2/72
Únor: Napa JI
Shi h
pánku-
koulujeme se stotviW stíéhuliky. jeme,
Gertrud*
GG
PRO JANIČKU NAD KRMÍTKEM Co ti dnes budu vypravovat, Janičko, to se stalo dávno. Tak dávno, že jsi ještě ani na světě nebyla. Ba ani maminka s tatínkem, ani elektriky, ani autíčka, nic z toho, co znáš a bez čeho si svět ani představit nedovedeš; ani města nebyla a tady, co my bydlíme, byl močál jako tady všude kolem dokola, a mlhy z něho vylézaly jako z toho kanálu, přes který chodíme v neděli, když jdeme do kostela; jen ty žluté mraky se tak táhly jako dnes. A ptáci byli a jistě i jiná zvířata, ale hlavně ptáků tu bylo všude až divno; to tím, že tu bylo plno mokřisek a palouků a křovin a zakrslých močálových lesíků a lidí málo; proto se tu ptactvu dařilo tak dobře. Nic se nekoukej a mlč, já vím, co chceš říci; ptactva je tu pořád ještě habaděj, ale to není nic proti tomu, co tu bývalo; bodejť, že jsem to jen slyšel vykládat, já
to také neviděl, já jsem tehdy také ještě nebyl na světě. Však to bylo tak dávno, že ptáci tehdy ještě ani nelétali na zimu pryč a nevraceli se zase na jaře sem, ale zůstávali tu, jak byl rok dlouhý. Lidí tu tedy bylo málo, ale nějací tu přece jen byli; ba celá vesnice jich tu byla na takovém ostrůvku mezi močály. Jenže tehdy taková vesnice to nebylo jako teď. Domky nebyly, jen chatrče z bláta a roští, byly postaveny do kruhu a uprostřed nebyl ani kostel ani škola, ba ani hospoda, jen takový kolík tam stál, aby věděli, kde je prostředek. A v té vesnici žila holčička, no kolik jí mohlo být, asi tolik jako tobě, je těžko to říci, ona to sama pořádně nevěděla, víš přece, že tam školu neměli; ale jinak byla holčička hodná a chytrá. Ze byla hodná, uvidíš hned z toho, že měla ráda
ptáky. Hrávala si za vesnicí na takovém ostrůvku, musila se tam přebrodit, voda jí při tom sahala až nad kolínka. Jednou byla zima dlouhá a pořád ležel sníh a země pod ním byla tvrdá a ptáci už jen zoufale poskakovali, už žádný z nich ani nepípl, leda že vypískl hlady, a peří ti na nich jen viselo, tak byli hubení. A když ona tam přišla, nasedali na holé větvice nad ní a okolo ní, jako by jim bylo veseleji nebo snad tepleji, když byli blíže; holčičce jich bylo líto, vrtalo jí to chvíli hlavičkou, pak se jednoho rána rozhodla, vzala z domova do klína drobtů a kousky jedlých věcí, však ono toho v té vesnici koncem dlouhé zimy také načerty nebylo, a upalovala s tím na to své místo na ostrůvku. Pohodila to tam na zem a jen tak učinila, z houští zafrčela křídla a hop! celé to místo bylo najednou jako jeden živý koberec, ptáci všech barev se tam natřásali, točili a hemžili a ocásky zdvihali k nebi, jak ty drobečky z toho sněhu vyklovávali. A ta si tam při nich sedla na bobeček a dívala se a poslouchala a moc se jí to líbilo. Od toho dne si začala všímat, jak ti ptáčkové žijí a co zobou, ten jeden zrnka travin a druhý bobulky, všechno si to pamatovala a když přišel čas, trhala všechny ty věci na stéblech trávy a na haluzích křovin a i na stromy za tím lezla; zkusila to házet ptákům, ale bylo teplo a oni měli všichni jídla dost; bylo jí to nejprve trochu líto, že se k ní ptáci neslétají, jen jim na zem pohodí. A protože to byla chytrá holčička, opřela si zase bradu do dlaní a dumala, až na to přišla, že to bylo
2
