UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Katedra společenských věd
Bakalářská práce Jana Sedláčková
Obor: Společenské vědy - Přírodopis
Albert Schweitzer jako náboženský a etický myslitel
Olomouc 2013
Vedoucí práce: PhDr. Petr ZIMA, Ph.D.
PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že svou bakalářskou práci na téma Albert Schweitzer jako náboženský a etický myslitel jsem vypracovala samostatně pod vedením vedoucího bakalářské práce a s použitím odborné literatury a dalších informačních zdrojů, které jsou všechny citovány v práci a uvedeny v seznamu literatury na konci práce. Jako autor uvedené bakalářské práce dále prohlašuji, že v souvislosti s vytvořením této bakalářské práce jsem neporušila autorská práva třetích osob, zejména jsem nezasáhla nedovoleným způsobem do cizích autorských práv osobnostních a jsem si plně vědoma následků porušení ustanovení § 11 a následujících autorského zákona č. 121/2000 Sb., včetně možných trestně právních důsledků vyplývajících z ustanovení § 152 trestního zákona č. 140/1961 Sb.
V Olomouci dne
Podpis autora
PODĚKOVÁNÍ Děkuji vedoucímu bakalářské práce PhDr. Petru ZIMOVI, Ph.D. za účinnou metodickou, pedagogickou a odbornou pomoc a další cenné rady při zpracování mé bakalářské práce.
V Olomouci dne
Podpis autora
OBSAH 1
ÚVOD ................................................................................................................................. 5
2
ŽIVOT ALBERTA SCHWEITZERA ................................................................................... 7
3
4
2.1
GYMNAZIJNÍ LÉTA ............................................................................................................................. 8
2.2
LÉTA STUDIÍ..................................................................................................................................... 9
2.3
POBYT V LAMBARÉNE...................................................................................................................... 13
2.4
NÁVRAT DO ALSASKA ...................................................................................................................... 16
2.5
PODRUHÉ V AFRICE ........................................................................................................................ 17
2.6
NA DVA ROKY V EVROPĚ A POTŘETÍ V AFRICE ....................................................................................... 18
ALBERT SCHWEITZER TEOLOG.................................................................................. 21 3.1
SCHWEITZERŮV VÝVOJ JEHO POHLEDŮ NA TEOLOGII............................................................................... 22
3.2
KŘESŤANSTVÍ U DĚTÍ PŘÍRODY ........................................................................................................... 24
ETIKA............................................................................................................................... 26 4.1
5
NAUKA ÚCTY K ŽIVOTU .................................................................................................................... 27
4.1.1
Zachování biodiverzity ..................................................................................................... 29
4.1.2
Láska ke zvířatům ............................................................................................................ 31
4.1.3
Rovnost všech lidí............................................................................................................. 33
ALBERT SCHWEITZER A JEHO POJETÍ KULTURY .................................................... 35 5.1
KULTURA Z HISTORICKÉHO HLEDISKA .................................................................................................. 37
5.2
SVĚTOVÝ NÁZOR ............................................................................................................................ 39
6
ODKAZ ALBERTA SCHWEITZERA V EDUKAČNÍM PROCESU .................................. 40
7
ZÁVĚR ............................................................................................................................. 41
PRAMENY A LITERATURA ..................................................................................................... 42
1 ÚVOD Tato bakalářská práce je zaměřena na život Alberta Schweitzera, humanisty, který svůj život obětoval pro pomoc druhým. Lze ho označit za renesanční osobnost, jelikož měl široké spektrum zájmů, věnoval se hudbě, teologii, filozofii, byl spisovatelem, lékařem a významným bojovníkem za mír. Byl natolik významnou osobností své doby, že o jeho životě a působení vzniklo velké množství knih a pojednání, samotné jeho dílo zahrnuje velké množství titulů, které zanechávají odkaz pro budoucí generace o jeho činnosti a myšlenkách. Opustil svůj život vážené osobnosti a vyměnil ji za život v Africe, kde pomáhal místním domorodcům. Bezesporu byl Albert Schweitzer velice vlivnou osobností, která měla obrovský dar oslovovat lidi ze všech společenských kruhů. Albert Schweitzer, jako vysokoškolský profesor, přicházel do kontaktu s nejvlivnějšími osobnostmi své doby, jako například s Albertem Einsteinem, Romainem Rollandem, Stefanem Zweigem a mnohými dalšími. Naproti tomu sloužil v Lambaréne, kde přicházel denně do kontaktu s lidmi, kteří pocházeli z naprosto odlišné kultury a kde jeho společenské postavení nehrálo žádnou roli. I přesto si k těmto lidem dokázal najít cestu a chovat se k nim s úctou. Albert Schweitzer byl důkazem toho, že ne všichni lidé jsou ze své podstaty pouze egoisté, jak to tvrdil Thomas Hobbes (Storing,2000,s.224). Schweitzer byl velkým altruistou a tuto vlastnost hledal i u druhých. Bojoval za lepší svět, který bude v duchu jeho etiky „úcty k životu“ s pozitivním vztahem k životu, kde se každý bude aktivně podílet na pomoci druhým. Albert Schweitzer chtěl svět, který není lhostejný ke svému okolí, který se rozvíjí pozitivně. Téma jsem si vybrala především z toho důvodu, že mě zaujaly Schweitzerovy postoje ke světu, jeho lidskost a přesvědčení pomáhat druhým a také, jako budoucího pedagoga přírodopisu a společenských věd, mě zaujala jeho filozofie „úcty k životu, která v sobě kloubí lásku k lidem a ke všemu živému. Objevuje a vyslovuje tak jako jeden z prvních skutečnou podstatu mravnosti. Cílem práce je přiblížit život Alberta Schweitzera, jeho životní osudy, které ho vedly k filozofii „úcty k životu“, jeho pojetí náboženství jako teologa a současně Schweitzerovo srovnání Evropského náboženství s náboženstvím dětí přírody. Dále se práce zabývá rozdílným pohledem na etiku, kterou Schweitzer viděl komplexněji, než jaký byl postoj ostatních, že má etika co dočinění pouze ve vztahu člověka k člověku. Popisuje skutečný význam jeho etiky „ úcty k životu“ a jeho využití v ekologické disciplíně. Práce popisuje, jak 5
Albert Schweitzer vždy bojoval za rovnost všech lidí na zemi a byl velkým odpůrcem války a především velkým bojovníkem proti jaderným zbraním. Dále se zabývá jeho pojetím kultury a snahou vymezit největší problémy, které způsobují její úpadek. V poslední kapitole je vymezeno možné využití myšlenek Alberta Schweitzera v edukačním procesu.
6
2 ŽIVOT ALBERTA SCHWEITZERA Albert Schweitzer se narodil 14. Ledna 1875 v městě Kayserbsberg v Horním Alsasku. Byl druhorozený syn Ludwiga Schweitzerea a Adély Schweitzerové, rozené Schillingerové. Jeho otec byl duchovní správce, který sloužil místnímu evangelickému diaspornímu sboru. Ludwig Schweitzer pocházel z učitelské a varhanické rodiny. Adéla Schweitzerová byla dcerou faráře z Günsbachu v münsterském údolí. Půl roku po narození Alberta Schweitzera byl jeho otec přeložen do rodného města jeho matky Adély Schweitzerové do Günsbachu v münsterském údolí. Po nastěhování byl Albert Schweitzer jako dítě velice slabý a náchylný k nemocem, ale jeho zdravotní stav se mu zde velice zlepšil.(Schweitzer,1938,s.11) Na své dětství v Günsbachu vzpomíná s láskou, jelikož zde prožil se svými třemi sestrami a bratrem překrásné období, které však kazily častá onemocnění jeho otce. (Balcar,1967,s.13) Vyrůstal v rodině, v níž se po generace střídalo povolání faráře a kantora, a oboje spojené s velkým zájmem o hudbu, což Alberta Schweitzera ovlivnilo. (Schweitzer a kol.,1989,s.12). Jako žáka ho brzdila jeho častá zasněnost a rozptylovalo ho také velké množství zájmů. (Cílek,1985,s.31) Vyhledává jakékoliv krásné podněty. Už od dětství se zajímal o hudbu. Jeho otec, ho zasvěcoval do hry na klavír (Balcar,1967,s.13). Již v pěti letech učil Alberta hrát na stolový klavír. Jeho otec neovládal profesionální techniku hraní, ale věnoval se převážně improvizaci. Albert Schweitzer projevoval hudební talent již od útlého věku. V sedmi letech dokázal na harmoniu zahrát chorálními melodie se svými vlastními melodiemi. V osmi již začal hrát na varhany a v devíti letech směl po prvé zastoupit varhaníka při bohoslužbách. Obdiv k vahanům měl Albert vrozený především po jeho dědovi Schillingerovi, který se zabýval jak varhany, tak i jejich stavbou. (Schweitzer,1938,s.11) Albert Schweitzer nemiloval pouze zvuk varhan obdivoval veškerou hudbu. Vzpomíná, jakou prožíval rozkoš, když poprvé slyšel dvojhlasný zpěv starších spolužáků, když byl ve druhé třídě.(Kalfus,1988,s.17) Kromě hudby charakterizuje Albertovo mládí i jeho láska k přírodě. Tuto lásku v něm pěstovali rodiče, kteří s dětmi chodili několikrát týdně na celý den do hor. Jeho zájem o přírodu narostl poté, co nastoupil na reálku v Münsteru, což bylo roku 1884, Albert měl devět let. Zde mu bylo umožněno, aby docházel do školy sám pěšky. Mohl se tak volně věnovat svým myšlenkám, které měl na svůj věk velice hluboké (Balcar,1967,s.14)
7
2.1 Gymnazijní léta O prázdninách 1886 se rozhodlo o dalším osudu Alberta Schweitzera. Rodiče poslali Alberta na gymnázium v Mylhúzách, které leželo daleko od Günsbachu, tudíž se musel Albert odloučit od rodiny (Wondrák,1968,s.10). Jeho rodina k tomuto kroku byla donucena i z finanční tísně. V Mylhúzách žil jeho kmotr a prastrýc Ludwig Schweitzer, který byl ředitelem obecné školy, se svojí manželkou Sofii. (Kalfus,1988,s.20) Jako bezdětní manželé mohli mladého studenta finančně podporovat. Schweitzer na ně vzpomínal s láskou. Vážil si jich za pohostinství, které mu dali, a také za správné vedení. Byl zde totiž vychováván ke kázni v práci, k četbě knih a k pravidelnému cvičení na klavír (Wondrák,1968,s.10). Pobytem v Mylhuzách se výrazně změnil jeho život. Jeho Láska k přírodě a oddávání se myšlenkám šly stranou. Nyní se musel Albert Schweitzer plně věnovat studiu, jelikož měl značné problémy s prospěchem (Petrickij,1985,s.23) Mohl tak ohrozit nárok na stipendijní místo, které získal jako syn faráře. Pro jeho špatné vysvědčení, bylo ředitelem jeho otci sděleno, aby Albert ukončil studium na gymnáziu. Situace se však změnila po nástupu nového třídního profesora dr. Wehmanna. Albert Schweitzer u svého profesora obdivoval jeho pečlivost a přesnost. Působil na něj jako dobrý vzor, kterého se styděl zklamat. Dr. Wehmann byl příkladem pro Alberta Schweitzera po celý život především v době, kdy působil v Africe a bylo zapotřebí pečlivosti. (Wondrák, 1968, str.10) Během studia gymnázia pokračuje v soustavném studiu hry na varhany. Byl natolik nadaný, že v 15 letech mohl zasednout k varhannímu pultu za vedením Eugena Müncha, mladého varhaníka tamního reformovaného kostela svatoštěpánského, který právě přišel z berlínské vysoké školy hudební. Zpočátku však Albert Schweitzer nedělal svému učiteli radost. Byl kritizován za to, že nedokázal hrát s citem. Dokázal však, že dokáže hrát srdcem.(Kalf1us, 1988,s.21-22) Tím si získal sympatie svého pedagoga natolik, že ho mohl zastupovat při doprovodu chrámového zpěvu a brzy mu byl na veřejném koncertě svěřen varhanní part Brahmsova Rekviem.(Balcar,1967,s.16) Albert Schweitzer říká, že Edvard Munch položil základy jeho technice hry na varhany. Na důkaz, že si svého učitele hudby vážil, vydal Schweitzer pod značkou A. S. malý francouzský spisek o 28 stránkách, což byla Schweitzerova první kniha, která mu vyšla.(Wondrák,1968,s.13) Ačkoliv Schweitzer na gymnazijní léta vzpomíná s nostalgií, bylo to pro něj zároveň velmi těžké období, kdy jeho rodina procházela nouzí z důvodu nedostatku financí a špatného zdravotního stavu jeho otce.(Balcar,1967,s.16-17)
8
Dne 18.června 1893 vykonal Albert Schweitzer maturitní zkoušku. Ačkoliv se v písemné práci a slohu nijak nevyznamenal, dokázal oslnit porotu svými znalostmi z dějepisu.(Schweitzer,1938,s.13)
2.2 Léta studií Po maturitě v roce 1893 nastala Albertu Schweitzerovi éra života, kde se rozestoupili jeho zájmy především dvěma směry a to poznáním Boha a hrou na varhany.(Cílek,1985,s.32) Jeho zájem o hudbu byl naplněn poté, co odcestoval na krátko do Paříže, díky jeho strýci, který se stal jeho sponzorem a bylo mu zde umožněno dostat se k jednomu z největších varhanních mistrů té doby Charlesu Mariovi Widorovi, kterého uchvátil svoji hrou a stal se jeho žákem. (Kalfus,1988,s.27) O pár týdnů později, v říjnu 1893 se odebíral druhým směrem, směrem poznání Boha. Součastně je zapsán na teologické a filozofické fakultě univerzity ve Štrasburku. Bydlel v teologické
koleji
u
sv.
Tomáše,
vedené
farářem
Alfredem
Erichsonem
(Schweitzer,1938,s.13-14) Albert Schweitzer píše ve své autobiografii, že byl na Štrasburské univerzitě velice spokojen, jelikož se zde pečovalo o studenty nejen prostřednictvím zkoušek, ale
hlavně
jim
byla
dávána
možnost
se
samostatně
věnovat
vědecké
práci.
