Univerzita Palackého v Olomouci. Fakulta tělesné kultury

Univerzita Palackého v Olomouci Fakulta tělesné kultury

ZVLÁDÁNÍ STRESU A NEGATIVNÍCH EMOCÍ U HOROLEZCŮ A EXTRÉMNÍCH DOBRODRUHŮ Diplomová práce (bakalářská)

Autor: Milan Škoda, Rekreologie – MVČ (management volného času) kombinované studium Vedoucí práce: Mgr. Luděk Šebek, Ph.D. Olomouc 2014

Bibliografická identifikace:

Jméno a příjmení autora: Milan Škoda Název diplomové práce: Zvládání stresu a negativních emocí u horolezců a extrémních dobrodruhů Pracoviště: Katedra rekreologie Vedoucí diplomové práce: Mgr. Luděk Šebek, Ph.D. Rok obhajoby diplomové práce: 2014 Abstrakt: Hlavním cílem této diplomové práce je nalezení a popsání rozdílů zvládání stresu a negativních emocí u horolezců a extrémních dobrodruhů. Celkový počet dotazovaných je 173, z toho 134 mužů a 39 žen všech věkových skupin. K výzkumu byl použit dotazník vytvořený autorem této práce. Výsledky práce také zahrnují rozdíly ve vnímání stresu a negativních emocí, jejich četnost a případnou vazbu na úzkostnot nebo depresivitu respondentů, či na předchozí negativní zkušenosti. Praktickým výsledkem je pořadí nejúspěšněji aplikovaných způsobů zvládání stresu.

Klíčová slova: horolezectví, extrémní dobrodružství, stres, coping, negativní emoce, strach

Souhlasím s tím, aby byla tato práce veřejně přístupná pro účely výzkumu a soukromého studia.

[2]

Bibliographical identification:

Author’s first name and surname: Milan Škoda Title of the bachelor‘s thesis: Stress management and coping with negative emotions at climbers and extreme adventurers Department: Department of Recreology Supervisor: Mgr. Luděk Šebek, Ph.D. The year of presentation: 2014 Abstract: The main purpose of this bachelor’s thesis is to find and determine differences in stress management and coping with negative emotions at climbers and extreme adventurers. The total number of respondents is 173, including 134 men and 39 women of all age groups. There was a questionnaire made by the author of this work used for the research. The results of the work also include differences in perception of stress and negative emotions, their frequency and an optional linkage to anxiety, depressivity or previous negative experiences of the respondents. Practical result is a scale of the most successfully applied coping strategies. Keywords: climbing, extreme adventure, stress, coping, negative emotions, fear

I agree the thesis paper to be publicly available for the purposes of research and private study.

[3]

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci s názvem „Zvládání stresu a negativních emocí u horolezců a extrémních dobrodruhů“ vypracoval samostatně pod vedením Mgr. Luďka Šebka, Ph.D., a to výhradně s použitím uvedených zdrojů. Dodržoval jsem zásady vědecké etiky.

V Praze dne 28. listopadu 2013

..............................................

[4]

Děkuji vedoucímu práce Mgr. Luďkovi Šebkovi, Ph.D. za pomoc a cenné rady, které mi poskytl při zpracování diplomové práce. Především pak děkuji mojí přítelkyni Petře Rösslerové za trpělivost a motivaci při mé práci.

[5]

Obsah 1. Úvod

8

2. Syntéza poznatků

10

2.1 Emoce, stres a zátěž

10

2.1.1 Dělení emocí

10

2.1.2 Strach

12

2.1.3 Stres a zátěž

13

2.1.3.1

Stresová reakce člověka

15

2.1.4 Depresivita

16

2.1.5 Strategie zvládání stresu, coping

16

2.2 Extrémní dobrodružství a horolezectví

18

2.2.1 Základní pojmy, výzbroj a výstroj

19

2.2.2 Dělení horolezectví

21

2.2.3 Rizika spojená s horolezectvím

21

3. Výzkum a výsledky

24

3.1 Cíle výzkumu

24

3.2 Výzkumné hypotézy

24

3.3 Metodika

25

3.4 Výsledky

28

3.4.1 Analýza závislostí odpovědí

29

3.4.1.1

Vliv negativních zkušeností na změny přístupu k aktivitě

3.4.1.2

Vliv depresivity či úzkostnosti respondenta na úspěšnost zvládání stresové situace

3.4.1.3

30

Závislost četnosti prožívaných negativních emocí na úspěšnosti jejich zvládání

3.4.1.4

29

31

Závislost úspěšnosti zvládání stresu či negativních emocí na četnosti provozování extrémních aktivit

3.4.2 Hlavní výzkumný cíl

32 33

3.4.2.1

Které způsoby zvládání negativních emocí jsou nejúčinnější?

3.4.2.2

Analýza účinnosti jednotlivých způsobů eliminace stresu či negativních emocí

33

35

4. Diskuze

36

4.1 Diskuze k vlivu negativních zkušeností na změny přístupu k aktivitě, hypotéza č. 4

36 [6]

4.2 Diskuze k vlivu depresivity či úzkostnosti respondenta na úspěšnost zvládání stresové situace, hypotéza č. 3

36

4.3 Diskuze k závislosti četnosti prožívaných negativních emocí na úspěšnosti jejich zvládání, hypotéza č. 2

37

4.4 Diskuze k závislosti úspěšnosti zvládání stresu či negativních emocí na četnosti provozování extrémních aktivit, hypotéza č. 1

38

4.5 Diskuze k pořadím plynoucím z výsledků přímo se vztahujícím k hlavnímu cíli výzkumu

39

4.6 Vlastnosti způsobů zvládání stresu či negativních emocí

41

5. Závěry

42

6. Sourhn

43

7. Summary

44

8. Referenční seznam

45

9. Přílohy

46

[7]

1. Úvod Horolezectví, extrémní sporty a extrémní aktivity se stávají neuvěřitelně populární. V minulosti se jednalo o výjimečný fenomén poměrně malé skupiny lidí, kteří se lišili od většiny populace svou výstředností zájmů. Horolezectví se sice setkávalo téměř vždy s úctou a respektem, ale lidé kteří ho provozovali, byli bráni spíše jako podivíni, kteří neví co se životem. Mnohdy byli za své výkony poctěni šlechtickým titulem a dobývání vrcholů bylo bráno jako zájem státu. Až v posledních desítkách let se horolezectví dostává do zájmu jednotlivců jako životní styl, způsob útěku, uklidnění, zábavy či seberozvoje. S rozvojem dobrodružných aktivit se do popředí dostávají extrémní sporty spojené često s lezením, skákáním, padáním, rychlostí a nebezpečností. Důvody, proč lidé tyto aktivity provozují, jsou tak rozmanité, že si je netroufám vyjmenovávat. V současnosti díky komunikačním technologiím, novým materiálům, standardům kvality a bezpečnosti je velmi snadné se rozhodnout k provozování horolezectví. Právě tato jednoduchost, různá motivace k této činnosti a různé pohnutky k objektivnímu riskování úrazu či smrti způsobují, že se do hor či jiného extrémního prostředí vydávají lidé, kteří nejsou dostatečně připraveni a informováni. Tendence dělat vše maximálně bezpečně a jistě sice problém s malými zkušenostmi občas zmírňují, avšak je nadále jisté, že psychická příprava na nebezpečí je s rostoucími počty lezců a turistů častěji podceněna. Vydat se neznámou cestou neznámým způsobem a často v nevhodou dobu či se špatnou výbavou je spojeno nejen s fyzickou, ale i s psychickou náročností vzniklých situací a k vyvolání různých negativních emocí. Sám jsem před několika lety s horolezectvím začínal a měl jsem strach. Ten často ovládal má rozhodnutí a já ho při tak akutní pociťované hrozbě ztráty života nedokázal odbourat. Čím více budou horolezectví a extrémní aktivity populární, tím více bude takto začínajících lidí, kteří neví, jak pracovat se svým strachem, vztekem, stresem či jinými nepříjemnostmi v jejich prožívání. I dnes je pro mě pobyt ve velkých výškách, v nebezpečných terénech a na náročných cestách velmi často spojen se stresem. Tato práce má za úkol zjistit, jakým způsobem se horolezci a extrémní dobrodruzi vyrovnávají se stresem a negativními emocemi. Zjistit, co při tom prožívají a čím je jejich prožívání ovlivněno. Výsledek má podat obraz toho, jaké metody práce [8]

se svými negativními prožitky jsou účinné pro většinu lidí a případně prakticky navést člověka k vhodným způsobům uklidnění v náročných situacích během provozování horolezectví či jiných extrémních aktivit. Posloupnost jednotlivých způsobů zvládání stresu či negativních emocí řazená podle jejich účinnosti u této skupiny doposud nebyla vytvořena narozdíl od prostého popisu těchto způsobů. Neklid a stres samy o sobě jsou natolik rizikové faktory ovlivňující racionální jednání, že je třeba dokázat se s nimi vypořádat.

[9]

2. Syntéza poznatků Syntézu poznatků v této práci rozdělím na dvě hlavní části, ve kterých rozeberu jednotlivé aspekty výzkumu z pohledu různých autorů z oborů, kterými se výzkum zabývá. Prvním velkým okruhem nutným k rozebrání jsou „Emoce, stres a zátěž“, čili rozebrání celé problematiky výzkumu z psychologického hlediska. Druhým okruhem bude pak „Extrémní dobrodružství a horolezectví“.

