Zlín
ˇ Kveten
Úvodník
Bůh zapálil mé srdce pro něj
Co je nám skutečně drahé?
Mladý, usměvavý muž byl nějaký čas u nás na pastorační praxi. V sobotu 26. dubna kázal při akci Múzička - nejen dětem. A protože ani nebyl čas se s ním poznat, podařilo se nám na poslední chvíli pro vás spolu uskutečnit rozhovor a seznámit se. Tím mladým usměvavým mužem je David Kogut. Slova v nadpisu rozhovoru jsou v pasáži, kdy se hovoří o jeho „zapálení“ v době právě probíhající nástupní kazatelské praxe. Otázky byli doufám vyčerpávající a tak věřím, že pro nás již nebude neznámým mladým usměvavým mužem. Čas našeho rozhovoru byl tak kvapný, že textovou korekturu v tomto rozhovoru jsme nestihli uskutečnit. Tak se všem češtinářským znalcům omlouvám.
Většina z vás čtenářů byla 21. 3. 2014 svědky křtu Ondry Cahla a Jakuba Hudečka. Ondra se mi při setkávání nad Biblí mimo jiné svěřil, jak to bylo s jeho prací v Rusku. Jaké hrozné poměry tam panovaly a co si díky tomu zpětně uvědomil. Každopádně jedna věc byla pro mě od takového mládence velmi silná. Řekl mi: „Když nevyděláváš peníze s Božím požehnáním, satan si je vezme velmi rychle zpátky.“ Myslel nejen na věrnost sobotnímu odpočinku, ale i na další principy, které mohou být v honbě za vidinou rychlého zisku pošlapávány. Peníze nemusí nutně skončit v alkoholu, drogách a výherních automatech. Mohou být utraceny za zdánlivě důležité a potřebné věci a přesto bez Božího požehnání. Švédský spisovatel a lékař Axel Munthe tvrdí, že v hospodaření s penězi platí tato rovnice: „Vše co si necháváš pro sebe, ztrácíš. Co dáváš jinému, to ti zůstává. Nemáme právo hromadit peníze jen pro sebe, nejsou to naše peníze, peníze nepatří nikomu na světě. Peníze patří ďáblovi, který sedí ve dne v noci za svými pytli zlata a díky nim kupčí s našimi lidskými dušemi. Pokud se nebudeme mít na pozoru a budeme rádi ohmatávat lesklý peníz, popálí nám prsty, vnikne nám do krve, zaslepí oči, nakazí naše myšlenky nemocí a zatvrdí nám srdce. K čemu hromadit peníze, stejně o ně brzy přijdeme. Smrt má druhý klíč k naší pokladnici.“ Všechno, co má pro nás skutečnou hodnotu, si můžeme koupit lacino, jen to přebytečné se nabízí hodně draho. Nejkrásnější dary života nejsou na prodej, protože ty dostáváme od věčného Boha darem. Dopřává nám pohled na východ a západ slunce, na plující mraky, na moře, na krásně se zelenající stromy i celé lesy, na kvetoucí louky a pole, a to všechno aniž bychom zaplatili jediný halíř. Ptáci nám zvlášť teď na jaře zdarma zpívají, můžeme si dle libosti natrhat lučního kvítí či bylinek do čaje. Do slavnostního, hvězdami osvětleného sálu noci není nutné platit vstupné. Chudý člověk spí lépe než bohatý. Prosté jídlo chutná lépe než z Hiltonu. Spokojenosti a duševnímu klidu se daří lépe v chaloupce na venkově než v honosné vile ve městě. Munthe dodává: „máme-li své živoucí já, pak všechno, co kolem sebe potřebujeme, se omezuje na několik málo přátel, několik málo knih a živý vztah s Bohem.“ Mám rád jaro a snažím se užívat si ho každým krokem. Bůh dává v tomto období život všemu stvoření a já nechci být vynechán. Co je vám drahé? Čím byste chtěli v tomto období zbohatnout, abyste pak měli po zbytek roku z čeho rozdávat? Snad nejen ptáci, polní kvítí a hvězdy mohou druhé učinit šťastnějšími. Snad i člověk byl stvořen tak, aby primárně nehromadil, ale rozdával. Pokud ano, chci to zakoušet spolu s vámi. Ty nejdražší věci jsou pro nás všechny přece zdarma. Martin Žůrek
2
- Na úvod našeho zpovídání je potřeba se zeptat odkud, z jaké rodiny pocházíš, zda máš sourozence atd…? Pocházím z kazatelské rodiny, takže ani nevím odkud pocházím. Ale oba rodiče pocházejí ze severní Moravy, otec od Českého Těšína a matka z Kopřivnice a Těrlicka. Mám tři mladší sourozence, dvě sestry a jednoho bratra. Možná si někteří vybaví mou sestru Martinu, která byla u vás také na stáži. Odpověď výše a i samotné tvé příjmení vypovídá, že jako kazatelský syn jsi se tedy několikrát stěhoval a tedy
