Srdce nad rozum
T pro Elionis
Noční déšť. Klidný, letní déšť. Nefouká žádný vítr, blesky a hromy dnes ztratily o toto místo zájem. Mezi skalami české, blíže neurčené krajiny plápolá z jedné jeskyně světlo z velké, petrolejové lucerny. Právě z ní vyšel starý, vrásčitý a šedý muž. V jeskyni samotné leží drak. Není moc velký, ani moc malý, vlastně ani ne moc černý - sám o barvě svých šupin mluví jako o černých šupinách s mléčně šedivým nádechem. Jeho jeskyně není skutečná jeskyně, v obyčejné jeskyni bývá přes celý rok strašná zima a vlhko. Jeden šikovný člověk pro draka mezi stěnami skal vyzdil kompletní a tepelně izolovanou „dračí slůj“. Byla zde spousta dek, na kterých spal, velký stůl, zmíněná lucerna a v rohu dokonce naftový generátor, který byl připojen na elektrické topení a které drak zapínal jen v nejchladnějších zimních dnech (pochopitelně protože nafta je drahá). Černý drak slzel. Hleděl do deštivé noci a snad to byl dětský strach ze tmy, nebo pocit samoty, nebo jen jednoduše málo viděl a zesílil světlo lucerny. Slzel ale nebrečel, slzel však dlouho a bez přerušení. Vzal lucernu a položil jí k velkému stolu, na kterém bylo spousta prázdných i popsaných svitků, nádoby s inkoustem a nezvykle velké, ručně vyrobené plnící pero. Otevřel uzávěr jedné z nádob, obratně natáhnul do pera inkoust a začal psát…
[2]
Vzhůru
Tam nahoru Křídly zamávat Životu nadávat A zas dolů
vzduch kamene vsát, za to mu děkuji že umím psát.
Moudrý stařec, učitel můj, můj j jediný navštívil mojí slůj. Moudrý stařec, on to zná, co životu se podobá.
Moudrý stařec, vrať se zpět, zpět t příběhy jsou celý svět, tvé
jak ak já bych je chtěl uvidět. Odešel, jako vždy,
slaný laný déšť a pevný vzduch, vzduch svět točí se dokola jak rozbitý pluh
skelná tma, leskne se smrt vzadu nese se
jednou ednou mě k ní někdo odnese nebude to zítra, ani v lese čeká venku
dopřej mi sud vína
[3]
nebo aspoň sklenku smrt není líná
večer můj každičký
studený jak dlaždičky. Starče vrať se rozbrečím se
jak malé dráče.
Mít srdce starce, rozum a štěstí
jsem sem jen drak, hromádka neštěstí drakobijci, snězte si mě hoďte mi laso! Prý ne
draci maj totiž
moc hnusný maso… Prší pořád, venku tma,
Už nebrečím, stín v hlavě mám. Mít rozum starce…
Ach to bych si tak přál. Kdyby tu seděl stařec a já
v moři by se utopil
nosil prý krásný frak
jak ak já bych to chtěl mít taky tak drakům prý frak nesluší jsou krásní, jenže netuší že básním, kresba retuší
v písních, snad se to nesluší
k když drak veršuje a netuší že veršuje s retuší
[4]
Já hlupák, co já vím
j jak slova skládat, co stařec ví?
spát pát se mi chce, měl bych to skončit víčka těžká jsou…tma
Tma vzala mě útokem rychle že jsem inkoust rozlil rozlil jsem inkoust
rychle…michle, ychle…michle, tichle, cichle, krychle do krychle? Sakra.
