NAD TASOVEM SE SMRÁKÁ / O motivu smrti v díle Jakuba Demla/
Milada Záborcová
Je možné milovat slovo, slovem hlásat o velikosti Božího stvoření, dát slovu duchovní rozměr a zároveň týmž slovem tvořit báseň? Lze přijmout kněžskou službu lidem a přesto udržet v sobě třináctou komnatu básníka? Lze umět použít řeč tak, že bude jedněmi zatracována, zatímco pro jiné se stane světlem v tmách? Je přípustné se stát služebníkem katolické víry a zároveň velkým kritikem jejích představitelů? Je možné vnímat v pokoře nejmenší z květin a přitom bez váhání zatratit člověka? Lze se poddávat slabinám lidské nedokonalosti a osobní pýchy a přesto umět milovat ze vší moci a síly osobnosti, která dává svůj osud v oběť? Je přestavitelné být po nekonečnou řadu let vyhnancem bez domova a přesto si nosit v sobě svůj rodný kraj s nadějí, že právě v něm bude otištěna ona šlépěj posledního kroku? A je možné silně věřit, věřit v Boha a jeho spásu, a přitom znát hloubku beznaděje a smrti, která nepřestává šlapat člověku na paty? To všechno možné je, ovšem zřídka kdy v jednom životě. To všechno možné bylo, v životě Jakuba Demla1. Zamilovat si tvorbu Jakuba Demla skýtá věnovat soustředěnost a úsilí jak četbě dosti dlouhé řady jeho děl, tak porozumění jeho osobnímu životu, jehož významné periody Demlovu tvorbu ovlivňují takřka fatálně. Znamená to rovněž pročítat obsáhlou korespondenci, deníkové záznamy, studie a záznamy různých kázání i přednášek, což vzhledem k obtížné dostupnosti nebývá úkol snadný. Přesto Demlovo dílo nemůže a nesmí být vykládáno autobiograficky. Jednotlivé události jsou však pomyslným klíčem odemykajícím dveře, za nimiž se skrývá prostor díla, v němž smíme naslouchat i nejutajenějším tónům duše zpívající mnohdy své „De profundis“. Poznávat Demlovu tvorbu znamená kromě jiného i uvěřit, že duchovní poslání kněze nemůže umlčet básníka, a básník je knězi buřičem snad i proto, že poznávat pravdu je dáno těm, kteří „v úzkostech hledají“. K pochopení motivu, jenž je v Demlových knihách neodmyslitelně přítomen, motivu smrti, sám autor roku 1928 říká: „Kdo by snad chtěl věděti, jaký smysl má smrt v mých knihách, musel by znáti, jak důležitá byla v mém životě. Smrt mé matky, smrt P. Josefa Poláka, smrt mé sestry Matyldy a smrt Elišky Wiesenbergerové. Toto jest mých čtvero světových stran. Už vůbec nemohu trpěti, leda ve snách, anebo kdybych byl odkázán jenom sám na sebe, jako jest odkázán člověk, který celým srdcem miluje.“ 2 Matka Jakuba Demla umírá roku 1890 v Tasově, dvanáctiletý syn, který tehdy ještě nevěděl „že a co jest Smrt“3 za ní přijíždí z ročního „vekslu“ v Rakousku. Druhá smrt nejlepšího přítele, kněze a literáta Josefa Poláka, Demla zastihuje roku 1907 a bude pro něho znamenat opět ztrátu až do konce života nenahraditelnou. Nebohá sestra Matylka, kterou miloval a jejímuž fyzickému strádání měl právě on ze všech sourozenců ulehčovat, uniká svému bolestnému údělu dítěte, jemuž se zastavil růst a zůstává proto odstrčeným mrzáčkem 1
20. 8. 1878 – 10. 2. 1961 citát ze závěru knihy Audiatur et altera pars, in: Olič, Jiří: Čtení o Jakubu Demlovi. Olomouc, Votobia 1993, str. 75 3 více k této události v citaci korespondence ve výše uvedené knize Jiřího Oliče, podávajícího důkladný a přehledný obraz o Demlově životě i díle 2
1
roku 1910. Její památka pak bude připomínána v Demlově tvorbě mnohokrát. Poslední ze jmenovaných, Eliška Wiesenbergová, žena továrníka ze Žebráku, Demlova nejštědřejší mecenáška a bolestná láska, jež alespoň z podobizny na stěně doprovází Demlův život celý, umírá po předchozích pobytech v sanatoriu pro nervově choré, kam byla násilně převezena pro skandální vztah s tímto - jak nazval Demla Josef Florian - trestným knězem, roku 1918 v Žebráku na tuberkulózu. Krutý konečný verdikt nad životem, dobře známý z předchozích odchodů Demlových blízkých, však nese v sobě ztrátu i zmar citu milostného. Zasahuje zároveň i oblast víry, neboť ačkoli je od roku 1909 Demlovi zakázáno sloužit mše, přesto se svého kněžství nikdy vnitřně nevzdal. Co však může být útěchou v bolesti, které je upíráno i právo na existenci? Deml kněz je zavázán dodržovat celibát a věřit v konečnou spásu duše skrze Ježíše Krista. Demlu knězi není ani přáno zúčastnit se pohřbu s milovanou bytostí. Deml člověk poznává, jak smrt, která ho životem provází jako neúnavný společník a jejímuž konání se už mnohokrát snažil najít podobu ve svých dílech, odhaluje nyní to nejhorší – vědomí neodvolatelnosti, nenávratna, totálního konce, kterému je každý nucen čelit v prvé řadě silou svého lidského „já“, které je ve své podstatě tak bezmocné… Na to, jak silně byl Jakub Deml se smrtí „spřízněn“, jak neomylně ji dokázal vnímat i tam, kde by kdokoli jiný její přítomnost vůbec nečekal, vzpomíná později i literární kritik Bedřich Fučík: „Když se dozvěděl, že se budu ženit, nabídl se, že nás oddá. Přitom se udála podivuhodná věc: přišel do svatebního bytu v Nuslích, hlaholně pozdravil, ale vzápětí zakoktal a položil šeptem otázku: „Tady někdo umřel?“ Ta věta mi zazněla jako rána z děla. V noci před svatbou zemřela totiž náhle nevěstina teta, před hodinou odnesli její mrtvolu z domu. Deml byl prostě se smrtí důvěrně znám tak, že ji přímo čichal.