i několikrát navazoval nové vztahy, vazby… . Kde tedy všude jsi zatím bydlel a jak to na tebe působilo či působí? Narodil jsem se rodičům, když bydleli v Moravských Budějovicích a pak jsem s nimi dále putoval do Ostravy, Žďáru nad Sázavou, Kopřivnice, Znojma a Frýdlantu nad Ostravicí, kde momentálně rodiče jsou. Neměl jsem rád, když jsem musel opustit staré kamarády a hledat si nové. Nejtěžším místem pro mne byla Kopřivnice, kde jsem ve sboru nikoho neměl a kamarády jsem měl jen mezi spolužáky. Častokrát jsme nedělali zrovna chvályhodné věci. Ale jsem rád, že jsme se přestěhovali do Znojma, kde mám dodnes nejlepšího přítele a kamarády. Jako dítě je člověk dost ovlivnitelný a zvláště v pubertě jsou pro něj důležití vrstevníci. Takže záleží mezi koho se dostanete. Když se ale na vše dívám zpětně, jsem rád za vše, co jsem mohl prožít. - Každý člověk ve svém dětství a mládí má své představy o tom co by chtěl v dospělosti dělat. Co to bylo u tebe? Chtěl jsem být architektem. Ze stavebnice LEGO jsem si stavěl různé stavby a někdy jsem si kreslil půdorysy staveb, které bych chtěl jednou v dospělosti postavit. Bavilo mě představovat si, jak by to asi vypadalo. 3
- Určitě máš i volný čas. Jak jej tedy nejraději trávíš, co máš za koníčky …? Velmi rád trávím čas s rodinou a přáteli, ale mezi mé koníčky patří hra na kytaru, běhání, florbal a cyklistika. Také rád vytvářím grafiku pro pozvánky a plakáty, což i v kazatelské praxi člověk využije. - Jako dítko vyrůstající v křesťanské rodině jsi měl možná otázku víry a vztahu k Pánu Bohu více nasměrovanou jasně. Přesto z vlastní zkušenosti vím, že přece jen nastává okamžik, kdy ani výchova není nic platná a musí nastat osobní rozhodnutí či vztah k Bohu. Jak to bylo u tebe, co tebe k osobní víře přivedlo? Ano, vyrůstal jsem ve věřícím prostředí. A jsem za to rád. Kolem mého patnáctého roku, jsem ale začal více přemýšlet, proč vlastně lidi chodí do sboru, proč tam já chodím. Byl jsem nestranný pozorovatel. Nechápal jsem, o čem to je. Nebavilo mě to. Ale jsem rád za rodiče, kteří nám opakovaně říkali laskavým tónem, abychom si četli Bibli. Jinak, že nepochopíme o čem to je. Ptali se nás jestli se i sami modlíme. Jestli si povídáme s Bohem. Protože tento důraz na nás kladli, tak jsem si říkal, že to teda zkusím. A k mému překvapení, najednou Bůh se mnou začal skrze Bibli a modlitbu komunikovat. Jsem rád, že nás do toho rodiče netlačili, ale motivovali nás, abychom takto Boha hledali. A nakonec Bůh si našel mne. - Jak jsme z tvého kázání slyšeli, jsi v současnosti v kazatelské nástupní praxi. Ale k tomu jsi musel nejdříve vystudovat teologii. Takže jak jsi se k tomu rozhodl, co tě vedlo studovat teologii a následně se vydat cestou pastora – kazatele? 4
Nechtěl jsem nikdy dělat kazatele. Byl jsem dost aktivní ve sboru. Dělal jsem vedoucího mládeže, učil v SŠ mládeže, byl laickým kazatelem. A Pán Bůh vzbudil v mém srdci touhu věnovat i běžný pracovní čas jemu. Viděl jsem v tom větší smysl, než jen projektovat, stavět nebo opravovat domy. A tak jsem se rozhodl, že chci jít na Teologický seminář, kde by mě měli připravit na to, abych mohl Bohu i lidem sloužit. Modlil jsem se, aby mi Bůh ukázal, kde chce, abych mu sloužil. Čím blíže byl konec studia, tím více jsem se za to modlil, ale žádná odpověď. Zvažoval jsem možnosti a řekl jsem si, že zkusím nástupní kazatelskou praxi a uvidím. Když jsem se takto rozhodl, měl jsem v srdci klid. Až během nástupní praxe, jsem si všiml, že Bůh zapálil mé srdce pro něj a že mě tato práce baví, naplňuje a je požehnáním i pro druhé. Jestli to tak zůstane, tak chci pokračovat a pokud ne, věřím, že Bůh má pro mne někde místo, kde mu budu moct svým životem sloužit. - Jako dítě kazatelské rodiny jsi určitě zažil to dobré co to přináší a i to negativní s tím spojené. Jak se na tvé rozhodnutí kazatelské dívají doma, hlavně otec kazatel? Je ti v něčem vzorem, je něco co by jsi chtěl dělat stejně nebo třeba i jinak? Když jsem doma a mezi lidmi mluvil o možnosti jít studovat na seminář, nikdo mě v tom nepodpořil. Hodně lidí mi říkalo, dodělej si prvně stavební školu a pak si můžeš jít studovat na seminář. Tohle mi řekli i doma. Ale když viděli, že to se seminářem myslím vážně a nastoupil jsem na něj, potom mi rodiče řekli, že jsou za to moc rádi. A myslím, že jim to zůstalo. Otec je pro mne v hodně věcech vzorem. Vím, že jsem mu v mnoha věcech podob-
ný a vidím, co bych chtěl zvládnout lépe. Jeho slabiny jsou i ty mé a tak doufám, že se z toho poučím.
