UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA Katedra historie
Kateřina Šestáková
Doklady protohistorické, středověké a novověké těžby nerostných surovin na Uničovsku Bakalářská práce
Vedoucí práce: Mgr. Pavlína Kalábková, Ph.D. Olomouc 2012
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedené bibliografické a elektronické zdroje.
V Olomouci dne
------------------------------podpis
Děkuji Mgr. Pavlíně Kalábkové, Ph.D. za odborné vedení bakalářské práce. Děkuji Mgr. Josefu Václavíkovi, za zapůjčení podkladů, odbornou pomoc a za cenné rady při zpracování této bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat i Petru Adamusovi za pomoc při zaměřování a fotografování lokalit a Jiřímu Vimmerovi za zapůjčení přístrojů GPS.
Anotace BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Název práce: Doklady protohistorické, středověké a novověké těžby nerostných surovin na Uničovsku Název práce v AJ: Documents a historical medieval and modern mining and quarrying at Uničov Datum zadání: 2011 Datum odevzdání: 21. 8. 2011 Vysoká škola, fakulta, ústav: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, katedra Historie Autor práce: Kateřina Šestáková Vedoucí práce: Mgr. Pavlína Kalábková, Ph.D. Abstrakt v ČJ: Práce by měla shrnout poznatky o těžbě a zpracování nerostných surovin
v
regionu
Uničovska
v
období
protohistorie,
středověku
a novověku. Vlastní badatelská práce se soustředí především na území katastrů obcí Křivá, Plinkout a Břevenec. Zde bude provedena nejprve detailní rešerše známých pramenů a literatury, pak ověřovací terénní průzkum spojený s novou terénní prospekcí, při něm bude provedena standardní archeologická dokumentace zjištěných objektů. Rozsah: 92 stran
Obsah 1. Úvod…………………………………………………………………
7
2. Popis oblasti………………………………………………………….
8
2. 1. Přírodní podmínky……………..……………………………...
10
3. Dějiny bádání v oboru……………………………………………….. 11 4. Stopy po těžbě v krajině……………………………………………………
12
5. Druhy dobývacích technologií……………………………………………..
16
6. Historický vývoj hornictví do počátku 18. století………………………….
23
7. Zpracování železné rudy do počátku 18. století…………………………….
27
8. Vznik hornických osad a městská práva vztahující se k těžbě……………..
31
9. Historie vybraných obcí……………………………………………………
33
9. 1. Břevenec………………………………….........………...........
33
9. 2. Plinkout......................................................................................
34
9. 3. Křivá..........................................................................................
34
10. Historie těžby kovů v Plinkoutu, Břevenci a Křivé na základě analýzy písemných pramenů.................................................................... 35 11. Popis lokalit.......................................................................................
37
11. 1. Břevenec..................................................................................
37
11. 1. 1. Rýžoviště na Oskavě u Mostkova.................................. 38 11. 1. 2. Pozůstatky po těžbě pod Křížovým vrchem..................
5
40
11. 2. Plinkout....................................................................................
42
11. 2. 1. Na šachtách – Štola Na vyhlídce 1 a 2........................... 42 11. 2. 2. Štola nad Jelením potokem............................................
45
11. 2. 3. Prostřední les.................................................................. 46 11. 2. 4. Na kopci – Goldhübel....................................................
48
11. 3. Křivá........................................................................................
49
11. 3. 1. Nad Valšovým dolem....................................................
49
12. Artefakty movité................................................................................
51
13. Závěr..................................................................................................
52
14. Resumé............................................................................................... 54 15. Slovník...............................................................................................
56
16. Seznam literatury a elektronických zdrojů........................................
58
17. Příloha, katalog obrazové a mapové dokumentace............................ 63
6
1. Úvod Nerostné bohatství oblasti bylo jedním z důvodů založení města Uničova a významně ovlivňovalo vznik a život vesnic v okolí. V oblasti se vyskytují převážně zdroje železné rudy, ale také zdroje zlata a v malém množství i stříbra. Předpokládá se, že o přítomnosti zlata na řece Oskavě věděli z největší pravděpodobností již Keltové, kteří zlato těžili a využívali jej k výrobě mincí. Strategickou surovinou v oblasti se, ale stala železná ruda. V oblasti existovalo mnoho hornických vsí, které by v poměrně nehostinné podhorské krajině vznikly pravděpodobně mnohem později než ve 14. století. Mezi tyto vesnice patří například obce Šumvald, Břevenec, Dlouhá Loučka, Plinkout, Medlov a další. Pro tuto práci jsem si vybrala zpracování lokalit s doklady těžby rud na katastrech tří obcí, a to Břevence, Plinkoutu a Křivé. Dvě z nich (Křivá a Plinkout) patří dnes do katastru Dlouhé Loučky a Břevenec spadá do katastru obce Šumvald. Všechny vesnice pojí několik podobných znaků, kterým je nejenom hornická minulost. Byly založeny ve 14. století a v okolí se nachází sejpy dokládající rýžování zlata a velké množství důlních děl, které sloužily k těžbě stříbra a železné rudy. Těžba zanechala v krajině stopy, které je možné vysledovat a zmapovat jako jednotlivé archeologické lokality. V katastru Břevence jsou to lokality dvě, a to oblast sejpů na zlatonosné řece Oskavě, severovýchodně od obce, a lokalita pod Křížovým vrchem. V katastru Plinkoutu pak padla volba pouze na čtyři lokality, přestože jich je v okolí více. Prvním místem, které jsem vybrala, je velká lokalita s označením Na Vyhlídce, dále osamělá štola nad Jelením potokem, oblast těžby východně nad obcí a posledním místem je lokalita Na kopci, ve starších mapách označovaná jako Goldhübel. Obec Křivá se nachází, jako jediná ve vyšší nadmořské výšce v horské oblasti, a protože se jedná o součást obce Dlouhá Loučka, zaměřila jsem se pouze na jedno místo, které se nachází ve svahu západně nad Valšovým dolem ve východní části katastru obce.
7
Všechny sledované lokality jsou zaměřeny přístrojem GPS, vyfoceny, popsány. Z dostupných materiálů, jako jsou geologické zprávy, starší práce týkající se této oblasti, nálezy či technické parametry nalezených důlních děl, je interpretováno předpokládané stáří a účel. Protože důležitými údaji, ovlivňujícími způsoby těžby a druh získávané rudy jsou geologické a přírodní podmínky a také historické události, které ovlivnily život ve vybrané oblasti, cílem práce je dát přehled několika dostupných lokalitách, jejich umístění, stáří, typ těžené rudy a dnešní stav.
2. Popis oblasti Město v
Uničov
severozápadní
části
i
přilehlé
obce
Hornomoravského
leží
na
úvalu
Uničovské v
podhůří
plošině Hrubého
a Nízkého Jeseníku. Uničovská plošina (VIIIA-3D) se nachází v severní části Hornomoravského úvalu, její rozloha 267,08 km², průměrná nadmořská výška je 245,6 m a sklon 0°56´. Nejvyšším bodem je Šumvaldská horka mající 331,0 m. V oblasti se nachází především pole (Demek – Mackovčin 2006, 469). Celou plochu Hornomoravského úvalu protíná tok řeky Moravy s jejími četnými přítoky říčky Oskavou, Oslavou a Tepličkou a dalšími menšími toky (Zapletal 2013). Hornomoravský úval vznikl v souvislosti s alpínským vrásněním ve třetihorách, kdy na střední Moravě vytvořila neogenní deprese, která jej tvoří. Při utváření geologické stavby této oblasti vznikly další dvě pliocenní deprese a to Mohelnická brázda a Uničovsko-litovelská deprese. Obě deprese tvoří sníženiny a směřují směrem na sever a jsou odděleny Úsovskou vrchovinou. Uničovská plošina je označení pro horní část uničovsko-litovelské deprese, která se dále dělí na Hornolibinskou brázdu, Oskavskou nivu a Žerotínskou a Červenskou rovinu a je ohraničena ze severu Úsovskou vrchovinou a Hraběšickou hornatinou. Obě náleží k masivu Hrubého Jeseníku a z východu pak k Nízkému Jeseníku. 8
Uničovskou plošinu protíná řeka Oskava, která oblast zájmu uzavírá ze
severu.
Oskava
pramení
v rašeliništích
na
Skřítku,
protéká
Hornomoravským úvalem, do něhož vstupuje již u Dolní Libiny, do řeky Moravy se vlévá až u obce Chomoutov. Levým přítokem je říčka Oslava, do níž se vlévá řeka Huntava. Před soutokem s Moravou přitéká do Oskavy řeka Sitka, která protéká městem Šternberk, Sitka má od obce Moravská Hůzová název Huzovka (Vlach 1958, 10). Okolí Oskavy spadá do oblasti zvané Oskavská niva (VIIIA-3D-2). Jedná se o náplavovou rovinu, podél toku řeky o rozloze 21,60 km². Plocha nivy je pokryta loukami a místy se zde vyskytují teplomilné lužní porosty dubu (Quercus), habru (Carpinus), jasanu (Fraxinus) a další (Demek – Mackovčin 2006, 331). Z východu je oblast vymezena Plinkoutskou pahorkatinou (IVC-8C-2), která vybíhá z Žerotínské roviny (VIIIA-3D-3). Pahorkatina je z jihozápadu součástí Bruntálské vrchoviny a je převážně plochá, její rozloha je 8,22 km². Tvoří ji devonské a spodnokarbonské souvrství s převahou fylitů a vuklanitů a pleistocénní (svahové) sedimenty. Pahorkatina je tektonicky pokleslá kra s plochým povrchem, nejvyšším bodem je vrchol U Zahrádky s nadmořskou výškou 412,4 m. Oblast je zalesněna smrkovým porostem a patří do PPk Sovinecko (Demek – Mackovčin 2006, 350). Východní součástí Uničovské plošiny je Žerotínská rovina. Jedná se o nížinnou pahorkatinu s rozlohou 154,92 km², která je tvořená náplavovými kužely vodních toků a pokrytých spraší a svahovými sedimenty. Nevyšším bodem
je
Šumvaldská
Horka.
Oblast
pokrývají
převážně
pole
(Demek – Mackovčin 2006, 529). Významným orientačním prvkem v krajině je Křížový vrch (IIC-3B-3), s nadmořskou výškou 660,0 m. Vrch je výchozím bodem Rešovské hornatiny a nachází se 0,5 km od obce Ruda. Je tvořen metatufy stínavsko-chabičovského souvrství, plocha vrcholu Křížového vrchu je nezalesněná a spadá do jihozápadního okrajového zlomového svahu Nízkého Jeseníku. Křížový vrch je pokryt převážně loukami, na svahu se nachází
9
agrární
terasy,
jejichž
plocha
slouží
jako
pastviny
(Demek – Mackovčin 2006, 257).
2. 1. Přírodní podmínky Obce Břevenec, Plinkout a Křivá leží v severovýchodní oblasti Uničovské
plošiny.
Jedná
se
o
území
s neotektonickými
poklesy
s vystupujícími mendipy, je tvořeno neogenními a kvartérními usazeninami náplavovými kužely vodních toků a z části pokrytých spraší. Nivu řeky Oskavy tvoří převážně kvartérní sedimenty – dolní štěrkopískové souvrství a horní holocenní souvrství písčitých hlín a hlinitých písků. Hmotu Uničovské plošiny tvoří prvohorní a starohorní usazeniny, které vycházejí v některých místech na povrch. Z východní části je kotlina oddělena Šumvaldským stupněm (Zapletal 2013). Surovinovou základnu tvoří ložiska železných rud, zde těžených do šedesátých let minulého století v oblasti Benkova, Králové a Medlova. Mezi těženou surovinu patří minerál hematit, na východě se pak vyskytují magnetito-chloridové rudy, vápence, křemenné pískovce a příležitostně droby (Zapletal 2013). Mezi další těžené suroviny patří zlato a stříbro (Novák 1985, 33–35). Soustavu tvoří převážně spodnokarbonské droby a břidlice, méně je zde zastoupeno hornin moravskoslezského devonu a spodního karbonu, místy se vyskytují neovulkanity a ostrůvky neogenních usazenin, spraše a sprašové hlíny. Na severovýchodním okraji se pak vyskytují usazeniny středo-pleistocenního pevninského zalednění. Omezení vrchoviny tvoří příkré zlomové svahy, plochý povrch se sklání k JV a V. Okraje jsou pak rozděleny hlubokými údolími, příznačné jsou pravoúhlé ohyby řek Odry, Moravice, Opavy a Hvozdnice. Nejvyšším vrcholem je hora Slunečná s nadmořskou výškou 800,2m, která leží v ploše Slunečné vrchoviny. Nízký Jeseník pokrývají převážně pole, louky, smrkové lesy. V minulosti se na mnoha
10
místech těžila pokrývačská břidlice, železné a barevné rudy, nyní probíhá těžba stavebního kamene (Demek – Mackovčin 2006, 320).