Blbej inkoust a blbej verš Stařec mi snad dá víc
inkoustu, není tu nic
jen en kamení, kamení pár dek a drak co se právě probudil
na rozlitém inkoustu
p ránu špatně se mi skládá po
letím etím do řeky, vypadám jak kráva
(mám strakatou hlavu a tlapy)
[5]
Vzhůru Tam nahoru Zas tam letím do modrého nic zas tam letím v letu není víc modrá čára, vlastně ne moc modrá shora vypadá krásně uvnitř kalná je řeka Lidé čistí v nich třásně mám na mysli vlasy ale třásně se mi hodí do básně Ve vzduchu cítím se krásně Letím dolů do řeky vítr v uších sviští, píská vzduch si kolem víská Rybář mává mi voda proplouvám jí teče v uších, chladí v jarním mládí inkoust se rozplývá čist se cítím oči raději neotevírám pálení jinak pocítím Hlava nad vodou už je to dobré Jakoupak náhodou zde se koupete Lorde? Přes vodu v očích rybáře vidím prý ryby jsem rozplašil a ohaře vystrašil že se moc omlouvám inkoust jsem rozlil a prosím Vás řekněte jestli mi na tváři nezbyl? Uřvaný otrava prý na ryby číhá jen tu tak sedí to musí být tíha!
[6]
Jen se pane moc nečerti já pole zořu chléb na stůl dávám ti není to moc mám pak co jíst maso a kaši bramborovou posolenou hlavně tu naši teď musím letět tak pane měj se a směj se ryba ti na háčku přeci jen zkejsne. Vzhůru Tam nahoru Celý mokrý nesmím moc vysoko potom křídla ledem ztuhnou chtělo by to zahřát lépe létá se ve dvou ach ve dvou…
[7]
Ramena a křídla Bolí mě, utahán
Někdy jsem na statku vystaven nástrahám Hlavně když se má
přesouvat tohle tam a něco jinam
já pak nevím kam tak se ptám
nějakých dam
kde je Amsterdam to je prý daleko letadlem hned jako drak
doletím tam a zpět ale nejspíš ne dnes
tak jsem to nakonec
raději nikam neodnes pak mi statkář řek’ že myslel vedle ves Statkářovic děti hodné a milé řekly mi
že šupiny mé
jsou tak tmavé
…a krásné líbezné úžasné jak měsíční nebe perleťový lesk s mléčně šedivým nádechem odleskne se na nich blesk jsou to šupiny moje… …
[8]
jenže zrovna tehdy byly od hnoje
a byly jen tmavé šupiny moje
že umýt bych se měl
jako bych to nevěděl
jen proplout říční vanou že ten nový je má hezčí
rým z toho uskočil stranou „Cože? Jaký nový?“
Prý má modré šupiny
Jako vlasy blázna z dědiny Ze sudu srknul jsem si vína on přilétí až z Bohumína
Ah ta doba, ten čas, ty roky
kdy dy naposled já viděl jiné draky? polský strýc,
máma, táta, bratr z Uher pak už nic
jen bzukot hmyzích oper snad spřátelím se
s modrým drakem to přeji si moc
jak žíznivý Kraken
bledě černý a modrý drak dračí přátelé ze statku ach
kéž by to bylo tak
[9]
Radostí naplněn
vítám u sebe starce novinu mu sděluji že modrý drak
přiletí krátce!
A stařec mi povídá: „Příteli můj dračí pozor si dej radši
ty jsi hodný a krásný! Modrý drak
nám všem může vyrvat vlasy! Přeji ti přítele dračího z celého srdce
nebuď však slepý moc jinak samotu uvítáš každou noc.“
Říkám že nebude dračí zde nevole
všechno se může stát třeba uteču do pole
a pak nenávist znát a slzy budou tát Jenže teď netají
já přeji si potají
budem létat spolu nebem červen, leden, duben básnit spolu budem
naučím ho jak ty mě básnit tak krásně
a neukazovat dásně rozum vzít do hrsti na statku i myš [10]
pustit z pasti
pohladit po srsti
i přes její strasti pro kousek sýra
v něm malá díra
jak oko netopýra pro život žít
umět přemýšlet
a srdcem mluvit a ne jinak to tak.
