Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta
Jana Kaniová
Evropská unie jako záruka míru a bezpečnosti v regionu - koncept společné zahraniční a bezpečnostní politiky od Maastrichtské smlouvy po Lisabonskou smlouvu
Diplomová práce
Olomouc 2012
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma „Evropská unie jako záruka míru a bezpečnosti v regionu - koncept společné zahraniční a bezpečnostní politiky od Maastrichtské smlouvy po Lisabonskou smlouvu“ vypracovala samostatně a citovala jsem všechny pouţité zdroje.
V Olomouci dne 30. března 2012
…………………….. Jana Kaniová
1
Já, níţe podepsaná, Jana Kaniová, autorka diplomové práce na téma „Evropská unie jako záruka míru a bezpečnosti v regionu - koncept společné zahraniční a bezpečnostní politiky od Maastrichtské smlouvy po Lisabonskou smlouvu“, která je literárním dílem ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., dávám tímto souhlas podle § 4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., správci,
Univerzitě Palackého v Olomouci, Kříţkovského 8, 771 47 Olomouc, Česká republika,
ke zpracování údajů v rozsahu: jméno a příjmení v informačním systému, a to včetně zařazení do katalogů, a dále k zpřístupnění jména a příjmení v katalozích a informačních systémech Univerzity Palackého, a to včetně neadresného zpřístupnění pomocí metod dálkového přístupu. Údaje mohou být takto zpřístupněny uţivatelům Univerzity Palackého. Realizace zpřístupnění zajišťuje ke dni podání tohoto prohlášení vnitřní sloţka Univerzity Palackého, která se nazývá Informační centrum UP. Souhlas se poskytuje na dobu ochrany autorského díla dle zákona č. 121/2000 Sb. V Olomouci dne 30. března 2012
.…...…………………. Jana Kaniová
2
Děkuji vedoucímu mé diplomové práce JUDr. Ondreji Hamuľákovi za jeho rady, připomínky a podněty při zpracovávání této práce.
3
Obsah Seznam použitých zkratek ....................................................................................................... 6 Úvod ........................................................................................................................................... 7 I. Cíl práce, metody a pouţité zdroje ................................................................................. 7 II. Struktura práce ............................................................................................................... 7 1 Vznik a vývoj SZBP ....................................................................................................... 10 1.1 Období před Maastrichtskou smlouvou ................................................................... 10 1.2 Maastrichtská smlouva ............................................................................................. 12 1.2.1 Cíle ................................................................................................................... 13 1.2.2 Nástroje SZBP .................................................................................................. 13 1.2.3 Hlavní aktéři ..................................................................................................... 14 1.3 Amsterodamská smlouva ......................................................................................... 14 1.3.1 Změny oproti Maastrichtu ................................................................................ 15 1.3.2 Vysoký zmocněnec pro SZBP .......................................................................... 15 1.3.3 Útvar pro politické plánování a včasné varování ............................................. 16 1.3.4 Mezi Amsterodamem a Nice ............................................................................ 16 1.4 Niceská smlouva ...................................................................................................... 16 1.4.1 Změny oproti Amsterodamu ............................................................................ 17 1.4.2 Politický a bezpečnostní výbor ........................................................................ 17 1.4.3 Vojenský výbor ................................................................................................ 17 1.4.4 Vojenský štáb ................................................................................................... 18 1.5 Lisabonská smlouva ................................................................................................. 18 1.5.1 Změny oproti Nice ........................................................................................... 18 1.6 Zhodnocení, Maastrichtská smlouva versus Lisabonská smlouva ........................... 19 2 SZBP v současnosti......................................................................................................... 21 2.1 Aktéři ........................................................................................................................ 21 2.1.1 Evropská rada ................................................................................................... 21 2.1.2 Předseda Evropské rady ................................................................................... 21 2.1.3 Rada Evropské unie .......................................................................................... 22 2.1.4 Evropská komise .............................................................................................. 23 2.1.5 Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku ........... 24 2.1.6 Evropská sluţba pro vnější činnost .................................................................. 25 2.1.7 Evropský parlament .......................................................................................... 25 2.1.8 Soudní dvůr Evropské unie .............................................................................. 26 2.1.9 Členské státy .................................................................................................... 26 2.2 Nástroje SZBP .......................................................................................................... 27 2.2.1 Společná akce ................................................................................................... 27 2.2.2 Společný postoj ................................................................................................ 27 2.2.3 Evropská politika sousedství ............................................................................ 28 2.3 Zhodnocení SZBP podle Lisabonu .......................................................................... 29 3 SBOP ............................................................................................................................... 32 3.1 Počátky vývoje SZBP ............................................................................................... 32 3.2 Priority SBOP v současnosti .................................................................................... 35 3.3 Současná úprava SBOP ............................................................................................ 37 3.4 Aktéři ........................................................................................................................ 39 3.4.1 Výbory EU ....................................................................................................... 39 3.4.2 Evropská obranná agentura .............................................................................. 39 3.5 Operace EU .............................................................................................................. 40 3.5.1 Vojenské mise .................................................................................................. 40 3.5.2 Civilní mise ......................................................................................................... 41 4
3.6 Concordia ............................................................................................................. 41 Závěr ........................................................................................................................................ 44 Shrnutí ..................................................................................................................................... 47 Summary ................................................................................................................................. 48 Použité zdroje ......................................................................................................................... 49 Smlouvy ............................................................................................................................... 49 Zahraniční literatura ............................................................................................................. 50 Česká literatura ..................................................................................................................... 51 Internetové zdroje zahraniční ............................................................................................... 53 Internetové zdroje české ....................................................................................................... 54
5
Seznam použitých zkratek ASEAN - Sdruţení států jihovýchodní Asie COREPER - Výbor stálých zástupců EBOI - Evropská bezpečnostní a obranná identita EBOP - Evropská bezpečnostní a obranná politika EBS - Evropská bezpečnostní strategie EDA - Evropská obranná agentura EK - Evropská komise ENP - Evropská politika sousedství EP - Evropský parlament EPS - Evropská politická spolupráce ER - Evropská rada ESVČ - Evropská sluţba pro vnější činnost EU - Evropská unie JEA - Jednotný evropský akt LS- Lisabonská smlouva MERCOSUR - Jihoamerický společný trh NATO - Severoatlantická aliance OBSE - Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě OSN - Organizace spojených národů SBOP - Společná bezpečnostní a obranná politika SEU - Smlouva o Evropské unii SHAPE - Vrchní vojenské velitelství sil NATO SZBP - Společná zahraniční a bezpečnostní politika ZEU - Západoevropská unie
6
Úvod Jako téma své práce jsem si zvolila Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Evropské unie a její vývoj od Maastrichtské smlouvy aţ po Lisabonskou smlouvu. Ohraničení těmito dokumenty je zřejmé, neboť Maastrichtská smlouva politiku oficiálně zakotvila do primárního práva Unie a Lisabonská smlouva je posledním dokumentem, který ji v současnosti upravuje.
I. Cíl práce, metody a použité zdroje Cílem mé práce bude podat stručný, ale přitom jasný a ucelený přehled o vzniku a vývoji SZBP Evropské unie a také o jejím současném stavu. Vzhledem k zadání této práce, bude hlavní pozornost upřena na Společnou bezpečnostní a obrannou politiku EU, jakoţto nejdůleţitější a v současnosti tolik diskutovanou součást SZBP. Stanovila jsem si následující výzkumnou otázku: „Vedlo přijetí Lisabonské smlouvy k lepšímu fungování SZBP a SBOP?“ Jelikoţ Evropská unie prošla za poslední desítky let své existence obrovským vývojem, zvolila jsem si hypotézu: „SZBP a SBOP se neustále vyvíjí kupředu a státy konečně v této oblasti nacházejí společnou řeč.“ Hlavní metodou pouţitou pro tuto práci je studium a analýza literatury, zakládajících Smluv, odborných článků a dokumentů institucí Evropské unie. Budu vyuţívat také metodu komparace, především při hodnocení změn, které sebou přinesly jednotlivé smlouvy v oblasti vývoje SZBP a SBOP a při hodnocení těchto politik podle Lisabonské smlouvy. Při tvorbě práce budu vycházet z dokumentů Evropské unie, informačních broţur a výročních zpráv institucí EU a českých ministerstev, jejich internetových stránek, z dalších internetových zdrojů, ze zakládajících Smluv a samozřejmě také z domácí a zahraniční literatury.
II. Struktura práce Evropská unie udělala od roku 1993, kdy vstoupila v platnost Maastrichtská smlouva, obrovský pokrok, stejně jako oblast Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, která je tématem mé diplomové práce. Jak jiţ název napovídá, budu se zabývat SZBP, jakoţto jednou z významných politik prováděných Evropskou unií. Hlavní důraz bude kladen na její pouţití v praxi, tedy na Společnou bezpečnostní a obrannou politiku, která je z mého pohledu nejdůleţitějším „nástrojem“ zahraniční a bezpečnostní politiky Unie. Ač se jedná o politiku velmi mladou, díky řadě misí, které EU vysílá nejen na náš kontinent, je politikou ostře sledovanou a poměrně kontroverzní. 7
Evropská unie je tvořena 27 členy a kaţdý z nich má na evropskou zahraniční politiku svůj vlastní názor, který se můţe zcela lišit od názorů ostatních, coţ politiku často brzdí v jejím provádění. Typickým znakem SZBP je to, ţe je uskutečňována jen tehdy, pokud dojde ke shodě členských zemí. První kapitola práce bude věnována vývoji SZBP od Maastrichtské smlouvy z roku 1993, která ji zakotvila do právního rámce Unie a ustanovila ji jako druhý pilíř, na kterém byla Unie postavena. Následovala Amsterodamská smlouva, která měla za úkol oblast SZBP revidovat a doladit detaily, které Maastrichtská smlouva opomněla. Poté byla podepsána Niceská smlouva a následně Lisabonská smlouva, která roku 2009 vstoupila po sloţitém vyjednávání a ratifikaci v platnost. Lisabonská smlouva je často označována za reformní, jelikoţ odstranila chrámovou strukturu tří pilířů, dala EU právní subjektivitu a přinesla do Evropské unie celou řadu změn, z nichţ se některé pochopitelně dotkly také fungování zahraniční a bezpečnostní, respektive obranné politiky. Byla zřízena funkce vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Její představitelka, Catherine Ashton, má být oficiální zástupkyní SZBP uvnitř Unie i navenek. Je však jisté, ţe některé nedostatky zůstaly po Lisabonu zachovány a do budoucna se tak můţeme dočkat další reformy v oblasti SZBP. V kapitole jsou porovnávány jednotlivé Smlouvy a změny, které sebou přinesly, na jejím konci je komparace Maastrichtské a Lisabonské smlouvy v oblasti SZBP. Následující, druhá kapitola bude věnována jejímu současnému fungování podle jiţ zmiňované Lisabonské úpravy. Budu se zabývat aktéry této politiky, proto nebude opomenuta funkce Catherine Ashton, ani druhý nově vzniklý post předsedy Evropské rady, který v současné době zastává Herman Van Rompuy. Obě tyto funkce mají pomoci lépe koordinovat SZBP. Co se týká jejich právní úpravy, Lisabon je příliš nerozebírá, není zcela jasný ani jejich vztah k ostatním institucím Unie. Problémem je vymezení pravomocí a tak se často stává, ţe se jejich kompetence vzájemně překrývají. Pro realizaci politiky je pouţívána celá řada nástrojů. Patří mezi ně společné akce a postoje, kterými EU vymezuje své názory a kroky v oblasti SZBP. Je zde začleněna podkapitola týkající se politiky sousedství, jejíţ počátky se datují zhruba od roku 2003 a kterou můţeme povaţovat za velmi důleţitý nástroj SZBP. Hlavní pozornost bude upřena na podoblast zahraniční politiky Evropské unie, kterou je výše zmíněná Společná bezpečnostní a obranná politika, dříve Evropská bezpečnostní a obranná politika. Toto téma je obsahem třetí kapitoly mé práce. 8
SBOP byla zaloţena v roce 1999 pro spolupráci v oblasti vojenství a zvládání krizí. Stručně zmíním její vývoj aţ do současné podoby a aktéry, kteří jsou pro ni klíčoví a nástroje, které jsou k její realizaci pouţívány. Nejdůleţitějším nástrojem jsou mise, které Evropská unie provádí a které mají za cíl zajistit mír a bezpečí nejen v evropském regionu. Jedná se o mise vojenského i civilního charakteru. EU provádí v problémových regionech reformy bezpečnostních sloţek, reformy justice, pozorovatelskou činnost, dohlíţí na dodrţování lidských práv, pomáhá dopravit do těchto oblastí humanitární pomoc. Jsem si jistá, ţe téma misí EU by vydalo na samostatnou diplomovou práci, proto se vzhledem k omezenému rozsahu mé práce a širokému tématu o těchto misích pouze zmíním. Důraz přitom bude kladen na mise na Balkánském poloostrovu. Důvodem je to, ţe se jedná o naše blízké sousedy a proto se nás dotýkají nejvíce a jsou pro nás nejdůleţitější. Konkrétně jsem se zaměřila na misi Concordia, která dokonale prověřila moţnosti spolupráce Evropské unie a NATO. V závěru mé diplomové práce shrnu poznatky získané v průběhu její tvorby a potvrdím, nebo vyvrátím hypotézu stanovenou v úvodu. Práce je zakončena stručným shrnutím v českém a také anglickém jazyce spolu se seznamem klíčových slov.
9
1 Vznik a vývoj SZBP Důvod vzniku evropské integrace byl primárně ekonomický a spousta činností Unie dodnes vychází z její ekonomické síly a stability.1 Aţ s prohlubováním oblastí spolupráce v rámci tohoto seskupení docházelo také k rozvoji celé řady nových politik. Státy pochopitelně usilovaly o mír v Evropě, proto jednou z těchto politik byla SZBP.2 Jednalo se o velmi problémovou oblast, neboť země jen těţko hledaly správnou cestu k nastavení spolupráce. Kaţdý stát sledoval především své vlastní cíle, zájmy ostatních států pro něj byly pochopitelně aţ na druhém místě. Plány na spolupráci se objevovaly jiţ od 50. let, kdy začala vznikat Evropská integrace, ale neochota členských států způsobila, ţe k ní docházelo pouze ve velmi omezeném rozsahu. Právě v této době se objevil návrh francouzského ministerského předsedy Plevena na vytvoření nadnárodní evropské armády a projekt Evropského obranného společenství.3 Iniciativa však zanikla.4 Ostatní evropské státy Plevenova myšlenka příliš nenadchla. Nelíbilo se jim, ţe by se musely vzdát části své suverenity ve prospěch Evropského společenství.5 Také proto byla SZBP oficiálně ustanovena aţ Maastrichtskou smlouvou v roce 1993.