2.1 Emoce, stres a zátěž V první teoretické části se zaměřím na psychologii jedince, která se týká pobytu v horách z hlediska mého zkoumání, tedy popis emocí se zaměřením na ty negativní – především strach. Následně pak vymezím pojmy stres a zátěž, které jsou nepostradatelnou součástí „psychologické části“ syntézy poznatků této práce. 2.1.1 Dělení emocí Abychom pochopili, jak emoce zvládat, musíme nejdřív pochopit pojem emoce. Dělení emocí je někdy obsaženo přímo v jejich definici, nebo alespoň v pokusech o vysvětlení, o jaký duševní stav se jedná. Nakonečný píše o emocích v kontextu obecného pojetí: Co znamená pojem emoce, je všeobecně známo. Významově je ztotožňován s pojmem cit a označuje se jím prožívání takových stavů, jako jsou radost, smutek, hněv, závist, lítost, strach atd. Psychologické vymezení pojmu emoce je však obtížné a jeho definování přímo nemožné, pokud emoce chápeme jako svérázné a jednoduché zážitkové kvality (2000, 8). Podle Nakonečného tedy musíme emoce chápat z širšího pohledu, abychom byli schopni je řádně vymezit. Ve své knize se snaží emoce jako takové popsat narozdíl od jiných autorů, kteří se snaží tuto složitou psychologickou záležitost uchopit souhrnně a zjednodušit ji do několika vět. Je pro nás tedy naprosto dostačující jeho vysvětlení, kde již základní emoce vypsal. Ke každé z nich uvedu, jak se dá obecně chápat nálada vzniklá jejich prožíváním (pozitivní či negativní). Jsem ale ochoten připustit, že emoce, kterým přisuzuji přívlastek „negativní“, například lítost či zdravá míra hněvu, dokážou mít v určitých situacích pozitivní následky. [10]

- Smutek (negativní) - Radost (pozitivní) - Hněv (negativní) - Závist (negativní) - Lítost (negativní) - Strach (negativní) Pojednává se tedy o šesti základních stavech, kterými na nás emoce působí. Důležité je ale přidat Nakonečného hodnocení náhledů různých psychologických směrů a popis jeho názoru vycházejícího mimo jiné z vlastních zkušeností s pacienty: Behavioristé se omezovali na studium emocionálního chování, fenomenologové-introspekcionalisté zase studium citů jako zvláštních způsobů prožívání. Proto také představitelé těchto dvou základních, ale zcela odlišných psychologických směrů nacházeli různé charakteristiky emocí. Základní charakteristikou emocí je jejich komplexnost. Tako komplexnost emocí je dána tím, že ve srovnání s ostatními dílčími psychickými funkcemi jsou nejvýrazněji spojeny s fyziologií organismu, ale i tím, že mají rozhodující funkce v psychické regulaci činnosti (....) Pojem emoce, jak už víme, zahrnuje fenomény prožívání, chování i fyziologické, zejména vegetativní a viscerální změny. Dalším výrazným znakem je diferencovanost emocionálních reakcí: novorozenec prožívá jen libost a nelibost, spojené s určitnou mírou vzrušení, nemluvně již vykazuje určité vrozené druhy emocí (strach, vztek a další) a dalším vývojem se emocionální život člověka dále diferencuje až do bohaté škály emocionálních a zejména citových reakcí, což je funkcí kognitivního zpracování emociogenních situací: Radost z úspěšně složené zkoušky nebo z úspěchu v práci je obsahově, tj. zážitkově něčím jiným než radost ze setkání s přítelem, kterého jsme dlouho neviděli, a ta je zase něčím jiným, jiným druhem radosti než ta, kterou prožíváme, když jsme nalezli důležitý předmět, považovaný již za ztracený (Nakonečný, 2000, 19). Vidíme tedy, že pokud chceme emoce doopravdy pochopit, musíme zvážit i jejich vlastnosti, jako je různá kvalita stejné emoce. V mojí práci se zaměřím na strach. Z logiky vycházející z předešlého popisu emocí od Nakonečného, bychom na strach tedy měli pohlížet jako na soubor mnoha možných stavů, jako je strach, že mi [11]

ujede autobus, strach z nározu ostatních lidí na moje chování, ale i strach ze smrti, když se na mě řítí lavina. Já se zaměřuji spíše na třetí případ, tedy prožitky, které jsou svou kvalitou podobné akutnímu strachu ze smrti. Tím samozřejmě nepopírám, že pro některé jedince v určitých situacích mohou být fyziologické i psychické projevy strachu z odmítavých pohledů ostatních velmi podobné.

2.1.2 Strach Strach je hlavní emocí, kterou chci zkoumat ve svém dotazníkovém šetření. Z mých vlastních zkušeností vím, že je sice pro mnohé postradatelnou, ale pravděpodobně neodmyslitelnou součástí pobytu v extrémních podmínkách. Vždyť mnozí se za extrémními zážitky vydávají právě proto, že se u nich bojí. Jdou proti přirozenosti svého těla, nejspíše aby uspokojili svou touhu stoupat výš, cítit překonání sebe sama. A to nás žene kupředu. Motivace každého jedince je určitě velmi individuální, troufám si ale tvrdit, že pro nemalou skupinu horolezců a extrémních dobrodruhů je strach právě tím nejpodstatnějším lákavým faktorem a užívají si pobyt na hranici chvil, kdy jsme jím (strachem) bezprostředně chráněni od riskantního chování a chvil, kdy je již skutečně nepohodlný a chceme ze situace utéct. Obecně vzato je strach reakcí na stávající nebo hrozící nebezpečí; primárně, tj. vrozeně, je strach reakcí na hrozbu bolesti a ztráty života. Na vrozenost této emoce poukazuje její spojení s výraznou mobilizací energie (ve strachu se zvyšuje svalová síla subjektu) a s útěkovým chováním. Strach je současně nejsložitější emocí: Intenzivní strach může i zabít a v některých případech je spojen nikoli s pokusem o únik z nebezpečné situace, ale s útlumem chování, se strnutím (....) Z uvedného je jasná funkce strachu, jíž je, ve spojení s únikovou reakcí, obrana před nebezpečím; současně strach signalizuje volání o pomoc a podněcuje tendenci k obrannému sdružování a vyhledávání bezpečí. Jako takový je pudovým projevem touhy po uchování života a po bezpečí. (Nakonečný, 2000, 255).

[12]

2.1.3 Stres a zátěž V dnešní době se s pojmy stres a zátěž setkáváme oproti minulosti mnohem častěji. Důvedů je dle mého názoru hned několik. Například psychický stres ve škole, v práci, ve vztazích, v aktivitách či při nemoci. Tyto všechny aspekty našeho života nás potkávaly již dříve v historii. Ale v této době, kdy jsou informace jedno z nejcennějších platidel a tím pádem je podstatná i doba, za kterou se informace od jednoho subjektu dostanou ke druhému, jsme vystaveni stresu mnohem většímu. Jde nám o termíny, deadliny, rychlost, peníze a spoustu přinejmenším na první pohled povrchních záležitostí, které nás ženou kupředu. Tím pádem i když si myslíme, že děláme přesně to, co jsme v životě dělat chtěli, jsme velmi pravděpodobně vystaveni nutnosti spolupracovat se společností a tím pádem jsme zatíženi byrokracií, tempem a nutností se alespoň částečně svým chováním přizpůsobit požedavkům a předpokladům této společnosti. V mojí práci však jde o jiný pohled na stres, popřípadě zátěž (jak danou skutečnost pojmenujeme, záleží na autorovi, který se snaží tyto pojmy vymezit a na jeho definicích – to však detailněji rozeberu níže). Mikšík rozlišuje tři druhy zátěže -

„tělesná zátěž – týká se náporu na tělesné síly

-

fyziologická zátěž – týká se biologických funkcí a nervové soustavy

-

psychická zátěž – týká se člověka jako subjektu“ (1969, 25). Čevela a Čeladová ve svém pojetí stresu využívají právě pojmu „zátěž“.

Narozdíl od Mikšika však vynechávají možnost reakce na fyziologickou zátěž. Z určitého nadhledu to ale není chyba, jelikož fyziologické podněty mohou spadat pod fyzické. Stres je soubor reakcí organizmu na podněty vnějšího prostředí. Je to fylogeneticky zakódovaná automatická odpověď živočichů, mající za účel zachování jedince a potažmo i druhu. Stres (v angličtině stress = zátěž) je stav živého organizmu, který je vystaven nepřízniým životním podmínkám (stresorům), a jeho následné obranné reakce mají za cíl zachování homeostázy (vnitřního prostředí organizmu) a zabránění poškození nebo smrti organizmu. Stres můžeme definovat jako souhrn fyzických a duševních reakcí [13]

na nepřijatelný poměr mezi skutečnými nebo představovanými osobními zkušenostmi a očekáváními. Podle této definice je stres odpověď, která v sobě zahrnuje jak fyzické, tak i psychické složky. Jinými slovy, stres je stav organizmu, který je obecnou odezvou na jakoukoliv výrazně působící zátěž – fyzickou nebo psychickou. Při stresu se uplatňují obranné mechanizmy, které umožňují přežití organizmu vystaveného nebezpečí (Čevela, Čeledová, 2009, 52). Praško a Prašková tvrdí poněkud zjednodušeněji, že „pod slovem stres rozumíme reakci organizmu na nadměrnou zátěž“ (2007, 14). Nechci však stres prožívaný horolezci tím, z jakých pohledů ho vymezuji, omezit pouze na stres vyvolaný strachem o život. Jedním z významných faktorů pro to, abychom výlet nejen přežili, ale užili si ho v psychické pohodě, je spolupráce a sdílení zážitku se spolulezci. Problémová komunikace dokáže nejen zkazit celý zážitek, ale v případě extrémně špatné vzájemné komunikace může lezce mimo jiné také přímo ohrozit. Praško a Prašková poukazují na problémy vycházející z chybné komunikace: Když se dostaneme do obtížné situace, často reagujeme emočně přehnaně, nebo naopak emoce potlačíme. Extrémy však nepomohou ani nám, ani druhým. Potřebujeme se naučit přiměřeně vyjádřit potřeby a pocity a umět dobře reagovat na druhé. Pokud to neumíme, prožíváme to nepříjemně. Jak psychologicky, jako úzkost, strach, hněv nebo bezmoc, tak tělesně, řadou fyzických příznaků, jako je napětí, svalová ztuhlost, bolest hlavy, bolesti žaludku, bušení srdce, nadměrné pocení, červenání se apod. (2007, 12). Vidíme zde, že lze na stres nahlížet z více hledisek hned několika oborů zkoumající jak fungování lidského těla, tak prožívání člověka a tudíž předpokládat jednotný základ, který stres spouští, je složité. Z daného ale jistě víme, že stres můžeme brát za reakci našeho těla na silný impuls, který nás donutí k pohotovosti, která může být často neadekvátní. Mobilizujeme k ní totiž všechny zdroje naší psychické či fyzické energie, popřípadě obou zároveň. Stres nás tedy může snadno energie zbavovat a oslabovat nás.

[14]

2.1.3.1 Stresová reakce člověka Podstatnou roli hraje při stresu fungování lidského těla. Jak již výše zmínil Nakonečný, strach je spojen s fyziologií a proto je třeba alespoň základ fyziologické reakce znát. Stres je nespecifická (stereotypně nastávající) reakce organismu na zátěžové vlivy (stresory), které mohou být mentální (strach, vztek), fyzikální (zima, horko), traumatické, ale působí tu i silná námaha, hypoglykemie, hypoxie a podobné změny, které ohrožují organismus. Stresová reakce se dělí do tří fází: 1. Poplachová reakce – charakterizovaná (...) vyplavením katecholaminů: zvýšení TK, glykogenolýza (hyperglykemie), lipolýza, která zajišťuje metabolické substráty (glukózu, volné mastné kyseliny) pro svalovou práci: příprava na „boj nebo útěk“ (...) 2. Adaptační fáze – (...) Kortizol svým glukoneogenetickým a lipolytickým účinkem (uvolnění mastných kyselin a glycerolu) dále zajišťuje substrát (palivo) pro energetické reakce. (...) V této fázi je schopnost organismu odolávat stresu maximální. 3. Fáze vyčerpání – když je stres příliš silný nebo trvá příliš dlouho, nebo je sekrece kortizolu nějak narušena (poškození kůry nadledvin) – organismus stresu podléhá (hypertenze, šok, srdeční selhání) (Trojan, 2003, 505-506). Člověk pod tíhou stresové situace reaguje různými způsoby, a hlavně na různých úrovních, jak již bylo výše zmíněno (na úrovni psychické, tělesné a fyziologické). A často právě při extrémních aktivitách dochází ke kombinacím všech tří reakcí zároveň. Plyne to z logiky věci. Pokud jsme například v neznámém terénu, kde akutně hrozí úraz či smrt různými vnějšími (kámen, lavina, nekvalitní materiál,...), tak vnitřními (třes, strach z výšky,...) vlivy, tělo člověka vyvolá stresovou reakci na fyziologické úrovni, většina lidí zároveň prožívá psychický stres kvůli strachu, který je ovlivňuje, a v neposlední řadě díky typu aktivity je vystaven mimořádným nárokům na fyzickou výkonnost a výdrž. Z vlastní zkušenosti také vím, jak silnou roli v překonávání překážek při dobrodružných aktivitách má právě zvládání stresu.

