UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA ŽURNALISTIKY. Bc. Tomáš Vovsík

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA ŽURNALISTIKY

Bc. Tomáš Vovsík MEDIÁLNÍ RÁMOVÁNÍ PROTESTNÍCH AKCÍ SOUVISEJÍCÍCH S FINANČNÍ KRIZÍ … (MEDIA FRAMING OF PROTEST ACTIONS RELATED TO THE FINANCIAL CRISIS) Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Renáta Sedláková, Ph.D. Olomouc 2014

Prohlašuji, že jsem tuto magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně na základě uvedené literatury a pramenů. V Olomouci dne Tomáš Vovsík

Poděkování: Předně bych chtěl poděkovat paní Mgr. Renátě Sedlákové, Ph.D. za cenné podněty a inspiraci nejen během bezprostředního vedení samotné práce, ale také během celého mého studia v rámci přednášek a seminářů. Dále velmi děkuji své rodině a Kláře Kalinové za podporu, Zdence Burešové za poskytnutí dat z mediálního monitoringu a Danielu Oltovi za překlad anotace.

Svět, se kterým se politicky střetáváme, je mimo náš dosah, mimo náš pohled. Walter Lippmann

Anotace Cílem diplomové práce je analýza mediálního rámování (framing analysis) televizních obrazů protestních akcí, které souvisí s finanční krizí a jejími následky, a to v časovém období od 15. září 2008, kdy došlo k pádu americké investiční banky Lehman Brothers, do konce roku 2011. Mediální rámování protestních akcí je zkoumáno na vzorku příslušných zpráv hlavní zpravodajské relace České televize s využitím výzkumné techniky kvantitativní obsahové analýzy. Teoretickým východiskem výzkumu je pak především koncept hegemonie, podle nějž mohou být média využita jako mocenský nástroj dominantního společenského systému a jeho struktur k potlačování opozice a alternativ prostřednictvím vytváření souhlasu s nadvládou. Na základě konceptu hegemonie byl stanoven předpoklad, že budou zprávy o protestních akcích rámovány tak, aby docházelo k degradaci nebo delegitimizaci těchto protestních akcí nebo samotných protestujících. Výsledky výzkumu ukázaly, že kromě výrazné spektakularizace se u protestních akcí souvisejících s finanční krizí hegemonní rámování nijak zásadně neprojevuje. Pokud se však analýza vztáhla

na

podkategorii

antisystémových

protestů,

výsledky

podaly

přesvědčivé důkazy o ideologickém vlivu na mediální výstupy. Na základě zjištění vztahujících se k antisystémovým protestům by se dal dokonce identifikovat jeden určující rám – hrozba pro společnost.

Klíčová slova Mediální rámování; Hegemonie; Kvantitativní obsahová analýza; Protestní akce; Finanční krize.

Summary The aim of this thesis is to analyze the media framing of images broadcasted on television which are related to the public protests as a reaction to the financial crisis and its consequences. The images taken into consideration are within the period from 15 September 2008, when Lehman Brothers Holding Inc. collapsed, to 2011. The framing of the protest actions is analyzed on the news reports of the channel Česká televize broadcasted in prime time employing content analysis. The theoretical basis of the research is primarily the concept of hegemony according to which the media could be utilized as an instrument of power by the dominant social system and its structures to suppress the opposition and its various alternatives by means of agreement with the domination. On the basis of the concept of hegemony the assumption was established that the news reports regarding the protests would be framed so as to delegitimize and degrade these actions or the protesters themselves. The outcome of this research proves that besides a noticeable tendency to present these events in a spectacular way the hegemony framing aimed at the protests related to the crisis did not take place. However, if the analysis was employed on the subcategory of anti-system protests the obtained data shows clearly that there was an ideological influence on the information presented by the media. On the ground of the survey related to the protests against the system we could actually define a unifying frame, that is to say – a threat for the society.

Key words Media framing; Hegemony; Content analysis; Protest actions; Financial crisis.

OBSAH 1

ÚVOD ......................................................................................................... 1

2

TEORETICKÁ VÝCHODISKA ................................................................ 4 2.1

2.1.1

Hegemonie podle Gramsciho ....................................................... 5

2.1.2

Intelektuálové ............................................................................... 6

2.1.3

Koncept hegemonie jako součást filosofie praxe ......................... 8

2.1.4

Moc nadstavby měnit svět .......................................................... 11

2.1.5

Psychologizující pojetí hegemonie Louise Althussera ............... 12

2.1.6

Sémiotické pojetí hegemonie Stuarta Halla ................................ 14

2.1.7

Hartleyho analýza mediální delegitimizace protestů .................. 15

2.1.8

Hegemonie proti alternativě ....................................................... 17

2.1.9

Hegemonie kontra post-hegemonie? .......................................... 22

2.2

3

Hegemonie ........................................................................................... 4

Mediální rámování ............................................................................. 24

2.2.1

Obrazy v našich hlavách ............................................................. 25

2.2.2

Analýza rámování ....................................................................... 27

2.2.3

Mediální rámování ...................................................................... 29

2.2.4

Typologie mediálního rámování ................................................. 31

2.2.5

Agenda-setting a/vs. mediální rámování .................................... 34

2.2.6

Konstruktivismus a mediální rámování ...................................... 37

2.2.7

Rámování obrazů ........................................................................ 38

2.3

Finanční krize 2008 ............................................................................ 41

2.4

Protesty a sociální hnutí ..................................................................... 44

VÝZKUM ................................................................................................. 47 3.1

Metodika výzkumu ............................................................................ 47

3.1.1

Proces výzkumu a sonda............................................................. 47

3.1.2

Kvantitativní obsahová analýza .................................................. 48

3.1.3

Výzkumné otázky a hypotézy..................................................... 50

3.1.4

Cílová populace a výzkumný vzorek .......................................... 52

3.1.5

Jednotky analýzy ........................................................................ 56

3.1.6

Kódovací kategorie ..................................................................... 56

3.2

Tematické leitmotivy zpráv ............................................................... 62

3.2.1

Odborové a protivládní protesty ................................................. 62

3.2.2

Protesty zemědělců ..................................................................... 63

3.2.3

Protesty zaměstnanců firem ........................................................ 63

3.2.4

Dluhová krize v Řecku a související protesty............................. 63

3.2.5

Prvomájové protesty ................................................................... 64

3.2.6

Protesty během summitů............................................................. 64

3.2.7

Protesty Rozhořčených ............................................................... 64

3.2.8

Occupy Wallstreet ...................................................................... 64

3.3

Výsledky analýzy ............................................................................... 65

3.3.1

Časový vývoj a typy protestů ..................................................... 65

3.3.2

Násilí ........................................................................................... 67

3.3.3

Odpovědnost za násilí ................................................................. 68

3.3.4

Ničení majetku ............................................................................ 70

3.3.5

Spektakulárnost........................................................................... 73

3.3.6

Afektovanost ............................................................................... 74

3.3.7

Prostor k vyjádření ...................................................................... 77

3.4

Vyhodnocení platnosti hypotéz .......................................................... 79

4

ZÁVĚR ...................................................................................................... 83

5

Literatura a prameny ................................................................................. 86

6

5.1

Literatura ............................................................................................ 86

5.2

Prameny ............................................................................................. 89

5.2.1

Internetové zdroje ....................................................................... 89

5.2.2

Filmy ........................................................................................... 90

5.2.3

Analyzovaný soubor ................................................................... 90

Přílohy ....................................................................................................... 91 6.1

Obrazová příloha ................................................................................ 91

6.2

Kódovací arch .................................................................................... 96

1

ÚVOD V roce 2008 nastal finanční kolaps, který vyvrátil představu permanentního

růstu a prosperity v západních kapitalistických společnostech. Co začalo krachem amerického realitního trhu, se posléze rozrostlo přes krizi globálního finančního systému až k dluhové krizi, která dodnes ohrožuje stabilitu celých národních států. V důsledku toho začaly jednotlivé vlády i nadnárodní organizace s větším či menším úspěchem přijímat opatření, jež by přispěla k nalezení cesty ven z krize. Tato opatření však často negativně ovlivnila životy lidí, kteří začali na krizi doplácet. Během této zlomové doby proběhly (a dodnes probíhají) mnohé protestní akce, které měly často jiný charakter než obvykle. Kromě odborářských nebo protivládních protestních akcí, které však byly tentokrát zasazeny do nového kontextu, se utvořila také sociální hnutí reagující na finanční krizi z obecnější perspektivy. Protestující se tak nevymezovali pouze proti dopadům krize, ale také proti kapitalismu, nastavení obecných principů ekonomického systému, nerovné distribuci bohatství nebo proti bankéřům. Vzhledem k tomu, že většinová znalost a povědomí o těchto protestních akcích pochází tak jako v případě celého společenského světa z médií, vyvstává velmi důležitá otázka, jaké obrazy protestních akcí souvisejících s finanční krizí média produkují a do jakých interpretačních rámů tyto obrazy zasazují? Tato otázka je ústředním tématem mé práce. Konkrétním cílem výzkumu bylo zjistit, jestli jsou protestní akce související s finanční krizí rámovány ideologicky. Koncept hegemonie, který má práce využívá jako jedno z hlavních teoretických východisek, totiž předpokládá, že jsou média poplatná dominantnímu společenskému systému nebo jeho společenským strukturám a že mohou fungovat jako efektivní nástroj k prosazování a udržování moci. Na základě těchto postojů lze tedy předpokládat, že budou média delegitimizovat nebo degradovat alternativy a opozici, čili také protestní akce nebo přímo samotné protestující. Analýza mediálního rámování je v mé práci vztažena na televizní zprávy hlavní zpravodajské relace České televize (Události). Do výzkumného vzorku 1

byly zahrnuty zprávy odvysílané od 15. září 2008, kdy došlo k akceleraci finanční krize v důsledku pádu investiční banky Lehman Brothers, až do konce roku 2011, po němž jsem začal s realizací práce. Jako výzkumná technika byla zvolena vzhledem k velikosti vzorku a záměru objektivně zmapovat celou cílovou populaci kvantitativní obsahová analýza. Primárním důvodem pro výběr televizního zpravodajství k analýze byl jeho audiovizuální charakter, jelikož jsem se rozhodl zaměřit pouze na vizuální rámování protestních akcí. Vizuální stránka je totiž ve výzkumech často opomíjena, přesto že žijeme v době, která klade na vizualitu velký důraz. Obrazovou rovinu televizních zpráv je ale důležité neopomíjet a zkoumat z toho důvodu, že má jinou povahu než rovina textová/slovní. Argument pro zkoumání zpráv České televize je prozaičtější. Zprávy hlavní zpravodajské relace České televize se dají dohledat a spustit v obsáhlém digitálním archivu, jenž je volně přístupný. Na druhou stranu je evidentní, že má Česká televize jakožto veřejnoprávní médium z mnoha ohledů speciální postavení. Příkladem může být povinnost naplňovat normy kladené na objektivitu. Výsledky výzkumu proto nelze v žádném případě zobecňovat na celou českou mediální produkci, což ani nebylo mým záměrem. Co se týče nesnází během výzkumu, narazil jsem na problém dostupnosti literatury vztahující se k rámování protestních akcí. Relevantní odborná literatura tohoto zaměření samozřejmě existuje, ale bývá vysoce zpoplatněná. Proto jsem se rozhodl, že si výzkum navrhnu volněji a že dílčí výzkumné otázky a hypotézy stanovým na základě eklektických poznatků z těch souvisejících zdrojů, které mi jsou k dispozici. Negativní aspekt nedostupnosti zmíněné literatury jsem se tímto pokusil pojmout jako pozitivní v tom smyslu, že jsem nebyl vázán nějakou danou linií, ale že jsem si výzkum přizpůsoboval svým představám, samozřejmě v rámci mantinelů širšího teoretického zakotvení práce. Důsledkem snahy vykompenzovat absenci poznatků z literatury, která se konkrétněji zabývá přímo protestními akcemi, je detailní rozpracování teoretických východisek konceptů hegemonie a mediálního rámování v první části práce. Mojí snahou totiž bylo jednak extrapolovat z těchto stále do velké 2

míry obecných teoretických východisek vědomosti použitelné pro design výzkumu, jednak představit oba koncepty v širších souvislostech. Především u konceptu mediálního rámování, který není v české mediální teorii výrazněji tematizován, se podle mého názoru jedná o užitečný počin. Po rozpracování konceptů hegemonie a mediálního rámování následuje ve struktuře práce stručné představení okolností vzniku a průběhu finanční krize 2008. Teoretickou část práce pak uzavírá pracovní vymezení protestů a sociálních hnutí. Druhá část práce se týká výzkumu. Nejdříve popisuji metodiku výzkumu, dále uvádím tematické leitmotivy zkoumaných zpráv, aby se dokázal čtenář práce zorientovat v kontextu protestních akcí, jež byly medializovány, načež po uvedení výsledků analýzy nakonec zhodnocuji platnost hypotéz a sumarizuji svá zjištění v závěru.

3

2

TEORETICKÁ VÝCHODISKA

2.1

Hegemonie

Širším teoretickým (hodnotovým) východiskem a přístupem mé práce je, z velmi obecného hlediska řečeno, kritická teorie médií, ve které je při přístupu k médiím využitelný užší koncept hegemonie. Kritická teorie médií obsahuje široké spektrum pozic, ze kterých lze ke studiu médií přistupovat. Jedná se o perspektivy kulturálních studií, politické ekonomie médií, strukturalistické teorie médií, marxismu, neomarxismu, sémiotiky nebo psychoanalýzy. Jednotícím tématem této rozmanité škály přístupů je přesvědčení, že média slouží k produkci a reprodukci společenské nerovnosti ve prospěch reprezentantů dominantní moci, a že tak figurují jako jeden z významných činitelů vytváření souhlasu s nadvládou. (Volek, 2003: 17) Toto lapidární vymezení vztahující se k širokému a do velké míry vágnímu univerzu kritické teorie médií slouží jako obecný ukazatel směřování mé práce, která bude dále rozvinuta s odkazem na konkrétnější teoretický koncept hegemonie. Koncept hegemonie Antonia Gramsciho je spolu s konceptem mediálního rámování1 určujícím východiskem pro výzkumnou část mé práce. Tento koncept ale nelze vytrhávat z celého komplexu Gramsciho filosofie, s níž velmi úzce souvisí také Gramsciho analýza společenské funkce intelektuálů, ale i další neoddělitelné aspekty jeho myšlení, které v souladu se svým teoretickým přístupem vypracoval. Gramsciho intelektuální dědictví, ač ve svém původu dobově a místně zakotveno v Itálii první poloviny dvacátého století, má dodnes velký vliv a lze ho stále vhodně využít k současné analýze společnosti a médií. To

dokládá

i

fakt,

že

je

Gramsciho

koncept

hegemonie

jedním

z fundamentálních zdrojů pro obor kulturální studia. Ve své práci se však nespoléhám pouze na Gramsciho pojetí, ale představuji také aktualizované přístupy k hegemonii, které rozpracovali Gramsciho následovníci.

1

Viz kapitola 2.2 Mediální rámování 4

2.1.1 Hegemonie podle Gramsciho Hegemonie je koncept, který je spojován s Antoniem Gramscim2. Význam Gramsciho pojetí hegemonie je natolik zásadní, že stál později u zrodu kulturálních studií v 70. letech3, v nichž analýza hegemonie sloužila jako způsob porozumění účinného působení moci. Hegemonie definovaná Gramscim předpokládá, že vládnoucí skupiny mohou vykonávat a prosazovat svou moc nejen prostřednictvím donucovacích aparátů, ale také na základě toho, že mezi ovládanými vytvoří souhlas s jejich nadvládou. Jedná se tedy o symbolickou nadvládu někoho nad někým jiným s předpokladem, že ovládaní jednají tak, jak by bez ideologického působení nejednali. (Lash, 2007: 54,59) Tím, že symbolická dominance funguje skrz ideologii a diskurs, může být navíc snadno spjata s mediální komunikací, která symbolické významy přenáší. Gramsci, který detailně zkoumal povahu hegemonie už na počátku 20. století, rozebíral společenskou nadvládu realizovanou hegemonií v obecném pojetí a vztah hegemonie k médiím až na několik drobných zmínek opomíjel. Přesto je Gramsciho koncept hegemonie v souladu s kritickou teorií médií, která z něj významně čerpá, a tak je možné koncept hegemonie vhodně

2

Antonio Gramsci byl italským politikem a intelektuálem. Narodil se v roce 1891 v sardinském městě Ales. Vzdělání zahájil v roce 1898, kdy začal studovat školu v Ghilarze. V roce 1908 pak pokračoval studiem na lyceu v Cagliari a v roce 1911 vyhrál stipendium na Turínské univerzitě. Přes svůj talent na lingvistiku a filologii byl však Gramsci nakonec donucen univerzitní studia opustit z důvodu svého chatrného zdraví a špatné rodinné situace. Začal se angažovat v levicové politice, na což měl vliv kontakt s dělníky v industriálním Turíně a také zážitky z četných sociálních nepokojů. Už během svého studia v Turíně Gramsci vstoupil do Socialistické strany Itálie (PSI), V roce 1921však vznikla pod vedením Amadea Bordigy Komunistická strana Itálie (PCI2), do které Gramsci přešel stejně jako mnoho dalších členů z PSI. V létě 1923 Gramsci odjel do Moskvy, kde potkal svoji nastávající manželku Julii Schuchtovou, s kterou měl později dvě děti. Mussoliniho režim v té době zahájil represe proti PCI. Od roku 1924 do 1926 vedl Gramsci PCI jako její předseda a zároveň působil jako poslanec. Jeho hlavním cílem nyní bylo završení komunistické revoluce v Itálii. Po další vlně represí Mussoliniho režimu ale došlo ke Gramsciho zatčení. Dobu před začátkem procesu strávil zadržen na ostrově Ustica a v mnoha různých věznicích. Při procesu v Římě v roce 1928 byl odsouzen za organizování ozbrojeného povstání na 20 let ve vězení. Přesto Gramsci neustal ve své politické a intelektuální práci. I přes nepříznivé podmínky se snažil studovat a psát. Gramsciho výkon trestu trval až do roku 1937, kdy byl propuštěn. Jeho zdravotní stav byl však velmi chatrný, a tak Gramsci krátce poté zemřel. Zůstalo po něm třicet tři sešitů, do kterých ve vězení zapisoval své úvahy. Gramsciho švagrová Taťána Schuchtová tyto sešity propašovala do Ruska, díky čemuž se Gramsciho filosofie zachovala dodnes. (Gramsci, Antonio; Hoare, Quintin; Smith, Geoffrey Nowell. 1992: xvii–xcvi) 3 Koncept hegemonie adaptoval ve svých pracích například jeden z vůdčích zakladatelů kulturálních studií Stuart Hall. 5

aplikovat jako nástroj umožňující porozumět mediálnímu prosazování a udržování mocenských struktur. Dominantní společenská hegemonie je podle Gramsciho primárně závislá na službě intelektuálů, kteří figurují jako zprostředkovatelé vytváření souhlasu s mocí. Intelektuálové jsou této služby schopni na základě společenského vlivu, který mohou nad ovládanými uplatňovat. Pro přesnost uvádím hojně citovanou pasáž, ve které Gramsci tuto problematiku nastiňuje: Intelektuálové

jsou

„pověřenci“

vládnoucí

skupiny

k vykonávání

podřízených funkcí společenské hegemonie a politické vlády, tj.: 1. spontánního souhlasu, s nímž přijímají velké masy obyvatelstva zaměření, které vtiskla společenskému životu vládnoucí společenská skupina; souhlasu, který se zrodil „historicky“ z prestiže vládnoucí společenské skupiny (a tedy z důvěry k ní), odvozeného z jejího postavení a z její funkce ve světě výroby; 2. státního utlačitelského aparátu, který „zákonně“ zajišťuje poslušnost těch skupin, jež „nesouhlasí buď aktivně nebo pasivně, a který je vybudován pro celou společnost pro případ krize v rozkazování a v řízení, kdy spontánní souhlas zakolísá. (Gramsci, 1959: 15) Pro Gramsciho mají tedy intelektuálové v rámci hegemonie klíčovou roli, protože ji pomáhají vládnoucím vrstvám udržovat a prosazovat. Jsou hlavními aktéry na poli hegemonního boje. Z tohoto důvodu je důležité zmínit Gramsciho definici intelektuálů včetně jejich rozčlenění do dvou různých kategorií, které jsou odlišné ve svých charakteristikách. Neméně podnětné jsou i Gramsciho úvahy o možnosti vzniku opoziční vrstvy intelektuálů, která by z levicově orientované pozice zaujala kontrahegemonní postoj.

2.1.2 Intelektuálové Podle Gramsciho je každý člověk intelektuálem, doslova uvádí, že „neintelektuálové neexistují“. (Gramsci, 1959: 11) I přes odlišné intelektuální úrovně totiž nelze kategorii neintelektuálů vyčlenit, protože větší či menší intelektuální rovinu lze nalézt v každé lidské činnosti. Krom toho má každý člověk nějaké „filosofické“ hodnoty: svůj vkus, světový názor nebo mravy. (Tamtéž: 11–12)

6

Člověka nelze podle Gramsciho rozlišit jako intelektuála podle samotné intelektuální aktivity, ale lze ho rozlišit jako intelektuála podle funkce, kterou má ve společnosti. „Mohli bychom tedy říci, že všichni lidé jsou intelektuálové; ale ne všichni lidé mají ve společnosti funkci intelektuálů.“ (Tamtéž: 11) Záleží proto na profesní orientaci daného člověka a jeho pozici jakožto intelektuála v rámci společenských vztahů. Intelektuály pak Gramsci rozlišuje na dvě kategorie, na 1) organické a na 2) tradiční.

Organičtí

intelektuálové

vznikají

spolu

s určitou

aktuální

společenskou skupinou, jejímž zájmům slouží, přičemž obecně mají intelektuálové

podle

Gramsciho

větší

k významným

nebo

vládnoucím

společenským

náchylnost

k navázání

skupinám.

vztahu

Jednotlivé

společenské skupiny si vytváří ve vlastních intelektuálech své správce, kteří působí jako jejich jednotící prvek a zároveň jako jejich uvědomění z hlediska hospodářské, společenské a politické funkce. Vývojově tito intelektuálové vznikli jako specialisté v dílčích oblastech nové společenské formy. (Tamtéž: 7–8, 12) Jak už bylo řečeno výše, (organičtí) intelektuálové se podílí na boji o dosažení společenské hegemonie pro skupinu, která si je vytvořila. Případnou dosaženou hegemonii se posléze snaží ubránit proti dalším kontrahegemonním snahám. Organickými intelektuály sloužícími dominantní společenské vrstvě nebo systému mohou být pracovníci médií.4 Nedávným příkladem z českého prostředí je vyjádření šéfredaktorů českých zpravodajských deníků pro volbu pravicového

kandidáta

Karla

Schwarzenberga

v prezidentské

volbě.

Významnou událostí související se získáním intelektuálů pro potenciální podporu politických a podnikatelských aktivit je ale také třeba koupě celostátních deníků MF Dnes a Lidových novin podnikatelem a vládním politikem Andrejem Babišem. Těžko si lze představit, že budou zaměstnanci těchto novin psát nezaujatě bez (auto)cenzurních zásahů. Spíše se dá nejen v tomto případě očekávat jakási „berlusconizace“ české mediální scény.

4

Slovem média mám na mysli velké mediální domy, k nimž sice existuje alternativa v podobě nonkorporátních médií, ty však mají zanedbatelnou společenskou moc. 7

Druhou kategorií intelektuálů jsou tradiční intelektuálové, kteří se považují za autonomní a nezávislé na vládnoucí skupině, od které se distancují. Tento stav odvozují ze své kvalifikovanosti a legitimity z minulosti, protože mají oproti organickým intelektuálům zakotvení v historii. Podle Gramsciho je však přesvědčení o nezávislosti pouhou idealistickou utopií. (Tamtéž: 10) Tradiční intelektuálové sice nejsou vytvářeni „přirozeně“ spolu s vládnoucí vrstvou jako organičtí intelektuálové, snaha o jejich ovládnutí stávající mocí však probíhá, a to ex post právě za pomoci loajálních organických intelektuálů: „K nejnápadnějším rysům každé skupiny, která se vyvíjí k vládnoucímu postavení, patří její boj o to, aby vstřebala a „ideologicky“ si dobyla tradiční intelektuály; vstřebání a dobytí se uskutečňuje tím rychleji a účinněji, čím více si daná společenská skupina zároveň vypracovává své vlastní organické intelektuály.“ (Tamtéž: 13) Typickým příkladem tradičních intelektuálů jsou kněží, kteří působí v rámci institucionální dějinné kontinuity církve. Kněží přitom měli dlouhou dobu monopol na mnoho oblastí nadstavby: na náboženskou ideologii, filosofii, vědu, vzdělání, výchovu, morálku, právo atd.

Postupně se ale

církevní monopol začal štěpit a vlivu se v něm ujaly také nové druhy intelektuálů, tentokrát už světského rázu. Gramsci uvádí jako příklad necírkevní vědce, teoretiky nebo filosofy. (Tamtéž: 9–10) Ať už se jedná o organické nebo tradiční intelektuály, Gramsci považuje příslušníky obou kategorií za činitele sloužící dominantní hegemonii. Gramsci ale zároveň netvrdí, že by byla dosažená hegemonie podporovaná intelektuály konečným stavem. Nastolení hegemonie totiž považuje za stav, o jehož další setrvání musí vést vládnoucí hegemonie nepřetržitý boj proti snahám sesadit ji a nahradit. V souladu s tímto přesvědčením Gramsci podněcoval k vytvoření organických intelektuálů z vrstvy dělníků a rolníků. Organičtí intelektuálové by se pak stali s oporou ve filosofii praxe vedením této vrstvy.