„Dračí můj příteli učil ses dobře
jsi lepší než místní lid přemýšlíš moudře
Neotvírej však srdce každému dokořán budeš cítit se trpce
radostem nedopřán“ Ach starče,
vždy moudrý tak jsi já rád tě poslechnu a pozor dám si
Třeba má přátele úplně jiné
černý drak jako já
pak se vzduchem splyne V širokém okolí
jsem tu však sám Modrý si nezvolí
zůstav sám nepoznán
[11]
„Přeji ti příteli
mnoho s ním štěstí já kdysi se těšil
pak došlo na pěsti.
Kvůli ženské, to se ví
chlapi přátelství nezvolí a dvoří se raději
ve falešné naději.“ Smutný, krásný příběh stařec pak povídal o lásce a slepotě
jak hloupě utíkal
jak nejednou v životě vzal srdce nad rozum a pak v té ťápotě
přítel ho zabodnul srdce mu teklo
zoufalstvím, žalem
když moudro si kleklo před ohnivým žárem.
Jak nejednou v životě mládí ho zradilo
„Tak si draku pozor dej srdce není udidlo ale palivo
a náš rozum
jako zrcadlo
ve kterém vidíš jen sebe žít
nikdy nedovol [12]
někoho tam pustit. Ten do srdce patří
tam žhni pro něj oheň V mysli však musíš
žhnout vlastní rožeň.“
AB Vzhůru
Tam nahoru Křídly zamávat
Nad slovy zapátrat Co starče jsi říkal sám sebe se ptám
Strach nyní mám co modrému dám
Zítra již přilétne
dračí to přítel snad starcova slova
v mysli divný hlad
jako bych nebyl mlád jako bych nevěděl jak vzduch sát
[13]
Statkář mně pověděl: Modrý drak přiletí
bez oslavných stuh musím ho zaučit
jak obsloužit pluh
jak nasadit postroje
kabel zapojit do stroje odvést ho na pole
a před sebou tlačit
pak žaludek každý den bude mít naplněn
dokud nebude stačit jak pole prokypřit
jak správně zasadit jak bojler vyčistit
jak plachtu nasadit
jak se v práci nesmí moc válet
a jak a kde má do žumpy kálet s pytlem hnoje provést nálet jak uklidit na dvoře
jak vydrhnout chlív
krávy v kopci nahoře nikdy nevystrašit
jak tak statkář povídá ve mně radostí hryže Modrého zaučím
a poznám ho blíže! A o volných dnech na zdech
turisty polekat
nějaké psy rozštěkat [14]
obrazce vyválet v poli
budou nám nadávat: VOLI! na schovku s dětmi hrát starce se na věci ptát
a to záhadné kamení to se stejně nezmění Srdce mi bije
teď, zas a znova
v tom cosi do mysli vlije moudrá starcova slova Pozor dát bych si měl co kdyby nechtěl tady žít
jenže on sám sem jde a že tu jsem, ví! Možná jako já
drak, co nemá kam jít má jen svůj cit
GH …možná jako já samotný svit
svícnu okraje
kde vosk netaje
tam dole zima je tma prázdná skála rázná
hluboká, srázná tvrdá a kázná
smrt je hrůzná
není potom radostí
důležitých předností
namyšlených malostí [15]
ani chutných sladkostí strach ve mně vibruje
při pomyšlence, u slůje že tam stojí ona čeká
nehybně neslyšně
až za tmy vylezu
zpátky nezalezu… V nočním tichu zubatá s kosou je k smíchu
jak když jehlou se píchnu Třesu se strachem jak obuvník
že má manželku bosou totiž
ta představa s vosou z dřevěných špalků a ta věc z vlaku na které chodí ruku jí vodí meč
co měl ten z lodi nemá ústa nemluví
nepotřebuje bude čas
až se se mnou domluví Pršet znovu začlo
a to dnes nebylo mračno zase tam čeká
v hlavě se mnou seká [16]
Ač stařec radí mi
jak po setmění se klidně spát a smrti se nebát
Ač stařec by věděl jak večer žít
když slunce za obzor zmizí mé radosti mizí
jen starosti vidím Vždyť jsem mlád
neměl bych se smrti bát
měl bych se divoce hnát ale není kam.