(Schweitzer,1938,s.17) Na univerzitě Albert Schweitzer studuje úspěšně oba obory, jak filozofii, tak i teologii, avšak některé zkoušky mu dělají problém, jako například hebrejština. Tento předmět však nakonec splní i přes velké potíže a motivuje ho to k tomu, aby se tomuto jazyku začal věnovat více a jak vzpomíná ve své knize, později si tento jazyk i osvojil. Tím dokázal, že je schopný překonat překážky a nezastrašit se neúspěchem. (Schweitzer,1938,s.14) V Albertově osobnosti se začíná prohlubovat vedle touze po vědění i výrazné sociální cítění. Vzpomíná na své mládí s nostalgií. Nevěděl však, jestli může takové štěstí přijmout jako něco samozřejmého a zaslouženého. Viděl kolem sebe tolik neštěstí a bídy. (Petrickij,1985,s.35-36) Jemu samotnému bylo umožněno realizovat velké množství zájmů. Věnoval se hře na varhany a studoval teorii hudby Jacobsthala, seznamuje s Wagenerovými operami(Wondrák,1968,s.16-17) Řekl si, že je povinen pomáhat a mírnit utrpení druhým. Byl rozhodnutý, že do svých třiceti let se bude věnovat činnosti kazatele, vědě a hudbě. Poté bude nějaký způsobem sloužit potřebným lidem (Petrickij,1985,s.36) Od 1. dubna 1894 nastoupil Albert Schweitzer na jednoroční vojenskou službu. Jeho touha po studiu byla natolik velká, že mu bylo umožněno, aby si během výcviku mohl každý den vyslechnout přednášku filosofa Windelbanda o Platónově filozofii. Navíc během služby 9
stíhal také psát jako žadatel o stipendium vybrané téma své písemné práce. Albert Schweitzer si
vybral
synoptika,
což
bylo
téma,
kterému
se
věnoval
hlouběji
prof.
Holtzmann.(Wondrák,1968,str.15) Schweitzer však při důkladnějším zkoumání přichází do rozporu s Markovou tezí, které byl prof. Holtzmann autorem a která byla všeobecně uznávána tehdejší kritickou školou. Albert Schweitzer pociťoval vyjádření Holtzmannovi o pochybách s jeho tezí jako troufalost.(Schweitzer,1938,str.14-17) Koncem léta 1898 skládá Albert Schweitzer první teologickou zkoušku a téže rok, na jaře, si zvolil Albert Schweitzer téma své disertační práce z filozofie, kterou mu navrhl jeho prof.
Ziegler.
Tématem
zkoušky
se
stala
„
Kantova
náboženská
filosofie“.
(Wondrák1968,s.17) V této době byl velice časově vytížen. Koncem října 1898 odjel do Paříže a zde se stal studentem Sorbony. Setkal se opět se svým učitelem hudby Widorem. Svoji filosofickou práci psal většinou po večerech a během dne se zabýval hudbou, uměním a studiem. I přes Schweitzerovu vytíženost byla jeho práce výjimečná. Když se v polovině března roku 1899 vrátil do Štrasburku a předal Zieglerovi svoji disertační práci. Ziegler byl velice spokojen s jeho prací a určil mu termín její obhajoby.(Petrickij,1985,36-38) V červenci 1899 obhájil svoji disertační práci. Podle Zieglera a Windelbanda nebyl výsledek ústní zkoušky takový, jaký od něj očekávali podle úrovně jeho disertační práce.(Schweitzer,1938,s.28) I přesto mu bylo nabídnuto, aby zůstal na filozofické fakultě jako soukromý docent. To však Albert Schweitzer odmítl, jelikož jeho snem bylo kázat, jako jeho otec. (Petrickij,1985,s.38)Výše zmíněná disertační práce o Kantovi vyšla téhož roku knižně pod názvem Náboženská filosofie Kantova od „Kritiky čistého rozumu „ až k „Náboženství v mezích pouhého rozumu (Schweitzer,1938,s.28) Od 1. prosince 1899 dostal Albert Schweitzer místo kazatele a vikáře u sv. Mikuláše ve Štrasburku, nejdřív jako tak zvaný „vikář na zkoušku“, později pak po druhé teologické zkoušce, jako řádný vikář. U zkoušky, kterou vykonal 15. července 1900 mu však hrozilo propadnutí, jelikož neměl vědomosti z různých oborů teologie. Zachránil ho však starší farář, který byl ohromen znalostí dějin dogmatiky. (Schweitzer,1938,s.29) Albert Schweitzer nebyl příliš typický vikář a mnohdy byl i kritizován za svůj styl kázání. On se však nezalekl a svoje kázání obhajoval. Obklopoval se především mladými lidmi, s kterými bez zábran diskutoval. Jeho stěžejním tématem při bohoslužbách byla slova apoštola Pavla, která zní „Tam, kde přebývá duch Kristův, nachází se i svoboda.“(Cílek,1985, str.32) 10
V této době má Albert Schweitzer obrovské možnosti pro rozvoj své vědecké práce a pro umění. O jarních a podzimních prázdninách cestuje. Volno využívá v podzimních měsících k návštěvě otce a o jarních prázdninách navštěvuje Paříž, aby pokračoval ve studiích u Ch. M. Widora. Zde se také setkává s Romainem Rollandem. Díky společnému zájmu o hudbu. Později se z nich stávají přátelé na celý život.(Wondrák,1968,s. 23) V roce 1902 začal Albert Schweitzer přednášet na teologické fakultě ve Štrasburku. Jezdil avšak i do Paříže, kde slíbil Widorovi, že pro žáky pařížské konzervatoře napíše knihu o J. S. Bachovi, která nevypráví jen o životě největšího hudebník, ale přímo uvádí do Bachova umění. Tato kniha vyšla v roce 1905 v Paříži v nakladatelství Constallat. Byla velice úspěšná a stala se dlouhodobým příjmem Alberta Schweitzera a vstupenkou do společnosti, díky nimž se mohl prezentovat.(Cílek,1985,s.32) S Bachovou monografií vzniká téměř ve stejnou dobu i studie o stavbě varhan. Zde obnovuje tradici nástroje jako živé bytosti a odvrací od továrenské výroby. Schweitzer vyzdvihuje kvalitní práci, která se odrazí na výsledném zvuku. (Balcar,1967,s.19) Ačkoliv se Albert Schweitzer nachází ve velice plodném období, stále v něm narůstá touha pomáhat druhým. Vzpomíná na své předsevzetí, ve kterém si říkal, že po dosažení 30 let, začne nějakým způsobem pomáhat druhým (Balcar,1967,s.17) Tato touha byla v Schweitzerovi vždy hluboko zakořeněná. Jiné činnosti ho již nedokázali dostatečně naplnit. Albert Schweitzer píše ve své korespondenci s jeho budoucí manželkou s Helenou Bresslauovou, že jeho ambicí není stát se velkým vědcem, ale chce být mnohem víc, chce být člověkem (Cílek,1985,s.34) Schweitzer o svých činech pouze nehovořil, ale také je realizoval. Nabízel pomoc různým dobročinným organizacím. Ty ji však odmítali. Dokonce navštěvoval bohaté rodiny a vybíral peníze pro chudé. Často se však setkal s tím, že byl podveden. Roku 1904 se mu dostal do ruky časopis evangelických misií, vycházející v Paříži, kde si přečetl článek, který ho zaujal. Jeho autor Alfred Boegner, zde píše o tom, že v Gabunu v severním Kongu chybí lidé. (Wondrák,1968,s.38-39) V článku Alfreda Boegnera se psalo, že je v těchto místech zapotřebí nasazení vlastního života. Kněze, který by šířil víru v Boha a součastně snad ještě více, je tam zapotřebí lékaře, který by místním obyvatelům byl schopen pomoci a denními činy by jim dal víru a důvěru v moderní medicínu. To byl impuls pro Alberta Schweitzera, aby odjel do Afriky pracovat v misiích jako lékař. Ve svých vzpomínkách uvádí „Když jsem to dočetl, dal jsem se klidně do své práce. Hledání bylo skončeno.“ (Cílek,1985,s.34-35) A tak 13.října 1905 oznámil Albert Schweitzer své záměry odjet do rovníkové Afriky jako lékař svým rodičům, kteří s tím nesouhlasili. (Balcar,1967,s.21) 11
Jeho studium bylo však komplikováno mnoho problémy. Nejprve musel vyřešit jeden právní problém. Nemohl být totiž imatrikulovaný jako žák a součastně být člen universitního učitelského sboru. Vláda mu však vyšla vstříc a umožnila Albertu Schweitzerovi být připuštěn ke zkouškám na základě vysvědčení, které mu vydávali profesoři medicíny o přednáškách.(Schweitzer,1938,s.85) Bylo obdivuhodné, jak Albert Schweitzer dokázal hospodařit s časem. Během studia lékařské fakulty přednášel na teologické fakultě, psal dějiny bádání Ježíšova života a dokončil obsáhlou monografii o J. S. Bachovi. Byla to doba velkého duševního vypětí (Schweitzer a kol.,1989,s.16-17) Navíc ve svých plánech budoucí misie
v Africe
nebyl
podporován
a
dostávalo
se
mu
spíše
výsměchu,
nežli
podpory.(Wondrák,1968,s.38) S jeho misií nesouhlasili rodiče, jeho nejbližší, křesťanské okolí, akademičtí kolegové. Jeho úmysly přiřazovali k citovému zklamání a k pochybnostem k Bohu (Cílek,1985,s.35) Albert Schweitzer říká, že ten, kdo se rozhodne konat dobro, tak nesmí očekávat, že mu proto budou lidé odklízet kameny z cesty, ale musí být připraven na tu osudovou skutečnost, že mu je budou spíše do cesty klást, a tak se nenechal odradit svým okolím a pokračuje ve studiu Lékařské fakulty, aby mohl po jejím ukončení odjet do Afriky a zde se věnovat misii. V říjnu 1911 složil lékařské státní zkoušky. Zbývala doktorská práce, aby ji mohl dokončit, musel se vzdát učitelské činnosti na univerzitě a své kazatelské služby. Téma disertační práce navazovalo na jeho předchozí práci ale zpracované teď z lékařského hlediska. Zkoumal z psychiatrického a vědeckého stanoviska problém, jestli lze u Ježíše předpokládat duševní chorobu. (Wondrák,1968,s.41-42) V roce 1912 byl Schweitzer promován na doktora a začíná se plně věnovat přípravě cestě
do Afriky
a
tak
odjíždí
na
jaře
1912
do
Paříže
studovat
tropickou
medicínu.(Wondrák,1968,s.43-44) 18. června 1912 se oženil s Helenou Bresslauovou, dcerou štrasburského historika. (Kalfus,1988,s.) Se kterou se potkal poprvé v protestantském kostele v Štrasburku, kde hrál Albert Schweitzer na varhany a Helena Bresslauova sem přivedla děti na hodinu zpěvu. Po druhé se potkali v domě univerzitního profesora Knappa, kde měl Schweitzer vyprávět na téma svých kázání. Helena Bresslauová zkritizovala stylistickou úroveň jeho kázání, což vedlo k jejich spolupráci a později i vztahu (Petrickij,1985,s.38-39) Helena Bresslauová podporovala svého manžela v cestě do Afriky a sama absolvovala ošetřovatelský kurz a chystala se na cestu do Afriky s ním.(Wondrák,1968, s.44)
12
Pro Alberta Schweitzera bylo velice složité loučení s jeho posluchači na univerzitě a sborem svatomikulášským, ale jeho touha skutečně pomáhat byla větší. Potřebné prostředky k odjezdu a potřeb na misii získal u přátel, svou koncertní činností a spisovatelskou činností. Poté co nashromáždil hmotné podmínky k odjezdu. Nabídl se Schweitzer pařížské misijní společnosti, která jeho žádost přijala, a tak se mohl Schweitzer se svoji manželkou vydat vstříc svému životnímu cíli, pomáhat lidem.(Balcar,1967,s.22)
2.3 Pobyt v Lambaréne Misijní stanice v Lambarene vznikla v roce 1876 díky americkému misionáři a lékaři dr. Nassaua. Od roku 1892 byla spravována pařížskou misijní společností.(Balcar,1967,s.25) První pobyt manželů Schweitzerových v Lambarene se datuje od roku 1913 do roku 1917. Jelikož se Schweitzer netajil svými církevními názory liberálního protestantského teologa, bylo mu zde určeno věnovat se pouze lékařské službě.(Kalfus,1989,s.37) Založil zde v Lambaréné, na břehu řeky Ogooué s pomocí svých spolupracovníků misijní stanici a nemocnici.(Schweitzer a kol.,1989,s.16) Zpočátku se však ocitli se v náročné situaci, protože zde nebylo možné ihned získat dělníky pro postavení chýše, která by mohla sloužit jako ordinační místnost, z důvodu, že byla většina domorodců zaměstnána těžbou dřeva, která je dobře placená. Situaci navíc Schweitzerovi ztížili sami pacienti, kteří začali docházet hned, jak se dozvěděli o jeho příchodu. Původní plán byl ordinovat až za tři týdny od příjezdu. Tudíž museli zpočátku ordinovat venku, což bylo velmi náročné. Především z toho důvodu, že byly při výkonu práce celý den na přímém slunci, a když začalo pršet, museli všechny léky schovávat. Ve své chýši ordinovat nemohli z důvodu šíření nákazy. (Schweitzer,1968,str.27-28) Naštěstí Schweitzerův předchůdce, misionář Morel, jim nabídl bývalý
slepičí
kurník,
který
se
mohl
po
dezinfekci
využívat
jako
ordinace.
