UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE
FILOZOFICKÁ FAKULTA
Středisko ibero-amerických studií
Mgr. Ivana Macháčková
Fenomén Papelucha, postavy Marcely Paz
Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: prof. PhDr. Housková Anna, CSc.
Rok: 2010
UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE
FILOZOFICKÁ FAKULTA
Středisko ibero-amerických studií
Mgr. Ivana Macháčková
Fenomén Papelucha, postavy Marcely Paz
Papelucho Phenomenon, Marcela Paz´s book
Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: prof. PhDr. Housková Anna, CSc.
Rok: 2010
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla veškerou použitou literaturu a informační zdroje.
V Praze dne 21. 8. 2010
Ráda bych poděkovala PhDr. Anně Houskové, CSc. za podnětné vedení práce, Paule a Raúlovi Claro Huneeusovým za ochotu, dědečkovi Emanuelu Havlíkovi za inspiraci ke studiu, mamince za bezmeznou trpělivost, tatínkovi za podporu, Kristýně Horáčkové za pomoc s jazykovou úpravou a Adamu Kudrnovi za pomoc s úpravou práce po stránce formální.
„Ten kdo neví, kdo je Papelucho, nebyl dítětem, nemá děti, nebo jen není Chilan“
Alberto Fuguet
Obsah Obsah
8
Předmluva
11
Úvod
12
Literatura pro děti a mládež
14
Úvod
14
Terminologie
16
Čtenáři
18
Intencionální a neintencionální literatura pro děti
21
Dětská literatura pro chlapce a dívky
22
Dětská literatura ústní a písemná
24
Původ dětské literatury
26
Žánry
28
Poezie
28
Drama
28
Próza
29
Pohádka
29
Próza pro děti a mládež s dětským hrdinou
34
Chilská dětská literatura do poloviny dvacátého století
37
Latinskoamerická literatura pro děti a mládež
37
Původ
39
Divadlo pro děti
40
Poezie pro děti
40
Lidové/folklorní pohádky
41
El Peneca
43
8
Významní autoři literatury pro děti a mládež poloviny dvacátého století
45
Marcela Paz
49
Rodina
49
Dětství a dospívání
51
Dospělost
55
Papelucho
62
Papelucho
62
Inspirace
63
Styl
65
Jednotlivá vydání
67
Postavy
76
Papelucho
76
Rodina
78
Adaptace Papelucha Film Papelucho a Marťan Porovnání filmu s předlohou Papelucho jako audiokniha Vydání Papelucha v zahraničí a v Braillově písmu
82 83 84 85 86
Fenomén Papelucha
89
Kniha Papelucho
89
Postava Papelucho
92
Dotazníkové šetření
97
Shrnutí
100
Závěr
102
Použitá literatura a zdroje
106
Primární literatura:
106
9
Sekundární literatura:
108
Rozhovory a novinové články
113
Internetové stránky:
118
Soukromý archiv a materiály dědiců a autorských práv
119
Rozhovor s Paulou Claro Huneeus:
119
Elektronická komunikace:
119
Přílohy
120
En una carta escrita por Marcela Paz en 1969 da ella cuenta de detalles de su vida
122
Dílo Marcely Paz
124
Dotazníkové šetření
126
Anotace
164
10
Předmluva Rozhodnutí psát diplomovou práci na téma Fenomén Papelucha, postavy Marcely Paz nebylo nikterak obtížné.
Již bakalářskou práci La literatura infantil y juvenil espaňola en la segunda mitad del siglo veinte: enfocando en la obra de Ana María Matute (Španělská literatura pro děti a mládež první poloviny dvacátého století: zaměřeno na dílo Any Maríi Matuteové) jsem věnovala dětské literatuře a rozhodla jsem se tedy na magisterském studiu pokračovat v zájmu o toto téma. V roce 2008 jsem dostala příležitost vycestovat na tři týdny do Chile. Před odjezdem jsem nastudovala možnosti chilské dětské literatury. Kontaktovala jsem chilskou sekci IBBY (IBBY Chile) a její tehdejší prezident Mauricio Paredes mi doporučil téma Papelucha, knihy, která je pro mnoho Chilanů již po několik generací symbolem dětství. Mauricio Paredes mi předal kontakty na dědice autorky této knihy, na dceru Paulu Claro Huneeus a na jejího bratra Raúla. S Paulou Claro jsme se v dubnu roku 2008 setkaly v jejím bytě v Santiagu a vedly několikahodinový rozhovor o Papeluchovi, o její matce Marcele Paz a možnostech diplomové práce. Po odjezdu mi Paula Claro byla i nadále velkou oporou a ochotně mi odpovídala na všechny dotazy. Společně se svým bratrem Raúlem mi zasílali nové materiály a dokumenty, které mi pomohly při tvorbě práce.
Rozhodla jsem se přeložit první díl dvanáctidílné série o Papeluchovi. Vzhledem k tomu, že existovala a doposud existuje možnost publikování knihy v českém prostředí, byla to práce velmi zajímavá a motivující. Okomentovaný překlad Papelucha byl využit jako diplomová práce k zakončení magisterského studia španělské filologie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Díky této zkušenosti jsem získala příležitost se s postavou i dílem seznámit velmi dopodrobna.
11
Úvod Cílem diplomové práce je doložit, že Papelucho jako kniha i Papelucho jako postava jsou v Chile fenoménem. Analýza se opírá o poznatky z teorie dětské literatury, ale i mé vlastní poznatky praktické, založené na četbě vše dílů Papelucha a dlouhodobé práci s dětmi v neziskové organizaci Pionýr. Při řešení problematiky zároveň vycházím z odborné literatury k tématu a z osobního kontaktu s rodinou autorky i krátkého dotazníkového průzkumu.
Práce je dělena do pěti částí - v první se věnuji dětské literatuře, v druhé chilské dětské literatuře do poloviny dvacátého století, následuje životopis Marcely Paz, seznámení s Papeluchem jakožto literárním dílem a poslední, pátá část, se týká tématu vyhodnocení fenoménu Papelucha.
První část je úvodem do světa dětské literatury z hlediska jejího původu, dělení i významu. Tato část je důležitá pro pochopení široké problematiky tématu literatury pro děti a mládež a poskytuje jeden z teoretických základů práce.
Druhá část je charakteristikou chilské dětské literatury první poloviny dvacátého století. V práci zmapuji nejdůležitější počiny chilské dětské literatury do roku 1947, kdy byl Papelucho poprvé vydán.
Třetí část diplomové práce se věnuje životu Marcely Paz. Zdrojem informací byly materiály rodiny Claro Huneeus, mimo jiné sborník všech rozhovorů s autorkou od roku 1955 do roku 1985, kdy spisovatelka zemřela. K lepšímu pochopení jejího života i literární inspirace mi pomohly rozhovory s její dcerou Paulou a emailová korespondence s nejstarším synem Raúlem.
Papelucho jako kniha je představen v předposlední čtvrté kapitole. Jsou zde popsány informace vedoucí ke vzniku knihy i postavy a stručně charakterizován styl. Součástí této kapitoly je podrobnější popis děje prvního dílu série a stručný obsah jedenácti pokračování. Tato kapitola je věnována i různým cizojazyčným překladům knihy a adaptacím ať již filmovým či rozhlasovým.
12
Odpovědi na otázku, jestli je Papelucho fenomén se věnuje poslední kapitola. Papelucho kniha je charakterizován na základě odborných studií katalánské teoretičky Gemmy Lluch a Papelucho jako postava je porovnáván díky charakteristice věkových zvláštností s cílovou skupinou čtenářů – dětmi mladšího školního věku.
13
Literatura pro děti a mládež
Úvod
Svět dětské literatury či literatury pro děti je stále světem ne zcela probádaným a skýtá nové možnosti k objevování. Co to musí být za svět, že láká začínající čtenáře, drží si přízeň těch, kteří procházejí těžkým obdobím dospívání, a přitom se vždy najde mnoho dospělých, kteří po nějaké takové knížce rádi sáhnou? Dětská literatura je vlastně jednou z mála literatur, která pojí všechny generace často bez rozdílu národnosti, rasy či přesvědčení, zároveň mnoho knih prostupuje již několik staletí a v každé době si vždy najde své obdivovatele.
Zde si musíme uvědomit, k čemu vlastně literatura pro děti primárně slouží – zda má děti pobavit, má je něco naučit, vštípit jim morální hodnoty, lásku k vlasti či národu, nebo jim má pomoci s rozvojem vlastních vyjadřovacích schopností, či se zaměřuje na rozvoj představivosti. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, co vše je schopna ovlivnit, umíme ji lépe zařadit, pojmenovat a můžeme konstatovat, že je nedílnou součástí literatury jako celku a možná někdy stojí o stupínek výš, vzhledem k již zmiňované věkové prostupnosti. Literatura pro děti často ovlivnila i literaturu pro dospělé, a to svými jazykovými prostředky a hlavně fantazijními motivy. Jana Čeňková popisuje čtyři základní funkce literatury pro děti a mládež: poznávací, relaxační, didaktickou a fantazijní funkci. Pro lepší pochopení uvádí následující příklady: folklorní říkadlo obsahuje všechny zmíněné funkce, cestopis zahrnuje poznávací a relaxační funkci a pohádka fantazijní a výchovnou. Didaktická funkce se projevuje na upevňování 1
hodnotové orientace, emocionality, sociálních a jazykových dovedností.
Existují autoři, kteří se specializují přímo na tvorbu pro děti, ale i další spisovatelé psali svá díla, která dnes děti s oblibou čtou, aniž by jejich autoři tušili, že se stanou jedněmi z nejoblíbenějších dětských literátů. Literatura pro děti a mládež v sobě ukrývá všechny žánry, dětem je tak dostupná poezie, próza i drama.
1
Čeňková, Jana. 2006. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury: adaptace mýtů, pohádek a pověstí, autorská pohádka, poezie, próza a komiks pro děti a mládež. Praha : Portál, 2006, s. 12.
14
Zároveň je i obtížné zařadit tento druh literatury do kontextu jednotlivých národních literatur. Někteří významní autoři psali i pro děti a zároveň někteří autoři psali jen pro ně a často kvalitou svých děl předčí autora, který psal jen pro dospělé. Kam tedy zařadit tvorbu pro děti? Vyčlenit ji zvláštní místo či naopak připojit její autory k ostatním?
V této kapitole se podrobněji seznámíme s problematikou dětské literatury, upřesníme si terminologii, zaměříme se na různé věkové kategorie čtenářů a jejich specifika, nahlédneme do světa přerodu posluchače v začínajícího čtenáře, připomeneme si roli dospělého coby důležitého receptora dětské literatury, v podkapitole původ dětské literatury pochopíme okolnosti jejího vzniku, a závěrem se zaměříme na rozdělení dětské literatury do prozodických skupin. Vzhledem k tomu, že hlavním předmětem diplomové práce je dětská próza a to konkrétně próza s dětským hrdinou, budeme se na toto téma více zaměřovat, neopomineme ale ani pohádku, jeden z výchozích směrů dětské literatury. V poslední části si zmíníme organizace a instituce, které se dětskou literaturou zabývají. Z této kapitoly jsem vyčlenila oproti původnímu záměru část, která se věnovala vlivu dětské literatury na dítě, protože se domnívám, že by to nikterak nepomohlo tématu práce, a navíc je to spíše součástí jiných vědních oborů, ať již psychologie či pedagogiky. Základní charakteristika vlivu a dopadu na dítě ale obsažena je.
15
Terminologie Pro upřesnění terminologie: obecně se četbou pro děti a mládež myslí ta literatura, která je čtená dětmi a mládeží, nemusí být primárně určena této věkové kategorii, ale stala se u nich oblíbenou a děti ji mají zařazenou do svého čtenářského kontextu.2 Kdežto literatura pro děti a mládež je ta, která je psaná s autorským vědomím, že dílo je určeno dětem či mládeži jakožto čtenářům.3 Setkáváme se ale i s názvy „dětské spisy“, případně „spisy pro mládež“, „dětské čtení“, „dětské písemnictví.“ Obdobně jsou na tom i jiné evropské literatury (německy Kinderund Jugendliteratur, anglická Children's literature, ruská Детская литература (dětskaja literatura), francouzská Littérature d'enfance či španělská Literatura infantil).4
Jak v české, tak i v zahraniční literatuře se tyto termíny často zaměňují a zjednodušují, nejvýznamnější španělská dětská literární teoretička Carmen Bravo-Villasante ve své práci často zmiňuje jen to, že se jedná o literaturu psanou pro děti.5 Pro Juana Cerveru je to ta literatura, ve které se slovo a text stávají poprvé základem zájmu dítěte.6 Tames ve svém Úvodu do dětské literatury (Introducción a la literatura infantil) popisuje, že je velmi obtížné vystihnout přesný termín, co to dětská literatura je. Snaží se alespoň přiblížit, že se jedná o publikace, které mají svého čtenáře určeného nejen věkem, ale hlavně jeho schopností porozumět a chápat, jeho doposud limitovaným slovníkem a ne zrovna širokými životními zkušenostmi. Autor nezapomíná zmínit fakt, že dětská literatura je psaná dospělými, kteří si 7
lépe či hůře snaží vzpomenout, jak se vlastně dítě či adolescent cítí, chová a co má rád.
Překvapivě, ale o to víc logicky působí zajímavá klasifikace španělských autorů, která dětskou literaturu rozděluje na tři stejně významné skupiny. První je literatura psaná samotnými dětmi, tedy ta, kterou si děti sami zaznamenávají, ať se jedná už o školní slohové práce, ale i vlastní 2
Chaloupka, Otakar a Nezkusil, Vladimír. 1973. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury;. Praha: Albatros, 1973. Sv. I., s. 97. 3 Ibid., s. 100. 4 Čeňková, 2006, s. 11. 5 Bravo-Villasante, Carmen. 1979. Historia de la literatura infantil espaňola. Madrid : Editorial Escuela Espaňola, 1979, Sv. IV., s. 7. 6 Cervera, Juan. 1992. Teoría de la literatura infantil. Bilbao : Ediciones Mensajero, 1992, s. 10. 7 Tames, R. L. 1985. Introducción a la literatura infantil. Santander : Universidad de Santander, 1985., s. 17.
16
uměleckou tvorbu; druhá je literatura, která je určena přímo dětským čtenářům, do této kategorie patří jak literatura psaná záměrně pro tuto kategorii, tak i literatura, která se k dětem dostala vlastní, leckdy obtížnou cestou; a třetí je literatura i pro dospělé, kde děti mají významnou roli ve vlastním ději, často jsou hlavními hrdiny či se jich příběh velmi dotýká.8 V diplomové práci se zaměříme na druhou kategorii – literaturu, která je určena přímo dětem.
8
Cerrillo, Pedro a Garcia Padrino, Jaime. 1992. Literatura infantil y enseňanza de la literatura. Cuenca: Ediciones Universidad de Castilla - la Mancha, 1992, s. 27.
17
Čtenáři Věkové kategorie
Rozdělení na literaturu pro děti a mládež vychází z věkových odlišností těchto dvou skupin, případně dalších podskupin. Obecně/průměrně se hlavní věkové vymezení udává od tří do 9 patnácti let , této věkové kategorii je často přizpůsobován žánr i jazykové prostředky.
Dušan Karpetský je jedním ze zastánců dělení do tří věkových kategorií; první je určena pro děti předškolního věku, tedy ve věku od tří do šesti let, druhá kategorie jsou děti mladšího školního věku od šesti do jedenácti let a poslední je literatura pro děti staršího školního věku od jedenácti do patnácti let.10
Karpetský, ale i španělští autoři Cerrillo a Padrino11 kladou důraz na fakt, že každá věková kategorie má svá čtenářská specifika, která se přizpůsobují věku a schopnostem jedince, pro ty nejmladší jsou nejčastěji určena říkadla, hádanky, ukolébavky, loutkové hry, ale i krátké příběhy ze života či povídky se zvířátky, důležité jsou pro ně vjemy, ať již barvy či zvuky a děj se odehrává v prostředích, které tito nejmenší znají – doma, v lese - hrdiny bývají rodinní příslušníci, zvířátka, hračky a další. Ti starší se nejčastěji setkávají s pohádkami, povídkami ze života dětí či příběhy z historie. Nejstarší kategorii je obvykle vyhrazena dobrodružná próza, historické ale i dívčí romány či vědecko-fantastická literatura; zde je častým tématem útěk z domova, opuštění, ale také popisování života v partě kamarádů či život v nových zemích nebo jiných realitách.
12
Přerod dítěte ve čtenáře
Zde bychom neměli opominout fakt, že čtenářem se člověk stává postupně, že nejdříve je důležitý kontakt s knížkami, ale i literaturou obecně, v jeho rodině či nejbližším okolí. Můžeme zde sledovat vývoj od posluchače ke čtenáři, který se postupně více a více sám aktivně 9
např. Carmen Bravo-Villasante uvádí 4 – 15 let, (Bravo-Villasante, 1979), s. 7.; Čeňková uvádí 3 – 16 let, (Čeňková, 2006), s. 12. 10 Karpetský, Dušan. 2001. Malý labyrint literatury. Praha : Albatros, 2001, s. 113. 11 (Cerrillo, a další, 1992), s. 37. 12 Ibid., s. 30.
18
zapojuje. Dle Tamese literatura pro děti plní tři základní funkce: zpřístupňuje nové skutečnosti prostřednictvím textu vhodně k věku, rozvíjí vyprávěcí schopnosti jedince a nabízí nové 13
skutečnosti jako jeden ze způsobů urychlení mezilidské i mezigenerační socializace.
Na
základě Tamesovy teorie si připomeňme, že knihy mají vliv na psychologický vývoj dítěte, pomáhají už i těm maličkým, ať už to jsou různé kousací knížky, leporela nebo si malý čtenář spojuje v obrázkových knihách obrázek a vyslovené slovo. Malí čtenáři také rádi sami vypravují příběhy či „čtou“, ale zároveň si zvykají na audiovizuální spojení, často žádají opakování některých kapitol, dbají na správné pořadí slov a už i ti nejmenší mají své oblíbené knížky a příběhy. Knihy u těch nejmenších rozvíjejí nejen schopnost vyprávěcí, ale i jazykovou zásobu – dítě se formou hry učí poznávat co je vpravo, co je vlevo, co je větší, co je menší, řeší své první záhady a úkoly.
Vzhledem k tomu, že se za dětskou literaturu považuje i literatura ústní, a to nejen v historické tradici, která nás čeká v další části, ale i v tradici vyprávění příběhů či pohádek v rámci jednotlivých rodin, často jsou to rodiče či prarodiče, kteří zpřístupňují literaturu jako jedni z prvních, učí dítě základům vyprávění, tak aby ono samo po nástupu do školy mohlo číst příběhy a rozumět jejich posloupnosti a logice. Zde je patrný i mezigenerační přínos, vzájemně se ovlivňující generace a vyvstávání příběhů, které již slyšelo několik generací předků. Důležitý je krok, kdy dítě přechází z poslechu literatury do vlastního prvního čtení, tomu se musí přizpůsobit délka textu. Zde je konkrétně na pohádkách vidět, že jsou mnohem kratší než jejich původní předlohy z lidové tvorby. Absence větších deskriptivních celků v těchto prvních textech je kompenzována tím, že v příbězích vystupují hrdinové, které děti již znají, ať už je to rodina či kamarádi, ovšem nejvděčnější jsou personalizovaná zvířátka, ta se popisovat nijak nemusí a i tak se zobrazí do dětské představivosti. Často je tato literatura to první, co dítěti zprostředkovává kontakt s literární a narativní tradicí jeho národa či jazyka a zde hovoříme i o překladech.
Dospělý čtenář
Nesmíme zapomenout na tuto věkovou kategorii, je velmi početná, spadají do ní rodiče i prarodiče, kteří čtou svým dětem či vnukům, ale zároveň čtenáři, kteří z určité sentimentality sáhnou do knihovny po oblíbeném díle z dětství a přečtou si ho znovu. Spadají sem i čtenáři, 13
Tames, 1985, s. 15.
19
kteří si rádi čtou tento typ literatury, často se jedná o díla, která v jejich dětství nebyla ještě vydaná a čtenář o ně nechce přijít (zde je nejčastěji za poslední léta zmiňovaná sága o Harry 14
Potterovi ). Odlišnost mezi čtenářem-dítětem a čtenářem-dospělým je ta, že dospělý pozná, kde končí realita a kde začíná fantazie. Dle Svatavy Urbanové je hlavní rozdíl v tom, že dospělý 15
je již schopen odhalit paralely, parodie, ale také nadsázku a výmysly.
Jediným nebezpečím,
které hrozí dospělému čtenáři, může být zklamání, že jeho oblíbená dětská knížka už není tak skvělá, že text je příliš jednoduchý, příběh nudný a plný morálních pouček, kterých si jako malý nevšimnul, někdy i plný ideologických narážek, ale nejčastějším zklamáním bývá pocit, že je dílo kratší než jsme si pamatovali. Většina čtenářů má ale knížku, ke které se ráda vrací, kterou ráda doporučuje svým nejmladším přátelům, a kterou když si přečte, tak ji s radostí odloží a má pocit, že v příběhu našlo zase o něco moudra a dobra víc.
14
Harry Potter je název řady knížek o mladém čarodějnickém učni napsaných britskou autorkou J. K. Rowlingovou, první díl byl vydán v roce 1997 a do dnešního dne vyšlo sedm dílů (Harry Potter a Kámen mudrců, Harry Potter a Tajemná komnata. Harry Potter a vězeň z Azkabanu, Harry Potter a Ohnivý pohár, Harry Potter a Fénixův řád, Harry Potter a princ dvojí krve, Harry Potter a Relikvie smrti. Do češtiny knihy přeložili bratři Vladimír a Pavel Medkovi. 15 Urbanová, Svatava. 2003. Meandry a metamorfózy dětské literatury. Olomouc : Votobia, 2003, s. 61.
20
Intencionální a neintencionální literatura pro děti Jedna z možností, jak kategorizovat dětskou literaturu, je její rozdělení podle záměru, s kterým byla psána, ať již to byla literatura přímo určena dětskému čtenáři, čili literatura intencionální, nebo naopak je možné, že se jedná o literaturu neintencionální, literaturu, která nebyla původně určena pro mladé čtenáře, leč pro čtenáře dospělé. Neintencionální literaturu si děti osvojily a často už se ani neví, že jim přímo určena nebyla.
Mezi literaturu, kterou lze považovat za neintencionální je třeba zmínit autory jako Jonathan Swift a jeho Gulliverovy cesty (1726), Rabelaisův pětidílný cyklus Gargantua a Pantagruel (1532 – 1564) a mnoho dalších. Mezi exemplární dílo patří dnes Robinson Crusoe od Daniela Defoa (1660–1731), anglického spisovatele, který se ve svých šedesáti letech stal proslulým svým dílem Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoea, námořníka z Yorku (1719), na které ještě ve stejný rok navázalo Další dobrodružství Robinsona Crusoea. Známé dílo, ve kterém se autor inspiroval pětiletým pobytem skotského námořníka Alexandra Selkirka na ostrově Juan Fernandez, pojednává o ztroskotání na pustém ostrově, kde se Robinson o sebe musí postarat a přežít. Tím, že se Robinson pokouší o přežití na opuštěném ostrově a stále se snaží být člověkem (češe se a holí)16 zároveň ale malému čtenáři ukazuje, že ve světě existují dobrá i špatná rozhodnutí. Dílo má šťastný konec, což připomíná lidové tradiční pohádky a dítěti dává naději, že se věci mohou podařit po překonání překážek. Již několik generací dětí se nechává unášet tímto dobrodružným příběhem, který se stal inspirací pro mnohá další díla, tzv. robinzonády, příběhy vycházející z motivu ztroskotání. Dle Čeňkové do neintencionální tvorby spadají veškeré slovesné projevy v četbě pro děti – literární a školní četba – slabikáře, 17
čítanky, časopisecké, divadelní a filmové texty.
Intencionální literatura je dětem či mládeži adresována tvůrci a také díky tomu vznikaly a stále vznikají speciální edice či nakladatelství zaměřené jen na tuto tvorbu. Intencionální tvorba od druhé poloviny dvacátého století převládá.18
16
Tames, 1985, s. 18. Čeňková, 2006, s. 12. 18 Ibid., s. 12. 17
21
Dětská literatura pro chlapce a dívky 19
20
Teresa Colomer , ale i Tames
upozorňují na klišé, které se často používá, totiž že existuje
dětská literatura pro chlapce a dětská literatura pro dívky. Ve většině případů se podle těchto dvou autorů jedná o zažitý stereotyp, který samy děti často nevědomky překračují.
Zajímavá je studie zmiňované Teresy Colomer z roku 1994, která uvádí, že z vybraných tisíci děl je mužských hrdinů padesát osm procent a ženských jen dvacet čtyři procent (zbytek hrdinů je tvořen zvířátky či věcmi), její studie potvrzují i jiné výzkumy. Colomer dodává, že děti neovlivňuje, kdo je hrdinou, ale podotýká, že dívky mnohem častěji než chlapci čtou literaturu určenou jim, kdežto chlapci se málokdy pouští do takzvaných dívčích románů. Zde ale hraje důležitou roli i psychologický vývoj v tomto období, mužský a ženský svět, který byl do určitého věku spojen, se na několik let rozchází a pak zase schází. V těchto letech není vhodné dávat jako chlapec najevo, že se mi líbí knížky pro děvčata, protože by mohl vzbudit posměch spolužáků, je zde ale nutné znovu zdůraznit, že obráceně tento problém skoro neexistuje, dívky nijak nediskriminuje či nepohoršuje čtení knížek pro chlapce, často si rády čtou onu 21
dobrodružnou prózu apod.
Literatura pro dívky
Literatura psaná pro dívky, či dívčí literatura, dívčí četba, dívčí román, román s dívčí hrdinkou či četba pro dívky22 má původ v sentimentálním románu z konce osmnáctého století, který představoval únik z reálného světa pro ženy a dívky, které byly v té době sociálně podřízené muži. Později, jako protiváha k tomuto ve své době „pokleslému“ žánru, vznikají díla didaktická až mravoučná. Z řady těchto více či méně nezábavných textů vystupuje až v roce 1859 kniha Sofie de Ségur Nehody malé Žofie (Les Malheurs de Sophie), která se to mravoučné snaží poskytnout malým čtenářkám alespoň trochu humornou formou. Pro starší čtenářky se
19
Colomer, Teresa. 1998. Introducción a la literatura infantil y juvenil. Madrid : Editoria Síntesis, 1998, s. 87. 20 Tames, 1985, s. 44. 21 Ibid., s. 50. 22 Genčiová, Miroslava. 1984. Literatura pro děti a mládež ve srovnávacím žánrovém pohledu. Praha : SPN, 1984, s. 130.
22
v devatenáctém století objevují díla od Charlotty Bronteové jako Jana Eyrová (1847), která se v dětských knihovnách jako Sirotek Lowoodský objevuje dodnes. Toto dílo a díla jemu podobná v sobě nesou výchovné prvky a často je v nich zmiňován nešťastný osud sirotka, dalším známým a mnohokrát adaptovaným příběhem je Heidi, děvčátko z hor od Švýcarky Johanny Spyriové z roku 1881.23 Počátkem dvacátého století se mění styl literatury pro děti a stává se z ní z didaktického a poučovacího společníka společník zábavný. Tím ale ztrácí dívčí román, který byl na tomto zmiňovaném postaven. Významným posunem v dívčí četbě byl fakt, že např. v Československu na děti čekaly školy smíšené, dívky nebyly vyčleňovány a měly stejné nebo alespoň podobné možnosti jako chlapci. Postupem času se z dívčího románu a dívčí literatury stává literatura okrajová, po které obvykle sahají dívky ve věku kolem jedenácti až třinácti let, kdy vstupují do puberty. V těchto knihách na ně dnes jako v pokračování pohádek čekají převážně romantické příběhy plné lásky.
23
Ibid., s. 135.
23
Dětská literatura ústní a písemná Literatura ústní
U dětské literatury je ústní podoba velmi významnou složkou. Jak jsme již zmínili, spadá sem především vyprávění rodičů či prarodičů dětem v období, kdy ještě nejsou čtenáři. Dle Tamese je zde také velmi důležitým elementem žena, jakožto matka, která je nejčastěji s dítětem 24
v kontaktu a většinou se na této ústní tradici podílí nejvíce.
Zároveň je ústní tvorba spjatá
s historií a kulturou dané země, dá se zde hovořit o folkloru.
Ústní literatura zahrnuje širokou škálu funkcí od poetické, didaktické až po vypravovací a mnohé další. Tradiční vyprávění se přenášela po staletí, většinou nebyla primárně určena pro dětské publikum, ale k němu se dostala a to si je přivlastnilo. Jednalo se zejména o různé legendy, pověsti, mýty, ale i bajky, příběhy s hrdiny či vtipy. Vztah mezi lidovou tvorbou a tvorbou pro děti se dobře sleduje na Červené karkulce, první písemná verze se našla v Histoires ou contes du temps passé avec des později známé jako Contes de ma mére l´oye (Pohádky matky husy) od Charlese Perraulta v roce 1697. Verzí Červené karkulky je nepřeberné množství, a to i v různých kulturách. Karkulka se přeměnila z lidové povídky na pohádku pro děti s dobrým koncem a výchovnými motivy.25
Do této kategorie se také řadí různé ukolébavky, písničky pro děti, hádanky, říkanky, ale dnes i inscenované pohádky v rádiu.
Literatura písemná
Přerod z ústní literatury pro děti na literaturu písemnou přímo souvisí s následně zmiňovaným původem dětské literatury. Zde nezapomeňme zmínit, že zpočátku se tak nejčastěji dělo u lidových pohádek či legendárních příběhů. Velmi tomu v 19. století pomohlo „sbírání“ pohádek, u nás třeba Božena Němcová (Národní báchorky a pověsti, sedm svazků, 1845 — 1847) či Karel Jaromír Erben (př. Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních, 1865) - jejich díla nebyla přednostně určena pro děti, ale děti si je jako četbu velmi 24 25
Tames, 1985, s. 13. Ibid., s. 70.
24
rychle převzaly. Za nejvýznamnější se v této oblasti dá pokládat tvorba bratří Grimmů, kteří do tištěné podoby přenesli tradiční pohádky. Jacob a Wilhelm Grimmové, němečtí filozofové a spisovatelé, ve svých Pohádkách (1812 – 1815) věnovali pozornost nejen světu králů a princezen, ale jejich leckdy strašidelné pohádky se odehrávají i v chudších podmínkách.
25
Původ dětské literatury Původ Při zkoumání původu dětské literatury záleží velmi mnoho na úhlu pohledu a také na tom, jak chápeme tento pojem. Cervera tvrdí, že dětská literatura přichází v osmnáctém století s osvícenstvím: „Dětská literatura vzniká v momentě, kdy se dítě začíná brát jako dítě ne jako 26
budoucí dospělý či jeho zmenšenina“ . Významné osobnosti této etapy jako třeba John Locke či Jean Jacques Rousseau se o dítě jako o osobnost začali zajímat i ve svých dílech. Lockova kniha Několik myšlenek o výchově (Some Thoughts Concerning Education, 1693) se věnuje výchově malých dětí, Emil, čili o výchově (Emile ou de l'éducation, 1762) od Rousseaua stojí na počátku nové etapy pojetí dítěte. V dílech je patrná rozdílnost či jistý vývoj názoru, Locke ještě podceňuje citovou výchovu, kdežto Rousseau vítá jako jeden z významných znaků pedagogiky citlivý vztah k dítěti. Oba se ale zasloužili o rozvoj ochrany osobnosti dítěte a jeho práv a oba zároveň opomíjeli dívky jakožto osoby, které není potřeba vzdělávat, ale jen vychovávat ve vzorné manželky či matky. Cerverovo tvrzení dokládá i Teresa Colomer27, která vznik dětské literatury v dnešním slova smyslu dokládá založením prvního dětského knihkupectví v roce 28
1744 v Londýně Johnem Newberym . Tames vznik dětské literatury posouvá do 19. století a ujišťuje, že až do vydání knihy bratrů Grimmových neexistuje dětská literatura, připomíná, že již zmiňovaná kniha Perraultova Pohádky matky husy byla také určena dospělým.29 Všichni tři autoři se shodují, že již dříve existovala tvorba pro děti, ale nebyla systematická a často se jednalo jen o didaktické pomůcky či školní divadelní hry, ale neexistoval autor, který by se 30
zaměřil jen na dětské čtenářstvo.
Za první intencionální dílo se považuje ilustrovaná kniha Jana Amose Komenského Orbis sensualium pictus, vydaná poprvé v Norimberku v roce 1658. V roce 1685 vyšla v Levoči latinská, německá, maďarská a česká mutace a kniha se po Bibli stala jedním z nejrozšířenějších textů pro děti v osmnáctém století.31 Komenský se domníval, na rozdíl od ostatních autorů své doby, že by žáci měli látce rozumět a ne ji jen mechanicky opakovat, dílo je tak opatřeno
26
Cervera Borrás, Juan. 1997. La creación literaria para niňos. Bilbao : Ediciones Mensajero, 1997, s. 3839. 27 Colomer, 1998, s. 82 – 83. 28 Od roku 1922 je na jeho počest v USA udělována Newberyho cena pro nejlepší dětskou knihu. 29 Tames, 1985, s. 13 – 14. 30 Cervera, 1992, s. 14. 31 Čeňková, 2006, s. 13.
26
mnoha ilustracemi. V Informatoriu školy mateřské autor přispívá k pochopení dítěte a jeho přirozenosti a potřeby o něj pečovat, kniha sloužila jako rádce při výchově dětí v předškolním věku. V roce 1699 vyšla výchovná kniha Francoise Fénelona Příběhové Télemacha, syna Ulysova (Les Aventures de Télémaque, fils d'Ulysse)
32
, knihu autor napsal přímo pro syna
Ludvíka XIV. Děti tehdy četly převážně didaktické texty a pomůcky v rámci svého vzdělávání, ale i díla na mravní a náboženskou výchovu.
Od konce osmnáctého století se poprvé objevují v dnešní době typičtější žánry pro dětské čtenáře, a to například obrázková kniha (Bilderbuch), divadlo pro děti, cestopisy, naučné knihy, časopisy a rádce pro mládež, častá byla ale i dobrodružná a historická próza či různé adaptace antické literatury.
