Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta
Jiří Martinák Obecní policie a vazba na praktický výkon jejich pravomocí na úseku dopravy
Bakalářská práce
Olomouc 2010
Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma „Obecní policie a vazba na praktický výkon jejich pravomocí na úseku dopravy“ vypracoval samostatně a citoval jsem všechny pouţité zdroje. V Olomouci dne 29.března 2010 Jiří Martinák
2
Já, níţe podepsaný Jiří Martinák, R.Č. 710815/5318, bytem Olomouc, U Lávky 6, tímto dávám Univerzitě Palackého v Olomouci, Kříţkovského 8, souhlas k bezplatnému a trvalému uţití mé bakalářské práce jako autorského díla v rámci jakéhokoliv výkonu vědecké nebo pedagogické činnosti, nebo k plnění jiné činnosti zákonem dovolené. V Olomouci dne 29.března 2010 Jiří Martinák
3
Obsah: Úvod
str. 6
1. Obecní policie
str. 7
1.1 Obecná právní charakteristika
str. 7
1.2 Působnost obecní policie
str. 9
1.3 Strážník
str. 10
1.3.1 Povinnosti strážníka
str. 11
1.3.2 Oprávnění strážníka
str. 11
2. Úsek dopravy
str. 16
2.1 Úsek dopravy v zákonu o obecní policii 2.1.1 Oprávnění vyplývající ze zákona
2.2 Úsek dopravy v zákonu o silničním provozu
str. 16 str. 16 str. 18
2.2.1 Základní pojmy
str. 18
2.2.2 Oprávnění vyplývající ze zákona
str. 19
2.3 Úsek dopravy v přestupkovém zákonu
str. 23
2.3.1 Základní vymezení
str. 23
2.3.2 Blokové řízení
str. 23
2.3.3 Skutkové podstaty přestupků
str. 24
3. Měření rychlosti
str. 27
3.1 Právní úprava
str. 27
3.2 Oprávnění obecní policie měřit rychlost
str. 28
3.3 Delegace oprávnění na soukromé subjekty
str. 30
4. Návrh legislativních opatření
str. 36
4.1 Povinnosti obecní policie při měření rychlosti 4
str. 36
4.2 Institut osoby blízké
str. 38
4.3 Metody měření rychlosti
str. 41
Závěr
str. 43
Přílohy
str. 44
Seznam literatury
str. 48
Použité zkratky
str. 49
5
Úvod Cílem této práce bude provedení analýzy stávající legislativy a jejích dopadů na činnost obecní policie, konkrétně pak na praktický výkon pravomocí obecní policie na úseku dopravy. Pouţiji přitom popisnou metodu, protoţe ta je, dle mého názoru, nejvhodnější k nastínění celé problematiky, i kdyţ s sebou nese rizika bez doplnění metodou systémovou. V úvodní části se budu zabývat obecnou a právní charakteristikou institutu obecní policie, jakoţto orgánu obce a konkrétně vymezím rozsah působnosti obecní policie a právní postavení stráţníka obecní policie. Současně zde popíši jednotlivá práva a povinnosti stráţníků s odkazem na právní normy, ve kterých jsou zakotvena jednotlivá oprávnění stráţníků potřebná pro realizaci působnosti obecní policie. V další části se budu soustředit na výkon pravomoci a rozsah působnosti obecní policie na úseku dopravy s jiţ více detailnějším rozborem jednotlivých zákonných, popřípadě i podzákonných právních předpisů, které tuto oblast činnosti obecní policie upravují. Nejvíce pozornosti pak budu věnovat jednomu konkrétnímu oprávnění stráţníků obecní policie na úseku dopravy, a to oprávnění měřit rychlost. Uvedu nejen právní předpisy, které tomuto úseku činnosti obecní policie stanovují právní rámec, ale také judikaturu jednotlivých soudů, popřípadě závěry a rozhodnutí dalších subjektů, které se jiţ zabývaly řešením problémů vzniklých výkonem pravomocí stráţníků obecní policie při měření rychlosti. V závěrečné části pak v rámci úvah de lege ferenda budu navrhovat v obecné rovině moţné změny v přístupu k měření rychlosti obecní policií, které by mohly vést k odstranění některých omezení či nedostatků stávající právní úpravy, kdy v tento okamţik platná legislativa, dle mého názoru, ne zcela umoţňuje naplnění základní funkce této činnosti obecní policie, kterou by mělo být především zjištění spáchání přestupku, zajištění průkazných důkazních materiálů v souladu se správním řádem a následné uloţení sankce za spáchaný přestupek.
6
1. Obecní policie 1.1 Obecná právní charakteristika Obecní policie je orgán obce, který je zřizován, po případě rušen obecním zastupitelstvem a mezi jeho základní úkoly patří především zabezpečení místních záleţitostí veřejného pořádku a plnění některých dalších úkolů. Prameny práva, které se týkají tohoto orgánu obce, rozděluji na přímé a nepřímé. Jakoţto nejdůleţitější pramen práva je nutno samozřejmě uvést zákon č. 553/1991 Sb., o obecní polici, ve znění pozdějších předpisů, který ošetřuje základní okruhy náplně činnosti obecní policie, stanovuje podmínky, které musí splňovat občan České republiky vykonávající činnost stráţníka1, definuje jednotlivá oprávnění těchto stráţníků při výkonu jejich činnosti a v neposlední řadě se zabývá i správními delikty, kterých se můţe dopustit jak obec, jakoţto zřizovatel, tak i přímo stráţník. Dalším důleţitým právním předpisem je vyhláška Ministerstva vnitra ČR č. 418/2008 Sb., kterou se provádí zákon o obecní policii, ve znění pozdějších změn a vyhláška Ministerstva vnitra ČR č. 444/2008 Sb., o zdravotní způsobilosti uchazeče o zaměstnání stráţníka, čekatele a stráţníka obecní policie, ve znění pozdějších změn. Vlastní zřízení obecní policie je upraveno zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů a to konkrétně v § 84 odst. 2, písm. o), kdy tento právní předpis vyhrazuje pravomoc zřizovat a zrušovat obecní policii zastupitelstvu obce. V zákoně č. 553/1991 Sb., o obecní policii v § 1, odst. 1 je potom stanoveno, ţe zastupitelstvo obce zřizuje, popř. zrušuje obecní policii obecně závaznou vyhláškou. Obdobné ustanovení ve stavu ke zřízení obecní policie, v tomto případě městské policie hlavního města Prahy2, nalézáme v zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů. I zde je tato pravomoc vyhrazena zastupitelstvu hlavního města Prahy. Mezi další důleţité prameny práva ve vztahu k obecní či městské policii je nutno zařadit taktéţ zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů a s ním úzce související zákon č. 480/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti 1
Jedná se o jediný veřejný bezpečnostní sbor, kde je zaměstnanecký vztah příslušníka obecní policie
(stráţníka) zakládán běţnou pracovní smlouvou jako pracovní poměr k obci, nejedná se o poměr sluţební SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo – 2. vydání. Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2009, s. 278. 2
Dle zákona o obecní policii se obecní policie zřízená obcí, která je městem nebo statutárním městem, a v
hlavním městě Praze označuje jako městská policie.
7
s přijetím zákona o Policii České republiky. Činnosti obecní policie se dále přímo dotýkají zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráţi, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů, zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Jako poslední právní předpisy dotýkající se obecní policie bych uvedl zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících předpisů, ve znění pozdějších předpisů a samozřejmě zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Mezi nepřímé právní prameny, vztahující se k obecní policii, je moţno zařadit samozřejmě základy našeho právního řádu, a to ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky a usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. Vzhledem ke skutečnosti, ţe jak jiţ bylo uvedeno, stráţníci obecní policie jsou v zaměstnaneckém poměru, nikoliv sluţebním, proto jako další právní předpis týkající se jejich činnosti, je potřeba uvést zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a také zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Protoţe obecní policie je zřizována především k zabezpečování záleţitostí bezpečnosti a ochraně veřejného pořádku, je pochopitelné, ţe dalším důleţitým právním předpisem je zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu své činnosti se dále musí obecní policie řídit mimo jiné i zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých předpisů, ve znění pozdějších předpisů a za škody způsobené při své činnosti je odpovědna obecní policie také dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedeného výčtu je patrné, ţe ačkoliv se na první pohled zdá, ţe obecní policie je jasně definována v zákoně č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, je nutné konstatovat, ţe jednotlivé úseky činnosti obecní policie jsou buďto blíţe specifikovány v jiných právních předpisech nebo jednotlivé pravomoci z těchto dalších právních předpisů přímo vyplývají. Přesto budu vycházet při charakteristice institutu obecní policie právě z tohoto zákona, protoţe v něm lze nalézt veškerá podstatná ustanovení ve vztahu k obecní policii. Z ustanovení zákona o obecní policii, který má z hlediska teorie práva při aplikaci práva přednost před ostatními obecnými právními normami vyplývá, ţe zabezpečování 8
místních záleţitostí veřejného pořádku v rámci působnosti obce, jakoţto hlavního úkolu obecní policie, je delegována na zaměstnance obce zařazené do obecní policie, tj. na stráţníky obecní policie. Tito stráţníci při své činnosti mimo jiné odhalují přestupky a jiné správní delikty, jejichţ projednávání je v působnosti obce a tito stráţníci taktéţ ukládají a vybírají pokuty ve zkráceném správním řízení, tj. v blokovém řízení. Pro další detailnější rozbor činnosti obecní policie je nutné nejprve stanovit rozsah působnosti a pravomoci obecní policie a právní postavení stráţníka obecní policie.
1.2 Působnost obecní policie Místní působnost obecní policie je upravena § 1, odst. 1 zákona o obcích, § 1, odst. 2 zákona o obecní policii a v rámci projednávání přestupků § 55, odst. 1 zákona o přestupcích. Místní působnost obecní policie je tak vymezena katastrálním územím obce, která ji zřídila. Na území jiné obce můţe stráţník obecní policie vykonávat svou pravomoc pouze na základě veřejnoprávní smlouvy mezi zřizovatelskou obcí a obcí, která obecní policii nezřídila. Náleţitosti a podmínky této veřejnoprávní smlouvy stanovuje § 3a zákona o obecní policii a dále pak § 3b a 3c, které určují náleţitosti veřejnoprávní smlouvy uzavírané v případě vyhlášení stavu nebezpečí, nouzového stavu nebo stavu ohroţení státu. Obecně lze uvést, ţe tyto veřejnoprávní smlouvy mohou být uzavírány s obcemi v témţe vyšším územním samosprávném celku3. Rozsah působnosti obecní policie je potom stanoven v § 1, odst. 2 zákona o obecní policii, kde je uvedeno, ţe obecní policie zabezpečuje místní záleţitosti veřejného pořádku a plní další úkoly, pokud tak stanoví zákon o obecní policii nebo jiný zvláštní zákon. Konkrétní výčet těchto úkolů je potom stanoven v § 2, písm. a) aţ i) zákona o obecní policii. Je zde uvedeno, ţe obecní policie přispívá k ochraně a bezpečnosti osob a majetku, dohlíţí na dodrţování pravidel občanského souţití, dohlíţí na dodrţování obecně závazných vyhlášek a nařízení obce, podílí se v rozsahu stanoveném zákonem o obecní policii nebo zvláštním zákonem na dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, podílí 3
Blíţe k uzavírání veřejnoprávních smluv SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo – 2. vydání.
Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2009, s. 163 – 173. Zde na s. 168 nacházíme obligatorní náleţitosti veřejnoprávní smlouvy, mezi které patří: označení obcí, které jsou smluvními stranami, určení rozsahu úkolů, které bude obecní policie vykonávat na území obce nebo obcí, které obecní policii nezřídily a které jsou smluvními stranami této smlouvy, den, od kterého bude obecní policie tyto úkony vykonávat, a způsob úhrady vzniklých nákladů. K platnosti smlouva vyţaduje souhlas příslušného krajského úřadu.
9
se na dodrţování právních předpisů o ochraně veřejného pořádku a v rozsahu svých povinnosti a oprávnění stanovených zákonem o obecní policii nebo zvláštním zákonem činní opatření k jeho obnovení, podílí se na prevenci kriminality v obci, provádí dohled nad dodrţováním čistoty na veřejných prostranstvích v obci, odhaluje přestupky a jiné správní delikty, jejichţ projednávání je v působnosti obce a poskytuje za účelem zpracování statistických údajů Ministerstvu vnitra ČR na poţádání údaje o obecní policii. Z uvedeného výčtu je patrno, ţe činnost obecní policie je primárně zaměřena na záleţitosti týkající se přímo obce a to ať jiţ při výkonu samostatné či přenesené působnosti. Je zde ale patrný průnik některých činností s činnostmi zajišťovanými Policií České republiky, především pak na úseku dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, tedy na úseku, kterým se budeme dále podrobněji zabývat4.
