Univerzita Palackého Pedagogická fakulta Ústav speciálněpedagogických studií
Možnosti aktivizace seniorů s demencí v zařízeních s denním pobytem Diplomová práce
Autor práce: Radka Křížovská DiS. Vedoucí práce: Mgr. Oldřich Müller PhD. Obor: Pedagogika – Sociální práce, kombinované studium Olomouc 2011
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a uvedla jsem v ní veškerou literaturu a ostatní zdroje, které jsem použila.
V Přerově dne 16. března 2011
Radka Křížovská
Poděkování
Děkuji vedoucímu práce Mgr. Oldřichovi Müllerovi PhD. za pomoc při zpracování mé diplomové práce. Děkuji také všem účastníkům výzkumu za jejich ochotu a volný čas.
Obsah
ÚVOD .................................................................................................................................................... 6 TEORETICKÁ ČÁST .......................................................................................................................... 8 1. OSOBA SENIORSKÉHO VĚKU ................................................................................................... 8 1.1 POJMY STÁŘÍ, STÁRNUTÍ A SENIOR ................................................................................................ 8 1.1.1 Stáří ...................................................................................................................................... 8 1.1.2 Stárnutí ................................................................................................................................. 9 1.1.3 Senior ................................................................................................................................. 10 1.2 ZMĚNY VE STÁŘÍ ......................................................................................................................... 11 1.2.1 Biologické změny ................................................................................................................ 11 1.2.2 Psychické změny ................................................................................................................. 12 1.2.3 Změny v sociální oblasti ..................................................................................................... 13 2. DEMENCE ...................................................................................................................................... 15 2.1 DEFINICE A VÝZNAM POJMU........................................................................................................ 15 2.2 RIZIKOVÉ FAKTORY VZNIKU DEMENCÍ ........................................................................................ 16 2.3 DĚLENÍ DEMENCÍ ........................................................................................................................ 17 2.4 ALZHEIMEROVA CHOROBA.......................................................................................................... 19 2.4.1 Obecná charakteristika ...................................................................................................... 19 2.4.2 Příznaky.............................................................................................................................. 20 2.4.3 Průběh ................................................................................................................................ 21 2.5 DIAGNOSTIKA DEMENCÍ .............................................................................................................. 22 2.6 LÉČBA DEMENCÍ ......................................................................................................................... 24 2.7 VÝZNAM RODINY V PÉČI O SENIORA S DEMENCÍ.......................................................................... 26 2.8 SPECIFIKA OSOB S DEMENCÍ ........................................................................................................ 28 2.8.1 Změny nálady ..................................................................................................................... 29 2.8.2 Změny chování.................................................................................................................... 30 2.8.3 Zajištění bezpečnosti .......................................................................................................... 31 2.8.4 Komunikace s člověkem trpícím demencí ........................................................................... 32 3. AKTIVIZACE................................................................................................................................. 35 3.1. POJEM AKTIVIZACE .................................................................................................................... 35 3.2 AKTIVIZACE SENIORŮ ................................................................................................................. 35 3.3 METODY AKTIVIZACE SENIORŮ S DEMENCÍ ................................................................................. 37 4. SOCIÁLNÍ SLUŽBY PRO SENIORY S DEMENCÍ .................................................................. 42 PRAKTICKÁ ČÁST .......................................................................................................................... 46 5. METODOLOGIE VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ .......................................................................... 46 5.1 CÍL VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ......................................................................................................... 46 5.2 STRATEGIE VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ............................................................................................. 47 5.3 OPERACIONALIZACE ................................................................................................................... 48 5.4 METODY SBĚRU DAT ................................................................................................................... 48 5.5 VÝBĚR VZORKU A MÍSTA ZKOUMÁNÍ .......................................................................................... 49 5.6. PRŮBĚH VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ ................................................................................................ 50 6. CHARAKTERISTIKA VYBRANÝCH ZAŘÍZENÍ ................................................................... 52 6.1 CENTRUM DENNÍCH SLUŽEB ........................................................................................................ 52 6.1.1 Charakteristika zařízení ..................................................................................................... 52 6.1.2 Možnosti aktivizace seniorů s demencí v centru denních služeb ........................................ 57 6.2 DENNÍ STACIONÁŘ PAMATOVÁČEK............................................................................................. 58 6.2.1 Charakteristika zařízení ..................................................................................................... 59 6.2.2 Možnosti aktivizace seniorů s demencí v denním stacionáři .............................................. 62
7. ANALÝZA A INTERPRETACE ZÍSKANÝCH DAT ................................................................ 64 7.1 FORMY AKTIVIZACE .................................................................................................................... 64 7.2 MOTIVACE UŽIVATELŮ A PŘEKÁŽKY V AKTIVIZACI .................................................................... 66 7.3 AKTIVIZACE SENIORŮ V DOMÁCÍM PROSTŘEDÍ ........................................................................... 67 7.4 DOSTUPNOST SLUŽEB.................................................................................................................. 69 7.5 VÝZNAM POSKYTOVANÝCH SLUŽEB Z POHLEDU PEČUJÍCÍCH A PRACOVNÍKŮ ZAŘÍZENÍ ............. 71 7.6 VÝZNAM AKTIVIZACE SENIORŮ S DEMENCÍ V ZAŘÍZENÍCH S DENNÍM POBYTEM ......................... 77 8. DISKUZE ........................................................................................................................................ 80 ZÁVĚR ................................................................................................................................................ 85 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A ZDROJŮ .......................................................................... 87 SEZNAM PŘÍLOH............................................................................................................................. 91
ÚVOD Se zvyšujícím se počtem seniorů v naší společnosti souvisí také nárůst výskytu demencí. Tato závažná onemocnění v mnoha směrech negativně ovlivňují nejen život nemocných seniorů, ale také jejich blízkých. Nezbytným předpokladem pro vznik funkčního systému, prostřednictvím něhož bude zajišťována kvalitní péče pro seniory trpící demencí a jejich rodinné příslušníky, je existence dostupných zdravotních a sociálních služeb. V současné době je však těchto služeb u nás nedostatek a navíc nejsou vzájemně provázány. Vláda České republiky s ohledem na další demografický vývoj vydala nařízení příslušným ministerstvům, aby do konce června 2011 zpracovala návrh pro řešení problematiky Alzheimerovy choroby a obdobných onemocnění v České republice. Tento plán by měl zajistit především vznik nových zdravotnických a sociálních zařízení, dále vzdělávání a výzkum v této oblasti a také podporu pečujících příbuzných. S problematikou demencí se setkávám při své práci, neboť jsem zaměstnána jako sociální pracovník na Klinice psychiatrie. Účastnila jsem se také komunitního plánování sociálních služeb pro duševně nemocné občany ve městě Olomouci, kde se projednává právě potřeba zřizování nových sociálních služeb pro jednotlivé cílové skupiny uživatelů. Ve své diplomové práci se budu zabývat aktivizací seniorů s demencí ve vybraných zařízeních. Cílem mé práce je zjistit, jaké jsou možnosti aktivizace seniorů s demencí v zařízeních s denním pobytem v Olomouci, a dále se pokusím odpovědět na výzkumnou otázku, kterou jsem si stanovila: Ovlivňuje aktivizace seniorů s demencí v zařízeních s denním pobytem jejich kvalitu života? Od hlavní výzkumné otázky se odvíjí řada dalších, dílčích otázek, které jsou v práci podrobně rozpracovány. Práce je rozdělena na dvě části. V teoretické části jsou vymezeny základní pojmy a popsána problematika demencí, aktivizace seniorů a poskytování sociálních služeb seniorům s demencí. Informace byly čerpány především z odborných publikací. Z teoretické části vycházím při zpracování části praktické. Praktická část je zaměřena na samotný výzkum. Zde podrobně definuji cíl výzkumu, uvádím použité výzkumné metody a techniky. Popisuji průběh
6
výzkumného šetření a také obě zařízení, v nichž bylo šetření realizováno. Nakonec se věnuji rozboru provedených rozhovorů a vyhodnocení výsledků. Moje diplomová práce by mohla sloužit jako jistá „zpětná vazba“ jednak pro poskytovatele, ale i pro zřizovatele zařízení, vypovídající o realizaci aktivizačních programů a významu aktivizace seniorů s demencí v těchto zařízeních. Dále by měla zdůraznit především význam poskytování uvedených služeb v péči o tuto skupinu uživatelů. Její přínos spatřuji i v tom, že znovu upozorňuje na nedostatky v systému sociálního zabezpečení v souvislosti s přiznáváním příspěvku na péči lidem trpícím demencí.
7
TEORETICKÁ ČÁST
1. OSOBA SENIORSKÉHO VĚKU „Zralý věk je dobou hledání smyslu a řádu, dobou moudrosti a smíření.“ (Pavel Říčan) Proces stárnutí probíhá u různých lidí velmi rozdílně. Ve stáří dochází k řadě významných změn jako jsou např. odchod do důchodu, smrt životního partnera nebo vznik onemocnění vedoucích k závislosti na jiných osobách. To, jakým způsobem se člověk vyrovnává s těmito nelehkými životními zvraty, ovlivňuje mnoho faktorů, z nichž za nejvýznamnější jsou považovány osobnost jedince a schopnost jeho adaptability. Důležitá je rovněž tzv. příprava na stáří, tato má přispívat k pozitivnímu přijetí stáří, jakožto přirozené vývojové etapy lidského života. V současné době se stále více hovoří o konceptu úspěšného stárnutí, vycházejícího z myšlenky zvýšení kvality života ve stáří, spočívajícího především ve snaze o zlepšování zdravotního stavu stárnoucích osob coby prevence vzniku jejich závislosti na druhých.
1.1 Pojmy stáří, stárnutí a senior V odborné literatuře se můžeme setkat s celou řadou definicí pojmů stáří a stárnutí.
1.1.1 Stáří Na období stáří lze pohlížet z mnoha různých hledisek. Vybrané definice se zabývají stářím jako předmětem studia z pohledu speciální pedagogiky a medicíny. Podle Mühlpachra (2004, s. 18) je stáří „obecným označením pozdních fází ontogeneze, přirozeného průběhu života. Je důsledkem a projevem geneticky podmíněných involučních procesů modifikovaných dalšími faktory (především chorobami, životním stylem a životními podmínkami) a je spojeno s řadou významných změn sociálních (osamostatnění dětí, penzionování a jiné změny 8
sociálních rolí). Všechny změny příčinné i následné se vzájemně prolínají, mnohé jsou protichůdné a jednotné vymezení a periodizace stáří se tak stávají velmi obtížnými.“ Pacovský (1990, s. 29) definuje stáří jako „poslední ontogenetickou vývojovou etapu. Souvisí se všemi předcházejícími fázemi. Každá z nich vtiskla stáří svou pečeť, zanechala tu stopy. Současně však má stáří svá biologická specifika, která je zásadně odlišují od jiných vývojových stádií.“ Velmi obdobně popisuje stáří Jarolímová (in Holmerová a kolektiv 2007, s. 59) jako „přirozenou a závěrečnou etapu v rámci ontogenetického vývoje člověka. Toto vývojové stádium má podobně jako ostatní vývojová stádia své specifické znaky, jimiž se od předchozích životních etap odlišuje.“ Začátek tohoto vývojové období lze jen těžko přesně stanovit. Hlavním, i když ne vždy zcela objektivním ukazatelem stáří je kalendářní (chronologický) věk. Z kalendářního stáří vycházejí i níže uvedené periodizace.
1. Členění podle Světové zdravotnické organizace (WHO): •
Rané stáří
60 – 74 let
•
Vlastní stáří
75 – 89 let
•
Dlouhověkost
90 let a více
2. Podle Mühlpachra (2004, s. 21) se v poslední době stále více uplatňuje následující členění: •
Mladí senioři
65 – 74 let
•
Staří senioři
75 – 84 let
•
Velmi staří senioři
85 let a více
1.1.2 Stárnutí Je třeba rozlišit pojmy stáří a stárnutí. „Stárnutí je proces, jehož výsledkem je různý stupeň stáří.“ (Zavázalová a kol. 2001, s. 11) Stárnutí je celoživotní proces, jehož průběh má individuální charakter a je určován nejen genetickými dispozicemi
9
člověka, ale také jeho zdravotním stavem, životním stylem a rozdílnými životními podmínkami. (Mühlpachr, 2004) Langmeier, Krejčířová (2006, s. 202) rozumí pod pojmem stárnutí „ souhrn změn ve struktuře a funkcích organismu, které podmiňují jeho zvýšenou zranitelnost a pokles schopností a výkonnosti jedince a jež kulminují v terminálním stádiu a ve smrti.“ Podle Kalvacha (in Jirák a kolektiv, 2009, s. 153) „probíhá stárnutí individuálně rozdílným tempem a postihuje asynchronně jednotlivé tělesné systémy. Důsledkem tělesných i psychických, strukturálních i funkčních změn je genotyp stáří.“
1.1.3 Senior „Až budu starým mužem, budu místo vody pít lahodné víno ze džbánku, koupím si pergamen a štětec a tuš a budu mlčet, jako mlčí ti, kdo vědí už…“ (text písně)
Kdo se nám vybaví, vyslovíme-li slovo senior? Vrásčitá babička ležící na nemocniční posteli nebo elegantní muž s prošedivělými vlasy, procházející se po lázeňské kolonádě v dobře padnoucím obleku? Stává se člověk seniorem odchodem do důchodu? Podle Hartla, Hartlové (2000) je senior označení pro občana, který je starší 60 let. „Starý člověk je ten, kdo v určitém společenství žije déle než ostatní, nebo ten, který žil déle než většina v té době žijících lidí.“ (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 25) Langmeier, Krejčířová (2006) uvádí, že za starého můžeme považovat člověka tehdy, jestliže ho za takového pokládají ostatní členové společnosti. Skupina osob zvaných senioři je značně různorodá. Myslím si, že to jakým způsobem prožijí lidé poslední léta svého života, i to jestli zůstávají ve stáří aktivní, do značné míry ovlivňuje jejich zdravotní stav. Dalšími důležitými předpoklady pro spokojený život ve stáří jsou bezesporu podpora ze strany rodinných příslušníků a dostatek financí. V literatuře, ale i v běžném životě jsou staří lidé označováni různými pojmy, jako např. stařec, důchodce nebo geront. „V současné době se ustálil termín senior, který je považován za významově neutrální a nahrazuje specifické označení starého člověka z pohledu různých vědeckých disciplín.“(Kozáková, Müller, 2006, s. 7) 10
1.2 Změny ve stáří Proces stárnutí je provázen určitými změnami, typickými pro toto životní období, zasahujícími do oblasti tělesné, psychické a sociální.
1.2.1 Biologické změny Jedná se o změny ve funkcích a struktuře organismu postihující člověka, stejně jako každou živou bytost. Jde o jev přirozený, vyskytující se v různé míře u všech starších lidí. Mezi tělesné změny ve stáří patří podle Pichauda, Thareauové (1998) především: •
Svraštělá, vysušená kůže;
•
Úbytek a šedivění vlasů a chlupů;
•
Zhoršuje se sluch – obtížné vnímání vysokých tonů, citlivost na šumy;
•
Slábne zrak – obtížnější adaptace na světlo a tmu, zúžení vizuálního pole;
•
Ochabuje svalstvo, úbytek kostní hmoty;
•
Zvýšená únavnost dýchací soustavy, hlavně při námaze;
•
Změna hormonální produkce, sekrece a aktivita;
•
Přetváří se imunitní systém.
Stáří je spojeno se zvýšeným výskytem různých onemocnění, které mají tendenci přecházet do chronické formy. Specifickým rysem chorob ve stáří je polymorbidita. Tento termín označuje současný výskyt více nemocí, vzájemně se ovlivňujících a působících na soběstačnost starého člověka. (Zavázalová, 2001) Podle Vágnerové (2000, s. 448) „stáří není samo o sobě chorobným stavem, avšak v průběhu stárnutí dochází k sumaci nepříznivých vlivů, a proto přibývá nemocných lidí.“ Mezi nejčastější choroby vyskytující se ve stáří podle Zavázalové (2001) patří: •
Kardiovaskulární nemoci (stavy po infarktu myokardu, ischemická choroba srdeční, hypertenze, cévní mozkové příhody);
•
Nemoci pohybového ústrojí (osteoporóza, artrózy, vertebrogenní syndromy);
11
•
Nemoci endokrinní (především diabetes mellitus);
•
Nemoci trávicího ústrojí;
•
Respirační nemoci;
•
Poruchy smyslových orgánů (zrak, sluch);
•
Duševní poruchy;
•
Poruchy kontinence;
•
Úrazy.
I když stáří provází tyto četné choroby, nemusí to ještě nutně znamenat ztrátu soběstačnosti seniora. Každý člověk se svým vlastním způsobem vyrovnává s faktem, že stárne a že jeho tělo snáze podléhá různým onemocněním. Do jisté míry to závisí na psychické odolnosti a také sociálních podmínkách, v nichž se konkrétní jedinec nachází.
1.2.2 Psychické změny Ve stáří dochází také k některým změnám v oblasti psychiky, jež jsou považovány za fyziologické. Tyto projevy psychického stárnutí často souvisí s biologickými změnami, které zasahují také mozkovou tkáň. Pro seniory je např. typické celkové zpomalení psychomotorického tempa. Potřebují více času pro zpracování nových informací. Jsou snáze unavitelní, déle jim trvá než se v nějaké věci rozhodnou. Mají rádi své zaběhlé stereotypy, hůře se přizpůsobují novým situacím. Podle Vágnerové (2000, s. 452) „dochází ve stáří k celkovému útlumu a zpomalení všech paměťových procesů.“ Často dochází ke zhoršení krátkodobé paměti, zatímco dlouhodobá paměť bývá zachována do vysokého věku. U seniorů dochází i ke změnám ve volních procesech. Může se to projevit ve sníženém zájmu o činnosti, které dříve rádi vykonávali. Bývá obtížné je motivovat k novým činnostem. Jak uvádí Vágnerová (2000), stává se, že dojde až k úpadku vůle a úplné rezignaci a apatii. V období senia se mění emoční prožívání. Starší lidé jsou úzkostnější, hůře ovládají své emoce, někdy mohou mít sklon k depresím.
12
V průběhu stáří se může měnit také osobnost starého člověka, nebo spíše dochází ke zvýraznění některých rysů. Vágnerová (2000) uvádí, že vlastnosti, které se ve stáří často projevují, jsou např. opatrnost, nerozhodnost, bázlivost, sklon k nespokojenosti, egocentrismus, prohloubená introverze vedoucí až k samotářství. Na druhou stranu musíme zmínit také kladné vlastnosti, které k obrazu stáří určitě patří, a těmi jsou dobrota, laskavost, schopnost empatie aj. (Vágnerová, 2000) Samozřejmě, že se tyto psychické změny nevyskytují ve stejné míře u všech osob seniorského věku, nýbrž jsou velmi individuální záležitostí u každého jednotlivce.
1.2.3 Změny v sociální oblasti Stáří je období charakteristické změnami v sociálních rolích člověka. Dochází k mnoha významným událostem, jež jsou v lidském životě považovány za zásadní. Mezi tyto patří podle Pichauda a Thareauové (1998) především odchod do důchodu, odchod dětí a narození vnoučat, biologické a fyzické změny, smrt partnera, blízkých lidí a vrstevníků či změna bydlení. Odchod do důchodu je zlomovým okamžikem v životě každého člověka. S touto událostí souvisí mnoho nových skutečností, které zásadně mění pozici seniora ve společnosti. Odchod do důchodu je spojen se ztrátou profesní role, zhoršením finanční situace, dochází k přerušení dlouhodobých sociálních kontaktů. Někteří lidé v důchodu mají problém s vyplněním volného času, jiní se naopak intenzivně věnují např. svým zájmům nebo rodině. Každý člověk potřebuje určitý čas k tomu, aby se mohl na tento „nový způsob života“ dobře adaptovat. Role prarodiče – krizovým momentem v rodině může být odchod dětí z domova, avšak vzájemné vztahy a společné zájmy manželů pomáhá udržet pomoc při péči o vnoučata. Role prarodiče se stává pro mnoho starších lidí hlavním smyslem života. Kontakt s vnuky přináší seniorům pocit užitečnosti a prospěšnosti a zároveň uspokojuje jejich potřebu citové vazby. Smrt partnera – úmrtí životního partnera je pro starého člověka zřejmě nejtěžší ze všech uvedených událostí. Podle Vágnerové (2000) smrt partnera zvyšuje u seniora pocit ohrožení, prázdnoty a osamělosti a může vést až ke ztrátě smyslu
13
života. Mnoho seniorů se s touto ztrátou už nikdy zcela nevyrovná, žijí pouze minulostí a přejí si také zemřít. Změna bydlení – Většinou souvisí se zhoršujícím se zdravotním stavem a se sníženou soběstačností seniora. Mnozí z nich tuto situaci řeší odchodem do zařízení sociální péče typu domov pro seniory. Pro starého člověka to znamená naprostou změnu dosavadního životního stylu. „Opustit svůj dům nebo byt znamená rozloučit se s minulostí, se vším, co tvořilo dosavadní život. Dům, ve kterém prožili pár desítek let, kde se narodily jejich děti.“(Pichaud, Thareauová, 1998, s. 31) Všechny tyto uvedené situace jsou pro starého člověka silně stresující. Schopnost zvládat krize i úspěšná adaptace na nové situace je u každého seniora individuální.
14
2. DEMENCE 2.1 Definice a význam pojmu Někteří lidé se mylně domnívají, že demence je přirozenou součástí stáří. Demence však není fyziologickým projevem stárnutí, nýbrž velmi závažné onemocnění s významnými negativními důsledky pro nemocného i celou jeho rodinu. „Pojem demence pochází z latiny a doslova znamená bez mysli.“ (Buijssen, 2006, s. 13) Demence vzniká v důsledku poškození mozku, přičemž příčiny mohou být velmi různorodé. Prvními projevy, které můžeme pozorovat, mohou být poruchy paměti, které mají tendenci se postupně zhoršovat. Podle manuálu mezinárodní klasifikace nemocí je demence „syndrom způsobený chorobou mozku, obvykle chronické nebo progresivní povahy, kde dochází k porušení mnoha vyšších nervových kortikálních funkcí, k nimž patří paměť, myšlení, orientace, chápání, počítání, schopnost učení, jazyk a úsudek. Vědomí není zastřeno. Obvykle je přidruženo porušené chápání a příležitostně mu předchází i zhoršení emoční kontroly, sociálního chování nebo motivace.“(Kučerová, 2006, s. 9) Demence je závažné psychické poškození zasahující celou lidskou osobnost. „Člověka postiženého demencí, čeká postupný úpadek a nemoc je tak destruktivní, že v její poslední fázi se pacient stěží podobá člověku, jímž byl na jejím začátku.“ (Buijssen, 2006, s. 13) „Demence jsou poruchy, u kterých dochází k podstatnému snížení úrovně paměti i dalších kognitivních funkcí. Mezi tyto funkce náleží kromě paměti pozornost, vnímání, řečové funkce (možnost tvorby řeči i schopnost porozumění řeči), tzv. exekutivní (výkonné) funkce – schopnost být motivován k určité činnosti, tuto účelnou činnost naplánovat, provést a zpětně zhodnotit – funkce zajišťující účelné jednání a další.“ (Jirák a kol., 2009, s. 11)
Obecná kritéria demence jsou podle Pidrmana (2007, s. 9):
• Zjevné zhoršení krátkodobé a dlouhodobé paměti;
15
• Dále alespoň jeden z faktorů: Narušení abstraktního myšlení, narušení soudnosti, narušení ostatních kognitivních funkcí, změny osobnosti;
• Tyto poruchy se manifestují v obvyklých pracovních či sociálních procesech ve vztahu k okolí;
• Nejde současně o poruchu vědomí. Výsledkem procesu demence je narušení funkčních schopností a ztráta soběstačnosti. (Pidrman, 2007) Postižené funkce u demencí lze rozdělit podle Jiráka (2009) do třech základních skupin:
• Kognitivní funkce; • Aktivity denního života; • Poruchy emocí, chování, spánku a cyklu spánek - bdění. Demence patří mezi nejčastěji se vyskytující onemocnění u osob seniorského věku. Borzová (in Jirák a kolektiv, 2009) uvádí, že v České republice žije přibližně 100 000 lidí trpících syndromem demence, což je asi 1% všech občanů. Výskyt demencí se výrazně zvyšuje s věkem. „Ve věkové kategorii nad 85 let trpí demencí 30-50% jedinců.“Borzová (in Jirák a kolektiv, 2009, s. 21) V západním světě se demence stala jednou z pěti hlavních příčin smrti, a proto se o ní mluví jako o „nemoci století.“ (Buijssen, 2006) Nárůst počtu nemocných s demencí úzce související se stárnutím populace, je považován za závažný celosvětový problém, neboť léčba tohoto onemocnění je velmi finančně nákladná a zajištění následné péče v mnoha ohledech náročné.