3. Dějiny bádání v oboru První zmínky o důlních dílech a jejích technologiích se objevují mezi 12. – 13. stoletím, ovšem rozsah je velmi malý a spíše lokálního charakteru. Místním horníkům se dostalo vzdělávání a rozšiřování znalostí od mistrů hornického řemesla přicházejících z Německých zemí (Novák 1979, 1). Od 16. století přibývá více děl, objevují se nejenom písemné zmínky, ale i doprovodný obrazový materiál. K rozšíření přispěl i vynález knihtisku. Klasickým dílem je Agricolových Dvanáct knih o hornictví a hutnictví z 16. století, přičemž zásady, které zmiňuje, platily až do 18. století. Dílo dokumentuje používané stroje a to i ty, jež se v praxi neosvědčily a dál se nepoužívaly (Novák 1979, 1; Kořan – Žebera 1955, 123). Dalším souhrnným dílem je práce Deliuse, Úvod do hornictví, ze 70. let 18. století. Na rozdíl od Agricoli, byl Delius profesorem báňské školy a píše o technice používané v Uhrách (Kořan – Žebera 1955, 123). Dílem, jež se věnuje hornictví na Moravě, je práce z roku 1866 Ch. Elverta (Novák 1979, 1). Později vydané práce se věnují spíše jednotlivým lokalitám v různých obdobích. Souhrnnými pracemi z 20. století, které se věnují hornictví a hutnictví jsou práce Kořana a Žebery pod názvem Přehledné dějiny československého hornictví. I. a II. z roku 1955, značným přínosem jsou pak práce k historii dolování v 18. a 19. století od J. Bílka a V. Lomiče z let 1957 – 1966 (Novák 1979, 1). Počátky těžby kovů v Nízkém Jeseníku se zabýval J. Bakala, práce vyšla v roce 1972. Stručným dějinám se pak věnuje práce T. Kruťi z roku 1973 v díle Slezské nerosty a jejich literatura (Novák 1979, 1).
11
Významným autorem, který se věnoval především oblasti Severní Moravy, byl Jaromír Novák, který vydal velkou řadu prací. Dalším autorem, kterého je třeba zmínit je Josef Večeřa, který se věnuje dějinám těžby ve Zlatých horách. Mezi velmi dobré zdroje patří i internetové stránky České geologické služby kde je možné online dohledat informace, geologické zprávy, mapy a další podklady pro práci.
4. Stopy po těžbě v krajině Stejně jako jakákoliv jiná lidská činnost zanechává i těžba nesmazatelné stopy v krajině. Těžba je poměrně invazivní zásah do krajiny a jeho pozůstatky jsou viditelné i po několika staletích. Výzkum takovýchto pozůstatků těžby je disciplínou mladou. Terminologie a postupy se postupně vyvíjejí a jsou tak podrobovány zkouškám (Nováček 1993, 7). Základní metodou výzkumu je povrchový terénní průzkum, který je omezen přírodními podmínkami v závislosti na počasí, lokalitě a je také časově i finančně náročný. Dobré je poznatky terénního průzkumu spojit s poznatky z jiných vědních oborů například geologie a geodezie (zaměření). Základní otázky se dělí do třech okruhů (Nováček 1993, 7): - ložiskově-geologické (typ a tvar ložiska, druh zájmové suroviny a její kvalita), - báňsko-technické (určení typu otvírkových a dobývacích metod, rozsahu a produktivity těžby), - historické (datování prací, širší ekonomicko-sociální souvislosti včetně vztahu k osídlení).
12
Mezi problémy, které se mohou při průzkumech těžebních areálů vyskytnout, je například stanovení rozsahu těžby, datování těžební činnosti (často docházelo k obnovování těžby ve starých areálech), stanovení technologie dobývek, určení druhu těžené suroviny. V tomto případě je nutné dobře určit povrchové pozůstatky po těžbě a to co nejpřesněji. Pro popis podzemních částí báňských děl je vypracována odborná terminologie (např. Rozložník – Havelka a kol. 1987, 37-47), pro popis povrchových pozůstatků ovšem nikoli (Nováček 1993, 7). Terminologie pro popis povrchových reliktů po těžbě je značně různorodá a mnoho termínů má různé ekvivalenty. V popisu důlních děl je nutné rozlišovat primární a sekundární relikty těžby. Primární objekty se dále dělí dle jednotlivých fází a dle typů hornických prací. Hornické práce na ložisku se dělí na (Nováček 1993, 7): - práce kutací (prospekční) – není zastoupeno v případě povrchové těžby, - práce přípravné – otvírkové - není zastoupeno v případě povrchové těžby, - vyřizovací, - těžební (dobývací), - likvidační – zasypání těžebních jam (zakládání) – určení rozsah této činnosti je podstatné při interpretaci povrchových tvarů. Kutací objekty neboli šufry mohou být špatně odlišitelné od šachet vlastní těžby. Mezi nejčastější pozůstatky kutacích prací jsou mělké kutací rýhy, které sloužili k vyhledávání. Na povrchu jsou viditelné jako podlouhlé víceramenné rýhy, ty které sloužili k určení dalšího průběhu, žíly jsou krátké a kolmé na osu dobývek (Nováček 1993, 7). Jedním z dalších tvarů zaniklých
13
kutacích jam jsou jámy v podobě malých obvalů. Na rozdíl od šachty jsou malé a leží mimo ložisko, místa byla často ihned likvidována (Nováček 1993, 8).
Dále se těžba dělí na (Nováček 1993, 8): - těžbu povrchovou, - přípovrchovou, - hlubinnou. Do kategorie povrchové těžby spadají objekty, které svou hloubkou nepřesáhnou své plošné rozměry (Nováček 1993, 8). Nejčastějším tvarem je příkop s odvalem (z jedné nebo obou stran), který má podobu jámové či svahové sníženiny s plochým dnem a různě profilovanými stěnami. V případě svahových
sníženin
může
docházet
k záměně
s propadlinami,
proto
je v tomto případě důležité stanovit techniku těžby. Jedním ze zvláštních typů pozůstatků po povrchové těžbě jsou rýžoviště. Rýžování sloužilo k získávání volného kovu nebo těžkých minerálů promýváním. Rýžoviště zlata a přerýžované haldy se dochovaly u velkého množství říčních toků i jejich menších přítoků a jsou dobře viditelné. Těžba pomocí rýžování byla využívána až do počátku19. století, kdy ji zcela nahradila těžba hlubinná. Rýžovacím technikám se věnoval především J. Novák (Novák 1985, 30-32). Jedním z pozůstatků jsou právě přerýžované haldy materiálu, který je často označován jako sejpy (Nováček 1993, 8). Železná ruda byla získávána sběrem či povrchovou těžbou rudy (hnědele), která ovšem zanechává minimální stopy, nebo byla lokalita později vytěžena a pozůstatky se nezachovaly. Připovrchová těžba patří k nejčastějším způsobům dolování. Tento způsob byl využívaný po celý raný a zčásti o vrcholný středověk. Způsob těžby spočíval v hloubení svislých nebo úklonných šachtic, na které navazoval 14
systém chodeb a komor. Tato technologie sledovala pouze zrudnělé pásmo. V některých případech (při obtížné dobývce vodorovných chodeb) byly šachtice situovány velmi blízko vedle sebe – dunklování (Nováček 1993, 8). Terénním reliktem je odval. Ten se skládá ze zaniklé a propadlé těžební jámy a hromady hlušiny – obvalu. Obval často prstenovitě či půlměsícovitě lemuje okraj těžební jámy, v případě šachet umístěných blízko vedle sebe tvoří obval, obvalový tah, nebo obvalové pole (Nováček 1993, 8). Mezistupněm mezi povrchovou a přípovrchovou těžbou jsou podélné dobývky, které mají kolmé stěny a někdy i značnou hloubku. Jedním z výrazných prvků, který může v krajině značit relikty těžby, jsou propadliny. Tyto sníženiny (deprese) vznikly propadnutím podpovrchových prostor (chodeb). V okolí těchto propadlin se nenachází obvaly a je možné takovýto relikt označit jako pinka. Propadliny tvoří dlouhé táhlé mnohdy hluboké tahy, které vznikly propadem podzemních prostor – štol, překopu, sledných chodeb a jiných horizontálních děl, případně polí nad dobývkami (Nováček 1993, 8). Hlubinná těžba, je značně nákladná a nebezpečná a vyžaduje důkladnou přípravu a organizaci prací. Často se jedná o těžbu z velkých hloubek, často v řádech i několika set metrů. Jedním z typických příkladů je dědičná štola, ta má za úkol odvodnit místo těžby (Nováček 1993, 9). Pozůstatky se nachází často v kopcovitém terénu či na úpatí svahů zcela mimo těžební areál. Identifikovat je lze podle ústí či odvalů, dědičná štola je v terénu patrná také díky odtékající vodě. V některých případech se dědičné stoly využívali i k samotné těžbě a v prudkých svazích zcela nahrazovaly šachty (Nováček 1993, 9). S příchodem 18. a 19. století se těžba rozvinula ve velkém a často v okolí těžebních areálů vznikaly i zpracovatelské provozy a také těžba byla více invazivní, profily štol byly větší a těžba v podzemí rozsáhlejší a také mnohem znatelnější dopady na okolní krajinu. U rozsáhlejších areálů se často můžeme setkat se superpozicemi různých reliktů po těžbě a situace
15
mohou být často nepřehledné. Neopomenutelným reliktem po těžebních areálech jsou dochované přístupové cesty, které tvoří v terénu velmi viditelnou stopu.
5. Druhy dobývacích technologií Způsoby dobývek můžeme rozdělit na (Nováček 1993, 8; Novák 1985, 33): a) povrchovou 1) dobývání kovů (zlato, cínovec) z povrchových nánosů, 2) dobývání (zlato, cínovec) ze sedimentů překrytých mladšími vrstvami, b) podpovrchovou 1) dobývání kovů šachticemi, c) hlubinnou 1) dobývání kovů šachtami.
add a) Povrchová těžba Mezi povrchovou těžbu patří rýžování (zlato, cínovec). Postupy získávání těchto kovů popsal již Agricola. Základním nástrojem byly misky, necičky a různě upravené splávky. Hornina se různě proplavovala a kousky kovu, který je těžší, se usazoval a zachytával na dně, postupy se ovšem místo od místa lišily. Cínovec se rýžoval přímo v terénu, přičemž způsobů bylo více. V terénu se vytvořil strmý příkop, do kterého se házel propíraný materiál, cínovcové krupky se tak oddělily od zbylé horniny. Cínovec se těží z poměrně
16
velkých hloubek, proto byl vždy potřeba dostatek vody, potřebné k propírání (Kořan – Žebera 1955, 132). Technika
získávání
kovu
rýžováním
se
nezměnila
prakticky
až do konce 19. století. Využívalo se především znalosti o váhovém rozdílu daného kovu. Postupem doby se ovšem změnily technické prostředky, neboť bylo nutné zpracovávat stále více výchozí suroviny. Například získávání zlata probíhalo technikou propírání horniny ve vodě. Z výchozí suroviny se pak zlato získávalo praním v miskách, žlabech a propíráním na splávcích (Novák 1985, 32).
1) dobývání kovů (zlato, cínovec) z povrchových nánosů Zlato je v primárních ložiscích většinou jemně rozptýlené a vyžaduje poměrně obtížný přístup a těžkou práci v dolech a následnou obtížnou práci při zpracování na povrchu. Z primárních ložisek docházelo k odplavování hlín s obsahem kovu, zvětraliny zůstaly na místě nebo byly z části odplaveny a na svazích tak vnikaly suťové kužely – rozsypy. Rozsypy jsou důležité pro vývoj techniky získávání kovů, jako byla například měď, cín nebo zlato. Tyto kovy získával člověk právě z těchto rozsypů. Dalším zdrojem zlata jsou nánosy. Nánosy vznikají odplavením sutě vodou, kterou je unášena, tříděna a postupně se usazuje a vznikne tak náplav neboli říční rýžoviště. Zlato je až 7x těžší než ostatní doprovodné horniny, v některých místech tak vznikaly kumulace neboli kapsy, které obsahovaly větší množství kovu tzv. bonanzy, které obsahovaly mnohdy i valouny zlata o váze i několika kg. V říčních sedimentech množství zlata kolísá a objevují se zde převážně šupinky o velikosti kolem 0,1g (Novák 1985, 31). V příznivých přírodních podmínkách vznikají bonanzy, které jsou lehce rozpoznatelné, neboť se zlato žlutě leskne. Jako u každého kovu, docházelo nejprve ke sběrům ryzího kovu na povrchu. Teprve v období kdy se zvýšila poptávka po zlatě, bylo nutné kov získávat i jinak. Nejjednodušším způsobem 17
získávání zlata bylo propírání. K práci sloužila z největší pravděpodobností dřevěná mísa, kónického tvaru, se zahroceným dnem, ne nepodobná té, která se používá dodnes. Do mísy se nabere zlatonosná hornina (štěrk, hlína) s vodou a krouživými pohyby se odplavují lehčí částice, těžší částice se usazují na dně, mezi nimi i zlato. Tímto postupem bylo získáváno malé množství zlata a bylo možno získat jen hrubé zlatinky, ty drobné voda odplaví, ovšem nevzniká žádný větší odpad. Po odtěžení všech povrchových nánosů se přestoupilo ke zpracování štěrků z části překrytých hlinitými nánosy. Místo těžby bylo kvůli nestálé výšce vodní hladiny nutné odvodňovat systémem kanálů k odvodňování nánosů. Tato situace je dobře patrná také v oblasti řeky Oskavy u Mostkova. Postupovalo se vždy proti proudu vodního toku a vybíraly se nánosy štěrků. Nánosy byly těženy v pruzích, přičemž první byl odstraněn nános bahna a po té, co dosáhl pracovník hladiny vody, začal s propíráním v dřevěných necičkách. Vzhledem k tomu, že stál stále ve vodě, hloubka těžby byla jen cca 1m. V místě těžby v proudu vody se také shromažďoval jemný štěrk s obsahem zlata, který byl pak propírán v miskách. Tato činnost je snadno doložitelná výskytem haldiček, které nepřesahují výšky 1m. Stáří a znalost této technologie v Čechách je výzkumem kladena zhruba do 2. poloviny 1. tisíciletí př. n. l. (Novák 1985, 33). Při propírání horniny v necičkách bylo zjištěno, že se jednotlivé složky propírané horniny ukládají v závislosti na váze a velikosti a proto byly nahrazeny žlaby, které usnadňovaly a zrychlovaly práci. Žlab byl uložen do koryta řeky, na něj se nashromáždil písek a vodním proudem pak bylo odlučováno zlato a písek. Zlato bylo zadržováno pomocí konopí nebo ovčího rouna. Později byl žlab zhotovován z prken a přehrazován přepážkami. Písek byl vždy ještě přepírán v miskách. Ve žlabu se propíral pouze zlatonosný písek, velké valouny a štěrk byly patrně tříděny a vyhazovány na břeh, což dokládají četné haldy na březích řek (Oskava); (Novák 1985, 33). K proplavování ve žlabu bylo potřeba velké množství vody, proto byla tato technologie 18
z počátku používána hlavně v blízkosti vodního toku či přímo v něm, po vyčerpání ložisek v toku řeky byly propírány i nánosy vzdálenější, přičemž musely být zhotoveny přivaděče vody. V případě, že v oblasti byl nedostatek vody, bylo využito tzv. suchých teras a pro praní se pak používala tzv. promývadla. Žlab byl zapuštěn do země, voda v něm se nevypouštěla a třídění probíhalo promýváním v jednotlivých přihrádkách. Voda byla přiváděna často z velkých vzdáleností. Tuto technologii pravděpodobně používali k získávání zlata již Keltové, nový rozmach těžby na našem území touto technologií je pak kladen do 11. století (Novák 1985, 34).