Největší radost mám, když někdo pochopí, že křesťanství je vztah s Bohem a začne to proměňovat jeho život.
- Tvé první místo praxe je Třinecko. Jak jsi tam dlouho? Jaké z tvého pohledu jsou věřící tam – nejen ve sborech ale i mimo sbor? Na Třinecku jsem téměř 2 roky. Třinec je výjimečný tím, že je zde velký počet křesťanů. Jen v Třinci jsou 3 naše sbory a v blízkém okolí jsou další nemalé sbory. Obecně bych řekl, že Třinecké sbory mají blíže ke konzervativním postojům, ale přesto jsou progresivní. Hledáme zde nové cesty a způsoby, jak předat lidem důvěru v toho, který se nemění. Proto spolupracujeme i s dalšími protestantskými církvemi a věřícími. Určitě se neshodneme na věrouce, ale společně můžeme konat dobré věci pro naše město Třinec a jeho obyvatele. O to se společně snažíme v celotýdenní akci Dny plné světla, kterou plánujeme na září spolu s ostatními církvemi a podporou vedení města Třinec.
- Mezi nás do Zlína jsi přijel v rámci praxe u kazatele Martina Žůrka. Co jsi za tu dobu zde stihl poznat, udělat, čím jsi se zabýval? Týden je krátká doba, abych něco více poznal. Nejpřínosnější pro mě bylo s vaším kazatelem, Martinem Žůrkem, hovořit o tom, co jsme právě prožili. Např. na pastoračních návštěvách, biblických hodinách, modlitebních skupinkách a dalších setkáních.
- Určitě máš své oblíbené ale i neoblíbené činnosti ve sboru či při své pastorační práci. Co to tedy je? Co tě na práci kazatele baví, co tě naplňuje..? Pro mne se jakákoliv činnost stává neoblíbená, když není vyvážená jinými aktivitami. Mám rád, když práce může být pestrá. Když zabřednete jen do jedné oblasti sborové práce, nebo nějakého problému, začne to být ubíjející. Pro mě je důležité, to vše vyvažovat a nepokládat přehnaný důraz jen na jednu věc, oblast, část práce. Pak mě to baví. Naplňuje mne, když vidím někoho duchovně růst, nebo něco prožívat s Bohem. Vždy mě to povzbudí. Právě ve společné službě všichni rosteme, učíme se a vidíme Boží vedení.
- Jací dle tebe a tvého krátkého poznání jsou tu křesťanští spolusourozenci? Je něco co se ti tu líbilo? Oslovily mne některé zkušenosti starších členů, když vyprávěli, co prožívali jako mladí. Dnes už toho tolik nemohou, ale pořád z jejich tváře vyčtete, že mají víru, naději, lásku. To se mi velmi líbilo a bylo to pro mě inspirativní. Přál bych si, aby to i druzí lidé mohli vyčíst z mého života dnes a třeba i za 50 let. - Jak jsi dosud znal sbor nebo i samotné město Zlín a okolí? Téměř vůbec. Znal jsem jen pár lidí a některé mládežníky. - Jaké dojmy a pocity si odsud povezeš a co si přeješ ty osobně do budoucna a i všem věřícím – jak tady tak i všude jinde? Přál bych si, aby nás nevěřící lidé nepoznávali podle toho, že nejíme vepřové, nepracujeme v sobotu, ale že máme lásku jedni k druhým. Díky za rozhovor – P. Matula 5
Naši víru prezentujeme svým životním stylem a přesvědčením Nadpis dnešního rozhovoru je vyjádřením rodiny, která se před časem odstěhovala z našeho společenství ze Zlína do lůna přírody, na vesnici, do domu se zahradou. Protože se stěhovali z panelákového bytu, byla to velká změna. Občas se v našem společenství mihnou, a proto jsem oslovil rodinu Dušana, Hanky a Samíka Kalavských s prosbou o rozhovor. Mé otázky se týkaly současnosti, toho, jak se jim tam na vesnici bydlí … A i když odpovědi byly krátké, přesto lze vyčíst, že se jim daří a žije dobře. To nás těší a chceme jim přát, aby tam, kde jsou, naplňovali beze zbytku slova z nadpisu a byli pro své okolí požehnáním. - PROČ JSTE ODEŠLI ZE ZLÍNA, CO VÁS K ROZHODNUTÍ ODEJÍT Z MĚSTA NA VESNICI VEDLO? Rozhodnutí odejít z města jsme učinili když se nám narodil Samuel. Chtěli jsme, aby vyrůstal blíže přírody. To, že jsme se přestěhovali až do Divnic u Slavičína, nebylo v plánu. Hledali jsme domek blíže Zlína, ale finančně zde nebylo nic pro nás dostupné. - JAK JSTE NAŠLI TENTO DOMEK, V JAKÉM STAVU BYL? Zmínili jsme se spoluvěřícím z Valašských Klobouk, že hledáme domek. A Barunka Miturová se nám nabídla, že bude tady to okolí sledovat a dá nám vědět. Zmínila se o tom i rodině Lukšíkových, ti dali vědět, že se snad u nich ve vesnici prodává domek, který není dostavěný, ale je na pěkném místě. Dům se musel připravit ke kolaudaci. Byla to hrubá stavba, kde byla zavedená elektřina a voda. Nyní máme už 6