proto, že tehdy měli jídla málo a že tedy, až zase bude zima a zobání poskrovnu Nesměj se, Jano, toťseví, že ty to víš, vás tomu ve škole učí, doma se ti to povídá, ale ta holčička ani nevěděla, co to škola je. Když ta holčička tedy na to přišla, proč to bylo, upletla si ze sítí takové jako kabely, hodně to sítí utahovala, aby bylo tkanivo husté a nic z toho nepropadlo, a do těch kabel potom dávala zrní a to všechno, co nasbírala, bobulky hlohu a jeřabiny a kuličky černého bezu a šípky planých růží a trnky a všechno, nač přišla a co viděla, že ptáci jedí. Když byla jedna kabela plná, schovala ji pod ten nejhustší keř, vedle ní potom druhou a třetí, ta ti jich za nějaký čásek měla, však ona neměla nic na práci než běhat po těch mokřinách a sbírat. Schráněla to tedy pod to křoví, i takovou rohož si na to upletla, ona se v tom pletení vůbec vyznala, jak vidíš, pěknou, hustou rohož, aby na to nepršelo; celé léto dělala zásoby; a potom, když napadl sníh a celá země jím byla přikryta, došla si na ostrůvek do té skrýše, hrábla rukou do té první kabely a vyhodila přehršli těch dobrot do sněhu. Ptáci tu byli hned, však na to asi někde ze křoví pokukovali a čekali. T o bylo výskotu, to bylo hemžení, až sníh vyletoval; ale holčička viděla, že mnoho zrníček bylo zašlapáno do sněhu a tak přišlo v niveč, protože je ptáčkové neviděli. Sedla si tedy zase na patičky a bradu opřela do rukou; a než ji začalo zábst, už to měla. Vyskočila, začala lámat větve okolo sebe a proplétat je a než slunce zapadlo, urobila z těch prutů a větvic takový jako přístřešek, skoro jako chatrčku, ale do půli otevřenou a ten otvor byl v tu stranu, kde bývá v poledni slunce, a stěna v tu, odkud přicházejí studené větry a vánice. A vidíš, Janičko, to bylo první krmítko. Tak tam ta holčička chodila celou zimu a ptáci už na ni čekávali a i naproti jí létali až ke vsi a vyprovázeli ji k tomu ostrůvku s krmítkem a celou cestu jí něco pěkného prozpěvovali. A bylo jich čím dál tím víc i toho halasu ptačího rozumí se přibývalo tak celou zimu a těch kabel ubývalo kvapem a už tam byla jen ta poslední a už i ta byla načatá -
1. ledna 1972 navštívil sv. Otec Pavel VI.»Chlapeckou republiku« na římské periferii. Při mši svaté promluvil k přítomným na téma: » Chceš-li mír, usiluj o spravedlnost«. Mezi jiným papež řekl: » V podstatě si jsou všichni lidé rovni. Každý člověk má svou důstojnost, ať je velký nebo malý, chudý nebo bohatý, bílý nebo černý. Každý člověk má jisté povinnosti a jistá práva, a právě proto se s ním má jednat jako s osobou. My křesťané nadto říkáme, že každý člověk je můj bratr. Jako s bratrem s ním máme jednat, máme ho milovat. A můžeme dodat, čím je někdo nižší, chudší, čím víc trpí, čím méně obrany má, a také čím více poklesl, tím více zasluhuje, abychom mu pomohli, jej pozvedli, jej ošetřili, měli jej v úctě. «
(Na fotografii:
President republiky vítá sv. O t c e v zasedacím sále.)
L e t n í t á b o r v Casies v Itálii, k t e r ý j s m e o z n á m i l i v p r o s i n c o v é m R a d a r u , n e n í j e d i n ý , k t e r ý se v á m l e t o s n a b í z í . Již p o c e l o u ř a d u let p r o b í h á v N o r s k u L E T N Í Š K O L A p r o d ě t i čsl. u p r c h l í k ů . Škola t r v á o d 20. č e r v e n c e d o 17. s r p n a 1972. Z a v ý p o m o c i salesiánských vychovatelů tu děti n a j d o u příležitost k p r o h l o u b e n í svých znalostí vlastivědy a z á r o v e ň k p r á z d n i n o v é m u o s v ě ž e n í . P ř i j í m a j í se d ě t i v e v ě k u 10-13 let, mluvící česky a slovensky. Přihlášky posílejte na: N o r s k T s j e k k o s l o v a k i s k H j e l p e f o r e n i n g , H ô l a n d s g t . 1, O S L O 6, N o r g e , d o 15. d u b n a 1972.
