UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD. Institut komunikačních studií a žurnalistiky Katedra mediálních studií DIPLOMOVÁ PRÁCE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut komunikačních studií a žurnalistiky Katedra mediálních studií

DIPLOMOVÁ PRÁCE Ideologické aspekty v pořadech Československé televize Vlaštovka v roce 1976

Vypracoval: Jan Cvachovec Vedoucí diplomová práce: PhDr. Jan Křeček, Ph.D.

1

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a s použitím uvedené literatury. Práce obsahje 125.022 znaků s mezerami bez poznámek. Odevzdáno: 13.8. 2007

Podpis diplomanta:

2

Poděkování Děkuji vedoucímu diplomové práce PhDr. Janu Křečkovi, Ph.D. za konzultace a poskytnuté rady, zaměstnancům Archivu programového fondu ČT, knihovny ČT a knihovny FSV UK za vstřícnost a v neposlední řadě Bc. Kláře Konopáskové. Obsah

3

1.

Úvod ……………………………………………………..............................

3

2.

Teoretické zakotvení pojmu ideologie………………………………..…

4

2.1

Ideologie jako soubor idejí……………………………………………..…...

4

2.2

Politická ideologie v ČSSR ………………………………………………...

9

3.

Politicko-historický přehled událostí od srpna 1969 do roku 1976 …...

11

3.1

Politický vývoj v ČSSR …………………………………………………...

11

3.2

Situace v ČST ……………………………………………………………..

15

4.

Ideologie a televizní vysílání v ČST ………………………………….….

20

4.1

Nástroje prosazování komunistické ideologie ve vysílání ČST ……….….

20

4.2

Vliv ideologie v ČST na mládež ……………………………………….…

25

4.3

Průzkumy účinků televizního vysílání na děti a mládež …………………

29

5.

Metodologická východiska ……………………………………………..

31

5.1

Znak ………………………………………………………………………

31

5.2

Denotace, konotace, mýtus ………………………………………………

33

5.3

Konstrukce a reprezentace reality ……………………………………….

35

5.4

Výběr analýzy ……………………………………………………………

37

5.5

Zdroje ……………………………………………………………………

39

6.

Ideologické aspekty v pořadu Vlaštovka …………………………....

40

6.1

Stručná historie a struktura pořadu …………………………….…..

41

4

6.2

Výročí ………………………………………………………………….

6.2.1

Výročí historické události ……………………………………………… 43

6.2.2

Výročí historické události s aktuální vazbou …………………………..

47

6.2.3

Připomenutí aktuální událost …………………………………………..

49

6.2.4

Výročí historické události s připomenutím osobnosti …………………

51

6.2.5

Výročí osobnosti ………………………………………………………

53

6.3

Víra a náboženství ……………………………………………………

55

6.4

Volba povolání ………………………………………………………..

58

6.4.1

Agitace ………………………………………………………………..

59

6.4.2

Romantizování profesí ……………………………………………….

61

6.5

Zásady socialistického občana …………………………………….

64

6.5.1

Pionýr jako vzor ……………………………………………………..

65

6.5.2

Výzvy k šetrnosti ……………………………………………………

69

7.

Závěr ……………………………………………………………….

73

English Summary ………………………………………………………….

78

Bibliografie …………………………………………………………………

79

5

43

1.

Úvod Televizní vysílání zvlášť určené pro dětského diváka klade na své tvůrce

vysoké požadavky z pedagogického a populárně-naučného hlediska. Autoři mediálních sdělení určených mladým divákům mají ve svých rukou velkou zodpovědnost, protože dítě je vzhledem ke svým malým empirickým zkušenostem a limitovaným analytickým schopnostem velmi náchylné ke zjednodušené interpretaci sdělení, popřípadě k jeho dezinterpretaci nebo nepochopení. Autoři mohou svého postavení vůči dětskému diváku lehce zneužít a do mediálních textů zakomponovat jednostranné a zkreslující výklady okolního světa. Tato možnost ideologického ovlivňování mediálních obsahů určených dětem, prováděného na základě politické objednávky v totalitním společenským zřízení s médii kontrolovanými jedinou vládnoucí třídou nebo mocenskou elitou, je tudíž velmi nebezpečná. Tato diplomová práce se bude týkat fenoménu šíření politické ideologie prostřednictvím nejúčinnějšího masového média – televize - v době totalitní společnosti. Objektem analýzy bude mediální obsah dětského pořadu Vlaštovka vysílaného v roce 1976 Československou televizí. První část práce se věnuje teoretickému

zakotvení

pojmu

ideologie

a

jeho

pojetí

v socialistickém

Československu. Velmi důležitým bude také uvedení historicko-politického kontextu ČSSR v období „normalizace“ a také vývoj v ČST v letech 1969 - 1976. Další součástí teoretických východisek práce bude metodologie a stručná historie a struktura pořadu Vlaštovka. Cílem rozboru pak bude nalézt a pojmenovat ideologické aspekty v mediálních sděleních tohoto pořadu pro dané období formou kvalitativní analýzy dochovaných mediálních obsahů. Není záměrem pořad hodnotit z hlediska míry politického ovlivnění jako celku, ale právě vybrat a roztřídit typické projevy politického ovlivňování.

6

2.

Teoretické zakotvení pojmu ideologie

2.1

Ideologie jako soubor idejí Při hledání ideologických aspektů ve vysílání ČT bude nezbytné si ujasnit, jak

budeme chápat a pojímat termín ideologie. Nejobecnější klasifikační schéma můžeme pojmout tak, že ideologii chápeme jako „systematickou politickou doktrínu, která má ctižádost předložit komplexní teorii člověka a společnosti. Z ní je pak odvozován program politického jednání“1. Na první pohled velmi výstižná a obsažná definice nás ovšem uklidní jen na krátký okamžik, než se jí začneme hlouběji zabývat. Teun Van Dijk již v úvodu ke své knize Ideology – Multidisciplinary approach uvádí do jisté míry pojmy přesycenou a různorodou situaci v odborném diskurzu o významu a chápání pojmu ideologie. Pro označení této nejednotnosti, dané množstvím různých konceptuálních přístupů, používá výraz fuzzy – neurčitý2. Van Dijk se snaží přijít s novým více analytickým přístupem v kombinaci s moderními náhledy a koncepty. Jako definici ideologie nám nabízí „myšlenkové systémy spjaté zvlášť s dominantními třídami nebo skupinami, interpretační schémata užívaná v každodenním životě zasazená do všedního vědění, stranické zájmy, strategie legitimizace, hegemonní definice skutečnosti, falešné vědomí vštěpované dominantním diskurzem nebo jako sám dominantní diskurz“3. Ideologii jako nástroj k vysvětlení fungování světa a společnosti nabízí i Stuart Hall, když ji označuje za „nehmotné soustavy – jazyky, koncepty, kategorie, zpodobnění myšlenek a systémy reprezentace – které jsou rozvíjeny společenskými třídami a různými sociálními skupinami za účelem porozumění a chápaní fungování společnosti“4.

1

Cabada, Ladislav - Kubát, Michal a kol. Úvod do studia politické vědy. Praha: Urolex Bohemia, 2004, str. 135. 2 Van Dijk, Teun. Ideology – a Multidisciplinary Approach. London: Sage publications, 2000, str. 1. 3 Reifová, Irena. Synové a dcery Jakuba Skláře II: Příběh opravdového člověka. Praha: FSV UK, 2006, str. 8. 4 Van Dijk, Teun. Ideology – a Multidisciplinary Approach. London: Sage publications, 2000, str. 9.

7

První užití slova ideologie se spojuje s Francouzskou revolucí a jejím osvícencem, filosofem Destuttem de Tracy (1795). Poprvé jej užil jako obecnější termín pro všeobecnou vědu o idejích. De Tracy, Condillac a další francouzští filozofové si za svoji kritiku touhy po moci a císařství vysloužili od Napoleona Bonaparte opovržlivé označení „ideologové“. Tím získalo toto slovo pejorativní význam, který přetrvává až dodnes (dnes bychom označení ideolog chápali ve smyslu „doktrináře“)5. Tento znevažující a hanlivý pohled na myšlení odpůrců směřuje pragmaticky k tomu, aby je zbavil hodnoty a učinil je irelevantní. „Se slovem ideologie je od té doby spjat vedlejší smysl, že každá myšlenka označená jako ideologie selhává vzhledem k praxi a že právě organon pro přístup ke skutečnosti záleží v jednání a že podle toho myšlení vůbec nebo v nějakém daném případě určité myšlení je nicotné“6. V 19. století jsme svědky důležitého obratu v náhledu na ideologii. Tématem sociologických dějin idejí se stává faktické myšlení člověka a jeho kritériem se stává stav dosažitelný v politické praxi. Abychom se orientovali v pojmu ideologie, musíme si pomoci analýzou zdánlivé jednoty významu slova ideologie. V této zdánlivé jednotě se setkáváme s různě zakotvenými historickými stádii vývoje významu. Podle Karla Mannheima tento přístup k historické a sociální analýze tvoří přesné upevnění významů v dříve utvořeném pojmu7. Pojem ideologie je rozdělen na partikulární a totální. Oba pojmy vztahují ideje vzhledem k nositeli a jeho konkrétní situaci v sociálním prostoru. Partikulární ideologie považuje ideje za faktické zahalení stavu, jehož pravdivé poznání není v zájmu odpůrce. Za zahalení stavu považuje velký rozsah zastírání pravdy od vědomé lži až po klamání sebe sama. Bere v úvahu jen část

5

Mannheim, Karl. Ideologie a utopie. Bratislava: Archa, 1991, str. 122. Tamtéž. 7 Tamtéž, str. 110-111. 6

8

tvrzení odpůrce, a navíc ve vztahu k jeho obsahu8. U tohoto pojetí ideologie se předpokládá, že každý určitý zájem kauzálně ústí k určitému zastírání nebo dokonce lži – ideologie zde pracuje s psychologií zájmů9. Protože se jedná o psychologizující rovinu, subjektem je v poslední instanci vždy individuum. Pokud našemu bádání podrobíme skupinu, můžeme použít výraz skupinová ideologie – znamená to, že individuální subjekty nacházející se pohromadě v téže skupině reagují většinou homogenně „bezprostřední reakcí na totéž sociální zakotvení, nebo následkem přímého duševního vzájemného ovlivňování; a když už je jejich sociální zakotvení k tomu predestinuje, pak mají tytéž prožitky klamu“10. Karl Mannheim tyto vrstvy klamu odehrávající se v psychologické rovině pozoroval už v dílech Francise Bacona. Idoly – modly a předsudky byly pro Bacona zdroje omylů pramenící z lidské povahy nebo ze zvláštního individua, které zahrazují cestu pravdivému náhledu11. Právě takové klamy, vytváření model a předsudků, jsou projevy ideologie v mediálních textech, které jsme podrobili analýze. Permanentní opakování ideologického hodnocení a konstrukce světa se stalo pro recipienty natolik samozřejmým, že ti již ani neměli potřebu toto sdělení podrobovat pochybnostem nebo analýze. Jako „systém přesvědčení sdílený členy kolektivu“ užívá pojem ideologie T. Parsons12. Psychologií zájmů je v tomto případě snaha sociálních skupin o srozumitelnost a zjednodušený výklad světa. Toto schéma interpretace světa optikou

8

Mannheim, Karl. Ideologie a utopie. Bratislava: Archa, 1991, str. 112. Tamtéž, srov. s Van Dijk, Teun. Ideology – a Multidisciplinary Approach. London: Sage publications, 2000, str. 2: “…ideologies express or conceal one’s social or political position, perspective or interests; few of us describe our own belief systems or convictions as ideologies. On the contrary, Ours is the Truth, Theirs is the Ideology.” 10 Mannheim, Karl. Ideologie a utopie. Bratislava: Archa, 1991, str. 112. 11 Tamtéž, str. 114 a 153„Idoly a nesprávné pojmy, které se již zmocnily lidského rozumu a jsou v něm hluboce zakořeněny, nejenže zaujímají mysl lidí natolik, že tam pravda těžko proniká, nýbrž i tehdy, když je jí zjednán a povolen přístup, objevují se opět při obnově věd a ztěžují tu práci, ledaže by se lidé, byvše už napřed varováni, proti nim pokud možno obrnili“ z Bacon, Francis. Nový Organon. První kniha, afor. 38. 12 Parsons, Talcott. The social system. London: Routledge and Kegan Paul ltd., 1952, str. 331. 9

9

např. vládnoucí třídy v nedemokratickém státním zřízení se logicky stává dominantním. Pro naše zkoumání ideologických aspektů je důležitý i totální pojem ideologie. Ten se zabývá povahou a zvláštnostmi totální struktury celého vědomí daného období, skupiny nebo např. společenské třídy. Zkoumá tak celý světový názor odpůrců a chce je i tak pochopit. Nekritizuje tedy myšlení jen v rovině daných výpovědí, v nichž mohou klamy vystupovat, ale v rovině konstituční, noologické13. Totalitní společnost proto odsuzuje jiné režimy jako škodlivé a neguje celý jejich systém včetně ekonomiky, kultury a dalších systémových složek. Stejně tak tomu ale bylo i v případě „západních“ států vůči „socialistickému bloku“. Dalším stupněm tohoto pojetí ideologie je obecné pojetí, ve kterém vidíme jako ideologické nejen odpůrcovy, nýbrž všechny, tedy také vlastní pozice. Koncem 19. a v průběhu 20. století se setkáváme s řadou teorií a výkladů ideologií v dílech Althussera (rozlišení ideologického a represivního státního aparátu), Gramsciho (pojem dynamické hegemonie) a v neposlední řadě i s marxistickým pojetím, kritizovaným pro ekonomický redukcionalismus14. K ideologiím můžeme přistupovat pomocí pojmově-logického poznání vztahů a jevů a rozdělit tyto přístupy na empiricko-analytický, normativně-ontologický a kriticko-dialektický15. První způsob preferuje rozbor jevů a jejich rozložení na části, aby bylo možné pochopit celek. Poznání hodnot, které jsou považovány za sociální skutečnosti, je možné pouze tehdy, pokud neobsahují logické rozpory a jsou objektivně prověřitelné. Zkoumají se tedy a poměry k určitým hodnotám, ale zůstává nezodpovězena otázka, která struktura hodnot je lepší. Tento přístup ideologie má pouze zkoumat, ne tvořit. Ontologický přístup vychází z předpokladu, že existuje 13

Mannheim, Karl. Ideologie a utopie. Bratislava: Archa, 1991, str. 300. Reifová, Irena a kol. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004, str. 82. 15 Prorok, Vladimír - Lupták, Milan. Politické ideologie a teorie v dějinách. Praha: VŠE, 1998, str. 100. 14

10

absolutní pravda, a ta že je obsažena ve strukturách a dějinné a politické skutečnosti16.

Smyslem se stává

hledání neměnných hodnot a principů, jejich

rozvíjení, přizpůsobování, ale ne jejich opouštění. Dosavadní vývoj světa je řízen vyšším záměrem. Kritický výklad ideologií se vysvětluje materialistickým pojetím dějin. Základem je materiální jednota světa, všeobecná závislost jevů, logika, poznatelnost světa a zákony dialektiky, jako je jednota a boje protikladů, podle které je hybná síla vývoje ve vnitřních rozporech jevů. Toto pojetí můžeme charakterizovat vstupem lidí do vzájemných výrobních vztahů, jejichž souhrn tvoří základnu společnosti. Výrobní vztahy odpovídají i určitému vývoji materiálních sil. Nad touto základnou tkví právní a politická nadstavba, které odpovídá určitá forma společenského vědomí. Na jistém stupni vývoje se materiální výrobní síly dostanou do rozporu s výrobními vztahy a nastává epocha revolucí – se změnou základny dochází k přeměně celé nadstavby. Stoupenci tohoto směru vnímají sociálněpolitickou realitu velmi kriticky a jako nedokonalou. Umírnění stoupenci jsou reprezentováni např. Frankfurtskou školou a zaměřují kritiku na hledání evolučních cest k překonání odcizení v dnešní společnosti. Radikální výklad najdeme např. v učení Karla Marxe. Marx pojal společenský vývoj jako přírodně-historický proces, ve kterém fungují určité zákonitosti, ale způsob jejich prosazování je specifický.

Změny

zákonitostí se dějí prostřednictvím lidské činnosti, a její výsledek záleží právě na ní (aktivní úloha subjektu). Už jsme se zmiňovali o vzájemném úzkém vztahu základny a její duševní, ideologické nadstavby. Pokud se výrobní vztahy základny stávají pro člověka odcizenými a neprůhlednými a nevyjadřují jeho podstatu, zkresluje se tím i jejich vidění – podle Marxe tak vzniká tzv. falešné vědomí. Původně reálná nadstavba se stává nadstavbou ideologickou. Ideologii pak vidí Marx jako realitu zkresleně zobrazující vědomí a jako celou duchovní sféru v rozporu se skutečností17. 16

Prorok, Vladimír - Lupták, Milan. Politické ideologie a teorie v dějinách. Praha: VŠE, 1998, str. 101 a 102. 17 Marx Karl. Ke kritice politické ekonomie. Praha: SPN, 1953

11

Při nástupu kapitalistické produkce výrobků dochází k prohlubování sociální mezery mezi vrstvou dělníků (aktivně pracujících) a těch, kteří si jimi vyrobené produkty mohou dovolit a vlastní výrobní prostředky (buržoazie). Nastává tak nerovnováha mezi výrobními vztahy a silami, která je vyjádřena revoluční změnou a přeměnou

celospolečenských

formací.

Dle

svého

materialistického

pojetí

předpokládá, že hybným momentem změn je třídní boj. Ten vyvolává společenská třída s progresivními, pokrokovými výrobními vztahy. V Marxově pojetí existuje vždy jedna třída, která je vzhledem ke svému postavení zainteresována na společenské změně. Proletariát se tak stává třídou, která má zájem na změně společenského řádu a pravdivém poznání společenské reality. Nejvyšším stádiem marxistického náhledu vývoj společenských tříd je beztřídní společnost, kterou hlásá komunismus18.

2.2

Politická ideologie v ČSSR Komunistický režim, který vládl v Československu v 70. letech, však měl

s původními idejemi marxismu nebo komunismu společného jen málo. Tomuto rozporu se věnuje ve své studii I. Reifová19 a s odkazem na P. Bourdieua používá jeho termín „vlastnictví politického kapitálu“. Setkáváme se zde s novým termínem, který asociuje kulturní a výrobní kapitál z učení klasického marxismu. Politický kapitál slouží k diferenciaci a nadvládě určité části společenské třídy, která se tváří jako homogenní (např. proletariát). Slouží i jako privilegium a prostředek k dosahování jistých výhod a uplatňování mocenských ambicí.

18

Marx, Karl. Komunistický manifest. Brno: Blok, 1973 Reifová, Irena. Synové a dcery Jakuba Skláře II: Příběh opravdového člověka. Praha: FSV UK, 2006, str. 12-13.

19

12

Vládnoucí elity v tehdejším socialistickém bloku ovládali kromě politického i kapitál mediální. Hromadné sdělovací prostředky plnily funkci ideologického ovlivňování a staly se jedním z výkonných nástrojů komunistické strany. Ideologii v tomto případě autor práce chápe jako rozšiřování jednostranného světonázoru, v tomto případě marxismu-leninismu20. Toto učení vychází z marxismu, ale bylo zjednodušeno

a přizpůsobeno V. I. Leninem a následně přijato jako ideologie

komunistickými stranami ve 20. století. Média obecně byla v socialistických zemích zneužívaným nástrojem vládnoucích složek. Pomocí propagandy a manipulace systematicky formovaly, ovlivňovaly a usměrňovaly mínění obyvatelstva tak, aby bylo v souladu s mocenskými záměry vládnoucích elit. Ideologie se stala mocenskou interpretací skutečnosti a zároveň i vnitřním vazebným principem moci. V průběhu 70. let byla ideologie analogií mýtu, který ospravedlňoval tehdejší mocenské uspořádání21. Politický aparát používal marxisticko-leninistickou ideologii pouze jako štít a odvolával se na její terminologii. Užívání této teorie tak bylo schématizováno, tj. selhávalo spojení teorie a praxe, které tak nabylo pouze formálního charakteru.

20

Revoluční učení K. Marxe, B. Engelse a V.I. Lenina. Jako ucelený teoretický systém je zároveň vědeckou ideologií dělnické třídy, základem činnosti revolučních dělnických stran, učením o přirozené revolučnosti vykořisťování mas, o budování socialismu a komunismu. 21 Shore, Marci. Posvátno a mýtus: Havlův zelinář a proměna ideologie v komunistickém Československu. Dostupné z (navštíveno 13.7. 2007).

13

3.

