שבוע טוב Číslo 19/5767
22.únor ’07
Proč se máme radovat z měsíce Adaru? Gemara k talmudickému traktátu Taanit praví, že když začíná měsíc Adar, tak každý by měl zakusit pocit radosti. Naopak když začíná měsíc Av, je nutno zanechat všech projevů veselí. Mišna praví, že měsíc Av je nejtragičtějším měsícem v židovském kalendáři, protože 9. Avu byl zničen První (586 př. o. l.) i Druhý Chrám (70 o.l.). Měsíc Adar je zase naopak měsícem dobré nálady a radosti, protože to bylo během období, kdy se odehrály Purimové události. Tehdy byl vydán výnos za panování perského krále Achašveroše (Xerxe) vyhladit každého muže, ženu a dítě židovského původu. V hodině dvanácté H-spodin obrátil kartu v neprospěch strůjců těchto úkladů. Namísto židů byli paralyzováni jejich nepřátelé. Židovský národ porazil své protivníky. Gemara dále prozrazuje, že měsíc Adar je dobou příznivého osudu pro židovský národ, a pokud má někdo nějakou soudní při s nežidem, je Adar tím nejlepším měsícem k tomu, aby byl vynesen spravedlivý rozsudek.
Co je ústředním motivem měsíce Avu? Zanecháváme všech radovánek (pokud vůbec nějaké máme) a rozjímáme o zničení obou Chrámů; zamýšlíme se nad dalšími tragédiemi, které postihly židy v historii během tohoto měsíce. V průběhu Avu přemýšlíme o věcech, kterých se nám nedostává; vyloučením všech projevů veselí během měsíce Avu, jsme schopni se zaměřit na příčinu všech tragédií, které nás postihly v historii během tohoto měsíce. Kdybychom byli během Avu zaměstnání příjemnými aktivitami (asi tak jako během kteréhokoli jiného období v roce), nebyli bychom schopni se náležitě naladit a pochopit všechny naše ztráty a tragédie, které postihly Izraele během tohoto údobí. Co je však středobodem našich oslav během měsíce Adaru? Oslavujeme a radujeme se, že H-spodin nás ušetřil od totální genocidy. Otázkou zůstává proč vlastně H-spodin zachránil židy? Mordechaj, přední z židovských vůdců je včas varoval. Nicméně židé nevěnovali pozornost těmto jeho varováním a zařídili se dle svého úsudku.
1
Gemara cituje Megilu (knihu Ester 8,16), le jehudim hajta ora vesimcha vesason vikar = židům vzešlo světlo, radost, veselí a uznání. Gemara vysvětluje tento text tak, že po zázraku Purim židé šli sami do sebe, učinili pokání a navrátili se k Toře, která je or (= světlem) a simcha (= radostí); sason je obřízka a vikar představuje micvu tfillin. Evidentně tomu před zázrakem Purim bylo jinak a židé pro plnění všech micvot neměli zvláštní pochopení. Nicméně vidíme, že H-spodin přesto ušetřil židovský národ. Ale proč? Pražský Maharal cituje některé naše moudré, kteří zastávají názor, že Jom Kipurim (Velký den smíření) může také být chápán jako Jom ki - Purim (Den jako Purim). Zdánlivě to vypadá tak, že každý z těchto dvou dnů je naprostým protikladem. Jom Kippur je nejvážnějším dnem během kterého se postíme a modlíme se za smíření; zatímco Purim je den radosti, hodování, požitkůa fyzického potěšení. Maharal se ptá - co mají společného Jom Kipur a Purim? Rabi Loew (Maharal) odpovídá, že Jom Kipur je dnem ve kterém plně aktivujeme náš duchovní a duševní potenciál. Činíme pokání a snažíme se docílit odpuštění našich hříchů. Během Jom Kipur se snažíme obzvláště porozumět našemu vztahu k B-hu; přemýšlíme o Jeho velikosti a naší nicotnosti. Věříme, že k vůli našemu zvláštnímu
vztahu k B-hu On odpustí hříchy židovskému národu. Během svátku Purim, jsme také znalí našeho zvláštního vztahu s B-hu. uvědomujeme si, že H-spodin ušetřil židovské lidi od genocidy a to ne kvůli naší zbožnosti nebo našim zásluhám. Ale protože jsme jeho děti, jeho lid, máme také zvláštní vztah k Němu. Právě během Jom Kipur máme možnost blíže porozumět tomuto našemu vztahu k H-spodinu. Přesně tak máme tuto výsadu během svátku Purim. Na Sinaji H-spodin židy přiměl k tomu, aby přijali Toru - a to tím způsobem, že neustálým hromobitím nad jejich hlavami a neustálou hrozbou, že budou vyhlazeni pokud nepřijmou. Z obavy před tím, židovský národ Toru přijal . Čteme dále v Megilat Ester (knize Ester) kimu vekiblu (= naplnili a přijali [Toru]). To znamená, že po Purimových událostech, poté co H-spodin zachránil židy, znovu potvrdili přijetí Tory. Na Purim židovský národ přijal Toru z lásky k H-spodinu a ne z obavy; protože zakusili, jak H-spodin se o ně stará. Židé pochopili, že jediným důvodem, proč je H-spodin zachránil od totálního zničení, bylo nad rámec jejich zvláštního vztahu s B-hem. Z tohoto si můžeme vyvodit a porozumět, proč se konají ony mnohdy bouřlivé oslavy během měsíce Adaru. Svátek Purim začíná v letošním roce 3.března po ukončené šabatu.