2.2 Rizikové faktory vzniku demencí Příčiny vzniku demencí jsou předmětem mnoha vědeckých výzkumů. Je prokázáno, že na vzniku demencí se podílí řada různých faktorů. Jsou to především: • Vyšší věk;
16
• Rozdíl ve výskytu demence u jednotlivých pohlaví (ženy jsou více ohroženy Alzheimerovou nemocí, muži demencemi cévního původu); • Genetická zátěž; • Nízká úroveň vzdělání; • Prodělaná cévní mozková příhoda a jiná vaskulární onemocnění; • Kouření a zvýšená konzumace alkoholu; • Úrazy hlavy.1
2.3 Dělení demencí Ke klasifikaci demencí pro potřeby ne-lékařské odborné komunity doporučuje Mühlpachr (2004) užívat následující schéma, podle něhož jsou demence rozděleny dle příčiny do třech základních skupin: 1. Primárně degenerativní (atroficko – degenerativní ) demence • Alzheimerova choroba;2 • Korová nemoc s Lewyho tělísky; • Demence při Parkinsonově chorobě; • Huntingtonova chorea; • Pickova choroba; • Další vzácně se vyskytující demence. • 2. Ischemicko – vaskulární demence • Multiinfarktová demence; • Vaskulární demence s náhlým začátkem; • Binswangerova choroba; • Další vzácné typy vaskulárních demencí. 3. Symptomatické (sekundární) demence • Demence infekčního původu;
1
Dostupné z WWW:< http://www.alzheimer.cz/data/docs/Dopis_40.doc>.
2
O tomto typu demence bude pojednáno v samostatné kapitole.
17
• Demence působené nekonvenčními infekčními činiteli; • Poúrazové demence; • Demence při mozkových nádorech; • Paraneoplastické demence; • Demence na podkladě intoxikací; • Metabolicky podmíněné demence; • Demence při poruchách žláz s vnitřní sekrecí; • Demence při nedostatku některých vitamínů; • Demence na podkladě hydrocefalu s normálním tlakem mozkomíšního moku; • Některé další vzácné demence. Pro větší přehlednost dělení vkládám graf četnosti výskytu nejčastějších typů demencí, podle údajů uvedených na webových stránkách České alzheimerovské společnosti.3
Nejčastější typy demence Alzheimerova nemoc
Vasculární demence
Smíšené demence
Parkinsonova nemoc
Jiné degenerativní onemocnění mozku
Ostatní vzácnější příčiny
4%
6%
8% 12% 56% 14%
3
Dostupné z WWW:< http://www.alzheimer.cz/data/docs/Dopis_07.doc>.
18
Každá forma demence má různé příčiny vzniku, příznaky i průběh.4 Cílem této práce však není jejich detailní popis, proto jsem se omezila pouze na jejich prosté vyjmenování. V další části práce se budu podrobněji zabývat Alzheimerovou chorobou, která je vůbec nejčastějším typem demence.
2.4 Alzheimerova choroba Název této nemoci nese jméno významného německého neuropatologa Aloise Alzheimera, který jako první popsal změny v mozkové tkáni, jež jsou dnes považovány za typické pro tento druh demence.
2.4.1 Obecná charakteristika Alzheimerova demence je psychické onemocnění, u něhož dochází k nevratnému poškození mozkových buněk a které zasahuje nejdůležitější funkce lidské psychiky. Jirák (2009, s. 29) považuje Alzheimerovu chorobu za „závažné neurodegenerativní onemocnění, vedoucí k úbytku některých populací neuronů a v důsledku toho k mozkové atrofii. To má pak za následek vznik syndromu demence.“ „Demence u Alzheimerovy choroby je charakterizována celkovým zhoršením poznávacích funkcí mozku, tedy paměti, myšlení, orientace, soustředění, poruchou mluvení i rozumění řeči. Postupně se zhoršuje soběstačnost, schopnost vypořádat se s požadavky každodenního života. Omezuje se schopnost navázat přiměřené sociální kontakty odpovídající okolnostem a schopnost adekvátně reagovat v situacích vyžadujících kontrolu emočních reakcí.“ (Holmerová a kol., 2008, s. 7) Alzheimerova nemoc vzniká ve většině případů velmi pozvolně a v první fázi nemusí nemocný ani jeho blízcí zaznamenat žádné příznaky. Toto onemocnění zatím není vyléčitelné, má tendenci progredovat a průměrná doba přežití je podle Jiráka (2009) asi 7 - 10 let. Koukolík (1998) uvádí, že hlavními rizikovými vlivy
4
Příběhy lidí trpícími různými typy demence výstižně popisuje Kučerová v knize Demence v kazuistikách.
19
u Alzheimerovy demence jsou vysoký věk, familiární agregace případů, genové mutace a nosičství alely eta-4 genu pro apolipoprotein E.
2.4.2 Příznaky Projevy tohoto onemocnění mohou být různé a přicházejí obvykle velmi pozvolna. Počáteční projevy jsou často nevýrazné a mohou být tak snadno samotným nemocným i rodinnými příslušníky podceňovány. Mezi první, tzv. varovné příznaky patří podle Holmerové a kol. (2008): • Zhoršování paměti, projevující se zapomínáním zejména nedávných událostí, nových tras, postupů a jmen; • Zapomínání termínů schůzek; • Zapomínání správného měsíce a roku; • Stále obtížnější rozhodování a nejistota; • Obtíže při řešení složitějších úkonů (např. finanční záležitosti); • Problém naučit se používat nové přístroje či domácí spotřebiče; • Pokles zájmu o své zaměstnání a koníčky; • Opakování stále stejných věcí; • Porucha paměti je nápadná a vadí; • Další zhoršování paměti, projevující se neschopností vybavit si data nebo nalézt cestu domů.
Vágnerová (1999) uvádí, že s postupem onemocnění se objevují další závažné příznaky: • Změny osobnosti a nápadnosti v chování Nemocní nerespektují společenská pravidla, převládá celková apatie, negativismus, egocentrismus, podezíravost; • Postupné zhoršování všech kognitivních funkcí Poruchy soustředění a paměti, konfabulace; • Ztráta schopnosti orientovat se v čase a prostoru V pokročilých stádiích nemocní nepoznávají sami sebe, ani své známé, neví, kde jsou;
20
• Postupná ztráta schopnosti logicky uvažovat Nemocní stále hůře chápou běžné situace, přestávají rozumět smyslu příběhů; • Snížená schopnost porozumět verbálnímu sdělení Projevuje se obtížemi při komunikaci, souvisí s nedostatečnou slovní zásobou. Postupně dochází také k poruchám vyjadřování, komolení slov. Alzheimerova choroba může vést až k afázii; • Změny nálad Nemocní mají prudší reakce a chovají se neadekvátně situaci. Vyskytuje se u nich úzkostná a depresivní nálada, postupné oploštění emotivity až apatie.
2.4.3 Průběh Průběh Alzheimerovy choroby můžeme podle Jiráka (2009) rozdělit do tří stádií: 1. stádium – lehká demence Projevuje se zhoršováním paměti, pozvolným ubýváním aktivit denního života (hlavně v oblasti profesní). Mohou se objevit poruchy orientace (na neznámých místech) a poruchy nálad. 2. stádium – střední demence Typické jsou významné výpadky paměti. Poruchy orientace se objevují i ve známém prostředí. Snižuje se schopnost postarat se sám o sebe, tento stav již vyžaduje nepřetržitou péči druhé osoby. Mohou se objevit další komplikující příznaky, jako jsou bludy, halucinace, neklid, agresivita. 3. stádium – těžká demence V této fázi je nutné zajištění nepřetržité ošetřovatelské péče. Nemocný se stává zcela závislý na pomoci druhého ve všech oblastech péče o vlastní osobu. Dochází k totální dezorientaci, nemocný často nepoznává ani své nejbližší příbuzné.
Alzheimerova demence, jakožto psychické onemocnění postihující intelekt, značně stigmatizuje jak nemocného seniora, tak i celou jeho rodinu. Pro jejich podporu vznikla v České republice v roce 1997 Česká alzheimerovská společnost,
21
jejímž hlavním úkolem je poskytování odborného poradenství nemocným a jejich příbuzným.
2.5 Diagnostika demencí Stanovení diagnózy demence předchází složitý proces hledání, v němž nemocný prochází různými testy a vyšetřeními. Včasná diagnostika demencí je velmi důležitá, neboť okamžité zahájení léčby může významně ovlivnit další průběh nemoci. Pidrman (2007) doporučuje při stanovování diagnózy demence postupovat podle těchto kroků: V první fázi jsou vyhledány a popsány jednotlivé příznaky, následuje jejich vyhodnocení a stanovení syndromu. V poslední fázi je určena vlastní diagnóza. Vyšetření nezbytné pro stanovení diagnózy demence předkládám v následující tabulce.
Tabulka č. 1 – Diagnostika demencí Pacient a pečující osoba
anamnéza-rodinná,osobní,farmakologická, pracovní a sociální, informace o nynějším onemocnění - z hlediska příznaků i časové postupnosti TK, puls, EKG, laboratorní vyšetření (krevní obraz, hladina vitamínu B12, kyseliny listové, vyšetření krevních minerálů, urea, kreatinin, jaterní testy, vyšetření hormonů štítné žlázy, neurologické vyšetření, EEG -vyšetření elektrické mozkové aktivity používají se různé testy paměti a dalších poznávacích funkcí, z nichž nejobvyklejší je celosvětově užívaný test MMSE, často je používán test kreslení hodin i řada jiných metod CT mozku, magnetická rezonance mozku, dále zobrazovací s použitím radioaktivně značených látek – SPECT, PET – tyto metody zobrazují především látkovou přeměnu a průtok krve mozkem, elektroencefalografické metody (EEG)
Somatické vyšetření
Orientační vyšetření poznávacích funkcí
Zobrazovací techniky
Zdroj: Borzová (in Jirák a kol. 2009, s. 25)
22
Dále budou zmíněny jednotlivé diagnostické metody, jež jsou při vyšetřování kognitivních poruch, považovány za stěžejní. Podle Borzové (in Jirák a kol., 2009) jsou to především: 1. Anamnéza5 Anamnéza je odebírána jak u nemocného, tak od dalších osob (pečující osoba). Je nutné pátrat po úrazech hlavy, mozkových příhodách, cévních onemocněních, jiných neurologických a psychických poruchách. Doporučuje se ptát na užívané léky (některé mohou zhoršovat paměť).
2. Testy zjištující stav kognitivních funkcí Testy tvoří soubory otázek, jejichž cílem je zjistit úroveň kognitivních schopností pacienta, jako jsou paměť, pozornost, logické uvažování a schopnost vykonávat motorické úkoly. Provedení tohoto podrobného vyšetření trvá asi dvě hodiny. (Holmerová a kol. 2008) Nejvíce používaným testem je MMSE (Mini-Mental State Examination), známý a v praxi často užívaný je také např. Test hodin.6
3. Zobrazovací metody •
CT
(computerová
tomografie),
MR
(magnetická
resonance)
upozorňují na možné odchylky v mozkové tkáni. •
EEG – může upozornit na zpomalení mozkové aktivity.
Pro stanovení různých typů demencí se používají další speciální vyšetřovací metody. U Alzheimerovy choroby se provádí také rozbor mozkomíšního moku. Koukolík (1998) hovoří o stanovení tzv. diagnózy pravděpodobné. Podle něj lze definitivní diagnózu Alzheimerovy demence určit až z histologického nálezu.
5
Podle psychologického slovníku je anamnéza diagnostická metoda, jejímž prostřednictvím jsou shromažďovány všechny údaje a okolnosti včetně sociálních a ekonomických, které vedly k onemocnění. 6 Oba testy uvádím v příloze.
23
2.6 Léčba demencí Demence jsou onemocnění, která lze v dnešní době úspěšně léčit. U některých typů demencí, např. u Alzheimerovy choroby však nejsou ještě známy přesné příčiny vzniku a neexistuje lék, který by tuto nemoc zcela vyléčil. Podle Pidrmana (2007) je hlavním cílem léčby demencí „stabilizace nemocného, oddálení progrese, oddálení přechodu onemocnění do těžších stádií.“ Léčbu demencí lze rozdělit na biologickou a nebiologickou (Jirák, 2009) neboli na farmakologickou a behaviorální (Pidrman, 2007). Oba autoři se shodují na tom, že léčba demencí musí být komplexní, tedy zahrnovat oba zmíněné postupy. Koukolík (1998) zahrnuje pod pojem komplexní léčba také práci s rodinou a dalšími pečovateli nemocného. 1. Farmakoterapie7 Jirák (2009) dělí dále farmakoterapii na kognitivní a nekognitivní. a) Kognitivní farmakoterapie Ovlivňuje známé příčiny demence např. některé mechanismy neurodegenerace. •
Inhibitory acetylcholinesteráz – jsou základními léčivy u lehkých a středních forem Alzheimerovy demence.
•
Memantin – látka, která působí jako ochrana nervových buněk před škodlivinami a zlepšuje schopnost učení se, užívá se u těžších stádií Alzheimerovy demence.
•
Látky likvidující volné kyslíkové radikály – tyto látky napomáhají k odbourávání volných kyslíkových radikálů, které nestačí organismus u některých typů demencí odstranit.
•
Nootropní tarmaky a příbuzné látky – zlepšují prokrvení mozku.
b) Nekognitivní farmakoterapie Ovlivňuje nežádoucí projevy demencí, jako jsou neklid, agresivita, nespavost, deprese. Patří sem především antipsychotika8, antidepresiva9 a anxiolytika.10
7
Farmakoterapie je léčení pomocí léků získaných z přírodních látek nebo vyrobených synteticky. Antipsychotika jsou léky tlumící příznaky psychóz. 9 Antidepresiva jsou léky proti depresi. 10 Anxiolytika jsou léky zmírňující úzkost. 8
24
2. Behaviorální léčba Patří sem všechny nefarmakologické postupy podporující zachování kvality života nemocných s demencí a jejich pečujících. Pidrman (2007) vidí význam této terapie: „v zachování, popřípadě zlepšení úrovně jednotlivých dovedností, jako je hrubá a jemná motorika, chůze, soběstačnost, kognitivní funkce.“ Cílem těchto metod je také smysluplné využití volného času nemocného a zlepšení komunikace mezi ním a pečujícími. Podle Pidrmana (2007) zahrnuje behaviorální léčba pět oblastí: a) Životní styl – patří sem péče o nemocného, jeho podpora, přátelské prostředí, vztahy s rodinnými příslušníky; b) Přiměřená fyzická aktivita – lidé trpící demencí nejsou ve většině případů schopni sami plánovat, jak bude probíhat jejich den, co budou dělat. Je vhodné, aby se přes den podíleli na různých aktivitách, čímž se předchází poruchám denního rytmu; c) Psychická aktivita – jde o to, co nejdéle zachovat stávající vědomosti a dovednosti nemocného;11 d) Optimalizace senzorických funkcí – je důležité zjistit, zda nemocný netrpí zrakovými či sluchovými poruchami, aby se zabránilo případným nedorozuměním; e) Péče o nutrici – především v rozvinutých fázích demence se u nemocného objevuje ztráta zájmu o jídlo. Nemocní nejsou schopni si jídlo sami připravit, v pokročilém stádiu nemoci se nedokáží sami najíst. Je nutné zajistit přísun potravy a pomoc druhé osoby při jejím podávání.
Šířeji pojímá nefarmakologické přístupy při práci s osobami trpící demencí Doody (in Holmerová a kol., 2007, s. 120). Dělí je do několika skupin dle problémových okruhů: • Podpora nemocného a jeho rodiny v úvodní fázi onemocnění, poskytnutí informací; • Zachování nebo zlepšení kognitivních funkcí; • Zachování nebo zlepšení soběstačnosti v denních aktivitách; 11
O vhodných metodách aktivizace seniorů s demencí bude pojednáno v samostatné kapitole.
25
• Zmírnění či odstranění problémového chování a psychologických příznaků demence; • Celostní přístupy zaměřené na zlepšení kvality života osob s demencí a zlepšení komunikace mezi nemocným a pečujícím; • Zlepšení kvality života nemocných v terminálních fázích demence; • Podpora pečujících rodin; • Adaptace prostředí pro lidi s demencí; • Organizační opatření, systém péče a služeb.
2.7 Význam rodiny v péči o seniora s demencí Funkční rodina s vřelými příbuzenskými vztahy má nezpochybnitelný význam pro spokojený život každého člověka. Při vzniku onemocnění jednoho ze členů rodiny dochází ke krizi a změnám v rodinném systému. Příbuzní se často dostávají do situace, kdy musí zajistit veškerou péči o nemocného vlastními silami. To znamená, že musí omezit své vlastní aktivity a přizpůsobit zcela svůj způsob života péči o příbuzného. Není to jednoduché, a ne každý člověk zvládne takovouto psychickou zátěž. Jak výstižně uvádí Buijssen (2006): „ Demence je nemoc, která převrací život jeho nejbližších vzhůru nohama.“ Právě péče o nemocného s demencí je obzvláště náročná pro pečující příbuzné, především proto, že vyžaduje neustálý dohled po dvacet čtyři hodin, což je nepředstavitelně vyčerpávající jak po psychické, tak po fyzické stránce. „Pečovatel už nemůže žít svůj vlastní život, protože pacientova nemoc se plně zmocňuje i jeho jako pečovatele, fyzicky i mentálně.“ (Buijssen, 2006) Navíc vlivem demence dochází u nemocného ke změně osobnostních rysů a pro rodinu obzvláště pak pro životního partnera je přijetí těchto projevů nemoci velmi obtížné. Rodina je nezastupitelným zdrojem podpory a pomoci v péči o seniora s demencí. „Domácí péče respektuje integritu klienta v plném rozsahu v jeho vlastním sociálním prostředí i individuální vnímání kvality života. Tento typ péče má také pozitivní vliv na psychiku opečovávaného, na kterou u domácí péče bezprostředně a příznivě působí samo domácí prostředí, přítomnost blízkých osob,
26
což buď přímo ovlivňuje stav imunitního systému opečovávaného a hraje nezastupitelnou úlohu v procesu uzdravování, nebo zmírňuje negativní vliv doprovodných psychických symptomů téměř u všech forem onemocnění.“ (Bartoňová, in Jeřábek a kol., 2005, s. 33) Zachovat domácí prostředí u seniora trpícího demencí co nejdéle je možné, je podle Zgoly (2003) vhodné hned z několika důvodů. Jedním z nich je pozitivní vliv na zachování funkčních schopností nemocného (celoživotně zafixované vzorce chování). Domov je pro seniora s demencí místem známých podnětů, které podporují jeho schopnost si vybavovat, má pozitivní vliv také na zachování jeho emocionálního zdraví. Při hospitalizaci či umístění nemocného v domově pro seniory dochází často ke zhoršení zdravotního stavu, nezřídka se objeví nové projevy onemocnění jako jsou např. agresivita, bludy či halucinace. Také moderní technologie zajištující bezpečnost
seniorů
v ústavních
zařízeních
mohou
nemocného
provokovat
a vyvolávat u něj až stavy agitovaného chování. Jeřábek (2005) dělí péči o seniora na tři stupně: 1. Podpůrná péče Tato zahrnuje zdravotní, sociální a emocionální složku. Spadá sem péče např. odvoz k lékaři, doprovod na úřady, pomoc při řešení finančních záležitostí. 2. Neosobní péče Patří sem činnosti související s péčí o domácnost tj. vaření, úklid, praní…Lze ji zajistit také např. pomocí pečovatelské služby. 3. Osobní péče Jedná se o nepřetržitou péči, většinou jedné osoby, zajišťovanou po dvacet čtyři hodin, přičemž tato činnost je fyzicky i psychicky velice náročná. Pečující osoba pomáhá zajištovat některé základní úkony jako jsou osobní hygiena, podávání stravy a léků aj.
Péči o nemocného s demencí často zajištuje manželský partner či partnerka. Jak již bylo výše zmíněno, jedná se o velmi náročnou činnost, kterou je ne každý schopen zvládnout. Dlouhodobá a nepřetržitá péče může vést až k úplnému vyčerpání sil pečujícího a to hlavně v případech, kdy není nikdo z ostatních
27
příbuzných, kdo by mohl pomoci. Podle Veselé (in Jeřábek a kol. 2005, s. 61) si je třeba uvědomit, že „na péči o dospělého nemohoucího člověka rodinného pečovatele nikdo nepřipravoval, a přesto mnohdy musí vykonávat úkony, k jejichž provedení je potřeba dostatek fyzické síly a chybí i potřebný grif. K bezvýchodnosti situace rodinných pečovatelů samozřejmě přispívá i nedostatek potřebných informací, pomůcek, často velice obtížná finanční situace.“ Udržitelnost péče v domácích podmínkách je ovlivněna i zdravotním stavem nemocného. Mnozí rodinní příslušníci péči o nemocného v pokročilém stádiu demence nezvládají a řešením této situace může být jeho umístění v ústavním zařízení. Proto, aby senior trpící demencí mohl co nejdéle setrvat v domácí péči, je potřebná především podpora pečujícího ze strany ostatních rodinných příslušníků. „Aby rodina mohla být se starým rodičem a pomáhat mu, potřebuje často také ona sama pomoc. Zvláště když její úkol není lehký a trvá dlouho“ (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 75) Nezbytná je rovněž pomoc státu a dalších institucí, jež spočívá v poskytování finanční podpory a zajištění podpůrných služeb. Já osobně spatřuji největší význam rodinné péče v možnosti zachování původního přirozeného prostředí pro seniora trpícího demencí a v poskytnutí emocionální podpory pečujícími a ostatními příbuznými.
2.8 Specifika osob s demencí Každé onemocnění s sebou přináší určitá úskalí vyžadující různé přístupy řešení typických situací, do nichž se nemocný nebo pečující dostávají. Pokusím se tedy stručně shrnout, s jakými problémy se můžeme potýkat v péči o seniora trpícího demencí a v čem je tato nemoc specifická. Tato problematika je rozdělena do čtyř okruhů, o každém z nich bude pojednáno ve zvláštní podkapitole.
28
2.8.1 Změny nálady V průběhu onemocnění dochází často u seniorů s demencí k výrazným emočním změnám. Mezi nejčastější poruchy nálady vyskytující se u demencí patří agresivita, deprese a podezíravost. •
Agresivita – příčinou je podle Holmerové a kol. (2001) ztráta ovládání a úsudku, ztráta schopnosti projevit své negativní pocity jiným způsobem a ztráta schopnosti rozumět chování druhých lidí. Je důležité si uvědomit, že zlost nemocného může být reakcí na pocity úzkosti a zmatenosti, které prožívá v jemu neznámých či nepříjemných situacích. Jestliže zjistíme, co agresivní reakci vyvolalo, je účelné se takovýmto situacím příště pokud možno vyhnout;
•
Deprese – často bývá vlastně agresí obrácenou proti vlastní osobě. V počátečních
stádiích
demence
může
vyplývat
z uvědomění
si
zhoršujícího se zdravotního stavu. Depresi lze ovlivnit farmakologicky, vhodné je pokusit se nemocného přivést na „jiné myšlenky“, snažit se ho zapojit do nějaké činnosti. „Pro pacienta s demencí je nesmírně důležité, aby věděl, že je někdo, na koho se může spolehnout, a že on pro toho člověka také něco znamená. Pocit, že není odepsaný, a vědomí, že ten druhý má o něho skutečný zájem, to jsou nejlepší protilátky na depresi.“ (Buijssen, 2005, s. 80); •
Podezíravost – u nemocného se mohou objevit psychotické příznaky tj. bludy nebo halucinace. Nejčastěji se u demencí vyskytují paranoidní myšlenky, které se často vztahují ke konkrétním osobám. Nemocný je třeba přesvědčen, že personál v ústavním zařízení ho okrádá nebo že ošetřovatelka ho chce otrávit. (Jirák a kol. 2009);
•
Misidentifikace – jsou typické pro demence, projevují se stavy zmatenosti, kdy nemocný nepoznává své nejbližší příbuzné (partnera, děti), nebo naopak např. ošetřovatelku považuje za svou manželku. Někdy dokonce nepoznává sám sebe v zrcadle nebo vlastní dům. (Jirák a kol. 2009).