1.3 Strážník Vlastní výkon činností obecní policie je vykonáván stráţníky. Jak stanoví zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, § 4, odst. 1, stráţníkem můţe být občan České republiky, který je bezúhonný, spolehlivý, starší 21 let, zdravotně způsobilý, dosáhl středního vzdělání s maturitní zkouškou a má osvědčení o splnění stanovených předpokladů. Zákon o obecní policii v § 4a vymezuje, kdo je to bezúhonný, přičemţ toto vymezení je negativní, tj. stanovuje, kdo pro účely tohoto zákona bezúhonným není. Obdobně je v § 4b vymezena i spolehlivost, opětovně s negativním vymezením. Zdravotní způsobilost dle § 4c posuzuje závodní lékař, vyhláškou Ministerstva vnitra České republiky, v dohodě s Ministerstvem zdravotnictví České republiky, se stanoví seznam tělesných a duševních vad, nemocí nebo stavů, které vylučují zdravotní způsobilost uchazeče, čekatele nebo stráţníka pro výkon zaměstnání u obecní policie. Odbornou způsobilost osvědčuje odborná komise Ministerstva vnitra ČR formou zkoušky, která se skládá z písemné a ústní části. Školení čekatelů a stráţníků provádí obec a to na vlastní náklady. Konkrétní podmínky jsou uvedeny
4
JURNÍKOVÁ, Jana, a kol. Správní právo – zvláštní část. 6. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita
2009, s. 101 – Policie České republiky plní úkoly ve věcech místních záleţitostí veřejného pořádku jen v rámci vymezeném zákonem č. 128/2000 Sb., ale obecní policie je k tomuto přímo zřízena a povolána. Je tedy zřejmé, ţe působnost obecní policie v ţádném případě nenahrazuje činnost Policie ČR a to proto, ţe na obce nebylo moţné přenést některé záruky, které je občanům schopen garantovat pouze stát. Policie České republiky je obecně povolána k plnění úkolů na úseku veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku. Obecní policie tyto úkoly plní podle zákona o obcích pouze na úseku místních záleţitostí veřejného pořádku.
10
jednak v § 4d zákona o obecní policii, dále pak ve vyhlášce Ministerstva vnitra ČR č. 418/2008 Sb., kterou se provádí zákon o obecní policii. Osvědčení, které získá stráţník na základě úspěšně sloţené zkoušky, vydává Ministerstvo vnitra ČR na dobu tří let. Zákon o obecní policii v § 5 stanoví podmínky, za jakých lze osvědčení odejmout. Patří sem především ztráta spolehlivosti, odborné způsobilosti, ztráta bezúhonnosti nebo zdravotní způsobilosti. V § 5 a v § 5a jsou pak uvedeny další okolnosti vedoucí k zániku platnosti osvědčení, případně k převedení stráţníka na jinou činnost v rámci obce v případě např. zahájení trestního stíhání stráţníka. 1.3.1 Povinnosti strážníka Zákon o obecní policii v § 6 stanoví povinnosti stráţníků. Stráţník má povinnost při plnění úkolů dbát cti a váţnosti osob, vůči kterým zakročuje, aby to nepřesáhlo míru, která byla nutná k zákroku a pokud to okolnosti dovolí, je stráţník povinen poučit osoby o jejich právech a je povinen poskytnout pomoc v rozsahu svých oprávnění a povinností kaţdému, kdo o ni poţádá. Důleţitým ustanovením je potom § 7 zákona o obecní policii, kdy je stanovena povinnost stráţníka v mezích tohoto nebo zvláštního zákona provést zákrok nebo úkon, nebo učinit jiné opatření, je-li páchán trestný čin nebo přestupek či jiný správní delikt anebo je-li důvodné podezření z jejich páchání. Z tohoto tedy vyplývá, ţe stráţník v rámci pracovní doby je povinen zasáhnout v případě zjištění překročení zákona či jiného právního předpisu a tato povinnost se vztahuje i na mimopracovní dobu, je-li páchán trestný čin nebo přestupek, kterým je bezprostředně ohroţen ţivot, zdraví nebo majetek. Při zákroku se stráţník prokazuje průkazem obecní policie, odznakem s identifikačním číslem a taktéţ i stejnokrojem, pokud toto okolnosti zákroku neumoţňují, prokazuje se ústním prohlášením „obecní policie“ nebo „městská policie“. Pokud to povaha zákroku dovoluje, pouţije stráţník před výzvou slov „jménem zákona“. Kaţdý je povinen uposlechnout výzvy zakročujícího stráţníka. Pro další rozbor konkrétních činností, pravomocí a působnosti stráţníků obecní policie je důleţité taktéţ ustanovení v § 10 zákona o obecní policii, kde je stanovena oznamovací povinnost stráţníka vůči příslušnému orgánu, vztahující se k podezření, ţe byl spáchán přestupek nebo jiný správní delikt. Oznámení musí být doloţeno důvody, důkazy, svědeckými výpověďmi apod., o něţ se podezření opírá. 1.3.2 Oprávnění strážníka Oprávnění, které má stráţník obecní policie, je z velké míry obdobné jako u příslušníků Policie České republiky. Je ovšem legislativou zúţeno s přihlédnutím na působnost a účel 11
existence obecní policie. Stráţník je oprávněn k bezprostřednímu zákroku, je povinen provést záznam o zákroku, v rámci zákroku je oprávněn pouţívat donucovací prostředky apod. Konkrétní oprávnění jsou stanovena v § 11 – 17c zákona o obecní policii. Pro bliţší pochopení nyní jednotlivá oprávnění uvedu, v některých případech i s částečným rozborem. V § 11 zákona o obecní policii je uvedeno oprávnění poţadovat vysvětlení. Jde o taxativní vymezení, ve kterých případech můţe stráţník vysvětlení vyţadovat. Především jde o situaci, kdy toto můţe přispět k odhalení přestupku nebo jiného správního deliktu. Pokud se jedná o vysvětlení přestupku a správního deliktu, má stráţník právo poţadovat, aby se osoba dostavila na určité místo, a tam byl sepsán zápis o podání vysvětlení. Má také právo poţadovat, aby osoba předloţila doklady, kterými můţe tato osoba doloţit své podezření ze spáchání správního deliktu. Osoba je povinna výzvě vyhovět, ale zákon o obecní policii v § 11, odst. 4 obsahuje ustanovení, popisující situaci, kdy můţe osoba vysvětlení odepřít, a v § 11, odst. 5 situaci, kdy nesmí být vysvětlení poţadováno. Jedná se především o případy, kdyby osoba podáním vysvětlení způsobila nebezpečí trestního stíhání nebo nebezpečí postihu za přestupek buďto sobě nebo osobě sobě blízké. Zákaz vyţadovat vysvětlení se vztahuje na osoby, které by tímto porušili jim státem uloţenou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti. Stráţník je povinen osobu poučit o moţnosti odepřít vysvětlení ve výše uvedených případech. § 11a zákona o obecní policii dává obecní policii právo vyţadovat poskytnutí údajů z informačních systémů Policie České republiky, obecních úřadů obcí s rozšířenou působností a obecních úřadů. Toto právo bylo obecní policii přiznáno aţ s novelou zákona o obecní policii. Záměrem legislativců bylo mimo jiné usnadnit a urychlit práci obecní policie v oblasti dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích. Stráţníci tak při výkonu svých povinností mohou z informačních systémů obecních úřadů obcí s rozšířenou působností vyţadovat poskytnutí údajů o totoţnosti provozovatele motorového vozidla, kterým byl spáchán přestupek a o řidiči, který je podezřelý ze spáchání přestupku na území obce. Stráţníci samozřejmě musí při práci s takto získanými údaji postupovat v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů. Další oprávnění je uvedeno v § 12 zákona o obecní policii, kdy se jedná o oprávnění poţadovat prokázání totoţnosti. Dle tohoto zákona se prokázáním totoţnosti rozumí zjištění jména, příjmení, data narození, rodného čísla a bydliště osoby. Zákon vymezuje, kdy je stráţník oprávněn toto poţadovat. Jedná se o případ, kdy vůči osobě provádí úkon k plnění 12
úkolu obecní policie, pokud se jedná o osobu podezřelou ze spáchání přestupku nebo jiného správního deliktu, v případech, pokud bude v budoucnu od této osoby poţadováno vysvětlení, pokud osoba odpovídá popisu osoby hledané policií nebo osoby pohřešované, u osoby, která oznamuje podezření ze spáchání přestupku, správního deliktu nebo trestného činu, na ţádost jiné osoby, pokud tato ţádající osoba má na zjištění totoţnosti právní zájem nebo jde-li o osobu, která ţádá o prokázání totoţnosti jiné osoby z důvodu svého právního zájmu. Osoba je povinna vyhovět, pokud nevyhoví, pak můţe být stráţníkem předvedena na policii. Stráţník disponuje v souladu s § 13 zákona o obecní policii oprávněním předvést osobu. Toto oprávnění lze vyuţít v případě, pokud osoba odmítla vyhovět výzvě stráţníka k prokázání totoţnosti, nebo nemůţe svou totoţnost prokázat, protoţe u sebe nemá příslušné doklady, nebo jde o osobu, u které se při zjišťování totoţnosti prokáţe, ţe je osobou hledanou nebo pohřešovanou. Dále lze předvést osobu, která narušuje pořádek, a nelze jí v tom narušování jinak zabránit, anebo na ţádost příslušného orgánů obce dle zvláštních předpisů. O kaţdém předvedení musí být sepsán úřední záznam. Stráţník má při výkonu svých činností dle § 14 zákona o obecní policii oprávnění odebrat zbraň. Stráţník, který předvádí osobu nebo činí jiný úkon je oprávněn se přesvědčit, zda u sebe daná osoba nemá zbraň a tuto odebrat. Vymezení zbraně plyne ze zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Obecně lze říct, ţe zbraň je vše, čím je moţno učinit útok proti tělu důraznější. O odebrání zbraně se sepíše záznam, vystaví se potvrzení o převzetí a odebraná střelná zbraň, která podléhá registraci, se předává útvaru Policie České republiky. Dalším důleţitým oprávněním je oprávnění zakázat vstup na určená místa. Toto oprávnění vyplývá z § 15 zákona o obecní policii. Stráţník můţe, vyţaduje-li to plnění úkolů obecní policie, přikázat kaţdému, aby se po určitou dobu na určitých místech nezdrţoval nebo tam nevstupoval, popřípadě aby po dobu nezbytně nutnou setrval na určeném místě. Při vymezení území mohou být pouţity technické prostředky, např. pásy s nápisem „zákaz vstupu“. § 16 zákona o obecní policii dává stráţníkům oprávnění otevřít byt nebo jiný uzavřený prostor, ale pouze v taxativně stanovených případech. Musí existovat důvodná obava, ţe v tomto uzavřeném prostoru je ohroţen ţivot nebo zdraví osob, nebo můţe vzniknout škoda vyššího rozsahu. V případě tohoto úkonu je stráţník povinen zajistit přítomnost nezúčastněné 13
osoby, nemusí tak však učinit hrozí-li nebezpečí z prodlení. Po provedení tohoto úkonu je stráţník povinen informovat uţivatele bytu a současně zabezpečit zajištění bytu, aby nemohlo dojít ke vzniku jiných škod. O opatření se sepisuje úřední záznam. Na základě § 17 zákona o obecní policii má stráţník oprávnění odejmout věc. Toto přichází v úvahu tehdy, kdy je předpoklad, ţe v rámci přestupkového řízení dojde k propadnutí věci nebo k jejímu zabrání. Nelze však odejmout věc, jejíţ hodnota je v nápadném nepoměru ve vztahu k přestupku. Pokud by v přestupkovém řízení nedošlo k propadnutí, pak se věc vrací. Protoţe obsahem této práce je rozbor výkonu pravomoci a působnosti obecní policie na úseku dopravy, důleţitým oprávněním obecní policie je oprávnění pouţít technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla. Toto oprávnění je uvedeno v § 17a zákona o obecní policii a v odst. 1 jsou uvedeny případy, kdy je moţno tento technický prostředek pouţít. Blíţe se tímto oprávněním budu zabývat v části této práce, která jiţ bude detailněji rozebírat pravomoc a působnost obecní policie na úseku dopravy. Dalšími oprávněními jsou potom oprávnění dle § 17b zákona o obecní policii zabezpečovat dopravu osob do zdravotnických zařízení nebo na záchytnou stanici, a to i mimo území obce a oprávnění dle § 17c tohoto zákona, ke vstupu do ţivnostenských provozoven. Zde je nutno uvést, ţe toto oprávnění lze vyuţít pouze v prodejní nebo provozní době a týká se pouze všech prostor určených pro zákazníky, coţ je odlišné od oprávnění příslušníků policie. Při výkonu svých pravomocí je stráţník oprávněn po kaţdém poţadovat osobní a věcnou pomoc, např. pouţití dopravního prostředku, a ten, kdo je poţádán, je povinen vyhovět. Současně je stráţník oprávněn, vyţaduje-li to situace a okolnosti zákroku, pouţívat donucovací prostředky. Jde o zákonem vymezené prostředky, které je stráţník při provádění zákroků oprávněn pouţít a jiné nesmí být pouţity. Výčet je taxativní a je uveden v § 18 zákona o obecní policii. Z tohoto výčtu je patrné, ţe rozsah prostředků je menší neţ u Policie České republiky, coţ je dáno i výrazně uţším rozsahem působnosti obecní policie. Při pouţití donucovacích prostředků není povinností postupovat od nejmírnějšího k nejpřísnějšímu, záleţí na uváţení stráţníka. Mezi donucovací prostředky tedy patří hmaty, chvaty, údery, kopy, slzotvorný, elektrický nebo jiný obdobně dočasně zneschopňující prostředek, obušek a jiný úderný prostředek, pouta, úder sluţební zbraní, hrozba namířenou sluţební zbraní, varovný výstřel ze sluţební zbraně, technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla. Je 14
povinností stráţníka, aby dodrţel zásadu přiměřenosti. Zákon o obecní policii dále upravuje pouţití pout, pouţití psa a pouţití sluţební zbraně při výkonu činnosti stráţníka5. Velmi důleţitým oprávněním ve vztahu k plnění úkolů na úseku dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích je oprávnění obecní policie, které jí plyne z § 24b zákona o obecní policii. Jde o oprávnění pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy z míst veřejně přístupných, popř. téţ zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu zákroku nebo úkonu. Jsou-li k pořizování záznamu zřízeny stálé automatické technické systémy, je zde stanovena povinnost obecní policie uveřejnit informaci o zřízení takových systémů vhodným způsobem. Pomineme-li provozování veřejných kamerových systémů, je nutné si uvědomit vztah tohoto oprávnění k měření rychlosti na území obce, kdy k tomuto měření vyuţívá obecní policie technické zařízení, které pořizuje obrazový záznam, bez kterého by nebylo moţno prokázat spáchání přestupku. Dalším právním předpisem, který stanovuje oprávnění obecní policie, je zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících předpisů, ve znění pozdějších předpisů. V § 24 tohoto zákona pak nacházíme ustanovení, které dává oprávnění obecní policii provádět kontrolu dodrţování povinností stanovených tímto zákonem. Další oprávnění vyplývající z tohoto zákona pak nacházíme v § 9, odst. 2, kdy provozovatel provozovny, ve které osoba nedodrţuje zákaz kouření v místech uvedených v § 8, odst. 1 a 2, a který tuto osobu vyzval, aby v tomto jednání nepokračovala nebo aby prostor opustila, je oprávněn poţádat obecní policii o zákrok směřující k dodrţení zákazu. Dále potom v § 16, odst. 4 a 5 nacházíme oprávnění obecní policie vyzvat osobu podle § 16, odst. 1 aţ 3 tohoto zákona ke splnění povinnosti podrobit se vyšetření podle § 16, odst. 2 a 3 a provést orientační vyšetření na přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky. Při popisném uvedení jednotlivých obecných oprávnění stráţníka jsem se snaţil o co nejpřehlednější a úplný výklad, při zachování systematiky dle příslušných zákonů, coţ by mělo usnadnit práci a zlepšit vlastní orientaci v textu např. při porovnávání s platnou legislativou. 5
Blíţe o pouţití donucovacích prostředků, psa a sluţební zbraně stráţníkem také JURNÍKOVÁ, Jana, a kol.