[15]

Rád bych také zmínil důležitou poznámku Praška a Praškové: „nelze však říci, že by stres byl jenom škodlivý. Určitá míra stresu je potřebná. Bez ní bychom měli nedostatek podnětů k překonávání překážek“ (2007, 14). 2.1.4 Depresivita Jedna z výzkumných otázek se týká depresivity respondentů. Jde ve výzkumu o to, zda má depresivita či úzkostnost vliv na jednání mých respondentů, což se dočtete dále ve výzkumné části. Proto bych rád vymezil pojmy úzkost a deprese, které spolu pro mnohé neodmyslitelně souvisí. V lidském životě je úzkost přirozeným jevem, signalizuje možné ohrožení a je rovněž součástí obrany proti němu. Kromě pohledu na úzkost jako osobnostní rys (anxiozita) se uplatňuje i sledování úzkosti jako aktuálního psychosomatického stavu. Výklad úzkosti a strachu komplikují také další alternativy připadající v úvahu při jejich popisu nebo třídění, kdy je třeba např. rozhodnout, zda se jedná o jevy vrozené, nebo získané, zda jde o příčinu (podnět), či následek (rekaci), zda jsou ovlivněny spíše vnějšími, či vnitřními podmínkami. Úzkost je typickou součástí symptomatologie neuróz i řady onemocnění psychotického charakteru (Paulík, 2010, 55). Člověk v depresi prožívá řadu nepříjemných pocitů. Cítí se opuštěný, smutný, vyčerpaný, unavený, neuspokojený, nešťastný, atp. Zdá se mu, že mu lidé kolem nerozumějí. A tito lidé se zase na něho dívají jako na člověka ke všemu lhostejného, nespolečenského, často unaříkaného, nemluvu a netečného. Nenalézá u nich porozumění, a tím se dostává do ještě většího osamění (Křivohlavý, 2003, 13). 2.1.5 Strategie zvládání stresu, coping Již jenom z podstaty tématu stres je zřejmé, že pojetí vysvětlení, jak stres zvládat, je velmi mnoho. Záleží na spouštěči stresu a oblasti, ve které stres prožíváme (zda-li se jedná o krátkodobý a velmi intenzivní stres ze život ohrožující situace, stres ze samoty po úmrtí blízkého, dlouhodobý studijní či pracovní stres a podobně). Dále rozhodně záleží na charakteru jedince, který se ocitne ve stresové situaci a obecně tedy na subjektivně pociťované míře stresu. [16]

„Psychologové, kteří se stresem soustavně zabývají, hovoří v takovém případě o zvládání stresu (ve vznešenější formě se zde mluví o managementu stresu či o moderování stresu)„ (Křivohlavý, 2010, 29). V tomto případě se můžeme také setkat s pojmem coping. „Problematika zvládání (čelení) stresu je v psychologické literatuře označována termínem „coping“.“ (Machová a kol., 2009, 132). „Pojem coping má původ v anglickém „to cope“ – vypořádat se, zvládnout, umět si poradit, vyrovnat se s něčím, ovládat to. Sem lze zařadit i módní slovo „dát“ ve smyslu „dám (vyřeším) to a to“.“ (Novák, 2013, 30). Dostáváme se tedy k samotným strategiím zvládání stresu, jinak řečeno ke strategiím copingu, tedy způsobům, jak stres zvládat. „Při zvládání stresu jde o dva druhy činností: na jedné straně jde o odstraňování toho, co nás zatěžuje, na straně druhé pak o posilování našich vlastních sil pro boj se stresem“ (Křivohlavý, 2010, 29). Autor tyto dva způsoby dále vysvětluje tak, že první způsob je zaměřen na řešení problému a druhý způsob na emoce problémem vyvolané. Ty podle něj nacházíme jako první u dětí (uklidňování matkou či útěk za účelem schovat se na bezpečné místo). Strategie zaměřené na problém jsou podle něj nazývány „kognitivní“ pro svou vazbu s myšlením a myšlenkovým řešením postupů (Křivohlavý, 2010). Tyto strategie zde uvádím: - konfrontační způsob zvládání stresu (podobně, jako se např. střetnou dva boxeři v ringu); - hledání sociální opory (někoho, kdo by mi pomohl); - plánované hledání řešení problému (obdoba rozmotávání souboru uzlů na provázku); - sebeovládání (např. ovládání dýchání využitím poznatků o řízení dechu); - distancování se (odvracení se) od toho, co se děje;

[17]

- hledání pozitivních stránek na tom, co se děje (např. když jsem nemocen, nemusím chodit do práce a mohu si odpočinout); - přijetí osobní zodpovědnosti za to, co se děje a „vstoupení do děje“ (např. zajdu za vedoucí a na věc ji upozorním); - snaha vyhnout se stresové situaci a utéci z ní (např. tím, že dám výpověď v zaměstnání, kde je to k nevydržení) (Křivohlavý, 2010, 30).

2.2 Extrémní dobrodružství a horolezectví V této části práce se budu věnovat horolezectví jako takovému a vymezím pojem extrémní dobrodružství. Extrémní dobrodružství jako velmi široký pojem již sám o sobě horolezectví pojímá a je mu nadřazen. Mého výzkumu se z 98% účastnili horolezci. Proto se logicky termínu horolezectví budu věnovat obsáhleji. Při snaze vymezit některé riskantní aktivity zprvu vyvstává hned několik otázek ještě dříve, než je začneme definovat. Proč lidé vůbec vyhledávají riziko? Proč je to tolik lákavé ve společnosti, kde je tolik jistot a prokazatelně by bylo jednodušší, pohodlnější a hlavně bezpečnější zůstat doma a raději vůbec nevycházet z domu? Neuman se o dobrodružných činnostech a motivech k nim takto vyjádřil: Je prokázáno, že dobrodružné činnosti dovedou mobilizovat vitální energii, vedou k optimální motorické i duševní výkonnosti, umožňují získávat zkušenosti a nabízejí stále nové možnosti pro překonávání hranic vlastních sil. Riskantní a nejisté situace (mezi ně patří také zdolávání překážek a lezení) jsou překonávány vlastní aktivitou, což přispívá k osobnímu růstu (1999, 42). Pojmu extrémní dobrodružství či extrémní dobrodruh využívá například Reinhold Messner (mimo jiné první člověk, který vylezl všech 14 „osmitisícovek“ a jako první zdolal vrchol Mount Everestu bez použití kyslíkového přístroje) ve své knize Vyznání dobrodruha pro označení sebe jako člověka, který touží po vzdorování nejvyššímu nebezpečí. Toto vystavení se extrémním podmínkám bere jako „umění přežít“. Odlišuje pojmy „extrémní dobrodruh“ a „extrémní sportovec“ a to tak, že extrémní sportovec údajně chodí do hor, přestože je to nebezpečné, ale extrémní [18]

dobrodruh dělá stejnou aktivitu právě proto, že je to nebezpečné. Vyhledává nebezpečí a jako svoje umění vidí právě umění přežít (Messner, 1995). Extrémní dobrodružství je tedy dle Messnerovy filozofie pojem označující dobrodružství na hranici únosnosti, respektive na hranici života a smrti. Z jeho pojetí postavy extrémního dobrodruha vycházím také já v této práci. Jiní autoři tuto filozofii nerozvádějí a s větším odstupem všechny extrémní a extrémně nebezpečné aktivity označují jako „extrémní sport“. „V mnoha sportech je stresujícím faktorem možnost zranění. Zvláštní oblastí jsou extrémní sporty, kde je toto riziko dováděno až na hranici únosnosti“ (Miňovský, 2006, 20).

2.2.1 Základní pojmy, výzbroj a výstroj V této části budu čerpat z vlastních zkušeností a znalostí, které jsem nabral během posledních šesti let, kdy se mimo jiné věnuji aktivně skalnímu lezení, jištěným cestám a vysokohorské turistice. Napíši tedy krátký souhrn základních pojmů, které horolezec na většině výprav potřebuje znát. Mnoho z těchto pojmů vysvětlím v horolezeckém slangu, tedy tak, jak se s nimi nejpravděpodobněji můžete setkat. Při výpravě do hor potřebujeme pochopitelně vhodné vybavení, abychom mimo jiné dokázali vytvořit kvalitní jištění proti pádu a zranění. Při výletech do velkých výšek (obvykle nad 3000m) již většinou musíme počítat se silným větrem, s výkyvy počasí, nízkou teplotou a s tím spojeným výskytem ledovců ve větších výškách a trhlin na nich. Při takovéto výpravě se neobejdeme bez kvalitního oblečení – naší ochraně proti nepřízni počasí. Používáme většinou třívrstvý systém – spodní vrstva odvádí pot od těla, střední vrstva tvoří tepelnou izolaci a svrchní vrstva má chránit proti větru a dešti či sněhu. Tu zajišťuje membrána, která propouští páry potu směrem od těla ven, ale vítr a vodu v tekuté formě zvenčí odpuzuje. Důležitou součástí oblečení jsou pevné kotníkové boty – pohory, které dle preferencí volíme buď kožené, nebo ze syntetických materiálů. Dále používáme návleky proti sněhu, rukavice, kuklu, případně čepici. Většina oblečení, která je v přímém kontaktu s vnějším prostředím, by měla obsahovat výše zmíněnou membránu. Kvalita [19]