“4 Jednotlivé „vize“ smrti provázejí Demla již od samého počátku tvorby, nabývají však postupně různých podob. Jedním z prvních textů, otištěným roku 1906 nejprve ve staroříšském Studiu Josefa Floriana, kde Deml literárně působil, a později vydaným ve sbírce Nonantur lumina roku 1907, je snové podobenství „Sen jeden svítí“. Nadpis této prózy je převzatým veršem Otokara Březiny, Demlova duchovního a literárního Mistra a vzoru. Jak udává Jindřich Chalupecký, text vzešel ze snu, který měl Deml ještě za studentských let. Sen jako podobenství se stává Demlovým osudem, na snech bude postavena i většina z budoucí tvorby. Text Sen jeden svítí, důležitý pro výklad dalších děl, které jakožto jeho variace budou nést i četné jeho znaky a významy, je mystickým viděním krajiny a města, do kterého se vchází skrze literární fikci: „Jedenkrát, asi v měsíci květnu, spatřil jsem obrázek a vedle něho text. Jedno z míst, jimž my venkované říkáme strašidelná.“5 Celé vizi ovšem předchází úvaha nad vzdalováním se a hledáním smyslu života a chápáním jeho stálého protipólu – smrti, úvaha, která předznamenává svár, jenž bude později pro Demlovo příští ztvárnění smrti tak typický – zápas světla v ohrožení temnot smrt doprovázejících. „Což skutečně jest tomu tak, že přicházejíce do vyššího věku, víc a více zapomínáme na smrt, která se blíží: na světlo, z něhož jsme vyšli a které přece nás čeká? /…/ Ale vy, jimž poslána jest tato nejbolestnější výčitka, kde pro živého Boha! jste, že ani světla, ani hlasu, ani polekaných krokův, ani lítosti, ani hanby nelze znamenati kolem se smrtí zápasícího? /…/ … nález duchovní není podmíněn ani výpočty, ani místem, ani časem, nýbrž životem a vůlí Nepodmíněného. Vše, co jest v životě vzácného, přichází naprosto z Daleka.“ 6 Základem vidění je obraz krajiny v teplé letní noci, jež sama ze sebe, bez ozáření měsícem, vydává světlo. Země i vše viditelné má v sobě oheň, vedle kterého všechna ostatní 4
Fučík, Bedřich: Čtrnáctero zastavení. Praha, Arkýř a Melantrich 1992, str. 97 Deml, Jakub: První světla. Třebíč, Arca 1996, str. 94 6 tamtéž, str. 92 a 93 5
2
světla, včetně hvězd, pohasnou. Země se proměňuje, sublimuje, a tím se stává více známou, přináší tajemné, z jedinečného života, dětství, zrození i smrti vyplývající poselství. Vidoucímu subjektu se odkrývá pohled na město, ve kterém se rozprostřela Smrt. Země je prázdná, aby mohla být znovu obnovena. Po apokalyptickém konci dojde k proměně, která má dát nový prostor Životu: „I chodil jsem po těch cestách zcela sám, ačkoli jsem věděl, že nejsem osamocen, protože jsem se nebál, odnikud nehrozilo nebezpečenství, protože vše, co bylo živé, mělo duši, a lidé, byli-li jací, chodili jen po cestách, a světlo, zářící z celého nebe a prostupující všechny stíny, nebylo jako světlo, nýbrž jako něco živého, co jest plno přátelství.“7 Paralela s biblickým Zjevením Janovým je zřejmá. Po úplné zkáze nynějšího světa nastupuje nové nebe a nová země: „A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi…/…/ A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo. (Zjevení, 21, 2-4) To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek.“ (Zjevení, 21, 23) Text Sen jeden svítí není jen uměleckým ztvárněním apokalyptické biblické předlohy, jejíž interpretace vede k uznání slávy a konečné vlády Boha a jeho Syna Krista nad novým světem. Text se v prvním vydání v Nonantur lumina z roku 1907 končí obrazem krajiny, ve které poutník očekává, že spatří „podobu člověka“. Cesta, po které se dává, skrývá „tam za rohem“ tajemství všech věcí v podobě palmových stromů, na které bloudící jen na požádání chce nahlížet. Ve vydání z roku 1917, v souboru s názvem První světla, je již upravená verze zakončena výjevem, v němž subjekt rovněž vidí stejně velké palmové stromy, doplněná o větu: „Tu pak jsem říkal své vidění, jako bych se opíral zády o to živé stromoví“.8 Dotázaný došel svého cíle, aby se ho obrazně dotkl a vyslal poselství zpět. Symbolicky se zde naznačuje i podstata Demlovy tvorby příští, jež o sobě bude vydávat svědectví z pouti za tušeným, nepoznatelným, a za cenu dotyku s vidinami, které samy o sobě se mohou stát trýzní. Demlův text tedy zůstává otevřeným. Je věcí hledání víry, jakou snad nachází u svého velkého „učitele“ Březiny, je obrazem cesty za tajemstvím, které, aby mohlo být chápáno, musí nejprve a především pronikat do středu obyčejného lidského života. Odkaz na apokalyptickou zkázu Země a její obnovu v podobě sestupujícího Království však můžeme nalézt i u dalších textových obrazů (např. Mohyly, …)9 Smrt je zde líčena jako zmar, zkáza a ničitel živého, na její význam v životě člověka upozorňují sny, které odhalují i skutečnosti, jež bdění odmítá připustit. Smrt je prozatím tedy spíše obecné povahy, dotýká se lidstva, nikoli výlučně člověka. Smrt je však zároveň i předzvěstí nové povahy existence a světa, v který trpící mohou doufat. Od chvíle prvního vydání Nonantur lumina však Deml píše souběžně texty, které budou publikovány později. Mnohé ze ztvárněných snových vidin čekaly marně ve Staré Říši na vydání, které Josef Florian neustále oddaluje, neboť v Demlovi neuznává samostatného literáta. Celkem devět próz Deml řadí do souboru, který vydává roku 1914 pod názvem Tanec smrti.