2) dobývání (zlato, cínovec) ze sedimentů překrytých mladšími vrstvami Po vyčerpání povrchových nánosů docházelo k vyhledávání zdrojů kovu u menších toků pomocí šachtic, u těch větších se pak přistupovalo k plošné těžbě. V tomto případě bylo nutné odklonit původní tok řeky do nového koryta a plochu tak odvodnit. Kolem zjišťovací šachtice bylo vymezeno rýžovnické pole 15x30m až 40x80m. Následně byl sejmut humus a již dříve vytěžené náplavy. Po dosažení vlastní zlatonosné vrstvy byl ve středu pole vykopán prací kanál kolmo na údolí, z něj pak byly vyvedeny příčné kanály. Systém byl poté naplněn vodou a protékající voda prohlubovala koryto, odplavovala hlínu a písek. Po dosažení podloží v hlavním kanále či spodní vody byly práce ukončeny. Přípravné práce mnohdy trvaly až několik týdnů. Poté se teprve začalo s vlastním propíráním pomocí dřevěného koryta (žlabu) či systému splávků umístěných v hlavním kanále. Dokončovací práce byly prováděny pomocí misky. Jemně rozplavené zlato se následně získávalo tavením. Vše velmi podrobně popisuje J. Agricola (Novák 1985, 34).
19
add b) podpovrchovou 1) dobývání kovů šachticemi Během 12. století začalo docházet k vyčerpání povrchových ložisek zlata a bylo nutné těžit z větších hloubek. Zájem byl především o tzv. suché terasy v místech bývalých toků řek a nad stávajícími toky. Nejvíce byla tato technologie
využívána
v povodí
Berounky,
dále
pak
na
Opavsku
a Zlatohorsku. Sedimenty byly vyhledávány pomocí šachtic, které měly rozměry 1,2x1,2 m, jedna šachtice byla průměrně na ploše 75 m² a po nalezení zlata bylo vytěženo bezprostřední okolí šachtice. Materiál, který byl vytěžen, byl odvážen a propírán, hloubka šachtice byla omezena podzemní vodou cca na 6 – 9 m. Těženy byly také povrchová zvětralá ložiska například v okolí Suché Rudné, dobývka byla většinou v okruhu 1 km, šířce cca 80 m a do hloubky 30 m (Novák 1985, 34).
add c) hlubinná 1) dobývání kovů šachtami Ve 2. polovině 13. století začalo docházet k zakládání šachtic větších rozměrů, šachet. Tento způsob získávání kovů přežíval do 16. století. Šachty byly blízko u sebe tak, aby bylo ložisko velmi rychle vytěženo. Od 15. století byly raženy jen po žíle, tedy v mírném úklonu. Malá plocha těžebního pole a větší počet šachet umožňoval vyšší množství propůjček a vyšší počet pracovníků (Kořan – Žebera 1955, 123). Od 16. století byly zakládány richtšachty, ty byly svislé, ale jen do doby dokud nedosáhly žíly. Dosahovaly hloubky 150 – 200 m. Těžební šachty se nazývali podle typu těžního stroje buď trebšachty (žentour) nebo ratšachty (kolo). Výdřevu šachty tvořil šrůt, což bylo srubové zpevnění stěn 20
rámem, který tvořil věnec. Věnec neboli joch tvořila čtyři kulatá polena, která byla kladena na sebe. Věnce byly vyztužovány v rozích svislými sloupky. Prostor úklonné části byla šachta vyztužena deskami. U ústí šachty byla vytvořena těžební plošina hejpánek, nad ním u ústí šachty stála budova bechyně nebo kavna. V tomto prostoru bylo místo pro těžební zařízení a také pro havíře. Všechny doly měly také okolo hlavní šachty další provozní budovy. Hloubka, do které se tehdejší horníci dostali, se pohybovala kolem 400 – 500 m (Kořan – Žebera 1955, 124). Šachy museli být odvodňovány, v jejich ústí byl ve skále vylámán prostor pro shromažďování a odtok vody tzv. žump, do tohoto prostoru se mělo vejít cca 10 hl vody. Od 15. století byl ústí také vylámán prostor pro uskladnění dříví, štadel, byl ovšem znám již z dřívějška. Chodba, která byla ražena po žíle, se říkalo sledná neboli fudrnost a chodba, která byla ražena pomocí želízka, byla zvaná šlégl. Šachty a chodby byly ve středověku blízko u sebe a tak často docházelo k propojení sousedících chodeb, což mnohdy vyvolalo značné spory. Žíla byla sledována do hloubky slepými šachticemi hašply nebo cajcly hloubka se pohybovala kolem 8 m, takové šachtice byly z bezpečnostních důvodů opatřovány dveřmi. Hloubka šachtice se pohybovala od 16 – 50 m (Kořan – Žebera 1955, 124). Chodba, která sloužila k odvodnění podzemí, se nazývala štola nebo splavidlo. Štoly také sloužily k odvětrávání, první zmínka je známá již z jihlavského zákona z roku 1249, podrobně se zmiňuje o štolách Václavovo Královské právo horničie z roku 1300 (Kořan – Žebera 1955, 124). Ražba štol byla velmi nákladná, proto se k ní přistupovalo až v případě, že nestačilo odvodnění přes šachtu. Dědičná štola je štola, která sloužila k odvodnění a zakládala se, pokud to šlo po žíle a tak aby se vyhnula tvrdým horninám. Ve středověku bylo známo velmi málo štol, ražba i zabezpečení štol bylo technicky poměrně náročné a proto se větší množství ražených štol objevuje až v 16. století, a to především v Krušných Horách a také dosahovala značných délek. 21
V 17. a 18. století se technologie značně zlepšovaly a avšak i tak byla ražba značně časově náročná, proto se využívalo protiražeb. Těžaři dědičné stoly, měli trvalý nárok na dávky z dolu, musela být ražena tak, aby voda měla řádný odtok, nesměla být hrbolatá ani příliš příkrá, voda byla odváděna pomocí stružky v podlaze, která byla přikrytá prkny. Vše muselo být udržováno v čistotě a v pořádku. K tomu, aby štola dosáhla dědičného práva, musela dosáhnout svislé hloubky 20 m. Štola byla od 16. století vevnitř zabezpečena výdřevou, některé části štol byly vyzdívány (Kořan – Žebera 1955, 125). Profil šachty či štoly byl z počátku (podle Agricoly) co nejmenší a nejúspornější. Rozměry šachty byly 3,8x1,3m, štoly pak 2,8x1,2. Profil se začal zvětšovat po zavedení ražby pomocí střelného prachu, rozměry pak byly 3,6x1,6 m. Profil se změnil i u šachet tam se u šachty délky 5 m zvětšila šířka na 2m , u kutacích šachet do malých hloubek byl profil na rozměrech 2,3x1,6 m a 3,3x1,6 m (Kořan – Žebera 1955, 125–126).
22
6. Historický vývoj hornictví do počátku 18. století Prvopočátky těžby a zpracování kovů (především mědi, zlata a stříbra) jsou kladeny do 5. a 4. tisíciletí př. n. l. do oblasti Balkánu. Nedlouho poté začala být využívána ložiska blíže střední Evropě. Mezi využívaná ložiska mědi patří oblasti Slovenského Rudohoří a s nástupem doby bronzové i ložiska mědi v Alpách (Kořan – Žebera 1955, 56; Suldovský 2007, 19). Měď se stala prvním systematicky těženým kovem a zpracovávaným kovem. Počátkem doby bronzové se k těžbě mědi přidává i těžba cínovce. Cínovec byl získáván podobně jako zlato – rýžováním. Oblastí těžby cínovce byly Krušné hory (Kořan – Žebera 1955, 56; Suldovský 2007, 19). Spojením těchto obou surovin vzniká bronz, který byl využívaný pro velkou paletu výrobků od šperků až po zbraně. Výhodou je dobrá zpracovatelnost (kujnost, obrobitelnost) a vzhled nevýhodou je jeho křehkost (Silbernagel – Jech – Havrlík – Baimler 1981, 467). Během 8. století př. n. l. se do popředí zájmu dostává ve střední Evropě železo (Suldovský 2007,19). Ovšem první nálezy meteoritického železa jsou datovány již do 3. tisíciletí př. n. l. do oblasti Orientu. Takto nalezené železo se, ale nehodilo k dalšímu zpracování, zejména proto, že obsahuje velké množství niklu a patrně bylo pouze předmětem kultu (Pleiner 1984, 13; Kořan – Žebera 1955, 56). K prvním zpracovávaným rudám železa na našem území patří lehce tavitelné hnědely, které se vyskytují v horních partiích, blízko povrchu později využívaných ložisek železné rudy a pyritů. Tato ložiska tvořila hlavní železnorudnou základnu (Suldovský 2007, 20).
Nejvíce
se znalosti a zpracování železné rudy rozvíjí s příchodem Keltských kmenů přibližně v 6. století a v průběhu 5. – 4. století př. n. l. (Pleiner 1984, 14) Keltové využívali k hutnění železa šachtové pece, přičemž k zvýšení teploty využívali přirozeného tahu vzduchu (Suldovský 2007, 20). Ve 4. století dochází k přesunu Keltských kmenů na Moravu, k největšímu rozmachu dochází během 1. století př. n. l., kdy dochází k budování velkých výrobních center
23
(Staré
Hradisko,
Stradonice).