Politicko-historický přehled událostí od srpna 1969 do roku 1976

3.1

Politický vývoj v ČSSR V roce 1976 u nás vrcholí proces tzv. normalizace se všemi důsledky a dopady

na ekonomické, politické a sociální stránky života v ČSSR. Pojmem normalizace rozumíme období mezi léty 1969 a 1989, které je spjato s nástupem Gustáva Husáka do nejvyšších stranických22 a státnických funkcí (1975 zvolen prezidentem ČSSR)23. Někteří historikové označují normalizačními léta 70., kdy dochází k tzv. obnovení pořádku, zatímco léta 80. - léta politické stagnace - označují termínem reálný socialismus24. Vstup okupačních vojsk na území ČSSR v srpnu 1968 otevřel dveře obnovení sovětského typu socialismu, tedy toho, který koncem šedesátých let i u nás začal povolovat své otěže. První kroky ke stabilizaci (normalizaci) situace podnikla KSČ už na svém zasedání v dubnu 1969. Základním předpokladem bylo znovuobnovení vedoucí úlohy strany ve státě a ještě těsnější sepjetí s Moskvou25. Pro znovunastolení pořádku zvolila KSČ nejdříve taktiku očištění vlastních řad od nespolehlivých kádrů, odpadlíků a revizionistů. Obnovení strany na základě marxismu-leninismu a upevnění její role jako vedoucí síly ve společnosti proběhlo formou prověrek. Ty byly namířeny hlavně proti reformním angažovaným komunistům a inteligenci26. „Lidé zbavení členství byli také postiženi existenčně, a řada z nich byla zařazena do seznamu nepřátel socialismu“27. Přeměnou strany, ve které se po jaru 1968 začaly 22

V dubnu 1969 nahradil Alexandera Dubčeka ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ – Gustáv Husák měl přímou podporu SSSR a na A. Dubčeka byl vyvíjen politický nátlak, aby odstoupil. 23 Otáhal, Milan. Normalizace 1969-1989 – příspěvek ke stavu bádání. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2002, str. 47. 24 Tamtéž, str. 105. 25 Gál, Josef. Československo v rokoch 1968-1990. Banská Bystrica: Metodické centrum, 1991, str. 27 26 Ti zastávali názor signalizující odklon od marxismu-leninismu k tomu, co A.Dubček označoval za socialismus s lidskou tváří – neboli liberalizovaný socialismus s prvky demokracie. 27 Otáhal, Milan. Opozice, moc, společnost – příspěvek k dějinám normalizace 1969-1989. Praha: Maxdorf, 1994, str. 19.

14

objevovat různé reformní názory na nastoupenou cestu socialismu, tak došlo k reakčnímu zásahu shora do osudu lidu – zásahu, který vycházel ze sféry mocenských elit a celkového přimknutí k SSSR28. XIII. sjezd KSČ a přijetí „Poučení z krizového vývoje ve straně

a společnosti“

znamenalo definitivní odsouzení

Pražského jara, ale i odmítnutí jakýchkoliv reformních snah do budoucnosti. Stranou schválený dokument sloužil v dalších letech jako ideový základ sovětského vlivu v Československu a navíc označoval jakoukoliv snahu o obrodný proces uvnitř strany za kontrarevoluci – znemožnil tak vznik jakékoliv reformní snahy uvnitř KSČ. Opozice tak byla jednou provždy vykázána mimo stranu. Česká společnost se tak na základě svých názorů a postojů (nezřídka se vázajících právě na hodnocení jara 1968) rozdělila na tři tábory29. První tvořila vrstva privilegovaných, která kromě politického kapitálu požívala zvláštních výhod a zneužívala stávající zákony ve svůj prospěch. Naprosto opačnou stranu spektra tvořila skupina občanu zbavená velké části občanských práv. Byli to právě ti občané, kteří byli existenčně a z dnešního pohledu nespravedlivě postiženi za své politické postoje. Nemohli vykonávat zaměstnání odpovídající jejich kvalifikaci a jejich děti často nemohly studovat na středních nebo vysokých školách30. Naprostá většina národa se nacházela mezi těmito extrémními póly a na jejím veskrze pasivním postoji závisel úspěch normalizační politiky31. Po očištění KSČ, volbách do zastupitelstev federace a po mnohých politických procesech tak mohla začít cesta přeměny k reálnému socialismu. S nově vytyčeným směrem se však část obyvatelstva odmítala smířit, a režim využíval ke stabilizaci situace všemožné druhy represe - od organizovaného násilí ze strany státní moci přes 28

Otáhal, Milan. Opozice, moc, společnost – příspěvek k dějinám normalizace 1969-1989. Praha: Maxdorf, 1994, str. 19 29 Otáhal, Milan. Normalizace 1969-1989 – příspěvek ke stavu bádání, Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2002,, str. 53. 30 Dostupné z (navštíveno 1.6. 2007). 31 Otáhal, Milan. Opozice, moc, společnost – příspěvek k dějinám normalizace 1969-1989. Praha: Maxdorf, 1994, str. 100.

15

různá disciplinární opatření. Velmi významným nástrojem represe byla Státní bezpečnost, jejíž úkolem bylo „informativně zvládnout, paralyzovat a zahnat do politického ghetta tu část společnosti, která nesouhlasila s novými poměry, izolovat ČSSR od evropského a světového prostředí a zabránit tak tzv. ideové diverzi“32. Po politických procesech začátkem 70. let, které byly zaměřeny proti tzv. reformním komunistům a lidem aktivně vystupujícím v srpnových událostech, se pozornost represivního režimu obrátila do řad inteligence a uměleckého undergroundu. Stabilizace ekonomiky a její produktivita vedla k nastolení tzv. konzumního socialismu. Občané byli hmotnými výdobytky odváděni od reálných starostí a de facto vyměnili svoje občanské svobody za materiální výhody. Milan Otáhal ve své knize Opozice, moc a společnost vidí tuto vzniklou situaci jako uzavření jakési nepsané společenské smlouvy mezi vládní garniturou a občany33. Zbavila je většiny existenčních starostí, zajistila jim solidní životní standard a zaručila sociální jistoty. Výměnou

požadovala

naprostou

apolitičnost,

rezignaci

na

komentování

společenského dění nebo dokonce účast v politickém životě. Možnost politického vlivu náležela pouze straně a jí delegovaným zástupcům. „Cenou za životní standard a jistoty, které nebyly podloženy reálnou výkonností ekonomiky, byla pak stagnace a zaostávání životní úrovně za vyspělými zeměmi, což přispělo k tomu, že se labilní společenská smlouva v polovině 80.let zhroutila“34. Tento stav můžeme nazvat post-totalitním35, ne proto, že by tlak totality polevoval, ale proto, že tento druh totality a prosazování ideologie byl velmi specifický. Ideologie prostupovala všemi formami všedního života a obyvatelé byli nucení ji přijímat – ne se k ní nadšeně hlásit, ale přijímat ji a v žádném případě 32

Otáhal, Milan. Normalizace 1969-1989 – příspěvek ke stavu bádání. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2002, str. 57. 33 Otáhal, Milan. Opozice, moc, společnost – příspěvek k dějinám normalizace 1969-1989. Praha: Maxdorf, 1994, str. 105. 34 Kalinová, Věra. Základní podmínky a charakteristika vývoje sociální struktury československé společnosti v 70. a 80. Letech. Praha: Ústav sociálně politických věd FSVUK, 1993, str. 13. 35 Havel, Václav. Moc bezmocných. Praha: Lidové noviny, 1990, str. 10 a 45.

16

neodporovat. Ve své analýze funkčních principů komunismu v období normalizace (eseji „Moc bezmocných“) tento stav Václav Havel nazývá životem ve lži. Ideologie je podle něj mostem mezi životem obyvatelstva a direktivním systémem, ve kterém je život naplněn lží: „Vláda byrokracie se nazývá vláda lidu, jménem dělnické třídy je zotročena dělnická třída, všestranné ponížení člověka se vydává za jeho definitivní osvobození, izolace od informací se nazývá jejich zpřístupněním, mocenská manipulace veřejnou kontrolou moci a mocenská svévole dodržováním právního řádu, potlačování kultury jejím rozvojem, rozšiřování imperiálního vlivu je vydáváno za podporu utlačovaným, nesvoboda projevu za nejvyšší formu svobody, volební fraška za nejvyšší formu demokracie, zákaz svobodného myšlení za nejvědečtější světový názor, okupace za bratrskou pomoc. Falšuje minulost. Falšuje přítomnost a falšuje budoucnost“36. Rozhodující silou normalizačního režimu byla KSČ, která prosazovala svojí vedoucí úlohu ve společenských a jiných institucích a rozšiřovala s jejich pomocí svůj jednostranný světonázor. Po potlačení obrodného procesu se strana úspěšně snažila zlomit odpor opozice a společnosti. Tzv. společenská smlouva37 mezi stranickými představiteli a společností znamenala odklon obyvatelstva od zasahování do veřejných záležitostí a příklon ke konzumnímu socialismu38. Jeho podstatným rysem bylo zajištění určité životní úrovně, sociální a zdravotnický systém, systém plné zaměstnanosti a bytová politika. Pasivní přístup většiny společnosti k politickému dění se měnil v nárazové projevy euforie a nadšení např. při sportovních utkáních. Obecně se společnost začala soustředit na soukromou sféru (rodina, zájmy, atd.) a ujal se pro ni název „mlčící většina“39.

36

Havel, Václav. Moc bezmocných. Praha: Lidové noviny, 1990, str. 10 a 45. Otáhal, Milan. Normalizace 1969-1989 – příspěvek ke stavu bádání, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha, 2002, str. 98. 38 Otáhal uvádí dokonce i termín „chalupářská subkultura“, který charakterizuje způsob, jakým obyvatelé zaplňovali volný čas a kam směřovali své úsilí. 39 Otáhal, Milan. Normalizace 1969-1989 – příspěvek ke stavu bádání, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha, 2002, str. 64. 37

17

3.2 Situace v ČST Normalizační éra v ČST je samozřejmě také spojena s vývojem událostí bezprostředně po roce 1968. Srpnové události a nejednotný postoj televize k nim se stal osudným tehdejšímu řediteli Jiřímu Pelikánovi, který byl nahrazen vládním zmocněncem Bohumilem Švecem. Na začátku roku 1969 byl do funkce ústředního ředitele dosazen vedoucí sekretariátu vlády Josef Šmídmajer a začal s personálními a programovými změnami. Jednalo se

o reorganizaci v redakcích, přeřazení

výrazných představitelů Pražského jara na jiné pozice (především do přípravy druhého programu), rozvázání pracovního poměru se zaměstnanci, kteří byli v zahraničí, a vydávání proklamačních prohlášení – „vyloučit názory napadající KSČ, přispívat konsolidaci poměrů, projednat odpovědnost hlasatelů, neboť ČST chce pomoci politickému vedení, za které se plně staví“40. Své postoje a organizační změny shrnulo vedení ČST v „Rozborové zprávě a politicko-ideovém působení Československé televize od listopadu 1968 a programových a organizačních a kádrových změnách“ a v červenci 1969 ji předalo kabinetu vlády. Tyto změny byly ovšem vládou i ÚV KSČ označeny za nedostatečné. Vládním usnesením z 6. srpna byl proto Šmídmajer odvolán a na jeho funkci ústředního ředitele ČST byl vládou jmenován Dr. Jan Zelenka. Ten byl pro post nového ředitele více než vhodný, protože svými předchozími pracovnímu úspěchy dokázal odhodlání a vůli spolupracovat s komunistickým režimem. Jeho kariéra do té doby zahrnovala funkci šéfredaktora Večerní Prahy (odkud např. v roce 1956 propustil redaktora za kladnou kritiku Škvoreckého díla), ideologicky přivedl list Literární noviny až k přezdívce „erární noviny“41, v roce 1968 se ujal vedení týdeníku Květy a v roce 1969 přijal funkci ředitele televize. Své téměř dvacetileté působení ve vedení ČST započal uvedením televizní besedy „5 u číše“, kde s předními představiteli KSČ a předsedou vlády O. Černíkem komentoval vzniklou politickou situaci. V následujících týdnech 40

Cysařová, Jarmila. Televize a totalitní moc1969-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1998, str. 34. 41 Tamtéž, str. 38.

18

uvedla ČST k prvnímu výročí srpnových událostí publicistický antipořad42 „A léta běží, vážení…“, na září připravila trilogii dokumentů „Causa Jan Masaryk“ zpochybňujících jeho sebevraždu a dokument „Vlastenci bez masky“ o událostech z roku 196843. Rok 1970 byl zlomový pro další ideologický vývoj televize přijetím zásadních kádrových opatření. Mez nejdůležitější patřilo schválení komise pro boj proti antikomunismu a obnovení „Kádrového pořádku ČST“ (stranickým výborem KSČ byli prověřováni zaměstnanci i externisté, bez prověrky nemohl být nikdo přijat ani na termínovaný úvazek; dohledu podléhaly nejen osoby objevující se na obrazovce, ale

i ti, kteří pracovali např. v dabingovém oddělení; prověrkám podléhali i

zaměstnanci tisku píšícího o televizi). Z televize musela odejít polovina programových a technických pracovníků a dalších 137 zaměstnanců44. Předsednictvo KSČ sázelo i na zištnost zaměstnanců tisku, rozhlasu a televize, a podle návrhu Vasila Biľaka schválilo nové směrnice v úpravě honorářových fondů. Jednotliví šéfredaktoři pak mohli z těchto fondů čerpat a rozdělovat prostředky redaktorům na základě politické angažovanosti. V televizi se toto opatření týkalo i scénáristů a režisérů45. Dalším opatřením vedení ČST byla archivace a přímá kontrola používání materiálů ze 60. let. Redakcím se tyto materiály nepůjčovaly a jejich opuštění archívu bylo vázáno na výslovný souhlas vedení. Ani některé žádosti o zapůjčení pořadu pro potřebu katedry televize fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy nedošly kladného vyřízení a byly zamítnuty z důvodu „zablokování v archívu“46. Velké 42

Formát pořadu, který se kriticky vymezuje proti celospolečesnkému jevu či situaci a ideologicky ji vysvětluje. 43 Cysařová, Jarmila. Televize a totalitní moc1969-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1998, str. 38-39. 44 Cysařová, Jarmila. Československá televize a politická moc 1953-1989 in Soudobé dějiny, IX 3-4 2002, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, str. 532. 45 Tamtéž. 46 Cysařová, Jarmila. Televize a totalitní moc 1969-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1998, str. 58.

19

omezení pocítila i původní dramatická tvorba, a to nejen zákazem vystupování herců, kteří se angažovali v srpnových událostech, ale i zamítáním námětů, které nevyhovovaly z ideologického hlediska. Počátkem 70. let docházelo k velkému propojení a dokonce výměně funkcí mezi nejvyššími náměstky ředitele ČST a ÚV KSČ. Propojení moci s televizní obrazovkou se posílilo na nejvyšší možnou míru, takže opakování neposlušnosti a neloajálnosti47 ČST již nebylo myslitelné. Výše zmíněné kádrové čistky se netýkaly jen zpravodajství, publicistiky a dramatické tvorby, ale zasáhly i do vysílání pro děti a mládež. Zrušena byla například redakce Zvědavé kamery a z pozice moderátorky pořadu Vlaštovka musela odejít Olga Čuříková. Ta byla za své aktivní schvalování reformního hnutí v roce 1968 nejprve přeřazena na post reportérky a v roce 1972 musela ČST opustit úplně48. Vývoj v ČST se však neomezoval pouze na kádrové postihy, ale směřoval i k technické modernizaci. V roce 1970 začal vysílat druhý program (z počátku pouze třikrát týdně – úterý, čtvrtek, sobota), roce 1973 začal vysílat barevně a v roce 1975 se barva dostala i na první program (čtyřikrát týdně). V roce 1970 byl předám do provozu první studiový blok na Kavčích horách (se dvěma černobílými studii o rozloze 200 a 400 m2) a o rok později se dojednávaly podrobnosti a prováděly konečné práce na druhém bloku. K technickým novinkám patřil i první barevný přímý přenos (MS lyžování ve Vysokých Tatrách) a první satelitní přenos (návštěva prezidenta Gustáva Husáka v Indii). Oba dva programy ČST postupně zvyšovaly počty vysílacích hodin a zlepšila se i dostupnost televizního signálu. V roce 1976 vysílal druhý program 7 dní v týdnu, dostavena byla tři barevná studia na Kavčích horách a byly položeny základy Objektu televizního zpravodajství (OTN)49. 47

Jako byl například veřejný nesouhlas některých redaktorů a hlasatelů se vstupem okupačních vojsk do ČSSR v roce 1968 (například hlasatelka Kamila Moučková). 48 Dostupné z <www.ceskatelevize.cz/sripts/detail.php?id=9842> (navštíveno 3.7. 2007). 49 Šmíd, Milan. Televize ve světě. Praha: Edice ČST, 1989, heslo Československo a dále dostupné z (navštíveno 3.7. 2007).

20

Zvlášť vzestup druhého vysílacího programu byl velmi znatelný. Od roku 1970 pokrýval pouze 3% území ČSR, v roce 1973 už 11% a v roce 1983 plných 67%. V roce 1972 již produkoval 1060 hodin programu (oproti 351 v roce 1970) a jeho tvůrci měli stále větší ambice. Byli to právě ti lidé, kteří byli jako nepohodlní „odejiti“ z prvního programu po událostech v roce 1968 a následných kádrových čistkách. To však neušlo pozornosti vedení ČST, a proto byl na jeho žádost v roce 1972 sestaven „Přehled činnosti druhého programu za dva a půl roku existence“50. Šéfredaktor druhého programu Ing. Zdeněk Michalec neobhájil malou politickou angažovanost vysílání ani kádrový profil některých svých zaměstnanců. Velice ambiciózní a samostatný druhý program byl následně zrušen a zařazen spolu s prvním programem pod společné dramaturgické a programové vedení51. Tehdejší režim začal klást vysoké požadavky na angažovanost televizního vysílání a zajímal ho hlavně konkrétní dopad na diváka. Do popředí se proto dostala otázka sociologického výzkumu směřujícího ke zjištění míry ovlivňování diváka. Kontinuální sociologický průzkum se začal provádět od roku 1972 na reprezentativním diváckém vzorku pomocí zasílaných dotazníků. Výsledky nebyly pro režim vůbec přívětivé. Ukázaly totiž, že divák se odvrátil od zpravodajství a publicistiky směrem k uměleckým pořadům, kde alespoň základní hodnoty zůstávaly zachovány52. Tento odklon symbolizoval pasivitu diváka a rezignaci na naděje z roku 1968 a donutil vedení televize ve spolupráci s ÚV KSČ tuto nepříznivou situace řešit a reagovat na ni. Ustanovením Federálního ústavu pro tisk a informace získal ústřední výbor do rukou monitorující instituci, která osobními postihem, který mohl vyústit až v soudní řízení, kontrolovala výstupy všech redakcí53. Tvůrčí atmosféru 50

Cysařová, Jarmila. Televize a totalitní moc 1969-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1998, str. 71. 51 Michalec Zdeněk, Skladba televizních pořadů, Praha, Edice ČST,1978, str. 8. 52 Kol. autorů. Televize a divák v roce 1972: Praha, ČST – Odbor výzkumu programů a diváků, 1973. 53 Kňourková, Jitka. Stranické řízení prostředků masové informace a propagandy. Praha: SPN, 1982, str. 162 – Nejprve byla k 30.8. zřízena federální podoba úřadu – ÚTI, posléze k větší k větší efektivitě vznikly dva národní úřady: ČÚTI byl zřízen s účinností od 8.1. 1969, na Slovensku obdobně SÚTI –

21

pak zasáhla nejenom cenzura shora, ale nově i prvek autocenzury - redaktoři rezignovali na projevení vlastního názoru, který by nebyl v souladu s oficiální ideologií54. Jednalo se o očišťovací proces díla samotným autorem, aby dílo následně prošlo schvalovacími komisemi a bylo označené jako „nezávadné“55. Na vedoucí místa v televizi byli dosazeni pracovníci ministerstev vnitra a obrany a tím došlo k ještě těsnějšímu spojení televize s vládní nomenklaturou. Samostatnou kapitolou naprosté kontroly

televizního vysílání pak byla smlouva televize s ministerstvy

obrany a vnitra o oficiální součinnosti v rámci vysílání56. Výsledkem bylo ustanovení Ústřední redakce armády, bezpečnosti a brannosti, která se podílela na vzniku dokumentů falzifikujících skutečné události, a mimo jiné i na vzniku seriálu „Třicet případů majora Zemana“. Po této rozsáhlé vnitřní reorganizaci tedy bylo složení redakcí ČST následující: - Ústřední redakce politického zpravodajství a publicistiky - Propaganda a dokumentaristika - Ústřední redakce armády, bezpečnosti a brannosti - Tělovýchova a motorismus - Dramatické pořady - Zábavné pořady - Hudební pořady - Pořady ze zahraničí - Pořady pro děti a mládež - Vzdělávací pořady

obě instituce odpovídaly vládě za jednotné usměrňování a kontrolu činnosti hromadných sdělovacích prostředků, za zpracování koncepcí jejich rozvoje, za zabezpečení informační politiky v ČSSR, za hodnocení zpravodajské a publicistické činnosti sdělovacích prostředků a jejich analýzu. 54 Interview s Jiřím Chalupou, 10.7. 2007. 55 Bělina, Pavel. Dějiny zemí koruny České. Praha: Paseka, 1992, str. 301. 56 Cysařová, Jarmila. Československá televize a politická moc 1953-1989 in Soudobé dějiny, IX 3-4 2002, Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2002, str. 534.

22

4.

