domácí měny oproti hned několikam cizím měnám. Takţe multilaterální kurz nám říká o kolik zhodnotila nebo znehodnotila domácí měna oproti váţenému průměru (koši) jiných cizích měn. Na závěr chci ještě zminit o cestě, kterou prošly mnoho vyspělých zemí. Cesta se skládá z několika etap: 1.

Slabá fixní předevalvovaná měna, která dovoluje národnímu exportu nízké kvality

konkurovat cenou na světových trzích. 2.

Přítok zahraničních investic, protoţe z důvodu fixní předevalvované měně je

levná pracovní síla v porovnání se zeměmi s plovoucím měnovým kurzem. Taky o hodně vyšší důchod z důvodu levného exportu v ekvivalentu zahraniční měny.

37

3.

Kladné saldo platební bilance díky přítoku investic a díky převisu exportu zboţí a

sluţeb, které dovoluje upevnit měnový kurz ve vztahu k zahraničním měnam. 4.

Přechod k politice řízeného měnového kurzu s cílem zrychlení modernizace

podniků. Zahraniční technologie jsou levnější díky upevnění kurzu. Export se nesniţuje, a to protoţe modernizace podniků zvyšuje kvalitu zboţí. Vysokokvalitní zboţí má stabilní poptávku. 5.

Přechod k reţimu plovoucího měnového kurzu a revalvace kurzu aţ na

rovnovaţnou úroveň. To umoţňuje přistoupit k záverečné etapě měnové politiky: silná měna zabezpečená vysokokvalitní výrobou a exportem, poptávka po tomto zboţí nezavisí moc na ceně vzhledem k vysoké technologii. Nějlepším příkladem je Japonsko, které prošlo touto cestou a je v současné době jednou z předním výspělých zemí. China je dnes ve stavu, kdy export je ještě levný, ale kvalita se stále zvyšuje. Avšak světová krize a politika pravicí politické strany nedá moţnost přistoupit k další záverečné etapě na této cestě.

3.2.

Historie

Podíváme se trošku do historie. Přeneseme se zpátky do období po druhé světové válce. Po skončení války v květnu 1945 se Evropa nacházela hospodářsky na dně. Strašný obraz zhroucených měst a vesnic, zničených dopravních cest atd. Po válce v Německu byla zaznamenána hyperinflace, která byla vyvolaná vysokými válečnými reparacemi. Zoufalá ekonomická situace taky byla i v jiných evropských statech: Rakousku, Polsku, Sovětském svazu. Naopak Spojené státy americké byly světovou velmoci. Prvotním cílem jejich politiky bylo posílení politické a hospodářské politiky. USA měly rozhodující roli v poválečném světě. Jiţ v roce 1942 podmínily svou finanční pomoc Velké Británii úplnou liberalizaci obchodu mezi těmito státy. Taky podporovaly USA uţ běhěm války a po jejím skončení osvobozenecká hnutí v koloniích. Významnými pro politiku byly závěry mezinárodní měnové a finanční konference, která se konala 1.-22.července 1944 za účasti 44 států v americkém městě Bretton Woods. Dohody učiněné na této konferenci měly zásadní význam pro povalečnou obnovu Evropy. Byly poloţeny základy Mezinárodního měnového fondu (IMF) a Světové banky (IBRD), které vznikly potom 38

27.prosince 1945. Státy, které přistoupily k IMF souhlasili se základními článkami dohody, a to například, ţe se zavazuji ke vzájemné finanční pomoci v případě platebních nesnází některého členského státu. Byl stabilizován mezinárodní měnový systém, který se zakládal na vzájemně relativně pevných paritách měn členských zemí, které později byly ukotveny na americký dolar. Byla stanovena pevná relace amerického dolaru ke zlatu (jedná unce zlata odpovídala 35 USD). O pár let později, 5.června.1947 státním tajemníkem USA G. Marshallem byl vyhlášen program obnovy Evropy („European Recovery Program“) jako finanční pomoc evropským zemím. Na základě „Marshallova plánu“ bylo v západní Evropě rozděleno na 13,5 miliard dollarů. Sovětský svaz odmítl ratifikovat brettonwoodské dohody a později i kategoricky odmítl „Marshallův plán“. Odmítnout musely i jiné státy východního bloku včetně Československa. Po zaloţení Severoatlantické aliance („NATO“) a Varšavského paktu byla Evropa politicky a hospodářsky rozdělena do dvou bloků. Padesátá a šedesátá léta dvacatého století přinesla nesporný hospodářský vzestup, ale bohuţel kromě toho i nové problémy, spojené především se systémem pevných měnových kurzů, přijatým na konferenci v Bretton Woods. Výrazně podhodnocenou měnou oproti dolaru byla západoneměcká marka. Příčinou potiţí se systémem pevných kurzů byl i odlišný ekonomický růst a odlišná hospodářská politika států, to vše vyţadovalo změnu existujicího reţimu pevných měnových kurzů. Tak koncem roku 1967 byly devalvovány měny Velké Británie, Dánska, Španělska, Izraele a Nového Zélandu. Začalo se spekulovat s revalvaci německé marky vůči dolaru. Avšak německá vláda se snaţila udrţet stabilitu mezinárodního měnového systému a oddálit zhodnocení západoněmecké marky. V roce 1969 se opět hovořilo o revalvaci marky a názor vlády na to uţ nebyl jednoznačný. Nakonec s přichodem nové vlády sociálně-liberální koalice pod vedením Willyho Brandta západoněmecká marka byla revalvována vůči dolaru o 8,5% a tím klesl měnový kurz dolaru z 4 DM na 3,66 DM. Po roce 1970 stagnující hospodářství USA a silný růst ekonomiky Německa a Japonska, dostávaly americký dolar pod tlak. Vzhledem k pokračujícímu přitoku kapitálu do Spolkové republiky, rozhodla vláda v květnu 1971 uvolnit kurz marky. Poté následoval další propad dolaru a to o 9,3%. K definitivnímu ukončení „zlaté“ konvertibility dolaru došlo 15.srpna 1971. Byla narychlo svolaná mezinárodní měnová konference v prosinci 1971 ve Washingtonu. Byly

39

stanoveny nové měnové parity a rozšířeny jejich připustné meze. Dolar opět byl devalvován oproti marce a kurz byl stanoven na 3,22 DM/USD. Po rozpadu v roce 1973 Brettonwoodského systému o něco později byl zaveden tzv. „měnový had“. Měnové kurzy řady členských států v čele s Německem byly stanoveny navzájem pevně, ale mohly se pohybovat v rozmezí 2,25% od stanovených parit. Vůči dolaru kurzy zůstaly pohyblivé. Tímto byl ukončen Brettonwoodský měnový systém. Kurz amerického dolaru vůči marce pak byl jen 2,83 DM/USD. Francie, Itálie a Velká Británie ponechaly své měny volnému plování. Období sedmdesátých let se vyznačovalo značnou kurzovou nestabilitou. Šiřilo se napětí ve vzájemném obchodu států. Na začátku sedmdesátých let byl podniknut první neúspěšný pokus o vytvoření měnové unie (znamý jako Wernerův plán). Evropský měnový systém V roce 1979 byl ustanoven Evropský měnový systém (EMS), který měl za cíl stabilizovat měnové kurzy, podpořit konvergenci členských států a přispět k podpoře hlubší měnové integrace směrem k hospodářské a měnové unii. To byl kvalitativní posun v měnové spolupráci. Tento systém stal druhým pokusem o vytvoření měnové unie. Prvky Evropského měnového systému: Evropská měnová jednotka ECU (European Currency Unit), Mechanizmus měnových kurzů ERM (Exchange Rate Mechanism), Úvěrové nástroje Evropského fondu pro měnovou spolupráci. ECU je to umělá měnová jednotka v podobě koše členských měn. Váha jednotlivých měn v koši odpovídala ekonomické síle členského státu. Kaţdých pět let se váhy měn upravovaly. Centrální banky pouţívaly ECU pro intervence na devizovém trhu. ECU byla rezervní měnou.