ČTYŘI ŠABATY (Čtyři zvláštní čtení z Tóry) V měsících adar a nisan jsou čtyři šabaty, kdy je kromě pravidelné týdenní části z Tóry čtena ještě další její část. Podle přidaných čtení mají šabaty své názvy: Šabat před roš chodeš adar (začátek adaru, v židovském přestupném roce to platí pro začátek 2.adaru,) se nazývá šabat Šekalim, protože se čte odstavec z Ex 30:11-16 o dávání půlšekelu ( tyto prostředky sloužily k zakoupení společných chrámových obětí během roku). Čte se proto, že půlšekely se vybíraly právě v tomto období (letos byl šabat Šekalim 17.2., tedy minulý šabat). Úryvek dává také morální naučení- Žid prokazuje svou hodnotu a postavení v národu tím, že má podíl na udržování Chrámu a jeho obětech. Haftara z 2 Kr 11:17-12:17 nám ukazuje, jak důležité bylo toto téma pro duchovní a politický obrat v judském království. Šabat před svátkem Purim (letos 3.3.) je šabat Zachor, kromě týdenní paraši se čte ještě úryvek z Dt 25:17-19, zdůrazňuje se příkaz „pamatuj (zachor), co ti učinil Amalek“. Původní Amalek byl vnukem Esava (Ezaua), jenž zdědil nenávist svého předka k židovskému národu, takže již krátce po Exodu jej poprvé napadl. Napadení se stalo symbolem proradnosti, neboť území Amalekitů nebylo součástí Erec jisrael a motivem útoku tedy
nebyla obava z ohrožení, ale jen nenávist. B-h přikázal Izraeli, aby pamatoval na boj s Amalekitskými až do jejich zničení. Čte se proto před Purim, že jeden z hlavních aktérů purimového příběhu (viz kniha Ester)- ničemný Haman, byl Amalekita a purimový zázrak bylo tak osvobození od Amaleka. Stojí za pozornost, že nad jedním z Hamanových předků, Agagem, se (chybně) slitoval král Saul: měl Agaga zabít v bitvě, ale neudělal to. Agagova žena později otěhotněla (a rodová linie tak pokračovala, až se po staletích zrodil Haman)- Saulovo slitování tedy vedlo později málem k vyhubení Izraele Hamanem; dědičkou Esavovy nenávisti k Židům se pak v daleké budoucnosti měla stát Římská říše. Dějiny ukazují, že boj s Amaleky je stále aktuální. Třetím šabatem je šabat Para následující po svátku Purim (připadne-li Purim na čtvrtek či pátek, je to druhý šabat po Purim)- letos bude 10.3. Čte se oddíl z Nu 19:1-22, o para aduma (červené krávě), který uvádí postup jimž se lidé očišťovali z rituální nečistoty, způsobené dotykem s mrtvým tělem. Čte se proto v tuto roční dobu, že Židé byli povinni se očistit, než se vydali do Jeruzaléma na první ze tří poutních svátků-Pesach. V haftaře (Ez 36:16-38) je mj. verš „pokropím vás čistou vodou a budete očištěni. Od všech vašich nečistot a od všech vašich hnusných model vás očistím“ (36:25) Je tu paralela hřích-nečistota, smíření
2
(odpuštění)- čistota. Svoboda vůle v morálních věcech je první a nezastupitelnou podmínkou k vyšší úrovni života, požadované Tórou. Víra ve svobodnou vůli je však nahlodávána tím, že se člověk nemůže vyhnout smrti a je omezen silami přírody- jestliže člověk jako vše podléhá smrti, není morální svoboda jen iluze, zakrývající příkaz „musíš“? Není B-ží morální zákon se svým požadavkem očištění a svatosti nepochopitelný? Hřích se však nepodobá jen smrti, ale i znečištění jež se smrtí souvisí. Hříšník je ve vleku svých žádostí a ztrácí duchovní kontrolu nad tím, co dělá, fyzické rozkoše přemohly jeho duchovní já a tím zabily nejcennější část jeho života. Když B-h člověku odpustí hříchy, daruje mu nové srdce a ducha- naplní ho čistotou, tj. stavem mysli, kdy je člověk pánem svých skutků. Živý (čistý) člověk používá své tělo, jak uzná za dobré, je to jeho nástroj; hříšník, jenž se vrátil do stavu čistoty, tedy znovu dosáhl života a svobody. Čtvrtým šabatem je šabat před roš chodeš nisan, zvaný šabat HaChodeš (letos 17.3.). Čte se oddíl
z Ex 12:1-20, popisující přípravy na pesachovou oběť v Egyptě. 1.nisan vždy zůstane pro Židy významným dnem, neboť je to den, kdy lid obdržel první B-ží příkaz jakožto národ: příkaz posvětit nový Měsíc. Tímto příkazem dal B-h národu moc nad časem. Od této chvíle existoval kalendář, a jeho cyklus svátků mohl existovat jen když tribunál učenců vyhlásil nový měsíc. Je to víc než kontrola nad počítáním času a praktickými důsledky ve věcech tohoto světa; představuje to možnost obnovení. Měsíc je symbolem židovského národa, protože Měsíc mizí, ale opět dorůstá až k předešlé plnosti. To dává stálou naději, že jakékoli utlačení Izraele je vždy jen dočasné, Izrael nikdy nezmizí z historie světa. Měsíc se vždy znovu vrací a Izrael jej Tórou posvěcuje, neustále obnovuje svou vitalitu, stále prokazuje svou schopnost být nositelem proroctví o vykoupení a vyšším duchovním světě. Povinnost číst o zmíněných čtyřech šabatech další část z Tóry je rabínské stanovení, ale podle některých rabínských autorit pochází povinnost číst část Zachor a Para přímo z Tóry.
Význam Jedinosti a jednoty Výklad k sidře truma (Ex 25,1 – 27,19) V této týdenní paraši se dočítáme, že H-spodin se obrátil na Klal Jisrael (shromáždění, obce Izraele), aby zahájili stavbu miškanu (přenosného stánku). "I pravil Hospodin Mojžíšovi řka : Mluv k synům Jisraelským, aby mně vybírali dávku od každého, kteréhož pobádá srdce jeho k dobrovolným darům, přijímejte pro mne dávku. A to jest ta dávka, kterou přijmete od nich: zlato a stříbro a měď a [látky] modré a červené a karmazínové [barvy] a kment a kozí srst; a kůže beraní na červeno barvené a kůže tachašové a dříví akátové olej ke svícení, vonné koření na olej k pomazání a ku kadidlu libovonnému; kameny šohamové [berylové] a drahokamy ke vsazení do efodu [ nárameníku] a do chóšenu [ náprsníku] . At' mi udělají svatyni, abych bydlel mezi nimi." Jak vidíme, H-spodin vyjmenovává třináct různých položek, které mají být použity ke stavbě miškanu. Midraš vysvětluje, že význam použití třinácti druhů materiálu, aby budovaly miškan, bylo upozornit na třináct zázraků jež H-spodin učinil pro židy během vysvobozování z Egypta. Jako připomínka na třináct H-spodinových mocných činů, Izraelité použili třinácti druhů materiálů. Ale byl zde ještě jeden důvod a sice aby docílili toho, aby miškan mohl ve všech směrech plnit svoji funkci, ke které byl určen. Jaký je hlubší význam těchto H-spodinových třinácti mocných činů? Pražský Maharal vysvětluje že třináct je číselná hodnota slova echad (jeden).