7
tamtéž, str. 98 tamtéž, str.98 9 In: Deml, Jakub: První světla. Třebíč, Arca 1996. 8
3
O dva roky dřívější „text snu“10 Hrad smrti vychází vlastním nákladem Jakuba Demla v počtu 500 exemplářů. Je výsledkem spolupráce s Josefem Váchalem, který vytvořil obálku a knihu doprovodil dvanácti dřevoryty. Ačkoli mezi oběma zmíněnými umělci brzy na to dochází k neshodám, a v důsledku toho i k uměleckému i k lidskému rozchodu, zůstává 1. vydání Hradu smrti dokladem toho, jak silnou a zdařilou může interpretace literárního textu doprovodným obrazem být. Vydání Hradu smrti však Demlovi úspěch nepřináší ani u čtenářů ani u kritiky. Problémem je obtížná uchopitelnost a vyložitelnost psaného. Text je fikcí vydavatelského záměru, který prostřednictvím „nalezeného“ rukopisu představuje dosti svérázné dílo „neznámého“ autora. Rukopis je tedy nalezen v přesně určený den 7. května (!), v čase po první jarní bouři (!), místo nálezu je však utajeno v závěti vydavatele a má být vydáno v budoucnu jen představitelům vědy. O autorovi rukopisu není známo mnoho, má být však jisté, že je mrtev. Rukopis se nedaří přečíst ihned, jeho vliv však během následující noci sahá vidinami do snů zprostředkovatele tohoto podivného nálezu. Ve druhém vydání (doplněném o dedikaci Tomáši Garrigue Masarykovi) Deml ještě dává do úvodu větu inspirovanou Březinovou sbírkou Větry od pólů: „Světlo umírá příchodem ještě většího, ještě většího světla.“ Čtenář se ocitá uprostřed díla, v němž nejvážnějším znakem „rukopisu“ bude právě rukopis demlovský. V samotném rukopisu jsou odkazy na Demlovy příbuzné i přátele (nemocná sestra Matylka, vztah k prvorozenému bratru, laskavost vlastní matky) i na situace, které ho životem provázejí (skutečný věk nedávných 33 let, láska k Elišce Wiesenbergové). Celá prezentace rukopisu je doplňována četnými „poznámkami vydavatelovými“. Nejen přítomnost snu a světla, ale i samotná ústřední linie rukopisu rozpracovává motiv známý již z Nonantur lumina : motiv „země, která jest mrtva“. Tentokráte však tuto skutečnost vnímá čtenáři představený subjekt – kněz, doprovázený svým prvorozeným bratrem, a to nikoli už jen zrakem, nýbrž všemi smysly. Nacházíme se ve stejném časovém výseku jako je doba, kdy měl být rukopis nalezen. Květnový den je zde však nejparadoxnějším protikladem k zemi nacházející se „ve stadiu hniloby a rozkladu“. Předmětem vidiny je Město, „jediné město světa“, uprostřed jehož zkázy září světlo, „mající povahu zralého ovoce v Ráji“. „Lze vztáhnouti ruku a říci: toto světlo jest světlo světa, a toto jest světlo tmy. První totiž vyzařuje z Boží Spravedlnosti a druhé z Božího Milosrdenství.“11 Přítomnost Boha je zřejmá, povaha věcí i osobností obyvatel Města neměnná. Vidina Města utvrzuje sice autora rukopisu ve správnosti volby kněžského povolání, které vede člověka k Bohu i k zúčtování se smrtí, otázka úlohy a povahy Smrti však zůstává prozatím nedopovězena. Pisatel rukopisu je zachráněn od záhuby a zkázy bratrem, díky kterému prchá, své vidině však neuteče. Smrt započala provádět před svým „definitivním dílem pokusy a studie“.12 Hrůzný Pronásledovatel, nesoucí v sobě Smrt, zahání prchajícího až do prostoru stavby, která má vzápětí vydat své strašlivé tajemství: „Jest to bludiště o mnoha patrech, s nesčíslnými chodbami, vycházejícími vždy ze společného „uzlu“ do všech stran. Jedna jediná (tak aspoň mi bylo vnuknuto) ze všech těchto chodeb ve k záchraně, všechny ostatní k jisté smrti. 13 Útěk chodbami labyrintu se násobí hrůzou z nemožnosti uchýlit se ke světlu, které je v chodbě jako by „na číhané“. Venkovní světlo by vyvrátilo byť jen iluzivní naději 10
Jindřich Chalupecký o povaze a určení Demlových próz píše: „Ocitáme se mimo literární druhy. Deml tu na počátku užíval termínu „báseň v próze“, ale nejsou to vlastně už ani básně ani prózy, jako to nejsou ani dokumenty ani fikce; nejspíš by se tu dalo mluvit o novém slovesném druhu: o „textech“. Ale zase to nejsou texty o snech, nýbrž „texty snu“, recitativy snu – hranice mezi životem a literaturou mizí, snové vidění přechází integrálně v řeč.“ In: Chalupecký, Jindřich: Expresionisté. Praha, Torst 1992, str. 94 11 Deml, Jakub: Hrad smrti. In: Můj očistec. Olomouc, Votobia 1996, str. 35 12 viz tamtéž, str. 29 13 tamtéž, str. 43
4
v záchranu, světlo, které doprovází slyšené hlasy osob je rovněž zklamáním vyvolávajícím další strach. Na konci bloudění se skrývá tajemná žena, jíž nelze pohledět tváří v tvář, a která - pokud není splněna její podmínka - je přisuzovatelkou smrti. „Nepromluvivši a nepohlédnuvši na mne, zůstavila mi svobodu, abych vyplnil svůj úkol: VZBUDITI V NÍ RADOST, ANEBO - /…/ Jak asi je sladko, umříti pro milovanou bytost, kterou možno milovati! – Vydechl jsem v onom tichu všechnu vroucnost své duše, a náhle zmlknuv, naslouchám, jak se mi srdce třepotá…Tu ONA teprve se mi projevila: Kosmo se usmála.