membrány se posuzuje především podle parametrů vodního sloupce (jak vysoký sloupec vody v milimetrech by se teoreticky na membránu mohl položit bez propuštění vody membránou) a paropropustnosti (počet gramů par potu, které je metr čtvereční membrány schopen propustit za 24 hodin). Dále většinou využijeme horolezeckou helmu, sluneční brýle, opalovací krém, cepín – většinou kovový nástroj pro oporu a postup ve sněhu, stoupací železa („mačky“), které upevněny k pohorám slouží k usnadnění postupu a proti skluzu. Potřebujeme také lano – většinou dynamické, které je schopné při zachycení pádu člověka pružit a ochránit tak padajícího před nebezpečným rázem, sedací a případně prsní úvazek, pomocné šňůry (takzvané „repky“), smyce, karabiny, ledovcové šrouby a jistící a slaňovací pomůcky („osma“, „kyblík“, apod). Pomůcky z předchozího odstavce využijeme zároveň kromě ledovcových šroubů také při skalním lezení, kde navíc využíváme „expresky“ (dvě karabiny na jedné uzavřené smyci) a vklíněnce, případně „friendy“, skoby a nýty. Při chození na jištěných cestách (z italštiny „via-ferrata“, z němčiny „klettersteig“ navíc využíváme takzvaný ferratový set, čili soustavu skládající se ze dvou speciálních karabin a smic, přibližně dvou metrů dynamického lana a brzdy zachytávající rázovou sílu pádu. Takto vybaveni můžeme při skalním lezení použít mnohé způsoby zdolávání lezeckých cest pomocí sklaních výběžků či děr, zvaných v horolezeckém slangu „stupy“ a „chyty“. Z vlastní zkušenosti nejčastěji volím lezecký postup „na prvního“ – pomocí „expresek“ zakládám lano do skob či nýtů ve skále a takto jištěn na laně lezcem pode mnou postupuji vzhůru. Popřípadě pak já či můj spolulezec (lezecký partner, který mne jistí, případně jistím já jeho) lezeme „na druhého“, čili jištěni spolulezcem již založeným lanem shora, a tudíž prakticky bez rizika delšího pádu. Delším pádem myslím pád při lezení „na prvního“, kde je možnost při chybě těsně pod jednou z „expresek“ spadnout o dvojnásobek délky lana mezi lezcem a poslední zajištěnou „expreskou“ a k tomu o průvěs lana, tedy o délku lana, která je povolena jistícím, aby lezec nebyl jištěn na neustále napnuém laně a měl zajištěnu volnost a pohodlí při výstupu. Jednou z důležitých bezpečnostních zásad je ještě před vstupem na cestu vzájemná kontrola spolulezců a následné vyslovení „lezu“ jištěným lezcem a vyčkání na jistícího, který má vyslovit „jistím“. Do doby než lezec uslyší „jistím“ je bezpečné čekat a být si pak jist, že vzájemná spolupráce je funkční.

[20]

2.2.2 Dělení horolezectví Lezení v mnoha formách nese mnohé názvy a obsahuje velké množství těchto forem. Procházka ve své publikaci Horolezectví představuje základní, sturčné, ale výstižné a dostačující dělení lezení na: 1) „Lezení v nevelehorském terénu o Bouldering o Skalní lezení o Horolezecké závodění 2) Lezení ve středních velehorách 3) Lezení ve vysokých velehorách 4) Skialpinismus“ (Procházka, 1990). V předešlých částech práce zmiňované „via-ferraty“ (dále jen „ferraty“) zde tedy nejsou do lezení zahrnuty vůbec. Dle mého názoru jsou k tomu dva důvody. První je ten, že v době vydání knihy (1990) „ferraty“ nebyly rozšířeny a nebylo nutné je zmiňovat. Druhý a podle mě důležitější důvod je ten, že na „ferratách“ jde o lezení jen částečně, spíše se pohybujeme na hranici lezení a turistiky. A to proto, že cesta je předem zajištěna a riziko pádu je tudíž minimální, přičemž terén cesty je kolmý jen na obtížnějších cestách. Proto je pochopitelné, že někteří autoři „ferraty“ nepovažují za součást horolezectví a ze svého dělení je úplně vynechají. V tomto dělení chybí také pojem vysokohorská turistika (VHT), kterým je obecně označována turistika v horách obvykle zhruba nad 3000m, tudíž spojená často s ledovcovou turistikou. Nejedná se tedy vyloženě o lezení v kolmém terénu, ale většinou o dlouhodobější pobyt v horách (přechody hor, ledovců, několikadenní výstupy apod.). 2.2.4 Rizika spojená s horolezectvím

Důvodů, proč je horolezectví riskantní, je nesčetně mnoho. Kdo se pohyboval v prostředí hor ví, že mimo nebezpečí vycházejícího ze samotného prostředí dokážeme zradit i sami sebe, a to především výše zmíněnou reakcí na strach a stres. Dokážeme jednat neadekvátně a iracionálně, což aktivitu dělá ještě nebezpečnější,

[21]

než je sama o sobě. Také stojí za zmínku podcenění řady prvků, jako je předpověď počasí, nekvalitní nebo špatně zvolená výzbroj a výstroj, časový plán, aklimatizace či znalost terénu stejně jako zkušenosti potřebné pro zvolenou trasu či lokalitu. Rád bych ale přiblížil nebezpečí, která na nás působí zvenčí a pokud si je uvědomujeme díky znalostem či zkušenostem, mohou ovlivnit naše vnímání samotného strachu. Jsou to především nebezpečí přírody. Při pohybu ve skalním terénu jsou to především uvolněné kameny, které dokáží buď znepříjemnit postup v případě, že je mylně chceme použít jako chyt či stup při lezení, ale především dokáží svým následným pádem ohrozit lezce pod námi. Kameny někdy padají samovolně, a to především na jaře kdy taje sníh a povrch ledem rozrušené skály se začne samovolně uvolňovat a padat. Faktor, který také neovlivníme svou fyzikou silou, vytrvalostí či vůlí, jsou skryté vady materiálu, který na skálu připevnil někdo před námi (především skoby či nýty). V horách kromě těchto volných kamenů hraje roli proměnlivost počasí, které nás dokáže velmi rychle překvapit například bouřkou. Ta je nebezpečná především na „ferratách“, kde jištění funguje jako hromosvod a blesk, který udeří do horní části jištěné cesty, dokáže vážně zranit či zabít i lezce na jejím dolním konci. Rychlé změny teploty, příchod mlhy, deště, sněhu, krup či silného větru dokáží lezce značně ochromit například podchlazením či omrzlinami, či mohou úplně znemožnit postup. V neposlední řadě musíme myslet na nebezpečí spojená s pobytem na ledovci či sněhu. Může nás potkat lavina, pád do sněhem pokryté (a tudíž neočekávané) trhliny, nestabilita podkladu pro založení jištění, a v neposlední řadě výšková hypoxie či až akutní horská nemoc. Akutní horskou nemoc se vysvětlují Barcal, Emmerová a Marková: „Největším rizikem je kromě úrazů akutní horská nemoc ( AMS, acute mountain sickness ). Je způsobena 1/ zvýšením tlaku v plicním krevním řečišti, 2/ zahuštěním krve, zejména při nedostatečném příjmu tekutin, 3/ rozpínáním plynů v tělesných dutinách“ (1995, 132). [22]

Hlavní příznaky výškové hypoxie, která může vést v jiné terminologii k vysokohorské nemoci popisují Rosina, Kolářová a Stanek: Hlavními příznaky výškové hypoxie jsou bolesti hlavy (asi u 70% lidí již ve výškách nad 2500m), zvracení, závratě, zkrácený dech, nespavost, nechutenství, bušení srdce, únava nebo slabost, malátnost, dezorientace, ortostatické obtíže (vrávoravá chůze) apod. Vrávoravá chůze (charakteristická pro velmi opilého člověka) může být způsobena výškovým otokem mozku (VOM). Postižená osoba má problémy kráčet rovně nebo při chůzi padá. Léčbou je okamžitý sestup. Vrávoravá chůze může přetrvat celé dny po sestupu. Příznaky výškové hypoxie obvykle ustupují spontánně během 3-4 dní, je nutný klid, zastavit výstup do odeznění symptomů a pokud symptomy nepoleví, sestoupit. Nestačí-li kompenzační mechnizmy, výše popsané příznaky se prohlubují a vyvíjí se vysokohorská nemoc – prohloubení dechových i oběhových obtíží, otupení intelektu, chápání je více narušené než smyslové vnímání. Důležitý je pokles mentální výkonnosti (snížení pozornosti a schopnosti soustředit se, zhoršuje se úsudek, paměť, jemná motorika) (2006, 43). V neposlední řadě nás dle Rosiny, Kolářové a Stanka může také potkat sněžná slepota: „Na extrémní výšky není možné se adaptovat, jde o ptologické stimuly způsobující rychlé zhoršování výkonu, mentálního stavu, vyčerpání, bolesti hlavy, nastupuje i sněžná slepota (z UV odrazu od sněhu, oči bolí a nelze je otevřít proti světlu)“ (2006, 44).

[23]

3. Výzkum a výsledky 3.1 Cíle výzkumu: Hlavní cíl: Hlavním cílem tohoto zkoumání je nalezení a popsání rozdílů mezi způsoby zvládání stresu a negativních emocí u horolezců a extrémních dobrodruhů a následné zjištění, které způsoby jsou nejúčinnější.

Dílčími cíli ve vyhodnocování dotazníkového šetření jsou: 1) Nalezení a popsání případných vazeb mezi úspěšností jednotlivých způsobů zvládání stresu a negativních emocí a četností provozování dobordružné aktivity. 2) Nalezení a popsání případných vazeb mezi úspěšností jednotlivých způsobů zvládání stresu a negativních emocí a četností výskytu těchto primárně psychických faktorů. 3) Nalezení a popsání případných vazeb mezi úspěšností jednotlivých způsobů zvládání stresu a negativních emocí a subjektivně případnou pociťovanou dlouhodobou úzkostností či depresivitou. 4) Zjištění a popis případné změny přístupu dotazovaných k jejich extrémní aktivitě či zvládání stresu a negativních emocí po předchozí silné negativní zkušenosti, jako je těžký úraz či patologický stav vyžadující přerušení aktivity u nich samotných či u spolulezců, popřípadě spolulezcova smrt. 3.2 Výzkumné hypotézy Na základě dílčích cílů, které jsem vymezil pro tento výzkum, jsem stanovil následující hypotézy: Hypotéza č. 1: Čím častěji respondenti provozují svou zvolenou dobrodružnou činnost, tím snáze eliminují své negativní emoce či stres. Jako respondenti jsou zde i níže myšleni výhradně respondenti tohoto výzkumu, čili vzorek populace zastupující horolezce a extrémní dobrodruhy. [24]

Eliminací je taktéž zde i níže myšleno zbavení se stresového či negativního emočního prožívání. Hypotéza č. 2: Čím častěji prožívají respondenti stres či negativní emoce, tím obtížněji je eliminují. Hypotéza č. 3: Respondenti tvrdící o sobě, že jsou úzkostní či depresivní eliminují stres či negativní emoce nejhůře ze skupin lidí, kteří o sobě tvrdí A) – nejsem úzkostný(á) či depresivní, B) jsem úzkostný(á) či depresivní a C) nevím. Hypotéza č. 4: Silná negativní zkušenost (těžký úraz či patologický stav) u lezce či jeho spolulezce je příčinou větší opatrnosti při dalších výstupech u většiny respondentů. Opatrnost u této hypotézy budu posuzovat na základě samostatného sebehodnocení respondentů.