Nejdůležitějším motivem pro vznik literatury určené přímo dětem a mládeži bylo zavedení povinné školní docházky33 a zvyšování gramotnosti a rozvoj industrializace. Jak rostla poptávka, rostla i nabídka. V devatenáctém století bylo také dalším hnacím motorem období romantismu, který se často pojil s místním folklorem. Zároveň je to období vzniku mnoha moderních národů, jež často hledaly svoji minulost a slávu v pověstech a legendách, které se převyprávěné dostávaly k dětskému čtenáři. V této době se také odehrává bitva mezi didaktickými knihami pro děti a pohádkami. Literatura určená primárně dětem vzniká s pedagogickým pojetím, ale na druhé straně pohádky a jejich svět plný fantazie učarovává 34
dětem i dospělým.
32
Genčiová, 1984, s. 18. V Českých zemích zavedena Marií Terezií již v roce 1744, v Chile až v roce 1920 a to minimální čtyřletá povinnost. O devět let později se povinnost zvýšila na šest let a až v roce 1965 je povinnost dítěte navštěvovat školu po dobu osmi let. Bezplatné základní vzdělání zároveň ustanovila jako jedno z lidských práv v roce 1948 Všeobecná deklarace lidských práv ve článku 26. 34 Tames, 1985, s. 71. 33
27
Žánry Žánry dětské literatury se nikterak neliší od literatury pro dospělé čtenáře, umí dítě zaujmout jak poezií, tak divadlem, ale hlavně prózou.
Poezie Počátky poezie pro děti můžeme vysledovat už ve folkloru jednotlivých zemí, dětem byly určeny ukolébavky, písničky, říkanky, rozpočítávadla k dětským hrám, ale i různé hádanky či kouzelné říkanky a zaříkávadla. Mnohé z nich používají i dnešní děti, aniž by si uvědomovaly, o co se jedná.
Shodně s vývojem celé dětské literatury i poezie pro děti začínala jako moralistní či didaktická, leckdy s motivy náboženskými. Obzvláště v poezii je spatřován veliký vliv již zmíněného folkloru či lidové tvorby, kterou děti přejímaly mnohem rychleji.
Poezii psanou speciálně pro dětského čtenáře charakterizuje několik významných rysů – hra se slovy, humor a fantazie. Zároveň zahrnuje několik žánrů, od lidových až po básnické přepisy pohádek, ale i lyrické a velmi poetické texty.
Otakar Chaloupka se ve svém díle snaží o jiné rozdělení poezie pro děti, a to do tří skupin: první je poezie, která je inspirovaná folklorem a často psaná jazykem dětí, druhým typem je poezie autora převážně píšícího pro dospělého čtenáře, ale který se o dětskou poezii zajímá a pomocí asociací či surrealismu pro děti tvoří, a poslední skupina je skupina autorů píšících v metaforách a poeticky.35
Poezie je oblíbená převážně u nižších věkových kategorií dětí, nejčastěji se přenáší ústně a mnoho veršů si nejmenší zapamatují až do dospělosti.
Drama Divadlo pro děti má v rámci literatury pro děti a mládež také velmi významnou pozici. Nejčastěji se jedná o adaptace tradičních či moderních autorských pohádek, často i dětských románů. V divadle pro děti se autoři snaží vše co nejlépe přiblížit a zapojit navíc na maximum 35
Chaloupka, Otakar a Nezkusil, Vladimír. 1976. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. Praha : Albatros, 1976, Sv. II., s. 41 – 48.
28
smysl – zrak. Často je divadlo založeno na rýmech či poezii, často se v něm vyskytují písničky – jednoduchý rým nejlépe přitáhne pozornost dětského diváka. Existuje několik druhů dětského divadla, od divadla loutkového až po divadlo s živými herci. Pro nejmenší je loutkové divadlo určeno přednostně.
Historicky je tento žánr jednou z nejstarších složek v dětské literatuře obecně. Ve středověku bylo divadlo a často divadlo s didaktickými motivy velmi populární a hojně využívané.
Próza Obecně prózu pro děti můžeme rozdělit do dvou kategorií, na tradiční lidovou tvorbu (pohádky) a na pohádky či příběhy nebo romány psané autory.
Pohádka Dle Otakara Chaloupky a Vladimíra Nezkusila se jedná o:
Epické vyprávění, převážně prozaické, uplatňující ve značné míře fantazijní prvky přestavby skutečnosti se záměrem působit stimulativně i na fantazijně přetvářející zaměření čtenáře či posluchače, které se stává jedním ze specifických tvůrčích způsobů osvojování světa.
36
Pohádky, na rozdíl od jiných literárních žánrů pro děti, často mají mnoho ustáleného, ať se jedná například o vnímání času, tradiční pojetí postav, fantazijní prvky či jiné. S nástupem autorské moderní povídky dochází již k narušování těchto pevných norem a význam se často posouvá.
Pohádky můžeme rozlišit takto: je zde pohádka folklorní – lidová (z původní ústní lidové slovesnosti již výjimečně dochovaná)37; pohádka lidová, která je autorsky zpracovaná; pohádka, která je adaptací na pohádku lidovou; pohádka moderní autorská, která na lidovou již nikterak nenavazuje.
36 37
Ibid., s. 112. Ibid.
29
Lidová pohádka Lidová pohádka je součástí literární historie národního i světového písemnictví. Pohádka je vymezena rozlišnými faktory – předpokládá smyšlenou realitu, má jednotný charakter, pevnou lineární strukturu, šťastný konec a dítě umí zaujmout.38 Tradiční pohádka není nikdy vyprávěna první osobou, ale vždy v třetí osobě. Časté je opakování a ujišťování dítěte o předchozím ději, aby dítě lépe rozumělo příběhu, který poslouchá. Tradiční pohádka má pevně danou strukturu 39
a uzavřený konec bez možnosti pokračování.
V ději jsou prezentovány jak vzory pro šťastný život, tak také momenty, kdy je život těžký 40
a složitý. Na druhou stranu v pohádce neexistují přesné popisy míst a ani osob, ale obvyklý je zde dualismus: jedna osoba veskrze dobrá a druhá úplně zlá a špatná. Negativní postavy dávají 41
možnost poznávat dobro a zlo, často už v jejich jméně je toto „zlo“ obsaženo.
Dualismus je patrný i v jiných momentech – časté jsou opozice život a smrt, chudý a bohatý, krásný a ošklivý a mnoho dalších. Bruno Bettelheim tvrdí, že lidová pohádka je jedním z nejlépe pochopitelných druhů umění všem, ať už dětem či dospělým, vzhledem ke své jednoduchosti vidění světa a předpokladu šťastného konce.42
V pohádkách existuje mnoho stereotypů, které můžeme pozorovat i v prvních a posledních 43
větách těchto příběhů.
Ať se jedná o české, „bylo, nebylo; nebo za sedmero horami…“ či
„zazvonil zvonec a pohádky je konec“. Nebo například španělské „Érase una vez…“ či „vivieron felices, comieron perdices, y a mí me dieron con un hueso en narices.“ Zároveň existuje mnoho variant lidových pohádek a jejich srovnávání je častým zdroje pro psychoanalytické a 44
archetypální analýzy lidské psychiky (Carl Gustav Jung, Bruno Bettelheim)
Jungovo bádaní
se opírá o dědičnou kolektivní zkušenost, ze které vychází všechna symbolika v pohádkách
38
Cervera Borrás, 1997, s. 198 – 199. Ibid., s. 204. 40 Tames, 1985, s. 30. 41 Ibid., s. 11. 42 Bettelheim, Bruno. 2000. Za tajemstvím pohádek: proč a jak je číst v dnešní době. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000, s. 16. 43 Bravo - Villasante, Carmen. 1974. Antología de la literatura infantil espaňola. Madrid : Doncel, 1974, Sv. III., s. 194 – 197. 44 Čeňková, 2006, s. 108. 39
30
použitá.
45
Bettelheim tvrdí, že lidová pohádka je nejdůležitější pro děti ve věku mezi čtyřmi a
46
pěti lety. Jako důvod svého tvrzení dokládá, že děti v tomto věku nejvíce a nejsnáze potřebují přijmout schémata a struktury, která jim pomohou řešit jejich problémy a v pohádkách se mohou se vším setkat, ať už se jedná o smrt rodičů, chudobu, osamění, nespravedlnost, a dítě 47
podvědomě získává tyto zkušenosti a učí se správně rozlišovat dobro a zlo.
Klasifikace lidových pohádek Hledání té nejlepší klasifikace lidových pohádek se zabývalo již mnoho autorů a teoretiků. Finský autor Antti Amatus Aarne (1867 – 1925) pohádky dělí do následujících kategorií: nadpřirozený či kouzelný nepřítel, nadpřirozený manžel/manželka, nadpřirozený úkol, nadpřirozený pomocník, nadpřirozený předmět, nadpřirozená síla či schopnost, další 48
nadpřirozené elementy.
Teresa Colomer49 i Tames50 citují klasifikaci amerického folkloristy Stitha Thompsona (1885 – 1976), ten v roce 1928 použil Aarneho teorii a přidal nové elementy. Pohádky dělí do devíti skupin – pohádky kouzelné, příběhy (arabské, orientální…, např. Tisíc a jedna noc), pohádky hrdinské, legendy, mýty, pohádky se zvířátky, bajky, pohádky humorné. V roce 1961 vznikl tzv. AT – number systém, který byl v roce 2004 rozšířen Hansem-Jörgem Utherem na klasifikaci, která pojí všechny předchozí zmiňované Aarne-Thompson-Uther (ATU number).
Proppovo dělení, které popsal ve své knize Morfologie pohádky, kde se snažil klasifikovat pohádky strukturalistickou metodou, je jiné než Aarneho dělení, které Propp ve svém díle shazuje a nepovažuje za vědecké. Propp dospěl k závěru, že jako první je třeba provést morfologickou studii, poté je možné klasifikovat, ale toto vše je v konečném výsledku stejně zbytečné, vzhledem k tomu, že v mnoha kulturách existují rozdílné verze a přístup k příběhům.51 Rozhodl se analyzovat poslání jednotlivých hrdinů, např. situace, kdy člen rodiny
45
Tames, 1985, s. 64. Bettelheim, 2000, s. 19. 47 Ibid., s. 15. 48 Propp, Vladimir. 1981. Morfología del cuento: seguida de la transformaciones de los cuentos maravillosos. Madrid : Editorial Fundamentos, 1981, s. 23. 49 Colomer, 1998, s. 64 – 65. 50 Tames, 1985, s. 65. 51 Propp, 1981, s. 28 – 29. 46
31
odejde z domu, apod. Jeho studie nakonec rozdělila hrdiny pohádek podle jednatřiceti poslání 52
a postarala se tak o formální rozdělení pohádek.
Ve Vybraných kapitolách z teorie dětské literatury I. se autoři rozhodli pohádku klasifikovat nejen dle obsahu ale i formy - na pohádku nářeční, regionální, alegorickou, žertovnou, 53
lhářskou, kouzelnou, zvířecí, sociální a další.
Pohádka autorská Autorská pohádka je dle Chaloupky ta pohádka, která se dá rozdělit do tří podskupin: na pohádku, která je adaptací pohádky lidové, na pohádku, která se inspiruje strukturou lidové pohádky a na pohádku moderní.
Adaptace Přerod mezi lidovou pohádkou a adaptacemi můžeme pozorovat přinejmenším od již zmiňovaného Perraulta a jeho Pohádek matky husy, bratří Grimmů, ale i mnoha dalších (u nás třeba Boženy Němcové). Tito autoři lidové pohádky cílevědomě sbírali, třídili a přetvářeli v literární text.54 Adaptace můžeme dále dělit na klasické, ve kterých se reprodukují i prvky folklorní poetiky (bratři Grimmové, Karel Jaromír Erben, Alexandr Nikolajevič Afanasjev) 55
a adaptace autorské, kde začíná převažovat individuální tvůrčí složka (Němcová).
Zde je více
než jinde třeba, aby se autorské přepisy povedly, protože ona zmiňovaná lidová tvorba tvoří 56
část kolektivního vědomí a povědomí o dané skutečnosti.
Gemma Lluch, katalánská teoretička, se ve své analýze zaměřila na srovnání pěti verzí pohádky o Popelce (Giambattista Basile 58
Espinosa
57
1632, Perrault 1697, bratři Grimmové 1812 -1857, Aurelio M.
1987) a došla k závěru, že způsob adaptací napříč několika staletími se nikterak
nemění a je si velmi podobný, modernější adaptace ale kladou větší důraz na čtenářovy 52
Tames, 1985, s. 65. Chaloupka, a další, 1976, s. 112. 54 Čeňková, 2006, s. 107. 55 Ibid., s. 113. 56 Tames, 1985, s. 79. 57 Giambattista Basile (1566 – 1632), italský básník a sběratel pohádek 53
58
Španělský sběratel pohádek, který vydal Španělské lidové pohádky (Cuentos populares españoles), které obsahují různé verze z původních romanceros.
32
znalosti a zaměřují se na detaily příběhu a popisy. Čtenář musí následně sám vyhodnotit, které 59
adaptace mu vyhovují více.
Pohádky inspirované strukturou pohádky lidové Dle Bettelheima se jedná o pohádky, které jen potvrzují výjimečné kvality pohádek lidových, které vznikaly po staletí a tisíciletí.60 Tento druh pohádek se inspiruje strukturou pohádek tradičních, respektuje všechna jejich pravidla, ať už se jedná o již zmíněnou pevnou lineární strukturu, dualismus, šťastný konec či smyšlenou realitu.
Moderní autorské pohádky Moderní pohádky vznikají již na odlišném podkladu, převážně nerespektují pevná pravidla pohádek lidových, jsou psány přímo pro dětského čtenáře, používají adekvátní jazyk a situace či prostředí blízké dětem. Dle Bettelheima vzhledem k tomu, že nerespektují pravidla lidové 61
pohádky, nevedou správně výchovně a psychologicky vývoj dítěte.
I tento typ pohádek ale
patří do literatury pro děti a mládež a je velmi populární, neustále vznikají pohádky nové a nové a často je to velmi kvalitní literatura. Někteří autoři pro dospělé se pokoušeli a stále pokoušejí se v tomto zapojit i do literatury pro děti a často s velikým úspěchem, jako příklad můžeme uvést pohádky španělské autorky Any Maríi Matute, jejímž autorským pohádkám jsem se věnovala ve své bakalářské práci La literatura infantil y juvenil espaňola en la segunda mitad del siglo veinte: enfocando en la obra de Ana María Matute.
Podle Čeňkové se do této kategorie řadí vedle sebe jednak pohádky dánského Hanse Christiana 62
Andersena , ale i Collodiho Pinocchio
63
64
či Lindgrenové Pipi Dlouhá punčocha , z českých
autorů připomeňme knížky bratří Čapků, Karlovo Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa
59
Lluch, Gemma. 2003. Análisis de narrativas infantiles y juveniles. Cuenca : Ediciones de la Universidad de Castilla - La Mancha, 2003, s. 103 – 107. 60 Bettelheim, 2000, s. 16. 61 Ibid., s. 20. 62 Ten od roku 1840 vydal na sto padesát autorských pohádek, z nichž mnohé dnes považujeme za tradiční či lidové: (Princezna na hrášku, Ošklivé káčátko, Císařovy nové šaty, Statečný cínový vojáček, Malá mořská víla). 63 Vydané poprvé jako Pinocchiova dobrodružství (Le avventure di Pinocchio) Carlem Collodim v roce 1883. 64 Pipi Dlouhá punčocha vyšla poprvé v roce 1945, autorka ji napsala pro svoji nemocnou dceru Karin, která jméno Pipi Dlouhá punčocha vymyslela.
33
65
Čapka jako přívažek 67
a Šebestovou
či Josefovo Povídání o pejskovi a kočičce66, Macourkovy Macha 68
či Sekorovy
69
knížky Ferdy Mravence.
Zde bych si dovolila s autorkou
nesouhlasit. Osobně si myslím, že příběhy Lindgrenové, ale i Macourkovy by se daly také zařadit do příběhů s dětským hrdinou, ale rozumím, proč autorka zařadila knihy do této kategorie. Vyskytuje se v nich určité nadreálno (mluvící koně, utržené sluchátko), ale svým způsobem se jedná i o díla, která popisují život dětí, jejich záliby, jejich strachy a přátelství. Minimálně tato díla stojí na pomezí.
Próza pro děti a mládež s dětským hrdinou Vzhledem k již řečenému, že dítě bylo do konce osmnáctého století chápáno jako zmenšenina dospělého, a to ve smyslu zatím nehotového člověka, který se musí vzdělávat jak vědomostně, tak morálně, mohlo se dítě stát právoplatným hrdinou až později. Zlom přichází v období romantismu, který se soustředí na člověka jako osobnost a také na jeho vlastní život a osud. První vyloženě dětské postavy jsou v díle Victora Huga Bídníci (Les Misérables, 1862), a to Kozeta a Gavroš.70 Kozeta jakožto sirotek zastává práci daleko nad své síly a Gavroš je chlapec 71
z ulice, který je nebojácný a plný optimismu.
Další dětské hrdiny zobrazil Charles Dickens, ať
už je to jeho Oliver Twist (The Adventures of Oliver Twist, 1837 – 1839), David Copperfield (1849) či Malá Doritka (Little Dorrit, 1855 – 1857), vždy se jedná o zobrazení poněkud nešťastného dětství. Knihy původně nebyly určeny dětskému čtenáři, ale ten si je přivlastnil a rozumí jim po svém. Podobné postavy sirotků či dětí bez domova a pevného zázemí byly v devatenáctém století častým tématem mnoha autorů. Ve Spojených státech probíhá válka mezi Severem a Jihem a i to se odráží v literatuře, kterou si děti osvojily - jako příklad uveďme Chaloupku strýčka Toma (Uncle Tom's Cabin, 1852) od Harriet Beecher Stoweové. Navzdory tomu, že se témata knížky mohou pro dětského čtenáře zdát obtížná, i tak se kniha, která popisuje otrokářství, rasovou nenávist či se nezdráhá zaobírat se dlouhými popisy, dostala do 65
Knížka vydaná v roce 1932, nejznámější pohádky: První loupežnická pohádka Velká policejní pohádka, Pohádka pošťácká a Velká pohádka doktorská. Tyto Čapkovy pohádky dětem dávají možnost pochopit různé principy lidského chování a také poznat různá zaměstnání. 66 Josef Čapek napsal Povídání o pejskovi a kočičce pro svoji dceru Alenku, knížka byla vydaná v roce 1929. 67 První svazek byl vydán v roce 1982. 68 Ondřej Sekora postavu Ferdy Mravence poprvé uvedl do kreslených příhod v Lidových novinách již v roce 1933, dílo, které se jmenovalo Knížka Ferdy Mravence (1962) v sobě zahrnovalo tři knihy Ferda Mravenec (1936), Ferda Mravenec v cizích službách (1937), Ferda v mraveništi (1938). 69 Čeňková, 2006, s. 162 – 163. 70 Genčiová, 1984, s. 71. 71 Ibid., s. 87.
34
dětských knihoven. Ale ani americká literatura není ochuzena o příběhy sirotků a Malý lord (Little Lord Fauntleroy, 1855) od Francis Eliz Burnettové je toho důkazem.
Významným posunem od těchto děl, kdy dítě má málokdy šťastný úděl a kdy se tato literatura daleko více než na dítě zaměřuje na kritiku tehdejší společnosti je chvíle, kdy si autoři uvědomí, že pozornost dítěte i mládeže přitáhnou především vlastní prožitky a zajímavé zážitky z dětství 72
a díla se stávají více autobiografická.
Nejlepším příkladem budiž Mark Twain, americký
spisovatel, který objevil recept na cestu k dětské čtenářské duši. V jeho knihách Dobrodružství Toma Sawyera (The Adventures of Tom Sawyer, 1876) a Dobrodružství Huckleberryho Finna (Adventures of Huckleberry Finn, 1884) je tolik klukovského přátelství, že se knihy staly nesmrtelnými. Obě knihy již byly zamýšlené přímo pro děti a jsou přímým protikladem oněm didaktickým prózám, jsou plny humoru i komiky, bezprostřednosti a dialogů.
Počátek dvacátého století nepřináší větší změnu v tomto druhu prózy pro děti, ta je stále svým způsobem didaktická a ne moc hravá, stále se nesnaží porozumět dětské duši. Zajímavá je také jediná próza pro děti známého polského autora Henryka Sienkiewicze Pouští a pralesem (W pustyni i w puszczy, 1911), kde se odvážně pojí svět dětí se světem exotickým a dobrodružným. Ve třicátých letech přichází německý autor Erich Kästner a jeho Emil a detektivové (Emil und die Detektive, 1929) nebo Luisa a Lotka (Das doppelte Lottchen, 1949) a nebojí se zachytit dětského hrdinu v akci. A to jak v prvním případě v detektivce, kde se Emil snaží dopadnout a usvědčit zloděje, či v případě dvou dívek – dvojčat, která byla rozdělena rozchodem rodičů a nyní se je snaží dát lstí znovu dohromady. Ostatně téma dětské detektivky je populární i u jiných autorů, Václav Řezáč v Poplachu v Kovářské uličce (1933) nechává děti řešit kriminální zápletku, Astrid Lindgrenová má několik knih o Kalle Blomkvistovi, který se také potýká s řadou detektivních případů. Švédská spisovatelka Astrid Lindgrenová se ale nejvíce proslavila příběhem, který Čeňková řadí do autorské pohádky, Pipi Dlouhá punčocha (1945), ale také již jednoznačným dílem s dětskými hrdiny Děti z Bullerbynu (1946).
Často je próza pro děti a mládež jen monotematická – dobrodružná, humoristická, či popisuje příhody jedné party a jejich dobrodružství a hry. Dobrodružný román pro děti se nejčastěji odehrává v prostředí cizích zemí, ať se již jedná o pirátská, námořní, pralesní či jiná
72
Ibid., s. 94.
35
dobrodružství, ale také o westerny apod. V těchto dílech se velmi často poukazuje na motiv čistého přátelství, umění se překonat a být úspěšný. Zde můžeme zmínit populární Foglarovy knihy jako Hoši od Bobří řeky (1937) či Záhada hlavolamu (1941) o dobrodružství chlapeckého kolektivu a příbězích Rychlých šípů, jež se staly pro několik generací chlapců jednou z nejoblíbenějších čtenářských zábav. Francouzské přbíběhy malého neposedného Mikuláše a jeho třídní party (Le petit Nicolas, 1959) od René Goscinnyho, které vznikly počátkem padesátých let, byly stejně úspěšné jako jeho pozdější příběhy o Asterixovi a Obelixovi. Oblíbené je i Ransomovo dílo o partě dětí se zálibou v jachtaření: „Anglický prozaik Arthur Ramsone sepsal dvanáctidílný cyklus o Vlaštovkách a Amazonkách Boj o ostrov, Zamrzlá loď kapitána Flinta (1934) a objevil nový motiv dětské prózy založené na dětské fantazii 73
a činorodosti.“
Často se v těchto jednostranněji zaměřených dílech jedná o použití vlastních
zkušeností a popis některých osobních prožitků. V dobrodružné literatuře se setkáváme s vědeckofantastickou literaturou, příkladem může být Jules Verne. Humoristické romány v českých zemích vznikaly na konci války a jako nejlepší příklad je zde vhodné uvést Bylo nás pět (1946) Karla Poláčka.
Tames ve své publikaci zmiňuje, že osmdesát procent těchto příběhů, které jsou určeny přímo dětem, jsou příběhy humorné, že tři čtvrtiny hlavních hrdinů žijí ve městech a v „současné době“. Existuje zde tedy málo přeměn, na které by dítě jinak muselo použít svoji fantazii, prostředí je pro něj známé, humor se v dílech používá jako řešitel mnoha konfliktů a usnadňuje dětem život.74 Dle Chaloupky a Nezkusila „příběhy s tematikou dětského života pomáhají dítěti poznávat základní modely lidských vztahů ve společnosti a napomáhají jeho orientaci ve světě.“75
73
Karpetský, 2001, s. 114. Tames, 1985, s. 30. 75 Chaloupka, a další, 1979, s. 132. 74
36
Chilská dětská literatura do poloviny dvacátého století Latinskoamerická literatura pro děti a mládež Dle Martína Rogera latinskoamerická dětská literatura vychází ze tří základních pramenů, a to z kulturních tradic jednotlivých zemí, z ústní lidové tradice a samozřejmě z děl, která již pro děti byla napsána.76 Zmiňovaná ústní lidová slovesnost má za základ tři typy kultur, které se v Latinské Americe protínají, a to kultury předkolumbovské a indiánské obecně, dále pak kulturu dobyvatelů (Španělů, Portugalců a dalších) společně s kulturou pozdějších imigrantů z různých evropských zemí. Nesmíme opominout ani vliv legend a příběhů z černé Afriky, které také obohatily místní lidovou slovesnost.
V dětské literatuře těchto zemí je patrná rozdílnost i veliké bohatství, které pramení z již zmiňované kombinace či střetu různých kultur i civilizací.77 S vlivem indiánských kultur se můžeme setkat v různých sbírkách lidové slovesnosti, ale i u autorských děl, jako je tomu například u Cira Alegríi. Ciro Alegría je peruánský autor, který si našel své čtenáře i v řadách dětí, především svými Fábulas y leyendas de América (Bajky a legendy z Ameriky, 1935). Dále stojí za zmínku kubánská spisovatelka Lydia Cabrera, která sbírala pohádky mezi kubánskými venkovany a tak jsou v Los cuentos negros (Černošské pohádky z Kuby, 1936) zaznamenány příběhy, které připluly do Ameriky společně s černými otroky. To, co pro evropské děti znamená Kniha džunglí Rudyarda Kiplinga, to pro mnoho latinskoamerických čtenářů představovala a stále ještě představuje kniha Horacia Quirogy Los Cuentos de la Selva (Pohádky z pralesa, 1919). Autor zde pro své děti vytvořil příběhy ze světa lidí a zvířat, kteří žijí vysoko v horách v tropickém pralese.78
V Latinské Americe je mnoho krásných děl pro děti a hodně autorů, kteří se tématem dětské literatury zabývají. Toto téma zajímalo mimo jiné i velikány světové literatury pro dospělé jako Gabrielu Mistral, Rubéna Daría i José Martího či mnohé další.
76
Martín Rogero, Nieves, Pelegrin, Graciela a Remacha, Jesús Angel. 1999. Catálogo de literatura iberoamericana infantil y juvenil. Madrid : Acción Educativa, 1999, s. 6. 77 García Padrino, Jaime. 2010. Gran diccionario de autores latinoamericanos de literatura infntil y juvenil. Madrid : Fundación SM, 2010, s. 9. 78 Martín Rogero, a další, 1999, s. 7.
37
Manuel Peña Muñoz se pozastavuje nad faktem, že se v Latinské Americe dětská literatura vyvíjí pomaleji než v Evropě, ačkoliv má ojedinělé možnosti společného jazyka pro devatenáct zemí a mohla by zde existovat i veliká kupní síla. Peña Muñoz zmiňuje dva faktory, které jsou pro něj zásadní. Tyto faktory neumožňují rozvoj latinskoamerické dětské literatury v plné míře a zároveň způsobují, že se v těchto zemích často zaměňuje povinná dětská školní četba s četbou pro dětského čtenáře. Povinnou školní četbu často zastupují sentimentální, jednoduché romány většinou s vlasteneckým charakterem, které dětského čtenáře nejsou schopny nikterak přitáhnout a ten poté ztrácí motivaci vyhledávat díla jiná. Další problém představuje nulová spolupráce latinskoamerických zemí i na tomto poli, země nejsou schopny si pomoci v publikační činnosti, neumí nabízet dalším zemím své nejlepší autory a tak 79
neexistuje pořádná prezentace národních dětských literatur.
Tento fakt se postupně mění,
ale především díky práci badatelů na tomto poli.
V zemích jako je Argentina, Kolumbie, Chile a Venezuela roste produkce dětských knih takřka neustále, dokonce v některých zemích jako třeba v Mexiku vznikají ceny pro autory dětské literatury, aby tak podpořily tvorbu a začínající autory. Zajímavá je iniciativa, která se nazývá Coeedición Latinoamericana, která si klade za cíl šířit literaturu pro děti a mládež napříč celým kontinentem. V Kolumbii také vznikl časopis Revista Latinoamericana de Literatura Infantil y Juvenil, který se věnuje současné tvorbě pro děti. V letošním roce (2010, pozn. autora) se konal mezinárodní kongres k tématu dětské latinskoamerické literatury, zároveň vyšel i slovník autorů a děl, který mapuje nejvýznamnější tvorbu v této oblasti.
79 80
80
Peña Muñoz, Manuel. 1997. Había una vez...en América. Madrid : Dolmen, 1997, s. 97. Z elektronické konverzace s Manuelem Peña Muñozem z června roku 2010.
38
Původ Ústní lidová chilská dětská literatura zde byla odpradávna, Indiáni vyprávěli svým potomkům legendy, ve kterých přenášeli moudra a staré tradice, byly to historie, které často doprovázely rituální a magická slova. V soukromí rodin matky svým dětem zpívaly ukolébavky a učily je říkanky. Děti často slyšely o hadovi Treng Treng a hadovi Cai Cavilú, kteří byli převtělením dobra a zla a součástí mapuchského vidění světa.81
Příběhy a pohádky diaguitů, aymarů, onas, i alacalufes82 se předávaly z generace na generaci až do příchodu Španělů. Španělé si s sebou přinesli svoje hry a příběhy z dětství a ty zde učili své děti.83 Tradice indiánská ale leckde nadále přetrvávala.
V dobách kolonie měly děti stejnou možnost číst jako kdekoliv jinde v Evropě (jen některé, a v klášteřích či v klášterních školách), a to převážně texty didaktické a religiózní. Když do již nezávislého a republikánského Chile dorazily tiskárny, věnovaly se převážně tisku děl, které propagovaly myšlenky nezávislosti a jednalo se převážně o politicko-filozofické svazky, ostatní 84
knihy, beletrie, naučné a další byly importovány z Peru - z Limy.
První text pro děti byl v Chile publikován v roce 1821 Cartilla del Padre Zarate (Slabikář otce Zarata) od františkánského kněze Padra Nolasca Ortize de Zarate y Olmos. Text napomáhal ve výuce čtení, obsahoval krátké věty s náboženským obsahem. V roce 1841 se objevilo další dílo Curso de lectura (Kurz čtení) od Manuela Carrasca pak Método práctico de enseňar a leer (Praktická metoda, jak se naučit číst) z roku 1842 od Vicente Navarry a Método gradual de enseñar a leer el castellano (Postupná metoda, jak se naučit číst ve španělštině, 1845) od Faustina Dominga Sarmienta.85
81
García Padrino, 2010, s. 16. Peña Muñoz, Manuel. 2009. Historia de la literatura infantil en América Latina. Bogotá : Fundación SM, 2009, s. 770. 83 Peña Muñoz, 2009, s. 770. 84 García Padrino, 2010, s. 16. 85 Peña Muñoz, Manuel. 1982. Historia de la literatura infantil chilena. Santiago : Editorial Andres Bello, 1982, s. 11. 82
39
Divadlo pro děti Nejstarší publikované divadelní dílo je María Cenicientas (Popelka Marie, 1884) komické představení o dvou aktech od Amelie Solar Marín de Claro, které autorka zároveň secvičila a sehrála s dětmi ve Valparaísu.
Přístav Iquique, který počátkem dvacátého století velmi prosperoval díky těžbě ledku a měl dostatek zdrojů na financování kulturních akcí, se podílel i na rozvoji chilského dětského divadla. Ve slavné ulici Baquedano, plné dřevěných luxusních domů, vzniklo v roce 1889 i překrásné městské divadlo. Obyvatelé města si přáli, aby i jejich děti měly k divadlu přístup a tak pozvali první zahraniční divadelní profesionální skupinu, která hrála jen pro děti. Spolek přišel z Peru a jmenoval se Společnost Demetria Barontiho (Compañía de Demetrio Baronti) a do Iquique dorazila roku 1904 a zahrála několik evropských pohádek v divadelních a muzikálových adaptacích. Někteří členové této společnosti v Chile zůstali a v Santiagu 86
vytvořili několik divadelních spolků.
Poezie pro děti Již jsme zmiňovali v úvodu této kapitoly, že chilská dětská literatura vychází z lidové slovesnosti, nejinak a možná právě i o něco více je tomu u poezie. Mnoho autorů se inspirovalo folklorem, a to jak původních obyvatel, tak tvorbou, která byla populární v dobách kolonií, ať už se jednalo o různé ukolébavky, básničky a další.
Na tomto místě se zdá nejpříhodnější zmínit dva největší chilské básníky: Gabrielu Mistral a Pabla Nerudu. Oba dva obdrželi i světové uznání, které bylo o to více potvrzeno Nobelovými cenami za literaturu (Mistral: 1945, Neruda: 1971).
Gabriela Mistral (1889 – 1957), vlastním jménem Lucila Godoy Alcayaga, autorka, která se inspirovala především v latinskoamerickém folkloru, se práci s dětmi věnovala systematicky. Od roku 1904 začala pracovat jako pomocná učitelka v La Sereně a následně i v jiných oblastech, později, aniž by vystudovala pedagogickou školu, získala na základě svých znalostí a schopností možnost učit děti i na druhém stupni a stát se ředitelkou Lycea v Santiagu. Zajímala se o postavení dítěte ve společnosti, což dokládá i její práce Práva dítěte (Los
86
Peña Muñoz, 1997, s. 372.
40
Derechos del niňo, 1927). Gabriela Mistral sepsala pro děti Ukolébavky (Canciones de cuna, 87
1924) , vydávala poezii, ale i prózu určenou přímo dětem Školní próza (Prosa escolar), sbírku 88
krátkých povídek.
Na rozdíl od Gabriely Mistral, Pablo Neruda (Ricardo Eliécer Neftalí Reyes Basoalto, 1904 – 1973) přímo pro děti žádnou poezii nepsal, ale jeho Odas elementales (Elementární ódy, 1954) nebo Nuevas odas elementales (Nové elementární ódy, 1956) si děti velmi rychle osvojily pro 89
jejich čistý a srozumitelný styl , navíc se tyto sbírky zabývají obyčejnými věcmi často denní potřeby. A tak Oda a la cebolla (Óda na cibuli) nebo Oda a la madera (Óda na dřevo) byly často citovanými i nejmenšími čtenáři.