1.1 Období před Maastrichtskou smlouvou Pokud se zaměříme na milníky, které podpisu Maastrichtské smlouvy předcházely, pak se musíme zastavit u roku 1970, kdy vznikla tzv. Davignonova zpráva. 6 Dle tohoto dokumentu se měly pravidelně konzultovat otázky zahraniční politiky, spolupráce měla probíhat na mezivládní úrovni. Cílem bylo zabezpečit větší porozumění v oblasti mezinárodní politiky a zajistit názorovou shodu postojů jednotlivých zemí.7 Následně byl vytvořen projekt Evropské politické spolupráce, který fungoval mimo rámec Společenství a jehoţ cílem byla koordinace 1
CAMERON, Fraser. An introduction to European foreign policy. Abingdon: Routledge, 2007, s. 5. BORCHARDT, Klaus-Dieter. L'ABC du droit de l'Union européenne. Luxembourg : Office des publications de l'Union européenne, 2010. Les principes fondamentaux de l'Union européenne, s. 21. 3 Spolupráce Německa, Francie, zemí Beneluxu a Itálie s cílem vytvořit společné obranné síly. 4 Francouzský parlament ratifikace zamítl. Stejných neúspěchem dopadl i pozdější Fouchetův plán, který chtěl vytvořit unii států. Tento návrh padl na základě rozhodnutí Nizozemí a Belgie. 5 DUKE, Simon. The elusive quest for European security: from EDC to CFSP. Great Britain: MACMILLAN PRESS LTD, 2000, s. 18 - 19. 6 Jméno dostala podle Belgičana Etienne Davignona, za jehoţ předsednictví byla vypracována. Někdy je označována také jako Lucemburská zpráva, nebo také Zpráva o problémech politické unifikace . 7 KRÁL, David; PACHTA, Lukáš. Zahraniční politika rozšířené Evropské unie : témata, výzvy, perspektivy. Praha : Institut pro evropskou politiku EUROPEUM, 2005, s. 90. 2
10
společných postojů členských států a posilování vzájemné solidarity při řešení politických problémů. 8 O administrativní zajištění se starala vţdy země, která předsedala Radě Evropské unie. Ve zprávě bylo doporučeno, aby docházelo k pravidelným setkáním ministrů zahraničních věcí, prezidentů, předsedů vlád členských zemí Unie. Měli společně řešit otázky zahraniční politiky. Jednalo se o první ucelenou spolupráci členských států na úrovni ministrů zahraničních věcí a vysokých úředníků s cílem koordinovat a vytvářet nástroje pro EPS.9 V roce 1979 byla vydána tzv. Londýnská zpráva10, která inovovala oblast Evropské politické spolupráce. Zdůrazňovala větší akceschopnost EPS.11 Byla posílena spolupráce s institucemi EU a zřízeno technicko-administrativní pracoviště.12 Na jejím základě byly přidány další nástroje EPS. Jednalo se o moţnost udělování sankcí. Byla posílena role předsednictví v rámci rozhodování o EPS a role Komise. Neméně podstatný byl i tzv. Genscher-Colombův plán z roku 1981. Vytvořili ho ministerští předsedové Německa a Itálie. Soustředil se na prohloubení politické spolupráce v Evropském společenství. Hlavní změny měl přinést Evropské radě. Chtěl posílit její řídící pozici a zahrnout bezpečnostní politiku do EPS. Členské státy měly disponovat právem veta. Tento plán nebyl přijat, některé jeho myšlenky však byly promítnuty do JEA. V roce 1987 začal platit Jednotný evropský akt, který byl pro SZBP velmi důleţitý, Díky němu se stala součástí práva ES a byla formálně zakotvena. Byla formalizována struktura pro fungování EPS, jednalo se o tyto orgány: Evropská rada, Rada ministrů zahraničních věcí, Politický výbor, pracovní výbory a Evropská skupina dopisovatelů, která odpovídala za sledování uplatňování EPS a za studium všeobecných organizačních problémů.13 Od JEA byla EPS konečně oficiální politikou a spadala pod Radu. Byl ustanoven Stálý sekretariát EPS se sídlem v Bruselu. Stále se však jednalo spíše o diplomatickou spolupráci, neţ o provádění zahraniční a bezpečnostní politiky v podobě, v jaké ji známe dnes. Hlavní
8
EU ve světě : zahraniční politika Evropské unie. Lucemburk : Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, 2007, s. 11. 9 Docházelo k zaujímání společných pozic, přijetí společných akcí a politickému dialogu na nejvyšší úrovni. 10 Na jejím základě se součástí EPS stal také aspekt bezpečnostní politiky. 11 PELTRÁM, Antonín, et al. Evropská integrace a Česká republika. Praha : Grada, 2009. Druhý a třetí pilíř Evropské unie, s. 80. 12 FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta. Evropská unie. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009, s. 597. 13
Tamtéţ, s. 598-599.
11
zodpovědnost nadále zůstávala v rukou jednotlivých členských států. Ty slíbily formování a provádění společné zahraniční politiky v oblastech obecného zájmu.14 V JEA jsou dále formulovány zásady pro provádění spolupráce v oblasti zahraniční politiky. Státy se zavázaly k vzájemnému informování a ke konzultacím ještě před vydáním konečného stanoviska a před uskutečněním potřebných kroků. Kaţdý členský stát musí při zaujímání stanovisek vzít v úvahu stanoviska ostatních a musí se vyvarovat všech kroků, které by mohly vést ke sníţení soudrţnosti členů v mezinárodních vztazích.15 Šlo o to, aby politika členských států byla v souladu s politikou v rámci EPS.16 Musím konstatovat, ţe Jednotný evropský akt oblast politické spolupráce zásadně nezměnil, poloţil však základy potřebné pro pozdější přijetí Maastrichtské smlouvy. Hlavní institucí této politiky byla nadále Evropská rada. Země, která jí předsedala, zastupovala politiku navenek a byla zodpovědná za její implementaci a informování Evropského parlamentu.
1.2 Maastrichtská smlouva Po pádu ţelezné opony vyvstala obava z budoucí ochrany míru a pořádku v evropském regionu a s ní související potřeba po vytvoření a řádném zakotvení společné evropské bezpečnostní politiky. Tak, aby byla Evropská unie schopná spolupracovat se silami NATO a vzájemně zajišťovat bezpečnost nejen na našem kontinentu. Bylo jasné, ţe členové Evropské unie potřebují svou vlastní politiku, ţe nestačí jen to, ţe většina z nich je členy NATO, případně se účastní politiky v rámci Západoevropské unie.17 Někteří členové měli problém s přijetím rozhodnutí o vytvoření SZBP. Velká Británie byla zcela proti tomuto návrhu. Naopak ostatní velké země18 zaujaly opačný postoj a byly zastánci politiky. Hlavní slovo při závěrečných rozhodováních měla Francie spolu s Německem.19 Státy řešily, zda bude politika zakotvena do právního rámce Unie, nebo bude nadále fungovat odděleně.20
14
JEA, čl. 30. Tamtéţ. 16 PELTRÁM, Antonín, et al. Evropská integrace a Česká republika. Praha : Grada, 2009. Druhý a třetí pilíř Evropské unie, s. 83. 17 Vznikla na základě Bruselské smlouvy z roku 1948 a měla za cíl začlenit evropské státy do struktur NATO. 18 Francie, Německo, Itálie, Nizozemí a Lucembursko. 19 IRONDELLE, Bastien. European Foreign Policy: the End of French Europe. Journal of European Integration. 2008, s. 159. 20 FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta. Evropská unie. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009, s. 606. 15
12
Následovaly dlouhé rozhovory s cílem nalézt kompromis, který by vyhovoval všem, coţ se nakonec podařilo. Snahy vyústily podpisem Maastrichtské smlouvy. Vstoupila v platnost v roce 1993 a dala tak vzniknout Evropské unii. EU byla podle této smlouvy postavena na třech pilířích. Jednalo se o Evropská společenství, Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, Policejní a soudní spolupráci v trestních věcech. SZBP je postavena na mezivládním principu. V SEU21 je uvedeno, ţe „společná zahraniční a bezpečnostní politika bude zahrnovat všechny otázky, které mají vztah k bezpečnosti Unie, včetně eventuálního formování společné obranné politiky, což by mohlo časem vést ke společné obraně“.22 K tomuto měla dopomoci Západoevropská unie23, která měla být neoddělitelnou součástí EU např. v obranných akcích v rámci SZBP. 1.2.1 Cíle SEU se pochopitelně zabývá Společnou zahraniční a bezpečnostní politikou daleko podrobněji. Jsou v ní uvedeny tyto cíle SZBP: -
Ochrana společných hodnot, základních zájmů a nezávislosti Unie;
-
posilování bezpečnosti EU a jejich členských zemí ve všech oblastech;
-
posilování míru a mezinárodní bezpečnosti v souladu s Chartou OSN, Helsinským závěrečným aktem a Paříţskou chartou;
-
podpora mezinárodní spolupráce, upevňování demokracie a právního státu;
-
respektování lidských práv a základních hodnot. 24 Těchto cílů, které mají za úkol upevnit identitu Unie25, má EU dosáhnout zavedením
systematické spolupráce mezi členskými zeměmi, vytvářením společných akcí, jakoţto důleţitým nástrojem zahraniční a bezpečnostní politiky. Členské země měly podporovat SZBP v rámci solidarity a loajality. Měly se zdrţet veškerého jednání, které by bylo v rozporu se zájmy Unie. 1.2.2 Nástroje SZBP Vytvoření Společné zahraniční a bezpečnostní politiky Maastrichtskou smlouvou znamenalo novou etapu v rozvoji politické spolupráce. Společná zahraniční a bezpečnostní 21
Synonymum pro Maastrichtskou smlouvu. SEU, Hlava I (Společná ustanovení). 23 Byla mezivládní vojenskou a také obrannou organizací, která vznikla na základě Paříţských dohod z roku 1954. Zanikla vypršením platnosti těchto dohod, v roce 2010. 24 SEU, Hlava V (Ustanovení o společné zahraniční a bezpečnostní politice). 25 PELTRÁM, Antonín, et al. Evropská integrace a Česká republika. Praha : Grada, 2009. Druhý a třetí pilíř Evropské unie, s. 90. 22
13
politika, která byla zavedena jako druhý pilíř, měla fungovat na mezivládním principu. S rozhodnutími, která byla přijímána v rámci tohoto pilíře, musel souhlasit kaţdý, respektive nikdo nesměl nesouhlasit. Právní akty neměly automaticky nadnárodní charakter, ani přednost před národním právem členských zemí. S cíli SZBP stanovenými ve Smlouvě o EU bylo spojeno zabezpečování souladu vnitrostátních politik členů Unie a jejich vnějších vztahů s ostatními zeměmi. Dalším nástrojem, který SEU zavedla, byly tzv. společné akce, které vycházely z obecného směřování Evropské unie. Jednalo se o postoj Evropské rady, který byl následně převeden do společné akce. Rada měla za úkol stanovit rozsah, cíle EU pro uskutečňování dané akce, pouţité prostředky, podmínky a postup při provádění akce.26 Většinou se pouţívalo jednomyslné hlasování, v určitých případech fungovalo hlasování tzv. kvalifikovanou většinou. Členské země měly povinnost informovat Radu, pokud chtěly přijmout v rámci společné akce vnitrostátní stanovisko, nebo pokud měly problém s jejím provedením. V rámci společných akcí musel být pochopitelně brán zřetel na zahraniční politiku jednotlivých členských zemí Unie. 1.2.3 Hlavní aktéři V oblasti zahraniční politiky byla Evropská unie zastupována Radou. Unie definuje její základní zásady a také směr. Při těchto krocích má velmi úzce spolupracovat se zemí předsedající Radě. SEU posílila postavení Evropské komise, mělo se jednat o její plné zapojení do SZBP. Komise smí pokládat otázky Radě ministrů, dávat jí doporučení a můţe dát podnět ke svolání mimořádného zasedání Rady ministrů. Toto právo vyplývalo ze Smlouvy o EU také pro kaţdý členský stát. SEU dále zaručovala, ţe zástupci členských států a Komise budou vůči zemím třetího světa vystupovat v otázkách týkajících se SZBP jednotně. Vedle Rady měl v této oblasti určitou roli i Evropský parlament. Byl poradcem pro oblast zahraniční a bezpečnostní politiky, mohl Radě pokládat otázky, dávat doporučení a měl právo na informace.
1.3 Amsterodamská smlouva Ač byla SZBP zavedena Maastrichtskou smlouvou, podrobněji ji upravovala Amsterodamská smlouva. Kladla si za cíl, aby Evropská unie přešla od společenství postojů ke společenství činů.27 Je výsledkem mezinárodní konference, která se konala v roce 1996 26 27
SEU, Hlava V (Ustanovení o společné zahraniční a bezpečnostní politice). YAKEMTCHOUK, Romain. La politique étrangère de l’Union européenne. Paris: L’Harmattan, 2005, s. 95.
14
v Turínu. Jméno dostala podle toho, ţe byla přijata na zasedání Evropské rady v červnu 1997 v Amsterodamu. Vstoupila v platnost 1. května 1999 a pozměnila tak předcházející smlouvy, tedy Maastrichtskou smlouvu a smlouvy zakládající Evropská společenství. 1.3.1 Změny oproti Maastrichtu V oblasti SZBP přinesla Amsterodamská smlouva celou řadu změn.28 První z nich se týkala oblasti společných strategií. Na základě těchto strategií mohly členské země pod jménem Evropské unie provádět společné akce. Kaţdá společná strategie musela zahrnovat vymezení cíle, kterého má byt dosaţeno, délku jejího trvání a také nástroje, které budou pouţity. V Amsterodamské smlouvě bylo stanoveno, ţe členské státy musí přizpůsobit svou národní politiku politice unijní, pokud EU jako celek zaujme společný postoj. Záměry Evropské unie budou realizovány pomocí společných akcí, ve kterých bude vše podrobněji rozebráno. V otázkách SZBP nadále rozhoduje Rada jednomyslně. Hlasování kvalifikovanou většinou se pouţívá jen při přijímání rozhodnutí o společných akcích, nebo společných postojích postavených na základě jiţ přijaté společné strategie. Do procesu rozhodování byl zaveden princip tzv. konstruktivní abstence. Jedná se o zdrţení se hlasování, které zároveň nebrání jednomyslnému přijetí aktu. Hlasy osob, které se zdrţely hlasování, však nesmí tvořit více neţ jednu třetinu z celkového počtu hlasujících. 1.3.2 Vysoký zmocněnec pro SZBP Novinkou pro oblast zahraniční a bezpečnostní politiky bylo zavedení funkce vysokého zmocněnce pro SZBP. Měl za úkol pomáhat Radě v záleţitostech týkajících se SZBP, především pak formulování, přípravy a provádění rozhodnutí z této oblasti. Reprezentoval Evropskou unii navenek a byl koordinátorem SZBP i ve vztahu k institucím Unie. Funkční období bylo stanoveno na pět let. V Amsterodamské smlouvě je dále uvedeno, ţe zmocněnec je současně generálním tajemníkem generálního sekretariátu Rady.29 Je mu nápomocen zástupce generálního tajemníka, který odpovídá za chod sekretariátu. Oba jsou jednomyslně jmenovaní Radou.
28
NETOLICKÝ, Pavel. E-polis [online]. 2005 [cit. 2011-11-04]. Vývoj společné zahraniční a bezpečnostní politiky - II. část. Dostupné na
. 29
CAMERON, Fraser. An introduction to European foreign policy. Abingdon: Routledge, 2007, s. 15.