40

Tabulka č.10 – Sloţení ECU, stav k 13.března 1979:. Měna

Podíl národní měny v 1

Počet jednotek

ECU (%)

národní měny v 1 ECU

Belgický a lucemburský frank

9,5

0,828

Britská libra

13,6

1,15

Dánská koruna

3,0

0,286

Francouzský frank

19,8

3,80

Irská libra

1,1

109,0

Italská lira

9,5

0,217

Německá marka

33

0,00759

10,5

0,0885

Nizozemský gulden Zdroj: www.zavedenieura.cz

Mechanizmus měnových kurzů ERM byl jádrem Evropského měnového systému. Kaţdá členská země měla stanovenou paritu vůči ECU. Byly vypočitány vzájemné parity všech měn členských zemí a uspořádány do tabulky pod názvem paritní mříţka. Vzájemné kurzy se mohly pohybovat uvnitř pásma vytyčeného okolo centrální parity. Stadardní šířkou fluktuačního pásma bylo +- 2,25%. V případě dosaţení okrajů stanoveného pásma, centrální banky daných dvou zemí musely provést devizové intervence s cílem udrţet kurz v povoleném pásmu. Paritu se dalo změnit pouze se souhlasem všech členských zemí. Na začátku fungování Evropského měnového systému se parity měnily dost často. Coţ bylo odehráno v reakci na odlišný makroekonomický vývoj v členských zemích. Od roku 1983 do roku 1992 ţádná změna parity nenastala. Počet měn zapojených do ERM se rozšiřil. Toto období relativní kurzové stability se ukončilo měnovými turbulencemi a masivními spekulačními ataky. Nakonec fluktuační pásma se rozšiřily v rozsahu +- 15% od centrální parity. V prosinci 1991 byla uzavřena Smlouva o Evropské unii (Treaty on European Union), coţ poslouţilo začátkem pro další významné období evropské měnové integrace. Neoficiálně se 41

nazývá Maastrichtská smlouva. Tato smlouva nabyla učinnost aţ v listopadu 1993 po obtiţném ratifikačním procesu. Proces vytvoření měnové unie byl rozdělen do 3 stadií, která byla ukotvena pevnými daty. Byly stanoveny cíle a úkoly. Byla zformulována konvergenční kritéria, která by měla být splněna pro moţnost účásti v měnové unii. Byla zřízena Evropská centrální banka, která by měla pečovat o cenovou stabilitu. V roce 1999 dvanáct evropských států (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo, Nizozemí, Lucembursko, Portugalsko, Rakousko, Španělsko) začalo provádět společnou měnovou politiku a zavedlo společnou měnu Euro. O dva roky později do eurozóny vstoupilo Řecko. Později euro začaly pouţivat: Slovensko, Kypr, Malta, Slovinsko.

3.3.

Vývoj měnového kurzu

Jak uţ bylo řečeno vyše, měnové kurzy se neustále vyvíjí. A to buď směrem nahoru nebo směrem dolů. Takţe můţeme sledovat vývoj měnového kurzu v čase a mluvit buď o jeho znehodnocení (depreciaci), kdyţ kurz jedné měny poklesne vůči měně jiné zemi, a nebo naopak o zhodnocení (apreciaci), kdyţ kurz jedné měny vzroste oproti měně jiné zemi. V závislosti na jakých veličinach se kurz mění v čase?

Parametry působící na vývoj měnového kurzu: 1.

Nabídka a poptávka po měně.

2.

Výše úrokových sazeb.

3.

Saldo obchodní a platební bilance.

4.

Ekonomická a politická situace a aktuální události.

5.

Rozsahlé nákupy a prodeje.

6.

Očekávaní.

7.

Úroveň inflace.

42

3.4.

Na co působí měnový kurz?

Měnové kurzy mají vliv na produkt, inflaci, zahraniční obchod a na jiné ekonomické veličiny. Do značné míry měnový kurz ovlivňuje mezinárodní obchod. Je-li rovnovaţný měnový kurz mezi zemí X a zemí Y, a dojde-li k oslabení měny země X vůči měně zemí Y, tím se zvyší náklady na dovoz zboţí a sluţeb ze země Y do země X, coţ vyvolá pokles domácí poptávky v zemí X po dováţeném zboţí a naopak vzroste poptávka po zboţí ze země X v zemi Y, protoţe to bude nyní levnější. Zjednodušeně se dá říct, ţe oslabení domácí měny vůči ostatním měnám má za následek zvýšení vývozu (exportu) a sníţení dovozu (importu). Sníţení měnového kurzu vede ke sníţení reálného státního dluhu vyjadřeného v domácí měně, zvyšuje břemeno dluhů v cizí měně. Pro zahraniční investory není výhodný vývoz ziskaných úroků, důchodu atd. v domácí měně. Zvýšení měnového kurzu dělá vnitřní ceny méně konkurenceschopnými. Export se sniţuje, coţ můţe vést k omezení exportních odvětví a taky i omezení celkové domácí výroby.

3.5.

Vývoj měnového kurzu v České republice v období 1990 - 2011

Do roku 1990 oficiální devizový trh v České republice neexistoval a stát stanovoval různé ceny deviz pro různé subjekty. V 1990 roce byl zaveden sjednocený kurz pro obchodní a neobchodní platby. Kurz byl fixní a nemohl uspokojit všechnu poptávku po devizách. Následovaly postupné devalvace české koruny, celkově o 113%. Od ledna 1991 byla zavedena vnitřní směnitelnost a vnitřní devizový trh pro všechny druhy plateb, ale však byly limity pro nákup deviz. Kurz byl odvozen od stanovené ceny amerického dolaru a tvořen vývojem měn, které byly zahrnuty do individuálního koše měn (coţ je souborem měn, vývoj kterých má vliv na stanovení kurzu domácí měny v reţimu kurzu, který je fixní a závisí na souboru těchto měn). Od září 1992 fluktuční pásmo bylo 1% odhcylka od