29
2.8.2 Změny chování Postupující demenci často doprovázejí změny v chování nemocného, jež mohou značně komplikovat péči, obzvláště pak v domácím prostředí. Zvládání těchto často obtížných situací je pro pečující velmi náročné a vyčerpávající. Je nutné si uvědomit, že nemocný se tak nechová schválně, ale že jde o skutečný příznak demence. Podle Jiráka (2009) vzniká problémové chování v důsledku nesouladu potřeb nemocného a schopností okolí těmto potřebám vyhovět. Jestliže se naučíme rozpoznávat a uspokojovat potřeby nemocného, můžeme pak problémovému chování předcházet. • Závislé chování – může se stát, že nemocný se nepřiměřeným způsobem upne k pečující osobě. Nechce zůstat ani chvíli o samotě a pečující tak ztrácí vlastní soukromí. Toto chování souvisí s pocity nejistoty a nedostatku bezpečí, které osoba trpící demencí prožívá. Je dobré zapojit do péče o nemocného i ostatní rodinné příslušníky. (Buijssen, 2005); • Toulání - závažným a častým problémem je tendence nemocného bloudit a toulat se. Souvisí se ztrátou orientace, člověk s demencí může odejít z domova a pak už není schopen nalézt cestu zpět. Je vhodné, aby měl nemocný u sebe vždy něco, podle čeho by mohl být identifikován. Česká alzheimerovská společnost (ČALS) vytvořila projekt pod názvem Bezpečný návrat, jenž má pomoci právě těmto bloudícím seniorům. Nemocný dostane na ruku náramek s identifikačním kódem, podle toho pak služba ČALS zjistí v databázi potřebné údaje a kontaktuje příbuzného. (Jirák a kol., 2009); • Noční neklid - u lidí s demencí dochází často k tzv. spánkové inverzi, to znamená, že nemocný většinu dne prospí a v noci bloudí po bytě a budí celou rodinu. Doporučuje se nemocného přes den co nejvíce zapojit do různých činností, zabránit pospávání, upravit denní režim, vynechat kávu a čaj v odpoledních a večerních hodinách. V případě, že tato opatření nezabírají, může lékař předepsat vhodné medikamenty. (Buijssen, 2005)
30
2.8.3 Zajištění bezpečnosti Nezbytnou součástí péče o člověka s demencí je zajištění jeho bezpečnosti. Vlivem nemoci dochází ke zhoršování paměti, dezorientaci u nemocného a toto může mít za následek vznik různých nehod nebo úrazů. Proto je zapotřebí přizpůsobit prostředí, ve kterém člověk s demencí žije potřebám jak nemocného, tak i pečovatele. Doporučuje se, aby jednotlivé změny v prostředí nemocného byly prováděny pokud možno postupně. Není vhodné přestavět celý byt či dům. To by mohlo spíše prohloubit dezorientaci nemocného nebo u něj dokonce vyvolat agresi. Tyto změny mají usnadnit život člověku s demencí a zajistit bezpečnost v jeho přirozeném prostředí. (Zgola, 2003) Člověka neznalého této problematiky ani nenapadne přemýšlet o tom, kolik potencionálně nebezpečných věcí pro člověka trpícího demencí se v bytě či domě nachází. Jde o přístroje či nářadí běžně používané v každé domácnosti, jako jsou např. elektrické spotřebiče – varné konvice, žehličky, vařiče, trouby, nebo čisticí přípravky, zápalky, náčiní používané pro přípravu pokrmů, aj. (Zgola 2003) Člověk v pokročilé fázi demence neví, k čemu tyto předměty slouží, jak se používají, a proto si může při manipulaci s nimi ublížit. Existuje mnoho zásad a postupů zaměřených na zajištění bezpečnosti v domácnosti seniora s demencí. Z příručky pro pečovatele (Holmerová a kol., 2008) jsem vybrala některé z nich, jež považuji za nejdůležitější: • Pokud to jde vyměnit plynový sporák za elektrický; • V kuchyni uschovat ostré předměty a zápalky; • Před spaním vypnout všechny elektrické spotřebiče, které by mohly ohrozit bezpečnost člověka trpícího demencí; • Zajistit, aby z kohoutků netekla příliš horká voda; • Odstranit na dveřích v koupelně a na WC zámky; • Odstranit prací a čisticí prostředky, aby si je nemocný nemohl splést s potravinami či nápoji; • Pokud jsou v bytě schody, doporučuje se zajistit je z obou stran pevným zábradlím, nahoře i dole nainstalovat branku;
31
• Odstranit z podlah volně položené koberce, do koupelny opatřit protiskluzovou podlahu; • Zabezpečit okna, balkony, lodžie zámky nebo speciálními pojistkami; • Vstupní dveře zabezpečit bezpečnostními klikami, zamykat, aby se zabránilo útěkům nemocného.
Někdy se doporučuje (Zgola 2003) nainstalovat do domácnosti jednoduché monitorovací zařízení, které bude informovat pečujícího o pohybu nemocného. V dnešní době jsou již dostupná některá bezpečnostní zařízení, jako jsou např. regulátory teploty vody nebo speciální elektrické spotřebiče s automatickým vypínáním, které mohou v zajištění bezpečnosti významně pomoci, aniž by došlo k omezení kompetencí člověka trpícího demencí.
2.8.4 Komunikace s člověkem trpícím demencí Schopnost komunikovat je důležitou dovedností nezbytnou k navázání a udržování mezilidských vztahů. U člověka s demencí se s postupem onemocnění tato schopnost ztrácí, je pro něj problematické dorozumět se s ostatními lidmi. „Komunikace nám dává pocit spojení s druhými. V demenci schopnost sdílet zkušenosti s druhými postupně mizí. Pacient s demencí dokáže stále méně s druhými normálně mluvit. Stojí ho mnohem víc úsilí, když má druhým jasně vysvětlit, co cítí nebo potřebuje. Zároveň musí vyvíjet stále větší úsilí, aby pochopil, co se druzí snaží objasnit jemu.“ (Buijssen, 2006, s. 60 - 61) Způsob komunikace s člověkem trpícím demencí se liší podle toho, ve které fázi onemocnění se dotyčný nachází. „U osob s demencí se postupně mění schopnost aktivně používat jazyk, verbální vyjadřování je obtížnější. Později ztrácí člověk s demencí také schopnost porozumět významu slov, jejich smyslu. S vývojem onemocnění jako by přestával komunikovat vůbec. Čím dál tím důležitější je tedy sledovat, co nám člověk trpící demencí říká svým tělem, musíme se učit číst nové významy skryté za jeho slovy. Mnoho informací musíme získat z výrazu jeho tváře.“ (Koběrská a kol., 2003, s. 10)
32
V počátečním stádiu demence má nemocný problém s hledáním správných slov. Může používat tzv. prázdná slova, tj. slova nesdělující nic konkrétního. Většinou dobře rozumí tomu, co je mu sdělováno ostatními. V další fázi nemoci jsou již zřetelné problémy s verbální komunikací. Nemocný má problém složit správně větu, v myšlení splývá minulost se současností. Pro druhé lidi je složité porozumět tomu, co říká. V poslední fázi může nemocný přestat mluvit docela. (Buijssen, 2006) V důsledku ztráty schopnosti nemocného verbálně komunikovat může dojít ke vzniku bariér ve vztahu mezi nemocným a pečujícím. Dalším problémem je neschopnost nemocného vyjádřit své potřeby, které pak nemohou být v dostatečné míře uspokojeny. To pak může vést k negativním změnám v jeho prožívání a chování.
Principy efektivní komunikace podle Zgoly (2003): • Člověk s demencí má potřebu zvláštní komunikace vyplývající z jeho emocionální závislosti, neschopnosti dělat ústupky a přizpůsobit se; • Jestli osoba s demencí rozumí, a zda je jí rozuměno, závisí převážně na schopnostech pečovatele; • Důležitá je vzájemná úcta a důvěra, podpora partnerství; • Osoba s demencí
trpí
skutečnou
nepomíjivou
poruchou
komunikace.
K překonání specifických problémů se používají účinné strategie.
Existují také určitá doporučení pro zajištění účinné komunikace s člověkem trpícím demencí. Holmerová a kol. (2008) a Zgola (2003) uvádí některá zásadní pravidla: •
Mluvit zřetelně, pomalu, udržovat oční kontakt;
•
Zjistit, zda u nemocného nedošlo ke zhoršení zraku či sluchu, což by mohlo komunikaci ještě ztížit;
•
Odstranit hluk (televizor, rádio);
•
Hovořit jasně, věcně, používat krátká sdělení;
•
Být názorný – např. ukazovat na předměty, o nichž hovoříme;
•
Udělat si na rozhovor dostatek času;
•
Důležité věci je potřeba i několikrát opakovat;
33
•
Mluvit klidným, vyrovnaným hlasem;
•
Věnovat pozornost neverbálním projevům u nemocného;
•
Využívat prostředky neverbální komunikace (mimika, gesta);
•
Pokud je to nemocnému příjemné, používat fyzický kontakt (dotyk, držení za ruku).
Komunikace s lidmi trpícími demencí je mnohdy velmi obtížná. Přestože někdy nemocný nechápe význam toho, co mu chceme sdělit, zcela jistě vnímá zabarvení hlasu i výraz obličeje druhého člověka, stejně tak jako celkovou atmosféru, v níž rozhovor probíhá.
34
3. AKTIVIZACE V této kapitole bude vymezen pojem aktivizace, další část je zaměřena na aktivizaci seniorů. Budou popsány také druhy aktivizačních programů využívaných u seniorů s demencí.
3.1 Pojem aktivizace S pojmem aktivizace souvisí především mnoho různých sloves, jako jsou např. pohybovat se, konat, jednat, dělat, pracovat a jiné. Podle psychologického slovníku (Hartl, Hartlová, 2000, s. 27) je aktivizace „nespecifické označení úrovně aktivity, činnosti, vybuzenosti, založené na smyslové, žlázové, hormonální a svalové připravenosti k činnosti.“ Podle mého názoru neovlivňuje aktivizace pouze tělesnou stránku, ale také lidskou psychiku, poněvadž činnost může dávat člověku pocit uspokojení a potřebnosti, pro někoho je dokonce smyslem života. Podle Rheinwaldové (1999) můžeme aktivizaci pojímat jako: •
Nástroj k uspokojování potřeb;
•
Prevenci patologického stárnutí a sociálního vyloučení;
•
Motivaci k smysluplné činnosti a plnohodnotnému životu;
•
Možnost se z něčeho těšit a radovat se ze života;
•
Činnost posilující, udržující a rozvíjející lidské tělo i mysl.
Aktivizace provází v podstatě celý náš život, kdy jsme již od dětství rodiči a učiteli různými způsoby motivováni k tomu, abychom vykonávali určité žádoucí činnosti. V dospělosti si ve většině případů volíme své aktivity sami podle vlastních možností a zájmů. Za významné je považováno zařazení vhodných aktivit v období stáří, neboť aktivizace má pozitivní vliv na celkový zdravotní stav seniorů.
3.2 Aktivizace seniorů Do kategorie aktivizace seniorů spadá celá řada činností, které lze vykonávat individuálně nebo ve skupině, v domácím prostředí, v zařízeních sociálních služeb či v jiných institucích. 35
Podle Müllera (2006) patří do oblasti aktivizace seniorů například: •
Rehabilitační péče ve zdravotnictví;
•
Podpora rovných příležitostí na trhu práce a podpora zaměstnávání seniorů;
•
Dostatečná nabídka vzdělávání seniorů;
•
Dostatečná nabídka možností uplatňování zájmových aktivit;
•
Dostatečná nabídka možností společenského života;
•
Rovnost příležitostí k zapojení do veřejného života.
V mé práci se budu věnovat převážně aktivizaci seniorů v zařízeních sociálních služeb, v praktické části pak možnostem aktivizace v konkrétních zařízeních. Skupinová aktivizace probíhá např. v domovech pro seniory, denních centrech a stacionářích, klubech a kavárnách pro seniory. Program činností řídí většinou aktivizační nebo sociální pracovník a při jeho tvorbě vychází především z individuálních zájmů a možností osob ve skupině. Může být ovšem limitován počtem osob ve skupině nebo dostupností vhodných prostor či pomůcek. Podle Rheinwaldové (1999) musí být program pro seniory pestrý a navržené aktivity mají maximálně stimulovat schopnosti uživatelů. Plán aktivit by měl být stanoven na týdny a měsíce dopředu, je však nutné, aby mohly být programy dle potřeby obměňovány. Kategorie programů pro seniory (Rheinwaldová, 1999, s. 23): •
Rukodělné práce, tvořivé činnosti;
•
Společenské programy, diskuse, hry, hudba, tanec;
•
Cvičení, sporty, sportovní hry;
•
Činnosti venku v přírodě;
•
Náboženské programy;
•
Vzdělávací činnost.
Důležitým úkolem aktivizačních nebo sociálních pracovníků je motivovat seniory ke spolupráci, což může být mnohdy problematické. Klíčovým motivem je často samotný kvalitní vztah mezi aktivizujícím a seniorem. Pracovník by měl nabídnout zajímavý program, přiměřeně obtížný věku a schopnostem, který zaujme
36
co nejvíce seniorů. Jednotlivé činnosti by neměly trvat příliš dlouho a měly by se střídat aktivity zapojující složku fyzickou a duševní. Rheinwaldová (1999, s. 12) uvádí, že „kvalitní program je nejen nutným doplňkem péče o seniory, ale je vysoce terapeutický a důležitý pro jejich duševní i fyzický stav. Poskytuje lidem nutnou fyzickou činnost, adekvátní mentální stimulaci a příležitost ke vzájemnému sbližování a společenskému životu, který je pro psychiku člověka nutný.“ Jak již bylo výše uvedeno, program má vycházet ze zájmů a potřeb seniorů. Proto je třeba říci, že výběr činností pro zdravé seniory se zcela určitě v mnoha ohledech liší od forem aktivizace seniorů s demencí.
3.3 Metody aktivizace seniorů s demencí Aktivizace seniorů s demencí je nezbytnou součástí péče o tuto skupinu osob. Programy aktivit připravované pro seniory s demencí mají svá specifika zohledňující zvláštnosti vyplývající z kognitivního deficitu získaného v důsledku onemocnění. „Tradiční metody programování aktivit v tomto případě nefungují. Programy, které vyžadují účastníkovu iniciativu a spolupráci založenou na vhledu a pochopení jsou po tuto populaci nevyhovující. Téměř nikdy se nedostaví k aktivitám, které jim byly určeny. Potřebují aktivity, které přicházejí za nimi, do kterých se zapojí sami přímo a spontánně, které vycházejí nikoli z rozpisu činností, ale z rutiny jejich každodenního života.“ (Zgola, 2003, s. 151) Zvolené aktivity pro seniory s demencí by měly být podle Holmerové a Suché (2007) smysluplné a zachovávající důstojnost starého člověka. Současně mají působit na všechny složky osobnosti a podporovat zejména silné stránky seniora. Zaměřeny by měly být více na celý proces než na výsledek. Vhodné je, aby vybrané aktivity byly upravitelné pro potřeby člověka s demencí (např. aby je bylo možno rozdělit na dílčí úkoly). Aktivizace seniorů s demencí může probíhat buďto ve skupině, nebo formou individuálního programu. Individuální aktivizaci lze asi nejlépe realizovat v domácím prostředí, kdy plánování aktivit seniora s demencí přebírá někdo z rodinných příslušníků nebo profesionální pečovatel. Při výběru vhodných aktivit
37
lze vycházet z dříve oblíbených činností a zájmů seniora. Je vhodné volit jednoduché aktivity typu poslech hudby, skládání puzzle, luštění křížovek aj. Důležité je také zařazení fyzických aktivit např. pomoc při běžných domácích pracích (mytí nádobí, úklid), vycházky či práce na zahradě. Typ a obtížnost činnosti by měly vycházet z aktuálního zdravotního stavu a stávajících schopností seniora s demencí. V zařízeních sociálních služeb je využívána především aktivizace skupinová. Podle Zgoly (2003) je největším přínosem práce ve skupině pro seniory s demencí možnost společného smysluplného zážitku. Zároveň upozorňuje na to, že práce s touto skupinou lidí je velmi náročná, především díky specifickým potřebám seniorů s demencí. Za ideální počet ve skupině se považuje 6 až 8 osob. Mezi hlavní cíle aktivizace seniorů s demencí patří podle Holmerové a Suché (2007) především: •
Udržení či zlepšení stávajících dovedností (motoriky, soběstačnosti, kognitivních funkcí);
•
Smysluplné využití volného času;
•
Omezení nežádoucího problémového chování;
•
Zlepšení emočního stavu;
•
Nastavení pravidelného denního režimu;
•
Možnost verbální i neverbální komunikace mezi seniory navzájem i s pracovníky.
Při vytváření programů pro osoby s demencí je třeba vzít v úvahu určité skutečnosti, které mohou ovlivnit celý proces aktivizace. Jde především o změny schopností, k nimž s postupem nemoci dochází. Zgola (2003) uvádí, že mezi nejběžnější překážky v aktivizaci seniorů s demencí patří snížená motivace, porucha paměti, narušení schopnosti soustředit se a vyhýbat se rušivým podnětům, zhoršení smyslového vnímání, ztráta iniciativy, neschopnost plánování a řešení složitějších úkolů.
38
Druhy aktivizačních technik využívaných při práci se seniory s demencí Tyto aktivizační techniky jsou využívány převážně v zařízeních sociálních služeb určených pro seniory s demencí, jako jsou denní stacionáře, centra denních služeb nebo i v domovech pro seniory se zvláštním režimem. • Ergoterapie – obecně je nazývána jako léčba prací. U seniorů s demencí je ergoterapie zaměřena především na zachování soběstačnosti a sebeobsluhy. Se seniory pracuje ergoterapeut, který stanovuje plán komplexní rehabilitace. Společně provádějí nácvik všedních denních činností, jako jsou např. oblékání, péče o osobní hygienu nebo třeba příprava jídla, manipulace s telefonem aj. (Suchá in Holmerová a kol., 2007); • Kognitivní rehabilitace – jedná se o cvičení, jejichž cílem je zachování poznávacích funkcí, především paměti a myšlení. Jejich zařazení je vhodné u seniorů v počáteční a středně pokročilé fázi demence. Většinou probíhá ve skupině, úkolem terapeuta je přizpůsobit aktivity individuálním schopnostem jednotlivých seniorů. (Jirák a kol., 2009) Mezi nejčastěji využívané techniky patří např. skládání obrazců, zjednodušené pexeso, luštění křížovek, skládání puzzle, různé slovní doplňovačky a přesmyčky; • Orientace realitou – je technika umožňující seniorům s demencí porozumět situacím, které se kolem nich odehrávají. Využívají se určité prvky, ne celý přístup jako takový. Za důležité je považováno, aby byl senior orientován časem, místem a svou osobou. Tuto techniku používají pracovníci zařízení v průběhu každodenní komunikace, její součástí je také vytvoření prostředí, které seniorům usnadňuje orientaci. Využívají se různé pomůcky jako jsou nástěnné kalendáře, tabule či nástěnky s tematickými obrázky ročního období nebo velké hodiny. Orientace realitou může probíhat i jako skupinová aktivita, kdy se např. během ranní komunity připomíná datum, den v týdnu, různá výročí nebo aktuality. Tato technika je velmi důležitá pro seniory s demencí trpící také smyslovou poruchou. (Holmerová a kol., 2007); • Reminiscenční terapie – je považována za významnou aktivizační metodu, zvláště při práci se seniory s demencí. Jedná se vlastně o rozhovor řízený terapeutem, při němž senioři vzpomínají na svůj dřívější život. Je vhodné ji
39
využívat i u lidí v pokročilých fázích demence, kdy je již nelze zapojit do jiných činností. Může mít podobu individuálního sezení nebo probíhá ve skupině. Hlavním cílem reminiscenční terapie je podle Holmerové a Suché (2007) nejen zlepšení zdravotního stavu, ale především posílení lidské důstojnosti u člověka s demencí. Může být prostředkem ke zlepšení komunikace a zdrojem podpory rodinných pečujících. Müller (2008, s. 60) uvádí, že „reminiscenční terapie má pro zdravé seniory preventivní a aktivizační význam, pro seniory s demencí zase význam efektivně – komunikační, u obou skupin pak vede ke zvýšení sebehodnocení, k redukci sociální izolace a depresí, k celkovému zlepšení kvality života.“ Individuální vzpomínání může probíhat např. jako rozhovor nad starými fotografiemi, nebo lze využít tzv. vzpomínkové krabice či kufříky obsahující různé předměty připomínající předchozí život seniora. V zařízeních sociálních služeb probíhá často reminiscence ve skupinách. Optimální počet osob s demencí v takovéto skupině je 2 až 4. „Výhodou reminiscenční práce se skupinou je bohatství sdílených vzpomínek, vzájemná inspirace a asociace myšlenek.“
(Janečková,
Vacková,
2010,
s.
90)
Oblíbená
témata
reminiscenčních sezení mohou být např. příhody z dětství, školní léta, svatba, děti a vnoučata, zaměstnání, záliby, dřívější móda, vaření – recepty a další. Při práci se využívají nejrůznější pomůcky, které pomáhají u seniorů s demencí vyvolat nějaké vzpomínky. Jsou to třeba staré knihy, filmy, gramofonové desky, staré fotografie, dobové předměty – váhy, šicí stroj, valcha, mlýnek na kávu aj. Vzpomínky je možné vyvolat také pomocí sluchových a hmatových podnětů nebo prostřednictvím vůní či chutí různých pokrmů. (Janečková, Vacková, 2010); • Kinezioterapie – jinak řečeno léčba pohybem. U lidí trpících demencí přispívá k navození psychické pohody a k udržení svalové síly a stability. Nejčastěji probíhá ve skupině, kterou řídí terapeut. Vhodné je zařazovat jednoduché cviky, které mohou senioři dobře napodobit a navíc doprovázet cvičení jednoduchými slovními pokyny. Vhodnými pohybovými aktivitami pro seniory s demencí jsou také procházky, jízda na rotopedu nebo jednoduché práce na zahradě. (Holmerová a kol., 2007);
40
• Taneční terapie – dalším vhodným typem aktivizace ve skupině je taneční terapie. Probíhá v kruhu, senioři tak mohou lépe sledovat a napodobovat terapeuta. Tanec napomáhá k celkovému uvolnění a vyjádření emocí u seniorů trpících demencí; • Arteterapie – obecně se jedná o léčbu výtvarným uměním. Tato terapie může seniorům přinášet mimo jiné pocit smysluplného naplnění života. Mezi vhodné arteterapeutické techniky pro práci se seniory s demencí patří např. textilní techniky, práce s papírem nebo práce s přírodními materiály.(Holmerová a kol., 2007); • Terapeutické vaření – je oblíbenou činností většiny seniorů. Výhodou je, že se využívá dovedností, které mají i lidé s demencí dlouhodobě zafixované. Úkolem terapeuta je rozdělit činnosti, tak, aby každý senior dostal takový druh práce, jaký je schopen zvládnout. Výsledkem je pak radost z dobře odvedené práce a také z hotového pokrmu. (Holmerová a kol., 2007); • Muzikoterapie – hlavním cílem muzikoterapie u seniorů s demencí je navození pocitu psychické pohody. Mezi aktivní techniky, kdy se senior zapojuje do činnosti, patří zpívání doprovázené hrou na hudební nástroje, rytmické cviky nebo hudební kvíz. Pasivními technikami v muzikoterapii jsou poslech hudby a relaxace spojené s dechovými cvičeními. (Holmerová a kol., 2007); • Pet – terapie – neboli léčba pomocí zvířecích mazlíčků. Přítomnost zvířat pozitivně ovlivňuje lidskou psychiku. U seniorů s demencí je nejvhodnější tzv. canisterapie, neboli léčba psem. (Holmerová a kol., 2007)
Uvedené techniky jsou využívány také při práci s jinými sociálními skupinami, ovšem u seniorů s demencí by měly být přizpůsobeny specifickým potřebám těchto osob. Je tedy žádoucí, aby se terapeut či aktivizační pracovník dobře orientoval v problematice lidí trpících demencí a dokázal připravit kvalitní program odpovídající jejich aktuálním možnostem.