Ten modrý drak,
až s ním na pole zajdu moje je naděje
snad v něm přítele najdu A jestli ne
aspoň se pokusím…
Takovým člověkem tak lehké musí být spoustu přátel mít po celém světe.
Drak musí za dalším spoustu dní letět…
[17]
Letím směr statek, v hlavě strašný zmatek. Těším se, jen slova starce abych moc neotevřel srdce Pravdu on vždy měl v životě mě naváděl jemu musím věřit jeho měrou měřit Snažím se a oheň hasím, těším se a pochodeň tasím. Jsem strašně moc zmatený jak mimozemšťan na zemi. Hlavně klid, už se blížím statek je v dohledu modrý obrys z dálky vidím lehce ve tváři poblednu Už tam sedí, poslouchá statkářovic instrukce za chvíli mu budu muset vysvětlit ty obstrukce snad se mně nelekne snad se moc nevztekne snad neodhalí mé nervy třesou se jako červi. Přistávám na dvoře vzadu, tam, jak vždycky přistávám šli do stodoly za osadu z Modrého jen křídla v očích mám Statkář mávnutím mě vítá, že zrovna jsou u síta pak Modrého zavolá ten se otočí dokola ze stodoly slepice ukdákaná velice asi křičí, že má vejce modrý drak už…
[18]
… … on… ona je to dračice. … „Ahoj“, řekla. … Ona je to dračice. … Do toho tu křičí slepice Že je vyplašená … Velice. … Dračice. … Jsem překvapen … nejvíce. Že modrý drak je dračice. Neschopen z té štvanice Jak kdyby mě praštila palice A ta přiblblá slepice Furt kdáká, že má vejce Mám strašnou chuť zakřičet - DRAČICE! Místo toho zvolal jsem „SLEPICE!“ Já, statkář i ta dračice překvapeni velice z nastalé situace TA ZATRACENÁ SLEPICE!! To jsem ale pitomec! Spadla na mě klec! Přece nemohu dračici urazit, rozhodl jsem se za slepicí vyrazit. Dělám, že chytit jí chci třeba jí dát hladovou lekci slepice hysterčí zobákem vzhůru právě prožívá šílenou dračí-noční můru pryč za roh jí naženu někam do chlíva odhodím
[19]
trapas tak zaženu ne s čistým svědomím Snad přistála hladce stejně bude jednou k večeři lidé totiž nejedí vrabce. Jak ale vysvětlím svůj podivný čin? Proč jsem na slepici zaútočil jak rozzuřený Džin? „Co to bylo?“ ptá se mě statkář „No! To by tak bylo!“ Ukážu na trakař jsem to ale zmatkař. Statkař však s nezájmem rukou jen mávne dračici zavolá … ty křivky ladné… … Statkář nás seznámil: „Tak chlapi! Do práce.“ Omyl je na place! Ona je dračice! Než z mozku mého příkaz včas došel hryznu do jazyka svého v jejich očích jsem strach našel. Statkář je člověk co draky moc nezná v životě viděl jen tři „Honh jeh dzlzchrk!“ „Co?“ „Má to ale dlouhý krk!“ Statkář pokrčí rameny nakonec šel pryč. Musí si myslet že mám v hlavě rýč.
[20]
Do hloubek doskočím!
Největší zákrut vytočím! Celý svět otočím!
Jen kvůli jejím očím. Já přítele čekal
strachy se klepal Zíral jsem velice že to je dračice!