43

centrální košové parity. Do roku 1993 koš se skladal z pěti měn. Od roku 1993 koš byl sloţen jen ze dvou měn: německé marky, která měla 65% podíl v koši a amerického dolaru s 35% podílem. V období 1990 - 1996 existoval režim fixního kurzu. Centrální banka tvořila poptávku po devizách a nabízela na devizovém trhu koruny a to v takové míře, aby mohla kurz udrţet v určitých mezích. Z toho důvodu měnový kurz neplnil funkci vyrovnávací veličiny trţní nabídky a poptávky, nebyl cenou volného trhu. V roce 1996 došlo k zřetelné změně, kdy fluktuační pásmo pro pohyb kurzu koruny bylo rozšířeno na 7,5% na kaţdou stranu od centrální košové parity. To znamenalo, ţe vznikl dostatečný prostor pro pohyb kurzu a centrální banka nemusela provádět intervence. V případě kdy kurz začal pohybovat k depreciačnímu okraji pásma, centrální banka začinala zasahovat proti znehodnocení české koruny prodejem devizových rezerv. Centrální banka měla moţnost v případě potřeby snadno dorovnat nabídku korun na úroveň trţní poptávky jednoduchým tištěním peněz. Tato politika se prováděla několik let. Růst mnoţství peněz zvyšoval inflaci a následně úrokové sazby. Byl vyvolán spekulační příliv kapitálu. V této situaci česká koruna měla tendenci zhodnocovat se tolik, ţe centrální banka nakonec přistoupila k dostatečnému rozšíření fluktuačního pásma a kurz české koruny se v něm pohyboval relativně volně. Trţní poptávka a nabídka se dostaly více méně do rovnováhy a růst mnoţství peněz se po několika letech zpomalil. Za existenci reţimu fixního kurzu a inflace došlo k reálnému zhodnocování české koruny. Tento fakt poslouţil k podpoře dovozu. Situace se vyvrcholila tím, ţe pohyb mezinárodního kapitálu prolomil fluktuační pásmo. Centrální banka pásmo zrušila a kurz české koruny od té doby pohybuje volně v rámci reţimu řízeného floatingu. Po zrušení pásma česká koruna depreciovala. Potom však zhodnotila. V roce 1997 koruna stala cílem útoku spekulantů. Koruna byla přiliš silná a kurz byl nereálně vysoký vůči německé marce a americkému dolaru. Dochází k masivnímu odlivu kapitálu a k prudkému poklesu kurzu. Česká národní banka několik krát intervenovala, ale česká koruna se pohybovala v hlubokém devalvačním pásmu. V roce 1998 vstoupila Česká republika do hospodářské recese. ČNB neúspěšně intervenovala pro oslabení koruny. Čistí inflace se vyvijí přiznivě a ČNB sniţuje úrokové sazby. Oproti očekaváním to nemá vliv na kurz. K výraznému posílení koruny došlo počátkem září, kdy ochabl vliv krize. Evropská centrální banka vyhlásila 31.12.1998 přepočítací koeficienty měn 11 členských států EU vůči EUR. Poslední den v roce se devizové rezervy ČNB byly převedeny 44

z DEM do EUR. Způsob vyhlášování devizových kurzů po zavedení EUR zůstal po formální stránce nezměněn. V roce 1999 byla zavedena evropská měna a prudce oslabila koruna. Pak v polovině roku dochází k opětovnému posílení vzhledem k očekavanému přilivu zahraničního kapitálu díky privatizaci klíčových bank. Stále je v nevýhodné situaci export. Lehké oslabení se povedlo jen díky sníţení úrokových sazeb. Po přechodu k floatingu následovalo období zvýšené volatility. Trend dlouhodobého posilování koruny byl přerušen kurzovou bublinou 2001 – 2004. V roce 2008 česká koruna nejdříve silně posilovala a poté zase výrazně oslabovala vůči EUR. Čím to bylo ovlivněno? Na kurz působily: úrokové sazby, stav ekonomiky, nálada globálních investorů a spekulantů. Tabulka č.11 – Kurz česke koruny: 1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

CZK/EUR průměr 36,882 35,61 34,083 30,812 31,844 31,904 29,784 28,343 27,762 24,942 26,445 CZK/USD průměr

34,6 38,59 38,038 32,736 28,227 25,701 23,947 22,609 20,308 17,035 19,057

Zdroj: ČSÚ

Vývoj kurzu koruny ve druhém čtvrtletí 2011 I přestoţe byla schválena úsporná opatření, řecké dluhy negativně ovlivňují Euro. Obyvatelé nesouhlasejí s těmito opatřeními a dávají to najevo stávkami. A ani vládní koalice není jednotná. Jakékoliv další škobrtnutí vládní koalice v Řecku můţe vést k tomu, ţe Euro bude v nemilosti investorů. Fundamentálně zůstává česká koruna nadále silná. Ministr financí ve svém prohlášení jasně deklaroval, ţe nepřipustí ţádné navyšování schodku státního rozpočtu. Nejvíc ovlivňují vývoj kurzu české koruny zahraniční ekonomické zprávy. V případě zhoršení na globálních trzích, investoři hledají bezpečný přístav a české měny se zbavují. To by mělo platit i obraceně. Díky svě propojenosti středoevropské měny se pohybují stejným směrem. Ovlivňuji vývoj kurzu koruny i výsledky z domácí ekonomiky. Nejdůleţitější faktory působící na kurz jsou vývoj HDP, obchodní bilance, nezaměstnanost a inflace. 45

4. Vzájemné vztahy mezi úrokovými sazbami, měnovými kurzy a inflací

V této části mé diplomové práce se podíváme na vzájemné vztahy a souvislosti mezi úrokovými sazbami, měnovými kurzy a inflací. Nejdříve rozebereme vliv inflace na devizové kurzy a úrokové sazby.

Působení inflace na devizové kurzy. Inflace je nejdůleţitější charakteristikou stavu ekonomiky. Vývoj inflace berou v úvahu při svém rozhodování i hráči na devizových trzích. Pokud mira inflace nedosahuje značných rozměrů, lze pro aproximaci indexu vlivu inflace na měnový kurz vyuzit inflačního diferenciálu: e = inflace domácí − inflace zahraniční , kde e je relativní změna nominálního měnového kurzu.

Devizové kurzy jednotlivých měn se vyvíjí ostře, často jsou velmi rozkolísané, přesto se dá říci, ţe z dlouhodobého hlediska se vţdy ve vývoji kurzu prosazuje dlouhodobější tendence. Tato tendence je odrazem parity kupní síly jednotlivých měn. Teorie parity kupní síly uvaţuje ve vývoji devizových kurzů trh zboţí. Je zaloţena na zákoně jedné ceny => identické zboţí by mělo mít v různých zemích na různých trzích stejnou cenu. Pro teorii devizových kurzů z toho plyne závěr, ţe devizové kurzy měn se mění proto, aby byla zachována parita kupní síly srovnávaných měn. Největší průmerný roční inflační diferenciál zaznamenaly v období 1999 - 2000 Irsko, Španělsko, Portugalsko a Řecko. Naopak signifikantně záporný inflační diferenciál (a tedy signifikantně kladný reálný úrokový diferenciál) mělo Německo. Za dobu existence eurozóny tak ve vysokoinflačních zemích cenová hladina vzrostla relativne k nemecké cenové hladine zhruba o 20%.

46

Působení inflace na úrokové sazby a naopak. Inflace je přirozeně a těsně propojená s úrokovými sazbami. Z toho důvodu, ţe inflace mění poměr cenových hladin, inflace můţe měnit i reálné důchody z finančních aktiv. Tento vliv se dá měřit pomocí reálných úrokových sazeb (Real Interest Rates), které na rozdíl od nominálních sazeb (Nominal Interest Rates) berou v potaz znehodnocení peněz z důvodu všeobecného růstu cenové hladiny. Růst inflace má za následek sniţení reálné úrokové sazby, protoţe od ziskaného důchodu je potřeba odečíst částku, která pokryje růst cen. Jinými slovy reálnou úrokovou sazbu dostaneme, kdyţ od nominální úrokové sazby odečteme procento inflace. Ekonomické výzkumy ukazují, ţe nominální úroková sazba a očekávaná inflace mají tendenci se pohybovat společně, ve vývoji očekávané reálné úrokové míry však ţádný výrazný trend není. Vývoj skutečné reálné úrokové míry je z velké části vysvětlen vývojem neočekávané inflace. Důleţitější je ne nominální, ale reální úrokova míra. Nárůst reálné úrokové míry motivuje subjekty ke sníţení dnešní spotřeby a volného času a k vyšším úsporám. Rozhodnutí subjektů o spotřebě však nezávisí ani tak na skutečné reálné úrokové sazbě jako na očekávané reálné úrokové míře. Přesněji vztah mezi inflací a úrokovou sazbou popisuje Fischerová rovnice, která bude popsána později. Trh se státními cennými papíry je velmi citlivý na vývoj inflace, která můţe zcela zlikvidovat výnos z investic do těchto cenných papírů. Úrokové sazby pro tyto státní cenné papíry jsou stanoveny na den jejich emise. Tento vliv inflace je snadno přenesitelný i na devizové trhy: zvyšená nabídka obligací v nějaké měně z důvodu růstu inflace způsobí vznik přebytku hotovosti v této měně a tím pádem i sniţení devizového kurzu této měny. Úroveň inflace je důleţitým ukazatelem „zdraví“ ekonomiky a proto je velmi pozorně sledovaná centrálními bankami. Nástrojem boje proti inflace je zvyšení úrokových sazeb. Jejich růst odtahuje část peněţních prostředků v hotovosti z oběhu, protoţe finanční aktivy jsou více přitaţlivé (jejich výnosnost roste spolu s úrokovou sazbou). Roste cena úvěrů. V důsledku čeho klesá mnoţství peněz, které by mělo být zaplaceno za zboţí a sluţby, klesá taky i tempo růstu cenové hladiny. Z důvodu existence této souvislosti s rozhodnutím centrálních bank ohledně úrokových sazeb, hráči na devizových trzích pozorně sledují za vývojem inflace.