Keltové
pro
výrobu
mincí
využívali
pravděpodobně zdroje zlata ze zlatonosných řek Opavy a Oskavy (Kořan – Žebera 1955, 62; Novák 1985, 32). Zlato bylo používáno především pro výrobu známých šperků a mincí (Suldovský 2007, 21; Jiránek – Bouška 1994, 194). Železářská tradice a těžba kovů na našem území nezaniká ani v době germánského osídlení, což dokazují například nálezy hutnických pecí (Labské Chrčice); (Suldovský 2007, 21). Během stěhování národů se na naše území dostávají z východu slovanské kmeny, které se zde usazují. Základny pro těžbu železné rudy se přesunuly na Moravu, využívána byla především ložiska v Moravském krasu, Jeseníkách a na Uničovsku, právě z Uničovska nám dokládají zpracování rudy nálezy pecí. Neustává ani těžba drahých kovů, jako je zlato (Suldovský 2007, 21), které je získáváno rýžováním především na Severní Moravě a v Jižních Čechách, dokladem využívání těchto kovů mohou být například hroby. Počátkem 9. století dochází ve střední Evropě k vytváření prvních státních útvarů, během 10. století se pak vládnoucím rodem stávají převážně v Čechách Přemyslovci. Panovník byl v této době ještě výhradním majitelem veškeré půdy na území, které měl pod svou nadvládou a také potřeboval pro existenci svého království značné finanční prostředky v podobě drahého kovu (stříbra). Čechy byly v 10. - 11. století centrem obchodních stezek, procházely tudy stezky ze severu na jih (z Pobaltí), z východu na západ (do dnešního Německa), Praha se tak stala důležitou obchodní stanicí (Kořan – Žebera 1955, 69-70; Suldovský 2007, 23). Nejhodnotnějším kovem je i nadále zlato, ovšem jako mincovní kov se do popředí dostává stříbro. Těžba stříbra pro mincovní účely je doložena již z 10. století z okolí Pelhřimova, z tohoto období máme také písemný doklad o těžbě zlata v Rychlebských horách (Suldovský 2007, 22). Dokladem těžby a zpracování jsou pak nálezy zlomkového stříbra z 10. století. První raženou stříbrnou mincí byl denár Boleslava I. či jeho syna Boleslava II. do 10. století (k roku 995) je nutné také počítat s ražbou mincí v sídle Slavníkovců v Libici 24
nad Cidlinou a v mincovně v Malíně. Podrobně mince popisuje kronikář Kosmas. Počátkem 11. století jsou otevírány zlatorudné doly ve Zlatých Rýchorách
a
byla
činnost
ukončena
mincovny
na
Vyšehradě
(Suldovský 2007, 24). V 11. a 12. století také patrně dochází v celé Evropě k nedostatku mincovního kovu a existuje předpoklad, že pro ražbu mincí byl využíván kov získaný jako válečná kořist (Kořan – Žebera 1955, 74). Hlavní stříbronosná ložiska jsou známa z Českomoravské vysočiny a na Moravě z oblasti Rýmařovska. Těžba u města Stříbra v Čechách je datována do 12. století, kdy byla při kopání základů budoucího města nalezena stříbrná žíla. Další významnou lokalitou je bezesporu Kutná Hora, ve 12. století byl v Sedlci u Kutné Hory založen cisterciácký klášter. Cisterciáci byli hornickými prospektory (Suldovský 2007, 25). Hlavní rýžoviště pro těžbu zlata v 11. a 12. století se nacházela v jižních Čechách na severní Moravě (Jeseníky) a ve Slezsku. Mezi významné zlatonosné řeky patří Opava, Bělá, Moravice a Oskava (Novák 1985, 34). Osídlení výše položených lokalit bylo pouze sezónní. Ve 13. století se po příchodu odborníků z německých zemí začínají využívat nové technologie těžby. Jsou zakládány první šachtice a šachty, jsou využívány první těžební a odvodňovací stroje. Těžba se stává značně finančně náročnou, proto jsou zakládány první spolky pro těžbu – těžířstva, kterým panovník propůjčoval práva o
k těžbě.
těžbě
Z roku
zlata
ve
1222
máme
Zlatých
také
horách
první
písemné
(Suldovský
doklady
2007,
31;
Novotný, P. – Zimák, J. 2003). Během 13. a 14. století důlní prospektoři začali obracet svou pozornost na oblast severní Moravy. Vlna kolonizace ve 13. století postupovala ze dvou směrů ze Slezska a z Moravy. Sever Moravy ovládalo Vratislavské biskupství a jih biskupství olomoucké (Suldovský 2007, 34). Příchozí kolonisté věděli o přítomnosti zlata ve Zlatých Horách, kde byly objeveny na počátku 13. století
25
bohaté rýže, během 14. století došlo v oblasti k přechodu na hlubinnou těžbu zlata. Touha po zlatě vedla k založení města Jeseníku a k prospektorským pokusům v oblasti Rychlebských hor (Novák 1985, 34). Mezi využívané oblasti patří východní části Krkonošsko-jesenické soustavy, kde jsou zastoupeny dva druhy těžené rudy. Jedná se o četná malá ložiska magnetitu, která mají tvar čoček a dosahuje délky až 200 m s mocností 10 a více metrů. Dělí se na 12 typů, které se střídají a jakost rudy se mění (Pleiner 1984, 70). Střediskem těžby na Opavsku bylo v počátku 13. století město Bruntál. Ve druhé polovině 13. století jeho funkci převzala Opava. Zlatodoly byly v oblasti kolem Andělské hory, Vrbna, s osadami Jelení, Suchou Rudnou a Velkruby. V roce 1213 se osadníci z Bruntálu účastnili zakládání města Uničova. Jeseníky byly kolonizovány z jihu olomouckými biskupy, hradištními mnichy a rodem Šternberků. Náklady na těžbu byly vysoké a objeveny byly převážně železné rudy a drahých kovů bylo málo. Ve 13. století byl v oblasti Jeseníků a Zlatých hor veden spor o hranice panství, na kterých byla nalezena železná ruda. Spor rozsoudil až Přemysl II., který rudu, jež byla nalezena na pozemcích klášterů, přiřkl jim (Suldovský 2007, 34). Z největší pravděpodobností se jednalo o pozemky náležící městu Berounu. Oblast Sovinecka kolonizoval biskup Bruno (Suldovský 2007, 38), který založil osadu Hůzová, která se ve 14. století stala městem. Na Rýmařovsku byla těžba zahájena patrně koncem 13. století, již ve druhé polovině 14. století jsou tyto doly popisovány jako zatopené. Těžba zde byla obnovena a udržela se po celé 15. století a postupně se rozvíjela. V 16. století bylo založeno Horní Město. Rýmařov leží v pásmu železných rud jdoucích od Úsova a Uničova směrem na severovýchod (Kořan – Žebera 1955, 107-108). Ve druhé polovině 16. století dochází v oblasti k úpadku těžby a v 18. století se těžiště těžby přesouvá na rýžoviště do Hlucholaz, na Opavici a na Krnovsko, středisky v tomto období byly Zlaté Hory, Jeseník, Horné Grunt, Vrbno, Suchá Rudná a Andělská hora (Kořan – Žebera 1955, 107-108).
26
7. Zpracování železné rudy do počátku 18. století Vytěžená ruda se dopravovala do zpracovatelských areálů. Kde procházela procesem úpravy a taveb. Nejstarším výrobním zařízením byla otevřená výheň s dmychadlem. V tomto zařízení bylo dosahováno teplot 1200 – 1300 °C, výtěžek byl minimální a malá byla i kapacita výhně (Pleiner 1984, 14). Po skončení procesu tavby vznikla pouze těstovitá hrouda, která byla ovšem dokonale kujná (Kořan – Žebera 1955, 60). Keltové hutnili železo v šachtových pecích, přičemž ke zvýšení teploty využívali přirozený tah vzduchu. Pece měly tvar tunelu, byly vymazané jílem a postavené ve svahu tak, aby byly ve směru převládajících větrů. Pec byla vyložena dřevěným uhlím a rudou a poté zasypána hlínou. Později byl tento tvar vylepšen přívodním kanálem pro vzduch (Kořan – Žebera 1955, 62). Keltové zpracovávali železo přímo na sídlištích, což dokazují nálezy strusky a kovářských nástrojů (Pleiner 1984, 17). Významné zpracovatelské areály na Moravě byly v oblasti Uničovska. Hutnické pece a se nachází v rámci větších výrobních komplexů. Jsou zde také známé nálezy většího množství pecí (Pleiner 1984, 17). Příkladem mohou být výhňové pece, ve kterých byla zvyšována teplota dmýcháním kanálem za pecní šachtou. Šachta měla v průměru 18 – 20 cm směrem dolů se rozšiřovala, konec byl uzavřen hliněnou stěnou, která se po dokončení procesu vylomila a hrouda kovu se z pece vytáhla. V těchto typech pecí se vyrábělo železo vysoké kvality, velmi čisté a dobře kujné, ovšem ztráta a spotřeba paliva byly vysoké. Příklad na 1 kg vytaveného železa bylo potřeba 2,5 – 4 kg dřevěného uhlí. Vzniklým produktem byla železná lupa. Železo bylo měkké a předměty z něj kované se vyráběly z plátků, které se pak kovářským způsobem svařovaly (Kořan – Žebera 1955, 68-69). Germánské pece vycházely ze stejného principu, jako pece keltské, měly zahloubenou nístěj a nadzemní hliněnou šachtu, přívod vzduchu byl zregulován měchem, který sloužil ke zvýšení teploty. Šachta na přívod 27
vzduchu končila nad hrdlem nístěje (Pleiner 1984, 28). Pece se lišily tvarem a velikostí některých prvků. Hutnické dílny byly i v prvních stoletích našeho letopočtu malé a pece byly patrně často opravované (Pleiner 1984, 31). Staroslovanské pece byly patrně tvarem i způsobem tavby podobné pecím germánským, využívány byly redukční typy pecí, které byly zabudované do terénu, objem výroby byl malý. V kovářství se objevuje pronikání nových technologií (Pleiner 1984, 35). V 8. a 9. století se mění politická situace v celé Evropě a vznikají nové státní
útvary.
Železo
se
stává
významným
obchodním
artiklem
a je nutné zavedení většího objemu výroby a změnit technologie výroby. Byly stále využívány šachtové, redukční pece. Nejvýznamnějším železářským regionem bylo podhůří Jeseníku na Uničovsku. Zasahují sem rudní pásma úsovské a vrbenské, které bylo využíváno již dříve. K významným nálezům patří objekty z Dolní Sukolomi a Želechovic, které byly umístěny nad řekou Oskavou (Pleiner 1984, 39).
Technologie stavby pecí byly již vylepšeny
a stavba byla dobře zaizolovaná a společně s použitím dmychadla bylo možné dosáhnout vyšších teplot (kolem 1400 °C). Zlepšila se tak i vlastnost vzniklé železné lupy.
Experimentálně bylo zjištěno, že při použití 44 kg vstupní
suroviny a 100 kg dřevěného uhlí vznikne 6 kg kovu (Pleiner 1984, 43). Zvětšily se i výrobní areály, které lze rozdělit na tři druhy dle velikosti. V prvním typem jsou areály o 4 až 25 redukčních jednotkách (Želechovice) v areálu jsou často i jiné objekty (vyhřívací výhně či sklady paliva). Druhým typem, je pak naprostý opak kdy, se v areálu nachází jedna pec umístěná jako součást
domu.
Nejčastější
je
třetí
typ
areálů,
ve
kterých
se nachází 2 až 3 výrobní jednotky (Pleiner 1984, 45). Ve středověku pak vznikají tři skupiny řemeslníků. Vzniká řemeslná malovýroba ve vsích, pak existovali řemeslníci, kteří svou produkcí zásobovali přímo panovníka a poslední skupinou byli řemeslníci, kteří se usazovali v podhradí. Na zvláštním místě pak stojí klášterní výrobny, kde vznikaly významné výrobní celky (Pleiner 1984, 50). Ve 13. století se objevují nové zdokonalená 28
výrobní zařízení i technologické postupy. V této době není ještě možné prokázat přidávání struskotvorných přísad. Získaný kov bylo nutné vyhřívat a zbavovat strusky. Vyhřívací výhně měly okrouhlý tvar s průměrem 80 – 100 cm a hloubkou 30 cm, dalším vyskytujícím se tvarem byl vanovitý a protáhlý. V pecích bylo dosahováno teploty od 1100 – 1200 °C s použitím dmychadla (Pleiner 1984, 57). Během 14. a počátku 17. století se prudce zvyšuje počet hutí na našem území, využívány byly stále šachtové pece, které měly malou kapacitu. Hutě byly schopny dodávat z jedné pece 1 – 2 hroudy kovu týdně a práce probíhali jen 1 – 2 dny v týdnu a pouze za příznivého počasí. Jedním z důležitých prvků bylo také zásobování rudou. K zásobování redukčních výhní šachtových pecí stačilo málo rudy, ale podmínkou byla její kvalita. Ruda byla rozdrcena na zrna velikosti lískového ořechu a ručně tříděna. Následně byla ruda pražena a obohacena (ruda s obsahem pod 40% železa nebyla redukovatelná). Obohacována byla struskou (Pleiner 1984, 71). Hamerníci získávali rudu sami vlastní těžbou či nákupem. Již v 15. století vytvářeli nákladná důlní díla (dědičné štoly), Další důležitou surovinou bylo dřevěné uhlí. Dřevo poskytoval majitel hamru a majitel pozemku. Výrobou uhlí se zabývali uhlíři (Pleiner 1984, 71). Jedním z využívaných druhů byly výhňové redukční pece. K redukci v malých pecích stačila ruční vhánění vzduchu měchem. Stavba i provoz byl levný a tento způsob se udržel poměrně dlouho. Přímá redukce železné rudy probíhá při teplotě 1200 – 1400 °C, přičemž redukce trvá 8 – 10 hodin (Pleiner 1984, 73). Druhým typem používaných pecí byly šachtové redukční pece, které se využívaly zejména na rudu horší kvality. Ruda byla taktéž drcena na zrna velikosti ořechu. Pece již měly měchy poháněné vodním kolem (pouze v ideálních případech), výška pecí se pohybovala od 3 do 4 m. Ruda se redukovala 1 – 2, až do doby, než bylo získáno železo. Vzniklé železo bylo dále kovářsky zpracováváno. Vytavena hrouda železa byla zbavena strusky
29
a pak byla kostkována (rozsekána na menší díly) a dále zpracovávána na základní tvary železa (Pleiner 1984, 75). Počátkem 17. století se začíná projevovat politická krize, kterou uzavře v polovině 17. století třicetiletá válka, která tvoří výrazný předěl. Objevují se nové technologie a mění se právní normy. Koncem 16. století se objevují nové
technologie,
mezi
něž
patří
i
vysoká
pec.