Statkář to neví
a snad se to nedoví Prý pryč utekla
chvilku se zalekla
když jsem to říct chtěl když jsem to nevěděl
Prý doufá že neprozradím statkářovi tajemství já přísahám
já nad tajemstvím bdím
a žádnou dračici nezradím! Na pole jsme vyšli postroj jsme našli
[21]
a to pochopila rychle
všechny složité pikle! Nedokázal jsem však srkýt před ní rým a dopadlo to tak
že se jí asi líbím!
Že prý nemá kde spát
zima je prý v noci znát
Já k sobě jí pozvat chtěl
Jenže jsem se strašně styděl nevěděl Místa tu moc není
…nejmíň pro pět draků
je tu jenom kamení v seníku teď spí
…a deky a teplo jak v luxusním vlaku
… střecha tam protéká
v klidu o něčem sní
AB
…není tam klid zdaleka! Vše tam přes noc haleká!
Stařec, přítel můj ve slůji ho vítám
on na draka se ptá
zda s ním již společně lítám? zda-li Hned na to mu říkám že k omylu došlo
že to jen tak tak prošlo
a protože tě starče znám
[22]
povím ti vše, co v srdci mám
Ten příběh jsem mu pověděl, na jeho odpověď se těšil.
Jako by se o válce dozvěděl, dozvěděl jako by se mrtvoly zděsil „Draku pozor! To je zlé!
V Všechny ženské stejné jsou Ukradnou ti srdce tvé
A milerády to všem řeknou! Zítra velmi brzy vstaň, a srdce v sobě chraň
statkářovi řekni všechno že utekla znamená,
že za sebou nechala peklo.“ Stařec je zaskočen co se to dozvěděl
kolotoč roztočen
tak jsem mu pověděl:
Vždyť je hodná a milá. Čerta v sobě netají
V jejích očích je síla Ledy pro ně roztají! Pryč prý odlétla
[23]
Určitě za sebou zametla Že chtěla pryč, nic víc Ve tváři nevinná
jak novorozený zajíc
„Tak přeci slyš mě draku! Slyš a poslouchej!
V romanci nebrouzdej! Muži nebo draci
všichn musí se rvát v aréně všichni
kvůli chladnokrevné siréně. Dáš do rukou jedovatých srdce své, vzácné a zlaté
z emocí a nálad prokletých bude kyselé a slané.“ “ Ale je to tak psané? Je to to samé?
Jsou tedy v aréně
všechny snahy marné? Přec nemám zde soka
zlost mi nezáří z oka. „Srdce jí dej a do roka
Přestane se rýmovat tvá sloka!“ Vždyť nemohu jí vyhnat
[24]
jsem tu úplně sám
Kde mám jiného draka sehnat? sehnat z obrazu mám pouze rám. „Ženská není přítel Ženská je zlo.
Ženská není srdce stavitel jen zrezlé žezlo.
Draku, pevně věř příteli ženských mnoho znám sladké úsměvy se tetelí dej jim to co chtějí…
a pak jsi do zkázy zahnán. A bude trvat dlouho než procitneš.
Bude říkat ti slouho v srdci zanikneš.
Pak bude pozdě se ptát: Kde je ta láska?
T city budou v dáli vlát Tvé jak prohraná sázka.“ A já poprvé si přeji ať nemá pravdu
Její pohled v srdci hřeji
[25]
jak hudebník svou harfu. harfu Vše co stařec říkal
smysl vždycky mělo
Poprvé jsem naříkal
z moudrých pravd jeho Dračici slib jsem dal už teď jsem jí zradil
pro starce slibu se vzdal
jen abych jí vystrnadil. NE!
Starče já přísahám, dej mi den navíc
Já vyhnu se nástrahám jakýchkoliv dračic! Marné to bylo
on stále mi nevěří
Radostných nadějí ubylo dračice zapadá v příšeří.
Stařec odchází zklamán
slzím lzím, přátelstvím zlámán Přece nemůže se zlobit Kdyby jí viděl,
dal by mi zapravdu
[26]
až by se styděl
jenže co když on má pravdu? Co když je prokletá protože je dračicí s draky vymetá
jak ničitel s palicí?