Další básníky z této doby uveďme jen jmenovitě: Robinson Saavedra, Andrés Sabella, Rosamel del Valle a další.90
Lidové/folklorní pohádky Koncem devatenáctého století se sbírání a vyhledávání folklorního materiálu stalo velmi populární v této jihoamerické zemi. Nejvýkonnějšími badateli byli španělští kněží, kteří se často zajímali o mapuchské pohádky a pověsti. Z této oblasti začaly vycházet publikace plné ukolébavek, lidových indiánských pohádek, hádanek a říkadel. Jednou z nejdůležitějších knih vydanou v roce 1910 byla kniha Narraciones araucanas (Araukánské povídky) od Félixe José Augusta.91
92
Podle některých položil základy chilské dětské literatuře Rodolfo Lenz , ale i on byl stále ještě 93
folklorista a ne autor.
Lenz, významný vědec chilského folkloru, v roce 1912 vydal Cuentos
87
Bravo-Villasante, Carmen. 1966. Historia y antología de la literatura infantil iberoamericana. Madrid: Doncel, 1966, Sv. I., s. 136. 88 Bravo-Villasante, Carmen. 1982. Historia y antología de la literatura infantil iberoamericana. Madrid: Doncel, 1982, Sv. I., s. 113. 89 Ibid. 90 Peña Muñoz, 1997, s. 380. 91 Peña Muñoz, 1997, s. 373. 92 Rudolf Lenz Danziger, (1863 – 1938), lingvista, filolog, lexikograf a folklorista původem z Německa. 93 Bravo-Villasante, 1982, s. 107.
41
y adivinanzas (Pohádky a hádanky) a zároveň klasifikoval pohádky do různých kategorií – 94
mýtické, tradiční, historické, morální.
94
Ibid., s. 106.
42
El Peneca Novinář a historik Enrique Blanchart Chessi založil první výhradně dětský časopis
95
El Peneca,
ten byl určen pro vzdělávání a zábavu dětí prostřednictvím literatury jak současné, tak 96
i starší.
První díl tohoto ilustrovaného týdeníku pro děti vyšel 23. listopadu 1908 97
v nakladatelství Zig Zag, jehož dědicem byl Augustín Edwards MacClure , šéfredaktor deníku El Mercurio, jednoho z dodnes nejčtenějších chilských deníků dodnes.
Enrique Blanchart Chessi vedl časopis v jeho počátcích společně s Juliem Bozem, který měl na starost jeho uměleckou podobu. Blanchartův přínos je patrný nejvíce ve skutečnosti, že dovolil dětem participovat na tvorbě časopisu, a to prostřednictvím zaslaných vlastních povídek či 98 básniček. Jednalo se tak o první aktivní zapojení dětí do literární tvorby, což hodnoceno jako
velmi významný krok a zároveň tento fakt zvedal prodejnost časopisu.
Blanchart Chessi byl po sto patnácti číslech časopisu vystřídán Francouzem Emílio Vaissem, který ve své rodné zemi již několik dětských časopisů vedl. V El Penecovi se zasloužil o rozšíření výběru povídek a příběhů, rozvíjel i nadále sekci, kterou si děti sami vytvářely, a zavedl soutěže – hádanky, rébusy, křížovky i bludiště, jejichž výsledky děti mohly do časopisu zasílat a vyhrát drobné ceny. Tento poslední zmiňovaný fakt byl na svoji dobu nezvyklý i v evropských zemích.99 Emílio Vaiss se stal také redaktorem zmiňovaného deníku El Mercurio, kde pod pseudonymem Omer Emeth psal kritické články o stavu chilské společnosti. Po několika letech začala kvalita časopisu upadat, někdejší půvabné ilustrace nahradily nekvalitní ilustrace černobílé a i kvalita a přínos publikovaných textů nedosahovala předsevzaté výše. MacClure se rozhodl požádat mladou energickou novinářku Elviru Santa Cruz Ossa o vedení časopisu. Santa Cruz Ossa měla o své kariéře jiné představy a raději by se věnovala „investigativní žurnalistice“, ale nakonec ji tato nabídka přišla jako veliká výzva a v roce 1921 ji přijala. Ukázalo se, že MacClurovo rozhodnutí bylo více než správné, Santa Cruz Ossa, která se podepisovala pod pseudonymem Roxane dle hrdinky Rostandova díla Cyrano z Bergeraku, vedla časopis dalších třicet let až do roku 1950, kdy ze zdravotních důvodů tuto funkci opustila. Roxane studovala v Evropě sociologii a ochranu dětských práv a své znalosti neváhala aplikovat v rodném Chile. 95
Předtím vyšly ve velmi málo nákladech: Revista de los Niños (1905), Chicos y Grandes (1908). Peña Muñoz, 2009., s. 373. 97 Ibid., 793. 98 Ibid. 99 Ibid., 794. 96
43
Zasloužila se o výstavbu dětských hřišť ve městech a později i o tzv. Colonias Escolares, tedy místa, kde mohly své prázdniny bezplatně trávit i děti z nejchudších rodin. Tato její činnost byla obdivována a velmi podporována zde již zmiňovanou spisovatelkou Gabrielou Mistral.
100
Roxanina práce pro El Penecu byla neuvěřitelná, podařilo se jí zvednout počet výtisků (z šesti 101
tisíc na dvě stě čtyřicet tisíc)
, zvýšit kvalitu textů, přilákat nové a skvělé ilustrátory
a dopomoci časopisu k lepší technologii tisku a hlavně rozšířit tento chilský týdeník pro nejmenší i do dalších zemí Latinské Ameriky.
Časopis po jejím odstoupení z funkce začal znovu upadat a v roce 1960 vyšlo po dvou tisících 102
sedmi stech pěti číslech poslední vydání.
El Peneca se stal ale symbolem dětství v mnoha
zemích a také pro mnoho generací. S El Penecou se o přízeň dětských čtenářů ucházely i další časopisy El Cabrito, Sindibad, Aladino, Mamita. V šedesátých letech byl nahrazen překladovými severoamerickými obrázkovými časopisy Disneylandia, Marijuana y Sifo, La Pequeña Lulú, El pato Donald, Tarzán.
103
100
Ibid., 795. Ibid., 700. 102 Ibid., 707. 103 Bravo-Villasante, 1982, s. 106. 101
44
Významní autoři literatury pro děti a mládež poloviny dvacátého století Ve dvacátých letech dvacátého století se z dětské literatury stává výchovný nástroj a autoři se snaží o co největší začlenění výchovných a moralizačních prvků do své tvorby. Je to období, kdy Chilané začínají překládat dětskou literaturu evropskou a zároveň se snaží o co největší publicitu národních pověstí.104 Spisovatelkou, která se této době vymyká, je Berta Lastarria de Cavero, jejíž knihy Los que pintan las hojas (Ti, co malují na listy) Lo que cuentan las nubes (Ti co počítají mráčky) jsou plné fantazie a imaginárních světů.
105
Ve třicátých letech nastává pro chilskou literaturu pro děti a mládež zlatý věk, do dnešních dnů bylo v této době vydáváno nejvíce knih pro děti106 a zároveň je to období, kdy své první knihy vydávají později velmi významní autoři jako Marcela Paz i Marta Brunet. Tvůrci se zaměřují na autorskou tvorbu, i když se stále často ještě obracejí k folklóru či adaptacím.107 Zmiňme zde ty nejvýznamnější z nich.
Blanca Santa Cruz Ossa
Blanca Santa Cruz Ossa je byla sestrou Roxane, dlouholeté šéfredaktorky El Penecy. V jedné z jejích prvních sbírek Páginas infantiles (Stránky pro děti, 1918) je povídka El Negrito (Černoušek), která se řadí mezi jednu z prvních autorských publikací pro děti. Sbírka je zajímavá tím, že je doprovázena dobovými fotografiemi, které nám umožňují nahlédnout do dětského světa té doby.108 To, že se Blanca Santa Cruz Ossa ve většině své pozdější tvorby inspirovala v ústní lidové tradici, je evidentní. Jako Mamá Chayo vyprávěla své příběhy dětem v časopise El Peneca mnoho let a později z nich také vydala knihu Cuentos chilenos (Chilské pohádky, 109
1936).
Ve své další knize Leyendas y cuentos araucanos (Araukánské legendy a pohádky,
1939) se snažila dětem přiblížit svět Mapuchů, kniha obsahovala i slovníček a výslovnost
104
Peña Muñoz, Manuel. De El Peneca a Papelucho : panorama histórico de la literatura infantil chilena desde la época de la Colonia hasta la actualidad. Memoria chilena. [Online] [Citace: 15. listopad 2008.] http://www.memoriachilena.cl/temas/documento_detalle.asp?id=MC0011022. 105 Peña Muñoz, 1982, s. 27. 106 Ibid., s. 31. 107 Peña Muñoz, 1997, s. 377. 108 Peña Muñoz, 1982, s. 82. 109 Bravo-Villasante, Carmen. 1988. Historia y antología de la literatura infantil universal. Valladoliv : Miňón, 1988, Sv. IV., s. 239.
45
110
indiánských jmen a názvů.
V nakladatelství Zig Zag vydávala další folklorní pohádky, mýty
a legendy jak z Chile, tak i z celého světa.
Damita Duende
Pod stylovým pseudonymem Damita Duende se skrývala spisovatelka Henriette Morvan, která ve zmiňovaném nakladatelství vedla ve třicátých a čtyřicátých letech mnoho dětských časopisů El Cabrito, El Campeón (Kozlík, Šampión). Vydala mnoho pohádkových knih, které vždy nesou společný rys – v každé sbírce je jich dvanáct, příkladem uvedeme ty nejznámější; Doce cuentos de la abuela (Dvanáct babiččiných pohádek, 1938), Doce cuentos del mar (Dvanáct pohádek o moři, 1938) či Doce cuentos de gigantes y enanos (Dvanáct pohádek o obrech a trpaslících, 111
1939).
Agustín Edwards
Když v roce 1930 Agustín Edwards vydal v Paříži knihu Juan Esparraguito o el niño casi Legumbre (Honzík Šparglík aneb kluk skoro zelenina), ještě nevěděl, že ta se stane jedním z největších pokladů chilské dětské literatury. Nejenže se jednalo o jednu z prvních knih s dětským hrdinou v Chile vůbec, ale navíc to byla modernistická kniha v duchu prózy Rubena Daria. Juan Esparraguito je napůl chlapec - napůl rostlina, přítel jedné čarodějnice, která se češe hřebenem ze zubů slůněte.
Ernesto Montenegro
Ernesto Montenegro vydal Cuentos de mi tío Ventura (Pohádky mého strýčka Ventury, 1930) dnes již tradiční knihu, ve které stýček Ventura vypráví jednotlivé příběhy. Autor napsal svoje pohádky v roce 1930, když trávil prázdniny u Aconcagui, nejvyšší hory amerického
110 111
Peña Muñoz, 1997, s. 373. Ibid., 376.
46
112
kontinentu.
Jeho tvorba je oním zmiňovaným typickým návratem k folklóru a zde folkloru
rurálnímu.
Marta Brunet
Marta Brunet se věnovala tvorbě pro děti, a to jak poezii, tak próze, vydala několik knih plných autorských pohádek Cuentos para Marisol (Pohádky pro Marisol, 1938) a další. Autorka za svoji tvorbu pro děti obdržela v roce 1961 Premio Nacional de Literatura a později vydala mnoho dalších knih pro nejmenší.
Esther Cosani Sologuren
Esther Cosani Sologuren je autorkou mnoha knih pro děti, které se vydávaly ve třicátých letech, a také přispěvatelkou do časopisu El Peneca. Její Leyendas de la quena (Legendy vyprávěné flétnou, 1938) se inspirovaly v kečuánské historii a v incké tradici. A publikuje také Para saber y contar (Aby se vědělo a vyprávělo, 1939), která obsahuje ukolébavky a krátké povídky pro nejmenší. Ve spolupráci s nakladatelstvím Zig Zag vydává autorské pohádky, které vyprávěla své nejstarší dceři Cuentos a Pelusa (Pohádky pro Pelusu, 1943)113. V padesátých letech se Cosani věnuje divadlu a také v té době oblíbeným radiovým hrám. Adaptuje tradiční pohádky 114
pro tyto hry a nahraje jich celkem sedmdesát osm.
Hernán del Solar
Autor vystupující pod pseudonymy jako Juan Cameron, Oliverio Baker, Clovis Kern, Abelardo Troy, Gastón Colima, Bill Boys, Aldo Blu, Bat Palmer, Ricardo Chevalier, Walter Grandson a mnoho dalších115 zakládá v roce 1946 nakladatelství Rapa-Nui, první chilské výhradně dětské nakladatelství. Do roku 1951 v tomto nakladatelství vyjde více než šedesát překrásně 116
ilustrovaných knih
, většinou vydaných samotným Hernán del Solarem. Ten za svoji tvorbu
112
Bravo-Villasante, 1982, s. 109. Peña Muñoz, 1982, s. 55 – 57. 114 Peña Muñoz, 1997, s. 382. 115 Peña Muñoz, 2009, s. 714. 116 Peña Muñoz, 1997, s. 383. 113
47
pro děti, která se vyznačuje představivostí a často se jedná o detektivní příběhy pro malé čtenáře plné záhad a překvapení,
117
získává v roce 1968 Premio Nacional de Literatura. V roce
1947 jeho nakladatelství vyhlašuje literární soutěž, kterou vyhrává kostarický spisovatel Joaquín Gutiérrez se svou knihou Cocorí118. Cocorí se později stává jednou z nejoblíbenějších 119
knih v Latinské Americe a dle Peñi Muñoze se jedná o „latinskoamerického Malého prince“.
V stejném roce se soutěže účastní i Marcela Paz se svým Papeluchem a i když hlavní cenu nevyhraje, nakladatelství Rapa-Nui ji dává možnost dílo publikovat.
Hřbety knih, které vycházely v nakladatelství Rapa-Nui, byly ostře červené, aby je mohli malí čtenáři umístit do vrchních řad svých knihoven a knihy tak tvořily jakousi pomyslnou střechu. Tento i v dnešní době zajímavý marketingový tah, zvyšoval zájem čtenářů o sbírání knih. Dále pak každá kniha z tohoto nakladatelství pro děti měla po otevření stejný vzkaz na první straně, ten napsal sám Hernán del Solar a připomínal dětem krásnou pohádkovou formou, že na to, co 120
si samy přečtou a samy udělají (na to) nikdy nezapomenou.
Čtyřicátá léta se již nesou v duchu nakladatelství Rapa-Nui, kterému začíná konkurovat jiné nakladatelství Colegio. Počátkem těchto neklidných v Evropě válečných let vznikají i nové časopisy El Cabrito, El Colegial, které soutěží o přízeň s již několik desítek let zavedeným El Penecou.121 Alicia Morel, která se řadí mezi jedny z nejvýznamnějších chilských spisovatelek pro děti, vydává v roce 1940 knihu Juan, Juanilla y la Abuela, později se věnuje ale převážně psaní scénářů pro rozhlasové hry pro děti a spolupracuje s časopisem El Peneca. A jak jsme již zmínili, v roce 1947 vychází poprvé Papelucho, který je dle Cabela první dětskou chilskou knížkou. Autor uznává, že se do té doby psalo pro děti, ale tvrdí, že až Marcela Paz dokázala děti naplno zaujmout a navíc sklidit i velký obchodní úspěch.122
117
Bravo - Villasante, 1966, s. 139. Gutiérrezova kniha byla přeložena do více než desítky světových jazyků (Černoušek Kokorí, 1963) a vypráví o chlapci, který žije v malé rybářské vesničce v pralese v Kostarice. Hrdinou je malý černošský chlapec, který se snaží nalézt odpověď na otázku, proč má růže tak krátký život, kdežto kajman Torcuato, který páchá jen zlo, žije tak dlouho. Odpověď se snaží nalézt v pralese, kde ho doprovází opička Tití a želva Modorra. 119 Peña Muñoz, 2009, s. 715. 120 Ibid., s. 717. 121 Peña Muñoz, 1982), 52 – 55. 122 Cabel, Jesus. 1984. Literatura infantil en nuestra América. Jesús María : Editorial San Marcos, 1984, s. 61. 118
48
Marcela Paz Rodina Ester Huneeus Salas de Claro se narodila jako druhá dcera dne 28. února 1902123 do velkého rodinného domu v ulici Augustina, v hlavním městě Chile v Santiagu. Tento dům se nacházel pouhé dva bloky od La Monedy, prezidentského paláce a byl to jeden z těch velkých domů, kde žilo několik generací vedle sebe.124 Její otec byl Francisco Huneeus Gana, schopný podnikatel a zakladatel Compañía General de Electricidad Industrial125, zároveň stál při zrodu Consejo 126
de defesa de niño (Rada na obranu dítěte)
. Matka Teresa Salas Subercaseaux byla malířkou
a žačkou Pedra Liry127.
Její prababička byla z významné chilské rodiny Vicuňa Subercaseaux, a tak Esteřin rodný dům navštěvovala řada slavných příbuzných, mezi nimi - malíř Pedro Subercaseaux, známý svými obrazy z chilské historie, starosta Santiaga Benjamín Vicuňa Mackenna, který byl iniciátorem moderní přestavby města, ale i budoucí chilští prezidenti Joaquín Prieto či José Joaquín Pérez. Nejvíce však malou Ester ovlivnily tetičky Rita a Clara Salas Subercaseaux. Tyto sestry ve svém mládí hojně cestovaly po Evropě a navštěvovaly svatá a poutní místa, své vzpomínky a zážitky si zaznamenávaly a v domě v Santiagu je vyprávěly se smyslem pro humor, ironii i detail. Rita Salas Subercaseaux pod pseudonymem Violeta Quevedo napsala několik cestopisů Las Anas del destino (Osudové Anny), El ángel del peregrino (Poutníkův anděl).
Rodina se později přestěhovala do nového moderního domu od architekta Carlose Cruz Montta v ulici Dieciocho a v tomto třípatrovém domě s garážemi, dvorkem a dokonce i výtahem, který umožňoval přepravovat hotové jídlo z kuchyně do vrchních pater do jídelny
123
Narodila se 28. února 1902, jak říká její křestní list, ale ona sama v dopise o svém životě (viz. příloha) nechává připadnout den svého narození na 29. února 1903. Rok 1903 nebyl ani rokem přestupným, po roce 1982 se nejčastěji objevuje rok narození 1904, který byl přestupným rokem. 124 Rozhovor s Paulou Claro (IV. 2008, Santiago de Chile). 125 Společnost byla založena 21. února 1905 pod vedením inženýrů Francisca Hunneuse Gany a Raúla Claro Solara – otce budoucího manžela Marcely Paz. 126 Consejo de Defensa del Niño (Codeni) je nezisková organizace založena v Chile 8. června 1934 na ochranu práv dítěte. Do dnešních dnů pomáhá dětem v celé zemi v různých sférách, v počátcích to byla jedinečná organizace svého druhu. 127 Pedro Francisco Lira Rencoret, slavný chilský malíř, jeden ze zakladatelů Musea Nacional de Bellas Artes (Národního uměleckého muzea).
49
128
i pokojů, vyrůstala Ester mezi svými sourozenci
. Mezi početným služebnictvem, majordomy,
zahradníky a chůvami byla i Domitila, chůva, na kterou Ester nemohla nikdy zapomenout. Domitilu nechala vstoupit i do svých budoucích knih o Papeluchovi a stejně jako ona ke své Domitile, měl i Papelucho k té své výjimečný vztah, plný lásky a porozumění.129
Rodiče ze strachu, že se některé z jejich dětí nakazí závažnou chorobou ve škole své děti nechávali vzdělávat doma. K nelibosti Ester se tak setkávaly se soukromými učiteli a zahraničními vychovatelkami. Učila se jazyky, hudbu, ale i mnohé další. Choroby se ale rodině nevyhnuly, starší sestra Anita, která byla označována za krásné dítě s blond vlasy a velkýma modrýma očima, zemřela na leukémii, když bylo Ester deset let. Tato smutná událost celou rodinu velmi zasáhla a Ester velmi ovlivnila.
128 129
Rozhovor s Paulou Claro. Archiv Ediciones Marcela Paz S. A., (část: Cronología de Ester Huneeus).
50
Dětství a dospívání První psaní Aby se vyrovnala se smrtí starší sestry Anity, začala Ester psát. Psaní pro ni znamenalo možnost sdělit svá tajemství a touhy130, zároveň pro ni bylo odpovědí na poměrně tvrdou anglickou výchovu131 a mladému děvčeti skýtalo příležitost utéct ze všedního života a v prvních chvílích i posmutnělého domova. Psala do sešitů různé povídky a vtipy a její otec je s oblibou ukazoval svým známým a kolegům, malá Ester za pobavení dostávala bonbony i květiny a byla šťastná, že se jí dílo daří.
132
Vytvořila si zemi Faberland, kouzelné místo, kde byli všichni šťastní. Zemi 133
pojmenovala podle tužky značky Faber
, kterou psala i své první povídky. Psát o neexistující 134
zemi ji napadlo, když se v posteli učila zeměpis.
Ester líčí Faberland jako zemi, která se
nachází na planetě Saturn. V povídkách popisuje její exotické obyvatele:
„Mají žluté oči a jinak jsou černí, vlasy mají zelené a kudrnaté, obličeje průhledné, že je možno vidět do jejich útrob. Obyvatelé se oblékají do kůží z potkanů a ti bohatší do kůží z chobotnic, zbožňují svého vládce i jeho ženu. Pro vstup do manželství zde není třeba lásky, ale jen příležitosti navštěvovat se každou první neděli v měsíci.“
135
Ve svých dvanácti letech se účastnila soutěže pořádané místním zdravotním střediskem – téma bylo předem dané, o škodlivosti much z hlediska zdraví a hygieny. Soutěž se svojí povídkou 136
vyhrála a získala tak nejen větší sebevědomí, ale i pět set dolarů.
Zároveň se pokoušela své
povídky zaslat do známého španělského nakladatelství dětské literatury Don Saturnino Callejas137 v Madridu, ale nikdy ji neodpověděli a ani její povídky nebyly vydány.138 Většinu svých povídek podepisovala pseudonymem Luki, jméno Ester se jí nikdy nelíbilo, nemělo svého 130
Herrera, Alfonso. 1980. No escribiré otro "Papelucho. La Nación del domingo, 3. 8. 1980. Del Villar, María Teresa. 1977. "Papelucho" cumple 30 años. Las últimas noticias, Ellas, 30. 9. 1977, s. 29. 132 Rozhovor s Paulou Claro. 133 Firma FABER-CASTELL vznikla již v osmnáctém. století a dodnes patří mezi jednu z nejlepších ve svém oboru - výrobě psacích a školních pomůcek 134 Ferrada, Nora. 1979. Erase una vez una niña... Ester Huneeus (Marcela Paz, autora de "Papelucho"). Las Últimas Noticias, 4. dubna 1979. 135 Archiv: Ediciones Marcela Paz S. A., (část: Primeros pasos de Ester Huneeus). 136 La mamá de Papelucho. Revista Eva. 1955. 137 Ve španělském nakladatelství Callejas vycházely povídky, které byly uloženy v malých krabičkách a tehdy byly velmi populární i v Chile, kde se prodávaly v trafikách ve větších městech. 138 Larraín, Ana María. 1982. Marcela Paz: "Yo escribo para entretenerme". Que Pasa, 14. září 1982. 131
51
139
svatého a ani svátek v kalendáři
a zdálo se jí tvrdé140. Ve čtrnácti letech napsala svoji první
„knihu“ La familia bestia bruta (Krutá rodinka), tento sešit plný vtipů a anekdot, které tehdy byly v módě, tak dlouho koloval mezi přáteli jejího otce, až se ztratil.
V roce 1918 jí v časopise La Semana Cinematográfica (Filmový týdeník) vycházely životopisy slavných herců. Na tomto faktu by nebylo nic zajímavého, kdyby Ester v redakci časopisu netvrdila, že se jedná o překlady z amerického časopisu The Star (Hvězda). Časopis byl imaginární, ale tato skutečnost zaručila Ester její první publikované články. V rodinném archivu spisovatelky se nachází kopie prvního otištěného článku, životopisu slavné americké herečky Mollie King z 12. září 1918, článek má patnáct řádků a místo podpisu stojí „z časopisu The Star přeložila naše externistka“. Autorka od dětství mluvila anglicky, francouzsky i německy, zajímavé bylo, že písemnému projevu ve španělštině se musela učit. Svoje první povídky psala anglicky a překládala, to poznamenalo jejich kvalitu. Sama v rozhovoru z roku 1979 podotýká: „Moje španělština byla těžkopádná, četla jsem převážně anglické autory a španělští mě nikterak neoslovovali.“141
Záliby Po matce zdědila ona i všichni její sourozenci umělecké nadání. Ester Huneeus se v dospívání nezabývá jen psaním, ale také keramikou a sochařstvím. V Muzeu výtvarných umění studovala 142
u Rebeky Matte
143
a také u Virginia Ariase
. Později v třicátých letech celá rodina pobývá
v Paříži, kde se Ester věnuje studiu sochařství u Raymonda Rivoira. V roce 1931 má vlastní výstavu soch pod pseudonymem Ada Romo.
139
Rozhovor s Paulou Claro. Iturra, Carlos. 1982. Marcela Paz: Mujer, escritora y creadora de Papelucho, El Mercurio. 1982. 141 Ferrada, 1979. 142 Rebeca Matte Bello, první chilská žena, která se sochařstvím uživila, se zároveň stala první ženskou profesorkou v Akademii múzických uměn ve Florencii. Byla pravnučkou slavné postavy chilské kultury – Andrése Belly. 143 Virginio Arias, slavný chilský sochař, který se věnoval převážně rustikální tvorbě 140
52
144
Jako malá také sbírala podpisy slavných spisovatelů i umělců, zbožňovala Selmu Legerlof
, ta
jí zaslala fotografii i dopis. Hrdá byla i na fotografii Charlie Chaplina, který jí byl později 145
společně s němými filmy jedním ze zdrojů inspirace.
„Když jsem oslavila dvacáté narozeniny, rozhodla jsem se získat řidičský průkaz, po zkouškách jsem si došla na radnici a tam mi prozradili, že jsem teprve druhá řidička v Santiagu.“
146
K dvacátým pátým narozeninám od své babičky Anity dostala auto, žlutého Forda, od té doby se mladá budoucí spisovatelka pohybovala po městě motorizovaně, navíc v kalhotách 147
a s mentolovou cigaretou.
Babička Anita byla pro všechny děti skutečnou matkou
(biologická matka Teresa většinu času malovala), věnovala se jim, učila je hrát na klavír apod. Ester od ní už jeden velký dárek dostala, a to když byla asi osmileté děvče. Babička jí k Vánocům věnovala dřevenou školu s žáky i tabulí, to byl pro malou dívku skoro zázrak, 148
vzhledem k faktu, že sama do školy nikdy nechodila.
Domov svaté Lucie Ester se zajímala také o sociální témata a to převážně o osvětu v rámci hygieny a prevence mezi venkovany, hlavně ale o slepé děti.149 Začala společně se svojí nejlepší přítelkyní přemýšlet o tom, jak by bylo možno těmto dětem pomoci. Rozhodly se vytvořit jejich registr, který až do té chvíle neexistoval a založit domov, který by poskytoval dětem azyl, pomáhal jim, usnadňoval budoucí život. Název Hogar de Ciegos Santa Lucía (Domov svaté Lucie) zvolila Ester podle svaté Lucie, mimo jiné patronky slepých, která si dle legendy vydloubala oči, aby se nemusela provdat za pohanského ženicha a za tento čin byla Pannou Marií obdařena překrásnýma novýma očima. Vzhledem k tomu, že dívky neměly dostatečný finanční obnos na uskutečnění svého plánu, rozhodly se ve svých devatenácti letech zřídit v centru Santiaga malý stánek s občerstvením. Stánek byl pojmenován El Boliche Indio (Indiánský stánek) a sendviče a cibulí plněné empanady měly veliký úspěch, takže byl zaručen přísun peněz do začátku
144
Selma Ottilia Lovisa Lagerlof, švédská spisovatelka, která jako první žena získala Nobelovu cenu za literaturu, byla známá svými knížkami pro děti 145 Peña Muñoz, 2009, s. 679. 146 Audaz piloto de la época, Rutas, 1983. 147 Rozhovor s Paulou Claro. 148 Archivo Ediciones Marcela Paz S. A., (část: Cronología de Ester Huneeus). 149 Ibid.
53
150
velkého snu – otevření sociálního domu pro slepé děti.
Později se ke stánku přidal ještě
obchod s různým zbožím dovezeným z Evropy. Sociedad Protectora de Ciegos Santa Lucía (Občanské sdružení svaté Lucie na ochranu slepých) byla založena 31. prosince 1924, Ester Huneeus se stala její sekretářkou a tuto funkci zastávala až do roku 1950. Samotný dům byl otevřen pro prvních patnáct obyvatel, kterým pracovníci poskytovali své služby, učili je číst a psát v Braillově písmu, hudbě i tanci. Nadace svaté Lucie funguje bez přestávky až do dnešních dnů, kde poskytuje základní vzdělání mnoha dětem s vadou zraku.151
150 151
Ibid. Archiv Ediciones Marcela Paz S. A., (část: Sociedad Protectora de Ciegos Santa Lucía).
54
Dospělost První publikace Koncem dvacátých let a počátkem let třicátých Ester spolupracuje s časopisem Mamita (Maminka) a El Diario ilustrado (Ilustrovaný deník), je autorkou krátkých japonských povídek, které tou dobou byly nesmírně populární. Podepisuje se vždy originálním pseudonymem, Nikita Nipone, P. Neka, Juanita Godoy, Picadilly, Retse (Ester obráceně) nebo Paula de la Sierra. V říjnu roku 1927 zasílá do novinové soutěže povídku Pancho en la luna (Pancho na měsíci), která vyhrává a je otištěna. V roce 1931 se v El Diario ilustrado seznamuje s Jenarem Prietem, 152
Ricardem Latchamem, a především s Alonem
. Alone čili Hernán Díaz Arrieta byl později
významným chilským literárním kritikem a Ester Huneeus velmi podporoval v její tvorbě. V roce 1933 mladá autorka publikuje pod novým a posledním pseudonymem Marcela Paz svoji první knihu povídek: Tiempo, papel y lápiz (Čas, papír a tužka). Kniha dostává kladnou kritiku od Alona v tisku a zároveň se líbí i slavnému bratranci Pedro Subercaseauxovi. Alone jí zároveň doporučil, aby více četla španělské autory a získala tak větší slovní zásobu a lehkost v psaní.153
„Tiempo, papel y lápiz jsem původně napsala v angličtině, jazyku, který jsem velmi dobře ovládala, následně jsem knihu přeložila a později s její kvalitou nebyla spokojená, ale byl to odrazový můstek.“
155
Amanda Labarca
154
uvádí: „povídky jsou zvláštní, plné doposud nevydaných myšlenek, nových
her se slovy, originálních pohledů na banální věci a obzvlášť je z nich cítit fantazie, která nezná 156
mezí.“
Pseudonym Marcela Paz si autorka od této knihy zachovala a stala se pod ním známá nejen v Chile. Jméno Marcela si vybrala podle francouzské spisovatelky Marcelle Auclaire, autorky životopisu svaté Terezy, kterou velmi obdivovala, a v sedmdesátých letech se obě spisovatelky setkaly v Evropě. Příjmení Paz (= „mír“) zvolila z několika důvodů. Tehdejší meziválečný svět 152
Peña Muñoz, 2009, s. 679. Del Villar, 1977. 154 Herrera, 1980. 155 Amanda Labarca, významná chilská profesorka, spisovatelka, diplomatka a politička. Labarca se snažila o zlepšení postavení žen v latinskoamerické společnosti a bojovala za volební právo žen v Chile. 156 Labarca, Amanda. 1933., Nuevos libros, El Mercurio. 19.listopadu 1933. 153
55
mír potřeboval, ale hlavně ona sama se těšila na večer, až bude mít klid na psaní. Jak se vyjadřuje několikrát v tisku, zároveň nechtěla psát pod rodným příjmením, vzhledem k tomu, že její otec měl vlivné přátele v literárních kruzích a ona nechtěla, aby ji podle toho hodnotili.157
O dva roky později, v roce 1935, vychází další sbírka povídek s názvem Soy colorina (Jsem zrzka), která obdrží cenu Jezdeckého klubu. Dle Reyese Covarrubiase v „této a předchozí knize autorka dokazuje svoji inklinaci k psychologickým tématům“.158 Autorka sama potvrzuje, že ve svých prvních dílech popisovala neklid, který měla v sobě a později začala popisovat neklid, 159
který cítila, že si v sobě nesou děti.
Pepe Lucho Počátkem třicátých let také poznává José Luis Clara, vzdělaného inženýra, který je synem otcova společníka. Do té chvíle si Ester ani nepomyslela, že by se kdy mohla provdat, místo chození na schůzky s chlapci se věnovala dobrovolnické činnosti, dětem, kterých bylo v rodině vždy hojně, nebo psala povídky či články do novin.
160
José Luis se přihlásí jako jeden
z dobrovolníků do Domova svaté Lucie a blíže se s Ester seznámí. Nebezpečí pro jejich pozvolna rozvíjející vztah přichází ve chvíli, kdy José Luis odjíždí pracovně na dva roky do Spojených států. Když se Pepe Lucho, jak mu říkají přátelé z vysoké školy, ze služební cesty navrátil, setkává se s Ester v Metropolitním divadle v Santiagu při poslechu deváté Beethovenovy symfonie (Ódy na radost) a za několik měsíců se spolu zasnoubí. Tento moment je pro autorku klíčový jak z osobního hlediska, tak také pro její kariéru. Pepe Lucho, odtud už jen krůček k Papeluchovi, jÍ k zásnubám daruje desku s Devátou symfonií od Beethovena, jako památku na opětovné shledání, prsten s pěti brilianty, které symbolizují větu: „Chceš se stát mojí ženou?“ a diář od firmy Nestlé.161A právě tento dětskými motivy ilustrovaný diář na rok 1934 s tři sta šedesáti pěti bílými nepopsanými stránkami se zaplní příběhem, který znají dnes generace Chilanů. Diář se stává deníkem malého chlapcem jménem Papelucho.