Ideologie a televizní vysílání v ČST

4.1

Nástroje prosazování komunistické ideologie ve vysílání ČST Vedle základní informační a zábavné funkce bylo hlavní náplní masových

médií ideologické působení na občany ČSSR neustálým opakováním zásad marxismu-leninismu. Neustálá propaganda neomylnosti vedení strany, vyzdvihování ekonomických úspěchů a izolace od okolního „kapitalistického“ světa byly základem socialistického principu ideové jednoty se systémotvorným postavením.

Celý

promyšlený systém komunistické výchovy, opakování pojmů jako je rovnost všech lidí, odstranění vykořisťování člověka člověkem a zdůrazňování práce jako zdroje všech hodnot – to vše si kladlo za cíl směřovat od socialismu k perspektivám komunismu57. Komunistická výchova znamenala velmi dlouhý, plynulý a komplexní proces působení na jedince od ranného věku. Podíleli se na něm nejen rodiče, ale i škola, prostředky masové komunikace (nejvíce televize), veřejnost, mimoškolní kolektivy, atd.58 Televizní publicistika se stala hlásnou troubou komunistického režimu a v archivních materiálech ani nepozorujeme snahu tuto skutečnost jakkoliv zastírat. Otevřeně se o propagaci komunistické ideologie psalo ve stranickém i běžném tisku a důležitost televizního sdělení si uvědomovali i nejvyšší představitelé ÚV KSČ. Vasil Biľak přednesl v roce 1972 zprávu předsednictvu ÚV, kde mimo jiné prohlásil, že redakce veřejných sdělovacích prostředků nebudou dávat prostor k projevu subjektivních názorů, ale budou pouze sloužit jako kolektivní organizátor a výchovný nástroj socialistické společnosti59. Dozorem nad dodržováním podobných směrnic

a ideové jednoty byly pověřeny, jak už bylo zmíněno v kapitole 3.2,

závodní organizace KSČ. V ČST dále vycházelo mnoho interních publikací, které 57

Králíková, Marie. Komunistická výchova a její složky. Praha: SPN, 1983, str. 12. Bartoš, Bohumír. Psychologie propagandy. Praha: Práce, 1981, str. 108 a 119. 59 Úkoly sdělovacích prostředků při získávání pracujících pro politiku strany a v boji proti buržoazní a maloburžoazní ideologii, Rudé právo, 30.10. 1972. 58

23

přímo nařizovaly zaměstnancům televize, jak ideově působit ve svých funkcích. „V socialistické společnosti vyjadřuje televize stejně jako rozhlas a tisk ideové cíle komunistické strany a aktivně působí při prosazování jejich politiky“ uvádí v publikaci o skladbě pořadů vydané v edici ČST šéfredaktor Zdeněk Michalec. „Úkolem televize je […] spojovat ideově politické působení s kulturní výchovou, oddechem a zábavou a dbát na to, aby toto působení bylo na vysoké ideově umělecké a profesionální úrovni, která zajišťuje vysokou účinnost televizního programu a otevírá

cestu

k přirozenému

a

nenásilnému

ovlivňování

diváka

v duchu

60

socialismu“ . Kromě ideové čistoty všech vysílaných pořadů, která se předpokládala jako automatická, šlo ideové působení v ČT i v samotné struktuře programu. Jednalo se o účelové řazení pořadů za sebou tak, aby vždy za nějakým zahraničním filmem následovala beseda týkající se tématu ve filmu zmíněném, nebo zařazení dokumentu o nedostatcích západních zemí před film ze socialistické výroby. Samostatnou kapitolou pak bylo věnování celého denního programu významným výročím a pečlivá struktura a výběr pořadů tak, aby ideové vyznění bylo jednoznačné. Vedoucí představitelé KSČ si uvědomovali, že k úspěšnému prosazování komunistické ideologie nestačí ideologická náplň sama o sobě, a snažili se ji opřít o kvalitnější řemeslný i umělecký základ. Apelovali na tvůrce publicistických a propagandistických pořadů, aby byly profesionálnější, nápaditější, rozmanitější a jejich ideologický dopad se tak stal účinnějším61. Zvláštní pozornost se věnovala i samotné stavbě programu, řazení pořadů a skladbě magazínů. Komunistická nomenklatura si byla vědoma dvou základních výrazových prostředků televize – obrazu a řeči. Důraz byl kladen na používání spisovné češtiny bez používání odborných výrazů a cizích slov, která byla

60

Michalec, Zdeněk. Skladba televizních pořadů.Praha: Edice ČST, 1977, str. 23. Za vysokou ideovou a profesionální úroveň tisku, rozhlasu a televize, dopis ÚV KSČ stranickým orgánům k přípravě XV. Sjezdu KSČ. Rudé právo, 15.11. 1975.

61

24

srozumitelná a nevyvolávala u diváků pocit odcizení od zamýšleného sdělení62. Svůj význam mělo i používání dialogu, monologu i významné pauzy. Dalším prvkem zatraktivnění sdělení měla být souhra mezi mluveným slovem a obrazem. Obraz a slovo byly používané buď v souladu nebo naopak v protikladu, aby tvůrci dosáhli ironického vyznění sdělení - např. záběry na fronty nezaměstnaných v západních zemích a komentář mluvící o západem proklamované vysoké životní úrovni63. Velmi se pracovalo i s pozorností diváka – dbalo se na to, aby znal skladbu programové části dopředu (na začátku magazínu mu bylo vysvětleno, co zajímavého uvidí v celém díle i v jeho závěru). Cílem tak zároveň bylo přimět diváka k nějaké aktivitě (činnost, zájem o problém, atd.). Důvěryhodnost v pořadech obsažených tvrzení měly zvýšit i reakce a prohlášení známých osobností kultury, společenského života a jiných osob všeobecně známých64. Obecně byl kladen velký důraz na kádrový profil (viz. kapitola 3.2) zaměstnanců televize a samotných tvůrců audiovizuálních sdělení – novinářů. Normativními způsoby se ustanovily pojmy jako morálka, hodnotový systém novináře, angažovanost a jsou po redaktorech vyžadovány65. „Je ovšem velmi nutné, aby celkový hodnotový systém socialistického novináře obsahoval ideologické základy: je to hodnota marxistického světového názoru a hodnota kritického rozboru nepřátelských světových názorů (mohou se projevovat v praxi spoluobčanů)“66. Direktivně byly pro novináře určeny a z hlediska marxistické výchovy náležitě vysvětleny pojmy svědomí, dobro a zlo, štěstí, konformita, kompromis, člověk ve společnosti a ty pak byly aplikovány přímo v televizním vysílání67.

62

Koščo, Ján. Teória televíznej tvorby. Bratislava: Edice ČST 1976, str. 31 a 35. Tamtéž, str. 112 a srov. s výrazem preferred reading (preferované čtení) v Reifová, Irena a kol. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004, str. 35 a Jirák, Jan - Köpplová, Barbara. Média a společnost. Praha: Portál, 2003, str. 108-109 a 147. 64 Koščo, Ján. Teória televíznej tvorby. Bratislava: Edice ČST 1976, str. 35. 65 Bartoš, Bohumír. Morálka socialistického novináře. Praha: SPN, 1981, str. 25. 66 Tamtéž. 67 Tamtéž, str. 104 – 114. 63

25

Základním materiálem pro ideologickou správnost vysílání ČST se staly tzv. „Ideově tématické plány“ (dále též jako ITP), které se vydávaly vždy na období dvou let a sloužily jako návod pro všechny oblasti tvorby. Měly za úkol plnit společenskou objednávku68 a vychovávat diváka po vzoru marxisticko-leninistické tradice. Vznikly z původních

výrobních plánů jako vyšší nástroj ideově politické koncepce69.

Komunistický režim správně pochopil možnosti televizního vysílání a jeho velkého vlivu na obyvatele a jejich názory a myšlení. Na základě svých potřeb se ÚV KSČ proto rozhodl, že ČST bude koncipovat své programy tak, aby: „1) účinněji bojovala za ideje komunismu a přesvědčivěji ukazovala přednosti socialistického společenského řádu […], 2) umělecky ztvárňovala revoluční přeměny odehrávající se ve všech oblastech života […], 3) rozhodněji bojovala proti buržoazním ideologiím […], 4) výrazněji se podílela na rozvoji kulturního života společnosti […], 5) všestranněji přispívala k poznání života a práce lidu bratrských socialistických zemí […], 6) soustavnou pozornost věnovala výchově mladé generace a účinněji ovlivňovala její život a myšlení a získávala ji pro aktivní účast na budování socialistické společnosti“70. Plány a úkoly televize na dané období byly vždy shrnuty a pojmenovány v úvodu ITP se zvláštním důrazem na politickou, hospodářskou a ekonomickou propagandu. Cílem vysílání bylo vysvětlovat a objasňovat politiku strany, seznamovat diváky se závěry význačných stranických konferencí a usnesení. Zvláštní apel byl věnován zvyšování uvědomění a odpovědnosti občanů k socialistické vlasti. „Ideově tematické plány právě svým časovým rozsahem umožňují účinněji spojovat televizní 68

Rozumí se tím plnění objednávky ÚV KSČ na pořady k mnoha různým výročím, které měly podporovat politickou linii strany. 69 Michalec, Zdeněk. Skladba televizních pořadů. Praha: Edice ČST, 1983, str. 7-8 a 15. 70 Ideově-tématický plán. Praha: Tiskové a informační oddělení ČST, 1977, str. 3.

26

vysílání se současnými úkoly výstavby (naší) socialistické společnosti, operativně a aktuálně na ně reagovat v programu a vytvářet tak příznivější podmínky pro efektivnější ovlivňování veřejného mínění a formování společenského vědomí v duchu politiky KSČ“71. Druhá kapitola ITP obyčejně obsahovala metodické a organizační pokyny a postupy k realizaci vytyčených úkolů v první části. Každá redakce dostala instrukce, jak v rámci svých možností ideologii strany propagovat. Úkoly zahrnovaly uvedení nových pořadů, zlepšení práce redaktorů, závazek na větší politickou angažovanost redakce, zvyšování atraktivity pořadů, zlepšování technické úrovně vybavení redakcí a reagování na divácké ohlasy. V závěru dvouletého období vycházelo tzv. „Plnění ideově tématického plánu“. Kromě shrnutí a hodnocení struktury programu, zmapování vztahů obou programů a vysílacího schématu se zabývalo i vyhodnocením vývoje barevného vysílání a zhodnocení práce všech redakcí. Největší prostor byl samozřejmě věnován ideologické a ekonomické propagandě a agitaci, přímým přenosům z významných politických událostí (výročí VŘSR, sjezdů strany, 1. Máj, atd.)72. Všechny rozbory, závěry a vyhodnocení ústily v konkrétní úkoly, které redakce obdržely v ITP na další dvouletku. Z nedostatků byly vyvozovány důsledky, rušení relací, změny v redakcích atd. Jako příklad uveďme hodnocení právě pořadů pro mládež pro rok 1974: „Struktura vysílání pro mládež tak částečně neodpovídá záměrům ITP zvýšit vliv televize na výchovu a ideové formování mladé generace, a také v kvalitě a účinnosti mládežnických pořadů jsou velké rezervy. […] Nová koncepce Vlaštovky se teprve rozvíjí a musí překonat dosavadní orientaci na úzký okruh dětí a stát se publicistikou skutečně masovou“73.

71

Kovařík, František – Michalec, Zdeněk. Metody a formy plánování a hodnocení televizního programu. Praha: Odbor výzkumu programu a diváků ČST, 1983. 72 Plnění ideově tématického plánu 1974. Praha: Tiskové a informační oddělení ČST, 1975, str. 2-5. 73 Tamtéž, str. 49.

27

Všechny výše zmíněné snahy komunistické moci o kontrolu a ovlivňování televizního vysílání bychom mohli označit za snahu režimu o regulaci svobody slova - nastolování norem, které by řídily veřejný diskurz. Svým charakterem bychom mohli přiřadit stav v tehdejším Československu pod jednu z několika normativních teorií masových médií74. Tato, dle Sieberta, Petersona a Schramma tzv. „sovětská teorie“ (rozvíjí původní marxistickou teorii médií)75, vychází z předpokladu, že média by měly sloužit lidu a jsou řízeny jeho předvojem – vládnoucí komunistickou stranou76. To jen potvrzuje úzkostlivou snahu ÚV KSČ o kontrolu ČST formou různých předpisů, nařízení a zákonů. Právě institualizace vedoucí úlohy Komunistické strany v Ústavě a dalších zákonů upravujících vztah médií a strany a založení kontrolních institucí 77 dávala KSČ moc kontrolovat sféru masových médií. Zákon 167/ 1968 Sb. o Vymezení působnosti Československé socialistické republiky ve věcech tisku a jiných informačních prostředků78 platil po celou dobu normalizace a byl zrušen až v dubnu 1991.

4.2

Vliv ideologie v ČST na mládež Vliv televizního vysílání na mladého diváka je velmi specifický, z ohledem na

jejich způsob příjmu audiovizuálního sdělení. Mezi nejdůležitější faktory, které ovlivňují vliv obsahu na mladého recipienta řadíme79: - vysokou pozitivní identifikaci s osobami na základě emocionálních zkušeností, zážitků, 74

Reifová, Irena a kol. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004, str. 36. Srov. Jirák, Jan – Říchová, Blanka. Politická komunikace a média. Praha: Karolinum, 200, str. 99100. 76 Reifová, Irena a kol. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004, str. 36. 77 např. Federální úřad pro tisk a informace nebo IX. správa Ministerstva vnitra. 78 Dostupné na (navštíveno 2.7.2007). 79 Majchrák, J. Televize, film a video – účinnost působení na děti. Bratislava: Edice STV, 1994. 75

28

- epizodický příjem obsahu s nedostatečnou schopností domýšlet hlubší souvislosti, zároveň ale výborná paměť na detaily, snížená schopnost syntézy prolínajících se událostí, - chybějící empirická životní zkušenost a menší schopnost rozlišit dobro a zlo v sociálních souvislostech. Otto Čmolík uvádí tři základní typy záměrného působení hromadných sdělovacích prostředků na mládež80: - působení přímé, specificky zaměřené na děti (patří sem pořady přímo určené dětem s různým stupněm výchovného působení v kombinaci s vyučovacím procesem a didaktickými principy, - působení přímé, ale neorientované specificky na mládež (zde je sice kladně hodnoceno sledování pořadů, které mohou děti seznámit s aktuální hospodářskou nebo politickou situací, ale mohou shlédnout i pořady pro jejich věk s nepřiměřeným obsahem, nebo dokonce „socialismu ideologicky cizí“81, - působení nepřímé (obrací se k rodičům nebo institucím, kde děti tráví volný čas a které svojí činnosti „napomáhají k upevňování socialistické ideologie a k vytváření pevné ideové základny rozvoje tvořivých sil mladého člověka“82. Vládnoucí režim si stále více uvědomoval výše zmíněná specifika percepce a důležitost ideologického vlivu hlavně na mládež, která se podle představitelů KSČ projevovala stále málo uvědoměle. Kromě zvýšeného úsilí zájmových organizací dávali velký důraz i na působení televize. Postrádali v ní více příběhů o následováníhodných osobnostech a větší důraz na komunistickou výchovu a

80

Čmolík, Otto. K některým otázkám působení prostředků masového sdělování mezi dětmi a mládeží v socialistické společnosti. Praha: Fakulta žurnalistiky UK, 1978, str. 24-26. 81 Tamtéž, str. 24. 82 Tamtéž, str. 25.

29

propagaci socialistické společnosti83.

Velmi velký důraz se kladl na práci

s emocemi, které měly dětské pořady zatraktivnit a touto formou působit v rámci komunistické výchovy. Doporučovalo se vysvětlování ideologických témat formou pohádek či dětských her. Dětská publicistika se měla zaměřovat „více na srdce, než na rozum.“84 Ani ITP se nevyhýbaly pořadům pro mládež, naopak. Vedení si bylo vědomo důležitosti mladého diváka a pořady měly mládež intenzivně vychovávat a formovat pro život v socialistické společnosti. Kromě již zmíněného prosazování zásad komunistické výchovy byl stanoven základní úkol přenést pozornost dětských diváků od pořadů určených dospělým na pořady jim speciálně určené. Redakce měly respektovat věkovou skladbu potencionálních diváků a vyhnout se nežádoucí neadresnosti sdělení – obsah i jeho forma měly odpovídat diferenciovanému přístupu k divákovi85.

Prohlubovat se měla i spolupráce s orgány SSM a Pionýrské

organizace SSM a propagovat aktivitu těchto organizací. Proto ve vysílání pro děti a mládež v 70. letech najdeme pouze zájmové kroužky pionýrů, svazáků a jisker. Právě užší spolupráce redakcí s krajskými organizacemi SSM vedla k plánování dalšího vysílání pro mládež, jak jsme tomu svědky v analýze vysílání právě u Vlaštovky. Velkou míru odpovědnosti přisuzují ITP právě dramaturgům a scénáristům dětských pořadů. Klade jim za úkol politická témata zpracovávat srozumitelně a podávat je přístupnou formou. Jako dobrý příklad takové práce jsou uváděny politické komentáře ve Vlaštovce86. Tímto a dalšími zmíněnými způsoby se mělo zvýšit ideové formování mladé generace. Ideoví tvůrci a plánovači však postrádali dostatek informací o dopadu vysílání na mladého diváka. Důležitou roli 83

Socialistická výchova mladého pokolení a jeho příprava pro život. Úryvek ze správy předsednictva ÚV KSČ z 3.7. 1973 v Rudé právo, 5.7. 1973. 84 Konference o TV propagandě a dokumentaristice. Sborník. Praha: Edice ČST, 1975, str. 209. 85 Ideově tématický plán 1977 – 1978, Praha: Tiskové a informační oddělení ČST, 1976, str. 35. 86 Plnění ideově tématického plánu 1974, Praha: Tiskové a informační oddělení ČST, 1975, str. 47.

30

v ideologickém působení tedy začaly plnit sociologické průzkumy, které zjišťovaly, jakým způsobem přijímá mládež televizí sdělované informace nejsnáze.

5.3

Průzkumy účinků televizního vysílání na děti a mládež Režim si uvědomoval, že televize se stala v 70. letech každodenní součástí

života. Vzhledem k délce trvání pracovní doby, či, v případě mládeže, délce školního vyučování, vznikl další objektivní předpoklad účinného využívání vlivu televize. Dominantní místo sledování televizního programu mezi ostatními volnočasovými aktivitami mládeže potvrdily i výzkumy z let 1972 a 197987. Sledování televize bylo považováno, na rozdíl od dnešního pohledu, za aktivní chování88. Na rozdíl třeba od čtení bylo sice pohodlnější, přístupnější a vyžadovalo menší námahu, na druhou stranu vyžadovalo aktivitu diváka formou výběru programu, intenzity vnímání a samotné reakce na program. Televize nebyla jen subjektem tvorby, ale i objektem zájmu a diskuzí mladých lidí. Aktivní místo v životě mladých lidí zaujímala tím, že život ve společnosti odrážela, ale i spoluvytvářela89. Samozřejmě podání „reálného“ obrazu společnosti a světa musíme dát do uvozovek, už jen s ohledem na výše zmíněné mechanismy prosazování ideologie v televizním vysílání. Studie z poloviny 70. let se zejména zabývaly frekvencí sledování pořadů a délkou sledování, výběrem programů a hlavně vztahem mladých lidí k televiznímu vysílání90. Mezi prvními zjišťovanými veličinami byla skutečnost, jakou funkci 87

Mladí televizní diváci II, předběžná zpráva o výzkumu, Praha: Odbor výzkumu programu a diváků ČST, 1979. 88 Holinová, Hilda. Mládež a masové komunikačné prostriedky. Bratislava: Výzkumný ústav kultúry a verejnej mienky – Inštitút pre výkum masových komunikačných prostriedkov, 1975, str. 105. 89 Vartanov, A. Předmluva in: Kapitoly o mládeži a jej voĺnom čase. Bratislava: Smena, 1979, str. 10 90 Holinová, Hilda. Mládež a masové komunikačné prostriedky. Bratislava: Výzkumný ústav kultúry a verejnej mienky – Inštitút pre výkum masových komunikačných prostriedkov, 1975, str. 100.