A tu se holčička vyšplhala na ten nejvyšší strom, který tam rostl, aby se podívala, jestli neuvidí, kde to jaro tak dlouho zůstává. A v tu stranu, kde stávalo slunce za poledne, se jí zdálo, že země není už bílá, ale černá a docela daleko, až docela vzadu na té rovině rovinaté jako by byl zelený proužek. Možná, že se jí to zdálo, jak si oči namáhala, myslela si, ale viděla ho dva tři dny za sebou, a blížil se, a najednou byl sníh přes noc pryč a tráva prohlédla i tady a hned se zazelenala a v té poslední kabele zbylo hodit ještě tak na dvakrát.
Toho roku zůstali ptáci okolo ostrůvku s krmítkem i na jaře i přes léto. A hnízd bylo všude plno a všechno to zpívalo, výskalo, kvákalo, kvokalo a kej halo, jen se tam ukázala. Pobíhala tedy holčička i toho roku v těch nedozírných močálech, brodila se mezi ostrovy, pročesávala traviny a prolézala houštinami, pořád s kabelou ze sítí a když byla jedna plná, honem si upletla jinou. (.Pokračování)
B. SVATOŠ
3
UBREPTANÝ KRÁL Byl jednou jeden král, ten mnoho řečí měl a toho krále nikdo mlčet neviděl. On při snídani řečnil jak Cicero sám a při obědě říkal: Co mám povědět dál? I večer si nedal pokoj, jen stále po svém mlel a s plnou pusou huhňal: Ještě bych připomněl... Ten král dvě dcery měl a měl je tuze rád, leč pro své řeči zapomněl, že se též chtějí vdát. Ta starší, Helenka, přišla na dobrý nápad: napodobit tatínka od rána po slunce západ. Té rďadší sestře, Jelence, se to zamlouvalo a poradila Helence, by začly příští ráno. Spolu se také dohodly, co by tak za řeč stálo, večer se dočkat nemohly ten den jedly moc málo. Jak ráno slunce vzcházelo, začaly princezny řečnit. Králi to dosti divné bylo, slyšet jen princezen hlas znít.
Přesto svou pusu nezastavil, povídal zase celý den; svou řečí všem se protivil, však horší byl jazyk princezen. To bylo že i král kdo nesl Pan král
na zámku divu, jednou oněměl: na tom vinu? se pravdu dověděl.
Když mu pak dcerušky řekly, že by se chtěly vdát, dal pan král bez meškání bohaté prince svolat. Ted si už pan král dává na řečnění pozor a šťastně vdané princezny dál nad ním mají dozor! Evžena
a Radka
NESTŘÍLEJTE LEDNÍ
Jonášovy
MEDVĚDY!
Podle přibližných odhadů žije dnes na zeměkouli asi 12.000 ledních medvědů. Kůže jednoho medvěda se platí přes 1.000 dolarů. T o u h a po zisku vede k tomu, že se každý rok zabije přes 1.200 medvědů. Jestli příslušné úřady zavčas nezakročí, zmizí za patnáct let i lední medvědi s povrchu zemského. Na obrázku: Známka ze série vydané ve Spojených státech.
4
PO SVYCARSKU SEM A TAM Byla to hezká fujavice, když jsme se přibližovali k tunelu sv. Gotarda. U ž jsem se těšil, jak se budu brodit závějemi sněhu. Jaké bylo mé překvapení, když na druhé straně tunelu se na mne usmálo sluníčko. Sněhu stále ubývalo. V Curychu nebylo po něm ani památky. Snad na to mělo vliv i to hřejivé, teplé přátelství našich krajanů, s nímž Mons. Škarvadu a mne ve Švýcarsku vítali. Jen pro skupinku dětí v Gommiswaldu to bylo nepříznivé. Přijely sem, aby si zalyžovaly a sněhu nebylo. Dnes sedím u pracovního stolku v Římě a vzpomínám. Slyším hlučný smích »trojky« z Gommiswaldu. Obdivuji výkresy čtyřapůlleté umělkyně Lidušky. Však už si na ně dělá redaktor Radaru zálusk. (Jistě i v doplňovací škole v Curychu budou mladé literární a výtvarnické talenty, jimž Radar nabízí své stránky.)