Židovský národ se skládá ze třinácti pokolení - dvanáct - kdo dostali podíl při rozdělování Izraele a jeden (Lěvi), který nevlastnil půdu (samozřejmě až na výjimku 48 měst s přilehlými pastvinami). Maharal vysvětluje, že třináct kmenů Izraele odráží Jedinečnost H-spodina, který je Echad (Jeden). Maharal dále vysvětluje, že dokonce v souvislosti s třinácti kmeny je více specifických narážek na Echad. Nejduchovnější ze třinácti kmenů byl kmen Levi protože byli vybraní, aby sloužili B-hu. Proto, aby manifestovali Jeho Jedinečnost, můžeme označit Levity písmenem alef (jehož numerická hodnota je jedna). Čtyři ženy Jakovovy - dvě z nich jsou považovány za pramáti Národa (Rachel a Lea) a dvě jsou považovány za souložnice (Biha a Zilpa). Pramáti, které mají zvláštní duchovni statut - porodily Jakovovi osm synů – Lea šest a Rachel dva. Číslu osm odpovídá v hebrejské abecedě písmeno chet. Souložnice Jakova mu povily čtyři syny - a číslu čtyři v hebrejské odpovídá konsonant dalet. Poznáváme tedy různé duchovní úrovně uvnitř kmenů Izraele. Máme kmen Levi (alef), máme chet ( synové pramatek), a dalet ( synové souložnic) což dává dohromady echad (jeden). Maharal vysvětluje, že nejen samotné kmeny numericky odrážejí Jedinečnost H-spodinovu, ale také vrozené duchovno uvnitř každého kmene odráží echad (alef - chet - dalet). H-spodin učinil zázraky v Egyptě nejen proto, aby potrestal Egypťany, ale také pro samotné židy, aby lépe rozuměli jaký je doopravdy H-
3
spodin, .. vy poznáte že jsem váš B-h. Všechno co existuje je jen manifestací Jeho Bytí. Tak bylo zjeveno skrze třinácti činů jimiž Svatý budiž požehnán sdělil židovskému národu, že je B-hem, který je Echad. Moše byl zaskočen, když mu bylo řečeno samotným H-spodinem, že má vybudovat miškan aby Svatý budiž požehnán mohl přebývat u prostřed svého lidu. Moše žádal B-ha o vysvětlení: Jak je možné, že Jeho Majestát může být vměstnán do tak omezeného prostoru, když veškeré bytí není s to obsáhnout Jeho Přítomnost? H-spodin na to reagoval a řekl Mošemu: "Zabývejte se laskavě vašimi povinnostmi (stavení miškan) a na mě nechejte, jak Já se vypořádám se Svými povinnostmi" (jakým způsobem bude přebývat uvnitř vymezeného prostoru). Miškan byl prostředkem skrze něhož B-h měl osobitý vztah s každým židem. Aby toto zvláštní umístění odpovídalo B-ží Přítomnosti, bylo nezbytné, aby se
to projevilo na Jeho Podstatě a tou je Jedinečnost Echad. Obec je též - Echad (jeden). Tak H-spodin je Echad - počet materiálů, které byly použity k vybudování jeho bydliště - a to dávalo výraz echad. Echad představuje jednotu B-ží (zde stojí připomenout i třináct B-žích atributů z Ex. 34,6-7) a třináct druhů materiálu miškanu, jako základní předpoklad k tomu, aby obsahoval H-spodinovu Přítomnost. Ačkoli židovský národ se skládá ze třinácti kmenů, nicméně jsou jedním lidem. Druhý Chrám byl zničen kvůli nedostatku jednoty mezi židy - sinat chinam (= neodůvodnitelná nenávist). Aby židovský národ mohl být kvalifikován jako B-ží lid, potřeboval mít takový mašal (= podobenství, ale kořen m-š-l znamená i vládnout), národ jednoho muže a jediného srdce. Jak to je uvedeno v Toře - tábořili na úpatí hory. Proto, abychom se navrátili do dřívějšího stavu potřebujeme vybudovat důvěrný vztah s B-hem který je Echad a Konečnou Spásou. Musíme se stát echad - jednotným lidem.
Poznámky k týdenní paraši S výjimkou události zlatého telete je celý zbytek knihy Šemot (Exodus) věnován přípravám a budování svatyně- miškanu (dosl. místo pobývání, příbytek) Sforno- Svatyni bylo nutno vybudovat jen kvůli tomu, že Izrael téměř propadl modlářství. Po Zjevení na Sinaji by jinak nebylo zapotřebí žádného chrámu, neboť celý národ dosáhl prorocké úrovně a každý jedinec byl hoden toho, aby na něm spočinula B-ží přítomnost. Ale když se Izrael propadl ze své duchovní výše následkem uctívání zlatého telete, bylo nutno mít „ústřední“ svatyni. Raši- pokyny pro budování svatyně byly dány až po hříchu zlatého telete; a jsou v této kapitole proto, že svatyně a sanhedrin (ritus a soud) spolu souvisí. Ramban- nazývá knihu Šemot knihou Vykoupení. Vykoupení z Egypta nebylo úplné ani po fyzickém odchodu ze země zotročení, ani po darování Desatera- i přesto, že Zjevení na Sinaji bylo smyslem Exodu. Exod nedosáhl plně svého cíle, dokud se duchovní úroveň, k níž se národ povznesl na Sinaji, nestala stálou součástí života. Svatyně je symbolem historické zkušenosti na hoře Sinaj, Hospodin hovořil s Mošem ze svatostánku, jako předtím hovořil z vrcholu hory: v tomto kontextu se svatyně stala centrem shromáždění lidu- obklopena jednotlivými kmeny a korunována oblakem B-ží přítomnosti- jako místo, kam každý Žid přinášel oběti s nadějí, že jimi duchovně vystoupá. Úlohu svatyně v poušti měl pak Chrám v Jeruzalémě. Po celý dlouhý a hořký exil, kdy útlak byl střídán duchovním úpadkem, byly místem B-ží přítomnosti „malé svatyně“- synagogy (Ez 11:16) a
domy studia, v nichž se Židé vraceli k zvukům Sinaje a záři Chrámu. Ibn Ezra- B-h dal Mošemu na hoře příkazy o svatyni, aby Jeho sláva měla své stálé místo mezi lidmi a aby Moše nemusel pokaždé stoupat na horu, když s ním bude chtít B-h hovořit. Rb Hirsch- Klíčem k pochopení je verš „udělají mi svatyni a já budu bydlet uprostřed nich“: svatyně představuje povinnost Izraele posvětit se v osobním životě. Jestliže národ splní tuto základní povinnost, B-h odpoví tím, že bude bydlet mezi nimi. Mnoho komentátorů uvažuje o symbolickém významu jednotlivých částí svatyně. Dary pro svatyni Svatyně sama, její nádoby a předměty i kněžská roucha byly ze 13 různých materiálů, a až na dvě výjimky (viz dále) bylo vše z dobrovolných darů. Tak velké bylo nadšení lidí podílet se na budování příbytku pro šechínu (B-ží přítomnost), že ti, kdo prováděli práce, museli požádat Mošeho, aby ukončil dávání darů. „Vejikchu-li - ať vyberou pro mne“ Raši- „pro mne“ znamená, že lidé dávali pouze pro B-ží jméno, ne kvůli cti nebo pod společenským tlakem. Sforno- Pokud lidé dávali dobrovolně, proč verš říká „ať vyberou“? To je určeno vůdcům a předákům lidu, kteří měli dary posbírat od lidí- ne jako daň, ale co kdo chce dát. Lidé však nečekali, až budou osloveni a sami zaplnili pokladnice svými dary. „Truma - část“ Raši- Truma = oddělení části z majetku člověka a věnování na vznešený účel. Rb. Hirsch- kořen slova er-vav-em= pozvednout, pozdvihnout; smyslem trumy je povznést dárce i jeho majetek, jímž ho B-h požehnal.