15
Prvním zmocněncem se stal Javier Solana, který dříve působil ve funkci generálního tajemníka NATO. Problémem bylo, ţe funkce zmocněnce nebyla ve Smlouvě příliš upravena a její pravomoci nebyly jasně vymezeny. Navíc se často překrývaly s pravomocemi Politického a bezpečnostního výboru a s COREPER.30 Dalším nedostatkem bylo, ţe většina států si nadále hájila především své vlastní zájmy, a proto bylo těţké politiku správně koordinovat. 1.3.3 Útvar pro politické plánování a včasné varování Je dalším novým aktérem SZBP, který se objevil na scéně na základě Amsterodamské smlouvy.31 Byl vytvořen v rámci generálního sekretariátu Rady a měl být nápomocný Javieru Solanovi při plnění jeho úkolů. Měl za cíl vyhodnocovat vývoj v klíčových oblastech SZBP, sledovat aktivity, na které by se měla Unie do budoucna zaměřit a včas varovat před situacemi, které by mohly vyústit aţ v politickou krizi, nebo konflikt. 1.3.4 Mezi Amsterodamem a Nice V prosinci 1998 se ve francouzském městě Saint-Malo konala konference ve francouzsko-britské reţii, ze které vzešlo vytvoření deklarace ze Saint-Malo. Formálně zde došlo k započetí spolupráce v oblasti Evropské bezpečnostní a obranné politiky. Cílem bylo vytvoření vojenských kapacit pro operace, kterých se NATO nemohlo, nebo nemělo zájem účastnit. Na deklaraci navázala konference ve Vídni, která se konala ještě téhoţ roku a na které došlo k potvrzení původních cílů. Bylo jasné, ţe politika bude úzce propojena s organizací NATO a půjde o velmi úzkou spolupráci. Měla za cíl podpořit společné fungování Unie a NATO. Evropská bezpečnostní a obranná politika, která byla na základě Lisabonské smlouvy přejmenována na Společnou bezpečnostní a obrannou politiku, bude podrobněji rozebrána v závěrečné kapitole práce.
1.4 Niceská smlouva Smlouva byla podepsána v roce 2001 ve Francii, konkrétně v městě Nice. V platnost vstoupila v únoru 2003 a měla být nástupcem Smlouvy z Amsterodamu. Měla za úkol vyřešit institucionální otázky, které Amsterodam nevyřešil, nebo vyţadovaly podrobnější úpravu.32 30
KHOL, Radek. Bílá místa v české diskuzi o evropské bezpečnosti. Mezinárodní vztahy, 2/2002, s. 73.
31
Právní základ v deklaraci č. 6, která je přiloţena k Amsterodamské smlouvě. 32FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta. Evropská unie. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009, s. 165.
16
Reagovala na rozšiřování Evropské unie. Evropská bezpečnostní a obranná politika se stala oficiální součástí SZBP a měla uvést politiku do praxe. 1.4.1 Změny oproti Amsterodamu Na jejím základě mělo dojít k ještě uţší spolupráci mezi členskými státy EU v rámci SZBP s cílem zavedení společných akcí a společných postojů. Podmínkou bylo, ţe se nesmělo jednat o vojenskou operaci. Existoval zde i tzv. princip záchranné brzdy, kdy kaţdý z členů Unie mohl navrhnout, aby bylo nutné jednomyslné hlasování. Oficiálně potvrzovala existenci Politického a bezpečnostního výboru, Vojenského výboru a Vojenského štábu. Smlouva z Nice33 zavedla změny v rozhodovacím procesu. Konkrétně se jednalo o postup Rady Evropské unie při jmenování zvláštního zástupce. Podle úpravy dané touto smlouvou se mělo rozhodovat kvalifikovanou většinou. Stejný postup měl být pouţíván i při podpisu dohody s jedním nebo více státy nebo mezinárodními organizacemi. Podmínkou bylo, ţe tato dohoda měla slouţit k provedení společné akce, společného postoje. 1.4.2 Politický a bezpečnostní výbor Smlouva se věnuje také postavení Politického a bezpečnostního výboru, který byl zřízen na počátku roku 2001. Výbor má za úkol sledovat mezinárodní situaci, dávat Radě svá stanoviska a pomáhat definovat společnou politiku.34 Kdyţ Rada přijme rozhodnutí, je to právě politický a bezpečnostní výbor, který dohlíţí na jeho provedení. Smlouva z Nice zavedla moţnost, kdy Rada můţe Výboru udělit pověření pro řešení konkrétní krize. Na základě pověření Výbor smí provádět rozhodnutí a strategicky vést operace, které mají za cíl zajistit politickou kontrolu na daném území a ukončit krizovou situaci.35 1.4.3 Vojenský výbor Výbor je sloţen z náčelníků generálních štábů členských zemí. Tento výbor se schází kdykoliv je to nutné a to jak na úrovni náčelníků, tak na úrovni jejich zástupců. Je poradním orgánem Rady. Pokud dojde ke krizové situaci, má za úkol vyhodnocovat návrhy, které mu předal Vojenský štáb a postoupit je Politickému a bezpečnostnímu výboru. Při provádění vojenských operací pod záštitou Unie se zabývá vyhodnocováním výsledků dané operace.
33
Oficiální název je Niceská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o zaloţení Evropských společenství a některé související akty. 34 Evropská komise [online]. 2010 [cit. 2011-10-05]. Politický a bezpečnostní výbor. Dostupné na . 35
BusinessInfo [online]. 15.2.2010 [cit. 2011-10-11]. Politický a bezpečnostní výbor. Dostupné na .
17
1.4.4 Vojenský štáb Měl být součástí generálního sekretariátu Rady a jeho členové museli být výhradně občané členských zemí EU. Hlavním úkolem byla tvorba expertíz a zajištění spojení mezi vojenskými silami a nejvyšším vedením Unie, dlouhodobé strategické plánovaní a včasné varování před případnými hrozbami.
1.5 Lisabonská smlouva Po odmítnutí Smlouvy o Ústavě pro Evropu36 bylo nutné najít nové řešení pro budoucnost Evropské unie a její reformu. To představuje Lisabonská smlouva37, která vstoupila v platnost 1. prosince 2009.38 Ve smlouvě je uvedeno, ţe jejím cílem je dokončit proces, který začal Amsterodamskou a Niceskou smlouvou, aby došlo k posílení účinnosti a demokratické legitimity EU, zlepšit soudrţnost její činnosti.39 Smlouva mění stávající smlouvy Evropské unie, aniţ by je nahrazovala.40 Zrušila dosavadní pilířovou unijní strukturu a kladla si za cíl přinést jednodušší fungování Unie a jejich institucí s cílem směřovat k hlubší politické unii.41 Evropská unie nyní disponuje právní subjektivitou, coţ by jí mohlo pomoci lépe a účinněji vystupovat při bilaterálních jednáních se zahraničím. 1.5.1 Změny oproti Nice Jak jsem jiţ zmínila, díky Lisabonské smlouvě Evropská unie ztratila svou pilířovou strukturu42 danou Maastrichtskou smlouvou, mnohé věci však zůstaly zachovány. Nadále zůstala hlavní zodpovědnost za provádění SZBP na Radě Evropské unie, která hlasuje jednomyslně. Rada určuje obecné směřování zahraniční politiky Unie, sleduje strategické zájmy a cíle. Byla posílena kontrolní role Evropského parlamentu. Vliv Komise je poměrně omezený. Soudní dvůr stojí zcela mimo tuto oblast. Implementace rozhodnutí v oblasti Společné
36
Měla nahradit stávající smlouvy. Ve Francii a v Nizozemí ji občané v referendech odmítli.
37
Oficiální název je Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o fungování Evropské unie. 38 Původně se tak mělo stát jiţ 1. ledna 2009, ale v té době neproběhly všechny úspěšné ratifikační procesy v členských zemích Unie. Ratifikaci zdrţelo Irsko, Německo, Polsko a v neposlední řadě také Česká republika. 39 Lisabonská smlouva, Preambule. 40 Na rozdíl od předchozího návrhu. 41 Epravo [online]. 2010 [cit. 2011-11-12]. Ondrej Hamuľák : Evropská unie po Lisabonské smlouvě. Jaký krok a kam? Dostupné na . 42 Tamtéţ.
18
zahraniční a bezpečnostní politiky nadále zůstává ve většině případů na členských státech Unie.43 Důleţitou změnou je vytvoření funkce Vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, který navenek zastupuje Unii v otázkách SZBP. „Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku vykonává v souladu se Smlouvami vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a členské státy.“44 Tuto funkci nyní zastává Catherine Ashton. Unii dále zastupuje předseda Evropské rady. Catherine Ashton má být nápomocná Evropská sluţba pro vnější činnost. Těmito i dalšími aktéry, stejně tak i pouţívanými nástroji SZBP, se budu zabývat v následující kapitole.
1.6 Zhodnocení, Maastrichtská smlouva versus Lisabonská smlouva Je jisté, ţe od prvních pokusů o zavedení společné zahraniční a bezpečnostní politiky, udělala Evropská unie velký pokrok. Pokud bych se však vrátila k roku 1993, kdy začala platit Maastrichtská smlouva a SZBP se stala důleţitou součástí politik Unie, musím konstatovat, ţe většina členských států očekávala mnohem více. Ambice zahraniční politiky byly vysoké, ale její reálný průběh byl podstatně slabší.45 Nepochybně došlo k dílčím úspěchům, ale členové EU při hodnocení této politiky, dali jasně najevo, ţe nesplnila jejich očekávání. Po svém vzniku byla Evropská unie postavena do situace, kdy se musela vypořádat s krizí v Jugoslávii. Unie však byla situací zaskočena a nedokázala pruţně reagovat. Za kaţdou cenu chtěla zachovat federativní zřízení Jugoslávie a neakceptovala názory občanů a jejich touhu po osamostatnění. Zde se dokonale ukázala špatně fungující evropská diplomacie. Problémem byl také mezivládní princip, na kterém byla SZBP postavena. Státy sledovaly především své vlastní zájmy a nebyly motivovány efektivně zasahovat do záleţitostí, které se sice dotýkaly Evropské unie jako celku, ale ne konkrétně jich samotných. Další spornou oblastí byl jazykový překlad dokumentů pro potřeby fungování zahraniční politiky a sloţitý proces při jednání a hlasování institucí. Jednomyslnost, kterou Maastrichtská smlouva ve většině případů v oblasti SZBP vyţadovala, byl často velkou
43
Euroskop [online]. 2009 [cit. 2011-10-10]. Společná zahraniční a bezpečnostní politika. Dostupné na . 44
Lisabonská smlouva, čl. 11. PELTRÁM, Antonín, et al. Evropská integrace a Česká republika. Praha : Grada, 2009. Druhý a třetí pilíř Evropské unie, s. 92. 45
19
brzdou.46 Byla vytvořena celá řada pracovních skupin, které byly různě roztříštěny, a proto neexistoval ţádný centrální orgán, který by měl jednoduchý přehled o situaci v oblasti SZBP v daném okamţiku. Je nutné zmínit nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců. Problém nastal také tehdy, pokud se řešila oblast spadající do dvou různých pilířů a s tím související systém dvou různých rozhodování. Chyběla osoba, která by byla hlavou této politiky a reprezentovala by ji v zahraničí. Revizi SZBP viděly členské státy v Amsterodamské a později v Niceské smlouvě. Amsterodam i Smlouva z Nice samozřejmě posunuly tuto politiku kupředu, avšak i nadále existovala celá řad chyb v jejím fungování. Za pozitivní lze rozhodně označit vytvoření nové funkce vysokého zmocněnce pro tuto oblast47 a také útvaru pro politické plánování a včasné varování. Dobrý byl také výběr kandidáta Javiera Solany na tuto pozici. Smlouva ale neřeší, jak zmocněnce z této funkce odvolat.48 Problémem stále zůstávalo poměrně špatné vymezení jejich jednotlivých pravomocí a postupu při řešení konkrétních problémů. Jinak byly změny po Amsterodamu opravdu minimální a pro běţné občany zcela nepatrné. Chybělo zapojení Evropského parlamentu, jakoţto instituce zastupující zájmy občanů a také Soudního dvora Evropských společenství. Je těţké hodnotit, jaké změny sebou do praxe přinesla Lisabonská smlouva, neboť vstoupila v platnost poměrně nedávno. Kaţdopádně se dle mého názoru jedná o smlouvu, která změnila SZBP zatím nejvíce. Blíţe se situaci po Lisabonu a snaze o její zhodnocení budu věnovat v další kapitole.
46
ORT, Alexandr, et al. Bezpečnost Evropy a Česká republika. Praha : Professional Publishing, 2005, s. 90–93. Tato funkce byla spojena s funkcí Generálního tajemníka Rady. 48 Dořešeno aţ Lisabonskou smlouvou. 47
20
2 SZBP v současnosti Společná zahraniční a bezpečnostní politika nyní funguje podle úpravy dané Lisabonskou smlouvou. Jak jsem jiţ podotkla, tato smlouva je často označována za reformní z hlediska změn, které sebou přinesla. Obsahem druhé kapitoly bude nejen přiblíţit její fungování v současnosti, ale také jej porovnat s minulou právní úpravou. Vyzdvihnu pozitivní změny, které Lisabon přinesl a zdůrazním i to, co by si naopak zaslouţilo další právní úpravu.
2.1 Aktéři I kdyţ došlo ke zrušení pilířové struktury Unie, oblast SZBP nadále spadá pod odlišný rozhodovací systém neţ ostatní unijní politiky a nadále zůstává především v moci členských států. Ani po přijetí Lisabonu se nezměnil fakt, ţe největší pravomoci z institucí Evropské unie v rámci této politiky zůstaly Evropské radě. Proto budu kapitolu začínat Evropskou radou a výčtem jejich kompetencí a činností. Neméně důleţitou je Rada Evropské unie, která má poměrně komplikovanou organizační strukturu s řadou výborů a podvýborů. Musím zmínit i Evropskou komisi, která sdílí s Radou EU určité pravomoci. A právě z tohoto důvodu je politika někdy nepřehledná, jelikoţ není jasné, komu náleţí k projednávání která činnost. Nefunguje spolupráce mezi Radou a Komisí. Bude popsána nově zavedená funkce Vysokého představitele pro SZBP. 2.1.1 Evropská rada Je stále orgánem, který ve strategické rovině formuluje SZBP. Dává Unii návrhy a podněty slouţící k jejímu rozvoji a vymezující obecné politické směřování a priority. Je tvořena hlavami států, předsedy vlád jednotlivých členských zemí Unie, předsedou Evropské rady a předsedou Komise.49 Jednáním je přítomna Catherine Ashton, jakoţto vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Schůze se konají pravidelně dvakrát za půl roku, v případě potřeby častěji. Ve většině případů ER rozhoduje konsensem. 2.1.2 Předseda Evropské rady Ze členů Evropské rady je volen její předseda, který vede jednání ER a po kaţdém zasedání předloţí zprávu o schůzi Evropskému parlamentu. V Lisabonské smlouvě je dále uvedeno: „Předseda Evropské rady zajišťuje na své úrovni a v této funkci vnější zastupování Unie v záležitostech týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky, aniž jsou
49
Evropská rada [online]. 2010 [cit. 2011-11-04]. Evropská rada - Oficiální orgán EU. Dostupné na .