Správní právo – zvláštní část. 6. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita 2009, s. 105 - 107.
15
2. Úsek dopravy Na předchozích stránkách jsem uvedl charakteristiku institutu obecní policie a stanovil jsem oblast působnosti obecní policie a rozsah práv a povinností stráţníků. Dále se jiţ budu zabývat bliţším popisem pravomoci a působnosti obecní policie na úseku dopravy. Tato oblast činnosti je upravena třemi základními právními předpisy. Jsou jimi zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Nepřímo se výkonu činnosti obecní policie na úseku dopravy týká taktéţ zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Nebudu se jiţ zabývat obecnými ustanoveními těchto právních norem, uvedu pouze konkrétní části, týkající se právě výkonu dohledu na bezpečnost a plynulost dopravy.
2.1 Úsek dopravy v zákonu o obecní policii Protoţe se zabývám působností a pravomocí obecní policie na úseku dopravy, uvedu nejprve oprávnění či povinnosti vyplývající se zákona o obecní policii. Úkol plnit činnosti v této oblasti vyplývá především z § 2, písm. d) zákona o obecní policii, kde je stanoveno, ţe obecní policie se podílí v rozsahu stanoveném tímto nebo zvláštním zákonem na dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích. 2.1.1 Oprávnění vyplývající ze zákona Jako první uvádím oprávnění konkrétně se vztahující k provozu na pozemních komunikacích, které je upraveno § 17a zákona o obecní policii, ze kterého plyne právo stráţníka pouţít technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla. V § 17a, odst. 1 jsou taxativně stanoveny situace, kdy je stráţník oprávněn pouţít technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla. Jde o situace, kdy bylo vozidlo ponecháno na místě, kde je zakázáno zastavení nebo stání, pokud se jedná o vozidlo, které stojí na chodníku, pokud je s vozidlem proveden neoprávněný zábor veřejné prostranství, na místě, kde je vjezd zakázán místní úpravou provozu na pozemních komunikacích a řidič není na místě přítomen. Při pouţití technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla musí být zajištěna moţnost jeho odstranění bez zbytečného odkladu. K vlastnímu odstranění technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla se potom bez zbytečných průtahů přistoupí po projednání přestupku v blokovém řízení, po 16
zjištění totoţnosti osoby, která vozidlo na místě ponechala, po provedení úkonu nezbytných ke zjištění totoţnosti takové osoby, nebo po uhrazení nákladů provozovatelem. Tato povinnost je stanovena § 17a, odst. 3 zákona o obecní policii. Technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla nelze pouţít, jestliţe auto tvoří překáţku v provozu, jde o vozidlo, které je viditelně označeno jako vozidlo ozbrojených sil, ozbrojených bezpečnostních sborů, poţární ochrany, zdravotnických sluţeb, vozidlo invalidy nebo vozidlo osoby, která poţívá výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodních smluv. Přiloţení a odstranění technického prostředku se provádí na náklady osoby, která vozidlo na místě ponechala nebo na náklady provozovatele vozidla. Pokud není o odstranění technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla poţádáno do 30 dnů od jeho přiloţení, pak je vlastník komunikace ve spolupráci s obecní policií oprávněn vozidlo odstranit na náklady provozovatele. Pro správný výklad tohoto oprávnění je nutné vycházet i ze zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, kde v § 34 tohoto zákona je definováno veřejné prostranství. Jsou jím všechna náměstí, ulice, trţiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné kaţdému bez omezení, tedy slouţící obecnému uţívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Uţívání tohoto veřejného prostranství je z pravidla bezplatné a nevyţadující zvláštního povolení. Na základě § 23 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, však obec můţe vydat nařízení obce, kterým konkrétně vymezí oblasti, ve kterých lze komunikace nebo jejich úseky uţívat ke stání motorového vozidla na časově omezenou dobu za stanovenou cenu. Zákon o pozemních komunikacích stanovuje obci povinnost v případě vydání uvedeného nařízení označit tyto místní komunikace příslušnou dopravní značkou. Nastane-li situace, ţe řidič zaparkuje vozidlo v nařízením vymezené oblasti označené dopravní značkou a nesplní povinnost vyplývající z nařízení obce ve vztahu k úhradě stanovené sazby, je tento řidič podezřelý ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle § 22, odst. 1, písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů a stráţník, který při výkonu své činnosti toto podezření získá, můţe pouţít technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla v souladu s ustanovením § 17a zákona o obecní policii. Je však pouze na uváţení stráţníka, zda-li v konkrétní situaci je účelnější pouţití technického prostředku k zabránění vozidla, a tudíţ k zamezení odjezdu tohoto vozidla z místa pravděpodobného spáchaného přestupku, či je-li vhodnější vyuţít jiné varianty řešení této situace s ohledem například na dopravní situaci. Je nutné uvést, ţe tuto rozhodovací pravomoc nelze delegovat na jiný subjekt, jak tomu v minulosti v některých 17
obcích bylo. Zákon o obecní policii tuto pravomoc svěřuje pouze stráţníkovi obecní policie. Protoţe však úkony spojené s nasazením či odstranění technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla mohou být z časového, technického nebo ekonomického hlediska pro obec sloţité, je moţné tuto technickou činnost smluvně sjednat s jiným subjektem. Rozhodovat o pouţití však můţe vţdy pouze stráţník. Na úrovni zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, nacházíme ve vztahu k oblasti dopravy ještě jedno oprávnění obecní policie, a to konkrétně v § 24b tohoto zákona, kdy je obecní policii svěřeno oprávnění pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy z míst veřejně přístupných, popřípadě záznamy o průběhu zákroku nebo úkonu. O tomto oprávnění jsem jiţ ale hovořil v předcházejícím textu.
2.2 Úsek dopravy v zákonu o silničním provozu 2.2.1 Základní pojmy Poměrně široká škála oprávnění obecní policie na úseku dopravy vychází ze zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Neţ ale přistoupím k výčtu a rozboru těchto jednotlivých oprávnění, je účelné se seznámit s ustanoveními § 2 tohoto zákona, kde jsou vymezeny základní pojmy pro účely tohoto zákona. Za jeden z nejdůleţitějších pojmů pro další výklad je vymezení pojmu účastníka provozu, kdy v § 2, písm. a) tohoto zákona je uvedeno, ţe účastník provozu na pozemních komunikacích je kaţdý, kdo se přímým způsobem účastní provozu na pozemních komunikacích. Jako další důleţitý pojem je v § 2, písm. d) vymezen řidič, kterým je účastník provozu na pozemních komunikacích, který řídí motorové nebo nemotorové vozidlo nebo tramvaj, přičemţ řidičem dle tohoto zákona je i jezdec na zvířeti. V §4 zákona o provozu na pozemních komunikacích, jsou stanoveny povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích, kdy mezi základní povinnosti patří povinnost účastníka chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohroţoval ţivot, zdraví nebo majetek jiných osob, ani svůj vlastní a nepoškozovat ţivotní prostředí. Dále je zde stanovena povinnost řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích dle tohoto zákona a k zastavování vozidel dle tohoto zákona.
18
2.2.2 Oprávnění vyplývající ze zákona V § 5 zákona o silničním provozu jsou pak uvedeny povinnosti řidiče, kdy nejdůleţitější ve vztahu k obsahu této práce je písmeno f), kde je dána povinnost řidiče podrobit se na výzvu policisty nebo stráţníka obecní policie vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem, a písmeno g), kde je obdobná povinnost směřující ke zjištění, zda není řidič ovlivněn jinou návykovou látkou6. Obdobná povinnost je tímto zákonem, konkrétně v § 8a, stanovena taktéţ učiteli autoškoly, kde dle odst. 2, písm. a) a b) je učitel autoškoly povinen se na výzvu policisty nebo stráţníka obecní policie podrobit vyšetření podle zvláštního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou. Zvláštním právním předpisem je v tomto případě zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. V tomto zvláštním zákoně je uveden výčet způsobů provedení orientačního vyšetření na přítomnost alkoholu a jiných návykových látek. Je samozřejmě nutné, aby stráţník obecní policie při tomto orientačním vyšetření pouţíval pouze přístroje, které splňují podmínky zákona o metrologii. I proto byla problematika orientační zkoušky přítomnosti alkoholu nebo návykových látek v organismu rozdělena na dvě samostatné oblasti, a to zkoušku přítomnosti alkoholu, kterou je moţno provádět specifickými certifikovanými přístroji přímo stráţníky při kontrolách na pozemních komunikacích, a na zkoušku přítomnosti návykových látek v organismu, kterou je moţno provádět pouze odborným lékařským vyšetřením. Mezi další oprávnění vyplývající pro stráţníky obecní policie ze zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, patří taktéţ oprávnění kontrolovat doklady potvrzující určitá práva řidiče motorového vozidla. V § 6, odst. 6 tohoto zákona je stanovena povinnost řidiče, případně přepravované osoby, mít u sebe lékařské potvrzení dokládající zdravotní důvody, které dle § 6, odst. 2, písm. b) umoţňují této osobě nebýt za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Další oprávnění ve vztahu ke kontrole dokladů na úseku dopravy pak nacházíme v § 6, odst. 9, kde 6
LEITNER, Milan, LUKÁŠEK, Vladimír. Bezpečnost silničního provozu. Praha: EUROUNION Praha,
2006, s. 29 – osoba, v tomto případě řidič, která vykonává činnost, při níţ by mohla ohrozit ţivot nebo zdraví lidí nebo poškodit majetek, nesmí poţívat alkoholické nápoje nebo uţívat návykové látky při výkonu této činnosti nebo před jejím vykonáváním, jestliţe by ještě v průběhu této činnosti mohla být pod jejích vlivem.