47

Samozřejmě, ţe jednotlivé odchylky v úrovni inflace (za měsíc nebo za čtvrtletí) nevyvolávají reakci centrálních bank v podobě změn úrokových sazeb. Centrální banky sledují tendenci a ne hodnoty. Tak například nízká míra inflace na začátku devadesátých let minulého století v USA povolila FEDu udrţet diskontní sazbu ve výši 3%, coţ přispívalo k oţivení ekonomiky. Ve výsledku míra inflace uţ nebyla směrníkem pro hráče na devizovém trhu, protoţe nominální diskontní sazba byla nízkou a její reální ekvivalent byl ve výši 0,6%. To znamenalo, ţe rozhodujícím je jenom pohyb míry inflace směrem nahoru. Klesající tendence diskontní sazby byla zastavena jen v květnu 1994, kdy FED zvyšil tuto sazbu jako nástroj v boji proti inflaci. Příkladem z reálného ţivotu můţe být i zvýšení základní úrokové sazby eurozóny o čtvrt procentního bodu na 1,25 procenta Evropskou centrální bankou v dubnu roku 2011. K úpravě úrokových sazeb došlo poprvé od poloviny roku 2008 poté, co je ponechávála téměř dva roky na rekordním minimu. Evropská centrální banka chce tak předejít růstu inflace v eurozóně. Toto zvýšení základní úrokové sazby nebylo pro trh ani pro ekonomy ţádným překvapením. V březnu roku 2011 byl zaznamenán narůst inflace o 2,6 procenta. Cílem Evropské centrální banky je udrţet inflace na úrovni dvou procent. Dá se řict, ţe úrokové sazby jsou zrcadlem velké ekonomiky. Libovolná změna sazeb zpravidla má za následek pohyb na trzích. Shrneme, že centrální banka země pomocí změny úrokových sazeb má možnost ovlivňovat úrokové sazby komerčních bank, úroveň inflace a devizový kurz národní měny. Na závěr se ještě chci zmínit o působení centrální banky v České republice a úrokových sazbách. Podle Ústavy ČR je hlavním cílem České národní banky (ČNB) "péče o cenovou stabilitu". Taky ČNB má za úkol podporovat "obecnou hospodářskou politiku vlády vedoucí k udrţitelnému hospodářskému růstu". Tímto se rozumí úkol pro ČNB volit takovou úroveň úrokových sazeb, představujicích hlavní nástroje politiky ČNB, aby bylo moţné udrţet inflaci na nízké a stabilní úrovni, aniţ by se tím tempo růstu ekonomiky zbytečně zpomalovalo nebo naopak přehnaně urychlovalo. Podle mezinárodní zkušenosti vysoká a nestálá inflace škodí ekonomice. Z této zkušenosti vychází cíl dosáhnout a udrţet nízkou a stabilní inflaci. Vysoká a kolisává inflace vytváří nejistotu a podnikatele se zaměřují především na krátkodobé projekty. A my víme, ţe ekonomický růst je zaloţen na právě dlouhodobých investicích. Udrţování inflace na nízké úrovni je v současné době hlavním cílem centrální banky nejen v ČR, ale ve většině vyspělých zemí včetně Evropské centrální banky. V rámci integrace 48

České republiky do evropských hospodářských struktur je nízká inflace důleţitá z toho důvodu, ţe je to jedna z podmínek pro přistoupení k eurozóně a zavedení jednotné měny - eura. ČNB je nezávislou a informačně otevřenou institucí. ČNB je nezávislá: při rozhodování o nastavení měnověpolitických nástrojů, ve způsobu volby a odvolání jejích vrcholných představitelů. ČNB různými prostředky informuje veřejnost o podstatě svého měnověpolitického reţimu, o výši inflačního cíle, o prognózách inflace a jejich rizicích i o provedených měnověpolitických opatřeních a důvodech, které ČNB vedly k těmto opatřením. K informování veřejnosti ČNB vyuţívá pravidelné čtvrtletní Zprávy o inflaci a taky záznamy z měnověpolitických jednání bankovní rady ČNB, tiskové konference, články a rozhovory v tisku a dalších médiích, přednášky, vystoupení členů bankovní rady ČNB. Součásti celkové prognózy ČNB je i prognóza vývoje úokových sazeb. Tato prognóza ukazuje politiku ČNB ve stanovení úokových sazeb za daných předvídatelných ekonomických podmínek a za podmínek stanoveného inflačního cíle. Avšak nelze tuto prognózu chápat jako závazek ČNB, jde pouze o vodítko pro skutečné měnověpolitické rozhodování.

Působení úrokových sazeb Jiţ výše byly nastiněny vlivy úrokové sazby na inflaci a měnový kurz. Tady jenom ještě jednou tyto vztahy shrneme. Změna úrokových sazeb je nástrojem centrální banky pro řízení míry inflace. Obecně platí pravidlo, ţe zvýšení sazeb působí protiinflačně. Rostou úrokové sazby a tím dělají finanční instrumenty přitaţlivějšími, coţ způsobuje odtok části volných peněţních prostředku. V důsledku máme sniţování míry inflace. Na druhou stranu avšak vysoké úrokové sazby mají negativní dopad na vývoj ekonomiky, protoţe oni zdraţují úvěry, coţ odrazuje podnikatele od rozvoje jejich businesu. Následuje zpětný proces sniţování úrokových sazeb. Čím je vyšší úroková míra pro jednu měnu v porovnání se sazbami pro jiné měny, tím je více zájemců ze strany zahraničních investorů koupit tuto měnu s cílem uloţení peněz v této měně s vysokým úročením. Jinými slovy vysoké úrokové sazby dělají měnu přitaţlivou pro investování. A to znamená zvýšení poptávky po této měně na devizovém trhu, coţ má za následek růst měnového kurzu po této měně. Z toho důvodu vlády některých stran jsou