po kolaudaci, ale dům se ještě dodělává. - JAKÝ JE ŽIVOT NA VESNICI? A CO SOUSEDÉ? Život na vesnici je úplně jiný než ve městě :) Žila jsem ve městě 43 let a byla jsem docela městský člověk, i když jsem vždy tíhla k přírodě, toužila jsem mít chatku nebo zahrádku. Domek je spíše na osamělém místě, máme vlastně jen jednoho souseda, a to dále od nás. Soused bydlí sám a myslím, že jsme si na sebe navzájem už zvykli. Jinak lidi ve vesnici moc neznáme, neboť dům je mimo centrum vesnice. - PATŘÍTE DO SBORU VALAŠSKÉ KLOBOUKY. JAKÝ JE TO Z VAŠEHO POHLEDU SBOR? VĚDĚLI JSTE DO JAKÉHO SBORU JDETE? Je to celkem mladý sbor plný dětí. To byl také jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli jít až do Divnic. Většinu z nich jsme už znali. - JAK JSTE SE DO CHODU SBORU ZAPOJILI? CO TAM DĚLÁTE? H. Já jsem se zatím zapojila jen při pomoci s dětským táborem. D. A já sloužím jako učitel sobotní školy a mám pomáhat vedoucímu Pathfinderu a také v misii, podle potřeby. - JAK BRAL SAMÍK ODCHOD Z MĚSTA? CO RÁD DĚLÁ NA NOVÉM MÍSTĚ? Samuel bral odchod z města velmi pozitivně. Když jsme se ho zeptali, jestli by se rád vrátil do Zlína, tak nám řekl „ani za nic“. Má to tu moc rád, poznává
přírodu přirozeně. Má rád stromy, hlavně když může po nich lozit. Také moc rád jezdí na kole - máme tady v Divnici cyklostezku, a téměř celé léto jezdí do polní aleje na třešně :) Je rád že tu má spoluvěřící kamarády přímo ve vesnici, kluky Lukšíkovy. - TYTO KONČINY JSOU ZNÁMÉ JAKO MÍSTO, KDE SE OBTÍŽNĚ HLEDÁ PRÁCE. JAK NA TOM JSTE V TÉTO OBLASTI? Víme, že je těžké dnes najít práci tady i ve Zlíně. Některé profese se velmi těžko hledají. Zatím se vždy po čase našla práce. - VALAŠSKO, KDE ŽIJETE, JE ZNÁMO VELKOU KONCENTRACÍ VĚŘÍCÍCH LIDÍ. JAK Z VAŠEHO POHLEDU TO OVLIVŇUJE ŽIVOT TAM? JAK SE DAŘÍ VAŠI VÍRU PREZENTOVAT VE VAŠEM OKOLÍ? Myslíme, že věřící jsou tady z velké části katolíci, ale náš život nijak neovlivňují. Naši víru prezentujeme svým životním stylem a přesvědčením. S naším souse-
dem si občas popovídáme o víře. Ve vesnici znají dobře rodinu Lukšíkových jako adventisty, a teď k nim zařadili i nás. - VZPOMÍNÁTE NA ZLÍN - MĚSTO, SBOR, LIDI, KTERÉ JSTE TU OPUSTILI? MÁTE VŮBEC ČAS DO ZLÍNA ČAS OD ČASU ZAVÍTAT? Vzpomínáme na lidi i sbor rádi. Zlín bylo pro nás město zeleně s klidnými místy. A bylo to moje rodiště, kde jsem dost dlouho žila a dost toho prožila. Mám tam pochované oba rodiče, tak vzpomínky jsou pro mě silné. Když je čas, tak rádi zavítáme do Zlína, se zastávkou u rodiny Mališů. Ale toho času je málo. - CO SI PŘEJETE DO BUDOUCNA VY OSOBNĚ A CO VAŠEMU SBORU VE VALAŠSKÝCH KLOBOUKÁCH, ZLÍNĚ I JINDE? Přejeme nejen nám, ale všem ostatním, abychom bojovali dobrý boj víry. A setkali se všichni v nebesích s Ježíšem. Děkuji za rozhovor – P. Matula
Sborová oznámení Noc kostelů se bude konat v pátek 23.5., poutač k této akci bude viditelně umístěn na naší modlitebně. Křest sboru Přerov proběhne v naší modlitebně v pátek 20.6. Výbor sboru se sejde v pondělí 12.5. v 18.00. 7