Vysoké
pece
se původně prosazovaly v místech, kde byla k dispozici jen ruda špatné kvality. Produktem takové pece byla houska. Pec měla tvar komolého čtyřbokého jehlanu. Podstava byla úzká, vnitřek byl vyzdívaný, přístupná byla v úrovni postavy a otvor byl velký. Hotové železo bylo vypuštěno do prostoru mimo pec, kde byla stahována struska a následně bylo železo vypouštěno odpichovým otvorem (Pleiner 1984, 106). K dmýchání byly používány až do 1. poloviny 17. století kožené měchy, byly poháněné vodním kolem. Pece měly velkou výkonnost a sloužili převážně k výrobě munice, slévárenských potřeb pro domácnost, desky a plotny a litinové trubky. K podstatným změnám ve výrobě i v produkci došlo až po změně paliva na černé uhlí v polovině 19. století (Pleiner 1984, 107).
30
8. Vznik hornických osad a městská práva vztahující se k těžbě V 10. století vznikají na našem území první státní útvary. V této době je výhradním vlastníkem půdy panovník. Během 12. – 13. století začíná panovník přerozdělovat půdu svým nejoddanějším z královské družiny. Nárokuje si ovšem právo na nerostné suroviny tzv. horní regál. Horní regál je právo panovníka na veškerý vytěžený kov a zisk stejně tak měla právo na zisk horní města, pod která doly patřily. Horní města zakládal panovník. Město Bruntál dostávalo desátky z dolů do vzdálenosti čtyř mil od města. Z roku 1222 máme první písemnou zmínku o těžbě zlata ve Zlatých Horách (Suldovský 2007, 31). Když bylo objeveno ložisko kovu, byla založena horská obec, v čele této obce stál králem pověřený zástupce, hofmistr. Správa horské obce byla velmi podobná správě městské a obec měla značná práva a výsady. Někdy se horská obec rozrůstala a později se stala báňským městem. Mezi nejstarší báňská města patří Jihlava, Havlíčků Brod, Kutná Hora, Jílové, Bruntál a Uničov, ve většině případů se jednalo o města královská (Kořan – Žebera 1955, 79). Horní regál se vyvíjel pozvolna, do poloviny 13. století spadalo právo krále na poplatky z výnosů těžby tzv. urbura. V nejstarším dochovaném důlním řádu Jihlavském byla králi vyměřena část důlního pole tzv. královský lán. Horní regál se více začal formovat až ve 14. století v královském právu horečném, které vydal Václav II. při měnové reformě v roce 1300. Od té doby náležely všechny doly králi a jedině on měl právo rozhodovat o horních záležitostech. Doly byly udělovány jako horní propůjčka. Při vyměřování důlního pole měl král právo na tzv. královský lán, zástupce krále měl taktéž právo na těžbu v dané lokalitě. Velmi důležitým bylo právo na výkup kovu, které měl od 14. století výhradně panovník a prodej mimo jeho režii byl přísně trestán.
Právo
královského
regálu 31
bylo
přenositelné
na
město
ne na pozemkového majitele. Vývojem také prošly i horní svobody, největší bylo dosaženo ve 13. a 14. století, v této době byli všichni, kteří pracovali v hornictví nebo hutnictví přímí poddaní panovníka. Horní města i majitelé pozemků s doly byli osvobozeni od daní a mohli se svým majetkem volně nakládat, ovšem neměli nárok na pozůstalost po těžaři, který podnikal na jejich pozemku, majetek nepodléhal dědické dani ani nesměl být zabaven. Z horní svobody vyplývaly i povinnosti. Majitel pozemku nesměl bránit horníkům v dolování a umožnit i výstavbu nadzemních konstrukcí a úpraváren kovu, také dodávku důlního dřeva musela zajišťovat vrchnost. Museli udržovat cesty ve sjízdném stavu a dodávat vodu. Majitel pozemku měl nárok na výplatu části zisku tzv. urburu a nárok na část důlních polí tzv. panský lán a na část výnosu rudy (Kořan – Žebera 1955, 79-81). Ve středověku se hornictví řídilo báňskými řády, nejstarším je jihlavský, známé jsou pak kutnohorský a německo-brodský (Havlíčkův Brod), později vzniklá hornická města přebírala řády starší pro vytvoření svého vlastního řádu (Kořan 1955, 81). Panovníkův horní regál se vztahoval pouze na drahé kovy, tedy zlato a stříbro. Karel IV. do tohoto regálů řadí navíc cín, měď, železo, olovo a sůl. V 15. století došlo v důsledku husitských válek k úpadku těžby. Těžbou se v této době začala zabývat mimo měšťanů i šlechta. Do produkce se dostávají nájemní havíři, mění se technologie a objevují se šlechtické rodiny, které získaly právo na těžbu např. hrabata Šlikové na Jáchymovsku, do jejich podnikání
výrazně
zasáhl
až
Ferdinand
II.
Habsburský
(Kořan – Žebera1955,81-82). Od 16. století se právo vztahovalo jen na zlato, stříbro, sůl a olovo. Ostatní obecné kovy (pyrity), kamenečné břidlice byly přiřazeny stavům, v 18. století se právo rozšířilo na nerostné suroviny uhlí a tuhu (Kořan – Žebera 1955, 79).
32
9. Historie vybraných obcí Jako oblast bádání byly zvoleny katastry tří obcí na Uničovsku. Konkrétně obce Břevenec, Plinkout a Křivá. Obec Břevenc dnes patří pod obec Šumvald a obce Plinkout a Křivá spadají pod obec Dlouhá Loučka. Všechny tři mají přibližně shodnou dobou založení kolem podruhé poloviny 14. století (Hosák 2004, 549, 604; Pinkava 1922, 151).
9. 1. Břevenec Obec Břevenec leží severně od Uničova v nadmořské výšce 310 m na úpatí Křížového vrchu (586 m n. m.). Rozloha katastru je cca 315 m, jižním směrem
klesá
do
Uničovské
plošiny,
na
sever
prudce
stoupá
do vrcholů Nízkého Jeseníku (Makas 1987, 110). Obcí protéká poměrně vydatný vodoteč zvaný Dražůvka, který se vlévá za obcí Šumvald, jako levý přítok do řeky Oskavy. Středem prochází silnice, která je lemovaná domy. Břevenec
je
součástí
obce
Dlouhá
Loučka,
v obci
je
evidováno
141 domů a 327 trvale žijících obyvatel (stav 2011, zdroj stránky obce). Původní jméno vesnice bylo Hřbinec, německy Trübenz, první zmínka pak pochází z roku 1338 (Hosák 2004, 549), do roku 1527 patřil pod sousední Šumvald a následně pak pod Úsovské panství. Břevenec
byl
založen
jako
hornická
osada
patrně
souběžně
se zakládáním města Uničova ve 13. století markrabětem Přemyslem Otakarem II. a vesnice měla sloužit jako sídlo pro místní horníky, o čemž svědčí i jediná zmínka o těžbě zlata na řece Oskavě z roku 1234 (CDB III. č. 76), (Novák 1985, 36). Hornictví zde, ale zaniklo patrně již koncem 13. století, pro nedostatek rudy. Těžba byla obnovena v 15. století. Obec byla převážně německá, což podpořil i příchod německých katolíků po třicetileté válce. Českou obcí se pak Břevenec stal až po druhé světové válce. (Pinkava 1922, 146). Těžba zde byla ukončena koncem 19. a počátkem 33
20. století, což nám dokládají plány důlních polí z této doby z archivu České geologické služby.
9. 2. Plinkout Obec Plinkout leží severovýchodně od Uničova v nadmořské výšce 300 m, mezi obcemi Břevenec a Dlouhá Loučka. Obcí protéká Plinkoutský potok. V obci je 78 domů a 158 trvale žijících obyvatel (stav k roku 2011). První
zmínka
o
obci
pochází
z roku
1348
(Hosák
2004,
604),
a náležela pod obec Šumvald. Původní jméno obce bylo Plynkout, Pinkout či německy Plinakoute. Od roku 1371 až do konce 16. století společně s obcemi Stránská, Břevenec, Mirotín a Tenčínem tvořil zvláštní statek, panství bylo
nakonec
několikrát
přerozděleno
a
prodáno.
Od
roku
1869 – 1880 patřila obec pod okres Litovel, v letech 1910 – 1950 spadala pod
okres
Šternberk,
součástí
Dlouhé
Loučky
je
od
roku
1961
(Hosák 2004, 604; Morav 2000, 63).
9. 3. Křivá Obec leží severovýchodně od Uničova na cestě, která spojuje vesnice Dlouhá Loučka a Rudu, v nadmořské výšce 430 m n. m. První zmínka o obci pochází z roku 1365, v letech 1492 – 1545 patřila pod panství Sovinecké, dnes je obec součástí Dlouhé Loučky. Severně od vsi se nachází dvouramenný kříž z období napoleonských válek, kde jsou pohřbení padlí ruští vojáci (Pinkava 1922, 151).
34
10. Historie těžby kovů v Plinkoutu, Břevenci a Křivé na základě analýzy písemných pramenů Stáří prací na řece Oskavě je obtížně doložitelné, je zde ovšem předpoklad těžby již kolem 2 st. př. n. l., kdy rýžoviště využívali Keltové. To nám také mohou dokládat nálezy zlatých mincí na Starém Hradisku, kde bylo prokázáno i mincování zlata. Těžbu kolem řeky Oskavy pak dokazuje výskyt hald malých rozměrů podél toku, vyspělejší techniku rýžování pak prokazují haldy mladší a větší, mnohdy výšky až 4 m (Novák 1985, 31). Jediná historická zmínka o těžbě zlata na řece Oskavě je z listiny z roku 1234 (CDB III, č. 76), tato listina, která obsahuje mimo jiné i výsady pro město Uničov, stanovuje, že zlatokopové povinní desátky markraběti nemají přenocovat ve vesnicích na západ až k českým hranicím, na sever k řece Moravici a na východ k Bystřici (Novák 1985, 36). Tímto je poměrně dobře vymezena
těžařská
oblast.
Vzhledem
k
malé
vzdálenosti
Břevence
od Uničova je možné předpokládat, že se zmiňovaná listina vztahuje i k obci Břevenec. Lze předpokládat, že se u Břevence pralo zlato jen krátkou dobu, cca 10 let a vytěženo bylo jen 15 kg kovu (Novák 1985, 36). Záznamy o těžbě stříbra z lokalit máme z obce Břevenec, kde se stříbro těžilo do roku 1774, kdy byla těžba zastavena, další lokalitou je štola Barbora mezi Plinkoutem a Rudou kde bylo stříbro nalezeno v roce 1557 (Morav 2000, 55). Během středověku došlo k poklesu těžby drahých kovů a dostala se do popředí těžba železa, která dosáhla vrcholu až v 19. století. Výskyt železnorudných ložisek se dělí do několika pruhů. Západní pruh začíná u obce Údolí u Zlatých hor a táhne se přes Rejvíz, Jeseník, Malou Morávku, Rýmařov, Rudu, Šumvald, Medlov a kolem Uničova. Východní pruh pak zasahuje do oblasti Horního Benešova, Leskovce, Moravského Berouna, Hlásnice až po Šternberk. Oblast Břevence a Plinkoutu tedy spadá do západního pruhu (Bezděčka 2000, 32).
35
Jesenické rudy jsou málo bohaté, obsah železa kolísá v rozmezí od 20 do 25% železa. Mocnost vrstev je kolísavá od několika centimetrů do několika metrů, to samé se týká hloubky, kdy se žíla nachází téměř na povrchu či v hloubce několika desítek metrů. Nejlepší výsledky byly dosaženy u magnetitu (40–50% Fe), sideritu (20–45% Fe), hematitu (22–25% Fe) a limonitu (cca 26% Fe) (Bezděčka 2000, 32). Mezi starší ložiska patří oblast Plinkoutu a Břevence, zejména významné rudné ložisko se nachází na severovýchodě Křížového vrchu. V robotním Poznamenání vztahujícím se k Břevenci z roku 1613 se mluví o dolech Břevenských, kde je zmíněno, že břevenští rodáci konali robotu a vozili do hutí na Oskavě rudu a dřevo. Dolování ustalo během třicetileté války a znovu bylo obnoveno kolem nebo po roce 1654 (Morav 2000, 67), což také dokazuje kniha údělných kutacích práv v dolech Plinkoutských a Moravických, která se nachází v archívu v Olomouci a je z let 1560 – 1653. V letech 1682 – 1690 byl proveden rozbor vrchnostenské rudy z obcí Plinkout, Ruda a Malá Morávka (zpráva se nachází v archivu v Olomouci), při němž bylo zjištěno, že zemina obsahuje nejen železo ale i zlato, stříbro a síru. V oblasti byl postaven i hamr, jehož činnost byla ukončena v roce 1742 a ruda se vozila do Ostravy, v roce 1774 zde bylo zastaveno i dolování stříbra, těžba železné rudy probíhala i po roce 1854, kdy byla ukončena, se přesně neví (Morav 2000, 67). Plinkout vlastnil v 16. století Vilém Mládenec z Milička, kterému se s prospektorskou činností nedařilo a od roku 1536 plinkoutské doly šly i s hamrem z ruky do ruky. Vystřídalo se zde bezmála 8 majitelů, mezi nimiž byli například páni ze Sovince a Boskovic. V roce 1626 byly otevřeny doly sv. Pavla, Abatense, Jana, Petra, Hilaria a důl Šimon. Již v roce 1853 byl v provozu jeden důl a v roce 1870 dolování zcela zaniklo a doly byly zatopeny (Morav 2000, 67).