3.3 Metodika Výzkum měl za úkol zjistit, jakým způsobem se horolezci a další extrémní dobrodruzi vyrovnávají se stresem a negativními emocemi. Proběhlo šest fází samotného výzkumu: 1) Formulace problému, stanovení cílů a hypotéz výzkumu. 2) Tvorba dotazníku. 3) Sběr dat formou dotazníků. 4) Analýza odpovědí, kontrola chyb a tvorba trsů. 5) Srovnání závislostí odpovědí dle cílů práce. 6) Interpretace výsledků a jejich zápis. Ke zkoumání jsem použil dotazník, který vyplnilo 173 respondentů se zkušenostmi s horolezectvím či jinými extrémními sporty, z toho 39 žen a 134 mužů. Jednalo se tedy o metodu dotazníkového šetření. 83% dotazovaných bylo ve věkové skupině mezi 21-35 lety, 8% dotazovaných bylo ve věku mezi 36-50 lety, 6% bylo ve skupině 20 let a mladší a zbylé 3% byly starší 50 let. Tato skutečnost však obecně mnoho nevypovídá o skupině lidí, kteří horolezectví provozují. To především [25]

z důvodu, že dotazníky byly přístupné on-line a starší lidé pravděpodobně používají internet méně než mladí. Dotazník obsahoval 12 otázek: 1) Kterou aktivitu provozujete? 2) Jak často provozujete výše zmíněné aktivity? 3) Které negativní emoce při dané aktivitě prožíváte nejobtížněji? 4) Jak často tuto emoci zažíváte? 5) Jak tuto emoci eliminujete? 6) Jak dlouho Vám trvá se výše zmíneným způsobem uklidnit? 7) Zažil/a jste někdy osobně při Vaší aktivitě významnější úraz nebo patologický stav? (zlomeniny, vykloubeniny, výšková nemoc vyžadující sestup,...) 8) Zažil/a jste někdy těžší úraz/patologický stav či smrt partnera či spolulezce? 9) Změnil se od úrazu z předchozích dvou otázek Váš přístup k dané aktivitě či ke stresu? 10) Myslíte si, že jste v běžném životě úzkostní / depresivní? 11) Pohlaví – jste: 12) Kolik je Vám let? Otázky jsem tvořil na základě plánu celého výzkumu a znalosti jeho cílů. Použil jsem jak otevřené, tak i polouzavřené a uzavřené možnosti odpovědí. Následně jsem ověřoval potřebnost jednotlivých otázek, jejich správnou formulaci a v případě uzavřených odpovědí úplnost výčtu možností. Všechny možnosti, které jsem do dotazníku vložil, jsou k nahlédnutí v mustru dotazníku v příloze. Z odpovědí jsem se o zkoumané skupině lidí mimo výše zmíněné skutečnosti dozvěděl, že horolezectví v různých formách či pod různými názvy, jejichž rozmanitost byla zdůvodněna v kapitole „syntéza poznatků“ (VHT – vysokohorská turistika, skálolezectví, via ferraty/klettersteigy či alpinismus) provozuje téměř 98% dotazovaných (169 respondentů). Zbylí 4 respondenti formou volné odpovědi napsali, že provozují pouze jiné extrémní aktivity (terénní cyklistika, kajaking na divoké vodě, freeskiing, paragliding, parašutismus). Něteří ze zmíněných 169 respondentů provozují horolezectví v kombinaci extrémními aktivitami uvedenými výše v závorce.

[26]

Odkaz na dotazník byl na internetových stránkách www.lezec.cz, které sdružují české horolezce a extrémní dobrodruhy obou pohlaví a všech věkových skupin. Tam jsem zároveň získal největší množství respondentů. Ve skupině dotazovaných jsou také moji přátelé, kterým jsem dotazník poslal formou e-mailu. Výběr respondentů byl tedy náhodný na základě toho, kdo byl ochoten vyplnit dotazník. Vytvořil jsem ho na stránkách www.vyplnto.cz. Tam byl také přístupný k vyplnění. Anonymitu respondentů zaručuje autor těchto webových stránek, který má jako jediný přístup k identifikaci respondentů například pomocí I.P. adresy apod. Respondenti před vyplněním s tímto pravidlem souhlasili. Jak již bylo zmíněno, výběr probandů byl náhodný a všichni vyplňovali dotazník na internetu. To je hlavní potenciální slabina výzkumu. Není totiž možné ověřit pravdivost odpovědí. Některé odpovědi (například týkající se depresivity) vyžadovaly značnou schopnost sebehodnocení, což také může snižovat objektivitu výsledků. Navzdory tomu je ale 173 respondentů z mého pohledu dostatečný vzorek popupace s postačující výpovědní hodnotou a možná odchylka v případě extrémní neschopnosti sebehodnocení u několika málo jedinců je tím pádem relativně nízká a statisticky téměř nevýznamná. Ve výsledkové části tak pro zejdnodušení pochopení výsledků záměrně prezentuji výsledky zaokrouhleny na jednotky procent krom případů, kdy vyšel výsledek za desetinou čárkou přesně 0,5. Toto zaokrouhlení nemá pro výstupy žádný negativní vliv, slouží k větší názornosti a přehlednosti. Pro výstupy jsou důležitá pořadí, ne přesná procenta. Metody, kterými jsem následně analyzoval data získaná z vyplněných dotazníků, byly především kvantitativní, avšak někde bylo vyžadováno kvalitativní srovnání charakteru volných odpovědí formou trsů. Nejedná se tedy přes množství respondentů, jejich náhodný výběr, číselnou (často procentuální) interpretaci výsledků a jiné kvantitativní charakteristiky o čistě kvantitativní výzkum, ale o výzkum kombinovaný. Data z dotazníku jsem pak analyzoval a srovnával následujícími způsoby. V případě popisu skutečností o zkoumaném vzorku populace vycházejících z jednotlivých odpovědí (otázky č. 2,4,6,7,8,10,11 a 12) jsem tvořil skupiny na základě výpočtu procent shodných odpovědí. U některých otázek (č. 1,3,5 a 9) bylo k dalším možnostem srovnání třeba vhodnou evaluací (v tomto významu zhodnocení kvality) vytvořit tzv. trsy odpovědí, čili skupiny odpovědí s podobným charakterem na [27]

základě jejich kvalitativní podobnosti (například „strach z pádu“ a „strach z úrazu“ tak pro potřeby výzkumu spadají do jednoho trsu). Následně pro dobře pochopitelné a správně interpretovatelné vyjádření jednotlivých závislostí bylo nutné procentuálně porovnat vztahy jednotlivých odpovědí na kombinace otázek. Jinými slovy šlo o proces komparace. Tedy například „30% respondentů ze skupiny A odpovědělo zároveň X v navazující otázce“. Skupina „A“ zde vyjadřuje respondenty, kteří v jedné ze zkoumaných otázek odpověděli shodně (nebo jsem jejich vyjádření zařadil do stejného trsu). „X“ vyjadřuje jednu z možných odpovědí na druhou zkoumanou otázku. Takto jsem porovnával vzájemné závislosti odpovědí ze dvou různých otázek. Na základě těchto srovnání jsem byl schopen vyvodit ověřitelná a jasná tvrzení, která prezentuji. 3.4 Výsledky Před prezentací samotných výsledků vzájemného srovnávání jednotlivých odpovědí je podstatné zmínit, jaké negativní emoce respondenti nejčastěji volili v dotazníkové otázce číslo 3 týkající se právě jejich negativních emocí. Bez vymezení základní problémové emoce bychom neměli konkrétní východisko. Na otázku, jaké negativní emoce či spouštěče stresu dotazovaní prožívají nejobtížněji, se odpovědi různily. Analyzoval jsem je tvorbou trsů odpovědí s podobným nebo stejným charakterem. Tyto těžce pociťované problémy často vedou ke stresu, jsou často jeho spouštěči a jeho průvodními znaky. Respondenti mohli zvolit minimálně jednu a maximálně dvě odpovědi najednou. Uvádím tedy skupiny pravděpodobných spouštěčů stresu a číslo vyjadřující kolikrát byla tato možnost celkově zvolena. 1) Strach (z bolesti, z úrazu, ze srmti, z výšky, z pádu jako takového) – 131x 2) Nedůvěra (v jistící materiál, ve spolulezce, v sebe) – 63x 3) Nespecifický stres / úzkost – 44x 4) Hněv (na partnera, na sebe, na množství nezkušených lidí v horách) – 10x Zajímavostí je, že dva respondenti uvedli, že nepociťují žádné negativní emoce. Z výše uvedeného vyplývá, že konkrétní dva nejnáročnější stavy jsou strach a nedůvěra. Přičemž se dá říci, že obecně vzato jsou nedůvěra či pochybnost faktory, které můžou vést ke strachu. Samy o sobě nejsou emocemi dle dělení, které jsem [28]

využil v syntéze poznatků. Dovoluji si tedy z odpovědí mých respondentů shrnout, že nejvýznamějším emočním faktorem u horolezců je strach.

3.4.1 Analýza závislostí odpovědí Další skutečnosti o zkoumané skupině rozeberu dále v rámci analýzy závislostí skupin odpovědí na jiných odpovědích. Tyto analýzy závislotí odpovídají jednotlivým hypotézám, hlavnímu cíli a dílčím cílům. Při popisu budu postupovat vzestupně, tedy popisu výsledků vztahujících se k poslednímu dílčímu cíli práce postupně směrem k prvnímu a náledně výsledků s přímým vztahem k hlavnímu cíli. V další kapitole, tedy Diskuzi budu dle výsledků postupovat od verifikace či negace poslední hypotézy k první a následně dojdu až k naplnění hlavního cíle výzkumu. Vysvětlení, co který výsledek znamená pro cíle práce a co tedy z poměrně surových výsledků vzájemných závislostí odpovědí plyne, bude taktéž rozepsáno v kapitole Diskuze. U některých odpovědí jsem zde uvedl důležité nebo alespoň zajímavé variability. Ty vznikly například možností otevřených odpovedí či možností za určitých okolností odpovedi vynechat (například pokud respondent odpověděl „ne“ na otázky 7 i 8, týkající se úrazů zároveň, otázku číslo 9 ohledně změny jejich přístupu na základě těchto úrazů mohl – a musel – logicky vynechat).