Chtěls, abych žila… Moji milí zlínští, pravidelně a ráda pročítám váš měsíčník z dění vašeho sboru. Ve čtyřiceti sedmi letech jsem odešla s manželem, který odcházel do důchodu po čtyřiceti pěti letech práce u Bati ze Zlína na Slezsko, odkud pocházel. Bylo to v roce 1976. Časopis kupuje moje dcera Irena a pravidelně posílá do východních Čech. Tam nyní žiju po smrti mého manžela. Čtu ho nejen já, ale i můj syn Petr a dcera Magda. Všichni se ve Zlíně narodili a byli pokřtěni. Petr spolu s Martou Šlosárkovou a Jarkou Bijokovou v prosinci bratrem Krajíčkem v Příluku v rozvodněné řece Dřevnici. Můj nejmladší syn Ivan žije v Austrálii. Myslím, že už čtenáři vědí, že se jmenuji Jindřiška Gibiecová. Ráda se do svého rodiště vracím. K vašemu sboru mě váže mnoho vzpomínek, zkušeností - nejen z války, ale i z dob totality. Letos budete slavit osmdesátileté jubileum založení sboru ve Zlíně. Já ve svých 85 letech jsem poslední žijící členkou, která byla u toho, a dá-li Pán, přijedu slavit s vámi. Narodila jsem se na Kotěrově ulici – byla to dlouhá ulice. Od nynější polikliniky až po Strhanec a Topolnou, dva kopce, které ji protínají. Narodila jsem se 31.1.1929. Dodnes nebyly překonány mrazy z roku 1929. Teploměr klesl hluboko pod -41 stupňů 8
C a zůstal tam až do poloviny února 1929. Trpěla příroda (mnoho stromů pomrzlo), trpěli lidé i infrastruktura, ale nejvíc moje maminka Štěpánka Zapletalová. Zrovna čekala mne, první dítě. Šla zrovna z nějakých pochůzek a najednou jí praskla voda. Plodová voda okamžitě mrzla a zároveň následně rodila. Sotva v těch mrazech došla domů. Hlásila jsem se na svět o dva měsíce dřív. Vážila jsem 1000 gramů, obě nožičky jsem měla vykloubené…nikdo nevěřil, že přežiji. Pán Bůh chtěl, abych žila… Bez lékařů, jen s“ porodní bábou“ (jak se dřív říkalo porodním asistentkám), která se o vše postarala, kterou Pán vedl, abych přežila. Od devátého dne jsem dostávala hustou kaši, byla jsem zabalená do vaty a nahřívaná v troubě. Ještě se vrátím o generaci zpět – k mojí babičce – mamince mojí maminky Štěpánky. Babička nosila dřevěnou protézu. Sbírala uhlí na trati a vlak jí přejel pod kolenem nohu. Štěpánka jí slíbila, že se nevdá a bude se o ni starat. Ale Pán Bůh to chtěl jinak…věděl, že tito lidé, můj otec i matka, budou mezi prvními adventisty zakládajícími sbor. Můj otec měl velmi rád moji maminku a dušoval se, že se postará i o babičku s „dřevěnou nohou“. V roce 1928 měli svatbu v kostele v Citově u Přerova, jelikož byli oba katolíci. (Odtud pocházela rodina mého tatínka Rudolfa Zapletala). Babičce bylo u nás dobře. Starala se o domácnost, na protézu si zvykla.
Po mém dramatickém narození ve Zlíně jsme se odstěhovali do Drnovic. Tam se narodil můj bratr Rudolf v r. 1930. Mnohokrát jsme se stěhovali, snad kvůli tatínkově práci. V Olomouci jsem vyrůstala do pěti let. Tady – v Olomouci – se potkala moje maminka s evangelistkou - sestrou Bujokovou, která ji záhy začala vyučovat Božím pravdám. A zase náš život vedl Pán. Sestra Bujoková vůbec mojí mamince neřekla, že v Olomouci je sbor. Maminka chodila soboty trávit do parku, kde si četla… V roce 1934 jsme se opět nastěhovali do Zlína na Zahradnickou ulici, kde se narodila moje sestra Eva. 15. 3. 1939 začala válka, my jsme se opět stěhovali na “Antonínku“ (Antonínova ulice). Můj otec rozvážel boty v obrovském autě (dnešní kamion)
po celé republice. Za války pracoval jako osobní řidič ředitele továrny Baťa. V příštím Zpravodaji vám povyprávím pár zkušeností z válečného Zlína a rozrůstající se skupinky adventistů, kterou tvořilo dvanáct sester a jeden bratr – můj otec. Vaše Jindra
Nauč se znát Boží hlas Nadpis prozrazuje hlavní motto a myšlenku letošní oblastní Múzičky, pořádané v našem sboru. Múzička je akcí klubu Pathfinder a protože ve Zlíně bylo oblastní kolo již několikrát, zdálo se, že vše bude bez problémů. Pro nezasvěcené
je ale potřeba prozradit, že samotné datum konání se zrodilo narychlo. Zatímco dříve byla akce koordinována s oblastní vedoucí Jamisou – Janou Borytovou, letos díky změně na pozici oblastního vedoucího se samotné plánování jaksi „ zadrhlo“.