157
Iturra, Carlos. 1982. Marcela Paz: Premio Nacional de Literatura. Providencia., 1982. Reyes Covarrubias, V. 1961. Marcela Paz dice que el niño Papelucho anda perdido. El Mercurio, Mujeres y Letras. 18. 3. 1961. 159 Archiv Ediciones Marcela Paz S. A., (část: Cronología de Ester Huneeus). 160 Rozhovor s Paulou Claro. 161 Ibid. 158
56
Už od poloviny dvacátých let v chilské společnosti existovalo velmi diskutované téma – rozvod. Církev se od této problematiky plně distancovala a nikdo se dle Huneeus nezajímal o to, jak 162
tímto jevem trpí děti.
Katolické školy nepřijímaly a i dnes některé nepřijímají děti
rozvedených rodičů. Huneeus sama přiznává, co v té době prožívala: „Trpěla jsem obsesí 163
z tématu rozvodu, psala jsem do novin
, neustále o tom přemýšlela a to se v mé nejbližší
rodině nikdo nerozvedl a ani nerozváděl.“
164
Ať již jedna z povídek ze zmiňované sbírky Soy
colorina, která popisuje život malé holčičky, která žije po rozvodu rodičů jen s maminkou, tak téma rozvodu bylo ústřední i v Papeluchovi. Deník osmiletého santiagského chlapce popisoval jeho život v rozvedené rodině, dle autorčiných slov bylo jejím záměrem napsat dlouhý monolog 165
dítěte.
Tento Papelucho se ale nikdy nepublikoval, „je to kniha napsaná dětským jazykem, 166
ale téma je pro dospělé.“
Papelucho Po deseti letech šťastného manželství má Ester pět dětí a stránky diáře jsou zaplněné jak Papeluchovým deníkem, tak i poznámkami a postřehy o jeho životě. V roce 1947 José Luis v novinách objeví výzvu pro začínající dětské autory. Jedná se o vyhlášení soutěže zmiňovaného nakladatelství Rapa Nui, které vede Hernán del Solar. Soutěž se pro Ester stane výzvou a na radu svého manžela se rozhodne přepsat svého Papelucha do dnešní podoby. Vzhledem k tomu, že v původní podobě je popisována tehdejší nefunkční rodina, kdy jsou rodiče svému synovi velmi vzdáleni a zároveň procházejí rozvodovým řízením, úplně zapadnul příběh malého Papelucha.167 José Luis měl pocit, že by se toto dílo nesetkalo s pochopením a narazilo by i na cenzuru a katolickou církev.168
Přepsaný Papelucho, nyní již z úplné, ale poměrně citově chladné rodiny sice hlavní cenu nevyhrál, ale dílo bylo úspěšné a získalo čestné uznání a možnost publikování. Vychází poprvé v nakladatelství Rapa-Nui s ilustracemi sestry Ester Huneeus Yoly Huneeus, získává tak i svoji vizuální podobu, hubeného, zrzavého chlapečka střiženého nakrátko, s vystouplými předními 162
Larraín, 1982. V roce 1925 jí k tématu vycházely články v El Diario ilustrado. 164 Eluchans, Andrea. 1982. Escribir ha sido mi terapia. El Mercurio. 1982. 165 Archiv Ediciones Marcela Paz S. A., (část: Cronología de Ester Huneeus). 166 La mamá de Papelucho. El Sur. 18. 8. 1968. 167 Peña Muñoz, 2009, s. 679. 168 Archiv Ediciones Marcela Paz S. A., (část: Cronología de Ester Huneeus). 163
57
zuby a velkýma ušima, kterého si zamilují následující generace chilských dětí. První vydání 169
v nákladu deseti tisíc kusů a bylo rychle rozebráno.
Dílo sklízí skvělé kritiky a nyní již slavná
a známá autorka Marcela Paz, která při vysvětlování tajemství svého úspěchu tvrdí: „Já jsem nic pro to neudělala, psala jsem jen to, na co jsem jako malá holka často myslela“170, začíná kariéru nejznámější chilské dětské spisovatelky. Pro mnohé její nejbližší byl Papelucho překvapením, Ester pro ně do té doby byla „vychovaná slušná moderní dáma a najednou 171
napsala knihu o nedisciplinovaném chlapci, který zlobí a nečeše si vlasy.“
O tři roky později vydává román pro dospělé La vuelta de Sebastián (Sebastiánův návrat) a v roce 1951 začíná série dvanácti pokračování o chlapci Papelucho. První je Papelucho casi huérfano (Papelucho skoro sirotkem), který je již ilustrován její dcerou Marcelou Claro Huneeus. Po smrti manžela v roce 1954 se začíná věnovat plně tvorbě pro děti a vycházejí Papelucho historiador (Papelucho historikem, 1955), Papelucho detective (Papelucho detektivem, 1956), Papelucho en la clínica (Papelucho v nemocnici, 1958), Papelucho perdido (Ztracený Papelucho, 1962), Papelucho: mi hermana Ji (Papelucho: Moje sestra Ji, 1965), Papelucho misionero (Papelucho misionářem, 1966), Papelucho y el marciano (Papelucho a marťan, 1968), Mi hermano Hippie (Můj hippie bratr, 1971), Papelucho en vacaciones (Papelucho na prázdninách, 1971), Soy dix-leso (Jsem dislektik, 1974).
Padesátá léta V roce 1954 autorce vychází sbírka básní a povídek Caramelos de luz (Bonbónky ze světla) v nakladatelství Pacífico. V roce 1959 stojí u zrodu dětského časopisu Pandilla (Gang) v nakladatelství Zig Zag a zároveň vede dětskou sekci v periodiku La Nación (Národ). Literární činnosti se věnuje po večerech, kdy má čas na sebe a na svoji práci, přeci jen je matkou pěti dětí, ale i vdovou. Podle Pauly Claro, její druhé nejstarší dcery:
„Zatímco Papelucho prožíval různá dobrodružství doma, na prázdninách u moře, na misii, naše rodina byla klidná a poznamenaná z počátku těžkou srdeční vadou našeho otce. Nikdy jsme nešli do zoo či na piknik, matka se o něho velmi poctivě starala, trpěl těžkou srdeční vadou, která tehdy ještě nebyla operovatelná. Dovolila nám, ať si hrajeme na všechno a všude, ale 169
Gevert Parada, Lucía. 1968. Premio Internacional para Marcela Paz, El Mercurio. 15. prosince 1968. Rodríguez, Antonio Orlando. 2000. Autores Latinoamericanos de Literatura Infantil y Juvenil. Antiquia: Comfenalco, 2000, s. 11. 171 Archiv Ediciones Marcela Paz S. A., (část: Cronología de Ester Huneeus). 170
58
s námi si nikdy nehrála a ani pohádky nám nečetla. A jakmile přišlo na řadu téma „škola“, naše matka byla první, která od něho utíkala, s oblibou se nás ptala, proč děláme úkoly, když je to taková otrava.“
172
Šedesátá léta V roce 1964 za pomoci španělské literární teoretičky zakládá Ester chilskou sekci dětské knihy 173
(Sección Chilena de IBBY
) a stává se až do roku 1979 její první prezidentkou. Mezi dalšími
zakládajícími autory byly Maité Allamand, Lucía Gevert, Alicia Morel, Elena Aldunate, Eliana Cerda, Virginia Cruzat, Gabriela Lezaeta, Amalia Réndic, Chela Reyes, María Silva Ossa, Pepa Turina a Marlore Anwandter. V prvních letech se členky scházely u některé z nich doma, začaly se setkávat s dětmi a mluvit s nimi o knížkách a snažily se je motivovat k vlastní tvorbě, ať už příběhů či básniček. To mělo za výsledek knížku Los niños cuentan (Děti vypráví, 1967), vydanou za podpory Ministerstva školství.
O rok později se věnuje sociální práci, společně s dalšími umělci pomáhají postiženým v dílnách při práci se dřevem a keramikou, jejich tvorba se pak prodává ve specializovaném obchodě. Zároveň vyučuje v neziskové organizaci děti i dospělé keramiku.174
Ve významném roce 1968 je jí mezinárodní IBBY udělena cena Hanse Christiana Andersena za její dílo pro děti.
Sedmdesátá léta V sedmdesátých letech se autorka stále věnuje literární činnosti, vydává knížku pro nejmenší Cuentos para cantar (Zpívané pohádky) a také povídku Muselina Pérez Soto. V roce 1976 publikuje knihu Los pecosos (Pihatci), která se dle jejích dětí inspirovala v jejich životech 175
a historkách.
Společně s Alicií Morel sepisuje cestopisnou knihu pro děti Perico trepa por
Chile (Perico cestuje po Chile). Perico je příběh o chlapci, který hledá svého otce po celém Chile,
172
Rozhovor s Paulou Claro. IBBY International Board on Books for Young People (Mezinárodní sdružení pro dětskou knihu), vzniklo z iniciativy spisovatelky Jelly Lepmanové, která založila Mezinárodní knihovnu pro mládež (Internationale Jugendbibliothek) v Mnichově v roce 1948. 173
174 175
Archiv Ediciones Marcela Paz S. A., (část: Cronología de Ester Huneeus). Rozhovor s Paulou Claro.
59
děti tak mají možnost seznámit se s krásami země, poznat zajímavé kulturní odlišnosti a zažít nečekaná dobrodružství. V roce 1985 televizní stanice Canal 5 natočila podle knihy dětský seriál. Scénář k němu sepsala snacha Marcely Paz a autorka s ním byla i přes svoji nenávist k televizi velmi spokojena a seriál se s úspěchem vysílá dodnes. „Perico je realista a Papelucho snílek, to o čem by Papelucho snil, to by Perico dokázal. Papelucho by takovouto náročnou 176
cestu nezvládl.“
V sedmdesátých letech se začala potýkat s cukrovkou prvního typu, díky této autoimunitivní nemoci trpěla v posledních letech svého života častými změnami nálad, buď zažívala euforické 177
stavy, nebo naopak propadala smutku.
Její lékařka ji poprosila o napsání Papelucho diabetik,
Paz se o to pokoušela, ale nakonec se rozhodla v psaní tohoto dílu nepokračovat. Omluvila se slovy, že ačkoliv ví, že člověk i dítě může žít plnohodnotný život jako diabetik a to hlavně díky inzulínu a medicíně, je přesto možné, že si přestane důvěřovat či se začne cítit méněcenně a o takovém Papeluchovi psát nechtěla.178
Osmdesátá léta Radost autorce udělalo nové publikování Papelucha ve francouzštině a zároveň jeho ocenění, že patří mezi třináct nejlepších knih roku 1980, ve stejném roce získal i cenu Office chrétien du livre (Křesťanské knihy), cenu pro osm nejlepších knih přeložených do francouzštiny.
179
Vycházejí jí další povídkové knížky, El soldadito rojo (Červený vojáček) a Los secretos de Catita (Kačenčina tajemství), tehdy jako několikanásobná babička a prababička chtěla každému svému vnoučeti a pravnoučeti věnovat jednu povídku. Povídky jsou to jednoduché s hravým jazykem a dítě se dokáže velmi snadno identifikovat s jejich hrdiny. V roce 1981 se jí zároveň dostává ocenění Čestný občan města Santiaga.
O rok později je jí ale udělena cena nejvýznamnější, jakožto třetí ženě v historii (po Gabriele Mistral – 1951 a Martě Brunet – 1961) ji z osmnácti kandidátů vybrala porota jako držitelku Národní ceny za literaturu. Tato třicátá šestá držitelka za cenu získala osmdesát tisíc peso 176
Es difícil llevar todo lo imaginado a la realidad. El Mercurio. 10. března 1985. Rozhovor s Paulou Claro. 178 Olivares, Lilian. 1982. Yo soy el verdadero Papelucho..., La Segunda. 13. srpna 1982. 179 Archiv Ediciones Marcela Paz S. A., (část: Premios de Ester Huneeus). 177
60
a doživotní rentu v hodnotě čtyřiceti tisíc peso měsíčně. Hugo Brunet, chilský jazykovědec a člen poroty uvedl, že největší význam díla Marcely Paz je v tom, že vytvořila plastický obraz současného dětského světa a že cena patří i malému Papeluchovi za to, že provází generace Chilanů jejich dětstvím.180 Juan Gabriel Araya ve stejném rozhovoru podporuje Brunetova slova a přidává, že Marcele Paz se podařilo zvýšit úroveň dětské literatury v Chile v podstatě z nuly a nyní již mají autoři důležitý předobraz a motivaci Paz jen překonávat.
O dva roky později, 12. června 1985, tato žena, o které prohlašovali, že je chilskou Agathou Christie dětské literatury,181 umírá v rodinném kruhu na rakovinu ledvin. Její Papelucho ale žije dál, vycházejí nové edice, jeho jménem se konají výstavy, pořádají literární soutěže a zakládají školy a nemocnice.
180 181
Quezada, Jaime. 1982. Papelucho, a toda honra, Ercilla. 1982. Iturra, 1982.
61
Papelucho Papelucho Papelucho je nejznámější dílo a literární postava Marcely Paz. Kniha Papelucho byla poprvé vydána roku 1947 v nakladatelství Rapa-Nui a do dnešních dnů se jí prodalo devět miliónů výtisků.182 Autorka se Papeluchovi věnovala v jedenácti již jmenovaných pokračování.
Papelucho je kniha psaná přímo pro děti, čili se jedná o intencionální literaturu. Dle klasifikace autorů Pedra Cerrilli a Jaime García Padrina se Papelucho řadí do literatury pro děti mladšího školního věku. Pro tuto věkovou kategorii jsou typické příběhy ze života dětí, ve kterých se vyskytuje tematika pro začínající čtenáře blízká – rodina, kamarádi, přátelství se zvířaty, dobrodružství, ale i témata jako jsou útěky z domova, školní šikana, apod.
183
Papelucho je kniha, kterou si berou do rukou chilští školáci již po mnoho generací. Lehkomyslné a rozmarné příběhy, rošťáctví a drobné komplikace, které se mu často stávají většinou díky nepochopení dospělých, z něj činí jednu z nejpopulárnějších a nejklasičtějších 184
postav chilské dětské literatury.
Mezi lety 1927 a 1928 se v chilském parlamentu projednával zákon o rodině a v něm byla obsažena i nová legislativa týkající se rozvodu. Marcelu Paz tato problematika zajímala a publikovala články a příběhy na toto téma. Do zmiňovaného diáře firmy Nestlé, který dostala k zásnubám od svého budoucího manžela, se rozhodla zapisovat život Papelucha (jméno Papelucho pochází z přezdívky jejího manžela José Luise – Pepe Lucho). Diario de un niňo: Papelucho (Deník jednoho kluka jménem Papelucho) byl příběhem malého osmiletého chlapce, který vyrůstá v rozvedené rodině. Původní verzi Papelucha četl kromě manžela jen Daniel de 185
la Vega
. Dílo se mu velmi líbilo a vyzval Paz k další tvorbě. Ona sama se rozhodla tuto knihu
nikdy nepublikovat. „Vždy mi připadalo nevhodné vložit do rukou dítěte knihu, která se týká rozvodu a řeší problémy rodičů a ne dětí.“186 Rovněž její dědicové, ačkoliv vlastní tento vzácný
182
Archiv: Ediciones Marcela Paz S. A. (část: Historia de las historias de Papelucho). Cerrillo, a další, 1992, s. 30. 184 Rodríguez, 1993, s. 85. 185 Daniel de la Vega - chilský básník, dramaturg a spisovatel, blízký autorčin přítel. 186 Aguirre, 1963. 183
62
rukopis, se rozhodli plnit přání autorky a rukopis nevydat: „Vzhledem k tomu, že naše matka 187
chtěla respektovat manželství, a my respektujeme svoji matku, nikdo ho vydat nechceme.“
Dvanáctidílná série ze života Papelucha psaná po čtyři desetiletí v období mezi lety 1947 – 1974 odráží proměnu chilské společnosti, města i života v něm. V posledních dílech ze sedmdesátých let se Papelucho dívá na televizi, jeho bratr se stane hippim. V díle Papelucho dyslektikem autorka zaregistrovala i tehdejší aktuální problematiku krádeže aut. Proměňoval se jazyk, zrychlovaly dialogy, ale nikdy žádný díl neztratil nic z Papeluchovy povahy a jeho vidění světa. Zajímavostí autorského pojetí je, že vše a všichni se vyvíjejí a stárnou, ale Papelucho zůstává stále stejným osmiletým klukem jako na začátku.
Pro Alberta Fugueta je Papelucho je veřejná postava, ale to, co je Papelucho-kniha, je sága. Sága, která má dvanáct dílů, které kdyby se poskládaly za sebe jedna ke druhé, bez tvrdých desek a ilustrací, vznikl by chilský román z dvacátého století, který by popisoval nefunkční rodinu.188 Tento spisovatel se věnuje i otázce, zda je Papelucho pro děti či pro dospělé. Dospělý čtenář v něm snadno nalezne momenty jemu blízké a také sarkasmus či ironii. Obdobně jako Fuguet se vyjadřovala i Marcela Paz – svět Papeluchových knih obývají malé postavy, ale jejich problémy rozhodně malými nejsou.
Inspirace Zdrojem inspirace nebyly autorčiny děti, jak si mnozí dodnes domnívají. V polovině třicátých let minulého století, kdy vznikala první nepublikovaná verze Papelucha na stránkách diáře, byla Marcela Paz svobodná a bezdětná. V době vydání prvního dílu v roce 1947 byla již matkou pěti 189
dětí. Autorka popírá, že se inspirovala příhodami z vlastního dětství.
“V Papeluchovi je
hodně ze mě, svým způsobem je to autobiografie, ale situace ne, ty vymýšlím spontánně. Psaní pro mne bylo a je určitou terapií.”190 Autorka nepopírá, že inspiraci hledala ve svém nitru a několikrát prohlásila: „Papelucho? Papelucho jsem já.” Papelucho je intimním deníkem 191
osmiletého chlapce, který se pohybuje ve světě, jež pro něj zatím není zcela pochopitelný.
187
Rozhovor s Paulou Claro. Fuguet, 2007. 189 Rozhovor s Paulou Claro, 2008. 190 Larraín, 1982. 191 Quezada, 1982. 188
63
Papelucho-postava má se svojí autorkou mnoho společného; je to dítě s velkou představivostí, silným sociálním cítěním a také je to věřící chlapec se spoustou pochybností o světě dospělých, citově vzdálenými rodiči a milou chůvou Domitilou.
Životopis Marcely Paz, publikované rozhovory, osobní dopisy a vzpomínky blízkých částečně dokládají, že se inspirovala nejen svým nitrem, ale i zážitky ze svého dětství či dětství svých nejbližších. Marcela Paz byla obdobně živé a hloubavé dítě se zájmem o psaní jako je Papelucho. Pro autorku i jejího hrdinu je charakteristické obchodní nadání. Papelucho si zakládá obchůdky, například se starým oblečením či nepotřebnými předměty rodičů či farmu na chov mušlí a krabů. Marcela Paz stejné nadání projevovala nejen u zřízení stánku El Boliche, ale dle slov Pauly Claro, po nastěhování do nového domu s velkou zahradou uvažovala o otevření zahradnictví, ve kterém by prodávala různá semena a květiny.
V rozhovoru s jejím synovcem Pablem Huneeusem, významným chilským sociologem, se objevuje tato informace: „Já a moji bratři jsme přepojovali dráty od různých domácích spotřebičů a snažili se, aby lednice vařila a sporák chladil.“192 O něco podobného se pokoušel Papelucho v prvním díle:
Nakonec jsem spojil dráty od telefonu s těmi od lampičky na maminčině nočním stolku. Chtěl jsem, aby z telefonu vycházelo světlo a z lampičky hlasy lidi, kteří nám volají, ale nepovedlo se.
193
Dle autorky mají některé málo významné postavy předlohu v reálných osobách, třeba rybář Juanillo, paní Eliana a další.
194
Kde však hledat inspiraci pro samotného Papelucha? Marcela
Paz při přebírání chilské národní ceny za literaturu prozradila svoji v synovci Franciscovi Cox Huneeus, ale je mnoho důvodů si myslet, že to není pravda a že touto informací chtěla jen uspokojit netrpělivé novináře. Francisco Cox, budoucí biskup, se narodil v roce 1934, tedy v roce, kdy byl Papelucho vpisován do autorčina diáře. Marcela Paz také v předchozích letech tuto možnost několikrát vyvrátila.195 Zdá se, že se Franciscem mohla inspirovat její sestra Yola, 192
Noé S., 2007. Macháčková, 2009, s. 40. 194 Aguirre, 1963. 195 Archiv: Ediciones Marcela Paz S. A. (část: Algunas historias alrededor de Papelucho y la familia). 193
64
když k prvnímu vydání v roce 1947 vytvářela ilustrace. Zdrojem pro vizuální podobu Papelucha 196
ji mohl být také bratranec Juan “Quique”, tvrdí v rozhovoru Pablo Huneeus.
Styl Knihy o Papeluchovi jsou vydávané jako deník osmiletého chlapce, později si ukážeme, že většina vydání deníkovou podobu exaktně nedodržuje a často se jedná o poznámky, nebo také v jednom případě o dopis či o snahu napsat divadelní hru.
Jazyk, kterým Papelucho mluví, je jednoduchý, bez složitých souvětí, daří se mu zaměňovat jednotlivá slova, ať již z nepochopení či neznalosti. Například v zápise z prvního března v prvním díle Papelucho popisuje, že když zemřel jeho soused, slyšel, že „se murió de Función“. Papelucho si myslí, že pán zemřel, protože byl v nějaké významné funkci a to ho unavilo, ale 197
slovní spojení znamená, že zemřel na zástavu srdce.
Některá slova, která nezná, zapisuje po
svém – například v Papelucho misionářem: pasapuertos/pasaporte (proplouvat přístavy/pas).
Autorka zmiňuje, že její styl je záměrně jednoduchý, že se jedná o jazyk dítěte a potvrzuje: „Jako malá jsem také přeskakovala dlouhé popisy, protože mě nudily! Proto ve své tvorbě raději používám dialog, různá zvolání a hodně tázacích vět. Snažím se udržet si pozornost 198
dítěte.“
Ani popis jednotlivých hrdinů často není uveden. Pouze, v situacích, které jsou pro
Papelucha zaujmou, je zmiňováno, že někdo vypadá jako květák nebo myš. O tom, jak vypadá byt či dům ve kterém rodina žije, nevíme nic, internátní škola, kam Papelucho chodí je popsaná velmi stručně, čtenář se dozví, že má ložnice pro deset kluků, veliký dvorek se studnou a špinavou koupelnu.
Dle Rodrígueze má Papelucho pramálo společného s poeticko-magickým vítězem Černouškem Kokorí z chilské literární soutěže Rapa-Nui v roce 1947. Oba příběhy popisují životy malých chlapců, ale Papelucho je kniha psaná obecným jazykem a díky tomu se jí daří komunikace s dětským čtenářem.199 Peña Muñoz zdůrazňuje svižný styl Papelucha, který si i po více než
196
Noé S., 2007. Macháčková, 2009, s. 25. 198 Larraín, 1982. 199 Rodríguez, 1993, s. 75. 197
65
200
šedesáti letech od prvního vydání zachovává svěžest a nakažlivý humor.
Bravo-Villasante
připomíná jeden z nejdůležitějších faktorů, proč si děti s Papeluchem tak rozumí. Ten nejenže hraje jejich hry, napadají ho stejné věci, ale hlavně mluví jejich jazykem, kterému začínající čtenář rozumí a běžně používá.201
Obdobně se vyjadřuje i Ignacio Valente
Jazyk Papelucha není poetický jako u Andersena, bratří Grimmů či Perraulta, není ani dobrodružný jako u Marka Twaina, ale není ani jazykem lidovým, je to jazyk Papeluchův, jazyk chlapce, který si rád vymýšlí nová slova (Chistelandia/Vtipálkov) a je geniálním vypravěčem. Takovým vypravěčem, že čtenář zapomíná, že se nejedná o jeho jazyk a styl, ale o jazyk a styl Marcely Paz.
202
200
Peña Muñoz, 1997, s. 383. Bravo - Villasante, 1966, s. 160. 202 Valente, 1982. 201
66
Jednotlivá vydání Následující kapitola představuje dvanáct dílů Papelucha. Jejich uvedení v diplomové práci má za cíl představit zajímavého v českém prostředí dosud neznámého dětského hrdinu chilské literatury. Druhým důvodem je ilustrování šíře témat, kterými se autorka v průběhu čtyřiceti let psaní příběhů o osmiletém klukovi dokázala zabývat. První díl je popsán podrobněji, aby bylo možné lépe pochopit, jakým hrdinou tento chlapec je.
Papelucho (1947) Papeluchovy záznamy začínají posledního prosince a končí 16. května, celkem se jedná o podrobný popis sedmdesáti dnů. V některých dnech si Papelucho zapisuje vícekrát; třeba sedmnáctého ledna je rozděleno na tři části, pátého a šestého května na dvě. Datum patnáctého května se vyskytuje v deníku hned dvakrát a vybočuje i označení druhého zítra a pondělí osmnáctého. Tyto výjimky nám jen dopomáhají k pocitu, že čteme deník osmiletého nepokojného a roztržitého chlapce.
Papelucho vyrůstá se svoji rodinou v Santiagu v Chile ve čtyřicátých letech dvacátého století, tento fakt ale není v knize akcentován. Chlapcovi rodiče v příběhu vystupují málokdy, a pokud, tak v roli nepřístupného otce a přísné matky. Má staršího bratra Javiera a ve společné domácnosti žije ještě chůva Domitila a kuchařka Gladys.203
Do deníku si Papelucho zprvu velmi poctivě zapisuje každý den i s označením jednotlivých dat. Na jeho zápiscích lze pozorovat vzrůstající dynamiku příběhu. Zprvu se jedná o podrobnější popis běžných událostí v životě rodiny; co měli k obědu („Dnes byl k obědu krocan, jako zákusek zmrzlina s jahodami a k večeři to, co zbylo od oběda“204), kdo je navštívil, jaké události se přihodily a o čem Papelucho zrovna přemýšlí. Později, když Papelucho nastoupí do školy, se vyprávění přeměňuje v dialogy mezi jednotlivými chlapci a také Papelucho často zmiňuje svůj strach z odcizení deníku některým z jeho školních nepřátel.
203 204
Macháčková, 2009, s. 13. Ibid., s. 39.
67
Papelucho si začal psát deník, když někomu potřeboval sdělit svoje tajemství. Papelucho rád vymýšlí vynálezy a různá zlepšení a při jednom ze svých pokusů se domnívá, že vyrobil jed ve formě pomazánky. Namaže ji na sendvič a ten nastraží do kuchyně, kde ho sní chůva Domitila. A Papelucho se bojí, že ji otrávil. Nevěděl, komu by mohl toto tajemství sdělit a při tom ho nevyslovit a tak požádal kuchařku Gladys o radu.
…to jedna z těch věcí, kterou nejde a neměla by se ani vyslovovat. Dokud to nikomu neřeknu, nebudu moct spát. A tak jsem se zeptal Gladys, naší kuchařky, co by dělala, kdyby měla nějaké strašné tajemství. „Někomu bych ho prozradila,“ odpověděla mi. „Ale co když je to něco, co se prozradit nemůže?“ „Tak napíšu dopis.“ „Ty ničemu nerozumíš,“ řekl jsem jí, „víš, je to něco, co by se vůbec nikdo neměl dozvědět.“ „Tak o tom napište nikomu,“ řekla mi a vyprskla smíchy. Teď už je znovu večer a už bych měl spát. Přemýšlel jsem, co mi řekla Gladys a rozhodl se to napsat nikomu. Ostatní tomu říkají - psát si deník. A až to budu mít napsané, nebudu na to muset myslet.
205
Otrávit Domitilu se mu nepodařilo, a tak plánuje další ztřeštěné vynálezy. Známé je jeho vyřešení problému zašpiněných kalhot od oleje, kdy je radši naloží celé do oleje, než aby bylo poznat, že jsou někde špinavé. Před cestou do Viña del Mar, kam rodina odjíždí k moři na prázdniny,206 si do kufru místo oblečení zabalí všechny svoje hračky, protože se domnívá, že ve Viñe bude běhat jen v plavkách. Ve Viñe vyslechne rozhovor rodičů a mylně předpokládá, že rodina přišla o veškeré finance a rozhodne se tak svým nejbližším pomoci:
205 206
Ibid., s. 36. V Chile je léto od listopadu do března.
68
Otevřel jsem si stánek s věcmi, které již doma nikomu neslouží a nikdo je nepoužívá. Před branku jsem si přinesl malý stolek, rozložil jsem na něj nepotřebné tatínkovy kravaty, maminčiny rukavice, brože a náramky a na ceduli napsal Příležitostný prodej.
207
Také se rozhodne žebrat jako slepec, ale je ale odhalen tetou Lalou. Obě jeho hospodářské aktivity se nesetkávají s pochopením ze strany rodičů. Dokonce ani jeho nový nápad s chovem krabů a mušlí v maminčině šatní skříni za účelem zisku nesklidí pochopení. Papelucho se rozhodne, že odejde z domova poté, co od tatínka dostane vynadáno, že dal mechanikovi Buzetovi část jeho oblečení. Papelucho se cítí nepochopený a odchází z domova, má pocit, že tatínek je sobec. Strach a hlad ho v podvečer přinutí se vrátit domů a on je zklamán, že si nikdo jeho nepřítomnosti nevšiml a že se nikomu po něm nestýskalo.
V internátní škole, kam Papelucho poprvé nastupuje po prázdninách, získává nové kamarády a zažívá nečekaná dobrodružství. Jeho naivní důvěřivosti vede k tomu, že ve školní kapli jsou uloupeny cenné věci. Ve snaze získat peníze na vybavení do skautského oddílu, píše za spolužáky domácí úkoly. Stává se mistrem školy v saltech mortale, a při jednom z nich si těžce zlomí nohu a musí se vrátit domů, kde zůstane na několik týdnů v posteli.
Po návratu do školy získává příběh větší dynamiku. Papeluchův přítel Urquieta ukradne jeho deník a v tajnosti ho předčítá ostatním spolužákům a ti pak mají z Papelucha legraci. Papelucho obdrží anonymní dopis a rozhodne se najít jeho pisatele. Společně se svým kamarádem Gómezem proto začne vydávat časopis s vtipy a veselými historkami. Přispěvatelé do tohoto časopisu jsou žáci školy a Papelucho se tak snaží odhalit autora rukopisu, který mu zaslal anonym. Půjčování časopisu je i zdrojem příjmů obou chlapců. Kamarádi jsou potrestáni, poté, co se časopis dostane do rukou ředitele školy, na kterého je napsáno nejvíce vtipů.
Papelucho se vinou různých nedopatření připlete do přestřelky s policií, která v internátní škole hledá zloděje. V těchto dramatických chvílích Papelucho prožívá drama možná ještě větší, Urquieta mu vyhrožuje, že mu ukradne deník a hodí ho do koše. Papelucho se tedy při psaní skrývá a deník se snaží uchovávat na nenápadných místech.
207
Ibid., s. 54.
69
To se mu nepodaří a deník opravdu v koši skončí. Závěr knihy ujišťuje čtenáře, že byl deník nalezen a předán do nakladatelství. Nakladatelství deník vydalo jako knihu a tu čtenář drží v ruce.
Papelucho casi huérfano (Papelucho skoro sirotkem, 1952) Po velkém úspěchu Papelucha, požádalo nakladatelství autorku o jeho pokračování.208 Papelucho končil vyhozením deníku do koše a v úvodu pokračování se čtenář seznamuje s mužem, který deník našel a předal do nakladatelství. Nálezce Papeluchovi věnuje nový deník a za nové zápisky nabízí pro chlapce nezanedbatelnou finanční částku. Nový deník začíná prvním záznamem 8. října a končí 24. prosince, celkově popisuje šedesát dnů Papeluchova života, které nejsou příliš veselé, protože rodiče odjeli na služební cestu do Spojených států a on zůstal u tetičky na venkově. V deníku popisuje svůj vztek i stesk po rodičích, protože se cítí jako sirotek. Zaznamenává různé neplechy, které tropí tetičce a ta ho za trest na měsíc před Vánoci posílá místní faru. Zde je Papeluchovi dobře, pomáhá knězi chystat kostel a vše potřebné na vánoční svátky. Kniha končí zápisem z 24. prosince, kdy je Papelucho šťastný, protože rodiče druhý den přiletí.
Papelucho historiador (Papelucho historikem, 1954) Papelucho historikem je svým způsobem učebnice chilské historie pro děti. Papelucho na hodinách dějepisu prožívá ve své hlavě dobrodružství, je indiánem Mapuche, Kolumbovým námořníkem, či bojuje za nezávislost Chile. Čtenář se zajímavou formou seznamuje s historií své rodné země a důležitými osobnostmi Chile, například s Caupolicánem, Valdiviou či O´Higginsem. Fantazie Papelucha se střídají s realitou hodin dějepisu paní učitelky Carmen, která ho často vyvolává, ale ten odpovídá zmateně, leckdy na základě svých snů než skutečných vědomostí.
V tomto díle se jedná více o zápisky než deník. Zápisy nejsou datovány a jednotlivé kapitoly jsou číslovány římskými číslicemi. Kniha je doplněna seznamem Papeluchem doporučené literatury pro děti ohledně historie Chile.
208
Caupolicán Flores, 1982.
70
Papelucho detective (Papelucho detektivem, 1956) Tento díl je z poloviny tvořen dopisem, zápisky, které Papelucho adresuje mamince. Papelucho je dle svých slov zadržen a radí mamince, jaké kroky by měla pro jeho osvobození podniknout. Papelucho dochází do chudinské čtvrti za svým kamarádem Chiriguem a společně zažívají různé příhody, které vedou k jejich zadržení.
Druhá část knihy již není dopisem, ale Papelucho si zapisuje své historky a myšlenky. Zjistí, že je maminka nemocná a nerozumí tomu, co se děje. Jedno z papeluchovských obvyklých nedorozumění je velmi půvabné, uslyší, že se o mamimce říká, že je gravidní a myslí si, že je vážně nemocná. A ta mu s úsměvem celou situaci vysvětlí.