(Petrickij,1985,str.59-60) Poté, co se vápnem zabílila nejhorší špína, a přidali poličky na stěnu, začali prostory využívat k léčbě pacientů. Strop byl však děravý, a tak musel Schweitzer nosit tropickou přilbu i uvnitř chýše. (Schweitzer,1968,str.29) Další problém, který před ním vyvstal, bylo jeho počáteční neporozumění si s místními obyvateli. Obrovským přínosem lékařského a misijního pobytu Alberta Schweitzera byl mladý domorodec, který byl velice dobrý ve francouzštině a ovládal i velké množství místních dialektů. Jmenoval se Josef a měl už zkušenost s prací s Evropanem. Sloužil u něho jako kuchař. Albert Schweitzer mu ihned nabídl spolupráci. Josef byl velice učenlivý zdravotník a také pomáhal Schweitzerovi tlumočit do několika kmenových jazyků.(Kalfus,1988,str.31) Při anatomii se však držel kuchařské mluvy a Schweitzer 13
vzpomíná, že v některých situacích mu podával informace1 poměrně nepřesně, jako například, že tento muž má potíže v pravé kýtě.(Balcar, 1967,str.26.) Ačkoliv pobyt v Lambaréne byl spojen s velkým množstvím povinností, nedokázal si Albert Schweitzer, milovník a znalec Bachova díla, představit, že by byl nucen udělat tlustou čáru za jeho úspěšnou a dlouholetou uměleckou činností. Proto byl nesmírně šťastný, že Bachova společnost v Paříži mu věnovala klavír s varhanním pedálem, který byl konstruovaný na tropické podmínky. Tento dar byl pro Schweitzera nesmírně cenný, jelikož v hudbě shledával uklidnění po těžkých pracovních dnech v Lambaréne. (Balcar,1967,s.27) Albert Schweitzer se musel sžívat s povahou místních domorodců, která je diametrálně odlišná od Evropských tradic. Vzpomíná, jak bylo pro něho těžkou zkouškou zvyknout si na jejich naprostou svobodu a nesvázanost.(Schweitzer a kol.,1989,s.17) Ve svém díle Lidé v pralese popisuje až bizardní situace, do nichž se během pobytu v Lambaréné setkal. Jak si musel zvyknout na jejich nespolehlivost a strach z bohů. Na druhou stranu zde byl nesmírně naplňován. Chtěl pomáhat trpícím. Říkal, že se cítí jako onen boháč v biblickém podobenství o boháči a chudém Lazarovi. Kdy Lazar byl metaforou barevného národu v Africe a on, jelikož mu bylo umožněno jim pomáhat čelit nemocem a utlumovat jejich bolest, se cítil jako boháč. Byl přesvědčen, že může plnit ty nejvyšší humanitní ideály. Nevadilo mu, že ve skutečnosti
nic
hmotného
nevlastní.
Byl
šťastný,
že
může
zachraňovat
lidské
životy.(Wondrák,1968,str 55-56) Říká, že při jednání s černochy razil heslo: „Jsem tvůj bratr, ale tvůj starší bratr“, aby si zachoval přirozenou autoritu. Ponaučil se od jednoho z misionářů, který chtěl žít s černochy jako bratr. Tím však ztratil všechen vliv. Jeho slovo už neplatilo jako „slovo bělocha“, a tak se musel o všechno přít a byl jeden z nich. (Schweitzer,1968,s.100) Schweitzer si také za své služby lékaře nechal platit, protože rozpoznal chápání domorodého národa, které razí heslo: „co nic nestojí, za nic nestojí“. A tak pacienti museli alespoň částečně nahradit léčebný pobyt, jakýmkoliv způsobem.(Schweitzer a kol.,1989,s.17) Po čase jim bylo umožněno přesídlit dolů k řece, do chaty z vlnitého plechu. Zde už byla malá ordinace s operačním sálem a lékárnou. Kolem ní vyrostla skupina velkých bambusových
chatrčí
pro
nemocné,
kteří
přicházeli
s malárií,
spavou
nemocí,
malomocenstvím, hnisáním kosti a tropickou úplavicí(Balcar,1967,s.25) Takto vzniká první Schweitzerova nemocnice, kam se sjíždějí nemocní ze vzdálenosti 200 až 300 kilometrů.(Wondrák,1968,s.57) Od počátku své činnosti do konce roku 1913 ošetřil dr. Schweitzer celkem 2000 pacientů, kteří trpěli různými nemocemi, avšak Schweitzerovo působení v Africe končí 14
překvapivě brzo. Po vyhlášení světové války roku 1914 je jako Alsasan se svoji manželkou internován ve svém vlastním domě a nesmí dále vykonávat lékařskou praxi, což ho uvádí do úvah o filozofii kultury, v nichž vyobrazuje příčiny úpadku soudobé kultury a civilizace.(Kalfus,1988,str.33) Nejprve chtěl dokončit svoji práci o Pavlovi, ale problematika úpadku kultury se stala válkou aktuální. Koncem listopadu bylo manželům Schweitzerovým internování zrušeno. Díky jeho přátelům z Francie, především díky Widorovi. Na svém díle však dále pracuje, i přes jeho lékařskou činnost a to především během nocí (Schweitzer,1938,str.120-122) V létě 1916 zemřela matka Alberta Schweitzera, Adéla Schweitzerová, kterou porazilo koňské spřežení. Tuto zdrcující zprávu se Albert Schweitzer dozvěděl až před Novým rokem 1917. Postihla ho obrovská bolest.(Petrickij,1985,s.93-94) Život Schweitzera začíná přinášet další neštěstí a zklamání. Opouští ho Josef, jelikož byl Schweitzer odříznut od svých peněžních prostředků ve Štrasburku, a tak musel začít dělat na dluh. Jako důvod Josef uvedl, že „jeho důstojnost mu nedovoluje, aby sloužil za tak málo peněz“. Zůstal mu však N´Kendju, který u Schweitzera slouží od doby, kdy byl obviněn za smrt muže, kterého tam poslal na lov ryb. Albert Schweitzer věděl, že by nevinného N´Kendja čekala smrt, a tak se ho zastal a zaměstnal ho, jako pomocníka. Tento statečný čin N´Kendju nikdy Schweitzerovi nezapomněl a sloužil mu věrně a oddaně. (Petrickij,1985,s.81-82) N´Kendju je poměrně schopný, avšak Schweitzerovi začíná velice těžké období. Začíná u sebe a manželky pozorovat příznaky Tropické anémie, což se projevovalo kazivostí zubu a tudíž i velkými bolestmi (Schweitzer,1968,s.100-101) Navíc je v Lambaréne obrovský hlad. Takový,
že
zde
musí
jest
opičí
maso,
což
je
označováno
jako
začátek
lidožroutství(Schweitzer,1968,s.104) V září roku 1917 přichází rozkaz, že má být se svou ženou převezen do internačního tábora, který ležel poblíž Bodeaux a později do St. Rémy v jižní Francii(Kalfus,1988,str.33) Naštěstí má loď zpoždění, a tak může předat zbylé léky a rukopis své práce do úschovy americkému misionáři Fordovi působícímu v Lambaréné, díky tomu jeho rukopis přečká válku.(Wondrák,1968, s.68) Vracejí se domů jako váleční zajatci. Na lodi je s nimi zacházeno hrubě. Pouze jeden z vojáků je po celé době plavby ochraňuje. Poznal totiž muže, kterému Albert Schweitzer zachránil život, a tak si manželů Schweitzerových velice vážil. (Petrickij,1985,s.98-100) Poté co dojeli do Bordeaux, byli umístěni tři týdny v Caserne de passage, které je určené pro zajaté cizince. Zde Albert Schweitzer onemocněl úplavicí. Naštěstí si vzal některé 15
léky z Lambaréne, a tak se může sám léčit. (Wondrák,1968,str.68) V Caserne de passage získali manželé Schweitzerovi mnoho přátel, jelikož zde vnášeli pocit naděje a lásku. Chopili se zde iniciativy a snažili se pomáhat, jak byli zvyklí z Lambaréné. Uspořádávali různé sbírky a Albert Schweitzer, jelikož byl jediný lékař z internovaných, se chopil svého povolání a i zde pomáhal léčit.(Petrickij,1985,s.101-102) I přesto, že měl tuto činnost původně od vedení tábora zakázanou. Sám ředitel uznal jeho potřebu a vyhradil mu prostor pro léčení zajatců. I přesto
mu
zbývá
velké
množství
velkého
času,
který
věnuje
psaní
kulturní
filosofie(Schweitzer,1938,s.137) Dále se zde vzdělává prostřednictvím významných odborníků různých oborů. Vzpomíná, že se zde přiučil především v odvětví architektury a bankovnictví, mlynářství, pěstování obilí a také kamnářství.(Wondrák, 1968,s. 70) Ani zde nezapomněl Albert Schweitzer na svoji lásku ke hře na varhany a vytvořil si improvizované varhany. Byl to obyčejný stůl, na kterém si doktor nakreslil klaviaturu a plný elánu na ní improvizoval. Později si ho všiml jeden z muzikantů a přivzal ho do táborového bratrstva muzikantů. (Petrickij,1985,s.102-103) Manželé Schweitzerovi zde byli spokojeni. Brzy na to však byli přemístěni do zvláštního tábora pro Alsasany v St. Rémy de Provence. Albert Schweitzer zde poznal podle železných kamen, že se nacházejí v místnosti bývalého kláštera a pak ústavu pro nervově choré, které zachytil ve svém obraze i Vincent van Gogh. Zde se Schweitzer setkává se známými lidmi. Mezi nimi i jeho žák evangelický farář Liebrich, díky němuž mu bylo umožněno v neděli kázat. (Wondrák,1968,s.70) V těchto nepříznivých podmínkách se manželům Schweitzerům zhoršuje jejich zdravotní stav. Vzpomínají, že jim byly umožněny procházky, které s nimi absolvoval i sám ředitel.(Schweitzer,1938,s.140-141)
2.4 Návrat do Alsaska V létě 1918 jim je však konečně umožněn návrat do Alsaska. Tam však ještě stále trvala válka. Albert Schweitzer odjíždí do svého rodného města navštívit otce a jen stěží poznává Günsbach, který byl válkou velice poznamenán. Schweitzer je nešťastný z obrazu Evropy, který ho uvítal po návratu z Afriky.(Wondrák,1968,s.72) Albertovi Schweitzerovi se zhoršoval jeho zdravotní stav. Domníval se, že jsou to opožděné následky úplavice, kterou přechodil v Bordeaux. Proto se musel uchýlit k chirurgickému zásahu, který provedl profesor Stotz ve Štrasburku. Operace dopadla úspěšně, a tak se Albert Schweitzer může vrátit do běžného života. Usazuje se na delší dobu v Alsasku. Díky pomoci starosty nachází práci jako asistenční lékař v nemocnici a součastně se stává opět kazatelem u sv. Mikuláše a díky tomášské kapitole mu je umožněn pobyt 16
v prázdné
mikulášské
faře
i
přesto,
že
jako
vikář
na
takové
bydlení
neměl
nárok(Schweitzer,1938,s.145-146) V rozmezích let 1918 až 1924 se Albert Schweitzer vrací do starých kolejí a začíná realizovat velké spektrum svých zájmů. Přednáší a koncertuje v různých zemích, jako například
Švýcarsku,
Anglii,
Švédsku,
Dánsku,
navštívil
dvakrát
tehdejší
Československo.(Schweitzer a kol.k,1989,s.18) V letech 1923 a 1928 poctil Československo varhanními koncerty v Praze a v Mariánských lázních a také v tehdejších Podmoklech, což je dnešní Děčín (Cílek,s.40) Také píše spis afrických vzpomínek, který nazývá Lidé v pralesích, originální název „Zwischen Wasser und Urwald“. (Schweitzer,1938,s.151)Veškerá jeho činnost směřovala k jedinému cíli, vrátit se opět na Africký kontinent a zde splnit svůj slib dostavit nemocnici v Labaréné.(Schweitzer a kol.,1989,s.18)
Do jeho života však zasáhla důležitá událost. Dne 14. ledna 1919 se narodila dcera Renata. Schweitzerovi bylo pětačtyřicet let a narozením dcery se mu změnil naprosto život a jeho priority. Vytvořila se mu nová osnova života. V období svého mládí říká s nadsázkou, že svůj život rozdělil mezi varhany a Boha, nyní se jeho život ubírá více směry, které musí stíhat a přitom nesmí zapomínat na svoji dceru.(Cílek,1985, s.40)
2.5 Podruhé v Africe V únoru 1924 odjíždí podruhé do Afriky. Odjíždí bez manželky, jelikož jí to její fyzický stav nedovoloval, ale jako doprovod měl mladého studenta chemie, který chtěl stejně jako Albert Schweitzer pomáhat druhým. Během zdlouhavé cesty se Albert Schweitzer intenzivně věnoval studiu a vyřizování korespondence.(Balcar,1967,s.36) Když se Albert Schweitzer doplavil spolu se svým spolupracovníkem do Lambaréné, čekalo ho nepříjemné zjištění, že původní nemocnice byla zničená, a tak se muselo začít znovu. Nastává mu opět velice složité období, kdy musí vynaložit velkou sílu, aby nemocnice v Lambaréne opět stála. Žádost o pomoc v Evropě má pozitivní odezvu a na pomoc mu přijíždí dr. Marc Lauterberg, sestra Matylda Kottmannová a dr. Viktor Nessmann, bez nich by zde jeho činnost nebyla možná.(Kalfus,1988,s.35) Schweitzer prožíval opět velice těžkou životní zkoušku. Musel si opět zvykat na chování domorodců, kteří jsou nevděčnými pacienty, především příslušníci kmene vendžabského, kteří kradou, zakládají všude oheň a nedodržují žádné pravidla. Jeho život je opět jeden velký kolotoč, kde není čas na odpočinek. Střídá se mu činnost lékaře a dělníka. Jeho situaci navíc zhoršila epidemie dyzentérie a málo pomocníku při budování nemocnice, 17
protože domorodci byli opět zaměstnáni těžbou dřeva, která byla lépe placena. Navíc se přidal hladomor, protože domorodci touhou po penězích, které si mohli těžbou vydělat, zapomněli obdělat půdu. Ačkoliv byla roku 1925 nemocnice dostavěna. Měl Schweitzer neustále mnoho práce, jelikož mu přibila ještě činnost hledání potravin pomocí motorových člunů. V těchto chvílích se ukazuje profil Alberta Schweitzera, jako člověka s velkou mravní sílou a trpělivostí.(Wondrák,1968,s.82-83) V důsledku přibývajících nemocných si uvědomuje nevýhody místa, kde je vybudována nemocnice, jelikož zde nelze stavět další budovy. Našel však prostor, kde by byla stavba nemocnice ideální, a tak se znovu pustil do výstavby nové nemocnice. Přestěhování nemocnice trvalo víc než rok. Po přestěhování nemocnice začíná zdokonalovat nemocniční chaty, které přestavoval z pálených cihel.(Balcar,1967,s.39)