“14 Interpretovat ztvárnění smrti v tomto díle je možné jen s vysledováním několika rovin, ovšem i tak zůstane mnoho utajeno v jednotlivých symbolech. To vše je zároveň i předností Demlových textů! Ve srovnání s výše uvedeným textem Sen jeden svítí nacházíme četné shody. K vizím, v nichž země demonstruje svůj konec a zkázu, dochází v obou případech zjara, v měsíci květnu, v čase, který je sám o sobě symbolem počátku a života. V obou případech dopadá zkáza na zemi jako trest, „Smrt se prostírá za všechny obzory“, aby nakonec svět nalezl novou podobu. Odkaz na biblická slova a podobenství není jen ve smyslu Apokalypsy. Lze vysledovat odkazy i na Janovo Evangelium, jehož poselství je takto neustále zmiňováno. Světlo, které vyzařuje země a které ozařuje i nově uspořádané Město, je „pravým světlem, které přišlo do světa“, je odleskem samotného Boha. Ve světle se skrývá život, v něm vše povstalo skrze Slovo u Boha. V podobě svého Syna posílá Bůh své Slovo na zem: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ (Evangelium podle Jana, 1, 14) Přeneseno do světa lidí, slovo, které se stalo tělem, stává se skutečností. V prvním zmiňovaném textu čteme: „Co mi bylo zvukem, stalo se mi hudbou, co bylo částí, stalo se celkem, slovo tělem.“ 15
Skutečnost se stává známou, dává rozumět zjevenému. Subjekt, kráčející krajinou k palmovým stromům může nakonec tušit, že v dálce se skrývá úplné poznání. V Hradu smrti však takováto naděje chybí. Slovo zde zastupuje tajemství, myšlenky, které nemají být vysloveny, aby jejich uskutečnění nedovršilo neštěstí při útěku obou bratrů bojujících o záchranu vlastního života: „Toto vše stalo a dálo se v takové rychlosti, že jsme spolu ani slova nevyměnili, ostatně i z toho podvědomého přesvědčení, že slovo v podobných případech stává se současně tělem, zkázu dokonávajíc.“ 16 Oproti předchozímu textu je zde ve vnímání nebezpečenství Smrti zřejmý posun. Na konci času určeného zemi i člověku čeká zmar bez spásy, bez Božího milosrdenství. To, co mělo být záchranou, stává se hrozbou. Zlo, jemuž se také dostalo tělo v osobě Stihatele, je tak velké, že nebylo lidskou řečí ještě pojmenováno. Zlo je horší než samotná smrt, neboť pohlcuje zcela a bez spásy, jaká po smrti může následovat: „Kdyby tu běželo jenom o vraždu, neučiním ani kroku dál, nýbrž ani nehlesnuv, obrátím se, vyčkaje rány. Pocit smrti jest rozhodně strašlivější nežli sama Smrt, ale raději tisíckrát se útěkem strhám, nežli bych měl zakusiti JEHO pohledu, anebo dáti se dotknouti JEHO rukou!...“ 17 Ani spása, má-li být vůbec jaká, není odměnou za nalezení správné cesty. Na konci úniku čeká další zkouška. Ta však zároveň dává životu nový rozměr. A tak se celý výjev, ne nepodobný zkouškám pohádkových princezen, mění v největší vyznání duše, která je zachráněna skrze velkorysost a odvahu lásky přesahující vlastní ego. Závěr ne neznámý, ne
14
tamtéž, str. 50 Deml, Jakub: Sen jeden svítí. In: Sen jeden svítí. Praha, Odeon 1991, str. 40 16 Deml, Jakub: Hrad smrti. In: Můj očistec. Olomouc, Votobia 1996, str. 39 17 tamtéž, str. 42 15
5
nepodobný životu Jakuba Demla, pro něhož nejednou budou lásky skrývat ve své tváři jen úsměv úkosem. Roku 1914 vychází prózy souboru nazvaný Tanec smrti, které vznikaly často paralelně s výše zmíněným Hradem smrti. Motivicky se obě díla prolínají, jednotlivé prózy či povídky Tance smrti však ještě více směřují ke snům, které, ač se mohou jevit sebe více absurdní, přesto odhalují člověka v jeho nitru cele a dávají mu odpověď na nejčastější otázky po smyslu zdejšího pozemského bytí. Sny nezůstávají pouhým symbolem, stávají se „Proroctvím“. „V našem vlastním osudu nikdo nás nepoučí v tom smyslu, aby nám pomohl. Uvádímli v dalších řádcích svůj sen, činím tak jen proto, abyste jej hledali a našli v tom, že v podstatě není rozdílu mezi našimi sny a mezi naším životem, protože v nás samých není té přehrady jako mezi člověkem a člověkem ---------“ 18 Sny se tedy stávají ústředním tématem i prostředkem k vyjádření nejniternějších pohnutek a myšlenek, zdají se často nahodilé, nesrozumitelné, nesmyslné. Bývá často připomínáno, že právě četnost snů v Demlově tvorbě ho klasifikuje rovněž jako pomyslného předchůdce proudu, který o umělecký přepis snů opíral svou existenci – tj.surrealismu. Vstupní povídka souboru Tanec smrti, Světlo věčné, představuje shodně jako texty předchozí město, či Město, jako specifický topos, v němž bloudí subjekt, jemuž spatřené nahání hrůzu. Doprovází ho tentokrát člověk, který se mu zdá být známým a blízkým – je ovšem mrtev. Z jeho očí se však line světlo, které má v sobě příslib světla věčného. Celé Město náhle mizí, vize se proměňuje ve vnímání sklepa, ve kterém nyní vypravující spočívá jako v podzemním hrobě a ze kterého zazní hlas „jeho jediného Přítele“19, jenž vybízí k následování. „Oči tohoto Blahoslavence upřely se v mou bytost, pronikajíce mne jako světlo, a rty jeho usmívaly se jak mramor. Bál jsem se učiniti krok, ba jakýkoliv jiný pohyb a jsa přitahován se dvou stran, totiž světem za svými zády (jakkoli smutným!) a světlem před svou tváří, konečně vyslovil jsem to, co tento Duch prostě viděl: „Bojím se, mám hříchy!“ „Očistíš se v očistci,“ pravilo Zjevení, zazářivši v nejsilnějším světle, a já, ubezpečiv se, že není pro mne pekla, vrhl jsem se do tohoto Světla jako do propasti.