Papelucho na tuto informaci zapomene díky tomu, že společně s celou rodinou se stěhují do Concónu, kam byl tatínek krátkodobě služebně přeložen. Po narození sestřičky Carmen de la Jimeny mamince slíbí, že se o ni bude starat jako starší bratr.
Papelucho en la clínica (Papelucho v nemocnici, 1958) Jeden z nejoblíbenějších dílů celé série líčí Papeluchovy zážitky z nemocnice. Papelucho si je s jistou dávkou nepravidelnosti zapisuje formou deníku a když zapomene, omlouvá se za to.
Knihu začíná Papelucho výkřikem o tom, že si již nikdy nebude psát deník, protože Casimirovou vinou brzy zemře. Následně Papelucho vše vysvětluje. Doktoři mu omylem místo kamarádovi Casimirovi vyoperovali slepé střevo. Papeluchovi tento fakt ani nevadí, protože se v nemocnici seznamuje s novým prostředím a během několika málo dní, které tam tráví, se rozhodně nenudí. Jednou se pokusí o útěk a jindy se zase snaží s útěkem pomoci Casimirovi.
V této knížce se objevuje i smutný motiv, Papeluchovi umírá dědeček. O tom se ale chlapec zdráhá psát a nechce na to myslet.
Papelucho perdido (Ztracený Papelucho, 1960) Na začátku tohoto dílu se Papelucho obrací na rozhlasové posluchače (čtenáře) a rozhodne se jim vyprávět příběh o tom, jak se společně se setřičkou Ji ztratili. Kniha je jedna z nejdobrodružnějších z celé série. Papelucho a Ji zapomenou přestoupit na vlak, kterým jede celá rodina na sever Chile do Ariky, na místo tatínkovy nové práce.
71
Sourozenci se rozhodnou za rodiči dojet sami a na komplikované cestě se setkávají s hodnými lidmi, kteří se jim snaží pomoci, stávají se jim neuvěřitelné náhody a mají veliké štěstí, že se jim nepřihodí nic závažného.
Papelucha překvapuje, že po nich nikdo nepátrá, ale více se tímto problémem nezabývá a snaží se dostat do cíle. Vše šťastně končí a děti se shledávají po několika dnech se svoji rodinou, která je již zoufale hledá.
Papelucho: mi hermana Ji (Papelucho: Moje sestra Ji, 1964) Tento díl také patří k nejoblíbenějším, protože popisuje Papeluchův vztah k mladší sestřičce Ji. Paz přiznává, že tento díl se zvýrazněním dívčí hrdinku psala na zakázku: „… v nakladatelství mě požádali o větší prostor pro dívčí postavu. V tomto díle jsem nechala Ji vyrůst. A i když jsem se snažila, Papeluchovi se hodně podobá.“209
Carmen de la Jimena je tříleté děvče s fantazií větší, než má Papelucho. Malá slečna většinu svého času tráví tím, že si hraje na něco či někoho a při této činnosti se ztratí. Maminka je zoufalá a neustále prosí Papelucha, aby ji našel. Ten vždy pochopí logiku své sestřičky a najde ji. Papelucho pociťuje, že kvůli neustálému hledání Ji zanedbává školu a ještě za to často dostane vyhubováno a tak cítí velikou nespravedlnost.
Papelucho misionero (Papelucho misionářem, 1966) Tento díl má zajímavý původ - o jeho sepsání Marcelu Paz požádá duchovní neúspěšně vydávající dětský časopis na misiích v Africe. Autorka se rozhodla pomoci a napsala o příbězích Papelucha v Africe, který byl v časopise otištěn na pokračování. Z tohoto seriálu vznikl další díl 210
série.
Marcela Paz přiznává, že o Africe, ve které se děj odehrává, nevěděla nic. V rozhovoru
popisuje, jak si zašla do cestovní kanceláře v Santiagu a požádala o všechny prospekty, co byly tehdy k dispozici a při tom předstírala, že by ráda do Afriky odjela.211
Kniha začíná hádkou rodičů s bratrem Papelucha Javierem. Ten se rozhodl pro vstup do námořnictva, s čímž rodiče nesouhlasí. Papelucho nerozumí, protože pro něho vstup do 209
Del Villar, 1977. Gevert Parada, 1968. 211 Caupolicán Flores, 1982. 210
72
námořnictva znamená veliké dobrodružství a je na bratra hrdý. Javier Papeluchovi vysvětlil, že je to jeho úděl a tak se Papelucho rozhodl najít také svůj úděl. Řešení se objevuje brzy. Když tatínek dostane možnost odjet pracovat do Afriky, Papelucho si hned za úkol vezme hasičskou činnost v Africe, protože dle jeho názoru tam je velké teplo a vznikají požáry. A také se chce stát misionářem. K Papeluchově překvapení se tatínek nevěnuje očekávané misionářské činnosti, ale obchodu s diamanty a jinými vzácnými nerosty. Malý hrdina se musí vyrovnat s jazykovou i kulturní bariérou, a přesto si zde snadno nachází kamarády mezi lidmi, ale i zvířaty.
Papelucho y el marciano (Papelucho a Marťan, 1968) Podle tohoto dílu byl v roce 2007 natočen celovečerní animovaný film Papelucho a Marťan. Papelucho si do svého deníku zapisuje příhody, které se mu udály poté, co nosem vdechnul malého Marťana Deta, který Papelucha ovládá a dává mu rozkazy. Det má ale velký problém, rád by se vrátil zpět na Mars a tak mu Papelucho pomáhá sestavit létající talíř, který by ho tam dovezl zpět. Vztah Papelucha a Marťana se v průběhu příběhu mění. Zpočátku se Papelucho snaží stát blízkým přítelem svému parazitovi ke konci příběhu již nechce být ovládaný a rád by byl opět samostatný. Det nakonec po výbuchu blízké sopky mizí a Papelucho je velmi rád, že si psal deník, protože až bude dospělý, mohou se mu zápisky jako vědci hodit. Příběh se odehrává v Papeluchově fantazii, pravděpodobně snu, který se chlapci zdá, když má vysokou horečku.
Mi hermano Hippie (Můj bratr hippie, 1971) Tento díl se věnuje bratru Javierovi, který se vrátil z námořnické školy a stal se hippim. Jeho nové smýšlení je odlišné od toho, které by rádi viděli jeho rodiče. Javier po několika dnech pobytu doma, zmizí a nikdo neví, kde je.
Papelucho se rozhodne, že bratra najde. Z počátku pátrá sám a později se přidává kamarád Chorizo. S Chorizem a partou dalších kamarádů hledají tisíc a jeden způsob, jak objevit Javiera. Zažívají při tom různá nebezpečí a napínavé situace. Papelucho se nakonec s Javierem setkává a bratr se mu snaží vysvětlit, že bojuje za lepší svět a rád by bojoval za svoji pravdu. Javier chce, aby mu Papelucho nosil peníze a jídlo ke školnímu plotu, tomu Papelucho ale nerozumí.
Během několika dní se Javier vrací domů a vypadá jako dřív, je ostříhaný a oholený, ale stále stejně líný a bez chuti vstoupit do pracovního procesu.
73
Papelucho en vacaciones (Papelucho na prázdninách, 1972) Papelucho dostal ve škole před prázdninami úkol napsat slohovou práci o svých zážitcích z letního volna. A aby si po prázdninách ušetřil práci, vše si dopředu vymyslí. Hotovou práci se mu ale podařilo ztratit a byl donucen popsat pravdivě své prázdninové zážitky. Slohovou práci pojal jako divadelní hru, takže je tento díl rozdělen na dvaadvacet dějství.
Prvních pět dějství popisuje nezdařilé táboření celé rodiny - maminky, tatínka, Ji a Papelucha – když si vyjeli na výlet do hor k jezerům. Tatínek s sebou nevzal záměrně stan, protože se domníval, že v létě určitě pršet nebude. Tatínkovy předpovědi nevyšly a celá rodina v noci zmokla. Druhý den se od nich Papelucho nevědomky oddělí a seznamuje se se šesti chlapci, kteří také v oblasti stanují a společně prozkoumávají tajemství jižního Chile. Společnost jim dělá kočka a časem i had, který se stane Papeluchovým kamarádem. Setkávají se s různými zajímavými lidmi a skutečnostmi, které pro malé kluky bývají často záhadou. Příběh končí v indiánské vesnici, kam chlapce dovede domorodý kluk Pellín.
Soy dix-leso (Jsem dyslektik, 1974) Poslední díl Papelucha byl sepsán se záměrem dokázat dětem, že být dyslektik není nic špatného a ani závažného: „Ano, chtěla jsem dokázat, že se Papelucho, i když ví, že mu „něco je“, ale neví přesně co, chová normálně jako v každém jiném dílu. Vždycky zaměňoval slova, ale 212
nebyla to dyslexie. V tomto díle ho paní učitelka za dyslektika považuje.“
Papelucho na začátku příběhu dostává od paní učitelky dopis pro maminku, ve kterém ji paní učitelka vyzývá, aby s Papeluchem zašla na vyšetření. Zjistí se, že Papelucho je dyslektik a je mu doporučeno několik dní odpočinku, protože se ve škole špatně soustředí. Svůj volný čas se rozhodne věnovat vynálezům a když ho tato činnost omrzí, vydá se před dům. Zde se setkává se dvěma mladíky, kterým se nedaří nastartovat auto. Papelucho slíbí, že jim auto pohlídá, zatímco si půjdou pro benzín. Sedne si za volant a hraje si na taxikáře, když k němu přijde policista a začne se ho vyptávat, proč sedí v cizím autě. Policista zjistí, že je auto kradené a s pomocí Papelucha nastraží léčku na zloděje. Plán jim bohužel nevyjde. Společně vymýšlí různé možnosti, jak zloděje chytit. Během této jejich činnosti se jim podaří vyřešit i jiné různě závažné případy a ke konci příběhu zloděje dopadnou. 212
Ibid.
74
Papelucho doctor (Papelucho doktorem) a Papelucho periodista (Papelucho novinářem) Existuje reálná možnost na vydání dalších dvou dílů o Papeluchovi, ale rodina tento krok stále zvažuje. Papelucho doktorem je až na drobností dokončený rukopis. Zatímco z Papelucha novináře existuje jen několik kapitol. Tento fakt potvrdila Paula Claro i v rozhovoru pro La 213
Terceru začátkem dubna roku 2008.
213
Peňa, Cristóbal. 2008. La otra Marcela Paz. La Tercera. 8. duben 2008.
75
Postavy Papelucho Papelucho je nejen rošťák, „enfant terrible“ města Santiaga, ale i zvídavý osmiletý kluk, který se dostává často do komplikovaných situací. Peña Muñoz se pozastavuje nad faktem, jak mohl tento chlapeček z buržoazní rodiny zaujmout několik generací chilských dětských čtenářů. Podle jeho názoru by se bez spontánního jednání, čistého srdce a otevřené mysli Papelucho 214
nemohl stát opravdovým dětským hrdinou.
Papelucho je díky Marcely Paz skvělý vypravěč, dovede vyzdvihnout historky i vcelku banální. Stejně jako mnoho dětí se potýká s morálními problémy a je nucen je řešit jemu vlastní logikou, která je ostatním a to převážně dospělým nepochopitelná.
Svůj deník pokládá za tajemství a velmi soukromou věc. Nezdráhá se zapisovat svoje myšlenky a obavy. Pro Papelucha smrt není ničím zvláštním. Často o ní píše, například si v prvním díle si vybírá svoji budoucí rakev. Fuguet
215
má z Papelucha pocit, že se nejedná o malého kluka, ale
o dnešního zoufalého šestnáctiletého teenagera, který zaznamenává svoje pocity jako pacient psychiatrické léčebny. Pro Fugueta je silný i samotný začátek příběhu, kdy Papelucho do svého deníku zapisuje: „To, co se děje, je strašné.“
216
Fuguet je přesvědčen, že se jedná 217
o extrémně osamělé dítě, vyrůstající v nekvalitní rodině typické pro dnešní dobu.
Marcela Paz nikdy nenechala Papelucha vyrůst. Několikrát se o to dle svých slov snažila, ale nakonec Papelucho zůstal osmiletým klukem:
214
Peña Muñoz, 2009, s. 678. Alberto Fuguet de Goyeneche je chilský populární novinář a spisovatel zároveň je filmovým kritikem i filmovým režisérem. 216 Macháčková, 2009, s. 36. 217 Fuguet, Alberto. 2007. Papelucho, revisitado. Alberto Fuguet: escritor/lector. [Online] 22. duben 2007. http://albertofuguet.blogspot.com/2007/04/papelucho-revisitado.html. 215
76
Nechala jsem Papelucha stále osmiletého. Pokoušela jsem se o to, aby vyrostl v adolescenta, to se ale nedařilo. Jako adolescent byl moc nudný a příliš hloubavý, ale já jsem ho chtěla zachovat spontánním, jednoduchým a světu otevřeným.
218
O fyzické podobě hlavního hrdiny se dozvídáme velmi málo informací, jen ve formě poznámek o jeho velkých uších či když dostane vynadáno, že si své neposedné vlasy nečeše. Čtenáři však mají jasnou představu, jak chlapec vypadá díky původním ilustracím spisovatelčiny sestry Yoly, která ilustrovala první díl. Zdařilé ilustrace se staly předlohou pro pozdější díly a edice. Všichni vědí, že Papelucho je zrzavý, rozcuchaný, pihovatý hubený kluk, s velkýma odstávajícíma ušima, pichlavýma očima a malým počtem zubů. Dětský čtenář Papeluchův popis nepostrádá, plně mu ho nahrazují ilustrace, které jsou nedílnou součástí příběhu.
218
Reyes Covarrubias, 1961.
77
Rodina Domněnka o nekvalitní a nefungující rodině, ve které Papelucho vyrůstá, bývá poměrně často vyzdvihována. V nepublikované verzi Papelucha z poloviny třicátých let žije Papelucho v rozvedené rodině a musí se s problematikou vyrovnávat. Podle kritiků je obraz nefunkční rodiny přítomný i v publikovaných dílech série a je založen na faktu, že rodiče nejsou dítěti blízcí a „často se zdá, že je má Papelucho daleko radši než oni jeho“219. Osmiletý kluk se zdráhá sdělovat své pocity rodičům a raději si píše deník.
Osobně se domnívám, že interpretace o nefunkční rodině se zakládá na nesprávném pochopení doby vzniku Papelucha, kdy bylo běžné, že děti z výše postavených rodin byly vychovávány chůvami a s rodiči se setkávaly velmi zřídka. Často i v dnešní době se osmileté dítě zdráhá svěřovat svá tajemství milujícím rodičům.
Tatínek Tatínek je velmi pracovně vytížen a je v domácnosti velmi často nepřítomný kvůli náročným pracovním povinnostem. Rodina ho doprovází na služební cesty, ať je to daleko jako například do Afriky, či jen do jiné oblasti v Chile. V díle Papelucho skoro sirotkem odjíždí otec na zahraniční cestu jen s maminkou a Papelucho zůstává u své tetičky. Otec je dozajista pracovitý muž, jinak by si rodina nemohla dovolit občasné stěhování do lepšího bydlení. V prvním díle do nového činžovního domu v centru města či v dílech následujících do domu s velkou zahradou.
Otec se snaží svého mladšího syna vychovávat, jak nejlépe umí. Kvůli minimálnímu společnému kontaktu jsou si však velmi vzdáleni a otec svému synovi nerozumí a nechápe jeho činy. Tyto konfliktní situace vyvrcholí tím, že Papelucho dostane pár pohlavků, které se mu zdají nespravedlivé, ačkoliv se tatínkovi snažil vše vysvětlit. Tatínek si v díle Papelucho a Marťan přivolá Papelucha a ten si myslí, že dostane vynadáno za nějakou rošťárnu, kterou provedl. Tatínek se od svého syna poměrně nemotorně snaží zjistit, co se s ním děje. Papelucho je již několik dní zamyšlený a jakoby ve svém světě, a to až do té míry, že si toho všimne i tatínek. Papelucho je z jeho nenadálého jednání překvapen a ptá se, proč by mu měl něco vysvětlovat. Tatínek ho ujišťuje, že je jeho nejlepším přítelem, takže by rád věděl, co syna trápí. Situace chlapce zmate, protože nedovede pochopit, jak by mohl být tatínek jeho nejlepším přítelem, když je to zároveň jeho otec. Tatínek v těchto dvanácti knížkách není ten, který dítě učí novým 219
Peña Muñoz, 2009, s. 679.
78
věcem, který s ním sdílí klučičí tajemství a je jeho komplicem. Tatínek je pro Papelucha osoba, která se stará o rodinu po finanční stránce, osoba, která mu uděluje rozkazy a kárá ho za neúspěchy. Je to člověk, který ho málokdy pochválí, ale přesto je to tatínek, má syna rád a respektuje ho.
Maminka Maminka je v knihách poněkud zvláštní postavou a ačkoliv je matkou postupně tří dětí, na jejich výchově se podílí minimálně. Svým dětem nerozumí a nechápe jejich přání. Stejně jako otec je poměrně vzdálená od světa svého syna. Je to úzkostlivá paní a v případě, že je některé dítě nemocné, věnuje mu maximální péči a pozornost – nosí mu knížky, předčítá mu a zajišťuje péči nejlepších lékařů. Avšak opakovaně zapomíná na věci pro děti podstatné, jako jsou jejich narozeniny, školní vystoupení a jiné pro děti významné události.
Maminka nechodí do práce a zároveň se nepodílí ani na práci v domácnosti nebo na vaření. To zajišťuje pro rodinu zjednané služebnictvo. Ve chvílích, kdy z jakéhokoliv důvodu musí tyto funkce zastat, je zoufalá a situaci nezvládá. Alberto Fuguet se domnívá, že příčinou jejích častých odchodů do společnosti je pravděpodobně nevěra, kterou dle jeho názoru tuší i Papelucho220.
Odvážila
bych
se
již
po
druhé
s
velmi
odvážným
Fuguetovým
tvrzením nesouhlasit. Domnívám se, že je matka z věčného nicnedělání znuděná a odchází si odpočinout ke kadeřníkovi či na nákupy.
Můžeme pozorovat, že se maminka snaží svému synovi porozumět, ale ten vždy vyvede nějakou neplechu. Jeho výmluvy ji nezajímají a ve většině případů nemá s Papeluchem trpělivost. Leckdy se není čemu divit, například když Papelucho v prvním díle vysvětluje, že v maminčině šatní skříni je nejvhodnější místo pro chov krabů a mušlí. Poté oblečení i klobouky páchnou rybinou. K Papeluchovi je však často nespravedlivá, hocha nedokáže vyslechnout a situaci řeší pohlavky či domácím vězením. Papelucho využívá domácí vězení mnohdy ve svůj prospěch a vymyslí ještě větší nezvedenost, než kdyby trest nedostal.
Na mamince je rovněž zajímavé, že ve vypjatých situacích bere neznámý druh prášků, který ji uklidní. Mnohokrát se stane, že když děti hodně zlobí nebo mají z něčeho velký strach, vloží jim
220
Fuguet, 2007.
79
svoje, dle Papelucha zázračné prášky do úst a ony se většinou probudí až další den. Autorka se tomuto tématu v různých rozhovorech vždy pohotově vyhnula, takže její názor na tuto skutečnost neznáme. Dcera Paula Claro popírá, že by její matka či babička používaly stejných metod.
Papelucho se na svoji maminku zlobí i několikrát denně, ale má ji moc rád a vždy se mu po ní stýská. Za maminku se i často modlí a když odchází, mívá o ni strach. Pocity osamělosti jsou nejlépe popsány v díle Papelucho skoro sirotkem.
Sourozenci Papelucho má na začátku série jen staršího bratra Javiera. Javier není v žádném díle důležitou postavou, dokonce i v díle Můj bratr hippie se objevuje jen na začátku, kdy prohlašuje, že chce zachránit svět, a na konci, kdy se opět vrací k rodinnému krbu. S Papeluchem je nepojí žádný zvláštní vztah, hrají si spolu minimálně a občas se pohádají nebo poperou o hračky. V prvním díle je Papelucho rád, že do internátní školy vstupuje se bratrem, protože tam alespoň někoho bude znát, ale chlapci se spolu ve škole nijak nestýkají. Na Javierovi je zajímavé, že na rozdíl od Papelucha stárne. Zpočátku se zdá, že věkový rozdíl mezi chlapci je maximálně tři roky, v Papelucho misionářem se Javier ale hlásí na námořnickou školu a v Můj bratr hippie je Javier vystudovaný námořník.
Papelucho se na konci čtvrtého dílu Papelucho detektivem stává starším bratrem Carmen de la Jimeny, které celá rodina říká Ji. Slibuje mamince, že se o ni bude starat. Snaží se malou Ji vychovávat, protože má pocit, že to nikdo jiný v rodině nedělá a proto malá pláče v kočárku. Cítí k ní velikou zodpovědnost a staví se do pozice jejího ochránce. Když Ji vyroste a jsou jí tři roky, stává se s Papeluchem hlavní hrdinkou jednoho z dílů - Papelucho: Moje sestra Ji. Papelucho chápe její logiku i fantazii, na základě kterých se Ji pouští do různých dobrodružství. Rozumí jejímu vnitřnímu světu a je asi jediný z rodiny, který Ji dovede pochopit. Někdy ale opravdu neví, co sestru trápí a vysvětluje si to tím, že muži ženám nemohou rozumět. Zároveň ho zatěžuje, že ji musí často proti své vůli hlídat a starat se o ni. Celkově ale jsou Ji a Papelucho ukázkovými sourozenci, pomáhají si, mnohé spolu zažívají, vedou společné bitvy proti rodičovským rozkazům, ale dovedou se i škádlit a hádat.
80
Domitila Domitila je služebná, chůva a děvče pro všechno v Papeluchově rodině. Je to mladá dívka, které přišlo z venkova a nemá svoji rodinu. Domitila je velice oblíbená postava, protože dovede hlavnímu hrdinovi naslouchat, pomáhat mu z nesnází, vždy má pro něj vlídné slovo nebo nějakou dobrotu. Papelucho ji má velmi rád a pokaždé, když je Domitile vyhrožováno propuštěním se o ni bojí. Domitila si jako ostatní mladá děvčata ráda vyjde do společnosti s kamarády, ale vždy musí získat povolení paní domu. Papelucho se jí snaží pomoci, ale situaci zkomplikuje. V kapitole o Marcele Paz bylo zmíněno, že předobrazem Domitily byla nejoblíbenější chůva autorky. Postava na důkaz své lásky nese její jméno.
81
Adaptace Papelucha Marcela Paz v rozhovorech váhala, zda by se měl Papelucho stát hvězdou televizního seriálu či filmu. Měla strach, že by obraz zabil knihu i postavu. Domnívala se, že pro dítě je přínosnější si Papelucha představit a prožít s ním dobrodružství, než když ho o tuto možnost připraví tvůrci 221
adaptace.
Autorka se nejednou snažila veřejnosti vysvětlit, že v případě jakéhokoliv zpracování by se ráda účastnila tvorby a úprav scénáře a byla přítomna konečnému zpracování díla. Papelucha vnímala jako své šesté dítě, které nemůže samotné pustit do neznámých vod.
222
Za jeden z prvních pokusů o adaptaci je považován záměr Juana Pabla Donosi inscenovat rozhlasovou hru pro děti Papelucho v sedmdesátých letech minulého století. Tento pokus se nezdařil kvůli nedostatku finančních prostředků.
223
Obdobně neúspěšná byla i manželská dvojice režisérů Nieves Yankovic a Giorgio di Lauro. Ti se snažili vytvořit scénář pro televizní seriál založený na knize Papelucho a Marťan, ale také se jim nepodařilo sehnat sponzory.
224
Úspěšnější již byla Veronica García Huidobro při uvedení divadelní hry Papelucho: Moje sestra 225
Ji v roce 1999.
221
Guzmán Bravo, Rosario. 1982. Papelucho sigue en la puerta de la TV. El Mercurio. 13. srpna 1982. Guzmán Bravo, 1982. 223 Archiv: Ediciones Marcela Paz S. A. (část: Historia de las historias de Papelucho). 224 Peña Muñoz, 2009, 680 225 Ibid. 222
82
Film Papelucho a Marťan První filmová adaptace vznikla v roce 2007 k šedesátému výročí prvního vydání knihy Papelucho. V letech 2005 – 2007 byl na motivy dílu Papelucho a Marťan natočen celovečerní 226
animovaný film v koprodukci společností CineAnimadores
227
a televizní stanice Canal 13.
Tvůrci filmu po celou dobu natáčení spolupracovali s Ediciones Marcela Paz S. A. Dcera autorky Paula Claro byla za rodinu pověřena konečným schválením filmové verze.228 Papelucho a Marťan měl slavnostní premiéru dne 17. května 2007.
Režisérem byl Alejandro Rojas Téllez, který v roce 2002 vytvořil do té doby nejúspěšnější animovaný film společnosti CineAnimadores Mampato y Ogú en Rapanui (Mampato a Ogú na Velikonočních ostrovech). Na základě tohoto úspěchu získal i místo režiséra sedmdesáti sedmiminutového filmu o Papeluchovi. Alejandro Rojas Téllez vybral pro namluvení postav mexické dabéry a herce s úmyslem vytvořit dílo s co možná nejvyšší mírou srozumitelnosti ve všech španělsky mluvících zemích. Osmiletému Papeluchovi zapůjčila svůj hlas mexická herečka Marina Huerta, známá dabováním dětských rolí, například hispanoamerické varianty Barta Simpsona229. Na filmu pracovalo přes sto padesát osob, snahou animátorů bylo vytvořit 230
originální pojetí filmu v 2D a 3D animaci.
U děje, který se odehrává ve vesmíru, jsou záběry
trojrozměrné, na Zemi je pozadí zobrazeno ve 3D formátu, avšak postavy jsou dvojrozměrné. Složité animace zvýšily cenu filmu na milión a půl dolarů.
226
Společnost CineAnimadores je chilské filmové studio, které se zabývá tvorbou animovaných filmů, v Latinské Americe se jedná o jedno z mála studií tohoto druhu - funguje již od roku 1989. 227 Chilský univerzitní televizní kanál (Corporación de Televisión de la Pontificia Universidad Católica de Chile), který je více známý pod názvem Canal 13, založen již v roce 1959. 228 Rozhovor s Paulou Claro. 229 Bart Simpson je jedna z hlavních postav amerického animovaného seriálu Simpsonovi. 230 Film natočený jako 3D umožňuje spatřit natočené scény nikoli ploše, ale v celé jejich hloubce.
83
Porovnání filmu s předlohou Filmaři se museli vyrovnat s faktem, že adaptují devátý díl série a že musí představit hlavního hrdinu i divákům, pro které je Papelucho neznámý. Úkolem scénáristů bylo přenést více než třicet let starou předlohu do současnosti, tak aby i vše bylo pochopitelné i pro dnešního dětského diváka, který byl hlavní cílovou skupinou. Toto nebyla jediná změna oproti originálu, kterou autoři překvapili milovníky Papelucha.
Papelucho, který je v knize dospělými často nepochopen a vůči nim se cítí osamocený, ve filmu vystupuje jako nevychovaný a rozmazlený kluk.
Obdobný posun nastal i v provedení další postavy Marťana Deta. V knize je Det jakýmsi Papeluchovým parazitem a žije v jeho útrobách, kde mluví a Papelucha řídí, kdežto ve filmu je Marťan Det dítě, které Papelucha pronásleduje. V obou verzích se z Deta stává poněkud nesnesitelný společník. Marťan má nadpřirozené schopnosti, avšak v obou verzích jsou jeho schopnosti využívány odlišným způsobem. Ve filmové verzi pomáhá Det řešit Papeluchovu touhu po světovém míru či zákazu lovu velryb, kdežto v originále Det řeší mnohem jednodušší Papeluchova přání, jako je pomoc s psaním úkolů.
Další výraznou změnou bylo nahrazení Papeluchova spolužáka Urquiety ženskou postavou Titou. Zatímco Urquieta byl typ obhroublého chlapce, který si na všechny dovoluje, Tita je tzv. třídní šprtka, která Papelucha nejdříve pronásleduje, ale na konci se stane jeho kamarádkou, se kterou se snaží o Detovo přežití na planetě Zemi.
Největší rozdíl mezi knihou a filmem je celkové pojetí reality. V knize je děj výplodem Papeluchova blouznění v horečkách, zatím co ve filmu se jedná o skutečné příhody malého kluka.
Obecně byla filmová adaptace knihy Papelucho a Marťan považována Chilany za nepovedenou a pro řadu diváků byla velkým zklamáním. Často vnímali filmového Papelucha jako nepovedenou kopii amerického Barta Simpsona. Reakce diváků na filmových serverech231 byly
231
Gato, General. 2007. "Papelucho y el marciano" (2007). Cine 2009, Películas de estreno, películas antiguas, películas clásicas, películas bodriosas, películas de todo tipo, comentadas por el arte inefable
84
z větší části rovněž negativní, kritizovány byly změny provedené v ději i postavách. Nejčastější výtkou bylo, že chilský film, s takovou legendou jako je Papelucho, byl dabován mexickými herci.
Film byl v České republice uveden i na Mezinárodním filmovém festivalu pro děti a mládež ve 232
Zlíně v roce 2008.
Papelucho jako audiokniha Zajímavou adaptací Papelucha bylo vydání audioknih dílů Papelucho a Papelucho skoro sirotek. Tyto audioknihy nahrané v roce 2009 jsou určeny převážně pro španělsky mluvící obyvatele 233
Spojených států. Každá nahrávka délce sedmdesáti minut
je namluvená populárním
dabérem chilské televize Réne Pinochetem.
del General Gato. [Online] 27. květen 2007. [Citace: 15. srpen 2010.] http://cine9009.blogspot.com/2009/05/papelucho-y-el-marciano-2007.html. 232 Filmový festival Zlín 2008; http://www.zlinfest.cz/katalog.php?akce=show&id=1294&referer=http%3A%2F%2Fwww.zlinfest.cz%2F program.php%3Fden%3D20080603 [21.11.2008] 233 Ediciones Marcela Paz S. A. [Online] [Citace: 8. srpna 2010.] http://www.edionesmarcelapaz.cl.
85
Vydání Papelucha v zahraničí a v Braillově písmu „Papelucho, tú serás famoso algún día“ (Papelucho, ty budeš jednoho dne slavným
234
tuto
větu si Papelucho zapíše do svého deníku, protože mu ji říkal jednou v noci duch. Sen malého kluka, že se stane slavným po celém světě, se částečně splnil a plní.
Papelucho byl do dnešního dne přeložen do několika světových jazyků a vydán ve 235
francouzštině, angličtině, italštině, němčině, japonštině, ruštině, bulharštině a řečtině.
Komentovaný překlad prvního dílu Papelucha byl tématem mojí diplomové práce s názvem Překlad Papelucha, díla Marcely Paz, která byla obhájena v květnu roku 2009.
Francouzský překlad Papelucho byl do francouzštiny přeložen poměrně brzy po prvním chilském vydání, již v roce 1952. Vydán byl v pařížském nakladatelství G. P. v edici Biblitheque Rouge et Bleu.236 Autorka se k prvnímu vydání Papelucha ve francouzštině vyjádřila negativně:
První francouzská edice byla hrozná, nemohla jsem ji ani přečíst, dokonce ani obrázky a grafická stránka věci se mi nikterak nelíbily. Překlad byl ilustrovaný jak pro středoamerickou zemi, plný černoušků a pralesa237.
O novém překladu z roku 1980 autorka prohlašovala, že je mnohem lepší než její originál.238 Vysoká kvalita francouzské verze byla potvrzena cenou za jeden z nejlepších překladů a cenou za jednu z nejlepších dětských knih. Ve Francii byl Papelucho doporučován do katolických škol.
Japonský překlad
234
Paz, 2007, s. 55. V kapitole podrobněji charakterizujeme vybrané cizojazyčné překlady. 236 Archiv: Ediciones Marcela Paz S. A. (část: Historia de las historias de Papelucho). 237 Larraín, 1982. 238 Rozhovor s Paulou Claro. 235
86
Japonsky vyšel Papelucho v roce 1974 v nakladatelství Kodansha. Zájem japonského nakladatelství nebyl překvapením. Na kongresu IBBY v roce 1968, kdy byla Marcela Paz laureátkou ceny Hanse Christiana Andersena za knihu Papelucho misionářem, ji oslovily japonské delegátky s dotazem, zda by bylo možné knihu vydat v Japonsku.239 Mezi lety 2006 – 2008 první tři díly série přeložila japonská spisovatelka pro děti Reiko Omatoia. Knížky jsou připraveny k vydání.240
Zajímavá je problematika, se kterou se Reiko musela ve svém překladu potýkat. Mimo specificky chilských dětských slov ze třicátých let dvacátého století, musela Reiko vyřešit otázku, jak přeložit slova, která popisují různě hendikepované osoby (slepý, hluchý…), neboť v Japonsku jsou tato slova považována za diskriminaci. Závažnější problém s překladem se pojí s historií Japonska ke konci druhé světové války. Papelucho se v prvním díle snaží vymyslet, jak by mouchy mohly nenápadně přemisťovat atomovou bombu. Překlad této věty byl pro Reiko nejsložitější pasáží, vzhledem k tomu, že téma atomové bomby je i v dnešní době pro Japonce nepříjemné.
Ruský překlad Ruskou verzi Papelucha dle autorčiných slov a sdělení Ediciones Marcela Paz S. A. nikdo v Chile neviděl. Z bývalého chilsko-sovětského kulturního institutu je potvrzeno, že v rámci spolupráce obou zemí za vlády Salvadora Allendeho (1970 – 1973) byly do ruštiny přeloženy dvě chilské 241
knihy – Papelucho a kniha od Volodii Teitelboima 242
senátora.
, bývalého chilského komunistického
Sovětská strana nikterak nereagovala na dopisy a prosby Marcely Paz a později její
rodiny o zaslání alespoň jednoho vydání Papelucha nehledě na to, že se nikdo v bývalém Sovětském svazu nezatěžoval autorskými právy.