Milé překvapení mne čekalo ve Frýburku, kde se účastnilo mše svaté i besedy s krajany hodně dětí. Jeden z chlapců přisluhoval při mši svaté. Daroval jsem mu na památku římskou televizi. Slyšel jsem, jaký mají děti zájem o letní rekreaci. Jsou však i některé výjimky. Kdybych prozradil, že v blízkosti letního tábora v Itálii, v Kortině d'Ampezzo, je stadion, kde se bruslí i v srpnu, což, Barborko, nedala by sis říct? V Lucernu jsme se dověděli, že prý tam byl sv. Mikuláš, který znal dobré vlastnosti i chyby dětí. Např. jak ten hošík, který šel krmit labutě, neposlechl svého ta-
tínka a spadl do vody. Inu, svatý Mikuláš! V Bazileji napadli kriticky Radar. Byla to však kritika dobře míněná, neboť onen mladík slíbil, že přispěje k obohacení jeho obsahu. Těším se tedy na první příspěvky. Měl jsem radost, když jsem slyšel, že naše mládež dělá českému národu čest. Jsou první ve třídě, pěstují hudbu a sport. Sám jsem viděl, jak jedna holčička téměř složila v judo na lopatky těžkou váhu. Mohu doufat, že i ostatní, s nimiž jsem se tentokrát nesetkal, se stejně tuží ? Jsem přesvědčen, že ano!
P. Vojtěch NORIMBERK
Milý Radare! I nám všem zde v okolí Norimberka se Radar líbí a s velkým zájmem ho čteme. Rádi proto přispějeme svým dopisem. N a druhou neděli adventní nás zde navštívil otec opat Anastáz Opasek a koncelebroval zde mezinárodní mši svatou spolu s naším duchovn í m otcem p. p. (čte se: panem páterem poznámka redakce) Kučerou, s jedním americkým, italským a německým páterem. Otec opat se nám věnoval pak ještě celé odpoledne. Místo mikulášské nadílky jsme jeli s p. p. Kučerou na tradiční vánoční trh v Norimberku. Buřty a norimberský perník nám moc chutnaly. N a půlnoční mši svaté v Norimberku na hradě zpíval náš český sbor. Sešlo se nás kolem 300 krajanů a tak píseň »Narodil se Kristus Pán ... « zazněla opravdu mohutně. N a další čísla Radaru se velmi těší čtenářky Věra a Dulina
ZUe ie> n&wu ZIMNÍ SETKÁNÍ MLÁDEŽE Pfalzen 26. 12. 71 - 2. 1. 1972 Ozývám se z jižních Tyrol, abych vám podal zprávu o letošním zimním setkání mládeže ve Pfalzen. Ú t u l n ý pension » E D I T « se naplnil na týden českými chlapci a děvčaty z Rakouska, Německa a Itálie. D r u h o u úřední řečí byla němčina: wie geht es dir ? - » Jsou to zde velmi zajímavé dny. Nikdy bych si nemyslel, že je možné pochopit něco z toho zmatku, který je ve m n ě : a to všechno díky druhým, kteří jsou zde. Líbí se mi, jak si pomáháme a snažíme se být upřímní sami k sobě a k druhým. « První 3 dny jsme věnovali duchovní obnově. Denní program byl nabitý: 3 přednášky, mše svatá s promluvou a » zdravotní« vycházka nebo bruslení na zimním stadionu v Brunico. Z římského Nepomucena přijel za námi otec T o m á š Špidlík, aby promluvil o našich problémech. Jeho velmi srozumitelné a zajímavé přednášky nám dokázaly objasnit mnohé podrobnosti o poměru k Bohu a k lidem, o životě zde na zemi a o životě po smrti, o setkání s Kristem ve svátosti a o zázraku lásky mezi lidmi ... Všem se zamlouval jeho jasný způsob vyjadřování, často zpestřený vhodným vtipem. Otec T o m á š byl s námi také při všech hrách (i na bruslích) a tak jsme si s ním mohli pohovořit i o našich osobních problémech.