31

vůbec mladí lidé od televize očekávají. Zatímco od tisku a rozhlasu očekávala mládež z 50%, respektive 90% informace, od televize očekávali především zábavu (43%)91. To bylo signálem pro tvůrce publicistických pořadů, aby přitáhli mladého diváka ke sledování společensko-politických témat a zábavnou a zajímavou formou mu je podávali. Z denních kontinuálních průzkumů vyšly jako pro mládež nejméně zajímavé právě publicistické pořady zabývající se ekonomickou propagandou a kulturní publicistikou92. Toto zjištění bylo bezpochyby velkým zklamáním pro stranické špičky, které právě televizní ekonomickou propagandu a spolupráci stranických a podnikových organizací s redakcemi propagovali93. Jako nejvíce sledované pořady vyšly z průzkumů filmy, dále hudebně zábavné pořady a sportovní přenosy. Jako cyklické publicistické magazíny bývaly nejlépe hodnocené TKM (Televizní klub mladých) a právě Vlaštovka (určená o něco mladším divákům)94. Tyto průzkumy ale dávaly zadavatelům ještě mnohem zajímavější a důležitější údaje než o sledovanosti a úspěšnosti jednotlivých pořadů. Z výzkumů bylo možné vyčíst spoustu sociodemografických dat, a ty posléze využít k plánování další strategie ideologického ovlivňování. Mez významné faktory patřilo zjištění, že vliv rodiny na mladého člověka pomalu slábne95. Východiska, která jedinec zaujímá, z velké části závisí na ekonomické situaci rodiny, vzdělání rodičů a jejich žebříčku hodnot. Těsnější sepjetí a vazbu na rodinu potvrdil průzkum pouze o kategorie dětí do 14 let. Škola a SSM podle průzkumu nedokázaly mládež dostatečně zaujmout a jejich rozšiřování politických a ekonomicko kulturních poznatků navíc nebylo 91

Tesár, Ivan. Mladí televizní diváci v Televizní tvorba 1977, III., Edice ČST, Praha, 1977, str. 87. Tesár, Ivan. Televizní publicistika a mládež v Televizní tvorba 1978, IV. Praha: Edice ČST, 1978, str. 71. 93 Usnesení ÚV KSČ, z 10.3. 1972. Čelem k ekonomice in: KSČ o tisku, rozhlasu a televizi: 19451975, Praha: Novinář, 1976, str. 233- 235. 94 Tesár, Ivan. Televizní publicistika a mládež v Televizní tvorba 1978, IV. Praha: Edice ČST, 1978, str. 65. 95 Holinová, Hilda. Mládež a masové komunikačné prostriedky. Bratislava: Výzkumný ústav kultúry a verejnej mienky – Inštitút pre výkum masových komunikačných prostriedkov, 1975, str. 207. 92

32

dostatečně aktuální. Jako nový fenomén se dále upozorňuje na stoupající vliv „neformálních skupin“96, které do té doby nebyly sociologicky zkoumané – jedná se o kamarády, spolužáky a zájmové skupiny nepodléhající žádnému odbornému vedení. Jako příklad zhodnocení výzkumů o dopadu vysílání na mládež uveďme několik příkladů ze čtvrtletníku Televizní tvorba z roku 1978: „Analýza […] ukazuje, že není rozdílu mezi sledovaností publicistických pořadů specificky určených této skupině a ostatními publicistickými pořady. Naproti tomu mladí diváci hodnotí podstatně výše publicistické pořady, které jim jsou přímo určeny, před těmi, které jsou určeny ostatním televizním divákům“. „Obliba pořadů o významných osobnostech i pořadů o zajímavých současných lidech ukazuje to, že mladí televizní diváci preferují pořady personifikující a individualizující činy a ideje před pořady, které se zabývají společenskou problematikou spíše v širších souvislostech a v obecnější rovině“. „Největší šanci na úspěch mají u mladých diváků pořady s vyvážeností obrazové, textové a hudební složky“97. Není cílem této práce zabíhat do hlubších podrobností a detailů daných výzkumů, ale budiž nám dostatečnou informací fakt, že komunistický režim měl velký zájem na empirickém vyhodnocení televizního působení na mladého diváka. Přisuzoval mu tedy (ideologickému sdělení i mládeži jako příjemci) velký význam. Soustředil se především na to, jak mladí lidé vnímají jim určené publicistické pořady a jak využívají svůj volný čas.

96

Holinová, Hilda. Mládež a masové komunikačné prostriedky. Bratislava: Výzkumný ústav kultúry a verejnej mienky – Inštitút pre výkum masových komunikačných prostriedkov, 1975, str. 208. 97 Tesár, Ivan. Televizní publicistika a mládež v Televizní tvorba 1978, IV. Praha: Edice ČST, 1978, str. 71.

33

5.

Metodologická východiska Tato kapitola se věnuje základním pojmům, jejichž vymezení je nezbytné pro

správné chápání analytické části práce. Zároveň definuje metodologická východiska kvalitativního rozboru televizního pořadu Vlaštovka, konkrétně dílů vysílaných v průběhu roku 1976.

5.1

Znak Abychom se mohli plně věnovat sledování ideologických aspektů ve vysílání

Vlaštovky, musíme nejdříve v mediálním sdělení stanovit základní jednotku, ze které je mediální produkt vytvořen tak, aby příjemci dával smysl. Takovou konstitutivní složkou sdělení je znak98. „Znak je fenomén, který v komunikační události zastupuje jiný fenomén a umožňuje tak transcendenci významu“99. Znaky používáme k tomu, abychom druhým zprostředkovali naši zkušenost se světem, a ti ji posléze na základě společné řeči (nebo obecně jazykového systému) byli schopni interpretovat. Znaky, které spolu souvisí, jsou sestaveny do systému a řídí se určitými pravidly, nazýváme kódy. Znaky uvnitř kódu jsou paradigmaticky uspořádány do skupin, ze kterých můžeme syntagmaticky skládat sdělení100. Procesy jejich skladby a využití v komunikaci se zabývá sémiotika. Ta se skládá ze studia významu znaků (sémantiky), způsobu organizace znaků v systému (syntax) a vztahem mezi kódy a jejich uživateli (pragmatika)101.

98

McQuail, Denis, Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 1999, str. 277 a Jirák, Jan – Köpplová, Barbara. Média a společnost. Praha: Portál, 2003, str. 134. 99 Reifová, Irena a kol. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004, str. 320. 100 Jirák, Jan – Köpplová, Barbara. Média a společnost. Praha: Portál, 2003, str.136. 101 Tamtéž.

34

S koncepcí znaku jako binární jednotky tvořené dvěma složkami přišel švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure102. Znak je podle něj tvořen fyzickým prvkem, tedy tím, co označujeme (označující - signifier) a pojmem, tedy tím, čím označujeme (označovaný - signified). Vztah mezi nimi nazývá označováním (signification), kde znak je podle něj výsledek procesu označování. Skutečnost, ke které znak odkazuje, nazývá referenční. Mezi dvěma složkami vztahu neexistuje logická vazba a jejich vztah je pouze nahodilý (arbitrární), daný společenskou konvencí. Znak není ze své podstaty nikdy definitivní a jeho výsledek je závislý na vztahu s ostatními znaky. Saussure viděl význam znaku v diferenci – význam jednoho je podle něj produkován jen a pouze tím, čím se odlišuje od jiných znaků, a to

na

„všech

úrovních

jazykového

systému“103.

Jeho

dalším

přispěním

sémiologickému zkoumání jazyka bylo rozlišení na část „la lenguae“ - systém jazyka tvořený strukturálními pravidly a konvencemi (jazyk) a „la parole“ – systém tvořený individuálními promluvami (řeč). Binární koncept znaku byl později vylepšen Charlesem Piercem, který k označujícímu a označovanému přiřadil ještě termín „interpret“, neboli význam získaný interpretací znaku. Pierce ve svém bádání rozlišil znak od slova, a výsledkem není teorie jazyka, ale pro sémantickou analýzu důležitější teorie o produkci významu104. Podstatným jevem je právě „pozadí znaku – je to myšlenka nebo princip, který určuje, jak znak reprezentuje svůj objekt např. jazykem. Triadický vztah mezi pozadím, objektem a interpretem znaku může mít svůj vlastní smysl a produkovat další triadický vztah“105. Tato teorie poskytla větší možnosti zkoumání významového systému, a spíše něž na původní lingvistiku se stále více zaměřovala

na kulturní kontext a posun sémiotického významu slova.

102

McQuail, Denis, Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 1999, str. 277 a Jirák, Jan – Köpplová, Barbara. Média a společnost. Praha: Portál, 2003, str. 277. 103 Reifová, Irena a kol. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004, str. 223. 104 Dostupné na (navštíveno 20.6.2007). 105 Tamtéž.

35

5.2

Denotace, konotace, mýtus Účinnost přeměny sdělení v dekódovatelný text a jeho následná interpretace je

dána znalostmi a zkušenostmi tvůrce a příjemce. Rozpoznávání pravých významů znaků, tedy vztahů mezi označovaným a označujícím, je možné uskutečňovat na třech úrovních. Tyto tři úrovně signifikace jsou odstupňováním míry vzniklých asociací a původního označovaného. První rovinou signifikace je denotace. Ta odkazuje k primárnímu vztahu označovaného a označujícího. Daniel Chandler denotátem označuje „doslovný, zřejmý a rozumový význam znaku“106. Jedná se tedy o zobecnělou představu a doslovný odkaz ke znaku107. V této rovině můžeme znaky rozlišit ještě podle intenzity podobnosti na ikony (berou na sebe podobu označovaného – např. socha osobnosti), indexy (k objektu, na které odkazují, jsou vázány věcnou souvislosti – např. kouř odkazuje na oheň) a symboly (k objektu, na které odkazují, jsou vázány společenskou dohodou, konvencí)108. Konotace je druhá rovina signifikace a odkazuje k asociovanému významu původního. Chandler tím naznačuje, že denotace je podřízena konotaci. V druhé rovině významu je původní denotační znak (složený z označujícího a označovaného) použit jako označující a k němu je asociačně přisouzena i druhá část, označované. Jedná se tedy o nový „význam vyvolaný denotátem – druhotný, rozšířený nebo implikovaný význam znaku, textu nebo obrazu“109. Konotativní význam je označován jako individuální, kde si sami se znakem spojíme svojí osobní zkušenost (oheň – pálí). Existuje ale i rovina „intersubjektivní konotace, která je sdílená

106

Chandler, Daniel. Semiotics for beginnerss. [online] Dostupné na (navštíveno 20.6.2007) 107 Jirák, Jan – Köpplová, Barbara. Média a společnost. Praha: Portál, 2003, str. 134-135 108 Tamtéž, 135 109 Reifová, Irena a kol. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, str. 42

36

s ostatními členy kultur“110 a je určována společnými kulturními kódy. Konotace je tedy odpověď na otázku, jakým způsobem používáme ten který jazyk. Anthony Wilden nám nabízí ještě jedno zkratkovité přirovnání prvního a druhého řádu signifikace a to, že „denotát je považován za digitální kód, zatímco konotát za kód analogový“111. Zvláštním typem konotace, který slouží k vyvolávání asociací, jsou tzv. tropy: metafora a metonymie. Tyto jazykové konstrukce slouží k vyjádření přenesení méně obvyklého významu na běžný, čímž dochází k ozvláštnění textu. Metafory spočívají v přenesení významu na základě vnější podobnosti a metonymie na základě příčinné souvislosti. Jejich jednodušší formy mohou v mediálním sdělení i zamlžovat původně zamýšlený význam sdělení a vyústit tak v povrchová klišé. Podstata metonymie spočívá v nahrazení původního znaku novým, který je s ním ve věcné souvislosti (příčina a následek, část a celek, nástroj a výsledek, atd.). Pro odhalení a pojmenování skrytých významů v mediálních sděleních je důležitá signifikace třetího řádu, kterou Roland Barthes nazývá mýtem. Toto pojetí mýtu je sémiotické112. Když konotovaný význam dosáhne vysokého stupně společenského rozšíření a panuje o něm společenská shoda, stává se dle Barthese mýtem113. Mýty jsou výrazem toho, jak se v dané kultuře o různých věcech uvažuje, jsou výrazem její tradice; legitimizace mýtů je dána společenským konsenzem. Mýtus definuje Barthes jako specifický sémiotický systém utvářející se skrze druhotnou sémiotizaci jiného systému. V mýtu se primární význam znaku deformuje, ale neztrácí. V původním primárním znaku pak dochází ke zmenšení jeho 110

Reifová, Irena a kol. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, str 36. Chandler, Daniel. Semiotics for beginnerss. [online] Dostupné na (navštíveno 20.6.2007). 112 Mýty se před ním zabýval významný francouzský antropolog Claude Lévi-Strauss, avšak z antropologického hlediska. Podle něj se jednalo o univerzální věčné motivy, které zde existují odedávna, utvářejí člověka, přecházejí ho a slouží jako zdroj odpovědí na existenciální otázky a zdroj hodot dané kultury, viz. Reifová, Irena a kol. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004, str. 157. 113 Jirák, Jan – Köpplová, Barbara. Média a společnost. Praha: Portál, 2003, str. 135. 111

37

vypovídající schopnosti114. Dalším velmi podstatným rysem Barthesova pojetí mýtu je proces jeho samotného vytvoření – naturalizace. Mýty nepramení z dávných tradic, ale jsou tvořeny vládnoucí třídou z mocenských pozic a zastupují (někdy dokonce tvoří) ideologii. Naturalizace je tedy proces legitimizace, který uměle vytvořené mýty (hodnoty, postoje, víra) zakotvuje ve společnosti tak, aby byly pokládány za přirozené115. Zredukováním jedné formy na obsah a přiřazením v sekundární sémiotizaci nové formy typické pro znaky z jiného systému se všemi znaky, které s touto formou obvykle konotují, přeneseme obsahy jednoho systému do druhého a „nakazíme“ ho ideologií116. Mýty tak napomáhají dominantní společenské skupině zachovávat stávající mocenské vztahy117 a vytvářejí tak modifikovaný obraz skutečnosti.

5.3

Konstrukce a reprezentace reality Vnímání reality je pro příjemce zprostředkováno médii, která šíří a produkují

mýty a podmiňují jejich dekódování. Sémiotika považuje realitu za nesdělitelnou, jelikož je vždy pouze reprezentována či zprostředkována znaky a jejich systémy, přičemž osvojení znakových systémů je dáno kulturním kontextem a konvencí. Nejen pro dětského diváka z toho vyplývá, že při soustavném působení a jednostranné interpretaci reality v médiích a bez přístupu k alternativním informačním zdrojům, které by poskytovaly odlišný výklad skutečnosti, i obraz vidění světa odpovídá obrazu podávanému médii. Teprve v kontaktu se sociálními institucemi a mediálními sděleními, která interpretují svět odlišně, tedy v pluralitním prostředí, si divák může svůj názor utvářet relativně svobodně.

114

Barthes, Roland. Mythologies. New York: Hill and Wang, 2000, str. 122. Chandler, Daniel. Semiotics for beginners. [online] Dostupné na (navštíveno 20.6.2007). 116 Štědrá Eva. Diplomová práce: Srovnání obrazu světa zprostředkované vybranými dětskými časopisy před listopadem 1989 a po něm, FSV UK, 2001, str. 14. 117 Reifová, Irena a kol. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004, str. 157. 115

38

Toto poznání, získání zkušeností je tvořeno kombinací dvou způsobů vidění světa: -

svět jako mediální skutečnost – vše, co se objevuje v médiích a stává se součástí naší zkušenosti; může realitu prostě zobrazovat, nebo dle ideologických intencí konstruovat, nebo méně viditelně některé významy posilovat a jiné potlačovat,

-

svět jako sociální skutečnost – vše, čím nás ovlivňuje společnost (škola, rodina, instituce)118.

Mediální sdělení obecně obsahuje soudy a představy o společnosti. Média jsou tedy velmi významným nositelem ideologie. Ve svých sděleních reflektují uspořádání v dané společnosti a podílí se na jeho konstituci. Pohled médií na uspořádání společnosti je velice zásadní pro pozdější zkoumání jejich mediálních obsahů. Tento vztah mezi obsahem sdělení a uspořádáním společnosti můžeme rozdělit na pluralitní a hegemonní. Pluralitní model nabízí pestrost obsahu a možnost výběru. Pokud nějaké téma nebo způsob podání jevů převládá ve společnosti, odrazí se to i v mediálních obsazích.119 Oproti tomu hegemonní model prosazuje vidění světa optikou vládnoucí třídy, která má zájem na udržení stávajícího stavu. Předkládá tento stav jako „přirozený a nevyhnutelný“120 a v mediálních produktech vidí především „projev světa ekonomicky a politicky mocných“121. Oba tyto modely a jejich kombinace slouží jako východiska pro interpretaci mediálních sdělení. V totalitních režimech se samozřejmě setkáváme s příkladem jednostranného mediálního obrazu skutečnosti, který se nejrůznějšími mechanismy (cenzura, nedostupnost nezávislých médií) snaží nenarušit hegemonii státem prosazovaného světonázoru. V případě vysílání Vlaštovky v roce 1976 tedy budeme na základě znalostí politické situace a mediálního prostředí v ČSSR v roce 1976 vycházet 118

Jirák, Jan – Köpplová, Barbara. Média a společnost. Praha: Portál, 2003, str. 140. Tamtéž, str. 139. 120 Tamtéž, str. 138. 121 Tamtéž, str. 139. 119

39

z hegemonního modelu. ČST v té době podléhala přímé kontrole nejvyšších orgánu státní moci a její vysílání sloužilo k upevňování daného stavu, propagovalo jednostranný světonázor , tak jak ho určovala KSČ, a bylo závislé na cenzuře122.

5.4

Volba analýzy Rozdíl mezi mediální a sociální skutečností se promítá i do různých metod

analýzy mediálních obsahů. Můžeme využít techniky, které spíše kvantifikují a porovnávají a měří mediální obrazy. V případě ideologicky ovlivněných a skrytých sdělení, u kterých jsou východiska analýzy složitější, hůře uchopitelné a hůře měřitelné, je tedy vhodnější zvolit kvalitativní analýzu obsahu. Analýzou signifikace na úrovní denotace poskytuje tradiční obsahová analýza objektivní systematický popis zjevného obsahu komunikace123. Předpokládá, že povrchový význam textu je jednoznačný, a může tak být kvantitativně vyjádřen, a nepředpokládá jiné, skryté významy. Kvantitativní metody jsou obecně objektivní, lze je verifikovat i falzifikovat. Za platný závěr je považován ten, který můžeme za dodržení obdobných postupů objektivně zopakovat se shodným výsledkem124. Kvantitativní analýza nicméně neumožňuje prozkoumávat latentní významy textu. Pokud je naším záměrem data interpretovat a ne kvantifikovat, měli bychom zvolit princip kvalitativní analýzy. Nelze ji považovat za systematickou metodu (subjektivita je upřednostňována před objektivitou) a závěry nemohou být jednoduše zobecněny125. Na rozdíl od kvantitativního způsobu zde není východiskem teorie. Induktivním zpracováváním dat

ji vytváříme. Jistým druhem kvalitativního

122

Srov. „teorie dominantních médií“ v Reifová, Irena a kol. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004, str. 264. 123 McQuail, Denis, Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 1999, str.308. 124 Silverman, David. Ako robiť kvalitatívny výskum. Bratislava: Ikar, 2005, str. 22. 125 Tamtéž, str. 23.

40

výzkumu je „ground theory“ – sbírání dat během výzkumu, aniž bychom dopředu znali konečný obsah zkoumaného materiálu. Vytvořená teorie tak přesně odpovídá zkoumané oblasti126. Pokud se tedy objeví nové, do analýzy nezařazené materiály, neznamená to popření dosavadního výzkumu. Analytická část této práce se soustředí především na rozbor textu a významů v něm obsažených – jak je pomocí znaků a jejich systémů konstruován obraz reality života v tehdejším Československu a jak je do těchto obrazů zakomponována ideologie. Ideologickými aspekty autor rozumí prezentaci a záměrné rozšiřování jednostranného světonázoru z pozice vládnoucí KSČ. Pro správnou interpretaci znaků se musel autor podrobně se seznámit s daným kulturním prostředím a tehdejší společensko-politickou situací. Pro zjišťování ideologických aspektů v televizním vysílání pro mládež autor práce zvolil jako teoretické východisko kvalitativní obsahovou analýzu dochovaných pořadů z roku 1976 s cílem nalézt a pojmenovat latentní i zjevné projevy ideologie. Záměrem je nalézt a pojmenovat typické projevy ideologie v pořadu Vlaštovka – způsob podání hodnot, které jsou vázány k reprezentacím sociálních vztahů, rolí a aktivit, a zhodnotit je z hlediska současného pohledu na tehdejší kulturně-politickou situaci. Záměrem nebude hodnotit pedagogicko-populární hodnotu pořadu ani jeho ideologickou závislost, jako spíš pomocí shromažďování a analyzování údajů vytvořit neutrální obraz promítání ideologických aspektů v mediálních textech Vlaštovky. Objektem analýzy jsou zejména zobrazení následujících skutečností a jevů, která můžeme shrnout pod pojem témata: výročí, víra a náboženství, výběr povolání volnočasové aktivity. Tato témata vznikla na základě rozboru dochovaných televizních pořadů a reprezentují oblasti, ve kterých byla jednostranná prezentace 126

Denzin, Norman K. – Lincoln, Yvonna S. Handbook of qualitative research. Thousand Oaks: Sage publications, 2000, str. 509.