2.6 Na dva roky v Evropě a potřetí v Africe V roce 1927 se Albert Schweitzer opět vrací do Evropy.
Tyto dva roky naplnil
především besedami a koncerty. V srpnu 1928 získal Goethovu cenu „v uznání jeho vroucí oddanosti myšlence zušlechtění a povznesení lidstva“(Balcar,1967,str,s.45) Po udělení ceny chtěl Albert Schweitzer spolu se svoji rodinou opět odjet do Günsbachu a postavit zde dům. Sám si vypracoval plány a už tehdy počítal s tím, že může opět vypuknout celosvětový konflikt, a tak se soustředil především na to, aby byl dům co nejvíce chráněný proti dělostřelecké palbě z hor. Albert Schweitzer viděl, že se společnost opět přibližuje k válce, když toho roku došlo na americkém Wall Streetu ke krachu bank, který zachvátil i evropské banky, a tak nad tehdejším světem vyvstala hrozba hospodářské krize. Schweitzer si také všímal stále hlasitěji se ozývajících nacionálních kapitalistů, jakoby které 1.světová válka nepoučila, a tak 1929 odjíždí Albert Schweitzer se svoji manželkou do Afriky. Jejich dcera zůstala ve Francii na internátu. Manželé mají však obavu z toho, v jakém stavu znovu uvidí Evropu, až se do ní opět vrátí (Petrickij,1985,s.142-144) Jak řekl Stefan Zweig, Schweitzer byl čidlem osudových nebezpečí,a tak vnímal správně a všestranně zvětšující roli fašismu a blížící se válku.(Cílek,1985,s.41) Po příjezdu do Lambarene čekaly Alberta Schweitzera opět stavební práce. Paní Helena Schweitzerová v tropických podmínkách nevydržela dlouho a musela se vrátit do Evropy. Albert Schweitzer se pak naplno začal věnovat přestavbě nemocnice, která byla známa již daleko po Africe a stále mu zbývá čas, aby večer pracoval duševně. (Schweitzer,1938,s.174-175) Zanedlouho následuje svoji manželku, jelikož je pozván ke příležitosti stého výročí Goethovy smrti. Po dobu 14 měsíců, které tráví v Evropě, chce 18
Schweitzer stihnout, co nejvíce činností. Pořádá koncerty v různých městech, cestuje a věnuje se spisovatelské činností. V Oxfordu a Edinburku je mu udělen čestný doktorát teologie a na univerzitě St. Andrews mu je nabídnuta práce rektora. On však odmítá a odjíždí za manželkou do Alsaska. Začíná se více věnovat filozofii, jelikož má již mnoho spolupracovníků a navštěvuje střídavě Evropu a Afriku.(Wondrák,1968,s.90-91) Když se v roce 1937 vracel Albert Schweitzer zpátky do Afriky, cítil blížící se válku, a tak prozíravě vytvořil velkou zásobu nejnutnějších léku. Jeho obavy se naplnily, léky došly než vypukla válka. Nastala složitá doba, která se projevila na celém světě, jak v Evropě, tak i v nemocnici v Lambarene. 1941 Přijíždí do Lambaréné Helena Schweitzerová, které se podařilo uniknout z Francie okupované německými fašisty. Začalo těžké období pro všechny. Všichni v nemocnici museli vydržet a vzájemně si pomáhat. Byli to apoštolové humanity, které držela víra naděje a láska. (Balcar,1968,s.56-59) Vydrželi po celou dobu 2. Světové války udržet nemocnici v chodu. (Wondrák,1968,s.99) V květnu 1944 došla zpráva, že v Evropě ustalo nepřátelství, což představovalo pro všechny nesmírné uklidnění. Schweitzer byl v Africe již 9 let, což je pro bělocha nesmírně nebezpečné, i přesto nemohl odjet do Evropy. Byl oddán svému dílu, které nemohl v těžkých chvílích opustit. (Balcar,1968,s.60-61) V poválečných letech se začíná mluvit o nemocnici v Lambarene. Přijíždí noví dobrovolníci. Albert Schweitzer nemůže kvůli svým povinnostem odjet, ale po Švýcarském přenosu, který byl věnován právě Schweitzerovi a v němž mu jeho přátelé a známi přáli k narozeninám a žádali ho, aby se vrátil zpět do Evropy, a tak v říjnu 1948 odplouvají zpět do Evropy.(Petrickij,1985,s.187-188) Na sklonku svého života dostává Schweitzer velkého množství uznání a poct. Je čestným doktorem deseti univerzit, obdržel medaili prince Karla, čestná občanství četných měst, anglický řád „Order of Merit“, členství v pařížské Academie des Sciences prales et poligues. Roku 1952 se mu dostala jedna z nejvyšších poct, která může být udělena. Albert Schweitzer získal Nobelovu cenu míru. Tuto cenu vzal Schweitzer velice vážně a peněžní součást této ceny určuje k dostavění nemocnice v Lambarene. Navíc si bere za povinnost vyvinout
veškerou
sílu,
aby
zabránil
moderní
lidstvo
proti
nukleární
válce.
(Wondrák,1968,s.102) Schweitzer se chtěl opět vrátit se svoji ženou do Lambarene, ta však v červnu 1957 v Curychu umírá. Schweitzer později odjíždí do Afriky na trvalo. Stal se zde občanem nově vznikající gabunské republiky, která na Schweitzerovu počest vydala známku s jeho 19
portrétem. V této době Albert Schweitzer naprosto zpřetrhal kontakt s Evropou a až v lednu 1965 k příležitosti svých 90. narozenin pozval své přátele z nejrůznějších míst, aby jim představil svého nástupce. Byl jim švýcarský lékař Walter Munze. Albert Schweitzer již tušil, že jeho život je u konce. Dne 5. Září 1965 umírá v Lambarene. Je pochován v nemocniční zahraně, kam bylo ze Švýcarska převezeno i tělo jeho ženy.(Cílek,1985,s.44)
20
3 ALBERT SCHWEITZER TEOLOG Albert Schweitzer žil v době, kdy svět byl postihnut dvěma světovými válkami. Proto se pak 20. století označovalo za čas selhání vzdělanců a popření jejich osvícenských pramenů. Albert Schweitzer se do tohoto označení nezahrnuje. On byl vždy prorok moderního a polidštěného křesťanství, byl altruistou, který v tomto smyslu hleděl i na svou víru.(Cílek,1985,s.45) Chtěl skrze ni promlouvat k lidem a pomáhat jim. Jeho pohled na víru byl objektivní a nijak nepodmíněný. Vycházel ze zkušeností, tudíž si vše ověřoval, příkladem by tomu mohlo být jeho popření Markovy teze, kdy ačkoli si svého profesora nesmírně vážil, projevil schopnost prostudovat danou problematiku hlouběji. Nedokázal se spokojit s dogmaty, nechtěl být pouhým tlumočníkem, ale chtěl podávat informace, které jsou pravdivé a ověřené. Jako podstata křesťanství není velká teorie, světonázor, ani církevní systém. Podstata křesťanství je definována jako následování cest Ježíše Krista. Křesťan je ten, který se řídí podle postavy Ježíše Krista.(Kung, 2006,s.223) To podle mě Albert Schweitzer splňoval. On se stal mučedníkem za všechny hříchy Evropanů. Cítil potřebu vykoupení všeho, co Evropané Africkému kontinentu způsobili. Jeho činy prokázali, že byl skutečným křesťanem. Ve svých spisech Schweitzer píše, že křesťanství potřebuje především, aby bylo naplněno duchem Ježíšovým a aby se stalo živým náboženstvím zniternění a lásky. Jen tak se může stát základem duchovního života lidstva.(Wondrák,1968, str.101) Schweitzer se často rozcházel se vžitými teologickými názory. Říká, že historickou osobnost Ježíše, by neměla $být chápána jako dogma. Postava Ježíše má úlohu především poselství. Později říká dosti spornou myšlenku, že vlastně nezáleží na tom, zda Kristus žil, i nebo dokonce, byl Boží syn, nebo jen pouhý šarlatán. Nejpodstatnější je, že byl zachován duch, který vychází z této postavy a působí na lidstvo.(Cílek,1985, s.33-34) Já si myslím, že tím chtěl Albert Schweitzer říci, že podstatou náboženství je její odkaz pro společnost. Náboženství nám dává jisté etické normy, vytváří nám imaginaci věčného a spravedlivého života. Albert Schweitzer tvrdí, že v 19. století křesťanství teprve začíná. Už nežijeme v době, kdy bylo křesťanství nástrojem k moci a nelidskosti, což bylo především v době antiky a středověku. Stále však se v křesťanství nachází mnoho omylů a slabostí, kterých se Albert Schweitzer nechce dopouštět.(Wondrák,1968,s.101) Schweitzer se svými teologickými myšlenkami dostává nejednou do rozporu s ostatními církevními hodnostáři, a také je za to kritizován. Nebere jejich kritiku na lehkou váhu, ale brání se slovy, že nic není velké, co není pravdivé. Pozitivní projevy křesťanské víry nemohou stát na vratkých základech, což se v 21
rámci historie prokázalo. Říká, že za všech okolností je pravda nejcennější. Schweiterz ve své teologické práci usiluje o pravdivost součastného křesťanství. (Cílek,1989,str.14) Tudíž stěžejní cíl, který si Albert Schweitzer stanovil, bylo zbavit křesťanství všech nepravd. Říká, že nyní je hlavní úlohou křesťanství otevřené vyrovnání s historickou pravdou. Píše, že Ježíš má představovat poselství lásky a vnitřní přípravu na království Boží. Nejde o to, jak si má víra vykládat pozdně židovské dogma.(Schweitzer, 1938,str.50-52)
3.1 Schweitzerův vývoj jeho pohledů na teologii Albert Schweitzer pocházel z rodiny, kde byla zakořeněna tradice faráře. Jeho myšlení bylo k teologii směřovano po celý život. Zabýval se teologii a viděl rozpory v jejich výkladu. Již v osmi letech při četbě Nového zákona ho nejvíce zaměstnávala svědectví o mudrcích od východu. Nechápal, jak je možné, že byly Ježíšovi rodiče stále chudí, když jim dali zlato a z jakého důvodu už o Ježíše nejevili zájem (Kalfus,1988,str.17) Oproti svým vrstevníkům toužil poznat víru hlouběji. Nechtěl ji pouze slepě vnímat, ale chtěl jí porozumět. Jeho zájem o teologii narůstal, a proto se rozhodl studovat teologickou fakultu. V říjnu 1893 vstupuje Schweitzer na Štrasburskou univerzitu, kde začíná studovat teologii spolu s filozofií (Wondrák,1968,str.15) Zde přichází jako mladík, který se nemůže při konfirmační výuce plně ztotožnit s ortodoxním výkladem některých článků křesťanské nauky. Přitom na této fakultě převládala kritické pojetí protestantské teologie. Nedoložené výpovědi tu byly vykládány historicko-kritickou metodou, která byla rozebrána ve svém vzniku, a byl zjišťován jejich etický impuls. (Schweitzer a kol.,1989,s.12) Alberta Schweitzera zde velice ovlivnil jeho profesor Heinrich Julia Holtzmann, který na univerzitě v té době pracoval na velice diskutované téma, synoptické evangelia, což Schweitzera velice zaujalo.(Schweitzer a kol. ,1989,s.13) Život Ježíše se stal stěžejním tématem jeho duchovního a badatelského úsilí. Poprvé, když si jako žadatel o stipendium vybírá téma své písemné práce právě synoptiky. Ačkoliv byl v tu dobu na vojně, připravoval se velice pečlivě. Albertu Schweitzerovi se však přihodilo něco zvláštního, tedy dostal se do rozporu s Holtzmannovým tvrzením markovské hypotézy.(Wondrák,1968,str.15) Teorie, která tvrdila, že Markovo evangelium je nejstarší a že jeho osnova je podkladem evangelií Matoušova i Lukášova. Markovo evangelium bylo původně bráno jako jediný zdroj, v němž můžeme správně pochopit Ježíšovo působení. Albert Schweitzer zprvu souhlasil s Markovou hypotézou, avšak po hlubším zkoumání nalezl v textu Matouše obsah, který již nenalezl u Marka. Nachází zde mnoho důkazů, že Holtzmannova teorie je v některých tezích spíše mylná. Nachází zde například předpovědi Ježíše, které se v postupu vypravování nevyplní. 22
Holtzmann tento jev vysvětloval tím, že se nejedná o řeč Ježíše, ale jsou to vložená tvrzení autorů do jeho úst, což Schweitzera neuspokojuje, jelikož je přesvědčen, že by lidé nevkládali Ježíšovi do úst, výroky, které se nevyplní. Schweitzer si myslí, že Ježíš skutečně předpovídal pronásledování
učedníků
a
příchod
nadpozemského
Syna
člověka,
ale
zmýlil
se.(Schweitzer,1938,s.14-15) Poté co se vrátil Schweitzer z Manévrů měl zprvu potřebu své tvrzení profesoru sdělit osobně. Nebyla zde však možnost. (Wondrák,1968,s.15) Navíc si Schweitzer uvědomoval, že by jeho rozpory s Markovou tezí mohly být chápany jako opovážlivost, když byla Holtzmannova teorie všeobecně uznávaná tehdejší kritickou školou.(Schweitzer, 1938,s.17) Albert Schweitzer se tímto tématem zabýval dál a začal pochybovat o věrohodnosti Ježíšových kázání a činnosti v době, kdy poslal své učedníky mezi lidi, a současně i o historicky probádané koncepci Kristova života.(Petrickij,1985,str.34) Brzy nato, se musel Schweitzer opět věnovat otázkám Ježíšova života. Koncem léta 1897 se hlásil k první teologické zkoušce, kde jako téma dostali.“Schleiermacherova nauka o večeři Páně ve srovnání s pojetím obsaženým v Novém zákoně a v reformačních konfesních spisech.“ Albert Schweitzer zjišťuje, jak neuspokojivé byly výklady významu historické slavnosti Ježíšovy s jeho učedníky. Schweitzer vychází především Schleiermacherovy teze, která upozorňuje, že podle Matoušových a Markových zpráv nevyzýval Ježíš učedníky, aby večeři opětovali, tudíž opětování slavností v prvokřesťanské církvi pochází od učedníků. (Schweitzer,1938,str.19-20) Schweitzerovi byla doporučena habilitace na filosofické fakultě, což odmítl, jelikož své poslání viděl v kázání. Chtěl prostřednictvím svých slov pomáhat lidem, otvírat jim jejich duši, a tak se rozhodl pro fakultu teologickou.(Wondrák,1968,str. 21) Za nejplodnější období Schweitzerova teologického působení můžeme považovat období jeho působení 1899, kdy se stal vikářem u sv. Mikuláše ve Štrasburku, kdy měl velký prostor pro vzdělávání.(Balcar,1967,str.18) Jako docent na teologické fakultě se ve svých přednáškách dále zabývá Ježíšovým životem a problémem synoptických evangelií. Nashromáždil tak materiály ke své knize o Ježíšově životě, která nesla titul Od Reimara k Wredenu, která vyvolala některými svými názory na Ježíšův život nesouhlas některých církevních kruhů (Schweitzer a kol.,1989,str. 14) Někteří z přátel se báli, že tato kniha může ohrozit víru některých lidí, ale Schweitzer říká, že víra, která odmítne pravdu není vírou.(Balcar,1967,s.19) ,