3.4.1.1 Vliv negativních zkušeností na změny přístupu k aktivitě Sedmdesát sedm respondentů (45%) uvedlo, že zažili osobně, nebo u partnera či spolulezce těžší úraz, patologický stav či (pouze u spolulezce) dokonce smrt. Těžší úrazy či patologické stavy, které mám na mysli, byly vysvětleny ve výše zmíněné otázce číslo 7. Otázka číslo 9 - „Změnil se od úrazu z předchozích dvou otázek Váš přístup k dané aktivitě či ke stresu?“ rozdělila dle odpovědí respondenty na tři skupiny. 1) 46 respondentů nezměnilo přístup vůbec 2) 22 respondentů přístup změnilo [29]

3) 21 respondentů nedokáže změnu posoudit U respondentů, kteří odpověděli kladně, jsem žádal popis údajné změny v kolonce „jiné“, bylo tedy možno uvést více odpovědí najednou. Z těchto popisů změn jsem tvořil trsy s podobnou charakteristikou, ačkoliv ne všechny kladné odpovědi obsahovaly zároveň žádané vysvětlení. a) Větší opatrnost a pečlivost při postupu – 12x b) Větší strach 6x c) Změna proběhla pouze krátkodobě 2x 3.4.1.2 Vliv depresivity či úzkostnosti respondenta na úspěšnost zvládání stresové situace Většna respondentů (139) uvedla, že si nemyslí, že jsou v běžném životě úzkostní či depresivní. Budou označeni jako skupina A. 18 dotázaných uvedlo, že na otázku svou odpověď neznají – skupina B. Jako úzkostné či depresivní se označilo 16 respondentů. Označím je písmenem C. S těmito informacemi budeme pracovat dále v otázce, jak dlouho trvá respondentům se jejich zvoleným způsobem uklidnit. Ve skupině A se 50% respondentů uklidní téměř ihned, 23% po několika minutách, 20% pouze na chvíli a neúčinně a 6% se nedokáže uklidnit vůbec. Ve skupině B se 39% respondentů uklidní téměř ihned, 17% po několika minutách, 22% pouze na chvíli a neúčinně a 22% se nedokáže uklidnit vůbec. Ve skupině C se 31% respondentů uklidní téměř ihned, 37,5% po několika minutách, 19% pouze na chvíli a neúčinně a 12,5% se nedokáže uklidnit vůbec. Pro názornost zjednodušené výsledky uvádím v tabulce č.1 Tabulka č.1 Depresivita ne

Depresivita nevím

Depresivita ano

Téměř ihned

50%

39%

31%

Po minutách

23%

17%

37,5%

Neúčinně

20%

22%

19%

Vůbec

6%

22%

12,5%

[30]

3.4.1.3 Závislost četnosti prožívaných negativních emocí na úspěšnosti jejich zvládání Odpověďmi na první otázku v dotazníku rozdělím respondenty na skupiny A,B,C a D. Skupina A zažívá stres či negativní emoce méně než 1x za výlet, skupina B 1x-3x za výlet, skupina C 4x-6x a skupina D subjektivně témeř neustále v průběhu výletu. Ve skupině A je 58% respondentů schopno se uklidnit téměř ihned, 21% po několika minutách, 12,5% z nich se dokáže jejich metodou uklidnit na chvíli a neúčinně a 8% se nedokáže uklidnit vůbec. Ve skupině B je 42% respondentů schopno se uklidnit téměř ihned, 30% po několika minutách, 21% z nich se dokáže jejich metodou uklidnit na chvíli a neúčinně a 7% se nedokáže uklidnit vůbec. Ve skupině C je 36% respondentů schopno se uklidnit téměř ihned, 45% po několika minutách, 18% z nich se dokáže jejich metodou uklidnit na chvíli a neúčinně. Ve skupině D je 35% respondentů schopno se uklidnit téměř ihned, 4% po několika minutách, 43% z nich se dokáže jejich metodou uklidnit na chvíli a neúčinně a 17% se nedokáže uklidnit vůbec. Výsledky popisuji také v tabulce č. 2: Tabulka č. 2 Stres<1x/výlet 1x-3x/výlet

4x-6x/výlet

Téměř pořád

Téměř ihned

58%

42%

36%

35%

Po minutách

21%

30%

45%

4%

Neúčinně

13%

21%

18%

43%

Vůbec

8%

7%

0%

17%

[31]

3.4.1.4 Závislost úspěšnosti zvládání stresu či negativních emocí na četnosti provozování extrémních aktivit Respondenty si taktéž pro přehlednost v této části dělím do skupin, tentokrát ve skupině A jsou lidé, kteří provozují extrémní aktivity 1-3x ročně, ve skupině B 4x6x ročně, ve skupině C 7x-10x ročně a konečně skupina D, kde se respondenti věnují extrémní aktivitě více než 10x ročně. Ve skupině A 42% respondentů eliminuje své negativní pocity téměř ihned, 29% po několik minutách, 25% jich eliminuje své negativní pocity jen na chvíli a neúčinně a 4% z nich to nezvládne vůbec. Ve skupině B 58% respondentů eliminuje své negativní pocity téměř ihned, 8% po několik minutách, 17% jich eliminuje své negativní pocity jen na chvíli a neúčinně a 17% z nich to nezvládne vůbec. Ve skupině C 50% respondentů eliminuje své negativní pocity téměř ihned, 29% po několik minutách, 21% jich eliminuje své negativní pocity jen na chvíli a neúčinně. Nikdo z těchto respondentů neodpověděl, že by nebyl schopen žádným způsobem své emoce zvládat. Ve skupině D 47% respondentů eliminuje své negativní pocity téměř ihned, 23% po několik minutách, 20% jich eliminuje své negativní pocity jen na chvíli a neúčinně a 10% z nich to nezvládne vůbec. Souhrnný přehled výsledků je v tabulce číslo 3. Tabulka č. 3 1x–3x ročně

4x–6x ročně

7x–10x ročně

>10x ročně

Téměř ihned

42%

58%

50%

47%

Po minutách

29%

8%

29%

23%

Neúčinně

25%

17%

21%

20%

Vůbec

4%

17%

0%

10%

[32]

3.4.2 Hlavní výzkumný cíl 3.4.2.1 Které způsoby zvládání negativních emocí jsou nejúčinnější? Přes výsledky řešící dílčí cíle a hypotézy se dostávám k hlavnímu cíli dotazníkového šetření – popsání způsobů zvládání negativních emocí a stresu při extrémních aktivitách a zjištění, jak jsou tyto způsoby účinné. Účinnost budu poměřovat dobou, která u jednotlivých respondentů trvá od vzniku stresové situace, popřípadě navození negativních emocí do doby, kdy se respondent uklidní a tyto negativní pocity v sobě eliminuje. Neuvedu zde všechny jednotlivé způsoby uklidnění, které respondenti uváděli. Vytvořil jsem trsy jejich odpovědí se společnou nebo podobnou charakteritikou. Na těchto trsech způsobů uklidnění se budu následně provádět porovnání s jejich účinností. Každý respondent měl možnost zadat jednu nebo dvě odpovědi na otázku číslo 5 „Jak tuto emoci eliminujete“, proto bude porovnání s účinností částečně zkreslené. Je tomu tak proto, že respondenti neměli za úkol uvést, který způsob eliminace negativních pocitů u respondetů se dvěma odpověďmi je u nich silnější. Porovnání tedy probíhá na četnosti jednotlivých odpovědí a ne na jednotlivých respondentech. Důvod je mimo výše zmíněné ten, že kvůli velké rozmanitosti kombinací dvojic odpovědí s malým zastoupením shodných kombinací pro ně nebylo možné vytvořit zvláštní skupiny. Neměly by pro své malé zastoupení (1-3 respondenti) odpovídající význam pro výzkum. Trsy odpovědí: 1) Snažím se na to nemyslet – 72x 2) Ujistím se, že jištění je funkční – 62x 3) Vlasní motivace k překonání cíle - 49x 4) Nechám se motivovat spolulezcem – 39x 5) Přemýšlím nad něčím pozitivním – 26x Na tuto otázku zároveň 11 respondentů odpovědělo, že jim ke zvládnutí negativních pocitů nic nepomáhá.

[33]

Pokud respondenti zaškrtli odpověď číslo 3, která říká, že mají vlastní motivaci k překonání cíle, požádal jsem je, aby rozvedli, o jakou motivaci se jedná. Nejčastěji šlo o pocit překonání se a důležitost seberozvoje prostřednictvím výkonu. Dále šlo o vzpomínky na původní motivaci k cestě, vůle přežít či údajný vnitřní hlas říkající, že někdo to již zvládl a popřípadě tázající se, jak by to udělal jejich idol. Někteří se odosobní a začnou si rozkazovat či si něco vyčítat ve smyslu „jestli to nezvládneš, jsi k ničemu!“ či „koukej se sebrat, bačkoro“. Dále popíši některé další postupy zvládnutí stresu či negativních emocí, které však měly nízké zastoupení pro další zkoumání, ale byly zvoleny alespoň dvakrát. Některé tyto způsoby dokonce hraničí s útěkem a nesouvisí tudíž tolik s reálným zpracováním svých negativních pocitů. Jednalo se o: 1) Okamžitý návrat domů. 2) Racionální vyhodnocení situace a rozhodnutí se pro postup či návrat. 3) Maximální koncentrace při postupu či jištění. 4) Nechtějí negativní prožitky eliminovat, užívají si je. 5) Zlehčení situace humorem. 6) Dechové cvičení / meditace. 7) Smíření se s nejhorší možnou variantou (smrt, zranění). 8) Fyzické zmenšení náročnosti či odstoupení (napříkad lezení jako druhý). 9) Snaha emoce zpracovat verbálně – především nadávky. 10) Zpěv. 11) Před výpravou trénink pádů na umělé stěně a následné ujištění se, že se nic nemůže stát. 12) Zavření očí. Je zde zřejmé, že způsoby práce s vlastními emocemi se mohou poměrně výrazně lišit. Avšak většina odpovědí se týkala výše zmíněných 5 hlavních trsů odpovědí, se kterými budu dále pracovat a zjistit, jak účinně tyto způsoby eliminace negativních myšlenek fungují. Je totiž pravděpodobné, že některé tyto způsoby člověk dělá téměř automaticky a už tato skutečnost sama o sobě svědčí, že se nemusí jednat o racionální uvažování. Tudíž následky mohou být podobné, jako

[34]

kdyby daný člověk tyto problémové situace nezvládal vůbec a jednal ovládán svým strachem.

3.4.2.2 Analýza účinnosti jednotlivých způsobů eliminace stresu či negativních emocí Při porovnání odpovědí na otázky „Jak tuto emoci eliminujete?“ a „Jak dlouho Vám trvá se výše zmíněným způsobem uklidnit?“ docházíme k následujícím výsledkům, ze kterých jsou pochopitelně vyřazeni respondenti, kteří odpověděli, že své nejhorší vnitřní prožitky nedokážou zvládnout vůbec. V tabulce číslo 4 níže vidíme kolik procent respondentů odpovídajících příslušnou otázkou v levém sloupci rovněž odpovědělo odpověďmi v horním řádku. Tabulka č. 4 Téměř ihned

Po pár minutách

Na chvíli neúčinně

Ujištění se, že

58% (32x)

16% (9x)

25% (14x)

Nemyslím na to

47% (31x)

26% (17x)

27% (18x)

Sebemotivace

60% (27x)

33% (15x)

7% (3x)

Motivace

41% (14x)

38% (13x)

21% (7x)

38% (10x)

31% (8x)

31% (8x)

jištění je funkční

spolulezcem Přemýšlím nad něším pozitivním

[35]

4. Diskuze V této kapitole, jak jsem se již zmínil, rozeberu data výsledků prezentovaná v přehledech a tabulkách kapitoly Výsledky z hlediska cílů a hypotéz, které jsem si pro tento výzkum stanovil. Budu zde tedy verifikovat či negovat platnost jednotlivých výzkumných hypotéz.