41
4. SOCIÁLNÍ SLUŽBY PRO SENIORY S DEMENCÍ Lidé s demencí využívají převážně sociální služby určené pro cílovou skupinu seniorů. Zařízení sociálních služeb pro seniory mohou však jen těžko vyhovovat specifickým
potřebám
osob
trpících
demencí.
Uvědomme
si,
že
péče
o člověka s demencí, především v pokročilém stádiu onemocnění, je velmi náročná a je tedy nanejvýše žádoucí, aby byly zajištěny vhodné podmínky pro její poskytování. Síť sociálních služeb pro seniory s demencí je u nás zatím stále ještě nedostačující. Existují sice zařízení tohoto typu, ale pouze ve větších městech. Avšak ani zde nejsou služby vzájemně provázány. Do budoucna je tedy nutné vytvořit v naší zemi komplexní systém sociální péče o osoby s demencí. V této kapitole se pokusím popsat, jakým způsobem u nás v současnosti funguje systém zdravotně – sociální péče o seniory trpící demencí. Ve většině případů je člověk s podezřením na kognitivní poruchu odeslán obvodním lékařem ke specialistovi - psychiatrovi. Ten na základě provedených vyšetření a testů diagnostikuje jeden z typů demence a zahájí farmakologickou léčbu. Dále řeší ve spolupráci s rodinnými příslušníky zajištění další péče o nemocného seniora. Záleží samozřejmě na aktuálním zdravotním stavu i na tom, v jakém stádiu choroby se konkrétní člověk právě nachází. Někdy je nezbytná hospitalizace v lůžkovém zdravotnickém zařízení, tedy buď v nemocnici na psychiatrickém oddělení, nebo v psychiatrické léčebně. Doléčování zajišťují buďto gerontopsychiatrická oddělení, léčebny dlouhodobé péče, nebo rehabilitační zařízení. Sem jsou senioři s demencí umisťováni potom, co je jejich stav stabilizován, a odtud pak odcházejí buďto domů nebo do dalších zařízení ústavního typu – těmi jsou domovy pro seniory, domovy pro seniory se zvláštním režimem nebo psychiatrické léčebny - oddělení pro dlouhodobé pobyty. Po odchodu do domácího prostředí mohou senioři s demencí a jejich rodiny využívat terénní sociální služby jako jsou pečovatelská nebo asistenční služba, případně mohou být zajištěny návštěvy zdravotní sestry z agentur domácí péče. Pokud to zdravotní stav seniora s demencí dovoluje a jsou-li služby v místě jeho bydliště dostupné, je vhodné, aby navštěvoval alespoň několik dní v týdnu centrum denních služeb nebo
42
denní stacionář pro seniory s demencí. Nezbytnou součástí péče o tuto skupinu osob by mělo být poskytování odlehčovací služby pro pečující příbuzné. (Mahrová, Venglářová a kol., 2008) Tohle jsou tedy základní služby v péči o seniory s demencí. Dále některé zmíněné sociální služby popíšu podrobněji a doplním jejich výčet ještě o další služby uvedené v zákoně o sociálních službách. Podle zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb. zahrnují sociální služby sociální poradenství, dále služby sociální péče a služby sociální prevence. Tyto jsou poskytovány formou pobytových, ambulantních nebo terénních služeb. Sociální poradenství – dělí se na základní, to zajišťují všichni poskytovatelé sociálních služeb, a na odborné, jež je zaměřeno na problematiku jednotlivých sociálních skupin. Odbornou pomoc a informace o problematice demencí poskytuje především Česká alzheimerovská společnost (ČALS) prostřednictvím svých poboček, které jsou ve všech větších městech České republiky. Informační a kontaktní centrum ČALS je v provozu denně od osmi do dvaceti hodin, informace lze získat jednak po telefonu nebo formou osobních konzultací. Jsou poskytovány informace o nemoci, problematice péče o dlouhodobě nemocného seniora a také o možnostech využití služeb následné péče. (Holmerová in Jirák a kol., 2009)
Sociální služby pro seniory podle zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb.
Pečovatelská služba – je poskytována v domácnostech, ve vymezeném čase, osobám, které mají sníženou soběstačnost. Jedná se především o pomoc se zajištěním chodu domácnosti, s hygienickou péčí, s donáškou stravy. Osobní asistence – terénní služba poskytovaná taktéž v domácnostech, osobám, které potřebují pomoc jiné osoby, ale není časově omezena. Jde také o pomoc při zajištění péče o vlastní osobu a chod domácnosti, navíc mohou být zprostředkovány také výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti. Podpora samostatného bydlení – terénní služba pro osoby se sníženou soběstačností z důvodu zdravotního postižení nebo chronického onemocnění, včetně duševního.
43
Odlehčovací služby – jedná se o přechodné zajištění péče např. na několik hodin týdně, kdy mají pečující možnost odpočinout si a vyřídit si některé potřebné záležitosti. Odlehčovací péče je poskytována formou ambulantních, terénních i pobytových služeb. Centrum denních služeb (CDS) – jsou zde poskytovány ambulantní služby osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení vyžadující pomoc jiné fyzické osoby. Základní činnosti v CDS podle zákona o sociálních službách jsou: •
Pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu;
•
Poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy;
•
Výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti;
•
Zprostředkování kontaktu se společenským prostředím;
•
Sociálně terapeutické činnosti;
•
Pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.
Denní stacionář – zde se poskytují ambulantní služby osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku nebo zdravotního postižení a osobám s chronickým duševním onemocněním, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. Poskytované činnosti jsou stejné jako v denních centrech, navíc je ještě zajišťována pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu. Služby denního stacionáře pro osoby využívají senioři s demencí individuálně dle svých potřeb buďto několik hodin, nebo dní v týdnu. Službu denního stacionáře a centra denních služeb je možno poskytovat, pokud je rodinné zázemí seniora funkční. Většina zařízení tohoto typu nabízí strukturované aktivizační programy. Týdenní stacionář – jedná se o službu poskytovanou stejné cílové skupině jako u denních stacionářů. Také nabízené činnosti jsou v podstatě shodné, ovšem jedná se o službu pobytovou, to znamená, že senioři pobývají v zařízení celý pracovní týden a na víkend si je rodinní příslušníci odvážejí domů.
44
Domovy pro seniory – jsou pobytové služby pro seniory se sníženou soběstačností. Psychické onemocnění typu syndrom demence může být kontraindikací pro přijetí seniora do tohoto zařízení. Z důvodu nedostatku jiných sociálních služeb pro tuto skupinu osob jsou přesto senioři s demencí do „běžných domovů“ umisťováni. V některých domovech pro seniory jsou zřizovány speciální oddělení pro seniory s demencí. Domovy se zvláštním režimem – jsou podobná zařízení jako domovy pro seniory s tím, že jsou přednostně určeny právě osobám s chronickým duševním onemocněním. Poskytovaná služba je zaměřena na specifické potřeby seniorů s demencí. Stejně jako u domovů pro seniory má uživatel zajištěno ubytování, stravu, pomoc při osobní hygieně a běžné péči o vlastní osobu. Zprostředkován je kontakt se společenským prostředím, sociálně – terapeutické a aktivizační činnosti a pomoc při obstarávání osobních záležitostí. Sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče – jsou určeny osobám, jejichž zdravotní stav vyžaduje odbornou péči a jimž z nějakého důvodu, jako je např. nedostatečná kapacita, nelze zajistit odpovídající služby v zařízeních sociálních služeb. Patří sem psychiatrické léčebny a nemocniční gerontopsychiatrická oddělení.
Tyto služby jsou tedy nejvíce využívány v péči o seniory s demencí. Samozřejmě potřeba konkrétní služby se mění s tím, jak onemocnění postupuje a jak se snižuje míra soběstačnosti seniora trpícího demencí. Zatímco v počáteční fázi onemocnění péči většinou zvládá rodina sama, ve stádiu pokročilé demence se již nelze obejít bez zajištění odpovídajících sociálních služeb.
45
PRAKTICKÁ ČÁST 5. METODOLOGIE VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ V této kapitole je vymezen cíl výzkumného šetření a definována hlavní výzkumná otázka. Dále je zde charakterizována výzkumná strategie a metody sběru dat, které jsem použila. Popsány jsou i průběh šetření a zvolená jednotka zkoumání.
5.1 Cíl výzkumného šetření Cílem mé práce je popsat zařízení s denním pobytem poskytující ambulantní sociální a aktivizační služby seniorům s demencí ve městě Olomouci a zjistit, jaké aktivizační programy nabízejí. Dále chci v praxi ověřit pozitivní vliv aktivizace u seniorů s demencí a zjistit zda jsou centra denních služeb a denní stacionáře pečujícími i pracovníky považovány za významné služby v péči o seniory trpící demencí. Tento cíl jsem formulovala do jedné hlavní a několika dílčích otázek, jež mají být pomocí tohoto výzkumného šetření zodpovězeny.
Hlavní výzkumná otázka zní: Ovlivňuje aktivizace seniorů s demencí v zařízeních s denním pobytem jejich kvalitu života? Dílčí výzkumné otázky vyplynuly jednak ze studia odborné literatury zabývající se problematikou osob s demencí a některé vycházejí z mých zkušeností získaných při práci s osobami trpícími duševním onemocněním.
Dílčí výzkumné otázky jsou: • Jaké formy aktivizace jsou ve vybraných zařízeních využívány? • Daří se pracovníkům motivovat uživatele ke spolupráci? Existují nějaké překážky v aktivizaci seniorů s demencí? • Je prováděna aktivizace seniorů s demencí v domácím prostředí? • Jsou služby centra denních služeb a denního stacionáře pro seniory s demencí dostupné? 46
• Jsou služby poskytované seniorům s demencí v zařízeních s denním pobytem považovány za významné v péči o tuto skupinu osob? • Je považována aktivizace za významný prvek v péči o seniory s demencí?
5.2 Strategie výzkumného šetření Vzhledem k vybrané problematice práce byla pro tento typ výzkumu zvolena kvalitativní strategii. Jak uvádí Strauss a Corbinová (1999) pro případ výzkumu, kdy je třeba odhalit podstatu něčích zkušeností s určitým jevem, se lépe hodí kvalitativní metoda. „Cílem kvalitativního výzkumu je porozumění. Porozumění pak vyžaduje vhled do co největšího množství dimenzí daného problému.“ (Dissman, 2000, s. 287) Podle Švaříčka a Šeďové (2007, s. 17) je kvalitativní přístup „proces zkoumání jevů a problémů v autentickém prostředí s cílem získat komplexní obraz těchto jevů založený
na
hlubokých
datech
a
specifickém
vztahu
mezi
badatelem
a účastníkem výzkumu. Záměrem výzkumníka provádějícího kvalitativní výzkum je za pomoci celé řady postupů a metod rozkrýt a reprezentovat to, jak lidé chápou, prožívají a vytvářejí sociální realitu.“ Hendl (2008) uvádí, že mezi hlavní přednosti kvalitativního přístupu patří především získání hloubkového popisu případů a vhledu při zkoumání jedince, skupiny, události, fenoménu. Jako nevýhodu vidí to, že data lze jen obtížně zobecňovat, jejich sběr i analýza jsou většinou časově náročné a výsledky výzkumu mohou být ovlivněny subjektivním pohledem výzkumníka. „V kvalitativním výzkumu mizí hranice mezi rolí výzkumníka a rolí zkoumané osoby, oba jsou rovnocennými partnery.“ (Dissman, 2000, s. 300) U kvalitativního výzkumu hraje velkou roli osobnost výzkumníka i jeho komunikační dovednosti. Důležité je, aby byl vnímavý, empatický a měl schopnost navázat vztah důvěry s dotazovanými. Na druhé straně si však musí umět udržet odstup potřebný pro kritické posouzení situace a realistický náhled na problém.
47
5.3 Operacionalizace Operacionalizace
je
„procedurou
překladu
pojmu
z teoretického
do observačního jazyka.“ (Petrusek, 1993, s. 84 - 85) Petrusek (1993) dále uvádí, že proces operacionalizace je důležitou součástí empirického výzkumu, neřídí se však žádnými jednoznačnými pravidly, ale odvíjí se od subjektivní interpretace výzkumníka. Operacionalizace byla využita při převádění dílčích výzkumných otázek na otázky ke scénářům rozhovorů. Nejprve byla provedena sumarizace dílčích výzkumných
otázek,
které
jsou
podle
zjišťovaných
informací
seskupeny
do tematických okruhů. Poté jsem otázky operacionalizovala, tj. převedla do scénářů k rozhovorům s pracovníky a pečujícími příbuznými.
5.4 Metody sběru dat Metody sběru dat vybírá výzkumník s ohledem na to, jaký typ informace chce získat, od koho a za jakých okolností. (Hendl, 2008) Mezi základní metody používané v kvalitativním výzkumu patří pozorování, rozhovor a studium dokumentů. (srov. Hendl, 2008, Žižlavský, 2003) Při mém výzkumném šetření byly využity především metody rozhovoru a pozorování. K doplnění informací sloužila metoda studia dokumentů. Pro zjišťování informací o tom, co si lidé myslí, jak se cítí, čemu věří, doporučuje Hendl (2008) používat metodu rozhovoru. V odborné literatuře jsou popsány různé typy rozhovorů. Pro svůj výzkum jsem si vybrala metodu polostrukturovaného rozhovoru. Polostrukturované dotazování se podle Hendla (2008, s. 164) vyznačuje „definovaným účelem, určitou osnovou a velkou pružností celého procesu získávání informací.“ Za účelem zjišťování potřebných údajů, byly sestaveny dva scénáře rozhovorů, jeden pro pečující příbuzné, druhý pro pracovníky zajišťující aktivizační programy ve vybraných zařízeních. V rozhovoru jsem používala otevřené otázky, dotazovaným byl ponechán prostor pro vyjádření vlastních názorů a zkušeností. Rozhovory byly nahrávány na diktafon a doslovně přepsány.
48
Metoda pozorování nám umožňuje popsat jednání a chování lidí, ale i samotné prostředí, v němž se odehrávají různé situace. (Hendl, 2008) Dissman (2000, s. 305) uvádí, že „zúčastněné pozorování je styl výzkumu, ve kterém výzkumník participuje na každodenním životě lidí, které studuje.“ Podle Hendla (2008) však musí výzkumník při zúčastněném pozorování dlouhodobě participovat na dění ve skupině. Při praxi ve vybraných zařízeních jsem na sebe vzala roli pozorovatele, přičemž jsem se aktivně účastnila všech programů. Pracovníci i uživatelé služby byli informováni o mém výzkumném záměru. Jako doplňující metoda byla použita analýza dokumentů. Podle Hendla (2008, s. 204) jsou za dokumenty považována taková data „která vznikla v minulosti, byla pořízena někým jiným než výzkumníkem a pro jiný účel, než jaký má aktuální výzkum.“ Potřebné informace byly získány především z informačních letáků a brožur, výročních zpráv a některých vnitřních směrnic zařízení.
5.5 Výběr vzorku a místa zkoumání Za účelem zodpovězení výzkumných otázek a provedení rozhovorů jsem vybrala zařízení s denním pobytem poskytující sociální a aktivizační služby seniorům s demencí ve městě Olomouci. Z registru poskytovatelů sociálních služeb jsem zjistila, že v Olomouci jsou dvě zařízení tohoto typu, a to Centrum denních služeb pro seniory a Denní stacionář Pamatováček. U kvalitativního výzkumu dáváme přednost záměrnému výběru vzorku (Žižlavský, 2003). Pro rozhovory s pracovníky zajišťujícími aktivizační programy jsem volila tzv. totální výběr, tedy provedla jsem rozhovory se všemi těmito pracovníky v obou zařízeních. U rozhovorů s pečujícími jsem byla limitována časem i místem k jejich provedení. Za několik dní, které jsem strávila v centru denních služeb a v denním stacionáři, jsem se seznámila s pracovníky i uživateli služeb, ale nebyl prostor pro seznámení s pečujícími příbuznými. Pečující jsem mohla kontaktovat pouze, když přivedli své blízké do zařízení, nebo když si pro ně přicházeli. Navíc jsem zjistila, že většina uživatelů je do zařízení přivážena a odvážena řidičem pečovatelské služby. Nakonec jsem oslovila ty příbuzné, se kterými jsem se v průběhu mé praxe setkala, pět z nich bylo ochotno se mnou
49
rozhovor provést, dva odmítli. Vedoucí pracovnice mi umožnily provést rozhovory s pečujícími v prostorách zařízení. Údaje o účastnících výzkumu jsou uvedeny v následujících tabulkách.
Tabulka č. 2 Pracovníci zajišťující aktivizační programy Délka praxe v oblasti
Pracovní pozice
Vzdělání
Vedoucí pracovník
VŠ
5 let
Vedoucí pracovník
SŠ
6 let
Aktivizační pracovník
SŠ
4 roky
Aktivizační pracovník
SŠ
4 měsíce
Aktivizační pracovník
VOŠ
1,5 roku
Aktivizační pracovník
SŠ
7,5 měsíce
Aktivizační pracovník
SŠ
5 let
péče o seniory s demencí
Tabulka č. 2 Pečující příbuzní Doba využití služby
Příbuzenský vztah
Doba pečování
manžel
1,5 roku
7 měsíců
manželka
6 let
1 rok
dcera
1 rok
3 měsíce
manžel
3 roky
8 měsíců
manželka
7 let
4 měsíce
CDS/DS
5.6 Průběh výzkumného šetření Šetření bylo realizováno ve výše uvedených zařízeních v období březen až duben 2010. V centru denních služeb pro seniory jsem absolvovala týdenní praxi, kdy jsem byla seznámena s chodem zařízení, měla možnost pozorovat, jak probíhá program na obou odděleních. Provedla jsem zde rozhovory se třemi instruktorkami denního pobytu, s vedoucí pracovnicí a třemi pečujícími příbuznými.
50
Denní stacionář Pamatováček jsem navštívila čtyřikrát v průběhu dubna. Také jsem měla možnost účastnit se programu a získala jsem rozhovory od dvou pečovatelek zajišťujících program, vedoucí pracovnice a dvou pečujících příbuzných. Všichni dotazovaní byli seznámeni s tím, že získané informace budou v anonymní podobě použity pro zpracování výzkumu. Rozhovory jsem nahrávala na diktafon a později jsem je doslovně přepsala. V průběhu pobytu v obou zařízeních jsem si zapisovala terénní poznámky. Rozhovory probíhaly vždy v soukromí v pracovně, nebo ve volné společenské či
reminiscenční
místnosti.
Všichni
dotazovaní
byli
vstřícní
a
ochotně
spolupracovali. Průměrná délka rozhovorů se pohybovala okolo 25 minut. Rozhovory s pečujícími příbuznými byly náročnější jak časově, tak na vedení. Často se stávalo, že dotazovaní měli tendenci zabíhat k jiným tématům, hovořili o svých problémech. Tyto rozhovory byly velmi emočně nabité a já jsem cítila, jak moc se tito lidé potřebují vypovídat o tom, co zažívají při každodenní péči o svého příbuzného. V několika případech jsem musela dovysvětlit některou z kladených otázek.
51
6. CHARAKTERISTIKA VYBRANÝCH ZAŘÍZENÍ V této části práce jsou popsána zařízení, která jsem v rámci provádění výzkumného šetření navštívila a prezentovány získané informace o tom, jaké aktivizační programy nabízejí a jakým způsobem jsou realizovány.
6.1 Centrum denních služeb Centrum denních služeb provozuje příspěvková organizace Sociální služby pro seniory Olomouc, jejímž zřizovatelem je Olomoucký kraj. Tato organizace současně zajišťuje také pečovatelskou službu a chráněné bydlení. 6.1.1 Charakteristika zařízení Centrum denních služeb (CDS) funguje úspěšně již šestým rokem a poskytované služby jsou neustále rozšiřovány a zkvalitňovány za účelem uspokojení aktuálních potřeb jejich uživatelů.
Posláním CDS je: „prostřednictvím kvalitních ambulantních služeb podporovat dospělé osoby, především seniory, včetně osob s různými druhy demence v aktivním způsobu života, posilovat jejich dovednosti při péči o vlastní osobu, nabídnout kontakt s vrstevníky, a tím tak přispívat k jejich setrvání v domácím prostředí.“12
Cílovou skupinou pro poskytování uvedené služby jsou především senioři a osoby se zdravotním postižením. Zejména jsou to lidé, pobírající starobní nebo invalidní důchod, včetně seniorů s různými formami demence, žijící sami v domácím prostředí, jejichž zdravotní stav vyžaduje péči druhé osoby. Jedná se především o osoby žijící na území Statutárního města Olomouce nebo přilehlých obcích.
Kontraindikace pro přijetí jsou: • Neschopnost soužití v kolektivu; • Neschopnost alespoň částečné spolupráce při přesunu a pohybu; • Těžké smyslové postižení; • Infekční onemocnění; 12
Veřejný závazek Centra denních služeb
52
• Nezvladatelná agrese; • Závislosti různého druhu; • Neschopnost komunikovat v českém jazyce. Služba CDS zajišťuje tyto činnosti: • Pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu; • Poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy; • Výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti; • Zprostředkování kontaktu se společenským prostředím; • Sociálně – terapeutické činnosti; • Pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí; • Doprava uživatelů do centra a zpět; • Dohled nad užitím přinesených a přichystaných léků; • Pomoc při oblékání a svlékání; • Pomoc při prostorové orientaci, samostatném pohybu ve vnitřním prostoru; • Ošetření dolních končetin a zástřih vlasů. Tyto konkrétní úkony si objednává uživatel po dohodě se sociálním pracovníkem a zajištění jejich poskytování je ukotveno ve smlouvě o poskytování sociálních služeb.
Služby CDS můžeme rozdělit: 1. Služby poskytované na úseku hygienické péče Jedná se především o pomoc při hygieně a zajištění podmínek pro osobní hygienu. Služba je dostupná v pracovních dnech od 7:00 do 14:30 hodin. Uživatelé mají zajištěn dovoz a odvoz do centra. 2. Služby poskytované na úseku denního pobytu Jsou zaměřeny na zajištění aktivizačních programů především pro seniory trpící demencí, ale také pro ostatní seniory. Služba denního pobytu je dostupná v pracovní dny vždy od 6:30 do 18 hodin. Zájemce o službu musí nejprve úspěšně absolvovat tzv. pobyt na zkoušku, který 53
trvá 2 až 3 dny na 2 až 3 hodiny. Pokud zkušební pobyt zvládne, uzavírá se sociálním pracovníkem smlouvu o poskytování sociálních služeb, kde si určí kolikrát v týdnu a na kolik hodin bude denní pobyt navštěvovat.
Kapacita CDS je stanovena na 34 uživatelů/den, z toho 24 uživatelů na denním pobytu a 10 uživatelů na úseku hygienické péče. Vždy však záleží na rozsahu konkrétních služeb jednotlivých uživatelů. Využívání služby není časově omezeno.
Služby CDS jsou zpoplatněny. Zařízení má stanoven sazebník poskytovaných služeb. V době, kdy jsem navštívila centrum, byly ceny odvozeny také od toho, zda byl uživateli přiznán příspěvek na péči a v jaké výši, ale záleželo i na tom, kolik dní v týdnu uživatel v zařízení pobývá. Ti, kteří využívali služby častěji, byli cenově zvýhodněni. V současné době a to od 1. 1. 2011 byly ceny sjednoceny a odvíjí se podle počtu poskytovaných úkonů. Dá se říct, že většina uživatelů pobírá příspěvek na péči.