“20 Zpodobení smrti je jiné, než tomu bylo v předchozích případech. Zakomponování motivu města do celého textu teď spíše tvoří jakýsi předstupeň poznání, že se smrtí je nutno konfrontovat se sám, za sebe. Ač se zde hlavní postava opět – otřesena spatřeným – pokouší uniknout zkáze, bude přesto nakonec postavena smrti přímo tváří v tvář, ba co ještě více, smrt v podobě Mrtvého přítele dává jednoznačnou výzvu. Motiv očistce21 se objeví o několik let později i v názvu souboru Můj očistec (1929), do kterého Deml (částečně i na popud Otokara Březiny) zahrnuje vedle dalších textů i Hrad smrti a Tanec smrti. Rýsuje se zde tedy další jasný prvek ve vnímání smrti autorem, jenž bude zřejmý i u děl dalších, tedy blízkost milovaných lidí, jejichž „doprovod“ na naší cestě sahá až za hranice života: „Ona /smrt, pozn. aut./ ví, že nemůže býti zničena, ale úpí vazbou, ale potom jest její smích ostrý, suchý a tajemství její lásky, ať nedím ironie, v tom jest, že promluví na nás z nejmilejšího, že se nám zjeví v bytosti nejdražší, tak jako mně zjevila se v mé matce, v mistru mém a v mé nejsladší sestře, kteří už vesměs jsou na věčnosti. Měli by tedy ti, které právě milujeme, měli by mlčeti? nedotýkati se nás? nezjevovati se nám? Ale Smrt jest tak moudrá, že se nám zjevuje právě v tom, čeho nejvíce potřebujeme.“ 22 18
Deml, Jakub: Noc. (Tanec smrti) In: Můj očistec. Olomouc, Votobia 1996, str. 130 zde lze patrně vytušit i odkaz na předčasně zemřelého přítele Josefa Poláka 20 Světlo věčné, tamtéž, str. 58 a 59 21 termín očistec je příznačný pro katolickou věrouku, četné jiné křesťanské věrouky existenci očistce a jeho smyslu pro věřící neuznávají 22 Hrající revolver, tamtéž, str. 115 19
6
Lidé, o které nás smrt připravila, provázejí nás i nejtěžším časem zkoušek a bojů; tehdy tito „všichni, kteří nás v životě kdy milovali, stojí nám po boku, zírají z naší tváře, posilují našich rukou“ …23 Smrt k nám tedy promlouvá prostřednictvím navždy ztracených blízkých, vrcholem jejího obrazu je v próze Metamorfosa vyznání Milované, ženy, která v obdobné variaci závěru Hradu smrti přichází přinést poznání, že jako Smrt v sobě obsahuje i moudrost a lásku lidí již zemřelých, skrývá do budoucna ve své podstatě i tvář každého každého z nás. 24 Doprovod někoho blízkého, jehož osoba je v sobě samé i nositelem znaků ústředního subjektu, takovéto zdánlivě rozporuplné dvojnictví25, je zároveň dalším z prvků, jimiž se zpodobení smrti v díle Jakuba Demla vyznačuje. V próze Bílý medvěd, jejíž snově absurdní „děj“ je opět situován do ponurého sklepení, dochází ve chvíli ohrožení smrtí k pomyslnému splynutí subjektu popisujícího danou událost s jeho „druhem, starším, avšak se mnou jakoby totožným (což se stává jen v nebezpečenství smrti – ale kdo uvažuje v takové chvíli?)“26. Doprovod přítele, tj.jiné duše, která má schopnost porozumění a vcítění se do hlavního aktéra předávaného příběhu, častý výskyt tohoto motivu v tvorbě je zároveň i zřejmým osobním vyrovnáváním se s nalézáním i ztrátami přátel, které tohoto zajisté značně impulzivního a v nejednom směru komplikovaného autora provázely. Na předurčené, „nadpozemsky dané“ vazby dvou lidí, které vedou ke vzájemnému přátelství, Deml věřil, zároveň však celoživotně bude u něho nejen v tvorbě dominantní přesvědčení o nutnosti výhradního poznání vlastní duše27: „Nestačí, aby přišel jiný, když vlastní duše nepřichází.“28 Na cestě za touto duší je však nutno sestoupit ke kořenům sahajícím do prvních údobí života, do časů dětství úzce svázaných s moravskou krajinou, jejíž tasovský „punc“ bude kněze s osudem vypovězeného básníka provázet do konce života. Příslušnost ke krajině se tak stává dalším z motivů protínajícím napříč texty s tematikou smrti. Vidiny „zemí“, které byly představeny, mají v sobě „oči kolébky, světla dětství“. „Jsem přesvědčen a vím, že každé duši jest určena jistá krajina, bez které nemohla by žíti, tak jako, jsouc jednou stvořena, nemůže se zříci svého těla, třebas je po smrti na čas odkládá, a všechno, co se děje v lásce mezi milujícími, současně a snad mnohem dokonaleji děje se v příslušných jim krajinách, které jsou jakoby jejich lénem, protože láska, která by se nemohla opírati o něco hmotného na této zemi, o věci totiž viditelné, které se mění a rostou, neměla by práce a ponenáhlu ztratila by i pamět svou.“ 29 Rodný kraj si v sobě nese i své „křizovatky Smrti“ a osudy lidí se v něm předávají dále, aby se ponenáhlu stávaly legendami. Porozumění krajině zároveň předznamenává i porozumění smrti, se kterou současně člověk bývá do krajiny zrozen, znamená porozumění vyššímu řádu, v němž každý subjekt hledá své ukotvení. „Na každého čeká jisté slovo. Na mne čekala Smrt a jest to moje vlastní slovo. Ten anebo onen mohl je potkati, ale nikdo jiný nemůže je říci za mne. /…/ S jakou vyzývavostí či
23
Jed, tamtéž 94 Metamorfosa, tamtéž, str. 142 25 je zajímavé, že právě moderní výzkumy potvrzují, že v případě ohrožení života či dlouhotrvající izolace od jiných lidí dochází k podobným jevům poměrně často. Člověk, který se ocitá sám, např. v odlehlé přírodě, má reálné vidiny přeludů – společníků, s nimiž hlasitě rozmlouvá a na něž se obrací… 26 Bílý medvěd, tamtéž, str. 63 27 o Demlově celé tvorbě jako o „jediné knize duše“ pojednává V. Binar, J. Chalupecký, J. Med … 28 Deml, Jakub: První světla. Třebíč, Arca 1996, str. 85 29 Deml, Jakub: Hrající revolver (Tanec smrti). Olomouc, Votobia 1996, str. 122 24