19
je stanovena povinnost řidiči motorového vozidla předloţit na výzvu stráţníka obecní policie ve stejnokroji tomuto stráţníkovi ke kontrole doklady podle odst. 8, písm. a) a b). Těmito doklady jsou řidičský průkaz a osvědčení o registraci vozidla podle zvláštního právního předpisu. Stráţník obecní policie má na základě § 67 zákona o silničním provozu právo vyzvat osobu, která řídí vozidlo nebo osobu přepravovanou ve vozidle s označením O1, coţ je dle § 67, odst. 1 tohoto zákona, označení vozidla přepravujícího osobu těţce postiţenou nebo těţce pohybově postiţenou, k předloţení dokladů prokazujících, ţe jí byly přiznány mimořádné výhody podle zvláštního právního předpisu, které ji opravňují k uţívání vozidla s označením O1. Dalším typem oprávnění je oprávnění stráţníka obecní policie rozhodnout o odstranění vozidla. Oprávnění vyplývá z § 27 zákona o silničním provozu, odst. 6, a taktéţ z § 45, odst. 4, zákona o provozu na pozemních komunikacích. Na základě tohoto oprávnění můţe stráţník obecní policie rozhodnout o odstranění vozidla, které neoprávněně stojí na vyhrazeném parkovišti, případně o odstranění vozidla, které tvoří překáţku provozu na pozemní komunikaci. Obdobný typ oprávnění vyplývá také ze zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, kde v § 19, odst. 4 a odst. 5, nacházíme ustanovení týkající se situace, kdy je na pozemní komunikaci zjištěno vozidlo trvale technicky nezpůsobilé k provozu a není opatřeno registrační značkou, nebo které je zjevně trvale techniky nezpůsobilé k provozu. V těchto případech stráţník obecní policie zastupuje vlastníka komunikace a po marném uplynutí lhůty dvou měsíců ode dne zveřejnění výzvy k odstranění výše specifikovaného vozidla způsobem v místě obvyklým můţe nařídit odstranění a likvidaci tohoto vozidla. V případech, na něţ se vztahují § 27 a § 45 zákona o silničním provozu, je odstranění vozidla provedeno na náklad jeho provozovatele. V případě dle § 19 zákona o pozemních komunikacích, je toto odstranění provedeno na náklady vlastníka komunikace, a teprve následně můţe tento vlastník uplatnit nárok na náhradu nákladů vzniklých odstraněním a likvidací vozidla u vlastníka. Vlastní technické provedení odstranění vozidla není popsáno v ţádném právním předpisu a není tudíţ ani stanoveno, kdo má právo toto odtaţení provést. Je tedy pouze na rozhodnutí obce, zda výkonem této činnosti pověří obecní policii, jiné zaměstnance obce, právnickou osobu zaloţenou za tímto účelem obcí či uzavře obchodní smlouvu se soukromým subjektem. Samozřejmě právo rozhodnout o odstranění vozidla není moţno delegovat na jiný subjekt, rozhodnutí zůstává vţdy pouze na vlastníkovi komunikace či obecní policii.
20
Svou nezpochybnitelnou roli zastávají stráţníci obecní policie i při řízení provozu na pozemních komunikacích. Dle § 69 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se provoz na pozemních komunikacích řídí světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály nebo pokyny policisty nebo osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle § 75, odst. 5 tohoto zákona. V § 75, odst. 8 je však dáno oprávnění stráţníka obecní policie k usměrňování provozu na pozemních komunikacích pokyny a to v případě, ţe je to nezbytné pro obnovení bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, není-li řízení provozu zajištěno policií nebo v součinnosti s policií. V tomto případě pouţívá stráţník obecní policie pokyny stanovené pro řízení provozu policisty. Důleţitým oprávněním stráţníka obecní policie je oprávnění plynoucí z § 79, odst. 1, písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Dle tohoto ustanovení je stráţník obecní policie ve stejnokroji oprávněn zastavovat vozidla před přechodem pro chodce k zajištění bezpečného přechodu osob, jestliţe to situace na přechodu či stav přecházejících osob vyţaduje, případně jestliţe řidič vozidla nebo přepravovaná osoba je podezřelá ze spáchání přestupku týkajícího se bezpečnosti silničního provozu. U tohoto oprávnění je důleţité zmínit novelu tohoto zákona s účinností od 1. ledna 2009, ve které bylo nově upraveno technické provedení zastavení vozidla stráţníkem obecní policie, a to buď vztyčenou paţí, zastavovacím terčem nebo za sníţené viditelnosti červeným světlem a z jedoucího vozidla pak kýváním paţe nahoru a dolů nebo vysunutým zastavovacím terčem nebo i rozsvícením nápisu „STOP“ podle zvláštního právního předpisu ze směru jízdy zastavovaného vozidla, a to zepředu i zezadu. V předchozím znění tohoto zákona totiţ nebylo uvedeno pouţití nápisu „STOP“ a bylo tak problematické zastavit vozidlo, jehoţ řidič se dopustil přestupku a které jelo před vozidlem obecní policie. Dalším oprávněním stráţníka obecní policie v oblasti dopravy je oprávnění vyplývající z § 118a zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tímto oprávněním je oprávnění zabránit v jízdě. V § 118a, odst. 4, je stanovena povinnost stráţníka obecní policie v případech uvedených v odst. 1 a 2, § 118a přivolat Policii České republiky a řidič je povinen setrvat na místě do příchodu Policie České republiky. Mezi tyto případy patří situace, kdy je řidič podezřelý, ţe bezprostředně předtím zavinil dopravní nehodu, při které došlo k usmrcení nebo těţké újmě 21
na zdraví, ujel z místa dopravní nehody, na které měl bezprostředně před tím účast a kterou byl povinen oznámit Policii České republiky podle § 47, odst. 3, písm. b), řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, odmítl se na výzvu policisty podrobit dechové zkoušce ke zjištění, není–li ovlivněn alkoholem, odmítl se na výzvu policisty v případě, ţe dechová zkouška byla pozitivní, podrobit lékařskému vyšetření ke zjištění, neníli ovlivněn alkoholem, ačkoli toto vyšetření nebylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví, odmítl se na výzvu policisty podrobit lékařskému vyšetření ke zjištění, není-li ovlivněn jinou návykovou látkou, ačkoli toto vyšetření nebylo spojeno s vyšetřením pro jeho zdraví, řídil motorové vozidlo, aniţ by byl drţitelem řidičského oprávnění příslušné skupiny nebo podskupiny, řídil motorové vozidlo, přestoţe mu byl soudem uloţen trest nebo správním orgánem uloţena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel nebo je podezřelý ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích a je důvodné podezření, ţe se bude vyhýbat přestupkovému řízení a nesloţil kauci jako záruku, ţe se dostaví ke správnímu orgánu k projednání přestupku. Dalšími případy, kdy má stráţník obecní policie toto oprávnění, jsou situace, kdy je důvodné podezření, ţe vozidlo bylo odcizeno, vozidlo je technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích tak závaţným způsobem, ţe bezprostředně ohroţuje ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích, nebo vozidlo svými rozměry, rozměry jízdní soupravy nebo nákladu, nebo největší povolenou hmotností, nebo největší povolenou hmotností jízdní soupravy, nebo největší povolenou hmotností na nápravu vozidla, zjištěními při kontrolním váţení podle zvláštního předpisu, překračuje hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem. Z uvedeného tedy vyplývá, ţe stráţník obecní policie není oprávněn řešit uvedené situace, je pouze oprávněn zajistit, aby řidič dostál své povinnosti setrvat aţ do příchodu Policie České republiky, kterou stráţník přivolá pro vyřešení konkrétního ohroţení bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Posledním oprávněním, vyplývajícím ze zákona 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je oprávnění obecní policie měřit rychlost. V tento okamţik toto oprávnění nebudu více konkretizovat, protoţe se jim budu detailně zabývat v další části této práce.
22
2.3 Úsek dopravy v přestupkovém zákonu 2.3.1 Základní vymezení Velmi důleţitou skupinou oprávnění stráţníků obecní policie jsou oprávnění vyplývající ze zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. V tomto právním předpise je stanoven rozsah přestupků, které mohou stráţníci projednat v blokovém řízení. Dle ustanovení § 86, písm. d), zákona o přestupcích mohou stráţníci obecní policie projednávat v blokovém řízení přestupky, jejichţ projednávání je v působnosti obce a dále pak přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích spáchané nedovoleným stáním nebo zastavením vozidla na pozemní komunikaci, vjezdem do míst, kde je to místní nebo přechodnou úpravou provozu na pozemních komunikacích zakázáno, porušením pravidel o překročení nejvyšší dovolené rychlosti, porušením pravidel jízdy na zvířatech, vedení a hnaní zvířat na pozemní komunikaci, pohybem chodce na pozemní komunikaci odporujícím pravidlům provozu na pozemních komunikacích, nedovoleným způsobem pouţití lyţí, kolečkových bruslí a podobných prostředků na chodníku a nedovoleným vedením jízdního kola nebo jízdou na něm v rozporu s pravidly provozu na pozemních komunikacích a porušením pravidel provozu na pozemních komunikacích ostatními řidiči nemotorových vozidel. Dále pak jde o přestupky na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle § 30, odst. 1, písm. a), c), g) aţ i), k) aţ o) a také přestupky spočívající v neoprávněném stání vozidla na místní komunikaci nebo jejím úseku, které lze podle nařízení obce pouţít ke stání jen za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy a při splnění podmínek stanovených tímto nařízením. 2.3.2 Blokové řízení Z uvedeného tedy vyplývá, ţe stráţníci obecní policie mají povinnost odhalovat přestupky a jiné správní delikty, jejichţ projednání je v působnosti obce a pokud jsou splněny základní podmínky stanovené § 84, odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., zákon o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, pro projednání takto zjištěného přestupku v blokovém řízení, tj. přestupek musí být spolehlivě zjištěn, nestačí domluva a obviněný z přestupku je ochoten pokutu zaplatit7, pak jsou stráţníci obecní policie oprávněni a současně i povinni danou 7
Svým projevem podrobit se projednání věci v blokovém řízení, který musí obsahovat i souhlas s výší
uloţené pokuty, vyjadřuje pachatel současně to, ţe bere na vědomí, ţe se proti rozhodnutí nebude moci odvolat. Tento projev musí být učiněn zcela jasně tak, aby nevyvolával pochybnosti. Je fakticky v dispozici osoby, která se přestupku dopustila, zda pokutu zaplatí v blokovém řízení, nebo nebude povaţovat přestupek za spolehlivě zjištěný či se bude z nějakého jiného důvodu doţadovat, aby delikt byl projednán v řádném,
23
záleţitost s pachatelem přestupku projednat v tzv. zkráceném správním řízení. Jiná situace však nastává v případě, kdy je stráţníkem zjištěn přestupek, který není oprávněn tento stráţník projednat v blokovém řízení nebo pokud nejsou splněny všechny podmínky blokového řízení dle § 84, odst. 1. V tomto případě je stráţník, dle zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, povinen oznámit spáchání takovéhoto přestupku či jiného správního deliktu příslušnému orgánu. Je nutné si totiţ uvědomit, ţe zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, v § 3 ustanovuje tzv. zásadu materiální pravdy, která stanovuje oprávnění, současně i povinnost zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a zatím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí správnímu orgánu, nikoliv obecní policii, potaţmo stráţníkům. V případě, ţe stráţníci obecní policie v blokovém řízení projednají přestupek či jiný správní delikt, k němuţ nejsou oprávněni, pak dochází k překročení pravomoci úřední osoby, a tudíţ k porušení platných právních předpisů. 2.3.3 Skutkové podstaty přestupků V § 22, zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, jsou pak uvedeny jednotlivé skutkové podstaty přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Ne všechny tyto přestupky však mohou být projednány obecní policií, protoţe v § 86, odst. d) zákona o přestupcích jsou uvedeny pouze některé ze skutkových podstat přestupků uvedených v § 22. Stráţníci obecní policie jsou oprávněni projednat v blokovém řízení pouze následující přestupky: 1) § 22, odst. 1, písm. f) bod 1 – drţení v ruce nebo jiným způsobem telefonního přístroje nebo jiného hovorového nebo záznamového zařízení. Zde však vyplývá oprávnění pro obecní policii v souladu s § 86, odst. d) bod 2 pouze ve vztahu k řidičům nemotorových vozidel, kteří tímto jednáním porušují pravidla provozu na pozemních komunikacích. 2) § 22, odst. 1, písm. f) bod 3 - překročení nejvyšší dovolené rychlosti stanovené zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o 20 km/hod a více nebo mimo obec o 30 km/hod a více. Tento přestupek lze však vyřešit v blokovém řízení pouze v případě, kdy není stráţníkem zjištěno, ţe osoba tento přestupek nespáchala v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců dvakrát a vícekrát. Při zjištění této recidivy jiţ nelze nezkráceném řízení, kde bude provedeno dokazování. Toto právo nelze pachateli přestupku v ţádném případě odepřít, jestliţe se jej ovšem vzdal právě tím, ţe vyjádřil souhlas, ţe přestupek bude projednán v blokovém řízení, ztrácí tak i moţnost podat odvolání. MATES, Pavel a kol. Základy správního práva trestního – 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 98.