36
11. Popis lokalit V oblasti zájmu se vyskytuje větší množství možných lokalit. Pro zpracování jsem vybrala ty větší z nich. První oblastí je katastr obce Břevenec, ve kterém se nachází lokalita u řeky Oskavy, kde jsou pozůstatky po těžbě zlata a dále pak oblast pod Křížovým vrchem, kde je možné vidět zbytky těžebních polí po těžbě železné rudy. V katastru obce Plinkout se nachází čtyři lokality a to oblast Na šachtách v severozápadní části katastru, pak osamělé ústí štoly nad Jelením potokem a severovýchodní oblast Prostředního lesa, kde byla zaměřena šachta, ústí štoly a haldy hlušiny. V katastru obce Křivá jsem se zaměřila na lokalitu nad Valšovým dolem v
severozápadní
oblasti,
kde
byla
zaměřena
šachta,
ústí
štoly
a úvozová cesta. Místa jsem vytipovala podle online dostupných informací na serveru České geologické služby, která má databázi archivních map a plánů a dalších informací o starých důlních dílech na svých stránkách.
11. 1. Břevenec Na katastru obce Břevenec se nachází dvě lokality spojené s těžbou kovů. První lokalita se nachází při řece Oskavě severozápadně od obce Břevenec u odbočky do Mostkova (mapa č. 1). Na ploše cca 0,5 km² se nachází haldy hlušiny po těžbě zlata, které dosahují výšky až 3 m a délky až 40 m. Haldy hlušiny obsahují valouny proprané hlušiny o rozměrech od 2 – 40 cm a jemný štěrk. Zlatinky zde dosahují velikosti od 0,1 – 0,3 mm, obsah zlata je 0,2 mg/m³ (Zapletal 2013). Druhá lokalita se nachází severovýchodně od obce, na trase žluté turistické značky ve směru na Křížový vrch (mapa č. 2). Jedná se o propady šachet po těžbě železné rudy. Rozborem půdy z roku 1854 bylo zjištěno vysoké množství železné rudy a mimo jiné i obsah stříbra a zlata. Stříbro bylo v oblasti těženo ještě v roce 1774, kdy byla těžba ukončena (Morav 2000, 63).
37
11. 1. 1. Rýžoviště na Oskavě u Mostkova Zlato vždy přitahovalo pozornost a zájem lidí, zlato velmi zasáhlo do mezilidských vztahů. Zlato je kov dobře zpracovatelný, který nepodléhá zkáze. Snaha o získávání zlata vedla ke zdokonalení těžby a získávání nových technologií zpracování. Pozůstatky po rýžování zlata na řece Oskavě se vyskytují podél toku již od obce Bedřichov a ukončuje je cesta do obce Mostkov (katastr obce Břevenec). Největší pozůstatky leží v severozápadní části katastru obce Břevenec, pokrývají plochu o rozměrech cca 1100 m délky a 500 m šířky (Novák 1985, 30). Oblast v roce 1997 z velké části zničila povodeň a koryto je již v místě uměle regulované (obr. č. 4). Ovšem, dochovaly se zde části hald (obr. č. 2) a přívodních umělých kanálů. Kanál, na fotografiích číslo 3 a 8, byl mělký, se štěrkovitým dnem, jeho šířka se pohybovala kolem 1,2 m. Kanály, které se zde nachází, sloužily k propírání vytěžené zeminy a odvodnění. Jedná se o pozůstatky patrně po obnovené novověké těžbě. Haldy hlušiny mají místy výšku až 4 m a délku kolem 10 m (obr. č. 5, 6, 7) a skládají se z jemného písku až po valouny o velikosti až 30 cm. Rozměry rýžovnických polí se pohybují od 20x30 m do 80x40 m. Místo bylo v ploše odvodňováno sítí umělých kanálů, což umožnilo těžbu do větších hloubek, vznikly tak hluboké brázdy místy dosahující hloubky až 4 m (Novák 1985, 31). GPS souřadnice k jednotlivým bodům viz. tabulka č. 1. Lokalitu pokrývá lužní les, tudíž je dobře přístupné jen v zimních a jarních měsících. Bohužel se místo nachází v blízkosti vesnice, proto je hojně využívané jako nelegální skládka odpadu.
38
Tabulka č. 1 Tabulka GPS souřadnic lokality – rýžoviště na Oskavě Název lokality GPS Nadmořská výška 49°52'25.093" 1. 17°8'21.638" 49°52'19.800" 2. Rýžoviště na řece 17°7'52.544" 300 m Oskavě 49°52'6.498" 3. 17°7'43.341" 49°52'11.921" 4. 17°8'12.439"
Mapa č. 1
39
11. 1. 2. Pozůstatky po těžbě pod Křížovým vrchem Druhá lokalita u Břevence se nachází, severovýchodně asi 500 m za obcí v prudkém svahu u cesty na Křížový vrch. První propad (sesuté ústí štoly, bod 1) je možné vidět v hustém porostu (místo je z větší části zavezeno černou skládkou a zarostlé hustými keři, proto je velmi špatně přístupné a to i v zimních měsících, kdy v ruinách kapličky nocovali bezdomovci). Cesta vede do prudkého kopce, vlevo se nachází původní úvozová cesta (obr. č. 11), asi po 200 m vychází na louku, kde je po pravé straně (bod 2), patrný pozůstatek
zavalené
odvětrávací
šachty
(obr.
č.
12
a
13),
po levé straně je pak dobře patrná stará úvozová cesta, na císařském povinném otisku stabilního katastru je úvozová cesta zaznačena jako využívaná. Na samém okraji katastru obce se nachází u staré důlní cesty (bod 4, obr. 15) zasypaná šachta (bod 3, obr. č. 14). V oblasti se nachází haldy vytěžené hlušiny, které jsou v kopcovitém terénu dobře vidět. Nejvýše položeným bodem je zmiňovaná poslední šachta, která leží v nadmořské výšce cca 500 m. První šachta má průměr 2 m a hloubku 1,2 m. Druhá šachta je větší má průměr 4 m a hloubku 1,3 m. Obě místa jsou zarostlá náletem dřevin, převážně bříz (Betula) a růží šípkovou (Rosa canina). Přístupová cesta je široká přibližně 3 m, je zpevněná a v terénu dobře patrná. Haldy tvoří výsypky dlouhé i 8 m, tvořené převážně hlušinou, haldy taktéž navazují kolmo na přístupovou cestu. Z největší pravděpodobností se jedná o pozůstatky po těžbě železné rudy vzhledem k tomu, že se zde společně vyskytuje i stříbro, je možné, že původně se mohlo jednat o těžební areál na stříbro, jehož těžba byla ukončena v polovině 18. století a patrně nahrazena těžbou železné rudy (Morav 2000, 67), která je zde obsažena ve větším množství. V lokalitě se nachází převážně smrkový les a částečně je místo zarostlé lesní školkou. GPS souřadnice k jednotlivým bodům viz. tabulka č. 2.
40
Tabulka č. 2 Tabulka GPS souřadnic lokality – pod Křížovým vrchem Název lokality
GPS 1.
Pod Křížovým vrchem
2. 3. 4.
Nadmořská výška 49°51'24.574" 17°9'31.194" 49°51'22.439" 17°9'44.122" 49°51'38.452" 17°10'20.504" 49°51'35.427" 17°10'14.307"
Mapa č. 2
41
325 m 370 m 495 m 460 m
11. 2. Plinkout Na katastru obce Plinkout se nachází nejvíce pozůstatků po těžbě kovů. Jedná
se
o
lokality
pozůstatků
šachet
označených
jako
Štola
vyhlídka 1 a 2 (mapa č. 3), v oblasti zvané Na šachtách, v jejichž blízkosti se nachází velké množství šachet a ústí štol. Severně nad obcí je samostatná štola
nad
Jelením
potokem
č.
(mapa
4).
Další
lokalitou,
kde
je možné pozorovat zavalenou šachtu, ústí štoly a mohutné haldy hlušiny, je SV nad obcí ve východním konci Prostředního lesa (mapa č. 5) Poslední lokalitou, která již svým místním označením může dokládat hlubinou těžbu zlata, je oblast o značená jako Na Kopci, ve II. vojenském mapování je pod názvem Goldhübel (mapa č. 6).
11. 2. 1. Na šachtách – Štola Na vyhlídce 1 a 2 Přibližně 2,5 km
severně od
Plinkoutu se nachází
lokalita
Na Šachtách. Jedná se o zavalené šachty a ústí štol. Místo je lépe přístupné z obce Břevenec. Nejsnadnější přístup je po žluté turistické značce (směr Křížový vrch), která směřuje do prudkého kopce, pro snazší orientaci je lepší vystoupat značenou pěšinou kolem pozůstatků po těžbě na okraji obce. Přibližně ve třetině stoupání značenou cestu křižuje široká zpevněná lesní cesta, která vede po vrstevnici nad obcí Plinkout až do obce Křivá. Tato cesta vede patrně v místě původní cesty, využívané pro přístup k těžebním areálům, neboť její sklon by umožňoval snadnou dopravu materiálu, bohužel je v celé délce opravená a důkazy tak již nejsou patrné. Asi po 2,1 km (od odbočky v obci) je na pravé straně patrný propad
ústí
štoly
(bod
č.
1),
vlevo
asi
75
m
jihozápadně
od tohoto místa jsou na ploše asi 200x85 m umístěno větší množství propadů, šachet a ústí štol (body č. 2 – 6, obr. č. 16, 17, 18, 19). Dále se zde nachází na výše položeném místě dvě šachty (dnes již téměř nepatrné) s označením Na vyhlídce 1, která se nachází asi 320 m SV (bod č. 7, obr. č. 20) a 425 m 42
SSV (bod č. 8, obr. č. 21) od ústí štoly (bod č. 1). Je více než patrné, že dvě zmiňované šachty sloužily jako odvětrávací systém a byly napojeny na štoly, které se nachází na úpatí kopce. V místě je vidět značné množství propadů – pinek, které směřují k oběma šachtám. Asi 250 m od bodu 1 se nachází zavalená zkušební ražba štoly (bod č. 9, obr. č. 22). Obě šachty byly v letech 1951 a 1952 zaznamenány ve vojenských mapách v měřítku 1:10000 (viz. mapa č. 14). GPS souřadnice k jednotlivým bodům viz. tabulka č. 3.
43
Tabulka č. 3 Tabulka GPS souřadnic lokality Název lokality
GPS
Ústí štoly
1. 2. 3.
Šachty
4. 5. 6.
Štola Na vyhlídce 1
7.
Štola Na výhlídce 2
8.
Zkušební ražba
9.
Nadmořská výška
49°51'9.782" 17°10'7.921" 49°51'7.920" 17°10'5.098" 49°51'6.901" 17°10'4.801" 49°51'6.181" 17°10'5.520" 49°51'6.238" 17°10'5.762" 49°51'6.002" 17°10'6.419" 49°51'21.762" 17°10'19.455" 49°51'17.246" 17°10'20.254" 49°51'8.579" 17°10'20.640"
Mapa č. 3
44
399 m
373 m
428 m 425 m 369 m
11. 2. 2. Štola nad Jelením potokem Typickým příkladem ústí štoly ve svahu je místo (bod. 10), nad Jelením potokem. Lokalita je umístěna pod cestou (obr. č. 23) a je dobře viditelná. Zářez ve tvaru písmene V
(obr. č. 25) je umístěn špicí kolmo
na cestu a v nejhlubším místě má 3 m (obr. č. 24), zásek má rovné mírně skloněné dno otevřené do údolí. Štola vykazuje známky odborného zastřelení vchodu, patrně z bezpečnostních důvodů, vzhledem k absenci hald hlušiny i větší přístupové cesty se mohlo jednat o odvodňovací či větrací štolu. GPS souřadnice k jednotlivým bodům viz. tabulka č. 4. Tabulka č. 4 Tabulka GPS souřadnic lokality Název lokality
GPS
Nad Jelením potokem
10.
Nadmořská výška 49°51'1.919" 17°10'32.638"
Mapa č. 4
45
395 m
11. 2. 3. Prostřední les Severovýchodně nad obcí se nachází několik šachet, ústí štol a hald vytěžené hlušiny, které se táhnou ve vysokých pásech kolem cesty (obr. č. 26). Vpravo vedle cesty je zavalená šachta (bod č. 11, obr. č. 30) z větší části zasypána domovním odpadem, šachta je větších rozměrů a jedná se s největší pravděpodobností o přístupovou šachtu, kterou byl dopravován materiál i horníci. Rozměry se pohybují přibližně 2 – 2,5 m do hloubky, průměr 4 m, je z části zasekána do skály. Za šachtou se táhnout zřetelně viditelné haldy vytěžené hlušiny, které místy dosahují výšky až 3,5 m a tvoří dlouhé táhlé úvozy (obr. č. 28 a 29), které lemují přístupovou cestu (obr. č. 26). Přibližně v polovině spojovací cesty (bod č. 12, obr. č. 27) je ve skále dobře viditelné ústí zavalené štoly. GPS souřadnice k jednotlivým bodům viz. tabulka č. 5.
46
Tabulka č. 5 Tabulka GPS souřadnic lokality Název lokality
GPS
Šachta, Prostřední les
11.
Štola, Prostřední les
12.