Personální zajištění služeb Služby CDS zajišťuje celkem 10 osob: • Vedoucí CDS • Tři instruktorky denního pobytu • Šest pracovnic sociální péče. Denní pobyt - součástí denního pobytu jsou dvě oddělení. Uživatelé jsou do oddělení rozdělováni na základě rozhodnutí vedoucí centra. Hlavním kritériem pro zařazení je především zdravotní stav. Uživatelé, kteří jsou imobilní nebo mají problémy s orientací v prostoru, jsou umisťováni převážně do oddělení v přízemí, jenž je tomu lépe uzpůsobeno. Oddělení v prvním patře využívají senioři trpící mírnou kognitivní poruchou nebo vyžadující pouze částečnou dopomoc ze strany personálu. Kapacita tohoto oddělení je 11 uživatelů na den, oddělení v přízemí pak může využít nejvíce 9 uživatelů denně. V roce 2011 bylo v rámci denního pobytu otevřeno ještě jedno oddělení zajišťující péči o seniory s demencí v pokročilém stádiu onemocnění.
54
Uživatelé na denním pobytu se v průběhu týdne střídají, někteří docházejí např. na jeden či dva dny v týdnu, jiní bývají v centru jen dopoledne nebo odpoledne. Někdo tráví v zařízení celý pracovní týden od rána do večera. Při své praxi jsem měla možnost zúčastnit se programů v obou odděleních, třetí oddělení v té době ještě nebylo v provozu. Za aktivizační program zodpovídá vždy instruktorka denního pobytu, další potřeby uživatelů pomáhají na každém oddělení zajišťovat dvě pracovnice sociální péče. Denní pobyt v prvním patře je otevřen do patnácti hodin, potom se uživatelé, kteří zůstávají v centru až do večera, přemisťují do přízemí na odpolední program. V každém oddělení je společenská místnost vybavená nábytkem (stoly a pohodlnými křesly), televizí atd. Zde probíhá většina pořádaných aktivit. Dále je v přízemí i v prvním patře relaxační místnost, kde si mohou uživatelé po obědě odpočinout. V prvním patře je navíc zázemí pro poskytování služeb hygienické péče a velká jídelna. Nachází se tady také reminiscenční místnost, v níž jsou umístěny různé staré předměty, ať už nábytek, obrazy, fotografie, nebo např. staré rádio či šicí stroj. V této místnosti probíhají vzpomínková setkávání. V přízemí je také dílna, kde probíhají rukodělné práce, malování a práce s hlínou.
Běžný den na denním pobytu Den v centru denních služeb začíná v půl sedmé ráno. První uživatelé přijíždějí před sedmou hodinou. Do centra je doprovází buď někdo z rodinných příslušníků, převážná většina však využívá dopravu zajišťovanou organizací. Uživatelé se scházejí asi do osmi hodin. Mezitím ti, co již přišli, snídají, popíjejí čaj nebo kávu, sledují televizní zpravodajství nebo si spolu povídají. Program začíná v osm hodin pravidelným ranním cvičením. Uživatelé pod vedením pracovníků procvičují všechny části těla, jednotlivé cviky jsou zaměřeny na trénink jemné i hrubé motoriky. Kolem půl deváté následuje trénink orientačních schopností, kdy se skupina baví o nových událostech, instruktorka nebo uživatelé předčítají denní tisk a diskutují o zjištěných informacích. Instruktorka ověřuje orientaci uživatelů, ptá se jich např. na datum, den v týdnu, měsíc, atd.
55
Po svačině probíhá dopolední program, který bývá podle přípravy instruktora různorodý. Nejčastěji bývá zařazováno procvičování kognitivních schopností např. luštění křížovek, vědomostní kvízy, společenské hry zaměřené na procvičování paměti a pozornosti. Dále uživatelé pracují v dílně, kde vytvářejí výrobky z různých materiálů. V době mé stáže vyráběli např. batikované prostírání, přáníčka, různé věci z keramické hlíny aj. V dopoledním čase probíhala nepravidelně i vzpomínková setkávání, od nového roku se konají tato sezení pravidelně každou středu odpoledne v rámci Klubu vzpomínání v kruhu. Každé úterý dopoledne bývá muzikoterapie a v pátek dopoledne probíhá Klub cvičení pro radost. Mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou se podává v jídelně v prvním patře oběd. Uživatelům v pokročilejším stádiu onemocnění pomáhají při stravování pracovnice sociálních služeb. Po obědě následuje asi hodinový odpočinek, uživatelé relaxují v křeslech, sledují televizi nebo si mohou zdřímnout v relaxační místnosti, jež je vybavena pro tento účel několika lůžky. Okolo jedné až půl druhé začíná odpolední program. Ten je realizován také převážně formou klubových aktivit, probíhajících vždy od pondělka do čtvrtka. Účast na klubových aktivitách je dobrovolná, uživatelé si vybírají z nabídky různorodých činností podle svých zájmů. Ti, kteří se odpoledne neúčastní klubových aktivit, mají alternativní program dle přípravy instruktora denního pobytu. Ve tři hodiny končí denní pobyt v prvním patře a uživatelé, kteří zůstávají v centru až do večera, se stěhují do oddělení v přízemí. Zde svačí, vypijí si odpolední čaj nebo kávu a v půl čtvrté začíná další program. Ten bývá již volnější, protože uživatelé jsou před večerem dost často unaveni. Převážně sledují televizi, video, čtou si nebo si prostě jen povídají. Za příznivého počasí chodívají i na procházky do okolí. Po páté hodině uživatelé večeří, poté se připravují na odjezd domů.
56
6.1.2 Možnosti aktivizace seniorů s demencí v centru denních služeb V této podkapitole budou popsány aktivizační programy, které nabízí Centrum denních služeb pro seniory v Olomouci. Zjištěné údaje vycházejí především z informací získaných při pozorování programů
během
mé
stáže,
ale
také
z rozhovorů
s pracovníky
zařízení
a z informačních materiálů Centra denních služeb. Aktivity v CDS jsou realizovány ve skupině, počet ve skupině je průměrně 8 osob, program zajišťuje vždy jedna z instruktorek denního pobytu. V Centru denních služeb probíhá ucelený aktivizační program pro seniory. Při aktivizaci jsou využívány takřka všechny techniky vhodné pro práci s uživateli služby trpící demencí. Program je sestaven z pravidelně se opakujících činností. Navíc jsou zařazovány také různé další aktivity, které mají za cíl zpestřit standardní program. . Aktivity probíhající pravidelně v rámci týdenního programu CDS • Kognitivní rehabilitace – v rámci procvičování mozkových funkcí probíhají v centru různé činnosti jako např. vědomostní soutěže, luštění křížovek, společenské hry; •
Arteterapie – jsou využívány nejrůznější techniky a materiály. Uživatelé pracují např. s keramickou hlínou, vytvářejí výrobky z přírodních materiálů, papíru, textilií, malují na sklo aj; • Kinezioterapie – procvičování jemné a hrubé motoriky při pravidelném ranním cvičení, v pátek dopoledne dále probíhá Klub cvičení pro radost. Uživatelé mají k dispozici různé cvičební pomůcky, v rámci klubu jsou pořádány drobné sportovní hry. Součástí programu jsou i procházky do okolí. • Muzikoterapie – jedna z nejoblíbenějších činností, aktivně se jí účastní převážná většina uživatelů. V centru se schází pěvecký sbor Zpěvanky, za doprovodu klavíru zpívají členové sboru a uživatelé známé lidové písně; • Klub vzpomínání v kruhu – probíhá ve vzpomínkové místnosti, jsou využívány prvky reminiscenční terapie. Uživatelé při společném popíjení čaje nebo kávy a vzpomínají na dobu, kdy byli mladí. Tuto aktivitu řídí
57
instruktorka, která uvede nějaké společné téma např. děti, svatba, zaměstnání aj. Všichni senioři se postupně k tématu vyjadřují; • Klub pečení – uživatelé se domluví a někdo z nich přinese svůj oblíbený recept (většinou na různé koláče nebo buchty). Jedna z pracovnic nakoupí potřebné suroviny a potom všichni společně připravují pokrm.
V současné době probíhají v centru pravidelně také Filmový klub pro pamětníky a Klub společenských her. Mezi další pravidelné aktivity patří také sledování televize a videa, čtení tisku nebo knih. Navíc se v centru konají různé přednášky a besedy, jsou pořádány výlety do okolí. V době mé stáže proběhla přednáška pracovníka Policie ČR. Uživatelé mohli obdivovat psy speciálně vycvičené k Pet – terapii. Pracovníci centra využívají při aktivizaci seniorů s demencí prvky přístupu orientace realitou a to tak, že každé ráno probíhá komunita, na níž se baví o tom, jaký je den v týdnu, datum, měsíc, rok, roční období, jaké jsou novinky v politice, ve sportu atd. Dále se všichni zaměstnanci snaží podporovat uživatele co nejvíce v samostatnosti a zachování soběstačnosti především v úkonech péče o vlastní osobu. Program centra denních služeb zahrnuje širokou nabídku aktivit jak pro seniory trpící demencí, tak i pro seniory bez kognitivní poruchy.
6.2 Denní stacionář Pamatováček Denní stacionář (DS) provozuje občanské sdružení Pamatováček, které vzniklo 25. 6. 2004 z iniciativy odborníků zabývajících se problematikou péče o lidi s demencí. Sdružení je dále zaměřeno na poskytování odborného sociálního poradenství především pečujícím příbuzným.
Mezi další aktivity o. s. Pamatováček patří: • Organizace svépomocných setkávání pečovatelů – „Čaje o páté“; • Provoz telefonické linky Help –line; • Zprostředkování odborného neurologicko – psychiatrického vyšetření;
58
• Zprostředkování osobní asistence; • Bezplatné testování paměti. Občanské sdružení Pamatováček Olomouc je kontaktním místem České alzheimerovské společnosti (ČALS) pro pomoc občanům trpícím demencí a jejich rodinám v Olomouckém kraji. Hlavním cílem tohoto sdružení je usilovat o zkvalitnění života lidí s demencí a jejich rodinných příslušníků – pečovatelů, pomáhat při prosazování zájmů těchto občanů, shromažďovat a šířit informace o demencích mezi profesionály i laiky.
6.2.1 Charakteristika zařízení Provoz denního stacionáře byl zahájen dne 14. 9. 2009 v nově upravených prostorách na Karafiátové ulici v Olomouci.
Posláním denního stacionáře je „vést osoby trpící demencí zvláště pak Alzheimerovou chorobou prostřednictvím vzdělávacích, pracovních a volnočasových aktivit k udržování schopností a soběstačnosti tak, aby mohli žít svůj život v co nejkvalitnější míře, které jsou individuálně schopni. Být místem, které je vhodnou alternativou domácímu prostředí a které umožňuje svým uživatelům setkávání s vrstevníky v bezpečném zázemí.“13
Služby DS jsou určeny: • Lidem s Alzheimerovou demencí ve stádiu 1. a 2. stupně onemocnění; • Osobám s nespecifikovanou demencí.
Služby nelze poskytnout: • Lidem, jejichž zdravotní stav vyžaduje poskytování intenzivní či vysoce specializované péče ve zdravotnickém zařízení; • Zájemcům, jejichž osobní cíl neodpovídá cílům služby; • Zájemcům s jiným mentálním handicapem či jinou psychiatrickou diagnózou; 13
Výroční zpráva o. s. Pamatováček ČASL Olomouc 2009
59
• Zájemcům se závislostí na omamných látkách (alkohol, jiné drogy). • Zájemcům, jejichž projevy onemocnění znemožňují přítomnost a adaptaci v kolektivu; • Bezpečně a kvalitně nelze poskytnout službu těm, kteří komunikují jiným jazykem než je čeština či slovenština, osobám s těžkým sluchovým a zrakovým postižením bez asistenčního doprovodu; • Zájemcům žádajícím o službu, kterou občanské sdružení neposkytuje. Mezi základní činnosti, které DS zajišťuje, patří: • Pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu; • Pomoc při osobní hygieně a poskytnutí podmínek pro osobní hygienu; • Poskytnutí stravy; • Sociálně – terapeutické činnosti. Kapacita denního stacionáře je 15 osob/den. Uživatelé za službu platí, je stanovena pevná sazba 60 Kč za hodinu.
Personální zajištění služby DS: • Koordinátorka denního stacionáře; • Sociální pracovnice; • Dvě pečovatelky s kurzem pracovník v sociálních službách. Služba je provozována v pracovních dnech od 7 do 15 hodin. Program denního stacionáře zajišťují dvě školené pečovatelky. Uživatelé si sami určují délku a frekvenci pobytu v zařízení.
Velkou výhodu vidím v propojení denního stacionáře, jakožto sociální služby se zdravotnickou péčí. Možnost spolupráce s odbornými lékaři je daná především tím, že jejich ambulance sídlí v téže budově. Dalším spojovacím článkem v komplexní péči o lidi s Alzheimerovou demencí je poradenské centrum, které se nachází rovněž v těchto prostorách. Komplex těchto služeb funguje pod záštitou České alzheimerovské společnosti.
60
Služby denního stacionáře byly zprovozněny před rokem a půl, všechny prostory DS jsou zrekonstruovány a vybaveny novým nábytkem a zařízením. V budově se nachází dvě společenské místnosti, kde probíhá většina denních činností, dále jídelna, kuchyň, relaxační místnost, pracovny zaměstnanců, místnosti pro hygienické zázemí. Všechny místnosti jsou velmi vkusně zařízeny a na nově příchozího člověka působí příjemným domáckým dojmem.
Běžný den v denním stacionáři Den ve stacionáři Pamatováček začíná v sedm hodin ráno. Krátce po sedmé přichází první uživatelka a ta je vzápětí zapojena do činnosti – buďto provádí s pečovatelkou nějakou rukodělnou práci (vyšívání, různé ozdobné výrobky aj.), nebo společně pomocí různých technik procvičují paměť a pozornost. Kolem osmé hodiny přicházejí ostatní uživatelé. Všichni se nejprve společně nasnídají, popovídají si, co je nového a poté začíná program. Program probíhá každý den více méně podobně, přičemž je dbáno na to, aby byl dostatek času věnován procvičování kognitivních funkcí. Dopoledne začíná vždy muzikoterapií, potom následuje kondiční cvičení, které trvá asi půl hodiny. Po cvičení mají uživatelé dvacetiminutovou pauzu, načež bývají realizovány nejčastěji tyto aktivity: procvičování kognitivních funkcí, hraní společenských her, ruční práce, povídání o časech dávno minulých. Od půl dvanácté do dvanácti hodin se podává oběd. Po obědě je vyhrazena hodina k odpočinku, uživatelé buď relaxují u televize, nebo si čtou. Ve stacionáři mají k dispozici různé časopisy a denní tisk. Odpoledne se většinou věnují nějaké tvůrčí činnosti jako je např. malování, batikování, pletení, háčkování a jiné rukodělné aktivity. V případě hezkého počasí chodí na procházky nebo mohou využívat i prostor venkovní terasy. Mezi čtrnáctou a patnáctou hodinou odcházejí uživatelé domů, ve většině případů je doprovázejí rodinní příslušníci, pouze jeden z uživatelů využívá služeb soukromé dopravní služby.
61
6.2.2 Možnosti aktivizace seniorů s demencí v denním stacionáři Při pozorování denního programu ve stacionáři Pamatováček jsem získala potřebné informace o tom, jaké možnosti aktivizace se v tomto zařízení seniorům s demencí nabízejí. Doplňující údaje o aktivizaci seniorů s demencí mi dále poskytly pracovnice zařízení. Aktivizace
ve
stacionáři
probíhá
jednak
formou
individuální
práce
s uživatelem, některé činnosti jsou pak realizovány ve skupině, přičemž nejvyšší počet uživatelů ve skupině jsou čtyři. Realizace programu je v kompetenci pracovnic – pečovatelek, které však při jeho tvorbě vycházejí především z přání uživatelů. Velká pozornost je věnována procvičování
mozkových
funkcí,
uživatelé
jsou
vedeni
k samostatnosti
a sebeobsluze, zároveň jsou také podporováni k orientaci v prostoru (pomocí označení místností, nápisů) i čase (nástěnky, předčítání denního tisku, sledování zpravodajství v TV).
Aktivizační činnosti probíhající v denním stacionáři • Procvičování kognitivních funkcí – provádí pečovatelky s uživateli individuálně nebo ve skupině. Uživatelé mají k dispozici speciální pracovní sešity – Cvičte si svůj mozek, které byly vytvořeny ve spolupráci ČASL, Gerontologického centra a farmaceutické firmy Pfizer. Tento materiál obsahuje různé doplňovačky, tajenky, skrývačky atd. (ukázky z pracovního sešitu uvádím v příloze č. 6). K procvičování paměti a pozornosti používají v DS i další
pomůcky,
jako
např.
puzzle,
různé
speciální
karty
určené
pro práci s lidmi trpící demencí aj.; • Muzikoterapie – v první fázi uživatelé poslouchají různé známé skladby a mají za úkol poznat jejich název, případně i interpreta. V další části se uživatelé aktivně zapojují, společně zpívají písně, doprovází se při tom na dřívka, rumba koule a bubínek;
62
• Cvičení jemné a hrubé motoriky – trvá asi třicet minut, všichni sedí v kruhu na židlích a procvičují jednotlivé části těla. Využívají různé rehabilitační pomůcky (např. speciální masážní míčky); • Společenské hry – oblíbené je Člověče nezlob se, nebo Domino, pexeso či Scrabble; • Arteterapie – uživatelé jsou zapojováni do nejrůznějších rukodělných činností, jako jsou např. práce s papírem – vykreslování, vystřihování, lepení, vytvářejí výrobky z textilií, těsta, sádry atd.; • Reminiscence – v průběhu aktivizačního programu využívají pracovníci prvky reminiscenční terapie. Poslech starých písní, zhlédnutí starých filmů má u uživatelů za úkol vyvolat vzpomínky na staré časy, které přispějí k navození dobré nálady. Dále pracují např. také se starými fotografiemi nebo s časopisy a novinami; • Vycházky, posezení na terase; • Sledování televize a videa, četba. Program denního stacionáře Pamatováček je zaměřen na aktivizaci seniorů s Alzheimerovou demencí. Do programu jsou často zařazovány různé techniky procvičování mozkových funkcí. Zřejmě i díky nízkému počtu uživatelů navštěvujících denní stacionář je zde dostatek prostoru pro individuální práci. Mezi pracovníky a uživateli se vytvořily vřelé vztahy. Pečovatelky znají osobní příběhy všech uživatelů, vědí, jaké mají zájmy, co rádi dělají. Z toho potom vycházejí při plánování a realizaci programu.
63
7. ANALÝZA A INTERPRETACE ZÍSKANÝCH DAT V této
kapitole
budou
prezentovány
informace,
které
jsem
získala
prostřednictvím rozhovorů s pracovníky podílejícími se na aktivizaci ve vybraných zařízeních a také s pečujícími příbuznými. Text je rozdělen do podkapitol podle tematických okruhů odpovídajících jednotlivým výzkumným otázkám. Pro interpretaci získaných dat používám také citace z rozhovorů, poněvadž si myslím, že výborně vystihují danou problematiku.
7.1 Formy aktivizace Aktivizační programy, které nabízejí vybraná zařízení, jsou popsány v předchozí kapitole. Dále mě zajímalo, jaké techniky pracovníci považují za nejvýznamnější v rámci aktivizace seniorů s demencí. Současně jsem se také chtěla dozvědět, jakou formou program v zařízeních probíhá, zda se jedná pouze o práci ve skupině nebo, je-li možné se uživatelům věnovat individuálně.
Nejvýznamnější aktivizační techniky v péči o seniory s demencí Odborníci doporučují při sestavování programů v zařízeních s denním pobytem pro seniory s demencí zařazovat konkrétní aktivizační techniky, uvedené v kapitole 3.3. Nikde jsem se však nedočetla, zda jsou některé techniky při této práci upřednostňovány a proto jsem se na to zeptala pracovníků zajišťujících aktivizaci.
Pracovnice 1: „Trénink paměti a také soběstačnosti, která se u této choroby snižuje. Naše služba má aktivizovat, nemůžeme všechny věci dělat za ně, protože oni si to pak doma potřebují udělat sami. Je to provázané i s rukodělnými činnostmi, kde se procvičuje jemná motorika, hrubá motorika. Program by měl být komplexní.“
Pracovnice 2: „Určitě trénink paměti a to zábavnou formou. Nácvik běžných dovedností, aby věděli, na kterou stranu patří nůž, vidlička, dokázali najít své přezůvky, zapnout si knoflíky. Ne to dělat za ně, protože když to nebudou dělat sami, tak to rychleji zapomenou.“
64
Čtyři ze sedmi pracovnic považují za důležité, aby byl program komplexní, tedy aby v něm byly zařazeny všechny výše uvedené techniky. Další tři pracovnice se přiklání k názoru, že nejdůležitější aktivitou u seniorů s demencí je trénování mozkových funkcí, tj. technika kognitivní rehabilitace. Jedna pracovnice soudí, že je to individuální záležitost a u každého uživatele je nutné využít jinou techniku. Všechny pak zdůrazňují nutnost procvičování nácviku sebeobsluhy s cílem zachování co největší samostatnosti uživatelů.
Skupinové a individuální formy programu V zařízeních typu denní centrum nebo denní stacionář se využívá především skupinové formy aktivizace. Zajímalo mě, jestli se zde najde prostor také pro individuální aktivizaci a jestli je některá z forem pracovníky považována za vhodnější.
Pracovnice 3: „To záleží jak které. Třeba takové aktivizační programy jako je zpívání nebo jak děláme s dřívkama rytmizaci, to je nejlepší dělat ve skupině, protože to oni se navzájem vybudí a společně vzpomínají na slova písniček, takže ten mozek taky procvičují a zároveň utvoří takovou dobrou náladu. Některé činnosti, např. procvičování paměti, je lépe provádět individuálně, nebo třeba jen ve dvou, protože člověk se jim může více věnovat, zároveň lépe vysvětlit zadání úkolu či je opravit, když to říkají špatně. Když to s nimi budu dělat a mám tady deset lidí, vždycky se bude někdo cítit odstrčený, řekne, že ho to nebaví a půjde pryč. Když bych si s ním sedla sama, tak to udělá. U některých činností skupina, u jiných je lépe dělat individuálně.“
Pracovnice 4: „To se zase nedá tak jednoznačně říct, někdo potřebuje individuální, máme tady třeba jednoho pána a tomu se věnujeme vyloženě individuálně, tam ty kolektivní činnosti vůbec nepřicházejí v úvahu, to už nejde. Jinak u těch třech paní je lepší, když se sejdou všichni tři, protože ony se baví i mezi sebou.“
Pracovnice se shodují na tom, že nelze jednoznačně upřednostňovat skupinovou formu před individuální, ani naopak. Většina z nich se přiklání k názoru,
65
že určité činnosti např. muzikoterapii nebo reminiscenční terapii je lépe provádět ve skupině s více uživateli. Naopak při procvičování kognitivních funkcí je vhodnější použít individuální formu práce. V pokročilejších fázích demence již většinou nelze uživatele zapojit do skupinových činností a pracuje se s ním pouze individuálně.
7.2 Motivace uživatelů a překážky v aktivizaci Přimět seniory trpící demencí k jakékoli činnosti může být problém také proto, že v důsledku onemocnění bývají často pasivní až apatičtí. Někdy se mohou objevit také další překážky znemožňující seniorům účast na programu.
Pracovnice 5: „Když je někdo v pokročilejší fázi demence, tak už ho samozřejmě nezapojíme do všeho, samozřejmě nám asi nebude luštit křížovky. Tak já po něm nebudu chtít, pane, pojďte luštit křížovku, když vím, že to nelze. A jinak s tím není problém, oni jsou ochotni se zapojit, rádi něco dělají a ty činnosti jsou zábavný. Navíc si myslím, že je to hodně o tom, jaký k nim má přístup ten pečovatel a jak on sám je kreativní.“
Pracovnice 6: „My jim tu činnost nabídneme, vysvětlíme, co mají od toho očekávat, pokud se někdo zdráhá, nabídneme mu možnost přihlížet naší činnosti a povídat si s námi. Pokud jsou unavení, nebo jim ta činnost není blízká, tak se je nesnažím nějak moc přemlouvat nebo nutit. Je potřeba dávat si pozor na zaměnění motivace s manipulací. Většinou se snaží zapojit většinu.“
Pracovnice 7: „…každého baví něco jiného, bylo to tak vždycky a bude to tak vždycky. Není možné počítat s tím, že, když se vymyslí ruční práce, tak všichni budou nadšení a budou dělat ruční práce, když za celý svůj život ruční práce nedělali. To už je potom spíš o těch instruktorech, že by měli být schopni nabízet alternativy k tomu programu.“
Podle mého názoru se v obou zařízeních pracovníkům daří, uživatele dobře motivovat
k provedení
plánovaných činností.