24
přestupek projednat v blokovém řízení a je nutné ho projednat v nezkráceném správním řízení. 3) § 22, odst. 1, písm. f) bod 4 - překročení nejvyšší dovolené rychlosti stanovené zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o méně neţ 20 km/hod nebo mimo obec o měně neţ 30 km/hod. 4) § 22, odst. 1, písm. f) bod 5 – nezastavení vozidla na signál, kterým je přikázáno zastavit vozidlo podle zvláštního právního předpisu nebo na pokyn „Stůj“ daný při řízení provozu na pozemních komunikacích osobou oprávněnou k řízení tohoto provozu podle zvláštního právního předpisu. 5) § 22, odst. 1, písm. f) bod 9 – přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla vjíţdí na ţelezniční přejezd v případech, kdy je to podle zvláštního právního předpisu zakázáno. 6) § 22, odst. 1, písm. f) bod 11 - neoprávněné zastavení nebo stání s vozidlem na parkovišti vyhrazeném pro vozidlo označené označením O1. Stráţník však není oprávněn projednat v blokovém řízení přestupek spáchaný neoprávněným pouţitím vozidla O1 při stání nebo při jízdě, protoţe mu toto oprávnění nedává § 86, odst. d), bod 2. 7) § 22, odst. 1, písm. l) – přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, neţ které je uvedeno pod písmeny a) aţ k), poruší zvláštní právní předpis. Toto „jiné jednání“ je však omezeno § 86, písm. d) bod 2 a bod 4 a současně se nesmí jednat o „jiné jednání“, které je postihováno speciálními skutkovými podstatami. Mezi „jiná jednání“ pak dle § 86, písm. d) bod 2 a bod 4 patří: a) nedovolené stání nebo zastavení vozidla na pozemní komunikaci, b) vjezd do míst, kde je to místní nebo přechodnou úpravou provozu na pozemních komunikacích zakázáno, c) porušení pravidel jízdy na zvířatech, d) vedení a hnaní zvířat na pozemní komunikaci, e) pohyb chodce na pozemní komunikaci odporující pravidlům provozu na pozemních komunikacích (zde je nutné si připomenout ustanovení § 2, písm. j) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, kde je vymezen pojem chodec, kterým je i osoba, která tlačí nebo táhne sáňky, dětský kočárek, vozík pro invalidy nebo ruční vozík o celkové šířce nepřevyšující 600 mm, pohybuje se na lyţích nebo kolečkových bruslích anebo pomocí ručního nebo motorového vozíku pro invalidy, vede jízdní kolo, motocykl o objemu válců do 50 cm3, psa a podobně), 25
f) nedovolený způsob pouţití lyţí, kolečkových bruslí a podobných prostředků na chodníku, g) nedovolené vedení jízdního kola nebo jízda na jízdním kole v rozporu s pravidly provozu na pozemních komunikacích, h) přestupky spočívající v neoprávněném stání vozidla na místní komunikaci nebo jejím úseku, které lze podle nařízení obce pouţít ke stání jen za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy a při splnění podmínek stanovených tímto nařízením. Jednotlivé pokuty, které můţe uloţit v blokovém řízení obecní policie a jejich výše jsou uvedeny v § 22, odst. 10, bod 1 aţ 3 zákona o přestupcích. Rozmezí těchto pokut je od Kč 1 000,-- do Kč 2 500,-- za přestupek. I v této části jsem se v rámci popisného uvedení jednotlivých oprávnění stráţníka obecní policie na úseku dopravy snaţil o co nejpřehlednější a úplný výklad, při zachování systematiky dle příslušných zákonů, opět s ohledem na usnadnění práce a zlepšení orientace v textu.
26
3. Měření rychlosti 3.1 Právní úprava V předchozí části jsem se zabýval jak obecnou charakteristikou obecní policie a její působností a pravomocí, tak i popisem jednotlivých povinností a oprávnění stráţníků obecní policie. Nyní se zaměřím na jedno konkrétní oprávnění, a to na oprávnění měřit rychlost. Problematika měření rychlosti vozidel a postup stráţníků při řešení přestupků týkajících se překročení povolené rychlosti je upravena následujícími právními předpisy: zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů. V zákoně č. 361/2000 Sb., je v § 18 stanovena povinnost řidiče ve vztahu k rychlosti jízdy, kdy kromě povinnosti přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, jsou v tomto paragrafu určeny maximální rychlostní limity. V § 18, odst. 3 je stanoveno, ţe řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3500 kg a autobusu smí jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/hod a na dálnici a silnici pro motorová vozidla rychlostí nejvýše 130 km/hod. Řidič jiného motorového vozidla pak smí jet rychlostí nejvýše 80 km/hod. V § 18, odst. 4 je pak stanovena rychlost v obci, a to maximálně 50 km/hod, a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla nejvýše 80 km/hod. Tyto rychlostní limity je však moţno v souladu s § 18, odst. 6 místní úpravou provozu podle § 61, odst. 2, tj. úpravou provedenou dopravními značkami, světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály nebo dopravními zařízeními, sníţit nebo naopak, v souladu s § 18, odst. 7, je moţno místní úpravou provozu rychlost v obci zvýšit, maximálně však o 30 km/hod. Na dodrţování těchto rychlostních limitů potom dohlíţí Policie České republiky a obecní policie za pouţití technických zařízení, umoţňujících měření rychlosti vozidel, tzv. radarů. Jen pro upřesnění je potřeba zmínit dva odlišné typy měřících zařízení, které jsou pouţívány. V prvním případě jde o tzv. preventivní radary, které změří rychlost projíţdějícího vozidla a zjištěnou hodnotu zobrazí řidiči tohoto vozidla na svém displeji. Přestoţe je preventivní role těchto zařízení nesporná, budu se spíše zabývat druhým typem měřících zařízení a to tzv. represivními radary, tj. radary, které zaznamenávají důkazní 27
materiál v takové podobě, která je následně akceptovatelná dle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, pro potřeby správního řízení8. Pravomoc k měření rychlosti vozidel je pro obecní policii stanovena zákonem č. 480/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 274/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Policii České republiky, zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů. V části druhé tohoto zákona, týkající se změny zákona o silničním provozu, dochází k úpravě původního znění a nově je do zákona o silničním provozu zařazen § 79a - měření rychlosti vozidel. V textu tohoto paragrafu je uvedeno, ţe za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává na místech určených policií, přičemţ postupuje v součinnosti s policií. V druhém odstavci § 79a je pak stanoveno, ţe obecní policie můţe měřit rychlost výhradně v úseku určeném policií, jehoţ počátek je ve směru silničního provozu označen přenosnou dopravní značkou s vyobrazením kamery snímající rychlost a nápisem „MĚŘENÍ RYCHLOSTI“. Konec tohoto úseku je pak označen přenosnou dopravní značkou s tímto vyobrazením šikmo přeškrtnutým a nápisem „KONEC MĚŘENÍ RYCHLOSTI“. Konkrétní vzhled těchto dopravních značek je pak stanoven vyhláškou č. 91/2009 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva dopravy a spojů ČR č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Dopravní značky nesou označení IP 31a a IP 31b. Proto, aby důkazy získané měřením rychlosti bylo moţno pouţít ve správním řízení, je nutno dodrţet všechny poţadavky stanovené uvedeným zákonem a vyhláškou, protoţe v opačném případě by jakýkoliv důkaz takto získaný byl nepřípustný. Důleţitou podmínkou tak není jenom vzhled dopravního značení měření rychlosti či to, aby měření bylo prováděno na místech určených policií a subjektem, který má zákonné oprávnění takovéto měření provádět, ale i například poţadavek na označení místa měření dopravní značkou přenosnou, nikoliv trvale umístěnou na pozemní komunikaci.
3.2 Oprávnění obecní policie měřit rychlost Takto konkrétně je však oprávnění k měření rychlosti obecní policií formulováno právě aţ v zákonu č. 480/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 274/2008 Sb., kterým se mění některé 8
Viz. příloha č. 1, č. 2 a č. 3
28
zákony v souvislosti s přijetím zákona o Policii České republiky, zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. V dřívějším znění zákona o silničním provozu tato pravomoc nebyla konkrétně uvedena, do textu tohoto zákona se dostala aţ novelou v roce 2005, a to konkrétně zákonem č. 411/2005 Sb., s účinností od 1. července 2006. Nově tak bylo obecním policiím v ustanovení § 79, odst. 8 zákona o silničním provozu svěřeno oprávnění k měření rychlosti vozidel, přičemţ obecní policie musela postupovat v součinnosti s Policií České republiky. Před přijetím této novely však jiţ docházelo k měření rychlosti obecní policí a byl v rámci soudního řízení řešen spor o to, zda-li oprávnění k této činnosti vůbec obecní policie měla. Díky tomuto soudnímu sporu tak existuje judikatura, potvrzující oprávnění k měření rychlosti vozidel obecní policií. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 26. června 2007, čj. 52 CA 4/2007-329, ve věci Radovana P. proti Krajskému úřadu Pardubického kraje o uloţení pokuty ve svém odůvodnění potvrdil, ţe obecní policie byla jiţ před 1. červencem 2006 oprávněna na území své působnosti měřit rychlost vozidel pomocí silničních měřidel rychlosti (radarů), a to podle § 1, odst. 2 ve spojení s § 2, písm. c) a d), § 10, odst. 2 a 3 a § 24b, odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů. Radovan P., jakoţto ţalobce, se domáhal v rámci tohoto soudního sporu přezkoumání rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje, jakoţto ţalovaného, ve věci uloţení pokuty za překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci a zrušení pro nezákonnost. V ţalobě namítal zejména to, ţe městská policie v době, kdy uskutečnila v obci Česká Třebová měření rychlosti, kterým bylo zjištěno překročení nejvyšší dovolené rychlosti ţalobcem o 18 km/hod, nebyla oprávněna měřit rychlost, protoţe jí tato činnost nebyla zákonem svěřena. Poukazoval na to, ţe zákon o obecní policii stanovil taxativním výčtem, ke kterým činnostem je městská policie oprávněna, a ţe měření rychlosti radarem mezi tyto činnosti nepatřilo. Dle názoru ţalobce tak ţalovaný aplikoval nepřípustný rozšiřující výklad zákona, kdyţ oprávnění k měření rychlosti dovodil z ustanovení o povinnosti přispívat k bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Krajský soud v Hradci Králové tuto ţalobu zamítl. V textu odůvodnění pak uvedl, ţe je sice pravdou, ţe výslovného oprávnění k měření rychlosti vozidel se obecní policii dostalo aţ s novelou zákona o silničním provozu, účinnou od 1. července 2006, nicméně poukázal na skutečnost, ţe do tohoto data nebylo výslovně upraveno ani měření rychlosti státní policií, přesto její oprávnění k tomuto 9
HRDLIČKA, Petr, KNĚŢÍNEK, Jan, MLSNA, Petr. Přehled judikatury ve věcech silničního provozu,
silniční dopravy a pozemních komunikací. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 133.
29
měření nikdo nezpochybňoval a bez jakýchkoliv problémů bylo vţdy dovozováno z práv a povinností státní policie stanovených zákonem. Dle názoru Krajského soudu v Hradci Králové lze stejně postupovat i v případě policie obecní. Současně poukázal na ustanovení § 1, odst. 2 a odst. 5, dále pak § 2, písm. c) a d), § 10, odst. 2 a odst. 3 a také na § 24b, odst. 1 zákona o obecní policii. Dle názoru soudu je jedním z úkolů obecní policie odhalovat přestupky, oznamovat je následně orgánům příslušným k jejich projednání a svá oznámení dokládat důvody a důkazy, o něţ se opírají. Aby obecní policie mohla řádně plnit svoji zákonný úkol, musí být nadána mimo jiné i oprávněním pouţít technické prostředky, které jí pomohou určité situace zdokumentovat tak, aby o nich později nemohlo být pochyb. Mezi tyto prostředky tak musí patřit i silniční měřidlo rychlosti (radar), který je schopen pořídit záznam přestupku spočívajícího v překročení maximální povolené rychlosti, kdy tento záznam je mnohdy jediným důkazním prostředkem prokazujícím protizákonné jednání. Oprávnění pořizovat takovéto záznamy, tj. záznamy zvukové, obrazové nebo jiné, z míst veřejně přístupných, je dáno obecní policií právě § 24b, odst. 1 zákona o obecní policii. Je jistě dobře, ţe zákonodárci přes existenci tohoto rozsudku, zařadili do textu silničního zákona konkrétní ustanovení, týkající se oprávnění obecní policie měřit rychlost vozidel a předešli tak budoucím soudním sporům obdobného charakteru.
3.3 Delegace oprávnění na soukromé subjekty Nadále jiţ budu vycházet z platné legislativy, která oprávnění k měření rychlosti obecní policií zcela jasně formuluje. Budeu se zabývat dalšími aspekty této činnosti obecní policie. Jak jiţ bylo uvedeno, k zajištění průkazných důkazních prostředků o porušení zákona o silničním provozu překročením povolené rychlosti vyuţívá obecní policie měřících zařízení, tzv. radarů. Právě provozování těchto zařízení s sebou přineslo několik problémů, především ve vztahu k otázce vlastnictví těchto měřících zařízení a následně k moţnosti či nemoţnosti delegovat měření rychlosti na soukromé osoby. Ze zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů a především pak podle § 79a, který byl do tohoto zákonu začleněn zákonem č. 480/2008 Sb., je pravomoc k měření rychlosti vozidel zákonem propůjčena pouze policii, případně obecní policii. Tento výklad však byl potvrzen aţ rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. dubna 2008, čj. 1 As 12/2008-6710. 10
HRDLIČKA, Petr, KNĚŢÍNEK, Jan, MLSNA, Petr. Přehled judikatury ve věcech silničního provozu,
silniční dopravy a pozemních komunikací. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 135.