7
touhou hledá člověk Smrti, a ustavičně potkává Život. Ale jakmile se rozhorlí a hledá Života, ustavičně potkává Smrt; i ten, kdo ho nehledá sobě--------„ 30 Pronásledovanost smrtí, myšlenky na ni, vynucené stěhování z místa na místo, touha po domově a návratu k vazbám, s nimiž byl vyslán na cestu tímto světem - toto je rub Demlova kontemplativního uvažování odporujícího často zavedenému praktikování katolické věrouky. Demlovi, který se dostává do konfliktů s církví, s politikou, se spoluobčany, s přáteli a často i se sebou samým se bezesporu může ulevit roku 1922. V tasovské Bosně se mu s nemalým přispěním Otokara Březiny a s další finanční podporou od státu daří dostavět vilu, která se stane jeho doživotním útočištěm a domovem. Za pomoci své přítelkyně a hospodyně, spisovatelky Pavly Kyticové, která se posléze stává i pořadatelkou a vydavatelkou Demlova díla, zde nalézá klid a soustředěnost pro sepsání několika čísel Šlépějí a řadu titulů knižní tvorby. Proměnu ve způsobu života pak snad i dokládá několikaleté intenzivní působení v místní organizaci Sokola a literární aktivita věnovaná tomuto hnutí. Období takto zaměřených let uzavírá smrt Demlova Mistra – Otokara Březiny roku 1929 a smršť, kterou o dva roky později vyvolává Demlova kniha „Mé svědectví o Otokaru Březinovi“, jež vzhledem ke zveřejněným, doslovně zachyceným rozhovorům s Březinou, útočí na city a ideály vyznavačů a příznivců tohoto milovaného i mystifikovaného literární autora. Osud začíná Demlovi nastavovat opět svou horší tvář a vedle vleklých zdravotních problémů se osobní tragedie dovrší v citově náročném okamžiku 29. ledna 1932, kdy po marném boji umírá na tuberkulózu Pavla Kytlicová. V korespondenci z 6. února 1932 německému literárnímu kritikovi a publicistovi Waltru Marasovi se Deml vyznává: „Můj dům je teď velmi pustý. A od toho 17. ledna, kdy pí Pavla upadla do smrtelné nemoci, ještě jsem v noci nespal. A ve dne také ne. To není spánek, to je zápas s rakvemi. Tanec smrti není mi jen snem. Ale tohoto utrpení bylo mně potřeba. Ve světle tohoto utrpení jak titěrné a lehoučké je i takové „Mé svědectví“! Touto smrtí byl jsem hozen tam, kam patřím.“ 31 Deml píše o smrti Pavly Kytlicové knížku, kterou vydává v květnu pod názvem Smrt Pavly Kytlicové. Kniha má povahu záznamu snažícího se dokumentovat život i umírání této k Demlovu životu neodmyslitelně náležející -výjimečné ženy. Demlovi samotnému se však nedaří dobře a zdá se mu, jakoby i po něm smrt již natahovala svou ruku. V listopadu téhož roku tedy své přítelkyni, učitelce z Rožnova pod Radhoštěm Miladě Jahnové píše: „Já sám měl jsem být dvakráte mrtev: z úrazu v autobusu (jeli jsme se Skautíkem sami a auto nás vymrštilo – oba jsme byli raněni, já ještě po 5 nedělích, dnes, cítím bolesti v hlavě a v krčních obratlech, p. primář mne roentgenoval etc.) a před 3 nedělemi v Brně na nádraží stihl mne srdeční záchvat, nádražní lékař mne rychle ošetřil, nebýt té rychlé pomoci, byla by mne ranila srdeční mrtvice, musel jsem v Brně půldne pěkně ležet v obkladech a s medicínkou.- “ 32 Demlova životní pouť však u konce zdaleka není a svůj „prubířský kámen“ má ještě poznat. A tak další měsíce dlouhého strádání psychického i fyzického, zhrzená láska k hraběnce z Kuksu Kateřině Sweerts-Sporckové i Demlova rozpolcenost vnímající s jistotou dvousečnou přítomnost života a smrti jsou zachyceny v básni z 19. února 1934, na kterou poukazuje Jiří Olič jako snad na největší báseň v Demlově díle vůbec: Moje smrt Ale já vím, jaká bude moje smrt: rozletí se dveře a Vy přijdete 30
tamtéž, str. 117 Deml, Jakub: Zakázané světlo. Výbor z korespondence z let 1930-1939, uspořádal Jiří Olič. Praha 1999, str. 49 32 tamtéž, str. 22 31
8
a bude to slavná chvíle, jako když vichřice doletí cíle a jako shledání matky a dítěte. Bude to pohnutí jarních ledů na řekách osvobozených, stržených hrází, smích, smích, smích, chuť čerstvého másla a vůně medu. Veliké světlo a náhle tma, jako když ve vichřici matka dítě zahalí a k prsoum přitiskne – potom jako by dva hlasy plakaly, až jeden umře: Má, má, má! 33
Smutek, jenž naplňuje Demlovu duši, pak vrcholí v dlouhé noční úzkosti, při níž je právě v noci z 2. na 3. října bolestného roku 1934 dopsán Demlův snad nejznámější román – „Zapomenuté světlo“. Tíseň lidského jedince ztraceného a vydaného napospas zmarnění a nepotřebnosti okolí je prožitkem, z něhož se autor vypisuje takřka bez dechu a bez přerušení v jediném monologu, jenž dal vzniknout knize, která si vysloužila vedle cenzurních zásahů a navzdory jim i nebývalý zájem veřejnosti. Vedle mnohokrát již připomínaného a interpretovaného motivu nezhasnuté lampy, jejíž světlo se na denním světle stává zbytečným, je v celé knize ústředním tématem scéna odehrávající se v domě, kde umírá tuberkulózou nemocná selka Zezulová, k níž je pozván kněz. Důležitou roli zde opět hraje