49

zainteresované mít vysoké úrokové sazby. Výjimkou jsou exportně orientované státy (například Japonsko), pro které je výhodou mít nízkou úrokovou míru, která stimuluje vývoj ekonomiky. Závěrem je, ţe ve stanovení kurzu mezi dvěma měnami hlavní roli hraje rozdíl úrokových sazeb v těchto dvou státech čili velikost úrokového diferenciálu mezi domácí a zahraniční sazbou. V posledních letech se česká koruna stále posiluje. Tomu napomáhá zlepšující se úrokový difereciál mezi úrokovými sazbami nejdůleţitějších ekonomik a úrokovými sazbami České národní banky. Lze říct, ţe čím hlouběji klesne úrokový diferenciál daného měnového páru pod -1%, tím více obchodníků přiláká. Příkladem můţe být japonský jen. Kdy z důvodu negativního úrokového diferenciálu obzvlášť vůči britské libře a novozélandskému dolaru ve výši –6 % aţ –9 % bylo v neprospěch japonského jenu počátkem roku 2007 investováno odhadem více neţ 1 bilion amerických dolarů. Pod podobným tlakem setrvávala česká koruna, kdyţ se její úrokové sazby pohybovaly na úrovni 2 % a byly více neţ 1 % pod sazbami ECB. Úrokový diferenciál je aktuálně bezpečně pod –1 %. Očekává se další zvyšování úrokových sazeb ČNB (ale zatím ne v první polovině roku 2011). Vyšší sazby budou sniţovat úrokový diferenciál vůči euru a ostatním měnám regionu, coţ by mělo zabránit odlivu kapitálu za hranice, a tím pádem i negativním vlivům na platební bilanci a následným tlakům na korunu samotnou. Můţeme taky pozorovat i vliv očekávaní dalšího vývoje úrokového diferenciálu na dění na peněţním trhu pro takové měnové páry jako například USD a JPY (proti sobě stojí dvě nźkoúročené měny) nebo USD a CHF. V případě kdyţ nominální úrokové sazby rostou pomaleji, neţ růst inflace a HDP, měnový kurz můţe i sniţovat. Například, ve Spojených statech amerických v roce 1994 za podmínek stabilního ekonomického růstu, vzestup úrokových sazeb byl niţší, neţ růst HDP a inflace – reálné úrokové sazby zaznamenávaly tendenci ke sniţení. Centrální banka USA (Federální rezervní systém) v průběhu roku 1994 několik krát zvyšovala sazbu, avšak o malo, byla velice opatrná, aby tím nezastavila ekonomický růst. V důsledku čeho kurz amerického dolaru vůči hlavním zahraničním měnám sniţoval v průběhu celého roku 1994. Příkladem vzájemných vztahů mezi námi sledovanými třemi veličinami můţe být situace ve Velké Británii v roce 1999: postoj centrální banky vůči inflaci a její aktivita ve stanovení úrokových sazeb, reakce na to devizového trhu a vývoj devizového kurzu britské libry vůči americkému dolaru. V září roku 1999 proběhlo zasedání komise centrální banky Velké Británii. Nikdo z odborníků nepředpokládal zvýšení úrokových sazeb, protoţe ekonomické ukazatele 50

nenaznačovaly zjevné náznaky inflace a devizový kurz britské libry byl povaţovan za přehodnocený. Z toho důvodu rozhodnutí centrální banky o zvýšení úrokových sazeb o čtvrť procenta bylo překvapivým, coţ naznačuje náhlý růst devizového kurzu britské libry. Toto rozhodnutí centrální banky bylo přijato s cílem zabránit dalšímu růstu cen. Není vyloučeno, ţe na přijetí tohoto rozhodnutí působilo i zvednutí sazeb FED. Následující den kurz britské libry zase vrostl a to z důvodu očekavaného dalšího růstu úrokových sazeb, o čem se mluvilo na devizovém trhu. Zřejmě bylo hodně zájemců, kteří chtěli stihnout si koupit libru ještě za nízkou cenu. Existuje několik teorií, které popisují a vysvětlují souvislosti mezi úrokovými sazbami, inflaci a měnovým kurzem mezi dvěma státy. Pokusím se názorně uvést tyto teorie v následující tabulce.

Tabulka č.12 - Souvislosti mezi úrokovými sazbami, inflaci a měnovým kurzem mezi dvěma státy: Rozdíl v úrokových mírach

Fischerová rovnice

Odlišné tempo očekávané inflace

Parita úrokových sazeb

Mezinárodní Fischerová

Parita kupní síly

rovnice Rozdíl mezi spot kurzem a

Teorie očekávání

Očekávaná změna spot kurzu

forward kurzem

Zdroj: vlastní

kde:

51

k0 – spot kurz zahraniční měny v současné době S0(1)=k0S0(2), kde S0(1) – objem národní měny, S0(2) – objem zahraniční měny; kTf – forward kurz v současné době; r1 – úroková sazba domácí země; r2 – zahraniční úroková sazba; 1

– očekávané tempo inflace v domácí země;

2

- očekávané tempo inflace v zahraničí;

kT – předpokládaný spot kurz v čase T.

4.1

Parita úrokových sazeb (Interest Rate Parity)

Parita úrokových sazeb vede k takové úrovni kurzu, kdy se očekávané výnosy z aktiv denominovaných v různých měnách vyrovnají. Vzorec parity úrokových sazeb stanovuje vztah mezi měnovými kurzy a úrokovými sazbami.

Kdyţ uloţíme obě měny na dobu T a budou úročeny stanovenou úrokovou mírou, potom následně vyměníme při pouţití forwad kurzu, pak máme:

V případě, ţe vzroste domácí úroková míra r1, pak přiliv peněz vyvolá růst kurzu zahraniční měny. Za předpokládu, ţe forwardový trh a úrokové sazby jsou v rovnováze, dá se říct, ţe měny země, která má vysokou sazbu má diskont na měnu země s nízkou sazbou. A naopak měna země s nízkou sazbou dává premii na měnu s vysokou úrokovou sazbou. Příklad 52

Třeba v zemi X úroková sazba je 20%, v zemi Z je 10%. A teď se podíváme, co se stane kdyţ nastane změna úrokových sazeb v nějaké zemi nebo se změní měnový kurz. Očekává se, ţe měnový kurz X vůči Z klesne o 5%. V tomto případě mít depozita v měně X je výhodnější o 5% (20 – (10 + 5)), neţ v měně Z. Proto vzniká přebytek poptávky na depozita v měně X a nedostatečná poptávka po měně Z. To podněcuje obyvatelstvo vyměňovat měnu Z za měnu X a mít depozita v měně X. V opačném případě za předpokládu, ţe úroková sazba na měnu X zůstává beze změny na úrovni 20% a úroková sazba na měnu Z teď je 30%. Kurz měny X vůči Z vzroste o 5%. Tedy 20 – (30 – 5)= -5%, to znamená, ţe depozita v měně Z o 5% výhodnější, neţ v měně X. Je přebytečná poptávka po depozitách v měně Z. Lidé si budou přát zrušit depozita v měně X a mít depozita v měně Z. V případě, kdyţ úrokové sazby zůstanou beze změny a kurz měny X vůči Z zhodnotí o 10%, to znamená 20 – (30 – 10) = 0% čili paritu úrokových sazeb v zemi X a zemi Z. Ve výsledku lidem je to jedno jestli mít depozita v měně X nebo v měně Z.

4.2

Teorie parity kupní síly (Purchasing Power Parity)

Způsob, kterým se stanovují měnové kurzy na měnových trzích, popisuje teorie měnových kurzů. Avšak se nejedná o stoprocentní předpovězení kurzu, protoţe kurz je trţním fenoménem. Tato teorie vychází ze zákona jediné ceny, který říká, ţe na efektivním trhu (dostatečně velký trh a s vysokou mírou konkurence) cena identického zboţí po přepočtení na stejnou měnu má být stejná u všech prodejců čili výrobců. Čili jestli například průměrné ceny v českých korunách v ČR jsou 5krát vyšší, neţ v USA, tedy měnový kurz české koruny vůči americkému dolaru má být 5 CZK/USD. To platí za předpokládu dokonalé konkurence (nejsou mezinárodní obchodní překáţky a nejsou náklady na dopravu). Stejné zboţí se bude prodávat za stejnou cenu na různých trzích. Pokud některé zboţí stojí v USA 1 USD, v ČR to má stát 5 CZK.V případě změny měnového kurzu na 10 CZK/USD, toto zboţí by se mělo prodávat za 10 CZK. Pokud cena se nezmění a zboţí bude pořád stát 5 CZK, bude výhodnější to koupit v ČR a potom prodat v USA, tím dosahneme výnosu. Růst poptávky po zboţí v ČR, zvedne ceny v ČR. Růst nabídky 53

zboţí v USA srazí ceny v USA. V důsledku měnový kurz se vratí na původní úroveň 5 CZK/USD. Ale měnové ceny si neodpovídají a to z toho důvodu, ţe existují různé překáţky mezinárodního obchodu (povinnost platit clo, nemoţnost dovozu zboţí ze zahraničí z důvodu kvót, neschopnost zboţí přepravit atd.). Takţe v reálném světě ekonomické teorie jsou méně efektivní. Absolutní verze Absolutní verze teorie parity kupní síly říká, ţe nominální měnový kurz je vyjadřen jako poměr cenových hladin. Růst domácí cenové hladiny sniţuje kupní sílu této měny a tím pádem to vede ke znehodnocení měnového kurzu této měny.