4.1 Diskuze k vlivu negativních zkušeností na změny přístupu k aktivitě, hypotéza č. 4 Negativní zkušenosti formují lidské osobnosti dle mého názoru více než ty pozitivní. Z toho vycházel můj předpoklad, že předchozí negativní zkušenost dokáže dobrodruha ovlivnit při jeho budoucích počinech. Vycházím také z toho, že těžkým zraněním či smrtí se naplní to, z čeho máme strach. A jak víme z předešlé části, strach je hlavní pociťovaná negativní skutečnost u horolezců. Z výsledků je zřejmé, že v případě uvědomované změny přístupu, je tato změna v 55% případů relativně pozitivní díky větší pečlivosti a opatrnosti. Na 27% dotázaných však měla tato zkušenost negativní vliv formou většího strachu, který je často důvodem iracionálního jednání, jak víme z teoretické části práce. Můj předpoklad z hypotézy číslo 4 (Silná negativní zkušenost (těžký úraz či patologický stav) u lezce či jeho spolulezce je příčinou větší opatrnosti při dalších výstupech u většiny respondentů.) se zde nenaplnil, naopak naprostá většina respondentů svůj přístup subjektivně nezměnila vůbec. Hypotéza číslo 4 tedy byla vyvrácena.

4.2 Diskuze k vlivu depresivity či úzkostnosti respondenta na úspěšnost zvládání stresové situace, hypotéza č. 3 Z výsledků je zřejmé, že respondenti, kteří se dokáží uklidnit ihned a jsou tedy schopnější mít moc nad svým vnitřním prožíváním, jsou především ti, kteří se nepovažují za depresivní či úzkostné (50%).

[36]

V dotazníkových otázkách se vyskytovaly mimo jiné otázky na subjektivní prožívání respondentů. Mezi nimi byla otázka číslo 10 – „Myslíte si, že jste v běžném životě úzkostní / depresivní?“. Výstup této části zkoumání tedy má za úkol poukázat především na vliv sebepojetí na zvládání vlastních psychických stavů. Hlavní otázkou tedy je, zda-li mají lidé, kteří se považují za úzkostné či depresivní větší problém se vyrovnat se stresovým stavem než lidé, kteří by se jako depresivní či úzkostné neoznačili. Tohoto zjištění hodlám dosáhnout srovnáváním udávané doby, která je zapotřebí ke zvládnutí negativní emoce či stresu. Předpokládám, že respondenti, kteří na otázku, zda si myslí, že jsou v životě úzkostní či depresivní, odpověděli, že neví, se dají označit jako přechodová skupina mezi skupinami A a C (mezi odpověďmi „Ne“ a „Ano“). Tím pádem lze vyvodit, že čím více se považujeme za depresivní, tím hůře jsme schopni okamžitě zvládat své negativní vnitřní prožívání. Další výsledky ukázaly, že skupina depresivních lidí je schopna se po několika minutách uklidnit lépe než ostatní skupiny. Uklidnění se celkově nejhůře zvládají lidé, kteří mají problém se sebehodnocením a nejsou schopni posoudit, zda jsou či nejsou úzkostní či depresivní. V každé skupině je velmi podobné zastoupení lidí, kteří se dokáží uklidnit pouze na chvíli a neúčinně (kolem 20%). Celkově tedy není možné stanovit přesnou tendenci schopnosti zvládat své negativní emoce, avšak jednotlivá tvrzení vyznačená tučně jsou zřejmá a zkoumáním podložená. Hypotéza č. 3 tvrdí, že respondenti říkající o sobě, že jsou úzkostní či depresivní eliminují stres či negativní emoce nejhůře ze skupin lidí, kteří o sobě tvrdí A) – nejsem úzkostný(á) či depresivní, B) jsem úzkostný(á) či depresivní a C) nevím. Tato hypotéza byla z výsledků logicky vyvrácena.

4.3 Diskuze k závislosti četnosti prožívaných negativních emocí na úspěšnosti jejich zvládání, hypotéza č. 2 V další části zkoumání jsem se zabýval otázkou, zda-li existuje vazba mezi četností prožívání stresu či negativních emocí v rámci jednoho výletu, a úspěšností jejich zvládání. Použil jsem výsledky ze dvou výzkumných otázek, zabývajících se

[37]

jednak četností prožívání stresu či negativních emocí a jednak schopností tyto emoce eliminovat v závislosti na čase. Výsledky prokazují schopnost ovládání se především v prvním typu odpovědi – „uklidním se téměř ihned“. Je zde patrná závislost ukazující, že čím častěji prožíváme stres či negativní emoce, tím hůře je dokážeme okamžitě potlačit. Další výsledky ukázaly, že existují zvláštní výjimky v případě skupin C (4x - 6x za výlet) a D (téměř pořád). Ve skupině C není nikdo, kdo nedokáže žádným způsobem zvládat stres či negativní emoce, jak by se dalo předpokládat. Stejně tak je zajímavá tendence zvládat stres účinně, ale až po několika minutách ve smyslu čím častěji tyto faktory zažíváme, tím pravděpodobněji je překonáme alespoň po několika minutách. Vzestupná tendence od skupiny A (méně než 1x za výlet) po C to potvrzuje, avšak ve skupině D je patrný propad tohoto typu odpovědi na 4%. Poslední typ odpovědi – nedokážu své negativní emoce či stres eliminovat vůbec, však částečně koreluje s první nalezenou závislostí. A to tak, že obecně lidé kteří zažívají stres či negativní emoce často, se s nimi nevypořádají vůbec pravděpodobněji než lidé, kteří tyto faktory téměř neprožívají. Hypotéza č. 2 tvrdící, že čím častěji prožívají respondenti stres či negativní emoce, tím obtížněji je eliminují, byla pomocí výsledků potvrzena.

4.4 Diskuze k závislosti úspěšnosti zvládání stresu či negativních emocí na četnosti provozování extrémních aktivit, hypotéza č. 1 V této části zkoumání jsem se zabýval vztahem mezi tím, za jak dlouho se respondentům daří zvládat negativní emoce či stres a tím, jak často provozují extrémní aktivity. Předpokládal jsem, že velká četnost extrémních aktivit svědčí o velké motivaci k nim a tím pádem i k větším zkušenostem se zvládáním negativních pocitů. Tím pádem předpokládám, že lidé kteří jsou často vystaveni extrémnímu prostředí, zvládají své negativní psychické stavy při těchto aktivitách rychleji než lidé, kteří se svým extrémním aktivitám věnují jen sporadicky. Z výsledků je však patrné, že neexistuje žádná vazba mezi četností provozované extrémní aktivity a rychlostí eliminace negativních psychických stavů, které při této aktivitě vzniknou. Výsledky nevykazují žádný vztah ani tendence. Procento lidí, kteří [38]

eliminují své negativní pocity téměř ihned je podobné napříč všemi skupinami (přibližně kolem 50%), stejně tak procento těch, kteří je eliminují na chvíli a neúčinně (přibližně kolem 20%). V ostatních odpovědích se výsledky takřka nahodile liší. Hypotéza č. 1 „Čím častěji respondenti provozují svou zvolenou dobrodružnou činnost, tím snáze eliminují své negativní emoce či stres.“ byla vyvrácena.

4.5 Diskuze k pořadím plynoucím z výsledků přímo se vztahujícím k hlavnímu cíli výzkumu Již víme, které způsoby zvládání stresu a negativních emocí jsou nejčastěji užívané. Z výsledků uvedených v tabulce číslo 4 je třeba nyní vyvodit, které způsoby jsou nejúčinnější. Vidíme, které způsoby nás s největší pravděpodobností uklidní nejrychleji. Jako účinný způsob zvládnutí stresu či nagetivních emocí považuji ten, který dobrodruhům opravdu pomůže daný problém zvládnout. Tudíž do výsledků započítám i položku „Po pár minutách“. Účinek sice není stejně kvalitní jako v případě uklidnění se „Téměř ihned“, ale v porovnání kvalit z hlediska „zda se daným způsobem opravdu uklidníme či nikoliv“ ho můžeme zařadit. Vzniknou tedy 2 pořadí. První z nich ukazuje, který způsob horolezce a extrémní dobrohruhy pravděpodobně uklidní nejrychleji s procentuálním vyjádřením pravděpodobnosti. Druhé pořadí, které považuji za hodnostnější a důležitější, svědčí o kvalitě zvládnutí, tudíž bude udáno součtem procent uvedených v prvních dvou sloupcích přehledové tabulky. Pořadí č.1 - způsoby zvládnutí stresu či negativních emocí, které fungují nejrychleji 1) Sebemotivace (60%). 2) Ujištění se, že jištění je funkční (58%). 3) Nemyslet na to (47%). 4) Motivace spolulezcem (41%). 5) Přemýšlet nad něčím pozitivním (38%). Pořadí č.2 – způsoby zvládnutí stresu či negativních emocí, které nejvíce účinkují nezávisle na čase 1) Sebemotivace (93%). [39]

2) Motivace spolulezcem (79%). 3) Ujištění se, že jištění je funkční (74%). 4) Nemyslet na to (73%). 5) Přemýšlet nad něčím pozitivním (69%). Zmíněná pořadí ukazují, kolika procentům horolezců a extrémních dobrodruhů, kteří se daným způsobem uklidňují, se podaří své negativní prožitky zvládnout. Nedá se tedy předpokládat, že by tyto způsoby se zmíněnou pravděpodobností pomohly každému z nás, protože musíme počítat s odlišností našich temperamentů, charakterů osobnosti a také s tréninkem a zkušenostmi s danými problematickými situacemi. Při srovnání s terminologií Křivohlavého (2010), kterou jsem uvedl v kapitole Syntéza poznatků se dá sebemotivace přirovnat k jeho „sebeovládání“ či možná také „přijetí osobní zodpovědnosti za to, co se děje a vstoupení do děje“, motivace spolulezcem k „hledání sociální opory“, ujištění se, že jištění je funkční nejpravděpodobněji ke „konfrontačnímu způsobu zvládání stresu“, nemyslet na to bude „distancování se (odvracení se) od toho, co se děje“ a konečně přemýšlení nad něčím pozitivním je nejspíše „hledání pozitivních stránek na tom, co se děje. Některé způsoby útěku popsané ve výsledkové části se tedy dají přirovnat ke „snaze vyhnout se stresové situaci a utéci z ní“, což ale já osobně nepovažuji za reálné vyrovnání se se stresem, pouze zbavení se stresoru. Narozdíl od Křivohlavého zde tedy předkládám pořadí nejúčinnějších způsobů, zatímco on vymezuje všechny možnosti.