Poslední den ve starém roce jsme vstávali moc brzy, abychom zvládli bohatý program. V 8 hod. jsme už seděli v autobusu, který nás vezl k jezeru Braies. Dvě místa byla prázdná, škoda! Petr a Pavla si přivezli bacily (snad z Vídně) a tak museli s nimi zápasit na posteli, s teploměrem pod paždím. První zastávka byla v San Vito u velmi pohostinného P. Tvrdka, kde jsme si pochutnali na vánočním pečivu a silném čaji. N a zamrzlé hladině jezera, pokryté čerstvým » prašanem «, jsme pak zkoulovali p. Nesvadbu a strefovali se do P. Blažeje. T e n si prý tec! přeje k svátku (3. února) nový klobouk!?! Pokračovali jsme do městečka Monguelfo. T a m jsme zkoušeli • bruslit na bramborovém poli, které v zimě slouží za kluziště. Nejdříve jsme tam byli sami, ale pak se to tam jen hemžilo při hudbě z rozvrzaného gramofonu. Neradi jsme se loučili s měkkým ledem a nelahodnou muzikou, ale čekalo nás San Martino a pak p. Marchesini ve » světoznámém « Casies. V San
6
Martino jsme si prohlédli zvenku dům, který bude hostit letos o prázdninách účastníky letního tábora. Také tam jsme vyzkoušeli, jak lítají sněhové koule vzduchem ... A ještě rychle na vdolky a teplý čaj s rumem u našich přátel v Casies. Zase loučení a návrat do pensionu » E D I T « ve Pfalzen. Vrátili jsme se za tmy spokojeni a unaveni, ale spát se jít nemohlo: čas, který odměřují hodinové ručičky ubíhá nezadržitelně a od roku 1972 nás dělily již jen 4 hodiny. Také Pavla a Petr s kytarou opustili » ošetřovnu« a přišli si zazpívat s námi. Otec T o m á š se postaral o zpestření programu různými kouzly, vtipy, písničkami a už jsme pozdvihovali číše, abychom přivítali nový rok. O hodinu později jsme měli společnou mši svatou, při které jsme prosili, aby láska Kristova nás provázela ve všech šťastných i méně šťastných chvílích roku 1972. Po návratu z kostela se nám už ani nechtělo jít spát. Vyhověli jsme však přání paní domácí, aby nastal klid v domě. A spalo se nám všem dobře! Jen se zeptejte Jarmila, jak se mu vstávalo za zpěvu tyrolských koledníčkú, které ráno Marie pozvala a postavila do řady před jeho pokoj! Ostatní volné chvíle byly vyplněny turnajovými zápasy ve stolní kopané na čas. Hráli jsme také dámu, šachy, kanastu a pro mnohé novou hru » piškvorky «, dovezenou z Německa. Sněhu bylo málo, místy vůbec žádný. Vynahradili jsme si to na kluzišti v Brunico. Jana ani nevěděla, zda ji bolí více záda po pádech na ledě, nebo po slavnostním » hoblu «, kterého jsme jí věnovali k narozeninám. Po dva večery jsme shlédli pásmo dia-snímků z letního tábora ve Fulpmesu, ukázky z cesty do Španělska a italské diasky s náboženským tématem. U promítačky se vystřídali: Petr, Jarmil, Jenda a já. Přišel poslední večer - večer loučení. Petr a Pepík doprovázeli na kytaře, P. Blažej tloukl do skleniček (a jednu rozbil?), Ladka zpívala na plné kolo a Pavla si léčila hlasivky s »Milch mit Kognak«. Při tak dobré náladě se opět nikomu nechtělo jít spát. Ještě před spaním poslední procházka pod hvězdnatou oblohou ve Pfalzen a zítra ráno nashledanou - Auf Wiedersehen Arrivederci! GIOVANNJ
H.
zi oj, oj, co se děje vdává se moje přítelkyně má jediná stoupenkyně má dnes veselku bez ohlášek a řečí se bíle oděla moje krajina
kozáčka, kvapík, čardáš křepčí v divém chumlu i mne by chtěli k reji vylákat až na okno mi přišli zaťukat mne byste usmýkali mne nechte za dveřmi já přijdu na návštěvu až svatební výstroj uklidíte až si domácnost zařídíte snítkami zelenými okrášlíte já přijdu na jaře!
oj, oj, co se děje? havran se žení vrány svědkové závoj vichrem věje slzy ledové rampouchy vyplakala moje krajina
SAPPORO - XI.