41

světonázoru nejviditelnější. V rámci příslušného kontextu se práce bude věnovat i obrazové složce pořadu, pokud bude mít přímý vztah k explicitnímu projevu ideologie. 5.5

Zdroje Zásadním zdrojem informací je studium a rozbor materiálů z archivu České

televize, dílem filmových a dílem v tištěné podobě. Úplnost a komplexnost materiálů je velmi kolísavá vzhledem k době, ve které vznikaly, a vzhledem k absenci předpisů, které by archivaci přikazovaly. Z filmových materiálů se z celkem 50 odvysílaných Vlaštovek dochovalo pouze 23, tedy necelé polovina. Všechny dochované exempláře jsou ve formátu 16mm zvukového filmu a pocházejí z produkce České televize127. Ne všechny díly jsou kompletní - v některých případech byly k dispozici pouze filmové dotáčky nebo pracovní verze vysílání pouze se synchrony a bez komentáře. Problematické je i jejich označení v centrálním archívu, nepřesné anotace a nedostatek dalších informací ke každému vysílání (datum, režie, kamera, střih, jména moderátorů, atd.). U tištěných a psaných materiálů bezprostředně se vztahujících k vysílání je situace o něco složitější. Z celého vysílacího roku 1976 se původně měl dochovat pouze jeden exemplář scénáře pořadu. Po dlouhém pátrání a s velkou pomocí pracovníků oddělení Archivu programových fondů bylo nakonec nalezeno scénářů 20, ne vždy se však vázaly k dílům, které byly dochovány na filmovém pásu. Pro samotnou analýzu byly využity pouze okrajově z důvodu nemožnosti konfrontace se skutečně odvysílanými díly.

127

2x do měsíce vysílalo Vlaštovku studio v Bratislavě. Tyto exempláře nebylo možné dohledat.

42

6.

Ideologické aspekty v pořadu Vlaštovka Kromě úvodní stručné historie a struktury pořadu Vlaštovka se tato část práce

věnuje převážně kvalitativnímu rozboru obsahů jednotlivých dílů z roku 1976 s cílem vysledovat projevy ideologických aspektů. Za ideologické aspekty autor považuje záměrné rozšiřování jednostranného světonázoru. To se ve Vlaštovce projevovalo: - zkreslenou prezentací výkladu dějin - ironizováním otázek náboženství a víry - prezentováním možností výběru budoucího povolání pouze v rámci tzv. dělnických profesí důležitých pro rozvoj socialistického hospodářství - vštěpováním zásad chování socialistického občana - upevňováním vedoucí úlohy KSČ - prezentací volnočasových aktivit spojených s mládežnickými organizacemi SSM a Pionýr - zkreslenou prezentací mezinárodní politické situace Podle četnosti výskytu jsou ideologické aspekty rozděleny do čtyř hlavních tématických okruhů: výročí, náboženství a víra, volba povolání

a zásady

socialistického občana. V každém tématu je dán prostor určitému druhu a způsobu rozšiřování jednostranného světonázoru. Je také důležité předeslat, že rozbor se věnuje primárně mediálním textům, které vykazují znaky ideologického ovlivnění. Ostatní mediální texty, které se jeví politicky neutrální, nejsou v rámci této analýzy považovány za relevantní, a nejsou proto hodnoceny.

43

6.1

Stručná historie a struktura pořadu V roce 1955 vznikla jedna z nejstarších rubrik ČST (ČT) Pionýrský měsíčník.

Tento první magazín, koncipovaný jako zábavný a vzdělávací pořad pro děti, se postupně proměnil v Pionýrské aktuality a zajímavosti a posléze v Pionýrskou vlaštovku. Ta v roce 1969 zkrátila svůj název na Vlaštovku a svojí periodicitu ze čtrnáctideníku na týdeník. V roce 1976, na který se analýza soustředí, obsadila Vlaštovka vysílací čas ve čtvrtek od 17:15 do 18:00 na ČT1128. Pořad byl koncipován jako jednoduchý komponovaný publicistický pořad – magazín - se studiovými vstupy, doplněný reportážemi, písničkami a recitacemi. Moderátoři Rok 1976 byl jednoznačně ve znamení Lenky Filipové. Tato v té době jednadvacetiletá zpěvačka a studentka hry na kytaru na pražské konzervatoři začala Vlaštovku uvádět začátkem roku ve dvojici s mladým Romanem Brunclíkem, synem dramaturgyně a scénáristky Zdeny Brunclíkové. V průběhu roku byly do pořadu zařazovány stále častěji i její písničky, které byly později dokonce uváděny samostatným titulkem. Kromě epizodního vystupování dalších moderátorských hvězdiček (Jiří Placký, Petr Růžička, Mirek Astl, atd.) bylo velmi typickým využití neprofesionálů (výjimkou bychom mohli nazvat účinkování několika dospělých moderátorů – např. Luděk Nekuda). Jednalo o dvojice nebo trojice, většinou žáků základních škol nebo členů pionýrských organizací, kteří byli s náplní dílu regionálně, zájmově nebo jinak tématicky spojeni. Kromě Lenky Filipové se jednalo až na výjimky o výkony velice podprůměrné. Účast vybraných „žáků moderátorů“ dodávala pořadu autenticitu a kredibilitu v očích dětských diváků. To potvrzovali i prováděné průzkumy, kde nejvíce diváci hodnotili přirozené chování a znalosti, pak fyzický vzhled a oblečení a na posledním místě věk – proto se u moderátorů 128

Týdeník Televize. Týdeník, Ročník 1976. Tento čas vydržel Vlaštovce po celý rok kromě několika přesunutí nebo dokonce neodvysílání z důvodů naléhavějších programů – většinou přímých přenosů z akcí jako XV. Sjezd KSČ, ZOH v Innsbrucku, MS v ledním hokeji apod.

44

Vlaštovky setkáváme s velkou věkovou amplitudou.129. Na sklonku roku pak převzal roli moderátora/reportéra Jiří Chalupa130. Režiséři V roce 1976 začíná v ČST působit Jiří Adamec a režisérské práce na pořadu Vlaštovka patří k jeho prvním. Do pořadu vnáší oživení užitím netradičních kamerových záběrů. Dalšími zkušenými režiséry Vlaštovky a jiných dětským pořadů v té době byli Josef Platz, Karol Wild a Milan Růžička. Grafika Grafické zpracování znělky bylo poplatné době svého vzniku a ničím nevybočovalo z řady. Papírová vlaštovka naaranžovaná v jednoduché koláži přiletěla na obrazovku z pravé strany, udělala půlkruh a tím odkryla čočku objektivu. První grafické předěly v rámci pořadu se objevily v díle č.812. V něm můžeme pozorovat první větší grafickou změnu, která se dotkla i závěrečných titulků - autorem byl Josef Starec. Neexistovala jasná koncepce grafiky pořadu na daný rok, ani koordinace v rámci redakce131. Jednalo se o individuální snahu pořad zrychlit (rytmizace) a celkově zlepšit program. Redaktoři Velmi mnoho známých tváří dnešní ČT započalo svoji televizní kariéru právě ve Vlaštovce. Jednalo se o zmíněnou Lenku Filipovou a Jiřího Chalupu, nebo Jitku Schnánělovou, Danu Karfusovou (dnes Flejšarovou) a později Karla Šípa, Marcelu Augustovou a další. Vlaštovka byla odrazovým můstkem pro další publicistickou práci v ČST.

129

Kol. autorů. Postavení televize v socialistické kultuře. Praha: Ústav pro výzkum kultury, 1982, str. 217. 130 Jiří Chalupa je dlouholetým šéfdramaturgem vysílání pro děti a mládež v ČT. Po absolování oboru dramaturgie na FAMU nastoupil v roce 1971 jako redaktor do redakce dětského vysílání. V roce 1976 se objevoval v roli moderátora, redaktora a scénáristy některých dílů. 131 Interview s Jiřím Chalupou, 10.7. 2007.

45

Dramaturgie a schvalování Dramaturg pořadu (např. Zdena Brunclíková, Jiřina Hüttlová, Eva Povondrová) předkládal šéfredaktorovi Redakce vysílání pro děti a mládež, Dr. Jiřímu Rothovi, scénáře ke schválení. Pozice šéfredaktorů byly obsazovány vedením ČST na základě kádrových posudků a málokdy se jednalo o funkce odborně spravované. Osoby šéfredaktorů byly vesměs neoblíbené mezi řadovými zaměstnanci ČST a předkládání návrhů vyžadovalo vysokou míru autocenzury, aby návrhy nebyly vráceny k přepracování132.

6.2

Výročí

6.2.1 Výročí historické události Mezi nejvýznamnější výročí v ČSSR patřil 25. únor - Vítězný únor čili Den vítězství pracujícího lidu. Den, kdy prezident Beneš v roce 1948 přijal demisi vlády, pozice ministrů zaujmuli členové vlády Národní fronty v čele s Klementem Gottwaldem a nastala přeměna tehdejšího demokratického státního zřízení v totalitní režim. Důležitost tohoto data se promítala i do dramaturgické skladby Vlaštovky. V roce 1976 se Únoru věnoval prostor hned ve dvou dílech133. Hned úvod Vlaštovky č. 806 je uveden písní pionýrského pěveckého souboru Jitřenka. V záběrech děti v pionýrských stejnokrojích se střídají celky s detaily na tři tváře – dvě dívky a jednoho chlapce. Hned po skončení písničky nám tito tři pionýři uvádějí Vlaštovku a dozvídáme se, že budou jejími moderátory. Pionýři tu jsou typizovaní do role mladých uvědomělých jedinců, kteří, i když třeba nemají dostatek zkušeností, přijímají nové výzvy a staví se k nim čelem:

132 133

Interview s Jiřím Chalupou, 10.7. 2007. Vlaštovka č. 806 a č. 807.

46

„Jitřenka se jmenuje náš pěvecký kroužek při Pionýrském domě mládeže v Mladé Boleslavi, kde všichni tři zpíváme. Ale dneska nám byla svěřena role, o níž nevíme, jak ji zvládneme. Určitě budeme koktat a přeříkávat se. Tak se na nás nezlobte, protože průvodce televizním pořadem budeme dělat poprvé.“ „Já už bych raději začala. Včerejší datum, 25. únor, je ve Vlaštovčím kalendáři uvedeno jako Den vítězství pracujícího lidu Československa.“ Kamera najíždí na velký detail kalendáře s dominantními číslicemi 25; následuje významná pauza. Mladí moderátoři pokračují v uvedení další části Vlaštovky, tématem je právě Vítězný únor. Reportáž, kde by dobové záběry z roku 1948 provázel komentář o ideologických souvislostech, by byla příliš explicitní a pro děti nezajímavá. Autoři proto zvolili mnohem zajímavější, latentní formu sdělení informace, a to rozhovor s hercem Bohuslavem Pastorkem, který ztvárnil postavu Klementa Gottwalda v právě připravovaném hraném filmu ČST. Pastorek, který vzhledem opravdu připomíná Gottwalda, volí velmi pomalé tempo řeči a přátelský tón: „Děkuji za pozvání, musím říct, že je to moje první Vlaštovka, a i když se říká, že první vlaštovka jaro nedělá, jsem moc rád, že si s vámi mohu popovídat“. Svojí zmínkou o první návštěvě ve Vlaštovce se staví do pozice rovného s moderátory nováčky, dává tím najevo otevřenost a přístupnost mluvit i s dětmi o závažném společensko-politickém tématu: „Víte, já jsem neprožíval únorové události jen jako Klement Gottwald ve filmu Jak to bylo v Únoru, ale i jako mladý dvacetiletý dělník v Prostějově. […] Vzpomínám si na tu zvláštní, neopakovatelnou atmosféru těch dnů, generální stávku, na projevy Klementa Gottwalda, na naše pohotovostní hlídky“. Pastorek sugestivně líčí dramatičnost tehdejší situace a zároveň i náročnost ztvárnění role Klementa Gottwalda. Kamera zabírá celek debaty a režisér používá i detailních záběrů tváře a prostřihy na dobové fotografie. Mladým divákům je prezentována tato

47

postava jako téměř mytologická, ve své moudrosti a neomylnosti dokonalá. Roli Gottwalda ztvárnil Pastorek již ve čtyřech filmech. Právě uvedením tohoto údaje dostává jak historická, tak filmová postava Gottwalda opět vykonstruovaný stupeň důležitosti. Dětský divák tak byl maten dvojím podáním informace, která se ovšem vázala k jednomu tématu. V pořadu došlo ke směšování informování o událostech 25. února a Klementu Gottwaldovi spolu s osobním vyprávěním a dobovými zkušenostmi herce, který jeho postavu pouze hraje. Gottwald tak vlastně adresně „promlouval“ k dětskému diváku ústy Bohuslava Pastorka. Druhá Vlaštovka zabývající se tématem výročí 25. února se dochovala pouze formou dotáček, a tak nám chybí texty moderátorů, které uvádějí příspěvky. Nabízí nám ale typický příklad práce s metaforou a metonymií. V rubrice „Hledáme talenty“ mladá pionýrka přednáší báseň s názvem Únorové vítězství, jejímž autorem je další pionýr, účastník soutěže: „Na pozdrav chodců starý orloj bije, památné Staroměstské náměstí. Tam tekla krev a řinčely meče, však pravda též ten prostor opředla. Vítězství cti a spravedlivé seče zas posadily náš lid do sedla. Náměstí cti a spravedlivé věci, po tobě kráčel pracující lid. Ten neponechal krev spravedlivých téci, ten bránil právo a své země klid. Nad tebou mávala mozolnatá ruka, by zrušila ponižující řád v době, kdy jaro na dveře již ťuká a zima chystá se mu vládu odevzdat“. Co chybělo mladému autorovi v rytmizaci veršů, dohnal v jazykových obratech. Metaforicky vyjádřil nahrazení starého společenského uspořádání novým, svěžím, radostným (výraz „jaro střídá zimu“) a na základě metonymické záměny části za celek označil demonstrace dělníků za „mávání mozolnaté ruky“. Podobně použil další výrazy: vedoucí úlohu lidu vyjádřil tím, že ji nechal posadit do sedla, a historický význam Staroměstského náměstí jako místa významných historických událostí vyjádřil tak, že po něm tekla krev, kráčela pracující třída a řinčely meče.

48

Dalším podobným příkladem byla např. recitace básně k 59. výročí VŘSR ve Vlaštovce č. 833. Hned po znělce najede kamera na velký detail mladé pionýrky, která začne recitovat: „Rodiče moji neměli kde bydlet a boháči měli paláce. My však již nikdy nepoznáme, co je to býti bez práce. V palácích jsou dnes ozdravovny, pracovny našich závodů. A zítra pro chleba si půjdem tak, jako dneska pro vodu. Kdo tohle všechno způsobil, kdo podal chudým ruce? Dělníci spolu s rolníky - říjnová revoluce“134. Kamera pak švenkem přejde na dětské kresby zobrazující hrající si děti a zástupy lidí na demonstraci. VŘSR je pak ještě připomenuta moderátorem spolu s upozorněním, že právě probíhá měsíc československo-sovětského přátelství. Na příkladech je možné sledovat, jak byly zkratkovité a z kontextu vytržené informace skládány do nových, smyšlených souvislostí. Doba před 25. únorem (v ČSSR) a před VŘSR (celosvětově) byla vykreslována jako doba osobní a politické nesvobody, která byla ukončena až vítězným třídním bojem dělnické třídy. Ta nás dle vládnoucí nomenklatury osvobodila nejen od kapitalismu a buržoazie, ale také od fašismu.

Z hlediska dnešní interpretace období „první republiky“ a Rakousko-

Uherska můžeme tvrdit, že se jednalo o tendenční výklad, který podporoval mýtus dělnické třídy jako spravedlivého hybatele dějin. Ve Vlaštovce byla historická výročí často připomenuta a zviditelněna právě formou poezie, málokdy publicistickou reportáží. K velmi působivému připomenutí 25. února bylo navíc použito velmi zajímavého charakteru herce, který historickou událost nejenom osobně prožil, ale své zkušenosti promítl i do ztvárnění filmové role hlavního aktéra – Klementa Gottwalda.

134

Vlaštovka č. 833.

49

6.2.2 Výročí historické události s aktuální vazbou Výročí událostí z druhé světové války byly velmi vděčným tématem, protože umožňovaly zobrazení pevného spojení ČSSR se Sovětským svazem, a vyjádření vděčnosti za osvobození země. Neobvyklým jevem nebylo ani vztažení aspektů historické události na tehdejší politickou situaci. Jako příklad můžeme uvést 34. výročí vyhlazení vesnice Lidice za druhé světové války135. Věcný komentář je doprovázen dramatickou podkresovou hudbou, do které jsou stříhány známe dobové fotografie z likvidace Lidic. Tato tragická událost ale dostává již v samotném úvodu jiný rozměr. Místo faktického skutečného konfliktu mezi okupanty a domácím odbojem136 je zde prezentován konflikt okupant versus odbojoví dělníci. „Lidice byly vybrány zřejmě proto, že ležely blízko dělnického Kladna…“137 V komentáři se nedozvíme nic podrobnějšího o příčině celého konfliktu, tedy o atentátu na tehdejšího říšského protektora R. Heydricha. Velmi častým jevem rozšiřování jednostranného světonázoru bylo kromě pozměňování i zamlčování historických faktů. V tomto případě se jednalo o zamlčení účasti třetího (londýnského a nekomunistického) odboje, jehož podíl na boji proti fašismu byl všeobecně bagatelizován. Komentář pokračuje velmi expresivně: „… nacistické běsnění […] krvavá zloba […] popraveny v koncentračních táborech […] hřbitov zavalen hlínou […] ves Lidice přestala existovat…“138 Konec druhé světové války v ČSSR je uveden jako konec nacistického područí a je přisuzován exkluzivně Sovětské armádě, stejně jako výhradní zásluhy Rudé armády 135

Vlaštovka č. 817. Tak, jak jej známe z hlediska dnešní interpretace. Více např. v Čvančara, Jaroslav: Atentát na Heydricha ve fotografiích. Praha: Gallery, 2002. 137 Vlaštovka č. 817. 138 Tamtéž. 136

50

na poražení fašismu na celém světě. Lidice jsou uváděny jako příklad nezlomného ducha a vůle po svobodě a míru, když na základech vyhlazené vesnice vznikly po válce Lidice nové. Zároveň je ale připojen apel, který celou historickou událost projektuje do politické situace v 70. letech: „Druhá světová válka skončila zásluhou Sovětského svazu porážkou německého fašismu. Byly postaveny tyto nové Lidice, ve kterých žijí šťastní lidé v míru, a na místě bývalých Lidic rozkvétá každoročně sad růží dovezených z celého světa a symbolizující snahu prostých lidí o zachování míru. To úsilí má velký význam – fašismus na světě existuje dodnes. Podobný osud jako Lidice potkal před několika lety vietnamskou vesnici Mi-Lai. Víte, co se dělo v Chile a Portugalsku. Lidé, kteří ještě dnes touží po válce, jsou vedeni touhou po zisku. Velké zbrojařské koncerny kapitalistického světa vydělávají na zbrojení obrovské sumy. A svět má strašné zkušenosti z hromadění nových a nových zbraní.“ (Temná hudba je doprovázena fotografiemi z vietnamské války a z různých demonstrací, jsou vidět ozbrojení vojáci a vystrašení civilisté.) „Proto má historický význam každá mírová iniciativa socialistického tábora, proto pokroková veřejnost podporovala mírovou konferenci v Helsinkách a jednání o omezí útočných systémů. V těchto činech je jediná záruka mírového rozvoje světa a že se tragický osud Lidic nebude nikdy opakovat.“ Po obrazové stránce je komentář zakončen fotografiemi z jednání mezinárodní konference a na jednací stůl s nápisem Tchecoslovaquie a snímkem delegace gratulující Leonidu Brežněvovi. Velmi účelová změna kontextu vesnice vypálené fašisty (zde jsou velmi jasně a explicitně vyjádřeny modely dobra a zla) je pak zkratkovitě přeneseno na tehdejší politickou situaci s cílem zakořenit v dětech model hodnot (my = dobří; oni, co vypalují vesnice a zbrojí, v tomto případě kapitalisté = zlí)139.

139

Srov Dijkův tzv. ideologický čtverec v Van Dijk, Teun. Ideology – a multidisciplinary approach, London: Sage publications, 2000, str. 2.