239
Archiv: Ediciones Marcela Paz S. A. (část: Datos importantes para conocimiento de todos). Elektronická korespondence s Reiko Omatoi (březen 2008 – červenec 2010). 241 Chilský právník, politik a spisovatel, který se válečným židovským emigrantům z dnešní Ukrajiny narodil již v Chile. 242 Archiv: Ediciones Marcela Paz S. A. (část: Datos importantes para conocimiento de todos). 240
87
Jistým zadostiučiněním autorce byla informace, kterou publikoval ve Memorias de Oriente 243
(Vzpomínky na východ) Luis Oyarzún
na první straně, kde popisuje, jak se ho při jeho pobytu 244
v Moskvě dotazovali, zda jako Chilan zná Marcelu Paz a Papelucha.
Anglický překlad Anglický překlad byl dlouhá léta odkládán. Ve verzích předložených autorce se ztrácel Papeluchův smysl pro humor. Marcela Paz nesouhlasila s prvními překlady a nedovolila jejich vydání. I přes výslovný zákaz G. Tyl-Cambier vydal Papelucha, k jehož překladu použil nekvalitní první francouzské vydání z roku 1952. Kniha byla spíše adaptací díla než překladem. Nové anglické vydání od Liny Craddock, Alisy Shaw a Jeana Paul Beuchat bylo v roce 2006 přílohou novin La Tercera. Ve stejném roce vznikla i bilingvní verze, která je pomůckou 245
chilských dětí při studiu anglického jazyka.
Pro Marcelu Paz bylo poctou, že se s příběhy jejího malého hrdiny mohou seznamovat děti po celém světě.246
Braillovo písmo Vydání prvního dílu série knih o Papeluchovi v Braillově písmu v roce 2006 úzce souviselo s dlouholetou činností Marcely Paz v oblasti pomoci zrakově postiženým dětem. Distribuce byla zajištěna do všech chilských škol pro zrakově postižené a zároveň do veřejných knihoven, které o výtisk požádaly. Uvažuje se o vydání dalších pěti dílů do roku 2010.
243
Chilský spisovatel a univerzitní profesor, který byl také předsedou Klubu chilských spisovatelů a členem Akademie věd. 244 Caupolicán Flores, 1982. 245 Archiv: Ediciones Marcela Paz S. A. (část: Datos importantes para conocimiento de todos). 246 Aguirre, 1963.
88
Fenomén Papelucha Papelucho je jedinečná kniha, dokládá to jednak její popularita, ale i neustálý zájem o příběhy malého chlapce. Překlady do jiných jazyků, různé adaptace, natočení celovečerního animovaného snímku, ale i literární soutěže nesoucí Papeluchovo jméno, otevírání a přejmenovávání škol, to vše jen potvrzují.
Papelucho dovede zaujmout i dnešního mladého čtenáře a důvody proč tomu tak je budou představeny v této kapitole. Pro odpověď na tuto otázku jsem využila tři postupy. Papelucho je kniha, ale Papelucho je i osmiletý chlapec a z toho bude moje analýza vycházet. Analýzu Papelucha jako knihy provedeme za přispění teorie Gemmy Lluch247 a na analýzu Papelucha jako postavy, použijeme vybrané charakteristiky základních věkových zvláštností dětí mladšího věku, což jsou nejčastější čtenáři těchto příběhů. V třetí části jsem se zajímala o názory čtenářů, o jejich znalosti i o jejich pocity z četby. Zvolila jsem zde dotazníkovou podobu průzkumu.
Kniha Papelucho Papelucho jako kniha zde bude charakterizován prostřednictvím tří hledisek vybraných na základě studie Gemmy Lluch. Gemma Lluch se ve studii týkající se rozboru knih pro děti s hlavním dětským hrdinou zaměřuje na strukturu časovou i tematickou a na transformaci děje či akce. Tyto aspekty budou aplikovány převážně na první díl série o Papeluchovi, ale neopomineme připomenout zajímavosti ani z dalších jedenácti pokračování.
Časová struktura Děti ve věku šesti až devíti let začínají chápat čas jako jednu ze základních potřeb, učí se čas určovat a často mu přikládají až neobvyklý význam i přesto, že nejsou schopny přesně odhadnout, zda třicet minut či sto let je doba krátká nebo dlouhá. Děti na přelomu osmého a devátého roku začínají plně chápat časovou cykličnost – opakování jednotlivých období, ať již ročních či denních. K tomuto poznání je vede jejich návyk na pravidelný režim, který je ve většině případů zapříčiněn školní docházkou.248
247 248
Lluch, 2003, s. 47 – 79. Lluch, 2003, s. 47.
89
Dle studií Teresy Colomer z roku 1998 vyplývá, že tuto informaci respektují často nevědomky i autoři děl určených pro tyto čtenáře. Colomer na základě studie asi dvou set děl dokázala, že 249
necelých sedmdesát pět procent využívá čas jen lineárně.
Pro lepší pochopení čtenáře
mladšího školního věku je toto pojetí zřejmě nejvhodnější.
Papelucho
Papelucho je deník, deník osmiletého chlapce, a z toho plyne, že je psaný lineárně. Kniha popisuje Papeluchova dobrodružství den po dni, často jsou jednotlivé dny rozděleny na dopoledne i odpoledne. Děj je vyprávěn v minulém čase, dialogy, které Papelucho reprodukuje, jsou v čase přítomném. Není zde nic, co by mohlo zamotat hlavu malému čtenáři.
V dalších pokračováních je příběh rovněž vystavěn lineárně, formou popisu událostí, jak se Papeluchovi přihodily, ačkoliv v některých dílech autorka upouští od deníkové podoby.
Tematická jednotnost Když se takto staré dítě rozhodne, nebo je povinno číst knížku, je pro něho nejvhodnější výběr knihy, která není komplikovaná a je tematicky jednotná. Tematicky zde myslíme, že když je například kniha o zvířátkách, je o zvířátkách, když popisuje dobrodružství malé holčičky v horách, drží se tématu a případně odbočí jen lehce, např. na dobrodružství holčičky ve městě. 250
Stále by měl autor ale dodržovat téma zvířátek či holčičky.
Papelucho
Celá série, nejenom první díl, splňuje tento bod, autorka nikdy neodbíhá od tématu malého chlapce s bujnou fantazií a nezkrotnou duší. Ať je Papelucho ve škole, v Africe, u tetičky Růženky či v nemocnici, stále je to ten stejný kluk, který v podstatě řeší neustále stejné situace či komplikace, jen převedené na danou lokalitu. Často se Papelucho seznamuje s dospělými, kteří si získávají jeho důvěru, či se tento hrdina snaží vymyslet nějaké zlepšení, ať již přístroj či jev.
249 250
Colomer, 1998, s. 89. Lluch, 2003, s. 51.
90
Transformace a akce Zde se Gemma Lluch zabývá dynamikou příběhu, jeho zvraty a jeho možnostmi. Prudký vývoj či rychlá změna situace nejsou pro tuto věkovou kategorii dle autorky vhodné, dítě ještě není zvyklé se rychle adaptovat a zároveň příběh spustí jeho představivost, která by měla problémy rychle se přenést do extrémně odlišného prostředí či situace. Důležitým bodem analýzy je začátek a konec příběhu.251
Papelucho
Papelucho začíná pochybnostmi chlapce o jeho činu, jestli otrávil Domitilu, nebo ne, snaží se najít způsob, jak někomu sdělit své tajemství. Tímto čtenáře autorka poměrně zdařile vtahuje do děje a upoutává pozornost. Děj samotný je jakýmsi výčtem událostí a příhod, které se odehrávají. V kapitole o Papeluchovi jsme psali o změně dynamiky, když chlapec nastupuje do školy až k závěru, kdy jeho spolužáci objeví deník a snaží se mu ho vzít. Zde je možné pozorovat jistý stres hlavního hrdiny. Paz se nebojí knihu ukončit tragicky, Papeluchovi je deník opravdu ukraden a vhozen do smetí. Zde může být dítěti chlapce líto, ale když otočí poslední stránku, dozví se, že deník byl nalezen v koši a vydání, které čtenář drží v ruce, je publikací onoho deníku. Tímto čtenář i na konci získá dojem, že se opravdu jedná o nějaké tajemství, které si zaznamenává osmiletý školák. Další díl Papelucha navazuje, když popisuje Papeluchovo setkání s pánem, který deník nalezl a odnesl do vydavatelství. Ostatní knihy série střídají různé motivy a různé začátky, dynamika zůstává stejná, pomalejší začátek a rychlý konec, přesně tak, jak to vyhovuje psychice čtenáře této věkové kategorie. Zároveň je zajímavé, že styl, kterým píše autorka, je podobný vypravování dítěte Papeluchova věku, vyprávění je lineární, někdy poněkud chaotické.
251
Ibid., s. 56.
91
Postava Papelucho Hlavní cílovou skupinou čtenářů Papelucha jsou děti mladšího školního věku, cílem následující analýzy je porovnání charakteru Papelucha jako postavy s jeho čtenářem.
Martin Bělohlávek, dlouholetý pracovník s dětmi, odborník, o kterém vím, že zná problematiku, ke které se vyjadřuje v příručce, kterou sepsal pro oddílové vedoucí, uvádí následující:
Charakteristika věkových zvláštností dítěte mladšího školního věku (6 – 9 let)
-
osobnostně si dítě přivyká na pevný režim (vstup do školy, kroužky) začíná se učit odpovědnosti (musí pochopit, že končí doba her) má určité povinnosti (úkoly do školy, domácí práce) dovede se soustředit maximálně dvacet minut rychleji se unaví jeho živá fantazie je často spojená s citovými prožitky. ve vztahu k okolí respektuje autoritu přijímá příkazy a zákazy většinou ale na základě motivace ať již odměny či trestu přizpůsobuje se skupině je velmi závislé na rodině důvěřivé k cizím lidem (extroverze - snadno se druží, hovornost) v tomto věku jsou přísně oddělené světy holčičí a klučičí 252 nejraději si hraje „na někoho“ či „na něco“ Podrobněji se podle Bělohlávkova popisu zaměříme na Papelucha jako na postavu: „Osobnostně si dítě přivyká na pevný režim“
V prvním díle 15. března Papelucho popisuje svůj první školní den. Vstupuje do internátní katolické školy společně se svým bratrem Javierem, který již školu navštěvoval. Čeká ho poprvé v životě pevný řád – vyučování či pravidelné docházení na mše. Jestliže Papelucho pevný režim nemá, vymýšlí vynálezy či se nudí a dokonce si tento fakt umí i přiznat:
Tatínek nám vyprávěl, že když on byl stejně starý jako my, nikdy jsem se nenudil. Já si myslím, že to samé budu říkat i svým dětem. Ale je pravda, že když už jste na prázdninách, nuda by být neměla.
252 253
253
Bělohlávek, Martin. 2004. Rukověť pro začínajícího vedoucího oddílu. Praha : Pionýr, 2004, s. 41. Macháčková, 2009, s. 47.
92
„Začíná se učit odpovědnosti“ V Papeluchovi lze vysledovat vnímání odpovědnosti, ať se jedná o jeho snahu o dobré školní výsledky, či pocit, že je zodpovědný za rodinu a musí jí pomoci s finančním zabezpečením (žebrání, prodej).
Nejvíce tento jev můžeme pozorovat v jednom z nejpopulárnějších dílů série Papelucho: Moje sestra Ji, kdy se Papelucho stará o svoji mladší sestřičku Carmen de la Jimena. Carmen de la Jimena má fantazii, která nezná mezí, a neustále si na něco hraje a při hře se ztrácí, celá rodina ji většinou nemůže najít až na Papelucha. Papelucho má na hledání své sestry schopnosti, které se snaží vysvětlit i rodičům, aby se o ni nemusel neustále starat. Ale kdykoliv je potřeba, ochotně pomáhá, protože si uvědomuje, že to nikdo jiný nedokáže a Ji se může něco přihodit.
„Má určité povinnosti“ Rodiče od Papelucha vyžadují především řádné plnění školní docházky, a v pozdějších dílech i starání se o Ji. Papelucho si ale povinnosti přiděluje i sám, ať už je to jeho pocit povinnosti a odpovědnosti za finanční situaci rodiny, či jeho misionářská činnost v Papelucho misionářem. A znovu musíme připomenout, že pro Papelucha je jednou z největších povinností psaní si deníku. Jinak vzhledem k tomu, že rodina disponuje služebnictvem, žádné domácí práce vykonávat nemusí.
„Dovede se soustředit maximálně dvacet minut“ Tento jev můžeme pozorovat v Papeluchově častém střídání aktivit, tu se věnuje svým vynálezům, hned odchází za mechanikem Buzetou, či zkouší nový výtah v domě. Každá z těchto činností ho dovede zaujmout, ale ne na moc dlouhou dobu. Existují ale aktivity, převážně fyzické, které ho přitahují a zaberou mu i více času. Příkladem je jeho pomoc při kopání studny ve škole.
V několika dílech se opakuje skutečnost, že Papelucho je ve škole tázán a jeho myšlenky jsou v úplně jiném světě.
93
„Rychleji se unaví“ Papeluchovi se nejednou stane, že uprostřed nějaké napínavé činnosti usne, třeba když hraje na schovávanou či při obědě, před kterým si s Javierem hrál u místního automechanika:
…a my byli zas tak hladoví a tak ospalí, že jsem usnul při jídle a vzbudil se s kusem masa v puse. 254
„Jeho živá fantazie je často spojená s citovými prožitky“ Toto je asi nejvýstižnější charakteristika malého Papelucha. Je to snílek, dovede si představit mnohé a do situace se vžít tak, že často zapomene, že se nejedná o realitu. V prvním díle si představuje, že bude námořníkem a pirátem, a na základě zkušenosti z rodinné dovolené u moře tuto představu podrobně rozvádí. Papelucho se v prvním díle setkává s duchy, v obou případech se jedná spíš o jeho bujnou fantazii způsobenou strachem, ať strachem z bouřky či strachem o deník, který mu chtějí spolužáci zcizit.
Bujná fantazie hlavního hrdiny je nejzřetelnější v díle Papelucho historikem, kde chlapec na základě přitažlivého výkladu paní učitelky Carmen prožívá historii Chile na vlastní kůži, ať již jako Kolumbův námořník, indián z kmene Mapuchů či osvoboditel.
„Ve vztahu k okolí respektuje autoritu“ Papelucho respektuje svoje rodiče jako autoritu, zároveň respektuje učitele i ostatní dospělé. Čtenář si ale zajisté povšimne, že se mu do toho mnohdy nechce a často vnitřně s příkazem či zákazem nesouhlasí. Stává se, že někdy nepochopí, co po něm dospělý chce, vyloží si to po svém a je přesvědčený, že se jedná o nespravedlnost. V prvním díle odejde z domova, protože dostane od tatínka vynadáno, že rozdával jeho oblečení potřebným. Papelucho toto považuje za velikou nespravedlnost, protože to dělal z dobré vůle. Na tatínka se zlobí, protože se domnívá, že je sobec. Také uvažuje o možnosti, jestli není lepší být sirotek, protože by mu nikdo nerozkazoval:
Když mě potrestají, tak mám pocit, že skuteční rodiče jsou jiní než rodiče z pohádek či obrazů. Mám sto chutí stát se sirotkem, ale jen chvíli poté, co mi vynadají. Jindy mám zase chuť zemřít, aby se naučili, že jsou nespravedliví.
254
255
Ibid., s. 47.
94
V následujících dílech se opakují podobné situace, celkově ale Papelucho chápe, že existují autority v podobě maminky, tatínka i dalších. Ostřeji se proti tomuto faktu nijak nevymezuje či se nebouří a rodičům neodmlouvá.
„Přijímá příkazy a zákazy, většinou ale na základě motivace, ať již odměny či trestu“ V předchozí charakteristice jsme se již tohoto bodu dotkli, Papelucho opravdu přijímá příkazy i zákazy, i když často nerozumí jejich smyslu a vykládá si je po svém. Úkoly plní a nemusí být motivovaný trestem či odměnou, plní je, protože je to hodný a poslušný kluk. Otázkou je, jak je plní – několikrát jsme popisovali, že Papelucho si věci vykládá po svém a jeho oblíbeným úslovím je, že když něco dělá s dobrým úmyslem, často obrátí se to proti němu. Toto úsloví používá v každém díle, ať již otevře kohoutky od zavlažování na zahradě a dostane od Domitily pochvalu, že zalil, nebo naopak, když se snaží udělat dle svého názoru nějaké dobro a je z toho akorát několik pohlavků či domácí vězení, jako v případě, když do bytu pozval osm dětí z chudé rodiny na oběd.
„Přizpůsobuje se skupině“ Papelucho se nemá komu moc přizpůsobovat, svým způsobem je to samotář. Kamarády si ale umí najít poměrně rychle a nezáleží mu na tom, jestli děti nebo dospělé. Za příklad určitého přizpůsobování se dá uvést jeho chuť vstoupit do skautského oddílu.
V ostatních dílech není téma individuality příliš akcentováno, zřejmě je Papelucho velká individualita či se autorka v textu věnuje převážně jemu a ne jeho vztahu k okolí.
„Velmi závislý na rodině“ Téma rodiny je v Papeluchovi zajímavé, věnovali jsme se mu již v jedné z předcházejících kapitol. Ačkoliv se osmiletému hrdinovi chce občas utéct z domova či se nechat okrást cikány (Papelucho skoro sirotkem) nebo zemřít, protože ho nikdo v rodině nechápe a nikdo mu nerozumí, je na své rodině hodně závislý. Po mamince se mu často stýská, tatínek je, jak jsme již charakterizovali, pro chlapce poněkud vzdálený vzhledem k své pracovní vytíženosti. Dítě je ale celkově na rodině závislé emocionálně i materiálně, což je vzhledem k jeho nízkému věku pochopitelné. Vztah k sourozencům, mladší Ji a staršímu Javierovi, je rozdílný. O Ji se
255
Ibid., s. 47.
95
Papelucho stará jako starší bratr. S Javierem je jejich vztah více než neutrální, Papelucho ke svému staršímu bratrovi přesto vzhlíží.
„Je velmi důvěřivé“ I tato charakteristika je pro Papelucha výstižná. Například již v prvním díle odchází k mechaniku Buzetovi, či se baví s žebračkou na ulici, navštěvuje starší dámu v domě, kde bydlí a je šťasten, že jí nahrazuje syna nebodokonce důvěřuje zločinci.
Tato jeho vlastnost, bezmezná důvěřivost k lidem, kteří mu věnují pozornost, se opakuje i v ostatních dílech, jeho přáteli se stávají kněží, řidiči, policisté a v díle Jsem dyslektik je dokonce zatčený, protože hlídal ve své důvěřivosti zlodějům ukradené auto.
„V tomto věku jsou přísně oddělené světy holčičí a klučičí“ Již od prvního Papelucha je jasné, co pro chlapce děvčata znamenají. Papelucho má minimální šanci se s děvčaty setkat vzhledem k tomu, že internátní škola je pouze pro chlapce. Když mu ale jeho spolužák chce představit svoji mladší sestru, která by s Papeluchem ráda šla na schůzku, Papelucho sice uznává, že děvče má krásné dlouhé vlasy, ale nechce se s ní bavit, protože kluci se s holkami nebaví.
V dalších dílech se jeho dojem z děvčat nemění, ba co víc, s příchodem mladší sestry se ujišťuje v tom, že ženy jsou jiné a muži jim nerozumí. To je pro malého chlapce zajímavé zjištění, a tak Papeluchovi vysvětluje mnohé nesrozumitelné chování Ji.
V posledním díle Jsem dyslektik je Papelucho přeložen do smíšené školy a není z toho zprvu velmi nadšený, bohužel se jako čtenáři nedočteme, jak se na nové škole měl, protože autorka již další knihu nevydala.
„Nejraději si hraje „na někoho“ či „na něco“ Papelucho se vzhledem ke své velmi rozvinuté představivosti, jistému samotářství, ale i sklonu k přemýšlení o budoucnosti rád stylizuje do rolí námořníků, dobrodruhů i další. V pokračováních je toto nejtypičtější v Papelucho historikem, kdy je chlapec chvíli indiánem či dobyvatelem.
96
Dotazníkové šetření Třetí možnost – dotazníkové šetření – byla pro mne příležitostí, jak dokázat jedinečnost knihy Papelucho v chilském prostředí a dozvědět se od respondentů nové informace.
V šetření mě zajímal reálný zájem Chilanů o tuto knihu, konkrétně o postavu Papelucha ve dvanácti pokračováních. Z osobního kontaktu jsem věděla, že kohokoliv jsem se v Chile na tuto postavu zeptala, znal ji a ve většině případů mi sdělil, že je to kniha jeho dětství a že Papelucha považoval za svého kamaráda. Na základě této zkušenosti jsem se rozhodla sestavit krátký dotazník a rozeslat ho po internetu. Vybrala jsem možnost vytvoření dotazníku, který nabízí společnost Google, jedná se o příjemnou formu vyplňování pro uživatele a zároveň řešiteli problému poskytuje pohodlný přístup k výsledkům a možnost vytváření pomocných grafů či přehledů. Otázky jsem volila takové, aby účastníka průzkumu zatěžovaly co nejméně a já i přesto získala potřebné informace.
Dotazník je rozdělen na tři části. První část se zajímá o oblíbenou dětskou knihu a nejoblíbenějšího dětského hrdinu. Druhá část se věnuje přímo Papeluchovi, jsou v ní otázky jak znalostní, tak otázky osobní, kde mě zajímal vztah dotazovaných k hrdinovi, důvody jeho četby apod. Třetí část byla pro tazatele dobrovolná, týkala se jejich osobních dat (jména, věku, místa bydliště a profese). Zároveň jsem účastníkům dala možnost mi jako tvůrci dotazníku a zároveň této diplomové práce, cokoliv sdělit.
I přestože se mi sešel počet odpovědí, který lehce překročil stovku, byl pro mne dotazník a jeho výsledky velkou motivací a často i inspirací. Odkaz na stránku s otázkami jsem šířila pomocí chilských přátel a sociální sítě Facebook, velikou práci za mě a za šíření dotazníku odvedyi tři osoby: Marcela Carreño Mardones, která jako prezidentka Manque Chile, dobrovolnické organizace pracující s dětmi, dotazník šířila mezi těmi nejmenšími a zároveň mezi dobrovolníky z této organizace; Mauricio Paredes, bývalý prezident chilského IBBY odkaz vložil na stránky organizace a rozeslal svým známým; nezanedbatelnou pomoc mi stejně jako v průběhu psaní celé práce poskytl Manuel Peňa Muňoz – tento univerzitní profesor během jedné hodiny rozeslal odkaz své rodině, studentům, ale i kolegům.
Průměrný věk všech sto čtyř zúčastněných byl třicet čtyři let, nejmladšímu účastníkovi bylo patnáct, nejstaršímu šedesát let. Zaznamenala jsem výraznou převahu žen a to osmdesát žen 97
na dvacet dva mužů. V celkovém počtu sto čtyř respondentů jsem našla jen dva, kteří by byli Papeluchem nějak znechucení, ale i přes to potvrdili, že se jedná o významnou knihu a dalším čtenářům by ji doporučili. Data pro tento dotazník byla čerpána od počátku vyvěšení dotazníku na internetových stránkách dne 20. července 2010 do 20. srpna 2010, dotazník je stále respondentům k dispozici vzhledem k zájmu rodiny autorky a chilské sekce IBBY.
Dotazník posloužil k lepšímu pochopení vztahu Chilanů k Papeluchovi, na jeho základě jsem získala informace a cenné kontakty, a také odbornou literaturu a studie k tématu. Cennou informací pro mne bylo, že Papelucho je jednou z prvních knih, které se děti v zemi věnují, že hodně respondentů se s Papeluchem v mládí cítilo plně identifikováno, považovalo ho za svého kamaráda, kterému mají možnost se svěřit. Mnoho z nich si na základě Papeluchova deníku začalo psát deník vlastní, což jim často vydrželo až do dnešních dnů. Mezi nejoblíbenější knihy se řadí Papelucho jako první díl série, následuje ho Papelucho: moje sestra Ji a Papelucho v nemocnici. Papelucho v nemocnici je také dílem, který četla většina respondentů, protože ho dostávali ke čtení, když byli nemocní či v nemocnici. Nejoblíbenější postavou je pro čtenáře Papelucho, jakožto hlavní postava, ale druhou nejčastěji jmenovanou je Domitila, jeho chůva. Právě její jmenování v dotazníku bylo pro mne velice zajímavé, v průběhu četby jsem její postavu za nikterak klíčovou nepovažovala. Podle odpovědí se ukázalo, že si Domitilu dotazovaní jako malí čtenáři často identifikovali s osobou, která je dítěti kdykoliv nablízku, plně mu rozumí a je jeho komplicem. Všichni respondenti se domnívají, že neexistuje významnější a slavnější kniha pro malé chilské čtenáře a hodnotí ji velmi kladně. Dle odpovědí jsem pochopila, že pro většinu z nich vyplňování dotazníku znamenalo příjemně strávenou chvíli plnou nostalgického vzpomínání, odpovědi byly často doprovázeny citacemi z knih či popisem her, ke kterým je Papelucho inspiroval. Zajímavé byly odpovědi, které popisovaly, že díky Papeluchovi se respondent stal třeba historikem (na základě knihy Papelucho historiador) nebo spisovatelem, učitelkou či knihovnicí. Právě odpovědi učitelů z prvního stupně společně s odpověďmi knihovnic byly zajímavé, většinou tyto dámy popisovaly, že dnešní chilské děti Papelucha čtou, ale že by bylo potřeba upravit jazyk, obzvlášť u prvního dílu. Vzhledem k tomu, že kniha je více než šedesát let stará a je psaná jazykem chilských dětí z této doby, za tu dobu jazyk se posunul a vyvinul, děti některým slovům nerozumí a to jim ztěžuje četbu. Více než dvě třetiny respondentů neviděli film Papelucho a marťan, což označovali jako pochopitelné, vzhledem k tomu, že se jednalo o celovečerní animovaný film pro děti a oni jako dospělí už
98
necítili chuť ho vidět. Mnozí podotýkali, že film nechtěli vidět z prakticky stejných důvodů – protože je namluvený mexickým dětským hercem či si nechtěli kazit svoji představu Papelucha.
256
Celkově bych výsledky
dotazníku hodnotila velmi kladně, nejedná se o stěžejní část
diplomové práce, ale jako pomocný mechanismus zafungoval dotazník lépe, než jsem očekávala.
256
Výsledky a grafy jsou vloženy do přílohy diplomové práce.
99
Shrnutí Marcele Paz se podařilo představit typického osmiletého chlapce, jenž svým psychologickým profilem z velké části odpovídá zamýšlené cílové skupině čtenářů. Je to jeden z důvodů, díky kterému se Papelucho stal nesmrtelným. Autorka zároveň dodržovala strukturu, kterou by se dětská kniha pro tuto věkovou kategorii měla ubírat. Struktura, téma i další rozvržení se v jednotlivých dílech opakují a čtenář ví, co může od knihy očekávat.
Většina dětských čtenářů je schopna se s hlavním hrdinou identifikovat, chlapec prožívá podobné příhody jako oni. Zároveň se Papeluchovi daří dětem pomáhat řešit různé problémy a hledat jejich východiska – ať již hovoříme o přestupu na novou školu, odjezdu rodičů na služební cestu, narození mladšího sourozence, či mnohých dalších.
Žádná jiná chilská dětská kniha nebyla přeložena a není překládána do tolika jazyků jako právě Papelucho. Lze konstatovat, že se autorce podařilo napsat text, který umí pochopit děti na celém světě. Spisovatelka v rozhovoru z roku 1963 uvádí: „Papelucho je však nejvíce „latino dítě“, dobře ho chápou děti v Itálii, Francii, Španělsku i v těch zemích Latinské Ameriky, kde vyšel, ale v Anglii a Americe se s úspěchem nesetkal, podle mě pro jiný styl humoru či jiný 257
způsob výchovy.”
258
Pro mnohé kritiky je ale Papelucho „pop figurkou lokálního významu.“
Tuto kritiku ale nelze nikterak vyvrátit, kniha ani hrdina nejsou světoznámí a zřejmě nikdy nebudou, ale pro Chilany znamenají mnohé a ti jsou na svého Papelucha právem hrdí.
Papeluchova popularita dle Eduarda Castra, vedoucího vydání Papelucha v nakladatelství Universitaria, neklesá. Papeluchovy příběhy jsou stále pro čtenáře atraktivní. Castro zároveň dodává, že Papelucho nepotřebuje reklamu, že ho v Chile znají všichni a že alespoň jeden z generace současných rodičů na jeho příbězích vyrůstal a měl je rád. Castro udává, že ročně se knihy prodá přes dvě stě padesát tisíc výtisků a stejně, jako v mnoha rozhovorech tvrdila již 259
Marcela Paz, jeho popularita stoupá v období chřipky.
Marcele Paz se podařilo to, o co se snažila: propojit rodiče s dětmi. Není třeba, aby rodiče z knihy předčítali, stačí, že knihy čte již několikátá generace a má stejně jako ty předchozí 257
Aguirre, 1963. Fuguet, 2007. 259 del Canto, 2002. 258
100
z četby radost. Rodiče si díky Papeluchovi znovu uvědomí, že i oni byli těmi malými roštáky, že i oni pro své rodiče mnohdy připravovali nepříjemné chvilky, ale také že měli své dětské sny a touhy.
Papeluchův deník by v dnešní době mohl mít podobu internetového blogu malého kluka. Marcela Paz by ale musela změnit a zmodernizovat chlapcův slovník, témata i příběhy by ale mohly zůstat stejné. Vzhledem k tomu, že kniha je čtená více než šedesát let, zdá se být nadčasová.
101
Závěr Cílem mé diplomové práce bylo zhodnotit, zda je kniha Papelucho chilské autorky Marcely Paz fenoménem. Této problematice jsem se věnovala od roku 2008, kdy jsem se pro téma rozhodla.
Papelucho je specifickým chilským dětským hrdinou, který je stále populární a pro děti zajímavý. Marcele Paz se ve čtyřicátých letech minulého století podařilo vytvořit postavu, která stále umí zaujmout a potěšit nové a nové generace a zároveň těm odrostlejším připomenout krásu a hravost dětství.
V práci jsem využila znalosti z oblasti dětské literatury, které jsem získala již v bakalářském studiu při tvorbě bakalářské práce a také během půlročního kurzu Teorie dětské literatury na španělské univerzitě (Universidad Autónoma de Madrid). Vzhledem k tomu, že se mi podařilo kontaktovat nejvýznamnějšího chilského badatele na poli latinskoamerické dětské literatury, Manuela Peñu Muñoze, získala jsem příležitost seznámit se s tématy, která by mi jinak zůstala ukrytá. Na radu tohoto profesora jsem na mnichovském bývalém zámečku Blutenburg navštívila Mezinárodní knihovnu dětské knihy (Internationale Jugendbibliothek). Knihovna byla založena v roce 1949 Jellou Lepman a je přístupná veřejnosti. Během studia v Mnichově se mi podařilo získat podrobné informace, které se týkají latinskoamerické dětské literatury a seznámit se s odbornými publikacemi, které jsou v českých knihovnách nedostupné.
V teoretické části diplomové práce jsem na základě získaných poznatků uvedla dětskou literaturu, seznámila s jejím původem a rozdělením do prozodických celků se zaměřením na příběhy s dětským hrdinou. Pro dítě je literatura stejně důležitá jako pro dospělého čtenáře a vzhledem k jejímu významu na psychický rozvoj dětského čtenáře se jedná o zajímavé a přínosné téma.
V kapitole o chilské dětské literatuře do poloviny dvacátého století jsem se snažila přiblížit její rozvoj a nejdůležitější autory a díla. Věnovala jsem se časopisu El Peneca, jelikož se jedná o jeden z nejvýznamnějších počinů počátku dětské literatury v Chile a zároveň o jediný chilský dětský časopis, který byl publikován i mimo hranice této jihoamerické země. V kapitole je zmínka o literární soutěži nakladatelství Hernána del Solara Rapa-Nui. V této soutěži uspěla
102
i Marcela Paz a tím dostala příležitost publikovat svého doposud veřejnosti neznámého Papelucha.
O životě a díle Marcely Paz pojednává třetí kapitola. Díky jedinečné příležitosti, kterou mi poskytla autorčina rodina, jsem měla možnost prostudovat osobní dopisy, všechny rozhovory, které Paz poskytla do různých periodik a také využít archivních zdrojů Ediciones de Marcela Paz. Ediciones de Marcela Paz je tvořena dětmi a dalšími dědici autorky, společnost má za úkol starat se o dílo Marcely Paz, dbát na autorská práva a zachovat spisovatelčin odkaz. Marcela Paz byla nejen úspěšnou autorkou, i její dobrovolnická činnost se zrakově postiženými dětmi byla nezanedbatelná - založila Dům Svaté Lucie, který pomáhal v integraci těchto dětí do společnosti. Zároveň byla zakladatelkou a první prezidentkou Chilské sekce dětské knihy (IBBY).
Papelucho, její nejslavnější kniha a možná ještě slavnější hrdina, vznikal nadvakrát. Poprvé v polovině třicátých let jako syn rozvedených rodičů a podruhé do soutěže nakladatelství RapaNui již jako chlapec, který žije v úplné rodině. Charakterizovat knihu a chlapce bylo úkolem poměrně složitým, vzhledem k tomu, že v českém prostředí neexistuje podobný hrdina. Uvažovat by se dalo o známém Goscinnyho Mikulášovi, Lindgrenové Pipi či o Steklačově Boříkovi, ale ani jedna z těchto ani jiných postav není Papeluchovi podobná. Papelucho je chlapec, který si píše deník, cítí se osaměle, ale je schopný velmi rychle navázat sociální kontakt. Papelucho neprožívá svá dobrodružství v partě kamarádů, ale většinou sám. Dobrodružství si navíc zaznamenává do deníků. Mezi lety 1947 a 1974 vyšlo dvanáct pokračování jeho příběhů. Ne všechny se staly populárními, ale mnoho z nich, např. Papelucho: Moje sestra Ji, Papelucho v nemocnici jsou jedny z nejznámějších knih v Chile. Papelucho je chápán daleko více než kniha jako postava a pro mnoho dětí byl, je a zřejmě bude chápán jako blízký kamarád.