4
„Vachesef - stříbro“ Byly tři různé dávky stříbra, z toho dvě z nich povinné- půlšekel od každého Žida (použily se na patky desek pro stěny svatyně) a půlšekel, který se dával jednou ročně (tyto prostředky sloužily k zakoupení společných obětí během roku, viz Ex 30: 11-16). Třetí dávka- dobrovolné dary stříbra- se použila na nádoby pro svatyni. „Utechelet - purpurově fialová….vlna“ Verš uvádí trojí různou barvu. Barvy techelet se docílilo použitím výměšku vzácného živočicha, známého jako chilazon (Menachot 44a), během času vymizelo z paměti, o kterého živočicha přesně šlo. Talmud popisuje barvu jako podobnou barvě moře. „Veorot techašim - tachaší kůže“ Tachaš- zvíře s vícebarevnou srstí, které žilo v té době, později vyhynulo. Z jeho kůží bylo zastřešení svatyně. „Besamim - koření“ Bylo potřebné jako přísada do vonného oleje pro svatyni a nádoby, k pomazání kohanim a králů, i pro denní kadidlové oběti (Raši) „Avnej - drahokamy“ Drahokamy a polodrahokamy na roucho velekněze (kohen hagadol)- viz popis roucha v kpt. 28 „Veasu li mikdaš - udělají svatyni pro mne“ Raši- Svatyně měla být určena k službě B-hu. Nádherné synagogy jsou bez smyslu, pokud nebyly postaveny kvůli B-hu. „Ašer ani mare - co ti ukazuji“ Raši - Použití přítomného času naznačuje, že když B-h dával Mošemu příkazy, ukázal mu tvar každé nádoby. Schrána a víko Ústředním prvkem svatyně byla schrána, v níž byly uloženy desky Zákona. Rb.Saadja Gaon- Izrael je národem jen kvůli Tóře Rb.Bachja- Jméno schrány- aron- se odvozuje od „ora-světlo“, protože Tóra je světlem světa. Logicky měl být postaven nejdřív dům (svatyně) pro schránu a až potom schrána. Becalel, stavitel svatyně, se také ptal Mošeho, proč má dělat schránu dřív, než příbytek pro ni. Moše uznal, že má pravdu a nejdřív byly zhotoveny jednotlivé články pro sestavení svatyně. Ramban- Desky byly důvodem k postavení, ne naopak. „Veasu aron - udělají schránu“ Je užito plurálu, tedy celý národ. Za povšimnutí ale stojí, že plurálu je užito jen tady a zbytek kapitoly je v singuláru- naznačuje se, že všichni lidé mají mít podíl na Tóře. Podle Moudrých „ať se každý podílí na schráně, tak si zaslouží podíl na znalosti Tóry“ (Ramban) „Amatajim - dva lokte“ Jeden loket= dvě stopy (nebo 18-24 palců. Přibližně 0,5 m).
„Vecipita - pokryješ“ Dřevěná schrána byla pokryta zlatem zevnitř i zvenčí. Raši- Byly zhotoveny 3 schrány: první z akáciového dřeva, druhá větší ze zlata, do níž se dala dřevěná schrána a třetí, menší, také ze zlata, jež se vložila do dřevěné. Tak byla dřevěná schrána obložena zlatem. „Mibajit umichuc – uvnitř i zvenčí“ Symbolický význam: Toraický učenec musí udržet integritu- jeho vnitřní charakter musí odpovídat jeho vnějšímu chování a jeho činy musí odpovídat jím hlásané víře. (Rb Chananel) „Zer zahav - zlatá koruna“ Tj. zlatá obruba kolem horního obvodu schrány. Tento nástavec symbolizuje „korunu Tóry“ (Joma 72b) „Arba tabot - čtyři kruhy“ Raši- Kruhy byly připevněny pod horním okrajem šířky schrány tak, aby mezi provléknutými tyčemi bylo vždy 2,5 lokte. Když se schrána nesla, nosiči si stoupli k delší straně schrány a konce tyčí si dali na ramena. „Jihju habadim - tyče zůstanou“ Tyče byly nastálo ponechány v kruzích, jejich vytažením by se porušil příkaz i zákaz, uvedený v tomto verši. Talmud (Sota 35a)- I když nosiči měli tyče na ramenou a zdálo se, že nesou schránu, ve skutečnosti schrána nesla je, neboť Tóra podpírá židovský národ. Rb. Hirsch- Stabilní umístění tyčí v kruzích symbolizuje, že Tóra není vázána k žádnému místu: kamkoli Židé jdou- ať dobrovolně nebo ne- jejich Tóra jde s nimi. „Haedut - svědectví“ Raši- Desky Zákona jsou nazvány svědectvím, protože dosvědčují, že B-h přikázal Izraeli zachovávat příkazy Tóry. Ramban - Schrána byla zdrojem svatosti svatyně, neboť obsahovala desky desatera. Proto když Pelištejci (Filištíni) v době Eliho a Samuela ukořistili schránu v bitvě, propadl židovský národ takovému zoufalství, že kněz Eli i jeho snacha na místě zemřeli (viz 1S 4) Rb. Aharon KotlerUkořistění schrány představovalo ztrátu Tóry a závislost židovského národa na svatosti Tóry. To je důvod, proč děti, učí-li se právě Tóru, nesmějí být vyrušeny ani kvůli postavení Chrámu. Víko schrány Sforno- Oba cherubové (kruvim) byli vytepáni z jediného prutu zlata. Víko bylo ze zlata- symbol lidské duše, jež je obrazem B-žím; i když víko patřilo ke schráně, bylo samostatným celkem, tak se i nebeská duše oddělí od těla, k němuž patřila. Motiv cherubů se opakoval, vetkaný do opony- parochetu, oddělující nejsvatější část svatyně a do závěsů, jež spojeny dohromady tvořily strop svatyně. Cherubové připomínali anděly, jež ve svých vizích nebeského dvora viděli Izajáš (Ješajahu) a Ezechiel (Jechezkel). Kruvim měli tváře chlapce a děvčátka a ptačí křídla, otočená vzhůru. Z toho se učíme, že člověk má usilovat o to, aby se duchovně povznesl, aby tak porozuměl B-ží moudrosti a vynikal ve službě Jemu. Tváře cherubů
5