23
Albert Schweitzer toužil vždy pomáhat lidem. Do svých 30 let tak činil skrze svoje slova jako kazatel, ale toužil pomáhat činy,a tak odjíždí do Afriky, kde mu je umožněno bezprostředně sloužit.(Balcar,1967,s.21) Teologií se však Schweitzer i nadále věnuje. Po druhé světové válce ostře kritizuje církevní instituce ve své korespondenci anglickému historikovi Malcolmu Hayovi, kdy odsuzuje církev, která neudělala nic s hitlerovským antisemitismem. Tvrzení církevních otců, že Bůh se rozhodl trestat Židy za to, že ukřižovali Ježíše Krista, se stalo obecně uznávaným. (Wondrák,1968,s.7)
3.2 Křesťanství u dětí přírody Albert Schweitzer se zabýval i křesťanstvím u dětí přírody. V Evropě mu bylo vždy namítáno, že pro domorodce je křesťanství příliš náročné. (Schweitzer,1968,s. 105-106) Je jisté, že děti přírody vnímají náboženství jinak než Evropané, avšak otázka je, zda je jejich chování horší. „Civilizovaní lidé“ rozvinuli zemědělský průmysl, domestikovali zvířata, aby je pak hromadně zabíjeli, rozvinula města, která znečišťují přírodu. Domorodí lidé šetří přírodu a umí s ní žít v souladu, jsou si zde všichni rovni, zabíjejí jen z nutnosti obživy. Mnoho dnešních cestovatelů, kteří se dostali do kontaktu s dětmi přírody, odmítají označování domorodých lidí za primitivní národy, neboť zjišťují, že jejich myšlení je zcela logické a hodnověrné. Proto se dnes užívá spíše než primitivní kultura raději „kmenová“ kultura a náboženství.(Kung,1999,s.10-11) I Schweitzer zjišťuje, že tomu tak není. Děti přírody mají velice hluboké myšlenky. Schweitzer se o tom přesvědčil při rozmluvách o posledních otázkách života, které vedl se starými domorodci. Mají v sobě vnímavost pro elementární náboženství. Křesťanství jim zde dává jistotu, že nebudou vydáni moci přírodních duchů, duchům předků a fetišům. Nevnímají historické spojitosti, ani články víry, ale berou víru jako oporu.(Schweitzer,1968,s. 105-106) Proto Schweitzer neupouští od své kazatelské činnosti ani v Lambarene. Každou neděli zde zahajuje mši. Vždy kázal pod širým nebem, jako kdysi apoštol Pavel, aby mohl být slyšen všemi.(Wondrák,1968,s.58) Tato mše se však liší od kázání v Alsasku. Hovoří k nemocným prostřednictvím dvou tlumočníků. Nemocní si během kázání dělají, co chtějí. Schweitzer od nich ani neočekává, že by poslušně seděli a poslouchali i náplň kázání musí být přizpůsobena místním obyvatelům, je nucen promlouvat Slovo Boží bez zřetele k časovému vývoji. Jeho kázání musí být přiblíženo životu místních domorodců, aby jej pochopili. (Balcar,1967,s.103-105) Schweitzer byl však překvapen zájmem domorodců o základní 24
otázky bytí, smyslu života a podstaty dobra a zla. (Wondrák,1968,s.58) Místní obyvatelé se nebáli smrti, ale viděli v ní něco přirozeného. Tito lidé jsou etičtí racionalisté. Mají přirozené vnímání pro dobro. Pokud dítě přírody pozná vyšší mravní pojmy náboženství Ježíšova, zjistí, že víra v Boha je v nich zakořeněná a je jim přirozená.(Schweitzer,1968,s.106) Idea, že člověk se má obětovat pro každou lidskou bytost, což tvoří nedílnou součást křesťanské etiky, zde nelze realizovat. Primitivní člověk má pouze úzký okruh solidarity. Svoji solidaritu projeví pouze mezi členy svého kmene, které bere za svoji rodinu. To zjistil Albert Schweitzer z praxe, jelikož když požádal pacienta, který nebyl již upoután na lůžko, aby pomohl nemocnému, který ležel v bolestech, tak odmítl. Nebyl jeho „bratr“, a tak bylo nemyslitelné, aby mu pomohl.(Balcar,1967,s.110) Křesťanství v kmenovém náboženství nabylo jiné podoby než v Evropě. Od začátku 19.století proti oficiálním velkým církvím začaly vznikat nové africké formy křesťanství, kde se smísily se starými africkými tradicemi. Domorodcům připadalo, že cizinecké misie hlásají falešného Boha, a tak později vznikají nové Africké nezávislé církve. (Küng,2006,s.42-43)
25
4 ETIKA Etika má v rámci filozofie připravovat člověka k praktickému jednání. Vychází z řeckého éthos, což znamená bydlení, zvyk a obyčej. Etika se zaměřuje na lidské jednání k morálním normám a také se zabývá původem a povahou těchto norem i smyslem lidského života a problémem jeho štěstí. Také se zabývá teorií norem, tedy správnému jednání a také teorií dobrá. (Blecha,1998,s.192) Albert Schweitzer říká, že: „Etika je činnost směřující k vnitřní dokonalosti lidské osobnosti.“ Na přístupu k etickému chápání záleží na tom, jak svět hodnotíme, náš pohled silně ovlivňuje světový názor, k němuž má etika vztah. Záleží, na tom, zda máme ke světu záporný postoj a o nic se na tomto světě nestaráme, dokonce i o naší existenci, nebo kladný postoj a snažíme zajímat o svět a o naši existenci. Schweitzer zastal kladný postoj, cítit povinnost neobírat se pouze svoji potřebou, ale i tím, co je prospěšné pro druhé. Říká, že vznikem solidarity vůči druhým vzniká etika. Chceme-li se cítit na světě jako doma musíme přijmout kladný postoj, negativním postojem bychom se stali cizinci, kteří nečinně přihlíží životu. Pouze etika s kladným postojem k životu je přirozená a úplná. (Balcar,1967,s.110-113) Kladným postojem život udržujeme a podporujeme a tím i přivádět k vyšší hodnotě. Zatímco zlo nás předurčuje k tomu, abychom ničili a poškozovali a tím i brzdili jeho rozvoj. (Ondok,1998,s.28-27) Schweitzer říká, že jeho etické myšlení ovlivnily především dvě události. Zjištění, že svět je plný utrpení a že se narodil do doby duchovního úpadku lidstva. Albert Schweitzer se s tím vyrovnal myšlením, které ho přivedlo k eticky kladnému vztahu ke světu na základě úcty k životu. Pracoval ve světě tedy jako člověk, který chtěl myšlením učinit lidi niternějšími a lepšími.(Balcar,1967,s.93) Základní princip zachování života vidí ve vůli všeho živého žít, podílet se na životních procesech. Od této vůle k životu odvozuje právo na život. A od práva na život úctu k životu. Od úcty k životu pak ochranu života.(Řehořková,2011) Člověk, který chce být etický, musí dle Schweitzerova mínění být pravdivě myslícím. Z čehož vychází, že dává do popředí myšlení člověka, které se zabývá širokým spektrem souvislostí.
Nezabývá
se
jen
výsledkem,
ale
všemi
souvislostmi
a
příčinami.(Schweitzer,1996,s.22) Etické myšlení podle Schweitzera musí splňovat několik faktorů, aby se drželo správné cesty. Myšlení by se nemělo pouštět do etického výkladu světa, ale mělo by se snažit pochopit všechnu působící oddanost jako projev duchovního vztahu k světu. Zůstat spontánní a chápat oddanost světu jako oddanost lidského života každému živému jsoucnu, se kterým může navázat vztah (Schweitzer,1996,s.22) Neměli bychom 26
hodnotit úspěch podle toho, kdo má větší majetek a blahobyt a odhlížet na to, jak k těmto prostředkům došel. Člověk by měl při své každodenní činnosti mít hluboce v sobě vloženou informaci, že má jednat jako myslící bytost s ohledem na své okolí. (Schweitzer,1996,s.21) Je důležité si uvědomit, že každé jednání součastné generace má svůj dopad na budoucí generaci a každý z nás je součástí toho celku. Pravdivé poznání sebou přináší i jednání, které označujeme jako etické. Schweitzer uvádí:“ Etika tedy spočívá v tom, že prožívám naléhavou potřebu mít ke každé životní vůli stejnou úctu jako k své vlastní. Tím je dán i myšlenkově nutný základní princip mravnosti. Dobré je život uchovávat a podporovat, zlé je život ničit a omezovat.(Kohák,1996,s. 22) Každý z nás si musí uvědomit, že nenese jen osobní zodpovědnost za sebe, ale i za své okolí. Touto myšlenkou se zapsal do dějin environmentalistiky, která se snaží tuto myšlenku vštípit do budoucích generací. Albert Schweitzer svoji etiku zakládá na zásadě úcty ke všemu životu. Říká, že to život podporuje a hojí, je dobré a to, co život ničí je naopak zlé. (Schweitzer,1996,s.21) Albert Schweitzer zdůrazňoval velkou chybu chápání etiky, která mluví pouze o vzájemném vztahu mezi lidmi. Etika se ve skutečnosti vztahuje k celému světu a ke všemu živému. Etickým člověkem je jen ten, kterému je svatý všechen život a pomáhá každému živému na světě, který je ohrožen. Etika chování člověka k člověku je pouze speciální postulát, který vyplývá z všeobecného výchozího předpokladu. (Schweitzer,1938,str.130) Schweitzer se odvolává na Descarta, u kterého filosofování vychází z věty: „Myslím, tedy jsem“. Schweitzer to vysvětluje, že člověk se stává etickým až poté, když poslouchá naléhavý příkaz pomáhat všemu živému a odmítá mu škodit. Život je mu svatý sám o sobě. Chce žít uprostřed života, který žije. (Schweitzer, 1996,s.22-23)
4.1 Nauka úcty k životu Albert Schweitzer hledal filozofii, kterou by předložil modernímu člověku, která by odpovídala dnešnímu životu a zároveň směřovala společnost správným mravním postojem k světu.(Wondrák,1968,s.66). Chápání filosofie jako etiky úcty k životu Alberta Schweitezera napadla, když se plavil na parníku a všiml si míjejícího stáda hrochů. Po zhlédnutí dojemné péče hroších matek a mláďat ho napadl pojem „úcta k životu“ Uvědomil si, že v něm je obsažený, jak kladný vztah ke světu i k životu, tak i etika.(Kalfus,1988,s.32-33) Etika úcty k životu v sobě tedy zahrnuje vše, co může označit jako láska, oddanost a společné prožívání bolesti, radosti.(Schweitzer,1938,str.130) Tak uprostřed pralesa vytváří schweitzer svou životní ideji, svůj humanismus, který svou činností v Lambaréné byl sám příkladem, jak tento 27
humanismus uskutečňovat a uvádět v život.(Wondrák,1968,s.56) Schweitzerova filozofie úcty k životu bylo učení o tom, že každý člověk je hoden úcty a že žádný život není méněcenný, byť by to byl život starého člověka a dítěte. Tento názor byl pro lidi příslib nového věku, po němž všichni poválečných dobách toužili. Byl synonymem socialistického humanismu, skutečného lidství.(Kalfus,1975,str13-14) Nauka úcty k životu představuje stěžejní filozofii Alberta Schweitzera. Myšlenky této altruistické etiky „úcty k životu“ pronikly do všech sfér lidského světa. Později se stala jedním z teoretických východisek ekologického hnutí.“ (Schweitzer,1996,s.21) Pojímala v sobě lásku ke všemu živému, stavěla se za ochranu všeho živého s veškerou vážností a bez jakékoliv sentimentality.(Wondrák,1968,s.94) Tato představa lidskosti však není dílo jedince za krátký časový úsek, ale je to proud, který již trvá z dob antiky a na němž se podílela tisíciletí. V dobách, které nastolil novověk byla představa lidskosti zpochybněna a důležitou osobností, která se snažila tvůrčí duch humanity opět navrátit byl právě Albert Schweitzer se svoji filozofií „úcty k životu“.(Wondrák,1968,s.197) Zweig označil život Schweitzera za hrdinný v etickém smyslu. Říká, že je to mravní hrdina a jeho heroismus je příbuzný s Gándhím a Romainem Rollandem(Petrickij,1985,s.150) Byl mu nabízen život plný přepychu a pohodlí, například o něho měla zájem rumunská královana a spisovetleka pod jménem Carmen Sylva, která mu nabídla bezplatný pobyt za jeho každodenní hraní. On však odmítl. Ch těl jít za svým cílem pomáhat druhým. (Schweitzer,1968,s.282) Schweitzer tvrdí, že jenom na základě úcty k životu můžeme získat měřítka hospodářské spravedlnosti, v nichž se spolu dorozumíme. Podobně mluvili třeba i Heidegger. Oba odmítají názory, které v etice absolutizují utilitární prvky. Živá bytost jako nástroj je pro ně nemyslitelná, pouze v přirozených hranicích. Jelikož evropská filozofická tradice východiska pro takový způsob argumentace rozvíjela velice málo, uchýlili se tito a další filozofové