Nadmořská výška 49°50'34.800" 17°10'49.919" 49°50'41.759" 17°10'52.320"
Mapa č. 5
47
402 m 443 m
11. 2. 4. Na kopci – Goldhübel Poslední lokalitou na katastru obce Plinkout je oblast v lokalitě Na kopci (mapa č. 6). V mapě II. vojenského mapování (mapa č. 12) je místo označeno jako Goldhübel a z mapy je patrné, že zde byla místa, která mohou značit přítomnost šachet na hlubinnou těžbu zlata. V místě je obdělávané pole a pozůstatky po těžbě zde nejsou zjevné (obr. č. 32). Bohužel se v těsné blízkosti nachází skládka odpadu, což znesnadňuje i sběry, neboť je místo velmi znečištěno plasty a stavební sutí.
Mapa č. 6: bod č. 1 značí lokalitu ,,Goldhübel,,
48
11. 3. Křivá Lokalita, kde je možné vysledovat pozůstatky po těžbě kovů v katastru obce Křivá, se nachází na jihovýchodním svahu kopce Železnorudsko (441,4 m n. m.). Místo je lépe přístupné z obce Dlouhá Loučka. V oblasti byly provedeny geologické vrty číslo. J 1016 (vrt svislý), ŠA-58A a ŠA-60A (kopaná sonda).
11. 3. 1. Nad Valšovým dolem Lokalita
je
situována
v samém
okraji
katastru
obce
Křivá
ve východním konci v zalesněném kopcovitém terénu nad řekou Huntavou (mapa č. 7). Část je zastavěna rekreačními chatami a část lokality je zničená lomem na těžbu stavebního kamene, přístup zajišťuje lesní cesta. Zasypaná šachta je v kopcovitém terénu dobře patrná. Jedna z odboček lesních cest vede podél staré úvozové cesty (obr. č. 26), která patně sloužila ke stahování vytěžené rudy, podél cesty se nachází zasypané ústí štoly, několik šachet a pozůstatky po haldách hlušiny. Hloubka jámy po zasypané šachtě byla přibližně 2 m, jáma je pravidelného kruhovitého tvaru lemovaná obvalem (viz. bod. č. 1, obr. 33). Dalším velmi dobře viditelným pozůstatkem po těžbě je úvoz cesty, ač v několika místech je přerušen novou lesní cestou a zasypán. Hloubka se pohybuje kolem 2 m, šířka přibližně 1,5 m (viz. body č. 2 a 3, obr. č. 34 a 36), úvoz ústí za rekreačními chatami, kde se volně rozšiřuje a tvoří plošinu. Ústí štoly (bod 4, obr. č. 35) se nachází vedle cesty a tvoří jej zářez v terénu ve tvaru písmene V, vchod je zasypán (patrně z bezpečnostních důvodů zastřelen), nachází se v blízkosti staré úvozové cesty (obr. č. 36), přibližně uprostřed měřeného úseku, která se v tomto místě mírně rozšiřuje. V okolí se patrně nachází větší množství šachet, hald hlušiny a pinek, ovšem je zde vysazena lesní školka a hustý porost velmi znesnadňoval pohyb. Nadmořská
49
výška se pohybuje od 341 m do 352 m. GPS souřadnice k jednotlivým bodům viz. tabulka č. 6. Tabulka č. 6
Tabulka GPS souřadnic lokality Název lokality
GPS
Šachta, Valšův důl
1.
Úvozová cesta spodní konec Úvozová cesta horní konec Ústí štoly, Valšův důl
2. 3. 4.
Nadmořská výška 49°50'7.919" 17°12'30.961" 49°50'7.080" 17°12'28.378" 49°50'1.201" 17°12'15.300" 49°50'4.442" 17°12'21.302"
Mapa č. 7
50
341 m
336 m – 369 m
352 m
12. Artefakty movité Břevenec Dle nálezové zprávy ze dne 10. 5. 1936 byly v obci nalezeny dva středověké střepy a dva přesleny. Střepy (A 79 478, 1 79 482, obr. č. 37, 38) se nacházely v hloubce 1,5 m. Dva keramické přesleny o průměru 3 cm (A 79 480, A 79 481, obr.. 39). Přírůstkové číslo P 1005/64.
Plinkout Z obce Plinkout máme doloženy ze dne 23. 4. 1934 nálezy čtyř středověkých železných šipek do kuše, jednoho klínku a jednoho hřebu (viz. obr. 40, 41). Přírůstkové číslo P 1014/64.
51
13. Závěr Jak jsem již zmínila v úvodu práce, vývoj uničovska ovlivnila naleziště kovů, především zlata a později i využiti skromných zdrojů stříbra a také zdroje železné rudy. Oblast se začala intenzivněji rozvíjet v polovině 15. století, kdy se rozmohla k těžbě stříbra i těžba železné rudy, která byla ukončena
v
60.
letech
minulého
století.
Jediným
místem,
kde
je prokazatelná starší (než středověká a novověká) těžba zlata je oblast zkoumané lokality u řeky Oskavy, kde se nachází rýžovnická pole, haldy vytěžené hlušiny a pozůstatky kanálů k přivádění vody. Oblast je hustě zalesněná lužním lesem a protíná ji dnes již regulované koryto řeky Oskavy. Oblast
rýžovnických
polí,
byla
jednou
ze
zkoumaných
lokalit,
kde byl proveden i rozbor zlatinek (Jiránek – Bouška 1994) a svou pozornost na ni zaměřil Jaromír Novák, který se věnoval i historii a technologiím těžby. Zbývající lokality patří již zcela určitě k lokalitám středověkým a novověkým. Oblast okolo Břevence, lokalita pod Křížovým vrchem i lokality v katastru obce Plinkout byly využívány, dle zpráv, k těžbě stříbra, jelikož se těžba nevyplácela, byla v polovině 18. století ukončena a nahrazena těžbou železné rudy, která se pravděpodobně taktéž nevyplácela a byla nahrazena novým dolem v Medlově (Důl Barbora). U obce Křivá byla zdokumentována jedna lokalita, která je z části odtěžena (lom na těžbu kamene a částečně zastavěna rekreačními chatami. Terénním průzkumem bylo zjištěno a zmapováno několik šachet, zasypaných ústí štol, přístupových a dnes již nevyužívaných, komunikací a hald hlušiny. Podle dokumentů z evidence báňského úřadu se jedná o lokality s ukončením těžby před rokem 1800 po těžbě železné rudy, tudíž díla novověká, všechny byly z bezpečnostních důvodů odborně zastřeleny. Sběry znemožňoval hustý porost (lesní školka) a navážky nelegálních skládek. Na lokalitách i v okolí obcí byly provedeny povrchové sběry (v jarních měsících), bohužel se všechny mnou vybraná místa nachází 52
v blízkosti lidských obydlí a oblasti byly znečištěny domovním odpadem, především stavební sutí a plasty. V místě tedy byly zjištěny především důlní díla středověká a novověká, která byla zachována v podobě zasypaných šachet, ústí štol v lesním porostu a pomalu mizejících hald hlušiny. Některé ze zasypaných propadů využívala jako své obydlí liška obecná, která zde měla noru. V okolí mnou vybraných míst se nachází více lokalit, které byly těžebními areály, a je zde možnost dalšího zkoumání.
53
14. Resumé The surrounding countryside is known Uničov mining iron ore. The city is located in Uničov platform. For this work were selected village Břevenec, Plinkout and Křivá. There was mapped mining. Locations were taken standing position and focused GPS. Municipalities are located northeast of the city Uničov. Selected villages founded as a mining settlement probably in the 13th and 14 century. The original intention was mining silver. Mining, unfortunately, has not paid and the end of the 13th century has been stopped. Metal Mining here has been restored in the 15th century. The mining of silver was added to iron ore mining. Silver mining was halted in the mid-18th century for lack of profitability. Left were only the mining of iron ore, which was completed a century later. The only mine where mining continued until the 60th the 20 century mine was in Medlov Barbara. One of the older sites, where gold was mined, location by the river Oskava. The place is located in the northern end of the land it covers Břevenec and floodplain forest. According to available reports, the place is used to extract already the Celts and later used to panning for gold in the Middle Ages,
there is a documented and an attempt to Modern mining
(Novák1979, 1-9). There is Břevenec medieval and modern mining facilities. In my work I looked at the hill site Under the Cross and the aforementioned Oskava location on the river. The best known and most used site is Plinkout around the village, there is more mining areas.
I processed the area
of the shafts - the prospect adit 1 and 2, the drift of Deer creek, the area above the village in the Middle a forest. In addition, the site where gold was probably mined called on the hill. The last area is elaborated around the village Křivá, which is part of the village Dlouhá Loučka. Here I focus on the location of the north Valšovým dolem.
54
In the vicinity of the aforementioned villages have been identified medieval and modern mining areas for silver mining depths. Later used for mining of iron ore. All the sites were aimed a GPS device. They were created tables and maps showing locations. Photographs were taken. In the spring collections were carried out at the river Oskava above the village Břevenec Plinkoutu around. Unfortunately all the places that I selected and went through the contaminated building rubble and rubbish. The conclusion is a catalog of sites and rich visual mapping and attachment.
55
15. Slovník
bonanza – kapsa nahromaděného zlata deprese - prohlubeň dobývka - těžba dunklování – šachty situovány vedle sebe fudrnost – chodba ražená po žíle halda – výsypka, hromada sypkého materiálu cajcl – slepé šachtice, které sledují žílu, hloubky max. 8 m hlušina
–
materiál, který je vytěžen
během
hlubinné těžby jako
nezužitkovatelný materiál, ukládá se poblíž těžební jámy joch – věnec, který slouží ke zpevnění šachty, skládá se s polen kladených na sebe obval – navršená hornina kolem ústí šachty kruhového nebo poloměsíčitého tvaru ratšachta – šachta, kde je jako těžební stroj použito kolo na vodní pohon richtšachta – svislá šachta, zakládaná od 14. století, délka se pohybovala od 150 do 200 m sejp – navršená přerýžovaná hornina šufr – kutací objekt šrůt – výdřeva chodby štadel – prostor pro uskladnění dřeva
56
šlégr – chodba ražená pomocí želízka trejbšachta – šachta, kde je jako těžební stroj použit žentour
Použité zkratky PPk – přírodní park
57
16. Seznam literatury a elektronických zdrojů BEZDĚČKA, J. 2000: Dvě poznámky k hornictví Jeseníků. In: Zdař Bůh = Glück auf., Moravská expedice, Moravský Beroun. s. 32-39. DEMEK, J. – MACKOVČIN, P. A KOL. 2006: Zeměpisný lexikon ČR: Hory a nížiny. Brno. HLADÍK, J. – DVORSKÝ, F. 1897: Vlastivěda moravská. Země a lid. Přírodní poměry Moravy. Brno. HOSÁK, L. 1959: Historický místopis střední a severní Moravy: okres olomoucký, okres prostějovský. Olomouc. HOSÁK, L. 1967: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960. Úvodní svazek, Přehled historického místopisu Moravy a Slezska v období feudalismu do roku 1848. Ostrava. HOSÁK, L. 1956: Z minulosti Olomouckého kraje. Olomouc. JANOŠKA, M. 2001: Nízký Jeseník očima geologa. Olomouc. JIRÁNEK, J. – BOUŠKA, M. 1994: Příspěvek k mineralogii zlata z oskavského rozsypu u obce Břevenec. In: Časopis slezského zemského muzea, Série A Vědy přírodní. roč. 43, číslo 3, Opava. s. 193 – 200. KAŇÁK, B. – PALIŠEK, O. 1984: Uničov v zrcadle středověkých listin. Uničov. KOL. AUTORŮ 1928: Uničovsko v minulosti a dnes: jubilejní spis k oslavě 80letého zrušení roboty a 10letého trvání Republiky československé. Uničov. KOL. AUTORŮ 1992: Vlastivěda moravská. Země a lid, Neživá příroda. Nová řada; sv. 1, Brno.
58
KOL. AUTORŮ 1999: Seznam nemovitých památek místního a regionálního významu okresu. Olomouc. KOŘAN, J. – ŽEBERA, K. 1955: Přehledné dějiny československého hornictví. I. Praha. MAJER, J. 2004: Rudné hornictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Obrazy z dějin těžby a zpracování. Praha. MAKAS, M. A KOL. 1987: 700let Šumvaldu. Olomouc. MORAV, K. 2000: Dolování na Šternbersku. In: Z dějin oblasti. Moravský Beroun. NOVÁK, J. 1979: K vývoji dolování drahých a barevných kovů na severní Moravě. In: Zprávy Vlastivědného ústavu v Olomouci, č. 201, s. 1-9. NOVÁK, J. 1985: Těžba a rýžování zlata v Jeseníkách. In: Vlastivědné listy,Olomouc. roč. 11, číslo 2, s. 30-32. NOVÁČEK, K. 1993: Klasifikace povrchových stop po zaniklé těžbě surovin (Příspěvek k metodice povrchového průzkumu). In: Studie z dějin hornictví 23, 7 – 11. NOVOTNÝ, P. – ZIMÁK, J. 2003: Zlaté Hory: historie a současnost ložiska zlata evropského významu. Olomouc PINKAVA, V. 1922: Unčovský a Rýmařovský okres, Brno PLEINER, R. 1958: Základy slovanského železářského hutnictví v Českých zemích. Vývoj přímé výroby železa z rud od doby halštatské do 12. věku. Praha. PLEINER, R. – KOŘAN, J. – KUČERA, M. – VOZÁR, J. 1958: Dějiny hutnictví železa v Československu 1. Od nejstarších dob do průmyslové revoluce. Praha. 59
ROZLOŽNÍK, L. – HAVELKA, J. – ČECH, F. – ZORKOVSKÝ, V. 1987.: Ložiská nerastných surovín a ich vyhladavanie. 1. vyd. Bratislava. SILBERNAGEL, A. – JECH, J. – HAVRLÍK, A. – BAIMLER , M. 1981: Nauka o kovech, pro střední průmyslové školy hutnické. Praha. SOUŠEK, T. 1985: Uničov. Malé dějiny města. Uničov. SOUŠEK, T. 1970: Místopis Uničovska 1848 – 1960. Olomouc. SULDOVSKÝ, J. 2007: Kronika hornictví zemí Koruny české. Ústí nad Labem. SPURNÝ, F. 1972: Severomoravské železářství do Bílé hory, nástin vývoje. Šumperk. VLACH, J. 1958: Nízký Jeseník a přilehlé oblasti. Praha. ZAPLETAL, J. 2013: Uničov a neživá příroda. In: Konečný, K. – Burešová, J. ed: Dějiny města Uničova. Uničov v tisku.