byly otočeny dolů k schráně a k sobě navzájem- na znamení, že jediným pravým zdrojem moudrosti je Tóra a že lidé mají využít své moudrosti k vzájemnému působení na sebe. Raši- Víko mělo tloušťku jedné šířky dlaně (asi 8-10 cm), tj. 3-4 palce. Celé víko včetně kruvim bylo vytepáno z jednoho prutu zlata. „Veel - haaron titen et-haedut - a do schrány vložíš svědectví“ Není to pouhé opakování v.16 ! Raši, Ibn Ezra (podle výkladu Mizrachi a Gur Arje)- Bylo zakázáno dát víko na schránu, jestliže v ní nejdřív nebyly desky. Tóra to zdůrazňuje opakovaným příkazem o uložení- jinak by totiž bylo dovoleno nechat i prázdnou schránu v nejsvatější části svatyně, i kdyby desky chyběly. Skutečně také v době 2. Chrámu, kdy židovský národ desky neměl, bylo kvůli tomu zakázáno ponechat prázdnou schránu v Chrámu. „Vedibarti itecha - a budu s tebou mluvit“ Když B-h mluvil s Mošem, mířil jeho hlas z nebes na vršek víka a vyzařoval mezi oběma kruvim do místa, kde stál Moše, v přední části svatyně (Raši) Stůl Stůl stál u severní stěny přední části svatyně, na něm bylo 12 zvláštně pečených „předkladných“ chlebů, poskládaných ve dvou sloupcích po šesti. Pekly se v pátek a na stůl se pokládaly o šabatu, kdy se odstranily staré chleby a rozdělily mezi kohanim. (Chléb je popsán v Lv 24:5-9). Podobně jako schrána, měl i stůl svou „korunu“, představující „korunu království“ (Joma 72b). Jako je povinností krále zajistit své zemi bezpečnost a blahobyt, tak židovský národ bude prospívat díky stolu. Ramban- Od chvíle, kdy B-h stvořil vesmír z naprosté nicoty, nestvořil už takto nic, kdykoli chtěl, aby něco vzniklo zázrakem, způsobil, aby to vzniklo z něčeho, co již existovalo- jako u proroka Elíši, který způsobil, že z jednoho džbánu oleje vytékal olej tak dlouho, dokud nebyly naplněny všechny prázdné džbány (1Kr 17:16). Tak i stůl, zásluhou pravidelného týdenního předkládání chlebů, naplnil blahobytem celý národ. Talmud uvádí, že kohen , který snědl jediný tenký krajíček předkladného chleba z minulého týdne, byl zcela nasycen. I to byl zjevný zázrak. „Veama vacheci komato - loket a půl vysoký“ Raši- Výška stolu včetně noh a tloušťky desky. Menora Menora byla umístěna v přední části svatyně u jižní stěny, proti stolu, tak, aby ji každý mohl vidět. Hořel v ní nejčistší olivový olej. Byla mimo nejsvatější část svatyně (v českých překladech velesvatyně) na znamení, že schrána a to, co je v ní (desky) světlo nepotřebují- Tóra sama je světlem. Schrána skrytá za oponou a obsahující B-ží slovo byla ve stejné vzdálenosti od menory i stolu a vyzařovala své duchovní emanace na
menoru i stůl, jež symbolizovaly svět myšlení a hmotný blahobyt. Společně tedy vyjadřovaly, že Tórou se máme řídit jak v duchovním, tak v materiálním životě; židovský život nemůže být rozporcován na „církev“ a „stát“, Tóra určuje všechny aspekty života a vyžaduje čistotu ve všech. Menora představuje i další dimenzi Tóry- ústní Tóru (tora šebe al pi), kterou B-h dal spolu s Tórou psanou (tora šebichtav). Pomocí zásad a metod vyučovaných Mošem na Sinaji procvičuje člověk vlastní tvůrčí schopnosti, aby odvodil nové poznání věčné moudrosti a uplatnil je v nových situacích. „Mikša tejase - bude mít…vytepaný“ I když byla menora složitě tvarovaná, byla celá vytepána z jednoho prutu zlata, nic nebylo zhotoveno zvlášť a dodatečně přidáno. Midraš Tanchuma- Tvar menory byl tak složitý, že si Moše nedokázal představit, jak má menora vypadat a B-h mu ji ukázal; ani potom si nebyl Moše jistý, zda bude schopen ji správně udělat, až B-h řekl, ať hodí zlatý prut do ohně a vynořila se hotová menora. (Raši) Verš říká „bude mít …vytepaný“, to znamená, že menora vznikla bez lidského přispění. Gur Arje- Když B-h ukázal Mošemu, jak má menora vypadat, Moše ji začal dělat (proč jinak by mu to B-h přikázal a proč by mu ukazoval její tvar?), ale B-h mu pomohl, takže když byl prut hozen do ohně na roztavení, zázrakem byla menora hotova. To je způsob, jak B-h koná zázraky: nejdřív musí člověk dělat vše, co je schopen udělat a potom B-h pomůže. I při rozdělení moře přikázal B-h Mošemu, ať vztáhne ruku s holí, až potom udělal zázrak- B-h dělá zázraky, ale chce, aby je člověk inicioval. „Mešukadim - jako mandle“ Povrch kalichů byl rýhovaný jako povrch mandle. „Nerotejha - lampy“ (ČEP „kahánky“) Tj. kalichy na konci ramen svícnu. Lampy proto, že v nich byl olej a knoty na svícení . (Raši) „Veheela et-nerotejha - zapálí lampy“ Raši- Když kohen zapálil lampy svícnu, otočil knoty na šesti ramenech menory směrem k hlavnímu kmeni svícnu tak, aby všechny plameny mířily ke středu. Sforno- Tři lampy na pravé straně svícnu představují intelektuální aktivitu, tři lampy na levé straně svícnu jsou symbolem živobytí. Směřování světel ke středu vyjadřuje, že vše má provázet a vést světlo Tóry. „Umalkachejha umachtotejha - jako kleště a lžíce“ Na čištění lamp; kleštěmi kohen uchopil knot, když jej dával do oleje, lžíce sloužily k odstranění popela a zbytků z předešlého dne. „Kibar - talent“ Tj. 3 tisíce šekelů, přibližně 2 400 uncí. Zakrytí svatyně Mělo 3 nebo 4 vrstvy, jednu na druhé. Z nich dvě byly tkané, další ze zvířecích koží. Zakrytím stěn i stropu se sjednotilo vše, co bylo uvnitř svatyně v jeden celek, na znamení, že schrána, stůl, menora i zlatý oltář nejsou samostatné jednotky, každá s vlastním samostatným úkolem, ale slouží celku. Vyjadřují tak ideu židovského života: učení, ritus,
6