Jak foxteriér s krabicí?
Jak hasič s rozbitou hadicí?
Jak beton s padající sklenicí? Jak skrblík sk s falešnou pencí? Jak věřící s ďáblicí?
Možná jen pozor si dát emocím nepodléhat jestli mě dračice
chce za srdce brát
pak budu připraven i když to bude hrát.
Pak možná prozradím kdo skutečně je
ta s tím sexy pozadím a starcovi to vynahradím třeba se i usměje.
[27]
Vzhůru Tam nahoru Dnes bude se čistit dvorek a chlív obvykle jsem před tím zív’ s dračicí to nebude jako dřív… Když tak letím vzduchem nad mraky a ptačím hlukem Každý pocit vše tak lehké žádný zlocit nebe je křehké Dračice a stařec… ať vyřeší to sami nejsem žádný borec a nemám dvě tlamy. Když tak vysoko jsem a letím za nosem To dole, vše zdá se cizí a každá myšlenka zdá se ryzí. Snad je to vzduch dole je z traktorů a hnoje puch Když výšky opouštím Cítím jako když zrady se dopouštím A problémy tam dole jsou zpět, jako bych jen snil ve výškách vše zdá se tak holé na zemi abych se především kryl. … Na dvorku přistávám, děti si hrají něco zpívají dračici nehledám. Co když stařec pravdu měl obrnit se musím jejím otrokem bych být nechtěl při té představě se dusím. Zdál se mi sen do řetězů mě chytla jen se smála a smála A smrt v mé slůji stála! Tak blízko nikdy nebyla! Možná je to znamení možná jen mé zmatení… … Zhluboka se nadechnu naběrák popadnu [28]
je třeba bahno odházet a odpad do kontejneru vyházet. Dračice dlouho nikde snad stále nespí? Ptám se dětí… „Ta…ten drak pořád v seníku chrní?“ A děti řekly: „Nene, ta někam pryč letí! Řekla, že nebude tvou obětí. A jak nadávala, prý máme se tě stranit. Mohl bys nás prý zranit!“ To že řekla?? To se mě lekla? Ač právě ona mě pohledem pekla? Tak to se teda sekla! Ach starče, tys pravdu měl. Ona to celou dobu hrála Má hlava někam pryč odvlála Asi si řekla, že nejsem tak dobrý že se jí jen tak nepodám. Teď letí dál, za dalším, kdo ví? Snad jí nikdo nepodlehne Snad uniknou jejím nástrahám. Jak já hloupý byl Když starcovi nevěřil. Ten její úsměv krásný byl opravdu falešný. Teď je mi to všechno jasný Stařec by na mě byl pyšný! Musím se tomu smát! Statkář se objevil, začal kozy hnát. Možná se podivil, ale nezačal se ptát. Řekl: „To není legrace. Měl jsi to říct mně. Nerozeznám draka od dračice. Udělal bych to tajně. Dědek tak nahlas řval že to dračice zaslechla a byl to teda kravál než nakonec odlétla. Kdo mi tu pracuje musím přesně vědět! Nechci zde zloděje nechci kvůli někomu jít sedět! [29]
Tak jsem do Bohumína volal, na Dračí Úřad. Prý jí najít musí dřív než nějaký strašný dračí neřád. Asi někdo z její rodiny dělá si klamné vidiny prý dělal dračici modřiny, jak může drak dělat takový koniny… Křičela, že má strach proto tak daleko letěla. Domluva dospěla v krach, za severním obzorem zmizela. Prý dals jí slib, co já vím těm dračím věcem nerozumím. Ale ten zatracenej dědek prý ho dobře znáš. Prý byl ďáblova posednutí svědek, řekl ekl jsem mu, že já jsem Svatý Mikuláš. Kdyby dědek tolik neřval, Dračici by neodehnal. Letěl bys s ní za les na zahradu zatímco by přilétli Draci z Úřadu. Čekali by na prevíta co dračicím ubližuje a dlouho by si nezalítal, poděkovali by i tobě.“ … … Ona…odlétla. Já jí zradil. Přítel mě prozradil. Ona je pryč… Proč to udělal…? Proč mi to neřekl? Proč jsem byl tak slepý? Proč… Proč!?