30
K vlastnímu obsahu tohoto rozsudku se podrobněji dostanu později. Tento rozsudek však byl důleţitým zlomem v přístupu k měření rychlosti, které bylo prováděno různými obcemi a městy v České republice. Řada obcí, převáţně z ekonomických důvodů, totiţ vyuţila nabídky soukromých subjektů a měření rychlosti prováděla právě jejich prostřednictvím a nikoliv prostřednictvím obecní policie. Dle jejich názoru bylo toto měření prováděno v souladu se zákonem, protoţe vycházeli z výkladu § 51, odst. 1, zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, kde je uvedeno, ţe k provedení důkazů lze uţít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Z tohoto, dle jejich názoru, tak vyplývá obecná přípustnost dokladu o měření rychlosti vozidla vypracovaného autorizovanou soukromou osobou, coby důkazního prostředku ve správním řízení. Jako podmínku splnění zákonných poţadavků pak obce viděly získání autorizace soukromého subjektu provádějícího měření rychlosti k výkonu úředního měření v oboru měření rychlosti silničních vozidel dle zákona o metrologii. V praxi tak docházelo běţně k situacím, ţe soukromý subjekt za úplatu, která byla často odvozována od výše vybrané pokuty, prováděl vlastní měření rychlosti a na základě smlouvy uzavřené s obcí předával zjištěné informace a výsledky měření správnímu orgánu, jakoţto důkazní prostředky nutné pro vlastní správní řízení. Na tuto praxi však bylo poukázáno ze strany řidičů, kteří byli tímto soukromým subjektem změřeni a vůči nimţ pak bylo na základě tohoto měření zahájeno správní řízení. Přes jednotlivé správní orgány a následně i soudní instance se námitky těchto řidičů dostali aţ na projednávání k Nejvyššímu správnímu soudu, který v postupu obcí a ve vlastní delegaci úředního výkonu měření rychlosti vozidel na soukromý subjekt spatřil několik pochybení. Tato pochybení nejlépe popisuje jiţ zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu, čj. 1 As 12/2008-67 ve věci kasační stíţnosti, ve které se ţalovaný, Krajský úřad Královéhradeckého kraje, domáhal zrušení pravomocného rozsudku, kterým Krajský soud v Hradci Králové zrušil rozhodnutí ţalovaného a současně i rozhodnutí Městského úřadu Nový Bydţov ve věci spáchání přestupku, kterého se měl dopustit ţalobce J. P. dne 20. února 2007 na pozemní komunikaci ve městě Nový Bydţov tím, ţe jel v této obci rychlostí 63 km/hod., ačkoliv nejvyšší povolná rychlost je v uvedené obci 50 km/hod. Jako důkazní prostředek v rámci správního řízení bylo pouţito mimo jiné i listiny, označené jako „Doklad o úředním měření č. 0682/07“ vyhotovené společnosti VP INVEST s.r.o., která jej pořídila na základě „Smlouvy o provádění úředního měření rychlosti silničních motorových vozidel“, kterou měla uzavřenou s městem Nový Bydţov. Jak Městský úřad Nový Bydţov,
31
tak i v rámci vyuţití opravného prostředku Krajský úřad Královéhradeckého kraje rozhodli o tom, ţe ţalobce přestupek spáchal a na základě těchto rozhodnutí byla ţalobci uloţena pokuta ve výši Kč 2 000,-- a povinnosti nahradit státu náklady řízení ve výši Kč 1 000,--. Ţalobce se následně obrátil na Krajský soud v Hradci Králové a poţadoval zrušení vydaného rozhodnutí, kdy poukazoval na skutečnost, ţe důkazní prostředek, kterým je výše uvedený doklad o měření rychlosti, byl pořízen v rozporu s právními předpisy, a tudíţ jej nebylo moţno pouţít v rámci správního řízení. Krajský soud ţalobci vyhověl a napadená rozhodnutí proto zrušil. Nejvyšší správní soud rozhodl ve svém rozsudku o tom, ţe kasační stíţnost se zamítá a ve svém odůvodnění uvedl následující hlavní argumenty. Je sice pravdou, ţe společnost VP INVEST s.r.o. je drţitelem autorizace k výkonu úředního měření v oboru měření rychlosti silničních vozidel, z tohoto jejího kvalifikovaného veřejnoprávního postavení však nijak nevyplývá její působnost ve věcech provozu na pozemních komunikacích (včetně přestupků). Zákon totiţ přenesení výkonu působnosti v této oblasti neumoţňuje. V ustanovení § 79, odst. 8., zákona o silničním provozu, ve znění účinném od 1. července 2006, je jednoznačně zakotvena privilegovaná forma dohledu nad dodrţováním dovolené rychlosti vozidel a to prostřednictvím Policie České republiky, případně obecní police. Tato činnost je zcela nepochybně součástí celkového dohledu nad bezpečnosti a plynulostí provozu na pozemních komunikacích a je tedy výkonem veřejné (a to státní) správy. Zákon zde specifikuje působnost a pravomoc uvedených orgánů ve věcech provozu na pozemních komunikacích, současně však neobsahuje vymezení této konkrétní pravomoci a působnosti ve vztahu k jinému orgánu veřejné správy a neobsahuje ani zákonné zmocnění pro přenesení výkonu tohoto výseku veřejné správy, ať jiţ na některou z osob veřejného práva či na subjekt od osob veřejného práva odlišný, tedy na fyzické osoby nebo právnické osoby soukromého práva. Město Nový Bydţov tak nemohlo bez zákonného zmocnění do výkonu veřejné správy zapojit soukromoprávní subjekt a výsledky měření bez dalšího uţít jako důkazů v přestupkovém řízení. Nejvyšší správní soud konstatoval, ţe důkaz, na který rozhodnutí správních orgánů odkazuje (doklad o úředním měření č. 0682/07, pořízený společností VP INVEST s.r.o.), a jeţ byl základem pro závěr o spáchání přestupku ţalobcem, tak nebyl získán v souladu s právními předpisy a nebylo moţno jej v předmětném řízení o přestupku pouţít. Zamítl také tvrzení ţalovaného, ţe se běţně v řízení jako důkazu uţívají znalecké posudky, a ţe na výše uvedený doklad je moţno pohlíţet jako na znalecký posudek, protoţe poukázal na rozdíl mezi soukromoprávním subjektem a znalcem, kdy znalec je vázán slibem a je pod trestní sankcí, coţ soukromoprávní subjekt není. Také uvedl, ţe i znalecký posudek k tomu, aby mohl být uţit k důkazu, musí být pořízen a získán v souladu se zákonem. Pro úplnost je také nutno 32
uvést závěr Krajského soudu v Hradci Králové, který byl zamítnutím kasační stíţnosti potvrzen, ve věci odměny poskytované soukromému subjektu za prováděná měření. Tento soud ve svém rozsudku zdůraznil, ţe pokuta uloţená orgánem obce je příjmem obce dle § 13, odst. 3, zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. V případě projednávaného soudního sporu však bylo prokázáno, ţe výnos z pokut nezůstával příjmem obce v celé výši, neboť část tohoto výnosu byla poskytována soukromému subjektu jako odměna za prováděné měření rychlosti. I tato oblast se tak jeví z pohledu zákona jako sporná, protoţe můţe docházet k potlačení základních principů správního řízení (rovnost subjektů) a do popředí můţe vystoupit hmotná zainteresovanost na postihu obviněného z přestupku ze strany objednavatele měření, protoţe zaplacená pokuta je tak, dle názoru Krajského soudu v Hradci Králové, rozporcována jako kořist mezi subjekty na věci zainteresované, tj. objednavatele a soukromé společnosti provádějící měření11. Na základě výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu by mohl vzniknout názor, ţe jakékoliv zapojení soukromého subjektu do měření rychlosti vozidel je protiprávní. Tento postoj by však, dle mého názoru, nebyl správný. Roli soukromého subjektu v rámci měření rychlosti vozidel vidím především v oblasti zajištění potřebného technického vybavení, a to jak v podobě hardware či software, které bude danou obcí pro účely měření rychlosti pouţíváno. Obec má vţdy, v případě, ţe se rozhodne měření provádět, dvě moţnosti jak postupovat, aby vlastní měření mohlo být vůbec prováděno. Potřebné technické zařízení buď nakoupí do svého vlastnictví a následně pověří obecní policii, aby toto zařízení při měření vyuţívala, nebo si toto zařízení pronajme od soukromého subjektu, specializujícího se v této oblasti. Je nutné si ale uvědomit, ţe první varianta, tj. nákup do vlastnictví, s sebou přináší především jednorázovou vysokou ekonomickou zátěţ pro rozpočet obce a další nutné výdaje, které bude nutno vynakládat v průběhu času na udrţování tohoto zařízení. Dalším nákladem, se kterým musí rozpočet obce počítat, je také výdaj spojený s případnou aktualizací zakoupeného software např. při změně legislativy apod. Proto se mi jeví jako ekonomicky výhodnější vyuţít druhou variantu, kdy celé zařízení zůstává majetkem soukromého subjektu, který za úplatu zajišťuje funkčnost a aktuálnost celého systému a obec si jej pronajímá v obdobné formě, jako tomu je např. u tzv. operativního leasingu. Je nutné pouze striktně oddělit technickou část provozování měřících zařízení a vlastní výkon měření, který v případě obce nemůţe vykonávat nikdo jiný neţ obecní policie. Také jakékoliv další zapojení soukromého subjektu do zpracovávání zjištěných informací měřícím zařízením je samozřejmě 11
Obdobnou problematikou se zabýval Nejvyšší správní soud v rámci kasační stíţnosti – rozsudek čj. 7 As 6/2008-162.
33
v rozporu s legislativou, a to konkrétně s § 15 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, kde jsou uvedena ustanovení ve vztahu k vedení řízení a kde konkrétně v odst. 2 je stanoveno, ţe úkony správního orgánu v řízení provádějí úřední osoby oprávněné k tomu podle vnitřních předpisů správního orgánu nebo pověřené vedoucím správního orgánu12. Pokud jsou dodrţeny tyto dvě podmínky, je nutné samozřejmě ještě vyřešit otázku ceny za pronájem zařízení, a to nikoliv ve vztahu k její výši, ale k původu jejího stanovení. Osobně vidím spojení s objemem vybraných pokut spíše jako nemorální neţ nezákonné. Je nutné si totiţ připomenout současně i ustanovení zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, kde v § 38, odst. 1 je dána povinnost vyuţívat majetek obce účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti. Při posuzování způsobu stanovení ceny za pronájem technického zařízení pouţívaného obcí pro měření rychlosti vycházím ze základního předpokladu, ţe obec přistupuje k rozhodnutí o uskutečňování měření rychlosti především z důvodu zajištění bezpečnosti na pozemních komunikacích, neţ z vidiny finančního příjmu do obecního rozpočtu z vybraných pokut. Z tohoto pohledu je potom ekonomicky výhodnější vypočítávat výši nájemného smluveným algoritmem z objemu vybraných pokut, protoţe dokud bude platit stávající právní úprava stanovující povinnost viditelně označit místo měření rychlosti, dá se předpokládat, ţe v případě pouţití stacionárních měřících zařízení dojde v průběhu času k výraznému poklesu zjištěných přestupků a tudíţ současně i k výraznému sníţení výše nájemného, které bude obec za takto pronajaté zařízení soukromému subjektu platit. Toto by samozřejmě neplatilo v případě, ţe nájemné bude stanoveno konstantní částkou na základě smluvního vztahu a v souvislosti s výše uvedeným se tak měření na konkrétním místě stane časem pro obec ekonomicky výrazně nevýhodným. Proto se tedy přikláním k myšlence určitého podílu na objemu vybraných pokut. Musí být však vţdy zachován princip rozhodovací samostatnosti na straně obce, kde, kdy, popř. i jak často bude k měření docházet a právo zasahovat do tohoto 12
JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. Správní řád, komentář. Praha: C. H.
Beck, 2008, s. 52 – v komentáři k § 15, odst. 2 však nalézáme názor, ţe v případě, ţe by v rozporu s ustanovením tohoto odstavce prováděla ve správním řízení úkony jiná neţ oprávněná úřední osoba, tedy osoba, které by nesvědčilo oprávnění podle vnitřních předpisů správního orgánu nebo pověření vedoucím správního orgánu, neznamenalo by to automaticky nezákonnost rozhodnutí vydaného v tomto řízení. I pokud by určitá osoba s vědomím správního orgánu jednala za správní orgán s účastníkem řízení a účastník by se domníval, ţe jedná s oprávněnou úřední osobou, mělo by se toto jednání za správní orgán s ohledem na zásadu dobré správy posuzovat jako jednání oprávněné úřední osoby, i kdyby se o oprávněnou úřední osobu nejednalo, a to se všemi důsledky, které z tohoto jednání pro správní orgán vyplývají.
34
rozhodování ze strany soukromého subjektu, jakoţto pronajímatele technického měřícího zařízení, bude nulové.
35
4. Návrh legislativních opatření V závěrečné části této práce bych se rád zamyslel v rámci úvah de lege ferenda o některých legislativních opatřeních, která by přispěla k lepšímu a snadnějšímu plnění základní funkce měření rychlosti, kterou je zjišťování přestupců, zajišťování důkazních materiálů a jejich vyuţití v rámci správního řízení směřujícího k uloţení sankce za spáchaný přestupek.