podnikání atd. nejsou oddělené sféry- vše směřuje k jednomu cíli. Or HaChajim- Deset pokrývek svatyně (=první vrstva zakrytí, zvaná „přístřešek“) představuje deset výroků, jimiž B-h stvořil svět (Avot 5:1). Jsou symbolem sjednocení všech článků svatyně ve službě B-hu, tak jako všechny části Stvoření splynuly B-ží vůlí do jednoho vesmíru. „Šeš mašzar - skané plátno“ (nikoli tkané. Skaní je postup, jak popsáno:) Podle Moudrých všechny 4 materiály uvedené v tomto verši- tj. plátno a 3 barvy vlny- byly spředeny stejným způsobem: vždy 6 pramenů každého druhu bylo stočeno do jediného, pak byly 4 tyto niti, každá z jednoho materiálu, opět stočeny dohromady, takže vzniklo 24- pramenné vlákno. Z těchto tlustých vláken pak teprve byly utkány jednotlivé pruhy „přístřešku“. (Raši). „Kruvim maase chošev - vetkaný vzor cherubů“ Vlákno bylo tkáno tak, aby na každé straně byl jiný vzor. Vedle kruvim-cherubů byli tu vetkáni i lvi, orli, býci, tedy zobrazení čtyř druhů, jež spatřil prorok Jechezkel (Ezechiel) ve své vizi B-žího trůnu slávy. (Raši, podle Maskil l´David, Minchat Jehuda) Deset pruhů, každý o rozměrech 4x 28 loktů bylo sešito dohromady po pěti, takže vznikly dva kusy o rozměrech 20x 28 loktů. „Vehaja hamiškan echad - tak bude příbytek jeden celek“ Sforno- Oba díly byly sešity a šev byl přesně tam, kde byla oddělena přední část svatyně od její nejsvětější části (tj. svatyně od velesvatyně) a kde visela opona-parochet, rozdělující svatyni. Cherubové byli vetkáni v obou dílech zakrytí, tedy nad oběma částmi svatyně, jako symbol, že všechny stupně svatosti se v nebeských sférách spojují dohromady ke službě B-hu a veškeré stvořenínebeské i lidské- má směřovat společně k cíli. „Leohel - pro stan“ Druhá vrstva zakrytí, zvaná „stan“, ležela na zmíněné první vrstvě (přístřešku), nebyla mezi nimi žádná mezera. „Vechafalta - a spojíš“ Každá z 11 houní měla šířku 4 lokty, spojené tedy měly šířku 44 loktů. Když byl tento „stan“ položen na první vrstvu zakrytí (40 loktů), přebývaly vpředu i vzadu 2 lokty- vpředu byly tyto přečnívající 2 lokty „převislé“, tj. visely přes průčelí, vzadu visely přes zadní stěnu svatyně „Michse - přikrývka“ Podle rb. Nechemijáše (Šabat 28a) byly zhotoveny 2 přikrývky, jedna z beraních koží, druhá z tachaších, každá o rozměrech 10x 30 loktů. Ty byly (jedna na druhou) položeny na „stan“.Podle rb. Jehudy byla pouze 1 přikrývka, zhotovená z beraních a tachaších koží. (Raši) Stěny svatyně Byly ze silných desek z akáciového dřeva. Na rozdíl od běžných dřevěných příbytků, kde se
desky kladou vodorovně, zde byly kladeny na výšku. Raši cituje midraš Tanchuma - praotec Jakov předvídal, že bude zapotřebí tolik dřeva a věděl, že v poušti ho Izraelité nenajdou; vysadil tedy stromy v Egyptě a uložil svým synům, aby při vyjití z Egypta vzali dříví s sebou. Or HaChajim- desky směřovaly od země k nebesům, je to symbol: cílem člověka je spojit pozemskou i nebeskou říši= své přízemní založení s vyššími schopnostmi a usilováním. Každá z desek měla rozměry 10x 1,5 lokte, tloušťka 1 loket. Svatyně tedy byla 10 loktů vysoká a 30 dlouhá (severní a jižní stěna sestávaly z 20 desek), západní a východní stěna měřily 10 loktů. „Omdim - stojící vztyčené“ Moudří to vyložili homileticky, jako záruku židovského přežití i v nejhorších dobách: „Možná řeknete, že jejich naděje na návrat jsou pryč a vyhlídky zmařeny? Ale je psáno „akáciové desky stojí vztyčené“- a budou stát provždycky!“ (Joma 72a) „Štej jadot - dva čepy“ Čep je výčnělek z desky, tvarovaný tak, aby zapadl do objímky. V našem případě byly čepy dole vloženy do stříbrných patek. Čtyři světové strany Východ- mizrach je odvozeno od „zerach- zář (slunce)“, západ- maarav je odvozeno od erev-večer neboli západ slunce. Na rozdíl od běžně užívaného způsobu, kde je určující sever ( mapy mají tedy obvykle sever nahoře), Tóra má za určující stranu východ. Ramban- Východ je určující, protože je přirozené, že lidé hledí k slunci, jež vychází na východě. Proto je východ také nazýván kedem- vpředu, přední. Naopak západu se také říká achor- zadní, protože pro toho, kdo hledí k východu, je vzadu. Pro západ existuje i název jam-moře, protože západní hranicí Erec jisrael je Středozemní moře. Název pro jih= tejman, přezdívá se mu také negev-suchý (podle pouště na jihu Erec jisrael). Jihu se také říká darom= vysoko (vzniklo stažením slov dar rum- dlící vysoko), protože čím jde člověk víc na jih od Erec jisrael, tím je slunce na obloze výš. Sever má název cafon- skrytý, neboť jde-li člověk z Erec jisrael k severu, je slunce vidět méně a méně, až v nejsevernějších oblastech světa po část roku vůbec nevychází. Jihu se také říká jamin- pravý a severu smol- levý, protože tak se jeví osobě, která hledí k východu. „Ušnej krašim - dvě desky“ 6 desek zmíněných ve v.22 dává 9 loktů západní stěny, po 1 desce se přidalo k jejímu severnímu a jižnímu rohu: severní stěna měla tloušťku 1 loket, zakryla tedy jeden loket z rohové desky, půl lokte zůstalo odkryto. Stejně to bylo na jižním rohu. Celkem tedy tvořilo západní stěnu 8 desek=12 loktů, z nichž 10 loktů byl vnitřek svatyně a 2 zarovnaly tloušťku severní a jižní stěny. Vnitřek svatyně měl rozměry 10x 30 loktů. „Al-hatabaat haechat - jedním kruhem“
7
„Kruhy“-ve skutečnosti čtverce- držely desky těsně u sebe. Do každé desky byly nahoře vyřezány dvě mezery a kruh se vložil do mezer dvou sousedících desek tak, že vždy pravá strana jedné desky přiléhala těsně k levé straně další desky. (Raši) Aby se stěny zpevnily a desky držely pevněji, daly se svlaky pod místo, kde se kruhy dotýkaly desek, v jedné čtvrtině od horního i dolního okraje Parochet Svatyně byla rozdělena na dvě části- velesvatyně (kodeš hakadašim- nejsvatější svatyně , kam nesměl vstoupit nikdo jiný než kohen ha gadolvelekněz o Jom kipur) a svatyně- kodeš, kam směl vejít každý kohen, který nebyl ve stavu duchovní nečistoty a který tam vešel buď aby konal službu, nebo padl na tvář. Předěl mezi oběma částmi tvořil parochet – opona (přepážka), visící z břevna, připevněného na vršku sloupů. Parochet byl 10 loktů od zadní stěny, takže velesvatyně měla rozměry 10x 10 loktů a svatyně 10x 20 loktů. „Chamiša amudej - pět sloupů“ Na východní straně svatyně nebyla stěna, ale jen závěs