9
Takže se kromě určení data narychlo musel sejít tým organizátorů, který oslovil sbory v okolí, zda jsou schopné a ochotné se přidat a přijet. Neméně důležité bylo připravit téma, program, vymyslet obsah, a také odměny pro účinkující děti. Tam se trochu rozcházely názory a představy organizátorů s realitou, finance na takovouto akci jsou velmi omezené. To z mého pohledu trochu koliduje se slovy a proklamacemi z vedení církve, či Pathfinderu, o podpoře práce s dětmi a mladými. Ale abych nezabředl do zákulisí akce a do problémů s tím spojených. Vše se nakonec podařilo uspokojivě vyřešit.. V sobotu ráno přijely děti, od těch nejmenších až po téměř dospělé. Samozřejmě, že přijely i s rodiči či jinými dospělými. Pravda, nebylo to jako dříve. Nepřijely například děti z Veselí nad Moravou, ale i tak nás bylo hodně. Byly tu děti z Uherského Hradiště, z Napajedel - tedy ze Žlutav, abych byl geograficky přesnější, a jedna rodina z Hranic na Moravě. No a domácí děti samozřejmě nechyběly. Ráno, za zvuku Pathfinderské hymny přinesla Denda Skřivánková za asistence několika dalších členů vlajku Pathfinderů. Po zazpívání hymny „My jdem hledat cíl stezky své…“ se ujal slova David Kogut (toho času praktikant v naší oblasti,
10
rozhovor s ním najdete na jiném místě časopisu). Ústřední postavou jeho kázání byl Samuel – dítě a později Samuel – prorok. Na příběhu jeho matky a jeho samotného děti mohly slyšet o tom, že v dnešní době na nás působí různé hlasy a vlivy. A je potřeba se v nich nejen správně orientovat, ale také poznat ten správný hlas. I my dospělí máme velký problém poznat dobrý a laskavý hlas našeho Stvořitele, natož pak děti, které se často neumí vyhnout přitažlivým lidským lákadlům a nástrahám. Samuelova matka Chana může být pro nás rodiče vzorem. Nejen, že dodržela slib daný Bohu za darování Samuele, ale od útlého věku ho vedla k úctě k Bohu a Samuel pak dokázal žít sám daleko od rodiny a slyšet hlas svého Boha. Další částí bohoslužby byla přehlídka dovedností dětí. Zněly písničky, tóny rozličných hudebních nástrojů rozezvučely sál a také jsme si mohli prohlédnout umělecké výtvory – obrázky či modely přírody. Je dobře, že děti, dané nám Stvořitelem, jsou obdařeny i uměleckým nadáním. Nejmenší, čtyřletí, i když často s trémou, přesto svým hláskem a srdíčkem oslavovali toho, jenž jim dal život. Ti o něco starší bojovali nejen s trémou, ale hlavně sami se sebou, protože se hledají, a takovéto akce někdy berou jen z
donucení. Ale věřím, že nakonec se i oni bavili a vzali to jako pozitivum. A ti -náctiletí? Ti někdy mají v sobě více pocitů trapnosti a stydlivosti, ale také nakonec své dary dokázali zúročit. Možná, že ta vystoupení nebyla TOP, nesplňovala parametry profesionálů. Ale šlo vlastně o to? Myslím, že důležitější je uvědomit si, že pokud naše děti v našich společenstvích chceme, je třeba jim dávat najevo, že jsou pro nás důležité a že o ně máme zájem. V budoucnu se nám to vrátí. Často pláčeme, že nám Bůh nežehná, že naše sbory a církev nerostou a stárnou. Ale že tu máme Bohem poslané následovníky a nástupce, jaksi vytěsňujeme na okraj společenství. Jsou možná někdy rušiví, vypadá to u nás někdy jako v židovské škole, některé nás to vytrhuje z tichého rozjímání. Jenže, co když v budoucnu bude klid a ticho v našich modlitebnách nejen kvůli svatému rozjímání, ale protože tam nikdo již nebude? Nestraším, či nevidím to pesimisticky. Spíše vnímám, že místo řečí o tom, co a jak dělat, nám často chybí skutečná aktivita, činnost, která by měla smysl a někam vedla. Slovy lze postavit mnoho, říká se, že i skály přenášet a zámky vystavět. Jenže je to skutečné? Omlouvám se za odbočku. Vracím se zpět k sobotě 26. dubna do prostoru naší