E = Pdomácí / Pzahraniční , kde P

je cenová hladina,

E

je měnový kurz.

Graf č.9 : Teorie parity kupní síly.

Zdroj: www.fxmag.ru

54

Růst domácí cenové hladiny (zvýšení cen na domacím trhu) vede ke zdraţení domacích výrobků a sluţeb, které uţ jsou méně atraktivní, neţ zahraniční, coţ logicky má za následek růst importu a sniţení exportu, t.j. čistého exportu. Křivka čistého exportu (NX) se posunuje doleva, směrem ke sniţení. Vzhledem k tomu, ţe čistý export v tomto modelu definuje velikost poptávky po domácí měně, tedy se sniţuje i poptávka. Jelikoţ reální úroková sazba (r) a objem čistých zahraničních investic (NFI), zůstává beze změny, tedy i nabídka domácí měny zůstává na stejné úrovni. V důsledku toho dochází ke sniţení reálného měnového kurzu z Er1 na Er2. To se odrazilo i proporcionálním sniţením nominálního měnového kurzu. Tedy shrneme, ţe z dlouhodobého hlediska máme sniţení nominálního měnového kurzu při zvýšení nabídky peněz ze strany státu. Pokud se budeme dívat na krátké časové úseky, dostaneme sloţitější obraz. Nominální úroková míra nereaguje okamţitě na zrychlení nebo zpomalení tempa inflace. Jinými slovy v krátkém čase máme jak sníţení čistého exportu, tak i sníţení reálné úrokové sazby. Sníţení sazby vede ke zvýšení čistých zahraničních investic a k ještě většímu sníţení nominálního měnového kurzu, v porovnání s původní situací. O něco později centrální banka zvyšuje úrokovou sazbu s ohledem na zvýšenou inflaci (proporcionální růst nominální úrokové sazby), a tedy reálná úroková sazba se vrací k původní úrovni. Čisté zahraniční investice se zase sniţují a nominální měnový kurz se o něco málo zvyšuje, ale o dost, aby bylo pokryto předchozí sníţení kurzu. Z toho lze udělat následující závěr: zrychlení tempa inflace v dlouhodobém horizontu musí vést ke snížení nomínálního měnového kurzu domácí měny. Toto sníţení se projevuje postupně, ve dvou krocích. Nejdříve sníţení, více podstatnější, neţ sníţení poměru domácí a zahraniční cenové hladiny. Dále následuje korekce spojená s růstem nominální úrokové sazby. Z tohoto důvodu velké spekulanty tak důkladně pozorují změny tempa inflace a prognozují moţné změny úrokové sazby, s cílem zaujmout správnou dlouhodobou pozici a určit základní směr trendu. Shrnutí absolutní verze teorie parity kupní síly: měnový kurz na základě absolutní teorii parity kupní síly je kurz, který vyrovnává cenu koše stejného zboţí ve dvou zemích.

55

Relativní verze Relativní verze teorie říká, ţe procentní změna měnového kurzu odpovídá rozdílu změn cenových hladin. Hlavní myšlenkou je to, ţe pro větší jistotu musíme porovnávat ne absolutní hodnoty cenové hladiny ve dvou zemích, ale jejich relativní hodnoty čili brát v úvahu změnu v čase.

e = inflace domácí − inflace zahraniční , kde e je relativní změna nominálního měnového kurzu.

Podle teorie parity kupní síly pokles kupní síly peněz (vzestup domácí cenové hladiny) bude doprovázen proporcionální depreciací domácí měny.

Vzorec parity kupní síly říká, ţe se měnové kurzy mění, aby se kompenzoval rozdíl v úrovni inflace ve dvou zemích. V zemí s vysokym tempem růstu inflace měnový kurz zahraniční měny bude růst. V krátkém čase závěry této teorii nejsou vţdy aplikovatelné.

Shrnutí Teorie parity kupní síly je v následující tabulce. Tabulka č.13 - Teorie parity kupní síly:

Zákon jediné ceny Absolutní verze teorie parity kupní síly Relativní verze teorie parity kupní síly

Vztahuje se k

Dodržuje se

ceně jednoho výrobku

pro stejný druh zboţí

celkové cenové hladině

pro koš stejných výrobků

ke změně cenové z dlouhodobého hlediska pro hladiny obchodovatelné zboţí

Zdroj: vlastní

56

Pod paritou kupní síly tedy rozumíme rovnost kupní síly dvou různých měn za předpokládu neměnné cenové hladiny v kaţdé ze zemí. V souladu se zákonem jediné ceny za podmínek dokonalé konkurence stejné zboţí v různých zemích má stejnou cenu. To je základem pro absolutní verzi teorie parity kupní síly, která říká, ţe měnový kurz mezi dvěma měny se rovna poměru úrovni cenových hladin v těchto zemích. Tato teorie je z praktického hlediska není moţná. Relativní teorie parity kupní síly tvrdí, ţe změna měnového kurzu mezi dvěma měnyje úměrná relativní změně cenových hladin v těchto dvou zemích. Tato relativní verze je prakticky pouţitelná pro prognózy měnového kurzu v dlouhodobém období. Pouţítí teorii parity kupní síly je omezeno vzhledem k neexistenci dokonalé konkurenci, k existenci obchodních překáţek a dopravních nákladů.

4.3

Fischerová rovnice Teorie parity úrokových sazeb jako základ stanovení měnového kurzu v budoucnosti

byla by neúplnou, jestli nebrát v úvahu vliv inflace. Ze všeobecné ekonomické teorie je znamo, ţe nominální úroková míra vţdy obsahuje očekávanou míru inflace, z toho důvodu, aby výnosnost banky byla vţdy kladná. Investoři při svém rozhodování v jaké zemi a v jaké měně investovat vţdy zhodnocují tempo očekavaného znehodnocení měny. Investoři se zajímají o reálnou úrokovou sazbu, coţ je nominální sazba minus tempo inflace. Poprvé souvislost mezi úrokovou sazbou a tempem růstu inflace popsal I. Fischer. Fischer ukazal, ţe růst předpovědené úrovni inflace vede k proporcionálnímu růstu úrokových sazeb a naopak, sníţení předpovědené inflace vede ke sníţení úrokových sazeb. Této zákonitosti ve vztahu k jedné země se říká efektem Fischera (the Fischer effect). Avšak za pouţití znalosti o relativní verzi teorie parity kupní síly a o paritě úrokových sazeb, se dá určit zákonitosti změny měnového kurzu na základě relativních změn inflace a úrokových sazeb mezi dvěma zeměmi. Přípomeneme, ţe na jedné straně dle relativní verze teorie parity kupní síly, změna měnového kurzu mezi dvěma měnami je úměrná relativní změně cenové hladiny (inflace) v těchto zemích. Na druhé straně z parity úrokových sazeb vyplývá, ţe změna měnového kurzu se rovná rozdílu úrokových sazeb mezi těmito zeměmi. Nominální úrokové sazby se mohou lišit pro různé měny, ale dle Fischerové rovnice, jen v důsledku odlišných inflačních očekávaní.