[30]
A jen tak jsem tam stál. Děti hrály si opodál.
Hlas ironie se příšerně smál. Dlouho nebyl žádný rým.
Dlouho nebyl s dětmi žádný šprým. Proč starcovi jsem to říkal, myslel jsem, že jsme tým! Ten samý večer
letěl jsem za ním do vsi.
Zatímco dračice letěla na sever, přistál jsem u jeho dvěří a rozštěkal psy.
Na dveře zabouchal,
jak kdybych hřebík zatloukal málem jsem je vyrazil stařec ale dorazil.
[31]
-- “Co to draku vyvádíš, proč bušíš mi do domu? Celou cestu zacláníš,
do dveří nebuší se jak do zvonu! Proč sem letíš, víš, že nesmíš! Počkej na zítřek ve slůji,
tam otázky mi položíš.“ -Řekl jsem: Ne.
Proč starče jsi pověděl tajemství
které jsi se ode mně dozvěděl? Přátelství
- jak sám jsi mi říkal je vítězství
před kterým nikdo neutíkal? -- „Draku, jsi posedlý. Těch zlostí se zbav.
Já nejsem už mladý,
okolo tebe, tvoří se dav.“ -A opravdu,
lidé tak zvědaví jsou,
nechali svou zahradu,
drak ve vsi, to je raritou. -- „To nebylo tajemství to byla hrozbra.
To přeci každý ví,
ženská není na straně dobra.
[32]
Že odlétla pryč, buď rád!
Už nebude déle tě svádět!
Tvůj rozum zůstal tvůj hrad. Nemusíš nikomu se klanět. A teď leť prosím pryč.
Nebo ten dav s tebou provede lynč.“ -Proč by to dělal?
Ty lidi znám, i oni mě.
Někteří na statku pracují,
a se statkářem znají se osobně. Řekl jsem:
To nebyla hrozba! hrozba!
Já nestih jí poznat, poznat,
o zradě mé se dozvěděla a nakonec odletěla.
-- „Draku však si vzpomeň, co o ženských jsem říkal. Mysl, duše – jeden oheň.
Jen světaznalý by utíkal.
Mnohem hůř by to dopadlo, nebyl bys sám sobě pánem
ulétlo by ti svobody letadlo
skončil bys, jak opilý Dánem.“ Dánem – Já klesl zrakem k zemi, znovu v sobě bádám
stařec opravdu zná ženy, ...bojím se, že hádám.
[33]
Jedna strana křičí tuze, to srdce - o lásce a můze. Vidím to krásné a dobré, na dračici modré…
Druhá strana káže jasně,
stařec má moudrý, šedý vlas
chtěl jsem srdci rozkázat jednohlasně když tu se z davu ozval, lidský, ženský hlas.
-- „A hele dědka, jak o ženách mudruje Jedinou společnost má,
a to u draka ze slůje!“ Stařec řekl:
-- „Mlč ženská.
My dobře se známe. Teď draku odlétni,
začíná to být trapné.“ -Jiná žena rázně řekla:
-- „Já tam na statku byla, o všem jsem slyšela.
Draku, své srdce následuj! starýmu rozumbradovi už nikdy neděkuj.“ -Stařec:
-- „Draku,
slyšíš jak hloupé jsou.
Jednou byly nevěstou, minuly celý svět
a šly špatnou cestou.