modlitebny. Poslední část se vrátila do zaběhlých kolejí. Děti se rozdělily do skupinek sobotní školky, my dospělí do jedné studijní skupinky sobotní školy. A ač čas byl velkým nepřítelem, myslím, že všichni jsme obdrželi požehnání shůry. A nakonec přišlo loučení a děkování. Všechny děti dostaly dárkové balíčky a určitě z nich měly radost. Hlavně ti malí s hračkami v podobě medvídků a oveček pobíhali radostně po sboru a byli usměvaví a šťastní. Oběd v horním foyer sboru, prosté sdílení se navzájem, pobíhání dětí a veselý ruch navodily, alespoň ve mně, malý dojem, že takto to může vypadat i v nebi. A sám za sebe – kdyby to tak vypadalo i v nebi, chcete tam chybět? Tam nás nemůže nic a nikdo štvát, nic vadit. Abych nezapomněl. To, že jsme jedna velká Boží rodina, ukázalo i společné hudební vystoupení tří dívek. Roman Vyčánek jim předem poslal noty, podle kterých doma skladbu nastudovaly a poté pod jeho vedením ve sboru secvičily. A bylo to skutečně vystoupení na vysoké úrovni. Věřím, že pro vás, kteří jste Múzičku zažili, to byla sobota ku požehnání. Osobně prožil a sepsal P. Matula 11
Rozhovor s Ježíšem
Konference žen CASD
Já: Ježíši, můžu se tě na něco zeptat? Ježíš: Samozřejmě. Já: Slib mi, že se nenaštveš. Ježíš: Slibuji. Já: Proč jsi na mě dnes dopustil tolik věcí? Ježíš: Co tím myslíš? Já: No, ráno jsem zaspal. Ježíš: Já vím. Já: Potom trvalo věčnost, než mi naskočilo auto! Ježíš: Já vím… Já: Když jsem měl polední pauzu, spletli mi objednávku, takže jsem nedostal svůj sendvič! Ježíš: Já to vím… Já: Na cestě domů se mi vybil mobil, právě když mi kdosi zavolal! Ježíš: Já to všechno vím… Já: A jako by to nestačilo, přijdu domů, chci si dát nohy do svého nového masážního stroje a konečně trochu relaxovat a on přestal fungovat! Dnes nic nešlo správně! Proč jsi to dopustil?! Ježíš: Dovol mi to vysvětlit: Anděl Smrti stál nad ránem při tvé posteli a já jsem poslal jednoho svého anděla bojovat s ním o tvůj život. Nechal jsem tě během toho spát. Já: To jsem netušil… Ježíš: Nedovolil jsem tvému autu nastartovat, protože by ti cestu zkřížil opilý řidič, který by do tebe naboural. Já: Ty jo… Ježíš: Ta osoba, která připravovala tvůj sendvič, byla nemocná a nechtěl jsem, abys dostal to, co měla ona. Věděl jsem, že teď nemůžeš být doma z práce. Já: Aha … Ježíš: Tvůj telefon se vybil, protože člověk, který ti právě volal, ti chtěl lhát a zatáhnout tě do jedné nekalé věci. Proto jsem ti s ním nedovolil mluvit. Já: Rozumím… Ježíš: A ten masážní stroj byl vadný, vyhodil by elektřinu v celém domě. Já: Je mi to tak líto… Ježíš: Netrap se tím, jen se mi nauč důvěřovat. Ve všech věcech. V dobrých i špatných… Já: Budu Ti důvěřovat! Ježíš: A nepochybuj, že můj plán pro tvůj den je vždy lepší, než ten tvůj plán. Já: Nechci pochybovat. Dovol mi jen říct ti, děkuji ti za všechno… Ježíš: Není zač, dítě. Byl to jen další den, když jsem byl tvým Bohem, moc rád se starám o své děti! -pře12
vidím? Je pro vás zrcadlo přítelem nebo nepřítelem? Když se podíváte na děti, jak nádherně si dokážou užít svůj obraz v zrcadle, jak jsou na sebe patřičně hrdé... Zkusme být těmito dětmi. Zrcadlo násobí naši náladu, naše rozpoložení i naši víru. Rozvažujte, jak přicházíte k zrcadlu. I letos od 11. do 13. dubna proběhla konference žen na nádherném místě v okolí Beskyd skoro na úpatí Lysé hory, kde mohly ženy prožívat čas oddechu a relaxace. Připomeňme si motta předchozích konferencí žen. Rok 2009 „Ženu statečnou kdo nalezne“ Př 31 Rok 2011 „Síla a důstojnost jsou jejím šatem“ Rok 2012 „Domov hřeje a voní“ Rok 2013 „ Žena s vizí“ Rok 2014 „ Před zrcadlem“ 1Kor 13:12; 2Kor 3:18 Z přehledu je jasné, že se jednalo o pátou konferenci pro ženy. Možná není ani tak směrodatné, co vidím já v zrcadle, ale jak nás vidí Bůh. Gen 1:27. Přemýšlejme, jak je důležité vážit si sám sebe a vědět, kým jsem. Je důležité jít po malých cílech k těm velikým. Lepší být nedokonalý, ale opravdový. Na dané téma si připravily tři ženy tři zamyšlení. Jen pár myšlenek, které mě od těchto žen oslovily. Zrcadlo 1 - Martina Škrlová – Co