sen, který vypravěčskému subjektu Jakubu Demlovi dává na čas zapomenout na fakt, že právě umírá jím milovaná žena, ovšem probuzení do zapomenutého světla, které zhasnout snad „ani nezapomněli, ale ruka už neměla síly, aby to zbytečné světlo zhasla“ vrací hořkost skutečnosti do života, jehož není možno se zříci. V toku vyprávění se opět objevují fiktivní i skutečné osobnosti soudobé kulturní scény, jimž je adresována tato trpitelská zpověď. „Není kam jít. Není kam jít. Není kam jít. A tak jsme se s Bubáčkem vrátili k té umírající selce…“34 Samota, v níž je básník vězněn, nachází porozumění jen u ženy, která se ocitla na prahu věčnosti a do věčnosti za ní se po její smrti ozývá zoufalé volání. Útěcha přináležející knězi je již rozdána ostatním. Nikoli tedy k Bohu, ale k člověku, kterému již bylo dáno prohlédnout všechna tajemství, směřuje naděje, která pomáhá přežít v osamělosti tohoto světa: „Drahá paní Zezulová, kam mám zalézt já? Já vím, že jste pro mne umírala, a já vím, že jste odešla k paní Pavle navázat a spojit strhaný řetěz a připravit mou smrt. Marie Zezulová, vy už jste na věčnosti, vy mne dnes teprve znáte: prosím vás, spoléhám na vás! Je to k nevydržení. Považte, mně se neřekne jediného dobrého slova!“35 Utrpení a vyhnanství osamělého básníka je pak zřejmé i z dopisu příteli Janu Amosu Vernerovi (Skautíkovi) z roku 1935, v němž jsou úzkost a zoufalství nad láskou i životem již dávno neskrývány: „Poněvadž tento život je nad mé síly a Bůh to ví, který stvořil člověka a nebe a zemi s rostlinami a moře a světla nebeská a své psy. Bože, jak já trpím! A co se napláču. A co se namodlím do prázdna, které slove Bůh.“36
33
Olič, Jiří: Čtení o Jakubu Demlovi. Olomouc, Votobia 1993, str. 101-102 Deml, Jakub: Zapomenuté světlo. In: Sen jeden svítí. Praha, Odeon 1991, str. 169 35 tamtéž, str. 200 36 Deml, Jakub: Zakázané světlo. Praha 1999, str. 100 34
9
Deml v první polovině třicátých let hodně cestuje po Jugoslávii a Německu, z pobytu v Dalmácii vzniká i Pupava, jež později rozšíří 5. vydání Mých přátel z roku 1935. I zde je patrné, jak osamělým se básník v tomto čase musel cítit: „Člověk si namlouvá nějaké společenství a je sám.“37 A tak tento povzdech, v Pupavě vyřčený nad vzdáleností dělící svět člověka a zvířete, je steskem nad hranicí dělící jakékoliv žijící bytosti vůbec. Období nástupu 2. světové války a zejména válečná léta jsou poznamenána značným omezením vydávání knih i další tvorby vlastní. Demlovy názory, ne vždy korektní, jdoucí až extremnímu vyznání antisemitských postojů, názory silně protimasarykovské a zejména protibenešovské, a konec konců i soběstředné nářky nad vlastním údělem tvoří nejkontroverznější část, která byla z jeho díla uveřejněna. Více než knižní publikace sloužily k tomuto účelu další díly Šlépějí a především korespondence38, jejíž hodnota není pouze dokumentační, nýbrž v mnohém směru zastupuje i literární tvorbu primární. Deml odkrývá sebe a tím často nabízí další indicie k pochopení jeho tvorby minulé i příští. Ve vyznání39 směřovaném k Janu Zahradníčkovi, jeho „jedinému čtenáři“, je zapsán „stav duše“, jež dílem z této doby, dílem ze sebe samé takto vyplývá: „Prožíváme mnoho, ale mnohem více mlčíme, a já si dobře pamatuji slova Vašeho pana manžela při poslední mé návštěvě u Vás, že bych neměl mlčeti. Básník Jan Zahradníček píše. Pořád píše. A své verše hostům předčítá. Já jim předčítám své mlčení, z něhož Zahradníčkové pijí. Neomlouvám se. Nemiluji papír. Miluji, dokud jsem živ, znamení velkého Kříže posílané do dálky. Nikdo kromě Boha to nevidí. /…/ Mám raději modlitbu než literaturu. Zmizet a zůstat.“ Přes pocity vnitřní samoty, kterými je Deml zajisté provázen, zůstává - jak právě korespondence dosvědčuje - i řada přátel, kteří ho neopouštějí. A vedle nich i dílo autorů, u nichž Deml poznává shodné „proudy“, a pro které nachází skutečné pochopení: „Vladimíra Holana ctil Josef Florian. Nikoli bezdůvodně. Holan se ještě trápí – ti druzí jen zpívají. Holan je velký kouzelník verše, jeho fantasie vidí sto asociací, které se mu derou zpod smyčce jak ryby do saku. Kam se tu hrabe Nezval! Nezval sensualis – Holan metafysik. – V Holanovi jsou jádra. On jde k hranicím i přes hranice.“40 Toto pochopení výsledně bude, jak se postupem času ukáže, vzájemné. Básník Jakub Deml se musí vypořádávat s poválečnými soudy, posuzujícími jeho činnost za války, s odchodem ze Syndikátu českých spisovatelů, je svědkem mnoha perzekučních tažení na katolické kněze, po nařízené likvidaci nakladatelství M.R. Junové roku 1949 bude bojovat i s existenčními problémy. Oporou mu mimo jiné bude nově v roli „ochránce“ i Vítězslav Nezval. Roku 1954 píše Koniklec, jenž je, jak vyjadřuje Jiří Olič, „posledním rozsáhlejším doplňkem Mých přátel a současně úvodním textem závěrečného díla posledních 6-7 let, básnickým tušením „vanutí smrti“.“41 „Ne, neměli by tě trhat, každý je krásný jen na svém místě.“42
37