[34]
Teď nemají nic lepšího na práci,
než ež vypadat, jak nějací světáci.“ světáci. -Stařec pak do davu zakřičel. -- „Ať ozve se nějaký muž,
který nedrží na své ženě nůž.
Ať ozve se, kdo života nelituje, kdo vyměnil by ženu,
za život s drakem u slůje!“ -Stařec chvíli čekal, na mě se podíval:
-- „Vidíš, já ti to povídal!“ –
Mužské užské hlasy se přeci jen ozvaly.
-- „Já svoji ženu miluji,
a život s drakem bych nevítal!
Mám snad křídla, abych lítal?!“ --- „Tys řek‘ řek mé ženě ‚mlč‘ ?
Too si krumpáč do zadku strč!“ --
-- „O lásce mudruje stoletý panic,
je mi z něj na nic.“ --
H Holka ze statku, skoro dítě,
vlasy zlaté, jako zlata nitě. Řekla:
- „Draku leť ihned za ní! -Rychle ať jí doženeš!
Možná než slunce vyjde ranní,
někde modrý stín zahlédneš! A…“ --
[35]
Stařec jí přerušil:
-- „Tohle Tohle je drak, ty špinavá chátro! Nemá na sobě to vaše bláto!
Hrdost, síla, rozum, krása a čest! A co dělá?
Pro vás maká na poli! Už od rána v šest!“ -Pak dav se starcem
hlasitě se rozštěkal.
V hlavě hořel mi plamen,
jenže létal furt sem a tam. Zvedl jsem tlapu,
stařec i dav ztich.
Otevřel jsem tlamu:
Stařec mi povídal hodně věcí. věcí. Třeba o dracích v Číně.
Do světa jsem se podíval.
A to jsem nikdy neletěl dál, než na naše stráně! Neměl jsem nikoho, byl jsem vždy sám. sám. Stařec je jediným,
tu kartu mi osud dal. dal. Dračice z balíčku,
kartu dala mi jinou.
Starče, proč proč karta je zlomená zlomená tvojí vinou?
Ona odpověď zná.
Jaká je odpověď tvá?
[36]
-- „Draku tys totiž,
vzal srdce nad rozum.
A to je pro chlapa potíž,
buší do křechkých srdce strun.“ -A co když nejsou křechké? Co když jsou silné?
Jak může to být tak těžké,
když srdce tu šanci nevyplivne? -- „Draku, příteli, zapomeň na to,
prostě se stává, že…“ -ZAPOMEŇ NA TO?! TO?!! Zařval jsem,
stařec i s davem zmlk.
Ozvěna prolétla lesem, a v dáli zavyl vlk. Stařec si legračně, na zadek sed,
už nevypadá tak statečně,
když chvěje se mu dolní ret. Tys zradil mě i sebe!
Přátelství, to dlabe na tebe! To co sám jsi mě učil,
v duši své jsi jen mučil. Srdce nad rozum!
To přece není špatné!
Je KONEC těm dnům, není ti to trapné?
[37]
Vzhůru
Tam nahoru Moudrý stařec vousy šedé
Znal svůj čas a rozum vede
Moudrý stařec? K čertu s ním Tajně ho v představách
za zradu sním! utopím! …
Ale ještě j než na sever poletím, Dopíšu poslední svitek.
Pak je všechny vezmu sebou.
Dračici račici je dám, s nůší krásných kytek. Ještě si vzpomínám,
jak káral jsem starce - lásky zloducha Ta zlatá holka,
pak pošeptala mi do ucha: „Starý je děd.
Lásky je zvěd. A ty?
Ty za ní leť. Teď.“
Srdce souhlasilo,
chtělo ystartovat do oblak vzhůru, tam nahoru. A rozum?
Mávnul křídly
[38]
Protože jsem měl tvořivou náladu, přidal jsem k povídce ještě jedno menší jednominutové překvapení
http://vsechno.motig.cz/mp3/SrdceNadRozum2.mp3 (1,94 MB)
Motig
[39]