66
V Centru
denních
služeb
se
s problémem jak motivovat uživatele setkávají častěji, protože pracují s početnější skupinou, kde jsou navíc zařazeni jak senioři s demencí, tak i senioři bez kognitivního deficitu. Tam může být obtížné zapojit všechny uživatele. V denním stacionáři je v tomto výhodou nízký počet uživatelů. Pracovníci se jim opravdu mohou věnovat i individuálně a program plně přizpůsobit jejim potřebám a zájmům. Jako překážky, s nimiž se pracovníci při aktivizaci seniorů s demencí setkávají, uvádějí nejčastěji: zhoršení zdravotního stavu, změny počasí, špatná nálada nebo únava uživatele, činnost není uživatelům blízká.
7.3 Aktivizace seniorů v domácím prostředí Zjišťovala jsem také, jaké jsou možnosti aktivizace seniorů s demencí v domácím prostředí. Na toto téma jsem se dotazovala jak pracovnic zařízení, tak pečujících příbuzných.
Pracovnice 1: „A potom, o tom to tady je, o té aktivizaci, ale v tom rodinném prostředí to nemusí takto vždycky být, protože nemají na to třeba ti rodinní příslušníci čas a ani síly, takže potom dají přednost tomu, že babička sedí na zahrádce na lavičce, když je pěkné počasí a stačí to. Kdežto tady by seděla na terase a další tři, čtyři by si s ní povídaly a zase už je to nějaké procvičování řeči, paměti a podobně.“
Pracovnice 2: „Máme zpětnou vazbu od manžela, že paní doma do jedenácti hodin spala, potom konečně vstala a v pět hodin už zase spala, takže nedělala vůbec nic. Byla taková apatická, jedině televize, postel. Ale když přichází sem, tak je vidět, že prostě žije. Pak už je lepší i doma.“
Pracovnice 3: „V kolektivu je to jednodušší, že se motivují mezi sebou navzájem, jde i sousedka vedle mě, tak půjdu i já. V domácím prostředí je to náročnější, i z toho důvodu, že každý má svoje povinnosti a starosti, a že nemají tolik času, někoho to třeba ani nenapadne.“
67
Z pohledu pracovnic chybí v domácím prostředí kontakt s vrstevníky, který může při aktivizaci v zařízeních významným způsobem ovlivnit zapojení seniorů s demencí do různých činností tím, že se svými názory vzájemně ovlivňují. Služba denního centra nebo stacionáře by měla aktivizovat vždy, protože je to jejich hlavním cílem. V domácím prostředí může být aktivizace obtížnější především z toho důvodu, že pečující příbuzní nevědí, jakým způsobem seniora k činnosti motivovat, nebo k tomu nemají dostatek času a sil. Většina z pečujících je totiž ve věku, kdy mohou sami trpět různými zdravotními problémy, a tak je pro ně náročné i zvládání základních úkonů péče jako je např. zajištění hygieny, pomoc při stravování aj. Avšak všichni pečující, se kterými jsem prováděla rozhovory, se snaží své blízké doma více či méně zapojovat do různých činností. Věnují se např. procvičování mozkových funkcí, někteří mají k dispozici pracovní sešity - Cvičte si svůj mozek, luští křížovky, hrají různé společenské hry, jako např. Člověče, nezlob se nebo Domino. Někteří senioři pomáhají doma s drobnými domácími pracemi. Mezi další aktivity patří sledování televize, vycházky, práce na zahradě.
Pečující 1: „My děláme každý den, máme od psychiatra takové pomůcky, člověk vidí čím dál víc, jak dneska už mu třeba i to Člověče, nezlob se, dělá problém. Nebo třeba domino hrajeme, tvoříme slova nebo přísloví, ta přísloví, která zná, to si pamatuje, ale jak ho chcete naučit jedno nové, tak to už nejde. Strašně rád umývá nádobí, a když utírá, tak to nastrká všude možně, kam to nepatří a to je se vším, já věčně něco hledám.“
Pečující 2: „Cokoliv jí řeknu, udělá, máme takové různé knížky na cvičení mozku, křížovky, hrajeme různé hry, skládáme, je výborná, problém je v té její pasivitě. Snažím se jí zapojit do pomocných prací, pomáhá mi vařit, třeba něco strouhá. Uklízí, utírá si prach.“
Pečující 3: „Ze začátku jsem třeba ještě umývala nádobí, on ho utíral, ale potom, když si vzal utěrku a začal do ní smrkat, tak jsem si říkala, aha to je konečná.“ Z výpovědí pečujících vyplývá, že s postupující nemocí se omezují i možnosti aktivizace, vhodných činností ubývá, senioři jsou čím dál více pasivnější.
68
V pokročilých stádiích demence se pečující snaží se seniory trénovat základní činností sebeobsluhy. Jako překážky aktivizace v domácím prostředí uvádějí pečující především nechuť a pasivitu seniorů.
7.4 Dostupnost služeb V rozhovorech s pečujícími jsem se dále dotazovala na dostupnost služeb CDS a DS Pamatováčku a to jak z hlediska časového, tak finančního.
Dostupnost v čase Tímto je myšleno, zda je služba pro seniory s demencí a jejich příbuzné dostupná tehdy, kdy se rozhodnou jí začít využívat, tedy v čase kdy požádají o přijetí do zařízení.
Pečující 2: „Vůbec jsem nečekala, možná jsem měla štěstí, čistě náhodou jsem na to přišla, hledala jsem si na internetu, kde se poskytují takové služby. Potkala jsem paní, co tady měla manžela, takže mi řekla, jak to tady funguje, no a tak jsem se šla zeptat a bez problémů jsme se sem dostali. Vzali nás nejprve na zkoušku na dva dny, jestli to s ním bude možné, jestli třeba nebude agresivní, ale on přišel s houslema a všichni hned byli kolem něho, všechno v pohodě.“
Pečující 5: „Potkávala jsem známou, která tady taky vodila pána, a tak jsem se jí ptala, jak to tady je. Říkala, že se jí to tady líbí a že jsou tu strašně hodní. Tak jsem šla za paní vedoucí a docházíme sem. Mohli jsme nastoupit okamžitě. Já jsem ale o té službě dlouho nevěděla, takže docházíme až letos.
V době, kdy jsem navštívila zařízení, měla obě dostatečný počet volných míst pro přijetí nových uživatelů. To byl pro mě zajímavý poznatek, neboť jsem si myslela, že vzhledem k počtu seniorů s demencemi různého typu, budou tato zařízení tzv. „praskat ve švech.“
69
Finanční dostupnost Znamená, jestli jsou pečující schopni zajistit poskytování služby z vlastních finančních zdrojů.
Pečující 1: „Je to docela drahé. Já to nedělám proto, že bych si od ní chtěl odpočinout, ten jeden den, to člověk akorát tak, že si udělá větší nákup nebo se podívá za rodinou. Finančně je to zajímavý, protože já nemůžu jeden důchod dát jen tady na to.“
Pečující 2: „…naštěstí se otevřelo tady to (Pamatováček), kde nám ji vzali bez jakýchkoli příspěvků, synové se připojili k zaplacení, aby mohla začít chodit. Až sem chodila asi dva nebo tři měsíce, teprve nám sdělili laskavě, že jsme dostali dva tisíce, což je nanic. Všichni nám říkali, odvolejte se, to není možný na takový stav nesamostatnosti, tak málo peněz. Takže největší problém je v tom. Tady chodí málo lidí, já bych to taky finančně neutáhl, přestože si ještě přivydělávám.“
Dva z pečujících udávají, že jsou pro ně v současné době služby finančně dostupné. Ostatní tři mají problémy s pokrytím nákladů za poskytnutí této služby. Řeší to tím, že senioři docházejí do zařízení třeba jen na jeden nebo dva dny v týdnu. Toto zjištění, mě dost překvapilo, neboť jsem předpokládala, že úhradu za poskytování služeb lze pokrýt převážně z příspěvku na péči, který pobírají v podstatě všichni uživatelé. A tak jsem tedy začala počítat a zjistila jsem, že zajištění základních činností v rámci poskytované služby na jeden měsíc s průměrným počtem pracovních dnů vychází v jednom ze zařízení na 10 080,- Kč. Další činnosti, jako jsou např. pomoc při svlékání a oblékání, pomoc při prostorové orientaci nebo podání připravených léků jsou pak hrazeny zvlášť. A to nehovoříme o tom, že někteří senioři potřebují ještě další služby, jako třeba pečovatelskou službu nebo službu osobní asistence. Navíc je zde položka za úhradu dopravy, kterou musí někteří senioři využívat k tomu, aby se do zařízení dostali. Přitom výše příspěvku na péči u seniorů trpících demencí 1. nebo 2. stupně, kterým je tato služba určena především, se pohybuje mezi 2000,- až 4000,- Kč. To je
70
zajímavé, protože už ve druhém stádiu tohoto onemocnění bývají senioři zmatení a dezorientovaní a je nutné zajištění nepřetržitého dohledu. Z výše uvedeného vyplývá, že služba pro mnoho z nich není finančně dostupná, tedy pokud větším podílem nepřispívá na její úhradu rodina nebo ji pečující nehradí z jiných finančních zdrojů. Asi i z tohoto důvodu se zařízení potýká s problémem nízkého počtu uživatelů. Přitom si myslím, že ceny služeb nejsou přemrštěné, vzhledem k tomu, že jde o neziskovou organizaci, která musí těžce shánět finanční zdroje na zabezpečení chodu celého zařízení. Problém je v tom, že uživatelé, přestože jejich zdravotní stav vyžaduje nepřetržitý dohled, tj. jsou v podstatě závislí na péči jiné osoby, nedosahují na vyšší částky příspěvku na péči. Ti, kterým je příspěvek na péči přiznán ve vyšší částce, už nejsou v důsledku svého zdravotního stavu vůbec schopni účastnit se programu v denním centru či stacionáři. Tak mnoho seniorů, kteří by mohli služby využívat, zůstává doma, někdy i zcela bez zajištění potřebné péče protože pobyt v zařízení zkrátka nejsou schopni uhradit.
7.5 Význam poskytovaných služeb z pohledu pečujících a pracovníků zařízení Jednou z nejdůležitějších výzkumných otázek, která má být zodpovězena, zjišťuje, jsou-li služby v zařízeních s denním pobytem považovány za významné v péči o seniory s demencí.
Důvody k využívání služeb CDS/DS Od pečujících příbuzných jsem se snažila dozvědět, jaké důvody je vedly k rozhodnutí začít využívat služeb výše zmiňovaných zařízení.
Pečující 3: „On, co měl ty kamarády, vždycky se scházeli jednou za měsíc, ale oni už ho nezvou, protože s ním už to nejde. On neví, kde je, proč tam je a kde je manželka. Čili on nemá nikoho a já nemám komu ho nechat. Toto je pro mě jediná šance a já jsem za to strašně ráda, já třeba teď dělám Univerzitu třetího věku, takže já si ho
71
dovedu sem, běžím si na přednášku. Tohle je pro nás jediná šance, protože já nechci, aby skončil někde v ústavu, ale od něho se opravdu nemůžete hnout. Já jsem třeba dělala jógu, protože mně bolely záda, ale musela jsem toho nechat, protože večer já ho nemám komu nechat.“
Pečující 1: „Pokud jsem s ní sama, tak jsem nebyla schopná ji dostatečně zaměstnat, docházely mi nápady, bylo to stereotypní a myslím, že ten kontakt s jinými stoprocentně potřebuje.“
Pečující 3: „Vlastně já jsem s manželem sama a teď už je to v takovém stádiu, že já ho nemůžu nechat doma samotného ani na nákup, když jdu, on už nemá trpělivost se mnou chodit po té prodejně, pořád pojď už. Já nemůžu nic, já se nemůžu pohnout. A druhá věc je, aby on nebyl pořád jenom se mnou, aby se dostal mezi jiné lidi a musel na ně reagovat. Protože mezi námi dvěma, to jsou dvě otázky, kde jsou rodiče a kde máme auto, proč nemáme auto a jaký máme program.“
Pečující 4: „Ta únava a to, že už to prostě nezvládám sama. Sice mám rodinu, ale všichni jsou zaměstnaní. Nemůžu po nich nic chtít.“
Mezi hlavní důvody, které vedly pečující k rozhodnutí začít využívat služeb denního centra nebo denního stacionáře jsou zajištění péče přes den, kdy si oni potřebují vyřídit nějaké záležitosti jako např. obstarat nákup, zajít na úřad atd. Dále uvádějí možnost kontaktu seniora s jinými lidmi, než s pečujícím, a také zajištění jejich aktivizace. Důležitými důvody, které také udávají, jsou možnost docházet do zaměstnání, nebo se dále vzdělávat.
Spokojenost se službami Z rozhovorů s pečujícími příbuznými bylo zřejmé, že jsou moc rádi za možnost využívat služeb v denním centru a denním stacionáři, přesto jsem se ještě dotazovala, zda jsou pro ně služby po všech stránkách vyhovující, nebo jestli by něco chtěli změnit.
72
Pečující 4: „Já jsem to tady s personálem konzultoval, ještě předtím než jsme nastoupili, co tady budou dělat. Myslím si, že ta náplň, i to, jak se jim tady věnují, je vyhovující. Vždycky přijde svým způsobem nadšená, že to dělali, to dělali. Nepoznal jsem nic jiného, tak nemůžu srovnávat, ale jako laik si myslím, že je to dobré.“
Pečující 3: „Já ty děvčata obdivuju, protože oni nemají jenom mojeho manžela. Nic bych neměnila, akorát, že by to mohlo být i s tou noční péčí.“
Všichni pečující uvedli, že jsou se službami v zařízeních spokojeni. Na otázku, jestli by něco změnili, odpověděl jeden z nich, že by mu vyhovovala delší provozní doba. Jeden pečující by přivítal, kdyby byla péče zajištěna i přes noc. Pobyt přes noc však neodpovídá možnostem tohoto typu zařízení, tam už by přicházela v úvahu jiná alternativa, tedy zařízení s celoročním pobytem. Ovšem domov určený speciálně pro seniory s demencí, pokud vím, se v Olomouci ani v její blízkosti nenachází. V klasických domovech pro seniory jsou oddělení uzpůsobena péči o lidi trpící demencí, ale problémem jsou zase dlouhé čekací lhůty na umístění.
Změny pro pečující v důsledku využívání služeb Zajímalo mne také, jestli se pro pečující něco změnilo tím, že začali využívat služeb denního centra či stacionáře, respektive když jejich příbuzní tráví určitý čas v těchto zařízeních.
Pečující 2: „Změnilo se to, že mám ten den, že nemusím, když třeba jedu nakoupit, myslet na to, co s ní je. Třeba přijdu domů a chvilku relaxuju, tak je to pro mě taková úleva z toho všeho.“
Pečující 3: „Já, když manžela odvezou sem, já si nejdřív sednu, uvařím si kávu a vypnu.“
Pečující 1: „Já to potřebuji kvůli zaměstnání, protože maminka už odmítá být sama. Já, když jsem v zaměstnání, tak ona musí být tady. Zase dát ji úplně někam pryč, to zatím nechci. Takže to, že existuje denní služba, je pro mě úžasná pomoc.“
73
Odpovědi pečujících v podstatě korespondují s důvody, pro které se rozhodli začít využívat služeb zařízení. Uvádějí, že mají čas na relaxaci, úklid, nákup v klidu, mohou si vyřídit potřebné záležitosti na úřadech, zajít si na zahradu. Mají možnost docházet do školy nebo do zaměstnání.
Náročnost péče o seniora s demencí O tom, že je péče o seniora s demencí náročná, není pochyb. Já jsem se při svém dotazování zaměřila především na její specifika z pohledu pečujících příbuzných i pracovníků.
Pečující 1: „Nemůže spát, bloudí po bytě, oblíká se, chce jít pryč, utíká mi. Takže to jsem třeba dvě noci nespala. A pak máte s ním ještě něco pracovat, do toho musíte nakoupit, uvařit a teď do toho člověk nevyspaný a v našem věku už je to hrozný, když se nevyspíte.“
Pečující 4: „Pro mě bylo asi nejnáročnější pochopit to její myšlení, že se s ní nemůžu bavit tak, jako dřív.“
Pečující 3: „Já ho musím celý den hlídat, horší jak malý děcko, třeba on chce čůrat a já ho musím hlídat, protože on se vyčůrá kamkoliv. Nebo ulomil měřáky na topení, prostě za ním musí člověk pořád stát. Teď už odmítá, když třeba po něm něco chcu. Ze začátku jsme to docela zvládali, ale teď už je to horší.“
Pečující příbuzní považují péči o své příbuzné za náročnou především z důvodu nutnosti dvaceti čtyř hodinového dohledu, který musí zajišťovat. Problém vidí dále v obtížné komunikaci se seniory s demencí, kdy se jim dostává minimální nebo téměř žádné zpětné vazby. Pečující se potýkají také s agresivitou, pasivitou a změnami nálad u seniorů. Někteří udávají, že pro ně bylo nejobtížnější přijmout změnu osobnosti příbuzného přicházející s postupujícím onemocněním.
Pracovník 5: „Náročná je v tom, ustát to psychicky, protože tím, že vy nemáte žádnou naději, že to bude lepší, že se ten člověk zlepší v paměťových schopnostech,
74
tak to je naprosto vysilující, když si vezmete, že vy mu třikrát po sobě něco vysvětlujete a on vám na to přikývne a za pět minut se ptá na to samé, tak toto je nejvíc vyčerpávající, protože vy vlastně nevidíte žádnou budoucnost.“
Pracovník 3: „Je hodně náročná, si myslím, jednak fyzicky i psychicky. Jednak v tom, že v noci se člověk nevyspí, nebo v tom, že mají různé záchvaty vzteku, zuřivosti, tyhlety stavy jsou hodně nepříjemné a vydržet to snášet je opravdu těžké. Kór, když už ten pečovatel je starší, má sám problémy se sebou – zdravotní.“
Pracovník 1: „Myslím si, že nejhorší je se vyrovnat s tou změnou a vůbec přijmout to, že když člověk agresivně vybuchne, tak to nemyslí, že nemá toho člověka rád, ale že už za tím jsou ty změny na mozku. Anebo když půjde a schová nějaké věci, tak to nedělá, protože chce tu manželku naštvat. Hrozně těžké, je vyrovnat se s tím faktem, že maminka to, co dělá, dělá díky nemoci a ne protože mi chce ublížit.“
Pracovník 4: „Demence je specifická v psychickém vlivu na pečující. To je obrovský dopad, který má tahle nemoc.“
Péče o seniory s demencí je podle pracovníků zařízení náročná, jak po psychické, tak po fyzické stránce a vyžaduje specifický přístup. Je nutné, aby pečující věděl, jakým způsobem se seniorem s demencí komunikovat, aby byl trpělivý a znal minulost seniora. Pečující musí respektovat projevy onemocnění, opakovat neustále stejné informace, někdy také zvládat stavy agrese a zmatenosti seniora. Skličující je fakt, že vlivem nemoci se mohou zhoršovat vztahy mezi seniorem a příbuznými a také to, že není naděje na zlepšení jeho zdravotního stavu.
Pomoc při péči Příbuzní nezbytně potřebují při péči o seniory s demencí pomoc jiných osob nebo institucí. Pokud se stane, že zůstane příbuzný na péči sám, hrozí mu brzké vyčerpání v důsledku nedostatku sil.
75
Pečující 3: „Využíváme pečovatelské služby, ale ti přijdou vždycky na hodinku a pomůžou mi ho okoupat a to je všechno. Hlavně mi pomáhají tady. Rodina ta nemůže, všichni mají svoje rodiny a starosti.“
Pečující 1: „Mně doma osobně nic, pro mě je největší pomoc tady to zařízení. To já jsem úplně šťastná a vděčná za to, že tady ti lidi můžou být.“
Pečující 2: „Jsem z více sourozenců, takže sourozenci se o maminku starají přes víkendy a já přes týden. Ale už to mi stačí, mít volný víkend je pro mě neskutečná pomoc. Dospat se, dodělat si do práce resty.“
Dva pečující uvádějí, že se na péči o seniory s demencí podílí také další členové rodiny. Pro zbylé tři je největší pomocí možnost využívání služeb centra denních služeb nebo stacionáře. Jeden z pečujících současně využívá pečovatelskou službu.
Pracovník 2: „Jedna z nejdůležitějších věcí, se kterou přicházejí je, že nastává krize v rodině, protože ten člověk s demencí nemůže být doma sám, rodina pracuje, jsou mimo domov a člověk s demencí zůstává sám doma a není schopen se o sebe postarat, mají strach, že by se někam vydal a už by se nevrátit. Takže potřeba převzetí péče přes den, když jsou v práci, aktivizace a udržování soběstačnosti a tím jim taky pomáháme, když se snažíme zachovat tu soběstačnost, tak to pak zvládají i doma. Důležité je taky, aby rodina měla tu jistotu, že je o ně postaráno. Dostupnost hygienické péče, když nejsou schopni ji doma zajistit. Prostor pro příbuzné – využít volný čas pro sebe, odpočinout si, navštívit někoho, něco si zařídit.“
Pracovník 5: „Takže ta naše služba není jenom o tom, že nabízíme nějakou péči těm klientům, ale i těm pečujícím, což je pak problém, když se bavíme o sociálních službách a registraci, tam je denní stacionář jasně určen pro klienty, ale už se nevidí to a my si nemůžeme vykazovat, že něco umožňujeme těm pečovatelům. Ten volný čas, který oni můžou využít k nějaké relaxaci, nebo sebevzdělávání nebo k tomu, že můžou být dál zařazeni v pracovním procesu.“
76
Podle pracovníků zařízení služby s denním pobytem pomáhají příbuzným významným dílem v péči o seniory s demencí. Největší význam spočívá v převzetí péče o seniora přes den, tj. v tzv. odlehčující péči. Pečující tak získává čas pro realizaci svých vlastních aktivit. Důležitá je také pomoc s hygienickou péčí a aktivizace seniora.
7.6 Význam aktivizace seniorů s demencí v zařízeních s denním pobytem V teoretické části se zmiňuji o pozitivním vlivu aktivizace v období senia, v praktické části předložím informace o významu aktivizace seniorů s demencí zjištěné při rozhovorech s pečujícími příbuznými a pracovníky zajišťujícími aktivizaci v zařízeních s denním pobytem. Příbuzných jsem se ptala na to, co podle nich přináší seniorům s demencí zapojení do aktivit v centru denních služeb či stacionáři.
Pečující 5: „Díky tomu, že chodí sem, je ten její stav takovej udržovanej v té činnosti, je to lepší. A hlavně tady dělá činnosti, ke kterým bych ji doma nepřiměl. Já bych řekl, že tím pobytem tady se jaksi ta aktivní část jejich života prodlužuje, když byla v tom Berouně, jenom v posteli v noční košili, doma to samé. Nebýt toho, tak je na tom mnohem hůře, protože jinak by pořád jen ležela, doma ji nepřimějete k ničemu.“
Pečující 1: „Já v tom vidím to, že když on tady je, tak ho to přinutí, aby se na něco jiného zaměřil než doma, je tady víc lidí, mluví se tady, je to pro něho přínosem, k těm lidem se musí nějak chovat a oni na něho reagují. A taky tady má tu muziku, protože já, když řeknu doma, vyndej housle a zahrej mi, tak on mi řekne, nemám tady publikum. A já jsem co? No ty jsi sama, nejsi publikum.“
Pečující 2: „Například po dlouhé době mi třeba včera řekla, nechci jít v kalhotách, chtěla bych jít v sukni, což před tím bylo úplně jedno. Takže určitě to, že se tady setkává s vrstevníky, pro ni hraje velkou roli.“
77
Pečující příbuzní vidí hlavní přínos aktivizace v zařízeních s denním pobytem v možnosti zapojení seniora s demencí do činností v kolektivu více lidí s podobnými problémy. V zařízení jsou senioři aktivnější než v domácím prostředí, zapojují se i do činností, které doma odmítají. Pokud docházejí do centra denních služeb či stacionáře, zdají se být pečujícím spokojenější, mají lepší náladu, jsou vnímavější.
Dále mě také zajímalo, jakou změnu přinesl seniorům s demencí pravidelný pobyt v zařízeních s denním pobytem.