Výsledek práce tedy předkládá přehled účinnosti jednostlivých způsobů zvládání stresu a negativních emocí u horolezců a extrémních dobrodruhů, avšak ne návod, který nám zaručeně pomůže se se svými negativními pocity srovnat. V praxi bych však já osobně doporučil zkoušet jednotlivé způsoby uklidnění v druhém uvedeném pořadí. Pokud se nějakým z výše uvedených způsobů uklidnit dokážeme a stres není příliš velký, s největší pravděpodobností se nám to povede s postupem dle druhého pořadí.

[40]

4.6 Vlastnosti způsobů zvládání stresu či negativních emocí Z výsledků výzkumu plyne několik zajímavých poznatků mimo hlavní výsledek, čili pořadí účinnosti. 1) Přestože nejvíce respondentů jako svůj způsob zvládnutí negativních pocitů označilo „Ujištění se, že jištění je funkční“, není tento způsob nejúčinnější ani v jednom z pořadí. Je logické, že horolezec zkontoluje, zda-li se něco nemůže stát vlastním přičiněním. Ukazuje se ale, že ačkoliv je to jako způsob uklidnění relativné účinné, není tento čistě logický postup ze všech nejúčinnější. 2) Nejúčinnější postup byl až třetím nejčastěji voleným postupem. Pouze 7% respondentů, kteří spoléhají na svou vnitřní motivaci uvedlo, že je to neúčinné. Přestože svou vnitřní motivací moji respondenti zvládnou uklidnit své emoce nejen nejrychleji, ale i nejpravděpodobněji, většina z nich ji nevyužívá. Může to znamenat mnohé. Dle mého názoru z uvedeného plyne, že pravděpodobně mnoho lezců postrádá hlubokou vnitřní motivaci. 3) Jako odpověď s nejvíce variacemi se jeví „Přemýšlet nad něčím pozitivním“. Ze zvolených způsobů je to ten nejméně častý a zároveň má největší četnost neúčinnosti (u 31% respondentů je tento jejich způsob nefunkční). Pravděpodobnost úspěšného zvládnutí svých negativních pocitů tímto způsobem je tedy velmi kolísavá. Dle odpovědí na navazující otázku „Jak dlouho Vám trvá se daným způsobem uklidnit“ se respondenti dělí přibližně na třetiny, což u jiných způsobů není zdaleka tak patrné.

[41]

5. Závěry Zpracovával jsem téma „Zvládání stresu a negativních emocí u horolezců a extrémních dobrodruhů“. Na vypsaných teoretických podkladech v kapitole Syntéza poznatků jsem vystavěl a formuloval cíle a hypotézy výzkumu. Všechny dílčí cíle byly vymezeny ověřitelně formou nalezení případných vazeb a následně jejich popsání. Všechny tyto cíle jsem splnil. Na otázku, zda existuje vazba mezi četností výskytu stresu či negativních emocí a četností provozování dobrodružné aktivity jsem sice dle výsledků odpověděl ne, avšak to není v rozporu s fomulací cíle „nalezení a popsání případných vazeb“. Ačkoliv zde vazba není, popsal jsem výsledky, na základě kterých toto vyvozuji. Stanovil jsem si také 4 hypotézy vztahující se k cílům, z nichž 1 byla výzkumem potvrzena a 3 vyvráceny. Tento výsledek je uspokojivý, protože výzkum tak dává pro mě překvapující nové výsledky v rozporu s tím, co jsem zpočátku očekával. Hlavní cíl výzkumu byl naplněn a přestože „zjištění, které způsoby jsou nejúčinnější“ není snadno měřitelný cíl, tento nedostatek jsem dobře vyvážil výslednou formulací dvou pořadí úspěšnosti způsobu vyrovnávání se se stresem či negativními emocemi. Tato pořadí mohou prakticky sloužit jako návod, jak se pokoušet s negativními emocemi pracovat. Neřekne sice čtenáři, jak přesně postupovat neomylně, ale ukáže, jak se se svými nepříjemnými prožitky v horách či jiném extrémním prostředí nejpravděpodobněji vyrovnáte.

[42]

6. Souhrn Tato diplomová práce se zabývá problematikou zvládání stresu a negativních emocí u horolezců a extrémních dobrodruhů. Popsal jsem nejprve stres, negativní emoce, coping, co je to horolezectví a kdo je extrémní dobrodruh včetně dalších několika pojmů vztahujících se k výzkumu. Výzkumem založeným na dotazníkovém šetření jsem potom popsal jednotlivé způsoby zvládání negativních prožitků v horách a stanovil pořadí těch nejúčinnějších. Zároveň jsem hledal a popisoval vazby mezi jednotlivými druhy odpovědí ve vyplněných dotaznících. V závěrečné diskuzi jsem vyhodnotil platnost předem stanovených hypotéz, přičemž jsem 1 potvrdil a 3 vyvrátil. Stanovené cíle jsem splnil a praktickým výstupem jsou dvě různě pojatá pořadí nejúspěšněji reálně horolezci a extrémními dobrodruhy aplikovaných způsobů zvládání stresu a negativních emocí.

[43]

7. Summary The main purpose of this bachelor’s thesis is to find and determine differences in stress management and coping with negative emotions at climbers and extreme adventurers. I firstly described stress, negative emotions, coping, climbing and who is an extreme adventurer, including several more terms related to the research. I described a different ways of coping with negative experiences and feelings in mountains and determined a scale of the most effective ways by the research which is based on a questionnaire survey . I was also looking for relations between answers in questionnaires and I was describing them. I evaluated a validity of predetermined hypotheses in a final discussion. I validated one of them and three disproved. I met the specified objectives. Two scales of the most successful coping strategies realistically aplied by climbers and extreme adventurers is a practical outcome.

[44]

8. Referenční seznam

1. Barcal, R., Emmerová, M., Marková, E. (1995). Činnost sekce humánní bioklimatologie ČBkS Praha v letech 1965-1995. Praha: Česká bioklimatologická společnost. 2. Čevela, R., Čeladová, L. (2009). Výchova ke zdraví pro střední zdravotnické školy. Praha: Grada Publishing. 3. Křivohlavý, J. (2003). Jak zvládat depresi. 2., rozšířené vydání. Praha:Grada Publishing. 4. Křivohlavý, J. (2010). Sestra a stres. Praha: Grada Publishing. 5. Machová, J. a kol. (2009). Výchova ke zdraví. Praha: Grada Publishing. 6. Messner, R. (1995). Vyznání dobrodruha. Vsetín: Trango. 7. Mikšík, O. (1969). Člověk a svízelné situace. Praha: Naše vojsko. 8. Miňovský, F. (2006). Box: vybavení, technika úderu, trénink, psychologická příprava. Praha: Grada Publishing. 9. Nakonečný, M. (2000). Lidské emoce.Praha: Academia. 10. Neuman, J. a kol. (1999). Překážkové dráhy, lezecké stěny a výchova prožitkem. Praha: Portál. 11. Novák, T. (2013). Pozitivně na manželství. Praha: Grada Publishing. 12. Paulík, K. (2010). Psychologie lidské odolnosti. Praha: Grada Publishing. 13. Praško, J., Prašková, H. (2007). Asertivitou proti stresu. 2., přepracované a doplněné vydání. Praha: Grada Publishing. 14. Procházka, V. a kol. (1990). Horolezectví. Praha: Olympia. 15. Rosina, J., Kolářová, H., Stanek, J. (2006). Biofyzika pro studenty zdravotnických oborů. Praha: Grada Publishing. 16. Trojan, S. (2003). Lékařská fyziologie. Praha: Grada Publishing.

[45]

9. Přílohy Dotazníkové otázky: 1. Kterou aktivitu provozujete? Zvolte alespoň jednu možnost. Skálolezectví

VHT

Jiné:

Paragliding

2. Jak často provozujete výše zmíněné aktivity? 1x-3x ročně

4x-6x ročně

7x-10x ročně

více než 10x ročně

3. Které negativní emoce při dané aktivitě prožíváte nejobtížněji? Zvolte alespoň jednu možnost, maximálně 2 možnosti. Strach z výšky Nedůvěra v sebe spolulezce

Strach z bolesti/úrazu/smrti

Nespecifický stres/úzkost

Nedůvěra v partnery / spolulezce

Hněv na partnera /

Jiné (popište, prosím, co nejpřesněji):

4. Jak často tuto emoci zažíváte? méně než 1x za výlet

1x - 3x za výlet

4x - 6x za výlet

téměř pořád

5. Jak tuto emoci eliminujete? Zvolte alespoň jednu možnost, maximálně 3 možnosti. Neeliminuji, nic nepomáhá ani na chvíli

Snažím se na to nemyslet

Přemluvím se k přemýšlení nad něčím pozitivním funkční

Motivuji se k překonání se a dosažení cíle (v položce "Jiné" prosím

rozveďte, co Vás motivuje) partnerem

Ujistím se, že jištění je

Zavřu oči

Nechám se motivovat spolulezcem /

Jiné (rozveďte prosím co nejupřímněji):

[46]

Pokud jste výše odpověděl/a "Neeliminuji, nic nepomáhá ani na chvíli", přeskočte prosím následující otázku 6. Jak dlouho Vám trvá se výše zmíněným způsobem uklidnit? Téměř hned

Po několika minutách

Uklidním se na chvíli, ale neúčinně a

stres se vrací 7. Zažil/a jste někdy osobně při Vaší aktivitě výnamnější úraz nebo patologický stav (zlomeniny, vykloubeniny, výšková nemoc vyžadující sestup,...) ANO NE 8. Zažil/a jste těžší úraz/patologický stav či smrt partnera či spolulezce? ANO NE

Pokud jste na předchozí 2 otázky odpověděli "Ne", přeskočte prosím následující otázku 9. Změnil se od úrazu z předchozích 2 otázek Váš přístup k dané aktivitě/stresu? Pokud se Váš přístup k aktivitě změnil i po jiných zkušenostech, než které jsou uvedeny výše, rozepište prosím, co a jak Vás ovlivnilo do kolonky pro vlastní odpověď. Pokud si nevyberete žádnou z nabízených odpovědí, otázku přeskočte. Ano

Ne

Neumím posoudit

Pokud ano, rozveďte prosím, co se změnilo

a jak 10. Myslíte si, že jste v běžném životě úzkostní/depresivní? ANO NEVÍM NE

[47]

11. Pohlaví - jste: Muž

Žena

12. Kolik je Vám let? 20 a méně let

21-35 let

36-50 let

[48]

více než 50 let