2.1.3 Koncept hegemonie jako součást filosofie praxe Gramsci

vytvořil

koncept

hegemonie

v rámci

širšího

komplexu

souvisejících úvah, které sjednotil pod pojmem filosofie praxe. Díky odkazování k tomuto pojmu převzatém od Antonia Labrioly mohl Gramsci 8

mimo jiné ve svých textech skrytě odkazovat během svého pobytu ve vězení k marxismu, a přitom se vyhnout cenzurním zásahům. Filosofie praxe v podání Gramsciho ale není pouhým zástupným krycím jménem pro marxismus, nýbrž je označením pro Gramsciho svébytný filosofický přístup. Jedním ze základních prvků filosofie praxe je vzájemný vztah a propojení mezi teorií a praxí, mezi myšlenkami a jednáním: „Pro filosofii praxe nelze lidské bytí odtrhnout od myšlenky, člověka od přírody, činnost od hmoty, subjekt od objektu…“ (Gramsci, 1966: 82) Aplikovaná teorie se tak v Gramsciho pojetí

stává zároveň praxí. A je to zrovna praxe, která má

potenciál dospět ke změnám společenských vztahů, jak Gramsci tvrdí v souladu se známou Marxovou 11. tezí o Feuerbachovi, podle které filosofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.5 Gramsci na základě svého tvrzení o vlivu teorie na praxi předpokládá, jak už bylo zmíněno, možnost změny společenských vztahů ve prospěch ovládaných společenských skupin. Tyto skupiny ale nejsou schopné dospět k uvědomění si skutečných společenských vztahů a svého potenciálu. Proto Gramsci zdůrazňuje potřebu sepětí ovládaných tříd a intelektuálů filosofie praxe. (Tamtéž: 58) Dělníci, rolníci a obecně neintelektuální skupiny (lidové masy) se podle Gramsciho neobejdou bez pomoci svých organických intelektuálů, protože sami disponují pouze obecným způsobem myšlení, které se vyznačuje svojí neuspořádaností a vnitřní nekonzistentností. (Tamtéž: 159–160) Obecný způsob myšlení je pro lidové masy jakousi neuvědomělou a samovolnou, avšak široce rozšířenou filosofií neschopnou spojit se do souvislého celku. Proto je potřeba, aby byly masy k procesu sebeuvědomování vedeny. (Tamtéž: 55, 57, 158) Snaha vytvořit dojem blízkosti k obecnému způsobu myšlení je podle Gramsciho vlastní církvi, která má zájem na udržení svého jednotného pojetí napříč všemi společenskými vrstvami. Rozrůzňování náboženství by totiž mohlo vést ke ztrátě kontaktů s masami. Aby k tomu nedošlo, působí církev na

5

Marx, Karel. 1845. These o Feuerbachovi. Marxists.org. http://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1845/teze-feuerbachovi.htm (11. 4. 2014) 9

masy prostřednictvím liturgií a obřadů. Tento způsob sepětí s masami ale Gramsci označuje za čistě mechanický a vnější. Podle Gramsciho je masám bližší materialistické lidové náboženství praktikující i nenáboženské formy víry jako duchaření nebo čarodějnictví. (Tamtéž: 129) Přímo v protikladném vztahu k obecnému způsobu myšlení je filosofie. Její rozměr je individuální, kdežto dosah obecného způsobu myšlení je všeobecný. A podle Gramsciho nemůže být individuální filosofický systém vnímaný jako filosofie doby. Proto musí být východiskem filosofie praxe obecný způsob myšlení, který je vlastní lidovým masám. (Tamtéž: 55, 158, 188) Oproti oddělení filosofie od mas a zdánlivému sepětí náboženství s masami je proto záměrem filosofie praxe působit v souladu s nimi: „…filosofie praxe udržuje s masami dynamický kontakt a snaží se pozvednout stále nové a nové vrstvy lidových mas k vyššímu kulturnímu životu.“ (Tamtéž: 129) Krom toho také

Gramsci

zmiňuje

emocionální

schopnost

mas,

kterou

mohou

intelektuálové postrádat: „Bez této vášně nelze dělat politiku-dějiny, tj. bez toho citového spojení mezi intelektuály a lidem-národem. Jestliže k tomu nedojde, pak se vztahy intelektuálů s lidem-národem omezují na vztahy rázu čistě byrokratického a formálního; intelektuálové se pak stávají kastou nebo kněžstvem…“ (Tamtéž: 54) Uvedené úvahy o formování nové vrstvy intelektuálů chtěl Gramsci v souladu se svojí filosofií realizovat právě i v praxi. Boj o dobytí moci podle něj měla vést komunistická strana, která by zastávala úlohu kolektivního intelektuála. (Togliatti v Gramsci, 1966: 19) Gramsci pro naplnění tohoto cíle spatřoval v praktické rovině velký význam vnějšího stimulu intelektuální vrstvy jak pro organizaci společenských vztahů (vytváření korporací, lig), tak pro vnitřní organizaci myšlení a vůle ovládaných. (Gramsci, 1977: 63) Jedině skrz intelektuály/stranu tak mohli podle Gramsciho ovládaní dospět k moci a ustanovit moc novou. V aktuálních termínech by se dalo říct, že šlo Gramscimu o to, aby oslovil veřejnost myšlenkami alternativy.

10

2.1.4 Moc nadstavby měnit svět Gramsciho koncept hegemonie byl rozvinut také s poukazem na popření výkladu předem daného směřování dějin, který zastával Karel Marx, když hledal hybné síly společenského a historického vývoje v materiálních proměnách. Souhrn všeho materiálního se v Marxově terminologii nazývá základnou. Ta má podle Marxe určující vliv na nadstavbu, která je základnou determinovaná. Do oblasti nadstavby Marx zařazuje právo, politiku, náboženství, kulturu atd., zkrátka nemateriální stránky společenského života. Podstatné je však také to, že spolu s proměnou výrobních sil a vztahů v základně vznikají podle Marxe nové formy společnosti. Celý tento proces dějinného vývoje je navíc založen na dialektickém vztahu mezi antagonismy, jakými jsou konkrétně v kapitalismu buržoazie a proletariát6. Podle Marxe buržoazie produkuje v proletariátu své vlastní hrobaře. Zánik buržoazie/kapitalismu a vítězství proletariátu považuje za nevyhnutelný. (Marx, 1972: 28) „Zbraně, jimiž buržoazie porazila feudalismus, se obracejí nyní proti ní samé. Ale buržoazie nejen ukula zbraně, které jí přinášejí smrt; zplodila také lidi, kteří se těchto zbraní chopí – moderní dělníky, proletáře. Tou měrou, jak se rozvíjí buržoazie, tj. kapitál, rozvíjí se také proletariát, třída moderních dělníků, kteří mohou existovat jen dotud, dokud nalézají práci, a kteří nalézají práci jen dotud, dokud jejich práce rozmnožuje kapitál.“ (Tamtéž: 22) Marxovo vnímání dějin tedy zaujímá teleologický postoj, čili víru v jejich účelovost. Dějiny mají podle tohoto chápání nevyhnutelně směřovat od kapitalismu k beztřídnímu komunismu a dominantní silou v tomto procesu má být proletariát. Historie však doložila omyl tohoto předpokladu. V moderních, silně industriálních a urbanizovaných západních zemích kapitalismus udržel svou pozici. Komunistická revoluce se naopak paradoxně udála v málo rozvinutém agrárním Rusku.

6

Friedrich Engels vysvětluje tyto pojmy následovně: „Buržoazií se rozumí třída novodobých kapitalistů, kteří vlastní prostředky společenské výroby a využívají námezdní práce. Proletariátem třída novodobých námezdních dělníků, kteří nemají své vlastní výrobní prostředky, jsou nuceni, aby mohli žít, prodávat svou pracovní sílu.“ (Marx 1972: 17) 11

Gramsci musel vzít ve své filosofii událost ruské Říjnové revoluce v potaz, jelikož ji už mohl reflektovat jako dějinně vývojovou danost, která byla v rozporu se zmíněnou oblastí Marxova učení. Svou krátkou analýzu a revizi „vulgárně materialistických a ekonomických výkladů marxismu“ (Togliatti v Gramsci, 1966: 31) pak Gramsci podal v článku The Revolution Against „Capital“ (1977). V tomto textu zpochybnil vývojovou linii dějin v intencích historického materialismu. Lidé podle Gramsciho nemusí pasivně čekat na samovolné dosažení určité dějinné fáze, ale mohou sami na základě uvědomění přispět ke změně světa. (Gramsci, 1977: 36) Chybělo pojetí dějinného vývoje, který nemůže být chápán jen jako objektivní vývoj ekonomických vztahů, na základě změn techniky a růstu výrobních sil, jako vývoj dílčích hospodářských a politických bojů, které vedou pracující, a jako vyvrcholení tohoto vývoje zázračnou katastrofou. Chyběla sama představa o změnách a zvratu mocenských poměrů ve společnosti, o rozbití vládnoucího historického bloku a revolučním vytvářením bloku nového. (Togliatti v Gramsci, 1966: 29–30) Boj o hegemonii proto musí být podle Gramsciho aktivní. Nelze se spoléhat na domnělé historické zákonitosti, které povedou bez jakéhokoliv zapříčinění k cíli: „Proto je neustále nutné poukazovat na nicotnost mechanistického determinismu. I když se dá vysvětlit jako primitivní filosofie masy a jako skrytý prvek síly, stává se, jakmile je přijat intelektuály jako promyšlená a soustavná filosofie, příčinou pasivity a hloupé soběstačnosti, protože nečeká, že se subalterní člověk stane silou řídící a odpovědnou.“ (Gramsci, 1966: 60)

2.1.5 Psychologizující pojetí hegemonie Louise Althussera Jedním z význačných Gramsciho pokračovatelů v rozpracování konceptu hegemonie je francouzský myslitel Louis Althusser, který se vrací k Marxovu tvrzení, že podmínkou přežití každé společenské formace musí být reprodukce podmínek produkce. V kontextu mé práce a Gramsciho pojetí hegemonie je pak důležité, že Althusser mluví také o nutnosti reprodukce podřízenosti pracovní síly. Bez té by nebyla zajištěna produkce nutná k udržení současného dominantního systému. (Kužel, 2012)

12

Jednou z hlavních institucí, která si nárokuje podřízenost pracovní síly, je podle Althussera stát. K dispozici má volbu dvou možností, jak takového stavu docílit. Jednak může působit represivně pomocí represivních státních aparátů, jednak ideologicky prostřednictvím ideologických státních aparátů. (Tamtéž) Podobnost s Gramsciho kategoriemi vytváření spontánního souhlasu a funkcí státního utlačitelského aparátu je zřejmá. Althusser považuje za jeden z nejvýznamnějších ideologických státních aparátů dvojici škola a rodina, která nahradila dvojici kostel a rodina. Argumentuje tím, že právě škole je po mnoho let zajištěno posluchačstvo, pro které je vystavení se jejímu ideologickému působení povinné.

(Tamtéž)

V tomto ohledu se Althusser opět dostává do souladu s Gramscim, který tvrdí že „Ve všech zemích jsou dvěma největšími kulturními organizacemi škola ve všech svých stupních a církev, a to již pro počet svého personálu. Pak jsou to noviny, časopisy a vydavatelství a soukromé školy, ať už jsou jakýmsi doplňkem škol veřejných nebo kulturními institucemi rázu lidových universit.“ (Gramsci, 1966: 64) Je zajímavé si povšimnout, že zde Gramsci zmiňuje krom církve a školství také roli médií. Oproti tradičním marxistickým výkladům ale Althusser nevidí možnost dobýt ideologii, zvítězit nad ní. Smyslem ideologických státních aparátů je podle něj ideologicky určovat jednání subjektů, které je zpředmětněním idejí. Jenže podřízení ideologii se nejde vyhnout. Přirozený stav člověka, který Althusser označuje jako individuum, de facto neexistuje, protože člověk se nachází vždy ve společnosti, myšlení, v jazyku, a tak je součástí nějaké ideologie – je subjektem. Jednotlivý subjekt si sice může svobodně zvolit, kterou ideologickou výzvu/interpelaci vyslyší, ale zároveň z ideologie nikdy nemůže vykročit, a to ani s pomocí nástrojů marxismu. (Kužel, 2012) Gramsci chtěl pomocí filosofie praxe dospět k emancipaci podřízených vrstev od nadvlády, která je nad nimi vykonávána. Jedná se tedy o standardní režim hegemonie, v kterém může být utlačitelská moc nahrazena osbobozením. Psychologizující přístup Althussera, který se opírá o freudovskou a lacanovskou psychoanalýzu, však, jak už jsem zmínil, finální vítězství nad ideologickou nadvládou odmítá. Bez ohledu na to, zda je možné z ideologie 13

vystoupit, nebo ne, se ale oba autoři ztotožňují v tom, že existují ideologicky působící útvary, které lze identifikovat (intelektuálové vytvářející spontánní souhlas nebo ideologické státní aparáty).

2.1.6 Sémiotické pojetí hegemonie Stuarta Halla Za jeden z důležitých ideologických činitelů (ideologických státních aparátů) lze označit média, která stejně jako stát fungují na hegemonní bázi. (McRobbie, 2006: 33) Gramsci se o médiích téměř nezmiňuje, protože se zaměřuje spíše na společenskou roli intelektuálů než na konkrétní analýzu nastolování hegemonie. Je však nutné odhlédnout od pozic společenských celků, jejichž ideologické působení není Gramscim blíže vysvětleno, a zaměřit pozornost také na samotné mediální texty a ideologie, které do textů mohou být vkládány a které mohou být z textů čteny. Tato perspektiva ale stále souzní s Gramsciho představou hegemonie jako prostředí boje, tentokrát v rámci kódování a dekódování významů. S inovativním sémiotickým přístupem, jak nahlížet mocenské aspekty mediálních textů včetně procesů produkce, cirkulace, distribuce a reprodukce významů, přišel Stuart Hall, vlivný představitel britských kulturálních studií, který tyto myšlenky představil v pracovním listu Kódování/dekódování (2005). Podle Halla existují ve společnosti/kultuře kódy, které mají oproti jiným dominantní postavení: „Každá společnost/kultura má v různé míře uzavřenosti sklon vnucovat své klasifikace sociálního, kulturního a politického světa. Tyto klasifikace vytvářejí dominantní kulturní řád…(Hall 2005: 50) Dominantní kulturní/společenské kódy posléze určují také preferované čtení kódovaných textů, protože čtení probíhá vždy v daném diskursu, který čtení determinuje. To však neznamená, že je mezi momenty kódování a dekódování přirozená korespondence. V takovém případě by docházelo k transparentní a neomylné komunikaci, která by byla dokonalým přenosem významů. Preferovaný způsob dekódování ale nelze garantovat – je sice naznačován, ale není možné zaručit, že bude použit. (Tamtéž: 53) Z tohoto důvodu Hall nabízí kategorie tří různých dekódovacích postojů: 1) Dominantně-hegemonní odkazuje k pohybu čtenáře uvnitř dominantního kódu. 2) Vyjednaný kód je označením postoje, kdy publikum chápe legitimitu 14

dominantního kódu, ale zároveň s významem vyjednává, přičemž odmítá totalitu významu a připouští jeho výjimky. 3) Opoziční kód znamená odmítnutí dominantního kódu, aniž by však došlo k nepochopení preferovaného významu publikem. Místo toho je význam čten v alternativním referenčním rámci. (Tamtéž: 56–57) Ideologický vklad do textu je proto možné identifikovat, ale nemusí to nutně znamenat, že bude bezpodmínečně ideologicky čten. K odhalení

ideologie

v mediálních

textech

můžou

sloužit

právě

i mediální/textové analýzy, kterými se Hall zabýval. Například ve své studii jednoho dílu zpravodajského pořadu o aktuálních tématech Panorama britské televize BBC se snažil mimo jiné dokázat, že preferovaný význam relace prezentuje parlamentní systém jako přirozený a samozřejmý. Pořad Panorama se totiž věnuje stejným tématům jako parlamentní strany a s mediálními zásadami jakými jsou nezaujatost a neutralita dokládá funkčnost a dobrý stav parlamentního systému, čímž ho legitimizuje. Tím zároveň zajišťuje reprodukci dominantního řádu. (McRobbie, 2006: 33) S odkazem na Gramsciho koncept hegemonie se ale Hall věnoval kromě médií také obecnějším kulturním otázkám. Jednou z oblastí jeho zájmu byla společenská transformace za vlády Margaret Thatcherové. Ve svých analýzách thatcherismu Hall ukazuje, jak může hegemonie sloužit k vytvoření společenského souhlasu s popíráním sociálního státu. Díky hegemonnímu působení v rozličných vrstvách společnosti dokáže moc přepsat ustálené názory na nové – samozřejmě v takovém vyznění, aby v nově ustanovených idejích nacházela svou oporu. (Tamtéž: 40–42) Radikální rekonfigurací představ širokých vrstev společnosti tak došlo i k přeměně britského sociálního státu na stát neoliberální.

2.1.7 Hartleyho analýza mediální delegitimizace protestů I když je podle Halla dosahování hegemonie podmíněno komplexním působením napříč různými úrovněmi společnosti, média v tomto procesu hrají také svou roli jako jeden z aktivních prvků. Co se týče zmíněného thatcherismu, média byla schopná kódovat zpravodajství tak, aby skrytě stranila moci, kterou reprezentuje ministerská předsedkyně Thatcherová. V intencích Hallova pojetí preferovaného čtení to dokazuje pomocí 15

mikroanalýzy jedné zpravodajské reportáže John Hartley ve své knize Understanding News (1982). Jedná se o reportáž pořadu News at Ten vysílanou stanicí ITN v prosinci 1980. Zpráva medializovala okolnosti příjezdu Margaret Thatcherové do waleského města Cardiffu v den, kdy měla společnost British Steel Corporation ohlásit masivní propouštění místních zaměstnanců. Kromě vystoupení Thatcherové před posluchači z řad CBI (Konfederace britského průmyslu) je v reportáži ukázán střet demonstrantů, kteří přišli požadovat změnu vládní politiky, a příslušníků policejních pořádkových sil (v terminologii Gramsciho a Althussera státního utlačitelského/represivního aparátu). (Hartley, 1982: 63– 73) Způsob zpracování reportáže ale má svůj skrytý preferovaný význam, který je možné při hlubší míře reflexe odkrýt. Podle Hartleyho je vnořeným ideologickým poselstvím zprávy podpora Thatcherové a delegitimizace demonstrantů. V průběhu reportáže se totiž neustále artikulují výrazy jako večerní demonstrace, demonstranti, občanská neposlušnost, odporující zatčení, těžké chvíle, skutečný občanský nepokoj, původci nepokoje, které odkazují k protestujícím. Vyznění reportáže tak podporuje obsah projevu Thatcherové, který televize prezentuje v rámci stejné zprávy: (Tamtéž: 72–73) „Demonstrující nenabízejí řešení a ti, kteří hrozí veřejným nepořádkem nebo porušováním zákona, nepomáhají nezaměstnaným. Tito lidé neprezentují pravdivý a atraktivní obraz Walesu a já věřím, že lidé, kteří jednají tímto způsobem, prodávají Wales lacino. Velmi stěžují příchod nových investorů a jejich průmyslu do Walesu a obstruují vznik nových pracovních míst, kterých je zde tak naléhavě zapotřebí“ (Tamtéž: 71–72) K utváření preferovaného významu ale zpravodajská reportáž podle Hartleyho užívá i dalších mechanismů. Političtí aktéři reportáže jsou redukováni do binárních opozic establishment vs. opozice, přičemž postoj politické opozice je za pomocí obrazů demonstrace zařazen do kontextu policejní akce a zatýkání. Vytváří se tak dojem, že je nesouhlasný politický postoj zároveň právně nelegitimní. Atributy autority, pořádku a rozumu u Thatcherové proti akci, křiku a nepořádku u demonstrantů podporuje 16

i celková vizuální prezentace. Thatcherová je snímána staticky (klidně) a je jí nechán prostor pro vlastní projev (zdání autority), kdežto demonstrace je natáčena na dynamickou (chaotickou) ruční kameru a její okolnosti komentuje voiceover. (Tamtéž: 73)

2.1.8 Hegemonie proti alternativě V této kapitole bych rád v jakési esejistické formě rozebral současné postavením a vnímáním marxismu/komunismu a obecně radikální levicově zaměřené kritiky jako alternativy proti hegemonii. Slovo radikální zamýšlím ve spojení s jeho původem v latinském radix (kořen) oproštěným od negativních konotací, které s ním bývají spojovány. Radikální tedy v tomto smyslu znamená „základní, jdoucí ke kořenům“. Je totiž nutné rozlišovat mezi levicí inkorporovanou do kapitalismu a mezi levicí – alternativou. Jak píše český filosof Václav Bělohradský: „Pod záminkou „modernizace svých instancí“ se levice „blairizovala“ neboli splynula s pravicí uvnitř imperiálního spektáklu růstu Růstu.“ (Bělohradský, 2008: 26) Avšak pouze postoj radikální alternativy může nastolit ve svém vztahu k dominantnímu kapitalistickému řádu7 využívajícímu služeb médií podnětné otázky a přístupy, které mají užší vazby na směřování mé práce. Krátký rozbor současného stavu a možností marxismu začnu rozvíjet od jeho antagonismu – kapitalismu. Teoretik Mark Fisher nazývá stav, ve kterém kapitalismus dominuje nad konkurenčními systémy a zároveň úspěšně vyčleňuje jakoukoliv možnost alternativy, jako kapitalistický realismus. S odvoláním na Slavoje Žižka a Fredrica Jamesona v této souvislosti konstatuje, že je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu, který je vnímán jako jediný životaschopný politický a ekonomický systém. (Fisher, 2009: 10) Podle samotného Žižka je důležitým prvkem v tomto udržování nadvlády kapitalismu víra, ale v jiném smyslu, než jak ji ve svém myšlení zahrnoval Karel Marx. Ten vnímal víru ovládaných ve vládnoucí řád a samotnou víru vládnoucího řádu v sebe sama jako nutnou podmínku jeho přežití. Žižek tuto Marxovu formulaci převrací, když tvrdí, že nezáleží na tom, jestli svou víru 7

Myšleno ve vztahu k civilizační oblasti označované jako Západ. 17

v kapitalistickou ideologii pojímáme vážně, nebo jestli si od ní udržujeme odstup, protože tak jako tak ji nepřestáváme praktikovat. Tato víra, která se realizuje prostřednictvím našich praxí, je ve svém důsledku daleko pevnější než naše představa o ní. (Žižek, 2009: 7–8) Marxův popis ideologie z jeho Kapitálu, ve kterém v ospravedlňujícím duchu praví: „nevědí, co dělají, a přesto to dělají“ považuje Žižek za v dnešní době neplatný a nahrazuje ho tvrzením: „vědí naprosto přesně, co dělají, a přesto to dělají“8. Dobrým příkladem, který ilustruje tento Žižkův postoj, jsou rozsáhlé nepokoje, které se udály v Londýně v roce 2011. Různorodý dav, který bylo těžké kategorizovat9, tehdy zapaloval auta a domy, dopouštěl se násilností, útočil na policisty… Zajímavější je však fenomén četných případů rabování. Ve zprávách bylo možné vidět velké množství obrazů toho, jak davy ve velkém odcizují ze zničených obchodů značkovou elektroniku, oblečení a další zboží. Na základě uvedené žižkovské argumentace lze říci, že tyto zdánlivě protisystémové projevy ve skutečnosti naplňovaly jasný kapitalistický imperativ: spotřebuj, vlastni, užívej… To jsou právě výsostné příklady praktik, které udržují kapitalismus v jeho dominantním postavení bez ohledu na sílu víry v něj, i když se v tomto případě zároveň jedná o defektní-divoké praktiky10. Ve chvíli, kdy se kapitalismus dostane do krize, ve které se nyní nachází, je pro něj stále příznivější z hlediska zachování existence byť nestandardní (ale přitom bytostně vlastní) jednání v rámci jeho všeprostupující nadvlády než jeho odmítnutí a přechod k opoziční ideologii, která by se ho snažila popřít. A je to právě krize, která je pro kapitalismus nebezpečím, a to ne sama o sobě, ale díky možnosti změny: „Co je to krize? Krize je bod, je to okamžik, je to situace, v níž musíme se rozhodnout mezi katastrofou nebo alternativou,“11 tvrdí Bělohradský. Pro zachování statu quo tudíž musí kapitalismus potlačovat

8

Perverzní průvodce ideologií [The Pervert's Guide to Ideology] [film]. 2012. Režie: Fiennes, Sophie. Podle scénáře Slavoje Žižka. Velká Británie. 9 Vinu nešlo přiřadit jedné jasně určené sociální skupině. Jak jsme se dozvěděli z médií, mezi aktéry nepokojů byli imigranti, chudobou sociálně vyloučené skupiny, ale na druhou stranu například i rodilí Britové a příslušníci středních tříd. 10 Perverzní průvodce ideologií. 11 Závod ke dnu [film]. 2011. Režie: Janeček, Vít. Česká republika. 18

možnosti změny, k čemuž mu může sloužit vytváření strachu z hrozeb, kterým by museli lidé mimo kapitalistickou sféru čelit. Kapitalistický realismus je podle Fishera s odkazem na Alaina Badioua deklarovaným štítem proti hrozbám terorismu a totalitarismu. Tato argumentace strachem posiluje náklonnost ke kapitalistickému realismu díky předestření tragických důsledků, jež by mohly nastat, pokud bychom se jeho ideologie vzdali. Východiskem je to, že se musíme spokojit s tím, co máme, a být realisty, kteří dokážou vnímat stanovené hranice možného. I kdybychom žili v nespravedlnosti, vždy totiž může být hůř, a my se proto nesmíme uchylovat k nebezpečným iluzím. S takto nastavenou logikou je podle Fishera kapitalistický realismus podobný stavu rezignovanosti. (Fisher, 2009: 14) Detailní analýzu domnělé hrozby pro kapitalismus – marxismu – rozvinul ve své knize Strašidlá Marxa filosof Jacques Derrida (2011). Pojmenování tématu a názvu knihy12 odkazuje ke známé úvodní větě Komunistického manifestu: „Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu“. V německém originále je to: „Ein Gespenst geht um in Europa – das Gespenst des Kommunismus“. Derrida ale nahrazuje slovo Gespenst slovem revenant (vracející se mrtvý) a uvádí paralelu s Shakespearovým Hamletem, ve kterém hraje revenant důležitou úlohu už v začátku hry. Mrtvý král, duch Hamletova otce, se zde totiž znovu vrací a zasahuje do děje právě v podobě revenanta. Tento návrat je ale zároveň premiérou, prvním uvedením na scénu. (Derrida, 2011: 12) Důležité z hlediska časovosti je, že revenant není spojen s přítomností, které se vymyká. Nenachází se v přítomnosti, ale odkazuje skrz sebe k minulosti a budoucnosti. Možnost návratu revenanta je pak zdánlivě paradoxně možný díky jeho prohlašování za mrtvého a nenávratného. Jenže právě tímto procesem pohřbívání revenanta dochází k jeho aktivnímu vzkřišování a oživování z času, který předchází. Vzkříšený mrtvý se pak v podobě revenanta vztahuje k tomu, co nadchází nebo může nadcházet.