Pečující 2: „Podle toho, co se tady dělá, tak jako by v tom doma chtěla pokračovat, tím, že to tady dělá s více lidmi, tak by pak chtěla doma pokračovat v té činnosti. Pokud se nestane, že je hodně unavená, tak je určitě aktivnější. Ne v plánování, ale je živější, zdá se mi, že lépe reaguje.“
Pečující 1: „Určitě mu to prospívá. Doma on by nejradši jenom spal v té posteli, mu se nechce, to ho musíte nutit, ale když je tady, tak ho vidíte, že se chová normálně, že tady nesedí a nespí v koutě a není otrávenej. Já si myslím, že je to strašně dobře pro něho. Vždycky když přijdu, tak je dobře naladěn.“
Pečující 4: „Je aktivnější, zdá se mi, že i její zdravotní stav se malinko zlepšil.“
Z rozhovorů s pečujícími jsem se dozvěděla, že největší změnou pro seniory s demencí je především to, že se musí ráno umýt, upravit, obléct a dojít do centra nebo stacionáře. Většina z nich, pokud zůstávají v domácím prostředí, má totiž problém vůbec vstát z postele a zapojit se do jakékoliv činnosti. Změnou je také už několikrát zmiňovaný kontakt s vrstevníky, protože doma pobývají sami nebo s někým z příbuzných. Někteří pečující uvádějí, že senioři lépe reagují, jsou aktivnější, jeden udává dokonce mírné zlepšení zdravotního stavu.“
Také pracovníci se vyjadřovali k problematice významu aktivizace seniorů s demencí v zařízeních s denním pobytem.
78
Pracovník 1: „Cílem aktivizace je, aby si zachovali soběstačnost, procvičovali paměť, aby měli smysl života, aby se cítili užiteční.“
Pracovník 2: „Doma jsou aktivnější. Když tady třeba někdo týden nechodí, že je nachlazený, tak i ti rodinní příslušníci říkají, že došlo ke zhoršení stavu, že doma nic nedělají, že si odvykli, že někam chodí, že to sklouzává do té apatie, takže určitě to má vliv i na ten režim.“
Pracovník 5: „V tom, aby něco dělali, pocit, že jsou k něčemu důležití. Důležité je zachovat schopnost starat se o sebe, být činný. V získávání informací, mít přehled co se děje ve světě, u nás, udržování znalostí, co už mají.“
V odpovědích pracovníků se částečně prolíná význam aktivizace s předchozí otázkou tj. významem poskytovaných služeb. Význam aktivizace v zařízeních s denním pobytem spatřují dotazovaní pracovníci v možnosti kontaktu s vrstevníky, senioři s demencí mají v rámci aktivizačních programů možnost popovídat si s lidmi s podobnými problémy. Dále podle nich aktivizace přispívá k zachování dosavadních vědomostí, schopností a soběstačnosti seniorů, může pomoci i k mírnému zpomalení postupu nemoci. S tím je pak spojena možnost co nejdéle setrvat v domácím prostředí. Současně může aktivizace pozitivně ovlivnit zachování denního režimu u seniorů s demencí.
Hlavními cíli aktivizace v zařízeních s denním pobytem jsou podle pracovníků: • Udržení stávajícího zdravotního stavu nebo zpomalení postupu onemocnění; • Zachování soběstačnosti, co nejdéle je to možné; • Udržení pocitu užitečnosti, smyslu života; • Zachování schopnosti, co nejdéle žít v domácím prostředí a zároveň mít možnost kontaktu s ostatními seniory.
79
8. DISKUZE Informace získané při výzkumném šetření budou nyní vyhodnoceny a
konfrontovány
s poznatky
v odborných
publikacích.
Provedu
srovnání
aktivizačních programů pro seniory s demencí v Centru denních služeb pro seniory a Denním stacionáři Pamatováček. Postupně se budu vyjadřovat k údajům zjištěných v rámci jednotlivých problémových okruhů. V obou zařízeních, jež jsem při své praxi navštívila, probíhají komplexní aktivizační programy a jsou využívány techniky vhodné pro práci se seniory s demencí. V denním stacionáři je aktivizace přizpůsobena specifickým potřebám seniorů s Alzheimerovou demencí, v centru denních služeb se účastní aktivizačních programů jak senioři trpící demencí, tak senioři bez kognitivního deficitu. Výhodou denního stacionáře je možnost individuální práce s uživateli a nízký počet seniorů ve skupině. Stěžejní a nejvíce využívanou aktivizační technikou v denním stacionáři je procvičování mozkových funkcí. Centrum denních služeb nabízí pestrou nabídku pravidelně se opakujících činností – standardní program, kluby a také další aktivity probíhající nepravidelně jako jsou různé přednášky, výlety a jiné kulturní akce. Pracovníci obou zařízení se v rámci aktivizačních programů snaží podporovat uživatele v soběstačnosti a udržovat jejich orientaci místem i časem co nejdéle je možné. Nyní budou prodiskutovány informace získané při rozhovorech s pracovníky a pečujícími příbuznými, které jsou mi podkladem pro zodpovězení zadaných výzkumných otázek. Jak jsem již uvedla, v rámci popsaných programů daných zařízení je využívána celá řada aktivizačních technik. Některé pracovnice vyzdvihují význam jednotlivých aktivit jako např. procvičování mozkových funkcí, nácvik sebeobsluhy. Většina z nich však zdůrazňuje, že kvalitní program musí být komplexní, tedy složen z více vhodných činností. Přikláním se k tomuto názoru, že dobře sestavený program má být ucelený, zajišťující jednotlivé činnosti, aktivizující jak kognitivní, tak motorickou oblast seniorů s demencí. Co se týká formy programů, většina aktivit probíhá v zařízeních s denním pobytem ve skupině. Pracovnice se shodují na tom, že nelze upřednostňovat skupinovou formu před individuální ani naopak. Při některých činnostech (např. trénink paměti) je lepší pracovat s uživateli samostatně, jindy je 80
vhodnější činnost ve skupině (např. muzikoterapie). Ve vybraných zařízeních probíhají skupinové aktivizační programy, ale především v denním stacionáři je využívána také forma individuální aktivizace. Myslím si, že možnost pracovat se seniory s demencí v těchto zařízeních také individuálně je velkou výhodou. Pracovnice tak mohou lépe poznat uživatele i jeho potřeby. Zdá se mi, že to ovlivňuje i kvalitu vzájemných vztahů a také senioři sami se jevili, jako komunikativnější a klidnější v kontaktu s pracovníky. S problémem motivace uživatelů se potýká asi většina pracovníků zajišťujících aktivizační programy pro seniory. Holmerová, Suchá (2007) uvádí, že starší lidé se většinou nedokáží nadchnout pro určitou věc, mohou mít obavy z neznámého prostředí nebo z toho, že se zesměšní. Podle odpovědí pracovnic se ve vybraných zařízeních daří uspokojivě motivovat uživatele k účasti na aktivitách. V Centru denních služeb se občas setkávají s tím, že někteří ze seniorů z různých důvodů odmítají určité činnosti. S tímto problémem jsem se setkala i při své stáži v tomto zařízení a pozorovala jsem, že každá pracovnice řeší tuto situaci jiným způsobem. Některé se snažily uživatele k činnostem různým způsobem motivovat, přemlouvat a mnohdy se jim odmítajícího seniora podařilo do programu zapojit. Zjistila jsem, že v denním stacionáři neměly pracovnice s motivací seniorů vůbec žádné problémy. Myslím si, že je to ovlivněno i tím, že pracují s menším počtem uživatelů, a tak mohou obsah i průběh aktivit lépe přizpůsobit jejich individuálním možnostem. Překážkami v aktivizaci seniorů s demencí mohou být podle pracovnic např. zhoršení zdravotního stavu, změny počasí, špatná nálada, únava nebo odmítání činností uživateli. Zgola (2003) uvádí ještě další důvody, které mohou vést k opakovanému odmítání činnosti. Jsou to porucha paměti, narušení schopnosti soustředit se, zhoršení smyslového vnímání, neschopnost plánování a řešení složitějších úkolů. Tyto projevy onemocnění mohou vést, především v pokročilé fázi onemocnění, k omezení možnosti aktivizace seniora trpícího demencí ve skupině. Potom je potřeba zajistit, a to nejen v rámci aktivizace, individuální péči. Individuální aktivizaci seniorů s demencí lze provádět za pomoci pečujících příbuzných nebo i profesionálních pečovatelů také v domácím prostředí. Všichni pečující, s nimiž byly provedeny rozhovory, se snaží zapojovat seniory s demencí do různých činností. V pokročilých stádiích demence se však omezují možnosti
81
aktivizace i v domácím prostředí. Pečující často udávají, že okruh činností, které jejich příbuzní zvládají vykonávat, se s postupem nemoci stále více zužuje. Překážkami aktivizace v domácím prostředí jsou podle pečujících především nechuť a pasivita seniorů. Podle mého názoru je obdivuhodné, pokud pečující při zajišťování tak náročného úkolu, jakým starost o seniora s demencí bezesporu je, mají ještě chuť a sílu k organizování aktivit pro svého příbuzného. Některé pracovnice zařízení mají zpětnou vazbu od pečujících v oblasti aktivizace seniorů v domácím prostředí. Z jejich výpovědí vyplývá, že problémem v domácím prostředí může být to, že pečující nevědí, jakým způsobem seniora k činnosti motivovat, nebo k tomu ani nemají dostatek času a sil. Myslím si, že i když pracovnice převážně nemají zkušenosti s aktivizací v domácím prostředí, mají pravdu v tom, že motivace v domácím prostředí je obtížnější než v zařízeních s denním pobytem. Ve skupině se totiž senioři motivují také vzájemně, což v domácím prostředí nelze. V Olomouci fungují dvě zřízení s denním pobytem pro seniory s demencí. Vzhledem k četnosti výskytu demencí v populaci jsem si myslela, že budou kapacity těchto služeb naplněny a noví žadatelé budou přijímáni na základě umístění v pořadníku, jak je tomu třeba u domovů pro seniory. Ovšem v době, kdy jsem v zařízeních pobývala, disponovala obě dostatečným počtem volných míst pro nově příchozí uživatele. Také dle slov pečujících, nebyl problém s okamžitým přijetím jejich příbuzných v době, kdy o místo požádali. Co se týče finanční dostupnosti, tak z výpovědí příbuzných pečujících vyplynulo, že pro mnoho z nich služba není finančně dostupná. K úhradě větší části nákladů, za péči v zařízeních s denním pobytem, by měl sloužit příspěvek na péči. Ovšem senioři s demencí 1. a 2. stupně, kterým je tato služba určena především, nedosahují na vyšší částky tohoto příspěvku, přestože jejich zdravotní stav vyžaduje nepřetržitou péči jiné fyzické osoby. Pokud nemají další finanční zdroje, pak nemohou službu využívat buďto vůbec, nebo jen omezeně. Na tento problém už bylo několikrát poukazováno, např. Hermanová (in Česká geriatrická revue 3/2009) předkládá výsledek dotazníkového šetření v domovech pro seniory, jehož účelem bylo zjistit, zda zařazení seniorů do skupin podle stupně závislosti odpovídá jejich zdravotnímu stavu. Závěrem výzkumu je doporučení směřující k přehodnocení metodiky práce posudkových lékařů při přiznávání příspěvků na péči seniorům s demencí. Já se s tímto problémem
82
setkávám při své práci také a myslím si, že by bylo potřeba změnit postup přiznávání příspěvků nejen pro seniory s demencí, ale celkově pro všechny lidi trpící těžkou duševní poruchou. Z výsledků šetření je zřejmé, že služby poskytované seniorům s demencí v zařízeních s denním pobytem považují za významné jak pečující příbuzní, tak pracovníci zařízení. Největší význam je spatřován v poskytování respitní péče pečujícím příbuzným a také v zajištění sociálních kontaktů pro seniory s demencí. Důležitým aspektem péče v takovýchto zařízeních je také zapojení seniorů do aktivizačních programů. Pracovnice denního stacionáře Pamatováček spatřuje největší význam služby v tom, že „umožníme tomu klientovi nejen setrvat v tom domácím prostředí, ale umožnit mu aktivní život v tom, že bude v kruhu lidí, kdy bude dělat činnosti, které mu prospívají.“ Tento názor se v podstatě shoduje s míněním odborníků zabývajících se problematikou péče o seniory s demencí. Zařízení typu denní stacionář či centrum denních služeb je podle nich velkou pomocí rodinným příslušníkům v době, kdy rodina nemůže péči zajistit. Samotných seniorům umožňuje pobyt v takovémto zařízení účast na aktivitách a tím zachování jeho soběstačnosti a sociálních dovedností. Za zásadní považují zachování kontinuity péče v domácím prostředí. (Jirák a kol., 2009) Z mého pohledu je význam těchto služeb nezpochybnitelný. Zásadním způsobem podporují jak seniory trpící demencí, tak jejich pečující příbuzné v boji proti této zákeřné nemoci. Myslím si, že je v zájmu celé naší společnosti, aby stát podpořil rozvoj zařízení tohoto typu a to ve větší míře, než to dělal doposud. Aktivizace je považována pečujícími příbuznými i pracovnicemi zařízení za významný prvek v péči o seniory s demencí. Pečující vidí hlavní přínos aktivizace v zařízeních s denním pobytem v možnosti zapojení seniora do činností v kolektivu s lidmi s podobnými problémy. Aktivizace vede podle nich upevnění denního režimu seniorů. Podle pracovníků aktivizace dále přispívá k zachování dosavadních vědomostí, schopností a především soběstačnosti. Odpovědi pracovníků a pečujících v podstatě korespondují s cíli aktivizace, tak jak je uvádí Holmerová, Suchá (2007) Ty navíc zmiňují pozitivní vliv aktivizace na nežádoucí poruchy chování a upozorňují na význam komunikace seniorů s demencí při aktivizačních programech
83
mezi sebou navzájem i s personálem zařízení. V praxi jsem v podstatě ověřila to, co je uvedeno v odborné literatuře, tedy, že aktivizace je nezbytnou součástí péče o seniory trpící demencí.
84
ZÁVĚR Ve své diplomové práci jsem se zabývala problematikou aktivizace seniorů s demencí v zařízeních s denním pobytem. Zajímalo mě především, jaké jsou možnosti aktivizace seniorů s demencí ve dvou konkrétních zařízeních v Olomouci. V teoretické části jsou vysvětleny základní pojmy související s tématem práce, charakterizovala jsem osobu seniorského věku, popsala syndrom demence, včetně specifik osob trpících demencí. Dále jsem se zabývala aktivizací se zaměřením na seniory a v poslední kapitole popisuji sociální služby, které využívají senioři s demencí. Praktická část práce je věnována samotnému výzkumnému šetření. V metodologické části definuji výzkumný cíl, objasňuji strategii zkoumání, metody sběru dat, výběr vzorku a popisuji průběh šetření. Důležitou kapitolou je charakteristika vybraných zařízení, kde jsou obě služby představeny a popsány realizované aktivizační programy. Data získaná z rozhovorů s pracovnicemi zařízení a pečujícími příbuznými, jsou zde interpretována s přidaným komentářem. Součástí této části je také diskuze. Cílem mé práce bylo zjistit, jaké jsou možnosti aktivizace seniorů s demencí ve vybraných zařízeních s denním pobytem a to v Centru denních služeb v Olomouci a v Denním stacionáři Pamatováček. Zjistila jsem, že v obou zařízeních jsou realizovány ucelené aktivizační programy a jsou využívány techniky vhodné pro práci se seniory s demencí. Denní stacionář Pamatováček je zaměřen na aktivizaci seniorů s Alzheimerovou demencí, Centrum denních služeb v Olomouci zajišťuje aktivizační programy současně pro seniory s demencí i pro seniory bez kognitivního deficitu. V obou zařízeních jsou aktivizační programy realizovány ve skupině, v denním stacionáři probíhá také individuální aktivizace uživatelů. Uživatele se uspokojivým způsobem daří motivovat k připravovaným činnostem, jako překážky v aktivizaci jsou uváděny především zhoršení zdravotního stavu, změny počasí, špatná nálada, únava uživatelů nebo to, že jim činnost není blízká. Podle výpovědí pečujících příbuzných je prováděna aktivizace seniorů s demencí i v domácím prostředí. Obě služby jsou dostupné z hlediska časového, tedy pokud žadatel splňuje daná kritéria, může být do zařízení ihned přijat. Většina z dotazovaných příbuzných udává, že tyto služby pro ně nejsou finančně dostupné. 85
Příčinou je zřejmě to, že většina seniorů s demencí pobírá příspěvek na péči v pásmu 1. a 2. stupně, přestože jsou závislí na celodenní péči jiné osoby. Tento problém, který byl při šetření zjištěn a na nějž bylo již dříve poukazováno, by měl být znovu projednán a mělo by dojít k přehodnocení posuzování zdravotního stavu duševně nemocných osob pro účely přiznávání příspěvku na péči. Pečující příbuzní i pracovnice zařízení považují služby centra denních služeb a denního stacionáře za významné v péči o seniory s demencí. Jejich hlavní význam je spatřován v poskytování respitní péče pečujícím a v zajištění sociálních kontaktů pro seniory s demencí. Aktivizace seniorů s demencí je považována za důležitý prvek v péči o seniory s demencí, neboť přispívá k zachování soběstačnosti seniorů, vede k udržení denního režimu a v těchto zařízeních probíhá v kolektivu, kde mohou senioři navazovat sociální kontakty jak s vrstevníky, tak i s pracovníky. Z informací, získaných prostřednictvím rozhovorů s pečujícími příbuznými a pracovnicemi zařízení mohu tedy vyvodit odpověď na hlavní výzkumnou otázku: Ovlivňuje aktivizace seniorů s demencí v zařízeních s denním pobytem jejich kvalitu života? Ano, ovlivňuje a to dost významným způsobem. Jak již bylo výše uvedeno, aktivizace podporuje zachování stávajících schopností a především soběstačnosti seniorů s demencí, což vede k možnosti jejich setrvání v domácím prostředí. Důležitým aspektem aktivizace v zařízeních s denním pobytem je kontakt s jinými lidmi a zachování denního režimu. Význam aktivizace v zařízeních s denním pobytem spočívá také v udržení pocitu užitečnosti u seniorů s demencí.
86
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A ZDROJŮ
BUIJSSEN, H. Demence – Průvodce pro rodinné příslušníky a pečovatele. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-081-X.
Česká alzheimerovská společnost. Alzheimerova nemoc a jiné příčiny demence. 2004.
Vyhledáno
dne
6.
10.
2010
z WWW:
.
Česká alzheimerovská společnost. Rizikové faktory demence. 2004. Vyhledáno dne 6. 10. 2010 z WWW:< http://www.alzheimer.cz/data/docs/Dopis_40.doc>.
DISSMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 2000. ISBN 80-246-0139-7.
HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. ISBN 807178-303-X.
HENDL, J. Kvalitativní výzkum: Základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál, 2008. 2 akt. vydání. ISBN 978-80-7367-485-4.
HERMANOVÁ, M. Výše příspěvku na péči u seniorů se syndromem demence. In Česká geriatrická revue. 2009, č. 3, s. 139 – 143. Dostupný z WWW: http://www.geriatrickarevue.cz/pdf/gr_09_03_07.pdf.
HOLMEROVÁ, I., JANEČKOVÁ, H., NIKLOVÁ, D. Na pomoc pečujícím rodinám: Pro ty co pečují o občany postižené demencí. Praha: ČAS, 2001. ISBN 8086541-03-7.
HOLMEROVÁ, I., JAROLÍMOVÁ, E., NOVÁKOVÁ, H. Alzheimerova choroba v rodině. Pfizer, 2008. 87
HOLMEROVÁ, I., JURAŠKOVÁ, B., ZIKMUNDOVÁ, K. a kol. Vybrané kapitoly z gerontologie. Praha: EV public relations, 2007. 3. vyd. ISBN 978-80-254-0179-8.
HOLMEROVÁ, I., JAROLÍMOVÁ, E., SUCHÁ, E. a kol. Péče o pacienty s kognitivní poruchou. Praha: EV public relations, 2007. ISBN 978-80-254-0177-4. ISBN 80-7169-828-8.
JANEČKOVÁ, H., VACKOVÁ, M. Reminiscence: využití vzpomínek při práci se seniory. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-581-3.
JEŘÁBEK, H. a kol. Rodinná péče o staré lidi. Praha: UK FSV CESES, 2005. ISSN 1801-1519.
JIRÁK, R., HOLMEROVÁ, I., BORZOVÁ, C. a kol. Demence a jiné poruchy paměti – Komunikace a každodenní péče. Praha: Brada Publishing, 2009. ISBN 97880-247-2454-6.
KOBĚRSKÁ, P a kol.: Společnou cestou: jak mohou pečovatelé komunikovat s lidmi trpícími demencí. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-851-1.
KOUKOLÍK, F., JIRÁK, R. Alzheimerova nemoc a další demence. Praha: Grada Publishing, 1998.
KOZÁKOVÁ, Z., MÜLLER, O. Aktivizační přístupy k osobám seniorského věku. Olomouc: UP v Olomouci, 2006. ISBN 80-244-1552-6.
KUČEROVÁ, H. Demence v kazuistikách. Praha: Grada Publishing, 2006. ISBN 80247-1491-4.
LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing, 2006. 2. aktualizované vydání. ISBN 80-247-1284-9.
88
MAHROVÁ, G., VENGLÁŘOVÁ, M. a kol. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. Praha: Grada Publisching, 2008. ISBN 978-80-247-2138-5.
MÜHLPACHR, P. Gerontopedagogika. Brno: Masarykova univerzita Brno, 2004. ISBN 80-210-3345-2.
MÜLLER, O. Pohled na speciálně pedagogickou péči o seniory s demencí. In e-Pedagogium. 2008, č. 2, s. 54 - 60. ISSN 1213-7499. Dostupný z WWW: http://www.upol.cz/fileadmin/user_upload/PdF/e-pedagogium/05-Epedagogium_2_2008_exportem.pdf.
PACOVSKÝ, V. O stárnutí a stáří. Praha: Avicenum, 1990. ISBN 80-281-8076-8.
PETRUSEK, M. Teorie a metoda v moderní sociologii. Praha: Karolinum, 1993. ISBN 80-7066-799-0.
PIDRMAN, V. Demence. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1490-5.
PICHAUD,C., THAREAUOVÁ, I. Soužití se staršími lidmi. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-184-3.
RHEINWALDOVÁ, E. Novodobá péče o seniory. Praha: Grada, 1999.
STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky zakotvené teorie. Boskovice: 1999. ISBN 80-85834-60-X.
ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. a kol. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-313-0.
VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese: variabilita a patologie lidské psychiky. Praha: Portál, 1999. 3. vyd. IBSN 80-7178-678-0.
89
Výroční zpráva o. s. Pamatováček ČASL Olomouc 2009
Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb., v platném znění
ZAVÁZALOVÁ, H. a kol. Vybrané kapitoly ze sociální gerontologie. Praha: Karolinum, 2001. ISBN 80-246-0326-8.
ZGOLA, J. Úspěšná péče o člověka s demencí. Praha: Grada Publishing, 2003. ISBN 80-247-0183-9.
ŽIŽLAVSKÝ, M. Metodologie pro sociální politiku a sociální práci. Brno: MU v Brně, 2003. ISBN 80-210-3110-7.
90
SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1: Test MMSE Příloha č. 2: Test hodin Příloha č. 3: Scénáře k rozhovorům Příloha č. 4: Ukázka rozhovoru s pracovnicí zajišťující aktivizaci Příloha č. 5: Ukázka rozhovoru s pečujícím příbuzným Příloha č. 6: Příklady k procvičování kognitivních funkcí
91
Příloha č. 1
Test MMSE Mini-Mental State Examination Test MMSE je standardem pro vyšetřování poruch paměti u demencí. K provedení testu je potřeba asi čtvrt hodiny času. Připravte si několik čistých papírů, psací potřeby a hodinky a samozřejmě chvíli času svého blízkého. Vyberte pokud možno klidné prostředí bez rušivých vlivů. Vyžadujte plnou spolupráci testované osoby. Pozorně si pročtěte zadání každého úkolu a připravte se na jednotlivé úkoly. Každou otázku položte nejvýše třikrát. Pokud testovaný neodpovídá, skórujte "0". Akceptujte jakoukoliv odpověď, nepouštějte se do diskusí. Za každou správnou odpověď připište 1 bod (zaškrtněte políčko u příslušné otázky nebo úkolu).