V diplomové práci jsem stručně charakterizovala jednotlivé díly, abych dokázala širokou škálu témat, kterými se autorka zabývá. V Papeluchovi nevystupuje mnoho postav, to je také důležité pro malého čtenáře, snadno se v knize a jeho příbězích orientuje. V práci jsem popsala jen jeho nejbližší rodinu, zároveň by ale bylo možné charakterizovat některé jeho kamarády, kteří však nejsou pro vývoj příběhu důležití. Stejně tak je třeba zmínit Papeluchovu důvěřivost v cizí dospělé lidi a jeho schopnost s nimi snadno jednat. Vzhledem k tomu, že je Papelucho
103
dětská kniha a děti mají rády zvířata, i Papelucho si v každém díle najde svého zvířecího kamaráda, nebo se pouští do chovu blech, krabů či dalších příslušníků této říše.
Oblíbenost hrdiny se stala předlohou již pro několik adaptací. Kdyby ovšem Marcela Paz a dnes její rodina více stáli o převedení Papelucha do různých podob, byl by možná dnes tento osmiletý chlapec populárnější většímu počtu převážně latinskoamerických dětí, ale zároveň je možné, že by se splnilo to, čeho se autorka bála, že by byl jako hrdina v představách dětí zabit a děti by se s ním tak neidentifikovaly snadno jako dnes.
Zároveň je zajímavé, že Papelucho je nejpřekládanější chilská dětská kniha, proto ani tato tematika v práci nechybí. Pro autorku samotnou bylo poctou, že v šedesátých letech obdržela cenu Hanse Christiana Andersena a získala tak možnost prezentovat svoje dílo světu. Do dnešního dne byl Papelucho přeložen do osmi světových jazyků a vydán byl i v Braillově písmu.
Vzhledem k tomu, že knihy o Papeluchovi jsou opravdu jedinečné, položila jsem si otázku, co na nich přitahuje dětského čtenáře. Díky třem rozdílným metodám, které jsem se rozhodla aplikovat, jsem dospěla k závěru, že je to autorčina schopnost popsat svět i postavu tak, že dítě je schopné se s ní snadno identifikovat a rozumí jejím činům a jednání. Porovnávala jsem dle studie Gemmy Lluch strukturu knihy s typickou strukturou dětské knihy podobného charakteru, která je určena věkové kategorii čtenáře mladšího školního věku, zároveň jsem porovnávala Papelucha na základě základních věkových odlišností s jeho čtenáři a v neposlední řadě provedla krátký výzkum chilské veřejnosti ohledně jejích znalostí a dojmů z knih.
V této diplomové práci jsem mohla využít nejen své poznatky z teoretické oblasti, ale také své zkušenosti, které jsem získala více než desetiletou prací s dětmi. Papelucho jako postava i Papelucho jako kniha je v chilském prostředí fenoménem a bude to tak i u následujících generací. Papelucho by ale bude brzy potřebovat jazykovou revizi, vzhledem k tomu, že některé výrazy, které používá, jsou dnes již zastaralé a pro děti neznámé.
Papelucho se zřejmě nikdy nestane známou knihou pro děti z celého světa, což mu ale nikterak neuškodí. Každý národ by si pro sebe měl ponechat některé své hrdiny a hýčkat si je, Papelucho je takovým příkladem.
104
105
Použitá literatura a zdroje
Primární literatura: Paz, Marcela. 2002. Mi hermano hippie, por Papelucho. Santiago de Chile:Editorial Universitaria , 2002. ISNB 956-11-1192-6.
—. 2007. Papelucho. Santiago de Chile:Ediciones Marcela Paz S.A., 2007. ISNB 978 9568646-00-4.
—. 2006. Papelucho. Santiago de Chile:Copesa Editorial, 2006. ISBN 9567300690.
—. 1980. Papelucho casi huérfano. Santiago de Chile:Editorial Universitaria, 1980.
—. 1993. Papelucho detective. Santiago de Chile:Editorial Universitaria, 1993. ISBN 956-11-0358-2.
—. 2002. Papelucho en la clínica. Santiago de Chile:Editorial Universitaria, 2002. ISNB 956-11-1188-8.
—. 1999. Papelucho en vacaciones. Santiago de Chile:Editorial Universitaria, 1999. ISNB 956-11-1189-6.
—. 1983. Papelucho historiador. Santiago de Chile:Editorial Universitaria, 1983.
—. 2001. Papelucho misionero. Santiago de Chile:Editorial Universitaria, 2001. ISBN 956-11-1193-4.
—. 1992. Papelucho perdido. Santiago de Chile:Editorial Universitaria, 1992.
106
—. 2003. Papelucho y el marciano. Santiago de Chile:Editorial Sudamericana, 2003. ISNB 956-262-196-7.
—. 1994. Papelucho: mi hermana Ji. Santiago de Chile:Editorial Universitaria, 1994. ISBN 956-11-0329-2.
—. 2002. soy dix-leso? por Papelucho. Santiago de Chile:Editorial Universitaria, 2002. ISBN 956-11-1196-9.
107
Sekundární literatura: Antillo Copa, Ada. 1976. Bibliografía de la literatura inantil chilena. Santiago: Colegio de bibliotecarios de Chile, 1976. 028.52983 A629b.
Bettelheim, Bruno. 2000. Za tajemstvím pohádek: proč a jak je číst v dnešní době. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000.
Bělohlávek, Martin. 2004. Rukověť pro začínajícího vedoucího oddílu. Praha: Pionýr, 2004.
Bravo - Villasante, Carmen. 1974. Antología de la literatura infantil espaňola. Madrid:Doncel, 1974. Sv. III.
—. 1966. Historia y antología de la literatura infantil iberoamericana. Madrid: Doncel, 1966. Sv. I.
Bravo-Villasante, Carmen. 1979. Historia de la literatura infantil espaňola. Madrid: Editorial Escuela Espaňola, 1979. Sv. IV.
—. 1982. Historia y antología de la literatura infantil iberoamericana. Madrid: Doncel, 1982. Sv. I. ISBN: 84-325-0078-X.
—. 1988. Historia y antología de la literatura infantil universal. Valladoliv: Miňón, 1988. Sv. IV. ISBN: 84-355-0832-3.
Cabel, Jesus. 1984. Literatura infantil en nuestra América. Jesús María: Editorial San Marcos, 1984.
Cerrillo, Pedro a Garcia Padrino, Jaime. 1992. Literatura infantil y enseňanza de la literatura. Cuenca: Edicions Universidad de Castilla - la Mancha, 1992.
108
Cerrillo, Pedro a García Padrino, Jaime. 1992. Literatura infantil y enseňanza de la literatura. Cuenca: Ediciones de la Universidad de Castilla-La Mancha, 1992. Pedro CERRILLO, Jaime García PADRINO.
Cervera Borrás, Juan. 1997. La creación literaria para niňos. Bilbao: Ediciones Mensajero, 1997.
Cervera, Juan. 1992. Teoría de la literatura infantil. Bilbao: Ediciones Mensajero, 1992.
Colomer, Teresa. 1999. Introducción a la literatura infantil y juvenil. Madrid: Editorial Síntesis, 1999.
—. 1998. Introducción a la literatura infantil y juvenil. Madrid: Editoria Síntesis, S. A., 1998. ISBN: 84-7738-649-8.
—. 2002. Siete llaves para valorar las historias infantiles. Madrid: Fundación Germán Sánchez Ruipérez, 2002. ISBN 84-89384-39-8.
Cruzat, Virginia. 1992. Marcela Paz- Un Mundo Incógnito. Santiago de Chile: Editorial Universitaria, 1992. ISBN 956-11-0803-7.
Čeňková, Jana. 2006. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury: adaptace mýtů, pohádek a pověstí, autorská pohádka, poezie, próza a komiks pro děti a mládež. Praha: Portál, 2006. ISBN: 80-7367095-X.
—. 2006. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury: Adptace mýtů, pohádek a pověstí, autorská pohádka, poezie, próza a komiks pro děti a mládež. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-767-095-X.
109
Flores de Naveda, Carlota. 1989. Reflexión y crítica en torno a la literatura infantil. Lima: Lima S. A., 1989.
García Padrino, Jaime. 2010. Gran diccionario de autores latinoamericanos de literatura infntil y juvenil. Madrid: Fundación SM, 2010. ISBN 978-958-705-336-4.
Garralón, Ana. 2001. Historia portátil de la literatura infantil. Madrid:Grupo Anaya, 2001. ISBN: 84-667-1311-5.
Genčiová, Miroslava. 1984. Literatura pro děti a mládež ve srovnávacím žánrovém pohledu. Praha: SPN, 1984. 14-326-84.
González, Luis Daniel. 2006. Bienvenidos a la fiesta. Madrid: Cien Inversiones Editoriales Dossat 2000, 2006. ISBN 84-96437-41-8.
Chaloupka, Otakar a Nezkusil, Vladimír. 1979. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. Praha: Albatros, 1979. Sv. III.
—. 1976. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. Praha: Albatros, 1976. Sv. II.
—. 1973. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury;. Praha: Albatros, 1973. Sv. I.
Karpetský, Dušan. 2001. Malý labyrint literatury. Praha: Albatros, 2001. ISBN: 80-0000972-2.
Lluch, Gemma. 2003. Análisis de narrativas infantiles y juveniles. Cuenca: Ediciones de la Universidad de Castilla - La Mancha, 2003.
110
—. 2003. Análisis de narrativas infantiles y juvenules. Cuenca: Ediciones de la Universidad de Castilla-La Mancha, 2003. ISBN 84-8427-258-3.
Macháčková, Ivana. 2007. La literatura infantil y juvenil espaňola en la segunda mitad del siglo veinte: enfocando en la obra de Ana María Matute. Bakalářská práce. Olomouc: vedoucí práce: Doc. PhDr. Eduard Krč., 2007.
—. 2009. Překlad Papelucha, díla Marcely Paz. Diplomová práce. Olomouc: vedoucí práce Mgr. Daniel Nemrava PhD., 2009.
Martín Rogero, Nieves, Pelegrin, Graciela a Remacha, Jesús Angel. 1999. Catálogo de literatura iberoamericana infantil y juvenil. Madrid:Acción Educativa, 1999. ISBN 8487071-02-3.
Nezkusil, Vladimír. 1976. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. Praha: Albatros, 1976. Sv. II.
Peña Muñoz, Manuel. De El Peneca a Papelucho:panorama histórico de la literatura infantil chilena desde la época de la Colonia hasta la actualidad. Memoria chilena. [Online]
[Citace:
15.
listopadu
2008.]
http://www.memoriachilena.cl/temas/documento_detalle.asp?id=MC0011022 .
—. 1997. Había una vez...en América. Madrid: Dolmen, 1997. ISBN 956-201-329-4.
—. 2009. Historia de la literatura infantil en América Latina. Bogotá: Fundación SM, 2009. ISBN: 978-968-705-337-1.
—. 1982. Historia de la literatura infantil chilena. Santiago: Editorial Andres Bello, 1982.
111
—. Literatura infantil chilena. Memoria chilena. [Online] [Citace: 22. listopadu 2008.] http://www.memoriachilena.cl/temas/documento_detalle.asp?id=MC0011023.
Propp, Vladimir. 1981. Morfología del cuento: seguida de la transformaciones de los cuentos maravillosos. Madrid: Editorial Fundamentos, 1981.
Rodríguez, Antonio Orlando. 2000. Autores Latinoamericanos de Literatura Infantil y Juvenil. Antiquia: Comfenalco, 2000.
—. 1993. Literatura infantil de América Latina,. San José: Oficina Subregional de Educación de la UNESCO, 1993, ISBN: 929136-004-X
—. 1993. Panorama histórico de la literatura infantil en América Latiny y el Caribe. Santafé de Bogotá: CERLALC, 1993. ISBN: 958-671-061-0.
Tames, R. L. 1985. Introducción a la literatura infantil. Santander: Universidad de Santander, 1985.
Urbanová, Svatava. 2003. Meandry a metamorfózy dětské literatury. Olomouc: Votobia, 2003. ISBN 80-7198-548-1.
Uribe, Verónica a Delon, Marianne. 1984. Panorama de la literatura infantil en América Latina. Caracas:Parapá, 1984.
Vega, P. 1982. De niña metepatas a Premio Nacional de Literatura. Memoria chilena. [Online]
12.
září
1982.
[Citace:
22.
prosince
2008.]
http://www.memoriachilena.cl/temas/documento_detalle.asp?id=MC0006031.
112
Rozhovory a novinové články (poznámka: řazeno podle roku vydání; v případě, že u článku neexistuje zmínka o autorovi je článek uveden pod rokem vydání, v případě, že není uvedený zdroj (noviny, časopis) nebylo ho možné dohledat, to samé platí o datu vydání)
1933
Labarca, Amanda. 1933. Nuevos libros. El Mercurio. 19. listopad 1933.
1955
1955. La mamá de Papelucho. Revista Eva. 1955.
1961
Reyes Covarrubias, V. 1961. Marcela Paz dice que el niño Papelucho anda perdido. El Mercurio, Mujeres y Letras. 18. březen 1961.
1963
Aguirre, María Elena. 1963. La mamá de Papelucho. Rumbos. srpen 1963.
1968
1968. La mamá de Papelucho. El Sur. 18. srpen 1968.
Gevert Parada, Lucía. 1968. Premio Internacional para Marcela Paz. El Mercurio. 15. prosinec. 1968.
1977 113
Del Villar, María Teresa. 1977. "Papelucho" cumple 30 años. Las últimas noticias, Ellas. 30. září 1977, s. 29.
1979
Ferrada, Nora. 1979. Erase una vez una niña... Ester Huneeus (Marcela Paz, autora de "Papelucho"). Las Últimas Noticias. 4. dubna 1979.
1979. "Los impuestos están matando la producción literaria", dice Marcela Paz. El Mercurio, Mundo del Domingo. 15. duben 1979.
1980
Herrera, Alfonso. 1980. 'No escribiré otro "Papelucho". La nación del domingo. 3. srpen 1980.
1981
1981. "Su mejor regalo: una escuela de monitos de madera". El Mercurio. 21. prosinec 1981.
1982
1982. Creadora de "Papelucho" obtuvo el Premio Nacional de Literatura 82. La Nación. 1982.
1982. Creadora de "Papelucho": Marcela Paz, Premio Nacional de Literatura. El Mercurio. 12. srpen 1982.
114
1982. La mamá de Papelucho, Premio Nacional. Las últimas noticias. 12. srpen 1982.
Olivares, Lilian. 1982. "Yo soy el verdadero Papelucho..". La Segunda. 13. srpen 1982.
Guzmán Bravo, Rosario. 1982. Papelucho sigue en la puerta de la TV. El Mercurio. 13. srpen 1982.
Lara, Sandra. 1982. Marcela Paz: Escribi ha sido mi terapia. La Tercera de la Hora. 29. srpen 1982.
1982. Premio a "Papelucho". Visión. 5. září 1982.
Caupolicán Flores, Aliro. 1982. Conversando con Marcela Paz. El Mercurio, Letras. 13. září 1982.
Larraín, Ana María. 1982. Marcela Paz: "Yo escribo para entretenerme". Que Pasa. 14. září 1982.
Bacigalupe Gómez., María Teresa. 1982. Por tercera vez el Premio Nacional de Literatura. Educación. 1982.
1982. "Me preocupo de que los niños escriban". La Tercera. 1982.
Eluchans, Andrea. 1982. "Escribir ha sido mi terapia". El Mercurio. 1982.
Iturra, Carlos. 1982. Marcela Paz: Mujer, escritora y creadora de Papelucho. El Mercurio. 1982.
—. 1982 . Marcela Paz: Premio Nacional de Literatura. Providencia., 1982.
115
1982. La consagración de Papelucho en la literatura nacional. Amiga. 1982.
1982. Marcela Paz habla de Ester Huneeus. Entrevista de Amiga. 1982, s. 74.
1982. Premio a un "Papelucho" universal. Cosas. 1982.
Quezada, Jaime. 1982. Papelucho,a toda honra. Ercilla,. 1982.
1983
1983. Audaz piloto de la época. Rutas. 1983.
1985
1985. Marcela Paz: "El pasaporte de 'Perico' es su soledad". El Mercurio. 24. březen 1985.
1985. "Es difícil llevar todo lo imaginado a la realidad". El Mercurio. 10. březen 1985.
Cataldo, Zayda. 1985. Marcela Paz. Su última entrevista la concedió a una niñita (Lorena Tejo Cataldo). Cosas. 27. červen 1985.
2002
del Canto, Gustavo. 2002. Papelucho vs Harry Potter: La contienda de eras. Primera Línea. 27. leden 2002.
Wiegand, Francisca. 2002. Papelucho tuvo gran fiesta. La Nación. 13. březen 2002.
116
2005
Sepúlveda P., Alejandra. 2005. Herederas de Marcela Paz: "Quedamos inhibidas para siempre". La Tercera: Mujer. 9. říjen 2005.
2007
Freire, Susana. 2007. Papelucho va en busca de su madre. La Nación. 18. červen 2007.
García, Gabriela. 2007. Papelucho en la galería. La Nación. 13. květen 2007.
Noé S., Paula. 2007. Papelucho: ni pedófilo, ni punk. La Nación. 25. duben 2007.
2008
2008. Harold Bloom: Papelucho es un libro maravilloso y está muy bien escrito. La Tercera. 8. duben 2008.
Peňa, Cristóbal. 2008. La otra Marcela Paz. La Tercera. 8. duben 2008.
117
Internetové stránky: Ediciones
Marcela
Paz
S.
A.
[Online]
[Citace:
8.
srpna
2010.]
http://www.edionesmarcelapaz.cl.
Fuguet, Alberto. 2007. Papelucho, revisitado. Alberto Fuguet: escritor/lector. [Online] 22.
duben
2007.
http://albertofuguet.blogspot.com/2007/04/papelucho-
revisitado.html. [Citace: 8. srpna 2010.]
Gato, General. 2007. "Papelucho y el marciano" (2007). Cine 2009, Películas de estreno, películas antiguas, películas clásicas, películas bodriosas, películas de todo tipo, comentadas por el arte inefable del General Gato. [Online] 27. květen 2007. [Citace: 15. srpen 2010.] http://cine9009.blogspot.com/2009/05/papelucho-y-elmarciano-2007.html.
Memoria chilena. [Online] http://www.memoriachilena.cl
1995. Un genial aventurero: once títulos dan forma a la saga de este inolvidable personaje infantil. Memoria chilena. [Online] 16. červenec 1995. [Citace: 20. prosince 2008.] http://www.memoriachilena.cl/temas/documento_detalle.asp?id=MC0006034.
Vega, P. 1982. De niña metepatas a Premio Nacional de Literatura. Memoria chilena. [Online]
12.
září
1982.
[Citace:
22.
prosince
2008.]
http://www.memoriachilena.cl/temas/documento_detalle.asp?id=MC0006031.
Papelucho y el Marciano. Filmový festival Zlín 2008. [Online] [Citace: 18. listopad 2008.] http://www.zlinfest.cz/katalog.php?akce=show&id=1294&referer=http%3A%2F%2Fw ww.zlinfest.cz%2Fprogram.php%3Fden%3D20080603.
118
Soukromý archiv a materiály dědiců a autorských práv Archivo Ediciones Marcela Paz S. A. Santiago de Chile
Algunas historias alrededor de Papelucho y la familia. Santiago de Chile: Cronología de Ester Huneeus.
Cronología de Ester Huneeus
Datos importantes para conocimiento de todos
Historia de las historias de Papelucho
Rozhovor s Paulou Claro Huneeus: Huneeus, Paula Claro, Hernando de Aguirre 1643, Santiago de Chile, 14. dubna 2008
Elektronická komunikace: Raúl Claro Huneeus – 12. 3. 2008 – 26. 6. 2010
Manuel Peña Muñoz – 15. 4. 2010 – 8. 8. 2010
Reiko Omatoia – 26. 6. 2010 – 28. 7. 2010
119
Přílohy 1. Papelucho, desky z prvního vydání v roce 1947 2. Dopis Marcely Paz ve kterém popisuje svůj život 3. Dílo Marcely Paz 4. Dotazník 5. Dopis Pauly Claro
120
121
En una carta escrita por Marcela Paz en 1969 da ella cuenta de detalles de su vida Estimados amigos:
Como no existe una biografía de Marcela Paz, y ya que Uds. tan gentilmente la solicitan,con mucho gusto trataré de complacerlos con el siguiente resumen:
Ester Huneeus Salas, hoy Marcela Paz nació en Santiago de Chile en los remotos años de 1903 el día 29 de febrero, y desde muy chica sintió la necesidad de escribir y ... escribir. Cuando la casa estaba en silencio y los hermanos dormían, se sentaba en su cama y llenaba cuadernos y cuadernos con cuentos y novelas que iban creciendo con ella. Nunca los leía. A medida que fue creciendo quiso ensayar su suerte y comenzó a mandar sus cuentos a revistas, editoriales, diarios, etc., con diferenten seudónimos, guardando su secreto. Muchas veces fueron ignorados, pero también poco a poco los vió aparecer en revistas y diarios. ¡Imagínense su entusiasmo! Y así, un buen día, se atrevió a darle a leer a un buen crítico (Alone) una colección de cuentos inéditos. Y fue él quien la estimuló a publicarlos. Así apareció el primer libro: "Tiempo, papel y lápiz".- Poco después otra colección de cuentos, "Soy colorina", obtuvo el premio "Club Hípico" y el premio "Andes".
Marcela Paz se casó con José Luis Claro, tuvo cinco hijos y aunque siempre anduvo escribiendo, no publicó hasta 1947, en que Papelucho fue premiado en un Concurso Rapanui. Ese Papelucho la arrastró a continuar la deliciosa tarea de escribir, y así fueron saliendo "La vuelta de Sebastián" (novela), "A pesar de mi tía" (novela), "Papelucho casi huérfano", "Papelucho historiador", "Papelucho detective", "Papelucho en la sínic“… y "Caramelos de luz", una colección de cuentos para niños muy chicos. El Papelucho tiene dos ediciones en francés y está traducido al ruso y al japonés.
Sobre Marcela Paz puedo agregarles poco más: sus hijos crecieron, se han casado y hay una docena de nietos. Ahora es viuda y viejita, pero todavía goza escribiendo, especialmente para los niños. De viajes ha realizado pocos (para lo mucho que goza con ellos) pero estuvo tres veces en Argentina (la última hace dos años invitada a un congreso de escritores de Mendoza). Es gran admiradora de los escritores argentinos, de los ingleses, de los nórdicos. Estuvo dos
122
veces en Europa (vivió en París mientras estaba soltera algunos meses) y conoce Estados Unidos, México, Canadá, Venezuela...
Aparte de escribir ha tenido otros hobbies: escultura, cerámica, tallados en marfil, madera, esmalte y decoración. Hoy día sus manos solo usan palillos para tejerles a los nietos. Pero ninguno le ha dado mayor felicidad que escribir...
Espero que esto sirva como base de biografía y que entre los amigos de Papelucho haya muchos escritores que gocen escribiendo.
Cariñosamente
123
Dílo Marcely Paz 1933 Tiempo, papel y lápiz 1935 Soy colorina, diario de vida 1947 Papelucho 1950 La vuelta de Sebastián 1952 Papelucho casi huerfano 1954 Caramelos de luz 1954 Papelucho historiador 1956 Papelucho detective 1958 A pesar de mi tía 1958 Papelucho en la clínica 1960 Papelucho perdido 1964 Papelucho, mi hermana Ji 1966 Papelucho misionero 1968 Papelucho y el marciano 1971 Papelucho: mi hermano hippie 1972 Papelucho en vacaciones 1974 Cuentos para cantar
124
1975 Muselina Perez Soto 1974 Papelucho: “Soy dixleso?” 1976 Los pecosos 1978 Perico trepa por Chile 1981 El soldadito rojo 1981 Los secretos de Catita
Antologie 1967 Cuentos chilenos; Sepúlveda Fidel 1970 Antología del cuento chileno; Minguéz Sendéz, José Miguel 1978 Mujeres chilenas cuentan; Reyes Chela 1982 Nuestros cuentos ; Morel Alicia 1985 Antología del cuento chileno; Lafourcade Enrique
125
Dotazníkové šetření V hlavní části diplomové práce jsou uvedeny podrobnosti o výsledcích. Zopakujme, šetření se zúčastnilo sto čtyři respondentů a odpovídali na otázky ze tří různých kategorií - znalostní, ohledně jejich osobní zkušenosti s knihou či postavou Papelucha a na otázky osobní (jméno, věk, povolání, emailová adresa)
Zde představujeme polovinu odpovědí. Odpovědi nesloužily jako základní zdroj diplomové práce, byly jen jejím doplňkem a inspirací autorce, proto není nutné uvádět všechny otázky.
Byly vybrány ty nejdůležitější
•
Co pro tebe Papelucho znamená?
•
Tvoje nejoblíbenější kniha o Papeluchovi? Proč?
•
Tvoje nejoblíbenější postava z knih o Papeluchovi? Proč?
•
Jestli chceš sdělit něco autorce práce, máš možnost
V druhé části jsou představeny grafy, které vznikly na základě odpovědí sto čtyř tázaných. Grafy jsou přehledné a pro lepší uvedení do problematiky krátce komentované.
Ráda bych zde poděkovala ještě jednou všem respondentům, kteří investovali svůj čas pro vyplnění několika otázek.
Dotazník je dostupný na:
https://spreadsheets.google.com/viewform?formkey=dEpUeFBUcWZCMTBiYkcxeDVxLWkzaVE 6MQ
126
Dotazník
127
Dotazník
128
Dotazník
129
La importancia de Papelucho para ti
En una cierta edad, representa un par, alguien en quien uno se ve reflejado y por quien se siente entendido. En muchos sentidos, muchas de las memorias infantiles que conservo están determinadas por la lectura de los libros de Papelucho. De adulto, constituyó para mí un objeto de preocupación desde el punto de vista literario, y como modelo del logro de un humorismo al que aspirar.
Fue mi primer encuentro con la lectura. Asocio su lectura con las tardes de verano de mi infancia. Papelucho fue una suerte de salvavidas que me llevaba a una realidad distinta a la mía...creo que en mi niñez leía Papelucho para soñar y evadir lo que pasaba a mi alrededor. Se convirtió, de esta manera, en una especie de "amigo imaginario" que me contaba sus historias.
Uno de los libros más entretenidos de leer en la infancia, lenguaje claro y risas aseguradas.
Clásico infantil, motivó mi afán por la lectura.
Lecturas infantiles con mis papás. Muestra de manera amena y agradable las aventuras de un niño simpático y entretenido. Como son muchos libros con sus aventuras daba la idea de continuidad, de cercanía con el personaje.
Es un texto entretenido y los niños en general se identifican con él o con algunos de los sucesos que al personaje le suceden. Para mi es importante, porque como bibliotecaria escolar es un texto que puedo compartir y que en general despierta el interés de los niños, sin la mediación de adultos.
Refleja una época, un niño bien chileno y que trasciende las fronteras
Fue uno de los libros importantes de mi infancia, por su sentido del humor. Nunca me sentí identificada con sus acciones, pero sí con algunos de sus pensamientos. Me acuerdo siempre de cuando decía que cuando uno hace algo malo y supone que no lo van a retar, siempre lo retaban; y viceversa, como una ley de
130
Murphy.
Fue el libro con el cual afiance mi lectura o mis primeras lecturas. Tiene además un humor entendible para los niños de cualquier época, me hizo reir mucho, es una forma entretenida de aprender a leer.
Aunque le cuestan algunas cosas busca soluciones creativas para resolverlas
Viviendo en España, fue un nexo con mi patria que estaba tan lejos. Una literatura entretenida (me gustaba mucho leer), pero a la vez familiar, con las palabras y estilos de vida de mi familia. Me hacía sufrir un poco, porque, muy identificada con el personaje, sentía que muchas de las cosas que pensaba Papelucho eran de lo más lógicas y me daba una pena terrible que no le resultaran. Me costaba imaginar que una adulta había escrito ese diario y no un niño real. Me parecía tan real que olvidaba que Papelucho nunca existió, algo que no me pasaba con ningún otro libro.
El primer libro que leí, tiene un enorme valor sentimental, y permite despertar de la ingenuidad de los cuentos infantiles a un realismo divertido pero cercano
me marcó en mi niñez, me imaginaba que las aventuras me pasaban a mi
Me incentivó a escribir mi primer diario de vida y a ser escritor pues me gustó la sensación de estar a solas escribiendo en un cuaderno y contándole mis pensamientos. Esta actividad la continúo desarrollando hasta el día de hoy. Papelucho me convirtió en escritor.
Considero que es un fiel representante del niño que todos los chilenos llevamos dentro. Y digo chilenos intencionalmente, pues creo que no es lo mismo ser un niño chileno que un niño de otra parte. Es un buen reflejo y también un modelo de valores en los que los niños pueden inspirarse. A mí papelucho me significó sentirme "en casa", normal con mis inquietudes de niño.
Es uno de los primeros libros que leí sin parar hasta terminarlo, recuerdo las tarde en el verano bajo un
131
árbol, creía que era una historia real, al menos eso quise creer. pero estoy muy feliz de haber leído Papelucho y toda la secuela de sus libros, son geniales.
Marcó mi etapa infantil, dado que cuando conocí las historias de Papelucho comencé a sentir que leer me habría un mundo de posibilidades, me divertía mucho con sus aventuras, con los personajes que incluía en cada uno de sus diarios de vida, además , me motivo a a escribir mis propios diarios de vida . Leí todos los Papeluchos y luego comencé a leer otros libros motivada por mis primeras lecturas de Papelucho.
La colección Papelucho me acompañó desde bien pequeña y fue lo que impulsó a encantarme y sumergirme en el mundo de los libros. Ahora que soy adulta y mamá, sólo espero que mi pequeño hijo crezca pronto para que él también conozca este simpático personaje y se deleite con sus travesuras. El primer Papelucho me lo regaló mi padre, me lo compré porque tenía que leerlo en el colegio y nunca más dejé de hacerlo.
Fué un buen compañero de mi infancia y, luego de la infancia de mis hijos. El libro muestra como vivió un segmento de la sociedad chilena en la década de 1940. Las costumbres que tenían y como los niños, en este caso, Papelucho
ES UNO DE MIS LIBROS PREFERIDOS POR TODAS LAS COSAS QUE TIENE QUE PASAR SE METE EN CADA PROBLEMA,PERO LOS TRATA DE SOLUCIONAR CON LA AYUDA DE SUS AMIGOS Y SU FAMILIA,TAMBIÈN DE DOMITILA QUE LO QUIRE MUCHO.
Relativa
Gran importancia, me encantó, muy entretenido, transgresor,invita a la lectura de cada uno de ellos y, a la vez, se produce una complicidad con el personaje. Pienso que por ser mujer e hija única, me siento más identificada con personajes femeninos, me habría encantado haber leído un libro del estilo de Papelucho pero en el que el protagonista fuese una niña.
132
Principalmente radica en que es un libro que se lee durante los primeros años del aprendizaje de la lectoescritura. Permite imaginar con facilidad el mundo de este personaje sin muchas influencias externas más que las del conocimiento de cada uno.
Es el niño que vivía las mismas aventuras cotidianas que yo viví junto a mis hermanos y primos cuando era pequeña. Crecimos leyendo e imitándolo, en un mundo cercano y conocido, dentro de nuestro propio país, lleno de secretos y diversión.
Marcó mi interés por la historia, el hacer crecer mi imaginación y el aprender a ver la vida con otra perspectiva
No hubo relevancia en mi vida
Es un libro que introduce hacia el mundo de la literatura a los niños y les permite disfrutar de la lectura desde temprana edad, por la riqueza de sus personajes, la simplicidad de su narración y el nivel de especificidad que alcanza. Además logra desarrollar la capacidad de imaginación, fomentando la creatividad.
no me importa, creo que es muy tonto el personaje y me carga que me obliguen a leer lo que le creen las viejas que le gusta a los niños
Me acompañó durante muchos años de mi infancia. Tuve toda la colección y siempre quise que mis hijas lo disfrutaran también.
Un premio en mi infancia, si me terminaba uno mi mamá me compraba el siguiente. Tuve el primero a los siete años, y siempre me ha hecho reir aún leyendolo más grande.
Fue lo primero que lei como serie (un libro tras otro).
Me llevò a una niñez autentica, donde un niño se podia entretener inventando tantas cosas, con una imaginaciòn increible. Sua aventuras nos muestran un mundo real cotidiano donde los sufrimientos,
133
alegrias, temores, etc pueden pertenecer perfectamente a un niño normal
Desperto mi interes en la deseo de conocer el mundo, fue un amigo, cuando era chica deseaba que mi hermano terminara pronto de leer el libro para tomarlo lectura, mi yo y comenzar a reirme con sus historias y aventuras, fue muy importante en mi educación y mi imaginación
Es muy importante, ya que fue el inicio de mi placer por la lectura. Además motivó mi proceso de escritura y el cariño por los libros.
Lo encuentro como un niño muy creativo, entretenido y con mucha capacidad para resolver e inventar historias. Cuando niña me reía mucho con sus historias y me imaginaba siendo su amiga, yo pensaba que en la vida real existía.
Marco gran parte de mi infancia. Me ha hecho reír con sus ocurrencias y crea un metalenguaje infantil.
Fue el primer libro que leí completo. Además, Papelucho tenía problemáticas parecidas a las que yo tenía: miedos, pensamientos, sentir, la forma de mirar el mundo. Me hizo reír.
Corresponde a un periodo de la literatura chilena muy importante que permitió valorar la literatura para niños y a sus autores.
Me gusta Papelucho y todas sus aventuras porque representa bien cómo somos los niños, de ahora y de antes, con sus travesuras y su buen corazón
Uno de mis libros favoritos y una clásico que se transmite en Chile de generación en generación.
Marco mi niñez, creci con Papelucho.
Es el ícono de mi infancia,un personaje presente en las lacturas del colegio y del verano.Sus historias tan
134
reales y tan similares a las mías, de fácil comprensión y de lectura amena. Creo que la autora supo plasmar todo el sentir de un niño, su imaginar y pensar. Además del uso de oraciones de la metría y complejidad adecuada a la comprensión de un niño desde los 6 años.
Cuando lo comencé a leer cuando era más chica, me transportaba a su mundo, yo me imaginaba cada línea que leía de sus libros. Definitivamente marcó mis primeros inicios de lectura.