57

Inflační diferenciály mají podporovat očekávané změny spotových kurzů.

Máme (1)

(2)

kde r je roční úroková míra reálného důchodu. Kdyţ od (1) odečteme (2) dostaneme

(3)

Ze vzorce (2) můţeme odvodit

a kdyţ to dosadíme do (3) dostaneme

neboli

Shrnutí: v dlouhodobém období změna měnového kurzu se rovná rozdílu mezi úrokovými sazbami dvou zemí a předpovědenému rozdílu v inflaci.

58

4.4

Teorie očekávaní

Tady máme vzájemný vztah mezi změnou spotového kurzu a forwardným diskontem. V případě kdyţ účastníky devizového trhu neberou v úvahu riziko, tedy forwardový kurz bude záviset jen na prognozovaném spotovém kurzu.

Z důvodu toho, ţe v realitě obchodníky s cizí měnou berou v úvahu riziko, forwardový kurz můţe být nad nebo pod prognozovaným spotovém kurzem.

Nejjednodušší teorií, která se zaobírá úrokovými sazbami, je čistá teorie očekávání. Tato teorie předpokládá, ţe časová struktura závisí pouze na krátkodobých segmentech, které determinují cenu a úrokové sazby dlouhodobých dluhopisů. Předpokládá taky i to, ţe výnosy z dlouhodobějších nástrojů (například dluhopisy s dobou splatnosti 5 nebo i 30 let) přesně odpovídají očekávaným budoucím sazbám, a ţe jsou v podstatě tvořeny výnosy smluv s krátkodobými dobami splatnosti. Jinými slovy, nákup jednoho desetiletého dluhopisu přináší stejný výnos jako nákup dvou pětiletých. Čistá teorie očekávání je podobná trţním hypotézám, které předpokládajéí perfektní trţní podmínky. Tato teorie předpokládá, ţe budoucí úrokové sazby u dluhopisů s delší dobou splatnosti jsou závislé jenom na sazbách z předchozích období. Čili pro výpočet výnosu z pětiletého dluhopisu, stači spočítat průměr pěti jednoročních výnosů. Ţádné další proměnné se neberou v úvahu.

4.5

Mezinárodní Fischerová rovnice (International Fisher effect) Mezinárodní Fischerová rovnice je rovnice, která definuje poměr mezi změnou

bankovní úrokovou mírou a změnou spot kurzu deviz. Dle této rovnice rozdíl v úrokových sazbách mezi dvěma zeměmi můţe slouţit predikci budoucí změny úrokové sazby.

kde: 59

k0 – spot kurz zahraniční měny v současné době S0(1)=k0S0(2), kde S0(1) – objem národní měny, S0(2) – objem zahraniční měny; kT – forward kurz v současné době; r1 – úroková sazba domácí země; r2 – zahraniční úroková sazba.

Závěrem je, ţe tato rovnice mluví o vzájemných souvislostech mezi rozdílem v úrokových sazbách a očekavanými změnami spotového kurzu.

60

Shrnutí a závěry

V současné době jsou v České republice zatím malé inflační tlaky, inflace taţená poptávkou je mírná. Takţe zatím to nemá odraz v růstu úrokových sazeb. Podle ČNB v současné době nejsou důvody pro zvyšení úrokových sazeb. V posledních letech dlouhodobý výhled pro českou korunu byl pozitivní. Nasvědčovaly tomu přebytková obchodní bilance, příliv portfoliových investic, velký prostor pro konvergenci cenových hladin prostřednictvím měnového kurzu, přiznivý úrokový diferenciál. Jednoznačným motorem růstu evropské měny v lednu roku 2011 bylo očekávaní rychlejšího růstu sazeb v eurozóně a rozšiřování úrokového diferenciálu. Euro v lednu dokázalo posílit vůči dolaru o 2,45 % aţ na cenu 1,3698 EUR/USD, zatímco k libře zpevnilo o 0,2 % k ceně 0,8543 EUR/GBP. O tom, zda si evropská měna, a částečně i libra, bude schopna své pozice udrţet dlouhodobě, jsou značné pochybnosti, přestoţe je moţné, ţe by další zrychlování tempa růstu CPI (Index spotřebitelských cen) v eurozóně mohlo krátkodobě EUR a GBP pomáhat. Ani jedna z ekonomik však není připravena na výraznější zvyšování úrokových sazeb, které by se dříve či později mohlo projevit utlumením jiţ tak velmi křehkého růstu, případně eskalací stále velmi nebezpečné dluhové krize v eurozóně. V případě kdyby se Evropská centrální banka a Bank of England rozhodly tolerovat raději vyšší míru růstu cenové hladiny, jednalo by se o negativní zprávu pro obě evropské měny, protoţe by vedla ke zúţení úrokového diferenciálu. Vzhledem k převládajícímu všeobecnému optimismu na peněţních trzích, který má na svědomí zejména pokračující monetární expanze americké centrální banky (FED), v kratším horizontu by mohl být prostor k tomu, aby rizikovější měny dále překonávaly tradiční bezpečné přístavy, jakými jsou USD, JPY a CHF. Nejvýznamnější cestou, kterou se promítají změny úrokových sazeb v ekonomice: je cesta přes úrokové sazby komerčních bank pro klienty a cesta přes měnový kurz. Těmito cestami se měnověpolitické záměry ČNB šíří postupně dále přes další a další trhy a transakce do celé ekonomiky.

61

Úrokové sazby centrální banky ovlivňují úrokové sazby komečních bank, za které si půjčují klienty a ukládají peníze. Tyto sazby ve své řadě působí na rozhodování ohledně spotřeby, investic a spoření. Je ovlivněna poptávka po penězích. Na změny úrokových sazeb ČNB obvykle reaguje taky i měnový kurz, zejména pokud jsou tyto změny větší a jsou vnímány jako dlouhodobé. Devizový kurz pak významně ovlivňuje úroveň cen dováţeného zboţí, a tedy inflaci; s větším zpoţděním také vývoz a dovoz, celkovou poptávku a opět inflaci. Co se týče vztahu úrokových sazeb a měnového kurzu, lze udělat všeobecný záver, ţe zvýšení úrokových sazeb posiluje domácí měnu. V případě sniţování úrokových sazeb, klesá hodnota domácí měny. Ale platí i to, ţe pokud centrální banka zvýší úrokové sazby, měnový kurz domácí měny posílí tehdy, pokud subjekty na finančním trhu toto zvýšení neočekávaly. Pokud se zvýšení úrokových sazeb očekávalo, kurz se předpokládané změně můţe přizpůsobit ještě před oficiálním zvýšením. Inflaci měříme pomocí indikátorů CPI, PMI, PPI, HDP. Inflace představuje růst cen v ekonomice. Stabilní inflace ve výši 2 – 3% je indikátorem zdravé ekonomiky. Vysoká inflace pak má na ekonomiku negativní dopad. Ve své diplomové práci jsem zkusil rozebrat základní vzájemné vztahy mezi úrokovými sazbami, inflací a měnovými kurzy. Uvedl jsem nejenom poznátky z teorie, ale i poznátky z reality ekonomického vývoje především v České republice a taky i jiných evropských států. Je bezesporný vzájemný vztah mezi veličinami. Tyto ekonomické veličiny souvisejí mezi sebou a centrální banky při svém rozhodování mají jich brát v úvahu. Centrální banky by měly snaţit udrţovat inflace v jistém stabilním rozmezí. V poslední době dokonce se šiří názor, ţe jakákoliv inflace je škodlivá i kdyţ se řikalo, ţe mírná inflace je dobrá pro zdravou ekonomiku. Lze proto pozorovat trend centrálních bank k dosaţení skoro nulové infaci, avšak není to tak jednoduché a zatím se to moc nevede. Centrální banky si prohlíţejí prostředky k ovládnutí inflace rozdílně. Například, někteří následují souměrný inflační cíl, zatímco jiní jen ovládají inflaci kdyţ to dostane se příliš vysoko. Evropská centrální banka dostala se pod nějakou kritiku pro následování druhého zvyku, obzvláště v obličeji vysoké nezaměstnanosti. Inflaci lze potlačit zvýšením úrokových sazeb.