21
dotčeny pravomoci vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.“50 Předseda je volen na období dva a půl roku, jeho mandát lze jednou prodlouţit. Má zastupovat Unii na vrcholných summitech se třetími zeměmi.51 Současným předsedou Evropské rady je Herman Van Rompuy. 2.1.3 Rada Evropské unie Rada vykonává spolu s Evropským parlamentem legislativní funkci a má na starost rozpočet Evropské unie. Vymezuje a koordinuje unijní politiku tak, aby byla v souladu s texty ve Smlouvách.52 Je tvořena ministry jednotlivých členských států, za kaţdou zemi je přítomen jeden ministr.53 Pokud není ve Smlouvě výslovně uvedeno jinak, Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou54. Zasedá v několika rozdílných sloţeních, oblastí SBZP se zabývá Rada pro zahraniční věci ve sloţení ministrů zahraničních věcí jednotlivých členských zemí. Tato Rada je jediná, která nefunguje na principu rotujícího předsednictví, neboť jí předsedá Catherine Ashton. Na zasedáních se Rada zabývá vnější činností EU, zahrnující SZBP, zahraniční obchod a rozvojovou spolupráci. Rada úzce spolupracuje s Komisí, aby bylo dosaţeno soudrţnosti a jednotnosti vnějších činností Unie.55 Dále pod oblast zahraniční politiky a evropské bezpečnosti patří Rada pro všeobecné záleţitosti, která řeší některé administrativní otázky související se zahraniční unijní politikou. U Rady musím zmínit také COREPER56, coţ je Výbor stálých zástupců členských zemí EU. Je přípravným orgánem Rady a jeho hlavním úkolem je tedy příprava a koordinace jejich zasedání.57 Ještě před samotným jednáním prozkoumává všechny body, které mají být na zasedání projednávány a filtruje tak neefektivní návrhy.
50
Lisabonská smlouva, čl. 9b. Vláda české republiky [online]. Analýza dopadů Lisabonské smlouvy, 2010, s. 5 [cit. 2012-02-04]. Dostupné na . 51
52
Lisabonská smlouva, čl. 9c. Rada Evropské unie [online]. 2010 [cit. 2011-11-02]. Rada – místo, kde jsou přijímána zásadní rozhodnutí týkající se Evropské unie. Dostupné na . 54 Od 1. listopadu 2014 bude kvalifikovanou většinou míněno minimálně 55% členů Rady(tedy minimálně 15 členů, kteří zároveň musí zastupovat minimálně 65 % obyvatel EU). Proti mohou být maximálně 3 členové Rady. 55 Rada Evropské unie [online]. 2010 [cit. 2011-11-02]. Zahraniční věci. Dostupné na . 56 Tato zkratka pochází z francouzského Comité des Représentants Permanents. 57 BORCHARDT, Klaus-Dieter. L'ABC du droit de l'Union européenne. Luxembourg : Office des publications de l'Union européenne, 2010. La constitution de l'Union européenne, s. 61. 53
22
Dalším významným aktérem v rámci Rady jsou jednotlivé pracovní skupiny tvořené experty z členských zemí a zástupci Komise. Mají za úkol porovnávat stanoviska členských zemí k projednávaným otázkám na poli Evropské unie a odstranit potíţe, které brání vytvoření jednotného názoru. Tyto skupiny zřizuje výše zmíněný COREPER. Patří zde Politický a bezpečnostní výbor, který byl zmíněn jiţ v předešlé kapitole. Většinou je sloţen z velvyslanců členských zemí Unie, jednání se konají v Bruselu. Vydává stanoviska v oblasti SZBP, čímţ pomáhá určovat směr této politiky. Sleduje mezinárodní situaci v rámci zahraniční a bezpečnostní politiky a je pověřen řízením vojenských operací SBOP a komunikací s NATO.58 2.1.4 Evropská komise Komise má za úkol podporovat obecné zájmy Unie, dává podněty ostatním institucím. Předkládá návrhy právních předpisů Radě a Evropskému parlamentu. Je stráţkyní Smluv, dohlíţí na jejich dodrţování a na uplatňování opatření, která byla přijata na jejich základě. 59 Hlídá plnění rozpočtu, řídí a provádí politiky Evropské unie. Vystupuje navenek za Evropskou unii, výjimkou je oblast SZBP. Komise je tvořena zástupci členských států60, z nichţ kaţdý zodpovídá za svěřenou oblast zájmů. Co se týká pravomocí Komise v oblasti zahraniční politiky, nejsou zdaleka tak významné jako pravomoci Rady. Komise se spoluúčastní rozhodovacího procesu v oblasti SZBP a také spravuje její rozpočet. O dalším zapojení Komise lze hovořit pouze v souvislosti s vysokým představitelem Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, který je zároveň jejím místopředsedou. Společně s ním Komise dává Radě podněty návrhy na opatření v rámci SZBP. Evropská komise je spolu s představitelem zodpovědná za udrţování a rozvíjení vztahu
s
mezinárodními organizacemi, např. OSN.61
58
Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. 2011 [cit. 2011-11-06]. Institucionální zajištění SZBP. Dostupné na . 59
Lisabonská smlouva, čl. 9d. Nyní má v Komisi kaţdý členský stát 1 zástupce. Od 1. listopadu 2014 bude počet členů Komise odpovídat dvěma třetinám počtu členských států. 61 Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. 2011 [cit. 2011-11-06]. Institucionální zajištění SZBP. Dostupné na . 60
23
2.1.5 Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Tato funkce nahradila předcházející funkce Vysokého představitele pro SZBP, předsedy Rady pro vnější vztahy a také komisaře pro vnější vztahy. Lisabonská smlouva dala představiteli větší pravomoci neţ jeho předchůdci, coţ by mělo zefektivnit fungování SZBP a zajistit její lepší a jednotnější fungování navenek. Vysoký představitel je jmenován Evropskou radou se souhlasem předsedy Komise, hlasování probíhá kvalifikovanou většinou. Stejným postupem můţe být ER odvolán.62 Vede SZBP a SBOP a podává návrhy, které pomáhají k jejich vytváření a formulaci. Působí jako zmocněnec Rady, je jedním z místopředsedů Komise a zároveň je předsedou v Radě pro zahraniční záleţitosti.63 Zodpovídá za úkoly Komise v oblasti vnějších vztahů Unie. Vysoký představitel vykonává SZBP spolu s členskými státy EU. Na základě Lisabonské smlouvy jsou zřízeny delegace, které spadají pod Vysokého představitele a které zastupují Evropskou unii při jednáních ve třetích zemích, případně na půdě mezinárodních organizací. Budou vykonávat reprezentaci a koordinaci zájmů Unie, coţ doposud dělala předsedající země.64 Ve spolupráci s Politickým a bezpečnostním výborem se Vysoký představitel se také stará o koordinaci misí, které jsou organizovány v rámci SBOP. Představitel má na starosti také zvláštní zástupce, které sám navrhuje. Zástupci po jmenování vykonávají svou funkci pod jeho vedením. Jak jsem jiţ zmínila, problematickou oblastí je vytvoření názorové shody mezi představiteli největších evropských mocností. Vysoký představitel tak můţe působit jako mediátor, který musí najít řešení vhodné pro všechny strany. Další překáţkou pro lepší fungování SZBP je i poměrně nejasně stanovené rozdělení pravomocí Vysokého představitele a předsedy Evropské rady. Předseda zajišťuje podle Lisabonské smlouvy vnější vystupování Unie v oblasti SZBP, na své úrovni, to značí na úrovni prezidentů a předsedů vlád. Toto vymezení je sporné a stává se tak, ţe není zřejmé, kdo má kterou věc na starosti. Do funkce byla v listopadu 2009 jmenována baronka Catherine Margaret Ashton, britská politička a bývalá komisařka EU pro obchod. Nutno podotknout, ţe na adresu Catherine Ashton často zaznívají slova kritiky. Podle mnohých málo cestuje a dělá velká gesta místo toho, aby diplomaticky vedla svěřený rezort. 62
Lisabonská smlouva, čl. 9e. BORCHARDT, Klaus-Dieter. L'ABC du droit de l'Union européenne. Luxembourg : Office des publications de l'Union européenne, 2010. La constitution de l'Union européenne, s. 65. 63
64
Vláda české republiky [online]. Analýza dopadů Lisabonské smlouvy, 2010, s. 22 [cit. 2012-02-04]. Dostupné na .
24
Byla kritizována např. za to, ţe po zasaţení Haiti zemětřesením se na místo nepřijela ani podívat. Podle průzkumu veřejného mínění, je Ashton nejméně výkonnou ze všech euro komisařů.65 Na její obranu je nutné zmínit, ţe zastává tři funkce sloučené dohromady a proto má pochopitelně mnohem více práce neţ její předchůdci a také to, ţe na začátku věnovala spoustu času a pozornosti vytváření Evropské sluţby pro vnější činnost. Dalším problémem je, ţe pro efektivní fungování SZBP je velmi důleţité, aby bylo dosaţeno názorové shody, případně kompromisu mezi evropskými mocnostmi. Pokud se velké státy neshodnou, bude Catherine Ashton jen těţko nalézat řešení pro jednotný postoj Unie. Do budoucna bude také nutné vyjasnit její vztah ke zbytku Komise, respektive přiblíţit způsob jejich spolupráce, jelikoţ Catherine Ashton má z titulu místopředsedkyně Komise na starosti koordinaci této oblasti. 2.1.6 Evropská služba pro vnější činnost Nově vzniklou institucí, která má být nápomocna Vysokému představiteli je Evropská sluţba pro vnější činnost, často označovaná jako diplomatická sluţba Evropské unie. Spolupracuje s diplomatickými sluţbami členských států a je funkčně nezávislou institucí Evropské unie.66 Je tvořena úředníky Rady, Komise a jednotlivých diplomatických sluţeb. Jelikoţ jsou v ní propojeny všechny orgány, má tento útvar pomoci překlenout rozdíly mezi národní a evropskou úrovní provádění SZBP a také přiblíţit a propojit tyto úrovně. Má vytvářet analýzy mezinárodního dění a prostředí. Tato sluţba je ve smlouvě zmíněna jen okrajově, konkrétní podoba je vymezena rozhodnutím Rady. Formálně vznikla 1.1.2011 na základě Lisabonské smlouvy. Jedna třetina zaměstnanců ESVČ pocházela z Rady a dvě třetiny z Evropské komise, byli doplněni diplomaty z jednotlivých členských států. Do konce roku 2013 by měli diplomaté tvořit jednu třetinu pracovních sil Evropské sluţby pro vnější činnost.67 2.1.7 Evropský parlament Co se týká pravomocí Evropského parlamentu a Soudního dvora EU, jsou poměrně malé. EP je v otázkách SZBP konzultován a informován, ale nepodílí se na procesu 65
EurActiv [online]. 2011 [cit. 2011-11-06]. David Lidington. V Bruselu hájíme národní zájmy. Dostupné na . 66 Evropský parlament [online]. 2010 [cit. 2011-11-01]. Legislativní usnesení Evropského parlamentu ze dne 8. července 2010 o návrhu rozhodnutí Rady o organizaci a fungování Evropské sluţby pro vnější činnost. Dostupné na . 67 EVROPSKÁ KOMISE. Souhrnná zpráva o činnosti Evropské unie 2011. Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie, 2012, s. 110.
25
spolurozhodování. Spolurozhoduje o rozpočtu pro SZBP. Evropský parlament, stejně jako Rada, kaţdoročně vydává hodnotící zprávy o SZBP. Zástupci Evropského parlamentu se účastní neoficiálních schůzek se zástupci Rady a Komise, na nichţ probírají otázky zahraniční politiky. 2.1.8 Soudní dvůr Evropské unie Společná zahraniční a bezpečnostní politika je aţ na určité výjimky vyloučena z pravomocí Soudního dvora EU. V Lisabonské smlouvě, v Hlavě týkající se SZBP, je uvedeno: „Soudní dvůr Evropské unie nemá v souvislosti s těmito ustanoveními pravomoc, s výjimkou své pravomoci kontrolovat dodržování článku 25b této smlouvy a přezkoumávat legalitu některých rozhodnutí, jak stanoví čl. 240.“68 Soudní dvůr má právo prozkoumat, zda provádění SZBP není v rozporu s postupy a pravomocemi danými Smlouvou institucím a orgánům Unie, nebo zda jejich postupy nejsou v rozporu s prováděním zahraniční politiky. Dále smí přezkoumávat legalitu opatření, která byla v rámci SZBP přijata. Jedná se např. o sankce proti právnickým, či fyzickým osobám.69 2.1.9 Členské státy Jednotlivé členské státy byly a vţdy budou nejdůleţitějším aktérem zahraniční politiky EU. Vţdyť jsou to právě ony a jejich zástupci, představitelé, kdo rozhodují prostřednictvím institucí Evropské unie o budoucnosti a formování SZBP. Kaţdý stát má na provádění politiky jiný názor a to je důvodem častých rozepří a pomalého rozhodování v Unii. Rozpory lze vidět v postojích tří nejdůleţitějších a největších unijních aktérů, tedy Německa, Francie a Velké Británie. Francie se staví do pozice velitele evropské politiky a sleduje především své vlastní zájmy. Unie má zvětšit rozsah jejich pravomocí a síly v Evropě. Velká Británie sleduje své zájmy, ale zároveň zájmy USA, jakoţto svého odvěkého spojence a nechce udělat nic, s čím by USA nesouhlasily. Německo je z těchto tří států nejumírněnější, nedisponuje celosvětovými ambicemi na vedení politiky. Některé menší státy vidí jako svou prioritu
68
Lisabonská smlouva, čl. 11. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. 2011 [cit. 2011-11-06]. Institucionální zajištění SZBP. Dostupné na . 69
26
především NATO.70 Ideální by bylo, pokud by SZBP přihlíţela ke specifickým potřebám jednotlivých států, aby nedošlo k úplnému znadnárodnění politiky.71
2.2 Nástroje SZBP Jedná se o prostředky a formy, které jsou pouţívány k provádění SZBP EU. Většina z těchto nástrojů je právně zakotvena ve Smlouvách. Mezi právně zakotvené nástroje řadíme obecné směry pro SZBP, strategické zájmy a cíle, které jsou vytyčovány Evropskou radou, jakoţto nejdůleţitějším aktérem. Dále zde spadají rozhodnutí, která Rada přijme a která se týkají akcí, které budou provedeny a postojů, které má EU ke konkrétní záleţitosti zaujmout jako celek. Důleţitá je také spolupráce mezi členskými státy a uzavírání mezinárodních smluv pod jménem EU s třetími stranami a mezinárodními organizacemi.72 Další nástroje, které nejsou takto právně zakotveny jsou deklarace a politický dialog, který jednotlivé státy mezi sebou vedou. Unie v rámci SZBP nesmí přijímat ţádná opatření legislativního charakteru. Všechna vydaná rozhodnutí se tedy vztahují pouze na konkrétní případy a nejsou obecně platná. Státy mají tato rozhodnutí dodrţovat, problémem je, ţe chybí sankce za případná porušení. Jak jsem jiţ zmínila, obecný směr SZBP, strategické zájmy a cíle nadále určuje Rada a to prostřednictvím přijímání společných akcí a společných postojů. Tato rozhodnutí jsou přijímána jednomyslně. 2.2.1 Společná akce Jedná se o rozhodnutí přijatá Radou, která předchází provedení společné akce Unie. Je v nich vymezen cíl, kterého má být dosaţeno a prostředky, které jsou k tomuto účelu vyčleněny. Rozhodnutí je pro členské státy závazné v tom smyslu, ţe jejich postoje a činnosti mu nesmí odporovat.73 2.2.2 Společný postoj Je stanoviskem Evropské unie pro konkrétní situaci. Adresátem je stát, konkrétní událost, problém. Tyto postoje jsou pravidelně publikovány v Úředním věstníku. Návrh je předloţen Komisí a schválen Evropským parlamentem a Radou. V prvním čtení Rada hlasuje 70
IRONDELLE, Bastien. European Foreign Policy: the End of French Europe. Journal of European Integration. 2008, s. 156-159. 71 YAKEMTCHOUK, Romain. La politique étrangère de l’Union européenne. Paris: L’Harmattan, 2005, s. 16. 72 Unie má tuto pravomoc aţ od Lisabonské smlouvy, která jí přinesla právní subjektivitu a umoţnila jí tak výše zmíněné uzavírání smluv jménem EU. 73 Dle současné terminologie jsou společné akce nazývány jako rozhodnutí vymezující akce, které má Unie provést.