12

Základem knihy jsou přednášky z 22. a 23. dubna 1993 na University of California, které Derrida pronesl na úvod mezinárodního kolokvia s názvem „Whither marxism?: „Kam spěje marxismus?“ 19

(Tamtéž: 8–9, 38, 40) Proto se ti, kteří vyhlašují smrt marxismu, zároveň obávají jeho strašidel jako aktuální hrozby. Dnes, takmer o poldruha storočia neskôr je veľký počet tých, ktorí sú všade vo svete rovnako vydesení strašidlom komunizmu, úplne rovnako presvedčení, že tu ide už iba o strašidlo bez tela, bez prítomnej reality, bez skutočnosti, bez aktuálnosti, ale tentoraz o strašidlo zdanlivo minulé. Bolo to iba strašidlo, počujeme dnes všade, ilúzia, fantazma alebo prízrak („Horatio saies, ´tis but our Fantasie´, And will not let beleefe take hold of him“)13. Výdych od úľavy, zatiaľ ešte nepokojný: urobíme všetko, aby sa v budúcnosti nevrátilo! V skutočnosti je strašidlo budúcnosťou, vždy nadchádza, prezentuje sa iba ako to, čo môže prísť alebo vrátiť sa: v budúcnosti, vravia mocnosti starej Európy v tomto storočí, je potrebné, aby sa nestelesnilo. Ani verejne, ani tajne. V budúcnosti, počúvame dnes všade, je potrebné, aby sa opätovne nevtelilo: nesmie sa dopustiť jeho návrat, pretože je minulosťou. (Tamtéž: 40) Jak už bylo řečeno, kapitalismus udržuje svoji nadvládu díky dílčím inherentním praktikám, skrz které je jako komplexní celek realizován. Nedokáže však opanovat veškerý ideologický prostor natolik, aby se zbavil svých strašidel, která pro něj ztělesňují (nebo spíše mohou ztělesnit) vážnou hrozbu. (Kapitalistická) krize definovaná jako bod obratu může navíc ve své nabídce možnosti volby dalšího směřování současný status quo oslabit, a tím tyto hrozby posílit, s čímž musí zákonitě stoupat i intenzita vytváření atmosféry strachu. Rétorika kapitalismu se proto permanentně uchyluje k popírání strašidel. Vyhlašováním smrti strašidel ale pouze upozorňuje na jejich přetrvávající odkaz. Podle Derridy se totiž žádné popírání nedokáže svých strašidel zbavit: „Hegemónia vždy organizuje represiu a teda potvrdenie strašenia. Strašenie patrí k štruktúre každej hegemónie“. (Tamtéž: 39) Otázkou je, do jaké míry a v jakých podobách může být marxismus reálnou hrozbou. Derrida varuje před přístupem, který marxismus redukuje pouze na téma pro akademický diskurs. Takto pojatý marxismus ztrácí část své podstaty, která je v angažovanosti, revoltě a urgenci. Odpolitizování marxismu sice může

13

Citace ze Shakespearova Hamleta. Horacio zpočátku nevěří v existenci strašidla a pokládá ho pouze za vidinu. 20

sloužit jako úlitba pro jeho bezproblémové zahrnutí jako významného článku v západní politické filosofii nebo pro jeho „objektivní a nezaujaté“ zkoumání, ale pouze za cenu zásadních ztrát. Bez zahrnutí konativity směřující ke „změně světa“ není marxismus celistvým marxismem. (Tamtéž: 34–35) S odkazem

na

Maurice

Blanchota

zdůrazňuje

Derrida

důležitost

marxistické naléhavosti. Tato naléhavost marxismu ale musí zůstat ve sféře možného, jinak by o ni marxismus přišel, protože by se stala přítomností ve své stálosti, ale ne excesivní urgentností. Podmínkou naléhavosti, urgence nebo revolty totiž není stálost, ale zlom. Dát možnost jinému lze jen přes rozpojení, přerušení a heterogennost: (Tamtéž: 35–37) „…heterogenita otvára a necháva sa otvárať samotným vpádom toho, čo sa vzdúva alebo nadchádza – jedinečne iného. Bez takéhoto rozpojenia by nejestvoval ani príkaz, ani prísľub.“ (Tamtéž: 36) „Komunistický hlas je vždy zároveň mlčanlivý i násilný, politický i vedecký, priamy, nepriamy, úplný i fragmentárny, dlhý i takmer okamžitý.“ (Tamtéž: 37) Marxismus vnímá Derrida jako příslib spravedlnosti. I v tomto případě odkazuje Derrida k Hamletovi, který prohlašuje vykloubenost času („The time is out of joint“), a říká tím to, že něco nefunguje a je potřeba to opět napravit, skloubit („to set it right“). Spravedlnost je podle Derridy s odvoláním na Martina Heideggera dávání, ponechání jinému to, co mu náleží jako vlastní, propojení souladu.14 Jinými, kterým náleží spravedlnost, ale můžou být i ti, kteří už nejsou, nebo ti, kteří ještě nejsou přítomní. Spravedlnost je to, co přesahuje živou přítomnost. (Tamtéž: 9, 11, 27, 29–30) Z výše uvedeného vyplývá, že otázky vztahující se k současnému zhodnocování marxismu nebo alternativ, které v marxismu nacházejí větší či menší inspirační stopu, jsou závažné a podnětné. Zvlášť když mohou být právě levicové ideologické pozice cílem delegitimizace a permanentního útoku kapitalistického dominantního řádu, kterému mohou pro tyto účely sloužit média jako efektivní hegemonní nástroj.

14

Pojetí spravedlnosti jako hodnoty, která není spjatá s odplatou, ani pomstou už můžeme nalézt v Platónově Ústavě: „Nenáleží tedy spravedlivému, Polemarchu, škoditi ani příteli, ani komu jinému, nýbrž jeho opaku, člověku nespravedlivému.“ (Platón 1996: 52) 21

2.1.9 Hegemonie kontra post-hegemonie? Podle Scotta Lashe a mnohých dalších kulturních teoretiků je kultura ve stavu přeměny, jelikož moc již není hegemonní, ale post-hegemonní. Chtěl bych zde proto tento koncept post-hegemonie představit, současně ho však také pro účely použití jako východiska výzkumné části práce odmítnout, jelikož jsem přesvědčený, že pro mnou zvolené téma je tradiční pojetí hegemonie stále vysoce aktuální, a dokonce i vhodnější. Nicméně bych alespoň krátce rád ukázal, do jakých dalších inspirativních forem se může původní přístup k hegemonii progresivně transformovat, a to také ve vztahu k médiím, potažmo komunikaci. Srovnání s hegemonií navíc může sloužit jako další prostředek k jejímu plnému porozumění. Ve svém článku Power after Hegemony: Cultural Studies in Mutation? (2007) Lash uvádí tři zásadní změny, které se podle něj na poli hegemonie udály: 1) Moc již nefunguje v režimu epistemologie, ale ontologie. 2) Nadále se nejedná o nadvládu někoho nad někým jiným, ale o nadvládu z nitra. Moc je vnímána jako generativní síla. 3) Nastavení moci nyní neprobíhá v termínech normativity, ale fakticity. (Lash, 2007: 56) V období

hegemonie

se

podle

Lashe

uskutečňovala

nadvláda

prostřednictvím symbolického15, ale v post-hegemonii je její doménou reálno, které už není jen nástrojem resistence proti symbolickéhmu, jak tvrdí například Žižek,

ale

také

dominance.

Hegemonie

operuje

skrz

diskurs,

je

v epistemologickém módu jazyka, kdežto nová moc post-hegemonie je nevyslovitelná, stává se ontologickou a proniká samotné bytí. (Tamtéž: 56–59) Hegemonie byla typem moci, kdy někdo ovládal někoho jiného. Tím došlo u ovládaných vlivem mocenského působení ke změně – pod vlivem moci dělali ovládaní něco jiného, než by dělali bez tohoto podmanění. Standardní hegemonie je tedy vnějším mechanismem. U post-hegemonie je situace odlišná, protože její moc je vnitřní a nachází se v samotných objektech ve své 15

Imaginární, symbolické a reálné jsou psychoanalytické pojmy. Imaginární znamená obrazovost, v níž se nacházíme ve své nejúplnější formě v dětské fázi před vstupem do jazyka. Symbolické je to, co je společensky označováno, přičemž subjekt jako takový je obalen signifikací (označováním), ze které nemůže vystoupit. Reálno je vše, co není označováno. Vzhledem k tomu, že jako subjekty žijeme vždy v signifikacích, je možné reálno pouze předpokládat. (Hanáková) 22

vitální podobě. Post-hegemonní moc je definovatelná spíše pojmy, jakými jsou síla, energie, potenciál, a nevytváří se v normách, ale v rozdílech, proto je také tak těžké ji demaskovat. (Tamtéž: 56–59) Normativita je tedy vlastní hegemonii, kterou post-hegemonie opouští, když vstupuje do oblasti fakticity. Jak s odkazem na Lashe komentuje Bělohradský: „Hegemonie označuje moc, která se legitimizuje pomocí symbolů, ideologie, náboženství – obecněji diskurzem, usilujícím o konsensus pro (stávající či nové) normy. Myslím ale, že jsme vstoupili do období posthegemonní moci (srv. Scott Lash), která nehledá konsensus pro prosazení obecných norem legitimizovaných univerzálně platnými hodnotami, ale jednoduše nastoluje faktické situace, s nimiž jsme nuceni se vypořádávat; je to moc ontologického kutilství, která už neusiluje o legitimizaci jedné reprezentace celku a o delegitimizaci reprezentací alternativních, ale o nastolení nezvratných situací.“ (Bělohradský, 2010) Mezi

příklady

„nových

nevyhnutelností“

Bělohradský

zařazuje

komplikované finanční produkty, genetické manipulace, farmaceutické produkty, utajené postupy ropných společností nebo destrukce míst k životu. (Tamtéž) Další nevyhnutelností, jíž nelze čelit a prostřednictvím které se realizuje dominance, je však také komunikace. Zatímco se v hegemonii předpokládá nadřazenost a legitimizace skrz symbolické významy, komunikace funguje skrz performativitu. Komunikace není lokalizovatelná v nějaké nadřazené sféře, jak by bylo vlastní hegemonii, ale prostupuje celý náš prostor. Nová moc je pak také kontrolou komunikačních toků – jejich směřováním, blokováním nebo spojováním. (Lash, 2007: 65–68) Uvedením jedné z perspektiv vývoje reflexe moci od hegemonie k posthegemonii jsem chtěl v této kapitole ukázat, jak může být Gramsciho původní koncept hegemonie transformován do nové podoby, která je v těsnějším vztahu k současně existující technokultuře. Nové možnosti teoretického uchopení moci nám nabízí další cesty poznání, nicméně je nutné opět zdůraznit, že východisko mé práce je odvislé od původního pojetí hegemonie, které se daleko více hodí na zvolenou tematiku práce, jejíž analýze se budu věnovat.

23

Mediální rámování protestních akcí totiž nastoluje otázky související právě s hegemonií, nikoliv s post-hegemonií. Producenti mediálních výstupů operují s významy a reprezentacemi, které lze, jak jsem se snažil dokázat pomocí uvedení Hartleyho mikroanalýzy16, opatřit ideologickým nánosem. Případná identifikace hegemonního vkladu do mediálních textů je pak také předmětem zájmu mého výzkumu. Žijeme ve společnosti/kultuře, která má svůj symbolický řád – obsahuje své významy, hodnoty a normy. Jako společenské subjekty se však nemůžeme tomuto symbolickému řádu vymanit – je nám imanentní. Symbolický prostor je zároveň také místem, kde probíhá neustálý boj o jeho opanování. A právě třeba zmiňovaná dominantní ideologie kapitalismu se musí v rovině diskursu stále obhajovat proti alternativám, které v zájmu zachování své hegemonní pozice delegitimizuje. Vytváření souhlasu je tedy nadále účinným mechanismem moci, i když tato moc může pozvolna ustupovat efektivnějším formám.

2.2

Mediální rámování

Rámování obecně (takže nejen to mediální) je zakotveno v širším pojetí perspektivismu. Podle tohoto přístupu „kognitivní výroky a jejich hodnocení vždy patří do určitého rámce, který poskytuje konceptuální prostředky, jimiž se popisuje a vysvětluje svět.“ (Fay, 2002: 93) To znamená, že i každá mediální explanace světa je vždy jen otázkou zvolené perspektivy. Mediální rámování je proto považováno za významnou a rozrůstající se teorii v současných komunikačních studiích. (D´Angelo & Kuypers, 2010; Iorgoveanu & Corbu, 2012) Na druhou stranu se jedná o velmi roztříštěnou konceptualizaci, na což poukázal už Robert Entman (1993), který koncept rámů/rámování uvedl v 90. letech do mediálních studií. (Iorgoveanu & Corbu, 2012: 92) Aktuálně existuje mnoho různých přístupů a definic mediálního rámování, které se navíc prolínají s jinými teoriemi, mezi něž se řadí například agenda-setting. Na následujících stránkách se proto pokusím o krátké utříbení konceptu mediálního rámování tak, aby byl použitelný pro mou práci. Pro předběžné porozumění tomu, co je to mediální rámování, však uvádím už v úvodu této kapitoly často citovanou pasáž Entmana: „Rámovat znamená vybírat určité 16

Viz kapitola 2.1.7 Hartleyho analýza mediální delegitimizace protestů 24

aspekty vnímané reality a zvýšit jejich významnost ve sdělovaném textu tak, že se prosazuje určitá definice problému, kauzální vysvětlení, morální hodnocení či také doporučení řešení popisované záležitosti.“ (Entman, 1993: 52)

2.2.1 Obrazy v našich hlavách I když je koncept mediálního rámování v tom smyslu, jak ho představil Entman, záležitostí starou přibližně teprve dvě dekády nazpět, silné základy má už v první polovině 20. století. V roce 1922 napsal Walter Lippmann knihu Public Opinion (1998), ve které prezentoval vlivnou metaforu o obrazech v našich hlavách, na které reagujeme tak, jako by byly skutečné. Nejdůležitějším zdrojem těchto obrazů jsou zpravodajská média. Přestože Lippmann pojem mediálního rámování neznal a nepoužil, nabízí se rozšíření jeho metafory: jestliže máme ve svých hlavách obrazy, které jsme získaly z médií, musí existovat také nějaké rámy, ve kterých jsou tyto obrazy zasazené. Jinak řečeno, rámy dokážou měnit způsob, jakými si lidé formují obrazy světa. Lippmannovy myšlenky zpětně spojuje s mediálním rámováním mnoho současných teoretiků (Coleman, 2010; Iorgoveanu & Corbu, 2012; McCombs, 2004). Dobrý příklad toho, co by se dnes dalo označit jako rámování (respektive přerámování) jednoho obrazu skutečnosti na druhý, dokládá Lippmann už na začátku své knihy. Uvádí příklad ostrovu v oceánu, na kterém žilo v roce 1914 několik Angličanů, Francouzů a Němců. Důležité je, že ostrov neměl kabelové spojení a dodávky pošty byly omezeny na šedesátidenní interval příjezdu britského poštovního parníku. Ve chvíli, kdy začala první světová válka, nikdo na ostrově nevěděl, že jsou z Angličanů a Francouzů nepřátelé Němců. Obrazy v hlavách ostrovanů byly konstantní až do doby, než se o válce dozvěděli z pošty. Pak teprve byl jejich vzájemný vztah přerámovaný na nepřátelský. (Lippmann, 1998: 3) Lippmann tuto příhodu komentuje následovně: „Při pohledu zpět můžeme vidět, jak nepřímo poznáváme prostředí, ve kterém nicméně žijeme.“ A dodává: „Cokoliv, čemu věříme jako pravdivému obrazu, pojímáme tak, jako kdyby to bylo prostředí samo.“ (Tamtéž: 4) Obrazy světa v našich hlavách vytvářejí podle Lippmanna pseudoprostředí. Následky lidského jednání v reakci na pseudoprostředí se ale odehrávají ve 25

skutečném prostředí. Toto jednání tedy není založeno na nezprostředkovaném vědění, ale právě na obrazech, které si lidé sami vytváří nebo které jsou jim dány. Podle Lippmanna tímto způsobem dochází na úrovni sociálního života k přizpůsobování se prostředí na základě fikce/obrazů. (Tamtéž: 15, 25) Ve svých úvahách jde pak Lippmann ještě dál a předpokládá silné účinky působení obrazů v našich hlavách: „Způsob, jakým je svět představován, určuje v každém jednotlivém momentu, co člověk udělá.“ (Tamtéž: 25) V Lippmannově pohledu proto silně rezonuje konstruktivistický přístup, který je s mediálním rámováním spojován17. Lippmann ale nevědomě nabízí ve svém textu při zpětné interpretaci také náznaky definice rámování v tom kontextu, v jakém je v dnešní době pojímáno. Podle Lippmanna jsme nuceni žít v prostředí, které je příliš velké, komplexní a pomíjivé, než abychom ho mohli celé obsáhnout. Proto si vytváříme zjednodušené modely nebo mapy světa, které jsou nám přístupnější. (Tamtéž: 16) Pokud bychom zaměnili slova modely a mapy za pojem rámy, přiblížili bychom se k jakési obecné definici rámování. V souvislosti s obrazy v našich hlavách nebo se vzorci (rámy), kterými chápeme svět, pak Lippmann stručně, ale podnětně předkládá své pojetí propagandy: „Co je vlastně propaganda, když ne snaha o změnu obrazu, na který člověk reaguje tak, že nahradí jeden sociální vzorec za druhý?“ (Tamtéž: 26) Tímto se Lippmann dostává k zásadnímu bodu, a to že lze přerámování našeho vnímání světa dosáhnout propagandou, cílenou manipulací. Na tomto předpokladu účinného hegemonního rámování, jak by se daly tyto Lippmannovy myšlenky označit, je vlastně založena celá moje práce. I když totiž vychází z jiných ideologických principů, než jaké Lippmann zastával, co se týče jeho průkopnické analýzy silného vlivu obrazů v našich hlavách a možností jejich ovlivňování, je s jeho pojetím ve shodě. Ačkoliv jsou Lippmannovy myšlenky z jeho knihy Public Opinion staré téměř sto let, pokusil jsem se ukázat, že jsou ve svých hrubých rysech stále vysoce aktuální a že je na ně právem odkazováno současnými teoretiky mediálního 17

rámování

nebo

souvisejících teorií.

Viz kapitola 2.3.5 Konstruktivismus a mediální rámování 26

Lippmann

předkládá

přesvědčivé argumenty o síle obrazů v našich hlavách, ale i o vzorcích nebo mapách (rámech), ve kterých jsou tyto obrazy zasazeny. Z pozice, kterou bychom dnes nazvali jako konstruktivistickou, také upozorňuje na to, že naše představy jsou fiktivním pseudo-prostředím, nikoliv věděním o skutečném světě. A v neposlední řadě Lippmann také předkládá tvrzení o možnosti manipulace lidí prostřednictvím úmyslné změny obrazů a jejich vzorců (rámů).

2.2.2 Analýza rámování Kniha Framing Analysis (Analýza rámováni) sociálního teoretika Ervinga Goffmana (1986) je jedním z věhlasných průkopnických počinů na poli teorie rámování. I když má totiž kniha v názvu slovo analýza, jedná se o analýzu teoretickou, nikoliv praktickou. Goffman se věnuje rámování ve svém několikasetstránkovém rozboru z pozice sociologa, ale jeho myšlenky mohou sloužit i jako základ pro mediální teorii. Důkazem je opět časté odkazování teoretiků mediálního rámování k této Goffmanově knize. (McCombs: 2004; Coleman, 2010; Entman 1993) Například Entman zařazuje Goffmanovu práci do oblasti přístupů, které analýzou rámování dokazují mocnou sílu komunikačního textu, třebaže nemusí být tento text komunikován mediálně. Jedná se totiž o to, že se při rámování uplatňuje vliv komunikované informace (z mluvy, výroků, zpráv nebo například románů) na vědomí člověka. (Entman, 1993: 52) Sám Goffman ve své knize ztotožňuje pojem rámování s interpretačním schématem. (Goffman, 1986: 21) Odkaz na interpretační potenciál rámování je pro mou práci velice důležitý, protože poukazuje na to, že rámy mají schopnost měnit význam. Rámování tedy není pasivní proces. Goffman prezentuje svou knihu jako pojednání o organizování zkušenosti (Tamtéž: 13). Zjednodušeně lze tedy říct, že prostřednictvím rámů si interpretujeme svět (zkušenostní kontakt s ním). Goffman při vysvětlení svého přístupu uvádí zajímavé přehodnocení slavného konstruktivistického výroku Williama I. Thomase, že pokud definujeme situaci jako reálnou, stává se reálnou ve svých důsledcích. Podle Goffmana je však sice možné nalézt definici skoro v každé situaci, ale lidé, kteří se v konkrétních situacích nacházejí, tyto definice nevytvářejí. Spíše si

27

zhodnocují, co pro ně může situace znamenat, a posléze se tomu přizpůsobují. (Tamtéž: 1–2) V úvodu knihy Framing Analysis se Goffman odvolává k tradici, kterou založil William James. Jde o to, že James změnil perspektivu ve výzkumu reality. Přestal se totiž ptát na to, co je realita, ale spíše si kladl otázku, za jakých okolností vnímáme věci jako reálné. (Tamtéž: 4) Vnímaný obsah světa pak můžeme zpracovávat různě: „James implikoval to, k čemu dospěla fenomenologie, že je potřeba rozlišit mezi obsahem aktuální percepce a mezi statusem reality, který dáváme tomu, co je uzavřené nebo uzávorkované v percepci.“ (Tamtéž: 5) Například stejné mediální obsahy někdo může vnímat jako realitu, jiný jako fikci. Goffman zmiňuje i další autory, kteří se zabývali „mnohostí světů“, jež si svým vnímáním vytváříme: Alfreda Schutze nebo Harolda Garfinkela. Existují totiž různé světy, například divadelního představení nebo dětských her. Jednotlivé světy se ale podle Garfinkela řídí určitými pravidly, kterými můžeme světy daného řádu vytvářet. Například díky pravidlům šachu můžeme odehrát libovolné množství šachových partií. Goffman se k tomuto vyjadřuje následovně: „Jestliže je smysluplnost každodenní aktivity závislá na uzavřeném, konečném souboru pravidel, potom nám jejich explikace poskytne mocný nástroj analýzy sociálního života.“ (Tamtéž) Analýza takových pravidel, mechanismů, jakými organizujeme naši zkušenost, je cílem Goffmanovy knihy. Goffman dokládá na ukázkách reálných situací to, jak je mezi nimi občas obtížné rozlišit, i když na první pohled vyznívají totožně, ale přitom mají úplně odlišný význam a řídí se jinými pravidly. Například pomocí procesu, který Goffman nazývá klíčováním (keying), dochází k transformaci jednoho rámu na druhý. To je dobře pozorovatelné u hry zvířat, když napodobují zápas. Hra se odvíjí na základě modelu skutečného boje, ale pravidla hry jsou přesto odlišná. Silnější aktér se takzvaně drží zpátky, expanzivnost je nadsazená, modelový vzorec (boj) není věrně naplněn nebo dokonán atd. (Tamtéž: 41) Goffman nám tímto dokazuje, že často záleží na velmi jemných nuancích, které dávají smysl

28

situacím, ve kterých se nacházíme a které musíme při rozumění světu brát v potaz. Mediální realita je totiž vlastně také v podstatě zčásti jen klíčováním.