60
Elektronické zdroje - publikace: HRABÁK, J. 1902: Hornictví a hutnictví v království českém jeho vznik a vývoj až po nynější stav, dle různých pramenů a vlastních názorů [online]. [citováno
14.
8.
2012].
Dostupné
z
WWW:
<
http://www.hornictvi.info/cteni/montan/montan.htm > JIČÍNSKÝ. J, 1944: Česko - německý hornický slovník, Výrazy z oboru hornictví, strojnictví, hutnictví a přidružených oborů k důlním závodům. Vyšlo jako součást knihy "Úvod do hornictví" [online]. [citováno 14. 8. 2012]. Dostupné z WWW: < http://www.hornictvi.info/cteni/cesnem/cesnem.htm > MAJER, J. – ČÁKA, J. 1971: Technika českých a slovenských dolů v průběhu dějin, Symposium Hornická Příbram ve vědě a technice 1971 [online]. [citováno
14.
8.
2012].
Dostupné
z
WWW:
<
http://www.hornictvi.info/cteni/techcs/techcs.htm > NOVOTNÝ, P. – ZIMÁK, J. 2003: Zlaté Hory. Historie a současnost ložiska zlata evropského významu [online]. [citováno 14. 8. 2012]. Dostupné z WWW: < http://www.hornictvi.info/cteni/zhory/zhory.htm >.
Elektronické zdroje - mapy: http://archivnimapy.cuzk.cz/ www.geofond.cz www.kontaminace.cenia.cz www.mapy.cz http://www.plinkout.cz/
61
Fotografie: Fotografie lokalit byly pořízeny ve dnech 24. 3., 31. 3. a 4. 8. 2012. Autorem je Kateřina Šestáková.
62
17. Příloha, katalog obrazové a mapové dokumentace Vyznačení lokalit na historických mapách
Břevenec
Mapa č. 8: Vyobrazení lokalit na II. vojenském mapování z let 1836 – 1852. bod 1. Rýžoviště na Oskavě bod 2 Pod Křížovým vrchem
63
Mapa č. 9: Vyobrazení lokalit na III. vojenském mapování z let 1876-1878 bod 1. Rýžoviště na Oskavě bod 2 Pod Křížovým vrchem
64
Mapa č. 10: Vyobrazení lokalit na vojenské mapě z let 1950 - 1952 šipky vytyčují umístění lokality u řeky Oskavy
Mapa č. 11: Vyobrazení lokalit na vojenské mapě z let 1950 - 1952 šipky vytyčují umístění lokality Pod Křížovým vrchem
65
Plinkout
Mapa č. 12: Vyobrazení lokalit na II. vojenském mapování z let 1836 – 1852. bod 1. Lokalita Na Šachtách bod 2. Štola nad Jelením potokem bod 3. Těžební pole v Prostředním lese bod 4. lokalita Goldhübel
66
Mapa č. 13: Vyobrazení lokalit na III. vojenském mapování z let 1876-1878 bod 1. Lokalita Na Šachtách a Štola nad Jelením potokem bod 2. Těžební pole v Prostředním lese bod 3. lokalita Goldhübel
67
Mapa č. 14: Vyobrazení lokalit na vojenské mapě z let 1950 - 1952 šipky vytyčují umístění lokality Na šachtách
Mapa č. 15: Vyobrazení lokalit na vojenské mapě z let 1950 - 1952 šipka vytyčuje umístění lokality nad Jelením potokem
68
Křivá
Mapa č. 16: Vyobrazení lokalit na II. vojenském mapování z let 1836 – 1852. bod 1. Lokalita nad Valšovým dolem
69
Mapa č. 17: Vyobrazení lokalit na III. vojenském mapování z let 1876-1878 bod 1. Lokalita nad Valšovým dolem
70
Mapa č. 18: Vyobrazení lokalit na vojenské mapě z let 1950 - 1952 šipka vytyčuje umístění lokality nad Valšovým dolem
71
Fotografie lokalit Břevenec - rýžoviště na řece Oskavě
Obr. č. 1: Pohled na plochu lokality rýžovišť u řeky Oskavy ze SV od odbočky do Mostkova (fotografie byla pořízena dne 24. 3. 2012)
Obr. č. 2: Přívodní kanál (šířka přibližně 1,3 m), který lemují dvě haldy hlušiny (fotografie byla pořízena dne 24. 3. 2012) 72
Obr. č. 3: Přívodní kanál (šířka přibližně 1,3 m), který
lemují
dvě
haldy
hlušiny, figurant má výšku cca 1,90 m (fotografie byla pořízena dne 24. 3. 2012)
Obr. č. 4: Regulované koryto řeky Oskavy z JV (fotografie byla pořízena dne 24. 3. 2012)
73
Obr. č. 5: Pohled na haldy hlušiny na levém břehu Oskavy (fotografie byla pořízena dne 24. 3. 2012)
Obr. č. 6: Pohled na haldu hlušiny, výška 1,5 m, délka 5 m. (fotografie byla pořízena dne 24. 3. 2012)
74
Obr. č. 7: Pohled na haldu hlušiny, která se nachází na pravém břehu Oskavy, výška 4 m. (fotografie byla pořízena dne 31. 3. 2012)
Obr. č. 8: Pohled druhý přívodní kanál (šířka1,3 m) a hlady hlušiny výška 3 m, vše leží na pravém břehu řeky Oskavy (fotografie byla pořízena dne 31. 3. 2012)
75
Obr. č. 9: Pohled na lokalitu ze silnice č. 370, od odbočky do Rýmařova (fotografie byla pořízena dne 31. 3. 2012)
76
Břevenec – pod Křížovým vrchem
Obr. č. 10: Ústí úvozové cesty nad obcí Břevenec, šířka úvozu je 2,5 - 3 m a hloubka se pohybuje od 1 do 2 m (fotografie byla pořízena dne 24. 3. 2012)
Obr. č. 11: Úvozová cesta, pohled od JV, v pravé horní části fotografie je možné vidět šachtu (fotografie byla pořízena dne 24. 3. 2012) 77
Obr. č. 12: Šachta nad obcí Břevenec, pohled ze severu, hloubka šachty je 1,2 m. je pravidelného kruhového tvaru, poloměru 2 m (fotografie byla pořízena dne 24. 3. 2012)
Obr. č. 13: Šachta nad obcí Břevenec, pohled ze severu, hloubka šachty je 1,2 m, je pravidelného kruhového tvaru, poloměru 2 m, vpravo se nachází úvozová cesta (fotografie byla pořízena dne 24. 3. 2012) 78
Obr. č. 14: Šachta nad obcí Břevenec, pohled ze SZ, hloubka šachty je 1,3 m je pravidelného kruhového tvaru, poloměru 4 m (fotografie byla pořízena dne 24. 3. 2012)
Obr. č. 15: Původní přístupová cesta k těžebním polím pod Křížovým vrchem, šířka až 3 m, cesta je zpevněná, pohled z východu. (fotografie byla pořízena dne 24. 3. 2012) 79
Plinkout – lokalita Na Šachtách
Obr. č. 16: Propad šachty pohled z cesty, propad měl hloubku 1,6 m, je pravidelného kruhového tvaru o průměru 3 m, šachtu lemuje poloměsíčitý obval. (fotografie byla pořízena dne 31. 3. 2012)
Obr. č. 17: Propad šachty pohled z cesty, propad měl hloubku 1,8 m, je nepravidelného kruhového tvaru o průměru přibližně 3 m, šachtu lemuje kruhový obval. (fotografie byla pořízena dne 31. 3. 2012) 80
Obr. č. 18: Zavalené ústí štoly v lokalitě
Na
vyhlídce.
(fotografie byla pořízena dne 31. 3. 2012)
Obr. č. 19: Zavalené ústí štoly v lokalitě Na vyhlídce, ústí se nacházelo v propadu o hloubce 1,4 m. (fotografie byla pořízena dne 31. 3. 2012)
81
Obr. č. 20: Propad šachty Na vyhlídce 1 z východu, propad měl hloubku 1,8 m, je nepravidelného kruhového tvaru o průměru přibližně 3 m, šachtu lemuje poloměsičitý obval (fotografie byla pořízena dne 31. 3. 2012)
Obr. č. 21: Propad šachty Na vyhlídce 2 z východu, v místě se nacházelo více menších šachet. Všechny propady měly hloubku 1 m, měly pravidelný kruhový tvar o poloměru 2 m a kruhový obval. (fotografie byla pořízena dne 31. 3. 2012)
82
Obr. č. 22: Propad ústí pokusné ražby v lokalitě Na vyhlídce. (fotografie byla pořízena dne 4. 8. 2012)
83
Plinkout – štola nad Jelením potokem
Obr. č. 23: Pohled z cesty na ústí štoly nad Jelením potokem. (fotografie byla pořízena dne 4. 8. 2012)
Obr. č. 24: Pohled na ústí štoly nad Jelením potokem, hrot záseku směřuje na jih. (fotografie byla pořízena dne 4. 8. 2012)
84
Obr. č. 25: Pohled na profil ústí štoly nad Jelením potokem ve tvaru písmene V. (fotografie byla pořízena dne 4. 8. 2012)
85
Plinkout – v Prostředním lese
Obr. č. 26: Pohled na úvozovou cestu v Prostředním lese z haldy hlušiny. (fotografie byla pořízena dne 4. 8. 2012)
Obr. č. 27: Pohled na ústí zavalené štoly v Prostředním lese, hrot záseku směřuje na východ. (fotografie byla pořízena dne 4. 8. 2012) 86
Obr. č. 28: Pohled na haldy hlušiny v Prostředním lese, hřeben hald směřuje severo – jižním směrem, dosahuje výšky až 3,5 m. (fotografie byla pořízena dne 4. 8. 2012)
Obr. č. 29: Pohled na haldy hlušiny v Prostředním lese, hřeben hald směřuje severo – jižním směrem, dosahuje výšky až 3,5 m. (fotografie byla pořízena dne 4. 8. 2012)
87
Obr. č. 30: Pohled na šachtu v Prostředním lese. (fotografie byla pořízena dne 4. 8. 2012)
Obr. č. 31: Pohled na lokalitu v Prostředním lese z jihu. (fotografie byla pořízena dne 4. 8. 2012)
88
Plinkout – lokalita Na kopci
Obr. č. 32: Pohled na lokalitu Na Kopci ze severu. (fotografie byla pořízena dne 4. 8. 2012)
89
Křivá – lokalita nad Valšovým dolem
Obr. č. 33: Pohled na šachtu v lokalitě nad Valšovým dolem, šachta měla hloubku 2,3 m, je pravidelného kruhového tvaru o poloměru 3 m, šachta byla lemována poloměsíčitým obvalem. (fotografie byla pořízena dne 4. 8. 2012)
Obr. č. 34: Pohled na úvozovou cestu v lokalitě nad Valšovým dolem. (fotografie byla pořízena dne 4. 8. 2012) 90
Obr. č. 35: Pohled na zavalené ústí štoly v lokalitě nad Valšovým dolem. (fotografie byla pořízena dne 4. 8. 2012)
Obr. č. 36: Pohled na horní konec úvozové cesty v lokalitě nad Valšovým dolem. (fotografie byla pořízena dne 4. 8. 2012) Mapy s vyobrazením místa pořízení fotografií se směrem pohledu
91
Čísla u šipek odpovídají číslu obrázku (fotografie), směr šipky značí směr pohledu a místo na fotografii.
Mapa č. 19: lokalita na řece Oskavě, fotografie s číslem 9, byla pořízena mimo tento výřez mapy
Mapa č. 20: lokalita pod Křížovým vrchem
92
Mapa č. 21: lokalita Na šachtách
Mapa č. 22: lokalita nad Jelením potokem
93
Mapa č. 23: lokalita v Prostředním lese
Mapa č. 24: lokalita Na kopci
94
Mapa č. 25
95
Nálezy z obce Břevenec
0
5cm
Obr. č. 37: A 79 478
0
Obr. č. 38: A 79 479
96
5cm
0
Obr. č. 39: Přesleny A 79 480, A 79 481
97
5cm
Nálezy z obce Plinkout
0
Obr. č. 40: Hřeby
98
5cm
Obr. č. 41: Šipky
0
99
5cm