A
GERTRUDA
ZIMNÍ OLYMPIJSKÉ HRY
- 3.-13.
ÚNORA
GOEPFERTOVÁ
1972
Při příležitosti XI. zimních olympijských her v Sapporo vydalo Japonsko pamětní stojenovou minci. Na líci (vpravo) jsou kolem pochodně, symbolizující zahájení her, nápisy: NIPPONKOKU(Japonsko) a SAPPORO. Dole je uvedena hodnota: HYAKUEN (sto jenů). Na rubu je pod nápisem 1972 SAPPORO uvedena v číslicích hodnota mince, olympijské kruhy a po stranách stylizované sněhové vločky. Dolní nápis SHOVA 47. ( = 47. rok zářícího míru) značí rok vlády císaře Hiro Hita. SAPPORO - je hlavním městem japonského ostrova Hokkaidó, který tak trochu připomíná Švýcarsko. Roku 1886 mělo město Sapporo pouze 14.000 obyvatel, dnes jich čítá přes milión a je osmým městem Japonska.
CAO, Je na čase, abych se opět ozval několika řádky. Měl bych toho na srdci hodně, ale místa je mdlo... Především ještě jednou tisíce díků všem, kteří mi napsali během svátků. Všem jsem odpověděl, trochu pozdě, ale poctivě. Jmenovitě děkuji Beatě Pišekově za finanční pomoc Radaru, první toho druhu! Paní Johnové a paní Ilbergové za sladkou vzpomínku v troubě pečenou. Haničce z Bielu a paní Gregorové z Ho-
DĚTI!
yangeru se omlouvám, že se mi nepodařilo vtěsnat výňatky z jejich dopisů do tohoto čísla. Přihlášky na tábor v Casies se množí, pospěšte si, abyste nepřišly pozdě. A nepřehlédněte nabídku z Norska v tomto čísle. Paní Kvapilová se už těší... V rámci Radaru je možná i vzájemná výměna, pokud by někdo dal přednost jednomu či druhému místu. To se však musí vyjednat včas, ne až za pět minut dvanáct!
Pokud nemáte doma zásobu, opatřte si nový blok papíru a dobrou propisovačku: v příštím čísle vyhlásíme krátkodobou literární soutěž na jeden z nejzajímavějších námětů! A nečekejte s odesláním odpovědí na soutěž C h y t r é m u napověz. Čím dříve, tím lépe! Hodně sněhu a lyžování, žádné úrazy a dokonalou souhru doma, ve škole a s kamarády přeje P.
LADISLAV
Dětská příloha měsíčníku N O V Ý Ž I V O T - L e d e n 1972-Redakce: R A D A R , Via Concordia, 1-00183 R o m a , Italia.
7
P R V N Í VÝHRY J S O U N A OBZORU! Dnes uveřejňujeme druhou sérii otázek a ústřižků naší velké soutěže. Slíbené tři odměny budou zaslány těm, kteří pošlou včas do redakce správné odpovědi na otázky týkající se první osobnosti, jejíž úplná foto se dá složit z ústřižků uveřejněných v lednovém a tomto čísle Radaru.
Opakujeme podmínky soutěže:
Znovu připomínáme :
1. Z ústřižků, které bude Radar postupně uveřejňovat, složit úplnou fotografii. Nalepit na bílý papír a poslat do redakce Radaru. 2. Napsat jméno osoby, již fotografie představuje. 3. Odpovědět na všechny otázky vztahující se k této osobnosti.
Ke každé fotografii náleží 6 ústřižků a 6 otázek. Vystřihněte, složte, co se dá a uschovejte. Nic nezahazujte, každý ústřižek poslouží. Posílejte pouze úplné fotografie a všechny k ní příslušné odpovědi.
Otázky: 1) Kolik presidentů měla Československá republika před německou okupací? Znáš jejich jména? 2) Co je to cyrilice? 3) Které je nejstarší biskupství v Čechách? 4) Co nám připomíná rok 869? 5) Kde leží Hodonín? 6) V bazilice sv. Klimenta v Římě se nachází hrob jedné významné osobnosti našich dějin. Které? (Pokud sám nevíš správnou odpověď, hledej v pomoc v knihách, u rodičů, u známých!)