51

6.2.3 Připomenutí aktuální události Bezesporu nejvýznamnější událostí roku 1976 z pohledu komunistické strany byl XV. sjezd KSČ140. Televizní vysílání se na něj připravovalo upoutávkami před samotným sjezdem, přímým přenosem sjezdu141 a mnoha dalšími pořady. Ve Vlaštovce po celý rok probíhala soutěž „Jeden za všechny a všichni za jednoho“, ve které pionýři plnili soutěžní úkoly, se kterými jim pomáhali jejich školní třídy, pionýrské organizace i krajské svazy SSM. A právě tato soutěž byla vždy uváděna s odkazem na XV. sjezd. Spojitost s ním však byla pouze slovní a velice vágní, nikdy není explicitně řečeno co, jak a proč váže tuto vědomostní soutěž právě k sjezdu KSČ: „…soutěž k XV. celostátnímu sjezdu KSČ“142. V dochovaném scénáři Vlaštovky č. 810 stojí: „Soutěž vysíláme vždy jednou za měsíc na počest XV. sjezdu KSČ […]. Který ze závazků uzavřených k XV. sjezdu se pionýrům ve vašem obvodu nejvíce vydařil?“ Nebo o týden později v č. 811: „Celá naše vlast žije už několik dní nejvýznamnější událostí letošního roku: XV. sjezdem Komunistické strany Československa. K jeho zdárnému průběhu se snažil přispět ze všech svých sil každý z nás. […] Ale v historii naší strany neprobíhaly sjezdy vždycky v tak slavnostní atmosféře za podpory nás všech, kteří chceme budovat socialismus v naší zemi. […] Všechny sjezdy v historii naší strany byly významné. Vždycky jsme dychtivě čekali na jejich usnesení, která ukazovala cestu, jak dál v boji za naši dělnickou věc. Cíle sjezdů, těch předválečných i těch, které následovaly po našem osvobození Sovětskou armádou v květnu 1945, cíle byly, jsou a budou stejné. Vybudování socialistické společnosti, do níž jste se už narodili, a pak - komunismus“. Už malé děti143 tak byly konfrontovány s vykreslením strany jako neomylného vedení naší společnosti. Vědomostní soutěž je provázela po celý rok a byla korunována hlavní cenou pro vítězné pionýry – dobrodružnou poznávací cestou po Slovensku. Zde docházelo opět ke zneužívání dětské touhy po objevování a vrozené

140

12.-16.4. 1976 Týdeník televize. Týdeník. Ročník 1976, č. 14,15 a 16 142 Vlaštovka č. 807 143 Vlaštovka byla určena dětem ve věku 7-14 let 141

52

soutěživosti, když jakákoliv zajímavější činnost byla nelogicky napojená na skutečnost spojenou s ideologií. Podobně jako při výročí 25. února a tím spojeným připomenutím K. Gottwalda, i zde oslavy sjezdu asociovaly historickou osobnost: „… XV. sjezd se stal nezapomenutelným mezníkem v životě nás všech. Jakoby symbolicky sešel se nejvyšší stranický orgán v Československu ve dnech, kdy celý pokrokový svět vzpomněl 106. Výročí narození geniálního myslitele Vladimíra Iljiče Lenina. Stejně, jako nesmrtelné myšlenky leninova odkazu a díla, jsou i závěry XV. sjezdu KSČ neomylným ukazatelem naší cesty k lepším zítřkům“144. S XV. sjezdem bylo také spojené představování přijatých a informování o splněných závazcích, kterými pionýři vzdávali sjezdu čest. Moderátoři pionýry vybízeli k ještě usilovnější činnosti tím, že redakce Vlaštovky k nim přijede natočit reportáž. „Poslechněte si, k čemu vás vyzývají děti ze základní školy. […] Každý žák vysadí na počest XV. sjezdu deset stromků…“145 „Do redakce dostáváme mnoho vašich závazků k blížícímu se XV. sjezdu KSČ a moc vám za ně děkujeme a na ukázku přečteme […] pionýři se rozhodli, že sjezd přivítají smělými činy, nasbírají dvacet tun železného šrotu na pionýrskou tavbu, navážeme družbu […] zapojíme se do akce Mléko pro chilské děti a odpracujeme tři sta brigádnických hodin“146. Závěrem předčítání je téměř vždy nevyřčená (v některých případech naopak expresivně vyřčená) otázka směrem k mladým divákům: „Kdy si zde budeme moct přečíst závazek tvé pionýrské skupiny? Podívej, co všechno plní ostatní pionýři, a co vy?“ V mládeži to bezesporu muselo vyvolávat dojem, že kdo nesbírá papír a nesází stromky, stojí mimo hlavní „pokrokový“ proud mládeže.

144

Vlaštovka č. 812. Tamtéž. 146 Vlaštovka č. 803. 145

53

6.2.4 Výročí historické události s připomenutím osobnosti Výročí narození nebo úmrtí osobností mezinárodních dějin, komunistického hnutí a státní svátky byly dalším vděčným tématem reportáží s ideologickým podtextem. Velmi však záleželo na tom, jak tvůrci ke stavbě reportáže přistoupili a jakým způsobem do něj zakomponovali ideologické poselství, pokud vůbec. Ve Vlaštovce se výročím věnovala rubrika „Vlaštovčí kalendář“147. V díle 802, tedy hned v první dochované Vlaštovce, je reportáž po úvodní besedě věnovaná 23. výročí otevření Muzea V.I. Lenina v Hybernské ulici v Praze. Archivář muzea obřadně vítá dvojici moderátorů a provádí je po úvodní místnosti se sochou a monumentálními obrazy Lenina. Komentář vzpomíná otevření muzea v roce 1953 a zmiňuje se, že jedním z prvních návštěvníků byl prezident Klement Gottwald. Dává tak mimoděk do souvislosti prvního dělnického prezidenta, ideového vůdce a aktualitu v podobě výročí. Archivář na naléhání moderátorů vypráví dobrodružný příběh sošky z fotografie pracovny V.I. Lenina. Soška má prý původ v ČSSR, kde byla vyrobena a přítelem darována Leninovi. To celé vzbuzuje dojem téměř nadstandardních a romantických vztahů mezi Československem a Sovětským svazem. S podobným způsobem zobrazování a konstrukce reality se lze ve Vlaštovce setkat velmi často. Muzeum mělo pochopitelně také velký zájem na spolupráci s mladými návštěvníky a vyhlásilo soutěž pro členy pionýrských organizací, brigády socialistické práce a podniky: „Chceme dokončit pátrání po místech v naší republice spojených s pobytem V.I. Lenina a chceme zmapovat všechny věci, které souvisí s jeho jménem. […] Na našem území byla vytvořena řada památníků, soch a jiných předmětů, které připomínají práci V.I. Lenina na našem území“148. 147

Nejednalo se o rubriku v dnešním slova smyslu, kdy je oddělená znělkou, jinglem nebo grafickým předělem, ale spíše jen o interní dramaturgicky pojmenovanou část pořadu. 148 Vlaštovka č. 802.

54

Tato výzva k dobrodružnému pátrání pracuje s fantazií dítěte, které si má představovat zajímavé pátrání, je mu předestřena možnost, že možná objeví něco dosud nepoznaného, čím se může proslavit. Právě forma hry a zneužívání představivosti dětí v kombinaci s jejich empirickou nezkušeností usnadňovala nenásilnou komunikaci ideologie směrem k mladému divákovi. Setkáváme se zde ještě s jedním jevem, a tím je faktická důležitost některých ideologicky zabarvených reportáží. Např. událost marginálního významu, jako je 23. výročí otevření Leninova muzea, získala neadekvátní prostor vzhledem k tomu, jaký prostor byl posléze věnován výročí jeho narození (pouze několik vět v rubrice výročí). Jedná se o ideologickou nevyváženost pořadu způsobenou odlišným přístupem jednotlivých scénáristů. V roce 1976 byl podle slov tehdejšího redaktora a scénáristy Jiřího Chalupy největším „nositelem ideologie“149 scénárista František Žabka. Právě z jeho popudu začala Vlaštovka navštěvovat regionální (krajské a okresní) organizace SSM a domy pionýrů. Z jednotlivých regionů a z nabídnutých témat od svazáckých organizací se pak skládaly jednotlivé díly (např. díl z Ostravska, jižních Čech, Slovácka apod.)

149

Interview s Jiřím Chalupou, 10.7. 2007.

55

6.1.5 Výročí historické osobnosti Narození komunistického novináře Julia Fučíka, který byl za nacistické okupace zavražděn fašisty, je dalším výročím, které je ve Vlaštovce připomenuto150. Dalo by se předpokládat, že tato v pořadu první reportáž bude udávat nostalgický a patetický tón celému pořadu, tak jak by se to s ohledem na Fučíkovu mučednickou smrt přímo nabízelo. Moderátoři ale zahajují 805. vydání Vlaštovky v žertovném duchu : “… nezlob, Romane, tohle jsem přece měla říct já.“ „Já že tě zlobím? To by ses radši měla zeptat mojí mámy, co to je, když já zlobím.“ Navíc celé reportáži o J. Fučíkovi předchází několik technických sdělení pro soutěžící ve znalostních soutěžích a prezentace cen pro vítěze. Vzápětí ale přichází přednes Fučíkovy prózy v podání herce Jiřího Valy. Z jeho projevu, významně nasvíceném a podmanivě podbarveném emotivní hudbou, jde téměř nábožná úcta: „Trvalo to dlouho, smrti, než jsi přišla, a přece jsem doufal, že se s tebou seznámím až za mnoho let. Že budu ještě žít životem svobodného člověka, že budu ještě mnoho pracovat…“ Scénárista a autor námětu František Žabka zvolil nepřímé připomenutí smrti komunistického novináře. Využitím narativních a obrazových prvků vykresluje mýtus hrdiny, který položil svůj život v boji za pravdu. Cílem takových konotačních konstrukcí bylo vytváření mýtů, které se z roviny vlastností konkrétních individuí přenášejí do obecné roviny: z roviny Fučík = osobnost = boj za pravdu, do roviny komunista = vzor = pravdivý světonázor. Další náplň Vlaštovky nepokračuje hodnocením odkazu Fučíka a jejich aktuálnosti k dnešku, ale místo toho se záběrem kamery přes poštovní známky 150

Vlaštovka č. 805.

56

s motivem J. Fučíka nenásilně přeneseme k reportáži o mladých filatelistech. Ti sbírají známky známých spisovatelů. Od poštovních známek není daleko k 18. výročí úmrtí spisovatele Petra Bezruče, který byl také poštovním úředníkem a ve svých básních „vystoupil na obranu slezského lidu a postavil se proti jeho útisku.“ Autoři využili asociačního přemostění a velmi volně a plynně přešli k další reportáži. Poněkud odlišné vykreslení osobností spjatých s historií komunistické ideologie nabízela rubrika „Kdo je kdo“. Např. ve vysílání z 24.2.1976 byla uvedena hádanka pro diváky, pod kterou se skrýval významný představitel sociálnědemokratického hnutí v 19. století, Josef Boleslav Pecka. Věcný komentář vzpomíná založení sociálně-demokratické strany v roce 1878, prezentuje sociální demokracii jako předchůdkyni komunistické strany, zmiňuje počátky dělnického hnutí a útlaku ze strany tehdejší vlády a policie. Komentář, doprovázený dobovými fotografiemi a kresbami, dále pokračuje líčením těžkého života mladého aktivisty – jeho jméno ale není nikde vysloveno a je součástí hádanky. „V té době se u nás začalo hlásit ke slovu dělnické hnutí a mladý dělník se stal jedním z jeho průkopníků a politických vůdců. […] Policie mu nedá pokoj ani na chvíli a tak prchá do Vídně […], státní zastupitelstvo zinscenuje politický proces a po čtrnácti měsících žaláře je jeden z našich prvních průkopníků socialismu vypovězen z Prahy. V roce 1885 se stěhuje se svojí matkou do Ameriky, žije v hmotné bídě a v roce 1897 umírá.“ Celá reportáž o (nejmenovaném) Peckovi vypovídá o absolutistické moci buržoazní policie a státního aparátu, který se snažil potlačovat dělnické hnutí. Implikuje tak fakt, že v našem novém socialistickém zřízení je nemyslitelné někoho perzekuovat jen pro jeho odlišný názor a že dnešní marxisticko-leninistická společnost je vyspělá a třídně i sociálně spravedlivá, a „pohrdá“ státními zřízeními, kde k podobným nezákonným jevům dochází. Téměř jako větší trest než žalář je podán jeho zoufalý a nedobrovolný odchod a následná smrt na území ideologického nepřítele komunismu číslo 1 – Americe. Pro dítě tak vyplývala zkratkovitá informace a konotační konstrukce: mladý dělník v buržoazní společnosti – pronásledován policií za své

57

pokrokové názory – vyhnán do buržoazní Ameriky – zde, stejně jako ostatní dělníci, umírá v bídě – buržoazní společnost je nespravedlivá a špatná. Celá informace byla doprovázena dobovými fotografiemi, které zobrazovaly špatně oblečené a špinavé dělníky v továrnách a na stavbě při pokládání kolejí. Tato reportáž je ve vysílání následována písničkou, kde si bezstarostně vyhlížející a zpívající děti hráli s pejsky, skotačily na hřišti a smáli se. Vznikl tak obraz dokonalé společnosti, kde se děti mohli bez obav bavit a ne se bát tajné policie. Opakovaným dokazováním si existence lepšího, spravedlivého právního řádu a jeho prezentací veřejnosti si režim vytvářel „alibi“ pro stávající řád, který (v přímém rozporu s proklamovanou spravedlností a rovností) své interní odpůrce ve skutečnosti tvrdě trestal a šikanoval. Václav Havel tento stav nazývá potřebou vytvoření „role rituálu, fasády“151.

6.3

Víra a náboženství Ač se to na první pohled nezdá příliš pravděpodobné, Vlaštovka se dotýkala i

témat jako je víra a církev. Nikdy se tak ale nedělo přímou formou, ale vždy jakoby latentně a jako vedlejším způsobem při referování o jiném tématu. Nekompromisní vyrovnání se s církví a náboženstvím najdeme převážně v rubrice „A přece se točí“. V té byl dětem vysvětlován společenský vývoj názoru na stvoření světa, základy a historii astronomie apod. V dochovaném scénáři k dílu č.808 je však u prvního vydání této rubriky uvedena anotace „1. díl ateistické výchovy“. Cílem tohoto seriálu bylo seznámit děti s vývojem názorů na vznik a fungování světa, ale zcela otevřeně i potřít úlohu církve a pojmout její úlohu konfrontačně. Záměrem mělo být postavení pokrokového vědeckého pojetí světa

151

Havel, Václav. Moc bezmocných. Praha: Lidové noviny, 1990, str. 47.

58

proti tradičnímu náboženskému, nezřídka s využitím ironie. Ve scénáři dílu č. 808 se dočteme: „Díky Ptolemaiovi byl tedy na světě geocentrický názor, který převzala celá vzdělaná Evropa, ale který zastavil vývoj astronomie na celých 1500 let.“ „Křesťanství muselo vyrazit do boje proti pohanům. K tomu mu neobyčejně pomáhala najatá armáda vojáků a kněží…“ „… někde v oblacích, pokud nebylo úplně jasno, sídlí Stvořitel, který všechno na zemi řídí. Dokonce nejen na zemi, ale i ve vesmíru. Pohybuje planetami, Sluncem a měsícem.“ „I to, že jsou chudí a bohatí, je dáno předem Pánem Bohem a nikdo na tom nic nezmění. A kdo by snad přece jenom chtěl, tak ho čekají muka pekelná po smrti. A aby snad někdo po smrti trestu neuhnul, vymyslela si církev, že takového člověka potrestá hned. A nejlépe veřejně, aby ti ostatní viděli, co je čeká, kdyby náhodou chtěli říkat nebo dokonce myslet jinak, než církev. Středověk nepřemýšlí, neuvažuje, nepochybuje. Kdo nevěří a zapochybuje, je kacíř, a jako takový trestán.“ „Církev musela vydržovat velké vojsko, aby si udržela svou moc…“ Církev je v celém seriálu líčena jako hlavní nepřítel vědy a pokroku a jako zaostalá, dávno překonaná instituce. Být věřící znamená podle socialistické morálky být zpátečnický, reakcionářský – jediná oficiální víra je vědecký socialismus, marxismus-leninismus a komunismus. Seriál uvádí bez kontextu některé fáze historického pohledu na svět („země je placatá“ a „je podpírána slony“) a vysmívá se jim z pozice znalostí dnešní vědy. Dětem jsou tak prezentovaná fakta, která identifikují křesťanská dogmata jako příčinu všech omylů v předchozích výkladech světa, přičemž teprve revoluce společensky nejnižší třídy (otroci, nevolníci, rolníci a nakonec pokrokoví dělníci) tento stav změnila. Ve Vlaštovce č. 820 byl použit jiný způsob diskreditace víry, a to hned v úvodním dialogu moderátorů:

59

„Petře víš, co? Pojďme zase na ryby, tentokrát určitě zabere. Podívej, mám ho pro štěstí“ (kamera detailně zabírá figurku dřevěného panáčka). „To ti tak určitě pomůže! Ještě abys vykročil pravou nohou a plivnul přes pravé rameno. Člověče, jak můžeš ještě dnes na něco takového věřit? Víš, co to máš? Ty máš amulet!“ (Moderátor pronáší tuto repliku s pohrdlivým tónem v hlase). „Amulet?“ (A v detailu druhý moderátor nechápavě kroutí hlavou). Následuje reportáž z Náprstkova muzea v Praze se záběry na náboženské relikvie primitivních kultur, která je proložená písní Jitky Molavcové: „Lidé někdy ještě dnes na zázraky věří. Na strašidla, černý les u zamčených dveří. V kartách svůj prý osud máš, v síle amuletů. Když se dobře podíváš, jsou z doby Kapuletů.“ Metaforou je v textu písně víra přirovnávána k něčemu, co bylo akceptovatelné před pěti sty lety, ale co do moderní vědecké společnosti už nepatří. Víra se v textu zlehčuje, pověrčivost vzbuzuje úsměv. Píseň končí veršem: „Víme, víme stále víc, v té moderní době. Právě proto chci ti říct, věř především sám sobě.“ V reportáži jsou amulety popisovány jako artefakty, které v historii sloužily k náboženským obřadům a k odehnání zla od majitele. Víra byla pro socialistického člověka považována za překonanou a nepotřebnou, důraz byl kladen na vědecký, ateistický materialismus. Ti, kteří používali nejrůznější předměty jako amulet, byli vystavováni zesměšnění – strach z případné negativní reakce kolektivu měl mladému člověku zabránit, aby v podobné amulety věřil. „Dnes už nikdo nevěří na zázraky, sny a strašidla. Slepou víru v amulety a talismany nahradil moderní člověk důvěrou ve své schopnosti. Je proto směšné, když jsme ještě dnes svědky, jak při sportovních soutěžích nebo při

60

zkouškách ve škole někdo slepě důvěřuje v tajemnou moc plyšového medvídka.“152 Víra v „magickou moc plyšového medvídka“ tak byla ironickou metaforou pro nošení křížku na krku nebo pokřižováním se před sportovním výkonem. Konstruovaným mýtem náboženství ve Vlaštovce se tak stala jeho zastaralost, nevědeckost a pro moderního člověka naprostá zbytečnost.

6.4

Volba povolání Dalším okruhem pro ideologické působení byly reportáže, ve kterých se

mládeži nabízela perspektiva dalšího vzdělávání po základní škole. Volba povolání byla brána jako společensky velmi závažné rozhodnutí, a patřila mezi elementární součásti komunistické výchovy. „Společensky závažná úloha volby povolání a uplatnění v něm je plněna již celou soustavou prostředků široce založené připravené etapy, která při jejich plném a správném využití dává předpoklady k výběru povolání v širším pásmu osobně i společensky odpovídajících možností“153. V několika příspěvcích navštívila redakce různé profese a představila je mladým divákům jako možnou volbu budoucího povolání. Vlaštovka tak vystupovala v roli rádce, který s touto náročnou volbou mladým lidem pomáhal a usnadňoval ji. Až na výjimky byly propagovány pouze dělnické profese, řidčeji pak řemeslné. V reportážích zcela chyběla motivace k dalšímu studiu nebo profesím, které byly podmíněny vysokoškolským studiem. Nepřímým motivačním faktorem byla škála postav, které prostupovaly Vlaštovkou jako protagonisté reportáží – až na výjimky se jednalo o zaměstnání s nižším statutem vzdělání.

152 153

Vlaštovka č. 820. Králíková, Marie. Komunistická výchova a její složky, Praha, SPN, 1983, str. 12.

61

6.4.1 Agitace Těžký hutní průmysl se svými baštami v Karviné a Ostravě patřil mezi stěžejní průmyslová odvětví v socialistickém Československu. Pro náročné, i když dobře platově ohodnocené pracovní podmínky se toto odvětví potýkalo s nedostatkem pracovních sil. Stát proto organizoval různé náborové akce. Popularizaci těžkého průmyslu prováděla média v rámci ekonomické propagandy a výjimkou nebyla ani Vlaštovka. V dílu č.816154 začíná Vlaštovka záběry na monumentální tovární komplex a mladí moderátoři nás vítají: „O Ostravě jistě všichni víte, že je ocelovým srdcem republiky. Abych pravdu řekla, nedovedla jsem si představit, jak takové srdce bije. Proto jsme s Petrem rádi uvítali nabídku ostravských pionýrů, abychom se podívali do Nové hutě Klementa Gottwalda v Ostravě Kunčicích. To se hned každému nepodaří, aby měl pionýrského vedoucího taviče nebo válcíře“. Komentář reportáže informuje a pionýrských aktivitách, které podporují těžký průmysl, a jsou dávány jako příklad vzorného chování. Práce v hutích je pro svoji náročnost a nebezpečnost prezentována jako nejvyšší stupeň dělnické profese, a podle socialistického žebříčku hodnot tudíž jako jedna z nejprestižnějších profesí vůbec. „Až budete velcí, a ono to za tak dlouho nebude, nikdy si nezapomeňte vážit práce. Právě soudruzi, kteří zde pracují, nám mohou být všem příkladem“155. Obrazová složka má také důležitou vypovídající hodnotu. Z prostředí hutě, která byla prezentovaná atraktivními záběry roztavené oceli, vysokých pecí a dělníků, kteří pionýrům předváděli svoji práci, se obraz často přenesl na schůzi, jako například ve Vlaštovce č. 816. Zde jeden z pionýrských vedoucích začíná setkání s pionýry slovy: „A komu se to dneska líbilo, ať zařve hromovým hurá, jak jsme my, pionýři, zvyklí.“ 154 155

Nedochoval se celý díl, ale pouze jednotlivé reportáže se synchrony bez dotáčených komentářů. Vlaštovka č. 819.