2.2.3 Mediální rámování Doposud jsem prezentoval, dalo by se říct, průkopnické práce z oblasti rámování, ale nikoliv mediálního rámování. Lippmann se sice snaží doložit vliv médií na to, co nazývá obrazy v našich hlavách, ale ve svém kanonickém textu píše především o problematice individuálních rámů, kterými vnímáme svět. Goffmannova kniha pojímá za hlavní téma obdobné individuální rámy, díky kterým jsme schopni organizovat si naše zkušenosti. Mezi individuálními a mediálními rámy je však významotvorný rozdíl. Individuální rámy mají vazbu na mysl člověka, fungují jako její vnitřní struktura, jako shluky idejí, které zpracovávají informace. Kdežto mediální rámy jsou organizační principy, které udávají celkový význam mediálně prezentovanému příběhu. Jsou také rutinními mechanismy pro žurnalisty k tomu, aby jim pomohly rychle a efektivně získávat, zpracovávat a interpretovat informace. (Scheufele, 1999: 106) Jak už jsem se zmínil, se vstupem konceptu mediálního rámování do mediálních studií je spojen Robert Entman, který si dal za cíl vytvořit koherentní syntézu náhledů a teorií roztříštěných v jiných disciplínách. Oblast komunikace může podle Entmana sloužit k tomu, aby nesourodé použití konceptu utříbila a zastřešila. (Entman, 1993: 51) Nicméně je nutné podotknout, že i po dvaceti letech, po kterých Entman s touto vizí přišel, neexistuje zatím žádný konsensus nad pojetím mediálního rámování ani žádný všeobecně sdílený teoretický model. (Iorgoveanu & Corbu, 2012: 91; Scheufele, 1999: 103) Z tohoto důvodu je dodnes chápání a použití konceptu do větší nebo menší míry otázkou eklektismu nebo naopak nerozlišování mezi obsahem různých pojmů. Jediné, na čem se vědci shodnou, je metafora, která je s konceptem rámování spojená. Rámování je vysvětlováno jako ořezový rám kolem obrazu. Prvky, které se nachází uvnitř rámu, jsou zvýrazněny. Stejně tak samotný rám slouží jako zvýraznění určitých aspektů reality, které zároveň drží pohromadě. Tímto způsobem dochází ke zjednodušování a zhušťování světa. (Iorgoveanu 29

& Corbu, 2012: 93) Metafora skutečného rámu je trefná, pokud si ji spojíme s Lippmannovou metaforou obrazů v našich hlavách. Zkombinováním těchto metafor bychom mohli jednoduše říct, že je rámování vlastně způsob zasazování obrazů reality do rámů, v případě mediálního rámování by se jednalo o rámy médií. Pokud ale odhlédneme od sféry metafor, definování mediálního rámování se stává kvůli nesourodosti přístupů takřka nemožným úkolem. Nelze proto říct, co je mediální rámování, ale pouze to, jak tento koncept definují jednotliví autoři. Entman definoval koncept mediálního rámování za pomoci pojmů výběru a významu. Nejdříve je totiž třeba vybrat aspekty, které budeme komunikovat, a zvýznamnit je, čímž posléze vzniká specifická interpretace mediálního textu. Významnosti lze docílit právě výběrem prvků komunikovaného předmětu, ale také umístěním, opakováním, asociováním s kulturně povědomými symboly nebo při dosažení souladu s existujícím schématem v hodnotovém sytému příjemce. S otázkou výběru ale souvisí i opomenutí, protože vyloučení některých prvků může být určující do stejné míry jako zahrnutí. (Entman, 1993: 52–54) O dalších autorech a jejich přístupech k rámování nyní jen stručně, protože výčet definic by mohl být jinak přespříliš rozsáhlý a vzhledem k jejich nesourodosti nikterak účelný. Pro Todda Gitlina je rámování způsobem organizování světa jak pro žurnalisty, tak pro nás, kteří jsme závislí na jejich výstupech. Gitlin tímto zahrnuje ve svém pojetí aspekt interpretace. Skrz obrazy mohou média měnit přístup publika k obrazům světa. Podle Williama Gamsona a Andreho Modiglianiho jsou rámy mediálními balíčky, které dávají význam tématům, a centrálními organizačními ideami zvýznamňující nezabalené útržky reality. Rámy jsou tedy používány jako interpretační schémata, která naznačují esenci události. Guy Tuchmanová chápe mediální rámy jako nástroj pro přeměnu bezvýznamných a komplexních událostí do rozpoznatelných. Podle Paula D´Angela jsou rámy mocným diskursivním nástrojem ovlivňujícím socializaci, veřejné mínění nebo využívání zpráv k dosažení cílů. Stephen Reese definuje rámy jako interpretační balíčky vytvářející porozumění sociálnímu světu. Podle Reese jsou rámy sociálně sdílené a přetrvávající v průběhu času. Originálně nahlížejí rámování Robert 30

Benford a David Snow. Mediální rámování srovnávají s PR praktikami sociálních hnutí, jejichž úspěch závisí na tom, nakolik dokážou svým provedením rámování oslovit média nebo veřejnost. (Iorgoveanu & Corbu, 2012: 93–94) I když je z tohoto výčtu zřejmé, že jednotný pohled na mediální rámování neexistuje, přeci jen jsou si uvedená tvrzení různých autorů do značné míry podobná. Mezi některými z vyjmenovaných definic mediálního rámování lze také najít styčné body s Lippmannovými myšlenkami o orientaci ve světě pomocí jakýchsi myšlenkových modelů nebo map a Goffmanovou rámovou analýzou, která ztotožňuje rámy s interpretačními schématy. Právě hledisko interpretačního potenciálu rámů i rámování, jejich schopnost formovat v mysli nebo mediálních obrazech specifické vnímání světa, je podle mého názoru tím hlavním, co je v rozličných definicích těchto konceptů do větší nebo menší míry, ať už explicitně nebo implicitně přítomné. Takto obecná a mlhavá představa je ale stále obecná, proto v následující kapitole představím detailnější rozbor mediálního rámování prostřednictvím vymezení jeho typologie.

2.2.4 Typologie mediálního rámování Patrný problém u definic rámování je to, že sami autoři, kteří jsou s konceptem spojovaní, ne vždy jasně uvádějí, o jakém aspektu rámování vlastně mluví. Jak už jsem se zmínil, rámování může probíhat na úrovni jednotlivců, o čemž například pojednává v celé své knize Goffman, ale rámovat mohou také média. Potom je zde také otázka rozlišení mezi rámováním jakožto procesem a rámy jakožto stabilnější konstantou. V angličtině je situace ještě více matoucí, protože slovo frame označuje jak podstatné jméno, tak sloveso. Entman si byl širokého záběru pojmu rámování vědom, proto navrhl takzvané čtyři lokace v komunikačním procesu: komunikátor, text, příjemce a kultura: „Komunikátoři vytvářejí vědomé nebo nevědomé rámovací soudy, když se rozhodují, co říct. Při tom jsou vedeni rámy (často označovanými jako schémata), které organizují jejich hodnotový systém. Text obsahuje rámy, jež se projevují přítomností nebo absencí klíčových slov, stále používaných frází, stereotypních obrazů, zdrojů informací a vět, které zajišťují tematické posílení 31

shluků fakt nebo soudů. Rámy, které směrují myšlení a závěry příjemce, mohou a nemusí reflektovat rámy v textu a rámovací záměry komunikátora. Kultura je zásobou všeobecně sdílených rámů; kulturu lze vlastně definovat jako empiricky prokazatelnou sadu společných rámů projevujících se v diskursu a myšlení většiny lidí ve společném uskupení. (Entman, 1993: 52–53) I když Entman rozčlenil komplexní pojem mediálního rámování na několik modalit, některé důležité záležitosti nevzal v potaz. Neříká nám například, na jakém základě vznikají rámy, kterými se řídí komunikátoři při rozhodování o tom, co budou komunikovat. Přitom se jedná o členy kultury, ve které jsou podle Entamnových vlastních slov obecně sdílené rámy z podstaty přítomné. Je také těžko představitelné, že by byli komunikátoři oproštěni od kontaktu s jinými rámy než s takovými, na jejichž produkci se sami podílí. Dále je zajímavé, že Entman vnímá silné spojení rámů s mocí, ale nikterak ve své typologii nereflektuje mocenské vlivy. Přitom jak sám říká, pokud chtějí mít politici zajištěnou podporu, jsou nuceni o zpravodajské rámy bojovat sami se sebou navzájem a s žurnalisty. (Tamtéž: 55) Entman tedy připouští vliv nějakých vnějších tlaků, i když je do své typologie rámování nezahrnuje. Detailnější rozbor typologie mediálního rámování poskytl Dietram A. Scheufele (1994), který rozlišil úroveň vstupů a výstupů na jedné ose a úroveň médií a publika na druhé ose. Zároveň do svého modelu o čtyřech kvadrantech zasadil procesuální vztahy, které jsou uzavřené v cyklickém a nikdy nekončícím okruhu. Vstupy jednoho procesu vyúsťují do výstupů, které se opět stávají vstupy dalšího procesu atd. Dohromady se jedná o čtyři provázané procesy: 1) vytváření rámů (frame building), 2) nastolování rámů (frame setting), 3) individuální úroveň účinků rámování (individual-level effects of framing) a 4) žurnalisté jako publikum (journalist as audiences). Díky tomuto Scheufelovu modelu lze snadněji porozumět vzájemným vztahům mezi jednotlivými stadii procesu. (Scheufele, 1999: 114)

32

Schéma č. 1 – Typologie a procesy mediálního rámování podle Dietrama. A Scheufela

Vytváření rámů označuje tvorbu mediálních rámů na úrovni médií. Vstupních faktorů ovlivňujících mediální výstupy může být několik: organizační omezení, politická orientace médií, naplňování domnělých představ publika, ideologie a postoje žurnalistů, jejich profesní normy a v neposlední řadě externí zdroje (například vliv politických aktérů, autorit, zájmových skupin a ostatních elit). Na základě těchto vstupních faktorů se posléze formují konkrétní mediální rámy. (Tamtéž: 115) Ve své diplomové práci se chci zaměřit na to, jestli jsou mediální rámy protestních akcí souvisejících s finanční krizí ideologicky ovlivněny. Proces označovaný Scheufelem jako vytváření rámů je proto pro mou práci klíčový. Mediální rámy jsou v tomto ohledu chápány jako závislá proměnná a ideologie jako nezávislá proměnná. Ideologický vstup slouží podle tohoto předpokladu jako faktor, který ovlivní výsledné mediální rámy tak, že v sobě budou obsahovat stejně orientovaný ideologický nános. Jak už jsem totiž argumentoval v kapitole o hegemonii, média mohou sloužit jako jeden z nejpříhodnějších ideologických nástrojů pro nastolování souhlasu, tudíž se dá přítomnost

dominantní

kapitalistické

očekávat.

33

ideologie

v mediálním

rámování

Druhým procesem modelu mediálního rámování je podle Scheufela nastolování rámů. Jedná se o další fázi zkoumající mediální účinky. Při tomto procesu je centrální otázkou přenos mediálních rámů na publikum. Tento proces odkazuje svým pojetím i názvem k teorii agenda-setting (vztah mezi touto teorií a konceptem mediálního rámování bude řešen v následující kapitole). Individuální úroveň účinků rámování pak zkoumá behaviorální, hodnotovou nebo kognitivní změnu u jednotlivců po tom, co jsou nastoleny rámy publika. Poslední proces nazvaný žurnalisté jako publikum je uzavřením cyklu. Poukazuje k ovlivnitelnosti žurnalistů mediálními rámy, které sami produkují. (Tamtéž: 115–117) Scheufele se ve svém modelu snaží poukázat právě na význam zkoumání procesů. Pokud se podle Scheufela bude výzkum rámování soustředit pouze na vstupy a výstupy, naše poznání rámování bude nadále závislé na černé skřínce, neznámém prostoru, ve kterém probíhají mezi vstupy a výstupy procesy ve vzájemných vztazích. (Tamtéž: 117) Ačkoliv je tento postoj vyžadující zaměření na procesy mediálního rámování progresivní, rozhodl jsem se ve své práci následovat klasickou linii, která věnuje pozornost vstupům a výstupům. Ty jsou totiž také neopomenutelnou součástí celého konceptu. S ohledem na současný stav poznání ale počítám s existencí souvisejících procesů, které jsem s odkazem na Scheufela zmínil. V případě identifikace ideologie v mediálních výstupech se tedy musí počítat s tím, že v pozadí tohoto zjištění budou ostatní procesy implicitně obsažené. Touto poznámkou mám na mysli především vliv mediálních rámů na příjemce. Bez víry v účinky mediálních rámů na publikum by nemělo příliš velký význam tyto rámy zkoumat.

2.2.5 Agenda-setting a/vs. mediální rámování Agenda-setting je dodnes jednou z nejvýznamnějších teorií zkoumající mediální účinky a zároveň je ve svém druhém stupni vývoje velmi blízká konceptu mediálního rámování až do té míry, že může být těžké najít dělící linii mezi těmito přístupy. Někteří teoretici dokonce považují jisté aspekty agenda-setting a mediálního rámování za de facto totožné, protože jsou podle nich oba procesy založeny na v základu identických principech. (Scheufele, 1999: 116) To je důvod, proč se chci v práci zaměřené na mediální rámování 34

krátce věnovat i teorii agenda-setting, která má delší tradici a mnohokrát potvrzenou platnost, ale která může být zároveň jako celek včleněná do zastřešujícího konceptu mediálního rámování. Nejdříve pár slov k původní teorii agenda-setting. Maxwell McCombs na prvních stránkách své knihy Agenda Setting vztahuje svou stejnojmennou teorii k známému postřehu Bernarda Cohena, „že zpravodajská média možná nedokážou lidem s úspěchem říci, co si mají myslet, ale neuvěřitelně přesně dokážou svému publiku sdělit, na co má myslet.“ (McCombs, 2009: 27) Právě podstatu této myšlenky pak McCombs s Donaldem Shawem rozvíjeli od 60. let ve svých výzkumech o potenciálu médií nastolovat prostřednictvím výběru témat veřejnou agendu. Tento přístup sice médiím nepřiznává absolutní moc, kterou by nad námi měla, ale přesto se jedná o předpoklad velmi silných účinků. Znamená to totiž, že mají média schopnost určovat významnost témat do té míry, že tuto významnost posléze veřejnost s vysokou mírou pravděpodobnosti kopíruje. Výzkum transferu mediální agendy na veřejnou agendu započal v roce 1968 během americké prezidentské volební kampaně. Shaw a McCombs si vybrali jako výzkumný vzorek nerozhodnuté voliče z města Chapel Hill v Severní Karolíně. Tito voliči byli v průzkumu požádáni, aby vybrali pět témat, která pro ně byla v období nadcházejících voleb nejdůležitější. Zároveň výzkumníci provedli také obsahovou analýzu hlavních zpravodajských zdrojů voličů. Cílem bylo určit počet mediálních zpráv, které se věnovaly různým volebním tématům. Na základě těchto postupů došlo k sesbírání dvou souborů dat, které bylo možné mezi sebou porovnat. Ukázalo se, že mezi tématy veřejné agendy a tématy dominujícími v mediálním prostoru je téměř dokonalá shoda. (Tamtéž: 30–31) Závěry této studie byly ohromující, čímž započala velká éra empirickcých výzkumů zaměřujících se na potvrzování teorie agenda-setting a také její cizelování a rozvíjení. Dlouhotrvající bádání využívající teorii agenda-setting se však posunulo ještě dále až k nastolování agendy druhého stupně (second-level agendasetting), neboli nastolování agendy atributů. Termín atribut znamená charakteristiky nebo vlastnosti objektu v agendě. Podle nastolování agendy 35

druhého stupně může docházet k přenosu atributů z médií na publikum. Pokud však mají média takovou moc, potom je potřeba přehodnotit (vyvrátit) i původní Cohenovo tvrzení o tom, že nedokážou lidem říct, co si mají myslet. (Tamtéž: 111–113) Výzkumy nastolování agendy druhého stupně jsou silně spjaté s výzkumem obrazů politických kandidátů, respektive s vysokou mírou korelace mezí mediálními obrazy kandidátů a takovými obrazy kandidátů, jaké vnímá veřejnost. Jako v případě nastolování agendy prvního stupně byly zjištěny významné mediální vlivy. U výzkumů nastolování agendy atributů politických kandidátů už se tedy dostáváme do sféry jejich hodnocení podle toho, jak nám o nich média zpravují. Veřejnost jednotlivé atributy objektů (u politiků například nezkorumpovanost, kvalifikace, kompetence…) totiž do značné míry přejímá. (Tamtéž: 113–115) McCombs dále rozlišuje mezi jednotlivými atributy určujícími hlavní téma mediálních textů a mezi celými soubory atributů, které se v mediálních textech objevují. Tímto vymezením tak definuje mediální rámy jen jako zvláštní třídu atributů. (Tamtéž: 137) Někteří teoretici včetně McCombse totiž tvrdí, že nastolování agendy druhého stupně a mediální rámování jsou alespoň v některých ohledech dvojím pojmenováním téhož. Naopak Thomas Nelson, Rosalee Clawson, Zoe Oxley jsou z tábora těch, kteří spatřují mezi těmito přístupy rozdíl. Rámy podle nich mají vliv na názory tím, že zdůrazňují specifické hodnoty, fakta a jiné zřetele, kterým dávají větší relevanci, než jakou by měly u alternativního rámu. Tímto kontrují proti směšování obou přístupů s poukazem na to, že mediální rámování není tak jako agenda-setting založené pouze na významnosti (salience), která je odvislá od přístupnosti atributů. (Dietram & Scheufele, 1999: 116) Také Renita Coleman odmítá identičnost mezi teorií agenda-setting a mediálním rámováním, i když je podle ní těžké stanovit mezi nimi jasné definiční hranice. Mediální rámy chápe jako více zahrnující koncept, ústřední narativ, který může zahrnovat několik atributů. Zároveň ale Coleman vidí mezi oběma přístupy spojitost a vnímá nastolování agendy obou stupňů jako potenciální účinek mediálního rámování. To dokazuje konkrétním uvedením příkladů výzkumů, které potvrzují, že může velikost fotky v médiích ovlivňovat vnímanou důležitost tématu nebo že může 36

obrazový materiál vyvolávat u publika různé emoce. (Coleman, 2012: 251– 252) Jak se dá vyčíst ze Scheufelova modelu procesů a stadií mediálního rámování, ale také z dalších uvedených argumentů, tento koncept je daleko komplexnější než teorie agenda-setting. Nejasné kontury a eventuelní styčné body při srovnávání obou přístupů lze hledat spíše mezi jejich specifičtějšími vymezeními – mezi nastolováním agendy druhého stupně a jedním z procesů mediálního rámování, který Scheufel nazývá nastolování rámů. I zde ale byla vyřčena námitka, že mediální rámování v tomto případě není závislé pouze na přístupnosti atributů objektů, ale na zdůrazňování důležitosti jednotlivých prvků. Ideálně se proto jeví přístup Renity Coleman, která vnímá agendasetting obou stupňů jako teorii, kterou lze plodně použít při uplatňování perspektivy mediálního rámování. Teorie agenda-setting tedy není s mediálním rámováním v rozporu, oba přístupy spolu mohou působit v symbióze. Ve své analýze mediálního rámování protestních akcí proto budu využívat obou pojetí s tím, že zastřešujícím konceptem a stěžejním opěrným bodem pro mě bude mediální rámování, které v sobě více zahrnuje aspekty interpretace. Proto už dále nebudu teorii agenda-setting z širší oblasti mediálního rámování vymezovat, ani zmiňovat.

2.2.6 Konstruktivismus a mediální rámování Konstruktivismus je optikou, která má ke konceptu mediálního rámování velmi blízko. V sociálních vědách je konstruktivismus spjat s Peterem Bergerem a Thomasem Luckmannem, kteří v 60. letech představili své úvahy o konstruování sociální reality. Udělat si představu o jejich přístupu je možné na základě tří vět, jež učení o sociálním konstruktivismu shrnují: „Společnost je výtvorem člověka. Společnost je objektivní realita. Člověk je výtvorem společnosti.“ (Berger & Luckmann, 1999: 64) Ve stručnosti to znamená, že si sami vytváříme společenský svět, který však vnímáme jako reálný. A tento svět zase utváří nás v nekončícím cyklu. Myšlenky o konstruování světa posléze přijali a zahrnuli do svých představ i mediální teoretici. Jedním z prvních byl Winfried Schulz, který se pokusil pomocí

metafor

odlišit

dva

přístupy 37

k médiím

–

„ptolemaiovský“

a „koperníkovský“. Podle prvního jsou média především zprostředkovatelem skutečnosti, podle druhého se sama média na tvorbě skutečnosti podílejí (Sedláková, 2008: 148–149), jinak řečeno – mediální skutečnost se stává součástí naší žité skutečnosti. Má práce se opírá o tento druhý přístup, podle kterého mají média významnou roli ve vytváření svébytného mediálního světa narušujícího představy o poznatelnosti skutečnosti skrz mediální zprostředkování. Proto se i ve výzkumné části neodvolávám na vnější realitu, ale zkoumám rámování protestních akcí pouze seberefenrenčně ve vztahu k samotné mediální realitě. Zaštiťovat se nemediální zkušeností by navíc bylo problematické také z toho důvodu, že by musely být na látku aplikovány pouze a jen další subjektivní perspektivy. Ve své práci však mohu v rámci konstruktivistického přístupu uplatňovat především svou perspektivu jakožto výzkumníka ve vztahu k mediálním obsahům a pomyslnou skutečnost nemusím reflektovat. Mediální konstruktivismus úzce souvisí s mediálním rámováním. Mezi první představitele mediálního konstruktivismu patří Guy Tuchmanová, která zároveň v intencích mediálního rámování zkoumala faktory, jež mají následný vliv na to, jak jsou zpravodajské reportáže rámovány, a tak v tomto případě oba přístupy spojila. Z hlediska typologie využití mediálního rámování se jedná o způsob výzkumu pracujícího s mediálními rámy jako se závislou proměnnou (Scheufele, 1999: 110) ovlivněnou vstupy, které je právě nutné identifikovat. Má práce je založena na stejném principu.