62

V praxi let 2001 – 2007 se prokázala platnost pravidla: pokud nastane finanční krize a centrální banka bude řešit dilema, zda dát přednost boji proti inflaci nebo boji proti krizi, inflace bude vţdy aţ druhou prioritou. Vyšší úrokové míry přitáhují mezinárodní kapitál a zvýšuje se tak poptávka po měně s vyššími úrokovými sazbami. Vyšší poptávka po této měně zvýšuje cenu měny čili devizového kurzu. Závěry mé diplomové práce jsou: Základní úrokové sazby představují jeden z nástrojů regulace míry inflace v ekonomice a kontroly běţné ekonomické situace v zemi. Pomocí změn úrokových sazeb centrální banky ovlivňují míru inflace. Zvýšení úrokových sazeb vede ke sníţení inflace. Inflace sniţuje reálnou úrokovou sazbu. Změny úrokových sazeb a změny měnového kurzu jsou v přímé závislosti: rostouli úrokové sazby, roste i měnový kurz. Kdyţ mluvíme o úrokových sazbách, musíme brát v úvahu reálné úrokové sazby, které jsou rozdílem mezi nominální úrokovou sazbou a mírou inflace. Ve stanovení měnového kurzu podstatnou roli hraje úrokový diferenciál čili rozdíl v úrokových sazbách dvou zemí. Zvýšení úrokové sazby v jedné zemi vyvolává posun výnosnosti ve prospěch investic v měně této zemi, coţ způsobuje růst poptávky po této měně a tím pádem i růst měnového kurzu. Úroveň inflace a změny menového kurzu jsou v nepřímé závislosti: roste-li inflace, klesá měnový kurz. Graf č.10 : Vzájemné závislosti. ÚROKOVÉ SAZBY

nepřímá závislost

přímá závislost

MĚNOVÝ KURZ

INFLACE nepřímá závislost

63

Zdroj: vlastní

Úplně na závěr popis současné situace v České republice. Centrální banka má za úkol naladit růst cen tak, aby nebrzdil ekonomický růst a zároveň aby se hospodářství nepřehřívalo. Snaží se směrovat inflaci v příštím roce na dvě a půl procenta – tím, že rozhoduje o úrokových sazbách. Čím vyšší úroky, tím více se brzdí růst cen. Klíčová úroková sazba ČNB je nyní na historickém minimu 0,75 procentního bodu. Vývoj nicméně naznačuje, že obava z inflace a názor pro zvýšení sazeb by mohly v příštích měsících pohnout sazbami nahoru. "V tuto chvíli je vidět známky, že ty inflační tlaky začínají působit jedním směrem, na druhou stranu koruna začíná silně posilovat," uvedl minulý týden guvernér ČNB Miroslav Singer. Sazby v bankách jsou aktuálně tak nízko, že se nevyplatí spořit – výnos požere inflace, která přesahuje dvě procenta. ČNB podle Bendy vnímá inflační rizika a bude postupně vracet úrokové sazby do normálu – tedy směrem nahoru – a utahovat tak měnovou politiku. Zdroj: http://ekonomika.idnes.cz/rekordne-silna-koruna-je-jen-vykyv-s-dlouhodobym-posilovanim-se-ale-pocita-1u5/ekonomika.aspx?c=A110205_075823_ekonomika_mad

Prognóza pro českou ekonomiku na druhou polovinu roku 2011 podle guvernéra ČNB Singera: růst ekonomiky v roce 2011 podle Singera zpomalí kvůli rozpočtovým úsporám, odeznění investic do zásob a zpomalení růstu zahraničních ekonomik, nová prognóza počítá podle guvernéra nejprve se stabilitou trţních úrokových sazeb v nejbliţším období, následně by měly sazby od čtvrtého čtvrtletí roku 2011 postupně růst, kurz české koruny centrální banka v nové prognóze očekává proti odhadům z února 2011 mírně silnější. V 2011 průměrný kurz koruny ČNB odhaduje na 24,10 Kč/EUR a příští rok posílení měny na 23,40 Kč/EUR, celková inflace se podle ČNB v první polovině roku 2011 pohybuje kolem dvouprocentního inflačního cíle a na této úrovni se bude nacházet i nadále. "Inflační tlaky z domácí ekonomiky nejsou patrné. Stále trvá to naše očekávání, ţe ta budoucnost bude vypadat

64

velmi podobně jako nedávná minulost," uvedl Singer. Ve druhém čtvrtletí roku 2012 by měla být inflace na 2,2 procenta, ve třetím čtvrtletí roku 2012 by měla klesnout na 2,1 procenta.

65

Litеratura 1. Bankоvnictví -Kоlеktiv autоrů, 5. přеpracоvané vyd. 2005 ISBN – 80-7265-099-8

2. Peněţni ekonomie a bankovnictví -Revenda, Mandel, Kodera, Musílek, Dvořák, Brada, 1. vyd. 2002 ISBN – 80-85943-06-9

3. Makroekonomie -Tomáš Pavelka, 2. vyd. 2007 ISBN – 978-80-86730-21-9

4. Makroekonomie II první část -Miloš Mach, 1. vyd. 1995 ISBN – 80-7079-462-3

ř. Makroekonomie II druhá část -Miloš Mach, 1. vyd. 1995 ISBN – 80-7079-498-4

66

Sеznam wеbоvých stránеk www.cnb.cz www.financе.cz www.pеnizе.cz www.financе.idnеs.cz www.kurzy.cz www.hypоindеx.cz www.tydеn.cz www.zpravоdajstvi.lеgis.cz http://www.businеssinfо.cz http://ru.wikipedia.org/ http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/mira_inflace

67

Sеznam tabulеk Tabulka č.1 – Základní úrokové sazby. Tabulka č.2 – Úrokové sazby finančních trhů. Tabulka č.3 – Inflace v ČR. Tabulka č.4 – Inflace v ČR. Tabulka č.5 – Inflace v ČR. Tabulka č.6 – Inflace v ČR. Tabulka č.7 – Inflace v ČR. Tabulka č.8 – Inflační cíle ČNB stanovené v čisté inflaci. Tabulka č.9 – Cílové pásmo stanovené v celkové inflaci v období leden 2002 - prosinec 2005. Tabulka č.10 – Sloţení ECU, stav k 13.března 1979. Tabulka č.11 – Kurz česke koruny. Tabulka č.12 - Souvislosti mezi úrokovými sazbami, inflaci a měnovým kurzem mezi dvěma státy. Tabulka č.13 - Teorie parity kupní síly.

68

Sеznam grafů Graf č.1 : Úroková míra. Graf č.2 : Teorie zápůjčních fondu. Graf č.3 : Teorie preference likvidity. Graf č.4 : Krátkodobá Phillipsova křivka. Graf č.5 : Dlouhodobá Phillipsova křivka. Graf č.6 : Inflační cíle ČNB. Graf č.7 : Vývoj inflace v ČR (meziroční růst spotřebitelských cen). Graf č.8 : Měnový kurz. Graf č.9 : Teorie parity kupní síly. Graf č.10 : Vzájemné závislosti.

69