62

Pionýři mu hlasitě souhlasně odpovídají. Vedoucí pak mluví o situaci na Nové huti a zdůrazňuje, že zde pracuje mladý kolektiv, který potřebuje posílit. Jako způsob náboru volí právě akci „Pionýrské tavby“, kde se zpracovává materiál, který pionýři sbírají v rámci celostátních brigád a závazků. Úspěšní zaměstnanci hutě jsou také pionýrskými vedoucími přidružené pionýrské organizace. S dětmi diskutují, odpovídají na dotazy a jsou stavěni do rolí charakterních vůdců hodných následování. Jiným příkladem náboru mladých lidí do oborů potýkajících se s nedostatkem pracovních sil je přímá televizní agitace zaměstnance ministerstva školství. Dr. Pavel Jeník provádí ve Vlaštovce č.833 moderátora po tkalcovském závodě v Trutnově. Divákům jsou představeny dvě mladé učnice oborů přadlena a tkadlena. Dr. Jeník zde prakticky zastupuje roli moderátora a vede diskuzi od technických postupů při zpracování vlny přes osobní motivaci učnic k oboru až po modernizaci závodu: „Jak jsme viděli, obsluhujete stroje jednak starší, ale také nové stroje. A na těch nových strojích je práce lepší, že?“ Dívky pak odpovídají, že s novými stroji jde práce opravdu lehce, a vychvalují celkovou vyspělou úroveň závodu. V tomtéž díle se moderátor ptá Dr. Jeníka otázkou, která obsahuje i předpokládané stanovisko diváků k ekonomické propagandě (všechny otázky byly připravovány velmi dlouho dopředu, a proto se zcela určitě jedná o dramaturgický záměr): „Soudruhu doktore, už slyším děvčata a chlapce u obrazovek: Proč nás chtějí získat pro tento obor? To tam asi nikdo nechce. Co vy na to?“ A Dr. Jeník odpovídá připravenou replikou: „Možná by ses, Romane, divil, ale chlapci a děvčata v učebních oborech, o kterých hovoříme, se nepočítají na desítky, ale na stovky, nebo možná na tisíce.

63

[…] Ono se tak někdy myslí, že to, co se v televizi propaguje, nejde na odbyt. Ale to není pravda. My chceme děvčata a chlapce informovat, aby věděli, kudy a kam do života.“ Tvůrci pořadu zde pravděpodobně pracují s předpokladem, že téma reportáže bude diváky zpochybňováno. Způsob agitačního podání a propagace zaměstnání nebyl zřejmě populární ani u samotných tvůrců. Postava zástupce ministerstva školství jako představitele státu, hledajícího pracovníky na některé (pro fungování socialistického hospodářství nezbytné) profese, zde působí jako garant důležitosti a atraktivity těchto oborů. V praxi pak byli zájemci o takové profese motivování sociálními a finančními výhodami.

6.4.2 Romantizování profesí Dalším typickým jevem, který se ve vysílání objevuje, je snaha přimět mladého diváka, aby o budoucím povolání přemýšlel už v raném věku. Některá povolání mu byla prezentována jako umělecká a dobrodružná. Bez výjimky se jednalo o manuální práce (typickým představitelem takového „romantického“ povolání byl např. obor umělecký sklář). Při zobrazování těchto povolání byl kladen velký důraz na obrazovou stránku reportáží – např. detailní záběry pracujících dělníků, střídající se s efektními detaily uměleckých výrobků a rozžhaveného skla. Dělnické profese byly často zobrazovány jako stereotypy. Metaforické stereotypy šikovných a mozolnatých rukou, potu, radosti z práce a vykreslení dělníka jako umělce jsou ve Vlaštovce velmi časté. „Vkus, dovednost a trpělivost. Z toho všeho se rodí skleněná krása. A také z potu a mozolů“156.

156

Vlaštovka č. 817.

64

„Šikovné jsou ruce našich dělníků, řemeslníků, umělců. Tyto krásně výrobky dokazují, že poděbradští skláři mají šikovné ruce“157. „Každý z dělníků, kteří tady u pecí skláren v severočeském Novém Boru pracují, je trochu umělcem. Jsou tu však i provozy, kde lidé pracují s přesností vědců podle přesných receptur“158. Podobně je vykreslen obor kovář na zemědělském učilišti, kde je dělník srovnáván s obecně známými symboly úspěšnosti a popularity. Jeho základní pracovní nástroj je také idealizován a použit v metafoře: „Neubývá však příležitostí pro silné, dovedné ruce, které dovedou zacházet s kladivem, jako fotbalový virtuos s míčem, jako koncertní virtuos s houslemi a smyčcem“159. Nebo uvedení reportáže o učňovském oboru truhlář: „Dřevo voní pryskyřicí a lesem. Tahle práce má romantiky“160.

v sobě kus poezie a

Tyto stereotypy tvrdě pracujících, výkonných dělníků, kteří zároveň vykonávají důležitou práci na úrovni vědeckých pracovníků, přebíralo dítě z televizního prostředí, protože většinou kromě rodinných příslušníků nemělo s podobnou profesí osobní zkušenost. Reportáže z těchto prostředí často těží z dlouholeté tradice tradičních povolání. Dětem je podsouváno, že mají možnost stát se účastníky tohoto historického procesu tvoření kvalitních výrobků. Ve skutečnosti již technologie ani kvalita produktů těchto řemesel neodpovídaly této historizující představě a víceméně těžily z meziválečné tradice. České sklo a šikovné české ruce byly jedním z dalších mýtů tvořených československými médii. Sklo je velmi často metaforicky

157

Vlaštovka č. 819. Tamtéž. 159 Tamtéž. 160 Vlaštovka č. 819. 158

65

popisováno jako komodita, která lidem rozdává světlo a radost. Stejně tak dělník, jehož výsledným produktem je v této optice potěšení lidí na celém světě. Na příkladu Národního podniku Lustry Kamenický Šenov161 můžeme vidět důvody spolupráce mezi pionýrskými organizacemi a jejími patronátními podniky. Z dnešního hlediska bychom tuto spolupráci mohli pojmenovat jako sponzoring, ovšem s opcí na zaměstnání žáků. Na otázku, co pionýrům přináší brigádnická práce v podniku, jeden z nich odpovídá: „Například nám poskytuje sběr odpadových surovin, autobus na výlety. Pak se provádí nábor do učebních oborů a osmým ročníkům jsou umožněny exkurze“162. Způsob zobrazení těchto profesí zdůrazňoval jejich estetické stránky a zamlčoval jejich negativa (riziková pracovní prostředí, zdravotní následky, atd.). Uměle vytvářená prestiž dělnických profesí byla plně v souladu s ideologií marxismuleninismu, ve které je dělnická třída označovaná za nejpokrokovější. Nejvíce prostoru věnovali tvůrci pořadu v roce 1976 profesi letce163. Jejich motivací zde pravděpodobně nebyl nedostatek pilotů v ČSSR nebo nedostatečná atraktivita tohoto povolání. Seriál o letectví byl velmi populární, obsahoval mnoho dílů se spoustou faktických informací. Děti se dozvěděli o principech, historii i současnosti sportovního létání. Povolání letce zde bylo zobrazeno spíš nepřímo, hlavní byla práce se samotným tématem létání. Ve Vlaštovce č.815 moderátor Roman absolvuje lékařské vyšetření v Ústavu leteckého zdravotnictví v Praze. Kamera podrobně sleduje všechny přístroje a procedury, kterými moderátor prochází, a které glosuje přítomný armádní plukovník. Téma letectví je obecně mezi mládeží velmi populární, právě kvůli své atraktivitě a 161

Vlaštovka č. 815. Tamtéž. 163 V roce 1976 celkem 7 reportáží v analyzovaných Vlaštovkách. 162

66

pocitu svobody z pobytu ve výškách, v prostoru mimo zemi. Jako završení seriálu o létání v roce 1976 je moderátorem položena otázka, co by děti musely udělat, aby se mohly stát vojenským pilotem. „Musel by ses nejdříve v roce, kdy ti bude 15 let, přihlásit v aeroklubu Svazarmu jako zájemce o bezmotorový výcvik. Po jeho skončení by ses mohl stát motorovým sportovním pilotem. Z řad těchto pilotů budou vybírání ti nejlepší pro čtyřleté studium Vysoké letecké školy SNP v Hošticích“. „To znamená, že cesta k pilotovi vede přes Svazarm.“ „Každý pilot musí být především dobrým vlastencem, ale i internacionalistou. Musí to být uvědomělý příslušník naší společnosti. Musí být odvážný a morálně a charakterově pevný.“ Uvědomělost byla ve Vlaštovce prezentovaná jako vzorné plnění závazků k XV. sjezdu KSČ, aktivní účast při sběru surovin a aktivní účast v Pionýru.

6.5

Zásady socialistického občana V 70. letech byla velká část volnočasových aktivit mládeže spojená

s organizacemi jako SSM a Pionýr. Účast v nich sice nebyla pro děti povinná, přesto však žádaná. Vstupem do těchto organizací se dětem i otevřela možnost aktivního využití volného času, možnost rozvíjet svoje koníčky nebo se seznámit s mnohdy nedostupnou technikou. Pro rodiče byla zase lákavá vidina, že jejich dítě nebude po skončení školní docházky bez dozoru a že se zvýší možnost jeho úspěchu při výběru školy nebo odborného učiliště. Samotné organizování volnočasových aktivit a seznamování dětí se zajímavostmi ze světa vědy, techniky a sportu je bezesporu velmi kladné i z dnešního pohledu na výchovu dítěte, které si málokdy ví samo poradit, co s volným časem.

67

6.5.1 Pionýr jako vzor Zobrazování pionýrů jako čestných a charakterových postav, stejně jako vykreslování atraktivních aktivit této organizace byly součástí mediálního ideologického působení. Vedoucí pionýrského oddílu je obyčejně zobrazen jako zkušený a charakterní velitel. Mladým pionýrům vysvětluje základy práce s mapou, radí jim v různých dovednostech v přírodě, má přehled o politické situaci a je pro ně morální autoritou. Organizační struktura uvnitř pionýrského oddílu také připomíná vojenskou jednotku. V pořadu Vlaštovka jsme se také mohli přímo zúčastnit několika schůzí pionýrských oddílů: „Chlapci a děvčata, vítám vás na dnešní skupinové radě. Dovolte, abych přivítal soudruha inženýra Matulíka, který nám podá krátkou zprávu o soustředění na závody v Třebíči. Dále projednáme návrh chlapců a děvčat, kteří jsou navrženi na vyznamenání Mladý budovatel.“ Průběh pionýrské schůze je prokládán záběry na oddílové vlajky a individuální ocenění a vyznamenání členů oddílu. Být oceněn vyznamenáním patří mezi nejvyšší uznání, jakému se může od dospělého dostat mladému pionýrovi. Propagace aktivit regionálních pionýrských organizací a popularizace členství v nich byla jednou z hlavních obsahových náplní Vlaštovky. Například návštěva v brněnské pionýrské organizaci Víta Nejedlého164. Pionýři představují svojí vyzdobenou síň tradic, která se váže k odkazu zakladatele Armádního uměleckého souboru. Kamera zabírá nástěnky s fotografiemi vojáků a hesla: „Budování socialistické armády“, „po boku socialistické armády posílíš mír“, nebo jen krátce „Vítězství“, atd. Dále pionýři v krojích debatují před nástěnkou. Komentář nás informuje o činnosti oddílu a jeho prospěšných aktivitách – účastech na pěveckých soutěžích. Praktickou ukázku umělecké činnosti nám nabízí např. Vlaštovka č. 807,

164

Vlaštovka č. 819.

68

kde se setkáváme s mladými pionýry, kteří se účastní literární soutěže Hledáme talenty. Rozhovor s vítězem v kategorii povídka začíná takto: „Moje povídka vypráví o životě chlapců, kteří prožívají odpoledne se sovětskými vojáky. Příhoda se odehrává koncem války.“ „Můj otec mi velmi často vyprávěl svoje zážitky z války a já je rád poslouchal. Proto jsem se rozhodl, že o nich napíšu svojí práci. V minulosti jsem napsal více povídek, ale tahle se mi povedla nejlépe.“ Zmínky o pionýrech se neomezují pouze na stávající pionýry, ale i na starší děti. Po překročení věkového limitu pro pionýra odcházejí do SSM a z něj do Armády nebo k Veřejné Bezpečnosti. S nabranými zkušenostmi se pak vracejí zpět do Pionýru jako instruktoři a mládežničtí vedoucí. Dětem je tak představen celý systém socialistické výchovy včetně obnovy kádrů. Vše je ukázáno zábavnou formou na pozadí zajímavých her, koníčků, sportovních a hudebních aktivit. Pionýrský vedoucí je prezentován ne jako mýtická postava, dosazená z venku, ale jako pionýr, který se díky své píli a cílevědomosti vypracoval až na pozici instruktora a může socialistické společnosti oplatit to, co do jeho výchovy vložila. „Mě už v dětství lákala romantika a proto jsem byl u zrodu pionýrské skupiny, která vznikla tady v Hradišti. Ve skupině jsem našel to, co jsem hledal“165. „Ověřuji si zde své pedagogické znalosti.“ Po dalších výpovědích bývalých pionýrů a nyní instruktorů následuje písnička Lenky Filipové. Ta je obrazově doprovázena záběry na pionýry stavějící stany, opravující zařízení pionýrského tábora, zpívající u táboráku a připravující slavnostní večerní oheň. 165

Vlaštovka č. 818.

69

Jako nejvyšší meta, kterou mohli pionýři dosáhnout a za odměnu se jí zúčastnit, byly považovány mezinárodní pionýrské tábory. Vlaštovka přinesla v roce 1976 reportáže ze dvou. V díle č. 824 ze Seče a v č. 827 ze sovětského Artěku. Reportáž ze Seče začíná podmanivou hudbou a záběry na pionýry nesoucí vlajky mnoha států světa, ze kterých dorazily delegace pionýrů. Velmi podrobně je také snímán obřad šátkování, kdy starší pionýři šátkují nováčky. Pak následují společenské hry a kamera si vybírá většinou netradiční a neevropské typy mladých pionýrů: snědý kudrnatý hispánec, copatá asiatka a chlapec černé pleti. Komentář vypočítává, z kolika národností přijeli hosté na letošní tábor, a vysvětluje, že se děti přijely vzájemně poznat a v míru si vyměnit zkušenosti. Důležitost a prestiž mezinárodních pionýrských táborů potvrzují slova jeho ředitele: „Největším snem kluků a děvčat, členů naší pionýrské organizace, je prožít společné prázdniny s pionýry ze zahraničí. Takovou příležitostí jsou právě Tábory míru“166. Podmínkou účasti na takových táborech je nejvyšší hodnocení a doporučení krajské pionýrské organizace a účast v mimoškolních aktivitách“167. „Velmi důležitou součástí života mladých lidí, je znalost cizích jazyků, především ruštiny“168. Znalost ruštiny byla pro účast na těchto táborech podmínkou. Všeobecná znalost ruštiny se předpokládá i v reportáži ze sovětského Artěku, kde soudruh Gondrašenko, jeden z ruských organizátorů tábora, promlouvá k divákům Vlaštovky v mateřském jazyce. „Jistě jste všichni slovům soudruha Gondrašenka porozuměli. Jeho vyprávění bylo nezapomenutelným zážitkem.“

166

Vlaštovka č. 824. Tamtéž. 168 Tamtéž. 167

70

Artěk je vykreslen jako dětský ráj na zemi, kde se potkávají nejlepší pionýři socialistického světa. V komentáři se mnohokrát zmiňuje, že tábor leží na území Sovětského svazu, který umožňuje mezinárodní mírová setkání nejen pro mladé pionýry, ale i pro politiky. Artěk je metaforickým ztělesněním ideálního stavu světa podle socialistické ideologie. Po obrazové stránce se střídají záběry exotických pláží se sportovními hrami pionýrů. Detaily jsou opět věnované ošátkovaným, exoticky vyhlížejícím účastníkům, v tomto případě z Kuby a Mosambiku, kteří salutují sovětské vlajce169. Reportáž o Artěku zabírá celý vysílací čas Vlaštovky č. 827, tedy celých 40 minut. Účastníci československé výpravy pak dostávají v komentáři gratulaci za reprezentaci v daleké cizině: „Za dobrou reprezentaci Československa a celé Pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže patří dík všem dětem.“ Na rozdíl od ostatních tématických okruhů projevu ideologických aspektů jsou zde pionýři popisováni jako vzor chování přímo, bez skrytých významů. Jsou označováni i za vyslance Československa v zahraničí a pro dětského diváka tak mohl vzniknout konotační vztah mezi možností stát se pionýrem a volným cestováním po světě. Pionýr měl podle reportáží dveře všude otevřené a všude byl vítán s náležitou úctou. Pionýr nebyl jen vzorem charakterního, ale i společenského chování. Ve Vlaštovce č.835 se setkáváme s pionýry při společenské a taneční výchově. Dostává se jim zde věcných rad ohledně vzájemné úcty, základů společenských i moderních tanců. Reportáž je podkreslena písní K. Gotta, která má pravděpodobně tvořit most mezi hudbou přijatelnou pro starší generaci i pro mladé tanečníky. Poklidné tempo reportáže je znenadání přerušeno jiným, hlasitějším, rockovým druhem hudby. Na parket vtrhne skupinka asi deseti tanečníků s delšími vlasy oblečených do pestrých košil s korálemi na krku a začnou se vlnit do rytmu. Mají pravděpodobně

169

Srov. výklad mýtu titulní stránky časopisu Time dle Barthese v Barthes, Roland. Mythologies. New York: Hill and Wang, 2000, str. 116.

71

představovat alternativní, závadovou mládež a její „pochybný“ způsob zábavy a tance. Komentář i samotný soudruh ředitel Francl se podobnému nestandardnímu tanci vysmívají a zesměšňují ho: „Pokud vám ukázka připadá směšná, máte dobrý vkus a věříme, že podobnému křepčení ani později nepropadnete“. „Děcka, viděli jste, jak tanec vypadat nemá. Až budete dospělejší a půjdete někam tančit, tak se s tím možná setkáte. Ale určitě je nebudete napodobovat. Vždyť tanec, to je výraz mládí a radosti“170. Mládež se tedy podle obecně proklamovaných představ měla chovat uniformně a pod odborným vedením se věnovat svým koníčkům a přípravám na budoucí povolání. Veškeré zmínky o dětech a mládeži ve Vlaštovce se týkaly pouze pionýrů nebo jejich mladší podoby - jisker. Všechny návštěvy redakcí v regionech ČSSR probíhaly na základě pozvání krajských pionýrských organizací. Diváci tak mohli sledovat pouze volnočasové a zájmové aktivity spojené s členstvím v těchto organizacích. Výjimku tvořila rubrika „Talentinum“, kde se objevovaly velmi nadané děti z různých oborů bez ohledu na členství v mládežnických organizacích SSM. 6.5.2 Výzvy k šetrnosti Další způsoby ideologického působení bychom mohli charakterizovat jako výzvy k šetrnému způsobu života, protože plýtvání surovinami ohrožovalo socialistické hospodářství. Každý jedinec byl tedy nabádán k šetrnosti, ohleduplnosti k okolí, aktivnímu využívání volného času a k obecně uvědomělému chování. Dalším důvodem těchto výzev k šetrnosti mohl být nedostatek, vysoká cena nebo úzký výběr nového zboží, jako například specifických sportovních potřeb. 170

Vlaštovka č. 835

72

Mladí lidé proto byli motivováni k vlastní aktivitě a svépomoci, místo toho, aby hromadné sdělovací prostředky na nedostatky a nešvary veřejně poukazovaly a nabádaly k jejich odstranění. Jedním z příkladů takového nabádání k úspornosti je návod ve Vlaštovce č. 803. Zde nám Daniela Korpusová (studentka umělecko-průmyslové školy) ukáže, jak ze starých lyží udělat nové pomocí nalepovací tapety. Reportáž je doprovázena fotografiemi závodních sjezdových lyžařů. To v dětech opět vyvolává touhu po napodobení a ztotožnění. Moderátor, který přinesl svoje staré lyže, se svěřuje, že mu rodiče nové nekoupí, protože jsou prý příliš drahé a on ještě roste. „Staré lyže můžete přelakovat, ale je to pracné a povrch nikdy nevypadá tak hladce jako když je, a teď se nechte překvapit, přelepíme tapetou“. 171 V závěrečné fázi této přeměny starých lyží na nové je dětem ještě ukázáno, jak si mohou na svoje opravené lyže umístit vlastní „sportovní nápis nebo značku“. Vlastní kutilská oprava lyží je tak předváděna jako něco normálního a zakrývá při tom fakt, že v té době byl očividný nedostatek některého druhu zboží. Divákům se taková situace měla zdát normální. Vlaštovka č. 812 začíná připomenutím měsíce dubna - svátku pionýrů. Jako způsob oslavy je navržen jarní úklid a přijetí brigádnických závazků. Práce je „tím nejlepším způsobem oslavy“172. Právě výzvy k brigádnickým akcím a ke sběru odpadových surovin, které pomáhají

socialistickému hospodářství, jsou velmi

častým apelem na účast dětí ve společenském životě a aktivní pomoci režimu. Pionýři používají utržené peníze ze sběru příkladně na zvelebování svých kluboven nebo na nákup sportovního náčiní.