2.2.7 Rámování obrazů Ve své analýze se budu zabývat obrazovým televizním materiálem. Je to z toho důvodu, že právě televize se vyznačuje svou tendencí k vizualitě (Postman, 1999), proto nelze její vizuální obsah opomíjet. Pohyblivé obrazy jsou totiž tím, co televizi odlišuje od rádia. Bez obrazů bychom mohli pouze poslouchat verbální sdělení, kvůli čemuž by televize nebyla televizí, protože by plně nenaplňovala svůj potenciál. Zároveň je nutné říct, že je televize stále mediálním kanálem, který není ani v době nových technologií odsunut na vedlejší kolej, co se týče pozornosti publika. Zpravodajské relace české veřejnoprávní televize, jejíž zpravodajství je mým předmětem analýzy, má 38

denní sledovanost v řádu statisíců diváků, občasně atakuje a překonává dokonce milionovou hranici diváků18. Pokud tedy příjemci televizního zpravodajství nepoužívají televizi jen jako zmíněný rádio vysílač, vystavují se zákonitě proudění obrazů z televizní obrazovky. Ve vztahu k rámování vizuálních obrazů je opět možné připomenout Lippmanna a jeho obrazy v našich hlavách. Podle Lippmannovy metafory jsou to právě obrazové představy o světě, které si vytváříme v myslích. Také Entman vzal v potaz obrazy při své teoretické reflexi: „Text (mediální – pozn. autora) obsahuje rámy, jež se projevují přítomností nebo absencí klíčových slov, stále používaných frází, stereotypních obrazů19, zdrojů informací a vět, které zajišťují tematické posílení shluků fakt nebo soudů.“ (Entman, 1993: 52) Přitom jak podotýká Coleman, výzkum obrazů je v sociálně-vědním bádání do značné míry stále opomíjen. (Coleman, 2010: 233) Jenže vizuální rámování je specifickou oblastí odlišnou od verbálního rámování a má své vlastní kvality, proto by nemělo být při výzkumech opomíjeno. Vizuální rámování se realizuje skrz obrazy, které jsou zpracovávány očima, kdežto verbální rámování se realizuje skrz slova. (Iorgoveanu & Corbu, 2012: 95) Dalo by se namítnout, že třeba text je také vnímaný vizuálně, ale jak tvrdí americký filosof a estetik Nelson Goodman, z textu se nikdy obraz nestane. (Goodman, 2007: 47) Obrazy jsou odlišné od jazyka a vykazují jiné charakteristiky. Obrazy jsou náchylné k tomu, aby byly vnímané jako důkazní záznam reality, jako její analogie. Jinými slovy, obrazům je na rozdíl od psaných a mluvených slov přisuzována ikoničnost. Další kvalitou, která se obrazům přikládá, je indexikalita, čili vnímání obrazů jako přímých ukazatelů skutečnosti. Naproti tomu obrazy postrádají oproti verbální komunikaci propoziční syntax a explicitnost. Komunikace založená na obrazech je daleko více otázkou emocí než myšlení a přenosu idejí. (Iorgoveanu & Corbu, 2012: 95, 97) Například rasové a genderové stereotypy jsou ve vizuální komunikaci méně zřetelné a tím pádem průchodnější než v té verbální, protože stereotypy v obrazech jsou bez vědomého zpracovávání zasazovány do již existujících

18 19

Statistiky. Mediamania.cz. http://mediamania.tyden.cz/rubriky/statistiky/ (11. 4. 2014) Zdůrazněno autorem. 39

schémat příjemců. (Coleman, 2010: 244) Obrazy jsou zkrátka předurčeny k tomu, aby měly v mediálním rámování unikátní pozici. Vizuální rámování se může vztahovat na výběr scény, vzdálenosti, úhlu pohledu, části fotografie, videa atd. Komponenty vizuálního rámování mohou být například fotografie, pohybové obrazy, kresby nebo grafika; u zobrazených lidských aktérů pak třeba výraz v tváři, postoj, gesta… (Iorgoveanu & Corbu, 2012: 95, 98; Coleman, 2010: 235) Vizuální rámování je třídící proces probírající velké množství prvků. „Začíná tím, že se vyberou obrazy určené k pokrytí, následuje výběr obrazů, které se zachytí, způsob jejích zachycení (úhel, perspektiva, předpoklady a zaujatost, oříznutí obrazů atd.) a výběr těch obrazů, které budou předloženy. Proces pokračuje ve zpravodajské místnosti, kde se rozhoduje o tom, jaké obrazy publikovat, v jaké velikosti a jakou jim přisoudit pozici na stránce.“ (Schwalbe v Coleman, 2010: 237) I když se tato citace vztahuje na produkci novinových zpráv, je zřejmé, že u jiného druhu vizuálního rámování bude proces obdobný. Podstatu vizuálního rámování, tentokrát na příkladu televize, dokládá také známý výzkum Langa a Langové, který se zabýval televizním zpravováním o slavnostních průvodech v porovnání s tím, jak situace vypadala z pohledu diváků přítomných na místě. Ukázalo se, že žurnalisté upřednostňují záběry nadšené menšiny diváků průvodu než zamlklé většiny přihlížejících. (Coleman, 2010: 237) Mediální rámy se tak lišily od individuálních rámů přímých účastníků. Rámování obrazů v sobě tedy může zahrnovat silný manipulativní aspekt. Například ve vztahu k rámování protestních akcí dávají žurnalisté přednost negativním obrazům, které pak vyvolávají u publika negativní hodnocení události. Medializovaný protest přitom může být až na pár minut konfliktu poklidný. Jenže právě oněch pár minut se dá využít k vytvoření negativního zobrazení událostí. (Tamtéž: 243) Na základě výše uvedených argumentů je ukázáno, jak je důležité zkoumat vizuální rámování. Je však nutné mít na paměti, že mediální rámování zahrnuje jak vizuální, tak verbální rámy. Články v novinách bývají publikovány spolu s fotografiemi, kresbami, grafikou a dalšími komponentami, v prostředí televize a internetu se vyskytují spolu s verbální složkou také pohyblivé 40

obrazy. Ale ačkoliv mediální publikum vnímá kombinaci verbálních a vizuálních sdělení simultánně, v jednom mediálním balíčku, (Iorgoveanu & Corbu, 2012: 98) vizuální komunikace může mít ve svém působení silnější vliv. Pokud je verbální složka totožného mediálního obsahu v kontrastu se složkou vizuální, publikum dá přednost vizuálnímu sdělení. Obrazy mají také větší schopnost být uchovány v paměti. A navíc naše poznání o neznámých místech a lidech pocházejí především z vizuálních zdrojů. (Coleman, 2010: 242–244) Vizuální rámování si žádá vzhledem k této síle obrazů, jejich nenápadné vtíravosti a potenciální manipulativnosti mimořádnou pozornost při následné analýze. Na druhou stranu je také nutné nespokojit se s jednoduchými závěry, které zhodnocují roli textů/slov, obrazů a jejich vzájemného působení v televizním zpravodajství. Jak píše Marek Lapčík (2012), podstata fungování televizního zpravodajství je vzhledem k tomu, že se jedná o komplexní komunikát (sdělení využívající dvou a více sémiotických kódů) daleko problematičtější, než jak je přirozeně vnímána. Simultánní využití obrazové a textové roviny totiž nevytváří jeden koherentní významotvorný celek, ale spíše výstup plný rozporů, kterému nerozumíme na základě jednoduchosti a srozumitelnosti televizních zpráv, ale na základě naší diskurzivizace. Pokud tedy vyjímám pro účely výzkumu z televizního zpravodajství pouze vizuální rovinu, dopouštím se jeho silné redukce a narušení komplexnosti. Čtenář by měl mít stále na paměti, že spolu s obrazovou rovinou je neodlučně spjata také rovina textů a slov.

2.3

Finanční krize 2008

V posledních dvou desetiletích se vyskytlo několik ekonomických otřesů, ale finanční krize z roku 2008 je dnes pokládaná za největší krach od Velké hospodářské krize v roce 1929. Začátek řetězce příčin a následků směřujícího k novodobému kolapsu globálního finančního systému lze spatřit již v propadu finančních trhů v roce 2001, kdy praskla takzvaná internetová bublina (dotcom bubble). Jednalo se o vlnu krachů internetových firem, které dokázaly získat na přelomu tisíciletí velký příliv investic. Impulsem hospodářského oživení se měl stát v USA hypoteční sektor. V něm se ale záhy vytvořila jen 41

další bublina, jejíž prasknutí mělo bezprecedentní následky. (Foster; Magdoff, 2009: 11, 35) Od roku 2001 americká Federální rezervní rada (FED) několikrát přistoupila ke snižování úrokové sazby, která v roce 2003 klesla na nejnižší úroveň od konce druhé světové války. Lidé byli motivování pořizovat si nemovitosti, jelikož nemuseli platit téměř žádné úroky. Pobídky k nákupu nemovitostí byly navíc zatraktivňovány nulovými nebo velmi nízkými akontacemi a nabídkou variabilní úrokové sazby. Mnoho domácností si tak mohlo dovolit dražší nemovitosti než dříve. Nemovitosti bylo také možné refinancovat (cash out refinancing), a získat tak pomocí pákového efektu (leverage) další finanční prostředky ke spotřebě, což víceméně znamená pouze vznik dalších finančních závazků. Zároveň také už po mnoho let docházelo v USA ke klesání mezd a vzrůstajícímu zadlužování domácností, a to nejvíc právě v kategorii bydlení, ale i v oblastech spotřebitelských úvěrů nebo studentských půjček. Závažné problémy nastaly v roce 2006, kdy došlo k nárůstu úrokových sazeb a poklesu cen nemovitostí. Mnoho lidí přestalo být schopno splácet své hypotéky. V důsledku těchto okolností nastala krize na trhu s realitami. (Tamtéž: 27–35, 95–97) Velké množství hypoték bylo ještě před splasknutím hypoteční bubliny poskytováno málo bonitním klientům, u kterých hrozilo zvýšené riziko, že nedostojí svým finančním závazkům. Takzvané substandardní hypotéky20 měly bankám a různým dalším finančním institucím v původním plánu zajistit vyšší výnosy v době globálně nízko nastavených úroků tím, že se převedly na obchodovatelné cenné papíry, čímž došlo k těsnému propojení realitního a finančního trhu.21 Tyto cenné papíry se staly součástí peněžních balíčků22, které byly zaštítěny nejvyšším ratingem AAA, uděleným věhlasnými ratingovými agenturami Moody´s a Standard & Poor´s. Ratingové agentury však byly placeny z peněz těch společností, které samy rizikové balíčky vydávaly – nejednalo se tedy o transparentní hodnocení. (Švihlíková, 2014) 20

Nedostatečně zajištěné. Crash course. 2013. The Economist. http://www.economist.com/news/schoolsbrief/21584534-effects-financial-crisis-are-still-beingfelt-five-years-article (11. 4. 2014) 22 Například hypoteční balíčky CDO (collateralised debt obligations). 21

42

Skutečný stav věcí vyjevil až ohlas reálného světa při hypoteční krizi, po jejímž propuknutí se ukázalo, že jsou trhy zaplaveny bezcennými toxickými balíčky. Od roku 2007 nastalo na trzích šíření paniky.23 Významné hypoteční banky Freddie Mac a Fannie Mae začaly po vypuknutí hypoteční krize realizovat ztráty a dostaly se do velkých potíží. V červnu 2007 pak došlo k prvnímu velkému krachu, když se zhroutily dva hedgeové fondy banky Bear Stearns. V březnu 2008 krachující Bear Stearns odkoupila banka JPMorgan. V červenci 2008 zkrachovala hypoteční banka IndyMac Bancorp. 6. září 2008 převzala americká vláda kontrolu nad kolabujícími bankami Freddie Mac a Fannie Mae. 15. září došlo ke krachu investiční banky Lehman Brothers a makléřské společnosti Merrill Lynch, která byla odkoupena bankovní skupinou Bank of America. Banka Lehman Brothers však zůstala bez pomoci, což znamenalo její definitivní konec, ale také pád akciových trhů na celém světě. V souvislosti s vypuknutím krize a s návrhy vládních intervencí vyvstaly opět otázky, do jaké míry má být trh regulován státem a kdo vlastně nese za krizi konečnou odpovědnost. Plán na zmírnění krize v podobě záchranného balíčku v hodnotě 700 miliard korun z peněz daňových poplatníků měl v USA silné odpůrce jak u příznivců pravice, tak levice (i když z různých pohnutek). Žižek poznamenává, že v tomto případě došlo k sjednocení odporu proti podobným protikrizovým opatřením mezi oběma politickými proudy. Pokud bychom podle Žižka měli označit záchranný balíček přeci jen jako socialistický, jak je často svými kritiky z řad konzervativních republikánů nazýván, tak pouze v tom paradoxním smyslu, že stabilizuje kapitalismus. Záchrana Wall Street je sice nutná k přežití systému, tak jako tak je ale právě Main Street ta, která tratí v případě poskytnutí i neposkytnutí pomoci. V prvním případě jsou peníze občanů využity k úhradě záměrně hazardních obchodů bankéřů, v druhém případě by se Main Street propadla spolu s krachem Wall Street, na které je závislá. (Žižek, 2009: 18–20) Dalším aspektem je to, že převedení účtů za krizi na ty, kteří ji nezpůsobili, může navíc fungovat jako sociální rozbuška.

23

Crash course. 43

2.4

Protesty a sociální hnutí

Definice protestu je nejasná a víceznačná. Na základě relevantní odborné literatury lze ale stanovit několik shodných definičních kritérií, které termín blíže vymezují: 1) Protest je sdílená akce nebo chování. 2) Aktéři protestu se orientují na jedno nebo více rozhodnutí, z čehož vyplývá, že mají jeden nebo více společných cílů. Jejich cíle však nejsou naplněny, čímž u nich vzniká pocit křivdy. 3) Aktéři nejsou schopni dosáhnout svých cílů vlastním přičiněním, proto se orientují na třetí strany. 4) Protesty vykazují nepravidelnost. (Opp, 2009: 33–36) Také pojem sociální hnutí nedisponuje bezproblémovou definicí. O významné sjednocení různých přístupů se ale pokusil Mario Diani. Sociální hnutí mohou být podle něj definována ve čtyřech dimenzích na základě syntézy pohledů teorie kolektivního chování, teorie mobilizace zdrojů, teorie politického procesu a teorie nových sociálních hnutí: 1) Sociální hnutí je sítí neformálních interakcí. 2) Členové hnutí jsou solidární a mají sdílená přesvědčení. 3) Sociální hnutí má konfliktní charakter – jeho aktéři napomáhají nebo brání sociální změně. 4) Hnutí je neinstitucionalizované. (Znebejánek, 1997: 27–28) Čtvrtý bod nakonec Diani na základě své analýzy nevnímá jako nezbytnou podmínku konečné definice sociálního hnutí, která zní: „Sociální hnutí je sítí neformálních interakcí mezi pluralitou individuí, skupin nebo organizací angažovaných v politických nebo kulturních konfliktech na základě sdílené kolektivní identity.“ (Diani v Znebejánek, 1997: 29) Sociální hnutí jsou s protesty silně provázané. Při matoucím definování protestů jako kolektivních akcí sociálních hnutí24 by dokonce mohl vzniknout dojem, že se oba pojmy naprosto překrývají. Protesty však nejsou nutnou podmínkou existence sociálních hnutí, i když představují jednu z forem jejich aktivit. Oba pojmy se spolu tedy mohou značně střetávat, ale zároveň spolu plně nesplývají. U protestů navíc chybí oproti sociálním hnutím požadavek

24

„Když hovoříme o sociálních protestech, máme na mysli kolektivní akci sociálních hnutí, která se snaží nahradit reprezentační systém, veřejnou politiku nebo obecné vztahy mezi občany a státem“. (Jenkins; Klandermans, 1995: 5–6) 44

přetrvání sítě vztahů mezi účastníky i po skončení protestní akce. (Znebejánek, 1997: 30) Antisystémová hnutí a s nimi související protestní akce mají podle Wallersteina (2005) kořeny v 19. století v sociálních a nacionálních lidových hnutích. První vycházela z doktríny třídního boje, hlavní snahou druhých bylo vytvoření národního státu. V 60. letech 20. století došlo k získání velkého vlivu obou proudů na celém světě, přesto však nedošlo k plnému naplnění očekávání, která byla do těchto hnutí vkládána. Zakotvení v mezistátním systému odhalilo limity národních států a socialismus často vedl k vytváření nomenklatur, jež představovaly pouze jinou formu nerovnosti. Kolem revolučního roku 1968 proto vznikla poptávka po nových antisystémových hnutích. Objevila se vlna studentských protestů, ale došlo také k renesanci feminismu nebo boje o emancipaci rasových a etnických menšin, nově vznikla například ekologická nebo lidsko-právní hnutí. (Wallerstein, 2005: 231–238) Další vývojová změna nastala na konci 90. let. Po protestech reagujících na jednání Světové obchodní organizace (WTO) v Seattlu v roce 1999 se začalo ve velké míře poukazovat na fenomén označovaný jako antiglobalizační hnutí. Základem tohoto antisystémového hnutí přesahujícího orientaci na stát je podle Wallersteina „boj proti sociálním zlům, které způsobuje neoliberalismus“. (Tamtéž:

239)

Protesty 90.

let

navíc

vykazují

úplně

nové

rysy:

transnacionalizaci, nové formy elektronické komunikace, zpochybňování vlády korporací, nerovnosti mezi Severem a Jihem a vznik nových forem organizování. (Kolářová, 2009: 25–26) Mnohé protestní akce zaměřené proti nerovnosti, které probíhaly od začátku finanční krize v roce 2008, konvenují se zmíněnou Wallersteinovou definicí podstaty antiglobalizačního hnutí jako boje proti „neoliberálním zlům“. Nejznámějšími protesty tohoto charakteru jsou zřejmě ty americké, které byly zaštítěny hnutím Occupy Wallstreet. Zároveň ale probíhají také ad hoc protesty reagující například na lokální situace v konkrétních státech. Ve vztahu k finanční krizi mám na mysli například protesty proti úsporným opatřením nebo redukci sociálního státu. Tyto partikulární protesty se

45

vyznačují tím, že v nich jejich aktéři často bojují pouze o své vlastní zájmy (studenti proti školnému, lékaři za lepší platy atd.).

46

3

VÝZKUM Ve výzkumné části své diplomové práce se zabývám mediálním rámováním

obrazů protestních akcí souvisejících s finanční krizí od 15. září 2008 do konce roku 2011 v televizních zprávách hlavní zpravodajské relace veřejnoprávní České televize. Na základě opory v konceptu hegemonie ověřuji předpoklad, podle kterého média a tvůrci mediálních obsahů slouží v západních společnostech jako nástroj legitimizující kapitalistický systém, přičemž delegitimizují a degradují jeho odpůrce, škůdce, alternativy nebo antagonismy. S tím souvisí právě i předpoklad negativního rámování protestních akcí. Toto stručné připomenutí a představení výzkumu, sloužící pro lepší následnou orientaci čtenářů, bude specifikováno v následujících kapitolách.

3.1

Metodika výzkumu

3.1.1 Proces výzkumu a sonda Než zde začnu probírat všechny náležitosti týkající se samotného výzkumu, musím ještě podotknout, že textový výstup, který má za cíl výzkum představit čtenářům, vznikal až po dokončení bádání. Předtím však uplynula velmi dlouhá doba vymýšlení výzkumu, navrhování, cizelování nebo opětovného revidování. Součástí tohoto procesu bylo také sondování, které mi mělo s finálním návrhem výzkumu pomoci. Nejdříve jsem jenom zvýšil svůj práh vnímavosti k tematice mediálního rámování protestních akcí, posléze jsem už čistě účelově prošel přibližně deset pokud možno různorodých zpráv, o kterých jsem si myslel, že by mohly zapadat do mnou zvoleného rámce výzkumu (v té době jen letmo navrženého). Na základě zjištění ze sondy jsem si udělal prvotní představu o reálných možnostech výzkumu. Zpětně si nedokážu představit, že bych bez této elementární zkušenosti získané díky provedení sondy dokázal výzkum podrobněji rozpracovat tak, aby byl pokud možno funkční a smysluplný. Nejen proto je nutné mít při čtení zprávy o výzkumu na paměti, že její text popisuje až cílový stav věcí, nikoliv celý proces, který byl plný slepých uliček a omylů.

47

3.1.2 Kvantitativní obsahová analýza Jako techniku výzkumu jsem si zvolil kvantitativní obsahovou analýzu. Tu Bernard Berelson definoval jako „výzkumnou techniku pro objektivní, systematický a kvantitativní popis zjevného obsahu komunikace.“ (Berelson v McQuail, 2009: 373) Podle další klasické definice Klause Krippendorfa se jedná o „výzkumnou techniku pro vytváření opakovatelného a validního usuzování z textů (nebo jiných smysluplných materiálů)…“ (Krippendorf, 2004: 18) Nutno podotknout, že jak už je ve společenských vědách častým jevem, ani v případě vymezení obsahové analýzy nepanuje v akademické sféře shoda, a různí teoretici definují tuto techniku25 různě. Precizní vymezení analytického nástroje však není cílem mé práce, tím je především jeho využití k výzkumu. Proto považuji definice Krippendorfa a Berelsona pro uvedení do kontextu za dostatečné s tím, že další využití obsahové analýzy pro potřeby mé práce bude založeno především eklekticky na základě poznatků z široce rozšířených a využívaných kompendií (Disman, 2011; Surynek & Komárková & Kašparová, 2001; McQuail, 2009), která čerpají z kanonických textů i badatelské praxe. Primárním důvodem výběru obsahové analýzy pro výzkumu mediálního rámování protestních akcí byla schopnost této techniky obsáhnout množství dat většího rozsahu. Jedná se totiž o to, že pokud chci získat vypovídající výsledky, které by šly vztáhnout na celé sledované období, musím ve výzkumu pojmout širší soubor dat. Zde se samozřejmě dotýkáme problematiky výhod a nevýhod kvantitativních a kvalitativních přístupů26 a jejich použitelnosti pro různé způsoby bádání. Mezitím co kvantitativní výzkum na základě kvantifikace dochází spíše k zobecňování, kvalitativní výzkum zaměřený na detailní studium jednotlivostí tuto přednost nevykazuje. Na druhou stranu ale oproti kvantitativnímu výzkumu nabízí kvalitativní výzkum vysokou validitu, čili platnost výsledků ke

25

Ani toto obecné pojmenování obsahové analýzy není jednotné. Obsahová analýza se dá nazvat výzkumným nástrojem, postupem, technikou, metodou, přístupem, metodologickou cestou, konceptuálním rámcem nebo také teoretickou perspektivou. (Dvořáková, 2010: 95) 26 Tato dichotomie je do velké míry také pouze pomocná a účelová, protože čistý řez mezi těmito kategoriemi udělat nelze. Oba přístupy je navíc možné také kombinovat. (McQuail, 2009: 377) 48

vztahu ke skutečnosti. Výsledky kvalitativního výzkumu však lze pojímat jako relevantní pouze k omezenému vzorku, který byl předmětem bádání. Mým záměrem ale je dosáhnout zjištění obecných tendencí v rámci nadefinovaného výzkumu mediálního rámování protestních akcí v delším časovém období, čili se mi jeví kvantitativní obsahová analýza jako nejpříhodnější technika, a to i s vědomím toho, že v důsledku kvantifikace většího objemu dat dojde zákonitě k redukci jejich specifik, nuancí a kontextů. Na druhou stranu budu moci předložit výstupy výzkumu jako poznatky, které je možné vztáhnout komplet k mediálnímu rámování protestních akcí v hlavní zpravodajské relaci České televize v daném sledovaném období, což je mým záměrem. Dalším kladem obsahové analýzy krom zobecnitelnosti jejích výsledků a širokého záběru je její reliabilita – spolehlivost. Jedná se o objektivizační faktor založený na možné opakovatelnosti výzkumu s poukazem na to, že pokud je výzkum správně navržen, dochází opakovaně ke shodným nebo téměř shodným výsledkům, a to i v případě, že výzkum realizují různí výzkumníci (zde je však nutná ještě další dodatečná podmínka důkladného proškolení výzkumníků). Vysoká míra reliability je významnou vlastností kvantitativních výzkumů ve srovnání s kvalitativními výzkumy, u nichž je míra reliability daleko menší, protože je u nich více akcentována interpretační rovina než „objektivní“ měřitelnost. Přes své nesporné výhody má ale obsahová analýza také řadu omezení, která je třeba brát na vědomí. Mezi ty nejvýznamnější patří například naznačená

redukcionalizace

a

dekontextualizace.

Vyextrahováním

dat

z kontextu, v němž byla nalezena, totiž dochází k silné redukci významů, protože ty jsou zapleteny v jakési komplexní síti, ve které dochází k jejich vzájemným interferencím. Vytržení z této sítě pak vede k deformaci původních významů, případně k jejich naprostému vymizení. Paradoxně by se tedy daly tyto zmíněné slabiny obsahové analýzy podrobit podobné kritice, jaká je často směřována na média, při jejichž produkci může docházet stejně jako při činnosti výzkumníka k tvorbě účelových konstruktů bez důvěryhodného vztahu ke zdrojům. Výzkumník se tak může v krajním případě stát spíše tvůrcem nového textu než analytikem, který zkoumaný text reflektuje.

49

Obranou proti omezením a rizikům obsahové analýzy ale může být do jisté míry jejich samotné uvědomění. Díky němu si je výzkumník schopen nastavit svůj výzkum tak, aby míru jeho potenciálního znehodnocení co nejvíce potlačil. Další možností zdůvěryhodnění výzkumu je otevřené přiznání jeho limitů a kritická reflexe dosažených výsledků. Odhalení slabin se tím pádem stává předností, jelikož celý výzkum ztransparentňuje. S výzkumem se pak dá v budoucnu pracovat tím způsobem, že ho lze rozvinout jak s poukazem na jeho klady, tak na jeho zápory.

3.1.3 Výzkumné otázky a hypotézy Obsahová analýza je (stejně jako jiné techniky kvantitativního výzkumu založené na deduktivní metodě) příhodná k testování hypotéz, které se stanovují na základě teoretických východisek. Toto pojetí je také středobodem výzkumné části mé práce. Nejdříve jsem si proto vymezil hlavní výzkumnou otázku založenou na stanoviscích konceptu hegemonie. Poté jsem hlavní výzkumnou otázku rozčlenil do šesti dílčích výzkumných otázek, při jejichž formulaci jsem se inspiroval převažujícími tendencemi ve výsledcích studií zabývajících se rámováním protestů, jak je shrnuli například Laura M. Arpan a kolektiv v úvodním přehledu článku News Coverage of Social Protests and the Effects of Photographs and Prior Attitudes (2009: 2–6). Konkrétně se jedná například o tyto aspekty mediálního rámování protestů: protesty jsou rámovány jako násilné nebo kontroverzní, protesty jsou rámovány jako konfliktní (případné přímo jako střet mezi protestujícími a policií), média často zpravují o ekonomických ztrátách při protestech, rámování protestů je pojato jak akcentování samotné akce bez zaměření na téma protestů, účastníci protestů jsou předmětem delegitimizačního rámování atd. Inspiroval jsem se ale také Hartleyho mikroanalýzou protestních akcí27 nebo obecně východisky konceptu hegemonie. Z dílčích výzkumných otázek, které jsem relativně volně stanovil na základě těchto podnětů, jsem nakonec odvodil deset testovatelných hypotéz. Hlavní výzkumná otázka: Je možné identifikovat v hlavní zpravodajské relaci České televize v daném sledovaném období hegemonní rámování obrazů protestních akcí souvisejících 27

Viz kapitola 2.1.7 Hartleyho analýza mediální delegitimizaci protestů 50

s finanční krizí v tom smyslu, že bude ze způsobu rámování vyvoditelná delegitimizace

a

degradace

protestních

akcí

(případně

samotných

protestujících), o kterých je zpravováno? Dílčí výzkumné otázky (VO) a hypotézy (H): -

VO1: Jsou protesty rámovány tak, že je média spojují s násilím?28 -

H1: Součástí většiny zpráv rámujících protestní akce bude zobrazení násilí.

-

VO2: Budou protestující rámováni v případě výskytu zobrazení násilí jako ti, kdo jsou za násilí odpovědní? -

H2: Ve více zprávách budou jako výhradní útočníci zobrazováni

protestující

v porovnání

s počtem

zpráv

zobrazujících jako útočníky pouze policisty. -

H3: Z časového hlediska bude převažovat zobrazení násilí protestujících oproti násilí policistů.