4.1 Povinnosti obecní policie při měření rychlosti Jako jednu z nutných prioritních úprav legislativy vidím odstranění odlišnosti pohledu zákona na měření rychlosti Policií České republiky a obecní policií. Tato nerovnost je dána § 79a zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, kdy v textu tohoto paragrafu je odlišně formulována pravomoc k měření rychlosti vozidel na pozemních komunikacích za účelem zvýšení bezpečnosti provozu pro Policii České republiky a pro obecní policii. Obecní policie můţe, dle znění tohoto zákona, tuto činnost vykonávat pouze na místech určených policií a v součinnosti s policií. Z osobní znalosti této problematiky si dovoluji tvrdit, ţe pohled Policie České republiky na měření rychlosti vozidel je často diametrálně odlišný od pohledu samosprávy obce. Zatím co Policie České republiky se při svých měřeních soustředí na úseky pozemních komunikací, kde sice často dochází k překračování rychlosti a tudíţ k porušování zákona, na území obcí a měst však jde často o úseky, které nejsou pro obec z pohledu bezpečnosti natolik důleţité. Jde například o obchvaty obcí, komunikace I. kategorie procházející neobydlenými oblastmi obcí apod. Pro samosprávu jsou naproti tomu důleţitá místa, kde nemusí být nijak vysoká frekvence projíţdějících vozidel, jde však o místa, kde v určitých časových úsecích dne dochází ke zvýšenému pohybu chodců, např. dětí u školských zařízení. Protoţe spolupráce mezi Policií České republiky a obecní policií je ve většině obcí na velmi dobré úrovni, vlastní realizace ustanovení o oprávnění obecní policie provádět měření pouze na místech určených policií ve skutečnosti spočívá ve vydání jediného rozhodnutí příslušného orgánu policie, ve kterém policie stanoví, ţe obecní policie můţe měřit na celém území obce. Lze tedy konstatovat, ţe uvedené ustanovení § 79a, odst. 1 zákona o silničním provozu je zcela zbytečné a jeho vypuštění nijak nezmění reálný stav. Obdobně pohlíţím i na ustanovení § 79a, odst. 2 zákona o silničním provozu, kdy je pouze obecní policii stanovena povinnost označit úsek, na kterém je prováděno měření rychlosti, dopravním značením, a to na počátku úseku přenosnou dopravní značkou s vyobrazením kamery a nápisem „MĚŘENÍ RYCHLOSTI“ a na konci úseku dopravní značkou s obdobným
36
vyobrazením šikmo přeškrtnutým a nápisem „KONEC MĚŘENÍ RYCHLOSTI“. Je zvláštní, ţe legislativa přistupuje ke stejnému přestupku a k zajištění důkazního prostředku pro potřeby správního řízení směřujícího k potrestání pachatele přestupku rozdílným způsobem. Na straně jedné je zde dána obecní policii povinnost místo měření viditelně označit a tudíţ tak řidiče upozornit na skutečnost, ţe je kontrolován a na straně druhé je totoţné měření, ale prováděné Policií České republiky, prováděno bez tohoto označení. Dalo by se téměř konstatovat, ţe tvůrci legislativy si nejsou sami jisti, zda-li má měření rychlosti slouţit především jako prevence či jako represe. Jako pomyslná červená nit se jak odst. 1, tak i odst. 2, zmíněného § 79a zákona o silničním provozu vede obava o jakési zneuţívání měření rychlosti ze stany obce k navyšování příjmů obce. Ano, je moţné, ţe příjmy z měření rychlosti mohou, především u menších obcí, znamenat poměrně vysoký finanční příjem do rozpočtu obce13, je ale nutné si uvědomit, ţe uloţení pokuty na základě správního řízení je pouhým následkem primárního porušení zákona ze strany řidiče. Jiţ samotná Ústava České republiky hovoří o obci jako o územním společenství občanů, které má právo na samosprávu. Do této samosprávy samozřejmě patří i rozhodnutí o zřízení obecní policie a tudíţ i rozhodnutí o rozsahu činnosti, které bude tato obecní police na území obce vykonávat. Zatím co v jiných oblastech je obec vnímána jako zodpovědný a svéprávný subjekt, z § 79a, odst. 2 zákona o silničním provozu téměř vyzařuje podezření zákonodárců, ţe se obec na svém území, s nadsázkou řečeno, bude chovat jako „loupeţník“, číhající na projíţdějící řidiče, které chce připravit o jejich finanční prostředky14. Jak jsem však jiţ uvedl, v případě dodrţení všech zákonem stanovených podmínek, je obecní policie pouze dalším orgánem, vedle Policie České republiky, který svou činností přispívá k odhalování řidičů, kteří přestupují zákon a svým protiprávním jednáním ohroţují jak sebe, tak i své okolí. Uloţení sankce za takový 13
Tento aspekt měření rychlosti je však zřetelný opravdu pouze u malých obcí, v příloze č. 4 přikládám
přehled měření „represivním“ radarem v Olomouci v roce 2008 (v roce 2009 nedocházelo v první polovině roku k měření z důvodu nejednoznačné legislativy ve věci označování místa měření). Z uvedeného přehledu vyplývá, ţe za celý rok bylo na pokutách vybráno 620 tis. Kč, coţ je vzhledem k rozpočtu města ve výši přes 2,5 miliardy Kč opravdu zanedbatelná částka. 14
V různých komentářích k zákonu č. 361/2000 Sb., nacházíme poměrně velký počet obdobných postojů,
viz např. ŠÍNOVÁ, Renáta (ed). Sborník příspěvků z konference Olomoucké právnické dny 2009, konané 5. - 6. 6. 2008. Olomouc: Juridicum Olomoucense, o. p. s., 2008, s. 699 – 701, kde JUDr. Martin Netolický publikuje svůj názor na měření rychlosti realizované obcemi ve spolupráci se soukromoprávním subjektem. Přiklání se zde k názoru, ţe úkolem obecní policie je na úseku dopravy působit spíše preventivně, neţ represivně a zcela odmítá jakoukoliv formu zapojení soukromého subjektu do měření rychlosti.
37
přístup je pouze logickým důsledkem jejich nezodpovědného chování15. Současně je i velmi problematické z pohledu přestupce stanovit jasný rozdíl mezi pokutou, která se stává příjmem obce a pokutou, která je příjmem státu. Přestupce uhradí tutéţ hodnotu, tudíţ represe na něj dopadá ve stejné výši bez ohledu na to, kdo spáchání přestupku pomocí měřícího zařízení odhalil. Takţe i zde, stejně jako u odst. 1, navrhuji buď přistoupit k měření rychlosti jako k činnosti preventivní a v tom případě stanovit povinnost označit úsek komunikace, na kterém dochází k měření, shodně i u měření prováděného Policií České republiky, nebo jako k činnosti represivní a v tom případě musí dojít k odstranění povinnosti označovat úseky měření, která je v tento okamţik stanovena pouze pro obecní policii. Vzhledem ke skutečnosti, ţe měření je prováděno nejen za pouţití stacionárních radarů, ale i zařízeními umístěnými na vozidlech policie a pouţívanými za jízdy policejního vozidla, není si moţné v tomto případě představit reálné provedení označení úseku měření příslušným dopravním značením. Proto vidím jako jediné moţné od označování úseků měření upustit v plném rozsahu. Po těchto dvou úpravách by tedy celé znění § 79a bylo změněno na přibliţně tento text - za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává v rozsahu působnosti svěřené jí zvláštním zákonem. Tímto by došlo k sjednocení postupu obou subjektů oprávněných provádět činnosti směřující jak ke zjištění přestupku na úseku dopravy, tak i současně také k odhalení přestupce, případně k zajištění dostatečného důkazního materiálu pro následující správní řízení, ve kterém k usvědčení přestupce dojde a současně dojde i k vydání rozhodnutí o sankci, která mu je za daný přestupek udělena.
4.2 Institut osoby blízké Jako další velký problém vnímám institut osoby blízké. V rámci řešení přestupků je v současné době rozšířeným trendem osob podezřelých ze spáchání přestupku odvolávat se na § 60 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, který dává moţnost 15
MACEK, Pavel, HÁJEK, Vladimír. Obecní policie II. Praha: Vydavatelství PA ČR, 2003, s. 65 –
represivní působení jako forma státního a veřejného donucení umoţňuje včas a dostatečně účinně bojovat proti všem jednáním, směřujícím k porušení práva, pokračování v těchto jednáních a jejich dokonání včetně zabránění vzniku různých následků, poškození a ztrát, které jsou následný produktem takovýchto jednání. Přímé uplatňování donucení je tedy součástí základní strategie účinné ochrany společnosti a současně má i značný preventivní účinek.
38
osobě podezřelé odepřít podání vysvětlení, jestliţe by takové osobě nebo osobám jim blízkým hrozilo nebezpečí postihu za přestupek, popřípadě za trestný čin. V § 68 odst. 4 zákona o přestupcích je potom osoba blízká definována jako příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec, manţel a partner. Jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá právem pociťovala jako újmu vlastní. Z definice osoby blízké v zákoně o přestupcích vidíme, ţe se obsahem shoduje s definicí, která je uvedena v § 116 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. V občanském zákoníku sice nenalezneme pojmy osvojenec a osvojitel, ale i na ně se tato definice vztahuje, protoţe § 63 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, je stanoveno, ţe osvojením vzniká mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi. Lze tedy konstatovat, ţe český právní řád plně respektuje mezilidské vztahy, které vznikají v rámci rodiny a zohledňuje tyto vztahy i při vzniku situace, kdy je sice pro společnost důleţité zjistit určité skutečnosti, týkající se případného pachatele trestného činu či přestupku, ale nestaví tuto potřebu nad potřebu soudrţnosti uvnitř rodiny. Toto právo je v základní podobě zakotveno jiţ i v Listině základních práv a svobod, kde je v článku 37 odst. 1 stanoveno, ţe kaţdý má právo odepřít výpověď, jestliţe by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Je nutné si ovšem uvědomit, ţe tento článek hovoří pouze o nebezpečí trestního stíhání, nikoliv o postihu za přestupek. V reálném ţivotě je však toto právo, zvláště ve vztahu k přestupkům na úseku bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, často zneuţíváno. Aby bylo moţno udělit sankci za spáchaný přestupek, musí být prokázáno, kdo konkrétní se daného přestupku dopustil. Často tak tedy dochází k situacím, kdy z důkazního materiálu, který je v rámci správního řízení posuzován, není zcela bezpochyby jasné, kdo je pachatelem přestupku (například na fotografii pořízené stacionárním měřícím zařízením určeným k měření rychlosti je sice zřetelná registrační značka vozidla, ale není rozpoznatelný obličej řidiče). V případě předvolání majitele vozidla má pak tento dvě moţnosti, jak se vyhnout identifikaci řidiče, který vozidlo řídil v době spáchání přestupku. Majitel vozidla buď vyuţije právo odepřít podání vysvětlení, protoţe by jím přivodil hrozbu postihu za přestupek sám sobě, popřípadě vyuţije svého práva odepřít podání vysvětlení, protoţe by jím přivodil hrozbu postihu za přestupek osobě blízké. Vzhledem k tomu, ţe tzv. důkazní břemeno je na straně správního orgánu, který přestupek projednává, dostává se tento do stavu tzv. důkazní nouze. Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2 As 3/2004-70 stanoví, ţe z § 60 odst. 1 zákona o přestupcích nelze dovozovat, ţe odpovědnosti za spáchaný přestupek je moţno se zbavit pouhým odkazem na to, ţe přestupek 39
spáchala osoba účastníkovi blízká. Přenáší-li někdo odpovědnost za spáchání přestupku na jinou osobu, nemůţe být k identifikaci pachatele nucen, musí však být srozuměn s tím, ţe správní orgán můţe vycházet z ostatních důkazů a bude hodnotit, zda tyto důkazy jsou samy o sobě dostatečně průkazné k identifikaci pachatele přestupku. Přes toto důleţité rozhodnutí je však vţdy moţno ze strany majitele vozidla udělat maximum pro zpochybnění předloţených důkazů, kterými bývají nejčastěji fotografie nebo videozáznamy z radarů. V rámci novelizace zákona o přestupcích v roce 2007 byla do textu tohoto zákona vloţena skutková podstata nového přestupku, jehoţ znění je dáno § 22 odst. 2. – „Přestupku se dopustí ten, kdo jako provozovatel vozidla nezná údaje o totožnosti osoby, které svěřil nebo přikázal vozidlo k řízení“. Byla zde patrná snaha legislativců ztíţit vyuţití institutu osoby blízké, protoţe k vlastnímu zrušení tohoto institutu není moţno v současné době přistoupit z důvodu nenalezení shody mezi zákonodárci. Tato snaha však v praxi vyznívá naprázdno, protoţe je poměrně snadné se vyhnout případnému postihu, a to tím, ţe při jednání u správního orgánu při odvolání se na osobu blízkou majitel vozidla sdělí, ţe mu je totoţnost řidiče známa, ale samotnou totoţnost sdělit odmítne právě s odvoláním na institut osoby blízké. Plně si uvědomuji, ţe ochrana práva člověka na to, aby svým jednáním nezpůsobil nebezpečí postihu za čin, který není v souladu s legislativou, je jedním ze základních kamenů právního systému, který má slouţit k ochraně společnosti. Současně by však právní systém měl zajišťovat trestání pachatelů trestných činů či přestupků, protoţe jen v takovém případě plní právní systém svůj smysl. Východiskem pro tvůrce legislativy by mělo být posuzování nebezpečnosti konkrétního činu pro společnost a současně i posuzování tvrdosti sankcí ukládaných za jednotlivé přečiny. S ohledem na tyto dvě veličiny by pak bylo moţno nalézt shodu pro tvrzení, ţe institut osoby blízké musí být zachován a respektován u závaţných, především trestných činů, ale u přestupků, kde sankce za konkrétní přestupek nejsou tak tvrdé, aby zásadním způsobem ovlivnily kvalitu ţivota přestupce, není nutno tento institut nadále zachovávat a dokonce si dovoluji tvrdit, ţe by u zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, mělo dojít k právní úpravě, která by zajišťovala, ţe pro potřeby tohoto zákona není moţno institut osoby blízké vyuţívat. V praxi by to pak znamenalo, hovoříme-li o přestupcích proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, ţe odpovědným by byl vţdy majitel vozidla, na jehoţ odpovědnosti by bylo, komu vozidlo zapůjčuje a musel by si uvědomovat, ţe z této odpovědnosti vyplývá, ţe v případě, kdy nebude pomocí důkazních materiálů identifikován konkrétní pachatel přestupku, ponese následky spáchaného přestupku on. Institut osoby blízké by byl do jisté míry zachován i v tomto případě, protoţe majitel vozidla by měl moţnost se rozhodnout, zda40
li identifikuje osobu, která vozidlo v době spáchání přestupku řídila, nebo vyuţije moţnosti podání této informace odepřít s vědomím, ţe sankce za spáchaný přestupek bude uloţena jemu.