visící ze sloupů. Jak zmíněno výše, vnitřní rozměry svatyně byly 30x 10 loktů a každá stěna měla tloušťku 1 loket. Zakrytí konstrukce tvořily 1/ „přístřešek“- sešité pruhy- rozměry 40x 28 loktů. Těchto 28 loktů šířky zakrývalo šířku svatyně, z toho 10 loktů vnitřek + po 1 loktu tloušťky severní a jižní stěny=12 loktů, 8 loktů viselo po každé straně přes stěnu. Ze 40 loktů délky zakrývalo 30 loktů vnitřek svatyně, 1 loket tloušťku západní stěny a 9 loktů viselo přes zadní stěnu. Nad přístřeškem ležel 2/ „stan“ o rozměrech 44x 30 loktů. Těchto 30 loktů šířky překrývalo šířku svatyně a 9 loktů viselo přes severní a jižní stěnu, tedy celé desky těchto stěn byly zakryty, jen byly odkryty 1 loket vysoké stříbrné patky. Ze 44 loktů délky zakrývalo 10 celou výšku zadní stěny, 1 loket její tloušťky nahoře, 30 loktů vnitřek svatyně a 1 loket tloušťky dřevěných sloupů v průčelí (východní strana). Zbývající 2 lokty visely přes průčelí. (podle Rašiho) Oltář Svatyně měla dva oltáře. Ten, který je popsán v 27.kpt., byl na nádvoří svatyně- chacar hamiškan (druhý byl uvnitř svatyně-viz kpt.30) Tento oltář, nazývaný prostě mizbeach, měl tři další názvy: mizbeach haola- oltář oběti pozdvihování (protože se na něm spalovaly části této oběti), mizbeach hanechošet- měděný oltář (protože byl pokryt mědí) a mizbeach hachiconvnější oltář (protože byl vně svatyně). Žádná oběť nebyla platná, dokud aspoň hlavní část obětováníkrev- nebyla vykonána na oltáři. „Vešaloš amot komato - tři lokty na výšku“ Rb. Jehuda- Celkové rozměry oltáře byly 5x 5 loktů, jak říká verš. Rb. Jose- Celková výška byla
10 loktů- 3 lokty verše mluví o výšce oltáře od kraje obložení, zmíněného v 5.v. (Raši, Zevachim 59b) „Karnotav - jeho rohy“ To je doslovný překlad. Byly to krabicovité výstupky ve všech 4 rozích oltáře. U většího oltáře v Chrámu měly rozměry 1x 1 loket a výšku 5 šířek dlaně. (Rambam, Hilchot Bajt ha Bechira 2:5) a dávala se na ně krev při obětech za hřích (chataot) Raši- Rohy byly z oltáře samotného, nebyly zhotovené zvlášť a přidané k oltáři. „Sirotav - hrnce“ Nádoby sloužily k potřebám oltáře. Když se sbíral popel, nakupený na oltáři, odstranil se lopatkami, které se podobaly lopatkám na smetí a byly umístěny v hrncích. Po zaříznutí obětovaného zvířete se krev jímala do nádob, z nich se dávala na oltář. Části oběti se na oltář dávaly vidlicemi a jimi se také obracely, aby se oběť řádně spálila. Kadidlo, jež se dávalo 2x denně na vnitřní oltář (ve svatyni), muselo se pálit na uhlících vzatých z vnějšího oltáře a přenesených na pánvi. (Raši) Oltář měl dva zdobné prvky- měděnou mříž ve středu oltáře a obrubu, vyrytou do stěn. Byly důležité pro jeho funkci, protože krev z některých obětí se musela dávat na spodní polovinu oltáře, kdežto z jiných se dávala na horní polovinu. (Raši) „Nevuv luchot - dutý z desek“ Oltář nebyl plný dřevěný kvádr, ale dutý, vnitřek se vyplňoval hlínou vždy tam, kde se lidé utábořili a kde vztyčili svatyni. Nádvoří Ohraničené plátěnými zástěnami, které visely z tyčí, připevněných k dřevěným sloupům, vždy 1 sloup pro 5 loktů zástěny. Tyče byly připevněny k dřevěným deskám 6x 3 šířky dlaně, visícím ze sloupů. Kolem sloupů byly omotané stříbrné pásky, není však jasné, zda byly po celé výšce sloupů shora dolů, nebo byl jen stříbrný pásek nahoře či uprostřed. Rozměry nádvoří byly 100 loktů (severní a jižní stěna) x 50 loktů. Některé oběti se směly jíst pouze na nádvoří. (Raši) Rb. Jehuda- Výška zástěn byla 5 loktů (tvrdil, že výška oltáře byla 3 lokty) Rb.Jose- Zástěny byly o 5 loktů vyšší než oltář, jejich celková výška byla 15 loktů (tvrdil,že oltář byl vysoký 10 loktů) Vstup do nádvoří byl na východní straně. Ta byla tvořena 3 částmi zástěny- při severním a jižním rohu bylo 15 loktů zástěny, jež visela stejně jako na dalších třech stěnách. Uprostřed stěny byla mezera 20 loktů, zakrytá bohatě zdobenou zástěnou, oproti krajním částem předsunutou, takže vzniklými dvěma mezerami mohli lidé vcházet do nádvoří. Aby zástěny neplácaly ve větru, byly zajištěny lany přivázanými ke kolíkům, jež byly zaraženy do země. (Raši)
8
JUDAISMUS PRO DNEŠEK Prastará víra s moderním poselstvím JOHN D. RAYNER a BERNARD HOOKER
NA ŽIVOT! Posvátnost života Když Židé pronášejí přípitek, obvykle přitom řeknou :Lechajjim!-Na život! Není to náhodný zvyk; odráží požitek ze života i vysokou cenu, již judaismus životu přičítá. V jedné z nejdramatičtějších pasáží Bible čteme: „Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země. Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo.“(Dt.30:19) Svou nejhlubší rovinou tkví tato úcta k životu ve smělém prohlášení úvodní kapitoly Bible, že B-h stvořil člověka ve svém obrazu, tj., že „duch“ či „duše“ člověka se B-hu podobá a je tedy svatá. Z toho plyne, že hodnota lidského života je nekonečná a tudíž nevyčíslitelná, nelze ji násobit ani dělit. Odtud slavný výrok Mišny-„Kdokoli zničí jediný život, jakoby zničil celý svět a kdokoli jeden život zachrání, jakoby zachránil celý svět“ (Sanh.4:5) Není zločin, jehož by se judaismus hrozil více, než šefichut damim- prolití krve, a není ctnost, již by vynášel výše, než pikkuach nefeš-záchrana života. Avšak judaismus se nikdy nespokojil formulováním obecných zásad, vždy se snažil převést je do pravidel chování, pozitivních i negativních (příkazů a zákazů) Negativní prohlašuje:“Nezavraždíš.“ Toto šesté přikázání Desatera nesmíme omezovat jen na zákaz vzít druhé osobě život bez spravedlivého soudu, ale- jak podotýká dr.Hertz-„Židovská etika rozšiřuje pojem vraždy tak, že zahrnuje i konání, jímž by se mohlo ohrozit zdraví a blaho bližního,a také nevykonání čehokoli, co by bližního mohlo uchránit před nebezpečím, bolestí či zoufalstvím.