27
o návrhu Komise a s ním souvisejícím stanovisku Evropského parlamentu. Přijímá společný postoj, který je ve druhém čtení předán k posouzení EP. Pokud Evropský parlament postoj schválí, Rada následně oficiálně přijme daný akt.74 Členské státy pak musí zajistit, aby jejich politika byla v souladu s vydaným postojem Evropské unie.75 2.2.3 Evropská politika sousedství ENP76 je poměrně novou unijní politikou, která spadá pod oblast vnějších vztahů EU a pomáhá zahraniční a bezpečnostní politice v naplňování stanovených cílů. Z tohoto důvodu je v současné době jednou z prioritních oblastí a nástrojem SZBP. Jejím prostřednictvím Evropská unie usiluje o zlepšení ekonomického, politického a sociálně stálého prostředí, coţ má pomoci k šíření demokracie. Poprvé se o její konkrétní podobě začalo mluvit v roce 2003, kdy byla ENP navrţena jako rámcová politika pro spolupráci s východními a jiţními sousedními státy. 77 Komise vydala dokument s názvem Širší Evropa a následně Strategii ENP. Byly popsány její nejdůleţitější cíle, prostředky a postupy, které pro ni budou pouţívány. Hlavním cílem bylo zabránit vytváření propasti mezi Evropskou unií a okolními zeměmi a místo toho raději posilovat jejich vzájemnou spolupráci a bezpečnost v regionu, podporovat hospodářské a politické reformy. Nejvýznamnějším nástrojem jsou bilaterální akční plány, které mezi sebou uzavírají Evropská unie a konkrétní stát. Je v nich obsaţen návrh reforem z oblasti politické ekonomické, bezpečnostní, energetické, soudní a jsou v nich stanoveny priority a cíle, kterých má být vzájemnou spoluprací dosaţeno. Základní oblasti ENP jsou:
Posílení právního státu, demokracie a dodrţování lidských práv;
podpora hospodářských reforem;
podpora zaměstnanosti a sociální soudrţnosti;
spolupráce při plnění cílů SZBP.78
74
Evropský parlament [online]. 1997 [cit. 2011-11-01]. Positions communes. Dostupné na . 75 Dle současné terminologie jsou společné postoje nazývány jako rozhodnutí vymezující postoje, které má Unie zaujmout. 76 European neighbourhood policy (ENP), anglický název pro Evropskou politiku sousedství. Bude zde pouţita anglická zkratka, českou zkratku EPS nemohu pouţít, jelikoţ slouţila v první kapitole pro označení Evropské politické spolupráce. 77 Evropská politika sousedství – Spolupráce. Lucemburk : Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, 2006, s. 5. 78 ENPI info centre [online]. 2010 [cit. 2011-11-01]. La Politique européenne de voisinage. Dostupné na .
28
Komise vţdy vypracuje pro konkrétní zemi hodnotící zprávu, ve které je zdůrazněno, na které oblasti by se měla do budoucna zaměřit. Na jejím základě se následně Rada rozhodne, zda vypracuje Akční plán79. ENP je financována z Nástroje evropského sousedství a partnerství.80 Do spolupráce v rámci ENP spadají země, které mají s Evropskou unií podepsány Dohody o partnerství a spolupráci pro země bývalého SSSR, Asociační dohody81. Nyní se jedná o 16 zemí82, z nichţ 10 je zapojeno do Unie pro středomoří83 a 6 do Východního partnerství.84 V současné době se snaţí o posilování spolupráce s nevládními organizacemi. Je pro ni alokováno stále více finančních prostředků, coţ by rozhodně mělo jejímu významu pomoci. V roce 2012 byla vydána Souhrnná zpráva o činnosti EU za rok 2011, ve které se uvádí, ţe EPS bude do budoucna zaloţena na větším stupni diferenciace, aby docházelo k rozvoji vazeb Evropské unie a partnerských zemí. Bude prováděna bliţší hospodářská a politická spolupráce zaměřená na reformy veřejné správy, bezpečnosti a řešení konfliktů.85
2.3 Zhodnocení SZBP podle Lisabonu Lisabonská smlouva je platná teprve dva roky a tak je velmi brzy na hodnocení jejího celkového dopadu na oblast zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Ale i za tuto dobu jiţ lze pozorovat některé pozitivní i negativní důsledky, které sebou pro Evropskou unii, jednotlivé členské státy a jejich občany přinesla. Úkolem Lisabonské smlouvy bylo reformovat Niceskou smlouvu, posílit postavení Evropské unie na mezinárodní scéně, zajistit vyšší stupeň její soudrţnosti a zjednodušit institucionální strukturu.86 Od doby, kdy byla Niceská smlouva přijata, přistoupilo do Unie 12 nových států, zvětšil se počet obyvatel EU, a proto byla nutnost reforem daleko patrnější neţ dříve. 79
Nejdůleţitější operační nástroj ENP. Jsou v něm stanoveny priority spolupráce na období 3-5 let. Je z něj financována Evropská politika sousedství a Strategické partnerství s Ruskem. 81 Pro Středomořské partnerství. 82 Alţírsko, Arménie, Ázerbájdţán, Bělorusko, Egypt, Gruzie, Izrael, Jordánsko, Libanon, Libye, Moldávie, Maroko, Palestinská autonomní území, Sýrie, Tunisko, Ukrajina. 83 Je jiţní větví Evropské politiky sousedství. Má slouţit ke spolupráci členů EU a států Afriky a Blízkého východu v oblasti Středozemního moře. 84 Jedná se o strategické partnerství bez výhledu na členství v EU. 85 EVROPSKÁ KOMISE. Souhrnná zpráva o činnosti Evropské unie 2011. Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie, 2012, s. 111. 86 KOEHLER, Kateryna. CRIA [online]. 2010 [cit. 2011-11-05]. EUROPEAN FOREIGN POLICY AFTER LISBON: STRENGTHENING THE EU AS AN INTERNATIONAL ACTOR. Dostupné na . 80
29
Bylo nutné těmto skutečnostem přizpůsobit rozhodování unijních institucí a zajistit, aby Unie byla navenek jednotně zastupována a měla svého reprezentanta pro jednání s okolními státy a mezinárodními organizacemi. Některé věci, které jsou spíše brzdou SZBP, zůstaly téměř nezměněny. Došlo sice ke zrušení pilířové struktury, ale SZBP i nadále spadá pod odlišný rozhodovací systém a funguje na mezivládním principu. Takţe moc je především v rukou členských států. Rozhodovací proces zůstal zachován. Drobnou změnou je doplnění konzultačního mechanismu87. Pokud má členský stát závaţné důvody, kvůli kterým se chce postavit proti rozhodnutí, které má být přijato kvalifikovanou většinou, hlasování je zrušeno a bude probíhat proces vyjednávání. Zde nastupuje do procesu Vysoký představitel, který s dotyčným členským státem konzultuje jeho názory a hledá kompromisní řešení. Pokud se tak nestane, Rada smí kvalifikovanou většinou poţádat Evropskou radu, aby o věci rozhodla jednomyslně. V tomto bodu jasně vidíme posílení ochrany malých států před většinovou vůlí. Novinkou je také povinnost členských států Evropské unie, které jsou zároveň přítomny v Radě bezpečnosti OSN. Pokud Rada bezpečnosti OSN jedná o otázkách, ke kterým se vyjádřila také Evropská unie, je na členských státech, aby zajistily účast Vysokého představitele na jednání. Co se týká financování politiky, ve Smlouvě najdeme novou pasáţ, ve které je uvedeno, ţe pokud je potřeba rychle zajistit prostředky pro SZBP, můţe Rada přijmout rozhodnutí, díky kterému je stanoven zvláštní postup získávání financí pro tyto případy. Tato novinka urychluje případné získávání prostředků z unijního rozpočtu. Jak jiţ bylo v této kapitole uvedeno, největší změny Lisabonská smlouva způsobila v institucionální oblasti. Nejvýraznějším posunem je zavedení funkce Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Pravomoci jsou poměrně široce vymezené a záběr funkce je veliký. Má zastupovat Evropskou unii navenek pro všechny ostatní státy a organizace. Tím, ţe je představitel členem Komise a zároveň předsedá Radě pro zahraniční věci, dochází k propojení dvou prvků SZBP, mezivládního i nadnárodního principu a také k propojení Rady a Komise. Logicky by mělo dojít také k větší soudrţnosti politiky. Ozývají se i protichůdné názory. Někteří politici se domnívají, ţe funkce má příliš nejasné pravomoci a spojení funkcí v Radě a v Komisi můţe spíše neţ k posílení, vést k narušení jejich vzájemných vztahů. Dále,
87
Lisabonská smlouva, čl. 31.
30
ţe osoba zastávající tyto funkce, nemůţe obě vykonávat dobře a svědomitě a nemůţe být loajální k oběma institucím. Další inovací je zavedení předsedy Evropské rady. Vede jednání ER a do budoucna se má stát prezidentem Unie. Jeho hlavním úkolem je udrţování kontinuity při jednání ER a podávání zpráv Parlamentu po kaţdém tomto zasedání. Jak jsem jiţ výše zmínila, zastupuje Evropskou unii v otázkách SZBP, které nespadají pod Vysokého představitele. Zde ale můţe dojít ke střetu těchto dvou funkcí. Je velmi těţké určit hranice, za kterými uţ záleţitost nespadá pod Catherine Ashton, ale má ji na starosti Herman Van Rompuy. Pokud se podívám na celkové změny po Lisabonské smlouvě, musím je hodnotit převáţně kladně. Je jisté, ţe SZBP se do budoucna nevyhne dalším reformám a drobným změnám. Přesto dle mého názoru, udělala politika obrovský krok kupředu. Pozitivně vnímám vytvoření funkce Vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Ač je Catherine Ashton často kritizována, myslím, ţe je nutné si uvědomit, ţe se jedná o novou a poměrně neznámou funkci, proto bude její představitelce trvat delší dobu, neţ si na svou novou roli zvykne a bude zvládat všechny její aspekty. Evropská unie má tímto pro okolní svět konečně svého zástupce. Závěry této kapitoly budou pouţity pro zodpovězení výzkumné otázky a verifikaci hypotézy v poslední části práce.
31
3 SBOP Společná bezpečnostní a obranná politika88 funguje jako součást SZBP od roku 1999 a vychází z jejího obecného fungování a právního rámce. Vznikla jako odpověď na nedostatečné převádění SZBP do praxe. Do této doby EU spolupracovala spíše na diplomatických operacích, případně na operacích pod záštitou NATO, které často sledovaly zájmy USA jakoţto nejsilnějšího člena této organizace. To bylo také důvodem, proč vyvstala potřeba pro vytvoření politiky, která bude orientována na oblasti důleţité pro Evropu a která by zároveň byla schopná fungovat ve vzájemné spolupráci s NATO.
3.1 Počátky vývoje SZBP Pro formování SBOP byl důleţitý rok 1992, kdy byly na ministerské konferenci Západoevropské unie definovány tzv. petersberské úkoly89, které byly později zpřesňovány. Členské země tímto daly najevo svou připravenost pro poskytnutí svých jednotek pro vojenské úkoly prováděné pod vedením ZEU. Mělo se jednat o humanitární a záchranné úkoly, mírové mise, bojové operace zahrnující prosazování mírových opatření na daném území.90 Členské státy chtěly vytvořit takovou obrannou a bezpečnostní spolupráci, která by pokryla tyto výše zmíněné úkoly. Další pokusy o vytvoření společné obranné politiky se objevily po podpisu Maastrichtské smlouvy, ale byly nekonkrétní a příliš neambiciózní. Zavedení SZBP v podobě dané Maastrichtem bylo maximum, na čem se členské země dokázaly v té době shodnout. V polovině devadesátých let vzniká, na popud USA, projekt Evropské bezpečnostní a obranné identity (EBOI), která měla slouţit jako evropský pilíř NATO. To znamenalo, ţe země EU měly mít v rámci vojenských struktur NATO své zástupce na velitelských pozicích. Tito velitelé měli spadat pod NATO a současně pod ZEU, coţ mělo pomoci efektivnějšímu a rychlejšímu sestavení operačních sil a jednotek.91 Evropa se měla na akcích podílet ve větší míře neţ v minulosti. V roce 1996 došlo k dojednání detailů ohledně její konkrétní podoby a byla zvolena cesta vytvoření Evropského
88
Před Lisabonskou smlouvou označovaná jako Evropská bezpečnostní a obranná politika (EBOP). Následně byly zakotveny do SEU. 90 PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva. Praha : Linde, 2010. Další oblasti spolupráce - Zvládání přeshraničních krizí, s. 341-342. 91 KRÁL, David; PACHTA, Lukáš. Zahraniční politika rozšířené Evropské unie : témata, výzvy, perspektivy. Praha : Institut pro evropskou politiku EUROPEUM, 2005, s. 90. 89
32
pilíře v rámci organizace NATO. Evropské jednotky tak mohly samostatně provádět operace, do kterých se nezapojili ostatní členové NATO. Evropská unie chtěla společnou obranu, ale jednoznačným problémem byla neschopnost členských států sladit své názory a dojít ke kompromisu, jak by společná bezpečnostní a obranná politika měla vypadat. Henry Kissinger92 v roce 1973 vznesl otázku, zda existuje nějaké telefonní číslo, na kterém by se mohl informovat o společném postoji Evropy.93 Tato věta zcela vystihuje nejednotnost postojů členských států. Proces budování EBOP byl zahájen na neoficiálním jednání Evropské rady v říjnu 1998. V prosinci téhoţ roku se uskutečnila schůzka představitelů Francie a Velké Británie v Saint-Malo,94 kde se obě země shodly na vytvoření kapacit pro provádění samostatných akcí Evropské unie.95 Bylo ustanoveno, ţe nová politická spolupráce by měla navázat na projekt EBOI a zachovat určitou míru spolupráce s NATO. Zároveň se země dohodly, ţe je třeba, aby projekt Berlín byl reformován. Na tomto základě později vznikl Berlín+.96 Je to série dohod mezi EU a NATO, které určují podmínky jejich spolupráce a také to, za jakých podmínek má Unie přístup ke kapacitám NATO. V červnu 1999 se v Německu uskutečnila schůzka vrcholných představitelů Unie, jejímţ výsledkem byl začátek nové éry spolupráce označovaný jako Evropská bezpečnostní a obranná politika. Bylo stanoveno, které operace budou probíhat ve spolupráci s NATO a které Evropská unie bude provádět sama. V prosinci téhoţ roku se konal summit v Helsinkách, na kterém byl formulován tzv. Evropský základní cíl.97 Byl dán závazek, ţe budou vytvořeny síly rychlé reakce. Mělo se tak stát do roku 2003. Síly měly být tvořeny 15 brigádami, z nichţ kaţdá měla mít 50–60 000 vojáků. Tyto jednotky měly být nasazovány do humanitárních operací, operací na udrţení
92
Bývalý ministr zahraniční USA. Global Politics: časopis pro politiku a mezinárodní vztahy [online]. 24.3.2006 [cit. 2011-10-28]. Ministr zahraničních věcí EU: důvody a důsledky institucionální reformy. Dostupné na . 94 HAD, Miloslav. Druhý a třetí pilíř Evropské unie. Praha : Ministerstvo zahraničních věcí České republiky v edičním oddělení Ústavu mezinárodních vztahů, 2001, s. 26. 93
95DUBSKÝ, Zbyněk. Bezpečnostní a politická dimenze integračního procesu : Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU. Praha : Oeconomica, 2006. Evropská bezpečnostní a obranná politika EU, s. 83. 96
KRÁL, David; PACHTA, Lukáš. Zahraniční politika rozšířené Evropské unie : témata, výzvy, perspektivy. Praha : Institut pro evropskou politiku EUROPEUM, 2005, s. 94. 97
HAD, Miloslav. Druhý a třetí pilíř Evropské unie. Praha : Ministerstvo zahraničních věcí České republiky v edičním oddělení Ústavu mezinárodních vztahů, 2001, s. 27.