k idejím
neevropských,
především
asijským
nábožensko-filozofických
soustav.(Cetl a kolektiv,1990,s.236) Například k čínským myslitelům, izraelským prorokům a Zarathustrovi, kteří se zabývali soužitím s přírodou hlouběji (Balcar,1967,s.113) Již jako malý si Albert Schweitzer mnohdy uvědomoval, že se lidé odvrací od té správné cesty lásky k bližnímu. Odvážil si jít proti proudu a chovat se s „úctou k životu“. V Alsasku, což byla oblast, kde byla rozvinuta nenávist vůči Židům, dokázal Schweitzer ochránit důstojnost utlačovaného člověka, potulného Žida Mojšeho, kterého obdivoval za jeho vytrvalost a statečnost. Začal ho zdravit a diskutovat s ním, ačkoliv se mu za to jeho vrstevníci smáli. Podobně tomu bylo i po té, co po něm požadovali jeho kamarádi sestřelení 28
živých tvorů, ptáků. Schweitzer se nezalekl výsměchu a odmítl. Nechtěl být jako všichni, pokud se to příčilo jeho přesvědčení.(Petrickij, str.14-16) Způsobovalo mu utrpení, když viděl trpět zvíře. Uvědomoval si, že všichni jsme si rovni a nikdo nemá právo zbavovat bezdůvodně života toho druhého, a tak se jako malý modlíval za vše živé na světě. (Wondrák,1968,s.94) Etika úcty k životu, dává za úkol zabývat se lidskými osudy, které se odehrávají kolem nás, to znamená nebýt lhostejní a obětovat se jako člověk pro ty, kteří to potřebují. Tato filozofie vyžaduje, aby každý z nás obětoval část svého života ve prospěch bližního svého. Dojdeme k poznání, že najdeme svůj pravý smysl teprve, až si ověříme slova:“Ten, kdo ztratí život, nalezne ho“ Právo na osobní štěstí ve filozofii úcty k životu není uznáváno. Etika úcty k životu podává štěstí, jako něco, co nesmíme přijímat jako samozřejmost, ale naopak, pokud docílíme
k individuálnímu
štěstí,
měli
bychom
se
obětovat
z vděčnosti
druhým.(Kalfus,1988,s.127) Tato myšlenka byla zakořeněna v Albertu Schweitzerovi již v mládí, kdy pociťoval obrovský rozpor. Na jednu stranu byl šťastný, jelikož mu v životě nic podstatného nescházelo, ale na druhou stranu ho tížila bída a neštěstí kolem něj. Nechtěl být vůči neštěstí svého okolí lhostejný. Byl vděčný za svoje štěstí, a tudíž cítil odpovědnost za druhé. (Petrickij,1985,s.35-36) Tyto myšlenky byly velice odvážné, protože filozofie úcty k životu vyžadovala od lidí oběť, ve službě druhým. Požadovala od nich vykoupení svého štěstí, což podle mne mohlo znít ve společnosti lidí dosti utopicky, i přesto se jeho odkaz díla zapsal do podvědomí lidí a mnohdy se na Alberta Schweitzera obraceli s otázkou, jak a kde mají pomáhat na vykoupení svého štěstí. Alberta Schweitzera to těšilo. I přes všechny zkušenosti s lidmi došel k závěru, že v lidech je víc lásky, laskavosti a idealismu než na nich zvenčí vidíme.(Kalfus,1988,s127-129) Schweitzerova filozofie úcty k životu zanechávala pro lidi odkazy na to, jak si zachovat náš svět a jak vytvořit lepší. Jeho myšlenky byly pokrokové. Dokázal říct to, co se lidé na jeho místě báli říct. Filozofie „úcta k životu“ klade požadavky na každého z nás a ještě větší důraz klade na požadavky na všechny formy lidské společnosti. Není to žádný vzdálený názor, který by nebyl realizovatelný a který by považoval všechno, co se nachází na světě za dobré a schvalovalo by ho to, ale naopak chce změnit lidskou společnost, aby byla uskutečněna trvalá lidská kultura(Wondrák,1968,s197) 4.1.1
Zachování biodiverzity
Albert Schweiteitzer ve své filozofii úcty k životu obsahuje důležitou myšlenku, díky kterým se zapsal do podvědomí environmentalistiky. Promluvil o problému, o kterém se dlouho mlčelo, že ochrana přírody je nutná. Schweitzer věděl, že zachování biodiverzity je 29
nezbytné. Každý druh v rámci ekosystému od mikroskopického tvora, rostliny až po zvířata velkých rozměrů, každý má na světě nějakou úlohu. V součastné situaci víme, že vztah mezi člověkem a přírodu, je takové povahy, že konkrétními adresáty jsou opravdu všichni.(Cetl a kol.,1990,s.236) Biologie ochrany přírody vznikla až kolem roku 1980. (Primarc,2011,s.18) Albert Schweitzer se však svými myšlenkami stal důležitou součástí této vědy. V součastné době zjišťujeme vážnost jeho varujících slov, jelikož dochází k nevídaným ztrátám biologické biodiverzity po celém světě. Vše je zapříčiněno lidskou činností, která devastuje biologická společenstva vyvíjející se miliony let. Situaci navíc zhoršuje navyšující rozvoj a industrializace zemí a zvyšující se velikost lidské populace. Vymírání je způsobeno výhradně lidskou činností.(Primack,2011,s.15-18) Lidé si měli uvědomovat poselství, které jim Schweitzer dával a to, že se máme chovat s úctou ke všemu živému na celém světě, že etický člověk je takový, který si váží stejně života rostliny a zvířete stejně jako život člověka.(Schweitzer,1938,s.130) Život člověka a přírody je totiž těsně spjatý. Současnost a nejbližší budoucnost učiní z problematiky vztahů člověka a přírody kolbiště světonázorových střetů. Proto je třeba se zamyslet nad tvrzením, že pro nás má hodnotu jen to, co souvisí s našimi pocity, plány, vášněmi a s estetickými náladami.(Cetl a kol.,1990,s.237) Řídíme se pouze těmito aspekty a odhlížíme od toho, co je skutečně důležité. Schweitzerova etika úcty k člověku nečiní rozdíly mezi cennými a méně cennými, vyšším a nižším životem. Nikdy nevíme, jaký význam má určitá živá bytost sama o sobě v rámci celého světa. I přesto, že pro tebe může představovat něco zbytečného, v rámci celého ekosystému může být nepostradatelným článkem, jehož zničením by si mohl zničit celý ekosystém, který pro tebe již představuje důležitou roli. Schweitzer striktně odmítá myšlenku, že existuje bezcenná bytost. .(Kalfus,1988,s.147) Lidé musí pochopit, že rozmanitost života je na světě něco cenného a pro další lidskou existenci na této planetě nezbytné.(Primarc,2011,s.71) Důležitý je náš kladný postoj k životu. Jak říká Schweitzer máme být životem, který chce žít uprostřed života, který chce žít.(Kalfus,1977,s.147) Pozitivní postoj je přirozený, člověk ho může ji potlačit. Ale nutí-li svou vůli k životu, aby se proměnila ve vůli k nežití, jak je tomu v indickém a vůbec v každém pesimistickém myšlení, přivádí ji do rozporu s ní samou. Činí takto svým světovým a životním názorem cosi nepřirozeného, v sobě nepravdivého a neproveditelného. Indického myšlení, jako i myšlení Schopenhaerovo je plno nedůsledností (Kohák,1996,s.129) Evropská filozofie se nevyzývala k lásce ke všem tvorům, jelikož si uvědomovala riziko, do jakého by se tímto projevem dostala. Dá se říct, že úcta k životu nás učí nejen lásku 30
ke všemu živému, ale i to, kdy jsme nuceni pro nás a druhé obětovat jinou bytost. Evropská filozofie proto zájem etiky směřovala pouze ve vztahu lidí k lidem. Láska k živým tvorům, ačkoliv je pro člověka přirozená, byla představována pouze jako přídavek k vlastní etice.(Kalfus, 1977,s.143-144) 4.1.2
Láska ke zvířatům
Většina významných představitelů a učitelů teologie měla dosti zastaralý názor, co se týče vztahu člověka ke zvířatům. Ochrana zvířat a projev soucitu se zvířetem byla považována za sentimentalitu. (Wondrák,1968,s.152) Viděli v nich jen nástroje a objekty člověka a nevšímali si jejich utrpení. Jako například reformátor Kalvín, který se odkazuje na Bibli a učí, že jsou člověku určeny k jídlu. Dále Descartes, Kant a anglický etik Jeremy Bentham, kteří berou zvíře, jako něco méně cenného. (Störig,2000,s.536) Etiku považují pouze jako vztah lidí vůči lidem, což Schweitzer velmi kritizuje. (Ondok,1998,s.28) K této představě etiky, která se opírá pouze o mezilidské vztahy se hlásí mnoho jiných filozofů. Světlou výjimkou je Albert Schweitzer s jeho požadavkem „úcty k životu“. Je brán jako představitel ekoetiky, což je obecná etika rozšířena o vztahy člověka k přírodě, která byla obecnou etikou opomíjena. Ekoetika je zaměřená i na člověka, ale především z hlediska regulace jeho postojů a jednání, ale primární zájem směřuje k přírodě. Podle J. R. Desjardins je ekoetika definovaná, jako „Teorie, která ustavuje a zdůvodňuje systematickým a vyčerpávajícím způsobem soustavu morálních vztahů mezi bytostí člověka a jeho přirozeným prostředím.“(Ondok,1998,s.15-16) Na základě D. Birnbachera lze zařadit Schweizera s jeho filozofií „úcty k životu“ k biocentrické koncepci, která dává etickou hodnotu všem živým bez ohledu na to, o jaký druh života se jedná. Tato koncepce zahrnuje všechny zástupce rostlin, živočichů a samozřejmě i člověka. Podobnou myšlenku již vyzdvihoval zakladatel této biocentrické koncepce ekoetiky P. W. Taylor, jehož myšlenky jsou založené na úctě vůči přírodě. Stejně jako Schweitzer se orientuje na vše živé. Oproti Schweitzerovi má však Taylor radikálnější názory, co se lidské populace týká a tvrdí, že člověk byl zařazen do biotického systému teprve nedávno. Vyhynutí lidské společnosti by tudíž nezpůsobilo biotickému systému žádné škody. Taylor popírá superioritu člověka nad ostatní přírodou.(Ondok,1998,s.25-27) Albert Schweitzer stanovuje samozřejmě určitou hranici, uvědomuje si, že v některých případech musí upřednostnit některý život před druhým a že existuje určitá hranice, do jaké míry musíme život ochraňovat. Například jako lékař bojuje, zabíjí mikroorganismy žijící v těle pacientů.(Störig,2000,str.536-538) Říká, že jen ten kdo se začne zabývat otázkou 31
soucitu se zvířaty, ví, že tento soucit nejde kázat všeobecně, ale musí se velice obtížně stanovit pravidla pro jednotlivé případy. Vyskytne se mnoho otázek, jako kdy se smí život, nebo dobro zvířat obětovat životu člověka, ale také, kdy je nutno existenci jednoho tvora obětovat existenci nebo blahu druhého tvora. (Kalfus,1988,str.144) Těmito myšlenkami je zahrnován do patocentrické koncepce, což je etiku, jejímž motivem a cílem je zmenšit utrpení, jemuž jsou podrobené bytosti, které jsou schopné cítit. Anglický filosof Bentham se zabýval pocity zvířat a říká, že není otázka, zda jsou schopna myslet, nebo zda umí mluvit, ale jestli mohou trpět. Patocentrická etika považuje utrpení za největší zlo. Odmítá působení bolesti, úzkosti a stresu bytostem, které to cítí. Pro Schweitzera pramení úcta k životu z fundamentálního, intuitivního poznání a říká, že je životem, který chce žít uprostřed života, který chce žít. Zde vychází z Descarta. Když člověk vůli k životu přijímá, jedná pak přirozeně a také pravdivě. Vědomou reflexí opakuje to, co již ve svém pudovém myšlení vykonal. Začne-li člověk takto myslet, začíná cítit ke každé jiné vůli k životu respekt jako ke své vlastní. Eticky jednajícímu člověku je posvátný každý život, a proto přijde na pomoc každému životu, který se ocitne v nouzi. (Ondok,1998,s.28-27) Patřil mezi ty filozofy, který bojoval za uvědomění populace, že zvíře má své práva, které musíme respektovat. (Störig,2000,s.536538) V dnešní době převládá již snaha, aby i zvířata měla svá práva. Ačkoliv slouží k porážce, jsou v některých chovech zavedena pravidla, která by měla utrpení zvířat zmírnit a zajistit jim důstojný život, který má být upřednostněn před ekonomickou stránkou chovu. Snaží se oproti konvekčnímu hospodaření získávat produkty eticky a produkovat ekologické potraviny, kladou důraz na vztah člověka ke zvířatům, aby byl osobní a etický. Zamezují tomu, aby zvíře po dobu chovu trpělo, a tak se přihlíží na kvalitu a velikost prostředí. Je zde vyžadována svoboda od hladu a žízně, svoboda od nepohodlí, svoboda od bolesti, zranění a onemocnění, svoboda od strachu a stresu a svoboda projevit přirozené chování (Šarapatka a kol.,2006,s.4046) I přesto, že tyto ekologické potraviny kladou na etické zacházení se zvířaty a jsou v souladu s myšlenkami filozofie „úcty k životu“ se domnívám, že lidé dávají přednost převážně neekologické potravinám, a to z důvodu ekonomického. Ti, jež dělají pokusy na zvířatech, musí zvážit, zda je opravdu nutné uložit zvířeti takovou oběť ve prospěch lidstva a pokud je a jedná se o důležitý výzkum, tak se pokusit alespoň, co nejmenší utrpení. Nesmíme dopustit zvířeti bolest, která nelze vážně zdůvodnit. Etika úcty k životu nás chce naučit, abychom si uvědomili, že každé zvíře má duši a cítí bolest a že se každý může přičinit k tomu, aby nemuseli snášet tolik zbytečného utrpení jako dosud.(Balcar,1967,s.96-97) 32