“ Judaismus přímo vyžaduje, abychom pro záchranu lidského života nasadili síly do krajnosti, ať jde o život náš či bližního. I kdyby byla ta možnost sebemenší, nejen se dovoluje, ale je povinností pominout všechny ostatní micvot, např.zachování šabatu či Dne smíření. Jsou jen tři výjimky, a to modlářství, krvesmilstvo a vražda; než by se člověk podílel na nich, má raději-jak praví rabínina sebe vzít smrt mučednickou.(Ket.19a) Je tu ještě další omezení. Judaismus připouští, že někdy může být nezbytné život vzít, aby se život zachránil. Např.bránit se, abych nebyl zabit a v sebeobraně sám zabít; zdůrazňuje se však, že je-li možno zachránit se pouhým zraněním útočníka aniž
byste ho zabili, je vaší povinností udělat to. Rozdíl mezi vraždou a sebeobranou dobře ilustrují dva klasické příklady z naší starověké literatury: Talmud líčí, jak jeden člověk předstoupil před Rava a řekl mu: „Místodržitel mi přikázal, abych šel a zabil toho a toho,jinak budu zabit já.“ Rav odvětil: „Raději ať tě zabije, než aby ses podílel na vraždě.Myslíš,že tvá krev je červenější? Nebo jeho?“ (Pes.25b). V Midraši najdeme Ben Peturův výklad verše Lv.25:35:„Tvůj bratr bude žít s tebou“. Mluví se tu o dvou mužích putujících pouští, z nichž jeden má láhev vody.Vypije-li vodu sám, dojde do města, dá-li pít i druhému, zemřou oba. Ben Petura cituje zmíněný verš jako důkaz, že mají oba pít a oba zemřít, než aby jeden zůstal živ za cenu smrti druhého. Rabi Akiva však říká: „Tvůj bratr bude žít s tebou´ znamená, že tvůj život má přednost před životem tvého přítele.“ Rozdíl mezi rozhodnutím Rava a Akivy je v tom, že v prvním příkladu by muž zachránil svůj život spácháním vraždy, zatímco v druhém by to byl jen tragický, ale náhodný důsledek povinnosti zachránit vlastní život.Rabi Akiva to zdůvodňuje tím, že nemůže být správné, aby byly zmařeny dva životy, jestliže mohl být zachráněn aspoň jeden. Není povinností člověka dát vodu druhému, protože ten by pak měl stejnou povinnost nabídnout ji opět dárci. Kdyby se dárce dobrovolně vzdal vody kvůli tomu, že jeho přítel má ženu a děti apod., pak by se to mohlo považovat za vznešený čin sebeobětování, třebaže není doopravdy povinen to udělat, ježto se nedá říct, že to vyžaduje zásada posvátnosti života. Sebevražda se v judaismu všeobecně zavrhuje, protože odnímá Bohu rozhodnutí ukončit lidský život .Rabín H.Rabinowicz však tradiční postoj shrnuje konstatováním: „Rabíni považují za sebevraždu jen promyšlený akt sebedestrukce, je-li to však čin poblouznění či náhlého impulsu, anebo je-li o tom pochybnost, pak zaujmou shovívavější postoj a na zemřelého vztáhnou „dobrodiní pochybnosti“ . Liberální judaismus plně souhlasí s tímto shovívavějším pohledem a pokud se týká smutečních a pohřebních obřadů, sebevrahy nediskriminuje. Je pravda, že mojžíšský zákon ukládá trest smrti za prokázanou vraždu a za některé další zločiny, ale rabíni učinili toto ustanovení téměř nemožným, když je obklopili přísnými pravidly o důkazech. Sanhedrin (soud), jenž uložil jediný rozsudek smrti za sedm letpodle některých dokonce za sedmdesát let- byl nazván „tyranským“( Mak.1:10). Nepřekvapuje tedy, že dnešní
9
Stát Izrael zrušil rozsudek smrti, vyjma za zločin genocidy. Trest smrti dnes většina odborníků nepovažuje za účinně odstrašující, proto jej nelze odůvodnit principem „vzetí života, aby byl život zachován“.Tento princip lze však uplatnit na válku, jak o tom pojednáme v 5.kpt. Judaismus vykazuje jistou pružnost v pohledu na otázky potratu a eutanazie. Většina Židů odmítá „právo na potrat“, ale souhlasí s tím, že lze obětovat život dítěte, je-li v nebezpečí život matky. Tato zásada se dá dohledat v Mišně (Ohal.7:6). Většina liberálních Židů se přiklání k tomu, rozšířit tuto zásadu i na případy, kdy by narození dítěte mohlo být na újmu matčinu fyzickému či mentálnímu zdraví.
Podobně se většina Židů staví i proti aktivní eutanazii, ale jak uvádí nejvyšší rabín Immanuel Jakobovits ve své Židovské lékařské etice (str.124): „Židovské právo schvaluje a snad i vyžaduje vyloučení jakéhokoli faktoru- ať už je pro pacienta samého důležitý či ne- jenž uměle oddaluje zastavení konečné fáze“. Jinými slovy, za určitých okolností nelze aktivně poskytnout smrt, ale ani uměle prodlužovat umírání. Je to podloženo nejen tradičními židovskými prameny (např.Ket. 104a), ale i slovy vynikajícího liberálního židovského rabína dr.Israela Mattucka, který napsal v Židovské etice (str.71) : „Když je smrt nevyhnutelná, strašlivé utrpení je prohřeškem proti úctě k životu.“
Zveřejněno s laskavým souhlasem autora i překladatele.
Šabat tento týden začíná v pátek v 17´07, a končí v sobotu v 18´13. Délka dne je 10 hod 30 min; délka skutečné hodiny činí 52 minuty, východ jitřenky 5´13; doporučený čas ranní modlitby (talit a tfilin) v 5´43 hod; východ slunce v 6´48; polovina dne 12´03; čas odpolední modlitby (mincha gedola) ve 12´33, (mincha ktana 15´07, plag mincha 16´12) západ slunce (škia) 17´18; východ hvězd v 17´50 podle Holešova (jihovýchodní Morava); Čechy + 10 minut;podle kalendáře Kaluach
Svátek Purim začíná v sobotu 3.března po ukončení šabatu. Více o tomto svátku v příštím čísle týdeníku Šavua tov.
Šavua tov ( ) שבוע טוב- dobrý týden – vydává Olam - Společnost Judaica Holešov, Osvobození 1133, www.olam.cz Kontaktní osoba Jiří Richter, e-mail
[email protected] tel. 573 396 046
10