33
míru a v bojových misích. Nasazení měly být schopny maximálně do šedesáti dní, maximálně na období jednoho roku.98 V červnu 2000 proběhla další schůzka v městě Santa Maria de Feira, kde došlo k zpřesnění dalších poţadavků. Členské státy EU se dohodly na vytvoření jednotky obsahující 5000 policistů, z nichţ 1000 bude schopných být nasazeno maximálně do 30 dní. Termín pro splnění závazku byl opět stanoven na konec roku 2003. Tehdejší vysoký představitel pro SZBP, Javier Solana, definoval pět základních principů, na kterých má být evropská obranná a bezpečnostní politika postavena.99 Jsou to:
Dobrovolnost - kaţdý stát se zcela svobodně rozhodne, zda se operace chce zúčastnit a jaké síly a prostředky pro operaci poskytne.
Upřednostňování národních ozbrojených sil - na evropské úrovni se mají řešit pouze nezbytná rozhodnutí. Většina kompetencí má zůstat v rukou členských států.
Kapacity a vojenské schopnosti;
otevřenost a transparentnost;
spolupráce s NATO. V listopadu 2000 byla svolána konference v Bruselu, kde bylo zjišťováno, kolik
prostředků a muţů je kaţdá země schopna vyčlenit pro síly rychlé reakce EU. Výsledkem bylo 100 000 muţů, 400 letadel a 100 lodí. Po událostech z 11. září 2011, s vývojem situace ve světě a nových technologií došlo k doplnění a pozměnění cíle. Tento cíl odráţel myšlenky Evropské bezpečnostní strategie, z roku 2003. Základní cíl 2010 poţadoval, aby EU do roku 2010 byla schopna zvládat operace v oblasti krizového řízení a aby jednotky sil rychlé reakce byly schopny efektivně řešit krizové situace. Unie se také zavázala, ţe do roku 2007 budou sestaveny jednotky vojáků pro boj ve speciálních těţkých podmínkách, dţungli, poušti, horách. Je nutná také námořní a vzdušná obrana. Jednotky musí být schopné nasazení do 10 dní. Na základě tohoto cíle měla být zřízena Evropská obranná agentura.100 Pochopitelně je zde vyzdviţena spolupráce s NATO a OSN. V usnesení EP z roku 2010 je uvedeno, ţe Evropský parlament lituje chabých výsledků týkajících se plnění tohoto cíle. Zejména pak rozdílu v tom, kolik kapacit bylo přislíbeno a 98
Rada Evropské unie [online]. 1999 [cit. 2011-11-01]. Helsinki Headline Goal. Dostupné na . 99 DUBSKÝ, Zbyněk. Bezpečnostní a politická dimenze integračního procesu : Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU. Praha : Oeconomica, 2006. Evropská bezpečnostní a obranná politika EU, s. 87. 100 Rada Evropské unie [online]. 2004 [cit. 2011-11-01]. Headline Goal 2010. Dostupné na .
34
kolik je jich reálně k dispozici a také minimálního pokroku v oblasti odborné přípravy pracovníků na akce. Parlament vyzval Unii k posílení civilních kapacit a školení pro pracovníky.
3.2 Priority SBOP v současnosti Klíčovým dokumentem z oblasti SZBP a SBOP a také politickým nástrojem těchto politik je bezpochyby Evropská bezpečnostní strategie. První dokument je z roku 2003. V roce 2008 byla vydána hodnotící Zpráva o provádění Evropské bezpečnostní strategie. Je upevněním EBS. I kdyţ v původní strategii byla vytyčena celá řada hrozeb, většina z nich nezmizela a spíše ještě posílila na významu. Ve Zprávě se uvádí, ţe rozšíření EU posílilo stabilitu v regionu, pozitivně je vnímána Evropská politika sousedství, ve které Unie vidí pevný rámec pro vztahy s partnery a moţný nástroj pro řešení budoucích konfliktů. Evropa čelí stále sloţitějším hrozbám, přesto se všem těmto výzvám postaví.101 Pozitivně je hodnoceno provádění misí pod záštitou EU, negativně naopak nedostatek prostředků a zaměstnanců pro lepší a efektivnější provádění politiky. V současnosti je řídícím dokumentem strategie s názvem Bezpečná Evropa v lepším světě, které doplňuje původní strategii EU. Jiţ na úvodní straně tohoto dokumentu je uvedeno: "Žádná země nedokáže vyřešit složité problémy současnosti sama." Je tedy jasné, ţe v této strategii nabádá Evropská unie především k jiţ tolikrát zmiňované spolupráci členských zemí s dalšími státy. A odkazuje na to, ţe i USA, jakoţto velmoc, by měly spolupracovat s Evropou. Dále se uvádí, ţe Evropská unie, významný světový aktér, by měla být připravena na to, převzít část zodpovědnosti za světovou bezpečnost. V první části dokumentu jsou vymezeny charakteristiky současného bezpečnostního prostředí, jakoţto i hlavní výzvy a hrozby, kterým je nutno čelit. Jsou pochopitelně zmíněny chudoba a nemoci, především AIDS, jakoţto nejhorší světová choroba. Evropská unie vidí jako moţnost zlepšení situace a sociálního, ekonomického a politického rozvoje právě posílení bezpečnosti. Velkou hrozbou je také nedostatek pitné vody a úbytek energetických zdrojů.102
101
Rada Evropské unie [online]. 2008 [cit. 2011-11-02]. Zpráva o provádění Evropské bezpečnostní strategie. Dostupné na . 102
Evropa je energeticky závislá na dovozu převáţně z Perského zálivu, Ruska a severní Afriky.
35
Mezi hlavní hrozby, kterými se je nutno zabývat, je terorismus, který je často úzce spojen s náboţenským extremismem. Další obavu přinášejí zbraně hromadného ničení a pokrok v oblasti vývoje biologických zbraní. Strategie samozřejmě obsahuje informace o lokálních konfliktech, nedemokratických reţimech a rozšiřování kriminality a organizované trestné činnosti. Ve druhé části jsou stanoveny cíle, kterých má být v budoucnu dosaţeno. Je důleţité bojovat proti hrozbám, coţ v sobě zahrnuje např. přijetí Evropského zatýkacího rozkazu, zvýšenou spolupráci s USA, politiku nešíření zbraní a boj proti nedovolenému dovozu a obchodu se zbraněmi, zvýšením vývozních kontrol103. EU chce pomáhat při řešení regionálních konfliktů a opětovném nastolení demokracie, stejně jako podporovat místní orgány při řešení organizované trestné činnosti. Evropská unie má být schopna předcházet případným hrozbám, protoţe jak je uvedeno v tomto dokumentu, nikdy není příliš brzo na to, aby se zabránilo konfliktům a předcházelo krizovým situacím. Musí se usilovat o budování bezpečnosti v našem sousedství, jelikoţ je v zájmu všech občanů Unie, aby země v okolí jejich hranic netrpěly ţádnými násilnými konflikty a nadměrnou kriminalitou. To zvýší nejen bezpečnost těchto států a potaţmo EU, ale také moţnost vzájemné spolupráce a prohlubování obchodních a jiných vztahů. Hlavní důraz měl být kladen na oblast arabsko-izraelského konfliktu za pomoci USA, OSN, Ruska, okolních zemí, Palestinců a Izraelců. Byl zde uveden závazek, ţe se Evropa bude snaţit o posílení role OSN a o její lepší vybavení prostředky, které budou slouţit k účinnějšímu dodrţování míru a bezpečnosti ve světě. Dále je pochopitelně důleţitá spolupráce s NATO, ASEAN, MERCOSUR, OBSE, Radou Evropy a Africkou unií v zájmu posílení světového pořádku. S tím vším samozřejmě souvisí budování jednotek, které mohou v případě konfliktu rychle zasáhnout a také větší mnoţství finančních prostředků, které budou pro tuto činnost vynaloţeny. Především je nutné jednat společně, sjednotit názory a postoje, jelikoţ jen tak lze účinně bojovat proti hrozbám současnosti.
103
Dále vyvíjením politických a hospodářských tlaků a zkoumáním příčin vzniku této situace.
36
3.3 Současná úprava SBOP Oblast SBOP, stejně jako SZBP, upravuje nedávno přijatá Lisabonská smlouva. Zatímco v předchozích úpravách bylo uvedeno, ţe obranná politika by do budoucna mohla vést ke společné obraně. V Lisabonské smlouvě je uvedeno: „Společná bezpečnostní a obranná politika zahrnuje postupné vymezení společné obranné politiky Unie. Ta povede ke společné obraně, jakmile o tom Evropská rada jednomyslně rozhodne. V tomto případě doporučí členským státům přijetí takového rozhodnutí v souladu s jejich ústavními předpisy.“104 Zde vidíme posun v definování budoucnosti SBOP a moţnosti vytvoření společné armády. Ale je jasné, ţe se jedná o velmi dlouhodobé vyhlídky. V LS je nastíněna moţnost strukturované spolupráce, tedy posílené spolupráce mezi skupinou států Unie. 105 Pokud si členské státy přejí navázat mezi sebou uţší spolupráci v rámci SZBP, podají ţádost Radě. Ţádost je následně postoupena Vysokému představiteli, který vyjádří své stanovisko, stejně tak i Komisi. Povolení k této spolupráci vydá Rada, rozhodnutí musí být jednomyslné. Komise a vysoký představitel pravidelně informují Radu a Evropský parlament o průběhu posílené spolupráce.106 Lisabonská smlouva zavedla klauzuli o kolektivní obraně. Ve Smlouvě je uvedeno: „Společná bezpečnostní a obranná politika Unie uznává závazky vyplývající ze Severoatlantické smlouvy těch členských států, které uskutečňují svou společnou obranu v rámci Organizace Severoatlantické smlouvy, jež zůstává základem kolektivní obrany svých členů a je v souladu se společnou bezpečnostní a obrannou politikou vytvořenou v tomto rámci.“107 V Lisabonské smlouvě figuruje také doloţka solidarity. Je zařazena v kapitole týkající se vnější činnosti Evropské unie, ale faktický dopad má především na oblast bezpečnosti. Podle této doloţky mají státy postupovat společně v duchu solidarity v případě, ţe se některý členský stát stane cílem teroristického útoku108, obětí přírodní nebo člověkem způsobené katastrofy.
104
Lisabonská smlouva, čl. 28a. Mechanismus posílené spolupráce zavedla jiţ Amsterodamská smlouva. Lisabonská smlouva ji upravuje, např. minimální počet účastníků byl stanoven na 9, původní počet byl 8. V praxi zatím nebyla vyuţívána, především kvůli poţadavku jednomyslnosti. Spadá lze také stálá strukturovaná spolupráce v oblasti společné obrany, nebo svěřenecká spolupráce, kdy Rada pověří misí skupinu členských zemí Unie, které si to vyţádají a mají pro danou misi schopnosti a prostředky. 106 Lisabonská smlouva, čl. 280. 107 Lisabonská smlouva, Protokol o stálé strukturované spolupráci. 108 Týká se také hrozícího útoku. 105
37
To znamená, ţe ostatní státy poskytnou takto postiţené zemi na její ţádost pomoc. Země zároveň dostane pomoc od Evropské unie. Přesnější způsob pomoci bude vymezen rozhodnutím Rady, které bude přijato na návrh Komise a Vysokého představitele. O provádění doloţky solidarity se bude rozhodovat kvalifikovanou většinou.109 V roce 2010 byl vydán návrh usnesení Evropského parlamentu k rozvoji společné bezpečnostní a obranné politiky po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost. Je v něm napsáno, ţe svět v současnosti prochází rychlou a hlubokou proměnou, moc je přesouvána ve prospěch mezinárodních subjektů, zhoršuje se stav ţivotního prostředí, mění se klima, svět začíná pociťovat nedostatek energetických zdrojů a s tím vším souvisí také bezpečnostní problémy. Evropská unie má vzhledem ke svému silnému postavení dohlíţet na zachování míru, starat se o své občany, eliminovat hrozby, které jim hrozí, zajistit energetické zdroje a bezpečnost. Má budovat strategická partnerství, spolupracovat s NATO, uskutečňovat mise na podporu míru a obnovení pořádku v krizových regionech. Dále, ţe Unie na základě změn SBOP obsaţených v Lisabonské smlouvě dává jasně najevo, ţe chce do budoucna jednat jako síla, která bude zabezpečovat světovou stabilitu a s pomocí svých kapacit bude pomáhat ostatním státům předcházet krizím, konfliktům, případně řešit ty, které jiţ nastaly. V dokumentu je uvedeno, ţe LS vstoupila v platnost teprve nedávno a proto ještě nemůţeme zcela přesně vidět její přínos a komplexní pojetí SBOP a SZBP a tím zjednodušení institucionálního procesu. Evropský parlament zdůrazňuje roli Evropské sluţby pro vnější činnost, jakoţto aktéra zcela zásadního pro budoucí plnou integraci SBOP. Vyzdvihuje také potenciál a moţnosti EDA, která byla na základě LS oficiálně zakotvena do primárního práva Unie.110 Evropský parlament zcela otevřeně kritizuje nedostatek prostředků, které má Unie k dispozici pro oblast SBOP a obrovský nesoulad mezi tím, co je pro efektivní vykonávání politiky potřeba a tím, co je k dispozici. Kritikou nešetří ani na adresu členských států a dlouhých jednání, která předcházejí kaţdému pokusu o navýšení vojenských kapacit Unie. Vyjadřuje obavy, ţe současná špatná ekonomická situace by mohla vést k rozpočtovým škrtům pro SBOP, coţ by politiku značně zbrzdilo. EU by se měla do budoucna naučit lépe a pruţněji reagovat na krize, zajistit si strategickou samostatnost a soustředit se na dlouhodobé budování míru.
109 110
Lisabonská smlouva, čl. 188. Vláda české republiky [online]. Analýza dopadů Lisabonské smlouvy, 2010, s. 55 [cit. 2012-02-04]. Dostupné
na .
38
3.4 Aktéři Jelikoţ jsem jiţ v úvodu této kapitoly zmínila, ţe SZBP a SBOP spolu úzce souvisejí a jedna vychází z právního rámce druhé, je jasné, ţe také aktéři těchto politik jsou z velké části totoţní. V této části budu vycházet z platné úpravy dané Lisabonskou smlouvou. V rámci SBOP mají pochopitelně velkou roli Rada Evropské unie, Evropská rada, potaţmo i Evropská komise, Vysoký představitel Unie, Evropská sluţba pro vnější činnost. Tedy aktéři, o kterých jsem psala jiţ v rámci SZBP. 3.4.1 Výbory EU Nejdůleţitější a patrně i nejviditelnější část SBOP tvoří mise, které Evropská unie podniká. Pro účely těchto misí byly zřízeny následující stále výbory:
Politický a bezpečnostní výbor, o kterém jsem jiţ psala v předešlé kapitole. Je sloţen ze zástupců členských států Unie. Má za úkol sledovat vývoj na mezinárodní scéně a podává stanoviska Radě. Přispívá tak k formování SBOP a SZBP.