-

VO3: Jsou protesty rámovány tak, že je média spojují s ničením majetku? -

H4: Součástí většiny zpráv rámujících protesty bude zobrazení ničení majetku nebo jeho důsledky.

-

H5: Ve většině zpráv, ve kterých bude zobrazeno ničení majetku nebo jeho důsledky, dojde také k zdůraznění tohoto jevu.

-

VO4: Dochází ke spektakulárnímu rámování protestů?29 -

H6: Ve většině zpráv rámujících protesty bude zdůrazněn nějaký protestní artefakt.

-

VO5: Jsou protestující rámování jako afektovaní?30

28

V této souvislosti je relevantní zmínit myšlenku Žižkovy knihy Violence (2008), podle které se dá rozdělit násilí na tři kategorie: subjektivní, symbolické a systémové. Subjektivní je nejvíce viditelné a má jasně identifikovatelné původce, symbolické je realizováno jazykem a systémové přináší katastrofální důsledky vzešlé z fungování společenského a ekonomického systému. Systémové násilí stojí podle Žižka v pozadí v důsledku fascinace subjektivním násilím, jehož je hlavní příčinou. 29 Zde operuji se zjevným odkazem ke knize Guy Deborda Společnost spektáklu (1992). Podle Deborda je spektákl všudypřítomný a stává se svým vlastním cílem. Ve vztahu k rámování obrazů protestních akcí se lze tedy domnívat, že budou tyto obrazy rámovány jako samoúčelná podívaná. 30 Negativní konotace spojované s kolektivním jednáním má kořeny už u Gustava Lebona, který představil davy jako iracionální, odindividualizovanou a sugestibilní společenskou 51

-

H7: Z časového hlediska bude převažovat zobrazení afektovaného davu oproti davu klidnému.

-

H8: Ve většině zpráv, ve kterých bude zobrazena afektovanost davu nebo jednotlivců, dojde také ke zdůraznění tohoto jevu.

-

VO6: Dostávají protestující při rámování protestních akcí menší prostor k vyjádření? -

H9: Příslušníci establishmentu a policie dostanou více příležitostí k vyjádření než protestující a jejich zástupci.

-

H10: Průměrná délka vyjádření protestujících a jejich zástupců bude kratší než průměrná délka vyjádření establishmentu a policie.

Kromě testování hypotéz disponuje má práce také deskriptivní úrovní, díky které bude možné částečně popsat, jak jsou vlastně obrazy protestních akcí v rámci nadefinovaných kritérií výzkumu rámovány. Tato deskriptivní úroveň umožňuje efektivní využití „vydolovaných“ dat k sumarizaci všech možných zjištění včetně těch, která nejsou součástí bezprostředního dotazování dílčích výzkumných otázek. Hlavní záležitostí, kterou bych chtěl v této sekundární úrovni popsat, je rozdíl mezi antisystémovými a partikulárními protesty (jedná se o nadefinované podkategorie protestních akcí souvisejících s finanční krizí).31

3.1.4 Cílová populace a výzkumný vzorek Cílovou populací a zároveň výzkumným vzorkem mé práce jsou zprávy hlavní zpravodajské relace České televize, ve kterých byly v rozmezí od 15. září 2008 až do konce roku 2011 rámovány protestní akce související s finanční krizí. Tím, že je nadefinovaný výzkumný vzorek totožný s cílovou populací, se tudíž jedná o úplný32 výběr vzorku. Díky tomuto způsobu výběru vzorku odpadá problém s jeho reprezentativností a výsledky výzkumu zjištěné na

formaci. (Znebejánek, 1997: 12) I když bylo toto pojetí kolektivního jednání následně z mnoha ohledů popřeno, neznamená to nutně, že ho média tímto způsobem nerámují. 31 Viz kapitola 3.1.6 Kódovací kategorie 32 Neboli totální, vyčerpávající. 52

základě vzorku jsou bez principiálních obtíží aplikovatelné na celou cílovou populaci. U volby cílové populace bych se ještě rád pozastavil. Nabízí se totiž kritická poznámka, která by mohla podotknout přílišnou specifičnost zvolené cílové populace. Konkrétně by se dala položit například otázka, do jaké míry přispějí výsledky výzkumu k poznání mediálního rámování protestních akcí, pokud jsou natolik vázané na cílovou populaci implicitně zahrnující řadu kritérií (české zpravodajství, veřejnoprávní televize, hlavní zpravodajská relace, časová vymezenost nebo omezená tematika rámovaných protestů)? Odpověď na tuto otázku je jednoduchá: výsledky analýzy mají opravdu exaktní vypovídající hodnotu, pouze pokud se vztáhnou na nadefinovanou cílovou populaci. V jiných případech se dají podobnosti a rozdíly jen tušit. Nízká míra zobecnitelnosti však nemusí být nutně na škodu, protože i tak mohou výsledky výzkumu poskytnout zajímavá zjištění nebo inspiraci do budoucna. Výzkum je tedy, co se týče svého záběru, vskutku omezen, přičemž jako největší z omezení může být vnímán výběr pouze zpravodajství jedné televizní stanice, která má ještě oproti ostatním velmi svébytné postavení. Jakožto veřejnoprávní médium totiž podléhá jinému režimu řízení, kontroly nebo legislativních úprav. Výstižným příkladem může být legislativní požadavek objektivity zakotvený v Zákoně o České televizi.33 Důvod pro zahrnutí pouze České televize do cílové populace má však prozaické vysvětlení. Ostatní české televizní stanice, které by disponovaly vlastní zpravodajskou relací, neposkytují volně přístupný archiv svých pořadů, případně poskytují, ale pouze s časově omezeným rozpětím. Zahrnutí hlavní zpravodajské relace České televize ale nelze deklasovat jen na nouzové řešení. Denní sledovanost zpravodajství v řádech statisíců diváků je dobrým argument potenciálního vlivu na velkou část obyvatel. Zjištění přítomnosti hegemonního rámování protestních akcí u veřejnoprávní televize, která by měla co nejvíce naplňovat zásady objektivity, by navíc bylo také značně pozoruhodné. 33

Podle Zákona č. 483/1991 Sb., § 2: Česká televize poskytuje službu veřejnosti České republiky tvorbou a šířením televizních programů na celém území České republiky. Jejím posláním je poskytovat objektivní, ověřené, všestranné a vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů, rozvíjet kulturní identitu českého národa a národnostních a etnických menšin v České republice, zprostředkovávat ekologické informace, sloužit vzdělávání, výchově mladé generace a přispívat k zábavě diváků. 53

… Podrobnějším vysvětlením je nyní třeba opatřit také úvodní vágní vymezení výběru vzorku. V první fázi jsem vyselektoval pomocí monitoringové služby NEWTON media z textových přepisů hlavní zpravodajské relace České televize ty zprávy, které obsahovaly některá z následujících klíčových slov: protest, demonstrace a stávka ve všech možných způsobech skloňování. Znamená to tedy, že protestní akce musely být pro účely výběru do výzkumného vzorku také nějakým způsobem jazykově označeny, ať už verbálně nebo textově. Jak už jsem také zmínil, vzorek byl vybrán pouze v určitém časovém úseku. Jako počátek sledovaného období jsem si určil 15. září 2008, a to z toho důvodu, že v ten den došlo k pádu americké investiční banky Lehman Brothers. Tato událost následně vyústila v akceleraci finanční krize34. Konec sledovaného období jsem si pak stanovil na poslední den roku 2011, protože v roce 2012 jsem už započal realizaci práce. Na základě výše stanovených kritérií mi monitoringová služba našla 1618 přepisů zpráv, které bylo potřeba dále přetřídit. Následovalo stanovení tří dalších základních požadavků pro odfiltrování zpráv. Zaprvé bylo potřeba vybrat zprávy o protestních akcích „souvisejících s finanční krizí“. Jelikož by bylo jakékoliv přímé tvrzení souvislosti protestní akce s finanční krizí vysoce spekulativní, vybral jsem do výzkumného vzorku ty protestní akce, které se ve stanoveném období týkaly nějakého ekonomického tématu nebo ekonomickopolitické problematiky s tím předpokladem, že veškeré ekonomické záležitosti musejí být během krize do větší nebo menší míry krizí ovlivněny. Zadruhé bylo nutnou podmínkou výběru do výzkumného vzorku také to, aby byly protestní akce vizualizované, jelikož je má práce zaměřená na mediální rámování obrazů, a aby byly protestní akce zobrazovány jako kolektivní jednání. Pokud se tedy v reportáži o protestní akci pouze mluvilo a nebyli zde zobrazeni žádní protestující lidé, zpráva nebyla do výběru zahrnuta. Sporná může být také identifikace toho, jestli je zobrazován protest nebo úplně jiná akce (například proudění davu turistů). V tomto ohledu jsem se 34

Viz kapitola 2.4 Finanční krize 2008 54

spoléhal na to, že je toto rozlišení odvoditelné z kontextu zprávy i obrazového materiálu. Zatřetí jsem vybíral jen ty protesty, které byly v reportážích lokalizovány do geografického prostoru Evropy nebo USA, protože právě v USA došlo k počátku finanční krize, která se pak rozšířila také do Evropy v podobě evropské dluhové krize. Jak jsem také předestřel v teoretické části práce, hegemonie kapitalismu a neoliberalismu bývá spojována hlavně se Západem. Při samotné analýze jsem postupně občasně narážel na případy, kdy bylo potřeba vymezení vzorku ještě dále upřesnit. V níže uvedených bodech tedy uvádím další vymezení těch typů zpráv, které nebyly do vzorku zahrnuty: -

Krátké

zprávy

zpravodajství

(headliny),

dodatečný

které

prostor

posléze v detailněji

dostaly

v daném

rozpracovaných

zprávách (ostatní headliny byly zahrnuty). -

Zprávy tematizující pouze ohlašování budoucích protestních akcí. Z logiky věci při nich totiž nemohly vzniknout autentické obrazy. Při tvorbě zpráv tak mohlo maximálně dojít k recyklaci archivních záznamů, čímž by mohla být ve výsledcích ovlivněna současná podoba rámování.

-

Reportáže zobrazující maximálně tři záběry z protestních akcí, ačkoliv celá reportáž byla o jinak nesouvisejícím tématu. Při zahrnutí těchto zpráv by docházelo ke zkreslení výsledků nerelevantním materiálem.

-

Reportáže pojednávající o protestních akcích, které se týkaly obecního hospodaření a financování nebo celkově politické a ekonomické problematiky na úrovni obcí. Tyto zprávy totiž nemají celospolečenský dosah. Obecní politika a hospodaření mají navíc také svá úplně odlišná specifika, především co se týče určité míry soběstačnosti.

-

Zprávy zobrazující pouze protestní akce neonacistů, pravicových radikálů nebo konzervativců. Tyto protestní akce se vymykají svým charakterem ideovému rámci mé práce.

55

Třídění zpráv do finálního vzorku bylo na základě uvedených kritérií prováděno již z monitoringových přepisů, které jsem získal v první fázi výběru na základě klíčových slov a stanoveného časového období. V druhé fázi jsem však již musel osobně projít zprávu po zprávě. Pokud bylo evidentní ze samotného textu, že zpráva nevyhovuje nadefinovaným podmínkám pro výběr, do výzkumného vzorku jsem ji nezahrnul. Pokud však existoval byť jen sebemenší náznak, že by zpráva mohla podmínky pro výběr splňovat, ověřil jsem si to jejím vyhledáním a zhlédnutím.

3.1.5 Jednotky analýzy Ústřední jednotkami mého výzkumu jsou zprávy rámující protestní akce (blíže viz předešlá kapitola). Za zprávy jsem považoval ty celky, které jsou takto označeny v mediálním monitoringu. Další jednotkou je záběr. Ten je spolu se scénou pokládán za primární jednotku pohyblivých obrazů. Záběr je definovaný jako vizuální sdělení, které není přerušeno v kontinuitě akcí. Jedná se o video, do kterého není editorsky zasahováno prostřednictvím střihu. (Coleman, 2012: 246) Třetí a poslední jednotkou analýzy je sekunda, a to v případech, kdy je měřen časový úsek výskytu zobrazovaných objektů nebo aktivit.

3.1.6 Kódovací kategorie Aby bylo možné testovat hypotézy, je potřeba vytvořit jakýsi překlad sledovaného zdrojového materiálu do jazyka výzkumu, čili řečeno v náležitém termínu, provést operacionalizaci. To znamená převést obecné pojmy do roviny sledovaných znaků. Pro realizaci výzkumu tak, jak jsem si ho navrhnul, proto bylo nutné vytvořit kódovací kategorie. Níže uvádím jejich seznam, po němž následuje podrobné představení jednotlivých kategorií. Samotný kódovací arch, do nějž jsem kategorie kódoval, je možné nalézt v přiloženém CD. 1. Číslo zprávy 2. Datum zprávy 3. Téma zprávy a lokace protestů 4. Typ protestu

56

5. Zobrazení násilí nebo jeho důsledků 6. Příslušnost zobrazených útočníků 7. Délka trvání zobrazených útoků 8. Zobrazení ničení majetku nebo jeho důsledků 9. Detail na ničení majetku nebo jeho důsledky 10. Detail na protestní artefakt 11. Délka trvání zobrazení afektovaného davu a délka trvání zobrazení klidného davu 12. Afektovaný detail 13. Zobrazený mluvčí 14. Trvání promluvy mluvčího během jeho zobrazení 1) Číslo zprávy – Má čistě informativní charakter. Označuje se jím chronologicky pořadí zprávy ve vzorku vzestupně od staršího data k novějšímu. 2) Datum zprávy – Datum zprávy slouží k jejímu časovému ukotvení. Díky sledování dat, kdy byly zprávy o protestních akcích odvysílány, jsem posléze mohl reflektovat jejich časový vývoj. 3) Téma zprávy a lokace – V této kategorii jsem stručně zaznamenával tematické zaměření protestních akcí, které byly rámovány. To zahrnuje například zdůvodnění konání protestů, vylíčení požadavků protestujících nebo čistě jen pojmenování protestů (odborářské protesty, studentské protesty…). Dále jsem si do této kategorie zaznamenával zemi, ve které se protesty udály. 4) Typ protestu – Jedná se o velmi významnou kategorii. Rozlišoval jsem v ní dva, respektive tři druhy protestů podle jejich povahy: a) antisystémové, b) partikulární a c) ostatní. Za antisystémové jsem považoval ty protesty, při kterých dochází především k boji proti celému vládnoucímu ekonomickopolitickému systému. Tuto vlastnost jsem odvozoval především z verbálního nebo textového označení protestů (proti globalizaci, proti kapitalismu…) nebo protestujících (anarchisti, radikální levice…). Jako partikulární jsem kódoval ty protesty, které se dle mediální deskripce nestavily proti celému systému, ale pouze proti jeho jednotlivým projevům. Protestující byli v tomto typu protestů též médii označováni jako zájmové skupiny bojující především ve svůj 57

prospěch (studenti proti zavedení školného, zemědělci proti nízkým výkupním cenám zemědělských produktů…). Ještě je nutné poznamenat, že u některých zpráv byly identifikovatelné oba typy protestů. V tom případě jsem u zprávy zaznamenal výskyt obou typů. Příkladem mohou být zprávy o odborářských stávkách, při jejichž mediální prezentaci docházelo také k rámování bojů radikálů (opět pouze mediální terminologie) a policie. U některých zpráv ale nebyl zjistitelný ani jeden typ protestů. Tyto zprávy jsem zařadil do ostatních. Kategorii typu protestů jsem vytvořil pro to, abych mohl následně na základě výsledků výzkumu popsat, jestli jsou antisystémové protestní akce rámovány jinak než partikulární protestní akce. A jestli ano, tak v jakém smyslu? Jsou například antisystémové protestní akce rámovány jako větší hrozba pro společnost, když mohou být vnímány jako přímý útok na celý systém, který je schopen bránit se prostřednictvím médií tím, že je bude oproti partikulárním protestním akcím zaměřeným jen na jednotlivosti o to více delegitimizovat? Který typ protestních akcí je častěji mediálně pokrýván? Tyto otázky sice nevycházejí z hypotéz, nicméně dodatečná komparace zjištění vztahujících se k antisystémovým a partikulárním protestním akcím může být z hlediska poznání jejich případných specifických kvalit přínosná. 5) Zobrazení násilí nebo jeho důsledků – Násilí jsem si určil jako zobrazený fyzický útok proti jiným lidem, viditelný záměr takového útoku nebo jeho důsledky ve formě zranění. Viditelným záměrem může být například hození zápalné lahve (i kdyby v důsledku minula svůj cíl). V této kategorii jsem zaznamenával pouze to, jestli je ve zprávách násilí zobrazeno, nebo ne.35 Výsledky mi mohly posloužit k zjištění o tom, do jaké míry jsou protesty rámovány jako násilné. 6) Příslušnost zobrazených útočníků – Zde jsem rozlišoval příslušnost těch, kteří jsou v reportážích zobrazeni jako původci násilí, buď k příslušníkům a) policie nebo k b) protestujícím. Jako policisté byli kódováni ti, kteří měli policejní uniformu nebo ti, kteří měli speciální zásahové vybavení unifikovaného charakteru (obušky, přilby, štíty). Jako protestující byli zaznamenáváni všichni ostatní útočníci, kteří takovéto znaky nenaplňovali. 35

Příklady zobrazeného násilí viz obrázky č. 1, 2 a 3 v obrazové příloze. 58

Tato kategorie byla vytvořena za tím účelem, aby se dalo zjistit, která ze skupin policie vs. protestující bývá více spojována s konáním násilí.36 7) Délka trvání zobrazených útoků – Tato kategorie navazuje na předchozí. Sledoval jsem v ní stopáž délky zobrazovaných útoků jak ze strany policie, tak ze strany protestujících. Podmínkou zahrnutí do měření byla identifikace nějaké kontinuální dynamické akce, při níž soustavně k útokům docházelo. Měření jsem stopnul vždy, když v záběru žádná taková akce nebyla zobrazená. 8) Zobrazení ničení majetku nebo jeho důsledků – Opět se jedná o kategorii, ve které se pouze evidovala přítomnost nějakého jevu. V tomto případě jsem zjišťoval, jestli je v obraze přítomné ničení majetku nebo jeho důsledky. Zničený majetek však musel mít souvislost s protesty, což je trochu sporná definice, která v sobě zahrnuje do značné míry prvky subjektivity. Souvislost (z)ničeného objektu s protesty jsem se snažil vyvodit z kontextu zprávy podle toho, že se jedná o nestandardní zobrazení. Například zapálené automobily v ulicích jsem do této kategorie zahrnul, ale poničené antické sochy, u nichž se spíše dalo předpokládat, že se na nich podepsalo jejich stáří než lidský úmysl, už ne. Díky této kategorii bylo posléze možné zjišťovat, do jaké míry jsou protesty rámovány jako zapříčiňující majetkové škody.37 9) Detail na ničení majetku nebo jeho důsledky – V tomto případě je nutné pozastavit se u samotného vymezení detailu, což je název pro velikost záběru. Problém je ale v tom, že i z hlediska filmové teorie je jeho chápání velmi volné. Poměrně jednoduché je poměřovat velikosti záběru ve vztahu k lidské postavě: tvář je velký detail, celá postava v záběru s nerozeznatelným obličejem velký celek atd. (Monaco, 2004: 194, 200), ale pokud se jedná o záběry na objekty, není úplně smysluplné aplikovat stejná měřítka. Například záběr, v němž by skoro celý prostor zaujímal obraz automobilu, bychom měli v porovnání s představou postavy stojící vedle vnímat jako celek nebo velký celek. Přitom se jedná o evidentní zaměření na tento objekt. V jiném případě

36

Příklad zobrazeného útoku protestujících viz obrázek č. 2, příklad zobrazeného útoku policie viz obrázek č. 3 v obrazové příloze. 37 Příklady zobrazení ničení majetku nebo jeho důsledků viz obrázky č. 4, 5 a 6 v obrazové příloze. 59

by přeci byl automobil na záběru zobrazen jen jako jeden objekt z mnoha. Proto jsem se rozhodl, že si stanovím svá vlastní kritéria „detailu“: v takovémto záběru nesmí být objekt výrazně upozaděn (například jinými objekty, které by v záběru více vynikaly) a musí proporčně zaujímat významnou část obrazu (větší než ostatní objekty v popředí), případně se musí jednat o objekt, který záběru dominuje například kompozičně (je centrálně orientovaný) nebo který je s výjimkou pozadí jediným objektem v obraze. Při vyhledávání detailů těchto charakteristik byl zaznamenáván vždy maximálně jeden detail na jeden záběr. V ostatních ohledech je tato kategorie definovatelná podle podmínek předchozího bodu. Na základě zjišťování detailů na ničení majetku nebo jeho důsledky se pak dá vyvozovat zdůraznění tohoto aspektu.38 10) Detail na protestní artefakt – Definice detailu zůstává stejná. Protestním artefaktem je pak míněn jakýkoliv předmět, který je evidentně využívání pro účely protestní akce. Jedná se například o různé zdroje hluku, ale také o transparenty s obrázky a hesly, masky nebo o další předměty, které mohou s protestem souviset třeba i tematicky (zobrazení umělé krávy u protestu zemědělců). Důležitý je opět kontext, nedá se proto v tomto případě vyloučit určitá míra subjektivizace. Identifikace těchto detailů však byla zacílena na schopnost určit míru spektakularizace protestů.39 11) Délka trvání zobrazení afektovaného davu a délka trvání zobrazení klidného davu – Za afektovaný dav jsem označil ten zobrazený kolektiv, ve kterém se nějak násilně, agresivně, vypjatě emočně nebo afektovaně projevoval více než jeden člověk (útok, exaltovaná gestikulace, řev, skandování, pískot…). Za klidný dav jsem považoval ten kolektiv, který tuto podmínku nenaplňoval. Pochod davu jsem kódoval jako klid. U každého z těchto dvou označení jsem posléze měřil délku trvání afektovanosti a klidu, vždy pouze soustavné úseky. Díky tomuto měření jsem mohl posléze určit, který druh rámovaného davu v reportážích časově převažuje.40

38

Příklady zobrazení detailu na ničení majetku nebo jeho důsledky viz obrázky č. 4 a 5 v obrazové příloze. 39 Příklady zobrazení detailu na protestní artefakt viz obrázky č. 7, 8 a 9 v obrazové příloze. 40 Příklad zobrazení afektovaného davu viz obrázek č. 10 v obrazové příloze. 60

12) Afektovaný detail – Definice afektu je stejná jako v předchozím bodě, v tomto případě musí být ale zobrazen v záběru pouze jeden člověk rámovaný ne více než od hrudi výše (velký detail nebo detail dle filmové teorie). Pokud je v záběru zobrazeno více lidí, je zde možné stále určit afektovaný detail, pokud je jedna osoba v popředí nebo výrazně centralizovaná.41 13) Zobrazený mluvčí – Znamená zařazení toho, kdo mluví a zároveň je alespoň chvíli zobrazen v záběru, do příslušné skupiny. Těch je celkem pět a jsou následující: a) protestující, b) zástupci protestujících – odboroví předáci, mluvčí protestujících, organizátoři protestů, c) establishment – politici, představitelé a zástupci firem, d) občané – obyvatelé, cestující, turisti, e) policie, f) obchodníci – prodejci, majitelé obchodů, g) jiné – všichni, kteří nesplňují ostatní výše uvedené požadavky. Co se týče určování příslušnosti do skupin, to bylo odvozeno z verbálního, ale hlavně textového označení v příslušných zprávách. Z hlediska stanovených hypotéz mě nejvíce poměr výskytu promluv establishmentu a policie proti prostoru věnovanému protestujícím a jejich zástupcům. Ostatní kategorie byly kódovány už jen pro ryze deskriptivní účely.42 14) Trvání promluvy mluvčího během jeho zobrazení – U jednotlivých mluvčích jsem zaznamenával také čas, během kterého se odehrávala jejich promluva, avšak pouze v tu dobu, kdy byli viditelní v obraze. Pokud daný protagonista mluvil pouze ve voiceoveru, nebyl během této doby čas započítáván. Díky tomuto měření jsem mohl následně vypočítat průměrný čas promluvy a zjistit, jak dlouhý prostoj k vyjádření získávají příslušníci jednotlivých skupin. V této kapitole jsem předestřel jednotlivé kódovací kategorie. Jsem si vědom, že vymezení mnohých z nich by šlo věnovat mnohem více prostoru, pokud bych chtěl například vždy popisovat obsah pojmů, kterými jsem popisoval obsah jiných pojmů atd. To by šlo ostatně dělat v kruhu takřka donekonečna. Bez této mírné nadsázky bych chtěl ale deklarovat, že jakožto

41

Příklady zobrazení afektovaného detailu viz obrázky č. 11 a 12 v obrazové příloze. Příklad zobrazení příslušníka establishmentu viz obrázek č. 13, příklad zobrazení zástupce protestujících viz obrázek č. 14 a příklad zobrazení protestující viz obrázek č. 15 v obrazové příloze. 42

61

kodér jsem měl kódovací kritéria ještě více rozpracovaná, než jak je zde formuluji. Jsem ale přesvědčený o tom, že takto nastíněná vysvětlení pro plné pochopení výzkumu stačí a že není třeba zacházet do větších podrobností. Důležité je také to, že jsem zdrojový materiál nekódoval nahodile, ale s maximální snahou jednotnosti. Ve vztahu k rozváděnému seznamu kódovacích kategorií bych chtěl ještě přiznat jeden velký limit, kterým je nepříliš spolehlivé měření časového trvání. Zprávy jsem totiž sledoval na streamovaných online záznamech, které jsou k tomuto účelu poměrně nevhodné, protože umožňují měření pouze v sekundách, což se může jevit jako problém například při zjišťování časových údajů u velmi krátkých záběrů, kterých je v televizním zpravodajství velké množství.