Utiliza un lenguaje único en Chile e infantil. Su capacidad de ideación es impresionantemente fantástico. Tiene muchos libros, lo que permite enrriquecer más al personaje.
Me encanta su ironía y lo políticamente incorrecto que es, especialmente hoy. Habla de Dios y de su visión evangelizadora, cosa que hoy en día se debe callar. Me gusta que habla de los pobres sin condescendencia, me hizo entender que son personas y no personajes de la televisión. En su crítica al sistema veo una similitud muy interesante con Roald Dahl o con los Pickwick Papers de Dickens.
¡Saludos! Mauricio Paredes
[email protected] http://www.mauricioparedes.com
fue el primer libro que lei y marco mucho mi infancia. Recuerdo haber leido la mayoria de los libros y mas de una vez, sobre todo cuando caia enferma en cama
Cuando era niña lo disfruté mucho porque representaba todas las gracias que un niño aventurero podía realizar en aquella época
mm fue uno de los primero libro que lei, con ganas, ademas me enseño mucho de historia, ya que el libro de Papelucho que mas me gusto cuando lo lei fue papelucho historiador por que era entretenido como el se tomaba la historia de chile y la contaba a su modo y se imaginaba las cosas, para una persona que en ese
135
entonces no leia mucho por que la lectura no le atraia fue una buena oportunidad para acercarme un poco mas a la literatura o por lo menos a esos tipos de libros. Papelucho es algo impresionate trapasa generaciones, por que a pesar que no a todos nos gusta ese tipo de libros en mas de algun momento nos sentimos identificados tambien, por lo menos a mi me llego Papelucho y su hermana Ji por que yo tengo una hermana chica que tambien me hacen cuidarla, estar pendiente de ella, etc. asi que a uno se siente identificado y lo pasa bien leyendo
un acercaamiento a la literatura, aprender a disfrutar de la lectura y saber mas cosas he intentar imitar en algun momento de mi vida un libro tan importante como este en algun momento de mi vida si se llega a dar, ya que me gusta mucho escribir
Es muy importante porque en etapas de la vida sin duda volvemos a recordar estos libros, como hoy por ejemplo, que operaron a mi hermano de apendicitis de 7 años y le mencione de este libro que por supuesto le prometí leer (papelucho en la clínica) que curioso !!! Dio justo con esta encuesta.
Un personaje que tiene y tuvo la facilidad de identificarnos en sus distintas aventuras a lo que nosotros eramos y soñabamos cuando pequeños.
Sus aventuras nos transporta a un mundo de fantasias que de niños imaginabamos.
136
Tu libro preferido sobre Papelucho es... y porqué?
papelucho
Papelucho, principalmente porque la falta de una trama principal muy delimitada le permite al lector asociar mucho más fácilmente su vida con la del personaje; además, por esto mismo, se desataca en esta novela mucho más la "vida interior" de Papelucho, antes que que las "aventuras relatadas", que son sucesos bastante normales en la vida de un niño chileno.
Papelucho Perdido. Creo que me involucre mucho con la historia. Lo leí sin parar y es el libro que más recuerdo. La historia era fascinante y me imaginaba todo lo que le pasaba a Papelucho, realmente me hizo soñar.
Creo que "Perdido" por varias escenas inolvidables, como la del olor de la cebolla frita, corriendo con la guagua, etc.
Papelucho en la Clínica, ¡por cualpa de Casimiro casi muero!
Papelucho, mi hermano hippie. Porque era entrenidísimo, recuerdo haber reído mucho y que el personaje del hermano hippie era muy simpático. Además es un personaje fácil de reconcoer en la vida real, lo que lo hacía más cercano aún.
Papelucho y mi hermana Ji, porque muestra las relaciones de pensamiento de los niños, especialmente cuando la pequeña hermana se pierde y el se coloca en su lugar para saber dónde debiera estar. Utiliza la empatía, es decir, colocarse en el lugar del otro.
Va reflejando diferentes èpocas de los chilenos, en mi hermano hippie, hizo una buena descripción de la época., con sus modismos, lenguajes juvenil que se usaba en ese tiempo. Papelucho es
137
simpàtico se hace querer y sus aventuras son el despipe
"Mi hermana Ji". De toda la colección, es el libro que más me hace reír. Me gusta la lógica que usa Papelucho para encontrar a su hermana. Cuando sabe que se ha perdido el cedazo, dice "entonces la Ji está colando guarisapos en la pileta de la plaza. ¿Para qué otra cosa sirve un cedazo?"
Papelucho en el hospital. Porque a mi gusto es uno de los más cómicos
Papelucho y su hermana Ji. Soy hermana mayor y como es de saber, los mayores cuidadmos como podemos a lo hermanos menores, o mas bienm los descuidamos :-)
El primero, por su originalidad. Cuando lo leí me sentí muy identificada con el personaje, yo tenía 8 años.
Papelucho y mi hermana Ji porque me sentía identificada con las locuras que hacía mi hermana menor
"Mi Hermana Ji", por Papelucho, por lo divertido de la cotidianeidad que muestra, y la relación casi mística entre los dos hermanos, que está tratada de una manera brillante
Papelucho Detective... es entretenido, me gustan todos pero este fue el primero que leí y el que más me marcó, y a partir de estos decidí leer los demás.
Papelucho en la clínica porque fue el primero de la serie que leí en cama a los 9 años y despertó en mí el gusto por los libros pues me sentí identificado con el personaje.
Creo que Papelucho y mi hermana Gi. Porque habla de la solidaridad entre hermanos, en el abandono. Se revierte algo que para mí era terrible (estar perdido o solo), con la imaginación y aguante de un hermano mayor ingenuo pero ingenioso y una hermanita menor que confía 100% en
138
Papelucho.
El Papelucho, pues es el primer libro y yo tenía una edición antigua, la cual todavía recuerdo.
Papelucho casi huérfano, yo también escribía mi diario al igual que Papelucho, era una niña muy solitaria . Mis papás en las vacaciones de invierno me llevaban al sur de Chile, a la ciudad de Chillán y me dejaban un mes en la casa de mi abuela, yo me colocaba muy melancólica y me sentía un poco abandonaba igual que Papelucho.
Papelucho en Vacaciones: disfruté muchísimo este libro precisamente porque las vaciones para mí desde pequeña eran muy especiales y siempre significaban viajar a otra ciudad, cercana al mar, conocer distintas personas y vivir aventuras. Muchas veces cuando Papelucho cometía alguna travesura y se asustaba mucho por lo que le podían hacer o decir sus padres, eran los mismos sentimientos y sensaciones que sentía yo, me identificaba mucho con él.
Papelucho en la clínica. Debe haber sido porque yo permanecía hospitalizada, enferma por largos periodos.Las descripciones de la clínica y de las experiencias de Papelucho en ella eran muy significativas para mi, el contexto y el ambiente que yo percibía. Su encuentro con Casimiro... en fin.
PAPELUCHO HISTORIADOR POR QUE EL QUIRE SABER POR QUE LA TIERRA ES REDONDA Y LE LLEVA A LA PROFESORA UNA NARANJA PARA QUE LES EXPLIQUE A SUS ALUMNOS Y ENTIENDAN MEJOR.EL SE SIENTE MUY IMPORTANTE COLABORAR EN ESA CLASE Y QUE LA SRTA CARMEN LO COMPRENDA QUE PUEDE SER UN GRAN COLABORADOR.
historiador porque es de historia
P. en la clínica, me encantó
Historiador, me hizo reir demasiado además de enseñarme a ver y estudiar la historia no solo como
139
un ramo en el que debia memorizar fechas y nombres... aprendí a vivirlo y a disfrutarlo
No lei papelucho
Papelucho.
no tengo libro preferido de papelucho
Papelucho y su hermana Ji. Me encanta el lenguaje usado y el rol que desempaña Papelucho en la vida de su hermana, cómo él se "reinventa" como cuidador y buscador oficial de su hermanita y cómo los padres parecen tan ineficientes en ésa y muchas otras tareas.
Papelucho casi huerfano...porque me reí demasiado
Papelucho historiador. fue el primero que lei y el que me abrio el gusto por la historia de Chile.
papelucho historiador, porque es la manera mas entretenida de aprender historia que he visto, creo que si los profesores usaran a Papelucho para enseñar historia sin duda las clases serian demasiado fascinante.
Todos, me gustan todos, cuando interactúa con el Marciano, o con su hermana Ji diminutivo de Jimena, cuando se va de vacaciones, en la clinica, detective, cuando se pierde y aprende a manejar etc. todos son entretenidos y dinamicos.
Papelucho misionero, ya que fue el primer libro que leí de la serie y porque fue un valioso regalo de mi Tata, quien me motivó a la lectura desde pequeña y tuvo la sabiduría de hacerme este valioso regalo.
Papelucho solo.Es la antesala para empezar a ller los demás libros.
140
Papelucho y el marciano. Es delirante.
Papelucho y el marciano. Me hizo reír.
Papelucho y mi hermana Ji por que la forma en que Papelucho cononoce a su hermana me encanta, ya que el entinede todas su palabras inventadas y travesuras y siempre sabe donde está.
Papelucho y el marciano, porque en sus páginas leo la aventura que yo quisiera tener, salir a conocer otros mundos y porque el marciano es muy amigable, no como los alienígenas que aparecen en el cine o en libros que por lo general, son malos y pretenden invadir la Tierra
Mi hermana Ji, porque me sentí muy identificada con esa hermana chica tan especial (ya que yo también soy la hermana menor). Además, cada vez que lo releo, me río muchísimo.
Papelucho en la Clinica, mi esposo me lo releyo cuando estabamos en la Clinica a punto de tener a nuestro hijo...aunque no tenia nada que ver, con el nacimiento, ya que ahi cuenta que lo van a operar por error...pero era la situacion de estar en una clinica.
Yo creo haberlos leido todos, y aún ahora lo hago junto a mis hijas. Papelucho de vacaciones fue el que me hacía reir a carcajadas, me gustaba leerlo en invierno y recordar mis vacaciones. Nada más parecida a la típica familia que prepara sus vacaciones y lo bien que lo pasabamos con las cosas simples de la vida. Ese es un gran valor de papelucho, disfruta las cosas simples de la vida y su imaginación le hace vivirla de un modo distinto, gran valor hoy para nuestros hijos.
Papelucho y mi hermana Ji. Me entretuve mucho porque Papelucho quería hacerse el grande con su hermana menor y le salía todo ma.
Mi hermana Ji, porque yo también soy la mayor y mo hermana era bien desastroza y la relacionaba mucho con ella.
Papelucho casi huérfano. Por el sarcasmo y crítica dura, incluso irreverente. Está el "abandono" de
141
sus padres, que se van a USA a solucionar sus problemas. Los calemanes sin fe, etc.
papelucho misionero, porque recuerdo reirme mucho con el viaje a africa (creo que era a africa) con mono que adopto y por sobre todo cuando dice que su papa hablaba en ingles con unas personas y se reian en castellano.
Papelucho en la clínica porque me reí mucho con él
Papelucho Historiador y Papelucho y su hermana Ji, por que son libros que marcaron mi infancia, ya que con Papelucho Historiador aprendi de historia de Chile y aprendi a interesarme en los libros un poco mas de lo que me interasaba anteriormente, y Papelucho y su hermana Ji por que es un libro que me identifica ya que yo tambien tengo una hermana mas chica que tambien tengo que cuidar a veces y hacerme cargo de ella y me retan tambien por su culpa
Papelucho en la clínica, porque fue unos de los primeros libros que leí en la enseñaza básica y recuerdo que me imaginaba todo lo que ocurría con el muchacho, además recuerdo que las ilustraciones que contenía el libro ayudaban mucho para volar la imaginación con todas las travesuras de papelucho.
Papelucho en vacaciones
"Papelucho" a secas, porque fue el primero que leí
No tengo uno preferido, son todos buenos para mi y me he reido mucho con ellos
Papelucho en la Clínica, recuerdo que me involucre tanto con esta historia recuerdo las ilustraciones que traía este libro que hacían imaginar todo este mundo artificial.
142
Tu personaje preferido de Papelucho es... y porqué?
Papelucho
Papelucho, principalmente por la acertada construcción de una mentalidad infantil y por la curiosidad e inquietud intelectual del personaje.
La Domitila. Porque era la única que sabía en qué andaba Papelucho y le cubría sus cosas.
Papelucho, obvio, por su ingenio y locuacidad.
Papelucho, por su inocencia.
Papelucho. Por su forma de hablar, la invenciónde palabras, sus ocurrencias y su manera de ver la realidad. Era un personaje feliz.
Domitila, porque mi nana de pequeña tenía ese nombre y siempre la relacioné con ella.
Papelucho, la Ji, La Domi
¡La Ji! Es divertida y además odiosa.
Papelucho
Papelucho por que es un niño que se enfrenta solo a situaciones que pueden parecer límites
Papelucho. Porque es tan imaginativo y siempre bienintencionado que dan ganas de que alguna vez le
143
resulten las cosas como él quisiera. Me gusta su crítica velada a la sociedad de la época, todavía bastente vigente en muchos aspectos.
Papelucho por su genialidad
El mismo Papelucho, por su creatividad
La Domitila, era de lo mejor, porque le tapaba y fomentaba todas las travesuras de Papelucho
El niño coincidía con mi propia personalidad. Traducía mis propios pensamientos y sentimientos. La relación que tiene con Domitila es la misma que yo tenía con Laura en mi casa pues ella se ocupaba de las tareas de casa y compartía mucho conmigo. Papelucho era mi propia historia que estaba reflejada en un libro.
El perro de papelucho. No recuerdo su nombre.
Domitila que es muy cómplice de Papelucho, una nana de siempre, que está con la familia en los momentos buenos y también en los malos.
Domitila definitivamente, porque es la compañera y amiga ideal que un niño pequeño puede tener cuando
sus
padres
trabajan
y
no
pasan
el
suficiente
tiempo
con
el.
La encontraba traviesa, juguetona sobretodo cuando le mentía, pero también tenía su toque de seriedad y responsabilidad. Sin embargo fue un personaje que se sentía entregaba confianza y estimaba al niño. Me reía mucho con sus ocurrencias y la complicidad que tenía con Papelucho.
Papelucho, por su apariencia, su lógica, las reflexiones que hacía frente a un problema,la simpatía e inconciencia, la forma de relacionarse, libre de prejuicios, espontáneo, irreverente. Papelucho es un personaje exquisito.
144
LA DOMITILA POR QUE SE PRESTA PARA LOS JUEGOS CON PAPELUCHO ,ADEMÀS ELLA LO QUIERE MUCHO ,PERO SE ENOJA CON ÈL CUANDO HACE SUS TRAVESURAS.
la hermana chica
Papelucho
La
hermana
Ji.
Me gusta porque vive su propio mundo sin mucha influencia de los adultos. Le causa algunos problemas a Papelucho quien durante algunos periodos parece ser el responsable de su hermana y el único que la puede comprender.
Papelucho obviamente. Es el niño más atrevido, divertido e imaginativo que existe. No necesita de magia no otras cosas para pasarla bien.
Papelucho, por su manera de ver las cosas e interpretarlas ingenuamente
No lei ``pepelucho
Domitila, por lo entretenida que es, logrando una mezcla entre fantasía y realidad, poco comúnen los adultos, lo que la convierte en un personaje importantísimo dentro de la historia y de la vida de Papelucho.
no tengo personaje preferido
El mismo Papelucho que es genial
Papelucho por sus ocurrencias y su manera de ver el mundo
145
Papelucho, porque logra mostrar como funciona la mente y la imaginacion de los niños.
Papelucho mismo, es increible parece un personaje de carne y hueso, me ha hecho reir a carcajadas y tambien me ha llevado a la reflexiòn mas intensa
La Domi que lo cuida y le tapa sus cosas, ellos son amigos y sequieren mucho.
Papelucho, por representar a muchos niños y a mí misma en mi infancia. Por entretenerme y hacerme adicta a sus libros, hasta leerlos todos en pocos días. Por sus temáticas, imaginación, pensamiento, personalidad; que enternece y a la vez hace cuestionarnos sobre la infancia.
Domitila porque siempre sabía interpretar lo que Papelucho quería, además era cariñosa y cercana con un niño solitario y abandonado por sus padres.
El Yoli. Amigo de Papelucho que vivió en EEUU.
Papelucho. Es genial, me encanta por su inocencia, la forma cómo interpreta el mundo.
El Marciano...me parece muy gracioso
Papelucho, por su inventiva, buen corazón y porque siempre piensa en los demás, aunque sus buenas intenciones terminen en desastres
La Domitilia... simplemente, porque es genial.
Papelucho, me identifica...yo vivi lo que Papelucho vivio.
Papelucho ante todo, siento que disfruta las cosas, las razona y además, tiene una imaginación que le permite
construir
realidades
muy
entretenidas.
En segundo lugar la Domitila, la domi como dice él me encanta. Tiene esa complicidad y cariño que uno
146
espera encontrar en quienes estan más cerca.
La Domitila, me parece que es una mujer muy real, presente en la familia, pero con derecho a escaparse de vez en cuando.
Papelucho. Es agudo, con una ingenuidad muy perspicaz. Tiene fe, esperanza y caridad. Es osado y desvergonzado.
su amigo chirihue, por su nombre porque era pobre y las cosas que hacian
Papelucho porque era un chico tipo de las Coca
Papelucho, por que me gusta como piensa es entretenidoo su forma de ver las cosas y por que es el mejor personaje
Papelucho…
lejos!!!
Su descripción física es muy graciosa y llamativa para los niños.
Papelucho
Su madre, porque es una personaje que se va dibujando a partir de detalles muy sutiles, como sus ausencias y omisiones.
El mismo PAPELUCHO, creo que tambien el Efrén. Son personajes especiales. el primero por la chispa que tiene y las travesuras que hace. El segundo por que es medio leso.
147
Es la obra importante para los chilenos? Porqué?
creo que sí
Sí, sobre todo en mi generación (digamos, menores de 40 y mayores de 20), pues fue una lectura en común a casi todos y reflejaba de forma bastante cercana la vida que nos tocó en la niñez. Para un chileno representa, de alguna forma, un personaje característico de la idiosincrasia nacional.
Por supuesto. Papelucho es una entrada para que los niños se incentiven con la lectura. Está escrito desde la visión de un niño y, por ello, se produce una complicidad entre el lector y Papelucho. Invita divagar por un mundo que es completamente cotidiano, pero que a los ojos de un niño puede resultar una verdadera aventura.
Sí, porque refleja muchas características de los niños chilenos que no dependen de la época, como el ingenio, la pillería, etc.
Sí, un clásico infantil.
Si, pues marca a toda una generación. Muestra la idiosincracia de los chilenos en la mirada de un niño bastante especial.
En general, es conocida, la mayor parte de quienes la leen se identifican con algunos de los elementos o personajes que en los libros aparecen.
Si porque muestra a un niño chileno que vive el mundo desde su inocencia, aparentando tener una vida de niño de clase media alta pero más desamparado que el peor de los niños de la calle.
Yo creo que sí. Casi todos leímos Papelucho cuando estábamos en el colegio, y definitivamente nos ha
148
marcado mucho.
No creo, creo que puede ser el libro INFANTIL más importante y más leido por los niños, sin embargo no es una lectura común en los niños actualmente.
Refleja una realidad de niños que se las tiene que arreglar solos pies los padres por diversas razones no mantiene una comunicación y cuidado de calidad hacia ellos.
Mucho, por lo original, porque refleja a la sociedad chilena de cierta época. Es uno de los primeros libros realistas (no fantásticos ni maravillosos) para niños en el país. Es un personaje que nos une mucho, al menos, a las generaciones que alcanzamos a conocerlo.
Para la infancia de los chilenos, porque contaba la vida común vista desde un niño
Muy importante. Es fundacional en la literatura infantil chilena, y una recomendación imposible de pasar por alto para todos los niños.
Por los premios que obtuvo su autora
Es la obra infantil más importante y la que más se recuerda a través de muchas generaciones. Es el libro emblemático de la literatura infantil chilena. Luego han venido otros, pero no ha tenido la fuerza que tuvo y tiene este libro.
No. Hay otras obras de mayor importancia. Pienso en la poesía de Neruda, Mistral, Parra o Huidobro. Todas son obras mayores, que proyectan lo chileno hacia lo universal. Tal vez Neruda es el mayor.
Es muy importante, creo que revela gran parte de la identidad chilena, es un libro fundamental en Chile,
es
todo
lo
que
no
queremos
decir
por
miedo
al
ridículo.
Es un libro genial.
Marca varias generaciones de Chilenos, son historias muy lúdicas , dinámicas contadas por un niño de
149
un modo muy simple, lo cual lleva a que el niño (a) se enganche con la historia.
Creo que sin duda lo es marcó y ha marcado una sociedad típica de clase media, donde ambos padres debían trabajar para sacar adelante la familia y los niños quedaban al cuidado de las nanas. Eso se vive todavía. Aunque hay más posibilidades de contar con más sala cunas y jardínes infantiles todavía hay papás que prefieren dejar a sus hijos a cargo de nanas. Y por ende todavía hay niños que no comparten tanto con los papás durante la semana. La importrancia de la nana como un integrante más de la familia. Por otra parte esta el personaje Papelucho, que es el típico niño travieso, lleno de culpas y miedos que le han inculcado sus padres o el mismo sistema de vida, que sueña mucho, es muy imaginativo a inquieto, pero de un corazón muy grande.
Es importante, pero no es "La Obra" Es un libro para niños, un poco desactualizado en sus travesuras,hoy los niños no tienen casi momentos de ocio y sus juegos y entretenciones están lejos de las de los tiempos de Papelucho.
REPRESENTA A LOS NIÑOS CHILENOS ,ELLOS SE SIENTEN IDENTIFICADOS CON ÈL.POR TODAS LAS TRAVESURAS QUE HACE,NO HAY NINGÙN NIÑO QUE NO HABRÀ HECHO TRAVESURAS COMO ÈL.
porque no tienen otra
Los identifica
Me parece que es una de las obras más importantes para los chilenos puesto que, además de lo beneficioso de su lectura en una edad en la cual es importante motivar esta actividad, es un tema en común, es decir, la gran mayoría de los chilenos durante un cierto periodo de escolaridad tuvieron que leer Papelucho por exigencias del colegio, por lo tanto, es un personaje o texto conocido por todos nosotros, es un personaje muy familiar e importante porque permitió que los niños se identificaran
150
con las historias del personaje.
Si, es importante porque refleja la sociedad de media en la cual la gran mayoría de los chilenos crecimos, por lo menos hasta los '90s. Es cercano, único, divertido y tiene eso de familia alborotada que todos los chilenos tienen. En suma, nos identifica.
Porque por lo menos en mi infancia era un libro de lectura obligatoria, debería seguir siéndolo ya que marca la tendencia de un tipo de niñez que con el pasar del tiempo ha ido desapareciendo
Si es importante para los Chilenos, nos muestra la forma en que los niños de nuestro pueblo persiben la vida.
Me parece que de la literatura infantil, es sin duda, la obra más imporante, ya que se encuentra dentro del conocimiento de mundo de la gran mayoría de los chilenos, desde muy temprana edad, casi al inicio de la escolarización de los niños. Se ha transformado en un fenómeno cultural, donde el vocabulario y personajes del libro, se han incorporado en la vida cotidiana.
No creo que sea la obra mas importante, ya que estamos en una época en que la conciencia esta tomando mayor relevancia y esta serie de libros nos mantiene en una historia de imaginaciones mas pobres que las que incluso tuve yo.
Es una obra que refleja mucho una época y un estrato social particular. Tiene muchos elementos para ser universal aunque posee jerga muy propia de la época. Creo que la película debería haber sido una serie y haber dejado intactos los libros como capítulos. Hicieron una mezcla de todo donde muchas cosas quedan sin la coherencia que tiene la obra literaria.
No creo que sea la obra más importante, pero como libro infantil ha marcado varias generaciones. Hay otras obras importantes para la cultura nacional como martin rivas de Blest gana o los libros de neruda y gabriela mistras o huidobro.
No, existen muchas obras literarias importantes en Chile. Papelucho es una gran obra, pero no supera
151
a muchos otros autores ni personajes.
Nos permite conocer una parte de la sociedad chilena en una epoca en que los niños no eran como Papelucho, èl era autentico franco,intruso como el solo queria conocerlo todo, y hace criticas severas a la sociedad. Erroneamente a veces es leido como un entretenido solamente pero tiene un contenido extraordinario
En la cultura de los niños sí, es muy importante.
Sí, ya que realiza una importante crítica hacia la familia característica chilena y porque representa el pensamiento de los niños hasta tiempo actuales. Es un libro, según mi apreciación, para encantarse con la lectura por su frescura y facilidad de comprensión.
Refleja gran parte de nuestra ideosincracia.
Creo que sí, porque representa la realidad de nuestra forma de ser y de vivir de los chilenos. Nuestros primeros pasos de lecturas, en Chile, lo damos con Papelucho.
Ciertamente lo es. Permite la identificación de varias generaciones con un personaje literario nacional.
Sí lo es ya que muestra un niños muy semejante a los otros niños del país, y porque a través de sus aventuras se puede conocer mucho de Chile, su historia, geografía y personajes típicos
Sí, porque ha logrado unir a varias generaciones, además que creo que nos identifica mucho como chilenos.l
Si, es importante, no se si la mas importante, porque cabe destacar que tenemos, otros escritores ganadores del Premio Nobel, pero en la literatura infantil, es una de las obras mas importantes, es como una saga, Papelucho, marco una generación, los niños de hoy no son como el Papelucho de
152
antaño, cuando lo leen no se pueden imaginar como una simple pelota de media de panty, podian jugar a la pelota. Es la inocencia de la decada de los 80.
Creo que los chilenos hemos valorado la obra Papelucho, y hacemos reconocimiento a su autora. Pero en general yo opino que no somos un país poco lector, además creo que hay un sobrevaloración de lo nuevo (lo que está generando más taquilla a nivel mundial) y tendemos a olvidar nuestros autores más clásicos.
No sé si la más importante, pero sí una de las más representativas y que llega a muchos nivles sociales y de edad.
Marcela Paz es la escritora más importante de Chile, y me refiero a la narrativa infantil y adulta. En poesía es Gabriela Mistral. También, en narrativa, podría agregar a María Luisa Bombal, pero su obra es
reducida.
(La pregunta de abajo está repetida).
por su puesto que si. Yo creo que son muy pocos los chilenos que no han leido a papelucho. Ademas que presenta de manera muy sencilla y real problemas y hechos de nuestra sociedad. Papelucho era un niño de clase media, pero no por eso dejo de tener amigos pobres, un hermano perdido y hippie, una hermana llorona y una relacion estrecha con la religion catolica.
Marca una Coca
es una obra importante por que a lo mejor nos sentimos identificados con ella, y por que refleja lo que somos los niños chicos y un poco los chilenos
153
Por que la autora es Chilena y por lo trascendente que han sido estas historietas.
Una de las más importantes por la conexión que logra con los niños y además por hacerecarlos a la lectura.
Imagino que es importante porque constituye un referente... sin embargo es un referente de infancia y no de, por ejemplo, "cultura chilena", dado que la realidad de Papelucho no es la realidad de la mayoría... Son pocas las personas que pueden identificarse con un niño que tiene empleada.
Para mi si lo es, no creo que sea para los chilenos. Ya nos hemos llenado de cultura extranjera y se van perdiendo los valores.
Por la autora que es Chilena y por lo trascendente que han sido las historias de este muchacho.
154
Si quieres aňadir algo a la autora, un consejo...
más cuestionarios
Quizás preguntarle a los niños de ahora que lo hayan leído, no sé. Suerte de todas maneras.
Visitar Chile.
Papelucho es un niño muy increíble, En la revista del Sàbado del diario El Mercurio de Santiago de Chile, el escritor chileno Fuguet, hizo un artículo maravilloso de Papelucho, donde cuenta que Papelucho con sus ojos de niño inocente vive en un mundo terrible de adultos. Es un niño abandonado por sus padres, vive casi siempre con su nana la Domi. Lèelo te encantarà, porque Papelucho le habla a los adultos desde su mundo inocente de abandono, de desidia de sus padres, etc.
Destinación
=
dirección
(address)?
¡Saludos desde Chile!
155
cariños
¡Buena suerte!
Me alegro que en Praga se estudie este libro clásico de la literatura infantil chilena, lo que prueba que su espíritu trasciende. Felicitaciones y muchas gracias por interesarse en nuestra literatura infantil chilena. Manuel Peña Muñoz. Escritor e investigador de literatura infantil chilena y latinoamericana.
¡Saludos!
Investigue el efecto realidad-ficción de la escritura de Papelucho, es genial.
La niña Esther Hunneus, era muy diferente a las niñas y adolescentes de su época, poco convencional,
creció
en
una
familia
cotidiana
Chilena.
Su infancia fue marcada por muchos miedos , se educó en su hogar, no asistió al colegio, recibía clases particulares por profesores e institutrices. Era una niña muy solitaria. Acostumbrada a jugar poco.
Es
marcada
por
la
literatura
Británica.
Fue una mujer adelantada a su época. En sus libros refleja la vida,los miedos de los niños. Papelucho es un reflejo de sí misma, un niño incómodo en el mundo, con padres ausentes. Tiene sentimientos de culpa, se siente abandonado y desprotegido.
156
Suerte en la Tesis!
como ella falleciò,solo decirle que nunca nadie olvidarà a PAPELUCHO,con todas las travesuras,cuando ella escribiò estos papeluchos pensò en los niños Chilenos comunes y corrientes,decirle muchas gracias,por que papelucho tambièn es INTERNACIONAL,a sido publicado en varios paìses.
Hola, sólo contarte que aún hoy Papelucho es leído de forma obligatoria en las escuelas, pero como profesora que soy, debo decir que es uno de los libros que los niños más disfrutan sin quejarse por la lectura. Gracias por estudiar este maravilloso mundo, espero que lo hayas disfrutado al leer.
Solamente disculparme por ser un mal lector. problemas de visión
Creo que a todos les gustó esta serie de libros, pero en mi caso me parecía algo tonto el personaje por la personalidad que yo tenía a su misma edad, pero creo que en el aspecto técnico es un buen libro.
Tienes que leer toda la obra y en orden, además de otras obras de la autora como Perico trepa por
157
Chile y también sus canciones cuya música fue compuesta por un amigo suyo, pianista Vittorio Cintolesti (no estoy segura de cómo se escribe su apellido). ¡Suerte y buen trabajo!
Es importante ver que Papelucho es un niño que sale a jugar a la calle, pertenece a una epoca en que ni televisión se veía demasiado, por lo que puede ser un ejemplo interesante a los niños de hoy, pero incluso considerado peligroso ya que muchas, muchas de las cosas que el hace y que son el hilo conductor de sus historias, son cosas que los padres prohiben a los niños de hoy, como por ejemplo hablar con extraños, o meterse donde no debe.Papelucho es un niño inocente al que no le pasa nada malo al final de cuentas, pero que corre riesgos por doquier.
Ivana, solo desearte que en tu trabajo te vaya muy bien. Papelucho me cautivò y lo sigue haciendo, es un clàsico en la Literatura Chilena, realmente muy bueno y seguro te acompañarà con su imaginaciòn grandiosa
Me gustaría agregar que el lenguaje es un poco anticuado y que a mi hija le cuesta entenderlo, lo que genera que no lo ha querido leer.
Ester Hunneus tuvo una infacia muy privilegiada.Su familia le regaló muchas herramientas que le sirvieron en sus escritos.Sobre todo la marcaron su tías que siempre estaban de viaje.
Nada, sólo gracias.
La autora , ya fallecida, reflejó en sus libros su época, tal vez, si viviera, le pediría que actualizara las
158
aventuras de Papelucgo, manteniendo el espíritu de su personaje
Debes soñar como Marcela Paz, para escribir de Papelucho, debes sentirte aventurera, libre y con ganas de hacer travesuras que nunca de niña hiciste...eso es Papelucho...
Qué edite más libros de Papelucho
Felicitaciones y me encantaría que en esta misma página contaras acerca de tu proyecto. ¡Un
abrazo!
Mauricio
Ahora me estaba acordando, creo que aparece en el primer libro, que cuenta que papelucho hizo un veneno para ratones y se lo puso a un sandwish, pero se lo comio la domitila. El pensando que se iba a morir le pregunto que que haria si supiera que se moriria y ella le contesta que se daria una vuelta carnero. Recuerdo que de chica no entendi porque la domitila respondio esto, y cuando volvi a releer el libro lo entendi. En cierta forma, en ese simple relato se presenta que la muerte para algunas personas causa alegria, ya que se dejara de sufrir, cosa extraña para muchos.
En realidad el consejo debiera ser para los editores, es necesario actualizar el vocabulario de la obra, pues el lenguaje utilizado en el libro está obsoleto y los niños de hoy no lo comprenden
159
GRAFY
160
GRAFYY
161
GRAFY
162
163
Anotace Diplomová práce s názvem Fenomén Papelucha, postavy Marcely Paz se zaměřuje na problematiku nejpopulárnější chilské dětské knihy. Práce se věnuje původu dětské literatury jejímu postavení a významu, zároveň shrnuje poznatky ohledně chilské literatury pro děti a mládež do poloviny dvacátého století. Nabízí několikastránkový životopis Marcely Paz založený na studii z odborné literatury, mnoha rozhovorů a osobního kontaktu s rodinou. Papelucho jakožto nejdůležitější autorčino dílo je popsán po stránce obsahové a částečně i formální. V práci je věnován i prostor pro popis zahraničních vydání a filmových či jiných zpracování tématu. Pro řešení otázky zda je či není Papelucho fenoménem byla použita metoda, která porovnává základní věkové rozlišnosti dětí věkové kategorie čtenářů mladšího školního věku s hlavním hrdinou, osmiletým Papeluchem.
The thesis entitled Papelucho Phenomenon, a character in series of books by Marcela Paz analyses the most popular children book in Chile in relation to the origin of children literature, its significance and importance, presentation of Chilean children literature for children and young people by the first half of the 20th century. Biography of Marcela Paz is based on personal contact with relatives of the author. Papelucho, her most important literary work, is described with respect to content and style of individual series, translations into other languages and audiovisual adaptations. Analysis of Papelucho as a phenomenon is based on comparison of the main eightyear-old hero with psychological profile of children of younger school age that are target group of the Papelucho series.
164