4.3 Metody měření rychlosti Jako poslední spornou oblastí v rámci měření rychlosti vozidel stacionárními měřícími zařízeními se mi jeví rozdíl mezi tzv. úsekovým měřením rychlosti a tzv. měřením okamţité rychlosti. Jde o dvě rozdílné metody, které vedou ke změření rychlosti vozidla. U měření okamţité rychlosti je vyuţíváno jedno měřící zařízení, které je umístěno u okraje pozemní komunikace. Vlastní měření z tohoto zařízení pak probíhá po velmi krátkou dobu, cca dvě vteřiny, a je měřena rychlost, kterou se pohybuje vozidlo v konkrétním místě v konkrétní okamţik. U úsekového měření rychlosti je měření zajištěno dvěma měřícími zařízeními, která jsou umístěna na dvou od sebe vzdálených místech pozemní komunikace a při měření je rychlost vozidla vypočítána na základě vzdálenosti mezi těmito zařízeními a časem, které vozidlo potřebovalo k ujetí této vzdálenosti. Výsledkem je potom průměrná rychlost, kterou se vozidlo mezi měřícími body pohybovalo. Oba dva způsoby jsou v současné době v rámci České republiky aktivně vyuţívány. Osobně vidím problém u měření rychlosti, které pracuje s průměrnou rychlostí vozidla v určitém úseku. Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů stanovuje nejvyšší povolené rychlosti, kterými je moţno jet v obci i mimo obec. Při měření okamţité rychlosti je pak zcela bezpochyby zjištěno spáchání přestupku tím, ţe v konkrétním místě, kde je stanoven například maximální limit 50 km/hod, jel řidič vozidla okamţitou rychlostí vyšší a tímto jednáním porušil zákon. U úsekového měření rychlosti však pracujeme s rychlostí průměrnou. Zákon o silničním provozu tento technický termín nezná a nepouţívá, je tedy poměrně dost sporné, jestli je vůbec tento způsob měření rychlosti, potaţmo důkazní prostředek tímto měřením získaný, v souladu s platnou legislativou. Zákon o silničním provozu by musel, dle mého mínění, obsahovat text, který by stanovoval maximální průměrnou rychlost a překročením této průměrné rychlosti v měřeném úseku by došlo k porušení zákona. Ale tomu tak není. Jsem přesvědčen, ţe v případě vyuţití opravných prostředků v rámci správního řízení by odvolací orgán měl takto formulovaný důkazní prostředek označit minimálně jako neprůkazný. Rozhodujícím faktorem pro úsekové měření rychlosti totiţ je, jak dlouhý úsek mezi měřícími body je nastaven. V případě, kdy bude zákonem stanovena maximální vzdálenost mezi měřícími body v rozsahu nepřesahujícím
41
řádově desítky metrů, nevzniká ţádný větší problém. Ten však můţe nastat, pokud tato vzdálenost začne nabývat např. kilometrových hodnot. Pokud bychom nastavili měřící zařízení tak, aby měření probíhalo například mezi dvěma městy, docházelo by, vzhledem k zákonitostem fyziky, k jevu, ţe průměrná hodnota rychlosti by sice byla dodrţena, ale právě proto, ţe by se jednalo o průměrnou hodnotu, je nutné si uvědomit, ţe řidič vozidla by mohl jet na mnoha místech rychlostí výrazně přesahující maximální stanovený limit a pro dodrţení zákona by dostačovalo, aby v další části měřeného úseku jel rychlostí pod tímto limitem. Měření rychlosti by tak v ten okamţik pozbývalo svého smyslu, protoţe riziko represe plynoucí z měření rychlosti má preventivně působit na řidiče tak, aby v ţádném okamţiku své jízdy nepřekročili zákonem stanovené maximální limity. Proto vidím jako nezbytné, aby byl text silničního zákona doplněn o technickou specifikaci způsobu měření rychlosti, zvláště pak způsobu úsekového měření, nebo je nutné se zabývat myšlenkou úsekové měření rychlosti zcela opustit a nadále v praxi provádět měření rychlosti pouze metodou okamţitého měření.
42
Závěr Cílem této práce bylo přiblíţit činnost obecní policie a to konkrétně při výkonu pravomoci a působnosti obecní policie na úseku dopravy. Mou snahou bylo obecně popsat jednotlivá oprávnění, která pro stráţníky obecní policie plynou z platné legislativy, a detailně jsem se zaměřil na oblast měření rychlosti obecní policií. Pokusil jsem se nejen popsat stávající stav, který stanovuje zákonné mantinely pro tuto činnost, ale u čtyřech konkrétních případů jsem se i zabýval moţnými změnami, které by, dle mého názoru, přispěly k odstranění existujících, popřípadě hrozících problémů, které by mohli vzniknout při realizaci oprávnění obecní policie měřit rychlost. Jsem si vědom, ţe mé návrhy mohou být pro řadu odborníků velmi radikální nebo kontroverzní, mou ambicí však nebylo dospět ke konkrétnímu paragrafovému znění návrhu nových právních norem. Chtěl jsem však označit oblasti, o kterých by měla být v rámci odborných kruhů vedena diskuze a měly by být hledány nové pohledy na stávající legislativu. Především u institutu osoby blízké je nezbytné připravit nové argumenty, které by dokázaly přesvědčit většinu zákonodárců, ţe je nutné přestat zavírat oči před zneuţíváním stávajícího stavu legislativy a nalézt takovou úpravu, která více pomůţe dosaţitelnosti práva, neţ je tomu ve stávající době.
43
Přílohy Příloha č. 1 – „preventivní“ radar
Příloha č. 2 – měření rychlosti „represivním“ radarem
44
Příloha č. 3 – „represivní“ radar
45
Příloha č. 4
Výsledky umístění represivního radaru PL.DOK I v roce 2008 § 22/1/f/3 překročení rychlosti o 20 km/hod. a více
§ 22/1/f/2 překročení rychlosti o 40 km/hod. a více
BP
BPN
ODP
Datum měření
§ 22/1f/4 překročení rychlosti o méně než 20 km/hod.
povolená rychlost v KM
Slavonínská
3.1.2008
50
11
0
0
7000
4000
0
B. Martinů - Týneček (ZŠ Náves Svobody ( ZŠ )
11.1.2008
50
25
4
0
13000
11000
5
18.1.2008
30
16
1
0
10000
4000
3
Ladova (SŠ)
22.1.2008
50
11
0
0
8000
3000
0
Slavonínská Svatoplukova ( ZŠ )
6.2.2008
50
21
3
0
9000
9000
6
8.2.2008
50
6
0
0
2000
4000
0
Gagarinova (ZŠ)-Droždín
14.2.2008
30
13
0
0
6000
7000
0
Náves Svobody ( ZŠ )
18.2.2008
30
19
3
0
4000
7000
11
Tř.17. listopadu (přechody) Střední Novosadská
22.2.2008
50
8
1
0
4000
1000
4
5.3.2008
50
16
1
0
7000
5000
5
Slavonínská
7.3.2008
50
17
1
0
7000
8000
3
B. Martinů - Týneček (ZŠ Náves Svobody ( ZŠ )
11.3.2008
50
8
4
0
2000
3000
7
13.3.2008
30
18
0
0
8000
10000
0
Stupkova (ZŠ)
19.3.2008
50
2
0
0
1000
1000
0
Gagarinova (ZŠ)-Droždín
21.3.2008
30
12
0
0
5000
7000
0
Rooseveltova (ZŠ) Náves Svobody ( ZŠ )
28.3.2008
30
14
0
0
8000
5000
1
4.4.2008
30
21
1
0
9 000
11 000
2
Tř.17. listopadu (přechody)
11.4.2008
50
4
0
0
1000
2000
1
Slavonínská
18.4.2008
50
23
3
0
15000
4000
7
B. Martinů - Týneček (ZŠ
22.4.2008
50
10
2
0
7000
3000
2
Rooseveltova (ZŠ) Náves Svobody ( ZŠ )
29.4.2008
30
15
0
0
6000
9000
0
6.5.2008
30
13
1
0
5000
6000
3
B. Martinů - Týneček Svatoplukova ( ZŠ )
7.5.2008
50
4
4
0
1000
3000
4
13.5.2008
50
4
0
0
3000
1000
0
Slavonínská
14.5.2008
50
11
0
0
5000
6000
0
Slavonínská Gagarinova (ZŠ)-Droždín
20.5.2008
50
11
1
0
4000
7000
1
22.5.2008
30
24
0
0
11000
12000
1
Jeremenkova - přechody
28.5.2008
50
10
0
0
5000
5000
0
Rooseveltova (ZŠ)
30.5.2008
30
23
0
0
14000
9000
0
Náves Svobody ( ZŠ )
3.6.2008
30
14
0
0
4000
8000
2
B. Martinů - Týneček Jeremenkova - přechody
6.6.2008
50
6
1
0
4000
1000
2
11.6.2008
50
15
1
0
5000
9000
2
Střední Novosadská
13.6.2008
50
4
0
0
1000
3000
0
Kosmonautů
24.6.2008
50
5
1
0
3000
2000
1
Rooseveltova (ZŠ)
26.6.2008
30
20
0
0
4000
15000
1
Slavonínská Jeremenkova - přechody
3.7.2008
50
23
2
0
13000
9000
3
9.7.2008
50
7
0
0
5000
2000
0
Dalimilova
22.7.2008
50
1
0
0
1000
0
0
Slavonínská
4.8.2008
50
30
1
0
15000
14000
2
B. Martinů - Týneček Jeremenkova - přechody
8.8.2008
50
3
2
0
2000
1000
2
11.8.2008
50
7
0
0
1000
6000
0
Rooseveltova (ZŠ) Náves Svobody ( ZŠ )
5.9.2008
30
34
0
0
15000
18000
1
9.9.2008
30
8
0
0
1000
7000
0
Jeremenkova - přechody
11.9.2008
50
6
0
0
2000
4000
0
místo
46
Výsledky umístění represivního radaru PL.DOK I v roce 2008 § 22/1/f/3 překročení rychlosti o 20 km/hod. a více
§ 22/1/f/2 překročení rychlosti o 40 km/hod. a více
BP
Datum měření
§ 22/1f/4 překročení rychlosti o méně než 20 km/hod.
povolená rychlost v KM
Slavonínská Gagarinova (ZŠ)-Droždín
15.9.2008
50
3
0
0
1000
1000
1
17.9.2008
30
20
1
0
9000
11000
1
B. Martinů - Týneček
23.9.2008
50
3
1
0
2000
1000
1
Ladova (SŠ) Rooseveltova (ZŠ)
29.9.2008
50
10
1
0
3000
6000
2
12.11.2008
30
29
1
0
11000
17000
2
Denisova
19.11.2008
20
11
1
0
7000
4000
1
Gagarinova (ZŠ)-Droždín
3.12.2008
30
6
0
0
4000
2000
0
Rooseveltova (ZŠ)
9.12.2008
30
12
1
0
7000
5000
1
667
44
0
místo
CELKEM
47
BPN
ODP
307000 313000
91
Seznam literatury 1. HRDLIČKA, Petr, KNĚŢÍNEK, Jan, MLSNA, Petr. Přehled judikatury ve věcech silničního provozu, silniční dopravy a pozemních komunikací. Praha: Wolters Kluwer, 2009, 648 s. 2. JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. Správní řád, komentář. Praha: C. H. Beck, 2008, 616 s. 3. JURNÍKOVÁ, Jana, a kol. Správní právo – zvláštní část. 6. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita 2009, 397 s. 4. LEITNER, Milan, LUKÁŠEK, Vladimír. Bezpečnost silničního provozu. Praha: EUROUNION Praha, 2006, 494 s. 5. MACEK, Pavel, HÁJEK, Vladimír. Obecní policie II. Praha: Vydavatelství PA ČR, 2003, 168 s. 6. MATES, Pavel a kol. Základy správního práva trestního – 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, 224 s. 7. SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo – 2. vydání. Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2009, 464 s. 8. ŠÍNOVÁ, Renáta (ed). Sborník příspěvků z konference Olomoucké právnické dny 2009, konané 5. - 6. 6. 2008. Olomouc: Juridicum Olomoucense, o. p. s., 2008, 918 s.
48
Použité zkratky 1. Zákon o silničním provozu - zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů 2. Zákon o obcích - zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů 3. Zákon o přestupcích - zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, 4. Zákon o obecní policii - zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů 5. Správní řád - zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů 6. Zákon o pozemních komunikacích - zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů 7. Občanský zákoník - zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 8. Policie – Policie České republiky
49