3.2

Tematické leitmotivy zpráv

Než přejdu k prezentaci výsledků výzkumu provedeného na základě výše uvedeného nedesignování, považuji za příhodné, abych zde uvedl čtenáře do kontextu témat nebo motivů zpráv, které jsem sledoval. Tím bych chtěl čtenáři poskytnout kontext, do kterého bude moci výsledky výzkumu zasadit tak, aby pro něj neměly abstraktní charakter, ale aby bylo možné vnímat jejich širší kontury. V následujícím přehledu proto ve stručnosti představím jakési leitmotivy napříč celým vybraným vzorkem zpráv rámujících protestní akce. Informace poskytnuté v následujících kapitolách budou použity přímo ze zkoumaných mediálních výstupů, jedná se tedy o perspektivu a výklad mediální reality, ne o realitu „skutečnou“.

3.2.1 Odborové a protivládní protesty Odehrávaly se v různých zemích a zaměřovaly se na širokou škálu témat. V Polsku se například protestovalo proti zrušení předčasných důchodů, v Maďarsku proti zrušení 13. platu, ve Francii proti důchodové reformě nebo v Británii a Česku proti vládním škrtům. Za lepší podmínky nebo alespoň za zachování těch stávajících pak protestovaly také různé zájmové skupiny: zaměstnanci

veřejného

sektoru,

studenti,

62

akademici,

řidiči

kamionů,

pivovarníci, letečtí pracovníci, hendikepovaní, vydavatelé, zdravotníci nebo učitelé.

3.2.2 Protesty zemědělců Zemědělci protestovali jednak proti nerovné dotační politice Evropské unie ve vztahu k různým státům, jednak konkrétně za vyšší dotace na vyprodukované mléko. V Evropě totiž nastala situace, kdy se vyrábělo více mléka, než jaká byla jeho spotřeba. Tím pádem kupci nasazovali menší výkupní cenu a zemědělci museli prodávat mléko často za méně, než kolik jim stačilo na pokrytí výrobních nákladů. Mnoho zemědělců se proto dostalo do existenčních potíží, v důsledku čehož čelili hrozbě nucené likvidace svých chovů, které se jim nevyplatily.

3.2.3 Protesty zaměstnanců firem Několikrát se udály také protesty namířené proti zaměstnavatelům nebo proti absenci adekvátních zásahů vlády ve prospěch zaměstnanců, a to v momentech, kdy měla nějaká soukromá společnost nebo její pobočka ukončit svou činnost, případně když propouštěla nebo nenabídla dostatečné odstupné. Protestovat proto vyrazili například čeští skláři nebo pracovníci dalších českých výrobních podniků.

3.2.4 Dluhová krize v Řecku a související protesty Řecko je zemí, kterou zasáhla na půdě Evropy dluhová krize nejvíce. Tamní politická reprezentace totiž ještě před vstupem Řecka do Evropské unie falšovala doklady o ekonomické kondici státu, která byla velmi neuspokojivá. Po tom, co se projevila reálná fakta, došlo k ekonomickému úpadku země. Tyto bezprecedentní události dokonce otřásly silně zakořeněnou vírou v bezproblémovou solventnost států. Řecko se ocitlo v hluboké krizi, kterou nebylo schopno samo o sobě zvládnout. Mezinárodní organizace se proto v zájmu krytí eurozóny, do které Řecko patří, rozhodlo participovat na řešení řeckého problému. Zvenčí byl však nastolen přísný režim, který od řecké vlády vyžadoval razantní škrty a úsporná opatření nesoucí negativní následky pro řecké občany. V důsledku toho docházelo v řeckých ulicích k protestům stávkám nebo k násilnostem. Protesty byly namířeny proti vládě, ale i proti 63

mezinárodním institucím, o nichž měli mnozí Řekové pocit, že jejich zemi pouze poškozují. Intenzivní protesty se konaly také po incidentu, kdy policista zabil patnáctiletého anarchistu Andrease Grigoropoula.

3.2.5 Prvomájové protesty První květen byl jakožto mezinárodní svátek práce dnem, kdy se do ulic v mnoha různých státech vydal velký počet protestujících. Při té příležitosti došlo například k připomenutí masakru chicagských dělníků v roce 1886, ale také k násilným potyčkám s policií.

3.2.6 Protesty během summitů V mnoha případech bylo zpravováno také o protestech, které se konaly u příležitosti různých summitů, ať už se jednalo o summit skupiny G20 v Londýně (2009) a Torontu (2010), summit NATO ve Štrasburku (2009) nebo summit G8 v L´Aquile (2009).

3.2.7 Protesty Rozhořčených Jedná se o španělský fenomén a sociální hnutí. Především mladí Španělé, kteří si říkají Rozhořčení – !Indignados!, obsadili v květnu 2011 centrální madridské náměstí Puerta del Sol. Po několikadenních protestech byl tábor samotnými účastníky rozebrán a náměstí zůstalo vyklizeno. Okupanti se pak ale na místo opět vrátili, tentokrát však nebyli tolerováni a proti protestujícím zasáhla policie. Během této intervence pořádkových složek došlo také k zraněním.

3.2.8 Occupy Wallstreet Occupy Wallstreet je dalším protestním sociálním hnutím. Vzniklo v září 2011 v New Yorku a neslo se na vlně španělských protestů (viz výše) nebo protestů v arabských zemích, ale s tím rozdílem, že oproti druhému zmíněnému inspiračnímu zdroji nebojovalo proti klasickým autoritativním režimům, nýbrž proti nefungujícímu finančnímu systému, bankéřům, velkým korporacím nebo přímo proti kapitalismu. Centrem protestů a jakousi základnou protestujících se stal newyorkský Zuccotti Park, nacházející se v bezprostřední blízkosti Wall Street, symbolického centra obchodu. Jedním z ústředních sloganů protestu 64

bylo heslo „My jsme 99 %“, které odkazovalo k nerovné distribuci světového bohatství, kdy nejmocnější a nejbohatší 1 % lidí nebere ohledy na všechny ostatní obyvatele světa. Park protestujících byl ale nakonec vyklizen policií, načež došlo také k zákazu jeho další okupace.

3.3

Výsledky analýzy

V následujících kapitolách představím výsledky své analýzy v posloupnosti odvíjející se podle pořadí nastolených dílčích výzkumných otázek a jejich hypotéz. V některých ohledech však, jak už jsem avizoval, tento záběr přesáhnu a zahrnu i výsledky, které sice s obecnou linií výzkumu souvisí, ale na které nebyl výzkum obecně zaměřen. Jedná se především o podchycení rozdílu mezi povahou antisystémových a partikulárních protestů43.

3.3.1 Časový vývoj a typy protestů Vybraný vzorek obsahuje celkem 156 zpráv. Připomínám, že výběr vzorku byl časově omezen, a to na období od 15. září 2008 do 31. prosince 2011. První zpráva rámující protestní akce byla odvysílána 6. října 2008 a poslední zpráva 7. prosince 2012. Na grafu č. 1 je pak viditelné, kolik zpráv rámujících protestní akce bylo evidováno v jednotlivých měsících. Nejvíce zpráv (12) bylo zaznamenáno v květnu 2010. U 7 měsíců z celkových 40 nedošlo k výskytu žádné relevantní zprávy.

43

Viz kapitola 3.1.6 Kódovací kategorie 65

Graf č. 1 – Počet výskytu zpráv rámujících protestní akce v jednotlivých měsících 12 11

11 10 9

6 5

55 5

6

5

5

5

4 4 3

3 2

33 2

6

5 4

4

3

3

2

2 1

1

Září 2008 Říjen 2008 Listopad 2008 Prosinec 2008 Leden 2009 Únor 2009 Březen 2009 Duben 2009 Květen 2009 Červen 2009 Červenec 2009 Srpen 2009 Září 2009 Říjen 2009 Listopad 2009 Prosinec 2009 Leden 2010 Únor 2010 Březen 2010 Duben 2010 Květen 2010 Červen 2010 Červenec 2010 Srpen 2010 Září 2010 Říjen 2010 Listopad 2010 Prosinec 2010 Leden 2011 Únor 2011 Březen 2011 Duben 2011 Květen 2011 Červen 2011 Červenec 2011 Srpen 2011 Září 2011 Říjen 2011 Listopad 2011 Prosinec 2011

1

Graf č. 2 a graf č. 3 ukazují, jaký je počet a poměr zpráv rámujících partikulární a antisystémové protesty. Celkem 120 zpráv (73 %) rámovalo partikulární protesty, 37 zpráv (23 %) antisystémové protesty a 6 zpráv (4 %) nebylo možné přiřadit ani k jedné uvedené kategorii (některé však bylo možné zařadit do obou kategorií). Z těchto údajů vyplývá, že jsou antisystémové protesty oproti protestům partikulárním z hlediska mediálního pokrytí silně upozaděny. Graf č. 2 – Počet zpráv rámujících daný typ protestů 120

37 6 Partikulární

Antisystémové

66

Ostatní

Graf č. 3 – Poměr zpráv rámujících daný typ protestů

Partikulární

Antisystémové

Ostatní

4% 23%

73%

3.3.2 Násilí Ze 156 zpráv zobrazovalo násilí 46 zpráv (násilné), ve 110 zprávách násilí nebylo zobrazeno (nenásilné). První hypotéza, podle které bude většina zpráv násilí zobrazovat, tak nebyla potvrzena – u většiny zpráv (71 %) absentuje přítomnost násilných obrazů protestů. Graf č. 4 – Počet zpráv zobrazujících násilí

110

46

Násilné

Nenásilné

Velmi zajímavé výsledky ale přináší sledování fenoménu přítomnosti násilí a nenásilí zvlášť u partikulárních a antisystémových protestů, protože zde panuje značný nesoulad. Násilí je v případě antisystémových protestů zobrazováno téměř ve tři čtvrtě zpráv (73 %), kdežto u partikulárních pouze 67

v jedné pětině. Dá se tedy říct, že i když média nespojují protesty s násilím obecně, v případě antisystémových protestů je míra zpráv zobrazujících násilí převažující. Naopak partikulární protesty jsou rámovány jako nenásilné. Graf č. 5 – Poměr zpráv zobrazujících násilí

Partikulární protesty Násilné

Antisystémové protesty

Nenásilné

Násilné

20%

Nenásilné

27%

73%

80%

3.3.3 Odpovědnost za násilí Druhá výzkumná otázka se tázala na to, jestli budou protestující v případě výskytu zobrazení násilí rámování jako ti, kdo jsou za násilí odpovědní. To by mohl být jeden ze způsobů jejich mediální delegitimizace, při kterém by vznikal rám společenské hrozby, která by byla spojována právě s jednáním protestujících. Následující výsledky pak zahrnují dvě odlišné optiky zjišťování odpovědnosti za násilí. Jednak jsem sledoval četnost jednotlivých zpráv, které v sobě zahrnovaly příslušnost útočníků buď k protestujícím, policii nebo k protestujícím i policii, jednak jsem měřil časové trvání zobrazení ve vztahu k uvedeným příslušnostem. Výsledky jsou vztaženy k celému vzorku (pro možnost zhodnocení hypotéz) a ke kategorii antisystémových protestů, které jsou rámovány jako násilné (viz předchozí kapitola). Výsledky nejsou vztaženy na partikulární protesty, u kterých se ukázalo (viz graf č. 5), že ve spojitosti s nimi není téma násilí vizuálně nastolováno. Jak ukazuje graf č. 6, počet zpráv, ve kterých jsou zobrazení jako násilní útočníci pouze protestující, převažuje nad počtem zpráv, ve kterých jsou zobrazeni jako násilní útočníci policisté, a to z celkového hlediska, nikoliv 68

však u kategorie antisystémových protestů. U těch je pro srovnání počet zpráv téměř vyrovnaný, ale převažuje počet zpráv zobrazujících útok policistů. Druhá hypotéza, podle které budou ve více zprávách jako výhradní útočníci zobrazováni protestující v porovnání s počtem zpráv zobrazujících jako útočníky pouze policisty, byla potvrzena (poměr 16 zpráv s útočícími protestujícími k 10 zprávám s útočícími policisty). I když je u antisystémových protestů výsledek opačný, na potvrzení hypotézy to nemá vliv, protože ta se vztahovala na celý vzorek. Ačkoliv tedy nejsou obecně protesty rámovány jako násilné, v konkrétních zprávách, kdy tomu tak je, jsou protestující vícekrát zobrazováni jako původci násilí. Za povšimnutí také stojí zjištění, že nejčastějšími jsou jak celkově, tak u antisystémových protestů ty zprávy, které zobrazují násilí protestujících i policie. Násilné protesty jsou tak rámovány především jako střet obou útočících táborů. Graf č. 6 – Původci násilí ve zprávách podle příslušnosti útočníků Celkem

Antisystémové protesty

20 16 14 10 7

6

Protestující

Policie

Protestující i policie

Druhé měření zohledňovalo délku trvání zobrazovaného násilí zvlášť u protestujících a policie. Jak celkově, tak v případě antisystémových protestů převažovala doba trvání násilí konaného protestujícími. Celkem bylo zobrazeno 6 minut a 23 sekund násilí protestujících oproti 4 minutám a 3 sekundám násilí policie. U antisystémových protestů je to poměr 4 minuty ku 2 minutám a 51 sekundám. Třetí hypotéza, která tvrdí, že z časového hlediska

69

bude převažovat zobrazení násilí protestujících oproti násilí policistů, byla potvrzena. Násilí protestujících je zobrazováno delší dobu než násilí policistů. Graf č. 7 – Délka trvání zobrazení násilí 0:07:12 0:06:29 0:05:46 0:05:02 0:04:19 0:03:36

Celkem

0:02:53

Antisystémové protesty

0:02:10 0:01:26 0:00:43 0:00:00 Násilí protestujících

Násilí policie

3.3.4 Ničení majetku Ničení majetku nebo důsledky takového ničení byly zobrazeny ve 35 zprávách (24 %), ve 111 zprávách (76 %) tento jev vysledován nebyl. Čtvrtá hypotéza, podle které by měly zprávy zahrnující obrazy ničení majetku nebo zničeného majetku převažovat, nebyla potvrzena. Graf č. 8 – Počet zpráv zobrazujících ničení majetku nebo zničený majetek

111

35

Zobrazující

Nezobrazující

70

Odlišné výsledky ale nabízí stejně jako v případě sledování násilí44 zhodnocení pouze kategorie antisystémových protestů. U těch totiž převažuje míra zpráv zobrazujících ničení majetku nebo zničený majetkem nad zprávami, které toto ničení nezobrazují, a to v poměru 59 % k 41 %. U partikulárních protestů je pro srovnání tento poměr 16 % k 84 % ve prospěch nezobrazování ničení majetku nebo zničeného majetku. Opět tedy vychází najevo odlišná povaha rámování těchto dvou podkategorií. Graf č. 9 – Poměr zpráv zobrazujících ničení majetku nebo zničený majetek

Partikulární protesty Zobrazující

Antisystémové protesty

Nezobrazující

Zobrazující

Nezobrazující

16% 41% 59% 84%

Pátá hypotéza říká, že ve většině zpráv, ve kterých bude zobrazeno ničení majetku nebo jeho důsledky, dojde také k zdůraznění tohoto jevu. Toto tvrzení bylo potvrzeno. Jak ukazuje graf č. 10, celkem 20 zpráv (70 %) zobrazovalo detaily na ničení majetku nebo zničený majetek. Průměrný počet zdůraznění v jedné zprávě pak vychází na 2,6 detailu. U kategorie antisystémových protestů dochází také k převaze zpráv zdůrazňujících ničení majetku nebo jeho důsledky (63 %). Průměrný počet zdůraznění v jedné zprávě je navíc ještě vyšší – 2,9 detailu. Výsledky u kategorie partikulárních protestů nejsou významné, protože jak ukazuje graf č. 9, partikulární protesty nejsou vizuálně spojovány s ničením majetku nebo zničeným majetkem.

44

Viz kapitola 3.3.2 Násilí 71

Graf č. 10 – Počet zpráv zdůrazňujících v detailu ničení majetku nebo zničený majetek Celkem

Antisystémové protesty

20 15 12 9

Zdůrazňující

Nezdůrazňující

Na grafu č. 11 je vidět, které kategorie jednotlivých detailů byly celkem ve všech relevantních zprávách přítomny. S 12 případy výskytu dominuje kategorie různých hořících objektů, které nebylo možné identifikovat nebo kterých bylo pohromadě větší množství. Následuje 9 zobrazených detailů hořících automobilů a stejný počet detailů na rozbité sklo. Z níže uvedeného grafu je také patrné, že celkově převažují případy zobrazení detailů obsahujících hoření (26), ať už se jedná o hořící popelnice (5), automobily (9) nebo další objekty (12). Graf č. 11 – Kategorie jednotlivých detailů zobrazujících ničení majetku nebo zničený majetek 12

72

1

1

1

1

1

Vylité mléko

Rozbíjení výlohy

Lepení plakátů

2

Vypouštění splašek

2

Vajíčka na okně

3

Zničené kamenné objekty

4

Ničení aut

Hořící popelnice

Rozbité sklo

Hořící automobily

Různé hořící objekty

5

Vypálená budova

9

Torza aut

9

3.3.5 Spektakulárnost Podle šesté hypotézy bude ve většině zpráv rámujících protesty zdůrazněn nějaký protestní artefakt. Tato hypotéza byla potvrzena. V 91 zprávách (58 %) došlo k zdůraznění protestního artefaktu v detailu. Na každou z těchto zpráv vychází navíc v průměru 2,5 zdůraznění. Graf č. 12 – Počet zpráv zdůrazňujících protestní artefakty v detailu 91 65

Zdůraznění

Nezdůraznění

Mezi nejčastěji zastoupené protestní artefakty patří se 126 případy výskytu transparenty. Tato kategorie oproti všem ostatním početně převažuje. V daleko menší míře pak následují vlajky (21) a masky, kostýmy (13). Graf č. 13 – Kategorie jednotlivých detailů zobrazujících protestní artefakty 126

13

6 5 4 4 4 4 3 3 3 3 3 3 3 3 2 2 2 2 1 1 1 1 1 1 1 1 1

Transparenty Vlajky Masky, kostýmy Umělá zvířata Rakve Smuteční květiny Květiny Figuríny Světlice Zvonky Živá zvířata Stany Vidle Kamiony Samolepky Megafony Plakáty Traktory Letáky Mléko Hudební nástroje Urna Obilí Siréna Cedule Dýmovnice Noviny Balón Nosítka Knižní barikáda

21

Co se týče poměru zpráv zdůrazňujících protestní artefakty, lze říct, že výsledky vztažené k partikulárním a antisystémovým protestům nejsou v tomto 73

případě v rozporu. U obou kategorií se počet zpráv zdůrazňujících protestní artefakty v detailu vyskytuje ve více jak polovině případů, konkrétně v 61 % u partikulárních protestů a v 54 % u antisystémových protestů. Průměrný počet zdůraznění v jedné zprávě (z těch, ve kterých jsou detaily na protestní artefakt přítomné) je ale vyšší u antisystémových protestů (2,9) než u partikulárních protestů (2,4). Graf č. 14 – Poměr zpráv zdůrazňujících protestní artefakty v detailu

Partikulární protesty Zdůrazňující

Antisystémové protesty

Nezdůrazňující

Zdůrazňující

39%

Nezdůrazňující

46% 54%

61%

3.3.6 Afektovanost Pátá výzkumná otázka se tázala na potenciální rámování protestujících jako afektovaných. Související sedmá hypotéza tvrdila, že z časového hlediska bude převažovat zobrazení afektovaného davu oproti davu klidnému. Tato hypotéza nebyla potvrzena. Afektovaný dav byl zobrazován celkem 26 minut a 21 sekund (41 %) a klidný dav 38 minut a 24 sekund (59 %). Obrazy klidného davu celkově převažovaly.

74

Graf č. 15 – Délka trvání zobrazení afektovanosti davu celkem

Afektovaný dav

Klidný dav 0:38:24

0:26:21

Rozdílné výsledky ale opět ukazuje srovnání kategorií partikulárních a

antisystémových

protestů.

U

antisystémových

protestů

zobrazení

afekovaného davu převažuje nad zobrazením klidného davu. Afektovaný dav je zobrazován 9 minut a 24 sekund (55 %) a klidný dav 7 minut a 44 sekund (45 %). U partikulárních protestů je výsledek podobný celkové tendenci. Graf č. 15 – Délka trvání zobrazení afektovanosti davu u partikulárních a antisystémových protestů

Partikulární protesty Afektovaný dav

Antisystémové protesty

Klidný dav

Afektovaný dav

Klidný dav

0:09:24

0:31:15

0:07:44 0:19:50

V rámci totožné výzkumné otázky jsem dále sledoval také zdůraznění afektovanosti. Osmá hypotéza tvrdí, že ve většině zpráv, ve kterých bude zobrazena afektovanost davu nebo jednotlivců, dojde také ke zdůraznění tohoto 75

jevu. Tato hypotéza byla potvrzena. Afektovaný detail byl zdůrazněn v 62 zprávách (52 %), v 58 zprávách (42 %) zdůrazněn nebyl. Nejen že tedy dochází k vizuálnímu zdůraznění afektovanosti v detailu, ale v rámci těch zpráv, u kterých k zdůraznění došlo, je navíc zobrazeno 1,9 afektovaného detailu na zprávu. Graf č. 16 – Počet zpráv zdůrazňujících afektovanost v detailu

62

58

Zdůrazňující

Při

zhodnocení

Nezdůrazňující

stejného

aspektu

ve

vztahu

k partikulárním

a antisystémovým protestům jsem mezi těmito podkategoriemi dospěl k rozdílným výsledkům, co se týče míry zdůraznění afektovanosti v detailu. U antisystémových protestů k tomuto jevu ve většině zpráv (42 %) nedochází, kdežto u partikulárních protestů je ve většině zpráv (60 %) obsahujících obrazy afektovanosti zdůrazněn afekt v detailu. Graf č. 16 – Poměr zpráv zdůrazňujících afektovanost v detailu

Partikulární protesty Zdůrazňující

Antisystémové protesty

Nezdůrazňující

Zdůrazňující

40%

Nezdůrazňující

42% 58%

60%

76

3.3.7 Prostor k vyjádření Poslední výzkumná otázka se týkala prostoru k vyjádření, který dostaly nadefinované kategorie mluvčích v jednotlivých zprávách. Připomínám, že se zaznamenávaly vždy jen takové promluvy, při kterých došlo k zobrazení mluvčího. Devátá hypotéza pak tvrdila, že příslušníci establishmentu a policie dostanou více příležitostí k vyjádření než protestující. Jak ukazuje graf č. 17, tato hypotéza se nepotvrdila. Protestující a zástupci protestujících měli dohromady 198 případů zobrazených promluv (65 %) a příslušníci establishmentu a policie pouze 107 případů (35 %). Protestující a jejich zástupci dostávají větší prostor k vyjádření. Graf č. 17 – Počet zobrazených promluv u jednotlivých kategorií mluvčích Celkem

Partikulární protesty

Antisystémové protesty

120 103 85

96 71

17

10

Policie

Občané

4 2 4 Establishment

Zástupci protestujících

8

33 12

4 2 2 Jiné

29

Protestující

46

39 35

Obchodníci

78

Téměř totožný výsledek je zaznamenatelný i při bližším zaměření na kategorie partikulárních a antisystémových protestů. I zde v obou případech dostávají větší prostor, co se týče počtu zobrazených promluv, protestující a jejich zástupci nad počtem promluv příslušníků estabishmentu a policie. U partikulárních protestů je tento poměr 64 % ku 36 %, u antisystémových 66 % ku 34 % ve prospěch protestujících.

77

Graf č. 18 – Poměr počtu zobrazených promluv protestujících a jejich zástupců k počtu promluv příslušníků establishmentu a policie

Partikulární protesty

Antisystémové protesty

Protestující a jejich zástupci

Protestující a jejich zástupci

Establishment a policie

Establishment a policie

34%

36% 64%

66%

Za účelem testování desáté hypotézy jsem měřil také průměrný čas vyjádření u jednotlivých kategorií mluvčích. Desátá hypotéza totiž tvrdí, že průměrná délka vyjádření protestujících a jejich zástupců bude kratší než průměrná délka vyjádření establishmentu a policie. Tato hypotéza byla potvrzena. Zatímco průměrná délka vyjádření u příslušníků establishmentu byla celkem 7,1 sekundy a u policistů 7,25 sekundy, u protestujících to bylo 6,1 sekundy a u jejich zástupců 6,8 sekundy. Protestující tedy mají v průměru k vyjádření o sekundu kratší čas než příslušníci establishmentu. Z hlediska partikulárních a antisystmových protestů lze vidět obdobný trend. Protestující a jejich zástupci mají kratší průměrnou dobu na vyjádření než příslušníci establishmentu a policie. U kategorie antisystémových protestů byl také zaznamenán vůbec nejdelší průměrný čas promluvy – 7,9 sekundy. Ačkoliv tedy dostávají protestující a jejich zástupci větší prostor k vyjádření z hlediska počtu promluv, z hlediska délky promluv dostávají větší prostor příslušníci establishmentu a policie.