Zrcadlo 2 – Petra Voráčová – Koho vidím? Reálný pohled na sebe i na druhé neexistuje. Vždy je ovlivněn zkušenostmi, okolím, mým lidským já. Pohled ideální a reálný se vždy překrývá. Teď jen záleží, jak moc. Je důležité, jak sami sebe vnímáte. Víte, jaký máte duchovní dar? Používáte ho ve svém životě? Pokud dokážeš být v kontaktu sama se sebou, vnímat své já, dokážeš být v kontaktu i s druhými. Nemarněte čas tím, abyste vkládali dovnitř, co tam chybí. Snažte se naopak vytáhnout ven, co tam je! Zrcadlo 3 – Olinka Veselá – Koho vidí Bůh? Bůh nás vidí jako své milované. Je do nás
13
stále zamilovaný. Píseň 4:1 a Ozeáš 2:1920 Na závěr pár slov písně, která nás provázela po celý víkend, kdy jsme díky Renátce Chlebkové a jejímu týmu byly opravdu hýčkané prostředím, obsluhou i dárky: Bůh mě miluje až do poslední slzy. Jsem milovaná, vždy když ráno vstávám. Jsem milovaná, vždy když večer usínám. Jsem milovaná, kdykoliv kvůli hříchu na
kolena padám. Jsem milovaná, i když nejsem dokonalá. Bůh mě miluje až do poslední slzy. Když padáš, On tě v náručí drží, i když máš pocit, že už víc není naděje, tehdy přijde, k tobě se skloní a tiše šeptá Ti: já tě nikdy neopustím!!! Z osobního zážitku pro vás Petra Smilková (Matúšová)
Zapomenutá místa V dubnovém vydání jsme zahájili seriál o místech spjatých s našim sborem a historií. Jsem rád, že se pár lidí nad obrázky zastavilo a poznalo místo, kde bylo nafoceno a vám připomenuto. Tím místem byl Držková – Májová, místo dlouholetých letních táborů dětí – a nejen dětí. Správně odpověděl Víťa Slováček, manželé Matulovi a také Markéta Trundová. Ta navíc poslala ke své odpovědi tuto SMS zprávu – budu ji citovat, tak moc mě oslovila: Dobrý večer, sedím u babičky a pročítám váš sborový časopis. Narazila jsem na poslední stránku, kde mě zaujaly fotografie, kde jsme s bratrem prožili nejedny táborové prázdniny.a léta se strýcem Framem. Místo je na Držkové. Děkuji, že jsem mohla opět zavzpomínat. Jsem za tuto upřímnou odpověď vděčen a věřím, že i v budoucnu se vám různé zveřejněné místa vybaví stejně jako Markétě. Dnes půjde o místo určitě známé. První foto je detail místa a druhé je pohledem ze stejného místa. Otázka zní: Co je to za místo, a kde? Odpovědi můžete sdělit stejně jako minule – mě jakýmkoliv způsobem. 14
P. Matula
Mňam mňam koutek Otázka pro vás: Již jste zvládli upéct chleba a připravit hlavní chod z minulého receptu? Musím přiznat, že v naší rodině pečeme chleba poměrně často a chutná nám. Hlavní chod, rybu, jsme podle poskytnutého receptu dosud neupekli, ale rozhodně to brzy zkusíme. A jak to bývá – chleba je předkrmem, ryba hlavním chodem, a následuje obyčejně zákusek. A protože i já již ve svém věku se v kuchyni orientuji, připravila jsem pro vás sladkou pochutinu. Těch variant může být více, dle chuti. Věřím, že vám bude chutnat, a že mně třeba přinesete své výtvory ochutnat. ČOKOLÁDOVÉ MUFFINY Ingredience 2 hrnky polohrubé mouky 1 hrnek cukru 1 sáček prášku do pečiva 1 hrnek mléka 3 lžíce kakaa 1/2 hrnku oleje 1 vejce špetku soli hrst ořechů nasekaná čokoláda POSTUP: V misce promícháme mouku, cukr, prášek do pečiva, přilijeme mléko, olej, přidáme vejce a špetku soli a vše smícháme. Nakonec přidáme nasekané ořechy a čokoládu a
znovu promícháme. Necháme 10 minut uležet. Potom dáme do formy nebo do dvou papírových košíčků v sobě na plech. Pečeme při 180°C po dobu 15-20 minut, podle toho jak to vypadá na povrchu a vevnitř. Abyste to zjistili, píchněte do jednoho až tří muffinů špejlí. Nakonec necháme vychladnout a pak se můžeme s chutí zakousnout.☺ Dobrou chuť. Pro vás upekla a sepsala Natalka Matulová
15