Deml, Jakub: Moji přátelé. Praha, Československý spisovatel 1989, str. 58 výbor Demlovy korespondence se čtenáři předkládá díky úsilí patrně největšího „specialisty“ na dílo J. Demla, lit. kritika Jiřího Oliče, který ve spolupráci s M. Nekulou připravil kromě výše uvedeného výboru Zakázané světlo i výbor z let 1940-1961, vydaný pod výstižným názvem převzatým z jedné závěrečné věty Demlova dopisu: „Píšu to při světle nočním. 39 z dopisu přátelům Zenobii Vítězové a Janu Vítězovi z 27. 3. 1945, In: Deml, Jakub: Píšu to při světle nočním. Výbor z korespondence z let 1940-1961. Praha, Torst 1998, str. 214 40 z listu Timotheu Vodičkovi z 12. 12. 1955, In: tamtéž, str. 294 41 Olič, Jiří: Čtení o Jakubu Demlovi. Olomouc, Votobia 1993, str. 162 42 Deml, Jakub: Moji přátelé. Praha, Československý spisovatel 1989, str. 67 38
10
Nejen pro koniklec, ale i pro Jakuba Demla a jeho vztah k rodnému „místu“ je tato věta důležitá. Poslední léta Demlova života jsou provázena velkými zdravotními problémy, ztrátami v kruzích přátel a psychickým tlakem, kterému musel čelit. Zůstává však pro něj otevřené nebe, které není jen synonymem Boha, nýbrž je nebem Otokara Březiny a Pavly Kytlicové. Z básní, jež byly psány na sklonku jeho života, mluví snad za všechny jeho „Zjevení“. Báseň je datována 11.9. 1960 o půlnoci a nese si v sobě všechny uvedené znaky, které Demlův literární i lidský přístup ke smrti charakterizovaly už dříve. Zjevení dávného přítele, splynutí s ním v jediné chvíli naplněné totální empatií, noc, jež svou září provede kráčející až ke konečnému vyznání v plameni, kterým se končí vše a pro které ustupuje láska svázaná se zemí, aby nebe mohlo být blíže. Jak příznačné je i období, v němž se „hnou ledy“, když o několik měsíců později, v čase, jenž si snad ponejvíce nese spojitost s „nořením ledů“, v měsíci únoru, se rozezní v mnoha nitrech Demlových blízkých modlitba „naposledy“, aby snad mohlo být „o hvězdu mezi hvězdami“ více.
Zjevení I. Hvězda se odloupla, nevím jak sletěla s nebe do oblak a zkřehlá mrazem padla na zem. Kletba přestala odvěků, ihned se změnila v člověka a zavřenými dveřmi vešla, jinam nešla. Pod jedinou střechu jako pro útěchu vlaštovka se vrátí, roky se tratí. II. Vzdychla si řeka, hnuly se ledy, snad naposledy někdo se za mne pomodlil. Kdo to byl? Zní to i cize, v pražádné knize není to jméno, leč by se řeklo Velký Dluh. Byl to duch. Vidím ho, vidím, až se stydím, běda mijen jako hvězdu mezi hvězdami.
11
Co jen tu hledá tato tvář bledá a podmaňující? Těžko říci. Přes všechnu muku vzal jsem mu ruku – (nebylo potřeba světla) byla teplá. III. A potom zrovna na štěstí mrtvé bylo náměstí a od shora dolů šli jsme spolu a potom dále krajinou nemyslili jsme na jinou. Líc jeho z alabastru, přemýšlím jen jak to nastru, z alabastru byla líc, já neřekl víc, on zas nic. Myslil jsem, že to dělá jen z ostychu, i opakuji potichu: máš mne opravdu rád? V duchu jsem to řek kolikrát. Kdeže to jsem, či kde jsem to byl, já jeho oči pil. Obličej jeho kamení, jenom rty dávají znamení, a řekl to víc mezi zuby – ať to zhubí, řekl to, jak měl, a zas se odmlčel. Byl to večer, vlastně už ráno, řekl ANO – v plameni. 43
Jakub Deml zemřel 10. února 1961 v třebíčské nemocnici, uprostřed svého „snu“, který byl pro jeho život osudem. Na poslední chvíle jeho života zůstává vzpomínka přítele, literárního kritika Miloše Dvořáka: „Přistoupil jsem z levé strany k jeho lůžku (pravá byla přiražena ke zdi) a začal jsem mu hladit levou ruku, ale nemocný básník se neprobouzel. 43
Deml, Jakub: Poslední verše. z pozůstalosti sestavil Jiří Kuběna. Brno, Vetus Via 1998, str. 29-31
12
Pohladil jsem ho tedy ještě po pravé ruce, načež on zvolna otevřel oči a zřejmě si nemohl uvědomit, kde je a co je. Zavolal jsem tedy na něho hlasitě: „To jsem já, Miloš, přál jste si se mnou mluvit.“ Na tato slova si Jakub Deml okamžitě uvědomil, co je, ale jsa ještě v příliš těsném spojení se svým snem, povídá mi: „To jsem rád, že jste přišel. Probudil jste mě z takového krásného spánku.“ Já mu na to: „Vy ještě budete krásně spát…“ A v tom již vpadl do kontextu svého denního vědomí, z něhož jej spánek byl vyšinul, do tohoto kontextu, který jako živý proud od prvních okamžiků dětského sebeuvědomění v nespočetných vlnách, zpěněních, bleskově šlehajících záchvěvech i ztišeních dospěl až do této chvíle, která byla tak blízko okamžiku, kdy měla vyústit do věčnosti. /…/ Když jsem druhého dne ráno přišel do nemocnice, řekla mi lékařka, která měla službu v tomto oddělení, že Jakub Deml nedlouho po mém odchodu opět usnul a z tohoto spánku už se neprobudil.“ 44 Po odchodu Jakuba Demla zůstává dílo, které jak od chvíle svého objevení na literární české scéně, tak nyní neztrácí na své výjimečnosti i na svém tajemství. Prošlo s tímto „čtenářem rozmetaného života a přírody45“ poutí, která vyžadovala odhodlání a sílu, neboť musela zdolávat nejednu překážku, nejednou nutila vést kroky i oklikami, které se neubíraly jen dobrým směrem. Tím spíše se však chce říci na závěr, že dále – stejně jako v biblickém citátu – platí i o díle Jakuba Demla, že „jeho světlo ve tmě stále svítí a tma je nepohltila“.
44 45
Dvořák, Miloš: Smrt Jakuba Demla. In: Deml, Jakub: Poslední verše. Brno, Vetus Via 1998, str. 75 a 78 viz zmínky Šaldových kritik v Šlépějích, edice Dílo Jakuba Demla, Brno 1998
13