Vojenský výbor EU je poradní orgán sloţený z vojenských expertů, je fórem pro vojenské konzultace a spolupráci mezi jednotlivými členskými státy v oblasti předcházení konfliktům a řešení jiţ probíhajících krizí.111
Výbor pro civilní aspekty řešení krizí poskytuje poradenství Politickému a bezpečnostnímu výboru. Jak jiţ jeho název napovídá, jedná se o poradenství pro civilní mise Unie.112
3.4.2 Evropská obranná agentura O jejím zřízení bylo rozhodnuto na zasedání Evropské rady v červnu 2003. Oficiálně začala fungovat na konci roku 2004. Cílem bylo podpořit snahu členských zemí Unie o zlepšení obranných schopností při zvládání krizí a posílit SBOP. Má jim pomoci při plánování bezpečnostních strategií a vytváření obranných plánů.113 V čele agentury stojí Vysoká představitelka pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, Catherine Ashton.
111
Comité militaire de l'Union européenne. Europa [online]. 2006 [cit. 2012-01-02]. Dostupné na . 112
PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva. Praha : Linde, 2010. Další oblasti spolupráce - Zvládání přeshraničních krizí, s. 341-342. 113
BISCOP, Sven; ALGIERI, Franco. The Lisbon Treaty and ESDP : Transformation and Integration. Egmont : The Royal Institute for International Relations, 2008, s. 49.
39
Agentura je podřízena Evropské radě a funguje na základě směrnic, které vydala. 114 Je jedinou agenturou, která je výslovně uvedena v Lisabonské smlouvě a je tak zakotvena do primárního práva Unie.115 Má následující úkoly:116
Rozvíjet obranný potenciál Unie;
podporovat výzkum a vývoj nových technologií;
vytvořit systematický a komplexní přístup při definování potřeb SBOP;
pomáhat při rozvoji evropského obranného průmyslu;
podporovat úzkou spolupráci s Evropskou komisí pro vytvoření konkurence schopného trhu s obrannými zařízeními v Evropě.117
3.5 Operace EU Evropská unie v rámci SBOP pouţívá celou řadu nástrojů. Jedná se o politický dialog, humanitární a rozvojovou pomoc. Nejviditelnějším a nejdůleţitějším nástrojem jsou mise EU, kterým se budu věnovat v následující části práce. Unie disponuje moţností nasazení vojenských a civilních misí mimo své území. Mise se člení na civilní a vojenské. Mají být pouţity k udrţení míru a předcházení konfliktům. 3.5.1 Vojenské mise Vojenské mise lze charakterizovat jako operace, které jsou prováděny s pouţitím vojenských sil a prostředků. Jejich cílem je dosaţení míru, předcházení krizím a konfliktům a také posílení mezinárodní bezpečnosti. Patří zde:
Společné akce v oblasti odzbrojení;
humanitární a záchranné operace;
operace, které se snaţí předcházet konfliktům a zachovat mír;
poradní a pomocné operace;
operace bojových sil slouţící k řešení krizí a uklidnění situací po skončení konfliktů.118
114
DUBSKÝ, Zbyněk. Bezpečnostní a politická dimenze integračního procesu : Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU. Praha : Oeconomica, 2006. Evropská bezpečnostní a obranná politika EU, s. 100. 115
Evropská obranná agentura v šesti letech. Obrana a strategie [online]. 2010 [cit. 2012-01-19]. Dostupné na . 116 EDA [online]. 2011 [cit. 2011-10-27]. Missions and functions. Dostupné na . 117
Evropská obranná agentura (European Defence Agency - EDA). Ministerstvo obrany České republiky [online]. 2012 [cit. 2012-01-11]. Dostupné na . 118 ZÁVĚŠICKÝ, Jan. Ambice a schopnosti Evropské unie Analýza vojenských operací na podporu míru. Mezinárodní vztahy, 2/2007, s. 33.
40
3.5.2
Civilní mise Tyto mise jsou nejčastěji tvořeny experty z členských zemí Unie. Jedná se o policisty,
celní experty, právníky, soudce, odborníky na státní správu.119 Patří zde:
Mise zaměřené na podporu státních orgánů a institucí;
mise zaměřené na stabilizaci země;120
mise zaměřené na reformy bezpečnostních sektorů na daném území;
mise zaměřené na reformy justice a státní správy;
mise zaměřené na pozorovatelskou a mediační činnost. Evropská unie v rámci SBOP provedla jiţ celou řadu misí, já se ve své práci budu
podrobněji zabývat operací EU s názvem Concordia. Tuto misi jsem si vybrala, jelikoţ proběhla na Balkánském poloostrově, konkrétně v Makedonii a je pro nás důleţitá, neboť se jedná o naše blízké sousedy. 3.6 Concordia Concordia byla první misí, která naznačila budoucí moţnosti Evropské unie a její spolupráce s NATO. I kdyţ se nejednalo o operaci, do které by byl zapojen velký počet vojáků a která by byla dlouhá a náročná, měla pro Unii obrovský význam.121 Misi realizovala Evropská unie na základě ţádosti makedonské vlády s pomocí prostředků NATO, coţ bylo pro její úspěch velmi významné.122 Tato operace vzbudila obrovský zájem médií na celém světě. Operaci převzala Evropská unie od NATO 18.3.2003, mise skončila 16.12.2003. Na základě programu Berlín+ vyuţívala Unie prostředky a kapacity NATO. Právní rámec, ani mandát mise nebyl změněn.123 Zatímco do původní operace NATO124 bylo zapojeno 700
119
Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. 2011 [cit. 2011-11-01]. Civilní mise Evropské unie (CSDP). Dostupné na . 120
PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva. Praha : Linde, 2010. Další oblasti spolupráce - Zvládání přeshraničních krizí, s. 341. 121
ORT, Alexandr, et al. Bezpečnost Evropy a Česká republika. Praha : Professional Publishing, 2005, s. 121. KŘÍŢ, Zdeněk. Německý podíl na spolupráci Evropské unie a Severoatlantické aliance při provádění vojenských operací na podporu míru. Klíčová mocnost nebo černý pasaţér?. In Bezpečnostní (ne)stabilita. Praha : Klub mladých Evropanů, 2005. ISBN 80-239-5598-5, s. 48. 123 ZÁVĚŠICKÝ, Jan. Ambice a schopnosti Evropské unie Analýza vojenských operací na podporu míru. Mezinárodní vztahy, 2/2007, s. 38-40. 122
124
Tzv. Allied Hormony.
41
vojáků, operace EU probíhala jiţ „jen“ se 400 vojáky.125 Mise se zúčastnilo 26 států,126 z toho 13 členských zemí Unie.127 Nejvíce, 180 vojáků,128 poskytla Francie a vzala si na starost zastřešení celé akce.129 Cílem operace bylo uzavření příměří mezi makedonskými a albánskými občany, ukončení národnostních nepokojů, které v Makedonii propukly a pomoc při implementaci činnosti Ohridské rámcové dohody130. Jelikoţ většinu úkolů splnilo jiţ NATO, přítomnost jednotek Unie měla být spíše demonstrací nadnárodní vojenské síly. Jednotky měly přispívat k utváření a zachování míru a bezpečnosti v oblastech, ve kterých dříve konflikt probíhal, dohlíţet na dodrţování uzavřené dohody, pomáhat vést dialog mezi jednotlivými skupinami v regionu a zajistit bezpečnost pro pracovníky humanitárních organizací.131 Vedení operace bylo svěřeno do rukou německého admirála Rainera Feista a velitelství SHAPE132. Velitelem sil byl nejprve francouzský generál Maral, kterého později nahradil portugalský generálmajor Santos.133 Politické vedení operace spadalo pod Evropskou unii, respektive Politický a bezpečnostní výbor. Operace byla ukončena v prosinci 2003 na základě dohody mezi Unií a makedonskou vládou. Následně byla nahrazena mezinárodní misí policejních expertů známou jako PROXIMA.134 Co se týká hodnocení operace Concordia, je převáţně pozitivní. I kdyţ velký kus práce odvedlo především NATO a vojáci unijní mise se tak nedostali do přímých konfliktů s 125
Ministerstvo obrany [online]. 2004 [cit. 2011-11-10]. Čeští vojáci v mírových operacích na Balkáně. Dostupné na . 126
Tamtéţ. Belgie, Francie, Finsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Německo, Španělsko, Švédsko, Velká Británie. 128 Ministerstvo obrany [online]. 2003 [cit. 2011-11-05]. Operace Concordia. Dostupné z na . 127
129
KŘÍŢ, Zdeněk. Německý podíl na spolupráci Evropské unie a Severoatlantické aliance při provádění vojenských operací na podporu míru. Klíčová mocnost nebo černý pasaţér?. In Bezpečnostní (ne)stabilita. Praha : Klub mladých Evropanů, 2005, s. 49. 130
Politická dohoda, která byla podepsaná 13. srpna 2001 v Ohridu a která ukončily konflikty mezi makedonskými silami a albánskými povstalci. Na jejím základě byla upravena makedonská ústava, čímţ byla zajištěna větší práva menšin. 131 ZÁVĚŠICKÝ, Jan. Ambice a schopnosti Evropské unie Analýza vojenských operací na podporu míru. Mezinárodní vztahy, 2/2007, s. 41. 132
Supreme Headquarters Allied Powers Europe, což znamená Vrchní vojenské velitelství sil NATO v Evropě. Ministerstvo obrany [online]. 2004 [cit. 2011-11-10]. Čeští vojáci v mírových operacích na Balkáně. Dostupné na . 133
134
Tamtéţ.
42
obyvateli, Evropská unie dokázala celou misi dotáhnout do zdárného konce a prokázala tak, ţe je schopna aktivně vykonávat SBOP a spolupracovat s NATO. Český generálmajor Mazurek prohlásil: „Může být považována za úspěšný test schopností EU spolupracovat s NATO na základě dohod Berlín+. V praxi se ukázalo, že pokud je dohoda Berlín+ funkční, není nutno mít zdvojené struktury v EU.“135 Generál Maral konstatoval, ţe i kdyţ byla velikost pouţitých sil Unie poměrně malá a Unie měla k dispozici pouze minimum vojenských prostředků, tento rozsah zcela vyhovoval mandátu mise Concordia a úkolům, které měla za cíl splnit.136
135
Úkoly plněné AČR v uplynulém období v souvislosti se zapojením ČR do ESDP. MAZUREK, Rostislav. Obrana a strategie [online]. [cit. 2012-02-10]. Dostupné na . 136 KŘÍŢ, Zdeněk. Německý podíl na spolupráci Evropské unie a Severoatlantické aliance při provádění vojenských operací na podporu míru. Klíčová mocnost nebo černý pasaţér?. In Bezpečnostní (ne)stabilita. Praha : Klub mladých Evropanů, 2005. ISBN 80-239-5598-5, s. 49.
43
Závěr Cílem práce bylo podat stručný přehled o vývoji Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, respektive také Společné bezpečnostní a obranné politiky Evropské unie a popsat jejich fungování v současné době s důrazem na vyzdviţení pozitivních změn, které sebou přinesly jednotlivé Smlouvy a naopak také na negativní stránky, které se do budoucna budou muset vylepšit. Jak se uvádí v Souhrnné zprávě o činnosti Evropské unie za rok 2011, SBOP bude i do budoucna zcela zásadním nástrojem EU. Jejími hlavními hnacími motory jsou především Velká Británie a Francie.137 Na základě Lisabonské smlouvy se Evropské unii dostalo větších pravomocí a je tak daleko pruţnější a přizpůsobivější mezinárodnímu i evropskému dění. Dnes EU kombinuje hard power v ekonomických otázkách se soft power v otázkách bezpečnosti.138 Kladně jsou hodnoceny mise Evropské unie, které v minulých letech proběhly za podpory vojáků jednotlivých členských zemí a které pomohly obnovit demokracii a pořádek na několika územích. V současné době se EU účastní tří vojenských a devíti civilních misí.139 Na začátku této diplomové práce jsem si stanovila výzkumnou otázku, zda vedlo přijetí LS k lepšímu fungování SZBP a také SBOP. Je poměrně těţké na ni odpovědět, neboť Lisabonská smlouva je na našem území platná pouze dva a půl roku. Přesto si troufám říct, ţe LS přinesla více pozitivních novinek, neţ negativ a z tohoto důvodu přispěla k lepšímu fungování zahraniční a bezpečnostní, potaţmo obranné politiky Unie. Za jednoznačné pozitivum vnímám vytvoření funkce Vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Evropské unie a také Evropské sluţby pro vnější činnost, která má být představiteli nápomocná. Evropská unie má tímto pro okolní svět konečně svého zástupce. A politika se tak stává, dle mého názoru, bliţší a více srozumitelná občanům evropských států. Za méně vhodné rozhodnutí povaţuji obsazení Catherine Ashton do funkce VP. To je však záleţitost, která s Lisabonem přímo nesouvisí. Bylo by dobré, detailněji vymezit jednotlivé pravomoci Catherine Ashton tak, aby se někdy nepřekrývaly s těmi, které náleţí Hermanu Van Rompuy, jakoţto předsedovi Evropské rady.
137
KHOL, Radek. Bílá místa v české diskuzi o evropské bezpečnosti. Mezinárodní vztahy, 2/2002, s. 68.
138
HNÁT, Pavel. Globální a regionální aspirace Evropské unie. Praha : Oeconomica, 2008, s. 19.
139
EVROPSKÁ KOMISE. Souhrnná zpráva o činnosti Evropské unie 2011. Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie, 2012, s. 128.
44
Dalším přínosem z mého pohledu je také to, ţe díky LS mají i menší státy šanci prosadit své zájmy v rámci SZBP a tato politika není jen diktátem ze strany velkých mocností, jako je např. Francie, Velká Británie a Německo. I kdyţ jim pochopitelně jejich dominantní postavení i nadále nelze upřít. Tím, co Lisabonská smlouva ponechala, a myslím si, ţe do budoucna to bude nutné upravit, jsou mechanismy pro schvalování procesů v rámci SZBP, takţe se nadále nevyhneme dlouhým jednáním členských států, pokud je např. potřeba navýšit vojenské kapacity, nebo prosadit rychle určitá rozhodnutí v rámci společné obrany. I po zrušení struktury pilířů, je zahraniční a bezpečnostní politika značně odlišná od všech ostatních politik Unie. Spadá pod unikátní systém rozhodování a zachovává si tak své charakteristické rysy zakotvené jiţ v Maastrichtské smlouvě. Také proto se někdy uvádí, ţe v současné době existuje struktura dvou pilířů.