1. Orientace Položte nemocnému následující otázky: Které je roční období? Který máme nyní rok? Kolikátého je dnes? Který den v týdnu je dnes? Který je měsíc? Ve kterém jsme městě? Ve kterém jsme okrese? V jaké jsme zemi? Jak se jmenuje místo, kde teď jsme? V kolikátém jsme poschodí?
2. Opakování a paměť Upozorněte nemocného, že budete vyšetřovat paměť: "Nyní vyjmenuji tři věci. Až je všechny vyjmenuji, budu chtít, aby jste je zopakoval. Dobře si je zapamatujte. Za několik minut se Vás na tyto předměty znovu zeptám." Lopata Šátek Váza A nyní prosím slova zopakujte. Pokud není pacient schopen splnit úkol, opakujte výrazy, dokud si je nezapamatuje. Maximálně však pětkrát. Je to podmínka pro další úkoly.
3. Pozornost a počítání Nyní odečtěte od 100 vždy číslo 7. Až odečtete pětkrát za sebou, skončete. Jestliže testovaný udělá chybu a od chybné hodnoty dál odečítá správně, počítejte pouze tuto chybu. Alternativa: Pokud testovaný nechce počítat, vyzvěte jej: "Hláskujte pozpátku slovo POKRM."
92
4. Vybavování A teď prosím zopakujte slova, která jsem Vám před chvílí říkal.
5. Poznání předmětů Co je to? Ukažte na hodinky. Co je to? Ukažte na tužku.
6. Opakování Vyzvěte nemocného, aby po Vás opakoval následující větu: „První pražská paroplavba.“
7. Stupňovaný příkaz Položte před pacienta čistý papír. "Nyní vezměte do pravé ruky tento papír, přeložte jej napůl a dejte ho na podlahu." 1. stupeň: uchopení papíru do pravé ruky 2. stupeň: přeložení papíru na polovinu 3. stupeň: položení papíru na podlahu
8. Reakce na psaný pokyn Napište na papír čitelný pokyn "ZAVŘETE OČI". Ukažte pacientovi napsaný pokyn a vyzvěte jej: "Přečtěte, co je tady napsáno, a udělejte to."
9. Psaní Dejte pacientovi psací potřeby a papír a vyzvěte jej: "Napište libovolnou větu." Věta musí být smysluplná a napsaná spontánně. Může obsahovat chyby, ale musí mít podmět a přísudek.
10. Malování podle předlohy Dejte pacientovi opět papír a psací potřeby. Požádejte ho, aby podle předlohy nakreslil následující obrazec.
Pro započítání bodu musí být zachováno všech 10 úhlů a dva musí být v překřížení. Průnik obou pětiúhelníků musí tvořit čtyřúhelník. Roztřesení a rotace obrazce nevadí.
Zdroj: http://www.poruchypameti.cz/test-mmse.html
93
Příloha č. 2
Test hodin Test hodin představuje citlivou metodu pro odhalení již počátečních stádií Alzheimerovy choroby. Jeho podstatou je jednoduchý úkol. Nakreslit hodiny. Jak testovat? Dejte vyšetřovanému tužku a papír s předkresleným kruhem. Požádejte ho, aby doplnil všechna čísla tak, aby vznikl hodinový ciferník. Po nakreslení hodin ho poproste, aby doplnil ručičky ukazující čas jedenáct hodin deset minut (11:10). Který obrázek se nejvíce podobá výtvoru testovaného?
Obr. 1: Negativní výsledek testu hodin Riziko Alzheimerovy choroby pravděpodobně nehrozí. Doporučujeme Vám však projít také podrobnější MMSE test, případně si tento test znovu zopakovat za půl roku. Obr. 2-5: Tento výsledek naznačuje poruchu tzv. kognitivních funkcí. Ta může souviset s počínající Alzheimerovou chorobou. Pokud se Alzheimerova choroba začne léčit včas, může se její průběh zlepšit. Váš blízký tak bude moci prožít ještě mnoho šťastných chvil a Vy si do budoucna usnadníte péči o něho. Doporučujeme Vám proto absolvovat odborné vyšetření u specializovaného lékaře.
Zdroj: http://www.poruchypameti.cz/test-hodin.html
94
Příloha č. 3
Scénář rozhovoru s pečujícím příbuzným 1. Co Vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl/a začít využívat služby CDS/DS? 2. Bylo možné začít službu využívat okamžitě nebo jste museli nějakou dobu čekat? 3. Jsou pro Vás služby poskytované v CDS/DS finančně dostupné? 4. Jak jste spokojen/a se službami CDS/DS? Jsou podle Vás vyhovující nebo byste něco změnil/a? 5. Změnilo se pro Vás něco tím, že Váš příbuzný začal docházet do CDS/DS? 6. V čem konkrétně je podle Vás péče o člověka s demencí náročná? 7. Je něco, co Vám ulehčuje při péči o Vašeho příbuzného? 8. Co je to podle Vás aktivizace a k čemu slouží aktivizační programy? 9. Jaké máte zkušenosti s aktivizací v domácím prostředí? Daří se Vám doma Vašeho příbuzného nějakým způsobem aktivizovat? Snažíte se ho/ji zapojovat do běžných domácích činností? Jsou nějaké překážky, s nimiž jste se při aktivizaci v domácím prostředí potýkal/a? 10. Účastní se Váš příbuzný některých programů v CDS/DS? Kterých konkrétně? 11. Co podle Vás přináší lidem s demencí zapojení do aktivit CDS/DS? Myslíte si, že je to pro ně důležité? Proč? 12. Co se změnilo pro Vašeho příbuzného tím, že začal docházet do CDS/DS? 13. Jak dlouho pečujete o svého příbuzného? 14. Kolik má Váš příbuzný let? 15. Jak dlouho využíváte služeb CDS/DS
95
Scénář rozhovoru s pracovníkem 1. Co je to podle Vás aktivizace a k čemu slouží aktivizační programy? 2. Jaké aktivizační programy nabízí CDS/DS? Kdo a na základě čeho rozhoduje o tom, jakých činností se budou uživatelé účastnit? 3. Jaké aktivizační techniky a metody považujete v práci se seniory s demencí za stěžejní? 4. Myslíte si, že jsou pro seniory s demencí vhodnější individuální či skupinové aktivizační programy? Proč? 5. Daří se Vám do programů zapojit všechny uživatele? 6. Existují nějaké překážky, s nimiž se při aktivizaci seniorů s demencí setkáváte? 7. Jaký je podle Vás rozdíl mezi aktivizací seniorů v domácím prostředí a v zařízeních s denním pobytem? 8. V čem konkrétně je podle Vás péče o člověka s demencí náročná? 9. Jak mohou služby CDS/DS pomoci v péči o seniory s demencí jejich příbuzným? 10. V čem spatřujete největší význam aktivizace seniorů s demencí v CDS/DS? Co přináší aktivizace v CDS/DS seniorům s demencí? V čem je významná pro pečující příbuzné? Co je hlavním cílem aktivizace seniorů s demencí v DS? 11. Jak dlouho pracujete se seniory trpícími demencí?
96
Příloha č. 4
Ukázka rozhovoru s pracovnicí zajišťující aktivizaci T: „Co je to podle Vás aktivizace a k čemu slouží aktivizační programy“ P: „Co se týče naší práce se seniory, je to možnost, aby mohli něco dělat, aby byli zapojení do nějakých činností, je to dobrá nabídka pro lidi, kteří jsou osamoceni. Aktivizační programy-možnost vybrat si různé způsoby trávení volného času, různé aktivity. Je dobré vytvářet různé aktivizační programy, senioři mají různé minulosti, každý si ten život prožil jinak, má různé zájmy. Z mých zkušeností vím, že se jim líbí různé vědomostní aktivity, získávání nových vědomostí, aktuality, reminiscence – kdy si navzájem společně pomáhají vzpomínat, mají podobné vzpomínky, zážitky. T: „A to tady třeba děláte tu reminiscenci?“ P: „Reminiscenci děláme v tom smyslu, že ne odborně, tak, že zvolíme nějaké téma rozhovoru, které je všem blízké a záleží pak na nich, na co si vzpomenou. Ostatní třeba na to reagují podobnými vzpomínkami. Co se týká těch rukodělných prací, tam je hodně důležitá motivace, oni musí vědět, co se od nich čeká, mají obavy z nových věcí. Starší lidé sami nevyhledávají aktivizaci, nemají kontakty s jinými lidmi, ztratili je, jsou závislí na rodině a na to co je rodina jim schopna nabídnout. Ale vím, že většina z nich si ten čas nedokáže naplánovat, že už nejsou sami aktivní. No a nevím co dál, by Vás zajímalo?“ T: „Můžeme tedy přejít k další otázce, ono se to ještě v těch dalších otázkách objeví, i to o čem už jste teď třeba mluvila.“ Jaké aktivizační programy nabízí centrum denních služeb? To už zhruba vím, to mi říkala paní vedoucí a viděla jsem, co tady s nimi děláte. P: „Je to pak i napsané v těch informačních letáčcích.“ T: „Další otázka je: Kdo, a na základě čeho, rozhoduje o tom, jakých činností se budou uživatelé účastnit? Myslela jsem, jestli je to rozhodování celé na Vás, nebo jestli oni taky mají nějaký podíl na tom? “ P: „Je to tady zaběhlé tak, že instruktor si chystá přípravy a ty přizpůsobuje tomu dni. Může si něco naplánovat, ale nakonec je to úplně jinak. Např. na základě zdravotního stavu, když se cítí unavení, není zájem většiny. Ten program by měl být splnitelný. Ty činnosti jim nabízíme“.
97
T: „Je to třeba i tak, že víte, že něco dělají rádi, tak tu činnost třeba zařazujete častěji?“ P: „Určitě, je to o tom, že my jim ty činnosti nabízíme, ale pokud by projevili zájem o něco jiného, tak se dá domluvit, kdyby byla aktivita z jejich strany, což není až taková, spíš je to na nás. Aktivitě nebráníme, ale málo se to stává, spíše vůbec.“ T: „Jaké aktivizační techniky a metody považujete v práci se seniory s demencí za stěžejní?“ P: „Trénink paměti, soběstačnosti, která se u této choroby snižuje. Naše služba má aktivizovat, nemůžeme všechny věci dělat za ně, protože oni si pak doma ty věci potřebují udělat sami. Je to provázané i s rukodělnými činnostmi, kde se procvičuje jemná motorika, hrubá motorika. Program by měl být komplexní.“ T: „Myslíte si, že jsou pro seniory s demencí vhodnější individuální či skupinové aktivizační programy? Proč?“ P: „Neřekla bych, že jeden je vhodnější jak druhý, při každé té aktivitě je vhodnější něco jiného. Někdy je vhodnější skupina, jindy je to lepší individuálně - třeba trénink paměti, zase u vzpomínkové terapie je lepší skupina, dávají si podněty. Určitě bych neřekla skupinová nebo individuální.“ T: „Daří se Vám do programů zapojit všechny uživatele?“ P: „Měli jsme toto téma v některých školeních, říká se, že člověk by měl umět skupinu motivovat tak, aby se zapojila většina. Nemusí se to vždy podařit. Problém může být v tom, že někdo dokáže svým názorem ovlivnit druhé. My jim tu činnost nabídneme, vysvětlíme, co mají od toho očekávat, pokud se někdo zdráhá, nabídneme možnost přihlížet naší činnosti a povídat s námi. Pokud jsou unavení, nebo jim ta činnost není blízká, tak se je nesnažím nějak moc přemlouvat nebo nutit. Je potřeba dávat si pozor na zaměnění motivace za manipulaci.“ T: „Takže se motivace daří většinou nebo daří se někdy?“ P: „Co se týká denního pobytu, kde jsem já, většinou se daří zapojit většinu. Opakovaně zůstávají někteří lidé s tím, že jim ta činnost není blízká. Máme i paní, která se neúčastní vůbec ničeho, je ráda jen za to, že tu s námi je, ani moc nekomunikuje s ostatními. Pokud se někdo nechce zapojit, zůstává pod dozorem pečovatelky, nabízíme jinou alternativu-čtení, poslech hudby, TV.“
98
T: „ Existují nějaké překážky, s nimiž se při aktivizaci seniorů s demencí setkáváte? Ono to spolu souvisí i s tou motivací.“ P: „Ty překážky co jsou, tak třeba zdravotní stav, únava, při problémech se srdcem i změny počasí anebo že jim činnost není blízká. T: „Jaký je podle Vás rozdíl mezi aktivizací seniorů v domácím prostředí a v zařízeních s denním pobytem? P: „Vím, že většina lidí si v domácím prostředí sama nevyhledává aktivity, i z důvodů té demence.“ T: „Když komunikujete s rodinnými příbuznými, máte třeba od nich nějaké informace o tom, jestli probíhá ta aktivizace v domácím prostředí?“ P: „Rodina aktivizuje tím, že dělají různé cvičení paměti. To konkrétně probíhá u dvou našich uživatelek s tím, že se jim věnují dcery. A jinak mě k tomu nic moc nenapadá“ T: „Myslíte si, že je to těžší nebo naopak lehčí toho člověka namotivovat v domácím prostředí k nějaké činnosti?“ P: „Myslím si, že v kolektivu je to jednodušší, že se motivují mezi sebou navzájem, třeba jde i sousedka vedle mne, tak půjdu i já. V domácím prostředí je to náročnější i z toho důvodu, že každý má svoje povinnosti a starosti a že ani nemají tolik času, někoho to třeba ani nenapadne. T: „V čem konkrétně je podle Vás péče o člověka s demencí náročná? P: „Člověk musí vědět, jak přistupovat k těm lidem a co od nich může očekávat. Ten deficit paměti tam hraje velkou roli, např. s něčím pracujeme a oni si to na druhý den nemusí ani pamatovat. Pracovník musí opakovat pořád stejné věci, stejné informace, které už několikrát sdělil. Člověk vlastně začíná pořád od znova, záleží jak je demence pokročilá, v těch počátečních stádiích je ta komunikace jednodušší, při těch pokročilejších stádiích už je komunikace omezena, někdy už jsou úplně mimo realitu, tam už je to o porozumění, vcítění se do toho člověka, porozumět tomu jak se vyjadřuje, že to co říká, už nesouvisí s realitou, tam je důležité znát tu jeho minulost, člověk když ví, co dělal, si to pak může dát do souvislosti s tím, jak se chová. Určitě je důležitá trpělivost a znát toho člověka tak, abychom ho pochopili, pomoct mu zvládnout i to, že si to třeba uvědomuje, pomoct mu se zorientovat v tom co je za den, co ho zrovna čeká. Podpora, s tím, že umět si provázat minulost a současnost.“
99
T: „Jak mohou vaše služby pomoct v péči o seniory s demencí jejich příbuzným?“ P: „Jedna z nejdůležitějších věcí, se kterou přicházejí je, že nastává krize v rodině, protože ten člověk s demencí nemůže být doma sám, rodina pracuje, jsou mimo domov a člověk s demencí zůstává sám doma a není schopen se o sebe postarat, mají strach, že by se někam vydal a už by se nevrátil. Takže potřeba převzetí péče přes den, když jsou v práci, aktivizace a udržování soběstačnosti a tím jim taky pomáháme, když se snažíme zachovat tu soběstačnost, tak to pak zvládají i doma. Důležité je taky, aby rodina měla tu jistotu, že se jim nic nestane, že je o ně postaráno. Dostupnost hygienické péče, když nejsou schopni ji doma zajistit. Prostor pro příbuzné – využít volný čas pro sebe, odpočinout si, navštívit někoho, něco si zařídit.“ T: „V čem spatřujete největší význam aktivizace seniorů s demencí v Centru denních služeb?“ P: „V tom, aby něco dělali, pocit, že jsou k něčemu důležití. Důležité zachovat schopnost starat se o sebe, být činný. V získávání informací, mít přehled co se děje ve světě u nás, udržování znalostí co už mají.“ T: „Co přináší aktivizace v centru denních služeb seniorům s demencí? V čem je významná pro pečující příbuzné? P: „Když si třeba luští křížovky, tak potom chce třeba pokračovat doma. Potřebují společnost, paní se vrátila po delší době a bylo na ní vidět, jak se těšila, určitě ta samota neprospívá. To, že nejsou na všechno sami, že si můžou s někým popovídat, s podobně starými lidmi se stejnými problémy.“ T: „ Co je hlavním cílem aktivizace seniorů s demencí ve vašem zařízení?“ P: „Cílem aktivizace je, aby si zachovali soběstačnost, procvičovali paměť, aby měli smysl života, aby se cítili užiteční, u rukodělných činností, aby viděli, že to k něčemu dělají, že se jim to daří a byli opětovně motivováni něco dělat, že pak mají radost, že se jim ta práce povede a někteří jsou opravdu pyšní na to, co vytvořili.“ T: „ A poslední otázka je: Jak dlouho pracujete se seniory trpícími demencí?“ P: „Od té doby co jsem tady, to je rok a půl.“
100
Příloha č. 5
Ukázka rozhovoru s pečujícím příbuzným T: „Co Vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl začít využívat tyhle služby denního stacionáře?“ P: „Co mě k tomu vedlo? No tak, když jste doma s takovým člověkem, tak je to stereotyp a ona potřebuje trochu změnu. A ona sem ráda chodí, i se sem těší. Tady jsou ty babky sice o dvacet let starší, ale zdá se, že ta nemoc to srovná, ten věk. Ona rozpozná, že jsou na tom třeba hůř než ona, zas ještě tak úplně dementní není, to nevím, jak bych zvládal, kdyby mě nepoznávala, to bych asi řešil ústavní péčí.“ T: „Další otázka, chci se zeptat, jestli jste mohli začít docházet do denního stacionáře ihned, když jste potřebovali nebo jestli jste museli nějakou dobu čekat, než vás přijali?“ P: „Já bych možná ten stacionář ani nevyužil, ale byla doba, kdy já sám jsem dostal mozkovou mrtvičku a musel jsem být hospitalizovaný a ona byla pak v Moravském Berouně. Když jsem přišel z nemocnice, tak jsem tam za ní jezdil, ale oni tam s nima vůbec nic nedělají. Po měsíci jsem si ji vzal domů. Tady tohle mi sehnal syn, zrovna to otvírali, mohli jsme začít chodit okamžitě.“ T: „Jak jsou pro Vás tyhle služby denního stacionáře finančně dostupné?“ P: „Je to docela drahé. Já to nedělám, proto, že bych si od ní chtěl odpočinout, ten jeden den, to člověk akorát tak, že si udělá větší nákup nebo se podívá za rodinou. Finančně je to zajímavý, protože já nemůžu jeden důchod dát jen tady na to. Vím, že to je náročný, že ten pobyt tady něco stojí, což je logický.“ T: „ Pak tady mám otázku: Jak jste spokojen se službami, které poskytuje stacionář Pamatováček? Jestli jsou pro Vás vyhovující, nebo jestli byste něco změnil?“ P: „Já jsem to tady s personálem konzultoval, ještě před tím než jsme nastoupili, věděl jsem, do čeho jde, co tady budou dělat. Myslím si, že ta náplň i to jak se jim tady věnují, je vyhovující. Že to není jenom sezení, tady máš nůžky a dělej něco. Vždycky přijde svým způsobem nadšená, že to dělali, to dělali. Myslím si, že je to dobrý.“ T: „Takže myslíte, že ten program, tak jak je stavěný, je vyhovující?“
101
P: „Nepoznal jsem nic jiného, tak nemůžu srovnávat, ale jako laik si myslím, že je to dobré.“ T: „Změnilo se pro Vás něco tím, že manželka začala chodit sem do stacionáře?“ P: „Změnilo se to, že mám ten den, že nemusím, když třeba jedu nakoupit, myslet na to, co s ní je. Mám takový klid. Třeba přijdu domů a chvilku relaxuju, tak je to pro mě taková úleva z toho všeho.“ T: „V čem konkrétně je podle Vás péče o člověka s demencí náročná? Co je pro Vás nenáročnější?“ P: „Pro mě bylo asi nejnáročnější pochopit to její myšlení, že se s ní nemůžu bavit, tak jako dřív. Jinak se s ní zatím komunikuje docela dobře, pamatuje si, kdo vládl ve 14. století, ale když se jí zeptám, co měli na oběd, tak si nemůže vzpomenout. Pak si třeba s mou pomocí vzpomene. Pokud by se ten stav nezhoršil, tak bych to neviděl, tak špatně. Já se snažím ten život nějak žít, že k nám chodí návštěvy, ona se do té debaty zapojuje, není úplně pasivní, že by poslouchala a nevěděla o čem je řeč.“ T: „Je něco, co Vám ulehčuje v péči o manželku?“ P: „Jak myslíte, co mi ulehčuje?“ T: „Tím se myslí, buď někdo, třeba další příbuzní, nebo pečovatelka, nebo zařízení, jako je tohle.“ P: „Tohle zařízení to určitě. Mně z příbuzných nikdo nepomáhá. Měli jsme kamarády, kteří, když viděli, jak je na tom, tak to skončilo, což mě zamrzelo.“ T: „Co si myslíte, že je aktivizace a k čemu slouží aktivizační programy?“ P: „Podle toho slova, by to mělo být něco, co by jí přineslo něco, aby nebyla jen doma, jen se mnou, má něco navíc, aby si aktivizovala mozkové buňky. Má víc o čem přemýšlet. To, že ráno vstane.“ T: „Jaké vy máte zkušenosti s aktivizací v domácím prostředí? Jestli se snažíte třeba zapojovat manželku do nějakých domácích prací nebo dalších aktivit, čtení nebo luštění křížovek?“ P: „Čtení ani ne, i když čítávala. Nádobí umýváme spolu, já umývám, ona utírá. Když luštím křížovku, tak mi pomůže, ale sama už to nezvládá. Třeba zalívání květin, to bylo vždycky její, já jsem se jí do toho nemíchal, teď je to opačně, protože ona si nevzpomene, tak to zalívám já. Ona si někdy vzpomene a velice zalívá kvítka, tak jí pak říkám, ať to nechá. Je spousta věcí, které udělá, ale já to po ní musím udělat
102
znovu. Třeba umýt záchod, umyvadlo, má snahu to udělat. Sleduje v televizi seriály, konkrétně Ordinaci v růžové zahradě. Její slabá stránka je braní prášků, to já jí musím chystat, ona totiž neví co je za den, tak by si to vzala i víckrát.“ T: „Mám tady otázku, zda se manželka účastní některých programů v denním stacionáři? A to jsem viděla, že paní se účastnila všech připravených aktivit.“ P: „S tím si myslím, že nemá tady problém, že by nechtěla něco dělat. Co vím, tak dělá všechno.“ T: „Co si myslíte, že přináší lidem s demencí zapojení do aktivit v těchto zařízeních? Jestli je to pro ně důležité? A proč?“ P: „Já si myslím, že je to důležité. Jiné prostředí, jiné aktivity než doma, to je pro ně důležitý, to co doma nemají. Popovídat si s těma lidma, kteří jsou tady jako pacienti, protože oni se navzájem lépe pochopí, než my je.“ T: „Myslíte, že i to, že tady něco dělají, třeba skládají to puzzle nebo něco vyrábějí, že i to je důležité?“ P: „Určitě ano.“ T: „Co se pro manželku změnilo, když začala docházet sem do stacionáře?“ P: „Je aktivnější, ta nálada, ona ráno, když vstane, tak by spala. Když jdeme sem, tak vstáváme v sedm hodin. Určitě se zlepšil ten její stav, tím, že sem dochází, ale souvisí to i s počasím, ta zima je taková smutná. Teď budeme jezdit na chalupu, tam je pořád venku na vzduchu, může do lesa, na procházky.“ T: „Jak dlouho pečujete o manželku?“ P: „Rok a půl, asi.“ T: „Jak dlouho využíváte těch služeb denního stacionáře?“ P: „Od poloviny září, sedm měsíců zhruba. Zatím jsem spokojenej, příjemný personál, jsou aktivní s těma pacientama, že mají tu činnost pořád nějakou.“
103
Příloha č. 6
Příklady k procvičování kognitivních funkcí z pracovního sešitu Cvičte si svůj mozek 1
104
105
106
107
108