4.1.3
Rovnost všech lidí
Albert Schweitzer upozorňuje na úpadek kultury evropských zemí, které si imperialistickou politikou rozdělili mezi sebe, vládu nad barevnými národy. Vedly o ně krvavé boje, vzali jim jejich přírodní bohatství a poté je vykořisťovali jako levnou pracovní sílu. Albert Schweitzer chtěl svoji úctou k životu upozornit, že nikdo nemá právo se povyšovat nad druhé.(Wondrak,1968,s.197) U Evropanů existoval názor, který říkal, že život barevných lidí je bezcenný, jehož zničení nebo poškození je dovolené. Označovali je za primitivní národy.(Kalfus,1967,s.147) Domorodé kmeny se liší od Evropanů, ale je otázka, zda lze o jejich kultuře jako o nevyvinuté nebo nižší. Tito lidé dokázali žít v souladu s přírodou, berou si od ní jen to, co potřebují, což se o „civilizované“ společnosti nedá říct.(Küng,2011,s.10-11) Mezi domorodci existují i kanibalové, ale v Evropě jsou války, kde se zabíjejí miliony lidí bez jakéhokoliv důvodu. Bída v Africe je i v současnosti velká, avšak Evropané ji ignorují. Neuvědomují si jaké to je, žít v takových podmínkách. Jsme zhýčkaní. Pro Alberta Schweitzera není potřeba pomáhat dobrým skutkem, ale povinností za vše, co jsme domorodým kmenům způsobili. Je si vědom, že i kdyby dělal vše, co je v jeho silách, nesmazal by ani tisícinu viny, ale vidí povinnost v tom, aby alespoň z části odčinil všechny ty hrůzy, které byly na jejich národě spáchány. Všechny národy, které mají kolonie si dle Schweitzera musí uvědomit, že si na sebe vzali hromnou lidskou odpovědnost vůči původnímu obyvatelstvu.(Schweitzer,1968,s.116117) Ve své korespondenci panu dr. Kalfusovi v roce 1955 píše, že evropská civilizace zklamala. Mysleli si, že stojí nejvýše a dopouštěli se největších zločinů. Ve svém dopisu popisuje, jak musel v pralesní nemocnici založit nové oddělení pro duševně choré, kde se léčili afričané, kteří byli nuceni bojovat v 2 světové válce. Objevili se zde první případy karcinomů a sarkomů, které se do této doby v Africe nevyskytovali. (Kalfus,1975,s.13) V boji o moc a bohatství se lidé neřídí morálními zásadami a lidským rozumem. Albert Schweitzer kritizuje především 500 let dobyvačné politiky evropských velmocí, které si mezi sebe rozdělili vládu nad barevnými národy a vedly o ně krvavé války a přisvojily si všechna přírodní bohatství. Navíc začali evropské velmoci vykořisťovat obyvatele a používala je jako levnou pracovní sílu. V Severní Americe dokonce místní obyvatelé vyvraždili a nahnali je do rezervací.(Wondrák1968,s.197) Roku 1952 získal Albert Schweitzer Nobelovu cenu míru. (Wondrák,1968,s.102) Toto ocenění dostal právem hned z několika důvodů, jelikož nastolil představu rovnosti všech živých tvorů, byl to humanista, který se všeho vzdal a oddal svůj život záchraně černošským 33
obyvatelům Afriky, aby se pokusil vykoupit to co jim bylo Evropou v historii a současnosti způsobeno a ostře bojoval proti atomových zbraních ve kterém Albert Schweitzer spatřoval největší nebezpečí dnešní doby. (Balcar,1967,s.100) Albert Schweitzer si své ceny nesmírně cenní a je to pro něho impuls k tomu, aby pomáhal dál. Peněžní součást této ceny určuje k dostavění nemocnice v Lambarene. Navíc si bere za povinnost vyvinout veškerou sílu, aby zabránil moderní lidstvo proti nukleární válce.(Wondrák,1968,s.102) Schweitzer se hluboce zabýval otázkami míru. Svoje návštěvníky v Lambarene zaměstnával diskuzí na téma míru a bezpečnosti na naší planetě. Velice ho zaměstnávala představa o možném nebezpečí jaderných zbraní, a tak se všechny snažil přesvědčit o jejich ničivé síle. Schweitzer říká, že by se měli všechny státy zříci atomových zbraní, jelikož jinak by naše společnost vedla k záhubě. (Kalfus,1988,s.110-111) Schweitzer vyzýval lidé, aby neztráceli naději a stále ukazovali svůj postoj k jaderným zbraním(Wondrák, 1968,s.199)
34
5 ALBERT SCHWEITZER A JEHO POJETÍ KULTURY Hned v úvodu své knihy „Kultura a etika“ vyjadřuje Albert Schweitzer nespokojenost se současným stavem kultury. Tuto situaci, v nichž se společnost nachází, on sám označuje jako „úpadek“ (Schweitzer,1960,str.11). Filozofie se často vyhýbala přesné definici kultury. Společnost byla přesvědčena o tom, že její přesné vymezení není zapotřebí. Avšak kultura dospěla do takového stádia, kdy bylo její narušení natolik zřetelné, že bylo zapotřebí zjistit, co vlastně kultura znamená a co musí společnost udělat pro její nápravu.(Schweitzer a kol.,1989,s.243-244) Zcela běžně byla kultura definována jako vyvážený hmotný a duchovní pokrok doprovázený etickým rozvojem lidstva. (Balcar,1967,str.99) Albert Schweitzer však říká, že kultura je vlastně dvojího druhu. Kultura, která se projevuje v nadvládě lidského rozumu nad přírodními silami a kultura uskutečněná v nadvládě rozumu nad lidským myšlením. Podle Schweitzera je nejdůležitější nadvláda rozumu nad lidským smýšlením. Schweitzer to vysvětluje tak, že by nadvláda nad lidským rozumem znamenala to, že se lidé začnou chovat eticky, což je nejpodstatnější vývoj kultury. Také Albert Scheitzer říká, že nadvláda, kterou získáme nad přírodními silami nepředstavuje čistý pokrok, ale takový, který nám ukáže spíše naše nedostatky, které mohou kulturu ohrozit a způsobit její „úpadek“.(Kalfus,1988,s.135-136) Tyto okolnosti mají základ, také i v hospodářské sféře. Člověk dle Schweitzera může být nositelem kultury jen tehdy, jestli je součastně člověkem myslícím a nezávislým. Tato schopnost u moderního člověka však upadá. Materiální vymoženosti sice osvobozují lidstvo od přírody, ale zároveň se z nich stávají nemyslící a nezávislé pracovní síly. Jako například u řemeslníků, kteří se vlivem mechanizace stávají pouhými pracovníky ve fabrice. Takto vzniká nesvoboda a ta se navíc stupňuje seskupováním do větších aglomerací. (Schweitzer,1960,s.20-22) Nadměrná organizace práce v našem veřejném životě, ačkoliv způsobuje efektivní práci, zapříčiňuje snižování úrovně duchovní. Osobnosti a ideje se příliš podřídí institucím. Moderní člověk je již od dětství vychováván k slepé disciplíně, čím ztrácí svou osobitost a je schopný myslet už jen v duchu kolektivu. (Schweitzre,1960,s.26) Nesvoboda se nachází i v zaměstnáních, které toto zúžení dozorem a různými nařízeními nemá správný vliv na chod.(Kalfus,1988,s.134) Například ve školství, což způsobí, že výklad pedagoga je neosobní a neživotný, což v minulosti nebývalo.(Schweitzer,1960,s.26) K nesvobodě společnosti přibyla další skutečnost a to zejména přepracovanost. Občany ovládá především touha po materiálnu, a tak podléhají práci, žijí už jen jako pracující, ne jako lidé.(Kalfus,1988,s.133) Nadměrná práce moderního člověka způsobuje úpadek 35
duchovní sféry. Pro Většinu lidí se stala práce prioritou a zapomněli, proč vůbec pracují. Touha zisku je zaslepila. Zapomínají na to, co je v jejich životě důležité, na svoje děti. (Schweitzer,1960,s.22) Vyvíjí se tak nová generace, kde není rodiči položen morální a etický základ, který bude této generaci velmi chybět. (Kalfus,1988,s.133) Velké pracovní vytížení v konečném důsledku způsobuje jednostranné soustředění člověka na jedinou činnost a duchovní útlum od ostatních sfér lidského života. Což je nebezpečné například u povolání pedagoga, kdy vyučují lidé, kteří nemají dostatek všeobecných znalostí, na základě kterých by dokázali vysvětlit vzájemné vztahy mezi jednotlivými vědami a tak neumožní žákům pochopit vědu souborně.(Kalfus,1988,s.134) Lidé, kteří jsou přepracovaní, tak paradoxně duchovně klesají, jelikož během svého volna se nechtějí věnovat činnostem, které jsou myšlenkově náročné. Chtějí se naprosto odpoutat od všeho, požadují absolutní nečinnost. Nevyhledávají vzdělání, ale zábavu, která vyžaduje minimální duchovní úsilí. Divadla ustupují před zábavnými kabaretami a dobrá kniha před rozptýlením (Schweitzer,1960,s.22) Podle mého názoru je tento jev aktuální i v dnešní době. Média využívají situace, kdy lidé požadují po těžké práci nemyslící činnost a tudíž nám je ve většině médií představována pokleslý humor a zprávy, které pro nás nemají žádnou duchovní hodnotu, avšak přitahují větší pozornost, než hodnotné pořady a knihy. Avšak člověk, který se zřekne myšlení, upadá do duchovního bankrotu. Toho můžou někteří lidé využít a ve skeptické společnosti, která se zřekla vlastní pravdy, mohou ovládat tím, že jim autoritativně a propagandou vnutí svou pravdu.(Balcar,1967,s.93) Vlivem takto uspěchaného života, kdy lidé žijí v plném pracovním nasazení, nemají čas uzavírat plnohodnotná přátelství. Mizí afinita k bližnímu, a tak se ztrácí i vědomí, že každý člověk se nás něčím dotýká jako člověk. Vytrácí se zdvořilost, která pocházela z naší přirozenosti. Čím dál víc se z našeho nitra pociťuje vůči druhému nenávist. Člověk, kterého neznáme, představuje pro nás pouze materiálno, protože, jak by jinak mohli lidé mluvit o bojích a válce jako by se jednalo o hru na šachovnici. (Schweitzer, 1960,s.26) Na neosobní chování si společnost bohužel zvyká a již není považována za nepřirozenou. Ve společnosti vznikla mentalita, kde zdvořilost jako přirozená součást chování mizí, nahrazuje ji lhostejnost. Tam kde mizí uvědomění, že každý jedinec je důležitý, tam začíná upadat kultura a etika. (Kalfus1988,s.134-135) Humanita je tak zatlačena do černého kouta. Není to jako dřív, kdy byl humanismus obsahem školní výuky, literatury a dokonce i dobrodružných románů. Ve kterých
byli
popisováni
hrdinové,
kteří
za
eticky(Schweitzer,1960,s.27) 36
každou
cenu
mysleli,
aby
jednali
Z toho důvodu došlo ke vzdálení od kultury, lidé o ní přestali přemýšlet a nedokázali se nad ní zamyslet. Vzniklo mnoho děl o kultuře, ale jakoby se držela jednoho tajného hesla. To znamená nezjišťovat stav součastného duchovního života, ale zajímat se pouze o historický vývoj kultury. Nikdo nezkoumá, zda je naše smýšlení ušlechtile a to, zda má sklon k pravému pokroku. (Schweitzer,1960,str.11) Albert Schweitzer tuto situaci přirovná k moderní filosofii, prý pracovala vždy „ jako dělník“ na vytvoření kulturního myšlení, ale upadá a stává se z ní rentiér, který je vzdálen od tohoto světa a zabývá se jen tím, co si pro sebe naschránil. Ztratila tvůrčího ducha.(Wondrák,1968,str.61) Úloha filozofie spadá svojí funkci pouze do škol, ale světu již nemá, co říct. (Schweitzer a kol.,1989,s.232) Lidé zapomněli, jak je důležité přemýšlet. Rabíni ve starověku učili, že království Boží by přišlo, tehdy, kdyby Izrael dodržel alespoň jeden sabbat, což je den odpočinku. Chtěli poukázat, jak obrovský
význam
pro
duchovní
život
by
znamenala
alespoň
nepatrná
stopa
přemýšlení.(Balcar, 1967,s.94) Lidé však stále žene pouze potřeba nabýt materiální hodnoty, které vytvářejí ideálnější životní podmínky. Narušili jsme tak rovnováhu, kterou má kultura mít. Civilizace si tudíž úpadek zapříčinila sama. (Balcar,1967,str.99) Otázkám vývoje vztahů mezi člověkem, společností a přírodou, unikl pojem náboženství. To bylo mohutným rozvojem vědy a techniky a narůstajícím vlivem humanisticky orientovaných filosofie odsunuto do pozadí. Většina filozofů zapomíná, že náboženství působí i v těch společenských disciplínách, které na první pohled vypadají jako samostatné, avšak Albert Schweitzer si to uvědomoval (Cetl a kol.,1990,s.238) Naše společnost se tedy vydala špatnou cestou, chtěli jsme nadvládu nad přírodními sílami, což se osvědčilo, jako nesprávné. Albert Schweitzer si krizi kultury uvědomoval vždy, ale soustavně se tomuto tématu začal věnovat až v té chvíli, kdy důsledkem nedostatku kultury ve společnosti, došlo k válce. ( Balcar, 1967,s.99)
5.1 Kultura z historického hlediska Albert Schweitzer cítil své poslání bojovat proti úpadku a ztracenou rovnováhu mezi materiální a duchovní stránkou života a navrátit ji pro pozdější generace. Podle Schweitzera pozdní stoikové, jako byl Markus Aurelius a Epiktet zastávali světový názor, který ukládal jedinci činnost, která vytvářela lepší materiální a duchovní podmínky. Viděl v těchto filozofech předchůdce filosofie doby osvícenství, která byla zastánce rozumu a vědy. Schweitzer však říká, že pozdní stoicizmus má společné s racionalisme v 18.století to, že se nesmiřuje se světem, takovým jaký ve skutečnosti je.(Wondrák,1968,s.79-80) Albert 37