78

Graf č. 19 – Průměrná délka promluv u jednotlivých kategorií mluvčích Celkem

Partikulární protesty

Antisystémové protesty 6,1 5,9 6,3

Protestující

6,8 6,6 6,8

Zástupci protestujících

7,1 7,2

Establishment

7,9 5,7 5,6 5,3

Občané

7,25 Policie

7 7,25 4,25

Obchodníci

3,5 5 6,6 6,2

Jiné 5,6

3.4

Vyhodnocení platnosti hypotéz

Krátké komentáře k potvrzení nebo nepotvrzení platnosti hypotéz jsem poskytoval již v průběhu prezentace výsledků. V této kapitole bych ale chtěl průběžně uváděná zjištění sumarizovat tak, aby se v nich čtenář dokázal jednoduše zorientovat. Pro srovnání uvádím také eventuální platnost zkoumaných hypotéz ve vztahu k vyčleněné kategorii antisystémových protestů, i když toto zkoumání nebylo primárním cílem práce. Ukázalo se však, že antisystémové protesty jsou rámovány v některých ohledech výrazně jinak než kompletní vzorek jako celek45. Stručný přehled potvrzení (ANO) a nepotvrzení (NE) hypotéz je možné vidět v tabulce č. 1.

45

Naopak podkategorie partikulárních protestů obecná zjištění kopíruje, proto ji už neuvádím. 79

Tabulka č. 1 – Platnost hypotéz

H1 H2 H3 H4 H5 H6 H7 H8 H9 H10

Celkem NE ANO ANO NE ANO ANO NE ANO NE ANO

Antisystémové protesty ANO NE ANO ANO ANO ANO ANO NE NE ANO

H1: Součástí většiny reportáží rámujících protestní akce bude zobrazení násilí. Hypotéza se nepotvrdila. 71 % zpráv souvisejících s finanční krizí nezobrazuje žádné násilí. V případě antisystémových protestů je ale situace odlišná. 73 % zpráv násilí zobrazuje. H2: Ve více zprávách budou jako výhradní útočníci zobrazováni protestující v porovnání s počtem zpráv zobrazujících jako útočníky pouze policisty. Hypotéza se potvrdila. V 16 zprávách jsou jako výhradní útočníci zobrazeni protestující, v 10 zprávách policisté a ve 20 zprávách příslušníci obou táborů. Otázka původců násilí se ale stává irelevantní, pakliže vezmeme v potaz, že téma násilí není ve většině zpráv nastolováno (viz H1). U antisystémových protestů by k potvrzení hypotézy těsně nedošlo (6 zpráv o útočících protestujících proti 7 zprávám o útočících policistech). U této kategorie ale dominuje zobrazení konfliktu – ve 14 zprávách jsou zobrazeni jako útočící policisté i protestující. Vzhledem k tomu, že většina zpráv zobrazuje antisystémové protesty jako násilné (viz H1), je toto zjištění podnětné a dá se využít. H3: Z časového hlediska bude převažovat zobrazení násilí protestujících oproti násilí policistů. Hypotéza se potvrdila. Délka trvání zobrazení násilí byla delší u protestujících (6 minut a 23 sekund) než u policistů (4 minuty a 3 sekundy). 80

Stejně jako u druhé hypotézy je ale zpochybnitelná její výpovědní hodnota, protože protesty jsou rámovány jako násilné jen ve 29 % zpráv (viz H1). U antisystémových protestů délka trvání zobrazení násilí taktéž převažuje (u protestujících 4 minuty a u policistů 2 minuty a 51 sekund). Zde mají ale data v porovnání s celkovými výsledky větší váhu, protože antisystémové protesty jsou rámovány jako násilné (viz H1). H4: Součástí většiny zpráv rámujících protesty bude zobrazení ničení majetku nebo jeho důsledky. Hypotéza se nepotvrdila. 76 % zpráv nezobrazuje ničení majetku nebo zničený majetek. Stejně jako při identifikaci zobrazení násilí u první hypotézy ale vykazuje odlišné výsledky kategorie antisystémových protestů. U těch by hypotéza byla potvrzena, jelikož 59 % zpráv v této kategorii ničení majetku nebo jeho důsledky zobrazuje. H5: Ve většině zpráv, ve kterých bude zobrazeno ničení majetku nebo jeho důsledky, dojde také k zdůraznění tohoto jevu. Hypotéza se potvrdila. K zdůraznění ničení majetku nebo zničeného majetku došlo u 70 % zpráv. Výsledek je ale opět problematický, co se týče relevance zjištění, protože jak je řečeno výše (viz H4), 76 % zpráv žádné ničení majetku nebo zničený majetek nezobrazuje. Větší váhu tak bude mít znovu spíše zjištění vztahující se k antisystémovým protestům. U těch došlo k zdůraznění ničení majetku nebo jeho důsledků v 63 %, přičemž ale ve většině zpráv z této kategorie bylo ničení majetku nebo jeho důsledky obecně zobrazeno (viz H4). H6: Ve většině zpráv rámujících protesty bude zdůrazněn nějaký protestní artefakt. Hypotéza se potvrdila. 58 % zpráv obsahovalo zdůraznění protestního artefaktu v detailu. U antisystémových protestů byl výsledek podobný (54 % zpráv). H7: Z časového hlediska bude převažovat zobrazení afektovaného davu oproti davu klidnému. 81

Hypotéza se nepotvrdila. Afektovaný dav byl celkem zobrazován po dobu 26 minut a 21 sekund oproti davu klidnému, který byl zobrazovány déle - 38 minut a 24 sekund. Jiný výsledek nabízí kategorie antisystémových protestů. U té převažuje zobrazení afektovaného davu (9 minut a 24 sekund) nad davem klidným (7 minut a 44 sekund). H8: Ve většině zpráv, ve kterých bude zobrazena afektovanost davu nebo jednotlivců, dojde také ke zdůraznění tohoto jevu. Hypotéza se potvrdila. 52 % zpráv zobrazovalo afektovaný detail. Je však nutné mít na paměti, že se toto zjištění vztahuje pouze k těm zprávám, kde byl nějaký afekt identifikovatelný. Co se týče antisystémových protestů, u těch k zdůrazňování afektovaného detailu ve většině případů nedošlo (pouze u 42 % zpráv). H9: Příslušníci establishmentu a policie dostanou více příležitostí k vyjádření než protestující a jejich zástupci. Hypotéza se nepotvrdila. Ze všech promluv protestujících, jejich zástupců, establishmentu a policistů bylo 65 % jednotlivých promluv ve zprávách věnováno protestujícím a jejich zástupcům. U antisystémových protestů je výsledek obdobný – 65 % uvedených promluv patřilo protestujícím a jejich zástupcům. H10: Průměrná délka vyjádření protestujících a jejich zástupců bude kratší než průměrná délka vyjádření establishmentu a policie. Hypotéza

se

potvrdila.

Průměrná

délka

vyjádření

příslušníků

establishmentu byla celkem 7,1 sekundy a policistů 7,25 sekundy. Průměrná délka promluvy protestujících (6,1 sekundy) a jejich zástupců (6,8 sekundy) těchto hodnot nedosahuje. Protestující a jejich zástupci tedy mají větší prostor z hlediska

počtu

promluv,

ale

ne

z hlediska

délky

vyjádření.

U antisystémových protestů by byla hypotéza taktéž potvrzena. Průměrná délka vyjádření příslušníků establishmentu je v této kategorie 7,9 sekundy a policistů 7,25 sekundy. I v tomto případě jsou průměrné délky promluv u protestujících (6,3 sekundy) a jejich zástupců (6,8 sekundy) nižší.

82

4

ZÁVĚR Většina stanovených hypotéz vztahujících se k rámování protestních akcí

souvisejících s finanční krizí se ve výzkumu potvrdila, velká část těch zásadních však ne. Nelze tedy tvrdit, že by byly protestní akce související s finanční krizí rámovány hegemonním způsobem. Protesty nejsou vizuálně rámovány jako hrozba pro společnost, protože při nich není více jak v nadpoloviční míře zobrazováno násilí ani ničení majetku a protestující davy jsou zobrazovány jako klidné. Hypotézy týkající se odpovědnosti za násilí, zdůraznění ničení majetku a afektovaného detailu sice byly potvrzeny, ale právě jen v daném minoritním rámci těch zpráv, které nastolovaly tématiku násilí, ekonomických škod nebo afektovanosti. O jednoznačné delegitimizaci protestujících nebo jejich protestních akcí tedy nemůže být v těchto ohledech řeč. Obdobná situace nastala s otázkou prostoru pro vyjádření. Protestující a jejich zástupci sice dostávají oproti příslušníkům establishmentu a policie menší prostor z hlediska průměrné délky promluvy, ale zato větší prostor z hlediska četnosti vyjádření. Ani v tomto případě tedy nelze tvrdit, že by byli protestující jednoznačně delegitimizovaní prostřednictvím cíleného umlčování. Výrazně se však potvrdilo spektakulární rámování protestních akcí. Ve zprávách rámujících protestní akce související s finanční krizí dochází ve většině případů ke zdůrazňování protestních artefaktů v detailu, přičemž kategorií s největším počtem zdůraznění jsou transparenty. Detaily na transparenty přitom redukují veškerý kontext protestů na krátká hesla nebo jen jakési heslovité výkřiky bez valné vypovídající hodnoty.46 Z hlediska zpravování o protestních akcích, jejich okolnostech nebo příčinách je však takovéto rámování principiálně naprosto redundantní. Transparenty ale nejsou jediným protestním artefaktem, na který média soustředí svou pozornost. Extrémnější variantou spektakularizace je aspekt, který by se dal nazvat „karnevalizací“ protestních akcí. Média rámují v detailu protestní artefakty 46

NEČASE, KALOUSKU! NEČASE, KALOUSKU! DO ROKA A DO DNE! NEBUDEM MÍT NA HOUSKU (2. 3. 2009); NA NOVÉ AUTO MAJÍ!!! NA NADSTANDARTNÍ ODSTUPNÉ NE!! (16. 6. 2009); Chceme chovat krávy, ne poslouchat voly! (2. 12. 2009); Drahý Kapitalisme, nenávidím tě.(16. 10. 2011) 83

jako masky, figuríny, převleky, světlice atd. Protestní akce, které jsou rámovány tímto způsobem, pak vskutku mají charakter spíše televizního spektáklu než zpravování o politických protestech. Během výzkumu se ukázalo, že hegemonní rámování není nikterak zásadně uplatňováno na protestní akce související s finanční krizí. Výrazně odlišných výsledků bylo ale dosaženo po vyčlenění kategorie antisystémových protestních akcí, které jsou podmnožinou celkového vzorku zkoumaných zpráv. Antisystémové protestní akce jsou v porovnání s partikulárními silně upozaděny, už jen co se týče mediálního pokrytí. Za více jak 3 roky se v každodenní

hlavní

zpravodajské

relaci

České

televize

věnovalo

antisystémovým protestním akcím pouze 37 zpráv. V případě rámování antisystémových protestních akcí lze identifikovat dominantní rám, který je možné označit jako „hrozbu pro společnost“. Zprávy o antisystémových protestních akcích jsou totiž silně spjaty jak s násilím, tak se způsobováním ekonomických škod na soukromém majetku. Ve většině zpráv, které zobrazují ničení majetku nebo jeho důsledky, je navíc přítomné také zdůraznění tohoto jevu. Při porovnání počtu zpráv, ve kterých jsou výhradními útočníky příslušníci policie, a počtem zpráv, ve kterých jsou výhradními útočníky protestující, sice u antisystémových protestů těsně převažuje druhá možnost, to ale nemusí být důsledek projevem náklonnosti médií k protestujícím. Represivní aparát je totiž nástrojem hegemonie, u kterého je použití násilí pojímáno jako legitimní. Krom toho početně převažují spíše ty zprávy, které rámují násilný konflikt obou stran. Obrazy násilí antisystémových protestních akcí jsou tedy specifičtěji rámovány jako boj, a tak v nich není jednoznačně přisuzována odpovědnost pouze jedné ze stran. Účastníci antisystémových protestů jsou skupinově zobrazováni jako afektovaní. Jedná se o další rozdíl při porovnání s obecným zjištěním (nebo v porovnání s kategorií partikulárních protestů). Na druhou stranu v těch zprávách, ve kterých dochází k zobrazení afektu, není tento jev zdůrazňován zobrazením afektovaného detailu. To by mohlo indikovat odindividualizování protestujících zúčastňujících se antisystémových protestních akcí. 84

Co se týče spektakularizace u antisystémových protestů, je zde shodná tendence s obecným rámováním protestních akcí souvisejících s finanční krizí. Protesty jsou spektakularizované prostřednictvím detailů na protestní artefakty. Ve vztahu ke spektakularizaci je možné ještě zmínit také to, že nejčastějšími detaily na ničení majetku nebo jeho důsledky jsou hořící objekty. Spektákl se tak vytváří i na této rovině, nejen na rovině zdůrazňování protestních artefaktů. Počet zobrazených promluv protestujících a jejich zástupců je v porovnání s počtem promluv příslušníků establishmentu a policie vyšší. V tomto případě se jedná o vyvrácení předpokladu, že protestující nebudou mít prostor k vyjádření. Důvodem pro nepotvrzení tohoto předpokladu může být například snaha žurnalistů naplňovat jedno z kritérií objektivity a dát prostor všem stranám. Pokud by to nedělali, zaujatost by byla evidentní. Z výsledků ale také vyšlo najevo, že průměrná délka vyjádření protestujících a jejich zástupců je kratší než průměrná délka příslušníků establishmentu a policie. V dalším výzkumu by proto bylo zajímavé zaměřit se spíše na jednotlivé promluvy, jejich významy a kontexty. Celkově shrnuto, rámování protestních akcí souvisejících s finanční krizí nevykazuje přesvědčivé důkazy o významném hegemonním vlivu, kdežto pokud dojde k vyčlenění vnořené podkategorie antisystémových protestů, výsledky potenciální působení hegemonie přesvědčivě naznačují. Tato zjištění souzní s konceptem hegemonie tak, jak byl představen a rozebrán v úvodní teoretické části práce. V celkovém výzkumném vzorku totiž převažuje počet partikulárních protestních akcí, jejichž aktivity jsou situovány v rámci systému, ale ne proti němu (vymezují se jen proti jeho dílčím problémům). Naproti tomu antisystémové protesty vyvrací ze zásady celý systém. Jsou proto pro něj větší hrozbou, takže se dá předpokládat, že budou také do větší míry delegitimizovány.

.

85

5

Literatura a prameny

5.1

Literatura •

Arpan, Laura; Baker, Kaysee; Smith, Jason; Jung, Taejin; Lee, Youngwon; Lorusso, Lori. 2009. News Coverage of Social Protests and the Effects of Photographs and Prior Attitudes. http://citation.allacademic.com//meta/p_mla_apa_research_citation/1/ 1/2/9/3/pages112932/p112932-1.php (11. 4. 2014)

•

Berger, Peter L.; Thomas Luckmann. 1999. Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. Praha: Centrum pro studium demokracie a kultury.

•

Bělohradský, Václav. 2008. Proletáři všech spektáklů, spojte se! In: Foret, Martin; Lapčík, Marek, Orság, Petr (eds.). 2008. Média dnes: reflexe megality, médií a mediálních obsahů. Olomouc: Univerzita Palackého. S. 11–38.

•

Coleman, Renita. 2010. The Pictures in Our Heads: Exploring the Framing and Agenda-Setting Effects of Visual Images. In: D´Angelo, Paul; Kuypers, Jim A (eds.). 2010. Doing New Framing Analysis: Epirical and Theoretical Perspectives. New York: Routledge. S. 233– 261.

•

D´Angelo, Paul; Kuypers, Jim A (eds.). 2010. Doing New Framing Analysis: Epirical and Theoretical Perspectives. New York: Routledge.

•

Debord, Guy. 2007. Společnost spektáklu. Praha: INTU.

•

Derrida, Jacques. 2011. Strašidlá Marxa. Bratislava: Europa.

•

Disman, Miroslav. 2011. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum.

•

Dvořáková, Ilona. 2010. Obsahová analýza / formální obsahová analýza / kvantitativní obsahová analýza. In: AntropoWebzin. 2010, vol. 3, no. 1. S. 95–100. http://antropologie.zcu.cz/webzin/index.php/webzin/article/view/97 (11. 4. 2014)

•

Entman, Robert Mathew. 1993. Framing: Towards Clarification of a Fractured Paradigm. In: Journal of Communication. 1993, vol. 43, no. 86

4. S. 51–58. http://sotomo-ve.geo.uzh.ch/sotomo/pps/lit/entman_93.pdf (11. 4. 2014) •

Fay, Brian. 2002. Současná filosofie sociálních věd. Praha: Sociologické nakladatelství.

•

Fisher, Mark. 2010. Kapitalistický realismus. Praha: Rybka Publishers.

•

Foster, John Bellamy; Magdoff, Fred. 2009. Velká finanční krize: příčiny a následky. Všeň: Grimmus.

•

Goffman, Erving. (1986). Framing Analysis: An Essay on the Organization of Experience. Boston: Northeastern University Press.

•

Goodman, Nelson. 2007. Jazyky umění: nástin teorie symbolů. Praha: Academia.

•

Gramsci, Antonio. 1959. Sešity z vězení. Praha: Československý spisovatel.

•

Gramsci, Antonio. 1966. Historický materialismus a filosofie Benedetta Croceho. Praha: Svoboda.

•

Gramsci, Antonio. 1977. The Revolution Against „Capital“. In: Hoare, Quentin (eds.). 1999. Selections from the Political Writings 1910– 1920. London: The Electric Book Company. S. 34–37. http://burawoy.berkeley.edu/Reader.101/Gramsci.Against%20Capital.p df (11. 4. 2014)

•

Gramsci, Antonio; Hoare, Quintin; Smith, Geoffrey Nowell. 1992. Selection from the Prison Notebooks. New York: International publishers.

•

Hall, Stuart. 1980. Kódování/dekódování. In: Teorie vědy. 2005, vol. 24, no. 2. S. 41–58.

•

Heywood, Andrew. 2008. Politické ideologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk.

•

Hanáková, Petra. Imaginární, symbolické, reálné. In: Cinepur. http://cinepur.cz/article.php?article=934 (11. 4. 2014)

•

Hartley. John. 1982. Understanding News. New York: Routledge.

•

Iorgoveanu, Aurora; Corbu, Nicoleta. 2012. No consensus on framing? Towards an integrative approach to define frames both as text and visuals. In: Romanian Journal of Communication and Public Relations. 87

2012., vol. 14, no. 3. S. 91–102. http://journalofcommunication.ro/archive2/027/27/Iorgoveanu_Corbu_ 27.pdf (11. 4. 2014) •

Jenkins, J. Craig; Klandermans, Bert. 1995. The Politics of Social Protest. In: Jenkins, J. Craig; Klandermans, Bert (eds.). The Politics of Social Protests: Comparative Perspectives on States and Social Movements. Minneapolis: University of Minnesota Press. S. 3–13.

•

Kolářová, Marta. 2009. Protest proti globalizaci: Gender a feministická kritika. Praha: Sociologické nakladatelství.

•

Lapčík, Marek. 2012. Televizní zpravodajství jako paradox: Jak (ne)rozumět zpravodajství I. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

•

Krippendorf, Klaus. 2004. Content Analysis: An Introduction to Its Methodology. London: SAGE Publications.

•

Kužel, Petr. 2012. Althusserovo pojetí ideologie a konstituce subjektu. In: Kouba, Miroslav; Magincová, Dagmar; Říha, Ivo (eds.). 2012. Kontexty propagandy v interdisciplinární perspektivě. Pardubice: Vydavatelství univerzity Pardubice. S. 23–32. http://www.sok.bz/index.php?option=com_content&task=view&id=540 (11. 4. 2014)

•

Lash, Scott. 2007. Power after Hegemony: Cultural Studies in Mutation? In: Theory, Culture & Society. 2007, vol. 24, no. 3. S. 55–78.

•

Lippmann, Walter. 1998. Public Opinion. New Brunswick: Transaction Publishers.

•

Marx, Karel. 1972. Manifest komunistické strany. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

•

Monaco, James. 2004. Jak číst film. Praha: Albatros.

•

McCombs, Maxwell. 2009. Agenda Setting. Praha: Portál.

•

McQuail, Denis. 2009. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál.

•

Mc Robbie, Angela. 2006. Aktuální témata kulturálních studií. Praha: Portál.

88

•

Opp, Karl-Dieter. 2009. Theories of Political Protest and Social Movements. A Multidisciplinary Introduction, Critique, and Synthesis. New York: Routledge.

•

Postman, Neil. 1999. Ubavit se k smrti: veřejná komunikace ve věku zábavy. Praha: Mladá fronta.

•

Platón. 1996. Ústava. Praha: Oikoymenh.

•

Scheufele, Dietram A. 1999. Framing as a Theory of Media Effects. In: Journal of Communication. 1999, vol. 41, no. 1. S. 103–122. http://www.asc.upenn.edu/usr/ogandy/c45405%20resources/scheufele %20framing%20as%20effects.pdf (11. 4. 2014)

•

Sedláková, Renáta. 2008. Mediální konstrukce reality – reprezentace druhých. In: Foret, Martin; Lapčík, Marek, Orság, Petr (eds.). 2008. Média dnes: reflexe megality, médií a mediálních obsahů. Olomouc: Univerzita Palackého. S. 145–160.

•

Surynek, Alois; Komárková, Růžena; Kašparová, Eva. 2001. Základy sociologického výzkumu. Praha: Management Press.

•

Volek, Jaromír. 2003. Mediální studia mezi kritikou ideologie a kritikou informace. In: Média a realita 04. 2003. Brno: Masarykova univerzita v Brně. S. 11–34.

•

Wallerstein, Immanuel. 2005. Hnutí: Co to dnes znamená být antisystémovým hnutím? In: Wallerstein, Immanuel. 2005. Úpadek americké moci. Praha: Sociologické nakladatelství. S. 231–241.

•

Znebejánek, František. 1997. Sociální hnutí. Praha: Sociologické nakladatelství.

•

Žižek, Slavoj. 2011. Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. Praha: Rybka Publishers.

•

5.2

Žižek, Slavoj. 2008. Violence. New York: Picador.

Prameny

5.2.1 Internetové zdroje •

Bělohradský, Václav. 2010. Václav Bělohradský: Smysl, naděje, alternativa. Novinky.cz. http://www.novinky.cz/kultura/salon/210379vaclav-belohradsky-smysl-nadeje-alternativa.html (11. 4. 2014) 89

•

Crash course. 2013. The Economist. http://www.economist.com/news/schoolsbrief/21584534-effectsfinancial-crisis-are-still-being-felt-five-years-article (11. 4. 2014)

•

Ekonomická krize: nejdříve špatné hypotéky, poté krach bank. ČT24. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/65850-ekonomicka-krizenejdrive-spatne-hypoteky-pote-krach-bank/ (11. 4. 2014)

•

Marx, Karel. 1845. These o Feuerbachovi. Marxists.org. http://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1845/tezefeuerbachovi.htm (11. 4. 2014)

•

Pololáník, Lukáš. 2008. Finanční krize – jak to začalo. Finance.cz. http://www.finance.cz/zpravy/finance/195113-financni-krize-jak-tozacalo/ (11. 4. 2014)

•

Statistiky. Mediamania.cz. http://mediamania.tyden.cz/rubriky/statistiky/ (11. 4. 2014)

•

Šéfredaktoři deníků jsou pro volbu Schwarzenberga. 2013. MediaGuru.cz. http://www.mediaguru.cz/2013/01/sefredaktori-denikujsou-pro-volbu-schwarzenberga/ (11. 4. 2014)

•

Švihlíková, Ilona. Noví mocní bez odpovědnosti. Nový Prostor. http://www.novyprostor.cz/clanky/393/novi-mocni-bezodpovednosti.html (11. 4. 2014)

•

Zákon o České televizi. http://zakony-online.cz/?s137&q137=all (11. 4. 2014)

5.2.2 Filmy •

Perverzní průvodce ideologií [The Pervert's Guide to Ideology]. 2012. Režie: Fiennes, Sophie. Podle scénáře Slavoje Žižka. Velká Británie.

•

Závod ke dnu. 2011. Režie: Janeček, Vít. Česká republika.

5.2.3 Analyzovaný soubor •

Události. 15. 9. 2008 – 31. 12. 2011. Česká televize. http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/podle-data-vysilani#

90

6 6.1

Přílohy Obrazová příloha

Obrázek č. 1 – 8. 4. 2009

Obrázek č. 2 – 6. 12. 2009

Obrázek č. 3 – 9. 11. 2011

91

Obrázek č. 4 – 23. 10. 2010

Obrázek č. 5 – 16. 10. 2011

Obrázek č. 6 – 3. 11. 2011

92

Obrázek č. 7 – 19. 10. 2010

Obrázek č. 8 – 15. 10. 2011

Obrázek č. 9 – 3. 11. 2011

93

Obrázek č. 10 – 2. 3. 2009

Obrázek č. 11 – 12. 3. 2009

Obrázek č. 12 – 2. 4. 2009

94

Obrázek č. 13 – 10. 2. 2010

Obrázek č. 14 – 29. 9. 2010

Obrázek č. 15 – 28. 6. 2011

95

6.2

Kódovací arch

Viz přiložené CD

96