171 172

Vlaštovka č. 803. Vlaštovka č. 812.

73

„Ne, nedělají všechno jen pro peníze. Pomáhají všude, kde je třeba. A klidně i zadarmo“173. „A neméně pěkný pocit je, že jsou prospěšní a užiteční. Že dělají něco, o čem vědí, že slouží všem“174. Jako další příklad výzvy k šetření můžeme použít reportáž z Vlaštovky č. 806, která nabádá k využití prázdných obalů od mléka jako základu pro různé dekorativní předměty175. Jako podmínka pro účast ve vědomostní soutěži „Kdo je kdo“ je v témže díle uvedeno přiložení dokladu o odevzdání 10 kg sběru do dopisu se správnou odpovědí. Jak přispět vlastní aktivitou k šetření chlebem je uvedeno v dalším díle, který se zabývá obecně plýtváním potravinami. V dopise pionýrů ze základní školy z Třebíče se dovídáme: „V odpadkových nádobách nacházíme plesnivý chleba. Myslíme si, že to je nejen nehospodárné, ale především neúcta v k práci našich zemědělců“176. „Pokud si od našich maminek budeme brát menší svačiny, bude to znamenat ušetření mnoho tun obilí“. Moderátorka Lenka je chválí za jejich aktivitu a dodává: „Chtějí být, i jako děti, dobrými hospodáři naší socialistické vlasti.“ Jako další příklad šetření s chlebem a zamezení plýtvání produkty socialistického zemědělství předvede moderátor Roman přípravu chutného pokrmu ze starého chleba, kterým diváci mohou překvapit rodiče. Příprava jídla je zakončena výzvou, aby se děti zamyslely, jak by se dalo šetřit chlebem v jejich okolí.

173

Vlaštovka č. 817. Tamtéž. 175 Např. pletení ozdobných igelitových tašek. 176 Vlaštovka č. 805 174

74

Šetření a sběr odpadních surovin byly direktivně řízené činnosti a děti k nim byly vybízeny nejen ve školách, ale i v médiích. Tyto činnosti byly režimem pokládány za velmi důležitý integrační proces mladých občanů do socialistické společnosti.

75

7.

Závěr Politická situace v Československu se v polovině 70.let nacházela ve stavu

„normalizace“. Po překotných událostech v letech 1968-1969 došlo pod vedením Gustáva Husáka k upevňování vedoucí úlohy KSČ ve společnosti, vypořádání se s projevy nesouhlasu represivním způsobem a nastolení směru ke konsolidaci poměrů. Ta probíhala snahou odvrátit veřejnost od politických témat k soukromým poskytnutím sociálních výhod a zajištěním ekonomického rozvoje. Politický vývoj tak zůstal plně v moci nejvyššího vedení KSČ, které udržovalo daný stav pomocí ideologie marxismu-leninismu a totalitního státního aparátu. K šíření a prosazování zásad této ideologie sloužily ve velké míře hromadné sdělovací prostředky. Oficiální proklamovanou ideologií se stal soubor idejí vycházejících z marxismu-leninismu. Po obsazení ČSSR okupačními vojsky ještě zesílila politická vazba na Sovětský svaz a celý socialistický blok. Ideologie se stala souborem proklamovaných frází, ze kterých se vytrácel původní smysl a její funkcí se stalo ospravedlňování tehdejšího stavu věcí a prosazování jednostranného světonázoru. Největší důraz byl kladen na ideologické působení Československé televize, která ovšem v krizovém období „pražského jara“ nepůsobila vždy jednotně se stranickou linií. Dosazením členů ÚV KSČ do řídících funkcí, personálními čistkami a zřízením kontrolních orgánů získala vládní nomenklatura plnou kontrolu nad ideovou nezávadností televizního vysílání. Se stejnou intenzitou, s jakou probíhala ideová obroda, se vyvíjelo i technické zázemí ČST včetně rozšíření vysílání na dva programy, barevného vysílání a dalších technologických vylepšení. Česká televize se stala nejvýznamnějším masovým médiem a plnila funkci informační, zábavnou a vzdělávací. Pevný dramaturgický řád a jasné ideologické směřování programu bylo plánováno ve dvouletých etapách a formulováno v tzv. Ideově-tématických plánech.

76

Vedoucí představitelé státu si byli vědomi důležitosti ideologického působení na mládež, který by v rámci systému komunistické a socialistické výchovy vychovával uvědomělé a loajální občany. Tuto roli zpočátku měly plnit sociální instituce včetně médií. Na základě diváckých výzkumů bylo rozhodnuto o zintenzivnění ideologického působení v pořadech pro mládež. Česká televize v rámci Redakce vysílání pro děti a mládež vysílala mnoho formátů jako pohádky, publicistiku, pořady vzdělávací, hudební nebo zábavné. Z hlediska možnosti ideologického působení byly pro tento účel výchovy ideální pořady publicistického typu jako např. Vlaštovka. Ta byla určena dětským divákům mezi 7-14 lety a objevovala se na obrazovce ČST od roku 1955. Náplň Vlaštovky se nevyhýbala žádným tématům, objevovaly se v ní reportáže z prostředí zájmového, vědeckého, sportovního i politického. Z hlediska dramaturgické skladby se jednalo o pořad magazínového typu ( uváděný nejčastěji dvojicí moderátorů) s předtočenými reportážemi a písničkami. Ve Vlaštovce začínaly svojí kariéru mnohé známé osobnosti ČT, ať už jako moderátoři, dramaturgové, scénáristé nebo režiséři. Záměrem tohoto rozboru nebylo hodnotit ideologické vyznění pořadu Vlaštovka jako celku. Cílem kvalitativní analýzy textů bylo nalézt a pojmenovat ideologické aspekty177 v pořadu Vlaštovka ve vysílání v roce 1976. Ideologické ovlivnění se podařilo najít v mediálních obsazích pořadu a roztřídit do nejčastěji zobrazovaných témat: výročí, víra a náboženství, volba povolání, zásady socialistického občana. Na těchto tématech byly ideologické aspekty ukázány a rozděleny podle způsobu zpracování. Pro správnou interpretaci sdělení se autor musel seznámit s kulturně-politickou situací dané doby.

177

Skryté nebo otevřené projevy rozšiřování jednostranného světonázoru

77

Nejvíce způsobů rozšiřování jednostranného světonázoru a výkladu historie a současnosti bylo soustředěno do tématu výročí. Při reportážích o historických nebo aktuálních událostech nebo informování o významných osobnostech politického a kulturního života byly reportáže často ideologicky ovlivněné. Ideologické působení bylo velmi často používané při jednostranném výkladu historie a jejího odkazu k tehdejší době. Autoři často používali netradiční formy zpracování témat reportáží, aby přitáhli pozornost dětského diváka. Nejčastěji, ale nejméně zajímavě se výročím věnovala rubrika „Vlaštovčí kalendář“, ostatní reportáže o výročích byly v pořadu umístěné nesystematicky. Otázkám víry a náboženství se ve Vlaštovce věnovala převážně rubrika „A přece se točí“, která měla v pracovní verzi podtitul „Seriál o ateistické výchově“. Náplň této rubriky se skládala z propagace vědeckého přístupu ke stvoření a vývoji světa. Velký důraz byl také kladen na kritický postoj ke křesťanské církvi jako k brzdě vědeckého pokroku. V pořadu se lze často setkat se zlehčováním křesťanské víry, jejím zesměšňováním nebo obviňováním z tmářství. Ideologické a ekonomické zájmy se promítaly v reportážích, které měly mladým divákům poradit s výběrem budoucího povolání. V pořadu promlouvali jako rádci zaměstnanci státních institucí, kteří v rámci ekonomické propagandy záměrně vyzdvihovali určitě profese nad ostatní. Dělnické profese byly často romantizovány a přirovnávány k profesím umělců nebo vědeckých pracovníků. Podle direktivně vytvořených zásad socialistické výchovy byla výchova mládeže mimo rodinu zprostředkována sociálními institucemi jako škola a zájmové organizace Socialistického svazu mládeže (Jiskra, Pionýr a SSM). I ve vysílání Vlaštovky se setkáváme s pionýry, pionýrskými oddíly, apelem na aktivní účast na brigádách, při sběru odpadových surovin nebo formou přijímání závazků. Pionýr byl popisován jako nositel kladných charakterových vlastností a jeho hlavním cílem se jevila funkce instruktora v pionýrském oddíle nebo jiná angažovaná funkce.

78

Pořad však, přes svoje napojení na krajské organizace SSM, nepůsobil jednostranně jako pouhý nástroj normalizační socialistické výchovy. Velká část zpracovávaných témat byla podávána bez ideologického podtextu s důrazem na pedagogickou odbornost. Dětská redakce byla obecně považovaná za tu, která poskytuje největší tvůrčí svobodu bez nutnosti témata politicky ovlivňovat178. V rámci Vlaštovky byly také vysílány reportáže týkající se odlišných témat, bez politického podtextu. Vlaštovka se věcně věnovala např. ekologii, sportu, modelářské a sběratelské činnosti, hudební výchově nebo vztahům. V mnoha reportážích byly použity i zcela nové režisérské a kameramanské postupy179, pořad s časem získával i větší dynamiku a atraktivitu. Z anotací u dochovaných scénářů lze usoudit, že velká část ideologicky zabarvených reportáží souvisí se scénáristou Františkem Žabkou. K jeho osobě se váže i užší spolupráce s krajskými organizacemi SSM a krajové vysílání Vlaštovky. Všechny scénáře ještě podléhaly schvalování šéfredaktora Dr. Jiřího Rotha, který tak zásadně ovlivňoval náplň každého dílu. Nejvíc ideologicky ovlivněných reportáží se vázalo k výročím, která byla velmi důležitá pro vládnoucí nomenklaturu a z pochopitelných důvodů se tak na obrazovce musely objevovat. Ideologické aspekty se v pořadu Vlaštovka projevovaly ve výše shrnutých tématech a analýza popsala jejich projevy. V intencích televizního pořadu ČST v roce 1976 se ovšem nejednalo o rozsáhlou míru ideologického ovlivňování, jako tomu bylo například ve zpravodajství.

178

Interview s Jiřím Chalupou, 10.7. 2007. Např. ve Vlaštovce č. 819 v reportáži z dostihového závodiště v Chuchli použil režisér J.Adamec efekt pojízdné kamery při snímání běhu koně.

179

79

English Summary

This paper focuses on the relation between television broadcast and its influence over children viewers through the broadcasted unilateral ideological worldview. A significant responsibility is placed on the authors of media messages designated for young viewers. Due to the low empirical experience and limited analytical skills, a child is susceptible to a simplified interpretation of a message, or even its misinterpretation or incomprehension. Therefore, one-sided and biased interpretations of the social environment can be integrated in the media texts designated for children. An ideological influencing of the media content meant for children seems to be the most dangerous when it is done on political demand in a totalitarian regime in which the media are controlled by the ruling class or authoritarian elites. This thesis concentrates on the phenomenon of spreading of political ideology through the most efficient mass media – television – under a totalitarian regime. The object of analysis is the media content of a children program Vlaštovka, broadcasted by Czechoslovak Television in 1976. The main aim of the analysis will be to find and identify different ideological aspects in Vlaštovka‘s media messages in the given time period (1976) by the means of a qualitative research of the preserved media contents. It is not the author’s intent to evaluate the broadcast from the point of political influence as a whole, but collect and classify the typical displays of political influence.

80

Bibliografie ARENDTOVÁ, Hannah. Původ totalitarismu I-III. Praha: OIKOYMENH, 1996 BARTHES, Roland. Mytologies. New York: Hill and Wang, 2000 BARTOŠ, Bohumír. Morálka socialistického novináře. Praha: SPN, 1981 BARTOŠ, Bohumír. Psychologie propagandy. Praha: Práce, 1981 BĚLINA, Pavel. Dějiny zemí koruny České. Praha: Paseka, 1992 BIDDULPH, Steve. Proč jsou šťastné děti šťastné. Praha: Portál, 2002 BLAŽEK, Bohuslav. Tváří v tvář obrazovce. Praha: Slon, 1995 BOURDIEU, Pierre. O televizi. Brno: Doplněk, 2002 CABADA, Ladislav – KUBÁT, Michal a kol. Úvod do studia politické vědy. Praha: Urolex Bohemia, 2004 CHALUPA, Jiří. Interview 10.7. 2007 CHANDLER, Daniel. Semiotics for beginnerss. [online] Dostupné na (přečteno 20.6.2007) CHOMSKY, Noam – BARSAMIAN, David. Propaganda and the public mind. London: Pluto Press, 2001 CYSAŘOVÁ, Jarmila. 16 x život s televizí. Rozhovory za obrazovkou. Praha: Fites, 1998 CYSAŘOVÁ, Jarmila. Televize a totalitní moc1969-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1998 CYSAŘOVÁ, Jarmila. Československá televize a politická moc 1953-1989 in: Soudobé dějiny, IX 3-4 2002, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR ČESKÁ TELEVIZE; Dostupné z <www.ceskatelevize.cz/sripts/detail.php?id=9842 ČESKÁ TELEVIZE; Dostupné z
81

FIDELIUS, Petr. Řeč komunistické moci. Praha: Triáda, 1998 GÁL, Josef. Československo v rokoch 1968-1990. Banská Bystrica: Metodické centrum, 1991 HAVEL, Václav. Moc bezmocných. Praha: Lidové noviny, 1990 HLADKÝ, Miroslav a kol. Žurnalistika v televizi, Praha: Novinář, 1986 HOLINOVÁ, Hilda. Mládež a masové komunikačné prostriedky. Bratislava: Výzkumný ústav kultúry a verejnej mienky – Inštitút pre výkum masových komunikačných prostriedkov, 1975 Ideově-tématický plán. Praha: Tiskové a informační oddělení ČST, 1977 JANOUŠEK, J., Slaměník, I. Člověk a média: Psychologie masové komunikace. Praha: Portál 1998 JIRÁK, Jan – KÖPPLOVÁ, Barbara. Média a společnost. Praha: Portál, 2003 JIRÁK, Jan – ŘÍCHOVÁ, Blanka. Politická komunikace a média. Praha: Karolinum, 2003 KALINOVÁ, Věra. Základní podmínky a charakteritiska vývoje sociální struktury československé společnosti v 70. a 80. Letech. Praha: Ústav sociálně politických věd FSVUK, 1993 KŇOURKOVÁ, Jitka. Stranické řízení prostředků masové informace a propagandy. Praha: SPN, 1982 Konference o TV propagandě a dokumentaristice. Sborník. Praha: Edice ČST, 1975 KOŠČO, Ján. Teória televíznej tvorby. Bratislava: Edice ČST 1976 KOVAŘÍK, František – MICHALEC, Zdeněk. Metody a formy plánování a hodnocení televizního programu. Praha: Odbor výzkumu programu a diváků ČST, 1983 Usnesení ÚV KSČ, z 10.3. 1972. Čelem k ekonomice in: KSČ o tisku, rozhlasu a televizi: 1945-1975, Praha: Novinář, 1976 KRÁLÍKOVÁ, Marie. Komunistická výchova a její složky. Praha: SPN, 1983 KRESSL, Vladimír. Základy dramaturgie a režie filmové a televizní. Praha: Institut výchovy a vzdělávání pracovníků ČST, 1977 LEX DATA; (přečteno 2.7.2007)

82

MAJCHRÁK, J. Televize, film a video – účinnost působení na děti. Bratislava: Edice STV, 1994 MANNHEIM, Karl. Ideologie a utopie. Bratislava: Archa, 1991 MARX, Karl. Ke kritice politické ekonomie. Praha: SPN, 1953 MARX, Karl. Komunistický manifest. Brno: Blok, 1973 Mc QUAIL, Denis, Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 1999 MICHALEC, Zdeněk. Dítě a televize, Praha: SPN, 1965 MICHALEC, Zdeněk. Skladba televizních pořadů, Praha, Edice ČST,1977 Mladí televizní diváci II, předběžná zpráva o výzkumu. Praha: Odbor výzkumu programu a diváků ČST, 1979 OTÁHAL, Milan. Normalizace 1969-1989 – příspěvek ke stavu bádání. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2002 OTÁHAL, Milan. Opozice, moc, společnost – příspěvek k dějinám normalizace 1969-1989. Praha: Maxdorf, 1994 PARSONS, Talcott. The social system. London: Routledge and Kegan Paul ltd., 1952 Plnění ideově tématického plánu 1974. Praha: Tiskové a informační oddělení ČST, 1975 Postavení televize v socialistické kultuře. Praha: Ústav pro výzkum kultury, 1982 POSTMAN, Noel. Ubavit se k smrti. Praha: MF, 1999 PROROK, Vladimír - LUPTÁK, Milan. Politické ideologie a teorie v dějinách. Praha: VŠE, 1998 REIFOVÁ, Irena. Synové a dcery jakuba Skláře II: Příběh opravdového člověka. Praha: FSV UK, 2006 REIFOVÁ, Irena a kol. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004 RUDÉ PRÁVO. 30.10. 1972 Úkoly sdělovacích prostředků při získávání pracujících pro politiku strany a v boji proti buržoazní a maloburžoazní ideologii RUDÉ PRÁVO. 5.7. 1973. Úryvek ze správy předsednictva ÚV KSČ Z 3.7. 1973. Socialistická výchova mladého pokolení a jeho příprava pro život RUDÉ PRÁVO. 15.11. 1975. Dopis ÚV KSČ stranickým orgánům k přípravě XV. Sjezdu KSČ. Za vysokou ideovou a profesionální úroveň tisku, rozhlasu a televize

83

ŘÍČAN, Petr – PITHARTOVÁ, Drahomíra. Krotíme obrazovku. Praha: Portál, 1995 SHORE, Marci. Posvátno a mýtus: Havlův zelinář a proměna ideologie v komunistickém Československu. Dostupné z (navštíveno 13.7. 2007) SILVERMAN, David. Ako robiť kvalitatívny výskum. Bratislava: Ikar, 2005 SLANČÍK, Peter. Hudobné a zábavné relácie v životě mládeže. Bratislava: Odbor výskumu programov a divákov ČST, 1977 ŠMÍD, Milan. Televize ve světě. Praha: Edice ČST, 1989 ŠTĚDRÁ, Eva. Diplomová práce: Srovnání obrazu světa zprostředkované vybranými dětskými časopisy před listopadem 1989 a po něm, FSV UK, 2001 Televize a divák v roce 1972: Praha, ČST – Odbor výzkumu programů a diváků, 1973 TESÁR, Ivan. Mladí televizní diváci in: Televizní tvorba 1977, III., Praha: Edice ČST, 1977 TESÁR, Ivan. Televizní publicistika a mládež in: Televizní tvorba 1978, IV. Praha: Edice ČST, 1978 TOTALITA.CZ; Dostupné z (navštíveno 1.6. 2007) Týdeník Televize. Týdeník, Ročník 1976 VAN DIJK, Teun. Ideology – a Multidisciplinary Approach. London: Sage publications, 2000 VARTANOV, ANRI SURENOVIČ. Předmluva in: Kapitoly o mládeži a jej voĺnom čase. Bratislava: Smena, 1979 VOLEK, Jaromír. Mediální studia mezi kritikou ideologie a kritikou informace in: Média a realita. Brno: FSS MU, 2003 WIKIPEDIA; Dostupné na (přečteno 20.6.2007) Archiv programových fondů (APF) České televize: Vlaštovka č. 802, APF: ZD 11473/2 Vlaštovka č. 803, APF: ZD 11518/2 Vlaštovka č. 805, APF: ZD 11664/2 Vlaštovka č. 806, APF: ZD 11631/2 Vlaštovka č. 807, APF: ZD 11629/2

84

Vlaštovka č. 812, APF: ZD 12150/2 Vlaštovka č. 813, APF: ZD 12334/2 Vlaštovka č. 815, APF: ZD 11816/2 Vlaštovka č. 816, APF: ZD 12335/2 Vlaštovka č. 817, APF: ZD 12089/2 Vlaštovka č. 818, APF: ZD 12149/2 Vlaštovka č. 819, APF: ZD 12336/2 Vlaštovka č. 820, APF: ZD 12294/2 Vlaštovka č. 821, APF: ZD 12021/2 Vlaštovka č. 822, APF: ZD 12286/2 Vlaštovka č. 824, APF: ZD 12288/2 Vlaštovka č. 827, APF: ZD 12291/2 Vlaštovka č. 832, APF: ZD 12293/2 Vlaštovka č. 833, APF: ZD 12229/2 Vlaštovka č. 834, APF: ZD 12338/2 Vlaštovka č. 835, APF: ZD 13238/2 Vlaštovka č. 838, APF: ZD 12290/2 Vlaštovka č. 839, APF: ZD 12230/2 Fond, Sc, ročník 1976, karton 287a a 287b

85