140
SZBP nadále zůstává fungovat na principu mezivládní spolupráce a zůstává
tak především v rukou jednotlivých členských států.141 Hypotézu stanovenou na začátku mé diplomové práce potvrzuji, jelikoţ státy konečně začaly více spolupracovat. Protoţe SZBP a SBOP jsou závislé na souhlasu všech zemí Evropské unie, je nutné, aby státy hledaly kompromis vhodný pro všechny strany, jinak jednání uvíznou na mrtvém bodě.142 Samozřejmě to někdy můţe připomínat výměnný obchod, kdy jedna země ustoupí ve prospěch druhé a příště to bude právě naopak. Evropská unie se navíc poučila z původních neúspěchů v oblasti zahraniční politiky a její činnost se neustále zlepšuje a zefektivňuje, coţ dokazují také mise prováděné na podporu míru a demokracie, které Unie provozuje nejen na evropském kontinentu.143 Společné zahraniční a bezpečnostní politice navíc rozhodně nelze upřít obrovský posun, který za léta své existence udělala. Po podpisu Maastrichtské smlouvy byla tato politika nesmělá, ambice měla jen v teoretické rovině. V současnosti se politika stává stále větší součástí ţivota občanů Evropské unie a rozhodně zdatně kopíruje vývoj ostatních unijních politik, potaţmo celé EU. Stejné hodnocení náleţí také Společné bezpečnostní a
140
Vláda české republiky [online]. Analýza dopadů Lisabonské smlouvy, 2010, s.13 [cit. 2012-02-04]. Dostupné na . 141 BISCOP, Sven; ALGIERI, Franco. The Lisbon Treaty and ESDP : Transformation and Integration. Egmont : The Royal Institute for International Relations, 2008, s. 21. 142
KRÁL, David; PACHTA, Lukáš. Zahraniční politika rozšířené Evropské unie : témata, výzvy, perspektivy. Praha : Institut pro evropskou politiku EUROPEUM, 2005, s. 72-73. 143
HNÁT, Pavel. Globální a regionální aspirace Evropské unie. Praha : Oeconomica, 2008, s. 18.
45
obranné politice, která se od summitu v Saint-Malo velmi rychle vyvinula aţ do dnešní podoby a rozhodně o ní nemůţeme říct, ţe by existovala jen na papíře.144 Chybou je však to, ţe zde chybí větší zapojení Evropského parlamentu, jakoţto orgánu, který je volen občany Unie a je tak institucí, která hájí zájmy občanů v Unii. Změnou doznanou Lisabonskou smlouvou je to, ţe Evropský parlament se podílí na schvalování Vysokého představitele, čímţ byla jeho pozice lehce posílena. SBOP byla vytvořena, aby zahraniční a bezpečnostní politiku převedla do praxe. To se také stalo a za SZBP jsou konečně vidět výsledky. Dle mého názoru to byly právě mise a humanitární akce ze strany Evropské unie, které zviditelnily tuto politiku pro běţné občany a přiblíţily jim působení Unie v oblasti zahraničních věcí a obranné politiky. Za zmínku rozhodně stojí také spolupráce s NATO v rámci programu Berlín+, která pomáhá Unii k lepšímu provádění operací, coţ bylo dokumentováno na příkladu mise Concordia na Balkánském poloostrově.145
144
BISCOP, Sven; ALGIERI, Franco. The Lisbon Treaty and ESDP : Transformation and Integration. Egmont : The Royal Institute for International Relations, 2008, s. 3. 145 KRÁL, David; PACHTA, Lukáš. Zahraniční politika rozšířené Evropské unie : témata, výzvy, perspektivy. Praha : Institut pro evropskou politiku EUROPEUM, 2005, s. 95.
46
Shrnutí Společná zahraniční a bezpečnostní politika je nedílnou součástí politik prováděných Evropskou unií a patří k politikám, které vţdy vzbuzovaly nejvíce emocí, diskusí a rozporuplných reakcí. Ač byla SZBP zakotvena jiţ v roce 1993 Maastrichtskou smlouvou, větších pravomocí se jí dostává právě nedávno schválenou Lisabonskou smlouvou, která je často označována za reformní. Přinesla Evropské unii právní subjektivitu a vytvořila funkci Vysokého představitele, který Unii a oblast SZBP, respektive SBOP reprezentuje navenek. Pozitivní změnou je také to, ţe díky Lisabonské smlouvě mají i menší státy šanci prosadit své názory v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky. Společná obranná a bezpečnostní politika je nejdůleţitějším nástrojem, který Evropská unie pouţívá pro zachování míru a bezpečnosti nejen v Evropském regionu. Za dobu své existence zorganizovala EU celou řadu misí vojenského a humanitárního charakteru. Jejich cílem je stabilizovat situaci ve válkou postiţených oblastech, reformovat justici, státní správu, bezpečnostní sektor a pomáhat humanitárním organizacím. Zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie rozhodně není dokonalá, ale nikdo jí nemůţe upřít, ţe od svého zaloţení udělala obrovský pokrok. Počátky SZBP byly nesmělé, politika má však stále větší ambice, které se snaţí naplňovat. Unie je jedním z nejvýznamnějších aktérů na světě a je proto nutné, aby pro okolní svět vystupovala jednotně a měla silnou zahraniční a také bezpečnostní politiku, tak aby byla partnerem velmocí, jako jsou USA a Čína. Jelikoţ Evropskou unii tvoří 27 států, je někdy velmi těţké zajistit jejich názorovou shodu, aby se jednání v rámci SZBP zbytečně neprotahovala a Unie byla rychle akceschopná. Řešením je jistě vytvoření funkce Vysokého představitele, kterou zastupuje Catherine Ashton a která by měla v budoucnu členských státům pomoci při hledání kompromisních řešení. Klíčová slova: Evropská unie, Společná zahraniční a bezpečnostní politika, Společná bezpečnostní a obranná politika, Vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, Maastrichtská smlouva, Lisabonská smlouva, mise EU, Concordia.
47
Summary The Common Foreign and Security Policy is an integral part of policies undertaken by the European Union and it belongs to the policies that have always raised the most emotional debates, discussions and conflicting reactions. Although the CFSP was anchored in the Maastricht Treaty in 1993, it got more competence thanks to the recently approved Lisbon Treaty, which is often referred to as reformative. The Lisbon Treaty gave the European Union legal personality and established the function of High Representative. He represents the European Union, the CFSP and the CSDP to the outside. A positive change is that small states now have a chance to assert their views on foreign and security policy. The Common Defense and Security Policy is the most important tool used by the European Union for keeping peace and security not only in the European region. EU had organized a lot of military and humanitarian missions throughout the time. Their goal is to stabilize the situation in war affected zones, to reform the judiciary, state administration, security sector and to help humanitarian organizations. The Foreign and Security Policy of the European Union is not certainly perfect, but nobody can deny that since it inception has made great progress. The beginning of this policy was shy, but however it has greater ambitions that is trying to fulfill. The European Union is one of the most important actors in the world. Therefore it is necessary, that EU acts uniformly for the outside world, has strong foreign and security policy, so it can be equal partner to the superpowers like U.S. and China. European Union consists of 27 states. Sometimes it is very difficult for States to have the same opinion. Negotiations should not be long so that the European Union would be still able to act quickly. The solution is a function of the High Representative, represented by Catherine Ashton. She should assist member countries with finding of compromise solutions in the future.
Keywords: European Union, Common Foreign and Security Policy, Common Security and Defense Policy, the High Representative for Foreign Affairs and Security Policy, the Maastricht Treaty, the Lisbon Treaty, mission of the European Union, Concordia.
48
Použité zdroje Smlouvy 1. Jednotný evropský akt. Úř. věst. L 169, 29.6.1987. 2. Maastrichtská smlouva. Úř. věst. C 191, 29.7.1992. 3. Amsterodamská smlouva. Úř. věst. C 340, 10.11.1997. 4. Smlouva z Nice. Úř. věst. Úř. věst. C 80, 10.3.2001. 5. Lisabonská smlouva. Úř. věst. C 306, 17.12.2007.
49
Zahraniční literatura 1. BISCOP, Sven; ALGIERI, Franco. The Lisbon Treaty and ESDP : Transformation and Integration. Egmont : The Royal Institute for International Relations, 2008. 53 s. 2. BORCHARDT, Klaus-Dieter. L'ABC du droit de l'Union européenne. Luxembourg : Office des publications de l'Union européenne, 2010. 139 s.
3. CAMERON, Fraser. An introduction to European foreign policy. Abingdon: Routledge, 2007. 255 s.
4. DUKE, Simon. The elusive quest for European security: from EDC to CFSP. Great Britain: MACMILLAN PRESS LTD, 2000. 406 s.
5. IRONDELLE, Bastien. European Foreign Policy: the End of French Europe. Journal of European Integration. 2008, s. 153-168.. 6. YAKEMTCHOUK, Romain. La politique étrangère de l’Union européenne. Paris: L’Harmattan, 2005. 482 s.
50
Česká literatura 1. DUBSKÝ, Zbyněk. Bezpečnostní a politická dimenze integračního procesu (společná zahraniční a bezpečnostní politika EU). Praha : Oeconomica, 2006. 163 s. 2. EVROPSKÁ KOMISE. EU ve světě : zahraniční politika Evropské unie. Lucemburk : Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, 2007. 22 s. 3. EVROPSKÁ KOMISE. Souhrnná zpráva o činnosti Evropské unie 2011. Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie, 2012. 140 s. 4. FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta. Evropská unie. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. 803 s. 5. HAD, Miloslav. Druhý a třetí pilíř Evropské unie. Praha : Ministerstvo zahraničních věcí České republiky v edičním oddělení Ústavu mezinárodních vztahů, 2001. 86 s. 6. HNÁT, Pavel. Globální a regionální aspirace Evropské unie. Praha : Oeconomica, 2008. 22 s. 7. KHOL, Radek. Bílá místa v české diskuzi o evropské bezpečnosti. Mezinárodní vztahy, 2/2002, s. 67-80. 8. KRÁL, David; PACHTA, Lukáš. Zahraniční politika rozšířené Evropské unie : témata, výzvy, perspektivy. Praha : Institut pro evropskou politiku EUROPEUM, 2005. 137 s. 9. KŘÍŢ, Zdeněk. Německý podíl na spolupráci Evropské unie a Severoatlantické aliance při provádění vojenských operací na podporu míru. Klíčová mocnost nebo černý pasaţér?. In Bezpečnostní (ne)stabilita. Praha : Klub mladých Evropanů, 2005, s 4663. 10. ORT, Alexandr, et al. Bezpečnost Evropy a Česká republika. Praha : Professional Publishing, 2005. 216 s.
51
11. PELTRÁM, Antonín, et al. Evropská integrace a Česká republika. Praha : Grada, 2009. 143 s. 12. PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva. Praha : Linde, 2010. Další oblasti spolupráce - Zvládání přeshraničních krizí. 424 s. 13. ZÁVĚŠICKÝ, Jan. Ambice a schopnosti Evropské unie Analýza vojenských operací na podporu míru. Mezinárodní vztahy, 2/2007, s. 31-59.
52
Internetové zdroje zahraniční 1. Comité militaire de l'Union européenne. Europa [online]. 2006 [cit. 2012-01-02]. Dostupné
na
. 2. EDA [online]. 2011 [cit. 2011-10-27]. Missions and functions. Dostupné na . 3. ENPI info centre [online]. 2010 [cit. 2011-11-01]. La Politique européenne de voisinage. Dostupné na . 4. Evropský parlament [online]. 1997 [cit. 2011-11-01]. Positions communes. Dostupné na .
5. KOEHLER, Kateryna. CRIA [online]. 2010 [cit. 2011-11-05]. EUROPEAN FOREIGN POLICY AFTER LISBON: STRENGTHENING THE EU AS AN INTERNATIONAL
ACTOR.
Dostupné
na
online.org/Journal/10/Done_European_Foreign_Policy_After_Lisbon_Strengthening_t he_EU_as_an_International_Actor_Kateryna%20Koehler.pdf>. 6. Rada Evropské unie [online]. 1999 [cit. 2011-11-01]. Helsinki Headline Goal. Dostupné
na
.
53
Internetové zdroje české 1. BusinessInfo [online]. 15.2.2010 [cit. 2011-10-11]. Politický a bezpečnostní výbor. Dostupné
na
vybor/1000709/5340/>. 2. Epravo [online]. 2010 [cit. 2011-11-12]. Ondrej Hamuľák : Evropská unie po Lisabonské
smlouvě.
Jaký
krok
a
kam?
Dostupné
na
. 3. EurActiv [online]. 2011 [cit. 2011-11-06]. David Lidington: V Bruselu hájíme národní zájmy.
Dostupné
na
lidington-v-bruselu-hajime-narodni-zajmy-008534>. 4. Euroskop [online]. 2009 [cit. 2011-10-10]. Společná zahraniční a bezpečnostní politika.
Dostupné
na
bezpecnostni-politika/>. 5. Evropská komise [online]. 2010 [cit. 2011-10-05]. Politický a bezpečnostní výbor. Dostupné
na
. 6. Evropská obranná agentura (European Defence Agency - EDA). Ministerstvo obrany České
republiky
[online].
2012
[cit.
2012-01-11].
Dostupné
na
mocr.army.cz/scripts/detail.php?id=7846>. 7. Evropská rada [online]. 2010 [cit. 2011-11-04]. Evropská rada - Oficiální orgán EU. Dostupné na . 8. Evropský parlament [online]. 2010 [cit. 2011-11-01]. Legislativní usnesení Evropského parlamentu ze dne 8. července 2010 o návrhu rozhodnutí Rady o organizaci a fungování Evropské sluţby pro vnější činnost. Dostupné na . 54
9. Global Politics: časopis pro politiku a mezinárodní vztahy [online]. 24.3.2006 [cit. 2011-10-28]. Ministr zahraničních věcí EU: důvody a důsledky institucionální reformy. Dostupné na . 10. MAZUREK, Rostislav. Obrana a strategie [online]. [cit. 2012-02-10]. Dostupné na . 11. Ministerstvo obrany [online]. 2003 [cit. 2011-11-05]. Operace Concordia. Dostupné na . 12. Ministerstvo obrany [online]. 2004 [cit. 2011-11-10]. Čeští vojáci v mírových operacích
na
Balkáně.
Dostupné
na
. 13. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. 2011 [cit. 2011-11-06]. Institucionální
zajištění
SZBP.
Dostupné
na
mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/evropska_unie/vnejsi_vztahy_eu/spolecna_zahranicn i_a_bezpecnostni/institucionalni_zajisteni_szbp.html>. 14. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. 2011 [cit. 2011-11-01]. Civilní
mise
Evropské
unie
(CSDP).
Dostupné
na
mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/prace_v_mezinarodnich_org/civilni_mise_evropske_uni e_csdp.html>. 15. NETOLICKÝ, Pavel. E-polis [online]. 2005 [cit. 2011-11-04]. Vývoj společné zahraniční a bezpečnostní politiky - II. část. Dostupné na . 16. Rada Evropské unie [online]. 2008 [cit. 2011-11-02]. Zpráva o provádění Evropské bezpečnostní
strategie.
Dostupné
na
consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressdata/CS/reports/104642.pdf>.
55
17. Rada Evropské unie [online]. 2010 [cit. 2011-11-02]. Rada – místo, kde jsou přijímána zásadní
rozhodnutí
týkající
se
Evropské
unie.
Dostupné
na
. 18. Rada Evropské unie [online]. 2010 [cit. 2011-11-02]. Zahraniční věci. Dostupné na
consilium.europa.eu/policies/council-configurations/foreign-
affairs.aspx?lang=cs>. 19. Vláda české republiky [online]. Analýza dopadů Lisabonské smlouvy, 2010. 60s. [cit. 2012-02-04].
Dostupné
na
zalezitosti/dokumenty/analyza-dopadu-lisabonske-smlouvy-66830/>. 20. Evropská obranná agentura v šesti letech. Obrana a strategie [online]. 2010 [cit. 201201-19].
Dostupné
na
2010/clanky/evropska-obranna-agentura-v-sesti-letech.html>.
56