Schweitzer toužil navrátit to, co pro nás vybudovali dřívější generace z dob osvícenství a racionalismu. V době, kdy byly nastoleny etické a rozumové ideály k pravé lidskosti a v lidské společnosti rostly ušlechtilé duchovní cíle. Toto ctnostné období však začalo v polovině devatenáctého století ustupovat a kultura se tak vytratila, což způsobilo především selhání filozofie.(Schweitzer,1960,str.12-13) Filozofie devatenáctého století nedokázala dle Schweitzerova mínění zachovat elementární myšlení. Vzdala se hledání světového názoru, které bylo lidem přirozené, a stala se pouhou vědou o dějinách. Světový názor byl utvořen pouze z dějin a z přírodovědy, což nemohlo udržovat kulturní smýšlení a způsobil neživotnost světového názoru.(Schweitzer,1938,s.160) Filozofie se tak stala vědou, která třídila výsledky přírodních a historických disciplín a sbírala materiál pro budoucí světonázor. Filozofie ve všech směrech vykonávala pouze naučnou činnost. Ztratila tvořivého ducha. Existovala jediná elementární filozofie o člověku, společnosti, národech, lidstvu a kultuře, která tvořila populární filozofii a ta ovládala veřejné myšlení (Schweitzer,1960,str.12-16) Albert Schweitzer, chtěl novým myšlením opět docílit k světovému názoru, který by obsahoval myšlenky pravé kultury, aby se filozofie opět zabývala etikou a našim duchovním vztahem ke světu, aby směřovala naše cesta k obnově kultury. (Schweitzer, 1938,s.160) Také chtěl navrátit myšlení, které by sloužilo k tomu, aby lidé dostali na své otázky o světě takovou odpověď, podle které by mohli, dát svému životu smysl a obsah.(Schweitzer,1938,s.179) Poté by mohla společnost správně fungovat a mohla by být nastolena duchovní a materiální rovnováha. V době kdy žil Albert Schweitzer, byl úpadek kultury již velmi zřetelný. Z celé kultury zbyly pouhé sutě, které nejsou zničeny pouze díky tomu, že nebyly vystaveny ničivému tlaku, ale i ty může, jak Schweitzer upozorňuje brzo pohltit sesuv a veškerou naději na záchranu kultury pohřbít.(Schweitzer a kol.,1989,s.229) Spis týkající se kultury a etiky začíná psát v době počátku 1. světové války, kdy byl internován se svoji ženou ve svém domě v Lambaréné. V těchto nedobrovolných volných chvílích se věnuje důkladně aktuálními otázkami každodenní potřeby filosofie a kultury moderního člověka. Tak vzniká, později dvousvazkové dílo, zabývající se otázkou etiky a filosofie kultury.(Wondrák,1968,s.61) Uvědomuje si danou situaci, kdy došlo k důsledku dlouhodobému vychýlení rovnováhy duchovna a materiálna k válce.(Balcar, 1967,s.99) Tudíž toto dílo bere jako poselství pro další generace, aby jim pomohl k opětovnému nastolení rovnováhy. V těchto těžkých chvílích byl tento spis Schweitzerovi oporou, protože bojoval
38
svými myšlenkami pro budoucí věk pokoje, zatímco jiní museli zabíjet. (Schweitzer,1938,s. 132) Popud k tomuto tématu získal však dříve. V létě 1899 v Berlíně v domě Curtiusově, kdy ho zaujala charakteristika společnosti jednoho přítomného, který všechny označil za epigony, což si myslel i Albert Schweitzer. Sám pociťoval nespokojenost s názorem, že lidstvo je ve stálém vývoji k pokroku. Již od prvních universitních let měl dojem, že oheň ideálů dohoříval, avšak společnost si toho nevšímá(Schweitzer,1938,s.120-121) Jakoby lidé došli k názoru, že jsou jejich cíle v nedosažitelné budoucnosti, a tak rezignovali. (Wondrák,1968,s.62)
5.2 Světový názor Světový názor je souhrnné označení představ, názorů a hodnot, které se týkají nejzákladnějších
filozofických,
etických,
politických,
sociálních
a
náboženských
otázek.(wikipedie) Principy pravé kultury již ztratily síly. Přišli jsme o světový názor, v němž byly tyto principy zakořeněny. Všechny události národů a lidstva jsou z duchovních důvodu, které jsou uloženy ve světovém názoru(Schweitzer,1938,s.122) Úsilí evropského myšlení o vytvoření světového názoru, které by přineslo kladné postoje člověka ke světu a životu považuje Albert Schweitezer jako tragický zápas. Albert Schweitzer si uvědomuje obrovskou úlohu náboženství v kultuře, proto ve svém díle Kulturní filosofii se zabývá světovými náboženstvími a názory. Chce zjistit, jakou mírou v nich jsou obsažen etický kladný vztah k světu a životu. Během zkoumání si potvrdil si svůj názor, že kultura vyvěrá z etického kladného vztahu k světu a životu. Náboženství, které je založeno na odmítání světa a života, jako například bráhmanismus a buddhismu, nemá zájem o kulturu. Náboženství založené na kladném etickém vztahu k světu a životu rozvíjí kulturu. Vede člověka k účinné službě bližním a ke snaze zlepšení společenských poměrů. Toto poznání pocházelo již od dob mezi 8. a 6. stoletím, kdy natolik odlišné náboženství jako židovství a náboženství Zarathustrovo a religiosita čínských myslitelů položila základ pozitivnímu etickému vztahu. (Schweitzer,1938,s.146-147)
39
6 ODKAZ ALBERTA SCHWEITZERA V EDUKAČNÍM PROCESU Albert Schweitzer je významnou osobností, která se nesmazatelně zapsala do historie. Jak svými činy, tak i myšlenkami, kterými vyjadřoval svoji úctu k životu. Byl to učitel lidskosti, moudrosti a touhy jít si za svým cílem. V dnešní době však pojetí o jeho osobě mizí, a proto si myslím, že by měla být osoba Alberta Schweitzera přidána do osnov společenských věd a přírodopisu, jelikož v obou těchto oborech by jeho myšlenky měly nesmírně důležitou úlohu z hlediska jeho filozofie „úcty k životu“. Z hlediska úcty k životu lze v přírodovědných vědách využít Schweitzerových myšlenek, jelikož byl jeden z prvních, kteří vyslovili skutečnost, že veškeré živé organismy sehrávají na tomto světě důležitou roli a že etický člověk si toho musí být vědom.(Schweitzer,1938,s.130) Žáci by ze Schweitzerových myšlenek měli získat vědomí toho, že člověk není morální, pokud se chová eticky pouze k lidem, ale musí mu být posvátný i ten život, který stojí z našeho hlediska níže. Tím že jsme lidé, tak na nás spadá obrovská zodpovědnost, jelikož máme tu možnost ochraňovat ostatní životy, ale také je i ničit. Musíme se naučit uvědomovat si váhu každého života.(Wondrák,1968,s.170) Cílem zařazení etiky „úcty k životu“, by žáci měli zjistit, jak se chovat k živé přírodě. Schweitzerova filozofie by měla sloužit jako vodítko studiu ekologie. Žáci by si měli uvědomit, že každý organismus, i ten který na první pohled vypadá bezvýznamný, v rámci celého ekosystému může být nepostradatelným článkem, jehož zničením by se mohl zničit celý ekosystém, který pro člověka již může představovat důležitou roli.(Kalfus,1988,s.147) Albert Schweitzer byl ztělesnění své filozofie, kterou projevoval vůči všem živým. V jeho životním příběhu mohou žáci vidět člověka, který uznával všechny formy života a mohou tak získat vědomí o propojenosti všeho živého na světě. Příkladem soužití lidí se zvířaty může být uvedena nemocnice v Lambarene, kde Albert Schweitzer kromě léčby lidí choval i zvířata, které sem přiváděli místní s různými zraněními. (Kalfus, 1988, s. 83-87)
40
7 ZÁVĚR Albert Schweitzer obětoval veškerý svůj život své filozofii „úcty k životu“, která se stala vodítkem po celý jeho život. Cítil odpovědnost za svoje štěstí, kterého měl mnoho, jak vzpomíná ve svých knihách. Albert Schweitzer říká: „Být člověkem znamená být podroben moci strašného pána, jehož jméno je Bolest. Kdo zůstal ušetřen vlastního utrpení, nechť se cítí být povolán mírnit utrpení jiných.“ V Albertovi Schweitzerovi bylo vždy výrazné sociální cítění. Viděl kolem sebe tolik neštěstí a bídy, a proto se vždy snažil nějakým způsobem sloužit potřebným lidem.(Petrickij,1985,s.36) Říkal, že: „Nikdo nesmí zavírat oči a myslet si, že utrpení, od něhož se odvrátil, vlastně neexistuje.“ A tak v touze pomoci druhým odjel až na africký kontinent, kde našel skutečné naplnění pomáhat druhým. V Lambaréne sloužil jako misijní lékař a jeho odkaz zde stojí do dnes. Vystavěl zde nemocnici, která zde zachraňuje životy i v současné době. Stal se tak inspirací pro mnohé filantropy, kteří pociťovali podobnou touhu pomáhat druhým. Jak říkal Albert Schweitzer: „Každý si může zřídit své Lambarene.“ Albert Schweitzer byl jeden z prvních, kteří nahlas vyslovili myšlenku o důležitosti každého života na světě. Zatímco v té době byla etika brána pouze jako věda týkající se lidí, Albert Schweitzer si uvědomoval celkovou propojenost světa mezi všemi živými a na této skutečnosti vytvářel svoji etiku. Odkaz Schweitzerovy filozofie má velké využití v edukačním procesu. Byl to představitel pozitivního postoje ke světu, ačkoliv označil kulturu, v níž žil, za úpadkovou. Albert Schweitzer říká: „Na otázku, zda jsem pesimista nebo optimista odpovídám, že mé poznání je pesimistické, ale mé chtění a naděje jsou optimistické.“ Albert Schweitzer vždy věřil a bojoval za návrat etických a rozumových ideálů z dob osvícenství a racionalizmu .(Schweitzer,1960,s.12-13).
41
PRAMENY A LITERATURA BALCAR, Josef. Albert Schweitzer: Člověk člověku bratrem. 1. vyd. Praha: Kalich, 1967 BLECHA, Ivan, Filozofie, nakladatelství Olomouc, 1998, ISBN 80_718-069-5 CETL, Jiří, Stanislav HUBÍK a Josef ŠMAJS. Příroda a kultura. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1990, 273 p. ISBN 80-205-0087-1. CÍLEK, Roman. Trnitá cesta géniů: vyvolenci bohů--?. 1. vyd. Praha: MarieTum, 2012, 201 s. ISBN 978-80-905165-1-9. KALFUS, Radim. Vzpomínky na Dr. Alberta Schweitzera a na Lambaréné. 1. vyd. Praha: Práce, 1975. KOHÁK, Erazim. Závod s časem: Texty z morální ekologie. 1. vyd. Praha: Torst, 1996, 225 s. ISBN 80-856-3970-X. KOLÁŘSKÝ, Rudolf, Igor MÍCHAL a Erazim KOHÁK. Závod s časem: texty z morální ekologie. Vyd. 1. Praha: Torst, 1996. ISBN 80-85368-81-1. KÜNG, Hans. Po stopách světových náboženství. 1. vyd. Překlad Eva Lajkepová, Pavel Kolmačka. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006, 306 s. ISBN 80-7325059-4. ONDOK, Josef Petr, Člověk a příroda hledání etického vztahu, karmelitánské nakladatelství kostelní vydří,4svazek,1998, ISBN 80- 7192-239-0 PETRICKIJ, Willy Alexandrovič. Světlo v pralese: život a dílo. 1. vyd. Praha: Albatros, 1985. PRIMACK, Richard B, Pavel KINDLMANN a Jana JERSÁKOVÁ. Úvod do biologie ochrany přírody. Vyd. 1. Praha: Portál, 2011, 466 s. ISBN 978-807-3675-950. ŠARAPATKA, Bořivoj a Jiří URBAN. Ekologické zemědělství v praxi. Šumperk: PRO-BIO, 2006, 502 s. ISBN 80-870-8000-9. SCHWEITZER, Albert a LOTAR, Petr, ed. O smyslu života: rozhovor v pěti: ze života a díla Alberta Schweitzera.Praha: Primus, 1995 SCHWEITZER, Albert, Otakar A FUNDA a Petr POKORNÝ. Albert Schweitzer zastánce kritického myšlení a úcty k životu. Vyd. 1. Praha: Výšehrad, 1989, 308 p. ISBN 80-702-10109. SCHWEITZER, Albert. Lidé v pralese. 7. vyd. Praha: Orbis, 1968. SCHWEITZER, Albert. Z mého života a díla. Praha: Orbis, 1938. STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie :. 7. přeprac. a rozšíř. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, 630 s. ISBN 80-719-2500-4. WONDRÁK, Eduard. Albert Schweitzer. 1968. vyd. Praha: Orbis, 1968. 42
Elektronické zdroje Http://citaty.net/autori/albert-schweitzer/. [online]. [cit. 2013-03-13]. http://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-11-2011/ucta-k-zivotu-----doc.-phdr.-marie-rehorkova.html http://www.noramb.cz/About_Norway/ivotni-prostedi/organizations/prize/
43
ANOTACE Jméno a příjmení
Jana Sedláčková
Katedra
Katedra společenských věd
Vedoucí práce
PhDr. Petr Zima, Ph.D.
Rok obhajoby:
2013
Název práce: Název v angličtině Anotace práce:
Práce se zabývá životem a působením Alberta Schweitzera, jeho pojetím teologických a filozofických myšlenek. Stěžejní téma je etika „úcty k životu“. Práce se zabývá využití etiky „úcty k životu“ v přírodovědných a sociálních vědách a následném využití v edukačním procese. Dále se práce zabývá Schweitzerovým pojetím kultury.
Klíčová Slova Anotace v angličtině
Etika, náboženství, morálka, kultura
Annotation This bachelor thesis focuses on the life and lifework of Albert Schweitzer and his conception of teological and philosophical thoughts. Main topic is Reverence for Life and it's usage in nature and social science and usage in education. Secondary topic of the thesis is focus on Schweitzer's conception of culture.
Klíčová slova v angličtině
Ethic, religion, moral, culture Žádné
Přílohy vázané v práci
41 stran
Rozsah práce
český jazyk
Jazyk práce
44
